Hejčínské OKO
Zpravodaj farnosti sv. Cyrila a Metoděje v Olomouci-Hejčíně
ŘÍJEN 2016
Detail Panny Marie z restaurátorsky vyčištěné mozaiky v hejčínském kostele (foto Filip Kotek)
Úvodní slovo Rád bych se s vámi podělil o radost, která v poslední době uprostřed všedních starostí potěšila mé srdce. Pán Bůh mi dopřál milost, že jsem mohl být v posledních měsících svědkem, jak se lidé po mnoha letech a desítkách let vrátili do Otcova domu a zakusili jeho otevřenou náruč a milosrdenství skrze svátost smíření. Mnozí z těch lidí ani nevědí, že je nějaký Svatý rok milosrdenství. V jejich srdci prostě vyrostla touha poprosit Boha za odpuštění hříchů a svěřit mu, co tíží jejich srdce a svědomí. Říkám si, že to je jistě ovoce milosrdného roku, obětí a modliteb řady lidí a poutníků k branám Božího milosrdenství. Chtěl jsem se s vámi o to podělit, aby radost byla nejen v nebi, ale i na zemi. Zároveň vás chci tímto povzbudit k modlitbě a přinášení svých těžkostí na oltář Bohu, i když nevidíte žádnou změnu. Prosím využijme ještě možnost otevřených svatých bran milosrdenství pro sebe i druhé a vykonejme pouť ke svatým branám, dokud je to možné. Zvlášť když v Olomouci ji máme na dosah nohy. Nemocným stačí vzbudit úmysl ve svém srdci. Prosím radujte se se mnou a děkujte milosrdnému Bohu, neboť ztracení jsou nalezeni a mrtví zase žijí. (srov. Lk 15) P. Marian
Svatý rok milosrdenství BULA MISERICORDIAE VULTUS (TVÁŘ MILOSRDENSTVÍ), KTEROU PAPEŽ FRANTIŠEK VYHLÁSIL MIMOŘÁDNÝ SVATÝ ROK MILOSRDENSTVÍ (10) 22. Jubileum také s sebou nese souvislost s odpustky. Ve Svatém roce milosrdenství mají zvláštní význam. Boží odpuštění
našich hříchů nezná mezí. Ve smrti a vzkříšení Ježíše Krista Bůh jasně vyjevuje tuto svoji lásku, která vede až ke zničení lidského hříchu. Nechat se smířit s Bohem je možné skrze velikonoční tajemství a zprostředkování církve. Bůh je tedy vždycky připraven pro odpuštění a nikdy nepolevuje ve své nabídce a činí tak způsobem stále novým a neočekávaným. Nicméně my všichni prožíváme zkušenost hříchu. Víme, že jsme povoláni k dokonalosti (srov. Mt 5,48), ale silně pociťujeme tíži hříchu. Zatímco vnímáme moc milosti, která nás proměňuje, zakoušíme také sílu hříchu, který nás podmiňuje. Navzdory odpuštění nosíme ve svém životě protiklady, které jsou důsledkem našich hříchů. Ve svátosti smíření Bůh odpouští hříchy, které jsou skutečně smazány. Přece však v našem chování a v našem myšlení zůstává negativní otisk, který hříchy zanechaly. Boží milosrdenství je však ještě silnější. Stává se odpustkem Otce, který skrze Kristovu nevěstu dospívá k hříšníkovi, jemuž bylo odpuštěno, osvobozuje jej ze zbývajících důsledků hříchu, uzpůsobuje jej k činům lásky a k růstu v lásce spíše než k opětovnému pádu do hříchu. Církev žije společenství svatých. V eucharistii se toto společenství, jež je Božím darem, uskutečňuje jako duchovní sjednocení, které spojuje nás věřící se svatými a blahoslavenými, a těch je bezpočet (srov. Zj 7,4). Jejich svatost přichází na pomoc naší křehkosti a matka církev je tak svojí modlitbou a svým životem schopna díky svatosti jedněch vycházet vstříc slabosti druhých. Žít tedy odpustky Svatého roku znamená přistupovat k milosrdenství Otce s jistotou, že jeho odpuštění se rozšiřuje na celkový život věřícího. Odpustky znamenají zakoušet svatost církve, která má účast na všech dobrodiních Kristova vykoupení, aby odpuštění bylo rozšířeno až do nejzazších důsledků, jichž
