Prezident v politickém systému Německa a Itálie

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ Katedra politologie

Prezident v politickém systému Německa a Itálie Bakalářská práce

Iva Vránková

Vedoucí práce: Mgr. Michal Pink, Ph.D. UČO: 333390 Obor: Politologie Imatrikulační ročník: 2009 Brno 2012

Prohlášení o autorství práce Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci na téma Prezident v politickém systému Německa a Itálie vypracovala samostatně a pouţila jen zdroje uvedené v seznamu literatury.

V Brně dne 3. 5. 2012

…………………………………. Iva Vránková

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala Mgr. Michalu Pinkovi, Ph.D. za ochotu a vstřícnost při vedení práce a za jeho cenné rady. Děkuji také své rodině a přátelům za podporu, kterou mi při psaní práce poskytli.

Obsah 1.

Úvod .............................................................................................................................. 1

2.

Teoretické ukotvení: obecná klasifikace hlavy státu ................................................ 3

3.

2.1

Parlamentní systém ................................................................................................. 3

2.2

Hlava státu .............................................................................................................. 4

Ústavně – právní a historické pozadí prezidentského úřadu ve Spolkové

republice Německo a Itálii po roce 1945............................................................................ 5

4.

3.1

Historický kontext................................................................................................... 5

3.2

Vznik ústavy a její vývoj do současnosti ................................................................ 8

Současné postavení německého a italského prezidenta v politickém systému ..... 12 4.1

Ústavní působení................................................................................................... 12

4.1.1

Zakotvení v ústavě ......................................................................................... 12

4.1.2 Způsob volby ...................................................................................................... 15 4.1.3 Pravomoci a vztah k dalším institucím ............................................................... 19 4.2

Reálné působení: prezident při sestavování vlády a rozpouštění parlamentu....... 26

5.

Závěr ........................................................................................................................... 31

6.

Seznam použité literatury a pramenů ..................................................................... 35

7.

Přílohy ........................................................................................................................ 41 7.1

Příloha 1: Ústavní formy vlády: schéma parlamentní formy vlády ...................... 41

7.2

Příloha 2: Státní orgány SRN ................................................................................ 41

7.3

Příloha č. 3: Státní orgány Italské republiky ......................................................... 42

7.4

Příloha č. 4: Mapa politického členění Německa v letech 1949 – 1990 ............... 42

7.5

Příloha č. 5: Mapa politického členění Německa od roku 1990 ........................... 43

7.6

Příloha č. 6: Schéma Výmarské ústavy ................................................................ 43

7.7

Příloha č. 7: Schéma italské „Základní ústavy“ z roku 1848 ................................ 44

7.8

Příloha č. 8: Mechanismus prezidentských voleb v SRN ..................................... 44

7.9

Příloha č. 9: Volby německého spolkového prezidenta ........................................ 45

7.10 Příloha č. 10: Mechanismus prezidentských voleb v Itálii ................................... 46 7.11 Příloha č. 11: Volby italského prezidenta ............................................................. 47 7.12 Příloha č. 12: Pravomoci německého spolkového prezidenta .............................. 49 7.13 Příloha č. 13: Pravomoci italského prezidenta ...................................................... 49 7.14 Příloha č. 14: Schéma znázorňující postavení prezidentů ve vybraných politických systémech......................................................................................................................... 50 Počet znaků: 89 509

1. Úvod Tématem této bakalářské práce je srovnání postavení prezidentů v poválečném politickém systému Spolkové republiky Německo a Itálie. Hlava státu bývá tradičně pokládána nejen za nejvyššího představitele státu, ale také za jeden z nejvyšších státních orgánů. Toto zvláštní postavení je dáno jednak jeho historickou úlohou a významem a jednak ústavně politickými funkcemi, které jsou s postavením hlavy státu spojené. Ačkoliv ve skutečnosti hlava státu nemusí vţdy působit jako významný politický aktér, toto vymezení dodává hlavě státu výsadní postavení v politickém systému dané země, čímţ si bezesporu zasluhuje svou pozornost. Spolková republika Německo a Itálie mají podobné bohaté zkušenosti s rozličnými státními formami, tj. formami vlády a státními reţimy, ať jiţ demokratickými či nedemokratickými. Obě se ve své novodobé historii, dokonce v téměř stejném období, potýkaly s nedemokratickým reţimem. Obě se musely s obdobím vedení státu jednou silnou

osobností,

která

disponovala

neomezenými

pravomocemi,

vypořádat

a

nedemokratické reţimy po jejich pádu nahradit formami demokratickými. V návaznosti na předválečné a válečné události si v rámci nového uspořádání zvolily parlamentní systém vlády, jenţ je charakteristický tím, ţe hlavě státu přisuzuje spíše slabší a formální pozici v politickém systému. Je však zřejmé, ţe velmi záleţí nejen na výběru konkrétní formy vlády a formálním zakotvení prezidentů v politickém systému, ale také na výkonu prezidentského úřadu v praxi, v němţ se promítají historické a kulturní vlivy dané země, ale třeba také osobnost představitele hlavy státu. Cílem této bakalářské práce je přiblíţit a srovnat pozici prezidentů v politickém systému dvou evropských států. Ambicí autorky tohoto textu nebylo podat detailní analýzu všech skutečností a okolností, které postavení prezidentů utvářejí nebo ovlivňují. Cílem bylo popsat v komparativní perspektivě především základní proměnné, které charakterizují prezidenty daných zemí, přičemţ na jejich postavení bude nazíráno jak z hlediska ústavního, tak i praktického. Autorka si uvědomuje, ţe existují ještě další témata, která by si zaslouţila pozornost, avšak vzhledem k omezenému rozsahu práce, bylo nutné se zaměřit pouze na zvlášť zásadní oblasti. Přestoţe se těţiště událostí klíčových pro pochopení současné pozice prezidenta nachází v období po druhé světové válce, bude se tato práce částečně věnovat i událostem starším, neboť právě zde se mohou nacházet zdroje, z nichţ těţili tvůrci poválečného uspořádání.

1

Postavení prezidentů v politickém systému bude zkoumáno z několika pozic, čemuţ odpovídá i členění jednotlivých kapitol. Úvodní kapitola nastíní obecnou klasifikaci hlavy státu a připraví tak prostor pro následnou charakteristiku konkrétních prvků, jeţ objasní postavení hlavy státu v dané zemi. Zvláštní důraz bude kladen na události, které stály u formování postavení prezidentů v politickém systému. S tím je úzce provázána tvorba a podoba ústavy a její následný vývoj. Vzhledem k tomu, ţe tento vývoj vychází z jisté předválečné kontinuity (nebo spíše diskontinuity), bude nutné tyto okolnosti zohlednit. Na to naváţe kapitola, v níţ dojde na samotné popsání a srovnání současného postavení obou prezidentů, jejich zakotvení v ústavě, způsobu volby, pravomocí a vztahů k dalším institucím. Toto ústavní působení bude následně podpořeno vybranými kompetencemi s konkrétními příklady, pomocí nichţ bude moţné zhodnotit pozici hlavy státu v praxi. V závěru dojde ke shrnutí popsaných skutečností, dosaţené poznatky zde budou analyzovány a zhodnoceny. Vzhledem k tématu a záměru této bakalářské práce se jako vhodný jeví empirickoanalytický přístup s vyuţitím komparativní metody. Vycházet budu z deskripce základních (a pro cíle této práce klíčových) charakteristik zkoumaných objektů. Následně jsou tyto proměnné analyzovány a srovnávány, a to nejen synchronně mezi sebou v určitém časovém úseku, ale částečně i diachronně v návaznosti na historické okolnosti jednotlivých států. Stěţejním zdrojem této práce je studium literatury a pramenů. V předkládané práci čerpám z odborných publikací a textů autorů nejen české provenience, ale také cizojazyčné, především německé a italské. Tyto práce jsou povahy politologické, právní i historické, tak aby mohlo být dané téma pokud moţno co nejkomplexněji zpracováno. Dalším důleţitým pramenem jsou internetové stránky jednotlivých institucí, vztahujících se k tématu práce. K dokreslení některých okolností či situací jsem čerpala z novinových článků dostupných v internetových archivech jednotlivých deníků.

2

2. Teoretické ukotvení: obecná klasifikace hlavy státu 2.1

Parlamentní systém Po skončení druhé světové války se v obou zemích prosadil model reprezentativní

demokracie. Bylo však nutné rozhodnout o jeho konkrétní podobě. Za daných okolností si oba státy zvolily parlamentní systém vlády, který oproti dalším dvěma typům přisuzuje hlavě státu jen slabší a spíše formální pravomoci.1 Jak upozorňuje Giovanni Sartori, země, které opouštějí diktátorský reţim, nemají kromě parlamentní cesty na výběr mnoho jiných moţností (Sartori 2011: 120). Parlamentní systém je přitom slučitelný jak s monarchiemi, tak s republikánským zřízením, přičemţ typologicky podstatnou charakteristikou je svrchovanost parlamentu, kdy mimo jeho zákonodárnou činnost je důleţitá i jeho kontrola výkonné moci - vlády, která je na parlamentu závislá a je mu odpovědná. Parlamentní systémy proto nedovolují oddělení moci parlamentu a vlády a jsou zaloţeny na principu sdílené legislativněexekutivní moci (srov. Filip et al. 1994: 75, Sartori 2011: 110).2 Různé parlamentní systémy přinášejí rozličné výsledky, neboť vycházejí z velmi odlišných exekutivnělegislativních vazeb. Proto politologové přistupují k vnitřnímu členění této základní kategorie, přičemţ existuje několik variant dělení. Např. V. Klokočka ve své práci řadí Itálii do republikánského parlamentarismu a Německu přisuzuje vlastní kategorii racionalizovaného parlamentarismu (Klokočka 1996: 195-209). Jiţ zmiňovaný politolog G. Sartori

německý

parlamentarismus

(resp.

kancléřský

typ

parlamentarismu)

charakterizuje jako slabší případ premiérského, resp. kabinetního systému anglického typu a Itálii v letech 1948 aţ 1994 jako stranicky kontrolovaný parlamentarismus neboli parlamentní partitokracii (partitocrazia, tj. váda stran), kdy rozhodující roli v systému hrály silné a stabilní politické strany, které z vlády učinily zdroj svých mocenských pozic pro rozšíření vlastních zájmů (Sartori 2011: 113-121). Právě výběr formy vlády a její skutečný projev v praxi, byl klíčovým aspektem pro další fungování obou států, neboť, jak jiţ bylo naznačeno, zásadním způsobem ovlivňuje postavení všech institucí ve státě, rozdělení pravomocí a vztahy mezi nimi (viz Příloha č. 2 a 3). 1

Rozloţení moci mezi státními orgány (orgány moci výkonné, zákonodárné a soudní) má v klasifikační rovině tři základní podoby. Rozlišují se systémy parlamentní, prezidentské a poloprezidentské (Říchová 2002: 57). Schéma znázorňující parlamentní formu viz Příloha č. 1. 2 Tento princip v sobě zahrnuje vazbu mezi zákonodárným sborem a vládou, jeţ je vymezována dvěma základními kritérii. První kritérium bylo jiţ naznačeno a jedná se o fakt, ţe vlády jsou v těchto systémech vţdy jmenovány se souhlasem parlamentu a mohou fungovat pouze s jeho podporou. Druhé kritérium, jeţ nás v souvislosti s tématem této práce zajímá o mnoho více, je právo hlavy státu, resp. výkonné moci, legislativu rozpustit a vypsat nové volby (Říchová 2002: 60).

3

2.2

Hlava státu Jednou z takových institucí je i hlava státu, která je tradičně pokládána nejen za

nejvyššího představitele státu, ale také za jeden z nejvyšších státních orgánů. Toto zvláštní postavení je dáno jednak jeho historickou úlohou a významem a jednak ústavně politickými funkcemi, které jsou s postavením hlavy státu spojené. V parlamentním systému je duální exekutiva konečným produktem pomalého vývoje, v jehoţ průběhu byly výsady monarchy přesunuty vládě a premiérovi. Transformace role panovníka, jeţ postupně nabývala pouze na své symbolické a ceremoniální hodnotě, umoţnila přeměnit systém, ve kterém funguje hlava státu jako ztělesnění kontinuity země a jejích institucí bez prostředků, které by jí umoţňovaly realizovat svou vlastní politiku. Tento vývoj postavení hlavy státu v moderním státě se mimo jiné projevil v konstituování republikánského typu hlavy státu (srov. Filip et al. 1994: 157, Mény 1991: 196-197). Vzhledem k tomu, ţe obě země jsou republikami, je pro nás v tuto chvíli relevantní pouze hlava státu v republikánské formě vlády. V tomto případě je hlava státu zpravidla individuální a nejčastěji nese označení prezident. Z hlediska způsobu ustavování do funkce platí (aţ na výjimky) volební princip, přičemţ prezident můţe být volen lidem, a to buď přímo, nebo nepřímo prostřednictvím volitelů. Dále můţe být volen parlamentem nebo speciálním kolegiem (Filip et al. 1994: 161). Další důleţitou charakteristikou prezidentského úřadu je délka funkčního období. Podle Tomáše Lebedy ţádný prezident na světě není volen na období delší neţ sedm let, přičemţ průměrná délka volebního období činí 5,1 roku (Lebeda 2008: 39-42). Různá omezení se týkají také pasivního volebního práva, jeţ zahrnují zejména tyto proměnné: státní občanství, věková hranice, moţnost opětovného zvolení. Právě počet funkčních období prezidentů bývá často ústavně limitován z obavy před moţnou koncentrací výkonné moci v rukou jednotlivce. Co se týče působností a pravomocí hlavy státu, lze je vymezit jednak jako postavení hlavy státu vůči vněstátnímu okolí, kdy prezident vystupuje jako nositel vnější suverenity a nejvyšší představitel státu, a jednak jako její postavení ve vnitrostátních vztazích (Filip et al. 1994: 162). S tím souvisí problematika odpovědnosti, kdy je v ústavách řady států zahrnuta ústavně politická neodpovědnost hlavy státu z výkonu funkce. Většina rozhodnutí prezidenta vyţadují ke své platnosti kontrasignaci předsedy nebo pověřeného člena vlády. V oblasti trestní a správní odpovědnosti obvykle nelze hlavu státu za porušení práva v době výkonu funkce zadrţet ani stíhat, můţe však být stíhána např. pro velezradu či porušení ústavy, z čehoţ plyne hrozba ztráty úřadu (Filip et al. 1994: 163).

4

3. Ústavně – právní a historické pozadí prezidentského úřadu ve Spolkové republice Německo a Itálii po roce 1945 Tato kapitola se zabývá utvářením politického systému Spolkové republiky Německo (SRN) a Itálie z historického a ústavně – právního pohledu. Rozbor historického vývoje je vedle rozboru institucionálních aspektů důleţitým zdrojem pro pochopení podoby i některých mechanismů současné politiky. Proto se zde budu věnovat poválečnému vývoji v obou zemích s ohledem na ústavní vývoj, ale také na praktickou politiku, na příčiny a důsledky kroků jednotlivých aktérů s částečným přesahem do období předválečného.

