FLORIAN ILLIES LÉTO JEDNOHO STOLETÍ HOST

FLORIAN ILLIES

LÉTO JEDNOHO STOLETÍ

HOST

Florian Illies

1913

Léto jednoho Století

Florian Illies

Léto jednoho Století

brno 2013

Florian Illies Originally published as: 1913. Der Sommer des Jahrhunderts Copyright © S. Fischer Verlag GmbH, Frankfurt am Main, 2012 Cover photo © ÖNB Vienna: Pk 3900,34 Translation © Tomáš Dimter, 2013 Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2013 (elektronické vydání)

ISBN 978-80-7294-987-8 (Formát PDF) ISBN 978-80-7294-988-5 (Formát ePub) ISBN 978-80-7294-989-2 (Formát PDF pro čtečky) ISBN 978-80-7294-990-8 (Formát MobiPocket)

leden To je měsíc, ve kterém se potkávají Hitler a Stalin při procházce parkem u zámku Schönbrunn, kritika málem vyzradí Mannovu sexuální orientaci a Franz Kafka málem zešílí láskou. K Sigmundu Freudovi se na pohovku připlíží kočka. Je pořádná zima, pod nohama křupe sníh, Else Lasker-Schülerová je na mizině a zamilovaná do Gottfrieda Benna, od Franze Marca dostane pohlednici s koňmi, ale Gabrielu Münterovou označí za nulu. Ernst Ludwig Kirchner kreslí kokety na Postupimském náměstí. Je proveden první looping. Ale nic nepomáhá. Oswald Spengler už pracuje na Zániku Západu.

P

rvní vteřina roku 1913. Temnou nocí se rozlehne výstřel. Potom je slyšet krátké cvaknutí, prsty na spoušti se napnou a zazní druhý, tlumenější výstřel. Zburcovaná policie dorazí rychle a střelce okamžitě zatkne. Jmenuje se Louis Armstrong. S kradeným revolverem chtěl dvanáctiletý chlapec v New Orleansu přivítat nový rok. Policie ho strčí do cely a hned 1. ledna zrána jej dopraví do polepšovny Colored Waifs’ Home for Boys. Chlapec si tam počíná tak divoce, že si vedoucí ústavu Peter Davis neví rady jinak, než že mu spontánně vtiskne do rukou trumpetu (původně ho chtěl spíš zfackovat). Louis Armstrong náhle ztichne, skoro něžně uchopí nástroj a jeho prsty, které si ještě předchozí noci tak nervózně pohrávaly se spouští revolveru, znovu ucítí chladivý kov — ale namísto výstřelu vyjdou z trubky ještě v ředitelově pracovně první teplé, divoké tóny.

··· „Právě dozněl půlnoční výstřel. Křik v ulici a na mostě. Zvuky zvonů a odbíjení hodin.“ Z Prahy posílá zprávu: dr. Franz Kafka, zaměstnanec Dělnické úrazové pojišťovny pro Království české. Jeho publikum sedí v dalekém Berlíně, v etážovém bytě na Immanuelkirchstrasse 29, je to jen jedna osoba, přesto pro něho znamená celý svět: Felice Bauerová, pětadvacet let, trochu plavovlasá, trochu kostnatá, trochu vytáhlá, stenotypistka společnosti leden 9

Carl Lindström A. G. V srpnu se letmo sblížili, lilo jako z konve, měla mokré nohy, on rychle prochladl. Ale od té doby si — v noci, když jejich rodiny spí — píší horečnaté, okouzlující, zvláštní, rozjitřené dopisy. A hned odpoledne většinou ještě jeden. Když o sobě Felice nedá pár dní vědět, Kafka začne, jako by se probral z neklidných snů, ze zoufalství pracovat na Proměně. O tom příběhu jí vyprávěl, krátce před Vánoci jej dokončil (teď leží v sekretáři, zahříván mezi dvěma fotografiemi, které mu Felice poslala). Jak se však její vzdálený, milovaný Franz mohl tak rychle proměnit v tak děsivou záhadu, se dozvěděla teprve z tohoto silvestrovského dopisu. Zda by ho, vyptává se zničehonic, přetáhla deštníkem, pokud by zůstal ležet v posteli, třebaže se domluvili na setkání ve Frankfurtu nad Mohanem, kde spolu měli po výstavě zajít do divadla; takže Kafka se na úvod ptá trojím konjunktivem. A pak zdánlivě bezelstně zapřísahá jejich společnou lásku, sní o tom, že Felicina a jeho ruka budou neoddělitelně spojeny. A pokračuje: „Je docela možné, že jednou bude takto svázaný pár odveden na popraviště.“ Jak vzrušující myšlenka pro milostný dopis. Ti dva se ještě ani nepolíbili, a muž už blouzní o společné cestě na popraviště. Sám Kafka se očividně zdál nakrátko zděšen tím, co z něho vyvřelo. „Co všechno se mi to ale honí hlavou?“ píše. Vysvětlení je prosté: „To je tou třináctkou v novém letopočtu.“ Rok 1913 ve světové literatuře tedy začíná: násilnickou fantazií.

··· Oznámení o pohřešovaném. Hledá se: Leonardova Mona Lisa. V roce 1911 byla odcizena z Louvru a zatím chybí jakákoli stopa. Pařížská policie vyslýchá Pabla Picassa, 10  leden

jenže malíř má alibi a smí se vrátit domů. K prázdné zdi v Louvru kladou truchlící Francouzi kytice.

··· V prvních lednových dnech, nevíme, kdy přesně, přijíždí vlakem z Krakova na vídeňské Severní nádraží poněkud zanedbaný, čtyřiatřicetiletý Rus. Venku vánice. Muž kulhá. Vlasy si letos ještě nemyl, hustý knír, který mu bují jako roští, nemůže skrýt jizvy po neštovicích v celém obličeji. Muž má na nohou láptě a vláčí kufr napěchovaný k prasknutí. Sotva přijel, nastoupí do tramvaje, která ho má zavézt do Hietzingu. V jeho pase stojí Stavros Papadopulos, což má vyvolat představu o jeho řecko-gruzínském původu, a jak je tak fyzicky zanedbaný a venku panuje zima, každý pohraničník mu na to skočí. V Krakově, dalším exilu, předchozího večera naposledy porazil Lenina v šachu, posedmé za sebou. Šachy mu šly očividně lépe než jízda na kole. Lenin se ho marně pokoušel naučit i to. Vštěpoval mu, že revolucionáři musejí být rychlí. Jenže ten muž, který se ve skutečnosti jmenoval Josef Vissarionovič Džugašvili a teď si říkal Stavros Papadopulos, se jezdit na kole nenaučil. Nedlouho před Vánoci si v Krakově pořádně natloukl na zledovatělé dlážděné ulici. Nohu měl ještě samou ránu, koleno vymknuté, teprve před pár dny se zvládl znovu postavit. „Můj znamenitý Gruzínec,“ pronesl se smíchem Lenin, když viděl, jak se k němu belhá, aby si převzal falešný pas na cestu do Vídně. A teď šťastnou cestu, soudruhu. Nerušeně přejel hranice, ve vlaku horečně procházel své rukopisy a knihy, které při přestupu zase kvapně strkal do kufru. Nyní, po příjezdu do Vídně, gruzínské krycí jméno odložil. Od ledna 1913 se představoval takto: Jmenuji se leden 11

Stalin, Josef Stalin. Když vystoupil z tramvaje, vpravo uviděl zámek Schönbrunn, světle ozářený v matné zimní šedi, za zámkem park. Míří do schönbrunnské Zámecké ulice 30, tak to stálo na lístku, který mu předal Lenin. A ještě: „Zazvonit u Trojanovských“. Takže si z bot oklepe sníh, vysmrká se do kapesníku a poněkud nejistě stiskne domovní zvonek. Poté, co se objeví děvečka, řekne smluvené heslo.

··· Do pracovny Sigmunda Freuda na vídeňské Berggasse 19, kde se právě shromáždil středeční vědecký kroužek, se vplíží kočka. Tahle kočka je druhá nečekaná návštěvnice v krátké době — už na sklonku podzimu dorazila mezi pánskou společnost Lou Andreas-Salomé, zprvu nedůvěřivě okukována, nyní toužebně uctívána. Lou Andreas-Salomé nosila na svém podvazkovém pásu řadu skalpů duchovních velikánů: s Nietzschem byla ve zpovědnici Svatopetrského chrámu, s Rilkem v posteli a v Rusku u Tolstého, Frank Wedekind údajně podle ní pojmenoval svou Lulu, Richard Strauss zase Salomé. Freuda teď dostala přinejmenším intelektuálně — této zimy směla dokonce bydlet v patře, kde se nacházela jeho pracovna, diskutovat s ním o jeho nové knize Totem a tabu, na níž právě pracoval, a naslouchat mu, když si vyléval žal kvůli C. G. Jungovi a odpadlým psychologům z Curychu. Především se ale dvaapadesátiletá Lou Andreas-Salomé, autorka několika knih o duchu a erotice, nechala mist­rem školit v psycho­ analýze — později v březnu si otevře vlastní praxi v Göttingenu. Ve středu tedy sedí na svátečním kurzu, vedle ní učení kolegové, vpravo pohovka (již tehdy legendární) a všude kolem drobné sošky, které antikou posedlý Freud 12  leden

sbíral, aby se utěšil. A když Lou procházela dveřmi, vplížila se do této usebrané skupinky také kočka. Freuda to nejprve rozrušilo, ale jakmile viděl, s jakou zvídavostí kočka obhlíží řecké vázy a římské sošky, s pohnutím jí nechal přinést trochu mléka. Jenže Lou Andreas-Salomé vzpomíná: „Přitom si ho ani přes jeho narůstající lásku a obdiv vůbec nevšímala, zaměřovala na něho zelená očka s šikmými zorničkami, chladně jako na jakýkoli jiný předmět, a požadoval-li byť jen na okamžik víc než narcistní vrnění, musel sesunout nohu z pohodlné lenošky a vynalézavě okouzlujícími pohyby špiček bot se ucházet o její pozornost.“ Týden co týden získávala kočka přístup do této odborné společnosti, a pokud churavěla, stočená směla ležet i na Freudově pohovce. Jevila se jako vhodná pro terapii.

··· A když už mluvíme o churavění: Kde vlastně vězí Rilke?

··· Obavy, že by se rok 1913 mohl projevit jako nešťastný, tlačily současníky v zátylku. Gabriele d’Annunzio svému pří­teli daruje Utrpení svatého Šebestiána a věnování datuje z opatrnosti raději jako „1912 + 1“. I Arnold Schönberg zadržuje dech, kdykoli se objeví nešťastná třináctka. Nikoli bez důvodu vynalezl „dvanáctitónovou hudbu“ — základ moderní hudby —, jež se údajně zrodila ze skladatelových obav z toho, co přijde. Zrození racionality z ducha pověr. V Schönbergových kompozicích se číslice „13“ neobjevuje, ani jako takt, a ani jedinkrát jako číslo stránky. Když s nechutí zjistil, že by název jeho opery o Mojžíši a Áro­ novi (Moses und Aaron) měl mít třináct písmen, škrtl ve jménu Aaron druhé „a“ a od té doby se opera jmenuje leden 13

Mojžíš a Áron. A teď tedy celý rok ve znamení nešťastné třináctky. Schönberg se narodil 13. září — a pomyšlení, že zemře v pátek třináctého, mu nahánělo panickou hrůzu. Jenže nic nepomohlo. Arnold Schön­berg zemřel v pátek třináctého (ovšem teprve 1913 + 38, tedy v roce 1951). Přesto mu rok 1913 připraví ještě jedno pěkné překvapení. Na veřejnosti dostane pár facek. Ale popořadě.

