Josef Florian Personality in Correspondence

Univerzita Palackého v Olomouci Filozofická fakulta Katedra bohemistiky Česká filologie

Josef Florian – osobnost v korespondenci Magisterská diplomová práce

Josef Florian – Personality in Correspondence The Master Diploma Thesis

Autor práce:

Veronika Jurčeková

Vedoucí práce:

Mgr. Petr Komenda, Ph.D.

Olomouc 2010

Prohlašuji, že jsem magisterskou diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. V Olomouci 5. května 2010

………………………………………………..

2

Chtěla bych poděkovat vedoucímu práce Mgr. Petru Komendovi, Ph.D. za cenné rady, podněty a trpělivost a svým blízkým, bez jejichž všestranné podpory by práce nevznikla.

3

OBSAH

1. úvod

5

1.1. Florian a situace v Čechách

5

1.2. Florian – duchovní autorita

7

1.2.1. Vladimír Holan

9

1.2.2. Jan Zahradníček

10

1.2.3. František Halas

12

1.3. Florian –vydavatel

13

1.4. Florian – korespondent

17

2. závěr

23

3. korespondence

25

3.1. Halasovi

25

3.2. Holanovi

58

3.3. Zahradníčkovi

80

4. ediční poznámka

98

5. příloha číslo 1–3

102

6. anotace

104

7. literatura

105

4

1. ÚVOD Florian se narodil 9. února 1873 a zemřel 29. prosince 1941. V roce 1903 vydává v nakladatelství a vydavatelství ve Staré Říši první tisk – Knihy a exegese. Od konce 20. let minulého století má interní spolupráci za sebou (odchází poslední z těchto spolupracovníků L. Vrána) a nakladatelství se stává zejména rodinným podnikem, odkázaným na korespondenční spolupráci. Z dochované korespondence lze usuzovat na chod nakladatelství (např. viz Stankovič), můžeme z ní vyčíst Florianovy záliby, oblíbené autory, čtenářské zaměření, i Florianovu tvář literárního kritika. O Florianovi lze mluvit také jako o duchovní autoritě, osobnosti, která měla vliv na mnohé umělce, jak na poli pracovním, tak i duchovním. Následující korespondence se odehrávala na konci 20. let a trvala bezmála do jeho smrti v roce 1941. Zaměřme se tedy na tato léta v životě Florianově i básníků Františka Halase, Vladimíra Holana a Jana Zahradníčka.

1.1. Florian a situace v Čechách Florian je od druhé poloviny 20. let na vrcholu své aktivity a ze Staré Říše působí na kulturní společnost. Nabízel jednu z možných cest, kterou se mohli ubírat lidé toužící po nápravě, v době, kdy probíhala krize katolické církve a křesťanské víry vůbec. Tato krize již trvala několik desítek let a její počátek nacházíme v postavení katolické církve za vlády Habsburků. Církev byla pod silnou nadvládou panovníka. Císař František Josef zasáhl svým vetem i do papežské volby v roce 1903. Po první světové válce, rozpadu Rakouska-Uherska, vznikl odpor lidu proti katolicismu způsobený nenávistí k Rakousku-Uhersku, které bylo těsně spjato s katolickou církví. Šířilo se modernistické myšlení, které podrobovalo kritice nejen církev, ale i biblické prameny a Kristovo božství.1 Josef Florian se ke kulturní, duchovní situaci v českých zemích vyjádřil v prvním dopise Bloyovi jako o hnojišti, později užívá výrazu bažiny: „Dovolte mi, abych Vaše spisy přeložil do češtiny. Neprosím za sebe sama, prosím především pro svůj ubohý

1

O situaci křesťanství a katolicismu viz Franzen 1995 a Šoltész 1990

5

národ. Jsme malomocní... Naše země se podobá propasti výkalů Zolových a hnoji jiných národů.“2 Jan Čep dobovou situaci ohodnotil takto: „Nejprve je třeba připomenout, že dnešní roztržka mezi křesťanstvím a moderní společností je výsledkem a krystalizací dlouhého historického procesu. Naše země, která byla až do roku 1914 součástí rakousko-uherské

monarchie,

jejímž

víceméně

oficiálním

náboženstvím

byl

katolicismus, zdědila pozůstatky dvojznačné situace, v níž přežívala tradice josefinská. Biskupové českých diecézí byli až do vypuknutí první světové války vybíráni mezi kandidáty vídeňského dvora. Velice často to byli němečtí aristokraté, kteří ani nemluvili jazykem lidu, nebo jím mluvili bídně. (…) Naše 19. století bylo, stejně jako jinde, liberalistické a ateistické, zvláště ze strany představitelů inteligence. Náboženství se stávalo záležitostí lidu, zvláště lidu z vesnic, a postupně ztrácelo na své živoucí síle a omezovalo se na náboženství zvyků a citů. Takto oslabeno a zředěno pak nemohlo odolávat poválečným dynamickým proudům. Takřka celé dělnické prostředí se záhy octlo mimo dosah veškerého náboženského vlivu, a dokonce některé venkovské oblasti, zejména v Čechách, se víře otců vzdálily. Na Moravě se ve věrnosti náboženským tradicím projevila mnohem větší odolnost; přinejmenším do poslední války [tj. do druhé světové] zde nebylo farností bez kněží (…) Je pravda, že navzdory tomu, co se událo ve století předchozím, je možné hovořit o určité katolické renesanci mezi intelektuály, filozofy, vědci, a zvláště mezi umělci a básníky. (Příklad a vliv některých Francouzů tu nepochybně hraje velkou roli.) V meziválečném období bychom se mohli zmínit o několika autorech a dílech křesťanské inspirace, která si ani v nejmenším nezadají s výtvory umělců nekřesťanských, skeptických či ateistických. Bylo by však troufalé z toho vyvozovat záruku, nebo dokonce naději na širší renesanci, ledaže by…, ledaže by se něco pohnulo v hlubinách.“3

1.2. Florian – duchovní autorita Florian započal své působení v rámci Katolické moderny, jenže jejich pokusy o spojení víry s modernismem mu nevyhovovaly, proto se s Katolickou modernou 2

J. Florian L. Bloyovi, 22. 11. 1900, Bednářová 2006: 166 Bednářová 2001: 215-218. Jitka Bednářová poznamenává, že tento text vznikl pravděpodobně v roce 1947. Je ze soukromé pozůstalosti a byl otištěn spolu s průvodním dopisem Emmanuelu Mournierovi, šéfredaktorovi revue Esprit. 3

6

rozešel a zvolil si Bloyův katolicismus, ten tradiční, římský. „Ovšem za velkou výhru pro Dobré dílo považujeme, že Florian se vyhnul nejen klerikalismu, ale i spojování víry s úzkoprsou morálkou: zpravidla neapeluje na náboženství nebo katolicismus v jejich všeobsažnosti, nýbrž na hodnoty vybrané a výběrové.“4 Nakonec se právě Florianovi podařilo spojit úsilí o duchovní obrodu českých zemí s intelektuálními a uměleckými hodnotami. Florian tak dal vzniknout generaci moderní české katolické inteligence. A nejen to, pro své charisma, kterým k sobě poutal lidi, pro výběr literatury (mnohé autory pro české čtenáře objevil právě on), kterou se rozhodl vydávat, si získal kolem sebe mnohé příznivce a spolupracovníky. Toto je mu společné s Leonem Bloyem, který byl jeho inspirátorem na poli vydavatelském i v duchovním životě. Oba ve svých zemích působili na ty, kteří je obklopovali a obdivovali. Bloyův okruh se sám nazýval „une petite Église“ („malá církev“). Oproti ní bylo florianovské seskupení mnohem více provázáno, pracovali na společném díle a jedli u jednoho stolu. Ale motivací společnou pro oba okruhy bylo charisma obou osobností, kterým k sobě své přátele přitahovali, a na druhé straně také autoritářská povaha, která je někdy naopak odrazovala.5 Florian vzbuzoval také negativní reakce: „F. X. Šalda a Václav Černý, dva nejoceňovanější čeští kritikové 20. století, Floriana kategoricky odmítli s projevy nevraživosti až hysterické. Šalda tak učinil v dopise Františku Halasovi poté, co mu básník opojený Starou Říší poslal některé Florianovy tisky, Václav Černý s časovým odstupem v pamětech sepsaných na sklonku života († 1987, 1. vydání 1977 v Torontu pod názvem Pláč Koruny české)… ‚Nahlédl jsem trochu do těch moudrostí, ale je to těžká plesnivina. Ten Florián je non plus ultra janek. Člověk skrz naskrz netvořivý, který proto poštěkává okresním způsobem na vozy jedoucí mimo něj a ignorující jej. Je to nočník Bloyův znova vypláchnutý. Síla katolicismu je v jeho universálnosti, ale ten Florian je sektář zcela vrtohlavý.‘6 ‚Domácí prostředí dodalo jen dva apoštolské vzory, o jejichž velikosti se nás katolíci naši nikdy neunavili přesvědčovat a jejichž podivínskou, hašteřivou rázovitost povýšili na příkladnou hodnotu. (…) Podnětné kulturní iniciátorství [Florianovo],

4

Bednářová 2006 : 377 Bednářová 2006 : 404 6 F. X. Šalda F. Halasovi, 28. 8. 1932, F. X. HALAS. F. X. Šalda a František Halas. Literární archiv 3–4. 1968, s. 431–432. 5

7

ostatně vždy jen stranicko-konfesijně zahrocené a z mnoha stran přijímajících rady, nemohlo povýšit jeho vlastní myšlenkový formát nad rodný stupeň podružnosti.‘7“8 Katolictví

bylo

v době

Florianových

začátků

v menšině

vzhledem

k intelektuálním elitám a „Církev neměla příznivé zázemí pro přijetí intelektuálů“.9 Po roce 1930 můžeme sledovat proměňující se kulturní situaci: „ ‚Nová generace, narozená kolem toku 1905 a mající tak počátkem 30. let pětadvacet let, snadno vstupovala do hnutí, vytvářela skupiny, spolupracovala s časopisy,‘ říká René Bremond. ‚Z tohoto důvodu prohlášení sebe sama za katolického intelektuála mění smysl: už to není jako kdysi principielní odmítnutí moderní společnosti, ale naopak vůle z ní přijmout všechno, co se jeví jako hodnotné, a smířit Církev a moderní svět, víru a rozum.‘“10 V Čechách je situace trochu jiná. Do třicátých let se umělci sdružují kolem almanachů, časopisů; kolem manifestu České moderny (1895), také kolem časopisu Moderní revue, reprezentující dekadenci a symbolismus, dalším jednotícím prvkem byl Almanach na rok 1914, spjatý s expresionismem a kubismem, v roce 1920 započalo působení Devětsilu. Na přelomu dvacátých a třicátých let začala většina autorů hledat vlastní prostor pro vyjádření, jsou to léta jakéhosi uměleckého solitérství. Budeme se blíže věnovat generaci narozené kolem roku 1905. Protože Florian nebyl dogmatikem, který by umění posuzoval pouze měřítkem katolické víry, patřili mezi jeho přátele či spolupracovníky také lidé z okruhu nekatolického. Trojici mužů, kteří jsou adresáty následující korespondence, spojuje zájem o staroříšské tisky, jejich platformou pro vyjádření se je poezie, dva z nich se narodili v roce 1905 – Vladimír Holan (* 16. září) a Jan Zahradníček (* 17. ledna), třetí z nich v roce 1901 – František Halas (* 3. října), všichni debutují na konci 20. let – Halas svou sbírkou Sépie v roce 1927, Holan o rok dříve sbírkou Blouznivý vějíř a Zahradníček v roce 1930 Pokušením smrti. Také je spojuje společné tragické vidění světa. „Od Halasovy druhé básnické sbírky Kohout plaší smrt, od Závadovy Sirény a Holanova Vanutí z počátku třicátých let je zřejmé, že se v české poezii ohlašuje nová myšlenková a umělecká orientace. Karnevalové smyslové opojení, utopická představa rozvoje lidské osobnosti v beztřídní 7

