Ať spočine na nás, Hospodine, tvé milosrdenství, jak doufáme v tebe

FARNÍ INFORMÁTOR 5. NEDĚLE VELIKONOČNÍ – 22. KVĚTNA 2011

Ať spočine na nás, Hospodine, tvé milosrdenství, jak doufáme v tebe.

U sarkofágu Božího služebníka, arcibiskupa Antonína Cyrila Stojana (22. 5. 1851; + 29. 9. 1923), čestného občana Podivic. Královská kaple baziliky na Velehradě, Peregrinatio Ad Memoriam Diei Natalis, 16. dubna 2011.

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, Bůh bdí nad těmi, kdo doufají v jeho milost. Proto k němu s důvěrou volejme, neboť jeho milosrdenství trvá navěky: L: MILOSRDNÝ BOŽE, VYSLYŠ NÁS.  Prosme za moravský lid, aby objevil otcovské srdce tatíčka Stojana, ve vroucích modlitbách na jeho přímluvu poznal zázraky Lásky, a Boží služebník Antonín Cyril mohl brzy jasem svatosti prozářit tolikeré zármutky i naděje našich dnů.  Prosme, za naše farní společenství, aby se každodenně obracelo k Bohu, Otci veškerého milosrdenství, a po příkladu sv. Rity stále věrohodněji vydávalo svědectví evangeliu.  Ty, jenž jsi vzkříšením svého Syna, Ježíše Krista, zlomil moc hříchu a smrti, dej, aby tam, kde dosud panuje nenávist, touha po pomstě; kde válka přináší bolest a smrt nevinných; moc tvého milosrdenství zklidnila mysl i srdce a dala vzejít pravému míru.  Prokaž své milosrdenství našim zemřelým bratřím a sestrám. K: Milosrdný Bože, do tvých rukou vkládáme osudy světa i každého člověka. Dej, aby všichni zakusili tvé milosrdenství a v Tobě, nacházeli zdroj naděje. Věčný Otče, pro bolestné utrpení a vzkříšení svého Syna, smiluj se nad námi a nad celým světem. L: Amen.

FARNÍ INFORMÁTOR 6. NEDĚLE VELIKONOČNÍ – 29. KVĚTNA 2011

Jásejte Bohu, všechny země.

„Buďte stále připraveni obhájit se před každým, kdo se vás ptá po důvodech vaší naděje“ /1Petr 3,15/ Slavnost Seslání Ducha Svatého s udílením svátosti biřmování v chrámu sv. Benedikta v Pustiměři, 15. května 2005.

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, vzývejme Pána, našeho Boha, který je shovívavý a milosrdný, bohatý láskou a dobrotivý ke všemu, co stvořil: L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS.  Prosme za Svatého Otce Benedikta XVI., aby svou posvátnou úctou ke Kristu byl světu odpovědí naděje.  Prosme za věřící naší farnosti, aby den co den byli otevřeni Duchu pravdy, kterého nám dává Otec, a tak se stávali živou přítomností Krista.  Vzbuď v srdcích mládeže naší farnosti touhu po všem dobrém, pravdivém a krásném, aby po příkladu Panny Maria vyslovovala své "ano" tvým božským vnuknutím.  Prosme za pravou radost v Duchu svatém, která proměňuje svět milosrdenstvím, láskyplnou důvěrou, skromností a upřímností srdce.  Prosme za ty, kdo nás předešli se znamením víry a spí spánkem pokoje, ať mají účast na slávě tvého zmrtvýchvstání. K: Všemohoucí Bože, tys nám skrze svého Syna zjevil tajemství své lásky. Miluješ ty, kdo zachovávají tvá přikázání a přebýváš v těch, kdo jsou upřímného srdce. Učiň si v nás svůj příbytek. O to tě prosíme skrze Krista našeho Pána. L: Amen.

FARNÍ INFORMÁTOR SLAVNOST NANEBEVSTOUPENÍ PÁNĚ – 5. ČERVNA

2011

Bůh se vznáší za jásotu, Hospodin vystupuje za hlaholu polnice.

„Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi“ /Mt 28,18/. Pantokrator na sarkofágu kardinála Špidlíka, S.J. /foto: V. Bureš/

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K:Bratři a sestry, Bůh Otec vložil všechno do rukou našeho Pána Ježíše Krista, který vstal z mrtvých a vstoupil na nebesa. On je našim Přímluvcem u Otce. Proto s důvěrou volejme. L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS.  Prosme za Svatého Otce Benedikta XVI., aby jako 'svědek naděje' ukazoval cestu tvé pravdy uprostřed pohnutých dějin současného světa.  Prosme za biřmovance, kteří příští neděli přijmou plnost darů Ducha svatého, aby ve svých farnostech, rodinách i všude tam, kam je pošle tvá Prozřetelnost byli věrohodnou odpovědí všem, kdo se ptají po důvodech jejich naděje.  Prosme za rodiče, aby dokázali vést své ratolesti k rozvážnému, kritickému, bdělému a prozíravému užívání sdělovacích prostředků.  Za naše farní společenství, aby se každodenně obracelo k Bohu, a tak stále věrohodněji vydávalo svědectví evangeliu.  Prosme za všechny věrné zemřelé, ať vejdou do slávy nebeského Jeruzaléma. K: Otče, tys všechno završil v Kristu. Dej, ať si počínáme jako spolupracovníci tvého plánu, jehož cílem je naše spása a tvá chvála. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.

„Všechno, co žijeme s láskou, přechází s Kristem do vzkříšení.“ „Věčnost vytvářejí vztahy, které nekončí“.

Sarkofág Tomáše kardinála Špidlíka, S.J. v bazilice Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje na Velehradě obepíná sled mozaik, které jsou miniaturní reprodukcí výjevů, jež římský Ateliér Centra Aletti realizoval na různých místech světa (Redemptoris Mater, Lourdes, Fatima, San Giovanni Rotondo). U hlavy je mozaika Pantokratora, u nohou pak Nebeského Jeruzaléma; tajemství vykoupení na skryté straně přiléhající k hlavnímu oltáři (Zvěstování, Ukřižování, Vzkříšení), na protější straně pak – směrem k poutníkům, Boží Prozřetelnost, která tak hluboce poznamenala život otce Špidlíka (Boží Moudrost, Povolání apoštolů, Josef egyptský a jeho bratři). Tělo, nástroj jenž nám dal Bůh, abychom k Němu svobodně přilnuli, abychom se naučili milovat, je uchováváno v tomto kruhu Božího tajemství ale je současně jeho živým a konkrétním svědectvím, osobním vyjádřením. Proto je na horní desce sarkofágu umístěn podpis jeho Eminence, vtesaný ve zlatě - svým životem tak podepisuje slova uvedená na protilehlém panelu zadní stěny hlavního oltáře, shrnující hluboký smysl jeho služby i jeho učení:

LITURGICKÉ TEXTY 5. NEDĚLE VELIKONOČNÍ 1. ČTENÍ – SKT 6,1-7

Čtení ze Skutků apoštolů. V těch dnech, když počet učedníků rostl, začali helénisté projevovat proti Hebrejům nespokojenost, že prý jejich vdovy jsou při každodenním podělování zanedbávány. Dvanáct apoštolů proto svolalo veškeré množství učedníků a řekli: "Nebylo by správné, abychom my zanedbávali Boží slovo a sloužili při stole. Proto, (bratři a sestry), vyberte ze svého středu sedm mužů, kteří mají dobrou pověst a jsou plní Ducha a moudrosti, a my je ustanovíme pro tento úkol. My však se chceme nadále věnovat modlitbě a službě slova." Ten návrh se zalíbil celému shromáždění. Vyvolili tedy Štěpána, muže plného víry a Ducha svatého, dále Filipa, Prochora, Nikanora, Timona, Parmena a Mikuláše, proselytu z Antiochie. Postavili je před apoštoly a oni na ně za modlitby vložili ruce. Boží slovo se šířilo stále více a počet učedníků v Jeruzalémě velmi rostl. Také velké množství kněží poslechlo a přijalo víru. ŽALM 33

Radujte se, spravedliví, z Hospodina, – sluší se, aby ho dobří chválili. – Citerou oslavujte Hospodina, – hrejte mu na desetistrunné harfě. Neboť Hospodinovo slovo je správné, – spolehlivé je celé jeho dílo. – Miluje spravedlnost a právo, – země je plná Hospodinovy milosti. Hospodinovo oko bdí nad těmi, kdo se ho bojí, – nad těmi, kdo doufají v jeho milost, – aby jejich duše vyrval ze smrti, – aby jim život zachoval za hladu. 2. ČTENÍ – 1PETR 2,4-9

Čtení z prvního listu svatého apoštola Petra. Milovaní! Přistupujte k Pánu, k živému kameni, který lidé sice odhodili, ale který je v Božích očích vyvolený a vzácný, a vy sami se staňte živými kameny pro duchovní chrám, svatým kněžstvem, které přináší oběti, Bohu příjemné skrze Ježíše Krista. V Písmu o tom stojí: "Hle, kladu na Sión kámen vyvolený a vzácný, kámen nárožní. Kdo v něj uvěří, jistě nebude zklamán." Vám tedy, protože věříte, přináší čest, ale těm, kdo nevěří, je to "kámen, který lidé při stavbě odhodili, ale právě on se stal kvádrem nárožním, kamenem, na který se naráží, balvanem, přes který se klopýtá". Narážejí na něj, protože odmítli přijmout víru. K tomu také byli určeni. Vy však jste "rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid patřící Bohu jako vlastnictví, abyste rozhlašovali, jak veliké věci vykonal" ten, který vás povolal ze tmy ke svému podivuhodnému světlu. EVANGELIUM – JAN 14,1-12

Slova svatého evangelia podle Jana. Ježíš řekl svým učedníkům: "Ať se vaše srdce nechvěje! Věříte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků. Kdyby nebylo, řekl bych vám, že odcházím vám připravit místo? A když odejdu a připravím vám místo, zase přijdu a vezmu si vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já. Cestu, kam já jdu, znáte." Tomáš mu řekl: "Pane, nevíme, kam jdeš. Jak můžeme znát cestu?" Ježíš mu odpověděl: "Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce. Nyní ho už znáte a viděli jste ho." Filip mu řekl: "Pane, ukaž nám Otce – a to nám stačí." Ježíš mu odpověděl: "Filipe, tak dlouho jsem s vámi, a neznáš mě? Kdo viděl mne, viděl Otce. Jak můžeš říci: ´Ukaž nám Otce´? Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně? Slova, která k vám mluvím, nemluvím sám ze sebe; to Otec, který ve mně přebývá, koná své skutky. Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně. Když nevěříte, věřte aspoň pro ty skutky. Amen, amen, pravím vám: Kdo věří ve mne, i ten bude konat skutky, které já konám, ba ještě větší bude konat, protože já odcházím k Otci." 3

LITURGICKÉ TEXTY 6. NEDĚLE VELIKONOČNÍ 1. ČTENÍ – 8,5-8.14-17

Čtení ze Skutků apoštolů. Filip přišel do hlavního samařského města a hlásal tam Krista. Všichni lidé dávali pozor na to, co Filip mluví, protože slyšeli a viděli, že dělá zázraky. Z mnoha posedlých totiž vycházeli nečistí duchové s velkým křikem. Také bylo uzdraveno mnoho ochrnutých a chromých. Celé město se z toho převelice radovalo. Když se apoštolové v Jeruzalémě dověděli, že Samařsko přijalo Boží slovo, poslali k nim Petra a Jana. Ti tam přišli a modlili se za ně, aby dostali Ducha svatého. Do té doby totiž na nikoho z nich nesestoupil, byli jen pokřtěni ve jménu Pána Ježíše. Vložili tedy na ně ruce, a oni přijali Ducha svatého. ŽALM 66

Jásejte Bohu, všechny země, – opěvujte slávu jeho jména, – vzdejte mu velkolepou chválu! – Řekněte Bohu: "Jak úžasná jsou tvá díla!" "Ať se ti koří celá země, ať ti zpívá, – nechť opěvuje tvé jméno." – Pojďte a pozorujte Boží skutky: – podivuhodně jednal s lidmi! Moře proměnil v souš; – suchou nohou přešli řeku, – proto se radujeme v Bohu! – Vládne svou mocí navěky. Pojďte, slyšte, všichni bohabojní, – chci vyprávět, co prokázal Bůh mé duši. – Bůh buď veleben, – že neodmítl mou prosbu, – že mi neodňal svou lásku. 2. ČTENÍ – 1PETR 3,15-18

Čtení z prvního listu svatého apoštola Petra. Milovaní! Mějte v srdci posvátnou úctu ke Kristu jako k Pánu a buďte stále připraveni obhájit se před každým, kdo se vás ptá po důvodech vaší naděje, ale ovšem s jemností a skromností. Musíte však mít přitom sami dobré svědomí! Pak se budou muset zastydět za své špatné řeči ti, kdo pomlouvají vaše dobré křesťanské chování. Je přece lépe, abyste snášeli utrpení – chce-li to tak Bůh – za to, že jednáte dobře, než za to, že jste udělali něco špatného. Vždyť i Kristus vytrpěl jednou smrt za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás smířil s Bohem. Byl sice usmrcen podle těla, ale podle ducha dostal nový život. EVANGELIUM – JAN 14,15-21

Slova svatého evangelia podle Jana. Ježíš řekl svým učedníkům: "Jestliže mě milujete, budete zachovávat má přikázání. A já budu prosit Otce, a dá vám jiného Přímluvce, aby s vámi zůstal navždy: Ducha pravdy. Svět ho nemůže přijmout, protože ho nevidí a nezná. Vy ho znáte, neboť přebývá u vás a bude ve vás. Nenechám vás sirotky. Zase k vám přijdu. Ještě krátký čas, a svět mě už neuvidí, ale vy mě zas uvidíte, protože já jsem živ a také vy budete živi. V onen den poznáte, že já jsem ve svém Otci a vy ve mně, jako já ve vás. Kdo má moje přikázání a zachovává je, ten mě miluje, a kdo mě miluje, toho bude milovat můj Otec a také já ho budu milovat a dám se mu poznat." 4

LITURGICKÉ TEXTY SLAVNOSTI NANEBEVSTOUPENÍ PÁNĚ 1. ČTENÍ – SKT 1,1-11

Čtení ze Skutků apoštolů. Ve své dřívější knize jsem pojednal, milý Theofile, o všem, co ježíš konal a čemu učil až do dne, kdy byl vzat do nebe. Předtím dal svým vyvoleným apoštolům příkaz skrze Ducha svatého. Po svém utrpení jim poskytl mnoho důkazů, že žije: po čtyřicet dní se jim zjevoval a mluvil o Božím království. Když s nimi jedl, přikázal jim, aby neodcházeli z Jeruzaléma, ale čekali na Otcovo zaslíbení - "vždyť jste přece o tom ode mě slyšeli: Jan křtil vodu, ale vy budete pokřtěni Duchem svatým za několik málo dní". A když tak spolu seděli, zeptali se ho: ”Obnovíš teď, Pane, v Izraeli království?" On jim však řekl: "To není vaše věc, abyste věděli čas a okolnosti, jak je Otec z vlastní moci ustanovil. Ale až na vás sestoupí Duch svatý, dostanete moc a budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku a Samařsku, ano až na konec země." Když to pověděl, byl před jejich zraky vyzdvižen a oblak jim ho vzal z očí. Hleděli upřeně k nebi za ním, jak odchází, a najednou vedle nich stáli dva muži v bělostných šatech a řekli: "Lidé z Galileje, proč tak stojíte a hledíte k nebi? Tento Ježíš, který byl vzat od vás do nebe, přijde zase právě tak, jak jste ho viděli, že odchází do nebe." ŽALM 47(46),2-3.6-7.8-9

Všechny národy, tleskejte rukama, jásejte Bohu radostným hlasem, protože Hospodin je vznešený, hrozný, je to veliký král nad celou zemí. Bůh se vznáší za jásotu, Hospodin vystupuje za hlaholu trub. Zpívejte Bohu, zpívejte, zpívejte našemu králi, zpívejte! Protože Bůh je králem celého světa, zpívejte mu chvalozpěv! Bůh vládne národům, Bůh zasedá na svém svatém trůnu. 2. ČTENÍ – EF 1,17-23

Čtení z listu svatého Pavla Efezanům. Bratři! Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, ať vám udělí dar moudře věci chápat a jejich smysl odhalovat, takže budete moci mít o něm správné poznání. On ať osvítí vaše srdce, abyste pochopili, jaká je naděje těch, které povolal, jaké poklady slávy skrývá křesťanům jeho dědictví a jak se ukazuje na nás, na věřících, jeho nesmírně velká moc působením jeho účinné síly. Tak se; už projevila jeho síla, když Krista vzkřísil z mrtvých a posadil ho po své pravici v nebi: vysoko nade všecka knížata, nade všecky mocnosti a síly, nade všecko panstvo - a jak jen se ještě jmenují všechny hodnosti, a to nejen v tomto věku, ale i v budoucím. Ano, 'všechno mu položil k nohám'. A jeho dal jako svrchovanou hlavu církvi: ona je jeho tělem, plností toho, který naprosto všechno ovládá. EVANGELIUM – MT 28,16-20

Zakončení svatého evangelia podle Matouše. Jedenáct učedníků odešlo do Galileje na horu, kam jim Ježíš určil. Uviděli ho a klaněli se mu, někteří však měli pochybnosti. Ježíš k nim přistoupil a promluvil: "Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa." 5

L´eredità ricevuta da Mons. Amleto Tondini (J. E. Giovanni kardinál Coppa u příležitosti 40. výročí založení Asociace sv. Petra a Pavla ve Vatikáně)

