Francouzský prezident v Páté republice 21. století

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Filozofická fakulta Katedra Politologie a evropských studií

Kristýna Sehnalová

Francouzský prezident v Páté republice 21. století Bakalárská diplomová práce

Vedoucí diplomové práce: Doc. PhDr. Tomás Lebeda, Ph.D.

OLOMOUC 2011

Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatne na základe uvedených pramenu a literatury.

V Olomouci dne 13. 4. 2011 _______________

Na tomto místě bych chtěla poděkovat za výborné vedení, rady a pripomínky během psání této práce panu doc. Tomáši Lebedovi. Kristýna Sehnalová

Obsah 1. Úvod.............................................................................................................................. 2 2. Charakteristika oblasti výzkumu................................................................................... 7 2.1. Poloprezidentský systém a problematičnost Duvergerova modelu.......................8 2.2. Francouzský politický systém.............................................................................. 11 2.3. Postavení francouzského prezidenta.................................................................... 13 2.4. Aspekty ovlivňující pozici prezidenta v poloprezidentském systému.................15 3. Francie 21. století – Jospinova reforma a dvě klíčové politické osobnosti................18 3.1. Vztah a postavení prezidenta v jeho politické straně........................................... 22 3.2. Způsob zvolení prezidenta.................................................................................. 31 3.3. Prezident a tradice................................................................................................37 3.4. Prezident a premiér.............................................................................................. 44 3.5. Prezident a verejné mínění...................................................................................49 4. Závěr............................................................................................................................ 52 5. Zkratky.........................................................................................................................58 6. PRAMENY A LITERATURA.....................................................................................59 6.1. LITERATURA..................................................................................................... 59 6.2. NOVINY A ČASOPISY...................................................................................... 60 6.3. PRAMENY.......................................................................................................... 65 ABSTRAKT................................................................................................................... 66 ABSTRACT....................................................................................................................66

1

1. Úvod V roce 1958 generál Charles de Gaulle vytvoril nový politický režim, Pátou republiku, jejíž ojedinělost a specifičnost způsobuje obtíže tento politický systém zaradit. Právě její jedinečnost inspirovala Maurice Duvergera k definování nového modelu politického systému – poloprezidencialismu. V době, kdy M. Duverger tento koncept prezentuje, existuje skupina zemí, které jsou si podobné charakteristickými konstitučními prvky, kterými se liší od klasické dichotomní struktury parlamentních a prezidentských režimů. Nově vznikající teorie poloprezidencialismu pak tyto země klasifikuje. Prestože je Francie inspirací pro nový teoretický prístup, je mylné se domnívat, že je prototypem tohoto konceptu. Ve skutečnosti je každý poloprezidentský systém ojedinělý prípad, protože se navzdory podobným ústavním parametrům praxe těchto režimů odlišuje. I když jsou zarazeny do stejné skupiny politických systémů, nejsou si často vůbec podobné. Stěžejním prvkem tohoto systému je hlava státu a právě na základě jejího postavení se politická realita v jednotlivých zemích liší. Nejednotnost v klasifikaci zemí a často kritizovaná Duvergerova teorie tak i několik desetiletí po svém vzniku poskytuje prostor pro politologický výzkum. Právě odlišné postavení prezidenta způsobuje pri klasifikaci jednotlivých politických režimů obtíže. Všichni autori se však jednoznačně shodují, že Francouzská republika poloprezidentským systémem je. Z tohoto důvodu a také na základě faktu, že Pátá republika byla inspirací pro vznik této teorie, je francouzský politický systém predmětem analýzy. Záměrem práce je poukázat na faktory ovlivňující postavení prezidenta, právě jeho pozice totiž podmiňuje rozdílné způsoby fungování systému. Text se snaží uvést Duvergerovu definici poloprezidencialismu a rozšírit ji, a proto se koncentruje na hlavu státu Francouzské republiky. Maurice Duverger definuje několik aspektů, které postavení prezidenta ovlivňují. Jedná se o kontext vzniku systému, ústavu či vztah prezidenta k parlamentní většině. Na príkladu současné politické situaci ve Francii chce tato práce dokázat, že existují další faktory ovlivňující postavení hlavy státu. Byly stanoveny tri hypotézy. První 2

hypotéza: Duvergerův koncept „kladoucí důraz na význam parlamentní majority a vztah prezidenta k většině”1 neposkytuje úplné vysvětlení rozdílných variant poloprezidencialismu. Druhá hypotéza: Odlišnost dvou posledních prezidentů Páté republiky, kteří mají podle Duvergerovy klasifikace stejné podmínky, ukazuje, že osobnost prezidenta a jeho osobní přístup v praktickém politickém životě mají také důležitý vliv na vývoj politického systému. Tretí hypotéza: Postava, která získává prezidentský mandát, tak definuje postavení hlavy státu a tím upravuje politický systém, osobní vlastnosti a přístup držitele úřadu jsou tedy také důležitým faktorem, který vysvětluje zmíněnou rozdílnost poloprezidentských režimů. Existuje několik důvodů k výběru časového rozhraní této práce, kterým je Francie ve 21.století Důležitá je aktuálnost tohoto tématu. Na rozdíl od období vzniku režimu Páté republiky, které se stalo cílem rady rozborů a analýz, současná Pátá republika logicky nemohla poskytnout dostatečný prostor k jejímu zkoumání. V roce 2000 také byla schválena jedna ze základních konstitučních změn od vzniku ústavy Páté republiky, tzv. Jospinova reforma, která zkrátila prezidentský mandát a zásadním způsobem redefinovala režim. Poslední dva prezidenti, Jacques Chirac a Nicolas Sarkozy, jsou ideálními osobnostmi pro komparaci – oba pocházejí ze stejné politické strany, oba jsou poprvé v důsledku reformy voleni na pětileté funkční období a výsledek legislativních voleb oběma zajistil potrebnou většinu v dolní sněmovně parlamentu. Pomocí zvolené nomotetické metody se práce snaží potvrdit stanovenou hypotézu. Jejím cílem je rozšírit již existující teorii – Duvergerovy aspekty ovlivňující postavení prezidenta v poloprezidentském systému. Nejdríve je tedy definován poloprezidentský systém, objasněna konkrétní teorie a navržen nový faktor, o který může být teorie rozšírena. Na prípadové studii Francouzské Páté republiky ve 21. století je potom hypotéza potvrzena. Jsou zde diachronním způsobem komparovány dvě osobnosti zastávající úrad hlavy státu v prvním desetiletí 21.století. Na základě srovnání jejich rozdílných osobních pristupů v několika oblastech politické praxe jsou vyvozeny rozdílné dopady na vývoj politického systému. 1

JAVŮREK, Petr: Prezidenti poloprezidentských systémů. In: BRUNCLÍK, Miloš - NOVÁK, Miroslav (edd.):Postavení hlavy státu v parlamentních a poloprezidentských režimech: Česká republiky v komparativní prespektivě. Praha, Dokorán 2008, s. 20.

3

Kapitoly v úvodní části textu se věnují charakteristice oblasti výzkumu. Nejdríve je definován poloprezidentský systém a teorie Duvergerova modelu. Jsou zde objasněny jak charakteristické rysy, tak limity a kritika tohoto teoretického konceptu. Dále je uveden francouzský politický systém, kdy je kladen důraz na hlavu státu. Tuto část rozširuje následující podkapitola, která se věnuje pouze postavení prezidenta Páté republiky. Kapitola je zakončena hlavním teoretickým prínosem – podkapitolou o aspektech ovlivňujících postavení prezidenta. Druhá část se zabývá konkrétní politickou situací v současné Páté republice. Její úvodní podkapitola podtrhuje důležitost reformy z roku 2000, snaží se definovat vliv této změny na systém a také stručně charakterizuje osobnosti komparace – Jacquesa Chiraka a Nicolase Sarkozyho. Prezidenti jsou potom srovnáváni v jednotlivých oblastech politické praxe. Nejrozsáhlejší je první část věnující se vztahu prezidenta s jeho stranou. Dále jsou popsány volby 2002 a 2007 a způsob zvolení prezidenta. Další podkapitoly se věnují vztahu prezidenta s jeho premiérem a s tradicí režimu Páté republiky. Poslední podkapitola, uzavírající celou kapitolu, se zaměruje na věrejné mínění a faktor popularity prezidenta. Jedním z limitů práce se stává fakt, že se jednotlivým oblastem politické praxe ve Francouzské republice nevěnuje podrobněji. Současná politická situace ve Francii je jistě zajímavým tématem, cílem této práce však byla snaha pouze ukázat způsob, jakým může osobnost prezidenta ovlivnit systém. Zda-li se tento cíl podarilo úspěšně naplnit, potom shrnuje závěr. Oblast výzkumu týkající se témat jednotlivých podkapitol druhé části práce může být považována za inspirace pro další analýzu. Literatura k tématu poloprezidentského systému je velice rozsáhlá, jelikož rada současných autorů reaguje na Duvergerovu teorii. Jedná se predevším o zdroje v jiném než

francouzském

jazyce.

Hlavním

prínosem

k teoretickému

úvodu

do této

problematiky byly samozrejmě texty Maurice Duvergera a také Roberta Elgieho. Duvergerova francouzská publikace Le système politique francais doplňuje podrobněji jeho základní dílo související s poloprezidentským systémem – A New Political System Model: Semi-presidential Government. Oblastí zájmu Roberta Elgieho, profesora působícího na univerzitě v Dublinu, 4

se stala predevším francouzská politika a poloprezidentský systém. Jeho odborné články rozebírají tuto oblast politických systémů a pokračují v odkazu Maurice Duvergera, jehož teorii upravují. Hlavním prínosem pro tuto práci byly texty: The Politics of Semipresidentialism a Duverger, Semi-presidentialism and the supposed French archetype . Teoretický úvod práce nakonec doplnil Giovanni Sartori – ve svém Srovnávacím ústavním inženýrství věnuje poloprezidencialismu celou kapitolu. Pro tuto práci měla zásadní význam dvě odborná periodika. Prvním je West European Politics z nakladatelství Routledge. Tento uznávaný odborný časopis se zabývá politickou tématikou v západní Evropě. Nejprínosnější byly články Emiliana Grossmana The president's choice? Understanding government and turnover under the Fifth Republic a opět Emiliana Grossmana ve spolupráci s Nicolasem Saugerem: The end of ambiguity? Presidents versus parties or four phases of the Fifth Republic. Efektivně zde autori kombinují základní teoretické prvky poloprezidentského modelu a jejich konkrétní dopady v politické praxi ve francouzském systému. Druhým časopisem byl French Politics z nakladatelství Palgrave McMillian, magazín, jenž se zabývý pouze francouzskou politikou. Mezi nejprínosnější patrily články autorů Florence Heagela: The transformation of the French Right: Institutional Imperatives and Organizational Changes; Andriana Pappalardiho: The French tworound system and party format: From extreme pluralism to concentration? a Elisabeth Dupoirier ve spolupráci s Nicolasem Saugerem: Four rounds in a row: The impact of presidential election outcomes on legislative elections in France. Tito autori se věnují stranické logice a oblasti prezidentských voleb. Prínosné jsou predevším svojí aktuálností – poslední použité články jsou z roku 2010. Autori zde opět efektivním způsobem reagují na teoretický podklad v souvislosti se současnou politickou situací. Z cizojazyčné literatury se dále stala důležitým zdrojem informací francouzská publikace historika Michela Winocka, L'élection présidentielle en France, zabývající se prezidentskými volbami. Autor presně popisuje specifika francouzského systému a analyzuje všechny prezidentské volby v režimu Páté republiky do současnosti. Z českých materiálů byla použita publikace Postavení hlavy státu v parlamentních a poloprezidentských režimech: Česká republika v komparativní perspektivě. Kapitola 5

Petra Javůrka byla velice užitečná pro teoretickou oblast práce, kapitola Michela Perottina se zde potom věnuje právě osobnosti francouzského prezidenta a dobre stanovuje všechny jeho specifika. Práce tohoto autora byly jedním z nejprínosnějších zdrojů v českém jazyce, specializací Michela Perottiniho je totiž Francouzská republika. Kniha Francouzský politický systém je obsáhlý prehled o politickém systému Páté republiky, kde základními kapitolami pro tuto práci byly predevším části věnující se exekutivě a ideovému vzniku poloprezidencialismu ve Francii obecně. Perottiniho článek Proměny francouzského politického systému: změna délky mandátu Prezidenta republiky, který byl publikovaný v Politologické revue v roce 2001, dále výborně nastínil dopady zásadní ústavní reformy z roku 2000. Český odborný časopis Mezinárodní politika pak byl velice obohacující svým rozborem prezidentských voleb. Volbám v roce 2007 bylo ve stejném roce věnováno celé vydání (číslo 6), které podrobně analyzovalo dopady těchto voleb. K otázkám současné politické situace ve Francii pak byly predevším použity články z uznávaného cizojazyčného denního tisku. Britský magazín The Economist stručně a výstižne s potrebným nadhledem analyzuje francouzskou politickou realitu. Z francouzských periodik to potom byl La Liberation, Le Monde či L'Express. Nedostatkem velkých francouzských novin je fakt, že poskytnutí jejich článků je zpoplatněnou službou, která komplikuje jejich použití. Základním zdrojem analýzy volebních výsledků pak byly francouzské webové stránky Election–politique.com. Tyto stránky jsou výborným zdrojem dat pro jakékoliv srovnávaní volebních výsledků a dokonce poskytují aktuální průzkumy verejného mínění, týkajicí se důležitých francouzských politických osobností. Pro otázky související s ústavním vývojem jsou potom nejprínosnější oficiální stránky Ústavní rady Conseil-Constitutional.fr a Legifrance.gouv.fr, které poskytují velice rozsáhlý prehled francouzské konstituční tématiky.

6

2. Charakteristika oblasti výzkumu Maurice Duverger je autorem teoretické koncepce poloprezidentského systému, kterou vytvoril jako reakci na nový ústavní systém založen koncem 50. let ve Francii. Práce se zabývá režimem Francouzské republiky a Duvergerova teorie je pro klasifikaci francouzského politického systému základním výchozím bodem, jelikož právě Pátá republika býva často nazývána jakýmsi současným prototypem tohoto modelu. 2 Nejdríve je věnován prostor definici poloprezidencialismu a jejím nedostatkům, dále stručnému popisu francouzského politického systému s důrazem na postavení prezidenta v systému a na závěr kapitoly charakteru oblasti výzkumu je uveden rozbor hlavního teoretického záměru této práce – aspekty ovlivňující postavení prezidenta podle teorie Maurice Duvergera a jejich redefinice. Protože prezident je základním definičním měrítkem poloprezidentského systému, je to právě jeho postavení, které zapríčiňuje výskyt různých možností politické praxe v zemích, které mají podobné poloprezidentské ústavy. 3 Tato část vymezující oblast výzkumu bude věnována predevším tématu institutu hlavy státu, poněvadž ta souvisí s výzkumnou otázkou „proč země se stejným základem institucionální struktury operují tak odlišným způsobem?”4 Maurice Duverger poskytuje ve svém díle strukturu aspektů, které postavení prezidenta ovlivňují. Jejich upresnění a rozšírení je zde zamýšleným teoretickým prínosem. Stejně jako definice poloprezidencialismu, bude Duvergerova struktura těchto aspektů výchozím bodem pro zodpovězení uvedené otázky. Cílem je dokázat, že existují další faktory mající vliv na postavení prezidenta. Pro její potvrzení bude zkoumán príklad politického systému Páté republiky, respektive projev osobnosti prezidenta v praktickém politickém životě ve Francii 21.století.

2

3 4

ELGIE, Robert: Duverger, Semi-presidentialism and the supposed French archetype. 2004, s. 1, http://emiliano-grossman.webou.net/hopfichiers/02%20-%20Elgie.pdf (25.1. 2011) JAVŮREK, Petr: c.d., s. 14. ELGIE, Robert: The Politics of Semi-presidentialism. 2004, s. 2, http://fds.oup.com/www.oup.com/pdf/13/9780198293866.pdf (25.1.2011)

7

2.1. Poloprezidentský systém a problematičnost Duvergerova modelu Autorem koncepce poloprezidentského systému je Maurice Duverger, který rozpracoval tento teoretický model jako nový typ politického systému po boku režimu prezidentského a parlamentního. Vznik této nové koncepce je reakcí na vznik Francouzské Páté republiky, která svojí ojedinělostí vybočovala z klasické dichotomní linie. Ústava z roku 1958 a ještě více její úprava z roku 1962 podněcovala snahy vytvorit nový systém, jež by čerpaly ze specifického charakteru de Gaullova francouzského režimu.5 Definiční prvky tohoto konceptu jsou založeny pouze na obsahu ústavy, prestože si její autor uvědomoval, že tradičně definice nebývají vytváreny pouze na základě konstituce.6 Systém je podle jeho autora poloprezidentský, pokud jeho ústavní text kombinuje tyto tri prvky: „(1) prezident je zvolen všeobecným volebním právem, (2) vlastní významné pravomoci, (3) avšak je zde premiér a ministři, kteří mají exekutivní a vládní pravomoci a musí být schváleni palamentem.”7 Maurice Duverger tak zásadním způsobem obohatil politickou teorii, když po dlouhém vládnutí dichotomní struktury politických systémů vyvtoril naprosto nový režim. Jeho teorie otevrela nový zdroj zkoumání politologů a konstitučních teoretiků a vyvolala značnou kontroverzi, jejiž zdrojem jsou některé nedokonalé prvky a limity, které tento koncept skrývá. Asi nejparadoxnější je fakt, že prestože politologickou obcí je již obecně tento pojem prijímán, právě francouzskou komunitou ústavních právníků je stále tato terminologie opomíjena 8, což může podrývat její relevantost. V tomto textu se však nebude otevírat otázka, zda-li vůbec tento typ systému existuje. Práce vychází z Duvergerova konceptu a prijímá jej za obecně platný. Pro 5

6

7

8

SIMOVIC, Darko: The Definition of Semi-presidential Regime – Reformulated. VII World Congress of the International Association of Constitutional Law. 11-15 June 2007. Athens, Greece. Working paper, 2007. Online: http://www.enelsyn.gr/papers/w7/Paper%20by%20Darko%20Simovic.pdf (23.2. 2011), s. 2. Tamtéž, s. 3. DUVERGER, Maurice: A New Political System Model: Semi-presidential Government. In: LIJPHART, Arend (ed.): Parliamentary versus Presidential Gouvernment. Oxford: Oxford University Press 1992, s. 142. ELGIE, Robert: Duverger, Semi-presidentialism and the supposed French archetype. s. 2.

