Hejčínské OKO
Zpravodaj farnosti sv. Cyrila a Metoděje v Olomouci-Hejčíně
ČERVENEC – SRPEN 2016
Hejčínská farnost slavila 5. června udílení svátosti biřmování (fotografie na str. 15)
ÚVODNÍ
SLOVO
Číslo Hejčínského oka, které držíte v ruce, je výrazně silnější než obvykle. To proto, aby nám vydrželo na dva měsíce. Mnozí si velmi rádi prohlédnou fotky z národní poutě do Krakova-Lagiewnik, Noci kostelů, biřmování a především z farního guláše. Najdete zde článek o životě arcibiskupa Leopolda Prečana, jehož 150. výročí narození si letos připomínáme. Dále si můžete přečíst o sv. Marii Magdaléně de’ Pazzi (neplést se sv. Marií Magdalénou, která má svátek 22. července!), italské karmelitce, která se narodila před 450 lety, a o možnosti získat plnomocné odpustky při návštěvě hejčínského kostela. Také se dozvíte o plánovaných změnách v komunitě sester voršilek i bratří karmelitánů. A pro všechny bude jistě zajímavá i krátká reflexe ze vzácné návštěvy v Křelově… Zahájení pokračování výmalby kostela se přesouvá na začátek srpna. Po zkušenostech z minulých let bude potřeba uklízet kostel před každou nedělí. Zpravidla se bude uklízet v sobotu odpoledne v 17 hodin. Čas se ale může měnit. Sledujte proto nedělní ohlášky v kostele nebo na webu farnosti. Moc prosím, přijďte pomoci s úklidem kostela – bez toho nebude možné v neděli v čistém prostředí slavit mši svatou. Nezapomeňte během dovolených na Pána. Teoreticky bychom měli mít více času na modlitbu, než když chodíme do práce. Doporučuji před cestou na dovolenou u nás nebo v zahraničí zjistit si dopředu nejen místa a časy nedělních katolických bohoslužeb, ale také kde v blízkosti se nachází Svatá brána milosrdenství a navštívit ji. „Bratr internet“ určitě pomůže. Přeji vám požehnané léto!
P. Marian 2
SVATÝ
ROK MILOSRDENSTVÍ
BULA MISERICORDIAE VULTUS (TVÁŘ MILOSRDENSTVÍ), KTEROU PAPEŽ FRANTIŠEK VYHLÁSIL MIMOŘÁDNÝ SVATÝ ROK MILOSRDENSTVÍ (8) 20. Nebude neužitečné poukázat v tomto kontextu na vztah mezi spravedlností a milosrdenstvím. Nejsou to dva odporující si aspekty, ale dvě dimenze jediné skutečnosti, která se postupně rozvíjí až k dosažení svého vrcholu v plnosti lásky. Spravedlnost je zásadní pojem pro občanskou společnost, jímž se obvykle odkazuje na právní řád, jehož prostřednictvím se uplatňuje zákon. Spravedlností se také rozumí, že každému má být dáno to, co mu náleží. V Bibli se častokrát zmiňuje božská spravedlnost a Bůh jako soudce. Ta se obvykle chápe jako celistvé dodržování Zákona a jednání každého dobrého Izraelity jako odpovídající přikázáním, která dal Bůh. Tato vize nicméně nejednou vedla k upadnutí do legalismu, zastírala původní význam a zatemňovala hluboký smysl spravedlnosti. Pro překonání legalistické mentality je třeba zmínit, že v Písmu svatém je spravedlnost v podstatě chápána jako důvěrné sebeodevzdání Boží vůli. Ježíš mluví častěji o důležitosti víry než o dodržování Zákona. V tomto smyslu je třeba chápat jeho slova řečená farizeům, kteří mu odporovali, když se nacházel u stolu spolu 3
s Matoušem a dalšími celníky a hříšníky: „Jděte a naučte se, co znamená: »Milosrdenství chci, a ne oběť.« Nepřišel jsem totiž povolat spravedlivé, ale hříšníky.“ (Mt 9,13) Oproti pojetí spravedlnosti jakožto pouhého dodržování Zákona, který soudí a dělí lidi na spravedlivé a hříšníky, Ježíš ukazuje velký dar milosrdenství, jež hledá hříšníky, aby jim nabídlo odpuštění a spásu. Potom je zřejmé, proč kvůli této tak osvobozující vizi, jež je zdrojem obnovy, byl Ježíš odmítnut jak farizeji, tak i učiteli Zákona. Oni kvůli věrnosti Zákonu kladli na bedra druhých jenom břemena, čímž mařili Otcovo milosrdenství. Poukázání na dodržování Zákona nemůže být na překážku pozornosti k potřebám týkajícím se lidské důstojnosti. Zmínka, kterou se Ježíš odvolává na text proroka Ozeáše – „chci lásku, a ne oběť“ (6,6) ‒ je zde velice významná. Ježíš prohlašuje, že od nynějška má být pravidlem života jeho učedníků primát milosrdenství, jak dosvědčuje On sám, když stoluje s hříšníky. Milosrdenství se projevuje jako zásadní dimenze Ježíšova poslání. Je opravdovou výzvou pro jeho partnery v rozhovoru, kteří lpěli na formálním respektování Zákona. Ježíš jde však za Zákon; jeho otevřenost vůči těm, které Zákon považoval za hříšníky, dává pochopit, kam až sahá jeho milosrdenství. Také apoštol Pavel šel podobnou cestou. Dříve než cestou do Damašku potkal Krista, byl jeho život zaměřen na spravedlnost spočívající v zachovávání Zákona (srov. Flp 3,6). Obrácení ke Kristu vedlo k obratu v jeho vidění až do té míry, že v listu Galaťanům prohlašuje: „Víme, že člověk je uznán za spravedlivého jen tehdy, když uvěří v Ježíše Krista, a ne když dělá skutky, jak je nařizuje Zákon.“ (Gal 2,16) Jeho pojetí spravedlnosti se radikálně mění. Pavel nyní klade na první místo víru, a nikoli Zákon. Spásy se nedosahuje dodržováním Zákona, nýbrž vírou v Ježíše Krista, který svojí smrtí a zmrtvýchvstáním přináší spásu spolu s milosrdenstvím, které ospravedlňuje. Boží spravedlnost se teď stává osvobozením pro utiskované z otroctví hříchu a všech jeho důsledků. Spravedlností Boha je jeho odpuštění (srov. Žl 51,11–16). 4
SVĚTEC
MĚSÍCE
Sv. Marie Magdaléna de’ Pazzi (1566–1607) Rodina deʼ Pazzi byla jednou z nejstarších a nejvýznamnějších ve Florencii. Právě v ní přišlo 2. dubna 1566 na svět druhé Mariino a Kamilovo dítě – Kateřina, kterou svět bude později znát pod řeholním jménem Marie Magdaléna deʼ Pazzi. Péče rodičů o hluboce náboženskou výchovu dětí nalezla v srdci malé Kateřiny neobvykle úrodnou půdu. Od nejútlejšího věku můžeme u ní pozorovat jisté tendence, které se později rozvinou v řeholním životě: láska k liturgii, zvláště k Eucharistii a fascinace pravdou o Nejsvětější Trojici. Výjimečná je náboženská citlivost dívenky, pobíhající neustále okolo své matky, která nedávno přijala svaté přijímání: „Mami, ty voníš Ježíšem!“ Se zatajeným dechem také naslouchá náboženským rozhovorům v rodině. Ve věku dvanácti let prožije svou první extázi, když rozjímá nad Vyznáním víry sv. Atanáše, ve kterém významné místo zaujímá pravda o Nejsvětější Trojici. Slovo „rozjímání“ se zde neobjevilo omylem: Poučená svým zpovědníkem, jezuitou, začala Kateřina praktikovat rozjímavou modlitbu ve věku 9 let. V následujícím roce přijala první svaté přijímání a o několik měsíců později složila slib panenství. Podmínka, kterou dala Kateřina maltézským sestrám, i když je v dnešní době neobvyklá, nás nemusí překvapovat: Když měla nastoupit do jejich dívčí soukromé školy, prosila, aby jí bylo umožněno přijímat Eucharistii alespoň ve všechny sváteční dny. Pobyt v této škole stejně trval jen jeden rok: Rodina vzala Kateřinu domů, protože si svým přísným umrtvováním nadměrně oslabila svůj mladý organismus. Návrat domů však neznamenal vstup do světa zábavy a rozptýlení: V jejím mladém srdci se brzo zrodilo řeholní povolání. Před šestnáctiletou Kateřinou vyvstává problém výběru řeholního společenství: Má si zvolit 5
