Hejčínské OKO
Zpravodaj farnosti sv. Cyrila a Metoděje v Olomouci-Hejčíně
DUBEN 2015
Foto Hana Vítková
Úvodní
slovo
Ve východních církvích je zvykem, že se křesťané o Velikonocích zdraví jásavým zvoláním: „Kristus vstal z mrtvých!“, na něž druhý odpoví se stejným radostným zanícením: „Opravdu vstal z mrtvých!“ Ježíšovo vzkříšení je jádrem naší křesťanské víry. Bez něho by se zhroutil i smysl naší existence. Proto již apoštol Pavel křesťanům v Korintě psal, že pokud Ježíš nebyl vzkříšen, pak je naše křesťanská zvěst klamná, jsme lživí svědkové, prázdná je naše víra a nic nám nepomohou modlitby, zpovědi, svátosti. Ale naštěstí je pravda, že On vstal! (srov. 1 Kor 15,14–20) Ježíšovo vzkříšení je potvrzením pravdivosti jeho slov a činů. Je to pečeť na vyznání víry, že Ježíš, tesař z Nazareta, je skutečně Synem Boha Otce a jedinou pravou cestou k životu. Ježíšovo vzkříšení je zviditelněním jeho konečného vítězství nad hříchem, smrtí a ďáblem. Poslední slovo nemá zlo, nespravedlnost, ani smrt, ale Ježíš. Po tragédii Velkého pátku přichází radost velikonočního rána. Po kříži a hrobu přichází vzkříšení. To je naděje i do bezvýchodných, nejtemnějších a nejtísnivějších chvil života. I když se na nás kolikrát valí ze všech stran starosti, chmury a špatné zprávy, nenechme si ukrást a vzít křesťanskou velikonoční naději. A nenechme si ji pro sebe. Neboť Ježíšovo vzkříšení otevírá každému možnost se s ním osobně setkat. Andělův vzkaz platí i pro nás: „Jde před vámi do Galileje, tam ho uvidíte!“ (Mk 16,7) Požehnané a radostné Velikonoce, neboť Kristus opravdu vstal z mrtvých! P. Marian 2
Evangelní
rady na
Svatém Hostýně
Ve dnech 20.–22. března proběhla na Svatém Hostýně pravidelná duchovní obnova farností Hejčín, Horka nad Moravou a Křelov, tentokrát na téma „Evangelní rady“. Vy, kdo jste se nemohli z jakéhokoliv důvodu zúčastnit, i vy zúčastnění (pro připomínku), přijměte aspoň pár střípků, které utkvěly v srdci, v mysli, ba i na papíře jednoho z farníků. Otec Marian si v Roce zasvěceného života snad ani nemohl vybrat lepší téma. Hned na začátku je třeba říci, že evangelní rady se týkají každého člověka, u zasvěcených osob pak radikálním způsobem. Proč jsou evangelní rady určeny všem? Vyjadřují totiž rysy Ježíšovy osobnosti, a my jako jeho následovníci tedy máme usilovat o co největší připodobnění se Ježíši.
Zahájení pobožnosti křížové cesty 3
Čistota Čistotu lze chápat i jako čisté srdce. Ale především se většinou hovoří o panenství či panictví, o celibátu, o manželské čistotě. Těm, kdo žijí v manželství, radikální čistota připomíná prvenství Boha, říká Raniero Cantalamessa. Manželství je totiž vázáno na strukturu tohoto světa, po smrti (na věčnosti) už se nebude nikdo vdávat a ženit. Manželství smrtí jednoho z manželů skončí, ale život s Bohem nekončí nikdy – to nám právě ukazuje zasvěcený život v radikální čistotě. Na čistotu lze nahlížet jako na: a) zdravou sexualitu – je to velký dar pro sebe i pro druhé (Mt 5,27; Ef 5,4; Řím 1); b) život bez hříchu – je-li pokušení, znamená to, že mě Zlý ještě nedostal a usiluje o to; pokud pokušení není, mohu děkovat Bohu, anebo musím být obezřetný, neboť je možné, že jsem si ve svém životě na hřích už navykl; c) čistou lásku – taková láska si z druhého nedělá uspokojování vlastních potřeb. Chudoba O chudobě hovořil otec Melichar. Nejprve upozornil na Starý zákon, který nezná svobodně zvolenou hmotnou chudobu, ale zná duchovní chudobu ve smyslu závislosti na Bohu. V Novém zákoně je vzorem Ježíš, který byl chudý od věcí, od podpory, na prestiž (zřekl se na určitou dobu své božské moci). Ctnost chudoby má za cíl svobodu člověka – nadbytek i bída znesvobodňují. Ovšem pozor – na chudobě lze postavit svou pýchu! Důležitá otázka pro rozlišení: Platí někdo za můj nadstandard? 4
