Projekt Dostupná Šumava pomáhá méně pohyblivým lidem dostat se na místa, kam by sami nedošli. (Foto: Štěpán Rosenkranz, Správa NP a CHKO Šumava)

Šumava | Editorial

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, letošní jaro na území Národního parku Šumava bude v mnohém výjimečné. Nabité zajímavými akcemi pro návštěvníky i milovníky Šumavy. 30. dubna se u Borových Lad otevře nová atrakce zoologického programu – návštěvnické centrum Bubo Bubo se sovími voliéram, kde se budou nad hlavami návštěvníků volně proletovat sovy a dravci. Po pozorovacích obůrkách jelení zvěře, rybí líhni, stanici pro handicapovaná zvířata se jedná o další velmi přitažlivou a vděčnou turistickou atrakci. Sovinci se budeme více věnovat v příštím – letním čísle časopisu Šumava. Teď již o zajímavostech, o kterých informuje toto jarní číslo. 19. května slavnostně odstartuje plavební sezóna na Schwarzenberském plavebním kanálu u Zadní Zvonkové. Téměř sto let se tu dříví neplavilo, po rekonstrukci už kanál opět plní svou původní funkci. Dřevo se tu bude plavit samozřejmě „pouze“ jako atrakce pro turisty. Pro ty, kteří již nemohou po Šumavě absolvovat dlouhé procházky – hlavně pro starší turisty, slouží program Dostupná Šumava. Autobusem se dostanou na místa, kam by pěšky neměli šanci dojít. Dostupná Šumava bude fungovat i letos. Nově pojedou autobusy i k Černému jezeru. O všech těchto akcích si můžete přečíst v tomto čísle časopisu Šumava. A co dalšího v jarním čísle najdete? Například i odpovědi na otázky: Jak je to s radioaktivitou prasat na území Národního parku Šumava? Jak daleko doletí brouk kůrovce? Jaká byla meteorologická zima na Šumavě? Jak vypadá výzkum šumavských raků? Jaká je na Šumavě horní hranice výskytu jedlí bělokorých? Jak se na Šumavě cítí miliardář Zdeněk Bakala? Zajímavý je i seriál popisující práci lesníků na území parku, který nyní startuje jarním dílem. Čtenářsky přitažlivé jsou materiály týkající se historie Šumavy – o jednom z prvních přechodů na lyžích, snímcích legendárního Josefa Seidla ze Šumavy nebo rozhovor se starostou německého města Bodenmais. Pavel Pechoušek, redaktor časopisu Šumava

Projekt Dostupná Šumava pomáhá méně pohyblivým lidem dostat se na místa, kam by sami nedošli. (Foto: Štěpán Rosenkranz, Správa NP a CHKO Šumava) Vydavatel Správa NP a CHKO Šumava Adresa redakce Správa NP a CHKO Šumava 1. máje 260, 385 01 Vimperk tel.: 388 450 260 fax: 388 450 019 e-mail: [email protected]

02 | jaro 2013

Redakční rada Jana Blažíčková, Jiří Mánek, Jan Kozel, Tomáš Fait, Emil Kintzl, Josef Štemberk, Václav Sklenář, Radovan Holub, František Janout Štěpán Rosenkranz Redaktor časopisu Pavel Pechoušek

Fotografie Na titulní straně: Mravenec lesní (Foto: Marek Drha) Na zadní straně: List vlochyně (Foto: Dana Zývalová) Grafická úprava a tisk Tiskárna Černý s.r.o. e-mail: [email protected]

Distribuce Mediaprint Kapa, PNS, a další drobní distributoři.

Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s.p., ředitelstvím odštěpného závodu Jižní Čechy v Českých Budějovicích, j.zn.: P-2986/96 ze dne 6. června 1996.

Předplatné Vyřizuje redakce, časopis vychází čtyřikrát ročně, cena výtisku je 45 Kč, celoroční předplatné 145 Kč. Registrační číslo: MK ČR E 7518 Uzávěrka čísla: 11. 3. 2013 Datum vydání: 1. 4. 2013 Nevyžádané rukopisy a fotografie se nevracejí.

Šumava | Obsah

06

04

08

Radioaktivita v těle ulovených divočáků na území NP Šumava

08

Aktuální stav výzkumu raků na Šumavě

- jeden z prvních přechodů Šumavy, který absolvovali bratranci Paleczkovi

Meteorologická zima – Jaká byla letošní zima na Šumavě?

14

Rozhovor s Joachimem Hallerem, starostou vzkvétajícího německého příhraničního města Bodenmais pod Velkým Javorem

18 20

20 22

32

Historický přechod Šumavy na běžkách v roce 1923

12

16

24

– rozhovor s Ivanem Žlábkem nejdéle sloužícím ředitelem Správy NP a CHKO Šumava

06

10

12

V šumavských lesích bude pomáhat více koní

24

Co dělají lesníci na jaře? – rok lesníka v seriálu časopise Šumava

Letecké snímky Šumavy – kůrovec v bezzásahových zónách již zahubil vše, co mohl. Ukázaly to letecké snímky Kam doletí kůrovec? – zajímavý výzkum Entomologického ústavu Biologického ústavu Akademie věd v Českých Budějovicích

Zdeněk Bakala – rozhovor s jedním z nejbohatších Čechů, který má trvalé bydliště na Modravě

Klostermannka - historie jedné z nejznámějších turistických chat na Šumavě, která se začala stavět před devadesáti lety

26

První fotografie ze Šumavy

28

Jedle bělokorá na horní hranici výskytu

30

Jaro a léto na území Národního parku Šumava

31

Petr Pavlík

32

Výlet na německý Sibensteinkopf a na nově zrekonstruovaný Schwarzenberský kanál

34

Aktuality

– exkluzivní snímky z ateliéru Seidel z Českého Krumlova

– na co se mohou těšit turisté, kteří na jaře a v létě dorazí na Šumavu?

– vzpomínka na známého autora románů ze Šumavy

jaro 2013 | 03

Text Pavel Pechoušek

Kůň bude více pomáhat lesníkům na Šumavě

Bývalý ředitel Správy NP a CHKO Šumava chová na svojí farmě v Cejsicích u Vimperka i několik koní. (Foto: Štěpán Rosenkranz, Správa NP a CHKO Šumava)

Deset let se na Správě Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava neukázal. V roce 2003 musel odejít a neměl důvod se vracet. Až teď znovu našel ztracenou chuť. Ivan Žlábek, nejdéle sloužící ředitel správy parku (1994–2003), pomáhá k návratu koní na Šumavu. „Koně na Šumavě stále pracují, ale je jich málo. Správa parku se k nim chovala macešsky. My teď musíme najít kvalitní zvířata a lidi, kteří budou ochotní na Šumavě tvrdě pracovat od rána do večera a navíc hluboko v šumavském lese,” uvádí v rozhovoru pro časopis Šumava Ivan Žlábek. 04 | jaro 2013

Správa NP a CHKO Šumava chce vrátit na Šumavu koně. To jsou věty, které se začínají objevovat v médiích. Můžete nám jako garant ten záměr přiblížit? Koně ze Šumavy nikdy nezmizeli. Ale je pravda, že jich je o dost méně, než by jich být mohlo. V posledních letech se k nim chovala správa parku dost macešsky. Všude tam, kam se nedostane špičková mechanizace, by mohl pomáhat kůň. Moje představa je dnes taková, aby na území parku byly pro začátek dva páry koní. V místě sídel dnešních územních pracovišť. S každým párem koní bude pracovat jeden člověk – kočí, který je bude mít na starosti. Ale to je ještě moc dlouhá cesta. Jak to bylo s koňmi za vašeho ředitelování? Tehdejšího ministra životního prostředí Františka Bendu jsem přesvědčil, že je na Šumavě dostatek provozních budov, které je třeba opravit včetně historických maštalí. Za mě se ani jedna z těch budov nezbourala. Všechny jsem je nechal opravit do původního stavu. Bouraly se staré vojenské roty, kde to šlo, nechal jsem z nich udělat maštale. Třeba na Javoří Pile. Zaměstnávali jsme kočí a desítky koní, stáje byly plné a koně přibližovali strašně moc. I dnes koně v šumavských lesích pořád pracují, ale je to minimum. Stejně jako celou řadu dalších dobrých věcí i tuhle zlikvidovali ředitelé, kteří přišli po mně. Koně budou jistě podívaná i pro turisty. Hlavně všichni musí pustit z hlavy, že by se přes Šumavu mělo konat nějaké putování skrze národní park. Vždyť to ani v národním parku nejde. Na chladnokrevné koně je třeba se dívat jako na jednu z poměrně ekologických výrobních technologií při soustřeďování dříví. Musí se vytvořit podmínky, aby si na sebe vydělali a uživili i obsluhu. Něco jiného je třeba ukázka přibližování dřeva. Další atrakce jsou až poslední krok, na který je třeba myslet. Nejdřív je třeba sehnat perfektní zvířata a hlavně lidi. Připustit kobylu a vyprodukovat hříbě není problém. Ale problémy nastávají s tím, jak hříbě vycvičit. Koně jsou hrozně hodná zvířata, když po nich nic nechcete. Jakmile po nich člověk něco chce, tak protestují. Je třeba používat metody, aby kůň dělal to, co člověk chce. Když je ta metoda správná, tak to koně potom i baví. Samozřejmě je to spousta práce, ne každý ji umí. U pracovních koní ta výchova trvá zhruba čtyři roky, kdy se může kůň začít plně zatěžovat prací. Ta cesta je tedy poměrně dlouhá. Navíc dnes je problém v tom, že trh s koňmi stojí. Koně se dnes téměř neprodávají ani nekupují. Koně se nepřipouštějí, protože o hříbata není zájem. Ještě větší problém než zvířata budou lidi. Život s koněm není jednoduchý. Vyžaduje péči celý den a chtějte po mladém

klukovi, aby se ke koni uvázal od rána do noci. Navíc hluboko na Šumavě. Až se toto vyřeší, tak se může vymýšlet program pro turisty. Tam se nabízí třeba, že budeme vozit lidi z Modravy na Březník. Těch možností je mnoho. Teď ale musíme pro koně připravit lesní porosty, říct kočímu, co chceme, a také jim správně zaplatit. Koně zažili největší využití na Šumavě v momentě, kdy se po nich chtěla spousta práce, do toho stavu se musíme vrátit. Kdy se na Šumavě dočkáme něčeho konkrétního? V květnu dostaneme pár vycvičených koní z píseckého hřebčince a k tomu kočího na jednu sezónu. Uvidíme, jak se vše zažije, potom budeme plánovat dál. Samozřejmě i zážitky pro turisty. Ale základem pro dobré divadlo jsou dobří herci a ty my zatím nemáme. Byl jste rád, když vás v této věci ředitel Mánek oslovil? Musel jsem si toto rozhodnutí v sobě vybojovat. Vztah mých nástupců ve funkci ke mně byl velmi rozdílný. Pavlíčko zřejmě z vůle tehdejšího vedení ministerstva životního prostředí záhy vyvolal velké napětí, takže jsme se rozešli ve zlém. S Krejčím, přestože mne několikrát zval na kafe, jsem považoval jakékoliv diskuse za zbytečné. Ne snad z osobních důvodů, ale z hlediska názorů odborných i, řekl bych, životní filozofie. S panem Stráským jsem hovořil při různých příležitostech velmi přátelsky. Vždy jsme si slíbili, že se můžeme sejít. Měl jsem však vždy pocit, že mi nerozumí. Možná, že jsme oba tvrdohlaví dědci. Z pozice ředitele Národního parku Šumava jste odešel po devíti letech v roce 2003. Sledoval jste dál dění na území parku? Sledoval. Pořád jsem byl samozřejmě v kontaktu s některými přáteli, kteří na správě parku zůstali pracovat. Byl jsem pro ně atraktivní vrba, když si stěžovali. Proti správě jsem ale nikde nevystupoval, nenapsal jsem ani řádek. Viděl jsem, kam se Šumava hrne, a já bych si jen zhojil svoje ego a to jsem neměl zapotřebí. Na správě parku ve Vimperku jsem nebyl devět let. Přišel jsem až teď navštívit ředitele Mánka. Když jsem z parku v roce 2003 odcházel, tak si myslím, že jeho správa fungovala perfektně. Každý věděl, co má dělat a také kde je v organizaci jeho místo. V lesích nebyl žádný odborný problém. Zlikvidovali jsme kalamitu, která byla rozjetá. Trvalo nám osm let, než jsme dostali kůrovce do základního stavu. Věděli jsme, že nám porosty nebudou plošně usychat. Jak vypadá Šumava teď, vidí všichni. Na Šumavě se kůrovec zase pustil z dohledu. Ale není to tak, že bych já kácel a třeba ředitel

František Krejčí nekácel. Tohle se někdy prezentuje v médiích. Ten, kdo má přesná data, ví, že je to nesmysl. Například Krejčí vykácel za rok tolik dřeva, které se za mě nepokácelo za několik let. Způsob jeho hospodaření spočíval v jednoduché věci – z neodbornosti, možná i úmyslně způsobil, že kůrovec sežral plošně spoustu porostů a on mohl potom těžit. Vzal si ochranu přírody jako rukojmí a za to schoval touhu po zisku, který byl v jeho případě spojený s prodejem dřeva. Já věřím, že tahle pravda jednou vyjde najevo. Byl jste se podívat na to, jak dnes vypadají lesy v Národním parku Šumava? Byl. Ale nikdy tam nevydržím dlouho a vždycky si říkám, že už se nevrátím. Teď na podzim jsem byl v lese na Srňsku.

S koňmi si Ivan Žlábek rozumí. (Foto: Štěpán Rosenkranz Správa NP a CHKO Šuava)

Chtělo se mi brečet. Nechápu, jak tam mohli některé porosty nechat uschnout. Lesy, které byly evidentně uměle založené, geneticky nehodnotné. Pro přírodu a její ochranu to nemá žádný efekt. Navíc tahle společnost nemá na zajištění dostatečné zdravotnické péče a my tu necháme uschnout něco, co člověk založil proto, aby z toho měl ekonomický efekt. Vypadáme jako cvoci. Kdyby se aspoň půlka odvezla, ale takhle se na ten les nemůžeme vykašlat. Lesnímu personálu jsem říkal, jak mohli takovou spoušť v lese dopustit. Řekli mi, že takové měli příkazy. Kdybych měl ale já takové příkazy, odejdu. Nebudu ze sebe dělat blázna. Ty lesy mi přece svěřili, abych se o ně staral, a oni s nimi udělají takové zvěrstvo. Šumavské lesy by měly znovu směřovat směrem k přirozené druhové skladbě. Samozřejmě, že příroda si opět nepomůže sama a budeme ji muset citlivě pomoci. Mgr. Pavel Pechoušek Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

jaro 2013 | 05

Foto: Václav Hřebek a Tomáš Jiřička

Text Adam Jirsa

Radioaktivita v těle divokých prasat na území NP Šumava Státní veterinární správa České republiky každoročně vydává Metodiku kontroly zdraví, která stanovuje povinné preventivní a diagnostické úkony k předcházení vzniku a šíření nákaz a nemocí přenosných ze zvířat na člověka, jakož i kontrolu potravin a živočišných produktů určených k lidské spotřebě a monitoring cizorodých látek. Prostřednictvím krajských veterinárních správ je tato činnost přenesena na území celé České republiky, národní parky nevyjímaje. V rámci Plánu pravidelného sledování (monitorování) přítomnosti nepovolených látek, reziduí a látek kontaminujících v potravinovém řetězci na rok 2011 zajistila Správa NP a CHKO Šumava na začátku roku 2011 náhodně vybrané vzorky ze svaloviny divokých prasat, ulovených v jejích honitbách. Tyto vzorky byly poté odeslány k laboratornímu šetření na přítomnost radioaktivních

06 | jaro 2013

látek, sumy Cesia. Limitem pro „nezávadnost“ potraviny, možnost takzvaného uvedení do oběhu a tedy prodeje masa ulovené zvěře spotřebiteli, je 600 Bequerelů na 1 kg svaloviny (dále jen Bq/kg). Hodnota vyšší než 600 Bq/kg znamená, že maso nelze prodat konečnému spotřebiteli a zvěřina je z pohledu veterinárních předpisů nepoživatelná. Šetřené vzorky byly po jednom z Borových Lad,

Českých Žlebů a Prášil. Zatímco divočáci z jižní části národního parku (Borová Lada – kňour, České Žleby – sele) byli hluboko podlimitní – 107 resp. 58 Bq/kg, u kňoura z Prášilska byl výsledek laboratorního šetření 4 028 Bq/kg. Pro část národního parku, která leží v územně správním obvodu Plzeňského kraje, byl odběr vzorků rozšířen na Srní a Modravu. Následně šetřený vzorek

z územního pracoviště Srní byl nadlimitní – 10 699 Bq/kg, z územního pracoviště Modrava podlimitní – 35 Bq/kg a z územního pracoviště Prášily opět nadlimitní – 1 774 Bq/kg. Všechny ulovené kusy, u kterých byla zjištěna nadlimitní hodnota, byly zlikvidovány v asanačním podniku. Krajská veterinární správa pro Plzeňský kraj vydala předběžné opatření, ve kterém Správě NP a CHKO Šumava nařídila ohlášení všech kusů divokých prasat určených k lidské spotřebě, ulovených v honitbách územních pracovišť Prášily a Srní, a zjištění radioaktivity v akreditované laboratoři. Při podlimitním množství Bq/kg masa lze ulovený kus uvolnit do oběhu k lidské spotřebě, při nadlimitním množství Bq/kg masa se dotyčný divočák likviduje ve schváleném asanačním podniku jako vedlejší živočišný produkt kategorie 1 na náklady uživatele honitby (Správy NP a CHKO) a nelze ho dle vyjádření KVS ani zkrmovat ve stanici pro handicapovaná zvířata. Toto je docela zajímavé. Pokud bychom chtěli v přírodě vše řídit, znamenalo by to, že predátor ve volné přírodě (například rys ostrovid) musí mít schopnost přesně rozlišit, zda jeho kořist má hodnotu sumy Cesia do 600 Bq/kg nebo nad 600 Bq/kg. Nicméně na předběžné opatření navázalo rozhodnutí KVS Plzeňského kraje o vydání mimořádného veterinárního opatření ze dne 12. 9. 2011. Zde již šetření v akreditované laboratoři nehradí stát, ale veškeré náklady nese uživatel honitby.

