Léto 2012
DÁREK V KAŽDÉM 1000. VÝTISKU! Figurky novomanželů v měřítku 1:43
OFICIÁLNÍ REPORTÁŽ ZE SVATBY JUDR. KROUPY
FSO WARS EXKLUZIVNÍ REPORTÁŽ O POLSKÉM PROTOTYPU
_________________________________________EDITORIAL Vážení čtenáři, po roce od vydání jubilejního čísla našeho Bulletinu Klubu přátel polských automobilů přicházíme opět s novým, tentokrát již jedenáctým číslem našeho listu. Ten v uplynulých letech fakticky získal charakter pravidelného „ročníku“, tedy časopisu vydávaného s roční periodicitou. Daný formát se v praxi ukázal jako nejvíce přirozený a životaschopný a pevně doufám, že si tento trend udržíme i v budoucnu. Pokud jde o obsah dnešního čísla, nemohu pominout, že pro mě má zcela mimořádný osobní význam. V posledních letech se stalo pravidlem, že v Bulletinu zveřejňujeme společenské reportáže ze svatebních obřadů nejpřednějších představitelů našeho spolku. Pozice svatebního recenzenta našeho listu přitom připadla mně osobně, i když jsem k ní přišel tak nějak jako slepý k houslím. V dnešním vydání je však autorem svatební recenze můj redakční zástupce a předseda KPPA JUDr. Krejčík. Jak z této skutečnosti správně tušíte, došlo v rámci svatební štafety ve vedení Klubu v loňském roce i na mě, přičemž je asi každému jasné, že z pozice ženicha se svatební recenze prostě psát nedá. A tak mám nyní možnost okusit svojí vlastní žurnalistickou medicínu a poté, co jsem se při psaní o předešlých svatbách snažil namíchat diplomaticky vyvážený koktejl důstojné reportáže a mnohdy černého humoru, mohou se nevinné oběti mých nemístných vtípků tentokrát pobavit na můj účet. Dobře mi tak. Avšak z pohledu Klubu jako celku má nepochybně mezi články tohoto vydání nejzásadnější význam pojednání „O právním charakteru KPPA a jeho důsledcích“, které nejenže přináší hlasité vyjádření vedení Klubu k diskuzím na uvedené téma, ale především dochází k překvapivým – ano, pro někoho možná i šokantním – právním závěrům, které opravňují Klub k zaujetí ještě sebevědomější pozice při jeho vystupování jak na poli společenském, tak na poli státoprávním. Všem členům Klubu a jeho sympatizantům proto mohu podrobné prostudování článku jen doporučit, a to přes to, že se jedná o náročnou odbornou materii, která vyžaduje skutečně celého čtenáře. Ani v tomto čísle Bulletinu nemůže chybět obšírné pojednání o některém z polských automobilů. Tentokrát došlo na FSO Wars, který byl dobou svého vzniku a řadou dalších souvislostí souputníkem naší Škody Favorit. Na rozdíl od ní se však tento moderní osobní automobil do výroby nedostal a neumožnil tak klíčovému polskému výrobci přežít hubená léta po pádu Železné opony, a to navzdory skutečnosti, že po technické stránce Wars tento potenciál měl. Důsledky pro polský automobilový průmysl jsou dnes již dostatečně známé… Ale abychom nehráli jenom na smutnou notu – jako obvykle nechybí odlehčenější cestopisné čtení a trochu více místa jsme tentokrát věnovali recenzím na zajímavé knižní publikace, mezi nimiž dominuje mimořádně zdařilá kniha Piłsudski... Katyň... Solidarita... Klíčové pojmy polských dějin 20. století od maďarského historika Istvána Kovácse. Její přečtení pak lze doporučit nejen členům Klubu, ale i všem, kdo mají alespoň příležitostný zájem o středoevropské dějiny a o pochopení historické mentality našich severních sousedů. Nyní již nezbývá, než vám popřát i tentokrát co nejvíce čtenářských zážitků! JUDr. Jiří Kroupa, šéfredaktor _______________________________________________________________________________________________________________
Bulletin Klubu přátel polských automobilů Datum vydání: 22. března 2012 je nezávislý občasník vydávaný Klubem jako jeho tiskový orgán. Bulletin plní především úkoly KPPA, jak jsou vyjádřeny ve stanovách. Redakce: JUDr. Jiří Kroupa (šéfredaktor), JUDr. Michal Krejčík (zástupce šéfredaktora, Bullvár), Ing. Jan Vodička (Bullvár, www stránky), JUDr. Ing. Zdeněk Hraba. JUDr. Petra Procházková Názory autorů příspěvků nemusí nutně vyjadřovat stanovisko listu. Za obsahovou stránku příspěvku odpovídá autor. Neoznačené příspěvky byly zpracovány redakčně. S veškerými podáními se obracejte na e-mailovou adresu redakce
[email protected]. Všechna práva vyhrazena. Tato publikace je chráněna podle autorskoprávních předpisů v platném znění. Tiskne: kde se dá Tato piblikace neprožla redakchní a yazykovou úprávou. Obálka: (mik)
2
____________________________________________ SUPER
FSO WARS: Polská reakce na STAR WARS Byla to napjatá doba. V televizi pořád běžel nekonečný seriál „Pohřby v Kremlu“ a na obou stranách železné opony se řinčelo zbraněmi. Na druhou stranu, pod tíživou atmosférou první poloviny 80. let již počínal bujet kvas, který dal vzniknout perestrojce, modernizaci východního bloku a nakonec pádu komunistických režimů. FSO WARS je přesně dítkem své doby. Rok 1983 byl ve světových dějinách bouřlivý. Studená válka mezi USA a SSSR dospěla do bodu mrazu a hrozilo, že někoho v záchvatu zimnice napadne zmáčknout pověstný červený knoflík. Svět žil ve strachu z jaderné katastrofy a teprve po řadě let se dozvídáme, že oprávněně, neboť v září toho roku se díky planému poplachu málem spustil sovětský jaderný protiúder. Chybělo málo a mohl to být v dějinách lidstva rok poslední. V březnu 1983 vyhlásil americký prezident Ronald Reagan projekt Strategické obranné iniciativy, který byl záhy lidově označen „Hvězdné války“ – Star Wars, podle již tehdy kultovní ságy Georgie Lucase. Třetí díl „Návrat Jediho“ se právě chystal na květnovou premiéru. Idea projektu totiž spočívala v tom, že válčit se bude v kosmu, a to laserem a atomovými raketami. Na projekt reagoval východní blok samozřejmě podrážděně. Přirozeně jednak ze strachu, za druhé proto, že bylo stále více zřejmé, že na vyrovnání kroku s USA nemají Sověti ani celé RVHP peníze ani technologie. Navíc tu byli u moci natolik zasloužilí vůdci, že se pro ně vžil výstižný termín „gerontokracie“. Příkladem za všechny byl samotný sovětský generální tajemník Jurij Andropov, který se do funkce dobelhal v 68 letech a – jak se traduje – většinu doby úřadoval z nemocnice. Je vskutku zázrak, že se v této podivně zkostnatělé době podařilo v Polsku vykřesat jiskru invence a inovace. A ještě větší údiv vzbuzuje skutečnost, že polští soudruzi zvolili pro projekt nového polského socialistického rodinného vozu název FSO WARS. Možnému překladu na „FSO VÁLKY“, zejména pokud se uvažovalo o vývozu na Západ, se vůz přece nemohl ubránit. A to přesto, že pocházel z „tábora míru a socialismu“. Ale pojďme se podívat blíž. Pravidelní čtenáři našeho Bulletinu se již mohli dočíst, že polský automobilový průmysl se vždy vyznačoval „mimořádnou stálostí modelové nabídky“ a polští soudruzi se zuby nehty drželi výroby osvědčených typů. Zářným příkladem může být osobní vůz Syrena, jehož produkce byla ukončena právě v červnu 1983 po úctyhodných 25 letech (!).
WARS z roku 1983 třikrát jinak. Vlevo 1x FSO WARS, vpravo 2x Star Wars
3
Nicméně na počátku 80. let bylo jasné, že má-li polský automobilový průmysl udržet krok s vývojem – a to alespoň s tím východoevropským – musí se pustit do vývoje modelů nových! Sice předběhneme, ale musíme s politováním konstatovat, že tuto příležitost FSO promrhala. Zatímco Škodě se podařil majstrštyk s Favoritem, Ladě do určité míry se Samarou a i rumunská Dacia přežila díky tomu, že vyvíjela u nás vcelku neznámý model Nova, v případě Fabryky Samochodów Osobówych nerealizování projektu WARS znamenalo pomalý začátek konce svébytného polského automobilového průmyslu. Neboť už na pohled líbivý a praktický FSO WARS se do prodeje, ba ani do výroby nikdy nedostal. Přitom našlápnuto k úspěchu bylo velmi dobře. Již v květnu 1981 byla představena idea, aby nový model polského vozu, nástupce FSO Polonez, byl pětidvěřový hatchback s předním pohonem, tedy skutečně moderní konstrukce. Z kreslících prken do montážních dílen se model dostal v roce 1983, kdy tým konstruktérů pod vedením Mirosława Górského začal vytvářet první prototypy. Pozoruhodné je, že se polští konstruktéři rozhodli pro samostatný vývoj bez spolupráce se zahraničím, anebo alespoň s využitím zahraniční licence. Některé díly se sice nakonec dovézt musely, ale oproti licenčním Polskim Fiatům se jednalo o ryze polský vůz. V říjnu 1985 již byly hotovy makety v měřítku 1:1 a práce vyvrcholily o rok později, kdy světlo světa spatřily 3 funkční prototypy v symbolické (alespoň nazíráno českýma očima) barevné kombinaci – bílá, červená, modrá. Bílý byl osazen motorem o objemu 1.1 litru, podmanivě červený poháněla kupředu třináctistovka a v modrém tlouklo dokonce srdce veliké 1600 ccm. Vše byly čtyřválce s pětistupňovou převodovkou. V říjnu 1986 byli pak tito tři krasavci představeni na výstavě „Polska motoryzacja“ na Stadionu desetiletí ve Varšavě. Tento stadion, vybudovaný k 10. výročí osvobození PLR od německé okupace, se díky svým olbřímím rozměrům postupně stal namísto sportovního stánku místem různých propagandistických akcí a oslav, které se sportem neměly nic společného. Pro Čechoslováky měl tento stadion zvláštní symboliku, neboť se zde 8. září 1968 polský učitel Ryszard Siwiec upálil na protest proti invazi armád Varšavské smlouvy, a to před zraky desítek tisíc návštěvníků přímo na tribuně. V druhé polovině 80. let pak řada čs. občanů navštívila tento stadion nikoliv s úmyslem uctít památku mučedníka, nýbrž s vidinou koupě „plísňáčů”, mikin a džínové bundy s beránkem. Stadion se totiž přeměnil na obří tržnici, kde se dalo koupit prý skutečně vše.
