Fotografie Na titulní straně: Šumavous (Foto: Štěpán Rosenkranz) Na zadní straně: Na Jezerní slati (Foto: Štěpán Rosenkranz)

Šumava | Editorial

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, dostává se vám do rukou další číslo časopisu Šumava, který na podzim změnil svou tematickou skladbu tak, aby se více přiblížil co největšímu okruhu čtenářů. Inspirací pro pozměněný obsah časopisu Šumava nám byly především dopisy čtenářů, které žádaly změnu, ale také náš průzkum návštěvnosti internetových stránek Správy Národního parku Šumava. Při prostudování přehledu návštěvnosti jednotlivých sekcí webových stránek patří mezi nejoblíbenější ty věnované turistice, tipům na výlet, zajímavostem, atraktivitám. Proto se je snažíme více integrovat do časopisu Šumava. Potěšily nás desítky pozitivních ohlasů na podzimní číslo, které redakce obdržela. Proto věřím, že toto zimní číslo bude ještě čtivější a že si časopis Šumava svým konceptem postupně získá další a další příznivce. Toto číslo Šumavy přináší krátké ohlédnutí za letošním podzimem na území Národního parku Šumava. Čtenáři se dozvědí, jaký zájem byl o výlety do divočiny, ze svého vztahu k Šumavě a také k houbaření se čtenářům vyzná i ministr životního prostředí Tomáš Chalupa. Zimní číslo časopisu již stihly pokřtít první sněhové vločky. A to je dobrá zpráva pro všechny z nás, kteří již netrpělivě očekáváme chvíle, kdy si po dlouhé pauze opět nasadíme lyže a zařízneme se do šumavských sněhových plání a svahů. I proto by vás mohla zajímat informace o tom, jakže to bude letos s Bílou stopou na Šumavě. Nejen lyžaři, ale i zvěř se chystá na zimu. Část jelení zvěře přečká zimu v přezimovacích obůrkách, kde o ni budou pečovat naši lesníci. Vás, milí čtenáři, pak do obůrek srdečně zveme k jejímu tradičnímu pozorování. A protože se chystá čas Vánoc, jistě vás potěší článek o tom, jak lidé trávili Vánoce na Šumavě v dobách Karla Klostermanna, ze stejného soudku pochází i zajímavé čtení o vánočních lahůdkách staré Šumavy. Vážení přátelé Šumavy, věřím, že se vám dostává do rukou časopis, který vám zpříjemní dlouhé zimní večery a naplní vás nejméně tak dobrou atmosférou, jaká panuje uvnitř naší redakční rady. Proto mi dovolte, abych vám srdečně popřál krásné a pohodové Vánoce strávené v kruhu vašich rodin a po boku těch nejlepších přátel a do nového roku potom především pevné zdraví, neuvadající optimismus, dobrou náladu a mnoho neopakovatelných zážitků v přírodě vašeho Národního parku Šumava. Srdečně Jiří Mánek, ředitel Správy Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava

Foto: Štěpán Rosenkranz Vydavatel Správa NP a CHKO Šumava Adresa redakce Správa NP a CHKO Šumava 1. máje 260, 385 01 Vimperk tel.: 388 450 260 fax: 388 450 019 e-mail: [email protected]

02 | zima 2012

Redakční rada Jana Blažíčková, Jiří Mánek, Jan Kozel, Tomáš Fait, Emil Kintzl, Josef Štemberk, Václav Sklenář, Radovan Holub, František Janout Štěpán Rosenkranz Redaktor časopisu Pavel Pechoušek

Fotografie Na titulní straně: Šumavous (Foto: Štěpán Rosenkranz) Na zadní straně: Na Jezerní slati (Foto: Štěpán Rosenkranz) Grafická úprava a tisk Tiskárna FOP Černá v Pošumaví e-mail: [email protected]

Distribuce Mediaprint Kapa, PNS, a další drobní distributoři.

Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s.p., ředitelstvím odštěpného závodu Jižní Čechy v Českých Budějovicích, j.zn.: P-2986/96 ze dne 6. června 1996.

Předplatné Vyřizuje redakce, časopis vychází čtyřikrát ročně, cena výtisku je 45 Kč, celoroční předplatné 145 Kč. Registrační číslo: MK ČR E 7518 Uzávěrka čísla: 31. 11. 2012 Datum vydání: 18. 12. 2012 Nevyžádané rukopisy a fotografie se nevracejí.

Šumava | Obsah

04

04

Podaří se řediteli Mánkovi otevřít hraniční přechod Modrý sloup?

06

Rok 2012 v Národním parku Šumava na zajímavých fotografiích

08 10 11 12

Dočká se lovec mrazů svého rekordu?

14

Novinky na lyžařských tratích

15

Šumava se vystavovala v Praze

16

Rozhovor s oblíbeným hercem Petrem Štěpánkem o jeho dětství na Šumavě

19

Jaký mají na problematiku Šumavy názor kandidáti na prezidenta České republiky?

20

Modrý sloup – překážka mezi národy nebo podaná ruka?

08

16

22 24 25 25

27

Ministr Chalupa si na Šumavě zahoubařil Doba Vánoc na přelomu 19. a 20. století Co se jedlo na Štědrý den v době Klostermannově? – Bílá stopa na Šumavě má svého sponzora

– Národní park Šumava zorganizoval v Praze zajímavou výstavu

Historie legendárního šumavského místa – 2. díl

75. výročí letecké havárie na Zhůří – dosud nevyřešené příčiny havárie, při které nedaleko Kvildy zahynuli tři lidé

Jak se žilo české rodině Šmídlů na Vogelsangu? Seznamte se s Králem lesa – pozvánka do obůrky na Srní, kde bude trávit zimu jelen dvaadvacaterák

26

Ředitel parku vyrazil na Plechý se svým jmenovcem Jiřím Mánkem

27

Výpravy do divočiny

28

Věčné tajemství Rokytecké slatě

30

Dvanáctiletý Slovák Matěj Jurčišin věnoval 5 000 eur na boj s kůrovcem v Tatranském národním parku

– jaký byl letos zájem o tuto jedinečnou šumavskou atrakci?

– záhada okolo zmizení dramaturga Emanuela Bozděcha

„Metodika přírodovědných exkurzí“

31

– nový odborný předmět, na kterém spolupracují Střediska environmentální výchovy Správy NP a CHKO Šumava s Jihočeskou univerzitou v Českých Budějovicích

32 34

Tipy na výlety - na rozhlednu na Knížecím stolci a na to, kam vyrazit na Silvestra

Aktuality

31 zima 2012 | 03

Text Pavel Pechoušek

Chci věřit, že Modrý sloup v létě otevřeme Téměř 70 let čekání se blíží ke konci. Možná.

Jiří Mánek doufá, že v červenci nebude Modrý sloup otevřený jen pro vyvolené. (Foto: Štěpán Rosenkranz)

Neprostupná opona Šumavy padla, Modrý sloup se může na základě rozhodnutí ministerstva životního prostředí 15. července otevřít. Proti ale mohou být některá ekologická sdružení. Hrozí, že toto historické rozhodnutí napadnou u soudu. „Ministerstvo životního prostředí odvolání občanských sdružení již jednou zamítlo. Chceme otevřít údolí, kterým doposud mohli chodit jen vyvolení. Aktivistická sdružení, která nemají ani odbornost ani odpovědnost, hrozí tím, že rozhodnutí napadnou u soudu. Statisíce milovníků Šumavy se tak Modrého Sloupu nemusí dočkat ani po téměř 70 letech jeho uzavření. Rozmarům některých radikálních aktivistů nerozumím," říká v rozhovoru pro časopis Šumava Jiří Mánek, ředitel Správy Národního parku Šumava. 04 | zima 2012

Téměř po sedmdesáti letech čekání padla na Šumavě neprostupná opona k Modrému Sloupu. Modrý sloup, hraniční přechod pro pěší s Bavorskem, je otevřený. Kdy tudy budou smět projít turisté? Chci věřit, že to bude skutečně pravda. Opravdu se po 21 letech existence NP Šumava podařilo vzít rozum do hrsti, vyhodnotit skutečná, nikoli smyšlená data o výskytu tetřeva a podařilo se vydat rozhodnutí, které by mělo umožnit lidem mezi dvěma svobodnými státy procházet přes hraniční přechod, který po více než tisíc let lidé běžně využívali. Modrý sloup byl uzavřen téměř 70 let. V uzavřeném stavu jej držela totalita fašistická, posléze komunistická a z iracionálních důvodů jej držela uzavřený i ochrana tetřeva hlušce, který se však podle společného výzkumu NP Šumava a NP Bavorský les v Luzenském údolí prakticky nevyskytuje. Nemá zde potřebné borůvky jako zdroj potravy, nemá zde dospělé stromy, kde by mohl tokat, chybí mu zde mladé stromky, které mu slouží jako úkryt a v zimě jako zdroj potravy, chybí mu mravenci, kterými se živí především mláďata. Naprosto nepochopitelně s odkazem na ochranu tetřeva pustili naši předchůdci turisty právě přes území, kde se tetřev vyskytuje nejvíce. To znamená přímo lesem úbočím Špičníku, kde se musela vyšlapat úplně nová stezka. Turisté tetřeva často plašili a takzvaným ochráncům přírody to paradoxně nevadilo, zavírali před tím oči. Aktivisté ale rozhodnutí ministerstva napadli. Rozhodnutí o zpřístupnění Modrého sloupu vydala státní správa NP Šumava. Byl to akt, na který čekala celá Šumava – česká i bavorská dlouhých 21 let. Na toto otevření čekaly statisíce českých i německých turistů a milovníků Šumavy. Přesto toto rozhodnutí rozporovala odvoláním tři občanská sdružení. Odvolacím orgánem bylo ministerstvo životního prostředí. To nám nejprve naše rozhodnutí vrátilo k dopracování a posléze svědomitě vyhodnotilo nashromážděné informace a odvolání občanských sdružení zamítlo a potvrdilo naše rozhodnutí o otevření Modrého Sloupu. Otevřelo se údolí, kterým doposud mohli chodit jen vyvolení. Přesto se ale někteří, kteří nemají ani odbornost ani odpovědnost, hlásí s tím, že rozhodnutí napadnou u soudu. A tak je možné, že se statisíce milovníků Šumavy Modrého Sloupu nedočkají ani po téměř 70 letech od jeho uzavření. Faktem zůstává, že stezka Luzenským údolím k přechodu lidí i zvířat fungovala víc než tisíc let. Rozmarům a gestům několika aktivistů, kteří chtějí tradiční přechod dále blokovat, nerozumím. Kdy se tedy Modrý sloup konečně otevře turistům? Průchodnost Modrého sloupu je časově omezena. A to od 15. července do 15. listo-

Kdo je Jiří Mánek? Pochází z rodiny lesníka z Horské Kvildy na Šumavě. Je absolventem Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Studoval také lesní inženýrství na České zemědělské univerzitě Praha. Od roku 1996 pracoval deset let v šumavském národním parku, kde začínal jako referent. Od roku 2004 byl náměstkem ředitele Aloise Pavlíčka. Pak byl ale odvolán, nesouhlasil náhlým vyhlášením rozsáhlých bezzásahových území. Od roku 2007 vykonával řadu funkcí v soukromém sektoru, například provozoval laboratoř na výzkum genetiky smrku ve Vimperku. Působil v oblasti PR a marketingu. Loni v únoru se vrátil do parku jako náměstek ředitele Jana Stráského, po kterém od července převzal řízení parku. Je mu 40 let, bydlí ve Čkyni. Rád sportuje. Je ženatý, má dva syny a dceru. padu. To znamená, pokud vše dopadne dobře, pak první turisté tudy bez pokuty projdou v polovině července 2013. Ve funkci ředitele jste od začátku července. V mnoha médiích se objevily zprávy, že největším problémem parku je teď rozpočet. Aktivním přístupem jsme zažehnali kůrovcovou kalamitu. Tím jsme její trvání zkrátili až o dva roky a zachránili tím statisíce stromů, které by jinak kůrovec sežral a další statisíce stromů, které by pro zastavení kalamity musely být pokáceny v zásahovém území. Snížili jsme poškození předmětů ochrany přírody a zachránili domovy mnoha druhů ptáků. Tím se také snížila těžba kůrovcem napadených stromů. Ruku v ruce tím i klesl i prodej dřeva. V roce 2009 vykácelo tehdejší tzv. ekologické vedení, které v roce 2007 vyhlásilo bezzásahovost, 330 tisíc kubíků kůrovcem napadeného dřeva, v roce 2010 vykácelo rekordních 350 tisíc kubíků. V roce 2011, za vedení Jana Stráského, to bylo už jen 230 tisíc kubíků a letos to není ani 70 tisíc kubíků. Z těch čísel můžete vidět absurditu kritiků. Když se kácely a prodávaly statisíce kubíků za stamiliony, tak to nevadilo. Když se kácí dramaticky méně, pořádají se blokády. Je to absurdita stejná jako s tetřevem v Luzenském údolí. To, co je pro mě nesrozumitelným překvapením, je fakt, že v letech 2008–2011 prodala Správa NP dřevo za téměř miliardu korun a přesto jsou rezervní fondy úplně prázdné. Když se podíváte do kasy jiných národních parků, kde se ani náznakem tolik nevydělává, jsou rezervní fondy naplněné.

Jak tento problém zvládáte? Prvním nezbytným krokem bylo zeštíhlení. A to o celých 33 zaměstnanců. Zdálo by se, že to mohlo ohrozit chod Správy, nicméně opak je realitou. Věci, které dříve trvaly týdny, jsou dnes vyřešeny během dní. Není tolik prostoru na rozjímání a musí se více pracovat. A ono to jde! Navíc když hovořím s některými zaměstnanci, stále se zdá, že ještě máme personální rezervy. Máme již také méně aut, ve zbývajících budou brzy namontované GPSky. Zlepšili jsme kontrolu sortimentace dřeva a více ho prodáváme v aukcích, což nám přináší vyšší zisky. Budeme lépe hospodařit s nemovitostmi a budeme je ekonomicky lépe využívat. Peníze už nám dále nesmí klouzat mezi prsty. Chceme se více zaměřit na dotace, které se rýsují na Státním fondu pro životní prostředí, ale také v Norských nebo Švýcarských fondech. Přes veškerou snahu a neupadající optimismus vnímám, že rok 2013 může být z ekonomického hlediska pro Správu národního parku Šumava kritický. Podle aktuálních výpočtů nám bude v rozpočtu chybět asi 70 milionů korun. S chodem organizace teď budou pomáhat sponzoři. Česká spořitelna bude například sponzorovat Bílou stopu. Jednáte i s jinými firmami? Snažíme se propagovat dobrou značku Národního parku Šumava a sponzoři se hlásí sami. V tomto ohledu musíme ještě mnohé odpracovat. Během zimy se v tomto ohledu rozhodně hodně zapotíme. Chci do procesu zapojit desítky zaměstnanců a využít tak dosud spící, avšak obrovský potenciál, který správa ve svých lidech má. Pracuje tu velké množství velmi schopných lidí. Jako vedlejší efekt pak očekávám, že se nám bude i lépe jednat se sponzory. Na co se mohou návštěvníci Šumavy těšit v příštím roce? Určitě budeme pokračovat v úspěšné akci průvodci divočinou, možná vybudujeme i nové nouzové nocoviště. Již tuto zimu si budou moci běžkaři vychutnat teplý čaj na Březníku od Vánoc do konce dubna každý den. Pro příští rok chystáme pro návštěvníky lepší servis v oblasti občerstvení. Inspirace máme i v Národním parku Bavorský les, kde si pivo a polévku můžete dát prakticky všude, kde to turisté mohou očekávat. Máme plány, nicméně nebudeme o nich hovořit dříve, než budou reálné. V tuto chvíli se nedá odhadnout, zda to bude již v roce 2013.

Pavel Pechoušek Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

zima 2012 | 05

Text Pavel Pechoušek

Tři losi najednou, první 3D film, I takový byl rok 2012 v Národním parku Šumava. Pestrý, náročný, bohatý – takový byl rok 2012 na území Národního parku Šumava. Redakce časopisu Šumava předkládá svým čtenářům některé zajímavosti, které se tu během roku staly. V úplném závěru minulého roku se na Pancíři konalo setkání šumavských lyžníků. Na fotografii je i Emil Kintzl – člen redakční rady časopisu Šumava, který o historii lyžování na Šumavě napsal celou knihu plnou unikátních fotografií.

