Funkce insolvenčního správce a její obdoba v právním řádu Španělského království

Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta

Kateřina Plívová

Funkce insolvenčního správce a její obdoba v právním řádu Španělského království Diplomová práce

Vedoucí diplomové práce: JUDr. Petr Smolík, Ph.D. Katedra: Katedra občanského práva Datum vypracování práce: prosinec 2013

„Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracovala samostatně, všechny použité prameny a literatura byly řádně citovány a práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu.“

V Praze dne 16. 12. 2013

Poděkování: Na tomto místě bych ráda poděkovala JUDr. Petru Smolíkovi, Ph.D. za odborné vedení při psaní této práce a za jeho podnětné připomínky. Dále pak děkuji celé své rodině za podporu po celou dobu mého studia a zvláště pak dědečkovi, který mě k právu přivedl.

Obsah: Obsah: ............................................................................................................................... 0 Úvod .................................................................................................................................. 1 1. Pojem insolvenčního práva v České republice a ve Španělském království ................ 3 1.1. Pojem insolvenčního práva obecně........................................................................ 3 1.2. Pojem insolvenčního práva v České republice ...................................................... 5 1.2.1. Vývoj insolvenčního práva na území České republiky................................... 5 1.2.2. Postavení v právním řádu a prameny insolvenčního práva v ČR ................... 6 1.3. Pojem insolvenčního práva ve Španělském království .......................................... 6 1.3.1. Vývoj insolvenčního práva ve Španělském království ................................... 6 1.3.2. Postavení v právním řádu a prameny insolvenčního práva ve Španělském království .................................................................................................................. 8 2. Stručný úvod do španělského insolvenčního řízení ...................................................... 9 2.1. Zahájení insolvenčního řízení a jeho předpoklady ................................................ 9 2.1.1. Dlužnický návrh .............................................................................................. 9 2.1.2. Věřitelský návrh, návrh jiné oprávněné osoby ............................................. 10 2.1.3. Řízení o prohlášení konkurzu ....................................................................... 11 2.2. Další průběh insolvenčního řízení ....................................................................... 12 2.2.1. Dohoda dlužníka a věřitelů (convenio) ......................................................... 13 2.2.2. Likvidace dlužníka ........................................................................................ 14 2.3. Kvalifikace konkurzu a závěr insolvenčního řízení ............................................. 16 2.3.1. Kvalifikace konkurzu .................................................................................... 16 2.3.2. Závěr insolvenčního řízení............................................................................ 17 3. Insolvenční správce v České republice ....................................................................... 19 3.1. Insolvenční správce.............................................................................................. 19 3.1.1. Kdo může být insolvenčním správcem ......................................................... 19 3.1.1.1. Fyzická osoba ............................................................................................ 20 3.1.1.2. Veřejná obchodní společnost a zahraniční společnost ............................... 20 3.2. Vznik funkce insolvenčního správce ................................................................... 20 3.3. Zánik funkce insolvenčního správce.................................................................... 21 3.4. Výkon funkce insolvenčního správce, jeho práva a povinnosti v jednotlivých fázích insolvenčního řízení ......................................................................................... 22 3.4.1. Insolvenční správce před rozhodnutím o úpadku ......................................... 23 3.4.2. Insolvenční správce po rozhodnutí o úpadku ............................................... 24 3.4.2.1. Řízení po prohlášení úpadku obecně ......................................................... 24 3.4.2.2. Konkurz ..................................................................................................... 28 3.4.2.3. Reorganizace .............................................................................................. 31 3.4.2.4. Oddlužení ................................................................................................... 32 4. Konkurzní správa – obdoba funkce insolvenčního správce v právním řádu Španělského království ................................................................................................... 35 4.1. Konkurzní správa a její složení ............................................................................ 35 4.1.1. Konkurzní správa obecně.............................................................................. 35 4.1.2. Konkurzní správa jako vícečlenný orgán ...................................................... 37 4.1.3. Pověření asistentů ......................................................................................... 38 4.2. Vznik funkce konkurzní správy ........................................................................... 38 4.3. Zánik funkce insolvenčního správce.................................................................... 39

4.4. Výkon funkce konkurzní správy, jeho práva a povinnosti v jednotlivých fázích insolvenčního řízení .................................................................................................... 40 4.4.1. Insolvenční řízení obecně ............................................................................. 41 4.4.2. Dohoda dlužníka a věřitelů (convenio) ......................................................... 45 4.4.3. Likvidace dlužníka (liquidación) .................................................................. 46 4.4.4. Klasifikace konkurzu .................................................................................... 47 4.4.5. Ukončení insolvenčního řízení ..................................................................... 48 5. Srovnání obou právních úprav .................................................................................... 49 6. Závěr ........................................................................................................................... 52 Přehled použitých zkratek ............................................................................................... 53 Použité zdroje ................................................................................................................. 54 Seznam příloh ................................................................................................................. 56

Úvod Insolvenční právo se jako specifické právní odvětví, resp. zvláštní druh civilního procesu, vyvíjelo v průběhu historie spolu se stále se rozvíjejícím hospodářstvím a trhem, kdy se postupně vztahy mezi jednotlivými tržními subjekty stávaly složitějšími. Bylo stále častěji třeba řešit situace, kdy měl dlužník více věřitelů a zvýhodněni pak byli ti věřitelé, kteří své právo uplatnili dříve či neváhali postupovat proti ostatním věřitelům v rozporu se zákonem. V důsledku této situace se tak vyvinul druh řízení, který umožňoval, aby bylo postupováno tak, že v rámci tohoto řízení, ovládaného specifickými zásadami, dojde k poměrnému uspokojení všech věřitelů. V dnešní době je právní úprava insolvenčního řízení součástí právního řádu všech hospodářsky vyspělých států. Tato práce se věnuje úpravě insolvenčního řízení, resp. některých jeho aspektů v právních řádech dvou států – České republiky a Španělského království. Ačkoli mají tyto dvě právní úpravy společné kořeny a zároveň na ně působí jako jednotící prvek evropské právo, do dnešního dne v těchto dvou právních úpravách můžeme nalézt rozdíly. Tyto rozdíly mohou být pro oba státy zdrojem poznání a inspirací při přípravě legislativních změn. V insolvenčním řízení se v České republice setkáváme s těmito subjekty: insolvenčním soudem, dlužníkem, věřiteli a jejich orgány a insolvenčním správcem. Vedle výše uvedených subjektů, se kterými se setkáváme v rámci řízení vždy, pak mohou být účastny řízení další subjekty, např. státní zástupce nebo likvidátor dlužníka. Ve Španělském království je pak okruh „obligatorních“ subjektů velmi obdobný. Nezbytná je v řízení přítomnost insolvenčního soudu, dlužníka a věřitelů. Místo institutu insolvenčního správce se zde však setkáváme s tzv. konkurzní správou. O jejím složení, významu a činnosti bude pojednáno níže. Jednu z nejvýznamnějších rolí má v řízení právě insolvenční správce, resp. konkurzní správa. Insolvenční správce (konkurzní správa) tvoří v některých částech řízení pomyslný spojovací můstek mezi soudem a věřiteli, např. přezkum přihlášených pohledávek a předložení seznamů věřitelů a jejich pohledávek soudu. Ještě významnější roli pak hraje v problematice majetkové podstaty, kdy ji nejen zjišťuje a vytváří její soupis, ale také je jejím správcem.

1

Cílem této diplomové práce je pojednat o funkci insolvenčního správce v České republice a institutu konkurzní správy ve Španělském království, vystihnout jejich hlavní rysy, úkoly, práva a povinnosti a také hlavní rozdíly mezi nimi.

Tato práce vychází z právního stavu platného ke dni 8. prosince 2013.

2

1. Pojem insolvenčního práva v České republice a ve Španělském království Úprava insolvenčního práva v České republice a ve Španělském království má své společné kořeny již v římském a italském městském právu. Ačkoli mají tyto dvě právní úpravy společný základ, nadále se pak v minulosti vyvíjely pod vlivem odlišných historických, kulturních a ekonomických událostí. Z tohoto důvodu se současná podoba a chápání insolvenčního práva v obou státech liší, i když stále můžeme najít shodné rysy, ať již díky společným kořenům či díky členství České republiky a Španělského království v Evropské unii, která prostřednictvím moci zákonodárné i soudní právní úpravu všech členských států sjednocuje.

1.1. Pojem insolvenčního práva obecně „Insolvenčními řízeními rozumíme všechna zvláštní soudní řízení, jejichž předmětem je projednání úpadku a jeho důsledků. Tato řízení v různých právních řádech a v různých dobách nejsou označována jednotně; kromě označení „insolvenční“ bývá pro tato řízení užíváno často označení „konkursní“, „vyrovnací“, „kolektivní projednání“ popř. i některá další.“1 Insolvenční řízení je řízením, které spojuje prvky řízení nalézacího a vykonávacího, má své charakteristické znaky a těmito se od standardního civilního řízení liší. Mezi nejvýraznější rysy, kterými se insolvenční řízení odlišuje, patří pluralita věřitelů, jejich vyrovnané právní možnosti a zásadně poměrné uspokojování pohledávek. Zásada plurality věřitelů jasně stanoví, že se nikdy nemůže jednat o dvoustranné řízení. Podmínkou toho, aby mohlo být řízení označováno za insolvenční (resp. řízení mohlo být zahájeno), je tedy skutečnost, že dlužník má více než jednoho věřitele. Tato podmínka je uvedena např. v § 3 odst. 1 insolvenčního zákona nebo v čl. 6 odst. 2 bod 4 konkurzní zákona. Pokud má dlužník jen jednoho věřitele, tento se svých pohledávek musí domáhat prostřednictvím standardního sporného řízení, popř. navazujícího řízení 1

Zoulík, F., Vývoj insolvenčních řízení, In: Právní fórum 2009/4

3

vykonávacího. Se zásadou mnohosti věřitelů souvisí další zásada, a to zásada „par conditio creditorum“, tj. rovné podmínky pro věřitele. Je však důležité upozornit na skutečnost, že tato zásada má v rámci insolvenčního řízení své výjimky, resp. modifikace. Výjimky spočívají v tom, že určité, zákonem stanovené, skupiny věřitelů mají oproti jiným věřitelům výhodnější postavení. Nicméně je dovozováno, že tato nerovnováha mezi skupinami věřitelů musí být vyvážená. 2 V rámci dané skupiny se pak výše uvedená zásada rovnosti opět uplatňuje v plném rozsahu. Věřitelé v rámci jedné skupiny jsou si tedy rovni, mají stejná práva, povinnosti a k uspokojování jejich pohledávek dochází na základě stejných principů. V České republice je tato zásada zakotvena v § 5 písm. b) insolvenčního zákona. Obdobnou úpravu týkající se dělení věřitelů na třídy a od toho odvozeného postavení v rámci řízení můžeme najít v části třetí konkurzního zákona, která je nazvána „O třídění pohledávek“ („De la clasificación de los créditos“). Dalším charakteristickým rysem či zásadou, která ovládá insolvenční řízení je pak zásadně poměrné uspokojování jednotlivých věřitelů. Tato zásada je formulována v českém právním řádu v § 1 písm. a) insolvenčního zákona. Zásada vychází z potřeb praxe, kdy dlužník má řadu věřitelů a je pro něj velmi obtížné či dokonce nemožné je uspokojit v plné výši. Z výše uvedeného důvodu jsou jednotliví věřitelé uspokojováni poměrně dle výše jejich pohledávek. I zde se však setkáváme s výjimkou, která souvisí s již výše uvedeným dělením věřitelů na skupiny. Zákonem stanovené pohledávky tak mají nárok na přednostní uspokojení a k jeho realizaci může docházet kdykoli v průběhu insolvenčního řízení. Důležité je zmínit také skutečnost, že v rámci insolvenčního řízení dochází, vzhledem k jeho specifické povaze, k modifikaci procesních zásad, které ovládají občanské soudní řízení jako takové. Jako příklad můžeme uvést zásadu dispoziční, projednací nebo zásadu rovnosti účastníků, o jejíž modifikaci bylo detailněji pojednáno výše.

2

Winterová, A. et al.: Civilní právo procesní. 5.vydání. Praha: Linde Praha, a. s., 2008

4

1.2. Pojem insolvenčního práva v České republice 1.2.1. Vývoj insolvenčního práva na území České republiky S problematikou insolvenčního práva se setkáváme na území České republiky již od středověku v zemském a městském právu. V této době se však jednalo pouze o dílčí úpravu této problematiky. První komplexní úpravou se stal konkurzní řád Josefa II., který byl vydán v roce 1781. Roku 1862 byl konkurzní řád doplněn zákonem vyrovnacím. Josefinská právní úprava byla užívána až do roku 1868, kdy byla nahrazena konkurzním řádem č. 1/1869 ř.z. Tento konkurzní řád vychází z tehdejší francouzské a pruské úpravy.

Následně došlo k novelizaci tohoto zákona a jako

císařské nařízení č. 337/1914 ř.z. platil v Československu do roku 1931. Císařské nařízení platí v Rakousku v aktuálním novelizovaném znění až do současnosti. Československý zákon č. 64/1931 Sb. z. a n., nazvaný „Řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí“, který nahradil výše uvedené císařské nařízení, na předchozí rakouskou úpravu navázal a přinesl jen drobné změny. Prostřednictvím tohoto zákona došlo ke sjednocení právní úpravy v českých zemích a na Slovensku. Zásadní změnou prošla úprava insolvenčního práva v roce 1950, kdy byl zákon č. 64/1931 Sb. z. a n. zrušen tehdejším občanským soudním řádem. V rámci socialistického plánovaného hospodářství nebylo pro úpadek místo, proto bylo insolvenční řízení upraveno občanským soudním řádem jen rámcově. V právní úpravě z této doby se setkáváme s tzv. exekuční likvidací. V podobném duchu se nesl i občanský soudní řád z roku 1964, který „...věnuje tzv. likvidaci majetku jen tři v praxi nepoužitelná ustanovení; důvod této zcela formalistické úpravy spočíval v tom, aby pro nedostatek reciprocity nebyly naše subjekty vylučovány z úpadků, projednávaných v zahraničí.“ 3 „Klasické insolvenční řízení bylo do československého právního řádu navráceno zákonem č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání.“ 4 Tento zákon navazoval na úpravu, která byla obsažena v zákoně č. 64/1931 Sb. z. a n. Vzhledem ke vznikajícím nejasnostem a přizpůsobování se novému hospodářskému, sociálnímu a kulturnímu prostředí, byl zákon hojně novelizován a vznikla tak potřeba nové přehlednější úpravy, která 3 4

by plně vyhovovala potřebám společnosti. Proto byl zákon o konkurzu

Winterová, A. et al.: Civilní právo procesní. 5.vydání. Praha: Linde Praha, a. s., 2008 http://cs.wikipedia.org/wiki/Insolven%C4%8Dn%C3%AD_%C5%99%C3%ADzen%C3%AD

5

a vyrovnání z roku 1991 nahrazen s účinností od 1. ledna 2008 insolvenčním zákonem, který podstatným způsobem změnil způsob řešení úpadku dlužníka.

1.2.2. Postavení v právním řádu a prameny insolvenčního práva v ČR Insolvenční právo je v České republice již tradičně řazeno do odvětví práva občanského procesního. Zároveň se také víceméně od počátku setkáváme se zvláštním předpisem, který problematiku insolvenčního práva upravuje samostatně, např. josefinský konkurzní řád z roku 1781 nebo současný insolvenční zákon. Výjimkou bylo období, kdy byla ustanovení týkající se insolvence obsažena v občanském soudním řádu, a to velmi okrajově. Současná právní úprava obsažená v insolvenčním zákoně je pak doplňována řadou dalších právních předpisů.

Mezi nejvýznamnější patří například zákon

č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, vyhláška č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů, nebo vyhláška č. 314/2007 Sb., o minimálním limitu pojistného plnění a minimálních standardech pojistných smluv insolvenčních správců. Zároveň, jak je uvedeno v § 7 insolvenčního zákona, se přiměřeně použijí taktéž ustanovení občanského soudního řádu.

