Objevujeme
FRANTIŠEK
zapomenuté
FILIP
ALIAS BEZRUKÝ FRANTÍK (1904-1957) Boris Titzl Bezruký Frantík je pro pamětníky předmnichovské republiky pojem. Dokonce zvěst o něm se rodinným přenosem udržuje v povědomí i u lidi z mladších generací. Byl tento člověk osobnosti tak mimořádnou svými výkony, či pouze tak nápadnou svým zjevem, že nebyl dosud zcela zapomenut? Odpovědí pravdě nejbližši bude asi zjištění, že tento člověk upoutával životní zdatnosti a fyzickou obratnosti, což netoliko kontrastovalo s jeho těžkým tělesným postižením, ale doslova převracelo vžité představy o chování a údělu mrzáka. Už proto si onen statečný muž zaslouží, aby se jeho jméno ani v budoucnu nevytratilo do zapomnění. Životní příběh Bezrukého Frantíka počíná před sto lety v Jamném nad Orlicí, kde se 20. února 1904 narodil jako František Filip. Chlapec přišel na svět s vrozenou vadou - s amelií (či dle dobového záznamu - s abrachií) obou horních končetin. Jako dítě si Frantík vlasmi diagnózu stanovil po svém: „Čáp mu ukousl ruce." Rodina žila v Jamném nad Orlici. Otec, Štěpán Filip, byl dělníkem a pracoval na pile. Matka, Marie Filipová, měla sedm dětí, z nichž dvě zemřely: Štěpán tragic-
ky zahynul, jeden František zemřel ještě maličký. Náš Frantík proto vzpomíná, že jich bylo pět sourozenců, z nichž Marie, Josef a Anna pomáhali matce v péči o bezrukého bratříčka a o ještě mladší Lidmilu. Otcův příjem na živobytí nestačil, a tak si přivydělávali šitím knoflíků. Doma V rodině se tradovalo, že když se Frantík narodil, sešla se nad ním porada, „asi tak, jako přijde-li na svět znetvořené telátko". Padaly různé návrhy, co s ním, matka se však rozhodné opřela: „Protrpěla jsem mnoho, tak uživim i jeho..." Ve vesnici mu fikali „špunte", což Frantík neměl rád. Vyřešil to tím, že se naučil nohou výtečné házet kamením, až v této činnosti předčil i děti starší, a tím získal respekt. Ještě neuměl říkat „er", když od místního pana učitele dostal pěťák, aby si mohl koupit vytouženého „djaka". Pouštěl ho prý tak, že ho tahal za provázek, který uvazoval kolem těla. Naučil se i prát, a sice tak, že soupeře nabral hlavou do břicha, až ten upadl, načež levou nohou si ho přidržoval a pravou nohou do něj bušil. Účastnil se prakticky všech her vesnického kluka, jen jedno mu zůstalo ne-
dostupné - lezení po stromech. Přesto si pořád ještě zcela neuvědomoval, že mu něco podstatného schází. Tato povědomost přišla s prvními školními povinnostmi. Malý Frantik měl štěstí na moudrého učitele, kterým byl pan učitel Citta. Je pozoruhodné, že i pánům řídicimu, školnímu inspektorovi a okresnímu lékaři přišlo samozřejmé, že i takto postižené dité se musí vzdělávat, a byli nápomocni k tomu, aby se tak dělo. Rozhodujícími činiteli, že se Frantik stal gramotným, však byli učitel Citta a Frantik sám. Nejvétšim problémem bylo drženi tužky. Nejdříve zkoušeli její drženi v ústech, pod bradou a nakonec nohou - mezi palcem a prvním prstem. Bylo též nutno vyřešit, jak u psáni sedět. Zkoušivali různé pózy, až pan učitel s přispěním okresního lékaře vymyslel pro Frantíka speciální lavici. Byl to vyvýšený stupínek s otáčivým sedátkem vzadu a šikmou plochou pro umístěni sešitu vpředu. Vzniklo tak uspořádáni pracovni plochy, které nejenže umožňovalo pohodlnější psaní, ale rovněž zabezpečovalo, aby si Frantik příliš nekřivil páteř. Kromě psaní bylo nutno najit způsob, jak řádné obracet listy, a dokonce jak ořezávat tužky. Ani doma nebylo možno zahálet. Frantik vzpomínal zvláště na sbírání brambor i třeba na to, jak přikládal do kamen. Už tehdy se Frantik stával známější osobou. Táhlo ho to z domova ven, zatím jen z rodného Jamného do Jablonného na nádraží, kde moc rád pozoroval posunující
lokomotivy. Tam, v kanceláři pana revidenta, získával první zprávy „ze světa". A také sem chodil za výdělkem, neboť cestující mu z oken vagónů házeli na peron krejcary, které šikovné sbíral a strkal do kapsy na břiše. V Jablonném na nástupišti se také Frantíkova životní dráha zkřížila s cestami MUDr. Jana Dvořáka (1849-1916), místopředsedy Spolku pro léčbu a výchovu rachitiků a mrzaků.1 Setkáni obou asi nebylo zcela náhodné, poněvadž dr. Dvořák vyhledával vhodné adepty k přijeti do ústavu pro mrzáčky, jehož otevření se chystalo v Praze. A tam mél zamířit i Frantík. V Jedličkově ústavu Jedličkův ústav pro zmrzačelé v Praze byl soukromým zařízením, jehož zřizovatelem byl již zmíněný Spolek pro léčbu rachitiků a mrzáků. Tento spolek si kladl zacil zakládat ústavní zařízeni pro dětské i dospělé mrzáky, v nichž by byli uschopňováni k samostatnému životu. (Označeni „mrzák" je dobový termín, pozn. aut.) Ústav vznikl k 1. dubnu 1913 a největši zásluha za to je právem připisována profesoru MUDr. Rudolfu Jedličkovi (18691926), proto tato instituce nese jeho jméno.2 Jedlička stál v čele zakladatelského spolku, ústav ale nikdy přímo neřídil. Dospěl však k společensky široce založenému pojetí podpory tělesné postižených osob, které formuloval, jak následuje: „Vrcholným cílem péče o mrzáky, zvláště o děti zmrzačelé a o mrzáky nedospělé, musí býti snaha opatřiti mrzákům schop-