Během června upravili pracovníci Informační a strážní služby hnízdiště sokolů stěhovavých. Sokolímu páru se i díky tomu podařilo vyvést mladé.

Zhruba 150 netopýrů napočítali zoologové Správy Národního parku Šumava při pravidelném březnovém sčítání v jejich největším zimovišti na Šumavě, tedy v téměř 200 let starém tunelu Schwarzenberského kanálu, který je jinak trvale uzavřený. V únoru sledovala všechna média v České republice život Krále Šumavy – jelena dvacateráka s nejkrásnějšími parohy na Šumavě, který trávil zimu v přezimovací obůrce na Srní.

Skrze Soumarské rašeliniště u Volar se otevřela unikátní 1,5 km dlouhá stezka pro turisty, která končí na dřevěné, 10 m vysoké rozhledně. Březen byl i měsícem zeleného piva, které se v šumavských hospůdkách čepovalo v rámci akce Zelená pro Šumavu.

V květnu se na Teplé Vltavě konalo školení vodáckých průvodců pro splouvání Vltavy.

06 | zima 2012

Šumavští rangeři si v červnu připsali i další úspěch – jeden z jejich členů Jan Šrail skončil na třetím místě charitativního závodu Běh pro gorily. Akce, která je zaměřená na podporu goril ve volné přírodě, se zúčastnilo více než 600 lidí.

I v červenci předvedla Hedvika Zahálková v rámci Programů pro veřejnost výrobu pateříků – vinutých perel ze skla, ze kterých se v minulosti dělaly modlitební růžence.

, třetí místo v běhu pro gorily V bezbariérovém informačním středisku Svinná Lada se od července mohli návštěvníci dívat na první 3D film Národního parku Šumava. Žádný jiný národní park v republice takovou atrakci nenabízí!

První ročník Šumavského turnaje o Zelený pohár vyhrálo v červenci mužstvo lesníků správy parku. Turnaje se zúčastnila šestice mužstev, která byla složená ze zaměstnanců správy parku a šumavských obcí.

V říjnu se turistce ze středních Čech Aleně Raftlové podařilo na Šumavě vyfotit to, co se předtím nikomu nepovedlo – na jednom snímku zvěčnila tři losy najednou. Los je plaché zvíře a málokdy se podaří vyfotit jeden kus. Natož tři najednou! Odhaduje se, že na české straně Šumavy žije zhruba 15 losů.

Ve stejný měsíc byla při rekonstrukci Schwarzenberského kanálu u Zadní Zvonkové nalezena skleněná láhev z první poloviny minulého století. Na rekonstruovaném úseku kanálu bude zahájena plavební sezóna v květnu 2013. Na Modravě se setkali ředitelé obou šumavských národních parků – Franz Leibl a Jiří Mánek – zde se dohodli, že chtějí společně prosazovat otevření hraničního přechodu pro pěší – Modrý sloup.

V měsíci září vyrazila zhruba dvacítka zaměstnanců správy parku do transfúzní stanice v Plzni darovat krev. Jedním z nich byl i pěstební technik z Modravy – Vít Chlada (na snímku).

Přes řeku Vydru nedaleko Turnerovy chaty u Srní na Klatovsku je nový most. Správa Národního parku Šumava ho postavila na místě, kudy po lávce na přelomu 19. a 20. století chodíval i spisovatel Karel Klostermann.

Z málokterého místa na Šumavě jsou tak hezky vidět lesy na české a německé straně pohoří, jako z nově otevřené Vyhlídky nad Pramenem Vltavy. Za příznivých podmínek je možné dohlédnout až k Alpám. Byla slavnostně otevřena 15. srpna.

Pracovníci rybí líhně vypouštěli v měsíci září do vodních toků stovky malých lipanů. Tím v řekách posilují původní stavy ryb i jejich přirozenou druhovou i věkovou rovnováhu.

Foto: Archiv Správy NP a CHKO Šumava

Pavel Pechoušek Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

zima 2012 | 07

Antonín Vojvodík na jedné ze svých amatérských meteorologických stanic na Šumavě. (Foto: Štěpán Rosenkranz)

Text Pavel Pechoušek

Celý život čeká, než uloví rekordní mráz Mínus 42,2 stupňů Celsia – nejnižší teplota naměřená na našem území v Litvínovicích u Českých Budějovic v roce 1929. Dlouholetý rekord. Loni se ocitl ve stavu nejvyššího ohrožení. Takhle studená zima jako loni tu nebyla více než 25 let. Mrazy a jejich milovníci měli ideální meteorologické podmínky pro jeho překonání. Obzvláště na Šumavě. Rekord nakonec odolal. Teplota klesla „jen“ na mínus 39,4 stupňů Celsia. Jak tomu bude letos? Těžko říct! Do dlouhodobých předpovědí se ti opravdoví meteorologové nepouští. Amatérský znalec počasí Antonín Vojvodík z Vimperka, pro kterého už se vžila přezdívka „lovec mrazů“, bude každopádně připravený! Po loňských mrazech se není čemu divit. I když byla zima ze dvou třetin velmi fádní a teplá, přinesla ta poslední třetina zásadní změnu. Příjemné překvapení pro všechny milovníky ledu – arktické mrazy, kdy teploty klesaly pod mínus třicet stupňů.

08 | zima 2012

„Na meteorologické stanici Perla u Kvildy teplota během února sedmkrát klesla pod minus třicet stupňů. V únoru jsem tu naměřil osm arktických dnů, na Rokytské slati dokonce jedenáct, ale i v podhůří Šumavy, například ve Vimperku, bylo sedm arktických dnů,“ dokumentuje Antonín Vojvodík, který se o počasí dokáže bavit od rána do noci. U něj ale tohle nudné konverzační téma dostává velmi zábavný rozměr. „Letošní únor mně přinesl spoustu napětí a nadějí o nocích, které jsem

probděl u počítače. Když teplota dosáhla na mínus 38 stupňů a klesala dál, rovnalo se to posledním minutám zápasu o titul mistra světa v hokeji, když celý stadion čeká na vítězný gól. Ten letos bohužel nepadnul,“ uvádí Vojvodík. Počasí a hlavně mrazům na horských šumavských pláních tenhle dvaašedesátiletý chlapík ze šumavského Vimperka zasvětil posledních téměř 40 let svého života. „Téměř celý svůj aktivní život jsem se svým nasazením snažil dokázat, co

vše se v mrazových částech Šumavy odehrává. Bylo při tom i dost strádání v nelidských mrazech a doslova nemohoucnost se prodrat k mým meteorologickým stanicím v obří vrstvě čerstvého sněhu,“ doplňuje Vojvodík. Poslední sen má ale stále před sebou. „Budu s napětím a očekáváním věřit, že ta správná zima pro překonání rekordu přijde. Překonání absolutního rekordu je samozřejmě mým velkým cílem a klukovským snem,“ prozrazuje Vojvodík. Velké mrazy barevně podtrhával Vojvodík pochází z Beskyd. Už jako kluka ho bavilo zjišťovat, proč je na kopci sníh a proč mrzne. Koncem padesátých let ale neměl žádné možnosti jak svůj koníček rozvíjet. Pořídil si alespoň dva okenní teploměry a všechno si zapisoval do sešitu a velké mrazy barevně podtrhával. Do Vimperka se přiženil v roce 1974. Protože měl vždy rád hory a toulky po nich, okolí Vimperka ho brzy očarovalo. Začal chodit na Boubín. „Obzvláště za špatného zimního počasí,“ doplňuje. Jen za prvních pět let na Boubín vystoupal stokrát. Hlavně v zimě, aby pozorovat velké rozdíly v počasí mezi Vimperkem v 650 metrech nad mořem a vrcholem Boubína v 1362 metrech nad mořem. Díky němu se celé tehdejší Československo dozvědělo, že na Šumavě mrzne celý rok, i v červenci. „U Horské Kvildy jsem na loukách před východem slunce, krátce po přistěhování, spatřil v červenci bílé jíní. Nemohl jsem tomu uvěřit, že tam byl v červenci mráz,“ vypráví Vojvodík. Tento neuvěřitelný jev mu tehdy nedal spát, nikdy nic podobného ve svém životě neviděl. Pořád přemýšlel, jak přijít na to, proč to tak je. Začal číst knížky od Karla Klostermanna. Na Horskou Kvildu jezdil pořád častěji. Začal zde spolupracovat s jedním z místních – Bohumilem Předotou. „Zpočátku pro mě měřil teploty okenním teploměrem a údaje posílal na korespondenčních lístcích do Vimperka,“ popisuje. Se známými vyrobil svou první meteorologickou budku a hlavně neustále psal dopisy do Českého hydrometeorologického ústavu. Nikdo mu pořád nevěřil, že i v létě na Šumavě mrzne. Až v roce 1981 se konečně z ČHMÚ přijeli na Horskou Kvildu podívat. Byl začátek září a zrovna bylo minus pět – nevěřícně nad tím kroutili hlavou. „Na závěr usoudili, že to pro republiku nemá žádný větší význam, protože je to jen na jednom místě na Šumavě. Byl jsem přesvědčený, že nemají pravdu. A věděl jsem, že obdobné teploty jsou i na jiných místech Šumavy,“ říká. Ohledně publicity měla Šumava vyhráno až v polovině osmdesátých let, kdy byly hodně velké a vytrvalé mrazy. „V té době začali v televizním počasí občas

hlásit naše mimořádně nízké teploty ze Šumavy. Konečně odborníci uvěřili a začali nás brát vážně, měli jsme vyhráno,“ vzpomíná. Jeho koníček mu i dnes zabírá všechen volný čas. Pravidelně musí nejméně jedenkrát za týden na kontrolu a odečty všech meteorologických stanic. Doma následuje zdlouhavá archivace. Také za zvlášť příznivých meteorologických podmínek noční sledování toho, jak se chovají některé stanice přes internet – porovnávání, odhadování a vyhodnocování. Posedlost jeho zvláštním koníčkem s ním musí sdílet i manželka. Program dovolených je většinou určený k proměřování lokalit na jiných

horách v České republice. I manželka má ráda horskou turistiku, občas s ním jezdí i měřit. „Někdy jsou období, kdy mi můj koníček zabírá až moc času, což se jí nelíbí, ale vždy to zatím překousla. Brzy spolu budeme devětatřicet let, což už samo o sobě mluví o její velké toleranci,“ uzavírá Vojvodík.

Pavel Pechoušek Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

Lovec mrazů na jednom z nejstudenějších míst v republice na své meteorologické stanici Perla u Kvildy. (Foto: Štěpán Rosenkranz)

zima 2012 | 09

Text Pavel Pechoušek

Ministr na Šumavě sázel stromky. Možná přijede i na Vánoce. Plné dva koše hub našel během své zářijové návštěvy Šumavy ministr životního prostředí České republiky Tomáš Chalupa. Předtím na Prášilech pomohl se sázením stromků, aby byla Šumava zase zelenější.

Ministr životního prostředí České republiky Tomáš Chalupa při jedné ze svých letošních návštěv Šumavy. S dětmi z Prášil sázel v září stromky během veřejné akce – Pomáháme Šumavě. (Foto: Tomáš Jiřička)

S celou rodinou přijel ministr životního prostředí Tomáš Chalupa na zářijové sázení stromků na Šumavu. Zatímco on se synem Davidem a dětmi ze Srní, Hartmanic a Železné Rudy na Prášilech sázeli v lese stromky, manželka Kateřina se jako vášnivá houbařka těšila na odpolední procházku lesem. Po celodenním pobytu na Šumavě pak odjeli večer s plnými dvěma koši hub. Na Šumavu jezdí ministr Chalupa od dětství a snaží se hned několikrát ročně. „Takové akce velmi podporuji a věřím, že podobných bude do budoucna přibývat a to nejen na Šumavě. Je dobře dát lidem možnost zkusit si, jak těžká je práce v lese. Sám aktivně přispět k obnově kůrovcem poničených šumavských lesů. Je to příjemný pocit a zážitek i důvod vracet se zpět a kontrolovat, jak ten můj les roste,“ uvedl pro časopis Šumava Tomáš Chalupa. Se sázením mu i přes vytrvalý déšť pomáhal i jeho dvouapůlletý syn David. „Davida to v lese bavilo a našel i svoje první houby. Všechny rozhodně nebyly jedlé. V Praze na něj bohužel nemám tolik času, kolik bych potřeboval.“ usmívá se ministr Chalupa. Společně neodolali pokušení, protože navštívili Šumavu v době vrcholící houbařské sezóny. „Je pravda, že tolik hub, jako bylo letos na Šumavě, jsem pohromadě ještě neviděl. Houbaření mám rád odjakživa. Není to ale nic proti mojí manželce. Ta je opravdu vášnivá houbařka,“ vypráví s úsměvem Tomáš

10 | zima 2012

Chalupa. Sám prý zajišťuje nezbytný servis okolo houbaření. „Včetně toho, že sním, co ona najde. Takhle to máme rozdělené. Nejraději mám smaženici nebo houbovou omáčku. Pravá lahůdka jsou ale bedly na kmíně,“ uvádí ministr. Těch při zářijové návštěvě Šumavy našel dostatek. Proto mu je manželka mohla připravit i po návratu do Prahy. Přesně

Počasí během akce nepřálo, a tak všem pořádně promokly bundy. (Foto: Tomáš Jiřička)

podle jeho oblíbeného receptu. „Našli jsme ale i hříbky a lišky, takže druhý den jsem si pochutnal i na houbové omáčce,“ doplňuje. Jen litoval, že se nevyvedlo počasí. „Těšil jsem se na pravé šumavské babí léto, ale pěkně jsme zmokli. David byl ovšem, jako každé malé dítě, z vody nadšený, prošel všemi loužemi, které jsme potkali,“ poznamenal. Šumava patří k jeho oblíbeným místům. „Nejen co se týká houbaření. Na Šumavu jsem jezdil často s rodiči už jako předškolák,“ uvedl. Cesty na Šumavu pokračovaly i v době puberty a dospívání. „S kamarády jsme vyráželi třeba na Vltavu nebo na Lipno. V zimě na Zadov na lyže. I teď ve funkci ministra patří Šumava spolu s Moravskoslezským krajem k místům, kde jsem nejčastěji,“ dodává. Na Šumavě má i své oblíbené místo. Nechce ale prozradit, jaké to je. „To si raději nechám jako tajemství,“ uvádí. Společně s manželkou ale uvažují, že zde stráví i vánoční svátky. „Rozhodneme se na poslední chvíli, ale Šumava je určitě jednou z možností,“ uzavírá ministr.