Asociace sv. Petra a Pavla si letos připomíná 40. výročí svého založení. V září 1970, jak všichni vědí, o výročí konce časné moci papežů, Pavel VI. zrušil mocným prorockým gestem papežské ozbrojené sbory, vyjma švýcarské gardy. Následujícího roku založil Asociaci, aby v této nové organizaci zahrnul muže, kteří patřili do zrušené Čestné palatinské gardy, a aby nevymizela fyziognomie onoho „sboru ve zbrani“, oživovaného mocným přilnutím k Apoštolskému Stolci, jež vyrůstalo z liturgického života, z důsledné katechetické a kulturní formace, a z činného nasazení v dobročinné lásce. Prozíravým a zaníceným animátorem této rozsáhlé činnosti byl Monsignor Amleto Tondini, jmenovaný v roce 1937 Piem XI. kaplanem Palatinské gardy. Při slavení tohoto „Jubilea“ je dobře zdůraznit, že Asociace, která se zrodila rok po jeho smrti, žije dodnes z impulsu, který dal dynamizmu duchovního života Gardy. Jde o nezbytný návrat ke kořenům. Vzpomínka živí věrnost a kontinuitu. Mons. Tondini byl především prvořadou osobností v Římské kurii, a nejen to. Narodil se v diecézi Forli, 10. září 1899. V roce 1930 byl povolán do Státního sekretariátu, kde absolvoval cursus honorum, jenž začal jako první koncipient a uznávaný spolupracovník substituta, Mons. Montiniho, a završil jmenováním ředitele apoštolské kanceláře, v roce 1950, a sekretářem pro Breve vládám, v roce ´60. Jeho věhlas, rozšířený i v zahraničí, vzešel z jeho znalostí latiny, kterou dokonale ovládal, a z jeho kulturní prestiže. Pokud jde o jeho specifickou službu u Svatého Stolce, nikdo nebude s to nikdy vypočítat papežské dokumenty, na jejichž překladu se jako první zodpovědný podílel, od těch rutinních až po nejvýznačnější: stačí uvést encykliky Jana XII. Mater et Magistra a Pacem in terris, stejně jako první encykliky Pavla VI., až do smrti, počínaje Ecclesiam suam. Na přání bl. Jana XIII. přeložil i dokumenty Římského synodu. Mons Tondini měl dar skládat nádherné latinské nápisy, oslavující různá církevní výročí. Nacházejí se skoro všude, tak byly žádané: a tento dar rozvinul s mimořádným poetickým vzletem, čímž položil základ naprosto novému druhu skladby, protože nápisy vnímal jako úryvky lyrické inspirace, v prostém, pravdivém a vysoce působivém stylu. Jeho vliv ukazují edice, které připravil. Svou pastorační činnost rozvíjel především v Palatinské gardě, ve službě, která trvala od roku 1937 až do smrti. Mons. Tondini se zcela věnoval Gardě, vyjma už tak velkých úkolů úředních i studijních. Jeho prvořadým cílem bylo dát „Palatinům“ vysokou lidskou, 6

profesionální a duchovní kvalifikaci, v čemž mu byl plně nápomocen velitel, šlechtic Francesco Cantuti Castelvetri. O hodnotě této kvalifikace existuje dosti zvláštní svědectví: když bl. Jan XXIII. přijal velící důstojníky u příležitosti vánočních přání, pokud si dobře vzpomínám bylo to v roce 1960, papež dlouho setrval s touto skupinou třiceti mužů, kteří mu byli představováni svým úředním titulem: univerzitní docenti, ředitelé odborů různých ministerstev, zaměstnanci významných úrovní. V projevu, který pak následoval, přiznal s vlídným a duchaplným dobráctvím, že je tím překvapen, vzpomínal, že za jeho časů se vědělo, že se palatinské gardy rádi po službě scházejí v městských výčepech; a vzbudil tím u přítomných sborové veselí. Slova Svatého otce nebyla nikdy z pochopitelných důvodů publikována, ale teď už není důvod obávat se, že by mohla znít jako hanění osob vysoce ctěných a vážených. Je skutečností, že Mons Tondini chtěl instituci obnovit od základů a s výmluvnými výsledky. Jeho obnovné dílo se týkalo na prvním místě liturgického života Palatinské gardy: na začátku zjistil, že jedinou náboženskou praxí bylo kázání v přípravě na velikonoce a mše v listopadu za zemřelé Sboru. On pak chtěl ihned slavení nedělní a sváteční mše svaté, s dalšími iniciativami náboženské a duchovní formace, které se nesmírně zintenzívnily po vypuknutí války, jen pár let po jeho jmenování. Situace Říma, „otevřeného města“, jeho bombardování, pomoc nespočetnému množství uprchlíků, přijímaných v papežských vilách v Castel Gandolfu, to vše způsobilo v září 1943 velitelství velké organizační problémy a vyžádalo si mimořádné rukování, takže skutečný stav Gardy byl asi 2000, pro hlídkové služby ve Vatikánu a na extrateritoriálních místech, logistická a charitativní pomoc, stabilní ubytování pro každý případ. Jejich počet, navíc skutečnost, že jejich vzdálená příprava nebyla vzhledem k naléhavosti dané chvíle možná, to vše vyžadovalo mimořádné dispozice pro náboženskou službu: Mons. Tondini proto chtěl těmto gardám poskytnout vysokou a zanícenou duchovní atmosféru, každodenním slavením tří mší svatých, každodenními večerními bohoslužbami se svátostným požehnáním, turnusy adorace Nejsvětější svátosti, prvními pátky v měsíci, mariánským májem, dostupností zpovědi. Kaplan chtěl gardám poskytovat stále působivější motivy: proto vznikla v roce 1943 Konference sv. Vincence, evangelijní skupiny, konference náboženské kultury, zřízení knihovny i pro dislokované gardy v Castel Gandolfu a v jiných odlehlých místech Říma., spolu s volnějšími iniciativami, jako „palatinská rána“ s návštěvami nejzajímavějších míst historického a uměleckého zájmu ve Vatikánu, debaty vědecko-literární povahy, až po založení schola cantorum pro liturgické slavnosti. V tomto nejtragičtějším období války, vznikl i cyklostylovaný týdeník, nadepsaný jako měsíčník „Vita Palatina“, který se pak díky L´Osservatore Romano v proměněné typografické verzi stal oficiálním orgánem Gardy, dokud její činnost neskončila. Liturgický život a náboženská formace Palatinských gard byly proto stálým cílem neúnavné pastorační činnosti Mons. Tondiniho. Nedělní a sváteční mše byly velmi navštěvované, takže v ´50 letech bylo nezbytné slavit mši současně v přilehlém sále, zvaném „předkaple“. 7

Mons. Tondini navíc založil mariánskou kongregaci „Virgo fidelis“, která měla u Gard živit úctu k Panně Marii, nikdy nechyběla pocta koruny z květů na soše Neposkvrněné na Španělském náměstí. Po liturgických katechezích mše svaté následovaly každou neděli kurzy katechizmu: především pro skupiny chlapců, které založil v roce 1948 s úmyslem, aby – řečeno jeho slovy – „tito chlapci, určení k výsostné poctě stát se gardami Kristova náměstka, byli vychováváni ve stejně vznešeném ideálu, který byl důvodem existence Palatinské gardy: zbožnost, osvědčená věrnost papeži“. Další nedělní kurzy byly určeny každoročně „rekrutům“, tedy osmnáctiletým a navíc, kteří náležitě vybráni se připravovali na přísahu čestné Palatinské gardy. V průběhu roku probíhaly další kurzy náboženské kultury, vedené vysoce postavenými církevními hodnostáři, jak tomu bylo v případě přípravného tridua na velikonoce. S cílem zajistit solidní formaci jak někdejším chlapcům, kteří vstupovali do gardy po pětileté přípravě, tak dalším mladým gardistům, byla v roce 1958 založena skupina „mezi námi mladými“, pro měsíční setkání o náboženské kultuře, kromě ročních kurzů na daná témata – jeden byl věnován II. vatikánskému koncilu – se závěrečnou psanou soutěží, z níž nejlepší bývali slavnostně odměňováni. Navíc pro mladé ze skupiny se organizovala duchovní cvičení, a na podzim výlet po významných svatyních a historických monumentech Lazia a ostatních krajů, kde se účastníkům dostalo důvěrného uměleckého a kulturního poznání, a především pout přátelství a upřímné radosti. Mons. Tondini si v roce 1948 přál také „skupinu starých“, kteří se s naprostou věrností účastnili liturgického a formačního života čtvrti. A, jak jsem již zmínil, založil i Konferenci sv. Vincence pro službu potřebným rodinám a týdenní návštěvu nemocných, hospitalizovaných tehdy v nemocnici Svatého Ducha, činnost, kterou sledoval se zájmem a konkrétní ekonomickou pomocí. Dědictví Mons. Tondiniho bylo skutečně velké a nesrovnatelné. Dosud pokračuje v Asociaci: některé formy se změnily, jiné se nahradily, ale duch je dosud stejný jako byl ten, kterého s takovým nasazením, obětí a silou vůle vštěpoval během 32 let své kaplanské služby: služba, která se nezastavovala na povrchu, ale šla přímo k podstatě, a zasáhla srdce bezpočtu chlapců, mladíků i mužů, které miloval stejnou láskou jako Kristus. U příležitosti 40. výročí svého založení, Asociace sv. Petra a Pavla nezapomněla nakolik mu vděčí za svou činnost, a ví, že se od Něj naučila živé víře a fantazii v dobrém, navíc nezlomné věrnosti Svatému otci a Petrově katedře, podle motta, jež členové povždy tolik ctili, a i toto navržené Mons. Tondinim: Fide constamus avita.

8

Posilovat a utvrzovat bratry ve víře je jeden z hlavních úkolů papeže, a proto se Benedikt XVI. vydal na dvoudenní pastorační návštěvu severovýchodu Itálie. Během odpoledne, 7. května, zavítal do Aquileje. Neděli, 8. května, pak strávil v Mestre a v Benátkách. Byla to už 22. italská pastorační cesta Benedikta XVI. během jeho šestiletého pontifikátu. Aquilea byla založena ve druhém století před Kristem jako obrané město. Rychle se ale rozrostla a stala se třetím nejvýznamějším městem Římské říše. Za Diokleciána, kdy byla sídlem vlády Desátému regionu Římského císařství, Venetia et Histria, měla 200 tisíc obyvatel. Křesťanství se do Aquileje dostalo už v prvním století, podle tradice ho tu hlásal svatý Marek. Pod dnešní bazilikou byl na začátku minulého století vykopány zbytky budovy o rozloze 70 x 40 m. Má dva sály vyzdobené mozaikou s typicky křesťanskými symboly, které sloužili ke shromažďování věřících. Ani tento rozsáhlý komplex však nestačil a v polovině 4. století byl částečně nahrazen větší budovou ve tvaru příštích trojlodních basilik. V roce 381 zasedal v Aquileji koncil, který odsoudil ariánskou herezi. Zúčastnili se ho biskupové okolních regionů, např. milánský biskup sv. Ambrož. V polovině 6. století se dostala do schizmatu, které trvalo do konce 7. století. Během této doby si aquilejský biskup přisvojil titul patriarchy, který mu zůstal až do poloviny 18. století, kdy byl zdejší patriarchát zrušen a místo něj byly zřízeny arcidiecéze Udine a Gorice. Aquilejské bazilice však zůstala některá zvláštní privilegia, např. v určité svátky užívat pontifikálií a je podřízena přímo Svatému stolci. Stojí za zmínku, že dva z aquilejských patriarchů se narodili v dnešní České republice. V letech 1350-1358 zastával úřad aquilejského patriarchy Mikuláš Lucemburský, který se narodil nejspíše r. 1322 v Praze jako nemanželský syn Jana Lucemburského a tedy nevlastní bratr Karla IV. O 40 let později, v letech 1388-1394, byl aquilejským patriarchou Jan Soběslav. Ten se narodil r. 1355 jako syn moravského markraběte Jana 9

Jindřicha a Markéty, dcery opavského vévody Mikuláše. Jan Soběslav našel při příchodu patriarchát ve vleklých sporech mezi městy Udine a Cividale, místní šlechtou a Benátskem. Tyto spory poznamenaly celé jeho působení. Uvěznění krále Václava IV. r. 1394 českou šlechtou nakonec povzbudilo italské odpůrce k tomu, že Jan Soběslav byl vylákán k návštěvě Udine, kde byl před bránou hradu zavražděn. Benedikt XVI. do Aquileje dorazil po páté hodině odpolední. Na náměstí před tamní bazilikou se hned po příjezdu do města setkal s obyvateli, ale také s věřícími z diecézí Triveneta, ale i ze Slovinska, Chorvatska, Rakouska a Bavorska. Svatého otce tu jménem všech přivítal starosta města. Benedikt XVI. pak ve své promluvě ke shromážděným připomněl bohaté dějiny této krajiny a bohatou misijní činnost aquilejské církve: Drazí bratři a sestry, s velkou radostí přicházím k vám, synové a dědici proslulé církve v Aquileji, abych právě odtud začal svou návštěvu v církvích tohoto kraje. Srdečně zdravím vás všechny, pastýře i občanské představitele,věřící z diecézí Triveneta, ze Slovinska, Chorvatska, Rakouska a Bavorska! Děkuji starostovi Aquileje za jeho zdvořilá slova na uvítanou. Archeologické památky a pozoruhodné umělecké skvosty, které proslavily Aquilej všude, mne vybízejí, abych nyní pohlédl k počátkům tohoto města, které sahají do roku 181, i k jeho následnému rozkvětu, který opěvuje básník a biskup Paulín slovy: „jsi krásná, slavná, skvostnými paláci a hradbami proslulá a ještě více nespočetnými zástupy tvých obyvatel. Všechna města Benátská ti byla podrobena a byla jsi jejich metropolí, vynikala jsi svým klérem, skvěla jsi se kostely, které jsi dala Kristu“ (Poetae Latini aevi Carolini, M.H.H., 1881, str.142). Aquilej vznikla a rozvinula se v době plného rozkvětu římské říše jako brána Východu a Západu, místo záštity kulturního a ekonomického sdílení. Sláva Aquileje však měla ještě jinou povahu! Neboť, jak praví svatý Pavel, Bůh si nezvolil to, co je urozené a mocné, ale to, co je ve světě slabé a pošetilé (srov. 1 Kor 1,27-28). V daleké provincii Sýrie v dobách císaře Augusta povstal Ten, který přišel osvítit lidi světlem Pravdy, Ježíš, syn Marie a Josefa, soupodstatný a věčný Syn Otce, zjevil nezanikající Boží vládu nad lidmi, Jeho plán společenství pro všechny národy; Ten, který svou smrtí na kříži, přijatou z rukou říše, nastolil pravé království spravedlnosti, 10

lásky a pokoje, aby dal lidem, kteří jej přijmou „moc stát se Božími dětmi“ (Jan 1,12). Od Jeruzaléma přes církev v Alexandrii přišla radostná zvěst o Kristově spáse až sem. I do tohoto římského kraje dorazilo sémě velké naděje. Aquilej, Decima Regio císařství, stala se záhy společenstvím mučedníků, heroických svědků víry ve Vzkříšeného, semenem dalších učedníků a komunit. Velikost Aquileje tedy nespočívala jen v tom, že byla devátým městem císařství a čtvrtým v Itálii, ale také v tom, že byla živou a příkladnou církví, schopnou autenticky hlásat evangelium a odvážně je šířit do okolních krajů, po staletí je uchovávat a živit. Proto vzdávám hold této požehnané zemi, zavlaženou krví a oběťmi tolika svědků a prosím svaté aquilejské mučedníky, aby vzbudili také v dnešní církvi odvážné a věrné Kristovy učedníky, oddané jenom Jemu a proto přesvědčené a přesvědčivé. Svoboda kultu, kterou dostalo křesťanství ve čtvrtém století, nebyla ničím jiným než rozšířením akčního radiusu Aquilejské církve, šířící se za přirozené hranice regionu Venetia et Histria až do Retie, Norica a do rozsáhlých podunajských krajů, do Panónie a Savie. Tak se postupně zformovala metropolitní církevní provincie Aquilej, které se podřizovali biskupové velmi vzdálených krajů, přijímali její vyznání víry a pojili ji s ní nerozlučná pouta církevního, liturgického, disciplinárního a dokonce i architektonického společenství. Aquilej byla pulsujícím srdcem tohoto regionu pod moudrým a neochvějným vedením svatých pastýřů, kteří ji chránili proti rozmáhajícímu se arianismu. Za všechny zmíním Chromácia, o kterém jsem hovořil v katechezi 5. prosince 2007. Byl to biskup podobně starostlivý a činorodý jako Augustin z Hippo, Ambrož z Milána, „nejsvětější a nejučenější mezi biskupy“, jak jej nazval Jeroným. Církev, kterou Chromácius miloval a které sloužil, učinilo velkým její vyznání víry v Ježíše Krista, pravého Boha a pravého člověka. V komentáři k evangelnímu příběhu o ženě, která vylila vonnou mast nejprve na Ježíšovy nohy a potom na hlavu, Chromácius praví: „Kristovy nohy jsou znakem tajemství jeho vtělení, kterým se ráčil narodit z panny v těchto posledních dnech; hlava naopak ukazuje na slávu jeho božství, které pochází od Otce přede všemi věky... To znamená, že o Kristu máme věřit dvě věci: že je Bůh a že je člověk, Bůh zrozený z Otce a člověk narozený z panny... Nemůžeme být spaseni jinak, pokud těmto dvěma věcem o Kristu nevěříme“ (Chromácius z Aquileje, Catechesi al popolo, Citta Nuova, 1989, str. 93). Drazí bratři a sestry, synové a dědicové slavné církve v Aquileji, jsem dnes mezi vámi, abych obdivoval tuto bohatou a starobylou tradici, ale zejména abych vás utvrdil v hluboké víře vašich otců. Tuto základní pravdu v této historické chvíli znovu objevte, braňte a s duchovní vřelostí vyznávejte. Jedině v Kristu totiž lidstvo může obdržet naději a budoucnost, jedině od Něho může čerpat význam a moc odpuštění, spravedlnosti a pokoje. Odvážně uchovávejte naživu víru a skutky svých počátků! Buďte ve svých církvích a v lůně společnosti „quasi beatorum chorus“, jak to prohlásil Jeroným o Aquilejském kléru, jednotou víry, studiem Slova, bratrskou láskou, radostnou a mnohotvárnou harmonií církevního svědectví. Vybízím vás, abyste se stále znovu stávali učedníky evangelia, s 11

duchovním nadšením jej tlumočili čirou vírou, upřímnou láskou a pohotovou vnímavostí vůči chudým. Kéž je váš život utvářen podle onoho „sermo rusticus“, o němž mluví opět Jeroným ve vztahu ke komunitě v Aquileji. Buďte stále v „jeslích“, jak říkával Chromácius, totiž u oltáře, kde je pokrmem samotný Kristus, chléb života, síla v pronásledováních, občerstvení, které osvěžuje uprostřed nedůvěry a slabosti, pokrm odvahy a křesťanské horlivosti. Zmínka o svaté Matce církvi v Aquileji ať je vám v tomto neklidném dějinném období oporou a pobídkou k cestě za novými misijními cíli a učiní z vás tvůrce jednoty a porozumění mezi národy vašich zemí. Kéž vás na cestách vždy chrání Panna Maria a provází moje požehnání. Aquilej bude příští rok (od 12. do 15. dubna) hostit druhý sněm církví severovýchodu Itálie o nové evangelizaci. Benedikt XVI. se dnes proto uvnitř aquilejské baziliky setkal s těmi, kdo sněm připravují. Mezi nimi byl například patriarcha Benátek, kardinál Scola, arcibiskup Goricie De Antoni nebo arcibiskup Padovy Mattiazzo, který chystané sympozium představil. Sněmu o nové evangelizaci se bude účastnit 15 diecézí italského regionu severovýchod. Papež připomněl, že misijní poslání spočívá v dosvědčování lásky Boha k člověku: Pane kardinále patriarcho, ctihodní bratři v biskupské a kněžské službě, drazí bratři a sestry! Ve skvostném interiéru této historické baziliky, která nás tak slavnostně přijímá, co nejsrdečněji zdravím vás všechny, kteří zastupujete patnáct diecézí Triveneta. Velmi mne těší, že se s vámi mohu setkat uprostřed příprav Aquilejského církevního sympozia, které se bude konat příští rok. Srdečně zdravím kardinála a patriarchu Benátek a spolubratry v biskupské službě, zejména arcibiskupa Gorice, kterému děkuji za jeho slova na uvítanou, a arcibiskupa Padovy, který nám představil chystané sympozium. Stejně srdečně zdravím presbytery, řeholníky a řeholnice a početné věřící laiky. Spolu s apoštolem Janem rovněž opakuji: „Milost vám a pokoj od toho, který je, který byl a který přijde“ (Zjev 1,4). Duch svatý mluví skrze „synodální setkání“ k vašim milovaným církvím a ke každému z vás osobně, podporuje vás ve stále zralejším růstu společenství a vzájemné spolupráce. Toto „církevní setkání“ umožňuje všem křesťanským komunitám, které zde zastupujete, sdílet především původní zkušenost křesťanství, totiž osobní setkání s Ježíšem, který každému muži a každé ženě plně zjevuje význam a směr cesty života i dějin. Příhodně jste chtěli uspořádat své církevní sympozium v mateřské církvi v Aquileji, z níž vyklíčily církve severovýchodní Itálie, ale i Slovinska, Rakouska, a některé církve Chorvatska, Bavorska a dokonce i Maďarska. Setkání v Aquileji je proto příznačným návratem ke „kořenům“, abyste mohli znovu shledat, že jste živými „kameny“ duchovní stavby, jejímž základem je Kristus a jejímž pokračováním jsou nejvýmluvnější svědkové církve v Aquileji: svatí Ermagora a Fortunát, Hilarius a Tacián, Chrysogon, Valerián a 12