Poslušnost Je zajímavé, kolik se toho dá říci na téma poslušnosti... Jak řekl otec Marian, není rozdíl v poslušnosti – všichni jsme poslušni Bohu. V Nejsvětější Trojici pak vidíme, že poslušnost je už v samotném Bohu: poslušnost v rovnosti – Otec dává všechno Synovi a Syn dává vše Otci. Pravá křesťanská poslušnost je vyjádřením úcty a přijetí vznešenosti toho druhého. Když se podíváme na příběh v ráji, kdy došlo k prvnímu hříchu, zjistíme, že ovocem neposlušnosti vůči Bohu je zlo, utrpení a smrt. Ďábel se nám však snaží namluvit, že poslechnout Boha se nevyplatí, že o něco pěkného přijdeme. Poslušnost se rodí z důvěry v Boha, který má pro nás plán a který bere na sebe zodpovědnost za jeho naplnění. Podle sv. Basila existuje poslušnost: otrocká – strach před trestem; za odměnu – něco za to dostanu; z lásky – poslušnost synovská. Jak má vypadat poslušnost v praxi? Než se pro něco rozhodnu, předložím to nejprve Bohu, aby do toho vstoupil. Můžeme rozlišit následující druhy poslušnosti: Bohu, církvi, Duchu Svatému v modlitbě, událostem (jejich přijetí), věku (chovám se úměrně věku), zpovědníkovi a duchovnímu vůdci, manželovi a manželce, představenému. Poslušnost nás kromě jiného osvobozuje od perfekcionistických mánií. Na závěr otec Marian shrnul celou duchovní obnovu: Život podle evangelních rad je vyjádřením toho, že křtem jsme se stali Pánovými, že mu patříme.
5
Poděkování Jistě mohu jménem všech zúčastněných poděkovat bratřím karmelitánům za veškerý jejich servis – duchovní i hmotný. Také je třeba poděkovat zpěvákům, kteří přispěli k celkové atmosféře duchovní obnovy. Dále poděkování přísluší Matce Boží Svatohostýnské, jež nás, jistě s mateřskou láskou, provázela při našich rozjímáních a modlitbách. Především však chválíme Boha, který se nám daroval ve svém slově skrze ústa kněží a také ve společné adoraci, kdy vstoupil do našich srdcí prostřednictvím modlitby a tichého usebrání. Kéž ovoce této duchovní obnovy v našich srdcích zraje k věčné kráse a ke spáse našich duší! Daniel Dehner
Před jedním ze zastavení křížové cesty 6
Národní
eucharistický kongres
Duben: Eucharistie a evangelizace (Inspirace k zamyšlení) „Hledáte mne ne proto, že jste viděli znamení, ale že jste se dosyta najedli“ (Jan 6,22–29) Je tady problém míjení se; lidé se nasytili – fyzicky – a proto chtějí Ježíše, být s ním. Ježíš jde dál a hlouběji... Existuje totiž hlad fyzický, který musí být stále znova sycen a nikdy není nasycen definitivně. Je to přirozené, je to znamení zdraví (nemocný chuť k jídlu nemá), nicméně dostáváme skrze tento pokrm jen částečnou útěchu. Souvisí s tím hlad smyslů – vnímat své okolí a sytit se zvuky, tvary, barvami, vůní..., bez nich bychom zakrněli. Pak je hlad našeho rozumu, kdy nám nestačí vnímaní, ale chceme všemu přijít na kloub, pochopit, jak vše funguje, co z čeho vychází a k čemu směřuje, jaká je součinnost dějů atd. Ani to nebude nikdy zcela dovršeno – stále chceme vědět víc a realita nás neustále přesahuje. A nakonec je to hlad srdce – ducha – po odpovědi na otázku po smyslu všeho... Žijeme v civilizaci, která je fyzicky tak zajištěna, až je nespokojena. Vzdělání rozumu může získat prakticky každý podle schopností... jen hlad duchovní si mnohý nepřipouští, hledá, ale na různých místech, tápe. A zde je úloha křesťanů, kteří našli 7
lásku a pravdu – pokrm, který se naplňuje v eucharistii – on je chléb života (viz Jan 6). Je tu příležitost ke svědectví... Je třeba přivést lidi k tomu, aby si uvědomili, že jde o víc... vzbudit v nich touhu, hlad po životě, který dává víc než půllitr piva a par titulů před jménem... a pak je přivést ke Kristu. Eucharistie nejlépe vystihuje Pravdu a Lásku, po které prahnou. Zároveň se eucharistie může stát kamenem úrazu: „To je hrozná řeč! Kdo to může poslouchat?“ (Jan 6,60) K přijetí eucharistie je totiž třeba Boží milosti a také lidské pokory a otevřenosti – pak se to propojí (apoštolové nechápali, ale měli pokoru, že mnohé pochopit nemohou... a milovali, zůstali a časem i pochopili...). Na co si dát pozor při pomoci lidem? Jak ne? Tomáš Špidlík má kratičký příklad: Kněz stál sám na prahu kostela. Venku bylo mnoho lidí, ale nemohli dovnitř do kostela, protože byla před kostelem velká jáma. Kněz jim to chtěl usnadnit, nosil z kostela sochy, obrazy, lavice, vše, co šlo dát ven... Jáma se zaplnila, lidé se nahrnuli do kostela, ale nebylo tam nic, ani svatostánek... nebylo jim co dát... Tedy pozor na líbivost přizpůsobování se světu – nesmí to být za každou cenu, nemůžeme se zříkat toho, co je podstatou, co je tajemstvím, co je náročné pro ty, kteří hledají opravdu něco důležitého. Navzdory jámě předsudků a našich hříchů lidé mohou vejít a nechat se oslovit. A jak ano? Nebát se jít i za těmi, kteří se tváří nasyceně; to neznamená, že jsou sytí, oni si svůj duchovní hlad ani neuvědomují...
