Gentrifikace a vznik kondominií: Praha Ţiţkov

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ FAKULT SOCIÁLNÍCH STUDIÍ KATEDRA SOCIOLOGIE

Bakalářská diplomová práce

Gentrifikace a vznik kondominií: Praha Ţiţkov

Vedoucí práce: PhDr. Aleš Burjánek, Ph.D. Zpracovala: Eva Hájková Učo: 273458 2010/2011

Praha 2011 1

Prohlašuji, ţe jsem práci vypracovala samostatně za pouţití jen v literatuře citovaných pramenů. V Praze 22. 5. 2011 Eva Hájková 2

Poděkování Chtěla bych poděkovat vedoucímu mé práce PhDr. Aleši Burjánkovi, Ph.D. za vedení mé práce a cenné připomínky. Děkuji mé rodině za podporu v době studia. 3

Obsah Úvod ........................................................................................................................................... 6 Postindustriální společnost ......................................................................................................... 6 Vliv postindustriální společnosti a globalizace na sociální kohezi ............................................ 7 Sociální exkluze a inkluze ................................................................................................................... 7 Marginalizace a trh práce jako její klíčový faktor ............................................................................... 8

Město a sociální exkluze ............................................................................................................ 9 Město- prostorová struktura v závislosti na socioekonomických změnách ............................. 10 Vývoj měst: urbanizace, suburbanizace, disurbanizace a reurbanizace ................................... 10 Urbanizace v industriálním období ....................................................................................................10 Suburbanizace a disurbanizace v západních zemích ..........................................................................11

Gentrifikace .............................................................................................................................. 13 Globalizace Zygmunta Baumana jako koncept gentrifikace ..............................................................13 Základní teorie gentrifikace ...............................................................................................................14 Yuppies ..............................................................................................................................................16 Důsledky gentrifikace ........................................................................................................................16 Vysídlení - rozdíl mezi revitalizací a gentrifikací ..............................................................................17

Postsocialistická města a jejich vývoj ...................................................................................... 18 Vývoj měst střední a východní Evropy: První fáze urbanizace .........................................................18 Socialismus a jeho vliv na vývoj měst ...............................................................................................18 Zestátnění bytového fondu a změny ve funkcích městského jádra ....................................................19 Vývoj vnitřního města a městského jádra ..........................................................................................19 Výstavba sídlišť..................................................................................................................................20

Postsocialistické město: vývoj města v kontextu společenských a ekonomických změn ........ 21 Privatizace nemovitého majetku ........................................................................................................21

Nové typy vyuţití nemovitostí a zástavby................................................................................ 24 Kondominia ........................................................................................................................................24 Gated communities.............................................................................................................................26

Gentrifikační procesy a změny bytové struktury ve vybrané lokalitě: Praha 3 Ţiţkov ........... 27 Vývoj Ţiţkova ....................................................................................................................................27 Současný Ţiţkov ................................................................................................................................28 Transformační procesy a jejich projevy na Ţiţkově ..........................................................................29 Základní charakteristiky obyvatelstva Ţiţkova ............................. Chyba! Záložka není definována. Socioekonomické charakteristiky ......................................................................................................30

Kondominia a gentrifikace na území Ţiţkova .......................................................................... 32 Nová výstavba na Ţiţkově .................................................................................................................33 Vrch Svatého Kříţe ............................................................................................................................33 Horní Ţiţkov ......................................................................................................................................34 Vackov ...............................................................................................................................................35 Vítkov ............................................................................................ Chyba! Záložka není definována.

4

Dopady výstavby kondominií na Ţiţkově ................................................................................ 36 Závěr ......................................................................................................................................... 38 Literatura .................................................................................................................................. 38 Jmenný rejstřík ......................................................................................................................... 44 Anotace ..................................................................................................................................... 45 Summary ............................................................................................................................................45

Přílohy ...................................................................................................................................... 46

5

Úvod Cílem této práce je zachytit změny, které probíhají ve vnitřních městech. Ty jsou ideální prostorem pro sledování procesů, které se dějí ve společnosti. Ačkoliv někdy trvá déle, neţ se projeví, kaţdá přeměna městské zástavby, osídlení či vnímání samotného městského prostoru, má svůj počátek ve společnosti. Často probíhají skrytě a nenápadně a města jsou dobrým prostředkem pro jejich zviditelnění. Městská část Ţiţkov, o níţ pojednává tato práce, má genius loci, za který by se nemuselo stydět ani Staré město praţské. Je čtvrtí, kde se dá setkávat, studovat, objevovat zajímavá místa ale zároveň místem, které prochází obdobím změn, jeţ si zaslouţí být popsány a pojmenovány. Proces, kterému chci věnovat pozornost je gentrifikace. Tento jev je spojen se restrukturalizací ekonomiky i přeměnou hodnot společnosti, jeţ nastaly v postindustriální společnosti a které jsou spjaty s příchodem postmoderního období. Společenské změny vedou k znovuobjevení měst a příchodu nových obyvatel, kteří se ale vyznačují jiným ţivotním stylem i moţnostmi například při volbě forem bydlení. Výrazně tak ovlivňují budoucí vývoj čtvrtí a jsou hlavními aktéry případné přeměny čtvrti. V první části práce se věnuji popisu jevů, které ve svém důsledku mohou vést ke gentrifikaci, ve druhé části aplikuji zjištění na prostředí Prahy Ţiţkova. Mým cílem je potvrdit či vyvrátit přítomnost gentrifikačních procesů na Ţiţkově.

Postindustriální společnost Průmysl, který dal název celé jedné epoše lidských dějin, je v období 70. a 80. let 20. století definitivně nahrazen sektorem sluţeb. Vzrůstá role terciárního sektoru- vzniká tzv. ekonomika post- fordismu, ekonomika sluţeb, která klade nejen odlišné poţadavky na práci, ale zároveň také mění celou strukturu společnosti. Přechod ekonomiky z výrobního na spotřební paradigma je umoţněn a zároveň podmíněn dobrou ekonomickou situací obyvatel (kteří jsou v nové roli především spotřebiteli statků a uţ ne jejich producenti) a kvalifikací, o které se předpokládá, ţe pro sektor sluţeb musí být vyšší, neţ pro předchozí období průmyslové ekonomiky. Tyto podmínky (které zároveň vedly ke změnám hodnot ve společnosti od materiálních k postmateriálním) byly v západních zemích splněny díky welfare státu, který zaujal výraznou roli po druhé světové válce [Inglehart 1997]. V důsledku přechodu ekonomiky na novou strukturu, se původní rozvrstvení společnosti (stratifikace), podmíněné industriálním obdobím, mění. Podle Bella třídy reprezentující 6

rozdělení společnosti podle funkcí jejich jednotlivých aktérů, ztrácí na významnosti. Nové rozdělení společnosti podle něj bude probíhat po vertikální ose podle míry „teoretického vědění" [Bell cit. podle Kumar 1995]. Podle některých autorů, ale zároveň vzniká nová skupina zaměstnanců sluţeb, kteří i přes teoretický zánik tříd splňují i nadále znaky proletariátu. „Proletariát sluţeb" v terciéru vykonává podobně rutinní, únavnou a špatně placenou práci jako dříve nekvalifikovaní dělníci v továrnách." [Keller 2010: 15]. Této nové skupině se ale nedaří spojit v podobné hnutí, jako byla ta náleţející k proletariátu doby industriální. To je způsobeno nejen odlišným typem práce, ale i roztříštěností společnosti „kolektivní identita třídy a sdílené zkušenosti z práce jsou rozpuštěny v pluralitnější a více privátní formy identity." [Kumar 1995: 122]. Ekonomika sluţeb dala i přes tuto roztříštěnost vzniknout novým skupinám obyvatel- ať jiţ definovaných podle pracovního nasazení či příjmových standardů. Podle Kellera se nové rozdělení společnosti dá popsat jako zánik klasických tříd a vytvoření nových statusových skupin- tyto Keller dělí podle přístupu ke zdrojům, roli v moderní ekonomice a postavení v globalizovaném světě [2010]. Elity jsou popsány jako silně uzavřené společenství (v podstatě jedna velká rodina), které jiţ nedosahuje ani počtu pověstných „deseti tisíc“. Pro udrţení své moci a postavení vyuţívají tzv. elitu pomocnou- její členové jiţ sice nepatří do střední třídy, ale díky svému původu mají jen nepatrnou šanci proniknout do elity samotné. Střední třída, značně zmenšená a okleštěná, se zabývá především prací ve sluţbách na vyšších pozicích- jedná se tedy o třídu servisní - „obor práce zaměřený na management a dohled na funkci kapitálu" [Urry 1995: 90]. Třída dělnická se v postindustriální společnosti stává třídou deklasovaných- jak jiţ název naznačuje je to třída bez třídy- jednotná identita jiţ není průkazná a do okrajové třídy spadají všichni, kdo nejsou schopni vyhovět nárokům na nový ekonomický řád- ať jiţ zaměstnanci ve sluţbách vykonávající práce rutinní a špatně ohodnocené tak jedinci neschopni vyhovět poţadavkům trhu práce a tudíţ pro ekonomiku i společnost definovaní jako nepotřební [Keller 2010].

Vliv postindustriální společnosti a globalizace na sociální kohezi Sociální exkluze a inkluze Dříve bylo sociální vyloučení především formou vymezení většinové společnosti vůči cizincům a jiných kulturám, coţ vedlo k větší kohezi a sebeidentifikaci členů majority a 7

upevnění jejího řádu a pravidel. V současnosti znamená především omezení přístupu určitých skupin a jednotlivců, kteří ke společnosti formálně náleţí, ke statkům, jak materiálním tak kulturním, jimiţ členové společnosti běţně disponují. Jednotlivé skupiny se mohou definovat skrze mnoţství dílčích znaků - etnicita, gender či kulturní preference mohou být významnými aspekty ovlivňující exkluzi [Mareš 2008]. Fyzické prostředí města se díky výše zmíněným procesům stává prostorem sociální exluze a inkluze. Původní nerovnost byla ve společnosti definována jako horizontální (tedy vymezení skrze "dole" či "nahoře") v rámci společenské hierarchie, v době postindustriální je měřítko spíše na vertikální ose, tedy přítomností "vně" či "uvnitř" dané komunity. „Koncept sociální exkluze se nevztahuje ke stupňování nerovností, ale k mechanismům, které mají za následek oddělování určitých skupin od hlavního proudu společnosti." [Giddens 1998: 91]. Tento proces na rozdíl od minulosti není prostředkem upevnění koheze v sociálním prostoru, sociálně vyloučení jsou právoplatnými členy společnosti. Díky socioekonomickým vlivům ale nesplňují poţadavky kladené majoritou a poţadované jako znak příslušnosti ke skupině. Sociální exkluze se tak stává prostředkem vymezení vůči vyloučeným (nebo vymezení vyloučených vůči majoritě) a způsobuje oboustrannou separací. Vyloučení ze společnosti tak v současnosti posiluje pocit nerovnosti a vytváří tenze uvnitř sociálního prostoru [Mareš 2000].

Marginalizace a trh práce jako její klíčový faktor Marginalizace ať jiţ skupin nebo jednotlivců je extrémní forma sociální exkluze výrazně ovlivněná současnou podobou společnosti. Jedná se o odsunutí na okraj, zneviditelnění existence skupiny či jednotlivce. Skupiny marginalizovaných jsou zpravidla vyloučeny z pracovního trhu nebo vykonávají podřadné, většinou nepravidelné práce [Mareš 2000]. V době industriální disponovali chudí svou pracovní silou, která z nich činila právoplatné členy společnosti. V době postindustriální je hlavním zdrojem a poţadavkem na trhu práce vědění a přístup k informacím [Kumar 1995]. Nový pracovní trh poţaduje také výraznou flexibilitu, coţ marginalizovaná populace, pevně připoutaná k prostoru, nemůţe splnit [Bauman 2000]. Volnost, kterou této skupině dříve dávala moţnost prodeje vlastní fyzické práce, jíţ mohou volně nakládat, je náhle bez uţitku, protoţe ji uţ nikdo nepotřebuje. Marginalizovaná populace se ocitá v pozici, kdy jsou její členové prakticky nezaměstnatelní a pokud zaměstnaní jsou, jedná se o formu práce s tak nízkým ohodnocením, ţe je stejně staví do pozice závislosti na státu a vyloučení ze společnosti [Keller 2010]. Forma práce (respektive její absence) vytváří vrstvu, která je svým socioekonomickým statusem a definicí 8

jak ze strany společnosti tak své vlastní nepotřebná a na obtíţ. Zaměstnání je při tom jedním z klíčových faktorů sebepojetí jedince jak z jeho strany, tak ze strany okolí: „Placená práce je dnes zdrojem nejen ţivobytí, ale i statusu, identity a sebevědomí člověka. Mnoho základních práv a oprávnění je přímo či nepřímo odvozeno z postavení člověka na trhu práce." [Mareš 2000: 288].

