Fotografie Na titulní straně: Kuklík potoční (Foto: Hana Cimburková) Na zadní straně: Tetřev hlušec (Foto: Marek Drha)

Šumava | Editorial

Vážení čtenáři, letošní podivná zima – dlouho váhající, pak velmi excentrická ve prospěch vyšších poloh, pokud jde o stav sněhu, a nakonec silou mrazů útočící na dlouhodobá teplotní minima – nejspíš, i při pesimistickém scénáři – snad už opravdu skončila. Večery už jsou kratší, ale čas k četbě se určitě dá najít. Předkládáme vám další číslo naší Šumavy. Začínáme opět tématem péče o les, které bude v Národním parku Šumava velmi živé i v roce 2012, ale přecházíme i k bezlesí, o které chce Správa do budoucna soustředěně pečovat. V tomto čísle najdeme i celou řadu historických zajímavostí včetně informací o situaci v sousedních národních parcích s velkým podílem lesa, tedy podobných našemu parku. Můžeme být na chvíli překvapeni, že od ničivého orkánu Kyrill, s jehož důsledky jsme se ještě nevypořádali, uplynulo již pět let. Zatím vás vítáme v našich pozorovacích místech, kde obdivujeme soustředěnou jelení zvěř, ale připravujeme se na vás i v nové záchranné stanici pro handicapovaná zvířata v Klášterci. Nechybí zamyšlení nad cestovním ruchem v šumavských podmínkách a na závěr už vám nabízíme cíl pro jarní toulky – Trampusův křížek – a to přímo z rodinné kroniky. Užijte si příjemné chvíle v přírodě i nad stránkami našeho časopisu. Přeji vám bohaté zážitky a sobě hodně setkání s vámi na šumavských turistických trasách. PhDr. Jan Stráský ředitel Správy NP a CHKO Šumava

Foto: Adam Jirsa Vydavatel Správa NP a CHKO Šumava Adresa redakce Správa NP a CHKO Šumava 1. máje 260, 385 01 Vimperk tel.: 388 450 260 fax: 388 450 019 e-mail: [email protected]

02 | jaro 2012

Redakční rada Jiří Mánek Pavel Hubený Eva Zelenková Michal Valenta Jan Kozel Václav Sklenář Jiří Kadoch (redaktor časopisu) Hana Havlíčková (jazyková korektura)

Fotografie Na titulní straně: Kuklík potoční (Foto: Hana Cimburková) Na zadní straně: Tetřev hlušec (Foto: Marek Drha) Grafická úprava a tisk Tiskárna FOP Černá v Pošumaví e-mail: [email protected]

Distribuce Mediaprint Kapa, Mapcentrum České Budějovice a další drobní distributoři. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s.p., ředitelstvím odštěpného závodu Jižní Čechy v Českých Budějovicích, j.zn.: P-2986/96 ze dne 6. června 1996.

Předplatné Vyřizuje redakce, časopis vychází čtyřikrát ročně, cena výtisku je 45 Kč, celoroční předplatné 145 Kč. Registrační číslo: MK ČR E 7518 Uzávěrka čísla: 15. 2. 2012 Datum vydání: 31. 3. 2012 Nevyžádané rukopisy a fotografie se nevracejí.

Šumava | Obsah

04

04

Aktivní péče o lesy NP Šumava

06

Přípravný les - (ne)chtěný les

08

Péče o bezlesí v Národním parku Šumava

10

Náčrty vědomostí o pralesích Slezska a Čech

12

Smrčina a Hraničník

14

Kolik je perlorodek ve Vltavě?

16

„Lesní“ národní parky u sousedů

18

NP Bavorský les

20

Divočina a biodiverzita v Národním parku Kalkalpen

08

12

Proč vlastně uplatňovat aktivní management lesů a jakými prostředky?

Jaká je úloha přípravných dřevin a jaký je pohled člověka a jejich „využití“ v lesích NP?

Jak se pečuje o bezlesé plochy obhospodařované i neobhospodařované?

Poznatky profesora Göpperta z putování lesy Šumavy z roku 1868.

Pokračování cyklu o územích převážně ponechaných samovolnému vývoji.

Z fragmentů se populace stává početnější a stabilnější.

Pohled do NP Kalkalpen a NP Bavorský les pět let po Kyrillu.

Inventarizace stavu horských smrčin 2011.

Dávná kulturní krajina, nová divočina a účinný boj s kůrovcem.

14

22

Yellowstonský národní park

24

Nové chalupy na Šumavě

26

Nová záchranná stanice

28

Šumava a cestovní ruch

30

Vzájemné vztahy sklářů Šumavy a Bavorského lesa

22

Uběhlo 140 let od založení prvního národního parku.

Jak jsem stavěl chalupu – rozhovor s Janem Zelenkou.

Šance pro handicapovaná zvířata.

Problémy Šumavy okem provozovatele turistických služeb.

Pohled do sklářské historie kdysi téměř jednotného území se společnou historií.

24

32

Trampusův křížek

34

Aktuality

Historický rod Trampusů byl životem na Šumavě spjat desítky let.

jaro 2012 | 03

Text Petr Kahuda

Aktivní péče o lesy v Národním parku Šumava

Foto: Jiří Kadoch

Podle Nařízení vlády č. 163 z roku 1991 je posláním Národního parku Šumava „uchování a zlepšení jeho přírodního prostředí, zejména ochrana či obnova samořídících funkcí přírodních systémů, přísná ochrana volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin, zachování typického vzhledu krajiny, naplňování vědeckých a výchovných cílů, jakož i využití území národního parku k turistice a rekreaci nezhoršující přírodní prostředí.“ A právě obnova samořídících funkcí přírodních systémů spojená s aktivní ochranou přírodních hodnot je na 75 % rozlohy Národního parku Šumava základním úkolem současnosti i blízké budoucnosti. 04 | jaro 2012

Proč vlastně aktivní management lesů? Péče o lesní porosty je v NP Šumava otázkou naprosto zásadní již proto, že lesy pokrývají jeho podstatnou část (cca 82 %). Aktivní přístup je pak ve většině lesních porostů volen zejména z důvodu jejich značného, z dnešního pohledu negativního, ovlivnění člověkem v minulosti. Skutečných pralesů, lesů nepozměněných člověkem je nyní na Šumavě už jen velice málo (v jednotkách % výměry lesů NP). Naproti tomu byla řada lesních porostů lidskou činností pozměněna natolik, že jejich schopnost autoregulace je značně snížena, snadno podléhají škodám působeným bořivými větry nebo např. podkorním hmyzem a částečně tak neplní všechny své společenské funkce. Aktivní přístup má tento nepříznivý stav napravit. I přesto zůstává i nyní značná část (zhruba 1/4–1/5) lesů NP bez přímého lidského zásahu. Jde jenom o kůrovce? Cílem aktivního managementu není ani zdaleka pouze zastavení kůrovcové kalamity či setrvalá redukce lesních škůdců. Hlavní úkoly péče o lesy v NP Šumava jsou poněkud jiné. Je nutné zvýšit druhovou diverzitu lesních porostů, postupně změnit narušenou věkovou a prostorovou výstavbu lesa a zajistit zachování genofondu původních druhů dřevin včetně některých ohrožených lokálních populací. Dá se říci, že cílem je postupná přeměna kdysi hospodářsky využívaných lesů Šumavy na lesy přírodě blízké. To jde ruku v ruce se stabilizací lesních ekosystémů – přírodní lesy s přirozeným zastoupením různých druhů dřevin rozdílného stáří jsou odolnější proti negativnímu působení biotických i abiotických činitelů. Nahodilé těžby – ochranné opatření nebo byznys? Začněme problémem aktuálně nejpalčivějším: těžbou kůrovcem napadených stromů. Ačkoli Správa NP a CHKO Šumava využívá všechny dostupné povolené metody ochrany lesa proti kůrovcům (lapáky, lapače, …) je zpracování lýkožrouty napadených stromů metodou zdaleka nejefektivnější a nenahraditelnou. Zpracování kůrovcových stromů má za cíl (kromě zastavení postupu lýkožroutů do dalších lesních porostů –i k jiným nestátním vlastníkům lesa) zabrzdit, nebo zpomalit rychlý rozpad stromového patra ve smrkových porostech. Efektivní a tolik potřebná obnova stínomilných jedlí a buků na vytěžených holinách či v porostech souší je velmi složitá, ne-li vyloučená – i to je důvodem pro pokud možno co nejúčinnější zastavení kůrovcové kalamity. Zpracovávány jsou i smrkové vývraty či zlomy – opět proto, aby se zabránilo šíření podkorního hmyzu. Jiné nesmrkové dřeviny jsou i např. v případě vyvrácení či podobně ponechávány na místě bez těžby.

Další realizovaná opatření Kromě zmíněné prováděné umělé obnovy realizované ročně v několika statisícových počtech je nutné vhodné sazenice nejprve získat. To se provádí zejména pěstováním vlastních sazenic v lesních školkách Správy NP a CHKO Šumava. V omezené míře je s ohledem na kalamity posledních let realizován i nákup vhodného sadebního materiálu. Původnost je dána přísnými kritérii jak pro nakupované, tak pro vlastní sazenice. Osivo k pěstování je získáváno sběrem výhradně z vhodných původních či uznaných zdrojů genetického materiálu jednotlivých dřevin nacházejících se přímo na území NP Šumava. Po zasazení stromků však aktivní práce lesníků v NP Šumava ještě zdaleka nekončí. Mladé jedle, buky, javory, jeřáby i borovice je nutné chránit proti negativním vlivům okolí. Kromě aktivního managementu populace zejména jelení zvěře (včetně lovu) se vysazené stromy před zvěří chrání oplocením či nátěrem. Ochranu často potřebují rovněž před zarůstáním buření, ohryzem hlodavci, apod. V odrůstajících kulturách a v raných mlazinách se pak již uvolňují žádoucí dřeviny; pokud chybí, dosazují se do porostních mezer. Účelový výběr zaměřený opět na podporu přimíšených nebo vtroušených dřevin cílové druhové skladby se uplatňuje i v porostech středního věku až do jejich dospělosti. Cílem je kromě přímé úpravy druhové skladby uvolnění těchto dřevin za účelem podpory jejich fruktifikace – jedná se o podporu tvorby a dozrávání semen u takto osluněných stromů. Ve starších porostech je s velkou opatrností uvolňována postupně se dostavující přirozená obnova žádoucích lesních dřevin. Opatrně a s jistým lesnickým citem se musí postupovat proto, aby světla do lesního porostu na místě zásahu neproniklo až příliš mnoho. Pak by totiž hrozilo, že důsledkem nadměrného oslunění dojde k rychlejšímu odrůstání smrků před jedlemi či buky, které mají raději stinné prostředí. Tím by pak veškerá snaha o jejich podporu vyšla naprázdno a následná péče o takový porost by byla velmi složitá. Závěr Na nedostatek práce si tedy lesnický personál největšího národního parku ČR nemůže stěžovat. Všechna uvedená i další opatření vedoucí ke stanoveným cílům je navíc nutné zvažovat v širším krajinném kontextu. Vodoochranné, půdoochranné, klimatické či další funkce lesů spravovaných Správou NP a CHKO Šumava totiž daleko přesahují hranice národního parku. Odpovědný přístup společně s dlouhodobou vizí a koncepcí, které se snad Šumava konečně dočká v podobě nového zákona o NP, je tedy zcela na místě.

Soustřeďování dříví lanovkou. (Foto: Petr Kahuda)

Práce s obnovou lesních porostů. (Foto: Adam Jirsa)

Soustřeďování dříví malotraktorem. (Foto: Petr Kahuda)

Petr Kahuda Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

jaro 2012 | 05

Text a foto Jan Kozel

Přípravný les – (ne)chtěný les

V posledních desetiletích možná i staletích se zdá, jakoby les přípravných neboli pionýrských dřevin do lesa ani nepatřil. Člověk začal využívat a přeměňovat lesy v době, kdy zastoupení přípravných dřevin bylo poměrně malé. Ve většině případů se při klučení lesa, zakládání osad a rozšiřování zemědělské půdy setkával, z pohledu přirozeného vývoje lesů, s vyspělými společenstvy – přirozenými lesy, jak jsme o nich hovořili v posledních dvou Šumavách. Pionýrské dřeviny se vyskytovaly tam, kde konkurence buků, dubů, jedlí a smrků nebyla tak velká, a dělaly to, co je jim vlastní a co dělají dodnes, čekaly na příležitost. Přípravný les složený z topolů, bříz, vrb, olší, borovic a jeřábů samovolně vzniká tam, kde došlo k rychlému rozpadu původního lesa větrem, sněhem, hmyzem nebo požárem, ale také tam, kde byl les záměrně lidskou rukou odstraněn. Je jedním z článků tzv. druhotné sukcese. 06 | jaro 2012

Někde bříza jinde zase borovice Přípravný les často kolonizuje místa vzniklá po rozsáhlejších narušeních lesa, a to jak přírodního lesa (pralesa), tak lesa např. v nárazníkových zónách okolo bezzásahových území, který ustoupil asanačním zásahům. Často plodící přípravné dřeviny, s většinou lehkými a větrem na velké vzdálenosti rozšiřovanými semeny se schopností rychle se uchytit a růst, kolonizují uvolněná stanoviště odpovídající jejich ekologickým vlastnostem. Suchá a na živiny chudá stanoviště preferují bříza bělokorá a borovice lesní, tam, kde je mokro a stále málo živin, se prosazují bříza pýřitá a borovice blatka. Sušší živinově bohatá stanoviště má v oblibě topol osika, mokrá olše lepkavá či šedá. Někde uprostřed v ekologické síti definované množstvím živin a vlhkosti jsou pak jeřáb ptačí a vrba jíva. Narušování dovoleno – blokovaná sukcese Na většině stanovišť jsou přípravné dřeviny jen dočasnými obyvateli – připraví prostor, klima a půdu těm náročnějším. Protože jsou krátkověké (desítky let) relativně brzy je klimaxové dřeviny nahradí. Právě tuto skutečnost je vhodné využívat při obnově lesa v zásahových územích národního parku. Jsou ale i místa, kde nikdy nedojde k úplnému nahrazení přípravných dřevin – tam, kde je stanoviště nevhodné pro buky, jedle nebo další dřeviny lesa závěrečného (příliš mokré, příliš suché nebo velmi chudé /tzv. půdně podmíněná stanoviště/) vyskytují se společenstva s trvalým výskytem pionýrských dřevin např. březiny, bory či olšiny. Jsou to stanoviště se stále narušovaným vývojem –sukcese je blokovaná. Člověk – stoupenec i nepřítel Paradoxně to byl člověk, který dal svým vlivem na přírodní společenstva větší prostor přípravnému lesu a jeho

dřevinám. Lidmi vykácená, po určitou dobu využívaná a nakonec opuštěná, místa skýtala ideální podmínky pro návrat lesa v režii přírody – tedy nejprve lesa přípravného. V minulosti to byli toulaví zemědělci, později klášterní i jiní osadníci, řemeslníci a malí průmyslníci, kteří po nějakou dobu využívali plochy bývalého lesa nebo les samotný, a pak se z různých důvodů, klimatických, hospodářských nebo politických přesunuli jinam. Historie i současnost Šumavy je toho příkladem – většinu v polovině 20. století opuštěných osad již pohltil les, a i když je to již převážně les přechodný, ze kterého postupně pionýrské dřeviny mizí, odpovídá scénáři druhotné sukcese. Nalézáme však mnoho lokalit s relativně novým přípravným lesem, zejména tam, kde v minulosti byly vojenské prostory, střelnice a které byly nedávno opuštěny jako bezlesé plochy a dnes je kolonizuje přípravný les. Pionýři do lesa nepatří? Tam, kam přípravný les a jeho dřeviny patří, tedy v lese, jej však člověk v minulosti nemohl a často i nyní nemůže vystát. Když lidé zjistili, že se jim se stále se zvyšující poptávkou po dřevu jako stavební a energetické surovině nedostává lesa, a tedy jednoho z mála obnovitelných zdrojů, museli něco udělat. Vymysleli mj. umělou obnovu lesa a produkci dřeva v lese ekonomicky přirovnali k zemědělskému pěstování polních plodin. Důležité bylo, aby po „sklizni“ především smrkového a borového dříví, které se dobře zpracovává a na holině obnovuje, došlo k bezprostřední umělé obnově. V co nejkratší době, často stanovené zákonem, bylo nutné les uměle vysadit hospodářsky nejlépe využitelnými dřevinami. Dřeviny přípravné, které se na holinách často spontánně díky své pionýrské přirozenosti objevují, byly nežádoucí. Zejména proto,