8
Nebát se být chvíli s nimi a pochopit jejich mentalitu, mluvit současným jazykem, ale starou neměnnou pravdu, předat jim Boží slovo, které je i pro ně a nabídne jim Pravdu, a přivést je před eucharistii, ta je naučí něco o Lásce, která jde až za smrt, která dává vše, která nikdy nepřestane, která to s námi nikdy nevzdá...
Pozdrav
farníkům
V rámci Roku zasvěceného života pokračujeme v sérii pozdravů kněží, kteří v naší farnosti v minulosti působili. Čtenáře na prahu velikonoční doby pozdravuje P. Antonín Marek Příkaský. Milí karmelitánští farníci z Hejčína a okolí, podle mého počítání je to už více než 14 let, co jsem se stěhoval z Hejčína do Kostelního Vydří. Za tu dobu se jistě mnohé změnilo u vás i u mne. Pokusím se tedy na Danielovu žádost stručně nastínit, co se se mnou dále dělo. V roce 2001 jsem byl pověřen správou farností Český Rudolec a Matějovec poblíž Kostelního Vydří. Tam jsem sloužil 9
obvyklou kněžskou službou, podařilo se také uspořádat biřmování, či kurz obnovy v Duchu Svatém. Byl jsem tam rád a těšil se také z krásné přírody, kterou Česká Kanada poskytuje. Bohužel kvůli chladu a vlhkosti obou kostelů docházelo ke stále častější hlasové indispozici, a tak jsem po domluvě s bratřími kývnul na přeložení do Prahy v létě 2006. Zpočátku jsem netušil, co pro mne Pán zde má nachystáno, avšak zhruba po roce se ukázalo, že to je služba modlitbou za vnitřní uzdravení a osvobození, které se věnuji dodnes. Zájem o ni je veliký, poptávka převyšuje nabídku. Kromě toho jsem už třetím rokem rektorem našeho karmelitánského kostela v centru Prahy – sv. Havla. *** A nyní ke svaté Terezii, jejíž 500. výročí narození slavíme. Oslovovala mne vždy tím, že ačkoliv byla mystička, vždy stála nohama pevně na zemi a měla velký smysl pro realitu obyčejného života. Často mi dodávala sílu její slova: Nic ať tě nezmate, nic ať tě neděsí. Všechno pomíjí, Bůh se nemění, trpělivost docílí všeho. Tomu, kdo má Boha, nic nechybí. Bůh sám stačí! Rovněž mnohokráte mi byl světlem další její prostý výrok: Pokora je pravda. A v poslední době mne hodně zasáhl tento její citát: Jednoho dne mi Pán řekl: „Stále toužíš po utrpení a pak je odmítáš. Neuspořádávám věci podle tvé přecitlivělosti a slabosti, nýbrž podle tvých tužeb, jež v tobě vidím. Uvědom si také, že ti pomáhám: dodávej si tedy odvahy.“ Hlavně tedy ta připomenutá skutečnost, že Pán zná hluboké tužby našeho srdce, a chceme-li dojít jejich naplnění, je nutné přijímat i způsob, jaký pro to Bůh volí. Což jistě není vždy snadné... 10
*** Přeji Vám tedy, ať se Vám daří kráčet za Kristem v pokoji, v pravdě a s vědomím, že On nás zná, miluje a chce přivést tam, kam v hloubce nitra toužíme dospět. P. Antonín, O.Carm.
10
let kněžství s P.
