Fotografie Na titulní straně: Brusnice borůvka (Foto: Štěpán Rosenkranz) Na zadní straně: Knížecí Pláně (Foto: Štěpán Rosenkranz)

Šumava | Editorial

Vážení čtenáři, v minulém čísle časopisu Šumava se na tomto místě zamyslel Radovan Holub – člen redakční rady, jestli je správná snaha otevírat stezky, které se po léta nedařilo zprůchodnit kvůli různým demagogům a ideologiím, které dějiny lidstva již dávno odsoudily. Vzpomínal na tradiční stezku Luzenským údolím na Modrý sloup. Chválil správce území za jejich snahu o to, aby se tudy mohlo chodit jako dříve, když z hlediska ochrany přírody není důvod stezku uzavírat. Vše se zdálo velmi idylické a celá Šumava se těšila na to, co nebylo normálním smrtelníkům umožněno více než 70 let. Pak přišel šok! Na poslední chvíli vše neuvěřitelně zhatila hrstka ekologických aktivistů. Nad nesmyslností tohoto stavu se v tomto čísle znovu krátce zamýšlí Eduard Hones, starý Šumavák, rodák z Horské Kvildy, který v Luzenském údolí po druhé světové válce dlouhá léta těžil a s pomocí koní odvážel dřevo. Na speciální povolení a s kulometem pohraničníka v zádech. Teď se těšil, že se sem po dlouhých letech normálně podívá, ale měl smůlu. Snad se dočká příští rok. Už teď si ale může v časopise Šumava přečíst, jak o červencovém požáru v německé části bavorského národního parku psali němečtí novináři. Dozvědět se, jak je na případný požár připravená česká strana. Třetí díl populárního lesnického seriálu, který pro čtenáře obětavě píší samotní šumavští lesníci, je tentokrát rozšířený o rozhovor s šumavskou hajnou z Prášil. I ženy se dokáží správně starat o šumavský les. Několik článků tohoto čísla se zabývá i tématy, ve kterých je Šumava jedinečná. Prostě NEJ. Šlo by najít i další. Tato jsou ale nová a neotřelá. Možná o nich čtenáři časopisu Šumava neměli ani ponětí. Kdo z vás třeba tušil, že na Šumavě rostou nejzdravější borůvky? Že je zde nejkvalitnější tma? Nebo že je tu nejvýše položené pravěké sídliště? Jaká jsou další NEJ? Určitě na řadu z nich můžete přijít sami. Stačí jen sbalit batoh a vyrazit směr Šumava. Když náhodou na nic nepřijdete, tak nevadí. Každý znalec a milovník Šumavy mi potvrdí, že Šumava je jedinečná i bez všech těch NEJ. Jestli jsem vás navnadil a na Šumavu se teď skutečně chystáte, pak si na cestu můžete pustit písničky Toníka „Yettiho" Jelínka. Nikdo o Šumavě nedokáže zpívat s takovým citem jako on. Je prostě ten nejzapálenější šumavský trubadúr. Tak šťastnou cestu na Šumavu! Pavel Pechoušek, redaktor časopisu Šumava

Foto: Vladislav Hošek Vydavatel Správa NP a CHKO Šumava, rezortní organizace MŽP Adresa redakce Správa NP a CHKO Šumava 1. máje 260, 385 01 Vimperk tel.: 388 450 260, fax: 388 450 019 e-mail: [email protected]

02 | podzim 2013

Redakční rada Jana Blažíčková, Jiří Mánek, Jan Kozel, Tomáš Fait, Emil Kintzl, Josef Štemberk, Václav Sklenář, Radovan Holub, František Janout Štěpán Rosenkranz Redaktor časopisu Pavel Pechoušek

Fotografie Na titulní straně: Brusnice borůvka (Foto: Štěpán Rosenkranz) Na zadní straně: Knížecí Pláně (Foto: Štěpán Rosenkranz) Grafická úprava a tisk Tiskárna Černý s.r.o. e-mail: [email protected]

Distribuce Mediaprint Kapa, PNS, a další drobní distributoři.

Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s.p., ředitelstvím odštěpného závodu Jižní Čechy v Českých Budějovicích, j.zn.: P-2986/96 ze dne 6. června 1996.

Předplatné Vyřizuje redakce, časopis vychází čtyřikrát ročně, cena výtisku je 45 Kč, celoroční předplatné 145 Kč. Registrační číslo: MK ČR E 7518 Uzávěrka čísla: 3. 9. 2013 Datum vydání: 1. 10. 2013 Nevyžádané rukopisy a fotografie se nevracejí.

Šumava | Obsah

04 04

08

Nejstarší člen nejstarší šumavské rodiny. Eduard Hones Příběh bývalého starosty z Horské Kvildy. Původem Němec, který se vyhnul odsunu sudetských Němců ze šumavského pohraničí.

08

Král Šumavy. Mýtus nebo legenda?

10

50 let Informační a strážní služby

12

Šumavská hajná

14

Lesnický podzim

16

Nebezpečný oheň?

18

Nejlepší tma

20

Nejvýše položené pravěké sídliště u nás

22

Nejzdravější borůvky

24

Ryby na Šumavě budou brzy žít bez zásahů člověka

26

Šumavský trubadúr

28

Originální šumavský produkt

30

Historie chaty Klubu českých turistů na Prášilech

32

Zajímavé nálezy na vimperském zámku

34

Aktuality

12

18

24

Agent západní špionážní služby a převaděč Josef Hasil ve vyprávění Davida Žáka, který o něm napsal bestseller.

Jak vypadala služba pro tehdejší strážce a zakladatele CHKO?

Stará se o lesy Národního parku Šumava. Rozhovor s Hedvikou Zahálkovou, hajnou z Prášil.

Co dělají lesníci Správy NP a CHKO Šumava na podzim?

Požár lesa v jádrovém území Národního parku Bavorský les, asi 2 km od českých hranic, ukázal, že idea ponechání přírody přírodě není tak samozřejmá, jak by se mohlo zdát. Jak se na požár díval bavorský tisk?

Šumava má nejzachovalejší přirozené noční prostředí u nás.

Na Javoří Pile u Modravy žili lidé již před deseti tisíci lety.

V čem jsou výjimečné šumavské borůvky?

Situace v šumavských řekách.

Toník „Yetti“ Jelínek skládá o své milované Šumavě originální písně.

Lahůdky, dobroty, unikátní ozdoby, stylové restaurace, které nenajdete nikde jinde než na Šumavě.

Archeologové na vimperském zámku odkryli důkazy o přítomnosti nacistů.

32 podzim 2013 | 03

Text Pavel Pechoušek

Česky nebo německy? To je egal! A Eduard Hones z Horské Kvildy. Muž, který posledních 80 let píše historii Šumavy. Legendární starosta, nezapomenutelný majitel obchodu s potravinami, šikovný správce ubytovny, zkušený kočí v lese a především správný Šumavák – Eduard Hones z Horské Kvildy.

Eduard a Getruda Honesovi. Poznali se již na základní škole, brali se v dubnu roku 1963. (Foto: archiv Eduarda Honese)

Je to nejstarší Šumavák! Z nejstarší echt šumavské rodiny! Nejde ale o dlouhověkost, spíš dlouhodobost rodinného klanu Honesů. Jeho existence v návaznosti na tento kout republiky je výjimečná. Rodina šestasedmdesátiletého Eduarda Honese z Horské Kvildy žije na Šumavě nejdéle ze všech. I když to zní zvláštně. Ale Honesovi přečkali to, co se jiným šumavským rodinám nepodařilo – všechny pohromy, které na Šumavu přineslo 20. století – obě světové války, zákeřné epidemie a hlavně to nejtragičtější – odsun sudetských Němců z pohraničí.

04 | podzim 2013

Ačkoliv byla celá rodina Eduarda Honese německé národnosti, stejně jako rodina jeho manželky Gertrudy, odsun se jich jako zázrakem nedotkl. „Nevím, proč jsme byli výjimkou, nechápu, jak se to stalo. Jednou z možností je i to, že jsme to uměli výborně s koňmi v lese a těžko by za nás hledali náhradu,“ vypráví a přitom si mne své vrásčité ruce, které se celý život staraly o zelené šumavské lesy. V nich začal pracovat, když mu bylo osm let. „Sousedi říkali, že mi otec v lese zlomí záda, že mi vezme růst, protože

jsem ještě malý kluk. Tehdy se ještě kácelo ručně se sekerou a pilou. Táta odvětvoval a já jsem za ním loupal. Do dneška umím perfektně nabrousit sekyru a loupák,“ vypráví. Otec ale na sousedská varování nedbal a v lese ho nešetřil. V té době to ani jinak nešlo. Byl nejstarší ze sedmi sourozenců, které bylo třeba uživit. „Když nás táta postavil vedle sebe do řady, byli jsme doma jako schůdky. Tři sourozenci ale postupně zemřeli v dětském věku. Jako poslední bratr Erich ve dvanácti letech na tetanus,“ vypráví klidně a vyrovnaně.

Šumava

! Ale doma jsem na Horské Kvildě Poražené šumavské smrky společně s ním vyváželi i jeho ostatní bratři – Herbert, Helmut a Gustav. Těžké práce v lese byla ušetřena sestra Anna, která pomáhala v domácnosti. V té době žilo na Horské Kvildě šest set padesát lidí, v drtivé většině Němců. Zdejší německá škola byla plná dětí. Stejně jako v Kvildě a v Bučině tu bylo pouze několik českých rodin – ty zastávaly klíčové posty na úřadech. Honesovi – poslední Šumaváci Po odsunu zůstalo na Horské Kvildě asi dvacet lidí. Mezi nimi rodina Honesových. Německá škola na Horské Kvildě byla zrušená. Vzápětí tu vznikla škola česká. „Do školy chodily děti ze všech okolních vesnic. Všichni Němci. Jen učitel byl Čech. Do pohraničí ho poslali za trest, protože měl nějaký škraloup,“ uvádí Eduard. Německy samozřejmě neuměl a s výhradně německy mluvícími dětmi se dorozumíval velmi těžce – za použití rukou i nohou nebo slovníku. „Předtím nás česky neměl kdo naučit. Otec s matkou uměli maximálně pozdravit,“ dodává. V těch letech se ve škole seznámil i se svojí manželkou Gertrudou, se kterou jsou stejně staří. Škola na Horské Kvildě zanikla, stejně tak postupně mizely i šumavské vesnice – třeba „Malý Preisleit“, kde se narodila Eduardova matka. Otec pocházel z Vydřího mostu v Horské Kvildě. Hned potom, co ukončil základní vzdělání, nastoupil do lesa na plný úvazek. Nebyl nikdo jiný, kdo by pomáhal. Téměř všichni byli odsunuti do Německa. „O nějaké další škole nebo studiu vůbec nemohla být řeč. I když bych se rád vyučil novému řemeslu,“ vykládá, ale nestěžuje si. Život bere jako dar a vždy se vyrovnal se vším, co mu přichystal. A že k němu někdy nebyl fér? „No a co?! S tím si hlavu nelámu. Stejně by to k ničemu nebylo. A já se snažím hlavně myslet na to, co bude!“ vysvětluje s širokým úsměvem na tváři. Jeho vyprávění v žádném případě nenudí, naopak. Směje se, vypráví veselé historky, nenadává, nezlobí se. Úsměv nemizí, ani když se bavíme o smrti či neštěstí, které potkalo jeho nejbližší. Eduard Hones se obstojně česky naučil až na vojně – poslali ho do východoslovenského města Štúrovo. „Špatně jsem vyslovoval a dělal chyby, tak se mi všichni smáli. Když jsem ale celý den slyšel češtinu, tak jsem se rychle naučil. Všechny jsem taky prosil, aby mi

říkali, jak se to řekne správně česky a oni mě opravovali,“ uvádí. Dodnes při vyprávění plynule přechází z češtiny, ze které je stále cítit lehký akcent, do bavorského dialektu, kterému opravdu rozumí jen rodilí Bavoráci. V zápětí přeřadí a mluví ve spisovné němčině, aby se chytli i ti, kteří se němčinu učili ve školní lavici. Oba jazyky mají s manželkou v krvi a ovládají je bez problémů. Žádný neupřednostňují, ani jeden nemají radši. Používají je podle příležitosti. Tak jak byli zvyklí celý život. „Doma mluvíme česky. Pouze když se hádáme, tak přecházíme do němčiny,“ prozrazuje. Měli štěstí, že nezažili projev české xenofobie, jejich původ jim nikdo v Čechách nevyčetl ani v náznaku. „Nepamatuji si, že by mi někdo nadával do skopčáků. Ani na vojně ne. A na Šumavě? Tam jsme spolu všichni žili jako jedna velká rodina,“ shrnuje. Koně byli nejvěrnější pomocníci Po příchodu z vojny se vrátil do lesa. Několik let bydlel i na Modravě. „Tahali jsme dřevo i z míst, kde byly už dráty a pohraniční území. Za zády nám stáli péesáci,“ vzpomíná. Z Modravy jezdil na Černou horu i na Roklan. Celou dobu mu pomáhali koně. „Koně byli naši nejvěrnější pomocníci a přátelé i v době, kdy přišla moderní technika. Musel jsem se ale o ně starat 24 hodin denně a 365 dní v roce,“ uvádí. O peníze neměl nouzi. Placený byl od množství vytaženého dřeva. Protože se s bratry v lese otáčeli, tak si každý měsíc vydělali i sedm tisíc. Na tehdejší dobu to byl skvělý plat. Šumavský hajný si v té době přišel na zhruba 1500 korun. Život není jen práce, ale také zábava. I té si ale Eduard Hones uměl užívat na plný plyn. „Za holkama a tancovat jsme chodili do Rejštejna, ke Kubíčkovům na Nový Dvůr, kde byla velká hospoda. V létě na kole nebo pěšky. V zimě nás jelo i pět na motorce, dva jsem vezl na sáňkách. Nebo jsme byli domluvení s pluhařem, tancovali jsme do rána a v šest nás vzal domů na Horskou Kvildu,“ vypráví vesele. Sám na zábavách často hrával, dodnes umí perfektně hrát na tahací harmoniku – samozřejmě české i německé písničky. Nejraději má pořád písničku Na krásné Šumavě, v němčině Tief drinn im Böhmerwald. Když mu bylo 35 let, musel na operaci žlučníku. Pak už se do lesa nevrátil, 25 let těžké dřiny stačilo a Eduard začal pracovat jako správce rekreačního střediska na Novém Dvoře, které stále funguje, dnes se ale jmenuje Onyx. Jako kuchařka tu pracovala i jeho žena. Společně tu strávili osm let.

Rodiče Eduarda Honese – Gustav a Anna.

V lese pracoval Eduard Hones od osmi do pětatřiceti let.

Eduard Hones byl vždy šprýmař a svůj život bral s humorem. Jeho věrnou družkou byla celý život tahací harmonika. (Foto: archiv Eduarda Honese)

podzim 2013 | 05

Celá rodina Honesových – zleva Herbert, Gustav, Eduard a Helmut. Dole je matka Anna, Eduardova sestra Anička a otec Gustav.

