Grigorij Klimov : RODINNÝ ALBUM

Grigorij Klimov : RODINNÝ ALBUM (zkrácený překlad) Předmluva. Máte před očima autobiografickou knihu. Jelikož Klimov přes 50 let se zabýval studiem nenormálností u příbuzných svých známých, i jeho životopis se podobá jakémusi vědeckému pojednání o "degeneraci rodin". Klimov z legrace nazval tuto vědu "vyšší sociologií", ale vzhledem k statistickým výsledkům, mnozí čtenáři ji berou vážně. Možná i v češtině se ujme výraz degenerát. Degenerát (mám chuť napsat degenerátor, jako "Terminátor") je člověk, který zdědil náchylnost k psychickým chorobám a sterilitě, může mít i fyzické vady: drobná postava, prudké pohyby, kulhání, atd... (příklad, bývalý francouzský prezident Sarkozy). Degeneráti mohou být dobří, mohou být i ničemní. Pro ty, dal by se najít slušnější název, třeba psychouši, mezinárodní bankéři, světovládci, atd... Já jsem původním povoláním fyzik, proto bych hledal termín spojený spíš s entropií: ničemní degeneráti jsou bionegativní lidé, které příroda stvořila k tomu, aby zvýšili ve světě entropii, chaos, rozpad. Jejich děti budou pravděpodobně též degeneráti - podle Klimova, tato dědičnost je dominantní, je jako jed v zdravé krvi. V tom se možná mýlí, ale fakta, která uvádí, jsou otřesná. Degenerátů je velké množství v jistých profesích, obzvlášť v televizi, a prakticky všichni vrcholní politikové jsou degeneráti. Některé vede touha po moci, chtějí být vždy a všude šéfem, jiní mají homosexuální sklony, někdy mají i fyzické vady, které dnešní medicina dokáže skrýt. Někteří jsou společnosti prospěšní, jiní škodí mnoha lidem a dostanou-li se nahoru, mohou mít na svědomí i miliony životů (Hitler a Stalin). Jeden takový sadista řádil ve škole na jihu Francie, kde můj syn připravoval maturitu. Rodiče i žáci psali petice, až nakonec byl degenerát ze školy vyloučen. Ale byl velmi chytrý a měl pod svým vlivem tři chlapce, jejichž prostřednictvím se pomstil. Chlapci zapálili školu, jenže sami při tom zahynuli. Celkem 24 osob bylo za živa upáleno, včetně mého syna; ti, kteří přežili, do smrti nezapomenou. Tento sadistický degenerát se díval na hořící internát a radoval se. Nikdo mu nic nedokázal, je na svobodě. Bylo to v roce 1981 představte si, kolika dalším lidem od té doby zkazil život... Klimovi zkazila život "šlechtičanka" - lesbičanka Nataša, která se do něj 1

bláznivě "zamilovala", když přijel do Ameriky jako bohatý a slavný autor bestselleru. Od té doby Klimov se zabývá degenerací. Podle jeho osobní statistiky, mezi jeho známými bylo 90% degenerátů. Z Nataši se stala vedoucí ruské sekce Hlasu Ameriky. To úžasně vysoké procento se vysvětluje tím, že se Klimov stýkal hlavně s rusky mluvícími emigranty. A kdo směl tehdy emigrovat z SSSR do USA? Pouze lidé, kteří našli ve svém rodokmenu někoho, kdo měl aspoň částečně židovskou krev. To není antisemitismus, ale fakt. Cestoval jsem jednou den a noc ve vlaku s takovou rodinou, když emigrovala z SSSR. Mnozí emigranti si postavili domy u pláže v Sea Cliff, 25 km od New Yorku, jiní tam žili ze sociální pomoci. Když čtete biografii Klimova, nezdá se, že jejich příjezd byl velkým přínosem pro Ameriku. Leda pro psychiatry.

Grigorij Petrovič Klimov *1918 Novočerkask † 2007 New York Od roku 1945 pracoval v poraženém Berlíně jako hlavní inženýr Vojenské Správy SSSR. 1947 uprchl do západního Berlína. Uvězněn v americkém lágru King-Campu. 1948 ve Stuttgartu, nezaměstnaný, píše knihu ze zkušeností v Berlíně. 1951 vyšla jeho kniha Berlínský Kreml (též pod názvy „Píseň vítěze” a „Mašina Teroru”). Díky jejímu úspěchu, byl pozván pracovat pro CIA na Hardvardském projektu. Kniha vyšla v němčině, pak byla přeložena do 11 jazyků v Reader Digest (dohromady přes 17 milionů výtisků) a posloužila pro 3 filmové adaptace (získala cenu na Berlínském festivalu 1953). 1951-55 předsedou Unie poválečných emigrantů COPE a současně šéfredaktorem časopisů Svoboda a Antikomunist. Roku 1955 odjíždí do New Yorku, kde žije z honorářů své první knihy, později pracuje jako inženýr-elektrotechnik. Kromě toho je konsultantem amerického psychologického projektu university Cornell (1958-59). Roku 1970 dokončuje svoji druhou knihu Kníže tohoto světa, jejíž vydávání na pokračování slíbily ruské emigrantské časopisy. Avšak brzo s publikací ustaly - šlo o námět, kterého se báli i na západě. Nakonec vyšla rusky v Kalifornii. Hrdina románu, Stalinův poradce a organizátor čistky, která stála desetitisíce životů, 2

připomíná doktora Fausta, který se upsal ďáblu. CIA dlouho Klimova vyslýchalo, chtělo znát skutečné jméno hrdiny, než uvěřilo, že jde o vymyšlenou postavu. (Český překlad si můžete stáhnout z internetu. Pro starší osoby, alergické na četbu na obrazovce, mohu vyrobit na domácí tiskárničce pár brožovaných výtisků A5 zdarma). U nás ve Francii jsem se dostal v osmdesátých letech na universitu jako učitel slavistiky a měl jsem na různých stážích a sjezdech příležitost hovořit s lidmi, kteří z SSSR směli na západ a měli zřejmě styky na vrcholu. Klimova samozřejmě neznali, ale jejich názory byly podobné. Jedna moje sovětská kolegyně dokonce plivala s odporem, kdykoliv jsem před ní vyslovil jméno disidenta Sacharova. Další knihy: Věc č. 69 (1973) - analyza psychologické války. V této kratší knížce autor přináší zamlčené informace o některých na Západě vychvalovaných přebornících za lidská práva v SSSR, (na př. Andrej Amalrik, autor brožurky "Přežije-li SSSR rok 1984?") jakož i o emigrantech Anatol Kuzněcov, Valerij Tarsis, Solženicyn, či básnících Sinjavskij, Daniel a dalších : je zbytečné horlit proti "léčení" některých na psychiatrii, oni tam zřejmě patří. Jméno mé jest Legie (1975) navazuje na román „Kníže tohoto světa”, který autor rozdělil na dvě knihy. „Protokoly sovětských mudrců” (1975-81) je fikce - skoro utopie o myšlení na planetě sovětské za vlády cara Brežněva, ale obsahuje i základ kurzu z vyšší sociologie, který autor bere vážně. Vyšla nejprve v USA, dnes však díky internetu získala čtenáře po celém světě a mírně zkrácená vyšla pod názvem „Červená inkvizícija” ve vydavatelství Slovanský dům v Bratislavě. „Rudá kabbala” (1987) je pokračováním "Protokolů". Autor se už nezdržuje zahalováním historických faktů do románové formy, jména osob jsou skutečná. Jedná se o videozápis přednášek z degeneralogie, určených pro šéfy KGB a ruskou televizi v době perestojky. Mimo jiné studuje vliv homosexuálů na politiku v historii. „Boží národ” (1989) shrnuje třetí cyklus přednášek, zaměřený na vliv zednářů a židů. Nafilmované úryvky z přednášek v ruském jazyce najdete také na Youtube. Věda od té doby pokročila, některé názory autora (na př. o genetice) jsou možná chybné, pravdivost jiných je zřejmá. Existuje několik českých verzí (Stahuj.cz v pdf má dost chyb). „Rodinný album” (2007) - svého druhu životopis Klimova, shrnuje vzpomínky z autorova života, jakož i málo známé detaily ze života básníků, spisovatelů, filosofů, politiků a jejich příbuzných, které autor nasbíral za půl století. Celá kniha na webu má 50 kapitol a zabírá 1,5 MB. Málokdo má čas číst vše, proto jsem zde udělal výběr z kapitol Ideální nevěsta, Úvaha o komisaři, Komplex Jidáše, Komplex vlády, Pták Ohnivák.

L. Petr, Trampská nit 2013 3

Kapitola 1 : Ideální nevěsta Odedávna platilo ve světě, že v ideálním případě nevěsta měla být panna. Myslelo se, že to přináší štěstí a blaho klidného rodinného života... Nicméně, moje osobní zkušenost ukazuje, že to, že nevěsta je panna, není zdaleka dostačující podmínkou k založení normální a zdravé rodiny. Před mnoha lety jsem měl ideální nevěstu, která mi řekla: "Gríšo, technicky jsem holka..." - A po kratším odmlčení dodala - "...Ale za všechno ostatní neručím..." Poprvé jsem se setkal s Natašou Meyerovou ještě v Německu, v Mnichově. Bylo to v roce 1950. Tehdy jí bylo 19 let, a byla to krásná mladá dívka "z dobré ruské rodiny". Já už byl zralý, 32letý muž a pracoval jsem jako prezident nově vzniklé COPE (Asociace poválečných přistěhovalců – to byl jeden z prvních speciálních projektů, startujících tehdy psychologickou válku proti komunismu). Otec Nataši, Jurij Konstantinovič Meyer, vždy byl monarchistou, ale ne obyčejným monarchistou, nýbrž tajemníkem "Nejvyšší monarchistické rady". A i Nataša mi neustále zdůrazňovala, že ona není prostá Nataša, a že je - Nataša von Meyer, tj. s modrou krví a pochází z poruštěných německých šlechticů. Od samého počátku naší známosti, otec Meyer vytrvale namlouval mi svoji dceru a neustále ode mne bral pro mou nevěstu peníze (jak se později ukázalo - aniž by jí je dal). Nataša jen odfrkla, při pohledu na všechno jeho úsilí, a dala mi na srozuměnou, že je šíleně zamilovaná do jiné osoby a jako důkaz, s roztomilým úsměvem, recitovala mi verše, věnované tomuto záhadnému milenci. Trvalo to nějaký čas, ale nakonec rodina Meyerů se odstěhovala do Ameriky, tím téma námluv tak nějak samo o sobě padlo. V létě roku 1954 jsem letěl na několik měsíců do Ameriky na služební cestu, a v New Yorku jsem znovu potkal Natašu. Tentokrát v nás vypukla láska jak benzinem přeplněný zapalovač, a po měsících vášnivých objetí a polibků, jsem udělal Nataše nabídku k sňatku, na kterou okamžitě odpověděla souhlasem. Rychle jsme se 4

zasnoubili a jak zde je zvykem, vyměnili si prsteny. Po skončení služební cesty, odletěl jsem do Mnichova, a Nataša, odvolávaje se na "rodinné důvody", zůstala v New Yorku, ale slíbila, že za mnou přiletí později. Nicméně týden šel za týdnem, měsíc po měsíci, a ona nepřilétala, ale velmi mile mi v dopisech vysvětlovala své zpoždění ze stejných "rodinných důvodů". O rok později jsem se vrátil do Ameriky. Přiletěl jsem do Washingtonu a okamžitě jsem se rozhodl zajít na návštěvu ke své snoubence, která nedávno dostala práci ve washingtonském oddělení "Hlasu Ameriky", Našel jsem dům, kde nyní žili Meyerovi, našel správný byt a tiše zaklepal. Dveře otevřela Nataša... Podívala se na mě divně, jako na cizince, který se omylem dostal do špatného bytu, a mlčky mne pustila dovnitř. V pokoji byl její otec a matka, kteří měli velmi zmatený pohled. - Co se děje? Proč jsi za mnou nepřijela? - naráz zeptal jsem se Nataši. - Rozmyslela jsem si to... - Váhavě odvětila moje ideální nevěsta. - Ale proč jsi mi o tom nenapsala? - No, byla jsem velmi zaneprázdněná... Kromě toho... Kromě toho... - Co? - Zamilovala jsem se do jiného... - Ale vždyť jsem se tě na to ptal v dopisech, a ty jsi mi o tom nic nenapsala? - Stalo se to tak náhle... Právě k době tvého příjezdu... A vůbec - já jsem tě upřímně upozorňovala, že i když technicky jsem holka, vlastně já jsem e-e-e... - On je kdo? Technická holka vyvalila udivené oči: - Je pilotem... Blondýn s modrýma očima... Vysoký... Zamilovala jsem se až po uši... 5

A já koukám na ni a vidím, že moje ideální nevěsta lže a přitom lže bezostyšně. Ale proč, to nemohu pochopit. Co je jasné, je to, že nyní mne nechce ani vidět. *** Můj služební úvazek v Americe se blížil ke konci, a já začal pomalu předávat práci. Nicméně, brzo ke mně začaly docházet řeči, že Nataša se otevřeně a bezostyšně přede všemi chvástá, že já, jako vůl, kvůli ní jsem všechno opustil a přijel za ní do Ameriky, jenže ona mne nechce... Obvykle v takových případech, dívky se snaží zmírnit bolest z rozloučení, ale s mojí ideální nevěstou tomu bylo naopak. Zřejmě se snažila, aby mě to co nejvíc bolelo. Kvůli pořádku, poprosil jsem Natašu, aby mi vrátila zásnubní prsten, ale moje ex-snoubenka přitiskla se k němu tak pevně, jako by to byla trofej z války, a nedala mi jej. Pamatuji si, jak jsem frustrovaný chodil Washingtonem a náhodně zastavil se u kiosku, který prodává levné knihy do kapsy, jaké Amerika vydává v masové tiráži. Mechanicky jsem prohlížel reklamu na obálkách a najednou si všiml, že v tomto stánku bylo mnoho knih pro pederasty. Zdálo se mi to divné. V Německu nic takového nebylo. Tam Hitler 20-tých let honil homosexuály do koncentračních táborů a nahnal jim tolik strachu, že ani v poválečném období, tj. v letech 19451955, žádné časopisy, žádné knihy na toto téma v Německu v otevřeném trhu nebyly. Pederasti seděli tišeji než voda a níže než tráva, a vystrašené lesbičky kvůli zamaskování všechny spaly s nemilovanými muži. "Zdá se, že v tomto ohledu Amerika je země nevystrašených degenerátů", - pomyslel jsem si a začal pečlivě prohlížet celou kolekci. Po knihách o pederastii, narazil jsem na knihu s nahými ženami na obálce. Se zájmem jsem otevřel první, která mi padla do rukou a ... téměř plival - fuj fuj čerte, to je přece čtení pro lesbičky! Přečetl jsem krátký souhrn a uvědomil si, že v těchto knihách se dosti podrobně popisují všechny jejich triky. Ukazuje se, že lesbiček je mnohem víc, než jsme očekávali, ale je těžké je rozpoznat. 6

Ukázalo se stejným způsobem, že lesbičky bývají dvou typů - aktivní a pasivní. Aktivní lesbičky mají tendenci hrát roli mužů, a lesby pasivní - hrají roli žen. Následoval popis sadismu a masochismu. Kniha tvrdila, že aktivní lesbičky jsou často sadistické povahy a rády přináší různé druhy neštěstí, zejména mužům, a přitom se vyznačují zvláštním, nevyrovnaným chováním. V angličtině se jim říká "queer", to znamená "divné"... Tehdy se u mne objevilo první podezření o mé bývalé "ideální" nevěstě. Koupil jsem si tuto knihu a brzy, za pouhých 35 centů, pochopil všechna Natašina tajemství. Doslova mi spadla clona s očí... "Sakra, vždyť já jsem se málem oženil s nejproklatější lesbičkou aktivního typu... Ona je vlastně - typický muž v sukni!" - pomyslel jsem, a začal vzpomínat a analyzovat všechny Natašiny podivnosti, na které jsem dříve neobracel pozornost. Vzpomněl jsem si, jak jsem jednou šel s ní na procházku v blízkosti jejího domova, který se nacházel v předměstí Mnichova. V té době jsem měl seriózně poraněnou pravou ruku, která visela na krku v šátku. Tak, při chůzi, náhodou jsem se Nataši dotekl loktem této ruky a ona náhle, nečekaně, ze všech sil mne praštila svým loktem. Přímo do rány. Od bolesti se mi zatmělo v očích. Od jejího úderu rána se otevřela a obvaz mokval krví, ale Nataša se dívá na krev, olizuje si rty, a vztekle na mne syčí: "Kolikrát jsem ti říkala, aby ses mě nedotýkal rukama". Na její tváři přitom bylo něco velmi škodolibého a dokonce i jakýsi ničemný výraz. "Ano, zdá se, že byla jednoduše sadistka,"- pomyslel jsem si, připomínaje tuto epizodu. A vzpomněl jsem si také, že její vlastní otec, za mé přítomnosti, několikrát nazval Natašu potvorou. Také jsem si vzpomněl, že Nataša, jak se zdá, měla v Mnichově utajený román s lesbičkou Luskou Černovou. Její přítelkyně Luska byla pozoruhodně sebevědomá a drzá blondýna. Obě tenkrát pracovaly v oddělení mnichovského "Hlasu Ameriky" a jejich románek zamaskovaly nevinným "dívčím kamarádstvím". Přičemž Luska často zůstávala na noc u Nataši, a obě spaly na jedné posteli. Na muže byly vždy hrubé, ale pro svou milovanou, Nataša tehdy psala milostné básně: "Ze všech nemožně-možných možností, Ty jsi ze všech nejnemožnější, Ty mně milejší ze všech". 7

To byly ty samé básně, které mi recitovala Nataša a tvrdila při tom, že byly psány pro jiného muže. To vše se dělo po dlouhou dobu pod mým nosem v Mnichově a já nic neviděl a nic nepodezříval. Jak se píše v Bibli: "Mající oči - nevidí, mající uši - neslyší", Prošlo několik let. Luska oslavila 25. narozeniny a ze strachu, že zůstane starou pannou, rychle se vdala, nebo spíš ženila, s mladým princem Obolenským, který pracoval pro "Radio Svoboda" a jak všichni věděli, byl neskrytý homosexuál. Dvě boty tvoří pár... Ale byla to jen "maska lásky". Nataša zůstala samotná, smutná a rozhodla se, že i pro ni nadešel čas, aby se vdala. To právě byla ona chvíle, kdy se rozehrála naše neočekávaná romance v New Yorku. Abych byl přesný, bylo to na mořské pláži v Sea-Cliffu. Je to taková chatová osada nedaleko New Yorku, kde žije mnoho ruských rodin, takže to byla svého druhu "ruská vesnice". Při vzpomínce na podrobnosti našeho románu a po prostudování ve stánku zakoupené knihy o lesbičkách, obrátil jsem pozornost na několik dalších podivností v chování Nataši. Třebaže souhlasila, že si mě vezme, zdá se, že v hloubi srdce celou tu dobu váhala, říkala mi, že měla "velmi velkou lásku," a že se obává, že tato láska může se k ní vrátit. Když jsem se jí zeptal, o tom mluví, tak trochu dělala narážky na Kazanceva, který byl jejím náčelníkem v "Hlasu Ameriky" v Mnichově. Tohoto Kazanceva jsem docela dobře znal. Byl to škaredý typ, který věkem hodil by se tak na jejího otce. Tehdy jsem nic nemohl pochopit, ale dnes vím, že moje vzorná nevěsta měla jen strach, že se odhalí její lesbismus a aby odvedla pozornost, nejprve lhala Kazancevu, že miluje mne a potom lhala mně, že je zamilovaná do Kazanceva... A to bylo sehráno tak, aby se zamaskovala její lesbická aféra s Luskou Černovou. Ach, ty prokleté "masky lásky"... Mimochodem, tento Kazancev, starý NTS-sovec a autor knihy "Třetí síla", byl také jedním z podivínů. Vypadal jako křivonohý čert, ale ženu měl krasavici jak obrázek. Proč taková krasavice se provdala za starého muže, podobného čertovi? Je ale možné, že i ona měla nějakou vnitřní vadu...

8

[NTS je zkratka "Lidově-dělnického svazu ruských Solidaristů" - organizace vzniklé r.1943 přejmenováním spojených mládežnických skupin ruských emigrantů (v Bělehradě, v Praze, ...). Za války pronásledovaná gestapem, po válce sověty. Posílala do SSSR antisovětskou literaturu pomocí balónů s množstvím letáků (i v Čechách jsme je sbírali). Nakonec komunisti protestovali, že balóny ohrožují leteckou dopravu, což byla pravda. V dnešním Rusku je NTS legální: http://nts-rs.ru ] Kazancev žil se svou ženou špatně. Neměli žádné děti a nakonec adoptovali dítě, které zůstalo po sestře jeho manželky, když ji odvezli do blázince. Mimochodem, NTS-ovci sami o sobě tvrdí, že jsou revolucionáři, a u revolucionářů podobný příběh je běžná věc. A ještě jsem si vzpomněl na to, jak jednou, když ještě Nataša nosila můj snubní prsten, pozvala na návštěvu známého básníka-emigranta Ivana Jelagina, který byl tehdy do ní bláznivě zamilovaný. A tento básník, hledě na Natašu, ten večer neustále se olizoval a ječel "Ach, miluji lízat". Když začal číst v obývacím pokoji jejího otce a matky své básně o "čisté lásce", moje ideální nevěsta odtáhla mě do kuchyně a objala, pověsila se mi na krk a řekla: "Ach, Gríšo, obávám se, že s tebou nám to nepůjde. My dva jsme třídně cizí element... Váňa Jelagin by mi vyhovoval, ale on je příliš malý. Aby mne dokázal políbit, potřebuje vylézt na lavičku a v posteli by byl jak vrabec na kobyle..." Ačkoliv Nataša vždy zdůrazňovala, že pochází s dvorní šlechty, že je - Nataša „von” Meyer, občas se vyjadřovala jako vulgární kramářka. Mimochodem - je to dost typické pro aktivní typ lesbiček. Vždyť v duši nejsou ženami, ale muži. Tenkrát jsem si myslel, že ten její vtip o Jelaginovi byl bez významu, ale teď jsem se podrbal na hlavě zmateně: „Jak vlastně tyto zrůdy se navzájem rozpoznají? Já jsem tenkrát nic neviděl, ale oni se hned poznali. Jak to dělají?” Nebo, další zvláštnost - jdeme tak trochu s mojí dokonalou nevěstou po Sea-Cliffu a přes silnici přebíhá pes. Moje mladá nevěsta se na něj podívala a s hezkým úsměvem mi zašeptala mi do ucha: "Víš, Gríšo, já mám ráda psy, více než muže..." Já jsem si myslel, že to všechno jsou jen dívčí vtipy, ale teď - nedivil bych se, kdyby Nataša se psy také experimentovala... No, mnoho bylo takových podivností, kterých jsem si tehdy všiml, 9

ale nechápal jsem je. A ještě jedna zvláštnost - před mým odletem zpět do Mnichova, Nataša začala vážný rozhovor o naší svatbě a při tom představila mi následující základní podmínky: 1. 2. 3. 4.

Vstoupíme-li do manželství, musím být vždy připraven k rozvodu. Nebudou žádné manželské postele. Spíme v různých místnostech. Nechce mít děti brzy, s tím musíme počkat 6 let. Chce změnit své povolání.

