ACTA UNIVERSITATIS PALACKIANAE OLOMUCENSIS FACULTAS IURIDICA
2 – 2000
FORMY NÁHRADNÍ PÉČE O DÍTĚ PODLE ZÁKONA O RODINĚ Lenka Macháčková
Pojem náhradní péče nebo se také používá náhradní výchova dítěte se v zákoně o rodině neobjevuje, ale používá se v teorii a praxi. Jde o situaci, kdy o dítě nepečují jeho vlastní rodiče (ani jeden z nich) a dítě je takto do výchovy svěřeno někomu jinému rozhodnutím soudu. Pokud slyšíme výraz náhradní, vyvolá to v nás určitý pocit nejistoty. Jako by šlo o něco nepravého, méně hodnotného. Samozřejmě ze všech hledisek je výchova ve vlastní rodině nejideálnější, ale jsou situace, kdy se rodiče o děti starat nemohou, nechtějí, nebo se starají takovým způsobem, že jim dítě musí být odebráno – řečeno právnickou mluvou, soud učiní jeden ze zásahů do rodičovské zodpovědnosti. Náhradní péče se dělí: – na náhradní rodinnou péči – tj. osvojení, pěstounskou péči, individuální poručenství a svěření dítěte do péče jiné fyzické osoby než rodiče; – na náhradní výchovnou péči – tj. ústavní výchovu civilního typu a ochrannou výchovu vyslovenou civilním nebo trestním soudem.1 Všechny tyto formy jsou na první pohled velmi rozdílné a zahrnují škálu od vytvoření takřka identického rodinného prostředí pro dítě až po krajní opatření – výchovu v ústavních zařízeních. To co je jim všem společné je, že vznikají na základě ingerence státního orgánu, tj. soudu. Při rozhodování soudy vycházejí z úzké spolupráce s orgány sociálně-právní ochrany dětí, které vedou agendu spojenou s předáním dítěte z původní rodiny do náhradního výchovného prostředí. 1. Osvojení (adopce) Osvojení je nejideálnější forma náhradní rodinné výchovy, jelikož se nejvíce přibližuje výchově rodinné – mezi osvojitelem a osvojencem vzniká takový právní vztah jako mezi rodiči a dětmi. Historický vývoj právní úpravy se pohyboval od smluvního vzniku osvojení ke vzniku na základě soudního rozhodnutí. Do roku 1949 u nás také platily principy, že osvojitel musel být bezdětný, musel mít alespoň 40 let, mezi ním a osvojencem musel 1. Jak uvádí Radvanová, S., Zuklínová, M.: Kurs občanského práva – instituty rodinného práva, C. H. Beck, Praha 1999, str. 125.
129
být věkový rozdíl alespoň o 18 let. Osvojencem mohla být také osoba zletilá, z čehož je patrné, že institut osvojení nesloužil k zabezpečení náhradní výchovy, ale měl především zajistit dědice bezdětným osobám. Až s přijetím zákona o právu rodinném č. 265/1949 Sb. se v naší právní úpravě objevuje podmínka, že osvojit lze jen osoby nezletilé, a jen je-li jim osvojení ku prospěchu.2 Současná právní úprava osvojení je upravena v zákoně o rodině č. 94/1963 Sb., ve znění novel a doplňků. Nejvýznamnější změny zavedla novela č. 91/1998 Sb. a dosud poslední novelou je z. č. 360/1999 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Osvojením vzniká mezi osvojitelem a osvojencem takový poměr, jaký je mezi rodiči a dětmi, a mezi osvojencem a příbuznými osvojitele poměr příbuzenský (§ 63 ZR). Mezi osvojencem a osvojitelem musí být přiměřený věkový rozdíl. Osvojit lze jen nezletilého, tzn. fyzickou osobu mladší 18-ti let, pokud zletilosti nenabyla dříve, a to jen je-li mu osvojení ku prospěchu. Osvojení také nemůže vzniknou tam, kde mezi osvojitelem a osvojencem již existuje blízký příbuzenský vztah, jelikož by se poměr vytvořený osvojením jevil jako nadbytečný. Jako společné dítě mohou někoho osvojit jen manželé, jeden manžel může někoho osvojit jen se souhlasem druhého manžela. S osvojením musí vyslovit souhlas zákonný zástupce dítěte (těmi jsou podle § 