Hejčínské OKO
Zpravodaj farnosti sv. Cyrila a Metoděje v Olomouci-Hejčíně
ČERVENEC – SRPEN 2014
Nová zvonička v Řepčíně
ÚVODNÍ
SLOVO
Držíte v ruce prázdninové číslo Hejčínského oka, v němž najdete ohlédnutí za víkendem žen, prvním svatým přijímáním či vzpomínkovou akcí na kapličku sv. Josefa v Řepčíně. Mnozí se možná těší na fotogalerii z farního guláše, zda se podařilo objektivu fotoaparátu je zachytit a v jakém okamžiku. Naleznete zde také rozhovor se sestrou Marii-Annou, která odchází z Hejčína. Proč a kam, to si přečtěte. Ke stému výročí začátku 1. světové války, které si letos v létě připomínáme, je zaměřen článek otce Gorazda o „době dobrého vojáka Švejka“, který nabývá nového rozměru v souvislosti s aktuální válečnou situací na Ukrajině. A Jaroslav Franc nás svým příspěvkem chce vést k hlubší pozornosti a ostražitosti vůči různým současným nabídkám, které mají někdy skryté nekřesťanské duchovní pozadí. V tuto dobu mají zpravidla již všichni studenti ukončen školní rok. Možná ne vždy podle svých představ či představ svého okolí. A nyní je čekají prázdniny. Léto máme většinou spojené s odpočinkem a dovolenými, i když práce se musí taky udělat. S časem dovolené se mi často vybaví Ježíšova slova: „Pojďte sami stranou na opuštěné místo a trochu si odpočiňte!“ (Mk 6,31) V jednom rekreačním zařízení byla tato slova dokonce napsaná u vstupu. Náš Bůh ví, že potřebujeme i oddech, a proto pro nás vymyslel sedmý den jako den odpočinku, který je jemu zasvěcen. Kromě něho nám chce také dopřát jednou za čas i delší čas k regeneraci těla i duše. Přeji Vám, abyste až přijde ten čas, ve víře přijali a uposlechli Ježíšova slova a vydali se s ním „na opuštěné místo a odpočinuli si“. P. Marian 2
PRVNÍ
SV. PŘIJÍMÁNÍ V
HEJČÍNĚ
A
HORCE
Hejčín (foto Filip Kotek)
V neděli 15. června o slavnosti Nejsvětější Trojice proběhlo v Hejčíně a v Horce první svaté přijímání dětí. Mohlo by se říci, že nejde o žádnou mimořádnou událost, neboť první svaté přijímání dětí probíhá každý rok a letos nebyl žádný velký počet dětí. V Hejčíně poprvé přistoupily ke stolu Páně čtyři děti: Marta a Agáta Coufalovy, Veronika Šubová a Jakub Kaloda; v Horce to byla tři děvčata: Veronika Dvorská, Marie Vepřková a Markéta Kučerová. Ale v Horce šlo o mimořádnou historickou událost, neboť poslední společné první svaté přijímání dětí se slavilo v tamějším kostele sv. Mikuláše před 13 lety, 10. června 2001, a tehdy poprvé přistoupila k přijímání také tři děvčata. 3
Hejčín (foto Filip Kotek)
Vyprošujeme všem dětem, aby každé jejich další svaté přijímání, i když nebude probíhat tak slavnostně, bylo pro ně vždy osobním a radostným setkáním s Ježíšem a aby po celý život čerpaly posilu a milost z Chleba života, který nám Ježíš zanechal v církvi. P. Marian Horka (foto Marek Pelcl)
4
A BY
STŘED NEZŮSTAL PRÁZDNÝ
Den před začátkem astronomického léta byl v Řepčíně překvapivě chladný a slunce se většinu odpoledne schovávalo za těžké mraky. Kdo ale o půl čtvrté přišel na řepčínskou náves, zahlédl záblesky jiného světla. Díky místnímu nadšenci Laďovi Bubeníčkovi, řepčínské místní komisi vedené panem Michaelem Menclem a velkému nasazení mnoha dalších jsme si připomněli 110 let od posvěcení řepčínské kaple svatého Josefa (bylo jí věnováno květnové číslo Hejčínského oka). Jako její připomínka a příslib do budoucna byla na místě, kde stála, odhalena dřevěná zvonička. Posvětit ji z Hejčína přišel otec Marian a technicky ho podpořil náš farní technik pan Josef Pěnička. Otec Marian v krátké promluvě upozornil na to, co my místní, kteří běžně řepčínskou návsí procházíme, možná zapomínáme vnímat – že se na tomto místě sbíhají tři ulice, Řepčínská, Břetislavova a Zengrova (nebo 5
se odsud rozbíhají...). A že tento střed byl po čtyřicet let prázdný. Zvonička tuto prázdnotu zčásti zaplnila. A tuto skutečnost stvrdila naše farnice paní Boženka Škodová, která na zvonek zazvonila jako první (a pak se mohli přidat všichni ostatní, takže prázdnota se musela z řepčínské návsi odstěhovat hodně daleko). Celá slavnost, možná by se pro naše řepčínské poměry lépe hodilo napsat „slavnůstka“, byla velmi pěkně organizačně zvládnutá a nápaditá. Kromě výstavy historických fotografií nás potěšilo vystoupení nejmenších zpěváčků ze ZŠ Svatoplukova, vypuštění bílé holubice na znamení usmíření a prosby o pokoj a oživení debaty o rekonstrukci celé řepčínské návsi. Na závěr přijel kočár s párem koní, aby vozil děti, a všichni účastníci se přesunuli na loučku u Mlýnského potoka k májce, kde už byla připravena potěšení hmotnější – grilované makrely, tekutý chléb, cukrová vata, skákací hrad, odpočinková hudba, pamětní známky, soutěže pro děti s báječnými cenami a úžasní hasiči, kteří nám ukázali, jak se z vraku auta „vystříhává“ zraněný řidič. A když se pan Jožin pustil motorovou pilou do kácení máje, aby léto už opravdu mohlo přijít, bylo na všech přítomných vidět spokojenost. (A na mně, když jsme odcházeli domů, muselo být vidět překvapení, že jsme s dětmi na slavnosti strávili čtyři hodiny!) 6