–
rozhovor
Marianem
Hejčínská farnost se brzy, dá-li Bůh, bude radovat z daru kněžství, který přijal P. Marian Petr Masařík, O.Carm. 30. dubna 2005 v hejčínském kostele. Je tedy na místě, abychom se s ním zastavili a podívali se na jeho životní cestu, která ho přivedla také do naší farnosti. Začněme pěkně od začátku: Pověz nám něco o svých rodinných kořenech. Na svět jsem přišel v nemocnici ve Valašském Meziříčí ve čtvrtek v podvečer o slavnosti Božího Těla v roce, o němž by biblisté díky poslednímu dvojčíslí řekli, že byl zrovna čas plnosti. Mám dva sourozence, starší sestru a mladšího bratra. Oba nyní mají po dvou dětech. Moji rodiče pocházejí z osmi a devíti sourozenců, což mi zajistilo nespočetný počet bratranců a sestřenic. Z tátovy strany žije ještě babička, které je 97 roků. Aktuální stav její rodiny k polovině března je 8 dětí, 23 vnoučat, 33 pravnoučat a 2 prapravnoučata. Jednotlivé rodiny se scházely u prarodičů na jejich narozeniny, o Vánocích, Velikonocích. Tato setkání byla tedy vždy velmi živá, hlučná a radostná. 11
Co víra v rodině? Pocházím z křesťanské rodiny. Chodili jsme pravidelně každou neděli do kostela. Byli jsme však jediná rodina, která z našeho paneláku do kostela chodila. Jako dítěti se mi do kostela nechtělo. Nudil jsem se tam. Víc mě přitahovalo „Studio kamarád“ než mše v kostele. Takže občas byl i křik a vztekání, že nikam nepůjdu, že chci vidět Arabelu v televizi. Obdivuji rodiče, jak to s námi zvládali. Takže jsi určitě chodil do náboženství... Do náboženství jsem chodil od druhé do čtvrté třídy základní školy. Soudružka učitelka to rodičům sice silně rozmlouvala, že se nikam nedostaneme, že z nás nic nebude, že budeme mít problémy. Ale rodiče se nedali odradit. Zpětně to hodnotím tak, že nám rodiče chtěli předat a ukázat, že víra a vztah k Bohu je důležitější než kariéra a to, čeho v životě člověk dosáhne. Jako kněz, když nyní učím náboženství, se vracím ke svým vzpomínkám z hodin náboženství. Do náboženství se mi však vůbec nechtělo. To, že chodím do náboženství, rozhodně nebylo k chlubení. Ministroval jsi? K ministrování jsem se dostal až někdy na střední škole, a to díky mému mladšímu bratrovi, který mě k tomu pozval a přivedl. Za to jsem mu vděčný. Sice mě kněz v náboženství, když jsem byl ve čtvrté třídě, zval, ať přijdu ministrovat, ale nikdy jsem k tomu nenašel odvahu, čehož jsem později litoval. Díky ministrování jsem se totiž dostal do party skvělých mladých lidí, nejenom kluků, kteří ministrovali, ale i děvčat, se kterými jsme podnikali tábory v divoké přírodě na Slovensku, pracovní brigády oprav kostelů, chodili na plesy, silvestrovské akce a mnohé jiné. Vše probíhalo bez kněze. Co jsme si sami zorganizovali, to 12
jsme měli. V tomto prostředí jsem objevil živého Ježíše, modlitbu ve společenství, a to i několikahodinovou, a začal jsem chodit do kostela nejen proto, že rodiče chtěli, ale že jsem chtěl já sám. Co třeba nějaké dětské koníčky, zájmy? Dlouhé roky jsem hrával závodně košíkovou. Jako kluk jsem si prý vydržel dlouhé hodiny hrát sám a stavět ze stavebnice. Měl jsem také období, kdy jsem chodil do modelářského kroužku, lepil letadla a různé papírové modely. Nezapomenutelné byly chvíle strávené na prázdninách u babičky ve Valašské Bystřici. Chalupa na samotě u lesa v kopci – prostě paráda, ráj na zemi! K tomu úžasná volnost. Hodiny jsem mohl sám strávit v lese hledáním hub nebo jen tak touláním se přírodou či pozorováním domácího zvířectva, pasením krav, ovcí... Pro kluka z paneláku – úžasné! Chození přírodou, toulání po lese, lehnout si do trávy, pozorovat dění kolem, nechat se ovívat větrem... to mi zůstalo dodnes. Jen k tomu na rozdíl od dětství mám v ruce růženec a v kapse Nový zákon se žalmy. Jak se stalo, že si Bůh povolal Petra ke kněžství? Být knězem, to nebyl v žádném případě můj sen. Ještě na druhém stupni základní školy jsem šokoval třídní učitelku, když jsem jako kluk s vyznamenáním říkal, že bych chtěl být zedníkem. Na obchodní akademii se mi v hlavě zrodil zase podnikatelský projekt pořídit si vlastní čerpací stanici. Měl jsem dokonce vyhlédnuté místo, vymyšlený způsob financování. Nevím, zda by to vše šlo zrealizovat, ale rozhodně s koncem střední školy bylo vše jinak. Někdy během střední školy mě poprvé napadla myšlenka stát se knězem, ale srdnatě jsem ji zaplašil. V žádném případě! To 13
