FARNÍ INFORMÁTOR 32. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 10. LISTOPADU 2013
Až procitnu, Hospodine, nasytím se pohledem na tebe.
„Že mrtví budou vzkříšeni, to naznačil i Mojžíš ve vyprávění o hořícím keři.“ Klášter sv. Kateřiny na Sinaji s kaplí Hořícího keře, Egypt.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, náš Pán Ježíš Kristus i Bůh, náš Otec, který nás miloval a ve své dobrotě nám dal nepomíjející útěchu a radostnou naději – on sám ať potěší naše srdce, vyslyší naše prosby a utvrdí v každém dobrém činu i slovu: L: BOŽE, NAŠE ÚTOČIŠTĚ A SÍLO, VYSLYŠ NÁS. Králi všehomíra, tys posiloval makabejské: dej, ať se tvé slovo šíří, je přijímáno s úctou, abychom byli osvobozeni od lidí zvrácených a zlých, s vědomím, že věřit není dáno všem. Bože pokoje, dej ať zavládne mír v Sýrii, Iráku, Egyptě, Libanonu a ve Svaté zemi. Bože vševládný, dej ať náš národ kráčí po cestách tvé prozřetelnosti. Bože věrný, veď věřící naší farnosti k tvé lásce, aby byli trpěliví tak, jako byl Kristus. Bože, nejkrásnějším znamením tvého království mezi námi je láska: dej ať následujeme příklad sv. Martina, aby slunce její vzešlo zemi naší zas, i když kol dokola nepřízeň a mráz. Bože, tys Mojžíšovi v hořícím keři naznačil, že mrtví vstanou, a vzkříšením svého Syna jsi potvrdil svá zaslíbení: dej věrným zemřelým, ať se sytí pohledem na tebe. K: Bože Abrahámův, Izákův a Jakubův, Bože našeho Pána Ježíše Krista, vyslyš prosby této své rodiny a veď ji cestou života. Prosíme o to skrze Krista, našeho Pána. L: Amen.
REQUIEM AETERNAM DONA EIS, DOMINE, ET LUX PERPETUA LUCEAT EIS. REQUIESCANT IN PACE. AMEN.
Hedvika ADAMCOVÁ 2.1.1924 – 13.1.2013 Pustiměřské Prusy
Anežka KOTYZOVÁ 5.2.1929 – 17.2.2013 Drysice
Dobromila CHYTILOVÁ 16.10.1929 – 25.2.2013 Drysice
Antonín JEŘÁBEK 10.10.1934 – 23.4.2013 Pustiměřské Prusy
Emil ŠARKÖZI 25.9.1938 – 2.5.2013 Zelená Hora
Růžena RADOMILOVÁ 27.5.1921 – 16.5.2013 Pustiměřské Prusy
Marie ŠMEHLÍKOVÁ 19.4.1919 – 10.7.2013 Pustiměř
Jaroslav SNÍDAL 12.6.1957 – 9.8.2013 Pustiměřské Prusy
Anna CHRASTINOVÁ 14.4.1936 – 14.9.2013 Podivice
Vlasta RYŠÁNKOVÁ 13.4.1929 – 7.10.2013 Drysice
Věčné odpočinutí dej jim, Pane, a světlo věčné ať jim svítí! Ať odpočívají v pokoji. Amen.
FARNÍ INFORMÁTOR 33. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 17. LISTOPADU 2013
Přišel Hospodin, aby spravoval národy podle práva.
„Přijdou dny, kdy z toho, co vidíte, nezůstane kámen na kameni.“ U zdi nářků v Jeruzalémě, Peregrinatio ad Fontes Salutis, 3.3.2013.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, slova proroka Malachiáše: „vám, kdo ctíte mé jméno, vzejde slunce spravedlnosti, které má na svých křídlech uzdravení“, jsou výzvou k vytrvalosti a naději. Proto s důvěrou prosme: L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS. Za naši vlast, kterou jsi před 24 lety vysvobodil z komunistického pekla, aby ti, kdo se aktivně podíleli na šlapání po lidské důstojnosti, našli odvahu k pokání, a mladá generace toužící po naději, ať nezavírá oči před hrdinstvím, ale i zbabělostí a zločiny svých předků. Za Církev, aby žila vědomím, že Pán je cílem lidské historie, k němuž směřují touhy dějin i civilizací; středem lidského rodu a plností radostných očekávání lidských srdcí. Za všechny lidi, aby se nezastavili u hledání hmotných věcí, ale stále kráčeli vstříc přicházejícímu Božímu království. Za věřící v Krista, aby žili na této zemi v neustálém hledání toho, co pochází shůry a nezaměnili správné pořadí hodnot života. Za nemocné a trpící, aby v pohledu na svatou Anežku, sklánějící se k nářku trpících, zakusili útěšnou přítomnost Krista, který svým křížem vykoupil svět. Za věrné zemřelé, ať se na konci časů ukáží s Kristem ve slávě. K: Bože, ty svou prozřetelností všechno vedeš k správnému cíli. Přijmi tyto naše prosby a dej, ať nepřestáváme toužit po tom, co je věčné. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.
FARNÍ INFORMÁTOR SLAVNOST JEŽÍŠE KRISTA KRÁLE – 24. LISTOPADU 2013
Zaradoval jsem se, když mi řekli: „Do domu Hospodinova půjdeme!“
”Ježíši, pamatuj na mě, až přijdeš do svého království.” Na Kalvárii. Peregrinatio ad Fontes Salutis, 1.3. 2013, Izrael.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, děkujme Bohu Otci, že nás uschopnil k účasti na dědictví věřících ve světle, vytrhl z moci temnosti a převedl do království svého milovaného Syna, v němž máme vykoupení a odpuštění hříchů, a skrze Něj pokorně prosme: L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS. Bože věrný, dej ať završený Rok víry vede k touze po hlubším poznání Tebe v modlitbě, četbě Písma a v Eucharistii, a je posílením víry v životě farností. Soudce světa, až odevzdáš své království do rukou Otce, přijmi nás do slávy a uděl nám dědictví, které je nám připraveno už od založení světa. Králi pokoje, shlédni na tuto zem, kterou jsi posvětil svou přítomností a uděl mír a pokoj místu, kdes před Pilátem vyznal: "Já jsem král". Dědici lidského pokolení, dej, ať se všechny národy shromáždí v tvé Církvi a celá země ať vzdává úctu Tobě, svému Pánu. Prvorozený mezi vzkříšenými z mrtvých, přijmi naše zemřelé do své slávy. K: Všemohoucí věčný Bože, dej, ať celé tvorstvo, vysvobozené z otroctví hříchu, slouží Tobě a bez ustání vzdává chválu a čest tvému jménu. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.
POŘAD BOHOSLUŽEB: 10. - 17. listopadu 2013 DEN
LITURGIE
FARNOST
ÚMYSL MŠE SV.
za + Jana PŘIKRYLA, živou a + rodinu KOLENIČOVU za + rodinu ADAMCOVU, DRYSICE MATOUŠKOVU, 9.30 OLŠANSKOU a duše v oč. za + rodiče MALOVY, PODIVICE syna Rudolfa a celou + rodinu 11.00 na poděkování Pánu Bohu PUSTIMĚŘ s prosbou za dar zdraví, 17.00 Boží pomoc a požehnání PODIVICE za + Libuši WILLMANNOVOU 8.00 za + P. Františka BENÍČKA, DRYSICE živou a zemřelou rodinu 17.00 za + Jaroslava MUSILA PUSTIMĚŘ a Boží požehnání pro rodinu 17.00 za + rodiče KOČICOVY, PUSTIMĚŘ ŠVESTKOVY a Boží 17.00 požehnání pro živou rodinu za farnosti Podivice, PODIVICE Pustiměř a Drysice 8.00 za + Františka a Ludmilu PUSTIMĚŘ KÜHNDLOVY a syna Zdeňka 8.00 za + Marii SEDLÁKOVOU, DRYSICE manžela a syna 9.30 za + Otakara DRAGONA, PODIVICE + rodinu a duše v očistci 11.00 PUSTIMĚŘ 8.00
NEDĚLE 10. listopadu
32. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
PONDĚLÍ 11. listopadu
SV. MARTIN, BISKUP
ÚTERÝ 12. listopadu STŘEDA 13. listopadu ČTVRTEK 14. listopadu
SV. JOSAFAT, BISKUP A MUČEDNÍK
ČTVRTEK 32. TÝDNE V MEZIDOBÍ
PÁTEK 15. listopadu
SV. ALBERT VELIKÝ, BISKUP A UČITEL CÍRKVE
SOBOTA 16. listopadu
SV. MARKÉTA SKOTSKÁ, SV. GERTRUDA, PANNA
NEDĚLE 17. listopadu
33. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
SV. ANEŽKA ČESKÁ, PANNA
SBÍRKA NA CHARITU
PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA (3. 11. 2013) PUSTIMĚŘ: 3.600,-Kč DRYSICE: 2.500,-Kč PODIVICE: 2.100,-Kč PÁN BŮH ZAPLAŤ VÁM VŠEM, KDO PAMATUJETE NA POTŘEBY SVÉ FARNOSTI!
ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC LISTOPAD 1. Za kněze prožívající těžkosti, aby na své cestě věrnosti nacházeli posilu, ve svých pochybnostech povzbuzení a ve svém utrpení útěchu. 2. Za církve v Latinské Americe, jež jsou plodem misií z Evropy, aby vysílaly misionáře ostatním církvím. 3. Aby křesťané upřímně hledali cestu k jednotě a usilovali o její dosažení. FARNÍ INFORMÁTOR, XIX. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznam. 517356351, GSM: 723593106; mail:
[email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks = 20,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.
3
LITURGICKÉ TEXTY 32. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – 2 MAK 7,1-2.9-14
Čtení z druhé knihy Makabejské. Přihodilo se, že zajali sedm bratrů s jejich matkou. Král je dal mrskat biči a volskými řemeny, aby je přinutil jíst zakázané vepřové maso. Jeden z nich, který se stal jejich mluvčím, řekl: ”Co se nás ptáš a o čem se chceš od nás poučit? Jsme odhodláni spíše zemřít než překročit božské zákony otců.” Druhý pak v poslední chvíli řekl: ”Ničemo, bereš nám přítomný život, ale král všehomíra vzkřísí nás k věčnému životu, protože umíráme za jeho zákony.” Po něm byl týrán třetí. Když ho požádali, aby vyplázl jazyk, který mu chtěli uříznout, nebojácně vztáhl ruce na oheň a neohroženě řekl: ”Dostal jsem je z nebe, ale kvůli Božím zákonům se o ně nestarám a doufám, že je znovu od něho obdržím.” Sám král a jeho družina žasli nad duševní silou jinocha, který se vůbec nestaral o bolesti. Když zemřel, dali se do stejného mučení a týrání čtvrtého, který krátce před smrtí řekl: ”Je dobré být poslán na smrt od lidí, když můžeme doufat od Boha, že znovu budeme od něho vzkříšeni. Pro tebe však vzkříšení k životu nebude!” ŽALM 17
Slyš, Hospodine, spravedlivou žádost, – všimni si mého nářku, – popřej sluchu mé modlitbě z bezelstných rtů! Mé kroky pevně setrvaly na tvých stezkách, – nezakolísaly mé nohy. – Volám k tobě, protože mě vyslyšíš, Bože, – popřej mi sluchu, slyš mé slovo! Opatruj mě jako zřítelnici oka, – do stínu svých perutí mě ukryj. – Já však ve spravedlnosti uzřím tvou tvář, – až procitnu, nasytím se pohledem na tebe. 2. ČTENÍ – 2SOL 2,16-3,5
Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Soluňanům. Bratři! Náš Pán Ježíš Kristus i Bůh, náš Otec, který nás miloval a ve své dobrotě nám dal nepomíjející útěchu a radostnou naději – on sám ať potěší vaše srdce a utvrdí v každém dobrém činu i slovu. A tak, (bratři), modlete se za nás, aby se slovo Páně dále šířilo a bylo přijímáno s úctou, jak je tomu i u vás, a abychom byli osvobozeni od lidí zvrácených a zlých, neboť věřit není dáno všem. Ale Pán je věrný: on vás bude sílit a chránit od zlého. Spoléháme na vás, že s pomocí Páně děláte a budete dělat, co vám nařizujeme. A Pán ať řídí vaše srdce k Boží lásce a k tomu, abyste byli trpěliví tak, jako byl Kristus. EVANGELIUM – LK 20,27-38
Slova svatého evangelia podle Lukáše. K Ježíšovi přistoupilo několik saduceů, kteří tvrdí, že není vzkříšení, a otázali se ho: ”Mistře, Mojžíš pro nás ustanovil: ‚Zemře-li někomu bratr, který měl manželku, ale byl bezdětný, ať si tu manželku vezme jeho bratr a zplodí svému bratru potomka.‘ Bylo tedy sedm bratrů. První se oženil a zemřel bezdětný. Ženu si vzal druhý a třetí a stejně tak všech sedm, nezanechali však děti a zemřeli. Nakonec zemřela i ta žena. Kterému z nich bude tedy ta žena náležet při vzkříšení? Vždyť ji mělo za manželku všech sedm!” Ježíš jim řekl: ”Lidé tohoto světa se žení a vdávají. Ale ti, kdo budou uznáni za hodné dosáhnout onoho světa a vzkříšení z mrtvých, nebudou se ženit ani vdávat. Už přece nemohou zemřít, jsou totiž rovní andělům a jsou syny Božími, neboť mají účast na vzkříšení. A že mrtví budou vzkříšeni, to naznačil i Mojžíš ve vyprávění o hořícím keři, když nazývá Pána ‚Bohem Abrahámovým, Bohem Izákovým a Bohem Jakubovým‘. On přece není Bohem mrtvých, ale živých, neboť všichni žijí pro něho.” 4
„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)
SLOVO
+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA
Věřím v život věčný Boží slovo dnešní neděle je jakýmsi završením dušičkového týdne, kdy jsme chodili po hřbitovech na hroby svých drahých. Dává nám totiž odpověď na otázku, která trápí lidstvo od nepaměti: „Co je vlastně po smrti?“ Myslím, že většina z nás by sborově odpověděla – no přece věčný život. Těžší už by byla odpověď na logickou otázku: „a co je to věčný život?“ Vzpomínám si na jednu zbožnou babičku, která chodila od dětství do kostela a nevynechala snad žádnou příležitost být na mši svaté. Ta mě zaskočila větou: „Ale, pane farář, kdo ví jestli vůbec po smrti ještě něco je...“. Řeknu vám upřímně že jsem byl tak překvapen, že jsem snad babičce ani nebyl s to odpovědět. Zkrátka a dobře, jestliže nevěříme, že po smrti něco je nebo že existuje život věčný, pak je naše víra zbytečná. Jestliže nemáme naději na život věčný, píše apoštol Pavel, pak jsme nejubožejší se všech lidí. Pravda o vzkříšení mrtvých je fundamentem, základem naší víry, na kterém naše víra stojí. Víra v život věčný je hybnou silou, která nás pohání, abychom žili dobře. Osvěžme si tedy základní pravdy naší víry, kterou opakujeme při nedělní mši svaté: „Věřím v život věčný“. Nejprve se ptáme, jak se na tuto otázku posmrtného života dívali ve Starém zákoně. První čtení z druhé knihy Makabejské líčí osud matky a jejich sedmi synů, kteří se raději nechali umučit a zabít, než aby porušili Boží zákon. Také zde byla vyslovena naděje na život po smrti, který byl slíben těm, kdo budou stát na straně Božího zákona. Našli bychom samozřejmě daleko více míst ve Starém zákoně, která o této naději hovoří. Složitější už byly představy o nebi, které byly hodně mlhavé – židé chápali nebe příliš pozemsky. Že přijde den, kdy mrtví vstanou a budou žít to nebe zde na zemi. Teprve až s příchodem Krista, s jeho vzkříšením a vůbec jeho vyprávěním o těchto skutečnostech v různých obrazech a podobenstvích, dostáváme odpověď i na naše vzkříšení a život věčný. Shrneme-li nauku o posledních věcech, můžeme říci, že po smrti člověka nastává soukromý soud, který hodnotí život člověka a buď projde očišťováním (očistec) nebo ihned vchází do nebeské blaženosti anebo je navždy zavržen. Nejprve je řeč o nebi. Nebe je konečným cílem, uskutečněním nejhlubších tužeb člověka, stav konečného štěstí. Jak to v nebi vypadá, nám nikdo neřekne. Jakákoliv představivost musí jít stranou. Pán Ježíš používá pouze obrazy světla, života, pokoje, svatební hostiny, království, ráje, nebeského Jeruzaléma. Krásně to napsal svatý Pavel 5
v listu Korinťanům: ´oko nevidělo, ucho neslyšelo, člověku na rozum nevstoupilo...´. Pán Ježíš odpovídá saduceům, kteří přišli s fantastickou pohádkou o jedné ženě, která měla postupně sedm mužů-bratří, kterému tedy bude patřit na věčnosti. Dalším stavem po smrti může být očistec. Lidská duše musí projít očišťováním, aby mohla vejít do Božího království. Církev od počátku uctívala památku zesnulých, zvláště pak přinášela eucharistickou oběť za zemřelé, jak to činíme doposud, a také vyzývala k almužnám, odpustkům a kajícím skutkům, jak jsme o tom rozjímali v den památky zemřelých. No a konečně je zde třetí stav a tím je věčné odloučení od Boha, peklo. Zase, dělat si nějakou představu o pekle je hloupost. V Písmu svatém máme různé obrazy, jakými jsou ohnivý močál, ohnivá pec, neuhasitelný oheň, skřípání zubů, věčný oheň, věčný pláč. Hlavním trestem pekla je odloučení od Boha, protože jen v Bohu je štěstí člověka. Bůh nikoho neurčuje, že půjde do pekla, ale je to důsledek svobodného rozhodnutí odvrácení se od Boha, život ve smrtelném hříchu, v němž člověk setrvává až do konce. Bůh samozřejmě nechce smrt hříšníka, ale aby se obrátil a byl živ. A konečně očekáváme na konci časů až přijde podruhé na tento svět sám Kristus, bude konec světa, nebude už očistec, ale jen nebe a peklo. Ani hodinu druhého Kristova příchodu neznáme, proto máme být stále bdělí. Myslím, že všichni chceme dosáhnout nebe, plnosti štěstí, radosti, blízkosti Boží. Vykročme tedy v duchu slov sv. Pavla, která jsme dnes slyšeli. Kráčejme trpělivě s Pánem a usilujme s jeho pomocí o šíření dobra všude kolem nás.
Nejhorší na světě není onemocnět či zestárnout, ale stát na konci života s prázdnýma rukama Vítám vás, milí přátelé, bratři a sestry, na místě posledního odpočinutí našich zemřelých. Vaše hojná účast svědčí o tom, že nosíte své drahé v srdci, protože silnější než smrt je láska. Hroby máme krásně nazdobené a to je jistě chvályhodné. Dnes však chceme dát našim zemřelým také duchovní dárek – kytičku našich modliteb, které jim pomáhají, aby je Bůh přijal do své slávy. Nyní se povzbuďme Božím slovem, které nám dává naději, že se s našimi drahými znovu sejdeme na věčnosti. V tyto dny se naše hřbitovy proměnily doslova v rajské zahrady plné nádherných květů, kytic a věnců. Květiny jsou symbolem vděčnosti, úcty k druhému člověku. Proto si je lidé dávají při oslavě narozenin, jmenin či jiných příležitostech. My dáváme květiny na hroby proto, abychom vyjádřili vděčnost těm, kteří nám dali život – rodičům, dále prarodičům, dětem, lidem, kteří nám v životě pomáhali, něco pro nás znamenali, nás vychovali, víru udržovali. Všechno se nám vynořuje ve vzpomínkách anebo je stále zpřítomněno, zhmotněno mezi námi (např. dům, který nám rodiče postavili). My na toto dílo našich předků máme navázat a také něco nového přinést, aby z toho žili další generace. V jedné farnosti jsem viděl, jak jedna paní měla už fotografii na pomníku, datum narození a pomlčku, za kterou se napíše rok její smrti. Je to úsměvné, ale také nás to může v této chvíli vést k zamyšlení, že v tomto hrobě, u kterého stojíme, budeme ležet i my. Říká se, že nejhorší na světě není onemocnět či zestárnout, ale stát na konci života s prázdnýma rukama. Snažme se co nejlépe pracovat na svém díle. Tak po nás nejen něco zůstane pro další generace, ale budeme jistě směřovat k vytoužené věčnosti. 6
LITURGICKÉ TEXTY 33. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – MAL 3,19-20A
Čtení z knihy proroka Malachiáše. Hle, přijde den, který plane jako pec, slámou se stanou všichni zpupní, všichni, kdo se dopouštějí bezbožnosti! Den, který přijde, je spálí – praví Hospodin zástupů – že po nich nezůstane kořen ani větev! Vám, kdo ctíte mé jméno, vzejde slunce spravedlnosti, které má na svých křídlech uzdravení. ŽALM 98
Hrejte Hospodinu na citeru, – na citeru a s doprovodem zpěvu, – za hlaholu trub a rohů, – jásejte před králem Hospodinem! Zahuč, moře, a vše, co je naplňuje, – svět i všichni, kdo jej obývají. – Řeky, tleskejte rukama, – hory, spolu zajásejte! Před Hospodinem, že přišel, – že přišel, aby spravoval zemi, – aby spravoval svět ve spravedlnosti – a národy podle práva. 2. ČTENÍ – 2SOL 3,7-12
Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Soluňanům. Bratři! Víte sami, jak nás máte napodobovat. Když jsme byli u vás, nezaháleli jsme ani jsme chleba nejedli od nikoho zadarmo. Naopak: ve dne v noci jsme se lopotili, abychom nikomu z vás nebyli na obtíž. Ne že bychom na to neměli právo, ale dáváme vám sami sebe za vzor, který byste mohli napodobovat. Ano, už tehdy, když jsme byli u vás, přikazovali jsme vám: ”Kdo nechce pracovat, ať nejí.” A teď slyšíme, že někteří z vás žijí zahálčivě a vůbec nepracují, ale jsou velmi zaměstnáni věcmi, do kterých jim nic není. Takovým lidem důrazně přikazujeme mocí, kterou máme od Pána Ježíše Krista, aby v klidu pracovali a jedli chléb, na který si sami vydělají. EVANGELIUM – LK 21,5-19
Slova svatého evangelia podle Lukáše. Když někteří mluvili o chrámu, jakými krásnými kameny a pamětními dary je ozdoben, řekl Ježíš: ”Přijdou dny, kdy z toho, co vidíte, nezůstane kámen na kameni, všechno bude rozbořeno.” Zeptali se ho: ”Mistře, kdypak se to stane? A jaké bude znamení, že to už nastává?” Odpověděl: ”Dejte si pozor, abyste se nenechali svést! Mnozí lidé totiž přijdou pod mým jménem a budou říkat: ‚Já jsem to!‘ a ‚Ten čas je tady!‘ Nechoďte za nimi! Až pak uslyšíte o válkách a vzpourách, neděste se, neboť to se musí stát napřed, ale nebude hned konec.” Potom jim řekl: ”Povstane národ proti národu a království proti království, budou velká zemětřesení, na různých místech hlad a mor, hrozné úkazy a velká znamení na nebi. Ale před tím vším vztáhnou na vás ruce, budou vás pronásledovat, vydávat synagogám na soud a do vězení, budou vás předvádět před krále a vladaře pro mé jméno. To vám dá příležitost k svědectví. Vezměte si tedy k srdci toto: Nepřipravujte se předem, jak se hájit. Vždyť já vám dám výmluvnost i moudrost, které nedovedou odolat ani odporovat žádní vaši protivníci. Budete zrazováni i od vlastních rodičů a sourozenců, příbuzných a přátel, a některé z vás usmrtí. Budete pro jméno mé ode všech nenáviděni. Ale ani vlas z hlavy se vám neztratí. Trpělivostí zachráníte svou duši.” 7
„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)
SLOVO
+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA
Udělat něco dobrého pro druhé Jedno přísloví říká, že „zvědavost je nejkratší cesta do pekla“. Člověk zvědavý touží po senzaci a nových skutečnostech, nepoužívá rozum a vůli, no a potom může dopadnout velmi špatně. Eva byla zvědavá a nakonec i Adam, a oba dva dostali vyhazov z ráje, a následky neseme dodnes. Stavitelé babylonské věže byli také zvědaví, co je nad oblaky, chtěli se rovnat Bohu a nakonec Bůh zmátl jejich jazyky a stavba skončila fiaskem. David byl také zvědavý na ženu svého bližního, nespokojil se se ženami, které mu patřily a velmi na to doplatil, zemřel mu i syn. Vidíme tedy, že zvědavost se nevyplácí! Stejně tak i Pán Ježíš varuje dnes své posluchače a každého z nás před falešnými proroky, kteří rostou, jak houby po dešti a snaží se zmást pravověrné katolíky, zvláště pokud jde o poslední věci člověka. Říká ´dejte si pozor, nenechte se svést´. Proto chci dnes mluvit o sektách, falešných prorocích, s nimiž mnozí z vás již zkušenosti máte, ale bohužel kolikrát nevíte, jak se správně zachovat: zda-li je vyslechnout, vést s nimi dialog anebo je zkrátka vyhodit z domu, zabouchnout před nimi dveře. Nejprve připomenu nejznámější z těch, které se objevují u nás i ve světě a pak se zaměřím na jednu z nich, která se nejčastěji objevuje v naší obci. Jsou to, jak dobře víme, Svědkové Jehovovi, kteří od roku 1879 z New Yorku šíří strach časopisem „Strážní věž“ a mimo jiné tvrdí, že po bitvě u Harmagedonu zůstane jen 144.000 vyvolených Svědků, kteří budou mít věčný život v pozemském ráji. Co však říká Písmo – „o tom dni, o té hodině neví ani andělé, ani syn, jen sám otec“, nemluví o počtu spasených. Dále jsou známí tzv. moonisti – církev sjednocení – vlk v rouchu beránčím, ještě jinak zvaní „Federace rodin za světový mír“. Dělají různé akce i u nás. Chtějí podepsat prohlášení manželské věrnosti a chytají do svých sítí hodně katolíků. Kdo by to podepsal, když zakladatel Moon tvrdí, že Eva před manželstvím měla poměr s Luciferem, a z tohoto vztahu se narodil Kain. Proto Bůh poslal druhého Adama – Ježíše, který se měl oženit a založit příkladnou rodinu. Ale vzhledem k tomu, že dřív, než se mu to podařilo uskutečnit, ho zatkli a ukřižovali, poslal Bůh třetího Adama – Moona. A to se podařilo Moonovi a jeho čtvrté ženě. O sobě a své ženě tvrdí, že jsou praví rodiče. 8
Dále jsou zde mormoni, kteří se také nazývají „Církev Ježíše Krista svatých posledních dní“ nebo také „Církev Kristova“. Zakladatelem je J. Smith, který našel zlaté desky, jež pak – za pomoci zvláštních kamenných brýlí přeložil do angličtiny jako knihy „Mormon“. Desky obsahovaly kromě jiného i údaje o tom, že Ježíš po své smrti v Palestině odešel do Ameriky, kde naučil domorodé obyvatele pravému náboženství. Ti údajně tyto zlaté desky napsali. Jsou zde i další sekty jako Poselství Grálu, Rodina, Scientologové, New Age, okultizmus, magie či jiná východní náboženství. Já však chci říci něco o sektě, která se k nám snaží proniknout a získat nové člěny především z řad katolíků. Jsou to Svědkové Jehovovi. ´Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají´, a to platí v plné míře i o Svědcích. Jsou pěkně oblečení, krásně mluví, stále se usmívají, slibují ráj na zemi, ale jen pro 144.000 vyvolených – takže ten zbytek,a to je většina, musí žít ve strachu, že se mezi elitu nedostanou. Sám Kristus však říká, že přišel spasit všechny lidi, ne jen některé. Navíc říká, že nikdo neví, kdy bude konec, ale Svědkové už několik termínů konce světa měli, ale bohužel pro ně to nikdy nevyšlo, tak dnes už raději žádný termín nepředkládají. Máme je, bratři a sestry, přijímat jako zbloudilé ovce. Nekřičet na ně, nevyhazovat je ode dveří. Oni se pak cítí jako mučedníci pro své přesvědčení. Neberme od nich žádnou literaturu, neveďme rozhovory na jejich témata, protože neobstojíme, jelikož jsou velmi dobře školení. Nedávejme jim adresy ani telefonní čísla. Nezúčastňujme se jejích akcí, které pořádají. Važme si jich jako lidí. Poděkujme, ale řekněme jim, že máme jiné přesvědčení a víc se s nimi nebavme a neztrácejme čas. Kolik lidí, kteří přijali nejprve bezplatné pozvání na víkend, potom na týden, na měsíc na nějaké setkání, cvičení, dopadli nakonec jak trosky: bez peněz, úspor, někteří ztratili i zdraví, léta trvající přátelství či rodinné, manželské, sourozenecké svazky. Tedy je hodně takových příběhů díky setrvávání v sektě, plných tragédií, neštěstí, slz a bolestí. Buďme tedy velmi bdělí! Závěrem je třeba říci, že Pán Ježíš nás nechce strašit, co všechno má nastat, chce nás pouze varovat, abychom byli připraveni, protože nevíme dne ani hodiny. Máme tedy setrvávat v nicnedělání a trpně čekat? Na to už křesťanům odpověděl svatý Pavel: ´kdo nechce pracovat, ať nejí´. Máme tedy prožívat přítomnost, konat dobro a nestarat se o budoucnost. Blíží se konec církevního i občanského roku. Budou se dělat uzávěrky, inventury, přehledy, bilance, statistiky. Také Pán Ježíš přijde udělat definitivní inventuru. Nebude počítat zboží, peníze, ale bude rozlišovat mezi dobrými a zlými, učiní zadost spravedlnosti. Zde na zemi totiž spravedlnost není. Mnozí se nespravedlivě obohacují a mají se dobře; druzí poctivě pracují a třou bídu z nouzí a jsou rádi, že přežívají. Pravda se míchá se lží, bezpráví s právem, láska s nenávistí. Nutně tedy musí dojít k rozmotání tohoto klubka, které provede Boží Syn – oddělí jedny od druhých – ovce od kozlů, jedni půjdou do věčného života, druzí do věčné záhuby. Možná nám tato slova nahánějí hrůzu a strach, neradi je posloucháme, zvláště když jsou ještě podbarvena různými katastrofami, které mají nastat před druhým příchodem Krista, jak jsme slyšeli v prvním čtení i v evangeliu. Tady nejde o vědeckofantastické horory a strašidelné předpovědi. Křesťanství není strašení lidí, za které ho bohužel někteří lidé 9
považují. Posvátní autoři nám chtějí pouze připomenout, že země i vesmír jednou skončí, že je zbytečné a směšné zde na zemi si vytvářet věčnost, nějak se zabydlovat, protože trvalý domov máme u Boha. Víme, že se to jistě stane, ale nevíme kdy a za jakých okolností. Možná se konce světa nedožijeme, ale zcela jistě zemřeme, to myslím není třeba připomínat, to každý ví. My se máme na druhý Kristův příchod těšit, protože to bude příchod Boží lásky do našeho života. Křesťané se vždycky na Kristův příchod těšili – Maran atha - ´Přijď, Pane Ježíši´. To jsou poslední slova knihy Zjevení sv. Jana, která uzavírá Nový zákon. Vždyť toužíme po štěstí, radosti, blaženosti, lásce a radosti v její plnosti. Zde na zemi to prožíváme jen jako pouhé záblesky, velmi částečně a povrchně. Vždyť ´ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, co Bůh připravil těm, kdo ho milují ...´. Věříme těmto slovům Písma svatého? My ovšem máme kolikrát zbytečné pochybnosti jen kvůli tomu, že si to nedovedeme představit. Přesahuje to chápání našeho rozumu. Tu nastupuje víra. Svatý Augustin vypráví příběh o lékaři, který se jmenoval Genadius. Ten nevěřil, že po smrti je život věčný, protože si ho nedovedl představit. Jednou však měl pozoruhodný sen. Viděl v něm krásného mladíka, oděného do bílého roucha a ten se s ním dal do hovoru. Ptal se ho zda-li ho vidí. On říká: ´ano´. „Jak mě můžeš vidět, vždyť máš oči zavřené. Čím mě vidíš?“ A Genadius říká - ´to nevím´. Dále se ho ptá: „Slyšíš mě?“ Nato říká: ´ano´. „A čím mě slyšíš, vždyť spíš?“ ´To nevím´. A dále se ho mladík ptá: „A čím ke mně mluvíš, vždyť máš ústa ve spánku zavřená?“ On odvětí: ´Nevím´. Mladík pak rozhovor ukončil slovy: „Genadie, ty nyní spíš a přece mě vidíš, slyšíš a mluvíš se mnou, přestože jsou tvoje oči, uši i ústa zavřená. Přijde hodina, kdy zemřeš. Budeš mrtvý a přece budeš vidět, slyšet a mluvit s Pánem a budeš s ním nekonečně šťastný a to bude tvůj věčný život. Když se lékař probudil, poznal, že mu Bůh tímto ukázal cestu k víře v život věčný. Co však pro to dělat, abychom dosáhli věčného života, napsali co možná nejvíce stránek s kladným obsahem do své knihy života? Je to jednoduché, ale náročné. Na konci života budeme hodnoceni podle lásky k bližnímu – „co jste učinili jednomu ...“. Snažme se žít více pro druhé, žijme láskou a pomáhejme druhým, aby se také oni do nebe dostali. Krásně o tom vypráví jedna legenda ze zbožné Rusi. Car pozval na svůj svátek všechny poddané. Všichni se vydali na cestu. Jen v jedné chalupě seděli dva pospolu a naříkali. Jeden povídá: ´jak já bych rád něco dobrého pojedl a popil, ale nohy mi neslouží, takže tam nedojdu.´ Druhý zase byl slepý a také naříkal, jak by se rád poveselil, ale nedošel by tam, protože nevidí na cestu. Nakonec jim poradil malý chlapec, který šel okolo a slyšel, jak naříkají. Říká jim, ať slepý vezme chromého na záda; chromý dá oči, slepý nohy a dojdou na hostinu oba. A taková je i cesta naše – vzájemně si pomáhat, sloužit druhým tím, co máme a ptát se, kde bych mohl ještě něco dobrého udělat. Tak budeme prožívat štěstí a radost už zde na zemi a toužebně očekávat jeho naplnění na věčnosti. Tak se vyjádřil kdysi před léty kardinál Tomáš Špidlík. Vozil jsem ho jako seminarista po Moravě a kdysi přišla řeč i na to, co je podle něho v životě nejdůležitější. Nato on říká docela prostě: „udělat něco dobrého pro druhé“.