Podíváme-li se dobové fotografie FSO Wars a uvědomíme-li si, co bylo tou dobou k dostání na trhu, musíme uznat, že za takové auto by v 80. letech v Mototechně koupěchtiví motoristé vedoucímu utrhali ruce. Ale nakonec vše dopadlo jinak a vedoucím Mototechen jejich údy bohužel zůstaly...
4
Tablo nabízí srovnání charakteristických proporcí západoněmeckého hatchbacku Opel Kadett D (1979-84) (uprostřed) s FSO WARS na čtveřici propagačních snímků ilustrujících přednosti vozu. Polský model však byl o poznání aerodnymičtější a ladnější. Poslední snímek umožňuje srovnání prototypu s maskou omlazeného Polonezu Caro (1991). Určitá podoba by tu byla.
FSO WARS 1300 Rok výroby: 1983–86 (jen prototypy) Výrobce: FSO Warszawa 5 dvéřový hatchabck 5 rychlostní manuální převodovka Motor: Benzínový čtyřválec 1.3/1.1/1.6 Spotřeba: 6,5 l/100 km (motor 1.3) Délka: 3840 mm Šířka: 1600 mm Výška: 1350 mm Vyrobeno kusů: 3
5
Rozostřené štočkové snímky z dobového tisku jsou němými svědky masového obdivu, v němž se FSO WARS tenkrát oprávněně vyhříval. V kontrastu s nablýskanými prezentacemi nových vozů na dnešních autosalonech působí představení prototypů pod širým nebem na opadaném listí jako výjev z jiného vesmíru. Úplně běžný jev to ovšem nebyl ani v tehdejší RVHP. Nesčetné davy obklopovaly vozy vystavené prostě jen tak na trávníku. Vždyť bylo co obdivovat. Krátká pětidvéřová karoserie měla sportovně střižené proporce, prostorný interiér a dobře přístupný zavazadlový prostor. Přes veřejné odmítání inspirace zahraničními vzory připomínal design – a to hlavně poměrem hmot – západoněmecký Opel Kadett, modelovou řadu D, která se vyráběla mezi lety 1979 a 1984. Nicméně nejednalo se o přímý plagiát a polskému WARSu nelze upřít osobitost, šmrnc i odlišnost od již zmiňovaného Favoritu či Samary. Karoserie s délkou 3,8 metru, šířkou 1,6 metru a výškou 1,35 metru přesně zapadala do dané třídy. Prostorný pětimístný interiér byl vymezen solidním rozvorem náprav 2,45 metru (stejnou se pyšnil i kupř. Favorit). Součinitel odporu vzduchu cx 0,35 naznačoval, že vůz úspěšně prošel i aerodynamickým tunelem. Palubní deska a řešení kokpitu snesou dnešní měřítka ještě po 25 letech. Vždyť třeba natočení středového panelu směrem k řidiči, aby mohl pohodlněji ovládat veškeré prvky, je dodnes výsadou jen některých modelů z dílen Alfa Romeo či BMW. Zavazadlový prostor nabízel v základu 300 litrů, po sklopení sedadel 1200 litrů. O tom si leckterý malý vůz může dodnes nechat jen snít. Kdyby se podařilo dostat vůz do masové výroby do konce 80. let, pak by zcela určitě nahradil nejen na polských, ale i na východoevropských silnicích postupně zastarávající Maluchy, Wartburgy, Trabanty i Škodovky, o modelech straších nemluvě.
Pohled do ergonomicky řešeného interiéru vyvedeného v tehdy módním krémovém plastu. Zadní partii zdobilo charakteristické logo „Wars“, jinak ale nic nenapovídalo, že se jedná o východní vůz. Méně znalý by si mohl auto splést s Talbotem či jiným kompaktním vozem západní provenience.
6
Ano, to věčné „kdyby“… Jako již mnohokrát v minulosti se nadějný projekt nedostal dále než do stádia odzkoušených prototypů. Na vině byl nedostatek valut. Aby se plány daly realizovat, potřeboval polský automobilový průmysl finanční injekci k modernizaci výrobních linek. V druhé polovině osmdesátých let se raketově hroutil kurz polského zlotého a hyperinflace udělala z Poláků národ milionářů (žel jen co se týká počtu nul na bankovkách) a šmelinářů (peníze neměly valnou hodnotu a tak se rozjel obchod výměnný). Zahraniční banky neměly důvěru v nestabilní polské hospodářství. Zato západní automobilky neměly co ztratit. Prodej licence do země s levnou pracovní silou a jistým odbytem pro ně až takovým riskem nebyl. A tak čím více bylo jasnější, že peníze na rozjezd FSO WARS jsou v nedohlednu, tím více se rýsovala spolupráce FSO se západní automobilkou. Nakonec byla v červnu 1988 podepsána smlouva s tradičním partnerem – italskou automobilkou FIAT. Z této spolupráce nakonec vzešla na počátku 90. let série malých Fiatů Cinquecento, což ovšem nebyla žádná designová lahůdka, nýbrž taková hranatá krabice od bot se čtyřmi koly, kterou lze tu a tam vidět i na českých silnicích. Projekt WARS, odvozený nikoli od slova „válka“ nýbrž od slova „WARSzawa“, byl v roce 1988 ukončen a vozy skončily v depozitářích. Dodnes se dochovaly dva prototypy: červený a bílý (krémový). Osud modrého kusu se nepodařilo vypátrat. Ale pokud by byl objeven, byl by to dozajista takový modrý Mauritius polského automobilismu, jehož sběratelská cena by se dotýkala hvězd. Po Warsech zbylo jinak jen pár novinových článků a vzpomínky na promarněnou příležitost. S odstupem času je skutečně možné vnímat rozhodnutí z roku 1988 jako fatální pro další existenci FSO jako svébytné značky. Je smutným paradoxem, že se vůz podařilo vydupat ze země v době, kdy byly u moci zkostnatělí geronti a svět se řítil do zkázy, zatímco skončil přesně v době, kdy se všude hlásalo uvolnění, svoboda a spolupráce Východu se Západem. A tak jediným pozůstatkem, který zbyl po slibně vyhlížejícím Warsu, je údajně přední maska na face-liftovaném Polonezu Caro, který byl představen na jaře roku 1991. Tedy na modelu, který měl být původně Warsem nahrazen. Po krachu projektu WARS a pomalém nástupu licenční výroby malých Fiatů se totiž zopakovalo řešení, které se již v polském průmyslu osvědčilo mnohokrát. Prostě se dál pokračovalo ve výrobě původního vozu, byť s kosmetickými změnami. V případě Polonezu se pak potvrdilo úsloví, že ten, o kom se neprávem říká, že již zemřel, má zaručen ještě dlouhý život. Jenže stále více bylo jasné, že bez mladšího následníka je Polonez dříve či později odsouzen k vyhynutí a nezachránily jej želbohu ani verze kombi či pick-up, které přišly na trh na konci 90. let. (mik)
7
_________________________________________ RECENZE
Piłsudski... Katyň... Solidarita... Klíčové pojmy polských dějin 20. století Dávná i nedávná historie našeho severního souseda nepatří v českých zemích k těm notoricky známým, resp. lze říci, že z dějin s námi sousedících zemí je jí v Čechách věnována pozornost s přehledem nejmenší. Je to dobře patrné i na knižním trhu, který od roku 1989 nenabídl českému čtenáři skutečně zásadní komplexní pojednání o dějinách Polska. K dispozici tak jsou pouze práce věnované dílčím aspektům této problematiky a naštěstí také polsko-českým vztahům, přičemž na Polsko se bohužel (jako na jeden z mála evropských států) zatím nedostalo ani ve známé edici Dějiny států z nakladatelství Lidové noviny. Také dnes recenzovaná publikace z pera maďarského historika Istvána Kovácse je zaměřena pouze na moderní historii Polska časově vymezenou 20. stoletím, lze však říci, že v těchto mantinelech se jedná o publikaci mimořádnou a pro aktuální pochopení historických faktorů v polské společnosti zcela klíčovou. Význam recenzované publikace je mimo jiné dán její koncepcí, kdy se autor nezaměřuje na souvislé líčení polských dějin 20. století, ale naopak na vybrané klíčové události, které jako zásadní fenomény formovaly nejen samotný dějinný vývoj Polska, ale také polskou společnost, kulturu a národní mentalitu. Toto pojetí na jedné straně přirozeně pomíjí některé dílčí dějinné události, na straně druhé přispívá k lepšímu pochopení polského 20. století jako kontinuálně běžícího dějinného dramatu a v neposlední řadě také k větší čtivosti díla. Zajímavý je přitom i „maďarský“ pohled autora, který do jisté míry odkazuje i ke skutečnosti, že v minulosti existovaly – pro nás poněkud překvapivě – mezi Polskem a Maďarskem určité vazby (např. v maďarské revoluci roku 1848 bojovaly oddíly polských dobrovolníků, budapešťské povstání roku 1956 se původně vyvinulo z demonstrace na podporu paralelních protivládních nepokojů v polské Poznani atd.). Základní struktura knihy je tvořena třemi částmi, které mají značně širší záběr než ony tři ikonické pojmy v názvu díla. První z nich se věnuje problematice obnovení moderního nezávislého Polska v roce 1918 na bázi někdejších záborů Ruska, Rakouska a Pruska, přičemž tak činí zejména prostřednictvím životopisného pojednání o nepopiratelném zakladateli moderního polského státu, maršálu Józefu Piłsudském. Tato osoba – svojí zakladatelskou rolí a následnou pozicí v novém státě (nikoliv však naturelem a politickými postoji) srovnatelná s naším T. G. Masarykem – je v českých zemích poměrně neznámá, což je jak dílem komunistické historiografie, která z někdejšího socialisty Piłsudského učinila polského „fašistu“ a zasloužilého propagandistického strašáka, tak dílem názorových přemetů a autoritářských sklonů samého Piłsudského, s nímž si ani moderní demokratické dějepisectví neví až tak úplně rady. Tato postava, podivným způsobem lavírující na pomezí ultrapravicového autoritářství, levičácké revolučností, ústavně chápané demokracie a vojáckého nacionalismu a hrubiánství je poměrně nepochopitelná i pro nás PIŁSUDSKI... KATYŇ... a evidentně se vymyká jakémukoliv běžnému zařazení. SOLIDARITA... KLÍČOVÉ POJMY Příběh maršála Piłsudského tak v některých aspektech POLSKÝCH DĚJIN 20. STOLETÍ nabývá rysů absurdního dramatu, nicméně – jak již bylo autor István Kovács, vydal Barrister & řečeno – jeho zakladatelská role ve vztahu k Polské Principal v roce 2010, počet stran 312, republice je neoddiskutovatelná a ještě více to snad platí cena 275 Kč. o jeho klíčové roli v tzv. Zázraku na Visle, neboli