Německo? Jednou za 10 let Mimo sourozenců, kteří zůstali celý život na Horské Kvildě, žijí všichni jeho příbuzní v Německu, stejné to má i Gertruda. Po tom, co byli po válce odsunuti, tak se s nimi neviděl. K prvnímu setkání došlo po dvaceti letech – během Pražského jara – v přelomovém roce 1968. „Mohli jsme vycestovat a navštívili jsme všechny naše příbuzné. I když byli někteří mrtví, ten pocit při shledání nejde popsat slovy. Neuvěřitelně citová záležitost. V padesátých letech by nás ani nenapadlo, že se podíváme na západ. Projeli jsme tehdy celé Německo křížem krážem. Všude, kde bydleli naši příbuzní. Celé Bavorsko, Mnichov, Karlsruhe. Byli jsme až u francouzských hranic a za 14 dní jsme ujeli s embéčkem asi dva a půl tisíce kilometrů,“ uvádí. Při návštěvě Německa je znovu napadlo, že zůstanou. Emigrují. Opustí Šumavu.

„Mluvili jsme o tom už při práci v lese. Ale byla to jen myšlenka. Hloupý nápad, který nás rychle přešel. Nemohli bychom nechat doma svoje rodiče, navíc bych nechtěl a nemohl žít bez Horské Kvildy," uvádí jednohlasně se svojí ženou. Protože v Německu neměli přímé příbuzné – rodiče nebo děti, ale pouze strýce, tety a bratrance, mohli se tam podle pravidel, která tehdy fungovala, znovu podívat vždy jednou za deset let. O tom, jak smutně fungovaly za totality naše úřady, svědčí i další historka, kde hrají hlavní roli příbuzní Honesových. V srpnu roku 1967 se na motorce zabil Gertrudin bratr František. Po sobě nechal ženu a dvě děti. V té době měla Františkova rodina již zažádáno a také povoleno vystěhování do Západního Německa. Když se ale František zabil, dala by se očekávat citlivá a zvýšená péče československých úřadů. Opak byl ale pravdou,

Obchod s potravinami na Horské Kvildě, kde nejen v 80. letech minulého století nakupovala celá Šumava. (Foto: archiv Eduarda Honese)

06 | podzim 2013

Bratr Gustav, který již zemřel, a Eduard s harmonikou.

hned po pohřbu úředníci vdově volali, kdy hodlá odejít. „Byl to trest za to, že chtěli opustit republiku a navíc z ekonomického hlediska nebyli pro Československo lukrativní,“ vysvětluje Eduard. Proto odjeli do Dingolfingu nedaleko Mnichova, kde žijí dodnes. Když se pak v roce 1987 vdávala dcera zabitého Františka – Gertrudina neteř, po-lala samozřejmě pozvánku i do své původní vlasti – na Horskou Kvildu. I když přišla s půlročním předstihem, Honesovi podle tehdejších pravidel vycestovat nesměli. Právo opustit republiku měli až o rok později. Výjimku nepředstavovala ani svatba. S německými příbuznými se vídají dodnes. Honesovi jezdí do Německa, nebo vítají návštěvu na Horské Kvildě. „Už ale nemůžu jezdit na delší vzdálenosti a ty návštěvy jsou velmi vzácné,“ krčí rameny Eduard Hones.

Je výborný společník a skvělý vypravěč. O svém bohatém životě umí zajímavě vykládat celé hodiny. (Foto: Pavel Pechoušek)

Šumava Šumavský Neckermann Od března roku 1983 se začala psát další významná kapitola v životě Eduarda Honese – začal vést obchod s potravinami. V „krámu“ na Horské Kvildě nakupovala celá Šumava. Však se mu také přezdívalo šumavský Neckermann. Zatímco jinde v Československu byl problém se zásobováním a zákazníci neměli na výběr téměř žádné kvalitní zboží, v pohraničí to bylo trochu jinak – kvůli zdejším vojenským posádkám byly obchody perfektně zásobené. A šikovný vedoucí, kterým Eduard Hones byl, si pro svoje zákazníky dokázal zajistit i další nadstandardy. Po revoluci za ním pak rádi jezdili němečtí turisté, protože se tu na všem domluvili. Této své obrovské výhody začal využívat také v momentě, kdy začal na Horské Kvildě starostovat. Okamžitě se stal styčným důstojníkem mezi šumavskými starosty z obou stran hranice. Modrava, Horská Kvilda, Kvilda, Rejštejn, Borová Lada a na německé straně hranice – Mauth, Finsterau, Hohenau, Sankt-Oswald Riedelhütte, Spiegelau a Neuschönau – starostové těchto obcí pravidelně řešili, jak žijí a jaké mají problémy. Scházeli se střídavě – jednou v Čechách a jednou v Německu. Když Eduard Hones v roce 2008 se starostováním skončil, nebylo nikoho, kdo by s organizací těchto akcí pokračoval. Jako šumavský apoštol fungoval Eduard Hones i díky svému oblíbenému akordeonu. Po revoluci si ho začali zvát na druhou stranu hranice na různé lidové zábavy nebo rodinné oslavy. „Jezdil jsem s několika kamarády. Zpíval jsem německy, občas přidal nějakou českou. České písničky se v Německu vždy líbily,“ vypráví. Když se dnes Eduarda Honese zeptáte, jestli se cítí více Němcem, nebo Čechem, neumí odpovědět. Není to těžká otázka, ale on to prostě neví. I když mu nemusíme věřit, Eduard Hones nad tím nikdy nepřemýšlel. Neměl důvod. Jedno ale ví jistě. „Já jsem hlavně Šumavák. Tady jsem celý život žil, tady umřu a tady jsem taky doma,“ klepe na pevný dubový stůl ve svém nově opraveném domku na Horské Kvildě. Nad ním visí zdobená keramická cedulka s nápisem „Im Himmel gibt’s kein Bier, drum trinken wir es hier!“, což v překladu znamená: „V nebi nemaj žádné pivo, tak ho pijem tady!“ To je jedna z životních filozofií Eduarda Honese. Na co čekat? „Život je krátký a musíme si ho každý den užívat!“ uzavírá.

Mgr. Pavel Pechoušek tiskový mluvčí Správy NP a CHKO Šumava [email protected]

V létě se podíval i na Březník, odkud celá léta odvážel smrkové kmeny. Proč nebyla stezka skrze Luzenské údolí konečně otevřená, nechápe a zlobí se. (Foto: Pavel Pechoušek)

Od dětství zná i Jiřího Mánka, ředitele Správy NP a CHKO Šumava. Ten strávil dětství jako syn hajného na Horské Kvildě. Za rozbitá okna prakem mu Eduard Hones často i nařezal. (Foto: Pavel Pechoušek)

Eduard Hones s manželkou ve své kuchyni na Horské Kvildě. (Foto: Pavel Pechoušek)

podzim 2013 | 07

Text David Jan Žák | Foto Archiv Davida Jana Žáka

Kauza: Král Šumavy Toto je příběh Josefa Hasila Král Šumavy. Mýtus nebo legenda? Agent západní špionážní služby a převaděč, kterého ve stejnojmenném filmu Karla Kachyni „stateční“ členové Pohraniční stráže Sboru národní bezpečnosti zastřelí. Ve filmu se jmenuje Kilián. Měl však svůj předobraz ve skutečném světě? V době po únorovém komunistickém puči? V 50. letech plných procesů a politických vražd?

Filmový Král Šumavy „Ano, svůj předobraz měl,“ jak tvrdí historik Libor Svoboda z Ústavu pro studium totalitních režimů a dodává: „V archivech SNB a StB jsme objevili zmínky o Králi Šumavy, sami komunisté tak v tajných složkách nazývali rodáka ze Zábrdí u Prachatic Josefa Hasila.“ Dokonce se ve zprávě StB píše o Rudolfu Kalčíkovi, autoru románu Král Šumavy, který se s Kachyňou spolupodílel i na scénáři: „Kalčík se nechal inspirovat případem bratří Hasilů.“ Proč se tedy ve filmu jméno Hasil neobjevuje? Z jakého důvodu je nazýván Králem Šumavy sudetský Němec Franz Nowotny, zvaný Kilián? Odpovídá filmový příběh osudu Kiliána nebo Hasila? Propagandistický film z roku 1959 nevypráví ani o skutečném Josefu Hasilovi, ani o Franzi Nowotném. Oba převaděči přes železnou oponu totiž své nebezpečné cesty přežili. „Je to velká lež,“ říká po zhlédnutí snímku sám Josef Hasil. „Přes močály jsem nechodil ani já, ani nikdo jiný. Byla by to sebevražda. Byl byste skvělým terčem.“ Právě Němec Nowotny a Čech Hasil jsou nejčastěji označováni za Krále Šumavy. „Sudeťák Kilián se jim samozřejmě víc hodil do krámu než bývalý český esenbák a strážce hranic Hasil,“ říkával filmový teoretik Boris Jachnin. Esenbák převaděčem S převáděním až padesátičlenných skupin uprchlíků přes Šumavu začal už v únoru 1948, tedy v době, kdy komunisté převzali moc v zemi. Sloužil ve Zvonkové u útvaru PS SNB.

08 | podzim 2013

Josef Hasil během základní vojenské služby.

Hasil spolupracoval se svým kamarádem z útvaru Zdeňkem Vyletou. Vodili na Západ hlavně rodiny s dětmi a ty, kterým hrozil z různých důvodů kriminál. Navázali spojení za hranicí v Bavorsku a utečence předávali v horské hospodě pod Třístoličníkem agentům CIC. Nad ránem 20. října 1949 převáděli

společně s Vyletou manžele Fořtovy a zdravotní sestru Annu Bezecnou z Českého Krumlova. Hasil měl mít pochůzku se strážmistrem Malinou, dohodli se, že do služby nenastoupí. Malina své kamarády kryl a ráno předstíral, že se vrátil ze služby. Hasil však v mlze zabloudil. Ze spisů

Šumava SNB vyplývá, že u obce Schwarzenberg oba příslušníci SNB narazili na německou finanční stráž, Vyletu zatkli a Hasil se pokusil o útěk, během kterého napadl německého pohraničníka, odzbrojil jej a utekl zpátky do Čech. Až pozdě večer se dostal do Nového Údolí. Tam zaklepal na dveře jedné z chalup, kde žil rumunský reemigrant. Hasil požádal o vodu. Než mu ji muž přinesl, usnul s hlavou na stole. Probudila ho až pohraniční hlídka, kterou Rumun přivedl. Hasil byl zatčen a vyslýchán. Ke vší smůle u něho našli americký zásobník a protikomunistické letáky. Vyletu esenbáci vyměnili s německým financem za zásobník k jeho pušce. Hasil byl odsouzený k devíti letům žaláře, jeho kamarád k šestnácti. Soudu předsedal Karel Vaš, nechvalně proslulý z pozdějšího procesu s Miladou Horákovou. Byl nasazený do pracovního trestaneckého tábora v Dolním Jiřetíně u Mostu, odkud 9. května 1949 v půl jedenácté večer spolu s bývalým letcem Antonínem Vítkem uprchl. Nakonec se po nebezpečném přechodu dostali do Bavorska. Tady se z Hasila stal agent americké tajné služby, převaděčské eso a prvotřídní špion. Agentem chodcem Komunističtí pohraničníci dodnes vzpomínají, že byl pro ně černou noční můrou, nepolapitelným přízrakem, který se prostřílel z každého obklíčení. „Při trvalé ostraze jsme měli až čtyřiadvacetihodinové služby a pořád jsme čekali na příchod Hasila,“ vypravuje bývalý strážmistr PS SNB Gustáv Blaško a historik Svoboda dodává: „Hasilovi kolegové mu vyčítali, že příliš riskuje. Agent Antonín Kubala dokonce odmítal s Hasilem chodit přes hranice. Jemu ale tohle riskování až zázračně vycházelo. Jinak byla úmrtnost agentů chodců obrovská.“ Hasil vytvořil rozsáhlou špionážní síť spolupracovníků nejen v Pošumaví, ale doslova v celé zemi. Pohyboval se s falešnými doklady po Československu, sbíral tajné informace o rozmístění služeben StB a SNB, o stavu armády, pohraničních útvarech a hlavně o těžbě uranu. S sebou bral protikomunistické letáky a často i vysílačky. Když se vracel po splnění úkolů, bral s sebou uprchlé politické vězně, bývalé ministry, poslance, kněze, ale i maminky s dětmi, na které už v utečeneckých táborech čekali rodinní příslušníci. 7. prosince 1949 převáděl Hasil rodinu Hrašových z Husince a dva uprchlé vězně. Během přestřelky zahynul strážmistr SNB Rudolf Kočí. Jeho kolega František Háva byl těžce raněn. Komunistická justice obvinila Josefa Hasila z vraždy. „Tenkrát střílel každý strom i keř,“vypravuje po letech Hasil. Po této přestřelce začalo na Prachaticku mohutné zatýkání Hasilových příbuzných a známých. Utéct se podařilo jen jeho

Svatební fotografie Bohumila Hasila.

dvěma starším bratrům – Juliovi a Bohumilovi. V Bavorsku se připojili k Josefovi a stali se agenty. V případu bratří Hasilů bylo nakonec jen na Prachaticku odsouzeno 96 lidí k mnohaletým trestům. Přes Šumavu chodil až do roku 1953, kdy vznikla nechvalně proslulá železná opona. Další práci pro výzvědnou službu už prováděl na území Bavorska až do rozpuštění celé skupiny. V roce 1954 spolu se svým kolegou Antonínem Vítkem odjel do USA. Život v USA V Americe začínal od nuly. CIA už o jeho služby nestála. Hasil myl nejdříve nádobí, rybařil, pracoval v řeznictví, tesařil, obsluhoval lis, až nakonec skončil v továrně na výrobu automobilů, kde zůstal až do důchodu. V září 1972 se chtěl na pár dní vrátit do Evropy. Chystal se na olympiádu do Mnichova. Byl nachystaný k odletu a v tu chvíli přišlo varování. StB připravila past. Hasil netušil, že je sledovaný i v USA. StB o něm shromažďovala celou tu dobu informace díky svým agentům napojeným na emigranty v zahraničí a připravila Hasilův únos z Mnichova do Československa. Byl by pak odsouzen a s největší pravděpodobností popraven. Druhou variantou bylo jeho vyhození z jedoucího vlaku. Hasil zůstal raději doma. V roce 1974 se oženil s brněnskou rodačkou a vdovou paní Eliškou a vyženil tři její dcery. Usadil se natrvalo na předměstí Chicaga. Návrat po roce 1989 Do Československa se vrátil dvakrát, v roce 1990 a pak o rok později. Nejdřív spolu se sestrou navštívili maminčin hrob v Lažišti. Paní Rozálie zemřela v roce 1972. Pohřbíval ji tehdy mladý farář, budoucí

kardinál Miloslav Vlk. Kvůli tomuto pohřbu přišel o státní souhlas k vykonávání kněžského povolání a stal se myčem oken. Později i s ostatními sourozenci, co ještě žili, zavítali do Českých Žlebů, aby dali ke zdi, kde zřejmě leží bratr Bohumil, věnec. V roce 2001 prezident Václav Havel vyznamenal Josefa Hasila státní medailí Za hrdinství. Hasil toto ocenění chápe jako uznání celé jeho rodiny, která byla v době komunismu perzekvována. Osobně vyznamenání nepřevzal, byl už příliš nemocný. V USA se téměř po půl století konečně setkal i se svým synem Josefem Vávrou, ten se nesměl jmenovat po otci, a tak má příjmení své matky za svobodna. Hasilova snoubenka Marie Vávrová byla odsouzena hned dvakrát. Poprvé na čtyři a půl roku, po dvou letech ji propustili a použili jako návnadu, věděli, že se pro ni se synkem Hasil vrátí. Nastražená past sklapla naprázdno. Marii Vávrovou čekal další kriminál, tentokrát na dva roky. David Jan Žák spisovatel [email protected]

David Jan Žák spisovatel, který napsal o Josefu Hasilovi román Návrat Krále Šumavy. Životopisný román o nepolapitelném převaděči, který se stal předobrazem krále Šumavy, vychází z jeho vlastních vzpomínek, svědectví pamětníků i archivních dokumentů. Kniha zachycuje nejen jedinečný lidský osud, ale rovněž dramatické události spojené se vznikem Železné opony.

