Ordinační práce
Funkce chvály a uctívání v naší zbožnosti
Bedřich Smola Hradec Králové -1-
Obsah
1. kapitola – Úvod a vymezení pojmů
……………………………………………………3
Uvedení
……………………………………………………3
Zmatení jazyků
……………………………………………………3
2. kapitola – Jazykový rozbor
……………………………………………………5
Starý zákon
……………………………………………………5
Uctívání
……………………………………………………5
Chvála
……………………………………………………6
Nový zákon
……………………………………………………7
Uctívání
……………………………………………………7
Chvála
……………………………………………………8
3. kapitola – Pohled Starého zákona
……………………………………………………10
Uctívání ve Starém zákoně
……………………………………………………10
Chvála ve Starém zákoně
……………………………………………………11
4. kapitola – Pohled Nového zákona
……………………………………………………18
Uctívání ve Starém zákoně
……………………………………………………18
Chvála v Novém zákoně
……………………………………………………21
5. kapitola – Systematizování výsledků
……………………………………………………24
Co je chvála a uctívání
……………………………………………………24
Za co můžeme Boha chválit
……………………………………………………27
Jak máme chválit
……………………………………………………28
Zvláštní služba?
……………………………………………………29
6. kapitola – Aplikace do života církve Bohoslužba
……………………………………………………30 ……………………………………………………30
Jak chválit a uctívat v dnešní době? ……………………………………………………33 7. kapitola – Závěr
……………………………………………………36
Seznam použité literatury
……………………………………………………37
-2-
1) Úvod a vymezení pojmů a) Uvedení
Chvála a uctívání byly v poslední době velice diskutovaným tématem. A není se čemu divit, protože právě chvála a uctívání jsou předmětem mnoha sporů. Ať už jsou to spory teologické, tedy co je chvála a uctívání, jakou mají funkci, jaké je jejich možné použití, nebo praktické, spory příznivců starých písní versus nových, debaty o přijatelném a nepřijatelném stylu hudebního doprovodu, o obsahu písní atd. Také je třeba říci, že na toto téma zaznělo mnoho různých referátů, bylo napsáno mnoho článků a prací, které byly v Církvi bratrské různě publikovány nebo prezentovány. Většinou ovšem šlo jenom o kratší příspěvky a tak jsem rád, že tato práce nabízí širší prostor pro rozebrání tohoto tématu.
Na druhou stranu samozřejmě rozsah této práce nedovoluje podrobné zkoumání vzhledem k šíři probíraného tématu, množství biblických textů, jež se k němu vztahují, a různým představám o něm. Nebude tedy možné přesně rozebrat veškeré biblické texty, které se týkají chvály a uctívání, ale bude potřeba provést výběr. Tento výběr bude z části v důsledku rozboru pojmů, jemuž bych se chtěl věnovat hned v úvodní kapitole. Dále bude následovat rozebrání klíčových biblických textů Starého a poté Nového zákona a pokus o vytvoření „teologie chvály a uctívání“. Na závěr bych chtěl věnovat čas praktické aplikaci do života církve – především do liturgiky, ale i do oblasti osobní zbožnosti. b) Zmatení jazyků
Na úplný úvod bych vůbec rád udělal pořádek v používaných výrazech, protože se často setkávám s jejich špatným použitím. Například slovo chvála je dnes běžným výrazem pro křesťanskou píseň. Není to ovšem každá píseň. Většinou označuje píseň novou, kterou v našich shromážděních zpíváme s hudební skupinou. Na druhou stranu ale nevyjadřuje kategorii písně podle jejího obsahu. Chvála může být klidně i žalozpěv, pokud se ovšem nějaký v seznamu našich písní najde.
Jak je vidět, jazykové rozdíly jsou výrazné. Přibývá k tomu navíc ještě jeden problém. Tato práce se bude opírat o českou a anglickou literaturu a tam se použitá víceznačnost ještě rozšiřuje. Rád bych tedy alespoň předběžně definoval pojmy. Nejedná se na tomto místě o přesné definice, jde o to, aby bylo zřejmé, jak budu pojmy používat.
-3-
i) Chvála1
Chvála „pramení spontánně ze ,základního pocitu‘ radosti, která je neoddělitelnou součástí života Božího lidu.“2 Je to také vyjádření díků a uznání Boží velikosti. Podle International Standard Bible Encyclopedia je slovo chvála odvozeno od latinského pretium, které znamená cenu nebo hodnotu, a tedy ocenění nebo přiznání hodnoty3. ii) Uctívání4
Nový biblický slovník, překládá anglické worship jako bohoslužba. Tento termín se zdá vhodný, protože i v kruzích CB se používá nedělní bohoslužba a bohoslužba všedního dne. Uctívání oba tyto významy zahrnuje. Ovšem uctívání je ve svém základním významu daleko širší výraz. Bohoslužba nebo uctívání je „nejjednodušší formou odpovědi křesťana Bohu. Je to odpověď lidského srdce Bohu, který se zjevuje prostřednictvím svého charakteru, práce a rozdáváním svého požehnání lidem. Uctívání nás vede ke konkrétní k Bohu zaměřené orientaci života.“5 Uctívání je tedy prvotně naše životní zaměření, rozpoznání Pána Boha jako stvořitele a vykupitele a rozhodnutí podřídit mu svůj život ve všech jeho detailech.
Na úvod tedy tyto definice stačí, podrobněji se jimi budu zabývat v další kapitole. Je vidět, že mezi našimi výrazy existují úzké vztahy a nelze je úplně oddělit. Záměr této práce je ovšem soustředit se na chválu a uctívání v kontextu společné bohoslužby církve. Jsem si však vědom, že to úplně není možné bez přihlédnutí i k tomu, co uctívání znamená obecně. Nelze se totiž zaměřit (a občas se tak děje) pouze na úzkou oblast uctívání jako nedělní bohoslužby, případně ještě úžeji jako blok čtyř písní před kázáním. Potom se často stává, že se pokoušíme vyvodit důsledky z nejasných biblických textů. Tyto důsledky a jejich aplikace však v širším pochopení uctívání nejsou možné.
1
Anglické „praise“ Douglas J. D., Nový biblický slovník, Návrat domů, Praha, 1996, „chvála“ Geoffrey W. Bromiley, ISBE, Grand Rapids, Michigan, 1986 4 Anglické „worship“ 5 Pavel Černý, Dynamika života církve, Oliva, Praha, 1998. 2 3
-4-
2) Jazykový rozbor Chtěl bych se teď podrobněji podívat na výrazy, které se k našemu tématu vztahují. Jak jsem již naznačoval, není jich zrovna málo. a) Starý zákon
i) Nejprve tedy ze Starého zákona slova, která označují uctívání.
hwx hwh6 Je nejběžnějším pojmem, znamená uctívat, poklonit se. Vztahuje se ke gestu či postoji k někomu, kdo má zvláštní čest nebo autoritu. Gesto označuje vnitřní postoj. Slovo může též vyjadřovat pouze tento vnitřní postoj. Může se vztahovat jak k Hospodinu či jiným bohům, tak i k lidem. Používá se jednak pro společnou bohoslužbu, jednak pro osobní uctívání.
db[ ´bd7 Je druhým nejběžnějším slovem a týká se služby. Označuje samozřejmě také naprosto obyčejnou práci, kterou někdo vykonává, ale i službu náboženskou, a to jak Hospodinu, tak jiným bohům. V náboženském smyslu se vztahuje převážně ke službě ve stanu setkávání a chrámu. Pojem označoval nejen běžné části péče o stan setkávání (nesení, stavění, rozebírání), ale i to, co se ve stánku dělo (přinášení obětí, svátky a všechno ostatní).
trv šrt8 Je třetím nejpoužívanějším výrazem ve SZ. V náboženském významu označuje převážně službu kněží nebo levitů a vztahuje se k bohoslužbě Hospodinu. Na několika místech je i specifikován jako přímluvy, díkůvzdání, chvála, u synů Áronových je to přinášení obětí, ale například v Jóelovi jsou sluhové Hospodinovi povoláni k žalozpěvům.
Ppk kpp, qdd qdd, dhg ghr9 Tyto výrazy označují sklonění se, pokleknutí před někým.
6 Willem A. VanGemeren, The New International Dictionary of the Old Testament Theology and Exegesis, Zondervan Publishing House, Grand Rapids 1997 7 Willem A. VanGemeren, The New International Dictionary of the Old Testament Theology and Exegesis, Zondervan Publishing House, Grand Rapids 1997 8 Willem A. VanGemeren, The New International Dictionary of the Old Testament Theology and Exegesis, Zondervan Publishing House, Grand Rapids 1997 9 Willem A. VanGemeren, The New International Dictionary of the Old Testament Theology and Exegesis, Zondervan Publishing House, Grand Rapids 1997
-5-
ii) Okruh slov označujících chválu
llh hll10 Chvála je vyjádřením ocenění a odpověď na dobré osobní kvality. Bůh je hoden chvály ze své podstaty. Hlavním prostředkem vyjádření chvály je hymnus. Způsoby, jak přiměřeně vyjádřit chválu, byly různé, skrze vyznání a slib věčné chvály, hudbu a tanec, jež doprovázely slovní chválu. Slunce a vítr jsou povolány ke chvále, kterou naplňují tím, že plní své poslání jako svědkové Božího stvoření.
Slovo se rovněž objevuje v písních díkůvzdání, jež oslavují vysvobození jednotlivce jako odpověď na modlitbu. V žalozpěvech je přirozeně na konci jako zaslíbení díkůvzdání a chvály v případě, že je modlitba vyslyšena, a jako vyjádření důvěry v Boží pomoc.
hdy
ydh11 Vyjadřuje širší škálu, základní význam je uznání, pak díkůvzdání, chvála, vyznání.
Může označovat i píseň chvály a díků. Oběť díků doprovázela píseň díků, která byla jak svědectvím pro shromáždění, tak díkůvzdáním Bohu.
rmz zmr12 Označuje hudbu, vydávat zvuk, hrát na hudební nástroj. Odráží použití hll, jenom v menší míře. Smyslem hudby bylo zesílit hlasy, jež chválily Hospodina.
hwn nwh13 Výraz nwh znamená zpívat a setkáváme se s ním pouze jednou – při zpěvu Mojžíšovy vítězné písně14.
hn[ ´nh15 Slovo znamená také zpívat a je použito o ženách, které zpívají vítěznou píseň, a při společných oslavách nerůznějšího druhu, například při kopání studny16 nebo sběru hroznů17.
10
Willem A. VanGemeren, The New Publishing House, Grand Rapids 1997 11 Willem A. VanGemeren, The New Publishing House, Grand Rapids 1997 12 Willem A. VanGemeren, The New Publishing House, Grand Rapids 1997 13 Willem A. VanGemeren, The New Publishing House, Grand Rapids 1997 14 Ex 15,2 15 Willem A. VanGemeren, The New Publishing House, Grand Rapids 1997 16 Nu 21,17 17 Jr 25,30
International Dictionary of the Old Testament Theology and Exegesis, Zondervan International Dictionary of the Old Testament Theology and Exegesis, Zondervan International Dictionary of the Old Testament Theology and Exegesis, Zondervan International Dictionary of the Old Testament Theology and Exegesis, Zondervan
International Dictionary of the Old Testament Theology and Exegesis, Zondervan
-6-
Hcp psh18 Znamená propuknout v radostný zpěv. Vyjadřuje radostnou rekci těch, kdo byli vysvobozeni z utrpení nebo útisku.