8
v u nás rovněž neprávem podceňované porážce sovětských vojsk roku 1920 na dohled od Varšavy, kdy polská armáda byla prakticky to jediné, co stálo mezi předchozí válkou zdecimovanou Evropou a masivně nastupující Rudou armádou, připravenou rozšířit bolševickou revoluci až k Atlantiku. Všechny tyto peripetie István Kovács zdařile zachycuje včetně úsměvných kuriosit typu obsazení Kyjeva polskými vojsky v roce 1920, kdy první jednotka do centra města přijela z periférie tramvají... Druhá část knihy však již představuje navýsost depresivní čtení, neboť se věnuje Poláky dosud „nestrávené“ druhé světové válce a následnému pádu země do područí Kremlu. Kromě obligátního vylíčení hrdinného odporu Poláků proti dvojí invazi Německa a SSSR v září 1939 a popisu legendárního působení polských jednotek ve službách západních Spojenců (bitvy o Narvik, o Británii a zejména o Monte Cassino) je nemalá pozornost věnována též německé okupaci západní části Polska, na níž byl vytvořen bezprecedentní správní útvar, tzv. Generální gouvernament se sídlem v Krakově. Pro českého čtenáře zde mohou být velmi poučné kapitoly věnované „běžnému“ životu pod německou okupací, na nichž je evidentní zásadní rozdílnost německého přístupu k okupovaným Čechům a Polákům. Snahu zajistit v Protektorátu Čechy a Morava především onen pověstný „klid na práci“ ve zbrojním průmyslu bychom na polských územích hledali marně, neboť zde byly od samého počátku podnikány systematické kroky k eliminaci polského etnika jako takového, což bylo jinak v případech ostatních okupovaných zemí zpravidla odkládáno na období „po vítězném konci války“. Poláci se tak dočkali likvidace nejen vysokého školství, ale také školství středního a částečně dokonce i základního (samotný Himmler se v tomto ohledu nechal slyšet, že u Poláků není gramotnost nezbytná), stejně jako systematického potlačování polské kultury, tiskovin a jazyka jako takového. Rovněž fyzická persekuce byla v Polsku nesrovnatelně razantnější a masovější než v Čechách a běžně se vyskytovaly u nás prakticky neznámé brutální postupy (jako např. známé polské pouliční „lapanky“, kdy bylo uzavřeno několik ulic a všechny na nich se náhodně nacházející osoby byly transportovány do koncentračních táborů, aniž byly gestapem třeba jen vyslechnuty). Značný prostor je věnován rovněž otázce holocaustu, fungování vyhlazovacího tábora v Osvětimi a postoji Poláků k židovské otázce vůbec. Navzdory po léta tradovanému polskému antisemitismu, který se ovšem ve skutečnosti v Polsku vyskytoval zhruba ve stejné míře, jako ve většině ostatních evropských států, si polská společnost na rozdíl od těch ostatních může připsat k dobru existenci vysoce výkonné a rozsáhlé podzemní organizace na pomoc židovským občanům
9
śegota, která nemá jinde v Evropě obdoby, jakož i jasnou podporu, kterou židovskému obyvatelstvu poskytovala londýnská exilová vláda a na její rozkaz o odbojové orgány na polských územích (pokud se tato podpora míjela účinkem, bylo to dáno spíše slábnoucí pozicí polské exilové vlády jako takové úměrně s blížící se sovětizací Polska). Právě popis nezadržitelného pádu Polska do stalinské moci, spojený s postupnou rezignací západních Spojenců na jakoukoliv možnost jeho záchrany, je patrně nejsilnější pasáží knihy. Naprosté obětování „polské otázky“ na oltář protiněmecké a protijaponské spolupráce se Sovětským svazem nelze z dnešního pohledu než považovat za jednu z největších tragédií období 2. světové války a snad nejkřiklavější případ relativizace jejích výsledků v oblasti Střední a Východní Evropy. Česká zkušenost s „Mnichovským syndromem“ je v tomto ohledu takřka drobnou lapálií, neboť Poláci byli svými západními spojenci obětováni natolik důsledně, systematicky a vůči Stalinovi podlézavě, že počínání pánů Chamberlaina a Daladiera se vedle toho jeví jenom jako zpackaná, leč vcelku dobře míněná akce... Významnou roli v řešení tzv. polské otázky hrál již v titulu knihy zmíněný katyňský masakr, v jehož případě byly západní velmoci nejen ochotné obecně akceptovat tzv. katyňskou lež (svalení viny za masakr na Němce), ale snížily se až k případům kariérní persekuce vlastních důstojníků či diplomatů, kteří na nepravdivost katyňské lži upozorňovali. Na ochotě západních velmocí odevzdat Polsko Stalinovi nic nezměnila ani samotnými Poláky především propagačně-politicky chápaná krvavá bitva o Monte Cassino, ani takřka sebevražedné Varšavské povstání v srpnu 1944. Následná fyzická likvidace podzemního odboje podřízeného Londýnu na územích obsazených sovětskými vojsky (včetně monstrprocesu s domácími představiteli polského exilu, který proběhl ještě během války), již byla západními Spojenci ponechána takřka bez povšimnutí. Polsku tak byla jako jediné zemi stojící na straně Spojenců násilím vnucena komunistická nadvláda, a to včetně známého územního „posunu“ směrem na západ na úkor poraženého Německa (v Československu a Jugoslávii se komunisté dostali k moci do značné míry díky svobodnému rozhodnutí obyvatelstva v kombinaci s následným vnitrostátním převratem, zatímco v ostatních zemích byl nástup komunismu důsledkem jejich porážky ve válce). Třetí část recenzované knihy se věnuje poválečnému období Polské lidové republiky a je neméně pozoruhodná než části předchozí, byť se v tomto ohledu jedná o u nás relativně nejznámější úsek moderních polských dějin. Období Solidarity a výjimečného stavu, vyhlášeného v Polsku v prosinci 1981, patří už do historie vcelku nedávné, byť i v tomto ohledu přináší István Kovács řadu méně známých detailů. Nechybí ovšem ani popis předchozích epizod takřka nekonečného boje Poláků s komunistickou mocí – události let 1956, 1968, 1970 a dalších. V kombinaci s filmem Andrzeje Wajdy Člověk ze železa lze četbou této části recenzované knihy do značné míry pochopit, proč je i toto období pro Poláky dosud „nestrávené“. Vytknout toho lze dílu Piłsudski... Katyň... Solidarita... jen vskutku málo, což platí i o jeho překladu. Snad jen forma zařazení editorem některých původně samostatných autorových dílčích studií (např. týkajících se Osvětimi či klimatu okupovaného Krakova) je poněkud nešťastná vzhledem k tomu, že tyto kapitoly zjevně z knihy vyčnívají a obsahují i některé duplicitní informace. Ale to je nepochybně pouze drobnost v celkovém obrazu díla, které poskytuje chtě nechtě mimořádně temný obrázek jedné části dějin 20. století a trochu i jistou sobeckou úlevu, že nás Čechy přece jen podobné věci zdaleka nepotkaly. Knihu Istvána Kovácse tak nelze než doporučit nejen všem zájemcům o polskou historii, ale i všem Čechům, kteří tak rádi považují Poláky jenom za pašeráky a šmelináře. (jik)
10
____________________________ SPOLEČENSKÁ KRONIKA
Svatba roku 2011! Ministři financí České republiky se v posledních letech usilovně snaží o co největší míru sjednocení věcného i legislativního řešení daní, cel a poplatků. Tajemník Klubu a jeho snoubenka – oba zaměstnanci zmíněného resortu – šli v červnu roku 2011 příkladem a organizačně se spojili svazkem manželským. Stalo se již příjemným zvykem, že letní měsíce jsou v klubovní společenské saisoně zasvěceny slavnostním událostem. Připomeňme jen I. letní manévry koloniálních vojsk KPPA v červenci 2010, případně svatby JUDr. Krejčíka v červnu 2009 či Ing. Vodičky o rok později. Ani loňský červen nezůstal v tomto směru opomenut a zlatým hřebem se tentokrát stala svatba tajemníka Klubu JUDr. Jiřího Kroupy a jeho snoubenky Ing. Heleny Hýblové, která se konala v sobotu 11. června 2011. Je samozřejmostí, že podobná událost na nejvyšší klubovní úrovni se neobejde bez řady nutných oficialit a ceremonií, které v sobě skrývají množství symbolických odkazů. A v případě tajemníkovy svatby by se dalo bez nadsázky říci, že každý detail svatebního dne byl přímo nabit symbolismem. Stalo se tak na podnět Ing. Jana Vodičky, dlouholetého přítele tajemníkova, který je vyhlášeným znalcem díla básníka Otokara Březiny, předního zástupce českého symbolismu. Zároveň jakožto kontradmirál klubovního námořnictva byl Vodička pověřen funkcí vrchního ceremoniáře. Sňatku proto předcházelo slavnostní prohlášení o tom, že snoubenci jsou si vědomi, že členství v Klubu i funkce tajemníka nejsou dědičné, ani se nenabývají sňatkem či narozením potomků členům Klubu. Odkaz na ceremoniál, konaný dne 28. června 1900 ve vídeňském Hofburgu před sňatkem Františka Ferdinanda d´Este s hraběnkou Chotkovou, je zjevný a je jen škoda, že se ceremoniáři nepodařilo snoubence přesvědčit k posunu sňatku o pár dní. Symbolicky bylo vybráno i samotné místo sňatku, čímž byl dojemně prezentován nerozborný smír a soulad uvnitř Klubu. Vždyť na Libeňském zámečku v červnu 1608, tedy před 403 lety, uzavřeli
Fotografie z ceremoniální přísahy snoubenců před vstupem do manželství. Stručný výňatek z 50 stránkového prohlášení je uveden v rámečku na následující straně.