Chystá se i stejnojmenná televizní série v režii Radima Špačka.

podzim 2013 | 09

Text Milan Soukup

50 let Informační a strážní služby na území jihočeské části CHKO Šumava Letos si připomeneme 50 let od vzniku Chráněné krajinné oblasti Šumava. Jak vypadala služba pro tehdejší strážce a zakladatele CHKO, vzpomíná v článku pro časopis Šumava zakladatel Informační a strážní služby na Šumavě Milan Soukup.

Doprovod dětského putovního tábora v létě roku 1981. (Foto: archiv Milana Soukupa)

V počátcích existence CHKO byl zprvu prováděn „nábor“ dobrovolných strážců prostřednictvím Krajského střediska státní památkové péče a ochrany přírody v Českých Budějovicích. Tohoto úkolu se zhostil Ing. Václav Polák –tajemník poradního sboru CHKO Šumava. Tato činnost byla organizována ponejvíce v letech 1965–1966. Adepti Sboru dobrovolných strážců byli postupně proškolováni ať již pro vlastní výkon strážní služby přímo v terénu, tak při přednáškách zaměřených na ochranu šumavské přírody. Podstatný zlom nastal po zahájení jihočeské Správy CHKO Šumava. V červnu 1972 nastupuje jako první profesionální strážce, do té doby od roku 1966 dobrovolný strážce, Milan Soukup. Území je rozděleno na tři ochranářské obvody (později strážní obvody).

10 | podzim 2013

Tyto jsou dále děleny na 28 strážních úseků. Přípravou činnosti dobrovolných strážců byli pověřeni Michal Valenta a Milan Soukup. Byla zpracována skripta a proběhly zkoušky z právních norem, botaniky, zoologie, horopisu a vůbec povšechných znalostí Šumavy. Postupně byly profesionálními strážci obsazeny všechny tři strážní obvody. Strážní obvod č. I. Vimperk – Štefan Labaj, obvod č. II. Volary – Milan Soukup a č. III. Horní Planá (později Lipno) – Zdeněk Zlámal. Tito byli jmenováni vedoucími svěřených obvodů. Následovalo postupné přidělování strážních úseků dobrovolným strážcům podle místa působnosti nebo jejich blízkosti. Zpočátku byl pověřen řízením strážní služby na území jihočeské části Michal Valenta, krátkodobě pak Milan Soukup a Václav Mild. Do této již stabilizované

a dobře fungující činnosti přichází na řadu let František Kadoch jako vedoucí Informační a strážní služby. Strážní služba jak profesionálních, tak dobrovolných strážců byla konána podle rozpisu služeb zvláště o sobotách, nedělích a ve svátcích. Činnost strážců CHKO Šumava byla velice pestrá, o čemž by se dalo napsat několik dalších pojednání. Kromě pochůzek v terénu na určených trasách to byla kontrola nedovoleného táboření a rozdělávání ohňů, nedovolených vjezdů motorových vozidel a znečišťování a poškozování přírodního a životního prostředí návštěvníky, ale i místními institucemi. Dobrovolní strážci mimo to spolu s profesionálními strážci prováděli mapování vzácných a ohrožených druhů rostlin, monitoring chráněných živočichů. Podíleli se na přednáškách a doprovodu

Šumava

Medvědí stezka – 1983 – doprovod a natáčení s jihočeským rozhlasem. (Foto: archiv Milana Soukupa)

exkurzí, vedli kroužky Mladých ochránců přírody nebo s nimi úzce spolupracovali. Nemalá byla výpomoc při zřizování naučných stezek, při instalacích a opravách informačních zařízení, úklidů nejexponovanějších návštěvnických míst, při výstavbě terénních stanic. V rámci dalšího proškolování byly konány v každém roce aktivy dobrovolných strážců. Jeden před letní sezónou, další před sezónou zimní. Vždy po pěti letech, v rámci výročí existence CHKO, byl konán slavnostní sraz strážců ze všech tří obvodů. Každým rokem byly konány

Strážci budují první poválkovou naučnou stezku v Jezerní slati. (Foto: Štefan Labaj)

dvě odborné exkurze. Jedna do vybraných lokalit na území celé CHKO, jedna potom pro nejaktivnější strážce do ostatních velkoplošných území. Byla navštívena všechna v té době vyhlášená CHKO v Čechách a na Moravě, jedna potom na Slovensku (Malá Fatra). Jiná situace nastává po zrušení hraničního pásma a zvláště pak po vyhlášení národního parku. Postupně narůstá počet profesionálních strážců, bohužel ve stínu národního parku zůstává území chráněného krajinného území. Taktéž ubývá členů Sboru dobrovolných strážců, někteří se

stávají zpravodaji ochrany přírody. Někteří se stávají strážci profesionálními. Na území Chráněné krajinné oblasti pokračuje činnost Informační a strážní služby podobná té, která byla „nastavena“ v jejích počátcích. Věřme, že i nadále bude napomáhat k ochraně šumavské přírody – bude jí sloužit! K tomu vám, kolegové, přeji mnoho zdaru!

Milan Soukup bývalý vedoucí Informační a strážní služby

Milan Soukup provází v červnu roku 1978 exkurzi jihočeských pedagogů. (Foto: archiv Milana Soukupa)

podzim 2013 | 11

Text Pavel Pechoušek | Foto Štěpán Rosenkranz

„Můj stres voní po jehličí,“ říká šumavská hajná z Prášil Stará se o lesy, které rostou na území Národního parku Šumava. Co všechno tato práce obnáší? Co je její součástí? Co ji nejvíc baví a co naopak štve? Odpovídá Hedvika Zahálková, hajná z Prášil, v rozhovoru pro časopis Šumava.

Proč jste se rozhodla pro práci hajné? Od dětství jsem se hodně pohybovala v přírodě, zajímala jsem se o indiány, život v přírodě, těšilo mě učit se různé dovednosti třeba ve skautu. Pak jsem začala pravidelně jezdit na Šumavu a později po studiích jsem se na Šumavu, která mi učarovala, přestěhovala za přítelem. I když jsme nakonec nezůstali spolu, na Šumavě jsem už zakotvila. Lesy v oblasti Šumavy, kde jsem žila, byly nádherné a byla to radost se v nich pohybovat v zimě, v létě, nepotkávat lidi, ale zároveň procházet místy, kde na každém kroku byla patrná lidská činnost a stopy osídlení, které rychle mizely v objetí přírody. Neexistovaly pro vás při volbě povolání nějaké jiné možnosti? Zajímá mě toho hodně, určitě byly alternativy, společným jmenovatelem jim však vždy byl pohyb, příroda a Šumava. Vystudovala jsem lesnickou školu v Písku. Než jsem začala pracovat u parku jako lesník, byla jsem zaměstnána v různých odborech národního parku. Jako zkušenost to není špatné, protože pak člověk vidí, kde jsou jaké problémy, specifika různých přístupů, které se mohou jevit někdy až protichůdně, ale které by se za použití zdravého rozumu a umění drobných ústupků mohly skloubit dohromady. V čem je náplň vaší práce? Podstatou je péče o svěřenou část lesa, zalesňování, těžba, myslivost, celková péče o úsek. Lesník je člověk, který plánuje a organizuje práce v lese tak, aby měly návaznost, kontroluje, zda je práce dobře odváděna, a následně, co je důležité, zpracovává podklady k vyplácení lidí. Může se zdát, že celé dny chodím po lese a kochám se přírodou, skutečnost je taková, že kolikrát není prostor se najíst. Říkáte si, ještě sem dojdu, tohle vyřídím, sem zavolám a tam se podívám a pak si chvilku sednu na

12 | podzim 2013

Lesy v okolí Prášil, o které se Hedvika Zahálková stará, to jsou i místa bývalých vesnic, která zanikla po odsunu.

pařez a sním si oběd. Nachodím spousty kilometrů, často se musím dohadovat s lidmi, hodně času protelefonuji a oběd si nakonec často sním až odpoledne doma. V kanceláři je jednodušší to, že vezmete papír s problémem ze šuplíku. Já musím ujít pár kilometrů, než se přesvědčím, jestli je to všechno tak, jak má být. Ale naštěstí jsou i dny, kdy

zbyde ještě čas na to spočinutí, kdy vydechnu a říkám si, jaké mám štěstí žít tady… O jaký konkrétní úsek lesa se staráte? Mám úsek od Prášil na Vysoké lávky – bývalou vesnici, odtud přes Riegel směrem k bývalé sklářské osadě Stará Hůrka, kde je zrekonstruovaná hrobka rodu Abele, a dál,

Šumava k jezeru Laka, kde hraničí se sousedním úsekem, z druhé strany od Prášil pak bývalá osada Formberk. Pro mě jsou nejzajímavější právě místa po původních obcích, ze kterých dnes zůstaly jen obvodové zdi domů, zarostlé travou a nálety různých dřevin, často dochované sklepy, křížky apod. Kamenné snosy, dnes ukryté v porostech, svědčí o neúnavné píli lidí žijících v poměrně drsných přírodních podmínkách. Úsek, který mám na starosti, je zajímavý i kvůli odlišné věci. V minulých letech zde byly obrovské objemy těžeb díky kůrovcové kalamitě, staré a krásné porosty jsou tak nenávratně pryč. Co vás na práci hajné nejvíce baví? Myslím, že už jen ta možnost, že můžu pracovat v přírodě, je za odměnu. Dobré pro mě je i to, že nejsem pevně svázána nějakým řádem, ale můžu si plánovat práce podle potřeby a trochu nadneseně řečeno i podle chuti. Pro mě jsou strašákem určitě papíry a vše s tím spojené. Když přijdou problémy, je to stejné jako v jakékoliv jiné práci, jen ten můj stres voní po jehličí a někdy k tomu člověku ještě prší, případně – lidově řečeno – kydá sníh na hlavu. Můžete popsat váš běžný pracovní den? Někdy prosedím celý den u počítače a zpracovávám uzávěrku – podklady k vyplácení lidí za odvedenou práci, což je docela velká zodpovědnost. Vyplácené částky nejsou zrovna malé. Někdy vstávám ve tři hodiny, už ve čtyři nakládám a odvážím dříví, potom si projdu úsek tam, kde se pracuje, zkontroluju, co je potřeba a mezitím je nutné obejít úsek a strom po stromu, kontrolovat riziková místa, kde se ukazuje kůrovec, vyznačit napadené stromy. Když to jde, hned k nim zavedu těžaře, aby je zpracovali. Zadávám práci lidem, což obnáší to, že práci nachystám – kolik se toho bude dělat, jak se zaplatí, pak s nimi projdu jejich pracoviště, stanovíme si pravidla a podmínky. Z toho plyne, že největším požehnáním hajného jsou pracovití, spolehliví lidé, nejlépe ti, co žijí v místě, protože kromě nutné určité flexibility – třeba kvůli nepřízni počasí, zároveň vědí, že se příští rok vrátí na to, co po sobě v lese letos zanechali. Mají proto úplně jiný vztah k místům, kde žijí. Jako velký problém pak spatřuji moment, kdy si lidi nemohu vybírat podle kvality odvedené práce, podle toho, jaké s nimi jsou zkušenosti, ale pouze podle toho, kolik za jejich práci zaplatíme. Ne vždycky se vyplatí šetřit a dobře odvedená práce za větší peníze leckdy ušetří další navazující výdaje v pozdějších letech.

Máte i zvláštní koníček. Ano, k výrobě skleněných páteříků jsem se dostala náhodně, objevem malého původního páteříku na omítce starého domu, ve kterém jsem bydlela. Mohlo by se zdát, že spolu tyhle dvě profese nesouvisí, ale opak je pravdou. Díky sklářské výrobě došlo k razantnímu vypalování a kácení lesů šumavského hvozdu, do té doby ničím neovlivněného. Sklárny byly obrovským žroutem dřeva, nejen palivového na vytápění hutí, ale také dřeva, které se spálilo (a lesy se doslova pálily nastojato) a z jehož popela se vyráběla potaš, což byla nezbytná surovina při výrobě skla. Tehdejší popelář tedy bylo zaměstnání úplně jiného významu než dnes. Kromě jiného se zachovalo třeba v příjmeních, které obsahují německé slovo popel – Aschermann, Ascherbrenner, nebo v místech, které mají názvy po některé z činností související s výrobou potaše. Nedaleko Kašperských Hor tak můžeme navštívit louky, kde se říká na Flusárnách, kde dříve byla dvě stavení. Nezasvěcení lidé se ušklíbnou, když je pošlete na takové místo na procházku, ale jedná

se o usedlosti, kde se právě vyráběla potaš zvaná flus. Jaké páteříky vyrábíte? Nejraději vyrábím velké korálky, do kterých můžu vytvořit skutečně existující kytičky. Oblíbené jsou fialky, rozrazily, slunečnice, pomněnky, specialitou pak protěž, jednokvítek velekvětý a mnoho dalších. Velkou inspirací pro mě je tedy opět příroda. Svoji zálibu předávám dál lidem ve formě akcí pro veřejnost a přednášek o historii sklářství na historické hájence Březník nad Modravou, kde nechám každého zájemce vytvořit si vlastní korálek. Mnou vyrobené šperky se dají po domluvě koupit přímo u mě nebo na vybraných řemeslných trzích tady na Šumavě nebo přes webové stránky www.vinuteperle.eu. Vzhledem k časové náročnosti řemesla a díky tomu, že vinutky vyrábím pouze vlastnoručně, jich mám jen omezené množství. Mgr. Pavel Pechoušek tiskový mluvčí Správy NP a CHKO Šumava [email protected]

Jejím koníčkem je výroba vinutých perel. Jejich výrobu si mohou návštěvníci během sezóny prohlédnout v hájence na Březníku.

podzim 2013 | 13

Text Jan Šťastný, Marek Drha, Vít Chlada

Podzim v lesích Národního parku Šumava

Jedním z nejkrásnějších období na Šumavě je období jelení říje. (Foto: Marek Drha)

Slunce pomalu ztrácí svou sílu, na loukách se ráno povaluje mlha, teploty klesají až k nulovým hodnotám. Na Šumavu se snáší podzim. I v tomto melancholickém období se v šumavských lesích naplno pracuje. Podrobnosti ve třetím dílu seriálu o práci šumavských lesníků. Podzim v šumavském lese, to je hlavně příprava na tvrdou šumavskou zimu, na dobu, kdy napadne první sníh. Práce lesníka v pěstební činnosti znamená hlavně dokončení zalesňování v lesních porostech. Konkrétně se jedná o zalesňování krytokořenných (obalovaných, pozn. red.) sazenic. Nižší teploty a vyšší vzdušná vlhkost přispívá ke zdárnému přežití vysazovaných stromků. Velice podstatná a důležitá činnost je ochrana

14 | podzim 2013

vysazovaných stromků. Lesník kontroluje, tak jako během celého roku, dříve postavené oplocenky a zjišťuje jejich stav. Tam, kde je to nutné, zajistí jejich opravu. Podobně jako v létě se aplikují repelentní přípravky proti zimnímu okusu zvěří. Co se těžební činnosti týká, nadále je jejím základem včasné vyhledávání kůrovcem napadených stromů a jejich asanace. Asanací rozumíme pokácení

napadeného stromu a jeho přiblížení na odvozní místo, případně jeho odkornění a ponechání na místě. Je zcela na zvážení lesníka, jaký způsob a technologii navrhne v daných porostech. V tomto období je velice náročné vlastní vyhledání napadených stromů. Ve většině případů se jedná o několik málo kusů stromů, které jsou prostorově rozmístěné po celém lesním úseku. Zde je na místě důslednost při vlastním vyhledávání.