Město a sociální exkluze V případě měst a jejich uspořádání se sociální exkluze projevuje v segregačních procesech různých forem a míry intenzity. V minulosti se, i přes zevšeobecňování socioekonomického statusu té které čtvrti, dalo hovořit o heterogenitě osídlení, kdy obyvatelstvo bylo promíchané podle různých klíčů. Spolu s neoliberální ekonomikou, globalizací a dalšími jevy typickými pro postindustriální společnost, dochází ale k procesu, kdy jsou od sebe jednotlivé vrstvy čím dál tím víc oddělovány [Burjánek 1997]. „Místní formy sociální solidarity se stávají méně důleţité, protoţe elity ukazují vzrůstající mezinárodní orientaci a stávají se méně závislými na sluţbách niţších stavových skupin v sousedstvích. Není zde ţádná potřeba bohatých ţít v blízkosti méně bohatých." [Reichs cit. podle Marcuse 2000: 6]. Základním projevem vzájemné segregace různě postavených skupin je usidlování v jednotlivých čtvrtích. Ty jsou sice teoreticky otevřeny kaţdému, ale díky ekonomickým nákladům, či kupříkladu hrozbě potencionálního nebezpečí, dochází k separaci a homogenizaci jednotlivých sousedství. Podle Marcusovi a van Kempenovi typologie města se struktura města vyznačuje mimo jiné existencí dvou extrémních typů - citadely s výrazně vyšším socioekonomickým statusem neţ je zbytek oblasti a ghettem exkludovaných, kde se naopak nachází ti, pro které v moderní společnosti není místo. Extrémní formou fyzické segregace (s psychologickým dopadem) jsou celé oddělené čtvrti, tzv. gated communities- oplocené často střeţené čtvrti či jen jejich části, kam mají přístup jen jejich obyvatelé popřípadě speciálně oprávnění jedinci. Oblasti, které jsou domovem moderních elit, jsou charakteristické svou snahou o co největší míru oddělení od ostatních členů společnosti. K separaci můţe vést například strach z kriminality či bezpečí dětí. Druhou stranou segregace je snaha exkludovaných oddělit se od společnosti a mít tak moţnost rozhodnout s kým přijdou do kontaktu. Keller i Wacquant ve svých pracích shodně 9

popisují jev, kdy členové vyloučených skupin záměrně jednají tak, aby zabránili příslušníkům z jiných skupin (outcomers) ve vstupu do čtvrti. Tato snaha podle Wacquanta deklaruje moţnost nedobrovolně exkludovaných rozhodnout alespoň o tom kdo se bude pohybovat v jejich bezprostředním okolí, do něhoţ jsou odsouzeni. [Keller 2010], [Wacquant 2008].

Město- prostorová struktura v závislosti na socioekonomických změnách Klasická struktura a společnosti se v postindustriálním období změnila především přechodem k novým formám sociální stratifikace, která se následně prostorově odráţí v uspořádání fyzického prostředí měst.

Vývoj měst: urbanizace, suburbanizace, disurbanizace a reurbanizace Moderní města a jejich ráz je z velké části dán vývojem, který nastal v ekonomice a společnosti s příchodem průmyslové revoluce. Původní města byla obehnána hradbami a struktura osídlení odpovídala době- nejvýznamnější a nejbohatší obyvatelé sídlili v centru měst, zatímco spolu s klesajícím společenským statusem se další skupiny přesouvají k okrajiaţ k oblasti v těsné blízkosti hradeb.

Urbanizace v industriálním období V souvislosti s průmyslovou revolucí se města mění. Dochází k rozvoji průmyslu, jenţ se zpravidla koncentruje do městských okrajových částí či těsně za jejich hranice- proces industriální urbanizace je podmíněn silnou migrací z venkova, kde je přebytek pracovní síly, do měst, která lákají novými pracovními příleţitostmi v nově budovaných průmyslových provozech. Migranti se zpravidla usazují v těsné blízkosti svých budoucích pracovišťvznikají tak zcela nová města typická rychlým růstem a vysokou koncentrací obyvatelstva, zpravidla dělnických profesí. Bydlení v těchto oblastech je určeno především pro niţší sociální vrstvy, čemuţ odpovídá i bytový fond. Díky sílící urbanizaci posléze vznikají i čtvrti, kde je předpokládaný vyšší sociální status obyvatel. V zástavbě se reprodukují vzorce převzaté z původního městského osídlení tj. přízemí a niţší patra obývají niţší vrstvy společnosti, zatímco ve vyšších patrech sídlí obyvatelstvo s vyšším sociálním statusem [Holubec 2009]. Industriální centra, která vznikají na okrajích velkých měst, jsou významným prvkem osídlení a zpravidla jsou dříve či později začleněny k původnímu historickému jádru jako tzv. 10

vnitřní města., Výstavba vnitřních měst spadá do období od počátků 18. století, kdy se začínají objevovat v Anglii aţ do období meziválečného ve 20. století s dozvuky v poválečné výstavbě po druhé světové válce.

Suburbanizace a disurbanizace v západních zemích S příchodem poválečného (míněno po druhé světové válce) ekonomického růstu v západních zemích se zvedají i poţadavky na bydlení. V USA (tento trend následně přechází i do evropských zemí mimo komunistický blok) se významná část obyvatel přesouvá z vnitřních měst do okrajových částí či rovnou za oficiální hranice města. Historická jádra si povětšinou udrţují svůj vysoký sociální a symbolický status a proto nejsou disurbanizací tak masivně zasaţena. Suburbanizace je způsobena zlepšením infrastruktury a sociálního postavení obyvatelstva. V poválečné době bylo běţné, ţe kvalifikovaný dělník se řadil ke střední třídě jak příjmy, tak sociálním statusem [Keller 2010]. Šířka střední třídy umoţnila relativně široké skupině obyvatel opustit nevyhovující bydlení ve vnitřních městech a odstěhovat se na okraj aglomerace či za něj. Náklady na dojíţďku představují jen jistou „daň", kterou jsou majitelé nového domova ochotni obětovat za bydlení v klidné zóně za městem. Přesídlení za město je umoţněno i dostupností vzdělání pro potomky v příměstských oblastech a zároveň moţností dojíţdět do zaměstnání ve městě. Vnitřní město se od konce 50. let díky probíhající suburbanizaci vylidňuje a dochází k jeho postupné devastaci. V důsledku odchodu velké části obyvatel s vyšším socioekonomickým statusem se stává oblastí, kde bydlí a ţijí především skupiny niţších příjmových kategorií, menšiny a sociálně vyloučení jedinci. Díky své poloze se vnitřní města stávají zónou neustálého pohybu a změny. V období chicagské školy zavádí Burgess pro tyto části měst termín „zone of transition“- zóna v přechodu [Steinführer 2009: 131]. Skrze vnitřní města vedou hlavní spojnice do městského jádra, ať uţ se jedná o osobní nebo veřejnou dopravu, v jejich zázemí se nachází mnoţství pracovních příleţitostí a také se zde nachází sluţby pro místní obyvatele a zaměstnance podniků, které ve vnitřních městech sídlí. Vnitřní města se nachází v kolotoči důsledků a následků – v důsledku odchodu skupin s vyššími příjmy, chátrá bytový fond, čímţ se stávají neatraktivní pro nové nájemníky, kteří mají moţnost bydlet v suburbech či v jiných částech města. Kvůli dojíţdění do práce, mimo jiné obyvatel příměstských čtvrtí, se stávají místem se zahlcenou infrastrukturou. Vnitřní města jsou oblastí nestálého pohybu a neklidu, coţ v daném období typickou poptávku neuspokojuje. 11

V období konce 60. a v průběhu let 70. dochází k pozvolnému útlumu průmyslové výroby ve městech- je to způsobeno novými poţadavky na výrobu, kterým staré provozy uvnitř měst nevyhovují: „reindustrializace zaloţená na high-tech preferuje nové lokality v suburbálních a neurbálních prostorech" [Kumar 1995: 122]. V důsledku začínající globalizaci se také významná část výroby přesouvá do třetích zemí, kde je výroba levnější a není podmíněna tolika pravidly státu. Kapitál, který uţ není omezován prostorem, se stává mobilním a vyuţívá moţností maximalizovat své zisky, coţ zpětně ovlivňuje i postavení zaměstnanců v západních zemích, kteří jsou nuceny přizpůsobit se novým poţadavkům trhu- jako vzrůstají flexibilita práce, zkrácené úvazky a podobně [Keller 2005]. Také funkce sociálního státu, která byla po druhé světové válce velmi výrazná, se postupně vytrácí: „Zvláště od poloviny 80. let, sociální aktivity států klesaly nebo ustupovaly. Klesající příjmy, zvláště těch, kteří jsou závislí na nějaké státního příjmu, byly přímým výsledkem sníţení vládních výdajů. Klesající dotace dále zmenšily příleţitosti všech druhů domácností na různých trzích, mezi nimi i na trhu nemovitostí." [Marcuse, Kempen 2000]. Příchod postindustriální doby nachází vnitřní města v té nejhorší moţné kondici- obývá jej populace, která „zbyla" po vlně disurbanizace a suburbanizace- zaměstnanci bývalých provozů, kteří neměli dostatek prostředků odejít, marginalizované skupiny a menšiny, které byly přilákány, respektive usídleny z důvodu nízkým nájmům. Infrastruktura a bytový fond jsou díky sloţení populace i její relativně nízké koncentraci ve velmi špatném stavu. Z vnitřních měst se stávají oblasti s vysokou mírou segregace od okolí [Wacquant 2008] a s aspirací na to stát se novými městskými ghetty1. Zároveň se ale tyto čtvrti vyznačují jistou mírou sociální koheze- stejně jako majoritní obyvatelstvo i vyloučení si vytváří vlastní sítě sociálních vztahů, které do jisté míry nahrazují stát, jenţ v jejich ochraně selhal, a majoritu, jeţ je vyloučila [Kesteloot cit. podle Buck 2005]. Tyto kontakty a relativní uzavřenost komunity poskytují svým aktérům moţnost ţivota, který není závislí jen na blahovůli úspěšnějších členů společnosti a státu, který se od ropného šoku a finanční krize s ním spojené na konci 70. let postupně potírá roli sociálního státu „neoliberální ekonomický přístup pokračuje ve své globální dominanci- liberalizaci, privatizaci, deregulaci a minimalizací sociálního státu" [Laboute 2008: 145]. Disurbanizace je jedním z následků procesu suburbanizace. V průběhu disurbanizace dochází k růstu menších měst, která prochází urbanizací, jeţ velká centra jiţ prodělala. Je spjata s decentralizací způsobenou úpadkem velkých měst [Paddison 2001].

1 V Praze oblíbené úsloví "Karlínu a Libni zdaleka se vyhni!" velmi přesně vystihuje pozici vnitřních měst, v uvedeném období, ve struktuře metropole

12

Gentrifikace Gentrifikace je jedním z následků úpadku vnitřního města a následné reurbanizace. Znovuoţivení měst začíná v průběhu 60. let. Proces gentrifikace byl poprvé popsán v kontextu anglických měst v 60. letech 20. století. Podle Hamnetta je gentrifikace „sociálním a prostorovým projevem posunu od industriální k post-industriální městské ekonomice zaloţené na finančních, obchodních a kreativních sluţbách, s přidruţenými změnami v povaze a rozmístění práce, v třídní struktuře obyvatel, jejich příjmech a platech, ţivotních stylech a ve struktuře trhu s nemovitostmi“ [Hamnett 2003: 2402].