1.3. Pojem insolvenčního práva ve Španělském království 1.3.1. Vývoj insolvenčního práva ve Španělském království Insolvenční právo se na území dnešního Španělského království vyvíjelo díky čilému obchodnímu kontaktu s jinými státy již od 13. století. Prvním předpisem, který obsahoval úpravu insolvenčního práva, ačkoli v mnohem jednodušší podobě než jej známe dnes, byl Zákoník o sedmi částech krále Alfonse X. Moudrého z druhé poloviny 13. století. Pro tento zákoník byl původně používán název Kniha zákonů a vycházel z řady starších právních pramenů, např. Corpus Iurius Civilis, Dekreta Řehoře IX. (a další kanonické předpisy) nebo taktéž z kastilského zvykového práva. Zákoník Alfonse X. byl významným pramenem práva a nejen, že se v glosovaných a revidovaných verzích užíval poměrně dlouho dobu, ale také se stal východiskem

6

právní úpravy v Latinské Americe či některých státech západní Evropy. Dalším významným dokumentem, který zachycuje úpravu insolvenčního práva, je Labyrinthus creditorum concurrentium ad litem per debitorem communem inter illos causatam. Labyrinthus, jak byl později zkráceně nazýván, byl publikován roku 1653, v období, kdy Španělsko procházelo řadou ekonomických krizí. 5 Toto dílo jako jedno z prvních systematicky pojednává o problematice konkurzního práva a je označováno za pilíř konkurzního práva tak, jak ho známe dnes. Stejně jako výše uvedený Zákoník Alfonse X. ovlivnil i tento zahraniční úpravu konkurzní problematiky, a to zejména v germánských zemích. Prvním textem, který komplexně upravoval hmotněprávní i procesněprávní stránku insolvenčního práva až do vydání Obchodního zákoníku z roku 1829 (Código de Comercio de 1829), bylo Nařízení z Bilbaa vydané za vlády krále Filipa V. roku 1737. Již tímto předpisem došlo ke zrušení rozlišování občanskoprávních a obchodněprávních závazků za účelem prohlášení úpadku a nově byly pro účely insolvence rozlišovány podnikatelské a nepodnikatelské subjekty. Postupem času se insolvenční právo ve Španělsku stalo součástí práva obchodního. Právní úprava tak byla zahrnuta přímo do obchodního zákoníku a zůstalo tomu tak až do roku 2003. Prvním obchodněprávním předpisem byl zmiňovaný Obchodní zákoník z roku 1829. Tento kodex je významným legislativním počinem a po napoleonském obchodním zákoníku z roku 1807 druhým obchodněprávním kodexem na světě. Vzhledem k poměrně neměnné úpravě ve Španělsku pak můžeme zmínit již jen Obchodní zákoník z roku 1885, který je s novelizacemi platný až do dnešního dne. Ačkoli základ úpravy byl v těchto letech v obchodních zákonících, vždy byly tyto doprovázeny doprovodnými předpisy insolvenčního práva, např. Zákon o platební neschopnosti z 26. července 1922 (Ley de Suspensión de Pagos de 26 de julio de 1922). Zároveň byly také užívány subsidiárně občanské soudní řády (leyes de enjuiciamiento civil), např. Občanský soudní řád 1881 (Ley de enjuiciamiento civil de 1881). Vlivem evropského práva a zvýšené potřeby detailnější a nové úpravy se Španělsko rozhodlo pro samostatnou úpravu a roku 2003 byl publikován konkurzní zákon, který byl do dnešního dne několikrát novelizován. Tento právní předpis je stejně jako předchozí právní úprava doplněn procesně právní úpravou, a to občanským 5

Zoulík, F., Vývoj insolvenčních řízení, In: Právní fórum 2009/4

7

soudním řádem ze dne 7. ledna 2000.

1.3.2. Postavení v právním řádu a prameny insolvenčního práva ve Španělském království Ve Španělsku je insolvenční právo zařazováno do odvětví práva obchodního. Původně, jak je uvedeno výše, byla ustanovení týkající se této problematiky zakotvena přímo v obchodních zákonících, např. Obchodní zákoník z roku 1885. Právní úprava obsažená v obchodním zákoníku pak byla doplňována ustanoveními v jiných právních předpisech a také zvláštními zákony týkajícími se přímo insolvenčního práva. V současnosti je španělské insolvenční právo upraveno v konkurzním zákoně ze dne 9. července 2003 (Ley 22/2003, de 9 de julio, Concursal). Tento zákon se stal účinným ke dni 1. září 2004. Právní úprava v konkurzním zákoně je, stejně jako ta předchozí, doplňována ustanoveními občanského soudního řádu. V současnosti se jedná o občanský soudní řád z roku 2000.

8

2. Stručný úvod do španělského insolvenčního řízení Španělský konkurzní zákon z roku 2003 upravuje, na rozdíl od předchozí právní úpravy, jeden typ insolvenčního řízení jak pro podnikatelské, tak i nepodnikatelské subjekty, a to tzv. konkurz věřitelů (concurso de acreedores). Původně, před účinností konkurzního zákona, byly rozlišovány podnikatelské a nepodnikatelské úpadky, které měly odlišný režim.

2.1. Zahájení insolvenčního řízení a jeho předpoklady Konkurz je dle čl. 2 odst. 2 konkurzního zákona prohlašován, pokud dlužník, fyzická či právnická osoba, není schopen řádně plnit své vymahatelné závazky, a to na návrh dlužníka jako tzv. dobrovolný konkurz (concurso voluntario), nebo na návrh věřitele či jiné oprávněné osoby jako tzv. nedobrovolný konkurz (concurso necesario).

2.1.1. Dlužnický návrh Dlužník fyzická osoba podává návrh sama za sebe, nicméně v případě dlužníka právnické osoby rozhoduje o podání návrhu na prohlášení konkurzu řídící či likvidační orgán právnické osoby. V souladu s čl. 3 odst. 3 konkurzního zákona jsou oprávněni požádat o prohlášení konkurzu taktéž akcionáři, členové či společníci, kteří jsou, v souladu s platnou právní úpravou, osobně zodpovědní za dluhy osoby dlužníka. Konkurzní zákon ve svém článku 5 taktéž stanoví případ, kdy je dlužník povinen podat návrh na zahájení insolvenčního řízení: „Dlužník je povinen podat návrh na prohlášení konkurzu do dvou měsíců ode dne, kde zjistil nebo měl zjistit, že se nachází ve stavu platební neschopnosti.“ Není-li prokázán opak, má se zato, že dlužník o své platební neschopnosti věděl, pokud nastala některá ze skutečností, která by mohla sloužit jako podnět pro podání návrhu na konkurz dle čl. 2 odst. 4 konkurzního zákona a jedná se o některou ze skutečností uvedenou v bodě 4 (viz kapitola 2.1.2.). Ve své žádosti dlužník prohlašuje, zda se jedná o platební neschopnost či hrozící platební neschopnost. Dále pak ke své žádosti připojuje náležitosti uvedené v čl. 6 konkurzního zákona, např. zprávu o ekonomické a právní historii dlužníka,

9

o činnosti/činnostech, které se věnoval v posledních třech letech, soupis kanceláří a provozních prostor, které dlužník vlastní, zdůvodnění stavu, ve kterém se dlužník nachází, soupis majetkové podstaty apod. Některé specifické náležitosti se pak pojí s dlužníky, kteří jsou povinni vést účetnictví, např. účetní závěrka.

2.1.2. Věřitelský návrh, návrh jiné oprávněné osoby Jak bylo uvedeno výše, vedle dlužníka jsou návrh oprávněni podat taktéž věřitelé a jiné oprávněné osoby. Ve chvíli, kdy se jedná o návrh věřitelský, musí věřitel prokázat právní důvod či skutečnosti, na kterých tento svůj návrh zakládá, a to v souladu s čl. 2 odst. 4 konkurzního zákona, tj.: 1)

všeobecné pozastavení plnění dlužníkových závazků;

2)

existence omezení z důvodu vedení exekuce s vlivem na veškerý majetek dlužníka;

3)

neoprávněné zbavení se majetku či neočekávaná nebo fatální (likvidační) likvidace dlužníkova majetku;

4)

všeobecné neplnění závazků spadajících pod některou z následujících tříd: úhrady daňových povinností vymahatelných v posledních třech měsících před podáním žádosti o prohlášení konkurzu; úhrady příspěvků na sociální zabezpečení a platby s tímto související; úhrady mezd, náhrad a odměn vyplývajících z příslušných pracovněprávních vztahů za období posledních tří měsíců. Povinnost věřitele zcela jasně specifikovat skutečnosti relevantní pro rozhodnutí

o prohlášení konkurzu stanoví také rozhodnutí Provinčního soudu v Barceloně ze dne 24. března 2006, sp.zn. EDJ 2006/270907. 6Dále ve svém návrhu pak věřitel musí také dle článku 7 odst. 1 konkurzního zákona uvést původ, povahu, výši, den vzniku a den 6

El Auto de la sección 15 de la Audiencia provincial de Barcelona de 24 de marzo 2006 EDJ 2006/270907

10

splatnosti pohledávky. O některých náležitostech přihlášení pohledávky pak hovoří také podkapitola 2.2. Jiné oprávněné osoby musí při podání návrhu prokázat své oprávnění být účastníkem řízení a doložit dokumenty, které takovou jejich způsobilost prokazují. V obou případech pak musí být taktéž předloženy nebo alespoň uvedeny důkazy, které dokládají věřitelem či oprávněnou osobou tvrzené skutečnosti. Zákon výslovně vylučuje důkaz svědeckou výpovědí.

2.1.3. Řízení o prohlášení konkurzu Návrh na prohlášení konkurzu je ve Španělsku podáván u tzv. obchodních soudů. Co se týče místní příslušnosti, příslušný je obchodní soud, v jehož obvodu má daný dlužník centrum svých zájmů. Pokud je pak toto centrum zájmů mimo území Španělského království, ale dlužník zde má své sídlo nebo bydliště, může být příslušný soud v místě sídla/bydliště, přičemž záleží na vůli navrhovatele. V den podání nebo, pokud to není možné, v následující pracovní den soud rozhodne o přípustnosti podaného návrhu. Následně pak přezkoumává samotný návrh a k němu připojené listiny, a to jak z hlediska procesního, tak stránku materiální. Pokud shledá návrh či některou listinu nedostačující, stanoví navrhovateli lhůtu, ve které navrhovatel danou skutečnost vysvětlí či nedostatky opraví nebo stanoveným způsobem návrh doplní. Stanovená lhůta pro doplnění nesmí být delší než pět dní. V případě, že dojde k opravě ve stanovené lhůtě, soud o návrhu rozhodne. Pokud se tak nestane, soud návrh odmítne. Proti tomuto rozhodnutí je možné podat odvolání k soudu, který o věci rozhodl. Před zahájením nedobrovolného konkurzu je možné na návrh oprávněné osoby použít některé z tzv. ochranných opatření, která jsou obsažena v občanském soudním řádu 2000 a slouží k ochraně a zachování integrity majetku dlužníka. Navrhovateli ochranného opatření při tom může být uloženo složit kauci, za účelem pokrytí případných škod a ztrát, které by mohly vzniknout dlužníkovi na jeho majetku, v případě, že by nakonec byl návrh na zahájení insolvenčního řízení odmítnut. Po zahájení insolvenčního řízení soud rozhodne o trvání těchto ochranných opatření. Pokud soud dojde k závěru, že byly splněny podmínky pro prohlášení konkurzu,

11

vydá rozhodnutí o prohlášení konkurzu, jehož náležitosti jsou stanoveny v čl. 21 konkurzního zákona. Toto rozhodnutí tak obsahuje např. údaje o tom, zda se jedná o dobrovolný či nedobrovolný konkurz, účinky rozhodnutí na povinnosti týkající se správy majetku a dispozičních oprávnění dlužníka s majetkem nebo výzvu věřitelům, aby přihlásili ve lhůtě jednoho měsíce své pohledávky. Rozhodnutí o prohlášení konkurzu je uveřejňováno v Oficiálním státním věstníku7 a dále také v deníku, který má v provincii dlužníka největší náklad. Rozhodnutí o zahájení insolvenčního řízení se také zapisuje do veřejných rejstříků – v případě fyzických osob do Civilního rejstříku, v případě právnických osob do Obchodního rejstříku. Pokud dlužník vlastní majetek či práva, která se zapisují do veřejných rejstříků, zapisují se údaje o insolvenčním řízení i sem, a to včetně případných omezení spravovat majetek a nakládat s ním, jmenování členů konkurzní správy apod.

2.2. Další průběh insolvenčního řízení Po zahájení insolvenčního řízení přichází druhá fáze, která trvá až do předložení zprávy konkurzní správy (informe de la administración concursal). Během této fáze dochází ke jmenování konkurzní správy, jsou stanovena její práva a povinnosti, postavení atd. I další úkony činěné v průběhu této fáze jsou zpravidla spojeny s konkurzní správou. Je zjišťován rozsah majetkové podstaty a závazků dlužníka, vytváří se jejich soupis, popř. se činí další potřebné úkony. Vzhledem k zaměření této práce bude o výše uvedených institutech podrobněji pojednáno níže. Na základě zjištění týkajících se majetku dlužníka a jeho závazků pak na závěr této fáze konkurzní správa předkládá již výše zmiňovanou zprávu. V této fázi řízení také na základě výzvy soudu uveřejněné v Oficiálním státním věstníku přihlašují věřitelé své pohledávky. Na přihlášení svých pohledávek mají věřitelé jeden měsíc od zveřejnění usnesení o zahájení insolvenčního řízení. Své přihlášky věřitelé doručují, na rozdíl od České republiky, přímo konkurzní správě. Konkurzní zákon také stanoví náležitosti přihlášení pohledávky. Tyto náležitosti jsou v zásadě shodné s požadavky insolvenčního zákona a slouží k identifikaci dlužníka, věřitele a pohledávky tak, jak je to třeba pro potřeby daného řízení a posouzení pohledávky. Věřitel tak má povinnost jednoznačně označit Oficiální státní věstník: Boletín Oficial del Estado - oficiální státní deník, který je vydáván za účelem zveřejňování zákonů, předpisů a dalších listin, které jsou obligatorně uveřejňovány

7

12

sebe, dlužníka a pohledávku, tj. právní důvod, výši, den vzniku pohledávky, její vlastnosti atd. V přihlášce věřitel také uvádí třídu, do které se domnívá, že má být jeho pohledávka zařazena. Zároveň je věřitel povinen k přihlášce přiložit dokumenty dokládající uvedené skutečnosti, které jsou podstatné především v další fázi řízení pro prokázání existence této pohledávky. 8 Po předložení zprávy pak přichází závěrečná fáze, ve které se rozhoduje o způsobu řešení konkurzu, tj. zda dojde k dohodě mezi dlužníkem a jeho věřiteli, nebo bude přistoupeno k likvidaci. A dále se v průběhu této fáze zvolený způsob také realizuje.