~m'Ar romem19 Vyjadřuje touhu někoho vyvýšit nebo být na něco či někoho hrdý. Patří k obecnému slovníku chvály. Objevuje se převážně v Žalmech, kde uvádí části společných i osobních písní.
xbv šbh20 Znamená chválit, oslavovat nebo ctít. Vyskytuje se především v Žalmech a označuje pouze chválu v náboženském slova smyslu, tedy použitou o Bohu, ne o lidech.
Ryf šyr21 Znamená také zpívat a může označovat jak sekulární, tak náboženský druh zpěvu. Slouží k uvedení ke chvále v různých druzích žalmů a písní. Je použito v sousloví zpívat „novou píseň“. Předpokládá novou zkušenost s Bohem v akci, na niž reaguje díkůvzdáním. V některých žalmech se objevuje v „záhlaví“ jako označení pro píseň.
hnt tnh22 Poslední výraz znamená recitovat nebo opakovat a používá se pro antifonní recitaci. b) Nový zákon
i) Okruh slov označujících uctívání
proskunei/n proskynein23 Slovo, které navazuje na Starozákonní význam poklonit se, políbit nebo vyjádřit úctu. Překládá v LXX hwh a i jiné termíny vyjadřující uctívání. V novozákonním označení je objekt úcty, ať už právem či neprávem, vždycky božského původu. Nejčastěji se výraz používá
18
Exegesis, Zondervan
19
Exegesis, Zondervan
Willem A. VanGemeren, The New International Dictionary of the Old Testament Theology and Publishing House, Grand Rapids 1997 Willem A. VanGemeren, The New International Dictionary of the Old Testament Theology and Publishing House, Grand Rapids 1997 20 Willem A. VanGemeren, The New International Dictionary of the Old Testament Theology and Publishing House, Grand Rapids 1997 21 Willem A. VanGemeren, The New International Dictionary of the Old Testament Theology and Publishing House, Grand Rapids 1997 22 Willem A. VanGemeren, The New International Dictionary of the Old Testament Theology and Publishing House, Grand Rapids 1997 23 Gerhard Kittel, Theological Dictionary of the New Testament, Wm. B. Eerdmans Publishing, Co., 1964
-7-
Exegesis, Zondervan Exegesis, Zondervan Exegesis, Zondervan
v evangeliích, Skutcích apoštolů a Zjevení Janově. V epištolách se objevuje pouze na třech místech. Ukazuje se, že tento pojem je velmi konkrétní, požaduje mít před sebou viditelný majestát, před nímž je možné se poklonit.
latreu,ein latruein24 Překládá se jako sloužit. V LXX vyjadřuje přesněji sloužit či uctívat kulticky, zvláště skrze oběť. Označuje náboženskou aktivitu lidí obecně, oproti výrazu leiturgein, který byl použit o kněžích. V Novém zákoně je však tento rozdíl smazán. Slovo je použito o modlitbě, o Pavlově misijní činnosti25 i o celé křesťanské zkušenosti.
latrei,a latreia26 Označuje službu a původně označovalo oběť, což je v obrazném smyslu použito také v Ř 12,2.
leitourgein leiturgein27 Znamená rovněž sloužit. V LXX označovalo kultickou službu kněží. V Novém zákoně můžeme vidět vývoj směrem ke zduchovnění významu. Ve Sk 13,2 se hovoří o službě jako o společenství modlitby, což je naprostá novinka, a dále pak též o sbírce pro Jeruzalém v 2 K 9,12.
ii) Okruh slov označujících chválu
aivnei/n ainein28 Znamená chválit, vyvyšovat. Označuje radostnou chválu, která je vyjádřena doxologiemi, hymny či modlitbami. Mohou je pronášet jednotlivci, společenství učedníků, společenství věřících novozákonní církve nebo i andělé.
euvcaristei/n eucharistein29 Podle židovsko-helénistické tradice označuje modlitbu díkůvzdání a díkůvzdání při jídle. V novozákonních epištolách vyjadřuje díkůvzdání nebo oslavení Boha.
euvlogei/n eulogein30
24
Gerhard Kittel, Theological Dictionary of the New Testament, Wm. B. Eerdmans Publishing, Co., 1964 Fp 3,3 26 Gerhard Kittel, Theological Dictionary of the New Testament, Wm. B. Eerdmans Publishing, Co., 1964 27 Gerhard Kittel, Theological Dictionary of the New Testament, Wm. B. Eerdmans Publishing, Co., 1964 28 Gerhard Kittel, Theological Dictionary of the New Testament, Wm. B. Eerdmans Publishing, Co., 1964 29 Gerhard Kittel, Theological Dictionary of the New Testament, Wm. B. Eerdmans Publishing, Co., 1964 30 Gerhard Kittel, Theological Dictionary of the New Testament, Wm. B. Eerdmans Publishing, Co., 1964 25
-8-
Znamená žehnat nebo dobrořečit. V našem kontextu hovoříme o dobrořečení Bohu, což je vzdání cti, vyjádření víry a vděčnosti.
a;|dw – wv|dai/j ado – ode31 Znamená zpívat a píseň. V Novém zákoně se hovoří o „odai“ – písních. Jde o písně společenství, mají se proto zpívat společně. Jsou uváděny se slovem pneumatikos – duchovní, což mluví pro jejich inspiraci. Jsou tedy vyjádřením slova Kristova, jak o tom hovoří Ko 3,16, a proto mají sloužit k vzájemnému napomínání a vyučování v církvi. Existují ještě další termíny, psalmos a hymnos, mnozí se pokoušeli najít rozdíly, ale zdá se, že nelze přesně odlišit jednotlivé významy, všechny označují píseň.
doxa,zein doxazein32 V Novém zákoně znamená oslavovat, ctít a vyvyšovat.
31 32
Gerhard Kittel, Theological Dictionary of the New Testament, Wm. B. Eerdmans Publishing, Co., 1964 Gerhard Kittel, Theological Dictionary of the New Testament, Wm. B. Eerdmans Publishing, Co., 1964
-9-
3) Pohled Starého zákona a) Uctívání ve Starém zákoně i) Co je uctívání?
6 hebrejských výrazů překládají české uctívat, klanět se, pokleknout, sloužit, dohromady tvoří starozákonní pohled na uctívání. Uctívání je vyjádřením vztahu33, může být použito jak ve vztahu k Bohu, tak k lidem34. Uctívání tedy představuje víc než jen náboženský termín – označuje vztah, který mají mezi sebou 2 osoby. Ve Starém zákoně to může být vzhledem k lidem, jiným bohům nebo Hospodinu. Člověk může volit, koho bude uctívat a komu bude sloužit, tak jak Jozue vyzývá lid před svou smrtí.35
Uctívání je životní orientace, rozpoznání toho, kým je Bůh. Uctívání tedy představuje odpověď na Boží zjevení. Je to proto, že si člověk uvědomí, kým Bůh je,36 nebo je to na základě Božích skutků, které jsou také Izraeli připomínány37. Člověk rozpoznává Boží autoritu, moc, svatost jeho charakteru nebo jeho působení ve světě, což ho vede uctívání. Na druhou stranu pro lid Staré smlouvy bylo uctívání a služba Hospodinu také příkazem.38 Uctívání může být jednorázovým aktem39 (pro označení jednorázové aktivity se velmi často používá hlavně slovo hwh). Na druhou stranu je služba Hospodinu spojena s dodržováním přikázání, která dal svému lidu.40 To jednoznačně ukazuje na celoživotní postoj, protože přikázání se týkala celého života, i na to, že uctívání a služba nemusí být vždycky v kontextu bohoslužebného shromáždění, ale že jde o záležitost životního stylu jednotlivce.
ii) Jak uctívat
V Mojžíšově zákoně existují také instrukce o tom, jak uctívat Hospodina. Vcelku souhrnný přehled můžeme najít v Dt 10,1241. Uctívání je spojeno s bázní, tedy se správným postojem k Hospodinu, uznáním jeho velikosti a toho, jak moc nás přesahuje. Uctívat ho
33
Hill Andrew, Enger his courts with Praise, Baker Books, Nashville, 1993 Gn 27,29 Joz 24,15 36 Ž 99,9 37 2 Kr 17,36 38 Dt 10,12 39 Gn 24,26 40 Dt 28,14 41 Dt 10,12 Nyní tedy, Izraeli, co od tebe požaduje Hospodin, tvůj Bůh? Jen aby ses bál Hospodina, svého Boha, chodil po všech jeho cestách, miloval ho a sloužil Hospodinu, svému Bohu, celým svým srdcem a celou svou duší, 13 abys dbal na Hospodinova přikázání a nařízení, která ti dnes udílím, aby s tebou bylo dobře. 34 35
- 10 -
znamená chodit po jeho stezkách, tj. žít svůj život podle jeho přikázání – milovat jej, sloužit mu celým srdcem, duší i myslí. Dále je uctívání spojováno s obětí, díkůvzdáním a zpěvem42. Součástí uctívání mohlo být rovněž vyznání hříchů. Uctívání je též zmíněno ve vztahu ke zvěstování budoucím generacím a připomínání toho, co Hospodin udělal.43
Služba označuje i provoz stánku a později chrámu. Mohlo se jednat o službu duchovního charakteru, ale i o praktické záležitosti spojené s přenášením stánku, péčí o vybavení atd.44 K této službě byli zvlášť vyvolení levité, tento druh služby byl tedy omezen.
b) Chvála ve Starém zákoně
i) Co je chvála
Termín chvála je to, o čem se většinou diskutuje. Starozákonní význam je jistě pro správné pochopení v mnohém klíčový, protože v Novém zákoně již tolik řečeno není. Jak jsem uváděl v minulé kapitole, pod tímto jedním významovým okruhem se skrývá velké množství slov.
Základní význam chvály je jednoduchý a zcela sekulární – jedná se o prostou pochvalu (vlastností nebo za nějaký vykonaný skutek), podobně jako když faraónovi služebníci viděli Sáraj, vychválili ji před faraónem, protože byla krásná.45 Tento základní smysl je něco, co lidem často uniká. Cílem chvály je vždycky nějakým způsobem zdůraznit určité vlastnosti nebo činy člověka, aby byl postaven do lepšího světla, tak jako před faraónem zdůraznili Sárajinu krásu.
