Fotografie Na titulní straně: Vydra říční (Foto: Václav Hřebek) Na zadní straně: Zvonečník černý (Foto: Dana Zývalová)

Šumava | Editorial

Vážení čtenáři, dostáváte do rukou letní číslo časopisu Šumava v době, kdy vrcholí snaha o přijetí zákona o NP Šumava, kdy je na dosah dohoda všech zúčastněných o Šumavě, o kterou se správa parku předtím marně snažila patnáct let. A kdy bude poprvé po dvaceti letech snah trvale otevřena historická cesta Böhmweg z Březníku na hraniční přechod Modrý sloup pod Luzným z české strany, a to každoročně od 15. 7. do 15. 11. Jen na okraj: z německé strany Böhmweg nikdy uzavřen nebyl, přestože vede srovnatelným jádrovým územím Národního parku Bavorský les (odpovídá naší I. zóně). Z Čech byla cesta Luzenským údolím otevřena až v roce 2006 pro organizované exkurze na dobu pěti víkendů prostřednictvím tzv. vládní výjimky. I tohle mě vede k zamyšlení, proč byla v roce 2009 po protestech obcí na dobu tří let otevřena z hlediska ochrany přírody nejméně vhodná cesta na Modrý sloup úbočím Špičníku… Byl to snad záměr, aby někteří vědci, kteří nepřejí otevírání Šumavy, mohli psát varovné expertízy, jak špatný je vliv člověka na přírodu? Ano, cesta na Modrý sloup, uzavřená od roku 1948, je symbolem. Symbolem soužití. Symbolem toho, že krásnou přírodu Šumavy nelze hermeticky uzavřít. Symbolem, že snad konečně začíná vznikat bilaterální národní park na české a bavorské straně. Tato krásná myšlenka, která se začala klubat po stržení železné opony, skončila v roce 2007 instalováním zákazů vstupu na české území podél celé státní hranice. Otevření Modrého sloupu je symbolem úspěšného odporu proti snaze zavést na Šumavě nepřístupnou divočinu a zrušit tradiční cesty. Je symbolem česko-německé spolupráce. A symbolem toho, že měnící se přírodu v okolí Luzného, Velké a Malé Mokrůvky, Steinfleckbergu, Špičníku, Blatného vrchu nebo Velkého Roklanu není možné před návštěvníky uzavřít, ale je třeba je nechat, aby ji mohli sami pozorovat a udělat si závěry o jejím stavu. V letním čísle Šumavy se proto dočtete o historii Modrého sloupu a také o spisovateli Karlu Klostermannovi, jehož působení je s okolím Březníku bytostně spjato. Ve svém románu Ze světa lesních samot o Luzném napsal: „Stojí tu, bělavou, kostrbatou hlavu maje v bílé mlhy neb černé mraky zahalenu. Stojí tu nehybně, věčně mlčí, jako by truchlil nad změnami posledních desetiletí.“ Dočtete se o vysazování tetřevů v Bavorsku – a právě tento pták byl největším jablkem sváru při otevírání cesty Luzenským údolím. V čísle najdete také článek o práci šumavských lesníků a o aktuálním výzkumu lesů. Píše se tu také článek o významném kulatém výročí Chráněné krajinné oblasti Šumava. A také o Mileně Smolové, která celý život zasvětila práci na vimperském zámku. Tady v devadesátých letech dokonce sídlila Správa NP a CHKO Šumava, později vznikly velké plány s přebudováním zámku na multifunkční a mezinárodní kongresové centrum. Plány, na které nebyly peníze. Což je tečka na závěr: plánujme to, co je v našich silách, na co máme, otevírejme zakázané cesty a respektujme přírodu i naši roli v ní. Radovan Holub, člen redakční rady časopisu Šumava

Foto: Štěpán Rosenkranz Vydavatel Správa NP a CHKO Šumava, rezortní organizace MŽP Adresa redakce Správa NP a CHKO Šumava 1. máje 260, 385 01 Vimperk tel.: 388 450 260, fax: 388 450 019 e-mail: [email protected]

02 | léto 2013

Redakční rada Jana Blažíčková, Jiří Mánek, Jan Kozel, Tomáš Fait, Emil Kintzl, Josef Štemberk, Václav Sklenář, Radovan Holub, František Janout Štěpán Rosenkranz Redaktor časopisu Pavel Pechoušek

Fotografie Na titulní straně: Vydra říční (Foto: Václav Hřebek) Na zadní straně: Zvonečník černý (Foto: Dana Zývalová) Grafická úprava a tisk Tiskárna Černý s.r.o. e-mail: [email protected]

Distribuce Mediaprint Kapa, PNS, a další drobní distributoři.

Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s.p., ředitelstvím odštěpného závodu Jižní Čechy v Českých Budějovicích, j.zn.: P-2986/96 ze dne 6. června 1996.

Předplatné Vyřizuje redakce, časopis vychází čtyřikrát ročně, cena výtisku je 45 Kč, celoroční předplatné 145 Kč. Registrační číslo: MK ČR E 7518 Uzávěrka čísla: 15. 6. 2013 Datum vydání: 5. 7. 2013 Nevyžádané rukopisy a fotografie se nevracejí.

Šumava | Obsah

Jiří Mánek – první rok ve funkci ředitele

04

04

Správy NP a CHKO Šumava, během kterého se podařilo stanovit novou podobu zónace, plán péče, návštěvní řád, Krajinný plán integrovaného rozvoje i stabilizovat finanční situaci, kdy stál park na pokraji insolvence.

07

Záchrana genofondu jedle bělokoré

08

Modrý sloup – 15. července se po 70 letech diktatury slavnostně otevře hraniční přechod Luzenským údolím na Modrý sloup.

Hans Aschenbrenner – bavorský veterinář a biolog

10

18

10

pomohl, aby se do bavorských lesů vrátil tetřev hlušec. Také díky němu se počet těchto vzácných ptáků v Bavorsku zněkolikanásobil.

13

Jakub Bursa – známý šumavský stavitel

14

Karel Klostermann

16

Schwarzenberský kanál

18

Devadesáté výročí úmrtí nejznámějšího spisovatele Šumavy.

– zahynulo staré vorařské řemeslo?

15 nejlepších snímků ze Šumavy „Jenom lidé, kteří žijí a pracují na Šumavě, mohou naslouchat svému lesu a přinést skutečné obrazy živé přírody.“

Mosty přes Vydru

20

Správa NP a CHKO Šumava otevřela nový most přes Vydru. Jaké je historie budování mostů přes tuto šumavskou řeku?

Zámecká paní

22 22

24 26 24

– rozhovor s Milenou Smolovou, která po 28 letech služby na vimperském zámku odchází do důchodu. Zámek, který od Správy NP a CHKO Šumava brzy přebere ministerstvo kultury, tak čeká nová etapa jeho existence.

Nová atrakce zooprogramu Na Borových Ladech jsou nové soví voliéry s informačním střediskem Bubo Bubo.

Rok lesníka Seriál časopisu Šumava pokračuje popisem letních lesnických prací.

28

50 let Chráněné krajinné oblasti Šumava

30

Na Šumavě nově pomáhají čtyři koně

CHKO tento rok slaví 50 let své existence.

Strážci Šumavy pomáhali v Litoměřicích

31

31

– komplexně proškolení šumavští, horští záchranáři pomáhali lidem v severních Čechách, které zasáhly silné povodně.

32

Tip na výlet: Od Vltavského luhu k Plešnému jezeru na kole a na Dobrou Vodu

34

Aktuality léto 2013 | 03

Jiří Mánek v Luzenském údolí. Od počátku existence Národního parku Šumava čekali turisté z obou stran na otevření hraničního přechodu Modrý sloup. Podařilo se to až teď. (Foto: Štěpán Rosenkranz, Správa NP a CHKO Šumava)

Text Pavel Pechoušek

Otevření Modrého sloupu znamená hlavně svobodu Až si budete číst tyto řádky, bude Jiří Mánek již jeden rok ve funkci ředitele Správy NP a CHKO Šumava. Za tu dobu toho stihl hodně a nejen on. Pro všechny pracovníky Správy parku to byl neobyčejně hektický rok. Týmy, které ředitel Mánek vede, napravují nesplněné resty jeho předchůdců na postu ředitele a finalizují přípravu nejdůležitějších dokumentů nezbytných pro další fungování šumavského parku – návštěvní řád, plán péče, platnou podobu zonace. 15. července se i díky němu znovu zprůchodní Luzenské údolí ve směru na Modrý sloup. „Přeji všem turistům z Čech i z Německa, aby si mohli svobodně zajít vypít pivo na obě strany hranice. Jak na Luzný, tak na Březník. Po pádu železné opony na to čekali celých 24 let “ uvádí Jiří Mánek v rozhovoru pro časopis Šumava. Co pro vás osobně znamená otevření Modrého sloupu? Především narovnání křivd, které byly v minulosti napáchány. Násilně byla vytvořena bariéra mezi dvěma svobodnými státy. Neprůchodná bariéra od Březníku směrem k bavorské hranici

04 | léto 2013

v místě, kudy tisíc let předtím svobodně proudily karavany obchodníků i poutníků šumavskou a bavorskou přírodou, stála příliš dlouho. Nemám rád totalitu a tady, kousek za Modravou, vládla totalita celých 70 let. Nejdřív fašistická, pak komunistická a nakonec, bohužel

i totalita zelená. Bez podložených argumentů se zde i za doby existence národního parku postavila fiktivní bariéra kvůli ochraně tetřeva hlušce. Tetřev hlušec je vzácný pták, který zcela jistě zasluhuje ochranu. Ta ale může být objektivní a adekvátní. Společný výzkum

Šumava s bavorskou stranou ukázal, že tetřev se v jádru Luzenského údolí moc nevyskytuje, že žije v lese, mimo tuto cestu. To jsou fakta, která však dávno věděl každý zdejší lesník i místní obyvatelé bez složitých výzkumů. Celých dvacet let jsme poslouchali jen sliby, že se Modrý sloup otevře, a na druhé straně výmluvy, proč to nejde. Teď se prokázalo, že se Luzenským údolím do Bavor může chodit, a to i s ohledem na tetřeva. Stezka nebude otevřena v období, kdy je tetřev choulostivý. Proto je pro mě otevření této stezky vítězstvím zdravého rozumu a jsem rád, že mohu být u toho. Co to znamená pro turisty na Šumavě? Zase o něco více svobody a možnost poznat a zažít unikátní přírodu uprostřed nejkrásnějších míst Národního parku Šumava a Národního parku Bavorský les. Dosud sem mohli chodit na povolení vybraní výzkumníci a pracovníci Správy parku. Přístup z Modravy na kamenný vrchol Luzného je jednou z nejkrásnějších tras na Šumavě. Přeji všem našim turistům, že budou moci chodit na pivo na vrchol bavorského vrcholu Luzný, a všem německým turistům zase přeji, že budou moci chodit na české pivo do nově otevřené restaurace v Březnické hájence. Po pádu železné opony na to čekali celých 24 let.

Prvního července jste ve funkci jeden rok, co považujete za své největší úspěchy? Předně jsem rád, že jsem obstál v tvrdé, praktické zkoušce, kdy jsem rok a půl byl náměstkem ředitele Jana Stráského. Stál jsem v první linii v době, kdy to nebylo zrovna jednoduché. Pozitivní změny se začaly již za mého předchůdce, ale pravdou zůstává, že s nástupem Jana Stráského byla situace přímo kritická. Nebyl platný plán péče, nebyl návštěvní řád, bujela kůrovcová kalamita, vztahy s regionem byly na bodu mrazu. Postupně se nám společným úsilím podařilo mnohé. Již za Jana Stráského se odblokovala situace v regionu a začalo se pracovat, my v tom pokračujeme. Pro budoucnost Národního parku Šumava se za posledních 12 měsíců odvedlo až neuvěřitelné množství práce. A to především díky tomu, že se na Správě parku vytvořil dělný a profesionální tým vedoucích pracovníků, kteří podávají mimořádné pracovní výsledky. Za nejdůležitější považuji pět věcí. S obcemi byla protokolárně, podle Zákona o ochraně přírody krajiny, dojednána nová zonace. Projednala ji i Rada Národního parku Šumava. Po 18 letech planého kritizování je to skutečný a reálný krok k tomu, jak změnit podobu rozdrobené první zóny. Dalším důležitým krokem byla příprava plánu péče – základního koncepčního

materiálu na příštích 15 let. Nejprve se schválila rozborová část a nyní také i návrhová na období 2014–2028. Dalším velkým úspěchem je schválení nového návštěvního řádu, který je po deseti letech krátkodobých provizorií přijat na dobu neurčitou. Dokončili jsme dokument Krajinný integrovaný plán rozvoje regionu NP Šumava. Stabilizovali jsme naprosto kritickou finanční situaci organizace, protože Správa parku byla prakticky v insolvenci. Zeštíhlili jsme organizaci, zefektivnili provoz, najali profesionály, utáhli šrouby, šetřili, zavedli pravidelné kontroly a mnohem lépe zpeněžili dřevo. Na konci minulého září byl hospodářský výsledek Správy parku kritických mínus 30 milionů korun. Pomohlo i vyjednávání s ministerstvem a jeho následná pomoc při řešení situace. Dnes jsme v plusu, i když dramaticky poklesl příspěvek na činnost od zřizovatele. Investujeme ze svého, žádáme o dotace, máme na spoluúčasti a máme připravené projekty za stovky milionů korun. Při nástupu jste oznámil, že začnete pečovat o bezlesí. V jaké fázi je tento projekt? Bezlesí je nedílnou součástí šumavské krajiny. Dělá ji pestřejší a druhově bohatší a samozřejmě tvoří zázemí pro tradiční

Modrý sloup. (Foto: Štěpán Rosenkranz, Správa NP a CHKo Šumava)

léto 2013 | 05

V lesích Národního parku Šumava od letošního léta více pomáhají koně. (Foto: Pavel Pechoušek)

obživu místních farmářů. Vzal jsem tuto oblast jako jednu ze svých priorit. Vynaložili jsme velké úsilí a dlouze jednali s místními zemědělci, vytvořili jsme spolu s nimi novou koncepci a ukázali na plochy, které dlouho ležely ladem a můžeme je lépe využívat. Samozřejmě se jedná o extenzivní a přírodě šetrné využívání, aby to vyhovovalo jak farmářům, tak loukám, rostlinám a živočichům. První plochy se již upravily, odstranily se nálety nežádoucích dřevin. Letos se zmapuje a připraví přesný scénář na úpravu zatím ještě zarostlých ploch. Vše podle velmi odborných kritérií, mapování dělají profesionální biologové. Celý projekt by měl být hotový příští rok. Hodně se psalo o návratu chladnokrevných koní na Šumavu. Je smutné, když se podíváte, jak se změnily lesy Národního parku Šumava za posledních 6 let, od roku 2007. Slýchali jsme hezká slova o ochraně přírody a o spolupráci s lidmi v regionu. Mezitím došlo k největšímu poškození šumavské přírody v jejích dějinách, vytvořily se rekordně velké holiny, byly zničeny podmáčené rašelinné smrčiny, zmizely domovy mnoha vzácných živočichů. Ještě většího příkoří se dostalo místním lidem, jejichž hlas a názory byly bagatelizovány a nevyslyšeny. Jméno ochrany přírody tak dostalo na frak. V období tohoto takzvaného ekologického vedení Národního parku Šumava z lesa zmizeli také koně, kteří zde pracovali od nepaměti. Přitom se jedná o přírodě blízké a tradiční řemeslo. My chceme toto řemeslo rehabilitovat. Chceme, aby se koně se svými kočími do šumavských lesů vrátili. A jaké další cíle má tento projekt? Cílů má tento projekt hned několik. Je to pomoc při zachování genofondu českých chladnokrevných koní, jejichž trh stagnuje.

06 | léto 2013

Miloslav Kotal pracuje se svým koněm na Šumavě již dlouhá léta. (Foto: Pavel Pechoušek)

Koně zmizeli nejen ze šumavských, ale i českých a evropských lesů. Nahradila je železná technika. Kde jinde by se koně měli uživit než v národním parku? Projekt také poskytne práci několika místním lidem v podobě tradičního řemesla. Koně nebudou jenom přibližovat, ale budou se také prezentovat veřejnosti a budou pro ni také pracovat. Ať již při rozvozu palivového dřeva, vožení návštěvníků v létě i v zimě. Pro veřejnost plánujeme i různé předváděčky. Zatím jsme nakoupili dva páry valachů a dali jsme práci dvěma místním kočím. Na naši výzvu se přihlásili lidé z celé republiky. Chtějí se na Šumavu přestěhovat, žít tady a pomáhat jí. Uvidíme, jak se projekt rozjede v tomto roce a kolik lidí budeme moci zaměstnat v letech následujících.

