FARNÍ INFORMÁTOR 26. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 25. ZÁŘÍ 2005
Rozpomeň se, Hospodine, na své slitování.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, prosme Pána, který je dobrý a dokonalý, proto ukazuje hříšníkům cestu a pokorné vede k správnému jednání, aby nám dal smýšlení jaké měl Kristus Ježíš. L: MILOSRDNÝ BOŽE, VYSLYŠ NÁS. ! Za Svatého Otce Benedikta XVI., aby Církev i svět naslouchaly jeho hlasu, kterým Pán dějin i v dnešní době volá k práci na své vinici. ! Za Církev, která je znamením a nástrojem jednoty lidského rodu, aby kázáním a svědectvím evangeliu šířila, živila a posilovala naději lidí dobré vůle, a tak vedla jejich kroky na cesty spravedlnosti a míru. ! Za obyvatele Spojených států sužované přírodními katastrofami, aby v bratrské dobročinnosti rukou celého světa i v otevřenosti srdcí, prosících o útěchu pro ty, kdo jsou zlomeni na duchu, poznávali, že je uprostřed nich Bůh. ! Za věřící všech náboženství, aby ve jménu milosrdného a život milujícího Boha, rozhodně odmítali všechny formy násilí, a o řešení konfliktů usilovali upřímným a trpělivým dialogem, který respektuje odlišné historické, kulturní a náboženské zkušenosti. ! Za nás, kteří slavíme tuto eucharistii, abychom z ní čerpali poznání Božího povolání, kterého se nám dostalo v ukřižovaném a zmrtvýchvstalém Pánu. ! Za věrné zemřelé, aby za svůj život došli spravedlivé odměny. K: Pane, náš Bože, ty skrze svou Církev dáváš zaznít poselství spásy ve všech národech. Dej, ať už nyní máme účast na tvých zaslíbeních, která jsi svěřil těm, kdo spoléhají na tvé slovo. Prosíme o to skrze Krista našeho Pána L: Amen.
Jeho Eminence
Tomáš kardinál Špidlík v Pustiměři „Ecclesia de Eucharistia vivit...“ ‚Církev žije z eucharistie‘ – tato úvodní slova poslední encykliky zvěčnělého papeže Jana Pavla II. snad nejvýstižněji vyjadřují atmosféru i ducha, jenž panoval v chrámu sv. Benedikta v Pustiměři oné nezapomenutelné srpnové neděle, kdy jejímu slavení předsedal Tomáš kardinál Špidlík. Eucharistie je „zdrojem a vrcholem celého křesťanského života“ (Lumen gentium, 11), je naplněním Ježíšova příslibu „Já jsem s vámi po všechny dny až do skonání věků“ (Mt 28,20), je výsostnou modlitbou Církve – životním dialogem s živým Bohem. Výmluvným se stáva ve chvíli, kdy shromážděné společenství přednáší s důvěrou své prosby. Proto kardinál Špidlík vyzval shromážděný lid Boží slovy: „Bratři a sestry, prosme nebeského Otce, aby nám v událostech každodenního života dal zaslechnout svůj hlas“. Poté zazněly jednotlivé prosby. Tu první – za Církev - přednesla Dagmar Chyťová: Za svatou Církev, aby hledala vždy Boží tvář jako prorok Eliáš, a tak dokázala přivádět svět k poznání Boží prozřetelnosti v dějinách. Po každé prosbě připojilo celé společenství své ‚fiat‘ slovy: ‚Pane vyslyš prosby svého lidu‘ a nato sbor pod vedením Mons. Olejníka vkládal z cyrilometodějských kořenů prýštící: ‚Gospodi pomiluj‘ – prosebná modlitba putující Církve je mementem vyslyšených proseb těch, kteří nás předešli se
znamením víry a spí spánkem pokoje, vírou v ‚communio sanctorum‘. Právě letošní srpen prožívala Církev i svět XX. Světové setkání mládeže v Kolíně nad Rýnem, jehož mottem bylo vyznání Tří králů: „Venimus adorare eum“ (Přišli jsme se mu poklonit). Prozřetelnost vložila klíče Božího království do rukou kardinála Ratzingera, jenž přijal jméno Benedikt XVI. – za něj, který se jako poutník vydá spolu s mladými ve šlépějích Mágů, zněla z mladého srdce (Jan Přikryl) prosba: Za Svatého Otce Benedikta XVI., aby jeho nadcházející cesta do rodného Německa u příležitosti Světového setkání mládeže v Kolíně nad Rýnem uvedla mladé všech kontinentů na pouť víry, která vrcholí vyznáním: „Přišli jsme se mu poklonit“. Ve chvíli, kdy na po stupních kazatelny vystupovala paní Marie Koleničová, měl jsem před očima dávnou evangelijní událost, kdy Ježíš během svého pozemského putování často zavítal do domu Lazara, Marie a Marty v Betánii. Byl to právě dům Koleničových, který před dvanácti lety hostil prof. Tomáše Špidlíka, který poprvé zavítal do Pustiměře u příležitosti Mezinárodního setkání mládeže. Ježíšova přítomnost se navždy vryla do srdce Lazarovy rodiny v Betánii. Na své rozhovory s kardinálem Špidlíkem v domě své dcery živě vzpomínal pan Přikryl, a to už mu zbývalo jen pár dnů života. I v paměti kardinála Špidlíka utkvěla hluboká vzpomínka na to, jak paní hostitelka žehnala preclíky, než je vložila do pece v rodinné pekárně: benediktinské ‚ora et labora‘ tak nezůstává dávným mementem, ale dýchá životem. Slova dnešní prosby paní Koleničové jsou proto vděčností: Děkujeme ti za Jeho Eminenci kardinála Špidlíka, v jehož životním svědectví nám dáváš zakoušet svěžest pramenů víry. „Poklad víry však máme v nádobě hliněné...“ (2Kor 4,7), tato slova sv. Pavla zaznívají už tradičně o slavnosti Apoštolů Slovanů, svatých Cyrila a Metoděje. K Velehradu víry se ubíralo srdce přítomných i ve chvíli, kdy z úst pana Jana Všetuly zněla prosba: Za ty, jejichž víra v životních zklamáních i osobních selháních zeslábla, aby
se nenechali přemáhat obavami a strachem, ale v důvěře v Kristovu přítomnost dokázali objevit pravý zdroj naděje, která je plná nesmrtelnosti. V jedinečném čase prázdnin a dovolených zakouší pracující i studující potřebu vnímání poselství, jež mnohdy jednostrannost pracovního zaměření upírá; touží po ‚sedmém dnu‘, v němž Stvořitel odhaluje skrytá tajemství svého díla. Tato touha se nyní stala modlitbou prýštící ze rtů Blanky Rozsypalové. Její modlitba je svědectvím na místě, kde se učila prvním modlitbám, ale i vyznáním víry, přijaté před rokem na křtu u křestního pramene farnosti sv. Benedikta; současně je úžasem nad cestami Boží prozřetelnosti, která jí dala ve vzdáleném San Giovanni Rotondo poznat světce, jenž se na křtu stal jejím nebeským patronem – P. Pia; světce, který říká: „modlitba je tou nejlepší zbraní, co máme, klíčem, co otvírá Boží srdce“: Za turisty a cestovatele, aby se o dovolených dokázali zastavit v úžase nad mnohotvárnou Boží moudrostí, která promlouvá z krásy přírody, z historii národů i ze srdcí lidí. Právě dnes, při eucharistii 26. neděle v mezidobí, vyslovuje svou vděčnost za 80 let života pan František Hroza. Po léta propůjčoval svůj hlas Božímu slovu, které předčítal při nedělních bohoslužbách. Jeho prosba byla vyznáním v moc Božího slova, které je plné nesmrtelnosti: Za věrné zemřelé, ať se na nich naplní tvé milosrdenství. Ještě jedenkrát zaznělo v přímluvných modlitbách jméno místa XX. Světového setkání mládeže – Kolín nad Rýnem. Tuto prosbu vložil do úst Církve už zakladatel tohoto velkolepého díla, vloženého do rukou mladých světa – papež Jan Pavel II.; stává se tedy úmyslem všeobecné Církve, který při jedinečné příležitosti vyslovilo pustiměřské mládí, prezentované Davidem Petrželou: Aby Světový den mládeže vzbudil či znovu probudil v mladých lidech touhu setkat se s Kristem a najít v Něm vůdce svého života. „Euntes in mundum universum predicate evangelium omni creaturae“ (Mk 16,15) – slova Zmrtvýchvstalého se stávají základem misijního poslání Církve i její neustálou modlitbou, prýštící z vědomí, že „radost a naděje, zármutek i úzkost dnešních lidí, především chudých a trpících, jsou radostí a naděí, zármutkem i úzkostí Kristových učedníků, že neexistuje nic ryze lidského, aby to nenacházelo ozvěnu v jejich srdcích“ (Gaudium et spes, 1.). V měsíci srpnu se i místní Církev modlila ústy Josefa Mikuláška, seminaristy z farnosti