Gentrifikace samozřejmé řešení krize suburbanizace? (bakalářská práce)

MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sociálních studií Katedra sociologie

Gentrifikace – samozřejmé řešení krize suburbanizace? (bakalářská práce)

Autor: Vojtěch Kaláb Vedoucí práce: Mgr. Slavomíra Ferenčuhová, Ph.D. Brno 2012

Prohlašuji, ţe jsem práci vypracoval samostatně a vyuţil pouze pramenů uvedených v seznamu literatury.

V Brně dne

Vojtěch Kaláb

2

Poděkování: Děkuji Slavce Ferenčuhové za skvělé rozhovory stejnou řečí. Děkuju Terce Lokšové, Terce Micce, Daniele a Matizovi za laskavou pomoc.

3

Obsah: Obsah: ............................................................................................................................. 4 1. Úvod ............................................................................................................................ 5 2. Od sídelní kaše ke gentrifikaci .................................................................................... 7 2.1 Suburbanizace a sídelní kaše................................................................................. 7 2.2 Historie a vzestup sídelní kaše.............................................................................. 8 2.3 Kritické argumenty proti urban sprawl a teoretická podpora gentrifikace ....... 10 3. Pro-gentrifikační teorie .............................................................................................14 3.1 Tradiční čtvrti - New urbanism ............................................................................14 3.1.1.Tradiční čtvrti – sousedství, koridor, monofunkční zóna .............................14 3.1.1. Sousedství (Neighbourhood) ........................................................................ 15 3.1.2 Nový urbanismus a gentrifikace ....................................................................19 3.2 Města kreativní třídy ............................................................................................21 3.2.1 Vzestup kreativního kapitálu a kreativní třídy ............................................. 22 3.2.2. Od suburbie k čtvrti kreativní třídy ............................................................ 23 3.2.3 Teorie tří T .................................................................................................... 23 4. Kritická teorie gentrifikace ....................................................................................... 26 4.1 Produkce gentrifikace a rent gap theory ............................................................. 27 4.1.1 Nerovnoměrný rozvoj měst a Rent gap theory ............................................. 29 4.1.2 Podmínky pro uzavírání rent gap ................................................................. 32 4.2. Spotřební vysvětlení........................................................................................... 33 4.2.1.Ekonomická proměna v post-industriálu od dělnické třídy k městským profesionálům ....................................................................................................... 34 5. Závěr.......................................................................................................................... 40 6. Literatura .................................................................................................................. 42 7. Seznam vyobrazení ................................................................................................... 45 8. Rejstřík ...................................................................................................................... 45

4

1. Úvod „Čím dál častěji vysvětluji lidem ve svém okolí – přátelům, studentům, profesorům, náhodným známým, konverzačním partnerům na večírcích – co přesně onen tajuplný termín [gentrifikace] znamená. Gentrifikace je proces, kterým jsou chudé dělnické čtvrti vnitřních měst revitalizovány díky přílivu soukromého kapitálu a nových nájemníků, vlastníků ze střední třídy. ... Výsledkem je, že nejvíce zubožené dělnické čtvrti projdou revitalizac, a stěhuje se do nich střední třída a kapitál. Poté, co na gentrifikaci vysvětlím, ukáže se, že pro mnohé gentrifikace není součástí obrazu společnosti, ve které chtějí žít. Čas od času se stane, že v tomto bodě se mnou lidé konverzaci ukončí. A někteří dokonce prohlašují, že gentrifikace zní jako skvělý nápad a ptali se, zdali jsem s ním přišel sám?“ [Smith 1996:36, překlad V.K.] Gentrifikací v této práci myslím transformaci dělnických čtvrtí nebo nevyuţívaných ploch vnitřních měst na rezidenční nebo komerční oblasti střední a vyšší třídy [Lees, Slater, Wyly 2007: XV]. Tématu gentrifikace se v českém kontextu věnuje stále více pozornosti nejen na poli sociologie nebo sociální geografie, ale také mezi architekty a urbanisty, nebo producenty městského marketingu, kde se většinou setkává s vřelým přijetím. V této práci se pokusím poukázat na souvislosti mezi kritikou sídelní kaše a následným vzestupem procesu gentrifikace, který pro mnohé její obhájce představuje řešení Jejich neduhů a v druhém plánu vysvětlím, proč se optimistické představy o gentrifikaci nevyplňují. Rozvinutý proces suburbanizace se pod palbou kritiky vědecké komunity i laické veřejnosti potýká s hlubokou krizí legitimity, kterou vyplňují nové formy urbánního rozvoje. Jako světlo na konci tunelu suburbanizace se jeví proces gentrifikace, kterému se na jedné straně daří řešit řadu „technických problémů“ sídelní kaše, na druhé straně však produkuje nové, ostřejší formy sociální segregace. Řada aktérů, kteří mají významný vliv na proměnu měst, proces gentrifikace nekriticky přijímá jako univerzální lék na problémy sídelní kaše a neuvědomují si, ţe optimistické světlo na konci suburbanizace vychází z rozjetého vlaku, který se valí plnou parou vpřed proti hodnotám sociální integrace.1

1

Odkazuju na Ţiţekovu metaforu z knihy: Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška (2011)

5

Aby se mi podařilo ukázat souvislost mezi krizí suburbanizace a vzestupem gentrifikace, musím v první části představit problémy amerických předměstí, která narostla formou sídelní kaše. V druhé části představím dvě gentrifikační teorie, které se zformovaly jako opoziční projekty vůči sídelní kaši a snaţí se její problémy řešit. Nakonec ale představím kritická pojetí gentrifikace, která tematizují její těţko přijatelnou sociálně segregační povahu, která produkuje palčivější formy sociálních nerovností neţli kritizovaná sídelní kaše. Aby se mi podařilo obhájit kritickou interpretaci gentrifikace, představím ve 4. kapitole kritické přístupy, které umoţní porozumění její vnitřní ekonomické a kulturní dynamice. Rozbor ekonomické dynamiky představuje gentrifikaci jako strategii developerů k získání lukrativních nemovitostí v centrech měst, které nabízejí k pronájmu nebo prodeji novým obyvatelům ze střední a vyšší třídy, zatímco původní obyvatelé čtvrtě jsou ekonomickými tlaky vytlačeni do outcast ghett [Marcuse 1997] na periferiích měst nebo regionů. Dále představím spotřební vysvětlení gentrifikace a širší společenské vysvětlení gentrifikace. Tato perspektiva ukazuje rostoucí význam spotřeby sluţeb a bydlení s přidanou hodnotou kulturního kapitálu. Takový způsob spotřeby se v post-industriální společnosti začal koncentrovat ve vnitřních městech a je to klíčová podmínka, která vede městské profesionály do vnitřních měst. Věřím, ţe se této práci podaří problematizovat nejsamozřejmější pro-gentrifikační argumenty jako je Trickledown effect2 nebo argumentace typu Consumer sovereignty3. Argumentace Consumer sovereignty přesvědčuje své posluchače o nezcizitelném právu spotřebitelů na vystěhování původních obyvatel na periferii, pakliţe nedovedou konkurovat ekonomickou silou nové městské elitě. A zastánci Trickledown effect dodávají, ţe by měli obyvatelé gentrifikované oblasti vítat nově příchozí pro jejich vyšší zdanění a jejich přínos společnému blahu. Nadšení z příchodu bohatší populace obvykle nesdílí původní populace, která byla ze svých domovů vytlačena pryč. [Lees, Slater, Wyly 2007:34]

Trickledown efect popisuje výhodnost příchodu gentrifikátorů, benefity pro původní obyvatele mají prokapávat skrz vyšší daňové příjmy městské části. 3 Pojetí, které uvaţuje o legitimitě vytlačování původních obyvatel ekonomickou silou nově příchozích spotřebitelů gentrifikovaného bydlení. 2

6

2. Od sídelní kaše ke gentrifikaci Proces gentrifikace se nezjevil ze vzduchoprázdna, ale představuje historicky podmíněnou formu rozvoje reagující na suburbanizaci měst ve Spojených státech a Británii. V této kapitole představím historii vzniku sídelní kaše a podmínky, které jí umoţnily prosadit se jako dominantní model rozvoje amerických měst. Dále představím její problematické aspekty a kritické argumenty, které vedly k delegitimizaci suburbánního rozvoje. Kritické argumenty proti modelu sídelní kaše jsou pro nás velmi významné, jelikoţ zásadním způsobem formují poţadavky na rozvoj současných měst. Relevance diskuse o legitimitě sídelní kaše přesahuje hranice Spojených států díky reflexi americké literatury v evropském poli urban studies.

2.1 Suburbanizace a sídelní kaše Pro definici suburbií doporučuje Galčanová konceptualizaci sídelní kaše z těchto čtyř komponent[Galčanová 2012]: „1. funkcí sídla (nezemědělská rezidenční, s níţ souvisí také neostré oddělení mezi městem a venkovem), 2. třídou (střední a vyšší status, přičemţ výrazně převaţuje vlastnické bydlení), 3. prostorovým odloučením (kaţdodenní dojíţďka za prací, která podle Jacksona vytváří nový druh městské mobilitní zkušenosti) a 4. hustotou (která je v lokalitách nižší ve srovnání s relativně starší vnitroměstskou zástavbou).“ [Jackson 1985: 11]. Definice, kterou pouţívá Galčanová, je velice uţitečná pro porozumění klasické rezidenční suburbanizaci z doby před druhou světovou válkou, případně v některých českých městech současnosti. Chceme-li ale porozumět podmínkám, ve kterých gentrifikace vznikala, tedy předměstí Spojených států, nevystačíme si s definicí pouhé rezidenční suburbanizace, ale je ji třeba rozšířit o další komponenty. Na konci 60. a na začátku 70. let přestává platit tvrzení, podle kterého jsou rezidenční suburbie funkčně závislé na městském jádru, jelikoţ tradiční městské funkce jako koncentrace průmyslu, zábava, sluţby a občanské instituce se přesunuly z jádra na předměstí. o takové formě osídlení uţ přestává být smysluplné mluvit jako o předměstí, jelikoţ klasický pojem předměstí implikuje existenci „koncentrovaného kompaktního města“, před kterým je pouze rezidenční před-městí, jeţ je na jádru závislé. Klasická forma uspořádání město – předměstí se proměnila v podivuhodnou sídelní kaši (urban sprawl), ve které se původně rezidenční předměstí zbavila funkční závislosti 7

na městském jádru výměnou za dekoncentrované uspořádání monofunkčních zón s městskými funkcemi.

2.2 Historie a vzestup sídelní kaše Jak je moţné, ţe se poválečná americká města rozvíjela formou sídelní kaše? Jaké historické podmínky umoţnily její masový rozvoj? Klasické suburbie jako rezidenční oblasti za hranicemi města známe uţ od konce 19. století, kdy se vyšší třída stěhovala z města pryč, aby se dostala mimo dosah průmyslových komínů a marginalizované dělnické třídy. Tyto příčiny však nevysvětlují, jak se z rezidenčních předměstí za hranicemi kompaktního města vyvinula sídelní kaše nezávislá na městském jádru. Klasická pojetí suburbie dále neposkytují vysvětlení, jak se sídelní kaši podařilo uplatnit jako hlavnímu proudu rozvoje měst na úkor ostatních modelů. Noví urbanisté vysvětlují tyto otázky následujícími faktory: rozvinutou masovou průmyslovou produkcí, vzestupem moderního monofunkčního plánování a státními programy na podporu bydlení a dopravy. Významný bod obratu pro přerod amerických předměstí v sídelní kaši vidí noví urbanisté v poválečných letech, kdy se pro řadu Američanů otevřela moţnost získat na novostavby výhodnou federální hypotéku. Tuto moţnost otevřely dva úřady: Federální úřad pro bytovou politiku (Federal housing administration) ve spolupráci s Úřadem pro veterány (Veteran administration), které pro válečné veterány nabízely levné hypotéky, jejichţ splácení bylo ve většině případů levnější neţ platba nájmu. Díky levnému programu hypoték na novostavby vyrostlo více neţ 11 milionů nových rodinných domů na předměstích. Pro rozvoj suburbií bylo podmínkou uţití hypoték na novostavbu, nikoliv na rekonstrukci nebo nákup starší nemovitosti. Programy vládou dotovaných hypoték podporovaly pouze výstavbu rodinných domů, nikoliv však obsluţných podniků, které v nových předměstích chyběly. Brzy vyrostla rozsáhlá rezidenční předměstí, kde však chyběly běţné městské funkce, za kterými se první obyvatelé rezidenčních předměstí museli vracet do městského jádra. Přestoţe byla první vlna předměstských obyvatel na krátký čas závislá na vnitřních městech, s extenzivním růstem bydlení za hranicemi kompaktního města se otevřela moţnost expanze městských funkcí do nově vznikající sídelní kaše. [Duany, Plater-Zyberk, Speck 2001:7] Mezi prvními rezidenčními zónami vyrostly velmi brzy zóny s jinými funkcemi. Prvními z nich byly nákupní strip centers, jednopodlaţní nákupní střediska 8

s dostatečnou parkovací kapacitou, aby obslouţila několik okolních rezidenčních zón. Nákupní strip centra brzy následovaly jiné městské funkce jako jsou obchody a sluţby, zaměstnavatelé, veřejné instituce jako školy a úřady, a poloveřejné prostory nákupních galerií. Instituce městských funkcí expandují do předměstí a vyuţívají poptávky bohatší populace na předměstích. V momentě, kdy ke klasickým rezidenčním předměstím přibývají také městské funkce, začíná být smysluplné o takovém prostředí přemýšlet jako o sídelní kaši. Obrázek 1. Monofunkční zónování sídelní kaše v Palm Beach

