On the front page: Large square of Jihlava – the centre of the city life; c. 1870 Das Foto auf dem Titelblatt: Iglauer Hauptplatz – Zentrum des Stadtlebens; gegen 1870 Na titulní straně: Velké jihlavské náměstí – centrum života města; kolem roku 1870
Front cover photo © 2007 Museum of Highlands in Jihlava Design © 2007 Eva Bystrianská Sleeve note © 2007 Pavlína Landová, Jiří Štilec Translations © 2007 Alena Jakubíčková (Deutsch), Karel Janovický (English)
Publisher: The Regional Authority of the Vysočina Region Herausgegeben: das Regionalamt der Region Vysočina Vydal: Krajský úřad kraje Vysočina Žižkova 57, 587 33 Jihlava Czech Republic Phone: +420 564 602 111 Fax: +420 564 602 420 E-mail:
[email protected]
live
(en)
Playful, joyful music freed of life’s troubles, viewing death with reserve and heading for an apotheosis of heavenly delights – that is the Fourth Symphony by Gustav Mahler (1860–1911). It brings to an end Mahler’s ‘positive’ period which he began as a Titan full of the will to live (in his Symphony No. 1 in D major), then went on pondering the theme of life-death-resurrection (Symphony No. 2 in c minor) and found release and pleasure in nature (Symphony No. 3 in d minor). In the course of the development of this chain of symphonies, the Fourth is quite free of deep philosophical context. Mahler saw it as humorous, but had misgivings about how the work might be viewed when performed. For after two large-scale works, ambitious both as to content and performance, he now was offering a piece that was distinctly lighter. The success of the Fourth, first performed on 25th November 1901 in Munich under Mahler’s own direction, was indeed poor. The critics thought it unoriginal, copying music of earlier times. The fourth movement met with particular rejection. Mahler shaped it as the song Wir genießen die himmlischen Freuden from his cycle Des Knaben Wunderhorn which he had written in the 1890s to texts from a folk poetry collection of the same name by Achim von Arnim and Clemens Brentano. Mahler originally intended to use the song in the 7th movement of his Third Symphony, but dropped the idea as the work grew too big, and then used the song for the finale of the Fourth Symphony. Compared with his other symphonies, the Fourth is smaller, looking back to the classic Beethoven-like four-movement model with the orchestra reduced (dropping the three trombones and the tuba), lowering the demands on the players and the overall intensity of the sound. The Fourth Symphony opens with joyful melodious music in a mood that informs the whole of the first movement. The simple, fresh theme undergoes transformation and growth, confirming the optimistic character of the music. The following Scherzo is an ironic ‘dance of Death scraping on its fiddle’. Mahler prescribes a solo violin and asks for it to be tuned up a tone. The effect is almost grotesque. The weightiest movement is the third – Adagio – which is followed by the Finale without a break. The Adagio opens with double basses pizzicato overlaid with a lyrical theme in the rest of the strings – a theme of calm, warmth, suspension of time. As the movement progresses,
Nejcennější svědectví o raných vlivech zanechal sám autor v rozhovoru pro časopis The Etude (New York 1910): „...Hudba, kterou velcí Mistři vstřebávali v dětství, vytváří základ pro jejich vývoj v období zralosti. Nemůže tomu být jinak a je mi nepochopitelné, že této důležité skutečnosti už dnešní velcí pedagogové nevěnovali pozornost. Mluvil jsem jen o „vstřebávání“, ne o „přivlastnění“. To je totiž rozdíl. Hudba je vstřebávána a podrobena procesu duchovního zažití, dokud se nestává součástí člověka jako vlasy na hlavě nebo kůže na těle. Je jakýmsi způsobem ukryta hluboko v mozkových buňkách a vynořuje se znovu v myšlenkách tvořivého hudebníka. Ale ne ve stejné formě, nýbrž často ve zcela nových a podivuhodných představách...“ Jak je zřejmé z celého Mahlerova života, není vůbec jednoduché odpovědět na otázku, jaké byl tento skladatel národnosti a kde vlastně hledal ono centrum securitatis, svoji ukotvenost. Leccos však naznačuje jeho často citovaný výrok o trojí vyděděnosti: „Čech mezi Rakušany, Rakušan mezi Němci, Žid mezi všemi…“ Jako příslušník židovské komunity se ocitl doslova mezi dvěma světy, ba možná dokonce mezi dvěma ohni, a zůstal v nich naprosto osamocen, protože se nedokázal bezezbytku identifikovat ani s jedním z nich. K tradičnímu antisemitismu, který nebyl nijak národnostně omezen a jejž zažíval jak mezi Čechy, tak i mezi Němci, se později přidalo i česko-německé napětí, o němž Mahler okrajově referuje například ve svých dopisech o tom, jak probíhaly pražské zkoušky světové premiéry Symfonie č. 7 v roce 1908. Není překvapivé, že se z tohoto procesu vyčleňuje a píše o blížící se premiéře své symfonie se signifikantním dodatkem: „pokud si Češi a Němci nevjedou do vlasů…“ Mahler jako by se nechtěl ztotožnit ani s jednou ze soupeřících stran, a dokumentoval tak svou „trojí osamocenost a vyděděnost“. Určitou zakotvenost a jistotu Mahler hledal (a nakonec zřejmě i našel) při psaní svého posledního dokončeného díla Píseň o zemi, v němž se vrací „domů“, do krajiny svého dětství a do země i doby, které již v oné době přestávaly existovat. Do Rakouska-Uherska, které dokázalo vytvořit relativně pevný právní a liberální rámec vzájemné, byť rozhodně ne idylické koexistence nejrůznějších národností a jež bylo v posledních desetiletích devatenáctého století a prvním desetiletí století dvacátého velmi bohatou líhní velkých uměleckých osobností. Mahler onen postupný zánik ztraceného světa instinktivně, ale o to silněji cítil, a proto se v jeho díle vynořují opětovně hluboké zážitky z jeho dětství, spojené s modrými dálkami, horami a přírodou. To je důvod, proč symbolika jeho závěrečné věty vyznívá jako snaha o zdůraznění odchodu a nalezení „věčnosti“ („ewig, ewig“…). Toto jeho pojetí evropanství je ostatně znovu aktuální i dnes a kraj Vysočina se může právě i s ohledem na hluboko uložené Mahlerovy „modravé dálky dětství“ k jeho osobnosti přihlásit a být na něho právem hrdý.
Vysočina – kraj Gustava Mahlera
(cz)
Kraj Vysočina leží v samém srdci Evropy uprostřed České republiky mezi Prahou, Brnem a Vídní. Na jeho území se nachází mnoho cenných historických památek, z nichž tři najdeme na seznamu památek UNESCO (renesanční město Telč, poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené Hoře ve Žďáru nad Sázavou a románsko-gotická bazilika sv. Prokopa a židovské město v Třebíči). Vysočina je rovněž místem, kde lidé udržují své kulturní tradice, a na velké části jejího území se navíc zachovala panenská příroda, která láká k rekreaci – to vše činí z tohoto kraje jedinečný a turisticky atraktivní evropský region s velkou perspektivou do budoucna. Jméno získal kraj Vysočina díky své poloze na podstatné části Českomoravské vrchoviny, která dosahuje nadmořské výšky přes osm set metrů. Vysočina je pátým největším krajem České republiky a zahrnuje plochu o rozloze 6 796 km2, přičemž její území zaujímá devět procent celkové rozlohy státu. Kraj měl ke 31. březnu 2007 512 053 obyvatel a poměrně nízkou hustotu zalidnění s menšími sídly a pouze čtyřmi městy s více než dvaceti tisíci obyvateli. Díky specifické geografii a hydrologii se o této oblasti někdy mluví také jako o „střeše Evropy“. Krajským městem je Jihlava, nejstarší horní město českých zemí. Ve středověku patřila díky těžbě stříbra k nejbohatším městům zemí Koruny české a v roce 1436 zde byla vyhlášena Basilejská kompaktáta, dokument evropského významu. Návštěvníky láká tento kraj tím, jak spojuje rozlehlé a klidné lesy, hluboké rybníky i vrcholky hor se svým historickým a kulturním bohatstvím, které se právě na počátku třetího tisíciletí probouzí k novému a bohatšímu životu. Kraj je rodištěm a domovem mnoha významných uměleckých osobností, z nichž stále více pozornosti přitahuje světový skladatel Gustav Mahler, jenž se narodil 7. července 1860 v obci Kaliště u Humpolce. Dětství strávil až do roku 1875 v Jihlavě – připomínkou tohoto faktu i samotného skladatele je hudební festival Hudba tisíců – Mahler Jihlava, který se koná v Jihlavě a na dalších místech Vysočiny pravidelně v podzimních měsících. Jak moc důležitá byla pro Mahlera a jeho další vývoj inspirace, již získal v dětství a během dospívání na Vysočině a v Jihlavě (které byly součástí tehdejšího Rakouska-Uherska), zdůrazňuje odborná literatura již mnoho let: faktem je, že zde byl obklopen vlivem synagogálních zpěvů, českými lidovými intonacemi i ohlasy dechové vojenské tvorby, ze které vytěžil řadu signálních motivů.
there come billowings of joy as well as defiance which subside only to culminate at the end of the movement in a sudden chord of E major in the whole orchestra – a penetrating ray of light. The calmness returns, signalling an opening to the heavenly delights which the soprano soloist sings about in the Finale – eternal bliss, sweetest peace, feasting, all the joys of life in Heaven. The Fourth Symphony is not a work lacking in the typical Mahler contrasts of moods and feelings, joy, irony, lyricism, melancholy, simplicity, defiance… Its delightful and easily understood music is not banal, its structure creates uplifting sounds which symbolise light and hope, looking to eternal bliss. Mahler wrote the work in the summer months of 1899 and 1900 during a relatively happy period of his life spent at the Vienna Court Opera.