8

legitimaci zkoumání poloprezidencialismu jako samostatného typu režim je citována formulace Petra Javůrka, který uvádí, že je to „smíšený systém, který ovšem zakládá kvalitativně jiný typ systému, jehož fungování se do velké míry řídí jiným mechanismem a odlišuje se od ostatních.”9 Stále však zůstává rada aspektů, kterými je Duvergerovo teoretické vymezení nedostačující a problematické, což poskytuje podklad pro další zkoumání a redefinování systému. Napríklad Robert Elgie si dobre uvědomuje limity Duvergerovi definice, jako velký počet autorů jí však pripisuje zásadní význam, jelikož vůbec formulovala poloprezidencialismus jako samostatný typ. 10 Úvodem pouze samotná terminologie bývá často zdrojem rozporů, kdy existuje celá rada názvů snažících se pojmenovat systém Páté republiky. Základní a všeobecně vnímaný problém však souvisí právě s vymezením se jako nový typ režimu vedle prezidentského a parlamentního modelu. Kritika „trichotomie”11 existuje z několika základních důvodů. Nepresně vymezené charakteristické prvky tohoto modelu způsobují, že je těžké se sjednotit na jednotlivých zemích, jelikož umožňuje subjektivitu u autorů pri výkladu teorie. Kritérium „významných” pravomocí svojí vágností umožňují teoretikům činit svoje vlastní rozhodnutí. Výsledkem je, že od jednoho k druhému se seznam poloprezidentských režimů liší. 12 Teorii také podrývá skutečnost, že u států klasifikovaných jako poloprezidentské režimy se výrazně neshoduje politická praxe s formálním ústavním nastavením. Michel Perottino uvádí, že právě z tohoto důvodu, se tento model neuplatnil právě ve Francii.13 Rozdílnost praxe a formální ústavy je obecně známým znakem a i samotný Maurice Duverger jej pokryl ve své teorii. Na sedmi klasických príkladech poloprezidencialismu v tabulce komparuje na jedné straně moc prezidenta poskytnutou mu ústavou, a na druhé jeho moc v praxi. Výsledek napríklad posunuje Francii z predposledního místa konstituční moci na první místo v politické praxi.14 Brání se však faktem, že i ostatní dva všeobecně uznávané systémy nabývají v realitě velice odlišných forem. 9

JAVŮREK, Petr: c.d., s. 12. ELGIE, Robert: Duverger, Semi-presidentialism and the supposed French archetype. s. 4. 11 SIMOVIC, Darko: c.d., s. 4. 12 ELGIE, Robert: Duverger, Semi-presidentialism and the supposed French archetype. s. 5. 13 PEROTTINO, Michel: Francouzský politický systém.Praha, Slon 2005, s. 301. 14 DUVERGER, Maurice: Le système politique français. Paris, Presses Universitaires de France 1990, s. 513. 10

9

Giovanni Sartori tuto reálnou politickou praxi nazývá „materiální ústavou” a uvádí, že „dostala záhy přednost před ústavou formální.”15 Nakonec i samotný modelový systém Francouzské Páté republiky vyvolal další otázky nad platností této teorie, kdy obdobím kohabitace vyvolal názory, že se jedná pouze o smíšený systém kombinující prvky prezidentského a parlamentního systému. Tento smíšený systém by tedy nereprezentoval „čistý” typ režimu, jelikož by neposkytoval dostatečný podklad pro založení systému nového. 16 M. Duverger prišel s rešením, které jednak mělo vysvětlit nejednostnost konkrétních režimů a i samotné období kohabitace. Toto vysvětlení opět souvisí s postavou hlavy státu, kdy mohou existovat tri různé varianty pozice prezidenta - loutkový, všemocný a nakonec ten, co sdílí moc s premiérem.17 Shrnutím všech limitů poloprezidentské teorie se dospěje k jednotnému závěru – všechny způsobují nejednotnost klasifikace zemí s tímto modelem. V centru pozorování zde stojí hlava státu, jejíž postavení zapríčiňuje tak rozsáhlý nesoulad. I když totiž na definičních znacích pravomocí prezidenta obecně funguje shoda, tedy reálná pozice prezidenta a fungování režimu by měli být podobné, ve skutečnosti tomu tak není.18 Tak jak je tedy postava hlavy státu klíčová pro definici poloprezidentského systému, bude i v prípadě rozdílnosti jednolivých režimů hrát zásadní roli. M. Duverger vymezuje parametry, které postavení hlavy státu ovlivňují. Protože právě tyto aspekty zakládá na svém prototypu Francouzské Páté republiky, nejdríve bude nastíněn její politický systém.

15

16 17 18

SARTORI, Giovanni: Srovnávací ústavní inženýrství: zkoumání struktur, podnětů a výsledků. Praha, Sociologocké nakladatelství SLON 2001, s. 130. SIMOVIC, Darko: c.d.,s. 2. JAVŮREK, Petr: c.d., s. 14. Tamtéž, s.14.

10

2.2. Francouzský politický systém M.Winock hovorí o tzv. francouzské originalitě19, což je pravděpodobně nejpríznačnější charakteristika francouzského politického systému. Faktem však je, že poloprezidentské systémy jsou na tolik heterogenní, že o jejich jedinečnosti můžeme hovorit v souvislosti se všemi jednotlivými režimy. Francouzská jedinečnost má několik důvodů. Predevším současný politický systém Francouzské republiky obsahuje taková instituční specifika, že byl M. Duvergerem definován pro jeho vymezení model politického systému – již zmíněný poloprezidencialismus,20 který vzhledem k režimu Výmarské republiky není něčím zcela novým. Byla to však právě Pátá republika, která vytvorila podnět k neustálemu rozebírání této oblasti výzkumu a to predevším svojí zajímavou specifičností charakteru režimu a jeho neustálým vývojem a proměnami. Prestože je složité klasifikovat radu zemí jako poloprezidentský systém, definice se shodne, že stávajícím príkladem je právě francouzský režim. 21 Okolnosti vzniku Páté republiky jsou důležitým měrítkem pro pochopení jedinečnosti franouzského politického systému. Konec Čtvrté republiky poznamenaly snahy Alžírska o odtržení se od materské země a následnou nezávislost. Tento konflikt odkryl nedostatky dosavadního režimu, který se ukázal jeko neschopný vyrešit problematickou situaci. Hlavní nemocí tohoto režimu byla „roztřížštěnost politické scény, nestabilita a slabá exekutiva.”22 Povolání Charlese de Gaulla do funkce francouzského premiéra bylo rešením této politické krize. Ústavní odborníci hovorí o tomto období vytvárení nového režimu jako o „racionalizaci” parlamentarismu 23 tzn. vytvorení nového systému odstraněním lability a nedostatků toho starého. V zárí roku 1958 byla tedy schválena nová ústava a tím byla vyvtorena Francouzská Pátá republika. Role generála de Gaulla je evidentní a všeobecně uznávaná. Na základě své aktuální autority vytvoril generál systém, kde výrazně posílil exekutivní moc. Jeho vliv je potvrzen faktem, že uplatnil většinu principů své vlastní dvanáct let staré koncepce 19 20 21 22

23

WINOCK, Michel: L'élection présidentielle en France. Paris, Broadard & Taupin 2008, s. 193. PEROTTINO, Michel: Francouzský politický systém.Praha, Slon 2005, s. 304. SARTORI, Giovanni: Srovnávací ústavní inženýrství: zkoumání struktur, podnětů a výsledků. s. 129. KOSAŘÍK, David: Nesnesitelná lehkost bytí francouzské exekutivy aneb racionalizace parlamentarismu po francouzsku. In: ŠIMÍČEK, Vojtěch (ed.): Postavení prezidenta v ústavním systému České republiky. Brno, Mezinárodní politologický ústav 2008, s. 82. Tamtéž, s. 82.

11

ideálního politického systému pro Francii uvedených v projevu v Bayeux. Hned po skončení války již uvádí potrebu hlavy státu, která musí vykonávat exekutivu, má pravomoc uskutečňovat dekrety a pro zaručení kontinuity funguje jako arbiter. 24 V roce 1958 ve francouzském prostredí tak vznikl systém velice kontroverzní, jelikož Pátá republika se revolučně rozchází s francouzskou republikánskou tradicí, kde rovnost proklamovala demokracii bez hlavy státu ‒ centrem změny se stala pozice prezidenta, který se nyní stal opravdovou hlavou státu a tudíž klíčovou institucí, M. Winock nazývá takový systém „volenou monarchií.” 25 Toto pojetí bylo dotvoreno ústavní reformou v roce 1962 a zavedením prímé volby prezidenta republiky. Osobnost hlavy státu jednak získala potrebnou autoritu a legitimitu, posílena byla ještě navíc samotným způsobem, jakým de Gaulle reformu prosadil. Obecně je jí prípisován klíčový význam, jelikož systém sice výchazel z konstituce z roku z ústavy z roku 1958, „svůj nový rovnovážný stav však našel v roce 1962 a jeho praxi udal krok de Gaulla v době svého prvního prezidentského období.”26 Prímá volba také paradoxně podryla de Gaullův ideál o nadstranickém a konsenzuálním prezidentovi. Když v roce 1965 nebyl generál zvolen v prvním kole, druhé kolo prineslo oživení politických stran na úkor logiky prezidenta jako arbitra. Následkem zvyšování stranické logiky byla prezidencialzace stran, které souvisí s jejich sdružováním se pro nebo proti úradujícímu prezidentovi.27 Politická praxe tedy funguje způsobem, kdy „častá intervence prezidenta v politickém rozhodování zesiluje nápadnost politických záležitostí v prezidentských volbách. To omezuje prezidentovu pozici jednat jako nadstranický arbiter.” 28 De Gaullova koncepce hlavy státu nad politickými stranami neuspěla. Prezidentské volby nakonec vytvorily podmínky pro bipolární usporádání z důvodu druhého kola volby29 a s tím následně spojenou rostoucí presonalizaci politiky. 24

25 26 27

28 29

Le discours de Bayeux (zvukový záznam). http://www.ina.fr/playlist/politique/discours-debayeux.299714.fr.html (24.1.2011) WINOCK, Michel: c.d., s.193. SARTORI, Giovanni: Srovnávací ústavní inženýrství: zkoumání struktur, podnětů a výsledků. s.130. GROSSMAN, Emiliano - SAUGER Nicolas: The end of ambiguity? Presidents versus parties or four phases of the Fifth Republic. Wester European Politics, 32 (2), 2009. Online: http://emilianogrossman.webou.net/hopfichiers/11%20-%20WEP_Conclusion%20final.pdf (5. 2. 2011) s. 7. Tamtéž, s. 6. WINOCK, Michel: c.d.,, s. 201.

12

2.3. Postavení francouzského prezidenta Posílení postavení prezidenta ve francouzském poloprezidentském systému způsobují z formálního ústavního hlediska dva aspekty. Prvním je tedy reforma z roku 1962, která zintenzivnila politizaci prezidentství. 30 Druhým jsou predevším jeho vyjimečné pravomoce, které mu ústava umožňuje. Těmito jsou prednostně absolutní právo rozpuštění parlamentu podle článku 12, mimorádná moc v době ohrožení státu článkem 16, kdy se stává téměr neomezeným a nakonec vlastní prezidentské pravomoci nepodléhající kontrasignaci. Prevratná byla ústava i faktem, že „taxativním způsobem vymezila věcné okruhy, jež spadají do zákonodárné působnosti parlamentu a v článku 37 ponechala všechny ostatní v pravomoci správním orgánům.”31 V souvislosti s ojedinělostí ústavy pak praxe odkryla další specifikum systému, které navazuje na logiku vnuknutou právě generálem de Gaullem. Prezident má možnost pokročit za ústavní omezení, může se tedy stát ještě silnější než mu konstituce umožňuje. G. Sartorim nazývaná „materiální ústava” vytvorila systém zcela prekračující limity ústavy psané - funkce nabrala dominantní charakter poznamenáný původcem generálem de Gaullem. Vyvozoval rozsáhlé pravomoci pri vládnutí země, jež byla podporena jeho samotnou osobností, která měla nepopíratelnou autoritu. Cindy Skatch napríklad uvádí, že vláda generála de Gaulla hraničila s „ústavní diktaturou”.32 Použitím institutu referenda prezident posiloval svoji autoritu odvozováním svých kroků od vůle lidu, jež svojí volbou posilovala jeho legitimitu. De Gaulle jej chápal jako „otázku důvěry, prověrku odpovědnosti před svrchovaným lidem, kdy opravdové rozhodnutí spočívá v hlasovaní pro či proti člověku.”33 V této politické praxi to znamenalo, že pokud lid hlasuje negativně, hlasuje tak v podstatě o prezidentovi a ten by měl odejít. Dnes už je tento krok velice nepravděpodobný. Jednak byl institut referenda velice spjat s osobou generála de Gaulla, predevším však zkrácením 30

31 32

33

GROSSMAN, Emiliano - SAUGER Nicolas: The end of ambiguity? Presidents versus parties or four phases of the Fifth Republic. s. 2. KLOKOČKA, Vladimír: Ústavní zřízení evropských států.Praha, Linde 1996, s. 89. SKACH, Cindy: The “newest” separation of powers: Semi-presidentialism. International Journal of Constitutional Law, 1., 2007. Online: http://www.hcs.harvard.edu/~skach/docs/icon.pdf (23. 2. 2011) s. 110. PEROTTINO, Michel: Proměny francouzského politického systému: změna délky mandátu Prezidenta republiky. Politologická revue, 2001, č. 2, s. 115.

13

prezidentského období na pět let nástrojem rozhodování o osobě prezidenta budou samotné volby – lid bude již rozhodovat po pouhých pěti letech.34 Klasický rys poloprezidencialismu, kterým je dualita exekutivní moci, odkryl nedostatek stylu fungování režimu. Dvojhlavý systému tak stanovuje, že prezident musí sdílet moc s premiérem, který musí mít podporu parlamentní většiny. Realita ovlivnila vývoj režimu tak, že první hlavou exekutivy se tradičně stal prezident republiky, prestože ze zákona je jím premiér. Institucionální systém tak obsahuje jisté kontradikce, které způsobují, že balance moci mezi prezidentem a premiérem není jasně stanovená. Sama ústava v sobě již od počátku obsahuje dvě inspirace. De Gaullův otisk reformou z 1962 postavil prezidenta jako základní kámen režimu, zatímco Michel Debré měl na mysli mnohem tradičnější parlamentarismus. 35 Kabinet je za normálních podmínek jasně podrízen prezidentovi a výměna premiéra často funguje jako nástroj k uklidnění nesouhlasu s vládní politikou.36 Když tedy opoziční premiér získal poprvé většinovou podporu v parlamentě, prezident si nemohl dovolit následovat „materiální ústavu” - nastala tzv.kohabitace. Právě tento úkaz vyvolával reakce, že poloprezidentský systém takto pouze strídá parlamentní a prezidentskou fázi, neexistuje tedy jako samostatný směr. Emiliano Grossman a Nicolas Sauger uvadí, že v důsledku kohabitace vidíme Pátou republiku jako ústavu s dvěma režimy.37 Podle G. Sartoriho však Páta republiky rozvinula „systém opírající se o strukturu duální autority, jejíž první hlava se mění (osciluje) v závislosti na změnách v kombinaci většin. Když jsou sjednocené, má prezident jasnou převahu a uplatňuje materiální ústavu.”38 Systém prošel právě v souvislosti s kohabitací významnou ústavní změnou v roce 2000 zkrácením prezidentského období ze sedmi na pět let. Z institucinálního kontextu

34 35

36

37

38

Tamtéž, s. 115. GROSSMAN, Emiliano - SAUGER Nicolas: The end of ambiguity? Presidents versus parties or four phases of the Fifth Republic. s. 3. GROSSMAN, Emiliano: The president's choice? Understanding government and turnover under the Fifth Republic. Western European Politics, 32 (2), 2009. Online: http://emilianogrossman.webou.net/hopfichiers/03%20-%20Grossman.pdf(6. 2. 20011) s. 5. GROSSMAN, Emiliano - SAUGER Nicolas: The end of ambiguity? Presidents versus parties or four phases of the Fifth Republic. s. 4. SARTORI, Giovanni: Srovnávací ústavní inženýrství: zkoumání struktur, podnětů a výsledků. s. 132.

14

je považována za jednu z nejzásadnějších změn.39 Reforma z roku 2000 měla dva hlavní argumenty – první zdůrazňoval posílení demokracie zkrácením prezidentského období a druhý chtěl zaručit lepší fungování systému - v podstatě by měl posílit stávající závislost vlády na prezidentovi.40 Důsledek této reformy však nebude vzhledem k jejímu krátkému trvání možné odvodit. Pro tuto práci je reforma důležitá, jelikož budou zkoumána dvě poslední prezidentská období, jež jsou jako jediná obdobími pětiletými.

2.4. Aspekty

ovlivňující

pozici

prezidenta

v poloprezidentském

systému Maurice Duverger tomuto tématu pripisuje klíčovou roli. Základním problémem poloprezidentského systému je již několikrát zmiňovaný fakt, že relativně homogenní ústavy fungují naprosto rozdílně v politické praxi a M. Duverger dospěl k závěru, že právě pozice prezidenta způsobuje nejednostnost režimů. Konstituční parametry stanovující prezidentovy pravomoci se ukázaly mít pouze sekundární roli,41 tudíž realita se odlišuje, prestože ústavy jsou velice podobné. Stále však zastává názor, že měrítko poloprezidentských systémů je koncipováno podle prezidentských pravomocích stanovených ústavou. Pri analýze poloprezidentského modelu M. Duverger stanovuje čtyri aspekty, způsobující rozdílnost politické praxe, jinými slovy ovlivňující postavení prezidenta v systému. Těmito prvky jsou : „(1) aktuální obsah ústavy, (2) kombinace tradice a okolností, (3)složení parlamentní většiny a nakonec (4) vztah prezidenta k této většině.”42 Prestože již bylo uvedeno, že obsah ústavy hraje často druhotnou roli, v tomto výčtu zastávají svoje místo, jelikož právě konstituce stanovuje základní parametr pro samotné klasifikování režimu poloprezidentským. Na relevantnosti tedy nabývají poslední tri zmíněné parametry. Kapitola o politickém systému Francie věnovala podstatnou část okolnostem vzniku systému Páté republiky. De Gaulle udal cestu vzniku Páté republiky tím, že uplatnil svá 39

40 41 42

GROSSMAN, Emiliano: The president's choice? Understanding government and turnover under the Fifth Republic. s. 7. Tamtéž, s. 7. DUVERGER, Maurice: A New Political System Model: Semi-presidential Government. s. 147. Tamtéž, s. 146.

15

stanoviska prezentovaná již na konci války v projevu v Bayeux. On byl strůjcem nového režimu a predevším nového pojetí vládnutí. Svým postupem zavedl tzv.gaullovskou praxi, která ,prestože je již v důsledku vývoje společnosti a systému minulostí, do značné míry ovlivnila fungování institucí Páté republiky.43 Tedy „určité historické okolnosti a zakořenění jistých zvyklostí mohou významně ovlivnit to, v jaké pozici se hlava státu bude nacházet.”44 Základním konceptem pro model analýzy poloprezidentských režimů jsou však podle Duvergera dva poslední aspekty.45 V části, která popisovala dualitu v exekutivě, byla parlamentní většina zmíněná, jelikož právě ona způsobuje rozpor uvnitr výkonné moci. Vztah hlavy státu k této většině je parametrem, který značně rozlišuje období s odlišným postavením premiéra a prezidenta, tedy způsobuje heterogenitu jednotlivých poloprezidentských režimů. M. Duverger používá pojem „většinová pravomoc, což je moc, kterou v rukou drží hlava většiny, pouze když je stabilní a disciplinovaná.”46 Stabilní mohou být v bipolární stranické strukture nebo díky discíplínovanosti hlasování. K druhému zmíněnému byl v době vzniku této teze uveden právě príklad Francie, avšak postupným vývojem se dnes francouzský stranický systém charakterizuje již jako bipolárně usporádaný.47 Tento Duvergerův koncept důležitosti parlamentní většiny nemusí být vždy všeobecně prijímán. Robert Elgie, který pokračuje v analýze Duvergerovy teorii poloprezidencialismu a rozpracovává ji, tento koncept kritizuje a navrhuje jiné faktory. Petr Javůrek zmiňuje dva základní body Elgieho teorie, která vystihuje aspekty ovlivňující postavení prezidenta. Tím prvním je „zda v dané zemi existuje ustálený model

vůdcovství”,

druhým

„osobnostní

vlastnosti

a přístup

držitele

úřadu

prezidenta.”48 První zmíněný parametr souvisí s vývojem systémů v čase, který Duvergerova definice zcela nepostihuje. Jeho koncepce tri základních typů prezidentsví tak selhává. 43 44 45 46 47 48

PEROTTINO, Michel: Francouzský politický systém. s. 72. JAVŮREK, Petr: c.d., s. 16. DUVERGER, Maurice: Le système politique français. s. 518. Tamtéž s. 518. STRMISKA, Maxmilián: Politické strany moderní Evropy. Praha, Portál 2005, s. 113. JAVŮREK, Petr: c.d., s. 20.

16

Príhodnější je hodnotit místo prítomnosti silného prezidenta, zda-li v konkrétní zemi existuje ustálený model politického vůdcovství.49Jak správně R. Elgie podotýká, ve Francie se žádný ustálený typ nevyskytuje. Dochazí tedy ke strídání premiérského období vlády a prezidentského. Typ politického vůdcovctví však také z určitého pohledu může souviset s osobnostními vlastnostmi hlavy státu. Prístup a osobnost držitele úradu tak mohou mít za následek rozdílnost způsobu politického vůdcovství i u dvou období, která jsou definována jako čistě prezidentská či naopak čistě premiérská. Napríklad pri výzkumu všech trí dosavadních období kohabitace existují rozdíly v jejich průběhu. První a druhá kohabitace probíhaly hladce a to predevším zásluhou prístupu prezidenta Francoise Mitteranda. Nelze taky opomenout již tolikrát zmiňovaného generála de Gaulla, kdy jeho osobnostní vliv je všeobecně prijímaným faktem. Tím, že uskutečňuje svoje myšlenky a restauruje silnou exekutivní moc způsobuje personalizaci režimu, 50 jež logicky vždy souvisí s osobnostními vlastnostmi a prístupem držitelů obou exekutivních úradů. David S. Bell jde tak daleko, že francouzské prezidentsvtí označuje za vůdcovský čin, kdy „záleží na schopnostech držitele úřadu přinést umění politiky, aby se opíral o společnost a aby v různých situacích ovlivňoval autority podle svého přání.”51 Ve skutečnosti je možné nalézt zmínku o důležitosti osobnosti prezidenta státu téměr u všech autorů zabývajících se poloprezidencialismem. Nikde však není tomuto faktoru

věnována

prílišná

pozornost.