Přípravné dřeviny vytvářejí ochranu a příhodné půdní a klimatické podmínky pro klíčení semen, vzcházení a odrůstání mladých jedinců klimaxových dřevin – přirozeně obnovená jedle pod ochranou náletových jeřábů – Radvanovice (Zelená cesta).

aby svou přítomností nebránily v růstu relativně draze vypěstovaným a vysazeným sazenicím preferovaných dřevin, se odstraňovaly. Nebylo vhodné ztrácet čas a tedy i peníze – což v tomto případě ne vždy musí platit. Taková chyba se stává jednou, maximálně dvakrát… Časy se mění a pohled na využívání lesa člověkem, který přece jenom občas připouští, že by se mohl v minulosti mýlit, také. Nové přístupy v péči o les odráží negativní zkušenosti z intenzivních způsobů využívání lesa v posledních několika stoletích. Častá narušení kulturních lesů větrem, hmyzem, houbovými chorobami, ochuzování lesních půd i negativní vliv imisí jsou dostatečně dlouho zaznamenávány, vyhodnocovány a cesty k nápravě se pozvolna dostávají i do pravidel péče o lesní ekosystémy. Jednou z nich je např. i přeměna druhové skladby lesů, která se týká nejen lesů hospodářských, ale i poměrně velké části lesů v NP Šumava. Těch lesů, které nejsou v bezzásahovém území. A právě tady je prostor pro využití přípravného lesa v mnohem větší míře než třeba v lese hospodářském. Tam, kde se pionýrské dřeviny samovolně uchytí, je dobré využít jejich přirozenou úlohu – svou přítomností zmenší klimatické extrémy holin, jejich opad obohatí půdu, zlepší její mikrobiální aktivitu a připraví stanoviště pro návrat klimaxových dřevin. Ty se v případě blízkého zdroje semen mohou objevit přirozeně, ve většině případů však je vhodné je na stanovištích smíšených lesů doplnit.

Jan Kozel Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

Přípravný les často kolonizuje místa vzniklá po rozsáhlejších narušeních lesa – po odumření horní stromové vrstvy lýkožroutem smrkovým se poměrně záhy dostavila obnova břízy a jeřábu – moréna Plešného jezera.

jaro 2012 | 07

Text Daniela Steinbachová

Péče o bezlesí

v Národním parku Šumava V rámci tak širokého tématu jako je bezlesí Národního parku Šumava lze vymezit oblast zájmu Správy NP a CHKO Šumava zaměřenou na péči o sekundární bezlesí. Tuto péči je možné zkonkretizovat a pomyslně rozdělit na dvě hlavní kapitoly, a sice údržbu nelesních ploch vhodných pro běžné způsoby hospodaření zajištěné prostřednictvím místních zemědělských subjektů a dále na kapitolu nelesních lokalit vyžadujících speciální péči, kterou nelze zajistit běžným hospodařením.

Foto: Daniela Steinbachová

Obě kapitoly jsou poměrně rozsáhlé, ta první (plochy vhodné pro běžné hospodaření) je rozsáhlá svou celkovou výměrou na území parku, na druhou stranu pestrost těchto managementových opatření je omezena na pastvu dobytka a kosení luk v mezích drobných nuancí ve smyslu snížení zatížení pastvin dobytčími jednotkami, rozdílnými termíny sečí a dávkami hnoje na hnojené louky. Na území celého národního parku

08 | jaro 2012

se v současnosti takto obhospodařuje cca 4500 ha sekundárního bezlesí. Druhá kategorie (nelesní plochy nevhodné pro běžné hospodaření vyžadující speciální péči) je rozsáhlá naopak svou pestrostí všemožných speciálních zásahů a opatření. Plošně jsou však tyto lokality rozdrobeny po celém území národního parku, často to jsou lokální záležitosti v řádech desítek arů. Jedná se o plochy vymezené na základě cenných

rostlinných společenstev, u nichž je cílem speciální péčí zastavení degradace společenstva a obnovení druhové pestrosti. Dalším důvodem speciálních managementů je podpora populace konkrétních chráněných rostlinných druhů, přičemž částečně je speciální péče věnována i vybraným chráněným ptačím druhům. V poslední době do ranku speciálních managementů přibývají i plochy s výskytem invazních druhů rostlin, jejichž

Mezická květnatá louka udržovaná pravidelnou mechanizovanou sečí. (Foto: Eva Brojírová)

tamní populaci je nutné omezit a zabránit šíření. Speciální managementy, jak už sám název napovídá, představují něco jiného nad rámec běžného, něco navíc, něco náročnějšího a nákladnějšího. Jedná se často o velkou porci ruční práce, případně může být použita i speciální lehká mechanizace, částečně se jedná o šetrnou pastvu ovcí nebo vytrhávání či vyřezávky náletu dřevin. Tyto speciální akce jsou nákladné nejen na samotnou práci a čas, ale i finančně, proto se Správa NP a CHKO Šumava snaží tyto managementy finančně pokrýt z „Programu péče o krajinu“(PPK), který každoročně přiděluje Ministerstvo životního prostředí. Další nadějí pro získání peněz na speciální péči z evropských fondů prostřednictvím Státního fondu životního prostředí je chystaný velký projekt „Péče o bezlesí Národního parku Šumava“ (POB). Jedná se o projekt, u kterého se počítá se zahájením realizace již v této vegetační sezóně a celkově se v něm počítá s údržbou 400 ha lokalit vyžadujících speciální péči.

Lokalita Bývalé Zhůří, kde se v letošním roce mimo jiné chystá i kácení náletu dřevin. (Foto: Daniela Steinbachová)

Zcela v režii Správy NP a CHKO Šumava se v letošním roce chystají další speciální managementové akce zaměřené na likvidaci náletových dřevin na nelesní půdě. Důvody jsou v prvé řadě opět ochranářské, jako je zachování či podpora určitých rostlinných společenstev nebo konkrétních rostlinných druhů, podpora populací bezobratlých a také některých druhů ptáků. Nezanedbatelným důvodem je i zachování stávající zemědělsky obhospodařované výměry na území parku, neboť na některých pastvinách potlačování růstu náletových dřevin pouhou pastvou nestačí. Neznamená to však velkoplošné kácení náletu na obhospodařovaných pozemcích. Dřeviny k vyřezání vytipuje Správa NP a CHKO Šumava mozaikovitým způsobem různého druhu, tloušťky i výšky tak, aby vznikl biotop s mozaikovitým zastoupením různověkých a různodruhových dřevin s dostatečnou prosvětleností, aby slunnější rostlinná společenstva nebyla na ústupu a byla podpořena i populace bezobratlých. Současně však

Ukázka komplexní péče o nelesní enklávu Höhal, přičemž lokality POB se teprve chystají ke své realizaci, stejně tak kácení náletu v zemědělsky využívaných plochách v jižní části enklávy. (Autor: Eva Brojírová)

aby byla zachována atraktivnost lokality pro zemědělské hospodaření. Péče o sekundární bezlesí v horských chráněných územích, ať už běžnými či speciálními způsoby, vyžaduje vždy určitou porci citlivějšího přístupu a šetrnosti. Přestože se vždy jedná o údržbu v určité míře omezující, v různých směrech a míře náročnější, přesto se vždy jedná o činnost smysluplnou. Zachování rozsahu a mnohde i vylepšení stávajícího stavu nelesních ploch Šumavy by mělo být zájmem nejen ochránců přírody, ale i všech, kteří Šumavu rádi navštěvují, nebo zde trvale žijí a nebo jsou spojeni s bezlesím přímo svou obživou. Smysl má nejen zachování cenných předmětů ochrany, zamezení šíření nepůvodních rostlinných druhů, ale i zachování rozsahu bezlesí ať už třeba z pohledu krajinného rázu Šumavy, který je úzce spjat s návštěvností. Pro ochranu přírody mají velký význam právě speciální managementy, které díky své vysoké nákladovosti a náročnosti byly doposud omezeny jen na drobné výměry několika lokalit. Velkým příslibem je chystaný výše zmiňovaný projekt POB, díky kterému bychom mohli vyřešit a rozšířit péči i stávajících PPK lokalit, jejichž financování je každoročně omezováno a existence tohoto programu do budoucna je značně nejistá. Podrobnější informace k chystanému projektu POB, ale i k dalším managementovým akcím obecně představených v tomto článku, bychom rádi prezentovali v dalších číslech časopisu Šumava. Chceme tak vytvořit sérii článků provázející čtenáře po šumavském bezlesí a necháme je nahlédnout na konkrétní lokality s konkrétními managementovými zásahy.

Daniela Steinbachová Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

jaro 2012 | 09

Text a překlad Pavel Bečka

Náčrty vědomostí o pralesích Slezska a Čech od Heinricha Roberta Göpperta V německých nížinách se ve druhé polovině 19. století již nenalézaly skoro žádné pralesy. A protože i ve středních polohách bylo v Německu těžké najít lesy v panenské podobě, vydal se profesor medicíny a botaniky a ředitel botanické zahrady Heinrich Robert Göppert za pralesy do pohraničí. V roce 1858 navštívil Slezsko a v roce 1864, společně s botanikem a lékárníkem Münckem, Čechy. Po Šumavě je provázel lesmistr John. Göppert své poznatky z cest sepsal roku 1868 v knize Skizzen zur Kenntniss der Urwälder Schlesiens und Böhmens, která je zajímavým svědectvím o stavu šumavských lesů krátce před velkými vichřicemi v letech 1868, 1870 a následnou „broučkovou kalamitou“.

Foto: Pavla Čížková

O Šumavě „Čeští botanici a lesníci rozlišují na Šumavě tři rozdílné regiony, které stejně jako v jiných nižších pohořích nemůžeme ani zde rozdělit ostrou hranicí. Nejníže položený region, typický svými úrodnými poli, ovocnářstvím ba dokonce i chmelařstvím, sahá od 1 000 stop (316 m , 1 stopa = cca 31,6 cm) do 2 000 stop (632 m) nadmořské výšky. Druhý, již lesnatější, ale stále s hojným obilnářstvím, od 2 000 do 3 000 stop (632–948 m). A třetí, nejvýše v horách položený, od 3 000 do 4 500 stop (948–1 422 m), ve kterém les již tak dominuje, že se bez něj ukazují jenom špičky těchto vysokých hřebenů.“

podle pozorování Johna a Hochstettera 3 645 stop (1 152 m), v bavorském lese podle Winebergra v severní expozici ve výšce 3 400 stop (1 074 m), podle jiných četných pozorování Sendtnera o něco výše 3 764 stop (1 189 m). Tu a tam se vyskytují buky i výše, ale pouze vzácně jako strom, většinou jenom jako keř. Javor klen se drží s bukem zhruba na stejné úrovni. Jedle stoupá o něco výše, až do smrkového regionu k 3 800 stopám (1 201 m). Od 3 500 do 4 500 stop (1 106 –1 422 m) zde vládne výhradně smrk v různých tvarech, od vysokých kmenů až ke zkráceným kuželovitým nebo pyramidálním tvarům."

„Naším cílem byly dva nejvýše položené regiony, které chceme přesněji rozdělit podle rozšíření hlavních stromů tohoto pohoří na bukový, jedlový a smrkový region. Počátek bukového a jedlového regionu nemůžeme přesně určit, myslíme ale, že určitě nebude odhadován pod 2 000 stop (632 m). Na Boubíně je horní hranice buků

O pralese „Pojem prales. Rozumíme pod ním les, ze kterého se ještě nikdy nikdo nepokusil získat prospěch, ve kterém se všechna vegetace nachází ve stavu, jako před tisíciletími, ba od prvopočátku, ve kterém příroda nerušeně tvořila a znovu ničila ty nejmohutnější dřevěné velikány.“

10 | jaro 2012

„Pralesy zde nalezneme na velkých državách knížete Adolpha von Schwarzenberka, na panstvích Krumlov, Vimperk, Prášily, tak i na zdíkovském panství hraběte Thuna… Celková plocha šumavského pralesa je odhadována na 33 000 jochů (18 955 ha , 1 joch = cca 5 744 m2), zatímco celkový lesní porost výše zmiňovaných čtyř panství obnáší společně s kulturním lesem dohromady zhruba 100 000 jochů (57 442 ha).“ „První dojem, který skýtají tyto tak jednoduše složené lesy, se jen těžko popisuje. V nižších regionech, tam kde se buky a jedle vyskytují společně, se jeví přátelské a rozlehlé, jelikož se první větve ukazují až ve značné výšce 60–80 stop… Jako nablýskané sloupy se nám ukazují štíhlé 3–4 stopy silné a často 100–120 stop vysoké buky s jejich nádhernými korunami, věžím podobné, 4, často 6, ba dokonce i 8 stop tlusté a 120–200 stop vysoké jedle s teprve ve výšce 80–120 stop nasazenými odstávajícími a jen málo se

Legie smrkového zmlazení na mrtvém dřevě – Boubínský prales u Kaplického potoka.

zkracujícími větvemi, zatímco s nimi v tloušťce a výšce soupeřící smrky jsou zakončeny pěknými pyramidami… Se stěží uvěřitelnou rychlostí se všude vyvíjí smrkové zmlazení, které zabírá všechny mezery a legiemi mladých kmínků pokrývá početné, mechem porostlé ležící kmeny. Vcelku si tu jsou tyto pralesy všude velmi podobné. Nejimposantnější a díky směsici buků, jedlí a smrků zároveň nejpestřejší, jsou na vlhkých místech podél břehů stékajících potoků, mezi 2 000–3 500 stopami (632 –1 106 m) nadmořské výšky, nejdivočejší pak nahoře na kamenitých svazích, kde se skládají jenom ze smrků.“ O smrku „Největší význam tu má smrk (Pinus Abies L.), který, jak už bylo zmíněno, je velmi rozšířen nejenom v horním bukovém regionu, nýbrž nejpozději od 3 500 stop (1 106 m) na něj musí být nahlíženo jako na samostatně vládnoucí strom. Nejnádhernější a nejvelkolepější se zjevuje na hranici