Jeden vzorek vyjde na cca 1 400 Kč, ať je nadlimitní nebo podlimitní. Jaké jsou dosavadní výsledky? Od vydání mimořádného veterinárního opatření bylo za územní pracoviště Prášily k 15. 2. 2013 uloveno 50 divokých prasat v následujícím členění: Prášily

Srní

podlimitní nadlimitní celkem

Sele

12

12

24

Lončák

3

9

12

Bachyně

0

0

0

Kňour

1

2

3

Celkem

16

23

39

podlimitní nadlimitní celkem

Sele

5

18

23

Lončák

7

18

25

Bachyně

1

1

2

Kňour

0

0

0

Celkem

13

37

50

Minimální zjištěné množství sumy Cesia bylo u jednoho z lončáků, a to 3 Bq/kg, nejvyšší u selete 14 025 Bq/kg. U nadlimitních kusů byla průměrná hodnota 3 717 Bq/kg. V průběhu roku je nejvíce nadlimitních hodnot u kusů ulovených v lednu, a to 100 %. Za územní pracoviště Srní bylo od vydání mimořádného veterinárního opatření k 15. 2. 2013 uloveno 39 divokých prasat. Nejnižší hodnota sumy Cesia byla u selete 5 Bq/kg, nejvyšší 5146 Bq/kg u lončáka. Průměrná hodnota u nadlimitních kusů byla nižší než na Prášilech, a sice 1 981 Bq/kg. Stejně ale jako na Prášilech 100 % divokých prasat ulovených v lednu bylo z pohledu šetření radioaktivity nadlimitních.

Na konci roku 2012 provedla KVS pro Jihočeský kraj šetření u vzorků z ulovených divokých prasat v celém Jihočeském kraji. Z NP Šumava byly odebrány dva vzorky. Jeden z územního pracoviště České Žleby opět podlimitní – 38 Bq/kg a druhý z územního pracoviště Stožec. Zde byla zjištěna hodnota 745 Bq/kg a státní veterinární správou bylo uloženo ohlásit další ulovené kusy k odběru vzorků. Následující tři ulovení divočáci, mimochodem v lednu 2013, byli nadlimitní. Hodnoty nebyly vysoké jako na Prášilech, jsou v rozmezí 900 – 1300 Bq/kg. Přesto bylo 100 % nadlimitních a z toho důvodu KVS pro Jihočeský kraj nařídila pro honitbu ÚP Stožec stejné mimořádné veterinární opatření jako pro Prášily a pro Srní. Z odůvodnění vyplývá, že pravděpodobnou příčinou zjištěného stavu je havárie jaderné elektrárny v Černobylu.

Ing. Adam Jirsa Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

O divokých prasatech z území Národního parku Šumava se často píše, že jsou radioaktivní. jak je to doopravdy? (Foto: Václav Hřebek, Tomáš Jiřička, Štěpán Rosenkranz)

jaro 2013 | 07

Text Pavel Kozák, Antonín Kouba, František Salon | Foto Výzkumný ústav rybářský a hydrobiologický

Aktuální stav výzkumu raků v NP a CHKO Šumava

Rak říční (Astacus astacus) odchovaný v areálu líhně v Borových Ladách.

Spolupráce Výzkumného ústavu rybářského a hydrobiologického ve Vodňanech Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích a Správy NP a CHKO Šumava v oblasti výzkumu a aktivní ochrany raků probíhá již od roku 2000. Hned od počátku byly aktivity zaměřeny hlavně na monitoring stávajících populací a výběr vhodných lokalit k reintrodukci raků. Předně je potřeba uvést, že rak říční Astacus astacus L. je stejně jako rak kamenáč Austropotamobius torrentium Schr. zařazen podle zákona č. 114/1992 Sb. a jeho prováděcí vyhlášky č. 395/1992 do kategorie kriticky ohroženého druhu. Naše země patřila v minulosti k tradičním vývozcům raků říčních. Lov a vývoz se uskutečňoval ještě ve 30. letech minulého století, pak už jen příležitostně. Důsledky račího moru pro evropské druhy raků fatálního onemocnění způsobovaného oomycetou Aphanomyces astaci a znečištění vody byly u nás stejně

08 | jaro 2013

tak tragické, jako i v jiných zemích Evropy. Rak říční se v současné době vyskytuje sice plošně po celé ČR, ale jeho lokální populace jsou často oslabeny a izolovány v důsledku vodohospodářských děl, znečištěných úseků vod nebo výskytem nepůvodních druhů raků. V současnosti jsou uskutečňovány kroky k řešení krize evropských raků a vytvářeny tzv. archy – vysazování raků na nové lokality relativně bezpečné z hlediska kontaktu s nepůvodními druhy raků, resp. přenosu račího moru. V rámci CHKO Šumava jsou dlouhodobě sledovány relativně početné

populace raků ve dvou nádržích a to Světlohorské nádrži a nádrži Kramata u Vimperka. Populace raků se v těchto nádržích pohybují řádově ve stovkách až tisících dospělých jedinců. Tyto populace sloužily jako zdrojové pro nově založené populace jak na území CHKO Šumava, tak také např. v Píseckých horách. Potomstvo od těchto populací bylo každoročně odchováváno v račí líhni ve Výzkumném ústavu rybářském a hydrobiologickém ve Vodňanech. Na území NP a CHKO Šumava byli raci vysazeni např. do Mlýnského, Rýžovištního

a Zelenohorského potoka a Žlebského rybníku. Za zmínku určitě stojí vysazení raků do rybníku v areálu líhně v Borových Ladách, kde je dnes již stabilizovaná rozmnožující se populace raka říčního sloužící jednak jako genetická rezerva šumavských raků říčních, tak pro případ dalšího vysazení na další vhodné lokality. Nejnovější výsledky – genetická diverzita raka říčního v NP a CHKO Šumava V roce 2012 jsme se pokusili geneticky definovat a zhodnotit stěžejní populace raků říčních na území NP a CHKO Šumava. Jednalo se o již výše jmenované populace z nádrží Kramata a Světlohorská a dále o jedince z račí farmy pana Trampoty v Nové Peci. Analyzovali jsme již dříve ovzorkované jedince raka říčního z výše jmenovaných populací. Pro účely zjištění genetické diverzity byla vybrána skupina pěti mikrosatelitních márkrů, již dříve úspěšně použitá pro analýzu populací raka říčního z jiných částí Evropy. Výsledky analýz šumavských populací potvrdily obecně nižší genetickou diverzitu populací raka říčního ve střední Evropě. Také v porovnání s ostatními přirozenými populacemi v rámci ČR představovala diverzita šumavských populací nižší hodnoty. Zvláště patrná je nižší diverzita u populace Kramata, důvodem je zřejmě založení této populace pravděpodobně vysazením malého počtu jedinců. Naopak vyšší diverzita z těchto sledovaných lokalit připadá na jedince ovzorkované na farmě pana Trampoty. Zde je naopak zřejmý předpoklad vzniku chovu z jedinců z rozličných populací a to pravděpodobně nejen v rámci jižních Čech. Výsledky těchto analýz by měly být zohledněny v budoucím managementu raků v této oblasti. Astakologický průzkum ÚN Lipno V roce 2012 jsme velkou pozornost věnovali detailnímu průzkumu ÚN Lipno s ohledem na ověření dříve popsané přítomnosti raka pruhovaného (Orconectes limosus). Poprvé byl jeho výskyt popsán v roce 2006. Jednalo se o dva dospělé samce odchycené na hrázi mezi Černou v Pošumaví a Hůrkou. Toto zjištění lze dohledat v Nálezové databázi AOPK ČR pod ID 4256740. Od té doby však byly další, oficiálně dostupné informace pouze sporadické. Prakticky se jednalo pouze o odchycení jednoho samce na přístavišti ve Frymburku v říjnu 2008 (Nálezová databáze AOPK ČR, ID 11859123). V roce 2011 jsme na hrázi a především její těsné blízkosti (litorálních partiích) mezi vesnicemi Černá v Pošumaví a Hůrka chytili 51 živých exemplářů (27 samců a 24 samic) tohoto druhu. V návaznosti na toto zjištění jsme v roce 2012 realizovali šířeji pojatý astakologický průzkum mající za cíl zhodnotit

výskyt tohoto nebezpečného druhu raka v nádrži. V rámci tohoto průzkumu byl využit jak ruční odlov s pomocí síťky, tak odlov pomocí vrší. Jednalo se vždy o 15 plastových vrší finského typu. Do každé vrše byla vložena návnada v podobě rybího masa. Jednotlivé vrše byly pro ulehčení zpětného nálezu umístěny na společné lano ve vzdálenosti 3 metry. To bylo na svém konci opatřeno bójkou a na místě fixováno zátěží. Instalace vrší probíhala v odpoledních hodinách (na některá místa za pomoci lodi), ty pak na určených místech setrvávaly až do ranních hodin následujícího dne, kdy byla provedena jejich kontrola. Vrše však byly pro tento účel i přes značný počet a věnované úsilí shledány jako málo účinné oproti ručnímu odlovu v příbřežních partiích. Celkem bylo navštíveno 13 monitorovacích míst (některá z nich opakovaně). Rak pruhovaný byl v nádrži shledán jako početný a široce rozšířený. Celkem bylo odchyceno 219 raků. Ze 104 odchycených samic bylo získáno 10 kusů odlovem do vrší a 95 odchytem do ruky a v případě 115 samců to bylo 5 do vrší a 110 do ruky. Za předpokladu plošné distribuce mezi nejodlehlejšími body s potvrzeným výskytem lze odhadovat jeho přítomnost na zhruba 80 procentech plochy ÚN Lipno. Tato skutečnost však ještě musí být prokázána dalším sledováním. Raci tedy nalézají v ÚN Lipno příhodné podmínky pro život a strategicky osidlují nejen prostranství s bahnitým a jílovitým dnem či rákosovitými poli, které jsou pro tento druh typické, ale i kamenité břehy s volně loženým kamenem nebo kamenným záhozem. V průběhu monitoringu se také podařilo prokázat, že rak pruhovaný je v nádrži aktivně loven dravými druhy ryb. Například byl uloven okoun říční se dvěma dospělými raky v žaludku. Problematice predace raka pruhovaného dravými druhy ryb se budeme nadále věnovat. Poděkování Astakologické průzkumy a reintrodukční programy byly provedeny díky podpoře Správy NP a CHKO Šumava. Výzkum biologie a chovu raků je podporován projekty CENAKVA CZ.1.05/2.1.00/01.0024 a GAJU 047/2010/Z.

doc. Ing. Pavel Kozák Ph.D., Ing. Antonín Kouba, Ph.D. František Salon Jihočeská Univerzita v Českých Budějovicích, Výzkumný ústav rybářský a hydrobiologický ve Vodňanech [email protected]

Odchovaná ráčata raka říčního připravená k vysazení.

Odchovné aparáty pro raka říčního na farmě pana Trampoty v Nové Peci.

Nepůvodní rak pruhovaný (Orconectes limosus).

Odlov raka pruhovaného v ÚN Lipno.

Odlovený rak pruhovaný (Orconectes limosus).

jaro 2013 | 09

Text Emil Kintzl | Foto archiv autora

Zimní přechod Šumavy v roce 1923 Zimní přechody hor jsou dnes velice populární a lákají každoročně mnoho vyznavačů bílé stopy. Za pěkného počasí s dobře namazanými běžkami v upravených stopách je to pohodový zážitek a desítky denních kilometrů jen příjemně unaví. A krásné výhledy na zasněžené hory jsou pastvou pro fotoaparáty. Jak zřejmě takový lyžařský přechod Šumavy před devadesáti lety probíhal, zaznamenal jeho účastník, hajný Otto Paleczek (1904–1986), jehož otec Karl vyrobil již v roce 1890 prvé lyže v Čechách.

Výhled na Šumavu lákal lyžaře odjakživa.

K tomuto tehdy jistě velice odvážnému činu jeho přiměl bratranec Karl Paleczek (1895–1973), který jej navštívil na hájence v Chlumu již jako pomocník fotografa Seidla v Českém Krumlově. Požádal jej, aby mu dělal lyžařského průvodce po Šumavě za účelem pořízení snímků zimní Šumavy pro Německý kulturní spolek, který celou akci financoval. „Byl jsem tím návrhem nadšen, vždyť

10 | jaro 2013

jsem byl dobrým lyžařem. Celou cestu jsme pečlivě naplánovali a naše torny měly docela pěknou váhu. V té době ještě neexistovaly žádné fotoaparáty na film, ale jen těžké dřevěné aparáty s neforemnými dřevěnými kazetami, do kterých se zakládaly skleněné desky. Tato výbava spolu se stativem a dalšími objektivy a železnou zásobou proviantu byla na zádech cítit. Nemohli jsme si

dovolit žádné velké pády, aby fotomateriál nebyl poškozen." Startem jim byla železniční stanice Černá v Pošumaví, kde se oba s nelehkou výbavou sešli. Na lyžích se vydali přes Frymburk a Sv. Tomáš na Vítkův kámen, kde proběhlo první fotografování. Na nocleh sjížděli do Dolní Vltavice. Druhý den, stále za slunečného počasí, pokračovali přes rakouskou hranici

u Kyselova na Schöneben a vystoupali na Smrčinu, kde opět fotografovali. Nocleh našli v nedaleké horské obci Holzschlag. Třetí den byl velice náročný. Výstup k Plešnému jezeru a pak s prkny přes rameno k Stifterovu památníku, což byla nejnáročnější část jejich putování. Po krásném výhledu na jezero pokračovali na Plechý, Trojmezí a Třístoličník. „Zimní krajina byla pohádkově krásná a snímali jsme jen ty nejkrásnější motivy. Odměněni jsme pak byli sjezdem do Nového Údolí, kde jsme přenocovali.“ Čtvrtý den je čekala cesta přes Schönberg na Kunžvart (Strážný) a odtud přes Knížecí Pláně na Bučinu. „Byla to velmi těžká túra, kterou jsme absolvovali v tempu běhu na dlouhou trať. Na Bučinu jsme došli smrtelně unaveni a přenocovali jsme tam v soukromí. Majitelé byli hrozně zvědaví a ptali se nás, co za toho velkého sněhu na horách hledáme. Stará babička nám říkala, že ještě nikdy neviděla železnici. Po večeři jsme si povídali s domácími a dozvěděli jsme se, že v zimních měsících nemohli být zemřelí pochováváni, protože hřbitov na Knížecích Pláních nebyl pro až čtyřmetrovou vrstvu sněhu přístupný. Proto mrtvoly byly ukládány na prkna a na půdě vystaveny mrazu. Až po roztátí sněhu a možnosti vykopání hrobu byl vykonán pohřeb. Obyvatelé těchto horských osad museli v zimních měsících používat větší okna ve štítě jako domovní dveře, protože domy byly zasněženy až po střechu. K vchodům se kopaly sněhové tunely a od oken se odhazoval sníh, aby alespoň trocha světla pronikala do místnosti.“ Následující pátý den cesty, po snídani, posilnění mlékem, chlebem s máslem a vajíčky, je čekal výstup přes Černou horu a Mokrůvku na bájný Luzný. „Abychom se dostali rychleji kupředu, natáhli jsme na skluznice tulení pásy. Za pár hodin jsme stáli před zasněženou horou, zaplavenou sluneční září. Pro nás vnitrozemce grandiosní zimní pohled. Po krátkém sjezdu a výstupu jsme stáli přímo na úpatí oblasti bez lesů, které mělo již alpský charakter. Skalní labyrint byl vysoce zasněžen, byl tu jen led a zmrzlý sníh. Na lyžích jsme na vrchol jít nemohli. Jen za pomoci lyžařských holí s kovovými hroty jsme cestu na vrchol Luzného zdolali. Byla to těžká robota vynést naši fototechniku. Odměnou nám byl výhled na šumavské vrcholy s nejvyšším Javorem a řetězec Alp byl též cílem našeho fotografování. Hodiny rychle utíkaly a sestup k našim prknům byl ještě horší než výstup. Za šera jsme dorazili velmi unaveni na hájenku Pürstling (Březník), kde jsme po večeři šli s radostí spát.“ Šestý den si tito lyžařští pionýři prošlapovali stopu hlubokým sněhem k Roklanské hájence a podél Židovského lesa přes rašeliniště až pod Roklan. S pomocí tuleních pásů vystoupali až ke kříži na vrcholu