10
Hledání identity
(zamyšlení J. E.Tomáše kardinála Špidlíka, SI, čestného občana Pustiměře)
Potkal jsem na chodbě kláštera starého řeholníka, který roztomile bručel. – Copak se zas děje? – Ale je zase sdružení komunity. Dřív to nebývalo. Představení jsou tu, aby nařídili, ne abychom všechno prodebatovávali jako na schůzích. Nejvíc mně však jde na nervy tzv. hledání vlastní identity. Jako kdyby dodnes nikdy nikdo z nás nevěděl, co jsme zač. Musíme to teprve hledat! Hledání identity se stalo skutečně moderním výrazem. Může to být prázdný slogan, může to být něco, co lidé ze starší generace nemohou chopit, ale může to být i něco, co skutečně odpovídá požadavkům dnešní doby. Každý výraz, který v jisté době vznikne, má nějaké pozadí, jinak by se neujal. Hledá cestu, kdo ji ztratil a neví kam jít. Zřejmě tedy hledá identitu ten, kdo neví čí nebo čím je. Jak je to možné? To se stávalo vždycky. Hledat a najít svou identitu museli odjakživa umělci. Když otec Strauss nutil syna, aby byl úředníkem, mladý muzikant věděl, že není na správné cestě a trpěl. Ale neznal svou identitu, když se pokoušel skládat církevní zpěvy. Poznal, co v něm samém opravdu je, až začal skládat valčíky. Linné našel svou identitu jako botanik, jiný jako kněz nebo řeholník. Každý z nás má od narození v sobě jakousi první skicu své povahy, svého nadání. Je bohužel skrytá. Vnější vlivy násilné nebo dobře míněné, nám vtiskují podoby, které původním rysům neodpovídají, nebo je naopak úplně přikreslí. Když se násilně brání přirozenému růstu tělesnému, následuje zmrzačení. Nestane se něco podobného i s duší? Jisté je, že při dnešních komunikačních prostředcích na nás působí mnoho vlivů, které nejsou vždy pozitivní. Proč však hledají svou identitu řeholníci? I tu se stává cosi podobného jako s jednotlivcem. Zakladatel dal svému dílu jistý konkrétní cíl, určil prostředky, jeho skupina měla jistý charakter. Ale časem přišlo mnoho nových vlivů, musely se brát nové práce, i ty, které zakladatel zásadně odmítal, přišly nové směry v duchovnosti. Dnešní řeholník má tedy nejenom právo, ale povinnost se zamyslit: Jsme ještě tím, čím jsme měli být? Je to nové, co se zavedlo, v souladu s tím, co bylo na počátku? Budeme-li nesourodou snůškou různých disparátních vlivů, naše práce i náš osobní vývoj tím vážně utrpí. Dovedu tedy pochopit, že někteří řeholníci považují toto hledání identity za vážný požadavek dnešní doby. Ale dovedu též docela dobře pochopit bručení starého člena. I on totiž vede 11
podvědomě boj o svou identitu. Bojí se, že chtějí rozleptat formu života, kterou on od mládí dával dohromady. Ví dobře, že by ho to psychicky zničilo. Hledání identity je dnes vážný problém mladých misijních církví. Jejich členové vyrostli ze staletých kultur, ale křesťanství přijali ve formách evropských. Psychologicky se zdá, jakoby to byla nová záplata na starém šatě (srov. Mt 9,16), s nebezpečím, že se utrhne. Je potřeba najít nové konkrétní, souvislé vztahy mezi Kristem a starou staletou lidskou zkušeností. Ale hledání identity se stává velmi závažnou otázkou při výchově každého jedince. Nedovedete si představit, řekl mě kolega z jedné americké university, jak jsou vnitřně naši studenti komplikovaní. Smísilo se u nás nesčetně mnoho národů a ras. Mám dojem, jakoby reakce každého jednotlivce se projevovaly podle zákonů mendelismu. Matka byla Koreánka, otec ukrajinský Němec, chlapec mluví jenom anglicky a navenek se chová jako 100% Američan. Jaké jsou jeho vnitřní city. Velmi často smíšené, neurčité. Ale čas od času to vybuchne. Najednou se objeví čisté linie. Máte před sebou záhadný pohled Aziata se vší tajemností a nevypočitatelností a zítra třeba zase přesného Němce, který chce nalinkovat svou budoucnost až do smrti. Bojím se o takové chlapce, Myslím, že to nebudou mít v životě snadné. Nebudou nikdy dobře vědět, co jsou a jak se mají ke skutečnosti postavit. Neznají svou identitu. Věřím tomu, že tu jde o velmi vážné pedagogické a sociální problémy blízké budoucnosti. Ale v jistém stupni, třebas méně tragickém, je totéž i vážná životní otázka nás všech. Kdo nám dnes může zaručit nerušený organický vývoj vlastní osobnosti? Kolikrát musí dnešní člověk změnit místo, zaměstnání, prostředí, známé. V mládí tím trpí, pak otupí. Ale to je snad ještě horší. Pochválil jsem paní jednoho diplomata, jak je její 12letý chlapec vyspělý. Smutně si povzdychla: „Bohužel! Poslední dobou jsme změnili už pět míst. Všude jsme pro chlapce našli francouzskou školu, aby měl alespoň jazykovou souvislost. Ale nikde jsme nebyli dost dlouho, aby si našel kamaráda. Rostl bez přátel. A my vlastně už také dobře nevíme, kam patříme". Jsou-li takové situace časté, pak se ovšem ptáme, má-li to smysl svou identitu hledat, když nebudeme mít nikdy možnost ji doopravdy rozvinout. Sociologicky a psychologicky se to opravdu stává nemožné. Ale je možné a nutné hledání identity meta-psychologické, duchovní. Vždyť každá lidská osoba je svět, který Bůh stvořil, zachovává a řídí. Každému člověku Bůh od věčnosti svěřil jisté poslání a dává mu příležitost a možnost, aby je uskutečnil. Tato vnitřní struktura života je sice skrytá, ale čas od času se zjevuje. Sv. Ignác z Loyoly říká, že ji nejsnadněji objevíme, když se díváme nazpět. Pohled dopředu je proti slunci, oslepuje. Ale pohled dozadu se stává jasnozřivým. Přihodilo se v životě mnoho věcí, které jsme nikdy nečekali. Události následovaly bez jakékoliv souvislosti. Byly chvilky, kdy už nás to všechno přestávalo těšit a zajímat. A přece stačí jeden jasnozřivý pohled nazpět, a vidíme, jak to všechno spolu souvisí, jak tomu vlastně ani nemohlo být jinak. Pontský Evagrius nazývá tento uklidňující pohled do minulosti, toto nalezení identity v Božím plánu, kontemplace Prozřetelnosti. Podle kardinála Newmana je Prozřetelnost šňůra, na kterou se navlékají perly nalezené v moři života. Objevit Prozřetelnost ve svém životě je podle sv. Maxima Vyznavače cosi podobného jako vykopat nečekaně poklad na svém poli (srov. Mt 13,44). V tom okamžiku člověk pochopí, že má vlastně jenom jednu jedinou pevnou a zaručenou identitu: dělat Boží vůli, neodcizit se povolání, které mu Bůh svěřil a svěřuje. 12
LITURGICKÉ TEXTY SLAVNOSTI JEŽÍŠE KRISTA KRÁLE 1. ČTENÍ – 2SAM 5,1-3
Čtení z druhé knihy Samuelovy. Všechny izraelské kmeny přišly k Davidovi do Hebronu a řekly: ”Hle, jsme tvá kost a tvoje maso. Již dávno, když byl Saul králem nad námi, řídil jsi všechny záležitosti Izraele a Hospodin ti řekl: Ty budeš pást můj izraelský lid, ty budeš vládcem nad Izraelem.” Přišli tedy všichni přední mužové izraelští ke králi do Hebronu a král David s nimi v Hebronu uzavřel smlouvu před Hospodinem, oni pak pomazali Davida za krále nad Izraelem. ŽALM 122
Zaradoval jsem se, když mi řekli: – ”Do domu Hospodinova půjdeme!” – Už stojí naše nohy – v tvých branách, Jeruzaléme! Tam vystupují kmeny, – kmeny Hospodinovy, – jak to zákon přikazuje Izraeli, – aby chválil Hospodinovo jméno. – Tam stojí soudní stolce, – stolce Davidova domu. 2. ČTENÍ – KOL 1,12-20
Čtení z listu svatého apoštola Pavla Kolosanům. Bratři! Děkujeme Bohu Otci, že vás uschopnil k účasti na dědictví věřících ve světle. On nás totiž vytrhl z moci temnosti a převedl do království svého milovaného Syna. V něm máme vykoupení a odpuštění hříchů. On je věrný obraz neviditelného Boha, dříve zrozený než celé tvorstvo. V něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi, svět viditelný i neviditelný: ať jsou to andělé při trůnu, ať jsou to panstva, ať jsou to knížata, ať jsou to mocnosti. Všecko je stvořeno skrze něho a pro něho. Kristus je dříve než všechno ostatní a všechno trvá v něm. A on je hlava těla, to je církve: on je počátek, prvorozený mezi vzkříšenými z mrtvých. Tak má ve všem prvenství. Bůh totiž rozhodl, aby v něm sídlila veškerá plnost dokonalosti, a že skrze něho usmíří se sebou všecko tvorstvo jak na nebi, tak na zemi tím, že jeho krví, prolitou na kříži, zjedná pokoj. EVANGELIUM – LK 23,35-43
Slova svatého evangelia podle Lukáše. Když Ježíše ukřižovali, členové velerady se mu vysmívali: ”Jiným pomohl, ať pomůže sám sobě, je-li Mesiáš, Boží Vyvolený!” Posmívali se mu i vojáci, přistupovali, podávali mu ocet a říkali: ”Když jsi židovský král, zachraň sám sebe!” Nad ním byl totiž nápis: ”To je židovský král.” Jeden z těch zločinců, kteří viseli na kříži, se mu rouhal: ”Copak ty nejsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!” Druhý ho však okřikl: ”Ani ty se nebojíš Boha? Vždyť jsi odsouzen k stejnému trestu! My ovšem spravedlivě: dostáváme přece jen, jak si zasloužíme za to, co jsme spáchali, ale on neudělal nic zlého.” A dodal: ”Ježíši, pamatuj na mě, až přijdeš do svého království.” Odpověděl mu: ”Amen, pravím ti: Dnes budeš se mnou v ráji.” 13
Poslední soud
(zamyšlení J. E.Tomáše kardinála Špidlíka, SI, čestného občana Pustiměře)
Motiv Posledního soudu býval oblíbeným tématem kazatelů a malířů. V nové době, jak se zdá, skoro vymizel. Kazatelé mají „strach strašit“, jak kdosi vtipně poznamenal. Umělci si pak s námětem neví dobře rady. Proto jsem se podivil, když jsem uviděl jeho sugestivní moderní podání ve velké plastice v museu v Oslo (jméno sochaře mně bohužel vypadlo z paměti). Dříve patřilo zobrazení soudu skoro povinně k výzdobě kostela. Chrám je symbol vykoupeného světa. V jeho předsíni, narthexu, kam měli vstup všichni, i hříšníci i nepokřtění, byl na stěně, která jej oddělovala od chrámové lodi, obraz rozdělení na vyvolené a zavržené. Když narthex odpadl, přenesli poslední soud na zadní stěnu kostela, zvnitřku nad portálem. Důvtipné řešení jsem viděl v katedrále vladimírské. Rublov umístil poslední soud na jednu klenbu tak, že jsou spravedliví namalováni směrem dovnitř, zavržení směrem ven z kostela. Ale bylo by to velké ochuzení, kdyby se celé téma zúžilo jenom na odměny dobrých a tresty zlých. V minulosti se k obrazu soudu rádi vraceli umělci také proto, že jim dával možnost rozvinout mnoho myšlenek a vyjádřit zásadní postoj k dějinám a světu. Z výsledku se totiž nejlépe pochopí smysl a hodnota toho, co předcházelo. První zobrazení soudu jsou velmi stará. Na počátku je však jenom symbolicky načrtnut: pastýř mezi ovcemi znázorňuje Krista, který je dělí. Tento typ je pěkně proveden v Ravenně, v mausoleu Galla Placidia z prvé poloviny V. století. Pastýř má podobu Krista. Po jeho pravici jsou tři ovce, po levici tři kozli. Tento všeobecný symbol nestačil středověkým moralistům. Starali se o to, aby ukázali názorně, jací lidé patří k ovcím a jací ke kozlům. Ctnosti a neřesti dostaly lidské tváře, stali se z nich po pravici Kristově modlící se panny, chudí františkáni, zbožné matky a na druhé straně pijani, smilníci, tyrani, atd. Umělci dovedou být vtipní a někdy zlomyslní. Nedivme se pak, že hříšník, kterého ďábel nabodával na vidle a házel do ohně, dostal podobu docela konkrétní historické osoby. Anekdota vypravuje, že si na Michelangela stěžoval přímo u papeže někdo, kdo objevil svůj portrét mezi zavrženými. Papež rozuměl žertu a prý prohodil: „Z pekla není vysvobození!“ Bezpochyby si vyřizoval osobní účty i malíř z XV. století v Ljutibrodu v Bulharsku, který vykreslil, jak vášnivě rve ďábel vousy mnichovi, jehož tvář vypadá hodně konkrétně. Ale právě tyto roztomilé folkloristické scény se staly kamenem úrazu pro pravé křesťanské ikonografy. Zatlačily do pozadí pojetí teologické. To se snad nejkrásněji 14
zachovalo na mozaice z XII. století v Torcello. Je to panoramický pohled na celé dějiny světa. Mozaika je nade dveřmi kostela. Ale i samy dveře patří ke koncepci obrazu. Znamenají vchod do života. Nad nimi je podoba Panny Marie s široce roztaženýma rukama, matka života, která se úpěnlivě modlí za spásu všech, symbol církve. Na nejvyšším bodě mozaiky je kříž, znamení spásy, jakoby výrazně mluvil: „Co všecko jsem měl ještě udělat ke tvé spáse? Je něco, co jsem neudělal?“ Kristus není na kříži, ale sestupuje do pekel, aby vysvobodil ty, kteří jsou v zajetí stínů a smrti. Proto je tam i podoba Adama a Evy, kteří se klanějí kříži, znamení spásy. Zajímavé je, kam umělec umístil podobu Krista soudce; pod sestupem do pekel a nad Adamem s Evou. Jakoby chtěl říci: Kristus soudí, ale ne jako někdo, kdo se vznesl nad oblaky, ale jako ten, kdo se ponížil až k smrti, aby vykoupil ty, které ohnivý proud strhuje do propasti. Rozdělení lidí je tedy v tom, že se jedni zachránit dají a jiní se kříže nechytí, tedy ztrácejí půdu pod nohama. Poslední soud nad světem a nad lidmi tedy není žeň Božího hněvu, chápaného podle lidské msty. Je to skutek lásky, poslední pokus zachránit toho, kdo se zachránit dá. Na mozaice v Torcello, a i jinde, sedí Kristus – soudce - na trůně mezi dvanácti apoštoly. Je to ilustrace příslibu evangelia: „Zasednete na dvanácti stolcích a budete soudit dvanáct izraelských kmenů“ (Mt 19,28). Ale i tu je hlubší smysl: Jako Kristus, tak i celá církev a všichni dobří se snaží zachránit ty, kteří jsou v nebezpečí. Tato myšlenka je ještě víc podtrhnuta v kostele Panny Marie Panagia Mavriotissa u Kastorie v Řecku. Kristus tu sedí na trůnu s pěti ranami. Po jeho stranách jsou modlící se bohorodička a sv. Jan Křtitel (tzv. deisis), dole pod křížem klečící Adam a Eva a modlí se za své potomstvo. Pod křížem je také evangelium a holubice. Naznačuje se tím zákon, podle kterého jsou lidé souzeni. Holubice je ovšem symbol Ducha sv., jeho vnuknutí, mohli bychom říci i svědomí. Evangelium pak je symbol Kristova zákona lásky: „Co jste udělali jednomu z mých nejmenších, udělali jste mě!“ (Mt 25,40). Hrozivost posledního soudu je tedy v tom, že někdo nedovede vzít vážně stěžejní křesťanskou povinnost: „Měl jsem hlad a nedali jste mi najíst, měl jsem žízeň a nedali jste mi napít, byl jsem nahý a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení a nenavštívili jste mě“ (Mt 25,43). Nedodržením zákona lásky padá celý svět a smysl lidského života. Rytmus obrazových forem zespodu směrem nahoru ke kříži vyjadřuje křesťanskou filosofii času. Podle staré primitivní představy je čas kolo života, které se stále točí, jednou vyzvedne, podruhé srazí dolů. Biblický čas není začarovaný kruh. Je to vzestupná linie, která k něčemu směřuje, ke konečnému vítězství dobra. Po obou stranách kříže jsou troubící pozouny. Jsou symbolem Božího slova, které bylo vyřčeno na počátku a dalo vznik celému světu. Mluví stále i v srdci člověka, ale tiše a povzbudivě. Proto je někteří umlčují. Nakonec však zazní jako mocný pozoun, kterému nic neodolá. Všecko, co Bůh řekl, se uskuteční, každé Boží slovo se stane tělem, skutkem (Jan 1,14). Vedle troubících pozounů jsou také dva andělé s rozhoupanými, kouřícími se kadidelnicemi. Je to symbol toho, čemu Řekové dali jméno hetomasia – připravenost. Buďte připraveni! Krátce bychom mohli shrnout ideu posledního soudu asi takto: Svět byl stvořen k dobru a to dobro se musí definitivně uskutečnit. Morální napomenutí pak zní: Buďme stále připraveni k dobru, dokud máme čas. To je ostatně definice zbožnosti podle sv. Tomáše Akvinského: „Stálá náklonnost vůle ke všemu dobrému“. 15
Čtrnáct velehradských zastavení Pane Ježíši Kriste. Ty jsi prošel křížovou cestou, která se završila tvým ukřižováním. Chceme si nyní připomenout tyto okamžiky, které nám přinesly spásu. Tvoje putování provázela četná setkání s lidmi, z jejichž postojů se dodnes můžeme poučit. Srdcem poutního místa Velehrad je bazilika, která má půdorys ve tvaru kříže. Také zde se odehrály nejen okamžiky plné Boží milosti, ale také chvíle bohapusté. Na Velehradě se setkávali mučedníci, ať už krvaví, nebo nekrvaví. Připodobnili se svým životem k Tobě. Jen někteří patří do společenství svatých; inspiraci pro náš duchovní život si však můžeme vzít ode všech zmíněných.
l. Ježíš odsouzen V dubnu roku 1950 vtrhli do velehradského kláštera příslušníci Státní tajné bezpečnosti a odvezli velehradské jezuity do internačního tábora v Bohosudově. Většina řeholníků byla odsouzena na mnoho let vězení. Rozsudek zněl často: „velezrada.“ Oni však byli naopak věrní Kristu. Pane, dej, ať také já dokážu rozlišit, jakým způsobem se mám zlu postavit.
2. Ježíš na sebe bere kříž Blahoslavený Metoděj Dominik Trčka pocházel z Frýdlantu nad Ostravicí. Rozhodl stát se redemptoristou a protože byl po první světové válce na východě Československa velký nedostatek kněží, kteří by se věnovali řeckokatolíkům, přijal také východní obřad. Sdílel s řeckokatolickými věřícími jejich osud a jejich starosti. Ze svého působiště ve Stropkově u Michalovec na Slovensku přicházel velmi často na Velehrad se skupinami poutníků. Po druhé světové válce byla řeckokatolická církev pronásledována a Trčka byl uvězněn. Za zpívání koledy o Vánocích byl zavřen na samotku, zde vážně onemocněl a 24. března 1959 zemřel. V roce 2001 jej papež Jan Pavel II. prohlásil za blahoslaveného. Pane, dej mi sílu brát svůj kříž jako pokání za sebe, ale i za druhé. 16
3. Ježíš padá pod křížem Na Velehradě žije mnoho lidí zdravotně a mentálně postižených. Mnozí z nich se zapojují do života farnosti a navštěvují bohoslužby. Nesou si svůj každodenní kříž, ale nezasluhují si pouze náš soucit. Můžeme si vzít příklad z jejich radosti, vděčnosti a důvěry. Pane, pomoz mi pochopit, že kříž je nutnou záležitostí v životě křesťana i celé církve na cestě k věčnosti.
4. Ježíš potkává svou Matkou Sestra Marie Růžena Nesvadbová založila v roce 1928 Kongregaci sester svatého Cyrila a Metoděje, která má svými modlitbami a prací přispívat ke sjednocení rozdělené církve. Sestry se staraly o mentálně postižené děti, pracovaly ve školství a vedly poutní a exerciční dům Stojanov. Nástup totalitních režimů však jejich úsilí omezil nebo zcela znemožnil. Za války se sestry staraly o Hitlerovu mládež ubytovanou na Stojanově. Komunisté se pokusili kongregaci zničit zcela a některé ze sester věznili. Sestra představená Marie byla svým spolusestrám velkou oporou. Krátce mohla působit také na Velehradě. V roce 1961 se však musela vystěhovat do Bílé Vody, kde zemřela. Pane, dej, ať nečekám na ideální podmínky, ale snažím se společnosti pomáhat v situaci, která právě nastala!
5. Šimon pomáhá Ježíši nést kříž Ačkoliv se chtěl jezuita Rudolf Vašíček stát misionářem v Číně, vyhověl přání biskupa, zůstal v republice a v roce 1947 se stal velehradským farářem. V roce 1948 byl odsouzen na 3 roky do vězení za čtení pastýřského listu. Před zatčením Stb se mu podařilo uniknout, neboť obyvatelé nedalekých Tupes se vzbouřili a vytvořili k jeho ochraně domobranu. Páter Vašíček je však nechtěl vystavovat represím, a tak z obce tajně uprchl. Po poradě se svým provinciálem se na Velehradě dobrovolně vydal úřadům. Byl uvězněn a na svobodu se dostal až po dvanácti letech. Pane, dej mi, prosím, osobní odvahu zastat se člověka, který je v úzkých!
6. Veroničin skutek lásky Na Velehradě působí již několik desetiletí Kongregace sester svatého Cyrila a Metoděje. Sestry se trpělivě starají o děti ubytované na Stojanově , pomáhají ve farnosti, pracují v klášteře, nebo snášejí úděl stáří, neboť samy již nemají sílu, aby pomáhaly druhým jinak, než modlitbou. Pane, dej, ať mi nikdy nechybí soucit a statečnost! 17
7. Druhý pád Prešovský řeckokatolický biskup a mučedník, blahoslavený Pavol Peter Gojdič, si zamiloval Velehrad. Často sem přijížděl a účastnil se zde poutí i setkání teologů na unionistických sjezdech. V roce 1950 byl zatčen komunisty a řeckokatolická církev byla administrativně zrušena. Byl odsouzen ve vykonstruovaném procesu k doživotnímu vězení za údajnou velezradu a špionáž. Zemřel na následky mučení a krutého věznění v den svých 72. narozenin 17. července 1960 ve vězení v Leopoldově. V roce 2001 prohlásil papež Jan Pavel II. mučedníka Pavola Petera Gojdiče za blahoslaveného. Pane, chraň nás před zlem, které má dnes novou přitažlivou podobu!
8. Ježíš potkává jeruzalémské ženy Od 70. let dvacátého století byl nucen náš národ žít v tuhém normalizačním režimu. Nakolik se podobalo jednání lidí v tomto období chování plačících jeruzalémských žen? K nenásilnému, nicméně výmluvnému protestu proti tomuto stavu se rozhodli lidé 7. července 1985, když na Velehrad zavítal kardinál Augustin Cassaroli. Pane, dej, ať dokážeme nad sebou plakat uzdravujícím pláčem a ať také sami sobě dokážeme odpustit!
9. Ježíš padá potřetí Svatý Metoděj chtěl strávit svůj život v klášteře na úpatí Olympu jako mnich. Byl však společně se svým bratrem Konstantinem poslán na Moravu. Po několika letech působení mezi Slovany odešli společně do Říma obhájit před papežem své misijní působení. Metoděj se vracel ozdoben biskupským palliem, ale bez svého bratra, který v Římě zemřel. Cestou zpět na Moravu byl zajat pasovskými biskupy, kteří se na něj zlobili, že sklízí duchovní plody na území, kde latinští kněží již po tři generace působili. Když se vrátil na Moravu, našel ji uprostřed politických zmatků. Po smrti svatého Metoděje v roce 885 byli jeho žáci vyhnáni z Moravy. Pane, prosím tě za naše nepřátele, dej jim svou milost a nám dobrou vůli odpouštět.