Globalizace Zygmunta Baumana jako koncept gentrifikace Globalizace je proces, který se stal určujícím ve vývoji posledních desetiletí 20. století. Jedná se o propojení ekonomických, politických a sociálních vazeb napříč celým světem, které v podstatě vytváří jednotný systém napříč státy. Propojení s sebou přináší také unifikaci a potlačování různorodosti mezi jednotlivými zeměmi či světadíly [Giddens 1999]. Koncept gentrifikace, jak jiţ bylo zmíněno výše, má úzkou souvislost s globalizačními procesy, které výrazně ovlivňují jak moţnosti uplatnění na pracovním trhu, tak formování fyzického prostředí, v němţ společnost existuje. Podle Saskie Sassen se dají vysledovat společné znaky měst, která se kvůli vzájemné provázanosti a společnému působení globálních elit začínají výrazně podobat jak svou strukturou, tak pozicí, kterou zaujímají jednotlivé společenské skupiny v hierarchii měst [Sassen 2001]. Podle Zygmunta Baumana se hlavním rysem globalizace stává rozdělen populace do dvou skupin - elit (turistů) a lokálních obyvatel (tuláků) [Bauman 2000]. Toto dělení se zakládá na moţnostech těchto dvou odlišných skupin v uţívání prostoru a na jeho vnímání, všeobecně přítomného v jejich kulturním prostředí: „ rozdíl mezi těmi „nahoře“ a těmi „dole“ spočívá v tom, ţe ti první mohou ty druhé nechat za sebou, ale nikdy ne naopak.“ [Bauman 2000: 104]. Elitám se podařilo vystoupit z fyzického světa a i pokud jsou v něm přítomni, nepatří k lokální komunitě, od které jsou naprosto oproštěni. Tato skupina má hřiště celého světa otevřené- jejich příchod je všude vítaný a oni sami rozhodují, kam a proč se přesunou. Cesty elit jsou především za účelem konzumace poţitků. Jsou "turisty" své doby, pro které není podstatné kam a jak daleko, ale „za jak dlouho", jejich ţivot se skládá ze spotřeby moţností, které jim globalizovaný svět přináší: „Ti „nahoře“ jsou spokojeni, ţe cestují ţivotem, kam je srdce táhne, a ţe si vybírají a volí cíle podle toho, jaké radosti nabízejí.“ 13

[Bauman 2000: 105]. Ve svém postavení ve společnosti spoléhají příslušníci elit na izolaci, dobrovolnou separaci od ostatních členů společnosti. Zároveň se ale díky svým moţnostem mohou cítit „všude doma“ a především jako vítaní. Jejich omezením je čas ne prostor, který pro ně má význam jen jako fyzická překáţka, kterou je nutno překonat na cestě za dalšími záţitky. Skupina je podstatně menší neţ skupina lokálů, oproti tomu mají ale podstatně větší vlivoni jsou těmi, kdo rozhodují o současné i budoucí podobě světa. Skupiny lokálních obyvatel jsou přesnými opaky globálních elit. Tato početně daleko významnější skupina je vázána na prostor, ze kterého nemohou uniknout, ačkoliv by chtěli. Pokud se jim povede odejít z lokality, k níţ jsou připoutání, jsou zpravidla vráceni zpět do "svého" prostoru. Jejich snahy o odchod jsou často podmíněny z důvodů existenciální nouze a vnějších tlaků: „Vydají- li se na cestu, pak je to ve většině případů cesta, jejíţ cíl vybral někdo jiný, zřídka je příjemná a potěšení z ní také není důvodem, pro který byla zvolena.“ [Bauman 2000: 105]. Tyto "push faktory" ale nemohou ovlivnit, jsou jen jejich pasivními aktéry. Jedná se o důsledek procesů ať uţ politických či ekonomických, jejich odchod je v podstatě úprkem a jejich příchod není vítaný. Skupiny připoutané k prostoru jsou novodobí "tuláci", jeţ mají minimální moc ovlivnit svět okolo sebe. V procesu gentrifikace se jedná především o výměnu populace ve čtvrtích města. Zatímco původní obyvatelstvo s niţším socioekonomickým statusem musí, vzhledem k neudrţitelnosti svého postavení, opustit čtvrť. Nový obyvatelé zvyšují nájmy, sluţby a mění tvář čtvrti. Obyvatelstvo, které nemá dostatek prostředků ani moci na podobné změny, je postupně vytlačeno z jeho původního prostoru na okraj. Vysídlení (displacement) je důsledkem procesu, kdy jsou ve městě vytvářeny prostory právě pro „turisty" tedy ty, kdo si mohou vybrat, kde chtějí být. Výběr místa, kde mohou ţít je jen dalším z řady moţných poţitků.

Základní teorie gentrifikace Neil Smith ve svých textech, věnujících se gentrifikačním procesům, tvrdí, ţe se dají vysledovat tři vlny gentrifikace. Ty se odlišují faktory, jeţ je spustily, odlišným přístupem, jakými byly vnímány veřejností a sociologickou optikou, jakou byly nazírány- od příchodu baby boomers zpět do měst aţ po cílenou aktivitu kapitálu nabízející lukrativní byty v revitalizovaných a částečně či úplně gentrifikovaných městských čtvrtích [Smith 1982]. Od prvních popisů gentrifikace se vyvinulo několik rozdílných sociologických diskursů, které se ji snaţí vysvětlit. Leese vnímá základní rozdíl mezi gentifikačními procesy v jejich 14

spouštěči. Tvrdí, ţe základní rozdíl mezi nimi je, zda jde o změny způsobené „kolektivní akcí anebo kapitálem" [Lees cit. podle Butler 2000: 181]. Z hlediska gentrifikace, probíhající díky podnětu ze sociálního hnutí, se jako nejvýznamnější jeví „back to the city mouvement". Toto hnutí je reakcí na ţivot v suburbech, kdy se skupina narozená v období baby boomu po druhé světové válce, stěhuje z příměstských lokalit, kde členové této kohorty vyrůstali, zpět do měst. Města jim poskytují lepší moţnosti kulturního vyţití a díky pozvolnému přechodu k ekonomice sluţeb, i více pracovních příleţitostí. Laska a Spain tvrdí, ţe tento proces je způsoben ekonomickým přístupem, který určuje postoj jedinců k bydlení skrze jejich konzumní preference. Ty nacházejí nejlepší moţnou formu reprezentace v poţadavcích na výběr rezidenčního prostoru. Vystěhování původních obyvatel pak závisí na moţnosti či nemoţnosti platit za danou komoditu [Berry cit. podle Smith 1982]. Podle Neila Smithe ale tato teorie vysvětluje jen „pramínek migrantů zpět ze suburbů, který nesporně ovlivňují znovuvytvoření sluţeb, znovuobnovení zařízení a zaměstnaneckých příleţitostí, které následně podpořily rozšíření tohoto pramene." [Smith 1982: 141]. Teorie Neila Smithe tzv. rent - gap počítá spíše s vlivem trhu a kapitálu na proces revitalizace a gentrifikace vnitřních měst. Rent - gap je procesem, kdy je v důsledku devastace jak bytového fondu, tak čtvrti, cena komodity- v tomto případě domu nebo nájemního bytu a pozemku, natolik sníţena, ţe ačkoliv minimálně pozemek má fakticky vyšší hodnotu, cena je na trhu silně podhodnocena. Proto se vyplatí investovat do koupě nemovité komodity, která můţe následně přinášet výrazné zisky ať jiţ opravou domu nebo postavením nového. Kapitál vloţený do nákupu se tak vrátí v důsledku nízké nákupní hodnoty a vysoké hodnoty prodejní, respektive vysokým nájmům, které lze za takto opravenou budovu poţadovat [Urry 1995]. V případě rent- gap je důleţitá především poloha domu a půda, na které stojí- dům není hlavní poloţkou nákupu. Celkovou cenu ovlivňuje mnoţství faktorů, proto se kaţdá zanedbaná čtvrť nemůţe stát gentrifikovanou. Faktem je, ţe teorie rent - gap velmi dobře vysvětluje např. prodeje bytů do osobního vlastnictví - zatímco nájemné je dlouhodobou investicí, která nemusí mít jistou návratnost, prodej bytů do osobního vlastnictví je záleţitostí s krátkodobým horizontem s rychlejší návratností investovaného kapitálu. Gentrifikace není nutně procesem zasahujícím celou čtvrť, často se můţe jednat jen o části, ulice či jednotlivé domy, které jsou změnou zasaţeny [Sýkora 2001]. Vliv, jaký tyto změny mají, můţe být ale následným popudem pro další příchody gentriferů do oblasti.

15

Yuppies Důleţitým činitelem gentrifikace a zároveň skupina, která je s tímto procesem často spojována, jsou young urban professional- yuppies2. Pojem yuppies se objevuje na konci 70. let ve Spojených státech spolu se sílícím vlivem sektoru sluţeb a jejich aktérů na manaţerských pozicích. Jedná se o příslušníky společnosti, kteří dokázali nejlépe reagovat a zuţitkovat vývoj ekonomiky sluţeb. Zpravidla jsou to mladí zaměstnaní ve sluţbách na vyšších pozicích, kteří se vyznačují vysokým stupněm vzdělání a následně vyššími příjmy. Yuppies disponují významným kulturním, sociálním i ekonomickým kapitálem. Jejich zaměstnání je na vrcholu sektoru sluţeb. V ţivotech této společenské skupiny se výrazně projevují změny, které přinesla kulturní revoluce poválečného období. Jak poznamenává Easterlin, yuppies jsou silně ovlivněni narozením do relativně velké kohorty, která následně způsobila silnou konkurenci na pracovním trhu, coţ mohlo zpětně ovlivnit jejich přístup k zakládání rodiny a dospělosti [Easterin cit. Hammot 1986], stejně tak jejich liberalismus co se týče osobních preferencí a relativní tolerance k příslušníkům minorit můţe být výrazně ovlivněna vyšším vzdělání, které všeobecně indikuje vyšší míru tolerance. Díky vyšším příjmům a odlišným kulturním hodnotám jsou to často právě yuppies, kteří dávají podmět ke gentrifikčním procesům: „dětství v prosperitě, vysokým stupněm vzdělání a v současnosti pracovní znalosti a platy, které odpovídají jejich ambicím." [Hammond 1986: 477].

Důsledky gentrifikace Základním procesem gentrifikace je tedy příchod nových obyvatel, většinou příslušníku středních a vyšších středních tříd (yuppies), do deprivovaných čtvrtí vnitřního města. Tento jev vede ke změnám v socioekonomických strukturách čtvrti- původní populace vnitřních měst, charakterizována svou příslušností k niţším vrstvám společnosti, popřípadě k marginalizovaným skupinám, se následkem příchodu nových obyvatel ocitá v kaţdodenní interakci se skupinou, charakteristickou deklarovaným vyšším statusem. Většinou se jedná o příslušníky středních tříd s relativně vyššími příjmy a především vzděláním, neţ je průměr čtvrti: „kulturně bohatá, finančně chudá inteligence" [Butler 2005: 173]. Podle Butlera se často jedná např. o novináře či umělce, tedy inteligencí, která nedisponuje finančním kapitálem, ale má vliv na společnost takzvaná "marginální střední vrstva" [Butler 2005: 173]. 2 V souvislosti se změnami ve společenské struktuře se někdy jako protiklad yuppies pouţívá termín yuffies. Oproti svým mladým a úspěšným protějškům jsou "young urban failures" skupinou, která na trhu sluţeb neuspěla, jsou "popletenou a zablokovanou pracující třídou" [Short 1989: 174].

16

S jejich příchodem se postupně mění tvář čtvrti. Ačkoliv, jak bylo zmíněno výše, gentrifikace se nemusí týkat celé čtvrti ale jen jednotlivých domů či ulic, vliv nových obyvatel je zásadní. V místech, kde probíhá, dochází k nárůstu nájmů, či změně druhu vlastnictví bytů, které jsou gentriferům často odprodávány do osobního vlastnictví. Pronájmy jsou ve čtvrtích s potenciálem gentrifikace nahrazeny vlastnictvím jako převládajícím druhem bydlení [Guy 2005]. Gentrifikace není definovaná jen nerovným přístupem k bydlení, ale celou řadou dalších změn, které dále ovlivňují obyvatele a vývoj čtvrti. Jedná se o změny ve struktuře nemovitého fondu jako je stavění kondominií, přestavby domů na hotely, vytváření nových náměstí či módních restaurací v oblasti, kde k procesu dochází. [Berry cit. podle Barlow 1994]. Dopad těchto změn je v nových ekonomických poţadavcích na bydlení a zároveň v přeměně sluţeb, cílených na nové příchozí. V důsledku gentrifikačního procesu dochází ve čtvrtích k nuceným odchodům starousedlíků a jejich nahrazením gentrifery, kteří dále „roztáčí" gentrifikační proces.

Vysídlení - rozdíl mezi revitalizací a gentrifikací Revitalizace je procesem obnovy čtvrti, která není podmíněna výměnou obyvatelstva. Díky procesu obnovy, kterým čtvrť či její část prochází, můţe následně iniciovat příchod nových obyvatel, zpravidla je ale zaručena udrţitelnost bydlení i pro původní obyvatelstvo čtvrti. Oproti tomu nedílnou součástí gentrifikace je vysídlení jako řešení jak uvolnit čtvrť pro nové obyvatele. Gentrifikace je v podstatě „produkcí prostoru pro progresivnější a zámoţnější uţivatele“ (Hackworth cit. podle Shaw 2006 : 815]. Ačkoliv vysídlení nemusí být nutným důsledkem gentrifikace, jeho moţnost je často faktorem, který nutí původní obyvatele odejít: „Domácnosti, které by formálně měly být schopny najít si bydlení v gentrifikované čtvrti, jsou nuceny hledat jinde… Mimoto, ačkoliv vysídlení můţe být relativně ojedinělé v gentrifikovaných čtvrtích, jedná se pravděpodobně o tak traumatický záţitek, ţe vytvoří všeobecně rozšířené znepokojení." [Freeman cit. podle Slater 2006: 488]. Zatímco gentrifikace je ve svém důsledku nástrojem přeměny socioekonomické skladby obyvatelstva čtvrti, revitalizace je spíše snahou o její udrţitelný rozvoj.