Chromácius. Vrátit se do Aquileje znamená především učit se od slavné církve, která vás zrodila, jak se dnes v radikálně změněném světě zapojit do nové evangelizace svých krajů a předat novým generacím vzácný odkaz křesťanské víry. „Kdo má ucho, ať poslouchá, co říká Duch církevním obcím“ (Zjev 2,7). Vaši pastýři opakovali toto pozvání všem vašim jednotlivým církvím a různým církevním institucím. Povzbudili vás tak k objevu a „podání“ toho, co Duch svatý způsobil a působí ve vašich společenstvích, abyste nahlíželi očima víry probíhající hluboké proměny, nové výzvy a naléhavé otázky. Jak dnes zvěstovat Ježíše Krista, jak hlásat evangelium a jak vychovávat k víře? Rozhodli jste se v jednotlivých diecézích detailně se připravit na sympozium příštího roku a vyrovnat se také s výzvami, které překračují hranice jednotlivých diecézí v rámci nové evangelizace zakořeněné ve staleté a obnovené víře. Dnešní přítomnost diecézí, zrozených z Aquileje, v této nádherné bazilice, jakoby poukazovala na budoucí poslání Severovýchodu Itálie, které je otevřeno také okolním zemím i těm, s nimiž udržuje z různých důvodů kontakty. Severovýchodní Itálie je svědkem a dědičkou dějin bohatých vírou, kulturou a uměním, jejichž znamení jsou dosud patrná i v dnešní sekularizované společnosti. Křesťanská zkušenost utvořila lid vlídný, pracovitý, houževnatý a solidární, který je i přes pluralitu své kulturní identity do hloubi poznamenán Kristovým evangeliem. Dokazuje to vitalita vašich farních společenství, životnost sdružení i zodpovědné nasazení pastoračních asistentů. Horizont víry a křesťanské motivace daly a nadále nabízejí nové impulsy sociálnímu životu, inspirují záměry a nesou zvyklosti. Zřetelným znamením toho je otevřenost na transcendentní dimenzi života i navzdory rozšířenému materialismu; základní náboženské cítění, které sdílí prakticky veškeré zdejší obyvatelstvo; přilnutí k náboženským tradicím; obnova křesťanské iniciace; rozmanité projevy víry, charity a kultury; projevy lidové zbožnosti, solidární cítění a dobrovolnictví. Buďte hrdí na to, co tyto kraje učinilo a dosud činí velkými! Prioritní misijní posláním, které vám Pán dnes obnovou osobního setkání s Ním svěřuje, spočívá v dosvědčování lásky Boha k člověku. Jste povolání činit tak především prostřednictvím skutků lásky a životních rozhodnutí ku prospěchu konkrétních osob, počínaje těmi nejslabšími, křehkými, bezbrannými, nesoběstačnými, chudými, starými, nemocnými, nemohoucími, těmi, které svatý Pavel označuje za nejslabší části těla církve (srov. 1 Kor 12,15-27). Ideje a uskutečňování dlouhověkosti, vzácných zdrojů lidských vztahů jsou krásným a novým svědectvím evangelní lásky pojaté v sociální dimenzi. Snažte se klást do středu svojí pozornosti rodinu, kolébku lásky a života, základní buňku společnosti i církevního společenství; toto pastorační nasazení se stává stále naléhavějším ve stále se šířící krizi manželského života a poklesu natality. Veškerá vaše pastorační činnost by měla zahrnovat zvláštní péči o mladé lidi, kteří dnes hledí do budoucnosti s velkou nejistotou, často žijí v neuspokojivé, nezřetelné a křehké situaci, ale nesou si v srdci velký hlad a žízeň po Bohu, jež vyžadují ustavičnou pozornost a odpověď! Také v tomto vašem kontextu se dnes křesťanská víra musí vyrovnávat s novými výzvami, jakými je nezřídka přehnaná žádost po ekonomickém blahobytu ve fázi tíživé ekonomické a finanční krize, praktický materialismus a vládnoucí subjektivismus. Ve složitosti těchto situací jste pozváni prosazovat křesťanský smysl života výslovným hlásáním evangelia přinášeným s jemnou hrdostí a hlubokou radostí do nejrůznějších oblastí každodenní existence. Z víry odvážně žité pramení dnes stejně jako v minulosti plodná kultura tvořená láskou k životu od jeho početí až jeho přirozenému skonu, podpora důstojnosti osoby, povznášení významu rodiny, založené na manželství, které je věrné a otevřené vůči životu, 13

úsilí o spravedlnost a solidarita. Probíhající kulturní změny po vás žádají, abyste byli přesvědčenými křesťany, „připravenými obhájit se před každým, kdo se vás ptá po důvodech vaší naděje“ (1 Petr 3,15), schopnými vyrovnávat se s novými kulturními výzvami v uctivé, konstruktivní a uvědomělé konfrontaci se všemi subjekty, žijícími v této společnosti. Zeměpisná poloha Severovýchodu, která není už jen křižovatkou Východu a Západu Evropy, ale také Severu a Jihu (Jadran přivádí Středomoří k srdci Evropy), masivní fenomén turismu a imigrace, pohyb z místa na místo a proces homologace vyvolaný pronikavým působením massmédií – to vše posílilo kulturní a náboženský pluralismus. V tomto kontextu, jenž je v každém případě darem Prozřetelnosti, je nezbytné, aby křesťané byli neseni „věrohodnou nadějí“ a nabízeli krásu události Ježíše Krista, Cesty, Pravdy a Života, každému muži a každé ženě ve smělém a upřímném vztahu k nepraktikujícím, nevěřícím i věřícím jiných náboženství. Jste povoláni žít s postojem prostoupeným vírou, jak to líčí list Diognetovi: nezapírat nic z evangelia, v něž věříte, ale počínat si mezi ostatními lidmi sympaticky, sdělovat způsobem vlastního života onen humanismus, který koření v křesťanství, a být připraveni vytvářet společně se všemi lidmi dobré vůle lidštější, spravedlivější a solidárnější „obec“. Jak to dosvědčuje dlouhá tradice katolictví v těchto krajích, vydávejte nadále energické svědectví lásce Boží také prosazováním „obecného dobra“: dobra všech a každého zvlášť. Vaše církevní společenství mají v zásadě pozitivní postoj k občanské společnosti i k různým institucím. Nadále nabízejte svůj přínos humanizaci prostoru občanského soužití. A nakonec doporučuji také vám, stejně jako ostatním církvím, které jsou v Itálii, abyste usilovali o probuzení nové generace mužů a žen schopných brát na sebe přímou odpovědnost v různých oblastech společnosti, zejména v politice. Ta obzvláště potřebuje lidi, zejména mladé, schopné budovat „dobrý život“ ku prospěchu a ve službě všech. Tohoto úsilí se totiž nemohou vzdát křesťané, kteří jsou poutníky ubírajícími se k Nebi, ale pozemským životem už předjímají věčnost. Drazí bratři a sestry! Děkuji Bohu, který mi dal, abych zde v tuto tak významnou chvíli byl spolu s vámi. Svěřuji vás blahoslavené Panně Marii, Matce církve, a vašim svatým patronům, a ze srdce uděluji apoštolské požehnání vám i vašim drahým. Po setkání v aquilejské bazilice odletěl papež do Benátek, kde se na molu svatého Marka setkal s obyvateli města a poté uvnitř baziliky uctil ostatky svatého Marka, evangelisty: Pane kardinále patriarcho, spolubratři biskupové, pane starosto a ctění představitelé, drazí bratři a sestry! Srdečně zdravím každého z vás, kteří jste z různých uliček a zákoutí tohoto podivuhodného města přišli na toto molo, abyste vyjádřili své city Petrovu nástupci, který přišel na pouť do krajů svatého Marka. Vaše přítomnost, provázená kypícím nadšením, vyjadřuje vaši víru a vaši zbožnost, což je pro mne důvodem k velké radosti. Děkuji 14

zejména panu starostovi za šlechetná slova, která mi adresoval jménem celého města, a za projevy citů. Spolu s ním zdravím všechny občanské a vojenské představitele, kteří mě přišli přivítat, a všem děkuji. Dnes mám to potěšení setkat se s lidmi této laguny. Přicházím k vám, abych upevnil ono hluboké pouto společenství, které vás historicky pojí s římským biskupem, čehož jsou svědky především ctihodní pastýři, kteří z tohoto patriarchálního stolce přešli na stolec Petrův: mnozí z vás si uchovávají vroucí vzpomínku na patriarchu Albina Lucianiho, syna tohoto kraje, který se stal papežem pod jménem Jan Pavel I.; a jak nevzpomenout na patriarchu Angela Giuseppe Roncalliho, který se stal papežem Janem XXIII., byl povýšen k oltářní úctě a prohlášen za blahoslaveného? Pamatujeme také na patriarchu Giuseppe Sarto, pozdějšího papeže, svatého Pia X., který svým příkladem svatosti nadále oživuje tuto místní církev i církev všeobecnou. Svědectvím pastorační péče papežů o vaše město jsou také pastorační návštěvy, vykonané Božím služebníkem Pavlem VI. a bl. Janem Pavlem II. Ve stopách těchto svých předchůdců přicházím dnes mezi vás i já, abych vám přinesl slova lásky a naděje, a utvrdil vás ve víře církve, kterou Pán Ježíš založil na skále, jíž je Petr, a její vedení svěřil apoštolům a jejich nástupcům ve společenství s římskou církví, která „předsedá lásce“ (Sv. Ignác z Antiochie). Drazí přátelé, podle benátských tradic jste mne chtěli přivítat na tomto okouzlujícím místě, které je jakousi vstupní branou do srdce města. Odtud lze pohledem spočinout na klidném nábřeží svatého Marka, elegantním Dóžecím paláci, podivuhodné siluetě baziliky sv. Marka, jež tvoří nezaměnitelný profil tohoto města právem označovaného za „perlu Jadranu“. Z tohoto mola lze vnímat onen jedinečný aspekt otevřenosti, které odedávna charakterizuje Benátky, křižovatku lidí i společenství různých původů, kultur, jazyků a náboženství. Přístav i místo setkání lidí všech kontinentů je svou krásou, historií a občanskými tradicemi městem, které během staletí dostálo zvláštnímu povolání být mostem mezi Západem a Východem. Také v této naší době s jejími novými perspektivami a složitými výzvami je povoláno ujímat se důležitých odpovědností, pokud jde o prosazování kultury pohostinnosti a sdílení, a je schopno budovat mosty dialogu mezi lidmi a národy, kulturu svornosti a lásky, jež má svoje pevné základy v evangeliu. Lesk památek a proslulost staletých institucí vyjevují slavnou historii i povahu pracovitého a poctivého benátského lidu, obdařeného velkou vnímavostí, organizační schopností a tím, co se v běžném jazyce označuje jako „zdravý rozum“. Tento odkaz občanských, kulturních a uměleckých tradic nalezl plodný rozvoj také přijetím křesťanské víry, jejíž kořeny sahají velmi daleko, až k prvnímu osídlení tohoto ostrova. Víra předaná prvními evangelizátory během staletí zapouštěla stále v sociálním tkanivu hlubší kořeny a stala se jeho podstatnou součástí. Viditelně to dosvědčují skvostné kostely a četné sakrální stavební výtvory 15

rozeseté v uličkách, na kanálech a na mostech. Chtěl bych zmínit zejména dvě důležité svatyně, které postavili Benátčané v různých obdobích, aby tak dostáli slibu, který přijali, když dosáhli od Boží Prozřetelnosti vysvobození z morové nákazy. Jsou to před tímto molem stojící bazilika Vykupitele a mariánská svatyně Uzdravení Nemocných (Madonna della Salute), obě jsou v příslušných ročních obdobích cílem mnoha poutníků. Vaši otcové dobře věděli, že lidský život je v rukách Božích a že bez jeho požehnání se člověka namáhá marně. Proto při návštěvě vašeho města budu prosit Pána, aby vám všem udělil upřímnou a plodnou víru, schopnou živit velkou naději i trpělivé úsilí o obecné dobro. Drazí přátelé, moje modlitba se pozvedá k Bohu v prosbě, aby Benátky a jejich okolí zahrnul svým požehnáním. Vybízím vás všechny, drazí Benátčané, abyste stále hledali a střežili harmonii pohledu víry a rozumu, která dává svědomí možnost vnímat pravé dobro, aby rozhodnutí občanské společnosti byla vždy inspirována etickými principy odpovídajícími hluboké pravdě o lidské přirozenosti. Člověk se nemůže zříci pravdy o sobě, aniž by tím utrpěl smysl pro osobní odpovědnost, solidaritu s druhými a poctivost v pracovních a ekonomických vztazích. Sklonkem tohoto dne vstupujeme do neděle, svátečního dne. Připravme se proto na slavení Pánových Velikonoc s radostí, kterou se vyznačuje velikonoční doba, a s jistotou, že Ježíš zvítězil nad smrtí svým vzkříšením a chce nám dát účast na svém vlastním životě. Svěřuji vás mateřské ochraně Nejsvětější Panny Marie a vyprošuji Pánovo požehnání tomuto městu, těm, kdo v něm přebývají, těm, kdo v něm vládnou a těm, kdo usilují o to, aby bylo stále více hodné Boha i člověka.  Benedikt XVI. na návštěvě Benátek. Neopakovatelný půvab tohoto „města na vodách“ doprovázelo také výjimečně srdečné přijetí, jaké Petrovu nástupci připravili obyvatelé i početní turisté, kteří k tomuto městu neodmyslitelně patří. Intenzivní program papežské návštěvy ve městě, hlásícímu se ke svatému Markovi, jehož ostatky spočívají ve stejnojmenné bazilice, začal v neděli dopoledne eucharistickou bohoslužbou, která se konala na prostranství parku svatého Giuliana v Mestre, tedy nikoli přímo v Benátkách, kde je méně vhodného prostoru, ale na pevnině, těsně přiléhající k benátskému souostroví. Svatý otec využil k přepravě typického prostředku tohoto jedinečného města, totiž lodě. Nejprve se ovšem ze sídla benátského patriarchy při bazilice sv. Marka vydal pěšky přes náměstí sv. Marka na nábřeží, kde nastoupil na motorový člun, který jej do Mestre přepravil. Na prostranství v parku svatého Giuliana přišlo na papežskou bohoslužbu přibližně 300 tisíc lidí. Benedikt XVI. tady ve své homilii mimo jiné řekl: Žijete v kontextu, ve kterém se křesťanství prezentuje jako víra, která během staletí provází mnohé národy i v pronásledováních a těžkých zkouškách. Výmluvnými výrazy 16

této víry jsou rozmanitá a všude rozšířená svědectví: kostely, umělecká díla, nemocnice, knihovny, školy; samotné prostředí vašich měst stejně jako venkova i horských oblastí je poseto odkazy ke Kristu. Přesto však dnes hrozí, že existence Krista bude vyprázdněna ze své pravdy a ze svého nejhlubšího obsahu; hrozí, že se stane horizontem, který objímá život jenom povrchně a spíše jen v kulturních a sociálních aspektech; hrozí, že bude redukována na křesťanství, ve kterém zkušenost víry v ukřižovaného a zmrtvýchvstalého Ježíše už nebude osvěcovat existenciální pouť podobně jako jsme to slyšeli v dnešním evangeliu o dvou Emauzských učednících, kteří se po Ježíšově ukřižování vraceli domů, ponořeni do pochybností, smutku a zklamání. Tento postoj se, bohužel, šíří také ve vašem kraji a děje se to tehdy, vzdalují-li se dnešní učedníci od Jeruzaléma jakožto dějiště Ukřižování a Zmrtvýchvstání, tedy nevěří-li už v moc a živou přítomnost Pánovu. Problém zla, bolesti a utrpení, problém nespravedlnosti a soužení, strach před druhými, před cizinci, kteří přicházejí do našich krajin zdaleka a jakoby útočí proti tomu, čím jsme my, vedou dnešní křesťany k tomu, že si smutně říkají: my jsme doufali, že Pán nás osvobodí od zla, bolesti, utrpení, strachu, nespravedlnosti. Je tedy pro každého z nás nezbytné, abychom se jako oba Emauzští učedníci nechali poučit od Ježíše nejprve nasloucháním a láskou k Božímu Slovu, čtenému ve světle Velikonočního tajemství, aby tak rozehřál naše srdce, osvítil naši mysl a pomohl nám interpretovat životní dění a dávat mu smysl. Potom je zapotřebí usednout ke stolu s Pánem, stát se jeho hosty, aby nám Jeho skromná přítomnost ve svátosti Jeho Těla a Jeho Krve vrátila pohled víry a dívali jsme se na všechno a na všechny očima Boha, ve světle Jeho lásky. Zůstávat s Ježíšem, který zůstal s námi, osvojit si Jeho darovaný životní styl, zvolit spolu s ním logiku společenství, solidaritu a sdílení mezi sebou. Eucharistie je maximální výraz daru, kterým Ježíš dává sebe sama, i ustavičnou pozvánkou, abychom svoji existenci žili v eucharistické logice jako darování se Bohu i lidem... Nicméně, také lid tradičně katolický může v negativním smyslu zaznamenat nebo téměř podvědomě asimilovat nepříznivé dopady kultury, jež podsouvá takový způsob myšlení, kterým je poselství evangelia otevřeně odmítáno nebo skrytě blokováno. Vím, jak velká byla a nadále je vaše snaha hájit nepomíjivé hodnoty křesťanské víry. Povzbuzuji vás, abyste nikdy nepodléhali opakovaným pokušením hédonistické kultury a vábení 17

materialistického konzumismu. Přijměte výzvu apoštola Petra, obsaženou v druhém dnešním čtení, a „žijte v bázni po dobu svého vyhnanství“ (1 Petr 1,17); výzvu, která se konkretizuje v životě intenzivně žitém na cestách našeho světa spolu s vědomím cíle, ke kterému spějeme: jednotě s Bohem v Kristu ukřižovaném a zmrtvýchvstalém. Naše víra a naše naděje směřují k Bohu (srov. 1 Petr 1,21), směřují k Bohu, protože v Něm koření, založeny na jeho lásce a jeho věrnosti. Vaše církve v uplynulých stoletích zakusily bohatou tradici svatosti a velkodušné služby bratřím díky působení horlivých kněží, řeholníků a řeholnic činného i kontemplativního života. Chceme-li naslouchat jejich duchovnímu odkazu, není obtížné rozpoznat osobní a nezaměnitelnou výzvu, kterou nám adresují: Buďte svatí! Učiňte Krista středem svého života! Na Něm budujte svoji existenci. V Ježíši naleznete sílu, jak se druhým otevřít a jak podle jejich příkladu sami sebe činit darem celému lidstvu. V okolí Aquileje se ocitli lidé různých jazyků a kultur. Spojily je nejenom politické požadavky, ale především víra v Krista a civilizace inspirovaná evangelní naukou, civilizace lásky. Církve zrozené v Aquileji jsou dnes povolány upevnit onu autentickou duchovní jednotu zejména ve světle fenoménu imigrace a nových probíhajících geopolitických změn. Křesťanská víra zajisté může přispět ke konkrétnosti takového plánu, který se týká harmonického a integrálního rozvoje člověka a společnosti, ve které žije. Svou přítomností mezi vámi chci proto vyjádřit hlubokou podporu snahám, které povedou k usnadnění solidarity mezi vašimi diecézemi na severovýchodě Itálie. A rovněž chci povzbudit každou iniciativu směřující k překonání oněch rozdělení, která by mohla vyprázdnit konkrétní touhy po spravedlnosti a pokoji. Takové je moje přání, bratři. Toto je modlitba, kterou se obracím k Bohu za vás všechny a vyprošuji nebeskou přímluvu Panny Marie a mnoha svatých a blahoslavených, z nichž bych rád zmínil svatého Pia X. a blahoslaveného Jana XXIII., ale také ctihodného Giuseppe Toniolo, jehož beatifikace se již blíží. Tito zářiví svědkové evangelia jsou největším bohatstvím vašeho regionu: následujte jejich příklad a jejich nauku ve spojení s nynějšími nároky. Mějte důvěru: Pán vstal z mrtvých a jde spolu s vámi, včera, dnes a navždy. Na dopolední mši svatou pak hned navazovala pravidelná promluva a mariánská polední modlitba Regina caeli. Po mši svaté se Benedikt XVI. vydal z Mestre zpět do Benátek stejným způsobem, tedy motorovým člunem v doprovodu desítek dalších lodí a plavidel tak typických pro toto místo. V sídle benátského patriarchy se potom konal oběd s biskupy zdejšího regionu Triveneto. Odpoledne pak následoval další program přímo v bazilice sv. Marka, kde se Benedikt XVI. účastnil všeobecného diecézního shromáždění, konaného u příležitosti zakončení pastorační vizitace, která probíhala v 18