dosahuje Boží láska. Žijme intenzivně toto jubileum, prosme Otce o odpuštění hříchů a o rozšíření jeho milosrdné shovívavosti. 23. Milosrdenství má platnost, která sahá za hranice církve. Ono nás uvádí do vztahu k judaismu i k islámu, které je považují za jeden z nejvýznačnějších atributů Boha. Izrael jako první obdržel toto zjevení, které proniká dějinami jako začátek nezměrného bohatství nabízeného celému lidstvu. Jak jsme viděli, texty Starého zákona jsou proniknuty milosrdenstvím, protože vyprávějí o dílech, která vykonal Pán pro svůj lid v nejobtížnějších momentech jeho dějin. Islám označuje Stvořitele také přívlastkem Milosrdný a Milostivý. Takové zvolání bývá často na rtech věřících muslimů, kteří pociťují, že milosrdenství je doprovází a pomáhá jim v jejich každodenní slabosti. Také oni věří, že nikdo nemůže omezovat božské milosrdenství, protože jeho brány jsou otevřeny stále. Kéž prožívání jubilejního Roku milosrdenství usnadní setkání s těmito náboženstvími a dalšími ušlechtilými náboženskými tradicemi, učiní nás otevřenými pro dialog, abychom se lépe poznávali a chápali, kéž odstraní každou formu uzavřenosti a pohrdání a vypudí každou formu násilí a diskriminace.
Hospodine, v tvé záři vidíme světlo Byla v naší farnosti pouhý rok, a snad ji mnozí blíže ani nepoznali – sestra Lidia, voršilka z Polska. I když je to již několik týdnů, co z naší farnosti odešla, můžeme si o ní přečíst aspoň pár slov, která nám o sobě zanechala. Pocházím z katolické, hluboce věřící rodiny, ve které nás bylo pět dětí. Já jsem byla nejstarší. Všichni – rodiče, babičky – měli na mě čas a hodně mi ho věnovali. Bylo to vidět na mé výchově, zvláště náboženské. Ještě než jsem šla do školy, maminka mě naučila číst a dělat některé praktické věci, mj. plést. Doma mne
připravila k prvnímu svatému přijímání. Výuka náboženství tehdy (v letech 1950–1958) nebyla ve škole, ale v místnosti na faře. První svaté přijímání se konalo v červenci, už v čase prázdnin. V rámci přípravy se děti po skončení školního roku ještě nějaký čas každý den scházely na hodiny katechismu. Tehdy jsem se připojila ke skupině dětí, které chodily do druhé třídy, a po skončení přípravy jsem přistoupila k prvnímu svatému přijímání. Po prázdninách jsem šla do první třídy základní školy. Moje farnost je zasvěcena Matce Boží (nazývané Ochránkyně Podlesí – Opiekunka Podlasia). Fara tehdy sousedila se střední školou – pedagogickým lyceem a základní školou, tzv. cvičnou školou, kam chodili žáci z lycea vykonávat svou praxi. (V současnosti je tam střední škola, ale jiného charakteru, a základní školu přestěhovali na jiné místo.) Je pochopitelné, že od začátku padesátých let jak lyceum, tak i základní škola měly definovaný ideologický profil. Dbalo se na to, aby se dětem od nejmladších let vštípily zásady marxismu-leninismu. Farnost mají na starosti otcové paulíni (od svatého Pavla poustevníka). Naštěstí jsem zažila horlivé kněze a měla moudré duchovní vůdce. Podobně jako moji rodiče a sourozenci jsem se aktivně účastnila života farnosti. V první třídě ani v dalších třídách jsem s učením neměla problémy. Ale nenudila jsem se, i když jsem už uměla číst. Cítila jsem se dobře ve společnosti spolužaček. Četla jsem časopisy pro děti. Doma jsem četla časopisy pro starší děti, které jsem si půjčovala od sousedových dětí. První střet