Místo práce jako sekretářka rozhlasové stanice "Hlas Ameriky", jak se zdá, chce dělat... umělé oplodňování. Na můj zmatený pohled, Nataša vysvětlila: "Umělé oplodňování... zvířat". Při těchto slovech jako vichr do pokoje vtrhl otec Meyer, vytlačil svou dceru ven, obrátil se ke mně a snažil se mě přesvědčit, abych se s ní neženil, protože se k sobě nehodíme, a vůbec, že to vše skončí špatně. Byl jsem z toho jako blázen a ničemu nerozuměl. V první době mi dlouho a houževnatě podsouval svoji dceru jak starý pasák prostitutek, a teď najednou sám mě odrazuje. Úplně obráceně! Ale měl jsem oči zaslepené představou mladého a pružného dívčího těla... Není divu, že se říká, že láska je slepá... V předvečer mého příjezdu do Washingtonu, neschopný snášet její nekonečné a neurčité omluvy, napsal jsem Nataše v jednom z posledních dopisů následující větu: "Chováš se jako by u tebe bylo něco v nepořádku, jako bys měla tuberkulózu nebo byla lesbičkou, která to nemůže přiznat ani sama sobě". Tehdy jsem vůbec nemyslel, že je lesbička. Napsal jsem to jen tak, ze zlosti, unáhleně. Ale jak se ukázalo - tímto dopisem jsem se jí dotekl na nejcitlivějším místě. Maska s ní byla shozena a proto, zřejmě, přivítala mne jak úhlavního nepřítele. A jak to bylo s její novou láskou, ptáte se? Kdo že byl, ten pilot? S modrýma očima... Ale, neměla žádného pilota. Jen se znovu dala dohromady s ženskou. Tohoto "pilota" jsem docela dobře znal. Byla to její přítelkyně Leka Boldyrevá, dcera hlavy NTS ve Washingtonu. Leka byla plná pupínků, arogantní a dost nechutná osoba, s kterou, mámli být upřímný, žádný muž do postele by nešel. Ale moje ideální 10

nevěsta, moje šlechtična Nataša von Meyer, vášnivě líbala tuto ženu, a mně vyprávěla pohádky o pilotovi s modrýma očima. *** Tak, v roce 1955, ve věku 37 jsem se ocitl v Americe, ale ne díky vlastnímu přání, ale výsledkem intrik, podlosti a zrady. Ve Washingtonu jsem zůstal měsíc a dost často jsem se setkával se svými starými známostmi z Mnichova. Ti se už Americe trochu přizpůsobili a rádi se mnou se podělili se svými zkušenostmi: „Gríšo, snad všichni Rusové, žijící ve Washingtonu, pracují v "orgánech inteligence". No, v těch... o třech písmenech... Jiná práce zde prakticky není. Přitom každý musí pravidelně podávat raport o všech, kdo k němu chodí do domu. A proto, pokud nelžeš, že jsi inženýr-energetik, poslechni dobré rady a jdi radši pracovat do svého oboru...” Další můj známý mi radil: „Jestli se, Gríšo, neoženíš, tak se ve Washingtonu brzo uchlastáš. Amerika je pro tebe něco jiného, než Německo. Dej svůj "svobodný sex" do chladničky, někam k ledu... Vzpomínáš na Kolju Kozlova? V Německu spal s každou ženskou, kromě té svojí, ale jakmile přijel do Ameriky, musel chudák spát pouze s vlastní manželkou”. Poslechl jsem dobrých rad a odjel jsem z Washingtonu do New Yorku a tam jsem se brzo setkal s mojí budoucí manželkou. Historie s Natašou von Meyer postupně přešla do pozadí a pomaloučku jsem začal zapomínat. I jiní vytloukají klín klínem. Ale pro mě to bylo docela bolestivé. Kromě toho, tehdy jsem sotva četl a vůbec nemluvil anglicky, a začínat nový život v Novém světě ve věku 37 let, a to ještě bez řeči - na to bylo dost pozdě. Zatímco v Německu jsem se cítil jako ryba ve vodě, v Americe jsem si připadal jako ryba vyhozená na písek. Naštěstí jsem přijel dosti dobře finančně zajištěn (v bance jsem měl 10.000 dolarů jako honorář za moji první knihu a za filmy, které podle ní natočili), takže spěchat s hledáním zaměstnání jsem moc nemusel. Navíc, byl jsem odhodlán začít nový život v Novém Světě tím, že napíšu novou knihu, román ze sovětského života o zrození nového člověka Homo sovieticus, tedy o "sovětském člověku".

11

Tehdy za 10.000 dolarů v New-Yorku bylo možné koupit krásný dvoupatrový dům, jako ten, v kterém nyní žiji. V dnešní době tento dům stojí 250.000 dolarů. V polovině 50-tých let v Americe 10 tisíc bylo hodně peněz. Přesto dům jsem tenkrát nekoupil, začal jsem svůj pobyt v NewYorku tím, že jsem si koupil luxusní automobil "Lincoln" s odkrývající střechou, kabriolet barvy slonové kosti. Taková auta bohatí Amerikáni kupovali za 6 tisíc dolarů nové, a každé dva roky je měnili. Já jsem koupil dva roky starého Lincolna za pouhé 2 tisíce a jezdil v něm po Americe bez jediného problému 10 let. Po zakoupení auta, zasedl jsem ke psaní své nové knihy. Pro spisovatele existuje neúprosný zákon: aby jeho hrdinové žili, nutno je opisovat ze života, nutno dobře znát to, o čem autor píše. Proto jsem se rozhodl dát do románu svůj příběh s Natašou von Meyer, kdy "ideální nevěsta" se najednou projevila lesbo-sadistkou. Copak to není zajímavé? Avšak k pochopení příčin jejího divného jednání musel jsem studovat knihy o homosexualitě. Ten příběh s Natašou byl pro mne tenkrát velkým šokem. Ve věku 35 let poprvé v životě jsem se setkal s homosexualitou, k tomu ještě v osobě vlastní nevěsty. V SSSR se o tom nikde nemluvilo ani nepsalo, zato v Americe, málem polovina vydávaných knih byla tehdy věnována tomuto tématu. Tak i já jsem se rozhodl psát o "HOMO sovieticus", tj. sovětských lidech pro mne nového typu. Neměl jsem tehdy nejmenší představy, že to bude - proklatý námět. Kdybych byl tenkrát věděl, co se za tím vším skrývá, za Boha nikdy bych se do toho nepustil. Z jedné strany, pro spisovatele je to zlatá žíla, klíče poznání Štěstí a Neštěstí, Umu a Nerozumu, Života a Smrti, ale z druhé strany, je to téma neprůchodné jako husté bláto. Na každém kroku narážíte na záhady, tajemství a věčné lži. Jak v pohádce o Ivanu Careviči a ptáku Ohniváku : jdi napravo, přijdeš o koně, jdi nalevo, přijdeš o hlavu, jdi rovně, ztratíš i koně i hlavu. Tak sedím a píšu svůj román a život mi předhazuje nové a nové materiály. Zajel jsem jednou do Washingtonu a náhodou setkal se tam s Barminem, náčelníkem washingtonského oddělení "Hlasu Ameriky". Barmin, zřejmě v úmyslu uslyšet poslední newyorské novinky, mne pozval na lynč. Sedíme spolu, povídáme si, a najednou se mne pohrdlivě zeptal: „Tak Nataša vás co 12

odmítla?” - a zkoumavě se na mne podíval, jak budu reagovat. „Ale, Bohu dík, že odmítla”, - jsem mu odpověděl. „Vždyť vaše Nataša je prostě lesbička”, - a podtrhl jsem při tom slovo "vaše". „Žádná lesbička !” - zlostně a dokonce jaksi nepřátelsky vykřikl Barmin. „Prostě vás odmítla, protože jí nevyhovujete!” Vzteky se poprskal smaženými vejci se špenátem. On měl tenkrát žaludeční vřed a držel speciální dietu. A já se na něj dívám a myslím si: ”Pantáto, kvůli čemu se tak rozčiluješ?” Tehdy už jsem věděl, že Barmin byl tak trochu sadista a rád se vysmíval svým podřízeným. Také měl rád, když mu pochlebují a zvou ho "generálem", což ukazuje na příznak komplexu méněcennosti a lehké mánie velikášství, tedy příznak komplexu vlády, který je spojen s homosexualitou. Vzpomínám si také, že při stisku ruky jeho dlaň byla měkká, jak u ženy, a svírala se jako trubka. Stejně, jak u papá Meyera. Ve Washingtonu tou dobou se rozběhla vlna Mccarthismu, a ze státního departmentu vyháněli hromadu homosexuálů. Tisk byl plný nářků a sténání, že jde hotový hon na čarodějnice. Za takových podmínek bylo pro Barmina těžké držet v zaměstnání lesbičku. Zřejmě proto se na mne rozzlobil. Vzpomněl jsem si, že Barmin je ženat už potřetí, přičemž jeho druhá žena byla... vnučkou prezidenta Theodora Roosevelta, která Barminovi porodila dcerku a brzo poté se s ním rozvedla. Tak jsem se ho zeptal: „Alexandře Grigorjeviči, nedávno v novinách psali, že jedna z vnuček prezidenta Roosevelta zde ve Washingtoně skončila sebevraždou. Není to náhodou vaše bývalá žena?” Namísto odpovědi, Barmin se opět poprskal špenátem, rozkašlal se a jako střela vyskočil od stolu. Uprchl tenkrát z restaurace tak rychle, že na stole zůstal jeho nedojedený lynč. „Zas se vztekáš”, pomyslel jsem. „Nad druhými se povyšuješ, ale sám to nesneseš. Možná proto máš žaludeční vřed”. Ještě v Mnichově, Barmin mi daroval svoji knížku „Ten, který uprchl”, v které vypráví o tom, jak uprchl na Západ roku 1937, za doby Veliké Čistky, kdy se bál, že ho také prolustrují. Nyní, 13

vyzbrojen novými poznatky, rozhodl jsem se znovu prolistovat jeho knihu. A hle, při novém čtení jsem si všiml několika podivných věcí v jeho osobním životě, které jsem dříve přehlédl. Například, historii jeho svatby. Jel tenkrát vlakem do Buchary a v tom samém vagoně jela mladá a krásná vdova sovětského vyslance v Buchaře, soudruha Aprelejeva. Vzpomínám si, že hlava menševiků - Martov, měl dívčí jméno [tj. po matce] Cederbaum. Čím byl asi za svobodna Aprelejev? Jak se zdá, tato mladá vdova byla ženou jakéhosi starého židarevolucionáře... O něco dále, Barmin píše, že této krasavici šli na nervy všichni muži, kteří se pokusili za ní chodit. Barmin píše, že on tehdy si k ní přisedl a navrhl jí šikovné řešení - fiktivní manželství. S ním... Ano, ano, fiktivní manželství. A plachá krasavice, která všechny muže odmítala, najednou souhlasila a uzavřela s ním fiktivní manželství... Svoji svatební noc šťastní novomanželé strávili následovně: žena spala v pokoji a Barmin na balkoně. Následující noci podobně: ona v ložnici, on na balkoně. Téměř jak Romeo a Julie, jenže brzo poté fiktivní manželka zapsychovala a utekla od Barmina, brzo nato důsledně žádala rozvod. Začali tedy žít každý jinde. Ale potom se opět sešli... Nakonec tato fiktivní žena od něho otěhotněla, předčasně porodila dvě nedonošené děti a při porodu zemřela. Nedonošené děti málem zemřely, ale lékaři je zachránili. Když jsem vše uvážil, stalo se mi jasné, že měla zřejmě dost příčin bát se normálního manželství. Vypadá to, že fiktivní Barminova žena byla stejnou čarodějnicí, jako moje Nataša. Až na to, že Barmin ji odhalil od prvního vzhledu. Stejně okamžitě Nataša odhalila básníka Ivana Jelagina. A proto Barmin hájí Natašu... coby třídně blízký element. Takoví lidé žijí jak bledé spirochety, podle principu: jeden za všechny a všichni za jednoho! Jestliže si myslíte, že zde pro vás opisuji heslo Tří mušketýrů nebo heslo sovětských pionýrů, tak se hluboce mýlíte. Je to velmi staré heslo svobodných zednářů. Je to heslo těch tajných spolků, které sami sebe nazývají humanisté, ale církev je nazývá satanisté. Druhé manželství Barminovo bylo neméně podivné. Jakým kouzlem se nicotný uprchlík z SSSR, včerejší komunista, najednou žení s... 14

vnučkou prezidenta Theodora Roosevelta? Byl velký krasavec? Byl bohatý kupec, byl úspěšný mladík? Ne ne, spíš naopak. Takoví mají vše obráceně... Nedaleko od Sea-Cliffu je muzeum Theodora Roosevelta, v kterém se nachází celá kolekce zednářských diplomů bývalého prezidenta USA. Jsou to takové mystické diplomy různých tajných společností. Co že v nich je za tajemství? Jak to vypadá, komunista Barmin znal tyto tajnosti dost dobře a proto se tak velmi jednoduše oženil s vnučkou samotného pana prezidenta. Ale i druhá jeho žena se projevila jako kouzelnice. Porodila Barminovi děcko a momentálně vyhodila Barmina na ulici. Barmin tedy chodil ke svým známým a u všech si naříkal: „Já musím vozit železo na káře a ona chce alimenty, 500 dolarů měsíčně - a já nemám v kapse ani 5 dolarů..." Brzo poté noviny psaly, že Rooseveltova vnučka, žurnalistka z Washingtonu, skončila život sebevraždou. Vidíte, čím se končívají taková tajemství a taková kouzla. Vzpomínám si, jeli jsme jednou s Barminem v mém otevřeném Lincolnu po Washingtonu a zastavil nás semafor u pochmurného a ospalého zednářského chrámu. Nečekaně Barmin kývl hlavou směrem k chrámu a poučil mne: „Hle, kde se nachází skutečná vláda Ameriky. Ne v Bílém Domě, ale v tomto domě". Tehdy jsem si pomyslil" „Moc toho bratříčku, moc jen znáš. Možná proto jsi se stal náčelníkem "Hlasu Ameriky". A možná i proto tě chtěli přistřelit za doby Veliké Lustrace v SSSR". Potřetí se Barmin ženil ve věku 53 let. S 25letou holčičkou z ukrajinské sekce "Hlasu Ameriky", tedy hodil se jí za tatínka. Rovnou Mazeppa a Maria. Supermuž! Superman! A ve skutečnosti, opět je vše opačně. Chceme-li to pochopit, je nutno znát jejich tajemství, nutno vědět, že některé ženy pouze vypadají jako ženy. Ve skutečnosti jsou to dvojpohlavní rusalky, ale k tomu, abyste viděli tyto rusalky, nutno být vodníkem, to jest mužem, který pouze vypadá jako muž. Zpravidla nejčastěji skutečně, nejčastěji 15

tyto ženy jsou chladné a frigidní rusalky, u kterých je ženská impotence, totiž frigidita. Nemohou milovat lidsky, žensky. Ani duší, ani tělem. Mívají alibidomii a anorganismus, tedy absenci orgasmu, jinak řečeno,

nekončívají. U některých rusalek nefungují "rajská vrata", nevlhčí se kvůli defektním Bartolinovým žlázám. Takové rusalky chytračí a v skrytu před mužem (pokud je normální) se tam mažou vazelinou. Nejčastěji na radu své matky, staré a zkušené tchyně-rusalky. Konec konců, tato rajská vrata se pro muže převrací v skutečná vrata do pekel. Každá rusalka chce vypadat normálně, chce se vdát, mít děti a žít jako normální ženská. Ale co může dělat? Tak si najde nějakého kouzelníka-vodníka, který jí nabídne vychytralé manželství. Nabídne jí zamaskovat se fiktivním svazkem z vypočítavosti, který rusalka obvykle s radostí přijme. Nechce se jí prosedět celý život jako stará panna. Všechna tato kouzla překrásně zná americká rozvědka CIA, a všechny tyto hokusy-pokusy překrásně zná sovětská rozvědka KGB. S jediným rozdílem, že v Americe takové lidi dělají náčelníkem "Hlasu Ameriky", aby sobě podobné lidi povzbuzovali k nové revoluci, zatímco v SSSR takové typy lidí dříve odstřelovali a dnes je zavírají do blázince nebo vyhošťují do ciziny jako bio-negativní jed. Mimochodem, tento Barmin nebyl vůbec Barmin. V 30-tých letech ve službě sovětů, v Paříži byl znám jako Graff. Teprv, když utekl na Západ, Graff se stal Barminem. Jméno Barmin pochází od výrazu "carské barmy" [řád, diadém]. Volba těchto dvou pseudonymů ukazuje na lehkou mánii velikášství. Kvůli této mánii Graff-Barmin zakončil svoji kariéru celkem nezvykle. 25 let hlásal Barmin zprávy "Hlasu Ameriky", vychvaloval sovětským rusalkám a vědmákům americkou svobodu a lidská práva, kde pod slovem "lidé" se zpravidla rozuměli jeho čarodějní spolubratři. Jenže ke konci své kariéry se pomátl. Mánie pronásledování, přičemž v akutní fázi. Vždyť mánie velikášství a mánie pronásledování jsou rodné sestry. Psychologové to nazývají komplexem viny, a lidé zjednodušeně říkají, že člověku jeho nečisté svědomí nedá pokoje. Svobodomil Barmin začal periodicky utíkat z domu a skrýval se v křoví washingtonských parků, a Galočka, jeho třetí žena, ve většině případů zvonila kam nutno a na Barmina organizovali opravdový hon. Našli ho, chytli ho, ale on, vytrhával se sanitářům, kteří se snažili mu navléknout svěrací kazajku, zoufalým hlasem řval na celý Washington: „Jaká je zde svoboda!? Kde jsou lidská práva!?” 16

Ano, bráško... Za co jsi se bral, to máš. Barminu vlezlo do hlavy, že ho chtějí zavraždit. Myslel, že mu chtějí uříznout jazyk a pohlavní orgány. Myslel, že mu to chtějí udělat noví emigranti z SSSR, které on usilovně lákal do Ameriky. Barmin se toho tolik bál, že dokonce nepouštěl do domu ani svého kamaráda Voloďku Jurasova, který pracoval tehdy v "Radiu Svoboda" [ruská stanice podobná Svobodné Evropě]. Tento Voloďka byl mnohostrannou osobností. Napsal zajímavou knížku "Paralaxa" a trvale mluvíval v radiu. Někdy jako Rudolf, jindy jako plukovník Panin. Byl známý i jako nejbližší spolupracovník maršála Žukova. V mém románě "Jméno mé je Legie" je podrobně popsán pod jménem Ostap Ostapovič Oglojedov, syn Ostapa Bendera. Barmin pokládal kamaráda Voloďku za konfidenta KGB a proto nechtěl s ním mluvit ani po telefonu. Nutno se přiznat, že v tom měl částečně recht. Barmin dobře věděl, že hlavní zásluha Voloďky pro "Radio Svoboda" spočívala v tom, že donášel. Jak do FBI, tak do CIA. Donášel všechno a na všechny. A proto Barmin předpokládal, že kamarád Voloďka donášel i do KGB. Je zábavné, že i náčelník "Hlasu Ameriky" v Mnichově, Charlie Lvovič Malamut, který dlouhá léta balamutil své sovětské spolubratry, ke konci své kariéry také se pomátl. Měl také mánii pronásledování, také běhal a skrýval se po Mnichově, jako Barmin po Washingtonu. Tento Malamut byl ženat, ale neměl děti. Přičemž, když Nataša Meyerová pracovala u něj v Mnichově, všem vyprávěla, že on pro ni byl jak "adoptivní otec". Později, při svém setkání s tímto "adoptivním otcem", řekl jsem mu: „Víte, vaše adoptivní dcera se ukázala být lesbičkou. Lidi ji viděli, jak se s Luskou Černovou na záchodě líbaly". „Pomluva!” - zlostně vykřikl adoptivní tatíček. „Za to by vás měli zavřít do vězení!” A já na něj se dívám a přemýšlím: „Nedivím se, strejdo, že nemáš děti. Dokonce i reakce tvoje je stejná, jak u Barmina. Správně se o vás mluví - jeden za všechny, všichni za jednoho". Ještě k tomu jménu, Malamut v hebrejštině označuje učitel 17

náboženství, to znamená, že zřejmě pochází z nějakého rodu rabínů. K tomu Charlie byl starým, zasloužilým trockistou, dokonce přeložil knihy Trockého do angličtiny. Pochvalnou předmluvu ke knize Barmina "Ten, který uprchl" napsal Max Istman, rovněž starý trockista, ženatý s Jelenou Krylenko, rodnou sestrou znamenitého lidového komisaře ministra justice N. V. Krylenko, na kterého přišla řada v Moskvě během likvidace všech těch trockistů a byl rovněž zastřelen. Tvoří se nám přímo jakési hnízdo zmijí, kde všechny zmije koušou jedna druhou za ocas - přesně podle prvního zákona marxismu o jednotě a boji protikladů. Rozhodl jsem znovu číst knihu Bertrama Wolfa "Tři muži, kteří udělali revoluci". To byla kniha o Leninovi, Trockém a Stalinovi. Autor byl žid-trockista, velký historik a sociolog, jeden za zakladatelů americké komunistické strany, člen výkonného výboru Kominterny a později poradce Státního Departmentu USA a "Hlasu Ameriky", profesor Hooverova "Institutu ve věcích Války, Míru a Revoluce"... To znamená, že to byl člověk s velikou autoritou. A tento autoritativní trockista píše ve své knize, že Trockij už ve věku 20 let, sedící v četnickém vězení v Oděsse, dělal si speciální výpisy, studoval a dělal konspekce knih o zednářství, dokonce měl na toto téma solidní konspekty - sešity v černých obálkách, celkový objem ani mnoho ani málo - víc jak 1000 stran. Tyto černé konspekty potom někam beze stop zmizely a do Sebraných Spisů Trockého se nedostaly. V jiných, také seriozních knihách přímo píšou, že plamenný vůdce proletariátu Leon Trockij byl zednářem. Z toho vychází, že trockismus je zednářství v komunistické straně, tedy bylo to jakési levé křídlo zednářství. Kromě knihy profesora Wolfa prostudoval jsem tehdy mnoho jiných seriozních knih na toto téma. Včetně knih z druhého tábora, totiž knihy náboženské (ponejvíce katolické). Z těchto knih jsem se dozvěděl, že zednáři jsou tajné společnosti lidí, kterým za středověku říkali čarodějníci. Středověká inkvizice je vinila z paktu s ďáblem a někdy i pálila na hranici, zatímco 500 let později sovětská inkvizice jim říkala trockisti a střílela je ve sklepích NKVD. Dobrým příkladem je nám trockista Barmin, trockista Malamut a 18

mladičká vědma-lesbička Nataša von Meyer, moje bývalá "ideální nevěsta". Barmin utekl z SSSR v době Veliké Čistky, když ho už chtěli zastřelit. Stejně tak trockista Malamut, kdyby žil v SSSR, skončil by zastřelením. Vždyť Vyšinskyj tehdy žádal nahlas, aby to všichni slyšeli, nemilosrdně postřílet jako vzteklé psy všechny tyto "vrahy národa". A později se ukázalo, že jak Barmin, tak i Malamut, byli duševně nemocné osoby. To znamená, že Vyšinskij měl pravdu, když mluvil o vzteklých psech. Oni dobře věděli, koho odstřelují. Balzac pravil, že jméno člověka často ovlivňuje jeho osud. Jméno profesora Wolfa, který napsal tu zajímavou knihu, v němčině znamená "vlk". Je možné, že to byl jeho pseudonym, totiž partajní přezdívka, kterou člověk volí v souladu se svojí povahou. Ostatně i Hitler měl rád slovo "vlk". Jeho štábní sídlo za války se nazývalo Wolfsschantze, to jest vlčí nora. Takže podle psychoanalýzy, profesor Wolf i Hitler byli z jednoho vlčího pelechu. Také v životopisech Stalina publikovaných na Západě se píše, že během schůzek s cizími diplomaty Stalin rád kreslil na papíru vlčí tlamy. Jednu za druhou, dokud se mu nepovedla celá vlčí smečka. Západní psychologové z toho usoudili, že Stalin měl mánii pronásledování. Proto prý dával odstřelit své politické odpůrce, jako vzteklé psy, jak politickou vlčí smečku. Ještě v starém Římě filosof Plaut psal o takových lidech: „homo homini lupus est”, přeloženo člověk je člověku vlkem. *** Ve Washingtonu jsem měl možnost setkání s Izákem Don Levinem, který mě vyzval k návštěvě na jeho farmě. Izák byl tehdy autorem řady seriozních knih o Sovětském svazu. Byl také členem představenstva "Amerického výboru proti bolševismu", který tehdy vedl speciální projekt "Radio Liberty". O rok později po našem setkání, Don Levin se rozvedl se svou první manželkou a oženil se podruhé, a jeho syn z prvního manželství chodil za mou exsnoubenkou Natašou von Meyer, která v té době měla stále styky se svým "modrookým pilotem" plným pupínků, jménem Leka Boldyrevá. Tak vězte, že Don Levin mě tehdy požádal, abych se stal redaktorem dalších novin, které se chystal vydávat "Americký výbor", ale já mu 19

poděkoval, a rozhodně jsem odmítl. Moji staří přátelé z centrální rozvědky CIA také mi v té době také nabízeli práci ve Washingtonu, ale i jim jsem odmítl. - Radši budu psát novou knihu - rozhodl jsem se tehdy. A propos, Izák Don Levin na své farmě přijal také Victora Kravčenka, který svého času nadělal hodně hluku knihou "Zvolil jsem svobodu". Napsal ji v podstatě nikoliv Kravčenko, ale Charlie Malamut, se kterým později Kravčenko se pohádal, takže dopisoval tu knihu Eugene Natanovič Layons. [Francouzský překlad knihy vyvolal v Paříži značný hluk mezi inteligencí, jejíž významní představitelé byli komunisté (Vercors, Garaudy, Pozner, Joliot-Curie, Aragon); agent KGB André Ullmann napsal do komunistického týdeníku „Les Lettres Françaises“, že sibiřské lágry neexistují a Kravčenko si všechno vymyslel. Kravčenko zaútočil v Paříži procesem, který trval přes 2 měsíce a který nakonec, hlavně díky svědectví německé komunistky Buber-Neumann, v dubnu 1948 vyhrál.] Brzy Kravčenko onemocněl mánií pronásledování a dokonce postřelil muže, který omylem zaklepal na jeho dveře. Pak chodil s falešnou bradou a s přilepeným knírem, nosil tmavé brýle a paruku. Nakonec se zastřelil... To je konečná stanice té divné svobody, kterou filozof Berďajev nazývá "tragická svoboda." Ten samý čertahledač Berďajev, který kázal "Svaz satana a antikrista", z kterého vzejde světovláda "knížete tohoto světa", totiž království satanovo. Po Kravčenkovi mnoho rámusu nadělala věc Kasenkiny, která uprchla ze sovětské mise v New Yorku. Přistála na farmě Nadace Tolstého. Poseděla si na této farmě pár týdnů a... uprchla zpět do sovětské mise. Za pár dní si to opět rozmyslela a vyskočila z ní oknem a zlomila si přitom nohy. Psychicky nevyrovnaná osoba. Ale tisk přinášel opět divoké titulky: "Skok do svobody!" Skončila tato skokanka v blázinci. V demokratickém americkém blázinci. V pořadí za Kasenkinou ze sovětské mise v New-Yorku uprchl Samarin. To znamená, že začala řetězová reakce. A v tisku opět výkřiky: "Zvolil svobodu!" Jenže svobodomil tou dobou už seděl v blázinci. V demokratickém americkém blázinci. A to vše se děje ne v totalitárním SSSR, ale v demokratické Americe. 20