Chvála je tedy reakcí na něco – mohou to být vlastnosti, kvality či skutky, a to jak člověka, tak u Hospodina. Je reakcí na Boží zjevení46, na pochopení toho, kým je Pán Bůh. V ČEP se hovoří na několika místech o tom, že člověk velebí47 Hospodina. Doslova to však znamená zvětšovat. Žalmista hovoří o tom, že díkůvzdáním bude zvětšovat Hospodina. Ne tedy zřejmě jeho samotného, ale jeho známost, jeho význam. 42
Např. 2 Pa 29,30 Ž 22,31 44 Dt 10,8 45 Gn 12,15 46 Ž 106,12 47 Ž 69,31 43
- 11 -
Smyslem ovšem není vždy pochválit člověka jenom v soukromí, ale hlavně před ostatními. Proto je chvála často spojována s oznamováním, chválit znamená také vyprávět před bratry48 – žalmista chce chválit Hospodina mezi mnohými49, oznamovat jeho skutky mezi lidmi50.
Dnes si již spojujeme chválu skoro vždycky s hudbou a často dokonce pouze s určitým druhem hudby. Žalmy se jistě pojí s hudbou. Psalmos v LXX je překladem hebrejského mizmor, které pochází od zmr51. Žalmy jako takové jsou básněmi, jež se často přednášely za doprovodu strunných a jiných nástrojů52. Jistě se však jednalo i o běžné písně s melodií a doprovodem.53 Také vůbec nemuselo jít o zpěv, pouze o zvuk, který vydávají hudební nástroje.54
Chvála je tedy v základním smyslu pochvalou, vyjádřením úcty, oceněním. Znamená také zvětšovat Boží slávu ve smyslu ji rozšiřovat a oznamovat. Často se hovoří o chvále v kontextu oznamování a proklamace ostatním nebo před ostatními.
ii) Za co chválit Hospodina
Chvála je tedy reakcí na něco. Důvod chvály by se dal rozdělit do dvou kategorií. První je za Boží charakter, za to, kým Bůh je, a druhá je za Boží skutky, které vykonal.
Bůh je hoden chvály kvůli tomu, jaký je
Na mnoha místech, v žalmech i jinde, je Bůh chválen za svůj charakter nebo jsou lidé vyzýváni, aby ho takto chválili. Bůh je veliký, a proto bychom ho měli chválit55. Dalším, velmi častým důvodem je Boží milosrdenství.56 Bůh je dobrý, proto mu máme zpívat žalmy57, je vyvýšený58, spravedlivý59. Jinde jsou lidé vybízeni, aby vzdávali díky Hospodinovu svatému
48
Ž 22,23 Ž 109,30 Ž 9,12 51 Raymond B. Dillard, Tremper Longman III., Úvod do Starého zákona, Návrat domů, Praha, 2003 52 Ž 4,1 53 Ž 98,5-6 54 Ž 150 55 1 Pa 16,25 56 Ž 117 57 Ž 135,3 58 Ex 15,1 59 Ž 7,18 49 50
- 12 -
jménu60. Bůh je hoden chvály také prostě proto, že je Bohem61. Chválena je též Boží moc a síla62. A dokonce je to dobré zpívat Hospodinu chválu63.
Chvála za Boží skutky
Na mnoha jiných místech je Bůh chválen za to, co vykonal, za to, co lidé buď sami zažili, nebo co jim bylo předáno. Je to jednak za vysvobození od nepřátel64 – Mojžíš zpívá píseň a chválí Boha za to, že smetl faraónovo vojsko65. Také za jiné divy, které Hospodin koná66 – on odpověděl a zachránil autora žalmu 118 a za to mu bude vzdávat chválu67. Stvoření představuje jedno ze samostatných témat, kvůli nimž je Hospodin hoden chvály. Žalmista chválí za to, jak on sám je pečlivě vytvořen68. Celé stvoření má vzdávat chválu za milost, že může vůbec existovat díky tomu, že je Hospodin stvořil69. Izajáš chválí Hospodina za jeho úradky (podle anglické verze plány), které jsou na věky pravda70, tedy za to, že Hospodin řídí tento svět a má s ním určitý plán.
Ještě bych se chtěl zmínit o jedné věci. Když začali Izraelci znovu budovat chrám a byly položeny základy, chválili Hospodina71. Chválili ho za jeho věčné milosrdenství s Izraelem, nicméně je zde napsáno, že to bylo právě proto, že byly položeny základy. Je tedy zřejmé, že za obecným zvoláním „Boží milosrdenství je věčné“ se skrývá často velmi konkrétní událost v života národa nebo jednotlivce.
iii) Chvála jako zvláštní služba
Stejně jako bylo ve Starém zákoně určitým způsobem institucionalizované uctívání a služba Hospodinu, kdy určitý aspekt mohli vykonávat jenom levité a kněží, došlo i k určité institucionalizaci chvály. První zmínka o této institucionalizaci se nachází v 1 Pa 15, kde král David ustanovil některé z Lévijců, aby zpívali a chválili Hospodina72. Byli ustanoveni, aby při bohoslužbě ráno i večer73 a také při různých oslavách74 zpívali a chválili. Toto ustanovování
60
Ž 97,12 Ž 118,28 Ž 21,14 63 Ž 147,1 64 Jr 20,13 65 Ex 15,1 66 Ž 107 67 Ž 118,21 68 Ž 139,14 69 Ž 148,1-5 70 Iz 25,1 71 Ezd 3,11 72 1 Pa 16,4 73 1 Pa 23,30 74 2 Pa 30,21 61 62
- 13 -
bylo něčím, co se od Davidovy doby opakovalo při postavení chrámu75 a pak při znovuobnovení chrámu. Jednalo se o dědičnou záležitost – celé rodiny byly ustanoveny k této službě76.
Tito zpěváci se vybírali podle určitých schopností – stali se jimi ti, kdo uměli hrát a zpívat a také podstoupili určitý trénink77. David ustanovil zpěváky a ty, kteří chválili, a tato tradice se potom předávala dál78. Nebyla to jenom tradice v ustanovení zvláštních lidí, ale i písně se předávaly a zpívaly a zdá se, že Davidovy a Asafovy písně měly zvláštní autoritu79.
Tito zpěváci a hudebníci byli ustanoveni k tomu, aby vzdávali Hospodinu chválu při pravidelných obětech, nejednalo se tedy ani tak o obdobu našich „chválicích“ skupin, ale spíš o speciální službu v rámci celého kultu. Dá se předpokládat, že když tyto zpěváky vybrali z řad Lévijců, jednalo se jistě o součást uctívání Hospodina.
iv) Ostatní
Existují ještě další texty ve Starém zákoně, které by se daly těžko spojit pod jedno téma, a tak je zařadím sem.
Dnes se slovo chvála obecně používá pro určitý druh písně, pro písně zpívané s kytarou, popřípadě s hudební skupinou. Na některých místech se snaží rozšířit termín chvála i na písně z kancionálu. Zdá se mi ovšem, že to není správný směr. Chvála zřejmě pochází z chvalozpěvu, což je ovšem jenom jeden z několika druhů písní ve Starém zákoně. Navíc například počet žalozpěvů převyšuje mezi žalmy počet chvalozpěvů80. I přesto, že v této práci využívám slovníkového dělení, které má pod významovým okruhem chvála výrazy chválit, zpívat, hrát, recitovat a další, připadá mi toto dělení trochu nešťastné, neboť je zřejmé, že zpívat a chválit není nutně totéž. Chvála se dá zpívat, ale také se často zpívají žalozpěvy81. Chvála je také velmi často ve spojení s díkůvzdáním82. Websterův slovník uvádí, že chvála je i vyjádřením vděčnosti za poskytnutou pomoc83.
75
2 Pa 8,14 1 Pa 16,7; 25,5-6 77 1 Pa 25,7 78 2 Pa 8,14 79 2 Pa 29,30 80 Raymond B. Dillard, Tremper Longman III., Úvod do Starého zákona, Návrat domů, Praha, 2003 81 Ž3 82 1 Pa 29,13 83 Random House Webster´s College Dictionary, Random House, New York, 1991 76
- 14 -
Další významnou zmínkou je to, jak by lidé měli Hospodina chválit. Když byli ustanoveni zvláštní zpěváci a hudebníci, měli zpívat chvály Hospodinu s radostí84 a nahlas85. V žalmech se mluví o tom, že máme chválit Hospodina celým srdcem86, tedy že k opravdové chvále je potřeba upřímnost. Pokud život člověka není oddán Hospodinu, pokud mu lidé neslouží i v každodenních záležitostech, Bůh nepřijímá jejich chválu87. Žalmista touží zpívat chválu ve shromáždění spravedlivých88. Na jiném místě říká, že chce vzdávat Hospodinu chválu z přímého srdce89. Je možné chválit Hospodina také tancem90 a zvukem hudebních nástrojů91. Zajímavá je rovněž zmínka o tom, že hudba a zpěv mají být dobré (anglické slovo užité v překladu NAU je skillfully, které lze přeložit jako dovedně). Není to tedy žádná šumařina.
Za zmínku jistě stojí také to, že v žalmech je často použito haleluja, tedy výzva ke chvále Hospodina. Žalmista nabádá ostatní, aby chválili Hospodina, a předkládá různé důvody, proč Hospodina chválit92. Tyto důvody jsem zmiňoval v části o tom, za co máme Hospodina chválit.
Na to, že chválu nelze chápat pouze jako jednorázovou aktivitu bez většího vlivu na lidský život, ukazuje rovněž spojení s bázní Hospodinovou. Žalmista vyzývá ty, kdo se bojí Hospodina, aby chválili Hospodina. Chvála je též spojována s vírou. Žalmista nejenom chválí slovo Hospodinovo, ale také v něj doufá93. Ten, kdo zpívá Hospodinu žalmy, je zároveň tím, kdo plní svoje sliby Hospodinu94. Jiná zmínka je o vztahu chvály a oběti. Ze Ž 54 lze chválu chápat jako oběť95. Chvála rozhodně doprovázela různé obřady a pravidelné oběti96.
Ve Starém zákoně je též jasná představa o tom, že jenom živí mohou chválit Hospodina, ne ti, kteří zemřeli97. V žalmech se často setkáváme i se slibem chvály – v rámci
84
2 Pa 29,30 1 Pa 15,19 Ž 86,12 87 Am 5,21-24 88 Ž 111,1 89 Ž 119,7 90 Ž 149,3 91 Ž 150,3 92 Ž 113 93 Ž 56,5 94 Ž 61,9 95 Ž 54,8 96 2 Pa 29,27 97 Iz 38,18 85 86
- 15 -
žalozpěvu nebo prosby žalmista vyznává, že pokud ho Hospodin zachrání, on mu bude vzdávat chválu98.
Obrovskou inspirací pro chválu je závěr knihy Žalmů. Za zmínku stojí například Ž 148, kde žalmista nejprve vyzývá veškeré stvoření, aby chválilo Hospodina – nejen andělé, ale i celá příroda a celý vesmír. Je tedy možné, aby i neživé předměty chválily Hospodina. Důvodem jejich chvály je právě Boží stvoření. Lidé, andělé a příroda mají chválit a děkovat Hospodinu za svoji existenci.
