Pružné formy podpory rodin s dětmi v sociálním pojištění

Pružné formy podpory rodin s dětmi v sociálním pojištění Identifikační kód předmětu veřejné zakázky: ZVZ 197 označení projektu HR 172/08

2009

Výzkumný ústav práce a sociálních věcí, v.v.i. Palackého nám. 4 128 01 Praha 2

Na projektu se podílel výzkumný tým VÚPSV ve složení:

Martin Holub (editor + kap. 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7) Milan Šlapák (kap. 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7) Anna Šťastná (kap. 2, 3) Vojtěch Krebs (kap. 3.4) Sylva Höhne (kap. 2.3)

Obsah Seznam tabulek a grafů .................................................................................. 5 1. Úvod .......................................................................................................... 7 2. Možnosti vlivu politik na porodnost ve vyspělých zemích a postavení rodin s dětmi ve společnosti a v systému sociálního zabezpečení.............. 9 2.1 Vývoj rodiny a změny v reprodukčním chování ......................................... 10 2.2 Rodinné politiky a jejich možnosti ovlivnit porodnost ve vyspělých zemích ... 16 2.3 Formy podpory rodin s dětmi ................................................................. 21 2.4 Vliv vybraných podpůrných opatření na život rodiny.................................. 25 2.5 Úpravy v důchodovém systému .............................................................. 25 2.6 Bezdětnost .......................................................................................... 27 3. Podpora rodin s dětmi v systému sociálního zabezpečení - rodinná politika versus sociální pojištění.............................................................. 29 3.1 Typologie sociálních států a rodinných politik ........................................... 29 3.2 Nástroje a opatření rodinné politiky ........................................................ 32 3.3 Zohlednění výchovy dětí v důchodových systémech .................................. 37 3.3.1 Česká republika........................................................................... 40 3.4 Solidarita a ekvivalence v důchodových systémech ................................... 41 3.4.1 Obecná východiska ...................................................................... 43 3.4.2 Mezigenerační solidarita v rámci průběžně financovaných důchodových systémů ..................................................................................... 53 3.4.3 Shrnutí....................................................................................... 53 4. Alternativní formy zohlednění dob výchovy dítěte v důchodových systémech ............................................................................................... 4.1 Slovensko............................................................................................ 4.1.1 Stručná charakteristika systému.................................................... 4.1.2 Stručný přehled vývoje právní úpravy pokud jde o podporu rodin s dětmi v důchodovém systému na Slovensku (po r. 1993)............... 4.1.3 Současná právní úprava podpory matek v důchodovém systému ....... 4.1.4 Snížení sazby pojistného .............................................................. 4.1.5 Návrh asignace části pojistného na důchod ..................................... 4.1.6 Uvažované změny do budoucna..................................................... 4.2 Německo ............................................................................................. 4.2.1 Stručná charakteristika systému a demografický vývoj v posledních letech......................................................................................... 4.2.2 Současná právní úprava zohlednění výchovy dítěte v důchodovém systému ..................................................................................... 4.2.3 Vývoj diskuse o formách podpory rodin s dětmi a zohlednění počtu vychovaných dětí v systému důchodového pojištění ......................... 4.3 Portugalsko.......................................................................................... 4.3.1 Stručná charakteristika systému a demografický vývoj v posledních letech......................................................................................... 4.3.2 Reforma a diskuse nad možností zavedení variabilní pojistné sazby na sociální pojištění podle počtu dětí pojištěnce...............................

55 55 55 55 57 59 61 62 63 63 63 65 69 69 70

3

5. Analýza finančních a sociálních dopadů variantních reformních návrhů - modelové situace .......................................................................74 5.1 Předpoklady a vstupní data.....................................................................75 5.2 Mikroekonomické dopady vybraných reformních variant .............................79 5.2.1 Slovenská varianta ........................................................................79 5.2.2 Portugalská varianta......................................................................84 5.2.3 Možnost asignace části pojistného a možnost daňové asignace ...........89 5.3 Makroekonomické dopady vybraných reformních variant ............................91 6. Současná debata o podobě důchodové reformy v závislosti na počtu vychovaných dětí v ČR..............................................................................94 6.1 Koncept CPAYG .....................................................................................95 6.1.1 Představení konceptu CPAYG ..........................................................95 6.1.2 Návrh finanční skupiny ING. ...........................................................98 6.2 Asignace .............................................................................................100 6.3 Občanský institut .................................................................................104 7. Závěry a doporučení pro ČR....................................................................105 Literatura ....................................................................................................113 Přílohy Příloha č. Příloha č. Příloha č. Příloha č. Příloha č.

4

1 2 3 4 5

Slovensko zákon 461/2003 Z.z. .......................................................125 Slovensko zákon 43/2004 Z.z..........................................................137 Slovensko Súčasný stav zákona 43/2004 ..........................................139 Návrh skupiny ING.........................................................................141 Komentovaná „První prorůstová a propopulační důchodová reforma“....155

Seznam tabulek a grafů Tabulka č. 1

Modely sociálního státu a typy rodinné politiky................................ 31

Tabulka č. 2

Počet částí v závislosti na počtu závislých osob a složení rodiny ........ 34

Tabulka č. 3

Daňová pásma pro výši příjmu odpovídající jedné části rodinného podílu a míra zdanění v roce 2008 ................................................. 34

Tabulka č. 4

Zohlednění dob výchovy dítěte v důchodových nárocích ve vybraných evropských zemích ...................................................................... 39

Tabulka č. 5

Výše příspěvku do systému soukr. pojištění - Riesterovy penze......... 64

Tabulka č. 6

Rodinné domácnosti podle počtu a věku dětí a podle typu domácnosti a ekonomické aktivity manželů resp. partnerů k 1.3.2001 (podle metodiky Eurostatu) .................................................................................. 75

Tabulka č. 7

Počet plátců pojist. v členění dle počtu dětí - varianta slovenská ....... 76

Tabulka č. 8

Počet plátců pojist. v členění dle počtu dětí - varianta portugalská .... 76

Tabulka č. 9

Počty a struktura plátců pojistného podléhající zvýhodnění/ sankci ve výši sazby důchodového pojištění v závislosti na počtu dětí 77

Tabulka č. 10 Vstupní data modelových výpočtů ................................................. 78 Tabulka č. 11 Měsíční náklady spojené s přítomností dítěte v rodině v Kč ............... 79 Tabulka č. 12 Snížení sazby pojistného o 0,5 % - slovenská varianta - VZ 0,5 průměrné mzdy .......................................................................... 80 Tabulka č. 13 Snížení sazby pojistného o 1 % - slovenská varianta - VZ 0,5 průměrné mzdy .......................................................................... 80 Tabulka č. 14 Snížení sazby pojistného o 1,5 % - slovenská varianta - VZ 0,5 průměrné mzdy .......................................................................... 80 Tabulka č. 15 Snížení sazby pojistného o 0,5 % - slovenská varianta - VZ průměrná mzda ......................................................................................... 81 Tabulka č. 16 Snížení sazby pojistného o 1 % - slovenská varianta - VZ průměrná mzda ......................................................................................... 81 Tabulka č. 17 Snížení sazby pojistného o 1,5 % - slovenská varianta - VZ průměrná mzda ......................................................................................... 82 Tabulka č. 18 Snížení sazby pojistného o 0,5 % - slovenská varianta - VZ 1,5 průměrné mzdy .......................................................................... 82 Tabulka č. 19 Snížení sazby pojistného o 1 % - slovenská varianta - VZ 1,5 průměrné mzdy .......................................................................... 82 Tabulka č. 20 Snížení sazby pojistného o 1,5 % - slovenská varianta - VZ 1,5 průměrné mzdy .......................................................................... 83 Tabulka č. 21 Úprava sazby pojistného o 0,5 % - portugalská varianta - VZ 0,5 průměrné mzdy .......................................................................... 85 Tabulka č. 22 Úprava sazby pojistného o 1 % - portugalská varianta - VZ 0,5 průměrné mzdy .......................................................................... 85 Tabulka č. 23

Úprava sazby pojistného o 1,5 % - portugalská varianta - VZ 0,5 průměrné mzdy ......................................................................... 85

5

Tabulka č. 24

Úprava sazby pojistného o 0,5 % - portugalská varianta - VZ průměrná mzda ......................................................................... 86

Tabulka č. 25

Úprava sazby pojistného o 1 % - portugalská varianta - VZ průměrná mzda ......................................................................... 86

Tabulka č. 26

Úprava sazby pojistného o 1,5 % - portugalská varianta - VZ průměrná mzda ......................................................................... 86

Tabulka č. 27


Tabulka č. 28

Úprava sazby pojistného o 1 % - portugalská varianta - VZ 1,5 průměrné mzdy ......................................................................... 87

Tabulka č. 29


Tabulka č. 30

Vylepšení příjmové situace důchodců v závislosti na počtu dětí, způsobu a velikosti asignace, VZ 0,5 průměrné mzdy ..................... 90

Tabulka č. 31

Vylepšení příjmové situace důchodců v závislosti na počtu dětí, způsobu a velikosti asignace, VZ průměrná mzda........................... 90

Tabulka č. 32

Vylepšení příjmové situace důchodců v závislosti na počtu dětí, způsobu a velikosti asignace, VZ 1,5 průměrné mzdy ..................... 90

Tabulka č. 33

Makroekonomické dopady snížení sazby pojistného v závislosti na počtu dětí - slovenská varianta................................................ 92

Tabulka č. 34

Makroekonomické dopady změny sazby pojistného v závislosti na počtu dětí - portugalská varianta ............................................. 92

Tabulka č. 35

Makroekonomické dopady zavedení daňové asignace či asignace části pojistného ............................................................ 93

Tabulka č. 36

Schéma navrhovaného důchodového systému ............................... 99

Graf č. 1

Vývoj solidarity v sociálním a soukromém pojištění ....................... 46

6

1. Úvod

1. Úvod První systémy sociálního pojištění vznikly na konci devatenáctého století a důchodové pojištění se postupně prosadilo v Evropě, Jižní Americe a posléze i mnoha dalších zemích světa. Konjunktura po druhé světové válce a akceptace modelu průběžného financovaní zabezpečení na stáří vedla k růstu existujících systémů jak co do výše důchodů, tak co do rozsahu pokrytí. První generace profitovaly z příznivého hospodářského a demografického vývoje. Vlády však spotřebovávaly přebytky systému na krytí deficitů veřejných rozpočtů či k přímému financování jiných projektů. Postupně se však v důsledku demografického stárnutí začal měnit poměr mezi počty důchodců a plátců příspěvků. Vlády zdědily závazky vlád minulých, ale minulé přebytky a rezervy byly většinou již spotřebovány. V současné situaci, kdy všechny demograficky vyspělé země čelí procesu demografického stárnutí, které vyúsťuje v tlak na finanční stabilitu průběžně financovaných důchodových systémů, jsou vlády před těžkou volbou, zda snížit důchody, zvýšit důchodový věk, zvýšit příspěvky či dotovat deficit systému z jiných zdrojů. Klesající porodnost a prodlužující se délka dožití stabilně působí na zatížení budoucích generací, které se tak stává dlouhodobě neudržitelným a společensky neakceptovatelným. S ohledem na to většina z těchto zemí přistoupila v uplynulých letech k reformám s cílem zajistit finanční udržitelnost průběžně financovaných systémů důchodového pojištění. V poslední době dochází k přehodnocení průběžně financovaných (PAYG) důchodových systémů a v odborných diskusích se objevily dvě teoretické cesty, jak by měly PAYG systémy na měnící se demografickou strukturu reagovat. Jedna, podporována většinou ekonomů, předpokládá zatížit (pro PAYG důchodové systémy) nepříznivým demografickým vývojem celou populaci, druhá pak rozlišovat generaci ekonomicky aktivní a neaktivní a v rámci zatížení ekonomicky aktivní populace pak zatížení rozlišovat s ohledem na počet vychovaných dětí. Tato koncepce vychází z kontroverzního předpokladu, že v PAYG důchodových systémech je pořízení a výchova dítěte brána jako „ekonomická“ investice rodičů a ti by pak měli získat výhody v PAYG důchodových systémech oproti těm pojištěncům, kteří děti neměli. Ve světě doposud přijatá reformní opatření PAYG důchodových systémů zatím následují první myšlenkový směr a často přinesla mj. posílení vazby příspěvků odváděných pojištěncem do systému důchodového pojištění a výsledné důchodové dávky. V České republice v rámci reformy veřejných financí jako celku, s ohledem na probíhající odborné diskuse ohledně možných reforem PAYG důchodových systémů a již probíhajících reforem a zejména pohledem reformy důchodového systému, která mimo jiné vyžaduje zrušení v evropských důchodových systémech sporadické zohlednění výchovy dětí prostřednictvím snížením věku odchodu do důchodu v závislosti na počtu vychovaných dětí, je proto vhodné zvážit jiné možnosti podpory rodin s dětmi a zohlednění významu dětí pro zajištění zabezpečení na stáří v rámci základního důchodového systému, případně v rámci doplňkových důchodových systémů. Je otázkou, zda je takové zohlednění opravdu efektivní a filosoficky ospravedlnitelné a zda by nebylo možné podporu rodin s dětmi řešit v rámci ostatních subsystémů sociální politiky státu účinněji. Základním cílem důchodového systému je prevence chudoby starých osob, sladění celoživotní spotřeby a zachování životního standardu (životní úrovně) jedince tak, aby nedocházelo k výrazným výkyvům mezi obdobím stráveným prací a obdobím stráveným v důchodu. Průběžné financovaní systému důchodového pojištění je

7

1. Úvod

založeno na mezigenerační solidaritě, a proto finanční stabilita systému přímo závisí na početní velikosti jednotlivých generací. Škála teoreticky možných úprav zohledňující počet vychovaných dětí v základních důchodových systémech, která by mohla nahradit neopodstatněné snížení věku odchodu do důchodu u žen v závislosti na počtu vychovaných dětí, zahrnuje parametrické úpravy na straně dávek, závislost výše pojistné sazby na počtu dětí přítomných či vychovaných v rodině nebo významnější změny v nastavení systému důchodového pojištění, například asignaci části pojistného na sociální pojištění ve prospěch rodičů (jak se objevilo v návrhu zákona na Slovensku) či povinné dodatečné zajištění ve stáří bezdětných osob či osob s nižším počtem dětí (menším než 2 - z demografického pohledu je úroveň plodnosti ve výši 2 děti na jednu ženu dostatečná k zajištění obnovy populace). Alternativní či doplňující opatření například ve formě státních příspěvků či daňové podpory lze zavést v doplňkových důchodových systémech. Cílem tohoto projektu je získání poznatků o alternativních formách podpory rodin s dětmi a zohlednění počtu vychovaných dětí ve vybraných zahraničních důchodových systémech včetně analýzy odborné a politické diskuse o těchto opatřeních a analýza možnosti a dopadů zavedení obdobných opatření v České republice. Projekt si dále klade za cíl přinést přehled podpory rodin s dětmi nejen v důchodových systémech, ale i v kontextu celé rodinné politiky, neboť tyto nelze od sebe jednoduše oddělit. V neposlední řadě autoři studie jako východisko všech dalších úvah o dalším směřování reformy důchodového pojištění předkládají zhodnocení významu a míry solidarity v důchodovém systému České republiky.

8

2. Možnosti vlivu politik na porodnost ve vyspělých zemích a postavení rodin s dětmi ve společnosti a v systému sociálního zabezpečení

2. Možnosti vlivu politik na porodnost ve vyspělých zemích a postavení rodin s dětmi ve společnosti a v systému sociálního zabezpečení V posledních letech se v zájmu ekonomů, demografů a sociologů ocitají práce zaměřené na získání poznatků o skutečnostech vedoucích k rozhodnutí o počtu dětí v rodině a především k následné realizaci natalitních plánů. Tyto práce vesměs docházejí k poznatkům, že pořízení dětí není prioritně otázkou ekonomickou (ať je to již myšleno ve smyslu pojetí dětí jako „ekonomické investice“ či otázky týkající se finanční „dostupnosti“ dětí pro rodiny), ale závisí z velké části na mnoha jiných faktorech,1 které nejsou ekonomicky uchopitelné. Oproti tomu výnosnost či dlouhodobá finanční udržitelnost průběžně financovaných důchodových systémů ekonomickou teorií měřitelná je a klade výnosnost průběžně financovaných důchodových systémů do přímé souvislosti s počtem narozených dětí. Známé Aaronovo pravidlo, porovnávající výnosnost průběžně financovaného a kapitálově financovaného důchodového systému, říká, že výnosnost průběžně financovaného důchodového systému závisí na součtu populačního a mzdového růstu. Při hodnocení možnosti zohlednění dob výchovy a počtu dětí pro účely důchodového zabezpečení se tak dostáváme k problému, jak poměřovat dvě veličiny, z nichž jedna - rozhodování o počtu dětí - není z vědeckého hlediska uspokojivě vysvětlitelná ekonomickou teorií. Na čem se široká odborná veřejnost napříč vědními disciplínami shodne, je role významu rodiny pro společnost. Jednou z mnoha definicí významu rodiny je např. definice použitá Občanským institutem (2005) „Rodina je základní stavební jednotkou společnosti, v níž dochází k přípravě lidského jedince na život v širším společenském celku a k uskutečňování většiny základních potřeb člověka. Ve výkonu svých přirozených funkcí (biologicko-reprodukční, socializační, ekonomická, emocionální aj.) není role rodiny plně nahraditelná žádným jiným subjektem ani co do formy ani co do naplnění účelu těchto funkcí. Pokusy totalitního státu převzít některé přirozené funkce rodiny měly v minulosti velmi negativní důsledky ve výchově dětí, na stabilitu rodinného života, ale také na mezigenerační předávání základních mravních principů. Tato zkušenost je přesvědčivým svědectvím o tom, že právě nenahraditelné funkce 1

Dítě v pojetí dospělých disponuje hodnotami, které se sice odlišují od hodnot preferovaných v minulosti, ale hrají jistě neméně důležitou roli - jedná se totiž o hodnoty emocionální a psychické. Psychická hodnota dětí má ovšem svůj přesah a zasahuje také do sociální oblasti, neboť děti výrazně přispívají k tvorbě nových sociálních vazeb. Již v 70. letech vznikl z práce psychologů, zabývajících se motivací lidského jednání a otázkou motivace k plození dětí, koncept hodnoty dítěte. Hoffman a Hoffmanová (1973) sestavili na základě analýzy psychologických výzkumů sadu devíti základních hodnot, které dítě poskytuje svým rodičům (podle Rabušic, 2000: 287): 1. Narození dítěte poskytuje mladým lidem status dospělosti a dává jim sociální identitu; 2. Dítě umožňuje rodičům expanzi za hranice vlastního života, dává pocit reprodukce sebe sama, pocit jisté „nesmrtelnosti“; 3. Dítě dává člověku pocit morálnosti - rodič se vzdává vlastních zájmů pro blaho nové osoby; 4. Dítě přináší pocit přidružení, vytváří pro člověka nesmírně důležité vazby primární skupiny; 5. Dítě je zdrojem stimulace, novosti v životě, zábavy; 6. Dítě je zdrojem pocitu kreativity, pocitu naplnění, pocitu kompetence; 7. Dítě přináší rodičům (hlavně matkám) zdroj moci a současně i pocit kontroly nad někým jiným; 8. Dítě umožňuje rodičům srovnávat se a soutěžit jeho prostřednictvím s jinými, čímž může přinášet prestiž; 9. Dítě je ekonomicky užitečné.

9


rodiny jsou předpokladem existence každé formy státu a jejich ohrožení či likvidace vede k mravní a posléze i k materiální destabilizaci celé společnosti. Stát založený na demokracii, právním řádu, respektu vůči lidským právům a lidské důstojnosti musí zahrnout ochranu rodiny, rodičovství a manželství mezi základní priority své působnosti.“ O vývoji rodiny a souvislostech mezi plodností a systémy sociálního zabezpečení a o postavení rodin s dětmi v rámci systému sociálního zabezpečení pojednává následující kapitola.

2.1 Vývoj rodiny a změny v reprodukčním chování Pro rodiny v období pozdní modernity je charakteristické všeobecné rozvolnění rodinných vazeb. Spolu s rostoucím blahobytem evropských populací klesá pro nejstarší generace potřeba hmotné podpory od jejich dospělých dětí, ta je nahrazena silným sociálním státem a soukromým penzijním pojištěním (Možný, 2003). Objevují se výzkumy, které dávají klesající úroveň plodnosti ve vyspělých zemích do souvislosti se zavedením systémů sociálního zabezpečení a důchodových systémů (např. Boldrin et al., 2005, Cigno, Rosati, 1996, Cogni et al., 2003). Ač samotné výsledky výzkumu Boldrina v tomto případě nejsou jednoznačné a jsou závislé na výchozích premisách a použitých modelech, již samo toto spojení a interpretace se jeví jako problematické. Pro pochopení výrazných změn v reprodukčním chování, kterými za posledních 200 let prošly současné nejvyspělejší země, je nutné postihnout proměny, ke kterým docházelo nejen na strukturální úrovni, ale také na úrovni samotných rodin. Instituce rodiny, která je považována za jeden z nejstabilnějších výtvorů naší civilizace (více viz Možný, 2006), se podstatně mění, a to ve svých nejzákladnějších charakteristikách. Pohlédneme-li hlouběji do historie rodin, soudobá historická sociologie a demografie2 zpochybnila tvrzení o existenci velké rodiny v Evropě 14. až 18. století. Nesporně, porodnost byla v té době na vysoké úrovni, ovšem velikost a složení rodin neovlivňuje pouze tento ukazatel. Současně byly populace ovlivňovány režimem vysoké úmrtnosti, a to nejen vysoké kojenecké a dětské úmrtnosti. Výzkumy z 2. poloviny 60. let 20. století tak svým zjištěním, že průměrná velikost domácnosti v Anglii3 16.-19. století činila 4,73 osob, zpochybnily mýtus o velké rodině s 8-12 dětmi. Vyvrácena byla i představa, že čím chudší rodina dříve byla, tím více měla dětí - více dětí totiž bývalo ve vyšších, nikoli nižších společenských vrstvách. Ve vyšších vrstvách mohla těhotenství následovat v kratších intervalech po sobě, protože děti často přebíraly kojné a zdravotní stav matek zde býval lepší. Chudé domácnosti pak byly méně početné i z toho důvodu, že z nich děti odcházely do služby k bohatším (Možný, 1990). Jednou z důležitých „novinek“ v historii lidstva byla dobrovolná kontrola porodnosti. Od okamžiku, kdy na konci 18. a na počátku 19. století začaly být v západní Evropě poprvé jasně patrné změny v porodnosti a v populačním vývoji, byl tento vývoj nahlížen jako revoluční událost. Celý proces je skutečně ve Francii (ale také například v demografických textech v České republice) nazýván demografickou revolucí, mezinárodně je tento termín nahrazen častěji používaným označením demografický přechod (van de Kaa, 2008). Přesněji první demografický přechod, 2

Především cambridgeská škola historické demografie s Peterem Laslettem.

3

Výsledky dalších výzkumů v jiných evropských zemích toto zjištění jen potvrdily.

10


jelikož k dalším výrazným změnám v rodinném a demografickém chování dochází od konce 60. let 20. století a tyto změny jsou označovány jako druhý demografický přechod. Změny v charakteru demografické reprodukce byly v nejvyspělejších zemích pozorovány již v průběhu 19. století. Zatímco postupné zlepšování úmrtnosti vyplývalo ze zlepšování hygieny, životní úrovně i pokroků v lékařství, změny v úrovni porodnosti si vyžadovaly hlubší teoretické zdůvodnění, neboť byly složitěji podmíněné. Vznikla tak řada hypotéz, ve kterých byl pokles porodnosti vysvětlován prostřednictvím zdůrazňování různých jevových stránek, které se zdály být v té které zemi nejdůležitější. Společným znakem těchto teorií je, že obvykle přeceňují dílčí a časově omezené stránky procesu a neodhalují jeho podmíněnosti v celém širokém komplexu (Pavlík et al., 1986). Formulovány tak byly např. teorie sociální kapilarity, ve které je pokles úrovně porodnosti vysvětlován cílevědomějším vztahem k výchově a zajištění dětí a snahou po společenském vzestupu,4 racionalizační teorie, hledající vysvětlení v rostoucím racionalismu a egoismu, či blahobytová teorie, odvolávající se na zlepšování sociálních podmínek a vysvětlující snižování počtu dětí v rodinách snahou o udržení nebo zvýšení životní úrovně. Vysvětlení jsou hledána také v psychologicko-morální rovině a oslabení náboženského cítění jako zábrany rozšiřování antikoncepce, změně venkovského naturálního hospodaření za peněžní a obecně ve vlivu života ve velkoměstech či snižování úrovně kojenecké úmrtnosti (více viz Pavlík et al., 1986). Je zřejmé, že nízká úroveň plodnosti není kompatibilní s vysokou úrovní úmrtnosti. Ale zatímco zlepšující se úmrtnostní poměry (a stoupající naděje dožití při narození na hodnoty v řádu 50 nebo 60 let) mohou být potřebnou podmínkou pro pokles plodnosti, je nutné zdůraznit, že to není podmínka dostačující (van de Kaa, 2008). Pokles úrovně úmrtnosti a porodnosti byl pravděpodobně reakcí na široké změny ve společnosti, jako je zlepšení životní úrovně, urbanizace, technický rozvoj atd. Velmi trefným shrnutím předpokladů pro pokles manželské plodnosti je vzorec známý jako „připraveni, ochotni a schopni“, který ve skutečnosti vyjadřuje tři základní podmínky: (1) plodnost musí být v rámci kalkulu vědomé volby; (2) snížení plodnosti musí být vnímáno jako výhodné; (3) musí být známy a k dispozici efektivní způsoby snižování plodnosti (Ansley Coale, 1973 in van de Kaa, 2008). Obecnější a ucelené vysvětlení změn tak poskytla teorie demografické revoluce, která začala za kvantitativními změnami v demografickém vývoji spatřovat důležité kvalitativní změny reprodukčního chování. Hluboké změny ve vnějších podmínkách, které byly dané modernizací, rozvojem výrobních sil a dynamizací vývoje společnosti, ovlivnily reprodukční chování natolik, že demografická reprodukce prošla procesem demografické revoluce. Teorie demografické revoluce byla formulována jako vyprávění o způsobu, jakým od konce 18. století klesala úroveň plodnosti a úmrtnosti v několika evropských zemích v reakci na ekonomické, technické, kulturní a celospolečenské změny. Všechny skupiny obyvatelstva a regionů světa postupně procesem demografické revoluce procházely či procházejí, je to tedy historický proces, který začíná na určitém stupni rozvoje5 každé společnosti a na jiném opět končí. Populace dříve

4

Podle Arsène Dumonta (1849-1902), který formuloval princip sociální kapilarity, přání po zlepšení vlastního postavení jak ekonomicky, politicky i kulturně, tak z hlediska přístupu ke vzdělání, vedlo k převaze individualismu. A zatímco tento princip sociální mobility byl nezbytnou podmínkou veškerého pokroku, měl negativní vliv na porodnost (van de Kaa, 2008).

5

Přičemž jednotlivé složky tohoto rozvoje (např. kulturní a životní úroveň, úroveň lékařské vědy a hygieny, stupeň urbanizace, rozvoj výrobních sil) ani předešlý demografický vývoj nemusí být pro její začátek stejné. Závisí vždy na jejich kombinaci a vzájemných vazbách. Více viz Pavlík et al., 1986.

11


charakterizovaná vysokou mírou porodnosti a úmrtnosti je po průběhu tohoto procesu populací s nízkou porodností a úmrtností. Vedle těchto změn je výsledkem také výrazná změna věkové struktury; v důsledku tedy proces demografického stárnutí. Zaměříme se nyní na období časově bližší, neboť v druhé polovině 20. století se v rodinném a reprodukčním chování udály další významné změny. Období po druhé světové válce je možné označit jako zlatou éru manželské rodiny, kdy se manželství stává „posvátnou hodnotou znovuožívající Evropy“ (Sullerotová, 1998). Do manželství vstupovalo stále více lidí a ve stále mladším věku, ve většině evropských zemí nastal velký baby boom, neboť se zde dlouhodobě zvyšovala porodnost jakožto kompenzace za válečná léta i v reakci na poválečnou ekonomickou prosperitu. Na území dnešní České republiky byla z hlediska porodnosti situace jiná - protože za války se na území protektorátu počet narozených zvyšoval (se záměrem zabránit sňatkem a těhotenstvím nasazení na práci do Německa), nebyl poválečný baby boom příliš vysoký a netrval ani tak dlouho jako v ostatních státech. Po válce byla navíc úroveň porodnosti ovlivněna nepříznivým ekonomickým vývojem, špatnou bytovou situací (mladých) rodin i nedostatečnou sítí předškolních zařízení při požadované vysoké ekonomické aktivitě žen. Vliv zde zřejmě měla i legalizace umělého přerušení těhotenství (s účinností od 1.1.1958). Od 60. let 20. století se však situace v evropských rodinách opět začíná měnit. V mnoha zemích západní a severní Evropy se odehrávají výrazné změny v demografickém, partnerském a rodinném chování, k nimž se vztahuje koncepce druhého demografického přechodu, která byla poprvé představena autory Ronem Lesthaeghe a Dirkem van de Kaa v roce 1986. Nejvýraznější z tohoto komplexu změn je pokles úrovně porodnosti a sňatečnosti, odkládání sňatků i porodů do vyššího věku, nárůst rozvodovosti a rozšiřování nesezdaných soužití jako jednoho z typů partnerského uspořádání. Tyto změny jsou v teoretickém rámci konceptu druhého demografického přechodu úzce spojovány s podstatnými posuny v hodnotových orientacích (souvisejících s rodinným životem a dětmi), v nichž se projevuje oslabení instituce „tradiční“ rodiny. Pokles úrovně plodnosti hluboko pod hodnoty zajišťující prostou obnovu populace, usnadněný rozšířením moderní antikoncepce, byl vnímán jako hlavní rys druhého demografického přechodu (van de Kaa, 1987). Koncepce druhého demografického přechodu byla následně rozpracována v četných publikacích a postupně byla dávána do souvislosti s řadou strukturálních změn (jako jsou modernizace, rozvoj služeb a sociálního státu, rozšíření vyššího vzdělání), kulturních změn (sekularizace, vzestup individualistických hodnot, význam seberealizace) a technologických změn (přijetí moderní antikoncepce, pokrok v asistované reprodukci, boom nových informačních technologií) (Sobotka, 2008). Druhý demografický přechod se tak podle autora teorie (van de Kaa, 1996) stal typickým vyprávěním o hodnotových a kulturních změnách. Od prvního demografického přechodu (demografické revoluce) jej odlišuje hlavně ohromující starost jedinců o seberealizaci, osobní svobodu volby, osobní rozvoj, životní styl a emancipaci, což se ve výsledku odráží ve formování rodiny, v postojích k regulaci porodnosti a v motivech k rodičovství. V západních zemích se změny plodnosti shodují se základními změnami vzorců manželského chování - méně lidí vstupuje do manželství a ta jsou uzavírána ve vyšším věku. Nejvíce patrné jsou tyto trendy na severu Evropy, kde se míry sňatečnosti pohybují na nejnižší úrovni, a tyto země se v rámci Evropy naopak pyšní nejvyššími hodnotami průměrného věku při vstupu do manželství a také nejvyšší úrovní mimomanželské plodnosti. V porovnání s ostatními zeměmi jsou zde také více rozšířena nesezdaná soužití. Vlivem posunu sňatečnosti do vyššího věku dochází také

12


k odkladu narození dětí, a tím ke zvyšování průměrného věku rodiček. Svoji nezastupitelnou roli v tomto ohledu sehrály nové metody antikoncepce a její dostupnost. Z hlediska formování rodiny a její výsledné (zároveň však stále více proměnlivé) struktury je možné shrnout změny v rodinném chování, které se udály v evropských společnostech ve druhé polovině 20. století, do několika bodů. Mezi evropskými zeměmi či skupinami zemí pozorujeme rozdíly v průběhu změn, jejich nástupu, rychlosti i výsledku, obecně rozpoznatelné trendy u evropské populace přesto jsou: 1. Pokles porodnosti. Úroveň úhrnné plodnosti v řadě zemí poklesla pod hranici 1,3 dítěte na jednu ženu, což je hranice vymezující populace s nejnižší nízkou plodností označovanou termínem „lowest-low fertility“ (Kohler, Billari, Ortega, 2002). Například v roce 2002 byla v České republice zaznamenána nejnižší úhrnná plodnost v české historii na úrovni 1,17, na Slovensku 1,19 (Francie se v té době naopak pyšnila jednou z nejvyšších hodnot pozorovaných v Evropě - 1,87 dítěte připadajících na jednu ženu). Pod hodnotou 1,3 setrvala plodnost v České republice poměrně dlouhou dobu (od 1995 do 2005). Ač je takovýto výrazný pokles úrovně plodnosti z části zapříčiněn posunem prvních porodů do vyššího věku (tzn. změnami v časování), přesto dochází k všeobecnému snižování počtu dětí narozených v rodině a kohortní ukazatele plodnosti (tzn. počet dětí, které se narodily jedné ženě, která je již u konce své reprodukce) vykazují postupný pokles. Spolu s tím tedy dochází ke zmenšování velikosti rodin. 2. Odklad rodičovství do vyššího věku. V některých zemích je narození dětí koncentrováno do užšího časového rozpětí ve vyšším věku, a to především u žen s vyšším vzděláním. Na rozdíl od dříve převládající vysoké úrovně plodnosti ve věku 20-25 let se dnes první děti častěji rodí okolo 30. roku věku matek. 3. Dochází k rozvolnění vztahu mezi sňatkem a rodičovstvím, jsou země, ve kterých se více než polovina dětí rodí mimo manželský svazek svých rodičů (např. Norsko a Švédsko). 4. Narůstá celoživotní dobrovolná bezdětnost jakožto rozhodnutí jednotlivce nebo páru nemít děti. 5. Ukazatele rozvodovosti vystoupaly na doposud nikdy nepozorované hodnoty a nejsou výjimkou státy, kde se dříve či později rozvádí polovina uzavřených manželství (např. Švédsko, Česká republika). 6. Trendy v mimomanželské plodnosti a rozvodovosti v důsledku vedou k rozšiřujícímu se osamělému rodičovství a narůstajícímu počtu i podílu dětí, které mají během svého dětství zkušenost s různým rodinným uspořádáním a které žijí po určitou dobu pouze s jedním z rodičů nebo v rekonstruované rodině (tj. s jedním rodičem nevlastním).

Hodnotíme-li uvedené změny v reprodukčním chování, je možné říci, že determinantami prvního i druhého demografického přechodu jsou strukturální, kulturní a technologické změny ve společnosti. Nicméně mezi oběma popisovanými procesy existuje určitý posun. Sociálně-ekonomický rozvoj a pokles úrovně úmrtnosti se zdá být předpokladem pro začátek prvního demografického přechodu (demografické revoluce), ačkoli tento proces započal v zemích, které se značně lišily co do sociální struktury, politického i ekonomického systému. Zastánci myšlenky druhého demografického přechodu sice zdůrazňují, že změny ekonomických a technologických podmínek (antikoncepční pilulka) zůstávají i nadále důležitými determinantami, přesto však mají tendenci zdůrazňovat hodnotovou a ideovou změnu. Posuny v idejích a

13


hodnotách zřejmě vedly ke změně postojů k manželství, dětem, zodpovědnosti za vlastní zdraví a obecně tedy ke změnám v reprodukčním chování. Vzhledem k tomu, že lidé oceňují hodnoty individuální svobodné volby a hledají seberealizaci v práci a v partnerských vztazích, plodnost klesá na velmi nízkou úroveň (van de Kaa, 2008). Různé výzkumy dokumentují často výrazné změny postojů a hodnot týkajících se dětí a rodičovství, rodinného života, životního uspořádání i sexuality a dokládají také relativní pokles významu rodiny v hierarchii životních hodnot (za vybrané evropské země například Childbearing Trends and Policies in Europe, 2008). Přestože se změny v hodnotách spojovaných s rodinou zdají být univerzální (alespoň v rámci Evropy), je rozmanitost mezi zeměmi obrovská a vyplývá nejen z historie a kultury dané země, ale je dána například také nastavením rodinné politiky či různou mírou a tempem sekularizace. Společné je však to, že i přes narůstající společenskou akceptaci dobrovolné bezdětnosti i různých forem rodinného a partnerského uspořádání postoje k rodičovství zůstávají jednoznačně kladné prakticky ve všech analyzovaných společnostech. Arriès (1980) v úvahách o klesající úrovni porodnosti v západních zemích zdůraznil měnící se postoje k dítěti. Zatímco pokles porodnosti charakteristický pro první demografickou revoluci druhé poloviny 19. a začátku 20. století byl nesen ve znamení velkých emocionálních a materiálních investic do potomků, současný pokles porodnosti je naopak důsledkem přesně opačných postojů. Období, které se označuje termínem „dítě-král“, pominulo, místo toho nastupuje období, kdy dítě zaujímá menší prostor. Nezmizelo sice z plánů mladých lidí a partnerských dvojic, jeho existence je zakomponována do budoucích plánů, ve kterých však již nepředstavuje základní proměnnou (Arriès 1980: 649-650). Také v sociologických diskurzech interpretují někteří autoři nové formy rodinného chování jako znak procesu individualizace životních drah a vývoje západoevropské a severoamerické společnosti směrem k nové modernitě (Beck, 1992; Giddens, 1990). V rámci transformace intimních vztahů, která je popisovaná např. Singlym (1999) nebo Sullerotovou (1998), ustupuje prokreační funkce intimního vztahu a jsou zdůrazňovány aspekty sexuální přitažlivosti nebo sdílení intimity. Tato situace nezůstává bez odezvy ani na úrovni nových uspořádání partnerských vztahů, rodičovství a konečného počtu dětí v rodinách. Druhá z výrazných interpretačních linií popisující a především vysvětlující probíhající změny rodinného a reprodukčního chování akcentuje socioekonomické prvky. V průběhu 70. a 80. let dominovaly zkoumání determinant plodnosti ekonomické přístupy nazvané mikroekonomická teorie fertility (Rabušic, 2001b: 118). Klíčem k vysvětlení poklesu plodnosti je v teorii chicagské školy a v přístupu G. Beckera proměna preferencí směrem k vyšší kvalitě dětí - s rostoucím příjmem požadují rodiče „kvalitnější“ děti a také je produkují; i při nižším počtu dětí je tak ve výsledku celková hodnota dětských služeb (dětské služby se rovnají počtu dětí násobenému průměrnou kvalitou dítěte) vyšší (Rabušic, 2001b: 122). Naopak, Leibenstainův přístup zdůrazňuje celkový pokles v očekávání užitečnosti dětských služeb spíše než přesun důrazu od kvantity na kvalitu. Bere v úvahu vztah mezi sociálním statusem a konzumními preferencemi (nejen týkajícími se dětí, ale také jim konkurujícího zboží a služeb). Pro výslednou úroveň plodnosti páru je podle něj v prostředí velkého vlivu referenčních skupin na životní styl rodin rozhodující relativní příjem, tedy příjem srovnávaný s ostatními členy socioekonomické skupiny, nikoli příjem objektivně měřitelný. Richard Easterlin rozpracovává hledisko relativního příjmu, což chápe jako poměr mezi příjmovými možnostmi a materiálními aspiracemi páru (Pollnerová, 2001). Hlavní faktor ovlivňující úroveň plodnosti je tedy vztah mezi materiálními aspiracemi

14


mladých lidí a zdroji, kterými pro uspokojení aspirací disponují. Spíše než na absolutní ekonomické úrovni rodiny tedy závisí na vnímané ekonomické úrovni. Výše relativního příjmu je podle Easterlina výrazně ovlivněna měnící se početní velikostí věkových kohort, závisí na velikosti kohorty vstupující na trh práce, ovšem také na velikosti kohorty předchozí generace, neboť očekávání týkající se ekonomické úrovně jsou formována již v dětství.6 Spolu se změnou politické, ekonomické a sociální situace po roce 1989 dochází ke změnám v rodinném chování i ve východoevropských zemích. Diskuse o druhém demografickém přechodu tak probíhá i v těchto zemích, neboť každá z nich má zkušenost s řadou jevů spojovaných právě s tímto konceptem. Také zde dvě základní interpretační linie změn v reprodukčním chování spočívají na argumentaci zdůrazňující strukturální efekty a na argumentaci zdůrazňující ideové změny (vycházející z již zmíněné teorie druhého demografického přechodu). Akademická obec v tomto regionu často polemizuje ohledně rozsahu a významu šíření individualistické hodnotové orientace. Tato diskuse, která je často zjednodušována na argumenty „hospodářské a ekonomické krize“ oproti „kulturním změnám“, může být demonstrována na příkladě České republiky a interpretací vážících se k významným změnám v reprodukčním chování pozorovaných od první poloviny 90. let. První přístup zdůrazňuje vyšší ekonomickou a sociální nejistotu spojenou s transformačními procesy v České republice, zejména špatnou bytovou situaci mladých lidí, což vedlo v důsledku k pragmatickému odsouvání zakládání rodiny, zvýšení přímých nákladů na výchovu dětí a snížení standardu rodin s dětmi (např. Rychtaříková, 1996). Druhý přístup akcentuje výraznou ideovou, hodnotovou a kulturní proměnu, která vede mimo jiné k individualizaci hodnot a životních stylů a pluralitním formám soužití, v důsledku pak k poklesu plodnosti hluboko pod záchovnou úroveň (např. Rabušic 2001a, 2001b; Sobotka, Zeman, Kantorová, 2003). Demografické změny a hodnotové posuny naznačují, že i přes znatelně se lišící vstupní podmínky dochází v České republice k transformaci chování a hodnot, která je srovnatelná se změnami začínajícími se projevovat koncem 60. let v západní a severní Evropě (Rabušic, 2001a; Sobotka, Zeman, Kantorová 2003). Někteří autoři (Lesthaege, Surkyn, 2002, Philipov, 2002) přitom na adresu dvou explanačních linií uvádějí, že tyto výklady snižování úrovně plodnosti se nemusí v případě východoevropských zemí vzájemně vylučovat. Strukturální vlivy (ekonomické faktory) způsobené ekonomickou a politickou transformací se mohou s dlouhodobými změnami hodnotové orientace kombinovat a míra vlivu strukturálních a kulturních faktorů se může v čase proměňovat. Rychlé a neočekávané změny v úrovni plodnosti ve východoevropských zemích mohly nastat v důsledku diskontinuity v životech lidí po rozpadu východoevropského bloku, což však zároveň urychlilo i dlouhodobé hodnotové změny a jejich vliv na rodinné a reprodukční chování obyvatel. Diskontinuita a anomie vytvořily podmínky pro rychlou a náhlou změnu idejí a hodnot, což je odlišná situace v porovnání se změnou idejí procesem difuze či dlouhodobým vývojem. Rozpad norem a narušení hodnot vedlo ke zvýšení dezorientace, a tím ovlivnilo rozhodovací procesy vztahující se rodině či její početnosti. Lidé dávají přednost tomu, aby nedocházelo k rozhodování v podmínkách nejistoty, čehož důsledkem je odkládání porodů na později a možná také jejich úplnému odmítnutí (Philipov, 2002).

6

Verifikací Easterlinovy teorie na příkladu transformujících se ekonomik, české, maďarské a polské, však Pollnerová dochází k závěru, že vzhledem ke složité situaci na trzích práce v těchto zemích není možné zanedbávat jiné vlivy a z tohoto důvodu tedy nelze vysvětlovat ani předvídat vývoj plodnosti pouze na základě relativní velikosti kohort (Pollnerová 2001: 295).

15


2.2 Rodinné politiky a jejich porodnost ve vyspělých zemích

možnosti

ovlivnit

Přetrvávající nízká úroveň porodnosti v mnoha evropských zemích vedla ke zvýšení politického i veřejného zájmu o rodinnou politiku a její nejrůznější opatření, která by mohla napomoci ke zvýšení porodnosti nebo udržení její (vyšší) úrovně (z nejnovějších např. Gauthier, Philipov, 2008, Hoem, 2008). Avšak obdobné studie doposud dospěly spíše k nejednoznačným výsledkům ohledně možnosti skutečného vlivu opatření rodinné politiky na porodnost (pro shrnutí výsledků studií viz Gauthier 2007, Neyer, 2003, Neyer, Andersson 2008). Existuje tedy jistá polarizace mezi těmi, kteří spatřují veřejné politiky jako možný prostředek ke zvýšení současné nízké úrovně porodnosti v Evropě, a těmi, kteří považují opatření rodinné politiky jako neúčinná, zbytečná nebo nerentabilní s ohledem na výši nákladů na zavedení jednotlivých opatření. Zdůrazňována je také nutnost vhodné kombinace různých forem přímých a nepřímých sociálně-politických opatření, která by vedla ke snížení přímých nákladů rodičovství i nákladů ušlých příležitostí, a to především díky zacílení na oblast trhu práce, péče (o závislé členy rodiny) a genderových vztahů (Neyer, 2003). Podobně Evropská komise v dokumentu7 z roku 2005 hovoří o nutnosti zavádění politik orientovaných na rozšiřování možností, jak harmonizovat rodinné povinnosti a participaci na pracovním trhu, které se z dlouhodobého hlediska zdají přínosné pro udržování relativně vysoké úrovně plodnosti či její možné zvyšování. Příkladem zde mohou být severské státy, kde jsou rodinné politiky zaměřeny především na tři cíle: usnadnit matkám participaci na pracovním trhu, ulehčit jim péči o děti a podporovat posun genderových vztahů v péči a zaměstnání. Hoem (2005) v této souvislosti tvrdí, že je to celá politická kultura ve Švédsku, nikoli konkrétní politická opatření, která činí zemi prorodinně orientovanou - přátelštější rodinám, dětem i ženám - což je situace, která může mít vliv na úroveň plodnosti. Jak uvádí Gauthier a Philipov (2008), na zdánlivě jednoduchou otázku, zda mohou politiky zlepšit úroveň plodnosti v Evropě, je tedy ve skutečnosti velmi obtížné odpovědět, a to hned z několika důvodů. (1) Zatímco země směřují na rodiny obecně široký rozsah podpory a pomoci, pouze velmi málo z těchto politických opatření má výslovně propopulační a pronatalitní cíle. Ve většině případů se opatření zaměřují spíše na částečnou kompenzaci nákladů na děti, na snižování příjmové nerovnosti, na podporu zapojení žen na pracovním trhu či na zvyšování genderové rovnosti. (2) Jedinci sice mohou brát v úvahu politická opatření, při rozhodování o narození dítěte však zvažují rovněž mnoho dalších faktorů (pochopitelně včetně těch nefinančních). (3) Jedinci sice mohou mít preference týkající se ideální velikosti rodiny a ideálního načasování narození dětí, tyto preference však mají tendenci měnit se v průběhu životního cyklu a podle konkrétní životní situace jedince, což dále komplikuje možnost zhodnotit potenciální dopad politik. Bezesporu, veřejné politiky ovlivňují rodiny mimo jiné tím, že upravují podmínky na pracovním trhu, zajišťují vzdělávací a zdravotnické služby, vymezují práva a povinnosti rodičů či například existenci, dostupnost a možnost nároku na sociální dávky či služby. Vazba mezi veřejnými politikami a demografickým chováním je však velmi složitá. Záleží nejen na typu politiky, podmínkách nároku a výši dávek, ale také na společenských normách, stigmatizaci a sankcích spojených s pobíráním dávek. Je proto velmi obtížné izolovat dopad konkrétních opatření na demografické 7

16

Green Paper „Confronting demographic change: a new solidarity between the generations“.


chování a není tedy divu, že různí autoři docházejí často k protichůdným závěrům (viz Gauthier, 2007). Analýzy se nejčastěji soustřeďují na vliv opatření zaměřujících se na období rodičovství a zejména na opatření vztahující se k plodnosti: opatření mateřské a rodičovské dovolené, služeb péče o děti a dávky pro rodiny s dětmi (uvádíme základní vymezení, terminologie pro tyto politiky a opatření se v jednotlivých zemích liší). Tyto typy tvoří jádro veřejných politik týkající se rození dětí a jejich výchovy. Jsou často podpořena řadou dalších opatření, začleněných v jiných systémech než v systému rodinné politiky; příkladem mohou být daňové odpočty na děti, pokrytí dětí v systému zdravotního pojištění či například podpora bydlení pro rodiny s dětmi (Neyer, 2003). Velká variabilita v národních opatřeních a pravidlech však do značné míry ztěžuje srovnávací výzkumy dopadů rodinné politiky na individuální natalitní chování. Problém srovnatelnosti vyvstává také s ohledem na dostupnost a (ne)existenci dostatečné datové základny k tomu, aby bylo možné zkoumat „čistý“ efekt té které politiky či konkrétního opatření na úroveň a vývoj plodnosti v evropských zemích. Analýzy jsou tedy častěji prováděny na národní úrovni a zkoumají především vliv vybraných politik na plodnost nebo to, jakým způsobem veřejné politiky ovlivňují participaci žen-matek na trhu práce (přehled obou typů výzkumů poskytuje například Neyer, 2003). Většina studií se pak zaměřuje spíše na časově omezené kratší období a na ta politická opatření, která přímo souvisejí s narozením a výchovou dětí, jako dávky v mateřství, legislativa a dávky rodičovské dovolené, rodinné dávky nebo služby péče o děti. Výsledky studií shrnuté v následujících odstavcích se týkají pouze vybraných typů politických opatření přímo zaměřených na rodiny s dětmi, a to především přímé a nepřímé finanční podpory rodin s dětmi (včetně příjmově testovaných dávek), mateřské a rodičovské dovolené a možností služeb péče o děti. Studie často zkoumají trendy v úrovni plodnosti (vyjádřené úhrnnou plodností) v jednotlivých zemích v souvislosti se změnami politických opatření. Vybrané výsledky například naznačují, že vyšší úroveň plodnosti ve Francii, ve srovnání s ostatními zeměmi západní Evropy, může být důsledkem vyšší podpory rodiny; opatření rodinné politiky zaměřená především na plodnost vyššího pořadí zavedená mezi roky 1978 a 1980 (výrazně vyšší příspěvek v mateřství a rodinné dávky v případě třetího a dalších dětí) ovlivnila především načasování porodů, nicméně pravděpodobně pomohla udržet a dokonce i mírně zvýšit pravděpodobnost narození dětí vyššího pořadí (třetího) (Breton a Prioux, 2005: 441). Citovaným příkladem pozitivního vlivu na úroveň plodnosti je také Německo - do roku 1976 byly ve východní a západní části země zaznamenány podobné trendy v plodnosti, počínaje rokem 1977 se rozdíl mezi oběma zeměmi, který byl do té doby zanedbatelný, začal zvyšovat až na hodnoty 0,4-0,5 dětí na jednu ženu. Vyšší úroveň kalendářních ukazatelů plodnosti ve východním Německu je pak vysvětlována řadou politických opatření vztahujících se k rodině, která byla zavedena v letech 1976-1977 a mezi než patřilo i prodloužení mateřské a rodičovské dovolené (viz Gauthier, 2007). Nicméně analýzy ukazují, že tato politika vedla ke krátkodobým změnám v časování porodů, tedy k uspíšení narození dětí, a vliv na porodnost byl časově omezen (Büttner, Lutz, 1990). Obdobně v bývalém Československu je vzestup plodnosti v polovině 70. let připisován především vlivu postupného přijímání souboru propopulačních opatření,8 také však zlepšení bytové výstavby a větší dostupnosti předškolních zařízení. Konečný 8

Mezi pravděpodobně nejvýznamnější opatření patřilo zvýšení podpory při narození dítěte, rozšíření okruhu žen pobírajících mateřský příspěvek a prodloužení doby péče o další dítě z jednoho na dva roky, dále pak výrazné zvýšení přídavků na děti rodinám se dvěma a více dětmi a zavedení výhodných státních půjček mladým manželům.

17


průměrný počet dětí narozených generacím s relativně příznivějšími podmínkami pro rodičovství v dané době potvrzují efekt opatření, nejen ve smyslu zastavení poklesu plodnosti, ale i jejího mírného zvýšení (Rychtaříková, 2008). Vliv však v této situaci zřejmě mělo také zpřísnění interrupční legislativy, resp. praxe povolování interrupcí v období 1973–19799 (o této paralele uvažuje také např. Sullerotová, 1998). Vliv pronatalitních opatření přijatých v Československu v 70. letech krom toho nelze hodnotit izolovaně, ale v souvislosti s celkovou společenskou atmosférou doby. Tato opatření přispěla k dočasné stabilizaci úrovně plodnosti, ale především k utužení modelu dvoudětné rodiny a plodnosti realizované v nízkém věku, který se udržel až do konce 80. let. Jak uvádí Kocourková (2006), v nových a zásadně odlišných společenských podmínkách jsou možnosti působení pronatalitních opatření velmi omezené a hodnocení jejich účinků mnohem diskutabilnější. Zatímco uvedené příklady tedy naznačují pozitivní vliv, který by vybrané politiky mohly mít na porodnost ve vybraných zemích, výsledky z jiných zemí jsou méně přesvědčivé a žádný vliv politik nenalézají. Například úroveň plodnosti ve Velké Británii byla v posledních desetiletích poměrně podobná situaci ve Franci, a to navzdory mnohem méně štědré rodinné politice. Podobně kanadská provincie Quebec má štědřejší rodinnou politiku než jiné provincie, plodnost zde však zůstala od poloviny 60. let ve srovnání se zbytkem Kanady buď na stejné nebo i nižší úrovni, a to i přes přijetí řady pronatalitních opatření z konce 80. let včetně štědrého bonusu na dítě druhého a třetího pořadí10 (Gauthier, 2007). Ve studiích založených na individuálních datech nalézáme odlišnosti v souvislosti s pořadím dítěte (Gauthier, 2007). Vliv veřejných politik na plodnost je z tohoto pohledu komplexnější a interpretace složitější, neboť se zde odráží nejen rozdíly v povaze a nastavení politik (např. finanční výše či nárok na jednotlivá opatření odvozovaná od pořadí narozeného dítěte), ale pravděpodobně také rozdíly v procesech spojených s rozhodováním o prvním, druhém a každém dalším dítěti včetně různých nákladů na děti různého pořadí. Hledáme-li odpověď na otázku ohledně možností veřejných či rodinných politik ovlivňovat rodinné chování, přesněji porodnost v dané zemi, výsledky nejrůznějších výzkumů ukazují spíše na to, že mají-li politiky nějaký vliv, je účinek spíše malý a ovlivněno je především časování plodnosti, nikoliv výsledná velikost rodin (a tedy konečná plodnost) (Neyer, 2003, Gauthier, 2007). Vzhledem k těmto výsledkům je oblíbenost finanční podpory a nejrůznějších finančních bonusů mezi vládami jako způsob podpory porodnosti jen stěží pochopitelná. Zatímco finanční podpora ve formě dávek je zákonitě obecně uvítána rodiči, její celkový vliv na plodnost je podle řady analýz pravděpodobně velmi malý (Gauthier, 2007). Z příkladů je zřejmé, že mezinárodní rozdíly v opatřeních rodinných politik úplně nekorespondují s rozdíly v úrovni plodnosti a že je nutné zohledňovat také řadu jiných faktorů. Jak uvádí Kuchařová (2006), mezi faktory ovlivňujícími porodnost v jednotlivých zemích byly studií Evropské komise řazeny vedle socioekonomických a kulturních specifik také politiky zaměřené na rodinu a porodnost, přičemž se zdůrazňuje role zaměstnanosti žen. V zemích, kde jsou ženy zaměstnány, ale kde neexistuje ani odpovídající podpora rodinné politiky, ani participace mužů na obstarání rodinných povinností, má úroveň porodnosti tendenci klesat. Oproti tomu tam, kde politiky 9

Vyhláškou 71/1973 Sb. byly „v zájmu ochrany zdraví žen i zlepšení populačního vývoje“ zpřísněny důvody interrupce zvláštního zřetele hodné, kterými byl především věk ženy nad 40 let, nejméně tři žijící děti nebo obtížná situace neprovdané ženy apod.

10

Nicméně výzkumy uvádějí, že plodnost v provincii Quebec by mohla být ještě nižší v případě neexistence opatření rodinné politiky (více viz Gauthier 2007).

18


umožňují ženám lépe skloubit zaměstnání a rodinu a muži na sebe častěji berou větší část péče o domácnost, páry spíše naplňují svá přání ohledně počtu dětí.

Skepse ohledně perspektivy pronatalitních opatření přetrvává mezi řadou odborníků také v případě České republiky. Poukazováno je například na širokou podmíněnost procesu demografické reprodukce, který nelze ovlivnit pouze tím, že se budeme snažit působit pouze na jednu, případně několik jeho vybraných podmínek (Pavlík, 1997). Koschin (2001) připouští možnost efektivního působení pronatalitních opatření pouze v totalitním režimu, když říká, že zvrátit trend v české plodnosti se zdá nereálné, „pokud ovšem nezvítězí nějaká forma totality, která by lidem výrazně omezila možnosti seberealizace mimo rodinu“. Rabušic (2002, 2007) opakovaně dokládá, že stále nevíme, které proměnné ovlivňují plodnost a jakým směrem působí. Jak uvádí s odkazem na předního odborníka v této oblasti, Dirka van de Kaa (1996, citováno z Rabušic 2002), ani intenzivní třicetiletý výzkum porodnosti předních evropských i zámořských pracovišť neposkytl ucelenou teorii determinant fertility. Ani pokusy o kauzální provázání jejích determinant nebyly zatím úspěšné. Z tohoto důvodu je tedy předvídání vývoje porodnosti velmi obtížné, navíc s nejistými výsledky. Nejsme schopni říci, jak bude úroveň plodnosti vypadat za určitých podmínek, zároveň tedy nejsme schopni ji ovlivnit ani k výsledku, který by mohl být pro společnost uspokojivý (Rabušic 2002). Při porovnávání evropských zemí dochází k závěru, že jak skupina zemí s nízkou intenzitou plodnosti, tak skupina s relativně vysokou intenzitou plodnosti jsou vnitřně velmi rozdílné. Směšují se v nich země ekonomicky velmi vyspělé a země méně vyspělé, země s rozdílnou historií, s rozdílnou úrovní sítí sociálního státu a země odlišného geografického umístění. Podle Rabušice (2007) pak tato heterogenita nedává příliš dobrou naději na to, aby bylo možné vypůjčit si a aplikovat na českou společnost model rodinné a sociální politiky z těch zemí, v nichž je intenzita plodnosti nejvyšší. Švédsko, Francie, Nizozemsko a Velká Británie jsou prototypem zcela odlišných typů welfare státu, přitom však dosahují podobné (relativně vysoké) intenzity plodnosti. Odlišný systém sociální politiky je také v Rumunsku, Německu a Španělsku, nicméně výsledná (nízká) intenzita plodnosti je v podstatě identická (Rabušic 2007).