10. Ježíše svlékají ze šatů Již od roku 1054 je církev bolestně rozdělena, ačkoliv měla zůstat jednotná - celá, stejně jako Kristova nesešívaná suknice. O jednotu křesťanů se mimořádně zasloužil moravský arcibiskup Antonín Cyril Stojan, který zemřel v pověsti svatosti. Jeho působení ocenil papež Jan Pavel II. při své návštěvě na Velehradě v roce 1990: „V naší době, době 18
rozdělené Evropy, v době rozdělení církve, svědectví apoštolů Cyrila a Metoděje znamená výzvu k jednotě....Zde na Velehradě, přijal tuto výzvu Antonín Cyril Stojan, podněcovatel známých unionistických sjezdů, prvních kroků k modernímu ekumenismu.“ Pane, dej, ať dokážu přispět k jednotě křesťanů vytvářením atmosféry lásky mezi lidmi, se kterými žiju.
11. Ježíš je ukřižován Trámy jsou přibíjeny k sobě hřeby, až vznikne celý dřevěný krov. V roce 1971 se pustil jezuita Rudolf Vašíček společně s farníky a dalšími dobrovolníky z okolí do opravy střechy velehradské baziliky. V bezvýchodném období normalizace se jejich úsilí stalo pro křesťany symbolem budoucnosti církve. Než však byly všechny práce dokončeny, byl otec Vašíček z Velehradu odvolán do Švábenic na Hané. Na jeho úsilí navázal kněz Stanislav Hrašák. Pane, přijmi i moje bolesti jako můj dar, jako mou oběť.
12. Ježíš na kříži umírá Nad ránem, 12. ledna roku 1421 vtrhli do velehradského kláštera husitští vojáci a začali jej drancovat. Většina řeholníků se zachránila útěkem. Opata Jana však společně s dalšími čtyřmi bratry upálili na stupních oltáře. V barokním období byli tito řeholníci uctíváni svými spolubratry jako světci. Svědčí o tom dosud freska na klenbě baziliky. Ideály husitů se v mnohém nelišily od původního ideálu cisterciáků. Problém však spočíval v tom, že husité se rozhodli své názory prosazovat ohněm a mečem a cisterciáci se svým ideálům vzdálili. Pane dej, ať jsme věrní tvému učení a ať dokážeme tolerovat názory, které se s našimi postoji neslučují. Vždyť tebe neukřižovali ateisté, ale právě lidé věřící.
13. Ježíš sňat z kříže Konstantin Cyril byl svým nadáním předurčen k oslnivé politické a učenecké kariéře. Vyhověl však přání císaře Michala a odešel se svým bratrem Metodějem na Moravu hlásat evangelium Slovanům. Ačkoliv podléhali východnímu patriarchovi, neváhali přijít do Říma vysvětlit své úmysly římskému papeži, a tak navždy vytvořili symbolický most mezi Východem a Západem. Svatého Konstantina však tato cesta stála život. V Římě vážně onemocněl, vstoupil do kláštera na Aventinu, kde přijal řádové jméno Cyril a krátce na to zemřel v náručí svého bratra. Pane, dej, ať pochopím, že pravá seberealizace není v rozporu se smyslem pro oběť! 19
14. Ježíš je uložen do hrobu Monsignor Jan Šrámek měl odvahu hájit křesťanské zájmy jako politik a stál u zrodu Československé strany lidové. V roce 1921 se stal členem československé vlády. Nechtěl se smířit s mnichovským diktátem a ve vysokém věku dobrodružně uprchl do Londýna, kde stál v čele československých exilových vlád. Po válce se stal místopředsedou vlády a jako poslední podal demisi v roce 1948. Jeho obavy z nástupu komunismu se naplnily, neboť byl ještě téhož roku uvězněn. Konec života strávil v internaci v Roželově. Zemřel v roce 1956 v pražské nemocnici pod cizím jménem. Komunisté ignorovali jeho poslední přání, aby byl pohřben na Velehradě. Stalo se tak až v roce 1991, kdy jeho ostatky byly exhumovány a uloženy na velehradském hřbitově. Pane, ať se dovedu zříci všeho, co by mi bránilo na cestě do tvého věčného království!
Závěr Smrtí Kristovou vše nekončí. V tomto smyslu říká svatý Pavel: „Nevstal-li Kristus, vaše víra nemá cenu, protože pak jste ještě ve svých hříších, a jsou ztraceni i ti křesťané, kteří už zesnuli. Máme-li naději v Krista jen v tomto životě, pak jsme nejubožejší ze všech lidí. Ale Kristus z mrtvých vstal, a to jako první z těch, kteří zesnuli.“ (1Kor 15,17-22) V roce 1990 nastává duchovní vzkříšení Velehradu. Naději zmrtvýchvstalého Krista zde zvěstuje papež Jan Pavel II. Stále pracujeme na obnově naší církve, stále je co křísit k životu. Děkujeme za příklad mnoha křesťanů, jejichž život je spojen s Velehradem. Pane, dej, ať se Ti podobáme nejen ve smrti, ale také ve vzkříšení. Amen.
Poznámka k užívání křížové cesty: Pravým smyslem modlitby křížové cesty je rozjímání utrpení Ježíše Krista. Text zde uvedené křížové cesty lze chápat jako určité obohacení pro ty, kdo se často křížovou cestu modlí a snad se jim nedaří na pašijový příběh se soustředit. Příběhy velehradských "krvavých i nekrvavých mučedníků" ukazují na Krista a vždy se nějakým způsobem vztahují k jednotlivým zastavením křížové cesty. Inspirativní může být v tomto ohledu myšlenka od sv. Pavla: "Proto se raduji, že nyní trpím za vás a to, co zbývá do míry utrpení Kristových, doplňuji svým utrpením za jeho tělo, to jest církev." /Koloským 1,24/
20
Věřím ve společenství svatých
(katecheze papeže Františka při středeční generální audience, náměstí sv. Petra, 30. října 2013)
Dobrý den, drazí bratři a sestry! Dnes bych chtěl mluvit o jedné krásné skutečnosti naší víry, kterou je „společenství svatých“. Katechismus katolické církve nám připomíná, že tento výraz označuje dvě skutečnosti: společenství se svatými věcmi a společenství mezi svatými osobami (KKC, 948). Pozastavím se u toho druhého významu. Jde o jednu z nejútěšnějších pravd naší víry, poněvadž nám připomíná, že nejsme osamoceni, ale že existuje společenství života všech, kdo patří ke Kristu. Společenství se rodí z víry, neboť výraz „svatí“ se vztahuje na ty, kteří věří v Pána Ježíše a jsou k Němu přivtěleni v církvi skrze křest. Proto se první křesťané označovali jako „svatí“ (srov. Sk 9,13.32.41; Řím 8,27;1 Kor 6,1). 1. Janovo evangelium dosvědčuje, že Ježíš před svým umučením prosil Otce za společenství mezi učedníky těmito slovy: „Ať jsou všichni jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal“ (Jan 17,21). Církev je ve své nejhlubší pravdě společenství s Bohem, důvěrnost s Bohem, společenství lásky s Kristem a s Otcem v Duchu svatém, které pokračuje bratrským společenstvím. Tento vztah mezi Ježíšem a Otcem je „matricí“ svazku mezi námi křesťany. Pokud jsme vnitřně vsazeni do této „matrice“, v této tavící peci lásky, pak se můžeme stát opravdu jediným srdcem a jedinou duší, protože Boží láska spálí naše sobectví, naše předsudky, naše vnitřní i vnější rozdělení. Boží láska spálí i naše hříchy. 2. Uskuteční-li se toto zakořenění ve zdroji Lásky, kterým je Bůh, projevuje se také vzájemným hnutím od bratří k Bohu; zkušenost bratrského společenství mne vede ke společenství s Bohem. Být sjednoceni mezi sebou nás vede ke sjednocení s Bohem, vede nás ke spojení s Bohem, který je naším Otcem. To je druhý aspekt společenství svatých, který bych rád zdůraznil:naše víra potřebuje podporu druhých, zvláště v obtížných momentech. Jsme-li sjednoceni, víra je silnější. Je krásné se vzájemně podporovat v tomto podivuhodném dobrodružství víry! Říkám to proto, že tendence uzavřít se do soukromí ovlivnila také náboženskou oblast, takže se často jenom stěží žádá o duchovní pomoc u těch, kteří s námi sdílejí křesťanskou zkušenost. Kdo z nás všech nezakusil nejistoty, rozpaky, ba dokonce pochyby na cestě víry? Všichni jsme to zakusili, já také. Je to součást cesty víry, součást našeho života. Tím vším nemáme být zaskočeni, protože všichni jsme lidmi, kteří jsou poznamenáni křehkostmi a omezeními. Všichni jsme křehcí, všichni jsme 21
omezení. Nicméně, v těchto obtížných momentech je nezbytné důvěřovat v Boží pomoc skrze synovskou modlitbu a současně je důležité nalézat odvahu a pokoru otevřít se druhým, požádat o pomoc, o pomocnou ruku. Kolikrát jen jsme tak učinili a podařilo se nám tak vymanit se z problému a znovu nalézt Boha! V tomto společenství – společenství - communio – znamená společné sjednocení – jsme velkou rodinou, kde si všichni členové pomáhají a podporují se mezi sebou. 3. A pojďme k dalšímu aspektu: společenství svatých přesahuje pozemský život, překračuje smrt a trvá navěky. Toto sjednocení mezi námi je transcendentní a pokračuje v dalším životě. Je to duchovní sjednocení, které se rodí ze křtu a není přerušeno smrtí, nýbrž díky vzkříšenému Kristu dochází své plnosti v životě věčném. Existuje hluboký a nerozlučný svazek mezi těmi, kdo ještě putují na tomto světě – mezi námi – a těmi, kdo překročili práh smrti a vstoupili do věčnosti. Všichni pokřtění tady na zemi, duše v očistci a všichni blažení, kteří jsou již v ráji, tvoří jedinou obrovskou rodinu. Toto společenství mezi zemí a nebem se uskutečňuje zvláště v přímluvné modlitbě. Drazí přátelé, tuto krásu máme! Je to realita nás všech a činí z nás bratry, provází nás cestou života a umožňuje nám, abychom jednoho dne došli vzhůru do nebe. S důvěrou a radostí se ubírejme touto cestou. Křesťan má být radostný, má mít radost z toho, že má tolik pokřtěných bratří, kteří jdou s ním, je podporován bratřími a sestrami, kteří jdou toutéž cestou, aby přišli do nebe, a také těmi bratry a sestrami, kteří jsou v nebi a přimlouvají se za nás u Ježíše. Jděme tedy touto cestou s radostí!
Naše naděje – vidět Boha, být mu podobní (homílie papeže Františka při mši svaté na římském hřbitově Campo Verano, 1. listopadu 2013)
Sešli jsme se na tomto hřbitově, abychom se těsně před západem slunce usebrali a přemýšleli o své budoucnosti. Myslíme na všechny zesnulé, kteří nás v životě předešli a jsou u Pána. Krásná je vize nebe, kterou podává dnešní první čtení. Pán a Bůh, krása, dobrota, pravda, něha, plnost lásky – to vše nás očekává. Ti, kdo nás předešli a spočinuli v 22
Pánu, jsou tam. Prohlašují, že byli zachráněni nikoli pro svoje skutky, i když je také konali, ale Pánem: „Za svou záchranu vděčíme našemu Bohu, který sedí na trůně, a Beránkovi“ (Zj 7,10). On je tím, kdo nás zachraňuje. On přichází na sklonku našeho života, aby nás uchopil za ruku jako tatínek a převedl do onoho nebe, kde jsou naši předkové. Jeden ze starců klade otázku: „Kdo jsou tihle zde v bílém rouchu a odkud přišli?“ (Zj 7,13). A odpovídá: „To jsou ti, kdo přicházejí z velikého soužení, roucho si do běla vyprali v Beránkově krvi“ (Zj 7,14). Do nebe můžeme vstoupit jedině díky Beránkově krvi, díky krvi Kristově. Právě krev Kristova nás ospravedlnila a otevřela nám nebeské brány. A připomínáme-li si dnes tyto naše bratry a sestry, kteří nás v životě předešli a jsou v nebi, činíme tak proto, že byli zachráněni Kristovou krví. Toto je naše naděje: naděje Kristovy krve! Naděje, která neklame. Jdeme-li v životě s Pánem, nikdy nás nezklame! Ve druhém čtení jsme slyšeli, jak apoštol Jan praví svým učeníkům: „Hleďte, jak velkou lásku nám Otec projevil, že se nejen smíme nazývat Božími dětmi, ale že jimi také jsme. Proto nás svět nezná... Už teď jsme Boží děti. Ale čím budeme, není ještě zřejmé. Víme však, že až on se ukáže budeme mu podobní, a proto ho budeme vidět tak, jak je“ (1 Jan 3,1-2). Vidět Boha, být podobni Bohu – to je naše naděje. A dnes právě v den slavnosti Všech svatých, v předvečer dne zesnulých, je nezbytné přemýšlet trochu o naději. O té naději, která nás v životě provází. První křesťané znázorňovali naději jako kotvu, jako by život byl kotvou upevněnou v nebeském břehu, my všichni se ubíráme k onomu břehu a držíme se provazu této kotvy. Je to krásný obraz naděje: mít srdce zakotvené tam, kde jsou naši předci, kde jsou svatí, Ježíš, Bůh. Toto je naděje, která neklame. Dnešek i zítřek jsou dny naděje. Naděje je tak trochu jako kvas, který rozšiřuje duši. V životě jsou obtížné chvíle, ale s nadějí jde duše vpřed a hledí na to, co nás čeká. Dnešek je dnem naděje. Naši bratři a sestry jsou v přítomnosti Boží a také my tam budeme, čistě z milosti Pánovy, půjdeme-li Ježíšovou cestou. Apoštol Jan uzavírá: „Kdo skládá tuto naději v něho, uchovává se čistý, jako je on čistý.“ (1 Jan3,3). Také naděje nás očišťuje, nadlehčuje. Toto očišťování nadějí v Ježíši Kristu nám umožňuje jít spěšně, pohotově. Při tomto dnešním západu slunce může každý z nás přemýšlet o sklonku svého života: „Jaký bude můj odchod?“ Všichni odejdeme, všichni! Hledíme s nadějí? Hledíme s radostí, že budeme přijati Pánem? To je křesťanské smýšlení, které nám skýtá pokoj. Dnešek je dnem radosti, avšak radosti klidné, pokojné, radosti pokoje. Myslíme na odchod mnoha bratří a sester, kteří nás předešli, myslíme na odchod, až přijde. Přemýšlejme ve svém srdci a ptejme se: „Kde je zakotveno moje srdce?“ Není-li zakotveno dobře, upevněme je na onom břehu a vězme, že naděje neklame, protože Pán Ježíš neklame.
Setkání, jehož datum neznáme, ale které nadejde Svatý otec sloužil v pondělí, 4. listopadu 2013, zádušní mši svatou ve vatikánské bazilice za biskupy a kardinály, kteří zemřeli v průběhu tohoto roku. Ve své homilii se zamýšlel nad věrností Boží lásky tak, jak ji popisuje apoštol Pavel v listě Římanům: 23
„V duchovním klimatu měsíce listopad, který je poznamenán vzpomínkou věrných zesnulých, si připomínáme kardinály a biskupy celého světa, kteří se během uplynulého roku vrátili do domu Otcova. Za každého obětujeme tuto svatou eucharistii a prosíme Pána, aby jim dal nebeskou odměnu, která je slíbena dobrým a věrným služebníkům. Slyšeli jsme slova sv. Pavla: „Jsem přesvědčen: ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížata, ani nic přítomného, ani nic budoucího, ani mocnosti, ani výška, ani hloubka, a vůbec nic stvořeného nebude nás moci odloučit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu“ (Řím 8,38-39). Apoštol podává Boží lásku jako ten nejhlubší, nepřemožitelný motiv křesťanské důvěry a naděje. Vypočítává protichůdné a tajemné síly, které mohou ohrožovat cestu víry. Vzápětí však s jistotu prohlašuje, že i kdyby celý náš život byl obklopen hrozbami, nic nás nebude moci odloučit od lásky, kterou nám Kristus prokázal naprostým sebedarováním. I démonické mocnosti nepřátelské člověku se bezmocně zastaví před vnitřním spojením lásky mezi Ježíšem a tím, kdo Jej vírou přijímá. Tato skutečnost věrné lásky, kterou má Bůh ke každému z nás, nám umožňuje klidně a pevně podstupovat každodenní cestu, někdy hbitě a jindy pomalu a namáhavě. Jen hřích člověka může toto spojení přerušit, avšak také v tomto případě jej Bůh stále hledá a dostihuje, aby s ním znovu obnovil ztracené spojení, které trvá i po smrti, ba dokonce v tomto závěrečném setkání s Otcem dosahuje svého naplnění. Tato jistota dává nový a plný smysl pozemskému životu a otevírá nás naději pro život po smrti. Vskutku, kdykoli se ocitáme tváří v tvář smrti drahého nebo dobře známého člověka, vyvstává v nás otázka: „Co bude s jeho životem, jeho prací, jeho službou v církvi?“ Kniha Moudrosti nám odpovídá: jsou v rukou Božích! Ruka je znamením přijetí a ochrany. Podání a stisk ruky je znamením osobního vztahu úcty a věrnosti. Ano, tito horliví pastýři, kteří věnovali svůj život službě Bohu a bratřím, jsou v rukách Božích. Všechno z nich je dobře opatrováno a nebude porušeno smrtí. V rukách Božích jsou všechny jejich dny utkané z radostí a strastí, nadějí a námah, z věrnosti evangeliu a z nadchnutí pro duchovní i materiální spásu stádce, které jim bylo svěřeno. Také hříchy, naše hříchy jsou v rukách Božích, v rukách milosrdných a plných lásky. Nikoli náhodou si Ježíš ponechal rány ve svých rukách. Umožňují nám totiž vnímat Jeho milosrdenství. A to je naše síla a naše naděje. Tato skutečnost, plná naděje, je perspektivou závěrečného vzkříšení, života věčného, který je určen „spravedlivým“, těm, kdo přijímají Boží Slovo a chápou Jeho Ducha. Takto si připomínáme naše zesnulé bratry kardinály a biskupy. Muže oddané svému povolání a své službě církvi, kterou milovali jako se miluje nevěsta. Na přímluvu Matky Boží a svatého Josefa svěřujeme je v modlitbě Pánovu milosrdenství, aby je přijal do svého království plného světla a pokoje, kde žijí navěky spravedliví a ti, kdo byli věrnými svědky evangelia. A prosme v této modlitbě také za sebe, aby nás Pán připravil na toto setkání, jehož datum neznáme, ale které nadejde.“ 24
Věřím ve společenství svatých: společenství v duchovních dobrech
(katecheze papeže Františka při středeční generální audience, náměstí sv. Petra, 6. listopadu 2013)
Dobrý den, drazí bratři a sestry! Minulou středu jsem mluvil o společenství svatých chápaném jako společenství mezi svatými osobami, tedy mezi námi věřícími. Dnes bych chtěl prohloubit další aspekt této skutečnosti. Vzpomínáte si, že jde o dva aspekty. Jedním je společenství mezi námi, jednota nás, kteří tvoříme společenství, a druhým aspektem je společenství v duchovních dobrech, svatých věcech. Tyto dva aspekty se spolu těsně pojí. Společenství mezi křesťany totiž roste účastí na duchovních dobrech. Zamyslíme se zvláště nad svátostmi, charismaty a láskou (srov. KKC, 949-953). V jednotě a ve společenství rosteme svátostmi, charismaty, která každý má, protože je dostal od Ducha svatého, a láskou. Nejprve společenství ve svátostech. Svátosti vyjadřují a uskutečňují účinné a hluboké společenství mezi námi, poněvadž v nich se setkáváme s Kristem Spasitelem a skrze Něho s našimi bratry ve víře. Svátosti nejsou zdáním, nejsou rituálem. Svátosti jsou Kristovou silou, ve svátostech je Ježíš Kristus. Když slavíme mši je v eucharistii živý Ježíš, právě On, který je živý, nás shromažďuje, vytváří z nás společenství a umožňuje nám ctít Otce. Každý z nás totiž je křtem, biřmováním a eucharistii přivtělen ke Kristu a sjednocen s celým společenstvím věřících. Proto církev na jedné straně „tvoří“ svátosti a na druhé zase svátosti vytvářejí církev, budují ji, rodí nové děti, shromažďují je ve svatý Boží lid a upevňují jejich příslušnost. Každé setkání s Kristem, který nám ve svátostech dává spásu, nás vybízí, abychom „šli“ a sdíleli s druhými spásu, kterou jsme mohli spatřit, dotknout se jí, potkat a přijmout a která je opravdu věrohodná, protože je láskou. Tímto způsobem nás svátosti nutí být misionáři, a apoštolské úsilí nést evangelium do každého prostředí i do těch nejvíce nevraživých je nejautentičtějším plodem stálosti svátostného života, neboť je účastí na spásonosné iniciativě Boha, který chce všem darovat spásu. Svátostná milost v nás živí silnou a radostnou víru, která umí žasnout nad Božími divy a odolávat idolům tohoto světa. A proto je důležité tvořit společenství; je důležité, aby děti byly pokřtěné brzo; je důležité, aby byly biřmovány. Proč? Protože v tom spočívá přítomnost Ježíše Krista v nás, z níž se nám dostává pomoci. Je důležité, abychom šli ke svátosti smíření, když cítíme, že jsme hříšníky. Někdo řekne: „Otče, ale já mám strach, že mě kněz bude plísnit.“ Nikoli, kněz tě nebude plísnit. Víš s kým se setkáváš ve svátosti smíření? S Ježíšem Kristem, který ti odpustí. Očekává tě tam Ježíš a to je svátost. A tak roste celá církev. Druhým aspektem společenství ve svatých věcech je společenství charismat. Duch svatý uděluje věřícím množství duchovních darů a milostí. Toto – řekněme – „vynalézavé“ bohatství darů Ducha svatého je zaměřeno na budování církve. „Charisma“ je trochu obtížné slovo. „Charismata“ jsou dary, které dostáváme od Ducha svatého. Jeden dostal darem, že je takový, nebo určitou schopnost či možnost… Ale tyto dary jsou nám dány nikoli proto, aby zůstaly skryty, nýbrž proto, aby z nich něco měli druzí. Nejsou dány k dobru toho, kdo je obdržel, ale k užitku Božího lidu. Pokud však nějaké charisma, některý z oněch darů slouží k potvrzení obdarovaného, potom je pochybné, zda je toto charisma 25
autentické, anebo není autenticky žito. Charismata jsou zvláštní milosti, které jsou dány některým, aby z nich měli užitek mnozí jiní. Jsou to schopnosti, inspirace a vnitřní vnuknutí, která se rodí ve vědomí a zkušenosti určitých lidí, kteří jsou povoláni, aby se dali do služeb společenství. Tyto duchovní dary se přičítají ke svatosti církve a jejího poslání. Všichni jsme povoláni je respektovat v sobě a v druhých a přijímat je jako podněty užitečné pro přítomnost a plodnost církve. Svatý Pavel varoval: „Nezhášejte oheň Ducha“ (1 Sol 5,16). Nezhášejte Ducha, který nám dává tyto dary, tyto schopnosti, ctnosti a tolik krásný věcí, jimiž církev roste. Jaký je náš postoj k těmto darům Ducha svatého? Uvědomujeme si, že Duch svatý má svobodu dát je komu chce? Považujeme je za duchovní pomoc, kterou nás podporuje a posiluje naši víru a také naše poslání ve světě? A přejděme ke třetímu aspektu společenství ve svatých věcech, totiž ke společenství lásky. Jednota mezi námi je vytvářena láskou. O prvních křesťanech říkali pohané, kteří je pozorovali: „Pohleďte, jak se mají rádi. Není mezi nimi nevraživost, nepomlouvají se navzájem. To je krásné.“ To je Boží láska, kterou nám Duch svatý vlévá do srdce. Charismata jsou v životě křesťanského společenství důležitá, ale jsou to vždycky prostředky k růstu v lásce, kterou svatý Pavel řadí nad všechna charismata (srov. 1 Kor 13,1-13). Bez lásky jsou totiž i ty nejmimořádnější dary k ničemu. Někdo řekne: „Tento člověk uzdravuje, dokáže uzdravovat lidi! Co však láska v jeho srdci? Má lásku? Pokud ano, jen tak dál, ale pokud ji nemá, církvi neprospívá. Veškeré dary, jež jsou bez lásky, neslouží církvi, protože kde není láska, je prázdno, které vyplňuje egoismus. Zeptám se vás: budeme-li všichni egoisty, pouze egoisty, můžeme žít ve společenství, v pokoji? Je možné žít v pokoji, je-li každý z nás egoistou? Je to možné nebo ne? (lidé odpovídají: Ne!) Nelze! Proto je nezbytná láska, která sjednocuje, činorodá láska. I ten nejmenší náš skutek lásky má dobrý účinek na všechny! Žít jednotu církve a společenství lásky, proto znamená nehledat svůj zájem, ale sdílet soužení a radosti bratří (srov. 1 Kor 12,26) v ochotě nést břemena těch nejslabších a chudých. Tato bratrská solidarita není rétorickým obratem, nějakým úslovím, nýbrž integrující součástí společenství mezi křesťany. Pokud ji žijeme, jsme ve světě znamením, jsme „svátostí“ Boží lásky. To jsme jedni pro druhé a pro všechny! Nejde jenom o drobnosti lásky, které si můžeme vzájemně dát, ale o něco hlubšího. Jde o společenství, které nás uschopňuje vejít do radosti i bolesti druhých, abychom si je osvojili upřímně. Často jsme vyprahlí, lhostejní, odtažití, a místo abychom sdíleli bratrství, předáváme nevrlost, chlad a egoismus. A mohou naše církve růst nevrlostí, chladem a egoismem? Může tak růst celá církev? Nikoli, nevrlost, chlad a egoismus církvi nepřináší růst. Církev roste jedině láskou, která přichází z Ducha svatého. Pán nás zve, abychom se otevřeli společenství s Ním ve svátostech, v charismatech a v lásce, abychom důstojně žili svoje křesťanské povolání. A nyní mi dovolte požádat vás o jeden skutek lásky. Buďte však klidní, nebude se konat sbírka! Skutek lásky. Než jsem přišel na náměstí, byl jsem navštívit jistou jeden a půl roční holčičku, která trpí velmi vážnou nemocí. Její tatínek a maminka se modlí a prosí Pána za její zdraví. Jmenuje se Noemi a usmívala se, chudinka. Prokažme skutek lásky. Neznáme ji, ale je pokřtěná. Je jedna z nás, je křesťankou. Prokažme jí skutek lásky a nejprve mlčky prosme Pána, aby jí pomohl a daroval zdraví. Chvíli tedy mlčky a potom se pomodleme Zdrávas Maria…A nyní všichni prosme Matku Boží za zdraví pro Noemi. Zdrávas Maria…Děkuji za tento skutek lásky. 26
„Demokracie bez hodnot se snadno zvrhne v otevřený a podlý totalitarizmus, jak dokládají dějiny“
Pustiměřští na generální audienci u Jana Pavla II. v Aule Pavla VI. ve Vatikáně, foto: Vojtěch Bureš.