2.2.1. Dohoda dlužníka a věřitelů (convenio) Návrh dohody může být podán dlužníkem již společně se žádostí o zahájení insolvečního řízení nebo, pokud nebyla žádost podávána dlužníkem, právě v průběhu třetí fáze řízení. Mluvíme tak buď o tzv. brzkém (či dlužnickém) návrhu nebo věřitelském návrhu na schválení dohody. Poměr počtu obou typů navrhovatelů předkládajících dohody je uveden v příloze č. 2 této práce, stejně jako poměr počtu osob podávajících návrh na zahájení řízení v případě řešení úpadku prostřednictvím dohody mezi dlužníkem a věřiteli. Zákonné požadavky na návrh dohody jsou stanoveny v čl. 99 an. konkurzního zákona. Je nutné, aby návrh dohody byl podán písemně, byl podepsán dlužníkem, popř. všemi věřiteli – navrhovateli. Podpisy na návrhu musí být ověřeny. V návrhu dohody musí být uvedeno, zda se navrhuje prominutí dluhu, odložení splatnosti či kombinace obou způsobů. V případě prominutí dluhu nesmí být překročena výše 50% dluhů, čekací lhůta nesmí být delší 5 let. „Tato dohoda může být doplněna alternativními návrhy pro věřitele o konverzi úvěrů v podíl na společnosti, celkovým nebo částečným vyvlastněním podniku při nesplnění dohody nebo dokonce fúzí nebo převzetím společnosti dlužníka.“ 9 K návrhu dohody se připojuje také návrh plateb a plán životnosti podniku. Návrhy dohody jsou následně předávány konkurzní správě, která se ve lhůtě deseti dnů k návrhu vyjádří. Své vyjádření připojuje konkurzní správa ke své zprávě, 8

El Auto de la sección 15 de la Audiencia provincial de Barcelona de 24 de marzo 2006 EDJ 2006/270907 9 http://ec.europa.eu/civiljustice/bankruptcy/bankruptcy_spa_cs.htm

13

kterou předkládá soudu. Následně se koná schůze věřitelů (junta de acreedores). Problematika schůze věřitelů je upravena v čl. 116 an. konkurzního zákona. Schůzi věřitelů předsedá buď sám soudce, nebo jím určený člen konkurzní správy. Povinně se v souladu s čl. 117 konkurzního zákona schůze věřitelů účastní členové konkurzní správy a dlužník, popř. jím zmocněná osoba. Právo účastnit se schůze pak mají věřitelé a státní zástupce. V rámci schůze věřitelů se hlasuje o návrhu dohody (návrzích dohod) dlužníka a věřitelů. Pro přijetí návrhu je třeba, aby pro něj hlasovaly věřitelé, kteří představují alespoň polovinu řádných pohledávek dlužníka. Výjimkou jsou situace, kdy dojde k plnému uhrazení pohledávek dlužníka během tří let nebo k okamžitému splacení splatných řádných pohledávek s odpuštěním ne více než 50 % hodnoty jednotlivé pohledávky. V tomto případě stačí, aby pro návrh hlasovalo více věřitelů než těch věřitelů, kteří hlasovali proti. O schůzi věřitelů je pořízen zápis, který se doručuje soudu. Soudce návrh přijatý schůzí věřitelů po jeho obdržení přezkoumává. Soustředí se zejména na to, zda je v souladu s právními předpisy a či nebrání některá skutečnost jeho schválení. V případě, že shledá návrh dohody způsobilým přijetí a v souladu se zákony, schválí jej.

2.2.2. Likvidace dlužníka Druhou možností je likvidace dlužníka. Název likvidace je zde zavádějící a čtenáře znalého české právní úpravy zavádí do odvětví práva obchodního. V tomto případě se však jedná spíše o konkurz – variantu způsobu řešení úpadku tak, jak ji známe v České republice. Tedy o situaci, kdy dochází ke zpeněžení majetkové podstaty dlužníka a následnému uspokojování jeho věřitelů. Ačkoli je tato varianta někdy označována jako okrajová a v ideálním případě by to zřejmě bylo vhodné, je v praxi realizována poměrně často, a to vzhledem k poměrně časově a organizačně náročnému způsobu řešení prostřednictvím dohody (Srovnání poměru počtu likvidací a dohod je obsaženo v příloze č. 1). Stejně tak je tento způsob volen tam, kde je to výslovně navrhováno dlužníkem či věřiteli a není šance na uzavření dohody či schválení dohody soudem.

14

Dle čl. 142 konkurzního zákona je dlužník oprávněn požádat o likvidaci spolu s podáním návrhu na zahájení insolvenčního řízení nebo v průběhu řízení po prohlášení konkurzu. Na žádost o likvidaci je kladen důraz zejména v případech, kdy dlužník v průběhu jednání (či již od počátku) shledává, že nebude schopen plnit ani do budoucna své závazky vyplývající pro něj z dohody mezi ním a věřiteli, o které bylo pojednáno v podkapitole 2.2.1. O likvidaci může požádat taktéž kterýkoli z věřitelů, a to v případě, že dlužník o likvidaci nepožádá sám. Věřitel v tomto případě musí prokázat některou ze skutečností uvedených v čl. 2 odst. 4 konkurzního zákona, která odůvodňuje zahájení insolvenčního řízení. Likvidační způsob řešení se volí v následujících případech: 1)

nebyl podán žádný návrh dohody mezi věřiteli a dlužníkem, nebo byl tento

návrh shledán nepřípustným; 2)

návrh dohody mezi věřiteli a dlužníkem nebyl na schůzi věřitelů přijat;

3)

návrh dohody přijatý na schůzi věřitelů byl odmítnut soudním rozhodnutím;

4)

dohoda je soudním rozhodnutím prohlášena za neplatnou;

5)

dojde k porušení dohody a toto je potvrzeno soudním rozhodnutím. Likvidaci zahájenou podle bodů 1 a 2 soud nařizuje bez dalších jednání

a formalit. O tomto jsou vyrozuměni insolvenční dlužník, konkurzní správa a případně další účastníci řízení. V dalších případech je pak vydáváno řádné rozhodnutí. Do patnácti dnů od vydání rozhodnutí o zahájení likvidační fáze řízení pak konkurzní správa předloží plán likvidace. Likvidace může probíhat buď prodejem podniku, nebo prodejem jednotlivých položek majetkové podstaty. K plánu likvidace, který se uveřejňuje v prostorách soudu a na dalších místech k tomuto určených, mohou dlužník a věřitelé po dobu patnácti dnů od uveřejnění plánu podávat své připomínky. Soud pak přijme likvidační plán soudním rozhodnutím. V případě, že plán předložen není, použijí se obecná pravidla týkající se likvidačního způsobu řešení konkurzu. Proti

15

touto rozhodnutí je možno podat odvolání. Po vydání rozhodnutí pak může být přikročeno ke zpeněžování majetkové podstaty. Jak bylo uvedeno výše, v souladu s čl. 149 konkurzního zákona může dojít k prodeji celého podniku nebo k rozprodání jednotlivých položek majetkové podstaty. Obecně se v praxi preferuje prodej podniku jako celku. Pokud však konkurzní správa dojde k závěru, že bude vzhledem k okolnostem vhodnější prodej jednotlivých položek, zpeněží se majetková podstata takto. Ke zpeněžení majetku může dojít prostřednictvím dražby nebo, pokud se tato nezdaří, prodejem mimo dražbu. Toto ustanovení o způsobu zpeněžení je však pouze podpůrným ustanovením, pokud není stanoveno jinak, a konkurzní správa může se souhlasem soudu zvolit jako první i prodej mimo dražbu. O průběhu likvidace podává konkurzní správa každé tři měsíce zprávu soudu. Následně dochází k uspokojování pohledávek z výtěžku z prodeje majetkové podstaty. Stejně jako v České republice jsou dle čl. 154 konkurzního zákona primárně uspokojovány pohledávky za majetkovou podstatou. Tyto pohledávky mohou být uspokojeny kdykoli v průběhu insolvenčního řízení. Pokud v daný okamžik není dostatek finančních prostředků, pohledávky se uspokojí ve chvíli, kdy tyto do majetkové podstaty dlužníka přibudou. Po uspokojení pohledávek za majetkovou podstatou se uspokojují další pohledávky, a to nejdříve pohledávky se zvláštní předností (créditos con privilegio especial), následně pak pohledávky s všeobecnou předností (créditos con privilegio general) a v poslední řadě pohledávky řádné (créditos ordinarios). V případě jejich existence se jako poslední uspokojují ještě pohledávky podřízené (créditos subordinarios).

2.3. Kvalifikace konkurzu a závěr insolvenčního řízení 2.3.1. Kvalifikace konkurzu V další fázi dochází ke kvalifikaci konkurzu. Konkurz je rozhodnutím soudu označen jako náhodný (fortuito) nebo zaviněný (culpable). Toto posouzení činí konkurzní správa a dále se k věci vyjadřuje také státní zástupce. Následně vydá soud rozhodnutí

o

kvalifikaci

konkurzu.

Posouzení

není

do

budoucna

závazné

pro trestněprávní soudy. Činnosti konkurzní správy v oblasti kvalifikace konkurzu se pak věnuje detailněji kapitola 4.4.4. této práce. Právní úprava se pak dále věnuje

16

především problematice konkurzu zaviněného a procesu klasifikace konkurzu. Jako konkurz zaviněný je označován ten, který byl zahájen s nepoctivým úmyslem nebo v důsledku hrubé nedbalosti dlužníka. Dále pak zákon ve svém čl. 164 odst. 3 uvádí, kdy se vždy jedná o zaviněný konkurz. Mezi případy zaviněného konkurzu zahrnujeme např. situace, kdy dlužník, který má povinnost vést účetnictví, tuto povinnost porušuje, vede dvojí účetnictví, byl zvolen likvidační způsob z důvodu porušení dohody mezi dlužníkem a věřiteli ze strany dlužníka apod. Kvalifikace konkurzu jako konkurzu zaviněného má význam pro další činnost dlužníka. V případě, že se jedná o konkurz zaviněný, pro dlužníka přichází závažné následky. V první řadě je dlužník, nebo v případě právnických osob, statutární orgán těchto osob nebo jeho členové či likvidátor, přichází o právo uplatňovat v rámci insolvenčního řízení jakékoli své pohledávky. Stejně tak může být těmto osobám uložena povinnost uhradit pohledávky neuspokojené v rámci likvidace. Nejzávažnějším zásahem a sankcí je však zákaz činnosti, zákaz být členem orgánu společnosti či spravovat cizí majetek, a to od dvou do patnácti let. Tento zákaz může být uložen dlužníkovi, resp. v případě právnických osob statutárnímu orgánu nebo jeho členům či likvidátorovi dlužníka. V případě, že dojede k uložení této sankce, u právnických osob insolvenční správce svolá valnou hromadu či shromáždění za účelem obsazení uvolněných funkcí, tak nedochází k ohrožení další činnosti společnosti. Situace je složitější v případě dlužníka fyzické osoby. V této situaci je důsledkem nezpůsobilost dlužníka být zaměstnavatelem a v souladu s článkem 49 královského dekretu 1/1995, ze dne 24. března, zákona o zaměstnancích (Ley de Estatuto de los Trabajadores), dochází k ukončení smluv se stávajícími zaměstnanci. Zaměstnanci pak mají nárok na náhradu ve výši jedné měsíční mzdy. Tyto náhrady, stejně jako neuhrazené mzdy, poskytuje zaměstnancům Fond záruky mezd (Fondo de Garantía Salarial), který pak z této pozice vstupuje do řízení jako věřitel dlužníka.

2.3.2. Závěr insolvenčního řízení Konkurz je ukončen úplným splněním vyplývajícím z dohody mezi dlužníkem a věřiteli nebo ukončením likvidace. Konkurz může být taktéž ukončen z důvodu nedostatku majetku. Na tuto skutečnost má povinnost upozornit soud konkurzní správa. V tomto případě, se uspokojují pouze pohledávky za majetkovou podstatou. O zastavení

17

insolvenčního řízení z důvodu nedostatku majetku vydá soud rozhodnutí. V důsledku ukončení insolvenčního řízení nastávají účinky uvedené v čl. 178 konkurzního zákona. Mezi nejvýznamnější patří přechod oprávnění jednat a spravovat majetek zpět na dlužníka. Některé další účinky se týkají především situace, kdy dojde k ukončení řízení z důvodu nedostatku majetku nebo v případě likvidace, např. povinnost dlužníka uhradit neuspokojenou část uplatněných nároků.

18

3. Insolvenční správce v České republice 3.1. Insolvenční správce Jedním ze subjektů insolvenčního řízení je insolvenční správce. Problematika insolvenčních správců, jejich funkce, postavení, práva a povinnosti jsou v České republice upraveny zejména v insolvenčním zákoně a zákoně o insolvenčních správcích. Insolvenční správce je ustanovován, popř. zprošťován funkce soudem a má zvláštní postavení vůči dlužníku i jeho věřitelům. Vůči jednotlivým subjektům má správce různá práva a povinnosti. O těchto bude pojednáno níže.

3.1.1. Kdo může být insolvenčním správcem Dle § 2 zákona o insolvenčních správcích může být insolvenčním správcem fyzická osoba, veřejná obchodní společnost, zahraniční obchodní společnost nebo zahraniční sdružení, které poskytuje stejné záruky ručení společníků jako veřejná obchodní společnost, a je založená podle práva členského státu Evropské unie, členských států Dohody o evropském hospodářském prostoru a která je oprávněna vykonávat činnost insolvenčního správce. V obou případech je pak nutné oprávnění pro výkon činnosti insolvenčního správce. Právo vykonávat činnost insolvenčního správce vzniká dnem nabytí právní moci povolení vykonávat činnost insolvenčního správce. Povolení je vydáváno na základě návrhu osoby, která chce funkci vykonávat. K tomuto návrhu jsou připojovány přílohy, které prokazují způsobilost k výkonu funkce. Vyloučeny jsou pak pro konkrétní insolvenční řízení osoby, u kterých lze pochybovat o jejich nepodjatosti. Problematice vyloučení insolvenčního správce z důvodu podjatosti se věnuje § 24 insolvenčního zákona. Podmínky stanovené pro rozhodnutí o podjatosti se shodují s podmínkami danými pro soudce a přísedící dle ustanovení § 14 občanského soudního řádu. 10 Jedná se o poměr k věci či osobám účastníků, tj. dlužníkovi, věřitelům či jejich právním zástupcům. U veřejné obchodní Kozák, J.; Budín, P.; Dadam,A.; Pachl, L. Insolvenční zákon a předpisy související. Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení. Komentář. Praha: ASPI, a.s., 2008, s. 28 10

19

společnosti se pak otázka podjatosti týká osoby, která bude jménem společnosti funkci insolvenčního správce vykonávat. O podjatosti správce rozhoduje soud a právě jeho posouzení je závazné. Z tohoto důvodu může nastat situace, že ačkoli se správce domnívá, že je pro podjatost vyloučen, nakonec bude jeho postavení jako insolvenčního správce pro dané řízení soudem potvrzeno.

3.1.1.1. Fyzická osoba Pokud o vydání povolení žádá fyzická osoba, musí prokázat, že dosáhla vysokoškolského vzdělání magisterského studijního programu a složila zkoušky insolvenčního správce nebo rozdílovou zkoušku insolvenčního správce. Dále je nutné, aby byla osoba bezúhonná, plně způsobilá k právním úkonům, měla smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu a uhradila správní poplatek.

3.1.1.2. Veřejná obchodní společnost a zahraniční společnost U veřejné obchodní společnosti a zahraniční společnosti se podmínky do značné míry shodují s podmínkami uvedenými výše pro fyzické osoby. Odchylky pak vznikají především vzhledem k povaze veřejné obchodní společnosti či zahraniční společnosti jako právnické osoby. Společnosti proto musí dokládat např. skutečnost, že mají tzv. ohlášeného společníka, tj. osobu, prostřednictvím které budou vykonávat činnost insolvenčního správce, a že tento má složenu zvláštní zkoušku insolvenčního správce.

3.2. Vznik funkce insolvenčního správce Insolvenční správce se stává správcem pro konkrétní řízení na základě ustanovení své osoby insolvenčním soudem, který správce vybírá ze seznamu insolvenčních správců. Tento seznam v souladu se zákonem o insolvenčních správcích vede Ministerstvo spravedlnosti České republiky. Dle ustanovení § 25 odst. 2 je výběr insolvenčního správce na předsedovi soudu, nikoli na soudci, který danou insolvenční věc projednává. Ustanovení § 25 odst. 2 insolvenčního zákona dále dává návod k jakým skutečnostem je při výběru správce nutno přihlížet. Mimo jiné zákon uvádí např. osobu dlužníka nebo odbornou způsobilost insolvenčního správce. Insolvenční správce je

20

zpravidla ustanoven v rámci rozhodnutí o úpadku. V případech stanovených zákonem může být insolvenční správce soudem jmenován ještě před vydáním rozhodnutí o úpadku, a to jako tzv. předběžný insolvenční správce. Předběžný správce se pak obvykle stává řádným insolvenčním správcem, insolvenční soud však může rozhodnout i jinak. Odmítnout ustanovení správcem je možné pouze z důležitých důvodů. Komentářová literatura mezi tyto důvody řadí např. závažné zdravotní či osobní problémy osoby ustanovené do funkce nebo podjatost. 11 V některých případech může dojít ke změně v osobě soudem ustanoveného insolvenčního správce, a to na základě rozhodnutí schůze věřitelů, která se koná nejblíže po přezkumném jednání. Schůze věřitelů rozhodne o odvolání správce z funkce a volbě nového správce, pokud pro usnesení hlasuje alespoň polovina všech věřitelů, a to co do objemu přihlášených pohledávek. Toto usnesení schůze pak následně potvrzuje insolvenční soud. Rozhodnutí soud nevydá pouze pokud insolvenční správce nesplňuje podmínky uvedené v § 21 až 24 insolvenčního zákona.