Vpravo můžeme vidět rezidenčně vymezenou zónu rodinných domů. Uprostřed je sběrná komunikace pro dopravu mezi jednotlivými zónami a vlevo je zóna nakupování a služeb. Zdroj: Google maps Městské prostředí sídelní kaše tvoří víceméně nehierarchicky strukturované dlaţdice jednotlivých městských funkcí vyspárované automobilovými sběrnými komunikacemi. K původním rezidenčním zónám se přidávají průmyslové zóny, v padesátých letech jiţ nezávislé na koncentrované vlakové dopravě, které na levných parcelách suburbií s niţší mírou zdanění rychle rostly. V dalších zónách rostly obchody, sluţby a občanské instituce. Z jednotlivých monofunkčních zón vzniká městské prostředí s malou hustotou osídlení, avšak plnící většinu městských funkcí a zbavující se závislosti na městském jádru. Aby bylo moţné neustále cestovat mezi jednotlivými městskými funkcemi, musely být jednotlivé zóny napojeny na čtyřproudové sběrné komunikace. Vzniku sběrných komunikací napomohla historická okolnost, kdy společně s růstem předměstí vznikal také dálniční systém interstate a sběrné komunikace předměstí mohly vyuţívat jeho páteřní strukturu. [Duany, Plater-Zyberk, Speck 2001:18-19] Sběrné komunikace mezi dlaţdicemi sídelní kaše představují na jedné straně efektivní cestu pro

9

automobilovou dopravu, na druhé straně však představuje osm pruhů silnice obtíţně překonatelnou barieru pro všechny ostatní způsoby dopravy.

2.3 Kritické argumenty proti urban sprawl a teoretická podpora gentrifikace O sídelní kaši se v prvních letech její existence podařilo vytvořit obraz „moderního a racionálního“ uspořádání města, které přehledně strukturuje jednotlivé městské funkce, města, které díky automobilové dopravě umoţňuje aktérům svobodně realizovat individuální svobodné volby. Tuto pozici však v průběhu času ztratila pod palbou kritiky z pozic odborníků i svých obyvatel. Jádro kritiky se zaměřuje na tři problematické body sídelní kaše: První bod kritiky ukazuje na dopravní uspořádání sídelní kaše, které mezi jednotlivými zónami znemoţňuje jakýkoliv pohyb jinou formou, neţ je automobilová doprava, a bariérami v podobě širokých automobilových komunikací zamezuje alternativním formám dopravy. Druhý argument proti sídelní kaši poukazuje na sociálně atomizující účinky sídelní kaše. Ta je navrţena takovým způsobem, ţe znemoţňuje setkávání obyvatel ve veřejném prostoru a atomizuje své rezidenty na malém kousku země mezi domem a vozem. Třetí argument kritizuje sídelní kaši jako sociálně separující projekt, kdy se populace s vyššími příjmy stěhuje na předměstí, zatímco ve vnitřních městech se koncentruje chudší populace v zanedbaných a podfinancovaných bytech v blízkosti průmyslu. Dopravní uspořádání Sídelní kaše se ukazuje jako diskriminující projekt pro všechny své obyvatele, kteří nemají moţnost řídit automobil. Jak uţ je zřejmé, dopravní uspořádání sídelní kaše znemoţňuje svými širokými sběrnými komunikacemi a příliš hrubozrnným funkčním uspořádáním jinou formu dopravy, neţ je automobilová. V sídelní kaši jsou na svezení od řidičů aut závislí všichni, kteří jsou příliš mladí, nebo naopak příliš staří na to, aby mohli auto řídit sami. Dále nemohou automobilovou dopravu pouţívat obyvatelé se zdravotním omezením, jako jsou epileptici nebo jinak handicapovaní. Noví urbanisté tvrdí, ţe ve Spojených státech je celkem 80 milionů lidí, které sídelní kaše diskriminuje a jsou závislí na svezení od jiné osoby, anebo v horším případě nemají moţnost zapojit se do společnosti.

10

Sociální atomizace a absence veřejného prostoru Řada autorů kritizuje sídelní kaši jako přesně fungující stroj na sociální atomizaci populace, který důsledně zamezuje náhodným setkáváním různých skupin obyvatel ve společném veřejném prostoru. [Duany, Plater-Zyberk, Speck 2001] [Putman1995] [Sennet 1995] Tradiční veřejný prostor ulic nahrazuje sídelní kaše silnicí a sbliţující pohyb pěší chůzí a hromadnou dopravu nahrazuje separující individuální automobilovou dopravou. Dále zde nenajdeme významná místa setkávání ve veřejném prostoru, jako jsou náměstí a hlavní městské třídy. Tyto otevřené veřejné prostory nahrazují poloveřejné nákupní galerie slouţící partikulárním komerčním zájmům. Ve výsledku se z předměstí vytratil základní stavební prvek městskosti: veřejný prostor, který umoţňuje kontakt koexistujících sociálních skupin ve městě. Veřejný prostor je od klasiků sociální teorie povaţovaný za základní konstituční prvek „městskosti“. Ideální veřejný prostor podle Simmela představuje anonymní prostředí, kde se mohou potkávat aktéři ze všech společenských skupin. Je to prostor osvobozený od partikulárních očekávání kterékoli sociální skupiny nebo komerčních subjektů. [Simmel 2000] Takto formulovaný veřejný prostor byl z amerických předměstí důsledně vytěsněn monofunkčním zónovým plánováním. Veřejný prostor jako tmel mezi jednotlivými kamínky městské mozaiky ustoupil na jedné straně silnici, která uzavírá kaţdého řidiče do osamocené soukromé bubliny automobilu, a na druhé straně poloveřejným palácům konzumu v privátním vlastnictví. Nahrazení pěšího pohybu automobilismem dokáţe s absurdní důsledností zamezit neočekávaným a nevyţadovaným kontaktům s obyvateli stejné čtvrti. Náhodná setkávání při uţívání běţných městských funkcí, jako je nakupování nebo návštěva knihovny, monofunkční plánování znemoţňuje a nutí své uţivatele dopravit se vozem. V ideálním případe můţe pohyb po sídelní kaši umoţnit setkávání pouze s cíleně vybranou populací a zamezit jakýmkoliv nechtěným setkáním. A pokud bychom atomizující povahu dovedli do absurdní důslednosti, můţeme si snadno představit obyvatele sídelní kaše, kteří se potkávali pouze s kolegy v práci, se zaměstnanci oblíbených obchodů a sluţeb a s pozvanými přáteli, aniţ by potkávali sousedy, kteří bydlí ob-dům. Náhradní (polo)veřejný prostor nákupní galerie nedovede plnit svou původní funkci veřejného prostoru. Poloveřejný prostor je otevřený do okamţiku, kdy jeho uţivatelé naplňují očekávání konzumního chování. Pakliţe však uţivatelé přestávají naplňovat ideální obraz konzumující střední třídy, anebo svým chováním a vzhledem

11

pohoršují ostatní návštěvníky, bezpečnostní sluţba je můţe z privátního domu vyloučit [Pospěch 2009]. Homogenní předměstí bílé střední třídy představuje pro autory, jako je Florida, anestetické konzervativní prostředí, které nedovede nabízet svým obyvatelům různorodé podněty pro stimulaci tvořivosti. Bez veřejných prostor v sídelní kaši schází fyzická aréna, ve které se mohou střetávat různé myšlenkové proudy a vzájemným vymezováním se tak mohou vytvářet nové myšlenky. Není divu, ţe Florida navazuje na Simmelovu fascinaci heterogenitou velkoměst a svojí teorií kreativní třídy se vymezuje vůči homogenní sídelní kaši. Rezidenční segregace Americká předměstí můţeme interpretovat jako největší z projektů sociální separace podle příjmů a etnicity ve světových dějinách. Na jedné straně se bílá populace stěhovala z vnitřních měst, která se stále více proměňovala v prostředí afroamerické/dělnické populace. Na druhé straně se suburbánní populace separovala podle příjmových skupin. Bydlení na předměstí bylo v padesátých letech stále prestiţní a v kombinaci s nákladným automobilismem, který ţivot na předměstích implikuje, si jej mohla dovolit pouze bohatší střední třída a váleční veteráni s výhodnými hypotékami. Díky rasovému aspektu se poválečnému suburbánnímu exodu říká White flight. Pro separaci populace podle příjmových kategorií je důleţité vědět, ţe jednotlivé rezidenční zóny byly navrhovány pro rozdílné segmenty trhu. Uplatňováním třídění rezidenčních projektů podle výsledné ceny nemovitosti rozkategorizovalo předměstskou populaci od nejchudších k nejbohatším [Duany, Plater-Zyberk, Speck 2001:43].Díky příjmové segmentaci rezidenčních projektů se stalo ještě obtíţnější překračovat bariéry sociální distance mezi různými příjmovými skupinami, které utvrzovaly narůstající předsudky. Exodus středních tříd na předměstí představuje také významný proces odlivu kapitálu z vnitřních měst. Masová výstavba sídelní kaše odčerpala z vnitřních měst potřebný kapitál pro údrţbu stávajícího bytového fondu. V důsledku vzniku prestiţnějších předměstí a chátrání domů v centru došlo k drastickému propadu cen nemovitostí ve vnitřních městech. Tento efekt nazývá Neil Smith Rent gap [Smith 1979] a budeme se mu věnovat ve čtvrté kapitole práce. Dlouhodobé zanedbávání údrţby vnitřních měst proměnilo bytovou zástavbu z devatenáctého a začátku dvacátého století v neatraktivní bydlení pro nízkopříjmové populace. V konečném důsledku vedla suburbanizace amerických měst na jedné straně k separaci vyšších 12

a středních tříd na předměstích, a na druhé straně ke koncentraci chudší populace ve vnitřních městech.

13

3. Pro-gentrifikační teorie Ve Spojených státech najdeme řadu hnutí a teoretických skupin, které soupeří s rozvojem formou sídelní kaše, nejzajímavější pro nás jsou však tyto dva proudy: Hnutí New urbanismus s konceptem „Tradiční čtvrti“ [Duany, Plater-Zyberk, Speck 2001] a teorie Richarda Floridy o Vzestupu kreativní třídy [Florida 2003]. Oba myšlenkové proudy vykreslují obrazy ideální podoby měst v protikladu k rozvoji formou sídelní kaše, a přestoţe mají oba proudy vlastní teoretická východiska a argumentaci, docházejí ke stejnému řešení problému: gentrifikaci podfinancovaných části vnitřních měst. Oběma teoriím se dostává mimořádné pozornosti nejen ve vědeckém poli, ale především na poli městských správ, které progentrifikační teorie aplikují do fyzického prostředí měst. Obrazy města Kreativní třídy a přátelských Tradičních čtvrtí budí nebývalí optimismus, jelikoţ se prezentují jako celistvé modely řešení krize sídelní kaše. V této kapitole se pokusím přiblíţit argumentaci obou myšlenkových proudů a pokusím se nahlédnout za třpytivou fasádu se sebou spokojených komunit.

3.1 Tradiční čtvrti - New urbanism Ve druhé kapitole jsme se seznámili s kritickými argumenty vůči sídelní kaši, v této části se podíváme na to, jak si noví urbanisté představují „dobrý rozvoj měst“, jak se vyvíjelo přemýšlení o takovém rozvoji města a jak se novým urbanistům daří řešit problémy sídelní kaše – především závislost na automobilech, sociální atomizaci a separaci populace podle příjmových skupin.