druhé nejvyšší hory Šumavy. Kruhový výhled skýtal hodně krásných motivů k fotografování. „Pak jsme sjeli k chatě na zasněžené louce. Okenice v patře sloužily jako zimní dveře, odkud vyšli dva bavorští celníci, kterým jsme museli ukázat naše průkazy a potvrzení pro přenos fotovýzbroje přes hranice. Od jednoho jsme se dozvěděli, že na vrcholu Roklanu rušila skupina turistů z Klatov a Plzně zpěvem a jódlováním. Protože neměli žádná víza ani pasy potřebné k překročení hranice, museli se ihned vrátit s nelibostí na českou stranu. S celníky, kteří znali nejlepší sjezdovou dráhu, jsme se dostali do Frauenau a našli si dobré ubytování. Neměli jsme žádné německé peníze, a tak jsme se hospodského ptali, zda bere české, načež bodrý muž odpověděl: „Raději než naší marku, vždyť ta ztrácí den ze dne svou kupní sílu!“ Žili jsme s českou korunou levně, a proto jsme se rozhodli v příštích dnech zůstat na bavorské straně. Byly to krásné zimní dny a také čistý kyslík v kopcích způsobil, že jsme tu velkou štrapáci vydrželi ve zdraví.“ Celý sedmý den prošlapávali svými těžkými lyžemi cestu přes Waldhäuser, Kreuzeck a vysoký Falkenstein do Bavorské Železné Rudy, kde po vydatné večeři přenocovali. Ráno zasněženým údolím vystoupali na Brennes a odtud opět s tuleními pásy absolvovali strmý výstup na nejvyšší šumavskou horu Javor. Jako magnet je přitahovala již blízká horská chata. „Byli jsme už blízko chaty a najednou přeletěl nějaký člověk střechu směrem na sráznou cestu. Mistrným telemarkem ukončil ten člověk svou rychlou jízdu a zdravil nás jódlováním. Představil se nám jako inženýr ze Švýcarska a byl nadšen Šumavou. Byl vybaven sladkostmi a tak za chvilku se kouřilo z grogu uvařeného ze sněhu v jedné místnosti chaty. Ještě než jsme opustili Javor, pořídili jsme řadu snímků této nádherné zimní krajiny.“ K poslednímu ubytování v Bavorsku sjeli po loukách do vesnice Lohberg, kde se v hostinci „U Ostrého“ po náročném dnu ubytovali. Předposlední etapa na Srní přes Schätzův les na Modravu byla „velmi namáhavá, protože tato oblast leží na strmé a vysoké lesní úrovni a pro oko nabízí málo příjemného pohledu, působí únavně. V turistickém hostinci jsme byli výborně obslouženi.“ Po zdravém spánku a výborné snídani si opět nasadili lyže a vydali se na závěrečnou etapu svého putování, která vedla přes Kvildu a podél Vltavy k Františkovu do Borových Lad. A to již bez slunce a za vydatného sněžení. „Tam jsme navštívili mého bratra Františka, který zde byl začínajícím hajným. Bratranec a bratr byli spolužáci z měšťanky ve Volarech a moc se radovali ze shledání. Za veselého povídání čas uběhl rychle a my museli dál.“ Po dvou hodinách dorazili do železniční

stanice Freyung k vlaku, který je dovezl do Volar, kde se oba vytrvalí a nadšení lyžníci museli po dvou týdnech putování Šumavou rozloučit. Karl jel do Krumlova a Otto navoskoval lyže pro vlhký sníh a na nich přes Chlum dorazil o deváté večer do své hájenky. Tím také ta asi první zimní lyžařská odysea Šumavou šťastně skončila. Měli v lyžích a nohách asi 200 kilometrů.

Jedny z prvních šumavských lyžařek.

Otto Paleczek – jeden z prvních pokořitelů Šumavy na lyžích

Bude se vám mnohým jistě zdát, že to není z dnešního pohledu zas tak mnoho. Ale zkuste si to sami na starých dřevěných a těžkých lyžích opatřených primitivním vázáním a s takovým nákladem v batohu alespoň jednu jedinou etapu. Pak večer „sladce unaveni“ se před jejich dávným výkonem jistě pokorně skloníte, jako já se jim tímto článkem s hlubokým obdivem klaním. A přál bych si, aby se na ně nezapomnělo. Za získané informace děkuji Dr. Raimundu Paleczkovi Emil Kintzl znalec historie lyžování na Šumavě [email protected]

jaro 2013 | 11

Text Ivo Rolčík

Letošní zima na Šumavě z pohledu amatérského meteorologa Iva Rolčíka

Letošní zima v Luzenském údolí tak, jak ji zachytily kamery webového portálu www.sumava.eu

Hodně netypická. Taková byla letošní zima na Šumavě. Údaje o nejnižších i nejvyšších teplotách, výšce sněhové pokrývky, inverzích i oblevách letošní meteorologické zimy. První sníh této zimy napadl v nejvyšších polohách Šumavy již 16. října. Na Velkém Javoru naměřili meteorologové 2 cm sněhu. Není to však nic mimořádného, zima se na Šumavě často hlásí o slovo již v říjnu. Sníh do druhého dne zcela roztál a v následujících dnech stoupla teplota na Březníku téměř na +25°C. Celou Šumavu pokryl sníh ke konci října, nejvyšší sněhovou pokrývku zaznamenalo severní návětří Šumavy, sníh se v nižších polohách udržel 3 dny, ve vyšších polohách o den déle. Bylo jasné, že tak časná zima v nižších polohách nebude mít dlouhého trvání. Nejnižší teplotu v říjnu zaznamenala meteostanice na Borových Ladách a to -11,6°C, což není příliš obvyklé. Bylo to způsobeno oblačností, která se po několik chladných dní vyskytovala v oblasti Kvild a hraničního hřebenu a nedovolila většímu poklesu teplot. Sníh na počátku listopadu vystřídal déšť a vyšší teploty. Na konci první listopadové dekády dorazila na Šumavu inverze, která

12 | jaro 2013

vydržela až téměř do konce měsíce listopadu. Sníh tak roztál i v nejvyšších polohách, výjimkou byl ale Poledník, kde se zbytky sněhu udržely i přes vysoké teploty. Horské polohy byly zality sluncem, kdežto v nižších polohách postupně přibývalo mlh a nízké oblačnosti. Na horách teploty šplhaly přes 10°C, místy i přes 15°C, naopak v nižších polohách bylo chladno. Noci byly chladné především v mrazových kotlinách, nejnižší listopadovou teplotu zaznamenala Rokytská slať v polovině listopadu a to - 15,0°C. Inverzi ukončila až studená fronta ke konci listopadu, která přinesla srážky a následné ochlazení. Na přelomu listopadu a prosince tak celou Šumavu opět pokryl sníh. Nejvyšší sněhovou pokrývku hlásil na počátku prosince Březník 51 cm a Velký Javor 46 cm. Malé množství sněhu napadlo na Volarsku či Lipensku. Protože byly celodenní mrazy, lyžařská střediska mohla uměle zasněžovat a kolem 8. prosince byl zahájen provoz většiny středisek.

I v dalších dnech vydrželo zimní počasí se sněžením, v polovině prosince tak měl Velký Javor 96 cm sněhu, Březník a Prášily 65 cm. Nižší sněhovou pokrývku měla opět oblast Volarska, Prachaticka a Lipenska. Běžecké stopy byly upravovány v závislosti na výši sněhové pokrývky. Před Vánocemi se předpověď počasí měnila každý den několikrát. Jednou předpověď slibovala bílé vánoce se silnými mrazy, poté oblevu a déšť. Bohužel zvítězila druhá varianta, z které snad nikdo radost neměl. 23. prosince přišlo výrazné oteplení a vydatný déšť, sníh tak mizel před očima. Teploty stoupaly až k +15°C (Velhartice, Vlkonice, Sušice, Husinec či Ktiš). Díky vysokým teplotám došlo k rozvodnění Teplé Vltavy, Křemelné či Otavy. Sníh vydržel přes vánoční svátky jen v polohách nad 800 metrů. Ochlazení bohužel nedorazilo ani na přelomu roku, teploty nadále stoupaly přes den nad nulu a sníh odtával. Z tohoto důvodu proto musela malá zimní střediska přerušit provoz.

Nový rok 2013 nepřinesl ochlazení. Teploty nadále stoupaly nad bod mrazu a srážky byly dešťové i v nejvyšších šumavských polohách. Souvislá sněhová pokrývka se tak udržela jen v polohách nad 1100 metrů. Díky intenzivnímu tání došlo k rozvodnění horních toků na Šumavě. Zajímavostí jistě je, že počátkem roku republiku rozdělilo výrazné teplotní rozhraní, takže na Moravě panovaly mrazy, napadl sníh, kdežto do Čech proudil teplý vzduch. Paradoxně tak například v Brně leželo více sněhu než na Kvildě. Počasí v polovině ledna dominovalo husté intenzivní sněžení, které trvalo přibližně 28 hodin. I přes velkou snahu silničářů způsobilo problémy v dopravě. Nejvíce sněhu nenapadlo v centrální Šumavě, jak bývá obvyklé, ale na severním návětří Šumavy v nižších polohách. Nejvíce nového sněhu za 24 hodin zaznamenal Vimperk, celých 30 cm, a také Husinec (26 cm). Tuto situaci způsobilo proudění od severovýchodu, takže nejintenzivnější srážky byly v oblasti od Českých Budějovic přes Temelín, Strakonice a Klatovy k podhůří Šumavy, naopak rakouská a německá strana Šumavy se stala díky tomuto proudění do závětří, takže přírůstek sněhu byl minimální. Výška sněhu 18. ledna byla následující: Vimperk 46 cm, Strunkovice nad Blanicí 43 cm, Churáňov 45 cm, Husinec 41 cm, Prachatice 38 cm. Po vydatné sněhové nadílce následovala chladná epizoda, která vyvrcholila mrazivým ránem 26. ledna, kdy nejnižší teplotu zaznamenala meteostanice Perla nedaleko Kvildy a to -30,0°C. O tři dny později přecházel přes Šumavu výrazný frontální systém, srážky byly během dne od výšky 700 metrů sněhové, postupně však přecházely v dešťové. Napadlo místy

i přes 10 cm sněhu, který ale vlivem deště, větru a stoupající teploty začal rychle odtávat. 30. leden přinesl na leden extrémně vysoké teploty, které na mnoha místech překračovaly i +10°C. Například v Prachaticích bylo naměřeno maximum 11,9°C, ve Čkyni 12,1°C a ve Strakonicích 13,1°C. Zatímco podhůří Šumavy bylo počátkem února většinou bez sněhové pokrývky, vrcholové partie dostaly zatím nejvyšší přísun sněhu v této zimě. Způsobilo to teplejší proudění od západu, kdy polohy nad 1000 metrů měly teploty pod bodem mrazu, kdežto v nižších polohách zůstávaly teploty několik stupňů nad nulou a srážky byly většinou dešťové. Nejvíce sněhu napadlo z 3. 2. na 4. 2. Sněžení pokračovalo i během 5. února, kdy Šumavu zasáhly velmi intenzivní sněhové přeháňky. V podvečerních hodinách došlo k poklesu teplot pod bod mrazu v polohách kolem 700 metrů, což způsobilo kolaps v dopravě hlavně na Prachaticku. Nejvíce sněhu na počátku února hlásil Poledník 180 cm a Velký Javor 170 cm, naopak Prachatice byly ve stejnou dobu zcela beze sněhu. Další únorové dny nepřinesly žádný výrazný výkyv v počasí ani v teplotách. Od vyšších poloh panovaly celodenní mrazy, vyskytovaly se lokální sněhové srážky, které přinesly několik centimetrů sněhu, nejvyšší přírůstky byly zaznamenány na česko-německé hranici. Dnů se slunečním svitem bylo v první polovině února poskrovnu, stejně tak jako po celý leden. Zima na Šumavě vyvrcholila v druhé polovině února. Téměř denně se vyskytovalo sněžení či sněhové přeháňky. Díky severnímu proudění nespadlo na Šumavě tolik srážek jako v Krušných Horách či Krkonoších, i tak byly sněhové přírůstky místy až kolem 20 cm. Teploty

Pohled z Vítkova kamene na Lipno. (Foto: sumava.eu)

stoupaly nad bod mrazu jen ojediněle v nižších šumavských polohách, horské polohy zaznamenaly celodenní mrazy. Mezi 23. a 25. únorem zasypala všechny šumavské polohy další sněhová peřina. Na severním návětří spadlo více sněhu než v hraničním hřebenu. Například Vimperk hlásil 40 cm prašanu, Volary 36 cm. V posledních únorových dnech se začalo oteplovat, teploty začaly stoupat nad bod mrazu, sníh ztěžknul a začal odtávat. Nad bod mrazu se dostaly teploty i v nejvyšších šumavských polohách, zde však kvalita sněhu utrpěla jen minimálně. Nejvyšší sněhovou pokrývku na konci února naměřili meteorologové v okolí vrcholu Plechý 201 cm, obdobnou výšku sněhu mělo i okolí Blatného vrchu a německého vrcholu Lusen. Letošní zima na Šumavě nebyla zcela typická. Každý si jistě všiml, že zima byla velice skoupá na slunečné dny a noci, díky tomu byla do konce února nejnižší šumavská teplota pouhých -30,0°C. Neobvyklý byl i příval sněhu na severním návětří Šumavy. Centrální Šumava zaznamenala průměrnou výšku sněhu. Výjimečně dlouhá byla i vánoční obleva, která trvala více jak 14 dní, při níž teploty stoupaly i nad +10°C a sníh roztál i v horských polohách kolem 1000 metrů nad mořem. Z pohledů meteorologů tak šlo o velmi zajímavý průběh zimy 2012/2013.