11
prapraprapraprapředci předních členů Klubu bratří Hrabů – rakouský císař Rudolf I. Habsburský a jeho bratr, uherský král Matyáš I., proslulý libeňský mír. Atmosféra svatebního obřadu byla tedy i dnes naplněna dojemnou souhrou všech zúčastněných. Avšak přistupme nyní k popisu samotného dne. Přípravy probíhaly již od brzkého rána a přesuny svatebčanů na obřad započaly více jak hodinu a půl před obřadem. Jako první ze svatební kolony k zámečku dorazil krátce po jedenácté vůz s ženichem – proslulý „Červený sršáň II.“ (Škoda Octavia Tour v atraktivním barevném odstínu corrida) – spolu se svědkem ženicha Ing. Vodičkou a předsedou Klubu JUDr. Krejčíkem, který se ujal role řidiče. Následovaly příjezdy dalších hostí; čas se pomalu nachyloval, stále však chyběl element nejdůležitější – a sice vůz s nevěstou. Přitom zlatým hřebem úvodní části programu měl být právě příjezd nevěsty, neboť dle kuloárních informací měla dorazit ve skvostu z dílny AZNP Mladá Boleslav, v rodinném automobilu značky Škoda 120 L zvaném „Dobruška“, ročník výroby 1987. Asi není třeba tento klasický rodinný sedan obzvláště popisovat. Vždyť donedávna jich brázdily české a československé silnice statisíce. Nicméně sluší se uvést, že o pohodlí cestujících se postarala lichoběžníková přední náprava s dvojicemi trojúhelníkových ramen, odpružená vinutými pružinami. Oproti tomu zadní náprava byla dělená, kyvadlová, odpružená vinutými pružinami a ke svižné jízdě vozu pomáhal karburátor Jikov 32 SEDR. K překvapení kameramana, který hlídkoval na nároží a měl za úkol příjezd zaznamenat, dorazil ovšem automobil s nevěstou nikoli od severu, z rodného města nevěsty Ústí nad Labem, nýbrž od jihu od Karlína. Tuto anomálii posádka vozu nedokázala uspokojivě vysvětlit ani později během obřadu a slavnostního oběda. Jako poslední možnost se tedy nabízí vysvětlení, že Země je kulatá. Ale to již zazněly fanfáry a ženich s nevěstou byli úředními biřici vyhnáni do předsálí k nezbytným předobřadovým formalitám, které vyžadují jak české, tak i klubovní předpisy. „My, tajemník Klubu, guvernér klubovní lubovní kolonie Maluchie, ředitel Spolkové informační služby, nositel Řádu Řádu malušského rorýse, etc., etc., JUDr. Jiří Kroupa, prohlašujeme … Dříve než přikročíme k uzavření manželského svazku, považujeme za svou povinnost potvrdit, odvolávaje se na klubovní předpisy, jejichž ustanovení zejména s ohledem na sňatek, který uzavíráme, uzavíráme, v celém rozsahu uznáváme, uznáváme, a prohlásit prohlásit závazně, že naše manželství se slečnou Ing. Helenou Hýblovou není a nebude příčinou vzniku dědičného nároku na práva, funkce, pocty, tituly, erby, výhody etc., které náleží mně jakožto členovi a funkcionáři Klubu. … Zavazujeme se svým slovem, že toto prohlášení, jehož významu a dosahu jsme si plně vědomi, uznáváme pro nás závazným po všechny časy, jako pro naši paní manželku a naše děti a jejich potomky, a že se nikdy nepokusíme toto naše dnešní prohlášení odvolat nebo nebo něco podniknout, co by směřovalo k tomu, aby jeho závazná síla byla zeslabena nebo zrušena.."
Vlevo: Legendární Škoda 120 L, jíž na obřad přijela nevěsta s doprovodem. / Původní popisek ke snímku vpravo: „Nová, aerodynamicky tvarovaná s malou spotřebou“ byl bez bližšího vysvětlení zabaven cenzurou. Fotografii tedy přinášíme bez textu.
12
Vadou na kráse jinak důstojného obřadu byly zástupy místní chudiny úpěnlivě žebrající o jídlo přímo před východem ze zámku. Nastrčení malých dětí pro zvýšení efektu považuje redakce Bulletinu za nevkusné. Přesto se projevila velkodušnost ženichova, když jeho Excelence guvernér Maluchie nechal přihlížejícím rozdat rýži, aby nebyl narušen průběh ceremoniálu. Nevděčná luza však darovanou rýži metala zpět na jeho Excelenci, jakmile vyšel s chotí před zámek. „Budeme to řešit trestnou výpravou,“ nechal se slyšet kontradmirál Vodička a rozkázal uvést koloniální loďstvo do stavu válečné pohotovosti. Vchodu svatebního průvodu do sálu předcházela komická vložka manželů Krejčíkových na téma „Tak jděte! Ne, vy stůjte! Ne, vy ne! Vy jděte a vy stůjte!“ sehraná pod taktovkou samotné nevěsty, při níž předseda se svou chotí předvedli i leccos ze zapomenutých staročeských tanců. Až následně bylo zjištěno, že ačkoliv první z těchto pokynů pobízejících ke vchodu do sálu skutečně patřil manželům Krejčíkovým (kteří „zaspali“ a vytvořili v průvodu neodůvodněnou mezeru), byl současně uposlechnut též malým synovcem a neteří nevěsty (coby mládencem a družičkou), kterým bylo před tím vtloukáno do hlavy, že do sálu vyrazí až na nevěstin pokyn. Následný pokus nevěsty pohyb obou dětí zastavit byl na sebe shodně vztažen i JUDr. Krejčíkem, který počal se svojí chotí uprostřed běhounu nekontrolovaně cloumat a až do vyjasnění situace předvádět zmíněné taneční číslo. Nebohá robátka přitom omlouvá skutečnost, že měla oproti ostatním účastníkům značný handicap, neb vzhledem ke svému věku nečetla Svatební řád vydaný JUDr. Jiřím Kroupou coby rukověť závazná pro všechny hosty. Obřad samotný byla zahájen ve 12.00 a proběhl důstojně a plně v souladu s českým právním řádem i klubovními předpisy. Ke zdaru oficiální části přispěl i fakt, že novomanželé využili zvýhodněnou nabídku svatebního počasí od Českého hydrometeorologického ústavu propagovanou pod obchodním názvem „Poledne Plus“, která zaručuje krásné počasí během svatebního dne až do třetí hodiny odpolední. Po skončení platnosti balíčku garance počasí netrvá. ČHMÚ splnil obchodní podmínky svého produktu do puntíku, neb po odfotografování svatebčanů před zámkem a po přesunu na svatební oběd začalo pršet. Následný průběh svatebního veselí byl mírně ovlivněn faktem, že se ukázalo, že zdaleka ani všichni dospělí účastníci nečetli podrobně Svatební řád. A tak, přestože dle jeho § 11 odst. 1 měli
13
Členové Klubu přátel polských automobilů a přátelé Klubu přátel polských automobilů na společné fotografii. Cestovatelský kufr ozdobily nálepky z řady světových destinací i reklamními loga prvotřídních značkových výrobků. Jeho součástí byla kromě manuálu i dvojice tropických přileb, která se výborně hodí i do středoevropských poměrů, kupř. k podzimním procházkám do kaštanových alejí.