nost i možnost ku práci a sebeobživě, učinili z nich ve smyslu národohospodářském a sociálním platné členy společnosti lidské; péče o mrzáky musí býtí všeobecnou a pojati do okruhu svého snažení všechny mrzáky bez rozdílu původu jejich zmrzačení. aby mohla u mrzáků opét vzkřísili viru v lidskost lidské společnosti a dáti jim védomi lidské důstojnosti." Toto byl ideový základ, na némž Jedlička za účinného phspéní řady spolupracovníků vybudoval systém pomoci postiženým sdružující složku léčebnou, výchovnou a sociálni, který je dnes znám pod označením komplexní, resp. komprehenzivní rehabilitační péče. Při konstituování tohoto systému sehrál výraznou roli reformní pedagog František Bakule (1877-1957), který se stal v počáteční fázi budováni ústavu jeho ředitelem.1 Byl to právé Bakule, kdo pochopil, že jakákoli péče o postižené má smysl jediné tehdy, déje-li se za aktivní spolúčasti téch, jichž se týká, a probíhá-li v kontinuu společenských vazeb překračujících rámec ústavu. Než započala první svétová válka, byl tímto ústavem malý nádvorní domek v areálu objektu, kterému se říkalo Polsko, dnes u čp. 13, ulice V Pevnosti 4, Praha 2-Vyšehrad. Do Jedličkova ústavu byl František Filip přijat 3. prosince 1913. Pro jeho rodiče to byla veliká pomoc, zvlášté proto, že za jeho ústavní pobyt nemuseli platit. Poněvadž ale na Frantíka nepřispívala ani domovská obec, ani zemský sirotčí fond, vydržovací náklady na ného hradil samotný ústav. To byla výsada jen nemnoha cho-
vanců. I tady mél Frantík štéstí na moudrého a obětavého učitele, kterým byl František Bakule. V prvním roce existence ústavu měl Bakule zcela volnou ruku nejen v metodě, ale i v organizaci výchovy a vyučování. Uplatňoval přitom zásady školy pracovní a činné, takže tzv. literní výchova se zpočátku téméř vůbec nepěstovala. Veškeré vyučováni se dělo pomocí postupné zaváděných manuálních činností, jimiž se dětem zprostředkovávalo poznáni jevů, které pedagog cíleně vybíral. Navenek to vypadalo tak, že se děti neučí, soudě i dle proměny třídy v dílnu. Do takové školy pak chodili všichni rádi, čímž bylo dosaženo prvotního výchovného účelu, který Bakule sledoval: navození dětské zvídavosti a touhy samostatné objevovat. Frantík toto prostředí a atmosféru v ném později popsal: „Naše škola byla rozhodné proti jiným abnormální. Už také proto, že jsme v ni neměli stupínku, ani katedry, ale pořádnou hoblici, která byla daleko užitečnější. Hodiny tu také scházely. Neodměřovali jsme čas k vyučováni, k práci a odpočinku. Každý pracoval, učil se a zahálel, kdy se mu zalíbilo. My jsme měli hodiny jen nakreslené na prkénku, abychom seje naučili znát. Pravých jsme nepotřebovali." Porovnejme tento popis s tim, jak svou školu, místnost, kterou si děti ozdobily vlysem karikovaných zvířátek z archy Noemovy, viděl Bakule: „Místo katedry hoblice, školních lavic velmi málo; zato plno všelijakých stoliček, pracovních stojanů, poliček s řemeslným ná-
činím a s nezpracovaným ješté materiálem. Ale i svou činnosti déti v ni se hodné líši od školáků normálních tříd ... Jarouš zasedá k práci - do kouta. Tam si včera uložil Matador. Má hned po ránu nékolik konstruktorských nápadů ... Zato Lojziček úsilné již lušti záhady pisma v tlusté néjaké knížce: nahlas vyráží slabiky, kýve hlavou... To nijak neplete Frantíka, který sedé na svém povýšeném trůné, žihaci jehlou vypaluje již ornament vlastni kompozice na víko krabice, kterou obratnýma nožkama sám celou vyrobil." Tak se v této škole chovanci systematicky učili pracovat s nejrůznějšlmi materiály. Začali košikářstvím, neboť toto řemeslo bylo pro détské m rvačky považováno za nejvhodnéjši. I Frantik v něm dosáhl pozoruhodných úspěchů. Časem, jak se Bakule sám phučoval dalším manuálním dovednostem, se repertoár jejich činnosti rozšířil na práci s papírem, textilem, dřevem i kovem. Velmi oblíbené bylo zhotovování .Jirsákových panáčků", hraček z přírodnin dle metodických návodů učitele Františka Jirsáka. Ze svých výkonů mély děti velkou radost, při čemž zejména Frantík ji projevoval velmi bouřlivě. A Bakule již v tomto prvopočátku pochopil, že maji-li tito chlapci jednou uspět také v samostatném životě, musí je naučit soutěžit se zdravými nikoliv kvantitou podávaných výkonů, ale uméleckořemeslnou originalitou výtvorů. Pokud šlo o Frantíka, tak ten musel na patřičné úrovni navíc zvládnout sebeobsluhu a různé domácí práce. Tenkrát mu oblékání trvalo až pat-
náct minut, zapnuti knoflíčku u límce košile i půl hodiny. Vyzkoušel při tom řadu různých postupů. Například kabát nejdříve přetahoval zapnutý přes hlavu, časem se ho naučil zapínat jako vestu dvěma prsty pravé nohy. Boty míval volněji zašnérované, aby do nich snadněji vklouzával. Z domácích prací kupř. bez problémů zvládal zametáni smetáčkem na lopatku, umél si vyžehlit kalhoty - na levé noze balancoval, v pravé držel žehličku. Ze sportovních dovednosti připomeňme, že se sám naučil plavat tak dobře, že dokázal v obou směrech přeplavat Vltavu. Chlapcům přibyla i starost o vlastni hospodářství, což byli králíci, které si museli zaopatřit zcela sami. Tak se při hře na samostatné hospodáře, aniž si to uvědomili, učili zodpovědnosti a vytrvalosti. Frantik se této činnosti účastnil tim, že tahal vozík s trávou, ale zároveň už tenkrát začal uplatňovat své organizační schopnosti. Děti se hodné naučily jedno od druhého. Frantíkovi byl svěřen o dva roky mladší Ivan, kterému granát utrhl obě ruce. Frantik měl Ivana naučit využívat nohou k sebeobsluze i k práci. To už ale byla válka a v ústavu i ve škole se hodné změnilo. V ústavu proto, že začali přicházet váleční invalidé, ve škole z toho důvodu, že školské úřady vyžadovaly, aby vyučování probíhalo podle schválené učební osnovy. Ústav se především rozšířil do dalších objektů, a i když dětská část získala vlasmi ložnice, koupelny, třídy a dvě dílny, už to nebyl ten kouzelný domeček připomínající