Koně se na území parku využívají i k turistickým vyjížďkám. (Foto: Pavel Pechoušek)

Projekt řídí bývalý ředitel Ivan Žlábek. Spolupracujete i s dalšími vašimi předchůdci řediteli? Ivan Žlábek byl nejdéle sloužící ředitel v Národním parku Šumava. Je hodně věcí, které bych se od něho mohl naučit. Koně

jsou jeho celoživotní láskou a celý život se jim věnuje. Žije na Šumavě, zná dokonale prostředí i možnosti ustájení. Navíc zná i místní lidi a oni jeho. Myslím, že volba manažera takového projektu byla jednoduchá. Každý, kdo řídil Správu parku, má nějaké zkušenosti a své nesporné přednosti a schopnosti. Byl bych hlupák, kdybych jich nechtěl využít. Spolupracujete i s jinými řediteli? Spolupracuji s Jiřím Kecem, který stále pracuje u národního parku. Momentálně využíváme jeho nesporně výjimečné schopnosti, odborné znalosti a charisma při provázení laických i odborných exkurzí. Stále u nás představuje jednoho z nejlepších znalců lesa, zvěře a jejího života. Spolupracuji samozřejmě velmi úzce se svým předchůdcem Janem Stráským, kterého jsem okamžitě přizval ke členství v Radě Národního parku Šumava a již je také platným členem Výkonného výboru Rady NP Šumava. Pravidelně spolu některé věci konzultujeme. Začal jsem spolupracovat i s bývalým ředitelem Aloisem Pavlíčkem, kterého považuji za odborníka v oblasti botaniky a ekosystémů bezlesí. Právě on se podílí na jednom z našich prioritních úkolů a tím je již zmiňovaný návrat bezlesí na Šumavu a zvětšování prostoru pro farmáře. Měl by plochy mapovat a určovat, co a kde vykácet a kde naopak ponechat. Také jsem chtěl spolupracovat s Františkem Krejčím na projektu návratu vlků na Šumavu, ale tento projekt bude muset ještě trochu počkat.

Mgr. Pavel Pechoušek tiskový mluvčí Správy NP a CHKO Šumava [email protected]

Šumava

Text a foto Daniel Černý

Jedle bělokorá na horní hranici výskytu – II. díl: záchrana genofondu V minulém čísle jsem se pokusil nastínit problematiku výskytu jedle bělokoré na její horní hranici. Klimatické, výškové a stanovištní podmínky, kde rostou tyto jedle, jsou pro její růst a zdárný vývoj méně příznivé, než pro jedli optimální podmínky z 5. jedlobukového vegetačního stupně a z 6. smrkobukového lesního vegetačního stupně. Jen horizontální výskyt jedle ze 6. lesního vegetačního stupně oproti jedli z horního výskytu se liší až o 500 m n. m. Zkrátka jedle z horního výskytu lze považovat za vzácnosti šumavských lesů. Lze totiž předpokládat, že populace jedle rostoucí v podmínkách horního výskytu se v průběhu vývoje svými genetickými vlohami odlišila od jedlí rostoucích v podmínkách bližších optimu (6. lesní vegetační stupeň). Pokud se má s jedlí pracovat i ve vyšších polohách Šumavy, měl by se využívat reprodukční materiál z těchto poloh. Zbytky původního výskytu jedlí v nejvyšších polohách Šumavy jsou však v současných, převážně smrkových porostech tak rozptýleny, že je mezi nimi značně omezena výměna genetické informace. S ohledem na těžká pylová zrna jedle je zřejmě omezeno opylení pylem jedle z nižších poloh. Rizikovým faktorem pro fragmenty jedlí z horního výskytu je i labilita smrkových porostů. Uvedené skutečnosti jsou důvodem pro soubor opatření, které snad povedou k záchraně genofondu jedle bělokoré, pocházející z nejvyšších poloh Šumavy. Záchrana genofondu jedle bělokoré z horní hranice výskytu spočívá v důkladné ochraně dospělých stromů a podpoře a ochraně přirozeného zmlazení a ve vytvoření klonového archívu pro jedli z horní hranice výskytu. Proto se Správa NP a CHKO Šumava v roce 2005 rozhodla o zachování

Roubovanec

genů těchto vzácných jedlí vytvořením klonového archívu. Uznávací řízení Pro tento účel v letech 2005 a 2006 proběhlo uznávací řízení jedlí, které vykázaly uspokojivý zdravotní stav a splnily kritéria pro horní výskyt. Jedle byly uznány jako „rodičovské stromy“ a je z nich možno sbírat generativní reprodukční materiál (sběr semen) nebo vegetativní reprodukční materiál. Uznávacího řízení se účastnily Správa NP a CHKO Šumava, Lesy ČR – LZ Boubín, Kašperskohorské městské lesy. Odborné posudky vytvořil Ústav pro hospodářskou úpravu lesa a uznání provedly ORP – obce s rozšířenou působností: město Vimperk, Sušice, Klatovy a Prachatice. Celkem bylo navrženo a uznáno 78 jedlí, které dostaly statut „rodičovský strom“. Sběr roubů Sběr roubů proběhl v zimě a v předjaří roku 2006 a 2007. Sběr roubů z uznaných rodičovských stromů byl proveden bezeškodnou lanovou metodou z vrcholové části koruny, a to ze čtvrtého až druhého přeslenu. Na sběru roubů se podílel Jirka Matucha a Zdeněk Matějka.

Roubování Odebrané rouby byly převezeny do Šlechtitelské stanice Truby u Kostelce nad Černými lesy, kde byly naroubované na vitální podnože autochtonní jedle, kterou jsme měli z vlastních zdrojů. Z každého klonu (rodičovského stromu) bylo naroubováno 25–30 roubovanců. Celkem bylo v letech 2006 a 2007 naroubováno 2 300 roubovanců. Vysázení roubovanců V roce 2009 a 2010 byly roubovance převezeny na plochy určené pro klonový archiv jedle. Celkem bylo převezeno cca 1 500 roubovanců, z toho vyplývá, že mortalita byla 35%. Roubovance byly vysázeny na již oplocené ploše klonového archivu Staré Srní (počet 1 200) a nově zřízeného klonového archivu Filipova Huť (počet 300).

Ing. Daniel Černý vedoucí oddělení ekologie krajiny [email protected]

Klonový archiv

léto 2013 | 07

Text a foto Václav Sklenář

Modrý sloup – sen několika generací Šumaváků se plní

Modrý sloup – celé generace turistů a milovníků Šumavy čekají, že se letos po 75 letech otevře cesta Luzenským údolím na Modrý sloup.

V polovině července se po více jak 75 letech otevře cesta Luzenským údolím mezi Českou republikou a Bavorskem, která povede cenným územím národních parků Šumava a Bavorský les. Po 75 letech se letos v červenci opět otevře cesta Luzenským údolím na Modrý sloup. Čekají na ni celé generace turistů a milovníků Šumavy. Po tak dlouhé době už se na některé zajímavosti, týkající se tohoto území, zapomnělo, což by měl tento článek změnit. Hned na začátku je dobré si připomenout, že území okolo Modrého sloupu je hnízdištěm tetřeva hlušce, který je celoročně chráněn a patří od roku 1996 ke kriticky ohroženým druhům. Proto platí úprava vstupu do tohoto území, kdy je do něj dovoleno vstupovat od 15. července do 15. listopadu, což je v době, kdy tetřev přečkal zimování, tok, hlavně to není v době hnízdění a má již vyvedená nelétavá kuřata. Je zapotřebí se chovat ohleduplně a dodržovat

08 | léto 2013

návštěvní řád Národního parku Šumava. Středobodem putování turistů jak z Čech, tak i z Bavorska by se měla stát fořtovna na Březníku. Výchozím místem pro bavorské turisty by se měl stát Sv. Oswald a české turisty Modrava. Historie cesty okolo Modrého sloupu není všem příliš známá, bude dobré si ji připomenout. Ještě dříve, než byl znám Modrý sloup, byly od roku 1356 budovány přeshraniční Zlaté stezky. Jedna ze „zlatých“ solných stezek, kterou nechal vyznačit Karel IV., vedla od roku 1366 z Kašperských Hor přes Březník k hraničnímu přechodu „Modrý sloup“ až do nadmořské výšky 1197 m n. m., kde dále pokračovala do Waldhäuser, přes Sv. Oswald, Grafenau až do Pasova. Do Čech se vozila hlavně sůl, která se dopravovala převážně po

vodě ze Salzburgu do Pasova, kde se překládala na soumary (německy Saum = náklad). Náklad soli nesl každý soumar asi po 300 kg, obchodníci se sdružovali asi po dvaceti a vypravovali se na nelehkou cestu. Například v roce 1572 přecházelo týden co týden až 1 300 soumarských koní Zlatou stezku mezi Pasovem a Prachaticemi. Provozem stezky získávala města a osady na ní značné ekonomické výhody, proto provoz na ní, podle všeho, neustával ani v zimním období. Existují totiž historické záznamy o koních s povozy uvízlých ve sněhu. Jako v roce 1650, kdy grafenauští měšťané museli uvízlé soumary se solí vyprostit ze zcela zasněžené cesty pod Luzným. Další zajímavost z roku 1593 je možné najít v grafenauské

Šumava kronice. Tehdy zemský správce z Bärnsteinu nechal za pomoci 100 poddaných a 40 až 50 koní soumarskou stezku od sněhu prohnout. Všichni pomocníci přenocovali na „am Gefülz“ (na Kvildách). Díky velkému vytížení stezek je bylo nutné čas od času opravit a zajišťovat jejich údržbu, o čemž víme nejvíce právě z grafenauské části stezky. Například v roce 1628 nechává úřad zemského správce v Grafenau-Bärnstein stezku z Bavorska obnovit až na „Grändl“ (napajedlo) pod „khalten Stauten“ (Studniční Horou) na Březníku. Stezka, která vedla přes Březník okolo Modrého sloupu do Bavor, se nazývala Böhmweg a její význam (jako všech solných stezek na hranici s Bavorskem) později upadal, protože na bavorskou sůl císař Leopold I. nejprve uvalil vysoké daně a následně patent Josefa I. z roku 1706 zcela zakázal její dovoz, a proto se do Čech začala dopravovat ze zemí Rakouské monarchie. Čtenáře asi více zaujme to, že na hranici v místech, kde se nyní říká u Modrého sloupu, stávala ve středověku šibenice. Podle popisu se sestávala ze dvou vyzděných sloupů, mezi nimiž bylo břevno. Jeden sloup byl na české straně, druhý na bavorské. Důvodem, proč zrovna v těchto místech, bylo to, že vykonatelnost hrdelního práva od roku 1631 byla v Kašperských Horách a na bavorské straně až v Bärnsteinu u Grafenau. Veliká rozloha a malé osídlení Šumavy zapříčinilo to, že se nemohlo hrdelní právo vykonávat kdekoliv v těchto lesních samotách. Proto byl tento úsek cesty označený smírčími ukazateli „Handhab“ a právo se na něm vykonávalo zvláštním řízením. To znamenalo, že každý, kdo porušil smír na stezce krádeží nebo vraždou a byl při tom jiným dopaden, mohl jej tento namístě odsoudit. Kvůli zachování alespoň minimální spravedlnosti, aby se zamezilo zneužívání práva, tj. aby zločinec nebyl pověšen na první strom, bylo nutno hříšníka dopravit k popravišti na hranici

a předtím na místě odsoudit soudem povstalých z obchodníků právě se nacházející na stezce. Hermann Wagner popisuje, že popraviště se v letech 1629, 1657 a 1670 opravovalo. Při následných opravách bylo popraviště označeno jako „prastaré hraniční značení“. Později úřady již smysl společné šibenice a popraviště neznají a využívají jej pouze jako označení hranice. Zajímavostí je, že bavorské mapy stále místo nedaleko Modrého sloupu označují „Auf dem Hochgericht“ – v překladu „Na Popravišti“, „Na Spravedlnosti“. Paní Seyfert také popisuje, že nedaleko od Modrého sloupu v dnes zaniklé osadě „Obere Waldhaus“ stával stánek s chlebem, který neměl obsluhu a chléb sem dodával pekař z Grafenau pravidelně každý týden, aby se mohli obchodníci na cestě přes šumavské lesy občerstvit. Každý za chléb musel však zaplatit vhozením určitého obnosu peněz do pokladničky, která zde byla umístěna. Pokud by dotyčný „zapomněl“ zaplatit, tak mohl být pověšen na blízkou šibenici. Podle všeho obchodníci byli svědomití a nezapomínali platit – nikdo z nich na Modrém sloupu oběšen nebyl. Označení Modrého sloupu vzniklo až na začátku 19. století. V roce 1806 se Bavorsko stalo královstvím, byla vytýčena hranice a označena sloupem v bílomodré barvě, jak je známa až dosud. Název je podle bavorského dialektu „blaue Säul’n“, později nahrazeno do množného čísla „blaue Säueln“ (Modré sloupy). Toto označení je dodnes uváděno na mnoha německých mapách. Původní historická cesta vedoucí okolo Březníku a dále do Sv. Oswaldu vedla po úbočí Špičníku. S tou pozdější, která byla vybudována koncem 19. století v údolí Luzenského (Modravského) potoka, se obě protínaly právě u Modrého sloupu. Březnická fořtovna stojí za zmínku, protože se zde odehrává děj románu Ze světa lesních samot. Co rozhodně bude zajímat turisty a věřící křesťany, je to, že ze Zlatá cesta Modrý Sloup Březník Stabilní katastr

Sv. Oswaldu vycházela procesí na Svatou Horu u Příbrami okolo Modrého sloupu. Vedle památníku připomínající procesí u Princeznina kamene ve Sv. Oswaldu je i památník na Karla Klostermanna, jakožto apoštola smíření mezi Němci a Čechy. Poděkování panu Petrovi Kunclovi za spolupráci při překladu Handhab und Hochgericht.

Památník ve Sv. Oswaldu na pouť na Svatou horu u Příbrami.

Bc. Václav Sklenář předseda Občanského sdružení Karel Klostermann – spisovatel Šumavy [email protected]

léto 2013 | 09

Text Pavel Pechoušek | Foto Archiv Hanse Aschenbrennera

Více než třicet let vracel vzácného t Hans Aschenbrenner – bavorský veterinář a biolog pomohl, aby se do bavorských lesů vrátil tetřev hlušec. Třicet let hledal tu správnou metodu a stal se evropským průkopníkem těchto snah. Také díky němu se počet těchto vzácných ptáků v Bavorsku zněkolikanásobil.

