1
Anglikánská církev v Christchurchu na Novém Zélandu hledá počestné mladé ženy, zběhlé ve vedení domácnosti a výchově dětí, které mají zájem uzavřít křesťanský sňatek s váženými a dobře situovanými členy naší obce.
H
elen krátce spočinula pohledem na nenápadném inze‐ rátu na poslední stránce Kostelních listů. Zběžně je prolétla, zatímco se její žáci věnovali gramatickému cvičení. Raději by si četla knihu, jenže Williamovy neustálé otázky by ji co chvíli vyrušily. I nyní zvedl jedenáctiletý hoch hně‐ dou kučeravou hlavu od práce. „Paní učitelko, ve třetím odstavci má být že, nebo aby?“ S povzdechem odsunula zpravodaj stranou a po x‐té v tomto týdnu vysvětlila chlapci rozdíl mezi vztažnými a účelovými větami. William, mladší syn jejího zaměstna‐ vatele Roberta Greenwooda, byl rozkošné, ale nijak bystré dítě. S každým úkolem mu musela pomáhat a výklad za‐ pomínal rychleji, než mu ho stihla podat. Vlastně ovládal jenom jediné: s dojemnou bezradností vzhlížet k dospělým a okouzlovat je sladkým chlapeckým sopránkem. Jeho mat‐ ka Lucinda mu nikdy nedokázala odolat. Jakmile se k ní přitulil a navrhl, že by mohli něco podniknout spolu, pra‐ videlně zrušila veškeré doučovací hodiny, které Helen na‐ plánovala. I proto neuměl William doposud plynně číst a i nejjednodušší pravopisná cvičení byla nad jeho síly. Ne‐ mohlo být ani pomyšlení, že by jednou studoval na Eatonu, Oxfordu nebo jiné prestižní škole, jak snil jeho otec. Šestnáctiletý George, jeho starší bratr, se ani trochu ne‐ 7
snažil předstírat shovívavost. Výmluvně zakoulel očima a ukázal v učebnici na místo, kde byla jako příklad uvedena přesně taková věta, nad níž William už půlhodinu hloubal. Vytáhlý, trochu neohrabaný mladík byl s překladem z lati‐ ny dávno hotový. Pracoval vždycky rychle, třebaže ne po‐ každé bezchybně. Klasické předměty ho nudily a nemohl se dočkat dne, kdy nastoupí do otcovy exportní a importní firmy. Snil o cestách do vzdálených zemí, expedicích do ko‐ lonií, v nichž se za vlády královny Viktorie téměř každou hodinu otvíral nový slibný trh. George byl bezesporu roze‐ ným obchodníkem. Už nyní prokazoval obratnost při vyjed‐ návání a uměl cílevědomě využívat svůj šarm. Občas se mu podařilo zapůsobit i na Helen a přesvědčit ji, aby zkrátila vyučování. Také dnes se o to pokusil, když William konečně porozuměl látce nebo alespoň našel místo, odkud mohl ře‐ šení opsat. Helen sáhla po Georgeově sešitu, aby zkontrolo‐ vala jeho práci, ale mladík ho vyzývavě odsunul stranou. „Slečno Davenportová, vy se teď vážně chcete prokousá‐ vat ještě mým cvičením? Dnes je na učení příliš krásně. Co kdybychom si raději zahráli kroket? Měla byste se zdokona‐ lit v technice, jinak budete na zahradní slavnosti zase postá‐ vat stranou a žádný z přítomných mladých pánů si vás ne‐ všimne. Pak ovšem nikdy neuděláte štěstí, neprovdáte se za hraběte a až do konce svých dnů se budete muset trápit s tak beznadějnými případy, jako je Willy.“ Helen se podívala z okna a při pohledu na zataženou ob‐ lohu svraštila čelo. „Hezký nápad, Georgi, ale ženou se dešťové mraky. Než tady uklidíme a vyjdeme na zahradu, vylijí se nám přímo na hlavu, což by mě stěží učinilo přitažlivější pro urozené mla‐ dé pány. Jak jsi vůbec došel k domněnce, že mám takové úmysly?“ Helen se snažila nasadit co nejlhostejnější výraz. Uměla to velmi dobře, neboť když dívka pracuje jako guvernantka u rodiny patřící do vyšších londýnských kruhů, ze všeho 8