svou útulnosti domov. No a thda se z dílny proměnila na obvyklou učebnu. Dosti překvapuje, že školní lavice nebyly upravovány s ohledem na Klesne proporce a typ tělesného postiženi dětí Frantík zde musel sedét na pracovní desce lavice a nohy klást na desku lavice před nim, na niž tak psával. Časem dostal malou stoličku na pevném podstavci, kterou používal, když néco vyrábél na hoblici. Ústav již od listopadu 1914 zaplňovali zraněni vojáci, z nichž většina se po chirurgických zákrocích v Pražském sanatoriu (dnes je to Ústav pro péči o matku a dítě v Praze 4-Podoli) doléčovala ve 3. rezervní nemocnici u sv. Bartoloměje (v objektech bývalé nemocnice nalézajících se v Praze 2 ve Vyšehradské ulici se nachází Ministerstvo spravedlnosti ČR), jimž byla v Jedličkové ústavu následně poskytována protetická péče, léčba práci i možnost připravit se na povolání, které by vyhovovalo jejich zbytkovým pracovním schopnostem. Tento systém měl své opodstatněni, jenže nepočítal se zásadní okolnosti. Mnoho válečných invalidů totiž v důsledku prodělaného traumatu a stresu, co s nimi bude dál, podléhalo tzv. rentové psychóze. Nevěřili si, cítili se méněcenní a v obavách, jak uživi své rodiny, žili hlavně očekáváním renty či přiděleni trafiky, eventuálně licence na biograf. A hlavně se odmítali učit novým věcem. Za této situace František Bakule dostal nápad využit přikladu a pomoci děti. Vycítil totiž, že žádné slovní pobízeni ani jakákoliv léčba, ani pracovní výcvik sám
o sobě nevytrhne dospělé invalidy z letargie. Mohl by to ale být živý příklad těžce postižených děti, který by se stal oním žádoucím burcujícím prostředkem. Od nápadu nebylo daleko k činům, mj. proto, že dětští chovanci se už mohli pochlubit různými manuálními dovednostmi a mezi nimi a vojáky se rychle tvořila přátelství, prospěšná oběma stranám Bakule, jak to šlo, „koedukoval" mrzáčka s invalidou a nechal je pracovat společné. Ditě v této dvojici bylo nejen jakýmsi instruktorem výrobního výcviku, ale mělo i psychoterapeutickou roli. Často takovým „psychoterapeutem" a „mistrem" býval právě Frantík.4 V Jedličkové ústavu vznikla ještě další pozoruhodná iniciativa, která zrála současné v hlavách chovanců i jejich učitele, šlo o Dětské výrobní družstvo - experiment, který si organizovali sami jeho členové, za vedení „ředitele" Frantíka. Na tomto pokusu považujeme za zvlášť důležité tyto skutečnosti: Volný čas děti věnovaly výdělečné činnosti. Byly tím nuceny zdokonalit své dovednosti, aby jejich výrobky byly prodejné. Dilo bylo honorováno nikoliv podle množství odvedené práce, ale podle míry snahy, která byla ke zhotovení zakázky vynaložena. Dělo se tak proto, že kupř. jednoruký „pracovník" při stejné pracovní době těžko mohl konkurovat kolegovi, který měl obě ruce v pořádku. Bohužel neznáme detaily tohoto způsobu odměňování, ale mzdový systém zřejmě fungoval dobře, neboť družstvo postupné rozšiřovalo svůj záběr
na práce truhlářské, malířské, kamenické, košikářské, dále do oboru malby látek a cizelérstvi. Déti se tak vlastné cvičily pro budouci samostatne podnikání a ještě pro ně získaly malý sice, ale přece jen počáteční finanční vklad. To, co se Frantík a jeho kamarádi naučili, mohli v přimé konfrontaci se zdravými dětmi poprvé uplatnit na prázdninovém táboře v roce 1917 v Havlíčkově (tenkrát ještě Německém) Brodě Vyvolali tu zájem nepostižených vrstevníků zejména o rukodělné činnosti. Ověřili si tak, že ač jsou postiženi, mohou být přínosem pro ostatní. Neobešlo se to však bez nedorozuměni s vedením tábora, pro které toto vše bylo jen jakousi kunozitou vhodnou k předváděni významnějším návštěvám. Jenže Bakule měl už tenkrát na mysli propojeni světů lidi postižených a nepostižených čili tzv. integraci. Smysl toho členové jeho skupiny chápali docela dobře. Vždyť to byl jejich život! Sám Franušek Filip o tom později napsal: „fteditel Bakule ... byl prvý, který propagoval sblížení ditéte-mrzáka s dítětem zdravým. Snažil se překlenouti propast, jež klene se mezi dítětem zmrzačelým a dítětem zdravým. Již tehdy nám dával možnost radovat se ze života, jako čini zdravý člověk. Dával nám také svobodné myšlenky... Pro sebe již nevybojujeme tuto novou ideu, ale jsou tu tisíce jiných, často daleko ubožejších než jsme my. Tož pro ně! A nevim, přijde-li opět člověk tak silný, který by se znova ujal této krásné myšlenky. Proto jsme tu my, abychom mu pomohli..."