dvou „světů“ – víry a ateismu – v mém životě nastal ve druhém pololetí školního roku. Během postní doby měly děti ze třetí třídy (po prvním svatém přijímání) možnost zúčastnit se duchovní obnovy. Přestože byla komunistická doba, existovala taková možnost! Přibližně tři nebo čtyři hodiny výuky byly určeny na duchovní obnovu. Potom se starší třídy vracely do školy, mladší děti šly v zásadě už domů. Myslela jsem si, že když už jsem byla u prvního svatého přijímání, měla bych se duchovní obnovy zúčastnit. A tak jsem tři dny nebyla ve škole. Nemyslela jsem si, že budu nějak mimořádně pozadu. V tom čase se ale třída učila nazpaměť dvě sloky básně o kocourkovi… Pochopitelně po příchodu do školy jsem ji neuměla. A samozřejmě jsem byla vyvolaná, abych tu básničku přednesla. Známka byla zřejmá... V první a druhé třídě byla mojí třídní učitelkou manželka ředitele školy – oba byli „velmi zodpovědní“ za udržení školy v souladu s jejím ideologickým profilem. Tuto nespravedlnost jsem prožila velmi silně, ale po opadnutí prvních emocí nadále pro mne zůstal autoritou domov a církev. Ve druhé třídě jsem silně prožila náhlou smrt spolužáka ze třídy. Ani si nepamatuji, zda byla nějaká delegace ze třídy na jeho pohřbu. V dalších třídách jsem měla třídní učitelky, které byly moudré a liberálnější. Měly neutrálnější pohled na svět, jak na náboženství, tak i na vnucovanou ideologii. Kde mohly, tam pomáhaly. Ve čtvrté třídě, někdy koncem školního roku, za mnou – jakožto za nejstarší ze sourozenců – o přestávce přišla moje třídní učitelka. Zeptala se, zda mojí sestře maminka napsala na druhý den po slavnosti Seslání Ducha Svatého („svatodušní pondělí“, před reformou liturgického kalendáře bylo součástí svatodušního oktávu – pozn. red.) stejnou omluvenku za nepřítomnost ve škole jako mně? (Pod náš diktát maminka napsala, že jsme byly nepřítomné z důvodu svátku.) Řekla mi tehdy, že třídní učitelka mé sestry tu omluvenku pravděpodobně zničila, a moudře vysvětlila, aby maminka raději nepsala omluvenky tohoto druhu. Po celou dobu komunismu byl den Božího Těla ze zákona volným dnem (státním svátkem), nepracovalo se. V rámci slavení toho
to svátku bylo možné konat pobožnosti a procesí. Ale slavení bylo komplikováno jiným způsobem. Během hlavního procesí se z reproduktorů z pedagogického lycea rozléhala hlasitá a veselá hudba. Po skončení základní školy a po roční pauze způsobené tím, že jsem se nedostala na místní pedagogické lyceum a toho roku už nebylo možné najít jinou školu, jsem šla do první třídy soukromého všeobecně vzdělávacího lycea sester Neposkvrněného početí Panny Marie v Szymanowě – asi 100 km od Varšavy, kam se mi podařilo po roční pauze dostat. V čase komunismu byly řádům státem odebírány jejich nejdůležitější apoštolská díla, zvláště ta, která se týkala výchovy