Jak jsem už říkal, Nataša Meyerová neustále všem tvrdila, že je šlechtična, že je von Meyer, jenže jakmile jsem začal pozorněji studovat její rodokmen a dával otázky lidem, kteří dobře znali tuto rodinu, dostával jsem poněkud jiný obrázek. Zjistil jsem, že papá Meyer, tento zažraný patriot-monarchista, ve skutečnosti byl pokřtěným židem. Tou dobou v carské Rusi židé-vykresti neměli prakticky žádné ohraničení a měli stejná práva jako domorodé obyvatelstvo. Proto otec Jurije Meyera dokázal získat značné jmění a žil si velmi dobře. To zřejmě vysvětluje monarchismus Juria Meyera-Mejeroviče. Ale hlas krve se přihlásil. Celý svůj život papele Meyer provozoval různé čachry-machry a fígle-mígle. V 30-tých letech žil v Bělehradě, kde založil emigrantskou banku, ale Rotschildem se nestal. Banka brzo krachla; fakt však je, že na tom nepohořel papele Meyer, jen řadoví vkladníci jeho banky. Po skončení II. světové války, už v Mnichově, papá Meyer se rozhodl pro byznys s brilianty a jako sekretář "Nejvyšší Monarchistické Porady" spekuloval s falešnými drahocennostmi zchudlých hraběnek, nabízeje tyto klenoty bohatým americkým okupantům. Ale i zde pohořel. Jelikož jsem zjistil, že Nataša byla lesbičkou, znamená to, že byla degenerátka. Degenerace se skládá z pohlavních zvláštností, které jsou doprovázeny anomálií psychiky. Například, u Nataši se degenerativní nákaza projevila lesbickou láskou a sadistickou povahou. Ale degenerace je dědičná, je to příznak vymírání daného rodu, a nejlepším způsobem odhalení degenerace rodu je prozkoumání celého rodinného rodokmenu. Pustil jsem se do zkoumání rodokmenu Nataši "von" Meyer-Mejerovič, a okamžitě jsem si všiml několika podivností. Soudě podle starých fotografií z jejího rodinného alba, v mládí byl papele Meyer velmi krásný muž. Skutečný andělíček. Absolutně se nepodobal židovi. Ačkoliv při bližším pozorování, měl jsem dojem, že tento cherubín vypadá poněkud nasládle... Oženil se cherubín Meyer nikoliv s líbeznou dcerou z vyšší 21

společnosti, ale s nechutnou a ctižádostivou babou z rodiny "kupcůprasolů" [kteří jezdili a skupovali maso, ryby, dobytek nebo sůl]. Ta byla o hodně starší než slaďounký muž-andílek. To ukazuje na Oedipův, neboli mateřský komplex a je to vždy, když muž hledá nevěstu ne jako družku, ale jako svoji matku. Zjednodušeně, když o tom lidé slyší, odplivnou si a řeknou: „Fuj, job tvoju mať, čert ví, co on je zač!!!” A mají svého druhu pravdu... V každém případě, vidíme u Meyerů divnou rodinnou situaci, v které žena je pravý chlap, a muž je tak trochu baba. Nejen externě, ale i charakterem. Na tento námět, na vztah anomálií pohlaví a charakteru, existuje celá řada zajímavých knih. Například, známá kniha dr. Otto Weiningera "Sex a charakter", kterou jsem tehdy také dokonale prostudoval. Dr Weininger byl jediným synem židovského řemeslníka z Vídně. Ukázalo se velmi záhy, že měl velmi vysokou inteligenci. Studoval filosofii, biologii, psychologii a ovládal několik jazyků. Roku 1922 napsal svou disertační práci, kterou publikoval jako knihu pod názvem "Sex a charakter", za kterou obdržel diplom doktora filosofie. Tehdy mu bylo 22 let, přičemž ten den, kdy obdržel diplom, přešel z židovského náboženství na křesťanskou víru. Kniha 22letého filosofa měla ohlas po celém světě. V němčině měla přes 40 vydání a přeložena byla na mnohé světové jazyky, včetně ruštiny. Stoupenci dr Weiningera jej pokládali za genia, jeho nepřátelé jej zvali degenerátem, epileptikem, hysterikem a bláznem. Vždyť sám dr filosofie Weininger po publikaci své knihy upadl do hluboké melancholie a brzo se zastřelil. Zde máte další židovské wonder-dítě. V knize „Sex a charakter”, jako lék od všech problémů a neštěstí lidského rodu, dr Weininger doporučoval všem dvoupohlavním existencím sexuální zdrženlivost, to jest stav mnišský, který už dávno se používá prakticky ve všech velkých církvích. Ve všech, KROMĚ ŽIDOVSKÉ. Vůči židovstvu, pokřtěný žid dr Weininger vystupoval jako nejfanatičtější antisemita. Přirovnával židy k degenerativním ženám. Přičemž hned po jeho smrti vyšla druhá kniha „O posledních věcech (úvahy a aforismy)”, v které bylo ještě více antisemitismu, než v té první. Za to vše, filosof Weininger, podobně jako filosof Spinoza, si vysloužil od židů cherem, což je hebrejská anatéma s černými svícemi [prokletí, vyloučení]. 22

Když psal, že vše zlo lidského rodu bere kořeny v bisexuálnosti degenerativních individuí, dr Weininger měl na zřeteli lidi typu ženachlap a muž-slaboch, tedy lidí typu papele Meyer-Mejerovič a jeho ženy-šiksy [šiksami nazývají židé ty gojky, které si berou za muže žida]. Ale co s tím můžete dělat? Zastřelit je všechny, to přece nejde. Možná právě proto naše židovské zázračné dítě, dr Weininger, se sám zastřelil. *** Kolik hoře by mi byla Nataša přinesla, kdyby mne neodmítla? Vzala by si mne, nadělala by mi plno dětí, ale za mými zády by mne nepřetržitě klamala s ženami. Dříve nebo později by to skončilo rozvodem. Tehdy by mi sebrala moje děti, a já bych na ně platil alimenty celý svůj život. K tomu, ona je přece polo-židovka, tedy děti by byly židy ze čtvrtiny (jak Hitler), a až by dorostly, je zcela možné, že by byly přesně takovými degeneráty, jako jejich matka. Mnohým lidem se to také stává, jenže nechápou, proč se jim život nedaří, nebo možná začínají chápat, ale až mnoho, mnoho let potom. Stěžovat si pak je už pozdě, vlastně není ani kam... Vždyť u žádného soudu nic nedokážete... Když jsem proanalyzoval všechny dostupné informace o mojí bývalé nevěstě, měl jsem pocit, jakoby kolem mne proklouzl veliký, krásný a jedovatý had. Ten samý starý Had, který prostřednictvím Evy pokoušel už Adama v ráji. Tento had se pokoušel podstrčit svůj zakázaný plod i mně...

Kapitola 3 : Úvaha o komisaři Čirou náhodou ocitl jsem se hlavou přísně utajeného speciálního projektu psychologické války. To bylo v Mnichově v letech 1950-55. Byl jsem tehdy šéfredaktorem "Svobody" a prezidentem COPE (Ústřední Svaz poválečných přistěhovalců z SSSR). Podobné speciální projekty byly Svaz solidaristů NTS, Radio Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. Všechny dostávaly peníze od stejných "neznámých" zdrojů. 23

Jak to bývá v takových případech, přidělili ke mně od CIA, na kontrolu a na dohled, politického komisaře se jménem Aljoša Milrood, jehož šéfem v CIA ve Washingtonu byl Alexander Sergějevič Alexander, podle Aljoši skutečný ruský šlechtic. Ale co je to za příjmení "ruského šlechtice" - Alexander? Poptal jsem se lidí, kteří ho dobře znali a zjistil, že "skutečný ruský gentleman" byl vlastně pokřtěný žid. Přestože se narodil náš Alexander v Petrohradě, vyrůstal v emigraci, v Československu. A to je... špatné znamení. Když Hitler zachvátil Československo, téměř všechny ruské přistěhovalce hned zahnal do koncentračních táborů, což Němci, je třeba poznamenat, nedělali v Jugoslávii ani v jiných okupovaných zemích. Když Stalin osvobodil Československo, ruští emigranti se z nacistických koncentračních táborů sotva vrátili domů, znovu šli zpátky do koncentračních táborů, ale už stalinistických, i když opět je třeba poznamenat, že v jiných, osvobozených od Hitlera zemích, zabírali zdaleka ne všechny. Z jakého důvodu se tak dělo? Jak Hitlerovo Gestapo, tak i Stalinova NKVD věděly, že ruská emigrace v Československu se výrazně lišila od ruské emigrace v jiných zemích. Skutečnost byla taková, že Češi nepouštěli si do země pravičácké bílé emigranty. Oni si vybírali pouze levé. To proto, že jejich prezident Masaryk byl chromý na levou nohu. Tento Masaryk, po rozpadu rakousko-uherské monarchie, rychle se stal prvním prezidentem Československé republiky. Díky zednářským kanálům. Před tím se schoval v exilu v Americe. Ženil se s americkou židovkou Garrigue a čekal na svou příležitost. Během občanské války v Rusku, v roce 1918, zednář Masaryk byl jedním z iniciátorů anti-sovětského československého povstání. Bojoval s rudými, ale brzy zradil i bílé. Dvojitý zrádce. Vládl v Československu od 1918 do 1935 a během této doby do vlády bral jen zednáře. Široká veřejnost to mohla nevědět, ale kdo to vše dobře věděl, byli Hitler a Stalin. A proto, jak Hitlerovo Gestapo tak i Stalinovo NKVD svorně honili ruské emigranty ČSR do koncentráků. I s českými zednáři. Zatýkali je preventivně, jako pátou kolonu všech dob a všech národů. Jako trvalý zdroj nihilismu, anarchie, revoluce, zmatku a zrady. A Stalin navíc připomenul českým bratřím-slovanům dvojí zradu během ruské revoluce.

24

Alexandru bylo 65 let. Proto jeho blízcí lidé mu říkali - starý Alex. Na rozdíl od mladého Alexe - Aljoši, kterému tehdy bylo pod 40. Jak se sluší politickým komisařům, Aljoša byl také žid, a musím se přiznat, - velmi příjemný člověk. Jeho matka byla litevská karaimka, to jest židovka staré víry, otec byl pokřtěný žid, který pracoval před válkou jako redaktor ruských novin "Segodnia" v Rize. To znamená, že jak otec, tak i matka byli židé. Dobří židé. Když r. 1940 sověti okupovali Rigu, poslali otce na Sibiř, prý za to, že byl zednář. A co dělal jejich syn? V sovětském časopise „Golos rodiny" (Hlas vlasti) č. 13 se píše: „Kariéra Milrooda začala r. 1941, když fašisti okupovali Rigu. Hned druhý den přišel do Gestapa se seznamem několika set židů, kteří nedokázali včas evakuovat. Tito prozrazení soukmeníci zahynuli do jediného. To byla cena, kterou Milrood koupil svůj život a výnosné místo placeného informátora.” Za pár let se objevil Aljoša klidně pracující v oddělení propagandy Gestapa v Berlíně. Když válka končila, odjel posledním vlakem z Berlína do Mariánských Lázní, které byly v rukou Američanů. Odtud s finskou snoubenkou odjeli do Bavorska. Nejprve našel práci v britské tajné službě, poté přešel k CIA. V Mnichově, můj komisař Aljoša pracoval v konspirativním bytu. Vlastně pracovali. Se svým sekretářem Slávikem Pečatannym, u kterého na paži bylo tetování SS... Jednou jsme byli s mým komisařem na lékařské prohlídce. Začali jsme se svlékat a najednou jsem uviděl u Aljoši na boku ohromný černý flek. Veliký jako samovar. Začínal v podpaždí a ztrácel se v kalhotách. Celý bok černý! Jako krém na boty! Za středověku se tomu říkalo ďáblova pečeť a Aljoša by za to mohl jít na hranici svaté Inkvizice. A co je zajímavé, u mojí bývalé ideální nevěsty Nataši Meyerové byla taková značka, jenomže pod bradou, a v dětství ji chirurgicky vyřízli. Aljoša měl značku tak velikou, že ji odstranit nešlo. Přitom Nataša byla položidovka, a on byl žid. Ona byla lesbička, a on byl...co? Oba nosili pečeť dábla... Jeden den v únoru 1955, jsem seděl se Slávikem a předával mu účetní závěrku. Skončili jsme tuto věc v sedm večer. Aljoša tam nebyl. Slávik, na mou žádost, zaběhl do "Pe-Ex" (to je takový obchůdek v americké armádě) a koupil mi tam box šampaňského a krabici s francouzským koňakem. Abych Slávikovi poděkoval za laskavost, vytáhl jsem láhev z krabice, abychom si ještě popovídali. 25

Později vidím, že Slávik, který sedí na gauči, už málem usíná, - je tedy čas, abych jel domů. Slávika nechávám spát, on tady stejně bydlí, jen v patře výš. Vstal jsem a začal zastrkovat do kalhot nylonovou košili, která z nich vyklouzla. Aby to šlo snadněji, rozepnul jsem zip příklopce... a v tom se stalo něco zvláštního. Slávek, který až dosud klidně popíjel na gauči, najednou vstal, přistoupil ke mně a klesl na kolena. Jeho oči byly zavřené, ústa dokořán, přitom protáhl obě ruce prosebně dopředu, složené ve formě misky. Co se děje? Nechápal jsem, co chce, a rychle jsem vytáhl zip na kalhotách. - Oh, promiň... Myslím, že jsem udělal chybu, - plaše zamumlal Slávik. - Myslel jsem, že jsi Aljoša... Vstal s kolenou, svalil se na pohovku a rychle usnul. Zasedl jsem do svého Volkswagenu a jel domů. Druhý den ráno, vzpomněl jsem si na tuto podivnou událost a rozhodl se, že lepší bude o tom nikomu nemluvit. Slávik byl dobrák, docela neškodný, ačkoliv nepatrně výstřední. I tak se mu všichni smějí. Proč mu dělat další ostudu? Předstíral jsem, že se nic nestalo. Slávik byl pasivní homo-zajíček: chichotající se bytost s poskakující chůzí, nedůvěřující sám sobě. Aljoša, jak se ukázalo, byl typický aktivní homo-šakal: agresivní, energický, drzý, hysterický a nevyvážený. Typický pár - šakal a zajíček. Ačkoliv homo-šakal Aljoša byl ženatý, děti neměl. A vztah s jeho manželkou byl jaksi chladný. Vypadalo to spíš na fiktivní manželství, manželství kvůli zamaskování, abych tak řekl, manželství pro pohodlí. Aljoša si jen našel ženu, stejnou jako on sám. Homo-zajíček Slávik, na druhé straně, nijak se nemohl ženit, a pamatuji si, že ze soucitu, dokonce jsem mu tenkrát pomohl. Seznámil jsem ho s Kristýnou, jelikož jsem nevěděl, jak se jí zbavit. Tak jsem ji strčil Slávikovi. Brzy poté byli oddáni. Nejprve se Slávik radoval, ale pak si začal stěžovat: - Koho jsi mi to namluvil ! Vždyť ona je blázen! Jedeme spolu v autě. Ona mi vyčítá další skandál, a pak najednou vyskočí z auta, ale vletí 26

do výlohy obchodu! Rozbije tím tlusté sklo a hlava jí uvízne v pasti. Krev teče jak z nedoříznutého prasete. Zavolal jsem policii a odvezli ji do nemocnice. Takže, Slávik není spokojen. Kristýna - také ne, přičemž znovu mi leze do postele a vyčítá mi: - Co jsi mi to podstrčil za impotenta? Teď dělej, musíš mi nahradit manžela! A komisař Aljoša je také na mne naštvaný, protože jsem mu oženil jeho miňona. Takže čiň lidem dobré skutky - a budeš mít jen problémy. Jsou to všechno, samozřejmě, hlouposti, jsou to drobnosti běžného života. Ale problém je v tom, že Aljoša a Slávik byli státními agenty CIA, a v té době podle platného zákona pederastům bylo kategoricky zakázáno pracovat v rozvědce, protože by se mohli snadno dát vydírat a převerbovat do KGB. Zde začíná druhý článek řetězce. Na počátku 50-tých let NTS shazovalo z letadel na území Sovětského svazu parašutisty s úkolem bojovat proti komunistickému režimu. Bylo spuštěno několik skupin. Všichni přistáli přímo na bajonety čekajících NKVD. Takže v KGB museli znát místo a čas jejich výsadky. Znát předem, to znamená - byla jasná zrada. V Německu dodnes ještě žijí vdovy těchto nešťastných výsadkářů. Za toto trestuhodné dobrodružství nikdo z vedení NTS nenesl odpovědnost. A k těmto parašutistům blízký vztah měl můj komisař Aljoša, který připojil k náboru a výcviku parašutistů ještě dva svoje agenty - Igora Kronzasa a Bogdana Rusakova, kterým tato úloha nijak neseděla, ale Aljoša je do toho strkal. Když se s velkým třeskem provalila třetí skupina NTS-sovských výsadkářů, v tisku, včetně sovětském, šly divoké protesty, takže, na rozkaz z Washingtonu, celý tento zvláštní projekt byl uzavřen. Bogdana Rusakova do 24 hodin posadili do vojenského letadla, a bez ohledu na americké imigrační zákony, dopravili rovnou do Washingtonu. A Igora Kronzasa - vyhnali na ulici. Oba byli v podezření, jenže přímé důkazy nebyly. I kdyby byly, soudit je bylo nemožné. To by znamenalo oficiální přiznání, že sovětský tisk obviňoval Američany pravdivě. 27

*** Bezprostředně po incidentu se Slávkem, pocítil jsem, že se o mne začali seriozně zajímat v sovětské špionáži. Před tím ty čtyři roky mne jen zneužívali v tisku, nadávali mi, a teď jako kdybych najednou je něčím ohrožoval. Po smrti parašutistů, Kronzas bezcílně se toulal po ulicích a pil. Aljoša, zdánlivě ze soucitu, mne požádal, aby ho vzal na práci do COPE. Ale já věděl, že Kronzas je alkoholik, líný parchant, a rozhodně jsem jej odmítl. Na což můj komisař Aljoša s vážnou tváří řekl: je to rozkaz z Washingtonu. Takže jsem musel souhlasit. Ale styky mé s Kronzasem zůstaly chladné. Jeden den do mé služební kanceláře zašli Igor Kronzas a plukovník Pozdňakov. A z ničeho nic Kronzas i Pozdňakov začínají mne přesvědčovat, abych jel s nimi na rybářský výlet. - Nemám rád rybaření, ani nemám udici, - říkám jim. - Nevadí, seženeme vám prut, - vtíravě se usmívá Pozdňakov. Mám známou baronku, ona má celý zámek a vlastní jezero. Budeme chytat ryby v noci, uvaříme z nich jíchu na táborovém ohni. Při svitu měsíce. Bedýnku vodky vezmeme s sebou. - A kde je to jezero? - ptám se. Plukovník Pozdňakov nazývá jméno místa. Dívám se na mapu Německa, která mi visí na zdi, a vidím, že je to dost daleko od Mnichova, zato velmi blízko k hranici sovětské zóny. Aha, přemýšlím, noc, měsíc, bedýnka vodky - a blízko sovětské hranice. Copak mám pít vodku s kdejakými hajzly? V Mnichově jsem s nimi vodku nepil, a teď, ahoj, pojedu na sovětskou hranici. - Ne, - říkám jim. - Nemám zájem. Oba rybáři pohlédnou jeden na druhého a nadále tvrdohlavě se snaží mě přesvědčit, tak jsou nadšeni. K čemu mne tam potřebujou? Podivné... Nakonec, zavrtěl jsem hlavou negativně a skončil jsem rozhovor: 28

- Ne. Nepojedu. Kromě toho, že je moc zima na ryby. O několik dní později, Kronzas a plukovník Pozdňakov se objevují znovu v mé kanceláři. A opět naléhavě se snaží mne přesvědčit, abych šel s nimi na rybářský výlet. Tato naléhavost vypadá pro mne už divně. Přitom dobře vím, že oba nemají ani pfennig v kapse. Tak odkud vzali bedýnku vodky? Kromě toho Kronzas dobře ví, že ho nemůžu vystát. Pozdňakov je pro mě cizinec. A oni dvojhlasně se snaží mne přesvědčit: - Grigorij Petrovič, tak pojďte s námi lovit ryby! - Děkuji vám za pozvání, ale já půjdu radši lovit hezké holky. To je blíž, snadnější a zábavnější - a tak jsem skončil s nimi konverzaci. Co jsem řekl, to jsem udělal. Večer jsem vypil pro náladu skleničku francouzského koňaku z té krabice, kterou přitáhl Slávik, nasedl do svého "Volkswagenu" a šel shánět slečnu. Zastavil jsem u jedné útulné restaurace, kde je víno, tanec a slušné dívky, shánějící manžela. Rozhlížím se kolem sebe pozorně, jako lovec v lese. Jo, tamhle za stolkem sedí dvě německá děvčata bez kavalírů. Takže, obě vyšly na lov. Jedna z nich je velmi pěkná. Lovci sama zvěř nadbíhá. Hezoučká Němka si všimne mého pohledu, dívá se na mne a oči neodvrátí. Přicházím k ní, zvu ji k tanci, ale ona, nevím proč, zavrtí hlavou. Přitom pokračuje se usmívat, jako by mě dobře znala. Pak se stejným podivným úsměvem, velmi klidně mi povídá: - Víte co? Být na vašem místě, radši bych neobtěžovala neznámé dámy. - Jak víte, jaké je moje místo? - zmateně se ptám a usedám vedle ní. - Prostě vím... - dál tajemně se usmívá moje neznámá. Zblízka vypadá ještě lépe, než z daleka. Nejen tvář, ale také postava prostě rozkošná. Velmi dobře oblečená. Stručně řečeno - dívka první 29

třídy. Vlastně ani dívka, ale skutečná elegantní mladá dáma. - Dobrá, když tedy znáte moje místo, tak mi také řekněte, jak se jmenuji, - dělám vtipy. Cizinka klidně řekne moje jméno. - A možná znáte i moji adresu? - Ano, znám... Loristrasse, 22. Co je to za čertovinu? Já ji neznám a ona mě zná. A také moji adresu!? Snad jsem ji někdy přivezl domů a potom to zapomněl, kvůli opilosti? To se mi už stalo. Je fakt, že zapomínám jména, ale tváře nikoliv. A takhle hezkou určitě ne. Ne ne, rozhodně vidím ji poprvé. - No, když tedy znáte moji adresu, - říkám - tak pojedeme rovnou ke mně. - Ne, - zavrtí hlavou káravě neznámá dáma. - A doporučuji vám být opatrnější. - Jak to myslíte? - Jestliže pojedu k vám, vám bude zle... - Proč? - Když vám řeknu proč, zle bude mně - už bez úsměvu povídá neznámá. - Good-bye... A změňte svůj lovecký revír. Nebylo jasné, kdo zde je lovec a kdo zvěř. Tak jsem vzal její teplou ručku, galantně políbil a odešel z tohoto podivného místa. Tenkrát jsem tomu nepřikládal žádný zvláštní význam. Stávaly se mi případy horší. Koneckonců, byl jsem v popředí psychologické války, v samých tak říkajíc zákopech. A válka je válka... Ale teď ta scéna vypadá trochu jinak. Sovětská inteligence, jak se zdá, začala mne shánět okamžitě po incidentu se Slávikem. Ale proč?