3.1.1.Tradiční čtvrti – sousedství, koridor, monofunkční zóna4 Základním dokumentem pro plánování podle zásad nového urbanismu je Charta nového urbanismu z roku 1993, která do detailů definuje, jak se staví takzvané tradiční čtvrti. [Duany, Plater-Zyberk, Speck 2001] Pro nás bude důleţité porozumět především obecné teorii neo-tradičního plánování: Neighbourhood – Coridor – District.

Překlad anglických pojmů Traditional Neigbourhood – Neighbourhood, coridor, district. Nejproblematičtější je překlad pojmu Neighbourhood, jelikoţ v angličtině nese dva významy: 1 městská čtvrť, tedy určitým způsobem ohraničená část města. 2. Sousedství 4

14

Základní stavební prvky [městského prostředí podle zásad] nového urbanismu jsou sousedství, monofunkční zóny a koridory. Sousedství představuje městské prostředí s vyváženým mixem městských funkcí [jako je bydlení, spotřeba, práce]; monofunkční zóny jsou oblasti, kde převládá jediná městská funkce; koridory vzájemně propojují a rozdělují sousedství a okrsky. [Duany, Plater-Zyberk 1993] Územní plány nových urbanistů kombinují tři stavební prvky: multifunkční rezidenční čtvrti – sousedství, které kombinují bydlení, sluţby a pracovní příleţitosti, dále jsou to monofunkční nerezidenční zóny5 (obchodní, průmyslové,...) a třetím prvkem jsou koridory představující komunikační kanály pro dopravu mezi jednotlivými městskými oblastmi. Takto plánované “tradiční” město je přehledný kompaktní celek protkaný hustou sítí cest, které spojují multifunkční sousedství s monofunkčními zónami s jedinou jasně definovanou funkcí. Přestoţe noví urbanisté detailně popisují všechny tři komponenty tradičních čtvrtí do takových podrobností, jako je plánování způsobu kříţení silnic, pro účely této práce postačí vysvětlit tradiční sousedství, kterému noví urbanisté věnují největší pozornost a má největší relevanci k procesu gentrifikace.

3.1.1. Sousedství (Neighbourhood) „Hájíme takovou restrukturalizaci veřejné správy a praxe městského rozvoje, která podpoří následující principy: Sousedství by měla být diverzifikovaná funkčně i skladbou populace; Ulice by měly být navrhované pro pěší chodce[...], stejně tak jako pro auta; města by měla poskytovat všem dostupné veřejné prostory a veřejné instituce. Důležitá místa ve městě by měla být orámovaná kvalitní architekturou a upraveným krajinářským prostředím, které oslavně tematizuje lokální historii, klima, ekologii nebo lokální stavební styl.“ [Charta Nového urbanismu in Duany, Plater-Zyberk, Speck 2001:260] Funkční uspořádání a doprava Nejprve se podívejme na funkční a dopravní uspořádání tradičních čtvrtí, a na to, jak se jim daří vyvarovat se negativním důsledkům, které sídelní kaše přináší monofunkčním zónováním. Sousedství podle nových urbanistů nemají pouze jedinou – rezidenční – funkci jako v sídelní kaši. Oproti hrubozrnnému dlaţdicovému uspořádání jednotlivých zón sídelní kaše můţeme o sousedství přemýšlet jako

5

Z anglického originálu: District

15

o pestré mozaice z barevných kamínků s různými funkcemi. V jedné ulici se tak kombinují rezidenční prostory, obchody a sluţby, kanceláře a dílny, veřejné instituce jako školy, úřady, divadla a kostely. Novému urbanismu se tak daří rozbít koncept monofunkčního uspořádání a nahrazuje jej konceptem sousedství s vyváţenými funkcemi bydlení, spotřeby, občanských institucí a práce. Noví urbanisté navazují na představy o městě urbanistů jako Camillo Sitte, [Duany, Plater-Zyberk, Speck 2001], tedy urbanistů druhé poloviny devatenáctého století, kteří nepočítali s masovým rozšířením individualizující automobilové dopravy a moţností rozvoje decentralizované automobilové sítě. Urbanisté tradičních čtvrtí6 přizpůsobovali městské prostředí centralizující vlakové dopravě a hierarchické koncentraci ke středu města. Tradiční čtvrť je přizpůsobena kaţdodenní pěší chůzi jako samozřejmé formě pohybu mezi prací, bydlením, spotřebou. Noví urbanisté se při navrhování sousedství inspirují městy 19. století a záměrně je navrhují centrálně orientované přibliţně „čtvrt míle okolo centra“, coţ odpovídá pěti minutám chůze z okraje čtvrti do centra. Díky hierarchickému uspořádání okolo centra mají obyvatelé sousedství nejdůleţitější instituce kaţdodenního ţivota (práce, spotřeba, úřady, veřejná doprava) v pohodlné vzdálenosti pro pěší chůzi, nezávisle na automobilové dopravě. Díky multifunkčnímu a koncentrovanému uspořádání sousedství nemusí jeho obyvatelé pouţívat auto, aby vyuţívali nerezidenční funkce města, kdyţ jim k nejnutnějším institucím ve městě stačí dojít pěšky nebo dojet na kole. Zatímco rezidenti sídelní kaše jsou kvůli zónovému uspořádání donuceni auto pouţít pokaţdé, kdy předmět jejich zájmu přesahuje funkční nabídku rezidenční zóny. Rezidenční zóny jsou od ostatních odděleny širokými sběrnými komunikacemi, jejichţ šest pruhů představuje pro chodce obtíţnou překáţku. Další problém pro ne-motoristy v sídelní kaši představuje skutečnost, ţe i „nejbliţší [bod zájmu] je stále příliš daleko” [Duany, Plater-Zyberk, Speck 2001:14] a nakonec nezbývá neţ uţít osobní automobilovou dopravu. Pročeţ upravují noví urbanisté fyzické prostředí sousedství takovým způsobem, který upřednostňuje pěší chůzi pro vyuţívání běţných městských funkcí před automobilovou mobilitou. Zesamozřejmění pěší chůze a umoţnění pohybu alternativními prostředky rozbíjí diskriminační aspekty motorismu a nevyhnutelnost

6

Tradiční v tomto případě nemá význam nemoderní, jako spíš před rozvojem sídelní kaše.

16

ekologicky nešetrných způsobů dopravy. Z funkčního hlediska se novým urbanistům daří adekvátně řešit řadu problémů, které přináší sídelní kaše. Sousedství: místo – identita – integrace Koncept sousedství podle nového urbanismu se nevyčerpává hledáním odpovědí na problémy monofunkčního zónového plánování v sídelní kaši, ale usiluje také o vytvoření „sousedské komunity“ s intenzivními sociálními vazbami mezi obyvateli rozdílných příjmových etnických nebo věkových skupin. V návratu k tradičním sousedstvím s intenzivními sociálními vazbami můţeme vidět opoziční projekt oproti atomizující sídelní kaši. Zdroj atomizace obyvatel sídelní kaše noví urbanisté identifikují v rozvoji individuální automobilové dopravy a přizpůsobení města automobilům, nikoliv chodcům. Klíč k obnovení sociálních vazeb mezi aktéry vidí noví urbanisté v přizpůsobení městského prostředí chodcům a veřejné dopravě. Obsazení veřejného prostoru auty:

„Kvůli tomu, že většinu času ve veřejném prostoru spotřebujeme jízdou v izolovaných bublinách, není potom žádným divem, že kritikové společnosti poukazují na úpadek občanských dovedností, jako je diskuse, vedení politiky, nebo prosté vycházení s ostatními. Jsou tu i tací, kteří se na suburbanizaci koukají pouze jako na symptom krize společenské integrace, a nikoli jako na její příčinu. Takové argumenty ignorují skutečnost, že atomizace naší společnosti v suburbiích je do značné míry spíše produktem specifické politiky a průmyslového rozvoje, nežli výsledkem individuálních voleb aktérů.“. [Duany, Plater-Zyberk, Speck 2001:62] Klíčovou pozici má pro obnovení tradičních sousedství fenomén chůze ve veřejném prostoru. Sousedství přizpůsobená chodcům umoţňují náhodné sociální interakce se sousedy, společné zastavení u hudebníků na rohu hlavní třídy nebo setkání se známými v obchodech a kavárnách. Chůze ve veřejném prostoru otevírá uzavřenou privátní bublinu karosérií osobních vozů a vrhá sousedy do rovnostářského veřejného prostoru, kde mohou proţívat interakce s jinými, vnímat důleţité orientační body a kulturní hodnotu fyzického prostředí a vytvořit si vztah k sousedství, ve kterém ţijí. Místo – identita

Homogenní sídelní kaše nevytváří zapamatovatelná místa veřejných institucí, jako jsou kostely, věţe radnic nebo muzea. Taková místa jsou podle nových urbanistů nezbytná pro orientaci obyvatel v prostoru a pro vymezení obrazu lokality, jakoţ i pro odlišení kulturních a historických významů od jiných. Pro umoţnění identifikace

17

obyvatel s daným sousedstvím jsou důleţité výrazné veřejné instituce, jelikoţ dávají svému okolí specifickou lokální identitu. Pro vytvoření zapamatovatelného sousedství jsou ulice navrhovány tak, aby chodci poskytovaly stále zajímavý výhled na významné reprezentativní budovy. “V suburbiích nejsou ţádné vzácné plochy pro významné instituce. Veřejné instituce jsou umístěny podobně jako jakékoliv jiné budovy: zastrčené za velikým parkovištěm vedle sběrné komunikace.” [Duany, Plater-Zyberk, Speck 2001:35] „[...] Jsou tu ale i další způsoby, jak zakončit důleţité ulice, jako je citlivé umisťování veřejných budov [...] [S]tavitelé historických měst záměrně vyhrazovali nejvzácnější místa ve městě pro reprezentativní veřejné instituce. Vrcholy kopců, konce ulic, hrana náměstí – představují nejpříhodnější místa pro kostel, radnici, knihovnu nebo jiné úctyhodné veřejné instituce.” [Duany, Plater-Zyberk, Speck 2001:35] Andres Duany mnohokrát opakuje, ţe pro vytvoření autentického sousedství je zapotřebí nejen navrhnout multifunkční sousedskou čtvrť pro pěší i auta, ale zároveň je důleţité vytvořit kvalitní veřejné prostory, kde se populace čtvrti můţe potkávat. Veřejné reprezentativní budovy doporučuje ztvárnit výraznou architekturou, která pomůţe obyvatelům v orientaci. Náměstí a jiné veřejné prostory by měly být orámované uměleckou tvorbou, která bude tematizovat lokální historii, klima, místní stavební sloh tak, aby měli obyvatelé sousedství před očima lokální kulturu, se kterou se mohou identifikovat. [Duany Plater -Ziberk in Katz 1993] Integrace

„Dostupné sociální bydlení by mělo být nabízeno v lokalitách s pracovními příležitostmi, aby se předcházelo koncentraci chudoby.“ [Duany, Plater-Zyberk, Speck 2001:262] „V rámci sousedství by měla široká nabídka typů bydlení a jeho cenových úrovní přivést obyvatele různých věkových rasových a příjmových skupin do vzájemné každodenní interakce. Posilování osobních a občanských vazeb je nezbytné pro autentickou sousedskou komunitu.“ [Duany, Plater-Zyberk, Speck 2001:263] Noví urbanisté kritizují rozvoj suburbií kvůli společenskému oddělení vyšších a středních tříd na předměstí od niţších dělnických tříd ve vnitřních městech. Vystěhování bílých středních tříd znamenalo pro většinu amerických vnitřních měst dramatický odliv soukromých i veřejných peněz, které se po řadu desetiletí pumpovaly do rozvoje sídelní kaše. Podfinancovaná vnitřní města se brzy proměnila 18

v ghetta, která do sebe absorbovala chudobu a kriminalitu a měla zanedbané veřejné prostory. Charta nového urbanismu vnímá stav příjmové separace v amerických předměstích jako jeden z jejích nejdůleţitějších problémů a snaţí se poskytnout řešení, která by zamezila koncentraci chudoby v ghettech vnitřních měst.