a vzdělávání. Řeholní společenství, která měla v těchto oblastech podstatné úspěchy (Kongregace sester Nejsvětější Rodiny z Nazareta, Kongregace sester Neposkvrněného početí Panny Marie, Římská unie řádu svaté Voršily), stěží mohla vést aspoň jednu školu. V celém Polsku v tom čase bylo v rukách sester celkem pouze sedm škol. Od státu to byl výraz dobré vůle, ale šikana (právnické kličky) vedená vůči těmto školám dovolovala o té dobré vůli pochybovat. Překážky ze strany státu, pokud jde o tyto školy, bývaly mj. toho druhu, že škola byla sužována početnými, často neohlášenými inspekcemi, při kterých byly požadovány podrobné zprávy. Kuratorium často posílalo školní zákon teprve v červnu končícího se roku. Nicméně toho roku nepřišel ani do konce školního roku, a tak v den odjezdu na prázdniny žákyně lycea v Szymanowě neobdržely vysvědčení. Chtěla jsem být řeholní sestrou a současně chodit do lycea sester Neposkvrněného početí Panny Marie, s kterými jsem navázala kontakt. Pozorně jsem sledovala jejich postulantku v příslušném oděvu, která byla v maturitní třídě. Ukázalo se, že pro mne je to nemožné, když postulát nemohl trvat čtyři roky (tak jako lyceum). Takže po roce jsem se přestěhovala do Tarnowa, kde jsem chodila do státní školy na území města; mohla jsem se ubytovat na internátě u sester voršilek.
Také sestrám v Tarnowě jen o rok dříve bylo odebráno lyceum a ekonomická škola. Ale nadále provozovaly nevelký internát určený pro děvčata studující na různých státních školách a zároveň měly druhou část internátu pro děvčata, která uvažovala o řeholním životě. V Tarnowě jsem udělala maturitu a po ní jsem vstoupila do noviciátu. V letošním roce je to padesát let, co jsem složila řeholní sliby. Nemohu říci, že bych v mládí prožívala nějaké větší nepokoje v oblasti víry. Byla jsem toho ušetřena. Podporu jsem měla vždycky v rodném domě, u svých rodičů, ve farnosti a především v Matce Boží, jejíž jsem ctitelkou. Pán Bůh mě v životě vždycky nějak mimořádně pečlivě provázel a chránil. Připravoval mi cestu, bděl nad její realizací a snad mě vedl, kam sám chtěl. Aby to všechno bylo k jeho chvále. To neznamená, že bych v životě nezakusila těžké chvíle. Těm se nedá uniknout. Nicméně se snažím žít – v těžkostech ještě více – v Boží blízkosti, v blízkosti Nejsvětější Matky, což mi je snad dané jako speciální Boží milost od okamžiku prvního svatého přijímání. Zvláštní posilou pro mě bývala a nadále je Eucharistie. Vždycky jsou mi blízké tradiční modlitby: Pod ochranu tvou, růženec a korunka k Božímu milosrdenství. Růženec jsem se dlouho modlila ve formě „Pompejské novény“, která trvá padesát čtyři dní, každý den se modlí tři nebo čtyři růžence (tři, protože novéna vznikla před tím, než sv. Jan Pavel II. zavedl růženec světla). Prvních dvacet sedm dní se modlíme s prosbou o konkrétní milost a dalších dvacet sedm dní se modlíme děkovnou část novény. Od doby, kdy jsem se začala modlit pomocí žalmů, stal se mi blízký zvláště Žalm 36. K němu se často vracím a zamýšlím se nad jeho obsahem (citujeme ekumenický překlad – pozn. red.): „Tvoje milosrdenství, Hospodine, sahá až k nebi, tvoje věrnost se dotýká mraků. (…) Jak vzácný skvost je tvé milosrdenství, Bože! Lidé se utíkají do stínu tvých křídel. Osvěžují se tím nejtučnějším z tvého domu,