maltézské sestry, které znala tak dobře, nebo klarisky, které žijí v tak radikální chudobě? Nakonec se obrací na karmelitky z kláštera Panny Marie Andělské. Jejich horlivost byla všeobecně známá; ale rozhodujícím faktorem výběru byl fakt, že sestry měly v té době výjimečné privilegium každodenního přijímání Eucharistie. Láska k Eucharistii tedy přivedla mladou Kateřinu k branám Karmelu. Bylo to v roce 1582. Dne 4. října toho roku ve španělském městě Alba de Tomes odešla k Pánu sv. Terezie od Ježíše. O šest týdnů později ve Florencii překročila práh klauzury Kateřina deʼ Pazzi. Dnes můžeme jen těžko říci, zda se Kateřina, nebo spíše od této chvíle sestra Marie Magdaléna, něco doslechla o tereziánské reformě. Tereziina a Magdalénina zkušenost z počátků a pozdějších let řeholního života byla různá. Marie Magdaléna byla s životním stylem florentského Karmelu spokojena. Klášter byl postaven mimo centrum, na druhé straně řeky Arno. Nebyl tak často navštěvován různými hosty jako Karmel ve španělské Avile… a jako mnoho jiných florentských klášterů. Úřady převorky a novicmistrové zastávaly moudré a zralé řeholnice, jako například sr. Evangelista del Giocondo (příbuzná známé Giocondy, která byla zvěčněná Leonardem da Vinci), a zpovědníky byli kněží velkého ducha a jasného rozumu. Také celá komunita se vyznačovala příkladným životem. V pozdějších výpovědích sr. Marie Magdalény nalezneme mnoho důkazů, proč si zamilovala řeholní život, Karmel a florentský klášter. Své novicky bude později poučovat takto: „Mít drahocenný klenot, a přitom nepoznat jeho hodnotu, je k ničemu; stejně tak vám málo pomůže být řeholnicí, když nepoznáte dobro a hodnotu vašeho stavu, protože když ho neznáte, nezamilujete si ho. Kdyby chudák bydlel v královském domě, pomyslete na to, s jakou pílí by vykonával veškerou práci, i když by byla malá a nepatrná, a považoval by se za šťastného, že ji může vykonat. Tak i vy, když jste v klášteře, který je domem Božím, musíte usilovně a s oddaností vykonávat všechny práce, a přitom myslet na to, že je to dílo Boží.“ 6
Mohlo by tak ještě něco mladé novicce chybět? Může to znít jako paradox, ale na Karmelu mohla pociťovat nedostatek času na… rozjímavou modlitbu. Když byla před obláčkou dotazována, jestli kvůli tomu nebude trpět, odpověděla slovy, která svědčí o její velké duchovní zralosti: „Myslím, že všechny činnosti, které se v řádu vykonávají, jsou neustálou modlitbou, protože jsou všechny vykonávané z poslušnosti.“ Opravdu, zatímco na dívčí škole u maltézských sester se Kateřina modlila nejméně dvě hodiny denně a někdy dokonce více než čtyři hodiny, v tehdejším denním řádu florentského Karmelu bylo modlitbě určeno na ranní rozjímání 20–30 minut a večer 15 minut, které se mohlo rozšířit o prodloužené díkůčinění po svatém přijímání. Meditace byla v této době úzce svázaná s liturgií, vyplývala z ní a znamenala její prodloužení – po ranních chválách nebo po kompletáři. (Teprve v roce 1598 bude na naléhání zpovědníka meditace oddělená od liturgie jako soukromé cvičení.) V této atmosféře se u sr. Marie Magdalény prohlubuje láska k liturgii, vštěpovaná v rodném domě. Jednou řekne novickám: „Chvála Boha v chóru má tak velkou hodnotu, že sami blažení Duchové, tak čistí, se jí odváží vykonávat jen s bázní a chvěním. S oč větší úctou tedy musíme stát před Boží tváří my, tak nehodná stvoření. Ve srovnání se slavením Božského oficia v chóru má jakákoli meditace nebo jiná modlitba před Bohem jen malou zásluhu.“ Jak blízká je tu sr. Marie Magdaléna naší pokoncilní době a současnému docenění liturgie – také breviáře, který byl v uplynulých staletích zcela nedoceněný! Ale vraťme se do doby, kdy florentská novicka očekávala s netrpělivostí své zásnuby se svým Ženichem. Její žádost o urychlení dne skládání profese se tenkrát setkala s odmítnutím… Náhlé vážné onemocnění plic, s horečkou a s neobvykle dlouhými a silnými záchvaty kašle, vyčerpalo v krátké době síly mladého organismu, takže bezradní lékaři neviděli žádnou naději a představení souhlasili se skládáním profese, aby udělali sr. Marii Magdaléně radost a mohla umřít jako Kristova nevěsta. Místo smrti se ale mladé karmelitce dostalo zvláštního projevu 7
Božího života: Od této chvíle denně po 40 dní po svatém přijímání ustupovaly projevy nemoci na 2–3 hodiny a tvář nemocné získávala neobvyklou krásu. Takto začalo v životě svaté karmelitky první (po několika sporadických mystických zážitcích prožitých v minulosti) delší období extází. V následujících letech budou extáze tak dlouhé a početné, že otec Herman od Nejsvětější svátosti o svaté řekne, že „větší dobu pozemské pouti strávila… mimo zemi“. Marie Magdaléna bude v době extází zůstávat nehybná nebo naopak: Bude tančit, dělat různá gesta, běhat, a – co je pro nás nejdůležitější – bude mluvit o tom, co vidí a slyší, bude vést rozhovor s Bohem Otcem, s Kristem a s Marií, a někdy se obrátí na spolusestry. Tato prostá klauzurovaná karmelitka bude v extázi mluvit bez jakékoliv teologické přípravy o nejtěžších teologických problémech s takovou hloubkou a svěžestí, že to překvapuje i dnešní čtenáře. Mystické projevy sv. Marie Magdalény deʼ Pazzi nejsou jen vize a nadpřirozený dar chápání Božích pravd, ale také neviditelná stigmata, mystické zásnuby s Kristem a mnoho dalších milostí. A zároveň… je to obyčejný život pokorné karmelitky, život práce, modlitby, velmi přísného umrtvování, které někdy může dnešního čtenáře až šokovat. Svatí jsou však dětmi své doby, a v době Marie Magdalény byly takové skutky pokání v klášterech něčím zcela normálním. Vrcholným bodem v historii mystických darů sv. Marie Magdalény je tzv. „týden Ducha Svatého“ (rok 1585), „ve kterém setrvávala v extázi ve dne v noci, kromě 2 hodin, které jí byly uděleny, aby recitovala oficium a trochu se posílila jídlem a krátkým odpočinkem.“ V tomto týdnu každý den okolo 15. hodiny dostávala v různé formě dar Ducha Svatého. Magdaléna však věděla, že hned po radostné době na „hoře Tábor“ ji čeká pětileté období těžkého utrpení, které nazve „v jámě lvové“. Ačkoli se u ní budou extáze objevovat i tehdy, nebudou pramenem duchovní útěchy. Začnou bolestné roky zkoušek (při nichž dokonce měla pokušení odejít z kláštera nebo spáchat sebevraždu), duchovního utrpení a vyprahlosti, a také fyzického 8