Pavel Pechoušek Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

Text Ondřej Fibich

Vánoce v životě a díle Karla Klostermanna Vánoční čas na přelomu 19. a 20. století. Doba tradičních zvyků, u kterých naši předkové věřili, že mají čarovnou moc. Sníh a Vánoce, to je pevné sousloví, které doposud platí na Šumavě. Romantiku s nadýchanými stromy, zachumlanými domy a třpytivou krásou vůkol však před 150 lety staří Šumaváci moc nevnímali. V té době nebylo po vánočních stromcích ani potuchy, nemluvě o hromadách dárků. Stará Šumava se sestávala převážně z malých osad a samot. Pokud už stálo nějaké městečko, byly jeho domky většinou roztroušeny po okolních svazích či podél hlavní cesty. Když je člověk dítětem, s nevěřícným úžasem poslouchá, jak Vánoce prožívali jeho rodiče – vždyť to bylo tak dávno! S podobným zaujetím poslouchal malý Karlík Klostermannů vyprávění svého otce: „Za svých studentských let jsem se jednou na Vánoce ubíral z Klatov do svého domova za Srním. Poslední třetina cesty byla neschůdná, pěšiny jedva znatelné, místy krkolomné, chůze po nich byla spojena s nebezpečím života. Ale já se toho nehrozil, bylo to, jako by mne provázel týž anděl boží, jenž přivedl tři krále z dalekého východu do betlémské salaše. Ten ráj boží nesl jsem si v srdci po veškeru tu

dlouhou pouť k rodnému domu, k dobré, prosté, drahé své matičce, která mne očekávala, chystajíc Štědrý večer.“ Jak vlastně vypadal onen čarovný čas na Šumavě? Ovoce a ořechy měly v tento čas čarovnou moc věštebnou. Právě nad nimi se často říkávala slova starých proroctví Slepého mládence, Sibyly nebo šumavských proroků Mühlhaisla či Stormbergera. V těch časech byly Vánoce směsí křesťanských tradic a magických rituálů. Lidé hledali na Štědrý den poklady a mnohé pověsti vyprávějí o smutném konci takových rouhačů. Jako byl ten z Řetenic, který se moc křesťansky nezachoval a zchroml. Před večeří i po večeři se lidé modlili u stolu, nad kterým byly zavěšeny svaté obrazy. Dřevěné betlémy se začaly vyrábět až později s příchodem klasických měšťanských Vánoc. To se týká i dárků. Silný pocit sounáležitosti a lásky byl tehdy nad všechny dary. Darem největším bylo samo narození Spasitele. Karel Klosterman v povídce „Co Nový rok nadělil dědečkovi“ popisuje sousedy, kteří vzpomínají na své blízké, od nichž je dělí zrovna napadané spousty sněhu: „Copak tam asi dělají?“

tázal se snad dvacetkrát spíše sám sebe než staré hospodyně, která nevrlá, mrzutá nedávala žádné odpovědi, posléze však přece prohodila: „Nu, co by tam dělali? – Švestkovou omáčku jedí!“ Jindy spisovatel vtělil do své povídky „Vánoce“ děsivé zkušenosti svého otce, šumavského lékaře, který byl právě na Štědrý den kvůli sněhové bouři uvězněn v horské chatrči spolu se svým umírajícím pacientem. Opravdu to nebývala žádná idyla. A protože Klostermannovi později žili v blízkosti různých pánů a sám spisovatel velmi tíhl k románské kultuře, objevují se pak v dospělosti našeho spisovatele na vánočním stole pravidelně nadívaní šneci. Vánoční zvyky se zkrátka postupně mění, avšak jejich poselství zůstává. Jen kdysi bývaly na Šumavě Vánoce velmi intenzivním prožitkem. Vždyť na horských zápražích často koledovala s životem i smrt. Ale tak to ostatně jde od počátku lidských dějin. Ondřej Fibich básník a publicista [email protected]

Starobylý chrámový betlém ze Strašína. (Foto: Ivana Řandová)

zima 2012 | 11

Text a foto Václav Sklenář

Co mohl na Štědrý den večeřet Karel Klostermann?

Candát s houbami a pohankou.

Co se na Štědrý den večeřelo v době, kdy žil Karel Klostermann? Kapr a maso byli v té době spíše vzácností. Tradiční byla vánočka politá švestkovou omáčkou. Nejméně peněz na slušnou večeři měli ti, kteří žili na území dnešního Národního parku Šumava. Život na Šumavě, jak ho popisoval Karel Klostermann ve svých románech před více než sto lety, se změnil natolik, že kdyby spisovatel dnes zavítal na Šumavu, asi by se hodně divil. Možná by poznal šumavské kostelíky, které ještě ne všude zůstaly zachovány, opravená boží muka, některé vesnice zmizely úplně, o sklárnu by tu již nezavadil, obyvatelstvo v jeho milované části Šumavy nemluví německy, ale česky. Z čeho by mohl mít spisovatel radost, je asi to, že dnes je na Šumavě národní park, který on kdysi záviděl Bavorsku. Bylo to v době, kdy ho zakládali po vzoru amerického Yellowstonu, jak píše ve svých povídkách s názvem „Ze Šumavy“. Citátem posuďme jeho cit pro krásu českého jazyka, vnímání přírody a pokusme se vcítit do vánočního času doby, jak ji spisovatel popisoval v povídce „Vánoce pod sněhem“.

12 | zima 2012

Hořely svíčičky voskové na vánočním stromku, děti tleskaly ručkama, skákaly radostí nad přebohatým nadělením. A ve velkém sále pod světlem třpytného lustru kolem dlouhé tabule statní páni a krásné dámy…šťastný rok, kdo co dobrého přinesl. Bylo tolik hostí – pohostinství tu bývalo neobmezené a tak srdečné, že rovno mu nebylo – a mezi nimi mladý doktor, který ukončil právě studia svá, započal lékařskou svoji praxi v těchto liduprázdných, příšerných horách, jejichž rodným byl synem. „Vy jste selský syn, doktore,“ pravila jedna z přítomných paniček, „pravé šumavské dítko. Copak jste jídali u vás ve waldhvozdeckých rychtách zastodůleckých na Štědrý večer?“ „Švestkovou omáčku, milostivá paničko!...Ano, švestkovou omáčku, a na tu jsem se těšíval celý rok. Z Klatov jsem si ještě co rok na ni docházel a po celou

dobu, co jsem studoval na vysokém učení, vždy o Vánocích jsem těch časů vzpomínal. Co živ, nic mi tak nechutnalo. V době, kdy žil spisovatel, byly velké rozdíly ve stravování, nejhůře se stravovali obyvatelé, kteří žili na území dnešního šumavského národního parku na Pláních. O poznání lépe se měli obyvatelé Pošumaví, kteří měli lepší šanci si vypěstovat kvalitní potraviny. Nejlépe se měli asi měšťané ve městech, kteří si mohli dovolit nakoupit vše, co se tehdy na trhu nabízelo. Vánoční svátky byly dny klidu, rozjímání, nebyly brány jako dnes – svátky spotřeby. Na Štědrý den se postilo. Ti chudší měli k obědu obligátní zapraženou polévku. K večeři bývala švestková omáčka (Zwetschenwojtka), o které píše spisovatel, polévala se jí vánočka (Stritzel), zapíjela se bílou kávou z cikorky nebo čajem, obvykle z rostlin v létě natrhaných

Šumavská švestková omáčka Vypeckované švestky dáme do kastrolu (asi 1/2 kila), zalijeme je teplou vodou, tak aby byly ponořené a voda sahala na prst nad nimi. Zasypeme cukrem (může být i třtinový). Sladkost si řídíme podle vlastní chuti. Přidáme nasekané lískové a vlašské ořechy (hrst), hrozinky naložené v rumu (menší hrstičku), dále v hmoždíři rozdrcený hřebíček, skořici, badyán (přiměřeně), nastrouhanou citrónovou a pomerančovou kůru. Necháme asi 2 hodiny v teple, aby švestky do sebe natáhly vodu a chutě. Potom pomalu vše povaříme, dáváme pozor, aby se nám švestky nepřipálily na dno, švestky musí být měkké, ne ale kašovité. Do směsi nastrouháme několik perníčků, aby se směs zahustila, nesmí být hutná ani příliš řídká, konzistence by měla být taková, jaká je řídká marmeláda. Podle chuti můžeme přidat i rum, pokud budeme omáčku dávat dětem, tak ho můžeme vynechat. Podáváme v misce, dětem můžeme dát šlehačku. Tuto omáčku můžeme dávat na vánočku nebo na piškot. a usušených z okolí domova. Býval to maliník, šípky, mateřídouška, borůvčí. Jíst se začínalo až teprve, když se rozsvítily první hvězdy na obloze. Je také zajímavé, že se na Pláních nejedli k večeři ryby ani pstruhy, kteří by se dali ulovit v potocích. Kapra lidé k večeři neměli, protože rybníky na Pláních nebyly. K tomu se napeklo cukroví, obvykle se místo tuku do něho přidával lůj, bylo potom křehčí a pokud se hned nesnědlo, déle vydrželo. S máslem se šetřilo, to se prodávalo a sádla bylo málo, protože prase si domkář nemohl dovolit vykrmit. Sedláci a lid v Pošumaví se měli již lépe. K obědu se podával černý kuba a k večeři bývalo jako první jídlo křehký štrúdl, druhé jídlo byla rybí polévka a potom se podával kapr. To, že byl obvykle na černo, bylo dané tím, že pečený kapr se v troubě poléval sladkou omáčkou ze sušených švestek, do které se přidávaly rozinky a lískové oříšky. To je obdoba švestkové omáčky, někdo do ní dával ještě nastrouhaný perník a hvězdicové koření (badyán). Je třeba zajímavé, že šumavští Němci nedrželi tak ortodoxně půst jako šumavští Češi. Po nadílce se konaly „jitřní hody“ (Mittenwurst), kdy si dopřávali různě upravené vepřové maso. Rovněž tak se podávalo různé vánoční cukroví, v té době bylo velmi rozšířené cukroví z lineckého těsta – byli jsme součástí Rakouska-Uherska a Linec

od Šumavy není tak daleko. Tradice pečení cukroví se na Šumavě, a nejen zde, udržela dodnes. I na Boží hod si lidé na staré Šumavě dopřávali dobrého jídla. Ti, co na to měli, si dávali ke snídani bílou kávu s buchtami, vánočku, cukroví. K obědu bývala hovězí polévka s knedlíčky a vepřová s knedlíkem a zelím. Ti chudší měli menší kousek masa, knedlíky nebyly kynuté z mouky, ale bramborové. Šetřilo se a na lepší oběd doma u dřevorubců prostě nebylo. V té době se také hodně jídla mastila, maso muselo plavat v tuku, mělo se za to, že tuk dává lidem sílu. Také se podávalo hovězí maso vařené s křenem. Spisovatel popisuje, kterak se zpracovávalo hovězí maso, když kráva byla stará, že by ji nikdo nekoupil, tak se zabila a maso vyudilo. „Zejména maso ze staré krávy je této formě doporučeníhodno a může, používáli se ho častěji, zjednati žvýkacím svalům abnormální síly. Přiznám se ti, že toto jídlo nebývalo nikdy mou pochoutkou, přesto však bývaly chvíle, kdy jsem se statečně do něho dal, i když podáváno s loňským zelím, jehož kyselost závodila co do ostrosti s heřmelíkem (Herbsmilch), o němž později se zmíním, ano u nezvyklých pocit otravy vitriolem by byla vyvolala. Člověk se naučí všemu, milý čtenáři. (Karel Klostermann, Črty ze Šumavy, kap. IX)

Na Štěpána se podávala různě upravená drůbež. Ti bohatší měli husu nebo kachnu, ti chudší se museli spokojit se slepicí, která už nenesla vejce, tak skončila na pekáči. Na Štěpána se lidé hojně navštěvovali a koledovalo se. S obdobím Vánoc byla na Šumavě spjatá hlavně štědrovečerní švestková omáčka. Podle vyprávění pamětníků ji děti jedly také jako desert se smetanou. S různými úpravami se vařila k hovězímu a uzenému masu nebo se jí přelévaly ryby. Je třeba vzít v úvahu, že se používaly místní suroviny a těch na Šumavě nikdy nebylo nazbyt. Zužitkovalo se vše, co se urodilo. Chudé rodiny na Šumavě si nemohly dovolit nakupovat, protože na to neměly. Strava byla pouhá potřeba, na jídle se šetřilo, na Šumavě se nejedlo tak rozmarně jako třeba v Polabí nebo ve městech. Dobytek, který se vychoval na Šumavě, máslo, vejce, lesní plody, to vše se prodávalo, aby byly peníze na chod domácnosti, na oblečení, na studia dětí. Nebyl to lehký život, ale možná lidé byli šťastnější, než jsou dnes.

Václav Sklenář šumavský patriot [email protected]

Pečený candát s houbami a pohankou po šumavsku Kdo letos nechce mít na vánočním stole smaženého kapra s bramborovým salátem, nabízí se možnost dát ke štědrovečerní večeři jinou, méně tradiční rybu. A upravit si ji tak, aby jídlo odpovídalo šumavské tradici. Na vánoční stůl to může být candát, který má jemné maso a po jeho vyříznutí od páteře nám zůstane krásný filet rybího masa bez kosti. Z kůže odstraníme drobné šupinky a připravíme si porce asi o váze 200 gramů. Rybu před tepelnou úpravou pokapeme citrónovou šťávou, potřeme trochou prolisovaného česneku, pokmínujeme a osolíme. Necháme asi 1/2 hodiny „odpočinout“ v pokojové teplotě, než ji dáme péci na rozehřátou pánev s olejem. Pečeme krátce. Rybu dáme na chvíli pod pokličku, aby se důkladně propekla, ale přitom zůstala nevysušená a šťavnatá. Mezitím na másle zpěníme cibulku, přidáme mražené houby, nebo žampiony, či povařené sušené houby. Podusíme, přidáme trochu kmínu, zelené petrželky a nahrubo nasekaný česnek. Když jsou houby dostatečně upravené, položíme do této směsi hotová filátka z candáta, přidáme deci bílého vína, necháme jen chvilku podusit, aby se zredukovala šťáva. Jako příloha je vynikající pohanka. Kdo nezná pohanku, stačí připomenout, že v Čechách se pěstuje již od 12. století a v 16. století byla nejoblíbenější potravinou. Chválí ji dietologové. Chutí je velmi podobná kroupám a připravuje se velmi jednoduše. Důležité je pohanku před vařením řádně propláchnout, nejlépe promnout v rukou. Vaří se 15 minut tak, že odměřenou pohanku zalijeme vodou (v poměru 1:1,5) a osolíme. Po uvaření se do ní přidá trochu osmažené cibulky a rozetřený česnek. Pohanku necháme pod pokličkou ještě „dojít“ a můžeme dávat na talíř. Gurmánům, kteří rádi hledají souznění chutí jídla s nápoji, jistě najdou dobrou kombinaci bílé ryby a bílého vína. U vína již nehledejme žádnou šumavskou tradici. Přesto je známo, že o Vánocích se v měšťanských rodinách na Šumavě víno pilo. Redakce časopisu Šumava může doporučit nějaký dobrý ryzlink buďto vlašský, nebo rýnský z jižní Moravy.

zima 2012 | 13

Text Tomáš Fait

Šumavská magistrála se otevírá lyžařům Šumava je místem, které nabízí ideální podmínky pro všechny milovníky běžeckého lyžování. Rozlehlé šumavské pláně, ale i pozvolné sjezdy a stoupání v kombinaci s krásnými výhledy a po většinu zimní sezóny dostatek sněhu, to jsou lákadla, která uspokojí všechny kategorie běžkařů.

Lyžaři při cestě na Poledník. (Foto: Jan Schafhauser)

Projekt „Bílá stopa“ dlouhodobě vytváří a formuje podmínky pro běžecké lyžování na Šumavě. Cílem je ve spolupráci s Regionální rozvojovou agenturou Šumava, šumavskými obcemi, správou parku, Jihočeským a Plzeňským krajem a případně sponzory, každoročně připravit pro všechny návštěvníky zimní Šumavy služby spojené s běžeckým lyžováním. Jde hlavně o vytýčení běžeckých tras, letní přípravu, mapy, sněhové zpravodajství a především údržbu stop. Celková délka strojově udržovaných šumavských lyžařských tras je zhruba 600 kilometrů, z toho na území národního parku je to asi 380 kilometrů. Pravidelně se stopa udržuje od 15. prosince a podle sněhových podmínek do 15. března. Letos bude hlavní novinkou pravidelné protahování Šumavské magistrály, která propojí Šumavu od Železné Rudy až k Lipnu. Dvakrát týdně se

14 | zima 2012

budou upravovat i nástupní místa v jednotlivých obcích a magistrála se stane páteří všech šumavských lyžařských stop, na niž budou navazovat další místní okruhy. Kvalitní údržba stop je finančně velmi náročná a každou zimní sezónu stojí zhruba 2,5 milionu korun. Největší část nákladů nesou obce, které však po změně rozpočtového určení daní a ukončení finanční podpory z programů EU nemají na tuto činnost dostatek financí. Návštěvníci mohou přispívat na Bílou stopu Šumavy prostřednictvím zakoupení skleněného těžítka s logem Bílé stopy, které bude pro každou sezónu barevně odlišné a může se tak stát zajímavým sběratelským artiklem. Přispět je možné i dárcovskou SMS v hodnotě 30,- korun. Výtěžek bude shromažďován v nově vytvořeném tzv. Bílém fondu, ze kterého bude údržba stop financována.

Rozhodující zdroj financí byl nalezen poté, co se správě parku podařilo pro letošní sezónu získat generálního partnera Bílé stopy, který na sebe vezme zásadní podíl nákladů. Tímto partnerem je Česká spořitelna a.s., jedna z největších finančních institucí v České republice. Bílá stopa díky tomu i nadále zůstává na Šumavě jako nezpoplatněná. Zahájení zimní sezóny 2012/2013 v Národním parku Šumava a oficiální otevření Bílé stopy, včetně zajímavých akcí pro veřejnost, proběhne ve čtvrtek 27. prosince 2012.