Láska k lesu a zvířatům, kteří v něm žijí, ho provází od narození. A nejen k lesním. Jednaosmdesátiletý Hans Aschenbrenner z bavorského Lamu (město nedaleko Železné Rudy) je totiž povoláním zvěrolékař. Vedle toho je také vášnivý lesník a myslivec. Celý život se stará o svůj les, ve kterém ho ale jedno zvíře zajímá a fascinuje více než ostatní. Tím zvířetem je pro mnohé tajemný pták – tetřev hlušec (Tetrao urogallus). „Jeho vzhled, způsob života i některé vnější projevy i zvláštní strategie pro přežití v přírodě jsou velmi atypické. Odlišuje se od ostatních obyvatel lesa v mnoha směrech. Navíc byl ještě v třicátých letech naprosto běžným obyvatelem hvozdů na celé Šumavě. Nejen v Bavorsku. Pak náhle vymizel,“ popisuje Hans Aschenbrenner důvody svého zvýšeného zájmu. Proč tetřev z české i německé strany Šumavy zmizel, ale neví. Může jen odhadovat, stejně jako ostatní. „Vrchol výskytu tetřeva na Šumavě byl na přelomu 19. a 20. století. V té době se tu rozvíjelo sklářství, hodně se kácelo. Lesy se prosvětlily. Slunce se lehce dostalo až k vegetaci, což svědčilo těm rostlinám, které mají rády tetřevy, například borůvčí. Pomohla i větrná kalamita v roce 1870,“ vysvětluje Hans Aschenbrenner. Na pokles počtu tetřevů zareagoval po svém. S vypouštěním tetřevů, kdy se snažil navýšit počet těchto vzácných ptáků v bavorských lesích, začal na začátku 70. let. Jako úplný průkopník těchto snah na české i německé straně Šumavy. Spolupracoval s Wolfgangem Scherzingerem z Národního parku Bavorský les. „Já jsem měl ve své honitbě tři nebo čtyři tetřevy, což bylo velmi málo,“ vzpomíná. Začal přemýšlet, jak tohoto velmi citlivého ptáka v Bavorsku rozšířit. Inspiraci našel ve Švédsku, kde měl umělý odchov tetřevů svou tradici. Hned ho napadlo, proč by to nemohlo jít i v Bavorsku. Sám doma choval bažanty

10 | léto 2013

Slepice tetřeva hlušce. (Foto: Hans Aschenbrenner)

a krůty. „Řekl jsem si, že určitě nebude problém odchovat i tetřeva,“ vzpomíná dnes s úsměvem Aschenbrenner. Když to řekl svým přátelům, tak se mu vysmáli. Umělý odchov tetřevů neměl v Bavorsku žádnou tradici. Nikdo neznal správný postup. Prostudoval o tetřevech veškerou dostupnou odbornou literaturu. Zjistil, že všechny pokusy o umělý chov tetřevů se v Německu odehrály do začátku druhé světové války. „Sice existovaly zprávy, že se jednotliví hajní snažili odchovat tetřeva z vajíčka, které

našli v lese. Ale o systematickém odchovu tetřevů u nás tehdy nemohla být řeč. Přitom ho začínalo být zapotřebí čím dál více,“ uvádí Hans Aschenbrenner. I přes nedůvěru kolegů z řad odborné veřejnosti, kteří nad jeho snahou kroutili hlavou, do Švédska skutečně odjel. Přivezl si odtud pět tetřevů (jeden tehdy stál 250 marek). Pro ty postavil velkou voliéru – zhruba 36 metrů dlouhou, 16 metrů širokou a 6 metrů vysokou. Stála u Aschenbrennerových na zahradě. Po čtyřech týdnech ale našel Hans

Šumava

tetřeva hlušce do bavorských lesů

Návrat tetřeva do bavorských lesů. (Foto: archiv Hanse Aschenbrennera)

Aschenbrenner všechny tetřevy mrtvé. Voliéra na ně byla prostě moc veliká. „Oni se rozlítli, narazili a následkem šoku zemřeli,“ vysvětluje Hans Aschenbrenner. Kvůli tomuto důvodu rozdělil velkou voliéru na šestnáct malých, do kterých tetřevy umístil. Musel ale počkat další rok, než ze Švédska nakoupil nové ptáky. Mezitím už začal sbírat tetřevy z různých koutů Německa. Část pořídil v Tyrolsku, další získal z Voralberska u Bodamského jezera, jedna slepice byla například z Horního Bavorska z města Bad Tölz. „Byla to slepice, která vletěla do města, omráčila se o výkladní skříň a místní zavolali mě, protože se o mně dočetli, že se zajímám o tetřevy. Tato slepice se pak ke mně dostala. Žila u mě deset let a byla to moje nejlepší chovná slepice,“ vzpomíná Hans Aschenbrenner. Další tetřevi k němu doputovali i z lesů okolo Chiem See. Tam při práci v lese zničili hnízdo tetřeva a zachránili šest vajíček z hnízda. „Zajímavostí také je, že jeden tetřev byl ke mně přivezený přímo z parkoviště z dálnice u Mnichova. Zde kloval, ohrožoval řidiče a musel být odsud odvezený pryč,“ uvádí Aschenbrenner. Z takových zvířat postupně založil svůj domácí chov. Vedle toho se také zabýval odchovem jeřábků a také tetřívků. Při vypouštění tetřevů do volné přírody se jako největším problémem ukázal samotný akt vypouštění do divočiny. To, co zní strašně jednoduše, je velká věda. „Nejdříve jsme zkoušeli ptáky vyhodit do vzduchu. Byli to ptáci, kteří se rodili v polovině června a v půlce září jsme je vypouštěli. Zvířata ale při vypouštění utrpěla šok a pošla na zástavu srdce,“ vzpomíná Aschenbrenner.

První voliéra byla pro tetřevy příliš velká. (Foto: archiv Hanse Aschenbrennera)

Tak přišel Hans Aschenbrenner s novou metodou. Postavil velkou vypouštěcí voliéru v lese, se sítí, kde ptáky nechali asi 5 týdnů volně žít. Na konci září síť odstranili a ptáci se tak dostali na svobodu. „Problémem zůstala liška a kuna. Ti vždy obcházeli síť a čekali na hostinu. To byl další velký problém,“ popisuje. Pak se jeho tým rozhodl, že vypouštění do volné přírody udělá úplně jinak. „Vzali jsme mládě tetřeva, dali do krabice a odnesli do lesa. Krabici jsme pak položili pod malé smrčky. Na místa, kde byla spousta borůvek. Sledovali jsme ho dalekohledem a asi za půl hodiny jsme viděli, jak vylézá ven a pase se na borůvčí. Na jedno místo jsme vždy dávali několik

Hans Aschenbrenner s tetřevem. (Foto: archiv Hanse Aschenbrennera)

tetřevů a další skupinu zase několik kilometrů od ní. Vždy jsme při vypouštění šli hlouběji do lesa, asi pět kilometrů do lůna, protože vypouštění na kraji také nebylo dobré,“ popisuje svou metodu. Pokud takhle malé skupiny pouštěli přímo na zem, byly výsledky podle odhadů lepší. Přesné údaje zjistit nelze. Lze jen odhadovat. Uchycení tetřevovitých je v prvé řadě odvislé na množství dravců. Už u kuřat a mladých ptáků lze pozorovat, jak se chovají klidně a jak reagují natahováním krku a otáčením hlav i na tiché varovné zvuky hlavní slepice, když se objeví kroužící káně. Takto se chovají i uměle odchovaná kuřata. Evidentně je to vrozené. Těžší je to u nepřátel pohybujících se po zemi, protože zde jsou kuřátka méně plachá. Problémem je, že vypouštění ptáci nemají žádné přímé a osobní zkušenosti s útokem. Protože k řádnému tréninku létacího svalstva, svalstva nohou a hrudníku, srdce a dýchacích orgánů dochází až na svobodě, kdy také tyto svaly teprve mohou dosáhnout své plné výkonnosti, jsou pro ptáky první týdny po vypuštění ty nejtěžší a rozhodují o úspěchu reintrodukce. V Národním parku Bavorský les přežilo první zimu 60 až 70 procent tetřevů vypuštěných v listopadu. Všeobecně ale zůstávají ztráty v prvních týdnech po vypuštění vysoké. Zajímavá je statistika z Durynska – statistika úmrtí 20 vypuštěných tetřevů – 40 % kohoutů a 20 % slepic se stalo kořistí lišky, naproti tomu pouze 5 % kohoutů a 15 % slepic se stalo obětí jestřába. „Pomoci může v tomto případě intenzivní lov lišky jeden rok před vypouštěním a je také třeba zastavit krmení divokých prasat ve vyšších polohách. Svině naleznou díky výborně vyvinutému čichu

léto 2013 | 11

i dobře schovanou snůšku a představují pro kuřata další obrovské nebezpečí,“ uvádí Aschenbrenner. Reintrodukce tetřeva v Bavorsku byla čistě jeho soukromá iniciativa, finančně ho podporovalo bavorské myslivecké sdružení. Dostával peníze za odchovaná a vypuštěná zvířata. V těchto snahách patřil mezi první v Evropě. Od roku 1975 začali s vypouštěním tetřeva v německém Harzu, Schwarzwaldu, Odenwaldu. Všichni se učili od Hanse Aschenbrennera v Bavorsku. Všichni ale postupně ztroskotali. Zhruba v osmdesátých letech skončila doba experimentování a snaha o reintrodukci tetřeva v Bavorsku se výrazně zintenzivnila. Hans Aschenbrenner se stal jedním z významných hybatelů projektu, který v Bavorsku sdružoval státní i soukromé lesní správy v Bavorsku. „Odborníci z Národního parku Bavorský les, myslivci z německé oblasti Lamer Winkel a zemského okresu Regen se sešli ve spolku na ochranu tetřeva v Bavorském lese,“ vypráví Hans Aschenbrenner. V letech 1985 až 2001 bylo v rámci tohoto projektu v celém Bavorsku vypuštěno téměř 700 tetřevů. A co se nakonec ukázalo jako klíčové? „Důležitá je především trpělivost,“ shrnuje Hans Aschenbrenner. Vypouštění tetřeva se musí provádět velkoplošně, nejlépe na ploše až 100 tisíc hektarů a z několika vypouštěcích center, aby i zatoulaný pták mohl najít své útočiště. Vypouštění není záležitost několika měsíců, vše je třeba plánovat na dobu 10 až 15 let. Vše stojí mnoho peněz a času, ale důležitá je především udržitelnost. Je třeba vypustit velký počet mladých tetřevů, na každé stanoviště až 20 ptáků ročně. „Vypouštěná zvířata by měli být pouze tetřevi odchovaní slepicí. Jsou tak vhodnou přírodní stravou připraveni na život v přírodě. Od matky se také naučí chování typickému pro svůj druh v hejnu, reakci na

Telemetrické sledování tetřeva. (Foto: archiv Hanse Aschenbrennera)

nepřátele ve vzduchu i na zemi,“ dodává Aschenbrenner. Vypuštěná zvířata se už tehdy pokoušeli sledovat pomocí telemetrie. Hans Aschenbrenner si vysílače sám smontoval. Vše si s kolegy dělali sami, protože neměli peníze na rozhazování. Tetřev nejdříve dostával vysílačku na ocasní pera. Tam měla původně vydržet rok, pak odrůst a upadnout. Což ale nefungovalo. „Tetřev si zobákem vysílačku sám vytrhl, protože ji považoval za cizí těleso,“ vzpomíná. Podle Hanse Aschenbrennera je soužití člověka s tetřevem historicky daná skutečnost. Co se týká Šumavy, tak mají na Šumavě určitě místo oba dva, ale člověk, třeba turista, musí být správně informovaný a usměrňovaný, aby obzvláště v citlivém období tetřeva nerušil. „Pokud turisté zůstanou na cestě, mají psy na řetězu, pak

S tetřevím kuřetem. (Foto: archiv Hanse Aschenbrennera)

12 | léto 2013

to není problém. Stejné je to i podél lyžařských tras. Takové výzkumy jsou i v Bavorském národním parku se stresovými hormony tetřevů,“ uvádí Aschenbrenner. Když ale turisté opouští turistické trasy, pak nastává problém. „Je samozřejmé, že je tetřev podél turistických tras stresovaný, ale ta míra je minimální, rozhodně to neznamená, že by zvíře mělo zahynout. Všude má spoustu prostoru, tetřev může odletět dál od turistické trasy, hlouběji do lesa. Pokud se lidé chovají ohleduplně, pak do života tetřevů nezasáhnou nijak fatálně,“ doplňuje. Navíc stejný stres jako z člověka mají tetřevi z predátorů. „Nelze rozpoznat, jestli se jedná o stres z lišky nebo z lyžaře,“ uvádí Aschenbrenner. Příliš mu nevadí ani práce v lese. Dříve se v lese pracovalo i v těch nejcitlivějších obdobích souvisejících se životem tetřeva, což je doba od začátku května až do půlky července. „Je dobré ale nechat tetřeva v tomto období být. V té době se rodí tetřeví kuřata. Poslední přichází na svět zhruba 15. června, začínají se snášet na začátku května,“ vysvětluje Hans Aschenbrenner. Pokud je ale tetřev během dne vyrušený, poodletí pryč a zvykne si na novou situaci. „Takhle to šlo celá staletí. Nevidím důvod, proč by to mělo být jinak,“ uzavírá Hans Aschenbrenner.

Mgr. Pavel Pechoušek tiskový mluvčí Správy NP a CHKO Šumava [email protected]

Společný rozhovor s Jiřím Mánkem, ředitelem Správy NP a CHKO Šumava. (Foto: archiv Hanse Aschenbrennera)

Šumava

Text Ondřej Fibich | Foto Ivana Řandová

Mistr zednický pod Boubínem – 200 let od narození lidového umělce Jakuba Bursy Když ve 30. letech 20. století chodil po šumavských vesničkách profesor Josef Brož, jeho skicář se plnil kresbami dřevěných zvoniček, roubenek, kamenných božích muk. Tento rodák z Vlachova Březí byl zaníceným vlastivědným pracovníkem. Krom dřevěné architektury, tak typické pro horské lokality, zaměřil svou pozornost na podivuhodné zděné stavby. Všechny měly něco společného. Domovní štíty byly pestře zdobeny štukem a dlouhé nápisy hlásaly kolemjdoucím, kdo že tu stavěl a pro koho. Tím štukatérem byl Jakub Bursa.

Jakub Bursa se narodil 21. 7. 1813 v Dolních Nakvasovicích v rodině příležitostného zedníka. Počátkem 19. století začala velká přestavba jihočeského venkova a s růstem selského sebevědomí přicházela do vsí zděná architektura. Movitějším sousedům však nestačilo mít pěkně nabílený trojúhelníkový štít, přicházely do módy ozdoby ze štuku, různé variace na historické slohy (renesance, baroko, klasicismus) a také používání krátkých či delších nápisů. Také prosté vjezdy do dvorů začaly být zdobeny nástavci s tympanonem a postranními volutami. Někdy bývala vyzdobena i sýpka, a tak se na návsích často skvěly podivuhodné komplexy, které svou výstavností a uspořádáním hlásaly do světa selské furiantství: ,,Já pán, ty pán!“ Jakub Bursa se vyučil zedníkem a v roce 1840 se stal dokonce mistrem. Od počátku se zaměřil na zdobení štítů, přičemž dosáhl nevídané originality. Jeho práci se v té době říkalo ,,šráfuňky“ a Jakub Bursa šel z práce do práce. Jelikož se stal ve Vlachově Březí měšťanem, vyrážel z tohoto městečka za svou prací do širokého okolí. Tak se také postupně dostával do podhůří boubínského. V roce 1842 jej požádal sedlák a řezník Josef Lešek, aby mu vyzdobil nově postavenou hospodu v Radhosticích čp. 23. A mistr zednický se opravdu vyřádil. Nejenže vyzdobil štít s polovalbou, ale i nad vchod umístil dvě figury lvů, řeznických to symbolů. A co teprve v šenku! Na stopě ,,vystřihl“ kříž se srdíčkem, doprovodil to obrázky sklenic, pečiva a dalších pohostinských potřeb. A to vše zarámoval. Kdo se v té hospodě více připil, mohl pak z dřevěné podlahy pozorovat pěkný obrázek.