šířce půl míle (3,75 km), včetně údolí potoků a řek, které se do tohoto hlavního toku vlévají, a to vysoko vzhůru skoro až k jejich pramenům v horách, je naplněno spojitou, 3–4 sáhy (5,7–7,6 m, 1 sáh = cca 1,9 m) hlubokou vrstvou rašeliny pokrytou skutečnými pralesy z kleče, která se zde vyskytuje v obou formách jako Pinus montana rostrata (uncinata Ram.) a Pinus montana Pumilio (Pumilio Haenke). K pralesům je můžeme počítat tím spíš, že kvůli nadbytku jiného dřeva nebyly skoro využívány, nýbrž zcela přenechány přirozeným poměrům. Podle přibližných odhadů mohou tato klečí zarostlá rašeliniště v údolí Vltavy a jejích přítoků o výše uvedené rozloze až po prameny Vltavy zabírat zhruba 8 212 pruských jiter (2 097 ha, 1 pruské jitro = cca 2 553 m2)."

k bukovému regionu, zhruba mezi 3 000 – 3 400 stopami (948–1 074 m), třebaže nikdy nedosahuje takové výšky a tloušťky jako jedle, má zde podobně čistý růst bez suků. To však nahrazuje svým masovým výskytem v obrovských porostech… Od 3 600 stop (1 137 m) až k nejvyšším vrcholům mění smrk i tady, stejně jako v jiných pohořích, svůj tvar, kmeny jsou kratší, větve sestupují pořád níže, prodlužují se horizontálním směrem nebo se sklánějí dolů v důsledku tíhy sněhu, čímž nakonec strom dostane bezchybný pyramidální nebo kuželový tvar.“ O rašeliništích „Kleč zde nemůže být použita k určení nějakého regionu nebo vegetační hranice, protože se tu nachází i v nízkých rašeliništích v údolích. Neboť celé horní údolí Vltavy, tedy vlastně většina horského pásma od Frymburku nad Vltavou, Dolní Vltavice až vzhůru k Borové Ladě na délce více než 7 mílí (53 km, 1 míle = cca 7,5 km) a průměrné

Kolosální chůdové kořeny o průměru 2,5 metru.

O zdraví lesů „Celkově se vyznačují, to zde chceme mimochodem připomenout, veškeré námi viděné šumavské lesy jejich zdravým charakterem, jak ujišťují úředníci, všeobecná onemocnění, ba dokonce hmyzí žír a podobně, by se zde nikdy neměly vyskytovat na velkých rozlohách, nýbrž jenom sporadicky. Tam, kde působí všechny životní podmínky ke zdárnému vývoji v tak harmonickém svazku, objevují se onemocnění jenom výjimečně.“ Jak paradoxně vyznívají slova napsaná v roce, ve kterém započal velkoplošný rozpad šumavských lesů! O 140 let později vidíme, že síla přírody na lidské kategorie a hodnocení nehledí. Formuje si šumavské lesy po tisíciletí po svém. Zdánlivě zdravý les střídá mrtvým a mrtvý les nahrazuje zase živým a zdravým…

Vítězové – 30 až 60 cm silné stromky na ležících kmenech.

Pavel Bečka Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

jaro 2012 | 11

Text Miroslav Černý, Pavla Čížková, Martin Starý

Smrčina a Hraničník

– přírodní klenoty jižní části Národního parku Šumava

Foto: Miroslav Černý

V minulém čísle časopisu Šumava jsme zahájili cyklus o územích převážně ponechaných samovolnému vývoji lokalitou Trojmezná. Obsahem dnešního článku se přesuneme ještě dál na jih národního parku do oblasti Smrčiny a Hraničníku. Území převážně ponechané samovolnému vývoji je zde prezentováno současnými I. zónami ochrany přírody „Smrčina“ a „Pod Hraničníkem“ s jejich navazujícím okolím. Účelem tohoto příspěvku je přiblížit Vám velmi stručně toto území a představit několik z celé řady zde se vyskytujících vzácných nebo chráněných organismů. V měřítku Šumavy a prakticky celé České republiky je masiv Smrčiny jedním z nejcennějších komplexů lesa s vysokým podílem přirozených lesů. Procentické zastoupení dřevin se blíží přirozenému stavu, porosty jsou věkově rozrůzněné, nechybí zde mladá generace stromů. Porosty v celém masivu Smrčiny jsou názornou ukázkou zachovalé výškové vegetační stupňovitosti lesa. V dolních polohách se rozkládají květnaté bučiny

12 | jaro 2012

(pokud nejsou lokálně na jejich stanovištích v minulosti uměle vysázené smrkové monokultury) s bohatou bylinnou vegetací. Tak zde najdeme třeba pitulník horský, plicník tmavý nebo samorostlík klasnatý. Stromové patro tvoří buk lesní spolu se smrkem ztepilým, jedlí bělokorou, javorem klenem, občas se setkáme i s javorem mléčem a jilmem drsným. Ve vyšších polohách nastupují za květnaté bučiny acidofilní (kyselé) horské bučiny.

Ty se vyznačují především chudším bylinným patrem (často převažuje třtina chloupkatá). S rostoucí nadmořskou výškou se přirozeně zvyšuje zastoupení smrku ztepilého a acidofilní bučiny přecházejí v klimaxové horské smrčiny. Z pohledu ochrany přirozených lesních porostů jsou zdejší I. zóny unikátní i přesto, že v minulosti v nich byly prováděny lesnické zásahy různé intenzity a na části Smrčiny se kdysi i páslo.

Monitoring lesa I zde byl prováděn monitoring v rámci projektů Biomonitoring lesa a Provozní inventarizace lesa. Území, na které se vztahují následující údaje, má rozlohu cca 373 ha, šetření proběhlo celkem na 59 inventarizačních plochách. Z výsledků šetření stromové vrstvy vyplývá, že největší zastoupení (z hlediska objemu dřevní hmoty) má smrk ztepilý – 56 %, následovaný bukem lesním 29 %. V menší míře jsou zastoupeny další dřeviny, např. jedle bělokorá a javor klen. Celkem 11 % tvoří souše. V rámci těchto šetření byl zjištěn průměrný počet 9843 ks/ha jedinců obnovy (mladých stromků vysokých alespoň 10 cm). Tyto průměrné hektarové počty zhruba odpovídají hodnotám v lokalitě Trojmezná (publikováno v minulém čísle časopisu Šumava). Z pohledu druhového zastoupení převažuje mezi stromky co do počtu buk lesní – 68,1 %, následuje smrk ztepilý (24,5 %), jeřáb ptačí (3,1 %), javor klen (2,8 %) a jedle bělokorá (1,5 %). Jde o souhrnné hodnoty, v nižších polohách je zastoupení buku ještě vyšší, naopak ve výše položených lokalitách přirozeně dominuje smrk ztepilý. Z hlediska výškové struktury mladých stromků je bezmála 68 % ve výškové třídě od 10–50 cm, cca 20 % je kategorii od 51 do 130 cm a v kategorii od 131 cm výšky až do 6,9 cm tloušťky kmínku ve výčetní výšce (výška 1,3 m nad zemí) je cca 12 % jedinců. Zajímavý je i údaj o tlejícím dřevě. Průměrné množství mrtvého dřeva (tj. ležící kmeny a nadzemní části pahýlů souší a pařezů), zjištěného v rámci projektu Biomonitoring na 16 monitoračních plochách činípřibližně 98 m3/ha, z toho připadá cca 88 m3/ha na kmeny (srovnejte s údaji z Trojmezné a ČR – viz časopis Šumava, zima 2011). Chráněné a vzácné rostliny Ve zdejších lesích se můžeme setkat s plavuní pučivou a dřípatkou horskou (oba druhy patří mezi ohrožené – viz vyhláška č. 395/1992 Sb.). V roce 2010 byla na Smrčině nalezena vrbovka žabincolistá,

která patří mezi nejvzácnější rostlinné druhy Šumavy. Na Smrčině i Hraničníku roste významný alpský migrant kýchavice bílá pravá, která je dle Červeného seznamu cévnatých rostlin ČR zařazena mezi silně ohrožené taxony. Na svazích Smrčiny ve II. zóně nedaleko hranice s I. zónou lze nalézt dalšího alpského migranta – starček podalpský, dle zmíněného červeného seznamu také taxon silně ohrožený. Ve zdejších smrčinách byly zjištěny vzácné mechy baňatka Geheebova a klaminka tupolistá, z játrovek například na Šumavě vzácná kryjnice švédská a nebo také vzácná oleška Blyttova. Houby a lišejníky Uvádí se, že také z hlediska výskytu lišejníků patří Smrčina a okolí mezi nejcennější šumavské lokality. Zaznamenány zde byly například vousatec dvoubarevný a paličkovec korálovitý – druhy uváděné v Červeném seznamu lišejníků České republiky jako kriticky ohrožené. Pod Hraničníkem byly zjištěny další kriticky ohrožené druhy důlkatec plicní a terčovka dírkovaná. Ze vzácných hub byla na Smrčině nalezena například bolinka černohnědá – dle platné legislativy kriticky ohrožený druh. Vyskytuje se zde i ohňovec ohraničený, druh rostoucí v přirozených až pralesovitých porostech vyšších poloh na starých padlých kmenech jedlí a smrků. Vzácní živočichové v oblasti Lokalita je bohatá na vzácné a chráněné druhy živočichů, včetně bezobratlých. V území byly, kromě mnoha jiných, nalezeny dva druhy brouků, které jsou označovány jako takzvané pralesní relikty. Jedná se o kovaříka Danosoma fasciata (dle vyhlášky 395/1992 Sb. ohrožený druh) a roháčka Ceruchus chrysomelinus. Ten je z pohledu naší legislativy řazen mezi kriticky ohrožené druhy. Je vázaný na staré porosty s vyšším podílem odumřelé dřevní hmoty, která obsazuje trouchnivějící kmeny především jedlí a smrků.

V lokalitě se vyskytuje roháček Ceruchus chrysomelinus, označovaný jako takzvaný pralesní relikt. Z pohledu naší legislativy je řazen mezi kriticky ohrožené druhy. (Ilustrační foto: Stanislav Krejčík)

V roce 2006 byl na Smrčině nalezen motýl Zelleria hepariella, který byl do doby nálezu na Šumavě recentně dokladován z území ČR pouze ze dvou lokalit (z přírodních rezervací Radobýl – CHKO České středohoří a Týřov – CHKO Křivoklátsko). Kromě toho zde byl nalezen také vzácný motýl Chrysoclista linneella známý v té době z území ČR jen z několika recentních nálezů z Moravského krasu, Pálavy a Českého krasu.

V lokalitě se vyskytuje důlkatec plicní Lobaria pulmonaria – lišejník zařazený v Červeném seznamu lišejníků České republiky mezi druhy kriticky ohrožené. (Foto: Pavla Čížková)

Současně byl nalezen i další velmi vzácný motýl – obaleč Cydia leguminana. Ve stejném roce byl v oblasti Smrčiny prováděn další terénní výzkum zaměřený na motýly. Bylo zaznamenáno 207 druhů, z nichž některé se na území ČR řadí mezi vzácné. Svahy Smrčiny a Hraničníku jsou významné i výskytem chráněných druhů ptáků. V roce 2006 a opakovaně v roce 2009 byl na Smrčině, Hraničníku a v přilehlém okolí realizován ornitologický průzkum. Šetření provedla Česká společnost ornitologická. V rámci těchto šetření bylo při sčítání na bodech (jedna z metod sčítání) zjištěno celkově 44 ptačích druhů. Kromě toho byly zjištěny ještě další druhy mimo sčítací body (např. naše nejmenší sova kulíšek nejmenší). Ze zvláště chráněných druhů živočichů (vyhláška č. 395/1992 Sb.) byl zjištěn 1 druh kriticky ohrožený, 8 druhů silně ohrožených a 2 druhy ohrožené. Z kategorie kriticky ohrožených druhů zde byl zaznamenán tetřev hlušec. Z druhů silně ohrožených byl zjištěn například jeřábek lesní, holub doupňák nebo datlík tříprstý. Mimo tyto průzkumy byl v lokalitě zaznamenán silně ohrožený strakapoud bělohřbetý. V území žije také rys ostrovid, druh silně ohrožený a zároveň jeden z předmětů ochrany Evropsky významné lokality Šumava. Miroslav Černý Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

jaro 2012 | 13

Text a foto Bohumil Dort

Kolik je perlorodek ve Vltavě? Velký mlž druhu Margaritifera margaritifera v Teplé Vltavě

Tento velký mlž rozšířený po celé holoarktické oblasti se v minulosti vyskytoval v mnoha řekách v ČR, nejpočetněji v povodí Vltavy. V současnosti můžeme perlorodku najít na několika místech jižních Čech a Ašského výběžku. V samotné Vltavě zůstaly již jen zbytkové fragmenty původní populace společně s odchovanými mladými jedinci. Největší roli v současném stavu populace sehrála výstavba Vltavské kaskády. Tím se přerušil důležitý článek reprodukčního řetězce. Jde o to, že pro zdárnou reprodukci perlorodky jsou nezbytné hostitelské ryby z čeledi lososovitých. Ty umožňují průběh parazitické fáze života perlorodky, kdy jsou jejich žábry osidlovány larvami perlorodek tzv. glochidiemi. Po ukončení metamorfózy

14 | jaro 2012

opouštějí mladé perlorodky ryby, aby dalších minimálně deset let strávily v říčním dně. Hostitelskou rybou ve Vltavě byl losos obecný a pstruh obecný. Po přerušení Vltavské migrační cesty zůstává rybím hostitelem v řece jen pstruh obecný. Ten je vytlačován dravými rybami z lipenské nádrže mimo místa s největším výskytem perlorodky. Do tohoto stavu věcí vstoupil v druhé polovině

20. století další faktor, chemikálie užívané při lidských činnostech. Postupně bylo nutno přistoupit i ke krajnímu řešení, tedy záchrannému přenosu perlorodek z lokalit, kde docházelo k jejich akutnímu vymírání, do vhodnějších míst v řece. Takový přenos proběhl v průběhu roku 1990 z Křemžského potoka (přítok Vltavy pod Zlatou Korunou), a to v počtu 722 exemplářů.