36 ZR rodiče dítěte, pokud jsou nositeli rodičovské zodpovědnosti, popř. opatrovník nebo poručník ustanovený soudem). Zákonem č. 91/1998 Sb. byla nově zavedena i nutnost souhlasu nezletilého rodiče, protože jde o právo stojící mimo rozsah rodičovské zodpovědnosti. Souhlas musí splňovat náležitosti projevu vůle podle občanského zákoníku – tzn. musí být učiněn svobodně, vážně, srozumitelně a určitě a to ve vztahu k osobě dítěte, osobě osvojitele a typu osvojení. Výjimkou je tzv. blanketní přivolení podle § 68a ZR, tj. souhlas předem bez vztahu k určitým osvojitelům. Tento souhlas může být dán od 1. 8. 1998 nejdříve šest týdnů po narození dítěte. Výjimečně není třeba souhlasu rodičů, ač jsou zákonnými zástupci dítěte. Zákon taxativně stanoví případy, kdy soud může rozhodnout o osvojení dítěte bez souhlasu rodičů: 1. Jestliže rodiče po dobu nejméně šesti měsíců soustavně neprojevovali opravdový zájem o dítě. Zákon také definuje pojem „opravdový zájem“, tzn., že rodiče dítě pravidelně nenavštěvovali, neplnili pravidelně a dobrovolně vyživovací povinnost k dítěti a neprojevují snahu upravit si v mezích svých možností své rodinné a sociální poměry tak, aby se mohli osobně ujmout péče o dítě. 2. Nebo jestliže rodiče po dobu nejméně dvou měsíců po narození dítěte neprojevili o dítě žádný zájem, ačkoli jim v projevení zájmu nebránila závažná překážka. Řízení o existenci či neexistenci zájmu či nezájmu rodiče o dítě je zvláštním druhem pomocného adopčního řízení, tzv. incidenční zřízení, v němž jsou účastníky dítě (zastoupené kolizním opatrovníkem), jeho rodiče a fakultativně okresní úřad, pokud je navrhovatelem. Toto řízení je výlučně návrhové. Kladný výrok, že je nutný
2. Viz § 64 z. č. 265/1949, o právu rodinném.
130
souhlas rodičů k osvojení, jim poskytuje postavení účastníků adopčního řízení.3 V případě, že soud rozhodne, že souhlas rodiče není nutný, souhlas k osvojení musí dát opatrovník, který byl dítěti zvlášR pro udělení souhlasu s osvojením ustanoven soudním rozhodnutím v řízení o osvojení (§ 68b ZR). Osvojení vzniká na základě soudního rozhodnutí v řízení o osvojení. Toto řízení je upraveno v § 181–185 OSŘ. Před rozhodnutím soudu musí být dítě alespoň 3 měsíce v péči budoucích osvojitelů. Zákon o rodině rozeznává dva typy osvojení, přičemž u obou těchto typů jde o úplné osvojení, tzn., že právní vztahy k původní rodině zanikají: – osvojení zrušitelné (1. stupně neboli prosté osvojení) a – osvojení nezrušitelné (2. stupně). Zrušitelné osvojení je taková forma náhradní rodinné péče, kde přecházejí práva a povinnosti rodičů na osvojitele, ale v rodném listu osvojence zůstávají uvedeni biologičtí rodiče osvojence. Prosté osvojení lze také zrušit a to jen soudním rozhodnutím, z důležitých důvodů na návrh osvojence nebo osvojitele. Naopak u nezrušitelného osvojení se osvojitelé na základě soudního rozhodnutí zapisují do rodného listu osvojence namísto rodičů a toto osvojení nelze zrušit. Takto mohou osvojit dítě pouze manželé, výjimečně i osamělá osoba a osvojenec musí být starší 1 roku. 2. Pěstounská péče Pěstounská péče je zvláštní formou státem řízené a kontrolované dlouhodobé náhradní rodinné výchovy, přičemž ji stát také zabezpečuje hmotnou podporou. Pěstounská péče byla do 1. 4. 