Karolína Bubleová Berková graduated from the Music Faculty of the Academy of Performing Arts in Prague in the class of René Tuček. In 1997, Berková became the winner of the International Singing Competition of Emmy Destinn and in 2001 the laureate of the International Singing Competition of Antonín Dvořák in Karlovy Vary. On the basis of a scholarship awarded by the Italian Cultural Institute Berková completed singing studies in the first half of 2001 at the Conservatorio di Giuseppe Verdi in Milan in Italy (Prof. S. Doz, Prof. S. Turchetta). The Prague Radio Symphony Orchestra (SOČR) was founded in 1926. Its conductors in the past have included such distinguished names on the Czech classical music scene as Václav Talich, Karel Ančerl, Václav Neumann, and Libor Pešek, and also guest conductors from abroad, among them Charles Munch, Franz Konwitschny, Hermann Scherchen, Genady Rozhdyestvensky, Serge Baudo, Leif Segerstam, Sir Charles Mackerras and Tadeusz Strugala. Composers Sergei Prokofiev, Ottorino Respighi, Arthur Honegger, Aram Khachaturian and Krzysztof Penderecki have also conducted their works with SOČR. Vladimír Válek, who has also been conducting the Czech Philharmonic since 1996, assumed the post of Chief Conductor of SOČR in 1985 and, under his guidance, the orchestra has become one of the most prominent in Europe. A number of renowned soloists have performed with them, for example, the violinists Victor Tretyakov and Josef Suk, cellists Mischa Maisky, Alexander Rudin, pianists Richard Ormrod, James Tocco, Ivan Moravec, Eugen Indjic and singers Simon Estes and Gabriela Beňačková.
Vladimír Válek started his career as conductor of the Prague Symphony Orchestra (1975–1987). In 1985 he was offered the post of Chief Conductor of the Prague Radio Symphony Orchestra and he continues to hold this position to this day. He has also been conductor of the Czech Philharmonic since 1996. He was appointed Principal Guest Conductor of the Osaka Symphony Orchestra from the 2002/03 season onwards, and Chief Conductor of the Slovak Philharmonic Orchestra beginning with the 2004/05 season. He has performed in many world cities with the above-mentioned orchestras (Amsterdam, Beijing, Berlin, Bonn, Brussels, Cairo, Copenhagen, London, Madrid, Moscow, New York, Paris, Salzburg, Shanghai, Singapore, Seoul, Tel Aviv, Tokyo, Vienna, Zurich). In addition to these posts, Vladimír Válek also appears as guest conductor with various symphony orchestras, for example, the Israel Philharmonic Orchestra, MDR Orchestra Leipzig, Tonkünstler and ORF, both in Vienna, the Japan Philharmonic Orchestra, the Yomiuri Symphony Orchestra and the National Taiwan Symphony Orchestra.
(de)
Eine spielerische, fröhliche Musik, von den Lebensleiden befreit, mit dem Tod versöhnt und auf himmlischen Freude ausgerichtet, das ist die Vierte Symphonie Gustav Mahlers (1860–1911). Ihre Töne schließen eine positive Schaffensperiode Mahles ab, die er als Titan beginnt, der vom Lebenswillen erfüllt ist (1. Symphonie D- Dur), über das Thema Leben- Tod- Auferstehung sinnt (2. Symphonie c-Moll), und Zuflucht und Freude in der Natur findet (3. Symphonie d-Moll). Innerhalb der symphonischen Entwicklungslinie ist die Vierte von tiefsinnigen philosophischen Zusammenhängen entlastet. Der Künstler begriff sie als humorvolles Werk, hatte jedoch Bedenken, wie es beim Publikum ankommt. Nach zwei umfangreichen, musikalisch und inhaltlich aufwendigen Kompositionen präsentierte er den Zuhörern ein wesentlich einfacheres Werk. Die Annahme der „Vierten“ bei der Uraufführung am 25. November 1901 in München unter der Leitung des Komponisten war tatsächlich nur mittelmäßig. Die Zeitkritik bezeichnete die Symphonie als ein nicht originales, die Musik der vorhergehenden Epochen nachahmendes Werk. Auf Unverständnis stieß insbesondere der vierte Satz, den Mahler als ein Lied mit dem Titel Wir genießen die himmlischen Freuden aus dem Zyklus Des Knaben Wunderhorn konzipierte, den er in den 90er Jahren als Nachklang auf die Volkspoesie
Kopf oder die Haut am Körper. Sie ist irgendwo tief in den Zellen des Gehirns gespeichert und taucht in den Ideen eines schöpferischen Musikers wieder auf, nicht in der gleichen Form, sondern häufig in völlig neuen, wunderbaren Vorstellungen...“ Es ist sehr schwierig, die Frage nach der Nationalität Gustav Mahlers sowie danach zu beantworten, wo er eigentlich jenes centrum securitatis, seine Verankerung suchte ohne ungebührliche Simplifikationen zu gebrauchen. Seine oft zitierte Aussage über dreifache Ausgrenzung („Böhme unter Österreichern, Österreicher unter Deutschen und Jude unter allen“) kann etliches beleuchten – als Angehöriger der jüdischen Gemeinschaft geriet er im wahren Sinne des Wortes zwischen zwei Welten, besser gesagt zwischen zwei Feuer und er muss sich sehr einsam gefühlt haben, weil er sich mit keinem dieser Elemente voll identifizieren konnte. Zum traditionellen Antisemitismus, der nicht nur auf eine Nation beschränkt war und sowohl von Tschechen als auch Deutschen häufig „gepfleget“ wurde, kamen noch die deutsch-tschechischen Spannungen hinzu. Mahler berichtet davon beispielsweise in seinen Briefen vom Ablauf der Proben zur Uraufführung der Symphonie Nr. 7 im Jahre 1908. Interessant ist, dass er sich aus diesem Prozess heraushält. Von der bevorstehenden Uraufführung schreibt er mit dem Vorbehalt: „soweit sich Tschechen und Deutsche nicht in die Haare fahren“. Als ob er sich mit keiner der Streitparteien identifizieren und dadurch seine dreifache Einsamkeit und Ausgrenzung bestätigen wollte. Wenn er jedoch an seinem letzten vollendeten Werk, dem Lied von der Erde arbeitet, sucht er und findet zuletzt eine bestimmte Verankerung. Er kehrt nach Hause, in die Gegend seiner Kindheit zurück, in ein Land und eine Zeit, die – nach meiner Meinung – schon seinem Verfall nahe waren. In das Altösterreich, das einen relativ rechtlich festen und liberalen Rahmen für eine mögliche, obwohl keinesfalls idyllische Koexistenz verschiedener Völker schaffen konnte und in den letzten Jahrzehnten des neunzehnten sowie dem ersten Jahrzehnt des zwanzigsten Jahrhunderts eine wahre Brutstätte großer Künstler war. Gustav Mahler hat diese Tatsachen, diesen allmählichen Verfall einer schwindenden Welt instinktiv, jedoch umso stärker herausgespürt. Deshalb jene blaue Fernen, Berge, Natur (als tief eingeprägte Kindheitserlebnisse) sowie die Symbolik des Schlusssatzes mit der Betonung des Abschieds und Strebung nach der Ewigkeit („ewig, ewig...“). In dieser heutzutage erneut aktuellen Auffassung des Europäertums und mit Bezug auf die tief eingeprägten Kindheitserlebnisse kann sich auch die Region Vysočina mit Jihlava zu der Persönlichkeit sowie dem Vermächtnis Gustav Mahlers vollkommen legitim bekennen und auf ihren großen Landsmann stolz sein.
Das Zentrum der Region ist die Stadt Jihlava (Iglau), die älteste Bergstadt in den böhmischen Ländern, die dank des Silberbergbaus im Mittelalter zu den reichsten Städten im böhmischen Königtum gehörte und wo im Jahre 1436 die Basler Kompaktaten als Aussöhnungsvertrag zwischen der katholischen und Hussitenkirche verkündet wurden. Die Besucher fühlen sich von der einmaligen Verbindung zwischen der waldreichen Gegend mit düsteren Teichen und Hügeln und der Historien- und Kulturlandschaft angesprochen, die an der Schwelle des dritten Jahrtausends zu einem neuen und reichen Leben erwacht. Die Region ist Heimat- und Geburtsort vieler namhafter Künstler, von denen der weltberühmte Komponist Gustav Mahler immer mehr in den Vordergrund tritt, der am 7. VII. 1860 in der Gemeinde Kaliště bei Humpolec geboren wurde und seine Kindheit bis zum Jahre 1875 in Iglau verlebte. Eine Erinnerung an diesen Fakt sowie Erinnerung an den großen Komponisten ist das Festival „Musik der Tausenden – Mahler Jihlava“, das regelmäßig im Herbst in Jihlava sowie an anderen Orten der Region Vysočina stattfindet. Mehrmals wurde in der Fachliteratur die Bedeutung der Kindheits- und Jugendinspirationen für Gustav Mahler sowie der Fakt hervorgehoben, dass er in Jihlava und in der Region Vysočina von einem inspirativen Umfeld umgeben war, in dem synagogaler Gesang, tschechische Volkslieder und Nachklänge auf die Musik der Militärblaskapellen (zahlreiche Signalmotive) sowie andere Einflüsse des Vielvölkerstaates Österreich (nach dem Jahre 1866 Österreich-Ungarn) eine wichtige Rolle spielten, dessen Bestandteil auch die böhmischen Länder waren und wo Mahler aufgewachsen ist. Das wertvollste Zeugnis in diesem Sinne hat uns der Künstler selbst in einem Gespräch für die Zeitung THE ETUDE New York im Jahre 1910 hinterlassen: „...Die Musik, die die großen Meister in ihrer Kindheit aufgenommen haben, liefert die Substanz für die musikalische Entwicklung in der Reifezeit. Es kann gar nicht anders sein, und es ist mir unbegreiflich, warum die großen Erzieher unserer Zeit dieser ungemein wichtigen Tatsache nicht mehr Beachtung schenken. Ich habe soeben „aufgenommen“ und nicht „angeeignet“ gesagt. Das ist nämlich ein Unterschied. Musik wird absorbiert und einem Prozess geistiger Verdauung unterworfen, bis sie zu einem Teil des Menschen geworden ist, wie die Haare auf dem
aus der gleichnamigen Gedichtsammlung Achim von Arnims und Clemens Brentanos vertonte. Der Künstler gedachte ursprünglich, dieses Lied bereits im 7. Satz der 3. Symphonie einzusetzen, angesichts des bereits großen Umfangs gab er jedoch diesen Gedanken auf und benutzte ihn als Finale in der nachfolgenden Symphonie. Im Vergleich zu den anderen Symphonien Mahlers hat die „Vierte“ ein kleineres Format. Der Komponist kehrt darin zum klassischen Beethovenschen Vier-Satz-Modell zurück, das Orchester wird um 3 Posaunen und eine Tuba reduziert, der Interpretationsaufwand und Klangsstärke sind kleiner. Die ersten Töne der Symphonie bringen eine melodische, fröhliche Musik, die den ganzen ersten Satz durchdringt. Das einfache, muntere Thema wächst weiter, verwandelt sich und bestätigt den optimistischen Charakter der Symphonie. Das nachfolgende Scherzo ist als ironischer Tanz des Todes begriffen, der Fiedel spielt. Mahler hat hier eine Solovioline eingesetzt, die um einen Ton höher gestimmt ist und durch ihren Tonklang fast pitoresk wirkt. Der Schwerpunkt ist der dritte Satz – das Adagio mit nachfolgendem Wechsel zum Attacca im Finalsatz. Dieser beginnt mit dem Pizzicato der Kontrabasse, das vom lyrischen Thema anderer Streichinstrumente überlagert ist, welches Ruhe und Wärme ausstrahlt. Im weiteren Verlauf kommt es zu Freude- und Trotzausbrüchen, die sich erneut stilllegen, um am Ende des Satzes mit dem plötzlichen Ertönen des E-Dur Akkords im ganzen Orchester zu kulminieren, der als scharfer Lichtstrahl einbricht. Danach kehrt der Frieden zurück, der den Einstieg in himmlische Freuden vorwegnimmt. Im letzten Satz singt der Sopran über die ewige Seligkeit, den süßesten Frieden, den Labsalen und Wonnen des himmlischen Lebens. Die vierte Symphonie ist kein Werk, in welchen die für die Mahlersche Musik so typischen Kontraste von Stimmungen, Gefühlen sowie der Wechsel von Freude, Ironie, Lyrik, Ruhe, Melancholie, Schlichtheit, Trotz usw. nicht vorhanden wären. Die fröhliche und besser verständliche Musik wird nicht banal, ihre Struktur schafft erhebende Töne, die das Licht und Vorfreude auf himmlische Seligkeit symbolisieren. Gustav Mahler komponierte sie in den Sommermonaten 1899–1900, also in einer verhältnismäßig zufriedenen Lebensphase während seines Wirkens bei der Wiener Hofoper.