Hlavním projevem změn reprodukčního chování v České republice je vedle omezení počtu dětí v rodině odklad jejich narození do vyššího věku žen. Od počátku 90. let 20. století totiž dochází k postupnému snižování intenzity plodnosti v nejmladších věkových skupinách. Plodnost žen ve věku 18-21 let se ve srovnání se situací v roce 1990 snížila na poloviční hodnoty v roce 1995 a čtvrtinové hodnoty v roce 2000. Přitom až do počátku devadesátých let byla do této věkové skupiny (18-21 let) soustředěna nejvyšší úroveň plodnosti prvního pořadí. Od konce 90. let postupně stoupají míry plodnosti žen ve vyšším věku. Průměrný věk matek při narození prvního dítěte se tedy neustále zvyšuje a za posledních 17 let vzrostl téměř o 4 roky na 27,1 roku v roce 2007. Vzestup počtu narozených dětí, pozorovaný v České republice v nedávné době, je daný zejména tím, že ženy ze silných populačních ročníků 70. let přestávaly odkládat založení rodiny do vyššího věku, často svoji rodinu již také rozšiřují (tzn. rodí je jim děti dalšího pořadí). Na jednu ženu z generace 1974 průměrně připadá „již“ téměř 1,5 dítěte, přičemž vzhledem k věku, který dosahovaly v roce 2007 v době porodu (32 či 33 let) a procesu posouvání reprodukčního života do pozdějšího věku,

19


lze reálně předpokládat konečnou plodnost vyšší. Totéž platí pro ženy z následujících generací (Štyglerová, 2008). Názory na ideální počet dětí v rodině jsou přitom v české populaci v průběhu času poměrně konzistentní a ideál dvoudětného modelu rodiny má dlouholetou tradici a i nadále přetrvává. V průzkumech tedy lidé deklarují přání mít vyšší počet dětí, než čemu v realitě nasvědčuje aktuální úroveň plodnosti. Tento poznatek pak často ústí v závěr, že kdyby se podařilo odstranit překážky, které stojí v cestě představám o počtu dětí, lidé by tyto počty také realizovali. Problematika srovnávání chtěného počtu dětí s aktuálním však v tomto případě naráží především na to, že dotazujeme-li se mladých lidí, kteří většinou ještě svoji reprodukční dráhu neukončili (a někteří dokonce ani nezačali), nevíme, zda své představy skutečně v budoucnu naplní či nikoli. Také vzhledem ke komplexnosti faktorů, které mohou působit na reprodukční chování, je zkoumání nesouladu mezi skutečnou a chtěnou plodností obtížné a nevedlo zatím k obecnějším závěrům (Kocourková, 2006). Van de Kaa ((2006) citováno z Rabušic, 2007) pak klade v této souvislosti další otázky: „Je skutečně rozumné předpokládat, že když odstraníme překážky a umožníme kombinovat rodičovství s participací na trhu práce, bude výsledkem vyšší porodnost? Cožpak zkušenost z minulosti neukazuje, že ženy využijí těchto lepších možností k navýšení své pracovní participace? A je tomu skutečně tak, že páry využijí zlepšených životních podmínek k tomu, aby si pořídily (další) dítě namísto toho, že by získané prostředky věnovaly na uspokojení jiných priorit? Je možné skutečně tvrdit, že se v důsledku rodičovských opatření sníží intenzita soutěže s jinými prioritami, jako je trávení dovolené, vylepšení bydlení nebo doprovázení oblíbeného fotbalového klubu po všech koutech Evropy? A budou mladí lidé vnímat tato opatření jinak, než že jim mají udělat jejich život poněkud lehčím?... A změní páry a jednotlivci, kteří se rozhodli zůstat dobrovolně bezdětnými, svůj úmysl v perspektivě lákavých přilepšení?“ Otázkou také je, jak motivovat českou populaci k vyšší plodnosti, když mladí lidé při rozhodování o zakládání svých rodin berou v úvahu pouze svou situaci? Z výzkumu na reprezentativním souboru osob ve věku 20-40 let totiž vyplynulo, že většina mladých českých respondentů považuje rozhodnutí o tom, zda mít či nemít děti, za svou individuální záležitost (82 % respondentů, muži a ženy se neliší, věk rovněž nehraje roli). Naopak pouze pro necelých 13 % mladých českých mužů a žen je mít děti chápáno jako výraz odpovědnosti vůči společnosti (Rabušic 2007).

Při shrnutí poznatků z různých evropských zemí i České republiky se ukazuje, že ani u opatření konkrétně cílených na fázi rodinného života, kdy jsou v rodině malé děti, o které je nutné pečovat, nelze prokázat jejich jasný a dlouhotrvající vliv na úroveň plodnosti. Jakékoli spojení porodnosti a možnosti jejího ovlivnění s úpravami v důchodovém systému je tedy nereálné. Pomoc státu (společnosti) rodinám při snižování nákladů na děti (a to nejen finančních) je jádrem rodinné politiky. Rodinná politika však nemá a ani by mít neměla pouze pronatalitní cíle, měla by se zaměřovat především na podmínky a kvalitu rodičovství. Mezi hlavní priority v soudobé rodinné politice patří podpora plurality vznikajících rodinných struktur, tedy připuštění rozdílných rodinných modelů (sezdané i nesezdané páry, neúplné rodiny apod.), potřeba přihlížet ke specifickým potřebám vzhledem k různým fázím životního a rodinného cyklu a v neposlední řadě otázka harmonizace rodiny a zaměstnání, což vyžaduje situace, kdy se náročné zapojení na trhu práce dostává do rozporu s hodnotným výkonem rodičovské role. Toto zaměření, tedy prosazování modelu dvoupříjmové rodiny, se v podmínkách 21. století ukazuje jako efektivnější nepolitika orientovaná na tzv. familialismus (Kuchařová, 2006).

20


Analýzy časových řad sledujících vztah mezi podílem žen na trhu práce a úhrnnou plodností v evropských zemích ukazují, že negativní korelace, která byla identifikována v 70. a 80. letech, se v průběhu 90. let obrátila v korelaci pozitivní (Rabušic, 2007). To znamená, že tam, kde je vyšší participace žen na trhu práce, je i vyšší plodnost, tam, kde podmínky trhu práce umožňují skloubit pracovní sféru s rodičovstvím, se také rodí více dětí. Větší flexibilita trhu práce umožňující matkám malých dětí pracovat je pak v kompetenci české politiky zaměstnanosti, nikoli v parametrech důchodového systému. V následující části se tedy zaměříme na formy podpory, které jsou v současnosti určeny rodinám a jejím členům.

2.3 Formy podpory rodin s dětmi Pro bližší poznání postavení rodin s dětmi v důchodovém systému je zapotřebí podrobněji prozkoumat pozici rodiny i v dalších sociálních systémech. Podpora rodin s dětmi ze strany státu nabývá několika různých podob. Realizuje se převážně v rámci systému sociálního zabezpečení, svoji nezastupitelnou roli však hrají také daňová opatření, opatření v pracovněprávní oblasti či nabídka služeb pro rodiny s dětmi. Konkrétní podpůrná opatření jsou zaměřena především na rodiče nezaopatřených dětí, ale i na děti samotné. Pro zhodnocení adresnosti a účinnosti daných sociálněpolitických opatření si nyní jednotlivé formy podpory rodin s dětmi ve stručnosti blíže popíšeme, neopomineme přitom ani případné genderové odlišnosti jejich zaměření.11 Systém sociálního zabezpečení je v ČR definován třemi základními pilíři: systémem sociálního pojištění, systémem dávek státní sociální podpory a systémem sociální péče. V sociálním pojištění, jak už název napovídá, se uplatňuje pojistný princip, při kterém dochází k odložení části současné spotřeby (peněžních prostředků) na konkrétní budoucí situace spojené např. s úrazem, nemocí, těhotenstvím, mateřstvím, stářím či invaliditou. Základ sociálního pojištění představuje pojištění důchodové, nemocenské a pojištění v nezaměstnanosti. Vyplácené dávky zohledňují předchozí výdělečnou činnost jedince, resp. jsou odvozovány od jeho dosavadního pracovního příjmu. Ze systému důchodového pojištění jsou žadatelům vypláceny starobní, pozůstalostní a invalidní důchody. Nás zajímá především starobní důchod, na který vzniká nárok při splnění dvou hlavních podmínek, a to dosažení (zákonem stanoveného) důchodového věku a určité doby placení důchodového pojištění. Zde se setkáváme s nepřehlédnutelným generovým aspektem, neboť pro muže je důchodový věk jednotně daný, kdežto u žen se věk odchodu do důchodu diferencuje podle počtu vychovaných dětí. Požadovaná doba pojištění je přitom pro obě pohlaví stejná. Zhodnocení nastavení stávajících parametrů důchodového systému a možnosti jejich konkrétních úprav se bude věnovat další část textu. V rámci nemocenského pojištění je ve srovnání s předchozím systémem patrná především přímá finanční podpora krátkodobějšího charakteru, a to rodin s dětmi či spíše jejích členů, ve kterém tři ze čtyř dávek úzce souvisí s (blížící se) přítomností dítěte v rodině. Jedná se o vyrovnávací příspěvek v těhotenství a mateřství, který dorovnává ženě příjem do původní výše, pokud je právě z důvodu těhotenství či mateřství přeřazena na pozici s nižším mzdovým ohodnocením; o peněžitou pomoc v mateřství, která náleží ženě po dobu mateřské dovolené, tedy v období narození 11

Podrobněji viz Höhne 2008a.

21


dítěte (zpravidla 6 týdnů před a 22 týdnů po narození dítěte, resp. 31 týdnů po narození vícerčat); o ošetřovné neboli příspěvek vyplácený při ošetřování člena rodiny (nejčastěji dítěte do 10 let věku) po dobu nejvýše 9 či 16 (v případě neúplných rodin) kalendářních dní. Tyto dávky jsou v převážné míře čerpány hlavně ženami, muži spíše ve výjimečných případech. Prvně zmiňovaný příspěvek je ze své podstaty vyplácen pouze ženám. O jakési „peněžité pomoci v otcovství“ se v současnosti uvažuje v souvislosti se zavedením tzv. otcovské dovolené. Příspěvek by náležel otci dítěte po dobu jednoho až dvou týdnů v určitém období po narození dítěte. Rovněž ošetřovné při péči o nemocné dítě čerpají mnohem častěji ženy. Dokládají to výsledky empirických šetření, podle kterých pečují o nemocné dítě v téměř 90 % případů matky (blíže viz Kuchařová a kol. 2006a, 2006b). Zvýšení míry účasti otců na této péči můžeme očekávat od letošního roku v souvislosti se zákonem nově definovanou možností vystřídání se rodičů při péči o nemocné dítě. Druhým pilířem sociálního zabezpečení občanů je systém státní sociální podpory, který je koncentrován právě na pomoc rodinám s nezaopatřenými dětmi, a to v určitých sociálních situacích, na jejichž řešení vlastními silami a prostředky nestačí. Dávky jsou poskytovány na základě principu solidarity vysokopříjmových rodin s rodinami s nízkými příjmy a bezdětných s rodinami s dětmi. Ze systému se vyplácejí jak dávky jednorázové, tak ty v měsíční periodicitě. Posuzováním příjmové situace rodiny při čerpání některých dávek je dále sledována adresnost těchto dávek rodinám s nižšími příjmy. Pro zjišťování nároku a výše téměř všech dávek je základem institut životního minima. Nejčastěji vyplácenou dávku představuje přídavek na dítě, příjmově testovaná dávka poskytovaná za účelem krytí nákladů spojených s výchovou a výživou dítěte, která se od roku 2008 vyplácí ve třech pevně daných částkách podle věku dítěte. Příjem rodiny je od té doby zohledňován jen pro nárok na přídavek, nikoli již pro jeho výši. Druhou, na příjmech závislou dávkou, je sociální příplatek, který rodině pomáhá s náklady spojenými se zabezpečováním potřeb jejích dětí. Jeho výše se prvotně odvozuje od věku dítěte a příjmu rodiny, v úvahu však bere i zdravotní postižení dítěte či rodiče a osamělost rodiče. Další příjmově testovanou dávku, příspěvek na bydlení, mohou na rozdíl od ostatních dávek státní sociální podpory pobírat i rodiny bez nezaopatřených dětí. Od roku 2007 se nově při poskytování příspěvku zohledňují také skutečné náklady na bydlení, forma vlastnictví bytu, počet členů domácnosti a velikost obce, ve které se byt či dům nachází. V souhrnu se uvedené dávky stále ještě nadpoloviční většinou podílejí na celkových výdajích státu na dávky státní sociální podpory. Genderové diference příjemců těchto dávek jsou v tomto případě zcela irelevantní, jejich žadatelem může být muž i žena, ale dávky jsou, zjednodušeně řečeno, vypláceny rodině v závislosti na jejím příjmu. Nejvýznamnější příjmově netestovanou dávkou státní sociální podpory co do výše výdajů i počtu příjemců je rodičovský příspěvek. Ten náleží rodiči při zajištění řádné a celodenní péče o dítě do 4 let věku. Od roku 2004 si rodič může při jeho pobírání neomezeně přivydělat, zajistí-li péči o dítě jinou zletilou osobou. Příspěvek byl až do konce roku 2007 vyplácen v jednotné výši, od roku 2008 má však rodič možnost volby jedné ze tří variant jeho poskytování: v nejvyšší částce do dvou let věku dítěte, v základní výši do tří let věku dítěte nebo následně v nižší částce až do čtyř let věku dítěte. V souhrnu je mírně zvýhodněna tříletá varianta vyplácení příspěvku. Tady se již genderové rozdíly projevují, neboť mezi příjemci příspěvku se nachází jen zhruba 1 % mužů. To svědčí o převažujícím tradičním rozdělení rolí mezi muže a ženu, především v rané fázi rodičovství. K dalším, na příjmu rodiny nezávislým dávkám patří jedno-

22


rázově vyplácené porodné a pohřebné. Prvně zmiňované přispívá (zpravidla) matce na náklady související s narozením dítěte, druhá z dávek náleží nezaopatřenému dítěti na pohřeb rodiče, a naopak. Ze systému státní sociální podpory se ještě poskytují čtyři dávky pěstounské péče. Nejsou-li životní potřeby občanů dostatečně zabezpečeny pracovními příjmy či zmiňovanými dávkami a oni nejsou sami schopni překonat obtížnou sociální situaci či to vzhledem ke svému věku nebo zdravotnímu stavu potřebují, zajišťuje stát pomoc prostřednictvím systému sociální péče. Ta může být poskytována skrze peněžité i věcné dávky nebo formou sociálních služeb. Od roku 2007 začal namísto zákona o sociální potřebnosti platit zákon o hmotné nouzi, který upravuje zajištění základních životních podmínek osob nacházejících se v hmotné nouzi a snaží se tak zamezit sociálnímu vyloučení. Nepřímá finanční podpora rodin s dětmi se naplňuje přes daňová opatření týkající se především určité formy snížení daňové zátěže reflektující přítomnost dítěte v rodině, nevýdělečnou činnost manžela či manželky nebo manželství jako takové. I v této oblasti se v posledních letech uskutečnila řada změn. Vzhledem k podpoře rodiny je jejím základním principem zajištění finanční soběstačnosti rodiny vzhledem k co nejmenší závislosti na sociálních dávkách. K nejvýraznějším daňovým úpravám patří nahrazení odečitatelných položek z daňového základu přímými slevami na dani od roku 2006, které mohou navíc u nezaopatřených dětí fungovat jako daňový bonus (již od roku 2005). V letech 2005 až 2007 mohli ženatí muži či vdané ženy vyživující alespoň jedno dítě v rodině dále uplatnit „společné zdanění manželů“, které přinášelo prospěch zejména rodinám s velmi rozdílnými příjmy manželů a bylo poměrně hojně využíváno. Výhodné bylo především tehdy, kdy měl jeden z manželů nulový příjem, což bývá hlavně v období raného rodičovství, kdy jeden z rodičů z důvodu péče o malé dítě nepracuje. Opomenout nelze ani snížení dvou nejnižších daňových sazeb a rozšíření prvního daňového pásma od roku 2006. O dva roky později však byla pásma zrušena a sazby sjednoceny do jedné, tzv. rovné daně. Zbývající daňová opatření (např. osvobození sociálních dávek od daně či odpočty úroků z úvěrů na bydlení z daňového základu) nemají pro podporu rodiny tak zásadní význam, nicméně jsou stále považována za žádoucí. Nejen z peněžní podpory jsou rodiny živy, i když ji často (mírně) preferují, rovněž nefinanční formy podpory mají v životě rodin své nezastupitelné místo. Jedná se především o služby pro rodiny s dětmi zaměřené zejména na zajištění péče o děti různého věku (jesle, mateřské školy, mateřská centra, placené pečovatelky, agentury na hlídání dětí, školní družiny, zájmové kroužky apod.) V této oblasti se pak vedle státu, potažmo místní samosprávy, realizují nestátní, soukromé aj. instituce. V úzké návaznosti na nabídku služeb péče o děti existují opatření uplatňovaná na trhu práce. Ta mohou být sice směrována spíše k zaměstnavatelům, samotné rodiny, resp. rodiče je však následně využívají. Jde hlavně o opatření podporující různé podoby flexibility pracovní doby (zkrácené úvazky, pružná pracovní doba, práce z domova apod.), ale i opatření pracovněprávního charakteru spočívající např. v nastavení zabezpečení zaměstnaného rodiče při péči o malé nebo nemocné dítě (mateřská dovolená, rodičovská dovolená, ošetřovné aj.).

Adresnost jednotlivých forem podpory rodin s dětmi Zaměříme-li se na peněžní podobu podpory rodin s dětmi z hlediska typu rodiny, jejího příjmu, věku, příp. počtu dětí a genderového aspektu, dospějeme k následujícím poznatkům.

23


Přímá finanční podpora, tj. dávky státní sociální podpory, příp. dávky nemocenského pojištění v současnosti nijak výrazně nezvýhodňují rodiny úplné od rodin neúplných. Výjimku představuje sociální příplatek a ošetřovné, které jsou osaměle žijícímu rodiči poskytovány ve vyšší částce, resp. po delší dobu. U ostatních dávek nehraje úplnost rodiny žádnou roli, u peněžité pomoci v mateřství bylo delší vyplácení této dávky osamělým ženám zrušeno od roku 2008. Z hlediska příjmu rodiny platí u příjmově testovaných dávek státní sociální podpory zacílení na rodiny s nižšími příjmy, tedy princip nižší příjem - vyšší dávka. Naproti tomu dávky vyplácené z nemocenského pojištění v podstatě s příjmem rodiče rostou, ale jen do určité výše, neboť podléhají jisté redukci. Pozitivním opatřením bylo v této souvislosti zvýšení limitů při výpočtu peněžité pomoci v mateřství od roku 2009, prospěšné především ženám s nadprůměrnými příjmy, které tak po dobu mateřské dovolené ztrácejí příjmově mnohem méně než tomu bylo předtím. Podle věku dítěte v rodině jsou zmiňované dávky zaměřené spíše na malé děti, příp. děti předškolního a mladšího školního věku (porodné, peněžitá pomoc v mateřství, rodičovský příspěvek, ošetřovné), tzn. na dobu, kdy má rodič omezené možnosti výdělečné činnosti. Pouze přídavek na dítě, příp. sociální příplatek může být poskytován nezaopatřeným dětem (rodině) až do 26 let věku. S počtem dětí v rodině hodnota dávek neroste. Do konce roku 2007 se vyšší částky vyplácely jen v případě porodného při narození vícerčat. Podíváme-li se na příjemce dávek z genderového hlediska, je i v souvislosti s výše popsanými zjištěními zřejmé, že mnohem častěji čerpají uvedené dávky ženy ve srovnání s muži, u nichž se jedná spíše o výjimečné případy. Nepřímá peněžní podpora prezentovaná daňovými opatřeními zvýhodňuje na rozdíl od sociálních dávek spíše úplné rodiny, především pak sezdané páry s dětmi (sleva na dani na manželku, dříve společné zdanění manželů). S věkem nezaopatřeného dítěte se výše slev na dani nemění, s počtem dětí v rodině se zvyšuje proporcionálně. Zavedením odpočtů přímo z daně vzrostla podpora rodin s nižšími příjmy, často doprovázená využitím daňových bonusů, zatímco odečitatelné položky z daňového základu byly prospěšnější pro vysokopříjmové rodiny. Těm na druhou stranu alespoň více „vyhovuje“ tzv. rovná daň, která nahradila progresivní daňové sazby. Daňová zvýhodnění tak vzhledem k jejich zaměření využijí spíše muži, především v situaci, kdy jejich manželka z důvodu péče o malé dítě nepracuje, příp. má velmi omezené příjmy. Tato forma podpory je oproti sociálním dávkám mnohem více motivující k pracovní činnosti, kdy získané finanční prostředky zůstávají primárně v rodinném rozpočtu a nedochází v takové míře k jejich následnému přerozdělování prostřednictvím dávek. I přes převažující preferenci finanční formy podpory rodiny (ženami spíše té přímé a muži častěji té nepřímé) nezůstává opomíjen význam podpory nepeněžního charakteru. V empirických šetřeních kladou častěji ženy v porovnání s muži důraz na možnost flexibilních úprav pracovní doby a zlepšení podmínek pro uplatnění žen s malými dětmi na trhu práce a dále zdůrazňují potřebu dostatečné nabídky služeb zajišťujících péči o děti různého věku. Preference těchto opatření ze strany žen je dokladem jejich většího zatížení péčí o děti oproti mužům, čímž volají po lepších možnostech usnadňujících skloubení rodinných a pracovních závazků.

24


2.4 Vliv vybraných podpůrných opatření na život rodiny Intervence státu v oblasti podpory rodin s dětmi se naplňuje především prostřednictvím kombinace uvedených opatření, tzn. sociálních dávek, daňových úlev, utvářením podmínek na pracovním trhu či zajištěním služeb péče o děti. Cílem přitom bývá jednak podpora domácí rodičovské péče o děti a jednak motivace k výdělečné činnosti (při zajištění péče o děti jinou osobou či institucí). Podpůrná opatření přitom mohou sledovat i propopulační cíle, resp. snažit se o zvyšování počtu narozených dětí. Zjistit přímý vliv konkrétních opatření na míru plodnosti je přitom obtížné (viz kapitola Rodinné politiky a jejich možnosti ovlivnit porodnost ve vyspělých zemích). Například vztah, kdy je s vyšší mírou zaměstnanosti žen spojena vyšší míra plodnosti, a naopak, je patrný ve Francii, Velké Británii či Švédsku (Höhne 2008b). V naší zemi však tato úměra příliš neplatí, protože poměrně vysoká zaměstnanost žen srovnatelná například s Francií je doprovázena nízkou úhrnnou plodností. V pozadí těchto diferencí stojí dosti nízká zaměstnanost českých žen pracujících na zkrácený úvazek ve srovnání se ženami z uvedených evropských zemí. K obdobným závěrům dochází i zpráva Eurostatu o Sociální situaci v Evropské unii, která kromě významu opatření umožňujících lépe sladit pracovní a rodinné povinnosti projevujících se právě ve vyšší zaměstnanosti žen i ve vyšší míře plodnosti, upozorňuje, že místní nebo cenová nedostupnost zařízení péče o děti tlačí ženy k výběru mezi rodičovstvím a pracovním uplatněním (Höhne 2008a). Zajímá-li nás názor samotných rodičů na roli státních opatření v jejich životě, resp. vliv těchto opatření na jejich rodinné a reprodukční chování, můžeme vycházet z výsledků výběrových šetření (podrobněji viz Höhne 2008a). Podle výzkumu z roku 2002 se 30-40 % rodičů domnívá, že stát může pomocí různých opatření, zákonů, úlev a dávek „velmi“ ovlivnit to, kolik dětí budou lidé mít. Většina rodičů je však spíše skeptická, neboť 40-50 % si myslí, že účinek státních opatření na rozhodování o počtu dětí je „velmi malý“ a podle zbývající zhruba pětiny rodičů stát nemůže z hlediska velikosti rodiny ovlivnit „téměř nic“. Relativně větší váhu sociálněpolitickým nástrojům přikládali rodiče v roce 2006, kdy přibližně 60 % zástupců mladých rodin s malými dětmi připustilo, že by pro ně bylo při uplatnění podpůrných opatření (nejčastěji přímých finančních dávek, flexibilních forem pracovní doby a dostupnosti institucionální péče o děti) snazší mít tolik dětí, kolik zamýšleli. 40 % rodičů by podle vlastních slov uplatňovaná opatření umožnila mít dokonce více dětí, příp. začít naplňovat své rodičovské plány dříve. Přestože se vliv státní politiky na reprodukční chování v tomto případě ukazuje jako poměrně výrazný, mnohem vyšší efekt podpůrných nástrojů však rodiče spatřují až v období výchovy dítěte, zejména v souvislosti s potřebou harmonizace rodinné a pracovní sféry.

2.5 Úpravy v důchodovém systému Rozhodování mladých lidí o vstupu do rodičovské fáze a o celkovém počtu dětí se primárně neodvíjí od nastavení sociálněpolitických nástrojů zaměřených na podporu rodin s dětmi. Mladí lidé berou v úvahu svoji stávající i očekávanou příjmovou, materiální a bytovou situaci, plány na profesní uplatnění, přítomnost vhodného partnera, zdravotní stav apod. Nebo jednoduše mají děti, protože je zrovna chtějí a zmiňované aspekty nepovažují za určující. Některé výzkumy sice určitý vliv státních opatření na rodičovské plány připouštějí, jaká by však byla realita, kdyby potenciální

25


rodiče uvažovali o narození dítěte při pro ně „ideálních“ podmínkách, lze spíše jen spekulovat. Z hlediska nastavení různých složek systému sociálního zabezpečení a dalších opatření se lze domnívat, že nechá-li se současná mladá generace při plánování rodičovství něčím více či méně ovlivnit, pak nejpravděpodobněji systémem státní sociální podpory, příp. nemocenskými dávkami, daňovými opatřeními a dostupností služeb péče o děti. Parametry důchodového systému rozhodování o časování a počtu dětí v podstatě neovlivní, alespoň není známo zkoumání či jasné prokázání vlivu např. dřívějšího odchodu žen do důchodu podle počtu vychovaných dětí na jejich natalitní plány. Můžeme předpokládat, že důchodový věk je pro většinu mladých lidí natolik vzdáleným životním obdobím, že na jejich rozhodování o narození dítěte, které je založeno spíše na současné situaci a očekáváních v blízké budoucnosti, nemá vliv. V mezievropském srovnání je snižování důchodového věku u žen v závislosti na počtu vychovaných dětí v podstatě ojedinělým případem (Holub 2007). Českou veřejností je tato bonifikace žen vnímána pozitivně, přesto se lze domnívat, že jde spíše o vyjádření souhlasu s určitým oceněním rané rodičovské péče o dítě než se samotným zvýhodňováním žen, neboť podle většiny populace by takovýmto způsobem měli být zvýhodněni i muži, kteří vychovali dítě (Šlapák 2006). Doba výchovy dítěte je při stanovování nároku na starobní důchod brána jako náhradní doba pojištění. Jedná se zpravidla o dobu péče o dítě do 4 let věku (při současném pobírání rodičovského příspěvku pečujícím rodičem), kdy plátcem pojistného není ani rodič ani stát, ale toto období je započítáváno do potřebné doby pojištění pro nárok na důchod. Toto nastavení však přináší určitá úskalí. Předně je třeba vzít v úvahu genderový aspekt. Zatímco ženy mohou do důchodu odejít v dřívějším věku v závislosti na počtu vychovaných dětí, přičemž tyto děti ve skutečnosti nemusely vychovat, u mužů je stanoven jednotný důchodový věk a muž starající se v minulosti o malé dítě nemá na toto „zvýhodnění“ žádný nárok. Lze namítnout, že mužů pečujících o dítě je u nás stále zanedbatelné množství, neboť muži pobírající rodičovský příspěvek tvoří ze všech jeho příjemců jen kolem 1 %. To však diskriminující efekt dřívějšího odchodu žen do důchodu vůči mužům nesnižuje. Dále může mít dřívější věk odchodu žen do důchodu negativní dopad na jejich zaměstnanost, resp. zaměstnatelnost. Předně je třeba podotknout, že ženy starší padesáti let se řadí k rizikovým skupinám nejvíce ohroženým nezaměstnaností (Šlapák 2006). Ztratí-li v tomto věku práci, uplatnění na pracovním trhu hledají s obtížemi, navíc pokud potencionální zaměstnavatelé vidí, že z hlediska jejich věku by se mohlo jednat jen o několik málo let v zaměstnaneckém poměru, než by dosáhly důchodového věku a odešly do starobního důchodu. Nižší věková hranice pro odchod do důchodu u žen se odráží také v kratší době, po kterou platí pojistné, což má za následek i stanovení nižší hodnoty starobního důchodu. Možnosti ocenění rodičovské péče o děti tak lze spíše než v důchodovém věku hledat právě v té fázi rodičovství, kdy rodiče danou podporu aktuálně potřebují, tzn. především vraném věku jejich dětí. V tomto období je přitom podpora v dostatečné míře realizována zejména prostřednictvím systému dávek státní sociální podpory, příp. nemocenských dávek. Teoretickými alternativními možnostmi, jak zohlednit existenci dítěte v systémech sociálního pojištění a tím podpořit rodinu, jsou možnosti snížení pojistné sazby pro rodiny s dětmi. Avšak tento koncept kromě všech věcných nedostatků, vyjmenovaných níže, má i svůj etický rozměr. Jednak mohou nastat případy, kdy lidé děti nemají. Pokud je mít ani sami nechtějí, je to jejich svobodné rozhodnutí, při kterém zároveň berou na vědomí, že přijdou o výhody, které by měli ze snížené sazby pojistného od svých případných dětí. Složitější situace však může

26


nastat v případě, kdy lidé dítě chtějí, ale z různých (převážně zdravotních) důvodů jej mít nemohou.

2.6 Bezdětnost V České republice je z dlouhodobého pohledu úroveň konečné bezdětnosti12 u žen, které byly v reprodukčním věku v období minulého režimu, neobvykle nízká (Sobotka, 2006, Juříčková, 2005). Ve většině evropských zemí (s výjimkou východní a jihovýchodní Evropy) byla totiž celoživotní bezdětnost poměrně vysoká již ve 2. polovině 19. století, což souviselo s relativně vysokým podílem celoživotně svobodných žen a mužů. Tradiční společnosti měly pro trvale neprovdané a bezdětné členy institucionální zařazení - neprovdané ženy často pomáhaly s dětmi a hospodářstvím v domácnostech některého ze sourozenců či příbuzných nebo žily v klášterech, u mužů krom klášterů nemalý podíl našel své místo v armádě. Také mezi služebnictvem byly často neprovdaní muži a ženy (Možný, 2006). Mezi českými ženami dosahovala bezdětnost nejvyšší úrovně v generacích narozených na konci 19. a na počátku 20. století (Sobotka, 2006, Juříčková, 2005), neboť tyto generace (nejen žen, ale taktéž mužů, neboť v populacích s normou rození dětí v manželství ovlivňuje podíl svobodných mužů míru konečné bezdětnosti) byly zasaženy první světovou válkou a poté ve 30. letech světovou hospodářskou krizí. Více než pětina českých žen narozených v letech 1888-1904 zůstala celoživotně bezdětná, přičemž mezi vdanými ženami to bylo 12-15 % (Sobotka, 2006). Snižování úrovně bezdětnosti nastává jakožto dlouhodobý trend pro generace narozené po roce 1910 (a to ve většině evropských zemí). Mezi důvody ovlivňujícími tento proces je uváděna plná zaměstnanost, extenzivní sociální zajištění a příjmová nivelizace v zemích východního bloku, stejně tak jako ekonomická prosperita, postupné budování sociálního státu a popularita manželské rodiny s jedním pracovním příjmem a ženou v domácnosti v ostatních evropských zemích (Sobotka, 2006: 62-63). Konečná bezdětnost českých žen tak poklesla na pouhých 6-7 % u generací narozených od roku 1930 a na této hladině setrvala až do generací žen narozených v 1. polovině 60. let13 (Sobotka, 2006). Spolu se změnami v trendech plodnosti v 90. letech narůstá v populaci podíl bezdětných, což jsou v mladších věkových kategoriích ti, kteří zatím odkládají založení rodiny. Podle provedených propočtů dojde mezi kohortami narozenými po roce 1970 k podobným trendům, jaké byly zaznamenány v zemích západní Evropy již u žen narozených v 50. letech. Podíl celoživotně bezdětných žen poroste a podle předpokladů se bude pohybovat okolo 12-16 % pro ženy narozené v roce 1975 oproti 7,5 %, které jsou zaznamenány u žen o 10 let starších (více viz Sobotka, 2006). I tato hodnota by však byla v rámci evropských zemí spíše nízká a Česká republika by neměla patřit k oblastem s vysokým podílem konečné bezdětnosti (Sobotka, 2004). Nehledě na změny v reprodukčním chování se v české populaci názory na ideální počet dětí v rodině příliš nemění, výsledky sociologických výzkumů opakovaně

12

Konečná bezdětnost každé generace je dána podílem bezdětných žen po ukončení jejich reprodukčního období (z demografického hlediska to je po dosažení věku 50 let). Konečná bezdětnost se tak dá přesně určit pouze u těch generací, které již ukončily svoji reprodukci, u mladších generací jsou její hodnoty odhadovány, neboť mladší bezdětné ženy ještě mohou své natalitní plány realizovat.

13

Například na Slovensku naopak úroveň bezdětnosti již pozvolna stoupala ze 7 % u žen z generací 19311944 na 10 % u generací 1955-1964.

27


potvrzují převládající ideál dvoudětného modelu rodiny (např. Fialová et al., 2000; Hamplová, 2000; Šťastná, 2007). Podle reprezentativních dat z roku 2005 však v mladších generacích žen mírně narůstá podíl těch, které podle svých slov nechtějí dítě žádné, zároveň v těchto generacích klesá také průměrný chtěný počet dětí. Ženy do 25 let, tedy generace narozené v 80. letech, chtějí mít v průměru méně dětí, než kolik by zajistilo prostou obnovu populace (tj. méně než dvě děti na jednu ženu), 68 % jich chce zůstat bezdětných, oproti 3 % žen z generací 70. let (v době šetření tedy ve věku 25-34 let) (Šťastná, 2008). Při zkoumání bezdětnosti je nutné rozlišovat zejména dobrovolnou (bezdětnost jako volba) a nedobrovolnou bezdětnost, která může být zapříčiněna faktory biologickými (neplodnost/sterilita) nebo také strukturálními a kulturními (např. neexistence partnerského vztahu, homosexuální orientace jedince ve společnosti, kde jsou metody asistované reprodukce nebo adopce dětí umožněny pouze heterosexuálním párům) (Hašková, 2006). Hranice mezi uvedenými typy bezdětnosti je v některých případech jen obtížně definovatelná a výsledná úroveň bezdětnosti ve společnosti je tak výsledkem kombinace různých faktorů a je téměř vyloučené jednoznačně určit, nakolik se jedná o dobrovolnou volbu a nakolik o bezdětnost zapříčiněnou zdravotními důvody, nepříznivou životní situací či jinými z řady důvodů. Odhaduje se, že v průběhu svého života se s problémy s plodností setká 1215 % partnerských párů (Sobotka, Heráček 2006 in Slepičková, 2009), ročně se v České republice provede asi 9 tisíc cyklů umělého oplodnění. V současnosti se u nás rodí ročně zhruba 3 000 (tj. zhruba 3 %) dětí pomocí asistované reprodukce in vitro fertilizace a přibližně dvakrát tolik dětí po aplikaci dalších metod léčby neplodnosti, jako je například hormonální léčba či chirurgické zákroky (Kučera, 2007). Významné medicínské pokroky v metodách asistované reprodukce na jednu stranu dovolují počít a/nebo porodit dítě i neplodným párům, zároveň se odehrávají v době, kdy je rodičovství odkládáno do vyššího věku rodičů, což může být spojeno se snížením šance na otěhotnění přirozeným způsobem. Vzhledem k míře úspěšnosti a nákladům (finančním, časovým, ale také např. fyzickým či emočním - více viz Slepičková, 2009) se však na metody asistované reprodukce nelze v těchto případech plně spoléhat jako na „záložní variantu“ v případě přílišného odkládání rodičovství.

28

3. Podpora rodin s dětmi v systému sociálního zabezpečení - rodinná politika versus pojištění

3. Podpora rodin s dětmi v systému sociálního zabezpečení - rodinná politika versus sociální pojištění Rodinná politika jednotlivých zemí reaguje nejen na specifika demografického vývoje jednotlivých populací, ale také na historickou a kulturní tradici, modernizační procesy či míru sekularizace společnosti. Je chápána jako soubor opatření na podporu rodin, její obsah však není na mezinárodní úrovni přesně vymezen a spadá do kompetence jednotlivých států.

3.1 Typologie sociálních států a rodinných politik Komparativní výzkum sociálních států vedl k vytváření modelů (ideálních typů), které se staly nástrojem pro srovnávání jednotlivých režimů a jejich odlišností (Munková et al., 2005). Rozšířená a často používaná typologie sociálních států (welfare state) G. Esping-Andersena je založena na tom, do jaké míry stát snižuje závislost občana na trhu práce, tj. do jaké míry garantuje jeho právo neúčastnit se trhu práce, aniž by to vážně ohrozilo jeho živobytí (Matějková, Paloncyová, 2005). Pro rozlišování různých režimů jsou základem specifika ve vzájemných vazbách mezi státem, trhem a rodinou (Munková et al., 2005). Esping-Andersen v nedávné době dále rozpracoval svoji typologii sociálních států a do centra diskuse klade právě rodinnou politiku. Typologie hovoří o existenci tří režimů sociálního státu (podrobněji viz Munková et al., 2005; Matějková, Paloncyová, 2005; Musil, 1996): Liberální režim (anglosaský) charakterizuje dominance testované sociální pomoci neprivilegovaným skupinám, pasivní politika zaměstnanosti, nízké zastoupení státního sektoru na trhu práce, flexibilní pracovní trh, slabá role odborů a jiných ochranářských institucí, nízké sociální dávky. Dávky a bezplatné služby jsou koncipované jako minimální a mají poskytovat elementární standard chránící občana před chudobou, důsledky špatného zdravotního stavu, ztrátou bydlení a nedostupností vzdělání. Životní úroveň jedince má být odvozena od práce. Je považováno za nelegitimní, aby systém nabízel lepší životní standard těm, kteří pobírají dávky, než těm, kteří pracují za nízké mzdy. Rodina není v tomto režimu nijak výrazně podporována, stát intervenuje pouze v krizových situacích. Liberální režim je typický pro USA, evropskou variantou je především Velká Británie. Sociálně demokratický režim (skandinávský) je typický egalitaristickými tendencemi, snaží se poskytnout občanům rovnost relativně vysokého standardu životní úrovně. Je založený na silné roli státu, vysokém zdanění, štědré sociální politice, aktivní politice zaměstnanosti, rovnosti příležitostí, vysoké participaci žen na trhu práce a snahou umožnit harmonizaci rodiny a zaměstnání. Sociální transfery probíhají zejména směrem k dětem, seniorům a bezmocným. Systém umožňuje svými ochranářskými rysy skloubení pracovní a rodinné sféry, cílem je umožnit ženám svobodnou volbu mezi prací a péčí o rodinu. Model je typický pro skandinávské státy a koresponduje s ním i severský typ rodinné politiky. Konzervativní režim (korporativistický, bismarckovský) je založen na snaze zachovat statusové diference vzniklé na trhu. Stát zasahuje tehdy, jsou-li vyčerpány možnosti rodiny, obce či profesního sdružení postarat se o své členy. Zaměřuje se hlavně na ochranu osob, které nejsou zaměstnány z důvodu zdravotního

29


postižení, ztráty pracovního místa, odchodu do důchodu apod. Sociální dávky jsou závislé na době pojištění a výši odváděného pojištění. V tomto systému jsou preferovány tradiční rodinné formy s dominantním postavením muže (otce), podporována je tradiční dělba rolí muže a ženy, kdy je žena ekonomicky závislá na muži - živiteli rodiny. Služby pro rodiny s dětmi nejsou rozvinuty, je podporováno mateřství a mateřská péče - ženy mají pečovat o děti a domácnost, pracovat na zkrácený úvazek. Malá státní podpora možnosti harmonizovat zaměstnání a rodinu má vliv na rodinné plány mladých lidí. Jako reprezentanti jsou v této skupině uváděni Německo, Nizozemsko, Francie, ta se však svými pronatalitními opatřeními i rozvinutým systémem služeb péče o děti od klasických konzervativních zemí liší. S tímto typem sociálního státu koresponduje i kontinentální typ rodinné politiky. Esping-Andersenova typologie byla různými autory přejímána a adaptována. V posledních letech pak vykrystalizovaly minimálně další dva typy režimů: Režim prorodinně orientovaný (latinský, též model „Latinského pobřeží“ - (Liebfried 1993 citováno z Musil 1996) je svým nevměšováním podobný režimu liberálnímu. Oproti liberálnímu režimu je však důraz kladen na pomoc rodiny v ochraně svých členů proti ekonomickým a sociálním rizikům (Matějková, Paloncyová, 2005). Ekonomická aktivita žen v těchto zemích je nízká, konflikt a obtížná slučitelnost rodinné a pracovní strategie je tu velice výrazná a napomáhá u mladých žen k odkladu či odmítnutí založení vlastní rodiny. Reprezentanty jsou Itálie, Portugalsko a Španělsko. Poslední model si v současné době své charakteristické prvky teprve utváří a je označován jako postsocialistický režim (či režim transformujících se ekonomik). Od počátku 90. let musí jeho reprezentanti v souvislosti s přechodem na tržní ekonomiku čelit relativně novým sociálním problémům, jakými jsou nezaměstnanost, chudoba, sociální vyloučení. Postupně se opouští od prvků státního paternalismu a nivelizace, nový systém musí naopak podporovat odpovědné sociální chování obyvatel, postupně se utváří soukromý sektor. Míra ekonomického zapojení žen je zde vysoká, systém sociálních dávek však v současné době často nemotivuje k pracovnímu zapojení (Matějková, Paloncyová, 2005).

30


Tabulka č. 1 Modely sociálního státu a typy rodinné politiky sociálnědemokratický (skandinávský ) práva sociální

typ „státu blahobytu“

liberální (anglosaský)

obecné rysy

úloha trhu je prvořadá; pomoc státu náleží jen nejvíce potřebným; minimální stupeň přerozdělování zdrojů

efekt na sociální strukturu

existuje nerovnost mezi chudými a bohatými; zavedeno soukromé pojištění

podpora rodiny

není stanovena plošné základní výše minimální dávky rodinám; tradiční rodina je mzdy ovlivňující vysoké ostatní základním prvkem životní sociální dávky; sociální struktury, minimum; živitel je hlavním dlouhá odpovědnost rodičovská zdrojem příjmů; za péči o děti méně rozvinutý dovolená; spočívá na rozvinutý systém institucí rodičích a péče o děti systém institucí soukromých péče o děti institucích

každému; stát zajišťuje práci tam, kde není v souhromém sektoru; zavedené vysoké daně a vysoký stupeň přerozdělování zdrojů univerzalizmus, solidarita; společnost rozšířena na úroveň střední vrstvy, zavedeno univerzál. sociál. pojištění

prorodinný (latinský)

postsocialistický

profesní sdružení zajišťují základní sociální práva; vysoký stupeň přerozdělování zdrojů

diferenciace podle ekonom. aktivity; neexistuje definice minimální mzdy

vysoký stupeň přerozdělování zdrojů, postupný přechod od státního paternalismu k systému pomoci jen potřebným

hierarchie ve společnosti, loajalita; stát podporuje zajištění minimální životní úrovně

hierarchie ve společnosti, loajalita

postupná diferenciace

nízká úroveň dávek, malá pomoc státu rodinám v péči o děti

vysoká zaměstnanost žen, dlouhá rodičovská dovolená, rozvinutý systém péče o děti, nárok na sociální dávky testovaný, jejich výše často demotivuje k pracovnímu zapojení

konzervativní (bismarckovský)

ovlivňování nevměšování se gender vztahů

politika rovnosti pohlaví, podpora dvoupříjmového rodin. modelu

tradiční jednokariérový model

tradiční jednokariérový model

síť stát. institucí péče o děti

málo rozvinutá

velmi rozvinutá

velmi rozvinutá

málo rozvinutá

rozvinutá

forma rodinných dávek

daňové úlevy

univerzální nárokové dávky

dávky, odpočty z daní

dávky, odpočty z daní

především dávky

populační politika

neutrální

child-friendly policy

často propopulační cíle

neutrální

často propopulační cíle

Německo, Rakousko, Belgie, Francie, Irsko, Lucembursko, Nizozemsko

Španělsko, Řecko, Itálie, Portugalsko

Česká republika, Polsko, Maďarsko, Slovensko, Slovinsko

stát

Austrálie, Kanada, Dánsko, Finsko, Spojené státy, Norsko, Japonsko, Velká Švédsko Británie, Švýcarsko

dvoupříjmový model rodiny

Převzato z Matějková, Paloncyová, 2005.

31


Rodinná politika je v rámci Evropské unie v kompetenci jednotlivých států. Je chápána jako soubor opatření na podporu rodin, její obsah však není na mezinárodní úrovni přesně vymezen. Ve většině států jsou sice používány obdobné nástroje rodinné politiky, jejich nastavení a rozsah se však výrazně liší (Kocourková, 2008). Odrážejí se zde především kulturně-sociální různorodosti jednotlivých států, odlišné morální a právní tradice ovšem také například rozdílné názory na roli ženy jako zaměstnankyně nebo jako matky a rozdílná politická stanoviska k organizaci neplacené pečovatelské práce. Přes výrazné odlišnosti však lze v nástrojích rodinné politiky evropských zemí nalézt řadu společných trendů, a to především z toho důvodu, že instituce rodiny prochází ve všech zemích podobným vývojem. Jedním ze společných prvků je adaptace rodinné politiky na zvyšující se variabilitu rodinných forem (především v souvislosti se zvyšováním podílu neúplných rodin a riziku chudoby, které je s tímto typem rodinného uspořádání častěji spojováno). Dalším společným rysem je snaha o postupný přechod od univerzálních dávek a systému přerozdělování, který byl charakteristický pro 50. a 60. léta 20. století, k systému založenému na testovaných dávkách (Kocourková, 2008, Matějková, Paloncyová, 2005). Prioritou rodinné politiky ve státech EU je v současnosti otázka sladění práce a rodinného života, především prostřednictvím nástrojů, které se vyznačují větší flexibilitou a zohledňují rovný přístup k mužům a ženám.

3.2 Nástroje a opatření rodinné politiky Základním nástrojem rodinné politiky ve většině zemí Evropské unie je finanční podpora rodin formou dávek (např. porodné, rodinné přídavky) a formou daňových úlev poskytovaných na dítě nebo manželku. Hlavní rozvoj pak v posledních letech zaznamenala opatření zaměřená k usnadnění slučitelnosti práce a rodiny, především institut rodičovské dovolené (a s ním spojená legislativa), podpora využívání flexibilních forem práce, částečných úvazků a podpora spektra služeb péče o malé děti. V následující části je zpracován stručný přehled nástrojů a opatření rodinných politik v evropských zemích, který vychází z obsáhlé mezinárodní srovnávací studie rodinných politik (podrobnější informace o jednotlivých systémech, nástrojích a zemích viz Matějková, Paloncyová, 2003 a 2005). Do přímé finanční podpory rodin s dětmi formou dávek lze řadit porodné, příspěvek v mateřství či otcovství, rodičovský příspěvek a přídavky na děti. Porodné je zavedeno ve většině evropských zemí a v některých je uplatňován shodný princip porodného i při adopci dítěte. Ve většině zemí je chápáno jako jednorázová dávka určená na pomoc rodině s finančními náklady spojenými s narozením dítěte. V mnoha evropských zemích (včetně České republiky) je porodné dávkou plošnou, nezávislou na příjmu rodiny a je vypláceno všem dětem bez ohledu na pořadí narození.14 V tomto ohledu tvoří výjimky15 např. Francie a Velká Británie, kde je nárok na porodné podmíněn příjmem rodiny, ve Španělsku naopak náleží porodné až třetímu dítěti, v Irsku pak pouze v případě vícečetného porodu. Příspěvek v mateřství či otcovství je dávka určená pro období kolem porodu dítěte. V současných evropských modelech se objevují 2 druhy koncepcí finanční 14

Výše porodného je však většinou odstupňována podle počtu současně narozených dětí (dvojčat, trojčat apod.).

15

Stav k 1.1.2008 podle tabulek MISSOC.

32


pomoci v mateřství: nemocenská a rodičovsko-nemocenská (příspěvek existuje i pro otce místo matky či spolu s matkou nebo souvisí s přechodem na pobírání rodičovského příspěvku). Část zemí volí spíše plnou náhradu mzdy ženy během mateřské dovolené při jejím relativně kratším období (do 18 týdnů). V České republice je aplikován opačný model, delší dovolená při nižší náhradě mzdy. Český model zabezpečení v mateřství z nemocenského pojištění rozlišuje peněžitou pomoc v mateřství a vyrovnávací příspěvek v těhotenství a mateřství (nárok získává žena, která byla převedena v důsledku těhotenství na jinou, finančně méně ohodnocenou práci). Česká republika patří mezi země s nejdelším obdobím nároku na peněžitou pomoc v mateřství nejen v Evropě, ale i ve světě (nárok na placenou mateřskou dovolenou, tedy pobírání peněžité pomoci v mateřství, je po dobu 28 týdnů, 37 týdnů v případě vícečetného porodu). Rodičovský příspěvek je určen rodiči, který z důvodu péče o malé dítě (do stanovené věkové hranice) částečně nebo zcela omezuje svoji výdělečnou činnost. Ve většině evropských zemí je rodičovský příspěvek pojímán jako částečná finanční náhrada ušlého příjmu a je tedy definován vzhledem k velikosti úvazku rodiče či výši výdělku. V nároku na rodičovský příspěvek se rodiče mohou střídat, někde mohou také o dítě pečovat společně, v některých zemích zaniká část období nároku v případě, že není využit druhým z rodičů (př. Švédsko). Přídavky na děti jsou finanční pomocí státu, která rodinám pomáhá krýt náklady spojené s výchovou a výživou nezaopatřených dětí. Nicméně systém vyplácení se v jednotlivých evropských zemích výrazně liší. Mezi hlavní diferenciační prvky patří kromě výše dávky především: pořadí dítěte, věk dítěte, příjem rodiny a složení rodiny (zda se jedná o úplnou nebo neúplnou rodinu). Ve většině evropských zemí je přídavek na děti vyplácen plošně, tj. bez ohledu na příjem rodiny (neplatí pro Českou republiku). Za nezaopatřené dítě je nejčastěji považováno dítě do 16 nebo 18 let, téměř ve všech zemích však náleží přídavek na děti i starším dětem, pokud studují (nejčastěji do 25, 26 let). Přibližně v polovině zemí je přídavek diferencován podle věku dítěte, často je zvýhodněn také vyšší počet dětí v rodinách (některé země kombinují oba přístupy, tj. počet dětí i jejich věk). Nepřímá finanční podpora rodin s dětmi se realizuje prostřednictvím daňových opatření. Nejvýznamnějším nástrojem podpory rodin z oblasti daňové politiky jsou úlevy na daních z příjmu fyzických osob. Může se jednat o snížení daňového zatížení, které se projeví při zdanění příjmu fyzických osob za předchozí zdaňovací období. Daňové úlevy mohou mít dvojí formu. Nezdanitelná částka základu daně z příjmu snižuje základ před zdaněním (výše úlevy roste přímo úměrně s daňovou sazbou závislou na výši příjmu), zatímco sleva na dani snižuje výslednou částku po zdanění. Oblastí průniku daňového a dávkového systému je zdanění dávek. Ve většině evropských zemí se dávky plynoucí ze sociálního pojištění pokládají za příjem, jsou tedy předmětem zdanění. Za příjem se zpravidla nepovažují tam, kde jsou hrazeny z daní. V České republice je od daně z příjmu fyzických osob osvobozen příjem získaný ve formě dávek a služeb nemocenského pojištění, státní sociální podpory, sociálního zabezpečení, plnění z uplatnění nástrojů státní politiky zaměstnanosti a všeobecného zdravotního pojištění, příjem přijatý v rámci plnění vyživovací povinnosti nebo náhrada za tento příjem, dávky a služby sociální péče apod. V některých zemích je možné snížit základ daně odečtením (určitého podílu) nákladů vynaložených na zajištění péče o dítě, výchovu nebo profesní přípravu dítěte.

33


Dalším daňovým opatřením týkajícím se rodin je možnost zvolit společné zdanění manželů (příp. partnerů). Společné zdanění umožňuje manželům sečíst daňové základy a rozdělit stejným dílem mezi sebe, při plnění daňové povinnosti tak uplatňují výhodnější daňovou sazbu za každého z nich, než by tomu bylo u vysokého příjmu pouze jednoho z partnerů. Tento způsob je nejvýhodnější v případech, kdy jeden z partnerů nedosahuje žádného nebo velmi nízkého pracovního příjmu (např. z důvodu péče o dítě). Jiným příkladem společného zdanění je Francie, kde je uplatňován princip zdanění příjmů rodin, který bere v úvahu počet osob, jež jsou závislé na příjmu rodiny, manželé jsou zdaněni dohromady. Hrubá výše daně se vypočítává v závislosti na tzv. rodinném podílu: Zdanitelný roční příjem je rozdělen podle počtu částí odpovídajících konkrétní situaci rodiny (viz tabulka č. 2). Na takto rozdělený příjem se aplikují progresivní míry zdanění podle daňových pásem (tabulka č. 3), výsledek je poté opět vynásoben příslušným počtem částí. Počet částí se stanoven podle rodinné situace poplatníka a počtu závislých osob, kterými jsou svobodné děti mladší 21 let (25 let v případě studia), muži vykonávající vojenskou službu a zdravotně postižení lidé, kteří žijí s poplatníkem v jedné domácnosti. Jedna část připadá na jednotlivce, 0,5 části na každé závislé dítě, další 0,5 části na závislé dítě třetího a vyššího pořadí, další 0,5 části za každé dítě rodiče samoživitele (OECD, 2007).

Tabulka č. 2 Počet částí v závislosti na počtu závislých osob a složení rodiny rodinná situace

počet závislých osob 0

1

2

3

4

manželský pár

2 části

2,5 části

3 části

4 části

5 částí

vdova/vdovec osoba svobodná, rozvedená, která nežije v nesezdaném soužití osoba svobodná, rozvedená, která žije v nesezdaném soužití

1 část

2,5 části

3 části

4 části

5 částí

1 část

2 části

2,5 části

3,5 části

4,5 části

1 část

1,5 části

2 části

3 části

4 části

Zdroj: Matějková, Paloncyová, 2003; http://www.patrimoine.com/YAHOO/guides/fiscalite/FIS24.html

Tabulka č. 3 Daňová pásma pro výši příjmu odpovídající jedné části rodinného podílu a míra zdanění v roce 2008 daňová pásma v roce 2008 (výše příjmů připadající na 1 část) 0 - 5 852 €

míra zdanění

výše daně za každé pásmo

kumulativní

0%

0

0

5,5 %

320,16 €

320,16 €

11 673 € - 25 926 €

14,0 %

1 995,42 €

2 315,58 €

25 926 € - 69 505 €

30,0 %

13 073,50 €

15 389,28 €

69 505 € a více

40,0 %

různé

různé

5 852 € - 11 673 €

Zdroj: http://www.patrimoine.com/YAHOO/guides/fiscalite/FIS24.html

Pro ilustraci daňového mechanismu porovnáme zdanění úplné a neúplné rodiny. Použitým příkladem zdanění bude manželský pár s jedním dítětem a porovnání 2 typů neúplných rodin - ovdovělého rodiče s 1 dítětem a rozvedeného/svobodného rodiče s 1 dítětem, který nežije v dalším nesezdaném soužití.

34


Ve všech příkladech činí zdanitelný roční příjem 1 dospělého rodiče 70 000 EUR. Manželský pár: tento příjem má každý z rodičů, dohromady je tedy výše zdanitelných příjmů 140 000 EUR za rok 2008. V domácnosti žijí s 1 závislým dítětem, počet částí je tedy roven 2,5, výše příjmu připadající na 1 část je 56 000 EUR (140 000/2,5). Výpočet hrubé daně se řídí daňovými pásmy uvedenými v tabulce č. 2, výsledná výše za jednu část je 11 337,78 EUR = 320,16 + 1 995,42 + (56 000 - 25 926)*0,30. Výsledná hrubá daň = (11 337,78 x 2,5) = 28 344,45 EUR. Ovdovělý rodič s 1 dítětem: příjem rodiče je 70 000 EUR, počet částí je roven 2,5. Výše příjmu připadající je 1 část je 28 000 EUR. Hrubá daň připadající na 1 část je 2 937,78 EUR = 320,16 + 1 995,42 + (28 000 - 25 926)*0,30 Výsledná hrubá daň = (2 937,78 x 2,5) = 7 344,45 EUR. Rozvedený/svobodný rodič (nekohabitující) s 1 dítětem: příjem rodiče je 70 000 EUR, počet částí je roven 2. Výše příjmu připadající je 1 část je 35 000 EUR. Hrubá daň připadající na 1 část je 5 037,78 EUR = 320,16 + 1 995,42 + (35 000 - 25 926)* 0,30 Výsledná hrubá daň = (5 037,78 x 2) = 10 075,56 EUR. Tyto výpočty ukazují, že daňovými mechanismy jsou ve Francii zvýhodněny neúplné rodiny oproti manželským svazkům s dětmi, v rámci neúplných rodin je pak zvýhodněna neúplná rodina vzniklá v důsledku úmrtí jednoho z rodičů. Ve Francii může být daň dále snížena o odpočty nákladů na péči o malé děti - až o 25 % nákladů spojených s hlídáním dětí do 7 let pečovatelkou mimo domov dětí a až o 50 % nákladů spojených s hlídáním dětí pečovatelkou v místě jejich bydliště (OECD 2007).

Naopak, například skandinávské země aplikují oddělené zdanění partnerů. Výraznou úlohu sehrála daňová reforma v 70. letech, kdy proběhla řada reforem zaměřujících se na odstranění nebo přinejmenším zmírnění genderových nerovností jak na pracovním trhu, tak v zajištění péče o členy rodiny. Do té doby daňové zákony zvýhodňovaly rodinu pracujícího muže a ekonomicky závislé ženy,16 zavedení individuálního zdanění v podstatě penalizovalo rodinu pouze s jedním výdělečně činným členem. V roce 1971 zaniklo společné zdanění a od té doby došlo k výraznému zvýšení participace žen žijících s partnerem na pracovním trhu (ze 66 % na 82 % v roce 2001 - procento zahrnuje vdané ženy i ženy žijící v nesezdaném soužití (Matějková, Paloncyová, 2003)). Oddělené zdanění manželů a progresivní míra zdanění platná od 70. let vedla k rovnoměrnější participaci mužů a žen na pracovním trhu včetně času stráveného v zaměstnání a k rovnoměrnější dělbě povinností v domácnosti (Sundström, Stafford, 1992). Daňové změny zvýšily také atraktivitu práce na částečný úvazek, zejména pro ženy, podíl zaměstnaných žen pracujících na zkrácený úvazek se zvýšil z 38 % v roce 1970 na 47 % v roce 1982 (Sundström, Stafford, 1992).

Mezi nástroji, které jsou určené na podporu slučitelnosti rodinných a profesních rolí, je důležitý systém tří typů dovolených: mateřská, rodičovská a otcovská dovolená, opatření, která umožňují pracujícím rodičům pečovat o dítě v prvních letech života a zároveň také usnadňují jejich návrat zpět do zaměstnání. 16

Společné zdanění manželů se ve Švédsku uplatňovalo od roku 1902, v roce 1952 byla zavedena možnost odděleného zdanění [Sundström, 1991 citováno z Matějková, Paloncyová, 2003].

35


Historicky nejstarším je institut mateřské dovolené, který vznikl již v 2. polovině 19. století a byl určen k ochraně zdraví žen a dětí. Rodičovská dovolená byla zavedena až výrazně později, poprvé v roce 1974 ve Švédsku (Kocourková, 2008). Zavedení rodičovské dovolené představovalo odklon od přetrvávajících představ, ve kterých byla péče o dítě pokládána výlučně za ženskou záležitost. Cílem zavedení tohoto nového typu dovolené byla snaha o zrovnoprávnění šancí muže a ženy na trhu práce stejně tak jako jejich postavení v rodině. Délka rodičovské dovolené se ve státech Evropské unie pohybuje od 3 měsíců do 3 let věku dítěte. Z hlediska flexibility jejího čerpání existuje v některých státech možnost využít rodičovskou dovolenou až do určitého věku dítěte po částech v závislosti na individuální potřebě (např. Švédsko, Rakousko, Německo) nebo možnost kombinovat rodičovskou dovolenou s částečným pracovním úvazkem (např. Francie, Německo, Švédsko). Využívanou je také možnost volit mezi delší dobou pobírání dávky v nižší výši a naopak, mezi kratší dobou pobírání vyšší dávky (např. Česká republika, Německo). Otcovská dovolená je z tohoto pohledu nejnovějším opatřením užívaným v některých evropských zemích. Otcovská dovolená má různý charakter: může být určena otci pro období kolem narození dítěte, a to při současném nároku matky na mateřskou dovolenou (v tomto případě je její délka ve srovnání s mateřskou nebo rodičovskou dovolenou krátká, nejčastěji v rozmezí od 2 dnů po jeden až dva týdny) nebo je možné chápat otcovskou dovolenou jako obdobu, případně část dovolené mateřské. Dalším z důležitých nástrojů rodinné politiky, které umožňují zaměstnaným rodičům návrat do zaměstnání a nezaměstnaným uplatňovat příležitosti k rekvalifikaci či hledání zaměstnání, je systém institucionální péče o děti. Z mezinárodního srovnání (Matějková, Paloncyová, 2003 a 2005) vyplývá, že předškolní zařízení pro děti ve věku od 3 let do dosažení věku povinné školní docházky jsou definována jako zařízení předškolního vzdělávání a ve větší míře dotována ze státního či obecních rozpočtů. Zařízení pro děti mladší 3 let jsou naopak definována jako zařízení péče o děti, která napomáhají skloubit pracovní a rodinný život, a tudíž jsou důležitým nástrojem pro zapojení rodičů do placené práce. Zařízení pro nejmenší děti jsou ve větší míře hrazena rodiči, zřizována buď na obecní, podnikové nebo soukromé bázi. Podle Evropské komise je zajištění denní péče o děti jedním z rozhodujících nástrojů propojení rodinných a profesních rolí. Pro plnění této funkce musí ovšem péče o děti splňovat několik základních podmínek - musí být finančně i prostorově dostupná, organizovaná podle potřeb (zaměstnaných) rodičů a poskytovat služby v žádoucí kvalitě. Předpokladem efektivnosti celého systému služeb je to, aby v souhrnu vytvářely co nejširší spektrum služeb péče. V České republice zajišťuje systém služeb denní péče o děti předškolního a mladšího školního věku tyto služby značně nerovnoměrně. Jak vyplývá z projektu řešeného VÚPSV v oblasti zmapování dostupnosti institucionálních a neinstitucionálních forem péče (Kuchařová (ed.), 2008) rozdíly jsou především: -

teritoriální (rozdíly mezi obcemi různé velikosti - velká sídla mají výhodu v širší nabídce forem zařízení denní péče),

-

z hlediska forem péče - především nerovnováha mezi podílem institucionální péče a alternativních forem, zajišťovaných soukromým a občanským sektorem, malá dostupnost alternativ ke kolektivní výchově pro ty rodiče, kteří požadují individuální péči podobnou rodinnému prostředí, alternativní formy péče se nevyskytují a nerozvíjejí tam, kde je institucionální péče z ekonomických a organizačních důvodů nevýhodná či přímo nemožná,

36


-

z hlediska věku dětí - zásadní rozdíl mezi rozsahem využívání služeb denní péče v případě dětí do tří let věku a dětí starších, ať už ve věku předškolním nebo mladším školním.

