FARNÍ INFORMÁTOR 5. NEDĚLE VELIKONOČNÍ – 20. 4. 2008
Ať spočine na nás, Hospodine, tvé milosrdenství, jak doufáme v tebe.
MODLITBA RŮŽENCE SVĚTLA PŘED SLAVENÍM EUCHARISTIE V KRYPTÁCH BAZILIKY SV. MARKA V
BENÁTKÁCH, 14. 6. 2007
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, Bůh bdí nad těmi, kdo doufají v jeho milost. Proto k němu s důvěrou volejme, neboť jeho milosrdenství trvá navěky: L: MILOSRDNÝ BOŽE, SMILUJ SE NAD NÁMI. z Prosme za Svatého Otce Benedikta XVI., aby jeho apoštolská cesta po Spojených státech amerických byla výzvou k hlubšímu poznání Krista, naší naděje. z Prosme, aby se naše farní společenství každodenně obracelo k Bohu, a tak stále věrohodněji vydávalo svědectví evangeliu. z Ty, jenž jsi vzkříšením svého Syna, Ježíše Krista, zlomil moc hříchu a smrti, dej, aby tam, kde dosud panuje nenávist, touha po pomstě; kde válka přináší bolest a smrt nevinných; moc tvého milosrdenství zklidnila mysl i srdce a dala vzejít pravému míru. z Prokaž své milosrdenství našim zemřelým bratřím a sestrám. K: Věčný Otče, do rukou tvého milosrdenství vkládáme s důvěrou osudy světa i každého člověka. Dej, aby všichni zakusili tvé milosrdenství a v Tobě, Trojjediném Bohu, nacházeli zdroj naděje. Věčný Otče, pro bolestné utrpení a vzkříšení svého Syna, smiluj se nad námi i nad celým světem. L: Amen.
LITURGICKÉ TEXTY 5. NEDĚLE VELIKONOČNÍ 1. ČTENÍ – SKT 6,1-7
Čtení ze Skutků apoštolů. V těch dnech, když počet učedníků rostl, začali helénisté projevovat proti Hebrejům nespokojenost, že prý jejich vdovy jsou při každodenním podělování zanedbávány. Dvanáct apoštolů proto svolalo veškeré množství učedníků a řekli: "Nebylo by správné, abychom my zanedbávali Boží slovo a sloužili při stole. Proto, (bratři a sestry), vyberte ze svého středu sedm mužů, kteří mají dobrou pověst a jsou plní Ducha a moudrosti, a my je ustanovíme pro tento úkol. My však se chceme nadále věnovat modlitbě a službě slova." Ten návrh se zalíbil celému shromáždění. Vyvolili tedy Štěpána, muže plného víry a Ducha svatého, dále Filipa, Prochora, Nikanora, Timona, Parmena a Mikuláše, proselytu z Antiochie. Postavili je před apoštoly a oni na ně za modlitby vložili ruce. Boží slovo se šířilo stále více a počet učedníků v Jeruzalémě velmi rostl. Také velké množství kněží poslechlo a přijalo víru. ŽALM 33
Radujte se, spravedliví, z Hospodina, – sluší se, aby ho dobří chválili. – Citerou oslavujte Hospodina, – hrejte mu na desetistrunné harfě. Neboť Hospodinovo slovo je správné, – spolehlivé je celé jeho dílo. – Miluje spravedlnost a právo, – země je plná Hospodinovy milosti. Hospodinovo oko bdí nad těmi, kdo se ho bojí, – nad těmi, kdo doufají v jeho milost, – aby jejich duše vyrval ze smrti, – aby jim život zachoval za hladu. 2. ČTENÍ – 1PETR 2,4-9
Čtení z prvního listu svatého apoštola Petra. Milovaní! Přistupujte k Pánu, k živému kameni, který lidé sice odhodili, ale který je v Božích očích vyvolený a vzácný, a vy sami se staňte živými kameny pro duchovní chrám, svatým kněžstvem, které přináší oběti, Bohu příjemné skrze Ježíše Krista. V Písmu o tom stojí: "Hle, kladu na Sión kámen vyvolený a vzácný, kámen nárožní. Kdo v něj uvěří, jistě nebude zklamán." Vám tedy, protože věříte, přináší čest, ale těm, kdo nevěří, je to "kámen, který lidé při stavbě odhodili, ale právě on se stal kvádrem nárožním, kamenem, na který se naráží, balvanem, přes který se klopýtá". Narážejí na něj, protože odmítli přijmout víru. K tomu také byli určeni. Vy však jste "rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid patřící Bohu jako vlastnictví, abyste rozhlašovali, jak veliké věci vykonal" ten, který vás povolal ze tmy ke svému podivuhodnému světlu. EVANGELIUM – JAN 14,1-12
Slova svatého evangelia podle Jana. Ježíš řekl svým učedníkům: "Ať se vaše srdce nechvěje! Věříte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků. Kdyby nebylo, řekl bych vám, že odcházím vám připravit místo? A když odejdu a připravím vám místo, zase přijdu a vezmu si vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já. Cestu, kam já jdu, znáte." Tomáš mu řekl: "Pane, nevíme, kam jdeš. Jak můžeme znát cestu?" Ježíš mu odpověděl: "Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce. Nyní ho už znáte a viděli jste ho." Filip mu řekl: "Pane, ukaž nám Otce – a to nám stačí." Ježíš mu odpověděl: "Filipe, tak dlouho jsem s vámi, a neznáš mě? Kdo viděl mne, viděl Otce. Jak můžeš říci: ´Ukaž nám Otce´? Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně? Slova, která k vám mluvím, nemluvím sám ze sebe; to Otec, který ve mně přebývá, koná své skutky. Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně. Když nevěříte, věřte aspoň pro ty skutky. Amen, amen, pravím vám: Kdo věří ve mne, i ten bude konat skutky, které já konám, ba ještě větší bude konat, protože já odcházím k Otci."
Dědictví Jana Pavla II. Apoštolská cesta papeže Benedikta XVI. do Spojených států amerických, která je v pořadí jeho osmou zahraniční cestou, ale první do USA, je předznamenána už cestami jeho předchůdců na Petrově Stolci – Pavla VI. a především Jana Pavla II., který se do této země vypravil celkem pětkrát. Připomeňme si toto dědictví, zahrnující více než dvacetileté údobí dějin.
„Nepřichází jako cizinec, nýbrž jako průkopník lidské svobody a naděje“ Jan Pavel II. přiletěl do Spojených států poprvé jako papež v roce 1979: do Bostonu přijíždí v pondělí, 1. října 1979 ve 2.50h, přesně podle programu, který pak v budoucnu už nikdy nebyl dodržen. Jezuitský kněz, otec Giovanni Giorgianni, který tehdy zastupoval Vatikánský rozhlas vzpomíná na chvíle tehdejšího očekávání. Jsou to spíše slova spisovatele než novináře. Amerika očekávala návštěvu toho, jehož jeden mladý bostonský taxikář označil za „Božího víceprezidenta“. Po této cestě pak následovaly další, z nichž některé byly jen krátkými zastávkami mezi různými zeměmi, nato Světové setkání mládeže v Denveru v roce 1993. Jan Pavel II. také dvakrát promluvil pře OSN. V New Yorku se Jan Pavel II. v roce 1979 obrátil k zástupu, který se shromáždil na Páté Avenue před katedrálou sv. Patrika a prohlásil: „Město musí mít duši! Je na vás, abyste mu dali duši tím, že se budete mít navzájem rádi“. Silná slova ve městě poznamenaném nedůvěrou a egoizmem, propastnými rozdíly mezi chudými a bohatými. Nezapomenutelným okamžikem první cesty do USA, bylo setkání s neutuchajícím nadšením 20.000 mladých v Madison Square Garden, jímž Svatý Otec řekl: „Ptáte-li se na tajemství vás samotných, hleďte na Krista, neboť on dává smysl vašemu životu!“ Na Yankee Stadium, kde bude slavit eucharistii i papež Benedikt XVI., mluvil Wojtyla k 75.000 o chudých. O těch chudých, které potkal v Harlemu, v Bronxu, v nejzapadlejší části metropole, kteří ho přijali jako nikdo jiný. „Jsme velikonočním lidem – naší písní je aleluja“. Ve Filadelfii si získal srdce lidí, když v krátkém improvizovaném projevu španělsky děkoval tě, kteří v 7.45h ráno běžného čtvrtku se
Jan Pavel II. s prezidentem Jimmy Carterem
s ním přišli setkat před kostel, v němž se uchovávají ostatky prvního světce Spojených států, českého rodáka sv. Jana Nepomuka Neumanna. Téhož večera se papež objevil v okně rezidence v Chicagu, když se předtím setkal s biskupy, s nimiž mluvil o tématech manželství, abortu, homosexuality, rovnosti mezi rasami. Také ve Washingtonu vychází na balkón své rezidence dokonce už po 22h, a když zjistil, že tam není mikrofon, sestoupil, aby se s lidmi pozdravil osobně. Poslední den své návštěvy Jan Pavel II. věnoval Marii. Už v 8.30h pokleká v majestátné národní svatyni Neposkvrněného Početí Panny Marie, v níž každá z bočních kaplí je spjata s jednou etnickou skupinou. Pamětní nápis dodnes připomíná chvíli modlitba před čenstochovské Madony. Pak následovala první návštěva v Bílém domě, která byla ještě několik let před ´79 nemyslitelná. Mír, spravedlnost, odzbrojení: papež a prezident Carter na fotografiích, jež poznamenaly dějiny. Janu Pavlu II. nebylo ještě ani 60 let, když Spojené státy navštívil poprvé: přichází jako poutník pokoje a spravedlnosti, kráčí světem, aby hlásal evangelium. Přestože ve Spojených státech není katolická většina, Karol Wojtyla přitahuje pozornost celého národa. Není to pouze kouzlo jeho osobnosti, nýbrž naděje čehosi jiného, vyššího. Nezapomenutelný při setkáních, neochvějný v hlásání nauky, vzbuzuje všeobecný entuziasmus. V Bílém domě říká: „S dovolením pana prezidenta vám požehnám“. K zástupu, který venku před rezidencí v delíriu skanduje: „JP II we love you!“ odpovídá: „Pokud přijdu pozdě, řeknu panu prezidentovi, že je to vaše vina“. Už v roce 1987 se papež vrací do Spojených států podruhé. Tehdy je americkým prezidentem Donald Reagan. V Miami mluví o svobodě: „Jedinou svobodou, kterou lze skutečně uspokojit, je svoboda jednat jako lidské bytosti, stvořené Bohem podle jeho plánu“. Mladým v New Orleansu pak kladl na srdce: „Vy mladí jste pyšní na to, že žijete ve svobodné zemi. Nejste však zcela svobodní, pokud žijete Jan Pavel II. s prezidentem Donaldem Reaganem v područí omylu a falše, či klamu a hříchu“. V Los Angeles, stánku kinematografie, fantazie, co se stává realitou, říká při setkání s představiteli sdělovacích prostředků: „Protože neustále pracujete s obrazy, jste vystaveni pokušení zaměňovat je za realitu. Musíte tedy pěstovat integritu odpovídající vaší lidské důstojnosti. Nedopusťte, aby vás vaše práce slepě vedla, neboť pokud vás práce zotročí, záhy zotročíte i vaše umění“. Třetí cesta v roce 1993 směřuje do Denveru. Provází ji starost o zajištění logistiky a bezpečnosti. Světový den mládeže soustřeďuje stovky tisíc mladých. Ale i tato pouť je úspěšná. Papeže již vítá nový další prezident – Bill Clinton, který mu dává darem poutnickou hůl s rukojetí ve tvaru anděla. Papež ji později používá při svých vycházkách po Rocky Mountains. K mladým vždy mluví velmi jasně a srozumitelně, řečí, jež
nepřipouští stíny. Odsuzuje potrat, eutanázii i tendenci, která „považuje člověka za zboží“. Je to apokalyptický boj smrti proti životu. „V našem století, jako nikdy předtím v dějinách, nabyla kultura smrti společenské a institucionální formy zákonnosti“. Na letiště do Denveru se přišel rozloučit viceprezident Al Gore. Svatý Otec tehdy poznamenal: „Všichni jsme se vrátili omládlí.“
Jan Pavel II. s prezidentem Billem Clintonem
Důvodem 4. apoštolské cesty Jana Pavla II. do Spojených států byl projev v OSN. Nejde však o politickou návštěvu, nýbrž o pastorační pouť, jak připomíná novinářům už na palubě letadla. V 15 následujících projevech připomíná největší mocnosti, která zůstala po rozpadu Sovětského svazu její odpovědnost. V OSN klade důraz na „rodinu národů“. „Svoboda – řekl před generálním shromážděním OSN – není prostou absencí tyranie či dovolenosti dělat co se zachce. Svoboda je zaměřena k pravdě a realizuje se v hledání a uskutečňování pravdy“.