Tomáš Fait Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

Text a foto Jana Luzumová

Dny Šumavy v Praze – výstavy, prezentace a přednášky o NP Šumava Dny Šumavy v Praze pořádá Ministerstvo životního prostředí spolu se Správou Národního parku jako sérii výstav, prezentací a přednášek pro školy i veřejnost s cílem představit národní park jako zajímavou destinaci pro zimní návštěvu. „Šumava je krásné místo, součást naší přírody. Naším cílem je lidem přírodu otevřít, ukázat jim ji, ne ji před nimi schovávat. Většina turistů jezdí na Šumavu v létě, proto je teď vhodná doba upozornit je na to, že jim má tento park co nabídnout i v zimní sezóně, kdy dostává jedinečné kouzlo a atmosféru,“ řekl při zahájení ministr životního prostředí Tomáš Chalupa. Úvodní akcí byla v sobotu 1. prosince vernisáž fotografické výstavy Šumavské příběhy před Národní technickou knihovnou. Výstava zachycuje v obrazech a s komentářem příběhy a osudy lidí a zvířat, kteří na Šumavě žijí nebo jsou s ní spjaty. Ve stejný den proběhlo představení Šumavy, šumavských originálních produktů a řemesel v rámci Adventních farmářských trhů na Kulaťáku v Praze. Tradiční šumavská řemesla si mohli návštěvníci trhů dokonce i sami vyzkoušet, například výroba skle-

něných vinutých „páteříků“ přitahovala po celý den pozornost návštěvníků trhů. Stejně tak obležený byl stánek řezbáře Karla Tittla. Šest prodejních stánků prodávalo originální šumavské produkty od certifikovaných výrobců. Stánek národního parku nabízel veškerý sortiment publikací a informačních materiálů i suvenýry a hry pro děti. Jedním z hlavních lákadel však byla možnost zakoupení malého šumavského vánočního stromečku za symbolickou cenu 49 korun za smrček nebo 89 korun za jedličku. Stromečky byly dovezeny přímo z lesní školky v Srní a jejich krása netkvěla v pravidelných větvičkách, ale především v pocitu, že je po Vánocích lze vrátit do přírody na Šumavě nebo na zahradě dále pěstovat pro další vánoční využití. Stejně tak mizely i stromečky dřevěné s logem NPŠ, jejichž koupí lidé

přispěli na vysazení stromu v šumavském národním parku. Atraktivní start Bílé stopy pro pražské děti připravila Informační a strážní služba, která zájemcům představila také svoji práci a odpovídala na dotazy o národním parku. Dny Šumavy v Praze navíc doprovází v pražské kavárně Na Šumavě přednáška odborníka na život a dílo spisovatele Karla Klostermanna, básníka Ondřeje Fibicha. Akci zakončí na začátku ledna 2013 výstava uměleckých fotografií šumavské krajiny autora Vladislava Hoška v kavárně Lucerna.

Jana Luzumová

Součástí Adventních Farmářských trhů na Kulaťáku byl i lyžařský závod pro děti. Více fotografií na straně 35.

zima 2012 | 15

Text Pavel Pechoušek

Petr Štěpánek: Šumava je nejkr á „Je to má srdeční záležitost,“ říká slavný herec Když vzpomíná na část dětství, které strávil v Horní Vltavici, často se mu zamlží oči. O Šumavě vypráví s upřímnou láskou a respektem. Jakmile přijde řeč na to, jak šumavské lesy vypadají po více než dvaceti letech fungování Národního parku Šumava, rozohní se. „Měl jsem šanci dostat se malým letadlem nad polomy, které jsou na Šumavě. Viděl jsem, co napáchal kůrovec. Místo aby se dřevo vytěžilo, aby lidi měli čím topit, tak zůstává v lese. Na Šumavě bouchla atomová bomba. Tahle česká Fukušima mě zasáhla u srdce. Nevím, co je to za podvod, co tím kdo sleduje. Všechny aktivisty, a teď to myslím skutečně upřímně, bych přivázal ke stromům na Šumavě nebo bych je hnal bičem zpátky do Prahy,“ říká v rozhovoru pro časopis Šumava její milovník a renomovaný pražský herec Petr Štěpánek.

Na Šumavě jste strávil asi podstatnou část dětství. Co se vám dnes vybaví, když řeknu slovo Šumava? Je to nejkrásnější místo na světě. Jsem se Šumavou absolutně svázaný pupeční šňůrou. Na Šumavě jsou místa, bez kterých nemůžu být. Navíc mám v Horní Vltavici pochovanou mámu. Po Praze jsme se s rodinou trochu stěhovali. Ale do Horní Vltavice jsme jezdili pořád. Šumava je prostě moje srdeční záležitost. Proč vlastně Horní Vltavice? My jsme jezdili do Železné Rudy, kde se narodila moje nejmladší sestra přímo v chalupě. (Kristína Taberyová, pozn. redakce). V té době ale přes Železnou Rudu, která leží přímo na hranicích, utíkalo hodně lidí na západ. Byl to začátek padesátých let. Moje máma tam často byla sama se třemi malými dětmi a začala mít strach. Ve Velharticích žil rodinný

16 | zima 2012

Petr Štěpánek ve svém bytě na Malé Straně. (Foto: Štěpán Rosenkranz)

r ásnější místo na světě přítel – farář Pavel Janeček, který nás všechny křtil. Rodiče mu říkali, že chtějí zůstat na Šumavě, ale nechtějí být tak blízko čáry. On jim doporučil bývalou faru v Horní Vltavici. Na Šumavu jste často jezdil na zotavenou kvůli bratrovi Martinovi. To je pravda. Ale zajímavé je, že v té době na Šumavu nikdo nejezdil. Když rodiče někomu říkali, že jezdíme na Šumavu, tak se všichni divili, kroutili hlavou a ptali se, co tam děláme, když tam jen prší. Ta móda jezdit na Šumavu přišla až se šedesátými lety. Já jsem ale zažil Šumavu ještě po odsunu Němců. Chodili jsme s bráchou do Horní Vltavice do školy, kde byla jen jednotřídka. Pamatuji si, že jsme třeba místo jedné hodiny šli sbírat balóny. Ze západu posílali balóny s letáky. Ty balóny byly z takové šusťákoviny a když jsme se vraceli do školy, tak nám místní ženské dávaly výměnou za tu šusťákovinu na zmrzlinu. Tehdy se z toho šily pláštěnky. Šumava byla pro kluky z Prahy tehdy ideální. A je pořád! Tehdy to ale bylo přímo Eldorádo. To bylo dětství jako noha. To si nedokážete představit, co bylo po Vltavici odhozených zbraní. To bylo všechno nádherný. To, že máme s bráchou všechny končetiny, je zázrak. V té době nežilo v téhle části Šumavy mnoho lidí. Měli jste tam hodně kamarádů? Samozřejmě. To byly celé party. Kvůli tomu, že jsme o faru po revoluci přišli, jsem ztratil hodně kontaktů a já do Horní Vltavice jezdím pouze na hrob a jedu za kamarády kousek dál. Třeba na Račí Dvůr. Také jsem si našel přátele, kteří žijí mezi Sušicí a Klatovy – Hartmanicko, což je jedno z nekrásnějších míst. Víte, že z bývalé školy v Horní Vltavici je veřejný dům? Několikrát jsem si z toho dělal srandu. Nejdříve jsme tam dostávali pár facek od pana řídícího, že jsme se neučili. Po letech byly naše fotografie vystaveny ve zdejší síni tradic, že jsme touto školou prošli. Po revoluci jsem si myslel, že by na dveře, za kterými jsou ty baby, mohli dát cedulku – „Zde začínali bratři Štěpánkovi“. Je zajímavé, jak se život dokáže proměnit. Nejdřív tam byla škola a dnes bordel.

S bratrem Martinem jste tu ale neměli jen Eldorádo, prý jste tu i ministrovali. V té době byla jednou za 14 dní ve Vltavici mše. My jsme měli za povinnost ministrovat. Také si pamatuju, že jednou jsem byl skoro až na Boubíně, lezl po stromě a najednou slyším zvon, který svolával ke mši. Takže i tohle jsem málem prošvihnul. Do Vltavice jste po Sametové revoluci přestali jezdit? Kam? Kam bych jezdil? Doopravdy si připadám jako vysídlenec. Když přijedu do Vltavice a chodím okolo fary, tak se cítím jako odsunutý Němec. Já vím úplně přesně, co kde bylo, kde byl tátův pokoj, kde byla jídelna, dětský pokoj, kuchyň. Když zavřu oči, popíšu každý schod. Proč jsme o faru přišli, nechci komentovat, protože je tam řada vlivů, které se na tom podepsaly. To už je pryč. Mohl bych si teď stěžovat, ale nechci. Ale aspoň teď chápu Němce, kteří byli vysídleni z českého pohraničí a přijeli se podívat na svoje staré chalupy. Na Šumavu jste jezdil i v době dospívání. Zažil jste tam i nějakou první lásku? Zažil jsem tam úplně všechno. Já jsem se nikdy neflákal. Buďte klidný, tam bylo seníků i hodně příležitostí. Každé prázdniny jsme v místním JZD dělali sena. Když jsem chtěl běžky, tak jsem si na ně musel vydělat. Tam byla největší sranda, jaká mohla být, a samozřejmě tam byly i brigádnice. Nehráli jste tam i ochotnické divadlo? No tak to mě ani nenapadlo. Všichni si myslí, že jsem chodil s básničkami v ruce, ale já byl úplně normální kluk. Měl jsem absolutně jiné starosti než divadlo. Kdy jste byl naposledy na Šumavě? Není to tak dávno. V létě jsem jel mámě na hrob a projel jsem si svou zamilovanou trasu přes Borovou Ladu, Kvildu, Modravu a na Srní uhnu a jedu na Hartmanice, kde pozdravím kamarády, kteří tam mají krásnou rodinnou farmu. Ti to dělají opravdu dobře. Máte i jinou oblíbenou trasu? Pro mě Šumava začíná kousíček za Volary a končí u Klatov a pak už to napravo ani nalevo Šumava není. Zajímavé je taky, když jedu po trase ze Čkyně do Vimperka, projedu Vimperkem, kde je ještě jaro, a vyjedu nad Vimperk a vjedu do absolutní zimy. Tam je nějaký předěl, kde je nádherná zima.

Petr Štěpánek – 62 let. Hraje v pěti divadlech – Karlíně, ABC, Rokoko, Broadway, Ungelt. Je synem jednoho z našich nejvýznamnějších herců 20. století Zdeňka Štěpánka. Vystudoval na DAMU a byl více než dvě desítky let ve stálém angažmá v Národním divadle. V televizi se podílel na dvou stovkách inscenací. Herectví se věnoval i jeho bratr Martin Štěpánek a nevlastní sestra Jana Štěpánková. Jeho nejmladším sourozencem je režisérka Kristina 0 Taberyová. Dnes hraje také ve dvou nekonečných seriálech – Ordinace v růžové zahradě a Cesty domů.

O chalupu na Šumavě jste přišel, ale máte jinou na Kokořínsku. To bylo kvůli manželce, ale byl jsem tam ze začátku nešťastný. Tam jsou listnaté lesy. Já byl zvyklý na Šumavu, kde člověk chodí mezi nádhernými vzrostlými zelenými borovicemi a smrky a na Kokoříně samé listí. Pak jsem si zvyknul, je tam krásně, hlavně to mám z Prahy blízko. Ale Šumava je Šumava. Když jsme u těch smrků, jaký je váš názor na uschlý rezavý les? Všechny aktivisty, a teď to myslím skutečně upřímně, bych přivázal ke stromům na Šumavě. Já měl tu šanci dostat se malým letadlem nad polomy, které jsou na Šumavě. Viděl jsem, co potom napáchal kůrovec. Místo aby se to vytěžilo, aby lidé měli čím topit, tak to leží v lese. Jen letíte a vidíte, že tam bouchla atomová bomba. To mě zasáhlo u srdce. Říkal jsem si, co je tohle za podvod? Co ti lidé chtějí? Já vím, že kůrovcová kalamita byla na Šumavě už v 19. století. Celá Šumava je vysázená uměle. Šumavu vysázeli lidé. To, co se děje na Šumavě teď, je lobby samých frajerů, kteří z toho chtějí vytřískat nějaký kapitál. Nemusí jít vždy o peníze. Zkuste se podívat do Bavorského lesa. Ten je v pohodě. Tam se normálně těží a nikdo nic neříká. Když je třeba, tak se prostě musí těžit. Já pamatuji, že Šumava dýchala. Současná situace mi přijde jako podvod. Je mi to strašně líto. Je třeba lidem ukazovat, co se v šumavských lesích teď děje. To je Fukušima v Čechách. Já Šumavu miluju a spíš by jí prospělo, kdyby všichni tihle ochranáři začali sázet. Toho se ale nedočkáme. Je zajímavé, jak

zima 2012 | 17

Na fotce vlevo Petr Štěpánek s maminkou a košíkem hub před farou, uprostřed Petr na pramici na Teplé Vltavě, vpravo Petr Štěpánek se svými sourozenci Martinem a Kristinou. (Foto: Archiv Petra Štěpánka)

někdo z Prahy, který viděl strom maximálně na Kampě, se vyjadřuje k Šumavě, kde nikdy nebyl. Nebo teď z Bruselu. Ti všichni Šumavě ubližují. Rád bych potkal politika, který chce Šumavě pomoci. Sledujete i rozvoj turistického ruchu na Šumavě? Je nádherné, jak se šumavské obce zmáhají, ale pak jdete z Kvildy na Bučinu a tam není nic. Jak to? Turisté by se třeba chtěli napít. Proč to nejde? Že je tam první

zóna? Dejte přece lidem možnost si vydělat. Podívejte se dobře, jak je to v USA? Každý, kdo jde do parku, si rád zaplatí, čeká ho krásná podívaná, ale nesmí po sobě nechat ani papírek. U nás se nikam nesmí, je tu první zóna, vstup zakázán. To nechápu. Natáčel jste na Šumavě i svoje filmy? Dokonce svůj první film. Byl z vojenského prostředí. Režíroval ho Pavel Juráček a točil se ve vimperských kasárnách u Sloupu.

I druhý film jsem točil na Šumavě s Františkem Vláčilem. To bylo Údolí včel. Tehdy jsme spali ve Vimperku. Ale na Šumavě jsem toho točil hodně. Šumava je totiž velmi fotogenická. Obzvláště teď na podzim.

Pavel Pechoušek Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

„Šumavské lesy jsou plné dřeva. Místo, aby se dřevo vytěžilo a lidé měli čím topit. To nechápu,“ říká milovník Šumavy Petr Štěpánek. (Foto: Štěpán Rosenkranz)

18 | zima 2012

Text Pavel Pechoušek

Šumavu chceme zelenou, přejí si prezidentští kandidáti Děláte to dobře! Vzkazují na Šumavu kandidáti na prezidenta České republiky. Přejí si, aby byla Šumava zase zelenou střechou Evropy a ne suchým lesem. V tomhle jsou za jedno. „Šumavu máme rádi a chceme ji zelenou,“ říkají kandidáti na prezidenta České republiky. Redakce časopisu Šumava oslovila některé osobnosti, kteří se během roku 2011 rozhodli kandidovat na prezidenta České republiky. Zjistila jejich názory na další vývoj šumavských lesů a přístup k asanaci kůrovcové kalamity. „Bývalý ředitel Jan Stráský a současný Jiří Mánek udělali na Šumavě kus poctivé práce. I když se dílo jejich předchůdce Františka Krejčího bude jen těžko napravovat. Chci jim oběma blahopřát k tomu, že se jim povedlo téměř zastavit kůrovcovou kalamitu,“ uvedl například Miloš Zeman (SPOZ). Výjimku mezi kandidáty tvoří Karel Schwarzenberg (TOP 09). „Některá slova pana Schwarzenberga mě ne zcela příjemně překvapila. Pochází ze staré lesnické rodiny, která na Šumavě léta hospodařila. Jeho předci na Šumavě vysázeli kulturní lesy v podstatě smrkové monokultury, které jsou svým založením ideální pro rozvoj obřích kalamit. Spíše bych očekával trpělivost a více prostoru k tomu, abychom šumavským lesům navrátili to, co jí naši předci vzali, tedy buky a jedle. Tím snížit riziko kalamit a teprve pak pouštět uzdu plošnější divočině. Nicméně věřím, že kdyby se přijel podívat a viděl a slyšel věci v souvislostech, nejen od aktivistických našeptávačů a těch spolustraníků, kteří přímo způsobili velkoplošné rozpady šumavských lesů, pak by i on svůj názor poupravil,“ říká Jiří Mánek, ředitel Národního parku Šumava. „Obnově Šumavy nepomůžou zelené hurá akce přátelské spíše k televizním kamerám. Doufejme, že to nejhorší už má Šumava za sebou a že namísto holin za pár desítek let vyroste nový zdravý les. Takový, ve kterém uchováme přírodní bohatství Šumavy a zajistíme místo pro člověka a jeho aktivity,“ přeje si Přemysl Sobotka (ODS). Miloš Zeman na Šumavu v říjnu osobně přijel a navštívil Prameny Vltavy u Kvildy. „Pramen Vltavy je na místě, které zasáhl kůrovec do té míry, že tam turisté nemohou chodit. Setkal jsem se zde s lávkou, po které se nyní nesmí chodit, protože tam padají stromy zasažené kůrovcem. Setkal jsem se se stromy seříznutými v polovině

podle požadavků Hnutí Duha. Vše za ob-rovské náklady, aby stromy vypadaly jako stromy zasažené polomem. Setkal jsem se s javory, které byly uměle vysazené v okolí Pramene Vltavy, aby mohlo bývalé vedení správy parku ředitele Františka Krejčího novinářům demonstrovat přirozené zmlazení,“ rozhořčil se na Šumavě Miloš Zeman.

převzali. Ne jako částečně mrtvý les, který již neplní všechny ostatní nenahraditelné funkce lesa,“ je přesvědčená. „Věřím, že brzy bude poslanecká sněmovna projednávat návrh zákona o národním parku. Ten vyjasní řešení střetů mezi ochránci a správci daného území a nastaví vyvážená, moudrá pravidla pro několik dalších desetiletí,“ uvádí Zuzana Roithová.