uplynulých šesti letech z iniciativy benátského patriarchy kardinála Angela Scoly. Benedikt XVI. zde mimo jiné řekl: „Magnificat anima mea Dominum“ Drazí bratři a sestry! Slovy Panny Marie chci spolu s vámi pozvednout zpěv chvály a díky Pánu za dar této diecézní vizitace, kterou zahájil benátský patriarcha roku 2005 a která se končí dnes tímto všeobecným shromážděním. Vděčnost a radost jsou charakteristickými pocity tohoto našeho setkání, které se koná v posvátném prostoru baziliky svatého Marka, oplývající uměleckými památkami, kde víra a lidská tvořivost daly zrod působivé katechezi prostřednictvím obrazů. Boží služebník Albino Luciani, který byl vaším nezapomenutelným patriarchou, popsal jako mladý kněz svou první návštěvu v této bazilice takto: „Ocitl jsem se v proudu světla… Konečně jsem mohl vidět a svým zrakem se těšit z veškeré nádhery světa umění, jedinečné a neopakovatelné krásy, jejíž půvab tě cele proniká“ (Io sono il ragazzo del mio Signore, Venezia-Quarto d´Altino, 1998). Tento chrám je obrazem a symbolem církve postavené z živých kamenů, kterými jste vy, křesťané Benátek. „Dnes musím zůstat v tvém domě. On rychle slezl dolů a s radostí ho přijal“ (Lk 19,5-6). Kolikrát jen jste během pastorační vizitace slyšeli tato slova, kterými se Ježíš obrátil na Zachea, a rozjímali o nich! Jsou průvodním motivem vašich komunitních setkání a nabízejí vám účinný podnět k přijetí Zmrtvýchvstalého Ježíše, bezpečné cesty vedoucí k plnosti života a štěstí. Autentická realizace člověka a jeho pravého štěstí nespočívá v moci, úspěchu a penězích, nýbrž jedině v Bohu, kterého nám Ježíš Kristus dává poznat a přibližuje nám Ho. Taková je zkušenost Zachea. Podle běžné mentality má všechno: moc i peníze. Může si říci, že je „úspěšným mužem“, udělal kariéru, dosáhl, čeho chtěl a mohl by jako pošetilý boháč z evangelního podobenství říci: „Máš velké zásoby na mnoho let. Klidně si žij, jez, pij, vesele hoduj!“ (Lk 12,19). Proto jeho touha spatřit Ježíše překvapuje. Co jej vede k tomu, aby usiloval o setkání s Ním? Zacheus si uvědomuje, že to co má, mu nestačí, a cítí potřebu jít dále. A v tom prochází jeho městem Ježíš, Nazaretský prorok. Doneslo se mu pár jeho nezvyklých slov: blahoslavení chudí, tiší, plačící, hladovějící po spravedlnosti. Ta slova mu zněla cize, ale možná právě proto na něho zapůsobila. Byla nová. Zatoužil Ježíše spatřit. A třebaže je bohatý a mocný je Zacheus malého vzrůstu. Proto běží napřed, vylézá na strom, na fíkovník. Nevadí mu, že se vystaví posměchu. Našel způsob, jak dosáhnout setkání. A Ježíš přichází, pozvedne oči k němu a oslovuje ho jménem: „Zachee, pojď rychle dolů: dnes musím zůstat v tvém domě“ (Lk 19,5). U Boha není nic nemožného! Z tohoto setkání se Zacheovi zrodí nový život: s radostí Ježíše přijímá a konečně nalézá realitu, která může jeho život opravdu a zcela naplnit. Dotknul se rukama spásy. Už není, čím byl dříve, a na znamení konverze se zavazuje rozdat polovinu svého majetku chudým a vrátit čtyřnásobně tomu, koho okradl. Nalezl opravdový poklad, protože Poklad, kterým je Ježíš, nalezl jeho! Milovaná církvi, která jsi v Benátkách! Napodobuj příklad Zachea a jdi dále! Překonej dnešního člověka a pomoz mu překonat překážky individualismu a relativismu, nenech se stahovat dolů nedostatky, které mohou poznamenávat i křesťanská společenství. Snaž se spatřit zblízka osobu Krista, který řekl: „Já jsem cesta, pravda a život“ (Jan 14,6). Jako nástupce apoštola Petra, který v těchto dnech navštívil váš kraj, opakuji každému z vás: nemějte strach jít proti proudu, abyste se setkali s Ježíšem, a pohlédnout vzhůru, abyste se 19

střetli s jeho pohledem. V logu této mojí návštěvy je znázorněna scéna, převzatá z jedné mozaiky v této bazilice, na níž Marek předává Petrovi evangelium. Dnes přicházím symbolicky předat evangelium vám, duchovním synům svatého Marka, abych vás utvrdil ve víře a povzbudil vás tvář v tvář výzvám nynější doby. S důvěrou pokračujte po stezce nové evangelizace, v charitativní službě chudým a v odvážném svědectví v rámci rozmanitých sociálních oblastí. Buďte si vědomi, že jste nositeli poselství, které je pro každého člověka a pro celého člověka, poselství víry, naděje a lásky. Toto pozvání je na prvním místě pro vás, drazí kněží, připodobnění kněžským svěcením Kristu „Hlavě a Pastýři“ a poslaní vést jeho lid. S velkodušností a oddaností pokračuje ve své službě, vědomi se nezměrnosti obdrženého daru, a hledejte oporu jak v kněžském bratrství, prožívaném ve společné zodpovědnosti a spolupráci, tak v intenzivní modlitbě a v prohloubeném teologickém a pastorálním aggiornamentu. Zvlášť myslím na nemocné a staré kněze, zasvěcené osoby: jste cenným duchovním zdrojem pro celý křesťanský lid a svými řeholním sliby ukazujete zejména význam a možnost naprostého sebedarování Bohu. Tato výzva patří také vám všem, věřící laici. Vždy a všude se snažte podávat důvody svojí naděje (srov. 1 Petr 3,15). Církev potřebuje vaše dary a vaše nadšení. Dokažte říkat „ano“ Kristu, který vás volá, abyste byli jeho učedníky, abyste byli svatými. Chtěl bych znovu připomenout, že „svatost“ nespočívá v uskutečňování mimořádných věcí, ale v každodenním následovaní svého vlastního povolání za pomoci modlitby, Božího Slova, svátostí a denní snahy o koherenci. Ano, je zapotřebí věřících laiků, uchvácených ideálem „svatosti“, aby bylo možné vytvořit společnost hodnou člověka, civilizaci lásky. Drazí přátelé, ujišťuji vás svojí modlitbou za to, aby náročná cestu růstu ve společenství, kterou jste prošli v těchto letech pastorační vizitace, obnovila život víry celé vaší místní církve a zároveň vzbuzovala stále velkodušnější odevzdanost ve službě Bohu a bratřím. Nejsvětější Panno Maria, kterou ctíte pod jménem Panna Nicopeja (pozn. před tímto obrazem spočinula votivní svíce pustiměřských poutníků 2010), jejíž sugestivní obraz září v této bazilice, ať vám a celému vašemu diecéznímu společenství vymůže dar naprosté věrnosti Kristu. Cestu, na kterou se vydáváte, svěřuji přímluvě nebeské Matky Vykupitele, svatých a blahoslavených vašeho kraje, a uděluji zvláštní apoštolské požehnání vám a celé církvi svatého Marka, jakož i nemocným, vězněným a všem, kdo strádají na těle i na duchu. Benedikt XVI. se pak pozdravil osobně s jednotlivými osobnostmi benátského církevního života. A potom již následovala další, možná turisticky nejatraktivnější část programu papežské návštěvy, totiž projížďka papeže gondolou. Místní média podala, že mezi více než čtyřmi sty benátskými gondoliéry prý propukl úporný spor o to, kdo bude smět papeži posloužit. V každém případě Benedikt XVI. nastoupil na bílou gondolu proto, aby se za doprovodu desítek dalších vydal ke známému baroknímu chrámu Madonna della 20

Salute, tedy k bazilice Panny Marie, Uzdravení nemocných, zbudované roku 1630 na poděkování za vysvobození od morové nákazy. Zde se konalo poslední setkání s Petrovým nástupcem, které bylo určeno benátským představitelům světa kultury a ekonomiky. Svatý otec zde řekl: Drazí přátelé, těší mne, že mohu srdečně pozdravit vás, představitele světa kultury, umění a ekonomie města Benátek a jeho okolí. Děkuji za vaši přítomnost a sympatii. Chtěl bych poděkovat patriarchovi a rektorovi, kteří jménem Studium Generale Marcianum a jménem vás všech vyjádřili své pocity v úvodu našeho setkání, jež je posledním v řadě mé intenzivní návštěvy, započaté včera v Aquileji. Chtěl bych se s vámi podělit o několik velmi syntetických podnětů, o kterých se domnívám, že by mohly být užitečné při reflexi i společném úsilí. Tyto podněty jsou vzaty ze tří slov, která jsou působivými metaforami. Tato tři slova se pojí k Benátkám a zejména k místu, kterém se nacházíme: prvním z nich je voda, druhým zdraví a třetím Serenissima - Nejjasnější. Začněme vodou, což je z několika důvodů logické. Voda je ambivalentní. Je symbolem života, ale také smrti. Dobře to vědí národy postihované povodněmi anebo mořetřesením. Voda je však především podstatnou složkou života. Benátky jsou „městem na vodě“. I pro vás, kteří žijete v Benátkách má tento stav dvojí znaménko, plus i minus. Nese s sebou mnoho nepříjemností a současně mimořádný půvab. Skutečnost, že Benátky jsou „město na vodě“ připomíná jednoho slavného současného sociologa, který označil naši společnost a stejně tak i evropskou kulturu za „tekutou“. „Tekutost“ kultury je výraz pro její „ohebnost“, nízkou stabilitu nebo snad přímo absenci stability, kvůli pohyblivosti, nekonzistenci, která ji – jak se zdá – někdy charakterizuje. A tady bych rád předložil první podnět: Benátky nikoli jakožto „tekuté“ město v právě načrtnutém smyslu, nýbrž jako město „života a krásy“. Obnáší to zajisté určité rozhodnutí, ale v dějinách je třeba volit. Člověk má svobodu interpretovat, dávat smysl realitě a právě v této svobodě spočívá jeho velká důstojnost. V rámci určitého města, ať už jakéhokoli, závisí také rozhodnutí administrativní, kulturní a ekonomické povahy v podstatě na této nosné orientaci, kterou bychom mohli nazvat „politickou“ v tom nejušlechtilejším a nejvznešenějším smyslu slova. Jde o volbu mezi „tekutým“ městem, vlastí kultury, která se stále více jeví jako relativní a pomíjivá, a městem, které nepřetržitě obnovuje svou krásu a čerpá přitom z hojných zdrojů umění, vědění a vztahů mezi lidmi a národy. Přejděme ke druhému slovu: zdraví. Nacházíme se nyní na »pólu Zdraví«, nové realitě, která má starobylé kořeny. Tady na místě celnice vzniká jeden z nejslavnějších kostelů Benátek, dílo Longhenovo, postavené na splnění slibu daného Matce Boží v souvilosti s vysvobozením od moru v roce 1630. Madonna della Salute, Panna Maria, Uzdravení nemocných. Vedle ní postavil slavný architekt konvent Somasků, který se pak stal patriarchálním seminářem. „Unde origo, inde salus“ - Kde je původ, tam je zdraví (spása), 21

praví nápis vytesaný ve středu největší kopule této baziliky. Tato věta poukazuje na těsné spojení mezi Matkou Boží a původem města Benátky, založeného podle tradice 25. března 421, tedy v den Zvěstování. Právě na přímluvu Panny Marie přichází zdraví, záchrana před morem. Zamyslíme-li se nad tímto nápisem, můžeme zachytit význam ještě hlubší a širší. Z Panny Marie pochází Ten, který nám dává „Uzdravení“. „Zdraví“ je všezahrnující, integrální pojem. Sahá od „dobré pohody“, která nám umožňuje prožít klidně den studia a práce, nebo prázdnin, až k salus animae – spása či zdraví duše, na němž závisí náš věčný úděl. Bůh pečuje o všechno, aniž by něco vylučoval. Pečuje o naše zdraví v plném smyslu. Dokazuje to Ježíš v evangeliu. Uzdravoval všechny nemocné a vysvobozoval všechny posedlé, odpouštěl hříchy, křísil mrtvé. Ježíš zjevil, že Bůh miluje život a chce jej vysvobodit od každé negace, včetně té radikální, kterou je duchovní zlo, hřích, jedovatý kořen, který infikuje všechno. Proto je Ježíš i „Zdravím“ člověka: Salus nostra Dominus Jesus. Ježíš zachraňuje člověka tím, že jej opět uvádí do vztahu s Otcem v milosti Ducha svatého; ponořuje ho do tohoto čirého a oživujícího proudění, které rozvazuje člověka z jeho fyzické, psychické a duchovní „paralýzy“, uzdravuje tvrdost srdce, egocentrickou uzavřenost a dává mu okusit možnost opravdu nalézt sebe samého tím, že ztratí sám sebe z lásky k Bohu a k bližnímu. Unde origo, inde salus. Toto motto má mnoho rozmanitých souvislostí, ale omezím se pouze na jednu, totiž na proslulou větu svatého Ireneje: „Gloria Dei vivens homo, vita autem hominis visio Dei“ (Adv. Haer. IV, 20, 7). Lze ji parafrázovat takto: sláva Boží je plnost zdraví člověka a označuje přebývání v hlubokém vztahu s Bohem. Můžeme to také říci slovy, která byla drahá novému blahoslavenému Janu Pavlu II.: člověk je cestou církve, a Vykupitelem člověka je Kristus. Nakonec třetí slovo: „Serenissima“ - Nejjasnější, tedy jméno Benátské republiky. Opravdu krásný titul. Zdálo by se, že je utopický vzhledem k pozemské realitě, ale přece je schopen vyvolat nejenom vzpomínky na minulou slávu, ale také ideály vtahující do plánů tohoto velkého regionu pro dnešek i zítřek. „Nejjasnější“ je v plném smyslu pouze nebeské Město, nový Jeruzalém, který se objevuje v závěru Bible, v Apokalypse, jako zářivá vize (srov. Zjev 21,1-22,5). Křesťanství však toto svaté Město, zcela prozářené slávou Boží, přesto chápe jako cíl, který hýbe srdcem lidí a řídí jejich kroky a oživuje náročné a trpělivé úsilí o zdokonalení pozemského města. V této souvislosti je třeba si vždycky připomenout slova Druhého vatikánského koncilu: „Člověku nic neprospěje, kdyby získal celý svět, ale ztratil sebe. (srov. Lk 9,25) Očekávání nové země však nesmí oslabit, nýbrž spíše povzbudit úsilí o zvelebení této země, kde roste tělo nové lidské rodiny, která již může poskytnout jakýsi nástin nového věku.“ (Gaudium et spes, 39). Těmto slovům nasloucháme v době, kdy se vyčerpala moc ideologických utopií, a nejenom optimismus je zatemněn, ale také naděje se ocitla v krizi. Nesmíme proto zapomenout na to, že koncilní otcové, kteří nám zanechali tuto nauku, žili v době dvou světových válek a totalitarismů. Jejich výhled zajisté nebyl diktován falešným optimismem, ale křesťanskou vírou, která oživuje naději, jež je zároveň obrovská a 22

trpělivá, otevřená pro budoucnost a vnímavá k historickým situacím. Jméno „Nejjasnější“ v této perspektivě označuje civilizaci pokoje, založenou na vzájemném respektu, vzájemném poznání a na přátelských vztazích. Benátky mají dlouhou historii a bohatý lidský, duchovní a umělecký odkaz, takže jsou schopny i dnes nabídnout lidem cenný přínos k víře v lepší budoucnost a k úsilí o její vybudování. K tomu je však nezbytné, aby neměly strach z jiného emblematického prvku, který se vyskytuje v erbu svatého Marka: evangelia. Evangelium je největší silou, která přetváří svět. Není však utopií, ani ideologií. První křesťanské generace jej nazývali „cestou“, tzn. způsobem života, který jako první praktikoval Kristus a který nás vybízí k následování. K „Nejjasnějšímu“ městu se dojde po této cestě, která je cestou lásky v pravdě, přičemž, jak nám opět připomíná koncil, je zřejmé, že netřeba „abychom tuto lásku uplatňovali jen ve velkých věcech, ale především v běžných životních okolnostech“ a že podle Kristova příkladu „je také třeba nést kříž, který tělo a svět klade na ramena těm, kdo hledají mír a spravedlnost“ (ivi, 38). To jsou, drazí přátelé, podněty k reflexi, o které jsem s vámi chtěl podělit. Bylo mi potěšením končit svoji návštěvu ve vaší společnosti. Děkuji opět kardinálovi patriarchovi, pomocnému biskupovi a všem spolupracovníkům za velkolepé přijetí. Zdravím prof. Amose Luzzatto, předsedu Benátské židovské obce, která má starobylé kořeny a je významnou součástí občanského tkaniva Benátek. Myslím také na muslimy, kteří žijí v tomto městě. Z tohoto tak významného místa srdečně zdravím Benátky, zdejší putující církev a všechny diecéze Triveneta, a jako záruku své trvalé vzpomínky uděluji apoštolské požehnání. Po skončení tohoto setkání s představiteli kultury a ekonomiky, papež navštívil krátce také budovu zdejšího semináře, kde požehnal novou knihovnu. Na zpáteční cestu do Říma se vydal kolem 20hodiny. „Pastorační návštěva Benedikta XVI. v Benátkách překonala všechna očekávání,“ říká benátský patriarcha, kard. Angelo Scola. „Bylo to skutečné hnutí lidu, zejména na této bohoslužbě pod širým nebem, kam přišli věřící z celého benátského regionu. Jejich počet byl tak vysoký, že nás organizátory dokonce zaskočil. Přišlo jich totiž přibližně dvakrát tolik, než kolik se předpokládalo, ale pořadatelé nakonec situaci zvládli dobře. V souvislosti s tím mne napadá, že zástup tak obrovský, který stál na jednom místě pod ne právě přívětivým sluncem přibližně od půl páté ráno až do 13h určitě nepřišel z pouhé zvědavosti. To mi dodalo velikou útěchu, protože to znamená, že i dnešní člověk nosí v srdci otázku po pravdě, že touží po poznání vlastního dobra a štěstí jakožto dovršení autentické svobody. Je to také konkrétní výraz určitého povědomí lidí o tom, že evangelium, spolehlivě interpretované Petrovým nástupcem, představuje účinnou odpověď na tuto touhu, která nadále přebývá v lidském srdci. Tento fakt je velmi útěšný, třebaže nám pastýřům klade na bedra také velkou odpovědnost.“ 23