JAN PAVEL II. A PÁD KOMUNIZMU Největší a nejpozoruhodnější událostí konce XX. století zůstane nepochybně pád zrůdného komunizmu – největší tragédie lidských dějin, a následná zřejmá a radikální proměna. V den státního svátku, kdy si tuto zásadní událost na cestě za svobodou a demokracii připomínáme, nelze opomenout osobnosti, které k pádu marxizmu a komunizmu značnou měrou přispěli. Prvním z nich byl Alexandr Solženicyn1. Jeho díla, která se stala bestsellerem západního knižního trhu a udělení Nobelovy ceny přispěly k pozvolnému, avšak účinnému šíření děsivých zpráv o Gulagu, a jejich pronikání do tzv. veřejného mínění bylo motivem, proč se tyto metody přestaly používat, došlo i na samotný komunizmus. Změny ve východní Evropě, před pár lety ještě nemyslitelné, byly z velké části nepochybně dílem papeže Jana Pavla II., který neúnavně všude hlásal evangelijní poselství, katolickou nauku před níž je v nitru člověka jakákoli síla bezmocná. Podpora, kterou tento papež, jak svou činností a kázáním, tak i skutečností, že byl spoluobčanem sv. Stanislava - poskytl odborové organizaci Solidarnosc a Lechu Walesovi, jasně ukazuje že i 1
Srv. především nesmírně významný projev, který Solženicyn přednesl na Harvardské univerzitě, v němž představil svůj pohled na západní svět. V Alexandr Solženicyn, La verità è amara. Scritti discorsi e interviste (1974-1995), Milano 1995. 27
ten nejtvrdší balvan lze provrtat, a že Vatikán, Církev se nepotřebují opírat o sílu divizí, aby triumfovali2. Jistě, nebudou scházet historikové a sociální analytici, kteří se budou snažit práci velkých osobností minimalizovat a tyto proměny budou připisovat ekonomickým proměnám, neschopnosti SSSR asimilovat nové technologie a systémy udržování a organizace či dalším příčinám, jež dílu Jana Pavla II. přiznají až druhotný historický význam, ne-li jej přímo odkáží na pouhou časovou shodu náhod, ovšem bez skutečného reálného dopadu na tyto radikální proměny3. Pokud jde o marxistické doktríny a strašlivý způsob, jakým se realizovaly v komunizmu, Jan Pavel II. jistě neučil naukám či domnělým hodnotám světa zvaného „západní“, v němž laicizmus, liberalizmus a morální promiskuita učinily z křesťanského světa stín sebe sama. Právě naopak, tím, že čerpal z tohoto převratného a všemi téměř naprosto nečekaného dění, se papež vrátil k upozorňování na nebezpečí, přičemž nadále pokračoval v naukové a pastorační linii svého pontifikátu. V projevu k diplomatickému sboru akreditovanému u Svatého Stolce, přednesl 13. ledna 1990 toto upozornění: „Varšava, Moskva, Budapešť, Berlín, Praha, Sofia a Bukurešť, abychom jmenovali jen metropole, se staly prakticky etapami dlouhého putování za svobodou. Musíme vzdát hold národům, které se na tuto pouť vydaly za cenu nesmírných obětí i politickým představitelům, kteří ji podporovali...Západní demokracie však, bohužel, v minulosti velmi často nedokázaly užívat svobody nabyté za cenu tvrdých obětí. Nelze neprojevit lítost nad odhodlanou absencí jakéhokoli morálního transcendentního odkazu v životě tzv. ‚rozvinutých‘ společností. Vedle vroucích tužeb po solidaritě, skutečné starostlivosti o prosazování spravedlnosti a stálé starosti o účinné respektování lidských práv, je nezbytné konstatovat přítomnost a rozšíření proti hodnot, jako jsou egoizmus, hedonizmus, rasizmus a praktický materializmus. Není zapotřebí, aby ti, kdo nově nabyli svobody a demokracie, byli zklamáni těmi, kdo jsou jistým způsobem jejich ‚veterány‘“. A ve svém projevu k Papežské radě pro kulturu, 12. ledna 1990, vyjma poukázání na to, že „Některé zdi padly, některé hranice se otevřely.. Jeden z pozemských mesianizmů padl a ve světě vzchází žízeň po nové spravedlnosti... Všichni v této privilegované hodině, kterou prožíváme, volají po nové, plně lidské civilizaci,“ a že „tato nesmírná naděje lidstva nesmí ujít pozornosti“, upozornil, že „nescházejí nová rizika iluzí a klamů. Laická etika poznala
2
Vskutku, jak poznamenal Jan Pavel II. v odkaze na události k nimž došlo ve východní Evropě, nic není vzdálenějšího pravdě než považovat náboženství za něco zavádějícího, jak to udělal marxizmus; naopak: „Lze říci, že zkušenost z právě skončeného období, jasně dokazuje opak: náboženství a Církev se ukázaly být těmi nejúčinnějšími faktory osvobození člověka ze systému naprosté podřízenosti“ (Projev při zahájení prací Zvláštní synody biskupů pro Evropu, 5.6.1990) 3 Sám Jan Pavel II. si toto vítězství nepřisvojuje, ani tuto zásluhu nepřičítá přímo Církvi, neboť jak říká „mezi mnoha faktory pádu utlačujících režimů“, tím rozhodujícím faktorem bylo „porušování pracovních práv“ a „druhým faktorem“.. neúčinnost ekonomického systému“, nikoli však jakožto „problém čistě technický, ale spíše jako důsledek porušování lidských práv na iniciativu, vlastnictví a svobodu v ekonomickém sektoru“ (Encyklika Centesimus Annus“ z 1.9.1991, č. 24). Nicméně, „pravou příčinou byla duchovní prázdnota způsobená ateizmem, který zanechal mladé generace bez orientace a nezřídka je v nepopiratelném hledání vlastní identity a smyslu života přivedl k odhalení náboženských kořenů kultury jejich národů i samotné osoby Ježíše Krista, jakožto zásadní a náležité odpovědi na touhu po dobru, pravdě a životě, která dlí v srdci každého člověka“ (Centesimus Annus, č. 24). Je skutečností, že k této proměně „významným, ba dokonce rozhodujícím způsobem přispěla Církev svým úsilím o obranu a prosazování lidských práv: v silně ideologizovaném prostředí, v němž stranická semknutost zatemňovala vědomí obecné lidské důstojnosti, Církev prostě a energicky prosazovala, že každý člověk v sobě nese Boží obraz a proto zasluhuje úctu. V tomto konstatování se často poznala velká část národa, což pak přivedlo k hledání forem boje a politických řešení, jež by více respektovaly důstojnost lidské osoby“ (Encyklika Centesimus Annus, č. 22). 28
své hranice a zjišťuje, že je bezmocná tváří v tvář strašlivým experimentům, které probíhají na lidských bytostech považovaných za prosté laboratorní předměty. Člověk cítí, že je radikálním způsobem ohrožován politikami, které zcela volně rozhodují o právu na život a na okamžik smrti, zatímco ne jeho rodinný život těžce doléhají zákony ekonomického systému . Věda prohlašuje svou bezmocnost tváří v tvář odpovědi na smysl života, společenský život, na otázku smrti. I samotní státníci, jak se zdá, váhají, po kterých cestách se vydat, aby se budoval bratrštější a solidárnější svět, po němž všichni naši současníci hlasitě volají; a to jak uvnitř národů, tak ve světovém žebříčku“. Proto „je úkolem žen a mužů kultury, aby přemýšleli nad touto budoucností ve světle křesťanské víry, jíž jsou inspirováni“. V homílii na Velehradě, v neděli 22. dubna 1990, Svatý Otec řekl: „noc minula, vzešel nový den. Vaše pouť ke svobodě musí pokračovat. Kráčejte jako děti světla (srv. Ef 5,8). Svoboda pouze vnější, bez vnitřního osvobození, plodí chaos. Zůstaňte ve svobodě, ke které vás osvobodil Kristus (Gal 5,1)! Spojení vnější a vnitřní svobody musí budovat Evropu zítřka, civilizaci lásky a pravdy; tato jednota spočívá na Kristu, úhelném kameni. Kráčejte dále k plné svobodě“. Proto nejsou příkladem k následování moderní demokracie spočívající na agnosticizmu a relativizmu. Katolická Církev vždy respektovala všechny formy vlády, když skutečně takovými byly, totiž pokud hledali společné dobro, zatímco nikdy nepřijala moderní demokracii, také proto, že tato demokracie nepřipouští nic mimo rámec myslitelného. Jan Pavel II. v encyklice Centesimus Annus řekl jasně: „Skutečná demokracie je možná pouze v právním státě a na základě správného chápání lidské bytosti ... Dnes se přiklání k tvrzení, že agnosticizmus a skeptický relativizmus jsou základní filozofii a postojem odpovídajícím demokratickým politickým formám, a ti, kdo jsou přesvědčeni o tom, že mají pravdu a odhodlaně k ní přilnuli nejsou z demokratického pohledu věrohodní, protože nepřijímají pravdu ať už tu, kterou zastává většina nebo různorodou podle různých politických rovin. K tomu je třeba říci, že pokud neexistuje poslední pravda, která politickou činnost řídí a orientuje, potom ideje a přesvědčení se snadno mohou stát nástrojem mocenských cílů. Demokracie bez hodnot se snadno zvrhne v otevřený a podlý totalitarizmus, jak dokládají dějiny“4.
4
Jan Pavel II., encyklika Centesimus Annus, č. 46. 29
Budoucnost závisí na návratu Evropy a jednotlivých národů, které ji tvoří, k jejich křesťanským kořenům: „Celá Evropa se ptá na svou budoucnost, poté, co pád totalitních režimů vyžaduje hlubokou obnovu politiky a vyzývá k rozhodnému návratu duchovních tužeb národů. Z nutnosti Evropa hledá, jak nově definovat svou identitu za hranicemi politických systémů a vojenských smluv. Poznává se jako kontinent kultury, jako země svlažovaná tisíciletou křesťanskou vírou"5. Proces nové evropské jednoty „není a nesmí být pouze politickou a ekonomickou událostí: má hlubokou kulturní, duchovní a morální dimenzi. Kulturní jednota Evropy žije v rozličných kulturách a z různých kultur, které se navzájem pronikají a obohacují. Touto zvláštností se vyznačuje originalita i autonomie života na našem kontinentě. Hledání evropské identity nás vede k pramenům. Jestliže se historická paměť Evropy nepozvedne nad ideály osvícenství, její nová jednota bude mít povrchní a vratké základy. Křesťanství, které na tento kontinent přinesli apoštolové a jež proniklo do jejich různých částí působením Benedikta, Cyrila, Metoděje, Vojtěcha a nesmírného zástupu svatých, tvoří samotné kořeny evropské kultury. proces směřující k nové evropské jednotě to nemůže opomenout!“6 Svatý Otec to pak opakoval při setkání s intelektuály v kostele St. Julian‘s ve Sliemě, 27. května 1990: „Budoucnost v široké míře závisí na kulturní perspektivě, v níž jednotlivci i národy mají možnost rozvíjet a plánovat svůj úděl. Nedávné dějiny tento kulturní obraz drastickým způsobem padělali. Zvláště série událostí nedávných měsíců v Evropě jasně ukazuje nepřiměřenost a pád kultury, která nebyla vybudována na primátu duchovní dimenze lidské bytosti. Jistě, ekonomické, politické a sociální aspekty vyžadují bedlivou pozornost a rozhodné úsilí všech. Současně však je nezbytné jasně prosazovat nadřazenost etiky nad technologii, primát ‚bytí‘ nad ‚jměním‘. To se stává zvláštním imperativem, když jsme ponořeni do falešné kultury ‚zdánlivého‘, důsledkem bezbřehé mentality konzumizmu, který škodí těm nejhlubším potřebám jednotlivců i komunit. Dnes stojí Evropa před výzvou objevit své nejhlubší kořeny. V přijetí této výzvy je evropská kultura nezbytně povolána k uvědomění si křesťanské víry, která dala formu jejím národům“. Na to Svatý Otec upozornil a k tomu vybídl v katedrále Santiago de Compostela, 9. listopadu 1982: „Dějiny utváření evropských národů jdou ruku v ruce s jejich evangelizací; až do té míry, že evropské hranice splývají s hranicemi pronikání evangelia“; proto tedy „... evropská identita je bez křesťanství nepochopitelná, neboť právě v něm spočívají ony společné kořeny, z nichž dospěla ke zralosti civilizace kontinentu, její kultura, dynamizmus, činnost, její schopnost konstruktivního rozpínání i na další kontinenty, jedním slovem – vše, co tvoří její slávu“. „Proto já, Jan Pavel II., se obracím k tobě, stará Evropo, v láskyplném volání: vrať se k sobě samé. Buď sama sebou. Odhal své počátky. Oživ své kořeny. Oživ ony pravé hodnoty, které proslavily tvou minulost a učinily blahodárnou tvou přítomnost na jiných kontinentech.. Obnov svou duchovní jednotu...“7.
5
Tamtéž, projev k plenárnímu zasedání Papežské rady pro kulturu, 12. ledna 1990. Tamtéž, projev ke světu kultury na pražském hradě, 21. dubna 1990. 7 Srv. Juan Vallet de Goytiloso, Europa desde la perspectiva de Juan Pablo II, in Verbo č. 257-258 (1987), str. 901-954; a kompilace textů Jana Pavla II. sebraných v časopise Verbo č. 211-212 (1983) s názvem „Europa, su identidad cristiana y su actual crisis“. 30 6
KOMUNIZMUS – LÉK NEBEZPEČNĚJŠÍ A ZHOUBNĚJŠÍ NEŽ SAMA NEMOC „... To, co nazýváme komunizmem má svou historii: jsou to dějiny protestu tváří v tvář bezpráví, jak jsem připomněl v encyklice Laborem exercens. Byl to protest velkého světa pracujících, který se stal ideologií. Tento protest se však stal také součástí učitelského úřadu Církve. Stačí uvést Rerum novarum, na konci minulého století. Dodejme: magistérium se neomezilo na protest, nýbrž otevřelo daleký pohled do budoucnosti. Byl to vskutku papež Lev XIII., kdo v jistém smyslu předpověděl pád komunizmu, jehož nástup by přišel lidstvo i Evropu velmi draho, protože lék – jak napsal ve své zmíněné encyklice v roce 1891 – by se mohl ukázat nebezpečnější než sama nemoc! To prohlásil papež s vážností a autoritou učící Církve... Bylo by tedy zjednodušením říkat, že komunizmus přivedla k pádu Boží Prozřetelnost. Komunizmus jako systém padl v jistém smyslu sám od sebe. Padl v důsledku vlastních omylů a zločinů. Ukázal, že je lékem nebezpečnějším a z praktického pohledu zhoubnějším než sama nemoc. Neuskutečnil pravou sociální reformu, i když se pro celý svět stal mocnou hrozbou a výzvou. Padl však sám, kvůli své vlastní vnitřní slabosti.“ /Jan Pavel II., Překročit práh naděje, 1994; foto: papež Pavel VI. s kardinálem Beranem, kterého komunistický režim pronásledoval a vypověděl z milované vlasti/.
„Když si připomínáme datum 11. listopadu, nemohu nevzpomenout národní svobody, které bylo toho dne dosaženo po létech bojů, které stály náš národ tolik odříkání a obětí... Vzpomínám si na tyto události, protože mají v dějinách našeho národa zvláštní význam. Zdá se však, že začínají mizet z paměti. Nejmladší generace o nich dnes už z vlastní zkušenosti nevědí. Mohli bychom se proto ptát, zda si budou správně vážit svobody, kterou mají, když si neuvědomují, za jakou cenu byla vykoupena. Nemůže se opomíjet připomínka poválečných dějin, znovu nabytí svobody. Je to dědictví, k němuž je třeba se stále vracet, aby se svoboda nezvrhla v anarchii, nýbrž stala se formou společné odpovědnosti“ /Jan Pavel II., 11. 11, 2003 u výročí znovu nabyté svobody/. 31
NEZAPOMEŇTE,
že komunistický politický systém jako nejzločinnější ze všech režimů si na celém světě vyžádal sedmdesát milionů obětí. Po dobu jeho dvaačtyřicetiletého trvání v Československu bylo vězněno dvěstěsedmnáct tisíc osob, které si dohromady odseděly
jeden milion let!!! Od února 1948 do listopadu 1990 bylo popraveno 230 mužů a jedna žena coby účastníků III. odboje. Obětí stranického kanibalismu se stalo celkem 13 osob. Kromě poprav zemřelo dále ve věznicích a při eskortě /dosud v šetření/ 200 lidí, na útěku z koncentráků a věznic dalších 27 mužů. Při pokusu o přechod hranic bylo zabito dosud zjištěných na 400 mužů a žen. Celkem opustilo republiku během roku 1948 - 49 na 60.000 lidí. V letech 1948 - 67 emigrovalo přes velké riziko ce1kem 255 000 lidí. A kolik bylo celkem postiženo občanů? Soudně rehabilitovaných je 230 000 osob. Včetně rodinných příslušníků toto činí minimálně na 700 000 osob. S dalšími tisíci rodin živnostníků, podnikatelů, intelektuálů a rolníků spolu s početnou emigrací je počet postižených 1.500 000 osob velmi skromným odhadem. Postižení na majetku těchto lidí je nenahraditelné a nevyčíslitelné. Toto připomenutí je velice důležité. Každý by měl znát opravdovou cenu, za jakou byly prosazovány komunistické cíle nadvlády nad celým světem, kolik lidského utrpení a strádání to způsobilo mnohým našim občanům, z nichž mnozí se dnešních dnů nedožili!
„Maminko, musíme se rozloučit. Na tomto světě se už neuvidíme...“ Jihlavská věznice 19. května 1952. Dnes mu oznámili (když se po třech měsících čekání v cele smrti znovu probouzela naděje, že se vše ještě změní), že rozsudek bude vykonán zítra v pět hodin ráno. Má poslední přání, aby se mohl rozloučit se svými blízkými. Povolili mu pouze návštěvu matky. Policie přijela do Lukova 32
k Bulům: Marie Bulová má povolenou návštěvu syna. Dcera se zarazila: Nedalo by se to odložit? Maminka leží nemocná. Nedá se to odložit, odpověděl tvrdě policista. Musí to být teď hned, nebo vůbec! Trvalo to dlouho, než se maminka oblékla a těžce dosedla do auta. Když přivedli jejího syna, zhrozila se, jak je vyhublý, s modrými žílami na rukou. Jemně jí řekl: Maminko, musíme se rozloučit. Na tomto světě se už neuvidíme. Budu na vás a na ostatní myslet do poslední chvíle... A potom vás budu s tatínkem očekávat u Pána Boha. Maminka se rozplakala. Této chvíle se bál. Napadlo ho: Bolestná Matka. Tak asi bylo Panně Marii, když se loučila se svým Synem. Pochopil hloubku bolesti Syna i Matky, ale pochopil i statečnost Matky Boží a velikost její lásky k těm, za které měl její Syn zemřít. Maminko, svěřuji vás Panně Marii Bolestné, ona dokázala potěšit na křížové cestě svého Syna, ona dá sílu a útěchu i vám. Pán Bůh vám všechno odplať! Díky za všechno, co jste pro mě udělala, za vaše oběti a za všechnu dřinu. Tolik jste se namáhala, abych mohl vystudovat. Ale věřím, že to všechno není marné! Dal jí požehnání a zvedl se k odchodu. Ještě jí pokynul a odešel. Když policisté dovezli paní Bulovou domů, nebyla schopna dojít od auta k domu. Museli ji odnést. Den před popravou má službu dozorce, který se k němu vždy choval celkem slušně. Dovezl mu z rokytnické fary i malířské potřeby a Jan mu za to namaloval několik obrázků. Dnes mu dovolil napsat dopisy na rozloučenou. Touží do nich vložit všechnu svou lásku. Vybavuje si své blízké. Jako by se díval z okna vlaku a oni byli na nástupišti. Za chvíli vlak odjede. Stačí říct každému jen pár slov a zamávat. Sbohem a na shledanou! On už se nevrátí, ostatní ale přijdou za ním. Smrt však není jen loučení. Smrt je také shledání: s tatínkem, se strýcem Karlem, s babičkou, dědečkem a také s těmi, které za šest let svého kněžského působení připravoval na smrt a doprovázel ke hrobu. Neodchází se mu lehko. Vždyť toho mohl ještě tolik vykonat. Pán Bůh mi vyměřil krátký život, píše panu radovi Bojanovskému, ale věřím, že to nebylo nadarmo. Těší mne dnes, že jsem mu sloužil a že jsem Jeho služebníkem zůstal až do konce. Můj patron sv. Jan Křtitel neměl delší život než já a v jeho osudu je tolik společného se mnou. Mnoho bylo mých plánů, ale všechny byly podmíněny vůlí Boží... Víra mu dává sílu věřit v Boží lásku i teď. Člověk Boha nikdy dost nemiluje, a to je jediné, čeho musí litovat. Tak to píše svému bratrovi, který mu zvlášť dobře porozumí, protože prošel koncentrákem. Jan odložil tužku a pečlivě složil list posledního dopisu. Zasunul jej do žluté erární obálky a napsal adresu. Pak znovu přečetl adresy všech šesti dopisů a vybavoval si tváře adresátů. Položil dopisy před sebe a přivřel unavené oči. Náhle se mu vybavil sen z dětství: Kat mu dává oprátku na krk a kdosi se výsměšně ptá: Ještě věříš na to vaše nebe? Tehdy to byl sen, teď to bude skutečnost. Nemá strach, spíše pociťuje zvědavost, jaké to bude, až se probudí na druhém břehu. Celý běh života od toho dětského snu mu připadá jako příprava na velké vyznání, které má složit. Musí se usmát a zašeptá: Věřím! /z knížky Jiřího Mikuláška, SEJDEME SE V NEBI, Brno 2003/ /Jan Bula byl nespravedlivě odsouzen a posléze ve svých jedenatřiceti letech popraven v souvislosti s tzv. Babickým procesem. Jan Bula se narodil roku 1920 v Lukově u Moravských Budějovic, kde v roce 1939 maturoval na gymnáziu. Po maturitě studoval bohosloví v kněžském alumnátě v Brně. Kněžské svěcení přijal roku 1945. V duchovní službě působil v Rokytnici nad Rokytnou. Pravě tam ho v dubnu 1951 na základě vymyšleného obvinění zatkla komunistická Státní bezpečnost. Byl podroben mučení a krutým výslechům. V listopadu téhož roku nad ním soud v Jihlavě vynesl předem naplánovaný rozsudek smrti a mladý kněz byl 20.5.1952 v pět hodin ráno popraven... Brněnský diecézní biskup Vojtěch Cikrle již zaslal na vatikánskou Kongregaci pro kanonizaci žádost o zahájení diecézního procesu blahořečení/.
33
Aby ti, kdo se podíleli na šlapání po lidské důstojnosti, našli odvahu k pokání, a mladá generace toužící po naději, nezavírala oči před hrdinstvím, ale i zbabělostí a zločiny svých předků! VOLBY 2013
PUSTIMĚŘ
DRYSICE
PODIVICE
KSČM
16,96%
24,06%
24,52%
ČSSD
33,68%
27,38%
42,45%
Dějiny církve v období komunistické totality v českých zemích i v ostatních státech střední a východní Evropy, především v 50., ale i 60. letech velmi připomínají historii Církve v dobách pronásledování prvních křesťanů. V této nedávné době nacházíme perzekuované biskupy, kněze i laické věřící, kteří vydali velké svědectví víry snášením ponižování i mučení, dlouholetým pobytem ve vězení, mnozí i obětí vlastního života. Bilance církve v českých zemích v tomto období je zdrcující: dlouholetá internace biskupů a věznění některých z nich (Ladislav Hlad, Karel Otčenášek, Štěpán Trochta), odsouzení a věznění 400 - 500 diecézních kněží, odsouzení a žalářování 350 řeholníků, likvidace mužských klášterů a internace všech řeholníků, zabrání klášterů řeholnic a izolace sester v centralizačních střediscích, likvidace Charity, Orla, Katolické akce, bohosloveckých seminářů, mládežnických organizací, přiškrcení farní pastorace. Okolní národy mají už několik blahořečených mučedníků z dob komunismu, např. Slováci redemptoristu Dominika Metoděje Trčku, řeckokatolického biskupa basiliána Pavla Gojdiče, Ukrajinci řeckokatolického biskupa Theodora Romžu. Také církev v českých zemích přinesla velké svědectví víry. Vedle známých osobností - např. kardinála Josefa Berana, jehož beatifikační proces již probíhá, babických mučedníků či generální představené boromejek Vojtěchy Hassmandové - je celá řada dalších, jež podobně jako P. Josef Toufar v komunistických žalářích zemřeli a jejichž jména nejsou ještě dostatečně známá. Proto se s úctou k jejich památce pokusme o nápravu. Mezi už obecně známé případy patří příběh P. Josefa Toufara (*14. 7. 1902), zatčeného 28. ledna 1950 v souvislosti s tzv. číhošťským zázrakem, totiž vychýlením oltářního kříže během mše svaté 11. prosince 1949 v Číhošti u Ledče nad Sázavou. P. Toufar byl vyslýchán ve Valdicích a nucen k přiznání, že zázrak zkonstruoval na pokyn Vatikánu pro obelstění prostých věřících. Po brutálních výsleších, psychickém nátlaku i bití byl donucen k podepsání vyšetřovacích protokolů, dokonce převezen krátce do Číhoště, kde s ním mělo být v kostele nafilmováno zinscenování zázraku. Zde se však zhroutil a s bolestmi v oblasti břišní krajiny byl jako "prominentní" vězeň převezen do Borůvkova sanatoria v Praze. 25. února 1950 u něj lékaři konstatovali zánět pobřišnice, na který, i přes provedenou operaci téhož dne, večer zemřel. Jako jedna z obětí vyšetřovatele StB Ladislava Máchy byl tajně pohřben do hromadného hrobu v Ďáblicích. Obdobně je také znám i přes jisté nejasnosti osud tří mučedníků z řad kněží v tzv. babickém případu. Od ledna 1951 začíná působit na Moravskobudějovicku Ladislav Malý, 34
který o sobě prohlašuje, že je agent CIA a přichází organizovat odboj proti komunistům. Navštěvuje své známé z mládí a snaží se je získat pro "svou věc". Přichází také na faru do Rokytnice, kde místního faráře a svého spolužáka z gymnázia P. Jana Bulu (*24. 6. 1920) informuje o údajném únosu arcibiskupa Berana z internace a snaze převést jej za hranice. Když jej P. Bula žádá o kontakt s primasem české církve, Malý vždy osobní setkání odkládá. Proto se P. Bula také na varování P. J. Podveského rozhodl s Malým styky ukončit. Krátce nato byl 30. dubna 1950 zatčen. Také P. Václav Drbola (*16. 10. 1912), farář v Babicích, a P. František Pařil (*21. 1. 1911), farář z Horního Újezdu, věděli o činnosti Malého a byli jím také kontaktováni a lákáni pro jeho plány, což odmítli. Brzy poté, 17. června 1950, je P. Drbola zatčen. L. Malý kolem sebe shromáždil skupinu mladých, s nimiž podniká rádoby odbojovou činnost - přepadávání a zastrašování místních funkcionářů KSČ, vypalování stohů, vykrádání sekretariátů apod. Vyvrcholením aktivity Malého byl teroristický útok na babickou školu 2. července 1951, kde zastřelil tři místní funkcionáře KSČ. Následovalo zatýkání desítek lidí v okolí, mezi nimi 3. července i P. Františka Pařila. Už ve dnech 12. 14. července 1951, tedy deset dní po vraždě, proběhlo u Krajského soudu v Jihlavě soudní přelíčení proti "kulackému spiknutí" . Je odsouzeno 7 osob k trestu smrti, mezi nimi i P. Václav Drbola a P. František Pařil. Oba jsou popraveni ve věznici v Jihlavě 3. srpna 1951. V jednom z následných procesů v souvislosti s babickými událostmi v Třebíči 13. - 15. listopadu 1951 je odsouzen k trestu smrti P. Jan Bula a popraven v areálu věznice v Jihlavě 20. května 1952. Čeští mučedníci a vyznavači nové doby mají určité společné rysy: většinou se jednalo o kněze s dobrým teologickým vzděláním, aktivní v pastoraci i společenském dění. Mnozí z nich byli kvůli svým postojům pronásledováni za války nacisty a prošli nacistickými koncentračními tábory. Přesto ani po těchto trpkých zkušenostech neváhali po komunistickém převratu pozvednout hlas na obranu církve a svobody. Většinou se zapojili se značným rizikem do "ilegálních" aktivit (pokračování činnosti řádu, kontakty s internovanými biskupy, s kněžími v zahraničí, rozšiřování a čtení necenzurovaných pastýřských listů a další), jež měly církvi pomoci přežít. Také neváhali pomoci věřícím, např. finanční podporou, poskytnutím úkrytu či zprostředkováním odchodu za hranice apod. Někteří byli vězněni opakovaně nebo před odsouzením pobývali několik let v internačním táboře.
P. ThLic. Vojtěch Basovník, salesián Narodil se 14. 8. 1912. Do salesiánské kongregace byl přijat v roce 1928, studoval filozofii v Římě, teologii v Turíně a na kněze byl vysvěcen 2. června 1939. Po návratu do vlasti vyučoval salesiánské kleriky filozofii a teologii v Ostravě, po záboru ostravského ústavu přešel s nimi do Fryštáku a pak do Brna. Po válce působil v Mníšku pod Brdy a nakonec v 35
Oseku u Duchcova. Zde byl také v roce 1950 spolu s ostatními salesiány internován a tajně se dále věnoval klerikům. Z Oseku byl v září 1950 odvezen k výkonu vojenské služby k jednotkám PTP a zde u útvaru v Plumlově zatčen. Za své tajné vyučování bohoslovců a jejich přípravu na vysvěcení v táboře v Oseku u Duchcova byl odsouzen spolu se dvěma z nich Vyšším vojenským soudem v Trenčíně v roce 1953 na 4 roky. Po věznění ve Valdicích byl převezen do vězeňského tábora Rtyně v Podkrkonoší, do tzv.Tmavého dolu. P. Basovník byl 11. února 1955 přijat na táborovou ošetřovnu ve Rtyni pro horečnaté onemocnění horních cest dýchacích. 15. února se u něho objevily příznaky ischiasu a revmatismu. 18. února zjistil MUDr. Fruhwirth, že má v oblasti hýždí absces velikosti asi dvou dlaní, který pak léčil ichtyolovou mastí a obklady. 21. února provedl lékař řez tohoto zánětu a dále ho vyplachoval a dával pacientovi penicilín. 9. března se objevily na kůži pacienta po celém těle modré skvrny a došlo k otokům všech končetin. O den později byl převezen P. Basovník do vězeňské nemocnice ve Valdicích a odtamtud do jičínské nemocnice, kde 17. března 1955 zemřel. Byl pochován na vězeňském hřbitově ve Valdicích. Přímou příčinou smrti byla podle patologa sepse (celkový zánět) a příčinou onemocnění rozsáhlý absces. Pro provedení léčby takovéhoto onemocnění, chirurgického zákroku, nebyly v táborové ošetřovně vyhovující podmínky. Při prohlídce lékařské dokumentace o průběhu léčby zjistila kontrola záměrně nedostatečně vedené zápisy. Znalec uvedl, že Dr. Fruhwirth mohl již dříve rozpoznat nebezpečný průběh onemocnění, zajistit jeho nemocniční léčbu, a především už na počátku zhoršujícího se stavu pacienta jej nechat převést do jičínské nemocnice. Dr. Fruhwirth byl po úmrtí P. Basovníka zatčen, vyšetřován a obviněn za zanedbání lékařské péče, ale nakonec z rozhodnutí Lidového soudu v Trutnově 20. 11. 1956 obžaloby zproštěn. Podle mnohých svědectví vězňů z Tmaváku se však Dr. Fruhwirth snažil starat o P. Basovníka i o ostatní vězně v úděsných táborových podmínkách poctivě a svědomitě. Dokonce i P. Basovník si ho během léčby chválil. Dle svědectví vězně Františka Kubaše Dr. Fruhwirth velitele tábora žádal o převoz P. Basovníka, ale k převezení stále nedocházelo, takže byl převezen do jičínské nemocnice už umírající.