Důvodem

může

pravděpodobně

být

problematičnost této teze, jelikož je těžko měritelná a uchopitelná, protože její výklad může být velice subjektivní. Pri jejím zohlednění si tedy můžeme těžko predstavit, jak ji budeme u jednotlivých režimů komparovat. Presto však její důležitost nesmí být podceňována., napríklad podle Andreje Školkaye by analýza osobnosti měla být vždy součástí politické analýzy 52 Pro její komparaci musí být vytvoreny ideální podmínky výzkumu. Měly by být 49 50 51

52

JAVŮREK, Petr: c.d., s. 19. WINOCK, Michel: L'élection présidentielle en France. s.199. BELL, David S.: The Essence of Political Leadership in France. In: HARGOVE, Erwin C. - OWENS John E. (edd): Political Leadership in Context. Washington, Rowman and Littlefield 2003, s. 213. ŠKOLKAY, Andrej: Osobnosť, ideologia a ekonomická politika Václava Klause. Politologická revue , 2001, č. 1, s. 27.

17

tedy srovnávany období dvou rozdílných držitelů úradů v jednom státě, jelikož jedině tak bude kritérium okolnosti vzniku identické. Dále by měly mít podobné podmínky v reálné politické praxi – tzn.že mají stejně dlouhá funkční období, pocházejí ze stejné politické strany a jsou dominantí hlavou exekutivy, jelikož jsou v souladu s parlamentní většinou. Tímto výčtem je legitimován výzkum této práce. Na základě komparace dvou prezidentských období rozdílných držitelů úradu francouzské hlavy státu chce práce ukázat klíčovou roli osobnostních vlastností a prístupu prezidenta republiky.

3.

Francie 21. století – Jospinova reforma a dve klíčové politické osobnosti

Francie 21.století je velice zajímavým prikladem toho, jak může politická realita ovlivnit vývoj politického systému. Jospinova reforma zavádějící tzv. Quinquennat53 pětileté funkční období prezidenta republiky, začíná v roce 2002 novou epizodu Páté republiky.54 Prezidentské a legislativní volby se na sobě stávají prímo závislé. Stejně dlouhé funkční období prezidenta republiky a legislativního orgánu spolu se změnou volebního kalendáre, kdy legislativní volby navazují simultánně na prezidentské, tak mají „ohromné následky na poloprezidentský systém”.55 Jospinově reformě musí být věnována pozornost, jelikož Jacques Chirac a Nicolas Sarkozy jsou prvními prezidenty zvolenými na základě této úpravy. Tato změna v systému se potom stává impulzem pro jejich politické kroky. Tato práce si klade za úkol komparovat J. Chiraka a N. Sarkozyho v několika oblastech politické reality, a proto se úvod podrobněji zabývá reformou z roku 2000, protože je důležitá pro lepší pochopení fungování systému. Druhým bodem úvodního textu je stručná charakteristika osobností Jacquesa Chiraka a Nicolase Sarkozyho, protože jsou samotným predmětem komparace. Původní iniciativa reformy zkrácení volebního období pochází od bývalého

53 54 55

About turn. The Economist, 18. 5. 2000 http://www.economist.com/node/334206 Schválena v roce 2000, avšak vstoupila v platnost s prvními prezidentskými volbami r voce 2002 DUPOIRIER, Elisabeth - SAUGER, Nicolas: Four rounds in a row: The impact of presidential election outcomes on legislative elections in France. French Politics, vol. 8, 2010, č. 1, s. 22.

18

francouzského prezidenta Valéry Giscarda d'Estainga. 56 Vzhledem k okolnostem však byla uzákoněna až v roce 2000, kdy toto téma opět otevírá socialistický premiér Lionel Jospin. Současný prezident Jacques Chirac se původně staví proti této úpravě, 57 svůj názor však mění a otevírá tak premiérovi cestu k jejímu prosazení. Prístup hlavy státu k reformě je ideálním príkladem vlivu osobnosti a jejích ambicí na politický systém. I když byl J. Chirac původně proti, dodatek ústavy se nakonec stává jediným nástrojem, který mu zaručuje lepší šance na znovuzvolení. Volbami v roce 2002 totiž končí nejdelší kohabitace v historii Páté republiky, kterou vůbec poprvé způsobil prímo sám prezident. Když v roce 1997 rozpouští parlament s cílem uklidnit sociální nepokoje a protesty58, vítězem legislativních voleb se stává opoziční levice. Důsledkem Chirakova rozhodnutí se kohabitace, doposud vnímaná francouzskou společností spíše pozitivně, ukazuje jako anomálie a jasné oslabení exekutivy. Pro prezidenta J. Chiraka, jemuž je obecně prisuzována slabost v souvislosti s věkem, korupčními skandály a politickými neúspěchy, se zkrácení funkčního období stává poslední šancí na znovuzvolení. Základním argumentem podporujícím reformu je tedy právě vyvarování se kohabitaci,

a tím

zaručení

stability.

Kohabitace

totiž

odporuje

fungování

poloprezidentského systému: „prezident je zvolen na základě volebního programu přímou volbou a pokud je v situaci kohabitace, není schopen svůj program uskutečnit.”59 Díky zkrácení funkčního období se také posiluje demokracie, protože volby probíhají častěji. V souvislosti s prístupem prezidenta J. Chiraka je však evidentní, že pouze politická vůle může reformu dovést ke konci. Z tohoto plyne, že nejdůležitějším důvodem institucionální změny byly čistě politické záměry. Zásadními důsledky reformy se zabývají následující kapitoly, které rozebírají prezidentův vztah s jeho politickou stranou, premiérem, způsob prezidentova zvolení, jeho prístup k tradicím a verejné mínění o jeho osobě. Reforma predevším vytvorila nové podmínky pro prezidenta republiky a její ústavní důsledky dávají hlavě státu 56 57 58 59

Tamtéž, s. 22. About turn. The Economist, 18. 5. 2000 http://www.economist.com/node/334206 WINOCK, Michel: L'élection présidentielle en France. s.134. PEROTTINO, Michel: Proměny francouzského politického systému: změna délky mandátu Prezidenta republiky. s. 120.

19

možnost utváret politickou realitu nově fungujícího politického systému. Hlavní charakteristika Jospinovy reformy je „reprezidencializace”60 systému. Změna totiž upravuje volební kalendár, kdy legislativní volby následují po prezidentských. Tato úprava umožňuje návrat k původní gaullistické interpretaci Paté republiky, která zdůrazňuje posilování postavení prezidenta. 61 Andriano Pappalardo uvádí, že francouzská personalizace je prímým důsledkem prezidentského charakteru Páté republiky, reprezidencializace však tento aspekt ještě zesiluje.62 Prezidencializace v de Gaullově pojetí je totiž odlišná od reprezidencializace systému ve 21.století. Jacques Chirac a Nicolas Sarkozy svými dlouhými politickými kariérami vytvárejí ve srovnání s generálem naprosto odlišnou skupinu státníků. Paradoxně, jak bude uvedeno v následující části, se tedy oddalují politické praxi Páté republiky zesílením stranické logiky.63 Do systému zavádí osobní ambice a oba dva, predevším N. Sarkozy, „obnovují základ generálovy legitimity přetvořením nové institucionální formy v efektivní nástroj k neoblomné kontrole.”64 Rozdílnost Jacquesa Chiraka a Nicolase Sarkozyho – povahová a ideologická – a vůbec jejich osobní vztah je velice častým objektem zájmu a má již zmíněný zásadní vliv na projev ústavní změny v politické realitě. Vztah „fyzicky a politicky oslabeného prezidenta”65 Jacquesa Chiraka a za „hyperprezidenta”66považovaného Nicolase Sarkozyho se stal oblíbeným tématem domácích i zahraničních publicistů. Tento fenomén, nazývaný „občanskou válkou či bojem na život a na smrt”67je pro tuto práci zajímavý z důvodu osobního postupu druhého jmenovaného, který i pres prekážky způsobené osobní rivalitou, dokázal prosadit svoje chápaní politické praxe a zásadním způsobem politický systém ovlivnil. 60

61

62 63

64 65

66 67

PAPPALARDO, Andriano: The French two-round system and party format: From extreme pluralism to concentration? French Politics. Vol.8, 2010, č. 4, s. 394. PEROTTINO, Michel: Proměny francouzského politického systému: změna délky mandátu Prezidenta republiky. s. 120. PAPPALARDO, Andriano: c.d., s. 394. PEROTTINO, Michel: Prezident republiky ve Francii. In: BRUNCLÍK, Miloš - NOVÁK, Miroslav (edd.):Postavení hlavy státu v parlamentních a poloprezidentských režimech: Česká republiky v komparativní prespektivě. Praha, Dokorán 2008, s.149. PAPPALARDO, Andriano:c.d., s. 396. BARBIER, Christophe, MANDONNET, Eric: Les derniers secrets du clan Chirac. L'Express, 27. dubna 2006, s. 10. PEROTTINO, Michel: Prezident republiky ve Francii. s. 146. LICHFIELD, John: Chirac, Sarkozy and a very civil war. The Independent, 25. listopadu 2006.

20

Z určitého úhlu pohledu jsou si oba dva podobní – jedná se o ambiciózní a na počátku své politické kariéry energické politiky. Prestože každý z nich má odlišný ideologický prístup – J. Chirac jako neo-gallustický konzervatista a vedle něj N. Sarkozy, liberální konzervatista zdůrazňující modernismus a změnu68 – důvodem jejich rozkolu nebyl prístup politický, nýbrž byl způsoben důvody čistě osobního charakteru. Do nemilosti J. Chiraka se Nicolas Sarkozy dostal, protože podporoval Chirakova oponenta Édouarda Balladura v prezidentských volbách v roce 1995.69 V souvislosti s reformou z roku 2000 má J. Chirac jako první prezident volený na pětileté funkční období oproti svému následovníkovi nevýhodu. N. Sarkozy měl totiž lepší príležitost adaptovat se na nový systém. Mohl tak lépe pochopit zásadní posun v systému, který byl způsoben Jospinovou reformou, a ve svých krocích postupovat ke svému cíli. Svým aktivním způsobem politiky se i pres neprízeň J. Chiraka dostává zpět do politického popredí na post ministra. Jak Chirakova kredibilita upadá, Sarkozyho

stoupá.

Využívá

nepopularitu

prezidenta

a distancuje

se od svého

predchůdce.70 Pred volbami v roce 2007 Nicolas Sarkozy prohlásil: „To se netýká otázky rozdílu s Chirakem, ale zlomu způsobu prezidenství fungujícího od roku 1981. Můj zlom bude dodržování slibů, učinění konkrétních kroků a znovunalezená důvěry mezi lidem a veřejným slovem. Můj život, moje vášeň je čin.”71 Ještě jednou tedy musí být zdůrazněno, že během Chirakova druhého prezidentského období to byl právě Nicolas Sarkozy, kdo dokázal nejlépe reagovat na ústavní reformu. I pres nesouhlas „chirakovského” tábora se právě on v roce 2004 stal predsedou prezidentovy strany, Union pour un mouvement populaire, UMP72 a reagoval tak na reprezidencializovanou logiku stran. J. Chirac sjednotil pravicové strany s ohledem na svoje osobní ambice, N. Sarkozy postoupil ještě dále – jeho programem byl plán stát se „patronem” celé pravice73. 68

69

70 71 72

73

The changing of the guard.The Economist. 25. listopadu 2004, http://www.economist.com/node/3423418 (25. 2. 2011) The changing of the guard.The Economist. 25. listopadu 2004, http://www.economist.com/node/3423418 (25. 2. 2011) WINOCK, Michel: L'élection présidentielle en France. s. 229. Sarkozy se confie: Quel president je serai. L'Express. 29. brezna 2007, s. 25. PACHTA, Lukáš: Fenomén Sarkozy: skutečné reformy, nebo jen stará politika v atraktivním balení? Institut pro evropskou politiku EUROPEUM, 28. 2. 2005 http://www.europeum.org/disp_article.php? aid=766 PAPPALARDO, Andriano: c.d.,s. 394.

21

Reforma tedy započala strukturální obrat, politickou praxi však predevším ovlivnily osobní ambice nejvyšších exekutivních predstavitelů. V historii Páté republiky to není novinkou. Generál de Gaulle systém zásadně ovlivnil právě svojí osobností. Reakce Jacquesa Chiraka a Nicolase Sarkozyho na reformu z roku 2000 tak ovlivnila systém, a to predevším v oblastech, kterými se zabývají nadcházející kapitoly. Ve vztahu ke straně, kterou reforma reprezidencializovala, predevším N. Sarkozy pochopil, že se musí stát vůdcem jednotné a silné pravicové strany. Průběh prezidentských voleb je zásadně ovlivněn politickými kandidáty, vzhledem k prímé všeobecné volbě se totiž jedná o oblast velice personalizovanou. Stejně tak je tomu v souvislosti s prezidentovým vztahem s premiérem či jeho prístupem k tradici Páté republiky. Tyto konkrétní príklady prístupu prezidenta se snaží poukázat na fakt, že se v prípadě Jacquesa Chiraka a Nicolase Sarkozyho jedná o dvě naprosto odlišné osobnosti. A tak v důsledku jejich vlivu na politickou praxi je do systému určitým způsobem adaptována tato ústavní reforma.

3.1. Vztah a postavení prezidenta v jeho politické strane Ve francouzském systému platí, že silná role prezidenta má zásadní vliv na stranický systém.74 Prestože je obecně znám antistranický názor generála de Gaulla, paradoxně jím prosazená ústavní změna z roku 1962 zavádějící prímé volby zapríčinila, že strany se staly opět důležitou součástí politické praxe režimu. Od voleb 1965 jsou to tedy predevším politické strany, které udávají krok prezidentským volbám. Vývoj politického systému samozrejmě způsobil, že dnešní Pátá republiky je velice odlišná od republiky de Gaullovy, trend významnosti politických stran je však jedním z aspektů, který dokázal odolat sociálně-politickým změnám a svoji důležitost potvrzuje stále, dokonce se tento trend i zesiluje. Jinak rečeno, i když strany nemají prisouzenu formální roli ústavou kromě vágního článku 4, jejich role zůstala klíčová jak v legislativních, tak i prezidentských volbách.75 Emiliano Grossman dokonce uvádí, že hlavní změny, které Pátá republika 74 75

STRMISKA, Maxmilián: c.d. ,s. 115. GROSSMAN, Emiliano - SAUGER Nicolas: c.d., s. 6 .

22

prodělala, souvisí právě se stranickým systémem. Podle něj totiž existují v nastavení systému Páté republiky dvě odlišné linie – prezidentská a stranická logika.76 Francie 21.století prinesla nové obraty. Změna ústavy otáčí systém novým směrem, predevším pokud hovoríme o stranické logice. Jospinova reforma z roku 2000, která zkracuje prezidentský

mandát

a v závislosti

na ní

se upravuje

volební

kalendár,

reprezidencializovala režim. Ústavní změna z roku 2008 pak tento vývoj ještě posiluje, sice zbavila prezidenta některých exekutivních pravomocí, prezident však získává „nové pravomoci parlamentní, kdy má například právo hovořit před parlamentem, stává se tak více než kdy jindy “super-premiérem” a stranickým lídrem.”77 Reprezidencializace či prezidencialice tak pomáhá pomalu zvítězit stranické logice, jelikož prezident již zdaleka není prezidentem arbitrem, ale aby mohl zvítězit, musí být podporen parlamentní stranou.78 Změna volebního kalendáre tak prezidancializuje strany ještě více. Protože legislativní volby následují po volbách prezidentských, reforma je redukovala na „třetí a čtvrté kolo prezidentských voleb.”79 Prestože personalizace systému souvisí s prezidentským charakterem režimu, nová volební nastavení ji ještě zesilují. Programem strany se totiž predevším stává prezident, jelikož vítězství prezidentských voleb zaručuje vítězství legislativní. Čím personalizace roste, tím více oslabují sociální a ideologické determinanty, které zprostredkovávají právě strany. 80 Kromě těchto organizačních změn však mají také zásadní vliv osobnosti dvou posledních prezidentů, jelikož jejich osobní postoje a ambice byly v systému velice úspěšně obsaženy. Otázka je jakým způsobem jejich vztah ve straně a jejich postoj dokázal ovlivnit výše popsaný režim ve 21.století. Obě osobnosti jsou spojeny s francouzskou pravicí a stranou l'Union pour le movement populaire (UMP), která vzniká v roce 2002. Jacques Chirac a Nicolas Sarkozy pochopili změnu systému ve prospěch prezidencializace a jejich vztah v rámci strany tedy upravili v závislosti na tyto okolnosti. 76 77 78

79 80

Tamtéž s. 2. Tamtéž s. 20. PÜTZ, Christine: La présidentialisation des partis français. In: HEAGEL, Florence: Partis et système partisan en France.Paris, Presses de Science Po 2007,s. 335. PAPPALARDO, Andriano: c.d., s. 392. PAPPALARDO, Andriano: c.d., s. 395.

23

Den po prvním kole prezidentských voleb v roce 2002, 23. dubna, je vytvorena tehdy ještě l'Union pour la majorité presidentielle, UMP,81 která je považována za fúzi francouzské pravice Tento akt byl iniciován predevším Jacquesem Chirakem a jeho následovníky. Okolnosti vzniku mohou působit dojmem, že tento krok je reakcí na traumatizující výsledky prvního kola prezidentských voleb, kdy se do druhého kola dostává vedle J. Chiraka kandidát extremní pravicové strany Front National (FN) JeanMarie Le Pen. Toto tvrzení však popírá fakt, že snahy o sjednocení pravice nejsou novinkou ve vývoji pravicového politického tábora.82 Jacques Chirac, stejně jako Nicolas Sarkozy, pochopil logiku fungování systému – strana je pro úspěch zásadní. Když vzniká sloučením pravicových stran UMP, je to vyústění dlouhodobých snah právě J. Chiraka, které začaly jeho porážkou v prezidentských volbách v roce 1988.83 Poloprezidentský systém totiž vytvárí parlamentní a prezidentské imperativy a strany se musí na tento systém adaptovat. Aby pravice mohla být u moci, tedy pojmout celou dvouhlavou exekutivu, musí se i pres své pluralitní složení naučit kooperovat. Tento model se naučila aplikovat v legislativní kooperaci vytvárením volebních koalic. 84 Rok 2002 však není príklad jedné z těchto volebních koalic a ani pouhou reakcí J. Chiraka na pochopení fungování systému. Jacques Chirac se spíše snaží vyvarovat prohre z roku 1997, která byla tak zdrcující, že v roce 2002 již nestačila pouze koaliční podpora, je potreba jednotná pravicová podpora jedné silné strany. Vztah s jeho vlastní stranou Rassembelemnt pour la République (RPR) způsobuje, že již neexistuje jeho zaručená podpora – je rozdělena na dva oponující tábory chiraquiens a balladuriens, později sarkoziens, jeho následovník Alain Juppé pochybil jako premiér a Phillippe Séguin jako nechirakovec byl zvolen predsedou jeho strany.85 Následkem těchto zcela osobních zájmů prezidenta republiky však vzniká naprosto nový cyklus v historii francouzské pravice. Okolnosti situace po prvním kole prezidentských voleb 2002 Chirakovi nahrávaly, jelikož se stal nevyvratitelným lídrem 81 82

83 84 85

Ve stejném roce prejmenovaná na listopadovém kogresu na l'Union pour le movement populaire HEAGEL, Florence: The transformation of the French Right: Institutional Imperatives and Organizational Changes. French Politics, 2, 2004, s. 189. Tamtéž s. 189. Tamtéž s.190. HEAGEL, Florence: The transformation of the French Right: Institutional Imperatives and Organizational Changes. s.193.