Pevně věřím, že střed Řepčína už nikdy nezůstane prázdný, tak jako by neměl být prázdný střed našeho života. Marcela Koupilová (foto Josef Pěnička)
VÍKEND
ŽEN ,
K ELČ 30. 5.–1. 6. 2014
Také letos se vypravila skupinka žen hejčínské farnosti v doprovodu otce Mariana na společný víkend, který jsme tentokrát prožily v Kelči. Protože jsme jako každý rok dostaly za úkol podat zprávu do Hejčínského oka, napadlo nás, abychom se neopakovaly, tentokrát referovat formou stručné anketky. Děkuji všem statečným za odpovědi. Dotazy: 1. Co tě z víkendu žen nejvíce oslovilo, zapsalo se ti do paměti? 2. Jela bys příště znovu a proč? Odpovědi: 1. Víkendu jsem se zúčastnila již několikrát. Pokaždé se mi líbí, jak během několika hodin vytvoříme pěkné společenství. Jsem vděčná za přítomnost kněze, tentokrát otce Mariana, a za mše svaté, které společně slavíme. Budu vzpomínat na společný sobotní výšlap z Trojáku na Tesák nádhernou přírodou rozkvetlou kopretinami, zvonky, rozrazilem, hedvábnou 7
trávou a naplněný vůněmi pozdního jara. Tento den byl završen krásným duchovním zážitkem, kdy jsme se netradičně modlili novénu k Duchu Svatému. K velké pohodě přispělo i prostředí kelčské fary, kde jsme byli místním panem farářem láskyplně přijati. 2. Pro to všechno pěkné, co jsem zažila na všech víkendech, se těším na příští, pokud Pán Bůh dá. Vždycky mě potěší, když můžu být s lidmi, kteří v lásce budují společenství. Zdeňka 1. Že se dá příjemně prožít víkend i s tolika „babami“, moc jsme se spolu nasmály, poznaly nové přítelkyně – sestry v církvi jsou tak rozmanité☺, zavítaly jsme do opravdu živé farnosti, kde vládla pohoda i do dvou do rána☺, a mohly jsme být posilou jedna pro druhou, i když to možná nebylo na první pohled znatelné. 2. ANO!!!, protože se potřebuji sdílet se sobě podobnými, ať už na úrovni světské nebo duchovní, a uvolnění z každodenních stereotypů snad přivítá každá. Dáša 1. Perfektní organizace zdejší kelčské farnosti – množství společenství podílející se na chodu farnosti, osm úklidových skupin, nově zrekonstruovaná fara otevřená místním společenstvím, schole, oslavě narozenin farníka i ubytování bezdomovce. Jeden příklad efektivity práce za všechny – při parkování ve dvoře jsem přejela jakýsi provizorní poklop kryjící otvor pro nějakou kabeláž; do rána byl zednicky zapraven. 8
2. Kdo by si nechal ujít společenství dam různých věkových kategorií, zaměstnání a škál životních moudrostí spolu s duchovním programem, výlety a zábavnými historkami! Viděli jste někdy stavbu mostu přes horskou bystřinu v provizorních podmínkách? Ne, tak příště na viděnou☺. Šárka Ahoj Hanko, pořád přemýšlím, jak a co přesně odpovědět na Tvé celkem jednoduché otázky ;-). Že by: „Všechno“ a „Ano“? Protože jsem si včera prohlédla fotky od Šárky, zase se mi mnohé připomnělo a tak se pokusím být trochu konkrétnější: 1. Setkání s Bohem > mše svaté, společná modlitba k Duchu Svatému; setkání s lidmi > ty povědomé tváře žen z kostela dostaly konkrétnější podobu, životní příběh...; setkání se sebou samotnou > to mi nějak nešlo, byla jsem jakási vykolejená, tak snad příště☺. 2. Příště bych jela zase, bylo nám spolu veselo a procházka krásnou přírodou se povedla, tak proč o takové potěšení přijít, že☺? Zuzka 9
1. Mě tedy nejvíce oslovila farnost Kelč, jejich duchovní správce a množství akcí a aktivit. Docela jim tu šíři i závidím...! Je to prima, že existují takové krásně živé farnosti. 2. Proč bych jela znova? Protože my ženy musíme držet spolu a je to fajn strávit spolu delší čas a moci se poznat více, než při pár zdvořilostních frázích před kostelem. Doufám, že se příště zase někdo přidá... Jana 1. Když si vybavím víkend žen, vzpomenu si na společný sobotní výlet na Tesák. Počasí tak akorát, hezká krajina, občas brodění se v blátě a přeskakování kaluží. Po dobrém obědě
10
jsme na zpáteční cestě namísto studánky potkaly potok. Moc díky všem za to, že jsem nejen přes něj mohla projít suchou nohou. 2. Jezdím už nějaký rok a vždy je to fajn. Potkám známé tváře a poznám i nové. Těším se, že to třeba vyjde i příště. Andy A já už jen shrnu, že všechny předchozí odpovědi vystihly určitě nejen mé dojmy a nezbývá, než poděkovat Janě a Dáši za zorganizování, otci Marianovi za duchovní osvěžení a trpělivost s námi a na dálku i otci Janovi za pohostinství. Za všechny účastnice (viz foto) Hanka
Foto Šárka Chlupová (taktéž poděkování za neodbytnou a vytrvalou fotodokumentaci průběhu víkendu, na který nám takto zůstane trvalá vizuální památka). 11
SE
SESTROU
MARIÍ-ANNOU (NEJEN)
O CESTOVÁNÍ