Miloš Zeman: „To co udělalo tzv. ekologické vedení Františka Krejčího s oblastí okolo Pramenů Vltavy je Potěmkinova vesnice." (Foto: Archiv Miloše Zemana)

Na Šumavu přijel také další kandidát Vladimír Dlouhý (nezávislý). „Analýza průběhu kalamity mezi roky 2007 a 2010 jasně ukazuje, že postup zvolený tehdejším vedením Národního parku Šumava byl chybný. Navíc s odstupem času je zřejmé, že zásahy byly prováděny ve značné míře na místech, která kůrovcovou kalamitu nezastavila, ale spíše naopak,“ uvedl Vladimír Dlouhý. „Jan Stráský měl ve své argumentaci pravdu a jeho kroky, často pod vlivem místy až mediální hysterie, byly správné. Spektakulární akce ekologických iniciativ považuji za odraz zmatených názorů a představ, v horším případě za důsledek manipulace s mladými lidmi ze strany zájmových skupin, s osobními ambicemi,“ doplnil po návštěvě Dlouhý. Zuzana Roithová (KDU-ČSL) zdůrazňuje, že Šumava by měla být osobitým komplexem zeleného lesa, zelenou střechou Evropy. „Asanace kůrovcového dříví je nutná, pokud chceme Šumavu předat našim potomkům ve stavu, v jakém jsme ji

Vladimír Franz (nezávislý) Šumavu podle svých slov prošel křížem krážem. „Proto vidím, že posledních 15 let není v centrální oblasti Šumavy všechno v pořádku. Viděl jsem, že začaly hynout lesy. Domníval jsem se, že instituce, které mají Šumavu na starosti vyšlou, nějaký signál a začnou tuto situaci řešit,“ uvádí Franz. Zastánci teze, že na Šumavě by měl být obnovený původní stav, tedy prales, naráží podle Franze na skutečnost, že Šumava byla celá zničená obrovskou vichřicí a žádný prales zde není. „Otázka je, jak si Šumava pomůže. Říká se, nechme ji být. Příroda si pomůže sama. Když ale vidím, jak Šumava hyne, jak se stává vlastním negativem, tak mě to nemůže nechat lhostejným,“ uzavírá Franz.

Pavel Pechoušek Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

zima 2012 | 19

Text Radovan Holub

Modrý sloup – překážka mezi národy nebo podaná ruka? (Pokračování z předchozího čísla)

Na otevření hraničního přechodu Modrý sloup čeká několik generací milovníků Šumavy. (Foto: František Janout)

20 | zima 2012

Ředitel správy parku Alois Pavlíčko chtěl ochranářské absurdity a nelegální vodění politiků do chráněných území odbourat, i když někdy činil opak. Našel spřízněnou duši v tehdejším náměstkovi ministra životního prostředí Františku Pojerovi. Ten roku 2005 přijel na Správu parku a konstatoval, že Správa musí začít ihned hledat cesty, jak Modrý sloup zpřístupnit. „Hledat cesty, jak ano, nikoliv argumentaci, proč ne,“ řekl tehdy přiléhavě Pojer. Myslím, že mnoho pravověrných ekologů na správě parku tehdy nebylo spokojeno. V roce 2006 dosáhl Pavlíčko uvolnění cesty Luzenským údolím prostřednictvím tzv. vládní výjimky pro pořádání hromadných akcí, které v NP zakazuje zákon o ochraně přírody a krajiny. Konečně byly po mnoha předehrách a sepisování žádostí povoleny na pět víkendů organizované exkurze z Březníku na Modrý sloup s doprovodem. Bylo to docela napínavé. Modrý sloup byl zařazen až na konec schůze vlády. Kancelář ředitele parku sledovala jednání on-line, někteří ještě ve 14 hodin doufali, že se Modrý sloup na pořad schůze nedostane, někteří věřili, že ano. Vděční čeští turisté v organizovaných skupinách, naštvaní němečtí turisté, které naši strážci parku napomínali, že se musí semknout do skupin. Němci ale vzdorovali, protože ředitel NPBW Sinner v bavorských novinách vysvětlil, že se s principem kolektivnosti akce (chození v organizovaných skupinách) se neztotožňuje. Všichni si mysleli, že v roce 2007 budou exkurze pokračovat. Ty však skončily neslavně pokutou a v roce 2007 a 2008 byl přístup na Modrý sloup z české strany zase zakázán. A ještě jedna věc sehrála důležitou roli: Na konci roku 2006 přišla povánoční aféra s Kateřinou Neumannovou a dalšími běžkaři, kteří trénovali na zakázané cestě mezi Březníkem a Pytláckým rohem. Aby Ministerstvo životního prostředí tehdejšího ředitele Aloise Pavlíčka z aféry vysekalo, byl proveden veletoč, který obrátil vzhůru nohama legislativu národního parku: piktogram s přeškrtnutým lyžařem neznamená podle tehdejší expertizy Ministerstva životního prostředí zákaz vstupu, ale jen konstatuje, že cesta není vhodná k lyžování (logicky tedy přeškrtnutý cyklista neznamená zákaz vstupu cyklistů, ale označuje

jen cestu nevhodnou k cyklistice apod.) Aféra s Katkou zpochybnila základní principy ochrany přírody v této oblasti. O tři roky později ji znovu zpochybnil sám ministr Miko. Česká radost, česká žalost Pak začala situace kolem Modrého sloupu dramaticky eskalovat. 13. 3. 2008 zamítly obce na obou stranách hranice memorandum obou národních parků o zřízení tzv. Divokého srdce Evropy, dokud nebudou vyřešeny přechody mezi oběma parky. 31. 7. se na jednání v bavorském Regenu už natvrdo mluvilo o nové „zelené oponě“ a bavorský zemský rada a náruživý hráč Heinz Wölfl zpochybnil, že národní parky mají rozhodovací pravomoc, pokud jde o hraniční přechody. Wölfl však už svou hru o hraniční přechody nedohrál a utekl před svými věřiteli tak, že auto svého syna otočil ve

mj. stanoveno tzv. Divoké srdce Evropy, 15 000 ha velké příhraniční území, které mělo být zařazeno do kategorie IB podle IUCN. Divoké srdce však nikdy de iure zřízeno nebylo, dosud existuje jen virtuálně. Dodatečně k Divokému srdci bylo za kompenzační nástroj později vyhlášeno zrušení „nadbytečné“ cestní sítě (např. cesty Luzenským údolím, která měla být vybagrována) a zrušení oblíbené části hraničního chodníku mezi Špičníkem a Velkým Roklanem. Ten padl do nové kategorie chráněného území, nazvané „území zvláštní ekologické stability“ nebo „území s omezeným vstupem“. Tuto kategorii chráněného území, ale 15. 12. 2011 zrušil Nejvyšší správní soud. Začínalo to být nepřehledné, zmatečné, absurdní. Turistovi se na většině trasy naskytl bezútěšný pohled na les sežraný kůrovcem. Zhlédnout, že o dva kilometry níž na bavorském území (tzv. evropská trasa Luzný-Roklan)

Bude rok 2013 rokem Modrého sloupu? (Foto: Štěpán Rosenkranz)

vysoké rychlosti proti stromu – symbolicky poblíž Bretterschachten pod Velkým Javorem. Tlak obcí a politiků vyvrcholil přípravou souborného dokumentu o pětadvaceti šumavských přechodech mezi Českem a Bavorskem a Českem a Rakouskem. Na zhotovení dokumentu měl velký podíl tehdejší předseda Rady NP Šumava Jan Stráský. Dokument předal bývalý premiér Mirek Topolánek bývalému bavorskému premiérovi Güntheru Becksteinovi. To už byla politická síla, kterou Správa NP a CHKO Šumava nemohla zamést pod stůl nebo zlikvidovat narychlo objednanou studií o výskytu tetřeva.

se rozvrácený porost silou přírody masivně zmlazuje, zůstalo českému turistovi nadále odepřeno, protože prostě nebylo v jeho fyzických možnostech dostat se tam. Němečtí turisté trasu přes Špičník nepoužívali prakticky vůbec. Předseda Svazu obcí Národního parku Bavorský les Heinz Wolf k tomu řekl:„Současnému řešení nedáváme souhlas. S našimi kompromisními návrhy na pět dodatečných přechodů mezi oběma parky jsme v žádném případě nedošli sluchu. Ústní vyjádření správy parku, že cesta Modrý sloup-Březník bude po dvou letech přeložena zpět do Luzenského údolí, považujeme za čisté ohlupování lidí.“

Další problémy A byly tu ještě další problémy. Jako kompenzační opatření pro otevření Modrého sloupu a dalších dvou přechodů v centru Šumavy (Prameny Vltavy a Poledník) bylo

Němci přechody stále podporují, Modrý sloup nakonec bude NPBW vede v současné době Franz Leibl, třetí ředitel Správy parku za celou dobu jeho trvání – více než čtyřicet let.

Jeho mottem je „lesní divočina bez hranic.“ Třebaže to už není přímo divočina kategorie IB. Správa NPBW ukázala dobrou vůli pokračovat v přeshraničním propojení. 12. 4. 2012 požádala zemskou vládu o změnu „Nařízení o omezení práva vstupu v NPBW“. V tomto materiálu stanovuje dodatečné přechody v jádrovém území parku, konkrétně Lackenberg-Plesná na hraničním kameni 9/8, Hirschbachschwelle-Modrava na hraničním kameni 16/14, Hochschachten-Střelecký průsek a Modrý sloup-Březník přímo k hraničnímu kameni č. 30, tedy Luzenským údolím. NPBW jasně říká, že přechod na hraničním kameni č. 25 (Velký Roklan) nepodporuje a navrhuje také kompenzační opatření podél státní hranice. Černého Petra dostala do ruky česká strana. Vinu má zdlouhavost a legislativa kolem správního řízení, během něhož se proti otevření historické cesty na Modrý sloup odvolal Okrašlovací spolek Zdíkovska. Rok 2013 bude ale přece jen rokem Modrého sloupu. Správa NP a CHKOŠ vyslovila souhlas s proznačením turistické značené cesty Luzenským údolím. Bavorští sousedé, přestože provádějí jedno proekologické opatření za druhým, naše váhání kolem Modrého sloupu příliš nechápou. Název německého článku o osudu projednávaného materiálu z dílny NPBW z dubna 2012 nese přiléhavý název:„Nové hraniční přechody: Čekání na Česko“. Nejnovější výsledky monitoringu prý zřetelně ukázaly, že vedení trasy skrz Luzenské údolí představuje pro populaci tetřeva nejsnesitelnější řešení. „To dává dobrou perspektivu pro jeho otevření,“ řekl ředitel správy NP a CHKOŠ Jiří Mánek, který zažil mnoho absurdních veletočů kolem Modrého sloupu a domnívá se, že konsensuální řešení je to nejlepší možné. Jako nejlepší řešení byla nakonec stanovena trasa vedená středem Luzenského údolí, která je zpevněná a netvoří vhodný biotop pro chráněného tetřeva. „To jasně vyplývá i z tříletého česko-bavorského monitoringu výskytu tetřeva hlušce v dané oblasti,“ doplnil ředitel správy NPBW Franz Leibl při klíčovém jednání s ředitelem Jiřím Mánkem v říjnu 2012. A tak všechno nasvědčuje tomu, že Luzenským údolím na Modrý sloup a Luzný se čeští turisté od 15. 7. 2013 skutečně projdou.

Autor děkuje náměstkovi správy NP a CHKOŠ RNDr. Václavu Braunovi za cenné rady a připomínky k tomuto článku.

Radovan Holub publicista radovan.holub©seznam.cz

zima 2012 | 21

Text Emil Kintzl

Na Štědrý den zemřeli při letec Příčiny havárie dosud nebyly vyšetřeny. Na Štědrý den uplyne již 75 let od tragédie, při které na úbočí Huťské hory u Kašperských Hor zahynul při letecké havárii pilot František Lehký s celou posádkou. Na konci roku uspořádá k tomuto tématu výstavu obec Kvilda.

Krátce před šestnáctou hodinou odstartovalo z vídeňského letiště Aspern dopravní letadlo. Byl Štědrý večer roku 1937. Na palubě třímotorového francouzet 282-T12 byl ského stroje Wibault Penhoë kromě dvoučlenné posádky jediný pasažér - pražský právník Karel Flanderka. Vracel se touto linkou z Bukurešti, kde měl obchodní jednání. Cesta vlakem se mu zdála příliš zdlouhavá, proto dal přednost francouzské společnosti Air France. Pravidelná linka měla přistát večer v Praze a druhý den pokračovat do Paříže jako obvykle. Ani doktor Flanderka, ani kapitán František Lehký (36 let, nalétáno 7400 hodin, otec dvou dětí), ani svobodný radista Francouz Pierre Austruc (24 let, 2 roky praxe) v tu dobu netušili, že Prahu již neuvidí. Během letu radista postupně navazoval kontakt s radiovými stanicemi v Brně a Českých Budějovicích, a když zahlédl pod sebou mezi mraky řeku, ohlásil stanici v pražské Ruzyni, že vidí Vltavu. Aspoň se tak domníval. Následovala řada dnes těžko pochopitelných chyb. Žádal Prahu o pomoc Před půl šestou vydala Praha letounu pokyn „změnit kurz na 215“, což Austruc potvrdil a zaznamenal do palubního deníku. Stroj se v ten čas nacházel jižně od Prahy někde u Benešova, ale ruzyňský radiooperátor měl dojem, že letadlo již Prahu přeletělo a směřuje kamsi nad Mělník. Proto vydal opravu, kterou posádka nezachytila, protože jedna z antén nebyla plně funkční. Pilot Lehký si zřejmě myslel, že si nadletěli, a otočil stroj na jihozápad. Obyvatelé Sedlice u Blatné kolem půl šesté uviděli na obloze nějaké záblesky. Netušili, že šlo asi o světelné signály, jimiž se kapitán dožadoval pomoci při navádění na přistání. Možná, že světla, která viděl pod sebou, považoval za okraj Prahy, ale s největší pravděpodobností šlo o Sušici nebo Kašperské Hory. Téměř 120 kilometrů od Ruzyně.