14
Exhibiční cestu ze svatebního oběda si nevěsta viditelně užívala. Naopak ženich si v této chvíli asi v duchu říká: „Hrůza! Ona tam chce doopravdy vlézt?!“. „účastníci svatebního oběda vyčkat se vstupem do restaurace na příjezd novomanželů“, nakonec se stal pravý opak, když novomanželé netrpělivě stepovali před restaurantem Zelený Dvůr v Březiněvsi, než se k němu volným nevzrušeným tempem ráčili dostaviti předseda JUDr. Krejčík a JUDr. Ing. Hraba, kteří též pro tuto příležitost opatrovali kameru. Ke slavnostní tabuli, ozdobené originelně jmenovkami nakreslenými otcem pana tajemníka panem Mgr. Josefem Kroupou, tvořícím přes 40 let pod autorskou zkratkou JOKR, tedy hosté usedli s mírným zpožděním. Výborně zvolená kombinace předkrmu z parmské šunky a melounu a silného hovězího vývaru s játrovými knedlíčky však všem reptalům spolehlivě zavřela hubu. A po grilovaném steaku z kuřecích prsou marinovaném v tymiánu na sýrovo-vinné omáčce s restovanými bramborami s cibulí a slaninou a pošírovanou brokolicí pak již nikdo na zpoždění ani nevzpomněl a spokojení hosté se vykutáleli na zahrádku, kde pod slunečníky spokojeně odfukovali. A nic nevadilo, že právě tou dobou se ze slunečníků plynule staly deštníky. Program před rozbalováním svatebních darů pak zpestřil jeden z hostí a z přátel novomanželů – Ing. Miroslav Pour, který zčistajasna odkudsi ze svých tělesných dutin vytáhl akordeon a jal se na něj preludovati směs českých i světových písní. Ocenit je nutné nejen jeho hudební umění, nýbrž i neskutečnou šíři jeho repertoiru. Někteří z nadšených hostí jej dokonce označovali za živý juke-box, což si však přítomné děti nešťastně vyložily doslova a pokoušely se do Ing. Poura vhazovat pětikoruny. Tomu se nebohý hudebník samozřejmě bránil, čímž byla narušena plynulost jeho produkce. To již se ale čas nachýlil k předávání svatebních darů. Na stránkách Bulletinu samozřejmě nemůžeme opomenout dar věnovaný členskou základnou Klubu i vděčným domorodým obyvatelstvem z kolonie, který doprovodily i dojemné osobní gratulace. Snad jeden z příkladů za všechny – osobní gratulace od malušského chlapce Rašída, kterému guvernér dává velkoryse ve své residenci živobytí a o nějž si každé odpoledne čistí své jezdecké boty: „Sáhibe, ve Vašich ranách karabáčem je vždy cítit lidskost a velkorysost. Nechť šlépěje Vás i Vaší choti jdou společně po mých zádech.“
15
Klíčovou součást daru od členů Klubu představoval cestovatelský kufr, který obsahuje všechny podstatné položky pro dokonalého/ou evropského/ou gentlemana/woman cestujícího/cí necivilizovanou pustinou a který je pro manžele Kroupovi, známé svými cestovatelskými sklony, dozajista pomůckou nepostradatelnou. Konečně své pověsti světoběžníků a dobrodruhů novomanželé Kroupovi dostáli hned po skončení svatebního veselí, když se navečer odebrali z Březiněvsi do svého bydliště prostřednictvím prostředků městské hromadné dopravy. Přihlížející obecenstvo, včetně personálu metra ve stanicích Ládví a Střížkov, bylo výskytem ženicha a nevěsty v přepravním prostoru notně zaskočeno. Celá přeprava však nakonec skončila úspěšně a stala se další ikonickou performancí Klubu a s ním spřízněné umělecké skupiny Pozůstalí. Navíc se Ing. Vodička, jehož manželka Mgr. Markéta Vodičková akci fotograficky zdokumentovala, nechal inspirovat a již údajně projektuje páteřní síť podzemní dráhy mezi bydlišti členů vedení Klubu. Ženitba tajemníkova se tedy zlatým písmem zapsala do dějin Klubu a nám nezbývat než novomanželům za náš list popřát „VŠECHNO NEJLEPŠÍ!“. (mik)
________________________________________ AKTUALITY Konec maltské autobusové rezervace V minulém čísle našeho Bulletinu vzbudil značnou pozornost obsáhlý cestopis ze středomořského ostrova Malta zabývající se především místním unikátním autobusovým provozem, v jehož rámci zde bylo možné spatřit (převážně britská) historická vozidla pocházející nejen z celé druhé poloviny 20. století, ale částečně dokonce ještě z předválečných let. Závěr článku vyslovil naději, že tento světový unikát bude – jako nefalšovaný turistický symbol ostrova – alespoň částečně zachován i v budoucnu. Opak se ale stal pravdou a maltská autobusová rezervace byla v uplynulém roce takřka beze zbytku zlikvidována. Úvahy o postupné náhradě historických autobusů jejich moderními protějšky se objevovaly již nějaký čas a menší série či jednotlivé kusy nových nízkopodlažních vozidel se na Maltě opakovaně objevovaly, avšak dlouho nedokázaly postavení klasických autobusů zásadněji ohrozit. Navzdory popularitě tradičního dopravního systému u turistů a části populace se ale autobusy stávaly terčem kritiky pro neefektivitu a znečišťování ovzduší, navíc v důsledku zvýšení počtu osobních automobilů poněkud klesl zájem o jejich služby. Pod vlivem evropských předpisů navíc bylo nutné umožnit i potenciální vstup nového operátora namísto stávající asociace vlastníků/řidičů ATP. Novým operátorem se nakonec stala známá britská společnost Arriva, která zahájila provoz nového systému 3. července 2011. Důsledkem této změny byla také kompletní obnova vozidlového parku, neboť původní autobusy zůstaly ve vlastnictví dosavadních provozovatelů. Arriva tak nyní na Maltě (a na sousedním ostrově Gozo) provozuje 264 vozidel převážně čínského typu King Long, které doplňují původně londýnské kloubové Mercedesy-Benz Citaro G. Zcela reorganizován byl systém linek, jízdních řádů a tarifů, do historie odešlo rovněž tradiční zbarvení autobusů (žluté na Maltě a šedé na Gozu), které nahradila celosvětová korporátní kombinace Arrivy v zelenomodré a bílé (viz foto zachycující jeden z autobusů King Long). Nový systém měl přinést především zlevnění provozu, zlepšení kultury cestování, kratší intervaly na linkách a zvýšení jejich počtu, včetně posílení nočního provozu atd. Start systému v červenci 2011 ovšem znamenal spíše zhoršení dosavadního stavu, což bylo způsobeno jak organizačními lapsy na straně Arrivy, tak nedostatkem personálu (v důsledku konfliktu s dosavadními řidiči). Celá reforma pak měla na Maltě i značné politické konsekvence. Pokud jde o původní vozidla, organizace Heritage Malta zakoupila 90 těchto autobusů a připravuje jejich renovaci a umístění do muzea – často za pomoci jejich původních vlastníků. (jik)
16
____________________________________ PRÁVNÍ TEORIE
O PRÁVNÍM CHARAKTERU KLUBU PŘÁTEL POLSKÝCH AUTOMOBILŮ A JEHO DŮSLEDCÍCH JUDr. Michal Krejčík – JUDr. Jiří Kroupa U příležitosti 12. výročí založení Klubu přátel polských automobilů (dále jen „Klub“ nebo „KPPA“) nadešel čas, aby se vedení Klubu po letech dohadů a spekulací jasně vyjádřilo ke sporným otázkám právní povahy Klubu a jeho vztahu k České republice. Tyto otázky byly opakovaně diskutovány členskou základnou i laickou a odbornou právní veřejností, přičemž dosud zůstala tato diskuze prosta jasně slyšitelného hlasu řádně ustavených orgánů našeho spolku. Jak se ukázalo, spletitá paralelní koexistence Klubu a České republiky vyvolává řadu otázek rázu společenského (či přesněji sociologického), právního i politického. Níže uvedený rozbor právní povahy Klubu by nicméně neměl zůstat ojedinělým odborným počinem tohoto typu, ale měl by být následován další vzedmutou vlnou výzkumu a odborných publikací na dané téma. Pro další rozvoj vědeckého bádání na poli zkoumání Klubu a všech jeho navazujících aspektů se proto na půdě České akademie věd1 dohodli čelní představitelé Klubu na vydání odborného sborníku vědeckých statí z různých oborů, které se pokusí na různé palčivé a jistě aktuální otázky týkající se samé podstaty Klubu dát fundované odpovědi. Představitelé Klubu již oslovili řadu předních odborníků z oblasti filozofie, sociologie i práva s nabídkou, aby přispěli svými statěmi do sborníku2. Nicméně pro tuto chvíli je možné nejširšímu publiku předložit první a – jak lze doufat – klíčový text připravovaného sborníku, jehož rozsah je již dnes plánován na šest svazků. Hned z počátku je třeba si uvědomiti, že na KPPA je možno nahlížeti nejméně ze dvou základních právních hledisek. Jednak z pohledu práva českého (extrospektivně), a jednak – a to však především – z hlediska samotného práva klubovního (introspektivně). Někteří autoři ještě přidávají hledisko práva mezinárodního, což je ovšem hledisko, které se prakticky shoduje s druhou jmenovanou kategorií, jak si ukážeme následně. Z hlediska práva českého jest pohled velmi pozoruhodný, neboť dle práva českého KPPA de iure neexistuje. Česká právní teorie i praxe se sice již v minulosti Klub snažila definovat jako korporaci, a to dle svého poslání jako občanské sdružení ve smyslu zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „ZSO“), anebo – to je však názor arciť menšinový – obecně prospěšnou společnost ve smyslu zákona č. 248/1995 Sb., o obecně prospěšných společnostech a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Takovéto úvahy jsou však zcela mylné a trpí hned několika zásadními vadami. Za prvé, občanské sdružení vzniká registrací Ministerstvem vnitra (§ 6 odst. 1 ZSO) a obecně prospěšná společnost zápisem do rejstříku obecně prospěšných společností rejstříkovým soudem (§ 5 odst. 1 zákona č. 248/1995 Sb.). K vydání takového individuálního správního aktu však dosud nedošlo, což je patrné ze stavu seznamu občanských sdružení na www.mvcr.cz a z rejstříku obecně prospěšných společností na www.justice.cz. Na straně druhé však samotná existence Klubu jest zcela nepopiratelná a Klub svým dlouholetým působením učinil se natolik veřejně známým, že ipso facto získal pro svoji existenci obecnou společenskou aprobaci. Samotný vznik Klubu jako takového byl nad to explicitně definován 1 2
Stalo se tak při příležitosti, která se naskytla při úklidu sněhu ze střechy před Vánoci 2010. Dle tiskové zprávy sekretariátu Klubu oslovil předseda Klubu JUDr. Michal Krejčík při své návštěvě pražské Právnické fakulty Univerzity Karlovy i děkana prof. JUDr. Aleše Gerlocha, který zrovna odemykal svůj vůz a naši vědeckou snahu podpořil finančně, neboť na předsedovu otázku „jestli by nám nepřispěl“, zalovil v kapse a do dlaně předsedovi vtiskl 20 Kč.