24

mainstreamové pravice, tedy využil své vyhlídky na bezpečné vítězství.86 Jeho osobní ambice však vytvorily pravicové seskupení ojedinělého charakteru ve francouzském kontextu. Základní rozdíl mezi bývalými volebními kartely a touto fúzí je centralizace verejných dotací a také umožnění ideologického pluralismu s ohledem na fakt, že obecně dochází k oslabení ideologických rozdílů a samotné trivializace gaullismu.87 Prestože z důsledku personalizace je UMP stále víceméně pluralitní, celkový stranický systém je méně fragmentovaný a pravice je konečně až na vyjímky sloučena. Systém tedy vykračuje k posilování bipolarizace. Úplná jednotnost nebyla dosažena, protože se strana Union pour la démocratie francaise (UDF) odmítla pripojit a její predseda Francois Bayrou požadoval autonomii. To částečně omezilo její rozsah. Prestože sjdenocení je verejností vnímáno pozitivně, její kritici jí vyčítají zesílenou personalizaci. N. Sarkozy se sám vyjádril po odmítnutí UDF vstoupit, že „strana není jednotná, ale je to obrovské spojení těch, kteří chtějí podporovat postup J. Chiraka.”88 Paradoxně však stranu později pretvárí v uskupení, které podporuje jeho samotného. Otázka volby predsedy strany byla pro J. Chiraka velice důležitá. Strana byla jeho nástrojem k znovuvytvorení autority, jejím predsedou se tedy musel stát člověk mu blízký, patrící do táboru chiraquiens. Stala se jím osobnost považovaná za jeho nejvěrnějšího následovníka, Alain Juppé. Prírozená logika nově vzniklé strany tak tedy podporovala J. Chiraka a jeho osobní ambice. Alain Juppé se tak stal predsedou strany, která však stále nebyla naprosto jednotná. Jeho další dva rivalové, Jean-Pierre Raffarin a Nicolas Sarkozy, mu však v roce 2002 dali svoji důvěru.89 Prezidentská logika strany je nepopíratelná. Ve chvíli, kdy je systém ústavními úpravami reprezidencializován, je aspekt personalizace ještě více zesílen. UMP nevyrešila problém svojí institucionalizace, což ukazuje silná rivalita objevující se brzy

86 87

88

89

PAPPALARDO, Andriano: c.d., s. 394 HEAGEL, Florence: The transformation of the French Right: Institutional Imperatives and Organizational Changes. s.199. SCHNEIDER, Vanessa: Chirac impose son parti unique au RPR. Libération, 25. 4. 2005, Online: http://www.liberation.fr/evenement/0101410856-chirac-impose-son-parti-unique-au-rpr La droite réunie dans l'UMP : un seul parti et trois rivaux. Le Monde, 17. 11. 2002, Online: http://www.lemonde.fr/web/recherche_breve/1,13-0,37-781445,0.html

25

po vzniku strany.90 Predseda prezidencializované strany se totiž stává prirozeným kadidátem na prezidenta, a na tom založil celou svoji prezidentskou strategii Nicolas Sarkozy, když pochopil, že získání strany bude klíčem k jeho úspěchu.91 N. Sarkozy tedy souhlasil se zvolením A. Juppého, ale požádal na omezení mandátu pouze na dva roky, jelikož sám na tuto pozici aspiroval. Tomu odpovídala atmosféra stranických kongresů a postupem času se v podstatě Chirakův tábor pretransformoval v Juppéisty stojící proti N. Sarkozymu. Rokem 2003 začíná rivalita zesilovat, protože rok 2004 a volba nového predsedy se blíží. Sarkozyho tón se změnil, v Elysejském paláci, v UMP, dokonce i ve vládě se čím dál více projevuje. Jeho prekypující ambice, jeho způsob postupu a otevrené prezentování se jako Chirakův nástupce skončilo probuzením reakce „anti-sarkozysmu” uvnitr části většiny.92 V magazínu La Liberation to nazývají pretahováním rukou mezi ministrem a důvěrníky hlavy státu. Snahy zastánců J. Chiraka Nicolase Sarkozyho provokují, a proto se svými kroky snaží ukázat, že nemá strach prevzít stranu. A tak v červnu 2004 navrhuje svoji kandidaturu.93 „Muž, kterému prezident nejméně důvěřuje se chystá vzít do rukou stranu, kterou prezident sám vytvořil.”94Celý tento politický boj je provázen predevším osobní rivalitou, která poškozuje politickou kulturu. Tábor Chirac-Juppé však v roce 2004 neuspěl, jelikož prezidentův preferovaný následovník Alain Juppé je v lednu shledán vinným z korupce, a Nicolas Sarkozy byl tedy nakonec deklarován jako ohromující vítěz voleb do čela UMP.95 Rok 2002 byl zásadní změnou, rok 2004 však započaté změny zesílil, kdy dochází ještě k hlubšímu oslabení strany ve prospěch jejího lídra, tedy prezidentského kandidáta. Politická strategie soutěžících stran vysvětluje bipolarizaci, která je spojena s rostoucí 90

91 92

93

94

95

HEAGEL, Florence: The transformation of the French Right: Institutional Imperatives and Organizational Changes. s. 194. PÜTZ, Christine: c.d.,s. 346. GUIRAL, Antoine: Les juppéistes lancent un contrat sur Sarkozy. Liberation. 24.1.2003 http://www.liberation.fr/politiques/0101438131-les-juppeistes-lancent-un-contrat-sur-sarkozy (22. 3. 2011) SCHNEIDER, Vanessa: Sarkozy n'a «pas peur» de présider l'UMP. La Liberation, 16.6.2004, Online: http://www.liberation.fr/evenement/0101492526-sarkozy-n-a-pas-peur-de-presider-l-ump (5. 3. 2011) The changing of the guard.The Economist. 25. listopadu 2004, http://www.economist.com/node/3423418 (25. 2. 2011) The changing of the guard.The Economist. 25. listopadu 2004, http://www.economist.com/node/3423418 (25. 2. 2011)

26

personalizací a následkem toho podmínky bipolarizace vytvárí silnějšího prezidenta. Platí tedy, že „čím menší počet efektivních stran, tím větší nezávislost prezidenta”.96 Vznik UMP tedy centralizoval pravici v návaznosti na osobní ambice prezidenta J. Chiraka, cílem bylo podporit jeho podrytou autoritu. Dnešní obraz francouzské pravice však predevším dotvoril jeho následovník, Nicolas Sarkozy. N. Sarkozy a jeho oponentka v prezidentských volbách Segolène Royalová „založili svoji strategii na získání veřejnosti, zatímco jejich strany se podrobily logice prezidentských voleb a jejich kampaň byla především kampaní jejich kandidátů.”97 Navíc ještě N. Sarkozy dokázal posílit svoji pozici. Podarilo se mu zavést princip návrhu prezidentského kandidáta hlasováním členů strany, což sice jiným členům kandidaturu nezakazuje, ale jeho postavení to samozrejmě ještě více podporuje. 98 Důležitost silné podpory kandidáta silnou stranou potvrzuje teze Paula R. Abramsona o možném „Condorcet vítězství” Francois Bayroua v duelu druhého kola Sarkozy vs. Bayrou.99 Condorcetova kritéria stanovují podmínky pro nejspravedlivější výsledky voleb. Vítěz by měl být na základě těchto podmínek schopen porazit každého protikandidáta ve volební soutěži jeden proti jednomu. Prestože podle P. R. Abramsona by v tomto duelu zvítězil Francois Bayrou, reálným výsledkem byl jeho neúspěch.100 Důvodem byla právě stranická logika, jelikož u jeho osoby existovaly obavy z neschopnosti nalézt koalici. Těch několik málo členů Bayrouovy strany v Národním shromáždění bylo velice závislých na alianci s UMP, tudíž pri jeho samotném zvolení nebyla vůbec jasná jeho podpora.101 Nejenže tento fakt podporuje stranickou logiku, ale i zamýšlený efekt změny volebního kalendáre – závislost legislativních voleb na prezidentských. Dále také prechod na zkrácené funkční období zpevňuje stranické vztahy102 – bez podpory silné politické strany s koaličním potenciálem jsou šance 96

97 98 99

100 101 102

GROSSMAN, Emiliano: The president's choice? Understanding government and turnover under the Fifth Republic. s. 14. PAPPALARDO, Andriano: c.d., s. 395. PÜTZ, Christine: c.d.,s. 355. ABRAMSON, R. Paul: The French Presidential Election of 2007: Was Sarkozy the Condorcet Winner? French Politics, 5, 2007, s. 287. Tamtéž, s. 287. Tamtéž, s. 287. PEROTTINO, Michel: Proměny francouzského politického systému: změna délky mandátu Prezidenta republiky. s. 120.

27

prezidentského kandidáta oslabeny. Potreba stran však nevyvrací jejich jednoznačnou podrízenost prezidentskému kandidátovi. 103 Obecně tedy Sarkozyho strategie byla velmi úspěšná a privedla nový trend silné personalizace a silnější bipolarizace. Dokázal sjednotit pravici dlouho zmítanou mocenským bojem, napomáhaly mu ovšem také príznivé okolnosti. Důvodem jeho úspěchu byl fakt, že v pravicovém tábore se již nedalo počítat s nikým jiným.104 N. Sarkozy tedy pochopil systém možná mnohem rychleji než jeho pravicový rival Jacques Chirac. Prece jenom J. Chirac kandidoval trikrát a nikdy opravdu neprešel 20%, oproti tomu N. Sarkozyho 31% v prvním kole jeho první kandidatury jsou obrovským úspěchem.105 Otázka polarizace souvisí se vzdáleností nejlevicovějších a nejpravicovějších skupin a podle Giovanna Sartoriho je Francii razena do seskupení, které je „charakterizované nízkým přesahem a vysokými skóre vzdálenosti”.106 A. Pappalardo poukazuje

na důležitost

institucionální

změny,

která

posunuje

fragmentaci

ke koncentraci,107 legislativní volby následující po prezidentských totiž pouze potvrdí predcházející prezidentské, v nichž mají šanci pouze dva kandidáti. Podpora protivníka vítěze bude zároveň uvadat, povede k demobilizaci a nejvíce budou ztrácet tretí strany.108 Posílení stranické logiky však nevyvrací slabost stran. V systému více koncentrovaném a predevším reprezidencializovaném jsou strany slabé kvůli své centralizovanosti a podrízenosti prezidentovi.109 Posun k silnější bipolarizaci, tedy snižování fragmentace stranického systému, může nejvhodněji změrit Raeův index fragmentace nebo Laakso-Taageperův efektivní počet stran. Záměru této práce nejlépe vyhovuje výpočet na základě efektivního počtu stran, protože tento vzorec „měří, kolik stran je ve stranickém systému na základě jejich velikosti”, navíc oproti indexu fragmentace jeho výsledky nejsou tak abstraktními 103 104 105 106

107 108 109

PAPPALARDO, Andriano: c.d., s. 394. WINOCK, Michel: L'élection présidentielle en France. s. 239. Tamtéž s. 240. SARTORI, Giovanni: Strany a stranické systémy: schéma pro analýzu. Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury 2005, s. 377. PAPPALARDO, Andriano: c.d., s. 378. Tamtéž, s. 392. Tamtéž, s. 397.

28

pojmy.110 Francouzský stranický systém je specifický tím, že v Národním shromáždění je zastoupeno tradičně velké množství stran, podstatná část těchto stran však není príliš relevantní. Jedná se většinou o malé strany, které mají ve shromáždění napríklad pouze jednoho zástupce a často podporují silnější strany. Jsou potom součástí větších politických skupin vytvorených v rámci Národního shromáždění.111 Polarizace zde tedy nemusí být tak vysoká, jelikož ideologická vzdálenost mezi těmito stranami není zásadní. Systém v současné době není tak fragmentovaný, jak se může zdát na první pohled. To dokazují výsledky měrení fragmentace francouzského stranického systému. Pro pozorování vývoje fragmenatace stranického systému v současné Páté republice budou komparovány výsledky legislativních voleb pred Jospinovou reformou v roce 1997 s výsledky voleb v roce 2007. Měreny jsou zde pouze výsledky druhého kola voleb a jsou zahrnuty pouze strany, které získaly minimálně 1% hlasů. V roce 1997 byl na základě Laakso-Taageperova vzorce naměren efektivní počet stran 4,13 a v roce 2007 potom 2,55.112 Tento výsledek potvrzuje, že fragmentace stranického systému se i pres vyšší počet stran velice snižuje.113 V současném francouzském politickém systému tedy skutečně dochází k zesilování tendence bipolarizmu. Druhé kolo legislativních voleb po Jospinově reformě pak ještě na stranách, který získaly více než 5%, potvrzuje návrat „dramatičnosti alternace pravice/levice”114, kdy 110

111

112

113

114

“Vydělíme jednu součtem čtvěrců proporcí každé strany zastoupené v parlamentnu” viz: NOVÁK, Miroslav: Volby do Poslanecké sněmovně, vládní nestabilita a perspektivy demokracie v ČR. Sociologický časopis, 1996, č. 4, s. 413. Groups politiques. In: Assemblé Nationale. http://www.assembleenationale.fr/13/tribun/xml/effectifs_groupes.asp (25. 3. 2011) Vzorec viz:NOVÁK, Miroslav: Volby do Poslanecké sněmovně, vládní nestabilita a perspektivy demokracie v ČR. Sociologický časopis, 1996, č. 4, s. 413. Výsledky voleb viz: Election legislative du 1997. In: Election politique. http://www.electionpolitique.com/resultats.php?page=Pays.php&cle1=FR&cle2=2&cle3=1997-06-01&cle4=l %E9gislative (20. 3. 2011) V roce 2007 bylo v legislativních volbách do Národního shromáždění zvoleno rekordních 19 politických formací, z tohoto vysokého počtu však 15 nedokázalo získat více než 5 poslanců. Počet politických formací v Národním shromáždění je potom pouze zavádějící číslo, což dokazuje měrení na základě efektivního počtu stran. V roce 1997 bylo těchto politických formací 11, avšak efektivní počet stran byl mnohem vyšší než v roce 2007. viz : Election legislative du 1997. In: Election politique. http://www.election-politique.com/resultats.php? page=Pays.php&cle1=FR&cle2=2&cle3=1997-06-01&cle4=l%E9gislative (20. 3. 2011) PEROTTINO, Michel: Proměny francouzského politického systému: změna délky mandátu Prezidenta republiky. s. 120.

29

v roce 2002 a 2007 jsou to pouze strany UMP a Parti socialist (PS), které se do této skupiny dostaly. Oproti tomu v roce 1997 byl počet stran v této skupině dvojnásobný – v té době ještě nesjednocená pravice RPR získala téměr stejný počet hlasů jako UDF, skupinu ještě doplnila FN.115 Může se tedy zdát, že reformou nejvíce získala strana UMP, mimo institucionální změnu to však byly právě dvě osobnosti, které hrály klíčovou roli ve vývoji stranického systému ve 21.století. Oproti levici, která ukazovala jisté slabiny predevším ve své nejednostnosti, respektive prezidentský kandidát nenašel takové pevné základy, 116 pravicoví kandidáti se dokázali vyrovnat se změnou a na roztríštěnost ve straně doplatil predevším socialistický kandidát. Chirakovým otiskem je sjednocení pravice, která však stále zůstává pluralizováná a ovlivňována mocenským bojem uvnitr jí samotné. Zásadnější roli však sehrál nynější prezident. Stranu doopravdy sjednotil, vytvoril z ní opravdovou prezidencializovanou stranu, jejíž kampaň v podstatě slouží jako kampaň prezidentského kandidáta. Silné osobnosti dvou hlavních prezidentských kandidátů v roce 2007 pak znovu posilují francouzskou formu bipartismu, která byla ve volbách 2002 částečně oslabena. Volbami v roce 2007 však začíná, zdá se, nová éra. Predevším v pravicovém tábore, kdy prezident, nikoliv predseda strany, ji drží pevně ve svých rukou. Osobní ambice mají tedy jednoznačný vliv na stranickou logiku v politickém systému Páté republiky, která je méně fragmentovaná, a pravice je konečně až na výjimky sloučena. Zde je důležité zdůraznit, že situace v politických stranách se velice rychle vyvíjí a současná situace (brezen roku 2011) může být odlišná. To je způsobeno blížícími se prezidentskými volbami a mnoha dalšími vnitropolitickými změnami. Až čas však ukáže, jestli si prezident Nicolas Sarkozy dokáže svoje postavení ve straně udržet.

115

116

France législative: Comparaison des scrutins de 2007, 2002, 1997. In: Election politique. http://www.election-politique.com/compar.php?cl0=FR&cl1=2&cl2=l%E9gislative&n=13 (20. 3. 2011) MÜLLER, Zdeněk: Prezidentské volby ve Francii: sázka na reformu. Mezinárodní politika, 2007, č. 6, s. 6.

30

3.2. Zpusob zvolení prezidenta Průběh prezidentských voleb, jejich aktuální podmínky, okolnosti a výsledky jsou důležitým bodem komparace osobností hlavy státu. Generál de Gaulle zavedl v Páté republice monarchii volenou, kdy prezident není pouze arbitrem, ale je mu pripisováná moc vládnout117 na základě legitimity, kterou mu poskytuje všelidová prímá volba. V důsledku tohoto typu voleb jsou volby velice personalizované a jejich průběh je spojován predevším s postavami kandidátů. Personalizace je obecným rysem systému Páté republiky, jelikož jeho politická praxe nese silný odkaz Charlese de Gaulla. V prvotní fázi režim formoval uskutečněním svých vlastních názorů o nejlepším způsobu vedení francouzského státu. Prímé volby v roce 1962 jsou toho príkladem. Prezident si tak prál ještě posílit postavení hlavy státu, tedy prezidencializovat systém.

Po čtyriceti letech se zdá, že se Francie v důsledku

Jospinovy reformy nejvíce približuje reprezidencializaci. Jedná se však o odlišný typ prezidencializace. Zatímco Charles de Gaulle zosobňuje hlavu státu stojící nad politickým hašterením118, dvě osobnosti volené pod vlivem reprezidencializovaného systému, Jacques Chirac a Nicolas Sarkozy, se s de Gaullovou logikou naprosto rozchází. Díky svým dlouhodobým politickým kariérám a osobním rozeprím patrí do naprosto odlišné skupiny politiků. Zkoumané volby 2002 a 2007 prinesly radu nových trendů. Svým průběhem potvrdily fakt, že právě prezidentská volba je oblast vysoce presonalizovaná, a proto je ideálním príkladem pro komparaci vlivu osobnosti prezidenta na politický systém. Již zmíněná Jospinova reforma z roku 2000 ještě důležitost prezidentských voleb posiluje. V kontextu voleb je klíčová predevším změna volebního kalendáre. Legislativní volby jsou ovlivněny výsledky voleb prezidentských, protože po nich následují v krátkém

117 118

WINOCK, Michel: c.d., s. 193. PAPPALARDO, Andriano: c.d., s. 396.