Krásensko: Za kněze, zasvěcené osoby, seminaristy i věřící laiky z misijních zemí, kteří v Římě doplňují svou formaci, aby se jim pobyt ve „věčném městě“ stal příležitostí k duchovnímu obohacení. Když ‚Otec vlasti‘, král český a císař římský Karel IV. vkládal do zakládající listiny pustiměřského kláštera benediktinek své přání být povždy jmenován jeho zakladatelem a donátorem, už tehdy mu ležel na srdci osud národa, jehož základem je rodina: proto spolu s biskupen Janem VII. vkládají tento úmysl do „ora et labora“ benediktinek a své dílo svěřují tajemství „Ježíšova dětství a jeho svaté Matky, Panny Marie“. U vědomí paměti těchto duchovních Otců místa zněla i prosba paní Dagmar Přikrylové: Za naše rodiny, aby do společnosti vnášely křesťanského ducha. Poslední prosbou byla intence slavené eucharistie - prosebný úmysl, jenž v plynutí času, osudů i událostí, odpovědností i klamů, dává patřit na konečný úděl, který odhaluje Bůh těm, kdo ho milují: své věčné království pravdy a života, svatosti a milosti, spravedlnosti, lásky a pokoje. Tento úmysl přednesl pan starosta obce, PhDr. Antonín Šmehlík: Za živé a zemřelé farníky a Boží požehnání pro obec. Modlitbu věřících pak uzavřel kardinál Špidlík: Bože, náš Otče, dej, ať jsme naplněni posvátnou bázní před tvou tváří, aby v naší zemi sídlila spravedlnost a hojnost pokoje. Skrze Krista našeho Pána. /pokračování příště/
ČEST PRÁCI
(úvaha Tomáše kardinála Špidlíka, S.J., čestného občana Pustiměře)
Byl jednou jeden kapitál, ala pak přišla ke cti práce… Nemáme chuť opakovat Marxovu pohádku. Ale přesto je pravda, že se v moderní době stala práce hlavním problémem sociologickým, psychologickým, hospodářským. Zajímavé však je, že byla důležitou otázkou náboženskou od počátku křesťanství. Vždyť Ježíš sám byl dělník z rodiny řemeslníka, dělníci byli jeho učedníci, dělníkem byl sv. Pavel. Proto je i většina podobenství evangelia vzata z pracovního prostředí. Všichni křesťané se považují v obrazném slova smyslu za dělníky na vinici Boží. Mezi církevními Otci se zabývá problémem práce velmi často sv. Jan Zlatoústý. Ptali se ho, pracoval-li Adam v ráji. Vždyť přece úděl jíst chléb v potu tváře stihl lidstvo až jako trest za hřích (Gen 3,19). Ale Zlatoústý se tím nedá splést. V ráji byl člověk stvořen jako Boží obraz (Gen 1,26). Bůh pak je první dělník, který vytvořil svět a jeho krásu v šesti dnech. Jeho dílo pak pokračuje v dějinách světa, jak to dosvědčuje Ježíš: „Můj Otec pracuje a i já pracuji“ (Jan 5,17). Mají tedy povinnost pracovat všichni lidé. V římské říši ovšem byli na práci otroci. K tomu Zlatoústý dodává: Bůh ti dal dvě ruce, otroci jsou ze zloby lidí. A vznešeným dámám, které chodily v Cařihradě na jeho kázání, kazatel dokazuje, že ženy, které pracují jsou hezké, zatímco lenošné tloustnou a stávají se ohyzdnými. Nedivme se, že potíže Zlatoústého s císařským dvorem začaly od dvorních dam. Určil-li Bůh člověka k práci, pak jí stanovil také jistý cíl. Ten pak je podle Zlatoústého celkem jasný. Stvoření světa bylo jenom začátek obrovského díla, které se uskutečňuje v dějinách. Bůh začal. Ale my jsme povoláni k tomu, abychom jako jeho spolupracovníci dílo dokončili. Konečný výsledek bude Boží i lidský. Prozatím musíme považovat svět za nehotový. Ale jak tomu máme rozumět? Dnešní člověk myslí převážně technicky. Předělávat svět by tedy znamenalo především stavě, obdělávat pole, pěstovat parky a zahrady. Jsem dnes na to pyšní, co jsme za poslední století ze světa učinili, i když velké pochybnosti o tomto úspěchu vyvstávají právě dnes. Když mluvili o dokončení světa lidskou prací, měli Otcové církve na mysli něco jiného. Bůh netvoří něco jenom proto, aby to bylo. Umělec nemaluje obraz jenom, aby zaplnil
rám. Je spokojen, jenom když vytvoří něco krásného. Krása v očích Božích je svatost. Proto také to, co Bůh tvoří, také posvěcuje. Člověk pak je povolaný, aby spolupracoval s tímto posvěcením světa. Můžeme pozorovat, jak se to projevuje např. u světců. Uctíváme jejich ostatky. Jakou moc může mít kousek kosti někoho dávno zemřelého, že bychom se před tou relikvií měli modlit? Samo v sobě by to byla pověra a modloslužba. A přece církev úctu ostatků hájí. Svým svatým životem světci posvětili své tělo a své okolí. Uskutečnili část velkého díla posvěcení světa. Ale v jistém stupni to děláme všichni svou prací. Samozřejmě si tedy musíme položit otázku: Jak máme pracovat, aby to, co děláme, také sloužilo k posvěcení vesmíru. Dá se to osvětlit zase příkladem malíře. Když velký mistr začne malbu a přenechá učedníkovi její dokončení, projeví tím, že má k němu velkou důvěru. Věří, že je žák schopen pochopit myšlenku, která obraz inspiruje, že tedy nenanese na plátno něco cizího. Přeneseme-li tento obraz do slovníku duchovních knížek, zní docela prostě jako zásada: dělat všecko podle Boží vůle, ta je první princip vší práce. Její uskutečnění je ovšem různé, protože má každý člověk své specifické poslání ve světě. Klasický španělský dramatik Calderon to vyjádřil ve hře Velké divadlo světa. Tam vystupuje na počátku ředitel hry a rozdává funkce, co má kdo hrát: jeden krále, druhý vojáka, třetí kněze, čtvrtý žebráka atd. Pak následuje hra a na závěr se znovu objeví ředitel, herci svlékají a odevzdávají kostýmy a dostávají zaplaceno. Platy však nejsou stejné. Ředitel je náročný. Zaplatí každému podle stupně, jak se do své úlohy dokázal vžít. Rozhodně nezáleží na tom, hrál-li krále nebo žebráka. Je posuzován podle toho, jak hrál. Tedy každá lidská práce na každém místě zapadá do Božího plánu a uskutečňuje jej. Ale dílo Boží směřuje i k dobru člověka. Proto je každá práce, je-li na svém místě, skutek lásky k lidem. Mýlíme se, když považujeme za dílo lásky jenom dary, almužny. V tom případě, jak prohlásil jeden holandský sociolog by musel Kristus blahoslavit ne chudé, ale bohaté. Ti totiž mají peníze na rozdávání almužen. Ve skutečnosti však už sv. Jan Zlatoústý ukazuje, jak je podstatným projevem lásky práce. Chudí, kteří pracují, jsou podle něho největší dobrodinci lidstva. Zvláště dnes si uvědomujeme, jaký dar je dobrá práce. Jeden známý se chystal na dlouhou cestu a dal auto zkontrolovat ve velké dílně. Dělník, kterému to bylo svěřeno, to udělal nepořádně. Kolik zavinil známému potíží na cestě a kolik peněz on zbytečně utratil. Chtěl po návratu dílnu žalovat, ale majitel pokrčil rameny. Nezískáte nic a já nic nemohu dělat jiného, než lajdákovi, co auto kontroloval, vyhubovat. Ale i to musím udělat mírně, jinak mne bude žalovat on, že jsem byl k němu hrubý. Neodpovědnost v práci neobyčejně roste. A na úřadech kolik se lidé načekají na dokumenty, na které mají nárok a bez nichž nemohou pokračovat v práci. Jak si ten úpadek vysvětlíme? Příčin je jistě mnoho. Ale hlavní je duchovní: práce přestala být modlitbou. Stává se jenom prostředkem k vydělání peněz. Samozřejmě netěší toho, kdo ji dělá a poškozuje toho, kdo ji přijímá. Škodí však nejvíc pracovníku samému. Člověk se totiž ponenáhlu stává tím, co dělá. Hraje-li někdo pravidelně v orchestru, je hudebník a je to poznat na jeho chování. Totéž platí o profesoru, o zemědělci. Ale i způsob, jakým kdo pracuje, silně působí na charakter. Poctivý pracovník je poctivý ve všem svém jednání. Naopak se nespolehneme v ničem na toho, kdo odbývá nesvědomitě svou práci. Ale pro nás věřící z toho plyne důsledek ještě hlubší: kdo dělá práci duchovně, podle Boží vůle posvěcuje sebe, své okolí a celý svět. Všecko, co dělá, se stává nepřetržitou modlitbou.