17

Postsocialistická města a jejich vývoj Vývoj měst střední a východní Evropy: První fáze urbanizace Vývoj měst střední a východní Evropy je odlišný jiţ od samých počátků jejich vzniku. Podle Jiřího Musila si, aţ na některé výjimky, většina těchto oblastí, i v době největšího rozmachu industrializace, uchovala svůj agrární ráz. V době nastolení komunistického reţimu byly státy v této oblasti stále na velmi nízkém stupni průmyslové vyspělosti, většina jejich obyvatel byla stále zaměstnána v zemědělství, s čímţ souvisí i nízká míra urbanizace (jak bylo popsáno výše). Ačkoliv v první polovině dvacátého století došlo k pozvolnému rozvoji průmyslu, vzhledem k vypuknutí druhé světové války, byl tento vývoj pozastaven. Většina zemí budoucího komunistického bloku proto vykazovala po válce nízkou míru urbanizace. V důsledku výše zmíněných okolností byl proces urbanizace v těchto zemích pod silnou kontrolou státu- rozvoj městského bydlení podléhal centrálnímu plánování a vývoj městské výstavby, tak jak jej známe ze zemí západní Evropy, zde neproběhl. Musil zároveň tvrdí, ţe jedinými výjimkami byly některé lokality v Čechách, Polsku a v Uhrách a to především v důsledku německé kolonizace v době středověku, která měla zásadní vliv na budoucí osídlení Českých zemí a Uher. Z oblasti současné České republiky se jednalo především o rozvinuté industriální oblasti Slezska a město Prahu, které vynikaly jako nejvyvinutější městské soustavy oblasti střední a východní Evropy [Musil 2005]. Zatímco Ostravsko- opavská oblast byla ovlivněna především průmyslem, který byl hlavním hybatelem jejího rozvoje, v Praze se jednalo spíše o správní funkci a centrální pozici ve státě, kterou si, i přes dějinné okolnosti v Českých zemích, udrţela.

Socialismus a jeho vliv na vývoj měst Nástup socialismu po druhé světové válce znamenal změnu přístupu k vývoji měst. Zatímco dříve byl jejich vývoj predikován hlavně trhem a jeho poţadavky3, socialistický reţim se vyznačoval především centralizací a snahou o silnou regulaci jejich vývoje. Systém státního dohledu a centralizace vedl k odlišnému vývoji, ačkoliv v důsledku docházelo ve vnitřních městech k podobným procesům, jako v západních zemích. Stav úpadku vnitřních měst tak částečně probíhal aţ do transformací komunistických reţimů v 90. letech. 3

Ačkoliv stát svým způsobem intervenoval, role soukromého kapitálu například při vývoji vnitřních

měst byla zásadní [Holubec 2009]

18

S příchodem nového ekonomického i společenského diskursu se do měst v bývalých komunistických zemích dostávají jevy, dosud typické pro země mimo komunistický blok [Sýkora 2001].

Zestátnění bytového fondu a změny ve funkcích městského jádra V první fázi nastolování socialistického reţimu docházelo především k zestátnění bytů, domů a pozemků. Na území tehdejší Československé socialistické republiky bylo zestátnění podmíněno velikostí domu, kdy domy do určité velikosti (záleţelo na více okolnostech) mohly zůstat jejich majiteli, ale za zákona byla dána výše nájemného, která naprosto nepokrývala náklady na údrţbu. Často se tak stávalo, ţe se vlastník své nemovitosti vzdal a věnoval ji státu, jelikoţ správa domu byla finančně neudrţitelná. Pokud byl dům vyvlastněn, byla správa domu v rukou státu, zastoupeného buďto druţstvem nájemníků anebo domovní správou. Problémem byla ale opět nevyhovující ekonomická situace, kdy nájemné nepokrývalo náklady na údrţbu domu. Kvůli těmto okolnostem většina původních nemovitostí, především v centrech a vnitřních městech, v době socialismu (nehledě na vlastníka) začala chátrat. Důsledkem tohoto přístupu byl mimo jiné vznik mnoţství proluk v blocích domů jak v městském centru, tak ve vnitřních městech. Proluky byly často pozůstatkem dob minulých, například z druhé světové války, nebo důsledkem chátrání bytového fondu. Kvůli zanedbávání domů a vnitřních měst jako takových, zůstaly proluky v domovních blocích často nezastavěné a nevyuţité aţ do 90. let.

Vývoj vnitřního města a městského jádra V centrech měst byla, ve snaze o nivelaci rozdílů mezi různými částmi města, udrţena z velké části obytná funkce a vzhledem k industriálnímu zaměření komunistických reţimů se v nich obnovila funkce průmyslová, jejíţ role byla v meziválečné době potlačena (tiskárna Mír na Václavském náměstí v Praze). Faktické zrušením trhu s nemovitostmi přineslo také potlačení diferenciace nákladů na bydlení, proto se v socialistických městech vyskytuje minimální forma segregace jednotlivých skupin obyvatelstva, ačkoliv některé dílčí rozdíly v osídlení zůstaly zachovány: „Určitý stupeň sociální segregace se dá rozeznat, ačkoliv vývoj města v socialistickém reţimu vytvářel větší prostorovou diverzitu (neţ kapitalistická města).“ [Smith 1996: 94]. Kvůli nedostatečnosti bytového fondu ve městech (vzhledem k tématu mé práce se snaţím okolnosti zasazovat především do kontextu vývoje města Prahy), byla od 50. let státem 19

umoţněna výstavba domů ve vlastnictví bytových druţstev- soukromé osoby v takovémto případě mohli vstoupit do druţstva a především formou svépomoci (dobrovolné brigády na stavbě) stavěli nové bytové domy, ve kterých následně získali byt. Kvůli regulaci vnitrostátní (i mezinárodní) migrace osob, se města v této době rozvíjela spíše v průmyslových oblastech, kde leţelo jádro socialistické ekonomiky. V období raného socialismu byl proto podporován především rozvoj měst jako např. Ostrava, nebo měst v severních Čechách (Ústí nad Labem), která v této době prochází masivním rozvojem. Poválečná doba je také poznamenána odchodem či odsunem obyvatelstva z příhraničních oblastí, především Sudet, kam byla direktivně směřováno nové obyvatelstvo ve snaze obnovit původní osídlení [Hamilton 2005]. Rozvoj měst v období počátku socialismu byl poznamenán faktory zmíněnými výše, které výrazně ovlivnily jejich další podobu a vývoj. Vývoj vnitřních měst, nebyl poznamenán suburbanizací tak jako na západě, ale spíše úpadkem fyzického prostředí a bytového fondu, který byl způsoben minimem investic, jeţ byly (respektive nebyly) vkládány do jeho údrţby a renovace [Sýkora 2001]. Vnitřní města si ale i přes výše zmíněné udrţela určitou formu prestiţe ve vnímání, jak jejich obyvatel, tak okolního města. Rozdíly se daly vysledovat spíše v kvalitě prostoru neţ socioekonomických znacích čtvrtí [Musil 2005]. Vědomí odlišnosti vnitřních měst a jejich specifické role mělo následně významnou roli v transformačním procesu.

Výstavba sídlišť Vzhledem k nedostatečným kapacitám bytů a trvalému úbytku bytového fondu se v Československé republice jiţ v 50. letech začala budovat sídliště. Tento typ domů, které nebyly nákladné na výstavbu a prostor, byl budován na okrajích měst. Jednalo se zástavbu okrajových území města či v katastrech vesnic přiléhajících k městu (často byly před výstavbou začleněny do městského katastru). Sídliště byla kvůli své pozici na okraji měst často odloučena od kompaktního města a také například pracovní příleţitosti v oblastech sídlištní zástavby byly omezené. Nová sídliště se ale vyznačovala vyšším standardem bytů, neţ jaké měly kupříkladu některé domy ve vnitřních městech4 i plánovanou dobrou občanskou vybaveností - v kaţdém části byly státem přikázány sluţby a zázemí nutné pro ţivot na nově zastaveném území (tzv. střediska). 4 Pro srovnání lze vycházet z knihy Lidé periferie Stanislava Holubce, která popisuje vybavení bytů v dělnických čtvrtích- jen 23 % těchto bytů např. disponovalo vlastním sociálním zařízením, které bylo v nově postavených panelových domech standardním vybavením. [Holubec 2009: 109]

20

Do nově budovaných sídlišť se stěhovala hlavně mladší generace, která opouštěla jádra měst, popřípadě se přestěhovávala z venkovských oblastí. Nově příchozí byli většinou pracovníci na vyšších pozicích, sídliště se proto stala místem, kam se koncentrovalo mladší a vzdělanější obyvatelstvo [Sýkora 2001].

Postsocialistické město: vývoj města v kontextu společenských a ekonomických změn Transformace ekonomiky v průběhu přechodu bývalých komunistických reţimů na kapitalistický systém se výrazně projevila na fyzické struktuře měst. Centrálně řízené plánování vývoje měst bylo potlačeno a hlavní roli měl převzít kapitál, která byl kontrolovaný jen prostřednictvím jednotlivých měst, popřípadě městských částí.

Privatizace nemovitého majetku .Jako jeden z prvních transformačních kroků ekonomiky, bylo potřebné vyřešit vlastnictví domů, bytů a pozemků. Kapitalismus nemovitostí jedním z prvních příznaků přechodu ekonomiky z centrálně řízené na kapitalistickou, který umoţňuje další změny v ekonomice i společnosti. [Hausermann 1996]. V případě Československa proběhlo na začátku 90. let několik procesů, které měly danou problematiku vyřešit formou převodu nemovitého majetku ve vlastnictví města do soukromých rukou. Především se jednalo o restituci majetku- tedy o jeho navrácení původním majitelům, kteří o něj přišli ať jiţ z důvodu zestátnění v 50. letech nebo např. z důvodu emigrace majitelů5. V restituci bylo například navráceno téměř 70% nemovitostí v centru Prahy [Sýkora 2001]. Restituovány byly domy i pozemky, zároveň ale, ve snaze o ochranu nájemníků, bylo udrţeno regulované nájemné - tedy takové, které často neodpovídalo ceně, jeţ by byla adekvátní vzhledem k poloze bytu či jeho velikosti. Na druhou stranu slouţila regulace nájemného řešením jak zabránit skokovému zraţení bydlení a tím pomohla udrţení sociální koheze a stabilitě bytové situace obyvatel. Zároveň se ale stala problematickou z jiţ výše zmíněných důvodů - regulované nájemné pokrývalo jen malé náklady na opravy či údrţbu domů, mnoho majitelů proto proti regulaci protestovalo, nebo se domů zbavili - časté byly prodeje domácím i zahraničním investorům, kteří v nově otevřeném, postsocialistickém trhu spatřovali velký 5 Restituce se netýkala původních majitelů, kteří majetek věnovali státu z výše zmíněných důvodůneúnosnosti jeho údrţby v době komunismu.