30

*** Tady je další divný případ. Mým zástupcem na postu prezidenta COPE byl Míša Dzjuba. Jeho ženou byla Němka Suzanna. A tato Suzanna, bez zjevného důvodu jednou se pokusila spáchat sebevraždu a zavřeli ji do blázince. Odtud mi Suzanna začala telefonovat. Rovnou z blázince! Zavolala na moje číslo v kanceláři, vyhrožovala, že se s Míšou rozvede a všem nám ukáže, co je co. V podstatě, šílená žena... Proseděla v té díře čtyři měsíce. Přitáhli jí tam pár šroubků v hlavě a pustili na svobodu. Brzo k ní přijela na návštěvu její matka, Němka ze sovětské zóny. Zpravidla, sovětské úřady takovým lidem visum na západ normálně nedávaly. Ale jí z jistého důvodu propustku dali. A to, přestože orgány věděly, že matka jede k dceři, která utekla na západ se sovětským důstojníkem Míšou Dzjubem, který nyní pracuje v COPE, tedy v emigrantské anti-sovětské organizaci. Pak Míša odjel na pár dní na služební cestu, a ten samý večer v mém bytě zvoní zvonek u dveří. Otvírám - na prahu stojí Suzanna v luxusním kožichu. - Co se stalo? - zeptal jsem se jí. - Přišla jsem. K tobě. - Vidím. Ale proč? - Potřebuju si promluvit. Je to důležité. Vešla do bytu a začala se procházet, aniž by sundala kabát. Obyčejně chodí ve starém kabátu, a najednou má takový luxusní kožich. - Kde jsi to vzala? - zeptal jsem se jí. - Máma mi přivezla - odpovídá na výzvu. - Líbí se ti? - a točí se jako modelka, otvírá kabát a vidím, že je... úplně nahá. Oblékla kožich na holé tělo. Jak Marika Rekk ve filmu "Žena mých snů". - Víš co, Suzanno, jdi radši domů, - klidně k ní hovořím.

31

- Nepůjdu! - prudce mi odpovídá, její oči jsou zlé, velmi zlé. - Ty co, za vlasy mě vytáhneš ven? Tak já budu křičet. - A co vlastně, upřímně, co chceš? - Chci s tebou spát... Co mohu dělat s bláznivou ženskou? Není pochyb, že v hlavě opět nějaký šroubek povolil a ona se rozhodla mne znásilnit. Naštvalo mne to, nalil jsem si sklenku koňaku, sedím a přemýšlím: „Co dělat s tou nánou? Začnu jí strkat ven, ona skutečně spustí křik. A přitom je nahá. Přiběhnou lidé a já se dostanu do nějaké blbé historie. A Suzanna naléhá, svádí, provokuje: - Tak ty co, nemůžeš? - a opět rozevírá svůj kabát, ukazuje všechny své vnady. Já pomalu ucucávám koňak a přemýšlím - není vyloučeno, že sovětská rozvědka poslala její matku s jistým úkolem? Ale co sakra od ní mohou chtít? - Dej mi taky napít, - najednou poprosila Suzanna. - Ty nemůžeš. Ty jsi i tak bláznivá, - odmítl jsem. - Blázen jsi sám. Já vám všem ukážu, co umím. Dopil jsem koňak a povídám: - Tak dobře. Čert s tebou, lehni si. Já ti taky ukážu, co umím. Zajímavé je, že i v posteli na očích Suzanny nebylo nic jiného, než zlost. Psychické poruchy často rodí zlobu. Jsou to všechno psychosexuální problémy. Taková psychicky nemocná žena nejprve začne hrozit manželovi rozvodem, anebo jej oklame s kterýmkoliv mužem, který se jí namane. Když k ránu Suzanna odcházela, zeptal jsem se jí: - Tak co, jak se ti líbilo? 32

- Ušlo to. Ale čekala jsem něco jiného. - A co ? - rozpačitě jsem se ptal. - To je tajemství... Jak se zdá, ty jsi jediný normální člověk v celém tom prokletém COPE. - A ty co... copak jsi už přeřízla všechny v COPE? - Ještě ne. Ale, třebaže jsem byla v blázinci, já vidím to, co ty nikdy neuvidíš. To mi řekla a bouchla dveřmi na rozloučenou. „Ať už mi sovětská rozvědka poslala Suzannu s jistým úkolem nebo ne, já jsem svoji povinnost před Sovětskou Vlastí splnil”, - pomyslel jsem. *** Tak to sečtěme. Příhoda se Slávikem se odehrála v únoru. Pak došlo ke třem událostem: s rybolovem, s neznámou dívkou a se Suzannou. Potom poslali mého bývalého šoféra s pokusem o šantáž a tak dále. Hotová ofenzíva na všech frontách. V září jsem odjel do Ameriky, a hned po mém odjezdu stala se veliká událost: mnichovská policie zatkla skupinu sovětských agentů, kteří byli posláni z Východního Německa s rozkazem chytit tři osoby: mne, plukovníka Pozdňakova a Kronzase. Byla to veliká aféra a podrobně o tom psaly noviny. Nebyla to obyčejná bombička, jaké NTS si podstrkuje sama kvůli vlastní reklamě. Tentokrát policie zabavila automobil ze sovětské zóny, zbraně a speciální uspávací injekce. Proč mne sověti chtěli dostat, to konec konců chápu. Ale proč Pozdňakova a Kronzase? Asi chycení rybářů byla jenom záminka, jak dostat zpět dva spící sovětské agenty, kteří už jsou stejně na černé listině Američanů. V Berlíně tehdy byly čtyři okupační sektory a tím pádem i čtyři rozvědky. Ale pouze hloupí agenti pracovali jen pro jednu. Ti 33

chytřejší pracovali pro dvě nebo tři, a ti nejmazanější pro všechny čtyři. Jak listonoši. A všechny čtyři rozvědky to věděly. Po roce, když jsem se trvale usadil v Americe, ve Washingtoně jsem se dal do řeči s Alexandrem Sergějevičem Alexandrem, který byl Aljošovým šéfem z CIA. Za rozhovoru tento se náhodně prořekl. - Vzpomeňte si, jak jste stávkoval, když vás nepouštěli do Ameriky... - Nesmysl ! Kdo vám to řekl? - Aljoša. - Tak tedy Aljoša lže. Prostě měli jsme spolu osobní třenice. Například kvůli darmožroutovi a alkoholiku Kronzasu. - Ale vždyť vy sám jste Kronzasa vzal do práce v COPE... - J-jáá? Nic takového. Já jsem ho kategoricky odmítl. Ale Aljoša mne donutil, prý to byl rozkaz z Washingtonu. - Hm, ale nám Aljoša reportoval obráceně. - To znamená, že Aljoša celé vylhal. Tím způsobem podstrčil Kronzase při verbování parašutistů, kteří všichni zemřeli. Zajímalo by mne, co vám o tom hlásil. Šéf otevřel ústa... a najednou je opět zavřel. Rozhovor zašel příliš daleko. Jestliže utrpí Aljoša, utrpí i on, jeho šéf. Proto bylo nutno aféru ututlat. Z tohoto rozhovoru jsem pochopil, že Aljoša mi říkal jedno, a do Washingtonu hlásil vše obráceně. A neudělal to jen jednou, ale v mnoha vážných případech. Přitom mne ujišťoval: - Gríšo, nezapomeň, že jsem tvůj nejlepší přítel. Veškerou práci CIA v nejpřísnější tajnosti bylo těžké nějak prověřovat. Ve Washingtonu říkají: „Jejich práce je tak tajná, že ani sami neví, co vlastně dělají.” Tak tomu bylo i v aféře s Aljošou. On se ukázal patologický lhář s dvojí tváří. Aljošiny lži hraničily s 34

lehkou schizofrenií, s rozštěpením osobnosti. Odtud pocházela jeho dvojí tvář. Byl rozený vlkodlak. Takoví lžou a sami věří svému lhaní. Napsal jsem o svém podezření Allenu Dullesovi, hlavě CIA, ale nic se nedělo. Aljoša zůstal, mne propustili. Pár desetiletí poté, roku 1988 jsem četl kratičkou zprávu v novinách, že sovětský špion Thompson (to byl Aljošův pseudonym) byl vyměněn za amerického občana Van Normana. Pokud nešlo o novinářskou kachnu, znamenalo to, že konečně Aljošu chytili a lze předpokládat, že brzo poté se Millrood vrátil na západ, kde měl u Mnichova luxusní vilu. Nikdo jej nesoudil, nic se mu nestalo, možná, že dostal i důchod od KGB. V roce 1998 jsem mluvil telefonicky s mým známým, knížetem Alexejem Ščerbatovem. A čistě náhodou, kníže mi povídá, že v roce 1993 byl v Petrohradě a setkal se tam Aljošou Millroodem, který tam byl kvůli "byznysu". Můj politický komisař zemřel v Mnichově v březnu roku 2006, ve věku 90 let.

Kapitola 5 : Komplex Jidáše Jak jsem už vysvětlil, homosexuálům bylo kategoricky zakázáno pracovat v CIA. Nejen kvůli možnosti šantáže, ale i z mnoha dalších příčin. Předpokládalo se, že nejsou spolehliví. Všimněte si podivné konstatace: vždycky, když jste se dočetli o důležité zradě či špionáži, brzo se zjistilo, že zrádce byl homosexuál. Například, velmi známá aféra Burgess-Maclean. Dva důležití angličtí diplomaté, kteří měli přístup k tajným dokumentům nejen Anglie, ale i USA. Po dlouhá léta byli sovětskými špiony a předávali všechna tajemství o vývoji atomových zbraní přímo do Moskvy. Jakmile se ocitli v nebezpečí z prozrazení a zatčení, prchli do SSSR. A brzo se odhalilo, že oba byli pederasté. Varoval je před zatčením třetí homo, důležitý pracovník anglické rozvědky Kim Philby, rovněž sovětský agent, který rovněž utekl do Moskvy. Celá tato banda zrádců-pederastů se sčuchla už dávno, když byli ještě studenty university v Cambridge. Tehdy si sami říkali, že jsou "apoštolové" nové víry. O zaverbování těchto apoštolů se 35

postaral zkušený sovětský agent Samuel Kogan. Ačkoliv Maclean a Burgess byli homo, byli oba ženati a měli děti. To znamená, že oba byli dvoupohlavní vlkodlaci. Přičemž první žena vlkodlaka Philby byla židovka, a jeho druhá žena byla o 10 let starší než on. Komplex matky. Nyní se podívejme na velkou aféru špionů Mitchella a Martina. Oba sloužili v supertajném National Security Agency ve Washingtoně, ale byli to sovětští agenti, kteří pak úspěšně uprchli do SSSR s důležitými tajnými dokumenty. Sám prezident Eisenhower to nevydržel a prohlásil, že takové zrádce bylo nutno zastřelit na místě. Později jsme se opět dozvěděli, že byli též homo. Ve všech těchto případech nebylo nutno je vydírat, stali se z nich zrádci dobrovolně. Jak je to možné? Problém spočívá ve zvláštní psychice některých homo. Homosexualita je často doprovázena sadismem nebo masochismem, odkud prýští komplexy destrukce a sebedestrukce, včetně celé hromady různých komplexů, na kterých si sám čert nohy poláme. Dohromady, jsou lycanthropi, vlkodlaci, dvojité tváře, zrádcové, jidáši. *** Jednoho dne na počátku roku 1954, ke mně, jako prezidentovi COPE přišla delegace z NTS, složená ze dvou lidí, členů Nejvyšší rady a Čestného soudu NTS, totiž profesora Jakova Vasiljeviče Budanova a Andreje Tensona-Metnera. Profesor Budanov dlouho rozpačitě pokašlával a začal jako první: - Grigorij Petrovič, víte, že máme v NTS rozkol? - Jaký rozkol, schizmu? Rozštěpili jste se na bolševiky a menševiky? - Nám není do smíchu... Řekněte mi, věděl jste, že Romanov je pederast? - Ano, něco jsem o tom slyšel, - odpověděl jsem diplomaticky (Ostrovskij-Romanov totiž byl vedoucí NTS a šéfredaktor vydavatelství "Posev"). 36

- Ale nejen že je homosexuál, - smutně potřásl hlavou profesor Budanov, - přivezl celý gang německých kluků-pederastů, kteří celé noci, vedeni Romanovem, se flákali po střechách a vykrádali německé byty. Už několikrát je zatkla německá policie! Za banditismus! - Nu a co má být, Stalin v mládí se též banditismem zabýval, namítl jsem diplomaticky. - Och, opět vtipkujete. Ale co je zajímavé - Romanov při rozdělování nakradeného přítomen nebyl. On prostě měl jen psychologickou potřebu krást... - Jako Robin Hood, - neubránil jsem se úsměvu. - Ochránce chudých, tak zvaný... - Ale co máme dělat?! Už ho několikrát zatkla německá policie, potom jeho případ byl posuzován na naší Nejvyšší radě a u Čestného soudu NTS, ale na doporučení Američanů, vždy jsme ho pustili na kauci... - A to ještě není vše, - vpadl do rozhovoru Andrej Tenson. - V posledním případě Romanov a jeho gang přepadli dům důstojníka americké okupace, a tentokrát byl chycen už ne německou, ale americkou vojenskou policií. Tentokrát jsme už nemohli jinak a rozhodli jsme se vyloučit Romanova z NTS... - A víte, co řekli Američané? - přerušil Tensona profesor Budanov. Můžete si vystoupit z NTS třeba všichni, řekli nám, ale Romanov zůstane! A teď se dozvídáme, že veškerý majetek NTS je zapsán od nich na Romanova - nákup domů, typografie, stroje, smlouvy o dotacích od Američanů, absolutně všechno! - A tady došlo k roztržce, - slavnostně prohlásil Tenson. - Z NTS odešla většina z předních členů, v čele s zakladatelem NTS Bajdalákem. A já s Jakovem Vasiljevičem taky. Jak vidíte, příčina roztržky nebyla politická, ale čert ví jaká... Lupičsko-pederastická! A proč jsou na něj Američani tak upoutáni? To je pro nás nevyřešené tajemství... Schismatici poseděli, povzdychali a brzo odešli.

37

Po nějakém čase, profesor Budanov pozval mě k sobě domů. Na boršč. Zatímco jeho žena se točila v kuchyni, profesor pokračoval v rozhovoru: - Víte, co ještě nám Romanov nadělal? Jak se ukázalo, v noci lákal chlapce do redakce "Posev", kde pod hrozbou revolveru je přivazoval a znásilňoval přímo na redakčním stole. Vždyť je to prznění nedospělých! A na to přece je - vězení! Jenže, když jsme se vzbouřili a chtěli ho vykopnout, Američané se znovu postavili na stranu Romanova. Víte, čím to smrdí? ... To smrdí "Protokoly sionských mudrců". - Co, co? - zeptal jsem se užasle. - Ano! Já sám jsem to četl. Tam je zjevně uvedeno: budeme jmenovat gójům na vedoucí místa takové lidi, na které známe různé trestní činy. Tím si zaručíme, že budou poslouchat naše tajné rozkazy s vědomím, že v případě neposlušnosti, vždy je můžeme odhalit a posadit do vězení. Chápete? - Ne tak docela ... - No, to je přece jasné! - profesor Budanov roztáhl ruce. - Jestli my solidaristi, uděláme revoluci v Rusku, tak náš Romanov se stane prezidentem Ruska. Americká rozvědka zná všechny jeho špinavé skutky, bude mu tedy poroučet. Víte, čím to zavání? - Čím? - Byl jsem překvapen. - To zavání zednářstvím, - slavnostně pronesl profesor Budanov. V ten okamžik manželka Budanova přinesla nám vonnou polévku a my jsme začali jíst. Tenkrát jsem věděl o zednářích pouze to, že jsou to nějaké tajné společnosti, které nikdo skutečně nezná. A slova Budanova zněla ke mně jako fantastický román. Na levé ruce měl jsem starý zlatý pečetní prsten s modrým kamenem, vybroušeným do formy erbu. Jen tak pro legraci, položil jsem ruku před Budanova a řekl šeptem: - Víte, co to je? To je zednářský prsten. 35. stupně! Chudák profesor měl málem infarkt. Poprskal se borščem, zakašlal, 38

div se neudusil, a pak se bál pozdvihnout oči ke mně. Jelikož jsem jej nepřesvědčoval, že jsem udělal vtip, on jen zavrtěl hlavou, a další hovor o zednářích už nespustil. *** Brzy po tom, 6. dubna 1954, v Západním Berlíně, jsem uspořádal velkou schůzi "Společnosti rusko-německého přátelství", v které jsem byl členem představenstva. Den před zasedáním jsem zajel ke stálému zástupci NTS v Berlíně, dr. Alexandru R. Trušnoviči, který byl také členem představenstva. Ještě než jsem dokázal vejít dovnitř, dr. Trušnovič mě ohromil zprávou o skandálu: - Grigorij Petrovič, určitě jste už slyšel o tom, že ve Frankfurtu nad Mohanem došlo k roztržce NTS kvůli pederastovi Romanovu; ale to, co se děje v Berlíně!!! - Co se tady děje? - V Berlíně ve "Společnosti rusko-německého přátelství", došlo k další roztržce! Kvůli pederastovi Hildebrandtu. Přesněji, kvůli jeho bílému psu. Ostatně, vy tu čubu znáte. Pamatujete si, taková ohromná, velikosti bílého medvěda... - Ano, vzpomínám si. Ale co ta s tím má co společného? - Vlastně, nejdříve Hildebrandt používal svého sekretáře Kirsteina, ale potom se přesunul na svého psa. No, samozřejmě Kirstein se urazil, a nyní chodí a vyzvání po celém Berlíně, že Hildebrandt jej podvádí! Se svým psem!!! Ale kolem se dějí vraždy, únosy, hemží se to sovětskými agenty. Jak v těchto podmínkách se můžeme zapojit do vážné politické práce? Reiner Hildebrandt, hlava "Společnosti rusko-německého přátelství" a zároveň vedoucí "Bojové skupiny proti nelidskosti", byl doktor politických věd. Položid. Velmi milý, pěkný muž, let 36, s pletí mandlovovou a cituplnými manýry. Jeho sekretář Kirstein byl synem protestantského pastora. Také velmi okouzlující. O tom, že jsou homosexuálové, jsem slyšel už dřív, ale teď do jejich pederastické idyly vlezla bílá čuba... 39

Poslouchám Trušnoviče a vzpomínám si, jak jednou jsme s Hildebrandtem dělali zprávu o hanzovním městě Brémy. Ve velkém sále radnice se sešli téměř všichni otcové města. Po naší přednášce nám nabídli parádní banket v "Rathausskelleru" - nejlepší restauraci města. Veliký sál s vysokým stropem pro stovku lidí, postavený ještě v XVI. století. Kdysi zde hodovali bohatí hanzovní kupci. Stěny, strop, nábytek, vše ze starého mořeného dubu. Hildebrandt přivedl ke mně tenkrát vysokého pohledného Němce s charakteristickými šrámy na tváři - čestné stopy studentských soubojů s šavlemi. - Seznamte se, to je hlavní psychiatr města Brémy. Po dobu války byl generálem a hlavním psychiatrem německé armády. Tento člověk mi zachránil život. - Ja, - uctivě se na mne usmál generál-psychiatr. - Za války Reiner, jako pacifista, odmítl sloužit v německé armádě. Za to tenkrát dávali zastřelit, ale já jsem ho prohlásil za chorého a celou válku proseděl v blázinci. Ale nyní, jak vidíte, je živ a zdráv. Bývalý blázen a bývalý generál-psychiatr se vesele rozesmáli. Nyní tento bývalý blázen dělá vysokou politiku a ... šuká se svým bílým psem. Ale dr. Trušnovič dále běhá po své kanceláři, rozčileně mává rukama a dost silně usuzuje nahlas: - Kdo vytáhl Hildebrandta nahoru? Úřadující starosta Berlína, profesor Reiter... Mimochodem, také položid. Mezi Němci málokdo o tom ví, ale my v NTS to víme. My máme své kontakty všude. Co z toho vychází? Vychází z toho, že jeden položid jmenoval na vrchol druhého položida. A kdo jmenoval profesora Reitera? Jmenoval jej americký vojenský gubernátor západního Německa generál Lucius D. Clay. Ale Clay je americký bankéř, ženatý s židovkou. Je z toho samého plemene, které svého času financovalo revoluci v Rusku. Ale generála Claye jmenoval prezident Truman, též zednář. To je ono židozednářství! Jak teď je možné pracovat v "Spolku rusko-německé družby"? Jak bojovat proti komunismu? Berlínský reprezentant NTS rozhořčeně rozepjal ruce: 40