S koncem školního roku se s námi po dvou letech loučí sestra Marie-Anna, která byla jmenována provinciální představenou. Při té příležitosti jsme jí položili (z časových důvodů e-mailem) několik otázek. Když jsem procházela rozhovory v Hejčínském oku, zjistila jsem, že se vedou s někým, kdo přichází nebo odchází, kdo slaví významné jubileum, ale někdy i bez nápadného aktuálního důvodu. Tebe teď, sestro Marie-Anno, čeká zase stěhování – kam to bude? Chce se ti? Dostala jsem od Pána novou službu, proto se stěhuji do Prahy – a to již na konci měsíce června. Na Boží vůli se neříká „proč“..., tak jdu tam, kam mne On zve, a důvěřuji v Jeho pomoc. Jak ses stala voršilkou? Známá vyprávěla, jak si během studia němčiny a češtiny v knížce vyhledala, ve kterých řádech by mohla být učitelkou, a pak je postupně začala kontaktovat. Bylo to u tebe podobně? Je to asi na dlouhé vyprávění (ráda to řeknu někdy ústně, takto se to špatně vypisuje☺). Pocházím z věřící rodiny, bratr mého tatínka je kněz a dědeček byl dobrým varhaníkem. Takže jsme v kostele byli docela jako doma. Nebylo to pro nás prostředí neznámé a byli jsme často zapojeni do života farnosti (v míře, jak se to tehdy dalo). Jako malá jsem se potkala se sestrami, když mi byly asi tři roky (tehdy se na to pamatuji). Byly to slovenské i české sestry v Černíkovicích, kde byl ústav pro postižené děti. Tam také působila sestra mé tety, slovenská uršulinka Sr. Alžběta. Znala jsem ji jako tetu „Bětku“. Když jsem pak byla starší, dostala jsem se s jednou skupinou dívek do Jiřetína pod Jedlovou (Lužické hory), kde se právě do12
končil domek pro sestry. Byly tam „schovány“ různé řády – myslím, že jsme to jako děti někdy počítaly, že v té době byli v Jiřetíně zástupci asi ze 17 různých řádů. Mne tehdy nadchly právě sestry voršilky, které jsem znala z Černíkovic; cítila jsem se u nich opravdu skvěle, trávila jsem tam své jarní a část letních prázdnin. Vzpomínám si, že to mělo pečeť dobrodružství, protože vše bylo tajné – i ty naše cesty (bylo nás několik různých skupin) pod hlavičkou „turistického oddílu z Prahy“. Určitě by ale z naší řeči všichni poznali, že z Prahy nepocházíme! Několikrát jsme se musely ukrýt nebo dokonce utéci do lesa, když sestrám přijela „kontrola“. Neměly dovoleno přijímat jiné návštěvy než ze svých rodin, a i to bylo hlídané. Asi bychom těžko vysvětlovaly, že máme všichni společné tetičky. Naše dopisy byly někdy otvírány, tam
Sr. Marie-Anna se Sr. Claudine-Marie ze Senegalu a Sr. Anne z Belgie na Generální kapitule v Římě v září 2013. 13
jsme psaly „drahá tetičko“. Jsem velice vděčná za tyto prázdninové návštěvy, daly mi opravdu hodně. Také úžasná podpora sester, jejich duchovní doprovázení skrze dopisy, telefonáty. Když mi bylo 13 let, tak jsem právě v Jiřetíně při jedné večerní modlitební cestě na Křížovou horu dostala u sochy Panny Marie své povolání. Všude byl tehdy ještě sníh a já tam poklekla a bylo mi to jasné. Místo u kostela, s pramenem a sochou Matky Boží je skutečně promodlené a Maria zve... To, co jsem cítila tehdy v srdci, se nedalo ničím přehlušit (ač jsem se já i mé okolí docela během dalších let snažili). Vše Pán použil a připravoval si mne. Na gymnáziu jsem již byla kandidátkou a pravidelně navštěvovala sestry – nemusela jsem jezdit až do Jiřetína, navštěvovala jsem komunitu v Praze a v Chlumci nad Cidlinou. Také jsem byla se sestrami spojena prostřednictvím modlitby breviáře a skrze častější účast na mši svaté, která mne posilovala. Po maturitě samozřejmě nebylo jednoduché odejít do kláštera, protože rodiče chtěli, abych šla studovat vysokou školu. Snažila jsem se poslechnout a poctivě jsem se připravovala na přijímačky. Nakonec Pán zasáhl a já mohla v klidu odejít do postulátu (přípravné období) do Prahy. Dostala jsem třídu ve školní družině a po půl roce odešla do noviciátu, kde jsem přijala řeholní šat a nové jméno. Jméno Marie-Anna sis vybrala? Jméno jsme si mohly vybrat, ale nebylo jisté, že zrovna to vybrané dostaneme. Nyní si už sestry mohou prosit tři jména, my jsme mohly jen jedno. Už jako kandidátka jsem si plánovala, že se budu jmenovat Bernadetta. Ale Pán měl plány jiné. (To jsem tehdy ještě nemohla tušit, že k nám za pár let přejde sestra z jiného řádu, která už toto jméno bude mít!) Objevilo se nové jméno. Jedna z mých nejlepších kamarádek, která se mnou jezdila celé roky do Jiřetína k sestrám, se jmenovala Anička. A o letních prázdninách před mým vstupem do postulátu se stala ošklivá autonehoda. Celé auto mladých lidí (jeli zrovna zpívat na 14