Tak se i stalo. Bakule, když se mu nepodařilo prosadit jeho koncepční záměry, z ústavu v březnu 1919 odešel.' Za nim postupné odcházeli ti z jeho svěřenců, se kterými se v počátečním období sžil a kteří mu nejvíce věřili. Nechyběl mezi nimi ani Frantík. V Bakulově družiné Dvanáct tělesně postižených dětí a mladistvých a jejich učitel vytvořili nejdříve neformální sdružení, které si začalo říkat Bakulova družina. Tvořili velmi různorodou skupinu. Dvěma nejmladším bylo dvanáct, dva nejstarši byli již jednadvacetileti. Pokud jde o jejich fyzické vady, většinou byli postiženi velmi těžce, jen tři z nich měli postiženi horních, resp. dolních končetin lehčího rázu. Frantik už dosáhl patnácti let a brzy mél prokázat, že i jako bezruký osvědči své schopnosti ve zcela nových podmínkách. S každým členem družiny byl hned zpočátku dohodnut výchovný cíl. U Frantíka to měla být příprava na samostatné podnikání a jako alternativa, kdyby se prvni varianta plánu nezdařila, byla stanovena příprava na dílovedouciho do výrobního provozu. Zpočátku to však na splněni podobných záměrů vůbec nevypadalo, nejdřive bylo nutno postarat se o nejnutnéjši živobytí a střechu nad hlavou. Zatímco formálně právní otázky vznikající instituce řešil především Bakule, musel každý člen družiny přispět svým přičiněním k získání finančních prostředků na bydleni, jídlo a ošacení. Je s podivem, že v době poválečné
drahoty se družině zdarilo uspět na trhu se svými výrobky ozdobných předmětů a hraček. Františkův úkol spočíval v tom, že svým kamarádům opatroval materiál, což byl zpočátku dřevěný odpad z truhláren, a měl podíl na zabezpečováni obchodní stránky jejich podnikáni. Dmžina se v prvních dvou letech musela několikrát stěhovat. Začínali v pronajatém bytě v Ječné ulici, měsíc směli pobýt na dětské osadě Červeného kříže v Dolním Smokovci ve Vysokých Tatrách, krátkodobé dostali azyl v uprázdněné staré škole v Čeladné a v sirotčinci v Ostravě. Na Ostravsku se ocitli v čase očekáváni územního plebiscitu, o němž v Paříži rozhodla komise pro úpravu československo-polských hranic, a v této dobé jezdila skupina děti s loutkovým divadlem po demarkační čáře, a tak agitovala pro republiku. Když družině poskytl útulek valašskomeziříčský ústav pro hluchoněmé, loutkoherci sjezdili větší města'na Moravě, aby přivydělali na společné výdaje. Frantík, ač zdaleka nikoliv nejstarši. ale šikovný organizátor, byl prohlášen „ředitelem" tohoto podniku. (Bakulo va externí spolupracovnice a posléze spisovatelka Lída Durdíková anabázi popsala v knížce s příznačným názvem Tuláci.) V lednu 1920 družina získala konečné něco trvalejšího. Za to, že se zavázali zřizovat zájmové kroužky pro mládež, směli bydlet a pracovat v tzv. Kalendovce, což byl přizemni barák na horním konci Holečkovy ulice v Praze na Smíchově. Zde je také počátek proslaveného smíšeného pěveckého sboru Bakulovi zpěváčci.
Jenže Kalendovku museli v dubnu 1920 ze dne na den opustit. Byl to totiž objekt, který měl v případě potřeby sloužit jako infekční nemocnice, a tato situace nasula. Družina však už měla na smíchovské obci vlivné sympatizanty, kteří pomohli. Proto družinu po odchodu z Kalendovky nalézáme o pár set metrů dál v zámečku na Klamovce. Tady je zase počátek Bakulova ústavu pro výchovu životem a prací, jehož byl až do svého osamostatněni Frantík kmenovým členem. Mezi tím se událo mnoho podstatného. Bakulovo pedagogické novátorství a odhodláni „Bakuličat" obstát v životě bez milodarů provokovalo nepřejicniky, ovšem získalo si i řadu významných příznivců. Kromě ministrů Gustava Habrmana (1864-1932) a JUDr. Lva Wintra (1876-1935) to byl kupř. kpt. Emanuel Viktor Voska, organizátor americké pomoci Československu, a PhDr. Alice Masaryková z titulu předsedkyně Československého červeného kříže. Bakulova družina přijala členství v dorostu této organizace, což se ukázalo jako velmi prospěšné. Z ústředí Amerického červeného kříže byl pro družinu deponován v Paříži dar 25 000 amerických dolarů určený na podporu nejvýznamnéjšiho výchovného pokusu v Evropě po první světové válce. Bohužel k daru se nepřipojila československá vláda, zato celkem třikrát přispěl značnými finančními dary sám prezident T. G. Masaryk. Hlavně za tyto peníze a za to, co vyzpívali Bakulovi zpěváčci, byl nejdřive koupen obytný dům čp. 1246 v Mo-
zartové ulici v Praze a posléze v jeho sousedství postavena novostavba Bakulova ústavu.4 Tímto sice předbíháme v líčeni Frantíkova života béhu, ovšem naznačujeme rámec, ve kterém se jeho příběh rozvije). neboť osudy družiny a ústavu se na osm let staly jeho osudem. Frantík jak dospíval, více si uvědomoval kultumé-společenské souvislosti Bakulovy činnosti. Napsal o tom: „Náš ústav nebyl totiž budován pro léčeni zmrzačelého dítěte, k tomu slouží ústav Jedličkův, nýbrž pro výchovu zvlášť nadaných děti zmrzačelých i zdravých." Dodejme, že poslední verze Bakulova výchovného projektu počítala i se vzájemným propojením děti chudých rodičů s dětmi z rodin zámožných a také přibíráním déti netoliko české národnosti. Předpokládalo se, že jedna třetina děti bude využívat ústavního internátu, ostatní budou docházet externě; Bakule tomu říkal volný internát. Nezastupitelnou roli v něm měli vykonávat tělesné postiženi členové družiny tim. že by plnili podobnou funkci, jako se dělo u válečných invalidů v Jedličkové ústavu. Tyto koncepční záměry proto Bakule probíral se členy družiny, bez jejichž aktivní účasti si realizaci svých plánů neuměl představit. Pokud šlo o Frantíka, Bakule ho podporoval v jeho podnikavosti. Frantík zatím pracoval v ústavních dílnách a jezdil se sborem Bakulových zpěváčků po koncertech. V prosinci 1922 ústav navštívil dr. McCracken z Newyorského institutu pro mezinárodni výchovu, který Bakulovi na-
bídl, že včetně financováni pobytu zařídí Bakulovým zpěváčkům turné po Spojených státech Bakule nechť si jen opatří peníze na cestu. Nabídka to byla velice lichotivá, ale zdálo se, že finanční problémy s tim spojené se nepodaří zvládnout. V kritickém momentu zasáhl prezident Masaryk, který na zájezd věnoval 500 000 korun. A tak mezi 7. dubnem a 31. květnem 1923 objeli zpěváčci čtrnáct velkých amerických měst a všude měli mimořádný úspěch. Největši sál, ve kterém méli tu čest zpívat, byla slavná Camegie Hall v New Yorku, kterou zcela zaplnili. Společenským vrcholem celé akce bylo přijeti u prezidenta W. G. Hardinga (1865— 1923) v jeho úřadě. Prezident Frantíkovi podal ruku a on toto gesto opětoval způsobem u něho obvyklým - podáním nohy. Harding Frantíkovu pohotovost a výchovu ocenil jako přiklad připravenosti postiženého člověka pro život. Zpěváčci také v improvizovaném vystoupeni potěšili dosud žijícího předchozího prezidenta T. W Wilsona (1856-1924). Celý zájezd byl pojat jako výraz diků lidu Spojených států za poválečnou pomoc republice. Frantik s hrdostí vzpomínal na svůj přinos k úspěchu celého turné: .Já, kusý člověk. byl jsem vyslán, abych tu mezi dolarovými králi a americkými strojovými dělníky zastupoval český národ a abych v tom prostředí byl příkladem pracovitosti - já. člověk, jemuž scházejí obé ruce... Rád jsem pracovával před očima těch lidí, kteří mne nepovažovali za komedianta života, jak se velmi často stává u našeho publika.