3.1

Historický kontext Jak jiţ bylo předesláno, ústavní systém kaţdého státu je vţdy determinován

historickým vývojem. V případě SRN toto tvrzení platí dvojnásob a přinejmenším ve dvojím smyslu (Šimíček 2001: 84-85). Zaprvé je to podíl Německa na druhé světové válce. Vědomí odpovědnosti a viny za rozpoutání a následky války se i v současnosti projevuje v téměř kaţdém politickém (vnitro- i zahraničněpolitickém) rozhodnutí příslušných politiků a státních orgánů.3 Ačkoliv německý stát vznikl jako důsledek války, svým pozdějším vývojem se zařadil mezi vyspělé státy kladoucí důraz na demokratické prvky (princip demokratického, právního a sociálního státu). Po negativní zkušenosti předválečné Výmarské republiky a následného období nacionálního socialismu se zdálo, ţe všechny hodnoty německého národa byly pošlapány, avšak pro některé to byla naopak příleţitost k nové orientaci a skutečně novému začátku (Müller 1995: 314). Poté, co Velká Británie, USA, Francie a SSSR porazily nacistické Německo a jejich spojenecká vojska obsadila zemi, rozhodovalo se o další budoucnosti země. Vítězné mocnosti nyní vykonávaly na půdě Německa nejvyšší státní moc, avšak zpočátku ani ony nevěděly co s poválečným Německem. K faktickému rozdělení Německa došlo aţ na konferenci v Postupimi (červenec – srpen 1945), kde se mocnosti rozhodly pro vytvoření dvou reparačních území. Odlišný vývoj v okupačních zónách na západě a východě 3

Důkazem pro toto tvrzení můţe být rezignace prezidenta Horsta Köhlera v roce 2010, která byla zároveň první rezignací německé hlavy státu od konce druhé světové války. Köhler se rozhodl odstoupit po kritice, kterou sklidil za své výroky ohledně německé vojenské intervence v Afghánistánu: „V naléhavých situacích je vojenská intervence nutná k podpoře našich zájmů. Například je třeba předcházet místním nepokojům, které by mohly mít negativní dopad na náš obchod, zaměstnanost a příjem." Pro Němce, z nichţ většina poţaduje staţení jednotek Bundeswehru z Afghánistánu, je kvůli nacistické minulosti otázka zahraniční intervence extrémně citlivá (Hájek 2010).

5

vyvrcholil vznikem Spolkové republiky Německo z americké, britské a francouzské zóny v květnu 1949, kdy byl vyhlášen Základní zákon. Následnou reakcí bylo vytvoření Německé demokratické republiky (NDR) ze sovětské zóny v září 1949 (Strahalová 2008: 190).4 Veškerá rozhodnutí v prvních poválečných letech musela být schvalována okupačními orgány a teprve postupně získávalo Německo plnou suverenitu. Podle některých názorů se proto v poválečných letech nedá hovořit o německé politice ale pouze o politice vůči Německu (Šimíček 2001: 85).5 Obě německé republiky se pod vlivem odlišných přístupů a principů svých „ochránců“ na dlouhé roky vydaly opačným směrem. Dva mocenské bloky, jeţ byly vzájemně znepřátelené, více jak čtyřicet let určovaly politiku rozděleného státu. Dodnes se s tím Německo vyrovnává a to nejen na politické a právní úrovni, ale také na té sociální. Druhým z faktorů, který zásadním způsobem ovlivnil německý ústavní systém, je pozdější znovusjednocení Německa. To bylo umoţněno především změnou klimatu, které nastala v roce 1985 po nástupu Michaila Gorbačova do úřadu generálního tajemníka Komunistické strany Sovětského svazu. Ačkoliv se Honeckerova vláda v NDR snaţila veškerým změnám vyhnout, sledu událostí znamenající pád komunistické vlády a následné znovusjednocení země nedokázala zabránit.6 Co se týče ústavního práva, Základní zákon (ZZ) nabízel dvě moţnosti, jak znovusjednocení dosáhnout. Podle čl. 23 „tento Základní zákon platí především na území zemí SRN. V ostatních částech Německa vstoupí v platnost po jejich přistoupení.“ Naproti tomu čl. 146 předpokládá přijetí zcela nové (i kdyţ ne nutně obsahově, ale zcela určitě formálně) ústavy pravděpodobně na základě přímé demokracie. Vzhledem k vnitrostátní i zahraniční politické situaci se jako vhodnější jevil způsob podle čl. 23 ZZ, který byl po sjednocení země zrušen (Šimíček 2001: 88-89). Avšak proces znovusjednocení neprobíhal pouze na vnitrostátní úrovni. Spolu s ní se konala i mezinárodní jednání s vítěznými mocnostmi z druhé světové války. Otázka budoucího postavení Německa a jeho členství v mezinárodních strukturách se stala předmětem tzv. rozhovorů dva plus čtyři probíhajících od února 1990 (Tamtéţ).7 Na základě těchto rozhovorů vznikla tzv. smlouva dva plus čtyři, která byla uzavřena v září 1990 v Moskvě. Asi nejdůleţitější částí smlouvy je článek 7, podle kterého se čtyři mocnosti vzdávají

4

Mapa politického členění Německa v letech 1949 – 1990 viz Příloha č. 4. Šimíček upozorňuje na to, ţe důsledně vzato je SRN plně suverénní aţ od roku 1990, kdy došlo ke znovusjednocení (Šimíček 2001: 85). I kvůli tomuto důvodu se bude bakalářská práce věnovat pouze vývoji v SRN. 6 Mapa zobrazující politické členění Německa od roku 1990 viz Příloha č. 5. 7 Jednání se účastnili ministři zahraničí obou německých států, USA, VB, Francie a SSSR. 5

6

veškeré odpovědnosti a všech práv vůči Německu jako celku, které tak získalo plnou a neomezenou suverenitu. Tím byl definitivně uzavřen proces postupného posilování kompetencí a obnovy suverenity německého státu (Šimíček 2001: 88). Na rozdíl od německého nacismu, který byl poraţen válkou mezi státy, se Itálie zbavila fašistického reţimu hnutím, které kombinovalo tlak shora i zdola. K postupnému vojenskému zhroucení fašistického reţimu došlo jiţ v letech 1942 – 1943. I kdyţ Itálie patřila mezi poraţené mocnosti, svým postojem na konci války si dokázala vydobýt výhodnější pozici neţ Německo. Poslední italské vlády se totiţ ve jménu monarchie distancovaly od fašismu, a i přestoţe museli italští představitelé přistoupit na spojenecký poţadavek bezpodmínečné kapitulace, tímto antifašistickým postojem si zajistily nezanedbatelný vliv a vyjednávací pozici (Dvořáková a Kunc 2009: 61). Stejně jako v poválečném Německu i v Itálii měla být podle podmínek kapitulace nastolena přímá okupační správa. Spojenci ji zde však příliš neuplatňovali a její mechanismy nerozvíjeli (Strmiska a Chytilek 2005: 381-382). Například co se politické reorganizace státu týče, spojenci zastávali názor, ţe si podobu politického systému určí Italové sami aţ po skončení války. Komunisté a socialisté poţadovali, aby budoucí Ústavodárné shromáţdění vzešlé z všeobecných voleb samo rozhodlo mezi monarchií a republikou. Naopak liberálové a křesťanští demokraté podpořili monarchisty v poţadavku bezprostředně uspořádat pouze místní volby a odloţit volby do Ústavodárného shromáţdění aţ poté, co bude otázka monarchie či republiky rozhodnuta lidovým referendem. Toto řešení doporučovali také Spojenci (Kunc 2000: 88-90). V červnu 1946 se konaly první poválečné volby, z nichţ mělo vzejít Ústavodárné shromáţdění. K volbám se přidruţilo referendum o ústavní formě vlády. Republika zvítězila s 52,24% hlasy a tak mohla být 18. června 1946 vyhlášena (Procacci 2007: 364, Kroupa 2001: 50). V Ústavodárném shromáţdění získali křesťanští demokraté 35,2%, socialisté 20,7% a komunisté 19% hlasů, zbytek byl rozptýlen mezi různé menší levicové formace a strany krajní pravice (Nordsieck 2006). Jelikoţ se republika zrodila z antifašistického odboje, v němţ hráli komunisté a socialisté výraznou roli, nemohli křesťanští demokraté provést izolaci levice a spojit se s celou pravou polovinou politického spektra. Navíc socialisté a komunisté, kteří obnovili dohodu o akční jednotě z roku 1934, je počtem získaných voličů předstihli. Jako výhodnější se tedy jevilo vládnout ze středu s opozicí zleva i zprava, jen za účasti drobných stran levého a pravého středu. Komunisté a socialisté, kteří měli výrazný podíl na přípravě ústavy, zůstali ve vládě do května 1947. Koncem téhoţ roku se pod vedením zakladatele Křesťanské demokracie Alcida De Gasperiho utvořila uţší centristická koalice. 7

Toto centristické řešení, jeţ bylo následně potvrzeno v prvních poválečných volbách v dubnu 1948, bylo předurčeno na dlouhou dobu a přes různé výkyvy prokazovalo stabilitu po čtyři desítky let aţ do počátku 90. let, kdy skončila První republika a začala republika Druhá (Tamtéţ). Na zhroucení zkorumpovaného reţimu První republiky a jeho postupné demontáţi v letech 1990 – 1993 měla významný podíl soudní moc (tzv. revoluce soudců) a rovněţ italští občané prostřednictvím referend. Krize nejzřetelněji zasáhla páteř systému - politické strany, coţ vedlo k velkým změnám v mezistranické i vnitrostranické dimenzi (Strmiska a Chytilek 2005: 383).

3.2

Vznik ústavy a její vývoj do současnosti Výše popisované události se promítají i v celém ústavním systému obou států. Vznik

ZZ byl silně ovlivněn politickou situací po druhé světové válce, a to nejen vnitřní, ale i vnější (Fiala et al. 1994: 19). Německo bylo po prohrané válce přinejmenším v prvních poválečných letech pod silným tlakem okupačních mocností, které výrazně ovlivňovaly znovuvytváření politického a právního systému. Přitom, jak jiţ bylo naznačeno výše, ani mezi mocnostmi nepanovala shoda v tom, jaké by mělo být jeho budoucí zřízení a orientace. Nejmarkantnější rozdíly v názorech z důvodu odlišné ideologie lze spatřit mezi SSSR a Spojenci, i kdyţ ani USA, Velká Británie a Francie neměly jednotnou vizi poválečného Německa. Přestoţe trvaly, na rozdíl od SSSR, na obecných demokratických principech, rozcházely se v jednotlivostech, které byly způsobené jednak rozdílností jejich vlastních politických a právních systémů, jednak odlišnými zahraničněpolitickými zájmy (Tamtéţ). Z vnitropolitického hlediska byla příprava ústavního systému silně ovlivněna válečnými a předválečnými událostmi. Tvůrci nové německé ústavy se do něj snaţili zakomponovat především prvky, které by zabránily situaci, jeţ nastala po roce 1933 a to zejména díky formulaci výmarské ústavy z roku 1919, která v konečném důsledku umoţnila Hitlerovi převzít moc v zemi. Jedná se zejména o ústavní úpravu politických stran (zákaz protiústavních sdruţení a politických stran), značnou stabilitu vlády prostřednictvím tzv. konstruktivního vyjádření nedůvěry, velmi slabé postavení prezidenta, omezené moţnosti rozpuštění parlamentu, skeptický postoj k přímé demokracii a celkovou hodnotovou orientaci ZZ.8 Výsledný ústavní systém lze proto označit za kompromis značně ovlivněný názory okupačních mocností, který však odpovídal tehdejším zájmům a 8

V této souvislosti se proto někdy hovoří o tzv. streitbare Demokratie (obranyschopné demokracie) (Šimíček 2001: 87).

8

potřebám Německa. Někdy se hovoří o tzv. demokratickém deficitu (názor, ţe způsob přijetí ZZ byl nedemokratický a jeho obsah si vynutily okupační mocnosti). Tuto tezi vyvrací fakt, ţe při přijímání ústavního textu měli rozhodující slovo představitelé Německa, navíc za dobu své existence ukazuje, ţe vycházel ze skutečně reálných podmínek a potvrzuje tak pověst jedné z nejkvalitnějších evropských ústav (Šimíček 2001: 85-86). Je třeba zdůraznit, ţe ZZ byl v době přijetí chápan jako provizorium. ZZ byl původně zamýšlen jen jako tzv. organizační statut, tj. soubor norem, který by upravoval pouze základní otázky státního zřízení a bliţší záleţitosti by byly přenechány ústavě nové, „na které se usnese německý lid ze svobodného rozhodnutí.“ (Klokočka a Wagnerová 2004: 289). Důvodem pro toto provizorní řešení byla situace po druhé světové válce, která směřovala ke vzniku dvou států. Provizorní ústava tak svým charakterem deklarovala moţnost budoucího znovusjednocení země a připravila pro něj půdu, čímţ podstatně usnadnila situaci po pádu komunistického reţimu v NDR. Prozatímnímu charakteru ZZ odpovídal i typ orgánu, který jej přijal, a také celý proces přijetí. ZZ byl přijat Parlamentní radou, kterou tvořilo 65 členů, delegovaných zemskými sněmy a tedy nevoleným ústavodárným shromáţděním. Návrh, jenţ byl schválen 8. května 1949, byl následně předloţen ke schválení zemským sněmům (proti hlasovalo pouze Bavorsko, zároveň ale vyjádřilo ochotu podřídit se rozhodnutí většiny) a třem vojenským guvernérům, jeţ zastupovali okupační mocnosti. Parlamentní rada ukončila svou činnost 23. května 1949 spolu s podepsáním a vyhlášením ZZ (Beobachtungen der Parlamentarische Rat 1948/1949 2011). Ústavní systém SRN je vybudován na několika stěţejních principech, které představují hodnotovou orientaci ZZ. Jde o princip demokratického, právního, sociálního a spolkového státu, přičemţ se nejedná o od sebe izolované prvky, ale naopak představují funkční jednotu a vzájemně se doplňují (srov. Fiala et al. 1994: 24-26, Šimíček 2001: 90-93). ZZ je ústavou psanou a rigidní. Vzhledem ke svému charakteru, nejen právnímu, ale i politickému a obecně společenskému, nelze v současné době či brzké budoucnosti očekávat nějaké zásadní změny ZZ. Představuje totiţ stabilizační celospolečenský faktor, jehoţ kaţdé změně musí předcházet sloţitá debata nejen mezi rozhodujícími politickými silami zastoupenými v legislativních orgánech, ale v rámci celé společnosti. Jak jiţ bylo naznačeno výše, odpovídá tzv. úplné ústavě, coţ znamená, ţe splňuje všechny formální i obsahové poţadavky ve smyslu právního základu státu i společnosti. Také italský ústavní vývoj byl ovlivněn historickými událostmi. Nová podoba Itálie se začala utvářet v letech 1944 – 1945 a byla ovlivněna především rozmachem 9

protifašistického hnutí a osvobozením země. Stejně jako německý ZZ i nová italská ústava částečně reagovala na své předchůdkyně a události, které předcházely, jejímu vzniku. První ústavou pro celou Itálii se stala „Základní ústava“ sardinského království, jeţ se inspirovala francouzskou ústavou z roku 1830. Stěţejní postavení měl panovník, neboť ústava mu svěřovala jak moc zákonodárnou, kterou vykonával společně s oběma komorami parlamentu, tak moc výkonnou. Zároveň však značnou pozornost věnovala právům a povinnostem občanů. Druhá etapa ústavního vývoje začíná krátce po tzv. pochodu na Řím, kdy došlo k obsazení hlavního města Benitem Mussolinim a jeho fašistickými oddíly, a poté, kdy byl Mussolini 28. října 1922 jmenován předsedou vlády. V dalších letech sice formálně platila předchozí monarchistická ústava, avšak řadou zákonů došlo k jejímu okleštění. Osvobození celé Itálie a pád fašismu předznamenaly poslední etapu ústavního vývoje Itálie (Kroupa 2001: 50). Poté co se v referendu vyřešila otázka nové formy vlády ve prospěch republiky, mohlo Ústavodárné shromáţdění v souladu se svým základním posláním započít s přípravami nové ústavy a to ihned po svém zvolení, v červnu 1946. Pro přípravu ústavního textu byla zřízena 75 členná komise, v níţ byly proporcionálně zastoupeny všechny významné politické síly. Aby se práce na přípravě ústavního textu urychlily, tato komise se ještě rozdělila na tři pracovní podkomise: pro práva a povinnosti občanů, pro státní zřízení republiky a pro sociálně ekonomické vztahy. Na pomoc sjednocování rozdílných názorů byl vytvořen Koordinační výbor. Komise předloţila vypracovaný návrh Ústavodárnému shromáţdění v lednu 1947. Diskuze nad textem budoucí ústavy probíhaly po celý rok. Ústavodárné shromáţdění schválilo text nové ústavy 22. prosince 1947 jako výsledek politického kompromisu, který vyjadřoval představy o demokratických hodnotách moderní společnosti. Účinnosti ústava nabyla 1. ledna 1948. Podle Věry Jiráskové se poválečná Itálie stala svou formou vlády typickou parlamentní republikou se všeobecným volebním právem, odpovědností vlády parlamentu a ústavně vyjádřenou vůlí přispívat k míru a dialogu mezi národy (Jirásková 1996: 41). K charakteristickým ústavním rysům patří také (podobně jako v Německu) vyhlášení širokého katalogu občanských práv a svobod včetně jejich záruk v reakci na nacistickou a fašistickou minulost potírající základní lidská práva, stejně jako značná decentralizace oblastí samosprávných svazků. Nově byly zakotveny instituty referenda a lidové iniciativy k podpoře přímé demokracie. Italská ústava je psaná a obsahuje 139 článků, jeţ jsou kromě úvodních Základních zásad členěny do první části Práva a povinnosti občanů a do druhé části Státní zřízení republiky. Rovněţ italská ústava je rigidní. Podle ústavního čl. 138 je změna ústavy moţná 10

pouze při dodrţení zvláštních procesních pravidel. Předmětem ústavní změny však nemůţe být republikánská forma. Italská ústava prošla za dobu své platnosti několika změnami, avšak všechny novely měly jen dílčí povahu (Senato della Repubblica 2011).