Textem, který v určitém smyslu shrnuje mnohé z toho, co jsem zmínil, je text ustanovení prvních zpěváků v 1 Pa 16. Král David ustanovil Asafa a ostatní, aby vzdávali Hospodinu chválu, a pověřil ho tímto:
1 Paralipomenon 16
11 Dotazujte se na vůli Hospodinovu a jeho moc, jeho tvář hledejte ustavičně. 12 Připomínejte divy, jež vykonal, jeho zázraky a rozsudky jeho úst, 13 potomkové Izraele, jeho služebníka, Jákobovi synové, jeho vyvolení! 14 Je to Hospodin, náš Bůh, kdo soudí celou zemi. 15 Věčně pamatujte na jeho smlouvu, na slovo, jež přikázal tisícům pokolení. 16 Uzavřel ji s Abrahamem, přísahou ji stvrdil Izákovi, 17 stanovil ji Jákobovi jako nařízení, Izraeli jako smlouvu věčnou: 18 "Dám ti kenaanskou zemi za dědičný úděl!" 19 Na počet vás byla malá hrstka, byli jste tam hosty. 20 Putovali od jednoho pronároda ke druhému, z jednoho království dál k jinému lidu. 21 On však nedovolil nikomu, aby je utlačoval, káral kvůli nim i krále: 22 "Nesahejte na mé pomazané, ublížit mým prorokům se chraňte!" 23 Zpívej Hospodinu, celá země! Zvěstujte den ze dne jeho spásu, 24 vypravujte mezi pronárody o jeho slávě, mezi všemi národy o jeho divech, 25 neboť Hospodin je veliký, nejvyšší chvály hodný, budí bázeň, je nad všechny bohy. 26 Všechna božstva národů jsou bůžci, ale Hospodin učinil nebe. 98
Ž 106,47
- 16 -
27 Před jeho tváří velebná důstojnost, moc a potěšení na svatém místě jeho. 28 Lidské čeledi, přiznejte Hospodinu, přiznejte Hospodinu slávu a moc, 29 přiznejte Hospodinu slávu jeho jména! Přineste dar, vstupte před něj, v nádheře svatyně se klaňte Hospodinu! 30 Svíjej se před ním, celá země! Pevně je založen svět, nic jím neotřese. 31 Nebesa se zaradují, rozjásá se země, mezi národy se bude říkat: "Hospodin kraluje!" 32 Moře i s tím, co je v něm, se rozburácí, pole zazní jásotem, i všechno, co je na něm. 33 Tehdy zaplesají stromy v lese vstříc Hospodinu, že přichází soudit zemi. 34 Chválu vzdejte Hospodinu, protože je dobrý, jeho milosrdenství je věčné. 35 Rcete: Zachraň nás, ó Bože, naše spáso, shromáždi a vytrhni nás z pronárodů; tvému svatému jménu budeme vzdávat chválu, budeme tě chválit chvalozpěvem. 36 Požehnán buď Hospodin, Bůh Izraele, od věků až na věky!" A všechen lid ať řekne: "Amen. Chvalte Hospodina!" 37 Tam před schránou Hospodinovy smlouvy zanechal David Asafa a jeho bratry, aby každodenně, podle denního rozvrhu, před schránou přisluhovali.
Nejprve se mluví o tom, k čemu byli povoláni: aby znali Boží vůli, hledali jeho tvář, prostě měli blízký vztah s Hospodinem. K tomu, aby sami zažívali Boží blízkost, která vede ke chvále. Potom mají připomínat divy, jež Hospodin vykonal, jeho smlouvu, kterou uzavřel z Jákobem, a jak potom s Izraelem jednal. Dále je zmínka o tom, kým Bůh je – že je pravým Bohem – a nakonec je celé stvoření vyzváno ke chvále.
- 17 -
4) Pohled Nového zákona a) Uctívání v Novém zákoně
V Novém zákoně bych začal trochu jinak. Uctívání se objevuje v několika kontextech. První z nich je uctívání právě narozeného Ježíše, jak popisuje Matouš. Postavy, které přicházejí k právě narozenému Kristu, přicházejí a uctívají ho na základě zjevení. U mágů z východu nevíme, jak k tomuto zjevení došlo, ale vedeni hvězdou přišli a uctívali Krista99. Pastýřové v Lukášově vyprávění přicházejí na základě zjevení anděla, který jim zvěstuje Kristovo narození100. Podobně to můžeme vidět i v dále. V evangeliích se setkáváme s výrazem uctívat kromě epizody narození Krista, pokušení na poušti a rozhovoru se samařskou ženou pouze tehdy, když někdo přichází k Ježíši a pokloní se mu. Je to v případě prosby o uzdravení101, žádosti o očištění od malomocného102 a ve spojení s prosbou o milost i v podobenství o nemilosrdném služebníku103, kdy se služebník klaní před králem a žádá o odpuštění dluhů. Uctívání je něco, oč stojí satan v příběhu o pokušení na poušti104, kde Ježíš jednoznačně zdůrazňuje, že není možné uctívat někoho jiného než Boha.105
Důležitým textem, který přináší výrazný posun ve významu, je 4. kapitola Janova evangelia. Při rozhovoru se samařskou ženou dojde na rozpravu o správném uctívání, přesněji o správném místě pro uctívání. Ježíš zde předkládá známý výrok, že v hodině, která přichází,106 budou lidé uctívat Otce v duchu a pravdě a že to je způsob, který se Otci líbí. Je dobré zmínit debatu, která se vede o tento výrok. Hlavním bodem sporu je, co znamená „v duchu“, zda se jedná o Ducha svatého107, nebo zduchovnění uctívání, tedy že už není důležité fyzické místo a fyzická podstata uctívání, ale duchovní aspekt. Uctívání probíhá v neviditelné říši našeho ducha108.
99
Mt 2,2-11 Lk 2,10-14 Mt 9,18 102 Mt 8,2 103 Mt 18,26 104 Mt 4,9 105 Mt 4,10 106 J 4,23 107 Např. Georgie R. Beasley – Murray, WBC, Word Books, Publisher, Texas, 1987 nebo Gary M. Burge, THE NIV APPLICATION COMMENTARY, John, Grand Rapids, Michigan, 2000 108 Wayne Grundem, Systematic Theology, Inter-Varsity Press, Leicester, 1994 100 101
- 18 -
WBC uvádí následující definici:
Boží království je věk vylití Ducha svatého, ti, kdo opravdově uctívají Otce, ho budou ctít ve ctnostech života, svobody a moci, kterou jim dal Duch svatý, a ve shodě s vykupujícím zjevením109.
Uctívat v Duchu a v pravdě tedy znamená žít život z moci Ducha svatého, který přináší chválu Bohu. V textu je také přímo řečeno, že Bůh je Duch,110 a zdá se nepravděpodobné, že by ve stejné větě bylo použito slovo duch o lidském duchu. Také se zdá, že v Duchu a v pravdě nepředstavují seznam dvou rysů uctívání, ale spíše neoddělitelný koncept. Je to uctívání zmocněné Duchem svatým a podle zjevené Boží pravdy. Je to uctívání, které není svázáno se svatými místy, ale je zmocněné svatou osobou.111 Jan tedy pravděpodobně opravdu mluví o Duchu svatém.
S Ježíšovou smrtí se mění podstata správného uctívání. Již nejde o svaté místo, nýbrž o nový život. Nově uctívat mohou jenom ti, kdo uctívají v Duchu a v pravdě, tedy jenom lidé věřící. Uctívání zahrnuje celoživotní postoj a jednání, nejen akt vyjádření úcty.
Je zajímavé, že o uctívání se v novozákonních listech a Skutcích mluví pouze na třech místech112, což ukazuje na to, že termín proskunew je velmi konkrétní a potřebuje před sebou mít majestát, před nímž by se klaněl113, s čímž se v NZ listech nesetkáváme.
Poslední zmínky jsou z knihy Zjevení, kde se nám odkrývá pohled na nebeské uctívání. Nejprve ve 4. kapitole vidíme 24 starších, kteří chválí Boha za stvoření114. V 5. kapitole uctívání směřuje k Beránkovi, který jediný je hoden otevřít knihu. Je mu vzdávána chvála za to, že byl obětován a vykoupil pro sebe svůj lid115. Stejná myšlenka se opakuje znovu v 7. kapitole116. V 11. kapitole je důvodem ke chvále Boží spravedlnost a vláda Ježíše Krista117. Ve 13. kapitole nacházíme jedno z mála novozákonních míst, kde je přímo řeč o uctívání někoho jiného než Boha nebo Ježíše Krista. K uctívání šelmy vede její veliká moc, kterou projevuje i ve velkých znameních, a tak svedla lidi, k tomu, aby ji uctívali118. 15. kapitola obsahuje určitý souhrn všeho, co zatím bylo řečeno o knize Zjevení, kdy vykoupení zpívají 109
Georgie R. Beasley – Murray, WBC, Word Books, Publisher, Texas, 1987 J 4,24 111 Gary M. Burge, THE NIV APPLICATION COMMENTARY, John, Grand Rapids, Michigan, 2000 112 Sk 10,25, 1 K 14,25, Žd 11,21 113 Gerhard Kittel, Theological Dictionary of the New Ttestament, Wm. B. Eerdmans Publishing, Co., 1964 114 Zj 4,10-11 115 Zj 5,9 a 12 116 Zj 7,10 117 Zj 11,15 a 17 118 Zj 13,13 110
- 19 -
píseň Mojžíšovu a Beránkovu a chválí Boha za jeho mocné činy, velké divy, vykoupení, jeho spravedlnost a soud.119 V úvodu 19. kapitoly vidíme, jak uctívání a chvála jsou reakcí na Boží dílo a zjevení. Veliký zástup vyznává velký Boží soud nad nevěstkou a vzdává Hospodinu chválu za jeho soudy a potom se dvacet čtyři starců a čtyři bytosti pokloní před Bohem120.
Doplnění nabízí pohled na službu Bohu. Při pohledu na novozákonní texty, jež souvisí s tématem, je zřejmý novozákonní důraz na správné uctívání (viz Jan 4). O správné službě Bohu mluví List Židům. Změna nastává v tom, že teď už ani skrze chrámový kult není možná správná služba121. Kultická služba v chrámu nedokáže dokonale očistit svědomí toho, kdo ji koná. Na druhou stranu je to krev Kristova, která očišťuje naše svědomí a uschopňuje nás k službě živému Bohu122. Je tedy zřejmé, že opravdově mohou Bohu sloužit a uctívat jej pouze ti, kdo byli krví Kristovou obmyti. Apoštol Pavel o sobě píše, že patří mezi ty, kteří slouží Bohu s čistým svědomím123. Sloužit Bohu tak, jak se to jemu líbí, znamená sloužit s bázní a úctou124. Nelze tedy tyto věci brát na lehkou váhu. Jistě se to týká celého života křesťana, ale i našich společných shromáždění.
Určitý posun také vnímám v tom, o jaké službě se v Novém zákoně mluví. Protože Kristus se obětoval za nás jednou provždy, nemusíme už přinášet oběti125. Oběť, kterou křesťané mají přinášet, jsou oni sami, jejich životní styl, který odpovídá etice království.126 Anna sloužila Bohu posty a modlitbami127, apoštol Pavel službou zvěstování evangelia128 a služba je také materiální pomoc ostatním věřícím129.