22 | zima 2012

Dcera zabitého pilota Františka Lehkého Marie Nedbalová (80 let) navštívila letos památníček, který připomíná tragédii z roku 1937. (Foto: Štěpán Rosenkranz)

ecké havárii. Je to 75 let. Byla už naprostá tma, když očití svědci v okolí Kašperských Hor uslyšeli hukot motorů a vyběhli se podívat, co se venku děje. Letadlo na Šumavě tenkrát bylo skutečnou zvláštností. Cesta tohoto letadla na Šumavě navíc skončila. Kusy stroje byly rozmetány po okolí a očesaný trup bez křídel po nárazu do stromů pokácel před sebou vše směrem vzhůru v dálce přes 30 metrů. Okolo ležely roztrhané poštovní pytle a zničené palubní přístroje. Zachránci, vyslaní z Kašperských Hor, nalezli už jen tři mrtvé muže, u nichž kašperskohorský městský lékař konstatoval, že zřejmě zemřeli hned po dopadu do lesa. „Na Boží hod na Kašperských Horách nastal rozruch. Poštmistr Mendl požádal, aby byla organizována za pomoci četnictva a lesního personálu výzvědná služba po zmizelém letounu. Hledalo se velmi vytrvale v tak namáhavém lesním terénu, který s padajícím sněhem byl stále horší. Pak byla zaznamenána prvá zpráva, že patnáctiletý synek hajného Šmídla Václav přišel na trosky letadla a mrtvoly posádky letounu,“ psalo se v Sušických listech 31. prosince 1937. (O Václavu Šmídlovi čtěte více na následující stránce, pozn. redaktora) Palubní hodiny ukazovaly 17.39, Lehkého náramkové hodinky se zastavily v 17.48. Záchranné práce začaly pozdě, ale v noční sněhové bouři a množství čerstvého sněhu to ani nebylo dříve možné. „Je to prostě strašný pohled. Tři těžce potlučené mrtvoly mužů, pak halda trosek letadla, dva silné kmeny stromů, jakoby ve výši ustřihnuty, jak na ně nalétlo letadlo svými křídly, a pak asi po sto metrech teprve trup letadla a různé jeho části. Spousta balíčků letecké pošty rozmetána v okolí. A jak zvláštní při velké zkáze, láhev se šampaňským se při pádu nerozbila. Benzinové přívody uzavřeny. Snad vteřinu před smrtí pilot učinil zadost povinnosti, a proto letadlo neshořelo,“ psal na Silvestra roku 1937 tehdejší redaktor Sušických listů. Na místo neštěstí kromě vyšetřovatelů dorazila i manželka kapitána Lehkého Marie v doprovodu pilotů Sládka a Kupky, jeho bývalých kolegů z Čs. aerolinií. A rozhodně nebyli sami. „K místu neštěstí seběhlo se během dne, tj. 25. prosince, více jak 3 000 lidí z okolí a četnictvo mohlo jen stěží ochrániti trosky letadla, aby lid lačný po součástkách letadla jako památce trosky letadla úplně nerozkradl,“ psali tehdy do své zprávy kašperskohorští četníci.

Zdejší četnictvo za pomoci pohotovostního oddílu ze Strakonic hlídalo trosky a mrtvoly až do odpoledních hodin 26. prosince, kdy se dostavila na místo neštěstí komise z Prahy a mrtvoly pak byly odvezeny do Kašperských Hor a po provedené pitvě do Prahy. Může za vše Hitlerova milenka? Přes několikeré vyšetřování jednoznačné příčiny havárie nikdo neobjasnil. Na veřejnosti se spekulovalo o tom, že doktor Flanderka vezl z Vídně do Paříže kompromitující materiály na Adolfa Hitlera (milenecký poměr Hitlera s nevlastní neteří Gelly Roubalovou) a že letoun byl úmyslně svedený ze správné trasy. Podle jiné verze byl Němci údajně podplacen adjunkt ruzyňského letiště Václav Živsa a jeho pomocník Schorn. Tito muži byli skutečně v Praze dlouze vyšetřováni, ale před soud se nedostali. Na místě neštěstí nechala vdova po Františku Lehkém postavit prostý kamenný památníček. Jeho dceři – Marii, která se dnes jmenuje Nedbalová, bylo tehdy pět let. Letos v srpnu se byla na místě tragédie znovu podívat se svojí dcerou. „Na otce si pořád dobře pamatuju. Měli jsme takový zvyk. Stála jsem v domluvenou dobu na louce u našeho domu. On přeletěl letadlem a já mu mávala červeným šátkem,“ vzpomíná letos osmdesátiletá paní. Obec Kvilda společně se sousedním Rejštejnem uvažuje o rekonstrukci památníku. Zbytky letadla leží v depozitáři kašperskohorského muzea. „Pořád je o ně velký zájem a návštěvníci se ptají. Do budoucna plánujeme jeho instalaci ve stálé expozici,“ říká Vladimír Horpeniak, historik Muzea Šumavy v Kašperských Horách. „Na konci roku k tomu tématu uspořádáme na Kvildě výstavu,“ říká Václav Vostradovský, starosta Kvildy. Ti, kdo by chtěli místo navštívit, nechť se vydá po zelené turistické značce z Horské Kvildy do Kašperských Hor. Na místě zbořené obce Zhůří stojí poškozená kasárna bývalé protivzdušné obrany státu. Po vystoupání strání je odpočívka s pěkným výhledem na bavorskou Šumavu. Odtud se jde kolem obnovených božích muk a podél elektrického vedení krajem lesa směrem k místu, zvaném Flusárna. Zelenou je třeba ale v místě jejího vstupu do lesa opustit, pokračovat dál dolů až k informační tabuli. Ta už všem turistům ukáže cestu k památníčku mezi vzrostlými buky.

Druhý zleva pilot František Lehký.

Pilot František Lehký.

Smuteční obřad s oběťmi leteckého nestěstí.

Typ letadla, které na Zhůří havarovalo. (Foto: Archiv rodiny)

Emil Kintzl milovník Šumavy [email protected]

zima 2012 | 23

Text a foto Emil Kintzl

Jak se žilo české rodině Šmídlů na Vogelsangu Ze vzpomínek kluka, který byl první 24. prosince 1937 u zříceného letadla na Huťské hoře nedaleko Zhůří.

Manželé Šmídlovi žijí v Sušici spokojeně již od roku 1946.

Rodiče Václava Šmídla – Čeněk a Cecilie pocházeli z Hor Matky Boží a po svatbě žili v Podolí u Kolince, kde Čeněk pracoval jako hajný. V roce 1930 se stěhují na Vogelsang, což byla osada nedaleko Kašperských Hor. Čeněk zde dál vykonává funkci hajného, ale stává se také hostinským v tehdejším turistickém domě, který vlastnila advokátka Linhartová. V hospodě bývalo veselo. Při tancovačkách a bálech, které se mnohdy protáhly na dva dny, se sem přicházeli pobavit Šumaváci ze širokého okolí, nevyjímaje Kvildu. Mnozí tančili i v okovaných botách a tak Šmídlovi měli po bálech velké starosti s údržbou dřevěné podlahy. Obdivovali

24 | zima 2012

muže, kteří k ránu odcházeli k domovům a pak jako rybičky šli do těžké lesní práce. Jejich syn Václav, narozený 1. září 1922, denně chodil do měšťanské školy v Kašperských Horách a na havárii u Zhůří, při níž o Štědrém dnu roku 1937 zahynuli tři lidé, nikdy nezapomněl. Jeho starší sestra Marie sloužila tehdy v sušické sokolovně, odkud telefonovala rodičům, že dostala na svátky volno. Patnáctiletý Vašík se pro ni pěšky vypravil přes Kašperské Hory a stejnou cestou ji doprovodil za hustého sněžení domů na Vogelsang. V podvečer před večeří bylo slyšet silný hukot a bylo vidět světla nad obcí Červenou. Bylo to letadlo, ozvala se silná rána a po chvíli nastalo ticho. Bylo zřejmé, že havarovalo. Ráno se s kamarády dal do pátrání po tom, co se asi večer

stalo. V hlubokém sněhu se dostali k místu havárie letadla, které nalezli na severním svahu pod vrcholem Huťské hory. Našli trosky letadla na tehdy nezalesněné planině rozmetané do širokého okolí. Rychle se s drobnými „suvenýry“ vrátili domů, aby hrůzný nález oznámili lesnímu správci Nowakovi, který žil ve staré Schwarzenberské myslivně. Ten telefonicky oznámil tuto smutnou událost četnické stanici v Kašperských Horách. Četníci byli ubytováni v hostinci u Šmídlů a Václav smutně vzpomíná, že před svátky zabili prase a to celé prošlo žaludky vyšetřovatelů. O Václavovi se pak psalo, že byl tím prvým u havárie, ale on skromně dodává, že kluků bylo asi pět a on byl jediným Čechem. Chtěl jít ve šlépějích svého otce a tak dva roky působil jako lesní praktikant na Filipově Huti. Po záboru pohraničí museli jako Češi opustit Vogelsang. Místní, dřívější přátelé, se s nimi rozloučili nápisem na domě „Čeští psi táhněte domů“. Usídlili se v Sušici, kde dostali do nájmu hospodu U Michalců, na centrálním náměstí, tam kde je dnes obchod s obuví Baťa. A tak místo hajným se Václav stal zámečníkem. Ale ne nadlouho. Za války v roce 1942 byl totálně nasazen do hornorakouského Welsu, kde v táboře žil s ostatními až do konce války. Měl štěstí, že vedoucí byl slušný člověk, který mu umožňoval častější odjezdy k rodičům. Ve Welsu se seznámil s krajankou Jevdokijí, která tam také nuceně pracovala a pro znalost němčiny plnila úkoly tlumočnice. Po válce se společně vrátili do Sušice a v roce 1946 se vzali. Václav pak pracoval v SOLO Sušice až do důchodu jako zámečník a jeho žena, které nikdo neřekl jinak než Duňa, se stala velmi oblíbenou učitelkou ruštiny na všech sušických školách. V padesátých létech minulého století si postavili domek pod kaplí sv. Antonína, kde spokojeně žijí dosud a neradi vzpomínají na válečná léta, prožitá daleko od domova. Dohromady je jim již sto osmdesát let a tak jim přejme, ať jsou mezi námi v Sušici ve zdraví ještě dlouho. Emil Kintzl milovník Šumavy [email protected]

Text a foto Pavel Pechoušek

Z Krále lesa už je letos dvaadvacaterák I letos bude možné obdivovat ty nejkrásnější parohy na západní straně Šumavy v pozorovací obůrce na Srní. Loni měl král lesa, jak jednomu ze zdejších jelenů lesníci přezdívají dvacet výsad. Letos už jich má dvaadvacet. Král lesa– takovou přezdívku si získal od šumavských lesníků jelen, který pravidelně tráví zimu v přezimovací obůrce na Srní. Má nejsilnější parohy na západní straně Šumavy. Podobně kvalitní paroží na této straně Šumavy nikdy neviděli ani ti nejzkušenější lesníci. V době shazování, na začátku roku 2012, měly velké štěstí děti ze Strážova na Klatovsku, které shoz parohů viděly přímo z pozorovacího místa v přímém přenosu. „Viděla jsem, jak pohazuje hlavou. Najednou shodil jeden paroh, pak druhý a začal poskakovat na místě, jako by měl velikou radost,“ popisuje zážitek z lesa Petra Denková ze Strážova. Jelen, který byl díky svému paroží zvyklý na dominantní postavení ve stádu, o něj rázem přišel. „Ostatní ho přestaly respektovat a on se v ten moment stáhnul do ústraní,“ doplňuje Jiří Kec. Oba parohy šumavského krále lesa vážily něco okolo sedmi kilogramů. Měly dvacet výsad, krásně tvarovanou a rozložitou korunu. Úplně dokonalé ale nejsou. „V loňské jelení říji bojoval o přízeň laní nejspíš s německým kolegou v oblasti Rokyteckých slatí. Svědčí o tom ztráta několika výsad v koruně a některé ulomené špičky výsad po nelítostném souboji,“ doplnil Jiří Kec.

Jestli si parohy otluče i letos nebylo v době, kdy vznikl tento článek ještě možné říct, jedno je ale jisté. „Krále jsem viděl během léta. Letos mají jeho parohy ještě o jednu výsadu navíc. Je z něj dvaadvacaterák,“ prozrazuje Jiří Kec. Loni na pozorovací obůrku na Srní dorazilo více než 1300 lidí. Oproti předchozím letům to byl mírný nárůst, mimořádný zájem o pozorování jelenů je již od počátku. Počet návštěvníků má svůj limit, protože kapacita pozorovacího místa je cca 25 osob a exkurze nemohou být každý den. Letošní návštěvy budou určitě ještě vyšší, i když se tu začne platit symbolické vstupné 20 korun. „Už teď se nám hlásí výpravy a zamlouvají si termíny na příští rok,“ uvádí Jiří Kec. Zájemci i celé výpravy se mohou objednat na emailu [email protected] nebo na telefonu – 376 599 225. Podrobnosti se dozví přímo od průvodce. Pozorovací srub bude i na Borovce Stejný pozorovací srub je i v jižní části Národního parku Šumava nedaleko Jeleních vrchů u Nové Pece. Také sem každou zimu dorazí stovky zvědavých návštěvníků, kteří mohou z pohodlného úkrytu pozorovat život jelenů evropských. Z důvodu velkého zájmu turistů o tyto atrakce se

Jiří Kec s parohem, který Král lesa shodil na začátku letošního roku.

objeví v centrální části Šumavy další pozorovací srub. Bude stát poblíž Borové Lady. „Vše je ale zatím v jednání. Reagujeme na velký zájem turistů z celé republiky i ze zahraničí, kteří se na naše jeleny jezdí dívat. Zároveň ale musíme respektovat klid, který jeleni potřebují v době mimořádně nepříznivých klimatických podmínek, kdy se nemohou schovat před mrazy, které dosahují až k mínus třiceti stupňům. I když jsou to divoká zvířata, tak je jejich zbytečné vyrušování spojeno s mimořádným energetickým výdejem a větší náchylností k nemocem z podchlazení. Proto se snažíme množství turistů rozmělnit na více míst,“ uvádí Miloš Juha, vedoucí Zoologického programu Správy NP a CHKO Šumava. Kdy bude třetí pozorovací srub otevřený, není v tuto chvíli jasné. „Je třeba počkat na suché počasí nebo silné mrazy, po kterých ztuhne půda a nedojde k poškození místa, odkud se bude pozorovací srub převážet,“ vysvětloval v polovině listopadu Miloš Juha.

Pavel Pechoušek Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

Král lesa – ještě loni jako dvacaterák.

zima 2012 | 25

Text Pavel Pechoušek

Dvakrát Jiří Mánek – ředitel Šumavy a Ještědman vyrazili na Plechý Jiří Mánek a Jiří Mánek – Ještědman – muž, který více než dvatisícekrát dobyl Ještěd, a ředitel Národního parku Šumava. Dva muži se shodným jménem vyrazili na vrchol Plechého – nejvyšší hory české Šumavy.