utrpení, které bude způsobené náhlými nevysvětlitelnými nemocemi. Ale Magdaléna ví, že Ježíš ji neopustil. Sám jí na začátku těchto bolestných zkoušek řekl, že s ní zachází jako matka, která krmí své dítě z vlastních prsou mlékem; a když je později od prsou odstaví, neznamená to, že by přestalo být jejím dítětem a že je už nemiluje; právě naopak, dítě nyní už může jednat samostatně! A tak bude Magdaléna po roce těžkých zkoušek pozvána k činnosti: Bůh ji oznámí, že ji vyzývá k dílu obnovy církve, a zvláště řeholního života. Jak správně vyjádřil F. Vallainc: Tato úloha, „která by mohla vyděsit zralého člověka, měla dopadnout na ramena mladé (dvacetileté) řeholnice, téměř negramotné a zbavené všeho, která dokonce nemohla – z důvodu klauzury – vyjít z kláštera, aby mohla šířit svěřené poselství.“ Jakým způsobem tedy Marie Magdaléna předá Boží výzvu? Stejným způsobem, kterým o několik století dříve ovlivnila budoucnost církve jiná dcera toskánské země – sv. Kateřina Sienská: prostřednictvím dopisů. Magdaléna v extázích diktuje 12 dopisů – papeži, kardinálům a představeným několika klášterů různých řádů, mužských i ženských. V dopise papeži Sixtu V. je vyjádřen jasný důraz na potřebu spolupráce na díle obnovy se všemi stavy církve. Ti, kteří chtějí mít účast na obnově, jsou povinní vyznačovat se pěti vlastnostmi: papežové a biskupové – chudobou, řeholníci – láskou, řeholnice – čistotou, diecézní kněží – trpělivostí a laici – vytrvalostí. Skromná karmelitka, „neužitečná služebnice Pravdy staré i nové“, neváhá papeži přikázat program, jak má postupovat: utíkat před poctami, zmírnit tvrdost vyměřování spravedlnosti, dělit se o majetek, chránit se nepotismu… Reforma se má začít 9
od vnitřní proměny každého křesťana, počínaje tím, kdo vede Petrovu loď. Podobné výzvy nalézáme i v dopisech kardinálům římské kurie: Je nezbytné, aby se „oprostili od veškerých pozemských výhod a lidských ohledů… a aby následovali Kristova náměstka“. Bohužel nevíme, jestli tento dopis mohli číst všichni kardinálové a jaký účinek to vzbudilo. Víme však, že dva dopisy psané florentskému kardinálovi Alessandru de’ Medici se z neznámých důvodů nedostaly k adresátovi, a tak ve třetím dopise musí Marie Magdaléna „zopakovat již podané zprávy, ačkoli zůstaly Vaší Eminenci neznámé“. V dopisech se na něj obrací s prosbou, aby ji navštívil v klášteře a ona mu mohla bezprostředně sdělit Boží výzvy. Krátce nato přijel kardinál Alessandro de’ Medici do kláštera při příležitosti volby nové představené. Navzdory různým překážkám se Marii Magdaléně podařilo setkat se s ním a v extázi mu sdělila Boží vůli, aby se účastnil obnovy církve, a zvláště zasvěcených osob. Neobyčejná řeholnice musela udělat na kardinála velký dojem, protože v jejích slovech potvrdil výrazné působení Ducha Svatého. S velkým překvapením musel přijmout proroctví, že se stane papežem, ale jen na krátký čas (a skutečně, umřel po 26 dnech svého pontifikátu). Kardinál přislíbil podílet se na díle obnovy církve, ale i přes svou upřímnou ochotu se ukázal jako člověk slabý a neschopný překonat mnohé těžkosti. Všechny ostatní dopisy o obnově církve byly adresovány zasvěceným osobám, protože Marie Magdaléna viděla počátek díla obnovy v klášterech. Velké naděje vkládala do řeholí jezuitů, dominikánů a paulánů. Tři dopisy byly adresovány klauzurním mniškám – dva sv. Kateřině Ricci a jeden Veronice z Kortony. Pro krásné metafory a přirovnání to jsou skutečné literární perly. Marie Magdaléna píše, že řeholnice jsou povinné být „jako lvi podpírající trůn Šalamouna, čili svatou církev, kde přebývá Kristus“. Jsou též povinné dbát o to, aby měly opravdové vlastnosti lvů: velkou 10
víru, velkou sílu a hlas tak mocný, že bude téměř nesnesitelný. Ať jsou jako holubice z Noemovy archy, které vylétají, aby posoudily, zda už ustala potopa. A jestli nepřestala, je třeba létat až do konce a vracet se s dušemi obrácených lidí. Když píše sestře Kateřině, hraje si se slovy: Caterinu přirovnává k catena (což je řetěz), a vyzývá adresátku, aby řetězem spojila všechna stvoření a zvláště osoby zasvěcené, a aby se tento řetěz stal ozdobou Nevěsty – církve. Když se dnes, z perspektivy více než třech století, díváme na úsilí sv. Marie Magdalény deʼ Pazzi o reformu církve, může nám připadat, že nepřineslo ovoce. Skutečně, když se podíváme celkově, Boží výzva, adresovaná skrze naši svatou, v plné míře uskutečněná nebyla. Je ale možné mluvit o úplném neúspěchu? Nevíme přece, kolik kardinálů, kněží a řeholnic, kteří četli ohnivá slova florentské karmelitky, se rozhodlo pro uskutečnění tichého díla osobního obrácení. To nevíme a jistě se to na tomto světě nikdy ani nedovíme: Je to tajemství lidského svědomí, tajemství působení svatých, kteří „infikují“ jiné svou láskou k církvi. Těchto 12 dopisů není přece jediným projevem její ohromné lásky a starosti o Kristův ovčinec. Marie Magdaléna například často připomínala svým novickám, že jednou z příčin, proč je Bůh povolal do řehole, je, aby pomáhaly svaté církvi. Ona sama, jak shodně potvrzují sestry v kanonizačním procesu, se neustále modlila za církev, za církev konala různá umrtvování, a dokonce byla ochotná opustit svůj milovaný florentský klášter, aby se podílela na zakládání v dalekých misionářských krajinách. Kněze, a zvláště papeže, nazývala podle vzoru Kateřiny Sienské „Kristem na zemi“. V extázi viděla církev jako krásnou nevěstu, ozdobenou drahými šperky, s nádhernou korunou na hlavě – ale jsou tu i lidé, kteří touží po tom, aby jí šperky strhli – to jsou heretici a zlí křesťané: každý, kdo chtěl svým způsobem pošpinit tvář církve. Láska k církvi se u Marie Magdalény pojila s vroucí láskou k řeholnímu životu. Tvrdila, že řeholníci se na dobrech svaté 11
