Globalizace, její etapizace a vybrané problémy

Vysoká škola ekonomická Podnikohospodářská fakulta Studijní obor: Podniková ekonomie a management

Globalizace, její etapizace a vybrané problémy diplomová práce

Bc. Vladimír Horák Vedoucí práce: doc. Ing. Pavel Sirůček, Ph.D. Praha, červen 2009

Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci Globalizace, její etapizace a vybrané problémy vypracoval samostatně pod vedením doc. Ing. Pavla Sirůčka, Ph.D. a uvedl v seznamu literatury všechny použité literární a odborné zdroje.

V Praze dne 15. srpna 2009

vlastnoruční podpis autora

2

Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval doc. Ing. Pavlovi Sirůčkovi, Ph.D. za odborné vedení a cenné rady, kterými přispěl k vypracování této diplomové práce. Dále bych chtěl také poděkovat Ing. Jiřímu Fridrichovi a Ing. Petru Zemanovi za přínosné konzultace v dané problematice.

3

Obsah Obsah .............................................................................................................................................. 4 Úvod................................................................................................................................................ 5 Cíl práce.......................................................................................................................................... 5 1.

Globalizace jako pojem .......................................................................................................... 8

2. Procesy globalizace................................................................................................................... 11 2.1. Prvopočátky globalizačních tendencí, historie globalizace ............................................... 11 2.2. První vlna globalizace – období let 1870 – 1914............................................................... 13 2.3. Éra první a druhé světové války ........................................................................................ 15 2.4. Druhá vlna globalizace – období 1945 – 1980 .................................................................. 17 2.4. Současné tendence a vývoj po roce 1980 .......................................................................... 23 3. Vlivy a problémy globalizace ................................................................................................... 26 3.1. Globální problémy – negativní stránky globalizace .......................................................... 26 3.1.1. Intersocální problémy ................................................................................................. 26 a) Problémy války a míru...................................................................................................... 26 b) Problém překonání sociálně ekonomické zaostalosti méně rozvinutých zemí ................ 28 c) Problém mezinárodní zadluženosti................................................................................... 28 d) Problém změn mezinárodních ekonomických vztahů...................................................... 31 3.1.2. Ekosociální, jenž jsou následkem působení člověka v přírodě a pod něž spadají ..... 32 a) Populační problémy .......................................................................................................... 32 b) Potravinové problémy ...................................................................................................... 34 c) Surovinové a energetické problémy ................................................................................. 35 d) Ekologické problémy........................................................................................................ 36 3.1.3. Antroposociální problémy .......................................................................................... 37 3.2. Joseph. E. Stiglitz – pohled zevnitř globální instituce....................................................... 41 3.2. Johan Norberg – pozitiva globalizace, liberální přístup aneb proč otvírat trhy................. 48 4. Finanční krize – historické kontexty......................................................................................... 56 Závěr ............................................................................................................................................. 62

4

Úvod Globalizace je pojem, který je v posledních letech jedním z nejvíce používaných, ať už v souvislosti s ekonomickým rozvojem, především rozvojových zemí, příjmovou nerovností, nebo jako termín, který můžeme zaslechnout z úst politiků, když zdůvodňují některá svá politická rozhodnutí. Stejně tak často začíná být skloňován na konci učebnic, zabývajících se ekonomickými teoriemi či hospodářskou politikou. Jedná se o něco, co se nalezneme v teoretické části ekonomie stejně tak, jako to zasahuje životy nás všech, ať jsme si toho vědomi či nikoliv a má praktický dopad na společnost ve všech koutech světa. Co se ekonomických teorií týče, není tento pojem ustáleně definován, stejně jako nemá pevné periodické zařazení. Někdo může spatřovat počátky globalizace již od samotného počátku lidstva, jiní ji zas pojí s významnými revolucemi, které se odehrály v minulosti. Není účelem této práce obsáhnout všechny tyto vazby globalizace a vymezit ji v rámci historie tak daleké. Fenoménu globalizace jsou připisovány zásluhy na hospodářském růstu ekonomik, snižování chudoby, zvýšení vzdělanosti, dodržování lidských práv a svobod, šíření demokratizace a jiné, stejně jako negativní důsledky spojené mnohdy se stejnými pojmy jen z jiných pohledů. V souvislosti s globalizací se často hovoří o tzv. interdependenci neboli vzájemné propojenosti a závislosti národních ekonomik, kterou jsme mohli velmi dobře zaznamenat poslední době, kdy jsme byli svědky jednoho z největších dopadů tohoto propojení v rámci „finanční krize“. Ta jen potvrzuje její existenci.

Cíl práce V rámci první kapitoly je účelem této práce seznámit čtenáře s tím, jak je globalizace vnímána jako pojem, jak se kteří autoři k tomuto pojmu staví a vnímají ho. Druhá kapitola si klade za cíl zasadit termín globalizace a procesy, které jsou její nedílnou součástí, do určitého periodického vymezení, především v kontextu s etapami, které spatřuje jako důležité jedna z nejvýznamnějších institucí, jenž se s touto problematikou zabývá, tedy Světová obchodní banka.

5

Neméně podstatné je také seznámení s mezinárodními institucemi, které na procesech globalizace v současnosti nejvíce participují (Světová obchodní banka – Word bank (WB), Mezinárodní měnový fond – International Montary Fund (IMF) a Světová obchodní organizace – Word trade organization (WTO)). Globální problémy, tedy takové, které se dotýkají celého světa, rozdělené do kategorií tak, jak je již dříve vyčlenili někteří autoři jsou náplní další kapitoly. Shrnutí těchto problémů v kontextu aktuálních informací dává přehled o tom, co postihuje nejen dnešní generace, ale bude součástí v příštích letech a pravděpodobně i dekádách studií mnoha vědních oborů, jak ekonomie, sociologie, politologie, ekologie a zajisté i jiných. Tak jak bylo zmíněno v úvodu, globalizace má své stinné stránky, stejně tak jako v ní někteří spatřují velmi pozitivní součást našich životů. Proto jsem vybral dva autory, kteří popisují tento fenomén, jednak z pohledu vědce a ekonoma, jenž byl schopen na konkrétních číslech a empirických důkazech doložit pozitivní vliv globalizace, podporujícího především liberální ekonomický směr - Johana Norberga. Dále pak druhého ekonoma, také vědce, nositele Nobelovy ceny, ale také velkého kritika IMF, zastávajícího cílené státní zásahy do ekonomiky, který nám ukazuje pohled na globalizaci „zevnitř“, tedy pohledem účastníka politických i jiných procesů, spojených s globalizací a především praktika, jenž zastával funkci víceprezidenta a hlavního ekonoma Světové banky a měl možnost se podílet na procesech spojených s globalizací. Témata zmíněná v posledních dvou odstavcích jsou obsahem kapitoly třetí. Globalizaci se dává za vinu i situace dnešních dnů, které jsou poznamenány finanční krizí, jenž přerostla do takových rozměrů, že se můžeme mnohdy setkat s názory jenž ji označují za největší krizi od dob 30. let minulého století. Finanční propojení ekonomik států na celém světě umožnilo něco, co nikdo nečekal a „stínové bankovnictví“ spolu s jeho rozměry překvapily většinu i nejvíce erudovaných ekonomů. Světová finanční deregulace a rozvoj nových finančních instrumentů dokázaly změnit podobu celého světa tak, jak jsme byli zvyklí ho vídat v posledních desetiletích. I přesto, že se může zdát, že dochází k něčemu, co nemá v minulosti obdoby, není to úplně pravda. Situace, které čelí v dnešní době celý svět, je přeci jen podobná v některých aspektech tomu, čemu čelily některé státy již v minulosti a právě tyto paralely jsou nastíněny v kapitole čtvrté, stejně jako částečné vysvětlení, jak k této situaci došlo a jaká je spojitost s fenoménem globalizace.

6

Použitým postupem v práci bude především syntéza (syntetická klasifikace) a rešerše odborné literatury, zvláště v kapitolách zabývají se globalizací jako pojmem, které se budou v zásadě opírat o definice a přístupy, které byly již dříve použity v jiných publikacích, stejně jako v kapitolách pojednávající o konkrétních přístupech a názorech současných autorů k ústřednímu tématu.

7

1. Globalizace jako pojem Globalizaci můžeme spatřovat v podstatě ve všem, kde se lidská rasa angažovala, ať se jedná o kulturu, politiku, ekonomiku, životní prostředí nebo vědu. Její vliv můžeme sledovat nejen v rámci těchto oblastí, ale také v kontextu geografickém. Jak samotný výraz napovídá, jedná se o „globální“ záležitost a jako taková není přítomná jen na jednom místě, ale můžeme ji pozorovat téměř na celé planetě. Přestože se termín „globalizace“ začal používat až v 80. letech 20. století, je to jev, jehož historie sahá mnohem dále. Vůbec první, kdo je spojován s použitím termínu „globalizace“, je Thodore Levitt, který tento termín použil ve svém článku „Globalizace trhů“, publikovaným v roce 1983. Nebyl sice úplně prvním, kdo ho použil, ale byl to on, komu se podařilo ho rozšířit mezi tradiční obchodní „publikum“1. Stejně tak jako jsou různá odvětví, do kterých tento fenomén zasahuje, můžeme se setkat s různými přístupy autorů a institucí, kteří se tuto problematiku snaží postihnout. Například

Cerny používá

k definici

toto vyjádření:

„Globalizace

představuje

mnohaúrovňový proces, ve kterém se v celoplanetárním rozsahu prosazují tendence k rostoucí vzájemné provázanosti či podobnosti technologických, ekonomických, politických, sociálních, ekologických a bezpečnostních jevů a procesů“2. Mezinárodní měnový fond v ní spatřuje „proces, skrze který stále více narůstající volný tok myšlenek, lidí, zboží, služeb a kapitálu vede k integraci ekonomik a společností. Hlavními faktory v šíření globalizace jsou zvyšování volného obchodu a pokroky v komunikačních technologiích“3. Václav Mezřický, jeden z autorů sborníku textů Globalizace a globální problémy, pedagog Univerzity Karlovy, spatřuje jako „jediné kritérium, na kterém se shodnou teoretici, zabývající se tímto jevem“ to, že „globalizace je spontánní, neřízený proces stále intenzivnější integrace světa v jediném ekonomickém systému“4. 1

WIKIPEDIA: http://en.wikipedia.org/wiki/Theodore_Levitt CERNY, P. G.: Globalizace a další koncepce – hledání nových přístupů k mezinárodním vztahům, Mezinárodní vztahy, 1997, č.1 3 IMF: www.imf.org 4 MEZŘICKÝ, V.: Globalizace a globální problémy, Univerzita Karlova v Praze, 2006 2

8

Johan Norberg, velký propagátor liberalismu a autor knihy o globalizaci v ní vidí „proces, v němž lidé, informace, obchod, investice, demokracie a tržní ekonomika stále častěji překračují hranice mezi jednotlivými státy“5. Nositel Nobelovy ceny za ekonomii a profesor ekonomie na Berkleyho univerzitě v USA, Joseph E. Stiglitz, postuloval globalizaci jako „užší integraci obyvatel naší planety, k níž dochází v důsledku nesmírného snížení nákladů na dopravu a přenos informací, a prolomením umělých překážek toku zboží, služeb, kapitálu, znalostí a v menší míře i lidí přes hranice.“6 Docent Vysoké školy ekonomické, působící na katedře mikroekonomie a vedoucí této diplomové práce, Pavel Sirůček, ji v rámci „nejasného, dynamického a nerovnovážného procesu se silnými zpětnými vazbami“ chápe jako „multidimenzionální, ambivalentní, dynamický, společensko-ekonomický fenomén, který probíhá na řadě úrovní a může nabývat různých podob a forem, včetně odklonů a protitendencí“7, jehož dynamiku dává také do kontextu s politickými rozhodnutími. V rámci této práce se budeme soustředit především na její ekonomické procesy, tudíž je záhodno vymezit globalizaci i v tomto kontextu, tedy jejím užším pojetí prizmatem ekonomie. Poslední zmiňovaný autor ji spojuje především s „globální ekonomickou integrací na trzích produktů a služeb, kapitálu a práce“. Jak zmiňuje, „je obvykle nazírána jako proces objektivní a kontinuální, za jehož základ lze považovat technologický pokrok, integrační procesy a liberalizaci“. Breinek ji definuje jako „rostoucí integraci (propojování) geograficky rozptýlených ekonomických aktivit, ke které dochází prostřednictvím trhů výrobních faktorů a finální produkce (trhy výrobků a služeb, kapitálu a práce), doprovázenou zvyšující se vzájemnou závislostí mezi státy,

firmami

i

participujícími

jednotlivci.

Základem

ekonomické

globalizace

je

funkcionální integrace výrobních a souvisejících aktivit firemních systémů, jenž je spojena s „transnacionální decentralizací“ výroby a služeb (outsourcing, offshoring).

5

NORBERG, J.: Globalizace, Alfa Publishing, 2006, Praha STIGLITZ, E. J.: Jiná cesta k trhu, Prostor, 2003, Praha 7 SIRŮČEK, P. a kol.: Hospodářské dějiny a ekonomické teorie, Melandirum, 2007, Praha 6

9

Výsledkem je vznik a rozvoj globálně propojené ekonomiky vyznačující se vzájemnou závislostí jejích jednotlivých částí (účastníků) a procesů. Pro ekonomickou globalizaci je charakteristické využívání specializace národních ekonomik, globální organizace firem i formování podnikatelských společenství bez ohledu na státní hranic.e“8 Ekonomická globalizace je velmi úzce spojena s mezinárodním obchodem, který v dnešní době spojuje celý svět. Není náhodou, že zboží, které každý z nás denně používá je vyrobeno ve státech nám vzdálených tisíce kilometrů. Abychom tyto s těmito komoditami mohli volně nakládat, kupovat si je a zas s nimi třeba dále obchodovat, je zapotřebí, aby existoval nějaký komplexní a jednotný celek, který toto umožní a tím jsou ekonomiky všech států, otevřených mezinárodnímu obchodu, jenž se touto provázaností stávají na sobě zároveň závislými. K existenci něčeho takového nestačí pouze sepsání norem, které by zajistily funkčnost a další trvání. Jedná se o proces, který se vyvíjí již po několik tisíciletí a tedy čas je důležitou složkou, která hraje v procesu globalizace (hlavně ekonomické) nezanedbatelnou roli. Jelikož se tedy jedná o jev, který je založen především na mezinárodním obchodu a vzájemné závislosti, vyvíjejícím se v čase, jehož charakteristickým rysem je soudržnost, můžeme za ekonomickou globalizaci považovat „vývoj procesů, které - v rámci mezinárodních trhů v celosvětovém měřítku - konvergují k ekonomicky interdependentnímu celku“. Na paměti budeme mít samozřejmě stále její determinanty, kterými jsou vědecko-technický pokrok, liberalizace a politický vliv. Pokud se jedná o jiné rozměry globalizace či pohledy na ni, je možné na ji pozorovat pohledem průmyslových (respektive technických) revolucí, stejně jako studovat sociální stránku a všímat si vývoje společnosti, zde je důležitá především sociální a příjmová nerovnost nebo na ni nahlížet jako součást politického dění, vzniku nových hnutí, mimo jiné také v souvislosti s vlivem médií. (blíže viz. Sirůček (2007)).

8

BREINEK, P.: Procesy globalizace a udržitelný rozvoj, Masarykova Univerzita, 2008 10

2. Procesy globalizace 2.1. Prvopočátky globalizačních tendencí, historie globalizace Stejně tak jako neexistuje přesná definice globalizace, neexistuje ani jednotný přístup k její etapizaci. Existuje již několik variant, jak datovat vývoj globalizace a jejích trendů. Tato práce si neklade za cíl tvorbu vlastního dělení, ale po krátkém úvodu k jejím počátkům se zaměřuje na procesy globalizace v kontextu period tak, jak je definovala Světová banka. Ti, kterým je bližší francouzský jazyk, spojují první použití termínu globalizace s francouzským slovem "mondialization", a jeho prvním uživatelem „Robertem Sarrazacem v období těsně po druhé světové válce. Tento bývalý člen francouzského hnutí odporu založil po válce Human Front of World Citizens a začal propagovat koncept "světoobčanství". Základem jeho politické akce bylo zapojování měst do této aktivity. Města přijímala "charty světoobčanství" a vytvářela globální síť “9. Pod počátky globalizace je možno si představit i existenci člověka a jeho vliv na okolní svět, již v době, kdy se objevil na Zemi a začal přetvářet planetu k obrazu svému. Jelikož základ tohoto výrazu – globus – pochází z latiny a znamená koule a z angličtiny přeloženo „global“ znamená globální, tedy celosvětový a proces s tím spojený vážeme k člověku a jeho působení, můžeme hledat počátky již před zhruba pěti tisíci lety (v Evropě), tedy při vzniku člověka. Dalším výrazným milníkem, který by se dal spojit s globalizačními tendencemi je sjednocení Římské říše, kdy Římané budovali rozsáhlé obchodní stezky, jenž vedly k většímu obejmu transakcí a díky jasně danému a pěvně prosazovanému právnímu řádu se jim dařilo udávat směr rozvoje v době jejich rozmachu. Díky technologickému vývoji, jenž dal vzniknout navigačním zařízením a umožnil tak koncem 15. století první zámořské plavby, se začala rozvíjet kolonizace a rozmáhal se tak vliv jednotlivých kultur i na ostatní kontinenty. To s sebou přineslo také počátky obchodu mezi světadíly. Zpočátku honba za komoditami jako zlato, koření a hedvábí vedla k prvním skutečně obchodně-diplomatickým vztahům mezi tehdejšími mocnostmi.

9

FAJMON, H.: Globalizace ve slovníčku evropských levicových pojmů, Eportál, 2007 11

Konkurence evropských států v tomto boji o suroviny si vyžádala první stálé mise a obchodní zastoupení v cizích krajích. Převážná část obchodu se tak realizovala na základě lodních cest, což logicky vedlo v drtivé většině k vzestupu přímořských států, jako Portugalsko, Španělsko, Anglie a Nizozemí, z kterých se staly díky této strategické výhodě ekonomické velmoci tehdejšího světa. V rámci těchto kolonizačních aktivit je tedy opět možné spatřovat prvky globalizace, jelikož daly za vznik mezikontinetálnímu a tedy postupně celosvětovému obchodování. Od doby koloniálních objevů se plynule dostáváme k dalšímu mezníku dějin, kterým je počátek průmyslové revoluce. Příčinami průmyslové revoluce, tak jak je definuje Stellner10, jsou nezbytná politická stabilita země, akumulace kapitálu (dostatečné úspory z manufakturního podnikání, obchodu a zemědělství, nízká poskytovaná úroková míra od bank atd.), inovace výrobního procesu, výhodná geografická poloha, „nezbytná zásoba podnikatelského a vědeckého talentu“ v kombinaci s přístupem svobodného obchodu a také existence dostatečně širokého trhu. Všechny tyto podmínky splňovala jako první Anglie a v letech 1760-1840 se v ní tento proces odehrál. Dále se pak realizovala v západní Evropě a USA po konci Napoleonských válek po roce 1815, až do let 1850/73, Rusku a ostatních částech Evropy ještě později (Stellner 2006). Kromě nárůstu vlnařství a bavlnářství (tedy textilního průmyslu) se v Anglii začalo rozvíjet především hornictví a hutnictví a pak také dopravní průmysl. Díky vynálezu Wattova parního stroje zažívalo odvětví lodní a především železniční dopravy nebývalý rozmach. Růst se projevil i v zemědělství a Anglie se tak stala vedoucí mocností, kde postupně počet zaměstnanců v průmyslu převýšil pracující sílu v zemědělském odvětví, stejně jako v ostatních zemích, ale s jistým zpožděním. Pozici globalizace v této etapě dějin lze spatřovat především v růstu výroby s jeho vlivem na další rozvoj obchodu. A nesmíme zapomenout na rozvoj liberálního smýšlení v podobě propagátorů liberalismu, za jehož otce je považován anglický ekonom Adam Smith, jehož nejznámějším dílem v duchu „laissez faire“, tedy volného obchodu, bylo „Pojednání o podstatě a původu bohatství národů“ (1776). Jako nejlepší důkaz o liberalizaci obchodu lze uvést zavedení doložky nejvyšších výhod mezi Anglií a Francií z roku 1860, která upravovala vztahy k třetím stranám.