··· Teď toto: Výstup Thomase Manna. Časně ráno 3. ledna Mann nasedne v Mnichově do vlaku. Nejprve si přečte několikery noviny a pár dopisů, pozoruje zasněžené kopečky Durynského lesa a v přetopeném kupé ho přepadají starostlivé myšlenky na Katju, která už zase vyrazila na léčebnou kúru do hor. V létě ji navštívil v Davosu a v čekárně u lékaře ho najednou napadlo téma pro velkou povídku, jenže teď mu tenhle příběh ze sanatoria připadá nesmyslný, až příliš odvrácený od světa. No ovšem, za pár týdnů by mu totiž měla vyjít Smrt v Benátkách. Thomas Mann sedí ve vlaku a dělá si starosti o garde­ robu, nazlobený, že dlouhé cesty vlakem na šatech vždycky zanechávají tyhle sklady, pak si bude muset v hotelu nechat kabát přežehlit. Vstane, odsune dveře kupé a rozhodne se, že se trochu projde. Kráčí tak vzpřímeně, až si ostatní cestující myslí, že přichází průvodčí. Venku se míhají dorn­ burské zámky, Bad Kösen, viniční svahy podél Saaly jsou pokryté silnou vrstvou sněhu, řady vinné révy se po nich táh­nou jako zebří pruhy. Nakonec je to hezké, jenže Thomas Mann cítí, že jak se blíží k Berlínu, narůstá v něm strach. Jakmile vystoupí z vlaku, okamžitě se nechá zavézt do hotelu Pod Lipami a na recepci se rozhlíží, zda ho poznali ostatní hosté, kteří se za ním tlačí k výtahům. Potom se 14  leden

odebere do pokoje, téhož jako vždy, aby se převlékl do drahého obleku a přičísl si knírek. V Grunewaldu, na vzdáleném západním konci města, si ve stejnou hodinu v šatně své vily na Höhmannstrasse 6 váže motýlka a bojovně si nakrucuje konečky kníru Alfred Kerr. V osm večer má jejich souboj začít. Ve čtvrt na osm oba nastupují do drožek. Míří do Komorního sálu Německého divadla, dorazí ve stejný okamžik. A ignorují se. Je chladno, oba pospíchají dovnitř. Kdysi v lázních Bansin na pláži u Baltského moře — to ovšem musí zůstat mezi námi — se Alfred Kerr, největší německý kritik a nejješitnější nadutec, ucházel o Katju Pringsheimovou, bohatou Židovku s kočičíma očima. Jenže ona toho myšlenkově dravého, pyšného Vratislavana odmítla a vrhla se do náruče Thomase Manna, prkenného hanzovana. Ale třeba mu to Kerr bude moci dnes večer oplatit. Thomas Mann se usadí v první řadě a pokouší se o to, aby z něj vyzařoval klid. Dnes večer má berlínskou premiéru Fiorenza, divadelní hra, kterou napsal, když se zamiloval do Katji. Jenže tuší, že by mohla skončit debaklem, ta hra byla jeho problémovým dítětem už dlouho. Aby se zabránilo dramatu, neměla se knížka dramatizovat, napadne ho. „Leccos jsem se snažil zachránit, nevěřím ale, že mě poslechli,“ napsal Maximiliánu Hardenovi, než se z mnichovské Mauerkircherstrasse 13 vydal do Berlína. Nabíhat si na vidle i s rozběhem nesnáší. To není hod­ no člověka formátu Thomase Manna. Ale to, co viděl v pro­ sin­ci na zkouškách, nevěstilo nic dobrého. Nuceně sleduje hru, jež má probudit k životu vrcholnou florentskou rene­ sanci, jenže představení postrádá spád, je to spíš uf než Uffizi. leden 15

Mann si dovolí kradmý pohled přes levé rameno. Tam, ve třetí řadě, objeví Alfreda Kerra, jehož propiska se zuřivě míhá po rozevřeném notesu. Temnota v hledišti je hluboká, ale Mann si přesto myslí, že na Kerrově tváři rozeznává úsměv. Je to úsměv sadisty, který se raduje, protože tahle inscenace mu nabízí tu nejlepší látku k trýznění. Kerr zachytí neklidný autorův pohled a po tváři mu přeběhne blažený výraz. Užívá si, že má teď Thomase Manna a jeho nepovedenou Fiorenzu ve svých rukou. Neboť ví: Zatne pěst velmi silně, a když sevření povolí, snese se Fiorenza k zemi bez života. Opona padá a rozezní se přívětivý potlesk, dokonce natolik přívětivý, že režisérovi se v jeho jediné opravdu zdařené inscenaci poštěstí pozvat Thomase Manna dvakrát na jeviště. V následujících týdnech se o tom Mann nikdy neopomene zmínit v nesčetných dopisech. Dvakrát! Takže se snaží důstojně uklonit — dvakrát! —, ale působí spíš neohrabaně. Ve třetí řadě sedí Alfred Kerr a netleská. Ještě v noci, poté co dorazí do své vily v Grunewaldu, si nechá přinést čaj a pustí se do psaní. Slavnostně se usadí k psacímu stroji a jako první se na papíře objeví římská jednička. Kerr své odstavce čísluje, jako by šlo o svazky sebraných spisů. Nejdřív si brousí šavli: „Autor je jemná, poněkud útlá dušinka, jejíž kořen má svůj klidný domov v trpělivé zadnici.“ A pak tasí: Dáma Fiorenza, jež měla zřejmě představovat symbol Florencie, je zcela neživotná, hra šustí papírem, je nepřirozená, suchá, slabá, kýčovitá, zbytečná. Tak tohle jsou jeho slova. Kerr očísluje desátý odstavec, dokončí práci a spokojeně ze stroje vytáhne poslední list. Poprava. Když následujícího rána Thomas Mann nasedá do vlaku směr Mnichov, Kerr nechá dopravit článek do re16  leden

dakce novin Der Tag. Vyjde 5. ledna. Thomas Mann si ho přečte a zhroutí se. Je „nemužný“, píše Kerr — to Manna zasáhne nejvíce. Nezáleží na tom, zda tím Kerr naráží na Mannovu utajovanou homosexualitu, nebo jestli to jako narážku chápe jen Mann. Kerr ví přesně — jako jenom už Karl Kraus —, jak slovy tnout do živého. Každopádně Thomas Mann se cítí hluboce zasažen, „až do krve“, jak píše. Celé předjaří roku 1913 se z této kritiky nevzpamatuje, v žádném dopise nechybí odkaz, neuplyne ani den bez zlosti na toho chlapa, na toho Kerra. Mann píše Hugu von Hofmannsthalovi: „Tušil jsem, co přijde, ale překonalo to všechna očekávání. Jedovatý plivanec, v němž si i nic netušící člověk musí všimnout autorovy touhy vraždit!“ To napsal jenom proto, že mě nedostal on, ale ty, milý Tome, utěšuje ho Katja poté, co se vrátila z léčení, a mateřsky ho hladí po pěšince.

··· Dojde k založení dvou národních mýtů: V New Yorku vychází první číslo časopisu Vanity Fair. V Essenu otvírá matka Karla a Thea Albrechtových prototyp prvního super­marketu Aldi.

··· A jak se vede Ernstu Jüngerovi? Na „dvě minus“. Aspoň tak zní hodnocení, které sedmnáctiletý Jünger dostal v reformované škole v Hamelnu za slohovou práci o Goethově Heřmanovi a Dorotě. Jünger sice napsal: „Epos nás zavádí do doby francouzské revoluce, jejíž planoucí, mihotavý jas vyrušil ze spokojené dřímoty každodennosti dokonce i mírumilovné obyvatele poklidného údolí Rýna.“ Jenže pro učitele to nebylo dost dobré. Červeným inkoustem leden 17

poznamenal na okraj: „Způsob vyjadřování tentokrát příliš věc­ný.“ Takže: Ernst Jünger byl věcný už tehdy, kdy ho všichni ostatní ještě ani nebrali vážně.

··· Každé odpoledne vchází Ernst Ludwig Kirchner do nově zbudované podzemní dráhy a jede až do stanice Postupimské náměstí. Do Berlína s Kirchnerem právě přesídlili i další malíři skupiny Die Brücke (Most) z Drážďan, onoho nádherně zapomenutého letního barokního města, kde skupina vznikla: Erich Heckel, Otto Mueller, Karl Schmidt-Rottluff. Dříve představovali tajné společenství, sdíleli barvy i ženy a jejich obrazy byly jeden od druhého k nerozeznání — ale Berlín, tohle pulzující a překypující město, z nich dělá individualisty a podřezává mosty, které je spojují. V Drážďanech bývali spolu a chtěli oslavovat čisté barvy, přírodu a lidskou nahotu. V Berlíně jim hrozí, že zahynou. Ovšem čerstvý třicátník Ernst Ludwig Kirchner se v Berlíně najde. Jeho umění má městský ráz, je drsné, postavy sáhodlouhé a jeho kreslířský styl tak hektický a agresivní jako město samo, obrazy nosí na čele mour metropole jako nějaký nátěr. Už ve vagónech podzemní dráhy malířovy oči lačně nasávají lidské podoby, na klíně črtá první rychlé studie, dva tři tahy tužkou, muž, klobouk, deštník. Pak vystoupí, vtlačí se do davu, se skicáky a barvami pod paží. Táhne ho to do restaurace Aschinger, kde může zůstat celý den, zaplatí-li si polévku. Tam tedy Kirchner vysedává a pozoruje a kreslí a pozoruje. V zimní den se brzy smráká, hluk na náměstí ohlušuje, je to náměstí s nejrušnější dopravou v Evropě a neprotínají se na něm jen hlavní dopravní tepny, nýbrž také linie tradice a mo18  leden

derny: kdo za dne vyjde z podzemní dráhy do sněhové břečky, uvidí ještě koňské povozy převážející sudy, hned vedle první noblesní automobily a drožky, které se snaží vyhýbat kobylincům. Přes velké náměstí projíždí několik tramvají najednou, a když vjedou do zatáček, rozlehlý prostor vyplní skřípavé, kovové kvílení. A mezi tím: lidé, lidé, lidé, všichni spěchají, jako by chtěli dostihnout čas, nad nimi reklamní cedule velebící párky, kolínskou nebo pivo. A pod arkádami elegantně nastrojené kokety, prostitutky, jediní lidé, kteří se na tomhle místě téměř nehýbou, stejně jako pavouci na okraji pavučiny. Před obličejem mají černý vdovský závoj, aby unikly policejnímu dohledu, ale především jsou vidět jejich obrovské klobouky, prapodivné věžovité stavby s pery pod plynovými lucernami, jejichž zelené světlo se rozsvítí, jakmile nastane brzký zimní večer. Je to tahle nevýrazná zeleň, která září ve tvářích koket na Postupimském náměstí, a divoký hluk velkoměsta za ním — z nich chce Ernst Ludwig Kirchner vytvořit umění. Obrazy. Ale ještě neví jak. A proto zatím dál kreslí. „Svým kresbám tykám,“ říká, „svým obrazům vykám.“ Sbalí tedy do desek své „kumpány“, štos plný skic, které u stolu udělal v posledních hodinách, a žene se domů, do svého ate­ liéru. Ve Wilmersdorfu, na Durlacher Strasse 14, ve druhém patře si Kirchner vytvořil své doupě. Téměř celé je ověšené orientálními koberci, zastavěné soškami a maskami z Afri­ky a Oceánie a japonskými slunečníky; také pár soch, pár kusů nábytku, několik obrazů. Fotografie z této doby zachycují Kirchnera buď nahého, anebo v černém obleku s vázankou, ke krku upnuté košili, bílé jako padlý sníh, v ruce ležérně drží cigaretu, jako by byl Oscar Wilde. Vedle něho vždy Erna Schillingová, jeho milenka, pokračovatelka nezištné, boubelaté drážďanské Dodo, svobodomyslná leden 19

žena přítomnosti s mikádem, fyziognomicky až děsivě podobná Felici Bauerové. Byt vyzdobila vyšívanými dečkami podle Kirchnerových a vlastních návrhů. Kirchner se s Ernou a její sestrou Gerdou seznámil o rok dříve v jednom berlínském tanečním lokálu, kde na pódiu vystupovala také Heckelova přítelkyně Sidi. Už první večer zláká krásné tanečnice se smutnýma očima k sobě do ateliéru, neboť mu je na první pohled jasné: jejich architektonicky vystavěná těla „vzdělávají mou vnímavost krásy pro vytváření tělesně krásné ženy naší doby“. Kirchner je nejdřív s devatenáctiletou Gerdou, pak s osmadvacetiletou Ernou a mezitím s oběma. Koketa, múza, modelka, sestra, svatá, děvka, milenka — u Kirchnera není možné vykládat tyto výrazy doslovně. Na stovkách kreseb rozeznáváme i nepatrné detaily každé z žen, Gerda smyslně provokující, Erna s malými, vysoko posazenými ňadry a vystrčenou zadnicí, soustředěná, melancholicky klidná. Z této doby se dochoval úžasný obraz: tři nahé ženy vlevo, vpravo umělec v ateliéru, cigaretu v ústech, znalecky si ženy prohlíží, tak se líbil sám sobě, Paridův soud napíše černou barvou zezadu na plátno, 1913, Ernst Ludwig Kirchner. Přesto když se této noci Kirchner vrátí z Postupimského náměstí, doma už jsou světla zhasnuta, Paris přišel na svůj soud pozdě, Erna a Gerda spí, zachumlané do obrovských polštářů, v prostorách, které se díky této ďábelské trojici stanou nejznámějším berlínským bytem na světě.

··· Pruská princezna Viktorie Luisa a Arnošt August Hannoverský se v lednu poprvé políbí.

