Hejčínské OKO
Zpravodaj farnosti sv. Cyrila a Metoděje v Olomouci-Hejčíně
ÚNOR 2014
Lednová Tříkrálová sbírka byla v hejčínské farnosti i letos velice úspěšná (str. 4)
Úvodní
slovo
Každý z nás děláme v životě mnohá rozhodnutí, drobná i zásadní, nečekaná i očekávaná, lehká i těžká. Jsou rozhodnutí, která jsou již ze svého předmětu, cíle či principu špatná. Pak je celá řada rozhodnutí nelišných, u nichž se dopředu neví, zda je lepší v danou chvíli to, či ono. Dne 11. února to bude již rok, co papež Benedikt XVI. oznámil svoji rezignaci. Tehdy prohlásil: „Po opakovaném zpytování vlastního svědomí jsem před Bohem došel k jistotě, že moje síly z důvodu pokročilého věku již nestačí na náležité vykonávání petrovského úřadu.“ Byl to opak ve srovnání s papežem Janem Pavlem II., který zůstal papežem i přes pokračující nemoc až do konce svého života. Všichni jsme byli zaskočeni tímto papežovým nečekaným rozhodnutím a nevěděli jsme, co to přinese. Nyní s odstupem času jednoho roku si troufám sám za sebe říci, že to byl prorocký čin a znamení toho, že Ježíš si vede svou církev i prostřednictvím nástupce apoštola Petra. Chtěl bych každého z nás, i sám sebe, povzbudit k tomu, abychom každého dne „opakovaně zpytovali své svědomí před Bohem“. V modlitbě předkládejme Bohu své záležitosti, úmysly i motivy rozhodnutí a hledejme u Boha to, co je pro nás i pro naše blízké v danou chvíli nejlepší. Abychom mohli při ohlédnutí zpět, zvláště v závěru svého života, žasnout nad tím, jak si nás Pán Bůh vedl a použil. otec Marian 2
Nemocným Poselství Svatého otce Františka u příležitosti XXII. Světového dne nemocných 11. února 2014 (úryvek) Drazí bratři a sestry! 1. U příležitosti XXII. Světového dne nemocných, jehož letošním tématem je Víra a láska: „Také my jsme povinni položit život za své bratry“ (1 Jan 3,16), se obracím zvláště na nemocné a na všechny, kdo jim poskytují svou pomoc a péči. Církev ve vás poznává, drazí nemocní, zvláštní přítomnost trpícího Krista. Je tomu tak, protože za každým naším utrpením, ba dokonce v jeho nitru, je utrpení Kristovo. Kristus spolu s námi nese jeho tíži a odhaluje jeho smysl. Když Boží Syn vystoupil na kříž, zrušil samotu utrpení a osvítil její temnotu. Jsme tím uvedeni do tajemství Boží lásky k nám, která dodává naději a odvahu: naději, protože v Božím záměru lásky se i noc bolesti otevírá velikonočnímu světlu; a odvahu k tomu, abychom každé nepřízni čelili v jeho společenství a ve spojení s ním. 2. Boží Syn, který se stal člověkem, neodstranil z lidské zkušenosti nemoc a utrpení, ale tím, že ho vzal na sebe, proměnil ho a dal mu jiný rozměr. Nový rozměr utrpení spočívá v tom, že již nemá poslední slovo, jímž je nový život v plnosti; proměna je dána tím, že ve spojení s Kristem se nemoc a utrpení mohou stávat pozitivními. Ježíš je cesta, po níž můžeme jít s jeho Duchem. Jako Otec daroval z lásky Syna a Syn z téže lásky daroval sám sebe, i my můžeme milovat ostatní, tak jako Bůh miloval nás, a dávat za své bratry život. Víra v dobrého Boha se stává dobrotou, víra v ukřižovaného Krista se stává silou k tomu, abychom milovali až do konce i nepřátele. Důkazem autentické 3
víry v Krista je sebedarování, rozdávání lásky bližním, zvláště tomu, kdo si ji nezaslouží, kdo trpí a kdo je na okraji společnosti. (...) Svěřuji XXII. Světový den nemocných přímluvě Panny Marie, aby pomáhala nemocným lidem prožívat jejich utrpení ve společenství s Ježíšem Kristem a podporovala ty, kdo se o ně starají. Všem nemocným, zdravotnickým pracovníkům i dobrovolníkům ze srdce uděluji své apoštolské požehnání. Ve Vatikánu 6. prosince 2013