11

4. Současné postavení německého a italského prezidenta v politickém systému Postavení hlavy státu v politickém systému se odvíjí od konkrétní formy vlády, která určuje podobu vztahů mezi vrcholnými orgány země. Ty jsou pak zakotveny v ústavě, avšak ne vţdy ústava následně odpovídá realitě. Objevují se zde totiţ další faktory, které mohou ovlivnit postavení jednotlivých institucí. V případě prezidentského úřadu zde můţe hrát jistou roli osobnost, jeţ danou funkci vykonává, jak si vykládá text ústavy, resp. zda si přivlastňuje či naopak odpírá některá práva a pravomoci. K tomu do značné míry napomáhá neurčitost či nejednoznačnost, která se někdy v ústavních textech objevuje. Cílem dalších řádků je proto nejen popsat ústavní postavení německého a italského prezidenta, způsob volby a pravomoci, jeţ jsou definovány ústavou, ale také zkoumání jejich reálného působení a porovnání, do jaké míry se shoduje s legislativou daného státu.

4.1

Ústavní působení

4.1.1

Zakotvení v ústavě

První váţné debaty o ústavním postavení budoucí hlavy německého státu byly vedeny v létě 1948 v Herrenchiemsee na půdě tzv. „ústavního konventu“, do kterého jmenovaly zemské vlády tehdejších jedenácti zemí, nacházejících se v západních okupačních pásmech, odborníky na ústavní otázky, jeţ měli vypracovat návrh budoucí ústavy. K vypracování její konečné verze však byla povolána Parlamentní rada, jeţ se scházela od 1. září 1948. Návrhy týkající se spolkového prezidenta a způsobu ustavování do úřadu schválil 30. listopadu 1948 její hlavní výbor, čímţ byl poloţen základ budoucího čl. 54 ZZ (Jirásková 2004: 25).9 Spolkovému prezidentovi je věnován samostatný V. oddíl ZZ. Konkrétně se jedná o články 54 – 61, které stanovují způsob volby, podmínky pasivního volebního práva, způsob převzetí úřadu, vykonávání funkce a také některá práva a pravomoci, jimiţ je prezident nadán (Klokočka a Wagnerová 2004: 250-251). Tento V. oddíl však není jediný, který zakotvuje prezidentovy kompetence. Můţeme se s nimi setkat i v jiných částech ústavy, zejména v těch, které se týkají dalších státních orgánů a institucí (viz jmenování kancléře a ministrů). 9

Jako alternativy přicházela v úvahu různá řešení, např. vůbec nezřizovat prezidentský úřad prezidenta a reprezentativními funkcemi pověřit buď Státní radu, nebo předsedu Spolkového sněmu, nebo zřídit spolkové prezídium, jakýsi triumvirát tvořený třemi vysokými ústavními činiteli (předseda Spolkového sněmu, předseda Spolkové rady a spolkový kancléř), přičemţ by se tyto osoby při výkonu funkce střídaly (Jirásková 2004:25-26).

12

V roce 1956 byl projednáván zákon k doplnění ústavy, jenţ následně vešel v platnost. Tímto zákonem byl zrušen čl. 59a a 1. odstavec čl. 60 byl pozměněn, přičemţ změna tohoto odstavce znamenala rozšíření, i kdyţ nepatrné, pravomocí spolkového prezidenta.10 Kromě těchto změn se čas od času objevovaly poţadavky změnit nepřímou volbu skrze Spolkové shromáţdění na volbu přímou. Tyto návrhy však byly vţdy odmítnuty s tím, ţe po změně způsobu volby by musely následovat odpovídající změny úkolů a oprávnění spolkového prezidenta (Jirásková 2004: 26-27). Na rozdíl od Výmarské ústavy, ZZ nově postuloval prezidenta s výrazně omezenými pravomocemi (např. čl. 54 ZZ a následující). Jeho tvůrci se totiţ vědomě snaţili některými opatřeními negovat principy Výmarské republiky, jeţ bývá řazena mezi semiprezidentské demokracie se silným postavením prezidenta (Jeřábek a Joza 2010: 40). Tyto principy byly zakotveny v ústavě, jeţ vešla v platnost 11. srpna 1919, kdy ji podepsal říšský prezident. Ačkoliv na svou dobu poměrně pokroková, byla později velmi kritizovaná za usnadnění pádu demokracie. Mezi nejkontroverznější části Výmarské ústavy patřil především čl. 48, jenţ upravoval mimořádné pravomoci hlavy státu a je pokládán za hlavní příčinu selhání výmarské demokracie.11 Podle Milana Cigánka, jenţ se Výmarskou ústavou zabýval ve své diplomové práci, však obsah zmíněného článku sám o sobě nestačil k zavedení autoritářského reţimu hlavy státu. Figurovaly zde také další faktory, jako např. právo prezidenta rozpouštět parlament podle svého subjektivního uváţení, volební systém republiky, jenţ svým důrazem na absolutní proporcionalitu paralyzoval parlament či omezená funkčnost systému politických stran, které nepochopily státotvornou roli v novém systému

(Cigánek

2010:

102).

Hlava

státu

Výmarské

republiky

v souladu

s inkriminovaným ústavním článkem 48 oplývala skutečně rozsáhlými a významnými

10

V současné době zní takto: „Der Bundespräsident ernennt und entlässt die Bundesrichter, die Bundesbeamten, die Offiziere und Unteroffiziere, soweit gesetzlich nichts anderes bestimmt ist.“ (Hesse a Ellwein 2004a: 115). 11 Článek 48 Výmarské republiky: „Jestliže země neplní povinnosti, které jí ukládá říšská ústava nebo říšský zákon, může ji k tomu přidržovat říšský prezident pomocí ozbrojení síly. Je-li v Německé říši porušena nebo ohrožena veřejná bezpečnost a pořádek, může říšský prezident učinit nutná opatření k obnovení veřejného pořádku a v případě potřeby zakročit ozbrojenou mocí. Za tímto účelem může dočasně zcela nebo zčásti zrušit účinnost základních práv zakotvených v článcích 114, 115, 117, 118, 123, 124 a 153. O všech podle odstavce 1 nebo odstavce 2 tohoto článku vykonaných opatřeních má říšský prezident neodkladně zpraviti říšský sněm. Na žádost sněmu se tato opatření zruší. Při nebezpečí z prodlení může zemská vláda na svém území provést dočasná opatření ve smyslu odstavce 2. Tato opatření se zruší na žádost říšského prezidenta nebo říšského sněmu. Bližší určí říšský zákon.“ Zdroj: Balík a Balík ml. 2005: 250.

13

pravomocemi.12 Výsadní postavení prezidenta v politickém systému a jeho mimořádné pravomoci se odráţely i ve způsobu ustavování do úřadu. Prezident Výmarské republiky byl volen v přímých volbách na sedmileté funkční období, přičemţ zde existovala moţnost jednoho znovuzvolení (Vlček a Schelle 1994: 60).13 Tvůrci Výmarské ústavy si zřejmě neuvědomovali nebezpečí plynoucí z dalekosáhlých kompetencí vloţených do rukou prezidenta, který by nebyl přesvědčeným přívrţencem republiky. V podobě monarchicky smýšlejícího druhého prezidenta, někdejšího polního maršála Paula von Hindenburga, jenţ nastoupil do úřadu v roce 1925, se tato hrozba vyplnila. Svým počínáním Hindenburg postupně oslaboval parlamentní systém a nastolil autoritativnější prezidentský reţim, který umoţnil plynulý přechod k nacionálnímu socialismu, který vyvrcholil druhou světovou válkou (Müller 1995: 237). Jen při vědomí nedostatků Výmarské ústavy a okolností Hitlerova nástupu k moci, lze plně pochopit některé pilíře ústavního systému SRN, jako je např. právě slabé postavené prezidenta. Postavení italského prezidenta v politickém systému je rovněţ zakotveno v ústavě, konkrétně čl. 83 – 91 v titulu II. Stejně jako v předchozím případě, i zde je formulován způsob volby, podmínky nutné ke zvolení, způsob převzetí funkce, opatření zajišťující plynulý chod prezidentského úřadu v případě zaneprázdněnosti, demise či smrti prezidenta a samozřejmě také katalog jeho práv a pravomocí, jeţ však vyplývají i z jiných částí italské ústavy (Klokočka a Wagnerová 2004: 196-198). Taktéţ ústava Italské republiky se několikrát měnila, avšak všechny novely měly pouze dílčí povahu. V souvislosti s pozicí prezidenta byly pozměněny jeho některé kompetence. Dne 4. listopadu 1988 byl schválen ústavní zákon, který měnil druhý odstavec čl. 88 italské ústavy. Podle této změny nemůţe prezident republiky vyuţít práva rozpustit komory v posledních šesti měsících svého mandátu, nejde-li vcelku nebo jednotlivě o posledních šest měsíců zákonodárného sboru. Neţ byla v roce 1947 přijata nová ústava, která zakotvovala nově zvolenou státní formu zřízení, formálně platila první italská ústava z roku 1848, tedy ústava monarchistická. Tato ústava byla poměrně pokroková a to zejména v tom ohledu, ţe uzákonila poměrně široký katalog práv a povinností občanů. Zároveň však zakotvovala výsadní postavení panovníka, neboť mu svěřovala jak moc zákonodárnou, kterou 12

Prezident ve Výmarské republice disponoval např. právem jmenovat a odvolávat říšského kancléře a říšské ministry, vyhlašovat nové volby, v případě, ţe nebyla nalezena parlamentní většina schopná schvalovat vládní návrhy, byl oprávněn zmocnit kancléře vládnout z prezidentského nařízení a jako vrchní velitel říšské branné moci mohl vyhlásit výjimečný stav a v případě ohroţení státu zrušit na přechodné období zcela nebo částečně občanská ústavní práva (srov. Fulbrook 2010: 30, Müller 1995: 236-237). 13 Schéma zobrazující fungování Výmarské ústavy viz Příloha č. 6.

14

vykonával společně s oběma komorami parlamentu, tak moc výkonnou. To činí z panovníka ustřední bod v politickém systému (Presidenza della Repubblica 2012).14 Formálně tato ústava přetrvala i po nástupu Benitta Mussoliniho, postupem času však byla čím dál více okleštěna různými zákony a politický systém tak postupně získával totalitní povahu (Kroupa 2001: 50). Přechod k nedemokratickému reţimu vyvrcholil v roce 1928, kdy se stala fašistická “Velká rada”, plnící roli státního orgánu prakticky od nástupu fašismu, poradním orgánem pro ústavní otázky, a v roce 1939, kdy zrušenou Poslaneckou sněmovnu nahradila “Sněmovna fašistů a korporací” (Tamtéţ). Po válce nedošlo k obnovení monarchie. V souladu s vyhlášením republiky zakotvila ústava Italské republiky parlamentní formu vlády. V řadě jejích ustanovení proto můţeme nalézt aplikaci obecného modelu této formy vlády. V praxi však politický systém vytvořil a reprodukoval takovou institucionální mocenskou situaci, ve které byla výkonná moc ve vztahu k parlamentu silně znevýhodněna. Hlavním zdrojem a nositelem politické moci se staly

politické

strany,

později

jednotlivé

organizované

frakce

uvnitř

těchto

stran – zejména vládních. Výsledkem byl jiţ zmiňovaný „reţim stran“ (partitocrazia) neboli „republika stran“ (Strmiska 1995: 7). Po jeho zhroucení na počátku 90. let byly součástí instalace politického systému Druhé republiky i institucionální reformy. V úvahu přicházelo široké spektrum moţností. Jednou z diskutovaných variant byl v tomto kontextu přechod k semiprezidencialismu či dokonce prezidentskému systému – tedy nové definování vzájemného vztahu mezi mocí zákonodárnou a výkonnou posílením pravomocí prezidenta republiky. Nakonec se od takovýchto kroků ustoupilo a příprava takové i všech ostatních zamýšlených ústavních reforem byla pro nedostatek shody odloţena. Místo toho byly reflektovány jiné problematické rysy První republiky, zejména stranická fragmentace a polarizace. Za tímto účelem došlo ke změně volebního systému z proporčního na smíšený s většinovým účinkem na výstupu (srov. Strmiska a Chytilek 2005: 383, Jirásková 1996: 42-

43).

4.1.2

Způsob volby Jedním z hlavních cílů Parlamentní rady při přípravě nové německé ústavy bylo

(v reakci na praxi Výmarské republiky) posílení pozice spolkové vlády vůči spolkovému prezidentovi. Podle Výmarské ústavy byl říšský prezident volen německým lidem v přímé

14

Schéma znázorňující postavení panovníka v politickém systému viz Příloha č. 7.