2000 upravena ve zvláštním zákoně č. 50/1973 Sb., který se k tomuto datu zrušil a právní úprava pěstounské péče přešla do zákona o rodině č. 94/1963 Sb., kde je upravena v § 45a – § 45d. Institut pěstounské péče je možno chápat jako hybrid s převažujícími rysy veřejnoprávními, zejména z hlediska její organizace, hmotného zabezpečení a kontroly.4 Současně ovšem zákon počítá s tím, že mezi pěstounem a dítětem vzniká individuální vzájemný vztah, jehož obsah tvoří vzájemná práva a povinnosti. Tato forma znamená, že se svěřuje nezletilé dítě do péče fyzické osobě (pěstoun), jestliže zájem dítěte vyžaduje svěření do takové péče a osoba pěstouna poskytuje záruku řádné výchovy dítěte. Dítě může být svěřeno také do společné pěstounské péče manželům. V takovém případě vykonávají práva a povinnosti ke svěřenému dítěti společně. Pěstounská péče vzniká vždy na základě pravomocného rozhodnutí soudu. K řízení o pěstounské péči je příslušný soud, v jehož obvodu má dítě na základě dohody rodičů nebo rozhodnutí soudu, popř. jiných rozhodných skutečností své bydliště. Řízení o pěstounské péči je řízením ve smyslu § 176 a násl. OSŘ. Účastníky řízení jsou
3. Srovnej Haderka, J.: Osvojení a adopční řízení od účinnosti zákona č. 91/1998 Sb., Právní praxe č. 7/1998. 4. Jak uvádí Radvanová, Zuklínová: Kurs občanského práva – instituty rodinného práva, str. 143.
131
nezletilé dítě zastoupené opatrovníkem a jeho rodiče, pokud nejsou zbaveni rodičovské zodpovědnosti a budoucí pěstoun, popř. pěstouni manželé. Soudním rozhodnutím, jímž je dítě svěřeno do pěstounské péče, nevzniká mezi pěstounem a dítětem takový vztah, jaký je mezi rodiči a dětmi a nezanikají právní vztahy dítěte k jeho původní rodině. Pěstoun se stává nositelem práv a povinností rodičů v oblasti výchovy dítěte, je povinen se o dítě starat osobně. Pokud jde o zastupování dítěte, je pěstoun omezen jen na zastupování v běžných věcech. O podstatných záležitostech týkajících se dítěte rozhodují jeho rodiče, kteří zůstávají zákonnými zástupci dítěte, pokud nebyli zbaveni rodičovské zodpovědnosti. Má-li pěstoun za to, že rozhodnutí zákonného zástupce dítěte není v souladu se zájmem dítěte, může se domáhat rozhodnutí soudu. Pěstounovi také nevzniká vyživovací povinnost k dítěti, ledaže by vyplývala z jiného rodinněprávního vztahu. Vyživovací povinnost jsou povinni plnit rodiče dítěte svěřeného do pěstounské péče. Nárok na výživné určené rozhodnutím soudu na dítě, jemuž náleží příspěvek na úhradu potřeb podle zvláštního předpisu5 (viz dále), přechází na stát – jde o případ legální cese. Jestliže rodiče neplní dobrovolně svou vyživovací povinnost, vymáhá příslušný orgán výživné do výše vyplaceného příspěvku na dítě jako pohledávku státu výkonem rozhodnutí. Je-li výživné vyšší než příspěvek, vyplácí se rozdíl, který náleží dítěti, pěstounovi. Podle zákona o státní sociální podpoře dávkami pěstounské péče jsou: – příspěvek na úhradu potřeb dítěte, – odměna pěstouna, – příspěvek při převzetí dítěte, – příspěvek na zakoupení motorového vozidla. Nárok na příspěvek na úhradu potřeb dítěte má nezaopatřené dítě,6 svěřené do pěstounské péče. Příspěvek se vyplácí k rukám pěstouna, po zletilosti přímo dítěti. Nárok na příspěvek se zachovává i po dosažení zletilosti dítěte, nejdéle však do 26. roku jeho věku, jde-li o nezaopatřené dítě, které trvale žije s pěstounem ve společné domácnosti. Vedle příspěvku na úhradu potřeb dítěte náleží pěstounovi odměna za výkon pěstounské péče. Tato odměna mu náleží po dobu, kdy dítě pobírá příspěvek na úhradu potřeb. V případě, že pěstoun vykonává pěstounskou péči ve zvláštních zařízeních, je mu poskytována odměna podle zvláštního předpisu.7 Příspěvek na úhradu potřeb i odměna se vyplácí dopředu v měsíčních lhůtách, tedy jako opakující se plnění. Další dvě dávky jsou jednorázové, příspěvek na zakoupení motorového vozidla se vyplácí jen při splnění několika podmínek. Pěstoun musí mít v péči nejméně čtyři děti, pokud zakoupil motorové vozidlo nebo zajistil nezbytnou celkovou opravu osobního motorového vozidla a toto vozidlo nepoužívá pro výdělečnou činnost. Použití tohoto 5. Viz § 37 a 38 z. č. 117/ 1995 Sb., o státní sociální podpoře. 6. Pojem vysvětluje § 11 z. č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře. 7. Viz § 46 z. č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí.