Tříkrálová
sbírka
4
2014
My tři králové zas jdeme k vám... Když se zas rok s rokem schází, Tři králové jej doprovází. Z mnoha našich Božích dětí jen některé skutkem světí pomoc, jež stav světa žádá, nejen nouze se k nám vkrádá. Žehnala jim Matka Boží, skupinkami se to hemží. Honem děcka zvoňte zas, než sever přivane mráz. Farnost naše zatla pěsti v duchu známé Boží zvěsti: Pomoz chudým, přilož ruce, pohlédni blíž k Boží muce. Otec z farních dveří žehná kroky ty, jichž konec nezná. Odchází jedenáct statečných, jdou totiž bez řečí zbytečných, znova zkouší svoje štěstí, smekám před tou vytrvalostí. Večerní hodina koledě brání, týden sbírky se pomalu sklání. Dali jste maximum ze svého času, vyšli jste vstříc tichému hlasu, odešli jste z tepla prahu, kdo odplatí vaši snahu? Bůh vás poslal! Všimli jste si? 5
Pan Bůh zaplať všem, koukněte, byla to už spíš tříkrálová pouť než sbírka: Dáša Hubičková (vedoucí) – Barbora Kovalová, Lucie Janošová, Kristýna Lehká, Marina Vránová, Vendula Živělová. Wanda Šramová – Michal a Vojta Černí, Václav Polák. Oldřich Chytilík – Kristýna Janebová, Tereza Marešová a Martina Lehká. Blanka Jemelková – Anežka Jemelková, Kristýna Hanáková, Markéta Knapková. Ondřej Koupil – Jan a Florián Koupilovi, Matěj Nejeschleba. Sestra Magdalena – Petr Tomeček, Anna Pospíšilová, Martin Šatánek, Martin Hejnar, Kryštof Staněk. 6
Věra Coufalová – Agáta, Berenika, Marta a Judita Coufalovy. Hana Vítková – Matěj a Vendula Živělovi, Ester Bubenová. Jana Werdichová – Klára a Kateřina Werdichovy, Pavlína Myšková. Jaroslav Franc – Antonín, Anna a Vojtěch Francovi. Skupinky hejčínské farnosti vybraly letos rekordních 61.540,- Kč. Tím se zařadily na první místo v městě Olomouci. Bože, odplať dobrou vůli všech dárců! Oldřich Chytilík HORKA NAD MORAVOU V Horce nad Moravou proběhla Tříkrálová sbírka v sobotu 4. 1. 2014 a celkem se vybralo 21.782,- Kč. Zúčastnily se jí čtyři skupinky: V první, pod vedením Marie Vepřkové, se vystřídali Martin Krejčí, Marek Adamec, Eliška Karmazínová, Lenka Adamcová a Barbora Šturcová. Druhou tvořili Jan Dvorský (vedoucí), Vít Dvorský, Veronika Dvorská, Marie Vepřková ml. 7
Ve třetí skupince chodili Vít Andrle (vedoucí), Ondřej Andrle, Šimon Andrle. A ve čtvrté Ladislava Klásková (vedoucí), Anna Popelková, Marian Popelka, Petr Klásek. Pán Bůh zaplať všem – králům i dárcům! Marie Vepřková
Rok
rodiny
Vedeme své děti opravdu k Bohu Napsal Jaroslav Lorman „Naše Apolena zpívá, tančí a hraje dokonce v Národním divadle. S tanečním souborem jezdí po soutežích a je moc šikovná,“ chlubí se jedna maminka jiné zcela pochopitelně úspěchy své 18leté dcery. Rozhovor pokračuje a stáčí se na téma farnosti a duchovního života. „No u nás je to takové mrtvé. Apolena je vlastně jedno ze tří dětí, které ještě chodí do kostela. Škoda, že nezůstal ten starý kněz. Ten by mladé udržel.“ „O to víc je třeba, aby mladí, kteří tam ještě jsou, čerpali také někde jinde,“ namítá druhá maminka. „Třeba u nás je skvělá skupina biřmovanců. Od vás by to Apolena měla 15 minut tramvají a pěšky a mohla by se přidat.“ 8