Ivo Rolčík amatérský meteorolog [email protected]

Na Bučině. (Foto: sumava.eu)

jaro 2013 | 13

Text Radovan Holub

Probudili jsme se ze spánku Šípkové Růženky – rozhovor s prvním starostou města Bodenmais pod Velkým Javorem Joachimem Hallerem

Starosta města Bodenmais Joachim Haller je neúnavný turista. (Zdroj: BodenmaisTourismusGmbha)

Jak velký je Bodenmais, kolik tu působí obchodů a firem, jakého druhu a kolik hotelů a penzionů tu návštěvník najde? Bodenmais má 3 300 obyvatel a 6 400 míst pro přenocování. Jak vidíte, všechno se u nás točí kolem turistiky, protože u nás nemáme žádné velké firmy nebo dokonce průmysl. Máme deset wellness

14 | jaro 2013

hotelů, celkem třicet standardních hotelů, devadesát menších a větších penzionů a tři sta tzv. prázdninových bytů. Firma Joska je oblíbeným a známým turistickým magnetem Bodenmaisu, protože firma vyrábí a nabízí celou řadu skleněných výrobků. Tato firma provozuje například tzv. Ráj skla, což je nejen obchod se sklem, ale filozofický koncept. Najdete

tu velké hřiště pro děti, dětskou zahradu drahokamů, pivní zahradu, restauraci se samoobsluhou s bavorskými a národními specialitami, kavárnu Kristallino, skleněné objekty na zahradě, velké parkoviště a samozřejmě jednotlivá oddělení prodejny s různorodou nabídkou, například oddělení sportovních pohárů. V zážitkové restauraci se odehrávají různé programy,

jako byla například loni volba Miss nad 50 let, sportovní, gala nebo udílení turistických ocenění. Jste starosta obce, která v celé bavorské části Šumavy platí za vzorovou, za krásné „vzdušné lázně“. Kde je příčina toho, že zatímco jiné šumavské obce na obou stranách hranice turisty spíše ztrácejí, ve vaší obci návštěvníci přibývají? V roce 2007 jsme proměnili naši lázeňskou správu a úřad pro turistiku v moderní společnost pro turistiku a marketing. Do jejího čela jsme postavili Andrease Lambecka, který byl znám jako člověk s moderními, inovativními, mimořádnými a strhujícími nápady. Povedlo se mu nadchnout místní obyvatele pro novou cestu. Probudil nás Bodenmaiské ze spánku Šípkové Růženky. Mění se struktura návštěvníků? V jiných obcích nyní přijíždějí turisté na méně dnů, než to bylo dřív. Naše kultura návštěvníků se proměnila, omládla. Od té doby, co se soustředíme na nabídky pro celé rodiny, máme také víc kompletních rodin, a to po všechny prázdninové časy. To platí i pro naši iniciativu „Dorfclub“, kde najdete vše „all inclusive“, tedy kompletní nabídky pro celé rodiny pod heslem příroda a sport. Nabízíme také bezplatný dětský klub pro děti od čtyř do čtrnácti let. Ten se odehrává v letních měsících od 10–16 hod., v zimních od 14 do 17 hod. Je to tak proto, že v zimě jsou děti dopoledne povětšinou v lyžařských kurzech. Průměrná délka pobytu je u nás také o něco kratší než dřív. V roce 2007 to bylo 6,65 dne a loni jen 5,64 dne. Čemu dávají vaši návštěvníci přednost – čemu v zimě a čemu v létě? V létě je to turistika, nordic walking, jízda na kole, plavání. Hosté rádi zkoumají bývalý důl na hoře Silberberg (955 m), Ráj skla firmy Joska, ale věnují se i bližšímu i vzdálenějšímu okolí. K těm nejoblíbenějším turistickým cílům patří Velký Javor a jeho gondolová lanovka a Národní park Bavorský les se svými zařízeními jako je třeba Dům divočiny nebo známá Stezka v korunách stromů v Neuschönau. V zimě je to hlavně zimní zázrak bavorské Šumavy se skutečným přírodním sněhem. Někdo se oddává nejraději chůzi na sněžnicích, někdo má rád alpské lyžování na Velkém Javoru a Silberbergu a samozřejmě láká také možnost běžeckého lyžování na Bretterschachten. Jakou filozofii zastáváte, pokud mluvíme o Národním parku Bavorský les? Ponechat přírodu přírodě, anebo přírodě trochu pomoct? Podle našeho názoru je třeba ponechat přírodu přírodě, pokud to lze. Ale tam, kde

je to nutné, je třeba poněkud regulovat, tedy zasahovat právě s cílem ochrany přírody a také lidí. Musí se najít střední cesta mezi ekologií a ekonomikou. Problémy vlastníků lesů umím velice dobře pochopit. Na chatě v sedle Malého Javoru se podařilo vyřešit problémy s tetřevem. Jak? U nás se to nedaří, například na bývalou Juránkovu chatu na hřebeni Svarohu nebo na Modrý sloup stále není z české strany zatím přístup, cesty jsou uzavřené. Na německé straně ne, i když režim ochrany přírody je podobný. Na Juránkovu chatu pořádá každoročně výstup občanské sdružení Otevřená Šumava, ale potřebuje k tomu souhlas správy NP a CHKO Šumava. Také na naší Chamer Hütte v sedle Malého Javoru platí určitá omezení kvůli tetřevovi. Jsou tu klidová období. Proto je chata otevřena jen v těchto obdobích: v zimě od 20. 12. do 31. 3. denně od 11 do 17 hodin a v létě od 15. 6. do 31. 10. denně od 11 do 17 hodin. Na chatě je k dispozici upozornění, že v tomto území žije tetřev. „Prosím podpořte nás v naší snaze. Nenechte své psy volně pobíhat. Používejte turistické cesty. Chození mimo cesty na sněžnicích nebo na skialpových lyžích plaší plaché ptáky, kteří se s touto ztrátou energie nedokážou vyrovnat a následkem toho hynou. Díky za pochopení.“ Právě tady je vidět, že ochrana přírody a využívání přírody mohou dobře koexistovat k prospěchu našich hostů i místních obyvatel. Prosazoval jste myšlenku setkávání německých a českých turistů na chatě v sedle Malého Javoru. Můžete tuto myšlenku konkretizovat? Myšlenka vzájemné spolupráce spočívá například v tom, že když pro naše hosty zorganizujeme jednou za týden výlet do české Šumavy, mohl by někdo z vašeho týmu ukázat německým návštěvníkům zajímavá místa, vysvětlit něco z historie Národního parku Šumava, eventuálně překládat. Na oplátku by mohly skupiny českých turistů navštěvovat a procházet Národní park Bavorský les, případně naše město, vodopády Rißloch, které jsou také chráněným územím. Vzájemně bychom si tak pomáhali v návštěvnosti obou národních parků.

Jaké jsou oblíbené turistické cíle kolem Bodenmaisu ? Jaký je oblíbený styl turismu ? Používají turisté k cestám také místní železnice Waldbahn? Nejvyšší prioritou je zotavení v přírodě. Následuje rodinná dovolená, wellness, sportovní dovolená a kulinární dovolená. Máme většinou hosty z Německa, jen 2,36 % našich hostů jsou z ciziny. Jde

zejména o ty návštěvníky, kteří mají rádi bavorský životní styl a bavorské speciality. Naši návštěvníci používají Waldbahn k cestám do Národního parku Bavorský les, do Domu divočiny nebo k výletům do Řezna, Deggendorfu, Straubingu a Pasova. Obecně ale turisté raději používají k výletům auto, protože je to pohodlnější a také jsou méně vázáni. Většina hostů ale zůstává v okolí města. Jaké šance dáváte našemu regionu? Co je tu potřeba? Nové propojení Mnichova a Prahy, o němž se nyní mluví, víc atrakcí, víc spolupráce? Známe na české straně Šumavy jen několik míst. Je třeba ještě vybudovat hodně v infrastruktuře. Dnešní návštěvníci mají vysoké požadavky. Hezká krajina a příroda už jim nestačí. Chybí také propojení jednotlivých míst, tady by měl německý region spolupracovat s českým a snažit se o lepší možnosti. Heslem dne je u nás kvalita. Penziony by měly umět nabídnout služby podle určitých kvalitativních kritérií, která by měla být stejná pro různá místa regionu. Atrakce a zvláštnosti regionu bychom měli umět pěstovat a nabízet společně, se všemi turistickými možnostmi a infrastrukturou pro návštěvníky. Udělat celkovou nabídku, jaké jsou možnosti regionu, jen tak máme šanci dostat se dopředu. Musíme umět spojit síly v prezentaci a nabídce, mít společnou image a nabídku produktů. K tomu regionálně myslet a jednat. Hodně důležité je umět nabízet místní speciality, místní pamětihodnosti, místní pokrmy a lahůdky. Ať už je to třeba místní festival nebo místní pokrm, to vše patří k nabídce, kterou musíme umět prezentovat v celém setu a v různých místech regionu společně. Jinými slovy, více míst regionu udělá společnou nabídku služeb. Ale nestačí tuhle nabídku vystavit na internetu. K tomu je třeba tisk, reklamy v rádiu a televizi, reklamní letáky, plakáty. A vše mít k dispozici ve službách i v informačních střediscích. Po celá desetiletí nás dělila hranice. Tam, kde byla železná opona, se dnes nabízejí mimořádné přírodní prožitky. Turistika je trh na vzestupu. Jak jsem už řekl, existuje střední cesta mezi ekonomikou a ekologií, mezi ochranou přírody a využíváním přírody. A právě tady musí obě strany našeho Euroregionu Bavorský les – Šumava lépe spolupracovat!

Radovan Holub publicista a člen občanského sdružení Otevřená Šumava [email protected]

jaro 2013 | 15

Text Jan Šťastný, Marek Drha, Vít Chlada

Rok lesníka v Národním parku Šumava – jaro Nejdůležitějším posláním Správy Národního parku Šumava je správná péče o šumavské lesy. Tu mají po celý rok na starosti parkoví lesníci. O tom, jak se o lesy na Šumavě starají, si mohou čtenáři v časopise Šumava číst celý tento rok. V prvním díle seriálu se autoři článku zaměřili na jarní část jejich práce, v příštím čísle bude logicky následovat léto.

Důležité činnosti, které během jara musí zvládnout šumavští lesníci. (Foto: Marek Drha)

První sluneční paprsky svou silou začaly rozpouštět sníh. Po lesních linkách zurčí potůčky tajícího sněhu. V tu dobu se připravuje jeden z mnoha zázraků přírody. Sluneční energie probouzí život v lese. Práce lesníka v NP Šumava má mnohá specifika, která jsou úzce spojena s jeho činností. Kromě své hlavní pracovní náplně jde také například o spolupráci při monitoringu zvláště chráněných rostlin a živočichů, telemetrii volně žijící zvěře a informační služby. Ještě než v šumavském lese odtaje veškerý sníh, je čas na přípravu obranných opatření před začátkem jarního rojení.

16 | jaro 2013

Lesník systematicky prochází jednotlivé porosty a vyhledává stromy vyvrácené větrem či zlomené tíhou sněhu, které je nutné včas zpracovat, aby nedošlo k přemnožení lýkožrouta smrkového. V místech, kde probíhala v předchozích letech těžba kůrovce nebo lze v těchto porostech kůrovce očekávat, se tyto vývraty a zlomy využívají pro přípravu lapáků. Lapák je jedním z nejdůležitějších obranných opatření, který je založen na přirozené atraktivitě oslabeného nebo jinak poškozeného stromu pro letícího kůrovce. Tam, kde se nedá využít větrné kalamity pro přípravu lapáků,

vyznačuje lesník vhodné stojící stromy, které jsou posléze káceny a připraveny k zachycení rojících se kůrovců. O málo týdnů později, kdy sníh zcela odtál a je možné vstupovat do porostů, je na řadě instalace dalšího odchytového zařízení. V lesním provozu je hojně využíván lapač. Veřejnosti je důvěrně znám z kalamitních holin nebo pasek po těžbě dřeva. Při pohledu z větší vzdálenosti se jeví jako černá deska, umístěná na kovovém či dřevěném stojanu. Bližší pohled prozradí důmyslné nárazové zařízení k zachycení letícího kůrovce. Toto zařízení má dvě plochy, na kterých se nachází

štěrbiny, do nichž při nárazu padá zachycený hmyz. Každý lapač je dále opatřen dvěma štítky. První štítek určuje pořadové číslo lapače v porostu a na druhém je pole k zaznamenání data výběru a množství zachycených brouků. Brouci jsou k lapači lákáni přiloženým atraktantem v podobě feromonu. Obranná opatření v době aktivace vyžadují neustálou kontrolu. Lesník má za úkol pravidelně obcházet a zjišťovat stav těchto zařízení, aby bylo dosaženo co největší efektivity. Lapák, který od zimy leží na zemi jako poražený strom, je zapotřebí v pravidelných intervalech kontrolovat, aby bylo dosaženo co největšího lapacího efektu a nedošlo k opačné a protichůdné funkci. Na obsazeném lapáku jsou patrné závrty v podobě drobných otvůrků a hromádek pilin, které vytváří zavrtávající se lýkožrout. Pravidelnou kontrolou lesník zjišťuje intenzitu napadení, která určuje případné další doplnění těchto obranných opatření. Pomocí nože či sekery se v kůře vysekne „okénko“, které prozradí, v jakém vývojovém stádiu se lýkožrout nachází. Podle toho se rozhoduje, zdali má být strom z porostu vytažen a odvezen. U lapače je systém kontroly odlišný. Lapače se obchází a z korýtek se vysypává zachycený obsah, jehož počet je zjišťován objemovou metodou. Zjištěný počet je zapisován na štítku lapače a podle množství odchycených brouků se určuje případné posílení těchto obranných opatření. Úkolem lesníka je pravidelná obchůzka a kontrola informací na štítku lapače. Velice důležité je množství brouka, které vypovídá o intenzitě rojení. Zásadní činností lesníka v jarním období je obnova lesa zalesňováním vzniklých holin nebo doplňování vhodných dřevin do lesních porostů. Před vlastním zalesňováním vytváří lesník projekt, který určuje množství a druh vysazovaných dřevin v závislosti na typech vývoje lesa a půdních podmínkách. Kvalitní sazenice, které jsou zajištěny z lesních školek, jsou pomocí vlastních pracovních sil dopraveny do určeného porostu, kde společně s dodavateli prací lesník obchází vytipované lokality a určuje způsob zalesňování. Po zadání prací následuje kontrola, kdy se zjišťují počty vysazených sazenic a kvalita provedené výsadby. Při sázení je důležité využít stanovištních podmínek paseky. Zde je důležitá snaha sázet k pařezům a „neutápět“ sazenice v případných terénních prohlubních. Velice podstatné je vlastní provedení sadby tak, aby sazenice s vhodně rozprostřeným kořenovým systémem byly zasazeny v minerální půdě a nebyly jen zahrnuty vrchní vrstvou hrabanky. Lesník kontrolou několika míst zjišťuje kvalitu provedené práce. Po úspěšném zalesnění je třeba nové kultury ochránit a podpořit v růstu. Ochrana spočívá v oplocení skupin dřevin před okusem lesní zvěří. Také ožínání lze chápat jako podporu a umožnění zdárného růstu sazenice. Jednou z dalších důležitých činností lesníka je také pravidelná kontrola stavu a funkčnosti dříve postavených oplocenek a individuálních ochran, které vlivem vysoké sněhové pokrývky a vyvráceným stromům ztratily svou ochrannou funkci před zvěří. Výše uvedená činnost lesníka v jarním období je velice důležitá v dalším vývoji lesa. Všechny zásahy jsou předem plánovány a jejich případné zanedbání má širokosáhlé důsledky v dalších letech. Hospodaření v NP Šumava má svá pravidla a snahou je co nejméně zasahovat do přirozených mechanismů přírody.

Ing. Jan Šťastný, Ph.D., Bc. Marek Drha, Ing. Vít Chlada lesníci Správy NP a CHKO Šumava [email protected]

Feromonový lapač pro ochranu lesa proti kůrovcům. (Foto: Vít Chlada)

Lapák – kláda určená k nalákání kůrovce. (Foto: Vít Chlada)

Lýkožrout smrkový v matečné chodbě. (Foto: Marek Drha)

Práce v lese s koňmi. (Foto: Vít Chlada)

jaro 2013 | 17

Text Jiří Mánek, Pavel Němčák

Co ukázaly výsledky leteckého snímkování lesů NP Šumava Výsledky leteckého snímkování každoročně ukazují reálný stav lesů Národního parku Šumava, přičemž můžeme velmi přesně sledovat a hodnotit plošné i lokální změny v porostech. Výsledky ze zpracování slouží jako podklad pro další práci odborníkům ze Správy NP a CHKO Šumava a také se používají jako nástroj pro vytvoření důležité prognózy budoucího vývoje kůrovcové situace. Výsledky analýzy nám rovněž umožňují objektivně informovat veřejnost o situaci ohledně stavu lesní porostů v národním parku. Analýza změny stavu lesních porostů probíhá vektorizací viditelných změn z ortofotomapy. Ortofotomapa je výsledný produkt leteckého snímkování, které každoročně realizuje vybraná specializovaná firma. Šumava je každoročně snímána malým letadlem se speciální kamerou, schopnou snímat i blízké infračervené spektrum, jež je vhodnější pro rozlišení zdravého a suchého porostu, než samotné viditelné záření –světlo. Termín snímkování se vždy přizpůsobuje povětrnostním podmínkám, realizuje se v podzimním období a trvá 2 dny. Průměrně je nad celou Šumavou jen maximálně 10 dní v roce čistá viditelnost, realizace letového plánu tedy není bez komplikací. Výsledná ortofotomapa s rozlišením 20 cm/pixel je tak detailní, že lze hodnotit každý jeden strom, a proto jsou výsledky velmi přesné a nezpochybnitelné. Ortofotomapa je vektorizována ve speciálním softwaru (viz obrázek č. 1). Po jejím dokončení jsou výsledky zpracovány nejdříve obecně do přehledných map a dále do detailních map konkrétních území, podrobných tabulek a grafů hodnotících stav lesa plošně vzhledem k zadaným kritériím (zonace, lesnický management, majetkové vztahy atd.).

18 | jaro 2013

Detail leteckého snímku šumavského lesa, ze kterého je patrný každý jeden strom. (Foto: archiv Správy NP a CHKO Šumava)

Vývoj nahodilých kůrovcových těžeb v letech 1991–2012.