Ale dosti bujnosti. Tehdejší doba byla svázána mnoha úředními předpisy a každá stavba musela projít žádostí, zhotovením plánů, povolením a také stavebním dozorem. Mnohdy dnes naříkáme nad, úředním šimlem“, ale již za Rakouska tomu bylo nejinak. Ani chlívek jste nemohli postavit na černo. A to mi věřte, neboť jsem to vše mohl prostudovat v archivech. Vydejme se zase o trochu dál. Jak vidno, vznikala nejen nová hospodářství, ale i hospody či kovárny. Rychtář ze Šumavských Hoštic, Jakub Kolafa, rozhodl se, krom svého selského hospodaření, podnikat také v pivu. Nechal si vystavět za vsí směrem na Vimperk tzv. Novou hospodu. U toho nesměl chybět Jakub Bursa a krom ozdůbek na štít připsal: STALO SE ZA JAKUBI KOLAFI NOWE WISTAWENI LETA PANĚ 1846. Zdá se vám ten nápis plný chyb? Chyba lávky! V té době se pravopis nebral tak přísně, psaná čeština se teprve utvářela a naprosto stejně psali i vzdělanci či úředníci. Naopak mistr zednický se ujal obtížného úkolu převádět tehdejší kurentové neboli frakturové písmo do nápisové latinky. A ještě mnoho obtíží jej čekalo v životě. Tři manželky pohřbil, čtrnáct dětí zplodil a musel se také vyrovnat s tím, že jím zdobené štíty vyšly koncem 50. let 19. století z módy. Přišel tak o práci, ale hladové krky doma nečekaly. Začal tedy vést stavby, účastnil se ,,výběrových řízení“ na obecní a veřejné stavby či zednické práce a také vytvořil partu, tzv. Bursovu dílnu. Do módy přišel z měst historismus a tento styl byl tak trochu přísný a studený, nic pro mistra Jakuba. Proto tedy realizuje návrhy jiných

architektů a vše se zdobí pomocí šablon. To je případ stavby čp. 5 v Buku z roku 1858. Poslední jeho známou realizací jsou stavby v Konopišti z roku 1867, práce na bráně, zdi a márnici na hřbitově ve Vlachově Březí (1868) a také musíme uvést jeho zednickou práci pro březský magistrát v roce 1870. A co bylo dál? Jeho budoucností se staly děti a vnoučata. Většina z nich se dala na zednické řemeslo. Jakub Bursa umírá 19. 8. 1884 ve Vlachově Březí a tamtéž je pochován. V souvislosti s velkým výročím Bursova narození pořádá muzeum ve Volyni celoroční výstavu o životě a díle Jakuba Bursy a také jeho souputníků v řemesle zednickém a stavitelském. Její součástí je putovní expozice z fotografií známé fotografky Ivany Řandové, kterou budete moci vidět při republikových oslavách ve Vlachově Březí dne 20. 7. 2013. Fenomén Jakuba Bursy bude také zachycen v monografii, kterou chystá Státní památkový ústav v Českých Budějovicích spolu s nakladatelstvím Hrad Strakonice. Bude se jednat o shrnutí desetileté práce týmu, který tvoří Karel Skalický, Ivana Řandová a autor tohoto článku, spolu s památkářskými pracovníky. Podařilo se tak v knize, která vyjde v září t. r., nakreslit pravý obraz mistra zednického a zbavit jeho postavu legend a mýtů. Až pojedete či půjdete kolem Bursových štítů, vzpomeňte si na um obyčejných Jihočechů, kteří také tvořili dějiny naší lásky k domovu a jeho krásu. Ondřej Fibich básník

léto 2013 | 13

Text Václav Sklenář | Foto Archiv autora

Karel Klostermann – letos uplyne 165 let od spisovatelova narození a 90 let od jeho úmrtí Rok 2013 je rokem významných výročí spojených se spisovatelem Šumavy Karlem Klostermannem. Následující řádky nám připomenou zajímavé kapitoly ze života tohoto spisovatele, bytostně spjatého se Šumavou. V tomto roce (2013) si připomeneme dvě výročí spojené se spisovatelem: 165 let od jeho narození a 90 let od jeho úmrtí. V roce 2008 jsme si připomněli 160 let od narození spisovatele, a to kulturními akcemi, filmy až po vydání poštovní známky s jeho portrétem. Letos si připomínáme 90 let od jeho úmrtí. Spisovatel je ovšem ve společnosti stále znám, jeho díla a myšlenky jsou stále aktuální. Kolik známých literátů z jeho doby upadlo v zapomnění? Čím si připomenout tuto význačnou osobnost naší literatury, spjatou se Šumavou jako málokterá jiná? Knihy a povídky (napsal jich na 160) se stále vydávají. Pokusme se podívat na spisovatele trochu jiným pohledem. Měl rád Šumavu, krásně o ní psal, opustil ji, větší část života prožil v Plzni, rád navštěvoval v pokročilém věku jižní Čechy, zemřel ve Štěkni, je pochován v Plzni. ■ ■ ■

Podobizna Karla Klostermanna.

14 | léto 2013

Spisovatel byl obdivovatelem pořádků panujících v době jeho mládí na Šumavě. Ve svých románech a povídkách psal o prostých lidech, o dřevorubcích, chudých, ale vnitřně spokojených domkářích, kteří vedli svůj život v šumavské přírodě, potýkali se s nepřízní přírody a osudu. Psal také o těch úspěšných a bohatých, nevynechával ani ty, co byli na okraji společnosti. Popisoval změny, které nastaly na Šumavě po vichřici v roce 1870, nerad se smiřoval s tím, jak se změnil život v Železné Rudě, když byl prokopán tunel pod Špičákem. V Črtách z roku 1890 napsal „o úplně jiných poměrech a o novém světě“. Naše cesty budou mít povětšině retrospektivní charakter a tady bychom nalezli velice málo z toho, co připomíná zašlé časy. Tak se zdejší poměry změnily. Turisté si užívají pohodlí, člověk už nemusí své lásce k přírodě přinášet oběti, ochotná mašinka nás zbavuje nepohodlí a dopraví nás do středu přírody. K turistům přijíždějícím na Šumavu příliš neinklinoval, navíc začínala doba národnostní nesnášenlivosti, se kterou spisovatel zásadně nesouhlasil. Šumava, kterou znal, se mu začíná odcizovat. Sám o sobě

Šumava

Štěkeň zámek – 1900.

byl spisovatel cestovatelem, procestoval kus Evropy, byl několikrát v Dalmácii, v Černé Hoře, ve Francii, v Itálii. V Plzni začínal v roce 1873 jako učitel na německém reálném gymnáziu, později se stal profesorem vyučujícím němčinu a franštinu až do roku 1908. V plzeňském gymnáziu však neměl na růžích ustláno. Od německých kolegů a žurnalistů zažil mnoho ústrků, nazývali ho zrádcem. Od české společnosti se mu naopak dostávalo uznání, byl funkcionářem mnoha spolků, stal se členem plzeňského zastupitelstva, předsedou osvětového svazu, čestným měšťanem města Sušice, Štěkně, Plzně. Zlomem ve vztahu k Šumavě bude patrně rok 1908, kdy v Kašperských Horách buršáci uspořádali pogrom na Čechy a zastupitelstvo města k této nepravosti nezaujalo žádný postoj. Od té doby začíná více inklinovat k jižním Čechám. Na Blata zavítal poprvé v roce 1904 v den odhalení památníku selskému hrdinovi

Kubatovi ze Zbudova. Ve Zlivi pobýval třikrát a čerpal tam inspiraci k románu Mlhy na Blatech (knižně vydaném v roce 1909, v roce 1941 byl román zfilmován). Z jižních Čech pochází také román Vypovězen. A nelze ovšem nezmínit ani povídku Dědova vina, z níž dodnes až mrazí. Jižní Čechy se staly i místem, kde spisovatel ukončil svoji životní pouť. Jakýmsi životním obloukem se dostal tam, kde v mládí jako dvanáctiletý pobýval, když byl jeho otec v roce 1860 osobním lékařem maršálka Windischgrätze ve Štěkni. V knize Ze šumavského podlesí vzpomíná na studia a krásně popisuje kraj v Pootaví, kde údolí jsou zelená jako brčál, mírně stoupající, na svazích jsou lány zoraných polí, žlutavá strniště, šedé suchopáry, borové lesy. Od penzionování v roce 1908 trávil ve Štěkni letní pobyty, ale jezdil tam i během roku. Zpočátku bydlel u Velánů, od roku

1919 pobýval ve štěkeňském zámku, kde mu nechal kníže Alfred Windischgrätz byt v pravém křídle. Protože spisovatel trpěl rozedmou plic, měl rozšířené srdce a navíc byl zesláblý po prodělané španělské chřipce, byl pro něj pobyt v zámeckém parku, kam ho vyváželi na vozíku, po zdravotní stránce přínosem. Když se dostal z nejhoršího, chodil chytat ryby na splav pod zámkem. Z vyprávění pana Novotného (2003), který ho ještě poznal jako desetiletý, stojí za to vzpomenout, jak mu často sundával háček ze stromu. Klostermann se totiž domníval, že mu ryba zabrala. To už byl také silně krátkozraký. Ve Štěkni ovšem dál pilně pracoval. Napsal román Ecce Homo, povídku Dvě gardy, Snímky lidí a věcí, Suplent a nedokončený zůstal román vzpomínek – Červánky mého mládí. V roce 1921, kdy byl knížeti zámek vyvlastněn, pamatoval na spisovatele tím, že si vymínil zachování užívání letního bytu až do konce jeho (spisovatelova) života. Toho si užil jen dva roky. V květnu byl spisovatel převezen z Plzně do Štěkně do letního bytu, kde se mu lépe dařilo. V té době na tom již nebyl zdravotně dobře a 16. července 1923 umírá. Město Plzeň mu vypravilo 19. července ze Štěkně pohřeb a 20. července byl pochován na hřbitově Sv. Václava na čestném místě blízko vchodu. Náhrobek má spisovatel v duchu šumavské tradice, na význačných místech se stavěl dřevěný kříž s Kristem, takový se tyčí i nad jeho hrobem, je tam kámen ze Šumavy s jeho reliéfem a na kovové knize jsou zaznamenána jeho nejvýznačnější díla. Dnes jsou vedle jeho hrobu, opraveného péčí města, také hroby dalších velikánů evropského formátu: Emila Škody a Josefa Skupy. Jediný filmový dokument, který se zachoval o spisovateli, je záznam o jeho pohřbu. Určitě stojí za zmínění, že to byl pohřeb velkolepý. Z náměstí byla rakev s jeho ostatky vezena koňským spřežením v kočáře. Za kočárem šlo duchovenstvo, skauti nesli jeho romány a ocenění, za nimi pak legionáři a představitelé cechů, baráčníci a občané. Prostá ukázka, jak v době 1. republiky vypadala občanská společnost. Snad už po všech národnostních peripetiích zmizela nevraživost mezi Čechy a Němci. Klostermannovy povídky a romány se vydávají a čtou nejen v česky mluvících zemích, ale i v němčině. V Německu je Karel Klostermann uznáván podobně jako ve své domovině. Snad je dnes pochopen už všude v Evropě.

Bc. Václav Sklenář předseda Občanského sdružení Karel Klostermann – spisovatel Šumavy [email protected] Hrob Karla Klostermanna v Plzni.

léto 2013 | 15

Karel Ešner při jedné ze svých plaveb Vchynicko-Tetovským kanálem. Vyfoceno při pravidelných akcích pro veřejnost, které pořádá Správa NP a CHKO Šumava. (Foto: Martin Miler)

Text Karel Ešner

Až poplujou naposledy... – aneb zahynulo staré vorařské řemeslo? Práce spojené s plavbou vorů začínaly již v době, kdy skončilo jarní tání sněhu a tím i splavnost horních toků řek. Plavci, kteří byli zároveň i dřevaři, po skácení stromů klády odvětvili, zkrátili na potřebnou délku a v jejich koncích „probili“ sekerou, zvanou oušeňačka, podélné otvory – ušení. Takto upravené a oloupané klády se svážely pomocí volských potahů k vazištím, kde byly ponechány do jara. S první jarní vodou začala vlastní stavba vorů spojováním určitého počtu klád do jednoho celku tak, že se spojovaly provlékáním „ušení“ konců klád první vořinou (návlačkou). Proti ní se pak probíjela druhá vořina, zvaná zarážka. Na horní Otavě se takto spojila jen přední část (pata) voru, zatímco zadní pata se volně provazovala lanem (na klapačku), aby vor lépe přejel přes balvanité dno toku. Šířka vorové tabule byla závislá na šířce řeky, a proto se od Čeňkovy pily plavily tzv. půlky, které měly šířku 2,5–3 metry. Na vhodném

16 | léto 2013

místě se pak půlky převazovaly na plnou vltavskou šířku, která činila 5 až 6 metrů. Vorové tabule měly i své vlastní pojmenování. Že přední se jmenoval předák a zadní zadák je jasné. Na předposledním voru byla umístěna brzda /šrek/, a proto se mu říkalo šrekovej. Posledním vorem, který měl jméno, byl slabák. Byl umístěn vprostřed prámu –„ve slabejch“ a na jeho boku bylo umístěno veslo, které mělo pomoci překonat překážky v toku, obeplouvat skaliska apod.

Vesla byla umístěna též na předáku a zadáku a měla za úkol korigovat směr plavby prámu. K nejdůmyslnějším „vymoženostem“ prámu patřila brzda /šrek/, tvořená soustavou kratších klád, mezi něž se vsunovala jehla /na Šumavě zvaná pamvalík/, jejíž konec drhnutím o dno byl schopen na poměrně krátkou vzdálenost prám zastavit. Délka pramene byla před rokem 1894 volná a mohla dosahovat až 190 metrů. 3. března 1894 byla omezena na maximálních 130 m.

Šumava Pramen musel být před vyplutím též řádně vybaven v souladu s předpisy. Musel být vybaven ohništěm, na kterém bylo možno uvařit jednoduché jídlo, a zároveň sloužilo jako signalizační světlo v případě snížené viditelnosti. Za řádné vybavení voru, za celou osádku po celou plavbu i za prodej dřeva v cíli ručil kapitán pramene, tzv. vrátný, jenž musel vlastnit vrátenský patent. Že vorařina bylo těžké řemeslo, o tom není pochyb. Proto mě zajímalo, jací to byli lidé. „No to víte, byla to dřina, ale oni byli veselí a šťastní, oni si mysleli, že to tak muší bejt,“ byla odpověď paní Petranové ze Sušice, jejíž otec byl vorař. A paní Petranová dál líčila, jak takový život plavce v plné sezóně probíhal. „Tatínek odcházel brzo zrána, už před třetí hodinou, aby stačil na vaziště dojít za svítání. Po poledni na druhý den jsme už jako děti vyhlížely, kdy pojedou. Když se první vory objevily na Fufernách /Sušice/, to vám bylo křiku – prámaří jedou. Na Fufernách vždycky zastavili a vyhazovali odřezky dřeva, aby bylo v zimě čím topit. Pak vyrazili dál směrem na Horažďojce, Katojce /Horažďovice, Katovice/ a možná ještě dál. Třetího dne se pak pěšky vraceli domů. To tatínek večer přišel, lehl si na kraj postele, maminka se zeptala, jestli chce polívku, a často než mu ji donesla, tak usnul. Před tím nezapomněl mamince nařídit, aby ho před třetí vzbudila, aby mohl zase vyrazit „nahóru“. Dřina, jenom dřina, která ho nakonec stála život,“ vzpomíná paní Petranová. Jedna taková plavba pramene, zvaná ráz, trvala i několik dnů. Z Čeňkovy pily trvalo zhruba jeden den, než se dojelo do Strakonic nebo Kestřan. Druhý den se pokračovalo do Kamýka. Pokud se v Sušici ještě přibíral náklad, protáhla se plavba ještě o jeden den. Při cestě mohli prámaři využít i plaveckých hospod. Jednou z nich byla i hospoda v Myších Domcích nad Rejštejnem, kde

bylo i vaziště vorů. Je zajímavé si připomenout v této souvislosti i román V ráji šumavském, kde Karel Klostermann líčí cestu Rankelského Sepa s povozem naloženým kládami, která končila právě v hospodě v Myších Domcích. Pokud už se plavci rozhodli přenocovat v hospodě, protože plavba byla povolena jen do setmění, pak byl jejich život jistě bujarý. Dodnes se zachovaly plavecké písně, tu veselé, tu zadumané, někdy také smutné. Manželé Cihlářovi ze Sušice znali některé písničky, které se vztahovaly přímo k Šumavě, a při posezení s nimi jsem mohl zaslechnout i tento nápěv (Vstávej má milá): /: Ještě nevyšlo slunce nad Rejštejn, :/ /: sbohem ženo má, sbohem až za tejden. :/ /: Už jsme propluli Annín, Dlouhou Ves, :/ /: pod Nuzerovem na ten sušickej jez. :/ /: Ve vírech, tůních staré Otavy :/ /: zhasl nejeden život ze Šumavy... :/ Posádku prámu podle nařízení na horní Otavě tvořili jen tři lidé –vrátný a dva plavci. Jen v případě nutné potřeby si mohl vrátný přizvat ještě jednoho plavce, který se o mzdu musel podělit se svými kolegy. Celá posádka musela být sehraná. Proto i povely musely být jasné a hlasité, aby třeba obsluha šreku mohla včas zareagovat a vor zabrzdit. Protože byla většinou posádka česko-německá, byly i povely tomu přizpůsobené. Proto v případě potřeby změny směru plavby volal pan Petrán na plavce „růdln, růdln“, protože vorařská vesla jsou rudlata. A ještě zajímavost ohledně Vincence Bubeníčka. Tento pán byl vrátným, který plavil prámy a byl pověřen prodejem plaveného dřeva. Jeho cena závisela na kvalitě a také na stavu, ve kterém dorazilo do místa určení. Pokud se vrátnému podařilo prodat výhodně, měl z prodeje provizi. A pokud byl šikovný jako pan Čeněk

Šumavské vory. (Foto: Martin Miler)

Bubeníček, mohl našetřit i nějaké jmění, za které si mohl pořídit... no třeba pilu – tedy Pilu. Čeňkovu pochopitelně. Plavecká parta držela při sobě a jednotlivé party mezi sebou rovněž. Byli hrdí na svoje těžké řemeslo a když voroplavba nadobro skončila s výstavbou vltavských přehrad, možná nejedno plavecké srdce puklo žalem. Poslední prám plul po Otavě v září roku 1960 a možná právě v této době vznikla píseň vyjadřující pocity plavců, jejichž mnohdy zatracované, a přesto milované řemeslo právě mizelo v propadlišti dějin. „Až poplujou naposledy naši plavci z jižních Čech, v očích budou míti slzy a na rtech jen žal a vzdech.“ V roce 1979 jsem se pokusil na základě vyprávění pamětníků a po studiu literatury postavit dvě vorové tabule tradičním způsobem, který se používal do počátku 20. století. Po 25 letech jsme se s pozměněnou partou pokusili postavit repliku „půlek“ pro pobavení a možná i poučení návštěvníků Šumavy a jako jedinou možnou plavební cestu jsme vybrali Vchynicko-Tetovský kanál, který ovšem byl určen jen pro plavení polenového dříví. Ten jediný byl ale upravený, protože Otava se více jak 50 let pro voroplavbu nevyužívá. Pro poměrně velký zájem o ukázku stavby a plavení vorů se tato akce opakovala i v příštím roce a vlastně trvá doposud. Budete-li mít tedy zájem dozvědět se ještě mnoho dalších informací o stavbě a technice plavení vorů, máte možnost zúčastnit se některého „plavení“ osobně. Odvážlivci, nebojící se vody v botách, se mohou – ovšem na vlastní nebezpečí – i svézt.