V Novém zákoně tedy dochází k určitému posunu. Jednak v tom, že při uctívání již není rozhodující místo, ale Duch a pravda, tedy správné uctívání je skrze Ježíše Krista. Nicméně i křesťané mají uctívat s bázní a úctou, tedy podobně, jako tomu bylo ve Starém zákoně, s dobrým vědomím toho, kým jsou a kým je Bůh. Ti, kdo přicházeli za Kristem, přicházeli také s prosbami a ve Zjevení vidíme jasné spojení mezi chválou a uctíváním. Služba a oběť, již přinášíme Bohu, již není obětí oltáře, ale vlastního těla, tedy vlastní život, který křesťané žijí podle Boží vůle. Službou se rozumí rovněž zvěstování evangelia, půsty, modlitby a materiální pomoc.
119
Zj 15,1-4 Zj 19,4 Žd 9,9 a 10 122 Žd 9,14 123 1 Tm 1,3 124 Žd 12,28 125 Žd 9,28 126 Ř 12,1-2 127 Lk 2,37 128 Ř 1,9 129 Ř 15,27 120 121
- 20 -
b) Chvála v Novém zákoně
Pokud bych v Novém zákoně hledal pouze slovo chvála, tato kapitola by zřejmě nebyla moc dlouhá, což samo o sobě je fakt, který stojí za zamyšlení, ale k tomu později. Vyhledal jsem několik slov, která jsou s chválou spojená, ať je to zpěv, oslavování, díkůvzdání nebo žehnání. Nejprve tedy zpěv.
Se zpěvem se v Novém zákoně moc často nesetkáme. V evangeliích čteme o Ježíši, který se svými učedníky při poslední večeři zazpíval chvalozpěv130. Nacházíme také několik zmínek ve Zjevení, ale k většině z nich jsme se dostali při pohledu na uctívání v Novém zákoně. Pak nám zůstávají 4 texty. Ef 5,19 a Ko 3,16 vyjadřují stejnou myšlenku s drobnou odchylkou. Z těchto textů je zřejmé, že společný zpěv má 2 významy, jednak učení a napomínání se navzájem právě skrze žalmy, chvály a duchovní písně a vyjádření vděčnosti Bohu. Jakub potom říká, že zpěv je reakcí na Boží požehnání, na druhou stranu však nevyzývá ty, kdo se mají zle, k tomu, aby zpěvem „zaplašili“ svoje chmury, ale aby se modlili131. Jinak laděný je text, který píše apoštol Pavel do Korintu. Upozorňuje, že je možné se modlit jak ve vytržení Ducha, tak s vědomou myslí, tedy podle kontextu v jazycích nebo srozumitelně, a stejně lze zpívat i chvalozpěvy132. Existuje tedy možnost, že lidé, kteří mají dar mluvení jinými jazyky, v těchto jazycích mohou také zpívat chvalozpěvy. Pavel však vzápětí jasně naznačuje, jak by se tyto dary měly využívat při společných shromážděních, neboť jak se může ten, kdo je nezasvěcený a nerozumí, připojit k tomuto mému chvalozpěvu?133 Společná setkání mají sloužit k tomu, aby byli poučeni ostatní, proto i Pavel píše, že se bude raději modlit tak, aby mu ostatní rozuměli134.
Hledal jsem také, za co lidé v Novém zákoně Boha chválí. Oproti Starému zákonu se do popředí staví Ježíš. Jedním z důležitých momentů je uzdravení. Při uzdraveních v Novém zákoně často čteme, že ten, kdo byl uzdravený135 a také lidé kolem136 chválí Boha za uzdravení. Nezřídka nacházíme také zmínku o tom, že ti, kteří viděli uzdravení nebo byli uzdraveni, žasli137. Podobnou myšlenku vyjadřují texty, v nichž bylo lidem zjeveno něco z Božího plánu – když anděl zvěstoval pastýřům narození Krista a oni se s ním potom setkali138, když setník přihlížel ukřižování139 nebo když Duch svatý sestoupil na pohany a 130
Mt 26,30 Jk 5,13 132 1 K 14,15 133 1 K 14,16 134 1 K 14,19 135 Lk 18,43 136 Mt 15,31 137 Mk 2,12 138 Lk 2,20 139 Lk 23,47 131
- 21 -
bylo jasné, že spasení není jenom pro židy, ale i pro pohany140. Chvála je jednoznačně také spojena s vděčností – můžeme číst o vděčnosti za spasení pohanů, o němž přinesl Pavel zprávy jeruzalémským starším141.
Mnohokrát se setkáváme s tím, že nás Nový zákon povzbuzuje, abychom oslavovali svým životním stylem. Ježíš říká, že náš způsob života má vést ostatní k tomu, aby oslavovali Boha142. Apoštol Pavel o tom mluví v souvislosti se sexuální čistotou v 1. listu Korintským143. Dobrý způsob života vede k tomu, že pokud ho uvidí pohané, povede je to ke chvále Boha144. I utrpení křesťana je nebo může být oslavou Boha145. Křesťané mají také brát ohled jeden na druhého a udržovat jednotu v církvi, aby mohli vzdávat Bohu chválu146.
Další rozvoj myšlenky přináší Janovo evangelium, které popisuje Ježíšův vztah k Otci. Ježíš oslavil svého Otce tím, když splnil úkol, který mu byl určen na zemi,147 a my máme nést ovoce vztahu k Bohu a tím ho oslavovat148. Bůh bude také oslaven, když odpoví na naše modlitby ve jménu Ježíše Krista149.
Chvála a uctívání by měly patřit k životu křesťana, apoštol Petr o nich mluví jako o samozřejmé součásti víry adresátů svého dopisu150. Radost z toho, že jsme byli zachráněni, dokonce převyšuje krátké utrpení, jímž člověk prochází.
Stejně jako ve Starém zákoně je i v Novém spojena chvála a uctívání s díkůvzdáním. Když Ježíš uzdravil 10 malomocných, jenom jeden mu za to děkoval a o tom je řečeno, že ho jeho víra zachránila151. Díkůvzdání by mělo být reakcí na Boží spasení. Apoštol Pavel nás povzbuzuje, abychom také vzdávali díky za všechny věci.152 Díkůvzdáním může být každá věc, pokud ji člověk dělá ve jménu Pána Ježíše153 a je to pro nás také Boží vůle154. Důvodem k díkůvzdání je, když někdo přijme evangelium a odevzdá svůj život Ježíši155.
140
Sk 11,18 Sk 21,20 142 Mt 5,16 143 1 K 6,20 144 1 P 2,12 145 1 P 4,16 146 Ř 15,5-7 147 J 17,4 148 J 15,8 149 J 14,13 150 1 P 1,8 151 L 17,16 152 Ef 5,20 153 Ko 3,17 154 1 Te 5,18 155 1 Te 2,13 141
- 22 -
Myšlenka chvály Bohu je vyjádřena také tím, když někdo Bohu žehná. Simeon po setkání s malým Ježíšem, chválil Boha156, doslova je ovšem použito eulogein – žehnat. Stejně i učedníci po Kristově zmrtvýchvstání a nanebevzetí v chrámu žehnali Bohu157. Důvodem pro žehnání je duchovní požehnání, které jsme obdrželi v Kristu Ježíši158. Jazyk je prostředek, jímž žehnáme159, ale může to být jazyk, kterým proklínáme a ubližujeme – opět je u Jakuba jasná spojitost s praktickým křesťanským životem.
Na závěr bych rád zmínil shrnující myšlenku z 1. listu Korintským. Apoštol Pavel mluví o křesťanské bohoslužbě a o tom, že je správné, aby byla pestrá. Na bohoslužbě se podílejí různí lidé, ale cílem všeho je, aby to sloužilo ke společnému růstu160.
V Novém zákoně je objektem naší chvály Bůh skrze Ježíše Krista. Důvodem ke chvále je vědomí, že jsme byli zachráněni, a má to být přirozenou součástí našeho života. Chválit Boha ovšem znamená na prvním místě osvojit si životní styl, který tomu odpovídá. Je to Boží milost a zjevení Božího tajemství, na něž člověk reaguje úžasem a vzdává Bohu chválu, ať je to za uzdravení či v jiných situacích. Pokud mluvíme v kontextu křesťanské bohoslužby, jistě zpěv spolu s dalšími projevy směřují k Bohu a k jeho oslavě a chvále, ale důležitým prvkem je srozumitelnost pro návštěvníky a také to, aby sloužily k růstu ostatních.
156
Lk 2,28 Lk 24,53 Ef 1,3 159 Jk 3,9 160 1 K 14,26 157 158
- 23 -
5) Systematizování výsledků a) Co je chvála a uctívání
i) Uctívání
Definice uctívání by mohla být tedy velmi široká, na nejobecnější rovině jde o základní nasměrování lidského života, které může být buď správné, tedy směrem k Bohu, nebo špatné, jakýmkoliv jiným směrem. Z předchozího rovněž jasně vyplývá, že uctívání je reakcí na Boží zjevení. Člověk se rozhoduje uctívat Boha, protože On udělal první krok na cestě ke člověku, na druhou stranu je to také příkaz. V Novém zákoně se mluví o správném uctívání jako o uctívání v Duchu a pravdě, tedy skrze Ježíše Krista a Ducha svatého. Jedná se jak o vyjádření úcty, tak o službu Bohu. Základem je, že uctívání se týká celého života, ne jenom určitých vymezených dnů, popřípadě míst. Uctívání je tedy bohoslužba. Tím se posunujeme k užšímu významu uctívání jako setkání křesťanů.
Wayne Grundem věnuje ve své systematické teologii uctívání jednu kapitolu a dokonce ji i úzce vymezuje pouze na bohoslužebné uctívání. Říká, že v tomto úzkém smyslu se uctívání vztahuje k „hudbě a slovům, jež křesťané směřují k Bohu ve chválách, spolu s postojem srdce, který s touto chválou souvisí, zvláště když se křesťané shromáždí“.161 Rád bych se připojil k této definici, protože obzvláště uctívání je tak široký pojem, že se jím nelze zabývat v celé šíři.
Ve Starém zákoně se jednoznačně setkáváme s tím, že uctívání byl také jednorázový akt, který se uskutečnil na konkrétním místě v konkrétní dobu. Je tedy správné se dívat na křesťanská shromáždění z tohoto úhlu pohledu. Uctívání je rovněž spojováno s chválou, díkůvzdáním, obětí, ale i žalozpěvy, vyznáním hříchů. Je též správné hovořit v tomto užším slova smyslu o chvále a uctívání společně. Tím se dostávám k samotnému názvu této práce, který zní „Funkce chvály a uctívání v naší zbožnosti“. Andrew Hill píše ve své knize Enter His Courts with Praise, že uctívání vyjadřuje spíše vztah než funkci a dále že se může projevovat v různém kontextu buď spontánně, nebo strukturovaně, formálně nebo neformálně162. Mluvit o funkci uctívání je tudíž trochu ošidné a myslím, že z toho plynou mnohé otázky, které i Církev bratrská musí řešit. Mluvíme-li například o chvále a uctívání jako o zbrani nebo že je to zvláštní vstup do Boží přítomnosti, jedná se přesně o tento případ – je to jakási funkce.