- Chápete teď, proč americká rozvědka se postavila na stranu Romanova? Vše přichází zeshora. A naše smůla je v tom, že to sovětská rozvědka dobře ví. Nemůže to nevědět! Vždyť o tom už štěbetají vrabci na střechách Berlína. Senátor McCarthy dělá správně, že vyhání odsud pederasty. Jsou psychicky nevyrovnaní, a proto nespolehliví a lehce podléhají šantáži. - Vždyť Kirstein, milovník Hildebrandta, žárlil na bílou čubu... Řeklo by se, je to anekdota, jenže Kirstein má seznamy celé naší agentury v sovětské zóně... A kvůli té bílé čubě mohou být zatčeni a popraveni stovky lidí, kteří nám stoprocentně důvěřují a zapojili se do našeho boje. - Vždyť ty mítingy, které vy, Grigorij Petrovič, organizujete, jsou jen viditelná část, jen propaganda, jenže je tu i neviditelná, skrytá činnost, tou je úmorná agenturní práce. A tato práce je teď v nebezpečí. Vždyť zde v Berlíně je také sovětská agentura. Každou chvíli je někdo zabit nebo chycen. Pochopil jsem, že v daný moment dr. Trušnovič bojuje už méně se sovětskou vládou než s pederasty ve Frankfurtě a Berlíně. A s hloupým bílým psem Hildebrandta. Několik dní po tomto rozhovoru dr. Trušnoviče chytili a zabili... *** "Hnusná činnost komunistických vraždících lovců, kteří zorganizovali, včetně mnohých zločinů, únos předsedy Berlínského ruského výboru dr. A.R. Trušnoviče, vyzvala vlnu rozhořčení doslova po celém svobodném světě. Představitelé tří západních držav vyjevili sovětskému představiteli ostrý protest... V případě nutnosti, otázka musí být vnesena na forum OSN..." psaly noviny na západě. Shrnuji, Trušnoviče chytili 13. dubna, a já jsem s ním mluvil 5. dubna, v jeho kanceláři, to byl vlastně maličký pokoj v jeho bytě. Byt byl konspirativní. Byla v něm speciální bezpečnostní signalizace. Stačilo stisknout na knoflík a za 3 minuty s vytím sirén přiřítily se policejní vozy se sousedního účastku. Kromě toho, Trušnovič měl revolver, a na dveřích speciální kukátko, aby mohl dobře vidět své návštěvníky. To znamená, že otevřel dveře 41

tomu, koho znal a... komu důvěřoval. Policie našla v kanceláři na podlaze četné stopy krve, chyběl však veliký koberec. Bylo jasné, že Trušnoviči asi rozbili hlavu, zabalili jej do koberce, po schodech vynesli z třetího poschodí, strčili do čekajícího auta a odvezli. To vše bylo možné udělat za 5 minut. K hranici sovětského sektoru bylo nějakých 15 minut klidné jízdy. Podobnou činností se obyčejně zabývali v Berlíně němečtí kriminálníci, jednající na rozkaz sovětské rozvědky. Ale někdy, když bylo nutno udělat něčemu rázný konec, dělaly to i západní rozvědky. Maličký detail. Trušnoviče chytili a zabili v dubnu 13. Třináct je čertova dvanáctka. Možná, že je to jen náhoda, ale možná i tajný znak: Nekřiv vlásku našim, jinak... To mystické číslo používají tajnůstkáři od věků věkův - Jidáš byl 13. apoštolem kruhu kolem Krista, středověké čarodějnice se scházely na své kroužky po 13. členech. V naší době všelijaké tajné společnosti pokračují v tomto díle. Pohleďte jen na americký dolar a počítejte, kolik je drápů na spár orla, kolik je lístků na olivové větvičce v jeho druhé noze, kolik je hvězdiček nad jeho hlavou, kolik pásů na štítě na jeho hrudi, kolik je stupínků v pyramidě s okem nad ní. A přitom, z kolika písmen je nápis nad tím okem, z kolika písmen je nápis na pásku nad pyramidou... Ve věci Trušnoviče je mnoho paralel s případem senátora McCarthyho, který také lovil pederasty. Koneckonců, senátor McCarthy zemřel v nejlepších letech života, ve státní nemocnici ve Washingtonu, a pravičácký americký tisk psal rovnou, že ho tam zabili. [Trušnoviče zřejmě nechtěli zabít, ale zabalený do koberce, v autě v kufru pro zavazadla, myslím, že se udusil. - LP] Ostatně i Bogdan, zkušený špión a vrah, mi řekl přímo: - Jeden muž, i ten nejsilnější, nemůže bojovat proti gangu. Stejně bude zabit. Chápeš? A abych to ještě lépe pochopil, vhodil mi do sklenice drogu LSD, po které lidé vyskakují z okna. Přežil jsem - ale zmáčkli jeho samotného. Samozřejmě je i možnost, ne příliš velká, že Trušnoviče odvezli na rozkaz sovětské rozvědky. Ale v tom případě je věc ještě 42

pikantnější. To znamená, že pro sovětskou rozvědku bylo výhodné, aby v americké rozvědce pracovali takoví pederasti, jako Romanov a Hildebrandt. Proč? Inu proto, že mezi homosexuály je mnoho psychicky nevyrovnaných lidí s komplexem Jidáše, které je pomocí šantáže snazší donutit ke zradě, než normální lidi. Je to obvyklá praxe mezinárodní špionáže na nejvyšší úrovni. V hlavní místnosti štábu NTS ve Frankfurtě pověsili portrét Trušnoviče ve smutečním kádru vedle portrétů zabitých NTSsovských parašutistů. A syn Trušnoviče pokračoval v práci pro NTS, aniž by si mohl představit, co se stalo s jeho otcem...

Kapitola 36 : Komplex vlády Profesionální psychologové říkají, že komplex vlády, komplex vůdce - je druh onemocnění: duševní choroba, spojená s mánií velikášství. Nad tímto problémem si lámal hlavu i veliký hledač pravdy Lev Tolstoj, který ve svém deníku ze dne 12. června 1900 napsal: "Jsem vážně přesvědčen, že svět je řízen úplnými blázny" . Dobrý příklad komplexu moci s mánií velikášství - prezident Zairu, bývalého belgického Konga. Jmenoval se Mobutu. V letech 1965 1996 sám sebe častoval takovými tituly: "Všemohoucí bojovník, který díky vytrvalosti a nezkrotné vůli jde od vítězství k vítězství, zanechávaje za sebou ohnivou stopu." Lidu sám sebe vykresloval jako božský Messiáš, osvoboditel, kormidelník, vůdce". Stejný případ je s prezidentem-diktátorem Indonézie - Sukarno. Řekl, že ve světě existují pouze tři velcí vůdcové: Mao Ce-tung, Ho Či Min a Sukarno. Sám si dával takové tituly: "Veliký rybář", "největší vůdce revoluce", "božský kormidelník", a tak dále. Od psychologů víme, že komplex vlády, komplex vůdce, je obvykle spojen se sadismem, a sadismus je zase spojen s homosexualitou aktivního, neboli mužského typu. A tady máte příklady tohoto zákeřného zákonu přírody.

43

Zanzibarský revolucionář, samozvaný maršál John Okello pokládal sebe za osvoboditele Zanzibaru od vlády sultána. Ale po revoluci ho vyslali ze Zanzibaru do země svého narození - do Ugandy, kde předtím seděl 2 roky ve vězení za... pederastii. Slavný zulský král Čaka, kterého nazývali černý Napoleon. Ohněm a kopím založil největší černošskou říši a dělal spoustu problémů Angličanům. Hollywood natočil o něm skvělý film. Ale ve skutečnosti, černý Napoleon byl blázen, sadista a homosexuál, kterého nakonec zabili jeho lidi. Ale i z ruské minulosti. Kyjevská knížata byla v neustálém pohybu, podnikala častá tažení, nekonečné vojenské konflikty o vládu bratra s bratrem (Vladimír Veliký a Jaropolk), otce se synem (Vladimír Veliký a Jaroslav). Takže to nebyli jen černoši v Africe. To je zákon univerzální. Nebo tady máte čerstvější materiál: sovětský diktátor Afghánistánu Nadžibullah byl sadista a teplouš. Jeho bratr Sidikulla říká: "Nadžibullah ještě jako výrostek znásilnil chlapečka ze sousedství, čímž uvrhl na rodinu hněv Alláha a opovržení sousedů." Nadžibullah byl nejprve šéfem afghánského KGB a pak diktátorem Afghánistánu. Komplex moci a mánii velikášství lze často vysledovat i podle jmen. Například, černošský vůdce ve Spojených státech - Martin Luther King. Nejen že je "Martin Luther" - známý reformátor, ale to mu nedostačuje, on je ještě "King", neboli "král." Ale svého se dobil: v Americe se dnes oficiálně slaví den Martina Luthera Kinga. A pochovali jej podle zednářských rituálů, kde je celá hromada různých sekretů, záhad a tajemství. Premiérka Indie, Indira Gandhi, dcera premiéra Nehru. Co je to za jméno - Indira? Zvláštní jméno. Co znamená ? Ztělesnění Indie? Zavání mánií velikášství. Kromě toho, ženy, které se dohrabou tak vysoko, jsou obvykle muži v sukních. Je to jako pravidlo. Nezapomeňte ani takovou maličkost, jako hlavu ruského oddělení "Hlasu Ameriky" Natašu Clarkson, lesbičku a sadistku, moji bývalou snoubenku. Připomíná mi to mého starého známého Barmina, dlouholetého šéfa ruského "Hlasu Ameriky". Koneckonců, jeho přezdívka Barmin pochází od slova "barmy", což byly carské ramenní šperky. Před tím on operoval pod pseudonymem Graff. Explicitní mánie velikášství. Je 44

z těch "komisařů s přilbou", jací dělali revoluci. Ale ukončil svou kariéru v blázinci: akutní mánie pronásledování. Zábavné je, že se domníval, že jeho imaginární nepřátelé mu chtějí uříznout buď jazyk, nebo pohlavní orgány. Tehdy vybíhal z domu a schovával se v křoví po Washingtonu. A to není náhoda. Můj druhý známý, Charlie Lvovič MalamutBalamut, hlava "Hlasu Ameriky" v Mnichově, vášnivý trockista a překladatel knih Trockého, také se zbláznil, také mánie paranoidní v akutní formě. Tento výtržník-balamut se skrýval po Mnichovu, byl deportován do Ameriky a nakonec, říkají, pověsil se dne třináctého (13.07.1965) v Los Angeles. A to vše byla vina komplexu pederastie Lenina, na kterém byla postavena veškerá činnost "Hlasu Ameriky". A tady je větší leader: libyjský diktátor Muammar Kaddáfí, který se proslavil svými teroristickými aktivitami. Noviny "Washington Post" hlásí, podle slov egyptského ministra zahraničních věcí Butrus Butrus Ghali, v mládí Kaddáfí byl několikrát léčen v psychiatrické nemocnici v Káhiře, zřejmě neúspěšně, neboť trpí mánií pronásledování. Jeho bratr žije v Izraeli. Chorobnou touhu po moci v Sovětském svazu nazývali "mánie reformismu," a takové reformátory-disidenty dávali do blázince. Tu samou mentální abnormalitu v Německu nazývají "Weltferbesserungosvaan", tedy "mánií zlepšit svět", a také je strkají do blázince. Do této kategorie úplně patří dva prominentní homosexuálové - Karl Marx s Engelsem. Jelikož buržuj Engels utratil na svého milovaného Karla Marxe přibližně 6 milionů zlatých franků, tak vynálezce komunismu Karl Marx byl ve skutečnosti homosexuální prostitut, za což podle sovětského práva měl jít do vězení. Další jasný příklad mánie velikášství: přítel Majakovského, básníkfuturista Velimir Chlebnikov napsal: "Když ti řeknou: ty jsi bůh, / Zlostně odpověď: Pomluva, / On mi sotva dosáhne na kotníky!" Sebe také prohlásil za "prezidenta zeměkoule". A tento idiot se dostal do všech literárních encyklopedií. Teď vám povím o jednom podobném výstředníku, se kterým jsem pracoval 5 let ve psychologické válce, neboli ve válce cvoků. On byl předsedou CPRE, tj., "Centrálního představitelstva ruské emigrace v Německu" - Fjodor Tarasovič Lebeděv, něco jako vůdce všech Rusů 45

v poválečném Německu v Mnichově. Fedor Tarasovič byl hlavní redaktor, a já byl členem redakční rady. A jednoho dne se stalo, že Fedor Tarasovič navštívil sousední dům, kde byla americká vojenská rozvědka G-2, trochu víc tam vypil, pak se vrátil a udělal randál, nařídil svolat všechny lidi, kteří tam žili, mužů celkem šest, včetně mě, a obrátil se na nás s následujícím projevem: - Víte, co jste? Nejste nic! Vy žijete všichni jen díky mé dobré vůli. Ano, ano, jste hnůj, vy smradi - a já mohu s vámi dělat, co chci. Já jsem tady šéf! Dneska Američané slíbili mému "Satyriconu" velkou budoucnost. A vy všichni jste nic - hovno, hovno, zdechlina. Já jsem váš car a Bůh. Co chci - to udělám! Došlo vám to? Po poslechu tohoto nepříjemného nesmyslu opilce, tiše jsem vstal a odešel, zabouchl jsem dveře. Lebedev vyskočil za mnou a povídá: - Vy co tu třískáte dveřmi? - Fedor Tarasyč, víte vůbec, co říkáte? Vždyť mě urážíte! Kdybyste byl mladší, tak bych vás ztloukl za takové prohlášení. Ale je mi nepříjemné tlouct starší osobu. Lebedev tehdy vypadal na nějakých 55 let, a mně bylo 32. - A zítra jdu z domu - řekl jsem a šel jsem spát, protože bylo již po půlnoci. Měl jsem útulný pokoj v "Domě zázraků" a Lebeděv žil ve známém ruském táboře Schleisheim. Druhý den ráno jsem byl ještě v posteli, Fedor Tarasovič, čerstvě oholený a v naškrobené košili, přišel se omluvit: - Grigorij Petrovič, promiňte, proboha. To víte, čert mi to byl dlužen. Pil jsem příliš mnoho, no a... Je mi to strašně nepříjemné... Buďte tak dobrý... a omluvte mne! Já mám tohle, víte, druh nervového záchvatu... - Jsem rád, že jste čerstvější po včerejšku, Fedor Tarasyč, - říkám. Dobře, zapomeňme na to všechno! - a potřásl jsem nabízenou rukou, a smířili jsme se. Pak jsme společně pracovali další 3 roky. Ale naše role se změnily. 46

Stal jsem se předsedou "Ústředního svazu poválečných přistěhovalců ze SSSR" (COPE) a šéfredaktorem "Svobody" a německého "Antikommunist", Lebeděv byl můj - něco jako obchodní manažer. Jednou jsme měli schůzi "pracovní skupiny", kde Lebeděv se opět opil. Pak jsem ho dovezl ve svém "Volkswagenu" domů. Přijeli jsme k jeho domu, ale můj obchodní ředitel sedí a nevystupuje. Dívám se a vidím, že Fedor Tarasovich pláče. Ano, a pláče tak, že to vypadá na plačtivou hysterii: tekou nejen slzy, ale i sliny z úst. Vidím, že starci je nepochybně zle. Mokrý opilý starý muž vzlyká, rozmazává po tváří slzy i sliny, ale vyjít z auta nechce. - Fedor Tarasovič, proč pláčete? - říkám. - Oh Grigorij Petrovič, jak mohu neplakat? Vy jste mladý a já jsem starý, a veškerá moc je u vás... - Fedor Tarasovich co je to za moc? Maličkost. Já jsem s vámi spokojen a doufám, že i vy jste se mnou spokojen. - Oh, Grigorij Petrovič, vy nechápete... Vždyť moc - je sladká, velmi sladká... A nikdy nepochopíte, že moc je tak sla-a-dká! To je důvod, proč pláču - pláču pro moc... A všechna moc je u vás. Ano, tehdy jsem to opravdu nepochopil. Správně někteří lidé říkají: u střízlivce na rozumu, u opilce na jazyce. Opilý Fedor Tarasovich vyblábolil mi svůj bolestivý komplex vlády. Lebeděv je osobnost bez vlastní vůle, trpící strašným neduhem, bezcharakterní sobec se zjevnou mánií velikášství. V mládí sloužil jako ředitel školy v Lotyšské Rize. Za příliš "laskavý" postoj ke svým žákům, většinou k chlapcům, byl svého času zbaven svého postu... Od veřejného skandálu a soudu jej zachránil vydavatel časopisu "Dnes", otec mého politického komisaře Aljoši Millrooda. Je pravděpodobné, že v mládí byl Lebeděv pederastickým partnerem Millroodova otce. A můj Aljoša Millrood jen převzal a krmil tu bandu, kterou sebral jeho otec. Celý ten gang jsem později popsal ve svém románu "Mé jméno je Legie." Aby románové postavy žily, musím je kopírovat ze života. Z palce si je nevycucám. Jen malý kruh lidí ví, že podle vypracovaného plánu velikých amerických psychologů a sociologů, studená válka je vedena podle 47

pitvy a podle obsahu Dostojevského románu "Posedlí", tj. v podstatě, američtí propagandisté v ruské otázce sází na degeneráty, psychopaty, kariéristy, tajné sovětské agenty, tvářící se jako přátelé Ameriky... na nestabilní prvek a na lidi s kriminální minulostí... " Lebeděv byl ženatý, ale neměl žádné děti. Manželství pro pohodlí nebo maskování. Stejně jako u soudruha Lenina. Lenin měl ještě pět bratrů a sestru, ale u všech šesti žádné děti nebyly. To je pro nás nejpozoruhodnější příklad degenerace rodiny. Musím říct, že jako manažer, starý prevít Lebedev mi dělal všechny druhy špinavých triků a zabýval se intrikami, jak se mu chtělo, v boji o moc nebo o zdání moci. Tak kvůli jeho intrikám jsem dostal otravu krve, div že mi neuřízli ruku. Proto, Stalin v boji o moc dával odstřelovat všechny leninisty a trockisty. Všichni revolucionáři - jsou strašní lidé, pro které moc je sla-a-adká. Když Lebedev byl prezidentem ruské emigrace pod značkou CPRE, jeho soupeřem a protivníkem byl prezident NAC-PRE Eugene Deržavin, alias Arcjuk, vydavatel ultra-nacionalistické gazetky "Alarm". Je charakteristické, že tento vůdce také byl všem známý homosexuál. Nyní srovnejte "Děržavin" a "Barmin" - u obou byla mánie velikášství (děržava = impérie). Pro více informací, Deržavina jsem popsal také v kompletní verzi této knihy, kapitola 5 "Komplex Jidáše", Barmina v kapitole 1. Když už mluvíme o podivínech, posedlých komplexem moci, vzpomínám si ještě na vůdce "kozákistů" a vynálezce "nezávislé Kozákie" - inženýra Glazkova. [Dosud existuje Všekozácký svaz Českých zemí a Slovenska, www kazaki.cz - ataman Mikhail A. Dzyuba neboli Míša Dzjuba.] Sám V. G. Glazkov (1907-1987) byl nedostudovaný student z Československa. Ačkoli se chlubil, že "s ním Hitler si ruku tiskl", oženil se s německou židovkou. Jeho dcera-položidovka pak dlouho pracovala pro Radio "Svoboda" v redakci ukrajinských separatistů. Po válce žil v New Yorku, kde pracoval jako noční uklizeč kanceláří horší práci je těžko najít. Když Glazkov žil v Československu, v roce 1943, v okolí Prahy působila banda, kterou vedla jako ataman Glazkova sestra. Takže, u sestry-lupičky byla také megalomanská mánie. Když se vyspal po noci čistění v úřadech, Glazkov přes den se snažil 48

psát do ruských novin v New Yorku. V stáří, sám sebe přejmenoval z "inženýra" na "doktora věd". Ale i to mu bylo málo. U příležitosti výročí na památku zabitých kozáků v Lienzi, Glazkov sám o sobě napsal: "... promluvil Nejvyšší ataman-prezident dr. V. G. Glazkov". Časopis anarchistů-Machnovců "Rozsévač" v květnu 1981 uvádí, že "Nejvyšší ataman-prezident dr. V.G. Glazkov posílá poselství britské premiérce Margaret Thatcherové, jakož i rádiostanici "Svobodná Evropa" a "Svoboda". V "Novém ruském slovu" z 23.5.1987 se popisuje hlavní role Nejvyššího atamana-prezidenta dr. V.G. Glazkova při "Slavnostní vzpomínce na vydání kozáků v Lienzi" v roce 1945. Za účasti guvernéra Tyrolska, starosty města Lienze, člena rakouského parlamentu a dalších starostů. Uvádí se, že Glazkov byl prohlášen za čestného občana Lienze-Tristaha. Po 6 měsících, čestný občan Lienze oddal svou duši těm čertům, kteří ho trápili po celý jeho život. [Poznámka překladatele z 5.4.2013: "Osobností", které si sami udělují vysoký titul, je více. V těchto dnech Gilles Bernheim, Grand Rabbin de France, hlava židovské církve ve Francii, musel přiznat, že jeho knihy, za které mu prezident Sarkozy udělil řád Čestné legie (nejvyšší francouzské vyznamenání), jsou plagiát, psaný negrem. Co víc, titul "Agrégé de l'Université" (nejvyšší diplom univerzity), kterým se honosil, mu nebyl nikdy udělen. Dozvídám se to jen proto, že senát hlasuje zákon o manželství homosexuálů a rabín se vyjádřil, že je proti. Tuhle radu mu čert byl dlužen!!] Gruzínský žid ze Sovětského svazu Nodar Džindžigašvili, který pracoval v "Hlasu Ameriky", ale byl vyhozen, dělá dnes taxikáře. Tento nevydařený Stalin hlásil, že "Hlas Ameriky" přenášel signály pro rozvědku. To je zcela přirozené - byla to hra na lišku mezi CIA a KGB. Mne zajímá něco jiného - CIA homosexuály krmila a KGB je dojila. Vždyť homosexualita, to je odedávna zlatý fond špionáže a vydírání. A proto bohoslovci říkají, že ďábel je zrádce národů. A filozofové dodávají, že ďábel je pátá kolona všech dob a všech národů. Není divu, že CIA začala studovat komplex pederastie u Lenina. Čtyřicet let erodoval "Hlas Ameriky" sovětské Rusko pomocí komplexu Lenina. Nakonec se tam objevil vůdce Gorbačov, který má na lysině jakési podivné tmavé mateřské znaménko, které za 49

starých dobrých časů nazývali "pečeť ďábla". Ale i teď někteří ignoranti kvílí, že Gorbačov je "ocejchovaný". A pak je tu ještě jeho roztomilá dceruška, která z nějakého důvodu si vzala žida, což někteří černokněžníci nazývají svazem Satana a Antikrista. A strýcové z CIA si mnou ruce. Potom na sovětské obloze se objevila nová hvězda - drzý blbec a alkoholik Jelcyn, který odstrčil Gorbačova. Tento opilec měl za ženu židovku Nainu Josifovnu, opět svaz Satana a Antikrista, což má mít za následek světovládu Knížete tohoto světa, jak své doby napsal slavný náboženský filozof Nikolaj Berďajev. A strýcové z CIA již poskakují nadšením: "To je náš bratr!" Kdysi dávno cílem Kremlu byla světová revoluce. Lidé měli strach ze třetí světové války, která měla být jadernou válkou. Místo toho se zhroutil komunismus sám. A sovětská moc zmizela, jako moc zlých duchů při prvním zazpívání kohouta. Velmi málo lidí ví, že zlatý klíč k tomuto vítězství byl komplex pederastie Lenina. Komplex vlády. Tato věc je příliš špinavá, než aby se s ní seznamoval prostý lid. [Jak je snadné manipulovat masou lidí, popisuje Edik Topol v ukázce, kterou přebírám z Klimovovy knihy Boží národ, v které probírá sestavy vlád za Lenina i za Stalina. V těch bylo okolo 80% čistých hebrejců, a ostatních 20% byli zamaskovaní polo-židé nebo degeneráti, ženatí s židovkami. Skuteční antisemité ze spolku Pamiať nedokázali by napsat tak skvělou řeč, jakou napsal sám semit Topol v židovském časopise NRS. Napsal ji opravdový znalec. Kdyby Rus v ruském časopise napsal něco takového, židé by vyli o antisemitismu na celý svět. Sešli se ve Velkém sále Kremlu, na stěnách visí plakáty: „Zavřít Kaganoviče, kata ruského národa!”, „Pryč se zednáři a sionisty, tajnými vrahy perestrojky!”, „Ruská zem Rusům, cizáci ven!, „Od Trockého do Gelmana - 70 let tajné tyranie sionistů a zednářů!” Vystupuje jeden z vedoucích spolku Pamiať: - Zde jsou nekompromisní fakta: Roku 1917, hned po revoluci, z 2000 rudých komisařů a vedoucích pracovníků první sovětské vlády, 1830 osob bylo neruských: Trockij, Svěrdlov, Zinověv, Kameněv, Litvinov, Jaroslavskij, Radek... - Je to jasné, to stačí ! netrpělivě vykřikl někdo ze sálu. - Ne, není to jasné, řekl Akulov. „Miliony lidí dodnes neví, že u všech těchto Trockých, Kameněvů a Litvinovů byly pseudonymy jen proto, aby vologodský či brjanský mužík myslel, že má ruskou vládu, pro ni že orá, bojuje za ni. Tak to bylo. My dnes potřebujeme pravdu, plnou pravdu. „Říkají nám: „Vždyť vy sami jste zvolili těch 2000 Bronsteinů!” Je to lež! My jsme je 50

nevolili. V letech 1917-20 naši i vaši dědové nebyli v Moskvě ani v Petrohradě. Naši dědové byli na frontě, zachraňovali Rusko od německých vojsk, od anglických, japonských, francouzských a amerických interventů. Tam byli naše lidi. „A mezitím, cizáci pronikli do vlády a dali se do vymývání naší paměti. Co udělali? Jako první, zničili církev. 200 000 ruských duchovních postavili ke zdi. „Ducha národa, nositele našich tradic, rozstříleli tito komisaři s ruskými pseudonymy. Proč? Protože hebrejská víra, judaizmus, je nesnášenlivá k druhým náboženstvím. Oni se pokládají za národ vyvolený Bohem, ostatní jsou gojové, to jest skot a dobytek.” Sál vzrušeně zahlučel. Akulov dodal: - Ano, podle zákona judaismu všichni nežidé nejsou lidé, ale gojové. Ale prosím o ticho. To nebylo vše. Po zničení našich duchovních pastýřů, přikročili k ničení koho?” - Kulaků, ozvaly se výkřiky ze sálu. - Správně, řekl Akulov. „Sedum milionů nejschopnějších, nejpracovitějších ruských mužiků, kteří odjakživa živili celou Rus. Ničili je i s rodinami, s dětmi, aby v samých genách vykořenili ruskou pracovitost a lásku k práci... Ve vesnicích zůstaly žít jen komitéty bídy, lenoši a mrzáci. A kdo prováděl tuto devastaci a drancování? Lazar Mojsejevič Kaganovič. Mimochodem, je dosud živ. Pobírá osobní důchod Svazu.” Sál zařval vzrušením: Na pranýř Kaganoviče! Ke stěně s ním! Zab žida! Akulov zdvihl ruku. - Bratři moji, to ještě není vše, řekl bolestně. - Když bylo zničeno zemědělství, kdo organizoval GULAG? Nikdy v naší historii neexistoval takový tábor. Za dva roky, 1937-1938, zahnali tam smetánku našeho genetického materiálu - 8 milionů nejlepších mozků Ruska. Já vám řeknu, kdo byl autorem Gulagu. Vymysleli jej pomocníci Jagody : Frenkel, Bergman, Kogan, Rappoport, Žuk...” Akulov vyprávěl moc zajímavé věci: : - Oni naplánovali v Gulagu vše. Dokonce i procenta úmrtí vězňů. Jakmile některý lágr nesplnil plán úmrtí, náčelníka lágru čekal tribunál. „Takovým způsobem, výkvět ruského národa, to co vědci nazývají genetickým materiálem národa, byl skosen všude, i na vesnicích, i ve městech.” [už potřetí Edik připomíná zničení genetického fondu; každá kočka ví dobře, čí maso sežrala, pozn. G. Klimova] „Naši historikové se dosud bojí vyslovit číslo, ale já vám to řeknu: 20 milionů ruských lidí. Jen pomyslete: 20 milionů našich otců, matek, dědů, babiček postříleno a umučeno v rozkvětu života.” [20 milionů zdůrazněno v tisku samými semity, pozn. G. Klimova] „Ostatně, jejich kosti vylézají na povrch každého jara z bláta sibiřské tundry, jejich duše křičí na nás z toho věčného mrazu: VNUCI! PROBUĎTE SE! Rozhlédněte se kolem, pochopte konečně, zbylo-li vám kousíček rozumu, co se děje v Rusku? Copak nejste schopni pochopit, že tyto oběti represí nebyly jen tak, ale že měly jediný cíl, zničit Rusko, vykuchat naši paměť, podmanit si naši zem?