21

potenciál. Jiným řešením situace bylo převedení bytových jednotek na nebytové prostory, které regulaci nepodléhaly- výnosy z neregulovaného pronájmu nebytových byly několikanásobně vyšší neţ u bytových jednotek s regulovaným nájmem [Sýkora 2001]. V době transformace proto výrazně narůstá podíl například kancelářských prostor, především v lukrativních městských částech, jejichţ pronájem mnohdy dotoval „provoz" celého domu. Dalším nástrojem byla privatizace. Jednalo se jak o privatizaci celých domů, které byly prodány soukromníkovi, tak o případný odkup druţstevního bydlení. Pokud bylo majitelem domu druţstvo, obyvatelům byla poskytnuta moţnost svůj byt koupit, s tím ţe nadále přispívali do fondu na jeho opravy. U domů v soukromém vlastnictví, ve kterém nebyly přítomní nájemníci, měli majitelé volnou ruku, týkající se vyuţití a funkci domů či jednotlivých bytů. Výjimky, jako například u památkově chráněných zón, byly většinou omezeny na fyzickou podobu domů a celkový charakter čtvrti. I z tohoto důvodu dochází v 90. letech k výrazné komercionalizaci městských center následně i vnitřních měst. Byty ve vlastnictví státu či města se často kvůli nákladům na jejich údrţbu často stávaly pro městské části přítěţí, a přestoţe původním myšlenka zákona o privatizaci byla jiná, městské části se často svých nemovitých břemen zbavovaly odprodejem právnickým osobám nebo jiným zástupcům privátního sektoru, kteří dále zprostředkovávali jejich prodej. Podle Sýkory bylo, především v městských částech Prahy 3 a 4, poměrně časté, ţe domy byly privatizovány prostřednictvím realitních kanceláří [Blaţek 1994]. Tyto praktiky často vedly k vystěhování původních obyvatel a následné změně typu obyvatelstva či funkce nemovitosti. Ačkoliv v době socialismu byly uměle potlačeny jak symbolické tak faktické rozdíly mezi jednotlivými částmi města (cenová regulace například potravin, umoţňovala stejné náklady na ţivot v okrajových částech města tak v jeho centru), během transformačních procesů se ukázalo, ţe jak obyvatelé měst, tak zástupci trhu, jsou si odlišných dispozic různých městských oblastí dobře vědomi. Domy v centrech měst a některých čtvrtích, které byly v době před nástupem komunismu typické svým vyšším sociálním statusem,6 se během privatizace majetku staly opět ţádaným cílem investic. V Praze se jednalo především o historické jádro města a o Vinohrady, část vnitřního města přímo navazujícího na horní konec Václavského náměstí. Transformace ekonomik zemí bývalého sovětského bloku nalákala mnoţství zahraničních

6 V Praze se jednalo např. o Vinohrady nebo Dejvice. Obyvatelé těchto čtvrtí jiţ před příchodem komunismu i během něj vykazovali vyšší sociální status oproti zbytku města. [Sýkora 2001]

22

investorů i nových obyvatel ze Západních zemí. Díky otevření trhu se, především v Praze7, nově začínají usazovat zahraniční zaměstnanci těchto společností. Zároveň jak jedinci, tak firmy a mezinárodní investoři začali významně participovat na ekonomice a tak ovlivňovat její budoucí vývoj. Zatímco hlavní jádro socialistických ekonomik leţelo v průmyslové výrobě, v 90. letech se začal výrazně prosazovat sektor sluţeb. V průběhu 90. let poklesl procentuálně podíl zaměstnanců v průmyslu z 25% na 11% [Sýkora 2001: 133]. Změny ve struktuře zaměstnanosti lze vysvětlit několika faktory. Výrazný efekt mělo otevření trhu mezinárodnímu obchodu, který přinesl nové podněty a vlivy ze zahraničí. Podstatným činitelem při transformaci ekonomiky na terciér měla také globalizace a, především v Praze, rozvíjející se turismus, který byl velmi významným faktorem přetváření jak zaměstnanecké struktury, tak podoby města. Zaměstnanci zahraničních firem, kteří nově přichází do postkomunistických zemí, mají odlišné ekonomické i kulturní poţadavky na ţivot, často se proto usazují ve čtvrtích, které jsou známé svým vyšším sociálním statusem. Častou politikou firem je odkup celých domů a jejich rekonstrukce pro potřeby společnosti a jejích zaměstnanců - tento jev podmíněn snadností majetkového vypořádání a neexistencí jiných břemen v podobě například nájemníků. Postsocialistické státy v průběhu transformace v podstatě následovaly vývoj, jeţ byl běţný v západních zemích, po druhé světové válce. V rámci tohoto přechodu se proměňuje i podoba a struktura měst- centra se stávají především sídly podniků. Kanceláře, restaurace a obchody v domech často nahrazují původní obytnou funkci. V městském jádru Prahy 1 (Staré a Nové město) v 90. letech intenzivně přebírá roli nebytové vyuţití prostor nad bytovým - úbytek obyvatelstva v první polovině 90. let tvoří téměř pětinu z původního osídlení [Sýkora 2001]. Zároveň dochází k dalším jevům běţných ve vývoji urbánního prostoru západních zemíchpředevším suburbanizace, podpořená v počátcích minimální regulací ze strany jak přilehlých obcí, tak dalších aktérů, se stává výrazným jevem, který výrazně mění tvář i sociální strukturu oblastí, jeţ jí jsou ovlivněny: „(vesnické) komunity jsou zasaţeny výstavbou nových domů a infrastruktury, stejně jako náhlým přívalem mladých a zámoţných lidí s jiným ţivotním stylem.“ [Ouředníček 2007: 124].

7 Do Prahy první polovině 90. let proudilo více neţ 40% všech investic, které do České republiky směřovaly ze zahraničí. [Sýkora 2001]

23

Nové typy využití nemovitostí a zástavby „Kapitalizace" trhu s nemovitostmi s sebou přinesla nejen změny ve vyuţití domů ale i nové druhy zástavby. Jedná se jednak o ryze komerční projekty, nové budovy postavené primárně pro své vyuţití jako sídla firem, bank či obchodů. V kompaktní zástavbě probíhá výstavba tak zvaných groundscapers8. Jedná se o domy, ve kterých je shromáţděno několik komerčních funkcí, jako jsou obchody, sídla firem či místa s moţností kulturního vyţití, a jeţ často zabírají celý blok či proluku v zástavbě (Palác Myslbek v Praze). Na okrajích měst se začínají stavět nová nákupní centra a nákupní zóny. [Temelová 2006].

Kondominia Mimo ryze komerční centra vznikají také nové formy bydlení. Ty se odlišují především typem vlastnictví nemovitostí či jednotlivých bytových jednotek. V postsocialistických státech se nově objevují například kondominia. Jedná se o bytové domy, kdy jsou jednotliví majitelé bytů spojení skrze kolektivní sdílení společných prostor, jako jsou chodby ale například i dětská hřiště či zahrady, které patří k objektu. Definice kondominia podle Dardena říká, ţe: „(kondominium) znamená systém vlastnictví nemovitosti kombinující individuální vlastnictví (bytové) jednotky s neděleným zájmem v budově, pozemku a jejich vybavení." [Darden 2005: 94]. Toto vymezení v sobě můţe zahrnovat i takové statky jako společné rekreační areály a podobně [Darden 2005]. Kondominia se poprvé objevují jiţ v 19. století v zemích Západní Evropy a jsou jednou z forem bydlení, která se výrazně prosazuje v moderních městech. Kondominia nemusejí být nutně nově postavené budovy- můţe se jednat o opravené byty ve starých budovách, jeţ jsou rekonstruovány a přebudovány na kondominia, ale i mohou vznikat i pouhou změnou vlastnických vztahů v domě, coţ byl mimo jiné jeden ze záměrů privatizace bydlení v postsocialistickém Československu: „cílem (privatizace) budou společné pokoje ve společném vlastnictví a spravovány právnickou osobou - firmou. Doufalo se, ţe to povede k rychlé změně bytů z nájemních na byty v osobním vlastnictví, coţ je charakteristikou kondominií" [Blaţek 1994: 53]. Kondominia jsou většinu vybudována v zástavbě kompaktního města, ve čtvrtích jsou sice specifickým prvkem, ale jejich obyvatelé nejsou naprosto odděleni od ostatních obyvatel.

8 Jedná se o variaci na název skyscaper- mrakodrap, jejichţ výstavba zpravidla není v prostředí evropských měst moţná kvůli historickému dědictví a dalším elementům.

24

Ačkoliv bydlení v kondominiu je podmíněno ekonomickou situací a jsou tedy primárně určena pro jedince s vyšším socioekonomickým statusem, podle Sýkory jsou kondominia spíše příleţitostí pro zvýšení heterogenity ve městských částech: „Stěhování majetnějších obyvatel do kondominií, (…) spíše přispívá k promíchání obyvatel různého sociálního statusu v prostoru města.“ [Sýkora 2001: 135]. Různorodost čtvrti se při výstavbě kondominií spíše prohlubuje, neţ upadá. Nově příchozí obyvatelé musí alespoň částečně participovat na ţivotě v sousedství. V souvislosti s kondominii a jejich výstavbou se často zmiňuje vliv druhé demografické tranzice na jejich podobu. Druhá demografická tranzice je jev spojený s prodluţováním věku, kdy mladí lidé poprvé vstupují do reprodukčních vztahů jako je zakládání rodin či narození prvního dítěte. Během druhé demografické tranzice došlo ke změnám ve vnímání role rodiny a jedince ve společnosti, které neměly v minulosti obdoby. Následkem změn ve společenském diskursu dochází mimo jiné ke zvýšení počtu párů, ţijících v nesezdaném souţití a zároveň s poklesem sňatečnosti stoupá počet rozvodů v populaci. Věk, kdy mladí lidé vstupují poprvé do manţelství a věk ţen, v době narození jejich prvního dítěte, stoupá. Zároveň dochází k emancipaci ţen, koncept dobrovolné bezdětnosti se stává jedním z indikátorů změn ve společenských paradigmatech [Hall 2002]. Tento jev je důsledkem několika faktorů. Významnými činiteli byly obě světové války, které významně proměnily náhled na rodinu a její instituci. První světová válka se, z důvodů nasazení ţen, stala důleţitým nástrojem v procesu emancipace. Baby boom, který nastal po druhé světové válce, měl výrazný vliv na změnu vnímání ţivota a společnosti. Poválečná generace dvacet let po skončení války uvolnila do té doby platná sexuální i společenská paradigmata- důraz nová generace klade především na postmateriální hodnoty a ne na materiální zajištění jako generace předchozí [Inglehart 1997]. Výše zmíněné změny ve svém důsledku vedly k poklesu porodnosti. Následkem poklesu počtu dětí v rodině a zvýšení věku, kdy má průměrná ţena první dítě, dochází k jevu, kdy se v populaci vyskytuje relativně vysoké mnoţství „mladých bezdětných". Zástupci této demografické skupiny jiţ pravidla pracují, jsou samostatní, ale bez závazků. Většinou se jedná o jedince náleţící ke střední třídě s relativně vysokými příjmy. Domácnosti „mladých bezdětných" jsou specifické jak svými poţadavky na velikost, tak na míru komfortu, který jejich obyvatelé vyţadují. V kondominiích se často objevují jednopokojové byty či garsonky, které svými dispozicemi vyhovují nárokům potencionálních obyvatel. Čtvrť a dům samotný je také symbolickým kapitálem, představujícím vizitku svého druhu, potvrzující postavení jeho obyvatel ve společnosti. 25

Gated communities9 Gated communities jsou jedním z projevů fyzické i symbolické separace jednotlivých skupin společnosti, který se začal objevovat především ve Spojených státech v 70. a 80. letech [Low 2001]. Gated communities jsou primárně myšleny jako rezidenční oblasti separované od okolní zástavby, určené jen pro své obyvatele. Gated communities jsou většinou situované na okrajích měst či v suburbech. Rozdíl mezi kondominii a gated communities je v přístupu k místu, kde se jednotlivé typy bydlení nachází. Kondominia se ze své podstaty úplně nevydělují z městské zástavby. Domy, ačkoliv přístup do nich je omezen jen pro obyvatele a často mají i příslušenství jako např. parky, které jsou určeny jen pro obyvatele komplexu, jsou zařazeny do struktury městské části. Gated communities jsou ale od ostatní zástavby odděleny a do těchto oblastí je ztíţen, popřípadě úplně zakázán, přístup okolním obyvatelům. Podle S. M. Low je tento druh bydlení důsledkem především snahy středních a vyšších středních vrstev o oddělení od ostatních skupin populace ve městech. Působením globalizace a změnám v populaci měst, dochází k širšímu pocitu odcizení mezi jednotlivými skupinami obyvatel. Tento proces následně vede k důraznějšímu vytyčování hranic, které mohou, při nedostatečné míře sociální koheze, vést aţ k extrémním řešením jakými jsou na jedné straně ghetta a na straně druhé čtvrti chráněné branami, ploty či soukromými bezpečnostními agenturami. „Gating je odpovědí na změny konce 20. století ve městech (Severní Ameriky). Ekonomická restrukturalizace během 70. a 80. let vytvořila mnoţství společenských a politických změn jako důsledek nerovného vývoje, vyplívajícím z rapidního přemístění kapitálu." [Low 2001: 46]. Obyvatelé gated communities svým sestěhováním do čtvrtí za plotem deklarují odstup a strach, který hlavně definuje jejich postoj k ostatním společenským skupinám. „Anti-urban sentiment je často vyjádřen jako strach z násilí a zločinu, o kterých se říká, ţe prostupují město." [Low 2001: 45]. Účelem gated communities je pokud moţná co největší minimalizace interakce s ostatními skupinami. Jedná o vysoce exkludované bydlení, které potírá sociální interakci mezi skupinami ve společnosti a tím můţe vést k rozpadu sociální koheze.

9 Pro termín gated communities neexistuje český ekvivalent, volně by se dal přeloţit jako „společenství za branou".

26

Gentrifikační procesy a změny bytové struktury ve vybrané lokalitě: Praha 3 Žižkov Ţiţkov je městská část hlavního města Prahy a na příkladu jeho vývoje od doby zaloţení aţ po současnost bych ráda ukázala, jak jevy popsané v teoretické části korespondují s reálným vývojem v konkrétní čtvrti.