Pátá a poslední cesta Jana Pavla II. do Spojených států je součástí jeho 85. apoštolské cesty do Mexika. Papež už nemá fyzickou zdatnost jako v památném ´79. Zestárl, trpí Parkinsonovou chorobou a nese na svém těle důsledky atentátu z r. 1981, fraktury stehenní kosti z r. 1994 a dalších neštěstí, jež stěžují jeho chůzi a dokonce omezují i jeho řeč. Americe přináší závěrečný dokument kontinentálního synodu, který svolal do Říma, a jehož se po pětileté přípravě účastnili po celý měsíc ve věčném městě biskupové a kardinálové Nového světa. V Saint Louis jej znovu vítá prezident Bill Clinton jako „posla dialogu, míru a lidských práv“. Atmosféra však už ani zdaleka nepřipomíná triumfálnost té první. Přesto papež dosáhne toho, že guvernér Missouri změní trest smrti několikanásobného vraha na doživotí. „Velké finále náročné cesty“, píší titulky amerických deníků. V poledne 28. ledna 1999 přistává letadlo s papežem na letišti Ciampino. K dalším setkáním s Američany na jejich půdě už nedojde. Svůj hold zesnulému papeži vzdala Amerika přítomností svých posledních „We're grateful to God for sending such a man, a son of Poland, who became the Bishop of Rome, and a hero for the ages“ (G. Bush))
prezidentů na jeho pohřbu.
„Ve šlépějích svých ctihodných předchůdců, Pavla VI. a Jana Pavla II., přicházím do Spojených států poprvé jako papež, abych zde hlásal tuto velikou pravdu: Ježíš Kristus je naděje mužů i žen každého jazyka, rasy či kulturního a sociálního prostředí.“ (Benedikt XVI. ve video-poselství k americkému národu)
Ve středu 16. dubna v poledne odletěl Benedikt XVI. z římského letiště Fiumicino na osmou zahraniční apoštolskou cestu - do Spojených států amerických. Před odletem pozdravil Svatého Otce odstupující italský premiér Romano Prodi. Jak je při apoštolských cestách zvykem, Benedikt XVI. z paluby letadla zaslal pozdravné telegramy čelním představitelům všech států, nad nimiž jeho letadlo přeletělo, tedy italskému prezidentovi Giorgio Napolitanovi, který Benediktu XVI. popřál v předvečer jeho 81. narozenin, francouzskému prezidentovi Nicolasu Sarkozymu, irské prezidentce Mary McAleese a generální guvernérce Kanady Michaelle Jean. Na palubě letadla poskytl Svatý Otec novinářům následující interview: Dotaz (D): Svatosti, buďte vítán! Jménem všech kolegů, kteří jsou zde přítomni Vám děkuji za tak velkorysou ochotu, že jste nás přišel pozdravit a také abyste nám poskytl několik bodů a myšlenek ke sledování této cesty. Je to Vaše druhá interkontinentální cesta, první jako Svatého Otce do Spojených států amerických a ke Spojeným národům. Cesta významná a velmi očekávaná.
Mohl byste nám pro začátek říci něco o svých pocitech, očekáváních s nimiž jdete vstříc této cestě, co je z Vašeho pohledu základním cílem? Benedikt XVI.: Moje cesta sleduje především dva cíle. Prvním je návštěva Církve v Americe, ve Spojených státech. Je tu i zvláštní motiv: baltimorská diecéze byla před 200 lety povýšena na metropoli a současně zde vznikly čtyři další diecéze: New York, Philadelphia, Boston e Louisville. Pro tuto část Církve ve Spojených státech tedy jde o velké jubileum, chvíli k zamyšlení nad minulostí a především nad budoucností, nad tím, jak odpovědět na velké výzvy naší doby, v přítomnosti i v pohledu do budoucna. Součástí této návštěvy je pochopitelně i mezináboženské a ekumenické setkání, zvláště pak setkání v synagoze s našimi židovskými bratry o vigílii jejich slavení Paschy. Takový je tedy nábožensko-pastorační aspekt Církve ve Spojených státech v této chvíli našich dějin, a setkání se všemi dalšími v tomto společném bratrství, které nás pojí v jediné odpovědnosti. Chtěl bych v této chvíli rovněž poděkovat prezidentu Bushovi, který přijde na letiště, bude mi věnovat hodně času k rozhovoru a přijme mne u příležitosti mých narozenin. Druhým cílem je návštěva Spojených národů. Také zde jde o zvláštní motiv: uplynulo 60 let od Všeobecné deklarace lidských práv. Tato je antropologickou základnou, stěžejní filozofii Spojených národů, lidským a duchovním základem, na němž spočívají. V Deklaraci lidských práv splývají různé kulturní tradice, především antropologie, která uznává člověka za subjekt práva, jež předchází všechny ostatní instituce, se společnými hodnotami, jež musejí respektovat všichni. Tedy tato návštěva, k níž dochází právě ve chvíli krize hodnot, se mi zdá významnou k tomu, abychom znovu společně potvrdili, že vše začalo v onom okamžiku, a abychom z něj čerpali do budoucna. „It is a great suffering for the Church in the United States and for the Church in general, for me personally“ D: Přejděme nyní k otázkám, které jste vy sami v uplynulých dnech nastínili a které někteří z vás představí Svatému Otci. Začněme otázkou, kterou položí John Allen, kterého není třeba představovat, neboť je velmi známý jako komentátor vatikánských událostí ve Spojených státech. Svatý Otče, já položím otázku anglicky, mohu-li, a snad budeme-li moci mít pár vět anglicky budeme velmi vděční. Otázka: Církev, s níž se ve Spojených státech setkáte, je velmi Církev velká, živá, ale také Církev v jistém smyslu trpící, především kvůli nedávné krizi způsobené sexuálními zneužíváními. Americké obyvatelstvo od Vás očekává slovo, poselství o této krizi. Jaké tedy bude Vaše poselství pro tuto trpící Církev?