10

STELLNER, F. a kol.: Hospodářské dějiny (16.-20. století), Oeconomica, 2008, Praha 12

V této periodě se také začínají vyvíjet první nadnárodní společnosti. Globalizace se tak posunula do další fáze. Například Friedman11 rozlišuje globalizaci podle zapojení subjektů, kterými byly v letech 1492-1800 výhradně státy a mezi lety 1800-2000 se hlavními aktéry stávají především TNC neboli transnacionální korporace a v dnešní době jsou jimi především jednotlivci.

2.2. První vlna globalizace – období let 1870 – 1914 Prvopočátky globalizace, jak ji chápeme dnes, je možno nalézt ve druhé polovině 19. století. I přes postupné sílící tendence směrem zpět k celní politice se vzmáhají průmyslové trhy, roste ekonomická síla nově vzniklých státních celků, což sebou přináší do ekonomicko-politické sféry nové třecí plochy. Konec 19. století je poznamenán především dynamickým, až překotným růstem kapitalismu (např. junkeři v Německu), rostoucí úrovní finančních služeb a jejich rozšířením pro potřeby průmyslu a v neposlední řadě migrací pracovní síly, především do USA (mezi lety 18001913 ztratila Evropa 50 miliónů lidé mezikontinentální migrací – viz. Sirůček (2007)). Ekonomická integrace jde samozřejmě ruku v ruce s rozvojem dopravy a infrastruktury jako takové. Nové technické objevy, především rozmach železnice, posunují lidské možnosti a volný pohyb jak lidí, tak zboží a služeb na vyšší úroveň, z 200 tisíc kilometrů železničních tratí v roce 1870 byl rázem více než milion v roce 1911 (Stellner 2006) . Bez železnice by se Amerika jen těžce probojovávala k pobřeží Pacifiku a osidlovala nehostinná území. V Evropě sehrála železnice rozhodující roli v pozvolné ekonomické integraci, neboť šlo především o to, že se radikálně snížily náklady na přepravu, což dalo za příčinu velkému růstu v oblasti exportu. O obchodu už se v této době dá hovořit jako o plně mezinárodním. Díky průmyslové revoluci již tehdy lidé několikrát pocítili krizi z nadvýroby, v důsledku čehož se vyspělé státy musely vydat cestou hledání zahraničních odbytišť . Nedostatek surovin je naopak přinutil hledat tyto cenné zdroje po celém světě, což zvyšovalo konkurenci národních zájmů, jenž byly nakonec i jedním z důvodů pro tragické vyústění v podobě 1. světové války. Stále podstatnou součástí ekonomicky důležitých surovin zůstávaly kolonie.

11

FRIEDMAN, T., L.: Svět je plochý – stručné dějiny jedenadvacátého století, Academia, 2007, Praha 13

Vznikla poměrně složitá síť hospodářských vztahů mezi jednotlivými státy a jejich firmami. Povaha národních ekonomik se v té době začala odlišovat v závislosti na alokaci především nerostných zdrojů. Vytvořily se země se zaměřením na těžký, střední a lehký průmysl, jakožto i země orientované spíše na zemědělství a zpracovávání potravin obecně. Jak uvádí Breinek (2008): „současně mezinárodní obchod přispěl k prohloubení specializace národních ekonomik, kdy země disponující komparativní výhodou v produkci primárních komodit zásobovaly průmyslové země přírodními materiály a potravinami a průmyslové státy dodávaly těmto zemím průmyslové výrobky.“ Vzniklo tak poprvé v dějinách diferencování států a jejich ekonomik dle povahy průmyslu na exportéry a importéry (například vývoz strategické suroviny – uhlí – jehož největšími vývozci se staly USA, Velká Británie a později i Německo, stejně jako dohromady s Francií tvořily exportní dominantu strojových výrobků na ostatní kontinenty). Toto rozdělení je nám vlastní dodnes a v podstatě i nadále rozděluje svět na průmyslové centrum a zbytek světa. To se samozřejmě promítá do diverzifikace přerozdělování bohatství. Vždyť např. v 19. století zaujímaly evropské státy více, než dvoutřetinový podíl na celosvětovém obchodu. Kořeny jednoho z dnešních negativních (relativně) jevů globalizace, a to rozdělení světa na bohaté a chudé je tedy třeba hledat v počátcích průmyslového rozvoje především evropských států předminulém století, jejich ekonomicko-politickém boji o odbytiště a zdroje surovin. Tento jev provází lidstvo až do dnešních dnů. Již tenkrát se staly kolonizované země odbytištěm nadprodukce koloniálních mocností. Ty také mnohokrát nebyly schopny ovlivňovat chod svého hospodářství a staly se leckdy závislé na vývozu jediné suroviny, což mělo nedozírné hospodářské a společenské následky (hladomory, bídu atd.). Důležitým momentem tohoto období se stala především hospodářská krize mezi lety 1873-76 (79), která vedla k posunu v rámci světového hospodářství, kdy kromě původně nejvíce rozšířeného lehkého průmyslu rostla i důležitost v oblasti těžkého. Růst světové průmyslové výroby mezi lety 1870-1913 byl pětinásobný, rostla především odvětví, jako hutnictví železa, strojírenství, chemický průmysl, elektrotechnika, doprava (viz. Sirůček (2007)) a také dochází k převratnému objevu telefonu, který umožnil přenos mluveného slova na dálku a dal tak vzniknout počátkům dnešních telekomunikací, které zásadním způsobem přispívají k šíření informací a dávají příležitost i růstu mezinárodnímu obchodu. Průmysl jako takový začal hrát velkou roli i v rámci rozložení produkce a pracovních sil a to dokonce tak, že převážil v některých státech i nad původně tradičním zemědělským odvětvím.

14

Jednou z posledních zemí, kde se proces industrializace rozrostl, bylo Rusko, které ještě koncem 20. století zaměstnávalo více, než 80% obyvatelstva v zemědělství. Ale i zde se projevila globalizace a realizoval se zahraniční obchod – jak uvádí Stellner (2006): „V roce 1914 byla v rukou zahraničních investorů více, než polovina ruského hospodářství“. Kromě tohoto typu redistribuce kapitálu, tedy investice do zahraničí, se stalo trendem poskytování půjček jiným státům.

2.3. Éra první a druhé světové války To, co se většině tehdejších mocností podařilo do roku 1914 vybudovat, se jim opět podařilo ztratit v průběhu první světové války. Mezinárodní obchod tak, jak se ho dařilo budovat do této doby, vzal za své, obchody přes moře byly znesnadňovány ponorkami a přístavy byly uzavírány. Díky tomu však měly šanci na vzestup mimoevropské státy (především USA a Japonsko, ale i další, jako Čína, Kanada, Austrálie atd.), stejně jako některé nezúčastněné evropské státy, jako Švýcarsko, Nizozemí a Švédsko. Hlad Německa (ale i jiných zemí) po rozšiřování jeho území dal v roce 1914 za vznik jedné nejvíce krvavých a rozvojově destruktivních válek v dějinách lidstva. Důsledky první světové války měly i některé pozitivní implikace, jako například rozšíření vědeckých vynálezů do běžné praxe (elektřina, telefon, automobily), stejně tak došlo k posunu v rámci výrobních procesů a objevení nových technologií, postupů a vynálezů. Každopádně pokles obyvatel, nabídka převyšující poptávku, krize v zemědělství, politická nestabilita, obrovský zahraniční dluh a následná devalvace měn byly výchozí situací do poválečného období států, které se války zúčastnily, ať na straně dohody (Británie, Rusko, Francie) nebo trojspolku (Německo, Rakousko-Uhersko a Itálie). Oproti tomu USA vyšly z války jako vítěz a finanční věřitel, zaznamenaly postupně mohutný ekonomický rozvoj (i přes recesi a obrovskou nezaměstnanost v letech 1921-1923). Většina zemí, ať už z důsledků poválečných hospodářský krizí, pokusů o zavedení socialistického státu (v Rusku) nebo vlivem krachu na burze (roku 1929 v USA) si prošly vlnou protekcionismu, tedy zaváděním cel a omezování importů a znemožňování tak rozvoje mezinárodního obchodu. V Anglii to dalo za vznik dalšímu populárnímu ekonomickému směru, jehož zakladatelem byl J.M.Keynes, tedy státních zásahů do ekonomiky. V USA se tato politika konstituovala do podoby tzv. New Dealu, Rooseveltova bankovního ozdravného programu, jenž měl za pomoci různých opatření a nástrojů v rukou vlády pomoci k oživení ekonomiky. Tato prokartelová a celní politika však nebyla dlouho udržitelná a stejně jako ve většině dalších zemí se od ní muselo postupně ustoupit. 15

Ochranářská politika států (která se také projevila v zavedení proti-imigračních postupů, hlavně v USA, které již nechtěly dále akceptovat další příval přistěhovalců) dala za příčinu vleklému průběhu deprese mezi lety 1929-1932, jejichž následkem byla opět nezaměstnanost (až 30 miliónů lidí na celém světě – viz. Sirůček 2007), pokles cen a snížení výroby. Na významu začala nabývat také monetární politika, jelikož kapitálové trhy byly silně poznamenány nedůvěrou v mezinárodní kapitál a schopnost některých států splácet své dluhy byla značně omezená. Díky boji FEDu proti inflaci a Rooseveltově ekonomické politice v podobě druhého New Dealu se USA dostaly opět do stavu recese s velmi výraznou nezaměstnaností, která byla ovšem zvrácena rok po té díky podpoře podnikání a v dalších letech přípravou na válečný stav, díky čemuž došlo opět ke zvýšení produkce. I v Německu došlo k obrovskému nárůstu nezaměstnanosti a díky chatrnému bankovnímu systému i krizi ve finančním a bankovním sektoru. Nespokojenost obyvatelstva postupně vyústila v situaci, kdy v roce 1932 u voleb zvítězila nacistická strana v čele s Adolfem Hitlerem a zároveň byly Německu odpuštěny válečné náhrady. Nezaměstnanost se podařilo nacistům snížit za pomocí povolávacích rozkazů do armády a podpoře rozšiřování pozemních komunikací. Většina finančních prostředků směřovala na rozvoj válečných prostředků a podporu nezávislosti na ostatních státech, což se ovšem nedařilo úplně a některé suroviny a paliva musely být přeci jen importovány. Zbrojení začala být podřizována celá ekonomika Německa, které se těsně před rokem 1939 dostalo do opět ekonomicky velmi tíživé situace. Co se mezinárodního obchodu týče, byla díky protekcionistické politice do roku 1939 hodnota vzájemných transakcí mezi státy v porovnání s rokem 1929 jen poloviční, o liberalizaci ani nemůže být řeč, takže ani k rozvoji globalizace v meziválečném období nedocházelo. Stejně jako první, tak i druhá světová válka přinesla hospodářský propad ve většině států, které se jí aktivně účastnily. O její rozpoutání se zasloužilo Německo společně s Itálií a Japonskem. Dopady, které byly jejím výsledkem, se podobaly předchozí světové válce, jen byly o mnoho horší. Německo napadlo, obsadilo nebo okupovalo velkou část Evropy. Po prvním vítězném útoku na Polsko následovalo Dánsko, Norsko, Nizozemí, Lucembursko, Belgie, Francie, Jugoslávie a Řecko. Anglie odolávala, stejně jako Rusko, které se Hitlerově armádě stalo víceméně osudným. Itálie rozpoutala boje v Africe a Japonsko v Číně a na pobřeží USA.

16

Z mezinárodního ekonomického pohledu, pokud by se Německu podařilo Evropu udržet pod svojí nadvládou a dalo by to za vznik nové ekonomice, je možné, že bychom v dnešní době hovořili o další vlně globalizace pocházející z těchto let. Německé hospodářství se však v roce 1945 zhroutilo a spojencům, (USA, Sovětskému svazu, Anglii) za podpory Číny a okupovaných států, se podařilo vývoj války zvrátit a společnými silami mocnosti Osy (Itálii, Japonsko a Německo) porazit. Globalizace si tak na svůj další vývoj musela počkat do období poválečného. Následkem války bylo mimo jiné 25 milionů mrtvých civilistů a 27 milionů zabitých vojáků. Způsobné škody jsou nevyčíslitelné a lidské utrpení nezměrné, někteří trpí dodnes. Pokles evropského hospodářství díky pustošení a státním dluhům neměl obdoby. Jediný, kdo z války vyšel opět jako vítěz, byly USA a tentokráte také Sovětský svaz (i přes své obrovské ztráty na životech, jenž se od té doby staly světovými mocnostmi, kterými zůstaly až do současnosti. Každopádně přínosem byly vědecké objevy a rozvoj technologií, které v kombinaci s politickými dohodami daly za vznik další vlně globalizace a rozvoji světového obchodu.

2.4. Druhá vlna globalizace – období 1945 – 1980 Po konci druhé světové války, který se datuje k roku 1945 bylo jasné, že jediný, kdo může zachránit Evropu byly Spojené státy americké, tehdejší hospodářská velmoc a na rozdíl od první světové války se rozhodly pomoc poskytnout a stát se podílníkem na dalším vývoji starého kontinentu. Konec války dal za vznik několika důležitým organizacím, jakými jsou Organizace spojených národů, jenž vznikla v roce 1945, jejímž hlavním důvodem pro existenci je zjednodušení spolupráce v rámci mezinárodního práva, mezinárodní bezpečnosti, ekonomického vývoje, sociálního pokroku, lidských práv a především dosažení světového míru. Další dvě organizace, které byly zřízeny v rámci dohody na bretton-woodské konferenci z roku 1944 a začaly fungovat od roku 1945, jsou Mezinárodní měnový fond (IMF) a Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj (WB). Neméně významná je také Světová obchodní organizace (WTO). Jelikož se jedná o velmi důležité instituce, které ovlivňují globalizační dění i v dnešní době, jsou následující odstavce věnovány pro přehled právě jim.

Mezinárodní měnový fond (IMF) IMF byl původně zřízen proto, že bylo zapotřebí nějakého nadnárodního orgánu, který by v rámci mezinárodního peněžního sytému dohlížel na směnné kurzy a mezinárodní platby, které umožňují zemím a jejich občanům mezi sebou obchodovat zboží a služby.

17

Tato nová globální entita měla za úkol zabezpečit stabilitu měnových kurzů a podporovat její členy k eliminaci restrikcí, bránících obchodu. Začal existovat poté, co 29 členských zemí v roce 1945 podepsalo smlouvu o jeho vytvoření a v roce 1947 se realizovala první půjčka, kterou obdržela Francie. Státy se podpisem zavázaly k využívání dolaru jako rezervní měny, který tak dočasně nahradil zlato v jeho funkci „zlatého standardu“ v rámci existence pevných devizových kurzů, jenž byl nadále označován jako Bretton-Woodský systém. Úlohy IMF v dnešních dnech jsou v dnešních dnech tři. Jednak je to dohled, zahrnující monitorování ekonomického a finančního vývoje a zabezpečování politických doporučení, zaměřených především na prevenci proti krizím. Zadruhé IMF také půjčuje zemím, nalézajících se v obtížných situacích v rámci platebních bilancí, zajišť ováním dočasných půjček a podpoře politických rozhodnutí s cílem odstranit základní příčiny oněch problémů; dále pak zajišť uje půjčky zemím s nízkými příjmy, jenž mají napomoci odstranit chudobu. Poslední funkcí je zajišť ování technické pomoci a zaškolování v oblastech odborných znalostí. V posledních letech se také angažuje v boji proti ekonomické krizi, praní špinavých 12

peněz a terorismu.

Jak píše Breinek: „Konkrétně se snaží o podporu mezinárodní měnové

spolupráce, usnadnění rozvoje a vyváženosti růstu mezinárodního obchodu, zabránění prudkým výkyvům měnových kurzů a přispění k udržení jejich dlouhodobé stability, napomáhání vytvoření multilaterálního systému plateb a vyrovnání přechodných sald platební bilance členských států.“ (viz. Breinek 2008). Momentálně má IMF 186 členů a jeho existence je spojena (zvláště v dnešní době) také s mnoha radikálními skupinami odsuzujících její počínání, kdy ti největší odpůrci organizují veřejné protesty, které se mnohdy vymykají kontrole a přecházejí v násilné akce, jejichž terčem se stávají především nadnárodní korporace typu Mc Donald’s, KFC a podobně. Kritika IMF však zaznívá i z úst lidí, kteří s ním dlouhodobě spolupracovali a angažovali se v ekonomickém dění, jako třeba od J.E.Stiglitze (viz. dále).

Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj (World bank) Stejně jako IMF, tak Světová banka vznikla v roce 1994 a vyvinula se z původní podoby, kdy sloužila především jako prostředek poválečných rekonstrukcí, do dnešní instituce, která má za úkol zmírnit světovou chudobu. 12

www.imf.org 18

Zatímco dříve dominovaly aktivitám Banky projekty investic do infrastruktury, sahá v dnešní době jejich rozsah i do vedení projektů v sociálního sektoru, poklesu světové chudoby a zaměření se na Souhrnný rozvojový rámec (což je program, který je oproti dřívějším důslednější, co se týče zaměření na vývoj států a nesleduje už jen makroekonomické ukazatele, jako to bývalo před jeho zavedením). Jak se můžeme dočíst na webových stránkách této organizace: Nejedná se o banku v klasickém slova smyslu, je to hlavní zdroj pro finanční a odborné pomoci rozvojovým zemím na celém světě. Je tvořena dvěma unikátními rozvojovými institucemi, vlastněnými 186 členskými zeměmi, Mezinárodní bankou pro rekonstrukci a rozvoj (International bank for reconstruction and development - IBRD) a Asociací mezinárodního rozvoje (International development association - IDA). Každá z institucí má jinou roli, ale obě vzájemně spolupracují na podpoře vize trvalé globalizace. IBRD se zaměřuje na chudé, země schopné se zadlužit se středními příjmy, zatímco IDA na nejchudší země světa. Společně zajišť ují půjčky s nízkými úrokovými sazbami, bezúročné úvěry a granty rozvojovým zemím se širokým rozsahem účelu, zahrnujícím investice do vzdělání, zdraví, stání správy, infrastruktury, finančního a soukromého rozvojového sektoru, zemědělství a řízení ekologických a přírodních zdrojů.13 Mezinárodní obchodní organizace (World trade organization) Je několik možností, jak pohlížet na tuto instituci. Je to organizace pro liberalizaci trhu. Je to vládní fórum pro vyjednávání obchodních smluv stejně jako místo, kde můžou řešit obchodní spory. WTO zajišť uje systém obchodních pravidel. Podstata WTO však spočívá především v tom, že je to místo, kam se chodí členské vlády setkat tváří v tvář a řešit obchodní problémy. Prvním krokem je rozhovor. WTO se zrodila z vyjednávání a všechno, co dělá je důsledek vyjednávání. Rozsah současné práce WTO vychází z vyjednávání v letech 1986-1994, nazvaného Uruguayské kolo a dřívějších vyjednáváních v rámci Všeobecného souhlasu na clech a obchodu (General Agreements on Tariffs and Trade – GATT). WTO momentálně zajišť uje nová vyjednávání v rámci tzv. „Rozvojové Doha Agendy“ (Doha je hlavní město Kataru – pozn. autora), započaté v roce 2001.