V. ČERNÝ. Křik Koruny české. Paměti II (1938–1945), s. 77. Bednářová 2006 : 49 9 Bednářová 2006 : 399, cit. podle V. Chavagnac: Les écrivains catholiques at l´esprit des années vingt 10 Bednářová 2006 : 399, cit z J. Julliard, D. Linbenberg: L´Historie des intellectuels catholiques 8

8

společnosti byly vystřídány tvrdou realitou krize, masové nezaměstnanosti a hrozby hitlerismu, stalinismu a války. … V centru umělecké výpovědi se ocitaly stále častěji závažné mravní a filozofické otázky smrti, nicoty a ohrožení smyslu lidského bytí, hluboká deprese z tušení nadcházejících tragédií. Se zájmem se setkávala filozofie Kierkegaarda, Šestova, Jasperse a Heideggera. Silně zapůsobilo i nové pojetí času, nenávratného uplývání lidské existence, vyslovené naléhavě ve sbírkách Josefa Hory Struny ve větru (1927) a Tvůj hlas (1930) i tragické náboženské vidění světa v poezii Jana Zahradníčka. …Umělecky nejvýrazněji byla nová orientace české poezie ztvárněna v díle Františka Halase. … Největším metafyzikem mezi českými básníky tragického vidění světa je nepochybně Vladimír Holan.“11 K Florianovi se k jako duchovní autoritě obracelo mnoho umělců a on měl pro ně opravdu tu „moc rozhřešovací“, ve smyslu nalezení ztracené duchovní cesty životem. Ztracené – protože se většinou jednalo o víru „otců“, kterou děti opouštějí vrženi do divokého života pražského, studentského, bohémsky uměleckého, plného pijatik a vzdalování se Bohu. K ztracené víře svých rodičů se vrátil Jan Čep, když přišel v roce 1926 do Staré Říše. Na setkání s Josefem Florianem vzpomíná jako na osudové: „Nebylo snad člověka (J. Floriana – pozn. V. J.), který by byl způsobil v mém životě osudnější převrat, ve smyslu dobrém i špatném.“12 Můžeme se domnívat, že v obrácení se k víře měl Florian vliv i u Vladimíra Průši. Průša „byl zpočátku komunista, pak šel ke katolíkům, ale ani zde tuším nedošel toho klidu a pokoje, o něž usiloval. To léto před svou smrtí navštívil Floriana ve Staré Říši.“13 Florian byl jako duchovní autorita chápán i Halasem, Holanem a Zahradníčkem. 1.2.1. Vladimír Holan Nejzřetelněji můžeme Florianovo duchovní působení vycítit z dopisů Holanovi, vždyť jejich korespondence se začíná takto: „Doufáte ve mně nalézti přítele. U mne tyto věci řadí se v otázku Pavlovu: Domine, Quit me vis facere?14 Chcete-li být učen křesťanskému náboženství, přijďte, s radostí se o to pokusím.“15 nebo jinde: „Z hovorů uvázla mi v paměti Vaše nesjednocenost s tím, co píšete v knihách. Působilo to na mne

11

Chvatík 1992 : 32–34 J. Čep v dopise J. Zahradníčkovi z 3. ledna 1942, Čep, Zahradníček 1995 : 181–182 13 Šalda 1988 : 371 14 Pane, co chceš, abych činil? 15 dopis J. Floriana V. Holanovi z 30. srpna 1928 12

9

dojmem zpovědního vyznávání, arci provázeného litováním. Byl bych si té chvíle přál míti pro Vás moc rozhřešovací, neboť vyznání jest částí pokání.“16 V únoru Florian píše: „Pořád nevím, oč vlastně se Vám jedná? Strojíte se do Italie, do Říma; ‚snad tam to bude Damašek‘, píšete. Myslíte-li tím nějaké ‚obrácení na naši víru katolickou‘, tu si mnoho od cestování neslibujte. Jste-li pokřtěn, milost Víry dostal jste na křtu. Postupem let a zhoubnými vlivy Těla, Světa a Ďábla tento dar se tak zmární, že se pak už ani nevidí. Jest třeba nánosy bláta a kalu odklidit, a to se děje Pokáním. Jiné cesty k Pokoji a k Blaženosti není.“17 O půl roku později, v srpnu 1929, píše Florian: „To Vaše ‚nevěření v Boha‘ jest takovou obyčejností, že se jen vidí výjimky z tohoto pravidla. Máte-li v sobě, jak pravíte, ďábla, třeba mu dát výhost. To není příjemná společnost.“18 Z Florianových dopisů je možno vyčíst, že sám Holan si vyžadoval rady k vlastní křesťanské víře, resp. nevíře a pomoc, jak v sobě víru najít. Bohužel nejsou dochovány Holanovy dopisy Florianovi, které by nám možná prozradily více. 1.2.2. Jan Zahradníček Zahradníček přišel do Prahy v roce 1926 jako vesnický chlapec s tělesnou vadou. Byl velmi plachý a skromný. V kolektivu třebíčského gymnázia byl oblíbený, ale v Praze se setkal s krutou realitou – posměšky, narážkami na svůj handicap. Pro mladého muže, který by se rád těšil žádoucím pohledům dívek a který se naopak setkává s uhýbavými, ne-li znechucenými a posměšnými pohledy, je to obrovská rána, kterou začne zacelovat alkoholem. Ten mu umožňuje zapomenout, utopit plachost, nebo nalézt ztracenou kuráž, kterou projevuje svými kousavými poznámkami. Začíná tak v tomto směru neslavné pražské období trávené společně se studentskými kumpány na nočních tazích, při kterých zahazuje své podlomené zdraví i talent. Postupně si svou slabost začne uvědomovat a brání se tomu, aby byl nadále ovládán pražským nočním pijáckým životem. Na tuto Zahradníčkovu životní epizodu vzpomíná Bedřich Fučík takto: „Přicházíval obden (mezi Fučíkovu „rodinu“ tvořenou Čepem, Halasem, Závadou a Rudolfem Černým – pozn. V. J.) i řidčeji, podle toho, jak byl kamarády z mokré čtvrti sveden „vytáhnout do ulic a hospod“, vracíval se po takových výletech pokorný, kajícný a zplihlý jako fangle po dešti; jeho tělesný

16

dopis J. Floriana V. Holanovi z 1. srpna 1936 dopis J. Floriana V. Holanovi z 6. února 1929 18 dopis J. Floriana V. Holanovi z 30. srpna 1929 17

10

organismus byl přece jen křehčí než u jeho druhů. Nebýval na něho pěkný pohled, zvláště když v takovém stavu si netroufal ani mluvit a svět se mu jevil zoufale černý.“19 V tomto období se Zahradníček seznamuje s Halasem a stávají se nerozlučnými přáteli, kteří si občas v ohnivější debatě vyjasní svá odlišná stanoviska, a pak se zase stávají „rodnými bratry“20. A tak Zahradníček píše svému příteli: „Ale přesto se mi po té zasrané kavárně tak stýská, a po těch vinárničkách ještě víc. Hlavně na večer a v sobotu odpoledne se mi to tam v Praze, kde se ty zajisté otravuješ, zdá tak krásné. To je kouzlo dálky…“21, ale také „tady (v Praze – V. J.) se člověk otravuje v kavárnách žvásty a kecy všelijakých blbců a neujdeš tomu, i když chceš.“22 Po definitivním odchodu z Prahy napíše Halasovi: „Opravdu, když si představím, že bych se měl setkat s některou tváří své kavárenské minulosti, začne se mi zdvíhat žaludek. Jiného řešení než odchod pro mne už nezbývalo, vězel jsem v tom bahně až po uši.“23 Toto období ovlivnilo jeho první sbírku Pokušení smrti, jak o tom píše Fučík: „…jak tělesně chřadne, ne-li chátrá; a že tím souběžně a zcela přirozeně trpí i jeho umělecké úsilí – verše se řádek od řádku potácely v rytmu, melodii i výrazu podobnými křivolakostmi jako jeho cesty od jedné hospody k druhé, jak o tom svědčí jeho první kniha Pokušení smrti, chmurná, až zoufalá a plná stesku.“24 I Florian v dopise okomentoval Zahradníčkovo studentské období, které ovlivňuje jeho verše podle něj ne zrovna správným směrem, a píše mu: „Ale studium Vaše, jež mi z pozadí těchto veršů prosvítá, není konáno dosti vážně, jak hřivna Vaše toho zasluhuje, a nešlo dosud správným směrem.“25 V odpovědi jej Zahradníček ujišťuje, že „mé chyby a mé tápání toho druhu patří již minulosti“ a přidává jakési ospravedlnění svého jednání, uvědomění si, že „mladý člověk musí nejvíce úsilí vyplýtvat na to, aby přemohl špatné vlivy svého okolí a vlivy falešných proroků, kteří všude obcházejí. Matou ho a svádějí s cesty. Zabředá, tříští své síly, které by měl vynaložit na uspořádání chaosu svého nevykvašeného nitra. Je odváděn od pravého studia, které by mu v tom pomáhalo a které by mu dalo opravdové soustředění, v němž už by nepotřeboval smyslových příkras ani citového přízdobnictví. Ale věřím v pedagogický význam nezdarů a omylů. Vezmu si na další cestu jen to, co by mne podpíralo, odhodím všechna břemena a budu

19

Fučík 1992 : 238–139 Rotrekl 2005 : 155, „…a není divu, že je Pavel Fraenkl nazývá ‚rodnými bratry‘.“ 21 Halas, Zahradníček 2003 : 9, dopis J. Zahradníčka J. Halasovi 28. srpna 1930 22 Halas, Zahradníček 2003 : 18, dopis J. Zahradníčka J. Halasovi 2. února 1931 23 Halas, Zahradníček 2003 : 48, dopis J. Zahradníčka J. Halasovi z 24. dubna 1934 24 Fučík 1992 : 239 25 dopis J. Floriana J. Zahradníčkovi z 28. července 1930 20