51

„Podmanit komu? Tak si zajděte do libovolné družstevní restaurace. Kdo tam je pánem? Rus jako já nebo vy? Ne. Podívejte se do centru města. Kdo tam jezdí ve vlastních Žigulících nebo Volhách? Vidím mezi vámi několik lidí v uniformách milice. Tak se jich zeptejte. Řeknou vám: V Moskvě 82% soukromých automobilů patří neruským lidem. „Zajděte do libovolného divadla. Divadlo dnes nahradilo církev. Učí nás tam žít. Ale kdo tam dělá kázání? Kdo jsou autoři všech těch divadelních her? Michail Šatrov, který je natolik Šatrov, jako já jsem Gurevič. Gelman, Rozovskij, Roizman, Baklanov a ještě 3000 stejných gelmanů. To jsou dnes naši duchovní. Jsou všude. Oblbují naše děti západní muzikou. Oblékají je v západní džínsy. A spí s našimi sestrami. Přitom nám poroučí, obohacují se na náš účet. A křičí: Dále, dále, dále! A já se vás ptám: jak dlouho ještě?” Zbytečné je dodávat, že sál už dávno se změnil v peklo. Řev hlasů a pevně zaťaté pěsti vyletěly nad řadami. Někteří chlapíci a ženské povstali z místa s planoucími tvářemi. Stačilo by málo a oni rozvalí zdi a půjdou tlouci židy, armény a další nerusy, náhodně, s požitkem vylití své zuřivosti, která se nahromadila od dětství vůči tomu, co je obklopuje. Ale Akulovi i tohohle bylo málo. Přiblížil se k mikrofonu na dotek, volal: - Bratři a sestry, celá historie naší společnosti hledí dnes na nás očima vašich zastřelených příbuzných a prosí vás: - Vy a jen vy jste poslední naděje Ruska. Buďte skutečnými vlastenci! Vstaňte a opakujte po mně... ]

Záměrně jsem ukázal několik podivínů, nemocných komplexem vlády. Tehdy pochopíte, proč Stalin a Hitler tak nemilosrdně stříleli své soupeře v boji o moc. Bohoslovci říkají, že ďábel je náchylný k sebezničení.

Kapitola 41 - PTÁK OHNIVÁK Zvoní mi moje dobrá známá Leka, která pracuje v nadaci Tolstého a má tam na starosti nějakou sociální výpomoc: - Grigory Petrovič, nechcete dceru? - Jakou dceru? - Osmnáctiletou. Sirotek. Vždyť žijete sám v dvoupokojovém bytě. Tak si vemte k sobě tu sirotu. Jí bude dobře a vy se nebudete nudit. - A co je to zač? - Skončila ruské gymnazium na Park Avenue, nyní se učí na vysoké škole. Žila jako dcera u metropolity Filareta. Jenže náš duchovní 52

umřel, a my teď hledáme pro ní byt. Tak jsem si vzpomněla na vás. Nahradíte jí metropolitu. Udělejte bohulibé dílo. - A ona je už dlouho v Americe? - Pět nebo šest let. - Tak to bude z třetí židovské emigrační vlny. Je to tak? Židovka? - Kdepak, co vás napadá? Chodí do našeho kostela. Veliká křesťanka. Svíčku chodí zažehnout. Má spoustu ikon. Náš fond jí platil za byt, ale teď jsme na tom finančně velmi špatně. Vezměte si k sobě to hodné děvče. - A jak se jmenuje? - Dáša Degtereva. Dobré ruské jméno. Další den, Leka zařídila seznámení. Přivezla Dášu ke mně, abych uviděl, jaká je. Holčička dělá velmi dobrý dojem: štíhlá postava, hezká tvářička, svetr z drahé angorské vlny. Dívám se na pikantní sirotu a povídám: - Moje situace je taková: spím v ložnici, ale sedím celý den v kuchyni. Kuchyně je moje největší, nejjasnější a nejteplejší místnost. Obývací pokoj téměř nikdy nepoužívám. Chcete-li, můžete žít v mém obývacím pokoji. Právem dcerky. - To mi zcela vyhovuje - usmívá se Dáša. Tak, ve věku 68 let, jsem se vybavil šťavnatou osmnáctiletou dcerou. A říkám si: „Ach jo, starý vole, vážeš si na krk mladistvou.” Přes den chodí Dáša do Ford College, přísné katolické škole, kde absolvovala první ročník a teď chodí do druhého. A večer, když jí přestane bavit sedět o samotě ve svém pokoji, přijde ke mně do kuchyně, kde čtu noviny a pustí se do různých rozhovorů. Tak třeba, o týden později, stojí přede mnou a čistí nožem pomeranč. - Grigory Petrovič, a co říkají o mně ty vaše známé, pobožné stařenky? - Říkají, že jsi hysterička. 53

- Ach, ty sss-staré s-svině! - Dáša zasyčí a s velkým rozmachem vrhá na mne nůž, kterým loupala pomeranč. Je to kuchyňský nůž s černou rukojetí a ostrou špičkou. Proletěl kolem mne a uvízl v poličce s knihami tak, že jsem jej s obtíží vytáhl. - Staré dámy mají pravdu. Ty jsi nejen hysterička, ale i psychopatka. Copak smíš takhle házet nožem? - Říkám. - Vypadni odsud! Marš do svého pokoje! Dáša poslušně utekla do pokoje. Ale já přemýšlím: "Uh-uh, dívka se pokouší mne ovládnout. S takovou se nebudeš nudit." Ale deset minut později, Dáša, jako by se nic nestalo, je znovu v kuchyni, tancuje a usmívá se. - Dášo, jestli příště tvůj nůž se zapíchne do mého břicha, budeš muset volat "první pomoc". Tak se laskavě nauč nazpaměť tohle telefonní číslo. - Grigory Petrovič, příště už nebude. Čestné pionýrské ! - A Dáša usedá, jako děcko, mně na klín a bere mne kolem krku. A já samozřejmě změknu. Ano, dceruška zkouší různé triky, jak na mne vyzrát. Trp kozáče, budeš atamanem, říká ruské přísloví. O několik dní později Dáša přichází do kuchyně s velkým balíčkem fotografií. Po absolvování gymnázia, které řídí protojerej [starší pravoslavný duchovní] Grabbe, letěla na dva týdny do Paříže a do Říma. Jako odměnu za absolvování střední školy. Letěla s nějakým mladým mužem, vše platil jeho otec. Teď mi ukazuje fotografie z tohoto výletu. Už z fotografie je vidět, že její společník je typický mladý žid. Dáša vybírá své fotografie a dává stranou, fotky svého společníka trhá na kousky a hází do koše. Jednoho večera jsme mluvili o tom, co konkrétně znamená v angličtině slovo "striptérka". - Jsou to ženy, které dráždí muže. Sexuálně, - říkám. - Já vím, - říká Dáša, zvedne si svetr nad hlavu a ukazuje mi svou 54

nahou hruď. Když se to tak vezme, mám doma svůj soukromý striptýz. Nepotřebuju chodit po barech. Podprsenku Dáša ze zásady nenosí. Veselý je život. O týden později Dáša mi ukazuje své rodinné album - další balík fotografií. Je tu i velké jasné foto: travou zarostlý zadní dvůr a podivná dvojice - sympatický muž leze po čtyřech a na jeho zádech jak na koni sedí usmívající se žena. - To je můj otec a matka - říká Dáša. - Ale oni se rozvedli. - Proč? - Táta byl alkoholik. On byl geolog-výzkumník. Stále na expedicích. Tam mívali jen vodku a špek. A tak se opíjel. Podíval jsem se na fotografii, kde žena sedí na muži jak na koni. Tato kombinace je mi dobře známá: je to masochistický muž a sadistická žena. Potom takové hry končívají v alkoholismu. Politoval jsem otce alkoholika, a povídám: - Možná, že ho k tomu maminka dohnala? V ten moment moje dcera explodovala. Vyskočila a zařvala na mne: „Nedotýkejte se mé matky!” Pak běžela ke dveřím, otočila a udeřila mě celou záplavou zaklení nejsofistikovanějších: - Jste darebák, ničema a parchant! Vy jste vůl, vidlák, hajzle jeden! - Odmlčela se, nabrala vzduch do plic a pokračovala: - Jste všivák, vandrák a skutečný parchant! Měl by si vás vzít čert! Pak běžela do svého pokoje a zabouchla za sebou dveře tak, že celý náš dům se otřásl. Nelíbilo se mi to, jdu za ní do jejího pokoje a povídám: - Nebouchej dveřmi jako blázen. Protože sousedi mohou zavolat policii, a já budu mít problémy. Co mám říct policistům? Aby tě odvezli do blázince? Máš vztek. Víš, jak tam léčí hysteričky? Dají jim po hubě. Ovšem ne pěstí, ale dlaní. Chceš nafackovat? Tady Dáša dostala strach, běžela do koupelny a zamkla se na klíč. Šel jsem do kuchyně a dal se do čtení novin. Poté, co poseděla v koupelně asi patnáct minut, Dáša vychází a říká s úsměvem: 55

- Grigory Petrovič, a nebál jste se? - Čeho? - No, že spáchám sebevraždu... - Tam nic k tomu není. - Ó, nevím... Prohlédla jsem si lékárničku... Tam můžete spolknout celou řadu ošklivých věcí... - Hele, Dášo, ty dáváš lidem žár - jako skutečný pták-ohnivák. Ale já mám už dost tvého horka. Jinými slovy, zítra hledej si jiný byt. Další dva dny s Dášou nemluvím - jakoby neexistovala. Na třetí večer přichází ke mně a sténá: - Oh, Grigory Petrovič, já už to nesnesu... Šla jsem do školy a praštila čelem do sloupu... Tady, podívejte se, kebuli jsem si narazila - bere mě za ruku a dává si na čelo. - Potom, jako blbá, sedla jsem si do jiné třídy a nevšimla jsem si toho. Už to nemůžu vydržet... - Grigory Petrovič, odpusťte mi! Já už to neudělám, dávám vám své čestné slovo, čestné komsomolské! - Ohnivák obímá mě kolem krku a válí se po mně svými ňadry. Nikoliv jako moje dcera, ale jako žena. Samozřejmě, že jsem zase roztál. No dobrá, říkám, je správné, že se omlouváš. Pokořenou hlavu nesekají. Ale v budoucnu ber v úvahu to, že jsi bláznivá psychopatka. Pokus se kontrolovat svoji hysterii. - Ale metropolita Filaret mě vodil k psychiatrovi a psychiatr nic nenašel. - To znamená, že metropolita také si všiml, že jsi nenormální. Ne tak docela blázen, ale napůl. Jsem odborník na tyto věci - moje žena se zbláznila, měla druh klimakterického šílenství. - To je zajímavé. Vyprávějte! Stručně jí vyprávím, že moje žena Kissa byla 20 let velmi milým 56

člověkem, a pak najednou šla na mne s kuchyňským nožem. Člověk na hranici šílenství, svého druhu pohraničník. - Já bych vaši Kissu zabila! - uzavírá můj pták-ohnivák. - Není to tak jednoduché - říkám. - To bychom museli postřílet polovinu žen. - Říká se o vás, že jste profesor špinavých záležitostí - směje se Dáša. *** Po této příhodě žijeme spolu relativně klidně. Jednou jsem upustil tužku a ta se zakutálela pod stůl. Abych ji mohl sebrat, musel jsem tam vlézt po čtyřech. Ale okamžitě Dáška přiskočila ke mně a hups, mně na záda jak na koně, jako kdysi dělala její matka s otcem. Stejná hra. Ale kdyby jen to, nejenže mi sedí na zádech, ale pořád se ošívá a prohýbá v zádech a tře o mne, jak se říká, své genitálie. - Dáško, slez, budu vstávat a ty spadneš! Ale ohnivák pokračuje svou dětskou zábavu. A já ji nechávám a přemýšlím: „Bože, jak silná je dědičnost. Ona přesně kopíruje to, co dělala její nebožka matka! Instinkt!” Ale jezdkyně se jen směje. Moje knihy o degeneraci, sexuálních zvrácenostech a duševních onemocněních jsou na poličce v obývacím - v jejím pokoji. Ale Dáša je nečetla, pouze prolistovala a jen tak mimochodem říká: - Všechno tohle i bez vás znám... Jindy zasednu za volant a jedeme s mou novou dcerkou do zoologické zahrady nebo do botanického parku v sousedství, nebo k jezeru, kde plavou divoké kachny s kachňaty. New York je zábavné město: jednou tam vidím v přístavu dvě obrovské letadlové lodě a uprostřed si hrají divoké kachny. V našem okresním zoo je krásná krytá voliéra, kde se prochází po svém království pávi s nádhernými chvosty. Během takových procházek Dáša se chová jako vzorná dívka. Někdy dokonce vezme mě za ruku. Ale psychiatři říkají, že když se dcera moc laská s otcem, označuje to komplex Elektry. A opravdu - byla to moje lesbická nevěsta Nataša Meyerová, která ráda chodila ruku v 57

ruce se svým otcem ; vyprávěla mi, že lidé je často pokládali za muže s ženou. Rovněž Dáša zná triky k oklamání publika: jakmile se blíží někteří známí, demonstrativně se mi věší na krk, jako by byla mou milenkou. Jsou to vše jen dětské hry, jenomže komplex Electry bývá spojen s lesbickou láskou. A mně začíná být smutno za Dášku. Ale ona se tomu jen směje. V naší nejbližší botanické zahradě ve Flushingu je plno planých jabloní, jejichž plody z nějakého důvodu Američané nejí. Přijel jsem s Dáškou a narval jsem celou tašku těchto jablíček, podobných višním, přinesl je domů a vařil z nich skvělou zavařeninu. [Ptákohnivák v ruské pohádce krade zlatá jablka. V písni V. Vysockého Rajskie jabloki, hlídači tě zastřelí, trháš-li v ráji ovoce. Smysl chápu takto: Každý smí chutnat plody ráje, ale žije-li špatně, i ráj pro něj bude šedý.] Dáša s velikým potěšením snědla několik z mých sklenic. A já jsem byl rád, že jsem nakrmil sirotka. Pak jsme našli ve stejné botanické zahradě několik exemplářů kdoule, které Američané také nejí. [Pěstěná jablka dříve neexistovala ; zakázaný strom v ráji byla asi kdouloň.] A opět, navařil jsem výborný kdoulový jam pro svého sirotka. Téměř rodinná idyla... Z našich rozhovorů se vyjevil následující Dášin rodokmen: její dědeček byl podplukovník v KGB jménem Zubkov, rodem Rus, její babička byla Tatarka a její matka Ruska, jejíž druhý manžel byl Žid, který nyní žije v Brooklynu a který má nyní druhou manželku Židovku. - Proč po smrti tvé matky nezůstala jsi u nevlastního otce? - ptám se. - On mě obtěžoval. Tak jsem od něj utekla. Nicméně, synodální babičky, které dobře Dášu znají, tvrdí, že její matka se vydávala za židovku. Je to vše jakási židovská zamotanina. Podle teorie pravděpodobnosti, její matka byla nejspíš poloviční židovka a Dáša je jen čtvrtinová. Všechno to je třetí vlna židovské emigrace, která se usadila na Brighton Beach. Vzhledem k tomu, že navenek Dáša je velmi hezká, má samozřejmě i ctitele, jsou také studenti. A ona se otevřeně se mnou radí:

58

- Můj první boy-friend je tak hloupý, že ani neví, co má dělat v posteli. Ohledně druhého, myslím, že si to ještě rozmyslím... Nejmíň dva týdny s nikým spát nejdu. Pomalu se ukazuje, že sirotek není zas tak moc chudý ; její matka před smrtí podepsala pro svou dceru dobré pojištění. Kromě toho, metropolita udělal nátlak na své farníky a sebral pro Dášu solidní dědictví. Tak si žije na úroky z tohoto kapitálu. Kromě nápadníků, Dáša má ještě výbornou kamarádku - Věru Efraimovou. Její otec je napůl žid, její matka židovka, a Věra je tedy ze 3/4 židovkou. Rovněž z třetí vlny. Věra rovněž vystudovala ruské gymnázium a šla na college. - Kdo vlastně chodí do ruského gymnázia? - ptám se. - Samí židi a negři. - A ty jsi co? - Já jsem byla jediná Ruska. Věřiny rodiče nepracují, ale učí se anglicky a žijí na wellfare, to je zvláštní důchod pro všelijaké sociální parazity. Věra také nepracuje, něčemu se učí a spí s americkým klukem, který prodává sýr, jak mne informovala Dáša. Věra vypadá docela dobře: taková roztomilá dívka, trochu větší a o málo starší než Dáša. Chodí v amerických texaskách, zastrčených do ruských bot. - Ona dělá docela dobrý dojem, - řeknu. - Ne taková psychotička jako ty. - Och, nevím. Doma ona nohou vyrazila okno a vyhodila telefon z okna. To proto, že její matka telefonovala moc dlouho. Takže není všechno zlato, co se třpytí. A ona spí s nějakým blbcem. Věra zůstává na noc s Dášou. Mám dvě lehátka v obývacím pokoji. Na jednom spí Dáša, takže navrhuji, aby ustlaly Věře na druhém gauči. - Ne, ne, není třeba - namítá Dáša. - Budeme spát společně - a už 59

obě nahé krásky leží v posteli a hihňají. Odešel jsem do kuchyně, číst noviny. Ať se holky baví. *** Přišel den Dášin narozenin, bylo jí 19 let. Sedí sama ve svém pokoji a nudí se. Přichází za mnou do kuchyně, vytáhne z bufetu láhev vodky a navrhuje: - Grigory Petrovič, pojďme pít! Jako paní domu, vytahuje sklenky a nalévá vodku. Sedíme a pijeme. Najednou jsem si vzpomněl, že mám v ložnici, mezi přezkami a knoflíčky ke košili, krásný ruský pravoslavný kříž, ze zlata s modrým smaltem. Jednou jsem jej náhodou uviděl v americkém vetešnictví a koupil jen tak, jako krásnou hračku. - Dášo, tady je dárek - říkám. - Je tu dobrý nápis rusky: "Bože, spas mě a ochraňuj." Možná ti to pomůže v životě. Dáše se tento křížek tak zalíbil, že začala tančit. Zastrčila kazetu s hudbou Vládi Vysockého a tancuje v kuchyni. Potom rozbila sklenku, pak druhou - a zpívá píseň "Ach, Voloděnko". Já zametám koštětem střepy, ona, aniž by přestala tančit, ulehá na podlaze a tančí vleže na zádech. Byl jsem tak okouzlen, že jsem řekl: - Dášo, válí se mi tu ještě dva snubní prsteny. Už je nepotřebuju. Přeješ si, dám ti je taky? - A jaká je jejich historie? - Jedna moje snoubenka, Nataša Clarkson, se ukázala být lesbička a sadistka. Ta druhá, moje manželka Kissa, taky byla defektní. Ach, Hospodine, spas je a ochraňuj ! - Ne, takové snubní prsteny přináší jen neštěstí. Bojím se jich. Když se dost vytancovala, Dáša leží na podlaze a vzdychá: - Nemůžu vstát. Grigory Petrovič, vemte mě a odneste mne do postele. *** 60

O několik dní později, Dáše něco nešlo pod nos, popadla těžký otvírák na konzervy a rozmáchla se na mě. Popadl jsem ji za ruku a vytrhl jí otvírák z rukou. Ale ona se pouští se mnou do rvačky a snaží se mě udeřit kolenem mezi nohy, jako poslední kramářka. - Takový otvírák může zabít člověka! - říkám. - Opět dáváš lidem horko, jak pták ohnivák. Tak koukej, zítra se jdi podívat po novém bytě. Firebird našpulila rty a šla do svého pokoje. Druhý den mi volá Leka z Tolstého nadace: - Grigory Petrovič, Dáša za mnou přišla a chce, abych jí našla jiný byt. Říká, že jste ji obtěžoval... - Ona lže. To ona dotírá, nadzvedává svetr nad hlavu a ukazuje mi nahé poprsí... To je minimum, bylo i hůř... *** - Dáša se nikdy nevdá, - Věra vrtí hlavou. - Proč? - Já ji dobře znám - opatrně odpovídá Věra. Zdá se, že obě dívky jsou, jak se říká bisexuální. Lesbičují spolu, ale spí s muži. Jenže psychiatři říkají, že bisexuální lidé neexistují, jsou jen lesbičky, které žijí s muži, ale nemilují buď jejich duši, nebo jejich tělo. Statistiky ukazují, že 75% prostitutek jsou lesbičky. Odsud pochází všechny neurózy a psychózy. Jak říkají dekadenti, v Dáše sedí démon Incubus, který mění ženu v muže. Věře komanduje ženský démon Succubus, který ji táhne k ženám. Existují ještě lesby latentní a lesby potlačené, v těch kombinacích by se už ani čert nevyznal, dokonce i psychiatři si to pletou. Upřímně řečeno, je mi líto Dášky, mojí zbloudilé dcery. Zajel jsem ke svému dobrému příteli Kosťovi Kostrovu. On je lékařstomatolog, člověk bohatý a také velmi milý, rád dává dárky. Má krásný dům na Long Islandu, 50 mil od New Yorku, velmi milou ženu a dospělého syna-studenta. Přes tento šťastný rodinný život, Kosťa je velký alkoholik. Hned ráno, místo čaje, pije. Pravda, ne vodku, ale 61

koňak. A potom kleje tak sprostě, jak jen se dá. Jeho manželka Marina se chmuří, ale syn Koka tomu nevěnuje žádnou pozornost. Každý má své triky. Sedíme s Kosťou a samozřejmě pijeme. Já se chlubím, že mám nyní mladou nevlastní dceru. Samozřejmě, že neříkám, že je napůl šílená psychopatka, a maluju ji jako krásnou a chytrou. Téměř rajské ptáče, i když takové ptáky jsem nikdy neviděl. Ale když se dobře napiješ, pak ... - Vzpomínáš si na pohádku o hloupém Ivánkovi, který chytil ptákaohniváka? - říkám. - Tak vidíš, moje Dáška je takový Ohnivák... Dává lidem teplo... Kosti se tak dotkl můj příběh o chudé sirotě, z které se stal ptákohnivák, že mu vyhrkly slzy, běžel do sklepa a přitáhl velkou pětifundovou sklenici nádherně zakandlovaného medu: - Tumáš, to je dárek tvému Ohniváku! Pak vběhl do vedlejší místnosti a přinesl kazetový radiopřijímač v originálním obalu, cena tehdy nejmíň 100 dolarů: - To je také tvému Ohniváku! Potom si Kosťa postěžoval na svého syna Koku : - Už je mu 23 let. Má už čas běhat za holkama a on neběhá. Víš co, přivez ty sem svoji dceru. Možná, že ona vzbudí u něj zájem. Externě, Koka vypadá docela dobře: hezká postava, přes 2 metry vysoká, zajímavý obličej, a studuje na zubaře. Jen na duši je jaksi příliš jemný a nesmělý. Seznámit ho s Dáškou? Bůh mě chraň! Kosťa bude proklínat den a hodinu, kdy jsem mu podstrčil takového hada. Vždyť by zničila život i jemu i jeho synovi. O týden později, Kosťa přišel ke mně - podívat se na nevěstu pro svého syna. Přinesl celou tašku nejrůznějších lahodných věcí pro ni. Bylo jasné, že můj pták-ohnivák se mu líbí, a důrazně zval ji k sobě na návštěvu.