z potoka svých rozkoší jim napít dáváš. U tebe je pramen žití, když ty jsi nám světlem, spatřujeme světlo. Uchovej své milosrdenství těm, kdo tě znají, a svou spravedlnost těm, kdo mají přímé srdce.“ (Žl 36,6.8–11) S. Lidia Panasiuk osu
Světec měsíce Svatá Anna Schäfferová – skrytá stigmatizovaná P. Gottfried Egger OFM Svatou Annu Schäfferovou charakterizuje věta: „Mám tři klíče k nebi. Prvním je surové železo a to je velmi těžké, moje utrpení. Druhým je jehla k šití a třetím násadka pera. Těmito různými klíči se pokouším otevírat bránu nebe. Každý z těchto klíčů musí být ozdoben třemi malými křížky, těmi jsou modlitba, oběť a zapomnění na sebe samotnou.“ Zasvěcení se Pánu už v nejútlejším mládí „Truhlářova Nandl“, tak ji nazývali v jejím domovském městečku Mindelstetten, v diecézi řezenské. Světlo světa spatřila 18. února 1882 jako třetí z pěti dětí chudého truhláře. Jejím bohatstvím bylo prožívané křesťanství. Nedělní návštěva kostela a katolické náboženství byly pro ni velmi důležité. Už v mladých letech se vyznačovala intenzívním životem modlitby. V den svého prvního svatého přijímání v roce 1894 učinila pro sebe velmi důležité rozhodnutí. Napsala tento slib: „Ó milý, dobrý Ježíši. Dnes při svém prvním svatém přijímání se Ti zasvěcuji a obětuji Ti své srdce a svoji duši. Nikdy mě neopouštěj a dělej si se mnou, co chceš. Chci
Tě, dobrý Otče Ježíši, usmířit, a jestli chceš, dej, abych se stala smírnou obětí za všechnu hanbu a urážky, které se dějí proti Tobě, dobrý Ježíši.“ Poselství Ježíšovo: Nikoliv misijní povolání, ale utrpení Dva roky po smrti svého otce pracovala v 16 letech jako služka u soudního rady v Landshutu. Tam si chtěla vydělat na výbavu do jednoho misijního řádu. Poté co obdržela vizionářský dar, jí Pán v roce 1898 sdělil, že je předurčena k životu v utrpení: ještě před svými dvacátými narozeninami bude těžce a dlouho trpět. Zděšená tímto sdělením, utekla do Stammhamu, kde si našla nové místo. V rodině lesmistra našla dobré zaopatření a k jejím pracím patřilo kromě jiného také praní prádla. A tam se měla naplnit vize a začít cesta, která se stala osobním utrpením této mladé ženy. Jejím osudným dnem byl 4. únor 1901. Anna byla v prádelně a zpozorovala, jak se uvolnila roura u kamen, nad prádelním kotlem, v němž byl vařící louh. Při pokusu zabránit škodě uklouzla a spadla oběma nohama až nad kolena do kotle a opařila se. Lékaři v nemocnici v Köschingu jí sice vyléčili rány, ale z Anny se stala invalidka. Teď začalo její 25leté mučednictví. Celkem strávila rok a půl v nemocnici a musela podstoupit 30 operací, ale bezvýsledně. Od propuštění z nemocnice se zdravotní stav Anny neustále zhoršoval. Ukázalo se, že bude odkázána na trvalou péči. Do konce svého života byla upoutána na lůžko. Nejdříve se proti svému utrpení vzpírala a ptala se Pána, proč jí nesplnil její nejvroucnější přání stát se sestrou v misiích. 10