Pochybnosti o leteckých bojích za druhé světové války
Ačkoli rozhodnutí zatáhnout do letecké války města, - a tím porušit tradiční rozlišení mezi vnitřní frontou (tvořenou civilisty) a frontou vnější či vojenskou (totiž místem, kde se konflikt odehrával), - učinily především vysoká vojenské velení a vlády, našlo podporu i u národních parlamentů a často i u veřejného mínění, i když nepochybně zmanipulovaného drtivou válečnou propagandou. „Ani němečtí, ani britští a už vůbec ne američtí civilisté podle J. Fridericha –neměli nic proti útoku namířenému proti nepřátelským civilistům“. Z tohoto důvodu se už od prvních měsíců války připravovaly v obydlených centrech protiletadlové kryty, rozdávaly se plynové masky a předpokládal se systém zatemnění měst a zákazu vycházení: šlo o techniky, o nichž milióny Evropanů věděly, že se k nim musí uchýlit v případě leteckého útoku, který byl od počátku považován za možný. V dokumentech Luftwaffe ani Bomber Commanda se pochopitelně o předem zamýšleném bombardování civilních cílů nikdy nemluvilo: oficiálními terči zásahu byly továrny, letiště, přístavy, loděnice, významné železniční uzly, atd. Vojenští i političtí představitelé však dobře věděli, že bomby nerozlišují mezi továrnami a městy, mezi dílnami a dělníky, zvláště pokud tyto cíle útoku byly označeny obecně. Základním záměrem leteckých útoků totiž bylo zasáhnout co největší počet civilistů, aby – jak plánoval A. Harris, velitel Bomber Commanda – morálně zlomil civilní obyvatelstvo a tak jej přiměl ke vzpouře proti nacionálnímu socializmu a Hitlerovi. Ve skutečnosti však byl účinek opačný, a to i díky propagandě režimu, dirigovanému Goebbelsem, který mluvil o nepřátelích Třetí Ŕíše jako o barbarských vrazích a zapřisáhlých nepřátelech německého národa a německé kultury. Anličané totiž (spolu s americkými spojenci) od počátku února 1942 až do konce války vsadili na leteckou válku jako na „strategii“ (a nejen jako podporu vojenských pozemních operací), jak válku vyhrát. Bombardování vedená Bomber Commandem a VIII. oddílem amerického letectva nad územím Německa byla strašná (jak bylo uvedeno posledně). Pod nepřátelskými bombami našlo smrt 600.000 civilistů, čili skoro 2% obyvatelstva německých měst. je třeba však také zmínit, že lidské oběti letecké války byly i na straně těch, kdo ji vedli: ze 125.000 příslušníků Bomber Commanda vyslaných bombardovat nepřátelská města, zahynulo 55.000. to znamená téměř 40%; stručně řečeno: většina těchto operací bylo sebevražedných! Proti leteckému bombardování Jaká byla reakce Angličanů na kobercové mobardování německých měst Bomber Commandem? Bylo celé anglické veřejné mínění nakloněno záměru velitele Harrise a vlády srovnat co největší počet německých měst se zemí? Nikdo ve vysoce civilizované Velké Británii neprotestoval proti záměru totální letecké války, která by zadáhla především civilisty, kteří se provinili jen tím, že se nechali ovládnout Hitlerem a už neměli sílu se mu postavit? Je třeba bez váhání říct, že protestní hlasy proti bombardování civilistů se v zemi ozvaly ihned po zahájení operací a to jak ze strany intelektuálů, tak ze strany církevních pacifistů. Když v roce 1943 vstoupila letecká válka do svého nejhorečnatějšího období, odpověděl yorský anglikánský arcibiskup kněžím, kteří se jej veřejně tázali na dovolené meze leteckého útoku, aby se tento mohl z pohledu křesťanské morálky považovat za oprávněný, arcibiskup předložil augustiniánský princip spravedlivé války. Napsal: „Mnohdy v životě není možnost volby mezi tím, co je absolutně spravedlivé a tím, co je absolutně pomýlené, ale je třeba se klonit k menšínu ze dvou zel.
Dnes je spíše menším zlem bombardování Německa, které válku rozpoutalo, než obětovat životy našich spolurodáků, toužících po míru a přenechat násilí milióny lidí, dnes uvržených do otroctví“1. K takovým výkladům vedl Hitlerův bláznivý plán ovládnout svět, který nacistická propaganda hlásala na všechny strany. Bohužel nešlo jen o propagandu či válečnou nacionalistickou rétoriku, nýbrž o něco docela jiného. Říšský feldmaršál von Rundstedt při setkání s německými důstojníky – v únoru 1942, přiznal, že po vítězném skončení války měl Hitler v úmyslu zničit okolní národy i jejich bohatství. „Je naší povinností – konstatoval feldmaršál – zlikvidovat aspoň třetinu obyvatelstva okolních zemí: je to jediný prostředek organizovaného podmanění, který se v těchto případech hodí víc než samopaly; co do počtu jsou zde omezení a překážky, které vždy úspěšně překonává bída, zvlášť v případě mladých“. Ani druhé straně nezůstaly tyto záměry cizí, což vysvětluje i rozhodnost Angličanů v bombardováních německých měst. V každém případě anglikánský biskup z Chichesteru, G. Bell, předložil horní komoře problém morální oprávněnosti bombardování civilního obyvatelstva pro křesťanské svědomí. V jednom vystoupení – 9. února 1943, mezi údivem a protesty lordů řekl: „Důrazně trvám na tom, aby se po vládě žádalo zdůvodnění stávajícího bombardování nepřátelských měst, zvláště pak akcí proti civilistům, těm, kteří nebojují, jakož i nevojenským a neprůmyslovým objektům. Jsem si vědom nevyhnutelnosti smrti civilistů během útoku na vojenské cíle a vojenské trnsporty. To však je přijatelné jen do té míry, nakolik je vojenská akce vedena v dobré víře. Musí existovat proporcionalita mezi použitými prostředky a dosaženým záměrem. Srovnat se zemí celé město jen proto, že se někde poblíž nachází vojenská či výrobní lokalita je této proporcionalitě cizí. Musíme dát své síly do služeb práva. A právo stojí proti bombardování nepřátelských měst, zvláště kobercovému bombardování!“2 Proti bombardování civilistů se rozhodně postavili i katoličtí biskupové. Především papež ve svých rozhlasových poselstvích se při různých příležitostech vyjádřil proti letecké válce, zvláště pokud zasahovala civilisty: Pius XII. ji považoval za nejničivější a nejbarbarštější útočnou zbraň. V proslulém vánočním rozhlasovém poselství v roce 1942 důrazně ukázal na úděl mnoha tisíců nebojujících, „žen, dětí, nemocných a starých, které letecká válka –jejíž hrůzy jsme už několikrát veřejně zmínili – bez váhání či dostatečného soudu připravila o život, majetek, zdraví, obydlí, místa dobročinnosti a modlitby“3. Rovněž v rozhlasovém poselství - o vánocích z předcházejícího roku – papež odsoudil pustošení a ruiny, které za sebou zanechala letecká válka vedená proti „velkým a lidnatým městům“, jakož i „proti rozsáhlým průmyslovým územím“, čímž došlo promrhání bohatství národů a uvržení miliónů lidí do bídy“4. Papež, - kromě toho, že v různých vyhlášeních a poselstvích odsoudil „celý systém bombardování civilistů“, - se už od vstupu Itálie do války (10. června 1940) přičinil o to, aby Řím – metropole křesťanství – byl spojeneckých bomb ušetřen. Tato výzva se stala ještě naléhavější poté, co v listopadu 1942 uskutečnilo Bomber Commando letecké útoky na Janov, ale také na Turín a Milán. Na protesty Svatého Stolce proti těmto bombardováním (zvláště pak v případě Janova), jež zasáhla nevinné civilisty, anglický 1
S. A. Garrett, Ethics and Airpower in World War II. The British Bombing of German Cities, New York, Palgrave Macmillan, 1997, 99. 2 Tamtéž, 113. 3 V Civiltà Cattolica 1943, I. 77. 4 Tamtéž, 1942, I. 82.
zástupce u Svatého Stolce – Osborne, odpověděl státnímu sekretáři, kard. Luigi Maglionemu, že v Janově je vojenský přístav a ztráty způsobené na civilním obyvatelstvu byly mnohem menší než jaké způsobili ve Velké Británii nacisté - spojenci Itálie. „Pokud jde o tragické, bohužel nevyhnutelné ztráty na civilním obyvatelstvu – napsal diplomat – lze konstatovat, že počet mrtvých a zraněných je relativně nízký (v Janově), pokud jej srovnáme například s 306 mrtvými a 1.337 zraněnými v případě prvního německého útoku na Londýn, či s 6.954 mrtvými a 10.615 zraněnými z měsíce září 1940, a s 1.000 mrtvými v Coventry před dvěma lety“5. Nicméně ujistil, že cílem leteckých útoků na italská města byla místa vojensko-strategického významu nikoli civilisté. Anglický tisk i mnozí zástupci Komory měst a obcí při různých příležitostech požadovali, aby jako ostatní italská města byl bombardován i Řím. V mnoha anglických městech totiž nezapomněli, že hned po vstupu Itálie do války žádal Mussolini svého spojence, aby mu s několika italskými letadly umožnil podílet se na bombardování Londýna: mnozí říkali – což ovšem není doloženo – že v těch dnech viděli italská letadla kroužit nad Londýnem. Na rozdíl od Roosevelta, který prostřednictvím svého osobního zmocněnce papeže ujistil, že americká strana nemá v úmyslu Řím bombardovat – ale že se nemůže zaručit za úmyslu anglických spojenců -, Churchill nebyl v tomto bodě ochotný brát papežovy prosby v úvahu: při různých příležitostech se nechal slyšet, že pokud si to válka vyžádat, nebude s masivním bombardováním Říma váhat. Poté, co se spojenci 9. července 1943 vylodili na Sicílii a dobyli ji, anglický ministr zahraničí A. Eden v odpovědi vatikánskému zmocněnci, mons. W. Godfreyovi, potvrdil právo jeho vlády bombardovat metropoli nepřátelské země. Papežská diplomacie – i za pomoci vysoce postavených prelátů katolické Církve ve Velké Británii a Spojených státech, se vrhla do činnosti jen aby zabránila bombardování Říma, sídla papežství, města posvěceného starobylými památníky křesťanství, drahými všem národům. Jako odpovědď dostali konstatování: pokud chcete město uchránit před bombardováním, je nezbytné přesunout ven z města všechny cíle vojenské povahy. Státnímu sekretariátu bylo rovněž navrženo, aby červenými světly vyznačil prostor Vatikánského státu, aby tak mlohl být v případě bombardování ušetřen. Kardinál Maglione však tuto nabídku rozhodně odmítl jako protiřečící poslání Svatého Stolce. Pokud by totiž byla přijata, stal by se Svatý Stolec trnem v oku Římanům, že je uchráněn, zatímco oni jsou vystaveni bombardování. Obecně by tento krok odsoudilo i světové veřejné mínění. Za druhé pak by vyznačení ukázalo v noci přesnou polohu města i jeho čtvrtí a usnadnilo tak spojeneckým bombardérům jejich neblahou činnost. Po bombardování Ostie, 16. května 1943, ministr Ciano ujistil kardinála Maglioneho (který opakovaně žádal demilitarizaci Říma), že velení italských ozbrojených sil bylo přesunuto vně města, přičemž důvěrně dodal, že Mussolini neměl nejmenší úmysl opustit metropoli, jen proto, že jeden fašistický hierarcha požadoval pro Řím „čest být bombardován stejně jako ostatní italská města“. I přes žádosti papeže o bezpečnost Říma, bylo město v roce 1943 dvakrát bombardováno. Pět stovek letadel zaútočilo na zařízení nádraží sv. Vavřince, přičemž byla zasažena i lidnatá přilehlá čtvrt, včetně dávné paleokřesťanské baziliky sv. Vavřince za hradbami. Letecké útoky po sobě zanechaly asi 1.500 mrtvých a více než 5.000 zraněných. Den nato kardinál Maglione zaslal spojencům protestní telegram, že i přes daná ujištění 5
Actes et documents du Saint Siège relatifs à la Seconde Guerre Mondiale (ADSS), díl VIII., Città del Vaticano. Libr. Ed. Vaticana, 1973, 6.