Velikonoce města Říma (Promluva J. E. Giovanniho kardinála Coppy v chrámu S. Maria in Campitelli, 20 dubna 2011)

Pane starosto! I vy všichni jeho spolupracovníci na různých úrovních Města Říma, kteří dnes konáte velikonoční přijímání. Spolu s vámi prožívám radost z věrnosti této základní křesťanské povinnosti. Nacházíme se bezprostředně před beatifikací Jana Pavla II. a tato skutečnost dodává vašim velikonocům zvláštní význam. Jan Pavel II., „papež, který přišel zdaleka“, byl po 27 let římským biskupem, a učinil z města centrum jaké dějiny nikdy předtím nepamatují. Choval úctu k římanství a nerozlučitelně s ním spojil své poslání římského biskupa a pastýře všeobecné Církve. Při každoročních audiencích starostovi a kapitolské radě vždy silně zdůrazňoval velké poslání města Říma. Na začátku své služby, 7. ledna 1980, řekl: „Dobře známe dějiny Říma, coby dobyvatele impéria, učitele práva, centrum vyzařování víry v Krista a sídla jeho náměstka. Ale Řím má i přítomnost, a tou je moderní a dynamická metropole, stále se rozvíjející a právem a s důvěrou zaměřená k budoucnosti. Dnes právě tento pohled na „aktuálnost města“, dává současně odhalovat jeho požadavky, své potřeby a následně své problémy“ (7. 1. 1980; Insegnamenti, III., 1; Città del Vaticano 1980, str. 47). S mimořádným nasazením čelíte nezměrnému úsilí zaměřenému na úspěšný průběh historického okamžiku, který zažije Řím díky beatifikaci tohoto papeže. K tomu náleží i vaše velikonoční eucharistie: připomíná vám, že ve městě působíte ve službách pokoje, spravedlnosti a pravdy, a konáte důležitou práci pro konkrétní dobro společnosti, pro blaho všech, zvláště pak těch nejbezbrannějších, těch, kteří potřebují největší respekt a důstojnost. Respekt, který se vychází na prvním místě z Kristova evangelia, které je základem každé činnosti ve službě člověku. Velikonoce jsou srdcem našeho křesťanského života, Svaté přijímání nás tajemně, ale reálně noří do lásky, kterou k nám chová Bůh v Kristu. Lásky nezměrné. Jak napsal kardinál Ratzinger v roce 2000, „Eucharistie znamená ... být přítomným úkonu Kristovy adorace v níž On, prostřednictvím svého těla, přijímá čas světa, a současně jej neustále vede za hranice jeho vlastní dimenze a takřka ho vytrhává z něj samotného, totiž mimo chronologii, aby jej uvedl do společenství věčné Lásky“ (J. Ratzinger, Lo spirito della liturgia, Op. omnia, XI., 2010, str. 77s.). O velikonocích se čas zastavuje a obnovuje se nejvyšší úkon Kristovy oběti. Právě ve velikonočním svatém přijímání nás Kristus sebou přenáší do svého darování Otci, do darování sebe sama pro nás skrze smrt, kterou čelil nejen v nejkrutějším utrpení, ale dokonce v radosti, jak říká list Židům: „Místo radosti, která se mu nabízela, vzal na sebe kříž a nic nedbal na urážky“ (Žid 12,2). Jeví se to jako paradox, ale je to Slovo Boží: ano, Ježíš na kříži pláče a křičí, ale v srdci se raduje protože svou obětí nás smiřuje s Otcem, navrací nám milost, ztracenou hříchem, činí se jedním z nás v Církvi. Velikonoce jsou proto proměnou, novým začátkem. Velikonoce znamenají nechat se uchvátit touto láskou, abychom mohli vyznat se svatým Pavlem, „nežiji už já, ale ve mně žije Kristus“ (Gal 2,20). Do Kristova utrpení nás uvedla už biblická čtení této středy Svatého týdne: zítra, o Zeleném čtvrtku, ustanovuje eucharistii a kněžství, a pronáší ve večeřadle významnou řeč na rozloučenou, vrcholící Velekněžskou modlitbou, aby pak 24

trpěl agónii Getseman a čelil procesům, bičování a ponížením, která jej přivedou na Kalvárii a k smrti na kříži. V prvním čtení proroka Izaiáše, jehož svatý Jeroným nazývá pátým evangelistou, pronáší svou třetí píseň trpícího Božího Služebníka, který je obrazem Krista: „Já se nezdráhal, necouvl nazpět. Svá záda jsem vydal těm, kteří mě bili, své líce těm, kteří rvali můj vous. Svou tvář jsem neskryl před hanou a slinou. Pán, Hospodin, mi však pomáhá, proto nejsem potupen“ (Iz 50,5ss). Žalm 69 nám popsal jeho hořkou opuštěnost: „Pro tebe jsem snášel potupu, pohana pokryla mou tvář. Čekal jsem, kdo by mě potěšil, ale nikoho jsem nenašel. Do pokrmu mi dali žluč a v žízni mě napojili octem“ (Žl 69,8.21ss). Jde o naprostou Kristovu opuštěnost, která vnitřně sužuje jeho srdce už při Poslední večeři, jak jsme slyšeli v evangeliu, protože ví, že zrádce s Ním sedí u stolu a apoštolové jej ponechají samotného. Jak napsal Benedikt XVI. ve své knize Ježíš z Nazareta, „v nejzazší úzkosti se jeho modlitba stává křikem“ (cit. dílo, II., str. 229). Velikonoce činí tuto Ježíšovu úzkost naší úzkostí. On ji vzal na sebe za nás, protože nás miluje. Velikonoce proto pro nás nejsou vnějším nařízením, tím méně nucením, ale musí být tíhnutím, protože nás stále více poutají ke Kristu, dávají pocítit, že je nám blízký, je našim přítelem, spasitelem: Velikonoce se stávají našimi, osobními, vlastními každému z nás, k nim můžeme upřít svá přání, své úzkosti i útěchy, své lidské skutečnosti, rodinu, děti, práci, která je tak vykupována ze své každodenní monotónnosti a stává se působivou, bolesti i radosti, potupy i útěchy: vše vstupuje do této skutečné oběti Krista, který přichází, aby sdílel náš život; jeho niternost nás vede i k oběti, a e konkrétním skutkům dobročinnosti, solidarity, sdílení utrpení s druhými, byť třeba jen úsměvem, nemůžeme-li udělat nic jiného. V eucharistické symbióze svatého přijímání, nám Kristus dává pochopit, že nás miluje věčnou láskou. I ty nejtěžší hříchy jsou smývány vyřinutím oné Krve, vlnou oné Lásky. Sv. Luigi Orione v jednom svém kázání v horské vesničce říkal, že ony ruce rozepjaté na kříži by odpustily i tomu, kdo by zabil vlastní matku. Když se vracel, zastavil ho nějaký člověk a ptal se ho, zda je pravda to, co říkal, a vyjevil mu, že zabil svou matku: chtěl se vyzpovídat. A don Orione, když viděl jeho lítost, mu dal rozhřešení na kraji cesty. Milovaní bratři a sestry. Láska vyžaduje lásku. Když nám velikonoce vypovídají, že Kristus je jen láska a milosrdenství, žité až do krajnosti, musíme odpovědět láskou. Nemůžeme zůstat neteční. Bohužel žijeme ve světě, který už neví, co je to hřích, který dokonce dobro nazývá zlem, a zlo dobrem; civilizace obrazů nám mnohdy brání vstoupit do nás samotných, a netečnost nás strhuje ke kultu pomíjivosti. Musíme najít sílu změnit se, abychom dali Krista na první místo našeho života, a tak učinili lepším svět, v němž žijeme. Svátostná zpověď, která je osobním setkáním s Kristem, jenž miluje a odpouští, nám dá možnost očistit se až v nejniternějších tkáních našeho bytí, a přijmout Toho, který chce být zcela pro nás. Ať je Kristus skutečně světlem a vůdcem vašeho života, ať je upřímně milován ve vašich rodinách, a je oporou vaší služby občanům, aby Řím byl povždy metropolí „civilizace lásky“, a stále více vyzařoval své vznešené poslání, lidské i křesťanské. To přeji vám všem o těchto vašich velikonocích.

25

Mons. Jan Vokál 25. biskup diecéze Hradec Králové Mons. JUDr. Ing. Jan Vokál, JU.D. se narodil 25. září 1958 v Hlinsku v Čechách jako druhé ze tří dětí Jana a Anny Vokálových. Vyrůstal v křesťanské rodině, první svátosti přijal v místní farnosti Narození Panny Marie. Po studiu Střední průmyslové školy elektrotechnické v Pardubicích absolvoval Fakultu elektrotechnickou ČVUT v Praze, kde v roce 1983 získal titul inženýr v oboru technické kybernetiky (Ing.). V září 1983 odešel do Říma, kde nastoupil do Papežské koleje Nepomucenum. Studoval filozofii a teologii na Papežské Lateránské univerzitě. Dne 5. července 1988 byl v Ellwangenu (Rottenburg-Stuttgart, Německo) vysvěcen biskupem Jaroslavem Škarvadou na jáhna a inkardinován do královéhradecké diecéze, z níž pochází. Pokračoval roční jáhenskou praxí v St. Dominic Parish (Northfield) a na St. Thomas University (arcidiecéze St. Paul-Minneapolis, USA). Na kněze byl vysvěcen papežem Janem Pavlem II. dne 28. května 1989 v bazilice sv. Petra ve Vatikánu. V letech 1989 – 1990 sloužil jako farní vikář v Epiphany Church (diecéze Peoria, USA) a 1. října 1991 nastoupil do služeb Státního sekretariátu (Sekce pro obecné záležitosti) ve Vatikánu, kde pracoval dodnes. Vystudoval Utroque Jura na Papežské Lateránské univerzitě v Římě, kde získal roku 2005 licenciát a roku 2008 doktorát. Je držitelem diplomu Kongregace pro bohoslužbu a svátosti (studium manželských kauz, 1991 – 1992) a diplomu Kongregace pro blahořečení a svatořečení (studium postulátů kauz, 2004 – 2005). Roku 2009 absolvoval rigorózní řízení v oboru ústavního práva na Univerzitě Karlově v Praze, kde získal titul doktora práv (JUDr.). V letech 1992 – 2005 byl Jan Vokál osobním sekretářem kardinála Corrado Bafile. Roku 2005 byl papežem Benediktem XVI. jmenován koadjutorem kanovnické kapituly při Papežské bazilice Panny Marie Větší v Římě, kde dosud vykonává kněžskou službu. Roku 1995, 1997 a 2009 byl členem papežského doprovodu při pastoračních návštěvách Svatého otce v České republice. Roku 1997 mu byl udělen titul kaplana Jeho Svatosti a roku 2007 titul papežského preláta. 28. září 2005 jej biskup Dominik Duka OP zařadil mezi čestné kanovníky Katedrální kapituly Svatého Ducha v Hradce Králové. 3. března 2011 jej Svatý otec jmenoval biskupem královéhradeckým. Mons. Jan Vokál hovoří anglicky a italsky, pasivně ovládá němčinu, polštinu a ruštinu. 26

Biskupské svěcení v bazilice sv. Petra v Římě Bohoslužby u oltáře Katedry pod Berniniho vitráží Svatého Ducha, kterou si nový biskup zvolil za průvodní motiv svého svěcení, se zúčastnilo přes 500 osob. Předsedal jí jako hlavní světitel kardinál Tarcisio Bertone SDB, státní sekretář Svatého stolce. Hlavními spolusvětiteli byli Mons. Dominik Duka OP, arcibiskup pražský a Mons. Erwin Josef Ender, apoštolský nuncius. Mezi dalšími světiteli byli přítomni mj. kardinál Giovanni Coppa, kardinál Miloslav Vlk, a biskupové Jiří Paďour a Josef Kajnek. Biskupského svěcení se účastnil ministr kultury Jiří Besser a velvyslanec ČR u Svatého stolce Pavel Vošalík. Čestné místo mezi účastníky této slavnosti měla matka svěcence paní Anna Vokálová a jeho nejbližší rodina. Z královéhradecké diecéze se na biskupské svěcení vydala letecká delegace se 135 členy (duchovními i laiky) zastupujícími různé farnosti (zejména Hlinsko, rodiště Mons. Jana Vokála), dále 2 autobusy (z Havlíčkova Brodu a Lomnice nad Popelkou) a řada diecezánů cestujících samostatně. Nechyběla skupina poutníků z USA, kde biskup Vokál začínal svou kněžskou dráhu. Samozřejmě byli přítomni jeho italští přátelé a spolupracovníci. Liturgie probíhala v italštině. Homilii přednesl kard. Tarcisio Bertone SDB:

Během modlitby litanií svěcenec leží obličejem k zemi a se vzpaženýma rukama v tzv. prostraci. Tento postoj vyjadřuje plné podrobení se.

Páni kardinálové, ctihodní spolubratři v biskupské a kněžské službě, drazí bratři a sestry! Srdečně zdravím každého z vás, kteří jste přišli sdílet tuto obzvlášť sváteční chvíli, jakou je vždy pro Církev biskupské svěcení. Zdravím především tebe, drahý mons. Jane Vokále, neboť dnes obdržíš plnost kněžství, a můj srdečný pozdrav patří také tvé drahé mamince, spolubratřím a krajanům. Spolu s pozdravem úředníkům a personálu státního 27

sekretáriátu bych chtěl vyjádřit naši radost za dar, který Pán dnes nabízí jednomu z nás, který po dvacet let pracoval v tomto úřadě ve službě papeži. Svatý otec Benedikt XVI. mě pověřil, abych tlumočil jeho osobní pozdrav. Ujišťuje o své duchovní blízkosti a doprovází nás v modlitbě. Ve své reflexi bych se chtěl stručně dotknout tří různých aspektů: především poselství bohoslužby Slova z třetí neděle velkonoční, dále funkcí biskupa ve vedení partikulární Církve a konečně některých zvláštních zkušeností drahého mons. Vokála v historickém kontextu České republiky, k níž patří rodem. a) Petrovo kázání (Sk 2,22-36) Bohoslužba slova nám v době velikonoční předkládá význačné etapy cesty rodící se Církve podle popisu evangelisty Lukáše ve Skutcích apoštolských.

Přítomní biskupové přistupují jednotlivě ke svěcenci, vkládají mu ruce na hlavu a tiše se modlí - kardinál Giovanni Coppa.

Na třetí neděli velikonoční připadá Petrova řeč v den Letnic, která je prvním veřejným vyznáním víry v Kristovo vzkříšení. Petr v promluvě k zástupu Židů a proselytů různých národností zdůrazňuje rozdíl mezi smrtí patriarchy Davida a Pána Ježíše, který byl potomkem z jeho kmene. Zatímco hrob prvního je pouze svědectvím o jeho smrti, hrob Kristův, který byl nalezen prázdný třetího dne, dosvědčuje naplnění Písem, totiž že tělo Božího Syna nedošlo porušení (srov. Ž 16,10). Na prvním tedy, ač byl patriarchou 28

a velkým králem dějin Izraele, smrt vykonala svou obvyklou moc; s Pánem Ježíšem tomu tak nebylo, protože On smrt přemohl. Odvaha, s níž Petr počínaje Letnicemi vystupuje, jej vede k tomu, že se jádrem jeho kázání stává centrální událost poslání jeho Mistra: Zmrtvýchvstání. Apoštol Petr ve své první promluvě využívá biblického zázemí 16. žalmu, kde se popisuje otevřenost člověka věčnosti: „neboť nezanecháš mou duši v podsvětí, nedopustíš, aby tvůj svatý spatřil porušení. Ukážeš mi cestu k životu, u tebe je hojná radost, po tvé pravici je Konsekrační modlitba. věčná slast“ (Ž 16,10-11). V řeči k publiku, ve kterém ne všichni byli schopni pochopit Vzkříšení, Apoštol cituje žalm, který se otevřeně zmiňuje o životě po smrti, ve slasti Boží přítomnosti. Dnes, stejně jako za dob Petrových, je pravda o Vzkříšení někdy banalizována, jindy považována za mýtus, křesťanská víra by však neexistovala bez jistoty Kristova vzkříšení. Velikonoční liturgická doba nás vybízí, abychom je uznali jako konstitutivní a nejdůležitější skutečnost naší víry. Bez Kristova Vzkříšení by křesťanské poselství bylo Pomazání hlavy, předání evangeliáře a insignií. pouhou filosofií nebo ušlechtilým morálním učením. Právě Vzkříšení je tím, co rozhodujícím způsobem odlišuje evangelium a dodává mu hluboký smysl ve srovnání s každým jiným filosofickým a náboženským poselstvím. Kéž Duch Svatý probudí odvahu Petra a dalších apoštolů také v dnešní Církvi a v každém křesťanovi, abychom dokázali přijímat a hlásat Kristovo Vzkříšení, abychom je nezamlčovali, neskrývali a neumenšovali. Tím spíše, že biskup v každé místní Církvi je prvním hlasatelem velikonočního poselství a naděje na věčný život. Modleme se za to, aby mons. Vokál byl uprostřed svého lidu hlasatelem a Přijmi prsten, na znamení věrnosti, a vyzbrojen pravou vírou svědkem vzkříšeného Pána. ochraňuj církev, aby jako nevěsta Kristova byla svatá a neposkvrněná.