Šumava V Národním parku Šumava se neprodává pouze kůrovcem napadené dřevo, ale provádí se i úmyslná těžba. Hlavním smyslem těchto úmyslných těžeb je pozitivně ovlivnit dřevinnou skladbu. V tomto případě to znamená podpořit přirozené zastoupení původních druhů dřevin. Zpeněžování vytěžené dřevní hmoty pak probíhá ve formě přímého prodeje nebo aukce, kdy odběratelé soutěží o cenu. Tento prodej dřeva je efektivnější. A ekonomové správy parku takto prodávají stále více dřeva. Velmi důležitým obdobím v pracovním životě lesníka je každoroční inventarizace dřevních zásob. Ta probíhá k určenému datu, v národním parku k 30. září běžného roku. Jedná se vlastně o porovnání skutečného stavu zásob dřeva se stavem účetním. Skutečný stav zjišťují určené inventurní komise po lokalitách. V porostech se provádí inventura na tzv. lokalitě P (pařez) a u odvozních cest se zjišťuje stav na lokalitě OM (odvozní místo). Další lokalitou jsou expediční sklady. Veškeré nalezené dřevo se zapisuje, označuje a následně dle lokalit a porostů spočítá. Poté dojde k porovnání se stavem účetním. V případě rozdílů se zjišťují důvody vzniklých mank nebo přebytků, které se po ukončení inventury řeší se zodpovědnými pracovníky. V tomto období probíhají další inventury majetku a dalších komodit. Z pohledu lesníka je důležitá inventura sazenic v lesních školkách. Zde se zjišťují počty výsadbyschopných a ostatních sazenic. Výsledek inventury je podkladem pro tvorbu zalesňovacích projektů v příštím roce a ukazatelem potřeby pro další roky. Další důležitou součástí náplně práce lesníka v tomto období je také myslivost a lov zvěře. Ten má za cíl při absenci velkých predátorů především redukci počtu některých druhů zvěře směřující k dosažení rovnovážného stavu v ekosystému. Na území Národního parku Šumava se nejvíce loví zvěř jelení, dále zvěř černá (prase divoké) a v několika posledních letech se v omezené míře loví také zvěř srnčí. Jelení zvěř právě v tomto čase mobilizuje své síly a vrhá se do víru vášně a rozmnožuje se. Právě v těchto dnech přichází období, které je pro myslivce vrcholem lovecké sezóny – začíná jelení říje, což je mimořádný zážitek nejen pro myslivce. U jelenů probíhá říje jednou ročně, a to zpravidla od září do poloviny října. Tu ovlivňuje řada faktorů, od vyspělosti zvěře, potravy až po počasí. V tomto období si silní jeleni vytvářejí harémy říjných laní a hlasitým troubením dávají najevo sokům svoji sílu a připravenost k souboji. Samozřejmě se tím snaží zaujmout i říjné laně a naplnit tím své reprodukční poslání pro zachování rodu. Tento jev můžeme nejčastěji zaslechnout při svítání nebo naopak při soumraku, kdy jsou jeleni nejaktivnější. Samotné troubení však používají i při soubojích mezi sebou, kdy se snaží pomocí svých parohů vyhnat svého konkurenta od blízkosti samic. Samice pohlavně dospívají druhým rokem života a březost u nich trvá 240–262 dnů. Rodí jedno až dvě mláďata vážící přibližně 15 kilogramů, která jsou několik prvních dnů po narození skrytá v travnatém porostu. Po dvou týdnech jsou kolouši schopni se připojit ke stádu. U zvěře černé pokračuje celoroční snaha o redukci počtů, hlavně z důvodu snížení škod u vzácných ptáků, jako je tetřev, tetřívek a jeřábek, kde tato zvěř velmi škodí sbíráním snůšek a nedospělých jedinců. Srnčí zvěř se loví jen na některých územních pracovištích v omezené míře. O její redukci se stará hlavně populace rysa. Ing. Jan Šťastný PhD., Bc. Marek Drha, Ing. Vít Chlada Lesníci Správy NP a CHKO Šumava [email protected]

Z pohledu lesníka je důležitá inventura sazenic v lesních školkách. Během podzimu se zjišťují počty výsadbyschopných a ostatních sazenic. (Foto: Marek Drha)

Jelení říje je i dobou rozmnožování jelení zvěře. (Foto: Marek Drha)

Zkušený modravský hajný Jakub Zavadil při odvozu dřeva. (Foto: Vít Chlada)

podzim 2013 | 15

Na německé straně Šumavy začalo hořet 6. srpna a oheň zasáhl asi 5 000 hektarů těžce přístupného území. Druhý den zůstalo bezpočet doutnajících míst, které museli hasiči hasit ručně pomocí zhruba 100 metrů dlouhých hadic. (Foto: Pavel Pechoušek)

Text Radovan Holub | Foto Archiv Správy NP a CHKO Šumava

Požár na Farrenbergu ukázal limity v koncepci bezzásadovosti Požár lesního porostu v oblasti hory Farrenberg (1203 m) v jádrovém území Národního parku Bavorský les, asi 2 km od českých hranic, ukázal, že idea ponechání přírody přírodě není tak samozřejmá, jak by se mohlo zdát. Požár vznikl ve velmi odlehlé části parku, přesto nejbližší obec na bavorské straně – Finsterau – je vzdálená jen 4 km. Na české straně jsou nejblíže Prameny Vltavy, cca 3 km daleko. Nejbližší turisticky značené cesty vedou z Finsterau na Luzný, z Finsterau na Schwarzbachklause a na české straně z Pramenů Vltavy na Březník. Území mezi Farrenbergem, Steinfleckbergem, Velkou Mokrůvkou a Luzným patří mezi ty nejdivočejší v „lesní divočině bez hranic“ (dříve Divoké srdce Evropy), chloubě Národního parku Bavorský les. Nejsou tu žádné příjezdové cesty, cestní síť byla zrušena, sjízdná je jen písková

16 | podzim 2013

cesta z Finsterau k nádrži Reschbachklause a k Schwarzbachklause. V této oblasti se smí sice od 15. 7. do 15. 11. používat dokonce i turisticky neznačených cest, ty jsou ale většinou úzké a nehodí se pro nasazení hasební techniky. Jelikož podobný požár nevypukl v Národním parku Bavorský les po celá desetiletí, událost vzbudila dost velkou diskusi a kontroverzi. U nás je znám srovnatelný případ, kdy 8. 6. 2008 hrozil požár v Jezerní stěně Černého jezera. Blesk zapálil 12 m vysoký suchý smrk, který se rychle rozhořel. Hasiči ze Železné Rudy tu zasahovali v koordinaci s Horskou službou Šumava, která jim

poskytla terénní čtyřkolku a další zázemí. Čtyřkolkou vyjeli hasiči až nahoru do oblasti Jezerní stěny a vytáhli s sebou kanystry vody, hasicí přístroj, motorovou pilu a sekyru. Hořící strom porazili, rozřezali a uhasili práškovým hasicím přístrojem a vodou. Přesto vznikla diskuse, jak je možné, že se zasahovalo v přísně bezzásahové oblasti. Požár na Farrenbergu vypukl v úterý 6. 8. 2013 a zasáhl cca 5 000 hektarů těžko dostupného území. K rozšíření požáru přispěl zejména vítr. Na oheň upozornil cyklista z české strany, rozsah požáru ještě ten den identifikoval policejní vrtulník. Bylo jasné, že oheň nebude

Šumava možné uhasit běžným způsobem. Ve středu byl nasazen vrtulník hasičů a policie. Hasilo se ze vzduchu. O den později byl oheň už na ústupu, ale šest suchých kmenů smrků ještě hořelo. Pracovníci Národního parku Bavorský les hořící kmeny porazili a snažili se zabránit, aby se požár dál rozšířil větrem. Vznikl však nespočet doutnajících míst, která nebyla seshora vidět a nedala se uhasit z vrtulníku. Hasiči proto začali pracovat ručně, pomocí 100 m dlouhých hadic, čerpadel a vody ze zásobníku o obsahu 3 000 litrů, který se doplňoval z blízké Reschbachklause. Zásobník dopravil na místo velký policejní vrtulník. Menší policejní vrtulník dopravil z Finsterau hasiče, další dobrovolníky a materiál. Od čtvrtka šlo o spojené nasazení vzdušných i pozemních sil. Ve čtvrtek odpoledne byl otevřený oheň definitivně uhašen, ale doutnání ohně pod povrchem pokračovalo. Hasiči se snažili uhasit doutnající místa v dalších dnech pomocí klasické techniky. K uhašení požáru nestačil ani poměrně silný déšť, jako největší problém se ukázalo doutnání ohně pod povrchem. O víkendu se objevily nové doutnající plochy, hašení ze země i za pomoci helikoptér pokračovalo. Nad Finsterau křižovaly neustále dva vrtulníky, hasiči z okolních obcí byli v trvalém nasazení. V pondělí 12. 8. a v dalších dnech prováděla policie optickou kontrolu pomocí vrtulníků. Zdálo se, že oheň je definitivně zlikvidován. Obce znovu proti parku Obce v okolí byly ve stavu pohotovosti a stále silněji vyžadovaly dokonalé zvládnutí požáru. Ředitel Správy NPBL Franz Leibl je ale uklidňoval, že lesní požár je neohrožuje. Příčinou požáru byla buď lidská nepozornost, úder blesku, nebo samovznícení suchého dřeva stromů v extrémně horkém počasí. Správa Národního parku Bavorský les později tvrdila, že oheň se rozšířil nikoli přes mrtvé stromy, ale zele-

ným podrostem a nízkou vegetací. Podle některých pracovníků Národního parku Bavorský les nebyl lidský zásah proti požáru bezpodmínečně nutný. „Bojovat paušálně s lesními požáry odporuje myšlence národního parku. V jiných regionech je lesní požár považován za motor přirozeného zmlazení lesa,“ řekl Franz Baierl z Národního parku Bavorský les. Podle dalších odborníků se teď na postiženém území může zkoumat, jak rychle rostliny a zvířata znovu zabydlí zničený prostor. Lesní požár podle jejich názoru vytvořil v jádrovém území parku „nové pole pro výzkum“. Špičkové technologie v divočině? Souhra bezpečnostních složek při likvidaci požáru byla podle bavorského tisku rychlá a příkladná. Hlasy čtenářů se ozvaly zejména po prohlášení správy parku, že zásah proti požáru nebyl bezpodmínečně nutný. Jeden z čtenářů se ptal, proč správa parku rozlišuje „lidskou příčinu“ a „přirozenou příčinu“. „Lidské a přírodní jsou tedy protiklady?“ ptal se čtenář Karlheinz Stangl ze Zwieselu. „Národní park Bavorský les je jediný v Německu, který koná ve znamení ideologie ponechat přírodu přírodě. To, že jsou v centrálním území parku, kde mají volně plynout přírodní procesy, nasazeny špičkové technologie vymyšlené a zorganizované člověkem, budí posměch. Zejména potom, co byla všemi dostupnými prostředky zničena cestní síť a všechno, co připomínalo lidskou kulturu. A najednou sem nalétávají vrtulníky, aby tento přírodní proces uhasily. Ideologie nikdy nepřinesly lidem nic dobrého. Je vidět, že koncepce Národního parku Bavorský les je v jakési arogantní křeči.“ A předseda Hnutí pro ochranu Bavorského lesa Hubert Demmelbauer dodal jednoduše: „Požářiště jako nové pole výzkumu? Ti lidé se snad zbláznili.“

Starosta Kvildy Václav Vostradovský a Jan Pecánek z Informační a strážní služby uzavírají turistickou trasu z Pramenů Vltavy na hraniční přechod s Německem Siebensteinkopf (Sedmiskalí). (Foto: Pavel Pechoušek)

Politici zavítali na místo V úterý 13. 8. navštívili Národní park Bavorský les politici. Šlo o předsedu výboru pro životní prostředí Christiana Magerla (Zelení) a poslance zemského sněmu za Zelené Eike Hallitzkyho. Magerl se překvapivě ve věci požáru vyjádřil rezervovaně. „V téhle věci mně v prsou bijí dvě srdce,“ řekl. „Na jedné straně lesní požáry patří k přírodním procesům, ale omezená plocha Národního parku Bavorský les a relativně husté osídlení v okolí znamenají, že je třeba včas sáhnout k protipožárním opatřením.“ Oba politici se nelichotivě – a také nespravedlivě – vyjádřili na adresu Národního parku Šumava. Kamenem úrazu pro ně je především stále uzavřený hraniční přechod Modrý sloup. Oba politici nesprávně připsali krach Modrého sloupu současnému vedení parku, nikoli pravým „viníkům“, tedy nevládním organizacím. „Prodloužení cesty zvané Böhmweg Luzenským údolím by tetřeva zatížilo jen minimálně,“ řekl Magerl. Kritizoval, že cesta z české strany je na Modrý sloup vedena úbočím Špičníku, což je podle jeho zjištění důležité místo pobytu tetřeva. Že při původním projednávání různých variant tras doporučili cestu přes Špičník sami pravověrní ekologové a ornitologové, to už Magerl nezmínil. Hallitzky se pak pustil do kritiky vlastních řad – na paškál si vzal Národní park Bavorský les. „To, že Národní park Bavorský les získává ročně skoro 4,5 miliónů eur prodejem dřeva, není akceptovatelné. Park má motto ponechat přírodu přírodě. Je absurdní, ba dokonce perverzní, že financování národního parku jde z velké části z prodeje dřeva.“

PhDr. Radovan Holub publicistika [email protected]

Bylo jasné, že v tomto případě nepůjde oheň uhasit běžným způsobem. Při hašení požáru musel pomáhat i vrtulník. (Foto: Pavel Pechoušek)

podzim 2013 | 17

Text Vojtěch Kohout

Šumava má nejlepší tmu – je tu nejzachovalejší přirozené noční prostředí v Čechách „Na Šumavě je nejzachovalejší tma v celé České republice,“ potvrdili astronomové. Vedle jiných se může Národní park Šumava pyšnit i tímto nenápadným, ale rozhodně ne bezvýznamným prvenstvím. Jedná se o oblast s nejzachovalejším přirozeným nočním prostředím v celé České republice. „S nejzachovalejším čím?“ říkáte si teď možná. Řečeno jinými slovy, na Šumavě je v noci hluboká tma. Tma, která je přirozenou součástí životního prostředí, je životně důležitá pro nemalé množství nočních živočichů, je velmi důležitá pro nás, lidi. Díky ní také nikde jinde v České republice nenajdete tak krásnou hvězdnou oblohu jako právě na Šumavě. Jedná se o území nejméně zasažené světelným znečištěním u nás. Světelným znečištěním rozumíme souhrn všech negativních jevů, které s sebou přináší umělé venkovní osvětlování. Mezi jeho nejzávažnější důsledky patří pronikání světla do příbytků, oslnění, osvětlení míst, která být osvětlená nemají, ale také vznik závojového jasu noční oblohy (ten někdy bývá populárně označován také jako světelný smog). Světelné znečištění představuje ekologické, zdravotní a bezpečnostní riziko, představuje zbytečné plýtvání – stojí nás totiž nemalé množství peněz a energie – a v neposlední řadě nás také ochuzuje o pohled na nevšední krásu hvězdné noční oblohy. Přitom je až s podivem, jak málo mnohdy stačí k jeho významnému omezení. Nejde o to zhasnout, ale o to svítit účelněji!