11

se připravovat, své síly střádat pro příchod krásy, která se může objevit každou chvíli.“26 1.2.3. František Halas Halas byl po otcově vzoru (František Halas starší byl často vězněným dělnickým funkcionářem) činný v dělnickém hnutí (kulturní úderka Modrá blůza, brněnský komsomol, spolupráce s novinami Rovnost). Halasovi byl do žil vlit komunismus, ale to mu nepřekáželo ve sledování staroříšských tisků, přátelení se s lidmi z katolického okruhu, psaní poezie prostoupené bohatým vnitřním životem i křesťanskou vírou. Halas si velmi často „vzpomněl na Boha i otázky s ním spojené a žádal si poučení. Bývaly to dlouhé rozhovory, většinou marné. Mně se nedostávalo jak propagátorské výzbroje, a pravděpodobně také ani schopnosti vyložit existenci boží zapeklitému v tomto směru racionalistovi racionálně. A právě to on požadoval. Jeho potřeba Moci vyšší než je moc lidská byla horoucí, žíznivá a dravá. Nestačil jsem mu a nikdy jsem ho neuspokojil.“27 S Fučíkem na toto téma vedli debaty několikrát, nikdy nedokázal jeho invektivám odolat, a protože se v této oblasti necítil povolaně, radil mu, ať se obrátí na někoho jiného, který by mu v této oblasti mohl pomoci: „snad nějaký zkušený teolog“. „Mohl by to být i civilista – například Josef Florian, kterého měl Franta rád a kterého si velmi vážil. Nejlépe však bude, když se požadované pravdy dohmatá sám – dovedl to v poezii, dokáže to i v této oblasti.“28 V dochované korespondenci mezi Halasem a Florianem nalézáme jen náznaky týkající se otázek Boha. Florian se jen letmo dotkne otázky náboženství, když reaguje na větu z Halasova dopisu, že křesťan má jiné jistoty: „Jen se divím, že si myslíte, že ‚křesťan‘ má jiné jistoty. A jste-li pokřtěn, nemůžete si pomoci, protože křtem se vtiskuje – i do krve – nezrušitelné znamení, což lze radiestezií fyzicky zjistiti.“29 A později ještě jednou o náboženství a s ním související praktickou radou Halasovi: „Dr. Vašica byl ochoten Vašeho chlapečka pokřtít a hovořil jsem o tom též s p. Vilémem Opatrným. Pravil k mému podivu, že by on sám šel za kmotra a že ví již o křestném dárku ‚do vínku‘. Se křtem se nemá odkládat. Je-li ‚nikde‘ zákonem toužících podle světa, zůstává toto jediné „místo“ jisté a dobré, myslím totiž ze všech nejsvobodnější, jak naznačuje Kříž, jímž se křtí: do čtyř úhlů světa, t.j. vesmíru.“30 Po

26

dopis J. Zahradníčka J. Florianovi z 11. srpna 1930 Fučík 1992 : 195 28 Fučík 1992 : 196 29 dopis J. Floriana F. Halasovi z Velikonoc 1937 30 dopis J. Floriana F. Halasovi z 13. prosince 1937 27

12

nějakém řešení křesťanských půtek, jak o nich píše Bedřich Fučík, není ani stopy, samozřejmě není vyloučeno, že se něco takového neodehrávalo při osobních setkáních. 1.3. Florian – vydavatel V době, kdy křesťanské hodnoty ztrácely na svém významu, kdy člověk vytěsnil ze svého života duchovno, touží Florian po nápravě. Jeho představou je návrat k evangeliu. On sám volí cestu k nápravě společnosti, která se zmítá v krizi poznání, obnovením univerzální křesťanské vzdělanosti. Svou myšlenku realizoval podle dávno tradovaného systému hierarchizovaného studia, na jejímž základě vytvořil tzv. Horu studia – symbolickou stavbu se třemi patry: v přízemí se nachází věda, v druhém patře umění a nejvýše stojí teologie, později připojil i filozofii.31 Florian viděl nápravu ve vzdělávání všech lidí bez ohledu na jejich sociální postavení a tomu chtěl dopomoci vydáváním knih. Vědomí krize katolického intelektuálního života předurčuje i složení Florianem vydávaných knih: několik českých děl soudobých i starších, která představují nepatrný zlomek v množství přeložených děl zahraničních, zejména francouzských. Florianův plán vydávat knihy se zrodil na počátku 20. století v době, kdy soustavně sledoval Bloyovy články publikované ve francouzském tisku a postupně se nechával uhranout jeho myšlenkami. V mnohých literárních pramenech je Florianovo setkání s Bloyem popisováno jako okamžité okouzlení vedoucí k převratným, osudovým změnám, když si v revui La Plume přečte Bloyovu větu: „Do ráje se nevstupuje ani včera, ani zítra, nýbrž dnes.“32 Tento mýtus (jak jej nazvala a vyvrátila J. Bednářová) můžeme najít téměř ve všech pracích o Florianovi. Jitka Bednářová se domnívá, že původcem tohoto mýtu byl Albert Vyskočil. Jitka Bednářová ve své práci tento moment rozvádí i upřesňuje a snímá z něj onen mýtický nádech. Florian se z Bloyem skutečně seznámil na stránkách La Plume a podle francouzských pramenů Bednářová předpokládá, že tu na něj nejsilněji zapůsobil článek Les Ames publiques, publikovaný na první stránce této revue 11. listopadu 1890, v čísle, které mu bylo v podstatě věnováno. Bloyovu fotografii doprovodila tato slova: „Jelikož svět nemůže být spasen jinak než prostřednictvím cour a vrahů a Francie je zjevně předurčena, aby tyto vykupitele poskytla, je bohužel nasnadě, že naše milá vlast pořád ještě není dost prasácká, aby lidské pokolení spasila.“ Z Florianových písemností 31 32

např. Med 1995: 179 Stankovič 1998: 13

13

se dá vyčíst jeho obrat po přečtení článku Johannes Joergensen et le mouvement catholique en Denmark (Johannes Joergensen a katolické hnutí v Dánsku) publikovaném v Mercure de France v červnu 1901. Ve Florianově odpovědi stojí: „Bůh Vám oplať! Tento článek jako kdyby byl napsán jen pro mne. Věděl jsem, že nemohu být profesorem na dnešních reálných školách, ale nevěděl jsem to s takovou určitostí. Ostatně FIAT VOLUNTAS TUA, PATER NOSTER! – ve všem všudy a také v našich zaměstnáních. Takže ještě jednou: DEO GRATIAS!“ (J. Florian L. Bloyovi, 23. 6. 1901, Bednářová 2006: 62) Florian se opravdu nechal Bloyem uhranout, ale tento proces neproběhl z minuty na minutu, ale až po půlročním seznamováním se s Bloyovými polemickými a pamfletickými články publikovanými v La Plume. Nejsilněji na něj zapůsobil Bloyův článek v Mercure de France, jenž ho přivedl k jeho životnímu poslání. V červnu 1900 Florian opouští místo profesora na reálce v Náchodě. Kontaktuje L. Bloya, aby mu nabídl vydávání jeho děl českým čtenářům s tím, že by se autor podílel na ziscích vydavatelství. V Bloyově odpovědi stála zmínka o jeho neutěšené finanční situaci. Florian mu tedy vzápětí posílá peníze, které získal od bratra Jana. Nato Bloy v dopise 7. prosince 1900 dává autorizaci. Florian považuje tento den za počátek svého vydavatelství a stává se také začátkem vzájemného česko-francouzského přátelství, založeného zejména na korespondenci. Přátelé se spolu setkali jedenkrát, když Florian Bloya navštívil ve Francii, ale mnoho spolu nenamluvili. Florian neuměl dobře francouzsky, vcelku zvládal její písemnou podobu (v jeho korespondenci nacházíme stesky, že se v tomto jazyce nedokáže dostatečně vyjádřit), ale na rozhovor ve francouzštině si netroufal. Po dvou letech od prvního kontaktování Bloya připravuje první texty. V roce 1903 má v rukopisech překlady devíti Bloyových knih. První český Bloyův svazek Zde se vraždí velcí lidé vyšel ve Florianově překladu v roce 1902 v nakladatelství Katolické moderny Nový život. Potom postupně vychází celé Bloyovo dílo ve Staré Říši, a to v překladech Josefa Floriana a Otta Alberta Tichého, jednotlivě i Bohuslava Reynka a Evy Florianové. V počátcích svého duchovního procitnutí se Florian zajímal především o světce a patrony Francie a českých zemí. Svou vášní pro světce se zasadil o to, aby byla hagiografie v Čechách doceněna a rozvíjena. Dalším vydavatelským okruhem vycházejícím z Florianova myšlení byli klasičtí mystičtí autoři: Terezie z Ávily, sv. Mechtilda Magdeburská, sv. Alžběta Šenavská a mnohé knihy blahoslavené vizionářky 14

Anny Kateřiny Emmerichové, jejíž kult přejal od Bloya. Florian charakteristiku mystika naplňuje v širokém slova smyslu jako toho, kdo vlastní „intensivní a intuitivní náboženskou víru“.33 Florianovi i Bloyovi je společná vize apokalyptického konce světa. Bloyova jediná cesta ke spravedlnosti je ve zničení tohoto světa, proto také nadšeně pozoruje přírodní i jiné katastrofy. Jako vykupitele nevidí Krista, ale Třetí Božskou Osobu (Ducha Svatého).34 U Floriana můžeme také pozorovat aspekty apokalypticky zaměřené: jeho zájem o Pannu Marii, světce, pojetí historie v kruhu i prorocké zvěsti o posledních dnech lidstva. „Nemyslíte, že se čas naplňuje a že je třeba vyjíti z toho morového města, které Vás drží v zajetí s Vaším souhlasem?“ píše Florian Bloyovi 18. prosince 1913.35 S tímto postojem také souvisí Florianova touha přestěhovat se do Etiopie. Měl představu, že by tam přemístil staroříšské tisky za účelem vzdělání a nápravy lidstva. U Floriana vzbuzovala zájem historická podoba Etiopie jako nejstarší země světa, panenská, nedotčená a biblická. Skutečně je Etiopie zemí, která si uchovala křesťanství uprostřed muslimského světa. Kromě již zmíněných skutečností, kterými se Florian nechal inspirovat, je v Bloyově „filozofii“ důležitý také jeho odmítavý postoj k buržoům, měšťákům a bohatcům, kteří jsou dáváni do opozice vůči chudákům či také tvůrcům a šlechticům. Pojmem chudý Bloy označuje původně opravdu toho, kdo materiálně strádá, později je používán v přeneseném slova smyslu jako ten, kdo strádá jakýmkoli způsobem, a ten je považován za skutečného katolíka. Dalším bodem je Bloyova představa vah, kdy je jakékoli štěstí vykoupeno utrpením jiných. Přátelství s Bloyem mělo vliv na Florianův specifický vztah k penězům, a tedy hospodaření ve Staré říši. V roce 1922 Florian vysvětluje v programové stati edice Kurs své „darem dávání“: „paradoxiální gesto, o němž se zmiňují cestovatelé po Etiopii: aby se dostalo více, než by se získalo prodáváním.“ Velké množství lidí, kterým byla kniha zaslána (nevyžádaným zasíláním knih naplňoval svou představu o darem dávání), ji nevrátilo ani nezaplatilo, a tak je přinucen se od tohoto „gesta“ kvůli finanční krizi vzdálit.36 Florian spoléhal na svou pevnou víru, na to, že je a bude, jak Pán Bůh dá. Že to ve Staré Říši takhle chodilo, dosvědčuje i vzpomínka Bedřicha Fučíka: „Jenže nouze v ten den (kdy přijel Fučík s Halasem na návštěvu – pozn. V. J.) dostoupila zas jednou 33