„Biřmování by Apolenka potřebovala. Už jsme o tom uvažovali, ale při jejím vytížení by to musela mít opravdu u domu, jinak by to nemohla stihnout.“ Ano, naše děti jsou zpravidla velmi šikovné a talentované. Často se pohybuji mezi rodiči, kteří mají o své děti opravdu zájem a snaží se, aby se jejich talenty maximálně rozvinuly. Snad je to specialita velkoměstského blahobytu, že jdou naše děti z kroužku do kroužku. Snad je to proto, že si to rodiny v mém okolí mohou dovolit a kvůli dětem si to také dovolí. Což vůbec není samozřejmé. Leckteré děti v chudších oblastech by jim mohly závidět. Případ šikovné Apoleny ve mně však vzbudil pochybnosti o tom, zda jako rodiče skutečně chceme, aby naše děti žily živou křesťanskou víru v církvi. U křtu svých dětí jsme se k tomu všichni zavázali. A asi bychom i teď řekli ano. Učím studenty i vlastní děti, že to, co člověk opravdu chce, se pozná podle toho, co dělá, když si může svobodně vybrat. Můžeme nakrásně mluvit o tom, že rádi čteme. Ale když nám po hodinách chatu na facebooku a třech pivech s chlapy v hospodě na čtení zbude všehovšudy několik minut cestou tramvají do hospody a zpátky, těžko nám naši zálibu ve čtení někdo uvěří. Je jistě důležité dodat, že máme moc povinností. Nemám vůbec důvod nevěřit zálibu ve čtení mamince od dětí, i když se ke knize nedostane pro samé starání se a běhání kolem dětí a domácnosti. To však není případ naší Apoleny: o tom, že bude zpívat, tančit a hrát, jsme rozhodli my jako rodiče. Abychom si nic nenalhávali, osvědčilo se mi podívat se na činnosti, které naše děti dělají ve volném čase. Jedni naši známí jsou náruživí profesionální sportovci. Nikdo se nepozastavuje nad tím, že jejich šestiletá dcerka tráví odpoledne v bazénu a v tělocvičně, pokud zrovna neběhá po atletickém ovále nebo po 9
horách. Evidentně totiž mají rádi pohyb. Je však podle mne zvláštní, když se v programu dětí z křesťanských rodin nenajde čas na modlitbu, povídání si o Bohu a společenství s křesťanskými vrstevníky. Pokud se aktivity dětí z křesťanských rodin odlišují od těch z rodin „nekřesťanských“ pouze návštěvou „povinné“ nedělní mše, nedivme se, že až přijde čas, přestanou obvyklé projevy zbožnosti vykazovat úplně. Leckdy ještě ztížíme situaci svých dětí tím, že jim nedovolíme v žádném společenství křesťanů zakotvit. Někteří rodiče totiž – zvlášť ve velkých městech – chodí do kostela tzv. „na kněze“ – prostě chodí tam, kde jim duchovní vyhovuje. A tak chodí často od farnosti k farnosti. Jiní vybírají místo nedělní bohoslužby podle času, protože nedělnímu vstávání je třeba se vyhnout! Zase jiní rádi jezdí na chalupu, takže děti často vyrůstají ve vymírajících venkovských farnostech a nemají žádné věřící kamarády v prostředí svého všedního dne. Ať mi říká, kdo chce, co chce, děti trpí za hříchy svých rodičů. Marná sláva. Kdybychom zůstali sami, mohli bychom při zpytování svědomí zohlednit jen své úmysly a skutky. Ale když člověk založí rodinu, obohatí nejen genofond, ale taky projevy hříchu. Každý z nás totiž děti modeluje podle svých představ a priorit, ať už vědomě nebo nevědomky. A tak vidíme matky či otce, kteří mají nevěřícího partnera, ale své děti s jeho souhlasem posílají do výuky náboženství, na společenství vrstevníků a na bohoslužby. Známe babičky a dědečky, kteří svá vnoučata alespoň doma učí modlitbě, povídají jim o Pánu Bohu a učí je, aby jej měla ráda. A pak máme rodiny, kde jsou sice oba rodiče tzv. věřící, ale dopustí, aby jejich děti jezdily desítky minut do školy, která je lepší než ta v sousedství. Odpoledne pak tráví jejich děti putováním do baletu nebo do houslí, na kroužek nezbytné angličtiny či na atletiku. Ale modlit se jejich děti neumí, protože 10