Benedikt XVI.: Je to velké utrpení pro Církev ve Spojených státech a pro Církev obecně, i pro mne osobně, že k něčemu takovému mohlo dojít. Když čtu zprávy o těchto událostech, je mi těžké pochopit, jak bylo možné, že někteří kněží mohli tímto způsobem selhat v poslání přinášet podporu, přinášet lásku Boží těmto dětem. Je mi hanba a učiníme vše, co je v našich silách proto, aby se nic takového v budoucnu neopakovalo. Jsem přesvědčen, že musíme jednat na třech úrovních: první je rovina spravedlnosti a politiky. Nechci v této chvíli mluvit o homosexualitě: to je jiné téma. Přísně vyloučíme pedofily z posvátné služby: je naprosto neslučitelné a kdo se skutečně provinil jako pedofil nemůže být knězem. Na této první rovině musíme zjednat spravedlnost a pomoci obětem, které jsou hluboce zasaženy. Toto jsou dva aspekty spravedlnosti: prvním je, že pedofilové nemohou být kněžími, druhým pak je všemožně pomáhat obětem. Nato je rovina pastorační. Oběti potřebují uzdravení a pomoc, podporu a smíření. To je velkým pastoračním úkolem a já vím, že biskupové a kněží i všichni katolíci ve Spojených státech udělají vše pro pomoc, podporu a uzdravení. Provedli jsme inspekce v seminářích a učiníme vše, aby seminaristi dostali hlubokou formaci duchovní, lidskou i intelektuální. Jedině zdravé osobnosti mohou být připuštěny ke kněžství a jedině osoby hlubokého duchovního života v Kristu a ta, které žijí rovněž hlubokým svátostným životem. Vím, že biskupové a rektoři seminářů učiní vše pro přísné, velmi přísné posouzení, neboť je důležitější mít dobré kněze, než jich mít mnoho. Toto je náš třetí bod a doufáme, že budeme moci učinit, že jsme učinili a učiníme i v budoucnu co je v našich silách, abychom tyto rány uzdravili. D: Díky, Svatosti. Dalším tématem, k němuž máme mnoho otázek od našich kolegů je imigrace, přítomnost španělsky mluvících v americké společnosti. Proto nyní položí otázku náš kolega Andrés Leonardo Beltramo Alvares, z mexické informační agentury Svatosti, otázku položím italsky a pak, chcete-li, můžete svůj komentář vyslovit španělsky. Pozdrav, jen pozdrav. Také v Církvi Spojených států amerických obecně dochází k enormnímu nárustu hispánské přítomnosti: katolická komunita se stále více stává dvojjazyčnou a bi-kulturní. Současně ve společnosti panuje rostoucí proti-imigrační hnutí: situace přistěhovalců je poznamenána formami nejistoty a diskriminace. Máte v úmyslu promluvit o tomto problému a vybídnout Ameriku, aby vlídně přijímala přistěhovalce, z nichž mnozí jsou katolíky? „mis saludos y mi bendición para todos los hispánicos“ Benedikt XVI.: Nejsem s to mluvit španělsky, ale své pozdravy a požehnání posílám všem Hispáncům. Samozřejmě, že o tomto bodě promluvím. Měl jsem různé návštěvy
„ad limina“ biskupů ze střední a také jižní Ameriky, a viděl jsem šíři tohoto problému, zvláště závažného problému rozdělení rodin. A to je pro společenskou, morální a lidskou strukturu těchto zemí skutečně nebezpečné. Je však třeba rozlišovat mezi opatřeními, které je třeba zaujmout ihned a dlouhodobými řešeními. Základní řešení je, aby už nebylo zapotřebí emigrovat, protože je v zemi dostatek pracovních míst, dostatečná společenská struktura, takže nikdo nepotřebuje emigrovat. Všichni tedy musíme usilovat o tento cíl, o společenský rozvoj, který by umožnil nabídnout občanům práci a budoucnost v rodné zemi. A o tomto bodě chci také mluvit s prezidentem, protože především Spojené státy musí pomáhat, aby se země mohly takto rozvíjet. Je to v zájmu všech, a to nejen těchto zemí, nýbrž světa a také Spojených států. Dále krátkodobá opatření: je velmi důležité pomáhat především rodinám. Ve světle rozhovorů, které jsem měl s biskupy, prvořadým problémem je, aby rodiny byly chráněny, nikoli rozbity. To, co lze dělat, to se dělat musí. Potom přirozeně je třeba činit vše proti nejistotě a veškerému násilí a pomáhat, aby měly skutečně důstojný život tam, kde nyní žijí. Chtěl bych říci, že existuje spousta problémů, tolikerá utrpení, ale je i hodně pohostinnosti! Vím, že především Konference amerických biskupů hodně pomáhá Biskupským konferencím Latinské Ameriky pokud jde o nezbytnou pomoc. I přes tolik bolestných věcí, nezapomínejme také na tolikeré pravé lidství, spoustu pozitivních činností, které rovněž existují. D: Díky, Svatosti. Nyní otázka, týkající se americké společnosti, konkrétně místa náboženských hodnot v americké společnosti. Dejme slovo našemu kolegovi Andreovi Torniellimu, který vatikánským novinářem italského deníku. Svatý Otče, když jste přijal novou velvyslankyni Spojených států amerických, ukázal jste jako na pozitivní hodnotu veřejné uznání náboženství ve Spojených státech. Chtěl bych se Vás zeptat, zda to považujete za vhodný model i pro sekularizovanou Evropu, anebo zda se nedomníváte, že by tu mohlo být i riziko, že by se náboženství a Boží jméno mohlo užívat k prosazování jistých politických cílů a dokonce i války … Benedikt XVI.: „Samozřejmě, že v Evropě nemůžeme jednoduše kopírovat Spojené státy: máme své dějiny. Musíme se však jedni učit od druhých. Mne ve Spojených státech fascinuje to, že přišly s pojmem pozitivní laicity, protože tento nový národ vznikl z komunit a jednotlivců, kteří utekli ze státních církví a chtěli laický, světský stát, který by umožnil všem vyznáním všechny formy náboženské úcty. Zrodil se tak záměrně laický stát, protože nikdo nechtěl státní církev ani církevní stát. Byl však laický právě z lásky k náboženství v jeho autenticitě, protože náboženství může být žito pouze svobodně. Ve Spojených státech tak nacházíme záměrně a rozhodně laické uspořádání, avšak právě kvůli náboženství, aby náboženství získalo na autenticitě. Víme, že Alexis de Toqueville, když studoval Ameriku, povšimnul si, že laické instituce žijí z faktického morálního konsensu, který vládne mezi občany. To se mi jeví jako základní a pozitivní. Je třeba vzít v potaz, že v Evropě mezitím uplynulo dvě stě let a došlo k mnohém pokroku. A nyní je také ve Spojených státech patrný nový útok zcela odlišného sekularismu. Dříve to byl problém imigrace, White American Protestant a všechny tyto problémy, a situace se tedy historicky zkomplikovala a odlišila. Avšak základ, základní vzor se mi i dnes v Evropě jeví jako hodný pozornosti."
„Holy Father, we welcome you with the ancient words
commended by Saint Augustine: "Pax Tecum." Peace be with you.” Boeing 777 „Sheapard one“ s papežem Benediktem XVI. na palubě přistál v 16. hodin místního času na letecké vojenské základně Andrews ve Washingtonu. Svatého Otce přivítal na letišti prezident George Bush se svou ženou Laurou a dcerou Jennou. Papež byl první hlavou státu, kterou prezident Bush kdy přišel na leteckou vojenskou základnu Andrews osobně přivítat. Od roku 2006 zde už přitom přistálo nebo odlétalo na 300 nejvyšších zahraničních představitelů. Přivítání proběhlo neformálním způsobem. Papež a státní sekretář Vatikánu s prezidentem, první dámou a předsedou amerických biskupů krátce pohovořili v letištním salónku a Benedikt XVI. poté odjel do 26 km vzdáleného sídla apoštolské nunciatury, kde byl ubytován až do pátku 18. dubna, kdy odletěl do New Yorku. Oficiální přivítání Benedikta XVI. se pak konalo v 10.30 místního času v Bílém domě. Kromě státních i církevních představitelů vítala na letišti i skupinka 1200 a dechový soubor studentů ze Střední školy Bishop McNamara ve Forest ville. Benedikt XVI., který ve středu rovněž oslavil své 81. narozeniny, sloužil ráno v osm hodin mši svatou v kapli na nunciatuře v kruhu svých nejbližších spolupracovníků a asi 30 zaměstnanců nunciatury, jak uvedl apoštolský nuncius ve Spojených státech Pietro Sambi, který rovněž dodal, že doufá, že američtí katolíci přijmou poselství, které pronesl papež krátce po svém zvolení: „Nebojte se. Ježíš Kristus vám nic nevezme, ale obdaruje vás.“ Připomněl tak, že cesta Benedikta XVI. do USA není pouhým státnickým setkáním s prezidentem Bushem, ale že je to především cesta pastorační, která má posílit víru naději a lásku amerických katolíků a přinést nové Letnice.
První Papežova cesta tedy vedla z nunciatury do Bílého domu, který je oficiální i soukromou rezidencí amerických prezidentů. Černá pancéřovaná limuzína s doprovodem jela čtyřkilometrovou vzdálenost mezi oběma místy špalírem vítajících lidí celých dvacet minut… Pak už se před Benediktem XVI. objevila silueta dobře známého a ještě lépe střeženého Bílého domu a devadesátiminutová návštěva začala. Před klasicistní sloupovou architekturou jižního portiku přivítal Svatého otce George W. Bush s manželkou Laurou. Na rozlehlém prostranství před ním se tísnilo 5000 pozvaných osob a další zůstaly v přilehlých ulicích. Vojenská kapela zahrála papežskou a americkou hymnu. Před pódiem s hlavními protagonisty pak defilovala „Old Guard Fife“ s bubeníky oblečená do koloniálních uniforem. Před tím, než americký prezident přistoupil k uvítacímu projevu, zazpívala slavná americká sopranistka Kathleen Battle v doprovodu harfy „Otče náš“. „Je pro nás privilegiem, že jste tady,“ řekl v úvodu svého pozdravu George Bush. Ocenil, že se Papež rozhodl trávit v Americe své narozeniny – den, který se obvykle tráví v kruhu blízkých přátel, poznamenal americký prezident. „Najdete národ, který se často modlí, který často pokleká, aby poděkoval Stvořiteli. Miliony Američanů vás uvidí a budou se modlit za vaši návštěvu.“ „Najdete národ, který se hlásí k víře veřejně, protože naši otcové zakladatelé vždy k víře odkazovali. Věříme ve svobodu a v existenci zákona, který je vepsán do ducha každého člověka.“ Americký prezident s evidentním odkazem na učení Benedikta XVI. dále zmínil, že v jeho zemi jdou rozum a víra ruku v ruce. „Najdete srdce otevřená vašemu poselství naděje. Všichni ji potřebujeme, jako ji potřebuje celý svět.“ Potřebujeme vaše poselství, že Bůh je láska, a přijetí této lásky je nejjistějším lékem proti úskalí terorismu a nenávisti. Potřebujeme vaše poselství, že každý život je posvátný, že každý z nás je milovaný a důležitý, ve světě, v němž někteří už nevidí rozdíl mezi dobrem a zlem. Potřebujeme poselství pravé svobody, řekl ve svém uvítacím
projevu americký prezident – a zakončil ho prosbou, aby Papež pamatoval na Ameriku ve svých modlitbách. Benedikt XVI. v úvodu svého projevu v Bílém domě připomněl významná letošní výročí katolického společenství v Americe, totiž 200 let povýšení první americké diecéze v Baltimore na metropoli a založení diecézí New York, Boston, Filadelfie a Louisville. Následují slova Svatého Otce v plném znění: Pane prezidente, děkuji za laskavá slova, kterými jste mě uvítal jménem lidu Spojených států amerických. Hluboce si cením Vašeho pozvání k návštěvě této velké země. Můj příjezd se kryje s významným okamžikem života katolického společenství v Americe, s oslavami 200. výročí, které uplynulo od povýšení první americké diecéze v Baltimore na metropolitní arcidiecézi a od založení diecézí New York, Boston, Filadelfie a Louisville. Těší mne však, že mohu být hostem všech Američanů. Přicházím jako přítel a hlasatel evangelia, jako ten, kdo chová obrovský respekt k této široké pluralitní společnosti. Američtí katolíci přispěli a nadále významným vkladem přispívají k životu své země. Zahajuji svou návštěvu v důvěře, že se moje přítomnost stane zdrojem obnovy a naděje pro církev ve Spojených státech a posílí rozhodnutí katolíků ještě zodpovědněji přispívat k životu země, jejímž jsou hrdými občany. Úsilí o svobodu Ameriky bylo již v počátcích republiky vedeno přesvědčením, že principy, které ovládají politický a společenský život, jsou vnitřně spojeny s mravním řádem, zakládajícím se na vládě Boha Stvořitele. Autoři ústavních listin této země se o toto přesvědčení opírali, když prohlásili za „pravdu samu o sobě zřejmou“, že všichni lidé jsou stvořeni jako rovní a mají nezcizitelná práva, zakotvená v přirozeném zákoně a v Bohu této přirozenosti. Průběh amerických dějin vykazuje obtíže, boje i velkou intelektuální a mravní rozhodnost, jež byla zapotřebí k