Karolína Bubleová Berková hat das Gesangstudium an der Musikfakultät der Akademie der musischen Künste in Prag im Kurs des Professors René Tuček abgeschlossen. Das italienische Kulturinstitut erteilte ihr in der ersten Hälfte des Jahres 2001 ein Stipendium für den Studienaufenthalt an dem Conservatorio di Giuseppe Verdi in Mailand (Prof. Stelia Doz, Prof. Sonia Turchetta). Im Jahre 1997 wurde sie Gewinnerin des Internationalen Gesangwettbewerbs
Emmy Destinns und im Jahre 2001 Laureatin des Internationalen Gesangwettbewerbs Antonín Dvořáks in Karlsbad. Deren letzten Erfolge zeugen von der Breite ihrer Interessen sowie der Vielfalt ihrer Ausdrucksmöglichkeiten. Das Symphonische Orchester des Tschechischen Rundfunks (SOČR) wurde im Jahre 1926 gegründet. An seinem Dirigentenpult standen in der Vergangenheit nicht nur große Persönlichkeiten wie Václav Talich, Karel Ančerl, Václav Neumann, Libor Pešek, sondern auch ausländische Dirigenten, unter anderem Charles Munch, Franz Konwitschny, Hermann Scherchen, Gennadij Rožděstvenskij, Serge Baudo, Leif Segerstam, Sir Charles Mackerras, Tadeusz Strugala. Sergej Prokofjev, Ottorino Respighi, Arthur Honegger, Aram Chačaturjan und Krzysztof Penderecki haben mit den Rundfunkssymphonikern ihre Kompositionen aufgeführt. Vladimír Válek, hat den Posten des Chefdirigenten der Rundfunkssymphoniker im Jahre 1985 übernommen (seit dem Jahre 1996 wirkt er zugleich als Dirigent der Tschechischen Philharmonie). Das Rundfunksorchester wurde unter seiner Leitung zu einem der namhaftesten europäischen Tonkörpern. Zahlreiche renommierte Solisten haben mit dem Orchester zusammengearbeitet, darunter die Violinspieler Viktor Tretjakov, Václav Hudeček, Josef Suk, die Violoncellisten Mischa Maisky, Alexander Rudin, die Klavierspieler James Tocca, Ivan Moravec, Eugen Indjic sowie die Sänger Simon Estese und Gabriela Beňačková. Vladimír Válek begann seine künstlerische Laufbahn im Jahre 1975 als Dirigent des Symphonischen Orchesters der Hauptstadt Prag FOK, wo er bis zum Jahre 1987 wirkte. Im Jahre 1985 übernahm er den Chefdirigentenposten der Rundfunksymphoniker, an dem er bis heute tätig ist. Seit dem Jahre 1996 arbeitet er zugleich als Dirigent der Tschechischen Philharmonie. In der Saison 2002/03 wurde er zum gastierenden Chefdirigenten des Orchesters Osaka Symphoniker bestellt, seit der Saison 2004/05 ist er zugleich als Chefdirigent der Slowakischen Philharmonie tätig. An der Spitze der genannten Musikkörper trat Vladimír Válek in vielen Weltmetropolen auf (Amsterdam, Berlin, Bonn, Brüssel, Kairo, Kopenhagen, London, Madrid, Moskau, New York, Paris, Peking, Salzburg, Shanghai, Singapur, Seoul, Tel Aviv, Tokio, Wien, Zürich). Neben den genannten Auftritten gastiert der Künstler regelmäßig bei weltberühmten Symphonieorchestern, beispielsweise bei der Israelischen Philharmonie, dem MDR Orchester Leipzig, den Wienern Tonkünstler, dem Orchester ORF, dem Japan Philharmonic Orchestra, Yomiuri Symphony Orchestra oder dem National Taiwan Symphony Orchestra.
out’, as I would venture to say, to the Austria which in spite of its faults had managed to create a relatively just, firm and liberal framework for mutual – even though in no way idyllic – co-existence of its multiple nations and which in the late 19th and early 20th century fostered great artistic personalities. Gustav Mahler felt this reality, this gradual destruction of a lost world, instinctively but all the more intensely. Hence the blue horizons, mountains, nature (deep experiences from his youth re-emerging) and the symbolism of the final movement of The Song of the Earth pointing up departure and the finding of ‘eternity’ (“ewig, ewig…”). In the newly perceived idea of Europeanism and in view of deeply felt ‘blue horizons of youth’ the Vysočina Highlands and Jihlava can rightly claim for their own the personality, heritage and deep roots of Gustav Mahler and be proud of him as their own great fellow countryman.
Vysočina – die Heimatgegend Gustav Mahlers
(de)
Im Herzen Europas, inmitten der Tschechischen Republik liegt an der Autobahn zwischen Prag, Brünn und Wien die Region Vysočina. Auf ihrem Gebiet befinden sich zahlreiche historische Denkmäler, drei Orte – die Renaissancestadt Telč, die Wallfahrtskirche des hl. Johannes von Nepomuk am Berg Zelená Hora in Žďár nad Sázavou, die spätromanische Basilika des hl. Prokop sowie das jüdische Viertel in der Stadt Třebíč – stehen unter dem UNESCO-Schutz. Durch ihre unversehrte Natur, überlieferten Kulturtraditionen sowie gegenwärtige Entwicklung wurde Vysočina zu einer einzigartigen und touristisch attraktiven europäischen Region mit aussichtsreicher Zukunft. Der Name der Region „Vysočina (Hochland)“ ist von der Lage dieser Gebietskörperschaft auf der Böhmisch-Mährischen Hochebene abgeleitet, die eine Seehöhe von über acht hundert Metern erreicht. Vysočina ist mit ihrem Ausmaß von 6796 km2 die fünftgrößte Region und nimmt 9 % der Gesamtgröße Tschechiens ein. Die Region hat 512 053 Einwohner (Stand zum 31. III. 2007), eine verhältnismäßig niedrige Bevölkerungsdichte mit kleineren Ortschaften und lediglich 4 Städten, deren Bewohnerzahl zwanzig tausend übersteigt. Aus geographischer und hydrologischer Sicht wird dieses Gebiet manchmal als „Dach Europas“ bezeichnet.