Nakonec je zpracována prognóza vývoje kůrovcové situace na základě známé informace o zastoupení zbylého, pro kůrovce atraktivního smrku. Výsledky se bohužel dříve neprezentovaly, a proto přinášíme řadu výstupů za několik posledních let. Od počátku existence NP v roce 1991 až do konce roku 2006 bylo na celém území NP Šumava celkem 1 326 ha porostů s uschlým horním stromovým patrem. Zatímco za prvních 15 let existence NP Šumava odeschlo něco přes 1 000 ha smrkového lesa, v letech 2008–2011 usychalo 1 000–1 200 hektarů lesa každý rok. K usychání horního stromového patra docházelo v důsledku žírů kůrovců, ačkoli bylo veřejnosti v letech 2007–2010 předkládáno, že je kůrovec pod kontrolou. To, co nás těší, je, že podle výsledků analýzy posledního leteckého snímkování narostla plocha suchého horního stromového patra za období mezi zářím 2011 a zářím 2012 pouze o 17 procent toho, co odeschlo za stejné období roku 2011. Výsledkem je také to, že v bezzásahových oblastech již kůrovec nemá prostor se množit, protože téměř veškerý pro něho atraktivní smrk zahubil. To také znamená, že ubylo zdroje pro jeho další (ne)kontrolované rozmnožování. Úbytek kůrovce v bezzásahových oblastech sebou přináší i pozitiva - snižuje se nutnost kácet napadené stromy v oblastech zásahových. To, co analýza stavu lesních porostů také přináší, je možnost sledovat vznik plošného odlesnění vlivem protikůrovcových zásahů. Analýza stavu lesních porostů také ukázala ještě na další důležitý fakt -výrazný pokles vytěžených ploch (holin). Plocha smrků, které byly napadeny kůrovcem a následně pokáceny z důvodu zamezení jeho dalšímu šíření, byla v uplynulém období (září 2011 – září 2012) 149 hektarů. Je to nejmenší meziroční nárůst plochy pokácených lesů za posledních 6 let. Přičemž v roce 2010 vzniklo 1028 hektarů holin a v roce 2011 to bylo 652 hektarů. Plocha holin samozřejmě koresponduje s výší kůrovcových těžeb. Následující graf ukazuje realitu kůrovcových těžeb za celou historii existence NP Šumava. Smutných rekordů bylo dosahováno v letech 2009 a 2010. V roce 2010 to bylo dokonce 350 tisíc pokácených kubíků smrkového dřeva. V roce 2012 Správa parku pokácela jen 75 tisíc kubíků kůrovcem napadených smrků a letošní rok to bude ještě méně. V roce 2013 pokácíme nejméně stromů za posledních sedm let. Kůrovcová kalamita je tedy u svého konce. Historie šumavských lesů takovou nepamatuje. Před 19. stoletím nikdy nebylo na Šumavě tolik smrkových monokultur jako dnes (zastoupení smrku z přirozených cca 50 % vzrostlo na více než 80 %). Kůrovcová kalamita, o které píše Karel Klostermann z konce 19. století, byla, podle počtu kůrovcem napadených stromů, o celou třetinu menší než ta současná. Za Klostermanna na území odpovídající dnešnímu Národnímu parku Šumava podle dohledatelných statistik usmrtil kůrovec 2 miliony stromů za období 12 let (Černý, 2012). Zatímco při té poslední kalamitě kůrovec na území Národního parku Šumava usmrtil 3 miliony stromů a za období pouhých 5 let. (Do těchto údajů se započítávají pouze stromy napadené kůrovcem, nejedná se o větrné polomy). Mgr. JIří Mánek, Ing. Pavel Němčák Správa NP a CHKO Šumava [email protected], [email protected]

Výsledky postupu kůrovce v oblasti Modravska (s vyznačením známé lokality na Ztraceném) od roku 2006–2012.

jaro 2013 | 19

Kam až dokáže doletět brouk kůrovce?

Text a foto Petr Doležal, Jan Okrouhlík, Bořek Miklas, Markéta Davídková

Záhady kůrovčího letu aneb 200 m či 200 km? „Jak daleko létá kůrovec?” – to je otázka, se kterou se v posledních několika letech buď profesně, nebo prostřednictvím médií jistě setkal nejeden občan České republiky. Troufáme si na tomto místě říci, že přesnou odpověď nezná zřejmě nikdo, čemuž odpovídá i rozptyl, v němž se možné odhady pohybují a který byl poměrně nedávno s mírnou dávkou nadsázky nastřelen někam mezi 200 m a 200 km. Přestože tato informace má nesporný význam, prostudováním literárních zdrojů zjistíme, že pro její získání jsme toho za posledních sto let podnikli až překvapivě málo. Dostupné zdroje je tak možné rozdělit na ty, které svou povahou spadají spíše do oblasti kuriozit, a dále na ty, které již mají podobu cíleného experimentu, ale obsahují méně či více přinejmenším problematických aspektů. Některým z nich toho lze již vytknout poměrně málo a v nich prezentované hodnoty je možno považovat za v daném místě a situaci věrohodné. Kuriozity Do této skupiny je možno zařadit poměrně četné literární prameny, podle

20 | jaro 2013

nichž se doletová vzdálenost lýkožrouta blíží spíše desítkám až stovkám kilometrů. Většinou jde spíše o nesystematická pozorování a náhodné nálezy jednotlivých exemplářů lýkožrouta smrkového v různé vzdálenosti od místa původní infestace či smrkového porostu. Podrobně zpracoval několik těchto případů Petr Zahradník ve svém článku „Jak daleko létá kůrovec?“, který vyšel v časopise Lesnická práce v říjnu 2009. Zde můžeme dohledat i nejkurióznější nález lýkožroutů ve střevě pstruha téměř 160 km od nejbližšího smrkového porostu. Zdrojem této informace je práce Nilssena z roku 1984, v níž se pokoušel stanovit disperzní schopnosti různých druhů kůrovců a nosatců ve Finsku za pomoci smrkových výřezů, rozmístěných v různých vzdálenostech od míst, kde se škůdci běžně vyskytovali. Obdobně vysoké odhady je možno nalézt i u několika dalších autorů (např. Palmén (1944); Lekander a kol. 1977), přičemž většina z nich

vysvětluje šíření na velkou vzdálenost jako pasivní přenos větrem, případně přenos při transportu dřeva (například i plavením). V souvislosti s přenosem větrem bychom neměli zapomenout na četné zmínky o letících „mracích kůrovců“ (dle starší literatury „černých létajících červů“), které se objevují v domácí (Fleischer 1875) i zahraniční (Dallinger 1798) literatuře, případně se tradují ústně. Přesnější odhady Poněkud méně četná je skupina zahrnující experimenty přímo cílené na zjištění doletové vzdálenosti lýkožroutů. K řešení problému autoři přistupují zpravidla buď přímým měřením, nebo nepřímo např. sledováním místa vzniku nových infestací. K nejčastějšímu způsobu přímého měření patří zpětný odchyt různým způsobem značených lýkožroutů, přičemž právě s touto metodou je spojeno několik rizik, která mohou významně ovlivnit výsledky experimentu.

Prvním z nich je fakt, že většina autorů využívá k vypuštění brouky, kteří již jednou byli odchyceni do feromonových lapačů. Když pomineme, že odchycení brouci mohou být různě staří (mladí vs. rodičovští brouci, před odchycením ulétli různou vzdálenost a pro další let nemusí mít dostatek energie), pobyt v sluncem přehřátém lapači jim zcela určitě příliš neprospívá. Problematickou procedurou je i značení a s ním spojená nutná manipulace s titěrnými broučky. Pokud autoři použili práškových barev, je riziko minimální, jediným problémem zůstává velikost zrn prášku, která se mohou dostat mezi krovky a blanitá křídla a negativně ovlivnit letové schopnosti. Pokud však byli brouci značeni manuálně např. tečkou barvy na hrudi, případně ponořením do vodného roztoku fluorescenční barvy, zkreslení výsledků vyloučit nelze. Vzdálenosti, které byly autory naměřeny, můžeme shrnout následovně – Zumr (1992) – 1–8 km; Duelli a kol. (1997) odhadují, že více než 50 % lýkožroutů letí na vzdálenost delší než 500 m, dle Forsseho a Solbrecka (1985) letí většina populace ve výšce kolem 2 m nad zemí rychlostí přibližně 5 m/s, jen přibližně 10 % populace vystoupá až nad vrcholky stromů. Dle doby letu a rychlosti na tzv. letovém mlýnku (zařízení měřící parametry hmyzího letu – jde v podstatě o kolotoč, k jehož raménku je upevněn letící brouk) odhadli Forsse a Solbreck (1985) doletovou vzdálenost na 18 km. Disperzní schopnosti lze také odhadovat na základě tukových rezerv (jsou využívány jako palivo pro let) a následné modelování vzdálenosti, na kterou se brouk bude šířit. V minulosti se tento přístup pokoušeli uplatnit např. Botterweg (1982) a Gries (1985), přičemž odhadovaný dolet činil 7–8 km. Mezi nejčerstvější výsledky využívající nepřímé metody stanovení patří práce Lauschové a kol. (2011) a Kautze a kol. (2011), kteří využívali infračervené letecké snímky Národního parku Bavorský les. Ze sérií snímků za posledních 18, resp. 22 let pak odvozovali vzdálenost od původního zdroje, ve které se objevovala nová kůrovcová kola. Obě skupiny autorů zjistily, že většina lýkožroutů (95 % dle Kautze a kol. 2011) neletí dále než 500 m. Společným problémem tohoto typu prací však je skutečnost, že nikdy není znám původ brouků, kteří jsou původci nové infestace. Poučit se z chyb… Z výše zmiňovaných literárních pramenů jsme vycházeli při plánování projektu, který řešíme společně s rakouskými kolegy z vídeňské Universität für Bodenkultur a Veterinärmedizinische Universität. Projekt probíhá v letech 2012 a 2013, přičemž loňské experimenty byly spíše zaměřeny

na testování metodik. V pokusu jsou kombinovány dva zcela odlišné metodické přístupy a to odchyt značených lýkožroutů s genetickou analýzou populační struktury. Za terénní část se značenými lýkožrouty je zodpovědná česká skupina, rakouští kolegové se věnují především populačně genetické analýze, pro kterou jsou vzorky sbírány společně na velké části jihočeského kraje i Horního Rakouska. Abychom se vyhnuli problémům popsaným v předchozím odstavci, zvolili jsme pro značení kůrovců nejjemnější dostupnou práškovou barvu s velikostí zrn cca 2 μm, která by měla jejich chování ovlivnit jen minimálně. Ke značení využíváme výřezy z aktivních kůrovcových souší, které poprášíme fluorescenční práškovou barvou, takže vyletující kůrovci se označují pasivně při opouštění výřezů a jejich chování není nijak ovlivněno. Na lokalitě v masivu Oblíku, která byla vybrána na základě jednání s NP Šumava, jsme rozmístili na jaře 2012 přibližně 300 pastí ve čtyřech koncentrických kruzích. Abychom docílili co nejpřirozenějšího chování lýkožroutů, byly všechny typy pastí (klasické lapače typu Theysson, křížové lapače a okenní nárazové pasti o rozměrech 2x1 m) nenavnazené, tzn. že ke zvýšení jejich atraktivity nebyl využit syntetický feromon lákající do pastí obě pohlaví lýkožrouta smrkového. Kromě toho jsme po dohodě s pracovníky ÚP Srní monitorovali výskyt značených jedinců i v několika stovkách feromonových lapačů rozmístěných pracovníky NP Šumava 250 až 1500 m od poprášených výřezů. Výsledky z roku 2012 potvrdily funkčnost využívaných metodik, lýkožrouti se odchytili do všech typů nenavnazených pastí a pasivní označování fluorescenčním práškem při opouštění výřezů bylo dostatečné. Průměrná vzdálenost, v níž byli značení lýkožrouti odchyceni, byla 653 m a nejvzdálenější záchyt byl 970 m od místa výletu. Bohužel experimentu příliš nepřálo počasí a během letního rojení 2012 vylétla jen část lýkožroutů. Pro rok 2013 plánujeme porovnání jarního a letního rojení, přičemž získané výsledky budeme moci doplnit o populačně genetické výsledky rakouských kolegů, na jejichž základě bude možno rekonstruovat dlouhodobé migrační chování lýkožrouta smrkového na Šumavě.

Literatura Botterweg P. F. (1982): Dispersal and flight behaviour of the spruce bark beetle Ips typographus in relation to sex, size and fat content. Journal of Applied Entomology 94: 466–489. Dallinger F. X. P. (1798): Vollständige Geschichte des Borkenkäfers, Fichtenkreb’s, oder sogenannten schwarzen Wurms: Mit Vorschlägen und Mitteln seiner höchstschädlichen Bevölkerung zu steuern. Gebrüder Jacobi, Weissenburg in Franken. 72 pp. Duelli P., Zahradnik P., Knizek M., Kalinova B. (1997): Migration in spruce bark beetles (Ips typographus L) and the efficiency of pheromone traps. Journal of Applied Entomology-Zeitschrift fur angewandte Entomologie. 121:297–303. Fleischer A. (1875): Lýkožrouti čili korovci (Bostrychus typographus, L.) v Šumavě a jich nepřátelé. Vesmír, 4 (9):97–99, 111–114, 128–129. Forsse E., Solbreck C. (1985): Migration in the bark beetle Ips typographus L.: duration, timing and height of flight. Zeitschrift für Angewandte Entomologie 100: 47–57. Gries G. (1985): Migration in the bark beetle ips typographus (l.)- Duration, timing and height of flight. Zeitschrift fur angewandte Entomologie. 100: 47–57. Kautz, M., Dworschak, K., Gruppe, A., Schopf, R. (2011): Quantifying spatio-temporal dispersion of bark beetle infestations in epidemic and non-epidemic conditions. Forest Ecology and Management 262: 598–608. Lausch, A., Fahse, L, Heurich, M. (2011): Factors affecting the spatio-temporal dispersion of Ips typographus (L.) in Bavarian Forest National Park: A long-term quantitative landscape-level analysis Forest Ecology and Management 261: 233–245. Lekander B., Bejer-Petersen B., Kangas E., Bakke A. (1977): The distribution of bark beetles in the Nordic countries. Acta Entomologica Fennica 32: 1–37. Nilssen A. C. (1984): Long-range aerial dispersal of bark beetles and bark weevils (Coleoptera, Scolytidae and Curculionidae) in northern Finland. Annales Entomologici Fennici 50 (2): 37–42. Palmén E. (1944): Die anemohydrochore Ausbreitung der Insekten als zoogeographischer Faktor. Annales Zoologici Fennici 10 (1): 1–260. Zahradník P. (2009): Jak daleko létá kůrovec? Lesnická práce 88 (10): 8. Zumr B. (1992): Dispersal of the spruce bark beetle Ips typographus (L.) (Col., Scolytidae) in spruce woods. Journal of Applied Entomology, 114: 348–352.