Amendan jím uznanou práci odmění svým ,welľ a věřte, že to jediné, prosté slovo dlouho vás hřeje u srdce." Frantík tehdy zaimponoval i uménim řídit osobní automobil značky Ford. Ovládáni tehdejSiho typu popsal takto: „Fordka má tři pedály na nohy, ruční brzdu, rychlostní páku, pod volantem dvě kličky a houkačku. To všechno musím ovládnout dvěma nohama... Pedály na nohy, jsou v nich obsaženy rychlostí, k jízdě současné potřebuji pouze dva. Ty obstarává noha levá, a sice první pedál špička a třetí pedál - brzdu - pata Oba pedály ovládnu současně ve vteřině. Rozjiždim-li se, první pedál rychlosti sešlápnu špičkou levé nohy. Druhý pedál, zadni rychlosti, minu a třetí pedál, brzdu, vezmu patou levé nohy. Pravou nohou dám ruční rychlost, je-li to automobil normální. Pak touže nohou ihned uchopím volant a ty dvě kličky pod volantem, první klička plynu, druhá předběhu, obstarám malíčkem pravé nohy." Frantík takto jezdil jisté a bezpečné. Po návratu do ústavu se musel Frantík rychle vpravit do stávajicich domácich poměrů. V jistém smyslu mu nic nescházelo. O jídlo se starala ústavní kuchyně, ošaceni a obuti měl na starosti ústavní správce, ústavní pokoje byly v zimě vytopeny. To bylo jistě příjemné, ale také svazující. Závazek vyplývající z členství v družině s sebou nesl povinnost pomoci nést „břemeno výdělečnosti", aby provoz ústavu byl finančně zabezpečen. Frantíkovi se tak vlastně paradoxně oddalovalo naplněni životní perspektivy v samostat-
ném životě, na který ho jeho „pan ředitel Bakule" připravoval. Navíc měl příliš svobodného ducha a to ho činilo nespokojeným. Ke všemu i on se svého času zamiloval, ale po dvou letech známosti mu jeho Máňa odešla. Nemohl jí dát pocítit objeti silných mužských paží... Něco podstatného se v jeho žiti muselo změnit. Na konci roku 1924 se Frantík začal poohlížet po nějakém obchodě, který by si mohl pronajmout. To se mu nezdařilo, nájemné bylo všude příliš vysoké. Nebyl by to však on, aby na něco nepřišel. Domluvil se s jednim známým truhlářem, který měl „velký krám, ale skoro nic v něm", že v jeho výkladní skříni a na jeho nábytku misto ve vitrínách umístí zboží, které si opatří do komise - sklo, porcelán, ozdobné předměty. Počítal s tím, že také pomůže ústavu prodejem zboží z jeho uméleckořemeslných dílen. O svých záměrech se radil s ostatními členy družiny i s ředitelem Bakule. Obchod posléze zařídil, získal povoleni k jeho provozováni, najal prodavačku a věnoval se reklamní propagaci svého podnikání. Zatím zůstával členem družiny, bydlel v ústavu, ale byl už vlastně na odchodu. Těžko říci, jak dlouho trvalo toto přechodné období, Frantík se o tom nikde výslovně nezmiňuje. Patrně to bylo až v roce 1927, kdy se zcela osamostatnil. Na vlastních nohou Odchod Frantíka z ústavu nebyl ani pro jednu zúčastněnou stranu jednoduchou záležitosti. To, co se jemu jevilo jako nut-
nosí, ředitel Bakule cítil jako nevděk. Jisto je, že Bakule Frantíka od odchodu zrazoval, a když se tak stalo, oba se k této otázce raději nevyjadřovali. V každém připadé však Frantík mél nadále svého „pana ředitele" v úcté a ředitel Bakule v nitru své volnomyšlenkářské duše musel svému odchovanci přát úspéch. Frantíkův krám se nalézal ve Fibichové (dnešní Matoušově) ulici v Praze na Smíchově. Tenkrát to tam nebylo obchodně žádné výhodné místo. I když původní sortiment nahradil pleteným zbožím, Frantík se jen držel nad vodou. Za hospodářské krize mu nezbylo než obchod zavřít Spojil se s kožišníkem ze sousedního krámu, který se zavázal dělat mu ímpresana, a rozhodl se konat veřejné přednášky. Předpokládal, že přitom využije svého defektu k demonstracím vlastních dovednosti, vybrané vstupné ho uživi a on sám bude působit jako výchovný příklad. Jenže první akce zaméřené na dospělé obecenstvo končily ztrátou. Frantík správné tušil, že jeho existence by mohla být podstatně lépe zabezpečena, kdyby směl konat přednášky a demonstrace pro školní děti. Pokusil se k tomu získat licenci, jenže inspektor Josef Zeman z ministerstva školství a národní osvěty jeho žádost nedoporučil ke kladnému vyřízeni. Tento velice uznávaný odborník byl přesvědčeným zastáncem ústavní výchovy postižených děti, takže nijak nepřekvapuje, že Frantíkovi dokonce navrhl, aby se raději vrátil do ústavu. Frantíka to urazilo a touto radou se cítil ponížen. Přesto nerezig-