není pro mě. Když, tak někdo jiný. Mně se líbí holky. A hlavně: neumím mluvit, vystupovat. Ale myšlenka na kněžství se začala postupně vracet a sílit. V posledním ročníku obchodní akademie jsem se musel rozhodnout, co a jak dál. Prázdniny mi to neulehčily, neboť jsem se zamiloval. Táhlo mě to na dvě strany. Dokázal jsem si představit sebe jako manžela a tátu možná víc než jako kněze, neboť jsem tehdy neměl představu, co to obnáší. Uvnitř bolestného hledání a rozhodování, kde mě Pán chce mít, mi sdělil, že je to na mně. Ať se rozhodnu, jak chci, že On bude se mnou tam i tam. Tím mě dostal. Pomyslným jazýčkem na vahách byla zkušenost, že Bůh dokáže naplnit srdce člověka radostí a štěstím jako nic jiného, co jsem dosud poznal. Byl bych šťastný i v manželství, ale šťastnější budu v kněžství. Nastoupil jsi tedy do Teologického konviktu v Litoměřicích. Tam ses setkal s karmelitány? Když jsem nastoupil do Teologického konviktu, myslel jsem si, že mám povolání vyřešené. Postupně ve mně však rostl pocit, že je třeba se modlit za své povolání. Už nevím, odkud se to vzalo, utkvěla mi v hlavě slova proroka Eliáše „živý je Hospodin, před jehož tváří stojím“ a nechtěla mě pustit. Život v Boží přítomnosti, v častém spojení s ním při jakékoliv činnosti mě neustále provázel. Když jsem to sděloval svému zpovědníkovi, tak mi řekl, že to je karmelitánská spiritualita. Po několika drobných „náhodičkách“ jsem se setkal s karmelitány. Po skončení školního roku jsem se jel podívat do kláštera v Kostelním Vydří a během týdne jsem měl jasno. Cítil jsem se zde jako doma a za dva měsíce jsem začínal noviciát v Kostelním Vydří.
14
A přijal jsi jméno Marian. Před vstupem do noviciátu bylo potřeba zvolit si řeholní jméno. Ve společenství máme tradici, že tady nejsou dva bratři stejného jména, aby se nepletlo, kdo je kdo, a bylo jasné, o kom se mluví. Chtěl jsem si nechat svoje křestní jméno Petr, ale nešlo to, neboť tehdy ve společenství už jeden Petr byl. Když jsem přišel s návrhem, že Josef, tak mi bylo řečeno, že to taky nejde, neboť Josef už taky je. Když jsem byl bezradný, tak mi představený navrhl jméno Marian, když mám blízký vztah k Panně Marii. Kývl jsem na to. S odstupem času to vidím jako proroctví. Petr a Maria jsou navíc dobrá spirituální kombinace. Po noviciátu jsi asi pokračoval v cestě ke kněžství... Na konci noviciátu jsem si uvědomil, že mě opustila myšlenka na kněžství, neboť jsem zjistil, že mi bohatě stačí být řeholníkem, který se modlí a pracuje. Představený však říkal: máš hlavu na studia, tak běž studovat, i když z tebe nemusí být kněz. Říkal jsem si: před chvíli jsi slíbil poslušnost, tak ho hezky pěkně bez odmlouvání poslechni. Tak jsem se dostal do Olomouce a do naší komunity v Hejčíně. To už si mnozí z nás pamatují. Takže přece jen studium... Začátek studia byl pro mě náročný. Měl jsem chuť to po několika měsících zabalit a jít do Kostelního Vydří. Ale když jsem lehce zvládl první zkouškové období, už bylo vše jinak. Postupně jsem si studium teologie zamiloval. Přineslo mi racionálnější uchopení víry, hlubší porozumění Písma, lásku k církvi a především poznání Trojjediného Boha jako společenství Otce, Syna a Ducha Svatého. Nejraději vzpomínám na přednášky profesora Ctirada Pospíšila z dogmatické teologie, jeho propojování mezi dogmaty a spiritualitou, neboli spojení mezi tím, čemu věříme a jak podle toho žijeme. 15