13

www.worldbank.org 19

Tam, kde země čelí obchodním bariérám, a chtějí je zmenšit, tato vyjednávání pomáhají liberalizovat obchod. Ale WTO není pouze o této liberalizaci, někdy také její směrnice podporují udržovat obchodní bariéry, například při ochraně spotřebitelů nebo aby předešla šíření nemocí. Podstatou WTO jsou smlouvy, vyjednané a podepsané množstvím obchodujících států na celém světě. Tyto dokumenty zajišť ují základní pravidla právního rámce pro mezinárodní obchodní styk. Jsou nezbytné smlouvy, zavazující vlády, aby udržovaly jejich obchodní politiky v rozsahu domluvených mezí (limitů). Jejich cílem je také pomáhat výrobcům zboží a služeb, vývozcům a dovozcům řídit jejich obchod, zatímco vládám umožňuje plnit jejich sociální a enviromentální cíle. Prvořadý účel je pomáhat udržovat obchod volný, jak jen je to možné – tak dlouho, než přestanou existovat nežádoucí vedlejší efekty – protože je to důležité pro ekonomický rozvoj a blahobyt. To částečně znamená odstraňování překážek, stejně jako zajišť ování, že jednotlivci, firmy a vlády ví, jaké jsou obchodní podmínky na celém světě a poskytování jim jistoty, že nenastanou žádné náhlé změny metod. Jinými slovy, pravidla musí být transparentní a předvídatelná. Obchodní vztahy také často zahrnují střety zájmů. Smlouvy, zahrnující ty, které byly vyjednané v rámci WTO, často potřebují interpretaci. Nejjednodušší cestou pro vyjasnění těchto rozdílů je skrze neutrální postup, založený na odsouhlasených právních podkladech. To je důvod, který stojí za procesem napravování sporů včleněným do smluv WTO. Tato organizace ožila 1. ledna 1995, ale její obchodní systém je ještě o půl století starší. Od roku 1948 zajišť oval pravidla tohoto systému GATT. V průběhu let prošel GATT několika koly vyjednávání. Poslední a nejrozsáhlejší bylo Uruguayské kolo, které vedlo k vytvoření WTO. Zatímco GATT se zaobíral obchodem se zbožím, WTO a její smlouvy pokrývají obchod se službami a obchodní vynálezy, tvorbu a návrhy (duševní vlastnictví).14 Dokumenty, na které jsou základem WTO, dodržují určité principy, kterými jsou: obchod bez diskriminace – při poskytnutí výhody jednomu z členů WTO, měl by její poskytovatel udělit tuto výhodu i ostatním členům (existují výjimky) volný obchod – postupné zavádění v rámci organizace skrze vyjednávání

14

www.wto.org 20

předpověditelnost – nemělo by docházet k náhlým rozhodnutím bez předchozích vyjednávání podpora čestné konkurence – i přes politiku volného obchodu WTO připouští existenci cel, ale propaguje především otevřenost systému a transparentnost podpora rozvoje a ekonomických reforem – při implementaci smluv je zapotřebí jistá flexibilita, zvláště v případě rozvojových zemí, kterým se snaží WTO vyjít všemožně vstříc. Postupem času začalo být jasné, že samotná existence výše zmíněných institucí nepostačí k vyrovnání se s problémem, kterým byl měnový systém a finanční potřeby Evropy, jenž byly větší, než se očekávalo, což se USA pokoušely řešit jednak půjčkami, a jednak nevratnými půjčkami a nakonec tzv. Marshallovým plánem. George C. Marshall, americký politik a generál, z obavy šíření komunismu v rámci evropských států, jím vytvořil pomoc válkou zpustošené Evropě, ale jen západní (východní se díky nátlaku Sovětského svazu neúčastnilo), což rozdělilo starý kontinent na dva bloky – ekonomicky slabší východní a silnější západní, který od USA obdržel 12,8 miliard dolarů jako pomoc (nejvíce získala Anglie, Francie a Itálie). Ekonomický vývoj německého hospodářství, který, silně ovlivněn liberalizační politikou Ludwiga Erharda, byl podpořen dotacím v rámci Marshallova plánu a stejně jako Japonsko i Německo začalo prožívat prudký ekonomický rozvoj, kde dovozy převažovaly vývozy. Marshallův plán dal ale také impulz pro začátek studené války. Od roku 1950 se evropská ekonomika opět rozjela a USA nadále upevňovaly svoji mezinárodní pozici. Dolar jako platidlo země, do které plynula největší část exportu starého kontinentu neztrácel na své důležitosti. Japonsko se dostalo pod okupační vládu USA, které původně změnily dosavadní průběh jejich ekonomických vztahů – především decentralizovaly důležitá hospodářská odvětví a postupně z něj udělaly svého strategického partnera – zas pomalu vrátily situaci do původního stavu, tedy pomohly původním vlastníkům finančních institucí zpět k moci a roku 1951 se upustily od okupace a navrátily Japonsku jejich suverenitu. Díky válce proti Koreji se Japonsko stalo vzhledem ke své poloze významným spojencem a jelikož došlo k umístění spojeneckých jednotek právě sem, tak do země tak putovala velká část amerického kapitálu. Japonská ekonomika tak v průběhu následujících let nabrala obrovské tempo a stala se lídrem v mnoha odvětvích v rámci celosvětové ekonomiky. Faktorů, které nastartovaly japonskou ekonomiku je více, ale v rámci globalizace je důležité vidět propojení ekonomických vztahů, kdy šlo především o intervenci USA, které pomohly ke stabilizaci měny a byly hlavním přínosem, co se týče importu kapitálu do země. 21

Jelikož není možné obsáhnout v této práci ekonomický rozvoj všech zemí, můžeme se zaměřit jen na nejpodstatnější charakteristiky daného období. Důležitým faktorem pro další vývoj světové ekonomiky byla vědecko-technická revoluce, tedy vývoj nových a použití do té doby objevených vynálezů, které v sobě spojovaly faktory jenž silně ovlivnily postavení lidského prvku v rámci pracovních procesů i zařazení člověka ve vztahu ke strojům. Tento posun, díky kterému se člověk vydal i za hranice planety Země, umožnil rozsáhlé využití strojů a počítačové techniky v zemědělství, také zapříčinil vznik chronické nezaměstnanosti. V tomto období zpočátku nedocházelo (z dnešního pohledu) k vážnějším ekonomickým recesím, objevily se pouze menší krize, jako 1948-49 v USA, v rámci rozvinutých (kapitalistických) ekonomik v letech 1958-59, dále pak měnová krize 1970-71. Důležitým rysem této doby bylo řízení ekonomik za pomoci státního intervencionismu, především na základech Keynesovské ekonomie, která fungovala do doby těžké hospodářská krize v letech 1973-75, jejíž součástí byly i tzv. ropné šoky, tedy enormní zvýšení ceny ropy. Zde se opět ukázalo globální propojení ekonomik států celého světa. Nárůst cen jedné z nejdůležitějších komodit se projevil v podobě všeobecné inflace, která postihla především země s jejím nedostatkem. V roce 1979 následoval podobný scénář se stejným původem. Obě tyto krize iniciovaly také modernizaci výrobních procesů, nové objevy a ekonomický růst v dalších dekádách. Podstatnými se staly v této periodě především problémy globálního charakteru, jako možnosti dalších válečných konfliktů, chudoba, hlad, nedostatek surovin a zdrojů, ekologie, zdravotnictví (epidemie, pandemie) a také ekonomické rozdíly mezi „severem a jihem“, z nichž pravděpodobně žádný nebyl vyřešen zcela do dnešních dnů (viz. kapitola třetí). Také došlo k postupnému rozpadu koloniálního systému (zásadní se stala smlouva mezi zeměmi ES a jejich bývalými koloniemi z roku 1975 uzavřená v Togu) a vyspělé státy rychlým tempem navýšily svůj export, v porovnání s ostatními státy, především rozvojovými. V rámci států již rozvinutých docházelo k vyrovnávání nerovnosti mezi nimi, zatímco u států rozvojových bylo možné spatřovat odklon od sbližování s jejich „severními protějšky“. Některým státům sice kolonialismus pomohl a bez kapitálu, který do nich plynul by byly dnes pravděpodobně ještě zaostalejší, ale otázkou zůstává, jestli byla cena, ve formě přizpůsobení národních kultur a hospodářských mechanismů, úměrná jejich dalšímu vývoji.

22

Po druhé světové válce začalo opět docházet k masivní migraci obyvatelstva, především do USA, ale jiné země (např. Kanada, Austrálii atd.). Díky zkušenostem s protekcionismem v minulosti začaly v Evropě sílit liberalizační tlaky a utváření různých uskupení, jako Evropské hospodářské společenství (EHS), které mělo za úkol sjednotit šest států do hospodářské unie, kde měla padnout celní omezení mezi nimi a zavést společný celní systém vůči ostatním ekonomikám. Spojením EHS s Evropským společenstvím uhlí a oceli (ESUO) a Evropského společenství pro atomovou energii (Euratom) vzniklo Evropské společenství (ES) s vlastními nadnárodními orgány. Postupem času rostl význam této organizace, do které se chtěly připojit i ostatní státy, což se také stalo. Dále také rostl význam transnacionálních společností, ve kterých se postupně začala soustřeďovat většina světové produkce, které byly, stejně jako většina průmyslové produkce tehdejšího světa, zpočátku situovány v USA, ale s postupným rozvojem ekonomik se jejich původ přesunul i do Japonska a západní Evropy. Důležitý je také změna v měnovém systému, jelikož začátkem 70. let padl princip Bretton-Woodského systému a dolar již nebyl nadále fixován na zlato a fixní měnové kurzy se tak přeměnily na plovoucí, což vedlo k nárůstu inflace a ceny zlata a vzniku nové evropské měny ECU (European Currency Unit).

2.4. Současné tendence a vývoj po roce 1980 I přes začátek tohoto období, ve kterém proběhla další z historicky významnějších krizí, zapříčiněná opět ropnými šoky, je znatelný velký hospodářský nárůst, především v první dekádě této periody, způsobený hlavně rozvojem elektrotechnického odvětví (nejvíce zřetelný byl v oblasti informačních technologií), s počátky v USA a Japonsku. Nejvýznamnějším, ve smyslu růstu podílu na domácí produkci, je v této periodě sektor služeb. V posledních třech desetiletích jsme svědky ještě většího poklesu nákladů, než tomu bylo doposud, ať v rámci dopravy, komunikace, díky němuž zažívá v posledních dnech „boom“ cíleně orientovaný management, jehož úkolem je právě nalezení cest, jak dosáhnout ještě větších úspor.

23

Stejně tak míra globalizace se rozpíná do stále větších rozměrů. U nadnárodních společností je patrná především v oblasti tzv. outsourcingu, tedy situaci, kdy si firma s centrálou v mateřské zemi najímá „levnou pracovní sílu“ v zemích s nižšími mzdovými sazbami, jako je například Indie, Tchajwan apod. a za použití technologií vyvinutých v zemi, kde mají svůj původ, vyrábí produkty s nižšími náklady. Také kapitál se stal mobilnějším a na finančních trzích vznikla řada nových instrumentů. Některé rozvojové země díky této třetí vlně globalizace těží z tohoto vývoje, jelikož s sebou přináší nová pracovní místa a možnost hospodářského rozvoje. Bohužel snadnější přístup do rozvíjejících se ekonomik a příliv zahraničního kapitálu způsobil v mnohých zemích třetího světa nemalé problémy. Některé lokality se mohou stát závislé na příjmech a pracovních místech, jenž

multinacionální

společnosti

nabízejí

a při

jejich odchodu s největší

pravděpodobností upadnou zpět do chudoby. Součástí tendencí posledních desetiletí je také vznik různých sdružení, stimulující liberalizaci, mezi než patří například konstituce Evropské unie (EU), Sdružení národů jihovýchodní Asie (ASEAN), Jižní společný trh (MERCORSUR) nebo Společný trh jižní a východní Afriky (COMESA), blíže viz. Sirůček (2007). Breinek (2008) ve své práci uvádí, že „Současná globalizace je povzbuzována deregulacemi na národní i mezinárodní úrovni…“. S tím ovšem nelze dnes tak úplně souhlasit. Jako příklad vyvracející toto tvrzení lze uvést regulaci roamingu (tedy volání z mobilního telefonu z jiné země, než v které si zákazník založil a má vedený účet) zavedenou v rámci Evropské unie, kdy začaly být postupně zaváděny konkrétní limity cen, nejdříve pouze na hlasové služby a od roku 2009 také na krátké textové zprávy (SMS) a datové přenosy, které musí operátoři v rámci tohoto uskupení dodržovat, což samozřejmě omezuje možnosti jejich podnikání. V některých případech již velkoobchodní cena (kterou si mezi sebou platí operátoři různých zemí) jedné SMS víceméně koresponduje s cenou platnou pro zákazníka. Dalším příkladem je vývoj posledních dvou let, kdy finanční krize, jenž postihla téměř celý svět, byla příčinou nové vlny rozvíjejícího se protekcionismu (viz. také kapitola 3. odstavec d) a kapitola 4.).

24

Fenoménem, který si také zaslouží naši pozornost v rámci posledních let v souvislostí globalizace je internet. Tento komunikační prostředek dal za vznik především neuvěřitelným možnostem v oblasti transferů kapitálu v podobě bezhotovostních plateb, ale také nákupu všemožného zboží z různých koutů světa. Bohužel také umožňuje mnohem větší rozvoj tzv. „černé ekonomiky“, tedy šíření nelegálního zboží, kterým je především obchod se zbraněmi, ilegální sexuální materiály, stejně jako možnosti objednávání prostituce nezletilých. I toto je součástí globalizace posledních let, díky které dochází přelivu kapitálu neuvěřitelnou rychlostí k lidem, jenž mají k těmto „komoditám“ přístup. Stejně tak bychom neměli zapomínat na úspory nákladů, které tento nástroj poskytuje, jímž je možnost transferů kapitálu do zemí s nejmenším daňovým zatížením, tzv. off-shore společností, sídlících většinou ve státech s právní infrastrukturou, která jejich existenci umožňuje. Dále také umožňuje existenci „virtuálních“ firem či útvarů firem, které můžou díky jeho existenci fungovat nezávisle na konkrétním fyzickém místě, ale například programátorské týmy mohou být umístěny kdekoliv je přístup k internetové síti a posílat své kódy téměř odkudkoliv. Vývoj globalizace v těchto letech vyústil mimo jiné také do několika významnějších krizí, především v Latinské Americe, Asii a nakonec v krizi celosvětovou, jejímiž svědky jsme v posledních dvou letech. O jejich průvodních jevech, souvislostech a konsekvencích pojednává kapitola čtvrtá.

25

3. Vlivy a problémy globalizace Jedním z nejvíce rozšířených důvodů, proč se o termín globalizace začal více masově mediálně šířit je jeho spojení s „globálními problémy“. Stejně jako u globalizace, setkáváme se i zde jistou volatilitou vymezení, jelikož počet globálních problémů v čase spíše přibývá a jejich priorita v žebříčku celosvětového přístupu k nim se rok od roku mění. Globální problémy mohou mít dvě podoby, působí jednak přeshraničně a to tak, že přestože původ problému vzniká v jedné zemi, zároveň fyzicky překračuje území jiného státu (například drogové kartely v Mexiku dovážejí své produkty mimo své území, třeba do USA a způsobují tak problémy mimo území Mexika), dále se pak může na nějakém území „problém“ objevit a přesto, že nepřekročí fyzicky jeho hranice, způsobí problémy jinde

(například

ekonomická krize v USA může ovlivnit trhy v Číně, stejně jako zbrojení v Severní Koreji vyprovokuje jisté kroky ostatních států).

3.1. Globální problémy – negativní stránky globalizace 15 Jednou z možných kategorizací globálních problémů uvádí Heczko , stejně jako Sirůček

(2007), Herber16, Kratochvíl17 a mnoho dalších a dělí je na Intersociální, Ekosociální a Antroposociální. Na základě tohoto dělení věnuji několik následujících podkapitol globálním problémům a jejich příkladům.

3.1.1. Intersocální problémy Mezi Intersociální problémy řadíme ty, které vznikají mezi lidmi. Souvisejí s lidskými hodnotami a nesrovnalostmi, které mohou přinášet, patří mezi ně: a) Problémy války a míru Většina globálních problémů může v nejpesimističtějších scénářích přinést světu zkázu, ale žádný z nich tak rychle jako tento. Stejně tak je to právě válka, která může uvrhnout jednotlivé země do dlouhotrvající chudoby, ekonomické deprese s následky, jakými jsou násilné drancování, vláda tyranů a především velké ztráty na životech. Ekonomický faktor je zde zahrnut především ve formě zbrojení a nákladů na něj. Nejedná se rozhodně o malé částky, u kterých často selhávají i přibližné odhady.

15

HECZKO, S.: Světová ekonomika a globální problémy lidstva, Britské listy, 2005 HERBER, V.: Globální problémy lidstva, Masarykova Univerzita v Brně, 2008 17 KRATOCHVÍL, J.: Analýza současných globálních problémů, Univerzita Palackého v Olomouci, 2007 16

26

Existuje jistý statistický server18, založený na výpočtu průměrných hodnot v reálném čase, který se snaží odhadnout měření několika veličin, mezi nimiž jsou i celosvětové denní vládní náklady na zbrojení. Pokud můžeme nalézt v 19:00, 13.7.2009 hodnotu tohoto ukazatele přibližně 3.000.000.000 USD a den ještě není u konce, je možné si udělat alespoň hrubou představu o tom, kolik se investuje do tohoto odvětví. Jelikož není nikde uveden mechanismus, podle kterého je tato statistika tvořena je dobré uvést ještě jiný příklad (který toto vcelku dramatické číslo jen potvrzuje). Podle Stockholmského mezinárodního institutu pro rozvoj míru19, který vytvořil zprávu o světovém zbrojení, odhaduje, že bylo například v roce 2008 vynaloženo na celosvětové zbrojení 1,464 biliónů amerických dolarů, což je pro srovnání 2,4% z celkového světového hrubého domácího produktu nebo také (jak se můžeme na stránkách institutu dále dočíst), 202 USD na každého člověka na zemi (poslední údaj za 2007). Z toho 41,5% připadá na USA. Tabulka 1: Deset zemí s největším podílem na světovém zbrojení v roce 2008 : Pořadí

Země

Výdaje (v miliardách $)

Světový podíl v %

1

USA

607

41.5

2

Čína

[84.9]

[5.8]

3

Francie

65.7

4.5

4

Anglie

65.3

4.5

5

Rusko

[58.6]

[4.0]

6

Německo

46.8

3.2

7

Japonsko

46.3

3.2

8

Itálie

40.6

2.8

9

Saúdská Ar.

38.2

2.6

Indie

30

2.1

1464

+45

10

Svět celkem

(zdroj: Stockholmský mezinárodní institut pro rozvoj míru) [ ] = odhad institutu

Přestože mezi lety 1988 a 1995 mělo světové zbrojení klesající tendenci, od roku 1997 začalo docházet opět k pozvolnému růstu a tehdejších 800 miliard výdajů na toto odvětví se do dnešních dnů vyšplhalo na necelý (v roce 2009 už možná úplný) dvojnásobek.