132
příspěvku je povinen pěstoun prokázat, pokud ho nepoužil v souladu s tímto účelem, je povinen příspěvek vrátit. Pěstounská péče zaniká v den, kdy dítě dosáhne zletilosti, úmrtím dítěte nebo pěstouna. Společná pěstounská péče manželů zaniká rozvodem manželství nebo úmrtím jednoho z manželů, v tomto případě se pěstounem stává pozůstalý manžel. Pěstounská péče může být také zrušena rozhodnutím soudu, a to jen z důležitých důvodů. Soud tak učiní vždycky, požádá-li o to pěstoun. V praxi se uplatňují dvě formy pěstounské péče – individuální a skupinová. Individuální probíhá v běžném rodinném prostředí, skupinová v tzv. zvláštních zařízeních pro výkon pěstounské péče,8 pokud jsou tato zařízení k tomu zřízena a spravována obcí, okresním úřadem nebo příslušnými subjekty, které mají oprávnění k provádění sociálně-právní ochrany (tzv. pověřená osoba). Tato zvláštní zařízení mohou mít jednak podobu rodinné skupiny, kde manželský pár přijímá do své péče celou skupinu dětí různého věku a pohlaví (počet dětí zpravidla nepřesahuje číslo 10) a jednak podobu tzv. SOS dětské vesničky, kde se péče o skupinu dětí ujímá matka pěstounka, ale na výchově dětí se podílejí i vedoucí vesničky a pedagogové. V současné době fungují dvě SOS dětské vesničky v Chvalčově a Doubí a s dostavbou třetí v Brně – Medlánkách se počítá v roce 2000.9 Pěstounskou péči v zařízení je možno vykonávat po uzavření písemné dohody mezi zřizovatelem a pěstounem. 3. Individuální poručenství Poručenství (tutela) zpravidla označuje institut zásadní náhradní právní ochrany osoby, zejména osoby nezletilé, která postrádá ochranu v podobě rodičovské zodpovědnosti. Jako institut náhradní rodinné péče se zařazuje v případech, kdy poručník o nezletilého i osobně pečuje ve své domácnosti, a proto se o něm zmíním jen stručně. Institut poručenství se do naší právní úpravy vrátil až novelou zákona o rodině z roku 1998. Poručník je soudem ustanoven dítěti, jestliže jeho rodiče zemřeli, když oběma jeho rodičům byl pozastaven výkon rodičovské zodpovědnosti, byli zbaveni rodičovské zodpovědnosti nebo nemají způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu. Zákonným obsahem funkce poručníka je výchova dítěte, jeho zastupování a spravování jeho jmění (§ 78 ZR). Poručník tedy vykonává práva rodičů, nemá však některé jejich povinnosti. Nemusí vychovávat dítě ve své rodině a nemusí jej ani vyživovat (pokud tuto povinnost nemá z jiného rodinného vztahu k dítěti). Poručník má ovšem některé zvláštní povinnosti. Poručník je za řádné plnění své funkce odpovědný soudu, jakékoli jeho rozhodnutí v podstatné věci týkající se dítěte podléhá schválení soudu. Dále je povinen podávat soudu zprávy o osobě poručence a účty ze správy jeho jmění. Pro účely hmotného zabezpečení se poručník, který o dítě osobně pečuje považuje za pěstouna.10 8. Viz § 44 z. č. 360/1999 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o sociálněprávní ochraně dětí. 9. Viz Sociální politika č. 9/1999. 10. Viz § 43 z. č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře.