161 162
Wayne Grundem, Systematic Theology, Inter-Varsity Press, Leicester, 1994 Hill Andrew, Enter His Courts with Praise, Baker Books, Nashville, 1993
- 24 -
ii) Chvála
Základním významem chvály je někoho nebo něco ocenit. Může se to týkat osobních kvalit, charakteru nebo v případě Boha jeho díla stvoření a vykoupení. Chvála je projevem radosti a vděčnosti za spasení. V obecném smyslu lze říci, že chvála je opět reakcí na Boží zjevení, obzvlášť v Novém zákoně je to zřejmé. Stejně jako uctívání se chvála často pojí s díkůvzdáním, požehnáním, obětí, mnohem častěji s písněmi a hudbou.
Chvála směřuje k Bohu, ale velmi často je též uváděna ve vztahu ke zvěstování a připomínání velkých Božích skutků lidem kolem. Žalmisté touží mluvit o velkých Božích skutcích před národy, protože tím vejdou ve známost a tím bude Bůh oslaven. V Novém zákoně je tento rozměr patrný u apoštola Pavla, který říká, že chvála má být také srozumitelná lidem, kteří se účastní společného setkání. Na druhou stranu vidíme ve Starém zákoně určité náznaky toho, že ke chvále není potřeba textu a vyjádřením chvály Bohu může být samotná hudba, popřípadě hluk (viz např. Žalm 150).
Pokud hovoříme o písních a básních, které můžeme najít v Bibli, je zajímavé, že například v žalmech, i když jsou nazvány chvály, převažují žalozpěvy. Formy zpěvu byly jistě různé – žalmy jednotlivce i společenství, chvalozpěvy, žalozpěvy, žalmy díkůvzdání, žalmy důvěry, žalmy rozpomínání, mudroslovné žalmy, královské žalmy163.
iii) Ke sporným otázkám
Tato práce by jistě měla přispět k ujasnění některých sporných otázek. Asi nejpalčivější je otázka hudebního stylu a vztahu mezi novými a tradičními písněmi. K té se vrátím později. Existují ovšem některé teologické otázky, zmíním 2 z nich. Myslím, že v zásadě většina těchto otázek vyvstala rozdílnými způsoby výkladu. V rámci přípravy na tuto práci jsem prošel kolem 1500 biblických odkazů, jež se vztahují k těmto tématům, a jejich poselství se mi zdá být jasné. K tomu existuje několik málo odkazů, které hovoří ještě o „jiných“ věcech. Problém je, že se často jedná o odkazy z poetické literatury, tedy odkazy obrazné, popřípadě z historických knih Starého zákona, které jsou vykládány alegoricky. Tyto 2 otázky zní: Je chvála zbraní? Je zvláštním vstupem do Boží přítomnosti? Wayne Grundem píše, že když Boží lid chválí, Boží nepřátele prchají164. Jako oporu svého tvrzení uvádí text z 2. knihy Paralipomenon 20, kde je příběh o tom, jak se král Jóšafat 163 164
Raymond B. Dillard, Tremper Longman III., Úvod do Starého zákona, Návrat domů, Praha, 2003 Wayne Grundem, Systematic Theology, Inter-Varsity Press, Leicester, 1994
- 25 -
postavil Moábcům a Amóncům. Chtěl bych zopakovat, že pokud mluvíme o chvále jako zbrani, je to jakási funkce, což už je samo o sobě dost problematické. Podíváme-li se však na tento text, chvála neměla funkci zbraně, která by uvedla do pohybu Boží moc, ale bylo to spíše vyznání víry v Boží zaslíbení. Hospodin slíbil Izraeli vítězství, které nebude jejich a jehož nedosáhnou v důsledku fyzického boje165. Když tedy Izraelci vytáhli do boje, nepostavili do prvních řad nejlepší bojovníky, ale zpěváky a hudebníky, což bylo vyznání víry.
Bible hovoří o Božím slovu jako o zbrani. Pokud jsou písně zpívaným Božím slovem, můžeme o nich hovořit jako o zbrani, nicméně připadá mi to trochu zbytečné. Lze to brát jako cestu k dialogu s těmi, kteří tuto otázku vidí jinak, ale zase: je to důvod?
Druhou otázkou je, jestli jsou chvály určitým zvláštním způsobem vstupu do Boží přítomnosti. Nepodařilo se mi najít odkaz v literatuře, nicméně předpokládám, že čtenáři této práce vědí, o čem je řeč. Rád bych ovšem opět uvedl několik biblických textů. Jednak je to text z Izajáše166, kde se hovoří o tom, že hradby nového Jeruzaléma budou nazvány spásou a jeho hradby chválou. Obrazně řečeno se tedy do zvláštní Boží přítomnosti vstupuje bránami chvály. Jiné texty jsou texty žalmové, které mluví o vstupu do Božích nádvoří s chvalozpěvem167 a jiné. Chrám se tedy obrazně stává místem, kam křesťané přicházejí s chválou, a často se rozvíjejí různé teorie o tom, jak je možné postupovat pomyslným chrámem dál až do svatyně svatých.
Při pozornějším čtení je však zřejmé, že chvála není prostředkem, jímž se vstupuje do chrámu. Do chrámu se vstupuje dveřmi, ale tím, co máme přinést, je chvalozpěv a díkůvzdání. Dá se něco vyvozovat z textu v Izajáši? Jestliže bychom chtěli vykládat tento text alegoricky, nejpravděpodobnější by bylo asi vysvětlení, že hradby vymezují prostor města, které je ohraničeno spásou, tedy toto město je prostorem spásy. A do města se vstupuje branami, proto se do prostoru spásy vstupuje skrze chválu. A tady už asi většina z nás zavětří problém. Nový zákon mluví o nové možnosti křesťanů, kteří mají přístup do svatyně svatých168, je to nová cesta skrze Ježíše Krista. Nemluví se tady ale o žádném speciálním způsobu ani potřebě chvály, abychom se mohli setkat s Bohem. Je velice pravděpodobné, že spojení křesťanských písní a vstupu do zvláštní Boží přítomnosti je vytvořeno zvláštním 165
2 Pa 20, 15-17 Iz 60,18 Ž 100,4 168 Žd 10,19-22 166 167
- 26 -
emocionálním nábojem, který v sobě hudba obsahuje. Hudební produkce sama o sobě vyvolává příjemné pocity (v některých případech nepříjemné), ale ty ještě nejsou setkáním s Bohem. Jsem přesvědčen o tom, že je velice těžké rozpoznat skutečnou Boží přítomnost a pouze emocionální vzrušení z dobré písně. C. S. Lewis píše o tom, že setkání s Bohem se v naší zkušenosti může projevit pouze skrze lidské emoce169.
Nechtěl bych ovšem zavrhovat možnost, že se Bůh s člověkem může setkat zvláštním způsobem právě při zpěvu, chvále a uctívání. Není to však proto, že by to bylo něco výjimečného, ale prostě proto, že člověk se s Bohem setkává. Příležitosti jsou různé, ať je to modlitba, čtení Písma či něco úplně jiného. Hudba je specifická právě proto, že k nám často promlouvá na úplně jiné rovině, než jsme zvyklí. Nedělal bych z toho tudíž něco zvláštního, něco víc, ale rozhodně se jedná o něco jiného.
Bál bych se tvrdit, že je tomu tak pokaždé – že se při každém rozeznění strun kytary otevírá neviditelný průchod do nádvoří nebeského chrámu, kam my vstupujeme. Věřím, že je to Boží milost, pokud se Bůh rozhodne se s námi nějakým zvláštním způsobem setkat.
Nejobjektivnějším způsobem, jak člověk může posoudit, zda jeho chvála byla opravdová, je, pokud má vliv na jeho život170. Skutečné setkání s Bohem působí proměnu charakteru člověka. A opět vidíme, že je potřeba, aby život člověka byl celistvý.
Na závěr bych chtěl dodat, že v Bibli existují místa, která hovoří o věcech, jimž je velice těžké rozumět. Vezměme například příběh o mladém Davidovi, kterého si k sobě volal král Saul, aby mu hrál na citaru, kdykoliv ho přepadl zlý duch od Hospodina171. Co z tohoto textu vyplývá? Dá se říct, že hudba mladého Davida zaháněla démony. Působí takto i naše hudba? Je to možné, ale lze to tvrdit s jistotou a potom na základě toho postavit teologii? Rozhodně bych byl opatrný, protože pokud bereme vážně duchovní boj a vstupujeme do něj, měli bychom být opravdu připraveni a stavět na věcech, o nichž Bible jasně učí.
b) Za co můžeme a máme Boha chválit
Důvodů k Boží chvále můžeme najít jak v Novém, tak ve Starém zákoně mnoho. Základním rozdělením je chvála za to, kým je Bůh a co vykonal. Přemýšlíme-li o tom, kým Bůh je, mělo by to vést člověka ke chvále, protože Bůh je jí opravdu hoden, neboť je
169
C. S. Lewis, Přípitek zkušeného ďábla a jiné eseje, Návrat domů, Praha, 2001 Andrew Hill píše ve své knize, že při skutečné chvále se člověk mění. 171 1 S 16,23 170
- 27 -
dokonalý, svatý, spravedlivý, milující… a všechno jiné, po čem sice jako křesťané toužíme, ale nemůžeme toho dosáhnout.
Druhým základním důvodem ke chvále je Boží dílo. Lze ji ještě dělit dál na chválu za Boží stvoření a jeho dílo vykoupení. Bůh sám je důvodem naší existence i všech věcí kolem nás, také se o celé své stvoření stará a pečuje o ně. Když přemýšlíme o Božím vykoupení, je možné odkazovat na velké Boží činy v historii – pro židy to bylo vyvedení z Egypta, návrat ze zajetí, vysvobození od nepřátel, pro křesťany je to pak život a dílo Ježíše Krista. Předmětem chvály mohou však být i konkrétní projevy Boží moci v životech jednotlivců, podobně jako v žalmech jednotlivců. Tím se dostáváme k další otázce.
c) Jak Boha chválit
Vzhledem k tomu, že chvála a uctívání mohou být jak společné, tak individuální, je nutné mluvit o různých formách chvály. Proto není možné brát chválu jenom jako zpěv. Chvála a uctívání by měly zahrnovat celého člověka172, tedy jak rozum, tak emoce, může se k tomu připojit i fyzický projev (uctívání v původním smyslu znamená poklonit se). Důležité jsou správné motivy a postoje při uctívání – má být spojeno s bázní, tudíž se správným přístupem k Bohu. Základním předpokladem uctívání je integrita. Gesta a vnější projevy chvály mají odpovídat vnitřnímu životu člověka a život před lidmi na veřejnosti životu v soukromí.