15

volbě.15 Právě přímou legitimitu od občanů a z toho plynoucí silný mandát prezidenta republiky se snaţila Parlamentní rada v nové ústavě potlačit a zvolila pro ustavování do prezidentského úřadu volbu nepřímou.16 Od roku 1949 volí spolkového německého prezidenta zvláštní kolegium volitelů známé jako Spolkové shromáţdění, které se schází výlučně za účelem volby hlavy státu (Jeřábek a Joza 2010: 42-43). Toto Spolkové shromáţdění je tvořeno členy Spolkového sněmu a stejným počtem delegátů, kteří jsou voleni zemskými parlamenty všech spolkových zemí na základě poměrného systému,17 tak aby měl tento orgán široký základ a poţíval důvěry co největšího počtu zástupců lidu. Rozhodnutí o tom, kolik členů Spolkového shromáţdění bude volit který ze zemských sněmů, náleţí spolkové vládě, která tak učiní s ohledem na výsledky posledního sčítání lidu ve spolkových zemích. Spolkové shromáţdění svolává předseda Spolkového sněmu, který je také zodpovědný za přípravu, realizaci a následný průběh jednání (Deutscher Bundestag 2012). Předseda zároveň s ustanovením data určí i místo, kde se bude volba prezidenta konat. Spolkové shromáţdění se však sejde nejpozději třicet dní před uplynutím funkčního období spolkového prezidenta, při předčasném uvolnění úřadu nejpozději třicet dní poté. Co se samotné volby týče, můţe podle čl. 54 odst. 6 ZZ probíhat aţ ve třech kolech. V prvních dvou kolech je ke zvolení zapotřebí zisk absolutní většiny všech hlasů. Pokud ji ţádný kandidát v prvním či druhém kole neobdrţí, koná se kolo třetí, v němţ vítězí uchazeč s nejvyšším počtem obdrţených hlasů, tedy s relativní většinou (Klokočka a Wagnerová 2004: 250).18 Při převzetí úřadu vykonává spolkový prezident před shromáţděnými členy Spolkového sněmu a Spolkové rady přísahu. Přestoţe právo navrhovat kandidáta na prezidentský úřad má kaţdý z členů Spolkového shromáţdění (přípustné je navrhovat nové kandidáty i ve druhém a třetím kole volby), ve skutečnosti je tento úřad zpravidla obsazován na základě stranicko – politického klíče pod vlivem vládních koaličních stran, kdy musí být zohledněny většinové poměry ve 15

Ve funkci říšského prezidenta se vystřídaly dvě osobnosti. Prvním říšským prezidentem byl Friedrich Ebert (Sozialdemokratische Partei Deutschlands - SPD), jenţ byl ještě zvolen Národním shromáţděním. Ebert tuto funkci zastával v letech 1919 – 1925, kdy zemřel. Na jeho místo byl v přímých volbách zvolen německý polní maršál Paul von Hindenburg, jenţ prezidentský úřad v roce 1932 obhájil před Adolfem Hitlerem. Ve funkci byl jen další dva roky, neboť v roce 1934 umírá (Deutscher Bundestag 2011). 16 Podrobnosti upravuje zákon o volbě spolkového prezidenta, který je zaloţen na čl. 54 odst. 7 ZZ. Více viz zde: Bundesministerium der Justiz – Gesetze im Internet 2007. 17 Kaţdý poslanec zemského sněmu má jeden hlas a ty jsou mezi kandidátní listiny rozdělovány na základě d´Hondtova volebního dělitele. V případě rovnosti pak losováním předsedou zemského sněmu (Jirásková 2004: 28). 18 Schéma zachycující mechanismus německých prezidentských voleb se nachází v příloze (viz Příloha č. 8).

16

Spolkovém shromáţdění. Všichni dosavadní prezidenti (aţ na výjimky) vděčili za své zvolení vládní většině strany, jeţ je na prezidentský post nominovala.19 Pro jejich první zvolení bylo přitom typické, ţe vítězství bylo dosaţeno jen těsnou většinou. Teprve kandidáti ucházející se o znovuzvolení zpravidla nacházeli širší podporu napříč politickým spektrem (srov. Strahalová 2008: 194, Jeřábek a Joza 2010: 43).20 Od úřadujícího prezidenta se přitom očekává stranická neutralita, kdy hlava státu na své působení ve straně jaksi „pozapomene“. Prezidentským kandidátem se můţe stát kaţdý německý občan starší 40 let, který má volební právo do Spolkového sněmu a není členem vlády ani zákonodárného sboru Spolku nebo některé země. Spolkový prezident nesmí vykonávat ani jiný placený úřad, ţivnost nebo povolání a nesmí být členem vedení dozorčí rady výdělečného podniku (Klokočka a Wagnerová 2004: 250). Funkční období spolkového prezidenta trvá pět let, přičemţ bezprostřední opakované zvolení je moţné jen jednou. Mandát spolkového prezidenta končí vypršením jeho funkčního období, jeho úmrtím, vzdáním se funkce, ztrátou volitelnosti nebo zbavením úřadu v případě, ţe Spolkový ústavní soud na základě návrhu Spolkového sněmu nebo Spolkové rady dojde k závěru, ţe prezident vědomě porušil Základní nebo jiný spolkový zákon.21 V případě, ţe je spolkový prezident zaneprázdněn nebo uprázdní – li se jeho úřad předčasně, vykonává jeho funkce předseda Spolkové rady.22 Vzhledem k tomu, ţe Italové neměli v novodobé historii zkušenost s volenou hlavou státu, bylo nutné, aby se vytvořila zcela nová pravidla. Do té doby, neţ byla v roce 1947 19

Výjimkami jsou Karl Castens (Christlich Demokratische Union Deutschlands - CDU), jenţ byl v roce 1979 za sociálnědemokratické a liberální vlády zvolen spolkovým prezidentem, a jiţ zmiňovaný Horst Köhler (CDU), který byl zvolen v roce 2004 v období vlády sociálních demokratů a Zelených (Strahalová 2008: 194). Za další výjimku lze povaţovat zvolení zatím posledního prezidenta Joachima Gaucka, kterého jiţ v roce 2010 navrhla opoziční SPD. Tehdy ale zvítězil vládní kandidát Christian Wulff. Avšak poté, co letos v únoru na prezidentský post rezignoval, se na další Gauckově kandidatuře kromě opozičních stran (SPD a Bündnis 90 / Die Grünen - B90/Grüne) shodly rovněţ vládní strany, především Freie Demokratische Partei (FDP), coţ se také odrazilo na výsledcích prezidentské volby (Eddy 2012). 20 V příloze je umístěna tabulka s výsledky voleb spolkového prezidenta (viz Příloha č. 9). 21 Návrh na vznesení ţaloby musí podat nejméně čtvrtina členů Spolkového sněmu nebo čtvrtina členů Spolkové rady. Návrh na podání ţaloby vyţaduje 2/3 většinu členů Spolkového sněmu nebo 2/3 hlasů Spolkové rady. Obţalobu zastupuje pověřenec sboru, který vznesl ţalobu. Po vznesení obţaloby můţe Spolkový ústavní soud předběţným nařízením stanovit, ţe spolkový prezident nesmí vykonávat svůj úřad (Klokočka a Wagnerová 2004: 251). 22 Po náhlém odstoupení prezidenta Horsta Köhlera začal Jens Böhrnsen (SPD) na základě tohoto ústavního článku (čl. 57 ZZ) jako předseda Spolkové rady vykonávat funkci spolkového prezidenta. Roli tzv. úřadujícího prezidenta zastával od 31. května 2010 do 30. června 2010, kdy byl zvolen nový prezident Christian Wulff (CDU). Stejná situace se opakovala i letos, kdy 17. února rezignoval na svůj post dosavadní spolkový prezident Christian Wulff. Jeho povinnosti převzal do volby nového prezidenta předseda Spolkové rady Horst Seehofer (Christlich-Soziale Union in Bayern - CSU) (Deutscher Bundestag 2011, Bundesrat 2012).

17

přijata nová ústava, která zakotvovala republiku, formálně platila první italská ústava z roku 1848, která však byla monarchistická, a proto i nástupnictví hlavy státu zde bylo řešeno skrze dědičné právo. S novou státní formou bylo zapotřebí i nového způsobu ustavování do úřadu prezidenta republiky. Současná volba italského prezidenta je zakotvena v ústavě čl. 83, přičemţ následující ústavní články upravují další záleţitosti spojené s volbou, např. podmínky, které musí prezidentský kandidát splňovat. Podobně jako němečtí tvůrci ústavy se i ti italští v reakci na předválečné a válečné události rozhodli pro nepřímou volbu, aby dosáhli zeslabení hlavy státu. Navíc italského prezidenta volí těleso, jeţ je vystavěno na podobném principu jako Spolkové shromáţdění. Děje se tak na společném zasedání obou parlamentních komor (Poslanecké sněmovny a Senátu), jeţ jsou doplněny o tři delegáty z kaţdé z dvaceti provincií (pouze Val d´Aosta má jediného delegáta). Tito zástupci jsou voleni oblastní radou tak, aby bylo zajištěno zastoupení menšin. Počet regionálních volitelů je sice ve srovnání s těmi parlamentními malý, avšak prezidentovi nabízí širokou národní podporu namísto odrazu úzkého zájmu uvnitř Parlamentu (Koff a Koff 2000:141). Třicet dní před skončením prezidentského období svolá předseda Poslanecké sněmovny společnou schůzi k volbě nového prezidenta republiky.23 Samotná volba prezidenta se uskutečňuje tajným hlasováním dvoutřetinovou většinou. Po třetím hlasování stačí absolutní většina.24 Vesměs se nedařilo zvolit prezidenta hned v prvním kole.25 V tom případě se volby opakovaly.26 Neţ se nově zvolený prezident ujme svého úřadu, vykoná na společné schůzi Parlamentu přísahu, v níţ se zavazuje, ţe bude věren republice a bude zachovávat ústavu (Klokočka a Wagnerová 2004: 198). Stejně jako v SRN i zde je prezident republiky volen na základě stranicko – politického klíče.27 Navíc všechny osoby, které tento úřad zastávaly, měly dlouholeté zkušenosti s politickým prostředím. Stejně jako v předchozím případě i zde existují jisté limity pro kandidaturu a následné zvolení do prezidentského úřadu. Prezidentem republiky se můţe stát kaţdý občan, který dosáhl 50 let a poţívá práv občanských a politických. Úřad prezidenta republiky je 23

Jsou – li komory rozpuštěny nebo do skončení zákonodárného období chybí méně neţ tři měsíce, koná se volba do 15 dnů po sejití nových sněmoven. Pro mezidobí se prodluţuje pravomoc dosavadního prezidenta (Klokočka a Wagnerová 2004: 197). 24 Schéma zachycující mechanismus italských prezidentských voleb se nachází v příloze (viz Příloha č. 10). 25 V poválečném období byli takto zvoleni pouze tři prezidenti, nejnověji Carlo Azeglio Ciampi v květnu 1999. V příloze je umístěna tabulka zachycující volby italského prezidenta (viz Příloha č. 11). 26 Například v roce 1971 kandidát křesťanské demokracie, Giovanni Leone, byl zvolen aţ ve 23. kole (Presidenza della Repubblica 2011). 27 Volební klauzule nutí všechny aktéry volebního klání k takovému výběru kandidáta, který by byl nekontroverzní a nevýraznou osobností tak, aby se na něm shodlo co nejvíce volitelů.

18

neslučitelný s kteroukoli jinou funkcí. Funkční období italského prezidenta je delší neţ u německé hlavy státu, je volen na sedm let. Cílem tohoto dlouhého funkčního období měla být stabilní instituce, která nebude stavěna na náhodné většině. S tím souvisí další důvod pro zvolení sedmileté délky mandátu, je totiţ koncipován tak, aby se zabránilo shodě mezi parlamentními a prezidentskými volbami (Cotta a Verzichelli 2007:105). Tento předpoklad však nebyl vţdy dodrţen. Prezident republiky má moţnost jednoho znovuzvolení, avšak to se dosud nestalo. Kdykoli je prezident republiky zaneprázdněn, vykonává jeho funkce předseda Senátu.28 Je – li prezident republiky trvale zaneprázdněn, zemře – li nebo odstoupí – li, stanoví předseda Poslanecké sněmovny volbu nového prezidenta republiky do 15 dnů s výhradou delší lhůty, jsou – li komory rozpuštěny nebo chybí – li do ukončení jejich období méně neţ tři měsíce (Klokočka a Wagnerová 2004: 197). Podle čl. 90 italské ústavy prezident republiky není odpověden za činy spáchané při výkonu své funkce, s výjimkou velezrady nebo porušení ústavy. V takových případech je na něho vznesena obţaloba společnou schůzí Parlamentu, a to absolutní většinou všech jeho členů (Klokočka a Wagnerová 2004: 198).

4.1.3

Pravomoci a vztah k dalším institucím

Ústavní pravomoci prezidenta dokládají jednu stránku role prezidenta v politickém systému dané země. Představují a upravují formální pozici hlavy státu, přičemţ mezi ty nejdůleţitější pravomoci (či spíše ty, které mají skutečnou výpovědní hodnotu o postavení prezidenta) patří ty, jeţ nevyţadují kontrasignaci některého člena vlády a odpovědnost za ně plně přebírá prezident. Tyto významné pravomoci, jimiţ disponují oba prezidenti, budou v následujícím textu doplněny o ty, jeţ sice vyţadují spolupodpis další osoby, která tímto přebírá politickou odpovědnost, avšak přesto jsou důleţité pro hodnocení postavení prezidenta v politickém systému dané země.29

28

Také v Itálii se toto ustanovení realizovalo v praxi. Např. italský prezident Antonio Segni se v roce 1964 po dvou letech ve funkci vzdal svého úřadu. Jeho funkci dočasně převzal předseda Senátu Cesare Merzagora, který ji vykonával do té doby, neţ byl zvolen nový prezident Giuseppe Saragat. Stejná situace se opakovala v roce 1975, kdy prezident Giovanni Leone opustil svou funkci a jeho úřad dočasně zastával Amintore Fanfani. Taktéţ v letech 1992 a 1999 prezidenti ukončili svůj mandát předčasně a na jejich místo dočasně nastoupili předsedové Senátu. 29 Přílohy č. 12 a 13 shrnují nejdůleţitější pravomoci obou prezidentů.

19

Role prezidenta při sestavování vlády Role německého prezidenta při sestavování vlády patří formálně mezi ty nejvýznamnější, zejména co se týče výběru spolkového kancléře. Tato pravomoc je zakotvena v ZZ, konkrétně v čl. 63 odst. 1, který o volbě spolkového kancléře konstatuje: „Spolkového kancléře volí bez rozpravy Spolkový sněm na návrh spolkového prezidenta.“ (Klokočka a Wagnerová 2004: 252). ZZ však další prezidentovy moţnosti v této záleţitosti omezuje, neboť prezidentovo právo na výběr kandidáta do kancléřského úřadu platí jen pro první kolo volby. Pokud se totiţ nepodaří zvolit kancléře hned napoprvé, právo výběru přechází na Spolkový sněm, který kandidáta vybírá ze svých řad. V případě, ţe ani ve třetím kole volby nezíská kandidát předepsanou většinu, opět nastupuje spolkový prezident, který ho musí buď do sedmi dnů jmenovat, anebo rozpustit Spolkový sněm, coţ zároveň znamená vypsání nových parlamentních voleb. Co se týče jmenování či odvolání dalších členů vlády, spolkový prezident tak činí pouze na návrh kancléře. Stefan Marschall tuto prezidentovu pravomoc označuje jako notářskou, kdyţ upozorňuje na fakt, ţe prezident pouze potvrzuje či podepisuje určité operace, aniţ by na rozhodnutí s nimi souvisejícími mohl mít nějaký vliv. Můţe je pouze ze závaţných důvodů odmítnout tím, ţe je nepodepíše (Marschall 2007: 185). Rovněţ italský prezident disponuje právem jmenovat (a odvolávat) předsedu ministerské rady (premiéra) a na jeho návrh ministry. Tuto pravomoc zakotvuje italská ústava v čl. 92, podle kterého:„Prezident republiky jmenuje předsedu ministerské rady a na jeho návrh ministry.“ (Klokočka a Wagnerová 2004: 198). Právě toto poněkud vágní ustanovení bez dalšího upřesnění můţe být poměrně libovolně interpretováno, neboť nechává nezodpovědnou základní otázku, jeţ se k této problematice váţe, tedy do jaké míry je prezident nucen řídit se politickými okolnostmi a jak moc se můţe na tomto rozhodnutí podílet. Poté co je Rada ministrů (vláda) sestavena, premiér ji do deseti dnů musí představit parlamentu, který následně hlasuje o důvěře. Tu musí poskytnout obě komory. Tato zvláštnost italského systému bývá povaţována za jednu z příčin nestability vládnutí (Dvořáková a Kunc 2009: 64). Dříve neţ premiér a ministři nastoupí do úřadu, musí sloţit přísahu do rukou prezidenta. Italští prezidenti neasistují jen u vzniku vlády, ale přijímají i rezignaci premiéra a jeho ministrů. Avšak stejně jako v případě jmenování, i zde několikrát italští prezidenti rezignaci odmítli, a to v naději, ţe zabrání vládní krizi a donutí koaliční strany k nalezení jiného řešení. Následuje tak další kolo jednání mezi politickými stranami o tom, kdo bude pověřen sestavením nové vlády.