Například firemní školky jsou dosud nedostatečně frekventovanou a rovněž málo promyšlenou alternativou ostatních mateřských škol. Pokud by měly splňovat požadavky školského zákona, je jejich zřízení pro podniky, zejména střední a menší, neadekvátně nákladné. Teprve koncem roku 2008 schválila vláda materiál, tzv. „Prorodinný balíček“, který obsahuje návrhy různých opatření na podporu rodin s dětmi (MPSV, 2008). Cílem je mimo jiné rozšíření nabídky služeb péče o děti poskytovaných v oblasti živnostenského podnikání a zjednodušení hygienických a prostorových požadavků na provozovny péče s menším počtem dětí. Dále také rozšíření nabídky péče prostřednictvím tzv. „miniškolek“ (nejvýše pro 4 děti ve věku od 6 měsíců do 7 let) provozovaných mimo jiné zaměstnavatelem na pracovišti rodiče. Dále se počítá s umožněním zařadit výdaje na zajištění péče o děti zaměstnanců mezi daňově uznatelné náklady pro zaměstnavatele. Očekávané náklady v souvislosti s daňovými úlevami pro zaměstnavatele budou kompenzovány zapojením rodičů, především matek s dětmi, na trhu práce coby daňových poplatníků a plátců sociálního a zdravotního pojištění.

3.3 Zohlednění výchovy dětí v důchodových systémech Jednou z forem uznání celospolečenského významu výchovy dětí je i zohlednění těchto dob v důchodových systémech. Stanovení podmínek pro zohlednění dob výchovy dětí do dob pojištění v důchodových systémech je v pravomoci národní legislativy jednotlivých států a odpovídá jejich specifickým podmínkám. V současné době není tato problematika upravena komunitárním právem, které by při úpravě této problematiky mohlo sloužit jako rámec. Analýza národních legislativ jednotlivých zemí doplněná údaji z dotazníkového šetření s experty MISSOCu ukazuje, že zohlednění výchovy dětí v důchodových systémech jednotlivých zemí vykazuje vysokou variabilitu a jejich uspořádání je navíc značně komplikované. Obecně lze říci, že se zohledňuje většinou výchova dětí v prvních letech života (obvykle třech až čtyřech letech). Zohlednění dob výchovy dětí v současných důchodových systémech evropských zemí se vyznačuje zejména následujícími rysy: •

mezery v dobách důchodového pojištění rodičů vzniklé výchovou dětí mohou být kompenzovány zaplacením příspěvků za toto období ze státních prostředků či jiné instituce či je umožněno dobrovolné dokoupení důchodových nároků za tyto doby;

•

doby výchovy dětí mohou částečně sloužit pouze k vyplnění mezery v době pojištění při zjišťování nároku na důchod (doplnění minimálního počtu let potřebných pro získání nároku na důchod);

•

naopak mohou být doby výchovy dětí vyloučeny při výpočtu výše důchodu, aby nerozmělňovaly skutečně dosažené příjmy, ze kterých je důchod počítán;

•

v některých zemích (ojediněle) je výchova dětí zohledněna prostřednictvím započítání náhradních (nepříspěvkových) dob pojištění, za které nejsou placeny příspěvky na sociální pojištění;

•

v některých zemích je výchova dětí zohledněna poskytnutím dávek vázaných na místo pobytu, které jsou podobné rodinným dávkám, ale mají přímé nebo nepřímé

37


dopady na pozdější stanovení důchodových nároků (dávky mohou být vyměřovacím základem pro stanovení pojistného); •

objevuje se připsání bonusů za výchovu dítěte na individuální konto pojištěnce či zvýšení doby pojištění připsáním bonusů či příplatky k důchodu;

•

osoba, která vychovává své dítě, může v některých zemích získat nárok na důchod z pouhého faktu pobytu na území státu a vzhledem k univerzálnímu charakteru důchodového systému je následné zohlednění péče o dítě irelevantní;

•

výjimečně se objevuje snížení zákonné hranice odchodu věku do důchodu pro rodiče či pouze pro matky vychovávající děti.

Důvodem pro zohlednění výchovy dětí je vyrovnání „újmy“ osoby, vzniklé v důsledku doby výchovy dítěte, při které nemohla vychovávající osoba platit příspěvky, při výpočtu starobního důchodu. Toto zdůvodnění se opírá o fakt, že výchova dětí je považována za nevýdělečnou činnost prospěšnou pro společnost. Tím je ospravedlněno potlačení principu ekvivalence a posílení principu solidarity v důchodových systémech založených na principu pojištění. Avšak účinek v analýze vyjmenovaných opatření většinou není bezprostřední, tato opatření mají odložený účinek na výši důchodu, zpravidla dlouho po faktické době výchovy dětí. Z výše uvedeného srovnání je zřejmé, že nejčastěji je doba výchovy dětí zohledněna jako náhradní doba pojištění, za kterou je do systému důchodového pojištění hrazen příspěvek někým třetím (z centrálního rozpočtu, z regionálních rozpočtů či ze speciálních fondů). V tomto směru patří Česká republika k výjimkám, neboť zde nikdo za tyto doby příspěvky do systému důchodového pojištění neodvádí. I rozsah, v jakém je doba péče o dítě v českém důchodovém systému zohledněna, je v ČR značný (v rozsahu 4 let). Ze srovnání vyplývá, že z porovnávaných zemí jich 13 uznává dobu kratší než ČR, 2 ve stejném rozsahu a jen 3 v rozsahu vyšším (respektive 5 v případě zahrnutí Velké Británie a Irska, kde je ovšem způsob zohlednění značně odlišný). Ve dvou ze sledovaných zemí se výchova dětí nezohledňuje vůbec (Dánsko, Nizozemsko), není to ovšem dáno opomíjením sociálních principů, ale konstrukcí důchodového systému, kde již ze samé podstaty systému vyplývá, že období péče o dítě není relevantní pro získání nároku na starobní důchod, protože ten je vázán na dobu pobytu v dané zemi. Většina srovnávaných zemí nečiní při zohledňování dob výchovy dětí rozdíly v závislosti na pořadí narození a doba výchovy každého dítěte je zohledněna stejně. Rozdíl je většinou pouze u vícečetných porodů, kdy bývá doba výchovy za výchovu více dětí zvýšena, nikoliv však ve stejném poměru, v jakém je zvýšen počet narozených dětí. Výjimkou je Rakousko, kde je jako náhradní doba pojištění uznávána doba výchovy dětí prvních 48 měsíců po porodu, pří vícečetném porodu prvních 60 měsíců. Narodí-li se v této době další dítě, lhůta přiznání náhradních dob za výchovu dříve narozeného dítěte (dětí) se ukončí a začíná běžet nová lhůta za výchovu dalšího dítěte, tedy nových 48 (v případě vícečetného porodu 60) měsíců. Dalším příkladem nestandardního řešení je Francie, kde je při výchově třech a více dětí během devíti let zvyšován důchod. Toto zvýšení důchodu lze kumulovat s různými zvýšeními doby pojištění a jedna výchova dětí je tak zohledněna dvakrát. Problematika zohlednění výchovy dětí v důchodovém systému se netýká pouze České republiky, diskutována je rovněž na evropské úrovni, ať již z důvodů plánování společného postupu v této otázce či nalezení rozumné míry solidarity v jednotlivých důchodových systémech. V souladu se závěry semináře v Mondorf-les-Bains z 18. března 2005, který se věnoval projednání problematiky zohledňování dob výchovy

38


dítěte pro stanovení výše starobních důchodů a její případné úpravě koordinačními pravidly, lze konstatovat, že v mezinárodním (evropském) měřítku existuje konsenzus ohledně nutnosti diskutovat o otázce úpravy zohlednění výchovy dětí v důchodových systémech v komunitárním právu jako o opravdovém problému. Účastníci semináře se shodli na nutnosti stanovit určitá koordinační pravidla, jejichž zavedení by mohlo odstranit překážky volného pohybu osob spojené s přenositelností důchodových nároků z důchodových systémů jednotlivých evropských zemí. Přehled zohlednění následující tabulka.

dob

výchovy

dětí

v důchodových

systémech

přináší

Tabulka č. 4 Zohlednění dob výchovy dítěte v důchodových nárocích ve vybraných evropských zemích země

způsob zohlednění náhradní doba pojišČeská republika tění, vznik nároku i výše důchodu náhradní doba pojišNěmecko tění, vznik nároku i výše důchodu náhradní doba pojišRakousko tění, vznik nároku i výše důchodu náhradní doba pojišLucembursko tění, vznik nároku i výši důchodu před reformou 2004 náhradní doba Slovensko pojištění, nyní jako jediná uznávaná náhradní doba + Estonsko výhodnější předčasný důchod náhradní doby Litva pojištění Malta náhradní doba Polsko Lotyšsko Švédsko Norsko

Kypr

Slovinsko

Maďarsko

NDC náhradní doba náhradní doba pojištění náhradní doba ve sníženém rozsahu náhradní doba ohodnocena "důchodovými body" náhradní doba pro ty, kdo nemají potřebné výše příspěvků náhradní doba + snížení odchodu věku do důchodu náhradní doby pojištění

rozsah *

M

Ž

4 roky

a

a

3 roky/ 1 rok**

a

a

4 roky

a

2 roky

výpočet důchodu ostatní příjmy z výdělečné činnosti

VZ

platí

-

nikdo

PM+bonusy

PM

stát

a

fix 690 € (pro rok 2005)

fix 690 € (pro rok 2005)

stát z rozpočtu či fondů

a

a

Ø příjmů poslední rok před porodem

6 let

a

a

max.3 roky

a

a

3 roky

a

a

a

a

částečně stát

stát

MM

MM

stát

50% zákl. důchodu

stát

2 roky 4-6 měsíců

stát

1,5 roku

stát sociální dávka

sociální dávka

stát

4 roky

a

a

7 let

a

a

cca 75 % PM

stát

3 roky

a

n

základní pojistitelná částka

stát

3 roky

a

a

po dobu pobírání dávek

stát

platí pojištěnec dávky (jestliže jsou nižší než předchozí příjem, lze využít vyloučené doby)

dávky

pojištěnec + stát (za zaměstnava tele)

39


pokračování země

Lichtenštejnsko

Itálie

Francie Belgie Švýcarsko

Irsko

UK

Dánsko Nizozemí

způsob zohlednění povinnost doplatit si pojištění za dobu výchovy dětí, získání bonusu za doby výchovy dětí, když se platí pojistné z jiné činnosti náhradní doba pojištění + možnost dokoupení + možnost dřívějšího odchodu do důchodu náhradní doba + zvýšení dob pojištění o 8 čtvrtletí poskytnutí časového kreditu bonus za výchovu dítěte

rozsah *

M

Ž

výpočet důchodu dobropisy hypotetický příjem, fix za rok 51600 CHF (2005)

až 16 let (když je placeno)

VZ

platí

minimální pojistné 340,2 CHF (2005)

pojištěnec

MM

stát

0,5 roku

2 roky

a

n

1 rok

a

a

16 let

stát fiktivní příjem, 3násobek min. ročního důchodu

stát

vyloučená doba, nerozmělňuje ostatní příjmy vyměřovací základ, až 20 let a a z výdělečné počítá se do celkem činnosti minimální doby pojištění vyloučená doba, nerozmělňuje až 24 M, 22 ostatní příjmy vyměřovací základ, Ž let a a z výdělečné počítá se do celkem činnosti minimální doby pojištění z podstaty systému vyplývá, že období péče o dítě není relevantní pro získání nároku na starobní důchod, důchod závisí na době pobytu v zemi z podstaty systému vyplývá, že období péče o dítě není relevantní pro získání nároku na starobní důchod, důchod závisí na době pobytu v zemi

* za jedno dítě, není-li uvedeno jinak ** dle data narození pojištěnce, PM průměrná mzda, MM minimální mzda, M-muži, Ž-ženy Zdroj: MISSOC, comparative tables 2007, Bulletin luxembourgeois des questions sociales, 2005 Volume 17, Guldberg, A. (2001), Kessler (2005) Bundesministerium (2007), Bundesversicherungsanstalt (2005), National strategy reports (2005), Commission (2000), Deutsche Rentenversicherung (2007a), Deutsche Rentenversicherung (2007b), Die Österreichische Sozialversicherung (2005), Personal Pension (2005)

3.3.1 Česká republika V České republice je doba péče o dítě zohledněna jako náhradní doba pojištění a má vliv jak na získání důchodového nároku, tak na výši důchodu. Je definována následovně: Péče o dítě ve věku do čtyř let. Tato náhradní doba pojištění jako jediná nemusí být získána na území ČR. Jako náhradní doba pojištění se hodnotí doba péče o dítě mladší 10 let, které je závislé na péči jiné osoby ve stupni I, a dále o dítě bez omezení věku ve stupni závislosti II až IV. Péči lze započítat pro účely budoucích důchodových dávek jak ženám, tak mužům. Ženám se započítávala automaticky na základě pouhého jejich prohlášení a předložení rodného listu dítěte při podávání žádosti o důchod. Muži doposud museli vždy do dvou let po skončení péče žádat okresní správu sociálního

40


zabezpečení o vydání rozhodnutí o době a rozsahu této péče, jinak je nebylo možné za pečující osoby považovat. Tuto právní úpravu shledal Ústavní soud ČR jako diskriminační vůči mužům a ke dni 1. červenci 2007 ji zrušil (nález Ústavního soudu ze dne 6.6.2006 vyhlášený pod č. 405/2006). Od tohoto data je doba této péče prokazována oběma pohlavími stejně, a to jejich čestným prohlášením a rodným listem dítěte nebo jiným dokladem o vztahu k dítěti při podávání žádosti o důchod. Tutéž dobu péče však nelze započítat současně více osobám. Proto se manželé eventuálně musejí dohodnout, kdo z nich konkrétní dobu pro své budoucí důchodové nároky využije. Obecně platí, pokud pečuje ve stejné době více osob, započítává se doba té osobě, která pečovala v největším rozsahu.17 Dále je v ČR umožněno ženám snížení věkové hranice odchodu do důchodu podle počtu vychovaných dětí. Podle platné právní úpravy18 se zvyšuje důchodový věk mužů o 2 měsíce a u žen o 4 měsíce za rok s tím, že cílovým stavem by měl být důchodový věk 65 let u mužů a bezdětných žen či žen, které vychovaly jedno dítě, 6264 let u žen, podle počtu vychovaných dětí.

3.4 Solidarita a ekvivalence v důchodových systémech Sociální systém19 nejen v naší společnosti, ale prakticky ve všech evropských vyspělých zemích se ocitá když ne v krizi, tak rozhodně před nutností jeho zásadní změny (reformy). Od ní, souhrnně řečeno, se očekává, že přispěje k ozdravení veřejných financí a svou strukturální orientací podpoří zdroje a stimuly efektivního ekonomického rozvoje postmoderní společnosti, a to tak, aniž by byla narušena podstata její sociální soudržnosti. I když nelze s dostatečnou konkretizací a jistotou říci, zda vůbec a jaké budou její efekty, jisté je, že ke změně dojít musí. Další vývoj sociálního systému stávajícím způsobem a cestami není totiž prakticky dost dobře myslitelný a udržitelný, a to ani ve střednědobém horizontu. Příčin je celá řada. Lze je souhrnně označit jako riziko blokace dalšího společenského rozvoje, které souvisí nejen s ohrožením efektivního ekonomického vývoje a možnými negativními dopady na generování zdrojů jeho růstu, ale i s negativními dopady na životní podmínky lidí a zvyšování jejich kvality. Je také pravděpodobné, ba jisté, že zásadnější změny v sociálním systému budou nepopulární, leč nutné. Reforma totiž je neuskutečnitelná bez „conditio sine qua non“ spočívající v proměně postojů a chování lidí. A ty se u občanů odchovaných štědrým sociálním státem nebudou měnit ani snadno ani rychle. Zásadní změny sociálního systému musí vycházet z toho, co je klíčové pro jejich uspořádání - a tím jsou nesporně i dva základní (a ve své podstatě naprosto se odlišující) principy: ekvivalence a solidarita. Půjde nejen o určitou změnu jejich nazírání, ale i (nebo zejména?) o změnu jejich pozice (váhy) v sociálním systému. Při zvažování možné míry zastoupení solidarity a ekvivalence v konkrétních sociálně politických opatřeních a nástrojích bude nutno respektovat zejména tyto skutečnosti: •

reformu nelze provádět jen s ohledem na české prostředí a klima, ale i s ohledem na mezinárodní kontext, zejména na EU, tedy prostor, s nímž jsme právě hodnotově v sociálních systémech spřízněni,

17

Upraveno § 14 odstavec 2 z. č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění

18

zákon č. 306/2008 Sb.

19

Pod pojmem sociální systém zde rozumíme sociální sféru, tj. tu součást celospolečenského systému, který tvoří referenční rámec pro sociální politiku s jeho vnitřními vazbami a souvislostmi i s vazbami na společenské okolí.

41


•

sociální systém je značně heterogenní; jeho prvky (složky) mají různé poslání a sledují rozličné cílové funkce, a proto aplikace principu ekvivalence či solidarity, jejich interpretace a kombinace v nich se musí nutně lišit,

•

platí také, že jakkoli je finanční udržitelnost sociálního systému důležitá a svým způsobem determinující, jeho společenská funkce ho posunuje za hranice pouhé ekonomické kalkulace a vede ho k respektu hodnot z hlediska jeho účelu podstatnějších (humanita, soucítění, ohleduplnost, sociální soudržnost a spravedlnost, rovnost apod.),

•

samy pojmy ekvivalence, resp. zejména solidarity podléhají ideologickým vlivům, v současné době zejména ideologii neoliberalizmu; také jejich využití či zneužití pro prosazování politických ambicí a cílů není žádnou výjimkou.

V naší zemi se stále mluví o přednostech solidarismu. Za morální a žádoucí se považuje to, že jedinec má soucítění pro druhého, že se v zájmu sociální spravedlnosti a příjmového vyrovnávání, resp. rovnoměrnější spotřeby vzdává části svých zasloužených příjmů ve prospěch jiných, zpravidla nižších příjmových vrstev. Málo se však hovoří o tom, zda se tato „vyrovnávací politika“ nedostává do konfliktu s jinými legitimními zájmy, zda je morální hodnotou i z hlediska těch, jejichž zasloužené příjmy jsou kráceny, zda neomezuje jejich svobodu. Oprávněná je otázka, zda tedy je etické a v zájmu společnosti zbavovat jiné jedince značné části jejich legitimních příjmů a zda se v zájmu sociální spravedlnosti jedněch nedopouštíme nespravedlnosti vůči druhým. Tyto problémy nesouvisí jen s nemotivačním efektem nadměrného rozsahu přerozdělování (tj. celospolečenské solidarity) vůči hospodářským subjektům (kdy každé zvýšené pracovní úsilí je „potrestáno“ vyšší daní), a tím i s brzdným dopadem na ekonomický růst. Souvisí i s podstatou svobodného uspořádání společnosti. Vše nasvědčuje tomu, že díky nadměrnému přerozdělování se problém svobody versus regulace může stát z hlediska dlouhodobého vývoje společnosti neméně závažným, ne-li závažnějším než sám problém bohatství versus chudoba. Protože solidarismus v sobě tedy nese i možné negativní rysy projevující se navenek nejen ekonomickou destimulací, ale i ohrožováním svobody narůstající mocí moderního státu, je třeba k němu přistupovat citlivě a diferencovaně s vědomím možných pozitivních i negativních efektů na vývoj ekonomiky a společnosti. Hotové vzory pro budoucí rozsah a podobu solidarismu v sociální politice samozřejmě neexistují, ale je třeba v budoucnosti usilovat o jejich utváření a determinaci. Přetrvávající strategie záchranné sociální sítě ve všech praktických krocích sociální politiky po roce 1990 a nekoncepčnost v oblasti pojistných sociálních systémů vedly ke třem důsledkům, které představují výzvu pro nejbližší roky.20 Prvním z nich je skutečnost, že v pojistných sociálních systémech přetrvávají nadměrné sociální redistribuce. S rostoucími příjmy a rostoucími příspěvky do pojistných systémů nerostou dostatečně plnění (dávky) z těchto systémů, popřípadě jsou stanoveny horní limity plnění. To se týká důchodového i nemocenského pojištění. Přetrvává tak rovnostářský princip. Platí, že čím vyšší příjem, tím relativně nižší sociální ochrana. V takové situaci se snižuje ochota skupin obyvatel s vyššími příjmy do takových fondů přispívat, což vede k volbě příjmů, které nejsou zatíženy pojistnými příspěvky apod. Bude nezbytné podstatně redukovat sociální redistribuce v těchto systémech.

20

42

viz Víšek P.: Výzvy pro sociální politiku, Socioklub 2004


Druhým důsledkem je, že sociální ochrana byla směřována intenzivně do oblasti skupin obyvatel s nízkými příjmy. Každý liberalizační krok v oblasti cen, životních nákladů apod. byl kompenzován v oblasti dávek sociální péče a dávkami státní sociální podpory, příp. zavedením nových dávek. Tato kompenzační opatření se ovšem nedotkla středních příjmových skupin, které jejich důsledky nesly plně. Třetím důsledkem této skutečnosti je, jak ukazuje řada studií, že v devadesátých letech nedošlo k naplnění sociálních aspirací střední příjmové vrstvy obyvatel, že dokonce došlo k oslabení vyšší střední příjmové vrstvy a posílení obou nižších úrovní. Na podstatě solidarity se v budoucnosti mnoho nezmění. Sociální solidarita je hodnotou, jejíž uplatňování vede k sociální soudržnosti společnosti, k vyhýbání se zbytečným konfliktům a k zajištění lidsky důstojného života všem občanům. Co se bude a co se musí měnit, to je především orientace, rozsah i způsoby a podmínky jejího naplňování. Solidarita, jak známo, je termín víceznačný a lze ji nahlížet z různých úhlů pohledu. Má-li v budoucnu dojít k omezení možných nežádoucích efektů solidarity, a tedy i role státu jako přímého vykonatele sociálně politických aktivit, nutně poroste solidarita různých nestátních subjektů uskutečňující se převážně mimo jakýkoli oficiální státní nedistributivní (donucovací) mechanismus. Solidarita široké škály aktérů uskutečňující se na regionální, firemní, dobročinné, komerční aj. bázi, jakkoli je významná a v podstatě prostá potenciálních konfliktů spjatých s demotivací a destimulací pro fungování společnosti, je samozřejmě nedostačující k zabezpečení sociálních potřeb občanů v moderní době. Proto celospolečenská solidarita naplňovaná prostřednictvím redistribuční politiky státu nadále zůstane nesporně velice významným atributem sociální politiky. Může být ovšem jak významným stimulátorem sociálně ekonomického vývoje a nástrojem zabezpečení sociální soudržnosti společnosti, tak i jejich překážkou. Celospolečenská solidarita musí být pro budoucnost vnímána nejen jako vzájemné porozumění a pomoc, což doposud převažovalo a v současnosti stále převažuje, ale současně i jako odpovědnost, tj. jako akceptace nejen pozitivních, ale i případných negativních důsledků jejího uplatňování včetně vnímání „ceny této sociální solidarity. Solidarita totiž není jen záležitostí těch, kdo ze solidárních fondů získávají, ale je zároveň i záležitostí těch, kdož do těchto fondů přispívají. Solidarita proto nemá jednoznačně kladné znaménko: může být aktivující a motivující a vést tak k sociální harmonii ve společnosti, stejně jako nemotivující a směřovat k parazitizmu.

3.4.1 Obecná východiska Především, jak již bylo uvedeno, vycházíme z teze, že v sociálních systémech mají svou významnou pozici principy ekvivalence a solidarity, jakkoli každý z nich má oporu v odlišné ideologii a jakkoli od každého z nich se očekávají odlišné důsledky ekonomické i sociální. Naopak jsme toho názoru, že další trajektorie podoby vývoje jakéhokoli, a tedy i našeho sociálního systému musí usilovat o jejich optimální kombinaci a spolupráci, a tím přispět i k harmonickému rozvoji celé společnosti.

Princip ekvivalence Nejdříve se stručně zastavme u principu ekvivalence. Sám pojem ekvivalence znamená rovnocennost, něco co má stejnou platnost nebo hodnotu. V sociální politice je princip ekvivalence často aplikován zejména v pojistných systémech a je zde

43


interpretován spíše jako princip zásluhovosti, či výkonnosti.21 Předpokládá, že rozdělování důchodů, statků, podmínek atd. jedincům bude rovnocenné (odpovídající) jejich vlastnímu výkonu, pracovní zásluze.22 Lze konstatovat, že princip ekvivalence prochází v současné době určitou renesancí. Jistě to souvisí i se skutečností, že současný moderní svět je silně poznamenán ideou individualizmu. Stále více se spoléhá na schopnosti jedince, jeho výkonnost, soutěživost, na jeho intelekt i sociální kvality (schopnost komunikace, spolupráce, osobní odpovědnost, mravní hodnoty aj.). Myšlenky ideje individualizmu opodstatňuje a posiluje skutečnost, že jedinci jsou skutečně těmi vlastními aktéry společenského vývoje, jim také společnosti poskytují stále více volnosti a předpokladů pro jejich individuální konání a nakonec i životní cíle jsou více naplňovány spíše na individuální než na kolektivní úrovni. Také ekonomická teorie individualistickou koncepci prosazuje. Ideologie neoliberalizmu rovněž klade na prvé místo jedince, hlavně jeho svobodu, a to i ekonomickou, právo na majetek a i zodpovědnost pojímá individualisticky. Předpokládá a z jistého hlediska opodstatněně, že princip ekvivalence, již ze své podstaty a povahy a lépe vyhovuje požadavku ekonomického růstu a jeho stimulaci. Proto se otevřeně staví proti veřejně organizované solidaritě a společenskému přerozdělování, resp. přesněji proti jeho „nadměrnému“ rozsahu (vzdor tomu, že ho neumí přesvědčivě kvantitativně určit).

Ideologii individualismu lze charakterizovat následujícími tezemi: 1. je žádoucí, aby každý jedinec usilovně a tvrdě pracoval a využíval svých individuálních dispozic k tomu, aby se prosadil na trhu práce a uspěl v konkurenci s ostatními, 2. jestliže takto tvrdě pracuje, jeho práce je oceněna a je odměněn ekvivalentně vynaloženému úsilí a dispozicím např. důchody, bohatstvím, prestiží…, i mocí, 3. ti, kdo takto tvrdě pracují, jsou skutečně úspěšní a schopni zajistit svou existenci a nezávislost ve společnosti, „stojí na vlastních nohách“, a tudíž nepotřebují z tohoto důvodu žádný sociální transfer, 4. ekonomické selhání a nesoběstačnost jedince je způsobena jeho chybou, jeho nedostatečným pracovním úsilím, a proto musí nést i důsledky (např. nízký příjem, ztráta majetku, chudoba …) a sociální transfer směřující k nesoběstačným poskytovaný prostřednictvím státem organizované solidarity je podle neoliberálního konceptu minimální.

Je zřejmé, že aplikace principu ekvivalence v sociálních systémech této ideologii konvenuje: podporuje motivaci k práci, směřuje k sociální nezávislosti občanů na státu a k jejich soběstačnosti. Svými důsledky vede k menším nárokům na rozsah redistribucí na sociální účely, čímž potenciálně šetří veřejné zdroje zejména v sociálním zabezpečení. To pak následně umožňuje nižší daňovou zátěž, větší míru investování a vyšší růst HDP. Netřeba zdůrazňovat, že tato ideologie včetně širokého uplatňování ekvivalence v sociálních systémech je vstřícná k těm „soběstačným“ (k nadaným, kvalifikovaným, pracovitým apod.), v podstatě k vysokopříjmovým skupinám lidí a je jimi také ochotně přijímána. Pokud jde o ty „nesoběstačné“, kteří nedokáží vyhovět požadavkům ekvivalence a svými příjmy zabezpečit vlastní existenci (nemusí jít nutně 21

viz Krebs V. a kol.: Sociální politika. Praha, ASPI, a.s., 2007.

22

Problém měření zásluhy včetně problematičnosti validity takových měření zde ponecháváme stranou.

44


o lenochy a lidi programově parazitující a setrvávající v substandardních podmínkách), tak ti jsou v intencích této ideologie odkázáni na dobročinnost. Ekvivalence má tedy své přednosti i svá úskalí. Pozitivní aspekty principu ekvivalence je ale nutné využít, bez ohledu na to, jaká je jim dávána ideologická nálepka. Širší uplatnění principu ekvivalence v sociálním systému (např. v reformě důchodového pojištění) nelze přece odmítat jenom proto, že na něm staví neoliberální teorie. Kritériem musí být to, zda ten či onen princip vede k vytvoření funkčního a dlouhodoběji udržitelného sociálnímu systému. Ačkoliv se může zdát, že princip ekvivalence je v protikladu k uspořádání sociálních systémů jejichž nejtypičtějším rysem je naopak redistribuce a princip solidarity, má zde princip ekvivalence poměrně velice široké použití, a to zejména v oblasti pojištění. Ekvivalence je např. podmínkou celkové rovnováhy každého systému pojištění a jakási jeho řekněme makroekonomická ekvivalence zabezpečuje jeho fungování a kontinuitu i jeho úspěšnost u klientů z hlediska zhodnocování jimi vložených prostředků. To platí samozřejmě pro soukromá, ale i pro veřejná pojištění (a nic na tom nemění fakt, že případné schodky veřejných pojištění jsou vyrovnávány ze státních rozpočtů), neboť požadavek ekvivalence stojí velice kategoricky a je nezbytné mu dostát.23 Princip ekvivalence se v pojištění uplatňuje i jako nástroj sloužící k dosahování rovnováhy mezi výší pojistného a očekávaným rizikem (škodou), které jím lze kompenzovat, ať již jde o ekvivalenci mezi jednotlivým rizikem a výší jemu adekvátního pojistného (princip individuální ekvivalence) nebo o ekvivalenci mezi stejnorodou skupinou rizik a pojistným adekvátní skupiny plátců pojištění (princip kolektivní ekvivalence). V tomto případě nás však úvaha nutně zavede i k problematice solidarity, neboť základem každého pojištění je i ochota se spojit, sdružit k řešení společných problémů (tedy jistá solidarita). Pojistné systémy jsou tak názorným příkladem toho, co bylo uvedeno výše o nutnosti kombinace obou principů, a toho, jak těsně jsou v předivu sociálních systémů oba principy propojeny. Možno říci, že pojistné systémy mají jak v ekvivalenci, tak i v solidaritě své ukotvení. Vývoj šel zpočátku cestou soukromého pojištění. Narůstání rizik spolu s nutností je ošetřit, reakce na rostoucí nároky industriálního vývoje na sektor pojištění a fakt, že analýza jednotlivých rizik se postupně stávala velice obtížná, vedly k tomu, že se postupně uplatňovala aplikace kolektivní ekvivalence, tj. aplikovaná na velké skupiny heterogenních rizik (podobná rizika byla sloučena). Tak postupoval i Bismarck se svým konceptem sociálního pojištění. Sociální i soukromá pojištění si v tomto smyslu byla podobná a byla založená v určité míře i na solidaritě (pravděpodobnostní). Postupem času se obě pojištění začala ve svém hlavním účelu lišit a jejich vývoj jde odlišnými směry. Je to zřejmé z následujícího grafu:

23

Připomeňme např. výši veřejného zadlužení ČR, které je silně ovlivněno mandatorními výdaji, jako překážku přijetí EMU, nebo např. fuze či bankroty pojistných fondů v případě jejich nesolventnosti.

45


Graf č. 1 Vývoj solidarity v sociálním a soukromém pojištění

Zdroj: G. W. de Wit, The Politics of Rate Discrimination: An International Perspective The Journal of Risk and Insurance, Vol. 53, No. 4. (Dec., 1986), s. 644-661.

Mezníkem v tomto vývoji nesporně byly reformy W. Beveridge, jimiž je v pojištění výrazně posílen princip solidarity a prakticky se konstituuje sociální pojištění v podobě, v níž je nám známo dnes. Posílení solidarismu bylo úzce spojeno se zavedením pojistného odvozovaného z příjmů (a samozřejmě ze schopností platit), byly zavedeny pevné minimální dávky a pevné příspěvky pro každého účastníka pojištění. Vázání pojistného na příjmy, zvláště nejsou-li zavedeny žádné horní limity, z nichž se pojistné platí, tlačí solidaritu až na hranice její přijatelnosti nejen pro pojištěnce s vyššími příjmy, ale i pro společnost jako celek. Soukromá a sociální pojištění se začínají ubírat odlišnými cestami: Soukromé pojištění jde ve směru posilování principu individuální ekvivalence a má před sebou otevřeny další perspektivy. Pomocí zdokonalených technik a počítačů lze provádět vysoce diferencované popisy a analýzy rizik, což umožňuje i příslušnou diferenciaci pojistného. Lze ho přizpůsobit potřebám poptávky klientů a žádné technické překážky mu prakticky nestojí v cestě. Také zlepšující se životní standart a příjmová pozice určitých skupin obyvatel stimuluje jeho vývoj. V cestě mu však stojí překážky spočívající v příjmovém rozvrstvení společnosti, tj. v sociálně ekonomických podmínkách těch nižších, resp. nejnižších příjmových skupin obyvatelstva, pro něž nemusí být soukromé pojištění dostupné. Sociální pojištění jde opačným směrem a na příjmu závislé pojistné (které je rozšířeno i mimo sociální zabezpečení - viz zdravotní pojištění) se v důsledku solidarity stává dostupné i pro ty skupiny obyvatel, které systém soukromého pojištění vylučuje. Leč cena tohoto pozitiva je pro společnost poměrně vysoká. Praxe ukázala, že takovéto schéma vede k nežádoucímu vývoji: solidarita je příliš vysoká, vztah mezi pojistným a dávkou je dosti vágní, motivační impulz je nízký, příjmy jsou chronicky menší než výdaje, systém je trvale deficitní, deficity rostou a dochází zde k porušení makroekonomické ekvivalence. Na pořad dne se v současnosti dostává otázka, jak by mělo vypadat rozevření nůžek mezi soukromým a sociálním pojištěním a zda by v budoucnu nemělo dojít k jejich určitému sevření a zda princip ekvivalence nemá být posílen i v sociálním pojištění. Vede nás k tomu tato úvaha: společenské podmínky (rozvojové faktory,

46


klima sociální i politické) se oproti minulosti (a zejména oproti období po II. světové válce, kdy solidarismus v sociálním jištění občanů zaznamenal největší expanzi a takto v něm trvale zakořenil) proměnily.24 V důsledku toho s posilováním solidarismu bude zřejmě nutné ve větší míře spojovat jiné prvky sociálního systému, dnes velice těsně spjaté s prosperitou společnosti (např. vzdělávací sektor) než důchodové a zřejmě i zdravotní pojištění. Mimo to je třeba zvážit i fakt, že stávající způsob konstrukce pojistného, resp. jeho promítnutí do nákladů má z hlediska koloběhu kapitálu ten dopad, že pojistné de facto zaplatí spotřebitel v cenách výrobků a nikoli pojištěnec či jeho firma. To vše spolu se skutečností, že řešení deficitu systému se doposud - a nutno říci, že bezúspěšně - spojovalo pouze s jeho příjmovou stránkou, vede k úvaze, že ekvivalenci je třeba posílit a že určité sevření nůžek mezi soukromým a sociálním pojištěním ve směru podpory soukromého, a tedy i ve směru posílení ekvivalence by bylo žádoucí a bude také asi i nutné. Posílení principu ekvivalence na úkor solidarity však musí ve společnosti vyloučit riziko, že jisté skupiny obyvatel zůstanou bez sociální ochrany státu. K té se stát mimo jiné zavazuje nejen svými, ale i nadnárodními právními normami. Možno říci, že toto je etický požadavek, který je testem každé civilizované společnosti, který však v sobě nese mnohé sociální tenze a zejména nutnost vypořádat se s řadou falešných sociálních předsudků. Vraťme se však ještě k principu ekvivalence. Jaké jsou přednosti a rizika ekvivalence v sociálních systémech? Především řekněme, že jakási současná glorifikace sociální soběstačnosti, kterou v sobě ideologie individualismu i její nosný princip - princip ekvivalence zahrnuje, může být podle našeho mínění pro sociální systém resp. pro některé jeho složky přínosná. Týká se to především našeho současného systému důchodového pojištění, který je monolitní, nadmíru solidární a kromě doplňkových systémů nabízí pojištěncům jen omezenou možnost ekvivalence vloženého pojistného. Současný základní systém důchodového pojištění platbami pojistného zvyšuje prostřednictvím rostoucí ceny práce výrobní náklady, zhoršuje konkurenceschopnost českých výrobců a protože je v něm nedostatečně aplikován princip ekvivalence (reakce dávek na zaplacené pojistné je nízká - zejména pro střední a vyšší příjmové skupiny), působí nemotivačně i na ekonomicky aktivní obyvatele. Do budoucna připravovaná reforma má posílit požadavek ekvivalence v důchodovém systému. Jeden ze základních přístupů k reformě zdůrazňuje, že ze základního systému by měly být poskytovány pouze státem garantované penze, a to v omezenější výši než je tomu dosud. Tuto míru snížení poskytovaných důchodů je třeba citlivě zvažovat. Neměla by být stanovena neobezřetně a příliš vysoko, aby se systém nestal pro pojištěnce s vyššími a vysokými příjmy nepřitažlivým natolik, že by jej opouštěli.25 Rovněž nastavením (změnami) jeho parametrů by zde mělo dojít k omezení solidarity a k posílení ekvivalence. V dalších předpokládaných prvcích reformovaného důchodového systému (zejména druhý ale i třetí pilíř) se předpokládá jednak posílení váhy principu ekvivalence, případně jeho úplná dominance (třetí pilíř) a oslabení solidarity v souladu s tezí, že ti, jejichž příspěvky do sytému během jejich produktivního života byly vyšší, by pobírali také vyšší a tomu odpovídající důchody. Posílení váhy ekvivalence v důchodovém systému diktují v podstatě dva spolu související problémy: za prvé jsou to nároky na ekonomické zdroje kladené 24

Dnešní systém sociálního pojištění má své kořeny v poměrně daleké minulosti, v době průmyslové revoluce a neodráží ani současné podmínky růstu produktivity (pracovní síla nemusí být nutně tím přímým a hlavním dynamizujícím faktorem výrobního procesu) ani sociální pozici plátců pojištění.

25

Penze by zde získávali především ti nejvíce potřební, kteří se z objektivních důvodů (např. nízké výdělky v důsledku nemoci či nezaměstnanosti) nemohli zabezpečit vlastními silami, ať již formou např. soukromého pojištění nebo úspor.

47


požadavkem trvalé udržitelnosti dalšího rozvoje (sustainable development). V sociálním kontextu se to pak týká zejména masivnější podpory vzdělávacího sektoru, kde by měl být sociální transfer posílen, a za druhé jsou to problémy, do nichž se dostává současný průběžně financovaný systém, opřený o mezigenerační solidaritu. Reakce současného důchodového pojištění na tyto skutečnosti pak logicky spočívá v dalším posunu odpovědnosti za vlastní sociální potřeby na jedince. Rovněž posílení ekvivalence v některých již výše naznačených prvcích sociálního systému by mohlo dlouhodobě přivodit stabilizaci či pokles redistribuce na systém sociálního zabezpečení jako celek a omezit zde přílišnou „rozdavačnost“ státu. Souhrnně tedy lze od většího důrazu na princip ekvivalence v sociálním zabezpečení očekávat úsporu veřejných financí (a možnost jejich využití v ostatních prvcích sociálního systému) a kromě toho i to, co není z hlediska dlouhodobého vůbec zanedbatelná záležitost - totiž určitý impulz pro změnu sociálního chování občanů. Bez změny postojů obyvatelstva budou reformní kroky víceméně jen dílčí, a tedy ne zcela úspěšné. Tato stručně načrtnutá pozitiva spjatá s posilováním ekvivalence mají samozřejmě jako vše - také svá úskalí a ne bezvýznamná rizika. Především princip ekvivalence je tvrdý vůči těm, které jsme výše nazvali jako „nesoběstačné“. V každé společnosti vždy existují a budou existovat lidé, kteří nejsou s to zajistit svoji existenci v intencích principu ekvivalence, jehož aplikace staví před mnohé vysoké finanční bariéry. Soukromé pojištění si vzhledem ke svým příjmům nemohou často dovolit právě ti, kteří jsou na něj nejvíce odkázáni a kteří ho často nejvíce potřebují. Část občanů je proto v jisté míře odkázána i na pomoc druhých lidí, na jejich toleranci, soucítění, na solidaritu - a nelze je z řady důvodů jednoduše odkázat na charitu, jak si představuje neoliberální doktrína (např. již proto, že charitativní činnost by potřeby těchto lidí nepokryla, ale především vzhledem k respektování idejí humanismu, nadnárodním závazkům, platné legislativě, možnému, ba pravděpodobnému růstu sociálního napětí a neklidu ve společnosti atd.). Zamysleme se proto nyní nad otázkami fungování sociálních systémů z hlediska principu solidarity.

Princip solidarity Solidarita (soudržnost, vzájemná podpora, sounáležitost) je nezbytným prvkem uspořádání každého sociálního systému. „Představuje neodmyslitelný myšlenkový atribut sociální politiky, a tak jak je v moderní době chápána, tj. nejen jako vzájemné porozumění a pomoc, ale i jako vzájemná odpovědnost, je považována za významnou hybnou sílu, nejen materiálního ale i mravního a duchovního vývoje lidstva a za předpoklad pokroku.“26 Je výrazem toho, že člověk je závislý na soužití ve společnosti, kterou také sám utváří a která mu také poskytuje určitý prospěch. Je výrazem lidského porozumění a také odpovědnosti za sebe i za druhé. Je výrazem toho, že na světě nejsme sami pro sebe, ale i pro druhé. V demokratických státech je založena na svobodné vůli lidí a jejich ochotě podřídit se zájmům širšího společenství. Ta je v demokratických zemích manifestována mechanismy zastupitelské demokracie.27 Toto je zpravidla všeobecně přijímané vymezení solidarity, charakterizující její podstatu. Na ní se ani pro budoucnost v sociálních systémech prakticky nic nezmění: tzn. měla by zůstat v naší zemi (stejně jako v celé EU) hodnotou, která může pomoci zajistit lidsky důstojné podmínky života všem občanům, přispět k prevenci sociálního napětí a konfliktů a podpořit sociální soudržnost společnosti. Pro budoucnost k tomu

26

Krebs, V. a kol. Sociální politika. Praha: ASPI,a.s. 2007 str. 33-34

27

Podrobněji k tomu viz: Krebs, V. a kol. Sociální politika. Praha ASPI, a.s., 2007

48


třeba zdůraznit, že nemůže mít takový rozsah a podobu, aby podlamovala ducha soběstačnosti a ekonomickou efektivnost a prosperitu. Solidarita, jak známo, není zdaleka termín jednoznačný. Může mít různé formy, způsoby realizace, různou míru, různé projevy a důsledky atd. Např. z hlediska vertikálního pohledu se hovoří o solidaritě mezinárodní (viz některé aktivity nadnárodních organizací, jako je třeba WHO, ILO, Světová banka), o solidaritě celospolečenské, která je organizovaná a naplňovaná státem, o solidaritě organizované a naplňované v rámci užších sociálních skupin (solidarita obcí, firem, spolků, církví, charit) a o solidaritě jednotlivců, rodin, domácností. Z horizontálního hlediska se nejčastěji hovoří o solidaritě mezigenerační, o solidaritě zdravých s nemocnými a zaměstnaných s nezaměstnanými atd. Také, (zvláště pokud jde o financování zdravotní péče) se hovoří o solidaritě náhodné a subvencované, jejichž rozdílnost spočívá v definici pravidel pro stanovování pojistného, které pojištěnci odvádí do společného finančního fondu.28 Již z tohoto hrubého výčtu plyne, že solidarita znamená mnoho věcí a že proto vyžaduje hlubokou analýzu a zkoumání jejích rozličných motivů, souvislostí i důsledků, které se samozřejmě u různých prvků sociálního systému liší. Jen tímto postupem ale lze dojít k funkčnosti a zároveň i k finanční udržitelnosti celého sociálního systému v dlouhodobější perspektivě. Bez takové analýzy zde existuje riziko, že úvahy o solidaritě sklouznou k neúčelné generalizaci směřující např. k tomu, že bude posílena tendence vnímat solidaritu jako veskrze pozitivní myšlenkový koncept, mající automaticky jen kladná předznamenání a nebo naopak, že bude zavrhována jako koncept plodící závislost, nesoběstačnost, demotivaci a nízkou efektivitu ekonomického systému. Pravda je ovšem taková, že solidarita může být jak žádoucí, pozitivní, aktivující a podporovat prosperitu i sociální harmonii, tak stejně i nežádoucí, demotivační a podporující parazitizmus a sociální erozi se zpomalujícími důsledky pro ekonomický vývoj. Jde o to, rozpoznat tyto efekty v konkrétních sociálně politických opatřeních a učinit mezi nimi vědomou volbu. Mluvíme-li o specifičnosti fenoménu solidarity, nelze opomenout rozdíly mezi solidaritou spontánní, dobrovolnou (některými autory je také označována jako skutečná) a solidaritou vynucenou, nedobrovolnou, reálnou. Tomuto tématu je třeba věnovat více pozornosti, neboť se zdá, že pro budoucnost i zde jsou spatřována určitá východiska k řešení sociálních problémů. Dobrovolná solidarita je oceňována všemi, neboť je přirozené, že se člověk některých svých profitů sám o sobě vzdá ve prospěch někoho jiného, ať už jsou motivem pokrevní vazby, náklonnost, milosrdenství, soucit či prostý fakt, že okolí od něj takový počin očekává. Některými je dokonce považována za jedině přijatelnou. Vystihuje to tato citace: „Solidarita je buď spontánní nebo neexistuje vůbec. Nadekretovat ji, znamená zničit ji. Zákon samozřejmě může přinutit člověka, aby se zdržel nepoctivého jednání. Vniveč přijde jeho snaha nutit ho být solidární“.29 Samozřejmě, že dobrovolná solidarita (podporována také liberálním smýšlením) je pro sociální systémy velice významná mimo jiné i proto, že nevytváří tak silný tlak na redistribuce. Má zřejmě i vyšší morální hodnotu než ta vynucená. Je také základem všech dobročinných a charitativních aktivit. Jejím problémem ale je, že jen s její 28

Náhodná solidarita se uplatňuje mezi účastníky soukromého pojištění, kdy jimi placené pojistné odráží pravděpodobnost vzniku pojistné události, hodnotu předmětu pojištění a z ní odvozené očekávané odškodnění bez ohledu na sociální a ekonomické postavení klienta. Pro subvencovanou solidaritu platí, že výše pojistného je vázána na schopnost ho platit a že jeho výše nesmí být pojišťovnou diferencována podle rizika, které pro ni klient představuje.

29

Bastiat, F. Justice et fraternité. Journal des économistes, No 6/1848, český překlad Spravedlnost a bratrství. dostupný na , [cit. 10.12.2008]

49


pomocí nelze v současné době zajistit ani fungování systému sociálního zabezpečení, natož fungování sociálního systému jako celku. Pokud jde o nedobrovolnou, vynucenou solidaritu, máme na mysli především tu, která je vynucena státem, především daněmi a v určité míře i povinnými veřejnými pojištěními, neboť tato jsou garantována státem a z této garance plyne státu povinnost zaručit i solventnost příslušných pojistných fondů. Po druhé světové válce - a to platí doposud - se na rozvoji sociálních systémů v naší zemi (ale i jinde v Evropě) výrazně podílí právě tato celospolečenská solidarita organizovaná státem, ať již pomocí daní či pojištění. Rozvíjí se a sílí sociální stát a jeho vyrovnávací politika. Rozsáhlé sociální jištění obyvatelstva státem vyžaduje i vysokou míru přerozdělování. Při jejím stanovení ale musí mít stát na paměti jistou protikladnost mezi výkonností a rovností a dbát o to, aby vysoká míra redistribucí neměla brzdný účinek na ekonomiku a aby nevedla útlumu aktivity jedinců a jejich odpovědnosti za vlastní životní podmínky. Je notoricky známo, že vynucené redistribuce nejsou nežádoucí nebo nepřijatelné, ale překročí-li určitou mez, stávají se neprozřetelnými aktuálně i v perspektivě. Skutečný vývoj posledních let ukazuje, že toto riziko „neprozřetelné míry redistribuce“ se stalo v ČR velice aktuální. Hledání „optimální“ míry přerozdělování, resp. státem vynucené solidarity v sociálních systémech není dnes nové a jeho svědky jsme nejméně již od počátku 80. let minulého století. Od té doby se postupně a stále zřetelněji růst nákladů na zdravotní péči, penzijní zajištění stárnoucí populace, růst nezaměstnanosti, ale např. i potřeba zdokonalovat vzdělávací systémy aj. dostávaly do konfliktu se schopností takovéto rozsáhlé sociální problémy řešit a cestou této solidarity financovat. Zdá se také, že posuny, k nimž došlo v duchu konceptu tzv. post-welfare state a které z pohledu optimalizace míry solidarity byly učiněny správným směrem (důraz na posílení mentality nezávislosti a odpovědnosti, dobrovolného solidarismu, principu subsidiarity, diferenciaci a testování dávek apod.) a byly také zamýšleny sociální reformou ČR v počátku 90. let, nebyly - v konečném efektu a z dnešního pohledu dostatečné. S tím se nelze smířit a na posunech k omezování státem vynucované solidarity v některých prvcích sociálního systému bude nutno trvat. Prostor pro to nabízí jak rozsah celospolečenské solidarity, tak i fakt, že vnímání solidarity není omezeno jenom na ni. Na podporu toho lze uvést např. dvě následující skutečnosti: Především pokud jde o rozsah celospolečenské solidarity, je záběr státem vynucené solidarity příliš široký. Tato solidarita je jistě zcela na místě tam, kdy se jejím prostřednictvím člověku v nouzi a bez prostředků dostává pomoc. Je žádoucí a mravné, aby tíhu takového břemene pomohl jedinci překonávat a nést stát (jeho spoluobčané). Je ovšem otázkou, zda tatáž solidarita má sloužit i k tomu, aby zvyšovala příjmy četných občanů (např. i středních a vyšších příjmových vrstev) prostřednictvím různých dávek. Dostane-li např. člověk v nouzi podporu k důstojnému žití ve společnosti, je to něco jiného, než dostane-li podporu od státu člověk, jemuž tato šetří jeho výdaje (a de facto zvyšuje příjmy), které by byl schopen (a mnohdy velice snadno) zaplatit i ze své kapsy. V tomto druhém případě se celospolečenská solidarita jeví jako nadbytečná a tento finanční transfer má rozhodně dosti daleko k přerozdělování od bohatých k chudým, o němž nikdo nepochybuje, že je opodstatněné a správné. Je třeba vidět, že problémy tohoto druhu mají své kořeny v expanzi solidarismu spojené s fungováním silných sociálních států po II. světové válce a že byly spojeny s určitou historickou situací a podmínkami a úkoly své doby. Ty jsou však v současnosti jiné a politika solidarity je musí reflektovat. Další příklad nadměrného rozsahu státem vynucované solidarity lze nalézt v systému zdravotního pojištění sloužícího k financování zdravotní péče. O nutnosti

50


významných změn zde téměř nikdo nepochybuje a ani o tom, že budou muset akceptovat snížení váhy solidarity a posílení ekvivalence. Rovněž je zřejmé, že lišící se představy o dlouhodobější stabilizaci systému a vycházející z vyhraněných těch či oněch ideologických východisek (liberální, egalitářské, utilitární) v přístupu ke zdravotní péči nemohou mít naději na úspěch. Východisko je zřejmě v akceptování určitého souboru objektivně uznávaných požadavků na systém zdravotní péče.30 V podstatě je lze vyjádřit třemi axiomy: 1. zdravotní péči může stát garantovat pouze ve společensky přijatelné míře,31 2. princip solidarity zdravých s nemocnými musí být částečně omezen a nahrazen principem ekvivalence, 3. čerpání zdravotní péče ze solidárního fondu zdravotního pojištění musí podporovat odpovědné chování jedince ke svému zdraví. Situace, kdy ze solidárního fondu všeobecného zdravotního pojištění je financována prakticky veškerá zdravotní péče, je dlouhodobě neudržitelná. Bude to vyžadovat složitá jednání a shodu řady subjektů na obsahu i rozsahu garantované péče, dále přesněji vymezit, na co má člověk ze své pojistky nárok, zavést např. určitou formu smlouvy mezi klientem a jeho pojišťovnou. Řešit je nutné pojistné u těch osob, které riskují zdraví a život při extrémních sportech nebo vědomě poškozují své zdraví (alkohol, kouření, drogy) např. tím, že zdravotní pojišťovny by zohledňovaly chování pacientů k vlastnímu zdraví a v tomto smyslu se alespoň zčásti chovaly jako komerční pojišťovny.

Konečně je nutné zmínit velice významný fakt nadměrné solidarity v systému základního důchodového pojištění, o němž jsme již hovořili v souvislosti s principem ekvivalence. Zde jen zdůrazněme, že systém důchodového pojištění je oblastí, která evidentně požadavku posílení principu ekvivalence nejlépe vyhovuje: zaplacené pojistné nejenže zakládá nárok na jemu odpovídající dávku, ale současně je oblastí, která je v celém sociálním zabezpečení nejúžeji spojena s integrací (i s reintegrací) osob do sféry práce a která zároveň skýtá největší prostor pro částečnou náhradu principu solidarity principem ekvivalence. To by mohlo perspektivně uvolnit celospolečenské zdroje např. k financování rozvoje vzdělávacího sektoru, který mimo jiné je nejvíce způsobilý k tomu, aby napomáhal vyrovnávat - a nikoli jen finančně kompenzovat - omezené životní šance. Proto v důchodovém pojištění nelze postupovat jen cestou jakýchsi „kosmetických úprav“ stávajícího základního systému, které se doposud v systému realizovaly, ale pokročit dále, restrukturalizovat jej a posílit v něm váhu ekvivalence. Dále bude třeba pozměnit vnímání celospolečenské solidarity. Doposud v něm převažuje aspekt pomoci a porozumění a jsou zdůrazňována spíše ta pozitiva, ta očekávání. Solidarita však současně znamená i odpovědnost, která může být spojena i s negativními důsledky. To je třeba mít na mysli právě pokud jde o solidaritu vynucovanou státem. Ta není jenom záležitostí těch, kdo ze solidárních fondů čerpají, ale i těch, kdo jsou povinni do nich přispívat. Neuvědomit si to znamená ztratit vědomí 30

Ten se postupem vývoje utvářel tak, jak se projevovaly přednosti a nedostatky modelů zdravotní péče, založené na zmíněných vyhraněných ideologických východiscích, a to především v evropském regionu a odrážejí i situaci našeho zdravotnictví po r. 1989

31

Ta by měla být výsledkem společenského konsenzu. Lze ji vymezit jednak ochotou občanů přispívat do fondu veřejného zdravotního pojištění cestou solidarity a jednak jejich ochotou přijmout určitou úroveň zdravotnických služeb (determinovanou touto solidaritou). Představy lidí o této úrovni péče se samozřejmě liší, čímž se otevírá prostor pro soukromé zdravotní pojištění.

51


o „ceně“ solidarity. Dnes se více hovoří o přednostech solidarismu, méně o tom, že se může dostat do konfliktu s jinými legitimními zájmy. Solidarita nesporně má etickou i materiální hodnotu pro ty, kteří z ní získávají (dávky, podpory atd.). Je ale etickou hodnotou i pro ty, jejichž zasloužené příjmy jsou kráceny a jejichž svoboda je omezována? Zřejmě nikoliv. Objevuje se tu nejen problém úhrad daní a pojistného bez destimulačních důsledků, případně i neochota je platit, ale i problém svoboda versus přílišná regulace. Z tohoto pohledu jakýsi „etický atest“ získává tato celospolečenská solidarita tehdy, je-li přiměřená z hlediska potřeb rozvoje ekonomiky, přiměřená těm, co z ní profitují, i těm, co na ni přispívají. Platby na solidární účely musí být „rozumné“, tj. rozumné co do jejich efektu a využití i co do zátěže plátců. Opačný stav podporuje daňové úniky, pojistné podvody, šedou ekonomiku atd. Současná platná ujednání v daňové oblasti i ve veřejném pojištění (sociálním i zdravotním) - a zvláště pak z hlediska perspektivy - naznačují, že vynucovaná solidarita je mnohdy neúčelná a má nepříznivé dopady nejen do veřejných financí, ale i na morálku a sociální chování lidí, mimo jiné i tím, že zužuje prostor pro rozvoj solidarity dobrovolné. A je to nakonec signál pro změnu pravidel jejího nastavení. Jisté je, že dosavadní změny v sociálním systému nebyly natolik významné aby nastolily trend směřující k přijatelné míře celospolečenské solidarity. Jistě je to proto, že takový úkol je nesnadný, je to i proto, že redistribuce jsou vždy politickým rozhodnutím státu, v němž se střetávají nejen myšlenky, ale i (nebo zejména?) zájmy různých skupin a lobby. Je to i proto, že jsme stále ovlivněni naší socialistickou minulostí a že myšlenka rovnosti je v naší zemi hluboce zakořeněna. Je to ale i proto, že společenský vývoj s sebou nese zásadní změny nejen pokud jde o nové technologie a jejich aplikaci ve výrobě, ale i v sociálních vztazích a struktuře, v životním stylu, na trhu práce, ve vzdělávání atd., jejichž dosah si plně neuvědomujeme nebo nechceme uvědomit, protože se nás až tak bezprostředně a aktuálně netýkají. Tyto změny ve svém celku předpokládají i revizi fungování současného sociálního státu a mění nutně i názory na celospolečenskou redistribuci. Zastavme se proto nyní u některých z otázek souvisejících se solidaritou a ekvivalencí v důsledku měnících se podmínek společenského rozvoje. Především bychom měli říci, že rozvoj společnosti (a nejen naší) se nachází v situaci určité disharmonie mezi ekonomickou a sociální oblastí. Předěl mezi nimi má daleko ke chtěné harmonii mezi ekonomickou efektivitou a sociální ohleduplností (která stála již u zrodu rozvoje a welfare state i sociálního tržního hospodářství v západoevropských zemích po II. světové válce). Každá z těchto oblastí, vzdor úsilí a jejich sblížení, funguje podle své logiky: doménou ekonomiky je efektivnost a výkonnost, doménou sociální sféry je (při určitém zjednodušení) do značné míry pasivní sociální stát postavený především na vynucené solidaritě. Obě tyto oblasti fungují tak, že se do značné míry navzájem destruují. Jaké východisko z tohoto bludného kruhu může být? Buď stále vyšší ekonomická výkonnost, živící rostoucí a nikdy nekončící potřeby solidarismu tak, jak je akceptovala industriální společnost předchozího století a/nebo snaha o optimalizaci míry solidarismu, spojená s přehodnocováním její míry, poslání, účelu, efektů atd., spojená s posilováním principu ekvivalence a také i s upřednostňováním jiných životních hodnot, které by lépe vyhovovaly požadavkům moderní postindustriální společnosti. Nelze pominout, že názory na chod světa se soustavně vyvíjejí a procházejí procesem neustálého přehodnocování. Hodnoty, které jsou pro určitou společnost v dané době dominantní, souvisí vždy s prožitou historií, dosaženým stupněm společenského rozvoje, s úkoly a posláním dané vývojové etapy, s dalšími perspektivami rozvoje apod. Nejsou tedy v absolutním slova smyslu jednou provždy definitivní, což samozřejmě platí i pro český sociální systém. Jsme toho názoru, že změny v hierarchii hodnot, jiné podmínky

52


společenského rozvoje, jeho poslání a cíle se musí odrážet i ve stanoviscích k solidaritě a ekvivalenci v sociálních systémech. Doposud však tomu tak není.