3.3. Zánik funkce insolvenčního správce Funkce insolvenčního správce pro dané insolvenční řízení zaniká nejčastěji s pravomocným ukončením toho kterého řízení. V některých situacích však může dojít k zániku funkce i jiným způsobem. Jeden ze způsobů zániku funkce správce byl již zmiňován výše v bodě 3.2 – převolení insolvenčního správce na schůzi věřitelů. Mezi další způsoby zániku funkce insolvenčního správce patří jeho odvolání nebo zproštění funkce. Odvolání insolvenčního správce je upraveno v § 31 insolvenčního zákona. Dochází k němu z důležitých důvodů, které však nemají původ v porušení povinností ze strany insolvenčního správce. Tímto se odvolání odlišuje od zproštění správce z funkce. Důvodem pro odvolání tak může být např. zdravotní stav insolvenčního správce nebo jeho podjatost. K odvolání dochází na návrh samotného správce, věřitelského orgánu nebo bez tohoto návrhu. Úpravu zproštění insolvenčního správce pak můžeme najít v paragrafu následujícím, tj. § 32 insolvenčního zákona. Jak bylo uvedeno výše, dochází k němu Kozák, J.; Budín, P.; Dadam,A.; Pachl, L. Insolvenční zákon a předpisy související. Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení. Komentář. Praha: ASPI, a.s., 2008, s. 26 11

21

v případě, že ze strany insolvenčního správce dochází k porušování zákonem či soudem stanovených povinností nebo pokud insolvenční správce nepostupuje při výkonu své funkce s odbornou péčí. Ke zproštění funkce dochází buď na návrh věřitelského orgánu, dlužníka anebo opět bez návrhu. Proti rozhodnutí soudu o zproštění správce funkce se může insolvenční správce nebo osoba oprávněná podat návrh na zproštění odvolat. Dalším důvodem je pak úmrtí insolvenčního správce, který je fyzickou osobou, či jeho prohlášení za mrtvého. U společností se pak jedná o jejich zánik. Smrtí či zánikem insolvenčního správce v souladu s § 12 zákona o insolvenčních správcích zaniká i jeho oprávnění k výkonu funkce.

3.4. Výkon funkce insolvenčního správce, jeho práva a povinnosti v jednotlivých fázích insolvenčního řízení Za účelem naplnění cílů insolvenčního řízení je insolvenční správce nadán určitými právy a povinnostmi, které pro něj vyplývají ze zákona, popř. jeho činnost reguluje svými pokyny přímo soud. Nad výkonem práv a povinností a celkově nad činností insolvenčního správce pak vykonává dohled soud a věřitelský orgán. Těmto také v souladu se zákonem minimálně jednou za 3 měsíce insolvenční správce předkládá zprávu o stavu řízení. Hlavní pravidla pro výkon funkce insolvenčního správce jsou obsažena v ustanovení § 36 insolvenčního zákona. Zákon v tomto svém ustanovení stanoví, že insolvenční správce je povinen postupovat svědomitě a s odbornou péčí, vyvíjet veškeré úsilí, které po něm lze spravedlivě požadovat, aby věřitelé byli uspokojeni v co nejvyšší míře. Dále se výše uvedené ustanovení věnuje prioritě zájmů jednotlivých subjektů v insolvenčním řízení. Insolvenční správce musí vždy upřednostnit zájmy věřitelů, a to před zájmy svými či zájmy jiných osob. Priority a úmysl zákonodárce v rámci insolvenčního řízení jsou tedy naprosto zřejmé – loajalita vůči věřitelům a maximální možné uspokojení jejich pohledávek. V případě porušování výše uvedených povinností ze strany insolvenčního správce může soud přikročit k sankcím dle § 81 insolvenčního zákona, tj. od uložení pořádkové pokuty až ke zproštění insolvenčního správce funkce.

22

3.4.1. Insolvenční správce před rozhodnutím o úpadku Jak bylo uvedeno výše, někdy se s funkcí insolvenčního správce můžeme setkat ještě před prohlášením úpadku. V tomto případě mluvíme o tzv. předběžném správci. Předběžný správce je ustanoven, pokud insolvenční soud nařídil předběžné opatření, kterým dochází k omezení dlužníka v nakládání s majetkovou podstatou, a to v širším rozsahu než k němu běžně dochází po zahájení insolvenčního řízení, tj. pokud je omezení širší než zákaz takového nakládání s majetkovou podstatou, kdy může dojít k jejímu podstatnému zmenšení, změně její skladby či využití. Dále je předběžný správce ustanovován, pokud je vyhlášeno moratorium 12 nebo z důvodu rozsahu majetkové podstaty, kterou je vhodné předběžně zjistit a zajistit tak, aby nedocházelo k maření cílů insolvenčního řízení a poškozování věřitelů. Prostor pro uvážení, zda je vhodné mimo zákonné důvody předběžného správce ustanovit či nikoli, pak zákon ponechává soudu v § 112 odst. 2 insolvenčního zákona formulací „anebo jsou-li zde jiné, stejně závažné důvody“, která umožňuje přihlédnout ke specifickým okolnostem a situacím, které vznikají především vzhledem k rozmanitému charakteru dlužníků a u dlužníků právnických osob zejména jejich provozů. Před prohlášením úpadku je úkolem insolvenčního správce především provést úkony směřující k zjištění a zajištění majetkové podstaty dlužníka a dále také přezkoumání jeho účetnictví. V této fázi však není úkolem správce činnost prováděná za účelem zjištění, zda existují podmínky pro rozhodnutí ve věci a oceňování majetku dlužníka. V tomto smyslu se ve svém rozhodnutí vyjádřil taktéž Vrchní soud v Olomouci. 13 Povinností předběžného insolvenčního správce tedy bezpochyby je vyhotovení soupisu majetkové podstaty dlužníka (zjištění majetkové podstaty), nikoli však oceňování majetku, které provádí až řádný insolvenční správce za účelem zpeněžení majetku.

12 V případě moratoria dochází k ustanovení předběžného insolvenčního správce na návrh dlužníka nebo věřitele či věřitelů, kteří mají pohledávky alespoň ve výši jedné desetiny všech pohledávek uvedených dlužníkem v seznamu závazků. 13 Rozsudek VS v Olomouci, č.j. 1 Ko 110/2003-420

23

3.4.2. Insolvenční správce po rozhodnutí o úpadku Insolvenční správce musí být ustanoven nejpozději při rozhodnutí o úpadku. Výrok, jímž se ustanovuje insolvenční správce, stanoví insolvenční zákon jako jednu z povinných náležitostí rozhodnutí o úpadku ve svém § 136. Toto rozhodnutí se následně doručuje mimo jiných subjektů též právě ustanovenému správci. Po prohlášení úpadku se insolvenční správce ujímá funkce a začíná vykonávat svou činnost. Rozsah a povaha práv a povinností se do určité míry liší, a to v závislosti na tom, jaký způsob řešení úpadku byl zvolen. O způsobu řešení úpadku může soud rozhodnout již v rozhodnutí o úpadku nebo pak nejpozději do tří měsíců od vydání tohoto rozhodnutí, v případě návrhu na povolení oddlužení pak do třiceti dnů od rozhodnutí o úpadku. Již v této fázi, kdy soud dodatečně rozhoduje o způsobu řešení úpadku, má insolvenční správce svou povinnost – předložení zprávy o jeho dosavadní činnosti.

3.4.2.1. Insolvenční správce v řízení po prohlášení úpadku obecně Ačkoli, jak bylo uvedeno níže, se práva a povinnosti dle způsobů řešení úpadku liší, s některými právy a povinnostmi se setkáváme u všech způsobů – konkurzu, oddlužení i reorganizace. Jedná se především o základní úkony týkající se majetkové podstaty, pohledávek věřitelů atd. První významnou oblastí je přezkum pohledávek. Insolvenční správce má povinnost sestavit seznam přihlášených pohledávek a podané přihlášky pohledávek přezkoumat. V případě, že přihláška trpí vadami či je neúplná, insolvenční správce má povinnost vyzvat věřitele k její opravě či doplnění a zároveň jej poučit o způsobu opravy/doplnění a o tom, že v případě, že přihláška nebude řádně a včas doplněna, nebude se k ní přihlížet. V této oblasti můžeme sledovat vývoj pohledu soudů na rozsah a potřebnost přezkumu a následných výzev pro věřitele. Vzhledem k tomu, že insolvenční přihláška má do jisté míry povahu žaloby 14, má taktéž určené své specifické náležitosti, které jsou zjevné věřiteli již z formuláře, který je obligatorní pro podání přihlášky. Původně docházelo ze strany insolvenčních správců k velmi striktnímu hodnocení úplnosti a bezvadnosti přihlášek, postupem času však byli správci 14

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000

24

soudy vedeni k tomu, aby nepodléhali přísnému formalismu a hodnotili přihlášky jako komplexní celek spolu s veškerými přílohami, které jsou k přihlášce přiloženy, viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000. Tento trend ve vývoji posuzování přihlášek lze bezpochyby posoudit jako kladný, a to vzhledem k tomu, že tak nedochází k prodlužování řízení díky nutnosti konání zvláštních přezkumných jednání, v případě běhu lhůty pro doplnění déle než do konání řádného přezkumného jednání, nebo vedení incidenčních sporů po popření pohledávky. Ve chvíli, kdy jsou přihlášky doplněny nebo uplyne lhůta pro jejich doplnění, insolvenční správce dokončí seznam přihlášených pohledávek a tento zašle soudu, aby mohl být v příslušné lhůtě zveřejněn v insolvenčním rejstříku. Tento seznam pak insolvenční správce dále vede a aktualizuje v závislosti na vývoji řízení, tj. dle změn, které nastanou v souvislosti s přezkumným jednáním a případnými incidenčnímu spory. K přezkumu pohledávek pak dochází v rámci tzv. přezkumného jednání. Na tomto jednání insolvenční správce pohledávku buď uzná, popře nebo v určité výši uzná a v určité výši popře. Tato skutečnost je zaznamenávána do protokolu z přezkumného jednání a také do seznamu přihlášených pohledávek. Pokud se insolvenční správce a věřitel v přezkoumání pohledávky neshodují, může dojít k rozhodnutí a to prostřednictvím tzv. incidenčního sporu. Role žalobce a žalovaného se mění v závislosti na tom, zda se jedná o vykonatelnou či nevykonatelnou pohledávku. Tuto problematiku upravují § 198 a § 199 insolvenčního zákona. Insolvenční správce podává žalobu v případě, že se jedná o pohledávku vykonatelnou, a to ve lhůtě třiceti dnů od přezkumného jednání. Věřitel má tuto povinnost ve stejné lhůtě u pohledávek nevykonatelných. V praxi někdy mezi věřitelem a správcem vznikají spory ohledně posouzení vykonatelnosti, kdy insolvenční správce posoudí pohledávku přihlášenou jako vykonatelnou jako nevykonatelnou. Jedná se zejména o případy sporných rozhodčích nálezů či situaci, kdy není deklarovaná vykonatelnost věřitelem doložena. Ani pohled insolvenčních soudů není v tomto směru jednotný, jak dokazuje i judikatura. Část soudců a odborné veřejnosti zastává názor, že insolvenční správce není oprávněn posuzovat vykonatelnost a je vázán rozhodnutím soudu/rozhodčího soudu, jak uvádí ve svém článku JUDr. Luděk Lisse, Ph.D. LL.M.: „...limity posouzení (ne)vykonatelné pohledávky insolvenčním správcem jsou dány judikaturními závěry uvedenými v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky č.j. 29 NSČR 29/2009-A-108 ze dne

25

17. února 2011), podle něhož je výrok pravomocného rozhodčího nálezu závazný též pro insolvenčního správce a insolvenční soud.“ 15 Tento postoj k dané problematice taktéž potvrzují některá další rozhodnutí, např. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. prosince 2011, č.j. 2 VSOL 8/2011-64, nebo Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. března 2012, č.j. 2 VSOL 44/2011-89. Druhá skupina pak zastává názor opačný, tedy že insolvenční správce v rámci přezkumu může pohledávku přihlášenou jako vykonatelnou přezkoumat jako nevykonatelnou, samozřejmě v souladu se zákonem. Mezi rozhodnutí, která tento právní názor potvrzují patří například Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. července 2013, č.j. 29 NSČR 25/2011-P2-17: „Lze tedy shrnout, že věřitel, jehož přihlášenou pohledávku popřel insolvenční správce nebo dlužník jako nevykonatelnou a který zmeškal lhůtu k podání žaloby o určení pravosti nebo výše pohledávky určenou ve vyrozumění (výzvě) insolvenčního správce dle § 197 odst. 2 insolvenčního zákona, nemá v rámci opravných prostředků proti rozhodnutí o odmítnutí přihlášky, jež se opírá o ustanovení § 198 odst. 1 věty třetí insolvenčního zákona, ve spojení s ustanovením § 185 insolvenčního zákona, k dispozici (jako účinnou) obranu založenou na tvrzení, že výzvu ignoroval proto, že má za to, že přihlášená pohledávka je pohledávkou vykonatelnou (pro niž platí režim ustanovení § 199 insolvenčního zákona).“ Ke stejnému závěru soudy dospěly také v těchto svých rozhodnutích – Usnesení Vrchního soudu ze dne 21. března 2011, č.j. 3 VSPH 1217/2010-P3-7 16 nebo Usnesení Vrchního soudu ze dne 20. října 2009, č.j. 2 VSPH 552/2009-P4-11. Domnívám se, že je zcela zřejmé, že jistě nebylo úmyslem zákonodárce, aby si věřitelé mohli přihlašovat zcela dle své volby přihlášku jako vykonatelnou či nevykonatelnou. Ve chvíli, kdy by si věřitel mohl přihlásit pohledávku jako vykonatelnou například na základě faktury či smlouvy, které samy o sobě exekučním titulem nejsou, insolvenční správce by měl v případě sporných pohledávek povinnost podávat žaloby a domáhat se určení, že nejsou po právu. Zvyšovalo by se tak nejen vytížení správců, ale také náklady insolvenčního řízení a jeho délka. I pokud se budeme zabývat pouze výše zmiňovanou otázkou posuzování rozhodčích doložek, nebude závěr, ke kterému dojdeme, dle mého názoru, jiný. Podnikatelské subjekty totiž poměrně často v rámci své činnosti využívají neznalosti uveřejněno na webu www.elaw.cz „...Odvolací soud tedy uzavírá, že prvotní (předběžné) posouzení, zda nárok přihlášený insolvenčním věřitelem je vykonatelný či nikoli, přísluší insolvenčnímu správci...“ 15 16

26

či nepozornosti svých klientů. Výsledkem jsou pak rozhodčí nálezy, které často přiznávají věřiteli nároky v rozporu s dobrými mravy a někdy také s legislativou vztahující se ke spotřebitelským smlouvám. Zejména se jedná o nepřiměřené smluvní pokuty nebo nezákonné úroky z prodlení. Tyto rozhodčí nálezy, které jsou v rozporu se zákonem, by tak neměly být exekučním titulem a insolvenční správce by měl mít možnost si posoudit předběžně platnost rozhodčí doložky či smlouvy sám. Věřitel tak není zbaven možnosti domoci se svého práva a incidenční spor nebude v případě správného posouzení insolvenčním správcem zatěžovat majetkovou podstatu. Dalším významným okruhem je problematika majetkové podstaty. V tomto případě je však možné obecně hovořit pouze o některých aspektech, protože právě v této oblasti se pak můžeme setkat s diferenciací práv a povinností vzhledem ke zvolenému způsobu řešení úpadku. V první řadě dochází ke zjišťování majetkové podstaty dlužníka. Za tímto účelem insolvenční správce kontaktuje dlužníka, prohlédne byt, sídlo či jiné místnosti dlužníka a ten je povinen mu poskytnout veškerou potřebnou součinnost. Stejnou povinnost mají také další osoby, které mají či mohou mít informace o majetkové podstatě dlužníka, např. banky, pojišťovny nebo poskytovatelé služeb. Na základě svých zjištění pak správce vytváří soupis majetkové podstaty, kam sepíše veškerý majetek, který je ve vlastnictví dlužníka s výjimkou majetku vyloučeného z majetkové podstaty. Mezi tento majetek se řadí např. věci osobní potřeby nebo obvyklé vybavení domácnosti a dále také majetek, se kterým lze podle zvláštního předpisu nakládat pouze způsobem, k němuž byt určen. Majetek sepsaný do soupisu majetkové podstaty se zároveň ocení. Při jeho oceňování vychází insolvenční správce z účetnictví dlužníka a z dalších dostupných informací. Pokud o to věřitelský výbor požádá, může být na jeho náklady majetek oceněn znalcem. Stejně tak může být majetek oceněn znalcem, i pokud je ocenění obtížné a insolvenční správce se pro tento způsob rozhodne, a to za předpokladu, že přínos ocenění znalcem bude vyšší než tímto vzniklé náklady. Tento soupis je zveřejňován v insolvenčním rejstříku a v zákonem stanovených případech se také informují příslušné úřady. V souvislosti s výše uvedeným pojednáním o majetkové podstatě je vhodné zmínit také pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim postavené na roveň, resp. povinnosti správce s těmito pohledávkami spojené. Pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou jsou