1

2

3

4

Měření světelného znečištění na Šumavě Ne náhodou se právě skupina amatérských astronomů ve spolupráci s Českou astronomickou společností rozhodla změřit v průběhu několika nocí světelné znečištění na vybraných místech ve všech národních parcích České republiky a následně vyhodnotit, která z oblastí je pro ně z hlediska kvality hvězdné oblohy nejzajímavější. Šumavu navštívili hned dvakrát a při každé návštěvě pořídili sadu celooblohových snímků (snímků zachycujících celou oblohu v jeden okamžik) a pomocí speciálního postupu je převedli na jasové mapy, ze kterých už bylo možné míru světelného znečištění dobře stanovit. Snad díky své rozloze, řídkému osídlení, vysoké nadmořské výšce a absenci velkých měst ve svém okolí vzešla ze vzájemného srovnání Šumava jako jednoznačný vítěz.

Jedním z negativních důsledků světelného znečištění je pronikání světla do příbytků. Často lze narazit na zcela absurdní situace – občané platí za veřejné osvětlení, před kterým si musí zatemňovat okna, aby je nerušilo při spánku. Na vině je neznalost a špatně odvedená práce projektanta osvětlení. (více na www.svetelneznecisteni.cz)

18 | podzim 2013

Barevná škála vyjadřuje kvalitu oblohy od fialové nejkvalitnější po bílou, nejméně kvalitní (znehodnocenou světelným znečištěním). Snímek pořízený z okraje Plzně (1) ukazuje, v jak nepřirozeně přesvětleném prostředí žije většina obyvatel velkých měst. Na takové obloze můžeme spatřit maximálně několik desítek jednotlivých hvězd a ve světelném smogu se ztrácejí i nejvýraznější souhvězdí. Na snímku pořízeném ve vzdálenosti několika kilometrů od Plzně (2) je patrné, že kvalita oblohy je oproti Plzni lepší, ale stále ještě nesrovnatelná s oblohou šumavskou. Snímky pořízené na Šumavě – první na Zhůří (3) a druhý ve Filipově Huti (4) vykazují diametrální rozdíl oproti předchozím snímkům. Na vyobrazené obloze lze spatřit až tisíce jednotlivých hvězd a přes část oblohy se jako dominanta táhne stříbrný pás Mléčné dráhy.

2

4

Šumava Šumava - hvězdářský ráj Šumavské hvozdy nejsou českým amatérským astronomům cizí. Šumava je parkem, ze kterého bylo pořízeno množství špičkových astrofotografií a ze kterého jsou pravidelně hlášená pozorování i velmi jemných astronomických úkazů. Jedním takovým je například odraz slunečního světla od částic kosmického prachu vyplňujícího rovinu sluneční soustavy (úkaz se odborně nazývá zodikální světlo). Oblíbená mezi amatérskými astronomy jsou i pravidelná setkání a společná pozorování na Filipově Huti. Šumavský park disponuje bohatstvím, které si ale řada jeho obyvatel dost možná ani neuvědomuje. Vnímají jej jako samozřejmost. Avšak realita je jiná a ne zrovna přívětivá. Je totiž pravda, že úplně „panenskou“ přírodní hvězdnou oblohu již nenalezneme ani na Šumavě, ba ani nikde jinde v téměř celé střední Evropě. Tma v noci je důležitou složkou životního prostředí a její postupné narušování, zejména ve vyspělých zemích, je čím dál častějším tématem odborných diskuzí. Lidstvo v mnohých lokalitách citelně narušuje přirozené střídání dne a noci. Jsme si jisti, že vidíme do všech důsledků? Některé nejnovější studie nejsou zrovna uklidňující. Hvězdná obloha je obrovským přírodním dědictvím. Važme si jí a pokusme se ji zachovat i pro budoucí generace. Je znepokojující, že mezi mladými lidmi se už lze setkat s těmi, kteří nikdy v životě na vlastní oči neviděli stříbrný pás Mléčné dráhy. A to jen proto, že to ani z několika desítek kilometrů vzdálených míst od jejich bydliště není díky světelnému znečištění možné. Jaká budoucnost čeká lidstvo, které přestane vzhlížet ke hvězdám?

Kulová hvězdokupa m 13. (Foto: Jan Eliášek)

Mlhovina koňská hlava. (Foto: Jan Eliášek)

Astrofotograf Jan Eliášek vyfotil pod šumavskou oblohou řadu úchvatných objektů blízkého i vzdáleného vesmíru.

Bc. Vojtěch Kohout amatérský astronom www.svetelneznecisteni.cz www.astrofoto.cz

Galaxie v Andromedě. (Foto: Jan Eliášek)

podzim 2013 | 19

Text Katarína Čuláková | Foto Pavel Pechoušek

Nejvýše položené pravěké sídli š objevili archeologové na Šumavě

Archeolog Jan Eigner plaví vykopanou hlínu v Roklanském potoce. (Foto: Pavel Pechoušek)

Už před deseti tisíci lety, ve střední době kamenné (mezolitu), žili na Šumavě ve výšce přes tisíc metrů nad mořem lidé. Potvrdily to nálezy archeologů nedaleko Modravy. Jde o nejvýše položené pravěké sídliště z období mezolitu u nás. Výjimečné je i v rámci celé Evropy. Od roku 2011 probíhá na území Národního parku Šumava archeologická prospekce zaměřená na vyhledávání a výzkum lokalit z období mezolitu, tj. střední doby kamenné (zhruba 9600– 5500 př. Kr.). Mezolit představuje ve střední Evropě závěrečnou fázi dominantního lovecko-sběračského způsobu obživy v příznivých podmínkách holocenního podnebí. Tehdejší mobilní populace charakterizovalo intenzivní využívání pestrých lokálních zdrojů potravy a mj. také časté sezónní využívání horských biotopů (například v Alpách), k nimž náležela také Šumava. Její donedávna nálezově sterilní severozápadní část na území okresu Klatovy je prostorem výzkumu autorů zaštítěných Archeologic-

20 | podzim 2013

kým ústavem Akademie věd ČR v Praze a Západočeským muzeem v Plzni. Terénní prospekce se soustřeďuje do prostoru Modravských plání (povodí Roklanského a Modravského potoka) a Kochánovských plání (povodí Křemelné), tj. území v nadmořské výšce asi 750–1200 m, jež nebyla naštěstí příliš poničena stavební ani zemědělskou činností. Pozornost je věnována hlavně okolím větších toků, na něž se převážně váží mezolitické lokality i v jiných oblastech. Po vytipování potenciálně zajímavých poloh mapovým i terénním studiem následuje prvotní průzkum (prospekce vývratů a erozních narušení), poté jsou na vhodných místech vykopány sondy o rozměrech 0,5 x 0,5 m až 1 x 1 m,

jejichž obsah je proplaven na jemných sítech. Mezolitické osídlení se totiž u nás nejčastěji vyznačuje přítomností drobných kamenných štípaných artefaktů, jež byly obvykle vyráběny ze surovin dobré štěpnosti, nejčastěji různých druhů silicitů. Protože ty se na Šumavě přirozeně nevyskytují, umožňuje to, vedle morfologických znaků typických pro úmyslně štípaný kámen, odlišit lidské výrobky – artefakty, od hříček přírody – geofaktů, naturfaktů. Dosud bylo objeveno 7 míst s výskytem kamenné štípané industrie. Čtyři z nich se nacházejí v povodí Roklanského potoka, páté v povodí Modravského potoka, zbylé dvě při Křemelné. Pro budoucí výzkum jsou nejperspektivnější

Šumava

i ště u nás první dvě mezolitické lokality zjištěné na Javoří Pile u Modravy, které jsou spolehlivě datovány na základě výskytu typických mezolitických artefaktů – nástrojů tvarově formovaných tzv. retuší do podoby trojúhelníku. Ty byly dále vsazovány do násad, jednotlivě či v podobě skládaného ostří šípů, harpun, oštěpů, jež se ovšem nedochovaly, poněvadž byly vyrobeny z organických materiálů. Z dalších tří poloh v povodí Křemelné a nad soutokem Březnického a Modravského potoka nebyly získány žádné typické artefakty. Proto není mezolitické stáří lokalit nezpochybnitelné, jeví se ovšem nejpravděpodobnější dle podobného umístění v terénu a hlavně štípáním totožných druhů kamenných surovin. Dosud souhrnně získaných více než 350 kusů kamenné štípané industrie ukazuje, že byly výrazně preferovány bavorské silicity, konkrétně jurské rohovce původem z prostoru mezi Řeznem a Pasovem, charakterizované hlízovitou formou a tečkovanou hmotou. Mezolitici nepohrdli občas pazourkem ze severních Čech nebo středního Německa, křemenci s výchozy snad v Podkrušnohoří či v Bavorsku, křišťály a tzv. křemičitými zvětralinami, jež jsou produktem zvětrávání hadců. Mimo tyto lokality, odkud kromě štípané industrie a občas též středověké a novověké keramiky nebyly získány žádné jiné nálezy, byla v povodí Křemelné poblíž Prášil ve Sklářském údolí odhalena osada z mladolaténského období, tedy mladší doby železné. A jaké jsou možnosti a perspektivy budoucího výzkumu? Vedle pokračování prospekce dalších mezolitických lokalit je žádoucí podrobit alespoň jednu z nich detailnímu maloplošnému terénnímu výzkumu s cílem rozhojnit množství nálezů. Dále využít metod bioarcheologie, které by podobně jako uhlíky z potencionálních ohnišť využitelných na radiokarbonové datování mohly pomoci začlenit dobu osídlení přesněji do rámce vývoje střední doby kamenné, a tím i k rekonstrukcím lokálního přírodního prostředí. To je výtečně poznané díky přírodovědným analýzám vrtů z místních jezer a především rašelinišť. Jiný, spíše artefaktuální směr bádání umožní optikou surovinové, technologické a typologické analýzy nahlédnout na procesy způsobů výroby a používání kamenných nástrojů, a tím ukázat zlomek činností, jež probíhaly před mnoha tisíciletími na tábořištích dávných

Katarína Čuláková a Jiří Mánek, ředitel správy NP a CHKO Šumava, u jedné z archeologických sond. (Foto: Pavel Pechoušek)

lovců – sběračů. Nad smyslem jejich pobytu se můžeme jen dohadovat. Snad je podobně jako v jiných částech Evropy zlákaly zdroje potravy v podobě tahů lososů či vydatných zásob lískových oříšků, kdy porosty lísek byly dle palynologických analýz na Šumavě nejhojnější v období tzv. boreálu, kam snad spadají lépe datované kamenné nástroje z uvedených nalezišť. Neznámých je ovšem zatím příliš mnoho. Osada Keltů ve Sklářském údolí (přes 800 m n. m.) a mezolitické lokality na Javoří Pile (přes 1000 m n. m.) jsou zatím nejvýše položené rovinné polohy uvedených dob zjištěné ve střední Evropě. Na závěr bychom chtěli poděkovat za vstřícnost a spolupráci odpovědným pracovníkům Správy Národního parku a CHKO Šumava, další poděkování náleží Obecnímu úřadu Modrava, jmenovitě starostu Schubertovi za finanční podporu našeho projektu.

Doporučená literatura: Čuláková, K. – Eigner, J. – Fröhlich, J. – Metlička, M. – Řezáč, M. 2012: Horské laténské sídliště na Šumavě: Prášily – Sklářské údolí, okr. Klatovy. Archeologické výzkumy v jižních Čechách 25, s. 97–117. Čuláková, K. – Eigner, J. – Metlička, M. – Přichystal, A. – Řezáč, M. 2012: Horské mezolitické osídlení u Javoří Pily, obec Modrava, okr. Klatovy. Archeologie ve středních Čechách 16/1, s. 19–28. Vencl, S. 1989: Mezolitické osídlení na Šumavě. Archeologické rozhledy 41/3, s. 481–501. Mgr. Katarína Čuláková, Jan Eigner, Milan Řezáč archeologové [email protected], [email protected], [email protected]

Nález štípané industrie z Javoří Pily nedaleko Modravy. (Foto: Pavel Pechoušek)

podzim 2013 | 21

Text Anna Martanová

Na Šumavě rostou nejzdravější b V čem jsou šumavské borůvky výjimečné? Správa šumavského národního parku ve spolupráci s odbornými pracovišti klinické farmakologie pořádá odbornou konferenci, která se bude zabývat větším využitím a popularizací léčivých účinků šumavských borůvek.