Bednářová 2006: 461 (ROB, s.1645) Putna 1998 : 367 35 Bednářová 2006: 512 36 Stankovič 1998: 136–137 34

15

vrcholu, v domě nebylo krejcaru, kupec už nechtěl dát ani na křídu kilo chleba, natož masa, a hosté na krku. A přesto pohoštění bylo znamenité, neboť právě v okamžiku, kdy se sestra domlouvala s bratrem, přišel listonoš a vysázel na stůl dva tisíce korun – dar nějakého mecenáše. …podle takových pořádků se u Florianů žilo ustavičně, měsíce, léta. Vždycky jakoby vabank, ale vždycky pod ochrannou vůlí boží.“37 A sám Florian píše Halasovi o tom, jak jsou u nich peníze zbožím nedostatečným a jak to s nimi chodí: „Poslal jste mi krásné svazky a k tomu ještě 50 Kč. Snad bych měl tyto peníze odevzdat ‚administraci‘, ale já sám jich velmi potřebuju a vlastně je marno teď už o nich mluvit, neboť jsou uvedeny ‚v niveč‘, a to ve chvíli, kdy mi bylo dopřáno se jich dotknouti. Jsemť půda žíznivá, vláha se v ní nedrží, kde kdo se jí vyhýbá, ale přesto stále jsem, což mně samému jest nepochopitelným zázrakem.“38 Tímto způsobem, který svědčil o jeho pevné víře v Boha, který jistě nenechá zahynout hlady své služebníky na zemi, si způsobil dluhy, které byly nakonec velkou komplikací v jeho vydavatelském plánu. Finanční krize vyvrcholila v roce 1922, který se tak stává pro Florianovu publikační činnost zlomovým – končí jedna etapa staroříšského vydávání. V říjnu tohoto roku přicházejí tiskaři Karel Kryl a Ferdinand Scotti spolu s Františkem Obzinou pro své dluhy a berou si místo finanční hotovosti půl knižního skladu, aby ho prodali Kuncířovi. Dalším mezníkem tohoto období je rok 1926, kdy má Florian nový vydavatelský počin – Archy, které mají menší rozsah než jejich předchůdci Kursy, což samozřejmě souvisí s tragickou finanční situací. Vydavatelství se z finanční krize nikdy nedostane, je to pravděpodobně způsobeno Florianovým neobchodním přístupem. Jistou dobu jsou staroříšské publikace k dostání v knihkupectvích Aloise Srdce v Praze a Romualda Prombergera v Olomouci, jinak se získávaly na subskripci. Takže zájemci se obraceli dopisem přímo na Floriana. Takto se kolem něj vytvářel stálý okruh čtenářstva, které platilo podle svých finančních možností. Například prvním dochovaným dopisem Františka Halase Josefu Florianovi je právě objednávka knih, poté následuje omluva za pozdní splácení, resp. nezaplacení, vysvětlení své finanční situace a příslib brzké platby. Neexistuje reklama, ani snadná přístupnost Florianových tisků. Vše se šíří jen mezi přáteli a známými. Dalším nepříznivým faktorem je jistě umístění nakladatelství. Stará Říše je vzdálena od všech kulturních center – čtenáři upřednostní tisky pražských a brněnských nakladatelství, příp. olomouckých, kvůli dostupnosti i jisté prestiži. Stará Říše tak 37 38

Fučík 1992 : 85 dopis J. Floriana F. Halasovi z 11. května 1938

16

zůstává úzkému okruhu podporovatelů Dobrého díla a těm, kteří dokáží ocenit knihu jako umělecké dílo. Za osmatřicet let existence vydavatelství Josef Florian vydal čtyři sta pět svazků dokonale upravených, mnohdy s linoryty, často ručně kolorovanými a číslovanými, některé s podpisem překladatele, jiné s vícebarevným frontispisem a titulním listem, některé na ručním papíře, či se speciálně navrženým typem písma apod. Každá kniha vycházející z nakladatelské kolébky ve Staré Říši byla malým uměleckým dílem. Svědčí o tom také množství umělců, kteří Florianovi pomáhali. Sdružoval kolem sebe básníky, prozaiky, historiky a výtvarníky, za mnohé jmenujme: Jakuba Demla, Bohuslava Reynka, Jana Čepa, Antonína Ludvíka Stříže, Otta Alberta Tichého, Josefa Vašicu, Jana Zahradníčka, Alberta Vyskočila, Karla Schulze, Vladimíra Vokolka, Georgese Rouaulta, Františka Bílka, Josefa R. Marka, Jana Konůpka, Josefa Váchala, Vratislava H. Brunnera, Josefa Čapka, Willi Wessela, Alberta Schamoniho a Otta Coestera. Od

roku

1929

(odchází

Ludvík

Vrána,

poslední

z dlouholetých

spolupracovníků)39 převažuje ve Staré Říši duch rodinného nakladatelství – Florianovy nadané děti – Metoděj, Michael, Marie, Marta a Eva, opatřují knihy ilustracemi, pomáhají se sazbou a tiskem, Florianova sestra Antonie se stará o administraci a Florian spolupracuje zejména na bázi korespondenční. Korespondencí vyřizuje žádosti o překlady, o zakoupení knih, které potřebuje pro své studium, o tisk, o korektury, či jakoukoli jinou pomoc na cestě za vydáním knihy nebo sborníku. 1.4. Florian – korespondent Svůj koncept Hory studia naplňoval výběrem děl k překladu a tisku, ale také k vlastní četbě, k vlastnímu vzdělávání. Od této trojice básníků, kterým je korespondence určena, si žádá zapůjčení, zakoupení či překladu toho a onoho, čeho „naše škola potřebuje“.40 Nejvíce knih požaduje od Halase, který pracuje v nakladatelství, a má tedy pro Floriana téměř vždy kladnou odpověď v podobě zaslání vyžádané knihy či sjednané slevy. Tyto tři osobnosti české poezie spojuje nejen spolupráce a jistý druh přátelství s Josefem Florianem, ale také jejich vzájemná přátelství, o kterých nám podává svědectví jejich vzájemná korespondence (vydaná: F. Halas: Dopisy; Není dálky – 39 40

Stankovič 1998 : 161 Dopis J. Floriana F. Halasovi z 3. února 1941

17

Vzájemná korespondence F. Halase a J. Zahradníčka, i nevydaná) a vzpomínky jejich přátel. Halas „se brzo seznamuje se všemi členy nové básnické vlny, vřele uvítané F. X. Šaldou. Seiferta i Nezvala zná z Brna, Jana Zahradníčka, pražského vysokoškoláka z Mastníku na Moravě, debutujícího Pokušením smrti (1930), po němž následuje Návrat (1931), poznává ve svém novém působišti. Jistou dobu oba spolu bydlí na Žižkově (1930) a není divu, že je Pavel Fraenkl nazývá ‚rodnými bratry‘.“ 41 A Bedřich Fučík vzpomíná takto na přátelství Halase a Zahradníčka, zejména z období, kdy Zahradníček pobýval v Praze: „…s nímž (Halasem – pozn. V. J.) Zahradníček vytvořil příkladnou přátelskou dvojici, jakých nebývá mnoho. Byli den co den spolu, tak si šli do noty, většinou ovšem navečer a večer, neboť Halas byl vázán svým propagačním úřadováním v nakladatelství Orbis. Přitom to byl párek dvou rozdílných povah a temperamentů, až se zdál potvrzovat pravidlo, že se protivy přitahují.“42 Vladimír Holan se zase blíže spřátelil s Františkem Halasem. „V druhé polovině srpna 1932 byl Holan za Františkem Halasem na dovolené v Nové Vsi nad Ostravicí. Ke sblížení docházelo zřejmě od roku 1931. Prvním písemným kontaktem je pohlednice z Roudnice n. L. z 16. srpna 1931, na níž jsou podepsáni ještě Grigal, Hora a Jiří Hora, básníkův bratr. Z téhož roku jsou také vzájemné dedikace: Triumf smrti, vydaný roku 1930, připsal Holan ‚S láskou básníku Františku Halasovi, aby si někdy (ne)vzpomněl‘...“43 V Praze se u vína či piva scházeli nejen tito tři umělci – Halas, Holan a Zahradníček, ale i básníci jako Josef Hora, Jaroslav Seifert, Jindřich Štýrský, Vilém Obrtel a mnozí další. Florianova korespondence obsahuje celkem sedmdesát osm korespondenčních jednotek, jejímiž adresáty jsou František Halas, Vladimír Holan a Jan Zahradníček. Korespondenční komunikace se odehrávala v letech 1927 a 1941. Korespondence byla ukončena Florianovou smrtí 29. prosince 1941. Všichni tito básníci začali s Florianem komunikovat ke konci 20. let minulého století, tedy v době Florianovy zralosti a finančních potíží. V době, kdy tito autoři začínali svou uměleckou dráhu. Halas, Holan i Zahradníček mají na počátku 30. let za sebou své debuty. Florian v nich objevuje velké básníky, kteří mu básní „ze srdce 41

Rotrekl 2005 : 155 Fučík 1992 : 240 43 Holan 1988 : 350 42

18

k srdci.“44 Svůj vztah k básníkům Florian vyjádřil v dopisech takto: „obcování s básníky si velmi považuji…“45 a „proto čtu básníky, že sám nic neumím.“46 V dopisech žádá autory o knihy, které by si rád přečetl, děkuje za knihy, o které prosil i které mu básníci posílají sami, a děkuje za finanční příspěvky, autorům píše hodnocení jejich děl. Potřeba kontaktu je ovšem vzájemná. Nakonec jsou to právě básníci, kteří Floriana poprvé kontaktují. V té době je již známou osobností kulturního života,

je

chápán

jako

šiřitel

katolické

vzdělanosti

prostřednictvím

svých

vydavatelských počinů i jako duchovní autorita. Obracejí se na něj s žádostmi o knihy Dobrého díla, o radu na poli duchovním, o názor na vlastní tvorbu od někoho, kdo má takový vytříbený knižní vkus. Florian a Halas si píší zejména o četbě, tedy knihách, které přečetli nebo chtějí přečíst, které si doporučují – takové impulsy vychází zejména od Floriana. Ten Halase prosí o sehnání té a té knihy a děkuje za doručené. Holanovi píše Florian dopisy nejintimnější, protože se nejvíce týkají věcí duchovních i duševních. Chce a také trochu je Holanovi duchovním průvodcem. Zahradníčkovi je Florian zejména kritikem jeho básnických sbírek (kritiku najdeme u všech adresátů). Také se domlouvají na překladech a Florian zasílá Zahradníčkovi knihy. V případě Halase i Zahradníčka (pravděpodobně i Holana) byla korespondence zahájena básníky (vyplývá to z dochovaných dopisů a ze společenské situace, ze které můžeme soudit, že se začínající básníci obrací k již známému nakladateli), kteří se k Florianovi obrátili jako k osobnosti vážené, známé, jejíž spolupráce by si velmi považovali. „Děkuji Vám za velikou důvěru, kterou ke mně máte. Těší mne, že mi dáváte možnost, abych Vám byl ve Vašem díle nějak užitečný, a jsem Vám docela k službám se svými skrovnými silami“47, napsal Zahradníček Florianovi 26. června 1929. Je to první dochovaný dopis vzájemné korespondence, jelikož v něm odkazuje na předchozí dopis, je zřejmé, že skutečná listovní komunikace byla započata dříve. Halas 15. května 1919 zahajuje korespondenci, když „slavné vydavatelství Dobrého díla ve Staré Říši“48 žádá o knihy. Až z roku 1930 se dochoval Halasův dopis, ve kterém oslovuje přímo Josefa Floriana s povzdechem, že již dlouho očekával jeho odpověď. První dochovaný Florianův dopis Halasovi je z roku 1927 a děkuje v něm za Sépii. 44

dopis J. Floriana J. Zahradníčkovi ze 7. října 1937 dopis J. Floriana V. Holanovi z 1. února 1940 46 dopis J. Floriana F. Halasovi z 1. června 1933 47 dopis J. Zahradníčka J. Florianovi z 26. června 1929 48 Halas 2001 : 7, F. Halas J. Florianovi z 15. května 1919 45