vytvoření společnosti, která do sebe věrně zakomponuje tyto ušlechtilé principy. Během tohoto procesu, který vytvářel duši národa, byla náboženská víra trvalým zdrojem a směrodatnou silou např. v boji proti otroctví a v hnutí za občanská práva. Američané i v naší době, zvláště v krizových momentech, nadále nalézají svou energii v přimknutí se k tomuto odkazu sdílených ideálů a tužeb. Těším se, že se v nadcházejících dnech setkám nejen s katolickým společenstvím, ale i s představiteli křesťanských církví a mnoha náboženských tradic, přítomných v této zemi. Historicky vzato zde nejen katolíci, ale všichni věřící nalezli svobodu uctívat Boha podle pokynů svého svědomí a zároveň byli přijati jako součást společnosti, v níž může každý jednotlivec i každé uskupení dát zaznít svému hlasu. Věřím, že nyní, když tato země musí čelit stále složitějším politickým i etickým otázkám, dokáží Američané ve své náboženské víře najít cenný zdroj pro rozlišování a inspiraci, aby mohli rozvíjet racionální, zodpovědný a uctivý dialog ve snaze o budování lidštější a svobodnější společnosti. Svoboda není jen darem, ale také výzvou k osobní odpovědnosti. Američané to znají ze své zkušenosti – skoro každé město v této zemi má svůj památník jako poctu těm, kteří obětovali své životy v obraně svobody jak ve vlastní zemi, tak jinde. Uchování svobody vybízí k pěstování ctností, sebekázně, obětavosti pro obecné blaho a smyslu pro zodpovědnost ve vztahu k těm méně úspěšným. Kromě toho však vyžaduje odvahu nasadit se v občanském životě a vnášet do racionální veřejné debaty vlastní náboženskou víru a nejhlubší hodnoty. Krátce řečeno, svoboda je stále nová. Jde o výzvu, která stojí před každou generací a která musí být neustále přemáhána ku prospěchu dobra (srov. Spe salvi, 24). Málokdo to pochopil tak jasně jako předchozí papež Jan Pavel II. Svými úvahami o vítězství svobody nad totalitním režimem ve svém rodném Polsku a ve východní Evropě nám připomněl, že dějiny mnohokrát ukazují, jak „ve světě bez pravdy
ztrácí svoboda svůj základ“ a demokracie bez hodnot může přijít o svou duši (srov. Centesimus annus, 46). Tato prorocká slova jsou v jistém smyslu ozvěnou přesvědčení prezidenta Washingtona, jak jej vyjádřil ve svém projevu na rozloučenou, že totiž náboženství a morálka jsou „neodmyslitelnou oporou“ politického úspěchu. Církev touží přispívat k budování světa, který bude stále více hoden lidské osoby, stvořené k obrazu a podobě Boží (srov. Gn 1,2627). Je přesvědčena, že víra vrhá nové světlo na všechny věci a že evangelium zjevuje vznešené povolání a vyšší úděl každého člověka (srov. Gaudium et spes, 10). Víra nám kromě toho dává sílu odpovědět na naše vznešené povolání i naději, jež nás inspiruje přičinit se o spravedlivější a bratrštější společnost. Demokracie, jak vaši otcové zakladatelé dobře věděli, může vzkvétat pouze tehdy, jsou-li političtí vůdcové a ti, které reprezentují, vedeni pravdou a vnášejí-li do rozhodnutí, týkajících se života a budoucnosti této země, moudrost, jež se rodí z mravního principu. Spojené státy americké hrají už více než jedno století významnou roli v mezinárodním společenství. Dá-li Bůh, budu mít v pátek tu čest promluvit v Organizaci spojených národů, kde bych rád povzbudil probíhající snahy o to, aby se tato instituce stala účinnějším hlasem legitimních očekávání všech národů světa. V této souvislosti, při 60. výročí Všeobecné deklarace lidských práv, je požadavek globální solidarity naléhavější než kdykoli dříve, mají-li všichni žít způsobem, jenž odpovídá jejich důstojnosti: jako bratři a sestry, obývající tentýž dům, kolem stolu, který Boží dobrota připravila pro všechny své děti. Amerika vždy projevovala svou velkorysost, když vycházela vstříc bezprostředním lidským potřebám, prosazovala rozvoj
a poskytovala pomoc obětem přírodních katastrof. Věřím, že tento starostlivý zájem o širokou lidskou rodinu se bude nadále projevovat podporou trpělivých snah mezinárodní diplomacie, směřujících k vyřešení konfliktů a prosazování pokroku. Tak budou příští generace moci žít ve světě, kde pravda, svoboda a spravedlnost mohou vzkvétat, ve světě, kde důstojnost a práva, daná Bohem každému muži, ženě i dítěti, budou brána v potaz, chráněna a účinně prosazována. Pane prezidente, drazí přátelé: na začátku své návštěvy ve Spojených státech bych rád ještě jednou vyjádřil svou vděčnost za vaše pozvání, svou radost, že jsem mezi vámi, a svou vroucí modlitbu za to, aby Všemohoucí Bůh utvrdil tuto zemi a její lid na cestách spravedlnosti, prosperity a pokoje. Bůh žehnej Americe!
Po skončení projevů Benedikt XVI. a americký prezidentský pár vystoupili na balkón portiku, odkud pozdravili shromáždění, které odpovědělo mohutným přáním k papežovým narozeninám: Happy Birthday to you! Po skončení uvítacího ceremoniálu před Bílém domem se papež Benedikt XVI. spolu s prezidentem Bushem odebrali do Oválné pracovny k soukromému rozhovoru. Současně se konala také schůzka mezi americkou ministryní zahraničí Condoleezou Rice a státním sekretářem Svatého Stolce kardinálem Tarcisiem Bertonem,jeho substitutem mons. Fernandem Filonim, apoštolským nunciem v USA Pietrem Sambim a americkou velvyslankyní u svatého stolce Mary Ann Glendon.
Poté Svatý Otec předal americkému prezidentovi mozaiku Svatopetrského náměstí. Vytvořilo ji vatikánské mozaikové studio podle vzoru z 18. století a podle starých technik, které byly užity při tvorbě mozaik nalezených v bazilice sv. Petra. Po setkání v Bílém domě se Benedikt XVI. vrátil na nunciaturu, kde pro něj byl připraven narozeninový oběd. Svatý Otec poobědval spolu s americkými kardinály, předsedou Konference katolických biskupů Spojených států amerických kardinálem Francisem Georgem, místopředsedou mons. Geraldem Kicanasem a sekretářem a koordinátorem papežské cesty mons. Davidem Malloyem. Spojené státy americké mají 17 kardinálů. Z toho je 13 voličů. Je mezi nimi například William Joseph Levada – prefekt kongregace pro nauku víry, James Francis Stafford apoštolský penitenciář, nebo Casimir Edmund Szoka – emeritní předseda vatikánského Governatorátu. Odpolední program Benedikta XVI. zahájilo setkání se zástupci charitativních organizací, které papež přijal v budově apoštolské nunciatury v 16.45 hodin místního času (22.45 SELČ). Poté odjel autem do Národní svatyně Neposkvrněné Panny Marie, v jejíž kryptě byla krátce před 18.00 hodinou (00.00 SELČ) zahájena modlitba nešpor s asi 400 biskupy USA. Během následného setkání s biskupy přednesl Svatý otec svou druhou promluvu na americkém kontinentě. Ctihodní bratři v biskupské službě, velmi se raduji z toho, že vás mohu pozdravit dnes, na začátku své návštěvy v této zemi, a děkuji kardinálu Georgovi za jeho laskavá slova, která mi v úvodu věnoval jménem vás všech. Rád bych poděkoval každému z vás, zejména představitelům biskupské konference,
za náročnou přípravu této cesty. Svou vděčnost vyjadřuji dále celému týmu a dobrovolníkům Národní svatyně, kteří nás zde dnes večer přijali. Američtí katolíci jsou známi svou oddanou věrností Petrovu stolci. Moje pastorační návštěva zde je příležitostí k dalšímu posílení svazků společenství, které nás sjednocuje. Začali jsme slavením bohoslužby večerních chval v této bazilice, zasvěcené Neposkvrněnému Početí Panny Marie, svatyni v srdci vašeho hlavního města, která má pro americké katolíky zvláštní význam. Spojeni v modlitbě spolu s Marií, Ježíšovou Matkou, svěřujeme s láskou svému nebeskému Otci Boží lid ve všech částech Spojených států. Pro katolická společenství v Bostonu, New Yorku, Filadelfii a Louisville je tento rok příležitostí ke zvláštním oslavám, neboť je tomu již dvě stě let, kdy byly v těchto místních církvích ustanoveny diecéze. Připojuji se k vám, abych poděkoval za mnohé nebeské dary, kterých se církvi na těchto místech dostalo během uplynulých dvou set let. Vzhledem k tomu, že stávající rok je také dvousetletým výročím povýšení prvního zakládajícího stolce v Baltimore na arcidiecézi, využívám této příležitosti a s obdivem a vděčností chci připomenout život a službu Johna Carrolla, prvního biskupa Baltimore a důstojného pastýře katolického společenství ve vaší zemi těsné poté, co získala nezávislost. Jeho neúnavné úsilí o šíření evangelia na rozsáhlém území, jež bylo svěřeno do jeho péče, položilo základy církevního života ve vaší zemi a dovolilo církvi v Americe dorůstat ke zralosti. Dnes je katolické společenství, kterému sloužíte, jedním z nejrozsáhlejších a nejvlivnějších na celém světě. Je tedy důležité dovolit vašemu světlu svítit před vašimi spoluobčany a před světem, „aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce v nebesích“ (Mt 5,16). Mnozí z těch, kterým John Carroll a jeho spolubratři biskupové sloužili před
dvěma sty lety, přišli ze vzdálených zemí. Různost jejich původu se odrazila v bohaté rozmanitosti církevního života dnešní Ameriky. Drazí bratři biskupové, rád bych povzbudil vás a vaše společenství, abyste pokračovali v přijímání imigrantů, kteří vstupují dnes do vašich řad, abyste sdíleli jejich radosti a naděje, abyste je podporovali v jejich souženích a zkouškách a pomáhali jim prosperovat v jejich novém domově. Ostatně, právě to činili po generace vaši spoluobčané. Od začátku otevírali brány hladovým, chudým, „masám, které proudily ve snaze dýchat svobodně“ (srov. Báseň napsaná na Soše svobody). Toto jsou lidé, které Amerika přijala za své. Mezi těmi, kteří přišli, aby zde budovali svůj nový život, byli mnozí schopni dobře využít zdrojů a příležitostí, které nalezli, a dosáhnout značného blahobytu. Občané této země jsou vskutku známí svou velkou vitalitou a kreativitou. Jsou také známi svou velkorysostí. Po útoku na Dvojčata v září roku 2001 i po uragánu Katrina v roce 2005 prokázali Američané svou připravenost vyjít na pomoc svým potřebným bratřím a sestrám. Na mezinárodní úrovni je dalším důkazem tohoto soucitu pomoc, kterou lid Ameriky nabídl při záchranných a pomocných operacích po vlně tsunami v prosinci roku 2004. Dovolte mi, abych vyjádřil své zvláštní ocenění za nespočetné formy humanitární pomoci, kterou američtí katolíci poskytli prostřednictvím katolických charit i jiných institucí. Jejich štědrost přinesla plody v pozornosti k chudým a potřebným i v energii projevené při budování národní sítě katolických farností, nemocnic, škol a univerzit. To vše skýtá mocný důvod k poděkování. Amerika je také zemí velké víry. Váš lid je dobře znám svou náboženskou vroucností a je hrdý na svou příslušnost ke společenství modlitby. Má důvěru v Boha a neváhá se ve veřejných projevech odvolávat na mravní důvody, zakořeněné v biblické víře. Respekt ke svobodě náboženství je hluboce zakořeněn v americkém povědomí a tato skutečnost přispěla k tomu, že vaše země přitahovala celé generace imigrantů, aby si hledali nový domov, kde budou moci svobodně uctívat Boha podle vlastních náboženských přesvědčení. V této souvislosti rád zaznamenávám, že jsou mezi vámi přítomni biskupové ze ctihodných východních církví ve společenství s Petrovým nástupcem a s obzvláštní radostí je zdravím. Drazí bratři, prosím vás, abyste ubezpečili svá společenství o mém hlubokém citu a nepřetržité modlitbě jak za ně, tak za mnohé bratry a sestry, kteří zůstali ve svých rodných zemích. Vaše přítomnost v této zemi je připomínkou odvážného svědectví, které vydali Kristu mnozí členové vašich společenství, často trpících ve své vlasti. Je také velkým obohacením církevního života v Americe, poněvadž podává živý výraz katolicity církve a rozmanitosti jejích liturgických a duchovních tradic.