18 19

WORLDMETERS: http://www.worldometers.info/cz/ STÅLENHEIM P., PERDOMO C., SKÖNS E.: Military expenditure, SIPRI 27

Tyto údaje je možné (a zajímavé) nadále vnímat v kontextu statistik ostatních ukazatelů v následujících podkapitolách. b) Problém překonání sociálně ekonomické zaostalosti méně rozvinutých zemí Problém zaostalosti rozvojových zemí se váže především na konkrétní ukazatele, které vypovídají o tom, která země do této kategorie spadá. Světová banka20 rozlišuje země podle příjmů HDP na obyvatele na : - nízkopříjmové – HDP na obyvatele do 975 USD - s nižšími středními příjmy – HDP na obyvatele 976-3,855 USD - s vyššími středními příjmy – HDP na obyvatele 3,856-11,905 USD - vysokopříjmové – HDP na obyvatele přes 11,905 USD Pro srovnání Česká republika měla hodnotu tohoto ukazatele v roce 2008 24,400 USD, Etiopie 700 USD, Ghana 1400 USD a Spojené státy 46,000 USD (zdroj: index mundi21). Pozitivní stránkou tohoto problému je, že zbytku světa nejsou rozvojové země lhostejné a vytvářejí se programy na podporu zemí, které se v nesnázích ocitly nebo ocitají. Byly zřízeny instituce, které mají za úkol monitorovat stav dění v jednotlivých zemích a poskytovat potřebnou pomoc, například IMF nebo Světová banka. Bohužel i přes jejich existenci tento problém nezaniká a leckdy se i prohlubuje. Navíc i ony instituce nefungují vždy tak, že jejich chování přispívá k nápravě, ale někdy také naopak způsobí prohloubení stávající situace. K tomuto se nejšířeji vyjadřuje Josph E. Stiglitz – viz. dále. c) Problém mezinárodní zadluženosti Problém zvaný dluhová krize je pojem, se kterým se spojuje především ekonomický vývoj rozvojových a chudých zemí a je dalším závažným fenoménem dnešní doby. Jelikož se jedná o další globální problém, neznamená špatný ekonomický vývoj jednotlivých zemí negativní důsledky jen pro ně samotné, ale také pro státy, které s nimi udržují obchodní vztahy a zvláště pro ty, jenž se staly jejich věřiteli. Nedostatky finančních prostředků, sužující chudé a rozvojové země, dávají za příčinu velmi složitým podmínkám, ve kterých se ocitají a jejichž důsledky můžeme v médiích nejčastěji zaslechnout společně s takovými výrazy jako chudoba, podvýživa, pandemie a podobně. 20 21

WB: www.worldbank.org/data/countryclass/classgroups.htm INDEXMUNDI: www.indexmundi.com/ 28

Na otázku „kde a kdy vznikly příčiny tohoto jevu“ opět není jednoznačná odpověď. Po konci druhé světové války došlo ve většině dnes již chudých a rozvojových zemí k dekolonializaci a i přes ekonomický potenciál a velké nerostné bohatství v těchto státech s nově vybudovanou suverenitou se většina peněz proinvestovala v rámci válek vedených se sousedními státy a na úkor obohacení privilegovaných jedinců. Neméně významnou chybou byl obrovský růst byrokracie a korupčního chování institucí, které ruku v ruce s realizací neefektivních projektů přispěly k finančnímu propadu. Ve chvíli, kdy do této situace vstoupily okolnosti v podobě ropných šoků v 70. letech minulého století, je jasné, že následný vývoj zemí bez finančních prostředků, závislých v té době na svých věřitelích, nesliboval nic pozitivního. V době, kdy Mexiko a země Latinské Ameriky prohlásily své dluhy za nesplatitelné, nastoupila nová éra zahraničně-ekonomických vztahů, tedy oddlužování.V důsledku nedostatku finančních prostředků byly vlády nuceny si půjčovat v zahraničí, aby neztratily kontrolu nad svým územím, ty však nebyly využity tak, aby z nich ekonomika profitovala a došlo k podpoře tak potřebného vývozu zemí. Aby totiž země byla schopna dluh splácet, musí výrazně zvýšit proexportní politiku, k čemuž (kromě některých Asijských zemí) nedošlo. 22 Mechanismus pro platební schopnosti země splácet dluh (jako ho uvádí Tožička a kol. )

je jednoduchý : „…jestliže země v nějakém období dováží více než vyváží, musí si na zaplacení tohoto obchodního deficitu půjčit ze zahraničí. Pokud chce naopak dluh i s úrokem splatit, musí tyto prostředky získat z obchodního přebytku. Dluh tak musí zvýšit produkční možnosti ekonomiky pro své vlastní potřeby, ale také musí zvýšit export, ze kterého se bude platit dluhová služba. Podle základní ekonomické poučky je tak dluh udržitelný a zvládnutelný pouze v případě, kdy v zemi rostou exporty rychleji než importy a kdy je tento růst exportu je větší, než úroková míra dluhu“. Problém se objevil zčásti také proto, že země měly nastavenou importně uzavřenou ekonomickou politiku, čímž chtěly znemožnit vstup konkurence ve pospěch rozvoje průmyslu. Ale jak již dnes víme, potlačování liberalismu v tomto směru nepřináší pozitivní dopady a nebylo tomu i jinak v tomto případě, ceny produktů se tak stávají nadhodnocené a mezinárodně nekonkurenceschopné. Takže když bylo zapotřebí vyvážet, nebylo co.

22

TOŽIČKA, T., LEBEDA P., CHLEBEČEK T.: Mezinárodní zadluženost, Rozvojovka 2008 29

Navíc inflace na ostatních mezinárodních trzích skrze vyšší úrokové míry způsobila nárůst jednak hodnoty úroků, jenž se vztahovaly i na dluhy rozvojových států, stejně jako dluhy u zahraničních bank v zahraničních měnách, díky poklesu měnového kurzu v jejich neprospěch. Jelikož se zpomalily i ekonomiky zemí již rozvinutých, klesla i poptávka po produktech států rozvojových, což bylo také součástí negativních dopadů. Jak je vidět, svoji roli sehrály jak vnější, tak i vnitřní činitele. Ve chvíli, kdy se stát dostane do situace, že jeho dluhy vzrostou do neúměrné výše, začne klesat počet potřebných potenciálních věřitelů a investorů. V tu chvíli přijdou na řada opatření v podobě snížení vládních výdajů na školství, zdravotnictví a další pro stát důležitá odvětví, snižuje se spotřeba, roste nezaměstnanost a země se tak dostávají do velkým hospodářských potíží. V dnešní době můžeme být svědky tzv. státního bankrotu, tedy neschopností splácet 23 dluhy, blíže Čermák . Problémy rozvojových zemí se řešily a řeší oddlužením.

Oddlužení státu není jednoduchý a krátký proces a v minulosti bylo zřízeno několik institucí, zabývajících se touto problematikou. Také vznikly 2 „kluby“, které řeší vysokou zadluženost zemí. Jsou jimi Londýnský klub, sdružující banky, tedy soukromé subjekty, zainteresované v problematice zadlužených rozvojových zemí a Pařížský klub, jenž má za členy věřitelské země, které „hledají společný postup pro řešení těžké splátkové situace chudých a rozvojových zemí“24.

Každý z klubů přistupuje k problematice jiným způsobem, vzhledem

k subjektům, které ho tvoří. V průběhu několika desítek let (Pařížský klub vznikl 1956) vzniklo několik různých iniciativ, ale žádná se neukázala být pro rozvojové země dostatečně motivující, aby byl problém zadlužení rozvojových zemí vyřešen. Jedna z posledních vznikla za podpory Světové banky v roce a má za cíl snížit světový dluh o 37 mld. v následujících 40ti letech. Bylo vybráno prvních 19 zemí, kterým má být odpuštěno 100% dluhu (např. Benin, Bolivie, Ghana…) 25 a další budou do programu zařazeny na základě splnění určitých kritérií (viz. Světová banka ).

Nejdůležitější u tohoto problému je zamyšlení, zda přístup oddlužení, i když je v dnešní době závislý na splnění některých podmínek (viz. k tomu ještě kapitola s názory a připomínkami J.E.Stiglitze), je správný či nikoliv. Je správné odpustit dluhy zemím, jenž je nesplácely a nechat je těm, které se snaží své ekonomiky pozvednout? Zaručí někdo, že se to v budoucnosti nestane znovu? 23

ČERMÁK, P.: Kdy může stát vyhlásit bankrot, 2008 WIKIPEDIA: Pařížský klub 25 WORLDBANK: http://siteresources.worldbank.org/INTDEBTDEPT/Resources/mdri_eng.pdf 24

30

Historické zkušenosti zatím nejsou v tomto ohledu příliš pozitivní, ale programy definované IMF a WB se každý rok vyvíjí a vylepšují a budou schopny se poučit z chyb, které se vyskytly dříve. d) Problém změn mezinárodních ekonomických vztahů Mezinárodní ekonomické vztahy jsou neustále se vyvíjejícím systémem mezi jednotlivými státy a státními celky, který je v dnešní době většinou zakotven v rámci mezinárodních smluv. Ty mají za úkol chránit dodržování a vynutitelnost těchto vztahů. Mimo to jsou změny v mezinárodních ekonomických vztazích často spojovány s termínem „Nový mezinárodní ekonomický řád“ (NMEŘ, v angličtině NIEO), což byla iniciativa, kterou podnítila krize v 70. letech a vznikla jako reakce rozvojových zemí s cílem dohody mezi jimi a státy již rozvinutými o obchodních podmínkách a možnostech vzájemného obchodování, snižování dluhu a pomoci při rozvoji. „Tato dohoda měla nahradit původní Bretton-Woodský systém, ze kterého profitovaly především jeho zakladatelé, hlavně USA“

26

a jehož důsledkem

bylo „zavedení dolaru jako oficiální celosvětové rezervní měny, od které měly být měny ostatních zemí odvozeny“27, který ovšem trval jen do roku 1971. V roce 1974 vstoupila v platnost Deklarace o ustanovení nového ekonomického řádu28. Ten se opírá o 20 principů, jako je suverenita států, co největší spolupráce členů mezinárodní komunity, pomoci rozvojovým zemím, omezování plýtvání přírodními zdroji atd. Iniciativy tohoto typu ukazují na dobrou vůli států již rozvinutých k mezinárodní spolupráci, ale jak uvidíme dále (opět názory J.E.Stiglitze), nejsou vždy možnosti rozvojových států tak rozsáhlé, jelikož je omezují různá nařízení ze strany institucí, které jim zajišť ují potřebné finanční prostředky, jakými jsou Světová banka a především Mezinárodní měnový fond. Osobně spatřuji za největší problém změn mezinárodních ekonomických vztahů protekcionismus. Jak bylo popsáno výše, již dříve se ekonomiky uzavíraly mezinárodnímu obchodu ve snaze ochránit některá odvětví. To se však obrátilo proti nim, stejně tak jako to, že poškozovaly státy ostatní. Z historie víme, že (až na výjimky v podobě rozvojových států a to ještě díky nedostatečně promyšleným důsledkům) potírání liberalizace nevedlo k produktivním řešením. 26

WIKIPEDIA: http://en.wikipedia.org/wiki/New_International_Economic_Order WIKIPEDIA: http://cs.wikipedia.org/wiki/Brettonwoodsk%C3%BD_syst%C3%A9m 28 UNITED NATIONS, NIEO: http://www.un-documents.net/s6r3201.htm 27

31

Vzpomínka na rok 1930, kdy schválily Spojené státy Smoot-Hawleyův zákon o clech, kdy USA uvalily cla na více, než 20 tisíc druhů zboží, by nám měla připomenout, jak nebezpečnou se tato politika může stát. Opatření ostatních států proti této politice na sebe nenechala dlouho čekat a mezi lety 1929 a 1934 se světový obchod dramaticky snížil. Stejně jako v meziválečném období jsme i dnes svědky zavádění celních politik i přesto, že veškerý dosavadní obchodní styk měl tendenci se liberalizovat a bariéry pro jeho rozvoj se postupně zmenšovaly. Jak se můžeme dozvědět v článku Karla Tomana z června tohoto roku 29 (Toman 2009) , „se například …. provalilo tajné nařízení čínské vlády. Podle něj budou mít na

zakázky z čínského stimulačního balíčku ve výši 586 miliard dolarů nárok vesměs jen lokální čínské firmy. Právo udělit výjimku má jen vláda.“, dále se můžeme dočíst, že: „Stejně jako Čína využívají přitom i USA toho, že obchodní dohody o volném trhu se na jejich vládní pobídky nevztahují. Při rozdělování svých 787 miliard dolarů stimulačního balíčku tak i Spojené státy protěžují domácí firmy“. Je vidět, že i zkušenosti z let minulých nestačí na to, aby si z nich politici vzali ponaučení a snažili se, místo stavění nových bariér, podporovat volný obchod tak jako do teď a neničit to, co bylo do dnešních dnů vybudováno. Je také zapotřebí zmínit, že protekcionismus se netýká jenom cel, ale překážky obchodu jsou často kladeny také pomocí zavedení různých zdravotních, hygienických a ekologických norem, které se stejně jako rozšiřování byrokratického aparátu snižuje možnosti rozvoje liberalizace.

3.1.2. Ekosociální, jenž jsou následkem působení člověka v přírodě a pod něž spadají a) Populační problémy Problém exponenciálně rostoucí populace spočívá v nutnosti sdílení daných zdrojů, které jsou konstantní bez ohledu na velikost populace, tedy půdy, nerostných zdrojů a vody. V roce 2009 žije na zeměkouli cca 6,8 miliardy lidí a růst není již dávno lineární; od období vědeckotechnické revoluce má exponenciální charakter. Pokud se podíváme, kdy byla na Zemi polovina dnešního počtu lidí30, dostaneme se na rok 1965. Znamená to tedy, že množství populace, která se vytvořila za celou lidskou historii, bylo zdvojnásobeno za pouhých 34 let.

29 30

TOMAN, K.: Protekcionismus je zpět, pravá krize může teprve přijít, Aktualne.cz, 2009 WIKIPEDIA: http://en.wikipedia.org/wiki/World_population 32

Hustota osídlení a relativní přírůstky populace jsou na planetě velice různě uspořádány a paradoxně největších hodnot těchto ukazatelů dosahují země, jichž se technologický pokrok dotkl nejméně. Tento jev může mít několik vysvětlení, například dostupnost zdravotnické péče (snižující mortalitu) paralelně s odmítáním či neznalostí prostředků antikoncepce (zvyšující natalitu). Dalším důvodem mohou být kulturně-sociální pohnutky rodin, kdy se rodičům finančně vyplatí mít větší počet dětí, aby je tyto na stáří zaopatřily, neboť jeden či dva potomci by neměli dostatek zdrojů na finanční zajištění svých rodin a ještě rodičů. Země s nejvyšší mírou porodnosti (počet dětí na jednu ženu) podle žebříčku sestaveným OSN31 byl v letech 2005-2010 Niger (7.45). Pro srovnání - Indie je na 77. místě s mírou 2,81, Česká Republika je na 188. místě s hodnotou 1,24. Zejména ve městech je potom přelidnění přímým problémem, zasahujícím do všech složek života obyvatel. Nejedná se jen o města málo rozvinutých zemí, Tokio bojuje s místem pro bytové prostory, s přeplněnou dopravou a následným znečištěním, americká města sužuje kriminalita generovaná přistěhovalci. Při pohledu na města rozvojových zemí potom narážíme na skutečně vážné problémy, od nedostatku pitné vody přes nedostupnost zdravotnické péče až ke vzniku chudinských čtvrtí (slumů, ghett), založených těmi, které přivedla vidina rychlého zbohatnutí, městského života nebo byli donuceni vysokou nezaměstnaností na venkově. Přirozeným důsledkem nerovností jednotlivých států (ze stejných důvodů jako u výše zmíněné lokální migrace) je potom migrace do států s rozvinutými ekonomikami, která je často provázena následným (již zmiňovaným) zklamáním na straně emigranta či averzí proti přistěhovalcům ze strany obyvatel hostitelského státu. Zřejmě každého již napadla otázka, kam až tento růst může pokračovat, avšak odpověď na ni je v současnosti neznámá. V teto souvislosti je třeba zmínit klasického ekonoma T.R.Malthuse, jehož teorie se opírá o tzv. populační zákon, podle kterého exponenciální růst populace při lineárním růstu množství potravin musí nutně vyústit v přirozenou korekci, představovanou hladomorem, nemocemi či válkami.

31

WIKIPEDIA: http://en.wikipedia.org/wiki/List_of_countries_and_territories_by_fertility_rate

33

b) Potravinové problémy Podle článku na serveru MSNBC32 je na světě zhruba 800 milionů podvyživených a přes miliardu těch, na které pasuje definice termínu „s nadváhou“. Tato zpráva výstižně vystihuje momentální situaci co se týče celosvětového problému výživy. Na straně jedné chudoba, nedostatek potravin a nezbytných živin, na straně druhé přebytek potravin a nesprávná skladba denního výběru jídel. Řešení obou problémů si vyžaduje vysoké výdaje ze strany vlád. Na světovém summitu World Food Summit (WFS), konaném v Římě v roce 1996 bylo mezi 180 účastnickými zeměmi usneseno, ze se do roku 2015 pokusí snížit počet podvyživených obyvatel rozvojových zemi na polovinu oproti číslu z roku 1990 (což bylo cca 850 milionů lidí). Bohužel, Zpráva o stavu potravinového problému33 z roku 2006 konstatuje, ze k tomuto cíli trend vůbec nesměřuje a že naměřené snížení o 3 miliony lidí se pohybuje v řádu statistické chyby. Je třeba dodat, ze měřeno komparativně, podíl podvyživených obyvatel skutečně od roku 1990 klesl z 20 na 17 procent, avšak z důvodu populačního růstu se absolutní číslo téměř nezměnilo, či se může vzhledem k exponenciální populační křivce ještě naopak zvýšit. Pokud se podíváme na srovnání mezi jednotlivými regiony v obrázku z výše zmíněné zprávy, je zřejmé, že největší problém s potlačováním podvýživy zůstává v Africe, zatímco naopak v Asii je boj s podvýživou relativně úspěšný. Obrázek 1 : Potlačování podvýživy

Zdroj: The State of Food Insecurity in the World 2006

32 33

MSNBC: http://www.msnbc.msn.com/id/14407969/ The State of Food Insecurity in the World 2006: ftp://ftp.fao.org/docrep/fao/009/a0750e/a0750e01.pdf

34

Boj s podvýživou není marný, ale záleží na správně nastavených programech a hlavně politické vůli a zastřešení finančních prostředků takovým způsobem, aby nedošlo k odčerpáni těchto zdrojů dříve, než se dostanou na místo a cíl určení. c) Surovinové a energetické problémy Suroviny a energie jsou motorem lidského pokroku a jejich potřeba a spotřeba by tedy neměly a pravděpodobně ani nebudou klesat. Právě naopak. V roce 2030 se předpokládá světová spotřeba energie o více než 50% vzhledem k současnému stavu34. Na tomto nárůstu mají mít 45%-ní podíl Indie spolu s Čínou. Právě postoj těchto zemí k využití nových paliv a technologií bude mít rozhodující vliv na podobu světové závislosti na současných a neobnovitelných zdrojích energie. Problém nadměrné spotřeby energie má dvě negativní roviny, a to omezené množství zdrojů na straně jedné a plýtvání energií na straně druhé. Průměrný občan USA spotřebuje dvakrát více energie než Evropan a šedesátkrát více než obyvatel rozvojové země. Bohužel lze očekávat, že s rostoucí životní úrovní rozvojových zemí bude stoupat i tento efekt plýtvání a tempo spotřeby se bude zvyšovat více, než dnes predikujeme. Světová spotřeba ropy v roce 2006 byla 32 milionů barelů / den, předpokládaná spotřeba v roce 2030 je udávána na 116 mb / den. Pokud nebudou objevena nová naleziště ropy, dojdou zásoby podle většiny oficiálních odhadů okolo roku 2050. Tomu budou předcházet vlny ropných šoků a nestabilita na komoditních trzích. I to, vedle vlastního faktu, ze ropa dochází, povede (a už i vede) vlády a organizace (výrobce automobilů, energetické společnosti aj.) k využívání alternativních zdrojů energie. Svět se tedy musí zbavit své momentálně totální závislosti na fosilních palivech v průběhu jen několika desetiletí. Tento posun je patrný a mnoho technologických změn probíhá na poli výzkumu a vývoje energie solární, větrné, z biomasy atd. V roce 2007 se představitelé EU dohodli na společném cíli zvýšit podíl spotřeby energie z obnovitelných zdrojů na 20% do roku 2020. Koncem roku 200835 byla celková kapacita větrných farem 120,8 MW, což znamenalo 29%-ní nárůst oproti roku předchozímu a představovala 1,3% celkové světové spotřeby elektrické energie.