Boha lze chválit různými prostředky, ať je to hudba, zpěv, tanec, vyznání, svědectví o Boží moci. Tyto formy se od sebe liší a nebylo by správné omezovat chválu pouze na hudební produkci, protože například individuální chvála by se mohla těžko projevit v písni, jelikož zkušenosti každého člověka jsou jiné. Je však možné tuto chválu vyjádřit ve svědectvích. Ustanovení zpěváci měli chválit Boha s radostí, nahlas, z upřímného srdce. Zajímavá je zmínka o tom, že zpěváci a hudebníci byli pro tuto službu připraveni a že vybrali ty, kteří byli dobří.
V Novém zákoně se klade důraz na obsah písní a jejich srozumitelnost. Písně jsou oslavou Boha, ale mají být srozumitelné těm, kdo přijdou, aby se mohli připojit i ostatní. Jak může ten, kdo není zasvěcen, říci amen k díkůvzdání člověka, který promluví ve vytržení? Smyslem je, aby se mohli účastnit všichni. Zpěv písní nejen oslavuje Boha, ale může vést i k napomenutí a povzbuzení ostatních.
172
Hill Andrew, Enter His Courts with Praise, Baker Books, Nashville, 1993
- 28 -
d) Zvláštní služba
Zrušením starozákonního kněžství odpadá také speciální funkce těch, kdo přinášeli Bohu chválu. Všichni jsme teď královským kněžstvem,173 povolaným k tomu, abychom hlásali mocné Boží skutky. Neexistuje tedy jakási zvláštní kasta chvaličů. Tento starozákonní model nelze vztáhnout na varhaníka ani na skupinky, které doprovázejí společný zpěv. Jedná se tady o docela jiné pozice. Starozákonní kněží byli ustanoveni, abych chválili a oslavovali Boha v chrámě i ve chvílích, kdy tam třeba nikdo jiný nebyl. Pokud bychom už chtěli hledat jakousi analogii, všichni jsme těmito kněžími, kteří mají vzdávat Bohu chválu. Je ovšem možné se inspirovat tím, že byli povoláni vzdávat chválu s radostí, z celého srdce a také profesionálně. Byli to také tito lidé, kteří vyzývají ostatní ke chvále, z jejich úst má znít haleluja, tedy chvalte Pána. Můžeme jeden druhého vybízet ke chvále a vzpomínat na velké Boží činy i na osobní zkušenosti.
173
1 P 2,9
- 29 -
6) Aplikace do života církve a) Bohoslužba
V této poslední kapitole bych chtěl navrhnout některé aplikace pro život církve. Nejprve k použití slovníku. Byl jsem zastáncem pohledu, že by bylo lepší neoznačovat písně, které zpíváme jako chvály. Označení žalmy ovšem znamená chvály. Lze tedy používat slovo chvály v našich shromážděních k označení písní, které zpíváme. Na druhou stranu je také potřeba zdůraznit, že pod pojmem chvály se rozumí všechny písně, tedy i písně zpívané z kancionálu, popřípadě jakékoliv jiné, jež mají duchovní obsah.
Důležité je, že chvála a uctívání nepředstavuje jenom tu část bohoslužby, kdy společně zpíváme. Je to za prvé životní styl. Uctíváním rozumíme základní zaměření lidského života, tedy to, jestli člověk patří Kristu nebo ne. Chvála je vyjádření vděčnosti, ocenění Boží velikosti. Z toho plyne, že uctívání a chvála mají být součástí každodenního života. Dokonce radost a vděčnost jsou často pojímány až automaticky jako vedlejší produkty života s Bohem.
Z toho také plyne, že chvála a uctívání mají kromě zpěvu i jiné formy. V nejobecnějším smyslu může být chvála a uctívání jakákoliv činnost, kterou člověk dělá174. Konkrétněji to mohou být finanční dary, služba, modlitba, půst. Mluvíme-li o chvále, mohou to být různé druhy umění, tanec, malba, fotografie, drama, svědectví o Boží velikosti a jeho pomoci, vyprávění o konkrétních Božích skutcích, osobní zkušenosti. Apoštol Pavel hovoří o pestré bohoslužbě, lidé mají možnost vyjádřit, co Bůh dělá v jejich životech.
Jistě by stálo za to dnes hledat nové způsoby, jak přistupovat ke chvále. Pokud existují různé prostředky vyjádření chvály, měly by se objevovat i při našich bohoslužbách. Máme někoho obdarovaného pro herectví? Může připravit pro shromáždění krátkou scénku. Nebo dobrého malíře? Ten může znázornit něco z Božího díla. Nebo fotografy, kteří zachytí krásy Božího stvoření? Tanečníky, kteří se pokusí vyjádřit pohybem něco z toho, co Bůh pro člověka vykonal? Možností je mnoho. Některé jsou jistě náročnější než jiné, ale určitě stojí za to.
174
Ko 3,17
- 30 -
Druhá věc je podporovat pestrost bohoslužby, kdy lidé budou moci vyjádřit svoje zkušenosti s Bohem. To je něco, co by se mělo podporovat. Přemýšlím, jestli se naše bohoslužby nestávají představením jednoho či dvou profesionálů.
Přepokládám, že největší otázka ohledně chvály a uctívání vyvstane v souvislosti s našimi pravidelnými shromážděními. Je-li bohoslužba uctíváním Boha, jistě by se to mělo projevit. Určitě z toho vyplývá větší zájem o liturgiku. Často mám pocit, že se úplně vytratilo povědomí, že pořad shromáždění má hlubší smysl než jenom to, že prostě je potřeba zařadit určité prvky, a tak je uspořádáme podle toho, jak se to už dlouho v našem sboru dělá. V mnoha sborech zavedli institut moderátora shromáždění. Většinou tuto službu vykonávají starší. Je to něco jednoduchého, není potřeba se na to ani moc připravovat. Bylo by zajímavé zjistit, kolik z moderátorů shromáždění bylo kdy seznámeno s významem toho, co dělají, modliteb, které pronášejí, způsobu, jak uvádějí společné chvály, sbírky a nakonec i oznámení.
Veliký důraz se klade na opravdovou bohoslužbu, která je skutečná tehdy, když vnitřní postoje odpovídají vnějším projevům a není rozdíl mezi běžným životem a bohoslužbou. Na základě čeho bychom potom měli hodnotit, jestli je naše bohoslužba opravdová nebo není? Na základě toho, jak se lidé cítili, jak to hodnotí, jestli bylo kázání dostatečně zábavné? Pokud vnitřní a vnější postoje nejsou v harmonii, není bohoslužba opravdová. Nemá-li přesah do běžného lidského života, nejedná se o skutečnou bohoslužbu.
Mnoho lidí hodnotí chvály, bohoslužby na základě svého pocitu Boží přítomnosti. Ale je to možné? Chvály byly dobré, protože jsem cítil Boží přítomnost. Kázání bylo dobré, protože jsem cítil, že ke mně Bůh mluví. Bohoslužba byla dobrá, protože byla dobrá atmosféra. Jistě můžeme tyto věci hodnotit jako dobré. Atmosféra při bohoslužbě je důležitá, ale lze tím hodnotit, jestli to byla skutečná bohoslužba, kde lidé skutečně uctívali Boha? Je přece možné si vytvořit opravdu dobrou atmosféru při jakékoliv jiné příležitosti. Chvály mohou být dobré, protože člověk z nich má dobrý pocit, ale je to rozhodující? Osobně mám mnohem lepší pocit při poslechu kvalitního CD než při vystoupení chválicí skupiny v neděli, nemluvě o tom, když navštívím živý koncert. Pokud bych měl podle toho poměřovat reálnost chval, pak jsem nejlepší chvály „prožil“ někde úplně jinde než ve sboru. Každá hudba vyvolává pocity, někdy příjemné, jindy nepříjemné, ale znamená to nutně, že to byla chvála Bohu? Na základě čeho potom hodnotíme kázání? Podle toho, že jsme si odnesli ujištění o Boží lásce, milosti, že jsme pochopili, co chtěl kazatel říci, že jsme odešli s rozhodnutím změnit svůj život, anebo proto, že kazatel vynikající rétorikou, několika chytlavými příběhy, uměle vneseným emocionálním napětím a dalšími „triky“ udělal kázání zajímavé?
- 31 -
Chci říct, že opravdovost bohoslužby by se měla poměřovat jejím dopadem do běžného života, což se dá poznat až s delším časovým odstupem. I když člověk odchází ze shromáždění s rozhodnutím změnit svůj život, dotáhne ho do konce? Tam se pozná práce Ducha svatého a setkání se skutečným Bohem, tam lze oddělit skutečnou bohoslužbu od všeho ostatního.
Jak se pak vyrovnáváme s ostatními věcmi, které jsou uctíváním Boha, například půst nebo osobní oběti různého charakteru? Jak vnímáme peníze ve sboru? Jsou peníze dobrovolnou obětí, přinášenou ke chvále Bohu, nebo nutným zlem, které je potřeba vytrpět, když už máme svoji církev, modlitebnu a kazatele? Jak uvádíme sbírky při shromážděních?
To je jenom několik otázek a myšlenek, na něž bychom měli znovu hledat odpovědi v tom, jak rozumíme naší bohoslužbě. Myslím, že je na každém, aby si na tyto otázky odpověděl.
Mluvil jsem zatím o postoji vedení k bohoslužbě, ale jsou také věci, jež vyplývají pro jednotlivce, kteří se bohoslužby účastní. Jistě i zde platí to, co bylo řečeno o integritě života. Nicméně můžeme toho najít ještě mnohem více. Lidé by měli uctívat Boha celý srdcem, celou duší a celou myslí, tedy úplně. Souvisí to i s tím, jak lidé přicházejí připraveni na společná shromáždění, jestli jsou ochotní takto společně Boha uctívat. Jiným úhlem pohledu je určitá otevřenost, například ve svědectvích. Osobně na mě někdy působí církev jako společenství svatých, ne však v tom dobrém smyslu, protože já jediný se tam jako člověk s problémy nehodím. Žalmisté na mnoha místech vyznávají svoje chyby a pochybnosti. Nezredukovaly se naše svědectví, ilustrace v kázáních jenom na samá pozitiva?
Další myšlenka se týká toho, jestli uctívání pro mě musí být vždycky příjemným zážitkem. Jsem přesvědčen, že ne. Pokud se v uctívání setkáváme s Bohem vesmíru, ani to tak být nemůže. Realita hříchu se stává skutečností a potřeba odpuštění otázkou života a smrti. Kompromisy našeho života najednou přestávají být malými vadami na jinak vcelku krásné fotce a stávají se nepřehlédnutelnými šmouhami a kazy. A s tím je potřeba se často vyrovnat. Je třeba činit pokání a hledat nápravu. C. S. Lewis píše o osobní opatrnosti ve vztahu k Bohu, protože by to člověka mohlo něco stát175. A myslím si, že to je mnohem realističtější postoj k uctívání. Ono nás to něco stojí.