Na této plodné půdě, živené tak početnými a různými zdroji, jste vy, ctihodní bratři v biskupské službě, povoláni dnes rozsévat setbu evangelia. To mne vede k otázce, jak může v jedenadvacátém století biskup lépe plnit povolání „činit všechno novým v Kristu, naší naději“? Jak může vést svůj lid „na setkání s živým Bohem“, zdrojem oné naděje, která proměňuje život, jak o tom mluví evangelium (srov. Spe salvi, 4)? Snad je nejprve zapotřebí zbořit některé bariéry, které mu v takovém setkání brání. Ačkoli je pravdou, že tato země je poznamenána ryzím náboženským duchem, subtilní vliv sekularismu se může nicméně projevit ve způsobu, jakým lidé dovolí, aby víra ovlivňovala jejich jednání. Je snad správné vyznávat víru o nedělích v kostele a potom během týdne prosazovat podnikatelské praktiky či medicínské procedury, které této víře odporují? Je snad pro praktikujícího katolíka správné ignorovat či vykořisťovat chudé a ty, kteří žijí na okraji společnosti, prosazovat sexuální jednání odporující morálnímu učení církve nebo zastávat pozice, které protiřečí právu na život každé lidské bytosti od početí až do přirozené smrti? Je třeba odporovat každé tendenci, která považuje náboženství za privátní záležitost. Pouze když víra pronikne každý aspekt života, stávají se křesťané opravdu otevřenými k proměňující moci evangelia. Další překážku setkání s živým Bohem představuje v bohaté společnosti subtilní vliv materialismu, který může velmi snadno soustředit pozornost na ono „stokrát více“, které Bůh slibuje v tomto životě, na úkor života věčného, který slibuje v čase budoucím (Mk 10,30). Lidé dnes potřebují být stále znovu upozorňování na konečný smysl života. Potřebují poznat, že jejich nitro hluboce žízní po Bohu. Potřebují mít příležitost čerpat ze studnice jeho nekonečné lásky. Je snadné nechat se okouzlit téměř neomezenými možnostmi, které nám věda a technika nabízejí; je snadné mylně se domnívat, že naplnění nejhlubších potřeb je možné dosáhnout vlastním úsilím. To je iluze. Bez Boha, který nám dává to, čeho sami od sebe dosáhnout nemůžeme (srov. Spe salvi, 31), jsou naše životy zcela prázdné. Lidé potřebují být neustále vybízeni pěstovat vztah k tomu, který přišel, abychom měli život v hojnosti (srov. Jan 10,10). Účelem každé naší pastorační a katechetické aktivity, předmětem našeho kázání a samotným středem naší svátostné služby musí být pomoc lidem upevnit a živit vitální vztah ke „Kristu Ježíši, naší naději“ (1 Tim 1,1). Ve společnosti, která přikládá velkou hodnotu osobní svobodě a autonomii, je snadné ztratit z obzoru naši závislost na druhých i odpovědnost, kterou k nim máme. Tento důraz na individualismus ovlivnil dokonce i církev (srov. Spe salvi, 13-15) a dal vzniknout určité formě zbožnosti, která zdůrazňuje náš soukromý vztah k Bohu na úkor povolání být členy vykoupeného společenství. Přesto Bůh již od počátku viděl, že „není dobré, aby byl člověk sám“ (Gn 2,18). Byli jsme stvořeni jako společenské bytosti, které nacházejí své dovršení
pouze v lásce k Bohu a k bližnímu. Pokud opravdu chceme stále hledět k němu, zdroji naší radosti, musíme to činit jako členové Božího lidu (srov. Spe salvi, 14). A kdyby se to mělo jevit jako postup proti proudu, byl by to jenom další důkaz naléhavé nutnosti obnovit evangelizaci kultury. Tady v Americe jste byli požehnáni katolickým laikátem značné kulturní rozmanitosti, která klade vlastní mnohotvárné dary do služeb církve a společnosti vůbec. Hledí k vám, aby se mu dostalo povzbuzení, vedení a směru. V době přesycené informacemi se důležitost nabídky pevné formace víry nevystavuje nebezpečí, že bude přeceněna. Američtí katolíci tradičně přiznávají náboženské výchově ve školách či ve formačních programech pro dospělé vysokou hodnotu; je zapotřebí ji zachovat a rozšiřovat. Četným mužům i ženám, kteří se velkodušně nasazují v charitativních dílech, se musí dostávat pomoci při obnově jejich nasazení prostřednictvím „formace srdce“: skrze „setkání s Bohem v Kristu, který v nich probouzí lásku a otevírá jejich duši pro druhé“ (Deus caritas est, 31). V době, kdy pokroky v lékařské vědě přinášejí mnohým novou naději, mohou vyvstávat etické výzvy, které dříve nebyly představitelné. Proto je více než kdy předtím důležité poskytovat pevnou formaci v morálním učení církve oněm katolíkům, kteří působí ve zdravotnictví. Ve všech těchto oblastech apoštolátu potřebují moudré vedení, aby mohli přinášet hojné plody. Pokud chtějí opravdu prosazovat integrální dobro osoby, musí se sami obnovit v Kristu, naší naději. Jako hlasatelé evangelia a vůdci katolických společenství jste zváni účastnit se také výměny názorů na veřejné scéně, abyste pomohli utvářet odpovídající kulturní postoje. Tam, kde se cení svoboda slova a podporuje se důkladná a poctivá diskuse, je váš hlas respektován a v diskusi o aktuálních sociálních a morálních otázkách dneška má mnoho co nabídnout. Tím, že se přičiňujete o jasné a zřetelné hlásání evangelia, formujete nejen osoby ze svého společenství, ale díky celosvětové masové komunikaci pomáháte šířit poselství křesťanské naděje po celém světě. Je zřejmé, že vliv církve ve veřejné diskusi se uskutečňuje na mnoha úrovních. Ve Spojených státech i jinde nyní existuje mnoho zákonů, které již platí nebo jsou diskutovány, přičemž vzbuzují obavy z hlediska morálky. Katolické společenství musí pod vaším vedením nabízet v těchto tématech jasné a jednotné svědectví. Avšak ještě důležitější je, aby se mysl a srdce širší společnosti postupně otevřela k morální pravdě: tady ještě zbývá mnoho udělat. Ústřední v této oblasti je poslání věřících laiků jednat ve společnosti jako „kvas“. Nesmí se však mít za samozřejmé, že všichni katoličtí občané smýšlejí ohledně základních etických otázek dneška podle církevního učení. Opět je vaší
povinností přičinit se, aby nabízená morální formace na všech úrovních církevního života odrážela autentické učení evangelia života. V této souvislosti je hluboce znepokojující záležitostí pro nás všechny situace rodiny uvnitř společnosti. Kardinál George již zmínil, že jste podporu manželství a rodinného života umístili mezi své priority pro příští léta. V letošním poselství ke Světovému dni míru jsem mluvil o podstatném přínosu zdravého rodinného života k pokoji uvnitř i mezi národy. V rodinném domově zakoušíme „základní prvky míru: spravedlnost a lásku mezi sourozenci, funkci autority vyjádřené v rodičích, láskyplnou službu nejslabším členům, protože jsou malí nebo nemocní nebo slabí, vzájemnou pomoc v životních potřebách, ochotu přijmout druhého a v případě potřeby i odpustit“ (č. 3). Rodina je navíc prvotním místem evangelizace, předávání víry a pomoci mladým docenit důležitost náboženské praxe a zachovávání neděle. Jak nepociťovat neklid, pozorujeme-li rychlý úbytek rodin jakožto základního prvku církve a společnosti? Rozvody a nevěra jsou na vzestupu a mnozí mladí muži i ženy oddalují manželství nebo je dokonce vůbec neuznávají. Některým mladým katolíkům se svátostný svazek manželský jeví stěží rozeznatelný od občanského svazku, nebo je dokonce vnímán jako prostá, neformální a nestabilní dohoda žít s druhým člověkem. V důsledku toho je ve Spojených státech patrný alarmující pokles katolických manželství spolu s nárůstem takových soužití, v nichž zcela chybí vzájemné darování se manželů na způsob Krista prostřednictvím pečeti veřejného příslibu žít požadavky nerozlučného závazku po celý život. Za těchto okolností je dětem upíráno bezpečné prostředí, které potřebují, aby vyrůstaly jako lidské bytosti, a společnosti jsou upírány ony stabilní opory nezbytné k zachování soudržnosti a morálního těžiště společnosti. Můj předchůdce papež Jan Pavel II. učil, že „první starost a péči o pastoraci rodin v diecézi má biskup … Musí [jí] věnovat zájem, péči a čas, nasadit lidi a vynaložit hmotné prostředky. Ale zejména je třeba, aby se osobně pro rodiny angažoval, jako i pro všechny, kdo mu … při jeho pastýřské službě rodinám pomáhají“ (Familiaris consortio, 73). Je vaším posláním směle ohlašovat argumenty víry a rozumu, které hovoří ve prospěch instituce manželství, chápaného jako celoživotní závazek mezi mužem a ženou, otevřený k předávání života. Takovéto poselství by mělo znít lidem dneška, poněvadž je bytostným, bezpodmínečným a bezvýhradným přitakáním k životu, přitakáním k lásce a k touhám srdce našeho společného lidství a zároveň k úsilí o dovršení naší hluboké touhy po důvěrném vztahu s druhými a s Pánem. Mezi znameními odporujícími evangeliu života, na které lze dnes v Americe i jinde narazit, existuje jedno, které působí hluboké zahanbení: sexuální zneužívání mladistvých.