Borůvka – fialový bobulovitý plod, který každý zná. Málokdo si ale uvědomuje její význam pro lidské zdraví a obsah léčivých látek. Ještě donedávna tomu tak bylo i v Národním parku Šumava – i když jsou borůvky, stejně jako rašeliniště, pro Šumavu typické. Tento rok ale dochází ke změně. Vědečtí pracovníci Správy NP a CHKO Šumava společně s odborníky v oblasti klinické farmakologie, klinické chemie a řady dalších pracovišť připravují na říjen odborný seminář, který bude tematicky zaměřený právě na léčivou sílu šumavských peloidů a borůvek. Odbornými iniciátory a garanty jsou doc. MUDr. Otto Mayer, CSc. z Lékařské fakulty Univerzity Karlovy a doc. MUDr. Petr Petr, Ph.D. – vedoucí lékař Pracoviště klinické farmakologie Nemocnice České Budějovice. Borůvky – lék na všechno? Borůvky jsou plody, které jsou v dnešním světě velice rozšířené. Jsou známy jak v Americe, tak i v České republice. Tyto plody jsou oblíbené především v naší Šumavě, kde se hojně nachází. Podmínky pro růst borůvek jsou v šumavských lesích ideální. Borůvky rostou v divokých chladnějších lesích chudých na živiny, většinou jehličnatých. Patří do čeledi vřesovitých. Existuje asi 150 druhů rozšířených po celé severní polokouli. Tento rod zahrnuje opadavé i stále zelené keříky a keře. Vyšlechtěné jsou borůvky velkoplodé, např. borůvka hroznovitá, která pochází ze Severní Ameriky. Borůvky mají v české kuchyni široké využití. Výborné jsou čerstvé, to však není jediná možnost jejich konzumace. Často se používají i k přípravě kompotů, džemů a mnoha pokrmů. Mezi nejznámější a také nejoblíbenější patří borůvkové knedlíky a borůvkový koláč. Oblíbenost borůvek se odráží i v našich šumavských hospodách a restauracích, jen v málokteré chybí tento

22 | podzim 2013

Správa NP a CHKO Šumava začne lépe využívat potenciál skrytý v šumavských borůvkách. Vše odstartuje odbornou konferencí věnovanou tomuto tématu. (Foto: Štěpán Rosenkranz)

Šumava

í borůvky pokrm na nabídce jídelního lístku. Borůvky se však dostaly i do novodobé gastronomie. Jejich chuť a aroma jsou vyhledávány více a více. Dnes dostaneme na českém trhu žvýkačky, cottage cheese, jogurty, džusy a koncentráty a mnoho dalšího s příchutí borůvek. Tyto modré kuličky si oblíbily a k výrobě produktů používají i pro nás velmi známé společnosti jako Madeta nebo Jednota COOP a další. V dnešní době se borůvky dostávají do popředí i díky svému příznivému vlivu na lidský organismus. O jejich léčivých účincích se však vědělo už dříve. I naše babičky používaly odvar ze sušených borůvek proti průjmům, zejména u malých dětí. Dnes však víme o příznivém vlivu borůvek na naše tělo ještě více, neboť šumavské borůvky se staly předmětem vědeckého výzkumu. Borůvky jsou zdrojem bílkovin, lipidů i sacharidů. Obsahují rozpustnou a nerozpustnou vlákninu. Z minerálních látek jsou bohaté na draslík, hořčík, bor, fosfor, fluor, železo a další. Tyto drobné plody nesou i řadu vitamínů, vitamíny skupiny B, vitamín C, E a ß-karoten. Tím však ještě důležité látky, jež jsou zastoupeny v borůvkách, nebyly vyčerpány. Borůvky jsou zdrojem dalších bioaktivních látek, jako jsou flavonová barviva, kvercetin, isokvercitin, polyfenoly, flavonoly a další. Díky tomuto složení mají borůvky u člověka prokázaný či důvodně předpokládaný příznivý vliv na mozek a nervový systém, na funkce mnestické (paměťové) a kognitivní (poznávací). Podporují i smysly, zejména zrak. Mají příznivý vliv na udržování rovnováhy a na schopnost rytmické pravidelné chůze. Působí preventivně proti pádům a napomáhají předcházet i úrazům v důsledku pádu. Mají významné příznivé účinky na systém kardiovaskulární. Snižují riziko výskytu aterosklerózy a ischemické choroby srdeční. Bádá se i o účinku protinádorovému a zábraně projevům stárnutí. Obsah přírodních látek v jednotlivých kultivarech borůvek se však výrazně liší. Prokazuje se, že nejméně polyfenolů obsahují domestikované borůvky z Britské Kolumbie v Kanadě, zatímco evropské a hlavně ty šumavské borůvky jsou na polyfenoly bohaté. Patří mezi nejdravější, což dokázaly i naše výzkumy. Vaření jim nevadí Borůvky jsou jako zdroj přírodních látek zajímavé a důležité zejména proto, že jsou používány nejen v syrovém stavu jako

Učíme se hrou osvěžující plody, případně jako kompot nebo šťáva, nýbrž i ve formě hotových pokrmů, jak už byly jmenovány jihočeské borůvkové koláče a borůvkové knedlíky. Příznivé zjištění pro milovníky borůvek je, že tepelnou kuchyňskou úpravou, ale ani mražením či chlazením nedochází ke zničení fytochemického potenciálu borůvek. Chlazení, mražení a zahřívání na 98–100 °C nevede k podstatnému snížení obsahu příznivých látek v borůvkách. Nejšetrnější tepelné zpracování je zahřátí na 92–98 °C po dobu 0,5 až 2 minut. V tomto případě jsou ztráty téměř nulové. Tepelné zpracování, při kterém jsou borůvky vystaveny teplotám vyšším než 190 °C a které trvá déle než 18 minut, vede ke snížení polyfenolů, zejména resveratrolu, o 17 až 46 %, tudíž buďme při úpravě borůvek opatrní.

Střediska environmentální výchovy Správy NP a CHKO Šumava připravila nový didaktický materiál „Kvarteto – Fauna NP Šumava“. Díky tomuto materiálu se můžete naučit o fauně šumavské přírody. Jedinečné fotografie od uznávaných fotografů přímo lákají ke hře. Tato karetní hra je rozdělena na osm skupin živočichů. Seznámíte se s šelmami, býložravci, stromovými lezci, všežravci, hmyzožravci, sovami, dravci, pěvci a šplhavci. Tento materiál je doplněn o německé i anglické překlady, a tak kromě přírodovědných znalostí můžete vylepšit i jazykové znalosti. Tento materiál vznikl díky podpoře Státního fondu životního prostředí v rámci projektu „Interaktivní materiály Světem šumavské přírody“. ■ ■ ■

Nová nabídka výukových programů

Skvělou pochoutkou jsou i tradiční české lívance s borůvkami a se šlehačkou.

Borůvky jsou pro naše tělo užitečné po všech stránkách. Osvěžit a probrat můžeme pomocí nich i naši duševní stránku, neboť jak potvrdí každý sběrač borůvek, tak dýchání vzduchu v našich šumavských lesích působí dobře nejen na náš organismus, ale i na naši psychiku. V tomto směru si člověk může odpočinout po psychické stránce, dopřát si chvilku ztišení a samoty v přírodě v tomto chaotickém světě, kdy člověk nemá čas se zastavit. Anna Martanová Pracoviště klinické farmakologie Nemocnice České Budějovice

S novým školním rokem přichází také nová nabídka výukových programů středisek environmentální výchovy. Středisko EV ve Vimperku připravilo nové výukové programy například ze života obojživelníků či z historie šumavské krajiny. Novinkou je program prioritně zaměřený na český jazyk a literaturu, kde si žáci naučí, jak se správně píší šumavské místní názvy, a vypořádáme se s češtinářskými „špíčky“. Nebude chybět seznámení s regionální literaturou. Středisko EV v Kašperských Horách rozšiřuje svoji nabídku o výukové programy na téma bobr evropský. V rámci nového programu „Létající stavitelé šumavské přírody“ se děti seznámí s ptačím umem stavět hnízda z různých materiálů. Pobytové středisko ve Stožci nabízí nový výukový program určený k bližšímu seznámení s fotosyntézou. Součástí nabídky je také propagace didaktických materiálů. Tento materiál vznikl díky podpoře Státního fondu životního prostředí v rámci projektu „Programy pro veřejnost v NP Šumava“.

podzim 2013 | 23

Text Petr Kahuda | Foto Pavel Pechoušek

Ryby na Šumavě budou brzy žít b Správa Národního parku Šumava převzala výkon rybářského práva od Českého rybářského svazu na základě rozhodnutí Ministerstva životního prostředí v celkem šesti rybářských revírech – a to s účinností od 1. 1. 1996. Těmi revíry jsou od jihu: Studená Vltava, Řasnice, Teplá Vltava, Vydra, Vchynicko-tetovský kanál a Křemelná o celkové délce toku 101 kilometrů. Rozloha těchto revírů je celkem 49 hektarů. Posláním rybářství v Národním parku Šumava je návrat k přírodnímu společenstvu vodního prostředí, které bude moci nadále existovat bez intervence člověka a bude svojí jedinečností těšit a lákat návštěvníky Šumavy. Cílem současného rybářského obhospodařování zmíněných revírů je přiblížení se tomuto stavu. V detailu to znamená zejména dosažení vyrovnané populační struktury a dostatečného zastoupení všech původních druhů ryb. K tomu vede řada kroků, z nichž mnohé jsou zcela odlišné od běžného rybářského obhospodařování většiny toků u nás. Specifika rybářského hospodaření na Šumavě Klasické vnímání toků jako místa pro produkci ryb za účelem sportovního rybolovu je u revírů Národního parku Šumava zcela potlačeno. Rybářské využívání toků sportovními rybáři zůstalo prozatím zachováno tam, kde je nutné provádět aktivní odlov nežádoucích a nepůvodních druhů ryb (bolen dravý, pstruh duhový, siven americký). Pro tyto ryby byla stanovena i nižší lovná míra, aby se jejich počet maximálně redukoval. Naproti tomu původní druhy ryb (pstruh potoční nebo lipan podhorní) jsou celoročně hájeny – loveny mohou být pouze metodou „chyť a pusť“. Rybí přechody Na podporu přirozeného fungování toků v národním parku a rybí obsádky v nich bylo vybudováno množství tzv. rybích

Pstruh potoční. (Foto: Zbyněk Janči)

24 | podzim 2013

přechodů. Ty slouží pro bezbariérovou možnost migrace ryb zejména za účelem rozmnožování proti proudu toku. Ryby tak mají možnost obeplout jezy, zvýšené stupně či náhony budované poblíž malých vodních elektráren. Povolenky k rybolovu Povolenky k rybolovu se od roku 2007 vydávají pouze pro rybářské revíry Studená Vltava, Řasnice, Teplá Vltava a Křemelná. I na těchto revírech jsou však platná mnohá další omezení zakotvená v dokumentu „Bližší podmínky výkonu rybářského práva Správy NP a CHKO Šumava“. Pro rybolov v národním parku je zároveň Ministerstvem životního prostředí ČR stanoven přísný limit na množství vydávaných povolenek, který je striktně dodržován. To vede k minimalizaci antropogenní zátěže okolí vodních toků a k redukci rizik spojených s rybářským tlakem ve vodách Národního parku Šumava (např. poškození ryb). Sportovní rybolov je tedy v omezené míře umožněn tam, kde to dovolují přísná ochranářská kritéria a slouží tak pouze jako doplněk nabídky aktivit v národním parku. Způsoby lovu Povoleným všeobecným způsobem lovu na pstruhových revírech je lov přívlačí a lov na umělou mušku – a to od 16. dubna do 31. srpna. V případě lovu jiných ryb než lososovitých je povoleným způsobem lovu také lov na plavanou a lov na položenou, a to pouze na nástrahy rostlinného původu.

Na rybářském revíru Křemelná lze lovit pouze na umělou mušku, lov přívlačí je zakázán. Na všech rybářských revírech v užívání Správy NP a CHKO Šumava je dále nařízeno lovit pouze na háčky bez protihrotu. Při lovu na mušku smí být použita pouze jedna udice s nejvýše jedním návazcem s tím, že na návazci lze použít pouze jeden jednoháček. Vše je tedy i zde směřováno k ochraně rybí obsádky před nežádoucími projevy rybářského využívání toků. Zarybňování Kromě omezeného lovu se na tocích Správy NP a CHKO Šumava provádí i zarybňování – jak jinak než pouze původními druhy ryb (i to je věc na našich pstruhových vodách spíše výjimečná – mimo Národní park Šumava se často zarybňuje i nepůvodními druhy, které těm našim „domácím“ potom konkurují). Celková zarybňovací povinnost je stanovena následovně: Druh ryby

Množství k zarybnění (ks – roček)

Pstruh potoční

11 300

Lipan podhorní

1 300

Mník jednovousý

900

Střevle potoční

900

Rybí líheň Vzhledem k nedostatku geneticky vhodné násady pro plnění uvedené zarybňovací

Lipan podhorní. (Foto: Pavel Pechoušek)

Šumava

t bez zásahů člověka

Rybolov na Křemelné. (Foto: Pavel Pechoušek)

povinnosti bylo rozhodnuto vybudovat v Národním parku Šumava vlastní rybí líheň. Ta byla vybudována v Borových Ladech v roce 1997 až 1998 při celkových nákladech 2 miliony korun včetně vybavení. Líheň se nachází v nadmořské výšce asi 900 metrů na levém břehu Vltavského potoka. Výhodou takto vysoko vybudované líhně je vynikající kvalita vody, která je svým chemickým složením, obsahem kyslíku a teplotou totožná s vodou, do které je odchovaný plůdek vysazován. To znamená, že malé rybky jsou hned od začátku adaptovány na prostředí, do kterého jsou následně vysazovány. Do toků je plůdek z líhně

vysazován koncem dubna a začátkem května tak, jako se líhne v přirozeném prostředí v tocích národního parku, což je důležité pro jeho přežití. Hlavními chovanými druhy ryb jsou pstruh potoční, lipan podhorní, mník jednovousý a střevle potoční. Jen loni se v líhni odchovalo cca 65 tisíc pstruhů (plůdek), 22 tisíc kusů lipanů (plůdek i roční ryby), přes 7 tisíc mníků (půlroční a roční ryby) a 1 300 střevlí. Zbylá produkční kapacita líhně je pro zlepšení ekonomiky provozu věnována sivenům a pstruhům duhovým – tyto ryby jsou ale výhradně předmětem prodeje. Rybí líheň je v rámci programů pro veřejnost možnost i navštívit. Jen loni

se pro její jedinečnost nadchlo více než 1 500 návštěvníků. Při návštěvě líhně nebo šumavských řek si na své přijdou jistě nejen příznivci „Petrova cechu“, ale i všichni milovníci přírody, pohody a klidu. Více informací k rybolovu v NP Šumava lze získat na adrese: http://www.npsumava.cz/cz/1306/sekce/rybarstvi/

Ing. Petr Kahuda Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

Více informací k rybolovu v NP Šumava lze získat na adrese: http://www.npsumava.cz/cz/1306/sekce/rybarstvi/ podzim 2013 | 25

Text Pavel Pechoušek

„Nejraději zpívám o Modravě,“ říká trubadúr Šumavy Toník „Yetti“ Jelínek

Toník (Yetti) Jelínek při svém šumavském putování. (Foto: archiv Antonína Jelínka)

Na svém silničním kole se toulá Šumavou za každého počasí a několikrát v roce. Miluje ji, obdivuje, rád se na ni vrací. Ale co víc. Toník „Yetti“ Jelínek o Šumavě skládá také originální písně. Toníku, pracujete teď na nějaké písni pro Šumavu? Právě jsem dokončil píseň Záhadná řeka. Je o Křemelné. Jako melodii jsem si vybral traditional Červená řeka . Během léta jsem byl na Šumavě třikrát, několik námětů mám. Chtěl bych napsat text, který bude o starých cestách. Nápad na vhodnou melodii, irskou píseň Carrickfergus, mi při posezení u ohně vnukl můj kamarád. Hrál ji a mně se moc líbila. Co Vás k tomu vůbec nutí? O nucení není řeč, je to koníček, u kterého nikdy dopředu nevím, kdy mi

26 | podzim 2013

tu slečnu Múzu přiveze a co mi ona našeptá. Myslel jsem spíš pnutí. Jaký byl prvotní impuls a jaká byla Vaše první píseň o Šumavě? Prvotním impulsem byl můj pobyt v rehabilitačním zařízení v Kladrubech u Vlašimi. Na jaře 2005 jsem si tam léčil zlomenou ruku a napsal několik textů z tohoto prostředí. Hrál jsem je tam a líbily se. Úplně první písnička ale vznikla v roce 2001. Jmenuje se Cyklohymna. První šumavský text mě napadl taky na kole, při jízdě z Javoří Pily údolím