3.4.2 Mezigenerační solidarita v rámci průběžně financovaných důchodových systémů Za hlavní problém pro průběžné důchodové systémy můžeme označit změnu demografické situace. Nízká natalita a prodlužující se věk dožití vede ke stárnutí populace, což vyvolává tlak na výdajovou stranu důchodového systému. Historické skutečnosti však naznačují, že citlivost na ekonomické změny je pravděpodobně vážnějším zdrojem nejistoty než citlivost na změny v počtu pracující populace. Pokud vzniknou neočekávané problémy, pak nastupující důchodci v dávkově definovaném plánu průběžného systému nejsou nuceni převzít na sebe celé dopady nepříznivého ekonomického vývoje. Nerovnováha je řešena prostřednictvím kombinace úpravy dávek a příspěvků, a tak jsou dopady rozloženy mezi stávající důchodce i aktivní populací. Naopak, ve fondových, příspěvkově definovaných systémech všechny neočekávané ekonomické změny jsou plně zohledněny ve změnách důchodových úspor. Současná ekonomická krize, která znamenala podstatný propad aktiv soukromých penzijních fondů to jasně prokázala. Průběžně financovaný systém by tak měl zůstat základním pilířem důchodového systému. Průběžný způsob financování systému je vyjádřením principu mezigenerační solidarity. S tím úzce souvisí otázka zachování současné míry mezigenerační solidarity. Bude možné i budoucí generaci důchodců garantovat náhradový poměr ve výši, na který je zvyklá současná generace důchodců?32 Na tuto situaci reagují důchodové reformy, které probíhají ve všech vyspělých zemích s různou intenzitou a s různými výsledky. Ukazuje se, že míra mezigenerační solidarity bude v budoucnu patrně menší a individuální odpovědnost se bude zvyšovat.

3.4.3 Shrnutí V současné době stále přetrvává přílišné zaujetí pro celospolečenskou solidaritu i tam, kde to není nezbytně nutné, jako např. v důchodovém pojištění, vzdor tomu, že tato etatistická koncepce solidarity je v příkrém rozporu s možnostmi veřejných financí. Důležité je také upozornit i na důsledky, které s sebou nesou trendy moderní postindustriální společnosti. V našem kontextu je zřetelným návrat k ocenění významu individuální odpovědnosti, který mimo jiné znamená velké změny dotýkající se solidarity v systémech veřejného sociálního a zdravotního pojištění. Doposud tyto systémy stojí jednak na určité míře participace (a sociálním pojištění i ekvivalence), ale i na rozložení odpovědnosti na celou společnost. Tento stav zřejmě dozná změnu. Především se zpochybňuje představa, že jedinci (pojištěnci) jsou na tom úplně stejně tváří v tvář určitým typům rizik. Tak tomu samozřejmě není a tato teze se vzhledem k dostupnosti informací a dat stává zjevně nepravdivou a bude měnit stávající paradigma sociálního i zdravotního pojištění. Rizika jsou díky dostupným informacím také více individualizovaná a tam, kde jsme dříve viděli spíše smůlu či náhodu, tam lze 32

Kvůli extrémně vysokým transferům vůči poproduktivní generaci by mohlo dojít k poklesu investic vůči generaci předproduktivní, která má zabezpečovat společnost v budoucnosti. Současná forma mezigenerační smlouvy by tak mohla ohrozit dlouhodobý rozvoj lidské společnosti.

53


dnes odhalit předvídatelné příčiny, ve větší míře lze brát v úvahu určité predispozice, genetické faktory, osobní postoje a chování, zavinění atd. Lze s velikou pravděpodobností konstatovat, že růst znalostí rozdílů mezi pojištěnci (i riziky) podpořený růstem individuální odpovědnosti povede i ke změně nazírání na solidaritu ve veřejných pojištěních oproti současnosti. Větší možnosti řešení problémů v rámci veřejných pojištění se nabízí v intencích principu ekvivalence. Prostě doposud pojištění spíše agregovala rizika a pomocí solidarity je v určité míře přenášela i na společnost (resp. některé její segmenty). Nyní jde o jakousi „desolidarizaci“, tj., o to, že tato solidarita (tj. státem subvencovaná pojištění) může být díky informacím snížena. Mechanismus, kterým stát solidaritu na svých občanech vynucuje (ať již jde o jedince či sociální skupiny), se jim jeví jako na nich nezávislá mašinérie, a proto i sama solidarita se jim jeví jako záležitost čistě mechanická, samozřejmá, jako automatický důsledek nápravy mechanismů trhu nebo projev fungování samotného sociálního státu a veskrze jim vzdálená. To podporuje vnímání solidarity jako něčeho, co nemá svou „cenu“, co je automatickou extenzí efektů ekonomického vývoje (nebo něčeho imaginárního) do sociálních systémů. Ponechme stranou, že takový přístup vede k demotivaci, plodí nezodpovědnost, rezignaci, pasivitu, ale zdůrazněme, že je de facto v rozporu se samotnou podstatou solidarity v obecném slova smyslu, která sama o sobě vždy vytváří určité neformální sociální sítě a která je vždy počinem, resp. projevem sociálních vztahů. Mechanické chápání a vytrácení se viditelnosti sociálních vztahů solidaritu občanům vzdaluje (a vzdaluje mu i stát). „...je mnohem lepší a přirozenější pomáhat si navzájem, než spoléhat na příliš vzdálený a finančně vyčerpaný a zoufale přetížený stát“ (Keller, J. 2006). I tato okolnost může ovlivnit míru solidarity, která je organizována a financována státem.

Závěrem lze shrnout: současný sociální systém a v něm pak zejména systém sociálního zabezpečení odrážejí podmínky, v nichž se rozvinul a fungoval poměrně štědrý sociální stát. Etatistický koncept solidarity, z něhož se dosud vychází, je příkrém rozporu s požadavky budoucí postindustriální společnosti. Potvrzuje to nejen stav veřejných financí, ale i rostoucí vliv idejí individualizmu, kdy se stále více spoléhá na jedince, jeho schopnosti, výkonnost intelekt a sociální kvality. S ní je spojena i změna představy o významu a roli solidarity a ekvivalence v sociálním systému, tak i nutnost změny proporcí, v nichž jsou rozdělovány prostředky solidárních fondů ve společnosti. Je nutno přehodnotit redistribuce, které se opírají o mezigenerační solidaritu. Tuto změnu avizují problémy, do nichž se dostávají průběžně financované systémy důchodového pojištění. Platby pojistného zvyšují prostřednictvím rostoucí ceny práce výrobní náklady, zhoršují konkurenceschopnost a demotivačně působí na ekonomicky aktivní obyvatele. Proto bude nutný další posun odpovědnosti za vlastní sociální potřeby na samotné občany. Státem garantované penze budou pravděpodobně muset být poskytovány v omezenější míře či jen těm nejvíce potřebným, kteří se z objektivních důvodů (např. nemoc, invalidita) nemohli zabezpečit pro stáří vlastními silami, tj. zejména cestou pojištění a úspor.

54

4. Alternativní formy zohlednění dob výchovy dítěte v důchodových systémech

4. Alternativní formy zohlednění dob výchovy dítěte v důchodových systémech 4.1 Slovensko 4.1.1 Stručná charakteristika systému Ve Slovenské republice funguje po reformě, od roku 2005 dvoupilířový systém důchodového zabezpečení. První pilíř se skládá ze dvou schémat, prvním je povinný průběžně příspěvky financovaný systém, druhým pak fondové schéma (povinné pro nově vstupující na trh práce, pro ostatní byl vstup do druhého pilíře dobrovolný). Druhý pilíř neexistuje a třetí pilíř je dobrovolný, poskytovaný buď zaměstnavateli či odborovými organizacemi anebo individuální daňově zvýhodněný investováním do produktů finančních institucí. První pilíř je financován příspěvky zaměstnavatele a zaměstnance v celkové výši 18 % z hrubé mzdy. Podíl zaměstnance na úhradě představuje 4 % a podíl zaměstnavatele 14 % (při účasti ve druhém pilíři platí zaměstnavatel 5 % do prvního a 9 % do druhého pilíře). První pilíř je povinný pro všechny zaměstnance a pro OSVČ s ročním příjmem vyšším než 12násobek minimální mzdy. Podmínkou nároku dávky z prvního pilíře je získání minimálně 15 let pojištění.

4.1.2 Stručný přehled vývoje právní úpravy pokud jde o podporu rodin s dětmi v důchodovém systému na Slovensku (po r. 1993) Až do konce roku 2003 platily na Slovensku dvě právní úpravy reflektující podporu mateřství v důchodovém systému. Byl to jednak federální zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení (ve znění pozdějších předpisů), jednak slovenský zákon č. 274/1994 Z.z., o Sociální pojišťovně (ve znění pozdějších předpisů), kde se řešily otázky výběru pojistného na starobní, invalidní a pozůstalostní důchody.

Zákon č. 100/1988 Sb. v § 21 - podmínky nároku na starobní důchod v odstavci 2 deklaroval, že pokud žena byla zaměstnána nejméně 25 let a dosáhla stanovený věk (diferencovaně podle počtu vychovaných dětí), má nárok na starobní důchod. Věk odchodu do důchodu (pokud odhlédneme od specifik pracovních tříd) tento zákon u žen stanovil na 57 let (u bezdětných), což je o 3 roky méně než u mužů. Za každé vychované dítě se ženě zkrátil věk odchodu do důchodu o další jeden rok (tedy na 56 let v případě výchovy 1 dítěte, na 55 let u 2 dětí, na 54 u 3 a 4 dětí, maximálně na 53 let v případě výchovy 5 a více dětí). Podmínka odpracování 25 let byla řešena i náhradními dobami. V souvislosti s péčí o děti (ať už vlastní, osvojené nebo převzaté do péče na základě rozhodnutí „příslušného orgánu“) se v § 9, odst.1, písm. e) zákona č. 100/1988 Sb. za náhradní dobu považuje i doba, po kterou rodič (nejen matka, ale i otec ) pečoval o dítě mladší 6 let věku, případně i déle, pokud se jednalo o péči o dlouhodobě těžce zdravotně postižené dítě vyžadující mimořádnou péči. Výchovu dítěte precizovala také vyhláška FMPSV č. 149/1988 Sb., kterou se prováděl zákon a sociálním zabezpečení, a to v § 15 (jako vysvětlení k § 21, odst. 2 a

55


§ 46, zákona 100/1988 Sb.), kde podmínka výchovy dítěte byla splněna, jestliže žena osobně pečovala nebo pečuje o dítě ve věku do dosažení zletilosti alespoň po dobu 10 let. Doba výchovy byla v určitých případech zkrácena (např. pokud dítě zemřelo po dosažení šesti měsíců života, v případě, že se žena ujala výchovy dítěte po dosažení osmého roku jeho věku a pečovala o něj alespoň po dobu pěti roků nebo v případě, pečovala-li žena o dítě aspoň poslední tři roky před dosažením věku stanoveného pro vznik nároku na starobní důchod).

Zákon č. 100/1988 Sb. v § 46 pojednával o vdovském důchodu, kde v odst. 2 bylo také uplatněno pravidlo o zvýhodnění matek při podmínkách nároku na vdovský důchod: po uplynutí doby jednoho roku pobírání vdovského důchodu měla žena nárok na pokračování dávky, jestliže pečovala aspoň o jedno nezaopatřené dítě nebo vychovala aspoň tři děti, případně dosáhla věku 45 let a vychovala dvě děti nebo dosáhla 50 let. Toto zvýhodnění neplatilo pro muže vdovce.

Na Slovensku je od 1.1.1993 fond důchodů oddělen od státního rozpočtu. Stanovil to zákon č. 7/1993 Z.z., o zřízení Národní pojišťovny a o financování zdravotního pojištění, nemocenského pojištění a důchodového pojištění. Zákonem č. 274/1994 Z.z., o Sociální pojišťovně se od 1.1.1995 fond důchodového pojištění (i invalidního a úrazového pojištění) přesunul do Sociální pojišťovny, kde je do současné doby. Z fondu důchodového pojištění (i invalidního a úrazového pojištění) se vyplácely dávky starobních důchodů, invalidních důchodů, důchodů za výsluhu let, pozůstalostních důchodů, důchodů manželky i sociálních důchodů. Zákon č. 274/1994 Z.z. v § 14, odst. 9, písm. b) uváděl, že stát platí pojistné na důchodové pojištění i za osoby (nejenom matky), které osobně celodenně pečují o dítě ve věku do 6 let (ev. do 18 let věku pokud se jedná o dlouhodobě těžce zdravotně postižené dítě vyžadující mimořádnou péči), a tyto osoby nejsou zaměstnanci či osoby samostatně výdělečně činné (OSVČ). Od placení pojistného na důchodové zabezpečení byly osvobozeny i osoby, jimž byla poskytována peněžitá pomoc v mateřství nebo rodičovský příspěvek (neplatilo to pro výdělečně činné svobodné, ovdovělé, rozvedené či osamělé rodiče) - § 14, odst. 7, písm. a) zákona č. 274/1994 Z.z. V těchto případech se jednalo o významnou pomoc, protože sazby pojistného byly poměrně vysoké a i tímto způsobem se potvrzovaly náhradní doby.

Uplatňováním zákona č. 100/1988 Sb. se ve slovenském systému důchodového zabezpečení pořád pracovalo s potřebou vynahradit ženě její péči o děti, protože to nebylo dostatečně řešeno v jiných dávkových schématech, popřípadě se tímto způsobem doplňovala dávková schémata, kterými stát podporoval děti či rodinu (jednalo se především o dětské přídavky a rodičovský příspěvek). Takto se z fondů shromažďujících příspěvky pojistného i z fondů daňových příspěvků kombinovala finanční podpora rodině. V případě starobních důchodů se však jednalo až o podporu vyjádřenou ex-post.

Důchody pro vojáky jsou ve slovenské legislativě řešeny zvláštními předpisy. Od 1.5.1998 přešel výkon sociálního zabezpečení vojáků z ministerstva obrany na Vojenský úřad sociálního zabezpečení. V současné době jsou důchody vojáků a policistů řešeny zákonem č. 328/2002 Z.z., o sociálním zabezpečení policistů a vojáků ve znění pozdějších předpisů.

56


Důchodová reforma na Slovensku byla řešena zákony č. 461/2003 Z.z., o sociálním pojištění a č. 43/2004 Z.z., o starobním důchodovém spoření. Reforma odstartovala začátkem roku 2004, a postupně se začal zvyšovat věk odchodu do důchodu - jak u mužů, tak u žen. U žen se do roku 2014 zachovává (i když postupně slábnoucí) zvýhodnění dřívějšího odchodu do důchodu v souvislostí s péčí o děti, avšak od roku 2014 se bude uplatňovat stejný věk odchodu do důchodu pro muže i pro ženy - na úrovni 62. roku věku. Reforma posílila stimulační funkce, kdy je výše starobního důchodu více závislá na placení příspěvků v průběhu celého pracovního života pojištěnce. Zároveň se odbourává většina náhradních dob, i když ty, které souvisí s výchovou dětí, zůstávají v systému. Postupně se dávka starobního důchodu bude skládat ze dvou zdrojů - jednak ze zdrojů prvního průběžného pilíře (z příjmů Sociální pojišťovny), jednak ze zdrojů druhého fondového pilíře (z uspořených peněz uložených ve správě důchodcovských správcovských společností). To platí pro ty občany, kteří dobrovolně vstoupili do 2. pilíře (v současné době cca 1,5 mil. osob). Zatímco 1. pilíř má v sobě zabudovány některé prvky solidárního přerozdělování příjmů z příspěvků zaměstnavatelů, zaměstnanců a státu, 2. pilíř je postaven na principech životního pojištění a zbývá tam málo solidárních prvků, péče o děti jako náhradní doba však ano. Dosud však není vyřešeno postavení 1. a 2. pilíře, jejich vzájemný vztah a jejich funkce jednak v zajištění příjmu ve stáří a jednak v systému dávkových schémat pokrývajících jednotlivé životní události občana. Ve vztahu k tvorbě nových schémat podpory rodiny se přijalo řešení postupně snižovat podporu rodiny v rámci důchodového systému, představovaného jak 1. průběžným pilířem, tak 2. fondovým pilířem, a naopak systém podpory rodiny více posilňovat přes vlastní dávková schémata opírající se o daňové zdroje státu. Avšak různé okolnosti spjaté s celkovým postupem reformy, s vývojem příjmů státního rozpočtu a samostatných příjmů Sociální pojišťovny (a důchodcovských správcovských společností) v daném období i s celkovým společenským klimatem způsobily, že tento záměr je nevykrystalizovaný a přes parlamentní iniciativy dokonce potenciálně reverzibilní. Typickým příkladem takové parlamentní iniciativy je případ slevy sazby pojistného z důvodu výchovy dětí (více viz část 4.1.4).

4.1.3 Současná právní úprava podpory matek v důchodovém systému V současnosti je podpora matek v důchodovém systému řešena v rámci již zmiňovaných zákonů č. 461/2003 Z.z., o sociálním pojištění a č. 43/2004 Z.z., o starobním důchodovém spoření, všechno ve znění pozdějších předpisů. První z těchto zákonů řeší 1. pilíř (průběžný) a druhý zase 2. pilíř (fondový). Je potřebné uvést, že pojištěnec odvádí (spolu se zaměstnavatelem) celé pojistné Sociální pojišťovně (pro účely starobního pojištění je to 18 % z vyměřovacího základu).

Zvýhodnění matek v současné právní úpravě: a) dřívější odchod do důchodu z titulu výchovy dětí, b) placení státu do pojistných fondů za matku (popřípadě za osobu pečující o dítě) během stanovených dob (náhradní doby), c) vyloučení povinnosti platit pojistné, d) pokračování výplaty vdovského a vdoveckého důchodu.

57


Prakticky jenom postupné zvyšování věku odchodu do důchodu se týká výlučně matek, ostatní zvýhodnění jsou určena osobám, které pečují o děti nebo vychovaly děti, tedy bez ohledu na pohlaví.

a/ Dřívější odchod do důchodu z titulu výchovy dětí Právní úprava precizuje postupný růst věku odchodu do důchodu žen, a to podle počtu vychovaných dětí (§ 65 - podmínky nároku na starobní důchod), a to až do roku 2014. Kupříkladu u ženy, která vychovala 5 a více dětí a v období od 1.1.2004 do 31.1.2014 dosáhla věku 53 let, se důchodový věk stanoví tak, že k věku 53 let se připočtou v roce 2009 padesát čtyři kalendářní měsíce (v roce 2009 půjde do důchodu při dosažení 57 a půl roku). Takových kategorií žen podle počtu vychovaných dětí je 5: nevychovaly žádné dítě, vychovaly 1 dítě, vychovaly 2 děti, vychovaly 3 až 4 děti a vychovaly 5 a více dětí. Výchova dítěte se v tomto období (2004-2014) posuzuje podle předpisů účinných před 1.1.2004, tedy podle vyhlášky FMPSV č. 149/1988 Sb. § 15 (viz výše). Po roce 2014 bude věk odchodu do důchodu bez zvýhodnění matek, tedy na úrovni 62 let věku bez rozdílu pohlaví a zátěže spojené s výchovou dětí.

b/ Platby státu za matky (popřípadě za osoby pečující o dítě) do pojistných fondů Stát platí pojistné na důchodové pojištění (tedy starobní a invalidní) osobě během pobírání dávky mateřské a dále během období, kdy řádně pečuje o dítě do 6 let věku (popřípadě 18 let věku u dítěte s dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem). Uvádí to § 15 - osobní rozsah důchodového pojištění a § 138 - vyměřovací základ, zákona č. 461/2003 Z.z. Ta samá pravidla platí i pro účastníky ve 2. pilíři, v zákoně č. 43/2004 Z.z. v § 20 se uvádí, že stát platí příspěvky na starobní důchodové spoření i za fyzickou osobu, která osobně a celodenně pečuje o dítě do 6 let věku (popřípadě do 18 let věku, jde-li o dítě s dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem). Výše sazby pojistného, které odvádí stát za tyto osoby pečující o děti, však není vysoká. Vyměřovacím základem je v daném případě suma minimální mzdy a pro započtení do výpočtu sumy dávky pobírané z 1. pilíře je to na úrovni 0,3 osobního mzdového bodu za rok. U období pobírání dávky „mateřské“ je však výše osobního mzdového bodu na úrovni 0,6 bodu (§ 255, odst. 3 a § 62 zákona č. 461/2003 Z.z.). Jako poznámku je možné uvést předpoklad zákonodárce, že osobní mzdový bod na úrovni 1,0 představuje náhradu příjmu cca 50 % z výdělku v daném roce. Náhradní doba se tedy sice započítá, ale k celkové výši starobního důchodu přispěje pouze málo.

c/ Vyloučení povinnosti platit pojistné V § 140 předmětného zákona č. 461/2003 Z.z., o sociálním pojištění se deklaruje, že během pobírání dávky „mateřská“ příslušná osoba není povinna platit odvody na nemocenské pojištění ani na důchodové pojištění ani na pojištění v nezaměstnanosti. Dávka „mateřská“ je klasická dávka během zákonem zaručené mateřské dovolené ženy (v některých případech i jiné osoby, která pečuje o dítě v daném období). Zvýhodnění se tedy týká nejen důchodového zabezpečení, ale i zabezpečení v nemoci a nezaměstnanosti.

58


d/ Pokračování výplaty vdovského a vdoveckého důchodu V § 74 zákona č. 461/2003 Z.z. jsou deklarovány podmínky pobírání vdovského a vdoveckého důchodu. Od roku 2004 jsou sjednoceny jak pro muže, tak pro ženy. Platí zásada z předcházejícího období, že nárok na výplatu vdovského (nyní i vdoveckého) důchodu náleží po dobu jednoho roku od smrti manžela (manželky). Další pobírání dávky se váže na různé životní situace, kde významnou roli sehrává jednak nepříznivý zdravotní stav poživatele dávky, jeho vysoký věk a péče o děti. Na pokračování výplaty vdovského (vdoveckého) důchodu po uplynutí jednoho roku od smrti manžela (manželky) je nárok i v tom případě, jestliže daná osoba pečuje o nezaopatřené dítě (maximálně do 25 let věku v případě přípravy na povolání), jestliže vychovala nejméně tři děti nebo vychovala nejméně dvě děti a dosáhla věku 52 let. Platí také, že uzavřením nového manželství tyto nároky zanikají. Oproti právní úpravě v předcházejícím období se poněkud zpřísnily podmínky pokračování výplaty dávky vdovského důchodu. Je nutné konstatovat, že zákonodárce měl v úmyslu odstranit výhodu výchovy dítěte, ovšem parlament tento návrh neschválil. V § 34 zákona č. 43/2004 Z.z. jsou podmínky pokračování dávky vdovského (vdoveckého) důchodu ze systému starobního spoření tvrdší a neplatí tam případ dokonané výchovy dítěte či dětí. V souvislosti s výchovou dítěte jde jenom o případ aktuální péče o nezaopatřené dítě.

4.1.4 Snížení sazby pojistného V období 1.1.2004 - 31.12.2005 se dva roky uplatňoval institut snížené sazby pojistného u zaměstnance na starobní pojištění.Celková suma sazby pojistného u zaměstnance je 4 %, za každé dítě si zaměstnanec snížil sazbu o 0,5 % (vždy jenom jeden zaměstnanec za jedno nezaopatřené dítě). Maximální možné snížení sazby pojistného zaměstnance tedy bylo 4 %. Bylo to deklarováno v § 131 zákona č. 461/2003 Z.z. Tato výhoda byla uplatněna díky parlamentu, ne zákonodárci. Je třeba říci, že v drtivé většině si tuto slevu uplatňovali výdělečně činní muži, jejichž výdělek je na Slovensku vyšší než u žen. Výhoda se týkala jen zaměstnanců, ne OSVČ (osob samostatně výdělečně činných).

Poprvé se ustanovení o snížení sazby pojistného z titulu výchovy nezaopatřeného dítěte objevilo v zákoně č. 413/2002 Z.z., o sociálním pojištění, a to v § 133, odst. 2, kde se uvádí, že pojistné zaměstnance se snižuje o 0,5 % na každé nezaopatřené dítě. Tento zákon sice nikdy nevstoupil v platnost (původně měl platit od 1.7.2003, později - zákonem č. 639/2002 Z.z. byla posunuta platnost zákona č. 413/2002 Z.z. na 1.1.2004, až byl definitivně zrušen zákonem č. 461/2003), avšak ovlivnil rozhodnutí poslanců, aby zvýhodnění pro osoby vychovávající děti bylo ponecháno v platnosti. Je zajímavé, že Ministerstvo práce, sociálních věcí a rodiny Slovenské republiky nikdy nesdílelo názor zvýhodnit rodiče v důchodovém systému, ať už byly u moci spíše levicově či pravicově orientované politické strany. V legislativním procesu přijímání zákona č. 413/23002 Z.z. v rozpravě ve druhém čtení na 60. schůzi NR SR dne 28. května 2002 v diskuzi vystoupil poslanec J. Brocka (za KDH, které bylo součástí vlády) s pozměňujícím návrhem na snížení sazby pojistného o 0,5 % na každé nezaopatřené dítě. Svůj návrh zdůvodňoval uplatňováním principu zásluhovosti vůči rodičům, „kteří jsou svým způsobem znevýhodněni v životě

59


dvakrát. Když jsou v produktivním věku, tak jejich životní úroveň je proto nižší, že musí svůj příjem dělit mezi více osob, i mezi děti. A když dospějí do důchodu, tak jejich důchod je proto nižší, že byli možná déle s dětmi, měli odpracováno méně let, obvykle měli i nižší plat, z kterého odváděli na důchod, to znamená zase i jejich důchod v době, kdy by mohli mít vyšší důchod, tak jsou v nevýhodě vůči těm, kteří neměli takové problémy jako oni“. Na tento návrh reagoval tehdejší ministr práce, sociálních věcí a rodiny P. Magvaši (za stranu SDL) následovně: „Pokud jde o snížení pojistného zaměstnance o 0,5 % za každé nezaopatřené dítě, chtěl bych říci, že tento návrh je neakceptovatelný, protože je porušením zásady rovnosti příležitosti pojištěnců a zakládá preferenci určité skupiny zaměstnanců. Diskriminuje například samostatně výdělečně činné osoby, spolupracující osoby a další osoby dobrovolného pojistného, kterým se takovéto snížení pojistného neumožňuje. A dokonce je nutné říci, že víme, že pečovat mají oba rodiče. To znamená, tu je potřebné jasně definovat potom, o kterého rodiče jde, jestli jde o matku nebo o otce, ale myslím si, že tam je povinnost pečovat o dítě z rodičovské pozice, to znamená, že otázka snížení sazby není pak jasně definovaná, a tím pádem je tento zákon nebo tato novela, tato změna by nebyla v praxi uplatnitelná“ Připomněl také, že gestorský výbor parlamentu nedoporučil tento poslanecký návrh přijmout. I přes tyto výhrady parlament nakonec navrhované snížení sazby pojistného schválil .

Po volbách v roce 2002 se přistoupilo k zásadnější reformě důchodového systému, vytvoření 2. pilíře (fondového) spořícího starobního pojištění, a také ke změně úpravy týkající se prvního průběžného pilíře starobního pojištění. V legislativním procesu MPSVR předložilo do vlády a vláda do parlamentu návrh zákona o sociálním pojištění bez návrhu na snížení platby pojistného na starobní pojištění. V připomínkovém řízení se objevil návrh na snížení sazby pojistného z titulu péče o děti, který však důvodová zpráva k návrhu zákona odmítá: „Navrhuje se vypuštění poslanecké právní úpravy spočívající ve snížení sazby pojistného na důchodové pojištění zaměstnance o 0,5 % na každé nezaopatřené dítě, protože jejím ponecháním by byl porušen princip rovnosti pojištěnců a měla by negativní dopad na bilanci důchodových fondů Sociální pojišťovny“. V parlamentních výborech se znovu objevil návrh na zachování snížení sazby pojistného. Společná zpráva výborů NR SR z 8. září 2003 o projednání vládního návrhu zákona o sociálním pojištění (tisk 283) ve výborech NR SR ve druhém čtení, podaná gestorským výborem (v tomto případě Výborem NR SR pro sociální věci a bydlení) Národní radě SR v bodě 30 konstatuje: „V § 131 se dosavadní text označuje jako odstavec 1 a doplňuje se novým odstavcem 2, který zní: (2) Sazba pojistného na starobní pojištění zaměstnance se snižuje o 0,5 % na každé nezaopatřené dítě (§ 9)“ s následujícím odůvodněním. „Uvedený návrh je obsažen také už ve schváleném zákoně č. 413/2002 Z.z., o sociálním pojištění a jenom prohlubuje principy zásluhovosti a solidarity, na kterých stojí i nový návrh zákona. Zaměstnanci, kteří odvádějí pojistné odvody do průběžného systému a zároveň pečují o nezaopatřené děti, přispívají zvýšenou měrou k funkčnosti důchodového systému. Návrh snižuje odvodové zatížení rodin s dětmi, a tím přispívá k zlepšení jejich sociální situace“. Je nutné však doplnit, že i v tomto případě gestorský výbor doporučil neschválit tento návrh. Parlament nakonec schválil zákon i s úpravou snížení sazby pojistného z titulu péče o děti.

60


V konečném důsledku v sérii dalších reformních opatření týkajících se dávek pro rodinu a dávek v hmotné nouzi se přistoupilo k odstranění výhody snížení sazby pojistného. Na 51. schůzi NR SR v říjnu 2005 se projednal vládní návrh pozměňující zákon č. 595/2003 Z.z., o dani z příjmu, kde byl i návrh na zrušení snížení sazby pojistného. Ve Společné zprávě výborů NR SR (tisk 1276a) ze dne 25. října 2005 se v bodě 31 navrhuje, že se v zákoně č. 461/2003 Z.z. vypustí odstavec o snížení sazby pojistného. Ve zdůvodnění se uvádí: „Ve vazbě na zvýšení daňového bonusu na vyživované dítě se vypouští ze zákona o sociálním pojištění snížení sazby na starobní pojištění na nezaopatřené dítě, o které pečuje rodič nebo osvojitel dítěte.“ V rozpravě k tomuto zákonu dne 28. října 2005 se vůbec nediskutovalo o návrhu na zrušení snížení sazby pojistného a návrh ze Společné zprávy výborů byl přijat plénem NR SR. Přesně v duchu zdůvodnění, šlo o kompenzaci - místo jedné dávky se zavedla jiná (resp. posílila) dávka. Toto zrušovací ustanovení lze najít v zákoně č. 534/2005 Z.z., o změně zákona č. 595/2003 Z.z., o dani z příjmu, v článku IX. s účinností od 1.1.2006. Samotné zrušení bylo na schůzi NR komentováno poslanci takto: „Dohodli jsme se na zrušení odvodového bonusu, což považuji za velmi dobré rozhodnutí nejenom proto, že nám vytvořilo prostor ve výši 1,3 mld. Sk, ale tyto peníze se použijí k velmi podobnému účelu - téměř tomu samému, ale mnohem lepším způsobem. Odvodový bonus - jak víte - znamenal, že za každé dítě si ze svých odvodů mohl odečíst plátce daně 0,5 % své odvodové povinnosti. Bylo to administrativně velmi náročné a bylo to nespravedlivé, protože čím vyšší příjem, tím větší odvody a tím větší úleva - odvodový bonus byl tím pádem výhodnější pro vysoké příjmové skupiny. Zrušení odvodového bonusu nám vytvořilo prostor ve výši 1,3 mld. Sk, který jsme použili na zvýšení daňového bonusu na dítě. Daňový bonus na dítě se zvyšuje ze 450 Sk - anebo zvýší se ze 450 Sk na dítě na 540 Sk - tedy o 90 Sk, což je výhodné bez ohledu na příjmy plátce daně, protože tuto částku dostává na dítě, a zároveň jsme se domluvili na valorizaci tohoto daňového bonusu na dítě o výšku životního minima“. Administrativní postup musel odpovídat požadavkům. Problém byl v tom, že na jednu rodinu na jedno dítě se dalo odečíst 0,5 % z výdělku pouze jednoho rodiče. Bylo potřebné zajistit, aby druhý rodič nepobíral tuto výhodu. Takže do příslušného formuláře si jeden z rodičů nechal potvrdit, že tento bonus pobírá, a druhý z rodičů musel vyplnit potvrzení, že tento bonus nepobírá - to všechno museli zadministrovat zaměstnavatelé. A to, že některý rodič dostal víc? Obvykle tento bonus využíval ten z rodičů, který měl vyšší výdělek.

4.1.5 Návrh asignace části pojistného na důchod Otázky podpory příjmů starších lidí jsou na Slovensku stálým tématem. Nynější vláda zavedla Vánoční příspěvek pro důchodce, který se vyplácí od roku 2006 a je určen lidem s nižšími důchody. Kupříkladu v roce 2008 byl vyplácen vánoční příspěvek v částce 2 000 Sk (66,39 EUR) důchodcům s důchodem nižším než 133,8 EUR, v částce 1 750 Sk (58,09 EUR) důchodcům s důchodem mezi 133,8 - 267,5 EUR a v částce 1 500 Sk (44,79 EUR) důchodcům s důchody mezi 267,5 - 401,2 EUR (konverzní kurz 1 EUR = 30,1260 Sk). Podobný návrh na zlepšení příznivé sociální situace části důchodců předložili i poslanci, a to formou daňové asignace (poukázání části zaplacené daně plátcem daně jiné osobě). Poslanci J. Brocka, M. Gibalová a J. Šimko předložili takový návrh zákona,

61


kde by plátce daně poukázal část zaplacené daně (v částce 1 750 Sk ročně) svému rodiči, který pobírá starobní nebo invalidní důchod. V parlamentu dne 22.10.2008 v prvním čtení tohoto návrhu - jako změny zákona č. 595/2003 Z.z., o dani z příjmu ho poslanec J. Brocka zdůvodnil takto: „Návrh je výrazem mezigenerační solidarity zaměstnaných dětí se svými rodiči. Částečně odstraňuje znevýhodnění především rodičů vícedětných rodin, jejichž životní úroveň byla nižší zpravidla i v době péče o nezaopatřené děti a je nižší zpravidla i v době pobírání důchodových dávek. Za existence průběžného důchodového pilíře se zaměstnané děti často více solidarizují s jinými než s vlastními rodiči. Návrh je sociálně spravedlivější také k plátcům daně, protože nemůže nastat situace, kdy chudší podporují bohatší, jak je tomu např. u vánočního příspěvku, na který přispívají přes daně i rodiče z rodin, kde je příjem na osobu nižší než příjem mnohých příjemců vánočního příspěvku.“ Ministerstvo financí k předmětnému návrhu zaujalo stanovisko, že zásadně nesouhlasí s navrhovanou změnou a doplněním zákona č. 595/2003 Z.z., o dani z příjmu ve znění pozdějších předpisů. Ve zdůvodnění poukazuje na nesystémovost a neucelenost daného návrhu (podle ministerstva chybí úprava postupu v případě úmrtí přijímatele či řešení kontroly použití finančních prostředků). Ministerstvo však poukazuje i na nespravedlnost daného návrhu: „v současné době právě plátci daně s nejnižšími příjmy daň neplatí, a proto nemají ani možnost využití daňové asignace - čili právě plátci daně s nejnižšími příjmy se nebudou moci podílet na navrhované mezigenerační solidaritě“. Ostatní výhrady ministerstva jsou víceméně administrativního charakteru. O tom, že šlo o návrh, který oslovil poslance, vypovídá i další legislativní postup. Zpravodajce tohoto návrhu poslanec J. Mikuš doporučil hlasovat o možnosti projednání návrhu zákona ve druhém čtení. V rozpravě se potom neobjevily žádné reakce a hlasování na druhý den 23.10.2008 proběhlo s tímto výsledkem: 59 poslanců hlasovalo pro tento návrh, 71 poslanců se zdrželo hlasování a jenom 5 poslanců bylo proti. Výsledek tedy ukazuje spíše na skutečnost, že koaliční poslanci (kteří se zdrželi hlasování), by s návrhem i souhlasili, kdyby návrh nebyl odmítnut vládou SR. V usnesení NR SR č. 1067 z 23.10.2008 je uvedeno, že v rokování NR SR se o tomto návrhu zákona nebude pokračovat.

4.1.6 Uvažované změny do budoucna Ministerstvo práce, sociálních věcí a rodiny SR nemá v plánu posilovat zvýhodnění matek či otců v systému starobního důchodového pojištění - ani v 1. průběžném pilíři ani v 2. fondovém spořícím pilíři. Nemá ani zájem měnit současné nastavení, tedy odstraňovat nesystémové prvky, protože první pilíř by - podle vlády SR - měl mít i více prvků solidarity, než je tomu v současnosti. MPSVR SR připravuje změny v systému důchodového jak pojištění (1. pilíř), tak i spoření (2. pilíř), ale zatím odmítá zveřejnit podrobnosti. Protože dosavadní praxe je taková, že každý rok přibývá několik novel zákonů týkajících se starobních důchodů, je vysoce pravděpodobné, že i v tomto roce tomu nebude jinak. Např. v letošním roce 2009 už prošel návrh na snížení poplatků za služby správcovských důchodových společností, kterým se sníží jejich zisk, pokud nebudou dobře investovat na kapitálových trzích.

62


4.2 Německo 4.2.1 Stručná charakteristika systému a demografický vývoj v posledních letech Německý systém starobního zabezpečení je třípilířový. První pilíř je představován zákonným důchodovým pojištěním, schématem důchodového pojištění pro státní zaměstnance a schématem důchodového pojištění pro zemědělce. Druhý pilíř představuje podnikové zabezpečení a třetí pilíř je starobní zabezpečení na soukromé bázi. První pilíř důchodového systému v Německu je založen na sociálním pojištění, průběžně financovaném příspěvky a daněmi. Systém sociálního pojištění v Německu je povinný pro všechny zaměstnance a pro určité skupiny OSVČ. Dobrovolná účast je možná. Minimální dobou pojištění, po které vznikne nárok na dávku ze systému, je 5 let. Dávka důchodu je závislá na objemu příjmů, ze kterých bylo placeno pojistné, a na době pojištění. Pojistné je stanoveno procentem z příjmů a je placeno napůl zaměstnavatelem a zaměstnancem. Aktuální sazba pojistného je 19,9 % z příjmů. Pojistné je ohraničeno maximálním vyměřovacím základem. Systém důchodového pojištění v Německu je částečně financován též státními dotacemi, které závisí na vývoji hrubých mezd a příspěvkové sazby. Za jeden z hlavních problémů systémů sociálního zabezpečení v Německu je považováno měnící se složení věkové skladby populace. Ačkoliv až dosud vykazoval veřejný důchodový systém pozoruhodnou kontinuitu, a to po více než sto let své historie, stala se jeho budoucnost předmětem živé a velmi kontroverzní diskuse. I přes mnohé změny, jež byly provedeny od vzniku systému na konci minulého století, základní principy systému přežily různé politické režimy, dvě světové války, dvě měnová devalvace a dokonce i sloučení s odlišným důchodovým systémem bývalé Německé demokratické republiky (NDR). Vztah mezi demografickým vývojem a důchodovým zabezpečením se dostal v Německu během posledních desetiletí do centra zájmu veřejnosti, a to z důvodu dramatického stárnutí populace. Pokles porodnosti bude mít (za předpokladu, že se nic nezmění) v budoucnosti za následek prudký nárůst finančních potřeb stávajících systémů sociálního zabezpečení. Rostoucí míra závislosti má podle výpočtů vážné důsledky pro financování starobních důchodů. Propočty ukázaly nutnost růstu stávající příspěvkové sazby (19,5 %) na 23,5 % v roce 2020 a 27,5 % v roce 2040.

4.2.2 Současná právní v důchodovém systému

úprava

zohlednění

výchovy

dítěte

Současná podoba zohlednění dob výchovy dětí v německém důchodovém systému má následující podobu: 1. zohlednění doby péče o dítě (náhradní doba pojištění), 2. zohledňování doby při zjišťování minimální doby pojištění pro nárok na důchod, 3. (přídavek) za výchovu dětí k vdovskému/vdoveckému důchodu, 4. příplatek poskytovaný za dobu výchovy dětí ve schématu Riestrova penze.

63


Doba péče o dítě (náhradní doba pojištění) Jako náhradní doba pojištění se v německém důchodovém systému započítává doba výchovy dítěte v prvních třech letech pro osoby narozené po 1.1.1992 či doba výchovy dítěte v prvním roce pro osoby narozené před 1.1.1992. Pojistná období za výchovu dítěte mohou být připsána těm rodičům, kteří vychovávají dítě poskytováním osobní péče dle německého občanského zákoníku. Období výchovy dítěte lze přiznat pouze jednomu rodiči pro dané období, i když se na výchově dítěte podíleli oba rodiče rovným dílem. Pokud bylo pečováno o více dětí zároveň, jsou rodiče oprávněni rozdělit si nároky na každého rodiče. Nicméně jestliže rodiče nepodají prohlášení, dávky budou ze zákona připsány matce. Doby výchovy dítěte mají také přímý vliv na výši důchodu, protože za tuto dobu jsou přiznány „hodnotící body“ za výchovu dítěte.

Zohledňovaná doba při zjišťování minimální doby pojištění pro nárok na důchod Jako zohledněná doba se počítá doba výchovy dítěte v prvních deseti letech. Tato zohledněná doba samotná nezakládá žádná důchodová práva ani přímo nezvyšuje důchod. Při spolupůsobení s jinými parametry důchodového systému ale může pozitivně ovlivnit výši důchodové dávky. Výhody poskytované za dobu výchovy dětí v soukromém pojištění (tzv. Riesterova penze). Rodiče s nízkými příjmy účastnící se tohoto druhu pojištění dostávali od státu příplatek na pojistné za vychované dítě. Rodiče, kteří během prvních třech let výchovy dětí neměli žádné příjmy podléhající platbě příspěvků na pojištění a zároveň si sami uspořili minimální obnos na vlastní starobní zabezpečení, obdrželi státní příspěvek. Vdaná matka může po prvních třech letech výchovy dítěte obdržet podporu dokonce bez vlastních úspor na starobní zabezpečení. Tak je tomu za předpokladu, že její muž je účasten povinného důchodového pojištění a musí si sám spořit na soukromé starobní zabezpečení, minimálně ve výši odpovídající jeho příjmům. Pokud má matka uzavřenou vlastní smlouvu na soukromé starobní zabezpečení, dostane zvláštní příspěvek pro sebe a další příspěvek za každé dítě. Vývoj výše státního příspěvku ukazuje následující tabulka. Pro děti narozené od roku 2008 byl Riester příspěvek zvýšen na 300 €. Pro děti narozené do 2007 zůstává nadále zákonem stanovený příspěvek 185 €.

Tabulka č. 5 Výše příspěvku do systému soukromého pojištění - Riesterovy penze základní příspěvek svobodní 38 EUR

základní příspěvek manželé 76 EUR

2004 / 2005

76 EUR

152 EUR

92 EUR

2006 / 2007

114 EUR

228 EUR

138 EUR

od roku 2008

154 EUR

308 EUR

185 EUR (300 EUR)

rok 2002 / 2003

státní přídavek na dítě 46 EUR

Zdroj: ApoRisk (2008)

Příspěvek do systému soukromého pojištění se skládá společně ze základního příspěvku a příspěvku na dítě. Základní příspěvek pro manžele musí být ve stejné části rozdělen do dvou smluv. Nárok na přídavek na dítě je určen pouze pro ty děti, na které byly pobírány za kalendářní rok nejméně jeden měsíc státní přídavky na děti.

64


4.2.3 Vývoj diskuse o formách podpory rodin s dětmi a zohlednění počtu vychovaných dětí v systému důchodového pojištění Jak bylo řečeno výše, dlouhodobá finanční stabilita systému starobního sociálního zabezpečení bude silně ovlivněna demografickým stárnutím německé populace. Systém důchodového pojištění jako takový je přitom některými aktéry debaty o důchodové reformě označován za jednu z příčin klesající plodnosti a za zdroj diskriminace rodin a osob vykonávajících neplacenou péči o dítě v rámci rodiny. V minulých desetiletích byla proto předložena řada více či méně konkrétních návrhů důchodové reformy předpokládající rozdělení dávek ze systému důchodového pojištění v závislosti na počtu vychovaných dětí vycházející z přehodnocení chápání mezigenerační dohody, jež je v Německu základem veřejného důchodového systému. Tyto radikální alternativy klasických reforem se však dosud v praxi neuplatnily, a tak právní řád zná pouze způsoby zohlednění výchovy dítěte v důchodovém systému, které byly zmíněny v kapitole 4.2.2. Při formování současné podoby těchto institutů i v diskusi o teoretických možnostech dalšího postupu v tomto ohledu sehrála důležitou roli i rozhodovací činnost Spolkového ústavního soudu. Když byl v roce 1957 reformou posílen princip mezigenerační solidarity veřejného důchodového systému, panovalo všeobecné přesvědčení, že „lidé vždy chtějí mít děti“ a zátěž související s výchovou dětí je v populaci rovnoměrně rozložena. V 70. letech začala však dramaticky klesat porodnost a vyšlo najevo, že předchozí předpoklady nejsou zcela správné. Péče o dítě v rámci rodiny nebyla až do roku 1986 považována v rámci důchodového pojištění v Německu za předmět veřejného zájmu. Teprve k 1. lednu 1986 byla - v rámci daných limitů - uznána jako náhradní doba pojištění. Hlavními důvody pro zavedení tohoto konceptu pro získání nároku na důchod byla snaha zohlednit neplacenou práci v rámci rodiny a „ocenit“ výchovu dětí jako činnost ve veřejném zájmu a zlepšit tím důchodové zabezpečení především u žen. V tomtéž roce byla zavedena též nová opatření rodinné politiky (rodičovská dovolená a příspěvky na výchovu dítěte podle spolkové legislativy). Ta byla navržena jako podpora rodičů a jako pobídka pro vzdání se či pro omezení výdělečné činnosti za účelem osobní péče o narozené dítě. Náhradní doby byly však považovány za pokus zavést samostatný nárok na důchod v době péče o dítě. Nové opatření tudíž nebylo navrženo pro zvýšení míry porodnosti, ale pro zlepšení zákonné situace matek ve veřejném důchodovém systému tím, že uznávalo rovnocennost práce pro rodinu s výdělečnou prací. V prvním vládním návrhu zákona byl nárok v rámci péče o dítě před rokem 1986 přiznáván pouze ženám. Toto ustanovení však neprošlo na základě uplatnění ústavního principu rovnoprávnosti. Nicméně dodnes existuje preferenční pravidlo ve prospěch žen, jestliže rodiče neučinili speciální prohlášení. V roce 1992 byly zavedeny další výhody v rámci důchodového pojištění spojené s obdobím výchovy dětí (Kinderberücksichtigungszeiten),33 tato změna byla provedena na základě rozhodnutí Spolkového ústavního soudu, které požadovalo zohlednění koncepce třígeneračního uspořádání v systémech sociálního pojištění. Toto rozhodnutí kladlo důraz na velký význam výchovy dětí z hlediska pokračování existence generační dohody a podpory generační solidarity.34

33

blíže viz Holub (2008)

34

Rozhodnutí ze dne 7. července 1992, v: Rozhodnutí Spolkového ústavního soudu (BVerfGE), sv. 87, str. 153 a násl.

65


Charakter náhradních dob za období výchovy dítěte bylo od počátku kontroverzní. Někteří tento institut kvalifikovali jako projev principu solidarity. Proto by měly být náklady alespoň z části neseny příjmy z pojistného ostatních plátců. V tomto ohledu však existuje klíčové rozhodnutí Spolkového ústavního soudu týkající se získaných důchodových nároků v základním povinném pilíři německého důchodového pojištění. Soud rozhodl, že práva získaná v zákonném důchodovém systému alespoň takzvané „nabytí podílu“ (důchodová práva), tedy de facto práva odpovídající tomu, co pojištěnci do systému důchodového pojištění ,,odvedli“, jsou stejně jako vlastnické právo ústavně chráněny. Zákonodárci však již od samého počátku stanovili, že náklady vyvolané uznáním období na výchovu dítěte jako dob pojištění budou financovány z daní. Toto opatření bylo považováno za rodinný příspěvek integrovaný do veřejného důchodového systému. V souvislosti s úhradou složek důchodového schématu, které nejsou přímo závislé na platbě pojistného - náhradních dob pojištění je zhruba 30 % výdajů důchodového systému financováno z příjmu z obecných daní. Přesto, že nově zavedený institut náhradních dob za období výchovy dítěte nikdy neměl za cíl ovlivnit plodnost v Německu, bylo učiněno mnoho pokusů identifikovat a izolovat změny v chování, které by mohly být vysvětleny jako specifický důsledek inovační politiky. Dosud se však nepodařilo vyhodnotit demografický dopad žádného konkrétního politického opatření. To je však společný osud pro opatření rodinné politiky. Jak uvádí Hohnerlein 2002, podle řady studií o rodinné politice celková plodnost zůstává relativně neovlivněna rodinnými dávkami (i když jsou vysoké) a tato opatření mají pouze vliv na načasování či intervaly narození dětí. Srovnání porodnosti v celé zemi ukazuje, že mezi změnami v porodnosti a politickými opatřeními nemůže být nalezen žádný přímý či nevyvratitelný vztah.35

Jak bylo zmíněno již výše, diskuse o dalších formách zohlednění výchovy dětí v Německu probíhá již od konce 70. let a je velmi bohatá. Hlavním argumentem pro tyto diskuse jsou (pro některé ekonomy obtížně přijatelné-protože neměřitelné) pozitivní externality plynoucí společnosti z vychovaných dětí (které jsou nahlíženy jako plátci pojistného). Zatímco politické strany mluví jen o zvýšení důchodových dávek v závislosti na počtu dětí, někteří důchodoví experti si myslí, že by naopak měl být zaveden i malus za bezdětnost do důchodových systémů. Objevují se návrhy, že by důchody byly nejprve sníženy pro všechny a pak v (imaginárním) druhém kroku by se díky dětskému důchodu rodičům s dostatečným počtem dětí důchod opět zvýšil. Řada návrhů vychází z konceptu tzv. Children Pay As You Go (CPAYG) důchodového systému (někdy též překládáno jako „dětský důchod“). První zmínky o tomto konceptu se objevily téměř před 30 lety (např. Borchert, 1981). Tehdy byla tato idea prezentována jako tzv. rodičovský důchod (Elternrente). Schéma mělo za cíl poskytnout dostatečné zabezpečení na stáří pro rodiče, kteří vychovali alespoň dvě děti. Důchodová práva bezdětných by dosahovala pouze poloviční hodnoty oproti právům důchodců, kteří vychovali dvě děti.

Koncept CPAYG, který nachází dlouhodobě oporu zejména mezi odborníky s vazbou na křesťansko-demokratické politické hnutí, by v případě realizace patrně narazil na problém rozporu s ústavní ochranou vlastnického práva. Z rozhodnutí Spolkového ústavního soudu o ústavní ochraně „nabytého podílu“ (tedy důchodových 35

66

blíže viz Hohnerlein (2002)


práv) (viz. níže) jako vlastnických práv vyplývá, že snížení důchodů bezdětných ve prospěch financování konceptu „dětského důchodu“ v rámci důchodového pojištění by bylo protiústavní.

Dalším, možná ještě větším problémem (nejen německých) návrhů těchto „reforem“ je to, že návrhy na zavedení CPAYG důchodového systému jsou předkládány, aniž by však byly podloženy dostatečně konkrétními ekonomickými kalkulacemi.36 Dostupné kvantifikace a odhady ukazují, že v současném PAYG německém důchodovém systému by minimálně jedna třetina důchodových nároků měla být poskytována v závislosti na počtu dětí (Voigtländer, 2005). Když se však pokoušíme zjistit, z jakých analýz či ekonomických propočtů konkrétní návrhy jednotlivých autorů vycházely, je to z publikovaných studií obtížně zjistitelné. Když studujeme např. návrh prof. Sinna (2005) poskytnout rodičům se třemi dětmi standardní úroveň důchodů 50 % a tuto úroveň vždy snížit o cca 6 %, pokud je vychováváno o jedno dítě míň, nikde bohužel nenajdeme zdůvodnění těchto čísel. To však není problém jen tohoto návrhu, ale i ostatních. Další návrh pochází od Vědecké rady pro otázky rodiny, podle něj by měly být nároky na důchod přidělovány v závislosti na nákladech na výchovu dětí. Rodiče by tedy získávali důchodové nároky v poměru individuálních soukromých nákladů na výchovu dětí ke kolektivně neseným nákladům na výchovu dětí. K velmi podobnému konceptu zohlednění výchovy dětí dochází např. i Dr. Pimpertz (2005). I tento koncept formy zohlednění počtu dětí v důchodovém systému naráží na teoretické bariéry, neboť ani náklady na výchovu dětí nejsou postačujícím indikátorem schopným postihnout význam a vztah kolektivních a soukromých výkonů v oblasti výchovy a vzdělávání. Základním problémem tohoto konceptu je nejasný vztah mezi výší nákladů na vzdělání a příjmy pojistného. Vyšší náklady na vzdělání totiž ještě nezaručují budoucí vyšší příjmy pojistného. Např. u studenta přírodních věd, jehož uplatnění je limitováno poptávkou na pracovním trhu, lze s vysokou pravděpodobností očekávat nižší ohodnocení než u studenta ekonomie. Jelikož příspěvky na důchodové pojištění jsou odvozovány právě z příjmu, pak docházíme k zjištění, že ač náklady na vzdělání osoby v oblasti přírodních věd byly realitně vzhledem ke vzdělání ekonoma vyšší, ekonom naopak odvádí vyšší příspěvky do systému důchodového pojištění. Další těžko uchopitelný problém je objektivizace soukromých nákladů na výchovu. Mají být stanoveny na úrovni životního minima? Tyto a mnohé další otázky zůstávají stále nezodpovězeny a jsou hlavní příčinou toho, proč koncept CPAYG důchodového systému není možné přijmout. Dokud nebude jasně určena kvantifikace důchodových nároků, bude tento koncept velmi těžko hledat podporu u vědecké veřejnosti. Spravedlivé zohlednění důchodových nároků v závislosti na počtu vychovaných dětí a ve vztahu k jejich budoucím příspěvkům může být uskutečněno až v době skutečného odvedení příspěvků do důchodového pojištění. Konec konců je to právě pozdější placení pojistného, které prokáže externí efekt výchovy dětí. Pro náležité zohlednění výchovy dětí v systému financování dávek je tedy zásadní vytvořit funkční souvislost mezi výchovou dětí, výdaji na vzdělání a pozdější platbou příspěvků, což se však jeví ve světle výše zmíněných problémů jako téměř nemožné.

36

např. Sinn (2005), Vědecká rada pro otázky rodiny (2002) a další.

67


Jiný reformní koncept od Breyer, Franz, Homburg, Schnabel, Wille (2004) navrhoval sjednocení všech výhod - komponent rodinné politiky a systémů sociálního zabezpečení do jednotného dětského přídavku. Navrhoval zrušení dosavadního zohlednění dob výchovy dětí v důchodovém systému ve formě náhradních dob pojištění a sloučení spolu s dalšími výhodami poskytovanými dětem (bezplatná účast na zdravotním pojištění, daňově odpočitatelné položky, sociální péče o děti apod.) do jediné dávky. Současně tento koncept předpokládal rozšíření povinně pojištěných osob na všechny obyvatele Německa. Tento návrh byl však zamítnut, zejména proto, že odporoval principům subsidiarity a osobní zodpovědnosti. Dalším konceptem umožňujícím zohlednění výchovy dětí v důchodovém systému je úprava sazby pojistného podle počtu vychovávaných dětí. Usnesení Spolkového ústavního soudu v tzv. „rozsudku o péči“ dovoluje zákonodárci stanovit výši pojistné sazby ve schématu tzv. Pojištění péče (Pflegeversicherung) v závislosti na počtu dětí. Toto schéma představuje sice marginální část německého sociálního pojištění, ale rozsudek zároveň přikazuje prověřit právní úpravu způsobu stanovení sazeb v rámci celého systému sociálního pojištění podle nového pohledu na sociální pojištění prismatem vícegeneračních souvislostí. Politické strany však dospěly ke konsenzu, že otázky solidarity či spravedlnosti mezi bezdětnými pojištěnci a pojištěnci s dětmi nebudou řešeny v rámci důchodového systému, nýbrž v rámci systému daňového, a to navzdory tomu, že Spolkový ústavní soud ve výše zmíněném „rozsudku o péči“ takový směr řešení umožňuje či dokonce anticipuje. Reakcí na nízkou porodnost a s tím spojený úbytek plátců pojistného v budoucnosti bude omezení růstu důchodů. V březnu 2004 byl na základě této dohody přijat zákon, který do výpočtové formule pro výpočet důchodové dávky zavádí od 1. července 2005 tzv. „faktor dlouhodobé udržitelnosti“ zohledňující poměr mezi počtem plátců pojistného a počtem důchodců. Tím došlo k posílení principu ekvivalence a spravedlnosti mezi generacemi ve smyslu ekonomického zohlednění nákladů na výchovu a vzdělání budoucích plátců pojištění.