Mnozí z vás jste mi vyprávěli o hluboké bolesti, kterou prožívala vaše společenství, když muži církve zradili své kněžské povinnosti a závazky tak závažným a nemorálním chováním. Při hledání cest, jak odstranit toto zlo kdekoliv k němu dojde, si buďte jisti podporou Božího lidu na celém světě. Právem dáváte přednost projevům soucitu a podpory obětem: máte odpovědnost, svěřenou Bohem, jakožto pastýři obvazovat rány zapříčiněné každým zneužitím důvěry, pomáhat při léčení, prosazovat smíření a přistupovat s láskyplnou starostí k těm, kteří byli vážně poškozeni. Reakce na tyto případy nebyla snadná a, jak ukázal předseda vaší biskupské konference, „někdy byla špatně podána“. Nyní, když byly rozměr a závažnost problému pochopeny jasněji, jste mohli přijmout adekvátnější nápravná a disciplinární opatření a vytvořit bezpečné prostředí, které nabízí větší ochranu mladým lidem. Je třeba mít na paměti, že drtivá většina kněží a řeholníků v Americe koná vynikající práci při předávání osvobozujícího poselství evangelia osobám, které byly svěřeny jejich pastorační péči. Zranitelné osoby musí být vždy chráněny před těmi, kdo by jim mohli způsobit škodu. V tomto ohledu přinášejí vaše snahy o nápravu a ochranu velké plody nejen ve vztahu k těm, kteří jsou svěřeni vaší pastorační péči, ale vůči celé společnosti. Chceme-li, aby dosáhly svého plného smyslu, je nicméně třeba, aby opatření a strategie, které jste přijali, byly postaveny do širšího kontextu. Děti mají právo vyrůstat se zdravým chápáním sexuality a její přiměřené role v mezilidských vztazích. Měly by být ušetřeny degradujících projevů a vulgárních manipulací sexuality, jež dnes převažují; mají právo být vychovávány v autentických morálních hodnotách, zakořeněných v důstojnosti lidské osoby. To nás vede zpět k úvaze o nenahraditelnosti rodiny a nezbytnosti hlásat evangelium života. Jaký má smysl mluvit o ochraně dětí, když je v tolika rodinách možné sledovat pornografii a násilí pomocí dnes široce dostupných masmédií? Musíme s naléhavostí znovu potvrzovat hodnoty, na nichž stojí společnost, a nabízet tak mladým lidem i dospělým skutečnou morální formaci. V tomto poslání mají všichni nějaký úkol: nejen rodiče, náboženští představitelé, učitelé a katecheté, ale také zábavní a informační průmysl. Ano, každý člen společnosti může přispívat k této morální obnově a mít z ní prospěch. Starat se poctivě o mladé lidi a o budoucnost naší civilizace znamená uznat svou odpovědnost na prosazování a žití oněch autentických morálních hodnot, které jedině umožňují lidské osobě prosperovat. Je úkolem vás, pastýřů podle vzoru Krista, Dobrého pastýře, hlásat silně a jasně toto poselství a stavět se tak proti hříchu zneužívání v rámci širšího kontextu sexuálního chování. Přiznáním problému v církevním prostředí a jeho zamezením pak můžete nabídnout druhým vedení, neboť tato rána se vyskytuje nejen uvnitř vašich diecézí, ale v každém sektoru společnosti. To vyžaduje rozhodnou a kolektivní odpověď. Také kněží potřebují v této obtížné době vaše vedení a vaši blízkost. Zakusili zahanbení za to, co se stalo, a mnozí z nich zjistili, že ztratili část oné důvěry, kterou kdysi měli. Není málo těch, kteří zakoušejí blízkost Krista v jeho utrpení, když se snaží čelit důsledkům nynější krize. Biskup jako otec, bratr a přítel svých kněží jim může pomoci vytěžit z tohoto sjednocení s Kristem duchovní plody, pomoci jim uvědomit si útěšnou přítomnost Pána v jejich utrpení a povzbudit je, aby kráčeli spolu s Pánem cestou naděje (srov. Spe salvi, 39). Jak před šesti lety poznamenal papež Jan Pavel II., „musíme mít důvěru v to, že tento čas zkoušky přinese očištění celého katolického společenství“ a povede „ke svatějšímu kléru, svatějšímu episkopátu a svatější církvi“ (Poselství kardinálům Spojených
států, 23.4.2002, č. 4). Existují mnohé příznaky toho, že k takovému očišťování posléze začalo docházet. Trvalá přítomnost Krista uprostřed našeho soužení postupně proměňuje temnoty ve světlo: každá věc se vskutku obnovuje v Ježíši Kristu, naší naději. V tomto okamžiku je nezbytnou součástí vašeho poslání posilovat vztahy ke svým kněžím, zejména tehdy, pokud v důsledku krize došlo k napětí mezi kněžími a biskupy. Je důležité projevovat i nadále ve vztahu k nim starost, podporu a vedení skrze svůj příklad. Takto jim zajisté pomůžete setkat se s živým Bohem a nasměrujete je k oné naději, která proměňuje život, jak o tom mluví evangelium. Budete-li žít způsobem, který vás úzce připodobňuje Kristu, Dobrému pastýři vydávajícímu život za své ovce, budete inspirovat své bratry kněze, aby se znovu dali do služeb svému stádci s velkorysostí, která charakterizovala Krista. Jasnější soustředěnost na připodobnění se Kristu svatostí života je právě tím, co potřebujeme, chceme-li jít dál. Musíme znovu objevit radost ze života soustředěného na Krista, pěstovat ctnosti a nořit se do modlitby. Když věřící vidí, že jejich pastýř je mužem modlitby a dává jim do služeb celý svůj život, odpovědí onou vroucností a citem, kterou se sytí a na níž stojí život celého společenství. Čas strávený v modlitbě není nikdy ztracený, jakkoli mohou být důležité povinnosti, které na nás ze všech stran doléhají. Adorace Krista, našeho Pána, v Nejsvětější svátosti prodlužuje a zintenzivňuje ono sjednocení s ním, které se vytváří eucharistickým slavením (srov. Sacramentum caritatis, 66). Kontemplace růžencových tajemství uvolňuje veškerou jejich spásonosnou sílu tím, že nás přizpůsobuje, sjednocuje a zasvěcuje Ježíši Kristu (srov. Rosarium Virginis Mariae, 11 a 15). Věrnost liturgii hodin zajišťuje, že je celý náš den posvěcen, protože nám neustále připomíná nezbytnost soustředění na konání Božího díla navzdory všem naléhavostem či rozptylování, které mohou vzniknout kvůli nutným povinnostem. Tímto způsobem nám zbožnost pomáhá mluvit a jednat in persona Christi: učit, vést a posvěcovat věřící v Ježíšově jménu a přinášet jeho smíření, uzdravení a lásku všem jeho milovaným bratřím a sestrám. Toto radikální připodobnění Kristu, Dobrému pastýři, je středem naší pastorační služby. Pokud se sami v modlitbě otevřeme moci Ducha, vylije na nás své dary, které potřebujeme k plnění svých obtížných povinností, takže si nikdy nebudeme muset dělat starosti, „jak nebo co máme mluvit“ (Mt 10,19). Na závěr této mé dnešní podvečerní promluvy svěřuji zvláštním způsobem církev, která je ve vaší zemi, mateřské péči a přímluvě Neposkvrněné Panny Marie, patronky Spojených států. Kéž se ona, která ve svém lůně nesla naději všech národů, přimlouvá za lid této země, aby všichni byli obnoveni v Ježíši Kristu, jejím Synu. Drazí bratři v biskupské službě, ujišťuji každého z vás, zde přítomných, o svém hlubokém přátelství a o své účasti na vašich pastoračních starostech. Vám všem i vašim kněžím, řeholníkům a věřícím laikům ze srdce uděluji apoštolské požehnání jako záruku radosti a pokoje ve Vzkříšeném Kristu. /pokračování příště/
VATIKÁN
(zamyšlení Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, S.I., čestného občana Pustiměře)
Mluvilo se nebezpečích militarismu. Protože začínal být rozhovor trapný obžalobami národními, jeden z účastníků to přerušil žertem: „Pánové, věřme statistikám! Z těch vyplývá, že je nejmilitarističtějším státem na světě Vatikán. Na mizivě malý počet obyvatel má nesporně vyšší procento lidí ve zbrani, Švýcarů s halapartnami v ruce a s nejstarší vojenskou uniformou, navrhnutou Michelangelem. Jiné zbraně nemůže používat, protože by každá pokusná střela porušila hranice. Takový žert je dost užitečný, aby poopravil jisté názory neskutečné. Ve svých vzpomínkách na válku se zmiňuje W. Churchil také na své setkání se Stalinem. Mezi jiným mu řekl, aby byl trochu mírnější vůči katolíkům, že by to usnadnilo jednání s Vatikánem. Stalin prý jenom prsknul pohrdlivě: „Ten Vatikán, kolik má divizí, aby se s ním muselo počítat?“ Churchil prý se ho snažil přesvědčit, že existuje také jiná autorita u lidí, než jenom vojenské divize, ale nepochodil. Dnes, v době míru, by možná zněly Stalinovy pochybnosti jinak: „Ten Vatikán, kolik má hlasů v parlamentě Evropy, ve spojených národech?“ A jakou bychom dali odpověď? „Možná daleko víc, než se předpokládá. Může počítat s těmi, kdo poslouchají hlasu svědomí a kdo ví, že je za hradbami Vatikánu někdo, kdo mluví za ty, kteří nemají v parlamentech místo. Jeden italský liberální politik se přiznal, že není náboženský, ale že je zásadně proto, aby zůstal v soudních síních kříž. Je tam totiž povinně na hlavní stěně velký nápis „Zákon platí stejně pro všechny“ a nad tím nápisem je obraz Krista, který byl spravedlivými zákony nespravedlivě odsouzen k smrti. Je to dobrá připomínka těm, kdo soudí. Ostatně týž zážitek měl už v dávné době Platon. Napsal knihu Politeia, Politika o vzorném
zákonodárství ve vzorné obci (řecky polis). Nato pak zažil, že byl v kulturních Aténách spravedlivými zákony odsouzen k smrti spravedlivý Sokrates. Je takových případů mnoho? Víc než si myslíme. Čí je to vina? Politici se obviňují navzájem. Existuje ovšem v politice také zloba. Ale přiznejme si, že tu jde o něco víc. Musíme si přiznat, že se všecko nevyřeší zákony a institucemi, ani dobrými. K jádru lidské osobnosti neproniknou. Malá ukázka. Jednou jsem pozoroval v Kalifornii člověka, který obsluhoval benzinovou pumpu. Byl to Filipínec, uprchlík. Podařilo se mu získat práci, ačkoli mluvil špatně anglicky, dobře se naučil jenom číslovky, aby správně řekl cenu. Ale jiný rozhovor s ním nebyl. Co pro něho mohou americké zákony a politici udělat? Každý odpoví, že nic víc než to, co už udělali. Vyslanec filipínský má ještě menší možnosti a jiné to nemůže zajímat. A co by mohl pro něj udělat Vatikán? Politicky a ekonomicky ještě méně, než ostatní. Ale považuje za svou povinnost na různých místech a při různých příležitostech připomínat vládám států a jiným veřejným činitelům, aby neposlouchali jenom hlasy svých voličů, ale také hlas svědomí k pravému dobru lidských osob. Politikové světa se obyčejně diví, jak je to možné, že se tolik mladých lidí shromáždí tam, kam přijde papež. Ale nedivme se tomu. Mladí lidé dnes ztratili víru v zákony a instituce, právem či neprávem. Ale hledají symbol živé osoby, která by byla zárukou osobních práv člověka, který má Boha Otcem. Pravoslavný teolog Sergij Bulgakov ovšem nevěřil v katolické dogma o primátu římského papeže. Viděl však na vlastní oči, že mnozí katolíci uznávají papeže za svého duchovního otce. V tom jim ovšem nikdo nemůže překážet. Každý křesťan má právo si svého duchovního otce svobodně zvolit. Mimoděk tím pravoslavný myslitel vyslovil pěknou stránku katolické víry, na kterou se snadno zapomíná. Církevní představení se nemohou stavět na roveň politických vedoucích ve straně nebo ve státě. Víra stojí vždycky na svobodném souhlasu. Svobodně se modlíme Otčenáš a tím vyznáváme otcovství Boží na nebi. Představení církevní na zemi jsou ustanoveni k tomu, aby byli zástupci a mluvčími otcovství nebeského. Z hlediska mezinárodního práva Vatikán sice vystupuje jako nezávislý stát. Ale jeho rozměry teritoriální, politické, hospodářské jsou minimální. Slouží jenom jako prostředek k zaručení svobody papežova slova a styku s věřícími, kteří autoritu papeže ve věcech víry uznávají. Když Vatikán uzavírá konkordáty a smlouvy s jednotlivými státy, neděje se to proto, aby hájil práva Vatikánu, ale aby se zaručila katolíkům v jednotlivých zemích jejich práva osobní svobodně praktikovat vlastní katolické vyznání. To je konkrétní aplikace všeobecných práv lidských. Zvláštní smlouvu má Vatikán s Itálií. Je to pochopitelné, vždyť je uprostřed italského území a konkrétní vztahy jsou každodenní. V Římě jsou papežské university, generální domy řeholních společností, národní koleje seminaristů z celého světa a jiné mezinárodní katolické organizace. Konkrétní přesně ohraničené smlouvy jsou tedy nutné k tomu, aby se předešlo nedorozumění a finančním přehmatům. Z dobrých vztahů mají obě strany naopak velký užitek. Katolíci ze světa se tak mohou svobodně stýkat s papežem a jeho úřady a Řím tím roste na své mezinárodní prestiži a na turistickém ruchu. Kolik tu je jenom ročně poutí a sjezdů! Samozřejmě občas někteří křičí, že Vatikán svými smlouvami chce zasahovat do vnitřních záležitostí jejich států. Když se pak ptáme, v čem to konkrétně je, vždycky jde o něco, co katolíci věří jako článek víry a pochopitelně očekávají od církve, že jim potvrdí, že se nemýlí. Ale to je nutná svoboda k svobodnému a soužití v míru a v pokoji všech lidí. K tomu chce malý Vatikán uprostřed velkých mocností světa přispět svým mravním poslání.