Roklanského potoka na Modravu v létě 2004. Je to dodnes má nejmilejší část Šumavy. Písnička se jmenuje Šumavský song. Jaká je Vaše oblíbená? Text vždy vychází z osobního zážitku a těch mám na Šumavě při každém pobytu mnoho. Nejradši zpívám o okolí Modravy, většina mých nápadů vznikla právě tam. Moje oblíbená písnička se jmenuje Návrat. Text jsem napsal na známou píseň Green, Green, Grass of Home. Ve svém repertoáru ji má mnoho skvělých zpěváků. Vznikla někde na silnici

Šumava mezi Kralupy nad Vltavou a Srním v červnu 2006. V tom roce jsem taky napsal Šumavo krásná. Melodie je traditional – Už koníček pádí. Tuto píseň u nás proslavil Waldemar Matuška. Hraji ji při každém vystoupení, často i mimo ně, jen tak pro radost. Kde si mohou milovníci Šumavy poslechnout Vaše písně? Vystupuji nepravidelně spolu se svým kamarádem, fotografem Šumavy, Vláďou Hoškem. Pořad se jmenuje Šumavou s písničkou. On promítá své úžasné fotografie Šumavy a já je doprovázím písničkami, které přímo s jeho tvorbou souvisí. Například písnička Vydra a snímky té nádherné šumavské řeky jdou takříkajíc po textu. U ostatních je tomu taky tak. Sám ze Šumavy nepocházíte. Jak se stalo, že jste si ji tak zamiloval? Ze Šumavy pocházel můj tatínek a děda, bydleli ve vesničce Rok. Je to nad Sušicí směrem na Albrechtice. Ze Šumavy je vyhnala do Prahy v 30. letech hospodářská krize. Já jezdím víc než 15 let na dovolenou do penzionu Zvoneček, který leží mezi Srním a Rokytou. Jsme tam s manželkou obvykle v srpnu. V červnu tam každoročně přijedu s partou kamarádů na kole, kytaru mám s sebou vždycky. No a tam, na Zvonečku, asi ta má láska k Šumavě postupně vznikla. „Šumava – toť milenka mé duše. Snad dědictví otců, pár kořenů snad…“ Druhou mou oblíbenou štací je obec Čkyně na Prachaticku. Neuvažujete o tom, že si zažádáte o značku Originální šumavský produkt? Na knížce Šumava malá velká, vydali jsme ji s Vláďou Hoškem na jaře 2011, značka Originální šumavský produkt je.

Ovládá několik hudebních nástrojů. (Foto: archiv Antonína Jelínka)

Antonín Jelínek 61 let, ženatý, má dva syny a tři vnoučata. Bydlí v Kralupech nad Vltavou. Pracuje jako technolog. Hraje na několik hudebních nástrojů. Mezi jeho záliby patří vedle cyklistiky a muziky zejména četba, turistika a historie. Všechny se navzájem prolínají a doplňují. Šumavo krásná Text: Yetti Melodie: Už koníček pádí R: Šumavo krásná, jak já tě mám rád, ten cit mě nutí o Tobě písničky hrát. 1. Jen tak se toulat a poznat ten kraj, tak to je má touha, vždyť je to ráj. 2. Na kole, či pěšky prostě putovat. Tvá kouzelná zákoutí objevovat. 3. Vydej se kam chceš, všude krásně je. K Šumavě patří, že někdy leje. R: Šumavo krásná, jak já tě mám rád, ten cit mě nutí o Tobě písničky hrát. 4. To nádherné ticho občas potok ruší. Vlny Tvých hřebenů hladí moji duši. 5. Když zvedne se vítr a les zašumí, proč říkají ti Šumava, každý porozumí. R: Šumavo krásná, jak já tě mám rád, ten cit mě nutí o Tobě písničky hrát. 6. Ty vzpomínky stále nosím v hlavě, vždyť Šumava je krásná v každé době.

Já sám za sebe jsem o tom neuvažoval, mé jsou pouze texty, to by asi nestačilo. V těch textech (je jich skoro 70) je celé mé šumavské vyznání. Lze je pomyslně rozdělit na dvě hromádky. Na té první by byly ty o Šumavě jako takové. Na té druhé by zůstalo pár, řekl bych, osobních vyznání se Šumavou souvisejících. Prostě je to – jak kdysi řekl jeden můj kamarád – šumavský cyklofolk. Další balíček tvoří texty o cyklistice a rodině. Mnohdy se všechna tři témata prolínají. „Tři lásky mám, Šumavu, kolo, kytaru. Vždy se budu vracet, když čas to dovolí“. Kniha Šumava velká malá je k dostání v šumavských infocentrech. Její součástí je mé CD „Jak poznat Šumavu“. Knihu lze sehnat i na emailu –reddyyetti@ seznam.cz. Vláďa Hošek patří k nejznámějším šumavským fotografům. Jak jste se spolu seznámili? Bylo to právě v tom pro mě osudovém penzionu Zvoneček v létě roku 2004. On tam tenkrát promítal své fotografie. Teď plánujeme ještě další spolupráci, ale zatím nechci být ještě konkrétní. Kde se vzala ta Vaše zvláštní přezdívka, kterou si píšete ke jménu? Dal mi ji kamarád. Důvodem, proč jsem si ji vysloužil, byla a stále je má zimní cyklistika. Držím se pravidla, že není špatné počasí, je jen špatné vybavení. Silnice ale nesmí klouzat. Jezdím v tom čase ale jen v okolí svého bydliště.

7. Šumavských písní není nikdy dost, rád vám je zpívám, jen tak pro radost. R: Šumavo krásná, jak já tě mám rád, ten cit mě nutí o Tobě písničky hrát. a psát …

Mgr. Pavel Pechoušek Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

Na kole jezdí v létě i v zimě, proto přezdívka Yetti. (Foto: Pavel Pechoušek)

podzim 2013 | 27

Text Kateřina Vlášková | Foto Regionální rozvojová agentura Šumava

Dorty, holubičky, perle – i takový je „šumavský produkt“.

Jako první získala certifikát Šumava – originální produkt holubička Pavla Sarauera. (Foto: Vladislav Hošek)

Lahůdky, dobroty, unikátní ozdoby, stylové restaurace, které nenajdete nikde jinde než na Šumavě. Výtvory s certifikátem Šumava – originální produkt. Časopis Šumava bude svým čtenářům v následujícím roce ty nejzajímavější představovat. Šumavská holubička Holubička ve svých tvarech skrývá tisíciletou tradici lidových výtvarníků a odráží tak osobitou národní kulturu, v tomto případě šumavskou. Pavel Sarauer vyrábí holubičky od roku 1991, čímž navázal na více než stoletou rodinnou tradici, protože holubičky vyráběl již jeho pradědeček. Od roku 2006 je nositelem značky ŠUMAVA originální produkt®, zároveň je i prvním držitelem

28 | podzim 2013

této značky. K výrobě holubičky lze použít dřevo rovnoletého smrku, jedle, olše nebo lípy. Pavel Sarauer je vyrábí nejčastěji z lípy, podle něj mají jemnější tvary než smrkové a jsou lehčí. Z prkénka vyřeže profil křídel, poté ji napaří, naštípá, vytvaruje tělo a hlavičku a nakonec rozloží jednotlivá peroutka a proplete nití. Výroba jedné holubičky zabere asi hodinu a ročně jich vyrobí až 600 kusů. Holubička jako obraz Ducha

svatého měla na Šumavě vždy své místo. Visela ve světnici nad stolem, nad kamny a také nad kolébkou. V čase vánočním ji lze zavěsit i na stromek. Jako dárek putují holubičky do celého světa. S Pavlem Sarauerem a jeho holubičkami se mohou čtenáři setkat na trzích tradičních řemesel nejen na Šumavě. Více informací mohou čtenáři nalézt na www.sarauer.cz.

Šumava Šumavské vinuté perle Jako holčička měla svá tajemství. Někdo měl panenky, medvídky, prostě každému přilnulo k srdci něco jiného. A malá Jana? Měla svůj poklad blyštivých střípků a sklíček. Dnes vyrábí Jana Wudy z Nezdic na Šumavě skleněné perličky pro potěchu ostatních a od roku 2007 je nositelkou značky ŠUMAVA originální produkt®. Skleněné korálky vznikají tak jako kdysi na Šumavě páteříky (korálky do růženců). Postup je prakticky stejný, jen nářadí a suroviny se postupem let vylepšily. V žáru sklářského kahanu se nahřívají tyčinky kompozitního skla, které křehne, taje a navíjí se na kovové tyčinky. Proto se jim říká vinuté perly neboli vinutky. Ještě za horka se korálky zdobí skleněnými nitkami třeba do tvaru kytiček, mohou se vkládat například lístky zlata nebo broušené kamínky. Poté putují do nádoby s granulátem, který zpomaluje proces chladnutí, aby perlička nepraskla. Po vychladnutí se stáhnou z kovových tyčinek. Ty nejsložitější korálky trvají i 2,5 hodiny. Všechny perličky jsou originály rozmanitých motivů, nepřeberných barev a tvarů. Další informace na www.wudy.cz. Dorty z Café Charlotte Rodinná cukrárna Café Charlotte nabízí své dorty a cukrářské dobroty již od roku 1997 a řadí se mezi TOP 10 cukráren v České republice. Díky své vysoké kvalitě výrobků i přístupem k zákazníkům získala několikrát prestižní certifikát „Nejlepší cukrárna roku v ČR“ od Asociace cukrářů ČR, také byla zařazena do evropského katalogu prestižních cukráren Interna-cional gastronomic guide. Dorty Charlottka tvarohová s ovocem, Jahodový Napoleon, Dort s pistáciemi a malinami a Čokoládový dort s jahodami mají od roku 2008 značku ŠUMAVA originální produkt®. Určitě neodoláte skvělé tvarohové charlottce, lehkému dortíku s pudinkovým krémem, tvarohem a čerstvým ovocem. Veškerý sortiment dortů a zmrzliny si vyrábí sami, podle vlastních osvědčených receptur a z prvotřídních surovin. Přijďte ochutnat do vyhlášené stylové kavárny a cukrárny skvělý zákusek. K uhašení žízně si můžete dopřát široké spektrum nápojů, od kávy a ovocných koktejlů po sudové pivo železnorudského pivovaru. A to vše za zvuku houkajícího vláčku, který projíždí nad vašimi hlavami. Více na www.cafe-charlotte.cz. Rekreace U Černého kohoutka Horský rodinný penzion leží na kouzelném místě v CHKO Šumava. Šumava je s nesčetným množstvím přírodních krás ideální destinací pro milovníky přírody, sportovní nadšence a rodiny s dětmi. Nekuřácký penzion nabízí příjemné, komfortní a stylové prostředí, apartmá i pokoje mají veškeré vybavení, díky kterému se zde budete cítit jako doma a můžete vychutnat uvolněnou, vřelou domácí atmosféru a osobní služby. Ani ten největší jedlík nebude mít hlad, pochutnáte si na receptech starých i novějších, převážně však šumavských. Večerní romantickou atmosféru si zpříjemníte třeba posezením u krbu a dobrým vínem. Součástí penzionu je finská sauna, venkovní vířivá vana, venkovní bazén, dětské a sportovní hřiště, indiánské týpí, rozlehlá oplocená zahrada a vyhlídková terasa s panoramatickým výhledem do šumavského údolí k Javorníku a mnoho dalších služeb. Penzion je ideálním výchozím místem pro poznávání šumavské přírody. Užijí si zde turisté, cykloturisté i lyžaři. Penzion získal za své kvalitní služby mnoho ocenění a od roku 2009 je držitelem značky ŠUMAVA originální produkt®. Více na www.cernykohoutek.cz

Kateřina Vlášková Regionální rozvojová agentura Šumava [email protected]

Šumavský certifikát mají i originální vinuté perle.

Cukrárna Caffé Charlotte patří mezi TOP 10 cukráren v republice.

Čokoládový dort s jahodami z Cukrárny Caffé Charlotte.

Penzion Kohoutek je ideálním výchozím místem pro poznávání šumavské přírody. Je vhodný i pro rodiny s dětmi.

podzim 2013 | 29

Text Emil Kintzl | Foto Archiv Emila Kintzla

Historie chaty Klubu českých tu r

Původní pivovar byl na počátku minulého století přestavěn na turistickou chatu. (Foto: archiv Emila Kintzla)

Vydáte-li se dnes na Prášily s úmyslem přenocovat, najdete zde mimo jiné i útulnou turistickou chatu s příjemným personálem. To ale v minulosti nebylo pravidlem. Jaká je historie místa, kde dnes stojí chata Klubu českých turistů? Velký rozvoj turistiky po vzniku Československé republiky si vyžádal v nově vzniklém státě budování husté sítě turistických nocleháren a chat, Šumavu nevyjímaje. Ty vyrůstaly jako houby po dešti, hlavně zásluhou odborů Klubu československých turistů. Tomu sušickému patří dík za vznik známé chaty v Prášilech. Zásluhu na jejím vzniku má i ten populární český nápoj – pivo. Podívejme se tedy trochu zpět do její historie. Pražský měšťan Lorenz Gattermayer koupil v polovině 18. století od Mansfeldů rozsáhlé lesní území v prostoru budoucí obce Prášily. Zřídil zde huť a brusírny zrcadlového skla. V krátké době, asi pro nekonečnou žízeň sklářů, tu zprovoznil pivovar. Zřejmě i jeho zásluhou se začala obec rozrůstat. Za nových majitelů

30 | podzim 2013

panství Schwarzenbergů se pivovar dostal do nájmu železnorudské rodiny Pauliú, jejichž následníky se stala rodina Fritze Götze, která provozovala i místní Hotel Götz. Posledním nájemcem byl od roku 1921 Julius Faltus, za něhož výroba piva značně poklesla, a pivovar čekal neslavný konec. Proto v roce 1927 povolil majitel panství kníže Adolf Schwarzenberg odprodej pivovaru i s pozemky odboru KČT Sušice za 160 000 korun k přestavbě na turistickou chatu. Prodej byl však vázán podmínkou, že v hostinci v něm zřízeném bude čepováno pivo pouze jen z některého schwarzenbergského pivovaru. Dle návrhu architekta Osvalda byl během dvou let sušickými staviteli Grabingerem a Holečkem přestavěn pivovar

na moderní turistickou chatu nákladem 450 000 korun. Chata se tak mohla pochlubit při svém slavnostním otevření 23. června 1929 dvěma hostinskými místnostmi, garáží i prádelnou s bytem správce, ale hlavně 13 pokoji se 32 lůžky a třemi noclehárnami pro 37 osob. Reklama v tisku byla znamenitá a na rozdíl od těch dnešních nelhala: „Nejbližší okolí chaty je jako stvořeno pro zimní sporty. Povlovné svahy hor jsou zvláště vhodné pro začátečníky lyžaře a sáňkaře. Je možno poskytnouti také bruslařům vhodného kluziště na bývalém rybníku schwarzenbergském. A v létě jaké to bude půvabné koupaliště s proudící vodou Prášilského potoka. Spojení autobusem od Hartmanic či Srní umožní v nejbližším okolí poznati krásy Klostermannovy Šumavy.“