··· 20  leden

V novoročním vydání vídeňské Pochodně (Die Fackel), již tehdy proslulém časopise, který vytvářel jediný člověk, totiž Karl Kraus, se objeví výzva o pomoc: „Else Lasker-Schülerová prosí o tisíc marek na podporu výchovy svého syna.“ Podepsáni mimo jiné Selma Lagerlöfová, Karl Kraus, Arnold Schönberg. Spisovatelka po rozvodu s Herwarthem Waldenem už není dál schopna platit školné v Odenwaldu, kde je umístěn její syn Paul. Půl roku se sebou Karl Kraus bojuje, zda má výzvu otisknout — mezi­ tím je Paul umístěn do internátní školy v Drážďanech —, ale na Vánoce Krause, toho kata a člověka, jenž důsledně odděluje city a rozum, přemůže milosrdenství. Takže na opravdu poslední prázdné místo Pochodně vysází drobný inzerát. Před něj napíše: „Vidím apokalyptického běžce, který koná přípravy k zániku světa, vyslance zmaru, jenž přetápí předpeklí pozemského světa.“

··· V mansardovém pokojíku v Humboldtově ulici 13 v berlínské čtvrti Grunewald je ledová zima, Else Lasker-Schülerová se zavinula do několika dek, ale posléze ji z denního snění vytrhne pronikavé řinčení zvonku. Lasker-Schülerová, divoké tmavé oči, temná hříva, žena prahnoucí po lásce, si přes ramena přehodí orientální župan a otevře pošťákovi, který jí podá zásilku. Zářivě rudá Pochodeň z Vídně od vzdáleného, přísného přítele Karla Krause a pak, hned pod ní, malý zázrak: pohlednice od Franze Marca, umělce ze skupiny Der Blaue Reiter (Modrý jezdec). Las­ ker-Schülerová, v pestrobarevných šatech, s cinkajícími prsteny a náramky, divoká, pohádková fantazie; v oné době ztělesňovala vnitřní orient společnosti, jež se řítila do moderny, snovou bytost, objekt touhy tak rozdílných leden 21

mužů, jako byli Karl Kraus, Vasilij Kandinskij, Oskar Kokoschka, Rudolf Steiner a Alfred Kerr. Ale ze zbožňování se žít nedá. Else Lasker-Schülerové se vede dost bídně, zvlášť poté, co bylo rozvedeno její manželství s Herwarthem Waldenem, velkým galeristou a vydavatelem časo­ pisu Der Sturm, který teď se svou novou ženou, tou příšernou Nell, vysedává po kavárnách, kam právě proto Else nemůže. Ovšem v nějaké takové umělecké kavárně v prosinci potkala Franze a Marii Marcovy a ti se jí stali záštitou, strážnými anděly. Else Lasker-Schülerová si tedy vezme Pochodeň, nic netušíc o dojemném inzerátu Karla Krause, a pak obrátí pohlednici, kterou jí poslal Franz Marc. Strne v tichém úžasu. Na malinkatém prostoru pro ni vzdálený přítel namaloval Věž modrých koní, silou překypující zvířata, která se vrší jedno přes druhé k nebi, vymknuta z času, a přesto stojící přímo v něm. Else cítí, že dostala mimořádný dárek: první modré koně Modrého jezdce. Tato zvláštní žena, jež vždycky všechno cítí, možná cítí dokonce něco víc — že z nápadu na této pohlednici v následujících týdnech v dalekém Sindelsdorfu vznikne mnohem větší Věž modrých koní, obraz jako program, obraz století. Později shoří a zůstane jenom tahle pohlednice, která dodnes nese otisky prstů Franze Marca a Else Lasker-Schülerové, jež bude navěky vyprávět o okamžiku, kdy Modrý jezdec začal cválat. Básnířka si s pohnutím prohlíží, jak velký malíř zakomponoval do obrázku s koňmi její znamení, půlměsíc a zlaté hvězdy, začíná dialog, asociace, slova a pohlednice putují sem a tam. Ona jej jmenuje imaginárním „knížetem z Kány“, sama je „princem Jusufem z Théb“. První odpověď napsala Else už 3. ledna, děkuje v ní za modrý zázrak: „Jak krásná je ta pohlednice — ke svým běloušům jsem 22  leden

si vždycky přála tuto z mých oblíbených barev. Jak Vám mám jen poděkovat!!“ Když ji pak Marc pohlednicí dokonce pozve, aby s nimi — zcela vyčerpaná rozvodem a Berlínem — zajela do Sindelsdorfu, okamžitě souhlasí a nastoupí s Marcovými do vlaku. Vyrazila příliš nalehko, Maria Marcová ji zavine do deky, kterou si přibalila. Je klidně možné, že sedí ve stejném vlaku, kterým Thomas Mann spěchá do domovského rodinného hradu po zpackané premiéře Fio­ renzy. Pěkná představa, tento severní a jižní pól německé kultury roku 1913 v jednom vlaku. Poté, co vysílená básnířka dorazí do Sindelsdorfu pod Alpami, žije nejprve u Franze Marca a jeho ženy Marie, mohutné matróny, pod jejíž křídla se Marc uchyluje, začnou-li dout nevlídné větry. „Malíř Marc a jeho lvice“, tak jim Else říkala. V pokoji pro hosty bezdětného páru to vydrží jen pár dní, potom pokračuje do sindelsdorfského hostince s širokým výhledem přes slatiny až k horám. Jenže klid nenajde ani tady, hostinská jí starostlivě radí, aby se otužovala podle zásad Sebastiana Kneippa, a půjčuje jí příslušné knihy. Nic nepomáhá, Else Lasker-Schülerová ukvapeně odcestuje ze Sindelsdorfu do Mnichova, kde si najde pokoj v penzionu na Theresienstrasse. Marcovi jedou za ní. Najdou ji u snídaně v jídelně pen­zionu (na talíři před sebou celou armádu cínových vojáčků, které zřejmě koupila pro syna Paula), jak tam na modro­bíle kostkovaném ubruse „svádí urputné bitvy — místo bitev, které jí ustavičně chystá život“. V těchto dnech byla v bojové náladě, zuřivá, třesoucí se, ne zcela při smyslech. Na konci ledna se v galerii Thannhauser při vernisáži velké výstavy Franze Marca seznámila s Kandinským, pak leden 23

se dostala do křížku s malířkou Gabrielou Münterovou. Ta prý poznamenala cosi, co Else Lasker-Schülerová považovala za urážku Franze Marca, načež se na celou galerii rozkřičela: „Já jsem umělkyně a tohle si od takové nuly nedám líbit.“ Na Marii Marcovou toho bylo příliš, stála mezi hašteřivými ženami a volala jen: „Děti, děti.“ Později si postěžuje, že Else Lasker-Schülerová „se až příliš vžila do pózy světobolné literátky“, ale přesto „ona opravdu něco prožila, na rozdíl od těch mladých bolestínů v Berlíně“. Takhle tedy, viděno ze Sindelsdorfu, vypadá svět roku 1913.

··· Dvacátého ledna probíhá v Tell el-Amarně, městě středního Egypta, rozdělení nejnovějších objevů z vykopávek Německé orientální společnosti, které financuje James Simon z Berlína. Polovina nálezů je přiřknuta muzeu v Káhiře, druhá polovina německým muzeím, mezi předměty se nachází i „pomalovaná sádrová busta princezny z královské rodiny“. Rozdělení, jež navrhl vedoucí vykopávek, německý archeolog Ludwig Borchardt, potvrzuje ředitel francouzské starověké sbírky v Káhiře. Ludwig Borchardt byl jediný, kdo ihned vytušil, že má v rukou objev tisíciletí — napadlo ho to už v okamžiku, kdy mu vzrušený egyptský pomocník na vykopávkách sošku podal. Už za několik dní nastoupí sádrová busta cestu do Berlína. Jméno Nefertiti ještě nenese. O nejznámější ženskou bustu na světě se ještě nejedná.

··· Je to naprosto rozjívený rok. Není tedy divu, že ruský pilot Pjotr Nikolajevič Něstěrov se svým bojovým letou24  leden

nem provedl v roce 1913 první looping v dějinách lidstva. A že rakouský krasobruslař Alois Lutz se na zamrzlém jezeře v třeskutém lednu tak dovedně otáčel ve vzduchu, že ten skok dodnes nese jeho jméno. Člověk se musí rozjet pozadu a pak se odrazit z vnější hrany levé brusle. K otočce dojde, když skokan prudce zvedne ruce od těla. V případě dvojitého lutze se otočka, logicky, provede dvakrát.

··· Stalin zůstane ve Vídni čtyři týdny. Už nikdy Rusko ne­ opustí na tak dlouhou dobu, další významná cesta ho o třicet let později zavede do Teheránu, jeho diskusní partneři se budou jmenovat Churchill a Roosevelt (ten první byl roku 1913 anglickým ministrem námořnictví, druhý bojoval ve Washingtonu proti kácení amerických lesů jako senátor). Stalin opouští svou utajovanou skrýš u Trojanovských v Zámecké ulici 30 nedaleko Schönbrunnu jen sporadicky, je pohlcen prací na článku „Marxismus a národnostní otázka“ — úkol od Lenina. Jen občas, časně odpoledne, si protáhne nohy v blízkém zámeckém parku, chladném, ale upraveném i při lednovém sněhu. Jed­nou za den krátké rozptýlení, to když císař František Josef opouští zámek a v kočáru odjíždí vládnout do Hof­ burgu. Ne­uvěřitelných pětašedesát let, od roku 1848, je nyní František Josef u moci. Smrt milované Sissi ho nikdy nepřebolela, její portrét mu dodnes visí nad pracovním stolem. Několik kroků k lahvově zelenému kočáru ujde starý monarcha sehnutý, jeho dech zanechá ve studeném vzduchu obláček, olivrejovaný sluha pak zavře dveře a koně se rozběhnou sněhem. A zase se rozhostí ticho. leden 25

Stalin se prochází parkem, přemýšlí, stmívá se. Najednou mu jde v ústrety další chodec, třiadvacet let, ztroskotaný malíř, kterého nepřijali na akademii umění a který teď ubíjí čas v ubytovně pro muže na Meldemannstrasse. Stejně jako Stalin i on čeká na svou velkou šanci. Ten muž se jmenuje Adolf Hitler. Možná se ti dva, o nichž jejich známí z té doby vyprávěli, že rádi chodívali k Schönbrunnu na procházku, někdy zdvořile pozdravili, smekli klobouk… a dál kráčeli nekonečným zámeckým parkem. Věk extrémů, děsivě krátké dvacáté století, začíná jednoho lednového odpoledne roku 1913 ve Vídni. Zbytek je mlčení. Hitler a Stalin se nesetkají, dokonce ani když uza­vírají roku 1939 osudný „Pakt“. Nikdy si tedy nebyli blíže než některého z těch třeskutě mrazivých lednových od­po­lední v parku u zámku Schönbrunn.

··· Poprvé byla syntetizována droga extáze, patentové řízení trvá celý rok. Posléze ale na několik desetiletí upadne v zapomnění.

··· A konečně se hlásí Rainer Maria Rilke! Na útěku před zimou a tvůrčí krizí zakotví v jihošpanělské Rondě. Cestu do Španělska mu přikázala jakási „neznámá“ při noční seanci — to proto, že Rilke byl celý život odkázán na pokyny bohatých dam, a když mu je zrovna nemohly udělit reálné mecenášky a milenky, očividně se musel uchýlit k okultním obyvatelkám mezi dvěma světy. Nyní tedy byd­ lí v Rondě ve vkusném hotelu Reina Victoria, britském domě s nejvyšší úrovní, ačkoli teď, mimo sezónu, téměř prázdném. Odtud každý týden poslušně píše „milé dobré 26  leden

matince“. A jiným vzdáleným dámám, s nimiž umí tak krásně toužit, Marii von Thurn und Taxis, Evě Cassirerové, Sidonii Nádherné, Lou Andreas-Salomé. Žádné obavy, o těchto dámách v tomto roce ještě uslyšíme. Právě Lou, žena, která jej připravila o panictví a která jej přemluvila, aby si křestní jméno René vylepšil na Rainer, je v této chvíli opět velmi vysoko v kurzu: „Kéž bychom se zase viděli, milá Lou (slovo „milá“ třikrát podtrženo), to je má veliká naděje.“ A na okraj ještě naškrábe „má oporo, mé všechno, jako vždy“. Pak už rychle k poštovnímu vozu, kterému to na Gibraltar trvá tři hodiny. A odtud do Berggasse 19, Lou Andreas-Salomé, c/o prof. dr. Sigmund Freud. A Lou píše „milému, milému chlapci“, má prý pocit, že teď by s ním mohla být jen mnohem obtížněji než tenkrát. A dodává: „Myslím si, že Ty trpět musíš a trpět budeš.“ Je to ještě sadomasochismus, nebo už láska? Dny jsou naplněné utrpením a psaním dopisů. Někdy Rilke pokračuje v práci na svých Elegiích z Duina, při­ nej­menším prvních třicet jedna veršů šesté elegie se mu po­vedlo, jenže to prostě ne a ne dokončit, radši vyráží v bílém obleku a světlém klobouku na procházky nebo si čte v koránu (a hned poté pospíchá psát extatické básně o andělích a Mariině nanebevstoupení). Tady, daleko od chmurné zimy, se člověk cítí dobře — a zpočátku si Rilke také užívá, že slunce v Rondě i v lednu zapadá za hory až v půl šesté, přičemž předtím ještě jednou nechá rozzářit celé město, pyšně trůnící na skalní plošině. Západ slunce představuje „nepřekonatelné divadlo“, píše Rilke matce. Mandloně už rozkvétají, fialky také, v hotelové zahradě dokonce i světle modrý iris. Rilke vytáhne malý černý zápisník, na terase si objedná kávu, přehodí si kolem beder deku, ještě jednou zamžourá do slunce a pak si leden 27

poznamená: „Ach, ten, kdo rozuměl by kvést: jeho srdce za sebou by mělo všechna slabá nebezpečí a silným čelilo by s jistotou.“

··· Ano, kdo rozuměl by kvést. Oswald Spengler, třiatřiceti­ letý mizantrop, sociopat a učitel matematiky mimo službu, pracuje v Mnichově na první hlavní části monumentálního díla Zánik Západu. Sám jde tomuto zániku příkladem. „Já jsem,“ píše si do poznámek k autobiografii, „poslední svého druhu.“ Všechno spěje ke konci, a na něm i na jeho těle je prý utrpení Západu patrné. Negativní slavomam. Uvadající květy. Spenglerův nejpůvodnější pocit: strach. Strach z návštěvy obchodu. Strach z příbuzných, strach, mluví-li druzí nářečím. A samozřejmě: „Strach z ženských — jakmile se svléknou.“ Nebojácnost zná jen v myš­lení. Když se v roce 1912 potopil Titanik, Spengler v tom rozpoznal hlubokou symboliku. V poznámkách ze stejné doby lamentuje, stěžuje si na těžké dětství a ještě těžší přítomnost. Den co den si poznamenává: Končí velká doba, copak si toho nikdo nevšimne? „Kultura — ještě poslední nádech před vyhasnutím.“ V Zániku Západu to formuluje následujícím způsobem: „Každá kultura má nové možnosti výrazu, které se objevují, zrají, vadnou a nikdy se nevracejí.“ Ale bez obav, taková kultura se potápí a zaniká pomaleji než zaoceánský parník.