„Questa sia la nostra Pasqua: da parte di Dio, la misericordia; da parte nostra, la fede“ (J. E. Giovanni kardinál Coppa, čestný občan Drysic, homílie v kapli Guvernatorátu, 23.3.2008)
Drazí členové Asociace sv. Petra a Pavla, moji přátelé, kteří jste přišli se svými rodinami, děkuji vám za vaši přítomnost. Dojat, děkuji našemu drahému prezidentovi, který tlumočil vaše pocity a spolu s ním zdravím církevního asistenta sdružení. Jako každoročně, účastníte se i dnes slavnostní velikonoční eucharistie, a shromáždili jste se kolem mne, abyste mi vyjádřili svou náklonnost po nezapomenutelných dnech listopadové konzistoře. Už tehdy jste mi velkorysými dary vyjádřili svou radost nad mým jmenováním, a v listu, který mi vašim jménem zaslali prezident a asistent, jste mi napsali, že Svatý Otec chtěl v mé osobě vzdát hold celé Asociaci. Ano drazí, je tomu skutečně tak. Pro sebe nechci nic. Já jsem nikdo. Tak jsem smýšlel vždy, a řekl jsme to i v Praze na začátku svého poslání. A je to pravda. Purpur pochopitelně musím nosit; ale je věnován kněžím mé diecéze, mým formátorům v semináři a spolubratřím, kteří se už vrátili
do Otcova domu. Věnoval jsme jej rovněž našim nezapomenu-telným Mons. Tondinimu a Mons. Zolimu, kteří doslova žili pro nás. Mons. Tondini: jeho horlivost pro liturgický život, pro náboženskou formaci, pro charitativní činnost, položila základy i samotný důvod existence a činnosti Palatinské gardy, a dosud žijeme jeho neochvějnou vůlí, jež činí Asociaci – kterou on nezažil – řekl bych jedinečnou institucí v pastoračním životě Říma i vatikánského státu. Mons. Zoli se věnoval skupině mladých a vzpomínáte na něj s vděčnou vroucností, protože vychoval šik dospívajících, z něhož ještě pocházejí mnozí z vás. K nim dvěma se dnes upírá má i vaše vzpomínka; a když slavíme tuto mši svatou za Asociaci, oba je připomenu zvláštním způsobem. Ale spolu s nimi vzpomenu i onen „oblak svědků“, našich drahých starců, kteří už jistě dlí v Božím světle. Naše pěkná velikonoční tradice nám dnes dopřává slavit společně naše velikonoce. Vzpomínám na ty minulé, na doby Palatinské gardy, v kapli sv. Processa a Martiniana ve vatikánské bazilice, i na ony s Asociací tady v Guvernatorátu, a nejčastěji v Aule požehnání. Jsou to chvíle, na něž jsme nezapomněli, a které nás formovaly v životě i ve víře. Víra. Je učením této neděle, která uzavírá cyklus velikonoční oktávy a shrnuje celé její pojetí. Víra je ohniskem velikonoc. A velikonoce jsou novým životem, který prolomil lidské dějiny a přeměnil je tím, že vnitřně proměnil každého z nás. Nesrovnatelným způsobem to řekl papež Benedikt XVI. při generální audienci minulou středu: „Jestliže ochabne v církvi víra ve vzkříšení, všechno se zastaví, všechno se rozdrolí. Naopak přilnutí srdcem i myslí ke Kristu, který zemřel a vstal z mrtvých, mění život, osvěcuje celou existenci osob i národů. Což nedodává odvahu a prorockou smělost a vytrvalost mučedníkům naší doby právě jistota, že Kristus vstal z mrtvých? … Hlásání, které v těchto dnech znovu a znovu slyšíme, je právě toto: Kristus vstal z mrtvých a je Živý a my se s Ním můžeme setkat. … A tato zvěst, předávaná z generace na generaci, dospěla až k nám a se stále novou silou zaznívá každý rok o velikonocích. Zvláště v tomto velikonočním oktávu nás liturgie zve, abychom se osobně setkali se Vzkříšeným a abychom poznali jeho životodárné působení v událostech dějin našeho každodenního života“ (L´O.R., 27.3.). Dnes se skutečně setkáváme s Kristem a ve svátosti znovu prožíváme jeho zjevení ve večeřadle, kdy svěřil apoštolům své vlastní poslání – „Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás“ (Jan 20,21) – dechl na ně Ducha svatého, a dal jim moc odpouštět lidem hříchy, On, který je Beránkem, který nese hříchy světa. Také my chceme v Asociaci sloužit Ježíši, chceme vědět, že je nám blízko, stále lépe ho poznávat jako jediného pravého Přítele, jak nám řekl sv. Petr v 2. čtení: „Toho milujete, ačkoli jste ho neviděli; v něho věříte, třebaže ho ještě nevidíte. Zato budete jásat v nevýslovné a zářivé radosti; až dosáhnete cíle své víry, totiž spásy duše“ (1Pt 1,8s). Asociace chce žít z Krista a o velikonocích mu obnovuje svůj úkon přilnutí a odevzdání: v 1. čtení, v nástinu první
křesťanské komunity v Jeruzalémě je jakoby zachycen i život Asociace: „setrvávali v apoštolském učení, v bratrském společenství, v lámání chleba a v modlitbách. Ano, doby se změnily, ale nezměnil se duch, přitažlivost, úkol: v těchto slovech spatřujete ve velikonočním světle činnost, kterou konáte, když navštěvujete kurzy katecheze – apoštolské učení -, účastníte se nedělního liturgického života v naší kapli a poskytujete každodenní službu v bazilice sv. Petra, zvláště když je přítomen Svatý Otec – lámání chleba a modlitby –, a konkrétním způsobem podporujete Konferenci sv. Vincence – bratrské společenství. Dnes však je také neděle Milosrdenství, jak žádal Ježíš svatou Faustynu Kowalskou. Boží služebník, papež Jan Pavel II., který řeholnici kanonizoval, ci usilovně přál, aby tato 2. neděle velikonoční, zvaná in Albis, neboť v dávnu nově pokřtění odkládali bílý šat, který dostali po křtu o velikonoční vigílii, dostala i název Neděle Božího milosrdenství. Pán potvrdil vůli zvěčnělého papeže, když jej povolal k věčné hostině právě o prvních nešporách této neděle, památného večera jeho přechodu do života. Dnešní liturgie k nám promlouvá nejen o víře, ale také o Božím milosrdenství, v němž je jakoby obsaženo celé velikonoční tajemství: tajemství milosrdné lásky až krajnosti. V úvodní modlitbě jsme vzývali Pána jako „Boha věčného milosrdenství“; v responsoriálním žalmu jsme byli vyzváni, abychom oslavovali Pána, neboť je dobrý, jeho milosrdenství trvá navěky; ve 2. čtení nám sv. Petr řekl, že „Bůh Otec, protože je tak nesmírně milosrdný, znovu nás zrodil, takže zmrtvýchvstáním Ježíše Krista máme živou naději“ (1Pt 1,3): a v evangeliu jsme slyšeli s jakým milosrdenstvím Ježíš mluví k apoštolům, pak k Tomášovi, a také k nám, když nás nazývá blahoslavenými, protože v Něj věříme, aniž bychom ho viděli (srv. Jan 20,29). Toto jsou naše velikonoce: ze strany Boží – milosrdenství, protože Otec nám odpouští v ukřižovaném Synu; z naší strany, víra, která radostně odpovídá na tuto nekonečnou lásku. Ať Boží milosrdenství a naše víra jsou stěžejními body našeho života křesťanů i členů Asociace sv. Petra a Pavla. Navždy. To je přání, které vám z celého srdce vyslovuji.
PEREGRINATIO
AD IMMACULATAM CONCEPTIONEM
SLOVO K DUŠI POUTNÍKA OD J. E. TOMÁŠE KARDINÁLA ŠPIDLÍKA S.J.