svatbu) havarovalo, přežil to jen řidič. Takže Anna po Aničce a Marie kvůli tomu povolání u Matky Boží (ta mne opravdu provází...). V Oku vyšlo na pokračování tvé vyprávění z cesty po Ukrajině. Myslím, že to nebyla tvá první delší zahraniční cesta? Jelikož jsme mezinárodní a i misijní řád, tak se cestám nevyhneme. Jsem za to ráda, Pán věděl, že mám z rodiny v genech „toulavé boty“ (někteří z mých sourozenců už byli též na misiích) a asi bych nemohla být někde v nějakém kontemplativním klášteře na jednom místě. Pro mne asi nejdůležitější zkušeností byla misijní stáž v Senegalu, kam jsem letěla 11 dní po svých prvních slibech. Pamatuji si to dobře, protože jsem to brala jako svou „svatební cestu“. Sama – tedy jen s Pánem; poprvé v letadle a na jiný kontinent. Máš nějaký nezapomenutelný (nebo vůbec nej-...) zážitek z cest? Těch zážitků by byla spousta – na několik knih či filmů... Ale jistě nezapomenu, jak jsem v jedné zastrčené africké vesnici ve špinavém řeznictví, kde visela zvířata na kůlech, dostala nabídku k sňatku – a to od muslima, který měl již tři manželky a byl tam řezníkem. Nechápal, že jsem již „mariée“ – tedy vdaná... Pro něj jsem byla bílá a bělochů se tam moc neobjevovalo. I děti si sahaly na mou kůži a divily se. Máš nějaký nezapomenutelný (nebo vůbec nej-...) zážitek z Olomouce? Říká se, že si člověk pamatuje hlavně ty první dojmy... A tak tomu bylo hned první den, kdy jsem se do Olomouce přistěhovala. Bylo to před dvěma lety, v červenci, a sestry byly na exerciciích. Byla jsem doma sama a nic jsem tu neznala. Když jsem chtěla jít večer na mši svatou, tak před naším domem zastavilo auto a milý pan soused (evangelík) mne zavezl až ke 15
kostelu, protože viděl, že už dávno zvonilo a že bych asi došla pozdě. A pak v kostele padl můj zrak nejprve na houpací koně. To jsem se fakt rozesmála a říkala jsem si, že to bude zajímavý kostel i farnost. A nezklamala jsem se! V hejčínském kostele (a asi i doma, ve škole...) hráváš na různé nástroje – na flétnu, na housle, na buben... Ještě na jiné? Je některý tvůj nejoblíbenější? Jak ses k jejich hraní dostala? Hraji na všechny možné nástroje, baví mne i různé zkoušet – v Africe jsem se např. učila hrát na koru. Na nic ale nehraji nějak skvěle. Na základní škole mne rodiče přihlásili do houslí, což jsem moc neměla ráda, až později jsem to ocenila více, ale už bylo pozdě. Na flétnu jsem se začala učit hrát po zhlédnutí filmu „Misie“; hoboj jsem neměla a flétna nebyla až tak drahá. No a bubínek mne pojí s našimi africkými sestrami a jejich lidem...
Letošní velikonoční pozdrav olomoucké komunity – jeden z králíků již naplnil své poslání :-). 16
Jaké jsou tvé další záliby? Nejraději chodím do přírody – miluji hory, vodu ve všech formách a obdivuji květiny. Ráda čtu pěkné knihy, i když teď na ně nemám moc času... Měli jste nějakého společného koníčka v rodině? Můžeš nám o ní něco říct? Mám pět mladších sourozenců – z toho jen jednu sestru. Asi proto jsme si tak vzácné a opravdu se máme rády. I s našimi bratry. Každý něco umí, tak je často kontaktuji a prosím o radu. Jsou hodně šikovní. Můj nejmladší bráška Marián se narodil, až když jsem byla v noviciátě – dostal stejné jméno, protože rodiče to vzali tak, že jedno dítě si Pán volá a druhé posílá. Náš společný koníček doma byly hudba a časté výlety do přírody. Také každý z naší rodiny je tak trochu „blázen“ do sbírání hub. Jeden z mých bratří je ani nejí, ale o to více si vychutnává, když je třeba ještě za tmy někde najde. Možná ještě něco máme společné – a to je informatika. Tatínek je programátor a do počítačů (i v kombinaci s hudbou) dělají všichni moji sourozenci. Chtěla bys hejčínským farníkům říct něco na rozloučenou – nebo na prázdniny, protože asi občas do Olomouce přijedeš? Chtěla bych jim říci, aby si vážili zázemí komunity bratří karmelitánů! To je opravdu vzácnost, co by za ni kde dali! A bez tohoto duchovního zázemí (i terciářů) by se tolik ve farnosti nedařilo. Bude se mi těžko odcházet (proto nemám ráda loučení), ale těší mne, že budu občas kvůli naší komunitě a škole do Olomouce přijíždět. Budeme se na tebe těšit. Děkujeme, že sis uprostřed spousty práce udělala čas na „vyprávění“ a přejeme Ti hodně Božího požehnání. Otázky připravila M. Kaňovská 17
DOBA
DOBRÉHO VOJÁKA
ŠVEJKA
NEBYLA LEGRACE
V létě tohoto roku uplyne sto let od vypuknutí první světové války. Říká se, že z historie se učíme jak žít. Historie této války je nesmírně bolestná a zasáhla tehdy celou naši zemi. Stačí, když si vzpomenete na příběhy, které se odehrály nebo vyprávěly ve vašich vlastních rodinách. Nejsem historik, ale když mne otec Marian poprosil, podělím se s vámi o několik myšlenek, kterými jsme se zabývali při jarním putování Českou Kanadou, o němž do Hejčínského oka už psala Anička Srovnalová. Před válkou měli mnozí lidé v Evropě za to, že války jsou už barbarskou minulostí. Vždyť přece moderní svět žije ve znamení pokroku, vědy, kultury, lidskosti! Tolik tomu věřili. Edita Steinová ve svých vzpomínkách „Ze života jedné židovské rodiny“ píše: Ten, kdo vyrůstal za války nebo po válce, ten si naprosto nedokáže představit jistotu, v níž jsme až do roku 1914 věřili, že žijeme. Mír, spolehlivost vlastnictví, stabilita navyklých poměrů nám byly něčím jako neotřesitelnou základnou života. Najednou se ukázalo, že tato základna je velmi otřesitelná a již otřesená. Edita píše dál: Když jsme nakonec viděli, že bouře se přivalila nezadržitelně blízko, snažili jsme se objasnit si, jak bude probíhat. Jisté bylo, že to bude něco zcela jiného než všechny předcházející války. Bylo by to tak strašné zničení, že by to nemohlo trvat dlouho. Během několika měsíců by bylo po všem. Ten jejich pocit jistoty je pro nás moc zajímavý, protože nás to staví před otázku, jaké jsou naše jistoty dnes. Na co spoléháme a jak otřesitelné to je. A co lze dělat pro to, abychom žili ve větší jistotě. Netroufnu si vysvětlovat, jak k válce došlo. Ale jistě o tom teď budou psát odborníci i novináři. Řeknu jen stručně: během jednoho měsíce se do války zapojila řada evropských zemí. 18