··· Nakladatelství Carl Simon v Düsseldorfu od začátku roku prodává novou sérii původních fotografií se sedmdesáti dvěma barevnými, originálními skleněnými deskami, sedmi kartonovými krabicemi v dřevěné bedně, pětatřiceti­ 28  leden

stránkovým doplňkovým sešitem. Téma: „Zkáza Titaniku“. Po celé zemi se konají přednášky s promítáním. Nejprve vidíme kapitána, člun, kabiny. Pak přibližující se kru. Katastrofa, záchranné čluny. Potápějící se loď. Je to pravda: Zaoceánský parník jde ke dnu rychleji než Západ. Leonardo DiCaprio se ještě nenarodil.

··· Ostatně Franz Kafka, jeden z těch, kdo mají velký strach z žen, když se svléknou, má v této chvíli úplně jiné starosti. Něco v něm vře. V noci z 22. na 23. ledna napíše svůj asi dvoustý dopis Felici Bauerové a zeptá se v něm: „Můžeš vlastně číst moje písmo?“

··· Můžeš vlastně číst svět? Tak se ptají Pablo Picasso a Geor­ ges Braque a stále objevují nové šifry, které mají pozorovatelé rozluštit. Právě naučili svět, že se dá namalovat proměna perspektivy — říká se tomu kubismus, nyní, v lednu 1913, už zase zašli o krok dál. Později se to bude jmenovat syntetický kubismus, protože na obrazy lepí jenom fólii z dřevěných vláken a leccos jiného, plátno se stává hřištěm pro dobrodružství. Braque se právě nastěhoval do nového ateliéru v Paříži, do nejhornějšího patra hotelu Roma v rue Caulaincourt, a najednou vzal do ruky hřeben a přejel jím po svém obraze Mísa s ovocem, křížové eso — a linie vypadaly jako žilkování dřeva. Picasso obraz viděl ještě týž den. A jako vždycky techniku brzy ovládal lépe než sám objevitel. Tak pospíchali revolucionáři umění stále dál a dál, poháněni panickým strachem, že je měšťanské publikum dokonale pochopí. Picassa by zřejmě uklidnilo, kdyby věděl, že si Arthur Schnitzler 8. února do deníku leden 29

zapíše: „Picasso: rané obrazy výjimečné; silný odpor proti jeho nynějšímu kubismu.“

··· Přežil jen tak tak. A teď musí Lovis Corinth řádně zaplatit za své životní dílo. Devatenáctého ledna má být v Secesi na Kurfürstendammu 208 otevřena senzační výstava, dvě stě dvacet osm obrazů, s názvem Životní dílo. Dnes, první den roku, leží vyčerpaný a s kocovinou na kanapi v Klop­ stockstrasse 48 a má z toho trochu husí kůži. Nejsou ještě ani čtyři hodiny a už je zase tma, z nebe padá déšť se sněhem. Takže nejdřív hodlá rámařství Weber na Derfflinger­ strasse 28 zaplatit za zarámování Životního díla — a to ohromujících 1 632,50 marky. A na recepci, kterou k výstavě poskytuje, potřebuje catering od firmy Adolf Kraft dědicové, Kurfürstendamm 116, platba dvou set marek předem. Za tuto částku dostane: „1 mísu jazyka, 1 mísu coburgské šunky s cumberlandskou omáčkou, 1 mísu srnčího hřbetu s cumberlandskou omáčkou, 1 mísu rostbífu s remuládou“. Lovisi Corinthovi se dělá zle, už když to čte. Životní dílo s cumberlandskou omáčkou. V žaludku mu ještě leží nedovařený polský kapr z předchozího večera. Jakmile je jeho drahá Charlotta pryč, cpe se jako nezavřený, je to jeho vášeň, ví o tom. A tak své ženě Charlottě, která daleko v horách chodí hlubokým sněhem, píše novoroční dopis: „Kdoví, jaký bude tento rok; ten starý rozhodně moc hezký nebyl. Zapomeňme na něj.“ Zajisté. Corinth, tenhle věčně silou překypující malíř, kterého to zaválo z vrcholného baroka do Berlína raného dvacátého století, byl stižen těžkou mrtvicí, jeho žena o něho obětavě pečovala. Když plánoval výstavu Životní dílo, všichni se 30  leden

obávali, že právě Corinthovo životní dílo, život sám, je u konce. Přesto se probojoval zpátky do života. A taky k malířskému stojanu. Teď všude ve městě visí plakáty zvoucí na velkou výstavu, denně 9—16 hodin, vstupné 1 marka, na plakátě Corinth, neuvěřitelně udivený sám sebou, zatímco Charlotta se daleko v Tyrolsku z manžela trochu zotavuje. Vrátí se včas na vernisáž. Vypadáte dobře, madam, řekne jí Max Liebermann 19. ledna v Secesi na vernisáži, srnčí hřbet s cumberlandskou omáčkou v pravé ruce. Vypadá to dobře, mé životní dílo, pomyslí si Lo­ vis Corinth a s mumláním se šourá výstavními sály. Ale všechno pokračuje. Ovšem i propříště prosím bez toho kubismu.

··· Ještě jednou krátce k Freudovi do Berggasse 19. V těchto lednových dnech tedy Freud sedí ve své pracovně a dokončuje práci Totem a tabu. A je pochopitelně přirozené, že nevědomí do této knihy o etnologických principech a fetišizaci proniká vší silou. Zdá se ovšem, jako by si to sám autor ani neuvědomoval. Jenže ve chvíli, kdy ho jeho žáci, především C. G. Jung z Curychu, ročník 1875, vyzvou a zahrnou zuřivými výtkami, rozvíjí Freud, ročník 1856, svou teorii o „otcovraždě“. V prosinci 1912 napsal Jung Freudovi: „Chtěl bych Vás ovšem upozornit na to, že technika, s níž jednáte se svými stoupenci, jako by to byli Vaši pacienti, je mylná.“ Vytváří tak „drzé klacky“ a „zot­ ročené syny“. A dále: „A Vy přitom stále zůstáváte hezky nahoře jako otec. Samou ponížeností nikoho nenapadne, aby proroka zatahal za vousy.“ Málokdy v životě Freuda zasáhlo něco tak silně jako tato otcovražda. Jeho bradka prokvete v oněch měsících leden 31

mnoha dalšími šedými vousy. Freud koncipuje první odpověď, kterou však neodešle — dopis bude nalezen v psacím stole až po jeho smrti. Třetího ledna 1913 ale sebere veškeré své síly a napíše C. G. Jungovi do Küsnachtu: „Vaše obvinění, že zacházím se svými stoupenci jako s pacienty, je prokazatelně nepravdivé.“ A dál: „Jinak není co na Váš dopis odpovědět. Vytváří totiž situaci, která by se dala jen těžko vyřešit v osobním rozhovoru a v dopise je to zhola nemožné. My analytici máme takovou konvenci, že se nemusíme stydět za špetku vlastní neurózy. Ale člověk, který se chová nenormálně a zároveň prohlašuje, že je normální, vyvolává podezření, že vlastní chorobě nijak nerozumí. Proto navrhuji, abychom úplně přerušili naše osobní vztahy. Já tím nic neztratím, protože mé jediné citové pouto s Vámi je už dávno jen tenká nit — přetrvávající efekt minulých zklamání.“ To je ale dopis. Otec, popíchnut synem, zuřivě vrací úder. Nikdy dříve ani později se Freud nedostal a nedostane do takové ráže jako v těchto lednových dnech, Anna, jeho milovaná dcera, ho prý nikdy — jak bude později vyprávět — nezažila sklíčeného tak jako v onom roce 1913. C. G. Jung odpoví 6. ledna: „Přistupuji na Vaše přání, abychom přerušili naše osobní vztahy, protože nikdy nikomu přátelství nevnucuji. Co pro Vás tento okamžik znamená, můžete nejlépe posoudit Vy sám.“ To napíše inkoustem. A jednu větu pak dopíše na stroji, což působí jako náhrobek intelektuálního vztahu mezi dvěma významnými muži: „Zbytek je mlčení.“ Je to pěkná ironie, že jeden z nejpodrobněji a nejčastěji popisovaných a nejvíce propíraných rozkolů roku 1913 začíná slibem mlčen­li­vos­ ti. Od této chvíle Jung odmítá Freudovy metody, a Freud naopak metody Jungovy. A předtím ještě jednou naprosto 32  leden

přesně definuje otcovraždu u přírodních národů: Nasadí si masky zavražděného otce — a pak se koří jejich oběti. Tohle už je téměř dialektika osvícenství.

··· Ale teď jsme prozatím jen u dialektu osvícenství. Desetiletý Theodor W. Adorno, přezdívaný „Teddie“, bydlí na Krásné vyhlídce 12 ve Frankfurtu nad Mohanem, dostává se mu osvícení a učí se hesensky. Ústřední referenční osobou mu je, vedle maminky, šimpanzí samice Basso ve frankfurtské zoo. Frank Wedekind, autor Probuzení jara a Lulu, se tou dobou přátelí s Missií, šimpanzí samicí ze zoologické zahrady v Berlíně.

··· Marcel Proust sedí ve své pracovně na pařížském bulváru Haussmann 102 a buduje si klec. Ani sluneční svit, ani prach, ani hluk ho nesmí rušit při práci. Velmi zvláštní vyváženost mezi prací a životem. V místnosti visí závěsy ve třech vrstvách a zdi jsou oblepeny korkovými deskami. V této zvukotěsné komoře sedí Proust při elektrickém světle a píše velezdvořilé novoroční dopisy (jako každý rok) s naléhavou prosbou, aby ho propříště ušetřili dárků. Vždycky dostával nejrůznější pozvání, ale každý hostitel věděl, jak je to náročné, protože Proust před akcí poslal mnoho zpráv a lístků, ve kterých sděloval, zda přijde či nikoli a proč pravděpodobně spíš nepřijde atd. — výjimeč­ný váhavec, kterému se v této disciplíně mohl rovnat pravdě­ podobně jen Kafka. Takže tady ve zvukotěsné komoře ducha sedí Marcel Proust a pracuje na románu o vzpomínání a hledání ztra­ ceného času. První díl se má jmenovat Swannova láska, leden 33

Proust píše červeným inkoustem poslední větu: „Skutečnost, již jsem kdysi znal, už neexistovala… Vzpomínka na určitý obraz je pouhý stesk po určité chvíli; a domy, cesty, aleje jsou, žel, prchavé jako léta.“

··· Může být vzpomínka jen pouhý stesk? Gertrude Steino­vá, hlavní dáma pařížských salónů a přítelkyně avantgardistů, mrzne jen pár ulic od Prousta. Příšerně se pohádá s bratrem Leem, zdá se, že jejich dlouholeté společné bydlení zřejmě brzy skončí. Je všechno prchavé? Sní o jaru. Hřeje se touto myšlenkou. Podívá se na Picassovy a Matissovy a Cézannovy obrazy na zdi. Ale může jedna myšlenka stvořit jaro? Napíše drobnou báseň a v ní se objeví věta: „Růže je růže je růže.“ Přesně jako Proust touží zachytit něco, co chce uniknout. Tak daleko dospěl svět poezie, tak daleko tedy dospěla představivost už v lednu 1913.

··· Max Beckmann dokončuje obraz Zkáza Titaniku.

34  leden

únor A už to začíná: výstava Armory Show v New Yorku způsobí velký třesk v moderním umění, Marcel Duchamp ukazuje Akt scházející ze schodů. Pak to s ním jde strmě nahoru. I jinak: všude akty, především ve Vídni, nahá Alma Mahlerová (u Oskara Kokoschky) a všechny ty další Vídeňačky u Gustava Klimta a Egona Schieleho. Ostatní odhalují svou duši za sto korun na hodinu u dr. Sigmunda Freuda. A Adolf Hitler mezitím ve společenské místnosti vídeňské ubytovny pro muže maluje dojemné akvarely Svatoštěpánského dómu. Heinrich Mann pracuje v Mnichově na Poddaném a u bratra přitom slaví své dvaačtyřicáté narozeniny. Sněhu je pořád dost. Den poté Thomas Mann kupuje pozemek, na kterém hodlá stavět dům. Rilke dál trpí, Kafka dál váhá, ale malý krámek s klobouky Coco Chanel se rozrůstá. A následník rakousko-uherského trůnu, arcivévoda František Ferdinand, sviští Vídní ve svém autě se zlatými paprsky na kolech, hraje si s vláčky a dělá si starosti s atentáty v Srbsku. Stalin poprvé naráží na Trockého — a ve stejném měsíci se v Barceloně narodí muž, který jednou na Stalinův příkaz Trockého zavraždí. Je rok 1913 přece jen nešťastný?