19

Prvním dochovaným dopisem Holanovi je ten z 30. srpna 1930, z něhož již bylo citováno a v němž odkazuje na dopis Holanův, ve kterém píše, že doufá ve Florianovi nalézt přítele. I přestože se Florian k tomuto zadoufání staví spíše chladně, jsou Florianovy dopisy Holanovi nejintimnější. Pro Floriana je korespondence zejména otázkou přežití, korespondenčně organizuje chod nakladatelství i svůj život čtenářský, tedy své studium a svou cestu za poznáním. Protože Florianovi pomáhá s chodem nakladatelství také jeho sestra Antonie, jsou v korespondenčním souboru zahrnuty také její dopisy Zahradníčkovi, které se týkají doručování knih. Nejvíce je korespondence vyplněna děkováním a prosbami. Žádá si knihy od Halase, který pracuje v nakladatelství Orbis, čísla časopisu Život od jeho redaktora Holana apod. Florian prosil o knihy, na které požadoval slevu nebo alespoň „dodání se třemi složenkami“.49 Pokud to byli knihy z Orbisu, nepožadoval Halas jejich placení, jindy sjednal alespoň slevu nebo poslal knihu se štítkem vánočního daru. Básníci mu zasílali nejen materiály, které, jak čteme z Florianova pera, „potřeboval bych ke Studiu“50, ale také finanční obnosy. Florian jim tedy velmi děkuje, ujišťuje je, že „s pomocí Boží zase i já se s něčím přihlásím“51 a pokusí se tak alespoň zmírnit svou zadluženost vůči nim. Je tedy často v roli pokorné, prosící a děkující. Můžeme také číst: „Nechci všechno gratis, též podle možnosti přispět na literaturu, aspoň na literaturu, když nemohu na daně, té naší republice.“52 Je tedy tato korespondence převážně pracovní, i když trochu jiného rázu, než nacházíme v korespondenci autorů, jejichž překlady či ilustrace vycházely ve Staré Říši. Nyní převažují žádosti o knihy zejména k Florianově vlastní potřebě, k jeho vzdělávání a rozšiřování si obzoru, a tedy k nepřímému obohacování nakladatelství, jehož hlavou je právě Florian. Můžeme z ní vyčíst Florianův zájem podle toho, o které knihy si žádá. Knihy otevřeně hodnotí. Podrobnější kritice podrobuje sbírky adresátů. Nepíše podrobněji o nikom třetím. Dopisování nefunguje jako náhražka přátelství, kterému je znemožněn osobní kontakt. Sám o sobě nepíše, nezmíní se o tom, co se děje ve Staré Říši, jak se mají děti nebo on sám. V jednom dopise Halasovi je zmínka o smrti jeho bratra Jana – velkého mecenáše Dobrého díla. Ani Florian se podrobněji 49

dopis J. Floriana F. Halasovi zima 1930 dopis J. Floriana F. Halasovi z 19. května 1933 51 dopis J. Floriana F. Halasovi z 5. ledna 1930 52 dopis J. Floriana F. Halasovi z 1. února 1937 50

20

nevyptává na osobní životy básníků. Jsou tu jen drobné narážky do intimních sfér. Florian koresponduje s osobnostmi, kterých si váží a které svým způsobem obdivuje, vždyť básníci, přesněji poezie, stojí v jeho žebříčku hodnot ihned za křesťanskou vírou, a tihle mu mluví ze srdce. Zahradníčkovi napsal: „Jste básník mého kraje a jeho domácností, mého trvalého domova, a to přece něco znamená.“53 a „neboť mi básníte ze srdce k srdci.“54 Pokud jej básníci žádají o radu, je velmi zdráhavý. Cítí se být nedostatečně vzdělaný a oprávněný radit někomu, natož básníkovi. „Jste-li básník, totiž umělec, pak Vám teprve nedovedu poraditi, protože sám jsem jen obyčejný smrtelník vezdejšího putování, jenž se krok za krokem musí učiti a studovati.“55 Přesto se Florian stává v dopisech kritikem – respektovaným i žádaným. „Když se Bloy Floriana táže, co si o jeho knihách myslí, odpověď je, že nic, že je to úkol překračující jeho schopnosti. ‚Někdy cítím cosi vzácného ve svém srdci, ale nemám slov, kterými bych to vyjádřil. My vidíme, ale promluvili bychom – snad – jen pod ranami Balaamovými.‘“56 Tento skromný protest k vyjádření vlastního názoru pochází z roku 1901. Je zřejmé, že se Florianův postoj změnil s tím, jak jeho vlastní studium pokročilo, jak si kolem sebe vybudoval okruh lidí, kteří jej i jeho práci obdivují. Již není tolik ostýchavý sdělovat svůj názor. Přes vytáčky Florianovy po jeho názoru prahnou jako po živé vodě, Halas bezděčně, Zahradníček se připomíná, Florianův názor pro něj mnoho znamená. Zahradníček básně, které již Florianovi zaslal, žádá spálit, protože je znovu podrobil kritice a sám je uznal nevhodnými publikování: „Promiňte mi, že Vás zase obtěžuji s básněmi. Posílám Vám Poetiku, kterou jsem trošku opravil, a přikládám ještě další. Nečekám, že otisknete všechny tři. Posílám Vám je, abyste si z nich mohl vybrat. Prosím Vás, abyste „Poetiku“, již jsem Vám zaslal minule, spálil.“57 Autorům píše hodnocení jejich děl – někdy několikrát upomínané a toužebně očekávané, jindy vychází pouze z jeho vlastního popudu a silného zasažení dílem nebo konkrétními místy. Florian je ve svém čtení velmi pečlivý: jak z dopisů vyplývá, dělá si poznámky, aby pak mohl verše, kterými byl okouzlen nebo naopak negativně vyrušen, autorovi přesně odcitovat.

53

dopis J. Floriana J. Zahradníčkovi z 8. února 1940 dopis J. Floriana J. Zahradníčkovi z 7. října 1937 55 dopis J. Floriana V. Holanovi z 6. února 1929 56 Bednářová 2006 : 172, J. F. v dopise L. Bloyovi dne 24. října 1901 57 dopis J. Zahradníčka J. Florianovi z 12. srpna 1929 54

21

Jeho dopisy jsou protknuty citacemi a aluzemi z básní adresátů dopisů. Odkazuje to na Florianovo pečlivé čtení, které jistě souviselo s jeho studiem. Veškeré knihy – od odborných článků po beletrii – nečte jen pro potěšení ze čtení, pro odpočinek či vytržení z reality, ale jsou pro něj zejména studijním materiálem. Činí si poznámky, které pak předá autorovi nebo někomu třetímu (většinou citací v dopise), aby rozšířil myšlenku, která ho zaujala. Takže si zajímavé verše zapamatuje nebo vypisuje, aby mohl autorovi napsat: „komusi jsem z ní citoval v dopise…“58, nebo si verše vypůjčuje: „V přiloženém ‚přání‘ vidíte svoje verše ze Září. Bylo to na chvat, zdálo se mi to tak v té chvíli samozřejmé! Až teď se mi to rozležuje a vlastně tedy prosím Vás o dodatečné – schválení? Ne, už se stalo, ale abyste se na to nedíval příliš nevraživě a pominul to shovívavým mlčením. Bude to také reklamou, které v naší negramotné době je třeba i dobrým veršům.“59 Je to Florianova komunikační strategie. Pokud kritizuje, ať kladně nebo záporně, dostává se dopisu či celé korespondenční komunikaci větší váhy, když pisatel používá slova adresátova. Také jeho kritika získává na hodnotě, adresát se cítí poctěn detailní citací, použitím vlastních slov v pisatelově dopise mu dodává pocitu spříznění. Florian tak dosahuje empatie s básníky, kteří se cítí poctěni jeho zájmem, a on může prosit o knihy či finanční prostředky jaksi na oplátku. Florian jim pomáhá se sebezdokonalováním a oni jemu se Studiem. Florianovo slovo má u básníků opravdu velkou váhu, jak můžeme vidět v dochované korespondenci. Florian je ve sbírkách většinou

nespokojen

s jednotlivými

slovními

obraty,

které

se

mu

zdají

„přeexponováné“, „strojené“, „falešné“. Básníci si dají říct a v dalších vydáních tyto obraty nenajdeme – jsou pozměněné nebo úplně vypuštěné. Korespondence je převážně pracovní a praktická, nedovídáme se nic o osobním životě pisatele, ani o jeho myšlenkách či problémech. I když v místech, kde se stává kritikem, nacházíme i Florianův zájem, osobní myšlenky a osobní názory. Nemůžeme tedy mluvit pouze o pracovní bázi, protože korespondence se netýká bezprostřední spolupráce

na

konkrétním

nakladatelském

počinu,

jakou

nacházíme

např.

v korespondenci Floriana s Janem Čepem, který připravuje překlady pro staroříšské nakladatelství. Florian žádá o knihy, které jsou určeny především pro jeho vlastní četbu, jsou jeho vlastním zájmem. Florianovo studium děl je jakýmsi předstupněm

58 59

dopis J. Floriana J. Halasovi z 29. prosince 1933 dopis J. Floriana V. Holanovi z 29. prosince 1938

22

nakladatelského plánu, protože on na základě vlastní čtenářské zkušenosti, někdy na doporučení, navrhuje knihy, které se budou ve Staré Říši tisknout. I vnější stránka dopisů60 nám leccos prozradí. Kvalita papírů, na kterých jsou dopisy psány, odpovídá finanční situaci, která v dané době ve Staré Říši panuje. Úprava dopisů je velmi pečlivá, velký podíl na daném vzhledu má kaligrafické písmo, které Florian používá, i jeho osobní potřeba mít psaní dokonalá, bez škrtů a přepisování: „Když jsem zpozoroval chybu, přemýšlel jsem, jak to rychle spravit, abych si nezkazil pěkně psanou stránku. Vyškrábat se mi to nezdálo, byl tenký papír…“61 Dopisy k různým svátkům jsou opatřeny kolorovanými kresbami. V úpravě dopisů lze spatřovat paralelu k staroříšským tiskům (= malým uměleckým dílům). Z úpravy listů se můžeme mnohé dovědět také o povaze autora. „Kaligrafické písmo Josefa Floriana vypovídá především o velmi silné schopnosti sebekontroly, sebekázně a seberegulace. Emocím, impulsům, živoucí spontánnosti není dán volný průchod. Vše je ovládáno, potlačováno a řízeno. Pisatel vládne neobvykle silnou vůlí, schopností koncentrace, rozvážnosti až obezřetnosti, má silně vyvinutý smysl pro detail, pronikavého kritického ducha, je cílevědomě vytrvalý, ve svém konání precizní až možná s nutkavostí k dokonalosti.“62