27

uvedeny v § 168 a § 169 insolvenčního zákona. Tyto pohledávky není třeba uplatňovat insolvenční přihláškou, ale věřitelé z těchto pohledávek tyto uplatňují přímo proti insolvenčnímu správci, který je pak uspokojuje kdykoli po rozhodnutí po úpadku. Pohledávky mohou být uspokojeny v plné výši, nicméně často se v praxi můžeme setkat s tím, že „přihlašované“ pohledávky jsou uspokojeny pouze částečně či vůbec, a to vzhledem ke skutečnosti, že v majetkové podstatě dlužníka není dostatek prostředků. Vedle výše uvedených funkcí či dílčích práv a povinností má insolvenční správce také povinnost, kterou můžeme označit jako informační. V obecné rovině je založena především ustanovením § 36 odst. 2 insolvenčního zákona a ustanovením § 48 odst. 2 insolvenčního zákona, kdy je insolvenční správce povinen předkládat soudu a věřitelskému orgánu nejméně jednou za 3 měsíce zprávu o stavu insolvenčního řízení. V praxi je tato tříměsíční lhůta zachovávána a pouze v případě zvláštních požadavků ze strany soudu dochází ke zkrácení či výjimečně prodloužení tohoto časového úseku. V této zprávě by měl insolvenční správce obsáhnout veškeré podstatné skutečnosti za dané období, zejm. situaci dlužníka, jeho hospodářskou činnost, případně v závislosti na fázi řízení vhodný způsob řešení úpadku, přezkum pohledávek, evidence a uhrazování pohledávek za majetkovou podstatou nebo stav řešení úpadku, tj. zpeněžování majetkové podstaty, plnění splátkového kalendáře apod.

3.4.2.2. Konkurz Konkurz je základním a likvidačním způsobem řešení úpadku dlužníka a jeho podstatou je poměrné uspokojení zjištěných pohledávek z výnosu zpeněžení majetkové podstaty.

Vzhledem k této skutečnosti dlužník ztrácí právo disponovat majetkem

v majetkové podstatě 17 a insolvenční správce má tak při tomto způsobu řešení velmi silné postavení a rozsah pravomocí, když toto oprávnění přechází právě na něj. V souladu s ustanovením § 246 insolvenčního zákona prohlášením konkurzu přechází na insolvenčního správce oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, jakož i výkon práv a plnění povinností, které přísluší dlužníku, pokud souvisí s majetkovou podstatou. S ohledem na skutečnost, že je v zájmu uspokojení věřitelů udržení či dokonce rozšíření majetkové podstaty, insolvenční správce je v tomto smyslu nadán řadou

17

Winterová, A. et al.: Civilní právo procesní. 5.vydání. Praha: Linde Praha, a. s., 2008, s.655

28

pravomocí. V první řadě může vymáhat dlužníkovy nároky a pohledávky včetně podávání žalob. Dále je pak oprávněn vypovědět smlouvy spočívající ve vzájemném plnění a nájemní a podnájemní smlouvy, případně, pokud ještě nedošlo k předání předmětu nájmu, od nájemní smlouvy odstoupit. Totéž pak platí i pro leasingové smlouvy a smlouvy o koupi najaté věci. V souvislosti s majetkovou podstatou je také třeba zmínit otázku přerušování některých řízení po prohlášení konkurzu. Řízení, která se týkají majetkové podstaty, jsou ze zákona přerušována, nicméně na návrh insolvenčního správce lze v těchto řízeních pokračovat. V těchto případech se pak správce stává účastníkem řízení místo dlužníka, na rozdíl od situace, kdy se řízení nepřerušuje a dlužník zůstává účastníkem řízení nadále sám. Výše byla taktéž zmíněna informační povinnost

insolvenčního správce.

V případě konkurzu je tato základní povinnost doplněna ještě o zprávu o hospodářské situaci dlužníka. V této zprávě insolvenční správce hodnotí na základě svých poznatků, pohledávek a zjištěné majetkové podstaty hospodářskou situaci dlužníka a případně také možnost dalšího provozu dlužníkova podniku. Tuto zprávu musí správce předložit insolvenčnímu soudu alespoň 7 dní před první schůzí věřitelů po prohlášení konkurzu. Nejvýznamnějším

úkolem

správce

u

konkurzního

řešení

úpadku

je

pravděpodobně zpeněžování majetkové podstaty. Jak bylo uvedeno výše, zpeněžení majetkové podstaty dlužníka je prostředek k uspokojení zjištěných pohledávek. Za tímto účelem insolvenční v součinnosti s věřitelským výborem a soudem volí nejvhodnější způsob zpeněžení. Pokud se jedná o majetek sloužící k zajištění pohledávky některého z věřitelů, je insolvenční správce vázán pokynem tohoto věřitele a odmítnout může pouze v případě, že pokyn věřitele by vedl k nižšímu výtěžku, a to s přivolením soudu. Insolvenční zákon umožňuje zpeněžení majetkové podstaty veřejnou dražbou, prodejem dle občanského soudního řádu nebo mimo dražbu. V případě veřejné dražby a prodeje věcí dle občanského soudního řádu není role insolvenčního správce příliš výrazná. V těchto případech totiž správce podává pouze návrh k provedení zpeněžení tímto způsobem a samotné zpeněžení již pak obstarává třetí osoba. Tento návrh podávaný správce navíc musí být v obou případech schválen věřitelským výborem. Druhou pravomocí v případě prodeje majetku dle občanského soudního řádu je možnost odvolání správce proti vydaným rozhodnutím. O poznání výraznější roli pak insolvenční správce hraje v případě třetího způsobu zpeněžování majetku – prodeje

29

mimo dražbu. I zde je však vázán souhlasem věřitelského výboru a v tomto případě i soudu, který může zároveň stanovit podmínky prodeje. Jinak je prodej mimo dražbu starostí správce a obvykle se realizuje na základě výběrového řízení, kdy správce vybírá z podaných nabídek tu nejvýhodnější, tj. nejvyšší, tak, aby byli věřitelé uspokojeni v co nejvyšší možné míře. S vybraným zájemcem pak správce uzavírá smlouvu o prodeji mimo dražbu. Po zpeněžení majetku insolvenční správce z výtěžku uhradí pohledávky za majetkovou podstatou, pohledávky jim na roveň postavené a zároveň náklady správu a zpeněžení majetkové podstaty. Následně pak dochází k uspokojování věřitelů ze zbývající části výtěžku zpeněžení. Jako první se uspokojují pohledávky zajištěných věřitelů, které byly zajištěny majetkem, jenž byl zpeněžen, a to právě z výtěžku získaného z prodeje tohoto majetku. Pokud to umožňuje stav zpeněžení majetkové podstaty, může insolvenční správce soudu za souhlasu věřitelského výboru navrhnout, aby schválil částečný rozvrh. V tomto svém návrhu je správce povinen identifikovat pohledávky, které mají být v rámci částečného rozvrhu uspokojeny, a také v jaké výši. Na závěr řízení insolvenční správce přistupuje k vyhotovení konečné zprávy. V této konečné zprávě shrnuje správce svou činnost za celé insolvenční řízení a také výsledky této své činnosti. Insolvenční zákon stanoví hlavní náležitosti této zprávy. Mezi tyto patří například přehled pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim na roveň postavených, přehled zpeněžení majetkové podstaty nebo přehled jednání a právních úkonů v průběhu insolvenčního řízení. Součástí této zprávy je i vyčíslení částky, která je určena k rozvrhu. Spolu s konečnou zprávou insolvenční správce předkládá i vyúčtování své odměny a výdajů. O této zprávě a o vyúčtování pak jedná soud, zároveň proti ní ve lhůtě 15 dnů od jejího zveřejnění mohou účastníci řízení podávat námitky, o kterých rozhodne soud. Dále také správce sestaví ke dni předložení konečné zprávy účetní závěrku. Ve chvíli, kdy nabude rozhodnutí o konečné zprávě právní moci, má insolvenční správce povinnost předložit soudu návrh rozvrhového usnesení. V tomto návrhu správce uvádí, kolik má být na jednotlivé zjištěné pohledávky vyplaceno. Návrh insolvenčního správce soud přezkoumá a následně vydá rozvrhové usnesení, na základě kterého pak dochází k uspokojování pohledávek jednotlivých věřitelů. Následné plnění rozvrhového usnesení je opět starostí správce, který po splnění

30

rozvrhového usnesení vyrozumí soud. Po skončení konkurzu stanoví zákon insolvenčnímu správci ještě některé další povinnosti, a to zejména ekonomického charakteru. Mezi tyto povinnosti řadíme například uzavření účetních knih, sestavení účetní závěrky, splnění povinností uložených daňovými předpisy nebo archivační povinnost. Samozřejmostí je pak předání zbývajících peněžních prostředků nebo věcí v majetkové podstatě a potřebných dokladů zpět dlužníkovi. Po splnění všech povinností je insolvenční správce zproštěn své funkce a je také rozhodnuto o jeho výdajích a způsobu jejich úhrady.

3.4.2.3. Reorganizace Reorganizaci řadíme mezi tzv. sanační způsoby řešení úpadku, kdy dochází k postupnému uspokojování pohledávek věřitelů při zachování dlužníkova podniku, který je však zároveň podroben různým sanačním opatřením v souladu se schváleným reorganizačním plánem. Tento způsob řešení úpadku je však přípustný pouze pro podnikatele, a to za zákonem stanovených podmínek. Stejně jako u konkurzu je insolvenční správce jmenován nejpozději v rozhodnutí o povolení reorganizace. Co se týče rozsahu oprávnění insolvenčního

správce

je

oproti

konkurzu

o poznání menší, a to především proto, že dispoziční oprávnění primárně zůstává dlužníkovi. Pouze v případech, kdy se vyskytnou pochybnosti o poctivém jednání nebo odborné

způsobilosti,

může

soud

na

návrh

insolvenčního

správce

nebo věřitelského výboru oprávnění ve stanoveném rozsahu omezit. V tuto chvíli pak dispoziční oprávnění ve vymezeném rozsahu přechází právě na insolvenčního správce. Stejně tak přechází, a to bezvýjimečně, na správce výkon funkce valné hromady nebo členské schůze s výjimkou práva jmenovat nebo volit a odvolávat členy statutárního orgánu a dozorčí rady. V případě schválení reorganizačního plánu pak výše uvedená omezení dispozičního oprávnění zanikají a pro dlužníka platí pouze omezení uvedená ve schváleném reorganizačním plánu. Totéž platí i pro otázku výkonu funkce valné hromady či členské schůze. V některých případech může reorganizační plán stanovit, že dlužník sice není omezen ve výkonu dispozičních oprávnění, ale jeho úkony jsou

podmíněny

souhlasem

insolvenčního

správce.

S případným

přechodem

dispozičního oprávnění souvisí také povinnost součinnosti insolvenčního správce

31

s dlužníkem. Správce má v tuto chvíli zákonem uloženou povinnost zajistit, aby byly provedeny procesní úkony spojené s účinností reorganizačního plánu a také předat dlužníkovi zprávu o své dosavadní činnosti, popř. provede další úkony, aby mohl dlužník nerušeně pokračovat ve výkonu svých práv. V průběhu realizace reorganizačního plánu pak insolvenční správce vykonává především dohled nad činností dlužníka a doplňuje výše uvedené seznamy týkající se pohledávek či majetku dle aktuální situace. Stejně jako u konkurzu je zde zachována informační povinnost, kdy ve lhůtě alespoň jednou za 3 měsíce správce o své činnosti písemně informuje soud a věřitelský výbor. K tomu, aby mohl správce řádně vykonávat svou činnost, mu napomáhá dlužníkova povinnost součinnosti se správcem, kdy dlužník správce informuje o svých právních úkonech, plnění reorganizačního plánu apod. Další úkony související s plněním plánu správce obvykle nečiní, ledaže jsou třeba a on je k nim vzhledem ke své funkci oprávněn, či pokud mu

povinnost

není

uložena

insolvenčním soudem. Po skončení reorganizace soud rozhodne o odměně a nákladech insolvenčního správce. V některých zákonem stanovených případech může soud přeměnit reorganizaci v konkurz. Mezi důvody uvedené v § 363 insolvenčního zákona patří např. neschválení reorganizačního plánu a uplynutí doby pro předložení dalšího plánu, neplnění podstatných povinností dlužníkem nebo ukončení podnikání v rozporu s reorganizačním plánem. Následně pak nastávají účinky spojené s prohlášením konkurzu a správce počíná vykonávat svá práva a povinnosti tak, jak bylo uvedeno výše.

3.4.2.4. Oddlužení Oddlužení je třetím způsobem řešení úpadku. Jedná se, stejně jako u reorganizace, o sanační způsob, který je však určen pouze pro nepodnikatelské subjekty. Návrh na řešení úpadku či hrozícího úpadku oddlužením může podat výlučně dlužník. V současnosti

můžeme

pozorovat

výrazný

nárůst

právě

těchto

tzv. spotřebitelských úpadků. Situace je tak značně odlišná od minulosti, kdy tento typ úpadců byl spíše výjimečný a zcela suverénně převažovaly případy, kdy byl prohlašován úpadek podnikatelských subjektů. Na základě pozorování můžeme konstatovat, že tento stav je způsoben především stále se zvyšující dosažitelností

32

a atraktivitou půjček či úvěrů, které jsou poskytovány nejen tradičními bankovními ústavy, ale také řadou úvěrových společností, které na své klienty mnohdy kladou přemrštěné nároky, zejména co se týče úrokových sazeb. Jak již bylo uvedeno výše, není výjimkou, že poskytovatelé těchto služeb zneužívají svého dominantního postavení a smlouvy obsahují i nezákonná ustanovení, proti kterým se spotřebitel z neznalosti nebrání. Někteří spotřebitelé se pak ve snaze vyřešit svou tíživou finanční situaci dostávají do bludného kruhu půjček a úvěrů. Výše uvedené však nelze paušalizovat a vinu hledat pouze na jedné straně. Nepodnikatelské subjekty se totiž často do této situace dostanou vinou vlastní nebo vlivem nepříznivých životních událostí. Oddlužení je možno provést dvěma způsoby, a to buď zpeněžením majetkové podstaty, nebo plněním splátkového kalendáře. Dle toho se také částečně liší činnost insolvenčního správce. O způsobu oddlužení rozhodují nezajištění věřitelé. Oddlužení zpeněžením majetkové podstaty se do určité míry podobá konkurzu, zejména co do omezení dispozičního oprávnění dlužníka s majetkem náležejícím do majetkové podstaty. V této situaci je dlužník zbaven dispozičního oprávnění k majetku, který byl v jeho vlastnictví v době schválení oddlužení. Tento majetek je určen k řešení dlužníkovy situace. Oprávnění s ním disponovat má v tomto případě insolvenční správce, který také zjišťuje dlužníkův majetek a tento pak zpeněžuje. Pro zpeněžování majetku a s tím spojené povinnosti správce platí uvedené v bodě 3.4.2.2. (Konkurz). Správci zde často volí nejjednodušší variantu způsobu zpeněžení, tj. prodej mimo dražbu, a to zejména vzhledem k obvykle poměrně nízké hodnotě i kvalitě majetkové podstaty. Výjimkou mohou být např. nemovitosti, které pak představují poměrně významný přínos do majetkové podstaty dlužníka. Pro oddlužení plněním splátkového kalendáře pak platí, že je postihován především majetek, který dlužník nabude v budoucnosti, typicky mzda nebo plat. Z tohoto důvodu po schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře nabývá dlužník plně dispoziční oprávnění ke svému majetku, je však povinen se svými příjmy nakládat v souladu s vydaným usnesením. Insolvenční správce v tomto případě pak vykonává zejména dozorovou funkci nad dlužníkem a dále vyplácí věřitelům jednotlivé splátky z prostředků, které jsou mu ze strany dlužníka, resp. jeho zaměstnavatele či jiného poskytovatele příjmů, zasílány, a to v souladu s usnesením soudu. Nicméně na jeho povinnosti zjišťovat a sepisovat majetkovou podstatu se ani v tomto případě nic nemění.