noval a navštívil viceprezidenta zemské správy politické R Bienerta(l881-I949), který byl příznivcem Bakulovy družiny, a s jeho přispěním produkční licence dosáhl. Bohužel povolení k pořádáni vystoupeni se nemohlo vztahovat na školy. Aby se u m přece jen dostal, vyřešil to Frantik tak, že na nejbližšim zájezdu, směřujícím do Plzně, požádal o povoleni vstupu do škol tamní okresní školní výbor. Souhlas úřadu dostal a ještě byl školám doporučen. Pozitivní roli patrné sehrál fakt, že už byl mezi učitelstvem znám z dob, kdy jezdil s Bakulovými zpěváčky. Svůj boj o licenci nakonec vyhrál a povoleni pro Čechy dostal - od zemské školní rady Na Moravě získal potřebná povoleni bez problémů. Tady se také po letech ocitl v prostředí, které důvěrné znal z dětství, mezi mrzáčky z brněnského ústavu. A mezi tělesné postiženými dětmi si velmi silné uvědomil kontrast mezi nejistými a nesamostatnými jedinci vychovávanými ústavním prostředím a sebou samým. Ano, ústav mu dal možnost, aby si za vedeni citlivého pedagoga vycvičil svoji „znožnost" (Frantík toto označeni užíval pro zručnost docilovanou nohama, pozn. aut.), ale skutečnou sebedůvěru nabyl až ve střetech se světem za ústavními zdmi. Sám se v této věci několikrát výstižně vyjádřil a v souvislosti s výchovnými přednáškami na školách napsal: „Den ode dne mél jsem pevnější půdu pod nohama, kterou jsem získával svou prací a snahou. Každé nově dobyté město bylo jedním schůdkem k mému paláci úspěchů, který
jsem chtél celý dobýt a dokázat panu inspektorovi Zemanovi, že bych si byl býval zasloužil jeho důvěry." Svůj akčni rádius rozšířil Frantík i na Slovensko, a najednou mu i republika byla malá. Zkusil Videň, kam zajel na pozváni spolku vídeňských Čechů. S velkým úspěchem vystupoval na rodičovských akademiích, ale tamni české školy mu byly zakázány. Ve Vídni se také Frantík blíže seznámil s prací vanetních umělců, výtečně uspěl u kvalifikačních zkoušek Mezinárodní artistické organizace IAO, ale k tomuto světu laciných efektů nepřilnul. Od lidi, jako byl on, tehdejši manažeři vyžadovali spíš zvládání bolesti s krvavým roněním slz a stigmaty na prsou, nikoliv výchovně koncipované produkce. Z iluzi ho definitivně vyléčily poměry v Polsku, kam jako čerstvý vanetni umělec zajel. Vrátil se a věděl, že podnikat musí jinak. Frantík si jako vhodné místo vybral Rožnov pod Radhoštěm. Městská rada mu na místě, které si pronajal na deset let, povolila postavit kavárnu. Byla to spíše dřevěná bouda u nové zbudovaného koupaliště, ale účelné postavená i vybavená, a na místě, kde se výletnici mohli těšit na občerstvení a v případě nepohody i na útulek před deštěm. Toto zařízeni, zpočátku jen bufetového typu, rozšiřoval, až z něho byla skutečná restaurace s hostinskými pokojíky. Provozoval zde různé dobročinné a kulturní akce, dokonce „soutěže krásy mládenců a panen". Pro obsluhu najal dvě stálé pracovnice, a bylo-li třeba, zaměstnával i síly na výpomoc. Zřejmé si
vedl velmi dobře, neboť místní konkurence se proti němu spojila ve společné žalobě s odůvodněním, že nemá na hostinskou živnost koncesi. Soudě podle zpráv tisku Frantík dlouho odolával - „zaručené" zprávy o tom, že si Frantík zoufá nad lidskou nepřejícnosti, že zmizel a že není k nalezni, se v novinách objevovaly v letech 1933, 1936 a naposledy 1939. Teprve tenkrát „Letni ozdravovna bezrukého Frantíka" v Rožnové pod Radhoštěm musela být uzavřena. Z této rány se Frantík potřeboval nejdřív vzpamatovat. Přebýval v té době ve svém rodišti v Jamném nad Orlici v rodině své sestry Lídy, provdané Jungmanové. Nějaký čas ještě ztrávil na svém zamilovaném místě - ve svém bytě, který si držel v Praze-Podolí. Rozhodný krok však učinil tím, že se odstěhoval do Bma. Nevíme sice přesně, kdy se tak stalo, ale bylo to v těžké a zlé době na začátku okupace. O brněnské etapě Frantíkova života máme informace jen ze stručné zprávy V. Slaniny sepsané roku 1992. Frantík prý v Bmě nejdříve prodával zmrzlinu, limonády a občerstvení v krámku „U bezrukého Frantíka". Jak se trochu zmohl, zřídil si inzertní kancelář zprvu na Veveří ulici, později na Kobližné. Zaměstnával víc jak desítku administrativnich pracovnic. Vedle činnosti zajišťující mu obživu věnoval se Frantík i literární tvorbě. Určité nejcennéjší pro poznání a řešení problémů osob s postižením homích končetin jsou dvě autobiografie: „Bezruký Frantík píše o sobě" - 1. vyd. 1926, 2. vyd.