60

viz obrazové přílohy dopis J. Floriana F. Halasovi z 29. prosince 1933 62 grafoložka Čes. grafolog. komory Ing. Helena Baková, z Bednářová 2006 : 611 61

23

2. ZÁVĚR Z korespondence lze rekonstruovat „příběh“ staroříšského nakladatelství, jak to učinil Stankovič v knize Josef Florian a Stará Říše (2008), Florianovy zájmy a naplňování jeho koncepce Hory studia – které knihy jsou pro něj důležité a které ne a proč. Zejména korespondence s Halasem nám přibližuje Florianův privátní výběr knih – od beletristických, duchovních, přes filozofické, statě estetické, životopisy osobností z různých oborů až po odborné knihy z biologie. Pravděpodobně byly takovéto knihy jakýmsi krokem před vlastní vydavatelskou prácí. Florian na základě vlastních čtenářských zkušeností vybírá knihy, které budou tisknuty, nebo alespoň na ně bude upozorněno v Arších. S některými knihami z této korespondence je tak učiněno, ostatní mohly být Florianem označeny jako dále nehodné publikování, nebo již prostě jejich rozšíření mezi další čtenáře nestihl. Tuto korespondenci bych označila jako vzájemně obohacující – Floriana na cestě k naplnění Hory studia (dovídáme se, o které knihy má Florian zájem) a básníky na cestě za úspěchem a uznáním (Florianova kritika je vyslyšena a básně jsou na jeho rady v dalším vydání opraveny). Mladí básníci vyžadují jeho názor na své sbírky, jeho připomínky si také berou k srdci a pro příště své chyby napravují. Na základě toho si lze povšimnout, jak velká byla Florianova přirozená autorita a jaký respekt budil. Básníci Florianovi pomáhají – obstarávají knihy i finanční obnosy, a bývají za to odměněni staroříšským tiskem a Florianovou náklonností. O tom všem podává svědectví dochovaná korespondence.

24

3. KORESPONDENCE

3.1. Halasovi I 22. listopadu 1927 Pane Halasi, Vaši Sepii jsem přečtl a zařadím si ji. Mnohé se mi líbí, mnohé nelíbí. Máte často krásná gesta. Zaclání Vám jistá móda v konstrukci ideí, což hlásá počátek a konec, α a ω: Neboť když „sny narazily o hlavu“, jest třeba dobré, tvrdé palice, a ne hned první dávati sbohem múze a zakončiti ji takovou likvidací inspirace, jak jste učinil na konci, i když „máme své kultury bacilů a očkujeme se“. S pozdravem a vděčný za zaslání Josef Florian ve Staré Říši na Moravě

1

Sepie – je první sbírka Františka Halase z roku 1927, vyšla v Praze u J. Fromka.

2

sny narazily o hlavu / už nevzletí – druhá sloka z básně Sépie, ze stejnojmenné sbírky.

3

dávati sbohem múze – z básně Sbohem múzy, která byla vyřazena ze sbírky Sépie: Sbohem múzy jsme bez inspirace máme své kultury bacilů a očkujeme se II 8. dubna 1929 Milý pane H., knihu o Edisonovi jsem dostal a ještě ani neoznámil, že přišla. Hodí se mi, ač už

mám jiný jeho život, kdy byl ještě v počátcích. Toto jest důkladnější. Tedy srdečný dík za Vaši ochotu. Ale připověděný seznam edicí Orbis marně jsem hledal. S pozdravem Josef Florian

25

4

knihu o Edisonovi – pravděpodobně myslí knihu s názvem George S. Bryan: Edison: život a dílo, která vyšla v roce 1928 v Orbisu v překladu Františka Brommera.

5

Orbis – pražské nakladatelství, ve kterém František Halas pracoval od 24. srpna 1924. Celou korespondencí prolíná Halasovo dodávání knih Florianovi, zejména knih Orbisu. III 26. června 1929 Vážený pane Halasi, poslal jste mi zase knížku od Mysu dobré naděje, což je dobrý titul firmy na cestě

do požehnaných Indií. Ale když už „slovo padlo“, teď jen dostát slovu, zvlášť když víte, že inkoust básníka neskryje, jak učí Sepie. Tyto legendy jsou mi všechny známy, jestiť to běžné čtení křesťanů (legenda, co má býti čteno), ale přízvuk je zde nový, milý, domácí, a jsem rád, že jste na mne pamatoval tímto krásným svazečkem. V Poznámkách p. Kalista píše: „Jak známo, použil jiné verše téže legendy (o sv. Juliánovi Pohost.[inném]) Flaubert…“. Jest jen jedna verze, neboť světec ten jest historická osobnost, ale Flaubert svou tvorbou spojil životy dvou různých světců, a tak vzešla jeho nejkrásnější povídka. S pozdravem Josef Florian 6

Mys dobré naděje – edice, na které se Halas podílel s Arnoštem Vaněčkem. V letech 1929–1935 tam vyšlo minimálně šest knih.

7

že inkoust básníka neskryje, jak učí Sepie – verš první strofy básně Sépie zní: Sépie sépie / ty prcháš ve svém inkoustu / můj mne neskryje / Jak to děláš má sépie.

8

Flaubert, Gustave: Legenda o sv. Juliánu Pohostinném, vydal Otto F. Babler v roce 1927 v Olomouci.

9

legendy – myslí Středověké legendy, které vyšly v edici Mys dobré naděje v roce 1929, vybral je Zdeněk Kalista.

26

IV [5. ledna 1930 podle obálky] Pane H., to jste mi dobře poslal, ty Lovce mikrobů. Kdysi jsem to musel študovat, a to se mi to pranic nelíbilo. Ale teď, jakmile to není příliš nudné, baví mne to. A toto je živě vypravováno. Tedy díky. Zoufalce jsem ještě nesehnal. Poslal jste mi 100 Kč a já je s radostí přijal. I tu knihu teď tak krotce ukládám mezi své věci, jakoby se ani nechumelilo. Těším se však úvahou, že kdybych pracoval obchodně, musel bych se arci stydět: pořád brat a nic nedávat, ale pracuji na zdař Bůh, a pak mám jistá práva. Ostatně mám zase něco v tisku, a s pomocí Boží zase i já se s něčím přihlásím. S pozdravem Josef Florian 10

Lovci mikrobů – Paul de Kruif: V bojích s neviditelnými nepřáteli (Lovci mikrobů), přeložil Josef Hrůša, vydalo nakladatelství Orbis v roce 1929 (celkem vyšli Lovci mikrobů v Orbisu devětkrát). Paul de Kruif (1890–1971) – americký mikrobiolog, spisovatel a publicista.

11

Zoufalec – dílo Léona Bloye, vyšel v překladu Josefa Floriana v roce 1913 v Osvětimanech u A. L. Stříže a poté v roce 1914 jej vydala Stará Říše: Studium.

12

kdybych pracoval obchodně – Florianovo obchodování: knihy staroříšského nakladatelství rozesílal zdarma „darem“, a to i bez vyžádání, a na oplátku očekával finanční obnos podle toho, na kolik příjemce přijatou knihu ohodnotí v rámci svých finančních možností.

13

i já se s něčím přihlásím – v roce 1930 Florian vydal sedm knih: pět knih v Dobrém díle, jednu v edici Kurs a jednu (soubor grafik) mimo edice; jedny Archy a čtyři čísla Nejmenší Revue (vydával ji v roce 1930 – pouze čtyři čísla tohoto roku, v Praze Jan Reimoser. Přispěvatelé i úprava byli zhruba stejní jako u Archů. Její vydávání bylo nouzovým řešením v době finanční krize, kvůli níž nemohly Archy vycházet.). V [korespondenční lístek, nečitelné razítko] Vážený pane Halasi, dáváme do Archů prospekty Orbisu, nadepsané „Darujte knihu“. Tam pod

záhlavím „Česká akademie věd a umění“ vidím Tomáše ze Štítného Řeči nedělní a 27

sváteční 130 K. Ty musím míti, protože sv. Tomáš předchází Štědrému dni. Vzpomínám s úctou a obdivem Vaší vždy blahovůle při těchto mých počinech, ale nechci, aby to lezlo v těchto mrazech za nehty nebo do kapse. Zkrátka, musím-li knihu míti, jak výše praveno, a nechci-li blahovůli napínati, zařiďte to, prosím Vás, tak, aby mi kniha ta byla dodána aspoň s třemi složenkami. S pozdravem Josef Florian 14

Řeči nedělní a sváteční Tomáše Štítného ze Štítného byly vydány v roce 1929 Českou akademií věd a umění v Praze. VI 17. října 1930 Pane Halase(i), nebyl jsem dlouho doma, a tak Vám až dnes děkuju za Vaši novou sbírku básní

s přátelským věnováním. Jak jsem Vám už v Praze řekl, některé se mi líbí, některé nelíbí. V básni „Ten hlas“ (str. 14) je všechno pěkné až na to „slepé nebe beznadějné jak ďábel“ a to „svírání úst a plivání po blankytu“. Není to pravda, je to strojené, přeexponované, falešné. Láska arci nezvětrá v nadbytku moudrosti, ale v tom prostředí a v té celkové náladě Vaše tvrzení, že „zvětrá“, má hluboký smysl a místo to zařazuju do všeobecné konkordance hesla „LÁSKA“. Atd. Čtu v 2. Kvartu Vaši báseň „Prosba“. Ta se Vám podařila! To je výjimečné i v sousedství jiných dobrých kousků tohoto čísla. Ale… a to je hlavní věc, proč píšu. Domýšlím se, že máte velké slovo nejen v kruhu redakčním, ale i vůbec v technické práci. Mluvím za mnohé, kteří stejně na to žehrají. Jistě jste si všiml našich Archů. V nich každou věc, t.j. každou osobnost lze postaviti v knihovně na její místo. Články takto oddělitelné mohou se přirozeně, geneticky pořádati, pro chudé má to výhodu, že též mohou býti účastni dobrého čtení, pro autory, že to mají pořád pohromadě a snadno se jim to pak upravuje ve sbírky, pro kritiky, že se snáze třídí a stanoví hodnoty, vůbec, na všechny strany jsou v tom výhody. A že je to možné, dokazují Archy. Nejvíce si toho žádá prostý čtenář, totiž vlastní spotřebitel, ten pravý čtenář, jenž se častěji vrací k dobrým textům. Až takových Kvartů naděláte třicet, kde v té spoustě, prosím Vás, mám najít tu a tu krásnou vzpomínku? To chce mít čtenář hned, a má-li to celé půldne hledat, předem se odstraší a vezme raději, co má po ruce, čímž se mu hromadí žádosti neukojené, z nichž se líhne mor všeobecné mrzutosti. Změť dosavadních „revuí“ dlouho nepotrvá, a jest si toho jen