zasáhli papežské město: tato nóta byla dána na vědomí i všem neutrálním státům a zvláště těm, které leží v Latinské Americe. Podruhé spojenecké letectvo zasáhlo Řím 13. srpna. Tentokrát bylo cílem bombardování vlakové nádraží Roma Tuscolana, ovšem zasažena byla i poblíž ležící obytná čtvrt. Následujícího dne pak nová Badogliova vláda, která se ještě s Hitlerem nerozešla, oficiálně sdělila, že prohlásila Řím „otevřeným městem“6. Jak známo, papež se v obou případech vadal do pustošených míst, aby římskému obyvatelstvu přinesl útěchu7. Morální oprávněnost letecké války Problém morální oprávněnosti letecké války, - kterou za druhé světové války vedli jak Němci, tak Anglo-Američané, i když tito druzí, jak jsme měli možnost vidět ji vedli s větší rozhodností, - byl často předmětem diskuse historiků, filozofů i politologů. U příležitosti nedávného šedesátého výročí konce války znovu upoutal pozornost a to nejen badatelů, ale i médií a veřejného mínění. Především Německo zneužilo tohoto výročí – zvláště výročí bombardování Drážďan – 13. února 1945, jež připravilo o život 40.000 civilistů) - k předkládání politicko-ideologických tezí neonacistického ražení, které však už dějiny definitivně odsoudily. Zazněly rovněž provokativní výroky mluvící o kobercovém bombardování německých měst jako o Bombenholokaustu s cílem srovnávat Holokaust šesti miliónů evropských Židů, které nacisté zabili v koncentračních táborech Drážďany po bombardování či jinak, a tím výslovně popřít jeho jedinečnou hrůznost a realitu v dějinách. Odlišný důraz a zaměření však mají nedávná díla, která v německém prostředí vytvořili intelektuálové jako např. G. Grass, J. Friedrich, W. G. Sebald a další, aby pozornosti nového Německa předložili význam oné strašlivé kolektivní zkušenosti. Zvlášť citlivý je v tomto ohledu historik Sebald, podle něhož Němci hned po válce dělali vše pro to, aby jak v osobní tak ve veřejné rovině tuto ničivou událost odsunuli, jako by v kolektivním vědomí nezanechala žádné bolestné stopy. „Dílo ničení – píše německý historik – které zůstalo z velké části odloučeno od sebevědomí vypracovaného později obětmi, jež nikdy nehrálo vážnou roli v diskusích, týkajících se hlubokého stavu duše naší země a jež nikdy nenabylo rysů symbolické zkušenosti v kolektivní představivosti“. Podle 6
Kardinál Maglione o tom hned zpravil delegáta ve Washingtonu, mons. Cicognaniho, ale jeho odpověď z 16. srpna byla málo uspokojivá: italské prohlášení nejenže ničemu neprospělo, ale dokonce vzbudilo nedůvěru, zvláště po prohlášení, že bude pokračovat ve válce po boku Německa: „Spojenci proto byli rozhodnuti, že ppokoří Itálii, unaví obyvatelstvo a pustošením a masakry přinutí ke kapitulaci, pokud tato vláda váhá s hledáním východiska“. 7 Ve vánočním rozhlasovém poselství roku 1943 papež v tomto ohledu řekl: „V průběhu letošního roku se hrůzy války ještě více přiblížily Věčnému městu a na mnoho našich diecézánů dolehly tvrdé útrapy. Nemálo nejchudších vidělo, jak letecké útoky mění jejich obydlí v trosky. Zasažena byla i svatyně, tak drahá srdci křesťanského Říma (sv. Vavřince za hradbami), skutečný skvost vážené starobylosti, a utržila jen stěží opravitelné rány“.
autora k tomu došlo proto, že „národ, který ve svých lágrech povraždil a k smrti umučil milióny lidí“ nemohl později po vítězných mocnostech žádat účty z politicko-vojenské logiky, která vedla ke zničení většiny německých měst a zabití skoro 600.000 civilistů. Není vyloučeno, že mnoho Němců prožívala toto ničivé dílo jako spravedlivý trest, či jako „sankci vyšší instance, s níž nebylo dovoleno diskutovat“. Vrátíme-li se k řeči o morální odpovědnosti za bombardování měst s jediným záměrem – pustošit a rozsévat smrt, je třeba připomenout, že vrcholnou odpovědnost za útoky nesli Angličané, kteří položili jeho teoretické základy už v roce 1928 v tzv. „Treschardově doktríně“. Podle Sebalda to ve skutečnosti byli oni, kdo se rozhodl pro totální leteckou válku a to nejen za účelem dosažení vítězství, nýbrž také z méně šlechetných důvodů, jako např.: 1) aby využili vojenský materiál, který byl v těch letech vyroben a hrozilo riziko, že zůstane ležet ladem na letištních plochách na východě Velké Británie.; 2) z obav, že zůstanou vzdáleni probíhajícímu konfliktu – poté, co jejich vojsko bylo v červnu 1940 přinuceno kvapně se vrátit do vlasti a zanechat nepříteli těžké zbraně, protože hrozilo, že skončí pod „kopyty“ Wehrmachtu při jeho postupu v severní Francii – zvláště pak po vstupu Spojených států do války, kdy hrozilo, že přijde o své koloniální impérium; 3) ohled na propagandistický vliv, jaký mělo bombardování na morálku Angličanů, kteří po celý podzim 1940 byli podrobeni nepřetržitému německému bombardování a následně, po vylodění v Normandii, ničivým V1 a V2, které v pouhém Londýně zabily přes 6.000 lidí. Ve skutečnosti však zprávy o „systematickém pustošení, o němž den co den psaly anglické deníky, přicházely ve chvíli, kdy už na evropském kontinentě nedocházelo ke kontaktu s nepřítelem“. Pokud jde o účinnost těchto kobercových bombardování za účelem pádu Reichu, zazněly z mnoha stran pochybnosti a váhání. Zůstává bez diskusí, že jistým způsobem usnadnila pozemní invazi do Německa spojeneckým vojskům, která jej obehnala ze západu i východu: například rozhodnutí bombardovat Drážďany – podle Taylora – bylo dáno na žádost ruských vojenských velitelů, aby se tím usnadnil postup ruské armády na pruské území. Bylo však v prvních měsících roku 1945 skutečně zapotřebí – jak jsme se ptali už vícekrát – srovnat se zemí města jako Darmsdadt, Drážďany, Pforzheim a přivodit tím smrt více než 100.000 civilistů, kdy už byl výsledek války rozhodně v rukou spojenců? Uveďme rovněž, že právě vzhledem k pozemnímu postupu spojeneckých vojsk, bylo už v roce 1944 rozhodnuto o nezamořování Německa svrháváním bakteriologických bomb, a to i přes jisté váhání ze strany Angličanů. Již v roce 1943 existovala bomba podle anglického projektu a vyrobená ve Spojených státech, která obsahovala vysoce smrtonosné spory sněti: „Půl tuctu bombardérů Lancaster – pravil lord Cherwell Churchillovi – unese dostatečné množství, jež při rovnoměrné aplikaci zuabije každého, kdo se nachází v okruhu dvou a půl kilometru, přičemž po sobě zanechá neobyvatelné území“. Je však téměř jisté, jak vyplývá ze studií, jež in situ prováděli sami Američané ihned po skončení války, že bombardování žádným způsobem nepřiměla Němce, aby se postavili Hitlerovi; ba co víc, mezi obyvatelstvem – které prodělalo ško prvních útoků – rostl pocit nedůvěry a naprostého nezájmu vůči všemu. „Neustálé nálety – píše J. Friedrich – činí necitelným, duch se už nebouří, ale uzavře se do sebe sama, ovládnut apatií a depresí. Pociťovala se zdrcující potřeba spánku, bez jakéhokoli instinktu zvrátit Hitlerův režim“. Podle některých analýz, bombardování měst na urychlení konce konfliktu – jímž spojenecká propaganda ospravedlňovala leteckou válku – nepřineslo očekáváné plody: zničené továrny totiž buď byly opraveny a znovu zahájily výrobu anebo přemístěny do
bezpečnějších zón8. Na civilisty, jež zabili bomby, se téměř nebral ohled: hodili se pouze do Goebbelsovy propagandistické mašinérie. Sebald v této souvislosti poznamenal: „Na jaře 1944 vyšlo najevo, že i přes opakované útoky se morálka německé populace nejevila nikterak zlomena, průmyslová výroba utrpěla nanejvýš okrajové škody a konec války se nepřiblížil ani o den“. Nesmíme ovšem podlehnout dojmu, že to byli pouze němečtí intelektuálové, kdo fundovaně kritizoval kritéria, jež inspirovala tak zvanou „totální leteckou válku“. Mezi největší kritiky této vojenské strategie nacházíme amerického filozofa a politologa J. Rawlse, podle něhož bombardování Německa Bomber Commandem, uskutečněná v roce 1941 či až do roku 1042 (v odpověď na nacistickou agresi a na bombardování Velké Británie) by se dala ospravedlnit jako válečné počiny, ovšem ta, k nimž došlo po porážce německého vojska u Stalingradu, která znovu nastolila diskusi o osudu konfliktu a jistým způsobem vyrovnala rovnováhu sil, jsou v rozporu s jakoukoli válečnou etikou. Vždyť v tomto případě šlo úmyslně o zabíjení bezbranných civilistů, aby se tak – v souladu s logikou moral bombing - zlomila morálka obyvatelstva a došlo k vnitřnímu výbuchu systému. K tomu ovše, jak patrno, nedošlo. Anglická bombardování až do konce roku 1942, lze podle Rawlse považovat za přijatelná či přípustná, a to ze dvou důvodů: „Prvním je, že nacizmus dával tušit politické a korální zlo nevýslovnéího dopadu na společenský život kterékoli části světa. Druhým důvodem pak je, že byla v nebezpečí povaha a historie konstituční demokracie a její úloha v evropských dějinách. Churchill opravdu nepřeháněl, když