62

Všechny ty dobré věci Dáša s Věrou sežraly s radostí. Ale seznamovat se s Kokou ona nechce. *** Dáša žije se mnou už půl roku. Přišel měsíc červenec a s ním protivné vlhké horko. Zajeli jsme s Dáškou vykoupat se na Sea Cliff. Celý den jsme se opalovali na pláži, a k večeru jsem se rozhodl podívat se na Kosťu. Žije v novém sídlišti bohatých a krásných domů, velmi odlišných od obyčejných domů kolem New Yorku. - Fuj, jaký jsou tu kurevský baráky! - povídá Dáša. - Hele, já jsem tě vylíčil jako princeznu, - říkám. - A ty mluvíš jako poslední sovětská bosačka. Měli by ti uříznout jazyk. Přijíždíme ke Kosťovu domu. Před ním stojí bílý „Lincoln” a lesknoucí se nový "Chevrolet". - Oh, jaký tu maj čurácký mašiny, - říká moje princezna. Zasedli jsme ke společnému stolu. Kosťova manželka Marina je perfektní hostitelka a všechno bylo velmi chutné a útulné. Ale brzy začalo Dášu nudit sezení se seniory, a ona bezostyšně mávla na Koku: „Pojď se dívat na televizi!” - a vede ho do jeho pokoje. A stydlivý Koka pokorně jde za ní. Zde platí zákon, že měkkého muže přitahuje tvrdá žena. Jako kdysi Dášina matka sedla obkročmo na jejího otce, tak i Dáša okamžitě osedlala ubohého Koku, myslím si. Uvidíme, jak to skončí. Po několika dnech přijde poštou velká a krásná pohlednice, kde Koka vyznává Dáše lásku. Ale Dáša se jen směje a s rozkoší rve pohlednici na kusy. Pak pohrdavě hází kousky do koše odpadků pod mým psacím stolem. Stejně jako všechny mladé dívky, Dáša ráda cestuje, zvláště pokud je to za cizí peníze. Takže navštívila už Paříž a Řím. Později se skupinou duchovních letěla do Jeruzaléma a Egypta. Teď se jí otevírá nová příležitost cestovat gratis: Přiznala se mi, že Kosťa, aby uspěl zasnoubit ji se svým synem, slibuje jí výlet do Rio de Janeira, který bude stát dva a půl tisíce 63

dolarů. A vidím, že moji princeznu tím zaujal. Vlezla pod stůl, vytáhla kbelík odpadků a loví v něm zamilovanou pohlednici Koky, kterou nedávno roztrhala na kousky. Rozkládá je na mém stole a slepuje lepicí páskou. Kdysi Ostap Bender [hrdina satir. románu Ilfa a Petrova "Dvanáct křesel"] snil o tom, že uvidí Rio de Janeiro, a teď o tom sní Dáša. Přichází ke mně můj dobrý přítel Viktor. Sedíme a popíjíme k večeru. Ze zdvořilosti Viktor se ptá: - Jak se daří vaší adoptivní dceři? - Žije si skvěle. Sociální parazit vyšší třídy. Chystá se do Rio de Janeira. Jak Ostap Bender. V tom Dáša vlétá do kuchyně. Rozpuštěné vlasy, oči hořící. - Viktore, buďte svědkem! Grigory Petrovič opět mne zesměšňuje! Drbá o mně, že jsem sovětská bosačka. Dáša seděla ve svém pokoji, dveře byly zavřené a mezi námi dvě stěny. Ona slyší skrz zdi. Někteří neurotici a psychotici jsou obdařeni přecitlivělostí. Říká se tomu extrasensorielní schopnosti. - Je legrační, - říkám, - jak ona může slyšet zkrz zdi. - Já i na přednáškách vidím a slyším, co vy tady děláte, - prohlašuje Dáška. Druhý den ráno se mne ptá: - Grigory Petrovič, vy o mně opravdu myslíte, že jsem nevěstka? Mlčím. - Grigory Petrovič, vy myslíte, že jsem vědma? - Sama víš, co jsi zač, - říkám konejšivě. - Ale vysvětlete mi, proč Kosťa, když je opilý, v nadávce nazývá Koku židáčkem? - Já nevím, - říkám. 64

Kdysi dávno, byl Kosťa ženatý a měl dceru. Ale on se s manželkou rozvedl a víc o ní nechce slyšet. Může být, že pro jeho současnou manželku Marinu je to také druhé manželství, že syn Koka je z jejího prvního manželství. Vždyť každé druhé manželství končí rozvodem a vzniká podobný galimatyáš. Možná má Kosťa podezření, že první manžel Mariny byl žid. I u Dáši je podobně zmatená situace, v které aby čert se vyznal. Takže si dovolila se přeřeknout, že je vlastně tak trochu vědma, čarodějnice. Jednoho dne se mi zadumaně přiznává: - Já muže nemám ráda... Ani líbání nemám ráda... Tehdy nevolně jsem si vzpomněl na svou snoubenku Natašu, která mi kdysi dávno řekla: - Mám radši psy, než muže... Ale s Věrou se Dáša objímá a šeptá: - Kočičko moje drahá... - Je to stejný švindl. Dáša našla u mne knihu profesora Svjadošče „Ženská sexopatologie”, zalistovala v ní a povídá: - Všichni muži milují 69... - Odborníci říkají, že je to 69 způsobů, jak být nešťastný - namítám. Jindy se Dáša přiznává, že nedokáže plakat. Kupodivu, je hysterička, ale nikdy nepláče. Vytáhl jsem knihu o středověkých čarodějnicích a ukazuji jí, že vědmy nemohou plakat, ale dovedou k slzám jiné lidi. To samé dokáží i současní psychoanalytikové. Zvoní mi můj přítel Viktor : - Grigory Petrovič, vaše dcera říká, že jste mezek, hajzl a svině. Uráží vás hrozně, ale vy jí to trpíte. Já už dávno bych jí dal přes čumák a vykopl ji ven. - Ona je duševně nemocná, - omlouval jsem ji. - Je mi líto té dívky. Zvoní mi babičky řeholnice, které dobře znají Dášu. Dozvídám se, že už žila na mnoha místech a odevšad ji vyrazili kvůli nemožnému chování. Když se dozvídají, že ona u mne žije už skoro rok, babičky nechápou: 65

- Grigorij Petrovič, vy máte snad nervy z ocele, když jí to vše dovolujete! Ale můj Ohnivák má i svou dobrou stránku. Na mé narozeniny, koupila mi kytici květin a dvě bonboniéry. - Druhou krabičku prodávali za poloviční cenu. To je důvod, proč jsem koupila dvě - vysvětluje. - Ale komu dát tu druhou? Tetě Anně? Věře? Tetě Nadě? Jsou to samé potvory... Víte co, radši to sežerem spolu... Přineste láhev vodky! Po vypití několika skleniček, moje marnotratná dcera začne zpívat dětské písničky, které se naučila na synodálním gymnaziu: Znáte vy, kamarádi, starou kurvu Marinu? Jel kolem oficír, vrazil jí do auta. A ještě jinam vrazil. Do něčeho jiného, o čem se nemluví, o čem se neučíme. Po skousnutí čokoládového pravoslavných gymnazistů:

bonbonu,

ozve

se

další

píseň

V lese zrodila se jedlička. Vedle ní rostl smrček. Čtyřikrát denně prosil smrk, Kdypak mu jedlička dá. Řekla mu jedlička: Jdi s tím tvým proutkem do háje. Až půjdeš do důchodu, tak nejmíň jednou denně. Když skončila koncert, povídá: - Teď mě odneste do postele, sedněte si ke mně a vyprávějte mi pohádky, dokud neusnu...

66

*** Ale Dáša nezapomíná na svatební cestu do Rio de Janeiro. Za tím účelem začala motat hlavu ubohému Kokovi a doslova ho očarovala svými triky a kouzly. Koka téměř každý den jezdí k ní v tátově bílém "Lincolnu", zaparkuje naproti našemu domu, oba v něm sedí a šeptají si. Jako její matka kdysi osedlala jejího otce, tak Dáška nyní osedlala něžného a zamilovaného Koku. Potom se mi chlubí, že Koka ji požádal o ruku. Já vidím, že věc začíná mít vážný dopad. Ocítám se ve svízelné situaci. Riskuju, že můj dobrý přítel Kosťa mne bude vinit z toho, že jsem mu podstrčil do domu opravdovou zmiji. To znamená, že ho musím varovat před blížícím se nebezpečím, říct mu, že si myju ruce. V opačném případě, můj ohnivák tam založí takový oheň, že mi bude zle. Další den, když Dáša byla na přednáškách, volám Kosťovi a začínám mu vysvětlovat, že moje adoptivní dcerka není rajský pták, ale těžká psychopatka, od které jeho syn by udělal líp držet se dál, jinak že ona mu zničí život. - Nejdůležitější, - říkám, - vzpomeň si, že jsem tě varoval, ale za budoucnost já neodpovídám. Prostě, já si myji ruce! V tu chvíli se s třeskem rozlétnou dveře od bytu a vlítne Dáša. Obvykle přichází z koleje po třetí hodině, a zrovna dnes přišla o několik hodin dřív. Samozřejmě, že jsem přerval rozhovor s Kosťou, ale Dáška uhodla, o čem jsme mluvili, a udeřila na mě s výčitkami: - Opět o mně ty vaše drby! Řekla jsem vám jasně, že i v college vidím a slyším, co tu děláte!!! - Tak dobře, však já vám ještě ukážu; máte se na co těšit! A začala hrát uraženou. Přestala se mnou mluvit. Když jde pryč, ani slovo. Přichází, nepozdraví. Chová se, jako bych neexistoval. Dokonce jídlo jí ve svém pokoji. Kompletní bojkot. Trvalo to několik dní. Pak ji unavil vlastní bojkot, přichází ke mně do kuchyně a činí pokání ze svých hříchů: - Když mi bylo pět let, měla jsem takové záchvaty vzteku, že mě 67

máma zavřela na klíč na toaletě. Seděla jsem tam půl dne a vyla jako vlk. Chcete, ukážu vám, jak jsem vyla? - Není třeba, - říkám. - Já ti i tak věřím. *** Přichází prosinec 1987, a Dáša mi říká, že brzy poletí s Kokou do Rio de Janeira. - Dobila jsi se toho, o čem snil Bender. Co to bude - svatební cesta? - Ne. Prostě vánoční prázdniny, - zamyšleně hladí své nahé břicho. Jednoho se bojím: můj otec byl alkoholik a otec Koky je taky alkoholik. Jaké budeme mít děti? Po návratu z týdenního výletu do Ria, Dáška mi dala pěkný dárek: krásný malachitový popelník. Brazílie je proslulá svými minerály. Brzy ode mne chce, abych jí dal láhev mešního vína, která stojí v mém bufetu. Když minule letěla se skupinou duchovních do Jeruzaléma, přinesla mi tehdy jako dárek láhev tohoto posvátného vína. - Ale dárky se neberou zpět - říkám. - Ach tak ! - vykřikla Dáška. Popadla malachitový popelník a rozmáchla se, aby mi jej mrštila na hlavu. Vyrval jsem jí z rukou její nový dar a říkám: - Takovým popelníkem je možné zabít člověka. Vypadni! Nemůžu tě tu už ani cítit ! Seber si své saky paky s ikonami, odnes i to církevní víno. Ale už toho mám dost! *** Další dva týdny můj Ohnivák žil u Koky, který měl pronajatý byt v New Jersey, vedle svého college, v kterém studoval na dentistu. A v mém bytě zavládlo ticho. Občas jsem zavolal Kosťovi a vidím, že on i jeho manželka jsou velmi rádi, že se jejich syn dal dohromady s Dášou. Zřejmě měli už 68

vážné obavy, že Koku málo zajímají ženy. A hle, konečně našel rajského ptáka. Neříká se zbůhdarma, že láska je slepá. Za dva týdny, Dáša, jako by se nic nestalo, se objevila v mém domě, tancovala a prozpěvovala si písničky. Celou druhou polovinu ledna se chovala více méně normálně. Dokonce se snažila upéct dort - a pokřtila tak moji troubu, šeptala u toho několik modliteb. Přes to všechno, dort se jí nepovedl a musel být vyhozen. - To je vina tý čurácký zasraný mouky, - uzavírá kmotřenka metropolity ruské pravoslavné církve. Jeden večer jsme Dáškou seděli a koukali se v televizi za zajímavý film „Tři tváře Evy”. Byl o ženě, která trpí jakýmsi psychickým onemocněním, kdy v jednom člověku jakoby žily tři různé osoby: dnes je dobrá žena, zítra bude prostitutka, den na to - světice, která běhá do kostela. - To je film o tobě, - říkám. - V tobě také sedí dva lidé. Je to duševní nemoc. Mimochodem, je nevyléčitelná. Já jsem expert na tyto záležitosti. - Oh, děláte si ze mě zas legraci. - Smích je lepší než pláč. - Tak hleďte, za váš výsměch... Do budoucna přeji vám pouze neštěstí, všechno zlo, jaké jen je možné... A když já něco chci, tak se to i stane! Ona opravdu věří, že je čarodějnice. Chudák holka - a chudák Koka, který se do ní zamiloval. Tenhle ohnivák mu dá tolik tepla, že mu bude velmi zle. - Grigorij Petrovič, a co to označujete v kalendáři? Takové podivné znaky... - To jen vyznačuji, kdy bude úplněk. - K čemu vám to je? - Během úplňku někteří psychouši tak psychují, že jim preventivně navlékají svěrací kazajku. V angličtině "lunatik" znamená šílenec. 69

- Aha, tak vidíte. Zase narážka na mne. Ale já teď budu všechny vaše znaky zamazávat, - a skutečně, běžela a začernila všechna moje označení v kalendáři. A já sedím a směju se. Kdysi dávno, vědmy věřily v lunu a organizovaly za měsíčního světla své bály. I Dáška věří v lunu - věří natolik, že začernila data úplňku. *** Koncem ledna, moje bludná dceruška mi ohlašuje, že se brzy odstěhuje a bude žít s Kokem, který žije odděleně od svých rodičů a chce se s ní ženit. - Dášo, žila jsi u mne více než rok, tak se pokus odejít hezky, bez skandálů, - říkám jí. - Co ti mám dát na památku? - a dal jsem jí nádherný album "Divadlo opery a baletu Bolšoj", drahé plnící pero "Montblanc" a ještě různé drobnosti. Ale neskončilo to v dobrém. Ohnivák bez skandálů nemůže žít. Už ani si nepamatuji příčinu tohoto posledního skandálu. Každopádně, když vyhodila všechny moje dárky, sebrala svůj sak a odjela, dokonce bez rozloučení. Další už jsem se dozvídal od našich společných přátel, kteří dobře znali Dášku. První věc, kterou udělala, když žila s Kokou - pohádala se s jeho rodiči, kteří zpočátku byli velmi rádi, že jejich syn, který neběhal za holkama, konečně našel štěstí. Kosťa mi zvoní a stěžuje si: - Přijela k nám a ukázala mi zdvižený prst. Nevíš, co to znamená? Ale jo, já to vím. V jazyce americké bosačky to znamená "Fuck You". A v ruštině bylo by netisknutelné zaklení ohledně matky. Jako nadávka. - Já toho hada uškrtím! - vsteká se Kosťa. - Varoval jsem tě, - hájím se. - Ale vždyť jsi kubánský kozák. Jak se říká, trp kozáče, atamanem budeš! S ní se nebudete nudit. Ta ohnivačka vás všechny tolik zahřeje, až vám bude horko. *** 70

O šest měsíců později jsem se dozvěděl, že moje bývalá dcerunka se provdala za Koku a oficiálně stala se paní Daria Kostrová. Otec Koky, když se o tom doslechl, jen si odplivl. Zdá se, že to byl čistě sňatek z rozumu. Dáša si uvědomila, že lepší příležitost v životě už asi nenajde. Pokud mám klasifikovat ženy, Dáša patří do třídy ženských lupičů. Bylo to typické manželství měkkých mužů a tvrdých žen. Takoví byli její otec a matka, kde matka - z legrace - jezdila na otci jak na koni. Tak i Dáša osedlala Koku. A nic s tím nenaděláte: takový je zákon přírody, že protiklady se přitahují. Kromě toho, měla špatnou dědičnost a ta je silnější, než dobrá genetika. Kapka jedu je silnější a otráví celé vědro zdravé krve. Nad tím si lámali hlavu už bibličtí bohoslovci a došli k smutnému závěru, že ďábel je kníže tohoto světa. A pokud někomu se to zdálo nejasné, bohoslovci dodali, že ďábel je bůh tohoto věku: V nichž bůh světa tohoto oslepil mysli, totiž v nevěrných, aby se jim nezasvítilo světlo evangelium slávy Kristovy, kterýž jest obraz Boží. (z české bible, Nový zákon, II. epišt. s. Pavla k Korintským, 4.4)]. Pravda, tento "bůh" začíná malým písmenem. Přemýšlejte sami o významu těch slov. Bible je kniha zašifrovaná. A nikdo dosud ji nerozšifroval. Ohledně žen-lupiček... V historii psychologické války mezi SSSR a USA, mezi KGB a CIA, kde klíčem byl komplex pederastie u Lenina, jako nejlepší příklad takové lupičky dávají proslavenou paní Bonnerovou, manželku stejně proslaveného Andreje Sacharova, vynálezce sovětské vodíkové bomby. Tato lupička ráno si holila knír, pak holí zpracovávala svého akademika muže. Nebo znamenitá revolucionářka Roza Zemlačka-Zankind. Během občanské války tato Rózička zastřelila 100.000 (slovy sto tisíc) bílých vojáků a důstojníků, kteří neměli možnost evakuace. Až Černé moře zčervenalo prolitou krví. A za starých dobrých časů, inkvizice nazývala takové ženy čarodějnicemi a pálila je na hranici. A tady je diskutabilní otázka, bylo to dobré nebo špatné ? Koneckonců, inkvizice se sestávala z nejpřísnějších náboženských řádů, františkánů a dominikánů - kteří, aby se vyhnuli svodům a pokusům nechat se podplatit, chodili bosi, 71

přepásáni provazem. Nepotřebovali nic. Tito mniši znali psychoanalýzu lépe než doktor Freud. (Nedivte se, že Freuda zakázali jak ve Vatikáně, tak i v Kremlu.) *** Ale vraťme se zpět k mému ptáku ohniváku Dáše. Marina se slitovala nad synem, a pozvala ho žít i s ženou ve svém velkém domě o více než šesti pokojích. Ale Dáška mezitím si opatřila dva velké psy a přitáhla je s sebou. Jenže psy musíte vyvenčit a chodit s nimi na procházku, což Dáša nedělala, takže psi dělali své potřeby leckde po domě. Když Marina se Dáše o tom zmínila, ta se začala s ní rvát. Jak se sluší v Americe, Marina zazvonila na policii. Skončila tato historie tím, že Dášu vyhodili z domu - spolu se psy i s manželem. Zvoní mě můj dávný přítel Kosťa a diví se: - Gríšo, prosím tě vysvětli mi, jak jsi mohl s takovou potvorou žít? Já s ní jeden den prožít nedokážu, a to byla u tebe přes rok? - Kosťo, věc je v tom, že jsem měl adoptivního synka, krásné arabátko - Andrušku. Miloval jsem ho jako vlastního syna. A potom moje žena zešílela a ukradla mi Andrušku ; od té doby, mám zraněné srdce. Sedím sám doma a hraju si s mravenci a s mandelinkami. A pak ďábel podstrčil mi tuhle Dášku do pěstounské péče. No vidíš... Já ji měl za skutečnou dceru. Také jako slunéčko sedmitečné... - Beruška pro tebe, ale pro mne zrádná zmije - uzavírá Kosťa. Každopádně, Dáša žila s Kokou asi deset let. Celou tu dobu, žila s Kokou na účet jeho rodičů, dokud nedostudovala zubařinu. Musí se jí uznat, že hloupá nebyla. - Pracovat ta parazitka nebude, - říká Kosťa. - Chce vyučovat. Je to lepší, než šťourat se v shnilých zubech. Po obdržení diplomu dentisty, Dáša se nezastavila a šla studovat dál, na zubního chirurga, což je vyšší kategorie v zubním lékařství. A aby jí to šlo snáž, namluvila si profesora, který učil zubní chirurgii - a odhodila Koku. To je typické pro ženy-lupičky.

72

Prošly další dva roky. Můj ohnivák obdržel diplom zubního chirurga. Okamžitě opustila milence-profesora, který jí pomohl dostat tento obtížný diplom. Od toho přece je správná ženská-lupička. Odhodila svého profesora a šla učit stomatologii na nějaký college - takže sama se stala profesorem. Není to vtip, nýbrž americká skutečnost. Mému kamarádu Kosťovi na rozloučenou opět ukázala - s úsměvem - vztyčený prostřední prst, což po americky znamená "Fuck you", ale v ruštině [i v češtině] by to byla netisknutelná nadávka, takže to překládat nemohu. Její bývalý manžel Koka brzy si vzal jakousi Američanku, která mu porodila dcerku. Kosťova manželka, Marina, po 30 letech manželství náhle Kosťovi oznámila, že ho nenávidí, a požádala o rozvod. Explicitní klimakterická porucha. Stejný příběh byl s mojí manželkou Kissou. Dvacet let byla výborným člověkem, a pak najednou leze na mě s nožem. To zafungoval kníže tohoto světa, proti tomu nic nezmůžete. Můj přítel Kosťa si dal postavit velmi pěkný dům nedaleko ruského kláštera v Jordanville, žije tam osamoceně v šesti pokojích a jako zábavu vaří si tam vlastní alkohol. Podle amerického práva, smíte si vařit pálenku pro vlastní spotřebu kolik chcete, jen nesmíte to prodávat. Když mu předběžně volám, o Dáše nechce slyšet ani slovo a jen nadává: - Darebáku, ty jsi mi podstrčil pěknou zmiji! Ale já, když si vzpomenu na svou zbloudilou dceru, nemohu se ubránit úsměvu. Tento Ohnivák zatopí každému. S takovou se nebudete nudit. Dnes, ve svých 32 letech je z ní universitní profesorka, krásná, inteligentní - ale nebezpečná jako jedovatý had. To je informace pro ty, kteří ji neznají. Ale v mé paměti zůstala jako ubohý sirotek, lehkovážná dívenka, kterou jsem přijal jako skutečnou dceru. Každý člověk je jiný. Slyšel jsem, že zrůdy a ztřeštěnci vykrašlují život. Právě takovým excentrikem byl můj pták-ohnivák. 14. srpna 2003.