Stále více ale poznávala, že se Pánova slova na ní vyplnila. Musela se vzdát svého misijního přání a přizpůsobit se situaci, k životu s trvalými bolestmi a ve všem být odkázána na pomoc jiných. Velmi tvrdý osud. Potom, co se smířila se svým osudem, šla dále křížovou cestou podle svého předsevzetí při prvním svatém přijímání s Ježíšem v lásce a odevzdanosti. Matka, která převzala péči o svoji dceru, se s ní přestěhovala do pronajatého pokoje. Nevěsta utrpení v duchu sv. Františka z Assisi V následování Ukřižovaného přijala své utrpení, stala se členkou třetího řádu sv. Františka z Assisi a následovala hrdinským způsobem vůli Stvořitelovu. Ze začátku chodili ještě sousedé a vesničané, aby ji utěšovali, ale brzy tomu bylo naopak. S radostí přijala tuto situaci, a poznávala stále více, že by se měla připodobnit Ukřižovanému jako svatý František. Nenaříkala nad svým onemocněním, viděla je stále více jako svoje povolání, ba jako svůj životní úkol, trpět s Bohem a za lidi. V jednom dopise z roku 1919 píše: „Nejvíce mi jde o to, abych se modlila a trpěla za svatou církev a její pastýře. Při každém svatém přijímání prosím opravdu vroucně milého Spasitele, aby chránil svoji svatou církev a její pastýře, aby raději seslal na mne mučednictví místo nich a aby mě přijal jako malou smírnou oběť. Dokonce bych dala přednost tomu, abych trpěla ještě na věčnosti, abych konala pokání a usmiřovala Pána, jenom aby svatá církev nebyla zraněna ani v nejmenším! Žádné jiné utrpení jsem necítila tak silně jako utrpení církve svaté.“ Stigmata Kromě tohoto utrpení ji vyznamenal Bůh také ranami, které nesla na svém těle od roku 1910. Nejdříve se jí zjevil ve vizi – výjevu sv. František a Ježíš. Napsala o tom: 11
„Dne 4. října 1920, o svátku svatého Františka, jsem v noci držela svatou hodinku, jak ji denně držívám… Když jsem se nějaký čas modlila, tu mě najednou obklopilo podivuhodné světlo, které proniklo mého celého ducha a tělo, a já jsem v této záplavě světla spatřila Spasitele. Řekl mi: »Tebe jsem si vyvolil na usmíření své Nejsvětější svátosti…« Když mi ráno přinášel důstojný pan farář svaté přijímání…, tu jsem viděla ze svaté Hostie vycházet pět světelných paprsků, které pronikly jako blesk do mých rukou, nohou a do srdce, a v těchto částech těla vypukla ihned nevýslovná bolest.“ Anna prosila Pána, aby jí odňal viditelné rány, chtěla místo toho vytrpět raději ještě více bolestí. Po několika letech Pán vyslyšel její modlitbu. Vize, síla z Eucharistie Anna měla také různá vidění, kdy se u ní hlásili svatí: sv. Terezie z Lisieux, sv. Gabriel Possenti a sv. Anna z Paredes, jakož i jiní svatí. Svoji veškerou sílu dostávala Anna v přijímání Eucharistie, kterou jí každý den přinášel místní farář Karl Rieger. Označovala Eucharistii jako „jasný, slunečný zdroj milostí“. Od přijetí ran poznala světice, že tím, co zakusila a prožila, by mohla posílit víru jiných lidí. Proto napsala na svém lůžku bezpočet dopisů a básní různým lidem. Psalo jí stále více lidí z její vlasti, a dokonce z Ameriky, ze Švýcarska a Rakouska, a každému dala dobrou radu. Čas, který nevěnovala modlitbě, psaní nebo návštěvám, trávila při ručních pracích. S velkou radostí vyšívala, především křesťanské motivy. Poslední etapa života, úmrtí, posmrtná úcta Dne 25. dubna 1923 prožila Anna v extázi Ježíšovo utrpení. Toto vidění bylo začátkem ještě horšího utrpení: Obě nohy teď úplně ochrnuly, měla silné křeče jako důsledek onemocnění míchy. K tomu všemu dostala rakovinu střev. 12