nejdřív se naučí ovládat mimiku tváře. Helen u Greenwoo‐ dových nepatřila ani do rodiny, ani mezi obyčejné služeb‐ nictvo. Jídala se svými zaměstnavateli, často s nimi trávila i volný čas, ale měla se na pozoru, aby bez vyzvání projevila vlastní názor nebo na sebe nějak upozornila. Proto nemohla být ani řeč o tom, že by se při zahradních slavnostech nenu‐ ceně zamíchala mezi mladé hosty. Držela se v pozadí, zdvo‐ řile konverzovala s dámami a nenápadně dohlížela na své svěřence. Přirozeně jí občas pohled zabloudil k přítomným mladým pánům a tu a tam se s otevřenýma očima oddala krátkému romantickému snění, v němž se procházela s po‐ hledným vikomtem nebo baronetem po parku u jeho sídla. Ale toho si přece George nemohl všimnout. Mladík pokrčil rameny. „Každopádně čtete seznamovací inzeráty,“ prohlásil přidrzle, ale vzápětí se smířlivým úsmě‐ vem ukázal na Kostelní listy. Helen se pokárala, že je nechala ležet otevřené před sebou na stolku. Samozřejmě že do nich George z nudy nahlédl, zatímco pomáhala těžkopádnému Williamovi v jeho neúspěšném snažení. „Jste přece moc hezká,“ vysekl jí poklonu George. „Proč byste se nemohla provdat za baroneta?“ Helen našpulila rty. Uvědomovala si, že by ho měla poká‐ rat, ale svou poznámkou ji pobavil. Jestliže se v umění licho‐ tit ještě zlepší, bude brzy sklízet úspěchy. U žen určitě a prav‐ děpodobně i ve světě obchodu. Bude mu však něco platné na Eatonu? Jinak ovšem byla přesvědčená, že sama je proti tak průhlednému pochlebování imunní. Věděla, že není krásná v klasickém smyslu. Rysy měla sice pravidelné, ale nijak vý‐ razné, ústa trochu úzká, nos špičatý a klidné šedivé oči hle‐ děly na svět poněkud skepticky a příliš učeně, než aby mohly vzbudit zájem mladého bohatého džentlmana. Její největší ozdobou byly vlasy, dlouhé až po pás, hedvábně lesklé, sytě hnědé s načervenalými odlesky. Možná by vyvolala rozruch, kdyby jim dovolila vlát ve větru, jak měly ve zvyku mnohé dívky při piknicích a zahradních slavnostech, kterých se He‐ 9
len s Greenwoodovými zúčastňovala. Smělé mladé dámy na procházkách se svými obdivovateli prohlašovaly, že je jim horko, a odkládaly kloboučky. Jindy zase, například když je mladík vozil na pramici po jezírku v Hyde Parku, předstí‐ raly, že jim je odvál vítr. Potom potřásly hlavou a jakoby ná‐ hodou nechaly vlasy vyklouznout ze spon a stužek a vysta‐ vily na odiv nádheru svých loken. Helen by se nikdy k takovému počínání nepřiměla. Jako dcera faráře byla doma přísně vychovávaná a odmalička nosila vlasy hladce sčesané a sepnuté. Navíc pro ni dětství skončilo předčasně. Když jí bylo dvanáct, zemřela jí mat‐ ka a otec ji pověřil vedením domácnosti i péčí o tři mladší sourozence. Reverenda Davenporta nezajímaly problémy kuchyně a dětského pokoje. Kromě práce pro farnost mu le‐ želo na srdci pouze překládání a výklad náboženských spi‐ sů. Helen věnoval pozornost jen tehdy, když mu dělala spo‐ lečnost při jeho bádání. Otcova pracovna v podkroví byla jediným místem, kam mohla utéct před hlukem a ruchem v domě, a tak se zcela mimovolně stalo, že zatímco se její bratři potýkali s prvním slabikářem, Helen už četla bibli v řečtině. Svým úhledným, ostrým písmem přepisovala otci kázání a koncepty článků pro věstník početné liverpoolské anglikánské obce. Na zábavu jí moc času nezbývalo. Zatím‐ co její mladší sestra Susan využívala dobročinných bazarů a farních pikniků k seznámení s mladými příslušníky místní honorace, pomáhala Helen při tombole, nabízela zákusky a nalévala čaj. Výsledek byl předvídatelný. Susan se v sedm‐ nácti letech provdala za syna známého lékaře, kdežto Helen byla po otcově smrti nucena přijmout místo domácí uči‐ telky. Ze skrovného platu navíc udržovala bratry na stu‐ diích práv a medicíny. Dědictví po reverendu Davenportovi jim na přiměřené vzdělání nepostačovalo, obzvlášť když žádný z nich nevynakládal přehnaně velké úsilí dostudovat co nejdříve. Helen si rozmrzele vzpomněla, že Simon mi‐ nulý týden propadl u další zkoušky. 10