Petr Doležal, Jan Okrouhlík Bořek Miklas, Markéta Davídková Entomologický ústav Biologické centrum AV ČR [email protected]

Spolufinancováno Evropskou unií z Evropského fondu pro regionální rozvoj v rámci programu Evropská územní spolupráce Rakousko-Česká republika 2007–2013.

jaro 2013 | 21

Text Pavel Pechoušek

„Modrava je můj domov,“ říká Zdeněk Bakala, třetí nejbohatší Čech

Zdeněk Bakala jezdí na Šumavu vždy, když má čas. (Foto: ČTK)

Zdeněk Bakala – jeden z našich nejúspěšnějších podnikatelů, třetí nejbohatší Čech, mediální magnát, občan Modravy, kde má svůj dům, a hlavně velký milovník Šumavy. „Na Šumavu jezdím už přes dvacet let. Vedle Modravy tu mám i další svá oblíbená místa, jako jsou Březník, Roklanský potok, Antýgl nebo Poledník. Ve svém domě na Modravě mám celou stěnu fotografií šumavské přírody. Mám přečtené všechny knihy od Klostermanna a Váchala,“ vypráví o Šumavě v exkluzivním rozhovoru pro stejnojmenný časopis Zdeněk Bakala. Pocházíte z Opavy, dlouhá léta jste žil v Americe. Nyní hlavně ve Švýcarsku. Proč jste se rozhodl, že si postavíte i dům na Šumavě? Šumava je krásné místo. Jezdím sem už přes dvacet let a kdykoli mohu, rád se sem vracím. Modravu považuji bez nadsázky za svůj skutečný domov. Proč zrovna Modrava? Máte na Šumavě i nějaké jiné oblíbené místo? Těch oblíbených míst je jistě víc, ale k Modravě jsem si vytvořil nejosobnější vztah. Je to místo magické, za všech

22 | jaro 2013

povětrnostních podmínek a teplotních extrémů příjemné. Jezdím tu na kole, několikrát jsem si zajel Krále Šumavy. V zimě vyrážím na běžky. Anebo jen zapálím v krbu a užívám si toho ticha a klidu. Když jsme na Modravě, rád vařím – a své kuchařské výtvory pak kombinuji s dobrým vínem. Jak vaši lásku k Šumavě sdílejí vaše děti? Nenapadlo vás děti vychovávat na Šumavě? Náš současný životní styl nám momentálně nedovoluje žít s dětmi trvale na Modravě. Jezdíme sem o víkendech, v létě i v zimě. Trávili jsme tu už několikery

Vánoce. Právě tady, v Modravě a na Kvildě, stály naše děti poprvé na lyžích. Míváte doma i nějaké artefakty, které souvisí se Šumavou. Mám na mysli nějaké trofeje zvěře, obrazy se šumavskou tématikou, knihy od Klostermanna, od Váchala. Náš dům je plný knih o Šumavě, o její minulosti i současnosti. Knížky Klostermanna a Váchala nejenže vlastním, ale také jsem je všechny přečetl. Výzdobu jedné z částí našeho domu tvoří samé fotografie Modravy a okolní přírody. Mimochodem

moje žena, která velmi ráda fotí, už má z fotografií Šumavy početné album. Váš dům na Modravě už je hotový? Náš dům už jednou hotový byl. Teď jsme se rozhodli provést některé úpravy především proto, že když se dům projektoval, jezdil jsem na Modravu sám, zatímco teď sem jezdíme jako početná rodina se třemi malými dětmi. Nyní, po dobu rekonstrukce, proto přechodně používáme sousední objekt, který je normálně určen pro návštěvy. Jak moc bylo těžké získat všechna povolení související s ochranou přírody, která byla nutná k rekonstrukci bývalé vojenské roty, ze které vznikl váš dům? Sjednat všechna potřebná povolení samozřejmě trvalo několik let. Je to přirozené, pohybujeme se v chráněném území. Vše ale probíhalo zcela korektně a skoro se dá říci, že náš dům na Modravě se stal jednou z nejdůsledněji prověřených staveb té doby u nás. Přes všechny obavy, které v době jeho výstavby zaznívaly, je dnes náš dům po stránce architektonické i po stránce zasazení do okolní přírody dáván odborníky za příklad citlivě a správně provedené stavby. Jak často Modravu přes rok navštěvujete vy nebo manželka? Oba dva s mou ženou se na Modravě vyskytujeme určitě nejméně desetkrát do roka. Zveme k nám kamarády, oslavili jsme tu naši svatbu. Michaela si pravidelně vozí na Modravu své nejbližší přítelkyně z rodného Brna i z Prahy. Skoro pokaždé, když jsme na pár dnů v Praze, snažíme se alespoň na chvíli zajet na Modravu. Čas od času půjčujeme dům také některým přátelům. Když přijedete na Modravu, je nějaké místo, kam se vždy zajdete podívat? Třeba na Březník, okolo Roklanského potoka atd.? Určitě. Kromě míst, která jmenujete, chodíme pravidelně na Antýgl, na Poledník, na slatě...

Zajdete třeba do některé z modravských hospod na pivečko a utopence? Tlačenka, nakládaný sýr a utopenci na Arnice (restaurace na Modravě, pozn. aut.) – na ty se vždycky těšíme už cestou. Rádi také zajdeme do hotelu Modrava na kachnu anebo na tatarák. Díky vám se Modrava stala nejbohatší obcí v republice. Na daních získala stovky milionů. Sledujete, jak se za vaše peníze obec rozvíjí? Myslím, že mnoho užitečných projektů už obec uskutečnila a další má v plánu, jen zatím čekají na potřebná povolení či rozpracování. Pevně věřím, že se Modravě podaří nabízet nejen krásnou přírodu, ale také čistotu, dobré zázemí a kvalitní servis pro sportovce, pro rodiny s dětmi a další návštěvníky. Jsem samozřejmě netrpělivý a rád bych viděl, aby se věci hýbaly rychleji, jsem ale také realistou a vím, že některé úřední procedury nelze urychlit. Jste hlavním sponzorem aktivit dnes už zesnulého prezidenta Václava Havla a na Loretánském náměstí v Praze teď připravujete nové sídlo Knihovny Václava Havla. Přivezl jste do Prahy pobočku americké nevládní organizace Aspen Institute. Nemáte v plánu podpořit nějaký dobročinný projekt nebo nadaci i na Šumavě? Pravidelně investuji přímo na Modravě. Mé příspěvky směřují na různé účely, které napomáhají k dalšímu rozvoji obce a jejího okolí. Správa parku čelí ekonomické kalamitě. Má výrazně nižší příspěvek z ministerstva životního prostředí. Prudce klesají příjmy z prodeje dřeva. Správa parku si musí začít výrazněji vydělávat na svoji činnost. Poraďte jako úspěšný podnikatel vedení parku, jak si na sebe na Šumavě vydělat? Dá se tu skloubit úspěšné podnikání s přísnými pravidly ochrany přírody? Nějak to jít musí. Obávám se jen, že se z tohoto tématu stane politikum a lidé

namísto hledání rozumného řešení pro Šumavu ustrnou v nějakém nesmyslném ideologickém boji. Po celém světě je mnoho podobných národních parků, které dobře fungují a plní obě své role. Pro příklady nemusíme chodit daleko. Jak se díváte na Národní park Šumava jako jeho návštěvník? Vidí to každý i občasný návštěvník Šumavy: chybí tu odpadkové koše, více sociálních zařízení, lépe vybavená parkoviště, půjčovny sportovního vybavení, více strážců... a obecně větší čistota. O vás je známé, že podporujete konkrétní politiky nebo politické strany, například Václava Havla, otevřeně kritizujete Václava Klause. Před volbami jste velkými částkami podpořil ODS, TOP 09 a VV. Předtím jste podporoval Stranu zelených. Souhlasil jste s postoji Strany zelených v době blokády Na Ztraceném? Osobně nejsem příznivcem podobných blokád, i když některým postojům Strany zelených obecně rozumím. Nemám tendenci dělat politiku, občas ale vyjádřím podporu konkrétním lidem či stranám, jejichž postoje mne oslovují. To, co se v Česku děje, mi určitě není lhostejné. I když toto číslo časopisu Šumava vyjde v dubnu, náš rozhovor vznikal již o Vánocích. Kde jste strávil Vánoce vy? Několik posledních roků jsme Vánoce trávili s celou rodinou na Modravě. Letos se náš dům rekonstruuje, takže jsme byli jinde. Naše Vánoce jsou tradiční: připomínáme si advent, strojíme stromeček, vyměňujeme si dárky a učíme děti koledy. U štědrovečerního stolu máme rybu, i když přiznávám, že kapr to není. Zato bramborový salát nesmí chybět, stejně jako cukroví. Pavel Pechoušek Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

Další oblíbená místa Zdeňka Bakaly – Luzenské údolí a Roklanský potok. (Foto: Štěpán Rosenkranz a Vladislav Hošek)

jaro 2013 | 23

Text Václav Sklenář | Foto archiv autora

Klostermannova chata se začala před devadesáti lety stavět Šumava ve své tajemnosti má mnoho míst, která jsou spojená s historií, jen se domníváme, co se asi odehrávalo. Jsou budovy, kde se odehrávaly různé příběhy, cesty osudu byly rozmanité, někdy šťastné, jindy tragické. V průběhu ne tak dávných dějin na Šumavě zmizely z povrchu zemského nejen domy, továrny, statky, ale zmizely i celé vesnice. Lidé, kteří zde žili, nemají svá jména, protože nejen jejich hroby, ale i celé hřbitovy zmizely. K těm více šťastným místům na Šumavě můžeme zařadit Klostermannovu chatu na Modravě, která letos oslaví 89 let od svého vzniku.

Pohled na Modravu z 1. republiky.

V roce 1888 byl v tehdejším mocnářství založen Klub českých turistů (KČT), v Sušici byl KČT založen v roce 1890. Po vzniku ČSR v roce 1918 se začaly rozvíjet aktivity Klubu československých turistů. Byly vyznačeny nové cesty, začínaly se stavět rozhledny, turistické chaty a noclehárny. Také německé obyvatelstvo podle zápisu v kronikách v té době vítalo vznik nového státu, neboť i jim turistický ruch přinášel po válce ve zbědovaném hospodářství určitý finanční přínos. Šumavští sedláci na statcích zřizovali „sommerwohnunky“ pro turisty, kteří přijížděli poznávat Šumavu hlavně z českých měst. Nastává rozvoj cestovního ruchu na Šumavě Prof. Antonín Friedl z pověření KČT v roce 1920 hledá místo pro postavení chaty někde v Povydří. Bylo vytipováno několik míst, u Turnerovy chaty to zamítl majitel Kašperských Hor, u Antýglu to znemožnil projekt na výstavbu nádrže pro budoucí elektrárnu. KČT se přesto nevzdával myšlenky na výstavbu chaty na Modravě. Přestože byl majitel Schwarzenbergova velkostatku proti, podařilo se získat pozemek na stavbu a brněnský architekt

24 | jaro 2013

Skála nad Klostermannovou chatou z pohlednice z doby první republiky.

Bohuslav Fuchs zhotovil projekt. Sušické listy v roce 1923 informují veřejnost o výstavbě, náklady se šplhají k 1 milionu korun, které jsou hrazeny ústředním KČT. Před otevřením chatu získává nepochopitelně KČT ve Volyni, až po protestech sušického odboru KČT jakožto budovatele se jim chata vrací do správy. V neděli 22. června 1924 byla chata slavnostně otevřena za účasti mnoha turistů a čestných hostů. Místopředseda KČT Dr. Bastl přivítal ministra obchodu Ing. Nováka a vdovu po spisovateli Karlu Klostermannovi. Z jeho projevu je zadokumentována řeč, kterou pronesl: „Vždyť byl to Klostermann, který již jako student tak rád dlel u rodiny své na Šumavě, si ji zamiloval, splynul s lidem šumavským a který ve spisech svých tak mistrně a jedinečně nastínil nám bodré dřevaře a skláře šumavské. Týž byl zajisté nejpovolanějším vyjadřovatelem všeho života šumavského. Jsem přesvědčen, že jménem vás všech i celé české turistické obce mohu vyjádřit bol nad tím, že neúprosný osud nedopřál Klostermannovi, aby byl přítomen dnešní slavnosti.“ (Pozn. aut – Spisovatel zemřel 23. července 1923 ve Štěkni, pochován je v Plzni.)

V chatě bylo 28 pokojů se138 lůžky a o studentskou noclehárnu byl velký zájem. K tomu se nabízelo stravování a občerstvení. Jsou dochovány i ceny z té doby: jedna postel za 10 Kč, druhá za 8 Kč, noclehárna za 5 Kč, snídaně za 2 Kč, oběd za 9 Kč, večeře za 6 Kč, plzeňské pivo za 2 Kč. První nájemce se jmenoval Gustav Pšenička, o chatu byl velký zájem, takže práce měl asi dost. Jistě stojí také za zmínku přečíst si pasáž z Baštova průvodce Šumavou o Modravě z roku 1908. „56 obyvatel, mezi nimi i Češi. Revírní správa a pila. Hostinec Zum zwei Schnepfen (U dvou sluk) s 10 noclehy. Českým turistům nedoporučuje se v Modré stravovati se a ubytovati. Ceny přemrštěné. Zvláště pstruhů zde nekupuj. Na nocleh lépe zajíti do Pürstlingu, nebo zůstati na Vchynici.“ Proto lze pochopit, proč se za 1. republiky stala Klostermannova chata oblíbenou a zvláště Čechy navštěvovánou. Turisté vydávající se z brány Šumavy – tak se nazývalo oblíbené letovisko Sušice – šli na Modravu cestou, která byla také pojmenovaná jménem Karla Klostermanna. Na chatu byla také dovedena telefonní linka,

Klostermannova chata před 2. světovou válkou.

což na tehdejší poměry byl výdobytek, a sama o sobě se stala trnem v oku ostatním německým hostinským, sloužila dobře lidem a napomáhala provozu chaty až do zabrání Sudet v září v roce 1938. Vyhnání Čechů ze Šumavy před II. světovou válkou a následný odsun Němců po jejím skončení byly smutnou kapitolou dějin minulého století. Chata za války sloužila říšské branné moci, po válce si ji pro změnu zabrala Pohraniční stráž. Ubytování pro turisty v této pohnuté době se neposkytovalo. Trochu lepší doba nastala až v padesátých letech. Škodovy závody v Plzni, které byly přejmenovány na závody Vladimíra Iljiče Lenina, získaly budovu na rekreaci svých zaměstnanců. Zpočátku se jednalo o výběrovou rekreaci, zařízení tomu také v té době odpovídalo. Zájem odborářů o rekreaci byl veliký. Budova se postupně využívala, jak to jen šlo, na opravy a udržování se příliš

nehledělo. V té době si tam běžný turista nedal ani pivo, natož aby tam mohl přenocovat. Budova se permanentně přetěžovala jak nábytkem, tak i nocležníky ze Škodovky, takže trámy v přízemí se začaly rozestupovat, společně s hnilobou bylo zapříčiněno, že v roce 1996 byla budova z důvodu špatné statiky uzavřena. V témže roce byla budova také vyhlášena kulturní památkou. Dnes ji vlastní Lubomír Soudek, který ji koupil v roce 2002, celou ji citlivě zrekonstruoval pod vedením Ing. Arch. Jana Baxy během dvou let. Změnila se na hotel, plochou se o málo rozšířila, disponuje sedmnácti 2–4 lůžkovými pokoji a restaurací se 66ti místy. V hotelu vznikl také bowling a sauna, přebudována byla společenská místnost. Hotel dnes řídí pan Slavík, který je také zárukou dobrých ubytovacích a gastronomických služeb. Důkazem toho, že

Klostermonnova chata v současnosti.

hotel poskytuje kvalitní služby, byla i návštěva Václava Klause, prezidenta republiky, 16. června v roce 2011. Setkal se zde s hejtmanem Plzeňského kraje, se šumavskými starosty a po rokování společně poobědvali. Toto je osud jedné z mnoha šumavských chat, která se dočkala toho lepšího konce. Slouží dobře po mnoha historických peripetiích turistům, kteří ji dnes vyhledávají, a hlavně má další dobrou budoucnost před sebou. Děkuji Emilu Kintzlovi za pomoc při hledání faktů.

Bc. Václav Sklenář hoteliér a předseda občanského sdružení Karel Klostermann – spisovatel Šumavy

Současný interiér – jídelna.

jaro 2013 | 25

Text Petr Hudičák

Josef Seidel – legendární fotograf, který rád fotil i Šumavu Josef Seidel – fotograf, který na přelomu 19. a 20. století nafotil více než sto tisíc fotografií. Podstatná část pocházela i ze Šumavy, kam často zajížděl. Lidem z tehdy odlehlých míst jako je Strážný, Bučina a okolí Kvild umožnil získat kvalitní rodinné obrázky. Fotil i neopakovatelnou šumavskou krajinu.