A co tvé povolání ke kněžství? Povolání ke kněžství se během studií začalo postupně znovu ozývat. Ale na konci studia, kdy spolužáci přijímali jáhenské svěcení, tak já nic. Mnozí z toho byli překvapeni. Potřeboval jsem čas k vnitřnímu dozrání a přesvědčení ze strany Pána. Odešel jsem do naší komunity v Praze, kde jsem sloužil jako pastorační asistent ve farnosti. Uvědomil jsem si, že za provozu nejsem schopen rozlišit, zda kněžství ano, či ne. Tak jsem se vypravil o jarních prázdninách do Kolína na individuální duchovní cvičení s cílem rozlišit. V čase a ve chvíli, kdy jsem to nečekal, přišlo pozvání, které jsem tušil. Jsem rád, že mě bratři ke kněžství netlačili. Je to mezi tebou a Bohem. Z našeho pohledu nevidíme překážku, abys nemohl být knězem. Tohoto přístupu ze strany bratří si nesmírně vážím a zpětně to vidím jako vynikající. Takže po hejčínském svěcení začátek kněžské služby v Praze. Po několika letech však návrat do Hejčína – jaký byl? Velkou pomocí pro mě po příchodu do Hejčína z Prahy po devíti letech bylo, že jsem tady znal mnohé farníky z dob studií. Při pohledu do kostela mě překvapilo, že je zde víc lidí než dřív a potěšilo mě, že mezi novými tvářemi vidím i „staré známé“. S úsměvem si vzpomínám, jak mi Norbert říkal a sliboval, že nemusím v Hejčíně nic dělat, náboženství učí katecheté, kostel je opravený (právě se dodělávala fasáda). To budeš mít dobré. Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají... Realita byla jiná: najednou nebylo katechetů na náboženství. Fasáda byla sice opravená, ale zůstal milionový dluh. A později se objevila příležitost začít s výmalbou kostela. 16
Teď už tedy můžeš srovnat pastoraci v Praze-Liboci a v Hejčíně. V Praze-Liboci jsem byl víc v kontaktu s lidmi, učil náboženství, měl na starosti programy pro děti a mládež, vedl společenství, biblické hodiny, přípravy dospělých na křest a v Hejčíně jsem najednou musel začít dělat věci, které jsem dosud nedělal a o kterých jsem si myslel, že mě minou. Papírování, shánění dotací, starost o stavební a technické věci. Zastavme se u tvého výročí kněžského svěcení... Letos 30. dubna, to bude 10 let, co jsem se zvedal v hejčínském kostele z kostelní dlažby – neboť František říkal, že koberec je zbytečný – a přijímal jsem skrze vzkládání rukou a modlitbu biskupa Josefa kněžské svěcení. Chci si to připomenout a poděkovat za vše mší svatou v ten den. Takže kdo byste chtěli přijít a děkovat se mnou, budete vítáni.
17
18
Jistě máš nějaké kněžské vzory. Pověz nám, prosím, o nich. Zmínil bych otce Jaroslava Kašpara, který byl u nás ve Valašském Meziříčí. Byl již v důchodovém věku. Později jsem se dozvěděl, že strávil v padesátých letech 9 let ve vězení a poté nemohl oficiálně působit jako kněz. Bydlel ve Valmezu a vystřídal několik zaměstnání. Teprve po roce 1990 jako sedmdesátiletý důchodce mohl začít veřejně působit jako kněz. A tenkrát měl na starosti náboženství pro středoškoláky, které bývalo na faře a kam jsem začal chodit. Bylo to vždy v pátek odpoledne, takže mi často padala hlava. Ale některé jeho povídání mi pomohlo uchopit křesťanskou víru rozumem a mít racionální argumenty před nevěřícími spolužáky. Občas jsem k němu zašel domů ke zpovědi a popovídat si. I když jsem ho přepadl a přišel neohlášeně, tak mě přivítal s otevřenou náručí. Když před dvěma lety zemřel, uvědomil jsem si, jak byl výjimečný v přístupu, který měl k nám mladým. S jakou láskou, porozuměním, zájmem a úctou se k nám dokázal sklonit jako k sobě rovným. Jak hodnotíš svých deset kněžských let? Největší radostí kněžství je pro mě možnost být blízko Ježíši a vidět, co působí v srdci člověka. Jakoby se dívat Ježíšovi pod ruce a nahlížet mu do srdce, když odpouští hříchy, uzdravuje nemocné, těší skleslé a zarmoucené, vyhání zlé duchy, učí a káže zástupům, žehná dětem, doprovází umírající a vítá je ve svém království... Naplňuje mě to radostí, vděčností a také bázní Boží z jeho velikosti, moci a milosrdenství. Největší duchovní školou a zároveň obdarováním je pro mě práce s katechumeny, s dospělými, kteří se seznamují s křesťanskou vírou a připravují se na křest. Je úžasné vidět způsob, jak k nim Ježíš promlouvá, získává si je a koná v nich postupně 19