A reminder of this fact and of the great composer himself is the Music of Thousands Music Festival – Mahler Jihlava which takes place every autumn at Jihlava and other places in Vysočina. Musicological literature has on many occasions pointed to the importance that youthful inspiration had played in Mahler’s life and to the fact that in Vysočina and Jihlava he was surrounded by an ‘inspiration field’ where an important and conclusive part was played by synagogue singing, Czech folk song, echoes of military band music (a number of signalling motives) and many other influences of the multinational entity that was Austria (Austria-Hungary after 1866), of which the Czech Lands were a part. The most important testimony in this respect was given by the composer himself in an interview with the journal THE ETUDE in 1910 in New York: „...Die Musik, die die großen Meister in ihrer Kindheit aufgenommen haben, liefert die Substanz für die musikalische Entwicklung in der Reifezeit. Es kann gar nicht anders sein, und es ist mir unbegreiflich, warum die großen Erzieher unserer Zeit dieser ungemein wichtigen Tatsache nicht mehr Beachtung schenken. Ich habe soeben „aufgenommen“ und nicht „angeeignet“ gesagt. Das ist nämlich ein Unterschied. Musik wird absorbiert und einem Proze3 geistiger Verdauung unterworfen, bis sie zu einem Teil des Menschen geworden ist, wie die Haare auf dem Kopf oder die Haut am Körper. Sie ist irgendwo tief in den Zellen des Gehirns gespeichert und taucht in den Ideen eines schöpferischen Musikers wieder auf, nicht in der gleichen Form, sondern häufig in völlig neuen, wunderbaren Vorstellungen...“ It is very difficult to say – without undue simplification – what was Gustav Mahler’s nationality and where he wished to seek his ‘centrum securitatis’, his ‘anchor’. His often quoted remark about his three-fold disinheritance (“a Czech among Austrians, Austrian among Germans, Jew among them all”) suggests that as a member of the Jewish community he found himself living a lonely existence between two worlds, or perhaps two fires, since he could not identify with either of them. Added to the traditional anti-Semitism which was in no way restricted to any particular nation and which was ‘practised’ by Czechs and Germans alike, was the Czech-German tension. Mahler mentions it, for instance, in his letters about the Prague rehearsal for the world premiere of his Symphony No. 7 in 1908. Interestingly enough he seems to be observing the goings-on from the sidelines, writing about the forthcoming premiere of his Symphony with the caveat: “as long as the Czechs and the Germans do not come to blows”, as if he did not want to identify with either of the parties, thereby testifying to his loneliness and disinheritance. Nonetheless Mahler did find a certain anchor and certainty when writing his last completed work, his Song of the Earth. In it he returned ‘home’, to the countryside of his youth, to the time and country that were ‘on the way
(cz)
Hravá, radostná hudba odlehčená od bolestí života, pohlížející na smrt s nadhledem a směřující k opěvování nebeských radostí, to je Čtvrtá symfonie Gustava Mahlera (1860–1911). Její tóny uzavírají Mahlerovo pozitivní období, které autor začíná jako titán plný vůle k žití (1. symfonie D dur), hloubající nad tématem života, smrti a vzkříšení (2. symfonie c moll), nacházející únik a potěšení v přírodě (3. symfonie d moll). V kontextu vývojové linie jeho symfonií je „Čtvrtá“ oproštěna od hlubokých filozofických souvislostí. Autor chápal dílo jako humorné, ale k jeho provedení přistupoval s obavami, jak bude přijato. Po dvou rozsáhlých kompozicích náročných po hudební i obsahové stránce totiž předkládal posluchačům dílo výrazně jednodušší. Přijetí „Čtvrté“ bylo po premiéře 25. listopadu 1901 v Mnichově za autorova řízení skutečně nevalné. Dobová kritika označila symfonii za neoriginální, kopírující hudbu předchozích epoch. S nepochopením se setkala zejména čtvrtá věta, kterou Mahler koncipoval jako píseň s názvem Wir genießen die himmlischen Freuden z cyklu Chlapcův kouzelný roh, jejž Mahler komponoval v 90. letech na lidovou poezii stejnojmenné sbírky Achima von Arnima a Clemense Brentana. Původně autor zamýšlel užít tuto píseň v 7. větě 3. symfonie, ale vzhledem k již tak velkému rozsahu díla od této myšlenky ustoupil a použil ji jako finále symfonie následující. Vzhledem k ostatním Mahlerovým symfoniím je „Čtvrtá“ celkově dílem menšího formátu. Autor se v ní vrací ke klasickému beethovenskému čtyřvětému modelu, orchestrální aparát zmenšuje o tři trombony a tubu, zmírňuje interpretační náročnost a zvukovou mohutnost. První tóny symfonie přinášejí melodickou radostnou hudbu, v jejímž duchu probíhá celá úvodní věta. Jednoduché svěží téma se v průběhu proměňuje, rozrůstá a utvrzuje optimistický charakter. Následující scherzo je ironickým tancem smrti vyhrávající na skřipky. Autor sem začlenil sólové housle, které jsou naladěny o tón výš a svou intonací působí někdy až pitoreskně. Významově stěžejní částí symfonie je 3. věta – Adagio s následným attaca přechodem do věty finální. Začíná pizzicatem kontrabasů, nad kterým se v ostatních smyčcích klene lyrické téma – zastavení v čase, klid, vřelost. V dalším průběhu se objevují vzedmutí radosti i vzdoru, jež opět utichají, aby ke konci věty kulminovaly náhlým zazněním E dur akordu v celém orchestru – ostrým paprskem světla. Následuje návrat klidu, který předznamenává vstup do nebeských radostí. V poslední větě hlas sopránu zpívá o věčném blahu, nejsladším míru, hodování, o slastech nebeského žití.
Čtvrtá symfonie není dílo, jemuž by chyběly pro Mahlerovu hudbu tolik typické kontrasty nálad a pocitů, radost, ironie, lyrika, klid, melancholie, prostota, vzdor ad. Radostná a srozumitelnější hudba se nestává banální, ale její hudební struktura vytváří povznášející tóny, které symbolizující světlo a těšení se na věčnou blaženost. Autor ji komponoval v letních měsících let 1899–1900, tedy v poměrně spokojeném životním období, jež trávil ve Dvorní vídeňské opeře.
Karolína Bubleová Berková absolvovala Hudební fakultu Akademie múzických umění v Praze ve třídě prof. René Tučka. Italský kulturní institut jí v první polovině roku 2001 udělil stipendium pro pěveckou stáž na Conservatorio di Giuseppe Verdi v Miláně (prof. Stelia Doz, prof. Sonia Turchetta). V roce 1997 se stala vítězkou Mezinárodní pěvecké soutěže Emmy Destinnové a v roce 2001 laureátkou Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech. Výčet posledních úspěchů svědčí o šíři jejích zájmů a o rozmanitosti jejích výrazových prostředků. Symfonický orchestr Českého rozhlasu byl založen v roce 1926. Za jeho dirigentským pultem stály v minulosti nejen velké osobnosti české hudební scény, jako byli Václav Talich, Karel Ančerl, Václav Neumann, Libor Pešek, ale i hosté ze zahraničí, mezi jinými Charles Munch, Franz Konwitschny, Hermann Scherchen, Gennadij Rožděstvenskij, Serge Baudo, Leif Segerstam, Sir Charles Mackerras, Tadeusz Strugala. Své skladby provedli s rozhlasovými symfoniky Sergej Prokofjev, Ottorino Respighi, Arthur Honegger, Aram Chačaturjan a Krzysztof Penderecki. Vladimír Válek se postu šéfdirigenta SOČR ujal v roce 1985 (od roku 1996 je současně dirigentem České filharmonie). Pod jeho vedením se rozhlasový orchestr stal jedním z nejpozoruhodnějších evropských symfonických těles. S orchestrem spolupracovala řada renomovaných sólistů. Zde jmenujme houslisty Viktora Tretjakova, Václava Hudečka, Josefa Suka, violoncellisty Mischu Maiskeho, Alexandra Rudina, klavíristy Jamese Tocca, Ivana Moravce, Eugena Indjice a pěvce Simona Estese a Gabrielu Beňačkovou. Vladimír Válek zahájil svoji kariéru v roce 1975 jako dirigent Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK (do roku 1987). V roce 1985 se ujal místa šéfdirigenta Symfonického orchestru Českého rozhlasu a v této funkci působí dodnes. Od roku 1996 zastává rovněž post dirigenta České filharmonie. V sezoně 2002/03 byl jmenován hlavním hostujícím dirigentem orchestru Osaka Symphony Orchestra, od sezony 2004/05 je zároveň šéfdirigentem Slovenské filharmonie.
V čele jmenovaných těles vystoupil Vladimír Válek v mnoha světových metropolích (Amsterdam, Berlín, Bonn, Brusel, Káhira, Kodaň, Londýn, Madrid, Moskva, New York, Paříž, Peking, Salzburg, Shanghai, Singapur, Soul, Tel Aviv, Tokio, Vídeň, Zürich). Vedle uvedených angažmá je umělec pravidelným hostem u významných světových symfonických orchestrů. Za všechny připomeňme Izraelskou filharmonii, MDR orchestr Lipsko, vídeňské Tonkünstler a orchestr ORF, Japan Philharmonic Orchestra, Yomiuri Symphony Orchestra či National Taiwan Symphony Orchestra.
Vysočina – the Gustav Mahler country
(en)
At the very heart of Europe, in the centre of the Czech Republic, on the main road artery linking Prague, Brno and Vienna lies Vysočina – the Highland Region. Its well preserved nature beckons, its many valuable historical sites (Telč, Zelená Hora at Žďár on the Sázava, Třebíč – all on the UNESCO list of monuments) and its cultural traditions make this a unique, as well as attractive place for the tourists, a place of promise for the future. The name of the Highland Region derives from its covering a large expanse of the hills along the Czech-Moravian border, which rise to more than 800m above sea level. Vysočina’s 6796 km2 makes it the fifth largest region comprising 9% of the Czech Republic’s total area. Its inhabitants number 512,053 (at 31st March 2007), its relatively low density occupation concentrated in small communities and just four larger towns of more than 20,000 inhabitants. Geographers and hydrologists refer to Vysočina as the ‘roof of Europe’. Vysočina’s capital Jihlava is the oldest mining town in the Czech Lands. Its silver mines made it one of the Czech Crown’s wealthiest towns in mediaeval times. With the signing of the Basel Compacts in 1436 the town took on a Europe-wide importance. Vysočina attracts visitors by its unique mix of quiet wooded corners, pensive lakes, distant blue peaks and historical and cultural sites, marking the awakening of a new and rich millennium. The Highland Region is the home and birthplace of many important artists, with more and more attention being drawn to the world famous composer Gustav Mahler who was born at the village of Kaliště near Humpolec on 7th July 1860 and spent his childhood in Jihlava until 1875.
Čtvrtá symfonie není dílo, jemuž by chyběly pro Mahlerovu hudbu tolik typické kontrasty nálad a pocitů, radost, ironie, lyrika, klid, melancholie, prostota, vzdor ad. Radostná a srozumitelnější hudba se nestává banální, ale její hudební struktura vytváří povznášející tóny, které symbolizující světlo a těšení se na věčnou blaženost. Autor ji komponoval v letních měsících let 1899–1900, tedy v poměrně spokojeném životním období, jež trávil ve Dvorní vídeňské opeře.