20

Pravomoc prezidenta rozpustit parlament Právo rozpustit parlament představuje velmi důleţitou pravomoc a mocenský nástroj, neboť jím lze určovat termín předčasných parlamentních voleb. To potvrzuje i praxe Výmarské republiky, kdy se silný říšský prezident s právem rozpustit Říšský sněm stal oporou systému prezidiálních kabinetů kancléře Heinricha Brüninga, který byl následně přetvořen na prezidiální diktaturu za kancléřů Franze von Pappena a Kurta von Schleichera (Jeřábek a Joza 2010: 47). Právě po této zkušenosti se tvůrci ZZ rozhodli striktně vymezit, za jakých okolností a podmínek je prezident oprávněn rozpustit Spolkový sněm. ZZ stanovuje dvě konkrétní situace. První z nich jiţ byla popsána výše. Pokud kancléřský kandidát ani po třetím kole nezíská absolutní, tzv. kancléřskou, většinu hlasů, spolkový prezident stojí před rozhodnutím, zda do sedmi dnů jmenuje kandidáta s relativní většinou, tzv. menšinového kancléře, nebo rozpustí Spolkový sněm (Sontheimer a Bleek 1997: 329). Druhá situace se váţe na vyslovení nedůvěry či spíše odmítnutí otázky důvěry většinou členů Spolkového sněmu kancléři, jenţ tento návrh podal. Kancléř můţe v takové situaci poţádat prezidenta o rozpuštění Spolkového sněmu. Spolkový prezident mu buď vyhoví a do 21 dnů Spolkový sněm rozpustí, nebo kancléřův návrh odmítne (Rudzio 2006: 297). Taktéţ italský prezident disponuje touto významnou pravomocí a stejně jako v případě německého prezidenta i zde souvisí s problematikou působení vlády, respektive s vyslovením nedůvěry vládě. Vláda, která ztratila důvěru v parlamentu, je totiţ povinna podat demisi do rukou prezidenta, který ovšem nemá povinnost tuto demisi přijmout. Můţe naopak poţádat vládu, aby setrvala ve své funkci a rozpustit parlament (Kroupa 2001: 52). Moţnost rozpuštění parlamentu je zakotveno v ústavě v čl. 88, který ustanovuje, ţe prezident můţe rozpustit komory nebo jen jednu z nich po slyšení jejich předsedů. Tohoto práva však nemůţe uţít v posledních šesti měsících svého mandátu, nejde – li vcelku nebo jednotlivě o posledních šest měsíců zákonodárného období (Klokočka a Wagnerová 2004: 198). Důvodem pro tuto podmínku je obava před zneuţitím této pravomoci prezidentem za účelem svého znovuzvolení. Avšak podle Sandry Z. Koffové a Stephana P. Koffa tato šestiměsíční perioda můţe přivodit i vleklou krizi a to v případě, ţe vláda v této lhůtě padne a nepodaří se najít většinu, která by byla schopná utvořit vládu novou (Koff a Koff 2000: 145). S rozpuštěním parlamentu souvisí i právo vypsání nových voleb do komor parlamentu a stanovení jejich první schůze, popř. svolání zvláštního zasedání parlamentu. Italský prezident tak získává poměrně velký prostor, jak ovlivnit politické dění v zemi.

21

Kontrola ústavnosti zákonů Dříve neţ můţe být spolkový zákon vyhlášen a vstoupit v platnost, musí být (podle čl. 82, odst. 1 ZZ) vyhotoven (tzn. podepsán) spolkovým prezidentem, jenţ ho následně vyhlašuje prostřednictvím Sbírky spolkových zákonů. Avšak takový zákon, jenţ je připravený k vyhotovení pro prezidenta, musí být vţdy kontrasignován kancléřem a příslušným ministrem (Klokočka a Wagnerová 2004: 260). Německému prezidentovi však současně náleţí právo zpochybnit ústavnost zákonů přijatých parlamentem. K této kontrole ústavnosti (Prüfungsrecht) můţe dojít pouze na základě právních důvodů, tedy nikoliv politických, sporných či jiných praktických příčin. Tyto právní důvody se vztahují především na procedurální korektnost předešlého legislativního postupu. Podle Markuse Höretha má prezident právo zákon nepodepsat, pokud byly hrubým způsobem porušeny formální náleţitosti zákonodárného procesu. Prezidentovo posuzování zákona po obsahové stránce je však velmi sporné, zejména z hlediska materiálního právního souladu se ZZ, neboť to přísluší v SRN především Spolkovému ústavnímu soudu (Höreth 2008: 34).30 Německý prezident tedy nevystupuje jako nějaký náhradník německého ústavního soudu, neboť jeho úkolem je odmítnout jen ta zřejmá a nejhrubší protivenství vůči ústavě. Italský prezident rovněţ disponuje jistými moţnostmi, kterými můţe ovlivnit legislativní proces a kontrolovat ústavnost zákonů. Mezi ty významnější patří právo suspenzivního veta, které můţe pouţít na zákony, jeţ prošly parlamentem. Předtím neţ je prezident vyhlásí, můţe poţádat o jejich nové projednání. Tato pravomoc však nefunguje pouze vůči parlamentu, ale rovněţ vůči vládě, která návrhy zákonů předkládá parlamentu. Italský prezident můţe skrze toto právo zabránit vládě přednést návrh zákona, který obsahuje protiústavní ustanovení a nařízení. Kdyţ parlament zákon znovu schválí, musí ho prezident neprodleně vyhlásit. Většina ústavních expertů tvrdí, ţe prezidentova pravomoc na poli legislativy můţe být nakonec snadno obcházena bezohlednou parlamentní většinou (srov. Pasquino 2006: 534, Koff a Koff 2000: 145-146). Další pravomoci, které spadají do této legislativní oblasti, jsou zakotveny (stejně jako ta předešlá) v čl. 87 italské ústavy, podle kterého prezident vyhlašuje zákony, vydává dekrety s mocí zákona, jakoţ i nařízení. Avšak tyto pravomoci jsou pouze formální, neboť stejně jako v případě německého prezidenta, všechny prezidentovy akty jsou kontrasignovány příslušnými ministry a pokud se jedná o akty, které mají platnost zákona, podepisuje je také ministerský předseda (Koff a Koff 2000: 147).

30

Od roku 1949 spolkoví prezidenti zrušili tímto způsobem celkem sedm zákonů (Rudzio 2006: 296).

22

Jmenování státních úředníků Jmenování státních úředníků patří mezi standardní pravomoci prezidentů. Nejinak je tomu i u německého a italského prezidenta. Tato pravomoc je v případě německého prezidenta zakotvena především v čl. 60 ZZ, podle kterého „pokud nestaví zákon jinak, jmenuje a odvolává spolkový prezident spolkové soudce a spolkové úředníky, jakož i důstojníky a poddůstojníky.“ (Klokočka a Wagnerová 2004: 251). Většina z kandidátů na zmiňované posty je navrţena jednotlivými spolkovými ministry. Prezidentovi, jemuţ nepřipadá více neţ formální potvrzení, je přesto obecně přijímáno jeho právo jmenování přezkoumat, i kdyţ jen z věcného a formálního hlediska. Je tu však výjimka a to při jmenování členů Spolkového ústavního soudu, kdy prezident musí respektovat návrhy Spolkového sněmu a Spolkové rady. Stejně jako v předešlém případě, i zde je zapotřebí kontrasignace příslušného člena vlády, čímţ dotyčný přebírá politickou odpovědnost. Německý prezident tak pozbývá moţnosti posuzovat vhodnost daného kandidáta z politického hlediska a respektuje rozhodnutí navrhujících (srov. Beyme 2004: 305, Rudzio 2006: 296).31 Co se týče italského prezidenta, i on má právo jmenovat státní úředníky a to v případech stanovených zákonem. Kromě nich dosazuje do funkcí i členy nejvyšších státních orgánů. Značný vliv má např. na sloţení Ústavního soudu, kdy jmenuje třetinu soudců. Kromě toho jmenuje i další soudce na návrh premiéra a ministra spravedlnosti. Taktéţ v legislativní oblasti vyuţívá toto právo – jmenuje pět doţivotních senátorů. Tato jmenování odráţejí pouze prezidentskou vůli, nepodléhají premiérské ani ministerské kontrasignaci a spadají tak pod čistě prezidentské akty (Dvořáková a Kunc 2009: 63). Role prezidentů v zahraniční politice Jak tomu bývá i v jiných případech, německý prezident reprezentuje svou zemi nejen na domácím, ale i zahraničním poli. Právě tuto pozici německého prezidenta v zahraniční politice ukotvuje ZZ, především čl. 59, odst. 1, podle kterého „Spolkový prezident zastupuje Spolek v mezinárodních stycích. Jménem Spolku uzavírá smlouvy s cizími státy. Pověřuje a přijímá vyslance.“ (Klokočka a Wagnerová 2004: 251). Původně se předpokládalo, ţe spolkový prezident bude v této oblasti zastávat mnohem větší roli, neţ tomu tak v současnosti je. Prezident se měl aktivně podílet na určování základních směrnic německé zahraniční politiky, avšak politická praxe prvního spolkového prezidenta 31

Přesto se v historii SRN několikrát stalo, ţe prezidenti odmítli z politicko – morálních důvodů jmenovat do funkcí osoby s pochybným morálním kreditem. Příkladem mohou být první dva prezidenti, Theodor Heuss a Heinrich Lübke, jejichţ odmítnutí se ve většině případů týkala kandidátů s nacistickou minulostí (Marschall 2007: 185).

23

Theodora Heusse a prvního spolkového kancléře Konrada Adenauera tento předpoklad nenaplnila (Jeřábek a Joza 2010:51).32 Zahraniční politika se stala doménou spolkového kancléře a ministra zahraničí. Spolkový prezident se tak podřizuje vládní politice, coţ se vztahuje na všechny oblasti prezidentova jednání a vystupování. Německý prezident jedná v zahraniční politice pouze z pověření příslušného ministra nebo spolkového kancléře, které můţe nanejvýš odmítnout. Pokud podepisuje ratifikované smlouvy, pouze potvrzuje vládou přijatá rozhodnutí. To se týká i další pravomoci prezidenta v této oblasti, a to je jmenování německých diplomatických zástupců (Marschall 2007: 184). Jak jiţ bylo řečeno, reprezentace státu v mezinárodních vztazích patří k častým pravomocem prezidentů a nejinak tomu je i u italského prezidenta. Italská hlava státu ztělesňuje jednotu a suverenitu národa nejen doma, ale rovněţ i v podobě titulárních jednání s představiteli jiných zemí. V rámci této role pověřuje a přijímá diplomatické zástupce, ratifikuje mezinárodní smlouvy (a to, je – li třeba, s předchozím zmocněním parlamentu) a často se vydává na zahraniční cesty, neboť je to příleţitost, jak přitáhnout pozornost a zvýšit prestiţ své země. Avšak ani v tomto případě se na zahraniční politice významněji nepodílí. Tuto oblast má na starost ministr zahraničí a premiér, který řídí celkovou politiku vlády a je za ni odpovědný, proto veškeré pokusy prezidentů o překročení tenké linie mezi reprezentací země a hlubším zapojením do zahraniční politiky, se setkávaly s nevolí příslušných ministrů (Koff a Koff 2000: 143-144). Některé další vybrané pravomoci Další pravomocí, kterou poměrně často disponují hlavy státu, je vrchní velení ozbrojených sil. V případě italského prezidenta je tato (a s ní spřízněné pravomoci) zakotvena v ústavě v čl. 87, podle kterého prezident republiky „má vrchní velení branné moci, předsedá Nejvyšší radě obrany, ustanovené podle zákona, vyhlašuje válečný stav, o němž se usnesly komory.“ (Klokočka a Wagnerová 2004: 197). U italského prezidenta tato pravomoc přesahuje rámec běţný u prezidentů v parlamentním systému vlády. Je to dáno zejména tím, ţe prezident republiky předsedá Nejvyšší radě obrany, čímţ mu byl dodán další zdroj moci. Podle Sandry Z. Koff a Stephana P. Koff to můţe v italském prostředí plném vládní nestability a častých krizí způsobovat obavy z vojenské intervence. Proto jsou veškeré diskutabilní činy prezidenta v této oblasti brány jako hrozba demokracii

32

Největší vliv v této oblasti uplatnili němečtí prezidenti po druhé světové válce, kdy se snaţili pro SRN o znovuzískání mezinárodního uznání a zvýšení morální kreditu, jeţ Německo ztratilo v důsledku zločinů spáchaných nacisty v době Třetí říše (Schmidt et al. 2007: 171-174).

24

(Koff a Koff 2000:144).33 Zřejmě právě tyto obavy plynoucí ze zkušenosti Výmarské republiky stály za rozhodnutím zbavit německého prezidenta nejvyššího velení ozbrojených sil. V SRN byla tato působnost přenesena na spolkového ministra obrany, jenţ ji vykonává v dobách míru, a v případě vypuknutí války na spolkového kancléře (Beyme 2004: 304). Další poměrně důleţitou moţností, jak mohou obě hlavy státu ovlivňovat politické dění ve své zemi, jsou různé projevy, poselství, zprávy či veřejná vystoupení. Italská ústava dokonce toto právo svému prezidentovi zakotvuje, kdyţ v čl. 87 hovoří o tom, ţe „může zasílat komorám poselství.“ (Klokočka a Wagnerová 2004: 197). Italští prezidenti mohou tato poselství věnovat různým politickým tématům. Taktéţ německá hlava státu má mnoho příleţitostí, jak vyjádřit svůj názor, který politická veřejnost zpravidla přijímá a dále rozebírá. Avšak do jaké míry mají tato prezidentova vystoupení trvalý dopad, lze jen těţko posoudit. (Marschall 2007: 191). Další společné pravomoci se nijak nevymykají těm, která jsou přisuzována i jiným hlavám státu. Jedná se o moţnost udělit amnestii, milost či jinak měnit tresty. V případě italského prezidenta se tak většinou děje na doporučení vlády. Německý prezident zase můţe toto oprávnění převést na jiné úřady (srov. Koff a Koff 2000: 145, Hesse a Ellwein 2004b: 300). Mezi další časté pravomoci patří udělování státních vyznamenání (u italského prezidenta opět na návrh vlády), státní návštěvy po celé zemi, záštita nad různými akcemi či projekty, přijímání různých návštěv a další skutky, jeţ prezidenty symbolizují jako skutečnou hlavu státu. Na rozdíl od německého prezidenta, italská hlava státu poţívá ještě několik dalších kompetencí, např. předsedá Nejvyšší soudcovské radě. Avšak proto, ţe je tento dozorčí orgán kolektivní, má se za to, ţe role prezidenta zde není příliš významná. Ve skutečnosti je vůdčí postavou místopředseda rady. Nicméně prezident by ji mohl vyuţít jako jakési fórum, kde by byly probírány záleţitosti spojené s justicí. Někteří komentátoři se proto shodují na tom, ţe aby byla justice skutečně nezávislá, neměl by prezident republiky zastávat ţádnou pozici v justičním procesu (Koff a Koff 2000:146). Dále italská ústava svěřuje prezidentovi právo vypisovat lidové referendum (v případech, které stanoví ústava).