Vltava mateřskou řekou Na konci 80. let minulého století byl pozorován roztroušený výskyt perlorodky od Soumarského Mostu až k vodní nádrži Lipno. Tehdy byl vybrán úsek řeky od soutoku s Volarským potokem po Soumarský most jako nejperspektivnější. Zde je prováděna aktivní ochrana perlorodky říční. Teplá Vltava je v tomto úseku již poměrně velkým tokem, a tak je velmi obtížné provést detailní průzkum. Perlorodky totiž mnohdy obývají dosti skrytá místa mezi balvany, kde obsazují i úzké štěrbiny, mohou být též usazeny pod průtočnými náplavy štěrkopísků, nebo obývají prostředí „podvodních luk“ tvořených zejména porosty stolístku, hvězdoše nebo lakušníku. V roce 1994 bylo detailním průzkumem několika krátkých úseků toku nalezeno 74 exemplářů. Standardním výpočtem bylo stanoveno, že ve sledovaném úseku Teplé Vltavy žije pravděpodobně 1 387 exemplářů, a to včetně perlorodek ze záchranného přenosu. Hodnocením úživnosti detritu bylo zjištěno, že řeka je v současnosti jako jediná v České republice schopná uživit i perlorodky čerstvě vypadlé z hostitele až do reprodukčního věku. Na základě výsledků testů pomocí juvenilních perlorodek se též potvrdil význam ponořených porostů rostlin jako hlavního zdroje potravy pro filtrátory ve Vltavě. Pro posílení početnosti perlorodky ve Vltavě se přistoupilo k propopulačním opatřením. Byly zahájeny polopřirozené odchovy perlorodky a v roce 1998 byl proveden výsadek 1 180 exemplářů. Dále bylo vypuštěno 400 ks glochidiemi infikovaných pstruhů přímo do řeky. Očekávaným výsledkem je zvýšení populace po deseti letech přibližně o 16 000 exemplářů. Perlorodky prosperují Další orientační inventarizace výskytu perlorodky v Teplé Vltavě byla provedena v roce 2008. Výsledkem bylo nalezení 35 exemplářů adultních perlorodek. V roce 2011 byl proveden detailní průzkum dvou úseků řeky o délce 1 500 m. Při průzkumu bylo nalezeno 267 exemplářů, pocházejících ze záchranného přenosu z roku 1990 a usazených v kolonii na původním stanovišti, 29 exemplářů povětšinou roztroušených v 800 m dlouhém úseku toku a 14 exemplářů mladých jedinců v místě výsadku z roku 1998 (předpokládá se, že většina mladých perlorodek doposud obývá vmezeřené prostory dna). Hodnocení stavu biotopu s využitím odchovaných juvenilních perlorodek potvrdilo výsledky z minulosti. Lze konstatovat, že řeka si zachovala schopnost tvorby potravy a perlorodky prosperují s optimálním přírůstkem schránek. K tomu jistě přispívá postupné omezování vodácké

Úzce sekyrovitý tvar schránky u zadního okraje se značně předrůstavým periostrakem a konchynový povrch se zřetelnými širokými přírůstkovými vrstvami, potvrzuje velmi příznivé růstové poměry mladé populace perlorodek na kontrolované lokalitě.

turistiky a tím i ochrany koberců podvodních rostlin. Podle odpozorovaných skutečností však není nezbytně nutné zcela splouvání z Vltavy vyloučit. V rozumné míře může být tato lidská aktivita paradoxně prospěšná. Dochází totiž k víření detritu, čímž se zlepšuje jeho transport tokem až k jeho „strávníkům“. Pro populaci perlorodky a nastartování přirozené reprodukce se jako největší problém v současné době jeví rybí obsádka s nedostatkem pstruha obecného. Dalším nedostatkem je spíše roztroušený výskyt nalezených perlorodek a jejich věk. Věková skladba se však postupně bude měnit s nástupem dorůstajících perlorodek z polopřirozených odchovů. Nicméně by bylo velmi vhodné vytvořit v nivě Vltavy tzv. odchovný a reprodukční prvek, cosi jako umělý náhon, který by členitostí břehů poskytoval přirozené

úkryty pro hostitelské ryby. Do něj by byl současně napojen některý z přítoků řeky, ve kterém dochází k přirozené reprodukci pstruha. Vodou z Vltavy by byla do prvku přinášena potrava pro perlorodky. V zabezpečeném korytě odchovného a reprodukčního prvku o velikosti malého potoka, by bylo možno s jistotou sledovat průběh jednotlivých stádií reprodukce. Z koryta prvku by pak zde narozené perlorodky mohly samovolně osidlovat Vltavu. Myslím, že si perlorodka naší ochranu po necitelných zásazích v minulosti zaslouží, a věřím, že podpora jejího opětovného rozšíření ve Vltavě bude jakousi omluvou matce přírodě. Bohumil Dort Za Baštou 349, 383 01 Prachatice [email protected]

Prostory mezi kameny se štěrkopískovým hrubozrnným dnem ve skrytu porostu podvodních rostlin, tak vypadá typický mikrohabitat skupinek velkých mlžů v Teplé Vltavě.

jaro 2012 | 15

Text Michal Valenta

„Lesní“ národní parky u sousedů aneb pět let po Kyrilu Mnozí z nás už si možná ani nevzpomenou, že v lednu 2012 uplynulo již 5 let od doby, kdy nejen Šumavu, ale m.j. i (relativně) nejbližší „lesní“ národní parky v zahraničí výrazně poznamenal orkán Kyrill. I proto jsme v minulém čísle Šumavy naznačili, že do nejbližších „lesních“ národních parků (dále NP), v nichž se s následky podobných „přírodních událostí“ potýkají, nahlédneme. Dva z nich – NP Kalkalpen v Rakousku a bezprostředně nejbližší NP Bavorský les v Německu – smrčiny také mají, a tak i problém kůrovce z vlastních zkušeností znají.

NP Kalkalpen Vyhlášen 1997, rozloha: 20 825 ha, 385–1 963 m n.m., 81 % les, podíl I. zóny 89 % Největší rakouský „lesní“ národní park v pohoří Sengsengebirge (Horní Rakousko) je za dobré viditelnosti i ze Šumavy prakticky „na dohled“ (cca 120 km). Má sice převážně smíšené lesy, ale výše i horské smrčiny. Jádrové zóny ve vyšších polohách parku jsou vesměs bezzásahové, proti kůrovci je zasahováno jen v okrajové zóně NP vůči okolním privátním lesům (byla rozšířena z 300 na 500 m). V majetku státu je 88 % plochy parku. K dění v národním parku zejména po „větrném“ roce 2007 pár citací z médií: „Napadení kůrovcem v roce 2009 bylo nejmasivnější za dobu existence parku…“

●

(Oberösterreichische Nachrichten, 2010). ● „V lednu 2007 postihl park orkán Kyrill, začátkem března 2008 pak orkán Emma. Oba orkány vyvrátily v parku na 35 000 smrků a nesčetné množství dalších poškodily. Od té doby strasti pokračují setrvale, zato o to silněji – kůrovec se při množství oslabených stromů razantně rozmnožuje. V letech 2009 a 2010 napadl na 190 000 smrků.“ (Nationalpark Kalkalpen Spezial č. 21, květen 2011, vedoucí Lesního provozu NP Ing. Kammleitner). ● „Po masivní kritice lesnicko-hospodářských praktik aplikovaných v poslední době v obou národních parcích se smrčinami (Kalkalpen, Gesäuse) ze strany ekologických organizací a svazů Rakouska (BirdLife, WWF, Umweltdachverband) došlo k jednáním na téma (ne)zasahování proti kůrovcům v obou národních parcích. Představitelé zodpověd-

ní za národní parky se přihlásili k tomu, že v jádrových zónách národních parků se zásahy proti kůrovci provádět nebudou.“ (www.woche.at., 9. 6. 2011, „Nationalpark: Pufferzone für Borkenkäfer“). „Mezi Horním Rakouskem a Štýrskem panuje letos (2011) v otázce kůrovce napětí. Údajným viníkem dle Štýrských zemských lesů je NP Kalkalpen . . . “. ●

Problémy s kůrovci po obou orkánech v celém Rakousku (viz „Šumava“–zima 2011) vedly dokonce k tomu, že tématika kůrovce v národních parcích Rakouska se dostala i do rakouského parlamentu. Po interpelaci poslanců na téma „Kůrovec v chráněných územích“ ministr Berlakovich v příslušné odpovědi k NP Kalkalpen v červenci 2011 m.j. konstatoval: „Napadení kůrovcem během roku 2011 v porovnání s 2010 ustoupilo … Na podzim 2009 bylo na hranici NP vůči sousedům zřízeno ochranné pásmo s asanací proti kůrovcům (prům. šíře 500 m, v několika případech 1 000 m, plocha cca 5 000 ha) za účelem zabránění přesahu kůrovce na okolní hospodářské lesy. Během posledních 3 let v něm bylo za tímto účelem buď vytěženo a odvezeno, nebo po odkornění ponecháno na místě: 2008 – 16 700 plm, 2009 – 39 000 plm, 2010 – 72 000 plm (z toho 12 000 odkorněno a ponecháno na místě)… S opatřeními bude pokračováno i v roce 2011 . . .“ . ●

Národní park Kalkalpen. (Foto: Michal Valenta)

16 | jaro 2012

„… Problém kůrovce je ale letos (2011) nižší , než loni jak v Horním Rakousku v příhraničí k českému NP Šumava, tak v oblasti NP Kalkalpen…“ (http://ooe.orf.at/stories/529750/).

NP Bavorský les po orkánu Meikel v červenci 2011. Lokalita Obergföllei pod Schachtenhaus, v pozadí Poledník. (Foto: Hans Kiener)

Národní park Bayerischer Wald Vyhlášen 1970/1997, rozloha: 24 250 ha, 750–1 452 m n. m., 98 % les, podíl I. zóny 53 %, 75 % do roku 2027 I v sousedícím NP Bavorský les kůrovcové napadení vrcholilo v roce 2010, tedy tři roky po Kyrillu (který ovšem „přiživil“ ještě orkán Emma v roce 2008). Celkem bylo v parku v r. 2010 vytěženo nejvíce kůrovcem napadených kmenů od rozšíření parku v r. 1997 – 141 900 plm. V části Falkenstein-Roklan, přičleněné před 15 lety a s povinností zasahovat proti kůrovci s výjimkou jádrové Naturzone, šlo také o dosavadní maximum – 135 600 plm, zatímco v původní části Roklan-Luzný šlo naopak o dosavadní minimum 6 300 plm (o 20 % méně ve srovnání s rokem 2009). Rok 2011 znamenal pak i u sousedů v Bavorském lese pokles kůrovcových těžeb na cca 60 % v porovnání s rokem 2010: v části Falkenstein-Roklan na 76 900 plm, v původní části Roklan-Luzný na 4 400 plm. Ještě v témže roce (13. 7.) ale opět „kartami zamíchala“ příroda v podobě vichru „Meikel“, který potvrdil německou statistiku –„silný vichr každých 3–5 let“. Ten obzvláště postihl novější část Falkenstein-Roklan, kde vyvrátil přes 100 000 m3, z nichž více než 80 % bylo v souladu s platným vládním nařízením zpracováno. V původní části parku vyvrátil Meikel jen ca 4000 m3. K tomu ředitel NP Bavorský les Dr. Leibl (tisková zpráva z 8. 12. 2011):

● „Vývraty a polomy v posledních pěti letech rozhodujícím způsobem ovlivnily tvář lesa zejména v novější části Falkenstein-Roklan. Vichr z 13. července 2011 se 105–110 tis. m3 mezi Falkensteinem a Roklanem se téměř blíží dopadům orkánu Kyrill z r. 2007, jemuž padlo za oběť 140 000 m3. Zdaleka viditelné holiny v oblasti Falkenstein-Roklan lze však zasahování proti kůrovci přičíst jen zčásti“.

Závěrem Dva nejbližší „lesní“ národní parky (míněno s nezanedbatelným podílem smrčin) jsou jen malým výsekem evropské krajiny. Podobné údaje by ale bylo možno uvést i z jiných, přece jen trochu vzdálenějších lesních parků – např. z ca 400 km vzdáleného středohorského NP Harz (24 703 ha, 230–1 142 m n. m., les 95 %), jehož smrčiny jsou po oslabení smrků zejména v suchých letech 2003 a 2006 v posledním desetiletí velkoplošně napadány kůrovci a kde po orkánu Kyrill (2007) vývoj „nabral dimenzi téměř jejich kolapsu“. Nebo z druhého bavorského alpského NP Berchtesgaden (vzdáleném ca 170 km), k němuž – a souhrnně vůbec k problémům horských lesů –by bylo možno vztáhnout citaci jednoho z celosvětově nejrenomovanějších meteorologů, fyzika profesora H. Grassla (Německo): ● „Zatímco před zhruba třemi desetiletími bylo hlavním ohrožením lesů znečištění ovzduší, dnes jsou to vyšší teploty a tím i nižší půdní vlhkost v letní polovině roku. Tato kombinace vytváří

problém pro mnohé horské lesy, často založené jako monokulturní smrčiny. Zcela nedávno jsem ve svém rodném kraji, v Národním parku Berchtesgaden, viděl i v 1 500 m n. m. mnoho kůrovcem napadených a vesměs už odumřelých smrků. Takový les klade vichrům dosavadní síly menší odpor, než tomu bylo dříve, takže tak jako při orkánu Kyrill dochází k plošným polomům a pak i k zesílenému náporu kůrovců. Kromě toho platí: Je zákonem přírody, že při vyšších teplotách může spíše docházet i k náhlým silným srážkám. Zvyšování teplot tak i při nezvyšujících se celkových srážkách přináší prudší jednotlivé srážkové děje a tedy i více zemních lavin, nárazových vln i povodní.“ (interview Natur + Umwelt 4/2011). Ať už tedy osobně „změnu klimatu“ akceptujeme či odmítáme, nemělo by nám uniknout , že kůrovci jsou součástí úzce provázaného „trojbloku“ stromy – kůrovci – klima a „posly změny“ v přírodě. Jen na lidech přitom je, zda těch několik málo národních parků, resp. jejich částí, dokáží využít také jako „okno do – i své – budoucnosti“ anebo je jen zařadí mezi jeden z pokusů, jak přírodu „přelstít“.

Michal Valenta Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

jaro 2012 | 17

Překlad Michal Valenta | Foto Reinhard Pöhlmann

NP Bavorský les

Inventarizace stavu horských smrčin 2011 (úvod a souhrn výsledků v překladu) V průběhu kůrovcových gradací vznikly v NP Bavorský les do současné doby plochy odumřelého lesa o rozloze přes 6 000 ha. Po počátečních vášnivých diskusích na téma nutných opatření protikůrovcové obrany se do centra pozornosti čím dál více dostávaly jiné otázky: Bude na plochách znovu les? Je uchování lesa zajištěno? Zůstanou i na dlouhá období větší bezlesé plochy? Jak dlouho trvá, než vznikne nový les? Jak bude takový les vypadat?