33

Stejně jako v případě reorganizace lze i zde rozhodnutí o schválení oddlužení zrušit a prohlásit konkurz. Jedná se například o situace, kdy dlužník neplní své povinnosti nebo není schopen splnit podstatnou část splátkového kalendáře. Insolvenční správce se pak opět ujímá svých povinností tak, jak bylo uvedeno výše.

34

4. Konkurzní správa – obdoba funkce insolvenčního správce v právním řádu Španělského království Obdobou funkce insolvenčního správce je v právním řádu Španělského království tzv. konkurzní správa. Institut konkurzní správy je upraven zejména v části druhé konkurzního zákona (článek 26 a následující). Práva a povinnosti konkurzní správy jsou však rozptýleny v rámci celého konkurzního zákona tak, jak se vztahují k jednotlivým fázím insolvenčního řízení. Úkolem konkurzní správy je informovat soud a spolupracovat ním, dále má také postavení zástupce zájmů věřitelů a vykonává dozor nad správou majetku dlužníka. Rozsah pravomocí konkurzní správy se liší v závislosti na tom, zda se jedná o konkurz dobrovolný či nedobrovolný. Některé odlišnosti v právech a povinnostech konkurzní správy, které vznikají mezi dobrovolným a nedobrovolným konkurzem, budou uvedeny níže.

4.1. Konkurzní správa a její složení Co se týče složení konkurzní správy, došlo ve Španělském království k zásadní novelizaci. Od konce roku 2012 se z konkurzní správy jako primárně kolektivního orgánu, se stal orgán primárně jednočlenný. Zákon však vyjmenovává situace, kdy bude konkurzní správa tvořena dvěma (a více) osobami. O podmínkách vícečlenné konkurzní správy bude pojednáno níže.

4.1.1. Konkurzní správa obecně Funkci konkurzní správy může ve Španělském království vykonávat fyzická i právnická osoba. V obou případech pak musí tyto osoby splňovat níže uvedené zákonem stanovené předpoklady. V první řadě konkurzní zákon stanoví, jaká osoba, resp. osoba s jakým povoláním a profesní zkušeností, je oprávněna tuto funkci vykonávat. Pro to, aby osoba mohla být ustanovena členem konkurzní správy, musí být: a) advokát s alespoň pětiletou praxí, který absolvoval zvláštní školení na insolvenční právo; nebo

35

b) ekonom, absolvent vysokoškolského studia v obchodním oboru, auditor účetnictví, taktéž s alespoň pětiletou praxí, s doloženou specializací na insolvenční řízení. Pro případ, že se jedná o právnickou osobu, je tato povinna jmenovat alespoň dvě osoby, z nichž jedna bude advokát a druhá pak ekonom, absolvent vysokoškolského studia v obchodním oboru nebo auditor účetnictví, tj. právnická osoba je povinna splňovat kumulativně podmínky uvedené v písmeni a) a b). Dále je pak tato právnická osoba povinna se zaručit, že bude svou funkci konkurzní správy vykonávat nestranně a řádně. Následně pak konkurzní zákon stanoví, kdo je vyloučen z funkce konkurzní správy, a to buď ve všech případech nebo pro případ konkrétního insolvenčního řízení. Zcela vyloučeny jsou osoby, které nejsou způsobilé být členem představenstva akciové společnosti nebo jednatelem společnosti s ručením omezeným. Logicky jsou z výkonu této funkce vyloučeny také všechny osoby, které nesplňují výše uvedené obecné požadavky na osoby, které jsou členem konkurzní správy. Pro konkrétní insolvenční řízení je pak z funkce konkurzní správy vyloučena osoba, která v uplynulých třech letech poskytovala dlužníkovi jakoukoli formu profesních služeb, nebo byla s dlužníkem v posledních třech letech ve zvláštním vztahu, včetně těch osob, které v tomto období společně s dlužníkem vyvíjely profesní činnost stejné či odlišné povahy. Stejně tak jsou vyloučeny osoby, které jsou ve vztahu s dlužníkem, jeho jednateli nebo členy představenstva, popř. dalšími členy konkurzní správy nebo věřitelem, který má závazky ve výši více než deset procent celkového součtu závazků v rámci insolvenčního řízení. Dalším zvláštním omezením pro jmenování konkurzní správy je pravidlo obsažené v článku 28 odst. 2 konkurzního zákona. Toto ustanovení zákona stanoví, že v případě, že je v příslušných seznamech dostatek osob, které je možno do konkurzní správy jmenovat, nebude již jednou jmenovaná osoba po dobu dvou let jmenována znovu. V tomto smyslu se společnosti patřící do stejného podnikatelského seskupení považují za jednu osobu. Stejně tak nemůže být jmenován konkurzním správcem ten, kdo byl v posledních dvou letech ze své funkce odvolán. O podmínkách odvolání bude pojednáno níže. Článek 27 ve svém odstavci druhém stanoví výjimky ze situace, kdy je volena konkurzní správa na základě zmiňovaných obecných předpokladů. Jedná se především

36

o výjimky vznikající z důvodu zvláštní povahy osoby dlužníka. Na základě těchto specifik je pak ustanovena konkurzní správa z řad zaměstnanců zvláštních subjektů a těmito subjekty je také vybírána či navrhována. V první řadě se jedná o situace, kdy se insolvenční řízení týká společností, které vydávají cenné papíry nebo s nimi obchodují. V těchto případech je jako konkurzní správa ustanoven jeden z odborných zaměstnanců Komise Národní burzy cenných papírů nebo jiná osoba, která je Komisí Národní burzy cenných papírů navržena a splňuje požadavky stanovené ve výše uvedeném písmeni b). Totožnost vybrané osoby oznámí Komise Národní burzy cenných papírů soudu. Další skupinou dlužníků, kteří vyžadují zvláštního insolvenčního správce jsou úvěrové a pojišťovací instituce. Zde soud ustanovuje konkurzní správu z osob vybraných Fondem pojištění vkladů a Konsorcia pojistných náhrad.

4.1.2. Konkurzní správa jako vícečlenný orgán Před novelizací konkurzního zákona v roce 2012 byla konkurzní správa koncipována výlučně jako vícečlenný orgán složený ze tří členů – právníka, ekonoma a jednoho věřitele. Po novelizaci se však situace změnila a, jak je uvedeno výše, konkurzní správa je orgánem primárně jednočlenným. Nicméně v některých případech zákon stanoví, že má být ustanoveno více členů konkurzní správy. Jde především o případy, kdy je vzhledem k rozsahu dlužníka či jeho majetku nebo komplikovanosti situace vhodné, aby byla správa prováděna více osobami. V první řadě se jedná o situace, kdy je roční obrat dlužníka více než sto milionů eur za poslední tři účetní období předcházející prohlášení konkurzu. Dále pak pokud souhrn závazků dlužníka přesahuje sto milionů eur anebo počet věřitelů uvedený dlužníkem je vyšší než tisíc. A nakonec jsou to situace, kdy má dlužník sto a více zaměstnanců nebo měl tento počet zaměstnanců kdykoli během posledních tří účetních období před prohlášením úpadku.

37

4.1.3. Pověření asistentů V případě, že to povaha insolvenčního řízení vyžaduje, konkurzní správa může podat na soud návrh na schválení, aby mohla pověřit výkonem některých povinností asistenty, které sama navrhne. Tyto činnosti, které budou asistenti vykonávat, mohou být rozličné povahy, včetně těch, které se vztahují k pokračování v činnosti dlužníka. Zároveň se taktéž rozhodne o podmínkách jejich odměňování. Zákon také uvádí, kdy je povinností soudu jmenovat alespoň jednoho asistenta. Jedná se například o situace, kde je dlužník společností velkého rozsahu, nadnárodním subjektem, byla prodloužena lhůta pro předložení zprávy o situaci dlužníka nebo se jedná o více souvisejících insolvenční řízení, ve kterých byla jako konkurzní správa jmenována jediná osoba. Ve svém rozhodnutí soud taktéž specifikuje povinnosti, ke kterým je asistent správy pověřen. Co do podmínek nezpůsobilosti a neslučitelnosti se na funkci asistentů konkurzní správy použije úprava platná pro konkurzní správu.

4.2. Vznik funkce konkurzní správy Konkurzní správa je jmenována rozhodnutím soudu o prohlášení konkurzu, které je neprodleně konkurzní správě doručováno. Soud vybírá osoby, které bude jmenovat jako konkurzní správu, ze seznamů advokátů, auditorů, ekonomů a vysokoškolsky vzdělaných osob v obchodním oboru. Jednotlivé seznamy vedou příslušné samosprávné organizace. Například u advokátů se jedná o komory, které jsou v jednotlivých španělských provinciích a samostatných územích. Tyto komory pak pod dohledem Generální rady vedou seznamy a vykonávají samosprávu. Zápis u kterékoli z provinčních komor opravňuje advokáta k výkonu činnosti na území celého Španělského království. Osoba jmenovaná konkurzním správcem má pak povinnost se do pěti dnů dostavit k soudu a prokázat, že splňuje zákonem stanovené požadavky na odbornost a také, že má uzavřenu pojistnou smlouvu týkající se občanskoprávní odpovědnosti či jiné zajištění pokrývající škody vzniklé při výkonu funkce konkurzní správy. Zároveň má konkurzní správa, resp. osoba, která jí byla ustanovena, povinnost vznést případné námitky nebo funkci přijmout. Přijetí této funkce není nutné v případě, kdy je výkonem pověřen odborný zaměstnanec Komise Národní burzy cenných papírů, Fondu pojištění

38

vkladů anebo Konsorcia pojistných náhrad. Pokud daná osoba funkci přijme, může se jí, obdobně jako v České republice, vzdát pouze ze závažných důvodů. Dalším způsobem vzniku funkce je jmenování nové konkurzní správy, ke kterému dochází po odvolání původní konkurzní správy v souladu s článkem 37 konkurzního zákona či na základě vznesení námitky. Ve španělském právním řádu se pak nesetkáváme se vznikem funkce na základě „převolení“ konkurzní správy po jejím ustanovení soudem. Nepochybně se nejedná o nedostatek ve Španělské právní úpravně, možná spíše naopak. Vypuštěním tohoto ustanovení je totiž omezena možnost věřitelů ovlivnit, kdo bude členem konkurzní správy. V tomto ohledu je tak postavení konkurzní správy silnější než je tomu v České republice, kde se s touto možností setkáváme, a postavení věřitelů je tak naopak slabší.

4.3. Zánik funkce insolvenčního správce Vedle standardního zániku funkce konkurzní správy z důvodu ukončení insolvenčního řízení, můžeme v právním řádu najít další, zvláštní, důvody zániku funkce. Prvním důvodem pro zánik funkce může být odvolání konkurzního správce. K odvolání může dojít na základě návrhu osoby oprávněné podat návrh na zahájení insolvenčního řízení, konkurzního správce nebo i bez návrhu. Oproti české právní úpravě nenajdeme výčet důvodů, pro které může být konkurzní správce odvolán přímo v konkurzním zákoně. Některé důvody pro odvolání konkurzní správy jsou rozptýleně uvedeny v konkurzním zákoně a další jsou pak dovozovány judikaturou. O odvolání konkurzního správce se konkurzní zákon zmiňuje např. v ustanovení článku 152 konkurzního zákona, které stanoví, že v případě porušení zákazu nabývat majetek bude konkurzní správce zbaven funkce a je povinen nabytý majetek vrátit. Dále pak může být důvodem pro odvolání správy neplnění informační povinnosti, tj. podávání zpráv o průběhu likvidace, či bezdůvodné prodlužování likvidace. Bez zkušenosti se španělským právním prostředím a postojem soudů lze jen těžko posoudit přísnost právní úpravy, ale lze konstatovat, že odvolání z důvodu např. neplnění informační povinnosti je poměrně tvrdým sankčním následkem. Co se týče judikovaných důvodů pro odvolání, můžeme uvést následující. Prvním judikovaným důvodem je nedbalost konkurzního

39

správce, kdy není schopen plnit či neplní své povinnosti. 18 Dalším zcela zásadním důvodem je zneužití postavení konkurzního správce. Ve svém rozsudku pak Obchodní soud v Madridu zároveň také vyjmenovává konkrétní formu jednání, kterou považuje za zneužití postavení, například nezákonné vymáhání pohledávek, kdy pak tyto musí vracet nebo neopodstatněné vynaložení prostředků z majetkové podstaty dlužníka. 19 Dále se samozřejmě jedná o neplnění úkolů a porušování povinností uložených zákonem, z nichž některé již byly uvedeny výše. Důvodem pro zánik funkce je taktéž vznesení námitky ze strany osob oprávněných podat návrh na zahájení insolvenčního řízení dle článku 33 konkurzního zákona. Tuto námitku je možno vznést z důvodů, které osobu vylučují z možnosti vykonávat funkci konkurzní správy, tj. z důvodů uvedených v kapitole 4.1.1. Stejně jako v České republice je samozřejmě důvodem zániku funkce smrt, resp. zánik osoby vykonávající funkci konkurzní správy. Veškeré výše uvedené důvody zániku funkce konkurzní správy jsou zároveň důvodem pro jmenování nové konkurzní správy. K jejímu jmenování musí soud přikročit bez prodlení. Pokud však dojde k zániku funkce před koncem insolvenčního řízení musí být konkurzní správě přiznána soudem odměna v odpovídající výši.

4.4. Výkon funkce konkurzní správy, jeho práva a povinnosti v jednotlivých fázích insolvenčního řízení Stejně jako v České republice je za účelem naplnění účelů konkurzního řízení konkurzní správa nadána určitými právy a povinnostmi. Činnost konkurzní správy lze dle jejich povahy rozdělit do několika skupin. Teorie uvádí tyto skupiny: řídící a evidenční, péče a správa, práva a povinnosti spojené s konkurzem a schůzí a další práva a povinnosti nezařazené do předchozích skupin. 20 Základní pravidla pro výkon funkce stanoví konkurzní zákon ve svém článku 35. Tento článek stanoví, že konkurzní správa má povinnost při výkonu své funkce jednat jako řádný správce a loajální zástupce. Pokud je konkurzní správa složena z více osob, Rozsudek Obchodního soudu ze dne 6. března 2011 č. 3 (Auto de 6 de marzo 2011 del Juzgado de lo Mercantil) 19 Rozsudek Obchodního soudu č. 8 v Madridu ze dne 16. listopadu 2012 (Sentencia del Juzgado de lo Mercantil núm. 8 de Madrid, de 16 noviembre 2012) 20 Sánchez-Calero, J.; Guilarte Gutiérrez, V.: Comentarios a la legislación concursal, svazek 1, Valladolid: Editorial LEX NOVA, S.A., 2004, s. 648 18

40

její členové vykonávají funkci společně, s výjimkou těch pravomocí, ke kterým jsou jednotliví členové správy pověřeni soudem samostatně. Pokud se členové správy neshodnou, příslušným rozhodnout daný spor je soud. Proti tomuto rozhodnutí neexistuje opravný prostředek. Soud také nad konkurzní správou dohlíží a má právo kdykoli v průběhu řízení požadovat od konkurzní správy zprávu o průběhu řízení a její činnosti.