133
4. Svěření dítěte do výchovy jiné fyzické osoby Toto je nejvolnější forma náhradní rodinné výchovy. Je vhodná zejména v těch případech, kdy existuje reálná možnost, že se dítě bude moci vrátit do původní rodiny (na rozdíl od pěstounské péče, kde zákon přímo stanoví, že do pěstounské péče mají být umístěny děti, jejichž výchova v původní rodině není zajištěna z příčin, které budou zřejmě dlouhodobé). Základní podmínkou pro svěření dítěte do výchovy jiné fyzické osoby než rodiče je zájem dítěte. Při výběru dá soud zpravidla přednost příbuznému dítěte, pokud se svěřením souhlasí a poskytuje záruku jeho řádné výchovy. Na rozdíl od ostatních forem náhradní rodinné výchovy zákon výslovně nestanoví obsah právního vztahu fyzické osoby a dítěte. Zákon pouze ukládá soudu při rozhodování o vzniku této náhradní rodinné výchovy vymezit rozsah práv a povinností k dítěti. Zpravidla je rozsah práv a povinností vymezován tak, že fyzická osoba má právo dítě vychovávat, zastupovat a spravovat jeho záležitosti pouze v běžných věcech. Soud ovšem nemůže založit svým rozhodnutím vyživovací povinnost. Fyzická osoba však má povinnost zabezpečit výživu dítěte, i když povinná osoba vyživovací povinnost po nějakou dobu neplnila.11 Svěření dítěte do výchovy jiné osobě než rodičům je opatřením, které se v praxi nejčastěji používá pro svěření do výchovy prarodičům nebo staršímu zletilému sourozenci. 5. Ústavní výchova Ústavní výchova je typem náhradní kolektivní péče o dítě. Nemůže-li být o dítě postaráno ve vlastní rodině, zejména proto, že výchova dítěte je vážně ohrožena nebo vážně narušena a jiná výchovná opatření nevedla k nápravě nebo jestliže z jiných závažných důvodů nemohou rodiče výchovu dítěte zabezpečit, soud může nařídit ústavní výchovu.12 Jelikož je ústavní výchova až krajní řešení, je soud povinen před jejím nařízením zkoumat, zda výchovu dítěte nelze zajistit jiným způsobem, zejména náhradní rodinnou péčí, která má přednost před výchovou ústavní. Ústavní výchova se může týkat jen osoby nezletilé. Z důležitých důvodů ji může soud prodloužit až na jeden rok po dosažení zletilosti. Současná kompetenční úprava ústavní výchovy je poněkud roztříštěná. Tato problematika náleží do resortu třem ústředním orgánům státní správy. Ústavní výchova dětí od narození do jednoho roku věku se vykonává v kojeneckých ústavech a od jednoho do tří let v dětských domovech.13 Tato zařízení jsou v kompetenci ministerstva zdravotnictví. Do kojeneckých ústavů byly původně umisRovány děti ze zdravotních důvodů, dnes jsou tyto důvody především sociální.
11. Srovnej Hrušáková, M.: Rodinné právo, Doplněk, Brno,1995, str. 124. 12. Viz § 46 odst. 2 z. č. 94/1963 Sb., o rodině. 13. Viz § 38 z. č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu.