Karel Ešner historik vorařství [email protected]

Karel Ešner při stavbě voru. (Foto: archiv Karla Ešnera)

léto 2013 | 17

Text Pavel Pechoušek | Foto Archiv Správy NP a CHKO Śumava

Nejhezčí snímky ze Šumavy – výstava vítězných soutěžních fotografií „Jenom lidé, kteří žijí a pracují na Šumavě, mohou naslouchat svému lesu a přinést skutečné obrazy živé přírody.“ Tak zní motto výstavy Šumavský lov, která je od začátku června k vidění v nově rekonstruovaném informačním středisku na Kvildě. Výstava je složená z 15 nejlepších snímků, které během roku 2012 na území Národního parku Šumava nafotili jeho zaměstnanci. „Naši lesníci, vědci, pracovníci Informační a strážní služby prochodí po šumavských pěšinách a stráních někdy i celé dny. Kromě tužky a bloku často nosí také fotoaparát, který také často a efektivně používají. Díky němu mohou ti, kteří na výstavu dorazí, nahlédnout do světa lidí, jež na Šumavě žijí a pracují a jsou přirozenou fotografickou kronikou Šumavy a šumavské divočiny,“ uvádí Jiří Mánek, ředitel Správy NP a CHKO Šumava. Soutěž se letos konala již po druhé. Z tisíců snímků vybrala ty vítězné odborná, nezávislá porota složená z externích fotografů, kteří se správou parku spolupracují a do archivu správy poskytují některé své zajímavé snímky. Mezi patnácti snímky mají největší zastoupení fotografie Václava Hřebka, který pracuje jako vedoucí územního pracoviště Správy NP a CHKO Šumava na Borových Ladech. Objevují se na nich jak unikátní přírodní scenérie, které nabízí jen návštěva Národního parku Šumava, tak i jedinečné momentky zvířat, které na území parku žijí. Redakční rada časopisu Šumava nabízí svým čtenářům jedinečnou možnost prohlédnout si některé z vítězných fotografií ve zmenšeném vydání. Ti, co mohou, by ale letos o prázdninách měli na Kvildu určitě vyrazit, a to nejen kvůli této jedinečné výstavě.

Skleněná archa pod Luzným. (Foto: Miroslav Černý)

Kepelské Z

Svinná Lada, letecký snímek Chalupské slatě. (Foto: Dana Zývalová)

Mgr. Pavel Pechoušek tiskový mluvčí Správy NP a CHKO Šumava [email protected] Bělásek ovocný na rdesně hadím kořeni.(Foto: Pavel Hubený)

18 | léto 2013

Šumava

Jelen evropský. (Foto: Václav Hřebek)

List vlochyně bahenní. (Foto: Dana Zývalová)

pelské Zhůří, Hadí vrch. (Foto: Štěpán Rosenkranz)

Kvilda, ranní Jezerní slať. (Foto Václav Hřebek)

Svinná Lada, Chalupská slať. (Foto: Pavel Hubený)

Korálovec jedlový. (Foto: Miroslav Černý)

Ploník obecný. (Foto: Václav Hřebek)

léto 2013 | 19

Text Emil Kintzl

Mosty, po kterých se chodilo(í) – z historie mostů přes řeku Vydru

Klostermannův most nedaleko Srní. (Foto: Pavel Pechoušek, Správa NP a CHKO Šumava)

Mosty spojují pevniny, břehy řek, ale hlavně lidi. Tak tomu bylo odedávna i na naší bouřlivě krásné, nejnavštěvovanější říčce Vydře. Na konci minulého roku otevřela Správa NP a CHKO Šumava nový most přes řeku Vydru. Rozhodně není první ani poslední. Jaká je historie mostů přes tuto řeku? V roce1871 byla vybudována silnice z Rejštejna do Srní a oba břehy spojil na Čeňkově pile dřevěný most. Tak se zpřístupnil tento kout Šumavy turistům, a proto u mostu zanedlouho postavil Anton Haslinger malou hospůdku, kde také vybíral mostní mýtné. Dřevěný most vývozem dlouhého dříví ze schwarzenberských lesů chátral, a proto ihned po 1. světové válce byl nahrazen mostem železobetonovým. A také hospůdka se pro množství návštěvníků stala malou, a tak syn Antona, Eduard, vystavěl ve třicátých letech nový moderní hotel. Půjdete-li proti proudu Vydry, neunikne vám asi po kilometru cesty na protějším levém břehu kamenný pilíř. Je pozůstatkem mostu, kterým vedla stará cesta ze Svojší přes Jelenov k Mosteckému mlýnu /Brückmühle/ a dále do Srní.

20 | léto 2013

Bez povšimnutí nezůstane turistům u Wassereithu ani velký balvan s kovovým křížkem a letopočtem 1877. Za ním stávala ještě před 2. světovou válkou prostinká krčma, žertovně zvaná „U posledního zubu“. Za chvíli jste u známé Turnerovy chaty. Za ní stávala primitivní dřevěná lávka, která vedla turisty ze Zhůří přes romantické skalní žulové útvary Hrádky do Srní. Lávka nebyla moc bezpečná, jak dokládají Sušické listy z roku 1925. „Lávky použila k přechodu větší společnost pražských turistů. Ačkoliv přecházeli velmi opatrně, jedno z prken se sešinulo a turista p. J. Novotný, obchodník ze Žižkova, spadl do řeky, naraziv na balvany pod mostem. Vedle něho ještě dva členové výpravy pádem si způsobili lehčí zranění. Bohatá obec

kašperskohorská snadno může opatřiti bezpečné přechody přes řeku, jež slouží všem turistům čsl. republiky,“ píše se v Sušických listech. Další dřevěný most překlenoval Vydru u nově postavené Pauknerovy, později Hálkovy chaty (Pauknerova rodina provozovala hostinec na Srní a Antýglu). Tudy vedla tzv. Pašerácká stezka prudkým stoupáním na Hrádky. Most několikrát poškodila velká voda, ale byl vždy opraven. Chata však nepřežila rok 2001. A prospěšné lávce zazvoní umíráček letos. Protože v prosinci 2012 byl o několik set metrů výše vybudován nový kovový most, který stojí na místě dávné lávky, která kdysi spojovala – jak uvedl při jejím slavnostním otevření Václav Sklenář (předseda Občanského sdružení K. Klostermann, spisovatel Šumavy)

Šumava

) přes Vydru – cesty Podhamerského sedláka, když putoval na Srní, tak i cesty jeho tety Theresie Shullhauserové z Kamenného domu na Hrádkách, kde měla svůj obchod, tak i dalších Klostermannových románových hrdinů, když putovali za prací Šumavou. Proto také byl právem nazván mostem Klostermannovým. Začíná zde i jeho stezka, která poutníky dovede krásnou přírodou až na Rokytu. Královácký dvorec Antýgl se také chlubil dřevěnou lávkou, kterou se odvážní lidé dostávali z oblasti kvildské do kraje plavebního Vchynicko-Tetovského kanálu. Lávku hlodával zub času a občas se kdejaký turista nechtěně vykoupal. Ale byla vždy obnovena. Vzpomínám, jak někdy v osmdesátých letech minulého století pár účastníků zájezdu nějakého JZD (tehdejší jednotná zemědělská družstva) radostně rozhoupali dřevěnou lávku a ta se s nimi zřítila do Vydry. Samosebou se hledal viník tohoto neštěstí úplně někde jinde. Protože tehdy tudy vedla červená turistická značka, tak i já jako značkař jsem byl „popotahován“ tímto nesmyslem. Dnes dobře slouží nehoupajícím se turistům. Po jejím překonání se silničkou podél kanálu, po které byla až do roku 1958 vedena veškerá doprava, dostaneme k poslednímu mostu, zvanému Rechle. Ten byl postaven v letech 1799–1880 při stavbě kanálu a zasunutými tyčemi (hradly) zachycoval splavené dřevo z Vydry. To se pak bidly posunovalo do vpustě kanálu. Hradlový most chátral a ku konci jeho života musely linkové autobusy před ním zastavit, cestující vystoupit a přejít pěšky a znovu nastoupit k cestě do Modravy. Tento dobrodružný zážitek ukončila stavba mostu u Antýglu roku 1958. Zbytky mostu byly pak strženy a turisté Vydru překonávali broděním. Až v roce 2000 Správa NP a CHKO Šumava společně se Západočeskou energetikou za velkých finančních nákladů tento prastarý most znovu postavila a objevil se návštěvníkům ve své staré kráse. Je hojně navštěvován jako technická památka staré Šumavy, a tak zaslouženě zažívá novou éru slávy. Na závěr přejme si, aby mosty nebyly již strhávány a stále spojovaly nejen břehy, ale i všechny lidi dobré vůle. A těm na březích naší Vydry to přejme obzvlášť! Emil Kintzl milovník Šumavy [email protected]

Historické pohlednice zobrazující mosty přes řeku Vydru. (Foto: archiv autora)

léto 2013 | 21

Text Pavel Pechoušek

Focení na kinofilm a psací stroj – práce v muzeu před třiceti lety Zámecká paní Milena Smolová odchází po 28 letech služby na vimperském zámku do důchodu. Zámek, který si již brzy přebere ministerstvo kultury, tak čeká nová etapa jeho existence.

Po kolika letech ze zámku odcházíte? Do muzea jsem nastupovala 1. září 1985, bude mi tedy chybět jeden měsíc, abych byla v muzeu 28 let. Co všechno spadalo do vašich povinností? O co o všechno jste se starala, respektive staráte? V době mého nástupu bylo muzeum městské, mělo svůj statut, na začátku roku dostalo od města finanční částku, se kterou hospodařilo, částka pokrývala mzdy, elektriku, něco málo zbývalo na kancelářské a hygienické potřeby, na ostatní si muselo muzeum vydělat svojí činností. V muzeu byly tři pracovní úvazky, vedoucí, odborný pracovník, po půl úvazku uklízečka a průvodce. Do městského muzea jsem nastupovala jako odborný pracovník. Měla jsem za úkol hospodařit s finančními prostředky tak, abychom nejenom s přidělenými penězi zajistili chod muzea, ale ještě něco navíc vydělali. Nebylo to jednoduché, ale velmi motivační. Pořádali jsme koncerty, přednášky, zařídili jsme v muzeu prodejnu skla, knih a upomínkových předmětů, při muzeu pracovalo Komorní sdružení, to pořádalo koncerty vážné hudby a školní výchovné koncerty. Nebyly to žádné velké výdělky, ale pokrývaly naši činnost a postupně jsme ušetřili na televizi, video a drobné vylepšení expozic muzea. Další mojí činností byla evidence sbírkových předmětů, tuto činnost vykonávám stále, ale při použití současné techniky – počítače, digitálního fotoaparátu, kopírky nebo skeneru se to s tou původní pracností nedá srovnat. Tehdy byl k dispozici psací stroj, na kterém se přes kopírák psaly karty, fotilo se na kinofilm, bylo to náročné nejen časově, ale také finančně. Připravovala jsem muzejní výstavy, podílela jsem se na jejich instalaci, podle potřeby jsem střídala průvodce v době jeho nemoci nebo dovolené.

Milena Smolová v zámecké zahradě. (Foto: Štěpán Rosenkranz)

22 | léto 2013

Kdy jste se stala vedoucí muzea? V dubnu roku 1986 odešla vedoucí Jitka Kováříková na mateřskou dovolenou, vrátila se v lednu 1989, po tuto dobu jsem

Šumava Milena Smolová

Milena Smolová strávila na zámku více než 30 let. (Foto: Štěpán Rosenkranz, Správa NP a CHKO Šumava)

ji zastupovala. Když potom v únoru 1992 odešla z muzea, rozhodli ve vedení města, že v rámci úspor jedno místo v muzeu zruší. Koncem roku 1992 město prodalo zámek Ministerstvu životního prostředí ČR, které v něm umístilo sídlo nově vzniklé organizace – Správa NP a CHKO Šumava. Vznikl problém, co bude s muzeem. Jeho budoucnost začala být hodně nejistá. Požádala jsem o pomoc ministerstvo kultury a to vyslalo svého zástupce pro muzea a galerie Jiřího Žalmana na jednání o naší budoucnosti. Výsledkem bylo převedení muzea pod Správu NP a CHKO Šumava, ztráta samostatnosti, muzeum bylo jednou větou zahrnuto do zřizovací listiny NP. Na moje námitky a připomínky mi bylo sděleno: „Buďte ráda, že Vás vůbec někdo chce!“ Zpočátku to nebylo špatné, v muzeu se udělala nová elektroinstalace, zabezpečovací zařízení, nová expozice přírody. Mně ubyla práce s účetnictvím. Po přestěhování Správy NP a CHKO Šumava do budovy ve městě nám nastaly horší časy, na větší modernizaci expozic a na nové depozitáře nebyly peníze. Na zámku bylo plánováno vybudovat velké mezinárodní středisko ekologické výchovy, muzeum zde mělo zůstat, ale v jiném místě. Plány nevyšly a zámek byl na prodej. Ředitel Krejčí prodej zastavil a začalo se opět plánovat využití zámku. S muzeem se stále počítalo, ale o jeho modernizaci, novém depozitáři jsme opět jenom snili. Již dva roky probíhá převod zámku na Ministerstvo kultury ČR, zřizovatelem muzea má být Národní památkový ústav v Českých Budějovicích. Na modernizaci a nové expozice opět nejsou peníze. Je mi to líto, ale chápu, že správa parku nebude dávat

peníze do něčeho, čeho se chce zbavit bezúplatným převodem, navíc v době, kdy peníze nejsou a sama je na svoji činnost potřebuje. Bylo dobře, že národní kulturní památku vlastnila instituce zabývající se primárně ochranou přírody? Dobře by to bylo, pokud by na zámku Správa NP a CHKO Šumava zůstala, za peníze, které byly investovány do třech domů, ve kterých je teď, by byl zámek opravený a myslím si, že by správa parku měla určitě krásnější a důstojnější sídlo. Jaká byla návštěvnost zámku na začátku vaší služby a jaká je dnes? Nejvíce návštěvníků (kolem 13 tisíc) bylo v muzeu v létech 1990 a 1991. Když se otevřely hranice. Velký vliv na návštěvnost má počasí – svítí-li sluníčko, turisté jsou v přírodě. Když prší, jdou do muzea. V roce 2012 navštívilo muzeum a zámek celkem 8 993 osob. Když jsem nastoupila do muzea, jezdilo hodně autobusových zájezdů důchodců, podnikových exkurzí, školních výletů. Nyní přijede přibližně deset zájezdů za sezónu. Velkou pomocí pro muzeum byli chlapci na náhradní vojenské službě, s nimi se nám podařilo vyklidit Vlčkovu věž a sklepy po nájemnících, získali jsme nové výstavní prostory a po drobných úpravách velký erbovní sál. V roce 2009 měl zámek správce a peníze, proběhlo vyklízení zámku a archeologický výzkum. V následujícím roce začaly pro návštěvníky zajímavé prohlídky zámku před jeho rekonstrukcí. V této činnosti od června do konce září stále pokračujeme.