Jiří Mánek a Jiří Mánek při společné cestě na Plechý. (Foto: František Janout)

Díky Šumavě dnes ví, že jsou příbuzní. Nutné je ještě připojit informaci, že ani pro jednoho to nebyl žádný šok, jmenují se úplně stejně Jiří Mánek. Jeden je ředitelem Národního parku Šumava a druhý jablonecký Ještědman – člověk, který více než dvatisícekrát zdolal Ještěd. Oba se o sobě dozvěděli z médií, a tak se dohodli na společné schůzce na Šumavě. „Rodina mého otce pochází ze severních Čech z obce Tatobity u Semil. Stejně tak i rodina mého jmenovce. Po společném rozhovoru jsme se smluvili, že se vzájemně podíváme na rodokmeny. A zjistili jsme, že můj prapradědeček Josef měl bratra Vincenta. Vincent byl dědečkem pana Mánka Ještědmana. Takže i my jsme příbuzní. Musím říct, že nám to udělalo radost,“ popisuje ředitel Mánek. Společně vyrazili na trasu z Plešného jezera na vrchol Plechého. Tahle trať má podobné vlastnosti, které si Ještědman Mánek dává jako zákusek téměř každý den – trasa od dolní stanice kabinové

26 | zima 2012

lanovky v Liberci směrem na vrchol Ještědu – délka trasy zhruba 4 kilometry, převýšení asi 320 metrů. Za kalendářní rok nahoru vylezl 1054 krát a v tomto ohledu je absolutní světový rekordman. „Být v něčem nejlepší mě lákalo. Tak jsem vyrazil poprvé, po druhé a pak už to nešlo zastavit,“ vypráví Jiří Mánek o roce 2006, kdy na Ještěd vyrazil poprvé. Od té doby vyráží na Ještěd i několikrát denně. „Denní maximum mám osm výstupů. Nejrychlejší čas je 33 minut,“ doplňuje třiasedmdesátiletý sportovec, který žil zhruba deset let v zahraničí, většinou v Africe, kde pracoval jako stavitel, většinou silnic a bytových domů. Vylezl na Kilimandžáro, celý život miloval náročné horské túry. Hory na úze-mí bývalého Československa má sježděné křížem krážem, jen Šumavu zatím vynechával. Říjnová návštěva ho nadchla. „Rád bych se na Šumavu vrátil co nejdříve znovu. Je opravdu nádherná,“ říká liberecký Jiří Mánek. Na Plechý bez

problémů vylezl, i když je po operaci obou kyčelních kloubů. „Nahoru se mi jde dobře. Horší je to pro mě dolů,“ doplňuje. Na vrcholu Plechého navíc z hlavy složil krátkou báseň, kterou napsal do návštěvní knihy. „Nemáme sněžnice ani běžky, vyrazili jsme pěšky. Došli jsme bez známek zjevné únavy. Ještědman plus vládce Šumavy.“ I ředitel správy šumavského parku je velký sportovec, dlouhá léta závodně běhal na lyžích. „Obdivuji jeho vitalitu a elán. Také bych chtěl být za třiatřicet let takhle svěží,“ uvádí čtyřicetiletý Mánek. Oba během výšlapu rozprávěli o přístupu k asanaci kůrovcové kalamity na Šumavě. „Shodli jsme se, že je nutné najít rozumný kompromis. Kůrovec se určitě ale nesmí pustit z dohledu,“ tvrdí oba shodně. Pavel Pechoušek Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

Text a foto Josef Štemberk

S průvodci za divočinou – výpravy za divokou přírodou Není mnoho míst, kde můžete zažít opravdu divokou přírodu, ale jsou místa, kde by mělo být setkání s divočinou garantováno – a to jsou národní parky. V Národním parku Šumava nemůžete zážitky z pravé přírody minout, pokud se přihlásíte na některou z výprav s tzv. Průvodci divočinou. Práce průvodce bývá často Čechy podceňována. „Já nikoho s sebou nepotřebuji, protože se neztratím,“ argumentuje leckdo. Ale to je pouze jedna role průvodce – dovést návštěvníka bezpečně k cíli a zas zpátky do civilizace. (I tak se musí všichni účastníci na začátku fyzicky náročné výpravy do divočiny upsat, že tam vstupují na vlastní nebezpečí. Jednoduše proto, že ani příroda žádné takové garance nedává.) Práce průvodce spočívá především ve vysvětlování zákonitostí přírody, předávání vlastních zkušeností, představení vzácných nebo jinak zajímavých druhů zvířat i rostlin a mnoho dalšího. Nespornou výhodou je, když průvodce provádí tam, kde sám žije. Umí pak zodpovědět i „všetečné“ otázky ohledně historie a současnosti. Naši průvodci divočinou pochází z různých částí rozsáhlého regionu národního parku, kde se i narodili anebo dlouhodobě působí. Nejen různá školení, ale především vlastní zájem o další vzdělávání a poznávání v terénu udělala z „divokých“ průvodců esa v oboru. A dokazuje to i řada pochvalných dopisů a emailů, které jsou jinak vzácnější než např. rosnatka, protože se obecně v Čechách příliš nechválí. Systém výprav s průvodci do divočiny je postaven tak, že za předem daných podmínek (pouze 1krát za dva týdny, v malé skupině 8 až 15 osob, apod.) je možné navštívit i běžně nepřístupné části NP, které jsou domovem vzácných zvířat jako rysa nebo tetřeva. „A není ani zcela běžné vidět statného jelena kráčet po poledni vznosně přes cestu“ dodává Vlaďka Vasková ze Špičáku, průvodkyně do oblasti Polomu a kaňonu Křemelné. Díky výběru trasy, a to cestou necestou, ale i díky upozornění znalého průvodce si všimnete věcí, které byste přehlédli anebo byste jim prostě nevěnovali pozornost. Protože koho by například napadlo, že ta modře kvetoucí kytka není jen hezká napohled, ale zároveň jde o nejjedovatější bylinu ve střední Evropě. (Řeč je o oměji Šalamounkovi.) V roce 2012 probíhala již 5. sezóna výprav za poznáním divočiny v NP Šumava. Chodilo se do 6 oblastí (Křemelná, Vltavský luh, Trojmezná, Smrčina, Modravské pláně, Polom) na devíti různých trasách. Celkem 81 akcí bylo naplánováno od června do října. I když v podmínkách stojí, že se výpravy konají za každého počasí, tak dvě poslední musely být zrušeny kvůli mohutnému sněžení na konci října. (Stalo se to teprve podruhé za uplynulých pět let, že by došlo ke zrušení výpravy z důvodu kalamitního počasí.) Po spuštění elektronického rezervačního systému na konci května bylo během několika dnů zaplněno všech 889 nabídnutých míst až do konce sezóny. Šance pro další byla pouze, když se někdo odhlásil, anebo si šlo průvodce divočinou objednat v mimořádném termínu, ale pouze do běžně přístupných částí NP. Nakonec letos divočinu poznávalo celkem 761 osob a provádělo je 12 zkušených průvodců. Můžeme potvrdit, že Správa NP bude i pro příští rok výpravy do divočiny zase připravovat a budou rovněž nějaké novinky. Josef Štemberk Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

Výpravy do divočiny se na území NP Šumava pořádají již pátou sezónu. Chodilo se do šesti oblastí na deviti různých trasách. Pro příští rok jsou v plánu další novinky.

zima 2012 | 27

Text Hynek Klimek

Věčné tajemství Rokytecké slatě Šumavské slatě. I v dnešní době vyvolávají nejen v myslích romantiků představu nebezpečného tajemna. Pozoruhodně je koncem 19. století popsala významná česká spisovatelka Eliška Krásnohorská (1847–1926) v jedné z kapitol monumentálního díla Čechy – Šumava, na kterém pracovala s dalšími tehdejšími předními spisovateli.

Rokytské slatě jsou tajemné v jakoukoliv roční dobu. (Foto: Štěpán Rosenkranz)

„Temno a chlad nevlídně dýší ze shluku šerých kmenů smrkových, mezi nimiž tu onde se červená horská borovice nebo ční jedle jako bílý sloup. Až ve výši, do jaké zvyklí jsme hleděti jenom v oblaky, nasazeny mají ty kmeny své koruny, buď živé, buď odumřelé v kostry. V stínu pralesním, jímž pronikati zrak nenáhle se učí, hloub rozeznati lze valy omšelých, padlých kmenů, v jichž tlící těla mladší podrost zapustil kořeny k povolnému, stínem utlumenému živoření svému, jiné zas pně, rozpoltěné, zbělalé, lysé, vystupují z řad v cestu naši jako strašidla za bílého dne. Toť známé a pověstné slatiny šumavské.“

28 | zima 2012

A ještě o kus dál: „Rozsáhlá tato rašeliniště, jen místy přístupná po travnatých vzutých pruhách půdy, ale všude nebezpečná hlubokými jamami, které naplňuje bahno i voda a klamně zakrývá rostlinný koberec, poskytují jak sinavou a narudlou barvou svých bahenních mechů, tak i jednotvárností ploch svých, nad něž jen trsy bachorovitých trav i bující houštiny borůvek bažinných, rozcuchané hlavy křovitých bříz, šedých olší a zakrslých vrb spolu se spletí kosodřeviny nízko se zdvihají, obraz truchlivý, ale nadmíru originální.“ O několik roků dříve, než do těchto míst zavítala autorka předchozího líčení

scenérie šumavských slatí, se na jedné z nich pravděpodobně uzavřel život jiného českého literáta, spisovatele a dramatika Emanuela Bozděcha. Narodil se o šest let dříve než Eliška Krásnohorská, 21. července 1841. Je možné, že se spolu znali. Datum jeho skonu není známé. Jako pravděpodobné byl po bezvýsledném pátrání po zmizelém úředně zapsaný únor 1889 bez přesného určení data. Po zmizení Emanuela Bozděcha, který byl dramaturgem Prozatímního divadla, předchůdce pozdějšního Národního divadla, se po Praze roznesla zpráva, že pravděpodobně podlehl duševním útrapám a svému duševníhu rozpoložení

a skončil život skokem do ledových vln Vltavy. Nedlouho poté ovšem proskočila na veřejnost jiná zpráva, a to, že pohřešovaný dramaturg byl spatřen na Rokytecké slati. Byla-li tato zpráva pravdivá, vyvolává otázku, proč se Emanuel Bozděch vydal právě do těchto míst na nebezpečnou slať. Svízele, které v té době zažíval, nahrávají závěru, že dál už neměl sílu žít, ale proč by si k odchodu ze života vyvolil právě Rokyteckou slať? Pro její nepopiratelnou tajuplnost. Či krásu divoké přírody umocněné magickým dvouhlavým Roklanem uzavírajícím obzor? To už ale zůstane provždy neodhalitelným tajemstvím stejně jako to, zda Emanuel Bozděch skutečně prožil poslední chvíle svého života na Rokytecké slati a provždy zmizel v některém ze stovek zdejších jezírek či v hluboké mokřadě rašeliniště. Pokud sem opravdu dojel, bylo to uprostřed tuhé zimy. Z nejbližších železničních nádraží, kam mohl z Prahy dojet vlakem, je sem vzdušnou čarou ze Železné Rudy osmnáct a ze Sušice dvacet kilometrů. Možnosti další dopravy v té době nebyly valné. Urazil tedy takovou vzdálenost pěšky? Ani to už nikdo nikdy nezodpoví. Zůstane to jednou provždy tajemstvím Rokytecké slati. A kdo vůbec byl současníkům již nepříliš známý Emanuel Bozděch? Narodil se v Praze a vystudoval gymnázium na Novém Městě. Ve studiu pak pokračoval na právech, ale po roce přešel na filozofii. Po ukončení studia získal své první zaměstnání v deníku Světozor jako divadelní referent. Věnoval se pak především divadelním kritikám. Nepsal jen do Světozoru, ale také do tří dalších novin, z toho dvou německých a později i do francouzsky psaného Le Pragois. Ten pak jistou dobu i řídil.

Podoba dramaturga Emanuela Bozděcha. (Foto: repro Hynek Klimek – Neznámé Čechy Šumava Klatovsko)

Přitom se pustil i do vlastní divadelní tvorby. Napsal šest veseloher, poplatných tehdejšímu vkusu, a jedno drama. Zůstalo jeho jediným. Zmíněné veselohry měly veselým způsobem přiblížit život na císařském dvoře ve Vídni, na dvoře francouzského krále Ludvíka XV., na dvoře císaře Rudolfa II. v Praze a jedna byla také o Napoleonovi. Její název je dostatečně výmluvný: „Pán světa v županu“. Jeho jediné drama je významnější a ještě se k němu dostaneme. Důležitou roli v Bozděchově životě sehrál Jan Neruda, tehdy již známý spisovatel a novinář. Bozděch mu donesl ukázat svou prvotinu, hru „Omylové srdce.“ Nikdy nebyla uvedena, protože Neruda patrně poukázal na některé její nedostatky, ale zároveň pochválil Bozděchův nesporný talent.

To Emanuelu Bozděchovi dodalo křídla. Dychtivě se vrhl do další tvorby a napsal jinou hru „Z doby Kontilionů“ o již zmíněném životě na dvoře Ludvíka XV. Měla úspěch a Vzdech prorazil na divadelní scénu jako autor. V rychlém sledu napsal další hry a pak se stal v roce 1867 dramaturgem Prozatímního divadla. Jenomže brzy narazil na problémy. Velké slovo v divadle v té době měli přední herci. A jeden z nich, dominantní Josef Jiří Kolár, který byl prvním hercem a zároveň vrchním režisérem a uměleckým ředitelem, si s Bozděchem nepadli do oka a tak ho na rozdíl od Nerudy nechválil, ale hanil a začal ho v rozletu dusit. Vyvrcholilo to Bozděchovým odchodem z divadla. Živil se již jen psaním a se svou neprovdanou sestrou pečoval o nemocnou, starou matku. Roku 1874 odejel na rok do Paříže studovat francouzskou literaturu. Po návratu napsal drama Baron Goertz. Patrně odráží jeho vnitřní pocity i hloubku zklamání z těžkostí a proher, které ve svém životě zažil. A v závěru slovy jedné z hlavních hrdinek hry Ebby možná předpověděl svůj konec. Ebba poté, co je její milý odvlečen do blázince, truchlí na břehu jezera: „Ležet tak na dně jezera, mít oči zavřené a nevědět a nemyslet už na nic, jen šuměním vlnek dát se kolébat ve věčný spánek. Jak to šumí, šeptá, zpívá! Znám tu starou písničku: Jen tiše vlnky, tiše a přineste mi klid.“ Po beze stopy zmizelém literátovi dva roky pátrala policie i četníci. Pak byl úředně prohlášen za mrtvého. Hynek Klimek spisovatel a novinář [email protected]

Někde v těchto místech se dramturg Emanuel Bozděch navždy ztratil. (Foto: Štěpán Rosenkranz)

zima 2012 | 29

Text Pavel Pechoušek

Rozbil prasátko kvůli zeleným Tatrám Teprve dvanáctiletý školák na Slovensku věnoval veškeré své úspory na boj s kůrovcem v Tatrách. Tatranskému národnímu parku poslal v přepočtu 125 tisíc korun. Podmínkou malého dárce bylo zakoupení lapačů na škůdce. Národní park za darované peníze instaluje 500 lapačů. Když Matěj Jurčišin svojí matce pověděl, co chce udělat, byla v něm jen malá dušička. Nevěděl, co stane. Vždyť mu bylo teprve dvanáct let. O jedné věci byl ale přesvědčený na sto procent. Dál už čekat nemůže. V bance vybral veškeré úspory – 5000 tisíc euro a věnoval je Tatranskému národnímu parku, aby je použili na boj s kůrovcovou kalamitou. Lesy v nejstarším slovenském národním parku v roce 2004 poškodila mohutná vichřice, dílo zkázy poté dokonal lýkožrout smrkový. „Už jsem se nemohl dívat, jak kůrovec dál likviduje lesy, které mám tak rád. Tento rok jsem to prostě nevydržel,“ vysvětluje dvanáctiletý Matej Jurčišin, proč nastřádané peníze neutratil třeba za počítačové hry. Matěje velmi trápí postupující kůrovcová kalamita v oblasti Bielovodskej, Javorovej, Kôprovej a Tichej doliny. Poslední čtyři roky věnoval studiu knih o Tatrách a kůrovcové kalamitě. „Všechny dokumenty jsem za něj podepsala já, ale bylo to jeho rozhodnutí a my ho v tom podporujeme,“ vysvětlila chlapcova matka, která pracuje jako lékařka. Matěj k neobvyklému peněžnímu daru připojil i dopis, ve kterém národní park žádá, aby za jeho peníze nakoupili lapače lýkožroutů. „Nikdy předtím jsme se s něčím takovým nesetkali. Do poslední tečky se budeme snažit splnit to, co si přál. Za darované peníze jsme nakoupili 500 kompletních feromonových lapačů,“ uvádí Lenka Burdová ze Státních lesů TANAPu. S Matějem strávil v tatranských lesích nejvíce času Ján Slivínský. Ten se stará o oblast Tatranské Javoriny, která patří k ochranným obvodům s největším množstvím přemnožení podkorního hmyzu. „Matěj má rozsáhlé, na svůj věk až neuvěřitelné teoretické vědomosti o lýkožroutovi. Neskutečně citlivě vnímá současné dění v přírodě. Má slzy v očích, když procházíme po turistickém chodníku, který lemují tisíce odumřelých stromů. A když kráčel po koberci ze zeleného jehličí, z kterého se vytrácí život, nedovedl pochopit smýšlení lidí, kteří o tom rozhodli,“ vypráví zkušený slovenský lesník, kterému příběh Matěje Jurčišina připomíná Andersenovu pohádku Císařovy nové šaty. V ní až malé dítě dokázalo všem dospělým pokrytcům říct pravdu o tom, že císař je nahý. „Matějovo myšlení není zatížené žádnými předsudky. Proto říká pravdu. Z jakého hloupého důvodu se nechávají stromy v našich lesích trestuhodně uschnout?“ ptá se Ján Slivínský. Matěj samozřejmě ví i o problémech, které trápí Šumavu, a rád by sem vyrazil, aby se na vlastní oči přesvědčil o rozsahu kalamity, kterou na Šumavě kůrovec napáchal. „Zprávy ze Šumavy bedlivě sleduji. Jsem rád, že u vás v poslední době začal vítězit zdravý rozum,“ myslí si malý lesník. Ten má i jiné zájmy než jsou tatranské lesy. Je například i nadějný hokejista, má skvělé výsledky ve škole. Jednou doufá, že se do Tater přestěhuje a najde zde jen zelené lesy. „To by se mi splnil můj chlapecký sen,“ uzavírá Matěj.