Karolína Bubleová Berková absolvovala Hudební fakultu Akademie múzických umění v Praze ve třídě prof. René Tučka. Italský kulturní institut jí v první polovině roku 2001 udělil stipendium pro pěveckou stáž na Conservatorio di Giuseppe Verdi v Miláně (prof. Stelia Doz, prof. Sonia Turchetta). V roce 1997 se stala vítězkou Mezinárodní pěvecké soutěže Emmy Destinnové a v roce 2001 laureátkou Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech. Výčet posledních úspěchů svědčí o šíři jejích zájmů a o rozmanitosti jejích výrazových prostředků. Symfonický orchestr Českého rozhlasu byl založen v roce 1926. Za jeho dirigentským pultem stály v minulosti nejen velké osobnosti české hudební scény, jako byli Václav Talich, Karel Ančerl, Václav Neumann, Libor Pešek, ale i hosté ze zahraničí, mezi jinými Charles Munch, Franz Konwitschny, Hermann Scherchen, Gennadij Rožděstvenskij, Serge Baudo, Leif Segerstam, Sir Charles Mackerras, Tadeusz Strugala. Své skladby provedli s rozhlasovými symfoniky Sergej Prokofjev, Ottorino Respighi, Arthur Honegger, Aram Chačaturjan a Krzysztof Penderecki. Vladimír Válek se postu šéfdirigenta SOČR ujal v roce 1985 (od roku 1996 je současně dirigentem České filharmonie). Pod jeho vedením se rozhlasový orchestr stal jedním z nejpozoruhodnějších evropských symfonických těles. S orchestrem spolupracovala řada renomovaných sólistů. Zde jmenujme houslisty Viktora Tretjakova, Václava Hudečka, Josefa Suka, violoncellisty Mischu Maiskeho, Alexandra Rudina, klavíristy Jamese Tocca, Ivana Moravce, Eugena Indjice a pěvce Simona Estese a Gabrielu Beňačkovou. Vladimír Válek zahájil svoji kariéru v roce 1975 jako dirigent Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK (do roku 1987). V roce 1985 se ujal místa šéfdirigenta Symfonického orchestru Českého rozhlasu a v této funkci působí dodnes. Od roku 1996 zastává rovněž post dirigenta České filharmonie. V sezoně 2002/03 byl jmenován hlavním hostujícím dirigentem orchestru Osaka Symphony Orchestra, od sezony 2004/05 je zároveň šéfdirigentem Slovenské filharmonie.
V čele jmenovaných těles vystoupil Vladimír Válek v mnoha světových metropolích (Amsterdam, Berlín, Bonn, Brusel, Káhira, Kodaň, Londýn, Madrid, Moskva, New York, Paříž, Peking, Salzburg, Shanghai, Singapur, Soul, Tel Aviv, Tokio, Vídeň, Zürich). Vedle uvedených angažmá je umělec pravidelným hostem u významných světových symfonických orchestrů. Za všechny připomeňme Izraelskou filharmonii, MDR orchestr Lipsko, vídeňské Tonkünstler a orchestr ORF, Japan Philharmonic Orchestra, Yomiuri Symphony Orchestra či National Taiwan Symphony Orchestra.
Vysočina – the Gustav Mahler country
(en)
At the very heart of Europe, in the centre of the Czech Republic, on the main road artery linking Prague, Brno and Vienna lies Vysočina – the Highland Region. Its well preserved nature beckons, its many valuable historical sites (Telč, Zelená Hora at Žďár on the Sázava, Třebíč – all on the UNESCO list of monuments) and its cultural traditions make this a unique, as well as attractive place for the tourists, a place of promise for the future. The name of the Highland Region derives from its covering a large expanse of the hills along the Czech-Moravian border, which rise to more than 800m above sea level. Vysočina’s 6796 km2 makes it the fifth largest region comprising 9% of the Czech Republic’s total area. Its inhabitants number 512,053 (at 31st March 2007), its relatively low density occupation concentrated in small communities and just four larger towns of more than 20,000 inhabitants. Geographers and hydrologists refer to Vysočina as the ‘roof of Europe’. Vysočina’s capital Jihlava is the oldest mining town in the Czech Lands. Its silver mines made it one of the Czech Crown’s wealthiest towns in mediaeval times. With the signing of the Basel Compacts in 1436 the town took on a Europe-wide importance. Vysočina attracts visitors by its unique mix of quiet wooded corners, pensive lakes, distant blue peaks and historical and cultural sites, marking the awakening of a new and rich millennium. The Highland Region is the home and birthplace of many important artists, with more and more attention being drawn to the world famous composer Gustav Mahler who was born at the village of Kaliště near Humpolec on 7th July 1860 and spent his childhood in Jihlava until 1875.
A reminder of this fact and of the great composer himself is the Music of Thousands Music Festival – Mahler Jihlava which takes place every autumn at Jihlava and other places in Vysočina. Musicological literature has on many occasions pointed to the importance that youthful inspiration had played in Mahler’s life and to the fact that in Vysočina and Jihlava he was surrounded by an ‘inspiration field’ where an important and conclusive part was played by synagogue singing, Czech folk song, echoes of military band music (a number of signalling motives) and many other influences of the multinational entity that was Austria (Austria-Hungary after 1866), of which the Czech Lands were a part. The most important testimony in this respect was given by the composer himself in an interview with the journal THE ETUDE in 1910 in New York: „...Die Musik, die die großen Meister in ihrer Kindheit aufgenommen haben, liefert die Substanz für die musikalische Entwicklung in der Reifezeit. Es kann gar nicht anders sein, und es ist mir unbegreiflich, warum die großen Erzieher unserer Zeit dieser ungemein wichtigen Tatsache nicht mehr Beachtung schenken. Ich habe soeben „aufgenommen“ und nicht „angeeignet“ gesagt. Das ist nämlich ein Unterschied. Musik wird absorbiert und einem Proze3 geistiger Verdauung unterworfen, bis sie zu einem Teil des Menschen geworden ist, wie die Haare auf dem Kopf oder die Haut am Körper. Sie ist irgendwo tief in den Zellen des Gehirns gespeichert und taucht in den Ideen eines schöpferischen Musikers wieder auf, nicht in der gleichen Form, sondern häufig in völlig neuen, wunderbaren Vorstellungen...“ It is very difficult to say – without undue simplification – what was Gustav Mahler’s nationality and where he wished to seek his ‘centrum securitatis’, his ‘anchor’. His often quoted remark about his three-fold disinheritance (“a Czech among Austrians, Austrian among Germans, Jew among them all”) suggests that as a member of the Jewish community he found himself living a lonely existence between two worlds, or perhaps two fires, since he could not identify with either of them. Added to the traditional anti-Semitism which was in no way restricted to any particular nation and which was ‘practised’ by Czechs and Germans alike, was the Czech-German tension. Mahler mentions it, for instance, in his letters about the Prague rehearsal for the world premiere of his Symphony No. 7 in 1908. Interestingly enough he seems to be observing the goings-on from the sidelines, writing about the forthcoming premiere of his Symphony with the caveat: “as long as the Czechs and the Germans do not come to blows”, as if he did not want to identify with either of the parties, thereby testifying to his loneliness and disinheritance. Nonetheless Mahler did find a certain anchor and certainty when writing his last completed work, his Song of the Earth. In it he returned ‘home’, to the countryside of his youth, to the time and country that were ‘on the way
(cz)
Hravá, radostná hudba odlehčená od bolestí života, pohlížející na smrt s nadhledem a směřující k opěvování nebeských radostí, to je Čtvrtá symfonie Gustava Mahlera (1860–1911). Její tóny uzavírají Mahlerovo pozitivní období, které autor začíná jako titán plný vůle k žití (1. symfonie D dur), hloubající nad tématem života, smrti a vzkříšení (2. symfonie c moll), nacházející únik a potěšení v přírodě (3. symfonie d moll). V kontextu vývojové linie jeho symfonií je „Čtvrtá“ oproštěna od hlubokých filozofických souvislostí. Autor chápal dílo jako humorné, ale k jeho provedení přistupoval s obavami, jak bude přijato. Po dvou rozsáhlých kompozicích náročných po hudební i obsahové stránce totiž předkládal posluchačům dílo výrazně jednodušší. Přijetí „Čtvrté“ bylo po premiéře 25. listopadu 1901 v Mnichově za autorova řízení skutečně nevalné. Dobová kritika označila symfonii za neoriginální, kopírující hudbu předchozích epoch. S nepochopením se setkala zejména čtvrtá věta, kterou Mahler koncipoval jako píseň s názvem Wir genießen die himmlischen Freuden z cyklu Chlapcův kouzelný roh, jejž Mahler komponoval v 90. letech na lidovou poezii stejnojmenné sbírky Achima von Arnima a Clemense Brentana. Původně autor zamýšlel užít tuto píseň v 7. větě 3. symfonie, ale vzhledem k již tak velkému rozsahu díla od této myšlenky ustoupil a použil ji jako finále symfonie následující. Vzhledem k ostatním Mahlerovým symfoniím je „Čtvrtá“ celkově dílem menšího formátu. Autor se v ní vrací ke klasickému beethovenskému čtyřvětému modelu, orchestrální aparát zmenšuje o tři trombony a tubu, zmírňuje interpretační náročnost a zvukovou mohutnost. První tóny symfonie přinášejí melodickou radostnou hudbu, v jejímž duchu probíhá celá úvodní věta. Jednoduché svěží téma se v průběhu proměňuje, rozrůstá a utvrzuje optimistický charakter. Následující scherzo je ironickým tancem smrti vyhrávající na skřipky. Autor sem začlenil sólové housle, které jsou naladěny o tón výš a svou intonací působí někdy až pitoreskně. Významově stěžejní částí symfonie je 3. věta – Adagio s následným attaca přechodem do věty finální. Začíná pizzicatem kontrabasů, nad kterým se v ostatních smyčcích klene lyrické téma – zastavení v čase, klid, vřelost. V dalším průběhu se objevují vzedmutí radosti i vzdoru, jež opět utichají, aby ke konci věty kulminovaly náhlým zazněním E dur akordu v celém orchestru – ostrým paprskem světla. Následuje návrat klidu, který předznamenává vstup do nebeských radostí. V poslední větě hlas sopránu zpívá o věčném blahu, nejsladším míru, hodování, o slastech nebeského žití.