4.4.1. Postavení konkurzní správy v insolvenčním řízení obecně Po zahájení insolvenčního řízení se tedy konkurzní správa ujímá funkce a plní svá práva a povinnosti. Jak bylo zmiňováno již výše, rozsah těchto práv a povinností se liší dle toho, zda se jedná o dobrovolný nebo nedobrovolný konkurz. Hlavním rozdílem

je

především

a jednatelského

rozsah

oprávnění.

dispozičního

V případě

oprávnění

konkurzu

dlužníka

dobrovolného

si

s majetkem dispoziční

a jednatelské oprávnění ponechává dlužník s tím, že je podřízen dohledu a souhlasu konkurzní správy. Naopak u konkurzu nedobrovolného přechází výkon jednatelského a dispozičního oprávnění v plné šíři na konkurzní správu. Bez ohledu na uvedené může soud rozhodnout, že v případě dobrovolného konkurzu budou tato oprávnění dlužníka omezena nebo naopak u nedobrovolného konkurzu budou omezení dlužníka mírnější, a to kdykoli v průběhu řízení. Při výkonu správy a další činnosti má konkurzní správa právo požadovat po dlužníkovi veškerou možnou součinnost. Dále také dlužník poskytuje konkurzní správě veškeré potřebné dokumenty, zejména ty, které souvisí s případným podnikáním dlužníka a jsou povinně vedeny a uchovávány. Jednání, kterými dlužník porušuje omezení stanovená tímto zákonem, mohou být na žádost konkurzní správy prohlášena za neplatná. Dle rozhodnutí správy však také může dojít k jejich schválení a účinky těchto jednání pak zůstávají v platnosti. Pokud se jedná o dlužníka právnickou osobu, konkurzní správa se po zahájení insolvenčního řízení účastní schůzí kolektivních orgánů. Konkurzní správa taktéž vyjadřuje svůj souhlas s usneseními valné hromady a dalších kolektivních orgánů. Absence souhlasu správy způsobuje neplatnost těchto usnesení. Usnesení týkající se aktiv či mající přímý vliv na insolvenční řízení vyžadují souhlas správy pro jejich vlastní účinnost. Dalším okruhem situací, kde může hrát po zahájení řízení konkurzní správa roli,

41

jsou soudní řízení. Pokud je v průběhu insolvenčního řízení zahájeno řízení u správního, pracovního či trestního soudu, tento soud o tom správu vyrozumí a tato se stane stranou sporu za účelem ochrany majetku. Dále je také konkurzní správa, v případě přechodu jednatelského a dispozičního oprávnění, dle konkurzního zákona oprávněna podat žalobu, kterou jsou vymáhána jiná než osobnostní práva. K domáhání se svých osobnostních práv je oprávněn dlužník sám. Podání žaloby však podléhá souhlasu konkurzní správy. U konkurzu dobrovolného pak zůstává stranou sporu dlužník, který je však opět podřízen dohledu konkurzní správy. Tato uděluje dlužníku také souhlas k podání žalob či odvolání, která mohou mít vliv na jeho majetek. Ve výjimečných případech může soud na návrh konkurzní správy uložit dlužníkovi, aby v zájmu insolvenčního řízení podal určitou žalobu. V případě nedobrovolného konkurzu má konkurzní správa také v zájmu insolvenčního řízení právo odstoupit od smlouvy uzavřené dlužníkem. Jednou z dalších povinností konkurzní správy je, stejně jako v České republice, povinnost informační. Ve lhůtě 2 měsíců od přijetí funkce konkurzní správa předkládá soudu zprávu. Ve zvláštních případech může soud lhůtu prodloužit. Zejména se jedná o případy, kdy je dlužník právnickou osobou velkého rozsahu. V předložené zprávě musí být obsaženy informace týkající se finanční situace dlužníka, úkonů a rozhodnutí konkurzní správy a dále také konkurzní správa připojuje zákonem stanovené dokumenty - soupis majetkové podstaty, seznam věřitelů a hodnocení dohody nebo likvidačního plánu. Některé podrobnosti týkající se jednotlivých příloh budou uvedeny níže. Alespoň deset dní před podáním zprávy na soud má konkurzní správa povinnost informovat věřitele o soupisu majetkové podstaty a seznamu věřitelů. Na základě této informace mají věřitelé právo požadovat opravu či doplnění skutečností uvedených v těchto seznamech, a to nejpozději do tří dnů před zasláním zprávy soudu. O podání zprávy na soud jsou účastníci řízení opět vyrozuměni a mají právo ve lhůtě deseti dnů od oznámení napadnout předložený soupis majetkové podstaty a seznam věřitelů. Ohledně soupisu majetkové podstaty může být podána žaloba na zahrnutí věci do majetkové podstaty anebo žaloba na vyloučení věci z majetkové podstaty. Seznam věřitelů je pak možné napadnout žalobou na určení pravosti a výše pohledávky, resp. dle terminologie španělského právního řádu žaloba na zahrnutí či vyloučení pohledávky nebo žaloba na určení její výše. Do pěti dnů od skončení posledního řízení vedeného ohledně

42

seznamů má pak konkurzní správa povinnost předložit seznamy aktualizované v souladu

s výsledky

jednotlivých

řízení.

V základním

ustanovení

týkajícím

se povinnosti vyhotovit a předložit zprávu je taktéž stanovena odpovědnost konkurzní správy za nesplnění této povinnosti. Částečně bylo o této povinnosti, resp. o jejím porušení pojednáno již výše v kapitole 4.3., a to jako o důvodu pro odvolání konkurzní správy z funkce. Další sankcí může být ztráta práva na odměnu a její vrácení do majetkové podstaty a náhrada způsobené škody. Některé aspekty týkající se zvláštní informační povinnosti konkurzní správy jsou obsaženy také v částech o dohodě dlužníka a věřitelů a likvidaci. Můžeme však říci, že odpovědnost a následky neplnění této povinnosti jsou shodné ve všech třech případech. Pro zhodnocení situace dlužníka a v případě likvidace také pro naplnění cíle insolvenčního řízení je třeba zjistit dlužníkův majetek. Za tímto účelem vytváří konkurzní správa soupis majetkové podstaty a soupis závazků dlužníka. Zákon stanoví náležitosti obou soupisů. Tyto se v zásadě shodují s požadavky kladenými českým právním řádem. V soupisu musí konkurzní správa uvést jednotlivé položky majetku dlužníka, jejich hodnotu, umístění a případně další údaje, které považuje za vhodné uvést. Pokud správa uzná za vhodné a potřebné, může podat návrh na soud na ustanovení nezávislého znalce za účelem určení hodnoty majetku. Požadavky na osobu znalce se pak shodují s požadavky na konkurzní správu. Náklady na znalecký posudek jsou pak hrazeny z odměny a nákladů určených pro konkurzní správu. Co se týče soupisu závazků dlužníka, je vytvářen na základě vznesených nároků vůči dlužníkovi. Do tohoto soupisu se nezařazují pohledávky za majetkovou podstatou, za které se považují například mzdy, náklady insolvenčního řízení, náklady řízení souvisejících s dlužníkem, konkurzní správou a věřiteli nebo náklady vzniklé v souvislosti s hospodářskou činností dlužníka. Po přihlášení pohledávek věřiteli dochází k jejich přezkumu ze strany konkurzní správy a jejich soupisu do seznamu věřitelů. Při přezkumu správa vychází z dokumentů připojených k přihlášce a účetní a další evidence dlužníka. Zajímavostí je, že pokud se jedná o listiny prokazující existenci pohledávky, které jsou uloženy ve veřejných rejstřících, věřitel není povinen tyto dokládat a konkurzní správa si originál nebo ověřenou kopii těchto listin vyžádá od příslušných orgánů.

Dle článku 86

konkurzního zákona budou do seznamu zařazeny zejména pohledávky přiznané

43

soudem, rozhodcem či jiným vykonatelným titulem nebo pohledávky zajištěné. Zároveň také konkurzní správa při přezkumu jednotlivé pohledávky klasifikuje. Konkurzní zákon dělí pohledávky na pohledávky se zvláštní předností, obecnou předností, pohledávky řádné a pohledávky podřízené. Na základě přezkumu pohledávek věřitelů pak konkurzní správa vytváří seznam věřitelů. Seznam se pak dělí na dvě části. V první části seznamu jsou uvedeni věřitelé, jejichž pohledávka byla uznána a v druhé části pak věřitelé, jejichž pohledávka byla popřena. V obou těchto seznamech, resp. v obou částech seznamu jsou pak věřitelé řazeni dle abecedního pořádku. Co se týče přezkumu pohledávek, je třeba zmínit také možnost konkurzní správy napadnout rozhodčí smlouvu či rozhodčí řízení, a to v případě podezření na podvodné jednání některé ze stran daného řízení, a dále také existenci či výši pohledávky přiznané vykonatelným titulem či pohledávky zajištěné. Specifickou povinností konkurzní správy pak může být pokračování ve výkonu profesní či ekonomické aktivity. Pokud se nejedná o situaci, kdy je pokračování v této aktivitě prodělečné, zpravidla je v ní pokračováno. Konkurzní správa se tak ujímá výkonu této povinnosti v případě, že není rozhodnuto o tom, že se nebude v dlužníkově činnosti nadále pokračovat, přičemž dlužník je zároveň zbaven jednatelského a dispozičního oprávnění. V této situaci má pak konkurzní správa povinnost přijmout potřebná opatření k tomu, aby bylo možno v dané činnosti pokračovat. Pokud zůstávají jednatelské a dispoziční oprávnění dlužníkovi, může konkurzní správa určit, která jednání související s výkonem dlužníkovi podnikatelské činnosti podléhají, vzhledem k jejich povaze či rozsahu, jejímu schválení. Některé další povinnosti má pak konkurzní správa v souvislosti s dlužníkem, který je zaměstnavatelem. Jedná se zejména o problematiku pracovních smluv a pracovních podmínek. Sama konkurzní správa nemá zákonem uděleno právo upravovat pracovní smlouvy či podmínky, nicméně je jedním ze subjektů, který má právo podat soudu na tuto úpravu návrh. V podání musí být navrhované změny a požadavky odůvodněny. Podáním návrhu však role konkurzní správy nekončí, tato se nadále účastní jednání, v rámci kterých jsou projednávány navrhované změny, a spolupracuje se soudem a zástupci zaměstnanců. Na základě zprávy zástupců zaměstnanců a konkurzní správy pak soud rozhodne. Konkurzní správa se, vedle dalších subjektů řízení, může proti tomuto rozhodnutí odvolat.

44

V souvislosti s problematikou smluv je třeba také zmínit právo konkurzní správy v průběhu insolvenčního řízení na základě vlastního uvážení či z podnětu dlužníka ukončit smlouvu s vrcholovými vedoucími pracovníky nebo alespoň účinnost těchto smluv pozastavit.

4.4.2. Dohoda dlužníka a věřitelů (convenio) Dohoda dlužníka a věřitelů je sanačním způsobem řešení konkurzu. Hlavní principy a náležitosti této dohody byly popsány výše v kapitole 2.2.1. Je možné říci, že se vlastně jedná o kombinaci dvou českých sanačních způsobů řešení úpadku – oddlužení a reorganizace. Zmiňované prominutí dluhu připomíná oddlužení a čekací lhůta zase potom reorganizaci. Stejně tak je kombinací českých sanačních způsobů varianta dohody, kdy se jedná o kombinaci prominutí dluhu a čekací lhůty. V této fázi řízení má konkurzní správa svou první povinnost již v okamžiku podání návrhu na řešení konkurzu dohodou, a to povinnost tento návrh zhodnotit a vyjádřit se k němu. Pokud konkurzní správa vysloví s návrhem souhlas, je tento připojen ke zprávě. V případě, že správa s návrhem nesouhlasí nebo k němu má výhrady, návrh dohody předloží v nejkratší možné době soudu, který rozhodne o jeho neúčinnosti, nebo že bude dále o dohodě jednáno. O rozhodnutí soudu je vyrozuměna konkurzní správa spolu s dlužníkem a dalšími účastníky řízení. Proti rozhodnutí soudu není přípustný opravný prostředek. Následně pak dochází k vydání usnesení o povolení řešení konkurzu dohodou dlužníka a věřitelů nebo usnesení o zamítnutí. V případě, že je rozhodnutí kladné, konkurzní správa se plně ujímá své funkce dle ustanovení článku 116 an. konkurzního zákona. Konkurzní správa může v některých případech předsedat schůzi věřitelů, která hlasuje o dohodě mezi dlužníkem a věřiteli. I v případě, že schůzi správa, resp. její člen, nepředsedá, má povinnost se jí účastnit. Účastnit schůze se může konkurzní správce osobně nebo v zastoupení na základě plné moci. Nesplnění této povinnosti může být sankcionováno ztrátou odměny a jejím vydáním do majetkové podstaty. Proti tomuto rozhodnutí soudu je možné odvolání. Nicméně neúčast konkurzní správy není důvodem pro zrušení schůze věřitelů, pokud soud s tímto vysloví souhlas. Pokud se konkurzní správa schůze věřitelů neúčastní, má právo, stejně jako nezúčastnění věřitelé, podat

45

odpor proti schválení dohody odhlasované na schůzi věřitelů soudem. Pokud dojde k přijetí tohoto odporu z důvodu porušení ustanovení o schůzi věřitelů, koná se nová schůze věřitelů. Po schválení dohody soudem nastává její účinnost a dochází k jejímu plnění. Nad plněním dohody a splátkového kalendáře vykonává dohled konkurzní správa, která na šestiměsíční bázi informuje soud o jejím plnění. O splnění dohody pak na rozdíl od předchozích zpráv o jejím plnění informuje soud dlužník.

4.4.3. Likvidace dlužníka (liquidación) V případě likvidace můžeme význam role konkurzní správy pozorovat ještě dříve, než v případě dohody dlužníka a věřitelů, protože konkurzní správa je vedle dalších subjektů řízení oprávněna podat návrh na řešení konkurzu likvidací. Konkurzní správa je však k podání návrhu oprávněna pouze v případě, že na ni přechází některá oprávnění dlužníka. O podání tohoto návrhu má konkurzní správa povinnost vyrozumět dlužníka ve lhůtě tří dnů. Zahájením likvidace přechází na konkurzní správu některá další oprávnění a povinnosti. Především na správu přechází výkon jednatelského a dispozičního oprávnění v plném rozsahu. Pokud je dlužníkem právnická osoba, přebírá konkurzní správa práva a povinnosti vedoucích orgánů či likvidátora. Ve lhůtě 15 dnů od zahájení likvidace či ve zprávě o situaci dlužníka má konkurzní správa povinnost předložit insolvenčnímu soudu tzv. plán likvidace. V tomto plánu předkládá správa soudu návrh zpeněžení majetkové podstaty. Konkurzní správa volí mezi přímým prodejem, prodejem dražbou nebo kombinací obojího. Způsob volí správa dle posouzení možností prodeje dle stavu a celkové zpeněžitelnosti jednotlivých položek majetkové podstaty. Při vytváření likvidačního plánu vychází konkurzní správa ze soupisu majetkové podstaty a výsledků žalob na vyloučení věci z majetkové podstaty nebo na zahrnutí věci do majetkové podstaty. 21 Pokud to rozsah řízení a okolnosti vyžadují, tato lhůta pro podání návrhu může být soudem prodloužena. Po jeho podání na soud je plán k dispozici v kanceláři soudu a o tomto je učiněno oznámení. Během 15 denní lhůty určené k nahlížení do likvidačního plánu mohou jednotliví 21

Goméz Martín, F.: La Administración concursal en la fase de liquidación, Burgos: Thomson Reuters, 2008, s. 54

46

věřitelé a dlužník činit připomínky a návrhy na jeho doplnění. Dále je likvidační plán zaslán k připomínkám zástupcům zaměstnanců. Následně je pak plán s ohledem na učiněné připomínky a návrhy schválen. Toto usnesení soudu může být napadeno odvoláním. Pokud nedojde ke schválení likvidačního plánu, stanoví zákon podpůrná pravidla pro průběh likvidace. Samotné zpeněžení majetkové podstaty probíhá na základě ustanovení občanského soudního řádu 2000. Po zpeněžení majetku pak konkurzní správa vyplácí výtěžek zpeněžení majetkové podstaty jednotlivým věřitelů dle jejich pořadí, resp. dle pořadí jejich pohledávek. Dále má konkurzní správa informační povinnost vůči soudu. V případě likvidace je stejně jako v českém právním řádu pro podávání zpráv o průběhu řízení stanovena tříměsíční periodicita. Ve zprávě je konkurzní správa povinna uvádět informace o úkonech v průběhu likvidace, nárocích vznesených ze strany věřitelů, výši nesplacených pohledávek atd. Zároveň je také upravena povinnost konkurzní správy předložit po ukončení zpeněžování majetku konečnou zprávu. Výslovně je taktéž v ustanovení o povinnosti podávat o průběhu likvidace zprávy soudu stanovena odpovědnost za porušení této povinnosti a možnost uložení sankcí dle konkurzního zákona, např. náhrada škody nebo odvolání funkce. Co se týče odpovědnosti konkurzní správy, konkurzní zákon také ve svém článku 153 řeší možnost odvolání konkurzní správy v případě, že bude likvidační fáze insolvenčního řízení bezdůvodně prodlužována. Dle španělské právní úpravy má kterákoli osoba s právním zájmem právo podat návrh na odvolání konkurzní správy z funkce, a to v případě, že nedojde k ukončení likvidační fáze do jednoho roku od jejího zahájení. Insolvenční soud pak po prošetření situace rozhodne, zda se jedná nebo nejedná o bezdůvodné prodlužování insolvenčního řízení. Stejně jako v jiných případech odvolání pro porušení svých povinností ztrácí konkurzní správa právo na odměnu. V tomto případě odměnu, která jí byla přiznána po zahájení likvidační fáze.