„Za baronety se obvykle vdávají baronesy,“ upozornila poněkud podrážděně George. „A pokud jde o zpravodaj,“ ukázala na stránku, „četla jsem si tento článek, nikoliv ně‐ jaké inzeráty.“ Mladík se zdržel odpovědi, ale významně se ušklíbl. Člá‐ nek se zabýval významem tepla při artritidě. Pro starší čle‐ ny komunity jistě vysoce zajímavé téma, ale slečnu Daven‐ portovou sotva trápily bolesti kloubů. Helen pohlédla na hodiny, a přece jen se rozhodla od‐ polední vyučování ukončit. Za necelou hodinu bude na sto‐ le večeře. A jestliže George a Helen potřebovali nanejvýš pět minut, aby se před jídlem učesali a převlékli, stáhnout z Williama inkoustem pokaňkanou halenu a navléknout ho do přijatelného obleku představovalo dlouhou proceduru. Děkovala nebesům, že na ni neseslala trest v podobě péče o Williamův zevnějšek. To bylo povinností chůvy. Mladá guvernantka uzavřela vyučování všeobecnými poznámkami o významu gramatiky. Oba žáci ji poslouchali jen napůl ucha. Hned potom William nadšeně vyskočil, aniž věnoval sešitům a učebnicím jediný další pohled. „Musím mamince rychle ukázat, co jsem namaloval!“ hlásil, a úspěšně tak přehodil uklízení na Helen. Nemohla riskovat, aby chlapec s brekem běžel za matkou a žaloval na ni, že se dopustila další do nebes volající nespravedlnosti. George vrhl pohled na nepodařený obrázek, který u matky zaručeně vyvolá výbuch nadšení, rezignovaně pokrčil ra‐ meny a rychle si sbalil učení. Když odcházel, všimla si He‐ len, že si ji změřil takřka soucitně. Přistihla se, že uvažuje o jeho poznámce. „Jestliže se neprovdáte, budete se muset až do konce svých dnů trápit s tak beznadějnými případy, jako je Willy.“ Ano, tak nějak to řekl. Sáhla po kostelním zpravodaji. Původně ho chtěla vyho‐ dit, ale rozmyslela se a téměř kradmo ho schovala do kapsy a odnesla si ho do pokoje.
11
Robert Greenwood neměl na rodinu moc času, ale společné večeře s manželkou a dětmi pro něho byly posvátné. Pří‐ tomnost mladé guvernantky mu nevadila. Naopak, často ho těšilo, že může slečnu Davenportovou vtáhnout do rozho‐ voru a poslechnout si její názory na dění ve světě, literaturu a hudbu. Měla mnohem větší přehled a vědomosti než jeho žena, jejíž klasické vzdělání bylo nevalné. Zájmy Lucindy se omezovaly na domácnost, zbožňování mladšího syna a prá‐ ci v dámských výborech rozličných dobročinných spolků. I dnes večer se Robert Greenwood přívětivě usmál, když mladá učitelka vstoupila do jídelny, zdvořile ji pozdravil a přisunul jí židli. Helen opětovala jeho úsměv, ale dávala pozor, aby do něho zahrnula také paní Greenwoodovou. Za žádnou cenu nesměla vzbudit podezření, že se svým zaměstnavatelem flirtuje, zvlášť když byl bezesporu po‐ hledný. Byl vysoký, měl inteligentní obličej a zkoumavé hnědé oči. Hnědý oblek s vestičkou, na níž nosil zlaté ho‐ dinky s řetízkem, mu dokonale padl a vystupováním se zcela vyrovnal džentlmanům z urozených rodin, s nimiž Greenwoodovi udržovali obchodní styky. Bezvýhradně uznávaní však ve šlechtických kruzích nebyli, platili tam za zbohatlíky. Otec pana Greenwooda vybudoval prosperu‐ jící podnik prakticky z ničeho, jeho syn majetek rozmnožil a usiloval o společenský vzestup. Napomohl mu k němu i sňatek s Lucindou Raifordovou pocházející ze starého ro‐ du, který zchudl, jak se alespoň šeptalo, především vinou záliby jejího otce v dostizích a sázkách. S postavením měšť‐ ky se smířila jen neochotně a sestup na společenském že‐ bříčku si vynahrazovala zdůrazňováním bohatství. Večírky a zahradní slavnosti byly vždy o něco okázalejší než srovna‐ telné události v Londýně. Ostatní dámy sice rády přijímaly pozvání, ale jejich zlomyslné jazyky to neumlčelo. K prosté rodinné večeři se přehnaně vyparádila i dnes. Měla na sobě elegantní šaty ze šeříkového hedvábí a rafino‐ vaný účes zaměstnal komornou alespoň na hodinu. Lucin‐ 12