je to nikdo neučí. Nikdo jim doma nepovídá o tom, jaký je Bůh a jaké je s ním žít. Společnou modlitbu zažijí děti sotva před jídlem, pokud ještě jedí společně. A to zhusta ještě při hluku televize nebo rádia. Když přijdou v neděli do kostela (pokud to rodině vůbec vyjde), neznají tam žádné jiné děti, takže jsou v cizím prostředí plném cizích lidí. Můžeme se divit, že do kostela nechtějí chodit? Že se nesetkávají se živou vírou, protože ji nevidí ani doma u svých rodičů? Že nám to nemilosrdně spočítají, až přijdou do puberty a dost možná prásknou kostelními vraty? Doufám, že mi rozumíte dobře. Nepovažuji ani zpěv, ani tanec, hru na nástroj, sport či balet za špatné. Jsou to krásné a důležité dovednosti, které člověka rozvíjejí. Jen se bojím, aby z naší pozornosti nezmizelo to úplně základní: přátelství s Bohem. Bojím se, že je náš umírající západní svět ohrožený fascinací ideálem anglicky zpívajících kýčovitě vysportovaných tanečníků, kteří zůstávají na svůj život sami, neboť neměli příležitost zakusit jednání živého Boha. Dáváme svým dětem tuto příležitost? Přinášíme je v modlitbě Bohu? Nezůstávají naše ratolesti neprodyšně chráněny zazobaným rodičovským prostředím, takže se nesetkávají se skutečnou lidskou bídou, s potřebou druhému pomoci a poznat sílu lásky a oběti? A tak v době, kdy celá církev mluví o potřebě nové evangelizace, o prostotě, chudobě, odpovědnosti za druhé, o lásce živého Boha, působíme paradoxně my – milující rodiče – ve svých rodinách antievangelizačně. Tím, co u dětí podporujeme, totiž dáváme najevo, co je opravdu důležité. Neučí se náhodou na nás a v našich rodinách, že žít se dá dobře i bez Krista? Snad se jen mýlím. Snad je to zbytečná polemika nad neexistujícím problémem. Snad... Z www.rkfliboc.cz
11
12
Citát bl. Jana Pavla II.: „Nemocní přátelé, Vy víte o mé slabosti pro všechny trpící. Kristus žije a skrývá se ve Vás, ve Vašich osobách. Jeho vlastní bolesti znovu ožívají a přetrvávají ve Vašich obtížích. Nejsou marné, jsou přímou účastí na kříži, který zachraňuje svět. Je to... (viz tajenka).“
➨
Smějeme
se s redakční radou
Děti píší Pánu Ježíši
Desetiletého neposedu poslala maminka do náboženství. Když se odpoledne vrátil, ptá se ho, co se naučil. Dítě vypráví: „No, paní katechetka nám vyprávěla, jak Bůh vyslal Mojžíše za nepřátelské linie na záchrannou misi, která měla vyvést Izraelce z Egypta. Když se dostal k Rudému moři, nechal své ženisty udělat pontonový most a všechny dostal na druhou stranu. Potom vysílačkou požádal velitelství o leteckou podporu. Jejich bombardéry vyhodily most do vzduchu a mise byla splněna.“ „Počkej, tohle vám fakt říkala paní katechetka?“ „No, ne přesně. Ale kdybych ti to řekl tak, jak to říkala ona, nevěřila bys mi.“
13
Pozdrav z Egypta
Lekce arabštiny č. 1 Pátek je v muslimských zemích považován za den pracovního klidu. Pro Evropana poněkud neobvyklý rytmus týdne, ale dá se z toho vytěžit i jedno velké pozitivum. Pátek je ve společnosti volno, protože se muslimové shromažďují k modlitbám a především k polednímu kázání v mešitách, většina obchodů je zavřených a úřady nemají úřední hodiny. Nezbývá, než se přizpůsobit. Sobota je polo-pracovní den, kdy se společnost z části vrací do provozu, ale úřady jsou stále zavřené. Neděle je pak pro křesťany sváteční den, a ten může Evropan považovat za třetí den v řadě jako den volna. Nedělní ráno je v ulicích měst rušné, protože všichni jdou do práce, ale křesťan (Evropan) si může dopřát komfort nedělního dne odpočinku. Prakticky