ve dnech francouské kapitulace konstatoval v Komoře měst a obcí, že „pokud se nedokážeme Hitlerovi postavit, pak celý svět včetně Spojených států..., se znovu zřítí do temných staletí“. Tento druh hrozeb ospravedlňoval v tomto případě aplikaci „vyjímky nejvyšší pohotovosti“. Tato skutečnost, podle Rawlse, umožňovala, aby ve vyjímečně závažných případech se dočasně ponechal stranou právní status ochrany civilistů, který coby norma bránil, aby se stali přímým válečným cílem. To se považovalo za dovolené kvůli ochraně konstitučních demokracii a zajištění existence „řádně uspořádaných společností“. Vyjímka nejvyšší pohotovosti však nenastala v žádné fázi války Spojených států proti Japonsku. Atomové bomby svržené Američany v srpnu 1945 na Hirošimu a Nagasaki nenacházejí – podle Rawlse žádné ospravedlnění morálního řádu: jejich použití bylo pouhým kriminálním činem proti lidstvu: „Říká se, – píše zmíněny filozof – že svržení bomby bylo oprávněné, protože urychlilo konec války. Je jasné, že Truman a většina ostatních spojeneckých leaderů se domnívala, že účinek bude takový a zachrání se tím životy amerických vojáků. Životy Japonců – jak vojáků tak civilistů – pravděpodobně takovou hodnotu neměly“9. Až po této strašné události definitivně skončila druhá světová válka. Proč nebyly bombardovány železniční tratě vedoucí do koncentračních táborů? Zůstává ještě jeden aspekt, který se v těchto posledních letech stále častěji opakuje v diskusích historiků, zvláště pak anglických10. Právem si totiž kladou otázku, proč spojenecká bombardování, která byla schopná zasahovat tisíce kilometrů na území nepřítele a bombardovat Berlín, Drážďany a dokonce Gdaňsk, se neobrátila do blízkého 8
V tomto období nacisté okupovali polovinu Evropy. To, co scházelo v jedné části (kupř. pracovní síly) se převezlo z druhé: tento stav de facto trval až do vylodění spojenců v Normandii. 9 Podle jiných badatelů byly atomové bomby svrženy na Japonsko z politických důvodů, totiž v kontextu protichůdnosti Spojených států a Sovětského svazu, jež po válce vzrůstala. Spojené státy tak chtěly dát Rusku jasně najevo svou moc. 10 Srv. např. R. Bretman, Il silenzio degli Alleati (Mlčení spojenců), Milano, Mondadori, 1999.
jižního Polska, aby bombardovala železniční tratě, po nichž nerušeně projížděly územím Reichu vlaky smrti směřující do koncentračních táborů Auschwitz-Birkenau? Vždyť už na jaře 1944 byli spojenci informováni o hrůzách, které se na těchto místech páchaly, neboť dva Židé, kterým se podařilo uprchnout to vše dopodrobna popsali a tyto zprávy okamžitě obdržely kanceláře spojenců. Jedna kopie tzv. „Protokolu z Auschwitz“ byla rovněž zaslána i papeži Piu XII., a to prostřednictvím osobního zmocněnce prezidenta Spojených států. Dorazila však do Říma až v pozdním podzimu téhož roku, kdy už věc byla všeobecně známa. Je otázkou, zda spojenci se o vyhlazovacích táborech dověděli až díky tomuto popisu dvou uprchlých židovských vězňů, anebo už o nich byli informováni z jiných vojenských či diplomatických zdrojů. Do této otázky vnáší světlo svědectví římského spolupracovníka M. Taylora, osobního Rooseveltova zmocněnce, pobočníka delegace, F. C. Gowena. Ten v jednom důvěrném Pojednání, vydaném po válce11, napsal: „Polská vláda v Londýně opakovaně informovala Angličany i Američany o existenci komplexu táborů smrti Auschwitz-Birkenau, který ovšem označovali jako ‚Oswiecim‘. Tyto detailní a pečlivé zprávy Foreign Office běžně řadil k „nedůěryhodným“, a následně se jimi nezabýval ani státní department USA“. Gowen však má za to, že tyto vyhlazovací tábory byly některým vysokým důstojníkům Londýna i Washingtonu dobře známé, stejně jako byli informováni o vlacích smrti, napěchovaných Židy, které z celého území Evropy, ovládané nacisty, směřovaly do Auschwitz-Birkenau. Ale „i přesto, že tyto skutečnosti byly známé, k bombardování táborů smrti ani železničních sítí nikdy nedošlo“. A přece už od poloviny roku 1945 – píše diplomat – velký počet židovských organizací tajně žádal spojenecké vlády o bombardování Auschwitz-Birkenau: „Všechny tyto žádosti však – jak v Londýně, tak ve Washingtonu či Bernu – ignorovali“. Proč? Z jakého důvodu – ptá se Gowen – spojenečtí představitelé nevěřili těmto alarmujícím zprávám nebo je považovali za přehnané či málo věrohodné? Na jedné straně – píše – z důvodu banálního zdvojení názvu dotčené lokality, na druhé straně se však bombardování těchto objektů nepovažovalo za prvotní cíl vojenských operací. „Bylo známo, že tábory smrti Auschwitz-Birkenau, byly bez záměny označeny v těchto 11
Redakci konečného textu, zatím nepublikovaného, však vytvořil až jeho syn W. E. Gowen. Jeden exemplář se uchovává v archívu prestižního jezuitského časopisu La Civiltà Cattolica.
žádostech jako ‚Oswiecim‘, což byl polský název území: byla to součást rozlehlého území, které Hitler připojil k III. Reichu už před válkou. Za války se jeho název v německém dekretu změnil z Oswiecim na Auschwitz; této skutečnosti někteří používali, aby nadále mátli otázku: název Auschwitz se totiž na polských mapách území kolem Krakowa vůbec nevyskytoval. Auschwitz III., tajný název SS pro označení chemických továren (fungující jako pracovní tábor Auschwitzu) nedaleko Monowitz (další německý název), byl veden v oficiálních operacích US Army Air Force a RAF jako Oswiecim, přičemž tito vůbec nevěděli, že Oswiecim byl polským názvem, kterým polská vláda a některé židovské skupiny označovaly komplex táborů smrti Auschwitz-Birkenau. Navíc, když koncem roku 1944 spojenci uvažovali o bombardování chemických továren v Oswiecim, některé židovské skupiny sdělily asistentovi válečného sekretáře J. J. Mc-Cloyovi a dalším starým důstojníkům ve Washingtonu, že Auschwitz-Birkenau je na dostřel spojeneckých bomb“, a žádali tedy, aby se zasáhla železniční síť vedoucí do táborů smrti, a tak se narušila a zpomalila nezadržitelná mašinérie smrti. Co v tomto ohledu spojenci udělali? V červnu se o celou záležitost osobně zajímal Churchill, a poté, co si přečetl všechny materiály, napsal ministru zahraničí, A. Edenoci: „Co lze dělat, co říct?“ Ministr ze svého pohledu radil bombardovat některé železniční tratě, zvláště ty, které vedly do Polska. Nato Churchill dal Edenovi instrukce v tomto smyslu: „Využijte – nakolik to bude možné – letectva a bude-li to třeba, odvolejte se na mě“. Protože ale bylo třeba přesného bombardování, aby se narušila železniční síť a důležité dopravní uzly, předala se záležitost Američanům, odpovědným za operace spojeneckého letectva za bílého dne. Do Pentagonu dorazilo více žádostí, požadujících bombardování železničních tratí vedoucích do Auschwitz. Kompetentní úřad tyto požadavky vzal na vědomí, a odpověděl po svém: „Vše zrušit“. A tak spojenecká ofenzíva, která by přerušila tranzit vlaků smrti do Auschwitz nejenže nenastala, ale nebyl v tomto ohledu vypracován ani žádný specifický plán. Jak známo, byly pouze zničeny chemické továrny poblíž Auschwitz-Birkenau, neboť se považovaly za válečné objekty. Žádná z bomb však nedopadla na železniční tratě, ani na pece krematórii, a to i přesto, že na leteckých fotografiích, pořízených špionážními letouny, byly naprosto zřetelné. Zastavit likvidaci Židů v Evropě nebylo zjevně pro spojence prioritou12. Vše bylo zahaleno jakýmsi druhem mlčenlivé konspirace: nepřítel, proti kterému se bojovalo bylo nacistické Německo a část jeho obavytel. „Zapřisáhlé mlčení, jež za druhé světové války panovalo o Auschwitz-Birkenau a o táborech smrti SS, a to jak v Londýně, tak ve Washingtonu i Moskvě, bylo ohlušující. Jakoby mezi oběma břehy Atlantiku panoval souhlas o ignorování celé záležitosti“. Prvořadým cílem spojenců v dané chvíli bylo vyhrát válku a tedy svrhnout Hitlera a jednou provždy vymazat z Německa i Evropy jakoukoli stopu nacionálního socializmu. Drama, které prožívali Židé, přestože se o něm vědělo a považovalo se za vážné – jak vyplývá z relací, které v oněch letech zaznamenali angloameričtí úředníci a diplomaté – se v danou chvíli dalo do uvozovek. Žádná humanitární naléhavost, ani nezměrný rozsah, nedokázala bohužel v tu chvíli spojence vyrušit od rozhodného sledování pravých cílů války. Křesťanské smýšlení tento způsob vedení letecké války odsuzuje dnes, stejně jako v minulosti: ze všech pohledů se jeví jako nepřijatelný, protože není přiměřené vůči 12
Bouřlivé odsouzení nacistických zločinů páchaných na Židech, by - podle amerického historika R. Breitmana –vážně zhatilo uskutečnění „konečného řešení“. Ovšem k tomu nedošlo. „Na obou březích Atlantiku převážila obezřetnost a vypočítavost“. Pravdou je, že spojenci si počínali tak, aby Němcům dali najevo, že se jich to, co se děje se Židy netýká“ (Il silenzio degli Alleati, cit. 246).