33

Např. prezidenti Gronchi a Segni měli údajně příliš úzké vazby na vojenské rozvědky a prezident Cossiga zase čelil obvinění, ţe byl v některých svých aktivitách podporován armádou.

25

4.2

Reálné působení: prezident při sestavování vlády a rozpouštění parlamentu Pravomoc prezidentů rozpustit parlament a jejich role při sestavování vlády můţe za

jistých okolností silně ovlivnit politické dění v zemi. Tyto pravomoci tak patří mezi ty nejvýznamnější, jimiţ prezidenti obou států disponují, a proto si zasluhují více pozornosti. Z předcházející textu vyplývá, ţe německý prezident disponuje pravomocemi, jeţ mají převáţně formální a spíše symbolický charakter. Ve dvou situacích však přestává být spolkový prezident pouhým reprezentantem a stává se skutečným autonomním politickým aktérem. V případě německého prezidenta se tyto kompetence dokonce označují jako „Reservefunktionen“ nebo „Reservemacht“. Tyto pravomoci však uplatňuje (na rozdíl od výmarského prezidenta) pouze při situacích, jeţ vznikly jako důsledek domácí politické krize (srov. Rudzio 2006: 297, Beyme 2004: 304-305). Jedna z těchto situací můţe nastat v případě, kdy se po parlamentních volbách neustanoví absolutní většina a je tak znemoţněna volba kancléře. Pokud by nebyl prezidentův navrţený kandidát zvolen v prvním kole, vybírají budoucího spolkového kancléře sami poslanci Spolkového sněmu a to do čtrnácti dnů po předešlé neúspěšné volbě nadpoloviční většinou svých členů. Pokud ani tehdy není zvolen nový kancléř, koná se neprodleně volba nová. Jestliţe ani po třetím kole nezíská kandidát na kancléřský úřad absolutní většinu hlasů Spolkového sněmu, stojí spolkový prezident před rozhodnutím, zda Spolkový sněm opravdu rozpustí a dojde k vypsání nových voleb, či zda jmenuje kancléře s relativní většinou a tedy i jeho menšinový kabinet. Aby se spolkový prezident takové situaci vyhnul, musí při výběru kandidát na post kancléře zohlednit a respektovat parlamentní většinu ve Spolkovém sněmu. Proto obvykle před předloţením vlastního návrhu konzultuje kancléřského kandidáta se zástupci parlamentních klubů (Rudzio 2006: 295). Vzhledem ke stabilní stranické situaci a poměrně zřetelným parlamentním většinám má spolkový prezident zpravidla jen minimální podíl na formování vládní koalice a tudíţ i na výběru budoucího spolkového kancléře. Prozatím byli všichni kancléři zvoleni vţdy v prvním kole volby, a proto spolkový prezident dosud nemohl uplatnit své rozhodnutí v případě komplikované volby nového kancléře a vyuţít tuto významnou pravomoc v praxi (Jeřábek a Joza 2010: 47). Druhá situace, při níţ spolkový prezident získává významnou roli v politickém systému, nastává, kdyţ stávající kancléř poţádá Spolkový sněm o důvěru, která mu však není vyslovena. Kancléř můţe v takovém případě poţádat prezidenta o rozpuštění parlamentu a vypsání nových voleb, přičemţ se opírá o čl. 68 ZZ. Spolkový prezident tak 26

stojí před dvěma alternativami, buď Spolkový sněm na kancléřovu ţádost skutečně rozpustí a umoţní tak konání předčasných voleb, anebo kancléřův návrh odmítne. Avšak ve všech třech případech, kdy spolkový prezident stál před tímto rozhodnutím, nakonec kancléřově ţádosti vyhověl a Spolkový sněm rozpustil. Jen v prvním případě předcházela poloţení

otázky

důvěry

poráţka

v parlamentu,

zbývající

dva

případy

byly

z ústavněprávního hlediska poněkud sporné. K prvnímu rozpuštění Spolkového sněmu prezidentem na ţádost kancléře došlo v roce 1972 po parlamentním patu mezi vládou a opozicí, kterému však předcházelo několik událostí. Jednou z nich byly volby konající se v roce 1969, ve kterých sice zvítězila CDU/CSU (250 mandátů), avšak SPD získala 237 a FDP 31 mandátů, takţe předseda SPD a úřadující ministr zahraničí Willy Brandt mohl deklarovat vytvoření kabinetu sloţeného z představitelů FDP a SPD (Der Bundeswahlleiter 2012). S novou rolí opozice se jen stěţí smiřovala dosud vládní CDU/CSU. Od samého počátku se snaţila dosáhnout zhroucení poměrně slabé parlamentní většiny koaliční vlády a tím i o znovuzískání vládní moci. Pokus o vyslovení nedůvěry, který se odehrál v dubnu 1972, však ztroskotal, neboť Brandtův protikandidát, Rainer Barzel (předseda CDU), obdrţel pouze 247 hlasů místo potřebných 249 (Müller 1995: 404). Avšak vzhledem k tomu, ţe ani vláda jiţ neměla ve Spolkovém sněmu většinu (tzv. parlamentní pat), poloţil 20. září 1972 sám kancléř otázku důvěry s tím, ţe mu nebude vyslovena a bude moci poţádat spolkového prezidenta o rozpuštění Spolkového sněmu, díky čemuţ by byly vypsány nové parlamentní volby. Spolkový prezident Gustav Heinemann kancléřově ţádosti vyhověl, sněm rozpustil a vypsal nové volby na listopad téhoţ roku. V roce 1982 došlo k roztrţce mezi vládní koalicí tvořenou SPD a FDP, která vyústila v odchod ministrů z FDP z vlády a navázání spolupráce FDP s CDU/CSU. Následně Spolkový sněm prostřednictvím konstruktivního vyjádření nedůvěry odvolal z pozice spolkového kancléře Helmuta Schmidta (SPD) a na jeho místo zvolil Helmuta Kohla (CDU) (Škaloud 2003: 203). Proti změně kurzu FDP však mnozí protestovali, takţe Kohl, jenţ ve Spolkovém sněmu nedisponoval stabilní většinou, parlamentním manévrem dosáhl rozpuštění sněmu. Dne 7. ledna 1983 prezident Carstens souhlasil s rozpuštěním Spolkového sněmu a vyhlásil nové volby. Přesto jeho počínání vedlo k diskuzi, zda není v rozporu s ústavou. V únoru 1983 bylo jeho rozhodnutí schváleno Spolkovým ústavním soudem, takţe se v březnu mohly konat nové parlamentní volby, v nichţ zvítězila koalice CDU/CSU a FDP (Der Bundeswahlleiter. 2012). K zatím poslednímu rozpuštění Spolkového sněmu prezidentem došlo v roce 2005, kdy se spolkový kancléř Schröder rozhodl po prohraných zemských volbách vyvolat ve 27

Spolkovém sněmu otázku o důvěře. Gerhard Schröder toto hlasování záměrně prohrál poté, co se podle domluvy většina jeho sociálních demokratů zdrţela hlasování. Kancléř chtěl tímto způsobem docílit nových voleb, v nichţ by se měl ukázat názor veřejnosti. Prezident Horst Köhler následně na kancléřovu ţádost Spolkový sněm rozpustil, čímţ se uvolnila cesta pro vypsání nových parlamentních voleb. Někteří poslanci se ale odmítli s takovým rozhodnutím smířit a podali ústavní stíţnost, neboť se domnívali, ţe prezident rozpustil Spolkový sněm protiústavně. Spolkový ústavní soud ji však odmítl s tím, ţe prezidentovo rozhodnutí není v rozporu s ústavou (Hartmanová 2005). Rovněţ italský prezident má zásadní vliv na problematiku sestavování vlád a rozpouštění parlamentu a snad o to větší, ţe se Itálie na rozdíl od SRN vyznačuje poměrně nestabilními koaličními vládami, čímţ dávají italskému prezidentovi poměrně široké pole působnosti, které je navíc umocněno vágním zněním příslušného ústavního článku. Italský prezident tak není v otázce výběru premiéra nijak formálně omezen, avšak i zde hraje významnou roli skutečnost, zda existuje vysoká míra shody mezi stranami, které v parlamentu disponují většinou. V případě, ţe shoda mezi většinovými parlamentními stranami skutečně existuje, je tato pravomoc italského prezidenta řazena spíše mezi protokolární záleţitosti (Dvořáková a Kunc 2009: 63). Jeho volba je totiţ v podstatě omezena na ty osoby, jejichţ jména padnou v jednání předcházející jmenování a jeţ jsou schopny shromáţdit dostatečnou podporu v parlamentu. Vzhledem k tomu, ţe nové vládě musí vyslovit důvěru obě komory parlamentu, to snad ani nelze jinak. Prezidentovo respektování politické situace a rozloţení sil v parlamentu jasně dokazuje např. jmenování bývalého komunisty Massima D´Alemy premiérem. Stalo se tak poté, co byla v říjnu 1998 vyslovena nedůvěra vládě Olivovníku, kterou vedl Romano Prodi. Prezidentu Scalfarovi nezbylo nic jiného neţ pověřit sestavením vlády D´Alemu, který stál v čele postkomunistické Demokratické strany levice (PDS), později přetvořené na nový subjekt Levicoví demokraté (DS), jeţ byla významným členem koalice Olivovníku. Poprvé v dějinách Itálie se stal bývalý komunista premiérem (srov. Dvořáková a Kunc 2009: 8284, Procacci 2007: 397). Avšak jiţ zmíněná skutečnost, ţe je pro Itálii charakteristické časté střídání vládních kabinetů, které bývají dávány do kontrastu se silným a stabilním systémem stran, jeţ tyto vlády tvoří, tento postup při jmenování premiéra a členů jeho kabinetu poměrně ztěţuje. Prezident tak získává mnohem větší vliv (Bull a Newell 2005: 129). Samotnému jmenování premiéra většinou předchází sloţité dohadování mezi vládními koaličními partnery. V případě, ţe se strany vládní koalice nemohou na konkrétní osobě premiéra shodnout, získává hlava státu mnohem větší prostor. Navíc, i přestoţe se při jmenování 28

členů vlády předpokládá jistá prezidentova nadstranickost a apolitičnost, v praxi tomu tak mnohdy nebylo. Někteří prezidenti totiţ ţádali po předsedovi vlády, aby na konkrétní ministerstva navrhl jisté osoby nebo naopak trvali na tom, aby byli někteří lidé z kabinetu vyloučeni (Koff a Koff 2000:144).34 Italská ústava sice striktně nevymezuje, za jakých podmínek můţe prezident rozpustit parlament, avšak děje se tak poté, co vláda ztratí parlamentní důvěru. V tom případě musí podat demisi do rukou hlavy státu, která ji však nemusí přijmout a místo toho se rozhodne rozpustit parlament. Pozice italského prezidenta je tedy v tomto případě podobná té německého prezidenta. K tomuto řešení však italský prezident přistupuje aţ v okamţiku, kdy všechna ostatní selhala. Nejdříve se snaţí o to, aby byla vládní krize překonána. Neváhá tudíţ vyuţít všechny prostředky k tomu, aby vznikla vláda nová, aniţ by musel vyhlásit předčasné volby, které slouţí jako poslední východisko z nouze. To potvrzuje i případ z konce roku 1994, kdy po odchodu většiny poslanců Ligy severu z vládní koalice, přišel premiér Berlusconi o vládní většinu a musel podat demisi. Okamţitě poţádal prezidenta o vypsání nových voleb, ten ale odmítl a v lednu 1995 jmenoval novým premiérem Lamberta Diniho, jenţ sestavil čistě apolitickou úřednickou vládu (Dvořáková a Kunc 2009:82). K rozpuštění parlamentu tak dochází po velmi pečlivém uváţení a navíc pouze pokud jiţ delší dobu nejsou aktuální politické síly reprezentativní, je nemoţné zformovat stabilní parlamentní většinu nebo zde existuje neřešitelný konflikt mezi komorami parlamentu (Bull a Newell 2005: 129). K zatím poslednímu rozpuštění parlamentu a vypsání nových parlamentních voleb došlo v roce 2008. Příčiny předčasného ukončení parlamentu však lze shledat jiţ v parlamentních volbách 2006, v nichţ pouze těsně zvítězila koalice levého středu Jednota (L´Unione) včele s Romanen Prodim (Ministero dell´Interno 2012). Toto nepřesvědčivé vítězství spolu s faktem, ţe vládní koalici tvořilo deset základních seskupení s často rozličnými zájmy, lze povaţovat za jednu z příčin nestability vládního kabinetu. Prodiho vláda byla od počátku vystavena mnoha problémům, které také doprovázela hlasování o důvěře.35 V souvislosti se zřejmou nejednotností uvnitř vládní koalice a prohlubující se vládní krizí došlo k postupnému přeskupování stranických subjektů a erozi vládní koalice, které byla dokončena v lednu 2008, kdy z ní vystoupili Lidovci – Unie 34

K tomu mělo údajně dojít brzy poté, co Silvio Berlusconi formoval svou vládu. Gianfranco Miglio (v té době členem Ligy severu) tvrdil, ţe prezident Scalfaro trval na tom, aby mu nebyla poskytnuta ţádná ministerská pozice. 35 Např. v únoru 2007 poté, co v Senátu neprošla vládní koncepce zahraniční politiky, nabídl premiér Prodi rezignaci svého kabinetu. Prezident Giorgio Napolitano však vyuţil svého ústavně zaručeného práva a demisi nepřijal, naopak pověřil Prodiho sestavením další vlády (Foltýn 2009:121).

29

demokratů pro Evropu (Popolari – UDEUR) (Dvořáková a Kunc 2009: 84-85). Vzápětí následovalo hlasování o návrhu vyhlášení referenda o změně volebního systému, jemuţ bylo dáváno za vinu příčiny slabé vlády. S tímto hlasováním byla spojena i otázka parlamentní důvěry vůči vládě. Zatímco v Poslanecké sněmovně vláda potřebnou podporu získala, v Senátu se jí nedostalo. Premiér podal demisi do rukou prezidenta, který ji tentokrát přijal. Prezident stál před rozhodnutím, koho pověří sestavením nové vlády. Volba padla na předsedu Senátu, Franca Mariniho, který se však rozhodl na tuto funkci rezignovat. V únoru 2008 prezident Napolitano rozpustil parlament a na duben toho samého roku vyhlásil předčasné volby (Foltýn 2009: 122).