Emmy Destinns und im Jahre 2001 Laureatin des Internationalen Gesangwettbewerbs Antonín Dvořáks in Karlsbad. Deren letzten Erfolge zeugen von der Breite ihrer Interessen sowie der Vielfalt ihrer Ausdrucksmöglichkeiten. Das Symphonische Orchester des Tschechischen Rundfunks (SOČR) wurde im Jahre 1926 gegründet. An seinem Dirigentenpult standen in der Vergangenheit nicht nur große Persönlichkeiten wie Václav Talich, Karel Ančerl, Václav Neumann, Libor Pešek, sondern auch ausländische Dirigenten, unter anderem Charles Munch, Franz Konwitschny, Hermann Scherchen, Gennadij Rožděstvenskij, Serge Baudo, Leif Segerstam, Sir Charles Mackerras, Tadeusz Strugala. Sergej Prokofjev, Ottorino Respighi, Arthur Honegger, Aram Chačaturjan und Krzysztof Penderecki haben mit den Rundfunkssymphonikern ihre Kompositionen aufgeführt. Vladimír Válek, hat den Posten des Chefdirigenten der Rundfunkssymphoniker im Jahre 1985 übernommen (seit dem Jahre 1996 wirkt er zugleich als Dirigent der Tschechischen Philharmonie). Das Rundfunksorchester wurde unter seiner Leitung zu einem der namhaftesten europäischen Tonkörpern. Zahlreiche renommierte Solisten haben mit dem Orchester zusammengearbeitet, darunter die Violinspieler Viktor Tretjakov, Václav Hudeček, Josef Suk, die Violoncellisten Mischa Maisky, Alexander Rudin, die Klavierspieler James Tocca, Ivan Moravec, Eugen Indjic sowie die Sänger Simon Estese und Gabriela Beňačková. Vladimír Válek begann seine künstlerische Laufbahn im Jahre 1975 als Dirigent des Symphonischen Orchesters der Hauptstadt Prag FOK, wo er bis zum Jahre 1987 wirkte. Im Jahre 1985 übernahm er den Chefdirigentenposten der Rundfunksymphoniker, an dem er bis heute tätig ist. Seit dem Jahre 1996 arbeitet er zugleich als Dirigent der Tschechischen Philharmonie. In der Saison 2002/03 wurde er zum gastierenden Chefdirigenten des Orchesters Osaka Symphoniker bestellt, seit der Saison 2004/05 ist er zugleich als Chefdirigent der Slowakischen Philharmonie tätig. An der Spitze der genannten Musikkörper trat Vladimír Válek in vielen Weltmetropolen auf (Amsterdam, Berlin, Bonn, Brüssel, Kairo, Kopenhagen, London, Madrid, Moskau, New York, Paris, Peking, Salzburg, Shanghai, Singapur, Seoul, Tel Aviv, Tokio, Wien, Zürich). Neben den genannten Auftritten gastiert der Künstler regelmäßig bei weltberühmten Symphonieorchestern, beispielsweise bei der Israelischen Philharmonie, dem MDR Orchester Leipzig, den Wienern Tonkünstler, dem Orchester ORF, dem Japan Philharmonic Orchestra, Yomiuri Symphony Orchestra oder dem National Taiwan Symphony Orchestra.
out’, as I would venture to say, to the Austria which in spite of its faults had managed to create a relatively just, firm and liberal framework for mutual – even though in no way idyllic – co-existence of its multiple nations and which in the late 19th and early 20th century fostered great artistic personalities. Gustav Mahler felt this reality, this gradual destruction of a lost world, instinctively but all the more intensely. Hence the blue horizons, mountains, nature (deep experiences from his youth re-emerging) and the symbolism of the final movement of The Song of the Earth pointing up departure and the finding of ‘eternity’ (“ewig, ewig…”). In the newly perceived idea of Europeanism and in view of deeply felt ‘blue horizons of youth’ the Vysočina Highlands and Jihlava can rightly claim for their own the personality, heritage and deep roots of Gustav Mahler and be proud of him as their own great fellow countryman.
Vysočina – die Heimatgegend Gustav Mahlers
(de)
Im Herzen Europas, inmitten der Tschechischen Republik liegt an der Autobahn zwischen Prag, Brünn und Wien die Region Vysočina. Auf ihrem Gebiet befinden sich zahlreiche historische Denkmäler, drei Orte – die Renaissancestadt Telč, die Wallfahrtskirche des hl. Johannes von Nepomuk am Berg Zelená Hora in Žďár nad Sázavou, die spätromanische Basilika des hl. Prokop sowie das jüdische Viertel in der Stadt Třebíč – stehen unter dem UNESCO-Schutz. Durch ihre unversehrte Natur, überlieferten Kulturtraditionen sowie gegenwärtige Entwicklung wurde Vysočina zu einer einzigartigen und touristisch attraktiven europäischen Region mit aussichtsreicher Zukunft. Der Name der Region „Vysočina (Hochland)“ ist von der Lage dieser Gebietskörperschaft auf der Böhmisch-Mährischen Hochebene abgeleitet, die eine Seehöhe von über acht hundert Metern erreicht. Vysočina ist mit ihrem Ausmaß von 6796 km2 die fünftgrößte Region und nimmt 9 % der Gesamtgröße Tschechiens ein. Die Region hat 512 053 Einwohner (Stand zum 31. III. 2007), eine verhältnismäßig niedrige Bevölkerungsdichte mit kleineren Ortschaften und lediglich 4 Städten, deren Bewohnerzahl zwanzig tausend übersteigt. Aus geographischer und hydrologischer Sicht wird dieses Gebiet manchmal als „Dach Europas“ bezeichnet.
Das Zentrum der Region ist die Stadt Jihlava (Iglau), die älteste Bergstadt in den böhmischen Ländern, die dank des Silberbergbaus im Mittelalter zu den reichsten Städten im böhmischen Königtum gehörte und wo im Jahre 1436 die Basler Kompaktaten als Aussöhnungsvertrag zwischen der katholischen und Hussitenkirche verkündet wurden. Die Besucher fühlen sich von der einmaligen Verbindung zwischen der waldreichen Gegend mit düsteren Teichen und Hügeln und der Historien- und Kulturlandschaft angesprochen, die an der Schwelle des dritten Jahrtausends zu einem neuen und reichen Leben erwacht. Die Region ist Heimat- und Geburtsort vieler namhafter Künstler, von denen der weltberühmte Komponist Gustav Mahler immer mehr in den Vordergrund tritt, der am 7. VII. 1860 in der Gemeinde Kaliště bei Humpolec geboren wurde und seine Kindheit bis zum Jahre 1875 in Iglau verlebte. Eine Erinnerung an diesen Fakt sowie Erinnerung an den großen Komponisten ist das Festival „Musik der Tausenden – Mahler Jihlava“, das regelmäßig im Herbst in Jihlava sowie an anderen Orten der Region Vysočina stattfindet. Mehrmals wurde in der Fachliteratur die Bedeutung der Kindheits- und Jugendinspirationen für Gustav Mahler sowie der Fakt hervorgehoben, dass er in Jihlava und in der Region Vysočina von einem inspirativen Umfeld umgeben war, in dem synagogaler Gesang, tschechische Volkslieder und Nachklänge auf die Musik der Militärblaskapellen (zahlreiche Signalmotive) sowie andere Einflüsse des Vielvölkerstaates Österreich (nach dem Jahre 1866 Österreich-Ungarn) eine wichtige Rolle spielten, dessen Bestandteil auch die böhmischen Länder waren und wo Mahler aufgewachsen ist. Das wertvollste Zeugnis in diesem Sinne hat uns der Künstler selbst in einem Gespräch für die Zeitung THE ETUDE New York im Jahre 1910 hinterlassen: „...Die Musik, die die großen Meister in ihrer Kindheit aufgenommen haben, liefert die Substanz für die musikalische Entwicklung in der Reifezeit. Es kann gar nicht anders sein, und es ist mir unbegreiflich, warum die großen Erzieher unserer Zeit dieser ungemein wichtigen Tatsache nicht mehr Beachtung schenken. Ich habe soeben „aufgenommen“ und nicht „angeeignet“ gesagt. Das ist nämlich ein Unterschied. Musik wird absorbiert und einem Prozess geistiger Verdauung unterworfen, bis sie zu einem Teil des Menschen geworden ist, wie die Haare auf dem
aus der gleichnamigen Gedichtsammlung Achim von Arnims und Clemens Brentanos vertonte. Der Künstler gedachte ursprünglich, dieses Lied bereits im 7. Satz der 3. Symphonie einzusetzen, angesichts des bereits großen Umfangs gab er jedoch diesen Gedanken auf und benutzte ihn als Finale in der nachfolgenden Symphonie. Im Vergleich zu den anderen Symphonien Mahlers hat die „Vierte“ ein kleineres Format. Der Komponist kehrt darin zum klassischen Beethovenschen Vier-Satz-Modell zurück, das Orchester wird um 3 Posaunen und eine Tuba reduziert, der Interpretationsaufwand und Klangsstärke sind kleiner. Die ersten Töne der Symphonie bringen eine melodische, fröhliche Musik, die den ganzen ersten Satz durchdringt. Das einfache, muntere Thema wächst weiter, verwandelt sich und bestätigt den optimistischen Charakter der Symphonie. Das nachfolgende Scherzo ist als ironischer Tanz des Todes begriffen, der Fiedel spielt. Mahler hat hier eine Solovioline eingesetzt, die um einen Ton höher gestimmt ist und durch ihren Tonklang fast pitoresk wirkt. Der Schwerpunkt ist der dritte Satz – das Adagio mit nachfolgendem Wechsel zum Attacca im Finalsatz. Dieser beginnt mit dem Pizzicato der Kontrabasse, das vom lyrischen Thema anderer Streichinstrumente überlagert ist, welches Ruhe und Wärme ausstrahlt. Im weiteren Verlauf kommt es zu Freude- und Trotzausbrüchen, die sich erneut stilllegen, um am Ende des Satzes mit dem plötzlichen Ertönen des E-Dur Akkords im ganzen Orchester zu kulminieren, der als scharfer Lichtstrahl einbricht. Danach kehrt der Frieden zurück, der den Einstieg in himmlische Freuden vorwegnimmt. Im letzten Satz singt der Sopran über die ewige Seligkeit, den süßesten Frieden, den Labsalen und Wonnen des himmlischen Lebens. Die vierte Symphonie ist kein Werk, in welchen die für die Mahlersche Musik so typischen Kontraste von Stimmungen, Gefühlen sowie der Wechsel von Freude, Ironie, Lyrik, Ruhe, Melancholie, Schlichtheit, Trotz usw. nicht vorhanden wären. Die fröhliche und besser verständliche Musik wird nicht banal, ihre Struktur schafft erhebende Töne, die das Licht und Vorfreude auf himmlische Seligkeit symbolisieren. Gustav Mahler komponierte sie in den Sommermonaten 1899–1900, also in einer verhältnismäßig zufriedenen Lebensphase während seines Wirkens bei der Wiener Hofoper.