Trojspolek, který tvořily Rakousko-Uhersko, Německo a Itálie, k nimž se přidalo Turecko. A proti nim Trojdohoda, tedy Francie, Velká Británie a Rusko. Itálie přešla po čase na jejich stranu. Nešlo o nějaké útočné militantní bloky. Ale smlouvy mezi státy byly provázeny tajnými vojenskými doložkami. K válce vedl celý ten systém vzájemných zajišťovacích a vojenských smluv spíš než nějaký systematický, vojenský expanzivní program jednoho nebo druhého bloku. Tak se do války dostaly proti sobě země, které spolu řadu let neměly žádné spory. Žádný ze států nezačal světovou válku prostřednictvím nějaké pozitivní útočné smlouvy nebo konkrétního dobyvačného záměru. Takže vlastně nikdo válku nevyvolal přímým útokem, nikdo ji přímo nechtěl! A přitom tu najednou byla. Ale mnozí s ní už delší dobu počítali a mnozí další ji přivítali s (pro nás nepochopitelným) nadšením. Politikové to prostřednictvím propagandy (i to je velmi poučné a varovné) přenesli do širokých vrstev společnosti. Takže jak Němci, tak Angličané i Francouzi byli přesvědčeni, že jejich země je obětí brutální nespravedlnosti. Nadšení pro válku bylo v době jejího vypuknutí obecné. I mnoho významných osobností, rozhodně ne krvelačných a zcela zaslepených, bylo pro válku. Čekala se od ní důkladná očista života a jeho nasměrování. To bylo ovšem kruté pomýlení – jak ukázal další vývoj. To varuje nás, abychom byli velmi opatrní vůči nadějím, že násilím by se vyřešily problémy dnešního světa. Jak si to nadšení pro válku vysvětlit? Především tu byla velká nespokojenost tehdejších lidí se současným světem a touha po velké změně. Podcenilo se, že válka v moderní době bude vypadat jinak než v předchozích staletích. A střední Evropa tehdy už víc než 40 let válku nepamatovala a lidé zapomněli na to, co válka znamená... Proto je dobře nezapomínat dnes. P. Gorazd, O.Carm. 19
K RATOCHVILNÉ
ČTENÍ NA PRÁZDNINY
ŽEŇ ŠKOLNÍHO ROKU Žeň školního roku by mohla být výpisem těch lepších známek ze žákovských knížek, souhrnem úspěchů našich žáků nebo poupravenou zprávou o exkurzi maturantů do pivovaru. Nic takového nemůžeme čekat. Doba je rychlá a dravá a na pochvalné poklepání po zádech si sotva najdeme čas na farním guláši. Od brzkého podzimu se setkávám se dvěma zajímavostmi, které se mi spojily se školním rokem a které jsem ve světle své profese neustále promýšlel. Zde je předkládám formou kratochvilného čtení na léto. První úlovek letošního roku bylo setkání s marketingovými strategiemi současných firem. Teď si asi řeknete, že to není zrovna nejlepší začátek k úvahám o školním roce. Ale já jsem se s nimi setkal také proto, že naše děti navštěvují školní i mimoškolní programy, a jak už to tak bývá, jsme jako rodičové do dění vtaženi s nimi. Novou a větší měrou jsme byli konfrontováni a někdy i oslovováni a vybízeni k zapojení do sítě prodejců a zákazníků, kteří si mezi sebou, pochopitelně za peníze, předávají různé výrobky. Kvalita je vždy garantována a úspěch zaručen. Hlásím už předem, že jsme do toho nešli. Promeškali jsme tak šanci vyjít životem novou zelenou cestou (greenway), americkou cestou (amway) nebo začít nový bylinkový život (herbalife). Ach, ten nerozum omlouvá snad jen naše mládí a nezkušenost. Co na tom, když vám někdo nabídne k odkoupení naklíčený ječmen, pastu na zuby nebo kosmetiku. Já jsem ale dlouhodobě formován svou prací, a protože se zabývám i náboženskými postoji současného člověka, tak se mi při těchto nabídkách objeví pod šedivějícími vlasy následující myšlenky. Když si koupím naklíčený, usušený a předražený ječmen, pomůžu známému, který si potřebuje vydělat. To je dobrá myšlen20