P. Bohumír Bunža, vyškovský děkan Narodil se v Bzenci 17. 3. 1877. Po předcházejícím kněžském působení se stal v roce 1912 dómským vikářem v Olomouci a od roku 1918 působil jako farář ve Vyškově. V roce 1934 byl jmenován vyškovským děkanem a po několik funkčních období zastával také funkci místostarosty ve Vyškově. Založil zde Charitu a povolal sem sestry-těšitelky z Rajhradu. Byl znám svým sociálním cítěním a péčí o chudé. V říjnu 1949 byl zatčen v souvislosti s případem kněžské nemocenské pojišťovny Čáp a spol., v němž bylo 18. ledna 1951 odsouzeno 10 kněží. P. Bunža se však přelíčení nedožil, protože po tvrdých výsleších 17. října 1950 ve vězeňské nemocnici v Praze zemřel. 36
P. Bohuslav Burian, kaplan v Moravské Nové Vsi Narodil se v Brně 16. 10. 1919. Otec pracoval jako řezník, matka se starala o domácnost, měl čtyři sourozence. Obecnou školu a gymnázium absolvoval v Brně. V roce 1938 vstoupil do kláštera k augustiniánům, kde studoval do ledna 1943, kdy byl zatčen gestapem a odvlečen do koncentračního tábora v Osvětimi; prošel také lágry v Dachau a v Buchenwaldu. Po konci války se vrátil do vlasti, od října 1945 pokračoval v teologických studiích v Brně a byl zde v červenci 1947 vysvěcen na kněze. Pak nastoupil na místo kaplana ve Slavonicích, kde zůstal až do června 1949. Mezi farníky byl znám svou horlivostí a oddaností Boží službě. V červnu 1949 byl poprvé vyšetřován v souvislosti se známým pastýřským listem československých biskupů "V hodině velké zkoušky", který vzhledem k váhavému postoji biskupa Skoupého odvážně přečetl před průvodem tisíce věřících na svátek Božího těla na Zelném trhu v Brně. Po propuštění z vazby v listopadu 1949 nastoupil jako kaplan v Moravské Nové Vsi v blízkosti rakouských hranic. 9. září 1950 odešel P. Burian do emigrace do Rakouska. Ze zahraničí se tajně opakovaně vracel a pomohl se svými spolupracovníky, např. premonstrátem P. J. H. Vozdeckým, k útěku asi 11 osobám, z nichž se mnohé ukrývaly před zatčením. Mezi úspěšně převedenými bylo také pět kněží a jeden bohoslovec (např. jezuita J. Krajcar, P. Hrbata ad.), jimž chtěl dopomoci k dostudování v zahraničí. Při své čtvrté cestě do Československa byl P. Burian 12. prosince 1951 po delším sledování zatčen a převezen do vyšetřovací vazby v Ruzyni. Zde byl podroben fyzickému i psychickému trýznění, do jídla mu byly dávány drogy oslabující odolnost organismu, byl nucen k doznání špionážních a velezrádných aktivit, jež nikdy nespáchal. Státní bezpečnost vytvořila pětičlennou skupinu, v níž byl také P. J. H. Vozdecký a sestra P. Buriana - MUDr. Ludmila Burianová. 23. října 1952 se u Státního soudu v Praze konalo přelíčení s touto skupinou. P. Burian byl jako hlavní osoba procesu odsouzen za velezradu a špionáž ke 20 letům vězení. Trest si odpykával na Mírově a v Leopoldově, odkud 27. ledna 1959 uprchl a snažil se dostat k rakouským hranicím. Po pěti dnech rozsáhlé pátrací akce byl dopaden a převezen zpět do Leopoldova, kde jej podrobili krutým výslechům, a delší dobu pobýval na samotce. V důsledku trýznění zemřel P. Burian na zápal plic 29. dubna 1960 v mírovské věznici.
P. Josef Jakubec, děkan v Žamberku Narodil se 8. 2. 1899, v Ústí nad Orlicí. Po maturitě vstoupil do kněžského semináře v Hradci Králové, kde byl v roce 1924 vysvěcen na kněze. Poté vystřídal řadu kněžských 37
působišť - Libštát, Městec Králové,Třebechovice, Vysoký Újezd, Červený Kostelec, Zvole, Nové Hrady - a koncem třicátých let zakotvil v Žamberku. Stal se děkanem, biskupským notářem a biskupským vikářem. Poprvé byl zatčen na jaře roku 1949, vyšetřován ve vazbě v Hradci Králové a bez soudního rozhodnutí zařazen do tábora nucených prací v Pardubicích, odkud byl propuštěn v listopadu téhož roku. Ke druhému zatčení došlo v noci 12. prosince téhož roku. P. Jakubec byl obviněn jako aktivní lidovec z kontaktů s protistátní organizací (jednalo se o jeho finanční pomoc rodinám emigrantů a perzekvovaných osob) a z rozšiřování protistátních tiskovin (oficiální pastýřské listy biskupů, protestní dopis arcibiskupa Berana Dr. Čepičkovi a Plojharovi o proticírkevní politice státu). Pan děkan byl odsouzen Státním soudem v Praze po přelíčení konaném 24.-25. října 1950 za velezradu na 20 let. Nejprve byl převezen na Bory, později eskortován do Mírova. Zde se u něho projevila rakovina plic. Ve zprávě vězeňského lékaře z května 1955 je jeho stav označen jako beznadějný, doporučuje se upustit od ozařování, pouze nechat léky proti bolesti. Očekávanou délku života odhadl na 1 - 2 měsíce a žádá naléhavé propuštění. Ani toto doporučení vězeňského lékaře, ani opakovaná žádost jeho samotného i jeho sestry nepřiměla krajského prokurátora k povolení přerušení trestu či propuštění. P. Josef Jakubec zemřel na Mírově 27. června 1955 a byl přes svou žádost o pochování v rodném městě pohřben na vězeňském hřbitově.
P. ThDr. Stanislav Bohuslav Jarolímek, premonstrát, opat strahovského kláštera, generální vikář řádu a zástupce generála řádu ve funkci vizitátora premonstrátských klášterů v Čechách a na Moravě. Narodil se 14. ledna 1900 ve Vilíně u Sedlčan. Teologická studia absolvoval v Římě a na kněze byl vysvěcen v listopadu 1926. Od roku 1939 zastával funkci koadjutora strahovského opata, roku 1942 byl jmenován opatem. Za války podporoval protinacistický odboj, za což byl po válce vyznamenán. V roce 1945 byl jedním ze tří kandidátů na arcibiskupský stolec v Praze. Byl zatčen jako poslední oběť pro připravovaný český monstrproces s biskupy a jejich pomocníky až 16. září 1950, zatímco někteří jeho spoluobžalovaní byli už rok ve vyšetřovací vazbě. Tento pozdější termín zatčení nevyplýval ovšem z ohleduplnosti StB, nýbrž z toho, že byl v posledních letech už velmi vážně nemocen, v roce 1949 se podrobil operaci žaludku a lékaři u něj zjistili rakovinu v pokročilém stadiu. V roce 1950 byl na léčebném pobytu a vzhledem ke zdravotním komplikacím byl hospitalizován v nemocnici v Bratislavě. Brzy po propuštění z nemocnice byl zatčen a obviněn z velezrádných kontaktů s bývalými ministry české protektorátní vlády, tedy z kolaborace (!), ze snah o revizi pozemkové reformy, ze zabránění realizace nového školského zákona (snažil se díky kontaktům v nejvyšších politických kruzích interpelovat proti likvidaci církevního školství), z kritických postojů proti komunistickému zřízení a jeho církevní politice (varoval ostatní premonstrátské opaty Machalku a Tajovského před hrozícím útlakem církve a doporučoval jim podniknout patřičná obranná opatření: ukrytí cenností, ostražitost před provokatéry a informování věřících o nadcházejících těžkých dobách pro církev.) Jako „protistátní“ byla při soudu také označena jeho účast při koncipování a organizaci distribuce pastýřských 38
listů v roce 1949, čtení pastýřského listu „Hlas čsl. biskupů v hodině velké zkoušky“ 18. června 1950 v klášterním kostele na Strahově, jeho kritická vystoupení proti státní Katolické akci. Jako špionáž označili vyšetřovatelé opatovo dopisování s historikem a bývalým poslancem lidové strany Bohdanem Chudobou, který odešel do emigrace, zasílání zpráv „z hospodářského a politického života v ČSR“ generálovi řádu Nootsovi a internunciovi Ritterovi a odeslání pastýřských listů, „které obsahovaly štvavé výmysly o pronásledování církve v ČSR“, do zahraničí. V monstrprocesu Zela a spol. byl odsouzen u Státního soudu v Praze 2. prosince 1950 za velezradu a špionáž na 20 let. Už 18. ledna 1951 musel být z věznice převezen vzhledem k těžkému zánětu plic (objevilo se u něho chrlení krve) a finálnímu stadiu rakoviny (metastázy po celém těle) do pankrácké vězeňské nemocnice, kde 31. ledna 1951 zemřel. Pohřeb pana opata se konal v Nebušicích u Prahy, přičemž prokurátor Čížek oznámil blízkým, že rozloučení se zesnulým se smí zúčastnit pouze nejbližší rodinní příslušníci a nesmí se konat žádný průvod, pouze tichý obřad, na což prokurátor Čížek během pohřbu osobně dohlédl.
P. Adolf Kajpr, jezuita, významný katolický publicista, kazatel, exercitátor Narodil se 5.7.1902 v Hředle na Kladensku a brzy po narození osiřel. Učil se nejprve obuvníkem, později pracoval jako mlynář. V roce 1926 udělal přijímací zkoušky do kvinty na arcibiskupském gymnáziu v Praze - Bubenči. Do noviciátu Tovaryšstva Ježíšova vstoupil v roce 1928. Filosofii absolvoval v Belgii, teologii v rakouském Innsbrucku. Na kněze byl vysvěcen 26. července 1935. Po roku tzv. třetí probace ve Francii začal působit v kostele sv. Ignáce v Praze. Vedl exercicie, měl promluvy v pražském rozhlase, věnoval se novinářské práci redigoval „Posla Božského srdce Ježíšova“, časopis „Obrození“ a „Dorost“. Za kritiku nacistického režimu byl v roce 1941 zatčen a vyslýchán na Pankráci. Prošel koncentračními tábory v Terezíně, Mauthausenu a Dachau. Po skončení války se vrátil do Prahy a začal redigovat nejprve časopis Sdružení katolické mládeže „Dorost“ a později v týdeník „Katolík“, určený pro katolickou inteligenci. U Sv. Ignáce působil nadále jako známý kazatel, vyhledávaný zpovědník a exercitátor. Vzhledem k těmto aktivitám byl vybrán jako jedna z obětí pro vykonstruovaný proces s předními členy mužských řeholí Machalka a spol. a ve velikonočním týdnu 5. dubna 1950 odsouzen Státním soudem pro velezradu a špionáž na 12 let. Byl vězněn na Mírově, ve Valdicích a Leopoldově. Následkem čtyřletého pobytu v nacistických koncentračních táborech a devítiletého věznění v komunistických žalářích dostal P. Kajpr v Leopoldově infarkt a nedlouho poté, 17. září 1959, ve věku 57 let zemřel. Pochován byl na místním vězeňském hřbitově a teprve v roce 1968 byly jeho ostatky přeneseny do řádové hrobky Tovaryšstva Ježíšova na Vyšehradě. 39
P. ThDr. Josef Koutný, profesor teologie Pocházel z Cetkovic u Moravské Třebové (*4.1.1909). Po studiích teologie v Brně byl vysvěcen na kněze v roce 1932. Následující rok kaplanoval ve Křtinách a v roce 1933 odjel na biblická studia do Jeruzaléma, kde zároveň působil jako vicerektor hospice Svaté rodiny pro poutníky. Od roku 1936 byl po dvě léta prefektem chlapeckého semináře v Brně, pak se stal profesorem biblistiky na teologickém učilišti v Brně a ředitelem Sušilových kolejí. Na teologickém učilišti působil do dubna 1948, kdy nastoupil jako představený v brněnském alumnátě. Po likvidaci všech teologických fakult a řádových učilišť u nás v roce 1950 a po vytvoření okleštěné Cyrilometodějské fakulty v Praze byl v říjnu 1950 jmenován jejím profesorem, což ale vzhledem k nesouhlasu většiny kněží a biskupů s touto institucí nepřijal s odůvodněním, že byl jmenován v září 1950 kaplanem u Sv. Jakuba v Brně a cítí se vytížen. Kvůli oprávněné obavě ze zatčení se po několikatýdenním opakovaném léčení rozhodl odejít za hranice. Od ledna 1951 se začal skrývat a jeho známá paní Petrová mu přislíbila zajistit přechod přes hranice. 1. března 1951 s ní odjel do Bratislavy, kde jej vyzvedl „převaděč“, který jej měl dopravit přes Dunaj na rakouskou stranu. Po cestě k řece byli na konečné tramvaje obstoupeni třemi muži v civilu a P. Koutný zatčen. Následujícího dne byl převezen do vazby v Brně. Zde byl vyslýchán pro své kontakty s vězněnými kněžími z Brna a okolí, kvůli poznatkům o skrytých církevních strukturách, vědomostech o ukrývání P. J. Dokulila ad. Dle verze vyšetřovatelů byl ve vazbě získán pro spolupráci s StB. Poslední zpráva z vyšetřovacího svazku zní: „Na příkaz řídícího orgána z 2. oddělení vedoucího strážmistra O. Č. byl dne 28. 4.1951 propuštěn na svobodu J. Koutný. Bližší okolnosti nejsou známy, z jakých důvodů byl propuštěn.“ Tato zpráva je datována až 2. května 1951 a ke spisu byla připojena dodatečně, neboť už 29. dubna Státní bezpečnost příbuzným oznámila, že P. Josef Koutný byl nalezen mrtev v odstaveném vagónu na nádraží v Libině u Šumperka. Jako smrt příčiny uvedli oběšení. Dle zaznamenaného svědectví P. Rudolfa Vašíčka sestra P. Koutného s manželem a vedoucím pohřebním služby v Šumperku p. Neuwirthem do Libiny ihned odjeli a mrtvého identifikovali. O vzpomínce sestry P. Koutného na tuto událost P. Vašíček píše: „Mrtvý byl na pohled bílý, ale jedno ucho s okolím měl silně modré až zčernalé. Pan Neuwirth tehdy prohlásil: Jako vedoucí pohřební služby jsem už viděl mnohé oběšené. Zde však vůbec nevidím žádné známky takovéto příčiny smrti.“ Rodině nebylo umožněno, aby si zemřelého prohlédla zevrubněji, při pohřbu střežila rakev hlídka StB, aby nedošlo k případnému otevření rakve. Verze StB o sebevraždě P. Koutného má tedy vážné trhliny a vzhledem k podlitinám na těle a přísným opatřením při pohřbu nutně vybízí k úvaze o jeho smrti při výsleších a následné kamufláži sebevraždy.
P. Albín Jaroslav Kvita, salvatorián (*1915) Působil do roku 1950 v duchovní správě ve farnosti Brno Husovice a vykonával funkci provinčního prokurátora řehole. Po likvidaci klášterů byl soustředěn do tábora v Oseku, do roku 1951, kdy byl převezen do Želiva a zde internován až do roku 1956. Po svém propuštění odešel pracovat na hospodářství rodičů do Vrážného, okr. Nový Jičín, pak byl zaměstnán v Mankovicích v dřevařském závodě. P. Albín tajně organizoval schůzky mládeže a dětí z Vrážného a okolních vesnic, při nichž vyučoval děti náboženství, modlil 40
se s nimi, pořádal pro ně výlety, vedl sborový zpěv aj. Byl zatčen 28. června 1961 v Mankovicích, v souvislosti s razií proti salvatoriánům. Spolu s dalšími spolubratry byl vyšetřován ve vazbě Krajské správy Ministerstva vnitra v Ostravě. Byl obviněn z ilegální činnosti v salvatoriánském řádu, z udržování kontaktů se zahraničím, výchovy řádového dorostu, protistátní činnosti s dětmi a mládeží, z poslouchání zahraničních rozhlasových stanic Svobodná Evropa, Vatikán ad. Byl vyšetřován až do 27. července a za tu dobu podroben čtrnácti mnohahodinovým výslechům. Po ukončení vyšetřování byl obviněn z velezrady. Během vyšetřování se vážně zhoršil jeho zdravotní stav a otevřeně u něj propukla rodinná nemoc, leukémie. 23. srpna jej převezli už v kritickém stavu do vojenské nemocnice v Brně. Poslední dni života trpěl velkým krvácením a dýchacími poruchami. 10. září 1961 P. Kvita zemřel. Teprve v tento den (!) mohli za ním přijet jeho nejbližší příbuzní. Jako příčina smrti byla diagnostikována urémie (zánět ledvin). Tělo P. Kvity mělo být z rozhodnutí rady ONV Brno zpopelněno, ale díky naléhání příbuzných bylo nakonec převezeno a pohřbeno v rodném Rybí u Štramberka. Dle vzpomínek pamětníků zaznamenaných při výzkumu ve farnosti Rybí v roce 1990 byl P. A.J. Kvita zatčen v dobrém zdravotním stavu, takže jeho prudké zhoršení nastalo v důsledku tříměsíčního věznění.
P. ThDr. Ferdinand Nesrovnal, profesor teologie a uznávaný exercitátor Narodil se 16.8.1896 v Brně. Gymnázium studoval v rodném městě, ale po vstupu do jezuitského řádu je dokončil v Rakousku v Linci. Filosofická a teologická studia absolvoval v Innsbrucku, kde byl také vysvěcen na kněze. Po návratu do vlasti vystoupil z řádu a působil jako diecézní kněz v Biskupicích, Brně a od roku 1950 ve Znojmě. Byl velmi oblíben mezi mládeží, protože finančně podporoval sociálně slabší studenty, hlavně bohoslovce. Už za druhé světové války působil v protinacistické odbojové organizaci Obrana národa. Po únoru 1948 zprostředkoval několika mladým vysokoškolákům, vyloučeným ze studií, odchod za hranice a udržoval na jižní Moravě kontakty s kněžími aktivně projevujícími nesouhlas s komunistickým útlakem církve. 26. května 1952 byl P. Nesrovnal zatčen pro údajné kontakty s protikomunistickými odbojovými organizacemi. 30. května 1952 byl po výslechu nalezen na své cele údajně oběšen. Dle verze jeho vyšetřovatelů se oběsil vsedě na obinadle na kohoutku umyvadla (!). V pitevním protokolu se uvádí, že u mrtvého byly nalezeny zlomeniny dvou žeber, ale záhy se energicky vylučuje cizí zavinění. Zlomení žeber je odůvodňováno zmítáním v křečích při oběšení a nárazy těla sebevraha na tvrdé okolí (!). U člověka, jenž prožil výslechy na gestapu a aktivně pracoval v odboji, je verze o krkolomné sebevraždě více než podivná. Při revizi případu v roce 1968 se samozřejmě nepodařilo zjistit příslušné odpovědné vyšetřovatele a případ byl uzavřen jako sebevražda.
P. Václav Říha, administrátor v Nepomuku Narodil se 10.4.1923 v Praze. Teologii studoval na pražské fakultě a v Římě. Kvůli špatnému zdravotnímu stavu jej v roce 1947 odmítl arcibiskup Beran vysvětit, takže 41
kněžské svěcení přijal až následujícího roku z rukou biskupa Hloucha. Od roku 1948 působil jako prefekt a spirituál v kněžském semináři v Českých Budějovicích. Po internaci biskupa byl přesunut do Nepomuku, kde zastával místo administrátora. V souvislosti ze zatýkáním spolupracovníků biskupa Hloucha si Bezpečnost 12. května 1952 přišla i pro P. Říhu. Byl obviněn z rozšiřování a čtení pastýřských listů, tajných kontaktů s biskupem Hlouchem po jeho internaci, s tajně vysvěcenými biskupy Otčenáškem, Matouškem, rozšiřování tajných fakult aj. Dne 19. září byl po dvoudenním přelíčení v Písku odsouzen Krajským soudem v Českých Budějovicích v kněžském monstrprocesu Jarolímek a spol. za velezradu na 12 let. P. Říha byl vězněn na Mírově, kde také po psychickém otřesu způsobeném mimořádnou vězeňskou prohlídkou 29. září 1956 zemřel na infarkt.
P. František Sitte, děkan, farář v Bořislavi u Teplic v Čechách (*7.2.1896) P. Sitte byl německé národnosti, ale jako antifašista nebyl odsunut. Mezi farníky byl velmi oblíben pro svou dobrosrdečnost, štědrost a podporu sociálně slabších a snad i pro svou zálibu v zahrádkářství a sadařství. Také sepisoval farní kroniku a historii Teplicka. V roce 1959 dostal povolení k vycestování do Západního Německa, kde chtěl navštívit svou sestru a další příbuzné. 5. ledna 1960 se vydal na cestu vlakem, na hraničním přechodu v Chebu však byl zadržen členy StB a dopraven do vyšetřovací vazby v Litoměřicích. Zde byl podroben výslechům a obviněn z revanšismu, neboť v košíku s ovocem, jež vezl s sebou, měl i farní kroniku, v níž popisoval poválečné dění v kraji i odsun Němců, a chtěl ji ukázat sestře a dalším krajanům odsunutým z Teplicka. Dle tvrzení vyšetřovatelů spáchal P. F. Sitte ve vazbě 8. ledna 1960 sebevraždu. Údajně měl ukrytu v podrážce boty břitvu, jíž si přeřezal zápěstí, a ani rychlý převoz do nemocnice v Litoměřicích jej nezachránil. Pitevní protokol MUDr. Schmittové z patologického oddělení nemocnice v Mostě i její výpověď při obnoveném vyšetřování v roce 1993 potvrdily přeřezání žil: „Sebevraždu takovým způsobem na svém vlastním těle mohl učinit pouze člověk v hluboké depresi, pevně odhodlaný rázně a definitivně ukončit svůj život. Pro to svědčí dlouhé a hluboké řezné rány na obou zápěstích, jdoucí až na kost.“ Pro verzi sebevraždy je však poněkud nečekané, že při pitvě zemřelého asistovali čtyři příslušníci Bezpečnosti, což nebývalo zvykem - obvykle dva, a svědčilo to o mimořádné závažnosti případu. P. Sitte byl tajně zpopelněn v krematoriu v Mostě za přítomnosti členů StB. Z farníků se dlouho nikdo nedověděl, co se s jejich knězem stalo, a sestra marně žádala vyrozumění přes Červený kříž. Ani obnovené vyšetřování kauzy smrti P. Sitteho v 90. letech nepřineslo výraznější výsledky, neboť bývalí vyšetřovatelé popírají účast na výsleších a odkazují na závěry z roku 1960.
P. Václav Celestin Šulc, provinciál Milosrdných bratří a převor kláštera Na Františku (* 24.7.1891) P. Šulc prošel už za druhé světové války martýriem nacistických věznic a koncentráků od května 1941 byl postupně vězněn na Pankráci, v Terezíně a až do konce války v Dachau. Koncem listopadu 1950 byl opět zatčen, tentokráte komunistickou Státní bezpeč42
bezpečností, spolu se dvěma řádovými spolubratry Josefem Vrbíkem a Vladimírem Hányšem. Všichni tři byli spolu s dalšími spoluobžalovanými obviněni z napomáhání několika osobám k útěku za hranice, z poskytování jim útočiště v pražském klášteře, z jejich finanční podpory, z přechovávání špionážních zpráv (zpráva o pobytu řeholníků v soustřeďovacích táborech) atd. Přes vážný zdravotní stav (pokročilé stadium rakoviny) a věk 60 let byl P. Šulc podrobován tehdy běžným tvrdě vedeným výslechům. Od jara 1951 se jeho zdravotní stav začal značně zhoršovat. Podle lékařské zprávy vězeňské nemocnice Pankrác ze 4. dubna 1951 onemocněl P. Šulc zhoubným nádorem příušní žlázy, což bylo navíc komplikováno rozšířením rakovinných metastáz do oblasti bederní páteře. V důsledku komprese míchy nemocný ochrnul na celou dolní polovinu těla. Nakonec byl P. Šulc se souhlasem ministra spravedlnosti a Státní prokuratury v Praze převezen na uzavřené a izolované oddělení Státní fakultní nemocnice v Brně, kde byl vzhledem k jeho „nebezpečnosti“ a obav z útěku (!) pod dohledem vězeňské stráže. Ve zprávě velitele oddílu SVS Praha z 26. dubna se praví: „Dle lékařského posudku trpí jmenovaný rakovinou a jeho zdravotní stav je velmi vážný. Má-li být obviněný Šulc ještě slyšen jako obviněný, budiž jeho výslech urychleně proveden, neboť ošetřující lékař nedává naději na uzdravení a smrt může nastati každou chvíli.“ Ani přes alarmující zdravotní stav nebyl P. Šulc propuštěn a korespondence čistě duchovního rázu od spolubratrů mu nebyla doručena. P. Václav Šulc zemřel v brněnské nemocnici 2. května 1951.
P. ThDr. Ambrož Jaroslav Tobola, františkán (*28.4.1910) Do františkánského řádu vstoupil v roce 1927, na kněze byl vysvěcen v roce 1932. Zastával funkci kvardiána v pražském klášteře a koncem 40. let byl zvolen představeným kláštera v Turnově, odkud byl v roce 1950 při záboru klášterů převezen do internačního tábora v Želivě. Spolu s dalšími řeholníky z jiných řádů tam byl zatčen v květnu 1952 po odhalení jejich tajných kontaktů s řádovými spolubratry mimo tábor. P. Tobola byl viněn z toho, že prostřednictvím spojky z želivského kláštera, paní Valové, opatřoval od sester z humpolecké nemocnice léky pro nemocné spolubratry v Želivě a napsal tajně několik dopisů spolubratrům na svobodě. Vyšetřování probíhalo ve vazební věznici v Jihlavě, pověstné krutým zacházením. V důsledku trýznění - psychického i fyzického (nelze vyloučit bití) - došlo u poměrně mladého P. Toboly (42 let) k vyvolání tak velkého stresu, že to jeho srdce nevydrželo. P. Tobola upadl do bezvědomí a zemřel 14. března 1953. Pitevní protokol z téhož dne uvádí 43
jako příčinu smrti infarkt, vylučuje cizí zavinění a vysloveně uvádí, že běží o smrt nenásilnou, nemocí. Je však velmi podivné, že rodiče, kteří už čtyři týdny čekali na zprávu o osudu svého syna, ji obdrželi až 14 dní po jeho smrti. O to víc šokující pro ně muselo být sdělení, že jejich syn už byl - hned 17. března 1953 - zpopelněn v brněnském krematoriu. Nikdo z blízkých tedy neměl možnost před spálením spatřit jeho tělo. Dle svědectví paní Milady Kuchařové, blízké rodiny Tobolových, která jela do Brna pro urnu P. Toboly - ta však rodině nebyla vydána - se tamní pohřební zřízenec velmi podivoval nad změnou podoby u mrtvého P. Toboly po vyšetřování v Jihlavě ve srovnání s fotografií z poslední doby před zatčením, již mu ukazovala. Vzhledem k věku zemřelého P. Toboly je jasné, že k případnému infarktu došlo z důvodu cizího zavinění, metodami vyšetřovatelů. Rychlost zahlazování stop po zemřelém, spálení jeho těla bez vědomí rodiny a absence příslušných materiálů nutně vede k úvahám, zda P. A. Tobola nezemřel v jihlavské vazbě násilnou smrtí.
P. Antonín Zgarbík, jezuitský viceprovinciál (*27.8.1913) Pocházel z obce Jankovice nedaleko Velehradu. Studoval na gymnáziu na Velehradě a v roce 1930 vstoupil do noviciátu Tovaryšstva. Na tříletá studia filosofie odjel do polského Lublinu, teologii absolvoval v holandském v Maastrichtu a vzhledem k hrozící válce dokončil bohovědná studia v Praze. Na kněze byl vysvěcen v brněnské katedrále v roce 1940. Pracoval jako pomocník novicmistra a v roce 1944 se stal superiorem u Sv. Ignáce v Praze. V témže roce byl nacisty zatčen a po odsouzení odvezen do Terezína. Po návratu do Prahy brzy odešel na Velehrad, kde byl jmenován magistrem noviců a stal se i tamějším rektorem. Do roku 1950 pak vykonával funkci rektora koleje při biskupském gymnáziu v Brně. Odtud byl v dubnu 1950 odvezen jako představený domu do internačního tábora v Želivě. Před svým zatčením jej P. Šilhan při zamýšleném odchodu za hranice jmenoval viceprovinciálem české provincie. Po zrušení želivského tábora v roce 1956 byl spolu s ostatními spolubratry převezen do střediska v Králíkách. Zde byl v říjnu 1959 zatčen, obviněn z řízení „ilegální řádové činnosti“, postaven do čela soudní skupiny a v monstrprocesu proti jezuitskému řádu 7. března 1960 odsouzen za velezradu k 16 letům vězení. Střídavě byl vězněn na Mírově a ve Valdicích. V době výkonu trestu dostal zápal plic, jehož následkem se u něj kvůli neposkytnutí účinné lékařské pomoci objevilo těžké astma. Po urgencích jeho sestry na nejvyšších místech mu byl na dobu jednoho roku přerušen trest. Po roce se však musel bez ohledu na přetrvávající zdravotní obtíže na Mírov vrátit a byl brzy přeložen do Valdic, kde 22. ledna 1965 zemřel v důsledku zadušení při záchvatu, když se vinou strážných nedovolal lékaře. Přes přání zemřelého a původní povolení úřadů byl jeho pohřeb na Velehradě úmyslně na poslední chvíli zamítnut a P. Zgarbík byl pochován 29. ledna v rodných Jankovicích.