„konkrétnímu zlu“, které je třeba v danou chvíli vymýtit. To platí jak pro německá bombardování bezbranných anglických měst, stejně jako pro spojenecká bombardování německých měst, masivní a mnohdy naprosto zbytečná z hlediska vojenského i strategického, stejně tak pro mnohem ničivější americká bombardování japonských měst Hirošimy a Nagasaki. Rád bych připomněl slova, která pronesl papež Jan Pavel II. v roce 1981 u „Peace Memorial“ v Hirošimě: „...na tomto místě, kde v ohnivém záblesku pohasínal život tolika lidí, chci apelovat na celý svět ve jménu života, lidství, budoucnosti. Hlavám států a vládám, těm, kdo mají v rukou politickou a ekonomickou moc říkám: usilujme o mír ve spravedlnosti; učiňme teď slavnostní rozhodnutí, že válka už nikdy nebude tolerována a chápána jako prostředek k vyřešení sporů; slibme, že se neúnavně přičiníme o odzbrojení a zrušení všech nukleárních zbraní; násilí a nenávist nahraďme důvěrou a zájmem. Každému muži a každé ženě této země i celého světa říkám: zhosťme se odpovědnosti za druhé a za budoucnost bez omezení hranic a sociálních rozlišování; naučme se sami a učme i jiné cestě míru, lidstvo se už nikdy nesmí stát obětí bojů mezi soupeřícími režimy; nikdy víc už nesmí být další válka. Mladým světa říkám: vytvořme společně novou budoucnost bratrství a solidarity; věnujme se našim potřebným bratřím a sestrám, utišujme hlad, poskytněme útočiště těm, kdo nemají střechu nad hlavou, osvobozujme utiskované, přinášejme spravedlnost tam, kde je slyšet jen hřmot zbraní. Vaše mladá srdce mají mimořádnou schopnost dobra a lásky: dejte je do služeb vašich blízkých. Všem opakuji slova proroka: „Zkují své meče v radlice, svá kopí ve vinařské nože; národ už nezvedne meč proti národu, nebudou se již cvičit v boji“ (Iz 2,4). Těm, kdo věří v Boha říkám: buďme silní v jeho síle, která nekonečně přesahuje tu naši, zachovávejme jednotu, vědomi si toho, že On nás volá k jednotě; buďme si vědomi toho, že láska a účast nejsou vzdálenými ideály, nýbrž cestou k posílení míru, Božího pokoje. I k Stvořiteli přírody i člověka, pravdy a krásy pozvedám svou prosbu: Slyš můj hlas, protože je to hlas obětí všech válek a násilí mezi jednotlivci i národy; Slyš můj hlas, vždyť je hlasem všech dětí, co trpí a budou trpět pokaždé, kdy národy neodloží své spoléhání se na zbraně a válku; Slyš můj hlas, když Tě prosím, abys vlil do srdcí všech lidí moudrost míru, sílu spravedlnosti a radost z přátelství; Slyš můj hlas, protože mluvím za množství lidí všech zemí i všech údobí dějin, kteří nechtějí válku a jsou ochotni kráčet cestou míru; Slyš můj hlas a dej nám schopnost a sílu moci vždy odpovídat na nenávist láskou, na bezpráví naprostou oddaností spravedlnosti, na potřebu svou vlastní účastí, na válku mírem. Ach, Bože, slyš můj hlas a uděl navždy světu svůj mír.
PRVNÍ APOŠTOLSKÁ CESTA BENEDIKTA XVI. KOLÍN 18. - 21. SRPNA 2005 – XX. SVĚTOVÝ DEN MLÁDEŽE
Již od prvních hodin nedělního rána, 21. srpna, putovaly tisíce osob na prostranství Marienfeld, aby se přidaly ke stovkám tisíc mladých, kteří na pláni strávili noc. Mše svaté se zúčastnil federální prezident, pan Horst Köhler a
další občanské a politické autority, mezi nimiž byl například kancléř Schroeder a bývalý kancléř Helmut Kohl. Již dlouho před mší svatou bylo prostranství před hlavním oltářem zaplněno mladými, v prvních řadách se bělaly alby koncelebrujících kněží, kteří pak rozdávali svaté přijímání. Přítomných biskupů bylo okolo 700, ti měli vyhrazený prostor vedle hlavního oltáře. Bezpečnostní složky odhadly, že bylo přítomno celkem okolo 800 tisíc lidí. Svatý otec přijel v 9:40 a jeho papamobil začal projíždět řadami přítomných, aby mohl alespoň takto všechny mladé pozdravit. Několik minut před půl jedenáctou začala mše svatá. Na začátku Benedikta XVI. pozdravil kardinál Meisner. Svatý otec pak téměř omluvně řekl, že chtěl pozdravit přede mší svatou všechny mladé, ale že do některých sektorů se nedostal. Zdůraznil, že všichni tvoříme živou církev ve společenství s Kristem. V homilii Svatý otec navázal na včerejší adoraci výkladem o
ustanovení eucharistie. Právě v eucharistii se adorace má stát jednotou, její slavení nás vtahuje do „Ježíšovy hodiny“, o které mluví Janovo evangelium. Ježíš při ní promlouvá slovy shrnujícími Zákon a Proroky a zároveň dává nový význam paschální večeři Izraele. Před svatou Hostií, ve které se Ježíš pro nás stal chlebem, který vnitřně drží a sytí náš život (srv. Jan 6,35), jsme včera zahájili vnitřní cestu adorace. V eucharistii se adorace má stát jednotou. Při eucharistické slavnosti se ocitáme v té „hodině“, o níž mluví Janovo evangelium. Skrze Eucharistii se tato jeho „hodina“ stává naší hodinou, jeho přítomností mezi námi. On spolu s učedníky slavil paschální večeři Izraele, na památku osvobozujícího činu Boha, který vyvedl Izrael z otroctví ke svobodě. Ježíš následuje obřady Izraele. Modlí se nad chlebem modlitbu chvály a požehnání. Pak ale přichází něco nového. (Ježíš) děkuje Bohu nejen za velké činy minulosti, děkuje mu za své vlastní oslavení, které se uskuteční skrze Kříž a Vzkříšení, a promlouvá k učeníkům slovy, v nichž je obsaženo shrnutí Zákona a Proroků: „Toto je mé Tělo, které se za vás obětuje. Tento kalich je Nová smlouva zpečetěná mou Krví.“ A pak rozděluje chléb a (podává) kalich, a zároveň jim dává za úkol, aby to, co právě řekl a učinil, stále znovu na jeho památku říkali a činili. Co se to děje? Jak může Ježíš rozdělovat své Tělo a svou Krev? Tím, že učinil z chleba své Tělo a z vína svou Krev, předjímá svou smrt, přijímá ji do svého nitra a proměňuje ji v čin lásky. To, co po vnější stránce je brutálním násilím, se v nitru stává aktem lásky, která se cele dává. To je podstatná proměna, která se uskutečnila ve večeřadle a která měla vyvolat proces proměn, jehož posledním cílem je proměna světa k oné podobě, ve které Bůh bude všechno ve všem (srv. 1 Kor 15, 28). Odedávna všichni lidé ve svém srdci očekávají jakousi změnu, proměnu světa. Nyní přichází tento ústřední akt proměny, který jediný může skutečně obnovit svět: násilí se proměňuje v lásku, a tedy smrt v život. Neboť tento čin smrt přetváří v lásku, smrt jako taková je už překonána, už v ní je přítomno vzkříšení. Smrt je takříkajíc hluboce zraněna, natolik, že už nemůže mít poslední slovo. Je to, abychom použili dnes dobře známý obraz, nukleární štěpení přenesené do hloubi bytí – vítězství lásky nad nenávistí, vítězství lásky nad smrtí. Jedině tato vnitřní exploze dobra, které vítězí nad zlem, může vyvolat řetězovou reakci proměn, které postupně přetvoří svět. Všechny jiné změny zůstávají povrchní a nepřinášejí záchranu. Proto mluvíme o vykoupení: to, co bylo vnitřně nezbytné se stalo a my můžeme vstoupit do tohoto procesu. Ježíš může rozdělovat své Tělo, protože skutečně dává sebe sama.