31

časovém úseku. Elisabeth Dupoirier a Nicolas Sauger tento efekt změny volebního kalendáre potvrzují. Jednoznačně se ukazuje, že z „midterm”119 voleb profitují strany mimo prezidentskou většinu, oproti tomu „honeymoon”120 volby nahrávají stranám patrícím do prezidentské většiny.121 Touto změnou jsou potom legislativní volby redukovány na „třetí a čtvrté kolo prezidentských voleb.”122 Kampaní politické strany se stává prezidentský kandidát a výsledky ve volbách tak potom mohou být

považovány

za prímý důsledek osobnosti kandidáta. Volby 2002 a 2007 budou komparovány predevším s ohledem na kontext, jež volbám predchází. Důležitý je postup prezidentského kandidáta, samotné výsledky a predevším možné důsledky voleb na politický systém. Tyto prezidentské volby jsou zajimavé z dvou hlavních důvodů. Za prvé – jsou prvními volbami, které již definuje reforma z roku 2000. Ná základě tohoto faktu, tak může být potvrzena hypotéza o změně volebního kalendáre. Za druhé – jsou navzájem velice odlišné svým průběhem, a proto jsou ideálním predmětem pro komparaci. Situace Jacquesa Chiraka a Nicolase Sarkozyho pred prezidentskými volbami byla velice rozdílná. V prípadě J. Chiraka volby následovaly po nejdelší kohabitaci v historii Páté republiky. Prezident tuto kohabitaci poprvé způsobil svým vlastním rozhodnutím, kdy nechal v roce 1997 rozpustit parlament. Tento fakt měl potom značný vliv na konkrétní průběh voleb, kdy výsledky refektovaly obecnou nespokojenost s prezidentem. V prípadě Nicolase Sarkozyho je toto období definováno predevším jeho rivalitou s tehdejším prezidentem J. Chirakem. Tento vztah mu umožnil zdůraznit ve své kampani distancování se od svého stranického kolegy.123 V obou prípadech se ukázalo, že zmíněná predvolební situace velice ovlivnila výsledky voleb. První prezidentské volby po reformě z roku 2000, volby v roce 2002, mají mnoho Legislativní volby uprostred prezidentského funkčního období. Legoslatiní volby následující ve velmi krátkém časovém období po volbách prezidentských. 121 DUPOIRIER, Elisabeth - SAUGER, Nicolas: Four rounds in a row: The impact of presidential election outcomes on legislative elections in France. s. 37. 122 PAPPALARDO, Andriano: c.d., s. 392. 123 The changing of the guard.The Economist. 25. listopadu 2004, http://www.economist.com/node/3423418 119

120

32

prívlastků. Michel Perottino je nazývá volbami „nejdramatičtějšími,”124 Michel Winock ve své charakteristice postupuje ještě dál a nazývá je volbami „katastrofálními.”125 Důvodem těchto názorů je nečekaný průběh voleb, který byl důsledkem nespokojenosti francouzské společnosti s prezidentem J. Chirakem. Důkazem tohoto je fakt, že volby 2007 jsou naprosto odlišnou kapitolou. Zatímco tedy Jacques Chirac se během své kampaně ocitá v situaci, kdy sám je jedním z důvodů ztráty důvěry francouzů v jejich politické elity a prezidenty predevším,126 Sarkozyho kampaň se nese v atmosfére jeho stoupající popularity.127 J. Chirac je prvním prezidentem, který prímo zavinil kohabitaci tím, že rozpustil parlament v roce 1997. Z prohry v legislativních volbách v roce 1997 však nevyvodil osobní následky. „Volební porážka, odpovědnost za tuto situaci a délka této situace mohly mít za důsledek trvalejší oslabení prezidentského postavení.”128 Michel Winock hovorí prímo o hanobení prezidentského institutu a stejně zdůrazňuje, že jeho zdrojem je osobní vystupování prezidentů Francois Mitteranda a Jacquesa Chiraka, kdy druhý jmenovaný, nemluvě o jeho korupčních aférach, i pres odmítnutí volebními hlasy na svém místě zůstává.129 Volby 2002 prinesly několik paradoxů a novinek. Za jasného protikandidáta Jacquesa Chiraka v druhém kole byl považován socialistický premiér Lionel Jospin, během jehož vlády se Francie dostala do ekonomického oživění. Jan Eichler L. Jospina dokonce považuje za nejúspěšněšjího premiéra Páté republiky.130 Začátkem století se však hlavním politickým tématem stává imigrační problém a bezpečnost, což se také stává klíčovým bodem prezidentské kampaně. Paradoxně tak tento obrat vytvárí príznivou situaci pro Jeana-Marie Le Pena a xenofobní politiku jeho FN.131 124 125 126 127

128

129 130

131

PEROTTINO, Michel: Prezident republiky ve Francii. s. 148. WINOCK, Michel: c.d., s. 220. Tamtéž, s. 207. PACHTA, Lukáš: Fenomén Sarkozy: skutečné reformy, nebo jen stará politika v atraktivním balení? Institut pro evropskou politiku EUROPEUM, 28. 2. 2005 http://www.europeum.org/disp_article.php? aid=766 (20. 3. 2011) PEROTTINO, Michel: Proměny francouzského politického systému: změna délky mandátu Prezidenta republiky. s. 118. WINOCK, Michel: c.d., s. 212. EICHLER, Jan: Francie po prezidentských volbách, vnitropolitické změny posledních sedmi let. Mezinárodní politika, 2002, č. 6, s. 16. Tamtéž, s. 14.

33

Do zverejnění výsledků prvního kola však byli stále za hlavní kandidáty považováni Jacques Chirac a Lionel Jospin, mezi nimiž začala stoupat rivalita s približujíícími se volbami. L. Jospinovi mohl nahrávat fakt, že J. Chirac během své dosavadní politické kariéry vyvolal značné rozčarování. Premiérovou největší slabinou se pak stala jak samotná roztríštěná levice, tak její tradiční voliči, dělnictvo. Tato skupina totiž reagovala na hlavní téma kampaně – imigraci – tím, že se priklonila na stranu Jeana-Marie Le Pena, jež se svým sociálním diskurzem postavil do pozice obránce pracujících.132 Nejzásadnější paradox voleb, který mimo jiné také umožnil J.M. Le Penovi dostat se do druhého kola, však souvisí s osobou prezidenta Jacquesa Chiraka. První kolo totiž ukazuje „trhlinu ve francouzské politice,” jelikož se výrazně zvyšuje volební neúčast či volba prázdnými hlasy,133 což může být vnímáno jako důsledek rozčarování voličů z politické reality oslabené kohabitací a politickými skandály. Skutečnost, že J. Chirac v prvním kole nezískal ani 20% hlasů, potom logicky značně poškozuje legitimitu prezidenta. I když nakonec v druhém kole získává historicky největší počet hlasů, pres 82% hlasů, faktem zůstává, že tento výsledek získal v prezidentských volbách, kdy v prvním kole nezískal žádný kandidát více než 20% hlasů a byla zaznamenána nejnižší volební účast.134 Těžko se potom tento výsledek dá pokládat za úspěch, protože tak vysoká procenta v druhém kole byla pouze reakcí na extrémně pravicového protikandidáta, J. Chirac totiž získal hlasy i od svých klasických odpůrců, príznivců socialistické strany. Tak nastala velice kontroverzní situace, J. Chirac mohl využít druhého kola, v podstatě refereneda proti osobě J.M.Le Pena, 135 a sjednotit pravicové strany. Pokud tedy společnost ukazuje takové znaky nezájmu o prezidentské volby, logicky je jednou z hlavních príčin současný prezident a jeho opakovaná kandidatura. Jak jinak by se dal vysvětlit tak razantní obrat ve volbách z roku 2007? Kandidáti získávají mnohem větší pozornost voličů v důsledku silně medializované kampaně. 132 133 134

135

WINOCK, Michel: c.d., s. 137. Tamtéž, s. 150. France présidentielle. In: Election politique.http://www.election-politique.com/resultats.php? page=Pays.php&cle1=FR&cle2=1&cle3=2002-05-05&cle4=pr%E9sidentielle (20. 3. 2011) PEROTTINO, Michel: Prezident republiky ve Francii. s. 149.

34

Opakovaně zde musí být zdůrazněna osoba Jacquesa Chiraka. Pred volbami je totiž jasné, že oslabený prezident, který je uprostred pretahování mezi premiérem a predsedou nejsilnější strany, Dominiquem de Villepinem a Nicolasem Sarkozym, je opravdu u konce svého vládnutí.136 Je to touha po změně, která volby v roce 2007 činí výjimečnými a jedním ze zajímavých prvků je právě to, jakým způsobem byly poznamenáni volbami predešlými – mobilizaci voličů totiž podporil pocit, že „cyklus Chirac” je ukončen.137 “Ne” v referendu v roce 2005 byla zpráva francouzské společnosti, ze které měl vyvodit J. Chirac osobní důsledky – poprvé je totiž prezident odmítnut v referendu. Jeho reakce a kroky však opět ovlivňuje predevším jeho osobní prístup – jako rešení odvolává současného premiéra. Prestože Francie by na postu premiéra podle průzkumů nejraději viděla Nicolase Sarkozyho, J. Chirac jmenuje po odvolání premiéra na tento post Dominiqua de Villepina. „Jeho jmenování se tedy spíše zdá být založeno na faktu, komu prezident věří, místo na konkrétní vizi snížení nezaměstnanosti a zlepšení francouzské ekonomiky.”138 Díky čemu se tedy Sarkozy stává prezidentem, který je opět jednoznačně zvolen a svému úradu navrací potrebnou legitimitu a autoritu? V prvním kole N. Sarkozy získává pres dvakrát větší počet hlasů než J. Chirac v roce 2002.139 „Požaduji změnu, protože nehybnost nebyla zatím nikdy pro Francii tak nebezpečná.” 140 – takto ve svém prvním projevu po zvolení prezidentem republiky potvrzuje hlavní důvod úspěchu. Zdůrazňování změny Chirakova kurzu je hlavním bodem jeho vítězství. Svým vymezením se proti současnému prezidentovi J. Chirakovi, který je velice oslaben nezdárným politickým průběhem svého druhého funkčního období, dokáže Nicolas Sarkozy získat potrebnou podporu. 136 137 138

139

140

BARBIER, Christophe, MANDONNET, Eric: c.d., s. 10. WINOCK, Michel: c.d., s. 234. SCIOLINO, Elaine: French Leader Fires Premier in Response to E. U. Rejection. The New York Times, 31. 5. 2005. Online: http://www.nytimes.com/2005/05/31/international/europe/31cndfrance.html?scp=1&sq=French%20Leader%20Fires%20Premier%20in%20Response%20to%20E.U. %20Rejection&st=cse (18. 3. 2011). France présidentielle. In: Election politique.http://www.election-politique.com/resultats.php? page=Pays.php&cle1=FR&cle2=1&cle3=2002-05-05&cle4=pr%E9sidentielle (20. 3. 2011) 6 Mai 2007: Election de Nicolas Sarkozy à la présidence de la République Française http://www.youtube.com/watch?v=bWymjna4zjc (26. 3. 2011)

35

Politické neúspěchy kandidátů, které podporoval J. Chirac a fakt, že stále ukazoval svoji rozdílnost s prezidentem, zaručily N. Sarkozymu pozici alernativního kandidáta.141 Požadavek po změně je však tradičně monopolem levice a na této straně politického spektra se stává Sarkozyho silným protikandidátem Segolène Royale, stejně jako N. Sarkozy dokázala mobilizovat voliče. Komunikace, medializace a personalizace se pak stávají základním rysem těchto voleb.

142

V čem spočívá Sarkozyho úspěch v tomto

volebním klání? Odpovědí je již zmíněná reprezidencializace stran – právě v těchto volbách se totiž nejvíce potvrzuje fenomén prezidencializace stran a s touto skutečností nejlépe operuje právě N. Sarkozy.143 Dokázal sjednotit pravici, což se v komparaci s S. Royalovou ukazuje jako jeho klič k vítězství. S. Royalová neměla tak „semknuté řady jako její pravicový protivník, nenašla tak pevné základy”.144 N. Sarkozy ještě pokročil dál a ve své kampani ukázal svůj plán stát se „patronem” celé pravice.145 Boj proti extremismu vedený Jacquesem Chirakem vnímá jako důležitý, „ale démonizování voličů FN považuje za strategii, která neuspěla”.146 Dokázal si tak získat podporu jejích voličů, pro které se hlasování pro N. Sarkozyho stalo „užitečnější volbou” než JeanMarie Le Pen.147 Situace voleb 2007 je vzhledem k již zmíněné personalizaci tohoto typu hlasování důsledkem osobností prezidentských kandidátů. Svými kampaněmi dokázali volbám vrátit široký zájem verejnosti,148 což potvrzuje vysoká účast. V roce 2002 dosahovala voličská abscence bez mála 30% oproti její polovině v roce 2007.149 Dále do druhého kola vstupují kandidáti dvou nejsilnějších stran, potrvzují tedy opět směr k bipolarizci. Vítězem se však stavá Nicolas Sarkozy, který dokázal pravici sjednotit a stát se jejím jediným důležitým kandidátem. Těmito volbami se tedy jednoznačně potrvzuje 141 142 143 144 145 146 147 148

149

WINOCK, Michel: c.d., s. 229. Tamtéž, s. 236. PEROTTINO, Michel: Prezident republiky ve Francii. s. 150. MÜLLER, Zdeněk: c.d., s. 6. PAPPALARDO, Andriano: c.d., s. 394. Sarkozy se confie: Quel president je serai. L'Express. 29. brezna 2007 s. 26 PEROTTINO, Michel: Prezident republiky ve Francii.150 PINK, Michal: Francouzské prezidentské volby 2007. Revue politika, 20. 5. 2007 http://www.revuepolitika.cz/clanky/177/francouzske-prezidentske-volby-2007 (15. 3. 2011) France présidentielle. In: Election politique.http://www.election-politique.com/resultats_main.php? page=resultats.php&cle1=FR&cle2=1&cle3=2007-05-06&cle4=pr%E9sidentielle

36

stranická logika. A v neposlední radě volby 2007 navrací prezidentovi potrebnou legitimitu a autoritu.

3.3. Prezident a tradice Prístup prezidenta k tradici Páté republiky je dalším vhodným príkladem, který poukazuje na vliv osobnosti na politický systém. Za tradici tohoto režimu je považována jeho původní ústava a období vlády generála Charlese de Gaulla, protože jako první prezident tuto ústavu uvedl do politické praxe. Tato první fáze Páté republiky je ideovým základem francouzského systému, nicméně způsob vládnutí prezidenta republiky se vyvíjel v závislosti na ústavních reformách, prístupu prezidenta a jeho schopnosti dodržovat původní gaullistickou tradici. V souvislosti s posledními dvěma prezidenty jsou v této části nejdríve pozorovány ústavní reformy a jejich vliv na odklon systému od gaullistické tradice. Dále způsob, jakým byly tyto reformy uvedeny do politické praxe a nakonec důsledky těchto kroků na oddálení systému od jeho tradice. Jak již bylo uvedeno, ústavní reformou se systém oddaluje od svého tradičního pojetí. Ústava a její úpravy jsou nepopíratelně velice důležité, jelikož právě ony jsou základem pro vývoj politické praxe. V období vlády dvou posledních prezidentů, jež jsou predmětem této práce, došlo k velice důležitým ústavním změnám dotýkajících se úradu prezidenta republiky. V roce 2000 je to zmíněná Jospinova reforma a v roce 2008 ústavní reforma iniciovaná Nicolasem Sarkozym. Pred rokem 2000 došlo k radě konstitučních úprav. Kromě úpravy z roku 1962, jež stanovuje, že prezident bude zvolen prímou všelidovou volbou, se však žádná konstituční reforma zásadním způsobem nedotýkala úradu hlavy státu. 150 Na základě ústavy 1958 a její úpravy z roku 1962 tak byl prezident volen na sedm let prímým všelidovým hlasováním. Jospinova reforma velice oddálila systém od svého tradičního pojetí. V platnost věšla v roce 2002, kdy byl poprvé na jejím základě zvolen Jacques 150

Les révisions constitutionnelles. In: Conseil Constitutional, http://www.conseilconstitutionnel.fr/conseil-constitutionnel/francais/la-constitution/la-constitution-du-4-octobre1958/les-revisions-constitutionnelles.5075.html (28. 3. 2011)

37

Chirac, a zkracuje klasický prezidentský mandát ze sedmi na pět let. Také reforma pozměnila poměr mezi legislativními a prezidentskými volbami – legislativní volby následují v krátkém časovém úseku po volbách prezidentských. Výsledky prvních voleb pak ovlivňují volby následující. Jospinově reformě však již byla věnována značná pozornost a pro tuto kapitolu je podstatnější reforma následující. V roce 2008 došlo k ústavní úpravě, kterou inicioval prezident Nicolas Sarkozy. Jedná se o „modernizaci institucí Páté republiky”151 a její důsledky mají také vliv na institut prezidenta republiky. Tato reforma je největší ústavní úpravou za posledních padesát let a byla jedním z hlavních slibů prezidentské kampaně pred volbami 2007. Změna upravuje téměr polovinu článků ústavy a jejím hlavním cílem mělo být posílení parlamentu.152 Je nutné poznamenat, že prestože se dotýká takového množství ústavních článků, rada z úprav je spíše kosmetického charakteru, ve většině prípadů se totiž jedná pouze o změnu, doplnění či odstranění některých slov. 153 Hlavními body jsou: omezení prezidentských mandátů na maximálně dva, možnost parlamentu schvalovat některá prezidentská jmenování šéfů důležitých institucí. Dovoluje parlamentu navrhovat polovinu vlastní agendy, místo aby vláda rozhodovala celý program. Schvalování vstupu nových členů do Evropské unie může za určitých podmínek projít parlamentní ratifikací místo rerefenda. Referndum může být vypsáno na základě iniciativy části poslanců, senátorů a voličů. Parlament musí schválit vojenské akce, které trvají více než čtyri měsíce. 154 Za nejdůležitější úpravu je považováno prezidentovo právo jednou za rok predstoupit pred parlament po vzoru amerického prezidenta.155 Hlava státu sice ztrácí některé zděděné pravomoci, ale tímto získává více parlamentních pravomocí. Paradoxně se tak režim ještě více prezidencializuje, protože prezident získává možnost predstoupit 151 152

153

154 155

Tamtéž. Sarkozy prosadil změnu francouzské ústavy. In: Euroskop. 22. 7. 2008, http://www.euroskop.cz/38/1531/clanek/sarkozy-prosadil-zmenu-francouzske-ustavy/ (15. 3. 2011) Loi constitutionnelle n° 2008-724 du 23 juillet 2008 de modernisation des institutuions de la Vͤ République. In: Journal Officiel de la République Francçaise. 24. 7. 2008, http://www.legifrance.gouv.fr/jopdf/common/jo_pdf.jsp? numJO=0&dateJO=20080724&numTexte=2&pageDebut=11890&pageFin=11895 (28. 3. 2011)? numJO=0&dateJO=20080724&numTexte=2&pageDebut=11890&pageFin=11895 Tamtéž Sarkozy prosadil změnu francouzské ústavy. In: Euroskop. 22. 7. 2008, http://www.euroskop.cz/38/1531/clanek/sarkozy-prosadil-zmenu-francouzske-ustavy/ (15. 3. 2011)

38

pred zákonodárné shromáždění. Tato změna také vyvolala největší nevoli levicového tábora – úprava podle nich totiž dovoluje koncentraci moci, vládu jediného muže, tedy „nomokracii”.156 V situaci, kdy se kohabitace v důsledku ústavních úprav stává nepravděpodobná a hlava státu získává možnost predstoupit pred parlament, se tak prezident stává ještě více „super premiérem a stranickým lídrem”.157 Stejně jako u generála de Gaulla a jeho vztahu k ústavě Páté republiky je to však nakonec stejně prezident, kdo aplikuje tyto reformy v praxi. Pokud by prvním prezidentem nebyl Charles de Gaulle, ústava by mohla následovat odkaz jejího tvůrce Michela

Debrého

–

režim

by

tak

spíše

postupoval

k racionalizovanému

parlamentarismu. Na základě role, kterou hlava státu hrála, se potom odlišují v historii Páté republiky její jednotlivé fáze. Existuje: „plebiscitární principát v šedesátých letech, prezidentská vláda a parlamentní vláda.”158 První zmíněná fáze souvisí s prvním prezidentem Páté republiky a částečně i s jeho nástupcem

Gorgesem

Pompidouem.159

Prezident

de

Gaulle

často

postupal

kontroverzním způsobem, napríklad několikrát zcela obešel parlament a na základě svého práva svolání refrenda učinil závazná rozhodnutí. Na základě kladného výsledku referenda odvozoval svoji legitimitu prímo od lidu a v podstatě tak posiloval svoji pozici. Z tohoto důvodu vznikl název plebiscitární principát. Díky generálovi získal prezident republiky dominatní charakter a v očích většiny francouzů měly prímé volby zaručit jeho následovníkům rovnocenou moc. 160 První „gaullistická varianta” predpokládající použití referenda však fungovala v podstatě pouze během vlády Charlese de Gaulla. Generál používal referendum velice často a v roce 1969, když byl výsledek referenda negativní, rozhodl se splnit svůj slib a vyvodil osobní důsledky. Verejnost rekla své “ne” ústavní reformě horní komory zákonodárného shromáždění a generál de Gaulle v důsledku toho rezignoval.161 Ostatní 156

157

158

159 160 161

SHIRBON, Estelle: France's Sarkozy secures constitutional reform. Reuters. 21. 7. 2008 http://www.reuters.com/article/2008/07/21/us-france-reform-idUSL2182185220080721 (20. 3. 2011) GROSSMAN, Emiliano - SAUGER Nicolas: The end of ambiguity? Presidents versus parties or four phases of the Fifth Republic. s. 19. PEROTTINO, Michel: Proměny francouzského politického systému: změna délky mandátu Prezidenta republiky. Politologická s.115. KLOKOČKA, Vladimír: c.d., s. 211. DUVERGER, Maurice: Le système politique français. s. 516. PINK, Michal: Francouzské referendum v květnu 2005, Politologický časopis, 2005, č. 4, s. 483.