134
Výkon ústavní výchovy dětí starších tří let je svěřen zařízením spadajícím do kompetence ministerstva školství, tj. dětským domovům. V případě mládeže s poruchami chování jej zajišRují speciální výchovná zařízení.14 Třetím typem ústavů, které má na starosti ministerstvo práce a sociálních věcí, jsou ústavy sociální péče, určené pro výkon ústavní výchovy dětí tělesně nebo mentálně postižených. K problémům ústavní výchovy patří zejména to, že děti jsou svěřovány do péče neosobní instituce, v níž konkrétní vychovatelé přejímají jen částečnou a dílčí odpovědnost. Dalším obtížně řešitelným problémem je odchod dětí z ústavů poté, co dovršily osmnáctý rok. Mají ztížené uplatnění jednak při hledání bytu a jednak při hledání uplatnění na trhu práce. 6. Ochranná výchova Vedle ústavní výchovy může být nařízena tzv. ochranná výchova, tj. výchovné opatření trestního charakteru, jehož účelem je vhodnou výchovou odstranit, popř. omezit možnost vzniku dalších, pro společnost nebezpečných následků zanedbané výchovy. Tzn., že je především kladen důraz na resocializaci. Nápravy se má dosáhnout zejména tím, že se delikventi umístí do jiného prostředí, kde mají možnost se vzdělávat nebo získat pracovní kvalifikaci. V občanskoprávním řízení (§ 176 a násl. OSŘ) se ochranná výchova ukládá obligatorně osobě ve věku 12–15 let, která spáchala čin, za který trestní zákon ve zvláštní části dovoluje uložení výjimečného trestu. Fakultativně v ostatních případech, kdy osoba mladší patnácti let spáchala čin, který by jinak byl trestným činem a toto opatření je nutné k zajištění její řádné výchovy.15 Shrnutí K tomuto právnímu přehledu je nutno doplnit ještě psychologickou a sociální charakteristiku. Ochraňovat děti, které se z objektivních nebo subjektivních důvodů na straně rodičů ocitají v situacích, které ohrožují jejich výchovu a vývoj, je povinností státu. Takovýmto dětem se musí zajistit odpovídající prostředí, ve kterém by vyrůstaly. Všem formám náhradní péče je společná jedna základní charakteristika – dítě je vychováváno lidmi, kteří nejsou jeho biologičtí rodiče. Ovšem sestupnou řadou od adopce ke klasické ústavní výchově ubývá znaků rodinné výchovy. A tento sestup současně naznačuje, v jaké míře mohou být uspokojovány základní psychické potřeby dítěte i potřeby jeho nových vychovatelů. Každá z forem náhradní péče má svá silná i slabá místa, své přednosti i úskalí. Neplatí tu kategorizace lepší – horší, ale spíše vhodné – méně vhodné. Proto rozhodnutí v konkrétním případě závisí na odborném a odpovědném posouzení. Všichni, 14. Viz § 23 z. č. 76/1978 Sb., o školských zařízeních. 15. Viz Novotný, O., Dolenský, A., Jelínek, J., Vanduchová, M.: Trestní právo hmotné – obecná část, Codex, Praha 1997, str. 287–290.
135
kteří se tohoto posuzování a rozhodování účastní, si musí neustále připomínat, že rozhodují o dětech, tedy osobách, které se nemohou bránit a prožívají období, které předjímá kvalitu jejich budoucího života.
RÉSUMÉ In this article the author focuses on the substitute care of children. Substitute care should be provided to all children who cannot live in their own families. There are two main legal forms – substitute family care and institutional care. Both substitute family care and institutional care have different varieties. Adoption, foster care, guardian care are examples of the substitute family care, childrens homes and other state institutuons are the examples of the institutional care. These varieties are very different. Adoption, foster care and guardian care provide a child with a substitute family. Adoption means that the relation between a child and adopting parents legally becomes the same as that between natural parents and a child. Foster care and guardian care mean that parental rights and duties are still legally held by natural parents, but the child lives in a substitute family. The same situation is in the institutional care. The main goal of the article is to provide the theoretical description of the substitute care of children according to the Czech legal system.
136