V Německu se problematikou zohlednění výchovy dětí v důchodovém systému zabývalo mnoho jak nezávislých, tak vládních odborníků. Vzniklo několik expertních komisí, které předkládaly své návrhy. Mezi nejvýznamnější z nich patřily tzv. „Rürupova komise pro dlouhodobě udržitelné financování důchodových systémů“ a komise pod vedením Romana Herzoga, která nesla název „Sociální jistota“ (2003). Závěry těchto komisí doporučily řešit otázku výchovy dětí a případné podpory matek (rodičů) v rámci rodinné politiky. Hlavní výstupy lze shrnout jako doporučení, aby byl kladen důraz na přídavky na děti (nezávislé na příjmu rodičů) a podporu účasti matek (rodičů) na pracovním trhu. Tím by došlo k dostatečnému zajištění matek (rodičů) v rámci již existujícího, výdělkově vztaženého PAYG důchodového systému (Kommission 2003 A,B). Komise dále doporučily zachovat či mírně rozšířit formu zohlednění dob výchovy dětí v důchodovém systému formou náhradních dob pojištění. Tyto doby musí však být nadále financovány státem ze všeobecného daňového výnosu tak, aby se část nákladů na výchovu dětí „kolektivizovala“ a kompenzovala rodičům pozitivní externality plynoucí celé společnosti z výchovy dětí. Tím dochází k ospravedlnění účasti bezdětných na pobírání dávek z PAYG důchodového systému před zastánci konceptu důchodu závislého na počtu dětí. Další téma, kterému se obě komise věnovaly, bylo zohlednění dob výchovy dětí v současném německém PAYG systému při souběhu výdělečné činnosti a výchově dětí. Oběma komisemi bylo kritizováno dosavadní uspořádání, které stanovuje možnost získání důchodových bodů (blíže ke způsobu výpočtu důchodu v německém

68


důchodovém systému viz např. Holub, M. Šlapák, M., 2008) za doby výchovy dětí při současném vykonávání výdělečné činnosti pouze do určité výše výdělku (strop pojistného). Při výdělku nižším, než je průměrná mzda nebo žádném má vychovávající rodič nárok na přidělení důchodových bodů za doby výchovy dítěte. Se vzrůstajícím přivýdělkem převyšujícím průměrný příjem při současné výchově dětí však hodnota bodů přidělených za doby výchovy dítěte klesá až do dosažení stanovené hranice, od jejíž překročení pak body za dobu výchovy dítěte nejsou přidělovány žádné. Jsou potom přiděleny pouze body závislé na výdělku. Komise argumentují principem rovného zacházení se všemi rodiči a argumentují ospravedlnitelností připisování takových bodů celospolečenským prospěchem z pozdějších plateb pojistného dětmi. Ten samý argument je též použit při hodnocení výchovy dětí v tzv. Riesterově penzi, kde stát přispívá na soukromé penzijní připojištění osob příspěvkem závislým na počtu dětí a výši příjmu. Ve výstupech obou komisí lze najít jasně definovaný názor, že důchodový systém není a nemá být prostředkem provádění rodinné politiky. Připustíme-li nějakou „fiktivní“ újmu rodin s dětmi plynoucí z jejich výchovy, rozhodně by tato újma neměla být řešena v rámci důchodového systému neopodstatněným zvýhodňováním matek (rodičů). Závěry obou komisí obsahují doporučení k posílení principu ekvivalence v důchodovém systému tak, aby nedocházelo k přesunu zátěže mezi generacemi. Dalším důležitým poselstvím vyplývajícím z výsledku činností obou komisí je deklarace následujícího tvrzení: „Důchodová a rodinná politika mají rozdílné úkoly, popř. cíle. Rodinná politika není vhodná k převzetí politiky důchodové a naopak“ (Kommission 2003 A,B)

4.3 Portugalsko 4.3.1 Stručná charakteristika systému a demografický vývoj v posledních letech Systém důchodového pojištění je součástí širšího veřejného sociálního pojištění. První pilíř důchodového systému tvoří průběžně financované základní schéma povinné pro zaměstnance v soukromém sektoru a samostatně výdělečně činné osoby. Zvláštní schémata jsou zavedena pro zaměstnance ve veřejné správě, silové složky, zaměstnance finančního sektoru a právníky. Základní schéma je financováno z příspěvků na sociální pojištění, které celkově činí 34,75 % z výdělku, zaměstnavatelé hradí 23,75 % a zaměstnanci 11 % z výdělku. V budoucnu má být schéma spolufinancováno z veřejného důchodového rezervního fondu. Výdaje z prvního pilíře důchodového pojištění tvoří dominantní část (přes 90 %) výdajů na důchody. Druhý a třetí pilíř mají v systému zatím relativně malou váhu. Schémata druhého pilíře pokrývají přibližně 7 % pracujících, jsou totiž zavedena pouze v rámci bankovního sektoru a v mezinárodních firmách. Příliš rozvinut není ani třetí pilíř. Studie analyzující finanční udržitelnost systému připojená ke zprávě o státním rozpočtu v roce 2006 potvrdila závěry řady předchozích analýz, které varovaly, že demografický vývoj povede velice brzy ke značným deficitům systému důchodového pojištění. Podle těchto studií fertilita v Portugalsku za posledních 30 let poklesla z hodnoty 2,6 na 1,5. Pokles porodnosti je spojen s úbytkem počtu dětných rodin, ale také s klesajícím průměrným počtem dětí na jednu rodinu. Nejmarkantnější je přitom snížení podílu rodin se dvěma dětmi. Mezi lety 1999 a 2005 došlo k jeho snížení z 22,5

69


% všech rodin na 20,6 %.37 Provedené projekce a analýzy ukázaly, že důchodový systém se dostane do deficitu během několika let. Výše zmíněný rezervní fond FEFSS38 vytvořený k financování deficitu spojeného se stárnutím populace by byl takto vyčerpán již v roce 2015.

4.3.2 Reforma a diskuse nad možností zavedení variabilní pojistné sazby na sociální pojištění podle počtu dětí pojištěnce Ve volbách konaných v roce 2005 získala absolutní většinu v parlamentu Socialistická strana vedená Josém Sócratesem. Sestavení vlády se silným mandátem vytvořilo předpoklady k provedení reformy důchodového systému. Na jaře roku 2006 byl premiérem vlády José Sócratesem zveřejněn v médiích koncept variabilní příspěvkové sazby na důchodové pojištění podle počtu dětí pojištěnce. Jeho podstatou byl záměr vlády zvýšit důchodové pojistné pro osoby, které mají méně než dvě děti. Pro rodiče dvou dětí by výše pojistného zůstala zachována (tedy 11 % hrubé mzdy, pokud jde o platbu zaměstnance) a osoby, které vychovávají více než dvě děti, by se naopak dočkaly snížení pojistného. Základem konceptu je pokus zavést do důchodového systému motivaci k natalitnímu chování zajišťujícímu přirozenou obnovu populace. Ačkoli se jednalo pouze o jeden z výčtu reformních kroků, které se v seznamu vládou uvažovaných změn objevily, stala se tato idea jakousi obchodní značkou připravované důchodové reformy. Mediální zkratka popisující „elegantní řešení“ příčiny potíží důchodového systému, tedy nízkou fertilitu, prostřednictvím potrestání viníků a zvýhodněním žádoucího chování různým nastavením výše pojistného však nepřihlížela k problematičnosti konceptu. Konkrétní podoba opatření nebyla zveřejněna. Premiér José Sókrates následně prezentoval 28. dubna v Národním shromáždění v rámci pravidelných parlamentních diskusí pět základních bodů vládního záměru reformy: -

Jako reakci na zvyšující se střední délku života nenabízí zvyšování statutárního důchodového věku, ale možnost volby ze tří alternativ. První možností je, že pojištěnec přistoupí na redukci důchodové dávky prostřednictvím aplikace tzv. „faktoru udržitelnosti39“ ve výpočtové formuli. Druhou možností je odvádět vyšší pojistné a odejít do důchodu podle dosud platných pravidel. Třetí alternativu představuje odchod do důchodu k vyšší věkové hranici (současná statutární věková hranice pro odchod do důchodu je nastavena na 65 let).

-

Rychlé prodloužení rozhodného období pro výpočet důchodu na celou pracovní kariéru.

-

Zavedení opatření umožňujících pojištěncům s dlouhou pracovní kariérou odejít do předčasného důchodu bez snížení dávky.

37

Zdroj: Assunção Cristas a kol, 2007: Natalidade o desafio portugues

38

The Fundo de Estavilizacao Financiera da Seguranca Social (FEFSS) byl založen v roce 1989 s cílem spolufinancovat schodky bilance základního průběžně financovaného schématu důchodového pojištění. Prvním základem aktiv fondu byly nevyzvednuté daňové refundace odpovídající hodnotě 200 milionů EUR. Dalším zdrojem jsou případné přebytky bilance systému sociálního zabezpečení, příjmy z privatizace majetku nositele pojištění a výnosy z investování aktiv fondu. V roce 2006 dosáhla aktiva FEFSS 4,28 % HDP Portugalska. Zdroj: Oxera, 2007: The effect of Gross-border investment restrictions on certain pension schemes in the EU

39

Ten by zohledňoval vývoj očekávané naděje dožití a ekonomické situace.

70


-

Protože veřejná politika silně ovlivňuje dramatický pokles porodnosti, pokládala podle slov premiéra vláda za potřebné zavést nové nástroje v rámci širšího pojetí rodinné politiky. Premiér proto navrhnul, aby se „pojistná sazba pro každého pojištěnce mírně upravovala podle toho, kolik má pojištěnec dětí“. Argumentoval tvrzením, že „koneckonců bohatství vytvořené budoucími generacemi bude garantovat příjmy budoucích důchodců“. Ačkoli vláda podle premiéra nespoléhala na to, že by efekt opatření byl velký, považovala to však za „krok správným směrem“.

-

Pátý bod měl přinést reformu invalidních a pozůstalostních důchodů.

Právě čtvrtý bod navrhované reformy - zavedení variabilní pojistné sazby podle počtu dětí pojištěnce vyvolal diskusi v médiích, na politické scéně i mezi odborníky. Představená inovace by (v míře podle konkrétní podoby opatření) měla dopad na podstatnou část ekonomicky aktivní populace. Z liberálních pozic bylo opatření kritizováno pro nefunkčnost a vláda podezřívána z toho, že chce jeho prostřednictvím navýšit aktuální příjmy důchodového pojištění, jehož účet se měl v blízké době dostat do deficitu. Z levicových pozic bylo opatření nahlíženo jako zvýhodnění pro velké rodiny s vysokými příjmy. Reprezentanti opozičních politických stran však v zásadě toto opatření neodmítli, velice negativně se k němu však od samého počátku postavili sociální partneři. Největší odborová organizace CGTP ve svém prohlášení40 označila návrh zavedení variabilní příspěvkové sazby podle počtu dětí za absurdní a vyjádřila naději, že zvítězí „zdravý rozum“. Dále vyjádřila stanovisko: „Vláda ví, že efekt takového opatření na porodnost bude nicotný. Takové řešení překračuje hranice srozumitelné politiky pro podporu rodin, stabilitu zaměstnání, sladění pracovního a rodinného života a zvyšování úrovně mezd. Klíčovým opatřením musí být vyšší investice do infrastruktury, aby mladé páry mohly sladit zaměstnání s péčí o děti. Vláda by měla tak, jako dosud preferovat zkušenosti severských států, které tuto politiku aplikují.“ Dále tato odborová centrála vyjádřila podiv nad spěchem, ve kterém jsou taková opatření předkládána, a nad tím, že vláda chce uzavřít jednání již do léta toho roku. Centrála přitom pokládala tento i další body reformy za velice citlivá témata, která je nutno předložit k široké diskusi. Nepovažovala za akceptovatelné, aby byly diskriminovány rodiny s menším počtem dětí, protože důvody bezdětnosti mohou být různé. Dále uvedla: „Šlo by o zvýhodnění vysokopříjmových jedinců, kteří mají více dětí, a penalizaci bezdětnosti. Jedná se o závažné téma a neexistuje žádný důkaz, že by variabilní pojistná sazba ovlivnila v tomto ohledu chování domácností.“ Centrála CGTP doporučovala, aby vláda předložila vědecké studie, které by zhodnotily vliv uvažovaného opatření. Požadovala přitom, aby bylo hodnoceno v relaci k těmto aspektům: existující nástroje rodinné politiky, zaměstnanost, výše příjmů atd. Podle názoru centrály je totiž třeba zejména investovat do kvalitní infrastruktury rodinné politiky. Opatření navrhované vládou vychází z nepřípustného zjednodušení problematiky a vedlo by pouze k vytvoření nových výjimek a neoprávněných rozdílů mezi pracujícími. Nízkou fertilitu je dle názoru centrály třeba řešit také v kontextu s relativně zranitelným postavením mladých osob na trhu práce. Ačkoli mají oproti starším relativně vyšší vzdělání, jsou koncentrovány v zaměstnáních s nižšími příjmy, častěji jsou zaměstnány na dobu určitou a riziko ztráty zaměstnání je u nich vyšší.

40

Zdroj: LINHAS ESTRATÉGICAS DA REFORMA DA SEGURANÇA SOCIAL Apreciação da CGTP-IN: uma proposta inaceitável http://www.fenprof.pt/Download/FENPROF/SM_Doc/Mid_115/Doc_1507/Anexos/seg_social.pdf

71


Centrála nepovažuje za spravedlivé, aby mladé dosud bezdětné rodiny budující domácnost byly prostřednictvím vyšší pojistné sazby penalizovány. Podle ústavy Portugalské republiky byla vláda povinna se sociálními partnery reformu důchodového zabezpečení projednat. Po prvním kole tripartitního vyjednávání označily odbory i zaměstnavatelé návrh reformy za nedostatečně určitý a prohlásily, že z tohoto důvodu k němu nemohou zaujmout jednoznačné stanovisko. Jednotlivá opatření nebyla dostatečně konkretizována a nebyly předloženy analýzy jejich finančního dopadu. Ministr práce a sociálních věcí Vieira da Silva přislíbil předložení konkrétní podoby navrhovaných opatření a následně i analýz jejich dopadu, trval ale na tom, že jednání budou poté ihned pokračovat. Zavedení variabilní pojistné sazby podle počtu dětí pojištěnce však sociální partneři jako jediný bod reformy zcela odmítli i v obecné rovině a požadovali jeho odstranění ze seznamu reformních kroků. Vláda na všeobecný nesouhlas sociálních partnerů se zavedením variabilní pojistné sazby podle počtu dětí pojištěnce 5.6.2006 zareagovala tak, že uložila ministru práce a sociálních věcí, aby zajistil přepracování „pronatalitních opatření reformy“. Tento ministr následně vyjádřil přesvědčení, že vláda a sociální partneři brzy dosáhnou dohody, přitom ale zdůraznil, že neustoupí od žádného opatření reformy, které by mělo vliv na finanční udržitelnost systému. Zástupci zaměstnavatelů i odborové organizace vyjádřili přesvědčení, že obdobné opatření směřující k podpoře větších rodin je vhodnější realizovat v rámci daňové soustavy. Navíc z jejich pohledu je diskriminace pojištěnců, kteří mají méně než dvě děti, a zvýhodňování těch, kteří mají více dětí, nespravedlivá. Odborová centrála União Geral de Trabalhadores (UGT) opět argumentovala, že taková právní úprava by zvýhodňovala rodiny s vyššími příjmy. Následně vláda předložila 21.7.2006 dokument, který blíže specifikoval některá z navržených opatření důchodové reformy a kvantifikoval jejich dopady. V souladu s požadavky sociálních partnerů již návrh variabilní pojistné sazby podle počtu dětí pojištěnce nebyl v dokumentu obsažen. Opatření, které pro svůj inovativní charakter vzbudilo ze všech navrhovaných bodů důchodové reformy největší pozornost odborné veřejnosti a spočívalo v zavedení variabilní pojistné sazby podle počtu dětí pojištěnce, nikdy nebylo konkretizováno a idea zůstala pouze v obecné rovině. Toto opatření bylo nahrazeno programem podpory porodnosti prostřednictvím klasických v mnoha zemích fungujících nástrojů rodinné politiky. V červenci 2006 po několika jednáních vlády se sociálními partnery v rámci tripartitní komise Comissão Permanente de Concertação Social (CPCS) byla nakonec dosažena shoda o základních bodech důchodové reformy. Dohoda byla podepsána vládou, odborovou centrálou UGT a zástupci zaměstnavatelů. Největší odborová organizace CGTP ji nepodepsala, protože nesouhlasila s tím, že realizace reformy bude mít negativní dopad na výši nově přiznávaných důchodů. Podepsaná dohoda nepočítala s variabilní pojistnou sazbou zohledňující počet dětí plátce pojistného. Podle názorů některých odborníků41 bude pravděpodobně v budoucnosti třeba k zajištění finanční udržitelnosti systému přijmout další reformní opatření. Vzhledem k silnému odporu, který návrh na zohlednění počtu dětí pojištěnce ve výši jím hrazeného pojistného vyvolal v roce 2006, však nelze předpokládat, že by se tato idea uplatnila.

41

72

Například studie vyčíslující dopad reformy ve schématu státních zaměstnanců publikovaná v roce 2008: Economic Bulletin of the Banco de Portugal, Impacto das Recentes Alterações ao Estatuto de Aposentação, Maria Manuel Campos and Manuel Pereira Coutinho a IPE, 2006: Portugal Agrees Pension Reform. B. Ottawa, http://www.globalaging.org/pension/world/2006/portugalagrees.html


Studie „Natalidade - desafio portugues“42 vydaná v následujícím roce uvádí, že v Portugalsku mladí lidé mají méně dětí, než kolik by si přáli. Vyjadřuje přesvědčení, že je sice třeba odstranit či zmírnit bariéry zapříčiňující tuto situaci, ale zároveň zdůrazňuje, že je v první řadě třeba zachovat respekt ke svobodě jedince. Stát by se měl vyvarovat všech opatření, která by mohla jakkoli postihovat bezdětnost. Jako příklad takového opatření je uváděn právě návrh premiéra José Sókratese předložený parlamentu 28. dubna roku 2006 předpokládající zavedení variabilní pojistné sazby na důchodové pojištění podle počtu dětí pojištěnce. Autoři studie kvitují, že tento vládní návrh byl pro silný odpor zainteresovaných stran zavržen.

42

zdroj: N A T A L I D A D E O DESAFIO PORTUGUÊS, 2007: NATALIDADE - O DESAFIO PORTUGUÊS, Assunção Cristas a kol., http://www.cds.pt/items/Natalidade.pdf

73

5. Analýza finančních a sociálních dopadů variantních reformních návrhů - modelové situace

5. Analýza finančních a sociálních dopadů variantních reformních návrhů - modelové situace Tato kapitola souvisí s požadavkem zadavatele ve výzvě k podání přihlášek řešení projektu výzkumu pro potřeby státu, kde je jedním z požadavků provedení „analýzy finančních a sociálních dopadů zavedení slev na pojistném, asignace části pojistného na sociální pojištění ve prospěch rodičů a dalších možných opatření podpory rodin s dětmi v systému důchodového pojištění ČR“. Východiskem pro tuto analýzu je výše provedené mezinárodní srovnání důchodových systémů s ohledem na pružné formy podpory rodin s dětmi v sociálním pojištění. Analyzované směry řešení kopírují v maximální míře zahraniční předlohy a více či méně konkrétní podobu uvažovaných konceptů, nelze je však v žádném případě chápat jako varianty navrhované autory k realizaci v České republice. Na základě studia právních úprav alternativních forem zohlednění dob výchovy dětí v zahraničních důchodových systémech a reformních návrhů systémů sociálního pojištění lze konstatovat, že taková opatření nejsou běžná. Více méně se jednalo o pokusy, které neměly dlouhého trvání, či pouze o dílčí změny, které se aktuálně navíc nevztahují k důchodovému pojištění, ale k jiným součástem sociálního pojištění. Ve většině případů však jde pouze o více či méně konkrétní a do různé míry promyšlené teoretické návrhy,43 které nejsou řádně vědecky vyargumentovány. Chybí kalkulace jejich dopadu z makroekonomického i mikroekonomického pohledu, a to jak na společnost jako celek, tak na systém důchodového pojištění. Většina návrhů je proto ze strany odborné veřejnosti odmítnuta. V členských zemích EU nalezneme případ aplikace alternativní formy zohlednění dob výchovy dětí v systému důchodového pojištění pouze na Slovensku, různé návrhy pak byly diskutovány zejména v Německu a v Portugalsku. Na Slovensku došlo v letech 2004-2005 na krátkou dobu k zavedení snížení sazeb pojistného na důchodové zabezpečení po dobu výchovy dětí ve výši 0,5 % za každé vychované dítě, bez omezení počtu dětí. V Německu je v tomto kontextu diskutován zejména koncept tzv. dětského důchodu (CPAYG), tedy závislost důchodové dávky na počtu vychovaných dětí. V Portugalsku došlo v roce 2006 k široké diskusi o zavedení variabilní pojistné sazby na důchodové pojištění podle počtu dětí pojištěnce. Návrh předložený portugalskou vládou byl postaven na principu penalizace osob, které mají méně než dvě děti a bonifikaci těch, kteří mají více než dvě děti. Nebyl však dostatečně konkretizován a pro celou řadu předpokládaných problematických či nepředvídatelných dopadů byl na základě průběhu tripartitního jednání odložen.

43

74

Nezanedbatelná část těchto návrhů nevychází ze seriózních vědeckých podkladů. Mnohdy se jedná o nevědecké přístupy, kdy autoři vnášejí do svých návrhů etické soudy. Na takových návrzích pak ale nelze stavět žádné racionální návrhy reforem.


5.1 Předpoklady a vstupní data Při sestavování následujících modelů jsme vycházeli z následujících datových souborů a omezujících předpokladů. Údaje o počtu plátců pojistného byly převzaty z dat ČSSZ, kdy jsme vycházeli ze souboru o přepočteném počtu plátců44 pojistného a počtu důchodců v roce 2007. Na takto zjištěný počet skutečných plátců pojistného v daném roce jsme použili strukturu plátců pojištěnců v členění dle počtu dětí v (i neúplné) rodině, vycházející z dat sebraných v rámci SLDB v roce 2001, která byla jedinými dostupnými údaji pro zamýšlené modelové dopady v zahraničí aplikovaných či navrhovaných opatření. Strukturu domácností podle počtu a věku dětí a podle typu domácnosti a ekonomické aktivity manželů, resp. partnerů vycházející z výše zmíněného SLDB 2001 nám přiblíží následující tabulka. Tabulka č. 6 Rodinné domácnosti podle počtu a věku dětí a podle typu domácnosti a ekonomické aktivity manželů, resp. partnerů k 1.3.2001 (podle metodiky Eurostatu) typ cenzové domácnosti, ekonomická aktivita manželů resp. partnerů rodinné domácnosti úhrnem

rodiny s dětmi 1 celkem 2 056 682 1 013 348

v tom s počtem dětí 2

3

4

5

6+

857 518

154 374

23 782

5 291

2 369

podle EA manželů, resp. partnerů manželský pár

1 417 096

596 914

676 318

120 805

17 521

3 850

1 688

oba manželé EA

1 048 508

390 549

551 415

92 593

11 254

1 991

706

229 112

103 917

95 216

22 534

5 155

1 503

787

manžel EN a manželka EA

52 573

31 655

16 659

3 419

605

159

76

oba manželé EN

86 903

70 793

13 028

2 259

507

197

119

faktické manželství

63 165

33 193

20 807

6 453

1 864

562

286

oba partneři EA

43 399

22 711

14 945

4 254

1 088

278

123

druh EA a družka EN

13 836

6 829

4 340

1 724

605

212

126

druh EN a družka EA

2 935

1 691

860

253

89

30

12

manžel EA a manželka EN

oba partneři EN

2 995

1 962

662

222

82

42

25

neúplná rodina - v čele žena

487 842

321 573

137 709

23 595

3 876

752

337

ekonomicky aktivní

322 751

192 814

109 491

17 455

2 444

399

148

ekonomicky neaktivní

165 091

128 759

28 218

6 140

1 432

353

189

neúplná rodina - v čele muž

88 579

61 668

22 684

3 521

521

127

58

ekonomicky aktivní

66 519

42 934

19 898

3 092

441

107

47

ekonomicky neaktivní rodinné domácnosti bez další osoby celkem manželský pár

22 060

18 734

2 786

429

80

20

11

1 968 900

964 901

825 657

148 269

22 755

5 059

2 259

1 363 714

573 340

652 212

116 121

16 758

3 677

1 606

61 001

31 994

20 164

6 234

1 795

543

271

neúpl. rodina - v čele žena

461 534

302 381

131 792

22 596

3 715

721

329

neúpl. rodina - v čele muž

82 651

57 186

21 489

3 318

487

118

53

faktické manželství

Pozn.: EA - ekonomická aktivita Zdroj: SLDB 2001

44

Přepočet plátců pojistného zohlednil nemocnost, nezaměstnanost, mateřství, dobu péče a ostatní doby, kdy by v průběhu roku mohlo dojít k výpadkům pojistného.

75


Data z této tabulky však musela být pro účely výzkumu upravena. V úvahu pro modelové výpočty se brali pouze ekonomicky aktivní jedinci (tedy ti, kteří v daném roce opravdu odváděli pojistné či platili daně a mohly se u nich aplikovat testovaná opatření). Z takto upravených dat jsme stanovili charakteristiku ekonomicky aktivní populace (plátců pojistného) v členění dle počtu dětí (od 0 do 6 a více), kterou jsme pak aplikovali na populaci roku 2007. Tímto převážením přepočtených ekonomicky aktivních plátců pojistného jsme dostali modelovou strukturu aktuálních plátců pojistného.45 Jako pojištěnce s dítětem v modelu chápeme rodiče s nezaopatřeným dítětem tak, jak je stanoveno v zákoně. Toto omezení modelu vychází z dostupnosti dat, nelze ho vykládat jako zohlednění dob výchovy dítěte právě po dobu faktické výchovy. Strukturu plátců pojistného v závislosti na počtu vychovávaných dětí v rozdělení dle modelových variant ukazují následující tabulky.

Tabulka č. 7 Počet plátců pojistného v členění dle počtu dětí - varianta slovenská varianta Slovensko dítě je vždy započítáno pouze jednomu rodiči (ekonomicky aktivnímu)

z toho s počtem dětí

4 530

procentní vyjádření

0

2 750

60,715

1

793

17,507

2

813

17,943

3

145

3,208

4

22

0,479

5

5

0,103

6+

2

0,045

počty pojištěnců 2007 (v tis.) celkem z toho s počtem dětí

počty pojištěnců 2001 (v tis.) celkem

přepočtení pojištěnci (v tis.)

4 968

4 219

0

3 013

2 562

1

872

739

2

892

757

3

160

135

4

24

20

5

5

4

6+

2

2

Zdroj: vlastní výpočty na základě dat ČSSZ, PMZ 2008 a SLDB 2001

Tabulka č. 8 Počet plátců pojistného v členění dle počtu dětí - varianta portugalská varianta Portugalsko - dítě je zohledněno vždy oběma rodičům (ekonomicky aktivním)

z toho s počtem dětí

celkem

4 530

procentní vyjádření

0

1 659

36,612

1

1 206

26,630

2

1 379

30,445

3

242

5,346

4

34

0,751

5

7

0,153

6+

3

0,063

počty pojištěnců 2007 (v tis.) celkem z toho s počtem dětí

počty pojištěnců 2001 (v tis.)

přepočtení pojištěnci (v tis.)

4 968

4 219

0

1 812

1 544

1

1 326

1 124

2

1 516

1 284

3

266

226

4

37

32

5

8

6

6+

3

3

Zdroj: vlastní výpočty na základě dat ČSSZ, PMZ 2008 a SLDB 2001

45

76

Pro zjednodušení uvažujeme, že plátce pojistného na sociální zabezpečení je totožný s plátcem daně z příjmů. Abstrahujeme tak od osob, které jsou účastny sociálního pojištění, ale neplatí daň z příjmu, a naopak od plátců daně z příjmů, kteří nejsou účastni sociálního pojištění.


Pro účely makroekonomického modelu vyčíslujícího dopady slovenské varianty úpravy sazeb pojistného vychází údaje o počtu pojištěnců s dítětem ze situace, jaká byla schválena na Slovensku, tedy že nárok na snížení sazby pojistného má pouze jeden z manželů (partnerů) v závislosti na vzájemné dohodě. Proto je uváděn v případě manželství či partnerství, kde jsou oba manželé (partneři) ekonomicky aktivní, vždy pouze jeden zástupce takové domácnosti, tedy zohlednění doby výchovy dítěte je umožněno vždy pouze jednomu z rodičů. Číslo „0“ uváděné za legendou „počet zohledněných dětí“ je třeba tedy chápat tak, že jde o součet bezdětných a rodičů s dětmi, u kterých si slevu na pojistném uplatňuje druhý z partnerů. Pro účely makroekonomického modelu počítající portugalskou variantu úpravy sazeb pojistného jsou ve sloupci s počty pojištěnců s dítětem uváděni v případě manželství či partnerství ekonomicky aktivních jedinců oba zástupci takové domácnosti, tedy doba výchovy dítěte je zohledněna vždy oběma ekonomicky aktivním rodičům (partnerům), což opět vychází z reformních návrhů diskutovaných v Portugalsku. Relativní struktura pojištěnců v případě obou návrhů zohlednění počtů dětí rodičům ve změně výše sazby na důchodové pojištění je znázorněna v následující tabulce.

Tabulka č. 9 Počty a struktura plátců pojistného podléhající zvýhodnění/sankci ve výši sazby důchodového pojištění v závislosti na počtu dětí počet zohledňovaných dětí

slovenská varianta - zohlednění dítěte pouze jednomu rodiči % zastoupení počet plátců

portugalská varianta - zohlednění dítěte oběma rodičům % zastoupení počet plátců

0

60,72

2 561 837

36,61

1 544 813

1

17,51

738 709

26,63

1 123 628

2

17,94

757 081

30,44

1 284 600

3

3,21

135 358

5,35

225 563

4

0,48

20 194

0,75

31 690

5

0,10

4 358

0,15

6 472

1 886

0,06

6+

0,04 celkem

4 219 423 celkem

2 658 4 219 423

Zdroj: vlastní výpočty na základě dat ČSSZ a SLDB 2001

Výše uvedené relativní údaje o struktuře plátců pojistného podléhající zvýhodnění/sankci ve výši sazby důchodového pojištění v závislosti na počtu dětí byly využity při hodnocení sociálních dopadů mikroekonomických efektů zkoumaných opatření.

77


V modelu byly dále využity následující veličiny:

Tabulka č. 10 Vstupní data modelových výpočtů hrubá mzda

21 527 Kč

super hrubá mzda

29 062 Kč

odvody na důchodové pojistné

6 028 Kč

odvod zaměstnavatel v % HM

21,5 %

odvod zaměstnanec v % HM počet plátců DPFO s alespoň jedním žijícím rodičem

6,5 % 3 375 538 osob

počet plátců pojistného s alespoň jedním žijícím rodičem

3 375 538 osob

počet plátců DPFO

4 219 423 osob

počet plátců pojistného

4 219 423 osob

počet důchodců

2 754 011 osob

Zdroj: MPSV, ČSSZ, vlastní výpočty

Jako hrubá mzda - vyměřovací základ byla vzata částka Kč 21 527,-, která odpovídá všeobecnému vyměřovacímu základu v roce 2007 z údajů MPSV. Uvažovali jsme daňové podmínky a podmínky pro odvod pojistného dle účinných právních norem k 31.12.2008. Super hrubá mzda byla vypočítána z hrubé mzdy připočtením odvodů na zdravotní a sociální pojištění placené zaměstnavatelem (navýšení o 35 %, tj. 26 + 9). Odvody na důchodové pojistné byly uvažovány ve výši 21,5 % z hrubé mzdy pro zaměstnavatele a ve výši 6,5 % pro zaměstnance. Při zohlednění počtu dětí ve výši sazby pojistného na důchodové zabezpečení jsme v případě jejího snížení vycházeli z předpokladu, že by se snižovala pouze ta část pojistného, která odpovídá pojistnému placenému zaměstnancem, tedy do maximální výše snížení pojistného ve výši 6,5 procentního bodu. Důvodem bylo zohlednění faktu, že snižovaní sazby pojistného v jeho části placené zaměstnavatelem by způsobilo nerovné postavení pojištěnců na trhu práce vyvolané opatřením státu, kdy by celkové náklady práce na jednoho zaměstnance závisely díky státnímu zásahu na počtu dětí. Jednalo by se tedy o formu pozitivní diskriminace osob s dětmi na pracovním trhu, což řešitel považuje za nepřípustné. Počet plátců daně z příjmu fyzických osob a počet plátců pojistného byl vzat z přepočtených údajů ČSSZ (viz výše) a počet plátců pojistného a DPFO s alespoň jedním žijícím rodičem vycházel z kvalifikovaného odhadu na základě výsledků vycházejících z reprezentativního výzkumu populace ČR ve věku 18-79 let (n = 10 006) „Muži a ženy v ČR: životní dráhy a mezigenerační vztahy“ (2005). Z tohoto výzkumu vyplývá, že podíl ekonomicky aktivních obyvatel s alespoň jedním žijícím rodičem na populaci ekonomicky aktivních celkem je 80 %. Počítali jsme mikroekonomické dopady uvedených opatření na individuální příjmovou situaci rodin a makroekonomické dopady uvedených opatření na daňový systém a na systém důchodového pojištění. V úvahu se braly možnosti úprav sazeb pojistného či možnost asignace pojistného tak, jak vyplynulo z provedeného mezinárodního srovnání alternativních (flexibilních) možností podpor rodin s dětmi v důchodových systémech a též možnosti zmíněné v reformních návrzích v ČR. Při zkoumání mikroekonomických dopadů různých variant jsme ve shodě s osvědčenou praxí počítali vliv na hypotetické jedince mající příjem ve výší „x“násobku průměrné hrubé mzdy, kdy „x“ nabývalo hodnot 0,5násobku, 1násobku a 1,5násobku. Při hodnocení sociálních dopadů propočítávaných variant jsme výslednou úlevu (znevýhodnění) porovnávali s průměrnými náklady na výchovu dítěte. Náklady na

78


výchovu dítěte u nejběžněji zastoupených modelových uspořádání rodinných struktur kvantifikuje následující tabulka.

Tabulka č. 11 Měsíční náklady spojené s přítomností dítěte v rodině v Kč

2+1

4 362

individuální potřeby všech dětí v rodině 4 362

2+2

3 792

7 584

2+3

3 270

9 810

typ rodiny

náklady na 1 dítě

Zdroj dat: Výběrové šetření o nákladech na výživu a výchovu dítěte, provedené ČSÚ v r. 2003

Model rodiny 2+1 znamená dva rodiče a jedno dítě, analogicky model 2+2 model rodičů se dvěma dětmi a 2+3 rodina se třemi dětmi. Při zjišťování nákladů na výchovu dítěte jsme vycházeli z výběrového šetření o nákladech na výživu a výchovu dítěte, provedeného ČSÚ v r. 2003, v následném přepočtu dle vývoje všeobecné cenové hladiny pro potřeby modelu. Individuální potřeby dítěte vyjadřují pouze přímé výdaje domácnosti na děti, tj. takové výdaje, které bezprostředně zabezpečují potřeby určité osoby, v tomto případě jednotlivých dětí, tzn. nikoliv s těmi výdaji, které jednotlivé děti sdílejí s dalšími členy rodiny (jako např. společné stravování v domácnosti, společné cestování rodinným autem, společně čtené časopisy atd.). V makroekonomické dimenzi jsme používali průměrnou mzdu a příslušně upravenou sazbu pojistného či daňové sazby, které byly rovněž použity v mikroekonomických modelech.

5.2 Mikroekonomické dopady vybraných reformních variant Vliv možných reformních opatření na individuální příjmovou situaci hypotetických jedinců lze zkoumat prostřednictvím mikroekonomických modelů připravených speciálně pro tento projekt. V rámci mikroekonomických dopadů byla testována „slovenská“ varianta snížení pojistného v závislosti na počtu dětí, varianta „portugalská“, která upravovala sazbu pojistného směrem nahoru i dolů, a varianta možnosti asignace části pojistného či možnost daňové asignace.

5.2.1 Slovenská varianta Na Slovensku bylo pojistné snižováno pouze jednomu z rodičů, a to ve výši 0,5 procentního bodu za vychované dítě, s omezením počtu dětí na 8. Pro účely našeho modelu jsme si stanovili omezení na maximální počet takto zohledňovaných dětí v závislosti na procentním snížení sazby pojistného tak, aby maximální sleva na pojistném nepřesáhla 6,5 % (tedy část pojistného placenou zaměstnancem). Byly spočítány i alternativní varianty ke slovenské variantě, které snižovaly sazbu pojistného o 1 procentní bod a 1,5 procentního bodu za každé vychované dítě. Výpočty byly provedeny pro jedince s různou úrovní příjmů vyjádřenou jako násobek průměrné hrubé mzdy. Výsledky těchto propočtů jsou shrnuty v následujících tabulkách.

79


Tabulka č. 12 Snížení sazby pojistného o 0,5 % - slovenská varianta - VZ 0,5 průměrné mzdy snížení sazby pojistného počet zohledněných sazba pojistného dětí 0 28,0

0,5 % odvod pojistného zaměstnancem

odvod pojistného celkem

700

3 014

úspora zaměstnance 0

1

27,5

646

2 960

54

2

27,0

592

2 906

108

3

26,5

538

2 852

161

4

26,0

484

2 799

215

5

25,5

431

2 745

269

6

25,0

377

2 691

323

Zdroj: vlastní výpočty na základě platné právní úpravy roku 2008

Tabulka č. 13 Snížení sazby pojistného o 1 % - slovenská varianta - VZ 0,5 průměrné mzdy snížení sazby pojistného počet sazba pojistného zohledněných dětí 0 28,0

1% odvod pojistného zaměstnancem


úspora zaměstnance

700

3 014

0

1

27,0

592

2 906

108

2

26,0

484

2 799

215

3

25,0

377

2 691

323

4

24,0

269

2 583

431

5

23,0

161

2 476

538

6

22,0

54

2 368

646


Tabulka č. 14 Snížení sazby pojistného o 1,5 % - slovenská varianta - VZ 0,5 průměrné mzdy snížení sazby pojistného počet sazba pojistného zohledněných dětí 0 28,0




700

3 014

0

1

26,5

538

2 852

161

2

25,0

377

2 691

323

3

23,5

215

2 529

484

4

22,0

54

2 368

646

5

21,5

0

2 314

700

6

21,5

0

2 314

700


Z uvedených propočtů vyplývá, že u jedince s příjmem na úrovni poloviny průměrné mzdy by opatření spočívající ve snížení sazby pojistného o 0,5 procentního bodu nemělo téměř žádný vliv, neboť v porovnání s náklady rodiny se 2 dětmi, což je

80


nejčastěji se vyskytující model rodiny v ČR v posledních desetiletích a i nadále převažující v deklarovaných preferencích budoucí rodičů, toto zvýhodnění činí pouze 1,4 % nákladů spojených s přítomností dvou dětí v rodině. Zajímavé je rozložení poskytovaných výhod v celém spektru plátců pojistné. Téměř 80 % plátců by nemělo nárok na žádnou či pouze na minimální (54 Kč) podporu a pouze 18 % plátců by mělo nárok na stále zanedbatelnou podporu ve výši 108 Kč. V přepočtu na počet domácnostní s dětmi by pak 90 % domácností s dětmi mělo nárok pouze na zanedbatelné zvýhodnění, 45 % domácností s dítětem (jednodětné) na slevu ve výši 54 Kč a 45 % domácností s dítětem v rodině (dvoudětné) na slevu ve výši 108 Kč. Prizmatem distribučního rozložení zvýhodnění a výše tohoto zvýhodnění poskytnutého ve formě slevy na dani lze pak pochybovat o nazývání takového opatření jako pružné podpory rodin s dětmi.

Tabulka č. 15 Snížení sazby pojistného o 0,5 % - slovenská varianta - VZ průměrná mzda snížení sazby pojistného počet sazba pojistného zohledněných dětí 0 28,0




1 399

6 028

0

1

27,5

1 292

5 920

108

2

27,0

1 184

5 812

215

3

26,5

1 076

5 705

323

4

26,0

969

5 597

431

5

25,5

861

5 489

538

6

25,0

753

5 382

646


Tabulka č. 16 Snížení sazby pojistného o 1 % - slovenská varianta - VZ průměrná mzda snížení sazby pojistného počet sazba pojistného zohledněných dětí 0 28,0




1 399

6 028

0

1

27,0

1 184

5 812

215

2

26,0

969

5 597

431

3

25,0

753

5 382

646

4

24,0

538

5 166

861

5

23,0

323

4 951

1 076

6

22,0

108

4 736

1 292


81


Tabulka č. 17 Snížení sazby pojistného o 1,5 % - slovenská varianta - VZ průměrná mzda snížení sazby pojistného počet sazba pojistného zohledněných dětí 0 28,0

1,5 % odvod pojistného zaměstnancem 1 399

odvod pojistného úspora zaměstnance celkem 6 028 0

1

26,5

1 076

5 705

323

2

25,0

753

5 382

646

3

23,5

431

5 059

969

4

22,0

108

4 736

1 292

5

21,5

0

4 628

1 399

6

21,5

0

4 628

1 399


Absolutní výše částek plynoucích ze zvýhodnění v podobě snížení sazby pojistného v případě příjmu na úrovni průměrné mzdy je vyšší, stále však v porovnání s náklady na výchovu dětí relativně nevýznamná, když činí v případě přítomnosti dvou dětí v rodině při snížení sazby o 0,5 procentního bodu (varianta uplatněná na Slovensku) 215,- Kč, což představuje necelá 3 % nákladů spojených s výchovou dvou dětí. Částka ušetřená v případě dvoudětné rodiny, kde je vyšší z příjmů na úrovni průměrné mzdy, při snížení sazby důchodového pojištění o 1,5 % představuje 646 Kč, což v procentním vyjádření ve vztahu k nákladům spojených s výchovou dítěte činí 8,5 %.




2 099

9 041

0

1

27,5

1 937

8 880

161

2

27,0

1 776

8 718

323

3

26,5

1 615

8 557

484

4

26,0

1 453

8 396

646

5

25,5

1 292

8 234

807

6

25,0

1 130

8 073

969


82



Tabulka č. 19 Snížení sazby pojistného o 1 % - slovenská varianta - VZ 1,5 průměrné mzdy snížení sazby pojistného počet sazba pojistného zohledněných dětí 0 28,0




2 099

9 041

0

1

27,0

1 776

8 718

323

2

26,0

1 453

8 396

646

3

25,0

1 130

8 073

969

4

24,0

807

7 750

1 292

5

23,0

484

7 427

1 615

6

22,0

161

7 104

1 937






2 099

9 041

0

1

26,5

1 615

8 557

484

2

25,0

1 130

8 073

969

3

23,5

646

7 588

1 453

4

22,0

161

7 104

1 937

5

21,5

0

6 942

2 099

6

21,5

0

6 942

2 099


Pro jedince s 1,5násobkem průměrné mzdy by pak absolutní částky v případě nejvyšší testované možnosti slevy na pojistném ve výši 1,5 % dosahovaly relativně uspokojivé výše představující ve dvoudětném modelu rodiny necelých 13 % jejích nákladů na výchovu. Z provedených propočtů lze vyvodit relativní nespravedlnost uvedeného přístupu. Jelikož náklady na výchovu dítěte jsou víceméně stabilní a na příjmu rodiny nezávislé, avšak snížení pojistného je přímo závislé na velikosti příjmu, tak uvedený příspěvek ve formě možnosti snížení si pojistného poskytuje na „stejnou“ výchovu různě vysoké příspěvky. Je otázkou, zda je to opravdu to, co stálo za původní myšlenkou flexibilní podpory rodin s dětmi v rámci důchodového systému, tedy usnadnění doby výchovy dětí. Z uvedených propočtů a nastavených podmínek možnosti zavedení slev na pojistném dále vyplývá, že v případě možnosti volby, který z rodičů si slevu uplatní, se můžeme dostat do situace, kdy i dvěma rodinám se stejným počtem osob a se stejnými celkovými příjmy jsou doby výchovy zohledněné v různé výši. Skládá-li se totiž příjem rodiny ze dvou stejně vysokých příjmů, pak výsledné zvýhodnění plynoucí pro rodinu, vzhledem k faktu, že si slevu může uplatnit pouze jeden z rodičů, odpovídá slevě poskytnuté z jedné poloviny celkových příjmů domácnosti. Naproti tomu rodina, kde jsou příjmy nerovnoměrně rozloženy, v extrémním případě je domácnost jednopříjmová, by v tomto režimu měla nárok na zvýhodnění vyšší než rodina předchozí, v případě jednopříjmové domácnosti dokonce ve výši dvojnásobné. Toto uspořádání by opět mohlo být chápáno jako nespravedlivé

83


a mohlo by vést k účelovým přesunům příjmů uvnitř rodiny a spekulacím, který z rodičů si odpočty uplatní, se všemi negativními důsledky takových rozhodnutí v budoucnu (např. výše budoucích důchodových nároků). Výše konečné slevy na pojistném v peněžním vyjádření závisí v modelu reflektujícím slovenské zkušenosti na počtu zohledňovaných dětí a procentuálně vyjádřené výši poskytnuté slevy. Vzhledem k rozdílným výším příspěvků zaměstnance na důchodové pojištění46 ve sledovaných zemích, je nutno věnovat pozornost stanovení procentní výše slevy na pojištění. Vzhledem k omezení stanovenému v úvodním popisu modelu není možné snižovat pojistné hrazené zaměstnavatelem. Z provedených výpočtů pak vyplývá, že při nevhodně zvoleném procentním odpočtu dojde k zohlednění jen určitého počtu dětí. V modelovém příkladu např. při zvoleném odpočtu 1,5 % za dítě jsou první 4 děti „ohodnoceny“ slevou 1,5 %, páté pak již jenom 0,5 % a k dalším dětem se nepřihlíží. V situaci Slovenska by tato situace nastala již při třetím dítěti (při zvolené sazbě 1,5 %). Samozřejmě je také možné administrativně stanovit počet dětí, na které se zvýhodnění bude vztahovat na úrovni nižší, než je úroveň daná charakteristikami použitého modelu.

5.2.2 Portugalská varianta Rozdíl mezi portugalskou47 a slovenskou variantou spočívá zejména ve stanovení „bodu zvratu“, tedy jakési výchozí, nulové varianty. Pro Slovensko byla takovou výchozí variantou bezdětnost. Slovensko deklarovalo své opatření jako pomoc rodinám s dětmi v rámci systému důchodového pojištění. Naproti tomu portugalský vládní návrh při přípravě důchodové reformy byl prvoplánově zaměřen na pronatalitní politiku zajišťující reprodukci populace. Jeho cílem bylo „trestat“ ty, kteří nemají pro obnovu reprodukce dostatečný počet dětí, a naopak „odměnit“ ty, kteří mají vyšší počet, než je nutno pro prostou obnovu populace. Za výchozí bod tedy byl zvolen stav, kdy má rodina 2 děti. Jelikož portugalský návrh čelil od začátku velké vlně kritiky, nebyl nikdy konkretizován do podoby, která by určovala konkrétní míru úpravy pojistné sazby. Pro modelové účely této práce jsme si stanovili úpravu pojistné sazby ve výši stejné jako ve slovenské variantě, tedy změnu procentní sazby pojistného o 0,5 bodu, 1 bod a 1,5 bodu. Portugalská varianta počítala s úpravami sazeb pojištění pro oba rodiče, což však naráží na problém dokazování výchovy v neúplných formách rodin.48 Výsledky propočtených variant v závislosti na výši individuálního příjmu shrnují následující tabulky.

46

Na Slovensku je to např. 4 % z hrubé mzdy, v ČR 6,5 % hrubé mzdy.

47

viz koncept variabilní příspěvkové sazby na důchodové pojištění podle počtu dětí pojištěnce v kapitole Portugalsko

48

Míra rozvodovosti v ČR se přibližuje hodnotě 50 %.

84


Tabulka č. 21 Úprava sazby pojistného o 0,5 % - portugalská varianta - VZ 0,5 průměrné mzdy snížení/zvýšení sazby pojistného počet zohledněných odvod pojistného sazba pojistného dětí zaměstnancem 0 29,0 807

0,5 % odvod pojistného celkem


3 121

-108 -54

1

28,5

753

3 068

2

28,0

700

3 014

0

3

27,5

646

2 960

54

4

27,0

592

2 906

108

5

26,5

538

2 852

161

6

26,0

484

2 799

215


Tabulka č. 22 Úprava sazby pojistného o 1 % - portugalská varianta - VZ 0,5 průměrné mzdy snížení/zvýšení sazby pojistného počet zohledněných odvod pojistného sazba pojistného dětí zaměstnancem 0 30,0 915

1% odvod pojistného celkem


3 229

-215

1

29,0

807

3 121

-108

2

28,0

700

3 014

0

3

27,0

592

2 906

108

4

26,0

484

2 799

215

5

25,0

377

2 691

323

6

24,0

269

2 583

431


Tabulka č. 23 Úprava sazby pojistného o 1,5 % - portugalská varianta - VZ 0,5 průměrné mzdy snížení/zvýšení sazby pojistného počet zohledněných odvod pojistného sazba pojistného dětí zaměstnancem 0 31,0 1 023



3 337

-323 -161

1

29,5

861

3 175

2

28,0

700

3 014

0

3

26,5

538

2 852

161

4

25,0

377

2 691

323

5

23,5

215

2 529

484

6

22,0

54

2 368

646


Z výše uvedených propočtů je zřejmé, že na individuální úrovni nemají tato opatření výraznější vliv na příjem hypotetického jedince. Při zohlednění předpokladu, že by se úprava pojistné sazby týkala obou rodičů, se efekt pro celkový příjem rodiny zdvojnásobí. Ani tak však celkový příjem rodiny při uvažování snížení pojistné sazby se třetím dítětem ve výši 0,5 % nevzroste ani o 5 % dodatečných nákladů spojených

85


s výchovou třetího dítěte. Penalizace za bezdětnost by pro rodinný rozpočet představovala zátěž ve výši 1 % celkových příjmů. V porovnání s náklady na výchovu dvou dětí je přiznaný bonus rodině zanedbatelný a lze pochybovat o jakémkoli vlivu tohoto opatření na rozhodování o počtu dětí v rodině (když výjimečně připustíme možnost vlivu tohoto opatření na rozhodování o počtu dětí). Tabulka č. 24 Úprava sazby pojistného o 0,5 % - portugalská varianta - VZ průměrná mzda snížení/zvýšení sazby pojistného počet zohledněných odvod pojistného sazba pojistného dětí zaměstnancem 0 29,0 1 615



6 243

-215

1

28,5

1 507

6 135

-108

2

28,0

1 399

6 028

0

3

27,5

1 292

5 920

108

4

27,0

1 184

5 812

215

5

26,5

1 076

5 705

323

6

26,0

969

5 597

431


Tabulka č. 25 Úprava sazby pojistného o 1 % - portugalská varianta - VZ průměrná mzda snížení/zvýšení sazby pojistného počet zohledněných odvod pojistného sazba pojistného dětí zaměstnancem 0 30,0 1 830



6 458

-431 -215

1

29,0

1 615

6 243

2

28,0

1 399

6 028

0

3

27,0

1 184

5 812

215

4

26,0

969

5 597

431

5

25,0

753

5 382

646

6

24,0

538

5 166

861


Tabulka č. 26 Úprava sazby pojistného o 1,5 % - portugalská varianta - VZ průměrná mzda snížení/zvýšení sazby pojistného počet zohledněných odvod pojistného sazba pojistného dětí zaměstnancem 0 31,0 2 045


6 673

-646

1

29,5

1 722

6 350

-323

2

28,0

1 399

6 028

0

3

26,5

1 076

5 705

323

4

25,0

753

5 382

646

5

23,5

431

5 059

969

6

22,0

108

4 736

1 292


86



Ani pro příjemce příjmu na úrovni průměrné mzdy nevypadají čísla vycházející z modelu hodnotícího mikroekonomický dopad navržených opatření na příjmovou situaci jedince lépe, než tomu bylo u jedince s polovinou průměrné mzdy. Při hodnocení střední varianty, uvažující změnu pojistné sazby v závislosti na počtu vychovaných dětí v rozsahu jednoho procenta, zjišťujeme, že příjem celé rodiny by se v případě výchovy třetího dítěte zvýšil o 430,- Kč, což nepředstavuje ani jednu pětinu dodatečných nákladů souvisejících s výchovou třetího dítěte a představuje to pouhá 4 % celkových nákladů na výchovu tří dětí. Podíváme-li se, stejně jako u slovenské varianty na dopad navrhovaných opatření, zjistíme, že v tomto návrhu už skutečně nemůžeme mluvit o pružné formě podpory rodin s dětmi v sociálním pojištění, neboť 90 % rodin s dětmi by se toto opatření buď vůbec nedotklo nebo by naopak byly sankcionovány a jejich disponibilní příjem by se snížil (42 % rodin). Tabulka č. 27 Úprava sazby pojistného o 0,5 % - portugalská varianta - VZ 1,5 průměrné mzdy snížení/zvýšení sazby pojistného počet zohledněných odvod pojistného sazba pojistného dětí zaměstnancem 0 29,0 2 422



9 364

-323

1

28,5

2 260

9 203

-161

2

28,0

2 099

9 041

0

3

27,5

1 937

8 880

161

4

27,0

1 776

8 718

323

5

26,5

1 615

8 557

484

6

26,0

1 453

8 396

646


Tabulka č. 28 Úprava sazby pojistného o 1 % - portugalská varianta - VZ 1,5 průměrné mzdy snížení/zvýšení sazby pojistného počet zohledněných odvod pojistného sazba pojistného dětí zaměstnancem 0 30,0 2 745



9 687

-646

1

29,0

2 422

9 364

-323

2

28,0

2 099

9 041

0

3

27,0

1 776

8 718

323

4

26,0

1 453

8 396

646

5

25,0

1 130

8 073

969

6

24,0

807

7 750

1 292


87


Tabulka č. 29 Úprava sazby pojistného o 1,5 % - portugalská varianta - VZ 1,5 průměrné mzdy snížení/zvýšení sazby pojistného počet zohledněných odvod pojistného sazba pojistného dětí zaměstnancem 0 31,0 3 068



10 010

-969 -484

1

29,5

2 583

9 526

2

28,0

2 099

9 041

0

3

26,5

1 615

8 557

484

4

25,0

1 130

8 073

969

5

23,5

646

7 588

1 453

6

22,0

161

7 104

1 937


Z uvedených výpočtů vyplývá, že ani u hypotetického jedince s nejvyšším příjmem se částka poskytnutá jako bonus za třetí dítě v pořadí při uvažování nejvyššího možného zvýhodnění ve výši 1,5 % nevyrovná ani 22 % nákladů spojených s výchovou třetího dítěte. Při uvažovaném snížení o 0,5 procentního bodu by podíl zvýhodnění na dodatečných nákladech spojených s výchovou třetího dítěte činil pouhých 7 %. Vezmeme-li v úvahu maximální možné zvýšení příjmu celé rodiny vyvolané portugalským návrhem v našem modelu, tedy zvýšení celkového příjmu rodiny, kde oba rodiče mají příjem ve výši 1,5násobku průměrné mzdy49 ve výši 969,Kč, pak i tato částka představuje necelých 10 % nákladů spojených se třemi dětmi. Ani zvýšení pojistné sazby o největší uvažovanou výši (1,5 %) nejspíše nebude mít motivační faktor na zvýšení natality. Uvážíme-li skutečnosti uvedené v kapitole 3 o motivech plození dětí a budeme-li od nich na chvíli abstrahovat a připustíme tu nepravděpodobnou variantu, ve které by pořízení dítěte bylo závislé na ekonomických faktorech, zjistíme, že ani z tohoto pohledu by penalizace ve výši 969,- Kč zdaleka nevyrovnala náklady spojené s výchovou dvou dětí 7 548,- Kč, což představuje necelých 13 %. Z pohledu zamýšlených opatření na podporu natality se tak jeví tato forma opatření jako neúčinná a nevhodná. Oproti slovenskému modelu je portugalský koncept variabilní příspěvkové sazby na důchodové pojištění podle počtu dětí pojištěnce „spravedlivější“ z pohledu celkového příjmu rodiny, kdy vzhledem k možnosti/povinnosti změny sazby pojištění je celkové zvýhodnění pro rodinu dosahující shodného příjmu stejné, nezávisle na rozložení příjmů mezi jednotlivé rodiče. Ani portugalská varianta ovšem neodstraňuje „nespravedlnost“ týkající se nerovnoměrného „ocenění“ hodnoty dítěte v závislosti na výši příjmu. Při stejné sazbě změny sazby důchodového pojištění ve výši 1 % (prostřední varianta) je hodnota „ocenění“ přínosu dítěte pro důchodový systém na Slovensku i v Portugalsku přímo závislá na výši příjmu a dochází tak k situaci, kdy je zvýhodnění vyplývající ze snížení sazby důchodového pojistného (na Slovensku u prvního dítěte, v Portugalsku u třetího dítěte) - tedy hodnota budoucích potenciálních příspěvků na důchodové pojištění u jedince s příjmy na úrovni 0,5násobku průměrné mzdy 108 Kč a ocenění dítěte jedince s příjmy na úrovni 1,5násobku průměrné mzdy 323 Kč. Tato nerovnoměrnost je v nesouladu s konceptem změn sazeb pojistného a může být chápana jako „nespravedlivá“ nízkopříjmovými rodiči. O „ocenění“ hodnoty můžeme hovořit, přijmeme-li argumenty (značně kontroverzní) zastánců konceptu změn sazeb 49

88

Ač je to velmi nepravděpodobná varianta, neboť v rodině se třemi dětmi v období výchovy by se dalo spíše předpokládat setrvání jednoho partnera v domácnosti, kde se bude věnovat výchově dětí.


důchodového pojištění. Nosnou myšlenkou těchto konceptů je totiž názor, že dítě má svou budoucí hodnotu pro důchodový systém, tzn. že je předpokládáno, že dítě bude v budoucnu platit příspěvky do důchodového systému. Vzhledem k nepredikovatelnosti těchto příspěvků je zastánci tohoto konceptu přijat zjednodušující předpoklad, že hodnota každého narozeného dítěte (tedy suma jeho potenciálních příspěvků) pro důchodový systém je stejná.

5.2.3 Možnost asignace části pojistného a možnost daňové asignace Modely předpokládající možnost asignace vycházejí ze dvou různých pojetí. Prvním je návrh obsažený ve volebním programu ODS z roku 2006, který přepokládá možnost asignace části důchodového pojistného rodičům, kteří již pobírají důchod. Druhá varianta diskutovaná v této subkapitole se věnuje daňové asignaci, vycházející z návrhu slovenských poslanců, který navrhoval umožnění asignace části zaplacené daně z příjmu poplatníky ve prospěch rodičů, kteří pobírají důchod. V tomto modelu se na rozdíl od příjmové situace rodin s dětmi, která tímto způsobem financování části starobního zabezpečení není dotčena, neboť možnost asignace části pojistného či daně není žádná úleva či výhoda, jedná se pouze o přesun části pojistného či daně, jejichž absolutní výše zůstává stejná. Modelové situace se v případě asignace části pojistného či daně tedy zaměřují na příjmovou situaci hypotetického důchodce, jemuž by na důchod přispívaly formou asignace jeho děti, pokud by byly plátci pojistného či daní. Hovořit tak v případě asignace části zaplaceného pojistného či daně o pružné formě podpory rodin s dětmi v sociálním pojištění je přinejmenším sporné. V modelech se zabýváme třemi formami asignace. První model předpokládá možnost daňové asignace části zaplacené daně z příjmu, a to ve výši 1 %, 2 % či 3 % daňového vyměřovacího základu. Druhá varianta uvažuje o stejném procentuálním vyjádření asignované částky, tentokráte však z vyměřovacího základu, ze kterého je placené důchodové pojistné. Třetí varianta se odvíjí od návrhu ODS, který předpokládal možnost asignovat určitou část zaplaceného pojistného v maximální výši 10 % celkových odvodů na důchodové pojištění. Variantu paušální asignované částky navrhovanou slovenskými poslanci jsme nediskutovali, neboť celková výše asignovaných prostředků by závisela (po stanovení jednotné paušální sumy) pouze na počtu asignujících dětí a výsledky by tedy pak byly srovnatelné s variantou, která určuje výslednou výši asignované částky jako procentuální část vyměřovacího základu. Pak by stačilo částku vyhrazenou pro asignaci od jednoho plátce považovat za paušální částku a výsledky modelu by byly stejné. Z existujících forem daňové asignace je ještě nutno zmínit formu asignace 1 % vyměřené daně z příjmu, používané např. v Maďarsku či Polsku k financování nestátního neziskového sektoru.50 Tento koncept v našem modelu neuplatňujeme, neboť neodpovídá žádné z navrhovaných reformních změn a jeho dopad na příjmovou situaci důchodce by byl minimální. U jedince pobírajícího průměrnou mzdu by 1 % vyměřené daně představovalo měsíční obnos ve výši 55 Kč. Stejně jako v předchozích modelech byly pro stanovení mikroekonomických dopadů asignace části zaplacené daně či pojistného na příjmovou situaci důchodců aplikovány násobky průměrné mzdy, které se v tomto případě vztahovaly na mzdu dosahovanou vychovanými dětmi. Vylepšení příjmové situace důchodců, v závislosti na počtu dětí, které by konkrétnímu důchodci asignovaly, ukazují následující tabulky. 50

blíže viz Škarabelová 2005

89


Tabulka č. 30 Vylepšení příjmové situace důchodců v závislosti na počtu dětí, způsobu a velikosti asignace, VZ 0,5 průměrné mzdy počet dětí

asignace daňová 1%

důchodového pojistného

2%

3%

1%

2%

% celkových odvodů

3%

10%

5%

0

0

0

0

0

0

0

0

0

1

145

291

436

108

215

323

301

151

2

291

581

872

215

431

646

603

301

3

436

872

1 308

323

646

969

904

452

4

581

1 162

1 744

431

861

1 292

1 206

603

5

727

1 453

2 180

538

1 076

1 615

1 507

753

6

872

1 744

2 616

646

1 292

1 937

1 808

904


Tabulka č. 31 Vylepšení příjmové situace důchodců v závislosti na počtu dětí, způsobu a velikosti asignace, VZ průměrná mzda počet dětí



2%

3%

1%

2%


3%

10%

5%

0

0

0

0

0

0

0

0

0

1

291

581

872

215

431

646

603

301

2

581

1 162

1 744

431

861

1 292

1 206

603

3

872

1 744

2 616

646

1 292

1 937

1 808

904

4

1 162

2 325

3 487

861

1 722

2 583

2 411

1 206

5

1 453

2 906

4 359

1 076

2 153

3 229

3 014

1 507

6

1 744

3 487

5 231

1 292

2 583

3 875

3 617

1 808


Tabulka č. 32 Vylepšení příjmové situace důchodců v závislosti na počtu dětí, způsobu a velikosti asignace, VZ 1,5 průměrné mzdy počet dětí



2%

0

0

1 2

3%

1%

2%

0

0

0

0

436

872

1 308

323

646

872

1 744

2 616

646

1 292

3

1 308

2 616

3 923

969

1 937

4

1 744

3 487

5 231

1 292

5

2 180

4 359

6 539

1 615

6

2 616

5 231

7 847

1 937

10% 0

5% 0

0

969

904

452

1 937

1 808

904

2 906

2 712

1 356

2 583

3 875

3 617

1 808

3 229

4 844

4 521

2 260

3 875

5 812

5 425

2 712


90


3%


Provedené propočty potvrdily stanovené hypotézy ohledně závislosti vylepšení individuální situace důchodce v závislosti na způsobu stanovení asignace - tedy zda asignovat část zaplacené daně z příjmu či asignovat část pojistného, na určení procentuální výše asignace a na počtu dětí. Varianta určení výše asignované části pojistného navržená ODS je vlastně pouze přeformulováním klasického konceptu asignace procentem z vyměřovacího základu. Jednoduchým přepočtem dostaneme výsledek, že 10 % ze zaplacených odvodů na důchodové pojištění odpovídá 2,8 % vyměřovacího základu, ze kterého je pojistné placeno,51 a analogicky 5 % část zaplacených odvodů odpovídá 1,4 % vyměřovacího základu. Situace osoby s průměrným starobním důchodem ve výši 8 762 Kč52 by se tak nejvíce zvýšila (za předpokladu, že by jeho děti byly příjemci průměrné mzdy) při použití metody daňové asignace. To je způsobeno stanovením rozdílného vyměřovacího základu pro daň z příjmu fyzických osob a vyměřovacího základu pro placení pojistného, kdy vyměřovací základ pro daň odpovídá superhrubé mzdě (je o 35 % vyšší nežli vyměřovací základ pro pojistné, kterým je hrubá mzda). Zvýšení průměrného důchodu na základě asignování 1 % ze základu pro výpočet daně z příjmu dvěma dětmi s průměrným příjmem by činilo 6,6 %. Otázkou ale zůstává, zda by opravdu došlo ke zvýšení úrovně průměrného důchodce, neboť návrhy na zavedení asignace části pojistného uvažují vykompenzovat v systému důchodového pojištění chybějící pojistné, které bylo asignováno, adekvátním snížením vyplácené důchodové dávky. Individuální důchod by tak byl dvousložkový, závislý nejenom na době pojištění a předchozích výdělcích, ale též na uplatnění dětí v budoucím životě. Individuální výše důchodu je při zohlednění těchto předpokladů v tomto modelu nepredikovatelná. Tímto prizmatem je tedy potřeba posuzovat výsledky tohoto modelu.