Matky církve účastní zvláštním a hlubším způsobem. Známý je také její obraz dvou cest: Jedna je široká, ale klikatá a delší – to je cesta laiků ve světě; druhá je naopak úzká a strmá, ale právě tato vede k cíli rychleji – a to je cesta zasvěceného života. O kolik je toto přirovnání našemu pokoncilnímu myšlení bližší než to, které prezentoval jeden z tehdejších řeholních kazatelů: „Klášter, to je nebeský Jeruzalém, zatímco svět je Babylon!“ Marie Magdaléna miluje svou cestu zasvěceného života, je si ale zároveň vědoma toho, že k Bohu vedou také jiné cesty. Zdá se, že její slova často předbíhají svou dobu a vyznačují se velkou „duchovní pružností“. Brání se (i celé své okolí) před zkostnatělým setrváváním ve starých vzorcích. O sestrách, které nechtějí žádné změny, říká: „Mnoho sester se vymlouvá a říká: »Což ty, které žily na stejném místě před námi, nejsou teď v nebeské slávě? Ony přece také konaly to samé, a my si teď myslíme, že jednaly zle.« – Je však možné jim odpovědět, že jestli tak jednaly, nekonaly to, co chce Bůh teď: Tehdy byla jiná doba a teď je také jiná. (…) V každé době je třeba dělat to, co je správné a co od nás Bůh očekává.“ Během jedné z extází Marie Magdaléna uvidí svůj milovaný karmelitánský řád jako krásný sloup, jehož hvězdou je Maria. Je to Maria, která zahaluje Karmel svým pláštěm a vede každou karmelitku tak, aby bylo možné i o ní říci: „sancta et immaculata virginitas“ (svatá a neposkvrněná panna). Podívejme se ale na další osudy sv. Marie Magdalény. V roce 1590 pro ni skončilo těžké období „v jámě lvové“. O pět let později má naše svatá hrdinské přání: Vyprošuje si od Krista „nahé utrpení“ – takové, jaké zakoušel On na kříži. Následující roky však plynou bez jakýchkoli větších bolestných zkušeností. Sestra Marie Magdaléna sdílí své zkušenosti s mladšími sestrami a v roce 1598 se stane novicmistrovou. Horlivé novicky sepíší mnoho jejích cenných úvah, které se díky tomu zachovají až do dnešní doby. Dne 24. července 1604 Marie Magdaléna prožije poslední extázi. Od této doby se začne 12
naplňovat její prosba o „nahé utrpení“: Všechny nadpřirozené mystické projevy ustanou a navíc jakoby pozbývá i přirozených schopností obrazné představivosti o rozjímaných pravdách. Světice pomalu vchází do tříletého období velkého fyzického i duchovního utrpení. Tuberkulóza ji napadne kosti, a to jí způsobí tak silné bolesti hlavy a zubů, že i nejmenší hluk bude prožívat jako muka. Dne 25. května 1607 začíná její několikahodinová agónie. Když zpovědník sester slouží mši svatou, sr. Marie Magdaléna vnímá, že nadešla její poslední chvíle. Kněz, informovaný o jejím stavu, jí dává podivuhodné doporučení: Ona, která byla vždy tak poslušná, má čekat do konce mše svaté! Má pozdržet vlastní smrt! Jak Magdaléna na tento příkaz reaguje? Odpoví jen svými posledními slovy: „Benedictus Deus!“ Ke svému Božskému Ženichovi odejde až za hodinu a půl po odchodu zpovědníka. Ve chvíli její smrti sestry recitovaly Atanášovo Vyznání víry – stejné jako to, které ji v dětství uvedlo do první mimořádné Boží přítomnosti. Když byly v roce 1608 ostatky sv. Marie Magdalény přeneseny do klauzury, po otevření rakve se ukázalo, že tělo se zachovalo neporušené a pružné. Jedině hábit byl mokrý, protože hrob se nacházel na vlhkém místě. I dnes je možné vidět tělo sv. Marie Magdalény deʼ Pazzi v kapli florentského Karmelu. Kanonizována byla v roce 1669. Je pouze škoda, že poselství jejich mystických zkušeností, které patří k nejzajímavějším a nejbohatším v historii církve, je stále tak málo známé… Danuta Piekarz Zdroj: http://bosekarmelitky.cz/sv-m-magdalena-de-pazzi/ sv-marie-magdalena-de-pazzi/ Otištěno s laskavým svolením krakovské provincie bosých karmelitánů. 13
JUBILEJNÍ
ROK SV.
MARIE MAGDALÉNY
DE’
PAZZI
PODMÍNKY PRO ZÍSKÁNÍ PLNOMOCNÝCH ODPUSTKŮ V RÁMCI JUBILEJNÍHO ROKU 450. VÝROČÍ NAROZENÍ SVATÉ MARIE MAGDALÉNY DE’ PAZZI (2. dubna 2016 – 25. května 2017) Pro získání plnomocného odpustku je nutné, kromě vyloučení sebemenšího zalíbení v hříchu, a to i v lehkém, splnit tři podmínky: 1. přijmout svátost smíření, 2. přijmout svaté přijímání, 3. pomodlit se na úmysl Svatého otce. Tyto tři podmínky k získání plnomocného odpustku lze vykonat řadu dní předtím nebo potom, kdy je vykonán předepsaný skutek k získání odpustku, nicméně je vhodné, aby svaté přijímání a modlitba na úmysl papeže byly vykonány v tentýž den. Dále je potřeba „na způsob pouti“ navštívit kostel nebo kapli: V pražské arcidiecézi – kostel sv. Havla na Starém Městě Pražském, farní kostel sv. Fabiána a Šebestiána v Praze-Liboci, kaple konventu karmelitánů v Praze-Liboci. V olomoucké arcidiecézi – farní kostel sv. Cyrila a Metoděje v Olomouci-Hejčíně, kaple Panny Marie při farním kostele sv. Cyrila a Metoděje v Olomouci-Hejčíně, farní kostel Narození Panny Marie ve Štípě, kaple sv. Eliáše v klášteře sester karmelitek Institutu Naší Paní z Karmelu ve Štípě. V brněnské diecézi – farní a poutní kostel Panny Marie Karmelské v Kostelním Vydří, kaple sv. Eliáše v klášteře karmelitánů v Kostelním Vydří. V uvedených kostelech a kaplích je pak podmínkou pomodlit se: Za věrnost křesťanskému povolání, za vyprošení kněž14
ských a řeholních povolání a za obranu rodiny: Otče náš • Vyznání víry • Panno Maria Karmelská, oroduj za nás! • Svatá Marie Magdaleno de’ Pazzi, oroduj za nás! Nemocní a ti, kdo nemohou zmíněné kostely a kaple navštívit, mohou plnomocné odpustky v kterýkoliv den jubilejního roku získat také, pokud splní výše uvedené podmínky a modlitby a místo návštěvy kostela nebo kaple vykonají duchovní pouť touhou srdce do stanoveného kostela či kaple, kde je svatá Marie Magdalena de’ Pazzi veřejně uctívána, a s důvěrou obětují milosrdnému Bohu bolesti a strádání svého života. Odpustek je odpuštění časného trestu před Bohem za hříchy, které byly již odpuštěny co do viny. Odpustek je schopen získat ten, kdo byl pokřtěn a je ve stavu milosti alespoň na konci předepsaných úkonů.