34 35

International Energy Agency: http://www.iea.org/Textbase/npsum/WEO2007SUM.pdf WIKIPEDIA: http://en.wikipedia.org/wiki/Sustainable_energy

35

Velký potenciál představuje energie solární, vzhledem k obrovskému množství využitelného slunečního záření dopadajícího na zemský povrch. Zde solární technologie v současnosti naráží zejména na problém nízkého výkonu foto-galvanických článků, které dnes dokáží zpracovat méně než 10% záření, které na ně dopadne. Dostat se alespoň na 50% výkonu je ovšem velice technologicky, finančně a časově náročné a takového výsledku se můžeme dočkat až v horizontu (několika) desetiletí. I když se názory Johana Norberga zabývá jedna z následujících podkapitol, rád bych zde vyzdvihl jeden, který je dobré dát v souvislost s ekologickými problémy a to že: „Začne-li docházet množství surovin, tj. klesá nabídka, pak vzroste cena. Rostoucí cena je pro každého člověka podnětem, aby se snažil o úsporné využívání tohoto zdroje, nacházel nová naleziště, snažil se jej využít opakovaně či se za něj pokusil najít náhradu.“ (viz. Norberg 2001). d) Ekologické problémy Dopad civilizace a populace na životní prostředí lze v posledních letech či desetiletích nazvat devastujícím. Vyjděme například z údajů Atlasu Populace a Životního Prostředí36. Polovina lidské populace žije v současné době na deseti procentech zemského povrchu. Protože lze vypozorovat přímou úměru mezi hustotou populace a znečištěním životního prostředí, není divu, že nejvíce znečištěnými regiony na planetě jsou Evropa a Jižní a Východní Asie. Jedním z nejmarkantnějších projevů lidského zásahu do přirozeného ekosystému je mýcení lesů. Rukou člověka již z povrchu planety zmizela polovina lesní plochy, z toho většina za poslední století. Ve výše zmíněných regionech se ztráta lesní plochy pohybuje okolo 75%. Tato čísla jsou alarmující zejména proto, že lesy představují nejdůležitější zdroj biologické diverzity (obsahují okolo poloviny všech živočišných a rostlinných druhů), zajišť ují výměnu oxidu uhličitého a pomáhají zadržet vodu a zabraňovat tak náhlým povodním. Dalším problémem je nepřetržité znečišť ování životního prostředí nejrůznějšími formami odpadu, ať jde o odpady domácností, radioaktivní odpad z jaderných elektráren nebo výfukové plyny z motorů.Velká Británie ročně vyprodukuje 500 milionů tun odpadu, z čehož 30% představuje minerální odpad, 20% industriální, 40% zemědělský a 8% odpad domácností. Je zřejmé, že často zdůrazňovaný odpad domácností je jen malou částí celkové produkce odpadu. 36

American Association for the Advancement of Science: Atlas of Population & Environment: http://atlas.aaas.org/index.php

36

Důležitým plynem, jehož koncentrace se začaly měřit celosvětově a který se často používá jako indikátor míry znečištění ovzduší či se označuje jako příčina globálního oteplování, je oxid uhličitý, který vzniká spalováním paliv a jeho vzrůstající množství v atmosféře může mít vliv na přirozené rozdělení tepla v jejích různých vrstvách. Tento a ostatní plyny, mající za následek nárůst teploty zemské atmosféry (methan, oxid dusný aj.), se nazývají skleníkové. Výsledkem mezinárodní snahy o snížení koncentrací skleníkových plynů v atmosféře bylo dojednání Kjótského Protokolu v Japonsku v roce 199737, který stanovil závazek signatářských států OSN snížit emise skleníkových plynů o 5,2% za pětileté období 2008-2012. Protokol byl ratifikován až v roce 2004, kdy se po neochotě k jeho závazku ze strany Ruska a USA nakonec k jeho podpisu odhodlalo právě Rusko. Přesto že mnoho členských států protokol ratifikovalo s dobrým úmyslem, bude konečný výsledek (s potenciálním globálním dopadem) záviset právě na těchto průmyslových gigantech.

3.1.3. Antroposociální problémy Antroposociálními se nazývají takové problémy, které souvisí s budoucností lidstva a jakkoli jsou rozmanité, většinou spadají do jedné z hlavních kategorii, jimiž jsou: sociální, humanitární a kulturní.

Chudoba Patrně nejpalčivějším a prvotním problémem je právě chudoba, která se pak následně propaguje do vzniku mnoha dalších, jenž z ní vyplývají. Hranice chudoby byla mezinárodně uznána ve výši příjmu 1 USD na člověka a den. Jak uvádí Herber (2008) na světě tohoto limitu nedosáhne 1,2 miliardy obyvatel. Na chudobu je přímo navázán potravinový problém a trend jeho vývoje je téměř shodný vývojem počtu hladovějících, tedy že poměrné množství chudých obyvatel procentuelně klesá, nicméně vzhledem k tempu růstu populace se absolutní čísla k lepšímu zatím nemění. Zatímco v Asii se míru chudoby podařilo stlačit k deseti, v Africe zůstává podíl chudých přes čtyřicet procent, v některých státech dokonce o mnoho víc, viz obrázek zachycující mapu světa se znázorněným podílem chudých v jednotlivých zemích.

37

WIKIPEDIA: http://cs.wikipedia.org/wiki/Kj%C3%B3tsk%C3%BD_protokol 37

Obrázek 2: Podíl chudých ve světě

Zdroj: www.indexmundi.com

115 milionu dětí nemá přistup k základnímu vzdělání a také je následkem toho na světě okolo 850 milionu negramotných. Vzdělání je přitom prvotním předpokladem k růstu ekonomické, technologické a sociální úrovně. Velikým problémem je nerovnost příjmů a tedy rozevření pomyslných nůžek, které je v chudých státech daleko větší než ve státech vyspělých. Je tomu tak proto, ze právě bída, a z toho pramenící nemožnost se postavit proti vykořisť ování, dovoluje vůdcům profitovat z nerostného bohatství země bez nutnosti odpovídající distribuce následných příjmů na nižší třídy obyvatelstva. Opačnými příklady přístupu vlády ke sdílení bohatství plynoucímu z nerostných zdrojů (zde ropy) budiž Spojené Arabské Emiráty kde produkce ropy dosahuje 2,9 mil. barelu/den, HDP 40000 USD/obyv.38. Oproti nim stojí Nigerie s produkcí 2,35 mil. barelu/den, HDP 2300 USD/obyv.

HIV a AIDS Počet HIV pozitivních se v současnosti odhaduje na 40 milionů lidi, z toho 2,3 milionu dětí mladších 15-ti let39. Každým rokem se nově infikuje okolo 2,5 milionu obyvatel a 2 miliony na AIDS zemře.

38 39

CIA WORLD FACTBOOK: https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/ UNAIDS: http://www.unaids.org 38

Podíl nemocných v jednotlivých státech je ve světě různý a opět vyznívá nejhůře pro Afriku, kde v některých zemích dosahuje až ke 30-ti procentům. Dále jsou to státy východní Asie, Latinské Ameriky, USA a nově i státy východní Evropy. Vliv globalizace na rozmach nemocí a následných pandemií byl tak značný a silný, že dnes je velice obtížné předikovat dopad nemocí, které by dříve měly jen lokální charakter, příkladem budiž vedle HIV i ptačí a tzv. „prasečí“ chřipka nebo nemoc SARS v současnosti či nedávné minulosti. Náklady vzniklé v souvislosti s léčbou a prevencí jsou pak o to větší, že státy se v důsledku této nejistoty zásobují ohromným množstvím vakcín bez jakéhokoli vědomí, zda se k nim nemoc dostane a v jaké míře (příklad prasečí chřipky v současnosti). Pokud se tak nestane, vakcíny začínají během několika měsíců expirovat a tak si další vlna pandemie vyžádá opakované výdaje ve stejně enormní výši. Netřeba diskutovat o vlivu tohoto efektu na výsledovky farmaceutických koncernů, jejichž dosah a tedy pokrytí na území jednotlivých států či kontinentů se díky ekonomické globalizaci výrazně zvětšil. K problému etického rázu, týkajícího se nároků firem na patenty těchto výrobků, se vyjadřuje i Joseph E. Stiglitz, to je ovšem náplní jedné z dalších podkapitol.

Terorismus Do útoků na WTC 11. září 2001 se terorismus považoval spíše za projev lokálních problémů států se separatistickými menšinami jako IRA v Severním Irsku nebo ETA ve španělském Baskicku. Občasné útoky na americké ambasády na Blízkém Východě svět příliš neznepokojovaly a preventivní či odvetné kroky byly činěny více v rámci tajných služeb než veřejně a v médiích. Po výše zmíněných útocích a následných atentátech v Londýně, Madridu nebo indické Bombaji se však terorismus projevil jako globální fenomén, jehož kořeny spočívající v rasové, náboženské či kulturní odlišnosti a existovaly tu dávno před tím, než se terorismus projevil celosvětově v takové míře.

39

Globalizace se v této souvislosti projevila jako negativní činitel, zejména v usnadnění dostupnosti zbraní, výcviku a přepravě teroristů. Rozmach letecké dopravy také dal teroristům více potenciálních cílů, což vedlo k důslednějším kontrolám a tím zhoršení podmínek cestujících. To, společně se všeobecným pocitem ohrožení letecké přepravy, pak způsobilo úbytek cestujících a ekonomické ztráty, které se dají připočítat k celkovým nákladům na boj proti terorismu. Komplexní výdaje na válku v Iráku a v Afghánistánu, která je a byla představiteli USA označována jako válka proti terorismu, činí v roce 2009 okolo 1 bilionu dolarů40. Válka samotná může být diskutabilní, ale jde o to si uvědomit, že boj s terorismem představuje významné položky státních rozpočtů a vedle ztrát na životech také ekonomické ztráty, ať již přímé (poškození a ztráty majetku) tak i nepřímé (ušlé zisky z cestovního ruchu).

40

NATIONAL PRIORITIES: http://www.nationalpriorities.org 40

3.2. Joseph. E. Stiglitz – pohled zevnitř globální instituce Pokud si uvědomíme fakt, že globalizace není jen otázkou procesů, ale také jejich činitelů, je dobré se podívat i na instituce, které jsou s ní nejvíce spojeny. Největšími poskytovateli finančních prostředků pro země, kam globalizace teprve vstupuje jsou IMF a WB a vzhledem k tomu, že jejich představitelé rozhodují o dalších osudech obyvatel mnoha zemí, je nesmírně zajímavé seznámit se s názory jednoho z vysokých představitelů, který je zároveň uznávaným ekonomem a dokonce nositelem Nobelovy ceny za ekonomii, J.E.Stiglitze (JES). J.E.Stiglitz, autor knihy Jiná cesta k trhu (v originále Globalization and Its Discontents), jenž byla podkladem pro tuto část kapitoly, vnímá obě stránky globalizace, jak negativní, když píše, že „…mohl bezprostředně sledovat zničující dopad globalizace na rozvojové země, zvláště na ty chudé…“, stejně jako pozitivní: „globalizace – odstranění zábran volnému obchodu a užší integrace národních ekonomik má pozitivní potenciál a může být prospěšná každému obyvateli planety, obzvláště těm chudým.“ JES například zmiňuje přínosy ve formě možnosti přístupu ke vzdělání, dohodu o zemních minách, odpuštění dluhů rozvojovým zemím, šíření AIDS apod. V jeho popisu z dob, kdy působil v čele WB, můžeme najít spoustu kritiky na adresu lidí, kteří působili v IMF, stejně jako celé organizace: „Politika IMF, zčásti založená na zastaralém předpokladu, že trhy vedou samy o sobě k efektivním výstupům, vůbec nepočítala s žádoucími intervencemi vlády na trhu, opatřeními k usměrnění hospodářského růstu, v jejichž důsledku si každý polepší“. Tuto organizaci napadá poměrně často a ne zrovna umírněnými výroky: „Na počátku ekonomické krize předepisoval IMF zastaralá, nevhodná, byť „standardní“ řešení bez toho, aby zvážil dopady, jenž pocítí lidé v dotyčných zemích.“ „Existovaly pouze direktivy, po alternativních názorech se nepátralo.“ Je vcelku neuvěřitelné, že instituce, která má rozvojovým zemím pomáhat ve finále přijme a doporučí opatření, která škodí, podle slov JES: „…přístup navržený IMF s cílem pomoci zemím vyrovnat se s krizí i hospodářskou nerovnováhou trvalejšího rázu – vedla v mnoha zemích k hladověním a nepokojům…“, „…uvnitř IMF převládal názor, že strádání je nezbytnou součástí bolesti, jíž každá země musí projít na cestě k úspěšné tržní ekonomice, a že přijatá opatření zcela jistě zmírní strázně, jenž by se projevily za delší čas“. Z jeho slov ovšem jasně vyplývá, že nevyhnutelná míra strádání byla překročena.

41

Zmiňuje také protekcionismus a to ve formě, kdy nutíme rozvojové země nakupovat naše výrobky, ale nedáváme jim příležitost vyvážet do zemí již rozvinutých. To poškozuje jak země, jenž mají co exportovat, stejně tak jako daňové poplatníky zemí, která svá cla musí z jejích daní dotovat. Obhajuje také nárok zemí třetího světa na vynálezy zemí rozvinutých, kterému brání právo na ochranu duševního vlastnictví, kdy možnost jeho vynucení v rámci zákona je nyní jednodušší, díky proběhnuvšímu Uruguayskému kolu. Vysoké ceny léků jsou totiž pro chudé země nedostupné, i když je potřebují, nemají k nim přístup. JES poskytl dobrý námět pro zamyšlení v podobě dvou různých pohledů na ochranu domácích trhů. Je totiž možné spatřovat pozitiva ve vstupu nadnárodní firmy na trh rozvíjející se ekonomiky, když vezmeme v úvahu nízké (a tedy obyvatelům země dostupnější) ceny a také zvýšení úrovně služeb, na druhou stranu však dochází ke krachu nekonkurenceschopných menších firem, jenž volají po ochraně. Pokud se firmám dostane potřebné protekce, znamená to, že ceny budou udržovány uměle nad přirozenou úrovní, která by byla ustanovena v případě volného trhu, avšak dojde-li k tomu, že zůstanou firmy bez pomoci, je možné, že nadnárodní firma získá postupně monopol a ceny později zvedne stejně. JES upozorňuje na rozdílný přístup IMF oproti jeho původním cílům a jejich prostředkům, s nimiž byl založen, tedy v duchu Keynesovské ekonomiky, kdy v rámci krizových opatření, při selhání monetární ekonomiky, má vláda možnost zvýšit výdaje nebo snížit daně a podpořit tak nedostatečnou poptávku, zatímco v poslední době pomáhá IMF jen těm zemím, které zabezpečí pokles deficitu, zvednou daně či úrokové míry. Všechna tato opatření však podle JES rozhodně nevedou k ekonomickému růstu. Jeho kritice podléhá i unáhlená liberalizace kapitálových trhů některých zemí, jenž podle něj „přispěly ke globální nestabilitě“. Velmi trefně to komentuje slovy: „Nutit rozvojové země, aby se otevřely dovozovému zboží a nechat je soutěžit s výrobky jistých domácích odvětví, která jsou slabá a která tudíž ohrožuje daleko silnější zahraniční konkurence, mělo katastrofické následky – sociální i ekonomické. Pracovní místa byla systematicky ničena. Chudí farmáři v rozvojovém světě zkrátka nemohli soupeřit s vysoce dotovanými produkty z Evropy a Ameriky. Průmysl a zemědělství by musely nejprve zesílit, aby mohly vytvořit nová místa.“ Za jeden z největších problémů spatřuje příliv tzv. „horkých peněz“, tedy kapitálu, který je možné použít pro kurzové spekulace, jenž se vzhledem ke své krátkodobé povaze nedá použít pro rozvoj a naopak destabilizuje zemi, v níž se ocitl. Při náhlé krizi to budou totiž zejména tyto prostředky, které se stáhnou ze země a dojde tak k ještě horšímu dopadu na ekonomiku. 42

Toto vše si také uvědomují potenciální investoři a jejich ochota do dané země se tímto samozřejmě snižuje. Dále se záporně vyjadřuje k tomu, jak IMF důrazně vyžadoval úpravu úrokových sazeb takovým způsobem, že by neumožňovaly růst pracovních míst i za ideálních předpokladů a jelikož neexistovaly potřebné možnosti, jak lidem pomoci, zůstávali často bez ní v chudobě. Největším problémem organizací IMF a WB je podle JES to, kým jsou ovládány, tedy zeměmi, které mají vliv na to, kdo bude stát v jejich čele, což byli doposud Evropané nebo Američané. Také reprezentanti těchto organizací bývají často napojeny na různé zájmové skupiny, což se samozřejmě odráží v politice, jenž je v jejich rozhodnutích následně uplatňována. Jimi bývají například ministři financí, většinou se vztahy k finančním společnostem, kam po skončení svého působení většinou opět zamíří. Jako příklad uvádí JES Roberta Rubina, který se nastoupil na post ministra financí ze svého původního místa v Goldman Sachs a po uplynutí mandátu zamířil do Citigroup. Aby JES předešel kritice za to, že se přiklonil na stranu globalizace nebo proti ní, píše: „Globalizace není sama o sobě ani dobrá, ani špatná. Je v ní potenciál k dobrému, a pro země ve východní Asii, které se do ní pustily po svém, svým vlastním tempem, znamenala nesmírný přínos, navzdory zhoršení situace za krize v roce 1997. Ale v převážné části světa srovnatelný přínos globalizace zaznamenán nebyl. Mnozí by spíše mluvili o katastrofě.“ Neubránil se ovšem názoru regulátora, když poznamenává, že: „Globalizace může získat novou formu, a až se tak stane, až bude správně a poctivě zorganizována a všechny země budou mít vliv na politiku, která se jich dotýká, pak existuje možnost, že dojde k vytvoření nové globální ekonomiky, v jejímž rámci bude ekonomický růst nejenom udržitelnější a méně kolísavý, ale v níž plody tohoto růstu budou také poctivěji rozdělovány“. Především posledními slovy se JES z mého pohledu sám odsoudil do pozice anti-liberála. Snaha o „poctivé rozdělování“ v rámci jakéhokoliv mechanismu je dosti nepřestavitelná a je s podivem, že tak fundovaný ekonom uvažuje o možnosti zkrocení fenoménu, žijícím vlastním životem, jako je globalizace. Jedním z příkladů, které JES uvádí na podporu svých tvrzení o špatné politice IMF, je Etiopie. Ta, v době kdy žádala o podporu, měla (podle JES) výborné makroekonomické ukazatele, kdy například nedocházelo k růstu cen, což je jeden z hlavních ukazatelů, který ekonomové při hodnocení rozvojových zemí v rámci podpor berou v potaz.