1929 a „Bezruký Frantík píše 11. díl" z roku 1931. Bohužel tyto dvé práce jsou těžko dostupné. Hodné si sliboval od knížky, kterou chtél dát mládeži rady do života. Dosti se o ni i psalo; vyšla roku 1941 pod názvem „Úspéch". Pokusem o román je stostránkové dílko „Paní Olga", do nčhož vtélil hlavné svá zklamáni, která nabyl ve styku se ženami. Práce vyšla v roce 1944. Život tohoto výjimečného človéka však nebyl jen boj o samostatnou existenci a samá práce. František Filip mél jako každý „normálni" človék i svůj osobni život, rodinu a déti. Po dvou zkušenostech, které podlomily jeho důvéru k ženám, se nakonec přece jen v osmatřiceti letech oženil. Vzal si za ženu jednu ze svých pracovnic, Zdenku.To bylo v roce 1942. Za rok nato se jim narodila dcera Hana. Na dcerku čím dál víc spoléhal, že mu jednou bude oporou, ale jeho manželský svazek se rozpadal. Přispěl k tomu i rok 1948 a zména politických pomčrů. Frantíkův podnikatelský duch se s novými poméry nemohl srovnat a to se údajné odráželo i na rodinném soužití. Tato prvni žena mu odešla i s dcerou. Někdy na začátku padesátých let se František Filip oženil podruhé. Jeho žena Mane byla o mnoho let mladší a měli spolu dvě déti: dceru Danu a syna Jiřího. Syn však po úrazu na obé nohy ochrnul a ve čtyřiadvaceti letech zemřel. František Filip nežil dlouho. 9. února 1957 v Brně náhle zemřel. Bylo mu třiapadesát let.'
Závěrem Bylo to málo anebo úctyhodně mnoho, co ve svém životě dokázal bezruký František Filip? Měřeno i očima dnešní doby si jeho životni výkon zaslouží nejvyšši uznáni: byť to bylo ,jen" to, že si tento člověk vždy uměl najit vhodné zaměstnání, opatřit si byt a samostatné v něm žít, a konečné, založit si vlastní rodinu a vychovávat déti. Kdo zblízka aspoň neviděl, co to znamená pro človéka bez rukou jenom se obléknout, pečovat o osobni hygienu, zvládnout nejnutnějši práce v domácnosti, téžko si může představit, kolik je za tím úmorného úsilí, času a nékdy i bolesti. Jen tyto činnosti lidem daleko méně postiženým zaberou prakticky celý den, někteří je nezvládnou vůbec. Při tom se má chodit do práce, starat se o rodinu a ještě se věnovat nějakým koníčkům! Člověk, který si říkal a nechal říkat „bezruký Frantík", to vše zvládl. Budeme-li se tázat, proč se mu to podařilo, jaké zvláštní metody za tím vězely, odpověď bude poměrně prostá. První část odpovědi je skryta v hesle, které už jako dítě školou povinné vědomě přijal za své: „Chci, a proto umim! Druhá část odpovědi vyplývá z první - človék, který si váží sám sebe, nechce být odkázán na ochranu a péči poskytovanou někým jiným, chce být tvůrcem hodnot František Filip by řekl, že se chce stát daňovým poplatníkem. Nejsou tyto odpovědi i po letech stále inspirující?
Poznámky: ' MUDr. J Dvořák K jako ředitel zemské po-
1
nosť a svédomitosť ze stránky jedné a Vaie neúnavné snaženi a vtestranné lékařské
rodnice a nalezince výrazní angažoval
vzdéláni ze stránky druhé budou Vám pro
v organizaci zdravotnictví a sociálni politi-
dalii strastiplnou pouť v životí lékařském
ce. Svého času byl fiiakým. potí zemským
vždy vydatníjiim doporučením než jakéko-
poslancem. V títo funkci vymohl stavbu no-
liv jiní vysvídčenl." Jedlička viak byl pře-
vého pražského nalezince. Byl iniciátorem
devtím vůdčím zjevem českí chirurgie, rent-
zřízeni Albertina pro skrofulózni d ř u
genologie a radiologie první čtvrtiny 20. sto-
v Vamberku, mimořádným způsobem se za-
letí. Habilitoval se r. 1901, skutečným mi-
sloužil o zřízeni sanatona pro nemocné tu-
mořádným profesorem se stal v roce 1907,
berkulózou na Pleii, spolupůsobil při usta-
řádní profesury chirurgie ad personam do-
veni České zemské komise pro ochranu dí-
sáhl roku 1921 a rok nato byla jeho stolice
tek a péči o mládež Jako první upozornil na
systemizována jako řádná Jeho venia legendi
problém odmítáni postiženého ditéte matkou,
byla rozšířena na RTG a radiologii též roku
upoutával ho výskyt značného počtu déti
1922 Předsednictví ve Spolku pro líčbu
s křivici a snažil se proti této chorobé pre-
a výchovu rachmků a mrzáků převzal po
ventivné působit Proto pro détské rachitiky
prof MUDr. Otakarovi Kukulovi Za dobu
založil kolonie v Postupicich, Voticích
od února 1911 do dubna 1913 Jedlička do-
a škvorci, což je začátek nové pojaté péče
kázal připravit otevřeni ústavu pro mrzáčky
o déti télesné postižené u nás. Bylo vcelku
situovaného zámčmč v tísní blízkosti Praž-
zákonité, že se dr. Dvořák angažoval v rámci
ského sanatoria (dnetni Ústav pro péči
Spolku pro léčbu rachmků a mrzáků a byl
0 matku a dití v Praze-Podoli) Mytlenka
to on, kdo tuto organizaci aspoA formální
a koncepce sanatona jakožto moderní ne-
udržel, než se ji postavil do čela prof dr.
mocnice s klinikami byla Jedličkova, on byl
R. Jedlička. Dr. Dvořák se už v roce 1901
1 předsedou představenstva akcioví společ-
chtíl habilitovat ze sociálni hygieny, ale ne-
nosti. která výstavbu organizovala. Po do-
bylo mu to umožnčno, neboť tehdejSím před-
končení sanatona v roce 1914 představova-
stavitelům české lékařské fakulty se tento
lo Pražskí sanatonum léčebné zázemi Jed-
obor nezdál védecky opodstatním
ličkovu ústavu. V dobí války se Jedlička
Osobnost prof MUDr. Rudolfa Jedličky je
sul velitelem 3. záložni nemocnice umistí-
spojována ponejvice práví s ústavem pro
né v Praze na Vytehradské ulici a dokázal
tí lesní postižení díti v Praze na Vyiehradé,
zajistit funkční spolupráci této vojenskoor-
který nese jeho jméno. Je tomu tak patrní
ganizační jednotky se soukromou instituci
proto, že jeho medicínská činnost míla vždy
výchovního charakteru (Jedličkův ústav)
humánní přesah. Výstižní to Jedličkovi ve
i se soukromou organizaci provozujíc! Špič-
svém dobro zdáni napsal prof. MUDr. Karel
kové zdravotnické zařízení (Pražské sana-
Schwing: „Vale osvédčená humánnosť, pil-
torium).