39

prezidenti nepoužívali tohoto typu hlasování príliš často – na postup prvního prezidenta bylo nahlíženo s respektem a stal se precedentem Páté republiky. Pokud se v referendu jedná o zásadní otázky typu změn v politickém systému či evropské integrace a jejího vlivu na Francii162, měl by prezident z jeho výsledků vyvodit osobní odpovědnost. Prezident de Gaulle totiž v důsledku neúspěšného referenda rezignoval. Ostatní hlavy státu toto riziko nechtějí tak často podstupovat. U prezidentů následujících po Charlesi de Gaullovi tak hovoríme o fázi prezidentské a parlamentní, protože nepokračovali v jeho úplném odkazu, kterým je posílování exekutivy pomocí referenda. Pokud prezident není v opozici s majoritní stranou v parlamentu, hovoríme o tzv. prezidentské fázi, protože prezident je v tomto prípadě dominatntí postavou v exekutivě. Pokud dochází ke kohabitaci, která poprvé nastala během socialistického prezidenta Francois Mitteranda, dochází k fázi parlamentní. Prezident se totiž rozhodl respektovat „zvyklosti parlamentarismu”163 a premiérem jmenoval predsedu vítězné strany, i když se jednalo o prezidentovu opozici. Důležitý vliv na tuto politickou praxi měly zmíněné ústavní úpravy – díky změně délky mandátu by měla parlamentní fáze zmizet ve prospěch prezidentské.164 Jakým způsobem postupovali poslední dva prezidenti? Právě hlava státu totiž ovlivňuje zavedení reforem do politické praxe. Jacques Chirac byl původně proti reformě zkrácení funkčního období – odmítal ji ze zásady, jako hlavní predstavitel neo-gaullismu chtěl následovat gaullistickou tradici sedmiletého funkčního období. Reformu nakonec prijmout musel, jelikož se stala jeho poslední šancí na znovuzvolení ve volbách 2002.165 Změnil tak svůj názor a odvrátil se od tradičního pojetí prezidentského mandátu ve svůj vlastní prospěch. Paradoxně tak měl zakladatel strany, která chtěla následovat gaullistický odkaz, největší vliv na odklon od tradičního pojetí praxe prezidentství. Je to právě prezident republiky, který rozhoduje, zda referendum vypíše a J. Chirac tak v roce 2000 nechal referendem odsouhlasit ústavní změnu. 162 163 164

165

Tamtéž, s. 483. KLOKOČKA, Vladimír:c.d., s. 211. PEROTTINO, Michel: Proměny francouzského politického systému: změna délky mandátu Prezidenta republiky. s. 115. About turn. The Economist, 18. 5. 2000 http://www.economist.com/node/334206

40

Jak již bylo uvedeno, díky této reformě se stává nejpravděpodobnější fází režimu fáze prezidentská. Hlava státu je dominantní postavou exekutivy, jelikož kohabitace je v současnosti velice nepravděpodobná. V tomto směru se zdá, že se Francie poprvé od Charlese de Gaulla približuje reprezidencializaci. Avšak způsob prezidencializace, jak ji chápal generál Charles de Gaulle funguje na principu „plebiscitárního principátu”. Prezident zde svoje silné postavení odvozuje prímo od lidu porádáním referenda. V tomto smyslu se nově reprezidencializovaný systém se svojí tradicí výrazně rozchází. Když se „doba vládnutí prezidenta zkrátí, tento nástroj už není tak důležitý, protože lid rozhodne po pouhých pěti letech.”166 Referendum, jež je podle gaullistické tradice hlasování o osobě hlavy státu, je tak nahrazeno prezidentskými volbami. Není to však pouze reforma, která způsobila odklon od používání tohoto nástroje. V roce 2005 proběhlo refendum o Evropské ústavě – „pravidelně jsou totiž rozhodnutí spojená

s evropským

integračním

procesem

ve Francii

vystavena

zkoušce

v referendu.”167 Toto referendum vypsal prezident Jacques Chirac, po negativním výsledku však odmítl rezignovat. Gaullistická tradice ukázala, že pokud se výsledek rozchází s míněním prezidenta republiky, on z toho vyvodí osobní důsledky a odstoupí – Charles de Gaulle v roce 1969 v důsledku negativního výsledku rezignuje.168 Pokud se v referendu hlasuje o zásadních tématech, výsledek je totiž souhlas či nesouhlas s osobností hlavy státu. Logika institutu referenda, jak jej ústava definuje, tento postup v podstatě vyžaduje. Z pohledu prezidentské iniciativy neexistuje v článku 11 žádný závazek ke konání referenda. Článek 89 tedy prezidentovi pouze dovoluje iniciovat jeho konání, v opačném prípadě může prezident změnu nechat schválit parlamentem. Jelikož je tento akt bez kontrasignace, je to tedy pouze prezident, kdo rozhoduje, zda se referendum konat bude.169 Výsledek je potom logicky reakcí na prezidentovo rozhodnutí a on by na něj měl odpovědět príslušným způsobem. 166

167 168 169

PEROTTINO, Michel: Proměny francouzského politického systému: změna délky mandátu Prezidenta republiky. s. 115. PINK, Michal: Francouzské referendum v květnu 2005. s.482. Tamtéž, s. 483. Le Référendum sous la Ve République. In: Conseil Constitutional http://www.conseilconstitutionnel.fr/conseil-constitutionnel/francais/documentation-publications/dossiersthematiques/2004-le-referendum-sous-la-ve-republique/le-referendum-sous-la-verepublique.17410.html (20. 3. 2011)

41

V roce 2005 však prezident Jacques Chirac odpovědnost za negativní výsledek neprevzal. Nepochybně měli Francouzi mnoho důvodů k odmítnutí Evropské ústavy, svým vzdorem v referendu ale vyjádrili nesouhlas s politickou elitou, která odmítala vyslyšet jejich nespokojenost,170 Prezident J. Chirac tak porušil gaullistický precedent – ačkoli byl v referendu odmítnut, neodstoupil. Na neúspěch v referendu se rozhodl odpovědět výměnou predsedy vlády. Protože byl prezident J. Chirac již několikrát odmítnut francouzskou společností, jeho následné jednání jen oslabovalo postavení prezidenta. V roce 1997 prohrál legislativní volby, v roce 2002 získává v porovnání s ostatními francouzskými prezidenty v prvním kole nejnižší počet hlasů a v roce 2004 jeho strana prohrává regionální volby. I presto všechno se prezident rozhodl si svůj mandát podržet. Způsobil tak efekt nulové politické odpovědnosti hlavy státu – „odmítl nést jakoukoliv odpovědnost jak po neúspěšném rozpuštění Národního shromáždění v roce 1997, tak v roce 2005 po referendu, a to v druhém případě i přesto, že se během kampaně silně angažoval.”171 Zásadní byla predevším systémová změna, tedy odklon od gaullistické praxe – prezident následující po J. Chirakovi si již totiž nedovolí aplikovat refendum v zásadních otázkach, se kterými spojuje svoji politickou agendu. K použití referenda se Nicolas Sarkozy vyjadruje jednoznačně: „Pětileté období hodně věcí změnilo. Jsou zde volby prezidentské, legislativní, městské, kanotnální a regionální. Věříte, že pokud budu zvolen, neprodleně se obratím k lidu a řeknu – promiňte, ještě se Vás potřebuji zeptat na názor ohledně jiného tématu?”172 M. Perottino ve svém textu týkajícím se Jospinovy reformy potvrzuje Sarkozyho tezi, že zkrácením období prezidentského mandátu referendum ztrácí na své důležitosti,173 nicméně pristup současného prezidenta je spíše reakcí na neúspěch v referendu 2005 než na reformní změnu. Rozhodnutí o otázkách týkajících se Evropské unie jsou totiž tradičně predmětem 170

171 172 173

It's Chirac, stupid. France's president was wasted ten years, devoted mainly to search for scapegoats.The Economist. 2. 6. 2005 http://www.economist.com/node/4033317/ (10. 3. 2011) PEROTTINO, Michel: Francouzský politický sytsém. s. 109. Sarkozy se confie: Quel president je serai. L'Express. 29. brezna 2007, s. 27. PEROTTINO, Michel: Proměny francouzského politického systému: změna délky mandátu Prezidenta republiky. s. 115.

42

celonárodního referenda. Když se o tri roky později po francouzském “ne” o Evropské ústavě hlasuje o její „zjednodušené verzi”, Nicolas Sarkozy referendum odmítá.. 174 V tomto prípadě exekutiva brání tento postup ještě jiným způsobem. Francois Fillon, francouzský premiér, prohlašuje, že „těm, kteří z formálních důvodů pochybují o způsobu schválení Lisabonské smlouvy parlamentní cestou a těm, kteří jsou ze základních důvodů proti této smlouvě, chci položit jednoduchou otázku: chcete skutečně znovu obnovit Evropu nebo dáváte přednost jejímu zablokování?”175 Exekutiva se tedy opravdu obává odmítnutí smlouvy v dalším referendu. Od té chvíle je porušena tradice intsitutu referenda. Jacques Chirac byl v referendu odmítnut, presto ve svém úradu setrval. Nicolas Sarkozy si uvědomil, jak může špatný výsledek referenda způsobit politické oslabení jeho pozice. Poprvé nejsou zásadní otázky spojené s Evropskou unií vystaveny zkoušce v referendu a verejné debatě. O Lisabonské smlouvě hlasovali pouze poslanci a senátori a institut refrenda prestává mít zásadní význam pri rozhodování o důležitých otázkách. Poslední dva prezidenti tedy velice upravili tradiční pojetí poloprezidentského systému. V důsledku negativního výsledku posledního důležitého referenda byla narušena legitimita hlavy státu. Význam tohoto institutu odpadá, jelikož současný prezident nebude opět riskovat negativní vliv špatného výsledku hlasování, N. Sarkozy navíc vnímá prezidentské volby každých pět let jako dostatečné upevnění svojí legitimity. Prezident tedy získává silnou legitimitu na základě reformy z roku 2000 a její prezidencializace systému. Od roku 2008 prezident získává i parlamentní pravomoc – může pred parlament predstoupit. V porovnání s tradičním gallustickým pojetím se tedy mnoho změnilo, paradoxně je však systém poprvé od generála de Gaulla takto silně prezidencializován.

174

175

Un référendum qui ne sera pas. In: Liberation, 15. 1. 2008, http://www.liberation.fr/evenement/010171808-un-referendum-qui-ne-sera-pas (15. 3. 2011) Francie udělala první krok k ratifikaci Lisabonské smlouvy. In: Euractiv, 6. 2. 2008, http://www.euractiv.cz/budoucnost-eu/clanek/francie-udelala-prvni-krok-k-ratifikaci-lisabonskesmlouvy (25. 3. 2011)

43

3.4. Prezident a premiér Hranice moci mezi prezidentem a premiér není ve francouzském politickém systému jasně stanovená. Systém Páté republiky je založen na „prioritním postavení prezidenta”176, avšak základním kamenem poloprezidentského systému je ústavně vytvorená „dyarchie exekutivní moci.”177 Tato dyarchie je pak ovlivněna realitou, respektive je to predevším politická praxe, která jejich vzájmený vztah ovlivňuje. I pres prvoradé postavení prezidenta má totiž premiér ze zákona důležité pravomoci – vede vládu a parlamentní většinu. Gaullistická tradice však zavedla systém, ve kterém premiérova suverenita vyplývá predevším z jeho vztahu s prezidentem, protože „předseda vlády je prezidentovi zcela podřízen a jeho autorita ve vztahu k většině v dolní komoře závísí na jeho vztahu s prezidentem”.178 Ze zákona má tedy premiér jednoznačné právo na svoji suverenitu v exekutivě, generál de Gaulle však zavedl praxi odlišnou a dokonce prohlásil, že žádná dyarchie není prípustná.179 Podle ústavy prezident premiéra nominuje, ale odvolat ho nemůže. V tomto ohledu se gaullistická praxe také vyvinula směrem k posílení vlivu prezidenta – premiér mu má být podrízen a prestože podle ústavního práva hlava státu nemá možnost ho odvolat, v praxi predsedu vlády k podání demise „inspiruje”.180 Vzhledem k tomu, že takto specifický vztah mezi premiérem a prezidentem může být zdrojem určité nestability, je výběr premiéra velice zásadní. Prezident se logicky snaží vyvarovat se otevrené rivalitě v exekutivní složce. Výběr kandidáta predsedsedy vlády a její celková autonomie tak nemá společné definiční prvky a velice se liší. Právě tento fakt nemůže být pričten ničemu jinému, než osobnosti zastávající prezidentský úrad.181 Prezident si za premiéra vybírá častěji slabšího politického hráče, protože nechce 176 177 178 179 180 181

PEROTTINO, Michel: Francouzský politický sytsém. s. 116. DUVERGER, Maurice: Le système politique français. s. 290. PEROTTINO, Michel: Francouzský politický sytsém. s. 119. Tamtéž, s. 120. Tamtéž, s. 113. GROSSMAN, Emiliano: The president's choice? Understanding government and turnover under the Fifth Republic. s. 5.

44

mít vedle sebe aktivního a silnějšího politika, než je on sám, taková situace by totiž způsobovala rivalitu. Jiná situace samozrejmě nastává, pokud šéf většiny, premiér, je z opozičního politického tábora – v takovém prípadě se jedná o kohabitaci, kdy se premiér opírá o formální ústavu a získává nárok, aby vládl.182 V současné situaci je však již možnost kohabitace nepravděpodobná – Jospinova reforma tedy také ovlivňuje vztah uvnitr exekutivní moci. Podle generála de Gaulla formulace „šéf vlády” náležela pouze prezidentovi a reforma z roku 2000 tuto realitu jen více podporuje. Premiér je znovu pouhým „primus inter pares”.183 V praxi se tedy vrací de Gaullovo pojetí – prezident rozhoduje o směru vládní politiky a predseda vlády na základě toho postupuje a rídí se instrukcemi hlavy státu. Nicolas Sarkozy pokračuje v generálově odkazu: „V tak velké zemi je potřeba premiéra – předseda vlády pomáhá a odlehčuje prezidentovi.”184 Jakým způsobem tedy v praxi fungoval a funguje vztah mezi premiérem a posledními dvěma prezidenty, Jacquesem Chirakem a Nicolasem Sarkozym? Jak již bylo naznačeno, jmenování premiéra velice ovlivňuje osobnost prezidenta, respektive jeho osobní preference. Jacques Chirac to jednoznačně potvrzuje. Jmenuje premiéra predevším podle toho, komu sám věrí. Prvním premiérem jeho vlády se stává Jean-Pierre Raffarin. Nepríliš znamý senátor se stává premiérem – osoba z regionální politiky má vést Francii a reorganizovat její ekonomický systém .185 Tento tah potvrzuje tezi, že aktivnější prezident vybere slabšího hráče, a tento pak podporuje prezidenta. Volba méně polticky vyrázného premiéra umožňuje prezidentovi – pokud se zhorší verejné mínění vůči exekutivě – vyměnit ho bez větších problémů. Kdykoliv tedy upadá popularita jak premiéra, tak prezidenta, výměna predsedy vlády je pro hlavu státu vítanou variantou.186 V roce 2004 francouzská vláda utrpěla jasnou prohru v regionálních volbách.187 182 183

184 185

186

187

SARTORI, Giovanni: Strany a stranické systémy: schéma pro analýzu. s. 132. PEROTTINO, Michel: Proměny francouzského politického systému: změna délky mandátu Prezidenta republiky. s. 121. Sarkozy se confie: Quel president je serai. L'Express. 29. brezna 2007 s. 27. MURPHY, Clare: Analysis: Chirac plays the waititng game. BBC News, 30. 3. 2004, http://news.bbc.co.uk/2/hi/europe/3580331.stm (20. 3. 2011) GROSSMAN, Emiliano: The president's choice? Understanding government and turnover under the Fifth Republic. s. 6. MURPHY, Clare: Analysis: Chirac plays the waititng game. BBC News, 30. 3. 2004,

45

Premiér rezignuje, chápe totiž, že špatný volební výsledek byl projevem nesouhlasu voličů s jeho vládou a reformami; prezident J. Chirac ho však ihned opět jmenoval – rozhodl se slabého premiéra ponechat na jeho pozici, aby mohl jeho odvoláním reagovat na další vládní neuspěchy.188 Vzhledem ke svojí popularitě by v této době byl ideálním kandidátem Nicolas Sarkozy. J. Chirac však z osobních důvodů odmítá N. Sarkozymu poskytnout lepší podmínky pro jeho potenciální prezidentskou kandidaturu. Respektive díky N. Sarkozymu by si pravice udržela voličské preference, ale pro J. Chiraka by tím vznikla nepríjemná situace. Tento postoj hlavy státu jednoznačně potvrzuje, jak si prdestavuje vztah s predsedou vlády. I když zde existuje osobnost, kterou by na tomto postu verejnost viděla raději, prezident uprednostňuje svoje vlastní ambice – tedy nechce, aby premiér byl politicky silnější než on sám. V roce 2005 toto J. Chirac ještě více potvrzuje. Neúspěšné referendum je jasným signálem, že verejnost si preje změnu. Za posledních čtrnáct měsíců občané svoji nespokojenost se státní politikou dokládají v již zmíněných regionálních či evropských volbách. Avšak prezident ani premiér na tyto neúspěchy nijak nereagovali.189 Poprvé je v referendu vysloven negativní výsledek proti prezidentově politice. J. Chirac však pokračuje v trendu, který aplikoval predešlý rok. On sám nevyvozuje následky a pouze odvolává premiéra. Opět však jmenuje premiérem osobu, která nepredstavuje změnu, ale pouze kontinuitu již stávající situace, a je součástí politické elity, proti které se jednoznačně vyslovila francouzská verejnost. 190 Nový predseda vlády Dominique de Villepin byl prezidentovým dlouholetým rádcem, nicméně nikdy nezastával úrad, do kterého by byl zvolen francouzskou verejností. Jacques Chirac ho jednou prirovnal ke svému synovi – premiérem se tedy nestává osoba, která by mohla změnit svou vizí špatný stav země, je jím člověk, kterému může prezident důvěrovat.191 Prestože Nicolas Sarkozy disponuje potrebnou 188 189

190

191

http://news.bbc.co.uk/2/hi/europe/3580331.stm (20. 3. 2011) Tamtéž. PINK, Michal: Francouzské prezidentské volby 2007. Revue politika, 20. 5. 2007 http://www.revuepolitika.cz/clanky/177/francouzske-prezidentske-volby-2007 s. 487. Dominique to the rescue, Political prospects for a new french government. The Economist, 2. 7. 2005, http://www.economist.com/node/4033934 (20. 3. 2011) SCIOLINO, Elaine: French Leader Fires Premier in Response to E. U. Rejection. The New York Times, 31. 5. 2005. Online: http://www.nytimes.com/2005/05/31/international/europe/31cndfrance.html?scp=1&sq=French%20Leader%20Fires%20Premier%20in%20Response%20to%20E.U. %20Rejection&st=cse (18. 3. 2011).

46

popularitou, aby se stal nejvhodnějším predsedou vlády, prezident ho opět nejmenuje. Kromě faktu, že Jospinova reforma prezidentovi zaručuje v podstatě pozici „superpremiéra”, šéfa exekutivy, praxe ukazuje, že prezident si ještě svoji pozici potrvzuje výběrem kandidáta na predsedu vlády. N. Sarkozy postupuje podobně – premiérem jmenuje Francois Fillona, který je v době začátku Sarkozyho funkčního období považován za prezidentova nejbližšího spojence. Stejně jako J. Chirac jmenuje do úradu osobu, které může důvěrovat. Existuje zde však jeden důležitý rozdíl. J. Chirac se ve svém výběru kandidátů snaží podporovat logiku podrízenosti premiéra. Do centrálních pozic tak jmenuje nepríliš důležité osobnosti jako je Jean-Pierre Raffarin a Dominique de Villepin.192 N. Sarkozy oproti svému predchůdci jmenuje na post predsedy vlády politika zkušeného, Francoise Fillona. Dochází

tedy

k paradoxní

situaci.