43

Avšak IMF se i přes dobře rozvinutý program v oblasti zemědělství, který měl pomoci chudým, nespokojil s posunem v zemi k lepšímu a vzhledem ke svým pochybám o rozpočtové situaci tohoto státu jeho přístup ke kapitálu v rámci svých možností dočasně znemožnil. Požadoval totiž, aby byly výdaje redukovány na velikost vybraných daní a peníze poskytnuté ze zahraničí v podstatě nemohli použít. Jak píše JES: „Fond zastával názor, že mezinárodní pomoc je příliš nestabilní, než aby se na ni dalo spoléhat.“ I když měla Etiopie tuto otázku vyřešenu, nestačilo to. Dalším požadavkem IMF na Etiopii bylo rozdělení největší banky v zemi, což vzhledem k dalšímu nároku, jímž byla předčasná liberalizace finančního trhu, nedávalo popravdě moc smysl. Jestliže se rozdělí už tak málo světově konkurenceschopná banka na několik menších a dostane se pod vliv mezinárodních finančních subjektů, je jasné, že její měnový aparát bude velmi omezen. Díky zkušenostem ze sousední Keni, která se podobné politice podřídila a zaznamenala krach 14-ti bank a z původně zamýšleného poklesu úrokových sazeb se stalo zvýšení, se Etiopie rozhodla neposlechnout rad IMF, což pro ni ovšem znamenalo pozastavení přístupu k finančním prostředkům od zmiňované organizace. Díky představitelům WB se nakonec přístup IMF podařilo zvrátit a Etiopie byly peníze poskytnuty, což nás může jedině utvrdit v tom, že Fond přiznal chybu a logika jeho chování vůči rozvojovým zemím v jistém smyslu pokulhává. Jako ukázku aplikace jiné varianty, kterou mají rozvojové země k dispozici, když potřebují finanční prostředky, zmiňuje případ Botswany, která si zakládala především na podpoře lidu. K získání potřebného kapitálu ji pomohla Fordova nadace a soukromé instituce, které, společně v vládními činiteli, vytvářely plán s podporou obyvatelstva. To se liší od přístupu IMF, který má ve zvyku jednat pouze s ministerskými úředníky či představiteli centrálních bank (CB). Díky tomuto přístupu, kdy se spojili poradci zmíněných institucí s vládou, bylo podle JES možné vytvořit kýženou synergii. JES popisuje chování IMF, jako by to byla instituce, jejíž činností jsou spíše experimenty s ekonomikami států, které jsou za přislíbenou pomoc ochotny vložit svůj osud do rukou této organizace, která chce kolikrát jen ukázat, že dodržuje postupy, jenž zabraly v jedné zemi a jsou tak aplikovatelné na všechny ostatní a už se nezabývá specifičností jednotlivých ekonomik a leckdy chce pouze ukázat svoji moc, kterou se snaží postupně rozšiřovat.

44

Opět uvádí příklad, tentokráte Jižní Koreji. Ta přesto, že neměla problémy s růstem cen, dostala v průběhu krize od Fondu doporučení, zaměřit se na právě na tento „problém“. Po dotazu na toto téma se mu dostalo odpovědi: „My vždycky chceme, aby země měly nezávislou banku zaměřenou na inflaci.“ Z textu knihy je také patrné, že IMF má vliv nejen na země, které ho žádají o podporu, ale také na všechny členské státy a to díky článku 4 – Obligations Regarding Exchange Arrangements (tedy závazky vzhledem k převoditelnosti směnných kurzů za účelem obchodu), který říká, že každý člen této instituce se bude řídit dokumenty, na jejichž základech byl IMF vybudován. Na základě tzv. „konzultací“ vypracovává IMF zprávu o dané zemi, která je zároveň jakýmsi hodnocením. Pokud se následně rozhodne země rozhodne, že se nebude řídit doporučením ze strany Fondu, hrozí, že se jí nedostane potřebné pomoci v nouzové situaci. Státy, které se nacházejí v relativně stabilní pozici si můžou dovolit tato doporučení ignorovat, což s také v některých případech děje, ale menší státy, přestože se nacházejí v dobré situaci teď, musí brát navržené postupy v potaz, aby se v době kdy to bude zapotřebí nestalo, že se k nim IMF otočí zády. Stiglitz se vyjadřuje i k otázce tzv. „prosakovacího efektu“ (trickle-down effect), tedy k teorii, že když rostou příjmy bohatých, část jich „prosakuje“ i k chudým, takže existuje i pozitivní dopad na chudší vrstvy obyvatelstva. JES s tímto tvrzením nesouhlasí a popírá tvrzení předchozího nositele Nobelovy ceny A. Lewise, který tvrdil, že nerovnost mezi obyvateli má kladný vliv na akumulaci kapitálu, protože lidé s větším majetkem mají sklon více spořit a to by mělo vést k většímu růstu. Tento fakt však JES vyvrací pohledem na asijské ekonomiky, které naopak podpořily sociální rovnocennost svých obyvatel, dosáhly tak větší společenské i politické stability, jenž daly větší šanci pro rozvoj. V souvislosti s dopadem opatření MMF Stiglitz zdůrazňuje především že: liberalizace obchodu doprovázená vysokými úvěrovými sazbami je skoro jistým receptem k odbourání pracovních míst liberalizace finančního trhu nedoprovázená regulačními mechanismy je skoro jistým receptem na hospodářskou nestabilitu a může snadno vést k vyšším úrokovým sazbám, znemožňujícím dělníkům přístup k úvěrům a tak možnosti lepšího způsobu obživy privatizace bez zajištění konkurenčního prostředí a existence účinných antimonopolních orgánů často vede k vyšším cenám pro spotřebitele a 45

rozpočtová úsporná opatření uplatňovaná slepě, za nevhodných podmínek mohou vést k vysoké nezaměstnanosti Opakovaně můžeme v knize spatřovat doporučení regulací v rámci celosvětové ekonomiky. JES se odkazuje na řešení podle Keynese, který si byl vědom možnosti neúčinnosti monetárních zásahů v jistých situací a nemožnosti přístupu k finančním prostředkům a za jednu z hlavních úloh IMF spatřoval jeho vliv na země ve smyslu udržování plné zaměstnanosti, finanční podpory, zvláště pak pro zajištění dostatečné „globální“ poptávky. Tato úloha se však podle Stiglitze postupně přeměnila s vývojem ekonomického myšlení, kdy současní ekonomové mají větší víru v trh jako takový a chyby vidí spíše na straně vlád a jejich zásahů do ekonomiky. Keynesovým záměrem bylo, aby IMF doporučoval státům, více expandující politiku, což zdůvodňoval chybami v tržním systému, ale v dnešní době se tato instituce zaměřuje spíše na úsporná opatření a doporučení. JES také podotýká, že IMF jako velký představitel volného trhu se i přes toto přesvědčení pustil do intervenčních zásahů v rámci udržení měnových kurzů v Brazílii a Rusku, bez řádného vysvětlení, proč si vybrali pro tento krok zrovna tyto dvě země a zrovna v rámci přílišného pesimismu a ne jiné trhy, kde zas jindy byla měna nadhodnocena. Přestože krizemi a jejich původy se zabývá kapitola následující, zmíním zde problematiku „morálního hazardu“, který by sice mohl být tématem pro samostatnou práci, ale je dobré vědět, že i instituce globálního charakteru, jako je IMF může podnítit jeho vznik. IMF totiž několikrát poskytl finance na podporu předlužených ekonomik, jako tomu bylo v případě, Ruska v roce 1998, kdy došlo k pádu rublu. Investoři, jenž mohli mít, před umístěním svého kapitálu do této země, obavy, však vzhledem k předchozím zkušenostem, kdy IMF vytvořila potřebnou podporu na záchranu, neměli důvod se pojišť ovat proti případnému úpadku svých dlužníků a situace, které mohou být díky pojištění lépe udržitelné se tak stávají ještě komplikovanější. Dalším nešvarem, který nezapomíná JES zmínit je, že IMF se delegoval do role věřitele poslední instance. Vysvětlení chybovosti tohoto rozhodnutí podává velmi jasně – banky, jimž tato funkce za běžných okolností náleží dostanou v případě problémů peníze zpět až po tom, co je inkasuje Fond. Jako řešení použijí samozřejmě vyšší úrokové míry pro své půjčky a čím více inkasuje MMF, o to méně se pak dostane k ostatním věřitelům.

46

Ještě jednou bych rád zmínil Friedmana a jeho tvrzení, že zatím poslední vlnu globalizace ovlivňují jednotlivci. JES (aniž by se o Friedmanovi jakkoliv zmiňoval) totiž ve své knize přináší jeho důkaz, když popisuje, jak se IMF vydal cestou schvalování úvěrů za předpokladu, že je posvětí i soukromí věřitelé. A tak se stalo, že úředník na pobočce banky v Bukurešti v podstatě rozhodoval o přidělení miliardového úvěru a moc jemu podobných tak rostla. Pro kontrast s další částí této kapitoly uvádím několik Stiglitzových tvrzení, jimiž začíná devátá kapitola zmiňované knihy: „Globalizace dnes nefunguje ve prospěch značné části chudých na naší planetě. Nenapomáhá příliš zlepšovat životní prostředí. Nezlepšuje stabilitu celosvětového hospodářství.“ I přes fakta, která nám poskytnou následující odstavce musíme dát za JES za pravdu v tom, když tvrdí, že: „…instituce začaly odrážet ideové vzorce lidí, jimž předkládají účty. Typický guvernér CB se stará o statistiku inflace, nikoli o statistiku chudoby; ministr obchodu se trápí vývozními čísly, nikoli ukazateli životního prostředí.“ Autor i přes veškerou kritiku liberalizace nebrojí například proti Adamu Smithovi, který jako první přišel s konceptem volného trhu. Snaží se především upozorňovat na nebezpečí, jenž se skrývají v nedokonalostech přístupů, ať již založených na čistě tržním přístupu, tak pouze vládou řízených ekonomikách. Přes všechny poučky, které si můžeme odnést z jakýchkoliv škol je dobré si uvědomovat omezení modelů, se kterými se můžeme setkat a při pohledu na jednotlivé státy a jejich problémy si uvědomovat jejich specifičnost a nebýt zarytě přesvědčeni, že to, co bylo použito jednou a zafungovalo v rámci konkrétního trhu či ekonomiky je poplatné pro všechny ostatní. Toto považuji za hlavní poselství knihy, jež byla podkladem pro druhou část třetí kapitoly této práce. Co se týče globalizace, je jasné, že vše, kde se IMF angažuje, má následky nejen na jednotlivé ekonomiky ale na celý svět. Pokud ovlivníme hospodářství konkrétního státu, je více než pravděpodobné, že to stimuluje jeho export či import, na kterém jsou závislé země, které s ním obchodují. Chování jakékoliv mezinárodní instituce, mající vliv na změnu mezinárodních trhů, je také součástí ekonomické globalizace, kterou jsem definoval v úvodu této práce. Jako taková totiž propojuje hospodářské entity do jednotného celku a podílí se na procesech vymezujících globalizaci. Stiglitzův pohled na IMF jsem schválně zařadil za podkapitolu o globálních problémech, protože jak je vidět, samotná organizace způsobuje řadu celosvětových problémů, s nimiž se musí ekonomové (a nejen oni) vypořádávat a tak problém řízení mezinárodních institucí takového typu můžeme v podstatě označit jako další globální problém.

47

3.2. Johan Norberg – pozitiva globalizace, liberální přístup aneb proč otvírat trhy Cílem této kapitoly je na základě tvrzení a dokumentací, obsažených v knize Johana Norberga (JN) Globalizace, ukázat, že globalizace a liberalizace nejsou jen strašákem v rukách mezinárodních institucí, ale že mají na svědomí spoustu pozitivních dopadů. V kombinaci s doposud uvedenými fakty je možné si udělat opět o něco ucelenější obraz o tom, a pomoci k tomu, abychom věděli, jaký postoj k procesům a vlivům těchto fenoménů zaujmout. Je opravdu zajímavé sledovat názory tohoto ekonoma prizmatem toho, co již bylo uvedeno dříve. JN tvrdí, že: „V situaci, kdy se k nám budou moci dovážet levné potraviny, aniž by jim v tom bránily celní bariéry, a kdy zahraniční investice přinesou pracovní místa a moderní výrobu, budou to především chudí a bezbranní, jejichž blahobyt výrazně vzroste.“ Dále pak: „Opravdu nesnesitelný je ale život na místech, kam globalizace nedosáhla.“ Z těchto dvou vět jasně vyplývá, že JN je velkým zastáncem globalizace. Popisuje krátce život indického vesničana, jenž má podle něj nyní na výběr, zda chce pracovat pro vlivné obyvatele jeho vesnice nebo pro nadnárodní firmu, má k dispozici televizi, jeho děti a vnoučata chodí do školy a nemusí si půjčovat od místních lichvářů, díky vzniku nových finančních trhů. My už však ale díky JES víme, jaká je druhá strana mince, čím je otevření kapitálových trhů kolikrát vykoupeno, ale o tom se JN nezmiňuje. Nezdráhám se označit JN za ultra-liberála. Jeho věta v úvodu knihy: „Víra v kapitalismus znamená ve své podstatě víru v člověka.“ je jedním z příkladů způsobu myšlení tohoto autora. Ovšem i extrémní myšlení nám může v mnohém otevřít oči a nic nám nebrání nesouhlasit s tím, co nám autor předkládá. Do souvislosti dává JN také vládní režimy s hladem (hladomorem). Odkazuje se v tom na jiného ekonoma a nositele Nobelovy ceny Amartyu Sena, jenž měl zjistit, že hladomor se nikdy neobjevil v demokratické zemi, ale v zemích, jako Čína, bývalý Sovětský svaz, Kambodža, Etiopie, Severní Korea apod., které zažily nadvlády tyranů či samovládců, se s tímto setkáváme. V těchto státech se také nejčastěji setkáváme s porušováním lidských práv. JN uvádí, že v roce 1973 fungovalo pouze 20 států v rámci demokratických režimů.

48

Pokud se podíváme na aktuální informace z pohledu instituce zabývající se touto problematikou – Free House – máme k dispozici členění na tzv. svobodné, částečně svobodné a nesvobodné země. Pakliže jich v roce 1973 bylo ze 151 označeno 44 za svobodné, toto číslo se zvýšilo na 89 ze 193 měřených v roce 2009. Tedy posun z 29% na 46% (procento nesvobodných kleslo ze 46% na 22%)41. Norberg připisuje tento jev a snížení počtu válek volnému obchodu. Zdůvodňuje to tím, že zemím není vnucován demokratický režim násilím a nedemokratické, uzavřené ekonomiky těžko mohou těžit z výhod liberalizace: „Lidé vytváří prosperitu nikoliv připojováním území jiných států, ale obchodováním s tímto územím a s jeho zdroji.“ Dalším pozitivním jevem globalizace jsou možnosti vzdělávání. Počet gramotných, kterých bylo v rozvojových zemích v roce 1990 ještě 68,2% se do roku 2000 zvýšil na 77,1%, tedy skoro o 10%42. Norberg uvádí jinou statistiku, založenou na letech narození, kdy negramotných, narozených 1926 je 75% v porovnání s narozenými 1948, kterých je 52% a z let 70. už jen 20%. Velmi svérázně se JN vyjadřuje k problému světové nerovnosti, aniž by přímo souhlasil s tvrzením, že vzrůstají rozdíly mezi chudými a bohatými: „Mají-li se všichni stále lépe, co na tom, že někdo pocítí zlepšení rychleji než někdo jiný?“ Dále pak na základě zprávy Norského institutu pro zahraniční záležitosti a výzkumem ekonoma Sala-i-Martina z Kolumbijské univerzity zpochybňuje report OSN o nárůstu světové nerovnosti. Jeho problém podle něj tkví v tom, že nebyla použita čísla vyjádřená v kupní síle a při úpravě zmíněného reportu o paritu kupní síly bylo zjištěno, že nerovnost neměla stoupající tendenci, nýbrž právě naopak. Dává také k dispozici údaje z ekonomy často používaného aparátu, jímž je Ginino koeficient, kterým se měří právě tento jev. Jeho hodnoty se pohybují mezi 1 a 0, čím menší hodnota indexu, tím větší rovnost mezi lidmi. JN uvádí pokles hodnoty z 0,6 v roce 1968 na 0,53 v 1997. Pokud podíváme na data Huberta Llavadora, profesora ekonomie na barcelonské univerzitě, můžeme porovnat několik měření Ginino indexu, které (až na výjimku měření Milanovice) Norbergovy závěry potvrzují43, stejně jako údaje WB44.

41

FREEDOMHOUSE: www.freedomhouse.org UNESCO: www.uis.unesco.org 43 LLAVADOR, H.: Economía del Bienestar y Distribción de la Renta, 2008 44 WORLDBANK: http://siteresources.worldbank.org/INTDECINEQ/Resources/PSBSutcliffe.pdf 42

49

Graf 1: Globální Ginino koeficient v letech 1980-2000

zdroj Llavador (2008)

K dispozici nám dává autor ekonomická poučení například o cenových prazích, stanovených regulacemi, jenž nám nařizují vlády a EU. Udržování cen nájemného na určité úrovni má za důsledek to, že lidé se nevzdají bytů, které by za tržních cen opustili, snižuje to výdělky jejich majitelům, kteří by za ně mohli nakoupit další nemovitosti a stavební firmy přichází o zakázky, což může implikovat nedostatek nových možností k bydlení a následně se uměle zvedá cena bydlení. To je jeden z mnoha příkladů, kdy regulace škodí, stejně jako již zmiňované nařízení ohledně cen roamingu nebo podpora zemědělských produktů. Pro JN je důležitá především „…svoboda, nezávislost a důstojnost, které autonomie přináší lidem, jež zažili dlouhá léta útisku“. Tuto svobodu váže především na možnosti, kterých se rozvojovým zemím dostává prostřednictvím dodávek léků, dovozu nových technologií, možnosti pracovních příležitostí apod.. Na rozdíl od JES podporuje svá tvrzení statistickými údaji, například že od roku 1965 do 1998 vzrostla hodnota světového příjmu na hlavu dvojnásobně, kdy nejbohatší pětina zaznamenala růst o 75%, zatímco nejchudší o dvojnásobek! Stejně tak má podložené argumenty pro pokles chudoby, jenž je definována jako stav jednotlivce, jehož příjem nedosahuje jednoho dolaru za den. Zmiňovaný ukazatel se od roku 1820 snížil z 85% na 50% v roce 1950 a 31% v roce 1980. Tento jev dává do souvislosti s ekonomickým růstem a zeměmi, kde k němu došlo, jako Čína, kde byl zaznamenán pokles chudoby o 15%. Stejně tak se můžeme dočíst o zvýšení průměrné délky života, která se zvedla v rozvojových zemích z 30-ti let na počátku 20. století na 65 let v roce 1998. Také index dětské úmrtnosti zaznamenal pokles v rozvojových zemích z 18% v roce 1950 na 6% v roce 1995 a toto číslo nadále klesá. 50

Za pravdu mu dává i společný report institucí UNICEF, WHO, WB a UN Population division z roku 200745: Tabulka 2: – Levels and trends of child mortality in 2006

Zdroj: United Nations

I u Norberga se setkáváme s efektem prosakování, ale tentokráte s opačným názorem, než prezentuje Stiglitz. JN píše: „Ještě nikdy se žádné zemi nepodařilo snížit chudobu, aniž by sama nezažívala období dlouhodobého růstu“ a že „nenajdeme zemi, která dlouhodobě dosahuje stálých měr růstu, aniž by měla otevřenou ekonomiku“. Odkazuje se na zprávu WB, které má obsahovat údaje: „…že čím vyššího růstu země v posledních 20 letech dosahovala, tím rychleji v ní docházelo ke snížení chudoby, dětské úmrtnosti a negramotnosti.“ Také dodává: „Možná že růst sám o sobě není schopný zajistit, aby u všech jednotlivců došlo k výraznému zlepšení jejich situace. Je však prokazatelně nutnou podmínkou rozvoje.“ I když to tak na první pohled vypadá, Norberg a Stiglitz si v tomto neodporují v plném rozsahu. JES dokonce uvádí: „Je pravda, že trvalého snižování chudoby nelze dosáhnout bez robustního ekonomického růstu, ale opačně to neplatí. Růst nemusí být přínosem pro všechny.“ Poslední věta už však je víceméně opakem Norbergova mínění, že: „Neexistuje ani opačný případ, tedy že by chudí lidé neměli užitek z růstu, kterého země dlouhodobě dosahuje.“ Problém ve srovnání zde může hrát definice „dlouhodobého růstu“, který Norberg neuvádí.