Vltava s mostem v dnešní Nové Peci, v pozadí Plechý. (Foto: Josef Seidel)

Již krátce po roce 1860 vznikla první fotografie na Šumavě a v následujících letech obtěžkáni stativy a fotoaparáty i malou chemickou laboratoří začali připravovat první snímky zejména známých a turisticky atraktivních míst fotografové Johann Schneider, Ignác Kranzfelder, František Fridrich, Jindřich Eckert, Franz Veits, Emil Wangemann, Gustav Adolf Quast, Franz Polak a další. Tisíce turistů, návštěvníků, badatelů i fotografů v různé fázi profesionálního vzdělání dnes doprovází na cestách fotoaparát, a tak nevědomky i vědomě potvrzují sami u sebe pravdivost tvrzení – Šumava je fotogenická. Severočeský rodák Josef Seidel přišel do Českého Krumlova v roce 1886, když přijal nabídku vdovy Zimmerové k vedení

26 | jaro 2013

již zavedeného fotografického podniku. V té době měl za sebou cesty až k východní hranici rakouského mocnářství do Kluže a mnohé zaměstnání ve vídeňských fotografických ateliérech. Nedávno tragicky zesnulý zakladatel krumlovského ateliéru Gotthard Zimmer pocházel z Českých Žlebů a zatím nevíme, jak se dostal k fotografii. V době krátce po začátku druhé poloviny 19. století byla fotografická živnost více experimentem než velkou jistotou. Je možné, že Gotthard Zimmer již po roce 1880 rozšiřoval nabídku své práce o fotografie Šumavy. Doklad o jeho snahách můžeme nalézt na jedné fotografii Třístoličníku, kde na samotné skále spíše tušíme, než čteme, nápis Gotthard Zimmer Aufnahme. Josef Seidel byl fotografem, který

kombinoval práci v ateliéru s prací cestujícího fotografa bez pevného zázemí. Díky pečlivě vedeným zákaznickým knihám s datovanými, číslovanými objednávkami známe jednotlivé zákazníky již od roku 1884 podle jména a mimokrumlovské i podle bydliště. Poslední řádky zákaznické knihy byly napsané v roce 1952 jako téměř 140 000. zápis. V prvních letech musel Josef Seidel okolí Českého Krumlova teprve poznávat. Krajina mu mohla připomínat rodný kraj v těsné blízkosti České Kamenice. Z minulých let byl zvyklý chodit a většinu fotografického vybavení musel nosit s sebou. Tušíme, že si brzy pořídil obyčejné kolo a v roce 1905 motocykl české výroby Laurin a Klement. To už Českým Krumlovem dále na Šumavu procházela

železnice, která byla pro fotografa velkým pomocníkem. Na dlouhé, nezřídka týdenní cesty si nechával do cílových stanic posílat vybavení a zejména malované pozadí, kterým nahradil daleko od ateliéru dojem fotografického salonu. Svými cestami umožnil obyvatelům tehdy odlehlých míst jako je Strážný, Bučina a okolí Kvild získat kvalitní obrázek jednotlivců i rodin s dětmi. Josef Seidel plánoval rozšíření svého ateliéru na jiná místa Šumavy. V případě Prachatic se mu to povedlo, fotografoval tu v Nádražní ulici muž jménem Giskra. V Železné Rudě pokračoval ve snahách svého otce František Seidel, ale pro nastávající válku a jiné starosti zůstalo pouze u spolupráce s firmou J. R. Seidla a pobočka nebyla otevřena. Českokrumlovská firma Josefa Seidela je dodnes známa široké veřejnosti výrobou pohlednic. Jeho práce jako fotografa a vydavatele začíná na západě Nýrskem a podél státní hranice dosahuje k Vyššímu Brodu. Dále na východ jsou známé jen dva regiony, kde měl Fotoateliér Seidel své zákazníky. Novohradské hory s městy Nové Hrady a Benešov nad Černou jsou prvními z nich. Druhým regionem je oblast mezi Novou Bystřicí a Novým Městem pod Landštejnem. Fotografie jsou číslované v různých řadách a celkový počet převyšuje 5 000. Zásahem Ministerstva informací a osvěty přišel o všechny negativy František Seidel v letech 1948–49. Naštěstí vznikaly celou dobu práce v ateliéru rezervní kopie, které se v archivu dochovaly. Přesto se ztrátu všech negativů nepodařilo nahradit. Mnozí sběratelé v Čechách, Bavorsku a Rakousku se snaží kompletovat původní seidelovské obrazy v různých formách. Jednou z nich je také fotobanka Musea Fotoateliér Seidel.

Rodina z okolí Horní Plané. (Foto: Josef Seidel okolo roku 1910)

Samotné muzeum bylo otevřeno po náročné revitalizaci v roce 2008 a návštěvníkům nabízí k prohlídce unikátní zachovalý fotografický podnik s bytem majitele. Perlou je jistě ateliér se skleněnou střechou a jeho původní zařízení s fotoaparáty, nábytkem a malovanými pozadími. Josef Seidel si na Šumavě získal důvěru všech vrstev obyvatel. Fotografoval celé rodiny, výjimečně i řemeslníky při práci. Znali jej všichni majitelé hostinců i hotelů. Na cestách se potkával s lesníky, někdy přespával v jejich obydlích v lesních samotách daleko od lidí. Lesníci byli často vděčnými zákazníky. Je pravděpodobné, že všechny fotografie byly pořízeny s vidinou obchodního úspěchu. Proto nenajdeme mnoho

snímků z míst, kde nebylo možné očekávat turisty, největší zákazníky. Že oba Seidelové fotografovali obě Kvildy, Modravu, šumavská jezera, Vyšší Brod, Prachatice, Vimperk a Volary, se nikdo nediví. Zajímavá jsou ale i jiná, tehdy oblíbená místa. Snímky celé obydlené oblasti v okolí Schwarzenberského kanálu od Jeleních Vrchů, přes Novou Pec s jejími místními částmi až k hraničnímu přechodu v Zadní Zvonkové jsou ukázkou píle, ale i sportovních výkonů fotografů. Josef Seidel měl oblíbenou vyhlídku nad Plešným jezerem, jak připomíná tehdy ještě malé dítě František Seidel v jednom ze svých deníků. Na snímcích nechybí žádný z významných vrcholů Šumavy ve všech ročních obdobích. Dalším oblíbeným místem pro fotografii bylo široké okolí Železné Rudy od měst v údolích po jezera až k vrcholům Velkého Javoru nebo Ostrého. Spolupráce s místními podnikateli dala vzniknout celé řadě snímků z Lenory, Volar i Horní Plané. Josefa Seidela žádali o spolupráci majitelé panství, a tak vzniklo například mnoho snímků z prostředí zpracování dřeva a zejména jeho dopravy na zakázku Schwarzenberského panství. Snad čtenáře nepřekvapí i další oblast fotografického zájmu Stožecko, Nové Údolí a Haidmühle. Odtud není daleko do Strážného, kde vzniklo několik desítek pohlednic, ale ještě více portrétů místních obyvatel. I tady k zákazníkům patřili Češi jako příslušníci armády nebo Finanční stráže. (autor v článku využil text Pavla Scheuflera umístěný na www.scheufler.cz )

Nová Pec, cesta známá jako Vltavská. (Foto: Josef Seidel 1932)

Ing. Petr Hudičák Museum Fotoateliér Seidel, www.seidel.cz [email protected]

jaro 2013 | 27

Text a fofo Daniel Černý

Jedle bělokorá na horní hranici výskytu V roce 2004 jsem od Ing. Vladimíra Zatloukala získal informace o jedlích rostoucích na horní hranici výskytu. Jednalo se asi o 15 exemplářů jedle se změřenými dendrometrickými údaji a doplněné zákresem do mapy. V roce 2005 a 2006 jsem ve spolupráci se svými kolegy a kolegy z Lesů ČR našel dalších 64 exemplářů jedle bělokoré, splňujících specifika horního výskytu jedle. Jedle bělokorá – dřevina se širokou ekologickou valencí Z hlediska vegetační stupňovitosti se podle literárních pramenů jedle vyskytuje na střídavě vlhkých a podmáčených půdách od 2. (bukodubový) do 7. lesního vegetačního stupně (bukosmrkový). Od 5. lesního vegetačního stupně (jedlobukového) roste i na kyselých stanovištích. V 8. lesním vegetačním stupni (smrkovém) by se jedle podle některých autorů vyskytovat neměla, a pokud ano, tak pouze na rozhraní se 7. lesním vegetačním stupněm ve formě ojedinělého výskytu živořících, zpravidla sterilních jedinců (Korpeľ a Vinš, 1965). Přesto se na Šumavě jedle vyskytují i hluboko v 8. lesním vegetačním stupni. V některých případech to jsou vitální a plodící jedinci, kteří dosahují úrovně smrku. Horní výskyt (dále jen HV) jedle bělokoré je charakterizován výskytem jedlí, které rostou ve vyšších nadmořských výškách, než uvádí teorie, nebo v méně příznivých klimatických či půdních podmínkách (např. v těsné blízkosti výše položených slatí). Protože geomorfologické a i klimatické charakteristiky v jižní a západní části Šumavy jsou rozdílné, stanovili jsme jako kritérium horního výskytu jedle spodní hranici 8. lesního vegetačního stupně (LVS) tak, jak byl zmapován před revizí provedenou v souvislosti se zpracováním Oblastního plánu rozvoje lesů (OPRL). Vzhledem k tomu, že hranice LVS neprochází po vrstevnicích, jsou do šetření zahrnuty i některé jedle z vyšších poloh 7. LVS. Monitoring a výzkum jedlí v oblasti HV Od roku 2005 do 2007 proběhl monitoring jedlí z HV. U každého jedince byla zaměřena pozice pomocí GPS, změřena výška stromu, výčetní průměr a byl proveden popis (defoliace, tvar koruny atd.). Výstupem jsou mapové podklady o HV jedle a evidenční karty jednotlivých stromů.

Skalova jedle z Jezerní hory, pojmenovaná po lesním správci z lesní správy Železná Ruda Vladimíru Skalovi. Roste ve výšce 1338 m n.m. Je nejvýše rostoucí jedlí v České republice.

28 | jaro 2013

Lokality horního výskytu jedle bělokoré Ve sledovaném území se jedle při horní hranici svého výskytu soustřeďuje do několika lokalit. V jižní části Šumavy pod vrcholem Alp (oblast Smrčiny) se jedle vyskytuje kolem 1200 m n. m. U Stifterova památníku, pod vrcholem Plechého, roste vitální a plodící jedle v nadmořské výšce 1310 m. Další výskyt

jedlí nad 1200 m n. m. je pod vrcholem Boubína, u lesní cesty „Severní boubínské“, a to v 1230–1245 m n. m. V oblasti celé Šumavy v těchto vysokých polohách se nejvíce jedlí zachovalo ve kvildské oblasti (19 ks), na Modravsku (5 ks) a v oblasti Zhůří u Rejštejna (15 ks). V západní části Šumavy rostou dvě jedle v okolí Weitfelerských slatí, z nichž jedna dokonce v těsné blízkosti slatě. Pod vrcholem Plesná bylo nalezeno šest jedlí v nadmořské výšce 1195–1219 m. Další významnou, známou lokalitou je Jezerní hora, kde roste 5 jedinců v nadmořské výšce 1290–1338 m. Absolutní rekord ve výskytu jedle bělokoré je „Skalova jedle“ z Jezerní hory, která roste v nadmořské výšce 1338 m n.m. Je nejvýše rostoucí jedlí nejen na Šumavě, ale i v České republice. Na základě informací získaných z monitoringu těchto jedlí byl vytvořen záchranný program na zachování genofondu jedlí z horní hranice výskytu. O jeho realizaci vás budu informovat v příštím čísle časopisu Šumava.

Daniel Černý vedoucí oddělení ekologie krajiny Správy NP a CHKO Šumava [email protected]

Chlandova jedle z Bázumu, pojmenovaná po vedoucím polesí Václavu Chlandovi z polesí Zátoň. Rostla ve výšce 1200 m n. m. V roce 2008 ji zahubil blesk.

Jedle z Plesné (Topinkova) rostla pod vrcholem Plesné a v roce 2006 jí zahubil blesk.

jaro 2013 | 29

Text Josef Štemberk

Na Šumavu za poznáním Na co se mohou na jaře a v létě těšit turisté Turistika je povětšinou individuální záležitostí. Slouží nám k odpočinku – psychickému, ale i fyzickému. Do přírody vyrážíme nejčastěji za poznáním a za zážitky. V národním parku je vám každoročně toto vše servírováno přímo na stříbrném podnose, když se zúčastníte programů pro veřejnost. Stačí si jen vybrat!

Kromě výprav za přírodou je zajímavé i poznávání historie a tradic Šumavy. (Foto: Josef Štemberk)

Široké spektrum akcí začíná doprovody s průvodcem za přírodou, historií a mnoha jinými tématy. Je dobré ochutnat z každého něco a zjistíte, že každé má něco do sebe: Víte například, jak se dělá herbář anebo jak se kdysi vázali vory? Pochybujete, že se v Otavě ještě dnes dá vyrýžovat zlato? Myslíte si, že skleněnou perlu dokáže na sklářském kahanu vyrobit pouze zkušený sklář? Programy pro veřejnost nabízejí leckdy překvapivá poznání a zjistíte, že i vy dokážete sami, co jste ani netušili. Ještě před hlavní letní sezónou (a pak hned po ní) nastává příznivý čas pro „staré“ přátele Šumavy. Projekt „Dostupné Šumavy“ umožňuje i méně mobilním občanům – především tedy seniorům a handicapovaným – zažít jinak pro ně nemožné. V rámci pravidelných autobusových zájezdů mohou navštívit místa, kam se sami dostat nemohou – vlastní síly jim nestačí a veřejná doprava tam nedojede. Již osvědčenými „taháky“ zůstávají Březník a Poledník a k novinkám patří letos Černé jezero. Určitě budou každého zajímat letošní novinky, o kterých samozřejmě budou informovat v pravý čas a obšírněji tisko-

30 | jaro 2013

Ukázkové plavení vorů na Vchynicko-Tetovském kanálu patří k vrcholům letní sezóny. (Foto: Štěpán Rosenkranz)

vá a další média. Tak: 1. května se otevře Návštěvnické centrum Bubo bubo se sovími voliérami u Borových Lad. 19. května bude zahájena plavební sezóna na Schwarzenberském plavebním kanálu u Zadní Zvonkové, kde se téměř sto let dříví neplavilo a díky loňské rekonstrukci kanálu to opět možné je. Na vzrůstající atraktivitě by letos měl získat Březník – v někdejší myslivně bude nová expozice a rozšířené zázemí pro kulturní akce a pokud se podaří otevřít stezku Luzenským údolím k Modrému sloupu, o návštěvníky zde nebude rozhodně nouze. Unikátní tok řeky Vltavy v národním parku si budete moci sjet s vodáckým průvodcem nebo bez něj. Sama příroda určí výškou hladiny režim splouvání. Pokud bude příliš sucho, můžete zase v klidu a suchou nohou procházet po blízké naučné stezce Soumarské rašeliniště, kde příroda ukazuje, jak rychle se dokáže revitalizovat, když ji člověk ponechá vlastnímu vývoji. Již mezi tradiční akce se počítají výpravy s průvodci divočinou, při kterých dnes běžně zchoulostivělý homo sapiens nejednou zažívá na vlastní kůži drsnou

tvář přírody. Člověk se ale neustále musí obdivovat dokonalosti přírody, ve které vše funguje, a přiznejme si to, ještě lépe, než bychom to sami vymysleli. Nabídka programů pro veřejnost, kterou zajišťují jak odborníci Správy NP, tak přizvaní experti v daném oboru, určitě nekončí, ale pokračuje tvořivými dílnami, workshopy, tradičními jarmarky, přednáškami o Šumavě i s poznatky ze světa, mj. z jiných národních parků, do jejichž velké rodiny Šumava také patří. Řada akcí se koná ve spolupráci s regionem – obcemi, spolky, aktivními jedinci a naší snahou je získat stále více sponzorů, kterým je umožněno se prezentovat se značkou Národního parku Šumava. Veškeré informace o programech pro veřejnost získáte v informačních střediscích správy národního parku anebo na internetových stránkách www.npsumava.cz. Mgr. Josef Štemberk vedoucí oddělení marketingu Správy NP a CHKO Šumava [email protected]

Text a foto Zdeňka Lelková

Šumavský spisovatel svůj poslední román nedopsal Málokterý kraj má takové štěstí na velké spisovatele jako Šumava. Snad je to dáno její baladičností a malebností, ale zároveň syrovostí a drsností. Devátého května 2013 by se dožil osmdesátky známý autor povídek, novel i několika románů Petr Pavlík. Předposlední den starého roku si osud vybral jako den nenávratného odchodu pro spisovatele Petra Pavlíka, autora povídek, novel a románů ze šumavského prostředí. Narodil se v Netolicích v učitelské rodině jako prostřední ze tří synů. Po maturitě na gymnáziu v Prachaticích pracoval u Rudných dolů v Černé v Pošumaví. Během hornické práce si doplnil pedagogické vzdělání na Pedagogické škole v Českých Budějovicích a dálkovým studiem na Filosofické fakultě v Praze a vrátil se k rodinné tradici. Učil na základních školách na Českokrumlovsku a Prachaticku. Na začátku sedmdesátých let se přestěhoval do Stožce, opustil školství a nastoupil do zaměstnání u Povodí Vltavy jako říční stráž na Studené a Teplé Vltavě. A v tomto prostředí zůstal až do konce svého života. Šumava, její příroda a historie se promítaly do většiny jeho literárních děl. Svou první povídku otiskl v roce 1959 ve Zpravodaji Českokrumlovska, ale pak už pilně spolupracoval s okresním, krajským i celostátním tiskem, různými časopisy,

rozhlasem a později i televizí. Jeho knižní premiérou byl titul Tak schválně hoď. Napsal devět knih (např. Šumavský deník, Cesta z hor, Vichřice, Soukromý letecký den, Řeka, Dar, Šumavská bílá noc), některé z nich byly přeloženy do slovenštiny, ruštiny a němčiny. V mnohých jeho románech hraje hlavní roli fenomén příroda versus člověk – ať už jako protivníci či jako dva faktory sounáležitosti. Psal i o tvrdé práci a nelehkém životě lidí žijících na Šumavě, mnozí, kteří jeho dílo četli, se v jeho postavách i poznali. Rád houbařil a brouzdal se krajem pod Stožeckou skálou, kolem Studené Vltavy. Ze Stožce dlouhou dobu redigoval místní periodika Život pod Smrčinou a Život pod Třístoličníkem. Byl členem Jihočeského klubu Obce spisovatelů a téměř do poslední chvíle se zajímal o vše, co se na poli literatury, zejména té jihočeské, dělo. Byl mimo jiné i držitelem Číše Petra Voka, jihočeské literární ceny za celoživotní dílo. V devadesátých letech byl pravidelným

účastníkem každoročního setkávání spisovatelů Zeyerovy Vodňany. Mnohdy ho však víc než literatura zajímala milovaná Šumava. Na jednu stranu měl radost, že se konečně opět spojila její česká a bavorská část, těšilo ho zřízení Národního parku Šumava, ale zároveň neskrýval obavy z nadměrné komercionalizace těchto nádherných hor. Svou Šumavu a šumavskou přírodu miloval a ty v něm měly svého bojovného ochránce. 9. května 2013 by se dožil osmdesátky. Chtěl toto jubileum oslavit vydáním své nové knihy, na které pracoval. Šumava přišla o dalšího svého milovníka a spisovatele. Snad se tam někde nahoře setká se Stifterem a Klostermannem a budou „svým horám“ společně držet palce.