Tato první základní proměna násilí v lásku, smrti v život pak s sebou nese další proměny. Chléb a víno se stávají Tělem a Krví. Proměna se ale nemůže zastavit tady, naopak, musí teprve naplno začít. Tělo a Krev Krista nám jsou dávány, abychom my sami byli proměněni. My sami se musíme stát Kristovým Tělem, jeho vlastní tělo a krev. Všichni jíme stejný chléb, to ale znamená, že se my sami se stáváme jedním. Tak se adorace, jak už jsme řekli, stává jednotou. Bůh už není pouze před námi, jako Zcela Jiný. Je v nás a my jsme v něm. Jeho dynamika nás prostupuje a od nás se chce šířit k ostatním do celého světa, aby se jeho láska stala převládajícím měřítkem světa. Velmi krásný odkaz na tento nový krok, který nám dala Poslední Večeře, vidím v různých smyslech, jaké má slovo „adorace“ v řečtině a v latině. Řecké slovo zní proskynesis. Znamená gesto podřízení, uznání Boha za naši pravou míru, za normu, kterou jsme se rozhodli přijmout. Říká, že svoboda neznamená užívat si života, považovat se za naprosto autonomní, nýbrž řídit se podle měřítek pravdy a dobra, abychom se tak stali my sami pravými a dobrými. Toto gesto je nezbytné, i když naše touha po svobodě nejprve vzdoruje. Zcela ji vzít za svou bude možné až při druhém kroku, který nám předkládá Poslední Večeře. Latinské slovo pro adoraci je „ad-oratio" – přitisknutí úst k ústům, polibek, objetí, tedy v posledku láska. Podřízení se stává jednotou, protože ten, jemuž se podřizujeme je Láska. Podřízenost tak získává smysl, protože nám nevnucuje vnější věci, ale osvobozuje nás z hloubi našeho bytí. Vraťme se nyní k Poslední Večeři. Novost, která se při ní uskutečnila, spočívá v novém prohloubení pradávné izraelské modlitby požehnání, která se od té chvíle stává slovem proměnění a dává nám účast na Kristově „hodině“. Vstupujeme do ní ve slovech, které vycházejí z posvátné moci konsekrace – je to proměna, která se uskutečňuje skrze modlitbu chvály, která nás staví do kontinuity Izraele a celých dějin spásy a zároveň nám dává novost, ke které tato modlitba ve své nejhlubší přirozenosti směřuje. Tato modlitba, kterou církev nazývá „eucharistická modlitba“, ustanovuje Eucharistii. Je to mocné slovo, které proměňuje dary země zcela novým způsobem v sebedarování Boha a nás zapojuje do tohoto proces proměny. Proto nazýváme tuto událost Eucharistie, což je překlad hebrejského slova beracha – díkuvzdání, chvála, požehnání a tedy proměna vycházející od Pána, přítomnost
jeho „hodiny“. Hodina Ježíšova je hodinou, v níž vítězí láska. Jinými slovy: je to Bůh, kdo zvítězil, protože On je Láska. Ježíšova Hodina se chce stát naší hodinou a stane se jí, pokud se my, skrze slavení eucharistie, necháme vtáhnout do procesu proměn, které Pán připravil. Eucharistie se musí stát středem našeho života. Není to pozitivismus nebo touha po moci, když nám církev říká, že eucharistie je součástí neděle. O velikonočním ránu dostaly nejprve ženy a pak učedníci milost uvidět Pána. Od té chvíli věděli, že první den týdne, neděle, má být jeho dnem, dnem Kristovým. Den počátku stvoření se stává dnem obnovy stvoření. Stvoření a vykoupení jdou společně. Proto je neděle tolik důležitá. Je krásné, že dnes v mnoha kulturách je neděle volným dnem nebo - spolu se sobotou - tvoří dokonce tzv. volný „víkend“. Tento volný čas nicméně zůstává prázdný, pokud v něm není Bůh. Milí přátelé! Někdy se v prvním okamžiku může zdát nepříjemné zahrnout do nedělního programu také mši svatou. Ale když přijmete tento úkol za svůj, zjistíte, že právě toto dává správné těžiště volnému času. Nedejte se odradit od účasti na nedělní eucharistii a pomáhejte také ostatním, aby ji objevili. Jistě, aby z ní vyzařovala radost, kterou potřebujeme, musíme se učit stále lépe jí rozumět v její hloubce, musíme se učit milovat ji. Nasaďme se v tomto smyslu – stojí to za to! Objevíme tak hluboké bohatství liturgie církve a její skutečnou velikost: není to totiž tak, že bychom si pořádali slavnost sami pro sebe, nýbrž živý Bůh připravuje slavnost pro nás. S láskou k eucharistii objevíte znovu také svátost smíření, ve které milosrdná Boží dobrota dává našemu životu stále nový začátek. Kdo objevil Krista, musí k němu vést také ostatní. Velkou radost nemůže člověk uchovávat jen pro sebe. Je třeba ji předávat. Na mnoha místech světa se dnes objevuje podivné zapomenutí na Boha. Zdá se, že všechno docela dobře jde i bez Něho. Zároveň se ale objevuje také pocit frustrace, nespokojenosti všech se vším. Až by se chtělo volat: To přece nemůže být ten život! Vskutku ne. A tak spolu se zapomenutím na Boha existuje také náboženský boom. Nechci ztrhávat všechno, co se vynořuje v tomto kontextu. Může to být také upřímná radost z objevu. Ale, abych pravdu řekl, nezřídka se náboženství stává téměř konzumním produktem. Vybírá se to, co se líbí, někteří z toho umějí profitovat. Ale náboženství na způsob „urob si sám“ nám nakonec nepomůže. Je pohodlné, ale v okamžiku krize nás nechává sobě samým. Pomáhejte lidem objevit pravou
hvězdu, která ukazuje cestu: Ježíše Krista! Snažme se my sami poznávat ho stále lépe, abychom mohli přesvědčivě vést k němu také ostatní. Proto je tak důležitá láska k Písmu Svatému a v důsledku je také důležité znát víru církve, která nám otvírá smysl Písma. Je to Duch Svatý, který vede Církev v růstu její víry a dovoloval jí a dovoluje jí nořit se stále hlouběji do pravdy. (srv. Jan 16,13). Papež Jan Pavel II. nám dal úžasné dílo, ve kterém je víra vyznávaná po staletí souhrnně vysvětlena: Katechismus katolické církve. Já sám jsem nedávno mohl představit Kompendium tohoto Katechismu, které bylo vypracováno na žádost zesnulého Papeže. To jsou dvě základní knihy, které bych vám všem chtěl doporučit. Samotné knihy ale samozřejmě nestačí. Vytvářejte společenství založená na víře! V posledních desetiletích vznikla hnutí a komunity, ve kterých se síla evangelia projevuje v celé své životnosti. Hledejte společenství víry jako přátelé na cestě, kteří společně pokračují na velké pouti, kterou nám Králové z Východu ukázali jako první. Spontánnost nových komunit je důležitá, ale důležité je také zachovat společenství s Papežem a s biskupy. Oni mají být zárukou toho, že nehledáme soukromé stezky, že žijeme v oné velké Boží rodině, kterou Pán založil na dvanácti apoštolech. Ještě jednou se musím vrátit k Eucharistii. “Protože je jeden chléb, jsme my mnozí jedno tělo,“ říká sv. Pavel (1 Kor 10,17). Tím chce říct: Protože přijímáme téhož Pána, On nás přijímá a přitahuje k sobě, proto jsme jedno také my. To se musí projevovat v životě. To se musí projevovat ve schopnosti odpouštět. Musí se to projevovat v pozornosti k potřebám druhého. Musí se to projevovat v připravenosti sdílet se. Musí se to projevit v našem nasazení pro bližního, blízkého i navenek vzdáleného, který se nás ovšem vždy dotýká z blízka. Dnes existují různé druhy volontariátu, vzory vzájemné služby, kterou naše společnost naléhavě potřebuje. Nesmíme například nechávat staré lidi jejich samotě, nesmíme přecházet bez povšimnutí kolem trpících. Když myslíme a žijeme v síle společenství s Kristem, otevírají se nám oči. Tehdy se nebudeme už přizpůsobovat živoření, které se stará jen o sebe sama, ale uvidíme, kde a jak jsme zapotřebí. Budeme-li takto žít a jednat, brzy si všimneme, že je daleko krásnější být užitečnými a být k dispozici druhým než starat se jen o pohodlí, které se nám nabízí. Vím, že vy mladí, toužíte po velkých věcech, že se chcete zasazovat za lepší svět. Ukažte to lidem, ukažte to světu, který očekává právě toto svědectví od učedníků Ježíše Krista, a který zejména skrze vaši lásku – bude moci objevit hvězdu, kterou následujeme. Pokračujme spolu s Kristem a žijme svůj život jako ti, kdo vpravdě uctívají Boha! Amen. V obětním průvodu přinesli mladí - někteří v kostýmech Králů, jiní v národních krojích Svatému otci zlato, což představoval kalich, kadidlo a myrhu, což byla olivová větvička pocházející z Izraele. Když Benedikt XVI. přebíral dary od jednoho chlapce na vozíčku,