da líčila schůzi dámského výboru místního sirotčince, jíž se odpoledne zúčastnila, ale příliš velké odezvy se nedočkala. Ani manžel, ani Helen neprojevili valný zájem. „A jak jste dnešní krásný den strávili vy?“ obrátila se ko‐ nečně na ostatní členy rodiny. „Tebe, Roberte, se vůbec ptát nemusím. Pravděpodobně jsi zase neznal nic jiného než ob‐ chod, obchod, obchod.“ Vyslala k němu pohled, který měl nejspíš být láskyplně shovívavý. Byla přesvědčená, že se jí a jejím společenským povinnos‐ tem dostává ze strany manžela málo pozornosti. Rozmrzele protáhl obličej. Pravděpodobně měl na jazyku odpověď, že jeho obchody živí nejen rodinu, ale umožňují Lucindě čin‐ nost v rozličných dámských spolcích. Helen pochybovala, že by paní Greenwoodová vděčila za členství v nich svým vynikajícím organizačním schopnostem, spíš do nich byla zvolena díky manželovým štědrým příspěvkům. „Měl jsem velmi zajímavý rozhovor s jedním producen‐ tem vlny z Nového Zélandu,“ začal Robert s pohledem upřeným na nejstaršího syna, ale Lucinda jednoduše mlu‐ vila dál. Tentokrát byl její sladký úsměv určený v první řadě Williamovi. „A co vy, moji drazí synové? Určitě jste si hráli na zahra‐ dě. Porazil jsi opět George a slečnu Davenportovou v kro‐ ketu, moje srdíčko?“ Helen vytrvale zírala do talíře, ale koutkem oka postřeh‐ la, jak George svým typickým způsobem zvedl oči k nebe‐ sům, jako by se tam dovolával pomoci. Ve skutečnosti se Williamovi pouze jednou podařilo dosáhnout většího počtu bodů než jeho staršímu bratrovi, a tehdy byl George silně nachlazený. Dokonce i Helen obvykle proháněla kouli bran‐ kami úspěšněji než William, i když se většinou stavěla ne‐ obratnější, než byla, aby ho nechala vyhrát. Paní Greenwoo‐ dová její počínání dokázala ocenit, zatímco pan Greenwood ji pokáral, kdykoliv postřehl, že podvádí. „Chlapec si musí zvyknout, že se život s nikým nemazlí,“ 13
prohlásil přísně. „Musí se naučit prohrávat, aby mohl poz‐ ději vítězit.“ Helen pochybovala, že William bude někdy na jakémko‐ liv poli vyhrávat, ale záchvat soucitu s nešťastným dítětem ji přešel, jakmile ho uslyšela žalovat. „Mami, slečna Davenportová nám vůbec nedovolila si hrát,“ fňukal. „Celý den jsme seděli doma a pořád se jenom učili.“ Paní Greenwoodová přirozeně střelila po učitelce ne‐ souhlasným pohledem. „Je to pravda, slečno Davenpor‐ tová? Víte přece, že děti potřebují čerstvý vzduch. V tak útlém věku se nesmějí od rána do večera jenom hrbit nad knihami.“ V Helen všechno vřelo spravedlivým rozhořčením, ale nemohla si dost dobře dovolit označit Williama za lháře. K jejímu ulehčení zasáhl George. „To není pravda. Jako kaž‐ dý den mohl jít Willy po obědě na procházku. Jenže začalo trochu poprchávat a on odmítal vystrčit nos z domu. Chůva ho sice vyvlekla ven a jednou s ním obešla park, ale ke kro‐ ketu jsme se před vyučováním nedostali.“ „William si místo toho maloval,“ pokusila se Helen stočit rozhovor jiným směrem. Snad se paní Greenwoodová začne rozplývat, že je obrázek zralý pro galerii, a zapomene na procházku. Bohužel její předpoklad nevyšel. „Přesto musím trvat na svém, slečno Davenportová. Jest‐ liže je v poledne nepříznivé počasí, musíte prostě udělat přestávku v učení odpoledne. V kruzích, kde se bude Wil‐ liam jednou pohybovat, je tělesná zdatnost téměř stejně dů‐ ležitá jako vzdělání a kulturní přehled.“ Williamovi viditelně dělalo radost, že je učitelka káraná, a Helen si bezděky vzpomněla na inzerát. Zdálo se, že jí George čte myšlenky. Navázal na poslední otcovu poznámku, jako by matka a William vůbec nic ne‐ řekli. K podobnému manévru se otec a starší syn uchýlili mnohokrát a Helen vždy obdivovala eleganci, s níž to pro‐ 14