29

b) biskupská tria munera Biskupské svěcení má být chápáno v logice apoštolské postoupnosti. Biskupové, nástupci apoštolů, jsou ti, kdo – jak to naznačuje etymologie slova episcopos, od epì-scopéo, jsou povolání rozhlížet se kolem sebe z vyvýšeného místa, aby mohli chránit a střežit svěřené stádo. Tato úloha strážce zahrnuje zároveň pohled z výše a pohled laskavý, po vzoru láskyplného pohledu Krista. Prvořadé Přijmi mitru; ať je tvou ozdobou nádhera svatosti, abys při příchodu knížete pastýřů mohl obdržet nevadnoucí věnec slávy. úkoly každého biskupa lze shrnout do tří bodů, po vzoru trojího Kristova poslání: každý biskup je „pastýř“ jak to zakládá munus regendi, „učitel“ jak zakládá munus docendi a je „kněz“, protože má munus sanctificandi. Munus regendi. Obraz Ježíše jako Dobrého pastýře je v křesťanské ikonografii vůbec nejstarší, předchází dokonce i obraz Ukřižovaného. Tento obraz přisuzuje tomu, kdo vede a chrání své stádo moudrost a důvtip. Proto jej jeho ovce věrně následují – jak říká Ježíš v evangeliu svatého Jana – protože poznávají jeho hlas. Tento obraz připomíná starostlivost a lásku, s níž pravý pastýř, na rozdíl od námezdního, pečuje o své stádo. Munus docendi. Každý biskup je Učitel, ustanovený k tomu, aby učil a kázal Evangelium Království. Když Ježíš učil, užíval různých komunikačních prostředků: podobenství, gesta, promluvy, aby si lépe získal své posluchače a byl pro ně srozumitelný. Po jeho vzoru je každý Pastýř povolán osvojit si komunikační prostředky vhodné pro ten či onen kontext a naučit se je využívat, aby všichni Přijmi berlu, na znamení pastýřské služby. Buď dobrým pastýřem všech, neboť Duch Svatý porozuměli evangelijnímu poselství a tě ustanovil biskupem, abys řídil církev.Boží. zejména tomu, jak velká je Boží láska ke každému člověku. Každý biskup je šiřitelem víry, zvěstuje Království Boží lásky a hlásá evangelijní naději. Každý kněz dobře ví z vlastní zkušenosti, jak velice dnešní svět potřebuje víru, naději a lásku! Munus sanctificandi. Třetí funkce má původ ve sdílení kněžství s Kristem samým. Při vykonávání vlastní služby je každý Pastýř povolán posvěcovat se a posvěcovat ostatní. Privilegovanou cestou k tomu je eucharistická slavnost a udílení svátostí, zdarma daných darů Božích. Úryvek dnešního evangelia o učednících na cestě do Emauz nám připoměl, že tím okamžikem, v němž jej oči obou poutníků poznali, bylo fractio panis. „Když byl spolu s nimi u stolu, vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim Tu se jim otevřely oči a poznali ho“ (Lk 24,30-31). Biskup, jak už jsme řekli, je hlavním služebníkem Božího Slova ve společenství a – jako Ježíš – vede učedníky ke Stolu, kde se Slovo stává tělem, 30

živou Přítomností v Eucharistii. Ta je totiž ohniskem křesťanského života, v ní rozpoznáváme, skrze víru, velikou Boží lásku a vycházejíce od ní přinášíme tuto lásku bratřím. c) Mons. Jan, biskup Královéhradecké diecéze Na závěr bych se chtěl stručně zmínit o Církvi, pro kterou bude mons. Vokál vysvěcen a o jeho osobní zkušenosti. Dějiny Královéhradecké diecéze mají svůj počátek v roce 1664, kdy ji ustanovil papež Alexandr VII bulou Super universas a rozdělil tak území pražské arcidiecéze. Dějiny této Církve jsou spojeny s osudy Čech, v dnešní České republice, které byly vždy velkým přínosem pro víru a spiritualitu celé katolické Církve. Česká církev prožila období skvělá i kritická a dala Nově vysvěcený biskup Mons. Jan Vokál přijal místo svého světitele. Církvi celou řadu mučedníků pro víru. Stačí připomenout, že královehradecký stolec zůstal neobsazen od roku 1956, kdy zemřel biskup mons. Pícha, až do roku 1989, kvůli totalitnímu režimu té doby. Do tohoto kontextu spadá také příchod mladého Jana do Říma, v roce 1983. Byl to odjezd bolestivý a dalo by se říci dobrodružný, když utíkal z nepřátelského režimu, aby mohl zahájit svou cestu ke kněžství. Tímto útěkem za hranice východního bloku, s trochou peněz skrytých v botách, začíná jeho služba římské církvi a papeži, která jej přivedla až k dnešnímu dni, kdy za okolností zcela jiných, je povolán k téže cestě opačným směrem. V Čechách dozrála jeho víra, navzdory nepřátelskému nastavení oné doby. Nyní je vybízen k návratu do této země, aby utvrzoval bratry ve víře. Biskupský znak mons. Vokála shrnuje tuto cestu jeho povolání. Jsou na něm symboly sv. Damiana z Veuster (havajská květina) a bl. Kateřiny Emmerichové z Münsteru (kříž se zvednutými rameny), které doprovází iniciály jména P. Marie, jíž se svěžuje také prostřednictvím hesla, které zvolil: Sub tuum presidium. Znaku dominuje holubice Ducha Svatého, velkého Ježíšova daru Apoštolům, kterému je zasvěcena hradecká katedrála. Mons. Jan dnes dostane plnost svátostného kněžství od Ducha Utěšitele: nechť On jej vede, podporuje a chrání v jeho pastorační službě, ve službě Církvi v jeho české zemi. My slibujeme, s radostí a láskou, že jej budeme vždycky doprovázet svými modlitbami. 31

Biskupský znak Mons. Vokála „Biskupský znak vyjadřuje mé osobní povolání ke kněžské a nyní i biskupské službě,“ popsal osobně nový biskup své motivy, které do znaku vložil. „Znak má heraldickou formu kalicha a je svatoondřejským křížem rozdělen na čtyři pole. Horní a dolní pole jsou hlavní, pole po stranách jsou pomocná. V horním poli je holubice jako symbol Ducha Svatého a jeho majestátnosti; to má pro mě dva velké osobní významy – pod Berniniho vitráží Svatého Ducha ve vatikánské bazilice sv. Petra jsem byl vysvěcen na kněze a zároveň mi Svatý otec svěřuje první episkopální poslání u katedrály Ducha Svatého. V levém poli je symbol květu, šestičetné havajské poloorchideje, z níž se na Havaji pletou věnce a dávají se hostům na krk. Je to atribut sv. Damiána de Veuster, který je znám jako Otec vyhoštěných, jenž jako misionář zemřel při péči o nemocné. K němu mě váže zvláštní úcta a vděčnost za počátky mého povolání. V pravém poli je kříž se zalomenými rameny podle vidění bl. Kateřiny Emmerichové, již rovněž zvláště uctívám a jíž vděčím za to, že jsem v kněžském povolání vytrval. V dolním poli pak je písmeno M, které je samozřejmě symbolem Panny Marie. Pod vlastním znakem je heslo ‚Sub tuum praesidium‘, čili ‚Pod ochranu tvou‘ či ‚Pod tvou ochranou‘, z modlitby, kterou dobře známe a která je připisována sv. Janu Cassiánskému, když připravoval apologii na efezský koncil, kde se obhájilo mateřství Panny Marie. Celé mé biskupské povolání, které je mi nyní svěřeno, je možné jedině a výhradně pod ochranou Matky Boží – Sub tuum praesidium.“

Interview s Mons. Janem Vokálem Vystudoval jste Elektrotechnickou fakultu na ČVUT, co Vás přimělo změnit své životní směřování a jít studovat teologii? Ještě před dokončením studia na ČVUT, někdy v jeho druhé polovině, ve mně dozrálo přesvědčení, že manželství, které jsem si do té doby přál, nebude moje cesta – protože Bůh mě volá ke kněžství. Nejvíc mě v tom utvrdila četba životopisu „otce vyhoštěných“, svatého Damiána de Veuster. Byl to belgický kněz, misionář mezi malomocnými na ostrově Molokai na Hawaji. Tehdy jsem hned nevěděl, jak bych měl toto povolání, které bylo zatím jen touhou, uskutečnit. V mé situaci vlastně všechno mluvilo proti tomu. V letech tvrdého socialismu nebylo snadné podat přihlášku na teologickou fakultu. A protože já už jsem jednu vysokou školu končil, bylo naprosto jasné, že ke studiu teologie nedostanu souhlas. Poslední měsíce školy jsem už proto plánoval, že opustím Československo. 32

Jaké jste měl kněžské vzory? Během mého dětství působilo u nás v Hlinsku několik kněží a všichni pro mě byli velkým požehnáním. Vzpomínám hlavně na pana děkana Josefa Markla, kterému vždycky nesmírně ležela na srdci spása jemu svěřených duší. On byl také jedním z několika málo lidí, kterým jsem mohl říci o svém úmyslu emigrovat kvůli teologii. Bylo vidět, že má strach z toho, co bude ve Blahopřání k 91. narozeninám arcibiskupu Otčenáškovi. farnosti následovat, ale požehnal mi. Pak vzpomínám na P. Jindřicha Peška, který měl velmi pozitivní vztah k mládeži a hodně pracoval s námi, ministranty. Myslím, že bych se nikdy nestal knězem, kdybych od dětství nesloužil u oltáře jako ministrant. P. Pešek nás svým zanícením pro kněžství strhával. Byl to hluboce věřící kněz, velmi pokorný a jeho nadšení pro povolání nikdy neochabovalo. Po revoluci jsem už jako kněz občas jezdil na jeho hrob do Kameniček, aby mi vyprosil potřebné světlo. Když mu na nás tolik záleželo, dokud byl naživu, o to víc mu jistě ležíme na srdci, když už vidí život na zemi z druhé strany. Později na vysoké škole jsem měl vzor například v jezuitovi otci Karlu Dománkovi a později především v biskupu Karlu Otčenáškovi, který tehdy neměl státní souhlas k činnosti biskupa. Působil jako farář v severních Čechách, kam za ním jezdila mládež z daleka. Kázal a hovořil velmi srozumitelně i pro prosté lidi, ale skrze jeho slova a gesta silně působil Duch Boží.

Dnes se rádo zapomíná, že dnes běžná záležitost – odchod na zahraniční studia – byla tehdy věcí takřka nemožnou. Přiblížíte okolnosti své emigrace? Máte pravdu, odejít legálně na studia do zahraničí bylo nemožné, kromě některých výjimek, které se samozřejmě netýkaly teologie. Jen naplánovat odchod do svobodného světa bylo velmi těžké. Mě se to skoro až neuvěřitelně podařilo, když jsem mohl jet na výlet do Jugoslávie, která tehdy byla na rozhraní dvou odlišných částí evropského světa. Věděl jsem, že chci odejít definitivně, a to do Říma, abych tam vystudoval na kněze. To zároveň znamenalo smířit se s tím, že už nikdy neuvidím žádného člena naší rodiny, ani rodiče. Že se nikdy nebudu moci do rodné země vrátit ani na návštěvu. Nic podobného bych ani ve snu neudělal, kdybych nebyl přesvědčen, že je to moje jediná cesta ke kněžství a že mi při ní Bůh bude žehnat. V tomto světle bylo i to odloučení od rodičů a od nejbližších méně bolestné. Ale i tak mě to hodně tížilo. Vzpomínám si, jak jsem se v Jugoslávii na lodi díval mezi slzami dolů do moře, a ptal jsem se Boha, proč zrovna ode mě žádá takovou oběť, o které On sám přece musí nejlépe vědět, že je daleko nad moje síly.

Jak jste se dostal ke kněžské službě v USA? České kněze a seminaristy v zahraničí měl tehdy na starosti pan biskup Jaroslav Škarvada. V létě se pro nás česká kolej Nepomucenum v Římě zavírala a bylo třeba naplánovat prázdniny, během nichž bychom se například zdokonalovali v jazycích a připravovali se na pastorační činnost. Pan biskup nám obvykle dával vybrat mezi Německem a USA. Já 33

jsem žádnou preferenci v tomto smyslu neměl, ale řekl jsem mu, že bych klidně zkusil i tu Ameriku. Do Texasu jsem pak jezdil od roku 1984 vždy na celé léto. Později mě v USA svěřili pod patronát Mons. Petra Esterky, dnešního biskupa. Ten mi ve všem nesmírně pomáhal.

Nakolik se Vám dařilo být ve styku se svou starou vlastí a rodinou? První dva roky jsem nikomu ani nepsal, vědělo se, že pošta i telefonáty ze západu jsou pod kontrolou. Později jsem psal pohledy s jednoduchými „pozdravy z…“. Po mé emigraci byl tatínek několikrát vyslýchán na policii, ale na skoro-důchodci si toho už nemohli moc vzít. Nabízeli mu cestu do Itálie, aby syna přemluvil k návratu. Tatínek to ale snášel dost statečně; myslím, že moji emigraci vzhledem k jejímu důvodu v srdci schvaloval, ač mě kvůli ní vlastně ztratil. Až po několika letech, to už bylo krátce před revolucí, rodiče dostali povolení k vycestování (devizový příslib), a na týden za mnou přijeli.

Plánoval jste návrat, nebo jste už zapustil kořeny ve Vatikánu? Neřekl bych ani jedno, ani druhé. Kněží si nemohou plánovat, kde budou zapouštět kořeny. V práci jsem byl velmi spokojený a rozhodně jsem si nemohl na nic naříkat. Pochopitelně jsem však věděl, že například můj královéhradecký biskup mě může kdykoli z Říma odvolat či přeložit. Tím neříkám, že by mi to bylo příjemné. Ale jako kněz jsem s tím vždycky počítal.

S jakými pocity se budete vracet po tolika letech do Česka? Je to pro mě nesmírně veliká změna. A ne jedna. Změna prostředí a hlavně velká změna v povolání. Nebude to jednoduché a obavy z toho samozřejmě mám. Tedy hlavně z toho nového povolání. Ale do diecéze se velmi těším, hlavně na pastorační část biskupské práce.

Jak dlouho Vám trvalo rozmýšlení, zda funkci biskupa přijmout? Nemyslím, že by se v podobných záležitostech dalo mluvit jen o „rozmýšlení“. Apoštolů, které Kristus povolal, aby opustili své rodiny, rybářské sítě a následovali ho, bychom se zřejmě neptali, jak dlouho se rozmýšleli. Nesmíme se nechat zmást světskou mentalitou, která nepočítá s Bohem. Odpověď na Jeho povolání není výsledkem svévolného rozhodování, rozmýšlení se. Když si je člověk v duši jistý, že ho Bůh volá například k řeholnímu životu, ke kněžství či k jiné službě, má dvě možnosti: přijmout, ač je to často velmi těžké, nebo se k Bohu obrátit zády. A kdybych měl v úmyslu se v této věci obracet k Bohu zády, nečekal bych s tím až do dneška. Nicméně když je předvolanému kandidátovi oznámeno, že ho Svatý otec vybral za biskupa s tím či oním posláním, nechává se mu možnost odmítnout. Ale odmítnout s vědomím, že Svatý otec jej už vybral. V tomto smyslu už tedy kandidát ví, na které straně je v jeho případě vůle Boží. Ano, kdyby měl nějaký objektivně závažný důvod, který by mu v přijetí bránil, mohl by – lépe řečeno měl by – s čistým svědomím před Bohem odmítnout. Úplně stejně, jako by měl například podat demisi každý biskup, který si je vědom závažných zábran, jež vyvstaly při výkonu jeho funkce. Ale jsem přesvědčen, že kategorie jako vlastní pohodlí nebo blízký výhled na pohodlný důchod před Bohem nespadají mezi ty závažné důvody. 34

Na co jste během té doby myslel? Pořádně se mi zatočila hlava, nebyl jsem schopen slova. Byla to bolest i dojetí. Pak jsem se v modlitbě ptal: „Můj Pane, proč zrovna mě? Copak nemáš dostatek daleko vhodnějších lidí? Vždyť kdo mě zná lépe, než Ty sám!“ Potom jsem pomyslel na situaci, ve které se musel nacházet pan kardinál Ratzinger, když byl přes svůj pokročilý věk v konkláve zvolen papežem. Přesto se však neodvážil říci Pánu Ne. Pak mi přišlo na mysl povolání apoštolů, kteří všeho nechali, aby šli za Ježíšem, když je povolal. Všichni přece dobře víme, že Kristus si je vůbec nevybral proto, že byli těmi nejschopnějšími. Nesmíme měřit Boha jen svými měřítky.

Proč jste se rozhodl pro svěcení v Římě? Jen z praktických důvodů, nebo máte pro své rozhodnutí ještě jiné motivy? I z praktických důvodů. Ale po dvaceti letech ve Vatikánu mám k tamní bazilice také mimořádný vztah. Byl jsem v ní vysvěcen na kněze a byl jsem tam také svědkem biskupských svěcení mnohých svých přátel.

Vaše biskupské heslo tvoří první slova modlitby „Pod ochranu Tvou“. Proč zrovna tato modlitba? Ne přímo proto, že tak začíná i ta Mariánská modlitba. Svým heslem chci vyjádřit hlavně ochranu a mateřskou záštitu Matky Boží, bez níž bych své povolání nedokázal uskutečňovat.

Měl jste možnost, třeba v rámci své dovolené, poznat jiná místa diecéze než svou rodnou Vysočinu? Srdcem naší diecéze je samozřejmě královéhradecká katedrála, kterou mám velmi rád. Při její kapitule jsem byl jmenován čestným kanovníkem. Kdysi jsem měl velkou radost, když se tam pan biskup Otčenášek mohl po desetiletích v ústranní ujmout svého úřadu. V roce 1997 jsem zase mohl trochu přispět k tomu, že papež Jan Pavel II. navštívil právě Hradec Králové. Tehdy jsem z Říma do Hradce jezdil dost často i proto, že tam můj tatínek dlouhé měsíce ležel v nemocnici. Stihnul jsem se tam s ním i rozloučit a zaopatřit jej Pomazáním nemocných v posledních hodinách jeho života. Velmi kladný vztah mám k Pardubicím, kde jsem studoval a maturoval. A miluji také hory. Kvůli kráse přírody, turistice a hlavně kvůli lyžování, i když na tyto aktivity mi teď asi moc času nezbude. Ne vždycky jsem si dával pozor, na území které diecéze jsem, ale o Krkonoších a Orlických horách vím, že jsou „naše“. 35

Uvedení Mons. Jana Vokála do úřadu diecézního biskupa V sobotu 14. května 2011 se v královéhradecké katedrále Svatého Ducha, před ní a v kostele Nanebevstoupení Panny Marie shromáždili věřící, představitelé veřejného života a občané města a regionu, aby se od 15.00 hodin účastnili slavnostní mše svaté, během které bývalý královéhradecký biskup a současný pražský arcibiskup Dominik Duka OP uvedl do úřadu diecézního biskupa v Hradci Králové svého nástupce Mons. Jana Vokála. V katedrále bylo slavnostnímu aktu přítomno přes 800 lidí, dalších více než 400 sledovalo dění na obrazovce u katedrály a téměř 300 na obrazovce v kostele Nanebevzetí Panny Marie. Mezi vzácnými hosty byli čeští a moravští biskupové, apoštolský nuncius v ČR Mons. Diego Causero, jeho předchůdce Mons. Erwin Josef Ender, dále emeritní vratislavský arcibiskup kardinál Henryk Roman Gulbinowicz, biskupové ze sousedních polských diecézí Legnica (sídelní biskup Mons. Stefan Cichy) a Świdnica (světící biskup Mons. Adam Bałabuch) a zástupci slovenského a německého episkopátu. Nechyběli představitelé veřejného života – primátor města Hradec Králové Zdeněk Fink, který nad akcí převzal záštitu, ministr zdravotnictví Leoš Heger, hejtman Královéhradeckého kraje Lubomír Franc, 1. náměstek hejtmana Pardubického kraje Roman Línek a 1. náměstek hejtmana kraje Vysočina Vladimír Novotný, na jejichž území se královéhradecká diecéze z převážné části nachází. Své čestné místo měla v katedrále maminka nového biskupa paní Anna Vokálová a nejbližší příbuzní a přátelé. Slavnost začala ve 14.55 hodin za zvuku zvonů (včetně mohutného Augustina na Bílé věži) a fanfár liturgickým průvodem biskupů, kněží a ministrantů od budovy biskupství. U vchodu do katedrály pozdravil nového biskupa probošt katedrální kapituly, světící královéhradecký biskup a dosavadní administrátor diecéze, Mons. Josef Kajnek a dal mu políbit kříž. Tento kříž podle tradice vyřezal pražský arcibiskup Arnošt z 36