3.1.2 Nový urbanismus a gentrifikace Noví urbanisté byli nejednou úspěšní při přestavbě ghett ve vnitřních městech a nepochybně se jim podařilo z mnoha „čtvrtí se špatnou pověstí“ udělat „dobrá sousedství“. Bohuţel se však s procesem „návratu komunity“, „revitalizace“, „návratu do města“ nebo jakkoliv jinak byl konkrétní projekt gentrifikace nazván, zcela vyměnila populace čtvrti. Z původních dělnických nízko-příjmových ghett dokázali noví urbanisté skutečně vytvořit heterogenní prostředí různých etnických a věkových skupin7, nepodařilo se jim však vytvořit takové městské prostředí, které by skutečně integrovalo různé příjmové skupiny. Kritika nového urbanismu směřuje především na nedůslednost, se kterou jsou zásady nového urbanismu uplatněny. Takovou kritiku dobře shrnula Jana Kočková v textu „Sociologické koncepce sousedské komunity“ [Kočková 2012]. Nově vznikající tradiční sousedství nevyplnila inkluzívní příslib, tedy ţe budou poskytovat bydlení pro různé příjmové skupiny. Jana Kočková upozorňuje na výzkum Emily Talen a Jennifer Johnson: Pouze 15% bytových jednotek ze všech 84 zkoumaných projektů je doopravdy určeno pro nízkopříjmové rodiny a jen ze 4% je zde bydlení dostupné pro nejchudší rodiny. 56% všech developerů, kteří vyplnili dotazník, zahrnulo dostupné bydlení pro rodiny s nízkým nebo středním příjmem alespoň na nějakém stupni, zbývajících 44% vůbec. Dalším problémem, na který výzkum ukazuje, jsou nedostatečné mechanismy, které udržují dostupnost bydlení i do budoucna [Johnson, Talen 2008]. Noví urbanisté na jedné straně propagují a zvýznamňují integraci obyvatel různých příjmových skupin, na druhé straně však nejsou dostatečně důslední v jejím prosazování. Zaprvé nedodrţují při navrhování projektů tradičních sousedství vlastní kvóty sociálního bydlení. A zadruhé podporují působení trţních podmínek na zhodnocování nemovitostí, které díky spekulacím s cenami nemovitostí vytlačují

Pojem „věkově různorodá čtvrť“ je jiné jméno pro gentrifikované čtvrti mladých urbánních profesionálů. 7

19

nízkopříjmové nájemníky. Výsledné čtvrti nakonec mohou poskytovat domov pro ţivou komunitu, která je šetrná k ţivotnímu prostředí a uvědomuje si své místo v širším historickém a společenském kontextu. Pakliţe však neřeší problém sociální separace středních a vyšších tříd, propůjčuje nový urbanismus své jméno k separačnímu projektu středních a vyšších tříd, který se z perspektivy integrace významně neliší od projektu sídelní kaše. Trickledown

Další kritické argumenty padají proti novému urbanismu pro jeho obhajobu Trickledown theory.8 Tato teorie v hrubých obrysech říká, ţe bychom v chudých čtvrtích měli vítat jakýkoliv příliv kapitálu, jelikoţ dříve nebo později proteče od bohatých sousedů k těm chudým. Toto prokapávání kapitálu by mělo probíhat přes vyšší výběr daní od gentrifikátorů s vyššími příjmy, které lokální správa investuje do sociálních sluţeb v lokalitě. Přínos trickledown teorie byl však několikrát vyvrácen [Lees, Slater, Wyly 2007:84] [Marcuse 1997] dvojí argumentací: Mnozí obhájci gentrifikace si neuvědomují její implicitní exkluzivní povahu. Loreta Lees a kol. uvádějí mezi urbanisty velmi rozšířený názor: „Nevadí nám gentrifikace, ale vystěhovávání.“ [Lees, Slater, Wyly 2007:122] Podobný názor hájil i docent Havliš v diskusi o budoucnosti Cejlu, kdy prosazoval jakousi „soft gentrifikaci“ bez vystěhování původní populace. Lees a její kolegové ale dokazují, ţe gentrifikace neznamená pouze proměnu fyzického prostředí čtvrti, ale především zásadní proměnu jejího obyvatelstva. V neregulovaném trhu s nemovitostmi je jen sotva představitelná gentrifikace bez vystěhování původní populace. Duany dále argumentuje za „právo obyvatel města na profit z přirozeného zhodnocování jejich nemovitostí“, o které by neměli být připraveni, rozhodně „ne v Americe” [Duany 2001:37-39] Leader nového urbanismu obhajuje „v zájmu obyvatel města“ trţní mechanismy, které pohání spekulantskou spirálu ceny nájmů, která dřív nebo později původní obyvatelstvo z čtvrti vytlačí. Lees a její kolegové ironicky komentují Duanyho optimismus pro trţní principy a trickledown vysvětlení slovy: „[Z]lepšení kvality ţivota v komunitě si jednoduše nemůţou vychutnat ti, kteří přijdou o právo v komunitě bydlet.“ [Lees, Slater, Wyly 2007:84] Další argumentace proti trickle down theory, poukazuje na běţnou praxi, kdy přes pomyslný filtr, kterým

Trickledown theory bychom mohli do češtiny přeloţit jako teorii „prokapávání“, „protékání přes filtr“ daňové soustavy. 8

20

peníze od bohatších přitékají, se vyšší daňové příjmy nemusí dostat k chudým, ale mnohdy se investují k přilákání dalších gentrifikátorů. Novým urbanistům se tedy nepodařilo vyřešit jejich vlastní výtku vůči rozvoji měst sídelní kaší: sociální separaci společnosti. A co víc, svým „komunitním diskursem“ zahalují třídně exkluzivní proces gentrifikace pod fasádu sociálně integračního projektu a zatemňují skutečnost, ţe gentrifikace nepomáhá k řešení sociální integrace v postindustriálních městech, spíš jej prohlubuje.

3.2 Města kreativní třídy Jednou z nejcitovanějších prací v současných urban studies9 je bezesporu Teorie kreativní třídy z pera Richarda Floridy [Florida 2003]. Jde o neobyčejně provokativní práci, která má na jedné straně řadu příznivců nejen na teoretickém poli, ale především na poli městského plánování a mezi těmi, kteří ji mají moc aplikovat do městského prostředí. Na druhé straně však Florida čelí ostré kritice ze strany kritických městských teoretiků, kterým vděčí za svůj vysoký impact factor. Floridova kniha Rise of Creative Class představuje vzácný destilát neoliberálního přemýšlení o rozvoji západních měst, především proto, ţe artikuluje pro-gentrifikační argumentaci, která ospravedlňuje vytlačování nízko příjmové populace z vnitřních měst a doporučuje tato místa přizpůsobit ekonomicky silné kreativní třídě. Florida reaguje na proměnu západních ekonomik, kterou řada autorů nazývá termínem „nástup neoliberální doktríny“10; tímto ne vţdy jasným termínem míní především proměnu ekonomického systému od 70. let: vývoz průmyslové výroby do zemí s levnou pracovní silou; tato proměna přinesla vzestup třídy vyšších sluţeb, ale zároveň oslabila pozici dělnické třídy. [Lees, Slater, Wyly 2007:92]. Teorii kreativní třídy můţeme chápat jako odpověď na otázku: Pakliţe je průmyslová výroba v útlumu, jaké jsou nové cesty pro dosaţení ekonomické konkurenceschopnosti a růstu západních měst? Klíč pro zodpovězení této otázky nachází ve vzestupu kreativního kapitálu a jeho drţitelů – kreativní třídy. Rostoucí význam kreativního kapitálu vytlačuje výrobní prostředky, a ekonomický kapitál obecně, z pozice nejdůleţitějších faktorů pro ekonomický růst západních měst [Florida 2003]. Jinými

Podle google books více neţ osm tisíc citací knihy: The Rise of the Creative Class: And How It's Transforming Work, Leisure, Community and Everyday Life 9

10Pro

konceptualizaci Neo-liberální doktrýny vycházím z přednášky „The crisis of capitalism“ pro RSA Davida Harveyho z 26. Dubna 2010 V Londýně.

21

slovy nejsou to nové továrny a masová produkce, které mají západním městům přinést růst. Těţiště růstu spočívá především v kreativním kapitálu, tedy komodifikovatelné dispozici kombinovat staré a vymýšlet nové myšlenky, produkty, kulturní díla, módní trendy. Z těchto předpokladů autor vyvozuje závěr, ţe ekonomický úspěch západních měst spočívá na tom, zdali se jim podaří na své území přilákat dostatečný fond - pool drţitelů kreativního kapitálu – kreativní třídy.

3.2.1 Vzestup kreativního kapitálu a kreativní třídy Teorie kreativního kapitálu převrací vztah závislosti mezi ekonomickým kapitálem a zaměstnanci. V průmyslové éře jsme byli navyklí na to, ţe koncentrace ekonomického kapitálu ve formě výrobních prostředků přitahovala dělnickou třídu z širokého okolí, která byla ochotná migrovat za pracovními příleţitostmi. Florida ale vypozoroval obrat ve vztahu migrace kapitálu a pracovních sil. Tvrdí totiţ, ţe jednosměrný vztah je v postindustriálních městech vyrovnaný nebo dokonce obrácený. V „éře kreativity“ [Florida 2003:21] jsou vzácní především kreativní lidé s potřebným vzděláním, nikoliv opuštěné továrny. Z toho důvodu jsou technologické společnosti ochotny stěhovat své pobočky do měst, ve kterých se koncentruje kreativní třída. Proto na mnoha místech kritizuje snahy městských správ o přilákání velkých technologických korporací na své území, aniţ by byl ve městě dostatečný fond kreativní třídy, který mohou vytěţit. Na otázku: Jak by se měla západní města přizpůsobit proměnám postindustriální globální ekonomiky? odpovídá Florida prostě: Klíč k přilákání kapitálu do města nespočívá ani tak v podpoře korporací a stavbě drahých technologických parků nebo poskytování daňových úlev, jako spíš v přilákání kreativní třídy, za kterou se zanedlouho přistěhují i velké korporace, které závisí na kreativním kapitálu. Pro realizaci imperativu: přilákat kreativní třídu do města, sestavil autor teorii „Tří T“. Jde o tři kritéria, která by měla města naplňovat, aby odpovídala představě „kreativního místa“. Konkrétně se za zkratkou 3T skrývá: 1.Technologie, 2. Talent a 3. Tolerance. V další části kapitoly se pokusím objasnit, co přesně jednotlivé indikátory představují, jaký obraz města Floridova teorie produkuje, jaký je její vztah k sídelní kaši a jaké důsledky má pro sociální integraci ve městech.

22

3.2.2. Od suburbie k čtvrti kreativní třídy Teorie kreativní třídy se podobně jako teorie tradičních čtvrtí nového urbanismu vymezuje vůči homogennímu rozvoji sídelní kaše a monofunkčnímu plánování. Kritéria talentu – tolerance – technologií, můţeme v určitém slova smyslu chápat jako vymezení vůči charakteristikám sídelní kaše. Přestoţe teorie nového urbanismu a Richarda Floridy mají mnohé společné, kaţdá řeší jiný problém, přestoţe nakonec docházejí k podobným výsledkům. Pro nový urbanismus je klíčovou otázkou: Jak navrhovat města, aby v nich vznikala sousedská komunita? Zatímco Florida řeší otázku: Jak mohou postindustriální města dosahovat ekonomického růstu v globální konkurenci jiných měst? Oproti novým urbanistům věnuje Florida mnohem více prostoru ekonomické a „marketingové“ stránce rozvoje měst a méně se věnuje dopravnímu a prostorovému uspořádání. Floridova kritika suburbií vychází z ideálního obrazu města, které stimuluje kreativitu, různorodost, a vymezuje ho vůči homogenní atomizující sídelní kaši, která zamezuje nahodilým a neočekávaným vzruchům. Autor popisuje vývojovou posloupnost od měst „průmyslové éry“, která od sebe jednotlivé funkce striktně oddělovala do předvídatelných homogenních zón, které odpovídaly orientaci na masovou produkci, zatímco města kreativní třídy se snaţí jednotlivé funkce města kombinovat v zájmu vytváření heterogenního a stimulujícího prostředí atraktivního pro kreativní třídu.