je samozřejmě jen velmi těžké mít tři dny volna, ale ta myšlenka nezní špatně. Každý týden tři dny volna! Za tři dny je ale možné prožít mnoho zajímavého. Egypt je v procesu politických změn označovaných eufemisticky jako „Arabské jaro“. Roku 2011 byl odstaven od moci vojenský prezident Husní Mubárak, kterého po volbách nahradil zvolený prezident Muhammad Mursí, jako kandidát vlivného Muslimského bratrstva. Ten byl také sesazen, a to vojenskou mocí v roce 2013 a vlády se ujal generál Sisi. Formálně byl do úřadu prezidenta dosazen Adlí Mansúr, který po dalších volbách odstoupí. Horkým a jediným kandidátem na prezidenta je generál Sisi. Ve třech dnech je možné poznat nespočet názorů na současnou situaci. Nejzajímavější na nich je, že si Egypťané nedove14
dou představit, že by se náboženství nevměšovalo do správy společnosti a do politiky. Jeden z koptských křesťanů, který si říká George, mi při setkání v kostele popisoval, jak špatně vládlo Muslimské bratrstvo s prezidentem Mursím a co všechno napáchali v zemi. Je proto dobře, že byli odstaveni od moci a drží ji teď v rukách armáda. Křesťané se nyní cítí svobodnější. Armáda má mimochodem v Egyptě dlouhodobě téměř nekritickou podporu lidu. Den na to mluvím se Šádím v kavárně naproti přes ulici. Kavárna je v Egyptě obdoba našich hospod – sedí tam především chlapi, řeší se politika a podává se jen čaj, káva a vodní dýmka. Vše s několika příchutěmi nebo množstvím cukru. Šádí je muslim, který prodává vedle v obchodě a touží po lepší práci někde v rodné Káhiře. Jeho názor je jasný. Dnes je to v Egyptě jako za Mubáraka a možná ještě horší. Armáda je zase u moci, muslimští bratři jsou v ilegalitě a ve společnosti neexistuje prostor pro diskusi a politickou alternativu. Když někdo nesouhlasí se současným vedením země, tak je prohlášen za teroristu, muslimského bratra, a často je poslán do vězení. Muslimské bratrstvo neudělalo všechno nejlíp, ale zrušit tuto organizaci a kriminalizovat ji podle něj není správné. Třetí názor je názor cizince. Cornelis Hulsman je Holanďan, který žije již mnoho let v Káhiře, vzal si koptskou křesťanku a konvertoval ke koptské pravoslavné církvi. Je přesvědčen, že problémem současného napětí ve společnosti a neutěšeného stavu křesťanů v dobách změny politického systému je z velké části samotné nejvyšší vedení církve. Oficiální představitelé církve (patriarcha, biskupové, kněží) chybují, když vydávají politická stanoviska k situaci v zemi a staví se na stranu jedné, druhé, třetí... části politického světa. Vytváří tím napětí, kterému sami v praktickém životě nemusí čelit. Napětí se 15
projevuje především na životech křesťanů, a to nejčastěji těch nejméně vzdělaných a nejchudších. Když jsem o jejich názorech přemýšlel, napadla mne židovská anekdota: Když se sejdou dva židé, setkají se dva až tři názory. Víc aktuálních názorů zde prezentovat nebudu, a že jsem jich slyšel! Napadla mne totiž souvislost s jedním z koptských mnichů. Jmenoval se Matouš Chudý (1919–2007). Velkou část svého života věnoval reformě koptského mnišství a obnově kláštera sv. Makária v údolí Natrún. V roce 1963 (!) napsal knihu, ve které navrhl možné řešení vztahu náboženství a správy veřejných věcí. Ve všech názorech, které jsem slyšel, je zřejmé, že Egypťané si jen stěží dovedou představit, že by se rozlišoval občanský postoj od postoje náboženského. Matouš Chudý právě na tento rozměr křesťanství upozorňoval. Víru a politiku je třeba rozlišovat, ale