44
„...tím, že se snažili zvrátit a úplně zastavit naši cestu k socializmu, spolčili se s imperialistickým západními mocnostmi s cílem zničení našeho nového společenského řádu, dopustili se zločinu velezrady... a odsuzují se takto:
Rudolf Pohl, k trestu smrti...“/Rozsudek soudu v Brně, 2. 3. 1951/ Při revizi procesu se skupinou Rudolf Pohl a spol. vypovídala jako svědek i bývalá předsedkyně senátu Státního soudu, který skupinu soudil, JUDr. Drahomíra Dohnálková. „Její výpověď je nevyvratitelným svědectvím o podřízenosti soudů politickým zájmům a o naprosté absenci morálky komunistických soudců“, prohlásil bývalý zástupce ředitele „Běda vám! Stavíte pomníky prorokům Centra pro dokumentaci zločinů komunismu, a vaši předkové je zabíjeli. JUDr. Karel Majtner. Rozsudek vynesla proti Tím dosvědčujete a schvalujete svému vnitřnímu přesvědčení, čímž porušila činy svých předků (Lk 11,47s). zásady trestního řízení. Podlehla politickým tlakům, i když údajná trestná činnost vedoucího skupiny Rudolfa Pohla, 37 letého správce cihelny z Pustiměře, podle jejího jasného vyjádření naprosto neodpovídala trestu smrti. Vyhověla přání tehdejších politických činitelů a v neprospěch Rudolfa Pohla vynesla absolutní trest.“ Podle dokladů z roku 1956 JUDr. Dohnálková uváděla, že na ni vyvíjel nátlak na vynesení rozsudku smrti další předseda senátu bývalého státního soudu, dr. Rudý. Tehdejší političtí pracovníci, s nimiž kauzu projednávala, Klíma a Paleček, také neprojevili zájem o jiné řešení. Paleček dokonce před ní cynicky prohlásil, že nemá smysl tuto věc předčasně rozmazávat a rozkřičet do světa, že padlo víc dobrých lidí než byl Pohl, a že je v zájmu věci ponechat celé záležitosti volný průběh. Rudolf Pohl byl v roce 1990 – už posmrtně – zcela soudně rehabilitován. Soudkyně, která dobře věděla, že posílá na smrt nevinného člověka, už nežije. Zemřeli i ti, kdo - podle očitého svědectví manželky jednoho z odsouzených, - se vedeni svým komunistickým hyenizmem, přišli pokochat tím, jak rozsudek smrti a tresty dlouhých vězení pro jejich spoluobčany zlomí životy manželek a příbuzných odsouzených (Jan Nečas-doživotí; Ondřej Hlaváč-trest 24roků; Konrád Loube-22roků; František Kabele-20roků; Jaromír Mikulášek, řím. katol. kněz-16 roků; Tomáš Dvořák-15roků; Cyril Klimeš-15roků; Josef Hlavatý-14roků; Antonín Otýpka14roků; Marie Chalupová-12roků; Josef Hála-10roků; Karel Altmann, rolník z Drysic10roků; Jan Kudlička-6roků; František Bartošek, při hospodářství v Zelené Hoře-5roků; Jan Janský, učitel střední školy-4,5roku; Josef Dufek-4roky; Karel Palas-3roky; Jan Kristek-2roky; Vojtěch Indrych, malíř pokojů z Německých Prus-15 měsíců). Jejich komunistickým pohrobkům však ať zůstává hrozbou i vyznání soudkyně. Zdeněk Svoboda ze skupiny Bohuslav Koukal a spol., kterou tato soudkyně rovněž soudila, vypovídá: „Tato paní Dohnálková v roce 1968 nebo 1969 požádala o setkání a rozhovor Slávka Koukala, který byl vedoucím naší skupiny a na kterého si jistě dobře pamatovala z onoho roku 1949. Vypravovala mu: ‚Měla jsem jediného syna, který studoval na gymnáziu. Já dělala stále soudkyni u Státního soudu. Syn mne ale prosil, abych toho nechala a svou žádost několikrát opakoval. Nakonec když jsem na to nereagovala, vzal si život‘. Až tato osobní tragédie pohnula svědomím ženy, která ve jménu zrůdného komunizmu posílala lidi na smrt. Ale jejímu synovi ani k smrti odsouzeným to už život nevrátí! 45
Modlitba u hrobu Josefa kardinála Berana V KRYPTÁCH VATIKÁNSKÉ BAZILIKY – 27. ČERVNA 2009, 30. ČERVNA 2011
Prosme Boha, aby v nás oživil jeho odkaz, abychom jako on milovali eucharistii protože bez této lásky každá lidská láska uvadá, živoří a hyne. Abychom jako on milovali Pannu Marii, protože ona nás naučí dokonale znát a milovat Ježíše. Abychom jako on věrně a oddaně milovali Církev a svatého Otce, protože kde je Církev a Petr, tam je Ježíš. Abychom jako on milovali vlast a národ a osvědčovali tuto lásku poctivou, nezištnou a obětavou prací pro všechny. Abychom jako on milovali všechno stvořené, neboť jen taková láska udrží v nás idealizmus a strhne jiné k následování. Abychom jako on nevyhledávali velkých činů, ale posvěcovali všechny všední dny trpělivostí, tichostí, pokorou a dobrotou srdce. Abychom jako on nade všecko milovali vůli Boží, v jejímž naplnění chceme spatřovat smysl života vezdejšího a záruku života věčného. Amen. 46
Actio – sacrificium - caritas ŠTĚPÁN KARDINÁL TROCHTA
„Vigil pastor, fidei defensor„ Štěpán Trochta se narodil a vyrostl ve valašské vesnici Francově Lhotě. Od dětství to neměl snadné. Podnikavý, veselý otec, drobný zemědělec a muzikant mu zemřel, když mu bylo 8 let. Matka zůstala s třemi dětmi sama. Nejstarší Štěpán ji pomáhal vést malé hospodářství a vychovávat mladší sourozence. Po první světové válce odešel studovat na arcibiskupské gymnasium v Kroměříži. Matka však onemocněla tuberkulózou a Štěpán musel studia přerušit a vrátit se domů hospodařit. Doma kromě práce organizoval mladé, hrál s nimi divadla, pořádal pěvecké a recitační večery, ale přitahovalo ho kněžství. Maminčina nemoc se mezitím natolik zlepšila, že když se dověděl o salesiánech, mohl jít za voláním srdce.
Do Itálie k salesiánům Seznámil se se slovenským salesiánem Don Vagáčem a na jeho pozvání odjel v roce 1923 do Itálie. Po dobrodružné cestě, na které ve Vídni přišel o peníze, dojel do Foglizza poblíž Turína v severní Itálii, kde měli salesiáni aspirantát a noviciát. Byla tam i skupinka slovenských chlapců a mezi nimi také tři češi. Připravovali se na noviciát. Mimo to měli slovenští salesiáni přidělený dům na severu pod Alpami v Perose Argentině, kde se na vstup k salesiánům připravovali hoši ze Slovenska studiem nižšího gymnasia. Trochta brzy pocítil, že je na správném místě, kam ho vedl Boží hlas. A protože nemyslil nikdy jen na sebe, začal, když se seznámil se situací, jednat. Slyšel, že slovenští salesiáni se budou z 47
Perosy stěhovat na Slovensko do Šaštína a Perosa bude prázdná. Dodal si odvahy a při jedné návštěvě hlavního představeného dona Filipa Rinaldiho ho oslovil a požádal, zda by dům v Perose nemohli pro své dílo dostat češi. Hlavní představený nebyl proti, a tak Trochta začal korespondovat s průkopníky Don Boskova díla ve vlasti, s P. Metodem Klementem, OSB v Čechách a Mons. Štanclem na Moravě. Podařilo se skutečně zorganizovat výpravu chlapců z Čech a Moravy, která v prosinci 1924 přijela do Perosy. To už byl Trochta v noviciátě. Byl problém, kdo bude chlapce, kteří neznali italštinu vychovávat. Z počátku pomohli slovenští spolubratři, pak představení našli prvního Čecha, salesiána, Božího služebníka P. Ignáce Stuchlého, který se stal salesiánem již v roce 1896. Jelikož byl tehdy z Čechů sám, chtěl odejít do misií. Tehdejší hlavní představený don Michal Rua mu řekl, že jeho misie budou na severu. Ale místo na sever ho poslali na jih do Gorice a do Lublaně. Teprve teď ho představení poslali do Perosy k českých hochům. Trochta od počátku postřehl, že klíčovou postavou nově vznikajícího českého díla bude Ignác Stuchlý. Přilnul k němu synovskou láskou a věrně s ním spolupracoval až do jeho smrti. A spolupráce bylo třeba. Ignác Stuchlý, i když měl české školy, za ta léta v cizině jazyk zapomněl a musel se česky znovu učit. Proto tíha korespondence a propagace spočinula na Trochtovi. čeští chlapci byli v Perose tři roky. Přijeli sem ještě dvě další výpravy. Trochta přišel do Perosy až v třetím roce. Musel dokončit noviciát a věnovat se alespoň rok studiu filosofie. Ale byl s Perosou v neustálém styku a udržoval také písemný styk s vlastí, kde bylo třeba shánět finanční prostředky na vydržování chlapců.
Zpět do vlasti Když se v roce 1927 přestěhovali chlapci z Perosy do Fryštáku na Moravě, přišel s nimi jako jejich asistent i Trochta. Doma rozvinul mohutnou propagační činnost, pořádal přednášky, psal články do různých časopisu. Po roce odchází zpět do Itálie studovat teologii. Představení mu řekli: "Je vás málo a potřebujete mít co nejdříve kněze. Není čas, abys mohl dělat doktorát až po teologii." Trochtovi se podařilo s vypětím stihnout obojí, během teologie vypracoval přidělenou doktorskou práci složil předepsané rigorózní zkoušky na turínské královské universitě. Stal se doktorem teologie a byl v Turíně vysvěcen na kněze.
Křížová cesta začíná Po návratu do vlasti si musel odsloužit vojenskou služba a pak se vrhl do práce. Salesiánské dílo v čechách rostlo. Tíhu růstu nejvíce, vedle "stařečka", jak lidé nazývali prvního českého inspektora P. Ignáce Stuchlého, nesl Trochta. Byl poslán, aby řídil stavbu domu a kostela v Ostravě. Sotva skončil, byla tu stavba domu v Praze-Kobylisích a pak v Pardubicích. Mezitím se rozhořela druhá světová válka. Existence našeho národa byla ohrožena. K jeho obraně se spojili nejlepší synové a dcery. Nechyběl ani Trochta. Byl ředitelem domu v Praze a zapojil se do odboje, jak mohl. Přišlo, co se dalo čekat. Během heydrichiády byl zatčen gestapem a poslán tam, odkud byl návrat nežádoucí. 48
Don Trochta o této době vypráví: Za okupace pražský ústav fungoval, ale gestapo jej těžce snášelo. říkalo, že v něm udržujeme příliš nacionalistického ducha a že je to sdružení "komunistické bandy". Nikdy jsme se nestarali o to, kdo nebo čím jsou rodiče našich chovanců. Kobylisy samy byly převážně socialistické (různých odstínů) a byla tam i silná komunistická strana... V ústavu bylo stále živo. Pořádaly se koncerty, hrála se divadla, běžela sportovní utkání, soutěže atd. Jako ředitel jsem byl několikrát vyslýchán gestapem a kontrolován přímo v ústavu. Například na svátek svatého Václava se přišlo gestapo ráno podívat, zda v ústavu neucítí vůni kadidla. Skutečných i domnělých důvodů k mému zatčení bylo pro gestapo víc, ale po stránce právní a soudní byly všecky nedostatečné. Sám jsem gestapu nechtěl sednout na lep. Nacismus jsem považoval za nelidské hnutí a z hlediska katolické církve za hrubý blud, jak to ostatně dokázala již v roku 1937 papežská encyklika proti nacismu "Mit brennender Sorge". Zůstat stranou se nesrovnávalo se zásadami mé víry. Angažoval jsem se ovšem opatrně a nenápadně. Přesto mne vedli od počátku v seznamu lidí nepohodlných. Moje přednáška k mládeži z ledna 1939 se dostala později na stůl gestapa a po zřízení protektorátu jsem byl pozván do Pečkárny. Tam mi přečetli můj projev a řekli mi, že jeho náplň je pro říši vysoce nepřátelská. Nakonec mne ještě pustili, ale s pohrůžkou, že mne budou ostře sledovat a při nejbližší příležitosti zatknou. Žádali po mně vysvětlení různých pasáží. Nemám prý zapomínat, že mají prostředků dost. Další, co mně mělo gestapo za zlé, byla moje kázání. Chodili mne poslouchat do kostela svatého Kříže Na Příkopě. Ve svých kázáních jsem se snažil lidi povzbuzovat v duchu přímého křesťanského svědomí a národní rezistence. Snažili se mi také přišít některé věci židovské. Jednalo se hlavně o pomoc Židům přes hranice a že jsem některým doporučil, aby se obrátili na jisté lidi, které jsem znal v Itálii... Z nich jeden se dostal až do naší západní armády, ve které byl důstojníkem. Později byl jako právník pobočníkem jednoho našeho generála u norimberského soudu. Druhý - Oto Reis - byl můj spolužák. Jeho starší bratr bydlel v Praze, a když viděl, že mu hrozí nebezpečí, přišel za mnou a moji známí mu v Itálii pomohli. Když Židům hrozilo nebezpečí, přišel za mnou do kobyliského ústavu jeden z nich, stavební inženýr. Protože jsme stále něco budovali, prosil, aby u nás mohl bydlet a vykonávat stavební dozor. Souhlasil jsem. Naoko se inženýr dal rozvést se svou paní, která byla árijka, aby jí neuškodil svým židovským původem. Byl to velice vzdělaný člověk. O 49
politice nerad mluvil. Dověděl jsem se, že byla zatčena sekretářka Národní rady badatelské Milena Šebková a řekl jsem si: je zle. Ale Šebková se chovala statečně a nic neprozradila. Prohlásil to sám knihkupec Horký, se kterým jsem cestoval v jednom kupé při návratu z lágru. říkal, že s ní byl konfrontován v Pečkárně, že měla tvář rozbitou k nepoznání, ale nic z ní nedostali. Zemřela v Ravensbrücku několik dní před návratem do vlasti na skvrnitý tyfus. Stýkal jsem se také s člověkem ze Sovětského svazu jménem Saša Leontějev. Podle vlastního sdělení byl choreografem pařížské opery a přijel do Prahy, myslím, na představení Salome od Richarda Strausse. Do Paříže se však už nemohl vrátit, protože mezitím došlo k okupaci. Od té chvíle se stále skrýval a velice trpěl. Majitelka salonu pro umělce na Národní třídě, paní Rozenkranzová, jej poslala za mnou, zda bych mu nedal možnost uplatnění v ústavu. Byl mi doporučen také nějakým radou z městské správy a mnoha významnými osobnostmi. Cvičil chlapce v našem ústavu tance, či lépe řečeno - přirozené pohybové kreace na zvláštní témata. Doprovázel je přitom bubínkem, někdo hrál na klavír a hoši se pohybovali po jevišti podle jeho instrukcí. Nacvičil tam několik krásných inscenací, na které se chodili dívat i velcí umělci jako Páleníček z Národního divadla. O minulosti tohoto nadaného člověka nic nevím. Nikdy jsem s ním nevedl dlouhých debat. Byl to člověk mimořádně senzibilní a vnímavý, trochu bohémský, a rozhovor s ním nikdy nebral konce. Byl však velice charakterní a věřil jsem mu, že je skutečně občanem Sovětského svazu arménského původu, jak tvrdil on sám i jiní. Nakonec ho chytli a později mi řekl, že je Žid. Setkal jsem se s ním ještě v Terezíně a viděl jsem ho v Ústí nad Labem, jak nosí kolejnice. Dozorci ho při práci posměšně povzbuzovali, aby tancoval. Byl chudák tak zničen, že už nevěděl, co dělá. Stále sháněl potvrzení, že je původem Armén. Když jsem s ním mluvil naposled, prosil mě: "Modlete se za mne, to je můj konec. Ty dokumenty mně určitě nepředají a zapřou." Týden přede mnou byl poslán do Mauthausenu. Když jsem tam byl za týden dopraven sám, dověděl jsem se, že je již mrtev.
Vězeň nacismu Svědectví dona Trochty pokračuje: Slyšel jsem, že naše vláda, která unikla do Paříže, měla seznam lidí, na které se lze spolehnout a vybrat je k odpovědným úkolům. Tento seznam prý měl Rupert Ripka. Když se Němci blížili k Paříži, vláda utekla do Londýna a seznamu se prý zmocnili Němci. Prý jsem byl také na této listině. A podle ní pak probíhalo zatýkání. Nevím, zda je to pravda. Uvádím jen to, co jsem slyšel od lidí, kteří to mohli vědět. K atentátu na Heydricha došlo nedaleko našeho ústavu. Seděl jsem ve své kanceláři. Bylo deset nebo jedenáct hodin, naši hoši byli v tu dobu ve škole. Na Trojském mostě zatarasili provoz, od Libně také, všechno bylo obklíčeno. Hoši se nemohli dostat na oběd. Nakonec se někteří odvážnější vyškrábali někde po svahu nad zoologickou zahradou na kopec a odtamtud přišli do ústavu. říkali mi, že byl spáchán atentát na pana prezidenta. Heydrichovo auto mělo totiž číslo 1 a podle toho se domnívali, že jde o prezidenta. Pak byl vyhlášen stav obležení, prohledávaly se všechny okolní domy. K nám do ústavu nepřišel nikdo. řekl jsem si: To je zlé znamení, nám asi chystají nějaké "lepší" opatření. 50
Byl jsem zatčen druhého dne po atentátu, tj. 28. května 1942. V noci, asi tak po třetí hodině ráno, se ozvalo kopání do dveří. "Otevřít!" Zpočátku jsem si ani nebyl schopen plně uvědomit, co vlastně začíná. Snažil jsem se natáhnout si alespoň kalhoty. Oknem jsem viděl asi čtyři auta. Ústav byl obstoupen. čtyři gestapáci přišli ke mně. Jeden zůstal stát na chodbě, jeden v předsíni a dva vešli dovnitř. Jeden z nich byl Oberhauser z proticírkevního oddělení gestapa. Předtím přinutili našeho vrátného Vojtu Šilara, aby mě sám požádal o otevření. A když jsem se zdráhal, vrátný mi oznámil, že je v domě státní policie. To jsem však již pochopil ze zběsilého kopání do dveří. Oberhauser zůstal stát nade mnou a nespustil mne z očí. Druhý prohlížel knihovnu. Občas vyhodil něco na zem co mělo být jako corpus delicti. Ale nebylo to nic závažného... Prohlídka trvala bezmála půldruhé hodiny. Pak začali vyslýchat. Bohužel "našli" u mne jeden leták, který si tam ovšem přivezli sami pro případ, že by prohlídka byla bezvýsledná. Stál jsem bos, jen v kalhotech. Mluvili německy, úsečně, chovali se drze, strkali do mne. Poslali mne, abych se šel umýt. Mezitím co jsem se myl ve vedlejší místnosti, viděl jsem, že Oberhauser stojí u mého nočního stolku a má zásuvku otevřenou. "Co to je?" Měl jsem v nočním stolku útržky papíru. Byly to moje poznámky, které jsem si dělal k přednáškám a kázáním, vždy jen několik bodů. Memoroval jsem je i v noci. Odpověděl jsem mu: "Poznámky ke kázáním." - "Jo, pěkné kázání. A co je toto?" A Oberhauser vysunul z ruky leták, na němž jsem viděl nápis "V boj". Ve mně hrklo. Ten časopis jsem znal. Někdo nám ho v noci podsunoval pod dveře ústavu, ale každé číslo jsem po přečtení spálil. Odpověděl jsem, že podobné věci jsem nikdy neměl a neviděl a že nejsem tak zpozdilý, abych si je dával do nočního stolku. O tom jsem si byl bezpečně jist. Naléhal, abych mu řekl obsah. To jsem nemohl. Pak mi řekli, abych se oblékl. Neměl jsem v pokoji právě vhodný oblek. Musel jsem si půjčit kabát od kuchaře. Vzal jsem si staré polobotky, které byly právě po ruce. Pak mne zavedli do kanceláře ústavu, kde otevřeli všechny stoly a prohlíželi obsah zásuvek. Mně se již lepil jazyk na patro. Nervově jsem byl roztřesený. Inženýra, který byl zatčen se mnou, již odvezli. Pak mě bez snídaně posadili do svého auta a odvezli mě do Pečkárny. Bylo asi 11 hodin dopoledne. Tam jsem byl vyslýchán do půl jedenácté večer. Napřed mě postavili ke zdi a hodili mi k nohám všecky zabavené věci a fotografie, které mi sebrali, s úmyslem, aby mne ještě víc zdeprimovali. Viděl jsem, jak u zdi stál také zmíněný inženýr z našeho ústavu a plakal. Asi měl už výslech za sebou. Pak mě odvedli do místnosti, kde se vyslýchalo. Byli tam asi čtyři chlapi a písařka na stroji. Oberhauser se mne stále vyptával, co obsahoval ten leták. "Vy nám snad chcete tvrdit, že jsme ho tam přivezli?" "To jsem neřekl. Nevím, jak se tam dostal." Začali mne mlátit. Stál jsem blízko dveří, na které jsem vždy naletěl. Strašně jsem se potil. Předtím jsem prodělal infekční žloutenku. Právě nedávno jsem se vrátil z nemocnice Na Bulovce. Když mě odváželi z domu, vzal jsem si na sebe ještě jeden svrchník. Teď jsem ho chtěl odložit, ale nedovolili mně to. Po dvou hodinách mě vyrazili do předsíně. Tam čekali gestapáci a poručili mi udělat sto dřepů. Poněvadž jsem sportoval se studenty, dost jsem vydržel. Když jsem jich sto udělal, nařídili dalších sto. Vydržel jsem ještě asi sedmnáct, nakonec jsem padl. Pode mnou se rozlévala louže potu. Začali do mne kopat, že hraju teátr. Zase mne strčili do vyslýchací místnosti a znovu mne vyslýchali. Ráno se pokračovalo. Když asi kolem patnácté hodiny odešli na oběd, nechali mě držet pravítko čelem ke zdi asi po dvě hodiny. Přitom mi zezadu podlomili kolena přistrčenou židlí, takže jsem musel stát téměř v podřepu. Sebemenší pohyb hlásil hřmot židle na podlaze a ten byl okamžitě trestán dalšími ranami a nadávkami. Když se vrátili, 51
pokračovalo se znovu asi do deseti hodin večer. Pak mě odvedli dolů do amfiteátru (společné čekárny), kde jsem musel nehybně sedět prkenně vzpřímen a s rukama na kolenou. V každém rohu stála stráž s nabitou automatickou puškou. Po chvíli nás vyhnali do průjezdu, museli jsme naskákat do nákladního auta a vezli nás na Pankrác. Tam vše už spalo. Především nám vynadali, že jsme přišli pozdě. Postavili nás ke zdi, a kdo šel kolem, každý mi dal pohlavek nebo mne nakopl. Byl to všeobecný způsob nakládání s vězni. Gestapák zapsal mé nacionálie a zařval "Los". Měl jsem kamsi jít, ale nevěděl jsem kam. Strkali a kopali do mne, až jsem zůstal stát v přízemí u schodiště ve velké hale. Nahoře jsem viděl esesmana, který to pozoroval. Potom kývl prstem, abych šel k němu. Zase jsem stál u zdi a pak mne vrazil do cely, abych si lehl. Tam ležel člověk v haleně a stále se ošíval. Byl jsem rád, že jsem ve vodorovné poloze. Za chvíli se zase otevřely dvéře, ten esesman mne opět postavil ke zdi a česky řekl: "Počkejte, já vám najdu lepší místo. Tím chlapem hýbou vši." Později jsem se dozvěděl, že ten esesman byl Sudeťák z Moravy. Měl přezdívku "Dobrej" pro svoje slušné chování. Dal mne do jiné cely, kde jsem pak byl po celou dobu výslechů. Byl jsem vyslýchán ještě asi pětkrát, zprvu ostře, pak už to bylo mírnější. Nakonec psali protokol a Oberhauser zamručel "Wir zeigen dir es anders" (my ti to ukážeme jinak). Vytáhl nějaký fascikl, který měl označení RU = návrat nežádoucí. Těžké bylo sezení dole v Pečkárně před výslechem. Jednou tam vstoupil jakýsi pořízek. Vstoupil hrdě. Ten, co vydával každému vězni na rukáv barevné pásky, které pravděpodobně označovaly stupeň zločinnosti, nařídil svým pohůnkům: "Vezměte ho a zpracujte." Odvedli ho, a když se vrátil, držel se ještě slušně na nohou. Pak nařídil gestapák: "Noch einmal" (ještě jednou). Zpátky ho přinesli polomrtvého.