2011

18 | jaro 2012

Národní parky jsou velkoplošná chráněná území, v nichž se upouští od přímých zásahů a využívání člověkem, aby byla zabezpečena ochrana druhů i průběh procesů co možná nejblíže odpovídající přírodě. V NP Bavorský les lze proto na velké ploše být svědkem a pozorovatelem do značné míry nerušeně probíhající dynamiky vývoje lesa dle přírodních zákonitostí. Důležitým cílem národních parků je vědecké sledování a dokumentace tohoto vývoje. Obzvláštní význam přitom mají přírodními faktory zapříčiněná narušení (disturbance) horského smrkového lesa v horských polohách v důsledku např. vichřic a polomů a vývoje kůrovců. (Časopis NATIONALPARK BAYERISCHER WALD 2010). Zatímco se brzy ukázalo, že v nižších polohách parku se zmlazení lesa dostavilo rychle a ve velkém množství (HEURICH & NEUFANGER 2005 FISCHER & FISCHER, v tisku), v horských polohách se v důsledku klimatických a půdních poměrů počítalo s mnohem delším časovým obdobím. Vždyť už z lesnické literatury posledních století jsou známy zčásti vášnivé spory o správné zacházení s horským lesem. Jejich ústředním tématem byla otázka, jak zabezpečit dostačující zmlazení lesních porostů (ZIERL1972, SCHMIDT–VOGT 1991). S cílem sledování vývoje zmlazování porostů byla v letech 1996 a 1998 Bavorským ústavem pro les a lesní hospodářství (LWF) provedena inventarizace lesa horských poloh mezi Roklanem a Luzným. Byla zjištěna data, jako počet stromů na jednotku plochy, skladba dřevin a výška zmlazení. Správa parku v tomto sledování dále pokračovala v letech 2000, 2002, 2005 a 2011. Připojí-li se k této řadě i srovnatelná data z inventarizace lesa z roku 1991, je dnes zdokumentováno 20 let vývoje zmlazení horských porostů původní části národního parku, tedy oblasti Roklan-Luzný. Vyhodnocení výsledků Získané výsledky inventarizace z roku 2011 ukazují na novou, třetí fázi vývoje lesa. Od počátku sledování až do roku 1996 se zmlazení vyvíjelo velmi zdrženlivě. V nedotčených starých porostech horských smrčin bylo jen málo zmlazení, neboť povrch půd byl buď silně zastíněn, anebo na otevřených plochách vyklíčení semenáčků ztěžovala hustá bylinná vegetace. V letech 1996–2005 následovala fáze razantního nástupu zmlazení lesa. Kůrovec se postaral o dva významné faktory podporující nástup zmlazení – dostatek světla dopadajícího na povrch půdy a dostatek struktur odumřelé dřevní hmoty, poskytující semenáčkům smrku ochranu, živiny i výhody vůči konkurenční vegetaci (především třtina chloupkatá). Navíc k tomuto vývoji přispěla masivní produkce semene díky semennému roku smrku 1995.

Výsledky inventarizace 2011 ukazují, že průměrná hustota zmlazení dosáhla počtem 4 363 jedinců/ha „plateau“ – hladiny na vysoké úrovni. Důvod v podstatě spočívá v tom, že na již hustě zmlazených plochách se s růstem jedinců smrku dostavuje zvýšený konkurenční boj o světlo. Pomalu rostoucí jedinci jsou těmi rychlejšími zastiňováni a odumírají. Tím se zmlazení přirozeně prořeďuje. Tento vyřazovací proces se odehrává tak dlouho, dokud v konečném porostu nezůstává jen cca 500 starých stromů po hektaru (ZIERL 1972). Pozitivní vývoj zmlazení se projevuje i v jeho výškovém rozložení. Zatímco při inventarizacích v letech 2000, 2002 a 2005 se většina jedinců zmlazení nacházela v nejnižších výškových třídách (10–19 cm a 20–39 cm), ukázala inventarizace 2011, že zmlazení je již rozřazeno do více výškových tříd v rozmezí 40 až 150 cm. To umožňuje vyvodit dva závěry – 1. zmlazení markantně povyrostlo a 2. stalo se výškově vícevrstvým. V průměru 4 363 jedinců vyšších než 20 cm na ha znamená, že průměrný počet jedinců zmlazení je vyšší než směrná čísla pro výsadby ve srovnatelných hospodářských lesích. Tato čísla se pro horské lesy Bavorského lesa pohybují mezi 2 000–2 500 jedinců/ha. Podle OTT ET AL. 1997 dokonce v horských jehličnatých lesích postačuje 1 200–1 800 jedinců/ ha. Prezentace zmlazení na základě průměrného počtu jedinců zmlazení je samozřejmě zjednodušením přírodních poměrů v horských polohách. Popisované fáze vývoje lesa se neodvíjejí jednotně po celé ploše, ale daleko více vedle sebe, v prostorové mozaice. Např. zatímco na jedné ploše staré smrky teprve odumírají, jen pár set metrů vedle lze již vidět patnáctiletý nově zmlazený les. Systematicky opakovanými inventarizačními postupy lze tyto modelové stavy popsat a vyhodnocovat. Ukazuje se přitom, že zmlazení v oblasti Roklanu potřebuje mnohem delší dobu než např. jižně od Luzného. Data ale mimoto dokládají, že zmlazení prakticky krok za krokem postup kůrovce sleduje a nepřetržitě se dále vyvíjí. Proto lze počítat s tím, že i dosud méně zmlazené části jižně od vrcholu Roklanu se přirozenou cestou obnoví i bez lidského přičinění.

1996

2001

2003

2006

Inventarizace obrazem, aneb vznik nového lesa: horská smrčina pod Luzným (v pozadí Roklan) v časové řadě 1996–2011. Michal Valenta Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

2009

jaro 2012 | 19

Foto: Erich Mayrhofer

Text Erich Mayrhofer | Překlad Pavel Bečka

Divočina a biodiverzita v Národním parku Kalkalpen Dávná kulturní krajina, nová divočina a účinný boj s kůrovcem Severní vápencové Alpy jsou jedním z území s nejvyšší biodiverzitou v Alpách. Zde, v srdci Evropy, nabízí Národní park Kalkalpen společně s patnácti sousedními chráněnými územími, jako jsou Národní park Gesäuse, Wildnisgebiet Dürrenstein, Naturschutzgebiet Haller Mauern a Naturpark Eisenwurzen, na 2000 km2 prostor pro divokou zvěř, jako jelen, srnka, kamzík, rys a orel. Propojení těchto chráněných území vzniklo v rámci projektu „ECONNECT“, jehož cílem je umožnit v Alpách zvířecím i rostlinným druhům migraci, aby mohli reagovat na měnící se životní podmínky. Přírodní potenciál regionu nabízí obrovské možnosti vzájemné spolupráce spojené s tvorbou místních hodnot. Národní park Kalkalpen NP Kalkalpen byl založen v roce 1997 na ploše 209 km2. Představuje centrální část přírodního dědictví Rakouska a zvláště pak Horního Rakouska. Řídí se směrnicemi Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN), dále dohodou o společných cílech rakouských národních parků a rakouskými zákony. Plných 81 % z jeho rozlohy zabírá les, na 8 % roste kosodřevina, na 6 % se rozkládají horské pastviny a louky a 5 % rozlohy území pokrývají skály a sutě. Z celkové rozlohy patří 88 % pozemků Republice Rakousko (Österreichische Bundesforste AG), 11 % je v privátním vlastnictví a 1 % náleží obcím.

20 | jaro 2012

Hlavním cílem NP Kalkalpen je dlouhodobá ochrana stále se měnící divočiny, druhově bohatých biotopů a přírodě blízké kulturní krajiny. Podařilo se zde vytvořit chráněné území, ve kterém je trvale zajištěn přirozený vývoj ekosystémů. Na 75 % plochy národního parku, to je 156 km2, byla vyhlášena divočina. V Rámcové dohodě regionu NP Kalkalpen byl společně se 16 obcemi vytvořen projektový katalog o 12 bodech. Ty sahají od vytváření regionální identity, přes trvalou spolupráci, až po témata týkající se vody, lesa, horských pastvin, turismu a hospodářství. Mnohá opatření z tohoto katalogu již byla ve spolupráci národního parku a místních iniciativ uskutečněna.

Divočina a koncept biologické diverzity Biologická diverzita, tento drahocenný poklad, se zmenšuje! V Rakousku tkví důvody úbytku biologické rozmanitosti v narůstajícím počtu obyvatel, jejich zvýšené mobilitě, ve změnách životního stylu a způsobech trávení volného času, jakož i ve stálé intenzifikaci zemědělství a lesnictví. Přírodní procesy jako povodně, laviny, vichřice s polomy a masové rozmnožení kůrovce obnovují v ekosystémech NP Kalkalpen přirozené životní podmínky. Jenom od roku 1997 se v národním parku zvýšil podíl mrtvého dřeva z 16 m3 na 30 m3 na hektar lesa. I na tom se zakládá koncept divočiny a biodiverzity.

Je postavený na těchto základních heslech: ● Divočina ukazuje, jaká příroda ve skutečnosti je! Dnes je 75 % plochy NP ponecháno přirozenému vývoji, tím se zde příroda stala jádrem neskutečné biologické pestrosti. ● Divočina vytváří rozmanitost! Výzkumy biotopů s projevy vysoké přírodní dynamiky ukázaly, že se do nich navracejí vzácné druhy, např. obojživelníků, motýlů, organismů žijících v mrtvém dřevě nebo ptáků (na území bylo zaznamenáno např. sedm druhů datlovitých). V deníku divočiny tento vývoj stále dokumentujeme. ● Volnost pro divokou zvěř! Součástí projektu „ECONNECT“ je vytváření koridorů pro divokou zvěř a mezioblastní ochrana druhů. ● Divočina je zárukou biologické a genetické rozmanitosti! Vývoj přirozených procesů v národním parku je vědecky dokumentován. Ve spojitosti s klimatickými změnami a vymíráním druhů nadále stoupá význam velkoplošných chráněných území jako genových rezerv a zásobáren přírodního dědictví a tím roste i jejich význam pro vědu. ● Návštěvníci mohou být svědky vývoje divočiny! Za 14 let existence národního parku se počet návštěvníků více jak zdvojnásobil. V roce 2011 ho navštívilo rekordních 350 tisíc turistů a horolezců. Při tom 95 % návštěvníků využívalo značené cesty a turistická zařízení, která se koncentrují na 5 % plochy národního parku. 95 % plochy představuje klidová zóna vyhrazená přírodě a jejímu nerušenému vývoji. Celkem 111 tisíc návštěvníků využilo některý z našich výukových nebo zábavných programů, které organizují zkušení strážci přírody (např. túry za divočinou, exkurze, projekt „zrod pralesa“ nebo programy objevte přírodu, pozorujte divoká zvířata, vychutnejte si horské pastviny aj.)

Boj s kůrovcem Rizikovými faktory jsou vysoký podíl smrku, nárůst teploty a vichřice. Přes pět století se v Reichraminger Hintergebirge a v Sengsengebirge plavilo dříví, vyrábělo dřevěné uhlí ke zpracování železa a provozovala těžba nerostů. V souvislosti s tím došlo v těchto různorodých smíšených lesích k nárůstu podílu smrku z 25 % na 70 %. Po navýšení teploty (jenom mezi roky 2000 až 2004 o 2,1°C) a po vichřicích Kyril, Emma a Paula v listopadu 2007 a lednu 2008 došlo k výraznému nárůstu početnosti kůrovce. Na ochranu přilehlých hospodářských lesů byl za spolupráce se sousedícími vlastníky vymezen na hranici národního parku pás, ve kterém se proti kůrovci zasahuje. Jeho celková plocha je cca 5 000 ha a průměrná šířka nepřesahuje 500 metrů. V prvních deseti letech existence národního parku zde bylo ročně zpracováno 5 000 až 6 000 m3 napadených smrků. Po vyostření situace zintenzivnil NP Kalkalpen zásahy proti kůrovci. Počet zpracovaných smrků vzrostl v hraniční zásahové zóně na 16 700 m3 v roce 2008, 37 000 m3 v 2009 a 70 000 m3 v 2010. V roce 2011 počet napadených smrků pravděpodobně díky vlivu počasí a úspěšným zásahům v minulých letech klesl. Zpracováno muselo být pouze 23 000 m3 napadených smrků. 15 úspěšných let existence NP Kalkalpen V tomto roce oslavuje NP Kalkalpen, největší lesní národní park v Rakousku, 15. výročí založení. Rakušané na něm oceňují především tyto aspekty: ● Vysokou rozmanitost a kvalitu jeho lesů, kterou dokládají výsledky vědeckých prací jako mapování biotopů, lesních ptáků a netopýrů nebo pestrost 1 560 druhů motýlů.

Strakapoud bělohřbetý Dendrocopos leucotos. (Foto: Norbert Pühringer) ● Programy pro návštěvníky, které zprostředkovávají poklady národního parku: návštěvy ohrožených lesních biotopů, orchidejových luk nebo pozorování vzácných druhů živočichů a rostlin. ● Téma národního parku pro letošní rok je „Divoká pestrost“, ve kterém se spojuje kvalita a přirozené procesy. Tím i nadále stoupá hodnota značky „Nationalpark Oberösterreichische Kalkalpen“ pro celý region Ennstalu, Steyrtalu a Windischgarstnertalu. Tato kvalita je uznávána jak ochránci přírody, tak návštěvníky. Svědčí o tom také postoj obyvatel Horního Rakouska. Ti v reprezentativním výzkumu v létě 2010 uvedli, že NP Kalkalpen je turistickým obohacením Horního Rakouska (98 % dotázaných), zajímavým územím pro odpočinek (95 %), má přírodu a faunu, která je hmatatelná pro děti (93 %) a zejména, že je projektem, na který můžou být pyšní. Toto ocenění dalo národnímu parku plných 94 % dotázaných.

Erich Mayrhofer ředitel Národního parku Kalkalpen

ECONNECT Severní vápencové Alpy © Nationalpark Gesäuse GmbH

jaro 2012 | 21

Text Martin Starý

Yellowstonský národní park – nejstarší národní park světa 1. březen 2012 byl pro národní parky a ochranu přírody obecně významný den. V tento den totiž uběhlo přesně 140 let od založení Národního parku Yellowstone, považovaného za první národní park světa.

Foto: Miloslav Martan

Území o rozloze 8 983 km2 obdélníkového tvaru představuje nejznámější území člověkem zcela nebo jen velmi málo ovlivněné přírody. Oblast národního parku (rozlohou se zhruba blížící rozloze Jihočeského kraje) překračuje území tří amerických států – Wyoming, Montana a Idaho. Spolu s blízko ležícím Národním parkem Grand Teton a dalšími pěti přiléhajícími územími s nižším stupněm ochrany přírody (National Forest) tvoří největší souvislé chráněné území USA (rozloha zhruba 80 000 km2). Jádro „Velkého ekosystému Yellowstone“ (Greater Yellowstone Ecosystem), jak je tento komplex nazýván, představuje Národní park Yellowstone.