Ing. Zdeňka Lelková bývalá starostka Stožce [email protected]

Spisovatel Petr Pavlík – psal o tvrdé práci a nelehkém životě lidí žijících na Šumavě, mnozí, kteří jeho dílo četli, se v jeho postavách i poznali.

jaro 2013 | 31

Text a foto František Janout

Vrchol Siebensteinkopf a vodní nádrž Reschbachklause v NP Bavorský les Poněkud ve stínu Pramenů Vltavy, jejichž návštěvnost patří v NP Šumava k nejfrekventovanějším, je vrchol Siebensteinkopf na bavorské straně hranice. Je snadno dosažitelný přes hraniční přechod pro pěší turisty Prameny Vltavy – Siebensteinkopf, který je možné přecházet celoročně. Přístup k vrcholu Siebensteinkopf Z Bučiny: po červené turistické značce (štěrkovaná cesta). Po 700 metrovém klesání ze sedla „Pod Stráží“(nejvyšší bod této trasy) odbočuje z rozcestí (mírně vzhůru) modrá značka k hraničnímu přechodu. Od Pramenů Vltavy: po modré značce směrem na Černou horu, po 300 m odbočit vlevo vzhůru na červenou značku směr Bučina. Po 400 m stoupání směřuje doprava k hraničnímu přechodu modrá značka. Na rozcestí pod sedlem Stráž, kde se cesta z Bučiny lomí doleva a vzápětí doprava klesá k Pramenům Vltavy, se otevírá široký rozhled. Je tu umístěna směrovka s modrou značkou k 0,5 km vzdálenému hraničnímu přechodu Prameny Vltavy –Siebensteinkopf. Trasa vede šikmo svahem, mírně vzhůru po vyšlapané pěšině. Napravo ve směru chůze dominuje výhled na Steinfleckberg, který z velké části zakrývá hřeben Malé a Velké Mokrůvky. Vlevo, na konci tohoto hřebene, je vidět Luzný. V opačném směru je pěkný pohled na svah a vrchol Černé hory. Vpředu, v linii cesty, je vidět vrchol Siebensteinkopf. Pěšina přivádí k hraničnímu kameni 7/7, kde pohledem směrem ke Stráži můžete porovnat rozdíl efektivního zásahu proti kůrovci v roce 2005 a znovuzalesnění na naší straně a odumřelého lesa ponechaného bez zásahu na bavorské straně. Po 200 m chůze po hranici přijdete k odbočce na Siebensteinkopf. Výstup na vrchol za

Vrchol Siebensteinkopf

32 | jaro 2013

suchého počasí není obtížný, i když varovná cedulka oznamuje náročnost a pevnou obuv. Za mokra je třeba dát pozor – cesta přes kameny a kořeny bude kluzká, zejména při sestupu na druhou stranu k Bučině, který je obtížnější. Po necelém půl kilometru poměrně příkrého stoupání omlazujícím se lesem s výhledy skrze pahýly uschlých smrků dorazíte k dřevěnému vrcholovému kříži. Výhled z výšky 1263 m částečně zakrývají uschlé stromy. Horský hřeben je rozdělen na sedm velkých skalních uskupení nazvané Siebensteinfelsen (Sedmiskalí). Když byly při silné vichřici v roce1870 vyvráceny všechny stromy, tyto skály se odhalily a byly z dálky viditelné. Obnova lesního porostu pak trvala až do roku 1900. Paradoxně uvidíte podobnou situaci i dnes. Tady se můžete rozhodnout, zda po značce se symbolem skupinky stromů sestoupíte přes vyhlídkové skály na jižním úbočí k hraničnímu přechodu Bučina nebo se vrátíte k odbočce na hranici. Doporučuji druhou variantu, při které po sestupu pokračujete dál po hranici po značce se symbolem sovy. Na horizontu se rýsuje hřeben od Malé Mokrůvky až po vrchol Luzného, blíže před nimi masiv Steinfleckbergu a úplně nejblíže rozložitý dvojvrchol Farrenberg. Po necelých 100 m se značená trasa od hranice odklání a vede k malebné vodní nádrži Reschbachklause. V hladině se zrcadlí Černá hora, uschlé pahýly smrků i obnovující se lesní porost. Je to místo, kde si můžete odpo-

činout, jsou tu lavičky i srubový přístřešek pro případ nepříznivého počasí. Hráz ze žulových kvádrů na potoce Reschbach byla vybudována v roce 1860 a zadržuje 15 tisíc kubíků vody. Po otevření stavidla se nádrž vyprázdnila za 3 až 4 hodiny. Zvýšil se tím průtok vody, který umožňoval splavování dříví do 60 km vzdáleného Pasova. Plavilo se převážně na jaře, kdy byla nádrž dostatečně zásobena vodou z tajícího sněhu. Používala se až do počátku 50. let dvacátého století. V roce 1976 byla Správou NP Bayerischer Wald renovována jako kulturní památka. Po široké štěrkované cestě bez výškových rozdílů (značená jako cyklotrasa) přijdete po 1 km na silničku z Finsterau, která vás dovede na Bučinu. Celá trasa Kvilda – Bučina – Siebensteinkopf – Reschbachklause – Bučina – Kvilda je dlouhá 22 km. Varianta z Kvildy přes Prameny Vltavy a zpět do Kvildy přes Bučinu všechny uvedené vzdálenosti prodlouží jen o necelý kilometr. Trasu si lze zkrátit až o 14 km v období od července do září využitím zelených autobusů z Kvildy na Bučinu a zpět (od roku 2012 je zastávka přímo u hraničního přechodu). Jízdní řády zelených autobusů najdete ve všech informačních střediscích nebo na internetových stránkách NP Šumava. Ing. František Janout [email protected] www.sumavanet.cz

Vodní nádrž Reschbachklause

Text a foto Petr Černý

Plavební kanál jak za starých časů Schwarzenberský plavební kanál Byl postaven v letech 1789–1823 podle plánu Ing. Josefa Rosenauera. Jeho celková délka je 51,7 km. Kanál překračuje u Růžového vrchu hlavní evropské rozvodí, což umožnilo plávku dřeva z povodí Vltavy do Dunaje a tedy až do Vídně. V roce 1963 byl prohlášen za kulturní památku technického významu.

Tunel na kanále Tunel v délce 429 m postavil Ernest Mayer u Jeleních Vrchů v letech 1821–1822. Na obou vstupech do tunelu nechal zbudovat vstupní portály - novogotický a klasicistní, které jsou ozdobou celého kanálu.

Ukázkové plavení dřeva Naposledy se v kanálu plavilo dřevo v roce 1961. Od 90. let 20. století se zde každoročně pořádá v letní sezóně ukázkové plavení dřeva, které doplňují především lidové tance a písničky. Nositelem projektu je folklórní sdružení Libín-S a novodobým plavebním ředitelem je Ing. Hynek Hladík.

Aktuálně ze Schwarzenberského kanálu: V neděli 19. května bude zahájena letošní plavební sezóna na kanále na nově zrekonstruovaném úseku ze Zadní Zvonkové do Rakouska. „To má bejt ten slavnej kanál, o kterým jsi mi vyprávěl?“ pronesl poněkud jízlivě můj syn Tomáš, když jsme dorazili na kole ze Stožce k Schwarzenberskému plavebnímu kanálu. Pravda je, že v těchto místech vypadá kanál opravdu spíš jako špatně udržovaný příkop než někdejší chlouba stavebního inženýrství, ale v klidu jsem opáčil: „Jen počkej, až kousek popojedem, a budeš žasnout.“ Byly jsme na sobotním výletě na jihu Šumavy a synovi jsem slíbil, že uvidí, jak se dřív dopravovalo dřevo v neprůchodném terénu hor, jinými slovy, že uvidí ukázkové plavení dřeva na Jeleních Vrších. Jedeme po pohodlné cyklotrase podél kanálu, kterou já nazývám nejdelší rovinkou na Šumavě. Každou zatáčkou jsme blíž k Jelením Vrchům. „Co to je?“ podiví se Tomášek u horního portálu tunelu. „A kam to vede?“ Znalecky vysvětluji obdivuhodnou historii stavby tunelu na plavebním kanálu, kterou jsem si dopodrobna nastudoval. Nejvíc ho zaujme, že šlo svého času o nejdelší tunel na sever od Alp, ale dál už neposlouchá. „Můžu tím

tunelem jet nebo aspoň projít?“ Nechám to na něm, protože vím, že ani ne po deseti metrech narazí na pevnou mříž. Zcela to chápu, že se tunelem nedá procházet. Bylo by to nebezpečné – tam v té tmě a za další je tam prý jedno z největších zimovišť netopýrů na Šumavě. Tunel holt nadjedeme a už sjíždíme do Jeleních Vrchů. Parkoviště u dolního portálu je téměř plné. Aby ne, když je takový slunečný den. A pak koná se tu přeci to ukázkové plavení dřeva. To mě samotného vždy překvapí, kolik lidí se přijde na vlastní oči přesvědčit, zda dřevo na vodě plave. Plavební ředitel v myslivecké kamizole přečte dle scénáře plavební rozkaz a diváci začnou sami vhazovat připravená polena do kanálu. Samotné plavení již zajišťuje secvičený personál. Klády pomalu a spanile plavou po vodě v kanálu, aby je chlapíci s háky po dvou kilometrech zas vytáhli na suchou zem. Všichni jsou spokojení, jak to dopadlo. Diváci se přesvědčili, že jim na hodině fyziky nelhali. Plavci mohu jít na své zasloužené pivo.

My jedem s Tomáškem ještě dál. Míjíme Rosenauerovu kapličku, akvadukt a řadu stavidel a propustí a voda v kanále nás doprovodí až na Klápu. „Až budeš chtít, tak pojedeme zas zpátky.“ Nenápadně naznačuji synovi, že až „tam“ budeme, tak vlastně budeme teprve v polovině cesty. Pochopí a otáčíme o 180 stupňů nazpátek hned. Cesta je to taky příjemná, a i když jedeme proti proudu, tak by se místy zdálo, že sjíždí z kopečka. Opět musím před našimi předky, kteří postavili tuto obdivuhodnou vodní cestu, smeknout. Malý Tomášek si to ještě neuvědomuje, ale myslím si, že až bude starší, také pochopí, kde má své kořeny, co jsou to tradice a že je dobré je udržovat. Ostatně ani já jsem nebýval jiný!

Petr Černý [email protected]

jaro 2013 | 33

Informační středisko na Kvildě je zrekonstruované Nejnavštěvovanější informační středisko ze všech národních parků v republice – Informační středisko Správy NP a CHKO Šumava na Kvildě má za sebou náročnou rekonstrukci za 17 milionů korun. Od začátku září do poloviny prosince bylo uzavřené. Na návštěvníky tu čeká zbrusu nová moderní expozice věnovaná horskému lesu, promítací sál i knihovna. Opravy trvaly 110 dní. V loňském roce ho od 1. ledna do 3. září navštívilo 65 tisíc lidí. V roce 2011 více než 75 tisíc lidí, což je zhruba 210 lidí na každý den.

Proti ohni v Národním parku Šumava zasahuje nová jednotka hasičů Místo se zvýšeným nebezpečím požáru – tím je podle názoru zodpovědného orgánu státního požárního dozoru Národní park Šumava. Velké množství suchých stromů (odumřelé dřevní hmoty) zvyšuje reálné nebezpečí vzniku lesního požáru a možnost jeho nekontrolovatelného šíření. Navíc podmínky pro případný zásah jsou zde zcela specifické –těžko dostupný terén a velké dojezdové vzdálenosti. Členy jednotky jsou pracovníci Informační a strážní služby. Zřízením jednotky hasičů a zajištěním jejího vybavení pro hašení lesních požárů bude správa parku schopna zajistit komplexní protipožární péči na svém území. (pp)

V tomto čísle časopisu vychází nová série kartiček, tentokrát na téma „Pěvci“. Zároveň jsme pro vás připravili speciální edici, která vás seznámí se sovami žijícími na území NP a CHKO Šumava. Tyto kartičky můžete zakoupit při návštěvě „Sovích voliér“ v Borových Ladách.

Šumavský farmář patří mezi naše nejúspěšnější zemědělce Pavel Vokál, soukromý zemědělec ze Strážného na Prachaticku, získal třetí místo v soutěži Farma roku. Tu vyhlašuje Asociace soukromých zemědělců České republiky. Správa Národního parku Šumava prioritně řeší problematiku bezlesí na Šumavě a na mapě se tak znovu objevují tradiční šumavské louky. Možnosti pro farmaření na Šumavě se tak zlepšují – důkazem je právě Pavel Vokál ze Strážného na Prachaticku, který na své rodinné farmě pečuje o asi 1100 hektarů půdy. Kromě údržby bezlesí kosením a pastvou zde chová masná plemena krav, jeleny, daňky, všechno v bio kvalitě. Za vzorový způsob farmaření Pavla Vokála na území Národního parku Šumava mu také ředitel parku Jiří Mánek udělil zvláštní cenu pro lidi, kteří nejvíce pomáhají s péčí o vzácnou šumavskou přírodu a přitom ještě dokáží poskytovat kvalitní služby veřejnosti. Na území Národního parku Šumava v oblastech bezlesí hospodaří 68 zemědělců a farmářů. (pp)

Co si můžete přečíst v dalším čísle časopisu Šumava? ■ ■ ■ ■ ■

Informace o výsledcích společného výzkumu Správy Národního parku Šumava a Národního parku Bavorský les, který se týkal života rysa ostrovida na Šumavě. Příběh dr. Hanse Aschenbrennera - německého vědce, díky kterému se vrátil tetřev hlušec do bavorských lesů. Rok lesníka – léto. Popis lesních prací během léta, což je pro lesníky klíčová část roku. Otevření návštěvnického centra Bubo bubo se sovími voliérami – 1. května se u Borových Lad otevře nová atrakce zoologického programu. Záchrana genofondu jedle bělokoré na horní hranici svého výskytu

34 | jaro 2013

Národní park Šumava pomohl nemocným dětem v Motole

Správa Národního parku Šumava uspořádala na začátku února charitativní akci v motolské nemocnici. Zdejší děti dostaly knížky se šumavskými pohádkami – Matýskovo putování. Jednu kapitolu dětem přečetli i oblíbení moderátoři ze Studia Kamarád – Filip Cíl a Tomáš Kůgel. Ti potom dětem zahráli písničky známé z televizních večerníčků a také některé lidovky. Impuls k organizaci této akce dal zaměstnanec Správy Národního parku Šumava Víťa Chlada, který pracuje jako pěstební technik na Modravě. Sám měl v Motole vážně nemocnou dceru, která se naštěstí uzdravila. I on ale poznal, jak tu jsou zdejší děti někdy osamělé. Knihu šumavských pohádek o putování malého hocha Matýska z Modravy celou Šumavou, stejně jako například pastelky a omalovánky z produkce Správy NP a CHKO Šumava dostanou i děti z nemocnic, které leží na Šumavě nebo se Šumavou bezprostředně sousedí. Pro pohádky o Matýskově putování tak brzy sáhnou i děti, které se léčí v nemocnicích v Českém Krumlově, Prachaticích, Strakonicích, Písku či Klatovech. Pavel Pechoušek, redaktor časopisu Šumava

Děti z Motola dostaly pohádky ze Šumavy. (Foto: Štěpán Rosenkranz, Správa NP a CHKO Šumava)