Karolína Bubleová Berková hat das Gesangstudium an der Musikfakultät der Akademie der musischen Künste in Prag im Kurs des Professors René Tuček abgeschlossen. Das italienische Kulturinstitut erteilte ihr in der ersten Hälfte des Jahres 2001 ein Stipendium für den Studienaufenthalt an dem Conservatorio di Giuseppe Verdi in Mailand (Prof. Stelia Doz, Prof. Sonia Turchetta). Im Jahre 1997 wurde sie Gewinnerin des Internationalen Gesangwettbewerbs
Vladimír Válek started his career as conductor of the Prague Symphony Orchestra (1975–1987). In 1985 he was offered the post of Chief Conductor of the Prague Radio Symphony Orchestra and he continues to hold this position to this day. He has also been conductor of the Czech Philharmonic since 1996. He was appointed Principal Guest Conductor of the Osaka Symphony Orchestra from the 2002/03 season onwards, and Chief Conductor of the Slovak Philharmonic Orchestra beginning with the 2004/05 season. He has performed in many world cities with the above-mentioned orchestras (Amsterdam, Beijing, Berlin, Bonn, Brussels, Cairo, Copenhagen, London, Madrid, Moscow, New York, Paris, Salzburg, Shanghai, Singapore, Seoul, Tel Aviv, Tokyo, Vienna, Zurich). In addition to these posts, Vladimír Válek also appears as guest conductor with various symphony orchestras, for example, the Israel Philharmonic Orchestra, MDR Orchestra Leipzig, Tonkünstler and ORF, both in Vienna, the Japan Philharmonic Orchestra, the Yomiuri Symphony Orchestra and the National Taiwan Symphony Orchestra.
(de)
Eine spielerische, fröhliche Musik, von den Lebensleiden befreit, mit dem Tod versöhnt und auf himmlischen Freude ausgerichtet, das ist die Vierte Symphonie Gustav Mahlers (1860–1911). Ihre Töne schließen eine positive Schaffensperiode Mahles ab, die er als Titan beginnt, der vom Lebenswillen erfüllt ist (1. Symphonie D- Dur), über das Thema Leben- Tod- Auferstehung sinnt (2. Symphonie c-Moll), und Zuflucht und Freude in der Natur findet (3. Symphonie d-Moll). Innerhalb der symphonischen Entwicklungslinie ist die Vierte von tiefsinnigen philosophischen Zusammenhängen entlastet. Der Künstler begriff sie als humorvolles Werk, hatte jedoch Bedenken, wie es beim Publikum ankommt. Nach zwei umfangreichen, musikalisch und inhaltlich aufwendigen Kompositionen präsentierte er den Zuhörern ein wesentlich einfacheres Werk. Die Annahme der „Vierten“ bei der Uraufführung am 25. November 1901 in München unter der Leitung des Komponisten war tatsächlich nur mittelmäßig. Die Zeitkritik bezeichnete die Symphonie als ein nicht originales, die Musik der vorhergehenden Epochen nachahmendes Werk. Auf Unverständnis stieß insbesondere der vierte Satz, den Mahler als ein Lied mit dem Titel Wir genießen die himmlischen Freuden aus dem Zyklus Des Knaben Wunderhorn konzipierte, den er in den 90er Jahren als Nachklang auf die Volkspoesie
Kopf oder die Haut am Körper. Sie ist irgendwo tief in den Zellen des Gehirns gespeichert und taucht in den Ideen eines schöpferischen Musikers wieder auf, nicht in der gleichen Form, sondern häufig in völlig neuen, wunderbaren Vorstellungen...“ Es ist sehr schwierig, die Frage nach der Nationalität Gustav Mahlers sowie danach zu beantworten, wo er eigentlich jenes centrum securitatis, seine Verankerung suchte ohne ungebührliche Simplifikationen zu gebrauchen. Seine oft zitierte Aussage über dreifache Ausgrenzung („Böhme unter Österreichern, Österreicher unter Deutschen und Jude unter allen“) kann etliches beleuchten – als Angehöriger der jüdischen Gemeinschaft geriet er im wahren Sinne des Wortes zwischen zwei Welten, besser gesagt zwischen zwei Feuer und er muss sich sehr einsam gefühlt haben, weil er sich mit keinem dieser Elemente voll identifizieren konnte. Zum traditionellen Antisemitismus, der nicht nur auf eine Nation beschränkt war und sowohl von Tschechen als auch Deutschen häufig „gepfleget“ wurde, kamen noch die deutsch-tschechischen Spannungen hinzu. Mahler berichtet davon beispielsweise in seinen Briefen vom Ablauf der Proben zur Uraufführung der Symphonie Nr. 7 im Jahre 1908. Interessant ist, dass er sich aus diesem Prozess heraushält. Von der bevorstehenden Uraufführung schreibt er mit dem Vorbehalt: „soweit sich Tschechen und Deutsche nicht in die Haare fahren“. Als ob er sich mit keiner der Streitparteien identifizieren und dadurch seine dreifache Einsamkeit und Ausgrenzung bestätigen wollte. Wenn er jedoch an seinem letzten vollendeten Werk, dem Lied von der Erde arbeitet, sucht er und findet zuletzt eine bestimmte Verankerung. Er kehrt nach Hause, in die Gegend seiner Kindheit zurück, in ein Land und eine Zeit, die – nach meiner Meinung – schon seinem Verfall nahe waren. In das Altösterreich, das einen relativ rechtlich festen und liberalen Rahmen für eine mögliche, obwohl keinesfalls idyllische Koexistenz verschiedener Völker schaffen konnte und in den letzten Jahrzehnten des neunzehnten sowie dem ersten Jahrzehnt des zwanzigsten Jahrhunderts eine wahre Brutstätte großer Künstler war. Gustav Mahler hat diese Tatsachen, diesen allmählichen Verfall einer schwindenden Welt instinktiv, jedoch umso stärker herausgespürt. Deshalb jene blaue Fernen, Berge, Natur (als tief eingeprägte Kindheitserlebnisse) sowie die Symbolik des Schlusssatzes mit der Betonung des Abschieds und Strebung nach der Ewigkeit („ewig, ewig...“). In dieser heutzutage erneut aktuellen Auffassung des Europäertums und mit Bezug auf die tief eingeprägten Kindheitserlebnisse kann sich auch die Region Vysočina mit Jihlava zu der Persönlichkeit sowie dem Vermächtnis Gustav Mahlers vollkommen legitim bekennen und auf ihren großen Landsmann stolz sein.
Vysočina – kraj Gustava Mahlera
(cz)
Kraj Vysočina leží v samém srdci Evropy uprostřed České republiky mezi Prahou, Brnem a Vídní. Na jeho území se nachází mnoho cenných historických památek, z nichž tři najdeme na seznamu památek UNESCO (renesanční město Telč, poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené Hoře ve Žďáru nad Sázavou a románsko-gotická bazilika sv. Prokopa a židovské město v Třebíči). Vysočina je rovněž místem, kde lidé udržují své kulturní tradice, a na velké části jejího území se navíc zachovala panenská příroda, která láká k rekreaci – to vše činí z tohoto kraje jedinečný a turisticky atraktivní evropský region s velkou perspektivou do budoucna. Jméno získal kraj Vysočina díky své poloze na podstatné části Českomoravské vrchoviny, která dosahuje nadmořské výšky přes osm set metrů. Vysočina je pátým největším krajem České republiky a zahrnuje plochu o rozloze 6 796 km2, přičemž její území zaujímá devět procent celkové rozlohy státu. Kraj měl ke 31. březnu 2007 512 053 obyvatel a poměrně nízkou hustotu zalidnění s menšími sídly a pouze čtyřmi městy s více než dvaceti tisíci obyvateli. Díky specifické geografii a hydrologii se o této oblasti někdy mluví také jako o „střeše Evropy“. Krajským městem je Jihlava, nejstarší horní město českých zemí. Ve středověku patřila díky těžbě stříbra k nejbohatším městům zemí Koruny české a v roce 1436 zde byla vyhlášena Basilejská kompaktáta, dokument evropského významu. Návštěvníky láká tento kraj tím, jak spojuje rozlehlé a klidné lesy, hluboké rybníky i vrcholky hor se svým historickým a kulturním bohatstvím, které se právě na počátku třetího tisíciletí probouzí k novému a bohatšímu životu. Kraj je rodištěm a domovem mnoha významných uměleckých osobností, z nichž stále více pozornosti přitahuje světový skladatel Gustav Mahler, jenž se narodil 7. července 1860 v obci Kaliště u Humpolce. Dětství strávil až do roku 1875 v Jihlavě – připomínkou tohoto faktu i samotného skladatele je hudební festival Hudba tisíců – Mahler Jihlava, který se koná v Jihlavě a na dalších místech Vysočiny pravidelně v podzimních měsících. Jak moc důležitá byla pro Mahlera a jeho další vývoj inspirace, již získal v dětství a během dospívání na Vysočině a v Jihlavě (které byly součástí tehdejšího Rakouska-Uherska), zdůrazňuje odborná literatura již mnoho let: faktem je, že zde byl obklopen vlivem synagogálních zpěvů, českými lidovými intonacemi i ohlasy dechové vojenské tvorby, ze které vytěžil řadu signálních motivů.
there come billowings of joy as well as defiance which subside only to culminate at the end of the movement in a sudden chord of E major in the whole orchestra – a penetrating ray of light. The calmness returns, signalling an opening to the heavenly delights which the soprano soloist sings about in the Finale – eternal bliss, sweetest peace, feasting, all the joys of life in Heaven. The Fourth Symphony is not a work lacking in the typical Mahler contrasts of moods and feelings, joy, irony, lyricism, melancholy, simplicity, defiance… Its delightful and easily understood music is not banal, its structure creates uplifting sounds which symbolise light and hope, looking to eternal bliss. Mahler wrote the work in the summer months of 1899 and 1900 during a relatively happy period of his life spent at the Vienna Court Opera.