73

Kapitola 49 : Zpověď nenormálního člověka

Prožil jsem v Německu 10 let. Dva roky ve východním Německu jako sovětský důstojník, pak 8 let v západním Německu jako uprchlík, nebo jak se tehdy říkalo, di-pi, displeysed person, "bez vlasti". Tam už jsem nebyl okupační důstojník, ne vítěz uprostřed poražených, a tak... Byl jsem nikdo, člověk, který ztratil tvář, vítěz, který zvolil osud poražených. Pouze německé ženy zůstávaly věrné svým pravidlům. Daly mi lásku stejně prostě a krásně, jako ve východním Německu. Čest a sláva Vám, německé Fräulein! Tehdy, v roce 1948 ve Stuttgartu, mezi uprchlíky, byla absolutní nezaměstnanost. Neměl jsem co dělat, tak jsem začal psát příběhy o Berlínském Kremlu, a večer jsem chodil po okolí, učil jsem se znát město. Jednoho dne, v blízkosti hlavního vlakového nádraží, který sloužil jako místo setkání všech ruských uprchlíků, u vchodu do parku jsem si všiml mladého děvčátka okolo 17 let. Ukusovala čokoládovou tyčinku, a na ramenou jí visela bunda amerického vojáka. - Kdo ti dal čokoládu? - zeptal jsem se jí. - Americký voják? Holčička se usmála a přikývla hlavou. Zdá se, že patřila k německým uprchlíkům, které v celých milionech vyháněli z Polska a dalších východoevropských zemí. V jejích nezbedných očích jsem jasně viděl, jak získala tuto čokoládu. - A s ruským vojákem jsi už byla? - zeptal jsem se jí žertem. Přešel jsem okamžitě na "ty", protože jsem viděl, že mne s ní váže společný osud. Běženec zůstává běžencem... Holčička se usmála a zavrtěla hlavou, aby pokračovala svoji hru. - Chceš to zkusit? - žertoval jsem dále s pěknou německou dívenkou. Holčička náhle přikývla a přitiskla se ke mně s takovou jistotou, jako 74

bychom byli staří přátelé. Držel jsem ji za ramena, a společně jsme šli do parku. Malá, hubená, s bundou vojenských rozměrů na ramenou... Teplý jarní večer... Tma... A hle, když jsme usedli na trávu, moje milá kamarádka mi náhle vsunula do pusy čokoládu, tu, kterou si vysloužila u amerického vojáka. Není to dojemné? Ano, takovou německou dívku bych klidně vyměnil za stovku sytých, dobře upravených, ale chladných Amerikánek, které na mne neustále mrkají z televizoru! A nechť se stydí ten, kdo o mně a o ní špatně myslí... *** A tady je další žena mých snů - Edeltraud nebo jen Traudel. Byla svěží a krásná, ale já jsem s ní chtěl jen chodit, trávit čas v příjemné společnosti. Chodím den, dva, tři. A čtvrtý den, náhle mi řekla: - Poslyš, ty jsi co - nenormální? - Proč? - divil jsem se. - Protože mne nezveš do postele - říká mi moje kráska s rozhořčením v hlase, jako bych ji urazil. Tím skončily s ní naše gentlemanské procházky. Musel jsem svými skutky dokázat, že jsem člověk - normální. Jinak Traudel prostě by šla ode mne pryč, a dalších procházek by více nebylo. Nakonec, krasavici Traudel vylákali do Brazílie, kde se vdala a šla pracovat jako zdravotní sestra. Mám dodnes její fotografie, na kterých hrdě předvádí své půvaby v mojí ložnici. *** Je na čase dělat závěry. Popsal jsem zde několik mých kamarádek, jako protiváhu k těm negativním ženám, které jsem ukázal ve svých románech. Pro rovnováhu, abych tak řekl, sil dobra a sil zla. Ale, bohužel, musím říci, že v reálném životě často převažuje zlo, a to zejména v intelektuálním prostředí. Vzpomeňte si na procenta dr. Vittelse, uveřejněná v jeho monumentálním díle "Sexuální život amerických žen." To je důvod, proč Bible říká, že ďábel je kníže tohoto světa. Někteří lidé, po přečtení titulu této kapitoly - "Zpověď šílence" - si 75

uleveně oddechnou a usmějí se: „Aha, nakonec se Klimov přiznal, že on sám je také nenormální. Další člen do našeho pluku!” Záměrně jsem odkládal tuto zpověď dál a dál, až pak na samý konec. Je pro mě velmi obtížné a frustrující přiznat výsledky práce, kterou jsem se zabýval téměř 50 let a které říkám vysoká sociologie. Dovolte, abychom definovali, kdo je vlastně normální člověk a kdo je nenormální. V zásadě. Ve věci samé. Když se vykašleme na Freuda, Karla Marxe, Nobelovu cenu a další chytráky... Vždyť je to všechno velmi jednoduché: ten, kdo je ve většině - ten je normální, a kdo je v menšině - ten bude nenormální. A co tedy dostáváme? Poté, co jsem důkladně prověřil a poctivě popsal všechny z mých bývalých přátel a známých, musím přiznat, že jsem se ocitl v menšině. Takže to dopadlo tak, že v mém prostředí jsem člověk nenormální, jsem blázen. Takže, vina je v prostředí. A tomu se říká sofistika. Ale nelamme s tím hlavu lidem. Radši se obrátíme na "Zjevení svatého Jana," kde se říká: "Zde je moudrost. Každý, kdo má vhled, ať vypočítá množství té šelmy, neboť je to číslo člověka". Pak svatý Jan počítal, počítal, až se dopočítal k číslu 666, a chcete-li to v moderní řeči, je to 66,6% čili 2/3. Ale já jsem napočítal víc a hůř. To je proto, že mé životní prostředí je inteligence. A pokud jde o inteligenci, ne bez důvodu se zrodilo klišé - "shnilá inteligence". Výsledky jsou takové, že je mi jaksi trapné o nich mluvit. A i lidí je mi líto. Bude lepší, jelikož jsem v ostudné menšině, udělat autokritiku a přiznat, že jsem člověk jasně abnormální. Moje životní prostředí, moji přátelé a známí, to nejsou jen lidé s vyšším vzděláním. To jsou, ve většině, profesoři a doktoři různých věd. Dokonce i moje "svatá žena" Kissa, i ta je doktorkou ruského jazyka a literatury. A vzpomeňte si na mazanou kněžnu Lusku Obolenskou. Ať se vám to líbí nebo ne, ať s nimi kroutíte nebo vrtíte, je to stejně všechno inteligence. A jaké je "číslo šelmy" pro inteligenci? V takových případech, já se rád schovávám za autoritu. Proto se teď schovám za takovou autoritativní osobu jako byl Lord Charles Snew, sir, peer, velký vědec, spisovatel a člen britského parlamentu, který 76

upřímně říká, že "9 z 10 spisovatelů jsou politicky chybní", to znamená, že 90% spisovatelů-intelektuálů - jsou lidé "tento", abnormální. Hle, já dostávám to samé - něco kolem 90%. Fatální "číslo šelmy" pro inteligenci. Nyní se podívejme, jak to vypadá v praxi. Jakmile jsem začal se nořit do problémů degenerace, okamžitě jsem cítil hodně odporu ze strany redaktorů. Jakoby slovo "degenerace" - byl druh zakázaného ovoce. A pak je tu filozof Kierkegaard a říká, že od vynálezu knihtisku, ďábel žije v inkoustu tisku. Potíže s editory jsem začal mít v emigračním časopise "Grani". To je orgán solidaristů z Národně-pracujícího svazu (NTS). Dokud tiskli můj "Berlínský Kreml", měl jsem s nimi skvělý vztah. Ale když jsem začal psát "Knížete tohoto světa", odkud to zavonělo degenerací, redaktorce "Grani" Nataše Tarasové se tento "Kníže" nelíbil a odmítla jej tisknout. A později jsem zjistil, proč. Dozvěděl jsem se, že Nataša Tarasová má 16-tiletou dceru. Jakmile dcera dosáhla puberty, objevily se u ní nejrůznější zvláštnosti v nervovém systému, může oslepnout nebo ohluchnout a mluví o sebevraždě, protože nechce žít. Případ je natolik vážný, že matka místo práce v kanceláři "Grani" začala pracovat doma, aby mohla hlídat nervózně nebo duševně nemocnou dceru, která nechce žít. Ale kdyby do rukou té dcery padla moje knížka "Kníže", která mluví o špatné dědičnosti, mohlo by se stát, že by dcera plivnula do tváře své matky, nebo odešla z domova, stejně jako mnoho hippies. Proto, editorka "Grani" Nataša Tarasová přestala tisknout mého "Knížete". Jak se říká, vlastní košile je blíže tělu. Přiznám se, že na jejím místě, tak bych dělal to samé. Slavný filozof Nietzsche napsal: "Velmi často se stává, syn se stane odhalením otcova tajemství". To znamená, že Nietzsche znal zákony degenerace - a sám zemřel v blázinci. Proto se podívejme na děti Stalina. Ale začněme s manželkou, Naděždou Alliluyevou. Byla lesbička, schizofrennička a spáchala sebevraždu o 15-tém výročí Říjnové revoluce, 7. listopadu 1932, zastřelila se ve věku 30 let (píše Joseph Itskov v NRS - 11.1.1987). Starší syn Stalinův z prvního manželství s Catherinou Svanidze 77

Jakov Džugašvili - podprůměrná výška, hubený... velmi černé, lesknoucí se oči umístěné šikmo... V očích byl utajen beznadějný smutek, jaký bývá u velmi nešťastných lidí. Jeho vztah s otcem se definitivně zhroutil, když se Jakob oženil s židovkou. Stalin řekl Jakobovi, že nebude dědečkem jeho dětí. Svého nevlastního bratra Basila on nenazval jinak, než kocour Vaska nebo hajzl Vaska. V německém koncentračním táboře Jakob se choval velmi dobře, odmítl spolupracovat s Němci. Spáchal sebevraždu skokem na ostnatý drát pod napětím." (A. Kazbegi v NRS - 25.4.1980). První ženou Jakoba byla Zoja, dcera kněze, což se nelíbilo Stalinovi a pod Stalinovým tlakem se rozvedli. Od Zoji měl Jakob dceru, která brzo zemřela. Potom Jakob žil s Olgou Golyševou, ale ženatý nebyl. Ta v roce 1936 mu porodila syna Eugene. A v prosinci 1935 Jakob se oženil podruhé - s židovkou Julií Isaakovně Meltzer, která do té doby byla vdaná čtyřikrát (-!? GK), a která byla starší než Jakob. Od Julie a Jakoba byla dcera Galina (Gulja), narozená v roce 1939 ("Večernaja Moskva" - 24.6.1996, s. 3). Druhý syn Stalinův od druhé manželky Naděždy Allilujevé - Vasilij (1919-1962 = 43, dost málo žil) - byl generál-nadporučík letectví, alkoholik a rváč. Vasilij Stalin měřil 160 cm, což je méně než průměrná výška, a byl zrzavý (Boris Bočštejn v NRS - 12.12.1985). U velikého otce - malé děti. Oba. První manželka Vasilije Stalina byla Galina Burdonskaja. Ironické je, že Vasilij byl zrzavý a jeho manželka Galina byla také rusovláska, on sám jí říkal Zrzko nebo Rýžule. Otec Galiny, Alexander Burdonskij, pracoval jako řidič v ČK - GPU - NKVD. Vasilij a Galina měli dvě děti - Alexandra a Naděždu. Potom, třebaže se nerozvedl s Galinou Burdonskou, Vaska se oženil s Katerynou Timošenko, dcerou maršála Tymošenko, který byl ministrem obrany. Po Stalinově smrti Vaska proseděl 8 let v Lefortovském vězení. Jeho druhá manželka, Kateryna Tymošenková, hned po Stalinově smrti anulovala sňatek s Vaskou a dvě Vaskovy děti přepsala na jiné jméno. Později Vaska měl ještě celou hromadu ženských. Po smrti Vasky, Světlana Stalinová napsala ve své knize "20 dopisů příteli" o svém bratrovi tohle: "Pitva ukázala úplné zničení těla alkoholem" (z moskevské gazety "Soveršenno Secretno" № 8, 1991, s. 8-11). Milovaná dcera Stalina, Světlana Alliluyeva-Stalinová, zanechavši v 78

Moskvě spoustu mužů a dětí, plivla na celoživotní dílo svého otce a utekla do Ameriky, kde porodila dceru Olgu. Světlana sama píše, že Olga byla "problémové dítě", které od dětství vozili k psychiatrovi, a že Olga, vnučka Stalina, vůbec nemluví rusky. Potom stopy po Světlaně se ztrácejí... Tak přechází zemská sláva... Zde je ještě jedna podrobnost o Vasiliji Stalinovi. Jeho dcera od Galiny Burdonské - Naděžda - se provdala za syna Alexandra Fadějeva (noviny "Kurier" - 21.05.1999, str.35). Ale Fadějev byl profesionální revolucionář, vedoucí Svazu sovětských spisovatelů, propadlý alkoholu a nakonec spáchal sebevraždu. Jak se říká, vrána k vráně létá. Ohledně redaktorky pařížských ruských novin "Russkaja mysl" (Ruské ideje) kněžny Šachovské, dal by se napsat celý dobrodružný román. V Paříži mezi ruskými spisovately se jí bojí jako bengálského tygra. Jednoho dne můj známý monarchista Vl. Rudinskij napsal do časopisu "Naša strana", že princezna Šachovskaja pozapomíná ruskou řeč a dělá hloupé chyby. Madame Šachovskaja byla tak naštvaná, že podala u pařížského soudu stížnost, a nebohého spisovatele Rudinského ochudila citlivou pokutou. Já také, vzpomenuv si na Šolochovův "Tichý Don", dal jsem princeznu Šachovskou na veřejný pranýř a zobrazil ji jako šílenou čekistku v mém románu "Mé jméno je legie". Ale bengálská tygřice, rytíř francouzské Čestné legie, mlčky stáhla ocas mezi nohy, třebaže měla možnost mi odpovědět ve svých novinách. Zlé jazyky v Paříži syčí, že rodokmen kněžny Šachovské není zcela obyčejný, že kdysi žil sedmdesátiletý kníže-hlupáček Šachovskoj, který ve svém stáří bláhově si vzal za ženu mladičkou židovku se třemi žíďatami od jiného žida, který sloužil u knížete jako manažer a s kterým kníže kdysi, jak se povídá, provozoval pederastii. Odtud pochází knížata Šachovští - jsou čistokrevní židé. Každopádně, princezna Šachovskaja vzkvétala a stala se redaktorkou "Ruské mysli". Někteří říkali, že je bisexuální, zatímco jiní říkali, že je úplná lesbička, muž v sukni. Děti neměla, ale existoval bratr-mnich. Ale já jsem se o ni zajímal v následujícím textu. Jeden z mých čtenářů mi poslal zajímavou fotokopii z knihy "Fakta a výkony ve vzduchu", autor F. Mason, vydavatel známý 79

"Doubleday", New-York, str. 310, kde se říká, že první ruská ženavojenský pilot byla princezna Eugenie M. Šachovskaja, která ukončila pilotní školu v Johannistale v Německu 16. srpna 1911. Po první světové válce, když požádala cara, bylo jí povoleno sloužit v letectví: v listopadu 1914 byla včleněna do 1. vzdušné eskadrony jako pilotní zvěd. Ve spodní části stránky je hvězdička s poznámkou: "Kněžna Šachovskaja přežila nejen válku, ale i revoluci. Navíc, sloužila jako hlavní popravčí u Čeky v Kyjevě, což bylo neobvyklé povolání pro dámu šlechtického rodu." Pak jsem veřejně, v mém románu "Mé jméno je Legie", se zeptal kněžny Šachovské, šéfredaktorky "Ruské myšlenky", na její příbuznou, která byla hlavním katem Čeky v Kyjevě, což bylo neobvyké povolání pro dámu šlechtického rodu. Ale pařížská princezna Šachovskaja, z které jde v Paříži strach jak z bengálského tygra, stáhla ocas mezi nohy a neřekla nic. Pařížská kněžna Zinajda Šachovskaja měla ještě bratra, knížete Dimitrije Šachovského, který šel k mnichům a stal se arcibiskupem ze San Francisca. [Ohledně novin Russkaja mysl, vedení je dnes v Londýně. Učil jsem pár let na francouzské universitě, kde mým šéfem byl kníže Dimitrij Šachovskoj (s americkou transcripcí oficiálně Shakhovskoy), který dnes učí na Institutu orthodoxní teologie Saint-Serge v Paříži. Jeho tetou byla Zinajda Šachovskaja, tehdy editorka Ruské mysli. Tehdy byl velmi mladý, mohl být synem jednoho ze tří, do slavného rodu přiženěných dětí, z nichž jeden se stal v Americe arcibiskupem - pozn. LP 2013]. Tento arcibiskup Jan San-Francisský napsal pochvalnou předmluvu k románu "Mistr a Markéta" Michajla Bulgakova, vydání YMCA Press, Paris 1967, kde na straně 25 autor říká, že Ježíš Kristus je "duševně nemocný". Na stránce 29 jasně říká, že Ježíš Kristus "je zjevně šílený člověk". Na stránce 176 opět řekl, že byl "nerozumný". Na stránce 184 nazval Ježíše Krista "nalezenec, syn neznámých rodičů". To je jasné rouhání - a to s požehnáním arcibiskupa ze San Francisca! Zde opět, vzpomněl jsem si na "Tichý Don" Šolochova, jak za občanské války na Donu existovaly pouze dva tresty - zastřelení nebo veřejné bičování podle rozhodnutí rady starších. Jak bičovaný si přidržoval kalhoty a říkal: "Děkuji vám, pánové starší sověti, za 80

poučení! A díky vám za to, že jste mne nezastřelili!" Za zjevné rouhání arcibiskupa Jana San-Francisského, rozhodl jsem se jej podrobit veřejnému bičování. Popsal jsem jej ve svém románu "Mé jméno je Legie" jako autokefálního arcibiskupa Theophana San Francisca, bývalého prince Žoch-Žochovského, který oddává lesbickou Natašu von Meyer se svým mužem-pederastem. Vždyť to je také jasný hřích - oddávat čarodějnici s ďáblem, kdy pak z toho vzejde čert ví co. Nikdo mne nemůže obvinit z toho, že postavy mých románů jsem cucal z palce. Všechny v nich byly okopírovány ze života. Ale abych se vrátil k našim redaktorům, proč se jim nelíbí slovo "degenerace"? Vezměte známý týdeník "Posev" Národně-dělnického svazu (NTS), kde kdysi dávno, v roce 1948, jsem začal svou spisovatelskou činnost, když tam tiskli můj "Berlinský Kreml". Redaktor "Posevu" E. Romanov byl všem známý homosexuál. Když NTS-sovci proti němu udělali vzpouru, američtí finančníci jim řekli: "Můžete jít všichni pryč, ale Romanov zůstane". Ukazuje se, že Romanov byl nejen homosexuál, ale i zednář. Existoval v New Yorku časopis "Svobodné Slovo Rusi", vydavatel Turjanica, s nímž jsem měl skvělé styky. V roce 1970 vyšlo první vydání mé knihy "Kníže tohoto světa." Navrhuji Turjanicovi: - Udělejte trochu reklamy a můžete prodávat mého "Knížete". - Ne! - rozhodně prohlašuje Turjanica. - Proč ne? - divím se. - Protože je to pornografie - odpovídá Turjanica. Byl jsem překvapený a podíval se na Turjanicu už jinýma očima, očima vyšetřovatele 13. oddělení KGB, kterého popisuji v mém "Knížeti". A co vidím: přede mnou je mimořádně malý staříček, který lže, že mu nervy ruku zkroutily; nikdy nebyl ženatý, děti nemá, je to typický degenerát, kterému je můj "Kníže" proti srsti. A tím se prozradil. Není to nutně homo, ale... něco u něj není v pořádku. Samozřejmě, nic jsem mu neřekl. Editor "Nového ruského slova" Andrej Sědych, jméno po matce Jakov Mojsejevič Cvibak. Ostřílená lesbička Nina Berberova se 81

proslavila tím, že napsala knížku o zednářích v ruské emigraci "Lidé a lóže", kde dokonce přetiskla legitimaci zednářské lóže Jakova Mojsejeviče. Prostě ona psala blbé příběhy, které editor odmítl tisknout, prozrazením se Jakovu Mojsejeviči pomstila. Tak či onak, teď vím, že Jakov je též z "nich". Tisknout mého "Knížete" on také odmítl. "Nový žurnál" je nejtlustější časopis ruské emigrace, od věky věkův je v rukou SR, strany sociálních revolucionářů, bývalých atentátníků a teroristů. Tam jsem to s "Knížetem" vůbec nezkoušel. Tam je pevná část 58-Ž [ž jako žumpa, neboli gay]. Monarchistické noviny "Naša strana" (Naše zem) v Buenos Aires. Mohlo by se zdát, že monarchisté - jsou křišťálově čistí lidé, kteří zpívají "God Save the Tsar" [česky Zachovej nám Hospodine císaře a naši zem...]. A já dokonce sympatizuji s monarchisty. Jenomže editor "Naší země" M.V. Kirejev nějak začal syčet proti mému "Knížeti", což je špatné znamení. Pak moji agenti, to jest moji čtenáři, žijící v Buenos Aires, mi řekli, že Kirejev je taky, jak se teď říká, "modrý", to jest také 58-Ž. Výsledkem je, že všude, kam se podíváte, je to stejné. Tak, pravdu měl čestný lord Charles Snow, sir, peer, skutečný velký učenec, dobrý spisovatel, a dokonce i člen britského parlamentu, který upřímně řekl, že 90% spisovatelů a intelektuálů jsou lidé, měkce řečeno, bionegativní. To abychom o nich nemluvili jako o degenerátech. Měl pravdu můj přítelíček filozof Kierkegaard, když filozofoval, že od chvíle vynálezu knihtisku, ďábel žije v tiskařské černi. Ale budeme-li mluvit lidově, budou to samá netisknutelná zaklení. A výsledkem je nová věda - filozofie nadávek, která je silnější než marxismus. Co dneska zůstalo z marxismu? Pouze některé nemravnosti. A přitom, kdysi to bylo náboženství... Tak jsem se pokorně přiznal, že v mém prostředí, prostředí mých bývalých přátel a známých, které jsem poctivě popsal ve svém "Rodinném albu", já jsem člověk jaksi nenormální, jsem ve smutné menšině. Hle, kam nás zavedlo hledání moudrosti ve stopách svatého Jana, který hlásá: "Tuť jest moudrost. Kdo má rozum, sečtiž počet té šelmy. Nebo jest počet člověka, a jestiť počet ten šest set šedesáte a šest" (Zj. 13:18). Tak praví kniha knih. 82

20. listopadu 2004.

KONEC

Mnichov 1951, zasedání Poradního výboru. Vpředu Kerenskij (ruský premiér před Říjnovou revolucí), vpravo Klimov

Na Trampské niti od stejného autora : Kníže tohoto světa (román) Boží národ (přednášky z vysoké sociologie) Rodinný album (nezkrácený překlad)

83