5.3 Makroekonomické dopady vybraných reformních variant Všechna v této kapitole zkoumaná opatření mají kromě již zmíněných mikroekonomických dopadů na individuální příjmovou situaci jedinců též makroekonomické souvislosti. Slovenská varianta zavedení slev na pojistném negativně ovlivní bilanci důchodového účtu pojištění, neboť umožní snížení příspěvků do důchodového systému. Vliv portugalské varianty, která předpokládá zvýšení či snížení příspěvku v závislosti na počtu dětí pojištěnce, když za základní stav bere počet dvou dětí, na bilanci důchodového systému může být oboustranný, může dojít jak ke zvýšení příjmů, tak k jejich snížení, zjednodušeně bude záviset na poměru bezdětných a s dětmi. U asignace části zaplacené daně či pojistného bude ovlivněna v závislosti na zvolené metodě buď bilance státního rozpočtu, tzn. dojde k výpadku daňových příjmů, nebo bilance důchodového pojištění, tzn. dojde ke snížení přijatého pojištění. Makroekonomické aspekty zavedení následujících změn jsou zachyceny v následujících tabulkách.

51

Sazba důchodového pojištění je 28 %. Zaplacené odvody tedy přestavují 28 % vyměřovacího základu a 10 % zaplacených odvodů pak představuje 2,8 % vyměřovacího základu (0,28 * 0,1 = 0,028)

52

Průměrná výše sólo vypláceného starobního důchodu k 31.12.2007 (Pojistněmatematická zpráva o sociálním pojištění 2008).

91


Tabulka č. 33 Makroekonomické dopady snížení sazby pojistného v závislosti na počtu dětí - slovenská varianta počet zohledněných dětí

sazba pojistného v % sazba pojist. - 0,5

sazba pojist. -1

sazba pojist. -1,5

hypotetické vybrané pojistné v milionech Kč zachozachosazba sazba sazba vaný vaný pojist. pojist. pojist. součas. součas. - 0,5 -1 - 1,5 stav stav 28,0 185 300 185 300 185 300 185 300

počet plátců

0

28,0

28,0

28,0

1

27,5

27,0

26,5

28,0

52 477

51 523

50 569

53 431

738 709

2

27,0

26,0

25,0

28,0

52 804

50 849

48 893

54 760

757 081

3

26,5

25,0

23,5

28,0

9 266

8 742

8 217

9 791

135 358

4

26,0

24,0

22,0

28,0

1 356

1 252

1 148

1 461

20 194

5

25,5

23,0

21,5

28,0

287

259

242

315

4 358

25,0

22,0

21,5

28,0

122

107

105

136

1 886

301 612 298 031 294 473 305 194

4 219 423

6 celkem

2 561 837


Z uvedeného výpočtu je patrné, že i nejmírnější Slovenská varianta (snížení o 0,5 % za jedno dítě) by generovala výpadek příjmů systému důchodového pojištění ve výši 3,6 mld. na nevybraném pojistném. K těmto výpadkům příjmů je nutno ještě připočítat zvýšené administrativní náklady, které by s tímto opatřením vznikly. Je otázkou, zda přijímat takové opatření, které má na mikroúrovni zanedbatelný vliv na individuální příjmy jednotlivců, má nulové motivační podněty pro plození dětí, velkou částí odborné populace je chápáno jako nespravedlivé a na mikroúrovni generuje výpadky (schodky) příjmů systému důchodového pojištění.

Tabulka č. 34 Makroekonomické dopady změny sazby pojistného v závislosti na počtu dětí - portugalská varianta počet zohledněných dětí

sazba pojistného v % sazba pojist. - 0,5

sazba pojist. -1

sazba pojist. -1,5

hypotetické vybrané pojistné v milionech Kč zachozachosazba sazba sazba vaný vaný pojist. pojist. pojist. součas. součas. - 0,5 -1 - 1,5 stav stav 28,0 115 728 119 719 123 709 111 737

počet plátců

0

29,0

30,0

31,0

1

28,5

29,0

29,5

28,0

82 724

84 175

85 627

81 273

1 123 628

2

28,0

28,0

28,0

28,0

92 916

92 916

92 916

92 916

1 284 600

3

27,5

27,0

26,5

28,0

16 024

15 732

15 441

16 315

225 563

4

27,0

26,0

25,0

28,0

2 210

2 128

2 047

2 292

31 690

5

26,5

25,0

23,5

28,0

443

418

393

468

6 472

6

26,0

24,0

22,0

28,0

179

165

151

192

2 658 4 219 423

celkem

310 224 315 254 320 284 305 194

1 544 813


Výsledky portugalské varianty naznačují, že zejména kvůli velkému počtu bezdětných pojištěnců a pojištěnců s jedním dítětem, kteří by byli sankcionováni zvýšenou sazbou pojistného - tedy de facto 63 % všech plátců pojistného v daném

92


roce, by tento koncept generoval přebytky53 systému důchodového pojištění. Při uvažování změny úrovně sazby důchodového pojištění ve výši 0,5 % by zvýšení příjmů účtu důchodového pojištění odpovídalo částce 5 mld. Kč. Analogicky by vyšší změna sazby příspěvků vyvolala vyšší příjmy důchodového účtu. Změnu sazby důchodového pojištění ve výši 1,5 % by následoval růst příjmů účtu důchodového pojištění o 15 mld. Kč. Tabulka č. 35 Makroekonomické dopady zavedení daňové asignace či asignace části pojistného daňová asignace

v mld. Kč 1% výpadek příjmů

11,8

2% 23,5

asignace pojistného 3% 35,3

1% 8,7

2% 17,4

3% 26,2

asignace pojistného % z odvodů 5% 10% 12,2

24,4


Zavedení možnosti asignovat část zaplaceného důchodového pojistného či část zaplacené daně z příjmu fyzických osob plátci pojistného (daňovému poplatníkovi) by s sebou přineslo makroekonomické dopady na bilanci u důchodového účtu či na státní rozpočet, ve kterých by se projevilo v daném roce úbytkem příjmů. Dopady daňové asignace (při uvažování stejné asignované procentní části vyměřovacího základu) by byly vyšší, nežli při použití způsobu asignace části pojistného. Při asignovaném jednom procentu z vyměřovacího základu by byl daňový výpadek 11,8 mld. Kč, výpadek příjmů pojistného pak 8,7 mld. Rozdíl 3,1 mld. je způsoben stanovením odlišného vyměřovacího základu pro platbu DPFO a důchodového pojištění. Umožnění asignace části daně z příjmu fyzických osob ve výši 1 % vyměřovacího základu by ovšem způsobilo zvýšení plánovaného deficitu státního rozpočtu na rok 2008 o téměř 17 %. Výsledky varianty asignace části odvedeného pojistného v maximální výši 10 % odvodů na důchodové pojištění by generovala výpadek příjmů ve výši 24,4 mld. Kč, což představuje téměř 1 % příjmů důchodového účtu v roce 2007.

53

V případě, že za výchozí stav bereme vyrovnanou bilanci důchodového účtu.

93

6. Současná debata o podobě důchodové reformy v závislosti na počtu vychovaných dětí v ČR

6. Současná debata o podobě důchodové reformy v závislosti na počtu vychovaných dětí v ČR „Nelze mít současně vysoké důchody, nízký příspěvkovou sazbu“ (Výkonný tým, 2005, str. 84).

důchodový

věk

a

nízkou

V poslední době nabyla debata o důchodových reformách nejen v evropských zemích nebývalých rozměrů. Sociální systémy téměř všech evropských zemí, včetně České republiky, čelí problémům, které s sebou přináší ekonomický a populační vývoj naší postmoderní společnosti. Je potřeba ozdravit veřejné finance, vyřešit dluhové financování, podpořit zdroje a stimuly efektivního ekonomického rozvoje, stejně jako je nutné změnit postoje a chování lidí zvyklých na štědrý sociální stát. Jednou z nutných součástí reformy sociálního systému České republiky je reforma důchodového systému, jejíž nutnost vyplývá z demografických predikcí. Vývoj názorů na provedení důchodové reformy se v čase vyvíjí, v posledních desetiletích se začaly objevovat názory, že průběžně financované systémy jsou drahé a finančně neudržitelné. Světová banka začala v 90. letech prosazovat model třípilířového zabezpečení a dnes se většina diskusí odehrává hlavně o způsobu financování - zda fondový či průběžný, což je ovšem trochu zjednodušený pohled na věc. Mnohé z vyspělých zemí světa se již k důchodové reformě odhodlaly a odolaly tlaku Světové banky, volající po radikálních změnách v důchodových systémech, spočívajících v přechodu od průběžně financovaných k fondově financovaným důchodovým schématům. Postup těchto zemí lze nazvat obezřetným, když vycházel z tradičních evropských systémů důchodového zabezpečení kombinujících základní průběžně financovaný systém s podnikovými schématy a daňově zvýhodněnými individuálními formami zabezpečení na stáří. Tyto země si uvědomily, že neexistují levné důchody a že žádný důchodový systém nedokáže člověku zajistit mnohem více prostředků, než do něj vložil. Tyto země si uvědomily, že základní otázkou při reformě důchodových systémů není forma financování, ale jak velká část produkce ekonomiky má být přerozdělena od aktivní generace ke generaci postproduktivní. Reformou důchodového systému v České republice se zabývá mnoho odborníků (např. Bezděk 2000, Marek 2007, Schneider 1997). Problém důchodové reformy v České republice je v nejasném vymezení toho, čeho má být dosaženo a co by mohlo být celospolečensky akceptováno. Úvahy o důchodové reformě se zatím pohybují pouze v rovině propočtů technicky proveditelných řešení, bohužel ještě nedošlo k široké (nejen) politické diskusi, která je při řešení takového tématu třeba. V poslední době se objevily i některé „netradiční“ návrhy reforem důchodových systémů předpokládající zohlednění počtu vychovaných dětí ve výši výsledné dávky. Bohužel se nejednalo o komplexní ucelené a přesvědčivě vyargumentované návrhy, ale minimálně přispěly k vyvolání diskuse a poukázání na základní nedostatky tohoto teoretického konceptu.

94


6.1 Koncept CPAYG Ačkoli si někteří předkladatelé reformních návrhů přisvojují autorství hlavní ideové myšlenky konceptu CPAYG, je nutno poznamenat, že v Evropě je tato myšlenka - zohlednění výchovy dětí diskutována již od 80. let - např. Borchert (1981), Bental (1989), Cigno (1993) a konkrétní návrhy řešení této problematiky se objevují již na konci devadesátých let např. v práci Sinn, H.-W. (1999) The crisis in Germany’s pension insurance system and how it can be resolved.

6.1.1 Představení konceptu CPAYG Problémy průběžně financovaných důchodových systémů, spojených s klesající mírou plodnosti, navozují dojem závislosti těchto systémů na výkonnostních vztazích mezi různými generacemi - důchodci, pracující generace a generace budoucích plátců (dětí). Současný koncept doposud pojímá PAYG systémy jako dvougenerační - vztah důchodci a pracující generace. Idea konceptu CPAYG vychází z kontroverzního předpokladu založeného na tradičním pojetí rodiny, že pořízení si a výchova dětí je jednou z forem zabezpečení na stáří, která je v současné době institucionalizována v povinném důchodovém pojištění. Pořízení dítěte je zastánci konceptu chápáno jako investice.54 Z ekonomického hlediska samotné pojetí dítěte jako investice naráží na problém, protože jistě ne všechny výdaje spojené s výchovou dítěte mají charakter investice v ekonomickém slova smyslu. Dalším slabým místem takovéhoto pojetí dětí (odmyslíme-li od etické stránky chápání dětí jako investice) je zohlednění nákladů na výchovu, ve smyslu jejich budoucí ekonomické výnosnosti. Je efektivnější, když výchovu potomka provádí rodič vlastními silami či pokud ji svěří chůvě nebo pokud je dítě vychováváno ve školce? Zastánci konceptu CPAYG se snaží tento problém vyřešit uznáním investičních nákladů pouze s omezením na náklady na vzdělání. Avšak i tato snaha o vyřešení problémů s investičními náklady prostřednictvím nákladů na vzdělání je přinejmenším problematická. Náklady vynaložené na vzdělání totiž nutně nemusí nic vypovídat o zužitkovatelnosti vzdělání na pracovním trhu, kde se formuje odměna zaměstnance, která je pak základem pro placení příspěvků. Jinou cestou, kterou se někteří autoři snaží o nalezení způsobu ocenění přínosu dítěte pro důchodový systém, je stanovení jeho hodnoty podle skutečně zaplacených příspěvků, což je opět velmi problematické. Jaké budou důchodové nároky těch, jejichž děti nebudou z jakéhokoli důvodu platit pojistné? Stejné jako nároky bezdětných? Co když dítě bude invalidní a bude samo čerpat dávky z důchodového systému? Budou pak důchodové nároky rodičů takového potomka v odpovídající výši kráceny? Jednota vychovávaného dítěte (jako domnělého příspěvku do systému) a budoucího plátce pojistného (jako skutečného přispěvatele do systému) neexistuje. Zajištění takové jednoty není prakticky proveditelné ani žádoucí. Dalším argumentem proti zavedení „dětského důchodu“ či možnosti asignace pojistného ve prospěch rodičů je otevřenost České republiky a s ní spojený pohyb pracovních sil v rámci EU. Tak, jako nikdo nemůže zaručit, že z vychovávaného dítěte se jednou stane plátce pojistného, nelze zaručit, že bude plátcem pojistného právě v České republice. Cizí stát, kde by osoba vychovaná na území České republiky 54

Tento argument ovšem s ohledem na informace uvedené v kapitole věnující se demografii pozbývá smyslu.

95


pracovala, tedy i odváděla pojistné, by jistě neuznával možnost část pojistného asignovat ve prospěch osob oprávněných podle českého práva. Volný pohyb pracovních sil je jedním z pilířů společného trhu EU a tento prvek důchodového pojištění by mohl představovat nepřímou bariéru volného pohybu pracovních sil. Ačkoli v současnosti není mezinárodní mobilita pracovních sil občanů v České republice příliš vysoká, ve střednědobém a dlouhodobém horizontu lze předpokládat její postupný nárůst. S vládní politikou sledovaným růstem podílu vysokoškolsky vzdělaných osob v populaci a s jejich lepšími jazykovým znalostmi to je vysoce pravděpodobné. Na druhé straně vyvstává otázka, zda by imigrantům příchozím do České republiky vznikal nárok na asignaci pojistného ve prospěch jejich rodičů, kteří na území republiky nežijí a nikdy nežili. Vznikal by tedy z českého důchodového systému nárok na dávku osobám, které zde nikdy neplatil pojistné? Pokud bychom přijali ideu, že dítě je skutečně příspěvkem do systému důchodového pojištění, logicky by tomu tak mělo být. Ocenění pozitivních externalit plynoucích z výchovy dětí je velmi problematické. Vedou se teoretické spory o stanovení části pojistného budoucího plátce připadající na bezdětného. Jeden z konceptů vycházející ze smíšeného (soukromého a veřejného) financování vzdělání a zároveň smíšené důchodové dávky závislé na počtu dětí (soukromá část) a zaplaceném pojistném (veřejná část) říká, že toho lze dosáhnout stanovením nákladů vynaložených společností na výchovu a vzdělání dítěte. Buď lze brát v úvahu pouze přímé výdaje rodičům (rodičovské přídavky) nebo též zahrnout náklady na předškolní zařízení, vzdělání apod. Potom výpočty provedené v Německu ukazují, že podíl bezdětných na ekonomicky vyjádřených nákladech na výchovu dítěte je 1/3 celkových nákladů.55 (Voigtländer, M., 2005) Dalším výchozím předpokladem konceptu je, že PAYG systém důchodového zabezpečení56 není de facto pojištěním, ale pouhým přerozdělením existujících důchodů (v ekonomickém slova smyslu) od ekonomicky aktivní generace ke generaci ekonomicky neaktivní. Koncept operuje s předpokladem, že ekonomicky aktivní jsou povinni platit „pojistné“ závislé na jejich příjmech do jakéhosi zúčtovacího centra (např. na účet SR). Osoby ekonomicky neaktivní (důchodci) pak získávají důchodové nároky na určitou procentní část (mzdových) příjmů osob ekonomicky aktivních. Tyto předpoklady konceptu jsou mylné, příspěvkem do systému důchodového zabezpečení realizovaného formou sociálního pojištění je totiž pojistné, které účastníci hradí, aby sami sebe finančně zajistili pro případ invalidity, stáří či své blízké pro případ vlastní smrti. Tvrzení, že v systému dochází k pouhému přerozdělování příjmů a že „příspěvkem do důchodového systému jsou děti“,57 je zkreslováním podstaty důchodového systému. Podstata fungování systému je zde zaměňována za způsob, jakým průběžně financovaný důchodový systém zajišťuje svou likviditu. Průběžné financování systému důchodového zabezpečení není pojmovým znakem důchodového systému jako takového. Tento systém lze financovat i jiným způsobem. Metodou realizace důchodového zabezpečení58 může být sociální pojištění, spoření či soukromé

55

Dle výpočtů spolkového Ministerstva práce se podílejí veřejné výdaje na celkových výdajích na děti dle velikosti rodiny a stavu rodiny mezi 20,8 % (manželský pár s jedním dítětem) a 35,8 % (samostatně vychovávající osoba se dvěma dětmi). Do tohoto výpočtu podílu veřejných výdajů na výchově dětí však nebyly zahrnuty daňové výpadky příjmů státního rozpočtu způsobené existencí nezdanitelných položek za děti.

56

Ve smyslu jeho uspořádání v Německu a ČR.

57

např. Hyzl 2005

58

Jaroslav Vostatek, 1996: Sociální a soukromé pojištění

96


pojištění, případně v některých státech rovněž i státní zaopatření.59 V Německu i v České republice je základní zabezpečení na stáří realizováno prostřednictvím sociálního pojištění. „Nárok na dávky sociálního pojištění ze strany pojištěnců je založen na placení pojistného či na délce zaměstnání.“ (Vostatek, 1996, str. 66) Způsobem financování základního schématu je tzv. průběžné financování, kdy jsou v rámci finančních toků příspěvky ekonomicky aktivních osob jakožto účastníků používány k úhradě závazků systému vůči důchodcům. To, že systém získává v daném okamžiku „rychlé peníze“ k úhradě ze svých aktuálních příjmů, neznamená, že by ekonomicky aktivní osoby platily důchody seniorům. Předpoklad, že (německý či český) PAYG systém důchodového zabezpečení není de facto pojištěním, ale pouhým přerozdělením existujících důchodů (v ekonomickém slova smyslu) vychází z tradičního pojetí zabezpečení na stáří v rodině, kdy úroveň rodičů závisela na životní úrovni dětí - převedeno na úroveň státu - životní úroveň důchodců závisí na životní úrovni pracující generace. Princip ekvivalence je v tomto konceptu pojímán jako závislost životní úrovně dětí v době výchovy na životní úrovni rodičů a následná závislost životní úroveň rodičů v důchodu na životní úrovni dětí. Takové pojetí ekvivalence by snad mohlo být přijatelné v rámci rodiny, na celospolečenské úrovni je však zcela neakceptovatelné. Většina ekonomů s takto pokřiveným pojetím ekvivalence kategoricky nesouhlasí. V konceptu CPAYG neexistuje pojistněmatematická ekvivalence. Neexistuje zde ani ekvivalence ani žádný jiný přímý vztah mezi náklady vynaloženými na výchovu dítěte a výší budoucích důchodových nároků. Toto pojetí moderního důchodového zabezpečení naprosto odporuje historickým skutečnostem známým o jeho vzniku a genezi.60 Důchodové zabezpečení vzniklo v historicky nedávné době a lze tak spolehlivě vystopovat jeho původ. Nejde o „pokračování tradiční rodové solidarity dětí s rodiči přenesené na celospolečenskou úroveň“. Pokud jde o společenskou funkci, tento systém sice nahradil tradiční rodovou solidaritu, jeho princip je od ní však zcela odlišný. Při zavádění prvních systémů zabezpečení na stáří na konci 19. století spojeném s industrializací společnosti pokrývalo důchodové pojištění pouze pracující, kteří se ho účastnili. Pokud se pracující stal účastníkem schématu, nevznikla tím jeho rodičům žádná důchodová práva. Tak, jako pracující dnes, nehradil tehdejší pracující důchod svých rodičů, ale plnil svou povinnost odvádět příspěvek do systému, na základě čehož mu vznikala důchodová práva. V závislosti na výši odvedeného pojistného a době pojištění mu v případě dožití stanovené věkové hranice vznikl nárok na důchod. Logickým důsledkem takového charakteru systému důchodového pojištění je mj. existence institutu minimální doby pojištění potřebné ke vzniku nároku na důchod.61 Jako univerzální systém zajištění na stáří se navíc důchodové pojištění v řadě zemí vyvinulo teprve postupně v průběhu dalších desetiletí. V roztříštěné mozaice nejrůznějších schémat a programů nemůže být o tom, že plátci pojistného hradí prostřednictvím platby pojistného důchod svým rodičům, už v žádném případě řeč. Dalším bodem konceptu CPAYG je zpětný vliv podpory rodin s dětmi na důchodový systém. Vychází se z předpokladu, že rodinné dávky a výdaje v oblasti vzdělávání jsou relevantní pro tvorbu důchodové politiky, protože ovlivňují nejenom finanční výdajové vztahy mezi rodiči a dětmi, ale i mezi rodiči státem a dětmi, a díky přerozdělovacímu efektu (solidaritě) se na nákladech na výchovu dětí podílejí také 59

například schéma Folken Pension v Dánsku

60

Blíže k vývoji sociálního pojištění na území ČR viz Holub (2008). K historickým souvislostem vzniku sociálního pojištění obecně a jeho genezi např. Vostatek (1996)

61

U schémat „flat rate“ v některých zemích tomu odpovídá podmínka minimální doby pobytu na území státu, tedy vlastně účasti v povinném univerzálním systému.

97


bezdětní. Pohledem zastánců konceptu CPAYG v hypotetické společnosti, ve které by náklady na výchovu a vzdělávání svých dětí nesly výlučně rodiče, by právo na důchodové nároky měly jen rodiny s dětmi, proporčně v závislosti na počtu dětí - tím vyšší důchodové nároky, čím více dětí vychovali. Ve všech vyspělých evropských zemích je však financování těchto výdajů rozděleno mezi stát a rodiny. V rámci rodinné a vzdělávací politiky obdrží rodiny s dětmi významné transfery. Prostřednictvím přerozdělovacího mechanismu daní se na nákladech na výchovu dítěte nepřímo účastní i bezdětní, tedy se též podílejí na výdajích ve prospěch příštích generací. Pohledem veřejných výdajů určených rodinám s dětmi a výdajů určených na vzdělání mají bezdětní ekonomicky odůvodněné nároky na důchodové pojištění. Potom je tedy ospravedlnitelná účast bezdětných na CPAYG systému, při rozlišení důchodových nároků v závislosti na poměru na nákladech, v jakém se osoba podílela na výchově dětí. V rozsahu, ve kterém se veřejný sektor podílí na úhradě nákladů na výchovu a vzdělání rodinám s dětmi, by měl nárok na plnění z CPAYG i bezdětný pojištěnec. Tato část důchodových nároků by mohla být vztažena k příspěvkům a ne k dětem. Ačkoli je koncept CPAYG v závislosti na počtu vychovaných dětí v posledních dvou desetiletích hojně zmiňován v různých variantách, vždy se jedná pouze o teoretické návrhy (viz též kapitola zabývající se zohledněním výchovy dítěte v důchodovém systému Německa) bez ekonomické kalkulace či alespoň kvalifikovaných odhadů. Např. jeden ze zastánců tohoto konceptu v Německu, prof. Sinn (2006) navrhuje stanovit standardní důchod pro rodinu se třemi dětmi ve výši 50 % současného důchodu a tuto úroveň pak snižovat v závislosti na počtu vychovaných dětí o 6 % za každé dítě, o které rodina vychovává méně než zmíněné 3 děti. Nepodává však kvantifikaci či ekonomickou kalkulaci daných čísel, neřeší stanovení úrovně základního důchodu a výchozí předpoklad návrhu (50 % důchodu pro rodinu se třemi dětmi) není také ničím podložen. Ačkoli se např. v Německu otázkou zohlednění dob výchovy dítěte a všeobecně vztahu počtu dětí a průběžně financovaných systémů věnuje řada odborníků již od 90. let, doposud se nepodařilo připravit žádný, alespoň trochu realizovatelný návrh reformy, který by počet vychovaných dětí v průběžně financovaných systémech důchodového pojištění zohledňoval jinak než ve formě, na jakou jsme zvyklí i v ČR.62

6.1.2 Návrh finanční skupiny ING S inovativním63 návrhem důchodové reformy přišli v roce 2004 i odborníci finanční skupiny ING Hyzl, Rusnok, Řezníček a Kulhavý. Jejich návrh je podobný návrhům (a pro své formální a vědecké nedostatky zamítnutým) důchodové reformy v Německu (viz např. Sinn 1999, 2000, 2001), oproti nim je však rozšířen. Přináší zajímavé myšlenky, které ovšem vycházejí z pro mnohé odborníky nepřijatelných předpokladů, a proto jsou v předložené podobě prakticky nevyužitelné. Autoři se na rozdíl od jiných prací s podobným zaměřením pokusili o ekonomickou kvantifikaci dopadů svých návrhů, kompletní návrh viz příloha. Základní myšlenky obsažené v jejich návrhu jsou následující: Existují dvě zcela legitimní cesty, jak si občan může obstarat finanční zabezpečení na stáří. Oba způsoby mají společné to, že se dělí na fázi investování a na fázi spotřeby, přičemž obě fáze jsou navzájem v úzké korelaci. 62

prostřednictvím institutu náhradních dob pojištění

63

tak ho nazývají sami autoři

98


První možnost vychází z pojetí zabezpečení ve stáří v tradiční rodině, tj. předpokládá mít někoho (obvykle vlastní děti), kdo se o rodiče ve stáří postará. Autoři návrhu se domnívají, že na stejných principech je vystaven současný průběžně financovaný systém. To je velmi problematické tvrzení, neboť opomíjí vývoj průběžně financovaných důchodových systémů, které jsou konstruovány jako (sociální) pojištění. Autoři pak ve svém vidění PAYG důchodového systému vidí děti jako investicí (příspěvek) do takového systému. Ale takové chápaní pořízení si dítěte jako investice na stáří, je velmi problematické. To snad platilo v tradičním předindustriálním uspořádání rodiny, ne však v dnešním stavu vývoje společnosti. Na jiném místě však autoři zároveň připouštějí, že „důvody pro menší počty dětí v naší generaci nejsou ekonomické, nejsou jistě ani zdravotní, nýbrž důvodem je změna životního stylu, kterou si lidé sami zvolili“ (Hyzl 2004), což je v rozporu s pojetím dítěte jako investice. V tradičním pojetí PAYG důchodového systému jsou však příspěvky zaplacené pojistné. Druhou možností zabezpečení ve stáří je v průběhu aktivního života našetřit dostatečnou zásobu peněz (majetku), kterou následně ve stáří člověk použije pro financování potřeb této fáze svého života. Autoři, prizmatem chápání dítěte jako investice, pak uvádějí: „velmi zjednodušeně řečeno: nemám-li děti, nemohu očekávat, že se ve stáři o mně postará někdo cizí (imaginární), proto si musím našetřit sám. Požadovat a očekávat v takovém případě důchodovou dávku ze solidárního PAYG systému je totéž, jako by jste požádali někoho úplně cizího, aby vám pravidelně přispíval na váš důchod.“ (Hyzl 2004) I tato myšlenka je kontroverzní a ne všemi přijímaná. Platila by v novém hypotetickém systému, který by nebyl pojištěním, ale jakýmsi zabezpečovacím instrumentem na stáří. Ve stávajícím systému důchodového pojištění musíme tento argument odmítnout. Autoři navrhují důchodový systém rozdělit na dvě části - na průběžně financovanou část mající charakter zabezpečení, kam by přispívali všichni ekonomicky aktivní obyvatelé. Platba by však nemohla mít charakter pojistného, ale šlo by de facto o daň. Důchodové nároky by pak náležely jenom rodičům, kteří vychovali děti. Osoby bez závislých dětí (bezdětní - ať již z jakýchkoli příčin a rodiče ekonomicky nezávislých dětí) by povinně musely spořit do kapitálově financovaného pilíře. Představu autorů znázorňuje následující schéma. Tabulka č. 36 Schéma navrhovaného důchodového systému I. pilíř PAYG (povinný) Příspěvky: platí všichni ekonomicky aktivní (je to platba na důchody našich rodičů) Dávky: pouze jedinci, kteří vychovali alespoň jedno dítě, maximální dávka (cca 50% průměrné mzdy) pro osoby se třemi a více dětmi

II. pilíř FF /DC/ (povinný) Příspěvky: všichni bezdětní a osoby s již ekonomicky nezávislými dětmi platí plné pojistné; osoby s 1 nebo 2 závislými dětmi mají snížené pojistné; lidé se třemi a více závislými dětmi mají pojistnou sazbu 0 % (nebo např. 3 %) Dávky: zcela podle naspořené částky DC

III. pilíř FF /DC i DB/ (dobrovolný)

otevřená možnost pro všechny, kteří chtějí mít vyšší příjem ve staří, než jim může zaručit I. a II. pilíř

Zdroj: Hyzl 2004

99


Problémové místa představené reformy jsou shrnuty níže. Argumenty podporující návrhy CPAYG hovoří v případě současného průběžně financovaného důchodového systému o „solidaritě naruby“, kdy tvrdí, že důchody bezdětných důchodců ze základního systému jsou financovány příspěvky dětí ostatních rodičů a toto nazývají solidaritou rodičů s dětmi s bezdětnými. To však svědčí pouze o nepochopení systému sociálního pojištění tak, jak jej máme nastaven v ČR. Nejenže je český důchodový, systém extrémně příjmově solidární,64 ale díky institutu náhradních dob65 se v něm explicitně vyskytuje i přímá solidarita bezdětných plátců s plátci, kteří vychovávají děti. Vysoká příjmová solidarita je další, tentokrát implicitní formou solidarity bezdětných s dětmi, vezmeme-li v úvahu předpoklady zastánců konceptů CPAYG. Jedním z předpokladů je, že osoby, které se rozhodly preferovat své vzdělání a nemít děti s ohledem na svou kariéru, mají pak mnohem vyšší příjmy, ze kterých si mohou dovolit platit doplňkové připojištění. Avšak z těchto vysokých příjmů jsou placeny též vysoké příspěvky do základního systému, z nichž jsou financovány současné solidární důchody, tedy i důchody rodičů s dětmi. Další argumentací zastánců konceptu je, že bezdětní nenesou náklady spojené s výchovou dětí. Je však třeba si uvědomit, že všechny v současné době poskytované formy podpory rodin s dětmi financované z daňových zdrojů „kolektivizují“ náklady na výchovu dětí a jsou formou solidarity bezdětných s dětmi. Mezi takové náklady hrazené z daňových prostředků patří kromě tradičních forem podpory rodin s dětmi v systému státní sociální podpory též např. bezplatné zdravotní pojištění pro děti či bezplatně poskytované školství. Dalším zásadním problémem uvedených návrhů je nepostihnutí všech osob v populaci, jelikož ne všichni jsou účastni důchodového pojištění. Jakým mechanismem by bylo zajištěno, aby rodiče neúčastni důchodového pojištění čerpali výhody spojené s tím, že jejich děti jsou účastny důchodového pojištění?66 Tento problém je mnohem výraznější než v ČR např. v Německu, kde existují odlišné schémata zabezpečení na stáří pro úředníky a OSVČ. Další návrh zabývající se podobným konceptem CPAYG, ale mnohem hůře argumentačně podpořený, který jeho autor nazývá „První prorůstová a propopulační důchodová reforma“, je okomentovaný v příloze č. 5.

6.2 Asignace Všeobecně bývá pojem asignace většinou spojován s adjektivem daňová. Již ale samotný koncept daňové asignace je kontroverzní a vzbuzuje nesouhlas řady ekonomů. Základním významem slova asignace je poukaz, převod, postoupení, příkaz věřitele dlužníkovi k zaplacení pohledávky jiné osobě. Daňová asignace pak umožňuje daňovému poplatníku část daně z příjmů poukázat na konkrétní účel - většinou na financování veřejně prospěšné nestátní neziskové organizace. Forma daňové asignace je nejspíše nejčastěji citována právě v souvislosti s financování veřejně prospěšných neziskových organizací a církví. Asignaci pojistného na důchodové pojištění ve prospěch rodičů se nikde ve zkoumaných zemích nepodařilo vyhledat. Daňové asignace jsou vždy poskytovány právnickým osobám, proto i v tomto ohledu je koncept asignace fyzickým osobám kontroverzní. Daňové asignace jsou poměrně novým

64

blíže viz Holub, Šlapák (2008)

65

Problematikou náhradních dob pojištění s kvantifikací jejich vlivu a vyjádřením míry solidarity jednotlivých dob se zabývá Holub (2004).

66

Vždyť právě na tom je celý koncept „reforem“ důchodového pojištění založen.

100


konceptem podpory neziskového sektoru uplatňovaným v několika málo evropských zemích.67 Proti daňovým asignacím existuje mnoho argumentů, nejčastěji zmiňovaný je ten z pohledu ekonomické teorie. Z pohledu teorie se daň definuje jako povinná v zákoně stanovená platba do veřejného rozpočtu. Hlavními rysy daně jsou neúčelovost a neekvivalentnost. Avšak koncept Asignace právě oba tyto hlavní rysy daně popírá. Dalším sporným bodem v konceptu daňové asignace je její dobrovolnost, která způsobuje porušení principu horizontální spravedlnosti v daňovém systému = tedy neplatí zásada stejný příjem, stejná daň. Ten, kdo se rozhodne možnosti daňové asignace využít, má ve skutečnosti nižší daňové zatížení, neboť část daně asignoval, čímž de facto tato část přestala být daní. Dalším, tentokrát praktickým důvodem proti zavedení daňových asignací jsou administrativní náklady spojené se správou konceptu daňových asignací. Vzhledem k tomu, že díky povaze daňových asignací jsou vhodné pouze pro přímé daně a v kontextu využití občany pak de facto pouze k dani z příjmů vyvstává v prostředí České republiky otázka, jak by se takový příspěvek v praxi asignoval. Ze zkušeností na Slovensku a z odhadu MF SR se dá usuzovat, že náklady spojené s administrací výběru a přerozdělení asignovaných části daní by mohly být vyšší nežli samotné výnosy asignací pro příjemce asignací.68 Shrnutí těchto argumentů pak vyúsťuje v konstatování, že daňové asignace by znepřehlednily daňový systém a učinily by jej komplikovanějším.

Argumenty proti daňové asignaci jsou platné i pro koncept asignace pojistného. Je dlouhodobě proklamovanou snahou učinit důchodový systém jednoduchým a administrativně nenáročným - s čímž je koncept asignace pojistného v příkrém rozporu. Dále si z pohledu ekonomické teorie neumíme představit koncept, kdy je část pojistného vyvedena mimo jakýkoli systém starobního zabezpečení ve prospěch konkrétních osob. Zavedení daňové asignace by dále způsobilo výpadky příjmů stávajícího systému důchodového zabezpečení. Zavedení asignace jako pronatalitní opatření69 dětí by šlo pouze pro generaci vstupujících na trh práce nebo pouze pro děti narozené po změně zákona – což je nejenom z pohledu spravedlnosti velmi problematické. Účinek tohoto opatření pro rodiče by však byl až v době pobírání důchodu, tedy fakticky dlouho po době skutečné výchovy, což je případ i snižování věku odchodu do důchodu, které by měla asignace nahradit. Řešitel a další odborníci (např. Tomeš 2001) dlouhodobě tyto formy „podpory“ rodin s dětmi odmítá a zastává názor, že když už by existoval celospolečenský konsenzus na podpoře rodin s dětmi, tak by podpora měla směřovat do doby faktické výchovy, kdy je objektivně potřeba.

Zahrnovat asignaci části pojistného či asignaci části daně z příjmů mezi nástroje souhrnně označované jako „pružné formy podpory rodin s dětmi v sociálním pojištění“ se už z podstaty konceptu asignace, kdy jde spíše než o podporu rodin 67

blíže viz Klik (2001), Škarabelová (2005)

68

V návrzích se hovoří a ze zkušeností ze zemí, kde byl koncept daňové asignace zaveden, se asignuje většinou 1 % daně.

69

Řešitel je na základě poznatků uvedených v kapitole 3 přesvědčen o neúčinnosti jakýchkoli politických opatření na natalitní plány.

101


s dětmi o podporu důchodců, jimž právě plynou výhody z asignace části pojištění či daně, jeví nesprávným. Metoda financování části důchodových nároků formou asignace pojistného či daně se dá spíše než podpora rodin s dětmi označit jako jakýsi koncept „ocenění“ dobré výchovy70 dětí. V konceptu asignace části pojistného či daně jsou totiž peněžní prostředky asignovány rodičům pobírajícím důchod pouze těmi dětmi, které jsou plátci pojistného či daně z příjmů. Existují v podstatě dvě základní koncepce stanovení výše asignované částky, a to buď paušální částkou stejnou pro všechny nebo procentním vyjádřením zaplacené daně či pojistného. V duchu logiky hovořící o asignaci pojistného či daně jako o konceptu ocenění dobré výchovy, pak stanovení asignované částky v procentuálním vyjádření posiluje vztah mezi úspěšností dětí (plátců pojistného či daní) a poskytnutou výchovou. Je ovšem otázkou, do jaké míry je úspěšnost v budoucím životě závislá na výchově. Koncept stanovení asignované části paušální částkou naproti tomu „oceňuje“ spíše celospolečenský přínos dětí jako plátců daní pojistného. Oba tyto koncepty jsou však velmi kontroverzní a naráží na celou řadu problémů. Dalším sporným místem asignace pojistného tak, jak je navrhována, je případná výplata prostředků asignovaných dětmi rodičům. Diskutované návrhy předpokládají výslednou výši důchodu ze základního systému jako sníženou část v současnosti vypláceného důchodu a příspěvku od dětí. Zde vidíme zásadní problém celého konceptu a totiž to, že neexistuje žádná shoda (jednota) mezi pojmem vychované dítě a plátce pojistného. Existuje mnoho důvodů, ze kterých se nutně nemusí z vychovaného dítěte stát plátce pojistného (na daném území státu). Nikde není zaručeno, že dítě bude ekonomicky aktivní. Zabránit mu v ekonomické aktivitě mohou jak zdravotní, tak jiné důvody. Může nastat i situace, že se dítě vůbec věku, kdy by mohlo být ekonomicky aktivní, nedožije. Když bychom připustili variantu, že dítě bude ekonomicky aktivní, nemůžeme vědět, že bude ekonomicky aktivní - a tedy platit příspěvky do důchodového systému právě na území našeho státu. A určení výše případných příspěvků je již samo o sobě nereálné. Jak by pak ovšem v konceptu asignace pojistného a při závislosti velikosti důchodu rodiče na skutečně odvedených platbách pojistného jeho dětmi měl vypadat individuální důchodový plán? Těžko chtít po někom, aby bral v úvahu věc tak nejistou, jakou je výše (či dokonce samotná existence) příspěvků na důchodové pojištění jeho dětí. Individuální důchodové plány jednotlivců nelze sestavovat na základě imaginárních příspěvků jeho dětí do důchodového systému v budoucnosti. Taková situace, kdy by byly důchodové nároky do poslední chvíle nejisté, je v povinném důchodovém systému nepřijatelná. Též je nepřijatelné, aby se výše důchodu v průběhu času měnila v závislosti na počtu ekonomicky aktivních potomků a jejich uplatnění na trhu práce. Tím by byl potlačen jeden ze základních smyslů povinného důchodového pilíře - tedy jistoty zabezpečení ve stáří.

Na Slovensku se po neúspěšné zkušenosti s rozlišováním výše pojistné sazby v závislosti na počtu vychovávaných dětí skupina poslanců rozhodla navrhnout koncept asignace části daně z příjmu ve prospěch svých rodičů pobírajících důchod. Podobná myšlenka se objevila i v ČR, kde bylo navrhováno asignovat část pojistného zaplaceného na důchodové pojistné (např. Nečas 2007, Havlíčková 2005). Tato myšlenka byla i součástí volebního programu ODS pro volby v roce 2006. Návrh ODS byl prezentován jako posílení mezigenerační solidarity prostřednictvím bonusu za vychované děti, který by dostávali rodiče od svých dětí. Návrh předpokládal, že by ekonomicky aktivní osoby mohly část odvodů na sociální pojištění poskytnout osobám, které je vychovaly, a 70

K problematice definice „řádné výchovy“ viz dále.

102


zároveň pobírají důchod. Bonus za vychované děti by činil maximálně 10 % z výše měsíčních odvodů plátce bonusu.

V následujícím textu se podrobněji podíváme na slovenský návrh, návrh asignace v podmínkách ČR by diskutován k kapitole věnující se analýze finančních a sociálních dopadů variantních reformních návrhů - modelové situace. Na Slovensku bylo navrženo, aby bylo možno část zaplacené daně (maximálně 1 750,- Sk za zdaňovací období) poskytnout jako příspěvek na důchod příjemci, kterým je fyzická osoba, která je poživatelem předčasného starobního důchodu, starobního důchodu, invalidního důchodu, sociálního důchodu podle zvláštního předpisu a je v přímém příbuzenském vztahu s plátcem daně a má bydliště na území Slovenské republiky. Deklarovaným smyslem tohoto návrhu bylo reagovat na nepříznivou sociální situaci části důchodců a také na snahy vlády SR zvýšit míru mezigenerační solidarity ve společnosti prostřednictvím opatření provedených přes daňovou legislativu. Návrh předpokládal určení výše části asignované daně pro plátce daně částkou maximálně 1 750 Sk za zdaňovací období. Rodič - poživatel důchodu by mohl být příjemcem poukázané daně od více dětí - plátců daně (1dítě max. 1 750 Sk, 2 děti max. 3 500 Sk, 3 děti max. 5 250 Sk atd.).

Při předložení návrhu zákona bylo argumentováno částečným odstraněním znevýhodnění především rodičů vícedětných rodin, jejichž životní úroveň byla nižší zpravidla i v době péče o nezaopatřené děti a je nižší zpravidla i v době pobírání důchodových dávek. Odhadované náklady za předpokladu, že by tuto možnost využilo cca 300 000 daňových poplatníků, by byly cca 500 miliónů Sk v jednom rozpočtovém roku způsobené snížením příjmů SR a dále zvýšení výdajů daňové správy ve výši cca 20 miliónů Sk, které by vznikly v souvislosti s poukázáním podílu zaplacené daně (evidence, zpracování).

Ministerstvo financí Slovenské republiky zásadně nesouhlasilo s navrhovanou změnou, kdy ji označovalo jako nesystémovou a nespravedlivou. Ministerstvo financí Slovenské republiky nepovažovalo předložený návrh za sociálně spravedlivý, protože plátci daně s nejnižšími příjmy daň neplatí, a proto by neměli možnost využití daňové asignace. Tím by byli vyloučeni z možnosti se podílet na navrhované mezigenerační solidaritě. Dále považovalo Ministerstvo financí Slovenské republiky uvedený dopad na veřejné finance za výrazně podhodnocen. Podle přepočtů Ministerstva financí Slovenské republiky by navrhovaná legislativní úprava mohla v konečném důsledku vést k negativnímu dopadu na daňové příjmy veřejné správy až ve výši 3 mld. Sk.71

V návrzích diskutovaných v ČR se zvažovala, na rozdíl od modelu použitého na Slovensku, asignace pojistného. Toto se však jeví jako problematické, neboť důchodový systém v ČR je charakterizován pojistnými principy, kde příspěvky jsou platbou pojistného. Pokud by část příspěvků na důchodové pojištění byla převedena ve prospěch třetích osob, ztratily by příspěvky charakter pojistného. 71

Podrobněji viz kapitola o Slovensku v mezinárodním srovnání a dále předlohy návrhů předmětných ustanovení uvedené v příloze.

103


6.3 Občanský institut Občanský institut se ve svém návrhu koncepce rodinné politiky „Rodinná politika pro Českou republiku - Alternativní koncepce rodinné politiky“ (Občanský institut, 2005) věnuje i podpoře rodiny v systému sociálního pojištění. V jeho návrhu jsou zkompilovány všechny tři přístupy (CPAYG, úprava sazeb pojistného a možnost daňových asignací) považující dítě za „příspěvek“ do systému sociálního zabezpečení, ovšem opět bez hlubšího zkoumání důsledků navrhovaných opatření jak v mikroekonomické, tak v makroekonomické rovině a byť alespoň návrhu praktické realizace navrhovaných opatření. Konkrétně se v návrhu rodinné politiky objevují následující ideje. „Reforma důchodového systému musí vycházet z principu, že přítomnost a výchova dětí v rodině je investicí pro společnost a současně je nezbytnou podmínkou udržení základních sociálních standardů ve státě včetně samotného systému důchodového zabezpečení. Rodiče řádně vychovávající a pečující o děti by měli být proto zvýhodněni ve výši odváděných povinných příspěvků na sociální pojištění v rámci příspěvkově definovaného prvního pilíře důchodového systému. Naopak bezdětné osoby by měly odvádět vyšší příspěvek jako projev solidarity s rodinami s dětmi, které péčí o dítě zajišťují kontinuitu důchodového systému (tento systém existuje v řadě zemí Evropy, mj. byl od 1.1.2005 zaveden rovněž v Německu, kde jsou rodiče s dětmi zvýhodněni v rámci plateb na sociální pojištění ve výši cca 20 %). Současně by měla být zavedena možnost daňových asignací ekonomicky aktivních dětí za účelem podpory jejich rodičů v důchodu. Tento institut by vytvářel tlak na to, aby se rodiče starali rovněž o dobrou výchovu dětí. Daňová asignace se může stát příspěvkem k finančnímu zabezpečení osob v důchodovém věku, nikoli ovšem rovnocennou variantou vůči důchodovému pojištění.“ K výše uvedenému se vztahují všechny připomínky výše zmíněné.

104

7. Závěry a doporučení pro ČR

7. Závěry a doporučení pro ČR V aktuální právní úpravě důchodového zabezpečení členských států EU nelze identifikovat jiné instituty zajišťující zohlednění výchovy dítěte než klasické instituty známé mj. i z České republiky (více Holub, 2008). Na základě studia vývoje systémů důchodového pojištění v minulých desetiletích a na základě analýzy diskuse v evropských zemích o vztahu mezi generacemi důchodců, ekonomicky aktivních a budoucích plátců pojistného v kontextu metody a způsobu financování zabezpečení na stáří však lze identifikovat tři základní skupiny konceptů, které je možno označit za další alternativní formy zohlednění výchovy dětí v sociálním pojištění. Tyto více či méně propracované koncepty však nelze označit za pružné formy podpory rodin s dětmi. Při jejich hlubší analýze totiž dospíváme nutně k závěru, že jejich dopad na ekonomickou a sociální situaci rodin by byl nejednoznačný, nicotný či v případě některých konkrétních forem navrhované realizace těchto konceptů pro značný podíl rodin dokonce negativní. Současné problémy průběžně financovaných důchodových systémů, spojených s klesající mírou plodnosti, navozují dojem závislosti těchto systémů na výkonnostních vztazích mezi různými generacemi (viz níže). To je východiskem konceptu tzv. „dětského důchodu“ (PAYG), který byl v minulých desetiletích diskutován v Německu. Jde o alternativní pojetí důchodového zabezpečení, kde se dávka odvíjí od počtu dětí účastníka. Ze stejného východiska čerpá koncept asignace části pojistného plátce na důchodové pojištění ve prospěch jeho rodičů důchodců. Další alternativní cestou, jak zohlednit výchovu dětí v systému důchodového zabezpečení je variabilní pojistná sazba důchodového pojištění podle počtu vychovaných nebo zplozených dětí.

CPAYG Koncept dětského (nebo též rodičovského) průběžně financovaného systému (CPAYG) nazývaného zkráceně „Child pension“ tedy „dětský důchod“ je alternativou ke koncepci důchodového pojištění pojímaného jako průběžně financovaného systému (PAYG). Výše dávky se v něm odvíjí od počtu dětí pojištěnce. Dítě je přitom pojímáno jako „příspěvek do systému“. Na rozdíl od pojetí důchodového pojištění jako PAYG, je východiskem konceptu CPAYG namísto dvougeneračního modelu jako zobrazení vztahu mezi generacemi účastníků důchodového zabezpečení model třígenerační. Vychází tedy ze vztahu tří generací účastnících se důchodového zabezpečení: příjemci-plátcibudoucí plátci. Koncept je založen na kontroverzním předpokladu (vycházejícího z tradičního pojetí rodiny), že pořízení si a výchova dětí je jednou z forem zabezpečení na stáří, která je v současné době institucionalizována v povinném důchodovém pojištění. Pořízení dítěte je zastánci konceptu chápáno jako investice, což je nejenom z etického hlediska problematické. Z ekonomického hlediska narážíme na problém, jak ocenit investiční náklady a ekonomickou výnosnost dítěte. Řešením není zohlednění nákladů vynaložených na vzdělání, které nemusí nic vypovídat o zužitkovatelnosti vzdělání na pracovním trhu. Ani přístup oceňující přínos dítěte pro důchodový systém podle skutečně zaplacených příspěvků se nevyrovnává s mnoha zásadními otázkami. Jaké budou důchodové nároky těch, jejichž děti nebudou z jakéhokoli důvodu platit pojistné? Stejné jako nároky bezdětných? Co když dítě bude invalidní a bude samo čerpat dávky z důchodového systému? Budou pak důchodové nároky rodičů takového potomka v odpovídající výši kráceny? Podstatou totiž je, že jednota vychovávaného dítěte (jako domnělého příspěvku do systému) a

105


budoucího plátce pojistného (jako skutečného přispěvatele do systému) neexistuje. Dalším argumentem proti zavedení „dětského důchodu“ či možnosti asignace pojistného ve prospěch rodičů je otevřenost České republiky a s ní spojený mezinárodní pohyb pracovních sil. Tak, jako nikdo nemůže zaručit, že z vychovávaného dítěte se jednou stane plátce pojistného, nelze zaručit, že bude plátcem pojistného právě v České republice. Jinou možností vyjádření hodnoty výnosů z dítěte je ekonomicky kontroverzní koncept pozitivních externalit plynoucích z výchovy dětí. Avšak vyjádření podílu na kolektivních nákladech na výchovu budoucího plátce připadající na bezdětného je přinejmenším problematické. Dalším výchozím předpokladem konceptu je, že PAYG systém důchodového zabezpečení není de facto pojištěním, ale pouhým přerozdělením existujících důchodů (v ekonomickém slova smyslu) od ekonomicky aktivní generace ke generaci ekonomicky neaktivní. Osoby ekonomicky neaktivní (důchodci) pak získávají důchodové nároky na určitou procentní část (mzdových) příjmů osob ekonomicky aktivních. Tyto předpoklady konceptu jsou mylné, příspěvkem do systému důchodového zabezpečení realizovaného formou sociálního pojištění je totiž pojistné, které účastníci hradí, aby sami sebe finančně zajistili pro případ invalidity, stáří či své blízké pro případ vlastní smrti. V Německu i v České republice je základní zabezpečení na stáří realizováno prostřednictvím sociálního pojištění. Nárok pojištěnců na získání dávek ze sociálního pojištění je odvozen od placení pojistných příspěvků či od délky zaměstnání. Tvrzení, že v systému dochází k pouhému přerozdělování příjmů a že „příspěvkem do důchodového systému jsou děti“,72 je zkreslováním podstaty důchodového systému. Podstata fungování systému je zde zaměňována za způsob, jakým průběžně financovaný důchodový systém zajišťuje svou likviditu. Průběžné financování systému důchodového zabezpečení není pojmovým znakem důchodového systému jako takového. Metodou realizace důchodového zabezpečení může být sociální pojištění, spoření či soukromé pojištění, případně v některých státech rovněž i státní zaopatření. V konceptu CPAYG neexistuje pojistněmatematická ekvivalence. Neexistuje zde ani ekvivalence či žádný jiný přímý vztah mezi náklady vynaloženými na výchovu dítěte a výší budoucích důchodových nároků. Toto pojetí důchodového zabezpečení naprosto odporuje historickým skutečnostem známým o jeho vzniku a genezi. Současná forma důchodového zabezpečení v České republice není „pokračováním tradiční rodové solidarity dětí s rodiči přenesené na celospolečenskou úroveň“. Pokud jde o společenskou funkci, nahradil sice tento systém tradiční rodovou solidaritu, jeho princip je od ní však zcela odlišný. Koncept CPAYG důchodového zabezpečení v závislosti na počtu vychovaných dětí je v posledních dvou desetiletích často diskutován ve svých různých variantách, avšak vždy se jedná pouze o teoretické návrhy bez realistických ekonomických kalkulací jeho dopadů a bez navržení proveditelnosti takových návrhů v praxi. Sami autoři takových návrhů jsou si vědomi množství nezodpovězených otázek spojených s tímto konceptem. Např. v Německu se otázkou zohlednění dob výchovy dítěte a všeobecně vztahu počtu dětí a průběžně financovaných systémů důchodového zabezpečení věnuje řada odborníků již od 90 let, doposud se nepodařilo připravit žádný realizovatelný návrh reformy, který by počet vychovaných dětí v průběžně

72

např. Hyzl 2005

106


financovaných systémech důchodového pojištění zohledňoval jinak, než ve formě náhradních dob pojištění, které známe z důchodového systému v České republice.

Zavedení variabilní pojistné sazby na důchodové pojištění podle počtu vychovaných či zplozených dětí Idea zavedení variabilní pojistné sazby na důchodové pojištění podle počtu vychovaných či zplozených dětí se na rozdíl od ostatních alternativních konceptů řešících způsob zohlednění výchovy dítěte jako jediná uplatnila v praxi. V letech 2004 a 2005 fungoval na Slovensku institut, který umožňoval pojištěnci v době výchovy dítěte snížit pojistné odváděné na důchodové pojištění o 0,5 % za každé dítě (maximálně celkem o 4 %). Druhým pokusem realizovat tuto ideu byl návrh důchodové reformy portugalské vlády předložený v roce 2006. Návrh však existoval jen v obecné rovině a nebyl dostatečně konkrétní. Jeho podstatou bylo zavedení penalizace osob s méně než dvěma dětmi a bonifikace těch, kteří mají více než tento počet dětí prostřednictvím různé pojistné sazby na sociální pojištění. Koncept variabilní pojistné sazby podle počtu dětí tak jako jiné alternativní koncepty zohledňující výchovu dítěte v sociálním pojištění vychází z představy, že dítě je „investicí do systému“ důchodového pojištění a jeho zastánci argumentují tím, že jeho uplatnění by vedlo ke snížení zátěže rodin s dětmi a zlepšení jejich sociální situace. To by podle nich částečně kompenzovalo náklady spojené s výchovou dítěte jako „příspěvku do systému“ (viz výše). Jelikož je výše hypotetických příspěvků dítěte na vůli rodiče z podstatné části nezávislá, zastánci konceptu přijali předpoklad stejné hodnoty budoucích příspěvků u všech narozených dětí. Snížení pojistného je však přímo závislé na velikosti příjmu rodiče. Pak ale není budoucí stejná „hodnota“ všech dětí ohodnocena stejnou částkou, což lze prizmatem tohoto konceptu posuzovat jako nespravedlivé. Obecně by toto opatření bylo zvýhodněním zejména pro velké rodiny s vysokými příjmy oproti rodinám s nižšími příjmy. Tento fakt byl jedním z důvodů zrušení tohoto opatření na Slovensku. Tento problém by bylo teoreticky možno řešit modifikací opatření, kdy by si pojištěnec mohl za vychovávané dítě snížit odváděné pojistné o částku stanovenou formou paušálu, tedy nezávisle na výši jeho příjmu. Propočty modelu slovenské varianty snižování sazby důchodového pojištění ukázaly zřetelné rozpory výsledků s cílem opatření sledovaným podle navrhovatelů. Snížení zátěže domácnosti se totiž ukázalo jako marginální. Tyto marginální přínosy do rozpočtu domácností73 s dětmi je třeba nahlížet optikou značné administrativní náročnosti realizace opatření. Problém byl v tom, že na jednu rodinu na jedno dítě na Slovensku bylo možno odečíst 0,5 % z výdělku pouze jednoho rodiče. Bylo třeba zajistit, aby druhý rodič nepožíval tuto výhodu také. Do příslušného formuláře si proto jeden z rodičů nechal potvrdit, že tento bonus pobírá, a druhý z rodičů musel vyplnit potvrzení, že tento bonus nepobírá - to všechno museli zadministrovat zaměstnavatelé. Z rodičovské pozice by navíc měli podle zákona o dítě pečovat oba. Pokud je přiznána možnost snížit pojistnou sazbu na důchodové pojištění jen jednomu z nich, bude to odporovat tomuto konceptu. Zavedení opatření mělo na Slovensku negativní dopad na bilanci důchodového účtu, tento dopad byl nicméně v relativně omezeného rozsahu. Dále z provedených propočtů slovenské varianty a nastavených podmínek možnosti uplatnění slev na pojistném vyplývá, že v případě možnosti volby, který z rodičů si slevu uplatní, jejich racionální uvažování ústí v situaci, že je zvýhodnění uplatněno rodičem s vyšším příjmem. Tato možnost pak vede k nestejnému zohlednění 73

Zvláště s přihlédnutím k rozložení příjmů v populaci.