ka, hned na začátek. Pracuji ve školství, tam je spousta peněz, tak co bych se nerozdělil. Naše tři děti hladem jistě nezahynou, naopak se napojí lahodným zeleným mokem, jehož základ byl vyroben v srdci říše Deseret. To je dnešní Utah ve Spojených státech amerických. Naši „bratři“ mormoni tak kdysi nazývali oblast, kam se rozhodli migrovat, když se pro ně východ Severní Ameriky stal horkou půdou. Jak začnu myslet na mormony, tak mě hned napadne další myšlenka. Asociace mi vždycky šly – někdy si takhle asociuji s otevřenýma očima celé odpoledne, třeba na konferenci, tam se to ani nepozná, pokud to ovšem člověk nemoderuje, to je třeba si dávat pozor. Ale abych udržel myšlenku, tak zpět k tématu. Vzpomenu si hned na výše zmíněnou americkou cestu přímého prodeje. Když na ní vstoupíš, tak ti přislíbí za jistou přesně definovanou finanční investici ekonomický úspěch. Moc dobře ale víš, říkám sám sobě, že na úspěchu je třeba pracovat a zrovna na této cestě nabízí přesný návod v podobě „systému na úspěch“. Přímý prodej není žádná legrace. Je třeba intenzívně oslovovat lidi, kteří nejednou tak lákavou nabídku odmítnou, a to často nevybíravým způsobem. Aby to člověk vydržel, jde přeci o slušný přivýdělek, tak se musí naučit nově myslet. Tomu slouží přesně stanovená metoda. Důležité je potkávat obchodníky a zákazníky zapojené do sítě prodeje, protože se navzájem utvrzují ve velikostech dober zprostředkovávaných touto cestou. Důležitý je však systém. Jednak ti v něm řeknou, že máš číst jisté knihy a taky ti řeknou, jak se máš chovat ke svému okolí. Knihy jsou formační, protože vychází z náboženského hnutí Nového myšlení, které vzniklo v USA. Hnutí stojí na předpokladu, že myšlenky dělají věci. A to proto, že naše myšlenky mohou ovlivnit Nekonečnou inteligenci, která je božská a při zvládnutí jisté techniky nás bude poslouchat = z našich myšlenek udělá peníze, zdraví, krásu, tedy onu věc. Je to vlastně způsob, jak dojít myšlením k bohatství. To je skoro jako u nás ve školství – taky dobrá asociace! Když už máš myšlenku, sen, vizi, představu a ukážeš ji Nekonečné inteligenci, tak 21
je třeba ji také prezentovat lidem, ze kterých ony finance musíš dostat. Proto ti v druhém kroku systému na úspěch řeknou, že se máš kolem sebe podívat a oslovit kohokoliv znáš bez ohledu na to, jestli je to přítel nebo nepřítel. Oslovit je třeba všechny, třeba se chytí zrovna ten nejméně očekávatelný. Není tedy důležitý způsob dosažení finančního úspěchu, důležitý je cíl. A tady mi to vadí, protože já jsem přeci jenom muž a jako muž jsem (trošku) ješitný a rád bych byl důležitý, ale ne jenom pro můj závratných výšin dosahující učitelský příjem. Sponzorovat provoz systému, který čerpá z mimo-křesťanské náboženské tradice, mi nedělá potíže. Kolikrát jsem už věnoval finance třeba Červenému půlměsíci (obdoba Červeného kříže) – teda teď doufám, že si toho někdo všimne a trošku mě pochválí. Ale podporovat životní postoj, ve kterém jsem pro druhého chodící peněženkou, to bych asi nezvládl. Chtěl jsem se se čtenáři Oka o tento postřeh podělit, protože být kvalitně informován o dění v jiných náboženských skupinách je v dnešním měnícím se světě nezbytné. A hlavně, jak říká Michael Fuss, dnešní farnosti v sobě obsahují téměř jakékoliv náboženství světa. Jen se stačí pečlivě podívat. Druhý úlovek letošních žní je školkový. To jsou ta krásná léta, kdy se učíme pozdravit a poslouchat taky někoho jiného než rodiče a prarodiče a tetičky a strýčky. Chodíme vlastně už do školy (mateřské), ale nosíme si tam jen hračky, a to často tak, aby to paníčelka neviděla. Na skříňce nemáme číslo, ale třeba kyblíček, a usnout po obědě je problém, a to často ten největší. No a pak se najednou do školky přinese leták na nějakou akci. Lyžák! Hned bych jel. Plavání! Super! Škoda, že „koupalko“ prodali, a nový pán, co to koupil, už nechce, aby tam chodily děti. To je fakt škoda. A jeden plakát dokonce láká na vyšetření očí a paníčelka říkala, že to bude legrace. Všichni jdou, jdu taky! Jenže pak do toho přijde tatínek. On je docela fajn, ale někdy se chová ošklivě. Ano, byl jsem to já, kdo to našemu dítěti zakázal. Mám na to ale připravenou tuto (vý/o)mluvu! Plakátek lákal na lékařské 22
vyšetření očí našich dětí, které bude provedeno se lví královskou velkorysostí zdarma, bude provedeno bezbolestně a se lvím odhodláním a také bude se lví pečlivostí odhalen případný počátek vážné choroby! To vše pod záštitou a autoritou naší mateřské školky. Takoví vyšetřovatelé by mohli z fleku založit lví klub (anglicky by to znělo lépe: lions club) a dělat dobročinné aktivity. Jenže, když je to zadarmo, tak je to vždycky podezřelé. No, vlastně zadarmo. Rodič „pouze“ podepíše souhlas s tím, že si tato soukromá organizace odnese několik málo personálií vyšetřeného dítěte. Kdo by tak chtěl vědět a z jakého důvodu informace o mém dítěti? Soukromí je stále vzácnější věc a já bych měl to málo, co zbývá, dávat k dispozici někomu dalšímu? A opět se mi promítla moje vědecká orientace spojená se zálibou asociování do soukromého života a začal jsem uvažovat. Kde já jsem jen už slyšel o zakládání klubů a dobročinných aktivitách? Existují na světě organizace, kam mnoho lidí touží vstoupit, ale kam není možné podat přihlášku. Namátkou mne napadá například, třeba, no třeba, třeba ta lóže zvaná zednářská. Organizace musí oslovit daného jedince a pak ho přijmout, formulář pro registraci na internetu nemají a kontaktní místo či kancelář nemají ani v hlavním městě. Kde si má ale taková organizace vybírat? Přece nebudou chodit po ulici. Tak vznikají neformální kluby, kde se setkávají dobrodinci, aby pomáhali druhým, a to zcela zadarmo. Tedy až na ty výše zmíněné personálie našich dětí. No a mezi dobrodinci se pak jako v líhni odchovávají potenciální členové mateřské organizace. A tak si říkám, když už máme ty naše ratolesti zapsané v jedné matrice, kde jsou jejich personálie od křtu, tak nevidím důvod, proč bych je měl dávat k dispozici ještě další náboženské organizaci. Děti zatím vidí, čtou taky obstojně, na pohádky koukají velmi rády. Někdy sice dělají, že mě nevidí nebo že jsou neviditelné, když třeba utečou před spaním z postele a skrývají se za závěsem, ale na oční chorobu to zatím nevypadá. To si spíš uženou hluchotu z hlasitého rozhovoru s tatínkem. A proto 23