Ještě bych chtěl zdůraznit, že považuji chválu a uctívání za velice důležité pro každého člověka, a to právě proto, že se nás dotýká na úplně jiných úrovních myšlení. Mnozí z nás 175
C. S. Lewis, Přípitek zkušeného ďábla a jiné eseje, Návrat domů, Praha, 2001
- 32 -
máme zkušenosti s tím, že vědět něco nestačí. Bůh k nám mluví mnohými způsoby a na různých úrovních našeho vnímání, ať už to je kvalitně zpracované kázání, obraz, sen nebo melodie a slova. Není to ovšem něco víc než ty ostatní věci jen proto, že to možná vyvolává více emocí. b) Jak chválit a uctívat v dnešní době?
Řekl bych, že tady je zřejmě největší třecí plocha, kde se objevují mnohé problémy. Je to zarážející, protože teď přistupujeme k formě. Otázkou je, jestli nám někdy neutíká obsah.
Největším problémem, o němž se mohutně debatuje a na který většina lidí v církvi narazí, je, jaký druh hudby a jaké písně by měly být součástí shromáždění. Na základě čeho se rozhodujeme o hudebním stylu? Dle mé zkušenosti je to buď tradice, nebo osobní preference toho, kdo má možnost o tom rozhodovat. Proč zpíváme kancionálové písně? Protože se některým lidem líbí. A stejně tak i písně nové. Připustíme-li si to, je rozhovor často daleko snazší. Pokud se dostaneme za argumenty typu „ty naše jsou lepší, protože mají pořádný obsah a bez toho to nejde“ nebo „ty naše jsou lepší, protože jsou jednodušší, mají obsah, s nímž se mohu ztotožnit“, jde všechno mnohem lépe. A pak je možné se domluvit na nějakém kompromisu.
Přesto mi neustále vyvstává otázka, jestli je to všechno a jestli je osobní preference dostatečným argumentem pro výběr písní. Apoštol Pavel pokládá důraz na srozumitelnost toho, co se při bohoslužbě děje. To nesouvisí jenom s písněmi, ale například i s užitím bohoslužebného překladu Bible. Myslím, že značná část Kralické bible je dnešním lidem těžko srozumitelná. A pokud zpíváme písně, v nichž si navzájem žehnáme tím, že nás má Hospodin ostříhat, popřípadě se ujišťujeme, že je to Bůh, který nás sprovozuje, nevím, jak tomu lidé rozumí. Ale pro objektivitu ani nové písně na tom nejsou často lépe, když zpíváme o korouhvi, voláme maranatha a jistě by se našlo mnoho dalších. Bude jim rozumět člověk, který se shromáždění zúčastní a možná ještě nikdy předtím v žádném nebyl?
Ještě k ostatním argumentům pro nebo proti. Je podstatné, aby písně měly dlouhý, výpravný obsah, aby byly správné? Jsou písně, v nichž se mnohokrát opakuje několik vět, špatné? Na druhou stranu je potřeba vyjadřovat své pocity, aby píseň byla skutečnou chválou?
Z pohledů do Žalmů a nakonec celé Bible je vidět, že obsah písní byl různý. Nešlo jenom o dlouhé výpravné příběhy, kdy se připomínaly velké Boží skutky, ani to nebyla jenom
- 33 -
osobní vyznání víry a vztahu k Bohu nebo krátké dvouvěté žalmy. V knize Žalmů můžeme najít tohle všechno. Dlouhý obsah, osobní vyznání, krátké žalmy, dlouhé žalmy, žalmy, kde se část neustále opakuje, ale i žalozpěvy, pochybnosti, vyznání víry, svědectví. Je toho mnohem víc a nelze stavět jedno proti druhému. Je pravdou, že bychom mohli načrtnout čáru mezi novými písněmi a písněmi z kancionálu právě tímto směrem. Nové písně jsou více pocitové, zaměřené na vyznání, kratší, často se opakují, kdežto písně z kancionálu bývají zpravidla delší, mají více slov, vyprávějí příběh. Ale toto rozdělení by bylo velice hrubé. Je ovšem také zřejmé, že obsah písní je důležitý – má mít vypovídací hodnotu a jak jsem již říkal, má být srozumitelný. Nicméně není nutné, aby to byl výpravný příběh. I věta „Tebe miluji, tebe chválím, tebe vzývám, Pane můj“ má jasný obsah.
Je rovněž pravda, že se dnes písně mění, a není pravda, že nové písně jsou jenom jednoduché až ploché. Obsahují často vyznání víry a hovoří o Božím stvoření i jiných věcech. Pokud už bychom chtěli dělat rozhodnutí na základě obsahu, měli bychom se řídit podle toho, jakým způsobem píseň zapadá do pořadu bohoslužby nebo jak může přispět k porozumění tomu, co bylo řečeno.
S obsahem ještě souvisí to, zda nejsou některé písně zavádějící. Jsem přesvědčen, že ve většině případů se jedná pouze o neporozumění básnickému vyjádření. Když například zpíváme „korunujeme tě, králi náš“, jistě to neznamená, že my jsme těmi, kdo mohou za to, kým je Kristus a jaké je jeho postavení, ale je to básnické vyjádření našeho vztahu k němu a našeho osobního vyznání a uznání Krista králem nad našimi životy.
Teď jen krátce k hudebnímu stylu. Rozhodnutí je ve velkém případě dáno opět osobními preferencemi nebo vyšším záměrem. Vyšší záměr může být v tom, že se sbor snaží přizpůsobit hudbu co nejvíc dnešnímu člověku, což mi připadá jako vcelku dobrá myšlenka. Otázkou zůstává, jaký je styl dnešního člověka. Zamyslíme-li se nad tím, jenom málo lidí poslouchá hudbu, kde nejsou bubny, jenom málo lidí poslouchá varhanní hudbu.
Zaujala mě ovšem jedna myšlenka ze Starého zákona, že ti, které vybrali ke službě v chrámu jako „chváliče“, byli samí mistři, tedy lidé, kteří dobře zvládali svoje nástroje i hlasy a věděli, co dělají. Velmi mě to oslovilo vzhledem k tomu, jak často vypadá hudební produkce v našich sborech – velice nízké kvality, nepřipravená a je-li všechno v pořádku, tak to zazdí špatný zvukař. Pokud je oběť chvály něčím, co přinášíme Bohu, mělo by to být kvalitní. Jistě, rozdíly v kvalitě budou dány možnostmi, které konkrétní společenství má, ale je to i o přístupu kazatele a vedení sboru. Jestli považují kvalitu za něco žádoucího, lze ji nějakým způsobem v rámci možností, které mají, zvednout. To se však často vůbec
- 34 -
nepovažuje za důležité. Mnohokrát jsem slyšel, že se tím nebudeme zatěžovat, že to stačí tak, jak to je. Myslím, že je potřeba položit také určitý důraz na úroveň toho, co je vidět. Stejně jako se kazatel připravuje na kázání, i ostatní části bohoslužby si zaslouží přípravu.
Tím se pomalu dostáváme k úloze těch, kdo se v doprovodu angažují. Jaká je jejich úloha? Již dříve jsem poukázal na to, že o nich nemůžeme uvažovat ve stejných kategoriích jako o starozákonních kněžích, kteří byly odděleni ke službě chvály. Skupina je skupinou doprovázečů a tím součástí shromáždění. Nicméně svoji úlohu jistě mají. V žalmech i na jiných místech čteme o tom, jak žalmista vyzývá ostatní ke chvále, volá haleluja, chvalte Hospodina. Jinde se také připomínají velké Boží skutky a jeho charakter. Například ve 4. kapitole knihy Zjevení je vidět, jak v uctívání a chvále na sebe některé věci navazují, kdy nejprve vzdají chválu 4 bytosti, což pak vede ke chvále i ostatní. Je to zřejmé třeba při svědectví. Když někdo poví svědectví, vede nás to k vděčnosti, ke chvále. Kdyby ho neřekl, tak se to nestane. To souvisí s určitým vedením pořadu bohoslužby a mělo by být na domluvě mezi moderátorem a vedoucím skupiny, popřípadě varhaníkem, kdo písně nějakým způsobem uvede, jestli to bude právě svědectvím, osobní zkušeností či krátkým vybídnutím k vděčnosti. Je možné také písně komentovat a tím lidem přiblížit, o čem budou zpívat, a vzbudit v nich touhu Boha chválit, protože pochopili širší souvislost.
- 35 -
7) Závěr V případě mé práce závěr asi nebude shrnutí výsledků a odpověď na otázky položené v úvodu. O to jsem se pokusil v kapitolách 5 a 6. Na závěr bych se chtěl vrátit k tomu, jak k uctívání, zpěvu a chvále přistupujeme. Je zajímavé, jaké debaty se kolem chvály a uctívání vedou – jednak ohledně hudebního stylu a volby písní a pak ohledně určitých sporných otázek.
To je podle mne trochu škoda, protože nás to potom odvádí od pravého významu a smyslu. Jsem rád, že jsem se mohl tímto tématem zabývat, neboť jsem si mohl uvědomit, co je to důležité a co ne. Pokud mluvíme o uctívání a chvále, jsou to naprosto základní otázky, které nejsou zase tak složité. Uvědomil jsem si, že se lze zabývat hudebním stylem či mírou hlasitosti skupiny při shromáždění, ale mnohem důležitější je přemýšlet o liturgii, o tom, jaké tam mají mít písně místo a jaké písně to mají být. Je možné vymýšlet teologické konstrukce o duchovním boji při společném zpěvu, ale mnohem raději budu přemýšlet o tom, jak uvést společné písně tak, aby lidé chtěli zpívat, a mohli se ztotožnit s tím, co zpívají.
Myslím, že je třeba se vrátit k pravému významu chvály a uctívání a ten zdůrazňovat a rozvíjet. Tam je potřeba si klást otázky a věnovat čas přípravě. A k tomu bych rád také povzbudil všechny, kteří tuto práci budou někdy číst.
- 36 -
Seznam použité literatury Douglas J. D., Nový biblický slovník, Návrat domů, Praha, 1996 Geoffrey W. Bromiley, ISBE, Grand Rapids, Michigan, 1986 Pavel Černý, Dynamika života církve, Oliva, Praha, 1998 Willem A. VanGemeren, The New International Dictionary of the Old Testament Theology and Exegesis, Zondervan Publishing House, Grand Rapids, 1997 Gerhard Kittel, Theological Dictionary of the New Testament, Wm. B. Eerdmans Publishing, Co., 1964 Hill Andrew, Enter His Courts with Praise, Baker Books, Nashville, 1993 Raymond B. Dillard, Tremper Longman III., Úvod do Starého zákona, Návrat domů, Praha, 2003 Random House Webster´s College Dictionary, Random House, New York, 1991 Wayne Grundem, Systematic Theology, Inter-Varsity Press, Leicester, 1994 Georgie R. Beasley – Murray, WBC, Word Books, Publisher, Texas, 1987 Gary M. Burge, THE NIV APPLICATION COMMENTARY, John, Grand Rapids, Michigan, 2000 Wayne Grundem, Systematic Theology, Inter-Varsity Press, Leicester 1994 C. S. Lewis, Přípitek zkušeného ďábla a jiné eseje, Návrat domů, Praha, 2001
- 37 -