vstal a krátce s ním promluvil. Po závěrečné modlitbě mše svaté kardinál Meisner předal mladým logo SDM. Po závěrečné modlitbě Anděl Páně, kdy Benedikt XVI. v několika jazycích mladým poděkoval za jejich účast na SDM a povzbudil je v odvážnému hlásání evangelia, ohlásil místo příštího SDM, kterým bude Sydney v roce 2008. Po soukromém obědě v arcibiskupském paláci v Kolíně nad Rýnem se Benedikt XVI. přesunul před 17. hodinou do nedalekého semináře. V jeho velké aule proběhlo setkání s německými biskupy, tentokrát za zavřenými dveřmi. Papežský doprovod přijel na letiště několik minut před sedmou. Prezident Republiky Svatého otce pozdravil těmito slovy: Svatý otče, prožil jste pěkné dny, stejně jako my. 20 Světový den mládeže nadchlo lidi, kteří ho sledovali ve sdělovacích prostředcích. Byl jsem dojatý, když jsem viděl tisíce mladých, kteří diskutovali, zpívali, tancovali. Vy se svým optimismem, nadšením a vírou, aniž byste zavíral oči před problémy, jste vyjádřil znamení naděje. Nepřekvapil nás ani tak počet účastníků, ale radost a atmosféra pokoje a velkorysosti, která vládla mezi účastníky. To si odvážejí domů všichni, kteří se vracejí ze Světových dnů mládeže. A za toto veliké pozitivní znamení musím mladým poděkovat. Upřímné poděkování patří tisícům dobrovolníků a těm, kteří účastníkům poskytli ubytování v rodinách, v diecézích, ve farnostech. Pro vás je to první cesta do zahraničí, abyste se zúčastnil Světových dnů mládeže a všichni to přijali s velikým nadšením. Také vám děkujeme, že jste se setkal se zástupci různých náboženských vyznání. Odvážně, jistě, vřele jste vyznačil cestu, vyjádřil jste svědectví víry, které je důležité pro nás pro všechny. Děkujeme za vaši návštěvu Německa, za vaši srdečnost, za vaši upřímnost. Jste neúnavný a to je milé. Přejeme vám šťastnou cestu do Říma, Boží požehnání pro vaši službu, a na viděnou, doufáme, že vás znovu uvidíme v Německu. Svatý otec ve svém projevu na letišti zdůraznil: „Nyní se mladí celého světa mohou vrátit do svých zemí obohacení o kontakty a zkušenosti dialogu a bratrství, které zakusili v různých oblastech naší vlasti. Jsem si jistý, že jejich pobyt charakterizovaný typickým nadšením jejich věku, zanechá v lidech, kteří jim velkodušně nabídli pohostinství, vděčnou vzpomínku, a že to pro Německo bude znamením naděje. Lze však říci, že v těchto dnech bylo Německo centrem katolického světa. Mladí všech kontinentů a kultury, kteří se s vírou shromáždili okolo svých pastýřů a okolo nástupce sv. Petra, ukázali mladou církev, která s fantazií a odvahou chce načrtnout lidštější a solidárnější tvář lidstva. Po příkladu Králů se mladí vydali na cestu, aby se setkali s Kristem, jako to připomíná téma Světového dne mládeže. Nyní odjedou do svých zemí, aby svědčili o světle, kráse, síle evangelia, které znovu prožili." Benedikt XVI. nezapomněl ani na ty, kteří mladým účastním Světových dnů v Kolíně poskytli pohostinství a vyjádřil přání, aby Setkání bylo podnětem k obnovenému duchovnímu úsilí: "Mým přáním je, aby tato církevní událost zůstala vryta do života katolíků v Německu a aby byla podnětem k obnovenému duchovnímu a apoštolskému úsilí. Kéž je evangelium přijato ve svém celku a horlivě dosvědčováno všemi Kristovými učedníky, aby se tak stalo kvasem autentické obnovy celé německé společnosti, také díky dialogu s různými křesťanskými komunitami a s následovníky jiným náboženství."
Poté Svatý otec odletěl zpět do Říma. Do Castel Gandolfa přijel okolo 22:15. Před jeho rezidencí ho čekaly stovky mladých, téměř jakoby chtěli opět vytvořit atmosféru v Kolíně, se svíčkami v rukou, a Benedikta XVI. dlouho hlasitě vítali, když vstupoval do svého paláce. Z druhé strany, také během zpáteční cesty do Říma byly dojemné a důležité body „mimo program“. Letadlo s papežem na palubě přeletělo v nejnižší možné výšce rodné místo Benedikta XVI., Marktl am Inn v Bavorsku, kde probíhaly slavnosti jeho první návštěvy ve vlasti. Spoluobčané Benedikta XVI. byli odměněni: z pilotní kabiny je Svatý otec mohl přímo vysílačkou pozdravit.
"
Přišli jsme se mu poklonit
/Dagmar Chyťová z Pustiměře o své účasti na XX. Světovém dni mládeže/
Tato slova z Matoušova evangelia jsme si zvlášť intenzívně uvědomovali v poslední dny našeho setkání na Marienfeld, ve dnech 20.21. srpna. Většina z nás (ČR) měla obsadit sektor B1. Odtud jsme mělivelmi dobrý pohled na velkoplošnou obrazovku i na Svatého Otce. Především v sobotu jsme si mocně uvědomili cíl těchto dnů. přišli jsme se poklonit Pánu Ježíši. Jak jsme celý den prožívali? Nejprve odpočinkem, pak rozjímáním a následnou adorací. Na velkoplošné obrazovce jsem sledovala uvítání Svatého Otce a jeho dny v Kolíně nad Rýnem. K večeru jsem cítila obavy, zda si mě Benedikt XVI. získá, protože zesnulý Jan Pavel II. to dokázal velice brzy. Později jsem zjistila, že mé obavy byly zbytečné. A jsem tomu velice ráda. I Svatý Otec přiznal, že cítí určité napětí, jak ho mladí přijmou. Vždyť zvěčnělý Jan Pavel II. byl papežem mládeže. Dokáže jím být i jeho nástupce? Ano, dokáže, zněla odpověď nás mladých. V okamžiku přivítání to dokázal svým úsměvem, kterým rozehřál srdce každého z nás. Nesmím zapomenout ani na zesnulého Jana Pavla II. – vždyť právě on založil tyto Světové dny mládeže. A my mladí jsme mu za to vděčni. je krásné být pod jeho ochranou, kterou jsme téměř hmatatelně vnímali. A i když mezi námi nebyl fyzicky, zůstává hluboko v našich srdcích. Já osobně jsem velice ráda, že se jeho nástupcem stal právě Benedikt XVI. Tyto dny vnesly do mého života velký zlom. Lépe jsem pochopila víru a to, co od nás Ježíš žádá. My mladí jsme povoláni nést trpělivě jeho kříž a vydávat svědectví spáse. Mladí v Kolíně to dokázali.
POŘAD BOHOSLU ŽEB: 25. září – 2. října 2005 DEN
LITURGIE
NEDĚLE 25. září
26. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
ÚMYSL MŠE SV. PODIVICE za Theodora MARÁKA, 2 bratry, sobota: 18.00 rodiče MARÁKOVY a ŠVARCOVY
FARNOST
PUSTIMĚŘ na poděkování za 80let života, 55manž. a +Františka HROZU 8.00 za +Marii a Františka DRYSICE SYNKOVY, rodiče a živou rod. 10.00
ČT1-17.45: SVÁTEČNÍ SLOVO TOMÁŠE KARDINÁLA ŠPIDLÍKA, ČESTNÉHO OBČANA PUSTIMĚŘE SV. KOSMA A DAMIÁN, PONDĚLÍ za Rudolfa POSPÍŠILA, PUSTIMĚŘ
26. září ÚTERÝ 27. září
STŘEDA 28. září
ČTVRTEK 29. září PÁTEK 30. září
MUČEDNÍCI SV.
18.00
manželku a tři syny
VINCENC Z PAULY, KNĚZ
PUSTIMĚŘ za + Josefa KRKOŠKU, syna Václava, živou a + rodinu SLAVNOST 8.00 za živé a zemřelé SV. VÁCLAV, DRYSICE MUČEDNÍK drysické farníky 9.30 HLAVNÍ PATRON PODIVICE za +P. Václava ŽÁKOVSKÉHO ČESKÉHO NÁRODA a + dřívější duchovní správce 11.00 SVÁTEK – SV. MICHAEL, PUSTIMĚŘ za dar zdraví a Boží ochranu GABRIEL A RAFAEL, AR. pro celou rodinu 18.00 SV. JERONÝM, za + Františka SPISARA PUSTIMĚŘ KNĚZ A UČITEL CÍRKVE a dceru Marii 8.00
SOBOTA 1. října
SV. TEREZIE OD DÍTĚTE JEŽÍŠE, PANNA A UČITELKA CÍRKVE
NEDĚLE 2. října
27. NEDĚLE V MEZIDOBÍ PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA
PODIVICE 10.30
při mši sv. přijmou sv. manželství:
Marie MARÁKOVÁ a Radek SVOBODA za Boží požehnání PODIVICE pro živou rodinu sobota: 17.00 PUSTIMĚŘ za + Vladimíra ROZSYPALA a celou rodinu 8.00 za + Annu a Vojtěcha DRYSICE NAVRÁTILOVY a + příbuzné 10.00
Fotografie z návštěvy kardinála Špidlíka si můžete vyzvednout u paní Šmehlíkové. ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC ZÁŘÍ 2005
1. Aby vlády všech národů světa uznaly právo na náboženskou svobodu. 2. Za mladá církevní společenství, aby se hlásaní Kristova poselství upevnilo a zakořenilo v jejich místní národní kultuře. 3. Za rodiče, aby na přímluvu svaté Ludmily plnili slib daný při křtu svých dětí a nezanedbávali jejich náboženskou výchovu. 4. Aby Maria, Matka božské lásky, otevřela a rozšířila naše srdce pro cestu přikázání svého Syna, v posvátné svobodě Božích dětí. FARNÍ INFORMÁTOR, XI. ročník, týdeník farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel. 517356351, mobil: 723593106,
[email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks=10,-Kč.. Ve formátu pdf na www.pustimer.cz.