28

přáti: „Blány mlh praskněte pro rána nedozrálá…“ Abych mohl s pozdravem dobrého jitra přistoupiti i k jiným jako přistupuji k Vám. Josef Florian 15

řeč je o sbírce Kohout plaší smrt, která vyšla koncem dubna 1930 s kresbami Štýrského a Toyen a je věnována Jiřímu Mahenovi. Šalda o této sbírce napsal, že je velkým krokem nad Sépií a „Halas má svůj svět a vidí jej po svém. Jsou tu sice sem tam v obrazech

některé schválnosti a

úmyslnosti, ale také mnoho krásy temné, drsné, nové, nezvětralé.“ (Šalda 1988 : 383) I Bedřich Fučík zdůrazňuje posun od první sbírky. Některé básně a verše vyzvihuje,

jiné

zatracuje

jako

v „expresionistické křeči“. „ V Sépii

příliš

módní

nebo

a v jedné polovici

„konvenční“

či

Kohouta je Halas

básníkem zmaru a fyziologického rozkladu… Básník fyziologického rozkládání (děje) není ovšem básníkem smrti. Bylo potřeba, aby Halas tomuto rozkladu nalezl smysl, aby jej zapojil do života, aby mu dal spirituální jistotu. Velmi často ještě v Sépii, se odvažoval jenom ‚bratříčkovat se smrtí‘ – byla to hra… V okamžiku, kdy se u Halase projevila potřeba jednoty světa, hra přestala, bylo to už na život i na smrt.“ (Fučík 1998 : 199–205) 16

báseň Ten hlas je ze sbírky Kohout plaší smrt; cituje z první sloky: S úsměvem plným smrákání / zlatý sloup čela obdivuješ / je to štít tvého slepého nebe / beznadějného jak ďábel; další verš této básně, který se Florianovi nelíbí, zní: Svíraje ústa plivám po blankytu – tento verš je pouze v časopiseckém otisku a v prvním vydání; ony verše o lásce najdeme ve čtvrté strofě této básně: láska zvětrá v nadbytku moudrosti / polibky jsou mrazením dešťů / v nichž anděl srdce kulhá a táhna za sebou špinavé křídlo.

17

Kvart – časopis, který začal vydávat Vít Obrtel na jaře 1930. Vycházel v letech 1930–1937 a 1945–1949; Halas byl stálým spolupracovníkem.

18

báseň Prosba – vyšla v Kvartu I, 2, léto 1930, 86, poté ve sbírce Tvář pod názvem Podzim.

19

Blány mlh praskněte pro rána nedozrálá / pro krásu pobíhající vždy v nových úžasech / pro pláňata co lásky nepoznala / a něhu květů sevřela v trpkostech – poslední (třetí) strofa básně Prosba (Podzim).

29

20

Archy – vydával od roku 1926 do roku 1941 ve Staré Říši Josef Florian. Od roku 1945 je obnovil jeho syn Josef Václav Florian. Celkem vyšlo šedesát pět sborníků. Po Florianově smrti jich vyšlo ještě třináct. Archy měly specifickou vnější podobu – nebyly spojeny pevnou vazbou, aby si je mohl čtenář rozebírat a uchovávat podle svého zájmu. Jeden arch tvořil jeden obsahový a formální celek, volně byly vkládány i obrázky. Archy měly menší rozsah než předchozí sborníky Kursů – odraz tíživé finanční situace. Ve skladbě příspěvků převažovala náboženská tématika, poznámky k literární a politické situaci vzhledem k postavení křesťanů přinášela rubrika Redakční zadina. Florian se často snažil neúspěšně přimět redaktory různých časopisů (Řád, Kvart), aby přešli na podobu Archů.

21

odpověď: [Praha před 5. 11. 1930] Pane Floriane, děkuju Vám mockrát za dopis, už jsem se rmoutil, že neodpovídáte. To naše setkání v Praze mne dlouho mrzelo. Dovídal jsem se až od jiných, jak jsem blbl. Ty verše: moc toho ještě neumím a mám to všechno hodně popletené a nevím sám, jak ještě dlouho se to ve mně bude míchat, než z toho bude nějaké aspoň trochu k pití víno. Neumím o tom psát, snad se přece jednou tam k Vám dostanu a ledacos si pak usnadníme. […] Vzpomeňte si někdy a napište. Uděláte mi tím velikou radost. Pěkně a srdečně Vás pozdravuje

Halas

VII 17. prosince 1932 Vážený pane Halasi, máte-li kdy, všimněte si, prosím Vás, v 26. Arších tří lístků o díle Gionovu. Tyto tři lístky si sám dodal vydavatel: sám je dal v Brně na svůj náklad vytisknouti, a to na formát Archů 15 ½ X 12 cm. Zdá se mi, že „by nebylo od místa“, kdyby si takový reklamní luxus dovolil i Orbis. Nemáme sice četné novinové obecenstvo, ale máme ohlas. A pak já za sebe bych se o to přimlouval, protože je to dobré vydavatelsky, pro nás i Orbis. Vám (Orbisu) je to snadné, když máte tiskárnu. Představoval bych si to takto: kažte vysázet (šířka sloupce 7–9 cm) to, co určeno jest na přiložených dvou lístcích. Je to úryvek („krásná stránka“) str. 107 a 108 z knihy Lawrenceovy, a pak malá poznámka o autorovi. To by se vešlo na dvoulist. Do toho pak by se vložily dvě reprodukce, od nichž jistě štočky ještě máte, a sice podobizna 30

Lawrenceova ze str. 16/17 a podobizna Fejsálova ze str. 96/97, na týž jemný křídový papír jako v knize. Mohly by se tisknout, pěkně na stránky proti sobě usazeny, najednou; mezi ně bychom vložili hedvábný papír. Ten dvojlist textu pak na týž papír jako kniha. Pro nás by to byl pěkný článek Archů, pro Vás pak zhledná reklama knihy. Třeba dodati tisíc kusů, aby se to vložilo do tisíce nákladů Archů. Věci bibliografické budou na zvláštním lístku, který si sami dáme vytisknout, právě jej posýlám do tiskárny, aby to bylo na leden 1933. Kdybyste se o to pokusil (bylo by to od Vás „darem“ Dobrému dílu), prosil bych, aby mi byla předložena korektura vzhledem k úpravě. Vám důvěřuju, ale nevím, jakou moc v Orbisu máte. Kdyby se to nepodařilo, tož mi prosím Vás, aspoň zelené lístky vraťte. S pozdravem 22

Josef Florian

Giono, Jean – v 26. arších na podzim léta Páně 1932 jsou lístky, kterými Bohuslav Reynek doporučuje Gionovy knihy, které vyšly v Brně u Jana V. Pojera v edici Atlantis – Preludium Panovo a Pahorek.

23

Lawrence, Thomas Edward: Bouře nad Asií, která vyšla v Orbisu 1932 s předmluvou G. B. Shawa, přeložili Aloys a Hana Skoumalovi. Florianem požadovaný lístek vyšel v 28. arších k Hromnicím léta Páně 1933.

24

na zvláštním lístku – ve sbornících bylo zvykem otiskovat zvláštní lístky (záznamové, orientační, naukové, liturgické), které obsahovaly recenze, anonce knih, které vycházely i v jiných nakladatelstvích, pokud byl na ně Florianův názor kladný (ty, které nedoporučoval ke studiu, označoval jako „vyklizeno“ či „odpadky“), mohli bychom to považovat za jistý druh reklamy. Některé lístky obsahovaly pouze bibliografický údaj, jiné byly doplněny také o recenzi. Protože si to sám typ Archů vyžadoval, byly do něj tyto lístky volně vkládány. „… Archy nyní v každém čísle přinášejí řadu jejich reklamních letáků (Orbise a Melantrichu – pozn. V. J.). Reklama, která ze začátku byla pro Floriana čímsi zcela zavrženíhodným, se stává jakoby něčím běžným…“ (Stankovič 2008 : 206) VIII 19. května 1933 Vážený pane Halasi, Vaším přičiněním dostávám právě dvě vzácné knihy. Jsem Vám velmi vděčen a

posýlám naše drobnosti. O kterých myslím, že by se hodily ve Vašem okolí, těch 31

posýlám více na rozdání. Pan Homola vyhověl Vašemu doporučení a pustil mne bez vstupenky do výstavy. Nabídněte mu něco od nás na památku. Domlouval jste mi velmi přátelsky, abych knih nekupoval. Poslouchal jsem to pozorně a zapamatoval jsem si Vaše napomenutí. Čtu právě v Lidových novinách ukázku ze sborníku Naše maminky. Noviny mám vypůjčeny, a právě tato ukázka se mi tak zalíbila, že bych měl rád celý sborník. K tomu bych si rád přečetl Život Leninův od Pierre Chasles-a. A rád bych též nahlédl do I. svazku F. L. Oppenheimova Mezinárodního práva, ale jen tehdy, je-li tento Oppenheim Angličan. Viděl jsem totiž kdesi svazek Spiel um Freiheit, přeložený do němčiny z angličtiny. Chtěl jsem si jej koupiti, ale někdo mne předešel. Souviselo to s tímto Oppenheimem podle titulního listu, ale zda též podle obsahu, to nevím. Ostatně, co by se mi nehodilo, s radostí vrátím, bylo-li by třeba. A ještě něco. Mám tu Váš „Bulletin Antikvariátu“ 2–3. Tam nabízí Orbis – Pekař J., Objevy Bretholzovy čili které doby sedí Němci v naší vlasti 3 Kč – Saadiho ze Širázu Šeicha Mushuddina, Myšlenky o lásce a mládí 5 Kč – Basch V., Hlavní problém estetiky 2 Kč – Croce B., Brevíř esthetiky 20 – Klee P., Pädagogisches Skizzenbuch 34 Kč – též Delmont J., Fantom radia 5 Kč, je-li to Jacques Delmont Tyto knihy mi kažte poslati, pokud nejsou prodány. Potřeboval bych jich ke Studiu. Platil bych, jak Bůh dá: buď hned, nebo v několika splátkách, snad pravidelných, ale jistých. V témže Bulletinu jest též uvedena kniha: Le Clerc J. V., Des journaux chez les Romains. Je to trochu tlusté, a proto, prosím Vás, nahlédněte do toho a při příležitosti mi povíte, zda opravdu Římané měli něco podobného našim novinám a jaké to asi bylo zevnějškem i obsahem. Poznal jsem, že máte dobrou paměť kancelářštinou příliš neunavenou, a myslím, že můj požadavek není přílišný. Hořec mi poslala paní Jánská, s níž jsem se maně sešel v jednom domě. Tu báseň Před návratem (str. 10–11) jistě mnoho s Vámi skládalo „v nekonečnosti myšlení“, ale Vám se zvláště podařila… S pozdravem za vše vděčný Josef Florian

32

25

Naše maminky: básně – vzpomínky – studie vyšly v roce 1933 v Orbisu, uspořádal je Josef Fischer a František Halas.

26

Chasles, Pierre: Život Leninův – z francouzštiny přeložila Milada Nováková, vydal Orbis v roce 1930.