22 | jaro 2012

Přírodní podmínky Národní park leží na náhorní plošině Yellowstone Plateau s průměrnou nadmořskou výškou 2 438 m, ohraničené prstencem horského masivu Middle Rocky Mountains s nadmořskými výškami přesahující 3 000 m. Nejvyšším bodem parku je vrchol Eagle Peak (3 462 m n. m.), nejnižším pak hladina řeky Reese Creek (1 610 m n. m.) v místě, kde vytéká z NP. Toto orograficky zajímavé území je v geologické terminologii nazýváno „kalderou“. Pozůstatek po obrovském výbuchu supervulkánu, při kterém bylo zhruba před 640 000 lety do atmosféry vyvrženo přes 1000 km3 popela, kamení a pyroklastické horniny. Sopečná hmota po

explozi pohřbila na některých místech veškerou vegetaci. Tak vznikly unikátní zkamenělé lesy, které jsou společně s gejzíry a nedotčenou přírodou hlavními lákadly turistů národního parku. V národním parku nalezneme v současnosti více než 300 činných gejzírů. Největší gejzír světa se jmenuje Seamboat Gayser a nalezneme jej taktéž na území parku. Vodstvo pokrývá cca 5 % plochy parku. Největším jezerem je Yellowstone Lake s plochou přes 350 km2. Jezero se stejně jako většina národního parku nachází ve vysoké nadmořské výšce – 2 357 m. I klimatické poměry jsou drsné. Sněhová pokrývka leží na většině území až 82 dnů v roce a sněžení se nepravidelně objevuje

v jakémkoliv ročním období. V zimě teploty běžně klesají pod –20 °C. Nejnižší teplota –54 °C byla pak naměřena v roce 1933 v Riverside Station. Celkem 80 % rozlohy parku zaujímají lesy. Jsou to především jehličnaté lesy s osmi druhy dřevin. Na zhruba 80 % území lesa převládá borovice pokroucená. Ostatní jehličnany jako jedle plstnatoplodá, smrk Englmanův, douglaska tisolistá sivá a borovice bělokmenná jsou zastoupeny minoritně a najdeme je zejména ve vyšších polohách parku. Topol osikovitý a několik druhů vrb jsou nejčastější druhy listnatých stromů. Porosty topolů na počátku 20. století se dramaticky zmenšily. Bývá to přisuzováno rychlému vyhubení vlků v oblasti a následnému zvýšení početnosti jelena wapiti. Po úspěšné reintrodukci vlka na počátku 90 let nastalo spontánní šíření této dřeviny. Po úspěšném návratu vlka do přírody Yellowstonu se současná fauna fakticky vrátila do podoby, ve které jí na svých expedicích potkávali první evropští kolonizátoři. Najdeme zde kolem 60 druhů savců včetně vzácného rysa kanadského (Lynx canadensis), menšího příbuzného našeho rysa ostrovida. Medvěd grizzly, medvěd baribal a puma americká patří mezi největší predátory. Z velkých kopytníků potkáme jelena wapiti, kamzíka běláka, jelence běloocasého a ušatého nebo třeba vidloroha amerického. Poměrně častým je též los. Národní park Yellowstone je jedním z posledních míst na této planetě, kde je možné potkat ve volné přírodě bizona amerického. Zdejší stádo je jedním ze čtyř posledních volně žijících bizoních stád na světě. Početnost od počátku 20. století prudce stoupla na v současnosti odhadovaných 3 500 jedinců. Často diskutovaným problémem je nakažení brucelózou. Tato choroba se vyskytuje u divokých bizonů poměrně často. Přestože to z hlediska vývoje početnosti nepředstavuje pro zdejší populaci problém a podle dostupných údajů nebyl dokumentován žádný případ přenosu na hovězí dobytek, byla tato nákaza označena Americkou veterinární a rostlinolékařskou správou (APHIS) za potencionální zdroj nákazy pro hovězí dobytek. V roce 2008 tak bylo několik stovek těchto vzácných živočichů odchyce-

no a odvezeno na porážku. Z ptačí říše je z NP Yellowstone zdokumentován výskyt 311 druhů ptáků. Mezi nimi např. 26 párů hnízdících orlů bělohlavých. Extrémně vzácný je výskyt jeřába bělohřbetého, který byl pozorován pouze na 3 místech v celých Skalistých horách. Požáry a přirozený vývoj Protipožární ochrana je spolu s částečným sanitárním výběrem bizonů jediným managementovým opatřením na území národního parku. Lesní požáry jsou považovány za přirozenou a v mnohých případech nenahraditelnou součást přirozené růstové dynamiky zdejší přírody. Jedná se zejména o borovici pokroucenou, která je na území parku zastoupena zhruba z 80 %. Šištice této borovice se otevírají pouze po zahřátí a průchodu ohněm. Dalším odolným druhem je douglaska tisolistá. Síla její kůry ochraňuje strom před většinou menších požárů. Ostatní druhy jehličnanů rostou spíše na chladnějších a vlhčích stanovištích vyšších poloh, kde se lesní požáry přirozeně vyskytují mnohem méně často. Správa národního parku odhaduje, že doba návratu ohně je v podmínkách zdejších lesních porostů zhruba 300 let, v podmínkách travnatého bezlesí každých 20–25 let. Každý rok je evidováno zhruba 35 přirozeně vznikajících lesních požárů a dalších šest je zapříčiněno člověkem. Ve většině případů neúmyslně. Správa národního parku monitoruje výskyt požárů ze třech požárních věží. Většina požárů není větších jak 0,5 ha a přirozeně se sama zastaví. Protipožární ochrana potlačuje pouze požáry většího rozsahu a to pouze pro riziková území se zpracovaným plánem managementu (Fire Management Plan). Pokud se hořící území rychle zvětšuje a znamená tak potenciální hrozbu pro ochranu zdraví a majetku návštěvníků či sousedních pozemků, je přistoupeno k jeho hašení. Hasí se též všechny člověkem zapříčiněné požáry. To platí zejména pro okolí autokempů a veřejných tábořišť. Součástí požárních plánů je též úmyslné a kontrolované vypalování rizikových míst. Cílem je ochrana sousedních pozemků při současném maximálním respektování přirozené dynamiky zdejší přírody.

NP Yellowstone je jedním z posledních míst výskytu bizona amerického. (Foto: Zdeňka Křenová)

Požáry jsou nenahraditelnou součástí zdejší přírody. (Foto: Zdeňka Křenová)

Do 70. let 20. století byly všechny požáry bez rozdílu hašeny. Jedním z pravděpodobných důsledků této činnosti byl rozsáhlý požár z roku 1988. Během velmi suchého jara a léta se spojilo několik menších ohnisek a území hořícího lesa se velmi rychle rozšířilo. Bylo přistoupeno k rozsáhlým hasícím akcím. Tyto práce však nebyly příliš účinné a požár zanikl spíše spontánně s podzimními srážkami a prvním sněhem. Z výsledků dlouhodobého monitoringu vyplývá, že přestože byla tímto požárem zasažena zhruba třetina území parku, z přírodního hlediska nedošlo k poškození přírodních ekosystémů. Kontinuita přírodních stanovišť a procesů na nich probíhajících nebyla přerušena. Poznání a pokora Národní park Yellowstone je bránou do divoké přírody bez znatelného vlivu člověka. Představuje každoročně zdroj poznání a inspirace pro více než tři miliony návštěvníků z celého světa. Je místem, kde je příroda nejen poznávána a dokumentována, ale doslova „zažívána“. Přítomnost živlů a stvoření silnějších a nebezpečnějších než je člověk samotný je pro návštěvníka často životním zážitkem vedoucím k sebereflexi a větší pokoře k okolnímu světu. Americký spisovatel a nositel Pulitzerovy ceny Wallace Stegner označil zřízení národních parků a instituce, která je spravuje, za „nejlepší ideu Ameriky“. Kéž je toto poselství do budoucna zachováno a dále rozvíjeno.

Martin Starý Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

jaro 2012 | 23

Text Pavel Hubený | Foto Jan Zelenka

Nové chalupy Šumavy Rozhovor s panem Janem Zelenkou

Na Šumavě v posledních letech vznikají stavby různého druhu. Mnohé z nich přebírají znaky původních šumavských chalup jen formálně, přemrštěně nebo nefunkčně. Vznikají ale i chalupy, které se netají tím, že převzaly štafetu starých venkovských stavení a do budoucnosti nesou duši těch původních… Jsme na Jaroškově u Stach a povídáme si s Janem Zelenkou, který v letech 2007 až 2011 za spolupráce celé rodiny postavil rodinný domek v podobě původní šumavské chalupy typické právě na Stašsku. Ačkoli stavba vyhlíží vpravdě šumavsky, byla provedena kanadskou technologií výstavby. To znamená za

24 | jaro 2012

použití fošen na nosné stěny dvou dimenzí. Pro rozdělovací stěny 4/9 cm a nosné obvodové stěny 4/14 cm. „Vnitřní nosné stěny jsme z důvodu akumulace vyzdili z betonových tvárnic o tloušťce 30 cm. Krov i masivní stropní trámy jsou klasicky dřevěné a dokonce vlastnoručně tesané, stejně tak, jako

dřevěné obložení. Do základů, na zápraží a do suchých kamenných zídek byl použit kámen z výkopů a nejbližšího okolí. Stavba je výrazně obdélníková, její šířka je 8 m, délka 20 m a výška 7,5 m,“ upřesňuje pan Zelenka.

Nebylo by levnější si nechat postavit katalogový – typový dům „na klíč“? „Tato kanadská technologie výstavby umožňuje provést prakticky všechny práce s výjimkou zemních svépomocí bez jakékoli další mechanizace. Musím přiznat, že pokud by nebyla podpora rodiny a kamarádů – hlavně při sestavování krovu – tak bych se do stavby nepustil. Díky tomu jsme platili prakticky jen materiály a dopravu. Subdodávkou byly prováděny jen práce pokrývačské, topení a voda.“ Jak Vás vůbec napadlo, stavět svůj rodinný dům ve stylu původních šumavských chalup? „Šumavská chalupa se nám líbila nejen díky filosofii společné velké obytné místnosti s kuchyní a kamny, ale protože obecně máme staré chalupy rádi. Vybírali jsme typ, který se v tomto regionu stavěl. Vzhledově jsme jej prakticky okopírovali.“ Není objekt , jehož základní funkce mají kořeny 300 let staré, pro současný život nepraktický? „Ale vůbec ne. Uvnitř domu jsou použity moderní technologie od podlahového topení přes centrální vysavač, po vzduchotechniku, která umožňuje větrání bez ztráty tepla. Když jsme pak přemýšleli

o energetické náročnosti domu, s překvapením jsme zjistili, že dům prakticky odpovídá nárokům pro nízkoenergetický typ.“

a postupů. Dnes už jsou známé zkušenosti z kanadských dřevostaveb o chování tohoto typu stavby, takže jsme se ničeho nebáli.“

Potřebovali jste nějakou zásadní úpravu terénu, před založením domu? „Pozemek je svažitý a tak bylo nutné zapustit stavbu do terénu. Respektovali jsme svah a snažili se dodržet pravidlo co nejmenších přesunů vytěžené zeminy."

A co střešní krytina? Protože stavba stojí v předhůří Šumavy, kde je nutné počítat s větším množstvím sněhu, zvolili jsme lehkou střešní krytinu z kanadského šindele se zárukou na 35 let. Má velkou výhodu nejen v zatížení krovu, ale i v tom, že po ní sníh neklouže.

Jak je dům zateplený, čím topíte? „Zateplení je provedeno minerální vlnou jako základní izolací (stropy, stěny, šikminy) a pak podle typu stěny další vrstvou minerální vaty s obkladem dřevem, nebo zateplovací fasádou. Topení je zplynovacím kotlem na dřevo s akumulační nádrží, anebo krbovými kamny v obývací místnosti. Tepelnému komfortu napomáhá rekuperace vzduchu". Nemáte obavu, že bude dům časem „pracovat“? Měnit tvar se změnou vlastností dřeva? „Dřevo je živý materiál, a proto je nutné počítat s tím, že pracuje, hlavně díky neustálým změnám vlhkosti. Tuto vlastnost jsme při stavbě domu respektovali a případné posuny jednotlivých prvků jsme řešili s pomocí moderních tmelících materiálů

A jak se v něm žije teď, když je hotový? Protože jsme čekali na změnu územního plánu skoro čtyři roky, měli jsme dostatek času na projektovou dokumentaci a promyšlení koncepce domu. Bydlení v něm je takové, jaké jsme si představovali a vysnili – prostě báječné. Zatím bychom neměnili nic. Děkuji za rozhovor.

Jan Zelenka [email protected]

Při zařizování interiéru jsme využili místní řemeslníky - schody, dveře a kuchyňská linka jsou od truhlářů ze Stašska, digestoř a ostatní kované prvky vyráběl kovář z Bohumilic, kamna stavěl kamnář z Kašperských Hor. Jen vyřezávání na trámech je dílem paní domu.

jaro 2012 | 25

Text Petr a Miloš Juha

Nová záchranná stanice Šance pro handicapovaná zvířata

Zoologický program Správy NP a CHKO Šumava má svůj dlouhodobý projektový záměr a je plánován na období 2007–2013 s možným dvouletým přesahem. Záchranná stanice je již druhou etapou tohoto úspěšného programu, který svojí zajímavostí přilákal do obcí s ním spojených již tisíce návštěvníků. Program Státního fondu životního prostředí umožňuje financování našich projektů z prostředků EU ve výši až 90 %. Součástí dlouhodobého záměru je i Ekologické centrum – stanice pro handicapovaná zvířata Klášterec, které bylo před koncem loňského roku slavnostně otevřeno a uvedeno do provozu.

Foto: Štěpán Rosenkranz

Ekologické centrum bylo projektováno a budováno jako celek umožňující záchranu poraněných a nemocných volně žijících živočichů, související s ochranou životního prostředí, energetickými úsporami budov, využitím obnovitelných zdrojů energie a s ekologickou výchovou mládeže a návštěvníků Národního parku Šumava. V roce 2010 jsme byli úspěšnými žadateli o finanční prostředky na jeho realizaci ve výši 21 053 299 Kč. Ve stejném období bylo provedeno výběrové řízení na dodavatele stavby, ve kterém byla určena konečná realizační cena ve výši 16 242 070 Kč, z toho byly jednotlivé části hrazeny z těchto zdrojů: Evropská unie – 13 805 759 Kč, Státní fond životního prostředí – 812 104 Kč, Správa NP a CHKO Šumava –1 624 207 Kč.