Jospinovou

reformou

dochází

k prezidencializaci systému, čímž se nejvíce približuje k de Gaullovu pojetí, na druhou stranu se však opět projevuje mocenské prekrývání v exekutivní moci, jež insitucionální systém umožňuje. Francois Fillon totiž není premiérem, který je naprosto podrízen prezidentovi. Je zde evidentí vliv osobního prístupu politických hráčů. Tímto výběrem dvouhlavá exekutiva zůstává prostorem pro pravidelné soutěžení. N. Sarkozy a F. Fillon, jako dvě silné postavy v exekutivním tábore, totiž často projevují nesouhlas v některých otázkách a také, a to predevším, se liší jejich názory na interpretaci vedení exekutivy.193 Fakt, že se Francois Fillon v určitém smyslu ukázal být silným hráčem, potvrdila situace v roce 2010, kdy se prezident rozhodl preoragnizovat vládu.194 F. Fillon je však i pres svojí rezignaci opět jmenován premiérem. Tento prezidentův krok může být považován za nebývalý osobní triumf predsedy vlády. 195 Jak doposud ukázala praxe prezidenta J. Chiraka, premiér byl postradatelným článkem – kdykoliv došlo 192

193

194

195

GROSSMAN, Emiliano: The president's choice? Understanding government and turnover under the Fifth Republic. s. 16. GROSSMAN, Emiliano - SAUGER Nicolas: The end of ambiguity? Presidents versus parties or four phases of the Fifth Republic.. s. 21. Old wine in new bottles. The Economist, 18. 11. 2010, http://www.economist.com/node/17522398 (30. 3. 2011) Tamtéž.

47

k nějakému pochybení, byl odvolán právě predseda vlády. Vzhledem k vzrůstající popularitě Francoise Fillona si však Sarkozy nemohl dovolit premíéra nemít ve svém týmu – prezident se tedy v určitém smyslu ukázal být slabším než premiér. Existuje několik vysvětlení kroků francouzského prezidenta. Zásadní pro vývoj politického systému je jeden z bodů, kterými N. Sarkozy sám obhajoval reorganizaci vlády. Cílem je návrat k tradičnějšímu pojetí vládnutí. Prezident uznal, že by mělo existovat výváženější rozdělení práce s predsedou vlády – on sám tedy hodlá mírně poodstoupit.196 Z jakého důvodu prezident jedná takovým způsobem? V současnosti magazín Le Monde hovorí o „krizi autority”, prezident ztrácí suverenitu nad vlastní vládou a snaží se odvrátit dlouhodobý pokles své popularity.197Verejné mínění se tedy pro prezidenta stávají důležitým ukazatelem. Z tohoto důvodu se poslední kapitola této práce věnuje právě tomuto zajímavému fenoménu. Vztah mezi prezident a premiérem tedy prokázal, že pokud má prezident většinu, existuje jeho nadrazenost ve vztahu s predsedou vlády. Toto byl podle generála de Gaulla hlavní aspekt francouzského politického systému. Avšak to, jakou má vláda autonomii, se může značně lišit. Tato rozdílnost potom souvisí predevším s osobností zastávající urad hlavy státu, protože je to prezident, kdo vybírá a jmenuje premiéra. Prezident má tedy možnost potvrdit svoji nadrazenost právě výběrem této osoby, pokud vybere postavu politicky slabší a mladší. Jacques Chirac a Nicolas Sarkozy se v tomto směru odlišují. Prestože je současný prezident zastáncem aktivní role hlavy státu, na post premiéra jmenuje člověka politicky zkušeného. V důsledku toho může v exekutivě docházet k určité tenzi a nestabilitě – a to se již několikrát skutečně stalo. J. Chirac naopak cíleně vybírá slabší politické hráče, aby vládní neúspěch mohl vyrešit odvoláním premiéra a reorganizací jeho vlády. To, že to není tak jednoduché v prípadě autonomního a dostatečně politicky silného predsedy vlády, dokázalo poslední reorganizování vlády – N. Sarkozy opět jmenoval premiérem Francoise Fillona. 196 197

Tamtéž. Nicolas Sarkozy en pleine crise d'autorité. Le Monde, 28. 3. 2011, http://www.lemonde.fr/idees/article/2011/03/28/nicolas-sarkozy-en-pleine-crise-d-autorite-par-gerardcourtois_1499532_3232.html (25. 3. 2011)

48

Oba prezidenti tak na klesající popularitu reagují klasickým způsobem – změnou vlády. Ve vztahu k premiérovi však N. Sarkozy postupuje jiným směrem než Jacques Chirac – v důsledku klesající popularity uznává, že práce exekutivy by měla být více vyvážená mezi premiérem a prezidentem. Otázka verejného mínění, které se věnuje následující kapitola, tedy může hrát důležitou roli. V prípadě N. Sarkozy také mimojiné proto, že se již blíží prezidentské volby, které se konají na jare príštího roku.

3.5. Prezident a veřejné mínení V tak personalizovaném systému jako je poloprezidentský je verejné mínění vůčí hlavě státu důležitým faktorem. Pokud hovoríme o vlivu osobnosti na politický systém, je verejné mínění (jako oblast úzce spjatá s postavou prezidenta) důležitým faktorem. V této práci má svoje místo na závěr – jako vhodné uzavrení textu věnujícího se dvěma politickým osobnostem. Prestože se může zdát, že verejné mínění nemá tak zásadní vliv na politický systém, v souvislosti s predešlou kapitolou věnující se vztahu prezidenta a premiéra se ukázalo, že existuje zajímavý aspekt související s prezidentovou popularitou. Někdy se může zdát, že političtí činitelé prosazují své vlastní kroky, i když odporují verejnému mínění. Pokud se však, jako v prípadě Nicolase Sarkozy, blíží prezidentské volby, popularita se stává důležitou směrnicí pro hlavu státu. Obecně lze ve francouzském prípadě vypozorovat klesající popularitu obou exekutivních činitelů – od začátku Páté republiky jejich průměrná popularita značně klesá.198 Tento vývoj může být spojován se stavem francouzské společnosti. Francouzský historik Michel Winock hovorí o Francii jako o zemi „tak málo zařízené na konsensus, tak historicky rozdělené a individualistické”, zemi, „které Charlles de Gaulle vytvořením páté republiky opět poskytnul 'hlavu státu'

– hlavu, kterou

Francouzi v roce 1773 nechali spadnout do koše”.199. Charles de Gaulle sám prohlásil: „Jak chcete vládnout zemi, která má dvě stě čyřicet šest druhů sýra?”200 Francie je země 198

199 200

GROSSMAN, Emiliano: The president's choice? Understanding government and turnover under the Fifth Republic. s. 10. WINOCK, Michel: c.d., s. 218. Charles de Gaulle. In: Citáty slavných osobností, http://citaty.net/autori/charles-de-gaulle/ (25. 3. 2011)

49

„grèvistů”, od francouzského slova grève (stávka) a zdá se, že věrně následuje svoji neklasičtější tradici – revoluci. Francouzští politici jsou paralyzování zkušenostmi, kdy vláda musela odstoupit od reformy, protože občané vyrazili do ulic. Svoji sílu a vůli stávkovat Francouzi ukazují velice často. Naposledy v roce 2010 si vzhledem k síle demonstrací dokonce vysloužili radu nemilých prezdívek. I pres svoji prezidentskou kampaň, ve které sliboval celou rad změn, byl však Nicolas Sarkozy zvolen prezidentem. V současnosti jsou to volby, které jsou nejefektivnějším vyjádrením verejného mínění. V porovnání s Jacquesem Chirakem je Nicolas Sarkozy zvolen naprosto jednoznačně. V roce 2002 se J. Chirac stává nejhůre zvoleným prezidentem, oproti němu v roce 2007 získává N. Sarkozy velice vysoká procenta v prvním kole. Paradoxně však podle institutu TNS-Sofres popularita současného prezidenta klesla již po prvním roce v jeho úradu téměr o polovinu201, tedy mnohem rapidněji než u jeho predchůdce. Zatímco Chirakova popularita během jeho druhého funkčního období byla relativně stabilní, téměr nikdy nepresáhla 50%, byla stále nízká a klesla na 20% až ke konci jeho úradu,202 u N. Sarkozyho nastal rychlý spád téměr okamžitě. V prvním roce měl Sarkozy pres 60%, potom však jeho popularita začala klesat až k 30%.203 V současné chvíli Sarkozyho popularita od loňského roku stále stagnuje a vzhledem k faktu, že již v príštím roce budou prezidentské volby, prezident si uvědomuje nutnost nalezení efektivního rešení. V historii si hlava státu většinou našla cestu, jak se postavit verejnému mínění. Ukázalo se, že prezident téměr vždy reaguje na klesající popularitu vládní reorganizací. V dané souvislosti je jistě zajímavým príkladem právě zmíněný vztah prezidenta a premiéra. Jak již bylo uvedeno, prezident si často vybírá za predsedu vlády slabšího hráče, aby v prípadě upadající popularity exekutivy, mohl premiéra snadněji odvolat. Odvolání predsedy vlády sice nemusí nic změnit, ale může poskytnout verejnosti prostor a impulz pro změnu názoru či opětovné zvážení konkrétního problému – E. Grossman dokonce uvádí, že existuje prímý vztah mezi popilaritou a vládními 201

202

203

Popularité de Nicolas Sarkozy. In: Election politique, http://www.electionpolitique.com/popularites.php?cle=2&cle1=2008&cle2=TNS-SOFRES (22. 3. 2011) Popularité de Jacques Chirac. In: Election politique, http://www.electionpolitique.com/popularites.php?cle=3&cle1=2003&cle2=TNS-SOFRES (22. 3. 2011) Popularité de Nicolas Sarkozy. In: Election politique, http://www.electionpolitique.com/popularites.php?cle=2&cle1=2008&cle2=TNS-SOFRES (22. 3. 2011)

50

změnami.

204

Predchozí kapitola prokázala tento postup u Jacquesa Chiraka i Nicolase

Sarkozyho. Hlavní otázkou zůstává, z jakého důvodu je popularita Nicolase Sarkozyho ještě nižší než popularita Chirakova? Vysvětlení takové nepopularity je velice složitým problémem. J. Chirac byl podezríván z toho, že kandidadoval, aby oddálil své soudní rízení, a několikrát byl jednoznačně odmítnut volebními hlasy. Francie ho však, zdá se, shledává „uklidňujícím” a velké procento občanů mělo rádo způsob, jakým prezentoval Francii v zahraničí – s tímto obráncem francouzské „velikosti” vědí, co dostávají, a proto jejich vztah k Sarkozymu potom není tak vrelý, jednalo se spíš o krátkodobé nadšení.205 Ukázalo se, že prestože byl zvolen – a s ním tedy i jeho politický program –, Francie si ve skutečnosti slibované zásadní změny systému neprála. Napríklad v roce 2010 vyšli občané opět do ulic a po celý měsíc byla země paralyzována silnými protesty proti penzijní reformě. Protože byla reforma nakonec prijata, může se zdát, že protestující nedosáhli víceméně žádného výsledku. N. Sarkozy však nakonec preci jen reagoval. Neschopen udržet si autoritu ve vládě, vykročil novým směrem – je odhodlán se více dělit o práci v exekutivě s predsedou vlády.206 Je samozrejmě otázkou času, jakým způsobem se tento prezidentův krok vyvine. Nicméně pokud hovoríme o vlivu verejného mínění na politický systém, postup Nicolase Sarkozyho je vhodným príkladem. S výhlídkou blížících se prezidentských voleb reaguje na snižující se popularitou nejdríve klasicky reorganizací vlády a nakonec reorganizací samotného vztahu uvnitr dvouhlavé exekutivy. Čas ukáže, jestli mu tato reorganizace pomůže získat ztracenou náklonnost voličů.

204

205

206

GROSSMAN, Emiliano: The president's choice? Understanding government and turnover under the Fifth Republic. s. 10. The changing of the guard.The Economist. 25. listopadu 2004, http://www.economist.com/node/3423418 (25. 2. 2011) Old wine in new bottles. The Economist, 18. 11. 2010, http://www.economist.com/node/17522398 (30. 3. 2011)

51

4. Záver Maurice Duverger učinil svojí teorií poloprezidencialismu důležitý krok a rozšíril dosavadní dichotomní strukturu politických režimů. Tento nový model vytvárí jako reakci na novou ústavu Francouzské republiky, která svojí ojedinělostí nezapadá do skupiny prezidentských a parlamentních systémů. Pátá republika a několik dalších evropských politických režimů obsahují určité ústavní podobnosti, na základě kterých M. Duverger definuje skupinu poloprezidentských systémů. Politická praxe těchto států se však velice liší, a proto je každý z nich specifickým režimem. Seznam zemí, které se radí do této skupiny, nebývá vždy stejný, což je dáno nejednotnou definicí poloprezidentských režimů. A tento fakt je jednou z největších slabin modelu poloprezidencialismu. Maurice Duverger již ve své původní teorii dává prostor k polemice, proto je často jeho model kritizován. Autori se shodují, že rozdílnost fungování poloprezidentských režimů způsobuje odlišné postavení prezidenta. V důsledku určitých parametrů tak dochází k situaci, že země se stejným základem institucionální struktury operují odlišným způsobem. M. Duverger definuje několik proměnných, které ovlivňují rozdílné postavení prezidenta v jednotlivých režimech. Za nejzásadnější aspekt považuje potom vztah prezidenta s parlamentní většinou. Cílem této bakalárské práce bylo poukázat na neúplnost této definice a rozšírit strukturu bodů, které nejednostnost postavení hlavy státu způsobují. Některí autori Duvergerovu klasifikaci těchto parametrů považují za neúplnou a uvádějí další aspekty, na základě kterých se postavení prezidenta liší. Tato práce byla inspirovaná tezí Roberta Elgieho, který uvádí, že na prezidentovu pozici v systému může mít také zásadní vliv osobnost hlavy státu a její prístup. Tento prístup se stal tématem tohoto textu, prestože je těžce měritelný. Francouzská Pátá republika je predmětem analýzy z několika důvodů. I pres velké neshody politologické obce v klasifikaci zemí spadajících do poloprezidentského režimu se autori shodují, že Francouzská Pátá republika poloprezidentským systémem skutečně je. Prezident je prímo volen všelidovou volbou, hlava státu má výjimečné 52

pravomoci stanovené ústavou a exekutiva má dyarchickou strukturu. Postavení prezidenta je tradičně silné, což vyplývá z ústavy a predevším její aplikace v praxi. V důsledku ojedinělého kontextu vzniku režimu Páté republiky mohl Charles de Gaulle významným způsobem ovlivnit fungování nové ústavy v politické realitě. Michel Debré, autor tohoto konstitučního textu, nechtěl vytvorit tak silného prezidenta, cílem bylo pouze racionalizovat nefungující parlamentarismus. Generál de Gaulle však v prvotní fázi nového režimu systém ovlivnil a velice posílil postavení prezidenta. Francie ve 21. století je v důsledku politického a sociálního vývoje režimem velice odlišná ve srovnání s původní generálovou Pátou republikou. Vzhledem k nastavení poloprezidentského systému je jedním z aspektů, které politický vývoj ovlivňují, osobnost prezidenta, což se snažily potvrdit jednotlivé podkapitoly komparující prezidenty Jacquesa Chiraka a Nicolase Sarkozyho. Bylo ukázáno, jaký mohou mít odlišné osobnosti vliv v různých oblastech politického života. Osobnost hlavy státu je skutečně

jedním z parametrů,

které

způsobují rozdílné postavení prezidenta

v poloprezidentských systémech. Jacques Chirac a Nicolas Sarkozy jsou francouzskými prezidenty, kterí poprvé zastávají pětileté funkční období. Jsou to dvě politické postavy, jež mají zcela odlišný politický, osobní a v určitém ohledu i ideologický prístup. Jacques Chirac by mohl být považován za zastánce sociálního konzervatismu a Nicolas Sarkozy naopak za zastánce konzervatismu liberálního. Pochází ze stejné politické strany a pojí je vztah, který je svým charakterem velice specifický. Pro tuto práci byli ideálním predmětem komparace, protože jsou jedinými prezidenty volenými na pětileté funkční období, pochází z jedné politické strany a mají oba potrebnou většinu v Národním shromáždění. Je nutné zdůraznit, že v době, kdy była tato práce psaná, zastával prezidentský úrad Nicolas Sarkozy, proto se nejedná o analýzu jeho dlouhodobého vlivu na politický systém. V důsledku Jospinovy reformy dochází k radě zajímavých institucionálních změn a prezident republiky hraje důležitou roli pri jejich ukotvení do politické praxe. V důsledku zkrácení funkčního období hlavy státu a úpravy volebního kalendáre dochází k posunu hlavně v souvislosti s postavením prezidenta republiky. Systém 53

se reprezidencializuje a poskytuje velmi malou šanci opětovné kohabitaci. V mnoha směrech dochází k zásadním změnám a jak ukázala tato práce, byl to prezident republiky, kdo spoluvytvárel novou politickou praxi. Reforma způsobila zásadní posun ve stranické logice Páté republiky. Stejnou délkou funkčního období prezidenta republiky a Národního shromáždění, spolu se simultálností

voleb

legislativních

a prezidentských,

způsobila

silnější

prezidencializaci stran. Jacques Chirac využil této změny a dokázal na ni úspěšně zareagovat. Pro legislativní volby, které následují v krátkém časovém okamžiku po prezidentských, sjednotil téměr všechny pravicové a centristické strany. Poprvé v historii stranického systému tak dochází k takovému typu sjednocení, jelikož na rozdíl od predchozích volebních koalic, zde vznikla oficiální jednotná strana s jedním zdrojem financí. Navíc došlo k takovému spojení již pred prvním kolem legislativních voleb, což doposud nebylo zvykem. Když se Nicolas Sarkozy stává v roce 2004

predsedou

Chirakovy strany, vytvárí z UMP ještě silněji prezidencializovanou stranu. Díky prezidentské kampani v roce 2007 se strany staly prezidentovým nástrojem, jejímž nejdůležitějším úkolem je vytvorit jeho politickou pltaformu v prezidentských volbách. Stranický systém je navíc méně fragmentovaný. Volby v roce 2007 také navracejí prezidentovi potrebnou autoritu a legitimitu. Jacques Chirac svým prístupem silně ovlivnil verejné mínění vůči prezidentskému úradu. Svými politickými neúspěchy a aférami způsobil, že se v roce 2002 stává nejhůre zvoleným prezidentem Páté republiky. Šokující výsledky prvního kola, které zapríčinily, že v druhém kole prezidentského klání je Chirakovým protivníkem kontroverzní kandidát extrémně pravicové strany Front National, tak ještě více poškozují Chirakovo vítězství. Oproti tomu volby v roce 2007 mezi voliče navracejí zájem o hlasování, jelikož „cyklus Chirac” je u konce. Nicolas Sarkozy je tedy jednoznačně zvolen ve vyrovnaném volebním klání a navrací prezidentskému úradu potrebnou legitimitu. Vzhledem k vysoké personalizaci tohoto typu voleb, jsou jejich výsledky úzce spojeny s osobností, která v nich kandiduje. Důsledkem je potom odlišnost prezidentské legitimity, která je v tomto systému velice důležitá. Tradiční gaullistické pojetí už je samozrejmě dávnou historií. I presto však 54