3.2.3 Teorie tří T Podle teorie kreativní třídy existují tři klíčová kritéria, kterým by se měla současná města přizpůsobovat, aby na svá území přilákala kreativní třídu. Na prvním místě je to index talentu, který v řeči operacionalizace představuje procentuální zastoupení obyvatel s bakalářským titulem nebo vyšším. Komponenta technologie odpovídá dvojici indexů: high-tech index, který odpovídá objemu a koncentraci firem v technologických odvětvích. Druhý je inovační index, ten odpovídá počtu patentů na jednoho obyvatele [Florida 2003:251]. Poslední komponentu, toleranci, doporučuje měřit gay indexem, který na jedné straně indikuje otevřenost čtvrti k různorodosti, a na druhé koreluje s indexy technologie a talentu. [Florida 2003:258]. Vkus kreativní třídy a tvorba kreativních čtvrtí

Městské prostředí je pro autora klíčovým objektem zájmu a doporučuje kaţdé „zodpovědné městské správě”, pakliţe chce svému městu zabezpečit 23

konkurenceschopnost ve věku technologií, aby přizpůsobovala své městské prostředí vkusu kreativní třídy tak, aby mohla svoji identitu formovat a ověřovat jako kreativní skrze specifické formy spotřeby. „Budoucnost většiny velkoměst závisí na tom, zdali budou pro spotřebitele ţádaným místem bydlení.“ [Florida 2003:259] Spotřebitelská performativita kreativní třídy se realizuje na dvou úrovních: Na jedné straně ve formě kreativní „hip“ spotřeby, v módních salónech, knihkupectvích, kavárnách, v baru nebo hudebním klubu, galeriích. A na druhé straně se realizuje skrze spotřebu městského bydlení na „cool places“, mnohdy renovovaných historických bytech vnitřních měst. Města v zájmu těchto poţadavků přizpůsobují svůj fyzický prostor, aby se jim podařilo přilákat dostatečný pool kreativní třídy. Můţeme tak sledovat zásadní proměnu městského uspořádání, kdy se opouští model sídelní kaše a začíná se pod fasádou kreativity prosazovat model gentrifikace. Rezidence a spotřeba

Čtvrti kreativní třídy Florida definuje především skrze pojmy spotřeby a ţivotního stylu. Podobně jako noví urbanisté definuje čtvrti kreativní třídy v opozici vůči monofunkčně uspořádaným předměstím jako multifunkční místo bydlení, práce a spotřeby v de-industrializovaných vnitřních městech. Jde o koncentrované městské prostředí přizpůsobené pěším s bohatou nabídkou míst spotřeby přímo na ulici nebo v parteru. V kreativních čtvrtích je důleţité, aby byla místa spotřeby dostupná přímo z ulice, a tak vtahovala chodce do dění na ulici a celkově vytvářela vibrující atmosféru velkoměsta. Spotřeba bývá obvykle chápána pouze z funkčních aspektů, tak ji pojímají například i noví urbanisté. Teoretikové urbánní spotřeby nás ale upozorňují na symbolickou rovinu spotřeby [Jayne 2006]. Spotřeba nám můţe napovědět mnohé o identitě spotřebitele a zároveň se skrze spotřebu můţe identita aktivně utvářet. Pro Richarda Floridu je městská spotřeba nejdůleţitějším polem, na kterém kreativní třída realizuje svoji identitu anebo ji v sobě objevuje. Bary, kavárny, kluby, knihkupectví a módní salóny, na jedné straně dávají velikou svobodu kaţdému pro nakoupení jedinečné kreativní identity. Velmi důleţitým aspektem spotřeby bydlení v kreativní čtvrti je proţívání komodifikované paměti uloţené v místě. Například gentrifikované bytové domy z reţného zdiva v Park Slope jsou vyhlášené jako velmi vzácná architektonická památka New Yorku z počátku 20. století. Mnozí v cihlách starých viktoriánských 24

domů nacházejí paměť zlatého věku „před rozvojem suburbanizace“. Cítí v nich romantizovanou paměť 20. let, intenzivního městského ţivota v tavicím kotlíku všech kultur světa, kdy v takových domech bydlela vyšší střední třída právníků a úředníků z Manhattanu předtím, neţ se vystěhovala na předměstí. Místa kreativní třídy nemusí být pouze ve vnitřních městech. V této souvislosti autor odkazuje na práci Andrese Duanyho a tradiční čtvrti: „Dokonce i mnoho předměstí se snaţí obnovit městská místa spotřeby, která jsou členy kreativní třídy vyhledávána, skrze rozvoj pěších zón v centru, kde je řada kaváren se zahrádkami, obchodů s designem a renovovaných kancelářských loftů. Architekt nového urbanismu Andres Duany pracoval s developery na tvorbě nových předměstí, která mají vyšší hustotu osídlení a jsou více přizpůsobená chodcům, a dále také aby měla centrum města.“ [...] „Uţ i předměstí se snaţí navodit aspekty kvality fyzického prostředí, které obvykle spojujeme s většími městskými centry. Developeři to tak dělají z chladných ekonomických důvodů – aby přilákali talentované obyvatele, a tedy i technologické korporace, které pohánějí ekonomický růst současné ekonomiky.“ [Florida 2003:291] Florida při charakterizování spotřeby a bydlení v kreativní čtvrti odkazuje na knihu Bonnie Menes Kahn: Cosmopolitan City[Kahn2002], kde kreativní komunity vystihuje dvojicí charakteristických znaků: „Tolerancí k odlišnosti a netolerancí k průměrnosti.“ [Florida 2003] Tento jistě dobře míněný úmysl vytvořit otevřenou městskou komunitu s co největší heterogenitou kulturních, věkových a etnických skupin lidí s různými sexuálními identitami a spotřebními vzorci,je však odsouzen k neúspěchu. Pod praporem boje proti průměrnosti a za novou různorodost, se kreativní čtvrti ochuzují o zkušenost koexistence různých příjmových skupin obyvatel. Texty, které tematizují heterogenitu kreativních komunit, na jedné straně zdůrazňují jejich otevřenost, na druhé straně však zcela opomíjejí skutečnost, ţe otevřené brány tolerantních komunit leţí aţ za vysokými bariérami drahých nájmů, které kreativní třídu odlučují od původní dělnické populace vnitřních měst.

25

4. Kritická teorie gentrifikace Jen málo teoretických pojmů urbánní sociologie přitahuje tolik pozornosti jako gentrifikace. Kolektiv autorů okolo Lorety Lees to vysvětluje skutečností, ţe pojem gentrifikace nese explicitní politické významy. Gentrifikace totiţ odhaluje ekonomické zájmy investorů a gentrifikujících a jejich vztahy, které umoţňují tyto zájmy realizovat, coţ na jedné straně mnozí vítají jako velice uţitečný způsob porozumění transformaci současných měst. Na druhé straně se gentrifikaci mnozí autoři vyhýbají právě proto, ţe je politicky zatěţkána třídním konfliktem, „který by ve vědě neměl nic pohledávat“. Pojem gentrifikace začala razit britská urbánní socioloţka Ruth Glass jiţ v roce 1964 pro vysvětlení proměny struktury obyvatelstva ve viktoriánských dělnických čtvrtích. Pojmem gentrifikace odkazovala na „vzestup nové městské šlechty/panstva“ 11[Lees,

Slater, Wyly 2007:4] a na přizpůsobování městského prostředí jejímu vkusu

na úkor původní populace, která byla ze čtvrti vytlačena. Označení transformace čtvrti pojmem gentrifikace představuje mocnou zbraň pro tematizaci sociální nespravedlnosti ve městě a umoţňuje případnou sociální mobilizaci ve vyostřených případech. Přestoţe se teoretické koncepty a samotný fenomén gentrifikace od 60. let výrazně proměnily a zdá se stále těţší pod nátlakem kritiky pojem gentrifikace udrţet, jádro tematizující gentrifikaci jako hru developerů a vyšších ekonomických tříd o zajímavé oblasti ve městě doporučují autoři kritické teorie zachovat jako nejlepší způsob jak porozumět sociálním nerovnostem v post-industriálních městech. Přestoţe se gentrifikace začala tematizovat především v post-industrializovaných městech od 70. let, v historii evropských měst existuje celá řada případů, o kterých má smysl mluvit jako o gentrifikaci. Dále v těchto případech můţeme nacházet zárodky jakéhosi puritánského diskurzu, který ospravedlňoval vytlačení chudší populace z lukrativních pozemků argumentací o zlepšení bezpečnostní, hygienické a ekonomické situace místa. [Vacková 2010] [Sibley 1994][Mele 2000] z historických případů gentrifikace stojí za zmínku například následující tři: Hausmannova přestavba Paříţe, asanace praţského Josefova a plány gentrifikace Manhattonské Lower East Side [Mele 2000] v 20. A 30. Letech 20. století. Ve všech třech případech

11

z anglického originálu: „Emergence of new urban gentry“

26

se objevila trojice argumentů puritánského diskurzu s tvrzením, ţe proměna prostředí je moderní, racionální a nevyhnutelná a ţe přinese zlepšení ţivotní úrovně pro kaţdého. Kromě Lower East Side, která byla gentrifikovaná aţ v 90. letech, byly zmíněné oblasti skutečně přestaveny podle zásad zdravého města, bydlení v takovém prostředí se však netýkalo řady původních obyvatel, kteří byli ekonomickými tlaky z oblasti vypuzeni. Argumentace puritánského diskurzu, tedy akcentu na hygienu zdraví, bezpečí a ekonomickou prosperitu, je vlivná především v poli městského plánování, a to i přesto, ţe městští plánovači nemají z gentrifikace ţádný ekonomický profit. Přestoţe studium puritánského diskurzu představuje jednu z nejvhodnějších metod vysvětlování gentrifikace, v této práci se však tomuto postupu záměrně vyhnu. V české sociologické produkci totiţ řada prací tuto perspektivu kvalitně rozvíjí [Vacková 2010] [Ferenčuhová 2006] [Lokšová 2011] [Pospěch 2009], zatímco ekonomickému pojetí Rent gap a vzestupu významu kulturního kapitálu v postindustriální společnosti není věnováno tolik pozornosti. V kritických urban studies existují dvě větve vysvětlování gentrifikace: Na jedné straně je to produkční větev, vysvětlující ekonomickou logiku, která umoţnila řadě developerů přestavovat staré byty podfinancovaných vnitřních měst. Na druhé straně je to spotřební větev vysvětlení, která popisují změnu ţivotních stylů současné střední třídy a to, jak tato změna podporuje produkci gentrifikovaného bydlení. Dichotomické členění na produkční a spotřební vysvětlení je praktické pouze pro analytické rozlišení obou přístupů. Pro samotné zkoumání gentrifikace je více neţ uţitečné oba tyto přístupy kombinovat v komplexním modelu produkce a spotřeby gentrifikace.

4.1 Produkce gentrifikace a rent gap theory Pakliţe předchozí kapitola vysvětlovala gentrifikaci jako odpověď na otázky ekonomického rozvoje a obnovy komunity v amerických suburbanizovaných městech, potom tato část představí zcela odlišnou interpretaci: Produkční vysvětlení pojímá gentrifikaci jako strategii přizpůsobení developerů na přesycenost trhu nemovitostí na předměstích. Řešení se v takové situaci nabízelo ve vnitřních částech velkoměst, které v důsledku odlivu kapitálu na předměstí a dlouhodobým podfinancováním nabízely rozsáhlou mezeru mezi potenciálními a reálnými zisky, kterou se mnohým investorům podařilo gentrifikací zaplnit. Aby se takovéto investiční strategii podařilo 27

uplatnit jako komerčně úspěšné alternativě bydlení pro střední třídy oproti bydlení na předměstích, musela být splněna celá řada podmínek, které do té doby gentrifikaci znemoţňovaly. Produkční vysvětlení gentrifikace vznikalo jako opoziční teoretický přístup oproti hlavnímu proudu v urban studies 70. let a vrhlo zcela nový stín na do té doby zářivě optimistické interpretace revitalizačního hnutí typu „Back to the city movement“. Tehdejší teorie o městech byla jakýmsi mixem mezi neo-klasickou ekonomií a chicagskou školou, a jako taková neposkytovala dostatečné vysvětlení proměny směru migrace z předměstí do vnitřních měst. Tehdejší teoretický rámec chicagské školy totiţ vykresloval proces suburbanizace jako hnací sílu růstu měst, která povede Graf 1 Rent-gap a cyklus investic a chátrání

28

k rovnováţnému stavu, kdy se kaţdá skupina ve městě usadí v příslušné „přirozené oblasti“. Předpokládalo se, ţe vyšší a střední třídy budou bydlet v rodinných domech na předměstích, zatímco niţší třídy zůstanou v nájemních domech vnitřních měst. Pojetí přirozených oblastí nepředpokládalo strukturální překračování hranic přirozených oblastí z prestiţních předměstí do vnitřních měst dělnické třídy. Proto muselo být pro tehdejší teoretiky města velikým překvapením, kdyţ se v sedmdesátých letech začali do dělnických čtvrtí soustavně stěhovat první gentrifikátoři ze střední třídy. Na tento nový fenomén „návratu do měst“ se ve vědeckém diskurzu nenašlo lepší vysvětlení neţ poukázání na proměny ţivotního stylu a demografických podmínek. Tato vysvětlení však nijak nepřispěla k objasnění důvodů, proč se proměnily preference typů bydlení. [Lees, Slater, Wyly 2007:40-45] Zásadní bod obratu pro vysvětlování městské renesance představoval článek Neila Smithe: „Toward a theory of gentrification a back to the city movement by capital, not people“, kde rozvíjí nový způsob přemýšlení o návratu do měst otázkou: [Smith 1979] „Při rozhodování o rehabilitaci budov vnitřního města mívá jedna spotřebitelská priorita obvykle významnější postavení neţ ostatní – priorita ziskovosti, nebo přesněji řečeno zajištění návratnosti finanční investice. [...] Teorie gentrifikace by z tohoto důvodu měla vysvětlovat: Proč jsou některé čtvrtě vhodnější pro ziskovou revitalizaci, zatímco ostatní nikoliv? Jaké jsou podmínky této ziskovosti? Vysvětlení spotřebitelské suverenity bere za samozřejmé, ţe jsou určité oblasti zralé pro gentrifikaci, ačkoliv právě tyto podmínky jsou přesně tím, co by mělo být prostudováno.“ [Smith 1979] Pro zodpovězení těchto otázek vytvořil Smith teoretický rámec Rent-gap, kterým vysvětluje vytváření „mezer“ mezi potenciálními zisky gentrifikované nemovitosti a reálnými zisky před investicí. Rent-gap teorie představuje samotné jádro vysvětlování gentrifikace, a dočkala se mnoha variací a úprav dokonce i v českém prostředí. [Sýkora 1993] [Sýkora 1996] Teorii rent gap důkladně probereme v následující podkapitole.