Pardubic. Arcibiskup Duka zahájil bohoslužbu znamením kříže. Pak následovalo přečtení apoštolského listu – papežské jmenovací buly v latině a následně v češtině. Poté předal arcibiskup Dominik Duka biskupovi Janu Vokálovi biskupskou berlu a ten usedl na biskupskou katedru, čímž byl završen akt předání úřadu. Následovala bohoslužba slova a homilie, jenž přednesl arcibiskup Duka: "Láska, na které je možné postavit rodinu, společnost, stát i církev, musí v sobě obsahovat vědomí, že milovat znamená sloužit. ... Otče biskupe Jene, přeji ti do služby oheň Ducha svatého, světlo, schopnost rozlišovat a potřebnou odvahu nikdy nerezignovat a vždycky věřit, že každý člověk je můj bratr a sestra." Prosby přečetli dva mladí lidé a mezi obětními dary byly kromě chleba a vína, také štola a dar od ministrantů z jejich nedávného diecézního setkání. V závěru mše svaté nového biskupa pozdravili zástupci rodin, kteří mu děkovali za to, že náročnou službu přijal, a dále jáhnů a kněží, kteří potvrdili svůj slib poslušnosti novému diecéznímu biskupovi. Následovala zdravice apoštolského nuncia Mons. Diega Causeura, který vyzval lid, aby svého nového biskupa podporoval modlitbou a pomocí, a biskupovi Janovi připomněl jeho nové povinnosti: "Stal ses biskupem, abys sloužil a miloval službou slova, eucharistie a milosrdenství. Povzbuzuj kněze ke slavení svátostí, setkávej se s nimi pravidelně, protože potřebují tvoji lásku a podporu." Ve svém pozdravu pak biskup Jan zopakoval priority své biskupské služby, které představil již novinářům během tiskové konference v sobotu dopoledne od 11.00 hodin. Patří mezi ně především pastorace, úzká spolupráce s kněžími diecéze, seminaristy a zvláštní pozornost chce nový pastýř také věnovat rodině v celé její šíři, od dětí, přes mladé lidi a po seniory. Biskup požádal všechny o spolupráci, ale také o trpělivost se svými nedokonalostmi a o pomoc a modlitbu za novou službu. Následně pozdravil zahraniční hosty také v italštině, němčině, polštině a angličtině. Po skončení mše svaté se na náměstí před katedrálou konal slavnostní přípitek veřejnosti s novým biskupem, kterého pozdravili představitelé města, třech (výše zmíněných) krajů a jeho předchůdce Mons. Dominik Duka OP. Na veřejný program navázalo velmi vzácné setkání královéhradeckých biskupů tří generací – arcibiskupa Karla Otčenáška navštívili v biskupské rezidenci arcibiskup Dominik Duka OP a nový biskup Jan Vokál. Ti se potom odebrali mezi pozvané hosty na recepci do Nového Adalbertina. 37

Milovat dobro a odporovat zlu Na Papežské univerzitě Svatého kříže v Římě byla v pondělí 16. května 2011 zahájena výstava s názvem - Milovat dobro, odporovat zlu - věnovaná osobnosti kardinála Josefa Berana, pražského arcibiskupa, vězně nacistické i komunistické totality, který po čtyřletém pobytu ve vynuceném exilu zemřel v Římě roku 1969. Výstavu, která potrvá celý měsíc, zahájila předsedkyně Poslanecké sněmovny ČR, Miroslava Němcová. Život kardinála Berana při zahájení výstavy na osobních vzpomínkách přiblížili děkan kardinálského sboru, kardinál Angelo Sodano, a kardinál Miloslav Vlk. Zahájení se účastnili rovněž primátor a biskup Plzně, rodného města kardinála Berana, a velvyslanec ČR při Svatém stolci Pavel Vošalík. Předsedkyně Poslanecké sněmovny ČR Miroslava Němcová v souvislosti s uspořádáním této výstavy Vatikánskému rozhlasu řekla: "Musím nejprve říci, že jsem svou první zahraniční cestu ve své funkci absolvovala právě do Vatikánu ke Svatému stolci v listopadu loňského roku. A tato návštěva nás společně s panem velvyslancem po rozhovoru s kardinálem Bertonem inspirovala k tomu, že bychom výstavu o životě a díle kardinála Berana, která byla připravována v České republice, mohli představit také v Římě. Je to vlastně stejná výstava, kterou jsem zahajovala v únoru letošního roku v prostorách Poslanecké sněmovny. Myslím si, že my jako reprezentanti své země na politické úrovni máme povinnost také poodkrývat ten nános zapomnění z naší nedávné historie a současně s tím, jak odkrýváme některé historické momenty a poučujeme se z nich, tak musíme připomínat osoby, které tyto momenty reprezentují a mezi nimi je řada katolických kněží, tedy lidí, kteří se nikdy nepodrobili zlu, ať již totalitě nacistické či posléze komunistické a mezi těmi vynikal právě pan kardinál Beran. Jsme velmi vděčni, že si můžeme tuto osobnost připomenout a myslím, že i naši občané to potřebují, protože po tak dlouhé době je třeba říci, kteří to byli lidé a připomenout je." O dojmy ze zahájení výstavy o postavě bývalého pražského arcibiskupa a kardinála Josefa Berana se podělil emeritní pražský arcibiskup, kardinál Miloslav Vlk: "Zahájení výstavy 38

kardinála Berana bylo velice vydařené, protože zde byly jak autority církevní, tak představitelé našeho státu, konkrétně předsedkyně parlamentu. A mně se zdálo nebo jsem to tak cítil, že je to z české strany jakési splácení dluhu kardinálu Beranovi. Jeho život je totiž velkým svědectvím a zároveň poselstvím, neboť reprezentuje pozapomínané hodnoty lásky." Zahájení výstavy na půdě Papežské univerzity Svatého kříže předcházela ještě návštěva předsedkyně první komory našeho zákonodárného sboru u hrobu kardinála Berana v bazilice sv. Petra. Zde spočinuly z rozhodnutí papeže Pavla VI. ostatky kardinála Berana poté, co komunističtí vládci odmítli splnit přání zesnulého pražského arcibiskupa, aby byl pohřben ve své vlasti. Předsedkyně Poslanecké sněmovny pak po otevření výstavy ještě navštívila baziliku sv. Klimenta, kde se v tamější kapli před ostatky sv. Cyrila účastnila modlitby za český národ a Evropu, které předsedal kardinál Miloslav Vlk a plzeňský biskup František Radkovský. Miroslava Němcová potom slavnostně odhalila mramorovou pamětní desku u hrobu tohoto našeho věrozvěsta. Česká republika se tím jako poslední zařadila k těm zemím, které jsou historicky spjaty se soluňskými bratry, a které se tímto symbolickým činem na tomto místě přihlásily k jejich odkazu. Na mramorové pamětní desce stojí slova podle návrhu zesnulého kardinála Špidlíka:

39

Svatá Rita z Cascie (1381 - 1447) Rita se narodila kolem roku 1381 v Roccaporeně (Umbrie), vesnici patřící pod město Cascia, jako jediná dcera manželů Antonia Lotty a Amaty Ferry. Rodiče byli hluboce věřící. Při křtu, který jí byl udělen v Cascii, dostala jméno Markéta. Život svaté Rity byl plný mimořádných událostí a jedna z nich se odehrála už v útlém dětství. Když rodiče ponechali maličkou chvíli bez dozoru, protože pracovali na poli, slétl se kolem ní roj včel. Přestože včely maličkou dokonale pokryly, žádná z nich ji nebodla. A tu náhodou běžel kolem košíku do něhož byla Rita uložena nějaký rolník, který se zrovna Rodný dům sv. Rity v Roccaporeně. poranil kosou na ruce, a spěchal, aby co nejdříve vyhledal ošetření. Když viděl včely, jak lítají kolem děvčátka, hned je začal odhánět. Jak tak mával rukama aby včely zahnal, zjistil ke svému úžasu, že rána se zcela zahojila. Tradice nám vypráví, že Rita pocítila velmi záhy řeholní povolání, a že ji dokonce navštěvoval anděl z nebe, když se uchylovala do maličkého přístřešku, aby se tam modlila. Rita od dětství toužila po mnišském stavu. Rodiče, kteří už byli pokročilého věku, ji však ještě jako mladičkou (bylo jí 13 let) zasnoubili s Paolem Ferdinandem Mancinim, mužem, jenž byl znám svou neústupnou a tvrdou povahou. Rodiče byli naopak podle tradice 'usmiřovateli v Kristu' v politických a rodových bojích mezi guelfy a ghibelliny. Rita, navyklá povinnosti neodporovat se tedy v 17-18 (13971398) provdala za mladého důstojníka, jenž velel posádce v Collegiacone. Z manželství se narodili dva synové, Kámen na útesu v Roccaporeně – místo modliteb sv. Rity. zřejmě dvojčata: Giangiacomo Antonio a Paolo Maria, kterým se dostalo veškeré mateřské lásky, něhy a péče. Svou vlídností a něžnou láskou, jakož i tolikerou trpělivostí, dokázala Rita proměňovat 40

manželův charakter a činit jej vstřícnějším. Jejich manželský život však po osmnácti letech ukončila vražda manžela, k níž došlo uprostřed noci nedaleko Torre di Collegiacone, jen několik kilometrů od Roccaporeny. Velmi sklíčena krutou událostí hledala Rita útočiště a útěchu v modlitbě. Věrna Kristu a jeho evangeliu, naléhavě a vroucně se ve svých modlitbách obracela k Bohu také s prosbou za odpuštění vrahům svého manžela. Současně se však chopila úsilí o usmíření, počínaje u svých synů, kteří v duchu dobového smýšlení chápali jako svou povinnost pomstít smrt otce. Vše se zdálo marným. Rita pochopila, že synové se s odpuštěním nesmíří. Nechtěla dopustit, aby jejich ruce byly potřísněny krví msty, a prosila úpěnlivě Boha, aby jim v tom zabránil; modlila se, aby raději zemřeli, než aby se stali vrahy. A vskutku, oba zemřeli v mladistvém věku, ani ne rok po otcově smrti. Rita zůstala sama. Bylo jí něco přes třicet. Cítila, jak v jejím nitru znovu rozkvétá a dozrává touha jít za hlasem povolání, po němž už jako děvčátko tolik toužila. Poté, co uklidnila a usmířila rodiny, chtěla vstoupit do kláštera augustiniánek sv. Maří Magdalény v Casci. Jako vdova po zavražděném však byla třikrát odmítnuta. Legenda vypráví, že se Ritě podařilo překonat všechny závory a zavřené brány na přímluvu sv. Jana Křtitele, sv. Augustina a sv. Mikuláše Tolentinského, kteří jí pomohli uskutečnit přelet z „útesu“ až do konventu v Casci, způsobem pro ni nepochopitelným. Mnišky byly přesvědčeny, že jde o zázrak a když viděly její úsměv, přijaly ji do svého středu. V tomto klášteře Rita prožila 40 let v modlitbě a pokání. Zvláště lnula ke Kristovu utrpení. Její srdce bylo stále před Ukřižovaným. Bylo to na Velký pátek roku 1432. Rita se vrátila do konventu hluboce dojata poté co slyšela nějakého kazatele zaníceně promlouvat o Kristově umučení. Padla na kolena před křížem, který se dodnes uchovává v oratoři kláštera, a prosila Krista, aby ji dopřál alespoň nepatrnou účast na svém utrpení. Byla vyslyšena. Tajemným způsobem byla na čele poraněna trnem z 41

Kristovy trnové koruny. Patnáct let - až do smrti v roce 1457 - ji tato rána působila nesmírné bolesti a současně hlubokou vnitřní radost, neboť měla účast na spasitelném utrpení božského Vykupitele - jenž je zdrojem pravého míru. Tato rána je na jejím neporušeném těle patrná dodnes. Rita se uchýlila do své cely a „nemluvila s nikým, než s Bohem“. Navíc nosila cilicium, které jí působilo bolest, podrobovala své tělo mnoha umrtvováním: až do konce svého života spala na zemi Poslední léta jejího života provázela nemoc. Asi pět měsíců před smrtí, uprostřed zimy, když všude venku byl krutý mráz a vše pokrýval sníh, přišla ji navštívit jedna z příbuzných. Když se loučily, ptala se světice, co by si přála. Rita odpověděla, že by ráda růži ze své zahrady. Když se příbuzná vrátila do Roccaporeny, zašla skutečně do zahrádky. Tu ke svému velkému úžasu spatřila uprostřed sněhu nádherně rozkvetlou růži, vzala ji a odnesla Ritě. Tak se sv. Rita stala světicí „Trnu“ a „Růže“. Ještě než Rita zavřela oči naposled, měla vidění Ježíše a Panny Marie, kteří ji zvali do ráje. Jedna ze spolusester viděla její duši, jak vystupuje do nebe provázena anděly a současně se v tu chvíli samy od sebe rozezněly kostelní zvony, zatímco celý klášter se naplnil líbeznou vůní a z její cely vyzařovalo jasné světlo jak by do ní vstoupilo slunce. Psal se 22. květen roku 1447. Svatá Rita byla beatifikována 180 let a kanonizována 453 let po své smrti. K slavnostní kanonizaci došlo 24. května 1900 a stala se tak první světicí XX. století.

Interiér baziliky sv. Rity v Casci.

Svatá Rito, Patronko v zoufalých případech, oroduj za nás Svatá Rito, Přímluvkyně v nemožných případech, přimlouvej se za nás. 42

Zázraky Ze životopisu otce Cavallucciho, otištěném v prvním díle nejstarších Dokumentů úcty k sv. Ritě, se uvádí, že už tehdy byla archa sv. Rity obklopena „mnoha obrazy ze stříbra, vosku, postavami na obrazech a na oltářním plátně, pouty otroků, zlomených hlavní od pušek“, vše „s velkou pečlivostí zaznamenáno notáři v přítomnosti svědků“. U jejího svatého těla, pokračuje Tělo sv. Rity v bazilice v Casci. životopisec, „je vidět mnoho nemocných a raněných, kteří jsou uzdravováni z těžkých nemocí, mnoho slepých nabylo zraku, mnoho němých or narození začíná mluvit, chromí a mrzáci byli uzdraveni“. Osvobozování byli dokonce posedlí zlým duchem a neschází ani svědectví těch, kteří díky přímluvě sv. Rity unikli jisté smrti. V tomto životopise se uvádí šestačtyřicet zázraků, z nichž prvních jedenáct sahá do roku 1457, jak je zaznamenal notář Domenico Angeli z Cascie. Tady jsou: 1. 25. května 1457. Battista D´Angelo z Collgiacone přišel o zrak. Poslal tedy zbožné ctitele, aby se za něj modlili k Pánu Bohu u těla blažené Rity, a pro nekonečné milosrdenství byl vyslyšen, takže se mu zrak navrátil. 2. 25. dne téhož měsíce Lucretia di Se Oaulo z Colforcella, zcela sešlá stářím a sužována vodnatelností, se nechala odnést před tělo sv. Rity, kde setrvala ve zbožných a vroucích modlitbách, se vrátila zcela uzdravena. 3. V témže měsíci jedna žena jménem Cecca d´Antonio, která byla už 5 mesíců hluchá na jedno ucho, vzývaje všemohoucího Boha a sv. Ritu, byla jasnými důkazy a za přítomnosti velkého zástupu svého neduhu zbavena. 4. 29. dne téhož měsíce. Salimene d´Antonio z Poggio měla dlouhou dobu necitelný prst na ruce. Poté, co jej s hlubokou zbožností a pokorou, úctou a vírou přiložila k tělu sv. Rity, byla za přítomnosti mnoha lidí svého neduhu zbaven. V slzách vroucí vděčnosti pak vzdávala díky Bohu a sv. Ritě. 5. Posledního májového dne roku 1457, Giacomuccia di Leonardo z Ocone, po mnoho let sužovaná velkými bolestmi nohou a otoky na těle, takže pro intenzívní bolest už po dvě léta skoro nejedla, byla přinesena na rukou před tělo světice. Tady se svěřila Pánu i světici. Setrvala v chrámu osm dní a byla své nemoci zbavena. S obrovskou vděčností děkovala především Bohu a blahoslavené Ritě. 6. Téhož dne Cecca di Gio z Biselli u Norci, která se narodila hluchá, jak dosvědčují příbuzní i jiní, kteří s ní přišli tělo světice navštívit. Po úpěnlivých modlitbách se jí rozvázal jazyk a pronášela Zdrávas Maria a další slova, k velkému úžasu příbuzných i všeho lidu. 7. 2. června 1457. Matteo z Re d´Ocone měl syna Bernarda, jemuž působil strašlivou bolest kámen v měchýři. Svěřil ho svaté Ritě a na její přímluvu byl Boží milostí uzdraven. 43

8. 3. dne téhož měsíce Spirito d´Angelo z Cascie trpěl po čtyři roky nepřetržitou intenzívní ischiatickou bolestí. Obrátil se proto s prosbou ke sv. Ritě a byl uzdraven. 9. Mattia z Cancro da Rocca Indulsi u Norci byla němá od narození. Příbuzní ji přivedli k tělu sv. Rity a všichni přítomní se za ni modlili. A dostalo se jí od Boha milosti, že se jí rozvázal jazyk a mohla mluvit. Všechny přítomné pojal velký úžas, když slyšeli, jak mluví, hned se konala procesí všech kněží a veledůstojný představeny Giovanni Pauletti da Cassia pronesl kázání. 10. Ve zmíněném dnu, Cecco d´Antonio ze San Cipriano, němý od narození, byl přiveden k tělu sv. Rity vlastním otcem a ve vroucích modlitbách setrvali dva dny. Poté se mu dostalo milosti, že mohl mluvit, a to k velkému úžasu všeho lidu. 11. Dne 8. června 1457 Lucia di Santi z Castel di Santa Maria v Norci, 15 let zcela slepá na jedno oko , přičemž na druhé viděla jen mizivě, bylqa přivedena k tělu sv. Rity a setrvala tu čtrnáct dní na modlitbách. V slzách a s vroucím srdcem pak děkovala Boží všemohoucnosti za uzdravení obou očí. Jak je patrné, zázračná uzdravení se týkají rozličných nemocí, ale také těch od narození, jako slepoty a němoty. K dalším zázrakům došlo v letech 1447-1603. Jde o uzdravení z nemoci rozmanitých druhů: celková ochrnulost, žlučový kámen, nevyléčitelné a zanícené rány, krvácení, mor, posedlost „nečistými duchy“, rakovina hrtanu a mnoho dalších. Kromě uvádění zázraků, pečlivě zaprotokolovaných, otec Cavallucci píše, že „ještě i dnes, když se otevře schránka a archa, v níž se tělo uchovává, je cítit jistá pronikavá vůně, jako z rozmanitých vonných směsí, a je cítit po dobu, co je schrána otevřena. Navíc bylo zaznamenáno a také potvrzeno, že pokaždé, když chce náš Pán Ježíš Kristus udělit nějakou milost na přímluvu svaté Rity, je tato vůně cítit mnohem intenzívněji mnoho dní předtím, a poté i tehdy, když se schrána zavře, jak se už stalo vícekrát. Nato po tak intenzívní vůni vždy někdo přijde z různých měst a zemí, a přináší dar na poděkování za své uzdravení“. Cavallucci ještě dodává, že mnišky z kláštera pekly malé chlebíčky na květnový den svátku sestry Rity, 22. května, a ty pak rozdávaly potřebným; mnozí z nich pak, „poté co tento chléb pojedli“, byli uzdraveni ze svých nemocí. Ale je tu ještě něco: olej do lampy, která nad schránou s tělem sv. Rity bez přestání hoří, byl považován za zázračný. Proto mnišky „rozdávají olej z této lampy, aby si jím lidé potírali různá nemocná místa, a skutečně bylo prokázáno, že mnohým velmi pomohl“. Jakkoli můžeš být nešťastný nad tím, co tě sužuje, neboj se otevřít s důvěrou své srdce této maličké, velké řeholnici z Cascie. Svatá Rita umí promluvit k tvému srdci svou mimořádnou láskou, zanítit to tvé a svou přímluvou jej učinit ještě hodnějším Boha. Svatá Rita po staletí zanechává svou pečeť lásky skrze mimořádná uzdravení, obrácení a osvobození z posedlostí, kterých se jí dostává od Boha, dodnes je blízká tomu, kdo ji vzývá, protože láska nezná čas, ale trvá věčně. Přímluva svaté Rity je tak mocná, že zbožný lid ji vzývá jako „Světicí v případech nemožných a přímluvkyní v zoufalých“. Nač tedy čekáš, přesvědč se i ty o její mocné přímluvě. Kdoví, snad i tvoje vytrvalost bude odměněna a budeš se moci připojit k těm, kdo děkují Bohu, že jim dal tuto velkou světici. 44