60 let, vdaná, tři děti a šest vnoučat. Jejím největším koníčkem je práce v muzeu, relaxuje při práci na zahradě. Ve vimperském muzeu pracuje téměř 28 let. Za tu dobu tu přivítala desítky tisíc návštěvníků. Zažila dobu, kdy zámek patřil městu i okamžik, kdy se do něj přestěhovala Správa NP a CHKO Šumava. Odchod podle ní znamenal chybu. Správa parku přišla o krásné a důstojné sídlo.

Vzpomeňte na výstavy, které jste na zámku zorganizovala. Na kterou nejraději vzpomínáte? Každoročně od května do konce října uspořádáme 4 až 6 výstav, podle náročnosti. Zajímavé pro děti byly výstavy panenek, medvídků, stavebnice Merkur, dospělým se líbila výstava skla, obrazů, pohlednic a fotografií starého Vimperka. Já nejraději vzpomínám na výstavu „I muži mají své…“, výstava byla velmi pracná a náročná, ale výsledek stál za to. Jakou expozici mohou lidé navštívit dnes? V muzeu máme stálé expozice přírody, knihtisku, sklářství a historie města. Až do konce října je zde výstava „Šumavské lokálky“ a výstava k 750. výročí první zmínky o Vimperku. Ve Vlčkově věži probíhá až do konce září výstava vimperského rodáka Jana Vaňka a výstava „Veselé domky“. V červenci a v srpnu máme muzeum otevřené od 9 do 18 hodin, od úterý do neděle. V září a v říjnu je otevřeno od 9 do 16 hodin. Co byste popřála svému nástupci? Přála bych mu, aby se mu stala práce koníčkem, aby pokračoval v tom, co jsem mu nastartovala a snažil se dále rozšiřovat zdejší sbírky. Přeji mu hodně vytrvalosti, trpělivost a pevné zdraví. Já mu za sebe slibuji, že mu budu pomáhat, pokud o to ovšem bude stát. Mgr. Pavel Pechoušek tiskový mluvčí Správy NP a CHKO Šumava [email protected]

léto 2013 | 23

Text Miloš Juha

Na Borových Ladech se procházejí t Správa NP a CHKO Šumava otevřela na Borových Ladech voliéry s informačním střediskem Bubo Bubo, ve kterém se nad hlavami návštěvníků volně proletují sovy. Atrakce patří do Zoologického programu. Jaké jsou jeho další součásti a co se letos ještě chystá? Správa Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava postupně realizuje dlouhodobý projektový záměr pro širokou návštěvnickou veřejnost pod názvem Zoologický program. Cílem Zoologického programu Správy NP a CHKO Šumava je vybudování nových zájmových cílů pro veřejnost na území národního parku. Projekt se zabývá odbornou environmentální výchovou, zaměřenou na prezentaci divokých zvířat žijících na Šumavě a jejich existenci v člověkem ovlivněné krajině. Jednotlivé části celého záměru jsou situovány tak, aby každý samostatný projekt návštěvnickou veřejnost usměrňoval, respektive snižoval vysokou koncentraci nadměrně zatížených míst. Zoologický program zahrnuje několik návštěvnických aktivit, kterými jsou:

Sruby pro pozorování jelenů Stavba prvního pozorovacího srubu byla započata a zároveň dokončena v roce 2008. Byly vybudovány celkem tři pozorovací sruby stejné typové konstrukce, ale jejich umístění je velmi rozdílné. Jsou vybudovány z celodřevěné konstrukce tak, aby co nejlépe zapadaly do přírody. Každé místo, kde se pozorovací sruby stavěly, muselo splňovat celý soubor mimořádně důležitých podmínek. Těmi nejdůležitějšími byl převládající směr větru proto, aby divoká zvířata necítila skupinu návštěvníků uvnitř srubu.

Pozorovací sruby jsou umístěny u přezimovacích obůrek, kde přečkává nepříznivé zimní podmínky na Šumavě převažující část jelenů. Ti přicházejí do přezimovací obůrky v době vysoké sněhové pokrývky, kdy se již nemohou dostat k potravě. V přezimovacích obůrkách mají díky péči našich lesníků prostřený stůl celou zimu a také jsou zde uchráněni před zbytečným rušením. Dnes už máme zkušenosti s tím, kdy a jak divoké jeleny přikrmovat, aby si přišli na své i nejnáročnější návštěvníci. Pozorování divokých jelenů tak, aby je návštěvníci pozorovali po celou dobu krmení, se daří téměř na sto procent.

návštěvníkům v době vyčleněné pro veřejnost. Doba pro veřejnost je každou středu od 9 do 14 hodin. Za poměrně krátkou dobu, více než rok, činnosti záchranné stanice se potvrdila její opodstatněnost pro národní park. Mimořádně důležitou roli, mimo jiné, již sehrála při záchraně jednoho zvláště chráněného druhu, kterým je rys ostrovid. Jeho mládě, dnes již roční, se zde zotavuje po těžkém poranění způsobeném od automobilu. V této době již není ani trochu poznat, že byl mladý rys tak těžce poraněn. Pokud by se mu nedostalo včasné a odborné péče, tak by zcela jistě zahynul.

Stanice pro handicapovaná zvířata

Informační centrum Bubo Bubo Borová Lada

Záchranná stanice pro divoká zvířata byla postavena na území lesní školky Klášterec nedaleko Vimperka začátkem roku 2012. Cílem výstavby byla především záchrana zvířat. Mimořádně důležitým tématem je i získávání energie ze solárních zdrojů včetně energetických úspor. Roční množství přijatých zvířat je velmi nahodilé a přesné počty nelze předem plánovat ani ovlivnit. Většinou jsou to ptáci (poštolka, káně, sovy apod.). Areál může přijmout jakákoli divoká zvířata. V současné době mají zaměstnanci stanice k dispozici velké množství nejrůznějších prezentačních materiálů, pořízených za poměrně krátkou dobu činnosti stanice. Ty jsou na stanici také prezentovány jejím

Petr Juha, vedoucí Stanice pro handicapovaná zvířata na Klášterci přenáší spícího rysa na operační sál. (Foto: Pavel Pechoušek)

24 | léto 2013

V roce 2011 pokračovala Správa NP a CHKO Šumava v budování poslední části druhé etapy Zoologického programu, kterou byly soví voliéry na Borových Ladech. Pro vybudování rozsáhlého areálu byla zvolena lokalita bývalého malého lomu, přímo na okraji obce. Ve vstupním srubu sovích voliér jsou umístěny expoziční panely s informacemi o druzích sov na Šumavě, jejich životě, vlastnostech, hnízdění a úspěšném reintrodukčním projektu. Ten se týká jedné z největších sov a zvláště chráněného druhu puštíka bělavého. Vstupní objekt obsahuje i pozorovací kukátka pro děti. Kukátky je možné se dívat do skrytých míst života

Součástí Zoologického programu je také rybí líheň. (Foto: Pavel Pechoušek)

Šumava

í turisté ve voliéře mezi sovami

V dubnu bylo na Borových Ladech otevřené informační středisko Bubo Bubo. (Foto: Štěpán Rosenkranz, Správa NP a CHKO Šumava)

sov, jako je hnízdění a přijímání potravy. Vlastní voliéry jsou rozděleny na šest částí. Dvě voliéry jsou volně průchozí a obsahují druhy sov, které nejsou nebezpečné pro návštěvníky. Zbylé čtyři voliéry jsou samostatně oddělené přepážkou z nerezových lanek tak, aby bylo zamezeno možné kolize velkých agresivnějších sov s návštěvníky. Provozní doba byla určena podle zkušeností z informačních středisek a z jednotlivých týdenních turnusů na Šumavě. V pondělí je zavřeno pro nezbytný úklid voliér, v úterý je otevřeno od 12 do 21 hodin. V tuto dobu mohou návštěvníci pozorovat zvýšenou aktivitu sov před setměním, včetně hlasových projevů. Po zbytek týdne, ve středu, čtvrtek, pátek, sobotu a neděli je otevřeno od 9 do 17 hodin. Expozice obsahuje výry velké, puštíky bělavé, sýce rousné, kalouse ušaté, puštíky obecné, sovy pálené a také poštolku obecnou.

Návštěvnická centra na Kvildě a Srní Návštěvnická centra jsou poslední a nejnáročnější etapou Zoologického programu Správy NP a CHKO Šumava. Jedná se o velmi rozsáhlé areály umístěné mimo území obcí tak, abychom co nejlépe využili určené biotopy vhodné pro prezentované druhy zvířat. Zahájit stavby bychom měli ještě v letošním roce a dokončení je naplánováno na rok 2015. Návštěvnická centra budou obsahovat několik základních stavebních částí, kterými jsou vlastní budova návštěvnického centra, několikahektarové výběhy pro jednotlivá zvířata, pozorovací objekty u výběhů s komunikacemi pro pěší a parkovištěm podle plánované návštěvnosti. Každá budova návštěvnického centra bude obsahovat i část pro poskytnutí detailních informací o prezentovaných zvířatech, multifunkční sál a zázemí pro naše specialisty na zoologii. Budovy

návštěvnických center jsou vyprojektovány jako energeticky pasivní stavby. Budovy budou využívat především obnovitelné zdroje energie. Veškerý odpad návštěvnických center, včetně komunálního odpadu, bude likvidován až po jeho třídění, abychom minimalizovali dopady na životní prostředí. Dešťová voda, jímaná do vlastní nádrže, bude využita jako užitková. Návštěvnické centrum na Kvildě bude mít v expozici jeleny a divoká prasata. Na Srní bude návštěvnické centrum vybudováno speciálně pro vlky.

Ing. Miloš Juha, PhD. vedoucí zoologického programu Správy NP a CHKO Šumava [email protected]

léto 2013 | 25

Text Jan Šťastný, Marek Drha, Vít Chlada | Foto Vít Chlada

Rok lesníka – léto je pro lesníky klíčové období roku

Důležitým pomocníkem lesníků bývá přes léto kůň.

Co dělají lesníci přes léto? Ve druhém díle lesnického seriálu si čtenáři časopisu Šumava přečtou, na co nesmí lesníci Národního parku Šumava přes léto zapomenout a jaká práce je přes léto čeká. V minulém čísle časopisu Šumava jsme čtenáře seznámili s bohatou náplní jarních činností lesníka, který pracuje pro Národní park Šumava. Vysvětlili a popsali jsme způsoby obrany proti lýkožroutu smrkovému, zmínili jsme důležitý prvek zalesňování. Na jarní sezónu navážeme a popíšeme činnosti v letním období. Od okamžiku položení lapáků je nutná jejich kontrola lesníkem a určení intenzity napadení lýkožroutem. Lapák je jedním z nejdůležitějších obranných opatření, který je založený na přirozené atraktivitě oslabeného nebo jinak poškozeného stromu pro letícího kůrovce. Tam, kde se nedá využít větrné kalamity pro přípravu lapáků, vyznačuje lesník vhodné stojící stromy, které se posléze pokácí a připraví k zachycení rojících se kůrovců. Lapák, který od zimy leží na

26 | léto 2013

zemi jako poražený strom, je zapotřebí v pravidelných intervalech kontrolovat, aby bylo dosaženo co největšího lapacího efektu a nedošlo k opačné a protichůdné funkci. Na obsazeném lapáku jsou patrné závrty v podobě drobných otvůrků a hromádek pilin, které vytváří zavrtávající se lýkožrout. Pravidelnou kontrolou lesník zjišťuje intenzitu napadení, která určuje případné další doplnění těchto obranných opatření. Pomocí nože či sekery se v kůře vysekne „okénko“, které prozradí, v jakém vývojovém stádiu se lýkožrout nachází. Podle toho se rozhoduje, o tom zdali má být strom z porostu vytažen a odvezen. V případě středního a silného náletu lýkožrouta musí lesníci přistoupit k posílení tohoto obranného opatření lapáky.

Důležité je sledovat vývojová stádia „brouka“ a zajištění včasné asanace lapáků, aby nedošlo k opačnému efektu této obrany. Asanací rozumíme vytažení lapáku z porostu a jeho odvezení, případně jeho odkornění a ponechání v porostu. V jarním čísle jsme se také zmiňovali o lapačích, které počítáme podobně jako lapáky k obranným opatřením lesa proti kůrovcům. Každý lesní úsek má počet lapačů, který se určuje na základě množství zpracovaných kůrovcem napadených stromů v předchozím roce. Každý lapač musí lesníci jednou týdně kontrolovat a následně vybrat, aby nedocházelo k úniku odchycených brouků. Počet musí lesník zapsat na štítek lapače a zaevidovat ho do příslušného systému. Podobně jako u lapáků musí lesníci při silném výskytu brouka přistoupit k navýšení

Šumava

Jednou z důležitých činností lesníka je pravidelná kontrola stavu a funkčnosti dříve postavených oplocenek a individuálních ochran.

počtu lapačů v daném ohnisku. Při slabém odchytu brouků lesníci počet lapačů snižují. V letních měsících je nejdůležitější a časově značně náročné i vyhledávání kůrovcových stromů nebo jejich ohnisek. V praxi to znamená důsledné procházení porostů, vyznačování a důsledné evidování napadených stromů. V tomto případě je velice podstatná znalost průvodních znaků napadení, které jednoznačně určí, zdali je strom kůrovcem napaden či nikoliv. Znaky mohou být v závislosti na stupni vývoje kůrovce různé. Rojení kůrovce lze očekávat v teplých dnech, proto je důležité této klimatické podmínky využít. Má to své opodstatnění, brouka lze zastihnout přímo při jeho aktivitě, kdy bývají drtinky ze závrtů přímo u paty stromu. Tím je zcela zřejmé, že je strom skutečně napaden. Po dešti bývají drtinky odplavené a lesníci mají ztíženou identifikaci. Napadený strom lesní personál označí a zanese do systému pro lesní výrobu. Od tohoto okamžiku je důležitá včasná asanace pokácením a podle stadia vývoje

Přibližování dřeva je z hlediska ochrany přírody velmi citlivá záležitost, kterou lesníci Správy NP a CHKO Šumava musí bedlivě hlídat.

přiblížením a odvozem z lesa, případně odkorněním. Vyrobené dřevo lesníci změří a zahrnou do evidence. Je důležité, aby v evidenci byly správné údaje, lesníci jsou za množství vyrobené hmoty plně zodpovědní. V případě šetrného přiblížení poražených stromů na odvozní místo následuje prodej. Ten zajišťuje odbytové oddělení při Správě Národního parku Šumava ve spolupráci s územním pracovištěm. Letní teploty vytváří ideální podmínky k výskytu dalšího škůdce ze skupiny hmyzu a tím je klikoroh borový (Hylobius abietis, Linnaeus, 1758). Klikoroh dokáže napáchat značné škody na mladých kulturách borovice i dalších jehličnatých sazenic. Důležitou obranou proti němu je preventivní ošetření sazenic před vlastním sázením a další sledování v průběhu cca dvou let jejich růstu v porostech. V případě vznikajícího dalšího poškození klikorohem je nutné přistoupit k opakovanému ošetření. Po jarní výsadbě dřevin na vzniklých holinách je zapotřebí také jejich kontrola a ochrana proti letnímu okusu zvěří. Tato

Sázení pro veřejnost. Akce, kdy při sázení pomáhají dobrovolníci.