není ji možné v životě člověka oddělit. Kniha má vlastně tři základní myšlenky: Církev a křesťané spolupracují na tom, aby došlo k záchraně hříšníka (tedy všech lidí, včetně muslimů). Cílem je život v Božím království (nikoliv „ráj na zemi“ – ekonomický, politický, sociální, kulturní...). Dochází k tomu skrze povolání a svobodné rozhodnutí člověka (vytváření napětí ve společnosti nevede k povolání, k tomu vede jen Kristova láska). Matouš tím chce říct, že náboženství nemá návod na organizaci společnosti. Proto církev musí pečlivě zkoumat, co se děje ve společnosti a kultuře, a podle potřeby nově, ale vždy stejně láskyplně volat k obrácení, ne k politickému postoji. Politická angažovanost členů církve jako oficiálních reprezentantů je nepřijatelná, ačkoliv na druhou stranu podle něj se věřící křesťan musí ve společnosti angažovat. Jeho postoj můžeme vyjádřit slovy Písma: „Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu.“ (Mt 22,21) Matouš Chudý prožil téměř celý 16
život v klášteře, ale společenské angažovanosti se nevyhýbal. Řekl to asi takto: „Jednání občanů-křesťanů ve věcech správy pozemských věcí nespadá do pravomoci církve. Církev může zkoumat život občanů-křesťanů pouze ve věcech víry, vyznání a duchovního růstu.“ Každý křesťan má totiž povinnost zkoumat nejen cestu do Božího království – zde se zodpovídá Bohu a církvi, ale také cesty, kterými se ubírá svět – zde se zodpovídá svému svědomí a státu: „Jednou se nás naše děti zeptají, jak jsme přispěli k prosazení svobody v naší zemi a k jejímu rozvoji. Jak jim každý za sebe odpovíme?“ Poněkud složitější je postavení kněží, kteří jsou po ordinaci zvláštním způsobem reprezentanty viditelné církve a musí být velmi obezřetní ve vyjadřování svých politických postojů, ale přesto: „Služba kněží je pro stát stejně prospěšná, ať už je to v míru nebo ve válce.“ Tolik stručně Matouš Chudý. Zbývá ještě jedna otázka. Proč se článek jmenuje „lekce arabštiny“? Před jakoukoliv diskuzí na jakékoliv téma se v Egyptě řeší zcela základní otázka. Čaj nebo káva? Bez vyřešení této otázky není možné začít diskuzi, a protože jídlo a pití spojuje lidi napříč kulturami, tak je tato otázka dobrým úvodem k řešení otázek složitějších. Budeme-li dotázáni jako cizinci, potom zřejmě jednoduchou otázkou. Ahuwa aw šéj? Kávu nebo čaj? Zdvořilá a stručná odpověď může znít takto: Eš-šéj minfadlak. (Jeden čaj, prosím.) – pokud hovoříte s mužem. El-ahwa minfadlik. (Jednu kávu, prosím.) – pokud hovoříme k ženě. Kávu i čaj připravují a servírují s cukrem, proto je třeba si dopředu říct, kolik a čeho do kávy chceme. Jsou tři varianty: Ahuwa saada je káva bez cukru. Tato objednávka je v Egyptě velmi neobvyklá, takže ji do možností nepočítáme a uvádíme ji jako jistou anomálii. Pokud si ji ale objednáte, rádi vám ji přinesou. Ahuwa riha je trochu oslazená káva. Ahuwa masbut je dobře oslazená káva. 17
Ahuwa ziada je servírována s příručkou „jak přežít otravu cukrem“, tedy silně oslazená káva. Objednání vodní dýmky je až v lekcích pro vysokoškolské studenty, protože kouření neprospívá organismu v žádném věku a v dětství i dospívání je škodlivé obzvlášť. Protože farní časopis čte v hojné míře také mládež, tak lekci o kouření vynecháme. Poděkovat za službu pak můžete prostým slovem děkuji – šukran. Z Egypta zdraví Jaroslav Franc
Tajenka křížovky: „...tajemný poklad církve.“
INFORMACE Aktuální informace naleznete také na farních webových stránkách www.farnost-olomouc-hejcin.cz.