Pět týdnů před svojí smrtí upadla a utrpěla zranění mozku, takže nemluvila a neviděla. Po 25 letech utrpení si ji vzal Pán k sobě na věčnost. Bylo to 5. října 1925. Její poslední slova byla: „Ježíši, pro Tebe žiji!“ Pohřbu Anny Schäfferové se zúčastnilo 5000 lidí. Do kondolenční knihy napsal farář, který ji po léta duchovně doprovázel: „Sancta“ – svatá. Dne 7. března 1999 byla blahořečena a 21. října 2012 svatořečena. Důvěra poutníků a ctitelů nepřestává, jak dokazuje velký průvod ke kostelu v Mindelstetten. Tato velká světice naší doby nám pomáhá uvědomit si velkou hodnotu smíření, pokání a oběti. Ze Schweizerisches Katholisches Sonntagsblatt 20/2014 přeložil Miroslav Polepil (Převzato z týdeníku Světlo 39/2016)
Informace Aktuální informace naleznete také na farních webových stránkách www.farnost-olomouc-hejcin.cz. ZMĚNY BOHOSLUŽEB V HEJČÍNSKÉM KOSTELE: Mše svatá nebude v pondělí 17. října. Od pondělí 26. září se v hejčínském kostele začalo s restaurováním výmalby čela kruchty na kůru. Práce se odhadují na dva týdny. Tím pro letošní rok s obnovou výmalby skončíme. Pokračovat se bude na jaře s prostorem pod kruchtou a dvěma bočními kaplemi u sedes a křtitelnice. Úklid hejčínského kostela se uskuteční vždy podle potřeby zpravidla v sobotu odpoledne, aby restaurátoři mohli co nejdéle pracovat. Termín úklidu se bude hlásit v kostele 13
v ohláškách. Sledujte proto nedělní ohlášky v kostele nebo na webu farnosti www.farnost-olomouc-hejcin.cz. Setkání nad Biblí s Mariánem Jahodou bude v neděli 2. října v 19 hodin v hejčínském kostele v místnosti nad sakristií. Další pak v neděli 6. listopadu. Setkávání maminek ke společné modlitbě se koná každou středu v 10 hodin v hejčínském kostele v místnosti nad sakristií. Společenství mládeže (14–16 let) se koná každou středu v 18.30 hodin v hejčínském kostele v místnosti nad sakristií. Návštěvy nemocných se uskuteční dopoledne ve čtvrtek 6. října, další pak ve čtvrtek 3. listopadu. Farní spoření a sbírka na opravu a výmalbu hejčínského kostela bude v neděli 16. října. Modlitební večer chval bude v hejčínském kostele v místnosti nad sakristií v úterý 18. října v 19.30 hodin. Setkání seniorů bude ve čtvrtek 20. října v 10 hodin v hejčínském kostele v místnosti nad sakristií. Misijní neděle letos připadá na neděli 23. října. Je to den modliteb za misijní dílo církve. Současně proběhne při mši svaté sbírka na misie. V noci ze soboty 29. na neděli 30. října bude změna letního času na zimní. Ve 3.00 hodiny se posouvá čas o hodinu zpět, tedy na 2.00 hodiny. (Budeme o hodinu déle spát.) V neděli 30. října bude ve 14.30 hodin ve hřbitovní kapli ústředního hřbitova v Olomouci-Neředíně dušičková pobož14