jsem s klidným svědomím snesl i plačící dítě, které mi vyčítá, že všichni jdou na tu legraci s vyšetřením očí, jen ono ne. Však ony mi to jednou děti oplatí, až mi bude 87 let a nebudou mě chtít pustit na pivo jenom proto, že ho čepuje fanoušek fenomenálního fotbalového klubu al-Ahly. Život je krutý a já jsem připraven ho prožít i bez piva, protože vím, že vedle piva existují i jiné důležité hodnoty, jako je například víno. A tak vedle vínové vzpomínky na budoucnost je třeba ukončit asociace souhrnnou větou. Je to radost a čest, že se v naší sekularizované a často hanlivě označované jako ateistické společnosti najdou lidé, kteří se nebojí pracovat s náboženskými myšlenkami a za jejich pomoci mi prodat kosmetiku čtyř živlů nebo vyšetřit zadarmo zrak mých dětí. Až budu starší a bude mi těch krásných 87 let, snad už budu zralejší a uvážlivější a budu schopen spolupracovat i s těmi spoluobčany. Zatím o tom jen píši. Pokud by téma někoho zaujalo a žádal si o trochu více informací, tak můžu dát k dispozici příslušnou část vysokoškolských skript. Jazykově extravagantnější osoby můžu navigovat na cizojazyčnou literaturu. Prozatím děkuji čtenářům za trpělivost s mými asociacemi, redakční radě za prostor a rodině za dovolení chodit na pivo. Přeji příjemné léto! Jaroslav Franc
FARNÍ
GULÁŠ
Jak proběhl letošní farní guláš? Nejprve při nedělní bohoslužbě vstoupili do katechumenátu dva muži, Honza Hrachovina a Ladislav Bubeníček, kteří byli doprovázeni svými manželkami. Prosím provázejme je na jejich cestě ke křtu svou modlitbou. Po skončení mše svaté proběhl v kostele pokus o vytvoření rekordu největší hustoty věřících na Olomoucku moderovaný Filipem Kotkem. Jednoduše řečeno, šlo o to, shromáždit co 24
nejvíce věřících na co nejmenším místě pro vytvoření společné fotografie. Výslednou fotografii farníků si můžete v nadcházejících týdnech prohlédnout v kostele a také si ji objednat. Pak již následoval přesun na farní zahradu a ochutnávka letošního guláše, piva a buchet. Tento rok se neozývaly z farní zahrady zvuky cimbálovky ani dechovky, za to jsme mohli slyšet vystoupení místních mladých nadšených umělců z tzv. Hudební akademie Sašy Rubešové. Veronika Dvorská, Marta, Agáta a Juditka Coufalovy hrály na flétny písničky z pohádek a děti i dospělí hádali, o jakou pohádku se jedná. Foto Karel Rakušan Jejich vystoupení doplnil Florian Koupil na svůj věk pokojným a úžasným výkonem na housle. Nakonec jsme se dočkali i „kouzelníka“. Z ministranta Michala Třísky se vyklubal úžasný žonglér, který překvapil a rozveselil tváře farníků, z nichž se někteří pokoušeli později napodobit aspoň zlomkovitě jeho výkony. Tradičním bodem programu byla tombola. Obdivoval jsem Honzu Dvorského, jak svým moderováním dokázal zatraktivnit i obyčejnou cenu. Někteří dychtivě čekali, kdy se na ně usměje štěstí, zato jiní si chodili pro jednu cenu za druhou. Samozřejmě nechyběla soutěž o nejlepší buchtu. Tento rok vyhrála Hela Mikušková s receptem z internetu, který najdete níže. A jaké bylo počasí? Když začal v jednu chvíli foukat studený vítr a z oblohy padaly kapky, tak to nevypadalo, že je druhý letní den. Brzy to však přestalo. Nakonec vykouklo i sluníčko a bylo teplo a pěkně. Rád bych na závěr poděkoval všem, kdo se podíleli na přípravě, průběhu a uklízení farního guláše. P. Marian 25
Foto Karel Rakušan Moderátor farního guláše Jan Dvorský s „moučníkovou“ vítězkou Helenou Mikuškovou (vpravo)
Vítězný moučník – Americké cukroví: Potřebujeme: máslo 60 g, piškoty 130 g, čokoláda na vaření 130 g, ořechy 100 g, kondenzované mléko slazené – 1 plechovka, kokos 60 g. Příprava: Máslo rozpustíme v menším pekáčku, nasypeme pomleté piškoty, posypeme polovinou kokosu, čokoládu pokrájíme na kousky a dáme na kokos, posypeme nahrubo nasekanými ořechy, zalijeme kondenzovaným mlékem a posypeme zbytkem kokosu. Pečeme dorůžova při 180 °C. Vychladlé krájíme. Osvědčilo se dělat z dvojnásobné dávky a vyrábět na plechu běžné velikosti – s vyšším okrajem. 26
FARNÍ GULÁŠ OČIMA FOTOGRAFŮ Foto Marie Polepilová
27
28
Foto Karel Rakušan
29
30
INFORMACE Aktuální informace naleznete také na farních webových stránkách www.farnost-olomouc-hejcin.cz.