Vývoj Žižkova Ţiţkov typickým středoevropským vnitřním městem. Nachází se na východním okraji historického jádra Prahy a první zmínky o usedlostech v této lokalitě se datují do 12. století. Původně zemědělská lokalita, měla v době před příchodem průmyslové revoluce jen několik desítek obyvatel. Masivní růst Ţiţkova přichází s rozvojem průmyslu v druhé polovině 19. století, kdy se z vesnice (v roce 1836 měl Ţiţkov 169 obyvatel) stalo město s 40 tisíci obyvatel, zaměstnanými převáţně v průmyslových provozech Prahy i samotného města Ţiţkova. Na Ţiţkově se rozvinulo jen několik továren („Kapslovna“- továrna na výrobu zápalek, Papírografie či továrna na výrobu přesné mechaniky), významné byly hlavně malé provozy a dílny [Šesták 2005]. Obyvatelstvo Ţiţkova v této době pocházelo především z dělnického prostředí, ale nezanedbatelný byl i podíl niţších úředníků či ţivnostníků [Holubec 2009]. V roce 1920 byl Ţiţkov spolu s ostatními městy, která těsně přiléhala k historickému jádru (např. Smíchov nebo Dejvice), jako městská část Praha 3, připojen k centrálnímu městu vznikla Velká Praha [www.praha3.cz]. Ţiţkov byl v novém městě ohraničen vrchem Vítkov na severu, ulicí Vinohradskou, která oddělovala Ţiţkov a Královské Vinohrady, na jihu, a u hranic s historickým jádrem ulicí Husineckou. Směrem na východ se čtvrť volně rozšiřovala směrem k Hrdlořezům, kde původní zástavba blokových domů volně přecházela do zahradního města. V meziválečných letech se na Ţiţkově udrţela průmyslová výroba, významným prvkem se na konci třicátých let stalo Nákladové nádraţí Ţiţkov, které bylo vybudováno v letech 1931 – 1936. Nádraţí se stalo významným zaměstnavatelem a pro svou rozloze i důleţitým prvkem ve struktuře čtvrti [Beran 2008]. Podstatným prvkem byla na Ţiţkově romská menšina, jejíţ přítomnost dlouhodobě určovala vnímání Ţiţkova mezi Praţany [Jílek 2006]. Po druhé světové válce dochází na Ţiţkově k jevům typickým pro vnitřní části komunistických měst - bytový fond čtvrti upadá, ve čtvrti od 60. let dochází k výraznému úbytku obyvatelstva. Z původních 124 tisíc obyvatel na počátku 60. let zbylo v 90. letech jen 27

70, 5 tisíc stálých obyvatel [Jílek 2006]. V 80. letech dochází ke snahám o revitalizaci Ţiţkova, která byla myšlena především jako asanace starého Ţiţkova a postavení nových panelových domů. Strţeny byly jen domovní bloky mezi ulicemi Rokycanova, Jeseniova a Ostromečská, z plánů na celkovou asanaci díky změně reţimu sešlo. Na místech strţených bloků byly následně postaveny panelové domy, jeţ byly charakteristické stejnými znaky jako sídliště na okrajích měst – do nových bytů se stěhovali především mladší jedinci s vyšší socioekonomickým statusem. Panelové domy také vykazují vyšší plošný bytový standart neţ okolní zástavba starých domů. V současnosti je Ţiţkov čtvrtí, které v sobě spojuje výhody městského centra a okrajové části. Dopravní obsluţnost v rámci městské hromadné dopravy je zajištěna třemi stanicemi metra v katastru Ţiţkova, tramvajovými tratěmi, procházejícími celou čtvrtí, a autobusy, zajišťujícími hromadnou dopravu v ulici Koněvova. Na území Ţiţkova se nachází dvě významné oblasti městské zeleně, určenými primárně pro rekreaci a to vrch Vítkov a vrch Svatého Kříţe, na kterém se nachází park Parukářka. Podstatně do rázu čtvrti zasahují i prostory Olšanských hřbitovů. Ačkoliv jejich pozemky nejsou určeny primárně pro rekreaci, tvoří zelené pásmo o velikosti 15,7 ha, coţ není nezanedbatelné, a tyto prostory tvoří významný krajinný prvek nejen v rámci Prahy 3 [Kovařík 2002].

Současný Žižkov V současnosti je Ţiţkov poznamenán především úbytkem obyvatelstva. Tento proces započal jiţ v 60. letech, k nemasivnějšímu odchodu, převáţně mladší generace došlo v 90. letech. „Na ztrátách se výrazně podílí etapa 1991-2001 kdy došlo k úbytku obyvatel o 10,4 tisíc osob a 13% stavu v roce 1991.“ [Jílek 2006: 16]. V posledních letech je úbytek obyvatelstva pozvolnější, Ţiţkov ale stále vykazuje výrazný odliv mladších ročníků a nízkou míru přirozené reprodukce. Důsledkem je relativní stárnutí populace a nárůst počtu obyvatel v důchodovém věku. Vzhledem k často obtíţnému ekonomickému postavení penzistů se tak mění i socioekonomická struktura čtvrti. Následkem transformace ekonomiky, původně dělnické obyvatelstvo Ţiţkova, v průběhu 90. let postupně přechází do sektoru sluţeb. V roce 2005 tvořilo pracovně aktivní obyvatelstvo jen 53% populace Ţiţkova. Z tohoto počtu bylo téměř 82% zaměstnáno ve sluţbách. 20% ekonomicky aktivních obyvatel čtvrti tvoří podnikatelé, coţ je srovnatelné s celopraţským průměrem.

28

Transformační procesy a jejich projevy na Žižkově Od roku 1989 se na Ţiţkově, stejně jako v Praze, výrazně projevují změny, podmíněné procesy spojenými s transformací politického reţimu. Docházím k prvním privatizacím a restitucím domů, bytů a pozemků. Zásadní je převod domů různých státních subjektů na městskou část Prahy 3, která se nadále stává hlavním vlastníkem nemovitých objektů na území městské části Ţiţkov. V průběhu 90. let jsou spuštěny první privatizační vlny bytů ve vlastnictví městské části, jejichţ cílem je postupný prodej všech bytů soukromým osobám. V roce 2001 bylo 13% bytů ve vlastnictví soukromých osob nebo druţstev, 70% zůstávalo v nájemním vztahu [Jílek 2006: 18]. Třetí privatizační vlna by měla proběhnout v roce 2011, z důvodů výhrad, které proti ní mají obyvatelé městské části a některá občanská sdruţení je ale další osud privatizace zatím nejasný. Změna podmínek se projevuje hlavně komercionalizací čtvrti. Jedním z prvních projektů, který změnil funkci původně bytových jednotek na nebytové, byl umoţněn kvůli nejasnostem spojenými s neuskutečněnou asanací Ţiţkova. Domy na Náměstí Barikád, jeţ byly vyjmuty z bytového fondu, byly rychle privatizovány a přeměněny na kanceláře [Sýkora 2001], podobný vývoj proběhl například v některých přilehlých ulicích (č. p. 1 a 2 v ulici Domaţlická). V důsledku expanze komerčních subjektů v historickém jádru města dochází v druhé polovině 90. let k jeho zahlcení, coţ se zástupci Prahy snaţilo řešit skrze částečné plánování další výstavby. Jedním ze zvolených postupů je deklarovaná snaha o postupnou decentralizaci města Prahy prostřednictvím vytvoření několika paralelních center ve vnitřních a vnějších městech, které by postupně zmenšily dominantní roli, jeţ zaujímá historické jádro. „Snahu o decentralizaci komerčních funkcí a budování polycentrické struktury města deklaruje Strategický plán hl. m. Prahy schválený v roce 2000 (HMP, 2000). S expanzí městského centra do přilehlých čtvrtí vnitřního města a vytvářením sekundárních center ve vnitřním i vnějším městě, kam by postupně měla směřovat výstavba kanceláří a obchodů, počítá i Územní plán hl. m. Prahy schválený v roce 1999.“ [Sýkora 2001: 145]. Městské plány na zvýraznění funkcí vnitřních měst dále urychlily změny, probíhající nejen na Praze 3. V případě Ţiţkova dochází k revitalizaci domů i infrastruktury, a zároveň k nové výstavbě na území městské části.

Obyvatelstvo Žižkova Ve snaze popsat základní charakteristiky a budoucí vývoj Ţiţkova vycházím především z 29

analýzy profesora Jílka „Strategická koncepce rozvoje Prahy 3“ z roku 2006 a Územního plánu hlavního města Prahy, který je momentálně ve schvalovacím řízení. Územní plán je základní koncepcí budoucího rozvoje města a dává rámec celkové strategii, kterou se městské části musí řídit. Podle Jílka se Ţiţkov dá rozdělit do několika částí. Z členění čtvrti jsou pro výzkum gentrifikačních procesů relevantní socioekonomické charakteristiky populace - především průměrný věk a socioekonomický status, který zpravidla indikuje i vyšší průměrné vzdělání populace [Zelenka 2008]. Z fyzických charakteristik domů je podstatná především velikost bytových jednotek a jejich vybavenost (u gentrifikované čtvrti se dají předpokládat byty s menším počtem místností, na druhou stranu ale s vyšším standardem kvality). Z analýzy záměrně vypouštím oblast Jarova, která ač spadá pod Ţiţkov, charakterem výstavby se od něj výrazně odlišuje. Jarov je spíše sídlištěm, s lokální zástavbou rodinnými domy a nesplňuje tak základní znaky vnitřního města. V rozboru se tedy budu zabývat územím městské části Praha Ţiţkov ohraničeným ulicemi Husinecká, Vinohradská, Koněvova a Na Vackově, a vrchem Vítkov, který tvoří přirozenou hranici mezi Ţiţkovem a sousedící čtvrtí Karlín. Mapy dané oblasti jsou součástí přílohy.

Socioekonomické charakteristiky Jako základní indikátor moţné probíhající gentrifikace jsem určila průměrně niţší věk populace a vyšší sociální status v jednotlivých oblastech Ţiţkova.

Tab. 1: Rozdělení Ţiţkova podle socioekonomických charakteristik Část Ţiţkova

Průměrný věk Socioekonomický Socioekonomický 2006 status obyvatelstva předpoklad 2006

status:

Parukářka

33

Silná skupina

Silná skupina

Dolní Ţiţkov

39 - 40

Sociálně slabší skupina

Střední a silná skupina

Horní Ţiţkov

38 - 39

Sociálně slabší skupina

Středních skupina

Ohrada

42 - 44

Sociálně slabší, na Střední a sociálně slabší, na severním okraji střední severním okraji silná skupina skupina

Vinohrady

43 - 46

Střední a silná skupina

Silná a střední skupina

30

Vackov

41

Průměr

43,3

Silná skupina

Silná skupina

Střední a sociálně slabší

Střední a silná skupina

Zdroj: Jílek a kol. 2006. Strategická koncepce rozvoje Prahy 3. Praha. Sociofond.

Podle Jílka (tabulky 1) vychází jako část s nejniţším věkovým průměrem 33 let část Ţiţkova Parukářka, tato oblast zahrnuje ulice pod severním okrajem vrchu Svatého Kříţe. Průměrný věk byl v této oblasti v době Jílkovy analýzy výrazně niţší jak oproti průměrnému věku ve čtvrti (přibliţně 43 let) tak oproti druhé „nejmladší“ oblasti – hornímu Ţiţkovu, kde byl průměrný věk o šest let vyšší. Nejstarší populace se nacházela v oblasti Ohrady (průměrný věk je mezi 42 – 44 lety) a Vinohrad (průměrný věk 43 – 46 let). Socioekonomický status obyvatelstva byl rozdělen na třístupňové škále na silnou, střední a slabou skupinu. Na této škále jako nejlépe situovaní vychází obyvatelé oblasti v nejbliţším okolí vrchu Svatého Kříţe. Jako další takto výrazně profilovaná část se ukazuje oblast Vackov a následně Vinohrady, kde je ale jiţ patrná jistá míra heterogenity- v této oblasti je významný podíl střední skupiny. Jako oblast s nejniţším statusem se shodně vyprofilovaly tři zbylé oblasti – tedy dolní i horní Ţiţkov a Ohrada. Se zjištěným rozvrţením socioekonomicky silné skupiny dobře koresponduje zjištění Šnejdové, která ve své analýze vzdělanostní stratifikace Prahy, poukazuje na vysoký podíl osob s vysokoškolským vzděláním právě v této oblasti. V její analýze z roku 2001 se umístila na třetím místě s 51,3% vysokoškolsky vzdělaných osob [Šnejdová 2001]. Z rozloţení socioekonomických charakteristik vyplývá, ţe na Ţiţkově je relativně významně oddělené bydlení jednotlivých vrstev. Zatímco oblast na severním okraji Parukářky je typická nízkým věkovým průměrem a vysokým socioekonomickým statusem, především oblasti Ohrady, dolního a horního Ţiţkova se vyznačuje vysokým věkovým průměrem a nízkými hodnotami socioekonomických charakteristik. Pro lepší srovnání vyuţijeme srovnání charakteristik bytového fondu. Gentrifikované oblasti by se měly vyznačovat vyšším podílem bytů uzpůsobených pro ţivot jednotlivce nebo bezdětných párů, tedy s menším počtem místností. Zároveň, následkem vlivu zahraničních aktérů při transformaci Prahy zapojíme jako další indikátor míru koncentrace trvale bydlících cizinců v dané oblasti. Tab. 2: Plošný standard bytů, typy nové výstavby, míra koncentrace cizinců Část Ţiţkova

Plošný standart bytu Míra koncentrace m²/ počet místností dlouhodobě ţijících 31

cizinců (v %) Parukářka

95/ 3,27

8, 33

Dolní Ţiţkov

56 - 64/2, 05 – 1, 75

2, 01 – 3, 48

Horní Ţiţkov

55 – 59/ 1, 95 – 2, 2

2, 18 – 3, 14

Ohrada

50 – 52/ 1, 41 – 1, 52

-

Vinohrady

55 – 69/ 1, 64 - 2

2, 2 – 3, 48

Vackov

69/ 2, 56

3, 65

Průměr

59 m²/ 1, 88

3, 42 %

Zdroj: Jílek a kol. 2006. Strategická koncepce rozvoje Prahy 3. Praha. Sociofond.