UDÍLENÍ
SVÁTOSTI BIŘMOVÁNÍ V
HEJČÍNĚ
V neděli 5. června slavila hejčínská farnost udílení svátosti biřmování. Udělovatelem této svátosti byl olomoucký pomocný biskup Mons. Josef Hrdlička. Vracíme se k této události prostřednictvím fotografií Filipa Kotka.
15
16
17
18
NOC
KOSTELŮ V
HORCE
NAD
MORAVOU
Letos se horecká farnost připojila k akci Noc kostelů podruhé. Všichni očekávali, zda se zopakuje úspěch loňského, premiérového, ročníku. Návštěvníci se měli na co těšit: Po úvodním slovu Víta Andrleho, hlavního organizátora, se chrámovým prostorem rozezněl varhanní koncert Vladimíry Fialové a Lenky Adamcové. Nechyběla ani hymna Svatého roku milosrdenství, kterou si s radostí zazpívali všichni, kdo objevili v lavicích noty. Po koncertě bylo možné prohlédnout si kostel či vystoupit na věž. Odvážlivci, kteří vyšli až nahoru, byli odměněni krásným výhledem na Horku i blízké okolí a jistě je ohromily i kostelní zvony, jež měli těsně nad svými hlavami. Dále si mohli příchozí vyslechnout pásmo písní, které přednesl Jan Dvorský, zhlédnout dokument o páteru M. Kuffovi nebo se na chvíli ztišit před svatostánkem či pohovořit si s otcem Marianem. Nezapomnělo se také 19
na děti, pro které byla připravena pátrací akce, při níž měly objevit předměty, jejichž fotky dostaly na herním plánku. Dodejme, že starší děti se docela zapotily, neboť pro ně byla nachystaná těžší varianta, s níž měli problémy i někteří rodiče.
Účast byla tedy hojná, dokonce se našli tací, kteří horecký kostel navštívili vůbec poprvé ve svém životě, ačkoli v Horce žijí už pěknou řádku let. I proto jsme za tuto akci rádi, vždyť Bůh může oslovit každého a třeba k tomu přispěje právě návštěva jeho příbytku. Děkujeme všem, kteří při Noci kostelů v kostele sv. Mikuláše v Horce pomáhali s organizací, podíleli se na programu, nebo „jen“ přišli. Jaroslava Krejčí 20
NÁRODNÍ
POUŤ DO
K RAKOVA
Podobně jako dalších asi šest tisíc poutníků jsem se rozhodla i já vydat se na pouť do Krakova-Lagiewnik, zastavit se v poněkud uspěchaném životě a zaměřit svou pozornost na tajemství Božího milosrdenství. Přiznám se, že jsem měla trochu obavu z „masovosti“, když se jednalo o pouť národní. Ale řekla jsem si, že starosti nechám Duchu Svatému, a musím říct, že to bylo dobře. Dva autobusy z Olomouce pod vedením otce Hanáčka dorazily na místo právě tak akorát, abychom se zorientovali, občerstvili, prošli areál svatyně Božího milosrdenství, připravili se na mši svatou a našli místo v bazilice. Případně nenašli, ale venkovní reproduktory naštěstí fungovaly a byli jsme na čerstvém vzduchu (koneckonců to byla také pouť Rádia Proglas). Odpolední program nabízel více možností (adoraci, koncert, přednášku), my s Dášou a Wandou jsme se vydaly na vlastní minipouť
Brána milosrdenství chrámu Božího milosrdenství 21
přes údolí na protější kopec, kde se buduje centrum Jana Pavla II. „Nebojte se!“ i s jeho svatyní. Doslova nás ohromila sluncem ozářená mozaiková výzdoba od Marka Ivana Rupnika. Národní pouť byla zakončená společnou česko-polskou modlitbou korunky k Božímu milosrdenství a závěrečnou zdravicí kardinála Dziwisze. S měsíčním odstupem mi zůstává z národní pouti pocit sounáležitosti, pokoje, radosti, ohleduplnosti, nadšení. Vědomí, že Bůh JE milosrdný a že se stará o své ovečky. Že dělá divy, ať už neviditelné v našich srdcích, nebo i ty viditelné, jako třeba setkání s přáteli z druhého konce Moravy nebo s otcem Melicharem a jeho „kafétermoskou“ v pravou chvíli. Věřím, že každý našel a odnesl si potřebné a že nikdo nelitoval své účasti. A děkuji otci Marianovi, že měl odvahu „vtáhnout“ naši farnost na cestu, a také otci Hanáčkovi za celou organizaci olomouckých poutníků a zvláště za povzbuzení nálady při trošku komplikované zpáteční cestě. Tak dobře jsem si už dlouho nezazpívala... Hana Dehnerová
Brána milosrdenství chrámu sv. Jana Pavla II. 22
NÁVŠTĚVA K ŘELOVA
PO LETECH
Je sobota ráno v půli června, někdo zvoní na křelovskou faru. Kouknu z okna: „Prosííím.“ „Dobrý den, prosím Vás, mohli bychom se podívat na chvíli do kostela?“ povídá vesele starší pán. Koukám, že s pánem je tu celá sešlost. „Jasně, že jo!“ volám. „My jsme ten kostel tehdy pomáhali stavět,“ vysvětluje pán. Letím dolů s klíči od kostela a jdu k hlavnímu vchodu. „Dobrý den, dobrý den, dobrý den,“ – a ze všech stran slyším odpovědi ze sympatických tváří. Odemykám náš kostelík a lidé se nahrnou dovnitř a koukají na všechny strany. Zjišťuji, že v kropence není voda, a tak honem letím ke křtitelnici. Zakrývám tak i mírnou nervozitu. Jakpak se jim bude náš kostelík líbit? Nebudou zklamaní? Osobně najednou vidím nedostatky snad všude, kam se podívám… Čekám, co bude. K mému překvapení si všichni kleknou do lavic a začnou se modlit růženec – „Ježíš, který ustanovil Eucharistii“. Na závěr se pomodlíme za P. Studeného, za všechny, kteří o kostel pečovali a pečují. Pak se zvednou a děkují, a že zase půjdou. „Nějak to tady praská,“ povídá při odchodu se starostlivým pohledem na pukliny ve stropě jeden pán. „Špatně jsme to postavili,“ povídá stejně starostlivě druhý. „Měli byste to spravit!“ povídá mi další. „Ale prosím vás, kde by se na to vzaly peníze, při těch počtech lidí, kteří do kostela jdou,“ vloží se do toho energicky paní. „Důležité je, že je tu Pán Ježíš ve svatostánku.“ Ten kámen, který mi spadl ze srdce, naštěstí nikdo neslyšel. „Ano, je moc dobře, že tu ten kostel je,“ povídám a myslím na moře lásky ve svatostánku. 23
A všichni myslí na to moře a přikyvují. „A prosím vás, mohu vás vyfotit?“ povídám najednou do toho ticha. Fotím si ty lidi, co tu hned po sametovce celý rok zdarma pracovali. Je převeselá nálada. „Stavte se u nás v Drnovicích u Valašských Klobouk!“ povídají mi ještě na rozloučenou. „Díky, díky, díky.“ Koukám se za nimi, jak odcházejí, a je mi to najednou tak jasné: Opravdoví stavitelé kostelů myslí na Ježíše ve svatostánku, na jeho příbytek mezi námi a na jeho oběť na oltáři. Dnes se často v církvi ozývají hlasy, které říkají: „Na co svatostánek?“, „Na co adorace?“ Argumentují tím, že přece k Bohu se mohu modlit vždy a všude. Ano, to je pravda. K Bohu se můžeme obracet na jakémkoliv místě a v jakoukoliv dobu. Nač tedy adorovat? Rozdíl v tom určitě je. Je to podobné, jako kdybych žil v době Ježíšově a někdo mi říkal: „Nač budeš chodit k tomu Nazaret24