své dílo. Jak se doslova děje to, co čteme v evangeliích a ve Skutcích apoštolů. Někdy je to i drama. Když vidím záda odcházejícího člověka, myslím na Ježíše, jenž viděl záda odcházejících učedníků, kteří říkali: to je hrozné, kdo to má poslouchat. Máš nějaké místo, které je pro tebe z duchovního hlediska zvlášť významné? Hostýn je pro mě spojen s vírou mých předků. S rodiči jsme tam jezdívali jedenkrát za rok na pouť. Být na dvou mších za sebou, bylo pro mě k nevydržení. Nadějí pro mne bylo, že se pak půjde kolem stánků a něco se koupí. Na Hostýn putovali jako děti moji rodiče i prarodiče. Tam svěřovali své starosti a problémy. Později, když jsem se dostal mezi věřící mládež, jsme tam chodívali pěšky z Valašského Meziříčí. Babička mi vyprávěla, že jednou po narození svého dítěte dostala zánět do prsů. Hrozilo, že nebude moci kojit a dítě zemře. Poslala spěšně pro vodu z Hostýna, kterou si potírala prsa a modlila se k Panně Marii, a byla uzdravena. Hostýn je pro mě jako hořící keř pro Mojžíše, kde slyšel „já jsem Bůh Abrahámův, Izákův, Jakubův“. Když jsem na Hostýně, jako by mi Bůh říkal, já jsem Bůh tvých předků, tvých rodičů, prarodičů... Na závěr náš tolik oblíbený vzkaz farníkům. Někdo má poklidný a šťastný život, mnoho důvodů k radosti. Jiný naopak těžký a náročný život a nemá moc důvodů si pískat. Ježíš řekl učedníkům: „Uvidíte mě a vaše srdce se zaraduje. A vaši radost vám nikdo nevezme.“ (Jan 16,22) Přeji vám a vyprošuji, aby se na vás tato slova naplnila. Abyste se setkali se vzkříšeným Ježíšem a byli naplněni radostí, kterou vám nikdo a nic nevezme, a zakusili radost z Hospodina i tehdy, když přijdete o mnohé, z čeho jste se dříve těšili a radovali. „Radost z Hospodina ať je vaší silou!“ (Neh 8,10) 20
Děkuji za rozhovor. Je velmi přínosný – ukazuješ cestu zodpovědného člověka k naplnění Božího poslání ve svém životě. A proto ti přeji, aby ti Hospodin dal sílu a vytrvalost tuto cestu nikdy neopustit a dojít do jejího zdárného pozemského konce. Kéž jsi dobrým pastýřem podle Ježíšova příkladu! Připravil Daniel Dehner
INFORMACE Aktuální informace naleznete také na farních webových stránkách www.farnost-olomouc-hejcin.cz. ZMĚNY BOHOSLUŽEB V HEJČÍNSKÉM KOSTELE: O slavnosti Zmrtvýchvstání Páně, v neděli 5. dubna, bude mše svatá pouze v 10 hodin. Mše svaté nebudou ve středu 8. dubna, ve čtvrtek 9. dubna a v sobotu 16. května. Tradiční adorace, které bývají v hejčínském kostele v pátek po mši svaté do 21 hodin v kapli Panny Marie, jsou přes zimní období přesunuty do místnosti nad sakristií. O slavnosti Zmrtvýchvstání Páně, v neděli 5. dubna, při mši svaté v 10 hodin proběhne sbírka na kněžský seminář a také budou požehnány přinesené pokrmy. Setkání nad Biblí s Mariánem Jahodou bude v neděli 5. dubna v 19 hodin v hejčínském kostele v místnosti nad sakristií. Další setkání bude v neděli 3. května. 21
V úterý 7. dubna je výroční den biskupského svěcení arcibiskupa Jana Graubnera i biskupa Josefa Hrdličky. Pamatujme na ně v modlitbě. Návštěva nemocných se uskuteční v pátek 10. dubna dopoledne, další potom ve čtvrtek 7. května. Druhá neděle velikonoční (12. dubna) je ustanovena jako Neděle Božího milosrdenství. Připravujeme se na ni modlitbou korunky k Božímu milosrdenství – začíná se na Velký pátek a končí právě v Neděli Božího milosrdenství. O Neděli Božího milosrdenství je pak možné získat plnomocné odpustky. Proto se před mší svatou v 10 hodin budeme společně modlit korunku k Božímu milosrdenství – začneme v 9:50 hodin. Farní spoření a sbírka na opravy hejčínského kostela bude v neděli 19. dubna. Muzikál Až na smrt o umučení a posledních okamžicích Ježíše Krista bude proveden v neděli 19. dubna v 19 hodin v bazilice Navštívení Panny Marie na Svatém Kopečku. Více informací na www.takk.estranky.cz. Modlitební večer chval bude v hejčínském kostele v místnosti nad sakristií v úterý 21. dubna v 19 hodin. Setkání seniorů proběhne ve čtvrtek 23. dubna v 10 hodin v hejčínském kostele v místnosti nad sakristií. Úklid hejčínského kostela proběhne v sobotu 25. dubna od 9 hodin. Další termín úklidu je 23. května. Prosíme o pomoc všechny, kdo mohou přiložit ruku k dílu. Děkujeme.