4.4.4. Klasifikace konkurzu Jak bylo uvedeno výše, v rámci insolvenčního řízení se rozhoduje o tom, zda se jedná o náhodný či zaviněný konkurz. I zde má konkurzní správa své úkoly. V první řadě předkládá soudu zprávu o klasifikaci konkurzu. Ve zprávě uvádí skutečnosti

47

podstatné pro posouzení této otázky a také návrh na rozhodnutí ohledně klasifikace konkurzu. Pokud je výsledkem šetření, že se jedná o zaviněný konkurz, uvede konkurzní správa také osoby, které mají být rozhodnutím dotčeny a které jsou spoluviníky, a dále odůvodnění závěrů zprávy a specifikace škod, které vznikly. Pokud se zpráva a posudek státního zástupce shodují, řízení o klasifikaci konkurzu je ukončeno a role konkurzní správy v klasifikaci konkurzu končí. V opačném případě je insolvenčním soudem nařízeno jednání o klasifikaci konkurzu. V rámci tohoto řízení pak může konkurzní správa vznášet návrhy, předkládat důkazy atd. Zároveň má také konkurzní správa právo podat odvolání vůči klasifikačnímu rozhodnutí.

4.4.5. Ukončení insolvenčního řízení V případě, že nastanou okolnosti zákonem předpokládané pro ukončení insolvenčního řízení, je úkolem konkurzní správy předložit konečnou zprávu. V případě, že se jedná o situaci, kdy jsou věřitelé plně uspokojeni anebo byli odmítnuti všichni věřitelé, či se tito vzdali svých nároků vůči dlužníkovi, pak bezprostředně následuje usnesení soudu o ukončení řízení. Své úkoly má konkurzní správa také v případě ukončení insolvenčního řízení pro nedostatek majetku. V takovém případě v první řadě konkurzní správa o nedostatku majetku informuje soud a věřitele a dále pak obstarává uspokojení pohledávek za majetkovou podstatou. K uspokojení pohledávek za podstatou může dojít buď v plné výši, nebo pouze poměrně. Následně také musí konkurzní správa informovat o uspokojení pohledávek soud. Po provedení všech nezbytných úkonů je řízení ukončeno rozhodnutím soudu.

48

5. Srovnání obou právních úprav Výše uvedené kapitoly vystihují základní rysy institutu insolvenčního správce, resp. konkurzní správy, popisují jejich činnost a také práva a povinnosti. Již z textu těchto kapitol vyplývají hlavní rozdíly mezi českou a španělskou právní úpravou. Cílem této kapitoly je pak vyzdvihnout hlavní rozdíly. Prvním rozdílem je již samotné zařazení insolvenčního práva do systému práva. Jak bylo zmiňováno výše, v České republice se insolvenční právo řadí tradičně do odvětví práva občanského procesního a ve Španělsku pak do práva obchodního, kdy po značnou dobu v minulosti byla ustanovení týkající se insolvenčního práva obsažena přímo v obchodních zákonících. Nejedná se o odlišnost, která by měla výrazný dopad na praxi, ale z hlediska systematiky a orientace v právních předpisech je vhodné na ni poukázat. Dalším významným rozdílem je samotná funkce insolvenčního správce a konkurzní správy, resp. jejich složení. Ještě před koncem roku 2012 by bylo možné konstatovat, že hlavním rozdílem mezi těmito dvěma obdobami této funkcemi je to, že insolvenční správce je orgánem jednočlenným a konkurzní správa pak vícečlenným. Po novele konkurzního zákona, která proběhla na konci roku 2012, již odpověď není tak jednoznačná. Insolvenční správce je stále jednočlenným orgánem, ale konkurzní správa je nyní taktéž orgánem jednočlenným. Pouze v případech, kdy to stanoví zákon či to situace vyžaduje, se v souladu s právními předpisy stává orgánem kolegiálním. Co do personální vybavenosti v rámci insolvenčního řízení můžeme také zmínit, že ve Španělském království, na rozdíl od České republiky, existuje funkce asistenta konkurzní správy. Ačkoli i v České republice má insolvenční správce zpravidla své zaměstnance, nejedná se o zákonem předpokládanou funkci, v rámci které by na pověřenou osobu přecházel výkon některých oprávnění správy/správce. Alternativní možnost konkurzní správy jako kolektivního orgánu či možnost pověření asistentů konkurzní správy považuji za vhodné řešení. V případech, kdy jsou jasně stanovena pravidla pro ustanovení více členů konkurzní správy a nemůže tak docházet k nadužívání tohoto institutu, a tudíž navyšování nákladů insolvenčního řízení, je toto dobrým řešením zejména pro situace, kdy se jedná o dlužníka velkého rozsahu a veškerá správa a plnění povinností je značně časově i odborně náročné. Domnívám se,

49

že rozdělením jednotlivých pravomocí mezi více pověřených osob, tak dochází ke kvalitnímu a řádnému výkonu funkce, a to nikoli na úkor délky insolvenčního řízení. Pokud se podíváme na práva a povinnosti insolvenčního správce a konkurzní správy, můžeme říci, že postavení konkurzní správy je oproti insolvenčnímu správci více nezávislé na soudu. Způsob vzniku funkce je sice stejný v obou právních řádech, nadále ale získává konkurzní správa při výkonu své funkce větší samostatnost a také se více podílí na rozhodování v rámci celého řízení. Ačkoli soud zpravidla rozhodnutí správy potvrzuje, či dokonce rozhoduje sám, do značné míry vychází ze závěrů konkurzní správy a někdy i po přezkoumání její „rozhodnutí“ zcela přebírá tak, jak je tomu například u klasifikace konkurzu. Stejně tak se konkurzní správa vyjadřuje také k dohodě mezi dlužníkem a jeho věřiteli, s čímž se například u reorganizačního plánu vůbec nesetkáváme. Větší samostatnost se projevuje také v případě přihlašování pohledávek. V České republice podávají věřitelé přihlášky svých pohledávek, včetně jejich doplnění, přímo na příslušný insolvenční soud, který je zveřejňuje v insolvenčním rejstříku. Teprve následně soud předává přihlášky pohledávek správci, který tyto přezkoumá a vytvoří jejich seznam, popř. činí další úkony s tím související. Oproti tomu ve Španělsku jednotliví věřitelé své přihlášky adresují přímo konkurzní správě, která na základě těchto podání vytváří seznam věřitelů a ten následně předává ke zveřejnění soudu.

Na

druhou stranu je třeba zmínit v některých ohledech větší přísnost španělské legislativy. Zaprvé konkurzní zákon uvádí pro případ neplnění povinností insolvenčního správce řadu sankcí, a to nikoli zanedbatelných. I v případě neplnění takové povinnosti, jako je povinnost informační, může být konkurzní správa zbavena své funkce. Jak zde již bylo uvedeno, vzhledem k absenci praktické zkušenosti se španělským právním prostředí a zejména pak s postoji insolvenčních soudů v procesněprávních otázkách tohoto typu, lze pouze s obtížemi stanovit, nakolik je tato sankce využívána a s jakou přísností. Bezesporu lze, alespoň v teoretické rovině, prohlásit, že pokud je tato sankce využívána i v případě jednorázového porušení, jedná se o velmi přísný trest. Nicméně je třeba uznat, že tato sankce, tak, jak existuje v českém i španělském právním řádu, je bezpochyby potřebným institutem, ať jako skutečně využívaná sankce nebo jako pomyslný Damoklův meč visící nad insolvenčním správcem, resp. konkurzní správou. Za další případ větší tvrdosti či náročnosti vůči konkurzní správě je možné označit počet

50

lhůt, které souvisí s činností konkurzní správy. Oproti české právní úpravě, kde se setkáme s menším počtem lhůt nebo jsou tyto dokonce stanovovány soudem dle jeho úvahy nebo potřeby, se v konkurzním zákoně vyskytují lhůty prakticky pro veškeré úkony činěné konkurzní správou. Toto opatření španělského zákonodárce je však pochopitelné už jen vzhledem k zmiňované větší samostatnosti konkurzní správy. Stejně tak je možné považovat takové opatření za vhodné vzhledem k tomu, že dodržováním těchto lhůt či sankcionováním jejich nedodržování nedochází k bezdůvodné nečinnosti konkurzní správy či prodlužování insolvenčního řízení. Dále je také třeba zmínit ustanovení konkurzního zákona, které výslovně opravňuje konkurzní správu k napadení rozhodčí smlouvy nebo rozhodčího řízení. Ačkoli se v tomto případě jedná pouze o určité, zákonem stanovené, situace, kdy lze platnost napadnout (podezření na podvodné jednání dlužníka či druhé smluvní/procesní strany), určitě jde o významnou pravomoc konkurzní správy, a to i s ohledem na výše diskutovanou problematiku posuzování vykonatelnosti pohledávek insolvenčním správcem. I když má španělský protějšek insolvenčního správce pouze omezené možnosti napadání rozhodčích smluv či řízení, španělský právní řád tímto bere na vědomí skutečnost, že ne vždy jsou rozhodčí smlouvy, popř. podmínky a průběh řízení v souladu s požadavky zákona a dobrými mravy. Zde lze bezpochyby konstatovat, že se jedná o ustanovení, které by stálo zato převzít i do české právní úpravy insolvenčního práva, ideálně v modifikované, ještě šířeji pojaté, podobě. Jistě je mezi českou a španělskou právní úpravou insolvenčního správce, resp. konkurzní správy více rozdílů, než které byly zdůrazněny v této kapitole, ale jedná se pak spíše o drobné nuance nebo procesní odchylky. Cílem této práce však bylo především poukázat na zásadní odlišnosti mezi insolvenčním správcem a konkurzní správou a na tyto se práce také soustředí.

51

6. Závěr Na předchozích stránkách bylo pojednáno o české a španělské právní úpravě jednoho ze subjektů insolvenčního řízení – insolvenčního správce, resp. konkurzní správy. V jednotlivých kapitolách se můžeme dočíst o činnosti těchto orgánů, jejich právech a povinnostech nebo režimu, jakému podléhají. Jak bylo uvedeno již v úvodu této práce, česká a španělská právní úprava insolvenčního práva vychází se stejné koncepce a zároveň jsou sbližovány evropským právem. Navzdory tomu se vzhledem ke svému oddělenému vývoji v některých ohledech liší. Lze však předpokládat, že dalším vlivem působení evropského práva bude i nadále docházet ke sbližování obou právních úprav a zde uvedené rozdíly se budou postupně stírat tak, jak tomu bylo například v případě pravděpodobně nejrevolučnější změny týkající se konkurzní správy a jejího složení. Ačkoli byly prvotní reakce odborné veřejnosti na tuto novelizaci poněkud rozpačité, v současné době je již institut jednočlenné konkurzní správy prakticky využíván a ukazuje se, že se zřejmě jednalo o dobrou volbu. Proto je třeba přistupovat k možným změnám v právní úpravě otevřeně a zamýšlet se nad tím, jak by bylo možné zefektivnit již existující systém. Z předchozích kapitol vyplývá, že obě právní úpravy mají své klady a zápory. Jen těžko můžeme rozhodnout, která z těchto dvou právních úprav je kvalitnější či zdařilejší. Nicméně tento závěr nebyl cílem práce. Cílem bylo spíše pojednání o právní úpravě insolvenčního správce v České republice a obdobě této funkce ve španělském právním řádu a zároveň také načrtnutí možného alternativního řešení v této oblasti. Oba státy si bezpochyby mohou vzít z druhé právní úpravy ponaučení a do budoucna se inspirovat při další přípravě legislativy. Vždy je však třeba brát v potaz také odlišnosti v kulturních, hospodářských a společenských poměrech a hodnotových systémech obou států.

52

Přehled použitých zkratek

insolvenční zákon

zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů

občanský soudní řád

zákon č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů

zákon o insolvenčních správcích

zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích

konkurzní zákon

ley 22/2003, de 9 de julio, concursal, ve znění pozdějších předpisů

občanský soudní řád 1881

real decreto de 3 de febrero de 1881, de promulgación de La ley de Enjuiciamiento civil, ve znění pozdějších předpisů

občanský soudní řád 2000

ley 1/2000, de 7 de enero, de Enjuiciamiento civil, ve znění pozdějších předpisů

53

Použité zdroje Monografie: 1.

Winterová, A. et al.: Civilní právo procesní. 5.vydání. Praha: Linde Praha, a. s., 2008

2.

Richter, T.: Insolvenční právo. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2008

3.

Kozák, J.; Budín, P.; Dadam,A.; Pachl, L.: Insolvenční zákon a předpisy související. Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení. Komentář. Praha: ASPI, a.s., 2008

4.

Sánchez-Calero, J.; Guilarte Gutiérrez, V.: Comentarios a la legislación concursal, svazek 1, Valladolid: Editorial LEX NOVA, S.A., 2004

5.

Gadea, E.: Iniciación al estudio del derecho concursal. Madrid: Editorial DYKINSON, S.L.

6.

Jiménez Sánchez, G.J.: Lecciones de derecho mercantil. 11. vydání. Madrid: Tecnos, S.A., 2009

7.

Goméz Martín, F.: La Administración concursal en la fase de liquidación. Burgos: Thomson Reuters, 2010

8.

Dubský, J. s kol.:Velký španělsko-český slovník. 2. vydání. Praha: Academia, 1999

Odborné články: 1.

Zoulík, F., Vývoj insolvenčních řízení, In: Právní fórum 2009/4

2.

Lisse, L., K posouzení vykonatelnosti pohledávky přiznané rozhodčím nálezem v insolvenčním řízením – II. díl, na www.elaw.cz

Elektronické zdroje: 1.

Webová

stránka

Ministerstva

spravedlnosti

Španělského

království

-

http://www.mjusticia.gob.es/cs/Satellite/es/1200666550194/DetalleInicio.html 2.

Statistika

konkurzů

za

rok

2012

uveřejněná

na

stránce

https://www.registradores.org/estaticasm/Estadistica/concursal/Estadistica_Conc ursal_Anuario.pdf

54

3.

Článek o insolvenčním řízení http://cs.wikipedia.org/wiki/Insolven%C4%8Dn%C3%AD_%C5%99%C3%AD zen%C3%AD

4.

Článek shrnující insolvenční řízení ve Španělském království na webové stránce Evropské komise http://ec.europa.eu/civiljustice/bankruptcy/bankruptcy_spa_cs.htm

5.

Článek o odvolání konkurzní správy na webové stránce http://aplanapaluzie.blogspot.cz/2013/01/un-caso-de-separacion-deladministrador.html

55

Seznam příloh Příloha č. 1: Grafické znázornění poměru mezi likvidacemi a dohodami mezi dlužníkem a věřiteli Příloha č. 2: Grafické znázornění některých statistik týkajících se dohod mezi dlužníkem a věřiteli

56