Procesí a poutě Chrám představuje svět prosvícený světlem Ducha svatého. Tak máme prožívat svou přítomnost v něm. Ale chrámů je na světě mnoho. Vždycky měli křesťané pocit, že musí být nějak spojeny a že věřící v jednom musí nějak komunikovat s těmi druhými. Ve staré církvi si navzájem posílali eucharistický chléb. Ale je i jiná možnost. I jednotlivé rodiny tvoří každá svou jednotu. Přesto se však někdy navštěvují, zvláště při slavnostních příležitostech. Něco podobného se děje i v církvi tak, že lidé z jednoho chrámu navštíví chrám jiný. Dnes se to ponejvíc děje autobusovou výpravou. Ale stará tradice zná poutní procesí. Na Moravě byla tak folkloristická, že je např. Úprka rád zvěčňoval v malbách. Navštěvovat posvátná místa a chrámy je způsob zbožnosti všech dob a všech národů. První Ježíšova slova jsou nám známá z vypravování o jeho první pouti do jeruzalémského chrámu (Lk 2,41 nn.). Císařovně Heleně připisuje tradice nalezení Svatého kříže při její pouti do Jeruzaléma r. 326. Od té doby se pouti do Svaté země staly všeobecným křesťanským zvykem. Ale stejně tradiční se staly i pouti do Říma k hrobům sv. Petra a Pavla a jiných mučedníků. Když křižáci přinesli mnohé památky z Palestiny domů, stavěly se pro ně kostely, a i ty se staly poutními svatyněmi. Pouť se stává význačným „místem“ modlitby, protože zahrnuje několik prvků, které jsou přirozenou podmínkou povznesení mysli k Bohu. Píše Dostojevský: „Dlouhá cesta vypadá jak něco bez konce; je to jako lidský sen, nostalgie nekonečna.“ Putování vždycky vyžaduje úsilí. Obětujeme tu vlastní síly a vlastní čas. Odměnou za tu oběť, za ten namáhavý pochod je vítězství nad časem. Doma jsem byli otroci každé pracovní hodiny a dokonce i každé volné chvilky. Na cestě se jakoby neustále díváme z okna ven. Doma jsme museli mít na mysli mnoho denních starostí. Na cestě na ně zapomeneme. Upřeme pozornost jenom do dálky, tam, kde se nějakým zvláštním způsobem zjevuje Bůh a jeho svatí, kde je země víc posvěcena než jinde. Není to tedy útěk ze země, ale víra, že svou
životní poutí zemi posvěcujeme, aby se celá stala jedním velkým chrámem, místem setkání Boha s lidmi. Na pouti se také setkáváme s neznámými lidmi. Ale jsou ta setkání jinačí než ta, ve kterých žijeme. Tu si jsou všichni rovni a všechny považujeme za přátele. Přišli sem z různých sociálních prostředí, ale tu nás ta různost nezajímá. Na pouti nejsou páni a podřízení, ale jenom spoluputující, pobratřili jsme se i s těmi, kterým bychom se jinde vyhnuli. Pamatuji si na jedno takové putování v Itálii. Nebylo dlouhé, ale přesto bylo potřeba si na chvilku odpočinout a trochu pojíst z toho, co si každý vzal do kabelky. Já jsem si nevzal nic, protože jsem s tím putováním nepočítal. Ale vedoucí průvodu se mně jenom smál, že nemám dost víry a že mne tedy musí přesvědčit jen zázrak. Ukázal na lesík před námi a slíbil mně, že se tam stane zázračné rozmnožení chlebů. Jak se to pak přihodilo? Sotva jsme se tam octli, jedna paní rozprostřela na zem bílé prostěradlo a poutníci tam na hromadu nakladli, co kdo měl. Pak si každý z té kopy vybral, co mu bylo po chuti, a všichni měli dostatek, zbyla ještě hromádka pro mravenečky. Prý je to jediný způsob, aby měl každý dost. Když si jí každý jenom ze svého, vždycky mnohým něco chybí. Zde nechybělo nikomu nic. Není to pěkný obraz toho, jak by měli lidé navzájem žít i doma? Šlo by to těžko, ale je to lehké na pouti. Měli bychom tedy i doma zkusit chápat svůj život jako pouť. Uveďme si hned okolnost, ve které se to má hned aplikovat. Dva mladí lidé stojí před oltářem jako ženich a nevěsta a chtějí tu před Boží tváří slíbit vzájemnou věrnost po dobu celé své životní pouti. Ať se přihodí cokoli, my se budeme držet za ruce, i kdyby pršelo a hrom bil. Ale prozatím hrom nebije. Svítí slunce velkých nadějí. Vydáme se tedy na svatební cestu. Je to slibný začátek budoucí poutí? Není. Je to výlet. Všecko je připravené, aby to dobře vyšlo a pak se snoubenci rádi vrátí domů. Začne tedy životní pouť zde? Ne příliš. Nechce se jít do neznáma s důvěrou v Boha. Jde o to, abychom si všecko pevně zajistili, aby to všechno vyšlo tak, jak jsme si to představovali. Bohužel to není nikdy tak úplně. Příjmy z práce sotva vystačí, byt jsme si přáli lepší atd. atd. Ale nejhorší je, že ani on, manžel není takový, jak ho chtěla mít manželka. A manžel? Zklamaný realitou své vlastní družky, se začíná rozhlížet kamsi jinam. Ne kamsi do dálky, ale pomýšlí na změnění spoluputovatelky. To by se na pouti nepřihodilo, ale může se tak stát při výletu. Je tedy tak velký rozdíl mezi poutí a výletem? Je. Pouť směřuje k něčemu svatému, ke svatyni, na výlet se chodí jen pro chvilkovou zábavu. Křesťanské manželství je pouť. Začíná v kostele a má končit ve svatyni rodiny, u stolu, kde je všechno společné a kde přisednou radostně ti, které Bůh pošle jako nerozlučné společníky, tj. děti. Všichni si pak přejí, aby jejich vzájemné putování ani smrt nekončila předčasně. Takový je happy end, šťastný konec každého dobrého vyprávění. Ale jako pouť se musí chápat i každé životní povolání. Bůh je určuje už od narození, v dětství se zjevuje malými náznaky, předtuchami. Přesto se však stále kráčí do neznáma, budoucnost je kdesi za horami. Ale kdo zaměřil svůj život ke svatyni, má naději nejenom, že ji najde, ale že i nějaký nový kostel či kostelík postaví, anebo, jak píše Wolker, aby tu jeho prací stála „alespoň hospoda u silnice pro ušlé poutníky i pro poutnice“; řečeno obrazně, abychom měli zadostiučinění, že jsme pomohli druhým dojít tam, kam jsme chtěli dojít my sami. Křesťanský život je opravdu společná pouť. Zastavujme se jenom tam, kde je rozložena bílé prostěradlo k rozmnožení chlebů. Svátostným obrazem toho je eucharistický oltář, chléb z nebe, mana na pouti do zaslíbené země.
Pro tolik milostí, kterých se na tomto místě dostalo, pro všechna obrácení, všechna odpuštění, uzdravení, pro povolání a přísliby, k nímž zde došlo či kterým tu dáš vzejít, pro radost ze služby, kterou nám dáváš zakoušet: Lurdská Madono, tobě děkujeme! Se všemi našimi bratřími a sestrami, s národy, prahnoucími po míru a spravedlnosti, s mladými, hledajícími svou cestu, ty, která ses ukázala dívence Bernardetě jako mladičká, s obětmi zármutku, nemoci, postižení, nezdarů, s těmi, kdo mají důvod k zoufání: Lurdská Madono, tebe prosíme! Neboť tys Božím úsměvem, odleskem jasu Kristova, příbytkem Ducha svatého; protože ty sis vyvolila Bernardetu v její ubohosti; neboť tys Hvězda jitřní, Brána nebeská a první ze vzkříšených tvorů: Lurdská Madono, tebe obdivujeme, a spolu s tebou opěvujeme Boží úžasné činy. (Modlitba lurdského jubilea)
POŘAD BOHOSLUŽEB: 20. – 27. dubna 2008 DEN
LITURGIE
NEDĚLE 20. dubna
5. NEDĚLE VELIKONOČNÍ
PONDĚLÍ 21. dubna ÚTERÝ 22. dubna STŘEDA 23. dubna ČTVRTEK 24. dubna
PONDĚLÍ PO 5. NEDĚLI VEL. SV. ANSELM, BISKUP A U.C.
PÁTEK 25. dubna SOBOTA 26. dubna
FARNOST
ÚMYSL MŠE SV.
na poděkování za dar zdraví PUSTIMĚŘ a Boží požehnání během 50 let manželství s prosbou o další 8.00 Boží pomoc a požehnání za + Františka a Marii DRYSICE SYNKOVY, dceru, rodiče a +r. 9.30 za + Jenovéfu ČTVRTNÍČPODIVICE KOVOU, manžela, dceru 11.00 a rod. JUŘENOVU za + rodiče VEJMOLOVY PUSTIMĚŘ a stařečky z obou stran 18.00
ÚTERÝ PO 5. NEDĚLI VELIKONOČNÍ
za + Marii a Martina DRYSICE HLAVÁČKOVY a rodiče 18.00 ČTVRTEK PO 5. NEDĚLI VEL. PUSTIMĚŘ za + Miroslava VÁVRU a SV. JIŘÍ, MUČEDNÍK Boží ochranu pro živou rodinu 18.00 za + rodiče MALOVY PODIVICE SVÁTEK a syna Rudolfa 8.00 SV. MAREK, za + rodiče TAUŠOVY PUSTIMĚŘ EVANGELISTA a ZAHRADNÍČKOVY 18.00 SVÁTEK - SV. VOJTĚCH, BISKUP A MUČEDNÍK
SOBOTA PO 5. NEDĚLI VELIKONOČNÍ
na poděkování za 89 let života, Boží ochranu a požehnání za + Jana KLUDÁKA, DRYSICE manželku, rodiče a sourozence 9.30 PODIVICE za +Marii ČECHMÁNKOVOU a + Marii VAVERKOVOU 11.00
PUSTIMĚŘ 8.00 NEDĚLE 27. dubna
6. NEDĚLE VELIKONOČNÍ PUSTIMĚŘ: VÝROČÍ POSVĚCENÍ KOSTELA (1902)
ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC DUBEN 1. Aby křesťané, i v obtížných a složitých situacích dnešní společnosti, neúnavně svým životem hlásali, že Kristovo vzkříšení je zdrojem naděje a pokoje. 2. Aby budoucí kněží v mladých církvích byli více kulturně a duchovně formováni k hlásání evangelia svým národům i celému světu. 3. Aby nás moc Zmrtvýchvstalého osvobodila od všech forem strachu a smutku, a dala nám vydávat svědectví radosti a naděje tam, kde žijeme. 4. Aby Pouť k Neposkvrněnému Početí otevřela srdce poutníků k hlasu Matky Boží, promlouvající v Lurdech i v mariánských svatyních Evropy, a přinesla požehnání životu farností. FARNÍ INFORMÁTOR, XIV. roč., týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (zázn. 517356351, mobil: 723593106,
[email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks =15,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na www.pustimer-farnost.cz.