ZMĚNY BOHOSLUŽEB V HEJČÍNSKÉM KOSTELE: Pravidelné bohoslužby nebudou v týdnu od pondělí 25. srpna do soboty 30. srpna. Pondělí 30. června je výročním dnem posvěcení olomoucké katedrály. V tento den při návštěvě katedrály lze získat za obvyklých podmínek plnomocné odpustky. Návštěva nemocných se uskuteční ve čtvrtek 3. července, další mimořádně v pátek 1. srpna v dopoledních hodinách. Slavnost sv. Cyrila a Metoděje oslavíme mší svatou v sobotu 5. července v 17 hodin. Hlavním celebrantem bude P. Josef Jančář, O.Carm. Při bohoslužbě bude zpívat Svatocecilský sbor pod vedením Jana Gottwalda. Vzhledem k probíhající výmalbě levé vedlejší lodi kostela je potřeba před každou nedělí uklidit kostel na nedělní bohoslužby. Úklid kostela je naplánován na sobotu 5. července v 8.30 hodin. Čas úklidu se může měnit. Sledujte proto nedělní ohlášky v kostele nebo na farnosti webu sv. farnosti www.farnost-olomouc-hejcin.cz. Zpravodaj Cyrila a Metoděje v Olomouci-Hejčíně. Adresa redakce: farnost, Cyrilometodějské nám. 1, 779 00 Olomouc 9, Děkujeme zaŘímskokatolická pomoc! tel.: 585 425 025, e-mail:
[email protected]. Pokud vše půjde podle předpokladů, výmalba bude skončeRedakční rada: Daniel Dehner, Jaroslav Franc, Ludmila Kolková, Veronika Labounková, na do oslavy patrocinia. kostela BohumilDalší Tříska, úklid o. Norbert Žuška. by byl až v sobotu Tisk Matice cyrilometodějská s. r. o., Olomouc 2006. 16. srpna v 9 hodin. Příští číslo: 5. února 2006.
16 31
Farní spoření a sbírka na výmalbu hejčínského kostela bude v neděli 20. července a v neděli 17. srpna. V neděli 31. srpna při mši svaté v 10 hodin bude žehnání školních tašek, dětí školou povinných a pedagogů. ***** Z Centra pro rodinný život Arcibiskupství olomouckého: Srdečně zveme všechny rodiny a pedagogy na Arcidiecézní pouť rodin a učitelů k Panně Marii Svatohostýnské, která má být vrcholem Roku rodiny v naší arcidiecézi. Uskuteční se v sobotu 30. srpna 2014. Z programu: 8.00 hodin – pěší putování od brány hřbitova v Bystřici pod Hostýnem • 10.00 hodin – poutní mše svatá na venkovním pódiu, hlavní celebrant olomoucký arcibiskup Mons. Jan Graubner • 15.30 hodin – slavnostní požehnání v bazilice Panny Marie • 16.00 – 17.00 hodin – koncert hudební skupiny Paprsky. Pouť pořádá: duchovní správa na Svatém Hostýně, Matice svatohostýnská, Centrum pro rodinný život a Centrum pro školy Arcibiskupství olomouckého. Více na www.rodinnyzivot.cz.
S MĚJEME
SE S REDAKČNÍ RADOU
Průvodce ukazuje turistům starý zámek a vysvětluje: „Tento zámek pochází z šestnáctého století, mimo fontány, kterou právě stavějí, a ta bude pocházet ze století sedmnáctého.“ Zpravodaj farnosti sv. Cyrila a Metoděje v Olomouci-Hejčíně. Adresa redakce: Římskokatolická farnost, Cyrilometodějské nám. 1, 779 00 Olomouc 9, tel.: 585 425 025, mobil: 775 970 461, e-mail:
[email protected], internet: www.farnost-olomouc-hejcin.cz. Redakční rada: Daniel Dehner, Jaroslav Franc, Ondřej Koupil, Veronika Lojdová, P. Marian Masařík. Tisk Matice cyrilometodějská s. r. o., Olomouc 2014. Příští číslo: 31. srpna 2014.