K

dy to konečně začne? Následník rakousko-uherského trůnu František Ferdinand je z toho věčného čekání skoro šílený. Už neuvěřitelných pětašedesát let sedí na trůnu třiaosmdesátiletý císař František Josef a nechce ho uvolnit svému synovci, který by teď — když je po smrti Sissi, milovaná žena Františka Josefa, i Rudolf, jejich milo­ vaný syn — měl být na řadě. Aspoň že kola auta Františka Ferdinanda mají zlaté paprsky jako císařův kočár. Ale titu­ lem se honosí už od roku 1848 pouze on: císař Fran­tišek Josef. Nebo, abychom byli korektní: „Jeho císařské a královské Apoštolské Veličenstvo, z Boží vůle císař rakouský, král český a uherský, lombardský a benátský, dalmatský, chorvatský, slavonský, haličský, vladimiřský a illyrský; král jeruzalémský atd.; arcivévoda rakouský; velkovévoda toskánský a krakovský; vévoda lotrinský, salcburský, štýrský, korutanský, kraňský a bukovinský; velkokníže sedmihradský, markrabě moravský; vévoda horno- a dolnoslezský, modenský, parmský, piacenzský a guastallský, osvětimský a zátorský, těšínský, furlánský, dubrovnický a zadarský; knížecí hrabě habsburský a tyrolský, kyburský, goricijský a gradišťský; kníže tridentský a brixenský; markrabě horno- a dolnolužický a istrijský; hrabě hohenembský, feldkirchský, břežnický, sonnenberský atd.; pán terstský, kotorský a na Slovinském Krajišti; velkovévoda srbský atd. atd.“

únor 37

Děti ve školách, které se celý titul musejí učit nazpaměť, se pokaždé nejvíc smějí tomu „atd. atd.“, protože to zní, jako by císaři patřil celý svět a člověk jako by z toho vypočítával jenom nepatrnou část. Následníka trůnu Františka Ferdinanda ale přivádějí do varu ta dvě slova před oním „atd. atd.“, a sice „velkovévoda srbský“. Tam dole na Balkáně zuří válka, která pro Františka Ferdinanda představuje nebezpečí. Požádá o audienci u „velkovévody vojvodství srbského“ v zámku Schönbrunn — u císaře, jehož bílé kotlety jsou dlouhé stejně jako jeho titul. Před Schönbrunnem František Ferdinand spíš vyskočí než vystoupí z automobilu značky Gräf & Stift a v generálské uniformě se vřítí nahoru do pracovny Františka Jo­sefa. Prý se musí něco zásadního podniknout, aby Srbům zatnuli tipec. Až příliš vzpurně jedná království na jiho­ východním křídle říše, brojí, destabilizuje. Ale je třeba to udělat s dobrým odhadem. Je třeba se stůj co stůj vyhnout preventivní válce, kterou požaduje šéf generálního štábu v memorandu z 20. ledna, protože ta by do hry jedno­ značně vtáhla Rusko. Císař si láteřícího, bědujícího, roze­ chvělého synovce klidně vyslechl: „Nechám si to projít hlavou.“ Pak chladné rozloučení. Zbytek je mlčení. František Ferdinand chvátá ke svému obrovskému automobilu. Olivrejovaný šofér nastartuje a povzbuzován následníkem trůnu musí pekelnou rychlostí vystřelit schönbrunnskou Zámeckou ulicí. Když už je František Ferdinand nucen celý život čekat, tak aspoň že ne v silničním provozu.

··· Nahoře, v okně u Trojanovských, stojí Stalin při jedné ze svých krátkých pracovních přestávek, odsouvá závěs a zvědavě, byť přece jen trochu vyděšeně shlíží na vůz 38  únor

následníka trůnu, který se mu velmi rychle vzdaluje z dohledu. Takto tu u Trojanovských za svých pobytů ve Vídni stával i Lenin. V únoru roku 1913 kdesi ve městě sleduje ženoucí se auto se zlatými paprsky i mladý Chorvat s výrazem znalce. Kvality automobilu následníka trůnu zná velmi dobře, neboť je automechanik a odnedávna testovací jezdec společnosti Mercedes ve vídeňském Novém městě. Jmenuje se Josip Broz. Jedenadvacetiletý hazardér a sukničkář se tou dobou nechává vydržovat velkoburžoazní Lizou Spunerovou coby její milenec — díky ní bere hodiny šermu a z jejích finančních darů hradí i alimenty na svého čerstvě narozeného syna Leoparda „tam doma“, jehož matku nedávno opustil. Liza ho nechává jezdit testovacím vozem po celém Rakousku, aby pro ni nakupoval nové šaty. Když otěhotní, opustí Josip i ji. A tak bude vždycky. Někdy později se vrátí do vlasti, která se teď jmenuje Jugoslávie, a podmaní si ji. Josip Broz pak přijme jméno Tito. V prvních měsících roku 1913 tedy byli ve Vídni na krát­kou chvíli spolu se Stalinem i Hitler a Tito, čili dva nej­větší tyrani dvacátého století a jeden z nejodpornějších diktátorů. První studoval v pokoji pro hosty národnostní otázku, druhý maloval v ubytovně akvarely, třetí podnikal nesmyslné jízdy po Ringstrasse, aby otestoval chování automobilů v zatáčkách. Tři statisté, dalo by se říci, bez vlastního textu ve velké hře nazvané Vídeň kolem roku 1913.

··· Tento únor byl ledově chladný, ovšem slunce svítilo, což se ve Vídni stávalo a stává zřídkakdy, a tak ve sněhovém jasu zářila nádhera Ringstrasse ještě víc. Vídeň překypovala energií, stala se velkoměstem, což vnímal a cítil celý svět, únor 39

jen v samotné Vídni nikdo, v ní se samou touhou po sebezničení přehlíželo, že se město nedopatřením dostalo na vrchol hnutí, kterému se říká moderna. Právě sebezpytování a sebezničení byly ústřední součástí nového myšlení, jinými slovy vypukl „nervózní věk“, jak tuto dobu nazýval Kaf­ka. A ve Vídni byly nervy — prakticky, metaforicky, umělecky, psychologicky — obnažené tak nádherně jako nikde jinde. Berlín, Paříž, Mnichov, Vídeň. Čtyři frontová města moderny roku 1913. Chicago si protahovalo svaly a New York se pomalu probouzel, štafetový kolík od Paříže definitivně převzal až v roce 1948. Ale už v roce 1913 tam byla dostavěna budova Woolworthu — první stavba, která svou výškou předčila Eiffelovu věž —, došlo k otevření Grand Central Station, největšího nádraží na světě, a výstava Armory Show zajistila, aby do Ameriky přeskočily jiskry avantgardy. Jenže Paříž byla v onom roce stále ještě kategorie sama pro sebe, ani budova Woolworthu, ani Armory Show nebo Grand Central se ve francouzských novinách nepostaraly o rozruch — a proč taky? Ve Francii přece měli Rodina, Matisse, Picassa, Stravinského, Prousta, Chagalla „atd. atd.“ — a všichni pracovali na svém dalším velkém díle. A město, na vrcholu manýry a dekadence, ztělesňované tanečními experimenty kolem Ruského baletu (Ballets Rus­ ses) a Sergeje Ďagileva, magicky přitahovalo každého kultivovaného Evropana, především čtyři zjemnělé muže v bílých oblecích, tedy Huga von Hofmannsthala, Julia Meier-Graefeho, Rainera Mariu Rilka a hraběte Harryho Kessle­ra. Jen Proust už chtěl na Paříž roku 1913 vzpomínat, všichni ostatní vždy mířili kupředu, ovšem jinak než v Berlíně, nejradši jen s plnou sklenkou šampaňského v ruce. 40  únor

Přestože počet obyvatel Berlína explodoval, kulturně mělo město to největší ještě před sebou, kupředu se dosud dralo cosi nespoutaného — jenže zvěst, že „berlínský noční život je specialitou“, se donesla až do Paříže a na uměleckou scénu kolem Marcela Duchampa. Naproti tomu Mnichov byl stylový, a přesto poněkud zklidněný — což je nejpatrnější na tom, že v Mnichově se už začalo se sebe­ glorifikací (na což v Berlíně nemá nikdo čas), a například ta úžasně zasněná Franziska von Reventlow se z Ascony v knize Zápisky či příhody pana Dámy z pozoruhodné městské části rozpomíná na dobu, kdy bohéma bydlela ve Schwabingu. A pochopitelně také na to, že se z někdejších bohémů stali měšťáci. Thomas Mann hledá kvůli dětem dům na předměstích, klidný a s velkou zahradou, a pak 25. února 1913 kupuje pozemek na Poschinger­strasse 1 a nechá na něm postavit ohromnou vilu. I jeho bratr Heinrich si vy­ hlédl Mnichov — protože se odtud dá tak krásně psát o Berlínu, o městě, které žene samo sebe vpřed a kde se odehrává jeho Poddaný, Mannův největší román, který dokončuje právě v těchto měsících. V mnichovském časopise Simplicissimus si můžeme přečíst jízlivou zprávu, že policisté se v Mnichově po osmé hodině večerní obávají, aby samou nudou neusnuli, velký týdeník z přelomu století se o vlastní město nemůže ani otřít, Mnichov působí příjemně znaveně, jako rozvalený na pohovce a s cigaretou v levé ruce. Jsou to Die Fackel (Pochodeň) ve Vídni, Der Sturm (Bouře), Die Tat (Čin) a Die Aktion (Akce) v Berlíně, které už jen svým názvem prozrazují, kam že se přenášejí boje přítomnosti. A onen klidný, měkký konec Mnichova coby hlavní­ ho města secese a fin de siècle můžeme vyčíst pochopitelně také z toho, že penzion na Theresienstrasse, kde v únoru únor 41

roku 1913 přebývá Else Lasker-Schülerová, se jmenuje Moderna (ovšem La Maison Moderne — legendární obchod s bytovým vybavením německého uměleckého propa­gá­to­ ra a spisovatele Julia Meier-Graefeho v Paříži — byl uzav­ řen už roku 1904). Pokud tedy penziony v názvech pyšně nosí slovo moderna, pak samotná moderna už dávno táhla dál — a to do kavárny Grössenwahn (Velikáš) v Berlíně a do Café Central v Panské ulici 14 ve Vídni. Jména umějí být tak výmluvná. Takže do Vídně, té centrály moderny léta Páně 1913. Jejími hlavními představiteli jsou Sigmund Freud, Arthur Schnitzler, Egon Schiele, Gustav Klimt, Adolf Loos, Karl Kraus, Otto Wagner, Hugo von Hofmannsthal, Ludwig Wittgenstein, Georg Trakl, Arnold Schönberg, Oskar Kokoschka, abychom uvedli aspoň pár jmen. Ve Vídni zuří boje o nevědomí, sny, novou hudbu, nové vidění, novou architekturu, novou logiku, novou morálku.

··· Dvacátého pátého února se narodil Gert Fröbe.

··· „Strach z ženských — jakmile se svléknou.“ V Evropě roku 1913 jsou dvě místa, kde se tato obava Oswalda Spenglera nevyskytuje. Jedním je Monte Verità v Asconě u Lago Maggiore, kde báječně pomatený nárůdek, který tvoří vyznavači svobodného myšlení, svobodného ducha a nahého těla, provozuje svá cvičení na pomezí eurytmie, jógy a rehabilitační gymnastiky. Tím druhým jsou ateliéry Gustava Klimta a Egona Schieleho ve Vídni. Kresby těchto malířů, jejichž linie se vášnivě vinou podél hranice mezi pornografií a novou věcností, tvořily horečnatou křivku 42  únor

„nejerotičtějšího města světa“, jak tehdy Vídeň vnímala Lou Andreas-Salomé. Zatímco na Klimtových obrazech jsou ženy vždy zahaleny do zlatých ornamentů, v kresbách malíř skicoval těla nenapodobitelnými tahy, které se lehce snášejí na papír, podobné kudrnám splývajícím na ramena. Egon Schiele zašel v ohledávání těla ještě mnohem dál — snaží se je zachytit trýzněné, nervově přepjaté, zmučené, obrátit je, spíš sexuálně než eroticky. Kde Klimt maluje jemnou pleť, u Schieleho se objevují nervy a šlachy, je-li tělo u Klimta vláčné, u Schieleho je roztažené a odvrácené. Zatímco u Klimta žena vábí, u Schieleho šokuje (a samozřejmě, Schiele je větší umělec). „Má osoba mne nezajímá,“ říká Klimt, „spíš jiní lidé, především ženy.“ Pokud by grafické listy, které pozorovatele nutí k tomu, aby se stal voyeurem, vešly ve známost, rychle by proti nim zasáhla cenzura a zároveň by znásobily slávu svých tvůrců. Když chtěl Schiele vystavit v Mnichově svou kresbu nazvanou Přátelství, dostal pozoruhodný zamítavý dopis. Vedoucí výstavního domu Schielemu napsal, že kvůli drastickému výjevu by se jeho práce neměla ukazovat, zraňuje prý mravy a počestnost. Tečka. Odstavec. Jeho samotného ovšem velmi zajímá, zda by bylo možné tuto práci zakoupit. Tady je máme, ta místa případných zlomů mezi veřejnou a soukromou morálkou roku 1913.