Šumava

u ristů na Prášilech Chata byla celoročně hojně navštěvována, ale největší slávu zažila 16. srpna 1936, kdy se zde konala slavnostní schůze při otevření české školy v nové státní budově, zřízené z bývalého hotelu Götz. Neuplynulo ani deset let a sláva chaty záborem Sudet skončila. Změnila se ve zpracovatelnu lesních plodů. Zajímavostí bylo, že toto odlehlé místo si vybral v druhé polovině války jistý doktor Hauscha, aby se vyhnul leteckým náletům v Berlíně, pro svou výrobnu zázračných likérů, které byly používány jako léky ve vojenských lazaretech. Po válce zde pokračoval ve zpracovávání „darů lesa“ známý jihočeský továrník Zátka. Turistům pak sloužil k ubytování hostinec v č.p. 43, zdobený poničeným znakem KČT, v němž jsem měl čest v roce 1946 přenocovat. Přišla však pohroma další a delší než trvání 2. světové války. Neblahým nástupem komunismu byl zde zřízen vojenský výcvikový prostor s blízkou tankovou střelnicí a hraniční pásmo. Oboje se zá-

kazem vstupu. To byl konec turistiky i bývalé chaty Klubu českých turistů. Ale boží mlýny přece jen domlely a toto území se v roce 1990 opět otevřelo turistům. Ze staré dobré chaty zbyly zásluhou socialistického hospodaření jen základy se sklepy. Proto opět turisté ze Sušice, po znovu obnovené činnosti Klubu českých turistů, se dali do těžké práce. S příspěvkem od státu, ústředí KČT a sbírkou „Turisté sobě“ dokázali postavit chatu zcela novou pod bývalou státní budovou, sloužící pak Pohraniční policii. Při jejím slavnostním otevření, které se uskutečnilo o prvním srpnovém víkendu roku 1997 zároveň s otevřením hraničního přechodu Gsenget, dnešní předseda Klubu českých turistů Jan Stráský řekl: „Jsme přesvědčeni, že je třeba Šumavu rozumným způsobem zpřístupnit, než je tomu doposud. Nově otevřený hraniční přechod a tato chata tvoří nerozlučnou dvojici a její společné otevření dává záruku, že se tento kout Šumavy bude více rozvíjet.“

Tato chata se 70 lůžky, společnými sociálními zařízeními, kuchyňkami, restaurací a společenskou místností, byla první turistickou ubytovnou postavenou Klubem českých turistů po roce 1990. Dlouholetými a oblíbenými správci chaty byli manželé Rosičtí. Ti již jsou pryč. Současným správcem chaty je Ladislav Macháček, vášnivý turista a značkař. Ten každému rád poskytne přístřeší a dobré rady k putování po okolí. Bližší informace získáte na telefonním čísle 737 233 054 či na e-mailové adrese: [email protected]. Tak neváhejte a na shledanou v Prášilech.

Emil Kintzl milovník Šumavy [email protected]

Takto vypadala chata na Prášilech v průběhu posledního století. (Foto: archiv Emila Kintzla)

podzim 2013 | 31

Text a foto Ladislav Čepička

Důkazy o přítomnosti nacistů n Co odhalil odborný archeologický výzkum? V posledních letech bylo na vimperském zámku, který patří Správě NP a CHKO Šumava několik odborných výzkumů – historických, dendrochronologických i archeologických. Díky výsledkům a nálezům z tohoto výzkumu byl zámek ve Vimperku vyhlášený za Národní kulturní památku.

Malá obranná pistole Walter model 8 s neuzamčeným závěrem.

Vimperský hrad byl založen asi kolem poloviny 13. století možná králem Václavem I. jako strážní pevnost nad prastarou stezkou vedoucí z Bavorska do Čech. Díky dendrochronologické metodě byl datován lešeňový nosník v severozápadní části vnější hradby, který byl zhotoven ze smrku pokáceného na přelomu let 1259–1260. Někdy počátkem šedesátých let (zřejmě až po své korunovaci v prosinci po Štědrém dnu roku 1261) propůjčil král Přemysl Otakar II. hrad v léno rodu Janoviců. K roku 1263 se objevuje první písemná zmínka o Purkartu z Janovic, zvíkovském purkrabím a významném členu královské družiny, který se od roku 1264 psal též s přídomkem z Vimperka a který od roku 1275 vykonával funkci hejtmana Enžska v Horních Rakousích. Po smrti Přemysla Otakara II. se načas stal královským manem rod Bavorů ze Strakonic, který obdržel Vimperk v léno roku 1278 a držel jej až do počátku vlády Jana Lucemburského, kdy se na Vimperk vrací rod Janoviců. Hrad se stal mezitím významným správním centrem strážícím vimperskou větev Zlaté stezky s osídleným podhradím, zárodkem budoucího města. Janovicové vládli Vimpersku do roku 1375, kdy dostal hrad s podhradím do zástavy bohatý praž-

32 | podzim 2013

Pistol Theodor Kommer, model 2, ráže 6,35 mm.

ský měšťan Jan Rotlev, mincmistr královské mincovny v Kutné Hoře. Roku 1395 přechází hrad s tržní osadou v podhradí v manství rodu Kaplířů ze Sulevic, který drží Vimperk až do sklonku 15. století, kdy hrad s městem přechází roku 1494 na Malovce z Chýnova. Za Kaplířů vznikla po polovině 15. století na severním předpolí hradu mohutná dělostřelecká bašta zesílená dvojitým pásem hradby. Malovcům bylo panství odebráno králem Ferdinandem I. za účast na stavovské rebelii v roce 1547. Římský král (od roku 1531) a později císař (1556) prodal Vimperské panství v roce 1553 Jáchymovi z Hradce (Jindřichova), který jej o rok později se stoprocentním ziskem opět prodal Vilémovi z Rožmberka. Rožmberkové započali s přestavbou nehostinného gotického hradu na renesanční zámek, kdy se často uchylovali na Vimperk při morových epidemiích a za odpočinkem na čerstvém vzduchu v horském prostředí. Roku 1565 převádí Vilém panství na svého bratra Petra Voka z Rožmberka, který měl Vimperk za své hlavní sídlo, ale po krátké době jej přenesl na Bechyni. V roce 1601 prodal Petr Vok přestavěný hrad Volfu Novohradskému z Kolovrat. Zřejmě z tohoto období pochází

malovaný kazetový strop v horním zámku, který byl zhotoven ze smrku pokáceného na přelomu let 1600–1601 a z jedle kácené v létě roku 1601, jak určil nový dendrochronologický rozbor. Zřejmě již za Novohradských byl vybudován dolní zámek, kdy po roce 1610 vzniká unikátní malovaný strop na ploše téměř 250 metrů čtverečních, který řadí Vimperk mezi prvořadé renesanční zámky v kontextu celé střední Evropy. Stropní trámy a záklopové desky malovaných stropů Dolního zámku byly zhotoveny z jedlí a smrků pokácených v letech 1612–1614. Pomocí dendrochronologické metody bylo také určeno, že trámy spodní části konstrukce krovu věže u arkády byly zhotoveny ze smrků pokácených v letech 1621–1622. Jáchym Novohradský z Kolovrat během třicetileté války v roce 1624 vybudoval v horním zámku moderní raně barokní středový trakt, založený na vysokých arkádách s průchodem na III. nádvoří. Po Novohradských přechází Vimperské panství prodejem na Eggenberky a po nich odúmrtí na Schwarzenbergy, kteří hrad vlastnili až do roku 1947. Ale to je již jiná historie a o té snad zase příště. Nedávný stavebně historický a dendrochronologický průzkum přinesl celou řadu

Šumava

na vimperském zámku překvapivých zjištění, a proto byl areál hradu a zámku ve Vimperku prohlášen v únoru roku 2010 za Národní kulturní památku České republiky. Neméně zajímavé nálezy přinesl archeologický výzkum podzemí horního hradu. Ve sklepení pod jižním křídlem bylo kromě klasického archeologického materiálu z 15. a 16. století získáno množství recentního materiálu. K nejzajímavějším nálezům patří kromě několika keramických lahví od minerálních vod z první poloviny 19. století (Gieshübel Sauerbrunn, Herzogstum Nassau, Selters Marienbad) pěkný kameninový talíř vídeňské Hardtmuthovy manufaktury, dřevák a stříbrný belgický frank z roku 1887. V podstatě ve stejné úrovni jako zmíněná belgická mince byl nalezen i tříkrejcar (groš) Leopolda I. z roku 1698. Překvapivý byl nález pistolí ukrytých zde zřejmě během druhé světové války. Jedná se o pistoli Theodor Kommer, model 2, ráže 6,35 mm, vyráběnou v letech 1920–1940 v durynském městě Zella Mehlis. Šlo v podstatě o kopii Browningu model 1906. Druhou pistolí byl Walther, model 8, ráže 6,35 mm. Model 8 je malá obranná pistole s neuzamčeným závěrem a první německá poválečná zbraň vyráběná od roku 1920. Byla velmi oblíbena pro svou dobrou nositelnost a vyrobilo se jí téměř 500 000 kusů. Údajně ji vlastnili i Adolf Hitler a Joseph Goebbels. Tato pistole byla ukryta v pouzdru a v zásobníku byly ještě náboje. S druhou světovou válkou souvisí i sportovní odznak SPORT-U. WEHRWETTKÄMPFE SA GRUPPE BAYER. OSTMARK 1939 oddílů SA z Bavorské východní marky (Reichsgau Bayerische Ostmark), ke které bylo v dubnu 1939 připojeno původní sudetoněmecké území na jihozápadě Čech. Veškeré předměty nalezené ve sklepeních pod jižním křídlem byly převezeny do archeologického ústavu ke konzervačním a restauračním zásahům a část jich byla zapůjčena vimperskému muzeu při Správě NP a CHKO Šumava. Pistole Walther byla předána policii ČR a po balistických zkouškách v kriminalistickém ústavu ji převzalo do svých sbírek vimperské muzeum. Nejzajímavější nález však byl učiněn v létě roku 2011, kdy byl v přízemí horního hradu nalezen obraz, ukrytý za dřevěným obložením soklu pod oknem. Olejomalba na dřevěné desce představuje romantickou vedutu neznámého zámku, patrně z konce 19. století. Značně poničený obraz byl odborně restaurován a dnes také zdobí sbírky vimperského muzea.

PhDr. Ladislav Čepička vedoucí muzea při SNP a CHKO Šumava [email protected]

Stříbrný belgický frank z roku 1887.

Tříkrejcar (groš) Leopolda I. z roku 1698.

Olejomalba představuje romantickou vedutu neznámého zámku.

podzim 2013 | 33

Aktuality Správa NP a CHKO Šumava má svůj e-shop Správa Národního parku Šumava spouští svůj internetový obchod od srpna na: http://eshop.npsumava.cz. Správa Národního parku nabízí návštěvníkům zboží na internetu. Jedná se o praktické a užitečné věci a přitom zcela originální, které prostě jinde neseženete! Již vznikla speciální kolekce oblečení pro návštěvníky Národního parku Šumava. Obléci se do ní mohou jak muži a ženy, tak děti. Jde o trika, polokošile, ale i mikiny, bundy a čepice se štítkem. Celá kolekce oděvů nese značku „Clothes collection of the National park Šumava“. Mezi ostatní nové zboží v internetovém obchodě patří – hrnky, termosky, termohrnky a nechybí ani „placatka“ pro nápoj na zahřátí. Praktický bude pro mnohé i USB flash disk provedený ve dřevě. V e-shopu je také k zakoupení většina materiálů z tiskové a publikační činnosti Správy národního parku, které vám přinesou nejen poučení, ale i zábavu a mohou být i vhodným dárkem. Patří mezi ně: pexetrio, puzzle, určovací klíče, vícejazyčné publikace o historii, přírodě a samozřejmě o turistických cílech. Petra Střelečková

Kalendář NP Šumava Správa NP a CHKO Šumava vydala nový kalendář pro rok 2014. Nese název „Divoká příroda Národního parku Šumava“. Představuje rozmanité tváře nespoutané přírody ve všech ročních obdobích – divoká zvířata, přírodní krajinu, skrytá zákoutí lesa od Stifterova kraje na jihu Šumavy až po Královský hvozd na severozápadě. Autory fotografií jsou většinou zaměstnanci Správy NP a CHKO Šumava, kteří tráví mnoho času v přírodě po celý rok a navíc mají schopnost (i vybavení) zachytit jedinečnou atmosféru, náladu a zážitky ve fotografii. Jediným profesionálním fotografem je Vladimír Kunc. Nástěnný kalendář má rozměr 52,5 x 42 cm a doporučená prodejní cena je 99 Kč. K zakoupení je v šumavských informačních střediscích a v novém e-shopu Správy NP a CHKO Šumava. Josef Štemberk

Nové knižní tituly Správy NP a CHKO Šumava v angličtině Správa NP a CHKO Šumava letos v červenci vydala v anglickém překladu pod názvy Guide to the Geology of the Šumava Mountains a Peatlands of Šumava dvě své dřívější publikace z oboru geologie a šumavských rašelinišť, určené širší obci zájemců doma i v zahraničí. Josef Jiřička, technický redaktor

Šumava se více otevírá i zdravotně postiženým Správa NP a CHKO Šumava uzavřela memorandum s Národní radou osob se zdravotním postižením ČR. Na jejím základě se Šumava začne více zpřístupňovat i osobám se zdravotním postižením. Návštěvníci se zdravotním postižením se tak mohou těšit na nový areál lesních her pro nevidomé, mluvící stromy nebo knihu v Braillově písmu. Pavel Pechoušek

34 | podzim 2013

Dovolená v ubytovně Správy NP a CHKO Šumava Správa NP a CHKO Šumava chce lépe využít potenciál svých devíti ubytoven. Provoz některých z nich byl dlouhodobě ztrátový. Zlepšila se vstřícnost ke klientovi, zavedla možnost on-line rezervací, zlepšila kvalita vybavení, propagace a skončila doba pravidel – kdy byly na ubytování v lukrativních místech národního parku až nepochopitelné slevy nebo se tu bydlelo dokonce zadarmo. „Národní park Šumava je území, které ročně navštěvuje více než milion turistů. A provoz našich ubytoven je ztrátový?! S tím se neumím a nechci smířit. Správa NP a CHKO Šumava se musí chovat jako každý jiný ekonomický subjekt, to mimo jiné znamená do svého majetku investovat a pak ho dle možností smysluplně využívat, aby se vložené investice vracely," argumentuje Jiří Mánek, ředitel Správy NP a CHKO Šumava. Připravujeme spuštění elektronického rezervačního systému, sledujte aktuální informace na oficiálních stránkách: www.npsumava.cz NP Šumava

1. Ubytovna Kameňák –Borová Lada

2. Ubytovna České Žleby

Kapacita: 29 lůžek kontakt: 731 530 218, e-mail: [email protected]

Kapacita: 48 lůžek kontakt: 731 530 450, e-mail: [email protected]

3. Ubytovna Jelení Vrchy

4. Chata Dobrá

Kapacita: 15 lůžek kontakt: 731 530 236, e-mail: [email protected]

Kapacita: 12 lůžek kontakt: 731 530 219, e-mail: [email protected]

5. Ubytovna Kvilda 13 – Lovecká chata

6. Ubytování Rokyta

Kapacita: 18 lůžek kontakt: 731 530 510, e-mail: [email protected]

Kapacita: 7 lůžek kontakt: 731 530 427, e-mail: [email protected]