4.1.1 Nerovnoměrný rozvoj měst a Rent gap theory Jak uţ je zřejmé, rent gap theory odpovídá na otázku, jak je moţné, ţe určité čtvrtě mají potenciál ziskovějšího výsledku gentrifikace neţ jiné. Mimořádná ziskovost gentrifikace spočívá v rozsáhlé mezeře mezi reálnými zisky z existujících nemovitostí před revitalizací, a potenciálními zisky z nemovitosti po revitalizaci. Tato mezera mezi

29

dosaţitelným a reálným ziskem předvídá, zdali bude nemovitost vhodná anebo nevhodná pro ziskovou gentrifikaci. A rent gap slouţí jako jeden z klíčových indikátorů, podle kterých se investoři rozhodují, zdali je vhodné čtvrť gentrifikovat nebo nikoliv [Sennet 1995] [Lees, Slater, Wyly 2007:]. Nerovnoměrný rozvoj jednotlivých lokalit ve městě, a tedy i nárůst rent-gap, vysvětluje Smith cyklickým pohybem kapitálu z jedné oblasti do druhé. Autor popisuje logiku, podle které investiční rozvoj oblasti vytváří bariéru pro její budoucí rozvoj, a je to právě nasycenost kapitálem, která vede k postupnému chátrání a ztrátě hodnoty. Na druhé straně je to zchátralý stav podfinancované oblasti, který vede k jejímu budoucímu rozvoji a novým investicím. V této souvislosti pouţívá autor metaforu dětské houpačky12, kdy si investoři přisednou na jednu stranu a svými investicemi přinesou oblasti rozvoj, zanedlouho však zatíţí druhou stranu houpačky ziskem z první a investují jej k rozvoji jiné zchátralé oblasti, zatímco první oblast je vystavena chátrání. Podfinancování čtvrti je zásadní podmínkou pro přilákání investičního kapitálu. Lokality tak procházejí opakujícími se investičními cykly, kdy kaţdá lokalita nejprve projde rozvojem, a poté chátráním, které vytvoří příleţitost nového investičního rozvoje. Co přesně tedy znamená rent gap a jakou roli hraje jeho uzavírání pro gentrifikaci? Smith rent gap definuje jako rozdíl mezi ekonomickým ziskem z aktuálně vyuţívaných nemovitostí (Capitalized ground rent) a nejvyšší mírou ziskovosti, kterou poptávka dokáţe akceptovat, v případě revitalizace nemovitosti (potential ground rent). Rozdíl mezi potenciálními a reálnými zisky roste, kromě běţného chátrání časem například kvůli vývoji nových technologií, díky nimţ mohou nemovitosti fungovat efektivněji a mohou tak zajistit vyšší zisk. Důleţitý faktor rozevírání rent gap představuje reprezentace místa ve společenském diskurzu. Mnohé čtvrti mohou být blízko centra, s dobrou obsluţností veřejnou dopravou a jinými klady, ale díky marginalizující percepci čtvrti jsou reálné zisky z uţívání nemovitostí významně niţší neţ v okolních čtvrtích. Výstiţně je tato dynamika rozevírání rent gap znázorněna v grafu 1, kde je i původní Smithův popis. [Lees, Slater, Wyly 2007:50-52] Investiční strategie producentů gentrifikovaného bydlení není nijak sloţitá: Nejdůleţitější je vytipovat zajímavě poloţenou lokalitu s dostatečně rozevřeným rentgap, to slibuje na jedné straně relativně nízkou vstupní cenu při nákupu a na druhé straně slibuje uzavřením rent gap vysoký zisk z prodeje nebo pronájmu. Dalším 12

z anglického originálu Seesaw do češtiny se nešikovně překládá jako: páková houpačka

30

bodem je přestavba nemovitostí tak, aby odpovídaly potřebám ideálních nájemníků ze střední nebo vyšší třídy. Prakticky to znamená například navyšování výměru čtverečních metrů, proměnu prostorového uspořádání, pouţití zajímavějšího designu nebo draţších materiálů. Třetím krokem je marketingová proměna obrazu místa, která gentrifikované byty zabalí do přitaţlivého obalu: komodifikovaného městského bydlení yuppies uprostřed „cool place“. Marketingová prezentace musí revitalizované bydlení odříznout od starého obrazu marginalizované čtvrti dělnické třídy. Kaţdý proces gentrifikace brzdí zvaţování rizika návratnosti investice, jakou je proměna posuzování rizikovosti investice do transformace čtvrti otevírající nové fáze gentrifikace. V prvotní fázi gentrifikace se do podfinancované čtvrti stěhují pouze pionýrští gentrifikátoři z řad vysokoškolských profesorů, umělců a architektů, kteří z vlastních prostředků rekonstruují architektonicky vzácné budovy a vytvářejí malé komunity uvnitř dělnické čtvrti. Pionýrští gentrifikátoři nemívají přístup k bankovním úvěrům, s odkazem na neschopnost nemovitostí v marginalizovaných čtvrtich být dostatečnou zárukou oproti vypůjčenému kapitálu. Komunita pionýrských gentrifikátorů zanedlouho přiláká první investory, kteří se pokouší komodifikovat bydlení nedaleko umělecké komunity. Tato druhá fáze uţ bývá obvykle podpořena úvěry bank. Rizikovost oblasti v přerodu a na půli cesty od dělnické čtvrti ke čtvrti střední třídy je přijatelná s vyšší úrokovou mírou. Ve třetí fázi je uţ většině investorů jasné, ţe se rent gap dříve nebo později uzavře a není problém od bank sehnat výhodné úvěry. V tuto chvíli na scénu nastupují drobní investoři, pro které je investice do gentrifikované oblasti ideální formou jak zhodnotit své peníze. Dále se zapojují spekulující investoři nakupující nemovitosti, aby je mohli později výhodněji prodat, a tak ještě více roztáčejí cenovou spirálu. Uzavírání rozsáhlých rent gap přinášejí investorům nebývalé příjmy. Lees, Slater a Willi citují zprávu „David and Goliath“ Anne Power z roku 1973, která dokumentuje gentrifikaci londýnské čtvrti Barnsbury, kde se investorům Dove Brothers podařilo vykoupit řadu nemovitostí pod 2000 liber. Po vystěhování původních dělnických obyvatel se jim ty stejné nemovitosti podařilo prodat v rozmezí 10 000 aţ 12 000 liber. [Lees, Slater, Wyly 2007:14] Další nebývalý ekonomický úspěch popisuje Luděk Sýkora v práci „Economic and social restructuring and gentrification in Prague“ o gentrifikaci Vinohrad. [Sýkora 1996:80] Sýkora cituje Nikolase Kirke, kterému se podařilo vystěhovat nájemníky vinohradských bytů s regulovaným nájemným 370 korun měsíčně, zařídit je v západním stylu a pronajmout cizincům, na které se

31

regulace nájemného nevztahovala. Během pouhých šesti týdnů se Kirkeho firmě podařilo zvýšit nájemné na 16 000 korun za měsíc, coţ je 43 násobek původního nájemného.

4.1.2 Podmínky pro uzavírání rent gap Podle těchto náčrtů rent gap theory by mohlo vzniknout zdání, ţe gentrifikace probíhá nejčastěji a nejdříve v oblastech, které mají nejrozevřenější rent gap. Případové studie nás ale poučují o tom, ţe rent gap je jistě důleţitým předpokladem gentrifikace, ale jsou tu i další důleţité podmínky, které mají vliv na nastartování gentrifikace. Tyto podmínky můţeme roztřídit na dva druhy: na jedné straně to jsou podmínky, které se podílejí na proměně diskurzivního obrazu čtvrti jako „problémové“ nebo se snaţí problematičnost řešit, a na druhé straně řada podmínek motivuje aktéry, aby určité čtvrtě přestavovali, nebo aby se do nich stěhovali. Gentrifikace mnohdy začíná v relativně zchátralých dělnických čtvrtích, ale jen zřídka kdy v absolutních epicentrech nejhorší chudoby v regionu. Často totiţ rozhodují „efekty čtvrti“ jako je zakořeněná percepce obrazu čtvrti, přítomnost sociálních sluţeb a neziskových organizací, které nabízejí své sluţby chudým a bezdomovcům, reálná a vnímaná míra rizik. Všechny tyto podmínky musíme brát v úvahu, pakliţe uvaţujeme o pravděpodobnosti uzavírání rent gap. Například v New Yorku začínala gentrifikace v Greenwich Village a Lower East side, které nepatřily k úplně nejchudším oblastem města, ale o to víc byly izolované a stigmatizované. Malé izolované kapsy s kulturní komunitou, jako byla beatnická Greenwich Village ve středu Manhattanu, nebylo tolik obtíţné transformovat v rezidenční čtvrť pro zaměstnance z kancelářských mrakodrapů [Lees, Slater, Wyly 2007:58]. Velmi významné jsou také státní programy na podporu „urbánní renesance“. Ve Spojených státech, stejně jako v Británii se díky dokumentům typu Urban white paper podařilo skutečně rozbít celou řadu tradičních ghett a díky státem subvencovaným programům se gentrifikace zakusuje stále hlouběji do čtvrtí, jako je jiţní Bronx [Lees, Slater, Wyly 2007:XVIII-XIX]. Pro řadu gentrifikátorů je velmi stimulující, jestliţe určité místo umoţňuje určitou formu vzpomínání na zlatý věk. V anglosaském světě je velmi populární gentrifikace viktoriánských vil a nájemních bytů. Pro mnohé můţe takové vzpomínání odkazovat na jistou formu zlatého věku první urbanizace ve vnitřních městech, kde se provozoval „autentický městský ţivot“, který je pro současnou „generaci hipsterů“

32

nezpochybnitelnou hodnotou. Podobně slouţí i rané průmyslové památky, jako je Higline v New Yorku, která se stala velmi oblíbeným místem setkávání. Vzpomínání na zlatý čas průmyslu hrál také velmi důleţitou roli při výběru a především percepci místa Colours of Ostrava 2012. Umístění festivalu do středu ocelářského komplexu Vítkovic se dočkalo nadšené odezvy účastníků, kteří „v sobě objevili“ lásku k průmyslovým památníkům. Podobnou roli má například vzpomínání na historii prvorepublikových činţáků a v brněnském kontextu je mimořádně oblíbené vzpomínání na zlatou éru funkcionalistických staveb.

4.2. Spotřební vysvětlení V předchozí podkapitole jsem představil interpretaci gentrifikace z perspektivy producentů, pro něţ představuje velmi výhodnou formu investice. V této části se zaměříme na interpretaci z perspektivy spotřebitelů a pokusím se vysvětlit, jak se gentrifikace stala v postindustriální ekonomice tolik oblíbenou formou bydlení. V podmínkách postindustriální společnosti došlo k systematické proměně dělbě práce, která umoţnila vzestup městských profesionálů, jakoţto obvyklých gentrifikátorů. Porozumění podmínkám spotřeby gentrifikace je stejně důleţité jako porozumění podmínkám její produkce. Kdyby neexistoval oboustranný vztah producent – spotřebitel, gentrifikaci by se nikdy nepodařilo uplatnit jako masovému modelu rozvoje měst. Abychom porozuměli dynamice pohánějící spotřebu gentrifikace, nezbývá pak neţ porozumět proměnám světové ekonomiky zvýhodňujícím gentrifikující městské profesionály na úkor průmyslové dělnické třídy. Proměnu struktury ekonomiky provází vzrůstající význam kulturního kapitálu jako klíčového kritéria pro vstup na trh práce v postindustriální společnosti. Rostoucí význam kulturního kapitálu se obtiskuje do proměny habitu a vkusu „nové střední třídy“, a to nejen na poli spotřeby sluţeb, ale také na poli spotřeby bydlení. S příchodem postindustriální ekonomiky se sluţby vnitřních měst přizpůsobují nově ustavené „gentrifikátorské estetice“ a trh s nemovitostmi odpovídá na preference gentrifikátorů nakupovat byty nasáklé historií.