22
Sbírka na křesťanská média (Proglas a TV Noe) bude při bohoslužbách v neděli 26. dubna. Na tuto neděli připadá den modliteb za povolání k duchovnímu stavu. Přednáška Jaroslava France, Th.D. na téma „Křesťanské kořeny Evropy: islám jako znamení doby“ se uskuteční v neděli 26. dubna v 17 hodin v hejčínském kostele v místnosti nad sakristií. Staletý zápas Evropy o důstojnost člověka a spravedlivé uspořádání společnosti byl formován především křesťanstvím. Současná kulturně křesťanská Evropa je nově konfrontována s orientálním náboženstvím islámu. Přednáška a následná diskuze poskytne možnost nahlédnout aktuální náboženské otázky v kontextu teologického pojmu znamení doby. Na přelomu dubna a května se uskuteční víkend žen. Odjíždět se bude ve čtvrtek 30. dubna odpoledne, návrat v neděli 3. května. Cílem bude Rychnov na Moravě. Více informací a přihlášky najdete v kostele. Kontaktní osoba: Dagmar Hubičková, tel. 603 985 858. Diecézní eucharistický kongres proběhne v sobotu 16. května v Olomouci. Proto v Hejčíně v tento den mše svatá nebude. *** Z Centra pro rodinný život Arcibiskupství olomouckého: Zveme všechny na pravidelnou pouť za víru v našich rodinách. Pouť povede od katedrály sv. Václava v Olomouci do baziliky Navštívení Panny Marie na Svatém Kopečku u Olomouce. Cesta je dlouhá asi 8 km a jde zhruba o 2 hodiny chůze. Podle svých fyzických sil a možností se můžete k pouti přidat: ve 12:45–13:00 hodin před katedrálou sv. Václava (odchod ve 23
13 hodin) nebo zhruba ve 14:30 hodin pod kopcem v Samotiškách (zde je také možné nastoupit do autobusu a vyvézt se nahoru) nebo v 15 hodin na mši svaté v bazilice na Svatém Kopečku. Nejbližší termín poutě je neděle 12. dubna. Bližší informace jsou na www.rodinnyzivot.cz nebo na tel. 587 405 251 či e-mailu:
[email protected]. Možná i vy patříte mezi rodiče, kteří pomalu zjišťují, že výchovný styl, který jste ještě donedávna úspěšně uplatňovali při výchově svých dětí, přestává fungovat. Vaše prosby a požadavky vznesené směrem k dítěti zůstávají nevyslyšeny nebo jen částečně naplněny. Zraňuje vás ona neochota, nespolupráce, rozladěnost ve vztahu s vaším dítětem. Celou tou situací jste vyčerpáni a unaveni. Co s tím? Jak získat dítě ke spolupráci? Jaká pravidla nastavit? Jak komunikovat s dítětem, aniž bychom užili komunikačních bloků? Jak předcházet a eventuálně řešit sourozenecké boje? Co je potřeba změnit, abychom si v rodině dokázali vycházet vstříc? Hledáte-li řešení těchto či podobných situací, přijměte pozvání k účasti na vzdělávacím programu pro rodiče, na Kurz efektivního rodičovství (KER), který v Olomouci zahájíme ve čtvrtek 30. dubna 2015. Setkání pak budou probíhat každý týden v termínech: 7., 14., 21. a 28. května, 4., 11. a 18. června vždy od 17 do 19:30 hodin na Biskupském nám. 2 v Olomouci. Lektorkou kurzu je Bc. Marcela Kořenková. Kurzovné je 700,- Kč za osobu nebo 900,- Kč za pár. Poslední volná místa, hlaste se dopředu, a to e-mailem na
[email protected] nebo telefonicky na číslo 587 405 250. Další informace o KER najdete na www.efektivnirodicovstvi.cz Zpravodaj farnosti sv. Cyrila a Metoděje v Olomouci-Hejčíně. Adresa redakce: Římskokatolická farnost, Cyrilometodějské nám. 1, 779 00 Olomouc 9, tel.: 585 425 025, mobil: 775 970 461, e-mail:
[email protected], internet: www.farnost-olomouc-hejcin.cz. Redakční rada: Daniel Dehner, Jaroslav Franc, Ondřej Koupil, Jaroslava Krejčí, Veronika Lojdová, P. Marian Masařík. Tisk Matice cyrilometodějská s. r. o., Olomouc 2015. Příští číslo: 3. května 2015.