nost. Dušičková pobožnost na hřbitově v Horce nad Moravou bude v neděli 6. listopadu v 15 hodin. Od 1. do 8. listopadu je možno po splnění tří obvyklých podmínek – svatá zpověď, svaté přijímání a modlitba na úmysl Svatého otce – denně získat plnomocné odpustky, přivlastnitelné pouze duším v očistci, navštíví-li někdo hřbitov a pomodlí se tam třeba jen v duchu za zemřelé. V ostatních dnech během roku lze takto získat odpustky částečné. K získání plnomocných odpustků je zároveň nutné hluboké obrácení a nemít zalíbení v žádném hříchu, jinak jsou odpustky pouze částečné. Odpoledne 1. listopadu a po celý den 2. listopadu je možno tytéž plnomocné odpustky získat při návštěvě kteréhokoli kostela či kaple, kdy kromě tří zmíněných podmínek je ještě podmínkou pomodlit se modlitbu Páně a Vyznání víry. O slavnosti Všech svatých v úterý 1. listopadu bude mše svatá v 17.30 hodin v kostele v Hejčíně. V tento den bude možné si v kostele po bohoslužbě vytáhnout jméno světce jako průvodce na následující rok. V neděli 6. listopadu při mši svaté v 10 hodin bude v hejčínském kostele společné udílení svátosti pomazání nemocných. Týž den bude společně udílena tato svátost také ve farnosti Horka nad Moravou při mši svaté v 8.20 hodin a v Křelově při mši svaté v 9 hodin. VÝUKA NÁBOŽENSTVÍ VE ŠKOLNÍM ROCE 2016/2017 ORGANIZOVANÁ FARNOSTÍ OLOMOUC-HEJČÍN: Hejčínský kostel, místnost nad sakristií: 1. a 2. třída – čtvrtek od 15 hodin, učí Marcela Koupilová; 3. a 4. třída – čtvrtek od 16 hodin, učí Marcela Koupilová • u sester voršilek doma (Jaromírova 21, Olomouc): 6. třída – čtvrtek od 15.30 hodin, učí s. Růžena • ZŠ Helsinská: pondělí od 15 hodin, učí Dagmar Hubičková • ZŠ Horka nad Moravou: 1.–3. třída 15
(příprava na první sv. přijímání) – středa od 13.30 hodin, učí P. Marian; 4.–5. třída – úterý od 15.45 hodin, učí s. Alžběta • Gymnázium Hejčín: výuka náboženství je letos ohrožena pro nedostatečný počet zájemců. Prosíme studenty o přehodnocení svého nepřihlášení, aby se co nejdříve přihlásili u Jaroslava France (
[email protected]). Modlitby matek jsou v Křelově každé pondělí ve 20.30 hodin – 1x za 14 dnů na křelovské faře a 1x střídavě po rodinách. V kostele sv. Jiljí v Křelově jsou první a třetí neděli v měsíci ve 20.30 hodin modlitby otců. *** Z Centra pro rodinný život Arcibiskupství olomouckého: Zveme všechny na pravidelnou pouť za víru v našich rodinách, která se uskuteční v neděli 9. října. Pouť povede od katedrály sv. Václava v Olomouci do baziliky Navštívení Panny Marie na Svatém Kopečku u Olomouce. Cesta je dlouhá cca 8 km a jde zhruba o 2 hodiny chůze. Podle svých fyzických sil a možností se můžete k pouti přidat: ve 12.45–13.00 hodin (sraz) před katedrálou sv. Václava nebo asi ve 14.30 hodin pod kopcem v Samotiškách (zde je také možné nastoupit na autobus a vyvézt se nahoru) nebo v 15.00 hodin na mši svaté v bazilice na Svatém Kopečku. V letošním Svatém roce milosrdenství pouť vždy zahajujeme (ve 13.00 hodin) projitím Svaté brány milosrdenství s možností získání plnomocných odpustků. Bližší informace najdete na www.rodinnyzivot.cz. Kontaktní osoba: Marcela Řezníčková, tel. 587 405 251, e-mail:
[email protected]. Zpravodaj farnosti sv. Cyrila a Metoděje v Olomouci-Hejčíně. Adresa redakce: Římskokatolická farnost, Cyrilometodějské nám. 1, 779 00 Olomouc 9, tel.: 585 425 025, mobil: 775 970 461, e-mail:
[email protected], internet: www.farnost-olomouc-hejcin.cz. Redakční rada: Daniel Dehner, Jaroslav Franc, Ondřej Koupil, Jaroslava Krejčí, P. Marian Masařík, Jiří Popelka. Tisk Matice cyrilometodějská s. r. o., Olomouc 2016. Příští číslo: 6. listopadu 2016.
16