30

5. Závěr Cílem této bakalářské práce bylo popsat postavení německého a italského prezidenta v politickém systému a následně je porovnat mezi sebou. Přestoţe ke srovnání došlo jiţ v jiných částech práce, je nyní na místě, získané poznatky shrnout a analyzovat. To, co nejvíce ovlivňuje postavení jednotlivých institucí a orgánů v politickém systému, je výběr konkrétní formy vlády, z níţ vyplývá uspořádání dané země. Parlamentní forma vlády, jeţ si obě země zvolily (ale různě modifikovaly), byla logickým vyústěním situace. Tímto svým rozhodnutím reagovaly na válečné a předválečné události, které se tak staly klíčovou proměnnou pro vznik nových politických systémů v obou státech. Právě zkušenosti s fašistickou a nacistickou diktaturou, kdy v čele obou zemí stáli vůdci nadaní extrémně silnými pravomocemi, ovlivnily poválečnou tvorbu nové ústavy a postavení prezidentů v ní. Avšak zatímco SRN mohla částečně navázat na Výmarskou ústavu tím, ţe její problematické články negovala a snaţila se o co nejmenší podobu s ní, tvůrci italské ústavy zkušenosti s republikou neměli a ani tedy nemohli navázat na předchozí poměry. Avšak stejně jako v SRN, tak i zde do ústavy zahrnuli jisté proměnné, mj. i právě slabé postavení prezidentů, které by měly zabránit znovunastolení nedemokratického reţimu. Jistý vliv na podobu ústavy měly vítězné mocnosti, jeţ v obou státech zřídily okupační správu. Zatímco v Itálii se omezili na jistá doporučení a budoucí směřování země víceméně nechali na samotných Italech, v Německu se mocnosti svého vlivu definitivně vzdali aţ po znovusjednocení rozděleného státu v roce 1990. Z toho je patrné, ţe v Německu měly okupační mocnosti mnohem větší vliv na uspořádání politického systému neţ v Itálii. To vše dává předpoklady pro ustanovení slabého prezidenta. Toto slabé postavení prezidentů je zřetelné jiţ ve způsobu ustavování do funkce, neboť obě země sáhly po nepřímé volbě, čímţ v reakci na předválečné a válečné události odmítly prezidentovi poskytnout nezávislou demokratickou legitimitu na ostatních ústavních orgánech. Prezidenty v obou zemích volí podobné zvláštní kolegium volitelů, které reflektuje nejenom parlamentní rozloţení sil, ale je zde zastoupena i sloţka odráţející síly v jednotlivých spolkových zemích či italských regionech. Samotná volba se jiţ poněkud liší a to zejména počtem hlasů nutných ke zvolení a také počtem kol. Zdá se, ţe SRN má mírnější pravidla, v prvních dvou kolech je nutná absolutní většina, v posledním (třetím) kole je zapotřebí většina relativní. Italský volební systém svým způsobem vyţaduje větší

31

konsensus na kandidátovi, neboť v prvních třech kolech je nutná ke zvolení dvoutřetinová většina, poté většina absolutní. Vzhledem k tomu, ţe italské parlamentní koalice mnohdy fungují pouze díky křehkému poutu, je poměrně těţké najít široký konsensus ohledně vhodného kandidáta na prezidentský úřad. To je také důvod, proč se italské prezidentské volby mnohdy protáhly do několikakolového volebního boje. Je však pravidlem, ţe prezidentem se stává kandidát strany, která má v parlamentu většinu. To samé platí i v SRN, kde se několikrát zdánlivě jednoznačné volby změnily v boj vládních stran o zvolení svého kandidáta. Dalšími důleţitými faktory, které mohou napomoci při určování postavení prezidenta v politickém systému, je délka volebního období a moţnost znovuzvolení. Zatímco německý prezident délkou svého funkčního období nepřesahuje průměr (je volen na pět let), italský prezident se se svým sedmiletým funkčním obdobím řadí mezi prezidenty s nejdelším mandátem (bereme – li v úvahu pouze země s demokratickým reţimem). Na druhou stranu oba prezidenti disponují právem jednoho znovuzvolení a němečtí prezidenti tohoto práva na rozdíl od těch italských skutečně párkrát vyuţili. Aţ na menší odchylky (např. věková hranice) jsou v obou zemích zavedeny podobné podmínky, jeţ musí kandidát splňovat, aby mohl být zvolen prezidentem republiky. Kromě státního občanství a právní způsobilosti zahrnují především neslučitelnost prezidentského úřadu s jinou funkcí. Další, v čem se postavení prezidentů shodují, je moţnost jejich odvolání z úřadu v případě porušení ústavy. V tomto případě se tak děje na návrh německého Spolkového sněmu (příp. Spolkové rady), resp. italského Parlamentu. Je – li prezident skutečně zbaven úřadu nebo nemůţe – li z jiných závaţných důvodů vykonávat svou funkci, zastupuje hlavu státu jeden z nejvyšších ústavních činitelů, v případě SRN je to předseda Spolkové rady, v Itálii se o chod prezidentského úřadu stará předseda Senátu. Zároveň se vyhlašují nové prezidentské volby, které se musí konat v SRN nejdéle do měsíce, v Itálii pak do 15 dnů. Co se týče pravomocí, oba prezidenti disponují kompetencemi, jeţ se nevymykají běţnému rámci parlamentních systémů. Teoreticky by tak měli být oba prezidenti na stejné úrovni, neboť disponují podobnými ne – li stejnými pravomocemi. Avšak jak tomu často bývá, praxe se od reality poněkud liší. Pokud se totiţ na tuto problematiku zaměříme pozorněji, zjistíme, ţe oba prezidenti jsou sice těmito pravomocemi nadáni, ale rozdíl spočívá v jejich formulaci a obzvlášť v jejich vyuţití v reálném politickém ţivotě. To se asi nejvíce projevuje u dvou nejvýznamnějších oblastí, tvorbě vlády a rozpuštění parlamentu, neboť v rámci této působnosti mohou za jistých okolností podstatně ovlivnit politické dění 32

a stát se tak plnohodnotným politickým aktérem. Z toho vyplývá, ţe skutečně důleţité je to, za jakých okolností se těchto pravomocí ujímají. Základní zákon německému prezidentovi striktně vymezil, za jakých podmínek se můţe podílet na jmenování spolkové vlády nebo rozpuštění parlamentu. Jelikoţ SRN je země, kde vznikají poměrně stabilní parlamentní většiny, role spolkového prezidenta se omezuje na schvalování spolkového kancléře, na němţ se předtím shodly strany disponující ve Spolkovém sněmu většinou. Podstatně významnější roli by získal v případě, ţe by se parlamentní strany nedokázaly dohodnout na ţádném kandidátovi. To se však dosud nestalo a ani současný vývoj něčemu takovému nenasvědčuje. Naopak pravomoc rozpustit Spolkový sněm, poté co spolkovému kancléřovi vyjádřil nedůvěru, vyuţil jiţ několikrát. Je ale otázkou, do jaké míry šlo o autonomní rozhodnutí ve smyslu vyhovění ţádosti spolkového kancléře, osoby, jeţ je v politickém systému bezesporu důleţitějším politickým aktérem. Tato podezření mohou být dána do souvislosti se dvěma ústavními stíţnostmi, které tento akt doprovázely. Zatímco německého prezidenta omezuje jiţ samotné přesné formulování ZZ, poněkud vágní znění italské ústavy dává prezidentovi republiky prostor pro vlastní výklad. Avšak stejně jako v předešlém případě i zde musí respektovat aktuální politický vývoj v zemi. Ten se svými nestabilními vládami, koalicemi a vůbec celkovou politickou praxí umoţňuje italskému prezidentovi více se angaţovat a zaujímat zásadní pozici v politickém systému. Opravdu významnou roli hraje v době politické krize, kdy je vyjádřena nedůvěra vládě. V tom případě se rozhoduje mezi rozpuštěním parlamentu, jeţ jde ruku v ruce s vypsáním nových voleb, a odmítnutím demise a zvolením nového kabinetu. Je zřejmé, ţe k rozpuštění parlamentu italští prezidenti přistupovali aţ ve chvíli, kdy jiţ nebyla jiná moţnost. Místo toho se snaţili o naleznutí konsensu v podobě nové vlády. Jak jiţ bylo řečeno, další pravomoci prezidentů jsou si poměrně podobné, i kdyţ i zde existují jisté rozdíly, které mírně znevýhodňují německého prezidenta. Obě hlavy státu sice disponují moţností zasahovat do průběhu legislativního procesu, avšak německý prezident čistě z formálního hlediska. Naproti tomu italský prezident má právo suspenzivního veta, které můţe pouţít nejen na zákony, jeţ prošly parlamentem, ale i na vládní návrhy. Dále italský prezident vyhlašuje zákony, vydává dekrety s mocí zákona, jakoţ i nařízení. Avšak i on je v těchto případech omezen kontrasignací některého z členů vlády. Co se týče jmenování státních úředníků, zde rovněţ platí převaha italského prezidenta, který má značný vliv např. na sloţení Ústavního soudu, kdy jmenuje třetinu soudců. Taktéţ v legislativní oblasti vyuţívá toto právo – jmenuje pět doţivotních senátorů. Tato jmenování odráţejí pouze prezidentskou vůli, nepodléhají ţádné kontrasignaci a spadají 33

tak pod čistě prezidentské akty. Německému prezidentovi, jemuţ nepřipadá více neţ formální potvrzení, je přesto obecně přijímáno jeho právo jmenování přezkoumat, i kdyţ jen z věcného a formálního hlediska. Rovněţ v oblasti zahraniční politiky je obou prezidentům přisuzována spíše formální a symbolická role, kdy reprezentují svou zemi nejen na domácím, ale i zahraničním poli. Plně se tak podřizují vládní politice. Dalšími společnými moţnostmi, jimiţ mohou alespoň částečně ovlivňovat politické dění v zemi, jsou různé projevy, poselství, zprávy či veřejná vystoupení. Obě hlavy státu také disponují právem udělovat amnestie, milosti či jinak měnit tresty. Dále udělují státní vyznamenání, organizují státní návštěvy po celé zemi, berou záštitu nad různými akcemi či projekty, přijímají různé návštěvy a konají další skutky, jeţ prezidenty symbolizují jako skutečnou hlavu státu. Italský prezident navíc přebírá vrchní velení moci a předsedá Nejvyšší radě obrany, německému prezidentovi bylo toto právo v reakci na Výmarskou republiku odňato. Dále italský prezident předsedá Nejvyšší soudcovské radě, čímţ zaujímá poměrně významné postavení v justiční oblasti a nakonec má právo v případech stanovených ústavou vypisovat lidové referendum. Z předešlého textu je patrné, ţe postavení obou prezidentů odpovídá klasickému parlamentnímu systému, v němţ má prezident za normálních okolností spíše slabší a formální pozici. Prezidenti pak nejsou skutečnými vykonavateli výkonné moci, ale reprezentativní hlavou státu. Přesto lze italského prezidenta charakterizovat jako toho, kdo v politickém systému zastává významnější pozici. Podle V. Dvořákové a J. Kunce se italská hlava státu nachází někde mezi spíše symbolickým a protokolárním prezidentem Německa a výraznějšími exekutivními pravomocemi francouzského prezidenta, spíše poblíţ prezidenta Francie (Dvořáková a Kunc 2009: 63).36 Italský prezident nejenţe disponuje oproti svému německému kolegovi formálně silnějšími ústavními pravomocemi, ale i v reálném politickém ţivotě lze roli italského prezidenta v politickém systému hodnotit jako poměrně výraznou. Je to dáno zejména tím, ţe postavení prezidenta ovlivňuje mnoho faktorů různého charakteru, mezi ty nejvýznamnější patří celkové nastavení a fungování politického systému dané země.

36

Tuto tezi částečně podporuje i Wolfgang Kimmel ve svém schématu (viz Příloha č. 14). Italského prezidenta však řadí jen o stupeň výše neţ německou hlavu státu.

34

6. Seznam použité literatury a pramenů Monografie 1. Balík, Stanislav a Balík, Stanislav, ml. 2005. Texty ke studiu právních dějin evropských zemí a USA. Plzeň: Aleš Čeněk. 2. Beyme, Klaus von. 2004. Das politische System der Bundesrepublik Deutschland: Eine Einführung. Wiesbaden: VS Verlag Sozialwissenschaften. 3. Bull, Martin J. a Newell, James. 2005. Italian politics: adjustment under duress. Cambridge: Polity Press. 4. Cigánek, Milan. 2010. Výmarská ústava 1919. Diplomová práce. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci (dostupné z: http://theses.cz/id/kvgngq/). 5. Cotta, Maurizio a Verzichelli, Luca. 2007. Political Institutions in Italy. Oxford: Oxford University Press. 6. Fiala, Petr; Roţňák, Petr; Schubert, Klaus a Šimíček, Vojtěch. 1994. Politický systém Spolkové republiky Německo. Brno: Masarykova univerzita. 7. Filip, Jan, Svatoň Jan, Zimek Josef. 1994. Základy státovědy. Brno: Masarykova univerzita. 8. Foltýn, Tomáš. 2009. Utváření stranického systému v podmínkách transformace politického režimu. Italský stranický systém v letech 1994 – 2008. Dizertační práce. Brno: Masarykova univerzita. 9. Fulbrook, Mary. 2010. Dějiny moderního Německa od roku 1918 po současnost. Praha: Grada Publishing, a.s. 10. Hesse, Joachim Jens a Ellwein, Thomas. 2004a.

Das Regierungssystem der

Bundesrepublik Deutschland. Band 2., Materialien. Berlin: De Gruyter Recht und Politik.

35

11. Hesse, Joachim Jens a Ellwein, Thomas. 2004b.

Das Regierungssystem der

Bundesrepublik Deutschland. Band 1., Text. Berlin: De Gruyter Recht und Politik. 12. Jirásková, Věra. 1996. Dokumenty k ústavním systémům. Praha: Karolinum. 13. Klokočka, Vladimír. 1996. Ústavní systémy evropských států. Praha: Linde. 14. Klokočka, Vladimír a Wagnerová, Eliška. 2004. Ústavy států evropské unie. Praha: Linde. 15. Koff, Sandra Z. a Koff, Stephan P. 2000. Italy: From the First to the Second Republic. London: Routledge. 16. Kunc, Jiří. 2000. Stranické systémy v re/konstrukci: Belgie, Itálie, Španělsko, Československo, Česká republika. Praha: Sociologické nakladatelství. 17. Marschall, Stefan. 2007. Das politische Systém Deutschlands. Konstanz: UVK Verlagsgesellschaft. 18. Mény, Yves. 1991. Government and politics in western Europe : Britain, France, Italy, West Germany. Oxford: Oxford University Press. 19. Müller, Helmut. 1995. Dějiny Německa. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. 20. Procacci, Giuliano. 2007. Dějiny Itálie. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. 21. Rudzio, Wolfgang. 2006. Das politische System der Bundesrepublik Deutschland. Wiesbaden: VS Verlag Sozialwissenschaften. 22. Říchová, Blanka. 2002. Úvod do současné politologie: srovnávací analýza demokratických politických systémů. Praha: Portál. 23. Sartori, Giovanni. 2011. Srovnávací ústavní inženýrství: zkoumání struktur, podnětů a výsledků. Praha: Sociologické nakladatelství.

36

24. Schmidt, Siegmar, Hellmann, Gunter, Wolf, Reinhard. 2007. Handbuch zur deutschen Aussenpolitik. Wiesbaden: VS Verlag für Sozialwissenschaften. 25. Sontheimer, Kurt a Bleek, Wilhelm. 1997. Grundzüge des politischen Systems der Bundesrepublik Deutschland. München: Piper. 26. Strmiska, Maxmilián. 1995. Italské politické strany (1945 – 1994). Brno: Masarykova univerzita. 27. Vlček, Eduard a Schelle Karel. 1994. Dokumenty ke studiu moderních dějin státu a práva. II. Ústavy a normy ústavního charakteru. Brno: Masarykova univerzita. 28. Wolfrum, Edgar. 2008. Zdařilá demokracie. Dějiny spolkové republiky Německo od jejích počátků až po dnešek. Brno: Barrister & Principal.

Kapitoly ve sbornících 29. Dvořáková, Vladimíra a Kunc, Jiří. 2009. „Italská republika: partitokracie v re/konstrukci.“ In Říchová (eds.): Západoevropské politické systémy: komparace politických systémů. Praha: Oeconomica, s. 58 – 96. 30. Jeřábek, Martin a Joza, Jakub. 2010. „Role prezidenta.“ In Jeřábek, Martin (eds.): Srovnání politických systému Německa a Rakouska. Institucionální a systémové ukotvení. Plzeň: Filozofická fakulta Západočeské univerzity v Plzni. 31. Kroupa, Jiří. 2001. „Ústavní systém Italské republiky.“ In Kroupa a kol.: Soudobé ústavní systémy. Brno: Masarykova univerzita, s. 49 – 62. 32. Lebeda, Tomáš. 2008. „Volební pravidla pro prezidentské volby. Komparativní analýza 142 zemí.“ In Novák, Brunclík (eds.): Postavení hlavy státu v parlamentních a poloprezidentských režimech: Česká republika v komparativní perspektivě. Praha, Dokořán, s. 27 – 61.