POSELSTVÍ PAPEŽE BENEDIKTA XVI. K XLV. SVĚTOVÉMU DNI SDĚLOVACÍCH PROSTŘEDKŮ

5. června 2011

Pravda, hlásání a věrohodnost života v digitální éře

www.pustimer-farnost.cz Drazí bratři a sestry, u příležitosti XLV. světového dne sdělovacích prostředků bych se s vámi rád podělil o několik úvah, motivovaných charakteristickým fenoménem naší doby: šířením komunikace prostřednictvím internetové sítě. Stále sílí přesvědčení, že tak jako průmyslová revoluce vyvolala hlubokou změnu ve společnosti skrze novinky zavedené do výrobního procesu a života pracujících, i dnes probíhající hluboká změna v oblasti komunikace ovlivňuje velké kulturní a společenské změny. Nové technologie nemění pouze způsob komunikace, ale vlastní komunikaci, proto je možné tvrdit, že stojíme před širokou kulturní transformací. Díky takovému způsobu šíření informací a poznatků vzniká nový způsob učení a myšlení s dosud nevídanými možnostmi navázat vztah a vytvořit společenství. Rýsují se donedávna nepředstavitelné cíle, které vzbuzují obdiv pro nabízené možnosti nových prostředků a zároveň kladou stále naléhavěji řadu úvah o smyslu komunikace v digitální éře. To je obzvlášť zřejmé, když jsme konfrontováni s mimořádnou schopností internetové sítě a s rozsahem její aplikace. Tak jako každý plod lidského génia, i nové komunikační technologie vyžadují, aby byly dány ke službě celkovému dobru člověka a celého lidstva. Pokud budou moudře využívány, mohou přispět k splnění touhy po smyslu, pravdě a jednotě, které jsou tím nejhlubším přáním lidské bytosti. 45

V digitálním světě znamená předávání informací stále častěji vložit je do sociální sítě, kde je poznání sdíleno v prostředí osobní výměny. Jasné odlišení mezi tím, kdo informaci poskytuje, a uživatelem je relativizováno a komunikace by měla být nejen výměnou údajů, ale stále více také sdílením. Tato dynamika přispěla k novému zhodnocení komunikace, považované především za dialog, výměnu, solidaritu a tvorbu pozitivních vztahů. Na druhé straně se toto pojetí setkává s některými typickými omezeními digitální komunikace: částečná interakce, tendence podělit se jen o některé oblasti vlastního vnitřního světa, riziko vytváření vlastního obrazu, který může vést k sebeuspokojení. Především mladí lidé prožívají tuto změnu komunikace se všemi touhami, rozpory a vlastní tvořivostí těch, kdo se s nadšením a zvědavostí otevřou novým zkušenostem života. Stále větší zapojení do veřejného digitálního prostoru, tvořeného tzv. social network, vede k novým formám mezilidských vztahů, má vliv na sebepoznání a nezbytně vede nejen k otázce správnosti vlastního jednání, ale také autentičnosti vlastního bytí. Přítomnost mladých lidí v těchto virtuálních prostorech může být znakem autentického hledání osobního setkání s druhým člověkem, pokud se dává pozor na možné nebezpečí, jako je únik do jistého druhu paralelního světa nebo přehnaný pobyt ve virtuálním světě. Při hledání sdílení, "přátelství", se ocitáme tváří v tvář výzvě být autentičtí, věrní sami sobě, aniž bychom podlehli iluzi uměle vytvářet vlastní veřejný "profil". Nové technologie umožňují lidem setkávat se za hranicemi prostoru a vlastních kultur, a vytvářet tak celý nový svět případných přátelství. Tato velká výhoda však vyžaduje i větší pozornost a uvědomění si možných rizik. Kdo je můj "bližní" v tomto novém světě? Existuje nebezpečí, že jsme méně pozorní vůči tomu, s kým se setkáváme v našem obyčejném každodenním životě? Existuje riziko, že budeme více roztržití, protože naše pozornost je roztříštěná a ponořená do "odlišného" světa ve srovnání s tím, ve kterém žijeme? Máme čas kriticky se zamýšlet nad našimi volbami a pěstovat mezilidské vztahy, které by byly opravdu hluboké a trvalé? Důležité je stále si připomínat, že virtuální kontakt nemůže a nesmí nahradit přímý lidský kontakt s osobami ve všech rovinách našeho života. I v digitální éře je každý postaven před nutnost být autentickým a přemýšlivým člověkem. Ostatně dynamika sociálních sítí ukazuje, že člověka se vždy týká to, co předává. Když si lidé vyměňují informace, již sdílejí sebe sama, svůj pohled na svět, své naděje a ideály. To znamená, že existuje křesťanský styl, jak být přítomni v digitálním světě: je konkretizován čestnou, otevřenou a odpovědnou formou komunikace ohleduplnou vůči druhému. Předávat evangelium novými médii znamená nejen zařadit zjevně náboženský obsah do různých programů rozličných médií, ale také svědčit ve vlastním digitálním profilu důsledností a způsobem komunikace, volbou, prioritami a názory, které jsou zcela v souladu s evangeliem, i když se o něm explicitně nehovoří. Ostatně i v digitálním světě není možné hlásání poselství bez odpovídajícího svědectví ze strany toho, kdo hlásá. V nových podmínkách a s novými výrazovými prostředky je křesťan opět povolán, aby nabídl odpověď každému, kdo se ptá na smysl naděje, kterou má (srov. 1 Pt 3,15). Úsilí o svědectví evangelia v digitální éře ode všech vyžaduje, aby byli obzvlášť pozorní vůči aspektům poselství, které mohou čelit typické logice webu. Především si musíme uvědomovat, že pravda, kterou se snažíme sdělit, nečerpá svou hodnotu ze své 46

"popularity" nebo objemu pozornosti, která se jí věnuje. Spíše s ní musíme seznámit v její celistvosti, než se snažit učinit ji přijatelnou třeba "zředěním". Musí se stát každodenním pokrmem, a ne být přitažlivá pouze na okamžik. Pravda evangelia není něco, co může být předmětem konzumu, povrchního využití, ale je to dar, který vyžaduje svobodnou odpověď. Tato pravda, i když je hlásána ve virtuálním prostoru sítí, vyžaduje vždy vtělení do reálného světa ve vztahu s konkrétními tvářemi bratří a sester, s nimiž sdílíme každodenní život. Proto budou i nadále základem při předávání víry přímé mezilidské vztahy! Chtěl bych tedy křesťany vyzvat, aby se sjednotili s důvěrou, vědomě a s tvůrčí odpovědností v síti vztahů, kterou umožnila digitální éra. Ne pouze pro uspokojení touhy být v ní přítomni, ale proto, že tato síť je integrální součástí lidského života. Web přispívá k rozvoji nových a úplnějších forem intelektuálního i duchovního poznání a ke sdílení vědomostí. I v této oblasti jsme povoláni ke hlásání své víry, že Kristus je Bůh, Spasitel člověka a dějin, ten, v němž všechno získává své naplnění (srov. Ef 1,10). Hlásání evangelia vyžaduje ohleduplnou a citlivou formu komunikace, která povzbudí srdce a pohne svědomím; je to forma, která připomíná styl Ježíše zmrtvýchvstalého, když doprovázel učedníky cestou do Emauz (srov. Lk 24,13-35), kteří postupně chápali tajemství díky tomu, že se k nim přiblížil, vedl s nimi dialog a nechal vyjít na povrch to, co měli ve svém srdci. Nakonec pravda o Kristu je plnou a autentickou odpovědí na lidskou touhu po vztahu, společenství a smyslu, který vyplývá i z té masové účasti na různých sociálních sítích. Tím, že věřící svědčí o svém hlubokém přesvědčení, nabízejí vzácný příspěvek k tomu, aby se web nestal nástrojem, který redukuje člověka na kategorii, který se snaží emočně manipulovat a umožní tomu, kdo je schopný, monopolizovat mínění druhých. Naopak, věřící povzbuzují ostatní, aby udržovali živé odvěké otázky člověka, které svědčí o jeho touze po transcendentnu a nostalgii po autentické formě života, který stojí za to žít. Právě v tomto zcela lidském duchovním napětí spočívá naše žízeň po pravdě a po společenství a pobízí nás, abychom komunikovali celistvě a čestně. Vyzývám především mladé lidi, aby správně využívali svou přítomnost v digitálním prostoru. Znovu připomínám své setkání s nimi na Světovém dnu mládeže v Madridu, jehož přípravy velmi vděčí za výhody nových technologií. Pracovníkům v komunikaci vyprošuji od Boha, na přímluvu jejich patrona sv. Františka Saleského, schopnost vždy vykonávat svou práci svědomitě a profesionálně, a všem ostatním uděluji své apoštolské požehnání.

Z Vatikánu 24. ledna 2011, svátek sv. Františka Saleského

47

POŘAD BOHOSLUŽEB: 22. – 29. května 2011 DEN

NEDĚLE 22. května

LITURGIE

ÚMYSL MŠE SV. na poděkování za dobrodiní 5. NEDĚLE PUSTIMĚŘ přijatá během 75 let a Boží VELIKONOČNÍ 8.00 požehnání pro rod. DRBALOVU /ANTONÍN CYRIL STOJAN, za + Františka SLAVÍKA, DRYSICE BOŽÍ SLUŽEBNÍK, manželku, vnuka, živou a + rod. 9.30 ČESTNÝ OBČAN PODIVIC/1851/ PODIVICE na poděkování za 80 let a Boží požehnání pro rod. MARÁKOVU 11.00 SV. RITA Z

FARNOST

CASCIE, ŘEHOL.

PODIVICE-18.00: MÁJOVÁ POBOŽNOST KAPLE SV. ANNY PUSTIMĚŘ MÁJOVÁ POBOŽNOST PONDĚLÍ PONDĚLÍ 17.30 23. května PO 5. NEDĚLI VELIKONOČNÍ PUSTIMĚŘ za + rodinu INDROVU, ŠOSTOU a duše v očistci 18.00 ÚTERÝ ÚTERÝ PODIVICE EUCHARISTIE KONCELEBROVANÁ KNĚŽÍMI DĚKANÁTU VYŠKOV PO 5. NEDĚLI VELIK. 24. května 9.00 DEN MODLITEB ZA CÍRKEV V ČÍNĚ za +Otakara DRAGONA a duše v očistci STŘEDA DRYSICE MÁJOVÁ POBOŽNOST PO 5. NEDĚLI VELIKONOČNÍ 17.30 za + Aloise MARKA STŘEDA SV. BÉDA CTIHODNÝ, K. U.C., DRYSICE SV. ŘEHOŘ VII., PAPEŽ, a rodiče 25. května 18.00 SV. MARIE MAGDALÉNA PODIVICE MÁJOVÁ POBOŽNOST DE PAZZI, PANNA 18.00 ČTVRTEK KAPLE SV. ANNY PUSTIMĚŘ MÁJOVÁ POBOŽNOST ČTVRTEK PO 5. NEDĚLI VELIKONOČNÍ 17.30 SV. FILIP NERI, 26. května za +Annu JANSKOU, PUSTIMĚŘ KNĚZ manžela, rodiče, živou a +rod. 18.00 PÁTEK KAPLE SV. ANNY PUSTIMĚŘ MÁJOVÁ POBOŽNOST PO 5. NEDĚLI VELIKONOČNÍ 17.30 SV AUGUSTIN PÁTEK PUSTIMĚŘ za +Vojtěšku a Jana RYŠÁNZ C ANTERBURY , BISKUP KOVY, dceru, syna a snachu 27. května 18.00 PODIVICE MÁJOVÁ POBOŽNOST 18.00 PUSTIMĚŘ 19.00 - CHRÁM SV. BENEDIKTA PŘÍPRAVNÉ SETKÁNÍ POUTNÍKŮ PEREGRINATIO IN CORDE ECCLESIAE: 28.6. - 6.7.2011

SOBOTA 28. května

NEDĚLE 29. května

48

SOBOTA PO 5. NEDĚLI VELIKONOČNÍ

6. NEDĚLE VELIKONOČNÍ

za + Zdenu ŠTOLFOVOU, PUSTIMĚŘ dvoje rodiče a živou rodinu 8.00 za farnosti Drysice, DRYSICE Pustiměř a Podivice 9.30 PODIVICE za +Hedviku KRATOCHVÍLOVOU, manžela, dceru, zetě, a živou rodinu 11.00 PODIVICE-18.00: MÁJOVÁ POBOŽNOST

POŘAD BOHOSLUŽEB: 29. května – 5. června 2011 DEN

LITURGIE

NEDĚLE 29. května

6. NEDĚLE VELIKONOČNÍ

PONDĚLÍ 30. května

SV. ZDISLAVA

ÚTERÝ 31. května

SVÁTEK

NAVŠTÍVENÍ PANNY MARIE

STŘEDA 1. června ČTVRTEK 2. června

ČTVRTEK PO 6. NEDĚLI VELIKONOČNÍ

PÁTEK 3. června

SV. KAREL LWANGA A DRUHOVÉ, MUČEDNÍCI

SV. JUSTIN, MUČEDNÍK

PRVNÍ PÁTEK V MĚSÍCI

SOBOTA 4. června

ÚMYSL MŠE SV.

za + Zdenu ŠTOLFOVOU, PUSTIMĚŘ dvoje rodiče a živou rodinu 8.00 za farnosti Drysice, DRYSICE Pustiměř a Podivice 9.30 PODIVICE za +Hedviku KRATOCHVÍLOVOU, manžela, dceru, zetě, a živou rodinu 11.00 PODIVICE-18.00: MÁJOVÁ POBOŽNOST KAPLE SV. ANNY PUSTIMĚŘ MÁJOVÁ POBOŽNOST 17.30 PUSTIMĚŘ za + rodiče GREPLOVY 18.00 za + Filipínu PODIVICE POSPÍŠILOVOU a manžela 8.00 PODIVICE MÁJOVÁ POBOŽNOST 18.00 DRYSICE za + Zdeňka POLIŠENSKÉHO 18.00 PUSTIMĚŘ za + Františku SPISAROVOU, manžela a dceru Marii 18.00 DRYSICE za + P. Františka BENÍČKA 8.00 za +Jana a Štěpánku PUSTIMĚŘ STRATILOVY, živou a + rod. 18.00 CHRÁM SV. BENEDIKTA PUSTIMĚŘ PŘÍPRAVA BIŘMOVANCŮ 19.00

SOBOTA PO 6. NEDĚLI VELIKONOČNÍ SLAVNOST

NEDĚLE 5. června

FARNOST

NANEBEVSTOUPENÍ PÁNĚ PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA

PUSTIMĚŘ 8.00 DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00

za farnosti Pustiměř, Drysice a Podivice za + Filoménu a Stanislava KUPČÍKOVY a dvoje rodiče za + Františka PIVODU, manželku, živou a + rodinu

ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC KVĚTEN

1. Aby ti, kdo pracují v médiích, ctili pravdu, solidaritu a lidskou důstojnost. 2. Aby Pán pomáhal církvi v Číně vytrvat ve věrnosti evangeliu a růst v jednotě. 3. Za všechny nepokřtěné, kterým různé důvody brání otevřít se Božímu pozvání, aby nalezli v církvi pochopení, vstřícnou pomoc a laskavé přijetí. FARNÍ INFORMÁTOR, XVII. roč., týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (mobil: 723593106, [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks = 20,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.

49

POŘAD BOHOSLUŽEB: 5. – 12. června 2011 DEN

LITURGIE SLAVNOST

NEDĚLE 5. června

NANEBEVSTOUPENÍ PÁNĚ PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA

PONDĚLÍ 6. června ÚTERÝ 7. června STŘEDA 8. června

ÚTERÝ PO 7. NEDĚLI VELIKONOČNÍ

ČTVRTEK 9. června

SV. EFRÉM SYRSKÝ, JÁHEN A UČITEL CÍRKVE

PÁTEK 10. června

PÁTEK PO 7. NEDĚLI VELIKONOČNÍ

SOBOTA 11. června

SV. PAVLÍNA, PANNA A MUČEDNICE

STŘEDA PO 7. NEDĚLI VELIKONOČNÍ

VIGÍLIE SLAVNOSTI SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO SLAVNOST

NEDĚLE 12. června

SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO KONČÍ DOBA VELIKONOČNÍ

FARNOST

ÚMYSL MŠE SV.

za farnosti Pustiměř, PUSTIMĚŘ Drysice a Podivice 8.00 za + Filoménu a Stanislava DRYSICE KUPČÍKOVY a dvoje rodiče 9.30 za + Františka PIVODU, PODIVICE manželku, živou a + rodinu 11.00 za + rodinu ZBOŘILOVU, PUSTIMĚŘ VŠETULOVU a Boží požehnání 18.00 za + Františku HRUBOU, PODIVICE manžela a dva syny 8.00 za + Filoménu SUROU, DRYSICE manžela a zetě 18.00 za + rodinu PITELOVU, PUSTIMĚŘ HLADKOU, dar zdraví a Boží 18.00 požehnání pro živou rodinu SVÁTOST SMÍŘENÍ PUSTIMĚŘ BIŘMOVANCŮ A KMOTRŮ 17.00-18.00 za + Marii DOHNALOVOU, PUSTIMĚŘ manžela, rodiče 18.00 a dar zdraví pro celou rodinu ADORACE PUSTIMĚŘ PO MŠI SV.

A SVÁTOSTNÉ POŽEHNÁNÍ

PODIVICE 16.30 DRYSICE 18.00

za + Bohuslava MARÁKA, rodiče a bratry za + Vojtěcha BARTOŠKA, dvoje rodiče a švagra

MONS. JOSEF HRDLIČKA,

POMOCNÝ BISKUP OLOMOUCKÝ, UDĚLÍ PŘI EUCHARISTII SVÁTOST BIŘMOVÁNÍ

28 BIŘMOVANCŮM V CHRÁMU SV. BENEDIKTA V PUSTIMĚŘI za + Víta POSPÍŠILA, PUSTIMĚŘ rodiče, živou a + rodinu 10.00

ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC ČERVEN 1. Aby kněží prožívali své sjednocení s Ježíšovým Srdcem a svědčili o starostlivé a milosrdné Boží lásce. 2. Aby Duch Svatý dával v našich společenstvích vyrůstat početným misionářským povoláním ochotným plně se zasvětit šíření Božího království. 3. Za ty, kdo připravují katechumeny ke křtu, za kněze, jáhny, rodiče, kmotry a katechety, aby se příkladem svého života stávali platnými nástroji Ducha Svatého a prostředníky Bohem nabízené milosti.

INTENCE MŠÍ SVATÝCH NA II. POLOLETÍ 2011 (1.7. - 31.12.2011) zapisuji 13. - 23. června 2011 po mši svaté ve všední dny (Pustiměř, Drysice – na faře; Podivice: i v neděli - v sakristii). PAMATUJTE VČAS NA SVÁ JUBILEA! 50