vedli. Tentokrát jí však Georgeova poznámka vehnala čer‐ veň do tváře. „Slečna Davenportová se zajímá o Nový Zéland, otče.“ Když se k ní stočily pohledy všech, namáhavě polkla. „Opravdu?“ zeptal se Robert Greenwood. „Obíráte se myš‐ lenkou na vystěhování z Anglie? V tom případě je Nový Zéland dobrou volbou. Žádná úmorná horka a malarické močály jako v Indii. Žádní krvežízniví domorodci jako v Americe. Žádní potomci kriminálních osadníků jako v Austrálii…“ „Skutečně?“ Helen měla radost, že může vrátit rozhovor na neutrální půdu. „Copak snad Nový Zéland nebyl osídlen trestanci?“ Pan Greenwood zavrtěl hlavou. „Kdepak. Tamní osady zakládali takřka výhradně řádní britští křesťané a je tomu tak dodnes. Tím přirozeně nechci říct, že by se tam nevys‐ kytovala pochybná individua. Především ve velrybářských táborech na západním pobřeží by se mohlo ukrývat dost lo‐ trů a party střihačů ovcí se také neskládají výhradně z řád‐ ných mužů. Nicméně Nový Zéland rozhodně není žumpou lidské spodiny. Kolonie je ještě mladá. Teprve před pár lety získala samostatnost.“ „Ale domorodci jsou nebezpeční!“ namítl George. Zjevně se chtěl také blýsknout svými znalostmi a pro bitvy, jak He‐ len věděla z vyučování, měl slabost i výbornou paměť. „Ještě před nedávnem se tam bojovalo, že, tati? Sám jsi vy‐ kládal, jak tvému obchodnímu partnerovi shořela veškerá vlna.“ Pan Greenwood pochvalně přikývl. „Zcela správně, Georgi. Ale boje skončily zhruba před deseti lety, i když tu a tam ještě propuknou šarvátky. V zásadě nešlo nikdy o vlastní přítomnost osadníků. Tu domorodci vždycky cel‐ kem trpěli. Výhrady byly spíš k prodeji půdy. A kdo může vyloučit, že naši kolonisté opravdu některého z náčelníků ošidili? Ale od okamžiku, kdy tam královna vyslala jako 15
guvernéra kapitána Hobsona, střety ustaly. Ten chlapík je geniální stratég. V roce osmnáct set čtyřicet nechal jednaše‐ desáti náčelníkům podepsat smlouvu, v níž se prohlásili za poddané Jejího Veličenstva. Koruna tím při prodeji půdy získala přednostní právo. Bohužel se nepřipojily všechny kmeny a zřejmě také ne každý osadník dohodu dodržuje. Proto dochází k menším nepokojům, ale v zásadě je země bezpečná. Takže žádný strach, slečno Davenportová!“ uza‐ vřel a povzbudivě na Helen mrkl. Paní Greenwoodová svraštila čelo. „Snad opravdu ne‐ uvažujete o tom, že byste opustila Anglii, slečno Daven‐ portová?“ zeptala se popuzeně. „Nemáte přece v úmyslu odpovědět na nic neříkající inzerát, který farář otiskl ve zpravodaji naší obce? Přestože to náš dámský výbor výslov‐ ně nedoporučil, jak bych ráda zdůraznila!“ Helen znovu bojovala s rozpaky. „Jaký inzerát?“ zajímal se Robert a obrátil se přímo na Helen. „Já vlastně ani nevím, o co přesně jde,“ vymlouvala se. „Byla tam zmínka…“ „Jedna náboženská obec na Novém Zélandu hledá mladé dámy, které by byly ochotné se tam přivdat,“ vysvětloval otci George. „Jak to vypadá, je v onom ráji v jižních mořích žen nedostatek.“ „Georgi!“ napomenula ho matka zděšeně. Pan Greenwood se zasmál. „V jižních mořích? Tamní pod‐ nebí je srovnatelné s anglickým,“ opravil syna. „Ale není ta‐ jemstvím, že v zámoří je víc mužů než žen, nepočítáme‐li Austrálii, kam byla odsunuta lůza. Podvodnice, zlodějky, pros… lehké dívky. Pokud jde o dobrovolné vystěhování, projevují naše dámy méně dobrodružného ducha než pá‐ nové tvorstva. Buď následují své manžely, nebo zůstanou tady. Typická charakterová vlastnost slabého pohlaví.“ „Moje řeč!“ přisvědčila paní Greenwoodová, ale Helen se kousla do jazyku. Zdaleka nebyla přesvědčená o mužské 16