Podle tabulky 2 vychází jako oblast s nejniţším počtem místností oblast Ohrady (s 1,41 – 1, 52 pokoji na bytovou jednotku), coţ je nízká hodnota i vzhledem k průměru celé čtvrti (1,88 pokoje). Zároveň ale celková velikost bytu neodpovídá představám o reprezentativním bydlení, neboť průměrná velikost jednotlivých bytů (50 – 52 m²) je průměrně niţší neţ celkový průměr bytů na Ţiţkově (59 m²). Dá se tedy předpokládat, ţe velikost bytů je dána spíše historickým kontextem vývoje a sloţením obyvatelstva oblasti. Nejvyšší obytnou plochu a zároveň počet místností v jednotlivých bytech vykazuje oblast Parukářka. Hodnoty místních bytových jednotek výrazně převyšují hodnoty ostatních oblastí i celé městské části (95 m² a 3,27 místnosti). Lokalita Vackov se také vyznačuje relativně vysokými hodnotami, coţ je ale z části způsobeno počínajícím zahradním městem na východním okraji urbanistického obvodu. Vzhledem k nejednoznačnosti výstupů vyuţijeme posledního indikátoru z tabulky 1.2, který určuje míru zastoupení cizinců s trvalým pobytem mezi obyvateli. Z tabulky vyplývá, ţe nejvyšší zastoupení cizinců vykazuje oblast Parukářky (8,33%), jejíţ podíl je, stejně jako u předešlých charakteristik, velmi výrazný. Dalšími oblastmi se zvýšenou koncentrací cizinců jsou dílčí oblasti horního Ţiţkova, přiléhající těsně k Vinohradům a na západním okraji Parukářky, a dále oblast Vackov.

Kondominia a gentrifikace na území Žižkova Kondominia jsou jednou z forem, jakými se projevuje gentrifikace. Na procesu jejich výstavby a vlivu, jaký mají na charakteristické znaky populace a bytové zástavby Ţiţkova, bych proto chtěla dokázat gentrifikační potenciál Prahy 3, i samotný proces, který v některých 32

částech čtvrti jiţ probíhá.

Nová výstavba na Žižkově Ţiţkov se stal jiţ v 90. letech cílem investic do komerčních prostor. V počátcích transformace investoři vyuţili nejasné situace některých částí čtvrti a vytvořili ryze kancelářské objekty na místech někdejších bytových jednotek (jiţ zmiňované Náměstí Barikád či ulice Domaţlická). Významnými novými prvky na území Ţiţkova se jiţ na konci 90. let stala kondominia.

Vrch Svatého Kříže První domy typu kondominií, byly postaveny v oblasti severního kraje vrchu Svatého Kříţe. Jedná se o oblast, která leţí mezi pásem zeleně parku Parukářka, horním Ţiţkovem a oblastí, která byla v 80. letech asanována a následně zastavěna panelovou zástavbou. V této oblasti, zvané Pod Parukářkou byly vybudovány komplexy bytových domů a vil [Šnejdová 2006], které se výrazně odlišovaly od okolních domů, stejně jako jejich obyvatelé, kteří svým socioekonomickým statusem výrazně vyčnívali z původní zástavby čtvrti. Nové nemovitosti zde byly postaveny v místech zanedbané zeleně, jako prostředek zahuštění zástavby a proluk, které zde zůstaly po komunistickém období města. Výstavba velmi výrazně ovlivnila budoucí vývoj v oblasti. V průběhu posledních pěti let byla v oblasti Pod Parukářkou a Jeseniova postaveno několik nových komplexů kondominií, které tak vytváří specifickou oblast jak z hlediska Ţiţkova, tak z celopraţského pohledu. V současnosti je v rámci výstavby dokončena rezidence Jeseniova I (dokončení v roce 2005) a II, a v červnu letošního roku má být dokončena rezidence Českobratrská. V těchto třech komplex je dohromady přes 100 bytů od jednopokojových bytů po mezonetové pětipokojové byty. Společnost, která realizuje výstavbu, inzeruje vysoký standart bytů a klidné bydlení v blízkosti centra a nabízí projekt, který: „ je realizován v atraktivní lokalitě, která v posledních letech prodělala velmi výraznou změnu na ţádanou lokalitu v rámci širšího centra Prahy.“ [www.ceskobratrska.cz]. Jak ukázala předchozí kapitola, výstavba kondominií velmi výrazně ovlivnila současnou podobu území Parukářky. Změny se projevily ve významné změně vzdělanostní struktury. Zatímco v roce 1991 nebyla ve srovnání vzdělanosti populace ani jedna část Ţiţkova, v roce 2006 byla jedna jeho oblast na třetím místě, hned za gated community v Praze - Nebušicích. 33

Velmi výrazný je rozdíl mezi socioekonomickým statusem, který má oblast Parukářky, oproti statusu, kterým jsou charakterizovány sousední oblasti.

Obr. 1: Rezidence Jeseniova

Horní Žižkov V oblasti Horního Ţiţkova, která těsně přiléhá k výše popsané oblasti Parukářky, vznikla 34

v posledních dvou letech dvě kondominia- rezidence Prokopka a U Ţiţkovské radnice. Na rozdíl od oblasti Pod Parukářkou a Jeseniova byla tato kondominia postavena na místě proluk v původní zástavbě blokových domů z 19. století. Obr. 2: Rezidence Prokopova

Vackov Lokalita Vackov, je další oblastí, ve které jsou v současnosti stavěna kondominia. Vackov se nachází mezi ulicí Koněvova a Nákladovým nádraţím10a na okraji parku Ţidovské pece. V 90. letech zde proběhla zástavba proluky v podobě řadových rodinných domů a momentálně zde probíhá výstavba komplexu „Alfa rezidence“. Má se jednat o soubor 10 domů, které budou tvořit v podstatě uzavřenou oblast, ačkoliv ve volném prostoru mezi domy nebudou fyzické zábrany. Sociálnímu statusu, kterým disponuje oblast Vackova je jiţ v současnosti relativně vysoký oproti okolní zástavbě. Také vzhledem k vysoké koncentraci cizinců, je pravděpodobné, ţe si lokalita svůj vysoký status uchová a prohloubí. S ohledem na nevyřešené okolí oblasti, bude vývoj v této lokalitě zajímavé sledovat. Obr. 3.: Vizualizace Alfa residence

10

To by mělo být během dvou let přestavěno do podoby nové čtvrti s polyfunkčním vyuţitím.

35

Dopady výstavby kondominií na Žižkově Kondominia na Ţiţkově jsou zatím stavěna jen v místech proluk nebo na okrajích ploch zeleně a výstavba neprobíhá na úkor demolic starých domů - tak zvaný „urban renewal“ [Sýkora 1993: 104]. Všechny domy jsou inzerovány jako unikátní, s důrazem na moderní architekturu a s vysoce komfortními byty. Jejich prodej je cílen na skupiny s vyšším socioekonomickým a kulturním statusem. Nejvýrazněji ovlivňuje nová výstavba oblast Parukářky a jejího okolí. Objekty v oblasti Parukářky a přilehlého horního Ţiţkova jsou dispozičně řešené tak aby pokryly všechny moţné poţadavky na velikost bytů. Minimální počet místností bytu je 1+kk, maximální 5+kk a podobně variabilní je i plošná výměra bytů. Vzhledem k průměrné ploše obytných jednotek na Ţiţkově, je logické, ţe vybudování několika desítek bytů s výrazně nadprůměrnou plochou, se zásadně projeví v celkových statistikách. I přes relativní průměrnou velikost bytu se tedy dá předpokládat, ţe výraznou sloţku nového obyvatelstva budou zastupovat lépe postavení jednotlivci, kteří nemají rodinu, popřípadě s ní neţijí, coţ podporuje předpoklad počínající gentrifikace. Výstavba některých kondominií, především u hranic s parky, jiţ začíná zasahovat do zeleně, popřípadě vytváří bariéry, které ztěţují její dostupnost. V místech výstavby kondominií výrazně stoupá socioekonomický status populace a mění se i okolí. V oblasti Parukářky se dá vysledovat trend budování nových kondominií mimo původní oblast, kde je jiţ výstavba dokončena. Markantní jsou rozdíly v populaci i bytovém fondu mezi oblastí Pod Parukářkou a přilehlými ulicemi, kde zůstaly zachovány typické ţiţkovské domy i věková a 36

socioekonomická heterogenita populace. Obr. 4.: Ulice Prokopova

Kvůli nově objevené atraktivnosti čtvrti, se v současnosti objevují pochybnosti o některých krocích správy městské části Prahy 3. Jedná se především o chystanou třetí vlnu privatizace, ve které kritici vidí způsob jak vypudit část obyvatel, kteří na koupení bytu nebudou mít prostředky, vzhledem k věkové skladbě obyvatelstva by se tento problém mohl týkat především seniorů [www.tadynenideveloperovo.cz]. Městská část situaci nezlepšuje: nejasným nastavení podmínek a záměrům, které má s některými oblastmi Ţiţkova, především s Nákladovým nádraţím a východním koncem vrchu Svatého kříţe, jen umocňuje sílící pochybnosti. Také v současnosti probíhající rekonstrukce panelových domů v ulici Lupáčova, která leţí v sousedství Parukářky, vzbuzuje pochybnosti, zda se nejedná především o snahu městské části zvýšit ceny bytů před plánovanou privatizací.

Obr. 5.: Rekonstrukce panelového bloku, ulice Lupáčova

37

Jílkova analýza dokládá snahu o budoucí zvýšení socioekonomického statusu obyvatel čtvrti prakticky ve všech oblastech (viz. tabulka 1, mapa 2). Plánovaná změna můţe být z části způsobena přirozenou generační výměnou a z části formou dalšího zatraktivnění čtvrti například další výstavbou lukrativních kondominií.

Závěr Ţiţkov během posledních 20 let prošel mnoţstvím změn, typických pro vnitřní města v transformujících se ekonomikách. Bytový fond byl z významné části privatizován ať jiţ formou restitucí či prodeje, došlo ke komercionalizaci některých objektů a v důsledku tohoto procesu k úbytku bytového fondu. Podstatný vliv na vývoj Ţiţkova má výstavba kondominií, která pomalu ale jistě, výrazně proměňuje charakter některých oblastí této čtvrti. V současnosti se na Ţiţkově dají vysledovat znaky počínající gentrifikace, která se prosazuje především v oblastech těsně přiléhajících k lokalitám, ve kterých stojí kondominia. Výrazně se vyděluje především lokalita v okolí parku Parukářka, kde se nachází nejvyšší podíl komplexů kondominií. Výraznou roli v budoucím vývoji sehraje postoj městské samosprávy k přeměně čtvrti. Zásah městské části můţe udrţet Ţiţkov jaký je, v případě, ţe se nadále bude zdrţovat regulace výstavby či podporovat rozvoj současným směrem, je pravděpodobné, ţe v některých oblastech Ţiţkova (Parukářka, horní Ţiţkov) dojde k odchodu původních obyvatel a jejich nahrazení zámoţnějším obyvatelstvem, tedy k procesu gentrifikace.