17
v § 1 Stanov Klubu (usnesení Přípravného výboru KPPA č. 2/2000 KSb. ve spojení s usnesením valné hromady KPPA č. 10/2000 KSb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „Stanovy Klubu“), podle něhož „Klub přátel polských automobilů vstoupil v život“. Toto ustanovení je zjevným odkazem na tzv. recepční normu znovuzrozeného českého státu neboli zákon č. 11/1918 Sb., o zřízení samostatného státu československého, z 28. října 1918. Již tato vcelku ojedinělá forma vzniku Klubu, resp. úhlu pohledu, z něhož Klub sám sebe nazírá, je pro korporaci ve výše uvedeném smyslu netypická. Spíše tato forma vzniku svědčí chápání Klubu jako entity existující nezávisle na platném právním řádu. Rovněž je třeba uvést, že neexistuje ani žádná společenská smlouva nutná k založení obecně prospěšné společnosti a existující Stanovy Klubu zase nesplňují kritéria vyžadovaná § 6 odst. 2 a §§ 1 až 5 ZSO, jak si dále ukážeme. Z hlediska materiálního a hodnotového nelze nepochybně samotnou podstatu Klubu, resp. smysl a účel jeho existence považovat za rozporný s právním řádem či politickými, společenskými, hospodářskými a kulturními zájmy České republiky, a to zejména s ohledem na úzké přátelské vazby mezi Českou republikou a Polskou republikou.
(Foto Reuters): O právní povaze Klubu se již dlouho vedou vášnivé debaty, které rozdělují odbornou veřejnost na dva nesmiřitelné tábory.
18
Z formálního hlediska je však již prima facie zjevné, že v textu Stanov Klubu kupříkladu absentuje ustanovení o sídle Klubu dle § 6 odst. 2 písm. c) ZSO, což je ovšem nedostatek snadno odstranitelný a je jistě i v zájmu Klubu samotného de lege ferenda tuto otázku legislativně řešiti. Rovněž tak ani zásady hospodaření dle písm. f) dtto netvoří součást textu Stanov Klubu. I v tomto případě by však tento formální nedostatek bylo lze odstraniti, a to inkorporací právní úpravy nyní obsažené v usnesení valné hromady č. 8/2000 KSb., o rozpočtových pravidlech Klubu3, do textu Stanov Klubu samotných. Někteří odborníci by dokonce považovali za dostačující ponechání existence dvou navenek samostatně stojících předpisů, přičemž by se však formálně tento lex specialis stojící v současnosti independenter extra constitutionem prohlásil prostřednictvím novely Stanov Klubu za ordinatio integralis.4 V českém odborném tisku se však objevily již i teoretické úvahy, zda by dnes Ministerstvo vnitra Klub vlastně vůbec ještě zaregistrovalo v souladu s § 8 odst. 1 ZSO jako „běžné“ občanské sdružení, a to zejména s odkazem na skutečnost, že aktuální znění Stanov Klubu (po novelizacích č. 1/2008 KSb. a 3/2008 KSb. spojených s anexí první zámořské kolonie Klubu Maluchie) nenechává nikoho na pochybách, že Klub se považuje za svébytný svrchovaný subjekt, který vykonává vlastní teritoriální i personální suverenitu. Rovněž si Klub vydržuje vlastní ozbrojené síly (námořnictvo, koloniální vojsko), což ZSO ve svém ustanovení § 4 písm. c) výslovně zapovídá. Jako zcela liché je však třeba označit právní názory, podle nichž by Klub nemohl být zaregistrován jako občanské sdružení z důvodu existence nedemokratických prvků v úpravě jeho vnitřního fungování dle Stanov Klubu (zejména praktická nesesaditelnost vedoucích funkcionářů Klubu či arbitrární prvky v některých rozhodovacích procesech uvnitř Klubu). Požadavek vnitřní demokracie totiž není českým právním řádem pro občanská sdružení stanoven, přičemž z ustanovení ZSO lze dovodit toliko požadavek demokratičnosti cílů a účelu občanského sdružení, nikoliv jeho vnitřního uspořádání (na rozdíl od politických stran a hnutí, v jejichž případě ustanovení § 4 písm. b) zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích, ve znění pozdějších předpisů, výslovně požaduje existenci „demokratických stanov“ a „demokraticky ustanovených orgánů“). Nelze ovšem vůbec uvažovati, že by Klub snad byl institucí nepřátelsky namířenou proti demokratickému či právnímu státu či vůči České republice jako takové. Naopak ze všech činů i projevů Klubu i jeho představitelů jasně vyplývá, že postoj Klubu k českému státu jest naopak vysoce amikální, čemuž svědčí např. skutečnost, že uvedená anexe Maluchie byla Klubem provedena nejen jménem svým, ale současně také jménem České republiky a Maluchie je ze strany Klubu principielně traktována jako (paralelní) kolonie Klubu a kolonie České republiky coby ztělesnění staletých aspirací českého národa na dosažení přístupu k moři a jeho imperiálních tužeb. Konečně i Klub samotný vychází z těch nejlepších tradic státnosti české a československé a naopak usiluje o co nejtěsnější legislativní i exekutivní symbiosu a spolupráci s českým státem na dobrovolném základě a na principu rovnosti (aequalitas). Na tomto místě je si třeba si položiti otázku, zda existují historické precedenty pro podobný druh vztahu mezi suverénním státem na straně jedné a právnickou osobou (přinejmenším částečně) působící podle jeho vnitrostátního práva či jednotlivým občanem tohoto státu na straně druhé, který by byl založen na vztahu diplomatické rovnoprávnosti při současném reprezentování zájmů tohoto suverénního státu touto právnickou či fyzickou osobou. Do jisté míry paralelou uvedeného vztahu může být vztah Anglie, resp. Velké Británie k anglické Východoindické společnosti, která byla zprvu založena jako soukromoprávní korporace dle anglického práva, fakticky však získala charakter částečně suverénního subjektu, který – jsa vybaven příslušnými koncesemi – prováděl jménem Anglie imperiální politiku v zámoří, anektoval či dobýval nová území, na těchto územích zakládal vlastní kolonie a disponoval na nich monopolním obchodním 3
4
Klíčové je ustanovení § 1, které stanoví základní pravidla: „Při sestavování rozpočtu Klubu přátel polských automobilů, který představenstvo předkládá ke schválení valné hromadě, se představenstvo musí řídit následujícími pravidly: a) Nula od nuly pojde. b) Kde nic není, ani smrt nebere. c) Skončit ve ztrátě není hanba.“. Stejně jako např. v letech 1968 až 1992 měla ČSSR (ČSFR) svou ústavu ve dvou ústavních dokumentech – ústavní zákon č. 100/1960 Sb. a ústavní zákon č. 143/1968 Sb. (o čs. federaci).
19
postavením. Za tímto účelem si rovněž vydržoval armádu a válečné námořnictvo, přičemž tyto jednotky byly pouze ad hoc začleňovány do jednotek podléhajících přímo anglické koruně, často však tyto jednotky jednaly zcela samostatně. Pokud jde o kolonizaci provedenou jednotlivcem, lze poukázati na příklad italského nacionalistického literáta Gabriele d´Annunzia, který roku 1919 se svojí soukromou armádou 2000 mužů obsadil chorvatské město Rijeka (italsky Fiume), a to v zájmu Itálie, resp. aby tak umožnil italskou anexi města. Poté, co se tak nestalo, vyhlásil ve Fiume samostatný stát, který poté, co se sama Itálie pokusila spor s tehdejší Jugoslávií vyřešit smírně, vyhlásil Itálii válku. Po dalších smluvních ujednáních se D´Annunzio nicméně vzdal a navrátil se do Itálie, kde pokračoval v literární a veřejné kariéře.