do současnosti pretrvávají určité postupy, které zavedl právě generál de Gaulle. Ve 21. století je tradice Páté republiky zásadně upravena Jospinovou reformou. Jacques Chirac a Nicolas Sarkozy však také oddálili systém od jeho tradičního pojetí. Oba jsou spojeni se zásadními ústavními reformami. V roce 2005 je navíc J. Chirac jako první prezident v historii Páté republiky odmítnut v referendu týkajícím se zásadních otázek evropské integrace. Prestože se prezident silně angažoval v kampani, která prosazovala schválení evropské ústavy, z výsledku odmítl vyvodit osobní důsledky a svůj mandát si podržel. Oproti němu generál de Gaulle v takové situaci v roce 1969 rezignoval. Nicolas Sarkozy tedy již neriskoval stejnou situaci a prestože se tradičně o evropských otázkách ve Francii dríve hlasovalo referendem, nechal novou ústavní smlouvu Evropské unie schválit parlamentem. Referendum tedy prestává v současné době v důsledku působení posledních dvou prezidetů hrát důlěžitou roli. Ve vztahu k premiérovi obě hlavy státu ukázaly trochu rozdílný pristup. J. Chirac jmenuje na post predsedy vlády osobnosti, které nemají silnou politickou legitimitu. Tímto výběrem si potvrzuje nadrazené postavení prezidenta v dyarchické exekutivní strukture. V prípadě poklesu popularity prezidenta i premiéra tedy vyrešil situaci odvoláním premiéra. Nicolas Sarkozy naopak jmenuje premiérem osobnost politicky zkušenou. Paradoxně tedy v silně prezidencializovaném systému, kdy je prední osobností výkonné moci právě prezident, musí v důsledku klesající popularity ustoupit. V prípadě Francoise Fillona nemůže situaci vyrešit odvoláním predsedy vlády, musí prehodnotit rozdělení práce uvnitr exekutivy – prezident se tedy hodlá ve větší míre dělit o své pravomoci s premiérem. Tento postoj odráží již zmiňovaný faktor popularity prezidenta republiky. V souvislosti se současným prezidentem je však důležité zmínit jeden základní rozdíl ve srovnání s posledním funkčním obdobím Jacquesa Chiraka – Nicolas Sarkozy s největší pravděpodobností bude opět kandidovat v nadcházejících prezidentských volbách. V takovém prípadě se verejné mínění stane jeho největší starostí. Samotné prezidentské volby nejsou totiž ničím jiným než prímým odrazem verejného mínění. V této práci byly ověrovany tri hypotézy. První stanovenou hypotézu, která uvádí, že „Duvergerův koncept 'kladoucí důraz na význam parlamentní majority a vztah 55

prezidenta

k většiněí207

neposkytuje

úplné

vysvětlení

rozdíných

variant

poloprezidencialismu” se podarilo úspěšně potvrdit. Druhá a tretí hypotéza, které uvádí, že „odlišnost dvou posledních prezidentů Páté republiky, kteří mají podle Duvergerovy klasifikace stejné podmínky, ukazuje, že osobnost prezidenta a jeho osobní přístup v praktickém politickém životě mají také důležitý vliv na vývoj politického systému“ a „postava, která získává prezidentský mandát, tak definuje postavení hlavy státu a tím upravuje politický systém, osobní vlastnosti a přístup držitele úřadu jsou tedy také důležitým faktorem, který vysvětluje zmíněnou rozdílnost poloprezidentských režimů“ byly také potvrzeny. Na základě shrnutí jednotlivých kapitol analytické části práce jsem dospěla k závěru, že osobnost prezidenta skutečně má vliv na politický systém. I pres stejné podmínky parlamentní většiny, stejný historický kontext a ústavní vymezení každý prezident ke svému mandátu pristupoval odlišným způsobem a svým osobním prístupem ovlivnil politický vývoj Francouzské Páté republiky. Pri stanovení důsledků osobností posledních dvou francouzských prezidentů se objevují určitá omezení. Vzhledem k faktu, že Nicolas Sarkozy prezidentský úrad stále zastává, je těžké jednoznačně potvrdit jeho vliv na postavení prezidenta a na politický systém z dlouhodobého měrítka. Stanovené výsledky výzkumu budou lépe potvrzeny až s odstupem času. Stejně tak tento fakt platí i pro Jospinovu reformu, která doposud ovlivnila prezidentské volby dvakrát a proto nemohou být jednoznačně potvrzeny její predpokládané důsledky. Až s odstupem času bude jasné, zda se opravdu nebude opakovat kohabitace a zda změna volebního kalendáre bude mít zamýšlené důsledky. V rámci dalšího výzkumu souvisejícího s osobností francouzského prezidenta by se jistě mohla věnovat pozornost každé konkrétní oblasti politického života, jak je definovaly jednotlivé podkapitoly. Tato práce neměla dostatečný prostor pro hlubší analýzu, jelikož jejím predmětem byla pouze osobnost prezidenta republiky a její vliv. Dále by bylo jistě zajímavé se více zaměrit na Jospinovu reformu a její konkrétní vliv na politický systém, který jak již bylo uvedeno může být opravdu analyzován

207

JAVŮREK, Petr: c.d., s. 20.

56

až s větším odstupem času. Nakonec, a to predevším, bude velice zajímavé sledovat nadcházející prezidentské volby, které jsou již nyní velkým tématem pro francouzskou společnost. Tato práce neměla dostatečný prostor analyzovat prezidentské volby jako takové, jelikož byly pouze jednou z podkapitol. V souvislosti s Nicolasem Sarkozym je však zajimavé sledovat jeho současné kroky, kterými se pripravuje na nadcházející kampaň. Jeho postup může mít také důležité důsledky na politický systém Páté republiky. Nejaktuálnějším tématem je otázka, kterou osobnost si Francie v roce 2012 zvolí za príštího prezidenta, nepochybně bude totiž tato postava určovat další směr politického systému. Vzhledem k současnému znepokojení z velice silné kandidáty Front National Marine Le Pen se toto téma stává ještě více diskutovaným. Prezident N. Sarkozy velice ztrácí popularitu a opět zde existuje hrozba postupu kandidáta extrémně pravicové FN do druhého kola. Zároveň také existuje možnost, že bude zvolen silný levicový kandidát Dominique Strauss-Kahn, který má nyní na základě průzkumů verejného mínění největší podporu.208 Nicolasi Sarkozymu nejsou prisuzovány velké šance, má však celý rok do prezidentských voleb – jeho poslední rok ve funkci hlavy státu bude tedy spíš prezidentskou kampaní. Zda dokáže presvědčit voliče, aby ho opět zvolili, je otázka, kterou se nyní zabývá celá Francie.

208

Election presidentielle 2012 – Sondage. In: In: Election politique. http://www.electionpolitique.com/presidentielle2012.php?cle=s&id=355 (20. 3. 2011)

57

5. Zkratky FN – Front National = Národní Fronta PS – Parti socialiste = Socialistická strana RPR – Rassemblement pour la République = Sdružení pro republiku UDF – Union pour la democratie francaise = Sdružení pro francouzskou demokracii UMP – Union pour un movement populaire = Sdružení pro lidové hnutí

58

6. PRAMENY A LITERATURA 6.1. LITERATURA BELL, David S.: The Essence of Political Leadership in France. In: HARGOVE, Erwin C. - OWENS John E. (edd): Political Leadership in Context. Washington, Rowman and Littlefield 2003, s. 211-325. DUVERGER, Maurice: A New Political System Model: Semi-presidential Government. In: LIJPHART, Arend (ed.): Parliamentary versus Presidential Gouvernment. Oxford, Oxford University Press 1992, s. 142-164. DUVERGER, Maurice: Le système politique français. Paris, Presses Universitaires de France 1990, 638 s. ELGIE, Robert: Duverger, Semi-presidentialism and the supposed French archetype. 2004,

s.

52.

Online:

http://emiliano-grossman.webou.net/hopfichiers/02%20-

%20Elgie.pdf (25.1. 2011) ELGIE, Robert: The Politics of Semi-presidentialism. 2004, s. 21. Online: http://fds.oup.com/www.oup.com/pdf/13/9780198293866.pdf (25.1.2011) JAVŮREK, Petr: Prezidenti poloprezidentských systémů. In: BRUNCLÍK, Miloš NOVÁK, Miroslav (edd.):Postavení hlavy státu v parlamentních a poloprezidentských režimech: Česká republiky v komparativní prespektivě. Praha, Dokorán 2008, s. 11-26 KLOKOČKA, Vladimír: Ústavní zřízení evropských států. Praha, Linde 1996, 415 s.

59

KOSAŘÍK, David: Nesnesitelná lehkost bytí francouzské exekutivy aneb racionalizace parlamentarismu po francouzsku. In: ŠIMÍČEK, Vojtěch (ed.): Postavení prezidenta v ústavním systému České republiky. Brno, Mezinárodní politologický ústav 2008, s. 8096. PEROTTINO, Michel: Francouzský politický systém. Praha, Slon 2005, s. PEROTTINO, Michel: Prezident republiky ve Francii. In: BRUNCLÍK, Miloš NOVÁK, Miroslav (edd.):Postavení hlavy státu v parlamentních a poloprezidentských režimech: Česká republiky v komparativní prespektivě. Praha, Dokorán 2008, s. 134159. PÜTZ, Christine: La présidentialisation des partis français. In: HEAGEL, Florence: Partis et système partisan en France. Paris, Presses de Science Po 2007,s. 321-357. SARTORI, Giovanni: Srovnávací ústavní inženýrství: zkoumání struktur, podnětů a výsledků. Praha, SLON 2001, 238 s. SARTORI, Giovanni: Strany a stranické systémy: schéma pro analýzu. Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury 2005, 466 s. STRMISKA, Maxmilián: Politické strany moderní Evropy. Praha, Portál 2005, 727 s. WINOCK, Michel: L'élection présidentielle en France. Paris, Broadard & Taupin 2008, 253 s.

6.2. NOVINY A ČASOPISY About

turn.

The

Economist,

18.

5.

2000.

Online:

http://www.economist.com/node/334206 (15. 1. 2011) ABRAMSON, R. Paul: The French Presidential Election of 2007: Was Sarkozy the 60

Condorcet Winner? French Politics, 5, 2007, s. 287-291. BARBIER, Christophe, MANDONNET, Eric: Les derniers secrets du clan Chirac. L'Express, 27. dubna 2006, s. 10-19. Dominique to the rescue, Political prospects for a new French government. The Economist, 2. 7. 2005. Online: http://www.economist.com/node/4033934 (20. 3. 2011) DUPOIRIER, Elisabeth, SAUGER, Nicolas: Four rounds in a row: The impact of presidential election outcomes on legislative elections in France. French Politics, vol. 8, 2010, č. 1, s. 21-41. EICHLER, Jan: Francie po prezidentských volbách, vnitropolitické změny posledních sedmi let. Mezinárodní politika, 2002, č. 6, s. 14-17. Francie udělala první krok k ratifikaci Lisabonské smlouvy. In: Euractiv, 6. 2. 2008, Online:

http://www.euractiv.cz/budoucnost-eu/clanek/francie-udelala-prvni-krok-k-

ratifikaci-lisabonske-smlouvy (25. 3. 2011) GROSSMAN, Emiliano: The president's choice? Understanding government and turnover under the Fifth Republic. Western European Politics, 32 (2). 2009, s. 268-286. Online: http://emiliano-grossman.webou.net/hopfichiers/03%20-%20Grossman.pdf (6. 2. 2011) GROSSMAN, Emiliano - SAUGER Nicolas: The end of ambiguity? Presidents versus parties or four phases of the Fifth Republic. Wester European Politics, 32 (2), 2009, 22 s.

Online:

http://emiliano-grossman.webou.net/hopfichiers/11%20-

%20WEP_Conclusion%20final.pdf (5. 2. 2011) GUIRAL, Antoine: Les juppéistes lancent un contrat sur Sarkozy. Liberation. 24.1.2003.

Online:

http://www.liberation.fr/politiques/0101438131-les-juppeistes61

lancent-un-contrat-sur-sarkozy (22. 3. 2011) HEAGEL, Florence: The transformation of the French Right: Institutional Imperatives and Organizational Changes. French Politics, 2, 2004, s. 185-202 Charles de Gaulle. In: Citáty slavných osobností, Online: http://citaty.net/autori/charlesde-gaulle/ (25. 3. 2011) It's Chirac, stupid. France's president was wasted ten years, devoted mainly to search for

scapegoats .

The

Economist,

2.

6.

2005,

Online:

http://www.economist.com/node/4033317/ (10. 3. 2011) La droite réunie dans l'UMP : un seul parti et trois rivaux. Le Monde, 17. 11. 2002, Online: http://www.lemonde.fr/web/recherche_breve/1,13-0,37-781445,0.html (10. 3. 2011) LICHFIELD, John: Chirac, Sarkozy and a very civil war. The Independent, 25. listopadu

2006.

Online:

http://www.independent.co.uk/news/world/europe/chirac-

sarkozy-and-a-very-civil-war-425760.html (20. 3. 2011) MÜLLER, Zdeněk: Prezidentské volby ve Francii: sázka na reformu. Mezinárodní politika, 2007, č. 6, s. 4-6 MURPHY, Clare: Analysis: Chirac plays the waititng game. BBC News, 30. 3. 2004, Online: http://news.bbc.co.uk/2/hi/europe/3580331.stm (20. 3. 2011) Nicolas Sarkozy en pleine crise d'autorité. Le Monde, 28. 3. 2011, Online: http://www.lemonde.fr/idees/article/2011/03/28/nicolas-sarkozy-en-pleine-crise-dautorite-par-gerard-courtois_1499532_3232.html (25. 3. 2011) NOVÁK, Miroslav: Volby do Poslanecké sněmovně, vládní nestabilita a perspektivy 62

demokracie v ČR. Sociologický časopis, 1996, č. 4, s. 407-422 Old

wine

in

new

bottles.

The

Economist,

18.

11.

2010,

Online:

http://www.economist.com/node/17522398 (30. 3. 2011) PACHTA, Lukáš: Fenomén Sarkozy: skutečné reformy, nebo jen stará politika v atraktivním balení? Institut pro evropskou politiku EUROPEUM, 28. 2. 2005. Online: http://www.europeum.org/disp_article.php?aid=766 (20.3.2011) PAPPALARDO, Andriano: The French two-round system and party format: From extreme pluralism to concentration? French Politics. Vol.8, 2010, č. 4, s. 377-401. PEROTTINO, Michel:

Proměny francouzského politického systému: změna délky

mandátu Prezidenta republiky. Politologická revue, 2001, č. 2, s. 110-122. PINK, Michal: Francouzské referendum v květnu 2005. Politologický časopis, 2005, č. 4, s. 482-450 PINK, Michal: Francouzské prezidentské volby 2007. Revue politika, 20. 5. 2007, Online:

http://www.revuepolitika.cz/clanky/177/francouzske-prezidentske-volby-2007

(15. 3. 2011) Sarkozy

prosadil

změnu

francouzské

ústavy.

In:

Euroskop.

22.

7.

2008,

http://www.euroskop.cz/38/1531/clanek/sarkozy-prosadil-zmenu-francouzske-ustavy/ (15. 3. 2011) Sarkozy se confie: Quel president je serai. L'Express. 29. brezna 2007 SCIOLINO, Elaine: French Leader Fires Premier in Response to E. U. Rejection. The New

York

Times,

31.

5.

2005.

http://www.nytimes.com/2005/05/31/international/europe/31cnd-france.html? 63

Online:

scp=1&sq=French%20Leader%20Fires%20Premier%20in%20Response%20to%20E.U. %20Rejection&st=cse (18. 3. 2011). SHIRBON, Estelle: France's Sarkozy secures constitutional reform. Reuters. 21. 7. 2008,

Online:http://www.reuters.com/article/2008/07/21/us-france-reform-

idUSL2182185220080721 (20. 3. 2011) SCHNEIDER, Vanessa: Chirac impose son parti unique au RPR. Libération, 25. 4. 2005, Online:

http://www.liberation.fr/evenement/0101410856-chirac-impose-son-

parti-unique-au-rpr (5. 3. 2011) SCHNEIDER, Vanessa: Sarkozy n'a «pas peur» de présider l'UMP. La Liberation, 16.6.2004, Online: http://www.liberation.fr/evenement/0101492526-sarkozy-n-a-paspeur-de-presider-l-ump (5. 3. 2011) SIMOVIC, Darko: The Definition of Semi-presidential Regime – Reformulated. VII World Congress of the International Association of Constitutional Law. 11-15 June 2007.

Athens,

Greece.

Working

paper,

2007,

s.

14.

Online:

http://www.enelsyn.gr/papers/w7/Paper%20by%20Darko%20Simovic.pdf (23.2. 2011) SKACH, Cindy: The “newest” separation of powers: Semi-presidentialism. International

Journal

of

Constitutional

Law,

1.,

2007,

s.

93-121.

Online:

http://www.hcs.harvard.edu/~skach/docs/icon.pdf (23. 2. 2011) ŠKOLKAY, Andrej: Osobnosť, ideologia a ekonomická politika Václava Klause. Politologická revue , 2001, č. 1, s. 27-39. The changing of the guard. The Economist. 25. listopadu 2004, Online: http://www.economist.com/node/3423418 (25. 2. 2011) Un

référendum

qui

ne

sera

pas. 64

In:

Liberation,

15.

1.

2008,

http://www.liberation.fr/evenement/010171808-un-referendum-qui-ne-sera-pas

(15. 3.

2011)

6.3. PRAMENY Assemblé Nationale. http://www.assemblee-nationale.fr/index.asp (25. 3. 2011) Conseil Constitutionnel. http://www.conseil-constitutionnel.fr/ (20. 3. 2011) Election Politique. http://www.election-politique.com/ (20. 3. 2011) Le discours de Bayeux (zvukový záznam). http://www.ina.fr/playlist/politique/discoursde-bayeux.299714.fr.html (24.1.2011) Le service de la diffusion du droit. http://www.legifrance.gouv.fr/ (20. 3. 2011) 6 Mai 2007: Election de Nicolas Sarkozy à la présidence de la République Française (zvukový záznam). http://www.youtube.com/watch?v=bWymjna4zjc (26. 3. 2011)

65

ABSTRAKT Tato práce se zabývala prezidentem Francouzské Páté republiky, pričemž se snažila rozšírit teorii Maurice Duvergera o faktorech ovlivňujících odlišné postavení prezidentů v poloprezidentských systémech. Byla zde ověrována hypotéza, že projev osobnosti prezidenta a jeho osobní prístup mají taktéž vliv na jeho postavení v režimu, osobnost prezidenta tedy také ovlivňuje politický systém. Na komparaci dvou posledních francouzských prezidentů, Jacquesa Chiraka a Nicolase Sarkozyho, byl poukázán vliv osobnosti na odlišné oblasti politické praxe. Prezidenti byli komparováni v jejich postoji ke svojí politické straně, ve způsobu jejich zvolení, v jejich vztahu s premiérem a vztahu s tradicí Páte republiky. Zároveň zde byla také zdůrazněna zásadní reforma francouzského ústavního systému, Jospinova reforma, jež byla schválena v roce 2000 a která velice ovlivnila politický systém a jeho vývoj. Prezidentské mandáty posledních dvou prezidentů tak byly ovlivněny jak zmíněnou ústavní reformou, tak rozdílnými osobnostními prístupy hlavy státu.

ABSTRACT This thesis focused on the president of the French Fifth Republic, while tried to extend the Maurice Duverger's theory about the factors influencing a different position of presidents in the semi-presidential systems. In thesis was verified the hypothesis that the personality and personal attitude of a president can also influence his position in the regime, therefore the president's personality also influence the political system. This hypothesis was verified on the comparison of the two last French presidents, Jacques Chirac and Nicolas, Sarkozy, in different areas of the political life. They were compared in their attitude to their political party, in the way of their election in their relationship with the prime minister and with the tradition of the Fifth Republic. At the same time there was emphasized the important constitutional reform, Jospin's reform, ratified in 2000, which also fundamentally influenced the political system and its development. The presidents' mandates of the last two presidents were thus influenced by both mentioned constitutional reform and different personalities of heads of state. 66

KEY WORDS: Semi-presidential system, Maurice Duverger's theory, Fifth Republic, French political system, French president, French political party, French presidential elections, de Gaulle's political tradition, Jospin's reform, French Constitution, French Prime minister

67

ANOTACE Jméno a príjmení autora: Kristýna Sehnalová Název katedry a fakulty: Katedra politologie a evropských studií Filozofická fakulta Vedoucí práce:

Doc. PhDr. Tomás Lebeda, Ph.D.

Rok obhajoby

2011

Název práce:

Francouzský prezident v Páté republice 21. století

Název práce v Aj:

The French President in the Fifth Republic of 21st Century

Anotace práce:

Tato práce se zabývala prezidentem Francouzské Páté republiky, pričemž se snažila rozšírit teorii Maurice Duvergera o faktorech ovlivňujících odlišné postavení

prezidentů

v poloprezidentských

systémech. Byla zde ověrována hypotéza, že projev osobnosti prezidenta a jeho osobní prístup mají taktéž vliv na jeho postavení v režimu, osobnost prezidenta tedy také ovlivňuje politický systém. Na komparaci

dvou

posledních

francouzských

prezidentů byl poukázán vliv osobnosti na odlišné oblasti politické praxe. Klíčová slova:

Poloprezidencialismus, Pátá republika, francouzský prezident, francouzský politický systém, francouzská ústava, Jospinova reforma,

Rozsah práce:

19894 slov

Počet znaků:

145 291

Počet

titulů

použité 57

literatury: Jazyk:

čestina

68