··· V Berlíně je příliš světla. Plynové lucerny, světelné reklamy, světla města svým jasem hrozí, že předčí hvězdy na obloze. V roce 1913 přijíždějí demoliční vozy, aby strhly Novou berlínskou hvězdárnu nedaleko Hallesches Tor. Mezi ulicemi Lindenstrasse a Friedrichstrasse vybudoval Karl Friedrich únor 43

Schinkel roku 1835 novou pruskou observatoř, která byla nepřekonatelná jako všechno ostatní z tohoto nejkrásnějšího desetiletí německých dějin, a to jak z praktického, tak estetického hlediska. Kouzelně prostá stavba, nad níž trůní kupole jako u kostelní věže — světský kostel, ovšem s přímým výhledem do nebe. Bylo zde objeveno několik komet a také pár asteroidů. Především ale planeta Neptun. Jenže to už v roce 1913 nikoho nezajímá. Stačilo jen několik týdnů a na místě, kde kdysi stávala jedna z nejsmělejších Schinkelových staveb, se zase rozprostíralo pole. Hvězdárnu přeložili do Babelsbergu, protože tam byla větší tma a Neptun byl lépe vidět. A jelikož se v Prusku dobře počítalo, prodali pozemek mezi Lindenstrasse a Friedrichstrasse, aby z výnosu mohli za 1,1 milionu zlatých marek obstarat zařízení nové hvězdárny a za 450 000 zlatých marek pořídit nové přístroje. Samotný pozemek financoval královský dům — v zámeckém parku berlínské čtvrti Babelsberg. Přesně před rokem zde byla založena filmová studia, a tak vše, co se v Berlíně týkalo hvězd i hvězdiček, skončilo roku 1913 v Babelsbergu.

··· Šestého února 1913 začíná podle čínského kalendáře rok Buvola. Buvol, jak praví jedno čínské přísloví, má radši trávu než zlatý žlab.

··· V Sindelsdorfu pracuje Franz Marc na svém hlavním díle, Else Lasker-Schülerová odcestovala zpátky do Berlína. Ateliér si malíř zřídil v horní nevytápěné sýpce starého statku, kde téměř není slyšet, když Maria Marcová dole hraje na klavír. Je taková zima, že se dokonce i Hanni, milovaná 44  únor

kočka, stáhla ke kamnům. Vasilij Kandinskij přijel z Mnichova na návštěvu a pak o ní vypráví: „Venku bylo všechno bílé — sníh pokrýval pole, hory, lesy —, mráz štípal v nose. Nahoře na sýpce (člověk tam ustavičně naráží do trámů) stál na malířském stojanu obraz Věž modrých koní, Franz Marc vedle něj v kožichu, velké kožené čepici a slaměných botách, které si sám vyrobil. Teď mi upřímně řekněte, co si o tom obrazu myslíte!“ Co je to za otázku?

··· Třináctého února není po Leonardově Moně Lise stále ještě ani stopa. Vychází nový katalog Louvru, v němž už obraz dokonce neuvádějí. Rudolf Steiner má 13. února v Berlíně jednu ze svých velkých přednášek — „Leonardova duchovní velikost na prahu nové doby“. Mluví dlouho, téměř dvě hodiny. Posluchači mu visí na rtech. I on, tak jako Oswald Spengler, hodně hovoří o zániku. Ale pokládá jej za nezbytný, aby mohlo vzniknout místo pro to nové: „Neboť ve skomírajících silách tušíme, ba dokonce spatřujeme nakonec síly, jež se sbírají k budoucnosti, a červánky na západě v nás vyvolávají tušení a naději v červánky úsvitu. Naše duše musí vždy vnímat vývoj lidstva tak, že si řekneme: Veškeré dění v našich očích probíhá poznatelně — na místě, kde se vytvořené promění v trosky, vždycky z trosek vzejde nový život.“

··· Sedmnáctého února byla v bývalé newyorské zbrojnici Armory zahájena jedna z nejdůležitějších výstav století. Kterého? Možná by se dalo říct, že teprve s první Armory Show skončilo umění devatenáctého století. A tím moderna převzala vládu nejen v Evropě, nýbrž na celém světě. únor 45

Tři Američané s velkou zvídavostí a znalostí věcí — ma­ líři Peter Walter Pach, Arthur Davies a Walt Kuhn — odcestovali v roce 1912 do Evropy, aby se seznámili s nejzajímavějšími umělci a přivezli jejich hlavní díla do New Yorku. S Claudem Monetem, Odilonem Redonem a Alfre­dem Stieglitzem v grémiu seděli velcí malíři a fotografové — veřejnost v Americe rychle pochopila, že šlo o to, vtáhnout kubisty, futuristy a impresionisty staré Evropy do boje proti těžkopádnému americkému malířství ve znamení fin de siècle. Boj to byl. A poté, co byly svedeny bitvy v Evropě, přenesl se poprvé také na americkou půdu. K vidění se nabízelo celkem tisíc tři sta obrazů, jen třetina z nich pocházela z Evropy. Ale byla to právě tahle třetina, která z amerických obrazů učinila veteš — především osm Picassových obrazů a dvanáct Matissových. O vzrušené diskuse se postaraly zejména sochy Brâncuşiho a obrazy Francise Picabii a Marcela Duchampa. V Camera Work, legendárním Stieglitzově časopise, se bylo možné dočíst: „Výstava nového umění z Evropy na nás spadla jako bomba.“ A detonace zazněla vší silou — reakcí byla zloba, nepochopení, výsměch, nicméně masy diváků putovaly na výstavu, aby si mohly názor udělat samy. Časopisy téměř denně přinášely karikatury a na druhé zastávce výstavy v Chicagu došlo k demonstracím studentů chicagského Institutu umění — údajně při nich spálili tři kopie Matis­ sových obrazů. Matisse považovalo americké publikum za největšího primitiva. To je stejně jako dnes nejsilnějším důkazem kvality. Největší pozdvižení vyvolají ovšem tři bratři — Raymond Duchamp-Villon, Jacques Villon a Marcel Duchamp. Na výstavě jsou zastoupeni sedmnácti pracemi, všechny, až na jednu, se prodají. A obraz Marcela Duchampa Akt schá­ 46  únor

zející ze schodů se stane znamením Armory Show, nejčastěji projednávaným a nejčastěji kritizovaným uměleckým dílem. Na „Výbuch v továrně na šindele“ obraz přejmenoval jeden kritik, což mělo znít jako výsměch, jenže tím jen demonstroval, jak silné jsou tlakové vlny, které z obrazu vycházejí. Žena, jež prochází prostorem a časem — geniální kombinace dobových fenoménů kubismu, futurismu a teo­ rie relativity. Výstavní sál byl zaplněn každý den, lidé stáli frontu, čekali čtyřicet minut, aby mohli aspoň na okamžik skandální výjev zahlédnout. Pro Američany uvědomující si tradici byl tento obraz očividně souhrnem podivné, iracionální Evropy. Zakoupil jej jakýsi starožitník ze San Franciska — kdesi na nekonečné cestě vlakem při návratu z New Yorku vystoupil na jednom provinčním nádraží v Novém Mexiku a zatelegrafoval: „Kupuji Duchampovu nahou ženu jdoucí ze schodů. Prosím rezervovat.“ Duchampové dál pracují v ateliéru v Neuilly, aniž by se o své americké slávě cokoli dozvěděli — přesto najednou začínají poštou chodit šeky. Marcel Duchamp dostal za čtyři prodané obrazy 972 dolarů — to v roce 1913 neznamenalo mnoho. Cézannovy La Colline des Pauvres byly přímo z výstavy prodány Metropolitnímu muzeu za 6 700 dolarů. Ale i tak z toho měl Duchamp velkou radost. Jenže ve chvíli, kdy jej Amerika a Paříž objevily jako malíře, Marcel Duchamp s kubismem a tématem pohybu skoncoval — či, jak to pěkně vyjádřil, „s pohybem smíšeným s olejovou barvou“. Ve chvíli, kdy se měl stát jedním z velkých malířů své doby, vysvětlil, že ho malování nudí. Hledal něco jiného, nového.

··· únor 47

Kafka v Praze trpí. Tím, že jeho na dálku písemně zbožňovaná Felice nereaguje na svazek Rozjímání, který jí poslal v prosinci. Tím, že se jeho sestra Valli vdává, tím, že je v bytě stále takový hluk (protože práskají dveře a rodiče a sestry se odvažují mluvit), tím, že přes den pracuje v pojišťovně a v noci na svém díle. Hrozí mu služební cesty, různá vyrušení, nachlazení. Především ale trpí strachem, že jeho tvůrčí síla vyprchala. A byť byla představa, že bude žít jako starý mládenec, děsivá, možná to představovalo jedinou možnost, jak se stát spisovatelem. Neboť ho s panickou hrůzou stále přepadá otázka: „Co by se ze mě v man­želství stalo?“ Co by si měl počít s tím, čemu říkal „manželčino právo“? A s tím, co se v jeho očích skládalo ze dvou děsivých scénářů: manželčiných tělesných nároků, ale především jejích nároků časových. A tak Felici prosí, aby mu už nepsala, že by u něho chtěla sedět, když on pracuje na svých knihách — neboť když ona nebo někdo jiný za ním sedí, pak je tajemství psaní zrušeno. A pak Felici napíše ještě jednu větu: „Nikdy se nesmím vystavit troufalosti, že bych mohl být otcem.“ Může před sebou člověk varovat víc, než to udělal Kafka v těchto dopisech? Ale Felice reaguje, přestože je rozervaná mezi kanceláří a domovem, psaním dalších dopisů a starostmi o rodinu, jako by bylo jejím božským posláním být zde coby adresátka pro Kafku a světovou literaturu. Tento úkol přijímá trpělivě a s velkou vážností.

··· Roku 1913 se umění tlačí do abstrakce. Vasilij Kandinskij v Mnichově, Robert Delaunay a František Kupka v Paříži, Kazimir Malevič v Rusku a Piet Mondrian v Holandsku, všichni se pokoušejí — každý po svém — odpoutat od 48  únor

veškerých reálných vztahů. A pak je zde ještě ten mladý, dobře vychovaný, odtažitý muž v Paříži: Marcel Duchamp. Jenže ten už najednou malovat nechce.

··· V Mnichově dopadne benefiční aukce pro Else Lasker-Schülerovou katastrofálně. Franz Marc dojemným způsobem požádal přátele z umělecké branže o obrazy, aby podpořil dobročinnou akci iniciovanou Karlem Krausem v  Pochodni dalšími penězi. A opravdu, 17. února dorazily na aukci oleje Ernsta Ludwiga Kirchnera, Emila Noldeho, Ericha Heckela, Karla Schmidt-Rottluffa, Oskara Kokoschky, Paula Kleeho, Augusta Mackeho, Alexeje Jav­lenského, Vasilije Kandinského a samotného Franze Marca. Odmítl jen Ludwig Meidner z Berlína (sám prý má peněz málo a hladoví). K aukci došlo v Novém salónu umění, jenže nikdo neprojevil zájem. A tak si umělci, aby zabránili naprosté blamáži, vydražili svá díla navzájem a sesbírali 1 600 marek. Celková hodnota obrazů, které 17. února 1913 vydraženy nebyly, by dnes čítala zhruba sto, ale kdeže, kolem dvou set milionů eur.

··· Sigmund Freud dál pracuje na teorii otcovraždy. Současně, 28. února, v Postupimi-Babelsbergu slaví nově založená filmová studia premiéru filmu Hříchy otců s Astou Nielsenovou. A Asta Nielsenová se prý (příhodně k názvu filmu) cítí spoluviníkem „za kýč v dřevních dobách filmu“. Na filmovém plakátu je herečka v úzké sukni a rozepnuté blůze. Asta Nielsenová byla štíhlá, což tehdy nepředstavovalo běžný jev, zato vhodný cíl pro karikaturisty. Většině mužů únor 49

to ovšem vadilo pramálo. V roce 1913 tato žena ztělesňovala přímo sexuální symbol, velká smlouva jí v letech 1912 až 1914 zajistila role v osmi filmech, které se natáčely a promítaly bezprostředně po sobě. V novém časopise Bild und Film (Obraz a film) stálo: „Člověk se tlačí jako v dobách hladomoru na dveře pekárny a kvůli lístku si skoro zláme vaz.“ Také Samuel Fischer, nejznámější vydavatel své doby, si s narůstajícím obdivem všímá, jak Asta Nielsenová hýbe davy. Ve filmu rozezná médium budoucnosti a hodlá přemluvit své nejslavnější autory, aby propříště psali i scénáře.