107


stejného počtu dětí u rodin, jejichž celkový příjem je stejný, lišící se pouze ve struktuře, v jaké je dosahován partnery.74 Zavedení opatření ve slovenské variantě vede k porušení zásady rovnosti pojištěnců a preferuje určité skupiny pracovníků. Možnost snížení pojistné sazby se totiž na Slovensku týkala jen zaměstnanců. Taková právní úprava by diskriminovala například samostatně výdělečně činné osoby, spolupracující osoby a další osoby dobrovolného pojistného, kterým se takovéto snížení pojistného neumožňuje. O nekoncepčnosti opatření mnohé vypovídá vedle jeho brzkého zrušení i způsob jeho přijetí. Parlament snížení sazby pojistného schválil na základě poslanecké iniciativy. Ministerstvo práce, sociálních věcí a rodiny Slovenské republiky nikdy nesdílelo názor zvýhodnit rodiče v důchodovém systému, ať už byly u moci spíše levicově či pravicově orientované politické strany. Je možno se rovněž setkat s argumentací, že zavedení variabilní sazby důchodového pojištění podle počtu dětí pojištěnce bude podporovat porodnost. Jeho efekt na natalitu by však byl s velkou pravděpodobností nicotný, neexistuje totiž žádný důkaz, že by variabilní pojistná sazba ovlivnila natalitní plány a chování domácností (viz níže). Ani portugalská vláda při neúspěšné obhajobě tohoto směru řešení nepředpokládala významný efekt na natalitní plány obyvatelstva. Byla podezřívána z toho, že chce prostřednictvím zavedení zvýšení příspěvků pojištěncům, kteří mají méně než dvě děti, především navýšit aktuální příjmy důchodového pojištění, jehož účet se měl v blízké době dostat do deficitu. Varianta zavedení variabilní pojistné sazby podle počtu dětí navrhovaná v Portugalsku by v podmínkách ČR znamenala další zvýšení již tak velkého zatížení práce pojistným pro nezanedbatelnou část populace. Zvýšení pojistné sazby pro pojištěnce s méně než dvěma dětmi by znamenalo diskriminaci, protože důvody bezdětnosti mohou být různé. Stát by se měl vyvarovat všech opatření, která by mohla jakkoli postihovat bezdětnost. Nebylo by navíc spravedlivé, aby mladé dosud bezdětné rodiny budující domácnost byly prostřednictvím vyšší pojistné sazby penalizovány. Podíváme-li se na distribuční rozložení sankcí a výhod na rodiny s dětmi vyvolané portugalským návrhem, zjistíme, že navrhovaná opatření by 42 % rodin s dětmi (konkrétně s jedním dítětem) snížila disponibilní příjmy. Na 48 % rodin s dětmi (na dvoudětné) se nevztahuje žádné zvýhodnění ani žádná sankce. Zjišťujeme tak, že pro 90 % rodin s dětmi by se situace vyvolaná daným návrhem nezlepšila nebo dokonce zhoršila. Pro 8,5 % rodin s dětmi (pro třídětné) by měla navrhovaná opatření vliv ve formě zlepšení příjmové situace rodiny. Tento vliv lze považovat za zanedbatelný, když uvážíme, že pro rodinu, kde by oba rodiče dosahovali průměrného příjmu75 by takové zvýhodnění76 představovalo úsporu pouhá 3,2 % nákladů spojených s přítomností 3 dětí v rodině. Takové opatření tedy rozhodně nelze považovat za podporu rodin s dětmi. V kontextu výsledku makroekonomického modelu se toto opatření spíše než pronatalitní či prorodinné jeví jako opatření stabilizační, podporující příjmovou stranu důchodového systému a pomáhající udržet dlouhodobou finanční udržitelnost portugalského důchodového systému. Návrh portugalské vlády navíc nebyl nikdy konkretizován a idea zůstala pouze v obecné 74

Skládá-li se totiž příjem rodiny ze dvou stejně vysokých příjmů, pak výsledné zvýhodnění plynoucí pro rodinu, vzhledem k faktu, že si slevu může uplatnit pouze jeden z rodičů, odpovídá slevě poskytnuté z jedné poloviny celkových příjmů domácnosti. Naproti tomu rodina, kde jsou příjmy nerovnoměrně rozloženy, v extrémním případě je domácnost jednopříjmová, by v tomto režimu měla nárok na zvýhodnění vyšší než rodina předchozí, v případě jednopříjmové domácnosti dokonce ve výši dvojnásobné.

75

Sám tento předpoklad je nadnesený.

76

Při změně sazby důchodového pojištění o 0,5 %.

108


rovině. Vzhledem k tomu, že nastíněná podoba takového hypotetického institutu dává vyvstat mnoha těžko řešitelným otázkám a problémům, lze si jen s obtížemi představit jeho konkrétní podobu a realizaci.

Asignace části zaplacených příspěvků na důchodové pojištění či části zaplacené daně ve prospěch rodičů důchodců Všeobecně bývá pojem asignace většinou spojován s adjektivem daňová. Daňová asignace umožňuje daňovému poplatníku část daně z příjmů poukázat na konkrétní účel - většinou na financování veřejně prospěšné nestátní neziskové organizace. Z pohledu ekonomické teorie je daň definována jako povinná v zákoně stanovená platba do veřejného rozpočtu. Hlavními rysy daně jsou neúčelovost a neekvivalentnost. Koncept asignace však oba tyto hlavní principy daně popírá. Dalším sporným bodem v konceptu daňové asignace je její dobrovolnost, která způsobuje porušení principu horizontální spravedlnosti v daňovém systému = tedy neplatí zásada stejný příjem, stejná daň. Ten, kdo se rozhodne možnosti daňové asignace využít, má ve skutečnosti nižší daňové zatížení, neboť část daně asignoval, čímž de facto tato část přestala být daní. Daňové asignace jsou v dosavadní praxi vždy poskytovány právnickým osobám, proto i v tomto ohledu je koncept asignace fyzickým osobám kontroverzním. Dalším, tentokrát praktickým důvodem proti zavedení daňových asignací, jsou administrativní náklady spojené se správou konceptu daňových asignací. Daňové asignace by znepřehlednily daňový systém a učinily by jej komplikovanějším. Argumenty proti daňové asignaci jsou platné i pro koncept asignace pojistného. Je dlouhodobě proklamovanou snahou učinit důchodový systém jednoduchým a administrativně nenáročným - s čímž je koncept asignace pojistného v příkrém rozporu.

Zahrnovat asignaci části pojistného či asignaci části daně z příjmů mezi nástroje souhrnně označované jako „pružné formy podpory rodin s dětmi v sociálním pojištění“ se už z podstaty konceptu asignace, kdy jde spíše než o podporu rodin s dětmi o podporu důchodců, jimž právě plynou výhody z asignace části pojištění či daně, jeví nesprávným. Účinek tohoto opatření pro rodiče by však nastal až v době pobírání důchodu, tedy fakticky dlouho po době skutečné výchovy. To je případ i snižování věku odchodu do důchodu, které by měla asignace nahradit. Řešitel a další odborníci (např. Tomeš 2001) dlouhodobě tyto formy „podpory“ rodin s dětmi odmítá a zastává názor, přijmeme-li existenci celospolečenského konsenzu na podpoře rodin s dětmi, tak by podpora měla směřovat do doby faktické výchovy, kdy je objektivně potřeba. Existují v podstatě dvě základní koncepce stanovení výše asignované částky, a to buď paušální částkou stejnou pro všechny nebo procentním vyjádřením zaplacené daně či pojistného. V duchu logiky hovořící o asignaci části pojistného či daně jako o konceptu ocenění dobré výchovy, pak stanovení asignované částky v procentuálním vyjádření posiluje vztah mezi úspěšností dětí (plátců pojistného či daní) a poskytnutou výchovou. Je ovšem otázkou, do jaké míry je úspěšnost v budoucím životě závislá na výchově, což devalvuje koncept asignace části pojistného deklarovaný jako ohodnocení „řádné“ výchovy. Koncept stanovení asignované části paušální částkou naproti tomu „oceňuje“ spíše celospolečenský přínos dětí jako plátců daní pojistného. Proti asignaci hovoří i výsledky provedené komparace, kdy se nepodařilo v žádném ze států EU nalezený koncept nalézt, jediná zmínka o možnosti daňové asignace dětmi ve prospěch rodičů pobírajících důchod byla nalezena jako poslanecký návrh zákona na Slovensku, kde ho však parlament odmítl. Ministerstvo financí

109


Slovenské republiky zásadně nesouhlasilo a asignaci části zaplacené daně označilo jako nesystémovou a sociálně nespravedlivou. V návrzích diskutovaných v ČR je obsažena možnost asignace pojistného. Důchodový systém v ČR je však charakterizován pojistnými principy, kde příspěvky jsou platbou pojistného. Pokud by část příspěvků na důchodové pojištění byla převedena ve prospěch třetích osob, ztratily by příspěvky charakter pojistného. Jelikož existuje mnoho důvodů, ze kterých se nutně nemusí z vychovaného dítěte stát plátce pojistného (na daném území státu), neexistuje ani jednota vychovávaného dítěte (jako domnělého příspěvku do systému) a budoucího plátce pojistného (jako skutečného přispěvatele do systému). Neexistence takové jednoty, a tedy nejistota výše budoucích důchodových nároků rodiče závislého na skutečně odvedených platbách pojistného jeho dětmi, znemožňuje přípravu individuálního důchodového plánu. Individuální důchodové plány jednotlivců nelze sestavovat na základě imaginárních příspěvků jeho dětí do důchodového systému v budoucnosti. Taková situace, kdy by byly důchodové nároky do poslední chvíle nejisté, je v povinném důchodovém systému nepřijatelná. Též je nepřijatelné, aby se výše důchodu v průběhu času měnila v závislosti na počtu ekonomicky aktivních potomků a jejich uplatnění na trhu práce. Tím by byl potlačen jeden ze základních smyslů povinného důchodového pilíře - tedy jistoty zabezpečení ve stáří. Koncept asignace části pojistného odporuje též pojistněmatematickým principům. Představa, že by důchodová dávka sestávala ze dvou částí, tedy z části ze základního důchodového systému a asignované části pojistného, je v rozporu s dosavadní filozofií systému. Část důchodů závislá na výši asignované části pojistného by mohla, zvláště u rodičů - důchodců, jimž asignující osoby s vyšším příjmem, vyvolávat motivy k odchodu do předčasného důchodu, jelikož z podstaty konceptu by na ní nemohlo být užito pojistněmatematické krácení, jak je tomu v současnosti. Koncepce asignace části pojistného či části daně z příjmu fyzických osob naráží na koncept volného pohybu pracovních sil a autonomii jednotlivých členských zemích v úpravě daňových zákonů a různorodosti systémů důchodového zabezpečení. Jak potom zabezpečit, aby cizí stát, kde by osoba vychovaná na území České republiky pracovala, tedy i odváděla pojistné, uznával možnost část pojistného asignovat ve prospěch osob oprávněných podle českého práva? Volný pohyb pracovních sil je jedním z pilířů společného trhu EU a tento prvek důchodového pojištění by mohl představovat nepřímou bariéru volného pohybu pracovních sil. Ačkoli v současnosti není mezinárodní mobilita pracovních sil občanů v České republice příliš vysoká, ve střednědobém a dlouhodobém horizontu lze předpokládat její postupný nárůst. S vládní politikou sledovaným růstem podílu vysokoškolsky vzdělaných osob v populaci a s jejich lepšími jazykovým znalostmi to je vysoce pravděpodobné. Na druhé straně vyvstává otázka, zda by imigrantům příchozím do České republiky vznikal nárok na asignaci pojistného ve prospěch jejich rodičů, kteří na území republiky nežijí a nikdy nežili. Vznikal by tedy z českého důchodového systému nárok na dávku osobám, které zde nikdy neplatily pojistné? Pokud bychom přijali ideu, že dítě je skutečně příspěvkem do systému důchodového pojištění, logicky by tomu tak mělo být. Z provedených modelových výpočtů vyplývá, že navrhovaná možnost asignace části zaplaceného pojistného či části zaplacené daně by působila značné deficity veřejných rozpočtů. Asignace části zaplacené daně ve výši 1 % vyměřovacího základu by vedla k deficitu ve výši téměř jedné pětiny plánovaného celkového deficitu státního rozpočtu pro rok 2008. Z tohoto hlediska je proto tato varianta podpory jedné,

110


privilegované části důchodců pro řešitele nepřijatelná. Ani snižování příjmů důchodového pojištění o 1 % celkových příjmů (8,7 mld. Kč) v důsledku asignace části zaplaceného pojistného rodičům nemůžeme s přihlédnutím k projekcím budoucího vývoje stávajícího důchodového systému doporučit.

Na základě výše předloženého zhodnocení alternativních forem zohlednění výchovy dětí v sociálním pojištění doporučujeme, aby se Česká republika při dalším pokračování reformy důchodového pojištění vyhnula všem těmto směrům řešení. Společným jmenovatelem všech analyzovaných konceptů je jejich velice problematické teoretické zakotvení spojené s těžko uchopitelnou kvantifikací jejich efektivity. Účinnost s ohledem na sledované cíle je neprokazatelná. Dalším společným znakem těchto alternativních forem zohlednění výchovy dítěte v sociálním pojištění je negativní nebo prakticky nulová zkušenost s jejich aplikací v zahraničních důchodových systémech. Výsledky modelových propočtů variant v zahraničí provedených či navrhovaných úprav důchodového systému neprokázaly opodstatněnost využití těchto zkušeností či návrhů při zvažovaní úprav stávajícího důchodového systému v České republice. Provedené výpočty ukázaly, že vliv testovaných variant na individuální příjmy rodin s dětmi je v poměru s náklady na výchovu těchto dětí zanedbatelný. Tyto výpočty navíc abstrahovaly od administrativních nákladů spojených se zavedením a prováděním takových opatření. Lze přitom (například ze zkušeností Slovenska) vyvodit, že administrativní zátěž by byla neúměrná, zvláště ve srovnání s přínosem, který by testovaná opatření rodinám s dětmi přinesla. Některá testovaná opatření, jmenovitě asignace části zaplaceného důchodového pojistného či části zaplacené daně z příjmu fyzických osob ve prospěch rodičů pobírajících důchod, jsou už ze své podstaty zaměřena na zlepšení příjmové situace důchodců. Rozhodně je tedy nelze považovat za podporu rodin s dětmi. Po zvážení všech problematických aspektů případného zavedení popsaných alternativních forem zohlednění výchovy dětí v sociálním pojištění v České republice doporučujeme řešit otázku podpory rodin s dětmi v rámci rodinné politiky. Rodinná politika je v rámci Evropské unie v kompetenci jednotlivých států. Jejím základním nástrojem ve většině zemí je finanční podpora rodin formou dávek a formou daňových úlev. V posledních letech se nejvíce rozvíjejí opatření zaměřená k usnadnění slučitelnosti práce a rodiny, podpora využívání flexibilních forem práce, částečných úvazků a podpora spektra služeb péče o malé děti. Mezi hlavní priority tak v soudobé rodinné politice patří podpora plurality vznikajících rodinných struktur, tedy připuštění rozdílných rodinných modelů (sezdané i nesezdané páry, neúplné rodiny apod.), potřeba přihlížet ke specifickým potřebám vzhledem k různým fázím životního a rodinného cyklu a v neposlední řadě otázka harmonizace rodiny a zaměstnání, tedy podpora zapojení rodičů na trhu práce spolu s výkonem jejich rodičovské role. Cílem by tedy mělo být odstraňování překážek jak na straně pracovního trhu, tak v oblasti zajištění péče o malé děti, a to takovým způsobem, aby jednotlivé rodiny mohly co nejlépe volit strategie podle svých osobních preferencí. Podpora rodiny ve výkonu jejích přirozených funkcí s sebou může jako jeden z marginálních důsledků přinášet i propopulační aspekt. Demografické studie však doposud dospívají spíše k nejednoznačným výsledkům ohledně možnosti skutečného vlivu opatření rodinné politiky na porodnost. A skepse ohledně perspektivy pronatalitních opatření přetrvává také mezi řadou odborníků v České republice. Z analýz je zřejmé, že mezinárodní rozdíly v opatřeních rodinných politik úplně nekorespondují s rozdíly v úrovni plodnosti a že významnou roli hraje řada jiných faktorů. Ukazuje se

111


tedy, že ani u opatření konkrétně cílených na fázi rodinného života, kdy jsou v rodině malé děti, o které je nutné pečovat, nelze prokázat jejich jasný a dlouhotrvající vliv na úroveň plodnosti. Jakékoli spojení porodnosti a možnosti jejího ovlivnění s úpravami v důchodovém systému se tedy zdá nereálné. Podpora rodiny jako základní společenské jednotky však musí být jediným cílem rodinné politiky, nikoli prostředkem k řešení problémů průběžně financovaného důchodového systému. Tato podpora by neměla mít pasivní formu, ale formu vytváření příznivého, transparentního prostředí, ve kterém bude možno sladit aspekty rodinného i pracovního života.

112

Literatura

Literatura Agreement reached on framework for social security reform Maria da Paz Campos Lima and Reinhard Naumann, Dinâmia http://www.eurofound.europa.eu/eiro/2006/08/articles/pt0608019i.htm ApoRisk (2008) Alles über Riester-Rente, Dostupné z: http://www.aporisk.de/riesterrente-fuer-apotheker.html Arriès, P. 1980. „Two Successive Motivations for the Declining Births Rate in the West.“ Population and Development Review 6 (4): 645–650. Aspalter, CH. 2003 The Welfare State in Emerging – Market Economies. Case Verde Publishing Baldwin, P. 1990 Politics of Social Solidarity. Cambridge: Cambridge University Press Baroš, J. 2007 K příčinám krize sociálního státu podle Pierra Rosanvallona. In www.globalpolitics.cz Bauman, Z. 1995 Úvahy o postmoderní době. Praha: SLON Bauman, Z. 1999 In Search of Politics. Stanford, California: Stanford University Press Beck, U. 1992. Risk Society: Towards a New Modernity. London: Sage. Beck, U. 2000 V jaké společnosti vlastně žijeme? Praha ISV Behrman, J.R. ,Stancey, N. 1997 The Social Benefits of Education. The University of Michigan Press Bental, Benjamin (1989), The old-age security hypothesis and optimal population growth, Journal of Population Economics 1, 285-301 Bělohradský ,V. 2000 Globalizace. In Sborník podkladů pro Vizi rozvoje České Republiky. Praha: RASES Boldrin, M., De Nardi, M., Jones, L. E. 2005. „Fertility and Social Security.” National Bureau of Economic Research Working Paper No. 11146. Dostupné na: http://www.nber.org/papers/w11146 Borchert, E.-J. (1981) Die Berücksichtigung familiärer Kindererziehung im Recht der gesetzlichen Rentenversicherung, Duncker & Humblot GmbH 1981 Breton, D., F. Prioux. 2005. „Two children or three? Influence of family policy and sociodemographic factors.” Population 60(4): 415-446. Büttner, T., Lutz, W. 1990. „Estimating Fertility Responses to Policy Measures in the German Democratic Republic.” Population and Development Review 16: 539-555.

113

Literatura

Campos, M. M., Coutinho, M. P. (2006) Economic Bulletin of the Banco de Portugal Impacto das Recentes Alterações ao Estatuto de Aposentação, dostupné z: http://www.bportugal.pt/publish/bolecon/docs/2008_2_5_p.pdf Childbearing Trends and Policies in Europe, 2008. Demographic Research: Special Collection 7. Dostupné na: http://www.demographic-research.org/special/7/default.htm Cigno, A., Rosami, F.C. 1996. „Jointly determined saving and fertility behaviour: Theory and estimates for Germany, Italy, UK and USA.“ European Economic Review 40: 1561-1589 Cigno, A., Casolaro, L., Rosami, F.C. 2003. „The Impact of Social Security on Saving and Fertility in Germany.“ Finanzarchiv 59 Cristas, A. a kol, 2007: Natalidade o desafio portugues. http://www.cds.pt/items/Natalidade.pdf ČSÚ (2001) Sčítání lidu, domů a bytů 2001, dostupné z http://www.czso.cz/sldb/sldb2001.nsf/index ČSÚ (2003) Výběrové šetření o nákladech na výživu a výchovu dítěte, provedené ČSÚ v roce 2003 Dahrendorf, R. 1994 Svoboda a sociální vazby. In: Liberální společnost. Praha: Filosofia Danda, O. (2008) Lidovci připravují revoluci, čím více dětí, tím nižší daně, Právo 9.12.2008 Dvořák, P. 2004 Finanční krize jako globální problém a možnosti jejího vzniku v ČR. Praha: Studie národohospodářského ústavu Josefa Hlávky č.2 Etzioni, A. 1995 Morální dimenze ekonomiky. Praha: Victoria Publishing Fialová, L., D. Hamplová, M. Kučera, S. Vymětalová. 2000. Představy mladých lidí o manželství a rodičovství. Praha: SLON Fox, C. A. N. (2006) Governo reformula incentivos à natalidade, dostupné z: http://dn.sapo.pt/inicio/interior.aspx?content_id=641553 Gauthier, A. H. 2007. „The Impact of Family Policies on Fertility in Industrialized Countries: A Review of the Literature.” Population Research Policy Review 26: 323346 Gauthier, A. H., Philipov, D. (eds.) 2008. Can policies enhance fertility in Europe? Vienna Yearbook of Population Research. Vienna: Austrian Academy of Science Giddens, A. 1990. The Consequences of Modernity. Cambridge: Policy Press Giddens, A. 2000 Unikající svět. Jak globalizace mění náš život. Praha: SLON

114

Literatura

Hamplová, D. 2000. „Názory na manželství a rodinu mladých svobodných lidí v roce 1997.“ Demografie 42(2): 92-98 Hauser, M. a kol. 2007 Sociální stát a kapitalizmus Praha: Svoboda Servis Havlíčková, K. (2005) Chceme svým rodičům přispívat na důchod přímo? dostupné z: http://casopis.mensa.cz/veda/chceme_svym_rodicum_prispivat_na_duchod_primo.html Hašková, H. 2006. Diverzita bezdětnosti, jejího výzkumu a jejich společenské reflexe. In Hašková, H. (ed.), Šalamounová, P., Víznerová, H., Zamykalová, L.: Fenomén bezdětnosti v sociologické a demografické perspektivě. Sociologické studie 06/4. Praha: Sociologický ústav Henman, B., Voigtländer, M. (2003) Unzureichende Berücksichtigung der Kindererziehung als Ursache der Rentenkrise, Otto-Wolff-Institut Discussion Paper 4/2003, OTTO-WOLFF-INSTITUT für Wirtschaftsordnung, Köln Henman, B. 2004 Zu den ökonomischen Zusammenhängen zwischen Renten-, Familien- und Bildungspolitik – Ein Plädoyer für die Aufwertung der Erziehungsrente je Kind, Otto-Wolff-Institut Discussion Paper 3/2004 OTTO-WOLFF-INSTITUT Köln Hoem, J. M. 2005. „Why does Sweden have such high fertility?“ Demographic Research, 13(22), 559–572. Hoem, J.M. 2008. The impact of public policies on European fertility. In: T. Frejka, T. Sobotka, J. M. Hoem, and L. Toulemon (eds.) Childbearing trends and policies in Europe. Demographic Research, Special Collection 7, Vol. 19, Article 10, pp. 249-260. Höhne, S. 2008a. Podpora rodin s dětmi a vliv peněžních transferů na formu rodinného soužití. Praha: VÚPSV, v.v.i. Höhne, S. 2008b. Raná fáze rodičovství - péče o děti ve vybraných evropských zemích. In: Křížková, A., Dudová, R., Hašková, H., Maříková, H., Uhde, Z. (eds). Práce a péče. Proměny „rodičovské“ v České republice a kontext rodinné politiky Evropské unie. Praha: Sociologické nakladatelství Hohnerlein, E. M., (2002) Policy Measures in German Public Pension System to cope with Low Fertility, Journal of Population and Social Security: Social Security Study 2002, dostupné z: http://www.ipss.go.jp/webj-ad/WebJournal.files/SocialSecurity/2002/02MAR/WebSS0203.html

Holub, M. (2008) Historie vývoje sociálního a zdravotního pojištění na našem území, Fórum sociální politiky, 2008, ISSN 1802-5854 Holub, M. (2008) Historie vývoje sociálního a zdravotního pojištění na našem území pokračování, Fórum sociální politiky, 2008, ISSN 1802-5854 Holub, M., Šlapák, M., Kozelský, T., Jahoda, R. (2008) Stanovení rozhodného období, z něhož se zjišťují příjmy pro výpočet důchodu. Praha: VÚPSV, v.v.i. 2008. 137 s. ISBN 978-80-7416-023-3

115

Literatura

Holub, M. (2008) Zohlednění dob výchovy dítěte v důchodových systémech pro stanovení nároku na důchod a výši starobního důchodu ve vybraných evropských zemích. Praha: VÚPSV, v.v.i., 2008, 33 s, ISBN 978-80-87007-91-4 Holub, M. 2004. Analýza nepříspěvkových dob v ČR a doporučení pro jejich sledování a evidenci. Praha: VÚPSV, 2004 Holub, M. 2007. Zohlednění dob výchovy dítěte v důchodových systémech pro stanovení nároku na důchod a výši starobního důchodu ve vybraných evropských zemích. Praha: VÚPSV, v.v.i. Hyzl, J., Rusnok, J., Řezníček, T., Kulhavý, M.(2004) Penzijní reforma pro Českou republiku (inovativní přístup), ING Česká a Slovenská republika, Praha 2004, dostupné z: http://www.ing.cz/cz/o_ing/INGnavrhpenzijnireformy.pdf IPE, 2006: Portugal Agrees Pension Reform. B. Ottawa, http://www.globalaging.org/pension/world/2006/portugalagrees.htm Juříčková, Lenka. 2005. „Bezdětnost v České republice.“ Demografie.info. Dostupné na http://www.demografie.info/?cz_detail_clanku&artclID=118 Keller, J. 2005 Soumrak sociálního státu. Praha: SLON Klik, S. Daňové asignace. Informační studie č. 2.071. In: Parlamentní institut, Parlament ČR, Kancelář Poslanecké sněmovny. Praha: 2001 Dostupný z: http://psp.cz/kps/pi Kocourková, J. 2008. Rodinná politika ve státech Evropské unie. In: Populační vývoj České republiky 2007. Praha: PřF UK Kocourková, J. 2006. Rodinná politika v ČR: postoje veřejnosti k pronatalitním opatřením. In: Kocourková, J., Rabušic, L. (eds.) Sňatek a rodina: zájem soukromý nebo veřejný? Praha: PřF UK Kohler, H. P., F. C. Billari, J. A. Ortega. 2002. „The emergence of lowest-low fertility in Europe during the 1990s.“ Population and Development Review 28 (4): 641–680 Kommission für Nachhaltigkeit in der Finanzierung der Sozialen Sicherungssysteme (2003): Abschlussbericht, Bundesministerium für Gesundheit und Soziale Sicher-heit (Hrsg.), Berlin. Kommission „Soziale Sicherheit“ (2003): Bericht zur Reform Sicherungssysteme, Berlin dostupné z: www.cdu.de/tagesthema/30_09_03_soziale_sicherheit.pdf

der

sozialen

Koschin, F. 2001. Struktura plodnosti v 90. letech a co z toho plyne. Demografie 43(4): 277-284 Krebs, V. a kol. 2007 Sociální politika. Praha: ASPI Krebs, V. a kol. 2004 Sociální aspekty transformace české ekonomiky. Praha: Acta Oeconomica Pragensia č.4

116

Literatura

Kuchařová, V. 2006. „Rodinná politika v ČR. Proč a o čem.“ Demografie, 2006, 48: 229-240. Kuchařová, V., Ettlerová, S., Nešporová, O., Svobodová, K. 2006a. Zaměstnání a péče o malé děti z perspektivy rodičů a zaměstnavatelů. Zpráva z výzkumu realizovaného jako součást projektu Programu Iniciativy Společenství EQUAL - Role rovných příležitostí pro ženy a muže v prosperitě společnosti (Půl na půl). Praha: VÚPSV Kuchařová, V., Ettlerová, S., Matějková, B., Svobodová, K., Šťastná, A. 2006b. Harmonizace rodiny a zaměstnání. Část 3 - Postoje a zkušenosti s harmonizací rodiny a zaměstnání rodičů dětí předškolního a mladšího školního věku. Praha: VÚPSV Kuchařová, V. (Ed.). 2008. Zmapování dostupnosti a podmínek pobytu dětí v jeslích, mateřských školách, školních družinách a obdobných zařízeních a jiných neinstitucionálních forem péče o děti v ČR včetně identifikace překážek jejich využívání s návrhy možných opatření k jejich rozvoji. Praha: VÚPSV, v.v.i. Dostupné na: http://www.mpsv.cz/files/clanky/7073/pece_o_deti.pdf Kučera, T. 2007. „Příspěvek do diskuse o roli asistované reprodukce v současném populačním vývoji.“ Zpravodaj České demografické společnosti, 42/2007, str. 1-2 LINHAS ESTRATÉGICAS DA REFORMA DA SEGURANÇA SOCIAL Apreciação da CGTPIN: uma proposta inaceitável http://www.fenprof.pt/Download/FENPROF/SM_Doc/Mid_115/Doc_1507/Anexos/seg_s ocial.pdf Lesthaege, R., Surkyn, J. 2002. „New forms of household formation in Central and Eastern Europe: Are they related to newly emerging value orientations? Economic Survey of Europe, 1: 197-216, New York, Geneva: United Nations - Economic Commission for Europe Matějková, B., Paloncyová, J. 2003. Rodinná politika ve vybraných evropských zemích I. Praha: VÚPSV Matějková, B., Paloncyová, J. 2005. Rodinná politika ve vybraných evropských zemích s ohledem na situaci v České republice. Brno: VÚPSV a Masarykova univerzita v brně. MPSV. 2008. Soubor prorodinných opatření - Prorodinný balíček. Dostupné na: http://www.mpsv.cz/files/clanky/5898/komplet_balik.pdf Možný, I. 1990. Moderní rodina (mýty a skutečnosti). Brno: Blok Možný, I. 2003. Modernizace české rodiny a mezigeneračních vztahů v mezinárodním srovnání. In. Mareš, P., Potočný, T. (eds.). Modernizace a česká rodina. Brno: Barrister & Principal Možný, I. 2006. Rodina a společnost. Praha: Sociologické nakladatelství MPSV (2008), Pojistněmatematická zpráva o sociálním pojištění 2008, Praha 2008 MPSV - odbor sociálního pojištění Munková, G. a kol. 2005. Sociální politika v evropských zemích. Praha: Karolinum

117

Literatura

Musil, L. (ed.). 1996. Vývoj sociálního státu v Evropě. Brno: Doplněk OECD, 2007. Taxing Wages 2005-2006. Paris: OECD Publishing. reprezentativní výzkum populace ČR ve věku 18 – 79 let (n = 10 006) Muži a ženy v ČR: životní dráhy a mezigenerační vztahy (2005) Nečas, P. (2007) Online rozhovor (České noviny 22.6.2007), dostupné z http://www.mpsv.cz/cs/4316 Neyer, G. 2003. Family Policies and Low Fertility in Western Europe. Max-Planck Institute for Demographic Research Working Paper 2003-021 Neyer, G., G. Andersson. 2007. Consequences of family policies on childbearing behavior: effects or artifacts? Max-Planck Institute for Demographic Research Working Paper 2007-021 Newton, K. 1997 Social Capital and Democracy. American Behavioral Scientist 40 Občanský institut, (2005) Rodinná politika pro Českou republiku, dostupné z: http://www.obcinst.cz/cs/Rodinna-politika-pro-Ceskou-republiku-c833/ Pavlík, Z. 1997. V porodnosti jsme na jednom z posledních míst v Evropě. Demografie 39(4): 203-204 Pavlík, Z., Rychtaříková, J., Šubrtová, A. 1986. Základy demografie. Praha: Academia Pimpertz, J. (2005), Alterssicherung im Drei-Generationenvertrag, IWPositionen, Beiträge zur Ordnungspolitik, Nr. 14, Institut der deutschen Wirtschaft (Hrsg.), Köln Philipov, D. 2002. Fertility in times of discontinuous societal change: the case of Central and Eastern Europe. Max-Planck Institute for Demographic Research Working Paper 2002-024 Pollnerová, Š. 2001. „Easterlinova teorie a vývoj plodnosti v západoevropských zemích, České republice, Maďarsku a Polsku.“ Demografie 43 (4): 285–296 Rabušic, L. 2000. Hodnota dítěte. Demografie, 42(4): 286-290 Rabušic, L. 2001a. „Value change and demographic behaviour in the Czech Republic.“ Czech Sociological Review 9 (1): 99–122 Rabušic, L. 2001b. Kde ty všechny děti jsou? Porodnost v sociologické perspektivě. Praha: Sociologické nakladatelství Rabušic, L. 2001c je česká společnost postmaterialistická? Sociologický časopis 36 Rabušic, L. 2002. K některým předpokladům formulace pronatalitní politiky (diskuse s Milanem Kučerou a zastánci pronatalitní politiky). Demografie 44(3): 177-187 Rabušic, L. 2007. Několik poznámek k české rodinné politice. Demografie 49(4): 262272

118

Literatura

Rychtaříková, J. 1996. „Současné změny charakteru reprodukce v České republice a mezinárodní situace.“ Demografie 39 (2): 77–89 Rychtaříková, J. 2008. Česká republika: trendy demografického vývoje. In: Rychtaříková, Jitka - Kuchařová, Věra (eds.). Rodina, partnerství a demografické stárnutí. Praha: VÚPSV a PřF UK Sindicatos também não aplaudem medida, (2006) Patrões não querem trabalhadores com mais de 65 anos, dostupné z: http://ultimahora.publico.clix.pt/noticia.aspx?id=1259544&idCanal=Economia, Singly, De F. 1999. Sociologie současné rodiny. Praha: Portál Sinn, H-W. (2006) Europe's Demographic Deficit - A Plea for a Child Pension Systém, z: De Economist 153, 2005, pp. 1-45, Tinbergen Lectures, Electronic reprint June 2006, University of Munich, dostupné z: http://epub.ub.uni-muenchen.de Sinn, H. –W. (2000), Pension reform and demographic crisis. Why a funded system is needed and why it is not needed, International Tax and Public Finance 7, 389 - 410 Sinn, H.-W. (1999) The crisis in Germany’s pension insurance system and how it can be resolved, Working Paper 7304, NATIONAL BUREAU OF ECONOMIC RESEARCH, Cambridge, dostupné z: http://www.nber.org/papers/w7304 Sinn, H.-W. (2001), The Value of Children and Immigrants in a Pay-as-you-go Pension System: A Proposal for a Partial Transition to a Funded System, Ifo-Studien, Jg. 47, S. 77-94 Slepičková, Lenka. 2009. „Neplodnost jeho a neplodnost její: Generové aspekty asistované reprodukce.“ Sociologický časopis/Czech Sociological Review. 45(1): 177203 Sobotka, T. 2004. Postponement of Childbearing and Low Fertility in Europe. Amsterdam: Dutch University Press Sobotka, T. 2006. Bezdětnost v České republice. In: Hamplová D., P. Šalamounová, G. Šamanová (eds.): Životní cyklus - sociologické a demografické perspektivy. Praha: Sociologický ústav AV ČR Sobotka. 2008. Overview Chapter 6: The diverse faces of the Second Demographic Transition in Europe. Demographic Research, Special Collection 7: Childbearing Trends and Policies in Europe. Dostupné na: http://www.demographic-research.org/volumes/vol19/8/19-8.pdf Sobotka T., K. Zeman, V. Kantorová. 2003. „Demographic shifts in the Czech Republic after 1989: A second demographic transition view.“ European Journal of Population 19 (3): 249–277 Sobotka, V., Heráček, J. 2006. „Úloha urologa v IVF-programu při diagnostice a léčbě neplodného páru.“ Urologické listy 4(1): 20-25 Spieker, M. 1996 Sociální stát a jeho krize. Praha: Česká křesťanská akademie

119

Literatura

Stehr, N. 1994 Knowledge Societies. London: SAGE Sternberg, J.2001 Úspěšná inteligence. Praha: Grada Publishing Sundström, M., Stafford, F.P. 1992. „Female labour force participation, fertility and public policy in Sweden.“ European Journal of Population 8: 199-215 Šlapák, M. 2007. Návrhy opatření k podpoře zaměstnávání starších osob v oblasti důchodového systému“ str. 162–191 in Remr, J. 2007. Podpora zaměstnávání starších osob, Praha: VÚPSV Sullerotová, E. 1998. Krize rodiny. Praha: Karolinum Škarabelová, S. (2005) Daňové asignace jako nový prvek daňové politiky ČR, Masarykova Univerzita Brno, dostupné z: http://www.e-cvns.cz/soubory/Asignace_VSE_Skarabelova.doc Šťastná, A. 2007. „Druhé dítě v rodině - preference a hodnotové orientace českých žen.“ Sociologický časopis/Czech Sociological Review 43(4): 721-745. Šťastná, A. 2008. Děti a plodnost. In: Rychtaříková, Jitka - Kuchařová, Věra (eds.). Rodina, partnerství a demografické stárnutí. Praha: VÚPSV a PřF UK Štyglerová, T. 2008. Vývoj obyvatelstva v České republice v roce 2007. Demografie, 50(3): 153–172 Šveřepa, M. (2006) PLUS pro nová pracovní místa a rodinu - Sociální politika Občanské demokratické strany, dostupné z: http://socialnirevue.cz/item/plus-pronova-pracovni-mista-a-rodinu-socialni-politika-obcanske-demokraticke-strany Tomeš, I. 2001. Sociální politika, teorie a mezinárodní zkušenost, Praha 2001, Socioklub, ISBN 80-86484-00-9 van de Kaa, D. J. 1987. „Europe’s Second Demographic Transition.“ Population Bulletin 42 (1): 1–57 van de Kaa, D. J. 1996. „Anchored narratives: The story and findings of half a century of research into the determinants of fertility.” Population Studies 50(3): 389-432. van de Kaa, D. J. 2008. Demographic Transition. In.: Demography, [Ed.Zeng Yi], in Encyclopedia of Life Support Systems (EOLSS), Developed under the Auspices of the UNESCO, Eolss Publishers, Oxford, UK Voigtländer, M.(2004) A Perfect Marriage: Child-related Pensions and Public Education Otto-Wolff-Institut Discussion Paper 2/2004, OTTO-WOLFF-INSTITUT für Wirtschaftsordnung, Köln Voigtländer, M. 2005 Qualitative und quantitative Aspekte einer Elternrente, OttoWolff-Institut Discussion Paper 2/2005 OTTO-WOLFF-INSTITUT Köln Vostatek, J. (1996) Sociální a soukromé pojištění

120

Literatura

Výkonný tým ve složení Bezděk, V., Šmídová, Z., Pergler, P., Krejdl, A., Štork, Z., Škorpík, J. 2005. Závěrečná zpráva, Praha, FNM, 2005 dostupné z http://www.mpsv.cz/files/clanky/2235/zaverecna_zprava.pdf [cit.6.3.2009] WERDING, M. (1998): Zur Rekonstruktion des Generationenvertrages. Ökonomische Zu-sammenhänge zwischen Kindererziehung, sozialer Alterssicherung und Familienlastenausgleich, Tübingen Willke, H. 2000 Společnost vědění. In V jaké společnosti vlastně žijeme. Praha: ISV

121

Přílohy

Přílohy

Příloha č. 1 Slovensko zákon 461/2003 Z.z. 461/2003 Z.z. ZÁKON z 30. októbra 2003 o sociálnom poistení

§9 Nezaopatrené dieťa (1) Nezaopatrené dieťa podľa tohto zákona je dieťa a) do skončenia povinnej školskej dochádzky, b) po skončení povinnej školskej dochádzky, najdlhšie do dovŕšenia 26 rokov veku, ak 1. sa sústavne pripravuje na povolanie, 2. pre chorobu a stav, ktoré si vyžadujú osobitnú starostlivosť podľa prílohy č. 2, sa nemôže sústavne pripravovať na povolanie alebo nemôže vykonávať zárobkovú činnosť alebo 3. pre dlhodobo nepriaznivý zdravotný stav je neschopné sa sústavne pripravovať na povolanie alebo je neschopné vykonávať zárobkovú činnosť. (2) Dlhodobo nepriaznivý zdravotný stav nezaopatreného dieťaťa je choroba a stav uvedené v prílohe č. 2, ktoré podľa poznatkov lekárskej vedy majú trvať alebo trvajú dlhšie ako jeden rok a ktoré si vyžadujú osobitnú starostlivosť podľa tejto prílohy. (3) Nezaopatrené dieťa nie je dieťa, a) ktoré sa sústavne pripravuje na povolanie štúdiom, ak už získalo vysokoškolské vzdelanie druhého stupňa a bol mu priznaný akademický titul podľa osobitného predpisu, alebo b) ktoré je poberateľom invalidného dôchodku priznaného schopnosti vykonávať zárobkovú činnosť o viac ako 70 %.

z

dôvodu

poklesu

§ 10 Sústavná príprava na povolanie (1) Sústavná príprava na povolanie podľa tohto zákona je štúdium na strednej škole po skončení povinnej školskej dochádzky alebo štúdium na vysokej škole do získania vysokoškolského vzdelania druhého stupňa

125

Přílohy

(2) Sústavná príprava na povolanie podľa § 9 ods. 1 písm. b) prvého bodu sa začína a) žiakovi strednej školy od začiatku školského roka nasledujúceho po školskom roku, v ktorom skončí povinnú školskú dochádzku, b) študentovi vysokej školy odo dňa zápisu na štúdium prvého stupňa alebo na štúdium druhého stupňa. (3) Sústavná príprava na povolanie podľa § 9 ods. 1 písm. b) prvého bodu sa končí a) žiakovi strednej školy spôsobom ustanoveným osobitným predpisom b) študentovi vysokej školy spôsobom ustanoveným osobitným predpisom (4) Sústavná príprava na povolanie podľa tohto zákona je aj obdobie a) bezprostredne nadväzujúce na skončenie štúdia na strednej škole, najdlhšie do konca školského roku, v ktorom dieťa skončilo štúdium na strednej škole, b) od skončenia štúdia na strednej škole do zápisu na štúdium na vysokú školu vykonaného v kalendárnom roku, v ktorom dieťa skončilo štúdium na strednej škole, c) po skončení posledného ročníka strednej školy do vykonania skúšky podľa osobitného predpisu, najdlhšie do konca školského roka, v ktorom malo byť štúdium skončené, d) od získania vysokoškolského vzdelania prvého stupňa do zápisu na vysokoškolské štúdium druhého stupňa, ak zápis na vysokoškolské štúdium druhého stupňa bol vykonaný do konca kalendárneho roka, v ktorom bolo získané vysokoškolské vzdelanie prvého stupňa. (5) Sústavná príprava dieťaťa na povolanie je aj iné štúdium alebo výučba, ak sú svojím rozsahom a úrovňou podľa rozhodnutia Ministerstva školstva Slovenskej republiky (ďalej len "ministerstvo školstva") postavené na roveň štúdia na školách uvedených v odseku 1.

§ 15 Osobný rozsah dôchodkového poistenia (1) Povinne dôchodkovo poistení sú a) zamestnanec, ktorý je povinne nemocensky poistený, b) samostatne zárobkovo činná osoba, ktorá je povinne nemocensky poistená, c) fyzická osoba s trvalým pobytom na území Slovenskej republiky, ktorá sa riadne stará o dieťa do šiestich rokov jeho veku s trvalým pobytom na území Slovenskej republiky, ak nie je dôchodkovo poistená podľa písmen a) alebo b), nebol jej priznaný predčasný starobný dôchodok alebo invalidný dôchodok, nedovŕšila vek potrebný na nárok na starobný dôchodok (ďalej len "dôchodkový vek") a podala prihlášku na dôchodkové poistenie z dôvodu tejto starostlivosti,

126

Přílohy

d) fyzická osoba s trvalým pobytom na území Slovenskej republiky, ktorá sa riadne stará o dieťa s dlhodobo nepriaznivým zdravotným stavom po dovŕšení šiestich rokov jeho veku s trvalým pobytom na území Slovenskej republiky najdlhšie do 18 rokov jeho veku, ak nie je dôchodkovo poistená podľa písmen a) až c), nebol jej priznaný predčasný starobný dôchodok alebo invalidný dôchodok, nedovŕšila dôchodkový vek a podala prihlášku na dôchodkové poistenie z dôvodu tejto starostlivosti, e) fyzická osoba s trvalým pobytom na území Slovenskej republiky, ktorej sa poskytuje peňažný príspevok na opatrovanie podľa osobitného predpisu a fyzická osoba, ktorá má podľa zmluvy o výkone osobnej asistencie vykonávať osobnú asistenciu fyzickej osobe s ťažkým zdravotným postihnutím najmenej 140 hodín mesačne podľa osobitného predpisu v rozsahu najviac 12 rokov, ak nie je dôchodkovo poistená podľa písmen a) až d), nebol jej priznaný predčasný starobný dôchodok alebo invalidný dôchodok, nedovŕšila dôchodkový vek a podala prihlášku na dôchodkové poistenie z dôvodu tohto opatrovania alebo výkonu osobnej asistencie; do obdobia 12 rokov dôchodkového poistenia sa započítava aj obdobie dôchodkového poistenia získané z dôvodu uvedeného v písmene d), f)

na účely starobného poistenia fyzická osoba, ktorej sa vypláca úrazová renta priznaná podľa § 88 do dovŕšenia dôchodkového veku alebo do priznania predčasného starobného dôchodku.

(2) Fyzická osoba uvedená v odseku 1 písm. c) a d) je rodič alebo osvojiteľ dieťaťa, jeho manžel (manželka) a fyzická osoba, ktorej bolo toto dieťa zverené do starostlivosti nahrádzajúcej starostlivosť rodičov na základe rozhodnutia príslušného orgánu. (3) Riadna starostlivosť podľa odseku 1 písm. c) a d) je riadna starostlivosť podľa osobitného predpisu (4) Dobrovoľne dôchodkovo poistená osoba môže byť fyzická osoba po dovŕšení 16 rokov veku, ktorá má na území Slovenskej republiky trvalý pobyt, povolenie na prechodný pobyt alebo povolenie na trvalý pobyt (5) Nárok na dôchodkové dávky za podmienok ustanovených týmto zákonom má aj manžel (manželka) a nezaopatrené dieťa po fyzických osobách uvedených v odsekoch 1 a 4 a po poberateľoch starobného dôchodku, predčasného starobného dôchodku a invalidného dôchodku.

§ 60 Obdobie dôchodkového poistenia (1) Obdobie dôchodkového poistenia je obdobie povinného dôchodkového poistenia, obdobie dobrovoľného dôchodkového poistenia, ak za tieto obdobia okrem období uvedených v § 140 bolo zaplatené poistné na dôchodkové poistenie podľa tohto zákona a ak tento zákon neustanovuje inak. Ak zamestnávateľ nesplnil povinnosť platiť a odvádzať poistné na dôchodkové poistenie, podmienka zaplatenia poistného na dôchodkové poistenie u zamestnanca sa považuje za splnenú.

127

Přílohy

(2) Obdobie dôchodkového poistenia je aj obdobie výkonu služby policajta, profesionálneho vojaka a vojaka prípravnej služby, ak toto obdobie policajt, profesionálny vojak a vojak prípravnej služby nezískali v rozsahu zakladajúcom nárok na výsluhový dôchodok podľa osobitného predpisu a nebol im priznaný invalidný výsluhový dôchodok, invalidný dôchodok alebo čiastočný invalidný dôchodok podľa osobitného predpisu (3) Obdobie dôchodkového poistenia nie je obdobie výkonu služby policajta, profesionálneho vojaka a vojaka prípravnej služby, ak toto obdobie bolo zhodnotené na nárok na vdovský výsluhový dôchodok, vdovský dôchodok, vdovecký výsluhový dôchodok, vdovecký dôchodok, sirotský výsluhový dôchodok alebo sirotský dôchodok podľa osobitného predpisu (4) Obdobie dôchodkového poistenia je aj obdobie poberania invalidného dôchodku priznaného a vyplácaného Sociálnou poisťovňou, a to do dovŕšenia dôchodkového veku alebo priznania predčasného starobného dôchodku. (5) Obdobie dôchodkového poistenia je aj obdobie podľa § 142 ods. 3, za ktoré bolo dodatočne zaplatené poistné na dôchodkové poistenie. (6) Ak má poistenec v tom istom období viacero dôchodkových poistení, započítava sa takéto obdobie dôchodkového poistenia len raz. (7) To isté obdobie riadnej starostlivosti o dieťa do šiestich rokov jeho veku alebo o dieťa s dlhodobo nepriaznivým zdravotným stavom do 18 rokov jeho veku sa započítava ako obdobie dôchodkového poistenia len jednej fyzickej osobe uvedenej v § 15 ods. 1 písm. c) a d). (8) Rok dôchodkového poistenia je 365 dní dôchodkového poistenia.

§ 62 Osobný mzdový bod (1) Osobný mzdový bod na určenie sumy dôchodkovej dávky sa určí ako podiel osobného vymeriavacieho základu a všeobecného vymeriavacieho základu. Osobný mzdový bod sa zaokrúhľuje na štyri desatinné miesta nahor. (2) Za obdobie dôchodkového poistenia podľa § 60 odst. 4, ktoré trvalo celý kalendárny rok, patrí osobný mzdový bod vo výške 0, 3. Ak toto obdobie trvalo len časť kalendárneho roka, osobný mzdový bod sa určí ako súčin pomernej časti osobného mzdového bodu a počtu dní tohto obdobia. Pomerná časť osobného mzdového bodu je podiel osobného mzdového bodu vo výške 0, 3 a počtu dní kalendárneho roka, v ktorom bolo získané obdobie dôchodkového poistenia podľa § 60 ods. 4, a zaokrúhľuje sa na štyri desatinné miesta nahor. (3) Osobný mzdový bod je najviac v hodnote 3.

128

Přílohy

§ 63 Priemerný osobný mzdový bod (1) Priemerný osobný mzdový bod na určenie sumy dôchodkovej dávky sa určí ako podiel súčtu osobných mzdových bodov dosiahnutých v jednotlivých kalendárnych rokoch rozhodujúceho obdobia a obdobia dôchodkového poistenia v rozhodujúcom období, ak tento zákon neustanovuje inak. Priemerný osobný mzdový bod sa zaokrúhľuje na štyri desatinné miesta nahor. Na účely určenia obdobia dôchodkového poistenia sa získané dni dôchodkového poistenia prepočítavajú na roky, ak tento zákon neustanovuje inak. Obdobie dôchodkového poistenia sa zaokrúhľuje na štyri desatinné miesta nahor. (2) Na hodnotu priemerného osobného mzdového bodu prevyšujúcu hodnotu 3 sa neprihliada. (3) Priemerný osobný mzdový bod v hodnote nižšej ako 1, 25 sa započítava v celej výške. Z hodnoty priemerného osobného mzdového bodu od 1, 25 do 3 sa započítava v roku a) b) c) d) e) f) g) h) i) j) k)

2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 2013 2014

40 60 64 68 72 76 80 84 88 92 96

%, %, %, %, %, %, %, %, %, %, %.

(4) K priemernému osobnému mzdovému bodu v hodnote nižšej ako 1, 0 sa pripočíta z rozdielu medzi hodnotou 1, 0 a priemerným osobným mzdovým bodom určeným podľa odseku 1 v roku a) b) c) d) e) f) g) h) i) j) k)

2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 2013 2014

60 40 36 32 28 24 20 16 12 8 4

%, %, %, %, %, %, %, %, %, %, %.

(5) Od 1. januára 2015 sa priemerný osobný mzdový bod neupravuje podľa odsekov 3 a 4. (6) Priemerný osobný mzdový bod po úprave podľa odsekov 3 a 4 sa zaokrúhľuje na štyri desatinné miesta nahor.

129

Přílohy

(7) Rozhodujúce obdobie na zistenie priemerného osobného mzdového bodu sú kalendárne roky pred rokom, v ktorom boli splnené podmienky nároku na dôchodkovú dávku, s výnimkou kalendárnych rokov pred 1. januárom 1984, ak tento zákon neustanovuje inak. Z rozhodujúceho obdobia sa vylučujú obdobia, za ktoré patrí osobný mzdový bod podľa § 62 ods. 2 prvej vety alebo § 255 ods. 3 prvej vety, alebo obdobie dôchodkového poistenia, za ktoré nemožno určiť osobný mzdový bod, ak tieto obdobia trvali celý kalendárny rok. (8) Ak v rozhodujúcom období určenom podľa odseku 7 nie je najmenej dvadsaťdva kalendárnych rokov, predlžuje sa rozhodujúce obdobie pred 1. január 1984 postupne tak, aby v ňom bolo dvadsaťdva kalendárnych rokov podľa odseku 7. Ak poistenec ani po tomto predĺžení nemá dvadsaťdva kalendárnych rokov podľa odseku 7, zisťuje sa priemerný osobný mzdový bod z tohto nižšieho počtu kalendárnych rokov. (9) Ak v rozhodujúcom období sú len obdobia uvedené v § 62 ods. 2 prvej vete alebo § 255 ods. 3, priemerný osobný mzdový bod je 0, 3. (10) Ak rozhodujúce obdobie určené podľa odsekov 7 a 8 je kratšie ako jeden kalendárny rok, priemerný osobný mzdový bod sa určí ako podiel osobného mzdového bodu dosiahnutého v tomto kratšom období a koeficientu určeného ako podiel počtu dní tohto obdobia dôchodkového poistenia a čísla 365. Koeficient sa zaokrúhľuje na štyri desatinné miesta nahor. Odsek 6 platí rovnako. Všeobecný vymeriavací základ na účely tohto ustanovenia je všeobecný vymeriavací základ, ktorý platil v roku, ktorý dva roky predchádza roku, v ktorom vznikol nárok na dôchodkovú dávku. (11) Ak vznikol nárok na dôchodkovú dávku v kalendárnom roku, v ktorom poistencovi prvý raz vzniklo dôchodkové poistenie, priemerný osobný mzdový bod sa určí ako podiel osobného mzdového bodu dosiahnutého v období od vzniku dôchodkového poistenia do vzniku nároku na dôchodkovú dávku a koeficientu určeného ako podiel počtu dní tohto obdobia dôchodkového poistenia a čísla 365. Koeficient sa zaokrúhľuje na štyri desatinné miesta nahor. Odsek 6 platí rovnako. (12) Ak poistencovi vznikol nárok na dôchodkovú dávku v deň prvého vzniku dôchodkového poistenia, priemerný osobný mzdový bod je osobný mzdový bod určený ako podiel pravdepodobného vymeriavacieho základu na platenie poistného na dôchodkové poistenie za kalendárny mesiac, v ktorom vznikol nárok na dôchodkovú dávku, a jednej dvanástiny všeobecného vymeriavacieho základu. Pravdepodobný vymeriavací základ je vymeriavací základ, z ktorého by sa platilo poistné na dôchodkové poistenie za kalendárny mesiac, v ktorom vznikol nárok na dôchodkovú dávku.

§ 65 Podmienky nároku na starobný dôchodok (1) Poistenec má nárok na starobný dôchodok, ak bol dôchodkovo poistený najmenej 15 rokov a dovŕšil dôchodkový vek. (2) Dôchodkový vek je 62 rokov veku poistenca, ak tento zákon neustanovuje inak.

130

Přílohy

(3) Mužovi, ktorý v období od 1. januára 2004 do 31. decembra 2005 dovŕšil vek 60 rokov, sa dôchodkový vek určí tak, že k veku 60 rokov sa pripočíta a) v roku 2004 deväť kalendárnych mesiacov, b) v roku 2005 osemnásť kalendárnych mesiacov. (4) Žene, ktorá vychovala päť detí alebo viac detí a v období od 1. januára 2004 do 31. decembra 2014 dovŕšila vek 53 rokov, sa dôchodkový vek určí tak, že k veku 53 rokov sa pripočíta a) b) c) d) e) f) g) h) i) j) k)

v v v v v v v v v v v

roku roku roku roku roku roku roku roku roku roku roku

2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 2013 2014

deväť kalendárnych mesiacov, osemnásť kalendárnych mesiacov, dvadsaťsedem kalendárnych mesiacov, tridsaťšesť kalendárnych mesiacov, štyridsaťpäť kalendárnych mesiacov, päťdesiatštyri kalendárnych mesiacov, šesťdesiattri kalendárnych mesiacov, sedemdesiatdva kalendárnych mesiacov, osemdesiatjeden kalendárnych mesiacov, deväťdesiat kalendárnych mesiacov, deväťdesiatdeväť kalendárnych mesiacov.

(5) Žene, ktorá vychovala tri deti alebo štyri deti a v období od 1. januára 2004 do 31. decembra 2013 dovŕšila vek 54 rokov, sa dôchodkový vek určí tak, že k veku 54 rokov sa pripočíta a) b) c) d) e) f) g) h) i) j)

v v v v v v v v v v

roku roku roku roku roku roku roku roku roku roku

2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 2013

deväť kalendárnych mesiacov, osemnásť kalendárnych mesiacov, dvadsaťsedem kalendárnych mesiacov, tridsaťšesť kalendárnych mesiacov, štyridsaťpäť kalendárnych mesiacov, päťdesiatštyri kalendárnych mesiacov, šesťdesiattri kalendárnych mesiacov, sedemdesiatdva kalendárnych mesiacov, osemdesiatjeden kalendárnych mesiacov, deväťdesiat kalendárnych mesiacov.

(6) Žene, ktorá vychovala dve deti a v období od 1. januára 2004 do 31. decembra 2012 dovŕšila vek 55 rokov, sa dôchodkový vek určí tak, že k veku 55 rokov sa pripočíta a) b) c) d) e) f) g) h) i)

v v v v v v v v v

roku roku roku roku roku roku roku roku roku

2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012

deväť kalendárnych mesiacov, osemnásť kalendárnych mesiacov, dvadsaťsedem kalendárnych mesiacov, tridsaťšesť kalendárnych mesiacov, štyridsaťpäť kalendárnych mesiacov, päťdesiatštyri kalendárnych mesiacov, šesťdesiattri kalendárnych mesiacov, sedemdesiatdva kalendárnych mesiacov, osemdesiatjeden kalendárnych mesiacov.

131

Přílohy

(7) Žene, ktorá vychovala jedno dieťa a v období od 1. januára 2004 do 31. decembra 2010 dovŕšila vek 56 rokov, sa dôchodkový vek určí tak, že k veku 56 rokov sa pripočíta a) b) c) d) e) f) g)

v v v v v v v

roku roku roku roku roku roku roku

2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010

deväť kalendárnych mesiacov, osemnásť kalendárnych mesiacov, dvadsaťsedem kalendárnych mesiacov, tridsaťšesť kalendárnych mesiacov, štyridsaťpäť kalendárnych mesiacov, päťdesiatštyri kalendárnych mesiacov, šesťdesiattri kalendárnych mesiacov.

(8) Žene, ktorá v období od 1. januára 2004 do 31. decembra 2009 dovŕšila vek 57 rokov, sa dôchodkový vek určí tak, že k veku 57 rokov sa pripočíta a) b) c) d) e) f)

v v v v v v

roku roku roku roku roku roku

2004 2005 2006 2007 2008 2009

deväť kalendárnych mesiacov, osemnásť kalendárnych mesiacov, dvadsaťsedem kalendárnych mesiacov, tridsaťšesť kalendárnych mesiacov, štyridsaťpäť kalendárnych mesiacov, päťdesiatštyri kalendárnych mesiacov.

(9) Dôchodkový vek určený podľa odsekov 3 až 8 je vek dovŕšený v kalendárnom mesiaci v deň, ktorý sa číslom zhoduje s dňom narodenia poistenca. (10) Ak deň dovŕšenia dôchodkového veku určeného podľa odsekov 3 až 8 pripadne na deň, ktorý sa číselne nezhoduje s dňom narodenia poistenca, za deň dovŕšenia dôchodkového veku sa považuje posledný deň posledného pripočítaného kalendárneho mesiaca.

§ 74 Podmienky nároku na vdovský dôchodok a nároku na vdovecký dôchodok (1) Vdova má nárok na vdovský dôchodok po manželovi, ktorý a) ku dňu smrti bol poberateľom starobného dôchodku, predčasného starobného dôchodku alebo invalidného dôchodku, b) ku dňu smrti splnil podmienky nároku na starobný dôchodok alebo získal počet rokov dôchodkového poistenia na nárok na invalidný dôchodok, alebo c) zomrel v dôsledku pracovného úrazu alebo choroby z povolania.