33

4.2.1.Ekonomická proměna v post-industriálu od dělnické třídy k městským profesionálům Těţištěm spotřebního vysvětlení je identifikace strukturálních podmínek, které umoţnily vzestup potenciálních gentrifikátorů. [Hamnett 1991]Pro takovou interpretaci gentrifikace poloţil základy sociální geograf David Ley, který jako první tematizoval souvislosti mezi postindustriální ekonomikou a gentrifikací vnitřních měst. Leyovo vysvětlení gentrifikace je silně ovlivněno knihou Daniela Bella: The Coming of Post-Industrial Society [Bell 1973], proto se často nazývá „post-industrial thesis“. Ley jako první tematizoval vztah mezi vzestupem progentrifikačních hnutí typu „Back to the city“ ve Spojených státech, nebo hnutí za revitalizaci kanadského Vancouveru a radikální proměnou globální dělby práce od počátků sedmdesátých let [Ley 1980]. Pro Leyovu analýzu spotřeby gentrifikace se stala extrémně důleţitá postindustriální teze. Bell hájí proměnu postindustriální společnosti v následujících 4 bodech: Posun těţiště ekonomiky od masové výroby k ekonomice sluţeb. Centrální pozici mají vědecky zaloţená odvětví, která pouţívají specializované vědění jako klíčový zdroj. V postindustriální ekonomice nahrazují university továrny. Dravý vzestup manaţerských, profesionálních a technických zaměstnání. Umělecká avantgarda vede konzumentskou kulturu, zatímco vliv masových médií, korporací a vlád klesá. [Bell 1973] Příchod postindustriální společnosti zanechal v západních vnitřních městech výrazné stopy. Na jedné straně se v důsledku vývozu výrobních kapacit do zemí s levnější pracovní silou vyprázdnila řada továren, pro které se hledalo nové vyuţití. Na druhé straně ve vnitřních městech rostla jedna kancelářská věţ za druhou, aby dokázaly pojmout vzestupující profese ekonomiky vědění. Z původních výrobních podniků zůstaly v západních městech pouze rozhodovací a řídící centra, případně designerské dílny. Dělba práce – vzestup gentrifikátorů

Proměna struktury ekonomických odvětví se odrazila také v dělbě práce západních měst. V popisu této proměny můţeme najít řadu podobností postindustriálních tezí Davida Leye a teorie kreativní třídy Richarda Floridy. Leyova postindustriální teze

34

vidí od sedmdesátých let, stejně jako teorie kreativní třídy, na jedné straně vzestup kvalifikovaných profesí v ekonomice sluţeb, zatímco na druhé o práci přichází řada méně kvalifikovaných zaměstnanců průmyslu. Styčným bodem obou teorií je stále větší významnost vzdělání jako charakteristiky „kreativní třídy“, nebo městských profesionálů. Přestoţe můţeme v analýze obou autorů najít řadu podobností, oba docházejí ke zcela odlišným hodnotícím interpretacím proměny vnitřních měst. Pro Leye představuje přizpůsobování vnitřních měst městským profesionálům necitlivé odcizování městského prostředí původním obyvatelům vnitřních měst, a zpochybňuje se tak právo na bydlení. Zatímco pro Floridu je důleţitá otázka ekonomického růstu města v postindustriální ekonomice, na kterou odpovídá přizpůsobováním města kreativní třídě. Vytlačování původní populace vnitřních měst není pro Floridu relevantní téma, přestoţe si uvědomuje sociálně polarizující účinky své teorie.13 Proměna dělby práce ve vnitřních městech přináší výraznou obměnu uţivatelů městského prostředí. Vnitřní města se od 70. let stala pracovním prostředím pro vzestupující finančníky, manaţery, právníky, inţenýry, architekty, designery a jiné profesionály postindustriální ekonomiky, a městské prostředí se jim brzy začalo přizpůsobovat. Přestoţe bylo vnitřní město stále domovem pro dělnickou třídu, čím dál častěji zaznívaly poţadavky na jeho redefinici ve prospěch městských profesionálů. Dělnické čtvrti, které měly do 70. let pověst „znečištěných ubytoven dělnické třídy“, začaly v postindustriální společnosti čelit pokusům o redefinici na „ubytovny městských profesionálů“. Proměna dělby práce v postindustriální ekonomice předurčuje městské profesionály k nárokování bytů původních obyvatel vnitřních čtvrtí a uděluje jim status potenciálních gentrifikátorů – předních spotřebitelů gentrifikovaného bydlení. [Hamnet 1991: 177] Dříve neţ zaměříme pozornost na změnu spotřebitelského habitu v postindustriální společnosti, měli bychom se na okamţik zastavit u pojmu městských profesionálů nebo yuppies, který má na jedné straně moc pojmenovat spotřebitele gentrifikovaného bydlení a jejich pozici v sociálním prostoru postindustriální ekonomiky. Na druhé straně však u mnohých odpůrců gentrifikace oţivuje z pochopitelných důvodů esencialistickou představu třídního boje vůči „nevítaným nově příchozím sousedům[Lees, Slater, Wyly 2007:89].

13 Odkazuji na Přednášku Richarda Floridy: Why Creativity is the New Economy z 10. Září 2012 v Londýně.

35

Problematizace yuppies

Při studiu spotřební strany gentrifikace bychom se neměli nechat strhnout démonizovaným a zjednodušujícím obrazem yuppies jako „mladých sobeckých konzervativců“ pro které je důleţitější vegetariánská strava jejich mazlíčků neţ osud lidí v sousedství, kteří přicházejí o své domovy.a to ze dvou důvodů: Významná skupina gentrifikátorů sedmdesátých let se identifikovala s protestními hnutími roku 68 a „návrat do měst“ pro ně představoval určitý způsob generačního konfliktu oproti suburbanizačnímu projektu jejich rodičů. Optimistický návrat do měst mohl být zastřešený autentickou snahou řešit problémy suburbanizace [Ley 1980:238] [Lees, Slater, Wyly 2007:88] Jiní gentrifikátoři se identifikují jako levicoví voliči labouristické strany, kteří jsou připraveni za svoji vysokou úroveň spotřeby platit například vyšším zdaněním [Lees, Slater, Wyly 2007:(&]. Gentrifikované bydlení je pro městské profesionály samozřejmou volbou, do které je vedou strukturální podmínky, nikoli cílený projekt vytlačit dělnickou třídu z vnitřních měst. Proto bychom neměli podléhat esencialistickému pokušení resuscitovat třídní nenávist, která nás odvádí od významnějších úkolů spotřebního vysvětlení. Nepřesná konceptualizace gentrifikátorů a oţivování překonaných konceptů z mauzolea marxismu-leninismu nás mohou odvést od skutečného cíle spotřební perspektivy: porozumět širším mechanismům, které jako Maxwelův démon [Bourdieu1998: 28] předurčují určité skupiny ke gentrifikátorskému habitu, zatímco jiné z postindustriální ekonomiky a vnitřních měst exkludují [Ley 2003:2541 in Lees a kol: 124]. Kulturní kapitál a spotřeba

Postindustriální teze akcentuje vzrůstající význam kulturního kapitálu a jeho proplétání s novou městskou spotřebou. Od 70. let sledují teoretikové postindustriální teze zpřísňující se podmínky pro vstup do postindustriální ekonomiky a zvyšující se poţadavky na vlastnictví různých forem kulturního kapitálu. Akumulace kulturního kapitálu nabývá v postindustriální společnosti jemnějších forem přesahujících vlastnictví vysokoškolského titulu a projevujících se více ve sféře osobního vkusu. V době masového vysokého školství představuje klasická forma kulturního kapitálu, vlastnictví universitního diplomu, pouze vstupenku do předpokoje úspěchu na trhu práce a stále větší význam hrají nové jemnější formy kulturního kapitálu [Beck 2004: 245]. Významné jsou nejen tolikrát zmiňované pracovní „soft skills“, ale

36

také dovednosti ověřovat jmění kulturního kapitálu skrze nové formy městské spotřeby. Drobnosti, jako je neznalost dostatečné sumy druhů přípravy kávy a rituálů jak ji „správně vychutnat“, konzumace sushi vidličkou a noţem, neznalost divadelních událostí nebo hudebních trendů, můţe v mnoha případech představovat bariéru pro proniknutí do pracovního světa postindustriální ekonomiky. Znalost uměleckého pole, stejně jako dovednosti „městské spotřeby“, představují praktiky akumulace kulturního kapitálu, který představuje klíč do uzavřeného světa ekonomiky vědění. Místa spotřeby vnitřních měst se brzy přizpůsobila proměně uţivatelů čtvrti a velmi brzy začala nabízet sluţby s přidanou hodnotou kulturního kapitálu. Ve vnitřních městech vzniká stále více kaváren, kadeřnických salónů, knihkupectví, galerií, hudebních klubů, zatímco sluţby pro niţší ekonomické třídy, typu nádraţních restaurací a stánků s bramboráky, vytlačují drahé fair trade kavárny a bageterie na periferie, nebo zanikají úplně. Proměna cílových uţivatelů sluţeb vnitřních měst významným způsobem přispívá k odcizení městského prostředí původním obyvatelům, na které nová městská spotřeba nemyslí nebo se vůči nim staví do opozice. Odcizení míst spotřeby a městského prostředí obecně vůči původní populaci dopomáhá jemným a méně viditelným způsobem k vytlačování původní populace z vnitřních měst. [Lees, Slater, Wyly 2007:94] Strategie akumulace kulturního kapitálu nabývají také forem spotřeby bydlení v historických nemovitostech. Vnitřní města spojených států obsahují, oproti předměstím, řadu kulturně zajímavých objektů, ať to jsou viktoriánské domy z konce devatenáctého století nebo předválečné modernistické nájemní domy. Pro městské profesionály představují historické domy kulturně zajímavé prostředí z několika důvodů: Spotřeba historického bydlení vyjadřuje odstup gentrifikátorů od staré poválečné střední třídy a jejího vkusu bydlení na předměstích. Zároveň se gentrifikátoři kvůli vysoké ceně gentrifikovaného bydlení distancují od „nekulturní“ dělnické třídy, která „nechala zchátrat vzácné architektonické památky“ [Lees, Slater, Wyly 2007:113] Mýtus zlatého věku urbanizace

Popularitu bydlení v historických bytech nemusíme vysvětlovat pouze architektonickými kvalitami a geografickou polohou, významným aspektem je „nákup paměti místa“14 [Lees, Slater, Wyly 2007:113]. Staré cihly Brownsoters aktivizují

14

Z anglického termínu: Buing into history.

37

v gentrifikátorech rozvzpomínání na zlatý věk městského ţivota na počátku století, „na dobu, kdy byl New York autentickým tavicím kotlíkem migrantů z celého světa.“ Romantická představa zlatého věku urbanizace a dynamického městského ţivota, v době „čisté“ viktoriánské éry, a hledání příčin jejich zániku hrají důleţitou roli ospravedlňování gentrifikace. Gentrifikátorské vzpomínání na jedné straně obviňuje poválečnou střední třídu za opuštění vnitřních měst na nudná, homogenní sídliště, a na druhé straně obviňuje původní dělnické obyvatelstvo za neschopnost udrţet historické budovy v dobrém stavu. Mýtus zlatého věku urbanizace na přelomu století funguje ve dvou dimenzích: Zaprvé poskytuje argumentační munici generačního sporu mezi postindustriální střední třídou gentrifikátorů a industriální střední třídou z předměstí. V druhé rovině vymezuje nárok městských profesionálů na renovaci historického bydlení vnitřních měst, jehoţ kulturní kvality dovedou ocenit mnohem lépe neţ nekulturní dělnická třída. Outcast ghetto a Yuffies

Post-industrialní podmínky produkují nejen třídu vítězů, mladých úspěšných profesionálů - Yuppies, ale také třídu poraţených, mladých a neperspektivních Yuffies[10]15. Městskými poraţenými mám na mysli ty, kterým se nedaří z různých důvodů prosadit v mainstreamové postindustriální ekonomice, anebo ty, kteří do ní nemají přístup vůbec. S postupující deindustrializací byla z ekonomiky vyřazena významná část populace, která se během svého vzdělávání připravovala na profese ve výrobním průmyslu. Dále je to populace neurozených, kteří nezdědili dostatek kulturního kapitálu od své rodiny a pozice v sociálním prostoru je tlačí do role Yuffie. Fyzická prostředí vystěhované populace vnitřních měst v podmínkách postindustriální společnosti konceptualizuje Peter Marcuse pojmem Outcast ghetto, coţ můţeme přeloţit jako ghetto vyvrţenců společnosti, lidí na okraji. Outcast ghetta jsou městské čtvrti na okrajích měst nebo regionu a představuje v mnoha případech náhradní bydlení pro vystěhovanou nízkopříjmovou populaci vnitřních měst, který z ekonomických důvodů nemá na výběr. Vznik outcast ghett bychom neměli pojímat jako náhodný jev, vnášející se v sociálním vzduchoprázdnu, ale spíš jako produkt postindustriální proměny vnitřních měst. V optice Petera Marcuseho představuje gentrifikace první článek

15

Akronym z anglického spojení Young urban failures.