Karolína Bubleová Berková graduated from the Music Faculty of the Academy of Performing Arts in Prague in the class of René Tuček. In 1997, Berková became the winner of the International Singing Competition of Emmy Destinn and in 2001 the laureate of the International Singing Competition of Antonín Dvořák in Karlovy Vary. On the basis of a scholarship awarded by the Italian Cultural Institute Berková completed singing studies in the first half of 2001 at the Conservatorio di Giuseppe Verdi in Milan in Italy (Prof. S. Doz, Prof. S. Turchetta). The Prague Radio Symphony Orchestra (SOČR) was founded in 1926. Its conductors in the past have included such distinguished names on the Czech classical music scene as Václav Talich, Karel Ančerl, Václav Neumann, and Libor Pešek, and also guest conductors from abroad, among them Charles Munch, Franz Konwitschny, Hermann Scherchen, Genady Rozhdyestvensky, Serge Baudo, Leif Segerstam, Sir Charles Mackerras and Tadeusz Strugala. Composers Sergei Prokofiev, Ottorino Respighi, Arthur Honegger, Aram Khachaturian and Krzysztof Penderecki have also conducted their works with SOČR. Vladimír Válek, who has also been conducting the Czech Philharmonic since 1996, assumed the post of Chief Conductor of SOČR in 1985 and, under his guidance, the orchestra has become one of the most prominent in Europe. A number of renowned soloists have performed with them, for example, the violinists Victor Tretyakov and Josef Suk, cellists Mischa Maisky, Alexander Rudin, pianists Richard Ormrod, James Tocco, Ivan Moravec, Eugen Indjic and singers Simon Estes and Gabriela Beňačková.
(en)
Playful, joyful music freed of life’s troubles, viewing death with reserve and heading for an apotheosis of heavenly delights – that is the Fourth Symphony by Gustav Mahler (1860–1911). It brings to an end Mahler’s ‘positive’ period which he began as a Titan full of the will to live (in his Symphony No. 1 in D major), then went on pondering the theme of life-death-resurrection (Symphony No. 2 in c minor) and found release and pleasure in nature (Symphony No. 3 in d minor). In the course of the development of this chain of symphonies, the Fourth is quite free of deep philosophical context. Mahler saw it as humorous, but had misgivings about how the work might be viewed when performed. For after two large-scale works, ambitious both as to content and performance, he now was offering a piece that was distinctly lighter. The success of the Fourth, first performed on 25th November 1901 in Munich under Mahler’s own direction, was indeed poor. The critics thought it unoriginal, copying music of earlier times. The fourth movement met with particular rejection. Mahler shaped it as the song Wir genießen die himmlischen Freuden from his cycle Des Knaben Wunderhorn which he had written in the 1890s to texts from a folk poetry collection of the same name by Achim von Arnim and Clemens Brentano. Mahler originally intended to use the song in the 7th movement of his Third Symphony, but dropped the idea as the work grew too big, and then used the song for the finale of the Fourth Symphony. Compared with his other symphonies, the Fourth is smaller, looking back to the classic Beethoven-like four-movement model with the orchestra reduced (dropping the three trombones and the tuba), lowering the demands on the players and the overall intensity of the sound. The Fourth Symphony opens with joyful melodious music in a mood that informs the whole of the first movement. The simple, fresh theme undergoes transformation and growth, confirming the optimistic character of the music. The following Scherzo is an ironic ‘dance of Death scraping on its fiddle’. Mahler prescribes a solo violin and asks for it to be tuned up a tone. The effect is almost grotesque. The weightiest movement is the third – Adagio – which is followed by the Finale without a break. The Adagio opens with double basses pizzicato overlaid with a lyrical theme in the rest of the strings – a theme of calm, warmth, suspension of time. As the movement progresses,
Nejcennější svědectví o raných vlivech zanechal sám autor v rozhovoru pro časopis The Etude (New York 1910): „...Hudba, kterou velcí Mistři vstřebávali v dětství, vytváří základ pro jejich vývoj v období zralosti. Nemůže tomu být jinak a je mi nepochopitelné, že této důležité skutečnosti už dnešní velcí pedagogové nevěnovali pozornost. Mluvil jsem jen o „vstřebávání“, ne o „přivlastnění“. To je totiž rozdíl. Hudba je vstřebávána a podrobena procesu duchovního zažití, dokud se nestává součástí člověka jako vlasy na hlavě nebo kůže na těle. Je jakýmsi způsobem ukryta hluboko v mozkových buňkách a vynořuje se znovu v myšlenkách tvořivého hudebníka. Ale ne ve stejné formě, nýbrž často ve zcela nových a podivuhodných představách...“ Jak je zřejmé z celého Mahlerova života, není vůbec jednoduché odpovědět na otázku, jaké byl tento skladatel národnosti a kde vlastně hledal ono centrum securitatis, svoji ukotvenost. Leccos však naznačuje jeho často citovaný výrok o trojí vyděděnosti: „Čech mezi Rakušany, Rakušan mezi Němci, Žid mezi všemi…“ Jako příslušník židovské komunity se ocitl doslova mezi dvěma světy, ba možná dokonce mezi dvěma ohni, a zůstal v nich naprosto osamocen, protože se nedokázal bezezbytku identifikovat ani s jedním z nich. K tradičnímu antisemitismu, který nebyl nijak národnostně omezen a jejž zažíval jak mezi Čechy, tak i mezi Němci, se později přidalo i česko-německé napětí, o němž Mahler okrajově referuje například ve svých dopisech o tom, jak probíhaly pražské zkoušky světové premiéry Symfonie č. 7 v roce 1908. Není překvapivé, že se z tohoto procesu vyčleňuje a píše o blížící se premiéře své symfonie se signifikantním dodatkem: „pokud si Češi a Němci nevjedou do vlasů…“ Mahler jako by se nechtěl ztotožnit ani s jednou ze soupeřících stran, a dokumentoval tak svou „trojí osamocenost a vyděděnost“. Určitou zakotvenost a jistotu Mahler hledal (a nakonec zřejmě i našel) při psaní svého posledního dokončeného díla Píseň o zemi, v němž se vrací „domů“, do krajiny svého dětství a do země i doby, které již v oné době přestávaly existovat. Do Rakouska-Uherska, které dokázalo vytvořit relativně pevný právní a liberální rámec vzájemné, byť rozhodně ne idylické koexistence nejrůznějších národností a jež bylo v posledních desetiletích devatenáctého století a prvním desetiletí století dvacátého velmi bohatou líhní velkých uměleckých osobností. Mahler onen postupný zánik ztraceného světa instinktivně, ale o to silněji cítil, a proto se v jeho díle vynořují opětovně hluboké zážitky z jeho dětství, spojené s modrými dálkami, horami a přírodou. To je důvod, proč symbolika jeho závěrečné věty vyznívá jako snaha o zdůraznění odchodu a nalezení „věčnosti“ („ewig, ewig“…). Toto jeho pojetí evropanství je ostatně znovu aktuální i dnes a kraj Vysočina se může právě i s ohledem na hluboko uložené Mahlerovy „modravé dálky dětství“ k jeho osobnosti přihlásit a být na něho právem hrdý.
On the front page: Large square of Jihlava – the centre of the city life; c. 1870 Das Foto auf dem Titelblatt: Iglauer Hauptplatz – Zentrum des Stadtlebens; gegen 1870 Na titulní straně: Velké jihlavské náměstí – centrum života města; kolem roku 1870
Front cover photo © 2007 Museum of Highlands in Jihlava Design © 2007 Eva Bystrianská Sleeve note © 2007 Pavlína Landová, Jiří Štilec Translations © 2007 Alena Jakubíčková (Deutsch), Karel Janovický (English)
Publisher: The Regional Authority of the Vysočina Region Herausgegeben: das Regionalamt der Region Vysočina Vydal: Krajský úřad kraje Vysočina Žižkova 57, 587 33 Jihlava Czech Republic Phone: +420 564 602 111 Fax: +420 564 602 420 E-mail:
[email protected]
live
UP 0099 – 2 131
Heiter bedächtig. Nicht eilen
2
In gemächlicher Bewegung. Ohne Hast
3
Ruhevoll (Poco adagio)
4
Sehr behaglich (Solo: Wir genießen die himmlischen Freuden aus Des Knaben Wunderhorn)
15:50 9:02 18:46 8:48 MAHLER 2000
Karolína Berková – mezzo Czech Radio Symphony Orchestra Vladimír Válek – conductor Publisher: The Regional Authority of the Vysočina Region Czech Radio Prague live recording 10. IX. 2004, St Ignatius Church, Jihlava + © 2007 ArcoDiva Made in the Czech Republic
www.arcodiva.cz
STEREO
DDD
UP 0099 – 2 131 Total Time 52:37
UP 0099 – 2 131
Gustav Mahler Symphony No. 4
1
Gustav Mahler Symphony No. 4
live