skému? Proč ho chceš vidět na vlastní oči? Proč se s ním chceš setkat? Tobě stačí se modlit. Bůh tě slyší všude.“ Sv. Terezie od Ježíše se vnitřně smála, když slyšela druhé, že by byli rádi, kdyby mohli žít za časů, kdy Ježíš Kristus přebýval na zemi. Kladla si otázku, proč tak smýšlejí, když mají Ježíše stejně přítomného v Nejsvětější svátosti jako kdysi na zemi. Lidé z Drnovic u Valašských Klobouk odešli. Ale mnoho po nich tady v Křelově zůstalo. Díky nim žijeme, jak žijeme. A co ti, co přijdou po nás? Jak ti budou žít? Milan Šumpík
FARNÍ
GULÁŠ
SOUTĚŽ O NEJLEPŠÍ BUCHTU Jako každý rok i letos se v rámci farního guláše uskutečnila soutěž o nejlepší buchtu či koláč. Tento rok byl opravdu velmi hojný, jak do počtu soutěžících sladkých výtvorů, tak do počtu hlasujících „ochutnávačů“. A že bylo z čeho ochutnávat! Zastoupeny byly snad všechny typy dezertů – bublaniny, lehké ovocné řezy, rolády, ovocné táče, tvarohové řezy i buchty, svatební koláčky, čokoládová kolečka, bábovka, perník, domácí sušenky i zdravější koláče z celozrnné mouky či vloček. O tom, že chutnaly opravdu všechny sladké dobroty, svědčí fakt, že vše bylo snězené do posledního drobku. Nejvíce bodů v soutěži dostal neobvyklý dezert Levandulový sen paní Veroniky Vymětalové, těsně za ním se umístil skvělý Medovník od paní Josefky Skřivánkové, a opět velmi těsně následovaly lahodné Jahodové řezy od paní Petry. Šárka Peřinová, organizátorka soutěže 25
Levandulový sen 1) Připravíme piškotové těsto (jakékoliv, jež máme rádi) – nabízím tento recept: Na 1 vejce se přidává 5 dkg moučkového cukru, 5 dkg polohrubé mouky a 1 lžíce teplé (ne horké) vody – na celý plech dávám dávku z 6 vajec. Postup přípravy piškotu: Celá vejce ušleháme s moučkovým cukrem, opatrně a postupně přimícháme polohrubou mouku a nakonec po lžících zamícháme vodu. Do těsta, když už je hotové, vmícháme rozdrcené květy levandule. Dáme péct na plech na 10 minut, mezitím můžeme začít připravovat levandulovou panna cottu, která tvoří základ druhé vrstvy. 2) Nejprve v trošce mléka rozmixujeme tyčovým mixérem květy levandule. Čím víc to chci levandulové, tím víc přidávám levanduli, a mixuji do hladka. Postup přípravy levandulové panna cotty: Do kastrolu vlijeme smetanu s cukrem a mícháme do té doby, než se cukr rozpustí. Želatinu namočíme do vody, necháme okapat a přidáme do kastrolu se smetanou, necháme ji tam zcela rozpustit. Vlijeme také rozmixované květy levandule s mlékem a zamícháme. Smetana se želatinou se nesmí vařit, udržujeme asi na 80 °C. Směs nalijeme na vychladlé piškotové těsto a ihned posypeme v dlaních rozdrobenými čerstvými květy levandule. Dáme do chladu lednice. 3) Naporcujeme, a pokud máme mátu, tak ji položíme na každý kousek dezertu – jako osvěžující ozdobu. Veronika Vymětalová 26
Masíčka dosti...
Mistr Michal v akci
Nejen masem živ člověk jest... 27
Při farním guláši se s farností rozloučila sestra Magdaléna, a to „Modlitbou v tanci“:
28
Že by farní hospodský?
Oblíbená zábava...
Ozdob si svůj balonek... 29
Vzájemné poznávání...
Mňam! Zzzzmrzzlinka! 30
Komu bude přát štěstí v tombole?
A už je to tady! Vyhrává číslo...!
Taky si něco vytáhnu... 31
THDR. LEOPOLD PREČAN – 150
LET OD NAROZENÍ
(Převzato z časopisu OLDIN 3/2016) Dne 8. března letošního roku si naše arcidiecéze připomíná významné výročí neméně významného muže. Před 150 lety se totiž narodil Leopold Prečan (1866–1947), pozdější olomoucký arcibiskup, jehož episkopát pokryl větší část období první Československé republiky a z hlediska jeho trvání (více než 23 let) se od doby povýšení olomouckého biskupství na arcibiskupství (1777) řadí k těm nejdelším. V dnešním OLDINu si přiblížíme životní cestu tohoto arcibiskupa prostřednictvím základních biografických dat i některých zajímavostí, které jsou z jeho života známy. Leopold Prečan se narodil 8. 3. 1866 ve Velkém Týnci u Olomouce do rodiny místního mlynáře Tomáše Prečana. Již od mládí neměl příliš pevné zdraví. Známá je epizoda z jeho dětství, kdy v devíti letech těžce onemocněl tyfem. Kterousi noc se jeho matce zdálo, že již umírá. Vyslala proto hned posla na Svatý Kopeček s prosbou, aby tam byla odsloužena mše svatá za nemocného. Ráno se již malému Leopoldovi dařilo lépe a nakonec se úplně uzdravil. Od této události byla později odvozována velká Prečanova obliba poutního místa na Svatém Kopečku. 32
Již od dětství Prečan udržoval přátelské vztahy s Janem Šrámkem (1870–1956), pozdějším prvním předsedou Československé strany lidové, který pocházel ze sousedního Grygova a byl jen o čtyři roky mladší. Stejně jako Prečan, také Šrámek chodil na obecnou školu ve Velkém Týnci. O jejich blízkém přátelství svědčí to, že si v dospělosti tykali a starší Prečan nazýval mladšího Šrámka „Janíčkem“. Nutno předeslat, že Šrámek měl později vliv i na jmenování Prečana olomouckým arcibiskupem, o kterém jednal s představiteli římské kurie v rámci své návštěvy ve Vatikánu v roce 1923. Vraťme se však ještě do Prečanových mladších let. Po absolvování základní školní docházky byl přijat na gymnaziální studia do Olomouce. Již zde se projevoval jako velmi nadaný student. Po maturitě se rozhodl pro kněžství, a proto v roce 1885 vstoupil do kněžského semináře v Olomouci. Není bez zajímavosti, že z Prečanova ročníku v semináři se kromě něho ještě dva další bohoslovci stali později biskupy – Lev Skrbenský, pozdější kardinál a arcibiskup pražský a olomoucký, a Norbert Klein, pozdější biskup brněnský. Na kněze byl Prečan vysvěcen v Olomouci 5. 7. 1889. Poté působil jako kaplan v Bartošovicích u Příbora a od roku 1891 ve farnosti Kelč. O Prečanových nesporných kvalitách svědčí to, že již v té době ho chtěl arcibiskup Theodor Kohn ustanovit svým ceremoniářem, nicméně kvůli Prečanovu nestálému zdraví z tohoto záměru nakonec sešlo. Mladý kaplan se však se svým špatným zdravotním stavem nesmířil (trpěl katarem plicních hrotů), a proto podstupoval nejrůznější léčení. Protože však léčba u okolních lékařů nepřinášela žádné výsledky, rozhodl se vyzkoušet relativně nedávno objevenou vodoléčbu, kterou prováděl farář Sebastian Kneipp v bavorském Wörischofenu. Až tato léčba spojená s otužováním Prečanovi skutečně prospěla, takže se jeho zdravotní stav začal lepšit. Ačkoliv se nestal Kohnovým ceremoniářem, do Olomouce se stejně brzy dostal, protože již v říjnu 1894 byl povolán na bohosloveckou fakultu, kde vyučoval Nový zákon a posléze i církevní právo, z něhož později získal doktorát a docenturu. Prečanovi 33