Ve svých úvahách vychází současná právní doktrína mimo jiné ze Schopenhauerovy recepce Kantovy transcendentální filozofie a ideí pozitivizmu v podání Františka Weyra. Leč právě na všech výše uvedených úvahách se ukazuje, že nevyhnutelně spějeme k premise, že Klub je subjektem sui generis, který je autonomní a spravuje se sám5 a forma jeho uznání ze strany orgánů veřejné moci České republiky by tedy měla být zásadně odlišná. Klub by neměl být uznán Ministerstvem vnitra (tedy orgánem s pravomocí vnitrostátní6 s apriorně danou vrchnostenskou pravomocí) jako jedno z řady občanských sdružení, nýbrž adekvátní formou uznání se zde jeví diplomatický agrément – tedy akt podobný, jaký například založil vztahy mezi ČSFR (ČR) a Suverénním řádem maltézských rytířů. Podmínkou tohoto unilaterárního agrémentu (uznání, souhlas) je přirozeně garancie respektování extrateritoriálních práv k budovám a pozemkům, kde se trvale zdržují členové představenstva (včetně letních residencí)7 a sekretariátu Klubu, uznání svrchovanosti Klubu nad členy, přiznání (garancie) zvláštních práv členům Klubu a v neposlední řadě i principu nadřazenosti klubovních předpisů nad předpisy České republiky. Naopak pokud jde o uznání České republiky Klubem, je třeba vyjíti z premisy, že Klub tak implicite učinil hned na samém počátku svojí existence a tudíž z jeho strany není agrément úplnou nutností, leč samozřejmě, že bilaterální vzájemný agrément by se jevil jako vhodnější a důstojnější. Je totiž pravdou, že o řadě zásadních otázek se žádný právní předpis Klubu nezmiňuje a pouze se dovozují z individuálních aktů, vyjádření čelných představitelů anebo z účelu, smyslu či ducha klubovních předpisů. Za uznání existence České republiky a zároveň recepci českých předpisů 5
Srov. kupř. výnos č. 75/1939 Sb. Viz zejm. Ústava č. 1/1993 Sb. a zákon č. 2/1969 Sb. 7 Stejně jako např. Italská republika přiznala ve vztahu k maltézským rytířům extrateritorialitu římské budově Palazzo di Malta (sídlo velmistra a vedení řádu) a reprezentativnímu sídlu řádu na římském Aventinu a současně přiznala velmistrově funkci charakter funkce hlavy cizího státu s diplomatickou imunitou. 6
20
(viz dále) ze strany Klubu je možno považovat např. § 4 odst. 4 a § 20 Stanov Klubu (výslovné užití občanského soudního řádu a občanského zákoníku), § 2 odst. 4 usnesení č. 5/2000 KSb. o symbolech Klubu (pravidla pro současné vyvěšování české a klubovní vlajky) apod. Není bez zajímavosti, že právní předpisy Klubu vycházejí z dobrovolného uznání platnosti všech českých norem s výjimkou těch, které se příčí svým obsahem znění klubovních předpisů, anebo, které jsou neslučitelné s existencí Klubu, resp. jeho zámořské kolonie Maluchie. Klub tedy využívá stejné principy jako československý stát ve zmíněném zákoně č. 11/1918 Sb. či v ústavním dekretu prezidenta republiky č. 11/1944 Úředního věstníku československého, o obnovení právního pořádku, ze dne 3. srpna 1944. Cum grano salis lze tedy konstatovati, že vzájemná provázanost české a klubovní legislativy je značná a kongruence obou právních řádů se téměř blíží 100%, leč právě oněch 358 klubovních předpisů tvoří jádro a základ klubovního acquis a odlišuje jej od práva českého (s jeho tisíci právních předpisů, které Klub recipoval). Tato kongruence však není v čase stálá. Latentně a imanentně je totiž v klubovní legislativě přítomen prvek independencie, kdy zároveň není recepční princip nikde formálně zachycen a existuje toliko via facti. Pokud je známo, tak byl výslovně (expresis verbis) tlumočen českým orgánům toliko formou verbální nóty adresované Ministerstvu spravedlnosti, a to ještě se značným zpožděním až po anexi Maluchie9. Paradoxně je pak recepční norma kombinovaná s principem subsidiarity výslovně upravena toliko pro území Maluchie (čl. I odst. 3 a 4 deklarace valné hromady KPPA č. 1/2008 KSb., o vyhlášení svrchovanosti Klubu nad územím ostrova Maluchia, ze dne 24. dubna 2008), kde je zároveň vyjádřena i vůle Klubu dobrovolně umožnit českým orgánům vykonávat (se souhlasem Klubu) správu této zámořské kolonie (kondominium), a to na principu subsidiární správy v případech, kdy správa není vykonávána klubovními orgány. Tyto úvahy samozřejmě mohou být zdrojem dalšího vědeckého bádání a polemik, a to též na poli právní komparatistiky. Tak například paralelám mezi klubovním právem a z pohledu českého práva do značné míry obdobným právem Evropské unie jako právními systémy, které ingerují do dosavadního výlučného pole působnosti práva českého, a to též na základě dobrovolného strpění ze strany České republiky, by měla být věnována samostatná zásadní stať ve výše zmiňovaném sborníku. Konec konců, ani základní otázka, jaká je vlastně povaha Klubu z pohledu českého práva, se rozhodně výše popsanými závěry nevyčerpává, jakkoliv je z výše uvedeného zřejmé, že Klub v současnosti není z pohledu českého práva občanským sdružením ani jiným druhem vnitrostátní právnické osoby, resp. nejedná se o právnickou osobu soukromoprávní ani veřejnoprávní. Snaha přesto nezbytně nahlížeti na Klub skrze platné české právo vede některé badatele k na první pohled zdánlivě nejvýstižnějšímu právnímu názoru, podle něhož lze Klub cum grano salis považovat za sdružení osob ve smyslu § 829 a násl. občanského zákoníku10, které však není právnickou osobou (§ 18 odst. 2 občanského zákoníku a contrario). I když ovšem přijmeme (při užití argumentatio ad absurdum) závěr, že Klub neexistuje sám o sobě (tedy není subjektem ani objektem práva), nýbrž má pouze kontraktační povahu, ihned nás logicky musí napadnout, že takový závěr se nutně potýká se s řadou interpretačních problémů. Jen namátkou – kterak se vypořádat s absencí samotné smlouvy o sdružení (sic!)? Existují ovšem i zcela odlišné přístupy k chápání právní povahy KPPA. Tak např. již citovaný prof. Mihule se zřejmě kloní k tradiční normativistické filosofii prof. Františka Weyra a chápe Klub jako jeden z „bodů přičitatelnosti“, které se vzpírají potřebě i možnosti definice (prof. Mihule k tomu doslova uvedl, že na otázku právní povahy KPPA „koukal jako Weyr“). Leč zaražme, neboť pluralita názorů na právní povahu Klubu zdá se býti nekonečnou a řešení 8
Dle stavu ke dni zpracování tohoto pojednání. K tomu srov. stať prof. Mihuleho, in Správní právo, 32/2009, sv. 5: „Telefonát předsedy KPPA do vrátnice Ministerstva spravedlnosti dne 1. června 2008 a jeho právní význam“. 10 Podle § 829 občanského zákoníku se „několik osob může sdružit, aby se společně přičinily o dosažení sjednaného účelu“, přičemž „sdružení nemají způsobilost k právům a povinnostem“. Podle § 830 občanského zákoníku „každý z účastníků je povinen vyvíjet činnost k dosažení sjednaného účelu způsobem stanoveným ve smlouvě a zdržet se jakékoli činnosti, jež by mohla znemožnit nebo ztížit dosažení tohoto účelu“. 9
21
všech navazujících otázek se musí teprve ujmout právní věda a judikatura. Avšak záhodné by jistě bylo i legislativní řešení ze strany moci zákonodárné, a to jak v oblasti legislativy české, tak legislativy klubovní. De lege ferenda tak zejména před odpovědnými představiteli Klubu i před členskou základnou jako takovou stojí otázka, zda by právní povaha Klubu neměla býti jasněji uchopena ve Stanovách Klubu a zda výše naznačené prvky zvykového práva ústavního se již v rámci Klubu nepřežily. Před Klubem a jeho členy tak nepochybně stojí ještě mnohé zásadní úkoly. (mik jik)
_________________________________________ RECENZE
Terénní automobily od A do Z Terénní automobily neboli off-roady patří nepochybně mezi jednu z nejatraktivnějších kategorií silničních vozidel a disponují nemalým okruhem fanoušků. Žádný z nich by si přitom neměl nechat ujít dnes recenzovanou publikaci, což platí i pro milovníky automobilové historie, kteří se rádi zabývají dnes již takřka zapomenutými či exotickými automobilovými značkami či méně známými modely renomovaných výrobců. Kniha Terénní automobily od A do Z od Jiřího Fialy je již třetím vydáním práce, která v uplynulých letech dvakrát vyšla v nakladatelství REBO Productions pod názvem Encyklopedie terénních automobilů. Třetího vydání v roce 2008 se zhostily známé Levné knihy, které publikaci uvedly na trh s cenou 145 Kč a novým názvem – vnitřní grafická úprava samotné knihy však zůstala shodná. Jak už název původního titulu napovídá, jedná se o publikaci encyklopedického charakteru. Rozsah pojednání o jednotlivých typech terénních vozů proto není příliš velký, avšak na publikaci podobného druhu přesto obsahuje nadstandardní množství údajů o výrobcích a jejich modelech, spojených se značným množstvím fotografií. Významným kladem publikace je skutečnost, že se autor zdaleka nezaměřil pouze na světoznámé značky – byť ty jsou samozřejmě zastoupeny v reprezentativním rozsahu – ale také na výrobce exotické a takřka kuriózní. Kdo z čtenářů například věděl, že se terénní (či vůbec nějaká) vozidla vyráběla například v Řecku (Mebea, Namco), Portugalsku (Portaro, UMM), Izraeli (AIL) či dokonce v alpském Lichtenštejnsku (MX Cooperation)? Značný prostor je věnován i zahraničním variantám známých typů – je až udivující do kolika zemí pronikl legendární britský Land Rover, mezi jehož popsanými deriváty nechybí ani bezlicenční íránská kopie Land Roveru Defender od firmy Morattab. Rovnoměrná pozornost je přitom věnována vozidlům vojenským i civilním, přičemž prolínání obou těchto základních kategorií je právě v případě terénních vozů charakteristické. Velkým pozitivem recenzované knihy je rovněž snaha podchytit vozidla někdejšího Východního bloku – což je nepochybně dáno původem autora. Nechybí TERÉNNÍ AUTOMOBILY tak především popisy OD A DO Z strojů sovětského, resp. autor Jiří Fiala, vydaly Levné knihy ruského původu znáv roce 2008, počet stran 304, mých značek jako GAZ, cena 145 Kč.