Literatura 38

Blaţek, J. 1994. “ Administrative system and development of Prague“. In: Barlow, J. (ed.). Development and Administration of Prague. Amsterdam. Universiteit van Amsterdam. Instituut voor Sociale Geografie: 73-87. Bauman, Z. 2000. Globalizace: důsledky pro člověka. Praha: Mladá fronta. Beran, L., 2008. „Nákladové nádraţí Ţiţkov“. Věstník klubu za starou Prahu 38 (3).: 25- 29. Buck, N. 2005. „Social cohesion in cities“. In: Buck, N. (ed.). Changing cities: rethinking urban competitiveness, cohesion and governance. Basingstoke: Palgrave Macmillan: 44 – 61. Burjánek, A. (1997): „Segregace“. Sociologický časopis 33. č. 4.: 423-434. Butler, T. 2005. „Gentrification“. In: Buck, N. (ed.). Changing cities: rethinking urban competitivness, cohesion and governance. Basingstoke: Palgrave Macmillan: 172 – 187. Darden, J. 2005. Condominium: [slovníkové heslo]. In: Caves, Roger (ed.). Encyclopedia of the City. New York: Routledge: 95 - 94. Giddens, A. 1998. Důsledky modernity. Praha: SLON Giddens, A. 1999. Sociologie. Praha. Argo. Guy, S. 2005. „Urban properties: spaces, places and the property business“. In: Buck, N. (ed.). Changing cities: rethinking urban competitiveness, cohesion and governance. Basingstoke: Palgrave Macmillan: 223 – 241. Hall, D. 2002. „Risk Society and The Second Demographic Transition“. Canadian Studies in Population., Vol. 29 (2).: 173-193. Hamilton, I. 2005. „The external forces: Towards globalization and European Integration“. In: Hamilton (ed.). Transformation of cities in Central and Eastern Europe: Towards globalization. Tokyo: United Nations University Press: 79 – 115.

39

Hammot, John, L. 1986.“ Yuppies“. The Public Opinion Quarterly. Vol. 50. No. 4 (Winter, 1986): 487 – 501. Hamnett, Chris. 2003. „Gentrification and the Middle-class Remaking of Inner London, 1961 – 2001“. Urban Studies 40 (12): 2401 – 2426. Hausermann, H. 1996. „From the Socialist to the Capitalist City“. In: Andrusz, G.(ed..) Cities after socialism: Urban and regional change and conflict in post-socialist societies. Oxford. Blackwell.: 214 – 231. Holubec, S. 2009. Lidé periferie: sociální postavení a kaţdodennost praţského dělnictva v meziválečné době. Plzeň: Západočeská univerzita. Inglehart, R. 1997. Modernization and postmodernization: cultural, economic, and political chance in 43 societies. Princeton : Princeton University Press. Keller, J. 2005. Aţ na dno blahobytu. Praha: EarthSave Keller, J. 2010. Tři sociální světy: sociální struktura postindustriální společnosti. Praha: SLON. Kovařík, P. 2002. Klíč k praţským hřbitovům. Praha. Nakladatelství Lidové noviny. Kumar, K. 1995. From post-industrial to post-modern society: new theories of the contemporary word. Oxford: Blackwell. Laboute, R. 2008. „Social inclusion/ exlusion: dancing the dialectic“. In: Byrne, D. (ed.). Social exlusion vol. II.: critical concepts in sociology. Incomes, politics, the city and work the broad context of contemporary social exclusion. London: Routledge: 144 – 154. Low, Setha, M. 2001. „The Edge and the Center: Gated Communities and the Discourse of Urban Fear“. American Anthropologist. New Series. Vol. 103. No. 1.: 45 – 58

Mareš, P. 2000. „Chudoba, marginalizace, pocit vyloučení“. Sociologický časopis. Vol. 36. 40

No. 3: 285 - 297 Mareš, P. 2008. „Sociální vyloučení (exkluze) a sociální začleňování (inkluze) – koncepty, diskurs, agenda“. Sociologicky časopis/Czech Sociological Review. Vol. 44. No. 2: 271 - 294 Marcuse, P., Kempen, R. 2000. Globalizing Cities: A New Spatial Order? Blackwell, Oxford. Musil, J. 2005. „City developement in central and eastren Europe before 1990: Historical kontext and Socialist legacies“. In: Hamilton (ed.). Transformation of cities in Central and Eastern Europe: Towards globalization. Tokyo: United Nations University Press: 22 – 43. Musil, J. 2005. „Prague returns to Europe“. In: Hamilton (ed.). Transformation of cities in Central and Eastern Europe: Towards globalization. Tokyo: United Nations University Press: 281 – 317 Ouředníček, M. (2007): „Differential Suburban Development in the Prague Urban Region“. Geografiska Annaler B: Human Geography. 89. č. 2.: 111-125. Paddison, R. 2001. Handbook of urban studies. University of Glasgow. SAGE. Sassen, S. 2001. The global city: New York, London, Tokyo. Princeton: Princeton University Press. Shaw, K. 2008. „A Response to ‘The Eviction of Critical Perspectives from Gentrification Research’“. International Journal of Urban and Regional Research. Volume 32.1. 3/2008: 192 – 194. Slater, T. 2006. „The Eviction of Critical Perspectives from Gentrification Research“. International Journal of Urban and Regional Research. Volume 30.4. 12/2006: 737 – 757. Smith, D. M. 1996. „The Socialist City“. In: Andrusz , G. (ed.). Cities After Socialism: Urban and Regional Change and Conflict in Post-Socialist Societies. Blackwell Publishers Ltd, Oxford: 70 – 99. Smith, N. 1982. „Gentrification an uneven development“. Economic Geography. Vol. 58. No. 41

2 (Apr. 1982): 139-155 Short, John, R. 1989. „Yuppies, Yuffies and the New Urban Order“. Transactions of the Institute of British Geographers, New Series. Vol. 14. No. 2.: 173 – 188. Steinführer, A. a kol. 2009. „Ne/ nápadné proměny vnitřního města v postsocialistickém období“. In: Ferenčuhová, S. (ed.). Město: proměnlivá ne/samozřejmost. Brno: Pavel Mervart: 129 – 152. Sýkora, L. 1993. „Gentrifikace: měnící se tvář vnitřních měst“. In. L. Sýkora (ed.) Teoretické přístupy a vybrané problémy v současné geografii. Praha. PřF UK, Katedra sociální geografie a regionálního rozvoje. 100 - 119. Sýkora, L. 2001. „Proměny prostorové struktury Prahy v kontextu postkomunistické transformace“. In Hampl, M. a kol. Regionální vývoj: specifika české transformace, evropská intergrace a obecná teorie. Praha. PřF UK, Katedra sociální geografie a regionálního rozvoje: 127 – 166 Šesták, M. 2005. Jak ţil Ţiţkov před sto lety. Praha. Academia. Šnejdová, I. 2001. „Změny ve vzdělanostní struktuře obyvatelstva praţského městského obvodu“. In: Ouředníček, M. (ed.), Sociální geografie praţského městského regionu. Praha: PřF UK: 114 – 127. Urry, J. 1995. Consuming places. London: Routledge. Wacquant, L. 2008. Urban outcast: a comparative sociology of advanced marginality. Cambridge: Polity Press. Temelová, J. 2006. „Odraz globalizace v komerční nebytové výstavbě v Praze po roce 1990: homogenizace a diferenciace fyzického prostředí“. In:

Ouředníček, M. (ed.), Sociální

geografie praţského městského regionu. Praha: PřF UK: 19 – 41.

Zelenka, M. 2008. Přechod absolventů škol ze vzdělávání na pracovní trh. Praha. Pedagogická 42

fakulta UK. Prameny: Městská část Praha 3 [online]. dostupné z www: [cit.9. 5. 2011]. Územní plán hlavního města Prahy [online]. dostupné z www: [cit.9. 5. 2011]. Jílek, J. a kol. 2006. Strategická koncepce rozvoje. Praha. SOCIOFOND. [online]. dostupné z www:

[cit.9. 5.

2011]. Alfa rezidence [online]. dostupné z www: Rezidence U Ţiţkovské radnice [online]. dostupné z www:< http://www.rezidencezizkov.cz/> Rezidence Prokopova [online]. dostupné z www: Rezidence Jeseniova I. a II. [online]. dostupné z www: Tady není developerovo! [online]. dostupné z www:

43

Jmenný rejstřík Bauman, Z.

8, 13, 14

Shaw, K.

17

Beran, L.

27

Slater, T.

17

Buck, N.

12

Smith, D. M.

19

Burjánek, A.

9

Smith, N.

14, 15

Butler, T.

15, 16

Short, J.

16

Darden, J.

24

Steinführer, A.

11

Giddens, A.

8, 13

Sýkora, L.

15, 19, 20,21, 22, 23,

Guy, S.

17

Hall, D.

25

Šesták, M.

27

Hamilton, I.

20

Šnejdová, I.

32

Hammot, J. L.

16

Urry, J.

7, 15

Hamnet, Ch.

13

Wacquant, L.

9, 10, 12

Hausermann, H.

21

Temelová, J.

24

Holubec, S.

10,18, 20, 27

Zelenka, M.

30

Sassen, S.

13

Inglehart, R.

6, 25

Low, S. M.

26

Jílek, J.

28, 29, 31, 32

Marcuse, P.

9

Keller, J.

7, 8, 9, 10, 11, 12

Mareš, P.

8, 9

Kempen van, R

9

Musil, J.

18, 20

Kovařík, P.

28

Ouředníček, M.

23

Kumar, K.

6, 7, 8, 12

Paddison, R.

12

Laboute, R.

12

25, 29, 30, 36,

Počet znaků: 89843 44

Anotace Předmětem práce je gentrifikace a vznik kondominií v městské části Praha Ţiţkov. Cílem práce je popsání gentrifikačního procesu a jeho aplikace na konkrétní městskou část. Gentrifikace je proces úzce propojený s mnoha sociálními jevy a změnami moderní společnosti. Jako teoretický koncept bylo proto pouţito zasazení charakteristických znaků aktérů gentrifikace do teorie globalizace Zygmunta Baumana. První část práce se tedy zabývá rozborem sociálního a ekonomického kontextu, ve kterém ke gentrifikaci dochází. Vzhledem k odlišnému vývoji měst komunistického bloku, je zvláštní pozornost věnována rozdílům v době komunistického reţimu a také procesům, jeţ výrazně ovlivňovaly transformaci měst po sociopolitických změnách v 90. letech. Další zájem práce leţí v typu bydlení, který by mohl být jedním z indikátorů gentrifikace- kondominium. Kondominia jsou bytové domy, ve kterých jsou jednotlivé byty vlastněny jednotlivými nájemníky, kteří se s ostatními dělí o společné prostory. Finanční dostupnost kondominií determinuje jejich výstavbu a jejich obyvatelé jsou výraznými aktéry ve struktuře čtvrti. Základní otázkou práce je tedy, zda na Ţiţkově probíhá gentrifikační proces a pokud ano, na kolik jej podnítila výstavba kondominií uvnitř čtvrti. Hlavními indikátory při analýze byly socioekonomický status a věk, v lokalitách, kde byla kondominia postavena a porovnání s daty z lokalit, ve kterých k výstavbě nedošlo. Summary The topic of this paper is gentrification and rise of condominiums in Prague quarter Ţiţkov. Main goal is description of gentrification process and it´s application to concrete city quarter. Gentrification is process strongly connected with a lot of social phenomena and with changes in modern society. As theoretical concept was used Bauman´s theory of globalization, in which fits typical characteristic of people involved in gentrification. First part of paper is analyzing social and economical context, which is running gentrification. Because in communist countries were develop in another way than in Western world, in paper is special consideration given to a differences during a communist regime and also to a processes, which significantly influenced transformation of post communistic cities during sociopolitical changes in 90´s. Secondly is theoretical part focused to a special kind of real estates. Condominiums are apartment houses, in which are single apartments in personal ownership. Financial availability of condominiums determinates it´s rise and its inhabitants are important part of neighborhood. Thus the main question of paper is, if is gentrification process running in Ţiţkov and how much was start of gentrification involved by rise of condominiums in quarter. Leading indicators are socioeconomic status and age of condominium areas in comparison with original buildings. 45

Přílohy Příloha č. 1: Mapa městské části Ţiţkov s vyznačenými oblastmi výstavby kondominií

Zdroj: Google.cz

Příloha č. 2: Věková skladba obyvatelstva Ţiţkova

Zdroj: Jílek, J. 2006. Strategie rozvoje Praha 3. Praha. Sociofond.

46

Příloha č. 3.: Prostorová stratifikace Ţiţkova

Zdroj: Jílek, J. 2006. Strategie rozvoje Praha 3. Praha. Sociofond.

Příloha č. 4: Návrh prostorové struktury Ţiţkova do budoucna

Zdroj: Jílek, J. 2006. Strategie rozvoje Praha 3. Praha. Sociofond.

47

48