Dvanáctiletý Matěj Jurčišin sleduje katastrofální rozsah kůrovcové kalamity na Slovensku. (Foto: Ján Slivínský )

30 | zima 2012

Pavel Pechoušek Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

Text Martina Kučerová

Metodika přírodovědných exkurzí Střediska environmentální výchovy (SEV) Správy NP a CHKO Šumava nově spolupracují s Jihočeskou univerzitou v Českých Budějovicích při přípravě a realizaci odborného předmětu „Metodika přírodovědných exkurzí“. Celkem osmdesát studentů v oboru Výchova ke zdraví se účastnilo čtyřdenního odborného kurzu, v kterém se učili jak teoreticky, tak prakticky realizovat přírodovědné exkurze.

Studenti připravili a také si prakticky vyzkoušeli mnoho jedinečných her do přírody. (Foto: Stanislav Čtvrtník)

Střediska environmentální výchovy mají dlouholeté zkušenosti při přípravě a realizaci přírodovědných exkurzí pro cílové skupiny od mateřských škol až po školy vysoké. Národní park Šumava poskytuje jedinečné zázemí pro realizaci tohoto kurzu. Přírodovědné exkurze poskytují možnost propojení výuky a praktického prožitkového poznávání. Zařazení přírodovědných exkurzí do povinné školní docházky je jedním z cílů environmentálního vzdělávání. Pobyt na zdravém vzduchu, propojení hry s výukou, poznávání přírody, to vše zároveň napomáhá pro zlepšení emočních vztahů mezi žáky, ale také mezi učitelem a žáky. Praktické představení realizace přírodovědných exkurzí proběhlo nejprve na stezce Areálu lesních her u Stožce. Tato stezka s množstvím samoobslužných prvků je velice vhodnou ukázkou, kam směřovat přírodovědné exkurze školních kolektivů, aniž musí mít pedagog připraveno množství aktivit. Ale zároveň, pokud ji obohatíme o doprovodné úkoly a hry, vzniká skutečně ta nejlepší učebna pod širým nebem.

Při realizaci přírodovědných exkurzí je důležité vyzdvihnout význam hry. Hra je důležitá pro učení se novým poznatkům, pro prožitky, relaxaci, podporu soutěživosti, zábavy a pocitu radosti. Pro realizaci exkurzí je důležitá topografická příprava tras. Proto byla součástí kurzu jak teoretická, tak praktická výuka práce s buzolou a GPS. Pedagog musí vybrat trasu tak, aby byla možnost tzv. únikových tras v případě změny počasí, úrazu či jiných nepředvídatelných událostí. Na tuto část navázalo praktické vyzkoušení si ošetření úrazů. Při hodinové konzultaci si mohli studenti vyzkoušet ošetření zraněné osoby na základě omezených prostředků, které mají běžně s sebou v terénu, ale zároveň i s vybavením, které mají k dispozici pracovníci informační a strážní služby NP Šumava. Před příjezdem na kurz zpracovávali studenti návrhy aktivit, které je možné použít při terénních exkurzích. V rámci celodenní exkurze z vrcholu Třístoličníku do Českých Žlebů si vyzkoušeli roli pedagoga, kdy se učili práce se skupinou a realizaci své předem připravené aktivity. Úkolem

pracovníků středisek EV bylo hodnocení provedení této aktivity po stránce obsahové i pedagogické. Během jednoho dne si tak studenti zahráli nejméně dvacet různých her, pohybových, naučných či prožitkových a sami mohli posoudit, které by vybrali pro svoji budoucí pedagogickou činnost. Záměrem středisek environmentální výchovy je získání akreditace pro tento odborný kurz, proto byla během všech jednotlivých programů začleněna průběžná evaluace ze strany studentů. Na základě dotazníků bylo zjištěno, že studenti vnímali kurz velice pozitivně, pro většinu z nich byl kurz celkově přínosem mnoha nových teoretických i praktických znalostí. Někteří studenti vnímali kurz více jako opakování či ověření svých zkušeností. Vzhledem k atraktivitě lokality kurzu mnoho studentů požaduje více času na prožitky v šumavské přírodě a na seznámení se s tímto územím. Martina Kučerová Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

zima 2012 | 31

Text a foto Petr Černý

Výlet na Knížecí stolec

Rozhledna na vrcholu Knížecího stolce. (Foto: Archiv Správy NP a CHKO Šumava)

Vojenský újezd Boletice Byl založen v roce 1950 na ploše cca 20 tisíc hektarů. Vojákům slouží pro výcvik taktického boje v nepřehledném terénu všech bojových jednotek, zvláště prý pilotů. Turistům je přístupný od roku 2006 o víkendech a svátcích po trasách pro pěší a cyklisty, vyznačených KČT v okrajových částech.

Knížecí stolec Kníževí stolec je nejvyšší vrchol Želnavských vrchů – 1236 m n. m. Od podzimu 2011 je přístupný po modře značené trase s východiskem v Záhvozdí, potažmo v Uhlíkově, anebo z druhé strany v Arnoštově.

Rozhledna Knížecí stolec Rozhledna je šest metrů vysoká, dřevěná věž, která byla slavnostně otevřena 11. července 2012. Byla postavena nákladem Vojenských lesů a statků. Od roku 1938 na vrcholu stála původní, dvacet metrů vysoká rozhledna, která však nebyla pro turisty vlivem historických událostí téměř nikdy přístupná. Postupně chátrala a v sedmdesátých letech spadla.

32 | zima 2012

„Ještě pět a půl kiláků! Já jdu nazpátek.“prohlásí rezolutně Tomáš. Stojíme u turistického rozcestníku „Uhlíkovský potok“a popošli jsme sotva dvacet minut od parkoviště u Uhlíkovské hájovny. „Ale vždyť to je sotva hodinka chůze a to přeci není moc,“ začal jsem svého unaveného synka uklidňovat. „To je moc!“ opáčil. I přesto jsme se pomalu posouvali dál směrem k vrcholu Knížecího stolce. Důvod byl jasný: slíbil jsem mu, že uvidí, kde cvičí F-16, a to ho lákalo, aby to klukům ve škole mohl vyprávět. Pro mě má Knížecí stolec magickou přitažlivost. Prvně jsem se na něj tajně podíval v roce 2001 a dodnes si z vrcholu pamatuji ten zvláštní zamlžený a hustý les, a pak taky zbytky nějaké dřevěné boudy pod skálou. Zdálky a s jistými obavami jsem pozoroval jeho postupné obnažování po ničivém orkánu Kyrill. Dnes si ho jdem prohlédnout znova, když na něm postavili tu novou rozhlednu. To také zapříčinilo, že nás cestou míjejí s mohutným funěním hordy cyklistů. „Kdy už tam budem?“zas jedna z těch věčných otázek. „Ještě tuhle zatáčku a jsme tam,“ zní moje naučená odpověď. Už je to, co by kamenem dohodil, když se na rovince u cesty zaleskne ve slunci bílý obelisk. Postavit pomník padlým hrdinům nebo jako vzpomínku na tragickou událost to znám, ale památník na paměť padlého lesa? To vidím prvně. Ale proč ne, holt jiný kraj, jiný mrav.

„Vidíš támhle nahoře? To je náš dnešní cíl,“ hlásím konečně s mírným ulehčením. Jako přelud se na horizontu vyloupla najednou dřevěná rozhledna. Vypadá jako nějaká strážní středověká věž. Vyběhnout posledních dvacet schodů nahoru je maličkost. „Koukám, že dneska se tu nelítá, to máme štěstí, že jo?“ poznamenávám. Unavený synátor si jen poklepe na čelo. Ale nám se pohled na Boletice jako z letadla nabízí. Krajina pod námi je velmi zvláštní. Na ohromných holinách, kde býval ještě nedávno ten vzpomínaný hustý les, stojí jak stožáry s rozervanými prapory sem tam nějaké buky, na okrajích menší či větší háj smrků. Kdož ví, jak dlouho ještě vydrží tady na hřebeni odolávat větru. Teprve dole začíná ta zatracovaná smrková monokultura, prý neštěstí celé Šumavy. Přesto zde vcelku drastické stopy po zásazích přírody a člověka jaksi nevadí, jsme přeci ve „válečné zóně“. Výhled je odsud úžasný. K Alpám dnes sice nedohlédneme, jak někdo sliboval cestou, ale naši chalupu támhle pod lesem vidíme. „Zamávej mámě a jdem domů na bramboračku s těma včerejšíma hříbkama.“

Pavel Pechoušek Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

Text a foto František Janout

Silvestr na Šumavě? Lezu na kopec. Oblíbenou silvestrovskou zábavou na Šumavě je výstup na tu nejvyšší horu v okolí. Časopis Šumava nabízí svým čtenářům několik zajímavých tipů na silvestrovský výšlap. K těm masovějším výšlapům patří výstup z Prachatic na Libín nebo z Albrechtic u Sušice na Sedlo, v oblasti šumavského předhůří pak na Věnec u Čkyně. Bezkonkurenčním silvestrovským „tahákem“ je ovšem výstup z Kubovy Huti na vrchol Boubína (1362 m). Šumavská obec Kubova Huť s nejvýše položenou železniční stanicí v Česku, ležící v nadmořské výšce 995 m, je každoročně posledního dne roku nerozlučně spojena nejen s výstupem na Boubín, ale i s jízdami zvláštních silvestrovských vlaků organizovaných Štifterovým pošumavským železničním spolkem. V letošním, již 13. ročníku, bude z Vimperku vypraven vlak na téma: „Piráti aneb vlak sedmi moří.“ Pokud si chcete netradičně užít poslední den letošního roku nebo udělat radost vašim dětem, určitě si nenechte tuto atrakci ujít. Nebudete potřebovat mapu a dokonce nemusíte hledat ani turistické značky a rozcestníky. Na nádraží v Kubově Huti vás v několika vlnách uchopí pochodující dav a po čtyřech a půl kilometrech spolehlivě dovede na nejvyšší

Nádraží Kubova Huť - 31. prosince dopoledne.

horu ve vnitřní části Šumavy. Pro pokořitele vrcholu jsou připraveny pohlednice s pamětním razítkem. Rušno tady bývá až do odpoledne. Doplňují se kalorie z pestré škály donesených zásob a nemohou chybět ani přípitky a přání do nového roku. Poutníky, kteří se vydávají na zpáteční cestu, střídají noví podle toho, jak přijíždějí na Kubovu Huť další vlaky. Nálada je výborná a zábavu nepokazí ani nepřízeň počasí. Za poslední roky se tady o Silvestru vystřídala snad kompletní škála rozmarů zimy – od jednoho a půl metru sněhu až po úplně holý a zmrzlý nebo dokonce blátivý terén bez jediné sněhové vločky. Ale ten, kdo jednou podlehl kouzlu této jedinečné a během celého roku neopakovatelné akce, se nenechá ničím odradit ani zaskočit. Budete-li mít štěstí na povětrnostní podmínky, uvidíte z 21 m vysoké dřevěné rozhledny nejen pásmo šumavských hraničních vrcholů, ale i na 150 km vzdálené Alpy. Svojí účastí spojíte v jediném dni několik prospěšných věcí: netradiční zážitek, dobrou zábavu a utužení zdraví. Také

Boubínská rozhledna – cíl silvestrovského výšlapu.

se možná setkáte s lidmi, s nimiž jste se během celoročního shonu nedokázali sejít. Přejeme šťastný vstup do nového roku, jak jinak, než z vrcholu Boubínu! Odvážnější turisté, kteří mají rádi dobrodružství a nevadí jim tma, mohou zvolit také noční výstup. Má svoji nenapodobitelnou atmosféru a hodně závisí na povětrnostních podmínkách, které často bývají rozdílné na Kubově Huti a na 1362 m vysokém Boubínu. Samozřejmě, že o masovosti jako dopoledne nemůže být v noci ani řeč. V posledních minutách starého roku se tam schází kolem deseti, maximálně třech desítek nadšenců – to je bilance z předchozích let. Půlnoční přípitek na vrcholu je ovšem neobvyklým a mimořádným vstupem do nového roku.

František Janout www.sumavanet.cz

Na vrcholu Boubína.

zima 2012 | 33

Mezinárodní konference Lesní pedagogiky Bavorské státní ministerstvo pro výživu, zemědělství a lesnictví organizovalo v Národním parku Bavorský les ve spolupráci s Ministerstvem zemědělství ČR česko-německou konferenci na téma „Lesní pedagogika“. Střediska environmentální výchovy Správy NP a CHKO Šumava zde prezentovala výukové programy a didaktické materiály na téma „LES“, ale také přípravu reedice manuálu environmentální výchovy a lesní pedagogiky „Pojďme na to od lesa“. Cílem semináře bylo získání teoretických i praktických zkušeností v oboru lesní pedagogika a navázání nových česko-německých vztahů v této oblasti. V současné době probíhá příprava dalšího navazujícího semináře tentokrát do oblasti Národního parku Šumava, kde bude jedním z cílů návštěva Areálu lesních her Stožec a zážitkové stezky v Kašperských Horách. (Martina Kučerová)

Šumava z ptačí perspektivy Milovníci Šumavy a netradičních záběrů mohou od tohoto podzimu poznávat Šumavu z ptačí perspektivy. A to bez problémů, stačí si zapnout počítač. Správa Národního parku Šumava láká turisty na neopakovatelnou přírodu i pomocí krátkých filmů natočených na miniaturní kameru přimontovanou k modelu malé helikoptéry. První film z naučné stezky Soumarské rašeliniště bude od října na webových stránkách www.npsumava.cz. (pp)

Novinky v environmentální výchově Střediska environmentální výchovy připravila opět novou nabídku výukových programů pro školní rok 2012/2013. Kromě představení výukových programů zde najdete přehled didaktických materiálů a projektů, které jsou v letošním školním roce realizovány. Tento materiál také obsahuje hodnocení našich výukových programů v loňském školním roce učiteli. Množství doprovodných fotografií představuje poutavou formou obsah nabízených programů. Tento materiál je možné prohlédnout na webových stranách www.npsumava.cz, popř. vám jej můžeme zaslat poštou. (Martina Kučerová)

Co si můžete přečíst v dalším čísle časopisu Šumava? ■

Jak vypadá rok lesníka? Jaké lesnické činnosti jsou typické pro jednotlivá roční období?

■

Příběh dr. Hanse Aschenbrennera – německého vědce, díky kterému se vrátil tetřev hlušec do bavorských lesů.

■

Popis zřejmě prvního zimního přechodu Šumavy v roce 1923

■

Rozhovor s bývalým ředitelem Správy Národního parku Šumava Ivanem Žlábkem

34 | zima 2012

Šumava v Praze Když nejde hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře. Asi tak by bylo možné parafrázovat akci Dny Šumavy v Praze. Chceme Šumavu ukazovat a prezentovat takovou, jaká je. Krásná, divoká, nespoutaná, ovšem také obydlená. Šumava není místem ticha a není místem člověkem opuštěným. Šumavu nechceme před lidmi skrývat, ale chceme ji lidem představovat a ukazovat. Jako na fotografiích, ze kterých byla sestavena výstava Šumavské příběhy před Národní technickou knihovnou. Šumava je pro zimní rodinnou dovolenou přímo ideální a věřte mi, že se zde nebudete nudit ani na okamžik, stejně jako tomu bylo během běžeckých závodů zorganizovaných v rámci Adventních Farmářských trhů přímo na Kulaťáku na Praze 6. Šumava se zde prezentovala i svými regionálními pochutinami, přijeli sem i šikovní šumavští řemeslníci a několik členů Informační a strážní služby. Pavel Pechoušek, redaktor časopisu Šumava

Foto: Pavel Šťastný a Tomáš Jiřička, Správa NP a CHKO Šumava