26 | jaro 2012

Stavba byla zahájena na počátku roku 2011 a již koncem listopadu 2011 zkolaudována. Celý projekt se nachází na území lesní školky mezi obcemi Klášterec a Lipka. Pro Ekologické centrum byla vyčleněna polovina plochy lesní školky o celkové rozloze cca 7 ha, která je v majetku Správy NP a CHKO Šumava. Projekt řešil tři samostatné objeky, z nichž jedna byla rekonstrukce původní budovy, a dva objekty byly postaveny nově, byla provedena rekonstrukce oplocení, instalován vyspělý kamerový systém a budovy kompletně vybaveny nábytkem a ostatním provozním zařízením. Nově byla postavena rozletová voliéra o délce cca 30 m a nízkoenergetická budova jako zázemí stanice obsahující ordinaci, přípravnu a sklady

krmiv, klubovnu ekologické výchovy, kancelář a zázemí obsluhy. Prostor pro zvířata Rozletová voliéra je určena pro rekondiční lety ptáků, kteří by měli být po úplném vyléčení a opětovném posilování svalů co nejdříve vypuštěni do volné přírody. Uvnitř voliéry je umístěn vyspělý kamerový systém se záznamovým zařízením i pro tvorbu krátkých filmů o průběhu ozdravného pobytu zvířete. Záznamy budou prezentovány návštěvníkům stanice anebo prostřednictvím webových stránek Správy NP a CHKO Šumava, kdy bude možné sledovat dění ve voliéře i on-line. Rekonstruovaná původní hala školky o půdorysu 38 x 12 metrů obsahuje šest

Ošetřovna (Foto: Štěpán Rosenkranz)

Rozletová voliéra (Foto: Štěpán Rosenkranz)

První obyvatel – poštolka obecná (Foto: Jiří Kadoch)

samostatných částí s 38 jednotlivými voliérami, z nichž jedna část je karanténa. Tam budou umístěna zvířata hned po přijetí a ošetření, aby nebyla ohrožena ostatní zvířata umístěná ve stanici. Jednotlivé voliéry splňují potřebný prostor pro každé zvíře a navíc mají možnost variabilní přestavby velikosti podle potřeby. Objekt obsahuje mimo hlavní voliéry ještě multifunkční sál s přibližně 25 místy, energetické centrum, odchovnu myší a sklad na materiál. Multifunkční sál bude využíván pro středisko ekologické výchovy nebo pro nejrůznější semináře k prezentaci zvířat a vědeckých poznatků našich zaměstnanců. Myši budou odchovávány ve speciálních boxech, jako přirozená potrava pro dravé ptáky, kteří se zde připraví na přirozený život před vypuštěním do volné přírody.

Celková kapacita stanice je 120 až 140 živočichů. Stanice má akreditaci pro všechny druhy volně žijících živočichů v rámci své působnosti. Působnost stanice je pro území čtyř obcí s rozšířenou působností, a to Prachatice, Vimperk, Sušice a Klatovy.

elektrickou energii, která je ihned spotřebovávána na získávání teplé vody pro doplnění hlavní akumulační nádrže. V případě, kdy jsou zisky ze solárních zdrojů nedostatečné, Ekologické centrum získává energii z tepelného čerpadla. Mimo to, že je budova pro zázemí stanice nízkoenergetická, využívá i podlahového a stěnového vytápění. Topení je tzv. nízkospádové a pro vytápění budov dostatečně postačí teplota vody přes třicet stupňů. Celé energetické centrum a jeho jednotlivé části jsou ovládány pomocí počítače, a to i prostřednictvím internetu ze zcela jiného místa, než je vlastní záchranná stanice. Také návštěvníci webových stránek Zoologického programu Správy NP a CHKO Šumava můžou sledovat on-line funkci celého systému. Vnímaví návštěvníci jistě zaznamenají, že na žádné ze střech není komín, což je charakteristické pro tento ekologický způsob získávání energie z okolního prostředí. V Ekologickém centru – stanice pro handicapovaná zvířata Klášterec byla také věnována pozornost čištění odpadních vod. Je zde vybudována podzemní odkalovací jímka se svodem do kořenové čističky odpadních vod. Existence tohoto zařízení, které je v majetku Správy NP a CHKO Šumava, je zajisté podnětem a výzvou pro ostatní, jak se šetrným způsobem chovat k přírodě a okolnímu prostředí.

Ekologická stavba Ekologické centrum využívá jedné z nejvyspělejších technologií pro vytápění a ohřev teplé užitkové vody. Moderní systém je částečně převzat z Rakouska, kde získal v roce 2009 cenu za ochranu ovzduší. Primární energii je možné získávat ze solárních zdrojů za pomoci fototermických a fotovoltaických panelů. Ty jsou umístěny na střeše stanice. Panely na ohřev teplé vody pomáhají ukládat energii ve velkokapacitní akumulační nádrži o objemu cca 6 tisíc litrů. Fotovoltaické panely vyrábějí

Více informací o zoologickém programu najdete na www.npsumava.cz. Titulní foto: Pohled na hlavní budovu s voliérami.

Vizualizace ekologického vytápění záchranné stanice

Petr Juha a Miloš Juha Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

jaro 2012 | 27

Text Václav Sklenář

Šumava a cestovní ruch Okem pozorovatele turistických služeb

Otázka kolik návštěvníků navštívilo v sezoně Národní park Šumava může být zavádějící. Některé prameny uvádějí 2 miliony, také jsem se dočetl že 2,5 milionu. Myslím si, že každé dané číslo nemá tu správnou vypovídající schopnost. Národní park Bavorský les udává číslo asi jeden milion, v předminulém roce jich prý bylo více. Spíše bych se ptal, kolik návštěvníků se vracelo domů spokojených a kolik se jich zase vrátí?

Foto: Jiří Kadoch

Jistě všem jde o to, aby na Šumavu přijížděli hosté, kteří jsou ochotni utratit své peníze, nejlépe za dobré služby. Je nutno, aby se život obyvatel na Šumavě konečně stabilizoval, a jednou z možností je příležitost živit se kvalitním cestovním ruchem. Národní park Šumava má velmi mnoho předpokladů k tomu, aby se stal dobrou destinací s kvalitním cestovním ruchem. Je jistě otázkou, proč není lépe,

28 | jaro 2012

nebo je otázkou, zda nechceme už více hostů a jsme s daným stavem spokojeni? Dle mého pohledu vidím stále obrovskou a nevyužitou šanci v kvalitě služeb. Cesta stálého navyšování ubytovací kapacity na území Národního parku je cesta do pekel pro stávající podnikatele, byť podnikání nelze nikomu zakázat. Na druhou stranu konkurence je třeba a cestu vidím v hledání kvality. Vzhledem k tomu, že, čas od času cestuji do

zahraničí, srovnávám cestovní ruch na Šumavě, v České republice a jinde v Evropě. Co považuji za nedobrý stav, je to, že o hosty na Šumavě není všude dobře pečováno. Host je ten, kdo přináší peníze, a podle toho je třeba se k němu i chovat. Host není v pozici prosebníka. Ochota personálu v některých restauracích není na té úrovni, kde by měla být. Jídla v některých restauracích jsou

mnohdy na hranici toho, kam je možno v gastronomii ještě zajít. Stále se hovoří o tom, že obyvatelé na Šumavě nenacházejí možnost obživy, a proto odcházejí. V cestovním ruchu mají obrovskou šanci se uživit. Co chybí a čím by se přitáhli hosté Jsou to třeba regionální kuchyně. Dnes je trendem ve světě nabídnout hostům kvalitní potraviny z místa, kam si přijeli odpočinout. Zkuste sami najít v regionu deset dobrých restaurací, kde se vaří dobrá šumavská jídla z místních surovin. Tím už nechci napsat, kde se vaří šumavské speciality! Ano opakují se klasická jídla, která si mohu dát kdekoliv v České republice, povětšinou z polotovarů, které se dováží již zamražené. Ale to přeci není o Šumavě. Pocit návštěvníka by měl být o tom, že jsem se tam a tam dobře najedl a budu se tam vracet, navíc tam pošlu své přátele. Prostě, byl jsem spokojen. Hovořil jsem s odborníkem na gastronomii, který často cestuje po Evropě a řekl pravdu, která může být pro nás nepříjemná. V Rakousku je se službami tak na 90 % spokojen, u nás na Šumavě je spokojen v porovnání s Rakouskem na těch 10 %. V Národním parku Bavorský les nejsou z hlediska přírody takové možnosti jako u nás na Šumavě. Obsazenost penzionů a hotelů oproti nám je srovnatelná, možná o něco nižší. Přesto Němci do Národního parku Bavorský les jezdí, byť mají možnost jezdit do Alp, které jsou z hlediska turistiky zajímavější. Ceny v restauracích i v penzionech jsou vyšší s porovnání s námi. Proč tedy Němci nejezdí k nám? Na to je odpověď: jezdí za lepšími službami, jezdí za kvalitou, za lepší nabídkou. Tady je třeba hledat odpověď, jak by si podnikatelé mohli více vydělat. Až budou všude lepší služby, mohou si za ně nechat více zaplatit. Na to se nabízí otázka, proč jsme se v gastronomi na Šumavě nedostali dál, než jsme nyní? Osobně preferuji restaurace a ubyto-

vání, které si vedou sami majitelé, nikoliv jsou-li zařízení pronajímaná. Majitelé, kteří pracují ve svém, mají snahu odvádět kvalitu, aby do budoucna přežili, oproti těm, kteří si přišli na sezónu pouze vydělat. Šumava – kvalitní produkt Snaha je podporovat certifikací kvalitní služby a výrobky s regionální značkou Šumava. Je to dobrý počin. Šumava se takto pozitivně dostává do povědomí lidí. V zahraničí je běžné, že dostanete k jídlu a k pití to, co se ve vesnici nebo v regionu vyrábí, a tím se podporují podnikatelé navzájem. Škoda, že se tento systém ještě více nerozvinul i u nás. Nechci zde přemítat o tom, zda suché lesy nebo vykácené stromy v národním parku návštěvníky přitahují či odpuzují. To by tento článek zde skončil. Svalovat vinu za horší výsledky v cestovním ruchu jenom na suché lesy je příliš laciné, zrovna tak jako argumentace, že když Park nebude mít mezinárodní ocenění, přestanou sem turisté jezdit. Národní park Šumava je asi o poznání lepší obchodní značka než Orlické nebo Lužické hory. Díky Správě NP a CHKO Šumava je za dobu její existence vybudovaná kvalitnější infrastruktura pro turisty, než třeba na Vysočině. Nepochybuji o tom, že přáním starostů je to, aby bylo od Správy vytvořeno více pro turisty, ale na druhou stranu, vjíždí-li turisté do České republiky přes hraniční přechody v NP Šumava, nikde se nedozví, že se nacházejí na území národního parku a co mohou vidět za jeho přírodní krásy. Další otázka, co dál s předhůřím Šumavy. I tam jsou opomíjené, ale jedinečné scenérie předurčené k tomu, aby se tam mohl provozovat kvalitní cestovní ruch, hlavně bez omezování, tak jako v centru národního parku. Myslím si, že by se měli podnikatelé v cestovním ruchu více snažit přivést hosty do penzionů a hotelů v měsících, které

Turisté na Borových Ladách. (Foto: Vladislav Hošek)

nejsou v hlavní sezoně. Sezonu protáhnout do více měsíců v roce. Ukázat jim, jak kvetou louky, co je barevný podzim, co jsou inverze, jak vypadá obnova lesa po kůrovci a poznat méně známou faunu a floru na Šumavě. Tam vidím šanci podnikatelů a národního parku, jak spolupracovat. Jak na to Samostatná kapitola by mohla být o tom, proč je Šumava vhodná pro děti s plicními a alergickými potížemi a proč se zdejší čistý vzduch nevyužívá více, když města jsou zasažena smogem. I tam je šance pro podnikatele v cestovním ruchu nabídnout to, co města nemohou. Čisté ovzduší, které je na Šumavě zadarmo. Turisté jezdí na Šumavu za klidem, čistým vzduchem, nezdevastovanou přírodou. Přidáme-li k tomu služby v podobě kvalitního ubytování, stravování a odpočinku, tak si myslím, že Šumava bude stále žádaná, obyvatelé Šumavy budou mít práci a zajištěnou budoucnost. Pokud se budeme chovat opačně, můžeme počítat s tím, že turisté budou ubývat, Šumava se bude dál pomalu vylidňovat a podnikatelé se starosty si budou stěžovat, že tato poslední sezona byla zase o něco horší než ta předcházející. Podnikatelům v cestovním ruchu na Šumavě by také pomohlo, kdyby se v médiích věnovalo více prostoru na propagaci cestovního ruchu, než poukazování na nekončící boj s kůrovcem, ve kterém stejně není nikdo vítězem. Pozitivní propagaci Šumavy bych viděl v tom, aby se ukazovaly přírodní krásy, které tady bezesporu jsou. Proto je také důležité dělat služby tak, aby měly potřebnou kvalitu, hosté se na ně těšili, vyhledávali je a hlavně se na Šumavu vraceli.

Václav Sklenář [email protected]

Cyklisté na Jezerní slati. (Foto: Vladislav Hošek)

jaro 2012 | 29

Text Christa a Willi Stegerovi | Překlad Michal Valenta

Vzájemné vztahy sklářů Šumavy a Bavorského lesa

Není v Evropě jiného lesnatého pohoří, jež v posledních šesti stech letech mohlo vykázat tolik sklářských hutí jako oblast Šumavy a Bavorského lesa. Skláři tohoto lesnatého kraje svým umem a pílí dopomohli českému sklu k jeho vítěznému tažení světem.

Foto: Vladislav Hošek

30 | jaro 2012

Ze sklanářské dílny (Foto: Willi Steger)

Geograficky je hraniční pohoří jedním celkem a až do začátku minulého století bylo celé území po obou stranách hranice od Furth im Wald až po Dreisessel a oblast Mühlviertel v Rakousku obecně označováno jako Böhmerwald. Teprve začátkem 20. století se část horstva na bavorské straně začala označovat jako Bavorský les a na druhé straně hranice, v Čechách, se prosadil název Šumava („Šumící“ les). Geograficky již po staletí probíhá politická hranice mezi oběma státními útvary po hlavním hřebeni pohoří. Nešlo však o hranici kulturní a o hranici jazykovou se jednalo jen zčásti. Obrovské bohatství dřeva v bavorsko-českém lesnatém hraničním pohoří se před cca 600 lety dalo využívat jen stěží. Teprve osidlování v podobě sklářských hutí přineslo jeho hospodářské zhodnocení. Dřevo potřebovali skláři pro vytápění pecí na tavení skla a k získávání potaše, nejdůležitější tavicí přísady k tavení skla. Křemene, hlavní sklářské suroviny, je v prahorninách tohoto pohoří dostatek a v nejlepší kvalitě. V okrajových částech Šumavy i Bavorského lesa se dobýval i vápenec, nezbytný stabilizátor skla. Při nevelkých vzdálenostech jednotlivých sklářských hutí a příbuzenských vazbách mezi skláři byly v 600 leté historii skláren bez ohledu na hranici trvale zaznamenávány výměny sklářů. Listiny dokládají, že sklárna na Reichenbergu – později Riedlhütte – používala před rokem 1450 stejnou skelnou taveninu jako dvě sklárny u Schilchensteinu nedaleko Kašperských Hor. Majitelem sklárny byl tehdy Peter Zmrzlík I. Teprve po bojovných rozmíškách a zajetí jednoho ze sklářů používání téže taveniny skončilo. Sklářský mistr Michael Müllner, majitel Helmbašské hutě, vynalezl v r. 1683 tzv. „český křišťál“. Jeho druhý syn Jakob Müllner byl o několik let později huťmistrem sklárny Klingenbrunn na bavorské straně.