Transport na Malou pevnost v Terezíně Don Trochta pokračuje: Jelo se nákladním autem. Bylo přeplněné. Byli jsme nesmyslně namačkáni jeden na druhém. Mám dojem, že stejným transportem jel také ThDr. Otakar Švec, papežský prelát. Z Terezína pak byl transportován do Mauthausenu a pak do Dachau. Příčina zatčení: styky s nunciaturou, přátelství k Židům. V Terezíně už byl také ThDr. Josef Beran, rektor semináře v Praze. Než jsme vyjeli z Pankráce, vytáhli nás ven a přinesli nám naše věci. Chtěl jsem si připnout šle. Nedovolil, až v poslední chvíli. Pak nás vedli dolů, kde nás seřadili a třídili. Jeden esesman šel za mnou a při chůzi mi šeptl: "Mauthausen." Odpověděl jsem: "To znamená smrt." Neřekl na to nic. Za chvíli opět: "Hlavně si dejte pozor, abyste neměl úraz nebo nechytl infekci." Cestou do Terezína nás hlídali vojáci. Seděli na konci auta s automatickými puškami namířenými proti nám. Když nás přivezli do Terezína, shromáždili nás u přijímací kanceláře (Wachstube). Museli jsme se postavit čelem ke zdi. Stáli jsme tam téměř do večerního apelu. Vše probíhalo ukrutně pomalu. Bylo nás poměrně dost, možná dvě tři auta. Viděl jsem vedoucího tábora (Lagerkomandanta) a také Rojko se tam motal. Na druhém dvoře byl velitelem stráží Neubauer. Před ním jsme museli sundat civilní prádlo a šaty, nazí jsme vešli do Effektenkammer, kde nám Wachholz házel staré vojenské šaty jako psům, malé, velké, bez rozdílu a k tomu nejméně jednu ránu násadou od motyky. 52
Dostal jsem se na celu č. 12 (v roce 1973 č. 13). Vstup do ní byl z předsíně společný třem celám. Cela byla silně obsazena. Mne dali na poslední patro, kde leželo asi sedm chlapů, nazí, zadky vzhůru. Mouchy a blechy se jim na nich pásly a chlapi hrozně nadávali a kleli. Nebyla to právě povzbuzující podívaná. Měli záda i zadnice rozsekané. Dostali výprask za to, že se snažili něco "organizovat" na venkovních komandech. V cele bylo nesmírné množství much a ještě více blech. Na cele byly dřevěné pryčny na poschodí a na nich na padrť rozšmelcovaná sláma. Prostěradlo nebo podhlavník neexistovaly. Každý měl jednu deku, lžíci a vojenský ešus. Na cele bylo tak přeplněno, že jsme museli ležet pouze na boku. Myslím, že odhadovat, že nás tam byla stovka, je málo. Ráno jsme se po kotníky brodili v odpadech ze záchodu, který stál v rohu cely a přetékal. Vzduch byl hrozný. Větrat se smělo jen přes den. Večer se musela okna zavřít. Blech bylo tolik, že i po nejnamáhavějším dnu jsem usínal až ráno. Jedním plácnutím jsem jich zasáhl dobrých sedm. Postavení katolických či jiných kněží bylo mnohem horší než jiných vězňů. Dozorci je zesměšňovali, týrali a honili. Zvláště Rojko se na nich vybíjel. První den nás rozdělili a vyhnali ven na práce na Baukomando. Stavěla se nádrž koupaliště pro SS, vozili jsme písek, odváželi štěrk, něco jsme vyzdívali. Holzkomando štípalo dříví a upravovalo dvůr u bazénu, původně tam byla betonová cesta. Na ní byla navážka hlíny. Museli jsme beton rozbíjet krumpáči. Na Baukomandu jsem zpočátku byl asi dva či tři dny. Zvláště Rojko si nás podával. Jednou, když jsem pracoval krumpáčem na betonové cestě u bazénu, seděl u mne celý den. Neříkal sice nic, ale svou přítomností mne nutil, abych celý den bez přestávky pracoval. Jediný trochu snesitelný dozorce byl Soukup. Velmi špatný chlap byl Wachholz. Storch byl sadista, který nám předvedl mnohé ze svých hrůzných exhibicí. Sám jsem ho viděl utlouci jednoho Žida na místě skoro až k smrti. Bezvládné tělo přivezl jiný Žid na kolečkách na polední apel. Tam byl odpočítán ještě jako živý. Odtamtud ho vzal Rojko do ajnclíku a tam ho dodělal, aby ho už mohli zapsat mezi mrtvé. Storchovi podléhal Holzplac. Po Baukomandu jsem byl zařazen do komanda v Ústí nad Labem. Do Litoměřic jsme chodili pěšky. Vstávali jsme asi v pět hodin. Přibližně hodinu trvalo, než nás zformovali. Na apelu se pravidelně objevoval Lagerkomandant Jöckel. Byl to posedlý člověk, který beze smyslu a bez příčiny mlátil a kopal kdekoho. V šest hodin jsme odpochodovali v sevřených řadách bez mezer, noha na nohu. Byla to muka. Večer jsme se vraceli z práce v sedm hodin. Na dráze jsme podbíjeli pražce, přenášeli, upevňovali a vyvažovali kolejnice atd. Oběd jsme nedostávali žádný. Zpočátku nám někde na nádraží vařili nějaké seno, neslazený takzvaný "čaj". V poledne přinesli kotel a mohli jsme to vypít. Při práci byla strašná žízeň. 53
Bylo léto. Nesmírně jsme se potili. Několik dní jsme pracovali pod Střekovem. Ze skály padaly kameny na koleje a podél kolejí. Kameny jsme čistili a nakládali na vagony. Jakmile byl vůz plný, dozorce zapískal, museli jsme naskákat do vagonu a vraceli jsme se na nádraží. Dozorce často pískal, když už vozíky byly v pohybu, takže naskakování se dálo za jízdy a s nebezpečím těžkého úrazu. Téměř každý den jsem se tak dostal na jiné místo. Jednou jsem si při takovém sbírání a nakládání kamenů pod Střekovem sundal pracovní blůzu a hodil ji ke křoví pod skálou. Postupně jsem se však od ní dostal dost daleko, a když jsem si chtěl pro ni na konci práce doběhnout, nebylo mi to dovoleno. Musel jsem naskočit bez blůzy do jedoucího vlaku... A tak jsem pochodoval Litoměřicemi bez blůzy, pro zábavu esesmanů i kolemjdoucích. Civilní obyvatelstvo, které jsme v Litoměřicích potkávali, se k nám chovalo apaticky. Většinou sklopili oči. Pozorovali jsme, že některým se zacházení s vězni nelíbilo a litovali nás. Jiní byli lhostejní a někteří nám dávali najevo své opovržení. Můj esesman mne kvůli ztracené blůze otravoval a znervózňoval až do nemožnosti po celou cestu až do Terezína. Vyhrožoval mi, že podá hlášení, že jsem blůzu prodal a peníze propil. Přitom to byl on sám, kdo mi nedovolil pro blůzu se vrátit. Postrkoval mě pažbou a posmíval se mi. Po příchodu na lágr šel ještě před apelem k Wachholzovi. Když mě uviděl Neubauer při apelu v košili, ptal se, co se stalo, a poslal mne pro novou blůzu. Wachholz mne místo blůzy praštil dvakrát násadou od motyky po hlavě a vyhodil mě. Hlásil jsem se k Neubauerovi a ten mne tam poslal znovu. Když se to opakovalo potřetí, zůstal jsem ležet v bezvědomí. Hoši mne odnesli na celu. Když jsem se probral, zjistil jsem, že mezitím už na cele snědli všechno jídlo a na mne zbyl jen prázdný kotel. Také můj příděl chleba na příští den byl už pryč. Když jsem si to všechno uvědomil, byl jsem tak bezmocný a bezradný, že mi bylo do pláče, a ponejprv jsem se neubránil hořkým slzám. Když jsem ráno posnídal černou bryndu bez chleba, hnal mne Neubauer pro obveselení svého okolí zase pro blůzu k Wachholzovi. Wachholz mne samozřejmě zase vykopl. Pochodoval jsem tedy zase jen v košili. Na pracovišti jsem se snažil dostat do oddílu, který pracoval pod střekovskou skálou, abych mohl blůzu najít. Ale nebylo to tak jednoduché. Ten den jsem se vůbec nedostal do stejných míst. A tak jsem ještě asi dva nebo tři dny pochodoval bez pracovní blůzy. Konečně se mi podařilo dostat se k ní. Celý den jsem zběsile házel lopatou, abych si příznivě naladil hlídače, který mne sledoval. V poledne se mi zdálo, že se tváří spokojeně, když vidí, jak se dřu. Dodal jsem si tedy odvahy a požádal jsem ho, aby mne doprovodil na druhou stranu Labe, že tam zůstala ležet moje pracovní blůza. Odpověděl mi, že to nemůže udělat a že to musím hlásit Arbeitsführerovi. Ten prohlásil, že je dost času a že mne tam pustí na konci šichty. Před odchodem z práce jsem za ním tedy šel znovu a energicky prohlásil, že mám od Neubauera rozkaz blůzu donést do lágru. Škrabal jsem se do vrchu po železničním náspu, kde sekal trávu nějaký Němec. "Hledáte blůzu? Já ji našel." A ukázal mi místo, kam jsem ji sám před několika dny položil. Večer po práci jsme byli rádi, když jsme se očistili a dostali na pryčnu. Ráno byl vždy fofr. Zejména když se ranního nástupu zúčastnil Jöckl... Dostal jsem od něho jen dva kopance, ale ty stály za to... Neděle byla zpestřena pouze "holením", při kterém holič - vězeň takřka jednou žiletkou seškrábal vousy málem i s kůží snad celému lágru. Potom jsme se bavili všelijakými diskusemi a po skupinkách se konaly různé přednášky. Spoluvězňové se mne například ptali na různé duchovní problémy nebo jsem přednášel o některých diskutovaných bodech církevních dějin. 54
Strava - ráno byla takzvaná káva. Byl to neslazený odvar, snad z cikorky. K tomu byl kousek chleba, který jsme ovšem dostávali večer předtím a nechávali jsme si ho na ráno pokud to ovšem kdo vydržel. V poledne dostali vězni, kteří zůstali v pevnosti, něco na oběd. Večer, pokud jsem pracoval na dráze, býval "guláš", tj. omáčka a v ní tu a tam vločka masa. říkali nám, že je to oběd i večeře zároveň. S tehdejším rektorem semináře (pozdějším kardinálem) Beranem jsme pracovali na Baukomandu. Odváželi jsme spolu štěrk na dvoukolé káře. Jednoho dne, když řádil Storch, zažili jsme velké zabíjení Židů. Storch nám hodil jednoho polomrtvého Žida pod káru, když jsme s ní, naplněnou kamením, projížděli průjezdem dolů po svahu. Káru jsme už nemohli zadržet. Stěží se mi podařilo s velkým rizikem odsunout Žida v poslední chvíli nohou, abychom ho nepřejeli. Když jsme se vraceli, ležel v příkopu, ústa nacpaná hlínou a senem. Domníval jsem se, že je již mrtev. Ale na polední apel ho ještě dovezli živého. Odpoledne ho dodělal Rojko.
Mauthausen Jméno Mauthausen vzbuzovalo úzkost a hrůzu od roku 1938 do roku 1945. Zdejším koncentrákem a jeho detašovanými "pracovišti" prošlo více než 195 000 vězňů a více než 105 000 z nich zde bylo zavražděno nebo zahynulo ve strašných mukách. Krátce po obsazení Rakouska Německem si SS jako vhodné místo pro vybudování koncentráku vybralo kamenolom poblíž Lince. Jednalo se o "mateřský" lágr pro rakouskou oblast. Převážnou část vězňů tvořili političtí vězni z nejrůznějších důvodů (rasových, náboženských, stranických). Kromě nich zde byly umístěny i zločinecké živly rakouské či německé, které vykonávaly vězeňské funkce (kápové, vedoucí bloků apod.). Kdo byl "dolifrován" do lágru, byl zcela izolován a zbaven veškeré osobní identity. Pozbyl jméno, stal se pouhým číslem, které nosil na prsou svého oděvu spolu s dalším označením ve tvaru trojúhelníku či hvězdy a písmenem národní příslušnosti (např. F = Francouz). Vězni budovali vlastní lágr, opevnění, budovy a vybavení pro SS a později byli hlavně nasazeni v kamenolomu. Od roku 1943 pracovali i pro zbrojní průmysl (zejména ve vedlejších, Mauthausenu podléhajících táborech a pracovištích). Budíček byl v létě od pondělka do soboty ve 4.45 hodin, od 5.15 byl odpočítávací apel a po něm od 6.00 do 12.00 práce. Polední přestávka včetně namašírování a odmašírování do lágru k přepočítání pracovních komand trvala hodinu a od 13.00 až do 19.00 hodin opět pracovní doba. Znovu následoval odpočítávací apel a po něm výdej jídla. V neděli pracovala jen určitá vybraná komanda pro zbrojní průmysl a oddělení trestní. V zimě byl budíček v 5.15 hodin. Práce v kamenolomu trvaly do setmění. Dozorčích esesáků bylo v roce 1938 1 500 a koncem války až do 9 000. Po levé straně vstupní brány byla věž s kovovými řetězy pro mučení. Vedle věže byla po pravé straně "zeď nářků", kde se podle nálady SS odbývaly první výslechy, ponižování, vězni zde stáli hodiny, ba někdy až dny směrem ke zdi a byli přitom spoutáni řetězy. Na nástupišti čili apelplacu se konalo dvakrát až třikrát denně přepočítávání vězňů, případně se zde prováděly veřejné popravy. V ubytovacích barácích sloužily ke spaní dvouposchoďové dřevěné postele, kde na jedné posteli průměrně spali dva vězni. Protože s těly popravených na popravišti narůstaly potíže, bylo ve sklepě u ošetřovny vybudováno krematorium s třemi spalovacími komorami. Před spálením byla mrtvola ohledána na kamenném stole, zda nemá zlaté zuby, 55
které by jí mohly být vyrvány, nebo jestli její kůže nestojí za stažení pro následné zhotovení kabelek pro příslušnice SS. Hned vedle krematoria byly plynové komory, "aby to šlo rychleji a bez přepravy zastřelených". Starý kamenolom byl vhodným místem pro mučení vězňů. Denně zde bylo nasazováno na práci až 2000 vězňů. Jako pracovní nástroje měli jen sekery a špičáky. Tisíce lidí zde ukončilo svůj život. Nalámaný kámen pak vynášeli vězni po 186 příkrých a úzkých schodech nahoru k následnému stavebnímu využití. V průměru zde dokázali vězni přežít šest týdnů, maximálně tři měsíce života. Jsou to takzvané "schody smrti". V útesu nejvýše položeném nad lomem byla takzvaná "stěna parašutistů", odkud esesáci nutili vězně skočit anebo je shazovali po skalách dolů ke své zábavě ať už jednotlivě, či po celých skupinách. Některé bloky měly prostor na umytí a nádoby pro WC. Jiné byly i bez těchto základních zařízení.
Ke svému pobytu v Mauthausenu říká sám dr. Trochta: Domnívám se, že jsem odcházel z Terezína do Mauthausenu ke konci září 1942. Přesné datum neznám, ani se nepamatuji na kolegy, kteří jeli se mnou. Vím, že jsme byli vyvoláni před strážnici, kde vládl Neubauer, a bylo nám nařízeno, abychom se na dvoře svlékli do naha. S ním vyšel plukovník Hron a jeden písař, který vyvolával naše jména. Před svlečením musel provést důkladnou prohlídku našich kapes a domnělých skrýší. Měl jsem v kapse růženec a nějakou medailku Panny Marie. Snažil jsem to ukrýt při svlékání do dlaně. Neubauer mne však uhodil po ruce a vyzval mne, abych mu ukázal, co skrývám. Růženec vypadl na zem. Neubauer na něj asi dvakrát šlápl botami a odkopl ho dozadu. Domníval jsem se, že ho nechá zkonfiskovat, ale k mému překvapení mi maminka po mém návratu sdělila, že růženec byl spolu s jinými věcmi zaslán v balíku do mého rodiště. Matka se na něm modlila po celou dobu mého věznění. Na cestu jsme dostali svoje civilní šaty. Nemohu říci s určitostí, kolik nás bylo tenkráte do Mauthausenu transportováno. Byl jsem jen svědkem, že na různá nádraží odváděli z Malé pevnosti skupinky vězňů, ale do kterých lágrů která skupina jela, nevím. Domnívám se, že ze všech terezínských vězňů tehdy transportovaných jsem dojel do Mauthausenu sám. Cestou ovšem přistoupil k nám do vagonu značný počet vězňů tam přepravovaných odjinud. Byli to vězni, kteří si odpykávali své tresty ve věznici - převážně Židé z českého prostředí - a namísto na svobodu putovali do tohoto vyhlazovacího tábora. Jednoho jsme z mauthausenského nádraží donesli do lágru již mrtvého a dva odvedli na smrt již při nástupní prohlídce, poněvadž už byli tak slabí, že se již dle úsudku blokáčů nehodili k žádné práci. Tak "přívětivé" bylo pro mne přijetí v novém "domově". Při mém příjezdu byl zde již Mons. Švec na nemocničním oddělení, kam ho úplně zničeného přijal učitel Nesvatba, který tam byl písařem. V tomto koncentráku zemřel také známý český písničkář Karel Hašler. Později jsem byl přidělen na jeho bývalý blok. V Mauthausenu jsem zůstal skoro do konce roku 1944. Tolik přímá výpověď dona Trochty, k níž z jiných pramenů přidáváme bližší informace o jeho zdejším pobytu. Z jeho již dříve vydaného životopisu přejímáme další informace: Když se vězeň Trochta druhý den ráno probudil v novém domově a viděl elektrickým proudem spálená a zohavená těla sebevrahů na venkovním 56
oplocení tábora, pomodlil se v duchu za duše zemřelých a s úplnou odevzdaností do vůle Boží šel do kamenolomu. Teprve ponenáhlu si uvědomoval celou hrůzu nové situace. Nacházel se v táboře, ve kterém každým dnem musel být usmrcen určitý počet lidí. Každý den ráno přišli esesmani, vyvolali několik vězňů a ti se už nikdy nevrátili. Práce v kamenolomu byla těžká, mnohem těžší než v Terezíně. I jídlo bylo horší. Ustavičný hlad, zima, stálé nervové vypětí, nelidská dřina v kamenolomu, to vše pomáhalo slabého lidského tvora zlikvidovat. Bylo třeba zajistit práci plynovým komorám, které pracovaly naplno. Zvlášť na konci války přivážel denně nákladní vlak nové dodávky lidského materiálu, který musel být v zájmu bezpečnosti třetí říše co nejdříve zpracován. Jen s vírou v Boha bylo možno v tom nelidském prostředí přežít anebo z něj užitečně odejít pro věčnou odměnu. Zvláštním řízením Prozřetelnosti mu bylo povoleno přijímat v určitých intervalech v omezeném rozsahu dopisy i balíky, přestože měl označení RU (návrat nežádoucí). Asi Někdo nahoře měl na něm zájem, protože bez balíků potravin, které mohl dostávat od salesiánů z Prahy či z domova, by bylo jeho přežití nemyslitelné. Vězeň RU neměl právo na lehčí práci. Jeho život se pomalu stravoval. Jestli práce v kamenolomu vězeň vydržel nejvýše šest měsíců, Trochta zde pracoval téměř rok. Jak později sám doznal, byly to balíky potravin, které ho zachránily. řekl: Byl jsem tak udřený a vyčerpaný, že kdyby se mne někdo zeptal, jak se jmenuješ, tak bych ani nevěděl, jak odpovědět. Když přišel balík, první, po čem jsem sáhl, byla cibule. Když jsem ji snědl, už jsem zase věděl, že su Štěpán Trochta. Vyčerpaný a nemocný musel prožívat koncem roku 1942 své kritické chvíle. V dopise z prosince, v němž děkuje za balík, je jeho rukopis nejhorší ze všech dopisů. Prozrazuje vyčerpanost a nemoc. V některých místech je rukopis dokonce nečitelný. Trochta v něm naléhavě prosí o modlitby a odporoučí se v důvěře Panně Marii. Než se ale jeho situace zlepší, bude se muset napít ještě hlouběji z trpkého kalicha utrpení. Trochta byl umístěn na bloku č. 13 a jmenoval se "číslo 12791". Počátkem léta roku 1943 se asi některému z velitelů tábora jevila jeho vyhublá postava zralá pro krematorium. Naskytla se k tomu "ušlechtilá" příležitost. Jednoho rána bylo při nástupu vyvoláno sedm Židů a k nim Trochta. Měli vyprazdňovat kádě táborových záchodů. Byli rozděleni do dvou čtveřic a každá z nich vynášela na tyčích přeplněnou káď. Ty pak nakládali na vůz, který museli odtáhnout až k místu vylévání. Cesta, kudy jeli, nebyla asfaltovaná a sypký terén ujížděl pod nohama. Kola vozu nezabírala a všichni byli při strkání vozu politi obsahem kádí. Doprovázející esesák zařval na Trochtu: "Žide, tlačit!" Ten, protože neměl žlutou židovskou hvězdu, nepočítal s tím, že to platí jemu, ale vtom - prásk! Ucítil bolest v ruce. Skočil a chytil se kola vozu. Následovala další rána a nová bolest. Tentokrát v noze. Esesman po něm střílel. Trochta měl vždy hbitý postřeh a okamžité reakce. Bleskově poznal vážnost situace, svalil se na zem a zůstal nehybně ležet. Dvě minuty ticha, v nichž se rozhodovalo o jeho životě a smrti. Rozhodnutí esesmana vyznělo pozitivně: "Hoďte ho na káru!" A tak dvoukolák, který právě jel kolem s mrtvolami do krematoria, dostal o jeden kus navíc. Postřelený Trochta cestou omdlel. Když se probral, bylo všude kolem hrobové ticho. Kde je? Co se stalo? Pomalu se zorientoval, že leží na vozíku mrtvol blízko krematoria. Když si to vše uvědomil, utrhl kus nohavice jednomu nebožtíkovi a ovázal si zakrvácenou nohu. Svezl se pomalu z káry a doplížil se do blízké ošetřovny. Tam byl zrovna jihoslovanský lékař. "Jsem katolický kněz, mám úraz, pomozte mi." Úraz a postřelení byly 57
samozřejmě dvě rozdílné věci a pro lékaře to bylo velké riziko. Přesto mu vyoperoval náboje, poskytl nutné ošetření, a tak Trochtovi zachránil život. Život byl sice zachráněn, ale na blok 13 se vrátit nemohl. "Byl zemřen," tak zněl mezi vězni tábora překlad úředního ověření smrti u čísla 12791. Než co se nestalo! Božský režisér změnil na jevišti scénu. Noc přespal Trochta na ošetřovně (pokud vůbec spal) a ráno se radil onen jihoslovanský lékař se svým přítelem, vězněným německým knězem, co dál. Ten Němec právě sloužil na vrátnici a zapisoval jména příchozích z nových transportů. A tak se stalo, že byl vězeň Trochta zapsán s novým přísunem vězňů sice pod svým jménem, ale pod jiným číslem a bez označení RU. Byl přidělen na blok č. 9 a žil - i když bolestně - dál. Zanedlouho poté tlačil Trochta vůz a tu ho najednou zpozoroval esesman, který ho postřelil. Snad vězeň ještě trochu kulhal, snad se upamatoval na jeho tvář. Pouze procedil mezi zuby: "Ty, pojď sem," a ukázal na něj. Odvedl jej od skupiny a poručil mu připravit v široké bečce chlorové vápno, které sloužilo k dezinfekci. Jakmile se Trochta trochu sehnul, udeřil jej lopatou do zad a shodil ho do vápna. Přitom mu nohou přišlápl krk, aby ho tam udusil. Opět kritická situace. Trochta pochopil, že mu zbývá pár chvil života. Začal se modlit modlitby umírajících a svou duši poručil svému Stvořiteli a Spasiteli. Když už se dusil, chtěl se v sebezáchraně ještě jednou nadechnout vzduchu, nečekaně se otočil a prudce trhnul hlavou. Esesmanovi přitom uklouzla noha a sám spadl do kádě. Drama se stupňovalo. Namočený dozorce se rozzuřil. Popadl lopatu a mlátil Trochtu hlava nehlava. A byl by jej možná i dotloukl. Ale nebylo to dosud v Božím plánu. Náhle se spustil alarm, protože někdo utekl z lágru. Dozorce musel plnit svou povinnost a honit uprchlíky. Trochta se uchýlil opět na ošetřovnu: celý dotlučený, pořezaný od lopaty, noha mu ještě více otekla... Ale měl štěstí. Ujal se ho český lékař - vězeň MUDr. Podlaha - a zařizoval věci tak, aby tam mohl zůstat dost dlouhou dobu. Prospělo mu to. Když tam přišel, vážil 46 kg, a když odcházel, měl už 75 kg. Do kamenolomu či na jiné těžké práce se již nevrátil, známému esesákovi se pokud možno klidil z dohledu. Dokonce se se svým zemědělským umem dostal na lehčí práce uvnitř tábora. Blíže se k době mauthausenského koncentráku vrací svými informacemi i P. V. Šebek, předseda APU v Praze, když píše (týdeník Neděle, ročník 1947): Hned jak přišel do Mauthausenu, musel pracovat na "štráfce" na pověstném tzv. sportplacu, kde se umíralo, zabíjelo. Potácel se stále mezi životem a smrtí. Kápové si na něho zasedli, patrně proto, že byl knězem. Musel zvlášť těžce pracovat, ať již sám, nebo ve skupinách se Židy, dělat těžké práce, nosit kameny a odnášet fekálie. K slzám dojímá vyprávění o některých zvlášť smutných dnech, jako např. o Vánocích roku 1943. Do ponurého života vězňů se na Štědrý den vkrádaly tesklivé myšlenky. I ti nejotrlejší, kteří v Boha málo věřili, jihli. Na bloku č. 9 si čeští vězňové připravovali improvizovaný vánoční stromek, někteří z komanda elektrikářů se postarali o jeho osvětlení. Vězeň Trochta organizoval zpěv koled. Každý šetřil něco z jídla nebo nějak pomáhal. Dva nebo tři se spojili na přípravu večeře. Don Trochta se spojil s velmi šikovným bohoslovcem olomouckého semináře, sehnal cibuli s kořením, uvařil polévku a ještě nějakou krmi. Pozval všechny ke své posteli. Sotva však vylezl nahoru, přišel polský bohoslovec - vězeň - s prosbou o sv. zpověď. Don Trochta hned nechal večeři a šel, 58
procházel se v temnu mezi bloky s bohoslovcem, vyslechl jeho zpověď a dal mu rozhřešení. Popřáli si požehnané Vánoce a rozešli se. Mezitím vrazil na světnici Arbeitsführer, proslulý ďábelskou krutostí, strhal dráty ze stromku a vše rozházel. Potkal vracejícího se Trochtu, nechal ho projít, ale pak se obrátil, zavolal ho zpět, a když stál v pozoru, šlehal ho dráty po tváři, až stříkala krev, a obličej mu rozšlehal. Někteří to viděli. Trochta se pak umyl, sedl si na patře na postel a gratuloval ostatním k šťastným a požehnaným Vánocům. Nikdo nic nezpozoroval, jen si všimli, že je nějak málomluvný. Mlčel o svém případě, aby nekazil náladu. Po večeři řídil zpěvy koled, jako by se nic nestalo. Jednou při vynášení kamenů z kamenolomu po schodech smrti byl již na pokraji svých sil a chystal se na smrt. Kamarádi se s ním už loučili, neboť nemohl do kopce a zdálo se, že klesne a vydechne. Tu jej znenadání zavolal kápo, a když se dozvěděl, že jako kněz pracoval v Ostravě, řekl, že jeho rodiče byli také z Ostravy, a přeložil ho na lehčí práci. Kdo tenkrát znal tajné plány Prozřetelnosti?
Dachau Prosinec roku 1944 trávil už vězeň Trochta v koncentračním táboře v Dachau. Život tam byl poněkud snesitelnější, zato hladu bylo víc. Mezi první, kdo jej přivítal, patřil Mons. Beran. V Dachau bylo samostatné kněžské oddělení. Zima uběhla v opravdovém mrazu, bídě, práci a neustálém strachu o holý život, protože každým dnem tu umíralo mnoho lidí. Na jaře roku 1945 byla již situace chaotická. Spojenecká vojska vstupovala postupně na území německy mluvícího obyvatelstva a nacistická vláda si nepřála, aby se vězni v koncentrácích dostali živí do rukou spojeneckých armád. Trochta byl do Dachau ještě dopraven dobytčákem, ale později byly organizovány tzv. pochody smrti. Vězni byli hnáni pěšky ve sněhu a nepohodě z jednoho tábora do druhého, tak aby po cestě zahynuli. I v Dachau museli třikrát nastoupit s tlumoky na svůj pochod smrti. Vězni zde však věděli již dva měsíce předem, jaký osud je jim plánován. Byl tam totiž vězněn mladík, lesník Jan Brlica, který pocházel stejně jako Trochta z Francovy Lhoty a znal ho. Byl to šikovný a podnikavý kutil a vyznal se i v rádiu a vysílačkách, kterých v táboře přibývalo. V Dachau se stal sluhou velitele tábora. Uklízel v úřadě, zametal, při sezeních nosil pánům kávu. Jednou pozoroval, že diskuse je zvlášť dlouhá a živá. Když pánové odešli, zůstaly na stole k uklízení nejen šálky od kávy a špačky od cigaret, ale zbyl tam i na kousky roztrhaný papír. To vzbudilo Brlicovu pozornost. Všechny kousky papíru pečlivě sebral, dobře ukryl a přinesl je svému spolurodáku Trochtovi. Složit znovu k sobě mnoho útržků papíru nebylo zas tak jednoduché. Vyžadovalo to čas a opatrnost. 59
Na Trochtovu radu se toho ujala skupina vězňů, kteří pracovali na plantáži, kde nebyli tolik střeženi. Výsledek byl ohromující. Jednalo se o telegramy zaslané Himlerem z Berlína, které určovaly způsob likvidace tábora. Všichni ruští vězni měli být co nejdříve vyhubeni. Dále se nařizovalo, aby v případě ohrožení tábora byli vězni pěšky přehnáni do nejbližšího tábora, mrtví pak cestou společně zakopáni. A skutečně: 26. dubna muselo nastoupit na apelplac 6 887 sovětských zajatců a Židů a ve skupinách po tisíci pěti stech je hnali směrem na jih. Cestou jich byly stovky zastřeleny, jiní padli vyčerpáním. Zbytek kolon osvobodili na různých místech Američané. Když se začátkem dubna přiblížila fronta, vydali se z pražského ústavu mladí salesiánští bohoslovci Jan Jeřábek a Josef Pustka na dobrodružnou cestu do Mnichova, aby se tam pokusili navázat spojení s donem Trochtou a případně mu nějak pomohli. Cesta se protáhla od pondělka do čtvrtka a teprve v pátek se jim podařilo dostat se k lágru a předat Trochtovi trochu jídla na připravovaný pochod smrti. Nebylo to zdaleka jednoduché a bylo by to vlastně nemožné bez pomoci pana faráře z Dachau. Také zeslabená ostraha koncentráku, která již přestávala fungovat, jim to ulehčila. Přesto tento čin vyžadoval velkou dávku odvahy a oddanosti k donu Trochtovi. Obyvatelstvo v Dachau mělo ve své většině zájem, aby činnost tábora co nejdříve skončila. V dubnu přijel do Dachau nákladní vlak s padesáti vagony mrtvol ke spálení. Táborové krematorium na to nestačilo a hrozilo nebezpečí nákazy. Sami obyvatelé navázali spojení a spolupráci s americkou armádou. Ta se pak nečekaně objevila v neděli ráno 29. dubna 1945 před táborem. Byla to poměrně malá četa, ale zaskočení a namnoze již prchající esesmani se k protiútoku neodhodlali. A tak přesně v 5 hodin 28 minut se otevřela hlavní brána a propuklo ohromné nadšení. Američané vězňům přivezli jídlo a šaty a odvšivili je. V táboře se rozšířil tyfus, mnozí vážně onemocněli a kolem dvou tisíc bývalých vězňů ještě následně zemřelo. Hned po osvobození napsal dr. Trochta z tábora svým představeným do Turína krásný dopis, v němž mimo jiné píše: Děkuji Panně Marii Pomocnici za zázrak, že jsem se zachránil. Nyní již bych chtěl slavit její svátek doma. Jeřábek a Pustka se spletitými cestami proplétali mezi armádami zpět do Prahy. V předvečer svátku Panny Marie Pomocnice křesťanů, dne 23. května 1945, se objevil ThDr. Štěpán Trochta ve své trestanecké čepici mezi svými chlapci a spolubratry v pražském ústavu. Právě před třemi roky zde nabízel svůj život Bohu za záchranu ústavu a svých drahých. Byl vyslyšen. Ústav škody neutrpěl a jeho ředitel se obohatil nejen krutými zkušenostmi, ale i velikými zásluhami. Díky Boží ochraně se tedy přece vrátil. S podlomeným zdravím, ale s cennými zkušenostmi se znovu zapojuje do práce. Spolubratři salesiáni jsou přesvědčeni, že vystřídá v úřadě inspektora "stařečka" Stuchlého. Ale Svatý otec Pius XII. ho v roce 1947 jmenuje sedmnáctým litoměřickým biskupem. Do svého biskupského znaku píše slova: ACTIO – SACRIFICIUM – CARITAS (práceoběť-láska). Stává se nejmladším biskupem českého a slovenského sboru, má nejvíce postiženou diecézi, má pověst dobrého diplomata. Stává se mluvčím biskupského sboru v obtížných jednáních s vládou v těžké situaci jaká v naší vlasti po únorovém převratu pro církev nastala. Pověst o jeho umění vyjednávat nepřeháněla. Podstupoval tím ale nemalé riziko. Jeho robustní postava s žoviálním veselým výrazem přímo lákala, aby se na něj hodně nakládalo. Trochta taková 60
poslání velkoryse bral, i když věděl, že na to doplatí. A skutečně doplatil, především svým zdravím a u málo informovaných i svou dobrou pověstí. Ale průtahy zachránil čas, který využili jiní, aby se uklidili do bezpečí. Věřil, že obětovat se osobně pro dobrou věc tam, kde se do toho nikomu nechce, má svou hodnotu a sílu a přinese nakonec dobré ovoce. on sám se ho již nedožil. Dožili se ho jiní a on jim to jistě ze srdce přeje, protože byl skutečnou osobností.