představení zřejmě dobře věděli o jeho kvalitách, protože již o tři roky později ho povolali na arcibiskupskou konzistoř, kde působil v nejrůznějších úřednických funkcích až do svého jmenování arcibiskupem. Z té doby je především významný Prečanův podíl na přípravách nového církevního zákoníku, k němuž se měli oficiálně vyjádřit jednotliví ordináři. Tehdejší arcibiskup František Bauer pověřil právě Prečana, aby připravil potřebné podklady. Prečan se tohoto úkolu zhostil skutečně mistrně, o čemž svědčí především fakt, že některé formulace obsažené v tomto zákoníku z roku 1917 pocházejí přímo od něho. Svůj úřední postup završil Prečan v roce 1921, kdy ho nový arcibiskup Antonín Cyril Stojan jmenoval generálním vikářem. Zajímavostí je, že v době svého jmenování generálním vikářem neměl Prečan ještě titul metropolitního kanovníka, což byl v olomoucké arcidiecézi do té doby ojedinělý jev. Když na podzim roku 1923 arcibiskup Stojan zemřel, jmenoval papež Pius XI. dne 10. 11. 1923 novým arcibiskupem právě Leopolda Prečana. Vysvěcen na biskupa a zároveň intronizován byl Prečan 30. prosince 1923 v olomoucké katedrále sv. Václava. Stal se v pořadí 66. olomouckým biskupem a 11. arcibiskupem. Jeho oficiální titul zněl: kníže – arcibiskup olomoucký, metropolita moravský a vévoda osoblažský. Není bez zajímavosti, že arcibiskup Prečan spravoval olomouckou arcidiecézi přibližně deset let bez generálního vikáře. Tento post provizorně zastupoval jako „předseda arcibiskupské konzistoře“ dómský vikář Josef Vyvlečka. Až při jmenování nových dómských kanovníků v roce 1933 byl nejprve kanovníkem a brzy poté generálním vikářem jmenován Dr. Jan Martinů. Jednou z prvních Prečanových starostí po jeho nastoupení na arcibiskupský stolec bylo zlepšení ekonomického stavu arcibiskupských statků, které se vlivem různých okolností nacházely v neutěšených poměrech. Ekonomické potíže arcibiskupství ilustruje fakt, že jeho dluhy v té době přesahovaly 16 milionů korun. Prečan se však ukázal jako prozíravý hospodář, takže se mu v součinnosti se schopným vedením Ústředního ředitelství arcibiskupských statků v Kroměříži podařilo nepříznivou ekonomic34
kou situaci postupně zlepšovat. Projektů, které tento arcibiskup během svého episkopátu financoval, byla celá řada. Založil několik nadací na podporu nejrůznějších institucí i jednotlivců, opravil olomouckou arcibiskupskou rezidenci i zámek v Kroměříži, dobudoval exerciční dům Stojanov na Velehradě, k budově kněžského semináře v Olomouci přistavěl nový čtyřpatrový trakt (tzv. Leopoldinum), poslal finanční dar také na stavbu české bohoslovecké koleje Nepomucenum v Římě, jejíhož slavnostního vysvěcení v roce 1929 se osobně zúčastnil. V kněžském semináři dal také vybudovat novou kapli sv. Cyrila a Metoděje, finančně podpořil stavbu kostela Ježíše Krista Krále ve Svinově atd. Jeho největším stavebním projektem bylo však bezpochyby zbudování kostela sv. Cyrila a Metoděje v Olomouci-Hejčíně v letech 1929 až 1932. Prečan také vynakládal nemalé prostředky na rozšíření arcibiskupských sbírek. Z jeho doby pochází tzv. Prečanova sbírka, což je rozsáhlý soubor cenných uměleckých předmětů, které tento arcibiskup za dobu svého episkopátu nashromáždil. K uměleckým sbírkám patří rovněž i arcibiskupská obrazová galerie, již Prečan rozšířil o nově získané obrazy desateronásobně. Neméně významnou součástí Prečanova působení a aktivit byla také jeho pastorační péče, která často přesahovala i hranice jeho arcidiecéze. K Prečanovým největším zásluhám na tomto poli patří především znovuobnovení a podpora velehradských unionistických sjezdů, které se za jeho episkopátu uskutečnily v letech 1924, 1927, 1932 a 1936. Prečan se také významně zasloužil o lepší organizaci arcidiecézní charity, podporoval zakládání a rozvoj nejrůznějších katolických spolků a jiných institucí (např. Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje, Katolická akce, Kněžská nemocenská pokladna, organizace Unitas aj.) a materiálně přispíval také řadě řeholních společností. Zasazoval se rovněž o pořádání duchovních cvičení laiků. Vcelku oblíbený byl Prečan také u německých katolíků v arcidiecézi, a to především díky svému spravedlivému a nezaujatému přístupu. Prečanovy aktivity na celorepublikové úrovni se projevily především během příprav I. celostátního katolického sjezdu 35
v Československu, který se konal v Praze v červnu 1935. Právě arcibiskup Prečan zastával tehdy funkci předsedy přípravného výboru celého sjezdu a jeho role při přípravách této na české poměry monumentální akce byla tak zcela zásadní. Proto vyvolalo jisté rozpaky rozhodnutí papeže Pia XI. jmenovat ještě v prosinci téhož roku kardinálem nikoliv Prečana, ale pražského arcibiskupa Karla Kašpara. Toto jmenování mělo však svou logiku, protože v olomoucké arcidiecézi už tehdy jeden kardinál byl: rezignovaný arcibiskup Lev Skrbenský, který zemřel až v roce 1938. S příchodem války se Prečan kvůli politickým okolnostem i zhoršujícímu se zdravotnímu stavu přestal výrazněji angažovat. K několika málo jeho tehdejším významným veřejným projevům patřilo např. zasvěcení lidu olomoucké arcidiecéze Panně Marii, které uskutečnil v prosinci 1941. Jinak se však již natrvalo uchýlil do své vily na Svatém Kopečku u Olomouce. I zde byl ale podroben policejnímu dohledu. Nacisté ho totiž podezírali, že věděl o útěku poslance Jana Šrámka do zahraničí a že mu v něm dokonce pomáhal, což byla skutečně pravda. Přímo na arcibiskupa se nacisté za války sice neodvážili vztáhnout ruku, do pozice jejich rukojmího se však dostal Prečanův sekretář, světící biskup ThDr. Stanislav Zela, který se musel každý týden osobně hlásit na gestapu. Prečan po válce sice ještě v letech 1945 až 1946 oficiálně zastával funkci předsedy biskupské konference, je však zřejmé, že řízení vlastní arcidiecéze churavějící arcibiskup stále více přenechával svým nejbližším spolupracovníkům. Jeho životní cesta se uzavřela 2. března 1947. Zemřel ve věku nedožitých 81 let na Svatém Kopečku u Olomouce. Po pohřbu konaném 8. 3. 1947 v olomoucké katedrále bylo tělo zesnulého arcibiskupa převezeno do Hejčína, kde bylo podle jeho přání pochováno v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje, který sám vybudoval. Vít Němec (Redakčně upraveno) 36