37

33. Strahalová, Šárka. 2008. „Spolková republika Německo: koaliční proměny kancléřské demokracie.“ In Dvořáková (eds.): Základní modely demokratických systémů: komparace politických systémů. Praha: Oeconomica, s. 189-232. 34. Strmiska, Maxmilián a Chytilek, Roman. 2005. „Itálie.“ In Strmiska, Hloušek, Kopeček, Chytilek.: Politické strany moderní Evropy. Analýza stranicko – politických systémů. Praha: Portál. 35. Šimíček, Vojtěch. 2001. „Ústavní systém SRN.“ In Kroupa a kol.: Soudobé ústavní systémy. Brno: Masarykova univerzita, s. 83 – 102. 36. Škaloud, Jan. 2003. „Spolková republika Německo.“ In Dvořáková a kol.: Komparace politických systémů I. Praha: Oeconomica, s. 195 – 235. Články v odborných periodikách 37. Jirásková, Věra. 2004. „Volby spolkového prezidenta.“ Politologická revue 10, č. 2, 25 – 36. 38. Höreth, Markus. 2008. „Das Amt des Bundespräsidenten und sein Prüfungsrecht.“ Aus

Politik

und

Zeitgeschichte,

č.

16.

Dostupné

z:

http://www.bpb.de/publikationen/FTTV7M,0,0,Das_Amt_des_Bundespr%E4sident en_und_sein_Pr%FCfungsrecht.html#art0. 39. Kimmel, Wolfgang. 2004. „Pyramide der Macht.“ Profil 2004, č. 18, 35. 40. Pasquino, Gianfranco. 2006. „The election of the eleventh President of the Italian Republic.“ Journal of Modern Italian Studies 11, č. 4, 532 – 542.

Internetové stránky 41. Beobachtungen der Parlamentarische Rat 1948/1949. 2011 (cit. 2011-11-26). (http://www.parlamentarischerrat.de/). 42. Bundeskanzler – Willy – Brandt – Stiftung. 2012 (cit. 2012-03-04). (http://www.bwbs.de/bwbs_biografie/Weimar_Constitution_B723.html). 38

43. Bundesministerium der Justiz – Gesetze im Internet. 2007. Gesetz über die Wahl des Bundespräsidenten durch die Bundesversammlung (cit. 2011-11-26). (http://www.gesetze-im-internet.de/bpr_swahlg/BJNR002300959.html). 44. Bundesrat. 2012 (cit. 2012-03-03). (http://www.bundesrat.de/). 45. Bundeszentrale für politische Bildung. 2009 (cit. 2012-03-29). (http://www.bpb.de/politik/grundfragen/24-deutschland/40453/bundespraesident). 46. Carstens, Peter und Sattar, Majid. 2012. „Die Wahl des Bundespräsidenten: „Was für ein schöner Sonntag.“ FAZ.net (cit 2012-03-20). (http://www.faz.net/aktuell/politik/inland/die-wahl-des-bundespraesidenten-wasfuer-ein-schoener-sonntag-11689226.html). 47. Der Bundespräsident. 2012 (cit. 2012-03-20). (http://www.bundespraesident.de/DE/Home/home_node.html). 48. Der Bundeswahlleiter. 2012 (cit. 2012-03-12). (http://www.bundeswahlleiter.de/de/bundestagswahlen/fruehere_bundestagswahlen /). 49. Deutscher Bundestag. 2012. Die Bundesversammlungen 1949 bis 2010 (cit. 2012-0312). (http://www.bundestag.de/bundestag/aufgaben/weitereaufgaben/bundesversammlun g/dokumentation.pdf). 50. Deutscher Bundestag. 2011. Die Bundesversammlung – die Wahl des Bundespräsidenten (cit 2011-11-26). (https://www.btg-bestellservice.de/pdf/20205000.pdf). 51. Eddy, Melissa. 2012. „Merkel Backs Rivals’ Choice for President of Germany.“ The

New York Times (cit. 2012-03-22). (http://www.nytimes.com/2012/02/20/world/europe/former-east-german-activistnominated-as-president.html?_r=1).

39

52. Hájek, Adam. 2010. „Německý prezident Köhler odstoupil kvůli výrokům o Afghánistánu.“ iDNES.cz (cit. 2011-10-06). (http://zpravy.idnes.cz/nemeckyprezident-kohler-odstoupil-kvuli-vyrokum-o-afghanistanu-p9r/zahranicni.aspx?c=A100531_141018_zahranicni_mad). 53. Hartmanová, Lenka. 2005. „Předčasné volby v Německu. EurActiv.cz (cit. 201203-12). (http://www.euractiv.cz/evropa-dnes0/clanek/pedasn-volby-v-nmecku). 54. Istituto di Storia Contemporanea di Ferrara. 2012 (cit. 2012-03-04). (http://www.isco-ferrara.com/?page_id=35). 55. La Camera dei deputati - Conoscere la Camera - La Camera nel sistema parlamentare. 2012 (cit 2012-04-02). (http://www.camera.it/391?conoscerelacamera=9). 56. Ministero dell´Interno. 2012. Archivio Storico delle Elezioni (cit. 2012-03-08). (http://elezionistorico.interno.it/index.php). 57. Nordsieck, Wolfram. 2006. “Italy.” Parties and Elections in Europe (cit. 2012-0311). (http://www.parties-and-elections.de/italy2a.html). 58. Presidenza della Repubblica. 2011 (cit. 2011-11-27). (http://www.quirinale.it/). 59. Presidenza della Repubblica. 2012. Lo Statuto Albertino (Regno di Sardegna e Regno d'Italia) (cit. 2012-01-13). (http://www.quirinale.it/qrnw/statico/costituzione/pdf/Statutoalbertino.pdf). 60. Senato della Repubblica. 2011. Costituzione della repubblica Italiana (cit. 201111-23). (http://www.senato.it/documenti/repository/istituzione/costituzione.pdf). 61. Sonhos na Itália: Sistema Politico da República Italiana. 2011 (cit. 2012-03-29). (http://sonhosnaitalia.blogspot.com/2011/05/sistema-politico-da-republicaitaliana_16.html).

40

7. Přílohy

7.1

Příloha 1: Ústavní formy vlády: schéma parlamentní formy vlády

Zdroj: Říchová 2002: 58.

7.2

Příloha 2: Státní orgány SRN

Zdroj: Fiala et al. 1994.

41

7.3

Příloha č. 3: Státní orgány Italské republiky

Zdroj: Sonhos na Itália: Sistema Politico da República Italiana 2011.

7.4

Příloha č. 4: Mapa politického členění Německa v letech 1949 – 1990

Zdroj: Wolfrum 2008: 50. 42

7.5

Příloha č. 5: Mapa politického členění Německa od roku 1990

Zdroj: Wolfrum 2008: 502.

7.6

Příloha č. 6: Schéma Výmarské ústavy

Zdroj: Bundeskanzler – Willy – Brandt – Stiftung 2012.

43

7.7

Příloha č. 7: Schéma italské „Základní ústavy“ z roku 1848

Zdroj: Istituto di Storia Contemporanea di Ferrara 2012.

7.8

Příloha č. 8: Mechanismus prezidentských voleb v SRN

Zdroj: Bundeszentrale für politische Bildung 2009. 44

7.9

Příloha č. 9: Volby německého spolkového prezidenta Jméno

I

Theodor Heuss (FDP)

Doba výkonu

Obdržené

Hlavní

funkce

hlasy/počet volitelů

protikandidát

13. 9. 1949 -

416/804 (2. kolo)

Kurt Schumacher

871/1018 (1. kolo)

Alfred Weber

526/1038 (2. kolo)

Carlo Schmid

710/1042 (1. kolo)

Ewald Bucher

512/1036 (3. kolo)

Gerhard Schröder

530/1036 (1. kolo)

Richard Weiszäcker

528/1036 (1. kolo)

Annemarie Renger

832/1040 (1. kolo)

Luise Rinser

881/1038 (1. kolo)

Ţádný protikandidát

696/1324 (3. kolo)

Johannes Rau

690/1338 (2. kolo)

Dagmar Schipanski

604/1205 (1. kolo)

Gesine Schwan

613/1224 (1. kolo)

Gesine Schwan

-

-

625/1244 (3. kolo)

Joachim Gauck

-

-

1954 Theodor Heuss (FDP)

1954 - 12. 9. 1959

II

Heinrich Lübke (CDU)

13. 9. 1959 1964

Heinrich Lübke (CDU)

1964 - 30. 6. 1969

III

Gustav Heinemann (SPD)

1.7.1969 – 30.6.1974

IV

Walter Scheel (FDP)

1.7.197430.6.1979

V

Karl Carstens (CDU)

1.7.1979 30.6.1984

VI

Richard Weiszäcker (CDU)

1.7.1984 1989

Richard Weiszäcker (CDU)

1989 30.6.1994

VII

Roman Herzog (CDU)

1.7.1994 30.6.1999

VIII

Johannes Rau (SPD)

1.7.1999 30.6.2004

IX

Horst Köhler (CDU)

1.7.2004 2009

Horst Köhler (CDU)

2009 31.5.2010

X

Jens Böhrnsen (SPD)

31.5.2010 -

předseda Spolkové rady

2.7.2010

Christian Wulff (CDU)

2.7.2010 17.2.2012

Horst Seehofer (CSU)

17.2.2012 –

45

předseda Spolkové rady XI

Joachim Gauck

18.3.2012 18.3.2912 - ?

991/1232 (1. kolo)

Beate Klarsfeld

Zdroj: Deutscher Bundestag 2011, Der Bundespräsident 2012, Carstens und Sattar 2012.

7.10 Příloha č. 10: Mechanismus prezidentských voleb v Itálii

Společné zasedání Parlamentu + 58 delegátů z italských regionů

1010 členů

1°, 2°, 3° kolo hlasování

2/3 většina všech členů shromáţdění = 674

Další kola hlasování

Absolutní většina všech členů shromáţdění = 506

Zdroj: Iva Vránková 2012.

46

7.11 Příloha č. 11: Volby italského prezidenta Jméno Alcide De Gasperi37 (DC)38 I

Enrico De Nicola39 (PLI)40

II

Luigi Einaudi (PLI)

III

Giovanni Gronchi Antonio Segni

volitelů

protikandidát

12.6.1946 – 29.6.

-

-

396/50141

-

518/872 (4.kolo)

Orlando

658/833 (4.kolo)

L. Einaudi

443/842 (9. kolo)

G. Saragat

-

-

646/937 (21. kolo)

M.Gaetano

518/996 (23. kolo)

Nenni

-

-

832/995 (16. kolo)

De Martino

752/979 (1. kolo)

Forlani

1946 28.6.1946 – 11.5. 1948 11.5.1948 – 29.4.1955 – 6.5.1962 – 6.12. 196442 6.12.1964 –

Merzagora43 (DC)

28.12.1964

Giuseppe Saragat

28.12.1964 –

44

24.12.1971

Giovanni Leone

24.12.1971 –

(DC)

15.6.197845

Amintore 46

VII

funkce

Cesare

(PSDI) VI

Hlavní

6.5.1962

(DC)

V

Obdržené hlasy/počet

29.4.1955

(DC) IV

Doba výkonu

15.6.1978 –

Fanfani (DC)

8.7.1978

Sandro Pertini

8.7.1978 –

(PSI)47

24.6.1985

VIII Francesco 48

Cossiga (DC)

24.6.1985 – 28.4.1992

49

37

Dočasná hlava státu. DC = Democrazia Cristiana = Křesťanská demokracie. 39 Odmítl nosit titul Prezident Italské republiky, protoţe ho nezvolil řádně zvolený parlament. 40 PLI = Partito Liberale Italiano = Italská liberální strana. 41 Enrico de Nicola 25. 6.1947 odstupuje ze svého úřadu, avšak o den později je znovu zvolen prozatímní hlavou státu (405/431). 42 Vzdal se úřadu. 43 Předseda Senátu, přechodná hlava státu do voleb nového prezidenta republiky. 44 PSDI = Partito Socialista Democratico Italiano = Italská sociálně demokratická strana. 45 Vzdal se úřadu. 46 Předseda Senátu, přechodná hlava státu do voleb nového prezidenta republiky. 47 PSI = Partito Socialista Italiano = Italská socialistická strana. 48 Přechodná hlava státu od 23. června1985 do 3. července 1985. 49 Vzdal se úřadu. 38

47

Giovanni

28.4.1992 – 50

Spadolini

-

-

672/1002 (16. kolo)

Miglio

-

-

707/990 (1. kolo)

Gasperini

543/100 (4. kolo)

Bossi

25.5.1992

(PRI)51 IX

Oscar Luigi

25.5.1992 –

Scalfaro (DC)

15.5.199952

Nicola Mancino53

15.5.1999 –

54

(PPI) X

13.5.1999

Carlo Azeglio

13.5.1999 –

Ciampi XI

10.5.2006

Giorgio Napolitano (PS)

10.5.2006 – dosud 55

Zdroj: Presidenza della Repubblica 2011.

50

Předseda Senátu, přechodná hlava státu do voleb nového prezidenta republiky. PRI = Partito Repubblicano Italiano = Italská republikánská strana. 52 Vzdal se úřadu. 53 Předseda Senátu, přechodná hlava státu do voleb nového prezidenta republiky. 54 PPI = Partito Popolare Italiano = Italská lidová strana. 55 PS = Partito Socialista. 51

48

7.12 Příloha č. 12: Pravomoci německého spolkového prezidenta

Zdroj: Fiala et al. 1994.

7.13 Příloha č. 13: Pravomoci italského prezidenta

Zdroj: La Camera dei deputati 2012.

49

7.14 Příloha č. 14: Schéma znázorňující postavení prezidentů ve vybraných politických systémech

Zdroj: Kimmel 2004: 35.

50

Anotace Tato práce se zabývá postavením prezidentů v politickém systému dvou evropských států, Spolkové republiky Německo a Itálie. Obě země mají podobnou předválečnou zkušenost s nedemokratickými reţimy a vedením státu jednou silnou osobností disponující neomezenými pravomocemi. Po skončení druhé světové války oba státy v souvislosti s restrukturalizací svého politického systému zavedly parlamentní republiku, která hlavě státu přisuzuje spíše slabší a formální pozici. Je však zřejmé, ţe záleţí nejen na výběru konkrétní formy vlády a formálním zakotvení prezidentů v politickém systému, ale také na výkonu prezidentského úřadu v praxi, přičemţ právě tyto skutečnosti jsou v textu zohledněny. Cílem bylo popsat v komparativní perspektivě především základní proměnné, které charakterizují prezidenty daných zemí, tak aby mohlo následně dojít k analýze získaných poznatků. Klíčová slova Komparace, Spolková republika Německo, Itálie, parlamentní systém, ústava, prezident, prezidentské volby, prezidentské pravomoci Abstract This thesis deals with the position of presidents in the political system of two European countries, Germany and Italy. Both countries have similar pre-war experience of undemocratic systems and state leadership of one strong personality possessing unlimited power. After the Second World War, both countries in connection with the restructuring of its political system introduced a parliamentary republic, which assigns to the head of state rather weaker and formal position. However, it is obvious that it depends not only on the choice of a particular form of government and formal anchoring of presidents in the political system, but also on the performance of the presidential administration in practice, where these facts are reflected in the text. The goal was to describe in a comparative perspective, especially the basic variables that characterize the presidents of the countries, so that it can be analyzed then for lessons learned. Keywords Comparison, Federal Republic of Germany, Italy, parliamentary system, constitution, president, presidential election, presidential powers