činnost lesníka zahrnuje nátěry horních částí stromků, tzv. terminálů. Jedná se o přípravky, které odrazují zvěř a tím omezují škody okusem. V případě, že se tak neučiní, dochází okusem zvěře k omezení růstu sazenic, případně i k jejich zničení, a zalesňování tak pozbývá smyslu. V pracovní náplni lesníka je i zajištění odstřelu zvěře na území Národního parku Šumava. V letních měsících se jedná hlavně o tlumení vlivu zvířat, jako je liška, kuna, jezevec, kteří páchají škody na ohrožených druzích živočichů. Tím je hlavně tetřev, tetřívek, jeřábek a další druhy. V dalším díle seriálu popíší autoři tohoto článku podzimní období, které bývá v národním parku v této souvislosti velice osobité.

Ing. Jan Šťastný, Ph.D., Bc. Marek Drha, Ing. Vít Chlada lesníci Správy NP a CHKO Šumava [email protected]

Červnové veřejné sázení podpořily krásné dívky – Miss Earth. Na snímku s nejkrásnějším mužem Šumavy Janem Bečvářem, vedoucím ÚP Modrava.

léto 2013 | 27

Text a foto Pavel Hubený

Chráněná krajinná oblast Šumava slaví padesátku

Čertovo jezero. Karové jezero ledovcového původu. Leží na jihovýchodním svahu Jezerní hory, v okrese Klatovy v Plzeňském kraji. Vodní plocha se nachází v nadmořské výšce 1 030 m, její rozloha je 10,33 ha a hloubka jezera dosahuje místy 36,5 m.

Lidem běží čas mnohem rychleji než přírodě. A tak 50 let od vyhlášení CHKO, ke kterému došlo na konci roku 1963, zastihlo přírodu a krajinu Šumavy ve velmi dobré kondici. Pravda, nějaký ten šrám také utrpěla, ale podíváme-li se na ni z dostatečného odstupu, je to holka k nakousnutí! Asi málokdo už dnes ví, že původním přáním těch, kteří založení CHKO iniciovali, bylo vyhlášení národního parku. Bylo to 18 let po skončení druhé světové války, 17 let po odsunu většiny původních obyvatel a 12 let po zřízení velkých vojenských újezdů. Byla právě dostavěna Lipenská

28 | léto 2013

nádrž, stavěla se Nýrská přehrada a další blahobyt našim dělníkům a rolníkům měla přinést velká nádrž na Otavě, která by zaplavila Rejštejn. Už 105 let byl chráněn Boubínský prales a 52 let Černé a Čertovo jezero. Studená válka právě vrcholila, a tak tady už více jak 13 let existovalo téměř ne-

přístupné hraniční území. Mnoho pozemků leželo ladem. A zdálo se, že tak tomu bude navěky. Od roku 1963 do roku 1970 se téměř nic nezměnilo, mimo mírného uvolnění kolem roku 1967 a 1968, kdy bylo možné se za určitých okolností na okamžik podívat do

Šumava dosud přísně střežených území. Uvolnění se odrazilo i v prvním návrhu územního plánu regionu Šumava. Tento územní plán už v sobě obsahoval alternativu vyhlášení národního parku, ale také alternativu velkého rekreačněsportovního rozvoje s výstavbou nových sjezdových areálů. Součástí tohoto plánu byla i šumavská magistrála, diagonální silniční propojení Šumavy od Lipna po Nýrsko, její část lze dnes vystopovat v široké silnici mezi Vimperkem a Zdíkovem. Tehdy ještě neexistovala Správa CHKO a pro nakládání s přírodními zdroji CHKO se scházel pouze poradní sbor, jehož hlas měl spíše jen doporučující charakter. Orgány, které rozhodovaly (okresní a krajské národní výbory a ministerstvo kultury), měly sice ctít ochranu území dle poměrně přísného zákona č.40/1956 o státní ochraně přírody, který zakazoval téměř vše, ale na všechny zákazy bylo možné vydat výjimky, takže se to výjimkami jen hemžilo. Správy CHKO Přes celkově nepříznivé přístupy politických kruhů k ochraně přírody, které považovaly přírodu za zdroj surovin a prostor pro rekreaci pracovníků, díky práci nadšenců vznikly Správy CHKO. První byla v Sušici, druhá ve Vimperku. Nejdříve šlo o pár zaměstnanců pod krajskými ústavy památkové péče ochrany přírody v roli správců a strážců CHKO, záhy se však správy staly odbornými institucemi s právem vyjadřovat k rozvojovým záměrům a plánům svá odborná stanoviska. Závaznost stanovisek správ však byla neustále zpochybňována, a to i poté, kdy došlo k nové právní úpravě statutu CHKO v roce 1975. Tehdy totiž ve výnosu (který slovo Správa CHKO vůbec neužívá) bylo řečeno, že „pro zajištění koordinace odborné správy oblasti se může zřídit při radách krajských národních výborů koordinační orgán.“ Tímto výnosem bylo také umožněno krajským národním výborům vydat statut oblasti, který měl podrobněji řešit otázky ochrany přírody a krajiny CHKO. V té době řízení a dozor ve věcech státní správy patřil ministerstvu kultury (ministerstvo životního prostředí neexistovalo) a to také vydávalo příslušné výjimky ze zákazů vymezených zákonem. Sedmdesátá léta byla ale také obdobím překotného zavádění „velkoplošného zemědělství“ a obdobím plánovitého hospodaření, kdy plány musely být minimálně splněny, v lepším případě překročeny. Teprve v této době se šumavská krajina začala dramaticky měnit. Bývalá malá políčka a louky byly zcelovány, drobné mokřady odvodňo-

vány, malé vodoteče v polích zatrubňovány. Vznikaly nové velké zemědělské areály, dřevozpracující závody a jiné průmyslové podniky, panelová sídliště a také velké kasárenské bloky. V lesích se zavádělo intenzivní lesnické hospodaření preferující pasečné formy těžby následované umělým zalesněním. Ve statistikách se uvádělo mizivé množství přirozené obnovy odůvodňující průmyslovou produkci sadby ve školkách a masívní zalesňování (zatímco ve stejné době v Bavorsku bylo u státních lesů uváděno v lesích 60 procent přirozené obnovy). V lesích bylo možné běžně potkat těžkou techniku a doslova rozorané holé seče. Lesy byly káceny, aby byly ochráněny před smrtí způsobenou kyselými dešti.

Podivná osmdesátá V závěru 80. let byl ve společnosti zvláštní stav. I Sovětský svaz „reformoval“ a zdálo se, že mnoho věcí je schizofrenních – konzervativní přístupy k přírodě ze sedmdesátých let stále přetrvávaly, ale bylo možné už hledat i jiná řešení, ovšem s mnoha osobními riziky. V té době se opět začalo mluvit o Národním parku Šumava, jeho vyhlášení bylo dokonce přislíbeno jedním vládním politikem na návštěvě v Bavorsku. Nicméně na Správách CHKO mluvit o národním parku, nebo dokonce pracovat na jeho vyhlášení, bylo zakázáno. Přesto se na něm tiše pracovalo. Také se začalo více uplatňovat ekologické hledisko a ochrana druhů a ekosystémů. Správy zablokovaly některá nově navrhovaná plošná odvodnění, začaly omezovat některé zásahy do lesů, omezovaly plošnou výstavbu v krajině. Po roce 1990 se mnoho změnilo. Podařilo se zastavit velkoplošné těžby mezi Březníkem, Roklanem a Luzným. Všem bylo najednou jasné, že odvodňovat horské louky a pole se nemá a už se to dělat nebude a že krajina Šumavy je stále ještě výjimečně zachovalá a že její ochranu bude vhodné posílit. Ještě nebylo CHKO ani třicet a byl tu národní park. Překryl velkou část území CHKO a tím, jakoby se na ni zapomnělo. Přesto prodělala velké změny. Správa CHKO, tehdy už včleněná do jedné organizace Správy NP a CHKO Šumava, získala kompetence, jejichž nositeli byly před tím spíše politicky řízené orgány. Nastala krátká doba, ve které žádné politické strany ani nátlakové skupiny neprojevovaly o dění v CHKO velký zájem. Správa tehdy získala kompetenci rozhodovat o každé jednotlivé stavbě na území CHKO, o kácení dřevin rostoucích mimo

les, o plánech péče a vyhlašování maloplošných chráněných území, získala právo rozhodovat o podmínkách lesního hospodaření v lesních hospodářských plánech a také významné postavení při projednávání územních plánů. Přesto nebylo jednoduché najít alespoň rámcovou společenskou shodu o dalším nakládání s územím. Zonace CHKO tak byla projednávána celých osm let, plán péče dokonce 18 let. Přesto se v tomto období zformovala zřetelná koncepce ochrany přírody a krajiny, kterou se dařilo vtělit do plánovacích dokumentů i jednotlivých správních aktů. Tehdy také dosáhla Správa rekordního počtu vydaných správních aktů (stanovisek a rozhodnutí) za jediný rok, který dosáhl hodnoty 6 000. Padesátiny Mnohé kompetence Správa CHKO opět ztratila, zejména rozhodovat o většině staveb a povolovat kácení dřevin. Ale přišly i nové role. Celá CHKO se stala součástí Evropsky významné lokality Šumava a část byla zařazena do Ptačí oblasti (soustavy Natura 2000). Vznikly programy péče o krajinu, které prostřednictvím správy umožňují činit jinak nevýnosná, ale pro přírodní bohatství nezbytná technická opatření. Krajina je oproti roku 1963 lesnatější, zachovaly se některé pralesní a pralesu blízké lesní scenérie, v lesích se pracuje s přirozenou obnovou a nebýt velkých vichřic, neexistovaly by holoseče. Dávno odvodněná pole se změnila na louky a pastviny a na mnohých z nich se opět objevují drobné mokřady a vodoteče. Do krajiny se vrátily některé dávno vyhubené druhy (třeba rys ostrovid, los evropský nebo krkavec velký) a znovu byly zaznamenány druhy považované za vyhynulé (například sklenobýl bezlistý). Zachování současného obrazu krajiny ale nebylo zadarmo. Stálo úsilí mnoha jedinců, nejen zaměstnanců Správy, ale spousty lidí, kteří se snažili zastavit nebo alespoň zabrzdit či zpomalit vlivy, které by krajinu navěky a zásadně změnily. Mnozí už nežijí. Někteří museli opustit práci, kterou dělali rádi, právě proto, že pracovali pro krajinu. A příliš horlivě. Ale jak to mezi lidmi chodí – ani po padesátinách to jiné nebude.

Mgr. Pavel Hubený vedoucí Správy Chráněné krajinné oblasti Šumava [email protected]

léto 2013 | 29

Text a foto Pavel Pechoušek

Na Šumavě pomáhají koně ze Zemského hřebčince v Písku

První kočí Správy NP a CHKO Šumava Miloš Pozděna ze Strážného.

Koně pro Šumavu jsou ze Zemského hřebčince v Písku.

Koně ho provázejí celým jeho životem. Jako ti nejvěrnější společníci. První vlastní kočí v dějinách Národního parku Šumava – šedesátiletý Miloš Pozděna s nimi desítky let pracoval, staral se o ně, několik let koně vlastnil. V mládí se dokonce živil jako profesionální žokej. Teď pomáhá Šumavě. Samozřejmě opět s koňmi. Miloš Pozděna se vyučil v Národním hřebčíně v Kladrubech nad Labem a stal se chovatelem koní, odbornou kvalifikaci pro jezdce z povolání pak získal v pražské Chuchli a začal se živit jako žokej. Po revoluci působil osm let jako trenér koní na státním statku v Prčicích. Pak začal s koňmi tahat dřevo. Tato práce ho živí dodnes – momentálně na Šumavě. Pomáhá řediteli Správy Národního parku Šumava Jiřímu Mánkovi s jeho ideou návratu koní na Šumavu. „Koně budou nejenom přibližovat dřevo, ale budou také zapojení do práce s veřejností. Jejich náročnou práci budeme veřejnosti prezentovat, ale také se budeme snažit turisty s koňmi vozit,“ popisuje Jiří Mánek, ředitel Správy Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava. Celý projekt je teprve v počátcích, ale bude mít svůj další vývoj, strukturu i nezaměnitelnou grafickou identitu. „Projekt pomůže k popularizaci a záchraně genofondu chladnokrevných koní, některým místním lidem pomůže najít práci, návštěvníkům zpestří program a pomůže také k propagaci národního parku,“ doplňuje Mánek s tím, že je

30 | léto 2013

zapotřebí na Šumavu stále vracet historické tradice. „Už jsme úspěšně začali spolupracovat s místními farmáři při smysluplném využívání historického území bezlesí. Využití koní pro práci v lese je dalším prvkem tradiční obživy člověka na území a v podmínkách šumavského lesa a to je třeba podporovat,“ uvádí Jiří Mánek. Na akci se významně podílí odborníci ze Zemského hřebčince v Písku, ale také bývalý a nejdéle sloužící ředitel parku Ivan Žlábek (ředitelem byl v letech 1994–2003). Právě Žlábek nechal v době svého ředitelování postavit nebo zrekonstruovat stáje, které byly v té době plné koní, a na Šumavě také pracovali. Po jeho odchodu koně z parku vymizeli a stáje zůstaly celé desetiletí prázdné. To se s počátkem letošního léta začalo měnit. Na Šumavě nyní pracují čtyři koně. Dva na Strážném, další na Borových Ladech, poslední v okolí Srní. V lesích se o koně budou starat a zároveň také společně s nimi tvrdě pracovat tři vyškolení kočí – jedním z nich je i Miloš Pozděna. Kočí jsou absolventi speciálního

akreditovaného kurzu, podmínkou pro přijetí byla několikaletá praxe práce s koněm, znalost prostředí Národního parku Šumava a v neposlední řadě to budou lidé schopní komunikovat s veřejností. Všichni koně pocházejí ze Zemského hřebčince v Písku. Na Strážném pracuje Nesango (slezský norik) a Andy (českomoravský belgický kůň). „Povahově i silově jsou výborní. Připravoval jsem je již v píseckém hřebčinci a na těžkou práci na Šumavě jsou ideální,“ Miloš Pozděna. „Po vyhodnocení projektu na konci letní sezóny se rozhodneme, zda bude dobré nakoupit další koně, kteří by mohli na Šumavě pracovat,“ uzavírá Ivan Žlábek, koordinátor celého projektu, který zná dokonale šumavské podmínky – les, lidi a koním věnuje celý život.

Mgr. Pavel Pechoušek tiskový mluvčí Správy NP a CHKO Šumava [email protected]

Šumava

Text a foto Pavel Pechoušek

Šumavští strážci pomáhali při povodních v Litoměřicích „Na Šumavě máme práce dost, ale jinde nás potřebují více“ – to je heslo, se kterým se na začátku června vydalo do severních Čech dvanáct pracovníků Informační a strážní služby Správy NP a CHKO Šumava. Důvod byl jasný -– pomoc lidem postižených povodněmi. Více než týden pomáhalo dvanáct pracovníků Informační a strážní služby Správy NP a CHKO Šumava v severních Čechách při krizové situaci způsobené povodněmi. Reagovali na výzvu Tomáše Chalupy, ministra životního prostředí ČR, který stál v čele Ústřední povodňové komise. V celorepublikových krizových štábech nabídli své služby a záhy se dostali do severočeských Litoměřic. Po celou dobu byl na místě Tomáš Fait, náměstek ředitele správy parku pro vnější vztahy, který má strážce Šumavy na starost. Podle jeho slov byla pomoc velmi vítaná. „Byli jsme ale jen malou součástí záchranářů a dalších lidí, o kterých se ani moc nemluví,“ říká Fait. Strážci Šumavy s sebou vezli veškeré profesionální vybavení, které mají k dispozici, ať už se jednalo o čluny sloužící k přepravě evakuovaných osob, nebo o lezeckou či záchranářskou výbavu. „První den našeho příjezdu jsme objeli všechny zasažené obce, aby jejich starostové o naší přítomnosti věděli, zjistili, co jsme schopni zajistit a mohli se tak v případě potřeby

obrátit na krizový štáb,“ vypráví Tomáš Fait. Poté jejich činnost koordinovala zdravotnická záchranná služba – do akce vyjížděli na vyžádání zdravotnických záchranářů – po celou dobu tak působili v první linii. „Nás nejvíce zasáhly osudy lidí, kterým jsme pomáhali. Od roku 2002 byli například po třetí vyplavení. Domy si opravili a teď musí začít znovu,“ uvádí Tomáš Fait. Podle Faita na sto procent fungoval krizový štáb, který v Litoměřicích čítal na šest desítek lidí. „Byli to lidé, kteří mají osobní zkušenosti z minulosti, takže se nevedly zbytečné řeči. Rozdávaly se jasné a stručné pokyny, které se okamžitě plnily. Je to i zkušenost, že pokud by něco podobného nastalo někdy i u nás, budeme vědět, co a jak,“ podotkl Tomáš Fait. Do postižených Křešic, které leží nedaleko Litoměřic, vyrazil s humanitární pomocí i ředitel Správy NP a CHKO Šumava Jiří Mánek. Kromě desinfekčních a čisticích prostředků, koleček, lopat a dalšího vybavení přivezl i nabídku, která by mohla pomoci zdejším rodinám s dětmi.