(2) Vdova má nárok na výplatu vdovského dôchodku počas jedného roka od smrti manžela. (3) Po uplynutí obdobia uvedeného v odseku 2 má vdova nárok na výplatu vdovského dôchodku, ak a) sa stará o nezaopatrené dieťa,

132

Přílohy

b) je invalidná z dôvodu poklesu schopnosti vykonávať zárobkovú činnosť o viac ako 70 % alebo c) vychovala aspoň tri deti, d) dovŕšila vek 52 rokov a vychovala dve deti, e) dovŕšila dôchodkový vek. (4) Nezaopatrené dieťa podľa odseku 3 písm. a) je dieťa, ktoré má po zomretom rodičovi nárok na sirotský dôchodok, a dieťa, ktoré bolo v rodine zomretého vychovávané, ak ide o vlastné dieťa alebo osvojené dieťa vdovy alebo ak bolo dieťa vdove alebo zomretému manželovi zverené do starostlivosti nahrádzajúcej starostlivosť rodičov na základe rozhodnutia príslušného orgánu počas trvania manželstva. (5) Nárok na vdovský dôchodok zaniká a) uzatvorením manželstva, b) dňom právoplatnosti rozhodnutia súdu, podľa ktorého vdova úmyselným trestným činom spôsobila smrť manžela. (6) Na nárok vdovca na vdovecký dôchodok po manželke platia odseky 1 až 5 rovnako.

§ 138 Vymeriavací základ

(20) Vymeriavací základ, z ktorého štát platí poistné na dôchodkové poistenie a poistné do rezervného fondu solidarity za fyzickú osobu uvedenú v § 15 ods. 1 písm. a) a b) v období, v ktorom sa jej poskytuje materské, a za fyzickú osobu uvedenú v § 15 ods. 1 písm. c) a d), je mesačne a) v období od 1. januára do 30. júna kalendárneho roka 60 % jednej dvanástiny všeobecného vymeriavacieho základu, ktorý platil v kalendárnom roku, ktorý dva roky predchádza kalendárnemu roku, v ktorom platí poistné na dôchodkové poistenie a poistné do rezervného fondu solidarity, b) v období od 1. júla do 31. decembra kalendárneho roka 60 % jednej dvanástiny všeobecného vymeriavacieho základu, ktorý platil v kalendárnom roku, ktorý predchádza kalendárnemu roku, v ktorom platí poistné na dôchodkové poistenie a poistné do rezervného fondu solidarity. (21) Vymeriavací základ, z ktorého štát platí poistné na dôchodkové poistenie a poistné do rezervného fondu solidarity za fyzickú osobu uvedenú v § 15 ods. 1 písm. e), je mesačne výška minimálnej mzdy66) zamestnancov v pracovnom pomere odmeňovaných mesačnou mzdou, ktorá platí k prvému dňu kalendárneho mesiaca, za ktorý sa platí poistné. (22) Vymeriavací základ, z ktorého Sociálna poisťovňa platí poistné na starobné poistenie za poberateľa úrazovej renty priznanej podľa § 88 do dovŕšenia jeho

133

Přílohy

dôchodkového veku alebo do priznania predčasného starobného dôchodku, je mesačne 1, 25-násobku sumy vyplatenej úrazovej renty; odseky 9 a 10 sa nepoužijú. (23) Vymeriavací základ za obdobie uvedené v § 142 ods. 3 je najmenej suma vymeriavacieho základu uvedená v odseku 9 platná ku dňu, v ktorom sa poistné na dôchodkové poistenie dopláca. (24) Vymeriavací základ sa zaokrúhľuje na celé eurocenty nahor.

§ 140 Vylúčenie povinnosti platiť poistné poistencom a zamestnávateľom (1) Zamestnanec, povinne nemocensky poistená a povinne dôchodkovo poistená samostatne zárobkovo činná osoba, dobrovoľne nemocensky poistená osoba, dobrovoľne dôchodkovo poistená osoba a dobrovoľne poistená osoba v nezamestnanosti nie sú povinní platiť poistné na nemocenské poistenie, poistné na dôchodkové poistenie a poistné na poistenie v nezamestnanosti a) v období, počas ktorého sa im poskytuje materské, b) od prvého dňa potreby ošetrovania fyzickej osoby uvedenej v § 39 ods. 1 písm. a) alebo starostlivosti o dieťa uvedené v § 39 ods. 1 písm. b) najdlhšie do desiateho dňa, ak potreba ošetrovania alebo starostlivosti trvá v tomto období.

§ 254 Nezaopatrené dieťa (1) Nezaopatrené dieťa podľa tohto zákona nie je dieťa, ktoré sa sústavne pripravuje na povolanie štúdiom na vysokej škole podľa predpisov platných do 31. marca 2002, ak už skončilo vysokoškolské štúdium a bol mu priznaný akademický titul podľa týchto predpisov. (2) Sústavná príprava na povolanie podľa tohto zákona je aj štúdium študenta na vysokej škole podľa osobitného predpisu (3) Sústavná príprava na povolanie študenta, ktorý študuje na vysokej škole podľa odseku 2, sa začína odo dňa zápisu na vysokú školu. (4) Sústavná príprava na povolanie študenta, ktorý študuje na vysokej škole podľa odseku 2, sa končí vykonaním štátnej skúšky a priznaním akademického titulu, najneskôr koncom školského roka, v ktorom malo byť toto štúdium skončené podľa predpisov platných do 31. marca 2002, vylúčením zo štúdia alebo zanechaním štúdia podľa predpisov platných do 31. marca 2002.

§ 255 Obdobie dôchodkového poistenia a výška osobného mzdového bodu (1) Za obdobie dôchodkového poistenia sa považuje aj zamestnanie a náhradná doba

134

Přílohy

získané pred 1. januárom 2004 podľa predpisov účinných pred 1. januárom 2004, ak tento zákon neustanovuje inak. Na hodnotenie náhradnej doby ako obdobia dôchodkového poistenia od 1. augusta 2006 sa nevyžaduje splnenie podmienky získania najmenej jedného roka zamestnania. (2) Za obdobie dôchodkového poistenia sa považuje aj zamestnanie v cudzine získané po 30. apríli 1990, ak bolo za toto obdobie zaplatené poistné v sume určenej podľa predpisov účinných v čase doplatenia poistného. Toto obdobie sa hodnotí najskôr odo dňa zaplatenia poistného. (3) Za náhradnú dobu, dobu štúdia a dobu výkonu civilnej služby, ktoré sa hodnotia ako doba zamestnania získané podľa predpisov účinných pred 1. januárom 2004 a ktoré trvali celý kalendárny rok, patrí osobný mzdový bod vo výške 0, 3, 0, 6 v prípade materskej dovolenky. Ak sa kryjú tieto doby navzájom, patrí osobný mzdový bod vo výške 0, 3, 0, 6 v prípade materskej dovolenky len raz. Ak tieto doby trvali len časť kalendárneho roka, osobný mzdový bod sa určí ako súčin pomernej časti osobného mzdového bodu a počtu dní týchto dôb. Pomerná časť osobného mzdového bodu je podiel osobného mzdového bodu patriaceho za tieto doby, ktoré trvali celý kalendárny rok, a počtu dní kalendárneho roka, v ktorom sa tieto doby získali. Pomerná časť osobného mzdového bodu sa zaokrúhľuje na štyri desatinné miesta nahor. (4) Ak sa kryje doba zamestnania získaná podľa predpisov účinných pred 1. januárom 2004 s náhradnou dobou alebo dobou štúdia, ktoré sa do 31. decembra 2003 hodnotia ako doba zamestnania, na určenie sumy dôchodkovej dávky sa zohľadní osobný mzdový bod za obdobie, v ktorom je vyšší. (5) Za obdobie dôchodkového poistenia sa považuje aj obdobie výkonu služby policajta, profesionálneho vojaka a vojaka prípravnej služby získané do 31. decembra 2003, ak toto obdobie policajt, profesionálny vojak a vojak prípravnej služby nezískali v rozsahu zakladajúcom nárok na výsluhový dôchodok podľa osobitného predpisu a nebol im priznaný invalidný výsluhový dôchodok, invalidný dôchodok alebo čiastočný invalidný dôchodok podľa osobitného predpisu (6) Obdobie dôchodkového poistenia nie je obdobie dôchodkového poistenia fyzickej osoby uvedenej v § 15 ods. 1 písm. c) a obdobie výkonu služby policajta, profesionálneho vojaka a vojaka prípravnej služby, ktoré boli získané do 31. decembra 2003, ak boli zhodnotené na nárok na vdovský výsluhový dôchodok, vdovský dôchodok, vdovecký výsluhový dôchodok, vdovecký dôchodok, sirotský výsluhový dôchodok alebo sirotský dôchodok podľa osobitného predpisu (7) Za obdobie dôchodkového poistenia sa nepovažuje zamestnanie a náhradná doba získané pred 1. januárom 2004, ktoré boli zhodnotené na nárok na starobný dôchodok, ktorý bol prekvalifikovaný na výsluhový dôchodok, a obdobie dôchodkového poistenia občana Slovenskej republiky, ktorý vykonával základnú službu, náhradnú službu alebo zdokonaľovaciu službu v rámci vojenskej služby v ozbrojených silách, získané pred 1. januárom 2006, ak toto obdobie bolo zhodnotené na nárok na vdovský výsluhový dôchodok, vdovský dôchodok, vdovecký výsluhový dôchodok, vdovecký dôchodok, sirotský výsluhový dôchodok alebo sirotský dôchodok podľa osobitného predpisu

135

Přílohy

§ 258 Výchova dieťaťa na určenie dôchodkového veku žien v období od 1. januára 2004 do 31. decembra 2014 Poistenkyni, ktorá v období od 1. januára 2004 do 31. decembra 2014 dovŕši dôchodkový vek podľa § 65 ods. 4 až 8, sa výchova dieťaťa posudzuje podľa predpisov účinných pred 1. januárom 2004.

136

Přílohy

Příloha č. 2 Slovensko zákon 43/2004 Z.z. 43/2004 Z.z. ZÁKON z 20. januára 2004 o starobnom dôchodkovom sporení a o zmene a doplnení niektorých zákonov

§ 20 Platitelia príspevkov na starobné dôchodkové sporenie (1) Príspevky na starobné dôchodkové sporenie (ďalej len "príspevky") platí, ak tento zákon neustanovuje inak, a) zamestnávateľ za svojich zamestnancov, b) samostatne zárobkovo dôchodkovom sporení,

činná

osoba

povinne

zúčastnená

na

starobnom

c) dobrovoľne zúčastnená osoba na starobnom dôchodkovom sporení, d) štát, e) Sociálna poisťovňa. (2) Štát platí príspevky, ak tento zákon neustanovuje inak, za a) občana Slovenskej republiky, ktorý vykonáva základnú službu, náhradnú službu alebo zdokonaľovaciu službu v rámci vojenskej služby v ozbrojených silách Slovenskej republiky, b) občana Slovenskej republiky, ktorý vykonáva civilnú službu, c) fyzickú osobu, ktorá sa osobne a celodenne stará o dieťa do šiestich rokov jeho veku alebo o dieťa s dlhodobo nepriaznivým zdravotným stavom do siedmich rokov jeho veku. (3) Štát platí príspevky za fyzickú osobu uvedenú v odseku 2 písm. c), ak táto fyzická osoba nie je povinná platiť príspevky sama a nepoberá invalidný dôchodok podľa osobitného predpisu. Zúčtovanie príspevkov platených štátom ustanoví všeobecne záväzný právny predpis, ktorý vydá Ministerstvo práce, sociálnych vecí a rodiny Slovenskej republiky (ďalej len "ministerstvo") po dohode s Ministerstvom financií Slovenskej republiky (ďalej len "ministerstvo financií"). (4) Sociálna poisťovňa platí príspevky za poberateľov invalidného dôchodku podľa osobitného predpisu do dovŕšenia dôchodkového veku, ak títo poberatelia invalidného dôchodku pred vznikom nároku na invalidný dôchodok podľa osobitného predpisu boli zúčastnení na starobnom dôchodkovom sporení.

137

Přílohy

Pozostalostné dôchodky § 34 Podmienky vyplácania vdovského dôchodku a vdoveckého dôchodku (1) Vdove sa vypláca vdovský dôchodok podľa tohto zákona po manželovi, ktorý ku dňu smrti bol poberateľom starobného dôchodku alebo predčasného starobného dôchodku podľa tohto zákona. (2) Vdove sa vypláca vdovský dôchodok počas jedného roka od smrti manžela. (3) Po uplynutí obdobia uvedeného v odseku 2 sa vdove vypláca vdovský dôchodok, ak a) sa stará o nezaopatrené dieťa, b) je invalidná z dôvodu poklesu schopnosti vykonávať zárobkovú činnosť o viac ako 70 % podľa osobitného predpisu alebo c) dovŕšila dôchodkový vek. (4) Nezaopatrené dieťa podľa odseku 3 je nezaopatrené dieťa podľa osobitného predpisu. (5) Na vyplácanie vdoveckého dôchodku vdovcovi po zomretej manželke platia odseky 1 až 4 rovnako.

138

Přílohy

Příloha č. 3 Slovensko Súčasný stav zákona 43/2004 § 20 Platitelia príspevkov na starobné dôchodkové sporenie (1) Príspevky na starobné dôchodkové sporenie (ďalej len "príspevky") platí, ak tento zákon neustanovuje inak, a) zamestnávateľ za svojich zamestnancov, b) samostatne zárobkovo činná osoba povinne zúčastnená na starobnom dôchodkovom sporení, c) dobrovoľne dôchodkovo poistená osoba podľa osobitného predpisu povinne zúčastnená na starobnom dôchodkovom sporení, d) štát, e) Sociálna poisťovňa. (2) Štát platí príspevky za sporiteľa, ktorý je zúčastnený na starobnom dôchodkovom sporení z dôvodu uvedeného v § 14 ods. 5 písm. a) alebo b). (3) Sociálna poisťovňa platí príspevky za sporiteľa uvedeného v § 14 ods. 4, za ktorého platí poistné na starobné poistenie podľa osobitného predpisu.

§ 14 Osoba zúčastnená na starobnom dôchodkovom sporení (1) Povinne zúčastnená na starobnom dôchodkovom sporení je, ak tento zákon neustanovuje inak, fyzická osoba narodená po 31. decembri 1986, ktorá sa dobrovoľne rozhodla byť zúčastnená na starobnom dôchodkovom sporení do šiestich mesiacov od prvého dôchodkového poistenia podľa osobitného predpisu vzniknutého po 31. decembri 2007 z dôvodu výkonu činnosti zamestnanca, povinne dôchodkovo poistenej samostatne zárobkovo činnej osoby alebo z dôvodu dobrovoľne dôchodkovo poistenej osoby. (2) Povinne zúčastnená na starobnom dôchodkovom sporení je aj fyzická osoba, ktorá bola v období pred 1. januárom 2005 dôchodkovo poistená podľa osobitného predpisu, 3) dobrovoľne sa rozhodla v období od 1. januára 2005 do 30. júna 2006 byť zúčastnená na starobnom dôchodkovom sporení a je a) zamestnanec, b) samostatne zárobkovo činná osoba, ktorá je povinne dôchodkovo poistená podľa osobitného predpisu c) dobrovoľne dôchodkovo poistená osoba podľa osobitného predpisu

139

Přílohy

(3) Povinne zúčastnená na starobnom dôchodkovom sporení je aj fyzická osoba, ktorá pred 1. januárom 2005 bola dôchodkovo poistená podľa osobitného predpisu, od 1. januára 2005 do 30. júna 2006 je zaradená do evidencie uchádzačov o zamestnanie alebo sa sústavne pripravuje na povolanie štúdiom na strednej škole alebo na vysokej škole po dovŕšení 16 rokov veku a v tomto období nie je dôchodkovo poistená podľa osobitného predpisu, ak sa dobrovoľne rozhodla byť zúčastnená na starobnom dôchodkovom sporení najneskôr do 30 dní od prvého dôchodkového poistenia podľa osobitného predpisu, vzniknutého po 30. júni 2006. (4) Povinne zúčastnená na starobnom dôchodkovom sporení je aj fyzická osoba, ktorej sa vypláca úrazová renta podľa osobitného predpisu, ak bola sporiteľ pred vznikom nároku na úrazovú rentu. (5) Zúčastnení na starobnom dôchodkovom sporení môžu byť fyzická osoba alebo sporiteľ narodení po 31. decembri 1986 a sporiteľ narodený pred 1. januárom 1987, ktorí sú povinne dôchodkovo poistení z dôvodu a) riadnej starostlivosti o dieťa do šiestich rokov jeho veku podľa osobitného predpisu 11) alebo z dôvodu riadnej starostlivosti o dieťa s dlhodobo nepriaznivým zdravotným stavom po dovŕšení šiestich rokov jeho veku podľa osobitného predpisu 12) alebo b) poberania peňažného príspevku za opatrovanie podľa osobitného predpisu 12a)

11) § 15 ods. 1 písm. c) zákona č. 461/2003 Z. z. v znení zákona č. 310/2006 Z. z. 12) § 15 ods. 1 písm. d) zákona č. 461/2003 Z. z. v znení zákona č. 310/2006 Z. z. 12a) § 15 ods. 1 písm. e) zákona č. 461/2003 Z. z. v znení zákona č. 310/2006 Z. z.

U dlhod. zdravot. postihn. detí sa to predĺžilo zo 7 r. na 18 rokov.

140

Příloha č. 4 Návrh skupiny ING

PENZIJNÍ REFORMA PRO ČESKOU REPUBLIKU (Inovativní přístup)

ING ČESKÁ A SLOVENSKÁ REPUBLIKA

James Hyzl Jiří Rusnok Tomáš Řezníček Martin Kulhavý

PRAHA, ŘÍJEN 2004

Přílohy

Úvod Budeme-li chtít najít dnes ve vyspělých zemích snad nejčastěji citované téma budoucnosti přítomné v ekonomických debatách, pak to pravděpodobně budou otázky spojené se stárnutím a s udržitelnosti stávajících penzijních systémů. Slyšíme, že důchodové systémy jsou v krizi a nebudou do budoucna schopny naplnit dnešní očekávání svých budoucích klientů (důchodců). V zásadě je již dnes zřejmé, že budoucí penzisté musí počítat s tím, že relativně budou jejich důchody významně nižší než jsou důchody dnešních důchodců. Jde o to, že budoucí populace pracujících je příliš malá na to, aby mohla „ufinancovat“ budoucí armádu důchodců na dnes očekávané úrovni důchodových dávek. Člověk nemusí být demografem nebo odborníkem na makroekonomii aby dospěl k těmto jednoduchým závěrům. Není nutné sledovat titulky denníků v mnoha zemích světa. Stačí prostě pozorovat život okolo sebe. Například jeden z autorů tohoto článku jako bezdětný třicátník při pohledu do svého okolí zjišťuje, že jeho situace není vůbec výjimečná nýbrž spíše, v jemu blízké věkové a sociální skupině, převažující. Téměř ve všech vyspělých zemích demografická data potvrzují trend poklesu porodnosti a tedy i rostoucího podílu starších osob v populaci. Není žádných pochyb o tom, že společnosti ve vyspělých zemích stárnou a jejich demografická tvář se dramaticky mění. Čím více je zřejmé, že se mění struktura populace a že se proto musí změnit i penzijní systémy tím více je udivující jak vlády v různých zemích mají problém provést zásadní změny v národních důchodových systémech. Možná, že důvodem pro tuto váhavost politických elit není otázka akceptovaní výše zmíněných holých faktů, ale spíše návrhy řešení, které mnohé vlády svým občanům nabízejí. V jednom z podzimních čísel roku 2003 respektovaného týdeníku The Economist najdeme nápadný titulek, který zní “Mějte více dětí, pracujte déle“, („Have more babies, work longer”). V reálné politice se zdá, že zatím většina politiků považuje za přirozené a jasné opatření druhou část titulku tedy pracovat déle. Otázku proč nemáme více dětí a zda opravdu každý by měl pracovat déle si zatím politické elity spíše nekladou. Podívejme se však na věci více zblízka: Vezměme nejprve ženu, která vychovala tři děti a těžce pracovala kdesi v továrně. Bude-li si tato žena stěžovat, že by snad měla pracovat před odchodem do svého důchodu déle než tomu bylo v minulosti, budeme s ni většinou asi tiše souhlasit. Ocitne-li se ale ve stejné situaci muž s nadprůměrným příjmem, který nikdy nezaložil rodinu, celý svůj aktivní život si tak říkajíc užíval pro sebe, pak budou zřejmě naše sympatie k jeho „škemrání“ na zvyšující se věk odchodu do důchodu významně menší. Uvedený příklad demonstruje problém spočívající v tom, že současné návrhy politiků a vlád na řešení problémů penzijních systémů jak se s nimi setkáváme napříč Evropu nerozlišují mezi různými skupinami osob (potenciálních důchodců). To vede k tomu, že některé z těchto skupin pak oprávněně cítí neférovost navrhovaných řešení. Našim záměrem je navrhnout takový penzijní systém, který bude schopen poskytnout slušný základní důchod pro naprostou většinu seniorů, bude současně dlouhodobě ekonomicky udržitelný ale bude také maximálně spravedlivý pro všechny při respektování jejich různých způsobů života (životních osudů).

143

Přílohy

Geneze dnešních problémů a jak si s nimi poradit Klíčem k navržení takového řešení pro penzijní systém je nalezení odpovědi na již uvedenou výzvu ve zmíněném titulku z The Economistu “Mějte více dětí a pracujte déle“. V odpovědi na otázku proč máme méně dětí než předchozí generace bude snadnější najit odpověď zeptáme-li se kdo má pracovat déle? Na základě odpovědi na tuto specifickou otázku, pak můžeme nastavit pravidla penzijního modelu spravedlivější pro všechny než je tomu dnes. Musíme se tedy nejprve zeptat sami sebe co vedlo a vede k tomu, že nemáme dost potomků, kteří by v budoucnu mohli financovat naše důchody? Vždyť naše babičky a dědečci takový problém neměli. Odpověď na tuto otázku nemohou jistě plně poskytnout lidé zabývající se převážně ekonomií a podnikáním. Jako ekonomicky poučení lidé však můžeme přinejmenším konstatovat, že dnešní společnost je významně materiálně bohatší než to bylo za našich babiček a dědečků a přesto a možná právě proto máme dnes podstatně méně dětí než měli oni. Základní dedukce z tohoto závěru tedy je, že důvody pro menší počty dětí v naši generaci nejsou ekonomické, nejsou jistě ani zdravotní, nýbrž důvodem je změna životního stylu, kterou si lidé sami zvolili. Autor těchto řádků sám na sobě může dokumentovat podobnou skutečnost. Ačkoliv je sám bezdětný, žije spokojeně ve svém vlastním bytě, cestuje, navštěvuje restaurace a vůbec si užívá příjemných věcí v životě. Oba páry jeho prarodičů měly 5 a 6 potomků, žily v domě s nejvíce třemi místnostmi, nikdy nejely na dovolenou v našem pojetí a nejedli v lepším místě než byla hospoda na rohu ulice. Byli ochotni obětovat některé materiální aspekty svého života proto, aby mohli mít děti. A právě proto, že tyto stránky života potlačili měli následně skromné důchody. Nemohli si dovolit, žádné penzijní připojištění, kde by si vytvořili dodatečné zdroje pro svoje stáří. Na rozdíl od svých prarodičů by autor těchto řádků dnes neměl odvahu neodkládat si na svou vlastní penzi. Uvedený příklad ze života ukazuje mimo jiné na jednu velmi důležitou souvislost. Existují dvě zcela legitimní cesty jak si každý z nás může obstarat finanční zabezpečení na stáří. Oba způsoby mají společné to, že se dělí na fázi investování a na fázi spotřeby, přičemž obě fáze jsou navzájem v úzké korelaci. •

První možnost je ta, kterou volili již uvedení prarodiče, tj. mít někoho (obvykle vlastní děti), kdo se o vás ve stáří postará. Přeneseno na makroúroveň, naši prarodiče měli dost dětí, které platily do penzijního systému, což jim zaručovalo uspokojivou penzijní dávku. To je v podstatě princip tradičního modelu „plať jak jdeš“ („pay as you go“ dále jen PAYG), kde mladí (aktivní generace) platí důchody seniorům (svým prarodičům a rodičům). V principu jde o pokračování tradiční rodové solidarity dětí s rodiči přenesené na celospolečenskou úroveň.

Zatímco v dávné minulosti potomci přenechávali v rodinné pospolitosti svým předkům potřebné zboží a služby.1 Dnes platí penězi odváděnými z jejich aktuálních pracovních příjmů. Stát se stal v moderním důchodovém systému pouze prostředníkem a současně vynucovatelem této solidarity.

1

V rozvojových zemích je tento tradiční model široce uplatňován do dnes.

144

Přílohy

Je zřejmé, že investicí (příspěvkem) do takového systému jsou děti.

•

Druhou možností je v průběhu aktivního života našetřit dostatečnou zásobu peněz (majetku), kterou následně ve stáří člověk použije pro financování potřeb této fáze svého života. Velmi zjednodušeně řečeno: nemám-li děti, nemohu očekávat, že se ve stáři o mně postará někdo cizí (imaginární), proto si musím našetřit sám. Požadovat a očekávat v takovém případě důchodovou dávku ze solidárního PAYG systému je totéž jako by jste požádali někoho úplně cizího aby se o vám pravidelně přispíval na váš důchod.

Většina národních penzijních modelů je založena na předpokladu, že lidé si zvolí 1. možnost, tj. že budou mít děti, kterými budou udržovat v chodu národní PAYG systém. Tento předpoklad však bohužel v posledních desetiletích nenachází v praktickém životě naplnění a proto řešíme problém neudržitelnosti stávajících národních penzijních modelů. Řešení obvykle nabízená pro tento problém předpokládají vedle parametrických změn v modelu PAYG (v zásadě posun důchodového věku, případně jiná forma snížení dávek), rovněž rozvoj spořících (fully funded dále jen FF) pilířů (většinou povinných) a podněcují občany ke vstupu do těchto schémat. Obě tyto cesty však mají své slabiny.

Začneme s problémy PAYG, dále pak uvidíme, že ani FF samo o sobě nemůže být dostatečnou léčbou pro národní penzijní modely. Problém s PAYG je snadný a má i snadné řešení. Dnešní průběžný systém (PAYG) totiž vyplácí penze i těm, kteří do něj neinvestovali, tedy nepřispěli. Máme zde dnes více a více důchodců, kteří buď neměli vůbec děti a nebo jen velmi málo dětí, což je v příkrém rozporu s jejich důchody. Ty jsou naopak právě u těchto lidí obvykle vyšší. To samozřejmě vytváří neúnosný tlak na rovnováhu tohoto systému a nutí vlády přijímat ona nepopulární opatření v podobě zvyšování věku odchodu do důchodu, odkládání valorizace již vyplácených dávek a podobně. Současně se tak posiluje neférovost systému, jelikož tato opatření postihuji i ty, kteří přispěli odpovídajícím počtem dětí. Stejně tak je nefér žádat po lidech, kteří vychovali dostatečný počet dětí, jež dnes ze svých výdělků financují stále nákladnější systém, aby dále přispívali do spořících pilířů (FF). Nutit všechny bez výjimky, aby si dodatečně spořili ve FF prostě není férové řešení penzijního problému. Řešení spočívá v tom, aby I pilíř (PAYG) vyplácel důchody jen těm, kteří do něj platili „příspěvky“ a těmi mohou být v průběžném systému pouze děti. Toto je naprosto klíčová podmínka našeho návrhu. PAYG není pojišťovací systém prostřednictvím, kterého si kupujeme důchod nebo jinak řečeno šetříme na stáří. PAYG je clearingové centrum kam pracující (vnučky, vnoučata a děti dnešních důchodců) platí na důchody svých rodičů a prarodičů. Příspěvkem do PAYG nejsou peníze nýbrž řádně vychované děti. Takže řešením pro PAYG je neplatit dávky těm, kteří do systému nepřispěli. Vrátíme-li se nyní ke dříve uvedenému příkladu dvou budoucích důchodců žehrajících na oddalování důchodového, pak se ukáže, že žena se třemi potomky si nebude muset stěžovat, protože by v námi navrhovaném modelu dostala tzv. plnou penzi z PAYG a nemusela by vůbec odcházet do důchodu dramaticky později, než předpokládala.

145

Přílohy

Co ale udělat s mužem „samotářem“ z našeho příkladu? Takový případ náš „napravený“ PAYG systém neumí řešit sám o sobě. Nelze proto hovořit o komplexním řešení národního důchodového systému, o které usilujeme. Národní penzijní systém musí být schopen pokrýt všechny možné způsoby života a nabídnout tak alternativu pro každou aktivní životní cestu. Je proto nutné vedle korigovaného PAYG pilíře vybudovat i II. povinný spořící pilíř (FF) založeny na dříve uvedené 2. možnosti způsobu zabezpečení na stáří, tj. na principu individuálních finančních úspor. Jednotlivci, kteří neinvestují do PAYG prostřednictvím svých dětí, se musejí povinně zúčastnit spoření na stáři prostřednictvím II. pilíře. Oba pilíře a tedy i modely financování stáří tak jsou postaveny na stejnou úroveň. Jestliže někdo spoří na individuální bázi do II. pilíře (FF), pak jeho úspory jsou jednoznačně druhem ekonomické investice, která přinese v pozdějším období (v důchodu) jejich držiteli ekonomický užitek. Stejně tak můžeme konstatovat, že ekonomické náklady, které rodiče nesou při výchově dětí (od hygienických potřeb na začátku až po vzdělání při vstupu do dospělosti) jsou investicemi, z nichž budou oba rodiče profitovat (důchod z PAYG). To je skutečnost, která rodiče opravňuje požadovat zpět hodnoty, které odvádějí jejich děti do I. Pilíře. Navíc nám to poskytuje základ pro elementární pravidla, kterými se má řídit moderní penzijní systém při stanovení dávky. Jestliže chci mít důchod, pak musím nejprve v době své ekonomické aktivity investovat. Tato investice může mít podobu buď peněz nebo řádně vychovaných dětí (v penzijním systému mají obě formy stejnou hodnotu), nebo může jít o kombinací obou forem (což bude nejčastější případ). Investice však musí být učiněna, bez investice nemůže být dávka vyplacena. Velikost dávky se řídí velikostí investice. Aplikujeme-li tyto principy na makroúrovni pak takový národní penzijní systém bude dlouhodobě schopen zajistit bezpečné důchody pro naprostou většinu našich občanů. Základem pro tento plán je povinná účast všech ekonomicky aktivních osob v obou základních pilířích podle jejich aktuální životní situace. Příspěvky do PAYG jsou platbou našim rodičům nejsou to příspěvky na naši budoucí penzi. Chceme-li mít v budoucnu i my důchod z PAYG pilíře, musíme stejně jako naši rodiče přispět řádně do života uvedenými dětmi. Naše peněžní příspěvky do PAYG jsou výnosy z investic našich rodičů. Skutečnost, že jsem zde dnes na tomto světě aktivní znamená, že naši rodiče se v minulosti rozhodli přispět do PAYG systému. Proto jim náleží výnos z těchto investic. Příspěvky jednotlivce do národního důchodového systému se tedy budou skládat nejen z platby do PAYG. Bezdětný jednotlivec na začátku své pracovní kariéry bude platit na důchod svých rodičů (platba do PAYG) a současně si bude spořit do FF na svoji vlastní penzi. Jakmile rodiče přivedou na svět svého prvního potomka(y) jejich platby do FF se sníží a v momentě, kdy začnou vychovávat 3 potomky jejich platba do FF bude symbolická (případně nulová).2 Lidé se třemi dětmi totiž přispěli dostatečně do PAYG a jsou tak zajištěni na minimální přiměřené úrovni důchodem z PAYG (cca 50 % průměrné mzdy v národním hospodářství), proto je možné aby v době výchovy dětí bylo jejich rodinným rozpočtům uleveno a byli buď zcela zproštěni povinnosti platit do povinného FF pilíře a nebo jejich sazba bude pouze symbolická např. 3 %). Pokud je dětí méně než 3 pak se uplatní kombinace důchodu od státu z PAYG s určitou srážkou za menší počet dětí a důchodu z vlastních povinných úspor ve II. pilíři. V době výchovy dětí mají stejně tak tito rodiče nárok na slevy při platbě do povinného II. pilíře. A nakonec bezdětní jedinci či páry dostanou důchod pouze z II. pilíře, kde si budou povinně celý život střádat na svůj individuální účet. Našim 2

Pochopitelně, že vedle dvou povinných pilířů zde bude i třetí a případně další dobrovolné pilíře, kde si každý může spořit podle svých potřeb jak uzná za vhodné. S tím, že spoření v těchto pilířích by mělo mít přiměřenou podporu státu.

146

Přílohy

záměrem je aby tento důchod po 40 letech úspor dosahoval cca 50 % bývalé mzdy. Tito lidé nepřispěli do PAYG svými dětmi - platili pouze příspěvky na důchody svých vlastních rodičů, proto nemohou obdržet z PAYG žádnou dávku. Takto konstruovaný národní důchodový systém znamená, že individuální finanční příspěvky jednotlivců do něj se budou měnit v různých fázích jejich života a v závislosti na zvoleném životním stylu. Člověk se třemi ekonomicky závislými dětmi bude přispívat pouze do PAYG na důchody svých rodičů a případně symbolicky i na svůj účet ve II. pilíři (FF). Osoba bezdětná bude vedle platby do I. pilíře (PAYG) ještě muset spořit v povinném II. pilíři na svůj vlastní důchod. V zásadě to bude znamenat, že osoba se třemi ekonomicky závislými dětmi bude mít vyšší čistý pracovní příjem než osoba bezdětná. Rozdíl mezi čistými příjmy obou těchto osob je v ekonomickém slova smyslu kompenzací rodičům s dětmi za výdaje (investice), které učinili tím, že do důchodového systému přispěli dětmi. V našem systému každý musí učinit investici (příspěvek) očekává-li budoucí důchodovou dávku. Výnos z investice bude mnohem férověji než dnes záviset na jejím rozsahu. Tabulka č. 1 Schéma navrhovaného důchodového systému I. pilíř PAYG (povinný) Příspěvky: platí všichni ekonomicky aktivní (je to platba na důchody našich rodičů) Dávky: pouze jedinci, kteří vychovali alespoň jedno dítě, maximální dávka (cca 50% průměrné mzdy) pro osoby se třemi a více dětmi.

II. pilíř FF /DC/ (povinný) Příspěvky: všichni bezdětní a osoby s již ekonomicky nezávislými dětmi platí plné pojistné; osoby s 1 nebo 2 závislými dětmi mají snížené pojistné; Lidé se třemi a více závislými dětmi mají pojistnou sazbu 0 % (nebo např. 3 %).

III. pilíř FF /DC i DB/ (dobrovolný) Otevřená možnost pro všechny, kteří chtějí mít vyšší příjem ve staří než jim může zaručit I. a II. pilíř.

Dávky: zcela podle naspořené částky DC.

Systém je tedy založen na následujících principech, které byly současně použity jako vstupy pro následně provedené pojistně-matematické výpočty: •

Osoba vstupující na trh práce (předpokládejme zatím bezdětná) je povinna ihned přispívat do I.pilíře - PAYG (důchody rodičů) a stejně tak plně i do II. pilíře - FF (úspory na své vlastní stáří). To, že lidé budou mít děti je vysoce pravděpodobné, není to však 100 % jisté. Jakmile začnou lidé investovat do svých prvních dětí přichází prostor pro slevu na pojistném do II. pilíře.

•

Sleva na pojistném do FF pro rodiče dětí se poskytuje pouze jsou-li děti na rodičích ekonomicky závislé a tito o ně řádně pečují. Po ekonomickém osamostatnění dětí se příspěvková sazba do II. pilíře pro rodiče vrací na maximální zákonem stanovenou úroveň.

•

Slevu na pojistném do II. pilíře obdrží rovným způsobem oba rodiče. Kriteriem je ekonomický příspěvek (investice). Ve standardní rodině mají tedy nárok na slevu oba rodiče. Jejich příjem není relevantní. V rodinách s jedním rodičem, dostane slevu pochopitelně ten, kdo do dětí reálně investuje (pečuje o ně). Rodič, který nežije s dětmi ve společné domácnosti, může slevu obdržet pouze v případě, že prokazatelně ekonomicky přispívá na výchovu dětí.

•

Stejný princip se uplatní i u posuzování nároku na důchod z I. pilíře.Bezdětné osoby, které si však osvojily (adoptovaly) a řádně pečují o děti mají identická práva jako ostatní rodiče,

147

Přílohy

•

V době rodičovské dovolené jednoho s rodičů, se platba do II. pilíře učiněná rodičem, který zůstává ekonomicky aktivní rozdělí mezi oba rodiče v poměru 1:1.

Při dodržení těchto principů dosáhneme toho, že lidé během své aktivní kariéry vždy nějakým způsobem přispívají do důchodového systému - buď dětmi nebo penězi. To umožňuje aby tento model zajistil dlouhodobě naprosté většině lidí slušnou základní penzi (cca 50 % bývalé mzdy) a pro řadu lidí i penzi vyšší cca na úrovni 70 % jejich bývalé mzdy. Tato konstrukce penzijního systému nejen garantuje slušnou penzijní dávku všem účastníkům ale rovněž přináší potřebnou flexibilitu a další výhody jak účastníkům (důchodců) tak i státu jako konečnému garantovi sociální stability. První výhodou je férovost a transparentnost systému. Klient má vysokou jistotu, že za své příspěvky (děti nebo peníze) obdrží odpovídající výnosy. Ve II. pilíři FF je transparence dána z definice a klient je pánem svého osobního účtu a tedy i svého osobního finančního plánu. V I. pilíři - PAYG klient sice neuvidí jak se vyvíjí jeho osobní účet (ten není potřeba) nýbrž má jistotu, že jeho příspěvky (tedy jeho děti) budou krýt náklady jeho budoucí penze z PAYG. To mu dává značnou jistotu, že jeho budoucí důchod z I. pilíře bude odpovídat jeho příspěvkům (tedy počtu dětí). Tato průhlednost umožní všem lidem poučeně předvídat, jaký dopad na jejich životní úroveň ve stáří bude mít jimi zvolený styl života a rozhodnout se podle toho o jejich osobních finančních strategiích. Další zásadním přínosem navrženého penzijního modelu je jeho sociální progrese. Například v systémech s převažující vahou individuálních FF schémat, jsou lidé, kteří si nemohli naspořit během aktivní části života významně potrestání nízkou dávkou v důchodu. Zvláště jedná-li se o jedince, kteří se rozhodli pro opakované rodičovství a proto nemohli dostatečně dlouho a dostatečně významně přispívat do spořícího schématu, to znamená svého druhu diskriminaci. Paradoxně tak diskriminujeme lidí, kteří se vlastně zasloužili o budoucnost dané společnosti. V praxi tato situace postihuje zejména ženy. Námi navrhovaný model nikoho nediskriminuje za to, že se rozhodl přivést na svět a vychovávat děti a proto nemohl dostatečně šetřit na svůj vlastní důchod. Navíc obecně platí, že rodiny s více dětmi jsou spíše rodiny nízko a podprůměrně příjmové, náš návrh tyto lidi kompenzuje i tím, že jim při 3 a více dětech garantuje slušný důchod již z I. pilíře (cca 50 % prům. mzdy v NH). Proto v našem modelu i rodiče 3 a více dětí mohou mít na konci aktivního života velmi solidní důchodní důchod kombinací I. a II. pilíře. Tohoto pozitivního výsledku dosahujeme bez příjmové redistribuce mezi vysoko a nízko příjmovými a fakticky napravujeme dnešní systém, v němž ve skutečnosti lide s dětmi (a to i s nízkými příjmy) přispívají na důchody vysokopříjmových důchodců bez dětí. Náš model přináší prospěch i pro stát a vládu. Je to systém schopný samoregulace a významně snížené citlivosti na demografických trendech. Změny plodnosti a porodnosti nahoru nebo dolů budou pouze měnit váhu I. a II. pilíře v celém důchodovém systému. Celková rovnováha systému bude zachována aniž by bylo potřeba opakovaně přistupovat k nezbytným parametrickým změnám. Pokud dojde ke zvýšení míry specifické plodnosti pak se zvýší příspěvky do PAYG I. pilíře, pokud se naopak sníží pak příspěvky do FF II. pilíře se zvýší. Představený návrh rovněž pomáhá ve svém důsledku řešit nepřímo některé aktuální sociální problémy. Jedna z takových věcí je financování pozůstalostních (vdovských a vdoveckých) důchodů. V našem modelu člověk, který ztratí svého nejbližšího partnera, především zdědí veškeré úspory zemřelého ve II. pilíři - FF.

148

Přílohy

Jelikož I. PAYG pilíř je konstruován jako balíček rovnoměrně rozdělený mezi oba rodiče dětí může se pozůstaly podílet za určitých podmínek i na penzi původně předvídané pro druhého z rodičů. Není problém část těchto prostředků použít již v době, kdy pozůstaly tuto pomoc nejvíce potřebuje. Další skupina osob, která může na tomto modelu profitovat jsou samoživitelé jejichž původní partneři se nechtějí dobrovolně podílet na nákladech spojených s výchovou dětí (výživné). Navrhovaný penzijní systém může fungovat jako účinný prostředek nátlaku na tyto osoby. Buď budou platit na děti a pak se jim dostane „výhod“ rodičů a pokud nebudou vzdávají se nároků na penzi z I. pilíře a jsou povinni platit plné pojistné do II. pilíře.

Jak to může fungovat? Klíčové body matematického modelu pro PAYG systém jsou: •

Autoregulace PAYG systému, tzn. PAYG systém v dlouhodobém měřítku negeneruje ztrátu (a to i při změně demografického složení populace)

•

Přiměřené penze při daňových odvodech tak nízkých, jak jen to je možné

•

Spravedlnost - osoba s jedním dítětem dostane poloviční penzi oproti osobě s dvěma dětmi

Základní vzorec pro dlouhodobě udržitelný chod je vzorec (1) penze (%) =

počet dětí * čas strávený jako ekonomicky aktivní * příspěvek do PAYG systému (%) 2 * čas strávený jako penzista

*k

penze (%)

penze vyplácená v důchodovém věku, vyjádřená jako procento z průměrného platu v daném čase čili tzv. náhradový poměr

počet dětí

děti, který penzista vychoval

čas strávený jako ekonomicky aktivní čas strávený jako penzista

tento parametr je ovlivněn očekávanou délkou života (v modelu odhadnuto jako 2,3)

Takže při prodloužení očekávané délky života je nutné posunout i věk odchodu do penze. V našem konkrétním propočtu jsme použili věk 65 let pro všechny od roku 2015 a dále jeho zvyšování následuje po 10 letech až na 68 v roce 2045. •

Dvojka ve jmenovateli je zapříčiněna tím, že jeden pracující člověk musí přispívat na penzi dvěma rodičům.

•

k tento koeficient (menší než 1) vyjadřuje, že ne všichni lidé v ekonomicky aktivním věku jsou zaměstnáni (někteří jsou invalidní, nezaměstnaní nebo na mateřské dovolené). Tento parametr se samozřejmě bude v čase vyvíjet, můžeme očekávat pokles nezaměstnanosti, ale na druhé straně může dojít k nárůstu ekonomicky neaktivních žen.

149

Přílohy

Př.: Se 12% odvodem do PAYG systému a koeficientem k=75%, může tento systém penzistovi se dvěma dětmi garantovat penzi ve výši cca 21% průměrné mzdy (=2 * 2,3 * 0,12 / 2 * 0,75 = 0,207)

Pro jiné počty dětí je výpočet podobný:

Tabulka č. 2 Teoretický náhradový poměr k předchozí mzdě v PAYG podle počtu dětí počet dětí

0

penze z PAYG systému

1 0%

2 10%

3+ 21%

31%

FF model - penzijní spoření Role druhého pilíře spočívá především v dorovnání rozdílů, které plynou z definice prvního pilíře. Výpočty nutných odvodů do druhé pilíře jsou provedeny tak, aby bezdětný člověk měl penzi ve výši zhruba 50 % svého posledního příjmu. Opatrné výsledky ukazují, že je toho možné dosáhnout i s příspěvkem 12 % do druhého pilíře po dobu 40 let.

Tabulka č. 3 Sazba odvodu do důchodového systému podle počtu dětí počet dětí

0

1

2

3+

příspěvek do FF systému

12%

9%

6%

3%

celkem příspěvek PAYG + FF

24%

21%

18%

15%

Celkové pojistné na úrovni 24 % jsme zvolili současně proto, abychom nepřekročili dnešní úroveň sociálního pojištění 28 % a naopak jsme chtěli vytvořit prostor pro pokles průměrné sazby pojištění.3 Znamená to, že pro bezdětnou rodinu nedojde k navýšení celkových odvodů do penzijního systému, pro rodiny s dětmi dojde naopak k jejich výraznému snížení (pro rodiče tří dětí ze současných 28 % na 19 %). Při uvedených parametrech jsme obdrželi následující výsledky pokud se jedná o tzv. náhradový poměr. Následující dvě tabulky ukazují tento poměr jak ve vztahu k průměrné mzdě v národním hospodářství tak i ve vztahu k předchozí individuální mzdě pracovníka.

3

Tato sazba totiž dnes zahrnuje jak pojištění na starobní penzi tak ale i pojištění invalidní a pozůstalostní penze. V našem reformovaném systému řešíme zabezpečení na stáří a případně pozůstalostní důchody. Invalidnímu pojištění jsme se nevěnovali. Tento systém podle našeho názoru vyžaduje samostatnou úvahu a měl by být (alespoň účetně) oddělen od stávajícího důchodového systému. Jednou z možností jeho modernizace je zavedení principu povinně smluvního invalidního pojištění pro všechna ekonomicky aktivní občany. Podle našich zkušeností by platby do takového systému ve výši 4 % mezd byly schopny bez problémů pokrýt dnešní úroveň jeho dávek. Jednalo by se tedy o výrazné zlevnění systému proti dnešky, kdy se odhaduje, že invalidní pojištění „zkonzumuje“ řádově 7-8 %tních bodů z celkové sazby 28 %.

150

Přílohy

Tabulka č. 4 Náhradový poměr ve vztahu k individuální mzdě 75% průměrné mzdy muž/žena 48,4%

100% průměrné mzdy muž/žena 48,4%


1 dítě

56,3%

52,9%

47,9%

2 děti

65,6%

58,6%

48,1%

3 děti

75,7%

65,3%

49,8%

žádné dítě

Tabulka č. 5 Náhradový poměr ve vztahu k průměrné mzdě v NH 75% průměrné mzdy muž/žena 36,3%



1 dítě

42,2%

52,9%

95,9%

2 děti

49,2%

58,6%

96,1%

3 děti

56,8%

65,3%

99,7%

žádné dítě

Přechodová fáze - aneb jak pokrýt tranzitivní náklady? Veškeré reformy penzijního systému narážejí na problém přechodu ze současného stavu (pouze PAYG systém) do systému s určitým vlivem FF (mladá generace nejen, že bude muset svými daněmi platit penze současných důchodců, ale musí našetřit i na své vlastní důchody). Jak bylo vysvětleno již dříve, cílem je se dostat ze stavu 100 % PAYG do stavu 50% PAYG (s přihlédnutím na počet dětí) a 50 % FF. Cest, kterých vedou mezi těmito variantami je mnoho. možností je „skoková“ metoda, kdy část populace mladší, než přejde ze dne na den do nového modelu a naopak populace hranice zůstává již v současném systému. Osoby mezi těmito přispívat i dostávat penzi z obou systému, podle toho, jak blízko či věkové hranici při startu reformy:

Jednou z těchto je určitá hranice starší než určitá hranicemi, budou daleko byli určené

Tabulka č.6 Příklad přechodového scénáře věk 35 a mladší

podíl starého systému na budoucí penzi 0%

36

6%

37

13%

38

19%

39

25%

40

31%

41

38%

42

44%

43

50%

44

56%

45

63%

46

69%

47

75%

48

81%

49

88%

50 51 a starší

94% 100%

151

Přílohy

Je zřejmé, že tento systémový skok bude generovat v počátečním období deficity v bilanci systému (současný systém přijde o podstatnou část svých příjmů od osob pod 51 let). Na druhou stranu je třeba říci, že tyto prostředky z ekonomiky nezmizí, ale budou ukládány pomocí druhého a případně třetího pilíře na osobní účty občanů do aktiv jejich správců (penzijní fondy, životní pojišťovny, správci aktiv, …?). Z makroekonomického hlediska dojde k poklesu veřejných úspor avšak tento bude více než kompenzován růstem soukromých úspor. Celkové úspory v ekonomice se tak výrazně zvýší a vytvoří se tím i další prostor pro dlouhodobé investiční projekty (např. v dopravní infrastruktuře).

Celkový součet deficitu a investic ve druhém pilíři je výrazně kladný:

Graf č. 1 Celkový kumulovaný deficit v I. pilíři a úspory ve II. pilíři v % HDP

100% 90% %

% HDP

70% 60% 50%

podíl TOTAL Deficit/HDP podíl FF Funds/HDP

40% 30% 20% 10% 0% -10% -20%

Při dodržení parametrů uvedených ve vzorci (1) výše bude systém dlouhodobě udržitelný a deficit způsobený přechodem se již nebude zvyšovat. V grafu č. 1 pod osou X (modrá plocha) vidíme možný rozsah tzv. tranzitivních nákladů. Tyto náklady vyplývají ze skutečnosti, že aktivní generace financující PAYG systém (resp. důchodové dávky) aktuálních důchodců, přesměrují část svých penzijních příspěvků do nově založeného FF pilíře a začnou tak postupně vytvářet svoje reálné úspory na stáří. Tyto náklady ve skutečnosti nepředstavují dodatečné náklady v makroekonomickém slova smyslu, posuzujeme-li penzijní systém v dlouhodobé perspektivě. V podstatě totiž půjde pouze o zviditelnění („zexplicitnění“) již existujícího dlouhodobého implicitního dluhu v bilanci penzijního systému a tedy i celkových veřejných financí. Tento dluh (většinou vyjadřovaný jako procento HDP) představuje dlouhodobé závazky státu vůči svým občanům, které vyplývají ze slibů učiněných zákonem ohledně penzijních dávek, které vyplatí PAYG systém budoucím důchodcům.

152

Přílohy

Tranzitivní náklady jsou citelné zejména v krátkém a středním období po zahájení reformy. Při uvažování o penzích je ovšem za střední období nutno považovat interval 10-30 let. Financovaní této mezery tzv. tranzitivních nákladů je vždy nejobtížnější části jakékoliv penzijní reformy. Na druhou stranu někdy je jejich význam a dopad na hospodaření veřejných financí přeceňován. Nebude-li totiž teoreticky žádná reforma systém si bude muset poradit se svými implicitními závazky také. Udělám to nejpravděpodobněji tak, že prostě významnou část svých závazků nesplní (neboli sníží důchody). V tomto případě („nereformy“) však zároveň nenabídne občanům alternativu k prostému snížení důchodů. Pokud jde o velikost transformačních nákladů, lze vyjít z dosavadních zkušeností reformních zemí a z modelových simulací. V případě Maďarska a Polska je tento „gap“ podle dosavadních zkušeností odhadován na cca 1,5 - 2,0 % HDP ročně v „nejhorších“ letech. V obou případech jde o vyšší hodnotu, než byla očekávána před reformou a to zejména v důsledku tzv. „overswitching“ nebo-li většího zapojení oprávněných osob do nového pilíře penzijních úspor než bylo původně odhadováno. Slovenské zdroje zatím uvádějí odhad cca 1 % HDP v „nejhorších“ letech. V českých podmínkách byly poslední simulace prováděny pro variantu tzv. dobrovolného „optout“ na úrovni 5 % hrubých mezd z dnes platných 28 %. Tyto modelace ukazují na zvýšení deficitu max. do 1% HDP. V konkrétních českých podmínkách ve variantě se kterou pracujeme vidíme následující možnosti pokrytí tranzitivních nákladů: •

Zdrojem úspor musí být další postupné parametrické změny I. PAYG pilíře. Především další růst standartního věku odchodu do důchodu z dnes schválených 63 let postupně na 65 a po roce 2030 pravděpodobně na 67 až 68 let pro obě pohlaví;

•

Dočasným a velmi účinným zdrojem úspor je použitá metoda valorizace stávajících penzijních dávek. Minimální hranici představuje zachování reálné hodnoty vyplacených dávek, tj. alespoň valorizace podle cen. Musíme si však být vědomi politické citlivosti tohoto opatření, protože v delším časovém horizontu pochopitelně vede k výraznému poklesu poměru důchod/mzda;

•

Obecnou klíčovou podmínkou pro zdárné fungování PAYG je udržení a ještě lépe v českém případě zvýšení míry zaměstnanosti a dále pak tzv. míra zapojení do systému („compliance rate“), jinými slovy ochota ekonomicky aktivních osob zúčastnit se veřejného povinného systému. Vzhledem k tomu, že navrhujeme převést podstatnou část důchodového systému na princip individuálního penzijního spoření jsme přesvědčení, že míra zapojení se může ještě výrazně zlepšit oproti dnešnímu stavu. Systému bude transparentní a individualizovaný, bude zde úzká vazba mezi příspěvky a dávkami a lidmi bude především přijímán jako spravedlivý.

•

Dalším zdrojem ke krytí tranzitivních nákladů by mohly být mimořádné příjmy státu (viz. Polsko a Slovensko). V českých podmínkách prakticky přichází do úvahy jen zbylé privatizační příjmy. Tyto potenciální příjmy lze odhadnout na sumu ještě cca 500 mld Kč. Potíž je ale v tom, že současně již bylo v minulosti vládami ale i parlamentem rozhodnuto o nejrůznějších výdajích vázaných právě na zdroje z privatizace (úhrada ztrát ČKA - neboli náklady transformace především bankovního sektoru ale i ČD a dalších státních firem, úhrada ekologických sanací privatizovaných firem, kterou provádí FNM, přísliby na financování SFDI a SFRB apod.). V konečném důsledku proto od tohoto zdroje nelze, bohužel, očekávat příliš.

153

Přílohy

•

Posledním a klasickým zdrojem úhrad mohou být dluhové instrumenty státu - tj. dočasné zvýšení státního dluhu. Český veřejný dluh dnes dosahuje okolo 35 % HDP. Přes jeho výrazný růst v posledním období to je stále jedna z nejnižších úrovní v EU (po Lucembursku a Pobaltských státech). Námi navrhovaný typ penzijní reformy povede v poměrně krátkém čase k významnému zvýšení soukromých úspor v řádu desítek % HDP (viz graf č. 1). Toto zvýšení soukromých úspor bude násobně převyšovat snížení veřejných úspor v důsledku krytí nákladů přechodu resp. snížení váhy PAYG pilíře. Investoři budou ochotni kupovat české dluhopisy, když budou přesvědčení, že se jedná o dočasný transparentní dluh na vyřešení snad největšího dlouhodobého problému českých veřejných financí.

Konkrétní kvantifikované úvahy jsou v tuto chvíli předčasné, jelikož velikost tranzitivních nákladů bude záviset na konečné variantě zvolených parametrů námi navrhované penzijní reformy. Stejně tak musí financování penzijní reformy být koordinovanou součástí celkové strategie ozdravení českých veřejných financí. K takovému zásadnímu úkolu je předurčena vláda ČR a její instituce.

154

Přílohy

Příloha č. 5

Komentovaná „První prorůstová a propopulační důchodová reforma“ Bohužel se mezi širokou veřejností najdou lidé, kteří bez potřebných znalostí faktů a souvislostí uveřejňují své názory, které vydávají za odborné texty a nazývají je návrhy reformy. Cítíme potřebu na takové „quasi studie“ upozornit, protože při neznalosti tématu a souvislostí mohou být velmi matoucí a zavádějící, především díky své naprosto neobjektivní dezinterpretaci skutečností. Hlavním důvodem zařazení této kapitoly je fakt, že se výstupy autora výše zmíněné reformy objevují jako zdrojový materiál k návrhům koncepcí rodinných politik některých politických stran, což považujeme za velmi nebezpečné. Autor bez jakýchkoli bližších znalostí a naprosto účelně mystifikuje veřejnost uváděním polopravd a mýtů, u kterých se snaží vzbudit dojem, že jsou založeny na odborných studiích. Na svých stánkách např. uvádí: „Pokud v průběžném důchodovém systému je minimální nebo žádné zohlednění počtu odchovaných dětí, tj. budoucích plátců, je masivně negativně korelován s porodností. Efekt je dokonce takový, že je schopen vysvětlit 80 procent pozorované hodnoty rozdílů v porodnosti napříč různými zeměmi (M. Boldrinová, M. de Nardi a L. Jones, Fertilita a penzijní systém, National Bureau of Economic Research, únor 2005). Právě zde tkví zásadní systémová chyba. Jedná se totiž o rovinu sociální solidarity obrácenou „na ruby“. Rodiče dětí, kteří museli obrátit každou korunu alespoň dvakrát v ruce, než ji vydali, se sociálně solidarizují se stále narůstající skupinou lidí bezdětných, jejichž životní úroveň byla podle téhož ČSÚ o 21% vyšší než životní úroveň rodin se 2 dětmi. Právě tato systémová chyba ničí budoucnost národa v podobě klesající demografické křivky. Právě tato systémová chyba působí natolik zhoubně, že za cca 50 let zde bude pouhá čtvrtina příslušníků mladší generace oproti stavu současnému.“ (Patta 2008) Autor však již neuvádí, že se odvolává na mezi demografy velmi kontroverzní studii a že jím citované výsledky vycházejí z modelu, který je vystaven na předpokladu, že dítě je pojímáno pouze jako „ekonomická“ investice. Model abstrahuje od dalších faktorů, většinou demografů a sociologů uznávaných a považovaných za hlavní motivační faktory pro pořízení si dítěte. Tomuto tématu se např. ve svém příspěvku do Demografie věnuje prof. Rabušic (2007). Ten uvádí, když vychází mimo jiné z díla van de Kaa (2006): „Je skutečně rozumné předpokládat, že když odstraníme překážky a umožníme kombinovat rodičovství s participací na trhu práce, bude výsledkem vyšší porodnost? Cožpak zkušenost z minulosti neukazuje, že ženy využijí těchto lepších možností k navýšení své pracovní participace? A je tomu skutečně tak, že páry využijí zlepšených životních podmínek k tomu, aby si pořídily (další) dítě namísto toho, že by získané prostředky věnovaly na uspokojení jiných priorit? Je možné skutečně tvrdit, že se v důsledku rodičovských opatření sníží intenzita soutěže s jinými prioritami, jako je trávení dovolené, vylepšení bydlení nebo doprovázení oblíbeného fotbalového klubu po všech koutech Evropy? A budou mladí lidé, jak informuje Dorbritz (2004), vnímat tato opatření jinak, než že jim mají udělat jejich život poněkud lehčím?... A změní páry a jednotlivci, kteří se rozhodli zůstat dobrovolně bezdětnými, svůj úmysl v perspektivě lákavých přilepšení?“ Dokážeme na tyto pochybnosti nalézt argumenty, které by je vyvrátily? Nenechejme se v Česku mást faktem, že některá z opatření rodinné a sociální politiky, která jsou implementována ve Švédsku (a ve Skandinávii vůbec) nebo ve Francii, jsou doprovázena relativně vysokou intenzitou plodnosti. Nevíme totiž, je-li to důsledek těchto opatření, nevíme, existuje-li zde kauzální vazba. (Rabušic 2007)

155

Přílohy

Další, a v tomto případě zastánci stejného konceptu důchodu závislého na počtu dětí objektivně připouštějí že, „důvody pro menší počty dětí v naší generaci nejsou ekonomické, nejsou jistě ani zdravotní, nýbrž důvodem je změna životního stylu, kterou si lidé sami zvolili.“ (Hyzl 2004). Ostatní tvrzení autora návrhu diskutované reformy jsou již na první pohled tak rozporuplná a nesmyslná, že se jim nadále nemusíme věnovat, zde některá pro ilustraci „stát vede válku proti dítěti“, „Proč mohu tvrdit s takovou jistotou, že jsme rozvinutý sociální stát? To je jednoduché, pokud by tomu tak nebylo, neměli bychom obrovské mnohomiliardové a navíc každoroční schodky ve státním rozpočtu“, „Vaše daně nejdou na žádné důchodové pojištění, jdou rovnou na důchody vašich rodičů, ať ještě žijí či nikoli“, „Takže se vraťme k ověřenému, doloženému i když šokujícímu poznatku, že dítě je spotřební zboží“, „Ano, jen a pouze zajištění ve stáří je tím klíčovým motivem k založení rodiny a k výchově dětí“, „…proč se rodí málo dětí. Skutečná příčina je jednoznačně na straně státu v daňové oblasti…druhé tajemství demografické krize spočívá ve špatně nastaveném průběžně financovaném a státem garantovaném důchodovém systému.“ a další výroky, jež svědčí o naprostém nepochopení tématu. (Patta 2008)

156

Pružné formy podpory rodin s dětmi v sociálním pojištění

Recommend Documents