ZMĚNA BOHOSLUŽEB V HEJČÍNSKÉM KOSTELE: V pondělí 3. února nebude pravidelná mše svatá. Tradiční páteční adorace, které bývají v pátek po mši svaté do 21 hodin v kapli Panny Marie, jsou přesunuty přes zimní období do místnosti nad sakristií. Setkání nad Biblí s Mariánem Jahodou bude v neděli 2. února v 19 hodin v hejčínském kostele v místnosti nad sakristií. Další setkání bude v neděli 2. března. 18
V neděli 9. února od 13.30 hodin bude biskup Hrdlička v nemocniční kapli Fakultní nemocnice slavit mši svatou za nemocné a za pracovníky ve zdravotnictví. O dva dny později, tedy o Světovém dni nemocných, pak odpoledne zavítá do tohoto zdravotnického zařízení, aby se pozdravil s vedením, lékaři a zdravotníky a navštívil nemocné na některých odděleních. Úklid hejčínského kostela proběhne v sobotu 15. února od 9 hodin. Další termíny úklidu jsou 22. března a 12. dubna. Prosíme o pomoc všechny, kdo mohou přiložit ruku k dílu. Děkujeme. Farní spoření a sbírka na opravy hejčínského kostela proběhnou v neděli 16. února. Modlitební večer chval bude v hejčínském kostele v místnosti nad sakristii v úterý 18. února v 19.30 hodin. Sbírka Haléř sv. Petra se koná v neděli 23. února. V neděli 2. března je dnem 67. výročí úmrtí arcibiskupa Prečana. Po mši svaté v 7 a v 10 hodin bude umožněn přístup do krypty za účelem osobní modlitby u jeho hrobu. Duchovní obnova farnosti proběhne na Svatém Hostýně o víkendu 14.–16. března. Účast přislíbil otec Jan M. Vianney Hanáček, O.Car m. Přihlášky, které se v kostele objeví během měsíce února, odevzdejte nejpozději do neděle 2. března. Popeleční středa a začátek postní doby připadá letos na 5. března. Návštěva nemocných se uskuteční ve čtvrtek 6. března dopoledne. 19
Z Centra pro rodinný život Arcibiskupství olomouckého: Zveme na pouť za víru v našich rodinách. Pouť povede od katedrály sv. Václava v Olomouci do baziliky Navštívení Panny Marie na Svatém Kopečku u Olomouce. Cesta je dlouhá asi 8 km a jde zhruba o 2 hodiny chůze. Podle svých fyzických sil a možností se můžete k pouti přidat: ve 12.45–13.00 hodin před katedrálou sv. Václava (odchod ve 13 hodin) nebo zhruba v 14.30 hodin pod kopcem v Samotiškách (zde je také možné nastoupit do autobusu a vyvézt se nahoru) nebo v 15 odin na mši svaté v bazilice na Svatém Kopečku. Nejbližší termín poutě je neděle 9. února. Bližší informace jsou na www.rodinnyzivot.cz nebo na tel.: 587 405 251 či e-mailu:
[email protected]. Láska je dar pro druhého, a abychom za tento velký dar poděkovali, zveme všechny mladé páry, snoubence, manžele – mladší i starší na Pouť zamilovaných, která se uskuteční 15. února (v rámci Národního týdne manželství) v poutním kostele Očišťování Panny Marie v Dubu nad Moravou. Program začíná v 13.30 hodin a zahrnuje zajímavou přednášku, svědectví manželů, případně krátkou aktivitu pro stmelení párů. Vrcholem odpoledne bude mše svatá v poutním kostele (nachází se v něm také oltář sv. Valentina), kterou bude celebrovat P. Milan Palkovič. Po mši svaté jste zváni na zvěřinové minihody z místní farní kuchyně. Kvůli počtu porcí je potřeba se přihlásit předem. Pouť pořádáme ve spolupráci s Centrem pro rodinu prostějovského děkanátu. Kontaktní osoba: Josef Záboj, tel. 587 405 292 • e-mail:
[email protected]. Zpravodaj farnosti sv. Cyrila a Metoděje v Olomouci-Hejčíně. Adresa redakce: Římskokatolická farnost, Cyrilometodějské nám. 1, 779 00 Olomouc 9, tel.: 585 425 025, mobil: 775 970 461, e-mail:
[email protected], internet: www.farnost-olomouc-hejcin.cz. Redakční rada: Daniel Dehner, Jaroslav Franc, Ondřej Koupil, Veronika Lojdová, o. Marian Masařík. Tisk Matice cyrilometodějská s. r. o., Olomouc 2014. Příští číslo: 2. března 2014.