A POŠTOLKA
APOŠTOLŮ MÁ SVÁTEK
Podle přání papeže Františka zveřejnila vatikánská kongregace, která má na starosti liturgii, v červnu tohoto roku dekret, kterým se dosavadní památka významné Ježíšovy učednice svaté Marie Magdalény povyšuje v liturgickém kalendáři římské církve na svátek. Znamená to, že 22. července budeme zpívat na začátku mše svaté chvalozpěv Sláva na výsostech Bohu a celkově se tato událost posune v kalendáři mezi významnější. Dosavadní liturgické texty se nemění, ale přidává se k nim zvláštní preface, která s použitím mnoha obrazů z Nového zákona vyzdvihuje, čeho si církev na svaté Marii Magdaléně váží (překlad preface do češtiny ještě nebyl schválen, snad se ho dočkáme příští rok). Arcibiskup Roche, sekretář kongregace, který spolu s dekretem vydal obsáhlejší komentář, připomíná, že „církevní tradice na Západě, zvlášť od dob svatého Řehoře Velikého“ považovala za jedinou postavu Nového zákona Marii z Magdaly a dále ženu, která vylévala drahocenný olej v domě farizeje Šimona, a také sestru Lazarovu a Martinu. Jezuité sestavující nejrozsáhlejší sbírku životů svatých (bollandisté) však tyto osoby rozlišili, a proto se po obnově římské liturgie ve 20. století vztahují všechny texty nového svátku jen k Marii z Magdaly. Marie Magdaléna byla ve skupině Ježíšových učedníků, následovala Ježíše až ke kříži a hlavně – jak vypráví evangelium podle Jana (kapitola 20) oplakávala Ježíše v zahradě, kam položili jeho tělo, a setkala se tam s ním jako se Vzkříšeným. Ježíš ji pak poslal k apoštolům – a toto poslání, tento její apoštolát, vedlo svatého Tomáše Akvinského k tomu, že nazval Marii Magdalénu „apoštolkou apoštolů“, tedy tou, která byla poslána k těm, kteří pak byli posláni do světa. Apostolos znamená řecky „poslaný“. Takto odvážně – apostola apostolorum (apoštolka apoštolů) – je také nadepsána nová preface. 37
Komentář dekretu cituje mnoho krásných obrazů spojených s úctou ke svaté Marii Magdaléně. Rabanus Maurus ji nazval „dilectrix Christi et a Christo plurimum dilecta“ – tou, „která milovala Krista a kterou Kristus velmi miloval“; a svatý Anselm z Canterbury použil slovní hříčku: „electa dilectrix et dilecta electrix Dei“ – „vyvolená, která si zamilovala Boha, a milovaná, která si vyvolila Boha“. Arcibiskup Roche končí svůj komentář konstatováním, že je dobře, že svatá Marie Magdaléna má teď v kalendáři stejný stupeň slavení jako apoštolové. Světice se má stát vzorem pro každou ženu v církvi. Ondřej Koupil
ZMĚNY
U VORŠILEK A KARMELITÁNŮ
Během léta proběhnou změny v komunitě sester voršilek a na konci prázdnin i u karmelitánů. Po sedmi letech z rozhodnutí představených odchází do pražské komunity sestra Magdalena Šmídová. Děkuji jí za vyučování náboženství 38
v Horce i v Hejčíně. Po dvouleté formaci v Polsku přicházejí sestry Alžběta Ladnarová a Růžena Svačinová. Zároveň do komunity přijde jejich formátorka, polská sestra Stella Kałasová. Postulantka Lucie Pawlasová odchází do noviciátu sester voršilek v Římě. Otce Melichara Markuska vystřídá na pozici administrátora v Křelově a kaplana v Hejčíně a Horce otec Norbert Žuška, který přijde z Kostelního Vydří. Otec Norbert bude tak blíže své mamince, která je sama a potřebuje větší pomoc a péči. Děkuji otci Melicharovi za 10 let obětavé kněžské služby ve zdejších farnostech a přeji mu Boží požehnání do jeho nového působiště v Kostelním Vydří. Příležitost rozloučit se s otcem Melicharem bude v Křelově v neděli 21. srpna při mši svaté v 9 hodin, v Horce nad Moravou v neděli 28. srpna při mši svaté v 8.20 hodin a v Hejčíně v neděli 28. srpna při mši svaté v 10 hodin. P. Marian
INFORMACE Aktuální informace naleznete také na farních webových stránkách www.farnost-olomouc-hejcin.cz. ZMĚNY BOHOSLUŽEB V HEJČÍNSKÉM KOSTELE: Bohoslužby nebudou od středy 17. srpna do soboty 20. srpna a od pondělí 29. srpna do soboty 3. září. V sakristii hejčínského kostela je rozpis na zpívání žalmu a ordinária během prázdnin při nedělní mši svaté v 10 hodin. Prosíme zpěváky, aby se napsali k této službě. 39
Slavnost sv. Cyrila a Metoděje oslavíme letos v úterý 5. července. Mše svatá bude v 17 hodin. Hlavním celebrantem bude jezuita otec Petr Havlíček. Na slavnost Panny Marie Karmelské, v sobotu 16. července bude mše svatá v 8 hodin v kostele, a nikoliv v kapli Panny Marie jako obvykle. Farní spoření a sbírka na opravu hejčínského kostela bude v neděli 17. července a v neděli 21. srpna. Úklid hejčínského kostela bude v sobotu 23. července od 9 hodin. Zahájení výmalby kostela se přesouvá na začátek srpna. Po zkušenostech z minulých let bude potřeba dělat úklid kostela před každou nedělí. Zpravidla se bude uklízet v sobotu odpoledne v 17 hodin. Čas se ale může měnit. Sledujte proto nedělní ohlášky v kostele nebo na webu farnosti www.farnost-olomouc-hejcin.cz. Prosíme, přijďte pomoci s úklidem kostela, bez něhož nebude možné v neděli v čistém prostředí slavit mši svatou. Děkujeme za Vaši pomoc. Návštěva nemocných se uskuteční v pátek 5. srpna, další potom ve čtvrtek 8. září. Na středu 17. srpna připadá 5. výročí úmrtí P. Aloise Juráně, O.Carm. Pamatujme na něho v tento den ve svých modlitbách. V neděli 4. září bude žehnání školních tašek, dětí školou povinných a pedagogů – při mši svaté v Horce nad Moravou v 8.20 hodin a v Hejčíně v 10 hodin. Zpravodaj farnosti sv. Cyrila a Metoděje v Olomouci-Hejčíně. Adresa redakce: Římskokatolická farnost, Cyrilometodějské nám. 1, 779 00 Olomouc 9, tel.: 585 425 025, mobil: 775 970 461, e-mail:
[email protected], internet: www.farnost-olomouc-hejcin.cz. Redakční rada: Daniel Dehner, Jaroslav Franc, Ondřej Koupil, Jaroslava Krejčí, P. Marian Masařík. Tisk Matice cyrilometodějská s. r. o., Olomouc 2016. Příští číslo: 4. září 2016.