Ani v koncentráku nebylo tak zle V roce 1951 mnohé překvapilo, když se jeho jméno objevilo mezi těmi, co složili slib věrnosti socialistické republice. V té době byl internován ve své rezidenci a k složení slibu byl násilně odvezen. Když ho přivezli zpět do rezidence, uvítala ho jeho maminka slovy: "Jestli jsi jim to podepsal, nejsi mým synem." Bylo to tvrdé, ale nehájil se, ani před maminkou, ani před svými kněžími. Když se na něj sypaly maléry, neměl ve zvyku se z nich vykrucovat. Věřil v Boží prozřetelnost, že ho sama obhájí, bude-li to v zájmu Boží věci. Biskup Trochta mlčel tak dlouho, až jeho domnělé kolaborantství ocenil režim 25 lety vězení a mnohem později Pavel VI. kardinálským purpurem. Biskup Trochta se dočkal návratu do své diecéze v roce 1968. Začíná další (kolikátá již?) etapa v Trochtově životě, který byl a ještě bude bohatý. Tvrdé vězeňské podmínky vyměnil sice za příjemnější bydlení u bratra Josefa v Praze, ale kontrola a sledování zůstaly, jen se změnila jejich forma. Staly se rafinovanějšími. V padesátých letech se pokoušeli odtrhnout jej od biskupského sboru a využít pro založení národní církve. Neuspěli. Trochtovu jasnou diplomatickou hranici tvořila věrnost víře a římskokatolické církvi. Intermezzo v takovém "laškování" tvořila jeho internace v Litoměřicích spojená s dezinformací. Když představitelé moci poznali, že i tyto formy jsou neúčinné, popustili uzdu Státní tajné bezpečnosti a skončil v kriminálním ponížení, o němž nerad mluvil. Byl týrán nejen fyzicky jako v nacistickém koncentráku, ale i psychicky. Jeho lidská důstojnost byla degradována způsoby, o nichž sice existují svědectví, ale z úcty k člověku je nelze uvést. Trochta sám tyto praktiky označil slovy: K tomu se ani Němci nesnížili! 61
Všem velkoryse odpustil, a začal znovu s chutí pracovat. Poměry se však vyvíjely pro církev nepříznivě. Byla znovu zatlačována do kouta, odkud se odvážila v době "Pražského jara" trochu vykročit." Trochtovi to přineslo nová utrpení. Mohl sice cestovat do Říma, ale jak ponižující muselo být pro něj vědomí, že i tam je na každém kroku sledován a hlídán. Kardinálem byl jmenován 28. dubna 1969 papežem Pavlem VI. Jmenování však bylo "in pectore", tedy nebylo zveřejněno. Ke zveřejnění došlo až v roce 1973, k velké nelibosti režimu, s kterým se tehdy Přivítání kardinála Trochty v Bánově (tehdy jeho jmenování kardinálem skryto „v srdci papeže“). Ve farnosti sv. Martina uděloval Svatý stolec pokoušel zůstávalo litoměřický biskup po dva dny svátost biřmování: 6.-7. září.1969. vyjednávat. V té době už K těmto letnicím Ducha svatého připravoval biřmovance někdejší Trochtův kardinál Trochta zase slýchal spoluvězeň, P. František Petrů. Tomu pak byl na nátlak bánovských komunistů odňat státní souhlas! Až přičiněním zlínského děkana, probošta Bernarda tolik slibů a hrozeb, že si je Přerovského, mu byl udělen zpět pro rodnou farnost biskupa Theodora Kohna – ani nestačil pamatovat. Měl Březnici u Zlína. Při té příležitosti zazněla památná ignorantní věta komunistického dozoru nad Církví, zlínského církevního zdravou moravskou páteř a představitele tajemníka, že „Petrů může mít pouze homílii, ale kázání v žádném případě!“ myslel hlavou. Z toho mělo mnoho panských lokajů strach. Neznali jeho laskavou moudrost, otcovské srdce a smysl pro humor, jimiž uměl obejmout každého, kdo ukázal jen trochu dobré vůle.
Po mučednickém životě mučednická smrt Omezování jeho činnosti neustále pokračovalo. Musel nečinně přihlížet, jak církevní tajemníci kladou překážky horlivým kněžím, znemožňují jejich pastoraci ve farnostech, jak jsou zabavovány jeho pastýřské listy, jak je prováděna soustavná ateistická propaganda, rozpadají se kostely. A zhoršovalo se také jeho zdraví vystavené v minulosti tolika zátěžím. Srdce vypovídalo a zrak se stále více kalil. Začátkem roku 1974 to dosáhlo takového stadia, že se operace stala nezbytnou. Operace dopadla jen částečně dobře. Ve středu 27. března se vrátil z nemocnice do Litoměřic s naléhavým doporučením lékařů, aby zachovával absolutní klid. To však nebylo zcela v jeho moci. Kardinál Casaroli ve své knize uvádí: V pátek 5. dubna byl prakticky donucen přijmout krajského církevního tajemníka, jistého Dlabala. Ten si v podnapilém stavu vynutil nepřetržitých šest hodin jednání. Dlabal křičel a vyhrožoval a chtěl přinutit kardinála přijmout jistá opatření vůči některým kněžím, zvláště salesiánským spolubratřím, kteří s ním žili jako přímí spolupracovníci. Podle osobního kardinálova sekretáře v jistém okamžiku křičel na něj nadávky jako "ty hnusný starče, jestli nepropustíš všechny ty salesiány, tak ti zpřerážím hnáty" a podobně. Po tomto dlouhém, vyčerpávajícím konfliktu kardinál jen řekl: "Myslím, že to bude moje smrt." A dříve než kdy jindy se odebral na lůžko. 62
V 6 hodin večer už k smrti vyčerpaný Trochta nedokázal pokračovat v jednání a nařídil P. Pekárkovi, aby opilého Dlabala odvezl domů do Ústí nad Labem, neboť již nehodlá nadále snášet jeho sprosté a ponižující řeči. Co si P. Pekárek o církevním tajemníkovi myslel, nejlépe dosvědčuje fakt, že s ním odmítl jet autem sám a vyžádal si spolujezdce, který by byl svědkem, pokud by došlo k nějakému incidentu (tuto úlohu sehrál generální vikář P. Dr. Holoubek). Oba později shodně konstatovali, že to, co se dělo za jízdy, nelze slušnými slovy popsat. K následujícímu dni - sobotě 6. dubna - se vyjadřuje sekretář P. Josef Pekárek následovně: Příštího dne řeholní sestra dominikánka Aimona marně čekala na ranní probuzení otce kardinála. Otevřela dveře jeho pokoje a zjistila, že nehybně leží na své posteli. Zavolala Mons. Korejse, který ihned pochopil, oč jde, a udělil ochrnulému pacientovi svátost pomazání nemocných. Pak zavolal jeho osobního lékaře MUDr. M. Zbořila a postaral se o převoz do nemocnice. Odpoledne krátce před 15. hodinou pan kardinál skonal. V telegramu zaslaném Svatým otcem čteme: Vigil pastor, fidei defensor (bdělý pastýř, obránce víry)... dal všem vzácný příklad, jak se má hájit křesťanské náboženství... byl služebník dobrý a věrný svého Pána. Státní bezpečnost a komunistické úřady cenzurovaly úmrtní oznámení a na závěr se pokusily zabránit jeho odeslání (ačkoliv neslo jimi schválený text). Řeholnice, která nesla oznámení na litoměřickou poštu, zaslechla po předání, jak pracovnice pošty říkají jedna druhé: To je vono, do koše s tím!. Sestry však v tomto případě státní úřady přelstily, když znovu připravily dopisy (v nichž byly dvě verze oznámení – originální a zcenzurovaná) a nechali vrátného biskupství, aby poštu zavezl do Prahy a s pomocí svého známého ji nechal rozeslat hradní poštou. Byly též kladeny překážky v účasti na pohřbu, která měla být maximálně omezena, zahraniční hosté nesměli koncelebrovat mši svatou či mluvit na pohřbu a některým nebyl dovolen vjezd do země (nejvýznačnější z takto odmítnutých hostů byl polský primas, kardinál Stefan Wyszyński). Krakovský arcibiskup Karol Wojtyla během posledního rozloučení porušil zákaz úřadů a pronesl nad rakví krátký proslov, v němž Trochtu označil za mučedníka. Jeho beatifikační proces se nachází ve fázi sbírání materiálů. 63
EPISTULAE
Em.mo P.D. Francisco S.R.E. Presbytero Cardinali Tomášek, Archiepiscopo Pragensi, VII expleto saeculo ab obitu Beatae Agnetis a Praga (List papeže Jana Pavla II. pražskému arcibiskupovi, Františku kardinálu Tomáškovi, u příležitosti 700. výročí úmrtí sv. Anežky České)
Ctihodný a milovaný bratře, v roce, kdy církev slaví osmisté výročí narození serafínského Otce Františka z Assisi, je vhodné si také připomenout, že 2. března uplyne sedm set let od blažené smrti blahoslavené Anežky České, která spolu se svatou Klárou věrně kráčela v jeho šlépějích, když opustila dům, bratry, sestry, matku i otce pro lásku ke Kristu a aby vydávala svědectví Jeho evangeliu (srv. Mk 10,19). Žila a zemřela v Praze, pověst jejich ctností se však už za jejího života šířila celou Evropou. Proto se i já chci připojit, jak to činili už moji předchůdci a zvlášť její současník Řehoř IX., k oslavě této blahoslavené, kterou právem po staletí Pražané a český lid vzývají jako svou přímluvkyni u Boha, a která je současně také jednou z nejušlechtilejších postav Vašeho národa. Život blahoslavené Anežky byl mimořádný, stejně jako i celá její osobnost. Byla dcerou českého krále Přemysla Otakara I., narodila se na přelomu prvního desetiletí třináctého století a byla spřízněna s předními královskými a knížecími rodinami střední Evropy a Dánska. Po otci pocházela ze slavného rodu českých světců Ludmily a Václava, její pratetou byla svatá Hedvika Slezská, její sestřenicí svatá Alžběta Durynská a její neteří svatá Markéta Uherská. Klidu rodinného života se však těšila jen krátce. Už jako tříletá byla spolu se starší sestrou Annou poslána do kláštera cisterciaček v Trebnici u Vratislavi, v němž tehdy žila i svatá Hedvika. Ta útlému děvčátku vštěpovala základní pravdy víry, ta ji učila i prvním modlitbám a uváděla ji do křesťanského života. Příklad tety se hluboce vepsal do Anežčina srdce a následně ji provázel celým životem. V šesti letech byla svěřena premonstrátkám doksanského kláštera, kde se naučila číst a psát. Už tam byla tak zaujata modlitbou, že jí dávala přednost před hrami s kamarádkami. Zasnoubení s Jindřichem, sicilským a německým králem, synem císaře Fridricha II., vytrhlo osmiletou Anežku ze zátiší kláštera a uvedlo ji do světského prostředí vídeňského dvora, kde jako budoucí císařovna měla nabýt patřičného vychování. Ale Anežka se tam necítila dobře. Rozdávala hojné almužny a častými posty umrtvovala své tělo. Už tehdy se zcela zasvětila Matce Boží a po jejím příkladu toužila uchovat své panenství neporušené. Zásnuby tedy byly zrušeny. Přesto však se česká princezna nevyhnula politickým spekulacím, které se na její účet odehrávaly na pražském královském dvoře. Za manželku ji chtěl i sám císař Fridrich II. a ze sňatku sešlo jen díky samotnému papeži Řehoři IX., 64
který na Anežčinu prosbu intervenoval u jejího bratra. Zpráva o tomto odmítnutí, zdůvodněném slovy apoštola: „ti, kdo mají co dělat s tímto světem, ať v něm neutkvějí, neboť věci tohoto viditelného světa pomíjejí“ (1Kor 7,31), se však rozšířila po celé Evropě a vzbudila velký obdiv. Anežka si z celého srdce přála žít evangelijní ideál a „starat se o věci Páně, aby byla svatá na těle i na duši“ (1Kor 7,34). Dobře totiž věděla, že kdo se dá přemoci láskou k pozemským statkům, není s to radovat se v Pánu (srv. Sv. Řehoř Veliký, In Ezechielem II., XVIII., IX., 16: CCL 142, str. 896). Když se od českých šlechticů, kteří se vrátili z Itálie, dozvěděla o sv. Františkovi z Assisi a o novém řádu svaté Kláry, zatoužila i ona následovat chudého Krista v naprosté chudobě. Zbavila se proto všech svých šperků, ozdob i rouch a výtěžek rozdala chudým, maje na paměti, že dobré skutky, i ty, co pocházejí z pomíjivých statků, nepomíjejí nikdy. Příklad svaté Hedviky a svaté Alžběty Durynské, „těšitelky nuzných“, ji vedl k založení hospice v Praze, a při něm bratrstva Křižovníků s Červenou hvězdou (kteří se později stali řeholními kanovníky, srv. Annuario Pontificio 1981, str. 1207), aby pečovali o nemocné. Anežka sama pak vstoupila do kláštera klarisek, který předtím zbudovala v Praze na břehu Vltavy v části, které se dodnes říká „Na Františku“. „Jako holubice se vznesla z potopy zvráceného světa do archy svatého řádu“ (J. Kapistrán Vyskočil, Legenda blahoslavené Anežky a čtyři listy svaté Kláry, Praha 1932, str. 107), provázena dalšími pěti dívkami, dcerami předních pražských šlechtických rodin. V klášteře se k nim připojilo pět klarisek, pocházejících z Trenta, které tam vyslala sama svatá Klára. Ta jí později od svatého Damiána poslala list, v němž vyjadřuje potěšení z Anežčina věhlasu, „známého nejen jí, ale skoro celému světu“ a s nadšením chválila ji chválila za to, že dala přednost 65
zasnoubení s Kristem přede všemi poctami světa, a z celým srdcem si zvolila „přesvatou chudobu a tělesná strádání“, a tak se stala nevěstou „nejvznešenějšího Ženicha“ (Vyskočil, cit. dílo, List I., str. 139). Tak se mezi oběma Božími ženami zrodilo jedno z nejkrásnějších přátelství. Přestože jim nebylo dáno setkat se na této zemi, a jejich životy se tolik lišily, pojila je stejná láska ke Kristu a táž touha po svatosti. Klášter klarisek v Praze se díky Anežčinu příkladu stal ohniskem, z něhož vznikaly další kláštery v Čechách, Polsku i v jiných zemích. Anežka se vzdala i své pravomoci nad hospicem, který založila a jenž měl klariskám zajišťovat nezbytnou obživu, a prohlásila, „že chce raději trpět nouzi a bídu, než se odklonit od Kristovy chudoby“ (Vyskočil, cit. dílo, str. 109). Láska, planoucí v jejím srdci jí nedovolovala uzavírat se do neplodné samoty, ale vedla ji k tomu, aby se dala do služby všem. Starala se o nemocné sestry, pečovala o malomocné a postižené nakažlivými chorobami, prala jim šaty a v noci je vyspravovala, a tak dosvědčovala, že stavba jejího duchovního života spočívá na pevném základě pokory. Tak se stala matkou nuzných a získala si v srdci pražských chudých a prostých místo, které jí patří po staletí. Její činorodá láska byla živena modlitbou, soustředěnou na Kristovo utrpení. Trpící Kristus totiž pro ni byl vyjádřením nejvyšší lásky a jeho Kříž jí dodával útěchu především v posledních letech jejího života, kdy s hrdinskou trpělivostí a bez nářku snášela neštěstí, křivdy, chudobu i nemoci, a tak až do krajnosti následovala Krista. Milovala samotu jako příležitost oddávat se modlitbě a kontemplaci, během níž často upadala do extáze. Se spolusestrami nehovořila mnoho, ale pokud mluvila, její slova byla prodchnuta láskou ke Kristu a touhou po ráji, takže jen stěží skrývala slzy. Jako vzácné dědictví Františkovo a Klářino uchovávala úctu k Eucharistii, a bylo to její zásluhou, že tato pronikla i do klášterů řádu a později vyvrcholila v touhu po každodenním svatém přijímání. Utrpení provázelo Anežku neustále. Byla často nemocná. Když se jednou roznemohla natolik, že tušila blízký konec a chtěla přijmout viatikum, niterný hlas ji ujistil, že ji na věčnost předejdou všichni členové její rodiny. A vskutku, během svého dlouhého života viděla umírat svého otce, některé příbuzné, své bratry a sestry, - a mezi nimi i samotného krále Václava I., jehož se jí podařilo smířit ve svém klášteře s odbojným synem Přemyslem Otakarem, a byla svědkem jejich polibku míru, - a téměř všechny jejich děti. Aby vypila kalich utrpení až do dna, měla 26. srpna 1278 během večerních modliteb vidění tragické smrti svého synovce, krále Přemysla Otakara II., který toho dne padl v bitvě na Moravské poli. 66
Také Klára, její nejmilejší sestra, zemřela mnoho let před ní, roku 1253, v roce, kdy zemřel její otec. Přátelství mezi Anežkou a Klárou trvalo dvě desetiletí, bylo stále ryzejší a tím silnější až do té míry, že italská světice milovala českou blahoslavenou jako matku i dceru zároveň. Před smrtí se s ní rozloučila tklivým listem, v němž ji nazvala „polovinou své duše“ (Vyskočil, cit. dílo, List IV., str. 147). Anežčin život pohasínal jako obětní svíce za obzvlášť smutných okolností. Čechy byly po smrti Přemysla Otakara II. obsazeny cizími vojsky, panoval tu zmatek a násilí, lidé mřeli hladem a morem, a před branou klarisek, jejichž spíže byly prázdné, se tísnili vyhladovělí umírající, hledající pomoc. Uprostřed těchto hrůz Anežka – už tehdy uctívaná jako svatá – uzavírá 2. března 1282 svou pozemskou existenci. Její odchod ze světa byl prodchnut láskou okolostojících sester a Menších bratří, i její vroucí touhou po nebeském Ženichu. Ještě před smrtí sestry napomínala, aby Jej vždy věrně milovaly a následovaly Ho v pokoře a chudobě, a po příkladu svatých Františka a Kláry byly vždy podřízeny jeho Zástupci a Římskému Stolci. Tak v přesmutné době, kdy usoužení a opuštění Čechové úpěnlivě vzývali svého národního ochránce svatého Václava, aby „nedal zahynouti jim ni budoucím“ („Svatováclavský chorál“), mohli otevírat svá srdce i Anežce, dceři téhož královského rodu, která z útrap oněch dnů odešla na věčnost, aby jim pomáhala u trůnu svého božského Ženicha. A tak tomu bylo i později. Její krajané, vědomi si její dobroty a milosrdenství, jak je projevovala během pozemského života, hledali u ní útočiště a pomoc, a tak vznikla úcta, kterou potvrdil a schválil můj předchůdce Pius IX. v roce 1874. Co však nyní, můj ctihodný a milovaný bratře, říká tato vaše Blahoslavená vám, kteří žijete v její zemi v dnešní době? Především stojí před vašimi zraky jako vzor dokonalé ženy (srv. Př 31,10), která umí uskutečňovat své ženství ve velkorysé a nezištné službě, jež v jejím případě zahrnovala celý národ, od královské rodiny až po ty nejchudší a nejodstrčenější. Zasvěcené panenství učinilo její srdce svobodným, více jej zapálilo láskou k Bohu a ke všem lidem (srv. Perfectae Caritatis cit. u Jana Pavla II., Familiaris consortio, 16), a dosvědčilo, „že Boží království a jeho spravedlnost je onou drahocennou perlou, která stojí za to, aby se jí dala přednost před jakýmkoli jiným byť sebecennějším pokladem, protože je jedinou nepomíjející hodnotou“ (Jan Pavel II., Familiaris consortio, 16). Jako zakladatelka řádu Křižovníků s červenou hvězdou, který trvá dodnes, a prvního kláštera klarisek na českém území, Anežka ukazuje i na hodnotu řeholního institutu, kde bratři a sestry „po příkladu prvotní Církve, v níž obec věřících měla jedno srdce a jednu 67
duši (srv. Skt 4,32), vedou společný život, setrvávajíce na modlitbách a ve společenství téhož ducha“ (srv. Skt 2,42; Perfectae Caritatis, 15). Jako pravá dcera svatého Františka, uměla Anežka „moudře užívat stvořených věcí tak, aby už nyní přiváděly k tomu, co je věčné“ (Vstupní modlitba 17. neděle v mezidobí). Sytila hladové, starala se o nemocné, posluhovala starým, povzbuzovala bezradné a tak dokázala přinášet pokoj a smíření, dodávat útěchu a novu naději. Ctihodný bratře, není snad třeba i dnes takové ochotné a nezištné služby? I tam, kde by už nebyli ti, kdo hladovějí po chlebu hmotném, žije přece ještě tolik lidí, kteří se cítí osamoceni a opuštěni, kteří jsou zarmoucení a zoufalí, kterým chybí teplo upřímné lásky a světlo ideálu, který neklame. Nepotřebují snad potkat ve svém životě Anežku, která by jim přinesla pokoj a radost, úsměv a naději? Tajemství blahoslavené Anežky tkvělo v jejím spojení s božským Ženichem, v její modlitbě. V modlitbě, které se naučila ještě jako dívenka od svaté Hedviky, modlitbě, která se stala dýcháním její duše a nevyčerpatelným pramenem nesmírné síly, kterou projevila v tolika zkouškách svého života. Jaký to příklad pro kněze a řeholníky, pro vychovatele a rodiny! Bez Krista nejsme křesťany, ale nelze mít Krista, jestliže ho nehledáme ve stálé a vytrvalé modlitbě. „Kdo zůstává ve mně a já v něm, přináší mnoho ovoce, neboť beze mě nemůžete dělat nic“ (Jan 15,5). Blahoslavená Anežka si zvolila evangelium, a žila i jeho blahoslavenství. Blahoslavenství chudých, plačících, tichých, těch, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, blahoslavenství milosrdných, šiřitelů pokoje, pronásledovaných (srv. Mt 5,3-10). Její život a zvláště jeho poslední léta, nebyly snadné. Ale ona, právě proto, že byla čistého srdce, dokázala ve všech lidských událostech vidět Boha, a proto zůstávala silná a plná důvěry, vědoma si toho, že (těm, kdo milují Boha všechno napomáhá k dobrému“ (Řím 8,28). Anežka nebyla okrajovým příběhem vašich dějin, Spíše je jedním z posledních a nejkrásnějších květů dynastie Přemyslovců, kteří vstoupili do dějin svatým Václavem a jeho babičkou svatou Ludmilou, kterou pokřtil svatý Metoděj. Jde o kořeny vaší národní kultury, o vaši duchovní identitu. Střezte žárlivě toto dědictví a předávejte je neporušené vašim dětem! Kéž Vám z nebe pomáhá blahoslavená Anežka, tak jako svou přímluvou přispívala tolika generacím před vámi během pohnutých dějin vaší vlasti. A protože jde o apoštolku františkánské spirituality ve vaší zemi, rád bych, milovaný a ctihodný bratře, použil slov Prosťáčka z Assisi: „Ať vám Pán žehná a ochraňuje vás! Ať vám ukáže svou tvář a je k vám milosrdný! Ať na vás milostivě pohlédne a dá vám svůj pokoj!“ Ze srdce uděluji své zvláštní apoštolské požehnání Tobě, Tvým ctihodným spolubratřím v biskupské službě, kněžím a seminaristům, řeholníkům a řeholnicím, i všem věřícím Československa.
Z Říma, 2. února 1982, čtvrtého roku mého pontifikátu.
68
POŘAD BOHOSLUŽEB: 17. - 24. listopadu 2013 DEN
NEDĚLE 17. listopadu
LITURGIE
33. NEDĚLE V MEZIDOBÍ SBÍRKA NA CHARITU
FARNOST
za + Františka a Ludmilu PUSTIMĚŘ KÜHNDLOVY a syna Zdeňka 8.00 za + Marii SEDLÁKOVOU, DRYSICE manžela a syna 9.30 za + Otakara DRAGONA, PODIVICE + rodinu a duše v očistci 11.00
PONDĚLÍ 18. listopadu
POSVĚCENÍ ŘÍMSKÝCH BAZILIK SV. APOŠTOLŮ PETRA A PAVLA
PUSTIMĚŘ 17.00
ÚTERÝ 19. listopadu
ÚTERÝ 33. TÝDNE V MEZIDOBÍ
PODIVICE 8.00
STŘEDA 20. listopadu ČTVRTEK 21. listopadu PÁTEK 22. listopadu
STŘEDA 33. TÝDNE V MEZIDOBÍ ZASVĚCENÍ PANNY MARIE V JERUZALÉMĚ SV. CECÍLIE, PANNA A MUČEDNICE
DRYSICE 17.00 PUSTIMĚŘ 17.00 PUSTIMĚŘ 17.00
SOBOTA 23. listopadu
SV. KLEMENT I., PAPEŽ A MUČEDNÍK
PODIVICE 8.00
SLAVNOST
PUSTIMĚŘ 8.00
NEDĚLE 24. listopadu
JEŽÍŠE KRISTA KRÁLE KONČÍ ROK VÍRY
ÚMYSL MŠE SV.
DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00
za + Libuši HNÍZDILOVOU a rodiče z obou stran za + Drahomíru a Josefa GERYKOVY a Boží požehnání pro živou rodinu za + Jana ADAMCE, +bratra a dvoje rodiče za + Vojtěcha JANSKÉHO, manželku, rodiče a duše v oč. za +Bohumilu CHARVÁTOVOU a Boží požehnání pro živou rodinu na poděkování za 75 let života, dar zdraví a Boží požehnání pro rod. BENÍČKOVU a MAHDALOVU za + Jaroslava DRBALA a Boží požehnání pro rodinu za + Boženu KLUDÁKOVOU, manžela, dvoje rodiče a sourozence za farnosti Podivice, Pustiměř a Drysice
ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC LISTOPAD 1. Za kněze prožívající těžkosti, aby na své cestě věrnosti nacházeli posilu, ve svých pochybnostech povzbuzení a ve svém utrpení útěchu. 2. Za církve v Latinské Americe, jež jsou plodem misií z Evropy, aby vysílaly misionáře ostatním církvím. 3. Aby křesťané upřímně hledali cestu k jednotě a usilovali o její dosažení. FARNÍ INFORMÁTOR, XIX. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznam. 517356351, GSM: 723593106; mail:
[email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks = 20,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.
69
POŘAD BOHOSLUŽEB: 24. listopadu - 1. prosince 2013 DEN
NEDĚLE 24. listopadu
PONDĚLÍ 25. listopadu ÚTERÝ 26. listopadu STŘEDA 27. listopadu ČTVRTEK 28. listopadu PÁTEK 29. listopadu SOBOTA 30. listopadu
NEDĚLE 1. prosince
LITURGIE
FARNOST
ÚMYSL MŠE SV.
SLAVNOST
PUSTIMĚŘ 8.00
za + Jaroslava DRBALA a Boží požehnání pro rodinu za + Boženu KLUDÁKOVOU, manžela, dvoje rodiče a sourozence za farnosti Podivice, Pustiměř a Drysice za + Růženu a Petra POHLODKOVY a Boží požehnání pro živou rodinu za farnosti Podivice, Pustiměř a Drysice za +Boženu FRYŠTENSKOU, manžela a rodiče za + Anežku BENÍČKOVOU, +r. HRANCOVU a BĚLÁNKOVU za duše v očistci, na které nikdo nepamatuje za + rodinu KRPCOVU, RICHTEROVU a Boží požehnání pro živou rodinu za +Františka JURÁSKA, syna, Boží požehnání pro rodinu JURÁSKOVU a MIKULKOVU za živou a + rodinu MALÝCH, BUREŠOVU a HODINKOVU za +Františku POSPÍŠILOVOU, manžela, syna a + rodinu
JEŽÍŠE KRISTA KRÁLE
DRYSICE 9.30
KONČÍ ROK VÍRY
PODIVICE 11.00
SV. KATEŘINA ALEXANDRIJSKÁ, PANNA A MUČEDNICE
PUSTIMĚŘ 17.00
PÁTEK 34. TÝDNE V MEZIDOBÍ
PODIVICE 8.00 DRYSICE 17.00 PUSTIMĚŘ 17.00 PUSTIMĚŘ 17.00
SVÁTEK - SV. ONDŘEJ, APOŠTOL
PODIVICE 8.00
1. NEDĚLE ADVENTNÍ
PUSTIMĚŘ 8.00
ZAČÁTEK NOVÉHO LITURGICKÉHO ROKU
DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00
ÚTERÝ
34. TÝDNE V MEZIDOBÍ STŘEDA 34. TÝDNE V MEZIDOBÍ ČTVRTEK 34. TÝDNE V MEZIDOBÍ
PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA
INTENCE MŠÍ SVATÝCH NA I. POLOLETÍ 2014 (1.1. - 30.6.2014) zapisuji 1. - 15. prosince 2013 po mši svaté ve všední dny (Pustiměř, Drysice – na faře; Podivice: i v neděli - v sakristii). PAMATUJTE VČAS NA SVÁ JUBILEA!
FARNÍ INFORMÁTOR, XIX. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznam. 517356351, GSM: 723593106; mail:
[email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks = 20,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.
70