„Křešickým jsme nabídli možnost pobytu skupin dětí ze zatopené oblasti. Dovedeme si představit, že se rodiče budou muset začít spíše starat o obnovu domů,“ říká Jiří Mánek. „Na místě jsem se sešel i s učitelkou z místní mateřské školy a teď připravujeme konkrétní termínovou nabídku, kterou pak do obce zašleme,“ vysvětlil Jiří Mánek další formu šumavské pomoci. Velké díky na Šumavu poslal starosta Litoměřic Ladislav Chlupáč. „Děkujeme za vše. Velký význam měla univerzálnost a nezvykle velký rozsah využití šumavských strážců. Měli špičkové vybavení, vozy, čluny a hlavně věděli, co mají dělat,“ uzavřel starosta Litoměřic.

Mgr. Pavel Pechoušek tiskový mluvčí Správy NP a CHKO Šumava [email protected]

Jednotka strážců Šumavy při záchranné akci. (Foto: Kamil Klusák, Správa NP a CHKO Šumava)

léto 2013 | 31

Text a foto František Janout

Od Vltavského luhu k Plešnému jezeru na kole Správa Národního parku Šumava věnuje nemalé úsilí o rozšíření tras nejen pro pěší turisty, ale také rozšiřování cyklostezek. Těm, kteří rádi sportují na kole a přitom si během jednodenního výšlapu do pedálů chtějí zkombinovat makačku po horách s pohodovou jízdou mírně zvlněným či dokonce rovinatým terénem, je určen tento tip na výlet.

Vltava u Smolné Pece.

Z obce Pěkná, od křižovatky s hlavní silnicí Volary-Lipno, vyjeďte po značené cyklostezce č. 1031. Přes Vltavský luh protíná po mostě Vltavu a u železniční zastávky Pěkná se napojuje na Šumavskou cyklomagistrálu, na níž odbočíte vpravo. Asfaltová silnička sleduje železniční trať, kterou několikrát kříží a skýtá pěkné pohledy do Vltavského luhu s kulisou Knížecího stolce na jihovýchodě a Velkého a Malého Bobíku na severozápadě. U Smolné Pece můžete spatřit meandry, které jsou typické pro tuto část toku Vltavy před tím, než splyne s hladinou Lipenské nádrže. Před železniční stanicí Černý Kříž určitě upoutá napravo od silničky šest metrů vysoký kříž z dubového dřeva, který byl obnoven v původní velikosti a vzhledu v roce 2006 ve spolupráci NP Šumava a obce Stožec. Původní kříž byl postaven na památku schwarzenberského hajného, který tady zahynul při pronásledování pytláka. Také se podívejte na romantické nádraží, které vzniklo po vybudování trati z Českých Budějovic v roce 1910 a dostalo název právě podle tohoto kříže. Cyklotrasa pokračuje do Stožce, který je možno také zvolit jako výchozí místo. Můžete tady navštívit moderně vybavené informační středisko Správy NP Šumava, zaměřené na lesní ekosystémy a plavení dříví, případně se

32 | léto 2013

Plešné jezero.

občerstvit v restauraci Pstruh. Ze Stožce směřujte po cyklotrase č. 1024 na Nové Údolí. Doposud rovinatý terén se začíná vlnit. Po 4,5 km dojedete na rozcestí a vydáte se vlevo po trase č. 1023, která přichází z Nového Údolí. K Rosenauerovu památníku musíte překonat na 3,5 kilometrech stometrový výškový rozdíl spojený s dvacetimetrovým převýšením přes koryto potoka Světlá. Pamětní deska staviteli kanálu Josefu Rosenauerovi je zasazena do velikého balvanu na místě začátku vodního kanálu, který spojoval povodí Vltavy a Dunaje a v minulosti sloužil k zásobování Vídně stavebním a palivovým dřívím. Stůl s lavicemi nabádá k odpočinku na tomto klidném a romantickém místě. O dvě stě metrů dále se nachází Rosenauerova nádrž (dnes bez vody), určená k regulaci průtoku vody kanálem při plavení dříví. Dál pokračujete 10,5 km podél Schwarzenberského kanálu pohodlnou cestou bez výškových rozdílů na Hučinu. Zhruba v polovině (rozcestí Oslí cesta) se můžete rozhodnout pro zkrácení cesty a po cyklotrase č. 1029 sjet 4 km dolů do Stožce. Na křížení s potokem Hučina se Schwarzenberský kanál stáčí na Jelení. Padá-li na vás únava anebo nechcete dojet až k Plešnému jezeru, pokračujte dál 2 km podél kanálu. Zvolíte-li si Plešné jezero, dovede vás k němu cyklostezka č. 1029. Je před vámi

vzdálenost 4,5 km a stoupání takřka 200 výškových metrů. Plešné jezero, nejvýchodněji položené jezero ze všech šumavských ledovcových jezer, leží v nadmořské výšce 1 090 m. Kámen na břehu byl vytesán na památku návštěvy prince Jana Nepomuka ze Schwarzenbergu 13. 8. 1868. K vrcholu Plechého, nejvyšší hory na České straně Šumavy (1 378 m), se zvedá od hladiny 260 m vysoká jezerní stěna. Zajímavé je i kamenné moře, které sestupuje 150 m pod jezero. Ti, kteří mají pořád dostatek sil, mohou kolo zaparkovat u jezera a vystoupat 1,5 km po žluté značce ke Stifterovu památníku na vrcholu boční jezerní stěny. Ale to už by byl jiný tip na výlet. Zpátky na Hučinu sjedete bez námahy, prakticky bez jediného šlápnutí do pedálů. Od Hučiny pokračujte dál 2 km podél kanálu po cyklostezce č. 1023 směrem na Jelení. Za horním portálem tunelu Schwarzenberského kanálu odbočíte vlevo dolů po Hučické cestě (cyklostezka č. 1027). Odměnou za vaši námahu bude šestikilometrový sjezd k železniční stanici Černý Kříž.

František Janout www.sumavanet.cz [email protected]

Text Pavel Hubený

Šumava

Dobrá Voda uzavřela smír s divokou přírodou Roku 2029 uplyne celé tisíciletí od doby, ve které mnich Vintíř otevřel bránu pralesem. Právě tady, na Dobré Vodě, našel optimální opěrný bod. Tady byla jeho pustevna, tudy vstoupil křesťanský duch do pohanského podhůří Šumavy. Od té doby místo prošlo obdobími zvelebování a úpadku. Časy hojnosti a chudoby, štěstí i utrpení. Stavitelskou ruku člověka v díle doplňovala hojivá ruka přírody. Jednou vítězil více lidský um, jindy zas nespoutanost živlů, zvědavost trav a chtivost stromů. Svatý Vintíř kolem roku 1029, zdá se, objevil toto místo jako netknuté křížem a Kristem a jako vhodné pro překlenutí rozlehlého bažinatého pralesa. Možná využil trasy staré keltské stezky, možná našel cestu zcela novou. Stezka tehdy vedla z Pasova přes Rinchnach, Zwiesel, Steindlberg, Dobrou Vodu (tehdy Březnici) na Sušici. V roce 1030 již získala Březnice právo výběru cla. Staré prameny z té doby hovoří o mnohých pohanských zvycích v českých zemích. Kníže Břetislav byl ve válečném stavu s císařem, který se právě z jihozápadního směru snažil proniknout do Čech a jemuž významně bránila v rychlém postupu horská a pralesní uzávěra Šumavy a Českého lesa. Dobrá Voda se stala jedním z ohnisek křesťanství. Vznikla zde dřevěná kaple, později nahrazená kamenným kostelem. Pramen vyvěrající ze skály se stal nadějí mnoha věřících i nevěřících, jeho léčivé účinky působily zázračně a otevřely novou cestu k vnímání křesťanské víry. A kdoví jestli se už v té době nevědělo o zlatých žilách ukrytých v okolních horách, ale těžba zlatých rud a jejich primární zpracování až později vtisklo dosud nedotčené krajině mnoho vrásek. Po období rozmachu a rozvoje, po vyčerpání přírodních zdrojů přicházel útlum. Ten největší na konci 30. let 20. století trval celých padesát let. Hřbitovy pustly, kostely chátraly zbavené každodenního dotyku s věřícími dušemi. Duch Ježíše Krista se však přece vrátil. Ruce věřících se opět dotkly starých dřevěných lavic a zdí a oči vzhlížely k posvátnému místu oltáře. A tak dnes opět kostel září skvělými barvami, hřbitovní náhrobky jsou upraveny, pramen vyčištěn. Dobrá Voda bývala před tisíci lety výjimečným místem široko daleko. Je jím opět. Jedinečný je skleněný oltář, skleněná křížová cesta. Je podivně usmiřující vidět skleněné bledé postavy s oním zvláštním čirým zelenavým světlem, vystupujícím z jejich srdcí. Duch místa tu našel opět svoji novou tvář. Neokázalou, prostou, zaměřenou k podstatě. Tak zvláštním souladem toto místo září. Jakoby uzavřelo smír s divokou přírodou, a přece koncentrovalo ducha víry do prostého a malebného prostoru, ze kterého se přívětivě šíří jako hladivé záření. Není nutné být věřícím, není nutné znát smysl jednotlivých obrazů, k vycítění ducha jen stačí pozastavit se tu mezi lavicemi, opřít oči o nejasné obrysy skleněných postav a zaposlouchat se do šumu listoví stromů. Stačí to zkusit. Aby Vám laskavý pocit přátelství zůstal po celý život. Mgr. Pavel Hubený vedoucí Správy Chráněné krajinné oblasti Šumava [email protected]

Kostel v Dobré Vodě. (Foto: archiv Správy NP a CHKO Šumava)

léto 2013 | 33

Aktuality Sedmikvítek slavil úspěch v soutěži Zlatý list O posledním květnovém víkendu se Šumava stala dějištěm krajského kola tradiční soutěže Zlatý list. Tábornický areál u Nové Pece se tak na několik dní proměnil v základnu mladých přírodovědců z celých jižních Čech. Jednalo se o jedenačtyřicátý ročník klání školou povinných ochránců přírody. Své vědomosti na Šumavu přijeli změřit mladí ochránci přírody z Českého Krumlova, Českých Budějovic, Tábora, Třeboně, Vimperka a z Vyššího Brodu. Mezi mladšími žáky nakonec získali nejvíce bodů Sedmikvítci ze Střediska environmentální výchovy Vimperk, kteří se tak kvalifikovali do národního kola. V kategorii starších žáků zvítězilo družstvo Las Castaňas z gymnázia Jírovcova, následované dalším družstvem ze stejné školy. Protože mladí ochránci přírody z Českých Budějovic triumfovali v loňském národním kole, postupuje do celostátního finále ze třetího místa i oddíl Volavek z Třeboně. Pavel Winkelbauer

Mladí rangeři se Sušice sázeli stromky na Modravě V Sušici jsme zřídili zájmový kroužek Junior Ranger Program, který funguje ve Středisku volného času při ZŠ Lerchova. Základní myšlenkou projektu je probudit v dětech zájem o přírodu a její ochranu. Sušický kroužek navštěvuje přibližně 12 dětí. Náplní kroužku je poznávání přírody, poskytnutí první pomoci v terénu, orientace v přírodě, poznávání historie území atd. Během roku jsme podnikli několik výletů na Šumavu. Například jsme navštívili přezimovací obůrku Beranky na Srní, na Modravě jsme chodili na sněžnicích. Uklízeli jsme i odpadky a čistili studánky na Svatoboru. 18. května jsme na Modravě sázeli stromky, kde se nás velmi citlivě a s profesionalitou sobě vlastní ujal Ing. Vít Chlada, který zde pracuje jako pěstební technik. Pan Chlada nás na pasece seznámil s tím, proč budeme vysazovat zrovna jeřáb ptačí a jak se tyto stromky správně sázejí. Na Modravě následoval další program – zdravověda v terénu. Ono najít v lese ztraceného člověka a pak mu v bezvědomí poskytnout první pomoc a dopravit ho na nosítkách na stanovené místo není v terénu nic jednoduchého. Ještě že vše bylo jen jako. Jsme rádi, že jsme mohli tento den prožít na Šumavě a trochu jí pomoci, už teď se těšíme na „sázení stromků“ příští rok. Stanislava Ptáčková, Jiří Demeter, Jan Schafhauser a náš REX :)

Kalendář „Světem šumavské přírody“ Střediska environmentální výchovy správy parku připravila jedinečný didaktický materiál, který vás provede šumavskou přírodou. Na 26 stranách můžete obdivovat překrásné ilustrace Pavla Procházky, které vás zavedou do světa šumavských savců, ptáků, obojživelníků, ale také šumavských luk či lesů. Součástí každého měsíce jsou hrací kartičky, pomocí kterých se hravou formou naučíte mnoho nového nejen o šumavské přírodě. Nejedná se o kalendář určený pouze pro jeden rok. Kalendárium je určeno především na vaše poznámky o pozorování v šumavské přírodě. Můžete si např. zapsat přílet tažných ptáků, první rozkvetlé květiny. Součástí je i seznam ptáků, živočichů či rostlin, které můžete pozorovat v jednotlivých měsících. Martina Kučerová Celý kalendář je možné si prohlédnout na www.npsumava.cz a objednat na [email protected]

Nové určovací klíče Šumava a Bavorský les Pro letošní letní sezónu připravila střediska environmentální výchovy nové určovací klíče, které Vás poutavou formou seznámí s 92 místy z NP a CHKO Šumava a s 92 místy regionu NP Bavorského lesa. Určovací klíče vám budou dobrým průvodcem při toulkách šumavskou krajinou. Tyto materiály vznikly díky projektu Evropské Unie z prostředků Evropského fondu pro regionální rozvoj „Investice do Vaší budoucnosti“. Martina Kučerová

34 | léto 2013

Šumavská inspirace ve Velké Británii Správa NP a CHKO Šumava navazuje spolupráci s řadou zahraničních národních parků. V květnu navštívilo několik pracovníků Správy šumavského parku 4 národní parky Velké Británie, došlo zde i na jednání s řediteli zdejších národních parků. Návštěvníci Šumavy se tak mohou díky této inspirativní cestě těšit na nové pozorovatelny sloužící ke sledování ptáků, vylepšené značení turistických tras, nové informační tabule a také na větší množství suvenýrů. Pracovníky šumavského parku v Anglii a Skotsku také zaujalo naprosto běžné placení parkovného, které se zpětně využívá na údržbu cest a péči o zvířata. V informačních střediscích je zcela běžný systém kvalitního občerstvení, stejně tak i v odlehlých místech divoké přírody. Současné vedení Správy NP a CHKO Šumava považuje spolupráci s ostatními národními parky v Evropě za velmi důležitou. Ředitel šumavského parku už se takto setkal s ředitelem Národního parku Kalkalpen Erichem Mayrhoferem. Podle vzoru těchto rakouských kolegů připravuje Správa šumavského parku novou propagační publikaci o NP Šumava, která bude mít za úkol nalákat návštěvníky na divokou přírodu. Jiří Mánek se také pravidelně setkává s ředitelem Národního parku Bavorský les a pro odborné pracovníky ochrany přírody Národního parku Šumava chystá návštěvu švýcarského národního parku na konci letní sezóny. Pavel Pechoušek, redaktor časopisu Šumava

Dobytčí trh s prodejem regionálních potravin uprostřed Národního parku Peak District.

Jednání s Jimem Dixonem, ředitelem Národního parku Peak District.

Setkání s Duncanem Brydenem, předsedou Rady NP Cairngorms, a Douglasem McAdamem, ředitelem asociace skotských vlastníků půdy.

Mluvící kiosek na mechanický pohon.

Parkovací automat.

Ptačí pozorovatelna.

Informační značení.

Pivovar Thornbridge, který funguje uprostřed Národního parku Peak District.

Národní park Peak District.