Majitelé hutě Hafenbrädl, Abele, Schrenk, Abele a Ascherl provozovali sklárny v Čechách i Bavorsku, takže „vandry“ sklářů přes hranici byly samozřejmostí. Michael Nachtmann přišel v r. 1818 jako český rytec skla do Waldmünchenu, provozoval tam ryteckou dílnu a založil v r. 1835 „Nachtmannovu skelnou huť“. Bratři Franz a Wilhelm Steigenberger přesídlili v r. 1837 z Čech do Bavor a položili základní kámen pro sklárny Schachtenbach a Theresienthal. Ačkoli v Čechách platil zákaz vycestovávání výrobců dutého skla a brusičů s cílem udržet sklářské umění v zemi, mnozí skláři a brusiči skla přesto hranici ilegálně přecházeli, takže v r. 1840 v huti Theresiental ze 190 pracovníků tvořili asi 80 % čeští sklářští dělníci a umělečtí skláři. Čeští skláři pozdvihli tehdejší nízkou úroveň bavorských skláren do té míry, že sklo ze skláren Bavorského lesa se stalo konkurenceschopným i v Evropě. Obecně bylo možno zaznamenat „vandry“ sklářů i tehdy, když sklárny na jedné či druhé straně hranice z důvodu přesunu na jinou lokalitu nebo konkursu musely svůj provoz ukončit. V oboru sklářství by se dalo vyjmenovat mnoho příkladů takových „vandrovníků přes hranici“. Připomeňme si několik známých jmen. Taviči skla jménem Fuchs z Frauenau se v letech 1840–1890 vyskytovali jak v českých, tak v bavorských sklárnách. Známý rytec skla Wenzel Benno z Prášil se koncem 19. stol. vyučil ryteckému řemeslu v bavorské sklárně Spiegelhütte, později odešel zpět do Čech a nakonec se stal vedoucím oddělení rytí do skla v Josefínské huti ve Szklarské Porebě v Polsku. Prvním odborným učitelem gravírování a broušení skla na odborném sklářském učilišti Zwiesel (založeno 1904) byl Anton Pech z Rousínova v severních Čechách, který navštěvoval sklářskou školu v Novém Boru. Sklárny olověného křišťálu Nachtmann začaly v roce 1912 úspěšně s produkcí

olověného křišťálu. Protože odpovídající odborníci v Bavorském lese chyběli, byli získáni rytci i brusiči skla z Čech. V roce 1913 sestávalo osazenstvo firmy Nachtmann z více než třetiny z českých sklářů. V seznamech pracovníků firmy lze nalézt jména Skrila, Czernoch, Holub, Prokop, Cabla, Belohlawek, Liska, Trs, Martan, Hruschka. Sklárna Riedlhütte v r. 1908 změnila produkci tabulového skla na výrobu křišťálového skla. Za ředitele byl získán Josef Heinrich z Jablonného v Podještědí v severních Čechách. Poté co byla v letech 1925–1926 výroba významně rozšířena, přivolal ředitel Heinrich skláře a brusiče z Čech. Počátkem 20. století se sklárna Klášterský Mlýn v Čechách stala nejznámějším výrobcem secesního skla. Mnozí skláři z Bavor se přesunuli do Čech, aby se naučili novým sklářským technikám. S počátkem strojové výroby plochého skla a tím i ukončením výroby tabulového skla v Bavorském lese v letech 1925–1930 lze zaznamenat poslední přesuny sklářů z Bavorského lesa do Čech. Po staletí tak byla mezi skláři z Čech a Bavor díky jejich „vandrování“ od hutě k huti trvale možná vzájemná výměna zkušeností a zvyšování dovedností. Taviči skla, skláři a zušlechťovači skla na obou stranách hranice byli vždy jednou velkou rodinou, v rámci níž se získané znalosti a dovednosti dědily z generace na generaci.

Historizující humpen, malovaný emailem a vypalovaný, vyrobený v poslední třetině 19. století. Na titulní fotografii secesní pohárky z přelomu 19. a 20. století. Ze sbírek vimperského muzea.

Christa und Willi Steger Anton-Hilz-Straße 1, 94566 Riedlhütte [email protected]

jaro 2012 | 31

Text Antonín Slabý | Úvod Josef Jiřička

Trampusův křížek Historie jednoho rodu

Když před deseti lety přibývaly opravené pamětní kříže v místech již zaniklých lidských sídel v národním parku, vyvstávaly otázky, jaké události se k nim asi váží. Odpovědi na ně už většinou nedostaneme. Ty zůstaly v paměti lidí, kteří ze Šumavy odešli a vzali si je s sebou do nových domovů. To, že se u některých křížků objevují snítky smrkových větviček či plodů jeřabin svědčí o tom, že se někteří do rodného kraje vracejí. Někdy se krajané nebo jejich potomci přihlásí i osobně. Mezi ně patří sourozenci Slabí. Do jednoho zastrčeného kouta Šumavy je opakovaně přivádí vztah k místu, kde se narodili a žili jejich předkové. Díky panu Antonínu Slabému se dovídáme o rodu Trampusů – „šumavských lesáků“ v knížecích službách. Po nich se dodnes jmenuje jeden křížek u Starobřeznické cesty nad Modravou.

Vnuci Josefa Trampuse ml. – bratři Slabí

Začátkem září loňského roku byl na staré Březnické cestě z Modravy na Březník opraven Trampusův křížek poškozený v minulé zimě. Křížek se nachází v místě bývalé osady Josefstadt . Osada vznikla asi okolo roku 1800 po zakoupení revíru knížetem Schwarzenberkem . Bylo v ní asi 12 až 14 primitivních domků , ve kterých žili dřevaři . Zanikla kolem roku 1883. Křížek podle kronik nechal postavit Augustin Trampus po svém odchodu do důchodu asi v roce 1847. Augustin Trampus se narodil v roce 1780 blízko Vimperka. Do schwarzenberských služeb vstoupil 1. ledna 1811 a službu ukončil v roce 1846. Na Březníku byl 19 let revírníkem .

32 | jaro 2012

Augustinem započal rod „lesáků“ Trampusů, většinou ve službách Schwarzenberků. Po něm převzal pomyslnou štafetu Josef Trampus st., který se narodil v roce 1823 na Filipově Huti. Josef byl do roku 1869 příručím na Modravě a na Březníku (na Březníku 1858 až 1861). V lednu 1869 si podal žádost o povýšení. Jeho nadřízený, lesmistr Wegseheider, žádost doporučil. Z ní je patrno, že se Josef Trampus úspěšně uplatňoval jako průvodce při knížecích lovech na tetřevy. Knížecím rozhodnutím z 12. 6. 1870 se hájenství Roklanské mění na lesní okrsek a z Modravy sem nastupuje Josef Trampus. V listopadu 1870 se Josef oženil s Marií Grantlovou, dcerou revírníka

Franze Grantla, jenž byl po Augustinovi Trampusovi revírníkem na Březníku, a vnučkou revírníka z Nových Hutí, Raimunda Hofbauera. Se svou ženou pak nastoupil na Roklanskou hájovnu. Tady se jim postupně narodili tři synové, Franz, Josef a Ignaz. Všichni se stali lesníky ve službách Schwarzenberků. Kdo ví, jak opuštěné místo je Roklanská hájovna, nebude se divit, že při jedné inspekci utekli kluci do lesa, protože lidi moc neznali. Proto bylo rozhodnuto, že „toho Trampuse musíme přeložit“. Tak byl Josef Trampus přeložen do Borových Lad – Nové Polky. Tam se jim narodil čtvrtý syn, Johann. Ten ale nešel v otcových šlépějích.

Josef Trampus st. za mlada.

Josef Trampus st.

Franz Trampus.

Všichni tři starší bratři studovali současně na gymnasiu v Prachaticích a domů (v té době do Nové Polky) chodili pěšky – asi 35 km. Údajně chodil každý sám a tak se stalo, že když jeden z nich v noci spadnul do staré jámy na vlky, vydali se ho hledat a vytáhli ho až druhý den. Josef Trampus asi v roce 1892 odešel do důchodu a žil střídavě v Českém Krumlově nebo u svých synů. Zemřel v roce 1911 a byl pochován v Českém Krumlově. V roce 1916 pak zemřela i jeho manželka a byla pochována na Kvildě. Nejstarší syn Franz se narodil v roce 1871, po absolvování gymnasia v Prachaticích v letech 1885 až 1889 nastoupil do služby u Schwarzenberků. Nakonec zakotvil na krumlovském panství blízko Světlíku – hájovna Tusch (Suš). Franz v roce 1936 odešel do důchodu a zemřel v roce 1944 v Českém Krumlově. Franz měl několik dětí, z nichž Hubert byl před druhou světovou válkou rovněž u Schwarzenberků na há-

jovně v Novém Údolí. Po válce se usadil v Rakousku, kde věren rodové tradici pracoval jako lesník a zemřel v roce 1996. Další syn Franze žil po válce v Německu, kde byl poštmistrem. Jeho syn Dieter je poslední z rodu Trampusů a toho jména také poslední, kdo pracoval jako revírník. Dnes je již v důchodu v Německu, ale na své předky nezapomněl. V září loňského roku s námi navštívil okolí Modravy a Trampusův křížek. Druhý syn Josefa Trampuse se jmenoval po otci také Josef. Narodil se v roce 1874. I on studoval na gymnasiu v Prachaticích a pak nastoupil do služby u Schwarzenberků. Vystřídal různá místa a po svatbě v roce 1908 byl přeložen k Postoloprtům. Tam se v roce 1909 narodila naše matka Anna, provdaná Slabá. Následně byl v roce 1910 přeložen na panství Murau v Rakousku, kde byl až do roku 1928. Pak byl přeložen na Chýnovské panství, na Doubravu a v roce 1937 odešel do penze v Českém Krumlově,

kde těsně před koncem války zemřel. Je pochován v Českém Krumlově. Třetí syn Josefa Trampuse st. se jmenoval Ignaz a i on pracoval až do pozemkové reformy v roce 1930 u Schwarzenberků, naposledy na Filipově Huti. O jeho osudu toho víme nejméně. Víme, že v roce 1911 pracoval na Modravě a pak asi od roku 1913 na Filipově Huti. Tam byl určitě i v roce 1916, když u něj bydlela jeho matka, která tam také zemřela. Poslední syn Josefa Trampuse st. Johann byl učitelem a zemřel asi v roce 1946 v Prachaticích. My, potomci rodu Trampusů, na svoje předky nezapomínáme a máme velkou radost, že se Správa NP a CHKO Šumava věnuje památkám nejen po našich předcích.

Osada Josefstadt.

Antonín Slabý, vnuk Josefa Trampuse ml.

Roklanská hájenka.

jaro 2012 | 33

CHKO Šumava a Přírodní park Horní Bavorský les na území výskytu kriticky ohroženého druhu tetřeva hlušce v severozápadní části Šumavy tzn. hlavně v okolí Přírodní rezervace Malé Javorské jezero, Ptačí oblasti Malý a Velký Javor, Národní přírodní rezervace Černé a Čertovo jezero, Přírodní památky Královský hvozd a v okolí Nového Brunstu a Můstku rozmístili informační tabule. V českém a německém jazyce je na nich vysvětleno, proč by se zde návštěvníci měli chovat ohleduplně. Turisté a lyžaři mohou k záchraně tetřeva přispět tím, že se ve výše uvedených územích budou pohybovat pouze po vyznačených cestách. Nebudou se zde zdržovat v noci, za svítání a soumraku a své psy budou vodit na vodítku. V uvedených oblastech se nachází jedna z posledních životaschopných populací tetřeva hlušce. Tetřevovití ptáci jsou na náročné zimní podmínky dobře adaptováni. Aby šetřili energii, omezují své aktivity na minimum. Zdržují se hlavně tam, kde naleznou dostatek potravy a jsou v bezpečí před přirozenými nepřáteli a zimou. Člověk vstupováním do těchto míst naruší křehkou rovnováhu. Vyplašený jedinec při úprku spotřebuje velké množství energie, kterou může v zimě nahradit jen velmi obtížně. Časté plašení proto vede k jeho oslabení. Vyčerpaní jedinci jsou častou kořistí predátorů, snáze podléhají nemocem nebo umírají vyčerpáním. Pavel Bečka

Urbanistický a architektonický manuál V rámci projektu „Zachování krajinného rázu NP Šumava“ financovaném s podporou Státního fondu životního prostředí ČR byly publikovány zjednodušené zásady urbanistického a architektonického manuálu vytvořeného společností Löw z Brna v podobě dvou skládaček. Urbanistický manuál stručně seznamuje s historií vzniku sídel a jejich hlavními typy, popisuje, co je urbanismus a vysvětluje, jakým způsobem zasahuje do našeho života, územního plánování a vzhledu šumavské krajiny. Druhá skládačka – Architektonický manuál, pak vysvětluje základní zásady pro vzhled rodinných domů na území Šumavy tak, aby respektovaly tradice a přitom umožnily plnohodnotný současný životní styl. Pavel Hubený

Modrava s novou naučnou stezkou Obec Modrava plánuje otevření nové naučné stezky z Modravy na Filipovu Huť podél Filipohuťského potoka. Na naučné stezce budou tři stanoviště s informačními cedulemi. 1. stanoviště – u Filipohuťského potoka nad Modravou – informace obecně k horským tokům a pak konkrétně k živočichům, které tam lze přímo vidět. 2. stanoviště – informace o podmáčených horských smrčinách a chráněných druzích rostlin, které se v nich vyskytují. 3. stanoviště – horské smilkové trávníky pod Filipovou Hutí s výskytem řady chráněných rostlinných druhů. A ntonín Schubert

Sešity NP Šumava V rámci projektu „Zkvalitnění a zefektivnění EV v NP Šumava“ střediska EV Správy NP a CHKO Šumava připravila devět druhů sešitů pro první a druhý stupeň základních škol. Motivační sešity seznamují poutavou formou s živočichy a biotopy v NP Šumava a jsou určeny pro partnerské školy, které pravidelně navštěvují výukové programy středisek EV. Ještě v letošním školním roce obdrží všichni žáci prvních tříd těchto škol sešit rysa ostrovida. Ostatní sešity budou sloužit jako odměny pro účastníky výukových programů. Ze sešitů se budou těšit i výherci přírodovědné soutěže „Národní park Šumava ve školních lavicích“. Tento jedinečný materiál podpoří environmentální vzdělávání a zároveň se může stát součástí školní výuky škol regionu. Projekt je realizován díky podpoře Státního fondu životního prostředí. Martina Kučerová

34 | jaro 2012

Setkáte se s nimi

Souboje tetřívků obecných (Foto: Zdeněk Chuman)

Pstruží plůdek (Foto: Marek Drha)

Dovádění selat prasete divokého (Foto: Tomáš Jiřička)

Jarní pastva srnců (Foto: Václav Hřebek)

Babočka paví oko na devětsilu (Foto: Pavel Hubený)

Skokan hnědý v rašeliništi (Foto: Pavel Hubený)

Probuzený slepýš křehký (Foto: Pavel Hubený)