··· Píše se rok 1913, ale u Arnolda Schönberga na sebe katastrofa přesto nechává čekat. V neděli 23. února v půl osmé večer mají ve velkém sále Musikvereinu ve Vídni premiéru jeho Písně z Gurre — a publikum toužebně očekává nový skandál. Už jeho poslední vystoupení a skladby Vídeň vyděsily a postaraly se o rozruch, někdejší romantik se důsledně vyvinul v „tvůrce nové hudby“. Vloni vyvolal zděšení svým Měsíčním pierotem, opus 21. Jenže teď tohle: najednou od Schönberga neslyšíme moderní radikalitu, nýbrž čirou pozdní romantiku. Pět vokalistů, tři čtyřhlasé mužské sbory, obrovský orchestr se všemi druhy fléten, bubnů a smyčcových nástrojů. Při premiéře účinkovalo celkem osmdesát hráčů na smyčcové nástroje — tady si razí cestu gigantismus přelomu století. Bez sto padesáti hudebníků v orchestru se oratorium vůbec nedá hrát, vysvětloval Schönberg. Skladba sama je velká, bombastická, drsná a rozmáchlá přírodní podívaná, jde v ní o bouřku a letní vítr. Nepřehledné chóry opěvují krásu slunce jakož-

50  únor

to velkolepého přírodního úkazu — tak jak se skladateli jevilo, když jednou po proflámované noci táhl na jeden z vídeňských kopců, na Anninger. „Ve stovkách očí už číhá škodolibost: dneska mu zase jednou ukážeme, jestli si opravdu smí dovolit skládat, jak se mu zachce, a ne jak to před ním dělali jiní,“ píše v reportáži pro berlínský časopis März (Březen) Richard Specht. Jenže skandál se nekoná, místo toho přichází triumf. „Radostné volání, které propuklo už po první části, přerostlo v povyk po třetí… A když pak dozněl mocně vybuchující sborový pozdrav vycházejícímu slunci…, neznal jásot mezí; slzami zmáčené tváře provolávaly komponistovi triumf, jenž zněl vřeleji a pronikavěji, než je u ,úspěchu‘ obvyklé — zněl jako odprošení. Několik mladých lidí, které jsem neznal, přišlo s lícemi planoucími studem a přiznali se mi — prý si přinesli klíče, aby Schönbergovu hudbu doprovodili zvukem jí přiměřeným, a nyní jsou uchváceni tak silně, že je už nic nemůže od skladatele odvrátit.“ Písně z Gurre s hymnickými, nádhernými oblouky melodií sklidily u publika největší úspěch, jaký měl Arnold Schönberg kdy zažít. Jenže tento muž také nikdy nevyšel publiku vstříc tak jako zde — pravděpodobně i v panickém strachu z katastrofy, která roku 1913 hrozila. Písně z Gurre jsou marnotratným a marnivým kusem pozdního romantismu, a melodickým, přestože jejich tvůrce hranice tonality už dávno překročil. Okouzlující krása na samém pomezí kýče. Trvalo deset let, než Schönberg napsal správnou orchestraci, kompozice sama ovšem pocházela už z doby před přelomem století — a teď, tedy o třináct let později, byla na vrcholu vkusu vídeňského publika. Kdo pozdě chodí, toho odmění život. Domovní klíče, kterými

únor 51

chtěli skladateli odzvonit, nechali posluchači protentokrát v kapse. Ale nezůstanou tam navždy.

··· Ve Vídni roku 1913 to jde dál ráz na ráz. Tentýž den je prolomen zákaz uvádění nové divadelní hry Arthura Schnitzlera Profesor Bernhardi, a to formou „přednesu“ dramatu ve spolku Lidový dům u Koflerova parku, přímo u zastávky tramvaje číslo 8, „přesně v sedm hodin večer“. Ačkoli c. a k. policejní ředitelství ve Vídni konstatovalo: „Byť z hlediska ochrany náboženských pocitů obyvatelstva panují vzhledem k uvedení díla pochyby, jež by mohly být odstraněny provedením škrtů nebo změnou některých míst v textu, představuje divadelní hra již v celkové kompozici — spolupůsobením epizod zachycujících rakouské státní zřízení — citelné zkreslení místních poměrů tak znevažujícím způsobem, že její uvedení na tuzemských scénách nemůže být kvůli zachování veřejných zájmů připuštěno.“

··· Po večeru s Písněmi z Gurre se v pondělí ve tři čtvrtě na pět schází v salónu Arthura Schnitzlera pestrý kroužek. Hugo von Hofmannsthal přislíbil účast už 21. února: „…protože poslechnout si nějakou Vaši novou práci, to je pro mě jedna z největších a nejčistších radostí — a protože jsem vůbec ustavičně smutný, že Vás tak málo vídám. Ze srdce Váš Hugo.“ Schnitzler se čtením protrápil, kašle a potí se, má vysokou horečku. Už na Písních z Gurre předchozího večera sotva chodil. Jenže jako lékař je sám sobě coby pacientovi k ničemu, a tak autor v pondělí večer statečně předčítá ze své nejnovější novely Paní Beata a její syn, oidi­ 52  únor

povského příběhu, který by Freudovi udělal radost. Je to dlouhý text, ale Schnitzler to zvládne. Nějaká žena spí s kamarádem svého mladistvého syna. Kamarád se tím chlubí, syn se stydí skoro k smrti, matka se stydí skoro k smrti, matka se synem vyjíždějí na veslici na jezero, milují se a pak se oba stydí skutečně až k smrti. Ve věcech smyslnosti byla Arthuru Schnitzlerovi všemi, i jeho kritiky, přiznána velká obeznámenost. Dnes ještě více, respektive od doby, co vešly ve známost jeho deníky. Zatímco jeho žena Olga, s níž je roku 1913 v poziční válce, s hosty trochu pojí a popije, on se stáhne do svého pokoje a poznamená si: „Odpoledne s úpornou chřipkou předčítal Beatu, téměř od 6 do 9. Richard, Hugo, Arthur Kaufmann, Leo, Salten, Wassermann, Gustav; Olga.“ Salten byl mimochodem Felix Salten, ten báječně nepředvídatelný, dvojnásobný vídeňský talent raného dvacátého století, který pravděpodobně uveřejnil povídku Bambi a ve vídeňském dialektu zřejmě také — pod pseudonymem — dílo Ze vzpomínek Josefiny Mutzenbacherové, tedy pornografii, příliš vyzývavou dokonce i na Vídeň (ve věcech erotiky veskrze povýšenou). Mezi pornem a Bambi — to byla přesně ta janusovská dvoutvářnost, jež utvářela zvláštní kouzlo a zvláštní podvratnou sílu Vídně oněch let. Adolf Loos nalezl pro všechny ty postavy z analýz Sigmunda Freuda, z příběhů Arthura Schnitzlera a z obrazů Gustava Klimta jedinečný vzorec: ornament a zločin.

··· Den po čtení ve Schnitzlerově domě, v úterý 25. února, kupuje Thomas Mann v Mnichově pozemek na Poschinger­ strasse 1. Ještě týž den oficiálně pověří architekta Ludwiga stavbou vily, která ho bude hodna — klidné, promyšlené, únor 53

poněkud upjaté. Společně s architektem čeká přímo vedle stavební parcely na tramvaj číslo 30 jedoucí do centra. Vycházkovou hůl se zahnutou rukojetí má Thomas Mann jako vždy zavěšenou přes levou paži, a když objeví na svrchníku zrnko prachu, sklepne ho dlaní. Pak zaslechne, jak tramvaj sjíždí z Bogenhausener Höhe.

··· Picasso má tři kočky. Marcel Duchamp jen dvě. A tak je to mezi oběma velkými revolucionáři dodnes: tři ku dvěma.

··· Nejvýznamnější dílo, které Franz Kafka tento rok napíše, jsou dopisy Felici. Je to dílo plné vážnosti, plné zoufalství, plné komiky. Tak píše hned 1. února: „Můj žaludek, jako já vůbec, není několik dní v pořádku a já se pokouším působit na něj hladověním.“ Pak Felici úchvatnými slovy líčí autorské čtení Franze Werfela z předchozího dne. „Jak se taková báseň, nesoucí v začátku svůj vrozený konec, pozvedá v nepřetržitém vnitřním proudění, to pak člověk, schoulený na pohovce, jen zírá!“ Dokonce Felici věnoval exemplář Werfelovy nové básnické sbírky, pro „neznámou“; ale ano, jenže ouha: „Pošlu Ti knihu teď někdy, jen kdyby mi vždycky nedělalo takové starosti, jak ji mám zabalit, podat atd.“ Takže Franz Kafka sedí ve svém pražském pokoji a zoufá si nad otázkou, jak zabalit knihu. Dobře že právě dorazily obtahy Ortelu. Ale co se asi honí hlavou Felici, této nenucené, moderní mladé úřednici, ženě a tanečnici tanga v nejlepším věku, ve chvílích, kdy od svého Franze čte následující řádky: „Nejmilejší, řekni, proč miluješ právě tak nešťast54  únor

ného chlapce, jehož neštěstí je natrvalo jistě nakažlivé? … Musím s sebou nosit atmosféru neštěstí. Leč nemít strach, nejmilejší, a zůstat u mne! Docela blízko u mne!“ Potom si zase stěžuje na bolesti v rameni, na nachlazení a střevní problémy. Sedmnáctého února následují možná ta nejupřímnější a nepochybně nejkrásnější slova, jaká kdy milované ženě do dalekého Berlína napsal: „Někdy si myslím, Ty máš přece, Felice, nade mnou takovou moc, proměň mě přece v takového člověka, který je schopen samozřejmých věcí.“ Pochopitelně se jí to nepodaří.

··· Šestnáctého února 1913 nastupuje Josef Stalin na vídeňském Severním nádraží do vlaku a vrací se do Ruska.

··· Jeho denní porce je jedna mrtvola. Celkový počet těl pivovarských povozníků, prostitutek nebo bezejmenných utopenců, která doktor Gottfried Benn pitval mezi 25. říjnem 1912 a 9. listopadem 1913, nakonec činil dvě stě devadesát sedm. Chladného, proklínaného února den co den sestupuje v bílém plášti do sklepení westendské kliniky v Berlíně-Charlottenburgu a tasí svůj nůž. Prohrabuje se v mrtvolách, objevuje příčiny úmrtí, ale žádné duše. Pro citlivého pastorova syna z Neumarku, jemuž je šestadvacet let, je to peklo, tohle nepřetržité rozřezávání, vycpávání, sešívání, rozřezávání. V oněch osamělých měsících se tváří v tvář smrti Bennova víčka klíží i přes den, jak vypovídají fotografie (spodní a horní víčko se přivírají). Už nikdy oči neotevře úplně. „Úzce hleděl mezi svými víčky,“ napíše Benn, jakmile vyjde z pitevního sklepení a v postavě Rönna se snaží vydrásat si utrpení z duše. Při pohledu únor 55

štěrbinou mezi nevěřícně mžourajícími víčky, ve svém žalostném sklepení plném mrtvol, Benn tuší model dvacáté­ ho století: Eyes wide shut. Proto píše básně, po večerech, po druhém, třetím pivu, na lecjaký kus papíru. „Vrchol tvorstva, člověk, to prase.“ A ví, že následující den, až se rozední, na něho ve sklepě bude čekat další mrtvola — tělo člověka, který teď ještě možná žije a obráží hospody. Na jaře vyčerpaný požádá o propuštění a profesor Keller zalže v závěrečném hodnocení: „Během své činnosti se pan doktor Benn projevil jako schopný dostát svěřeným úkolům ve všech ohledech.“ Už Bennova prvotina Morgue z března 1912, poezie z márnice, dokázala pravý opak: bezohledné, chladné, a přece troufalé pozdně romantické básně o těle, rakovině a krvi, jež prozrazují velký, existenciální otřes a které dodnes nemůžeme číst na lačný žaludek. Jejich zlost a síla stvořily z jejich původce, nenápadného, jen sto šedesát sedm centimetrů vysokého patologa s kouty a začínajícím bříškem jednu z nejtajemnějších postav berlínské avantgardy. Děs měšťáků v trojdílném obleku. „Už tahle první básnická sbírka mi přinesla pověst křehkého zhýralce,“ vzpomínal Benn, „infernálního snoba a typického kavárenského literáta, a já mezitím konal pochodová cvičení na bramborových polích Ukerské marky a v Döberitzu, u štábu velitele divize, jsem na koni lehce klusal přes kopečky porostlé borovicemi.“ Nevíme, zda to byl vojenský lékař Benn, kdo jednou večer přistoupil v Café des Westens (Kavárna Západu) na rohu Kurfürstendammu a Joachimsthaler Strasse ke stolu Else Lasker-Schülerové, nebo zda se to odehrálo naopak. Ale pro dva outsidery rozechvělé lyrickým otřesem neexistovalo lepší místo, kde by se byli mohli najít. V noblesně sešlém uměleckém lokálu se servírovala průměrná vídeň56  únor