38

z řetězce událostí, které produkují outcast ghetta. Migrace na periferie není odrazem vkusu Yuffies, kteří by si outcast ghetta vybírali jako ideální prostředí pro bydlení. Proud této migrace můţeme chápat spíš jako výsledek působení exkludujícího tlaku producentů a spotřebitelů gentrifikace, kteří si nárokují vnitřní města.

39

5. Závěr Na úvodní otázku, zdali představuje gentrifikace lék na problémy sídelní kaše, nemůţeme odpovědět jednoznačně, jelikoţ některé problémy řeší, jiné zcela ignoruje a nové produkuje. Gentrifikaci se daří reagovat na extenzivní rozrůstání města do krajiny nebo na existenci nevyuţívaných průmyslových objektů. Dále určitou formou odpovídá na problémy dopravního uspořádání a sociální atomizace předměstí. Bohuţel však neřeší problematiku separace podle příjmových kategorií. A nakonec pod maskou kreativní ideologie produkuje nové vyostřené podmínky sociální nespravedlnosti. Pakliţe srovnáme modely gentrifikace a sídelní kaše, z perspektivy sociální integrace, přestává být smysluplné označovat gentrifikaci jako opačný proces oproti sídelní kaši16. V této optice je smysluplnější o gentrifikaci přemýšlet jako o pokračování stejného segregačního projektu developerů a středních tříd, jen za pouţití jiných prostředků s nespravedlivějšími důsledky. Oproti sídelní kaši totiţ nejde o dobrovolnou separaci středních tříd na nově vzniklých předměstích na zelené louce, ale o systematický proces vynuceného vystěhovávání chudší populace z jiţ osídlených vnitřních měst.17 Obhájci gentrifikace se vydali zcela opačným směrem na cestě sociální (des)integrace, neţ moderní sociologická tradice s Durkheimovým pojetím organické solidarity. Floridův gentrifikační diskurz předkládá imperativ k segregaci titulované populace ve vnitřních městech a vytlačování netitulovaných na periferie. Tím pádem uzavírá netitulovaným poslední příleţitosti pro zapojení do uţ tak obtíţně přístupné post-industriální ekonomiky. Florida s optimismem podporuje vytlačování dělnické třídy z vnitřních měst, aniţ by se váţně zabýval moţnými důsledky rozbití sociálních vazeb organické solidarity, které v moderní době zajišťovaly relativní smír mezi různými příjmovými skupinami. Pakliţe je pro současnou sociologii významnou hodnotou sociální integrace společnosti, neměla by proces gentrifikace nekriticky přijímat jako univerzální lék na problematiku suburbanizace a měla by tematizovat

Viz hesla „suburbanizace“, „gentrifikace“ v encyklopedii Wikipedia. Loreta Lees v této souvislosti přirovnává gentrifikující populaci k pionýrským osadníkům Divokého západu. Retorika mnoha obhájců gentrifikace mluví o vylidněných vnitřních městech, které čekají na nové obyvatele. Zcela opomínají původní populaci, která je stejně jako původní indiánská populace vytlačena „někam jinam“. [Lees, Slater, Wyly 2007:122] 16 17

40

její destruktivní účinky ve sféře sociální integrace společnosti dřív, neţ se uplatní jako masový jev.

41

6. Literatura BECK, Ulrich. Riziková společnost. Praha: SLON. 2004. BOURDIEU, Pierre. 1998. Teorie jednání. Praha Karolinum DUANY, Andres, Elizabeth Plater-Zyberg. 2003. „The Neighborhood, the District, and the Corridor.“ In Katz, Peter; Scully, Vincent Jr. (eds.). 1993. The New Urbanism: Toward Davan Architecture of Community. London: Routledge, p. 207–211 McGraw Hill. DUANY, Andres. 2001. „Three cheers for gentrification.“ In The American Enterprise, April/may: 36-39 DUANY,Andres. Elisabeth, Plater-Zyberk. Jeff, Speck. 2001. „Suburban nation: Rise of sprawl decline of american dream.“ New York. Farrar, Straus, Giroux. FERENČUHOVÁ, Slavomíra. 2006. „Spolu a spokojne“. Obrazy integrovanej spoločnosti v mestskom plánovaní. In Sociální studia. 2. 133-152. FLORIDA, Richard. 2002. The rise of the creative class and how it's transforming work, leisure, community and everyday life. New York. Basic Books GALČANOVÁ, Lucie. 2012. Proces suburbanizace v kulturní perspektivě – teoretická přehledová stať. Sociologia 44 (1) HAMNETT, Chris.1991. The Blind Men and the Elephant: The Explanation of Gentrification. In Transactions of the Institute of British Geographers. 16(2).173-189. JAYNE, Mark. 2006. Cities and Consumption. London: Routledge. JOHNSON, Jennifer, Emily Talen. 2008. „Affordable Housing in New Urbanist Communities: A Survey of Developers.“ Housing Policy Debate 19 (4): 583-613. KAHN, Bonnie, Menes. 2002. Cosmopolitan culture. New York. Scribner. KOČKOVÁ,Jana. 2012. Sociologické koncepce sousedské komunity:Bakalářská práce. Brno. Masarykova univerzita. Fakulta sociálních studií

42

LEES, Loreta, Tom Slater, Elvin Wyly. 2007. Gentrification. New York: Routledge. LOKŠOVÁ, Terezie. 2011. Veřejný prostor a dohled: Bakalářská práce. Brno. Masarykova univerzita. Fakulta sociálních studií MARCUSE, P. 1997. The enclave, the citadel, and the ghetto. What has changed in the post-Fordist U.S. city. Urban Affairs Review, 33 (2), 228-264. MELE, Christopher. 2000. The materiality of urban discourse rational planning in the restructuring of the early twentieth-century ghetto. In Urban Affairs review. 35(5) 628-648. POSPĚCH, Pavel. 2009. Cizinec opouští město: Nákupní centrum jako privatizovaný prostor. in Město:proměnlivá ne/samozřejmost. PUTNAM, Robert D. 2001. Bowling alone: the collapse and revival of american community. SENNET, Richard. 1994. Flesh and stones. New York. W. W. Norton & Company, Inc SIBLEY, David. 1995. Geographies of exclusion. London: Routledge SIMMEL, Georg. 1903. „The Metropolis and Mental Life.” In Bridge, Gary; Watson, Sophie (eds.). 2002. The Blackwell City Reader. Oxford and Malden, MA: WileyBlackwell, p. 11-19. SMITH, Neil. 1979. „Toward a theory of gentrification: A back to the city movement by capital, not people“. In Journal of the American Planning Association 45 (4): 538548. SÝKORA, Luděk (ed.). 2010. Residenční segregace SÝKORA, Luděk. 1993. „City in transition: the role of the rent gap in Prague`s revitalization. In Tijdschrift voor Economisce en Sociale Geografie. 84 (4). New York. Blackwell SÝKORA, Luděk. 1996. „Economic and social restructuring and gentrification in Prague“ Acta Facultis Rerum Naturalium Universitatis Comenianac. Nr 37: 71-81.

43

VACKOVÁ, Barbora. 2010. Prostor, moc a utopie: ideální město a jeho společnost. Brno. Mezinárodní politologický ústav Masarykovy university. ŢIŢEK, Slavoj. 2011. Nejprve jako tragédie, poté jako fraška. Praha. Rybka publishers.

44

7. Seznam vyobrazení Obrázek 1. Monofunkční zónování sídelní kaše v Palm Beach Graf 1 Rent-gap a cyklus investic a chátrání

8. Rejstřík Beck, 36

Kahn, 25

Bell, 34

Katz, 18

Bourdieu, 36

Kirke, 31

Camilo Sitte, 16

Kočková, 19

Duany, 6, 18, 20, 25

Lees, 26

Duany, Plater-Zyberk, 15, 18

Lees, Slater, Wyly, 5, 6, 20, 36

Duany, Plater-Zyberk, Speck, 6, 8, 9,

Ley, 34

11, 12, 14, 15, 16

Lokšová, 27

Durkheim, 40

Marcuse, 6, 38

Federal housing administration, 8

Mele, 26

Ferenčuhová, 27

Pospěch, 12, 27

Florida, 6, 12, 14, 21, 22, 34, 40

Putman, 11

Galčanová, 7

Sennet, 11, 30

Glass, 26

Sibley, 26

Hamnett, 34, 36

Simmel, 11, 12

Harvey, 21

Smith, 5, 12, 29, 30

Hausmann, 26

Sýkora, 29, 31

Havliš, 20

Talen, 19

Jackson, 7

Vacková, 26, 27

Jayne, 24

Veteran administration, 8

Johnson, 19

45

Anotace Práce představuje kritické argumenty vůči sídelní kaši a ukazuje, jakým způsobem legitimizují gentrifikační rétoriku Nového urbanismu a Richarda Floridy, jako samozřejmé řešení krize suburbanizace. Následně se zaměřuje na kritické zhodnocení gentrifikace a interpretuje ji jako pokračování sociálně desintegračního projektu sídelní kaše jinými prostředky. První kapitola objasňuje historické podmínky vzniku městského prostředí formou sídelní kaše a představuje jeho funkční uspořádání. Dále představuje kritické argumenty, které sídelní kaši delegitimizovali a otevírají dveře alternativním modelům růstu města jako je gentrifikace. V následující kapitole představuje dva gentrifikační proudy: Teorii kreativní třídy a Tradiční čtvrtě, které vznikají uvnitř kritické diskuse o legitimitě sídelní kaše, které v řadě svých čtenářů budí veliký optimismus. Ve třetí kapitole je popsaná méně optimistická interpretace gentrifikace, jelikoţ ji pojímá na jedné straně jako strategii producentů gentrifikovaného bydlení k efektivnímu zhodnocení investic. A na druhé straně ji představuje jako strategii akumulace kulturního kapitálu skrze spotřebu historicky a architektonicky vzácných nemovitostí. Na závěr práce ukazuje autor vztah mezi produkcí gentrifikovaného bydlení a vzestupem nových Outcast ghett. Klíčová slova: Sídelní kaše, Gentrifikace, Kreativní třída, Post-industriální společnost, Tradiční čtvrť, Rent gap, Outcast ghetto, spotřeba, Kulturní kapitál

Abstract The thesis introduces critical argumentation against urban sprawl and shows how this argumentation provided legitimization for gentrification discourses of Richard Florida and The New urbanism movement. Then it provides critical evaluation of gentrification and interprets it as the same disintegration project as urban sprawl, just using a different means to reach social polarization results. The first chapter introduces readers into historical conditions which enable rise of urban sprawl and describes its functional organization. Then it shows critical argumentations which delegitimize urban sprawl and opened doors for alternative models of city growth. The second chapter present two pro-gentrification theoretical streams: Creative class theory and Traditional neighborhood, which were formed in context of an urban sprawl discussion. Both theories are widely accepted and raise great optimism about future urban growth. The third chapter provides critical interpretations of gentrification and describes it on the one hand as a developer’s interest-oriented strategy for great appreciation of investment and on the other hand as a cultural capital accumulation strategy in the field of urban consumption of gentrified historical buildings by new urban professional classes. At the very end the author put a link between production of gentrified housing and rising of new Outcast ghettos. Key words: Urban sprawl, Gentrification, Creative class, Post-industrial society, Traditional Neighbourhood, Rent gap, Outcast Ghetto, Consumption, Cultural capital

46

Statistické údaje 88 989

Znaků s mezerami

77 215

Znaků bez mezer

12000

Slov

47

Stran

47