22
UAZ, LuAZ či Lada, a to včetně nejnovějších produktů ruského automobilového průmyslu, které jsou již v českých zemích přece jen méně známé – může jít např. o typy GAZ Ataman, Jermak či Kombat, LuAZ Proto, UAZ Simbir nebo o pokus o „ruský hummer“ GAZ Tiger. Patřičné místo mají taktéž vozidla československá, resp. česká jako např. Avia, jejíž typ A11 Trend postavený na bázi licence francouzského výrobce Auverland je dnes již rovněž pozapomenutou historií, či dále např. MTX a samozřejmě Tatra či Škoda. Nepřehlédnutelným fenoménem jsou rovněž rumunské vozy ARO včetně svých západoevropských licenčních verzí (italský ACM, portugalský Portaro). Tím se konečně a samozřejmě dostáváme k vozům polským. Jako jedna z mála publikací podobného ražení jim totiž recenzovaná kniha věnuje též patřičný prostor. A nejde přitom pouze o erbovní terénní automobil FSR Tarpan a jeho moderní reinkarnace Honker, ale rovněž o terénní modifikace některých známých modelů osobních vozů – prezentován je například známý FSO Polonez Analog, Polonez Pick-up 4x4 nebo kombi verze 4x4 slavného nezmaru Polski Fiat 125p. Knihy podobného druhu sice nepřinášejí komplexní pojednání o jednotlivých typech, pro celkovou orientaci a seznámení se i s marginálními typy jsou však neocenitelné. Spravedlivý záběr recenzované publikace též na polskou a vůbec „východní“ automobilovou oblast je pak více něž sympatický. Drobné nepřesnosti (jako například nesprávný název Vojenského technického muzea v Lešanech na str. 75) lze přitom jistě autorovi odpustit... (jik) Vpravo: Avia A11 Trend Dole: FSO Polonez Analog 4x4
23
_________________________________________ NATURAL Osel má přednost zprava aneb Tuniskem na čtyřech kolech Severoafrické Tunisko patří již léta k nejpopulárnějším cílů českých turistů a příliš na tom nezměnila ani tzv. Jasmínová revoluce v lednu 2011, která po léta budovanou pověst nejevropštější země arabského světa poněkud pošramotila televizními záběry na pouliční bouře v hlavním městě Tunisu a úvahami o dalším směřování do té doby stabilního, byť vládou silné ruky poznamenaného státu. Dosavadní obavy se sice prozatím nepotvrdily, avšak i tak je situace v Tunisku poněkud nejistá. Bez ohledu na momentální společenské poměry ale stojí za to se na okamžik zastavit u poměrů na tuniských silnicích. Dnešní Tunisko nabízí návštěvníkům něco z nefalšované orientální exotiky, která je zde ovšem spojena s – na orientální poměry – nadstandardní mírou funkčnosti, organizovanosti a přívětivosti pro případné cestovatele. Spolu s přívětivostí cenovou se prostě jedná o „exotiku pro začátečníky“, která ale rozhodně stojí za to díky fascinující přírodě severního okraje Sahary, antickým památkám a mimořádně atraktivnímu hlavnímu městu Tunisu, osobitému propletenci arabské historie, secesního pařížského ducha a moderní architektury. Navíc mělo Tunisko štěstí, že přes něj dějiny vždy spíše procházely, než aby zde plně zakotvily a země si tak zachovala výjimečně dobré vztahy jak s arabským světem, tak s Evropou, a to zejména s bývalou koloniální metropolí Paříží. Hospodářská situace státu není nejhorší navzdory skutečnosti, že Tunisko disponuje ropnými zásobami leda tak samo pro sebe. Zbývá tak pouze zodpovědět otázku, zda se po prvních svobodných volbách na podzim 2011 vydá ještě blíže Evropě, jak by ráda viděla početná střední třída z velkých měst v čele s Tunisem, nebo spíše více islamistickým směrem, jak by raději viděl tradicionalistický venkov. Poměrně slušné hospodářské poměry ilustrují i tuniské silnice, po kterých se většinou prohánějí automobily obvyklých světových značek, mezi kterými mají výsadní postavení zejména „středomořské“ typy francouzského (triumvirát Renault, Peugeot a Citroën) nebo italského (Fiat) původu. Vozy jiných výrobců za těmi uvedených značek početně výrazně ztrácejí, byť i ty se v Tunisku najdou v nemalých počtech. Nechybí mezi nimi ani moderní české Škodovky, avšak vozy polského původu bychom hledali marně, byť Tunisko v minulosti pěstovalo vyvážené obchodní vztahy se západními i východními zeměmi současně (viditelné je to např. na tuniských železnicích, kde se stále prohánějí výrobky maďarské lokomotivky Ganz). Absence starších modelů je ovšem všeobecná a i vozidla francouzského či jiného západního původu s dřívějším datem výroby jsou v provozu na tuniských silnicích vpravdě raritou – jako třeba občas se vyskytující elegantní veterán Peugeot 203 z 50. let minulého století (něco jako kříženec známé polské Warszawy a naší Škody Tudor). Tunisko je charakteristické svojí dvojjazyčností – kromě rodné arabštiny si země ponechala i jazyk někdejších francouzských kolonizátorů, což je snad nejviditelněji patrné na jinak mezinárodní značce STOP…
24
Nahoře: Za vlády prezidenta Zína Abidína Bin Alího byl v Tunisku pěstován nefalšovaný kult osobnosti a s mladickým portrétem prezidenta (již dávno neodpovídajícím realitě) se návštěvník musel dříve nebo později setkat, i kdyby nechtěl. Autoritářský vládce, který se spíše než krvavými excesy proslavil vynalézavými formami kleptokracie, musel zemi v lednu 2011 opustit po tzv. Jasmínové revoluci. Uprostřed: Nalepit si obrázek zbožštěného mocnáře přes čelní sklo auta – to nenapadlo dokonce ani české komunisty v 50. letech… Dole: Při přepravě oslů je třeba si dát pozor zejména na prudké brzdění… Co však představuje místní automobilový unikát, jako jediný zřejmě aspirující na titul symbolu tuniských silnic, je dnes již historický francouzský pick-up Peugeot 404, jehož výskyt na místních silnicích je viditelně hojný. Zatímco původní limuzína, ze které byl tento užitkový typ odvozen, se již dávno propadla do automobilového zapomnění, na pick-upy člověk narazí v Tunisku každou chvíli. A to navzdory skutečnosti, že jinak zde většinou jezdí vozy o alespoň dvě generace mladší… Zatímco parku osobních automobilů v Tunisku dominují i u nás notoricky známé typy, více exotiky lze nalézt mezi vozy nákladními, kde se dá
25
Nahoře: Spuštěné závory jsou důvodem k zastavení až když se autu opírají o čelní sklo a začínají se vyvracet. Následuje zuřivá hádka mezi řidičem auta a strojvedoucím pomalu jedoucího vlaku o to, kdo je tady vlastně pánem… Uprostřed: Přepravovat lze cokoliv kdekoliv. Až se vám uvolněné pruty uprostřed hustého provozu hlavního města vypruží až do okna sousedního vozu, prostě je jen uvážete znovu… Dole: Čeští řidiči, kteří plýtvají při parkování prostorem, by si mohli vzít příklad. občas narazit i na starší tahače Renault či lehké a střední Fiaty, které se u nás prakticky vůbec nevyskytují. Samostatnou kapitolou je veřejná doprava – ačkoliv Tunisko disponuje na africké poměry nebývale rozvinutou a hlavně funkční a využívanou sítí železnic a hlavní město Tunis též systémem městských tramvají, těžiště veřejné dopravy samozřejmě leží na autobusech. V tomto případě nelze žádnou velkou modernu očekávat a vozidlový park autobusové dopravy zachraňují nejrůznější ojetiny evropského původu (kromě tradičních jihoevropských značek se dosti často vyskytuje třeba i švédské Volvo). Nejedná se ovšem o vyslovené vraky a většina vozidel vypadá vcelku obdobně jako starší modely jezdící v Evropě.
26
Nahoře: Populární tuniský veterán alias Peugeot 404 Pickup Uprostřed: Při pohledu na tuto kolo-bednu si nelze nevzpomenout na legendární šlapohyb Rychlých šípů… Dole: Pro přepravu turistů slouží populární „zelinářské“ tříkolky s poněkud zvětšenou přepravní kapacitou. Pro zahraničního návštěvníka Tuniska nejsou ovšem místní autobusy v zásadě relevantním prostředkem dopravy – na rozdíl od železnic se v jejich případě s cizinci v podstatě nepočítá a systém jejich provozu je pro krátkodobého návštěvníka obecně mysteriózní. Cizincům jsou ostatně určeny taxíky v unifikovaném žluto-černém zbarvení, kterých je všude naprostý nadbytek a které tak svojí dostupností, rychlostí, cenou i flexibilitou spolehlivě odrazují od pokusů pronikat do tajů autobusové dopravy. Konečně na tuniských silnicích nechybějí ani příležitostné obskurní samohyby, tak typické pro exotický svět. Převážně turistům slouží populární italské „zelinářské“ tříkolky, zde ovšem upravené na „velkokapacitní“ verzi pro přepravu až pěti dospělých osob. A pak samozřejmě podivné produkty kutilských rukou, které jsou výsledkem improvizace a občas se na ně člověk dívá i se špetkou obdivu… A vlastně ještě jeden dopravní prostředek je v Tunisku relativně obvyklý, a to hlavně ve venkovských oblastech – i na prahu 21. století neztratila doprava pomocí oslů, koní a jiných kopytníků své místo, zvláště když s nimi můžete vyrazit i do města a pohodlně zaparkovat mezi ostatními vozy v řadě podél ulice. A podporujete tím i národní hospodářství, neboť spatří-li turisté Araba s oslem, odjíždějí s dobrým pocitem, že viděli Orient… (jik)
27
.F S O. .Stadion Desetiletí, Varšava ´86 – Muzeum techniky, Varšava ´06.