ská kuchyně, jako dodnes ve všech berlínských uměleckých podnicích, které dbají na svou pověst, vzduch plný cigaretového kouře by se tam dal krájet, zvenku se tlačil ohlušující hluk ulice, na novinách se skvělo razítko „Ukradeno v Café des Westens“ a uvnitř vysedávala bohéma a popíjela na sekeru. Šálek kávy nebo sklenice piva stály pětadvacet feniků a člověk u nich mohl sedět do pěti do rána. Gottfried Benn a Else Lasker-Schülerová zde vysedávali neustále. Nejdřív se pozorovali jako dvě šelmy, kroužili kolem sebe a krmili svůj hlad, v němž si celé týdny každý sám pro sebe nahlas předčítal básně toho druhého — přitom, jak táhli k domovu ulicemi mezi nově postavenými domy. „Každý jeho verš jak levhartí hryznutí, skok dravé šelmy,“ píše si Else o Bennovi. Else Lasker-Schülerová, o sedmnáct let starší básnířka, čerstvě rozvedená se svým druhým manželem, zapletena v avantýrách se všemi ústřed­ ními postavami berlínské bohémy, divoce ověšená šperky a orientálními rouchy, s rolničkami na kotnících, naráz propadla upjatému vystudovanému lékaři. Muži s ospalým pohledem a vyplašeným, téměř nezúčastněným tónem, jímž ve svých básních umí přednést děsivé pravdy o smrti, mrtvolách a ženském těle, jako by si jen objednával kávu. A Gottfried Benn, ještě poněkud povýšený a nejistý, propadá smyslné, zralé ženě s očima lesknoucíma se jako diamanty. Dva lidé, kteří se setkali a sblížili oné chladné berlínské zimy, jsou ztroskotanci, je jim čtyřiačtyřicet a necelých šestadvacet let. Else Lasker-Schülerová, kdysi opatrovaná bankéřova dcera z Elberfeldu, teď chudičká, živící se týdny jenom ořechy a ovocem, sužovaná horečkou, se vleče se únor 57

synem nocí, přespává pod mosty a v penzionech, žebrá o hrnek kávy. V ošuntělých orientálních šatech působí jako tulačka z Tisíce a jedné noci. Básně píše na formuláře telegramů ukradené z hlavní pošty. Na druhé straně Benn, zbloudilý, ale opatrovaný syn pastorův, zoufale hledající svou profesi, právě ztroskotal podruhé, nejprve jako lékař na psychiatrii v Charité, pak jako vojenský lékař, načež ho poslali na nucenou dovolenou. Posudky mu potvrzují problémy ve styku s lidmi. Doporučuje se styk s mrtvolami. Krátce po nástupu do služby na patologii umírá jeho milovaná matka. A Benn, mezitím zběhlý v sešívá­ní, básní: „Nesu tě jako ránu na čele, která se nezaceluje.“ To je biografický okamžik, ve kterém se Gottfried Benn a Else Lasker-Schülerová začnou vnímat a připoutají se k sobě jako dva tonoucí. „Ó, tvoje ruce“ nazývá se báseň Lasker-Schülerové z října 1912 — a v ní se poprvé projevuje vliv rukopisu doktora Gottfrieda Benna na její srdce. Jaké štěstí, může mu psát dokonce hebrejsky, pastorův syn zná Starý zákon z teorie. Teď tedy praxe. Může tohle dopadnout dobře?

··· V Berggasse 19, na adrese tou dobou ve Vídni už nejznámější, sedí dr. Sigmund Freud. Jeho analýzy z něho udělaly boháče, během jediného dne zvládne až jedenáct sezení, za každé dostane sto korun, tolik pomocnice v jeho domácnosti vydělají za celý měsíc. Že ale po smrti Gustava Mahlera napsal jeho správci pozůstalosti a snažil se vymoci náklady na společnou procházku se skladatelem, to mu Alma Mahlerová bude zazlívat do konce života. Roku 1913 je tento muž věhlas sám, jeho výzkumy snů a sexuality jsou všeobecně známé — pokud si Schnitzler nebo Kafka 58  únor

zaznamenávají sny, pak rádi s otázkou, co by na to asi řekl dr. Freud. Bádá o sexualitě, kterou ostatní vytěsňují — a kterou podle dnešního stanoviska bádání v roce 1913 vytěsňoval on sám. Poté, co mu žena porodila šest dětí, dal očividně přednost zdrženlivosti, milostné avantýry nejsou známy, jen jeho nevyjasněný vztah k Míně Bernaysové, švagrové, která s nimi bydlela v domě, zavdává podnět ke spekulacím, ale nic přesnějšího nevíme. Sigmunda Freuda pobavilo, že Vídeňané začali brát jeho výzkumy o vytěsňovaném a nevědomí vážně až ve chvíli, kdy byl jmenován profesorem. „Teď prší blahopřání a květinové dary, jako by roli sexuality najednou úředně uznala Jeho Výsost a význam snu potvrdila ministerská rada.“

··· Už současníkům připadali dr. Freud a dr. Schnitzler jako siamská dvojčata — na jedné straně Výklad snů, na druhé Snová novela, tady oidipovský komplex, tam „paní Beata a její syn“. Ale právě proto, že si byli očividně tak blízcí, šli si uctivě z cesty. Jednou se Freud vzchopil a napsal Schnitz­lerovi o svém ostychu se s ním setkat, je to prý „cosi na způsob ostýchavosti před dvojníkem“. Na základě četby Schnitzlerových povídek a divadelních her údajně získal dojem, že „Vy skrze intuici — přesněji však v důsledku jemného vnímání sebe sama — víte vše, co jsem já objevil úmornou prací s druhými“. Přesto ani toto vyznání nic nezměnilo. Souhlasnými póly se k sobě dva magnety přiblížit nemohly. Ale oba pánové to vzali s humorem. Když roku 1913 přivezli do ordinace Arthura Schnitz­le­ra za­krvá­ ceného syna jakéhosi průmyslníka, kterého poník hryzl do penisu, doktor nařídil: „Pacienta okamžitě dopravit únor 59

na úrazovou kliniku — a poníka nejlépe k profesoru Freudovi.“

··· Velká berlínská tabáková firma Problém inzeruje všude v Berlíně na autobusech a drožkách značku cigaret, jež nese název Muslim. Takže přechází-li člověk Postupimské náměstí nebo Kurfürstendamm, může si přečíst nápis vyvedený velkými písmeny: „Muslim. Cigarety, které vyrábí Problém“.

··· Heinrich Mann teď žije v Mnichově s Mimi Kánovou, s níž se seznámil — jak příhodné — roku 1912 na berlínských zkouškách své divadelní hry Velká láska. Je mírně při těle. Říká jí Pummi (Boubelka). Ale ona mu napsala, že když se jí postará o další angažmá u divadla, „bude o něho pečovat jako o mimino“. To mu zjevně připadalo přitažlivé. Všichni ostatní nad touto ordinérní ženou a vztahem pod úrovní ohrnují nos (pochopitelně i Thomas, který špulí rty, kdykoli bratr opět jedná až příliš heterosexuálně). Heinrich, jenž se špičatou bradkou a mírně povislými víčky vypadá jako španělský šlechtic, sedí spokojeně se svou Mimi na mnichovské Leopoldstrasse 49 a píše. Když bylo Heinrichovi čtyřicet dva let, Thomas ho pozval, aby se u něj i se ženou zastavil na malou večeři. Ale jinak Heinrich ustavičně pracuje na svém velkém díle Pod­ daný. Heinrich Mann je v pravdě disciplinovaný, úhledně popisuje stránku za stránkou v sešitech ořezaných na malý čtvercový formát a s krutou analýzou německé společnosti za vlády císaře Viléma II. už je téměř hotov. Občas také kreslí akty, zpravidla kypré ženy v odvážných pózách, jež 60  únor

velmi připomínají Groszovy kresby z nevěstince. Později, po Mannově smrti, se tyto kresby objeví ve spodních zásuvkách jeho psacího stolu. Heinrich Mann jedná s různými časopisy o otištění Poddaného už předtím, než vyjde knižně, a teď se dohodl s mnichovským časopisem Zeit im Bild. Od 1. listopadu 1913 bude v tomto periodiku jeho román vycházet na pokračování. Za honorář deset tisíc říšských marek Heinrich Mann svoluje v případě potřeby „provést škrty míst přílišného erotického vyznění“. Inu dobrá, může si spisovatel pomyslet, v tomhle případě mi přece jde spíš o místa přílišné sociálněkritické povahy… Ten nápad se zrodil v jeho hlavě před pár lety v jakési kavárně v ulici Pod Lipami v Berlíně, kde pozoroval davy měšťanů, jak se lačně tisknou na okenní tabulky, protože kolem náhodou procházel císař. „Ke starému pruskému poddůstojnickému duchu, jenž opovrhuje lidmi, se zde připojila strojová davovost velkoměsta,“ napsal Mann, „a výsledkem je úpadek lidské důstojnosti pod jakoukoli myslitelnou míru.“ Mann se tento nápad rozhodl využít pro postavu majitele papír­ ny, který tiskne oslavné pohlednice s podobiznou mocnáře. Proto také provádí rozsáhlé rešerše, jezdí do papíren a rozmnožovacích ústavů, dělá si pečlivé poznámky, hovoří s dělníky, pracuje jako reportér. A Richard Wagner pro Manna, zejména kvůli dráždivě narkotizujícímu působení na touhu odmlouvat, představuje takovou záhadu, že dokonce z rešeršních důvodů poprvé zhlédne operu Lohen­grin. Zatímco se tedy bratr Thomas zabývá Králov­ skou výsostí a hochštaplerem Felixem Krullem, Heinrich hledá poddaného v německém duchu — a vyděšeně zjišťuje, že ho nachází všude. Od jednoho právníka si nechá do detailů vysvětlit skutkovou podstatu urážky majestátu. únor 61

Neboť přesně tohle má jeho kniha Poddaný představovat: urážku jeho majestátu, německého, maloměšťáckého ducha.

··· Hermann Hesse žije se svou ženou Marií v Bernu ve velmi nešťastném svazku. Společně s Theodorem Heussem (ano, s tím Theodorem Heussem) se angažuje v časopise März, přesto na jeho psaní leží tíha domácího života. Ani stěhování od Bodamského jezera, kde se pokoušeli o vegetariánský reformní život, do klidného centra Švýcarska, manželčiny vlasti, vztah nikam neposunulo. Mají tři děti, Martinovi, tomu nejmladšímu, jsou sice teprve dva roky, ale pouto mezi rodiči je přesto chatrné. Hermann Hesse sáhne po prostředku na srdce a krevní oběh, který si může naordinovat jedině spisovatel — po fikcionalizaci. Pohádá se a pak odchází do místnosti určené pro psaní, zakládá nový list do oblíbeného psacího stroje a popíše hádku jako dialog. Tak vzniká rozsáhlá novela Rosshalde, kterou ještě roku 1913 vydá ve Velhagens & Klasings Mo­ nats­heften. Hlavní postava Johannes Veraguth prožívá Hesseho utrpení podruhé, a tím také jeho nadšení, jež pochopitelně končí vystřízlivěním. Johannesova žena se v próze jmenuje Adéla — je rezignovaná a zatrpklá jako Maria, Hesseho žena. Spisovatel velmi otevřeně tematizuje nejen ztroskotání manželství, ale zcela zásadně i nemožnost být v manželství a ve společnosti jako umělec sám sebou. Třiadvacetiletý student práv Kurt Tucholsky, který od roku 1913 pracuje pro časopis Schaubühne, později přejmenovaný na Weltbühne, napíše o Rosshalde věty plné předvídavosti: „Kdyby na titulní stránce nestálo jméno Hesse, nevěděli bychom, že to napsal on. Tohle není náš 62  únor

milý, dobrý, starý Hesse, tohle je někdo jiný.“ Především však Tucholsky na první pohled prohlédl slabé hranice mezi fikcí a skutečností: „Hesse je jako tenhle Veraguth; strhl za sebou mosty a jde — kam?“ Dobrá otázka.

··· Všechno se, pochopitelně, v roce 1913 nepovede. Rozbíhaly se přípravy na putovní výstavu, se zahájením ve Frankfurtu, která by sjednotila umění berlínských expresionistů a zástupců secese s umělci ze skupiny Modrý jezdec. Jenže obrazy umělců z Modrého jezdce dorazily, k překvapení jejich tvůrců, z Berlína zpátky do Horního Bavorska. Dvacátého osmého února napíše rozzlobený Franz Marc ze Sindelsdorfu dopis s logem Modrého jezdce Georgu Tappertovi, předsedovi Nové secese v Berlíně: „Při vybalování bedny s obrazy jsem ke své mrzutosti objevil přibalený také obraz Jeleni, který měl být podle mého výslovného pokynu zařazen do putovní výstavy (nejprve duben ve Frankfurtu). A dnes píše Kandinskij, že k jeho neskrývanému údivu mu byly poslány čtyři berlínské obrazy do Mnichova. Jak tomu máme rozumět? Logika říká, že z putovní výstavy sešlo. Ale jak je možné, že nám obrazy, aniž byste se nás zeptal, hodíte jen tak na hlavu?“ Jenže není ještě všem dnům konec. Na podzim se jedinečné setkání obou pólů německého expresionismu na vrcholné úrovni přece jen podaří.

··· Raineru Mariovi Rilkovi je už na začátku února moc horko. Prchl na jih, aby spatřil slunce. Přesto nyní, jak se tak v bílém letním obleku rozvaluje na zahradní židli u hotelu Reina Victoria v Rondě, zatouží po chladném severu. To únor 63

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.