1
Frantiiek Bakule byl reformním pedago-
4
Metoda Jtoedukace" déti-mrzáčků s dospí-
gem, který jako první u nás zavádél myJ-
lými válečnými invalidy jakožto forma vý-
lenky umílecké výchovy a tzv. volné kázní
chovy vůle k životu byla u nás poprvé uplat-
do vyučováni na obecné íkole Před nástu-
néna již v roce 1914 a podle vieho máme
pem do Jedličkova ústavu působil nejdéle
v této véci prioritu V k ví tnu 1915 tuto pra-
na obecné tkole v Malé Skále u Turnova
xi pozitivní ocenil iéf vídeňské invalidní
V té dobé nemél jeité učitel právo volby
Ikoly prof MUDr Hans Spitzy V roce 1952
vyučovací metody a byl velmi svázán učeb-
prof MUDr Otokar Hnévkovsky (1901-
nými osnovami a učebním řádem Bakule
1980) v článku „Průkopnické dílo Rudolfa
tato formální omezení soustavní překračo-
Jedličky v péči o zranéné a zmrzačené" au-
val. V roce 1912 byl již natolik znám, že
torství této metody mylné přisuzuje Jedlič-
v řijnu t. r. byl pozván, aby se svým žákov-
kovi, což tímto uvádíme na pravou míru. Při-
ským péveckým sborem vystoupil na rautu
pojme i dalii zajímavý moment: Když Ba-
v Obecním domé v Praze u příležitosti ko-
kule s touto metodou začínal, musel doka-
náni VI. mezinárodního sjezdu vteobecné
zovat, že déti styk s invalidy mravné neohro-
a lekárske elektrologie a radiologie Při této
žuje a že je oboustranné prospéiný.
příležitosti se Jedlička a Bakule osobné
• Popřevratu v roce 1918 Bakule členům spol-
poznali a Jedlička dospíI k názoru, že pra-
kového výboru předložil svůj plán pováleč-
ví Bakule bude vhodným učitelem a ředi-
né reorganizace ústavu, jehož stéžejni myi-
telem do ústavu pro mrzáčky. který míl být
lenkou bylo. aby se ústav vrátil k výchové
zanedlouho otevřen. Bakule rád souhlasil
déti zmrzačelých a aby s nimi byly přijímá-
Co pak dokázal se svými žáky za jediný rok,
ny i déti nepostižené. Tato idea byla zamít-
než vypukla první svétová válka, zůstává
nuta a s ni i Bakulův návrat do původní funk-
dodnes malým pedagogickým zázrakem.
ce Objektivné: Jedličkův ustav byl dle sta-
Jenže od konce roku 1914 se ústav rozrůs-
tutu institucí určenou výhradné k péči
tal v podnik vedený po živnostenskú, což
o télesné postižené. Zájem o přijetí sem byl
znamenalo hledáni optimální organizační
obrovsky a z kapacitních důvodů se jej ni-
struktury i povolání vhodných typů Fidícich
kdy nepodařilo aspoň z valné části uspoko-
pracovníků Bakule t í i c e nesl. že Jedličkův
j i t Z tohoto důvodu si zřizovatelé ústavu ne-
ústav opouití své původni zamířeni na déti.
mohli dovolit experiment, který Bakule na-
Jenže zrnina orientace na dospélé invalidy
vrhoval. Protože Bakule jednoznačné smi-
byla dána potrebami doby. Bakule v hlavní
řoval ke společné výchové déti télesné po-
ředitelské funkci v závéni roku 1915 kon-
stižených s détmi zdravými, mohl toho do-
či. Do začátku roku 1917 jeité vedl školu
sicí jediné ve vlastním zařízení. Odchod
pro invalidy, ale po zbývající dobu působe-
F Bakule a jeho žáků z Jedličkova ústavu byl
ni v Jedličkové ústavu byl už jen učitelem,
dobovou publicistikou interpretován různé
byť s titulem ředitel.
podle toho, komu pisatelé stranili.
* Objekt novostavby bývalého Bakulova ústavu pro výchovu životem a prací v ulici Na Cihlářce čp. 1977 v Praze 5-Koiífich je Pražanům znám jako tzv SANOPZ, jehož posledním uživatelem v předlistopadové dobé bylo Státní sanatorium, léčebné zařízení pro politické prominenty. Budova a pozemky okolo mají dramatickou histoni i současnost Svému účelu tyto prostory sloužily po kolaudaci 1932 zhruba pouhý rok. '
Frantiiek Filip nebyl ve své dobé jedinou známéjii osobou s vrozenou amputaci horních končetin. On sám m i l celoživotní vzor v bezrukém synu némeckého učitele C. H. U n t h a m o v i ( 1 8 5 0 - 1 9 3 6 ) , se k t e r ý m se i setkal. Unlham byl podobné zdatný jako F. Filip, navíc hrál na violu, střílel z půlky, automobil ale neřídil.
Literatura: FILIP. F. Bezruký Frantik píše o sobě. 2. vyd. Val. Meziřiči : Lubina, 1929. 126 s. FILIP, F. Bezruký Frantik piše 11. dil Praha : vl. nakl, 1931. 121 s.
FILIP, F. Pani Olga. Přerov : Jar. Strojil, 1944. 103 s. FILIP, F. Úspěch. Brno : vl. nákl., 1941. 59 s. KLÍMA. J.V. Výchova mrzáků. zvláště vojínů-invalidů ku práci výdělečné. Praha : Zemský spolek pro léčbu a výchovu mrzáků, 1916. 22 s. + 4 s. obr. přiloh. Prvni zpráva o činnosti Spolku pro léčbu a výchovu mrzáků. Jedličkova ústavu pro zmrzačelé a Školy pro vojiny-invalidy v Praze vletech 1913 a 1914. Praha : Spolek pro léčbu a výchovu mrzáků, 1915. 80 s. SLANINA, V. Bezruký Frantik - rodák jamenský. Jamné n. Orl., 1992. [Rozmnožený tisk]. SOBOTKA, R. Bezruký Frantik Senov u Ostravy : Tilia, 2003. 205 s. TITZL, B. Bezruký Frantik. latnke techne, 2003, t. l . s . 81-86. TITZL, B To byl český učitel: František Bakule, jeho děti a zpěváčci Praha : Společnost F. Bakule, 1998. 243 s.