45

UNITED NATIONS: http://www.unescap.org/rw-mdgm/REG/Indicator4.1(Document1).pdf 51

Stiglitz na podporu svého tvrzení předkládá případ Latinské Ameriky, jež převzala myšlenku Washingtonského konsenzu (jehož podstatu vysvětluje, a v souvislosti s možným dopadem na rozvojové země velmi zajímavě popisuje, Pavel Kohout46) a následky tohoto rozhodnutí jsou patrné dodnes. Bohužel to nedokládá žádnými konkrétními čísly. Liberalizace umožňuje svobodný výběr zboží, možnost půjčit si finanční prostředky díky volnému oběhu kapitálu znamená příležitost k podnikání a možnosti svobodné změny lokality ve smyslu bydlení a práce znamená větší platy, které musí zaměstnavatel zajistit, aby získal nové zaměstnance. Zdůrazňuje také potřebu existence soukromého vlastnictví: „…ochrana soukromého vlastnictví představuje nejlepší ekonomickou reformu, která zajistí růst.“ Jeho slova podporuje výzkum Henryho de Sota, peruánského ekonoma, který měl za úkol zjistit, jak náročné je v některých zemích registrovat nemovitost a například v samotném Peru došel k zjištění, že je zapotřebí zajistit 207 úředních aktů na 52 rozlišných institucích. Registrace pozemku v poušti Egypta si může vyžádat až 14 let. Opět se ukazuje, že extrémy nejsou dobré ani na jedné straně. Upírat právo na soukromé vlastnictví léků, které jsou zapotřebí v rozvojových zemích, jak je zmiňuje Stiglitz může být nemorální a přehnaná byrokracie v podobě doložené JN nesmyslná. Je tedy na mezinárodních organizacích, aby sepsaly zákon, jež by neměřil dvojím metrem a uspokojil všechny, takový však ani jeden z autorů nepředkládá. Norberg opakovaně vyzdvihuje liberalizaci a politiku zaměřenou proti clům. Napadá antidumpingová opatření, kterými se některé státy brání proti dovozu levných výrobků ze zahraničí: „Tato cla nás ve skutečnosti „chrání“ před věcmi jako jsou levné boty, televizory a potraviny. Otázkou zůstává, proč se potřebujeme před takovými věcmi chránit.“ Existuje několik důvodů, proč výrobci vyvážejí své produkty do zahraničí za nižší ceny, než je prodávají na svých trzích a (jak JN uvádí) zavedení těchto postupů, které jim znemožňují prodávat v cizích zemích mohou poškozují nejen samotné výrobce, ale také ty státy, jenž je odmítají. JN kritizuje USA za to, že propagují svobodný trh, ale samy mají na svědomí jeho uzavírání. Na základě studie Ikensona a Lindseyho47 poukazuje na ztrátu v hodnotě miliard dolarů, kterou díky tomuto přístupu realizují. Stejně tak daně, byrokracie, ekologická a dotace jsou podle něj jen překážkami na cestě ke svobodnému obchodu, který zároveň pozitivně koreluje s ekonomickým růstem (toto opět náležitě dokládá potřebnými výzkumy).

46 47

KOUHOUT, P.: Neoliberalismus a otázka viny, Finmag LINDSEY B., IKENSON D.: The Devilish Details of "Unfair Trade" Law, CATO Institute, 2002 52

Co se týče názoru, že globalizace způsobuje úbytek pracovních míst, nabídka stále více převyšuje poptávku a v budoucnu budeme svědky obrovské nezaměstnanosti, tu JN rozkládá opět několika smysluplnými argumenty a opět dokládá svá tvrzení výzkumy, studiemi, stejně jako názory světoznámých ekonomů, jako například posledního nositele Nobelovy ceny P. Krugmana. Ten se ve svém článku, v rámci svého podobenství o párku v rohlíku48, vysmívá knize Williama Greidera49, jež podle JN přesně reprezentuje obavy, jimiž jsem uvedl tento odstavec. Pokud totiž dojde na základě nové technologie (kterou přinese do země globalizace), jenž má za důsledek růst produkce, k poklesu pracovních míst v jednom odvětví, uvolní se peníze, které byly vynaloženy na pracovníky v tomto odvětví a je možné je zaměstnat jinde a nemusí proto nutně dojít k nezaměstnanosti. Oproti Stiglitzovi, jenž kritizuje rychlost zavádění volného obchodu, Norberg uvádí Estonsko jako příklad úspěšně liberalizované ekonomiky, která se v roce 1992 odpojila od bývalého Sovětského svazu, zrušila veškerá cla a jejíž obchod se západní Evropou rozšířil z 1% zahraničního obchodu na dvě třetiny a růst se pohybuje kolem 5% za rok. Zároveň vyjadřuje lítost nad vstupem této země do EU, díky kterému vzniká povinnost zavést kolem deseti tisíc cel a dalších regulatorních opatření. Také se dosti radikálně staví k otázce imigrace, kdy by chtěl umožnit absolutně volný pohyb lidí. Argumentuje tím, že: „Vyšší imigrace může být nezbytným předpokladem pro životaschopnost ekonomiky a pro zabezpečení blahobytu příští generace, zvláště pak v řídce obydlených oblastech, jako je například Švédsko.“ Na základě informací o stárnoucí populaci a snížení míry porodnosti zmiňuje odhady Populačního fondu OSN, které říkají, že pro udržení počtu obyvatel EU jako je dnes by bylo do roku 2050 zapotřebí zajistit 1,6 milionů přistěhovalců za rok. Jako další důvod uvádí studii J. Simona, která ukazuje, že průměrný (legální) imigrant zaplatí na daních víc, než je hodnota získaných transferů od vlády v porovnání v běžným rodilým občanem. Osobně se domnívám, že toto je přesně jeden z problémů, který si zasluhuje individuální řešení, protože například Kanada, která v dnešních dnech opětovně zavedla víza pro České občany, má opodstatněné důvody pro své jednání. Vysvětlení už ovšem ponechávám na příslušných institucích.

48 49

KRUGMAN, P.: The Accidental Theorist, 1997 GREINDER W.: One World, Ready or Not: The Manic Logic of Global Capitalism, Simon & Schuster, 1998 53

To že vliv globalizace je podle JN pozitivní jasně zaznívá z věty: „Je zřejmé, že globalizace není tím, kdo určité regiony opomíjí, ale že regiony, které se jí straní, zůstávají opomenuté.“ Jako vždy můžeme najít v knize konkrétní vysvětlení. Kapitalistické státy zvýšily přísun investic od začátku 80. let minulého století na 200 miliard za rok, z nichž 85% zamířilo do zemí s nejvíce rozvinutým volným obchodem, z čehož jasně vyplývá, že důvěra ve státy, jenž přijaly liberalizovaný přístup mají i větší šanci na další rozvoj. Stiglitz dává najevo, že by chtěl dát v rámci mezinárodních organizací typu MMF stejná práva, jako mají ostatní, jak jsme již zmiňoval, chce „poctivě rozdělit plody růstu“. Norberg vysvětluje, proč není demokratizace takovýchto institucí možná: „Kdybychom dali všem zemím stejná práva k nakládání s finančními prostředky, výsledek by byl pouze takový, že země jako jsou Spojené státy by si své peníze ponechaly a začaly by k jejich rozdělování používat jiné kanály.“ Je to pravda, chtít po zemích, které dají k dispozici své prostředky na pomoc jiným státům, aby nechaly ostatní rozhodovat o jejich použití není úplně spravedlivé. Myslím, že zde opět narážíme na odvěký střet liberálního a sociálního smýšlení. Jsou lidé, kteří když můžou, investují peníze na charitu a je jim jedno, co s nimi jejich příjemce udělá. Jiní si raději zvolí příspěvek do zdravotního zařízení a očekávají, že v něm budou přednostně ošetřeni. Bohužel zde se nejedná o peníze jednotlivců, ale kapitál daňových poplatníků, při jehož manipulaci je určitě dobré sledovat také názor většiny obyvatel, s jejichž financemi politici nakládají. I s pozitivním dopadem na ekologii nás JN seznamuje s podobě příkladu Mexika, které po liberalizaci svých trhů zavedlo striktnější politiku v rámci negativních vlivů na životní prostředí. Poukazuje na to, že státy s většími příjmy na jednoho obyvatele mají tendenci přísněji sledovat znečištění ovzduší, než země, kde jsou obyvatelé chudší. Podporu tohoto tvrzení je možné najít ve studii Dasgupty a kol. na stánkách WB50. Jako další kontrast s názory, jež se setkáváme u Stiglitze, nalézáme u Norberga kritiku regulací například v Chile. To zavedlo kontrolu krátkodobého kapitálu a požadovalo, aby zůstával v zemi déle. I přes tuto politiku došlo v zemi k potížím a jediní, kdo z toho měly podle JN potíže byly „malé firmy, které se s regulacemi neuměly tak dobře vypořádat“, ty větší si našly cesty, jak se k penězům dostat.

50

DASGUPTA a kol.: Environmental Regulation and Development, World Bank, 1995 54

Další obětí regulace kapitálu byla Jižní Korea, ta byla díky ní kladně ohodnocena společností Goldman Sachs a investoři se tak nezalekli problémů, jenž měla v této zemi CB. Krizí v Asii však byla nakonec zasažena nejvíce právě tato země společně s dalšími, jejichž kapitál byl nejvíce regulován. Poslední, co bych chtěl zmínit v souvislosti v knihou JN je Tobinova daň. Je to nástroj, který umožňuje omezovat krátkodobé kapitálové toky v rámci celého světa. Jde o uvalení minimálního zdanění (do 1%), které by mělo přinést obrovský výnos a stabilizovat směnné kurzy. Jeden z primárních smyslů této myšlenky bylo omezení spekulativních útoků na měny. Ovšem pro realizaci by bylo zapotřebí souhlasu všech národů. Norberg tvrdí, že by pak kapitál zůstával v zemích, odkud pochází, tedy ve státech již rozvinutých a rozvojové země, které ho potřebují by ho nedostaly. Jeho argumenty se opírají o potřebu (socialisty kritizovaných) finančních derivátů, které jsou zapotřebí například pro pojištění firem, jenž chtějí v rozvojových zemích podnikat, ale nejsou schopny sledovat vývoj trhu, takže jich využijí, aby byly zajištěné a peníze končí u spekulantů. Pokud by se daň zavedla, firmy by s největší pravděpodobností pojištění stejně využívaly a spekulanti by pouze přenesly náklady plynoucí z daně na firmu a ta zase dál, takže je možné, že ve finále by jediným poškozeným byly rozvojové země. Neméně podstatným argumentem proti Tobinově dani je také způsob výběru a účel použití prostředků, rozšířit v tomto smyslu působnost instituce jako je IMF by vzhledem k Stiglitzovým poznatcích o jeho fungování také nemuselo být tím nejlepším řešením. Nicméně, vzhledem k vývoji posledních měsíců a následkům probíhající finanční krize, se dá očekávat, že budou tendence k podobným praktikám na finančních trzích sílit. Norberg se ve své knize snaží vyvrátit většinu mýtů, které démonizují globalizaci a uvádí spoustu důkazů na podporu svých tvrzení. V jeho přístupu je ale v porovnání se Stiglitzem do určité míry znatelné jisté odtržení od reálných situací. Teorie, kterou mistrně ovládá a v rámci skutečných příkladů prezentuje, nám však dává možnost si rozšířit teoretický a analytický aparát a přistupovat k problémům opět s větším nadhledem.

55

4. Finanční krize – historické kontexty Cílem poslední kapitoly je doplnit etapizační část této práce o historický vývoj v kontextu závažnějších ekonomických krizí, které v posledních dekádách proběhly. Na základě těchto poznatků pak ukázat jejich souvislost s celosvětovou recesí, jenž se naplno projevila v roce 2008 a podle některých názorů není její průběh ještě zdaleka u konce. Jako podklad pro tuto část práce slouží především kniha již zmiňovaného současného nositele Nobelovy ceny za ekonomii Paula Krugmana51 (PK). První poznatek, který je třeba si z knihy PK odnést je to, že finanční krize vznikají především z důsledku stahování peněz z objemu. To se dá částečně řešit tištěním nových bankovek. Pokud se ovšem CB s důvěrou v tvorbu nových pracovních míst rozhodnou, hrozí nebezpečí inflace, jenž bývá vykoupena poklesem zaměstnanosti a v kombinaci s vlivy v podobě skokových navýšení cen pohonných hmot může mít velmi negativní následky. Nicméně prostředek v podobě finančních injekcí v posledních desetiletích (zejména v USA) fungoval a nebyly tak větší pochybnosti o jeho účincích. První příklad který dává PK do souvislosti se současnou situací je krize v zemích Latinské Ameriky (LATAM). Ta se od roku 1982 začala utápět v dluzích a reformy byly nezbytné. Po jejich realizaci se začaly problémy zmírňovat. Primární bylo (tak jak IMF vždy doporučoval) zaměřit se na inflaci a obnovení důvěry. Vše se dařilo jak mělo a zmiňovaná oblast se opět dostala do popředí investorských zájmů. Nicméně i v době, kdy se vše zdálo být jak má a ekonomové na tento region pěli chválu došlo k jeho zhroucení. I přes to, že Mexiko se nezapojilo do probíhajících globalizačních procesů a jeho ekonomika byla řízena proexportně s vysoce rozšířenou celní politikou, tak naleziště ropy motivovaly zřejmě věřitele k investicím v rámci tohoto státu, kteří pravděpodobně nespatřovali žádné indikace problémů v podobě neschopnosti Mexika splnit své závazky. V roce 1982 však vyšla pravda na povrch a popisovaná ekonomika se začala hroutit. Po nutné reorganizaci národního hospodářství a nástupu nového prezidenta došlo k odpuštění části dluhů a Mexiko vytvořilo začátkem 90. let 20. století spolu s USA a Kanadou novou organizaci směřující k vnitřní liberalizaci jejich trhů NAFTA (North Američan Free Trade Agreement). Vláda si také půjčila spoustu krátkodobého kapitálu na vysoký úrok pro restrukturalizaci. 51

KRUGMAN, P.: Návrat ekonomické krize, Vyšehrad, Praha, 2009 56

To vše vedlo k výraznému optimismu. Mexiko se opět stalo žádanou investorskou destinací a peníze se do něj jen hrnuly. Ceny však začaly postupně růst a import se stal velmi výhodným a z toho plynul schodek platební bilance. To vedlo samozřejmě k úvahám o nadhodnocení pesa, ale nikdo se nezdál být vážněji znepokojen. Ukázal se, že jedním největších problémů byl růst, který byl na velmi nízké úrovni a odliv zahraničního kapitálu. Jak píše PK, Mexiko mělo dvě možnosti: buď snížit úrokové sazby a tím udržet zahraniční kapitál, ale tím by zas došlo k omezení růstu skrze vliv na spotřebu domácností, nebo devalvovat měnu a tím zajistit nárůst vývozů při udržení investorské důvěry. Mexičané zvolili druhou variantu, ale nezvládli ji. Pokud se totiž nějaká země rozhodne k takovému kroku, měla by (podle JK) jednak snížit hodnotu své měny v dostatečné míře, protože jinak riskuje, že nastanou spekulace na její další snížení a dále pak co nejpozitivněji informovat věřitele a potenciální investory o tom, že je všechno v pořádku. Obě tyto podmínky byly ovšem porušeny a opět začala panovat skepse. Pro zajištění dalších potřebných peněz muselo vyplácet Mexiko úrok až 75%. Navíc stejně jako dále popisovaná Argentina nahradilo svou měnu jinou (tesobonos), navázanou na dolar, což při poklesu kurzu původní měny (pesa) znamenalo ještě větší nárůst dluhu. Krize vlády se rozrostla do soukromého sektoru a v roce 1995 došlo k poklesu domácího produktu o 7 a průmyslové výroby o 15 procent. Nezaměstnanost a krachy podniků nabraly vysoké tempo. Argentina, která měla po krizi ve 30. letech minulého století díky dobře zavedeným ekonomickým opatřením zdravě nastartovanou ekonomiku, se postupně stala také obětí politiky, jenž měla za cíl zavést velké množství cel, průmysl se tak stával neefektivní, začala narůstat korupce a dluh země se zvyšoval. Krize počátkem 80. let v LATAM se projevila i zde a konec této dekády již byl ve znamení hyperinflace. I zde následoval obdobný scénář jako v Mexiku, tedy liberalizace obchodu, privatizace a navíc se ještě rozhodli pro pevné navázání hodnoty nově emitovaných peněz (původní austral nahradilo peso) na dolary a ty pak uloženy jako devizové rezervy, aby zvýšili důvěru investorů. I přes to argentinské banky nacházely později na pokraji úpadku. PK to vysvětluje aplikací peněžního multiplikátoru, tak jak ho známe z učebnic: v USA se banka rozhodne, že neposkytne znovu úvěr na základě informací o mexické ekonomice.

57

Přestože se jedná o úplně jinou zemi, zaměstnanci vyhodnotí region LATAM podle referenční země, kterou je v tu chvíli díky negativním vlivům Mexiko a banka žádá splacení ostatních pohledávek. Pro ty musí vybrat klient z banky v Argentině, která si pro zpětné navýšení rezerv vyžádá pohledávky jinde a také omezí úvěry. Firmy i jednotlivci se dostávají do finančních problémů a bankovní věřitelé se obávat o zdraví bank a své peníze. Tím dochází k masovým výběrům a postupným krachům bank. Jistě, banky bývají pojištěny a centrální banky mohou většinou situaci také zachránit, ale díky nejistotě kurzu vůči dolaru si většina klientů chtěla přeměnit svoje finance právě na tuto měnu, ale tady už CB nemohla, díky fixaci kurzu pesa na dolar, dělat nic. Krugmana hovoří o štěstí, které Mexiko potkalo, když americká vláda a IMF zajistily potřebné finance (50 mld. dolarů), které posloužily jako záchranná injekce pro podporu ekonomiky. Podle něj to byla jen shoda okolností a také flexibilita mexické vlády, které pomohly tuto zemi nakonec zachránit. I pro Argentinu se nakonec vymyslel záchranný balíček, ale už v menším objemu (12 mld. dolarů). Pro další takové situace by už však peníze být nemusely. Další analogií s dnešní situací můžeme najít v knize PK s krizí v Japonsku. Tady byly výchozí podmínky odlišné. Japonsko se po válce zmohlo neuvěřitelným způsobem a sklidilo za to patřičně pozitivní kritiku, která měla koncem 80. let minulého století za následek stále více se rozrůstající „bublinu“ (tento termín se používá pro silně nadhodnocené produkty, odvětví, ekonomiky atd.). Původem těchto situací je podle PK morální hazard, tedy stav, kdy banky půjčují za vyšší úrok na vysoce rizikové projekty, které nejsou pojištěny (aplikováno na situaci s ekonomickým kontextem). Podstatné je, že firmám v Japonsku půjčovaly primárně banky, v nichž byl patrný vliv vlády a nebylo se tedy zapotřebí obávat o vložený kapitál. Původně stabilní banky však počátkem 80. let postihla vlna deregulace a jejich počet se rozrůstal. Díky velkému zájmu o ekonomiku měly spoustu příležitostí půjčovat a už se tolik nezaměřovaly na své klienty. To přispělo samozřejmě značnou mírou na růstu zmiňované bubliny. Když přišly následné útoky spekulantů, zvýšila CB úrokové míry, která s mírným zpožděním vyústila v požadovaný efekt, který se pak ale rozrostl do velmi nepříznivých důsledků. Po skončení „bublinového období“, kdy si všichni uvědomili realitu, došlo logicky k poklesu růstu, jehož nastartování mělo zabezpečit snížení úrokových sazeb, což se ovšem nepovedlo a Japonsko se ocitlo v „pasti likvidity“, kdy ani nejmenší úrokové míry nemohly zabezpečit oživení ekonomiky.

58

Vláda se tedy rozhodla reagovat zadlužením, aby měla dostatek peněz, jimiž se jí opět podaří nastartovat ekonomiku, což ale v kombinaci s nižší porodností a stárnoucí populací vytvořilo problém zadlužení budoucích generací ve prospěch současných. Tento problém se pokusili Japonci vyřešit zvýšením daní v roce 1997, což se neukázalo být dobrým řešením a následný návrat k deficitnímu financování vedl k investorské nedůvěře implikované zkušenostmi z LATAM. Thajsko nebylo před rokem 90. tak zajímavou ekonomikou, dokud se po „vyřešení“ krize v Latinské Americe nestalo módou investovat do zemí „třetího světa“. Původně oblíbená destinace japonských investorů se tak stala hitem i pro ostatní, již rozvinuté ekonomiky. Díky rostoucímu zájmu o thajskou měnu (baht) se jeho cena zvyšovala a rostly také útoky spekulantů. Thajská centrální banka se v té době snažila udržet fixní kurz domácí měny vůči dolaru, aby zabránila znehodnocení domácího zboží na konkurenčních trzích a navíc podle PK Thajci věřili, že pevný kurz pro ně znamená důvěru v obchodním styku. Což znamenalo, že do země proudilo stále větší množství cizích měn. Postupně se začaly vlivem investic v ekonomice zvedat platy, dovozy nahradily vývozy, které se najednou zastavily. Thajsko mělo rázem zápornou obchodní bilanci a na trhu se začaly projevovat obavy. Největším problémem se stala podle PK redistribuce investičního kapitálu. Tu měly totiž na starosti finanční instituce, které byly povětšinou pod patronací vlády a nebyl tak důvod nevěřit, že svůj kapitál dostanou zahraniční investoři zpět. Jenže levně nabité peníze končící často ve spoustě projektů, jež nakonec zkrachovaly, se začaly stávat problematickým indikátorem nestability trhu. Proces se otočil a zahraniční kapitál začal ze země postupně mizet, jeho potřeba na financování importů však zůstala, což vedlo na tlak k oslabení bahtu, který se CB snažila stále držet na stejné úrovni, což bylo možné při jeho revalvaci emisí nových peněz, ale už neměla nástroj v opačné situaci, jedině stažení určitého množství národní měny z trhu a navýšení úrokové míry, to by ale znamenalo růst nezaměstnanosti a pokles hospodářského růstu. Pokles kurzu bahtu by zas implikoval nedůvěru ve vládu a zvýšení dluhů společností, jenž je měly v zahraničních měnách. Váhaní thajské vlády nakonec způsobilo očekávání devalvace bahtu a tím spojené akce firem i soukromníků, stejně jako spekulantů, které ve svém důsledku jeho pád, stejně jako pád celé ekonomiky. skutečně způsobily. PK vysvětluje příčinu finanční krize na začarovaném kruhu, který má tyto komponenty: „ztráta důvěry“, „pokles hodnoty měny, zvýšení úrokových sazeb, ekonomický propad“, „finanční problémy podniků, bank i domácností“. V tomto pořadí, ať začneme kteroukoliv z nich, postupně následuje jedna za druhou a končí povětšinou krizí. 59

Jako definitivní problém spatřuje PK spatřuje v podstatě globalizaci. Jak píše: „…asijské země…se staly zranitelnějšími, protože otevřely světu své finanční trhy, protože jako tržní ekonomiky fungovaly lépe, a ne hůř.“ „Potíž vězela v tom, že nové dluhy byly na rozdíl od těch starých v dolarech – a to, jak se ukázalo, znamenalo pro tyto ekonomiky pohromu.“ V roce 1998 (a nejen v něm) se do dějin ekonomie výrazně zapsaly firmy obchodující především s finančními deriváty, nesoucí název „hedgeové fondy“. Jejich existence spočívá v tom, že mají úkol zajišť ovat investory proti případným rizikům. Většinou mají přístup k velkému množství kapitálu a jsou tedy schopné velmi silně ovlivnit chování trhu. Ve zmiňovaném roce se jeden z nejvýznamnějších fondů – LTCM – dostal do potíží, což mohlo mít globální dopad na finanční trhy. Již tenkrát si tedy ekonomové uvědomili, co by pád takové firmy způsobil a rozhodli se jednat. Většinový podíl ve fondu převzala americká centrální banka, která také zajistila potřebný přísun peněz a situaci zachránila. V průběhu 90. let minulého století došlo také k obrovskému růstu důvěry v informační technologie a s tím rozmach obchodování s akciemi těchto firem. Postupně se z tohoto výnosného byznysu stala bublina, která musela zákonitě jednou prasknout. To se také stalo a začátkem nového tisíciletí se akcie postupně začaly propadat. Hrozící finanční kolaps byl však v tomto případě odvrácen snížením úrokových sazeb v USA, které daly za vznik další bublině, tentokráte na trhu s realitami. Rostoucí zájem o nemovitosti byl tak obrovský, že se začalo obchodovat i s vysoce rizikovými klienty a půjčku na nové bydlení dostal skoro každý. Stejně jako předchozí bublina i tato dostála svému osudu a přibližně v roce 2006 začala postupně splaskávat. V souvislostí s finanční krizí roku 2008 zmiňuje Krugmana tzv. „stínové bankovnictví“. Konkrétně v USA existují kromě obchodních bank (které jsou proti chráněné proti situaci, kdy se většina jejich klientů rozhodne vybrat své vklady, centrální bankou a vztahuje se na ně poměrně přísná regulace) ještě banky investiční, které by neměly přijímat vklady a z toho důvodu nebyl důvod jejich ochrany proti případným „runům“ (situacím, kdy klienti začnou masivně vybírat peníze). Objevil se ovšem finanční instrument „cenný papír s periodicky stanovovaným úrokem“, který těmto bankám umožnil obchodovat s velkými objemy kapitálových aktiv, jenž byly výhodnější než ty, jenž poskytovaly obchodní banky. Díky nezajištěnosti proti úpadku a postupnému poklesu zájmu o tyto instrumenty se však systém zhroutil a až posléze se ukazuje, s jak velkým objemem finančních prostředků tyto instituce operovaly.

60

Krugman ve své knize nabízí paralelu výše popsaných událostí s krizí, které probíhá v této době: „Splasknutí realitní bubliny nastolilo situaci, která se v mnohém podobá tomu, co se koncem devadesátých let odehrávalo v Japonsku. Řada útoků na banky zase připomíná tentýž scénář ze třicátých let (třebaže dnes se vše točí spíše kolem stínového bankovnictví než kolem konvečních bankovních domů). Past likvidity ve Spojených státech upomíná opět na Japonsko. A nejnovější přerušení mezinárodních kapitálových toků a vlna měnových krizí jako by kopírovaly vývoj v Asii na konci devadesátých let.“ Globalizace se samozřejmě promítá i v následcích této krize. Působí tu především dva fakty, jednak že vlády jednotlivých států ve snaze zabránit vývoji, kterého byly svědky v minulosti a drží větší množství rezerv v měnách, které jsou relativně stabilní, jako jsou dolary či eura a dále pak alokace investorského kapitálu do různých zemí. Je jasné, že pokud krize v thajské ekonomice je schopná se propagovat do celého asijského regionu, pak propad jedné z nejsilnějších ekonomik světa, jako je americká, se musí zákonitě projevit v ekonomikách celého světa.

61

Závěr Jak je možné z dosavadního textu vyčíst, globalizace je velmi komplexní záležitost a není vůbec snadné ji jako celek obsáhnout. Pro pochopení její problematiky je zapotřebí studovat mnoho různých oborů a porozumět spoustu souvislostem, které mezi nimi existují. Ať už se soustředíme na ekonomickou nebo kteroukoliv jinou její stránku, nemůžeme opomíjet její historický vývoj. Hospodářské a ekonomické dějiny jsou proto ve své podstatě zároveň studiem tohoto jevu a výchozím bodem pro její porozumění. Globalizace je fenomén, který se podle mého názoru nedá zastavit. Vzájemná propojenost trhů celého světa je jejich přirozeným vývojem. Vždyť už jen obchod ze své podstaty vyplývá ze směny mezi lidmi a je dosti neuvěřitelné si představit, že by mezi sebou neobchodovaly státy či jejich subjekty. Samozřejmě, je možné do jisté míry transakce určitým způsobem regulovat a omezovat, ale není možné je celosvětově zakázat nebo potlačit. A ve chvíli, kdy dochází k mezinárodnímu obchodu, dochází nutně k finančnímu propojení jeho účastníků do celku, což je právě projevem popisovaného jevu. Globalizace jako celek však není jen o ekonomické stránce a její vývoj byl spojen už od počátku s globálními problémy. Pokud je ovšem sledujeme v čase, vidíme, že jich neubývá, naopak má jejich výčet tendenci se rozšiřovat. Ať se jedná o životní prostředí, jež všichni na celé planetě sdílíme a ovlivňujeme nebo zbrojení zemí, které může potenciálně ohrozit všechno živé, stejně jako šířící se hrozba terorismu, to jsou některá z témat, která jsou společná všem zemím na celém světě a nás pobízí k jejich společnému řešení a svazuje všechny státy do jednoho celku. To vše je také součástí procesu, jenž je ústředním tématem této práce. Navíc i přes zřízení institucí, jenž by měly zmírňovat jejich negativní dopady, můžeme nakonec dojít k závěru, že jejich existence může být problém sám o sobě. S rostoucími požadavky trhu implikujícími vznik nových možností se rozšiřuje také portfolio dostupných obchodních nástrojů a institucí, které však mohou mít nedozírné možnosti a je úlohou nejen ekonomů, ale všech zúčastněných, pečlivě sledovat jejich vývoj a upozorňovat na jejich nedostatky.

62

PK se ve své knize zmiňuje o „sebenaplňující panice“. Jde o to, že obavy investorů, které determinují jejich chování nakonec způsobí, že situaci, které se děsí ve finále sami způsobí. Ovšem panika je masové chování, které je způsobeno především šíření informací o chování ostatních. Pokud nás někdo neinformuje, že se něco děje, zjistíme to až s určitým zpožděním a podle toho také reagujeme. V dnešní době se ovšem informace díky všem možným dostupným technickým vymoženostem šíří neuvěřitelnou rychlostí. Informovanost médii, vyhledávajících senzace, by se dala z mého pohledu považovat za jeden faktor, jenž přispěl k podobě krize, které jsme dnes svědky. Je velmi obtížné a zdlouhavé budovat něčí důvěru, ale tu lze velmi jednoduše ztratit. Panika, která se šíří ze země do země a z kontinentu na kontinent, se vryla všem pod kůži a nejenom vlády, ekonomové, ale už i běžní jedinci byli informováni, že se někde stala chyba a aniž by přesně znali důvody a možné následky, slepě přijímají sdělení, které jim ukládá že přijdou zlé časy, na něž by se měli připravit a proto je lepší šetřit. To ovšem roztáčí spirálu hospodářské stagnace. Na jednu stranu je dobře být varován, na druhou je otázka, do jaké míry je vliv médií na tolik zásadní, že můžou ovlivnit růst ekonomiky. Pokud bychom pravidelně slýchali z médií zprávy o tom, že za měsíc bude konec světa, je velmi pravděpodobné, že většina lidí se podle toho začne chovat a zbytek se k nim nakonec přidá, protože jim nic jiného nezbude. Přestože prezident Klaus vybízel národ spíše k utrácení, jeho slova se nesetkala s pochopením. Otázkou je, co by se stalo, pokud bychom ho poslechli a místo úspor na další období raději celou dobu podporovali růst ekonomiky. Součástí ekonomické globalizace je liberalizace trhů. V posledních dekádách jsme měli možnost sledovat její postupný nárůst, který byl ospravedlňován ekonomickým růstem, ale v dnešní době stále více ekonomů i politiků začíná opět volat po regulacích, jenž by měly zmírnit dopad možných krizí, jako je ta současná, která jim dává velmi jednoduché a srozumitelné argumenty pro přesvědčení potenciálních voličů, kteří tak (možná s nimi) budou strůjci osudu. Zde je dobré se zamyslet, jestli nemůžeme udělat něco pro to, aby se ekonomická erudice stala součástí vzdělání základního a každý občan by šel k volbám s alespoň nějakou představou o tom, jaké záměry s námi mají naše politické strany. Při vymezení period globalizace se často mluví o třech vlnách, které byly obsahem druhé kapitoly této práce. Postupný vývoj událostí v posledních měsících a dnech však dávají možná předznamenání, že se před námi rýsuje vlna další a doby trvání těchto vln by tak měly sklon se zkracovat. Otázkou zůstává, co to znamená a kam to povede.. 63

Seznam použité literatury: BREINEK, P.: Procesy globalizace a udržitelný rozvoj, Masarykova Univerzita, 2008, dostupné na http://theses.cz/id/259hdg/ CERNY, P. G.: Globalizace a další koncepce – hledání nových přístupů k mezinárodním vztahům, in: Mezinárodní vztahy 1/97, z práce Breinek P.: Procesy globalizace ve světové ekonomice, 2008 ČERMÁK, P.: Kdy může stát vyhlásit bankrot, 2008, dostupné na: http://www.penize.cz/46095-kdy-muze-stat-vyhlasit-bankrot DASGUPTA a kol.: Environmental Regulation and Development, World Bank, 1995, dostupné na: http://wwwwds.worldbank.org/external/default/WDSContentServer/IW3P/IB/1995/04/01/000009265_3970 311121743/Rendered/PDF/multi_page.pdf FAJMON, H.: Globalizace ve slovníčku evropských levicových pojmů, Eportál, 2007, dostupné na: http://www.eportal.cz/Articles/1287-globalizace-ve-slovnicku-evropskych-levicovychpojmu.aspx FRIEDMAN, T., L.: Svět je plochý – stručné dějiny jedenadvacátého století, Academia, 2007, Praha, ISBN 978-80-20-1530-3 GREINDER W.: One World, Ready or Not: The Manic Logic of Global Capitalism, Simon & Schuster, 1998, ISBN 0684835541 HECZKO, S.: Světová ekonomika a globální problémy lidstva, Britské listy, 2005, dostupné na: http://www.blisty.cz/art/26306.html HERBER, V.: Globální problémy lidstva, Masarykova Univerzita v Brně, 2008, dostupné na: http://www.herber.kvalitne.cz/Lgs_2008/Glob_problemy.pdf KOUHOUT, P.: Neoliberalismus a otázka viny, Finmag, 2009, dostupné na: http://www.finmag.cz/clanek/9844/ KRATOCHVÍL, J.: Analýza současných globálních problémů, Univerzita Palackého v Olomouci, 2007, dostupné na: http://development.upol.cz/soubory/studium/bp/2007/2007_Kratochvil.pdf KRUGMAN, P.: The Accidental Theorist, 1997 dostupné na: http://slate.msn.com/id/1916/ KRUGMAN, P.: Návrat ekonomické krize, Vyšehrad, Praha, 2009, ISBN: 978-80-7021-984-3 LINDSEY B., IKENSON D.: The Devilish Details of "Unfair Trade" Law, CATO Institute, 2002, dostupné na: http://www.freetrade.org/pubs/pas/tpa-020es.html LLAVADOR, H.: Economía del Bienestar y Distribción de la Renta, 2008, dostupné na: http://www.econ.upf.edu/~llavador/Teaching/EcoBien/Tema%2003%20Tablas.pdf 64

MEZŘICKÝ, V.: Globalizace a globální problémy: sborník textů k celouniverzitnímu kurzu "Globalizace a globální problémy" 2005-2007, Univerzita Karlova, 2006, Praha, ISBN 8087076-01-X NAÍM, M.: Černá kniha globalizace, Vyšehrad, 2008, ISBN 978-80-7021-866-2 NORBERG, J.: Globalizace, Alfa Publishing, 2006, Praha, ISBN 80-86851-32-X, dostupné na: http://www.africanliberty.org/pdf/GLOBAL%20CAPITALISM.pdf SIRŮČEK, P. a kol.: Hospodářské dějiny a ekonomické teorie, Melandrium, 2007, Praha, ISBN 978-80-86175-03-4 STÅLENHEIM P., PERDOMO C., SKÖNS E.: Military expenditure, Stockolm international peace research institute, dostupné na: http://www.sipri.org/yearbook/2008/05 STELLNER, F. a kol.: Hospodářské dějiny (16.-20. století), Oeconomica, 2008, Praha, ISBN 9788024511412 STIGLITZ, E. J.: Jiná cesta k trhu, Prostor, 2003, Praha, ISBN 80-7260-095-8 STIGLITZ, E. J.: Making Globalization Work, 2006, Allen Lane, ISBN 0713999098 STIGLITZ, E. J.: Economics of the Public Sector, 2000, WW Norton, ISBN 0393966518 TOMAN, K.: Protekcionismus je zpět, pravá krize může teprve přijít, Aktualne.cz, 2009, dostupné na: http://aktualne.centrum.cz/ekonomika/penize/clanek.phtml?id=640251 TOŽIČKA, T., LEBEDA P., CHLEBEČEK T.: Mezinárodní zadluženost, Rozvojovka 2008, dostupné na: http://www.rozvojovka.cz/mezinarodni-zadluzenost_226_19.htm

Internetové zdroje (instituce a specializované servery): AMERICAN ASSOCIATION FOR THE ADVANCEMENT OF SCIENCE: ATLAS OF POPULATION & ENVIRONMENT: http://atlas.aaas.org/index.php CIA WORLD FACTBOOK: https://www.cia.gov FREEDOMHOUSE: www.freedomhouse.org INDEXMUNDI: www.indexmundi.com INTERNATIONAL ENERGY AGENCY: http://www.iea.org IMF: www.imf.org 65

MSNBC: http://www.msnbc.msn.com NATIONAL PRIORITIES: http://www.nationalpriorities.org THE STATE OF FOOD INSECURITY IN THE WORLD 2006: ftp://ftp.fao.org UNAIDS: http://www.unaids.org UNITED NATIONS: http://www.un-documents.net UNESCO: www.uis.unesco.org WB: www.worldbank.org WIKIPEDIA: http://en.wikipedia.org WORLDMETERS: http://www.worldometers.info/cz WTO: www.wto.org

66