27

Oppenheim, Lasa Francis Lawrence : Mezinárodní právo – vydal Orbis v roce 1924 ve dvou svazcích (s podtitulem Mír), II. díl s podtitulem Válka a neutralita vydal Orbis v roce 1925.

28

Pekař, Josef: Objevy Bretholzovy čili které doby sedí Němci v naší vlasti – Brno: Historický klub, 1922.

29

Šeicha Muslihudina Sa´diho ze Širazu: Myšlenky o lásce a mládí – Praha: B. Kočí, 1926, překlad z perštiny Jindřicha Entlichera.

30

Basch, Victor: Hlavní problém estetiky – Praha: Orbis, 1924, překlad J. Hořejší a M. Trapl.

31

Croce, Benedetto: Brevíř estetiky – Praha: Orbis, 1927, přeložil a úvodem opatřil Josef Bartoš.

32

Klee, Paul: Pädagogisches Skizzenbuch – nenalezeno, nalezeno až české vydání (Pedagogický náčrtník) z roku 1999.

33

Delmot, Joseph: Fantom radia – Praha: Radiojournal, 1929, přeložila Dr. Jaromíra Hüttlová.

34

Le Clerc, Joseph Victor: Des journaux chez les Romains – vyšlo v Paříži 1838, 440 stran. České vydání nenalezeno.

35

Hořec – Halasova sbírka z roku 1933, kdy vyšla počátkem dubna 1933 bibliofilsky s výzdobou od Toyen a v lednu 1934 v normálním vydání.

36

F. X. Šalda napsal o Hořci: „Halas je nejlepší tam, kde se hutní ve vír, kde se propadá do prázdna a v bod katastrofálného zoufalství. … Proto Halas, básník víru, bodu, propasti, je básníkem smrti povýtce. Hrůza zániku ho přímo posedá, a nejen to: paradoxem jeho citovosti je, že tuto hrůzu erotizuje a sexualizuje.“ Mimo jiné tu Šalda cituje verš v konečnosti myšlení / čas jasem divů je a zabíjí je, na který odkazuje i Florian ve svém dopise. (Šalda 1988 : 421) Bedřich Fučík vidí v Halasových básník postup k lepšímu: „Počáteční protesty a výbuchy přecházejí nikoliv v rezignaci, nikoli ve zdání, nýbrž v moudrost člověka poznamenaného navždy.

33

… Budiž po právu zdůrazněno, že i kdyby omylů bylo v Halasovi několikrát víc, neubralo by to nic na jeho váze, kterou spatřujeme v několika básních kouzelné čistoty, ať již v Tváři anebo ve zpěvném Hořci, nikterak – až na milostné písně velmi definitivní podoby – nerozšiřujícím rejstřík motivický, náročným však dobrým právem po stránce formy. … Verše prvních dvou knížek byly zemité, nepružné, hrubozrnné – Tvář a Hořec je zdařilý pokus o zachycení světla a stínu.“ (Fučík 2002 : 50–57) 37

v nekonečnosti myšlení – odkazuje k druhé strofě básně Před návratem: klid nalézám zas v schoulení / kde ve snění jen srdce tiše bije / a v konečnosti myšlení / čas jasem divů je a zabíjí je

38

odpověď: [Praha před 1. 6. 1933] Vážený pane Floriane, jsem rád, že Vás mohu něčím potěšit. Posílám Vám ty „Maminky“, Život Leninův, [X] a Croceho. To vyšlo u nás, tak je to samozřejmě zdarma. […] Děkuju Vám za Vaše knížky, za sebe i za ty ostatní, které potěším. Najdete-li trochu času napsati mi o Hořci víc, budu moc rád. Já jsem teď plný jakýchsi rozpaků, a tak potřebuju nějaká slova, která by mi pomohla z toho ven, a Vaše budou jistě účinná a moudrá. Posílám Vám náš seznam a vyberte si, co Vás bude zajímat. Pozdravuje Váš

Halas

IX 1. června 1933 Vážený pane Halasi, Le Clerca zároveň vracím. Záleželo mi na tom, co to bylo vlastně za žurnály. Jako ty nynější jistě nebyly. Na druhou knížku i na poštovné platím 37,50 Kč složenkou Orbisu. Jen mi to tam dejte řádně odepsat, aby mne neupomínali. Oppenheima pusťme zatím z mysli: máme mezi národy právo, to se rozumí. Nejde tak o právo, ale o peníze.

34

Pravíte, že potřebujete „nějaká slova“. V tom, čeho je duši třeba, slova mnoho nespraví. Zvláště pochybuji pak o utěšlivosti mých slov. Proto čtu básníky, že sám nic neumím. O Hořci mám celkem dobré slovo. Jsou arci stupně jakosti, jak (pro sebe) shledávám u všech básníků. Přijdete-li na Moravu, zastavte se též u nás, abych Vám ukázal ty Rouaulty. Za vše ostatní (má to ten Orbis všelijaké), za některé svazky pak zvláště, upřímně děkuji. S pozdravem Josef Florian 39

Rouaulty – Florian měl u sebe několik Roualtových obrazů. „Přátelství s Rouaultem vyneslo Florianovi také bohatou sbírku Rouaultových obrazů, ‚obrazy Krista, krajin, soudců‘ (Reynek), po nichž velice toužil Josef Portman: v jeho dopisech Florianovi se až dotěrně opakují prosby, aby mu některý prodal. Florian namítal, že obrazy nejsou jeho vlastnictvím, nýbrž mu byly svěřeny s výhradou, že autor si je může – například při plánované návštěvě Staré Říše – vyžádat zpět.“ (Bednářová 2009 : 219) X 29. prosince 1933 Vážený pane Halasi, čtu se zalíbením Vaši báseň v „Listech“ nadepsanou Důvěra. Komusi jsem z ní

citoval v dopise a nepozorností místo slova „ven“ sjelo tam z péra „zem“. Když jsem zpozoroval chybu, přemýšlel jsem, jak to rychle spravit, abych si nezkazil pěkně psanou stránku. Vyškrábat se mi to nezdálo, byl tenký papír, a dumaje nad tímto bezděčným psaním, zamýšlel jsem se více o obsahu. A tu se mi najednou ukázalo, že to nebude tak velká chyba, ba vzhledem k tomu, jemuž psaní bylo určeno, slovo „zem“ lépe se mi hodilo než rčení „co chce ven“, ba vůbec jeví se mi touto změnou verš plnější a i na rým to lépe vychází. To jen tak mimochodem, aby mi Šalda nemohl zase vyčítat nějaké pedantství (Úvod k brožurce o nebožtíku Průšovi). Na ten úvod se vůbec špatně vyspal. Já být spisovatelem rozmyslil bych si něco tak ubohého pustit do světa, zvlášť když vydavatel takového slavného muže poctil přídveřní službou premovaného portýra, jenž má býti vždy v gala a jen doma v kuchyni smí odložit livrej. Vaše jméno je hned vedle. Nevím, o čem se vlastně mluvilo (byl při tom též p. Zahradníček), ale ve Vašich sbírkách nemám vůbec modré zatržení, a zdá se mi, že to byl Jiří Mašek Žaltář, kde mám některé 35

metafory poznamenány jako nevkusné. U Vás tehdy to nebyly jednotlivé figury a tropy, ale jistá ideologie, o níž jsem Vám ústně se zmínil tehdy v Národní kavárně. S pozdravem Josef Florian 40

v Listech – Listy pro umění a kritiku I, 18, 14. 7. 1933, redigoval B. Fučík. V nich byla na straně 545 otištěna v tomto znění Halasova báseň Důvěra: Když stínem krví světla vše kolem zbroceno Když tmí se chvíle světlá neříkej ztraceno Zadrhni uzel slova nade vším co chce ven a radost najdi znova naději vem kde vem Počátek jistý dáš i mlčky nemluv záhy ohnisko všeho uhlídáš prostý a jako ocún nahý Báseň byla knižně vydána ve sbírce Dokořán v roce 1936 v Melantrichu s těmito změnami: verš 3 a tmí se chvíle světlá; verš 6 nade vším co chce zem; verš 12 zbledlý jak ocún nahý – na změně šestého verše můžeme vidět, že Halas přijal Florianův návrh a verš změnil.

41

Průša, Vladimír J. (1906–1930) – zemřel 28. 3. 1930, byl Zahradníčkův vysokoškolský

spolužák,

kterému

často pomáhal se studijní agendou,

spolupořádal (F. Halas, Z. Rossmann a B. Václavek) sborník levicové avantgardy Fronta (1927), viz také pozn. č. 192. V září 1933 vyšel sborníček Kytka na hrob Vladimíra J. Průši, který spoluredigovali Halas a Karel Hrabě. 42

Vaše jméno je hned vedle – z Šaldova příspěvku o V. Průšovi: „Byl zpočátku komunista, pak šel ke katolíkům, ale ani zde tuším nedošel toho klidu a pokoje, o něž usiloval. To léto před svou smrtí navštívil Floriana ve Staré Říši, ale ta návštěva přinesla mu, jak mi řekl, rozčarování. Zejména se mu zdál směšným způsob, kterým Florian kritizoval některé obrazy Halasovy.“ (Šalda 1988 : 371) 36

43

Mašek, Jiří: Žaltář – vyšel v Praze u Václava Petra, v roce 1929.

44

odpověď: [Praha 1933] Vážený pane Floriane, mám velkou radost z Vašeho dopisu i z přání. Děkuju pěkně. To Vaše přepsání v té básni je opravdu hezké a já to podle toho opravím. S tím FXŠ mě to velice mrzelo. Já přec nejsem nějaká ješitná nádiva a literátská chamraď a sám nevím, jak to vlastně vzniklo. Vy víte, jak si vážím Vašeho soudu, ať je kladným nebo záporným. […] Váš Halas XI 8. listopadu 1934 Vážený pane Halasi, umřel mi bratr Jan, jehož ruce by zasloužily býti opěvány, ale jinou notou než ty

ruce „starých žen“. Je mi smutno, a tak stěží se zmáhám na těchto pár řádků, abych Vám poděkoval za zaslané dva svazky. O Baudelaira už jsem se Vám strojil napsat. Přišel mi právě vhod. Též Kruif jest vítán. Ty Vaše Staré ženy jsou hrozně smutné jako dnešní deštivý a větrný den, kvílící za okny nad osamělými pastvinami. Též kvituju A ještě…, zvláště ten líbezný Podzim, jenž i mně vždy „v dýmu natí dětství vrací zpět“. Arci, kvitace bez kolků. Jsem pořád „ve dnech odraných“ a stromky naše jsou ještě malé, aby mne mohly vyplatit „kovy listí svého“. S pozdravem velmi vděčný Josef Florian (druhá strana listu – V.J.) Vím, že lidé zaměstnaní v nakladatelstvích mají velké výhody v jiných závodech toho druhu. Četl jsem právě povídku od Michala Chorománskiho a rád bych měl též jeho větší svazek „Lékař a žárlivost“, jenž vyšel nákladem Sfinx za 35 Kč. Připlatil bych si, kdybyste mi jej nějak podloudně opatřil se slevou. Možno-li Vám to učiniti s dobrým svědomím, prosím Vás o to snažně. 45

bratr Jan – zemřel 3. listopadu 1934, byl často finančním pomocníkem svého bratra Josefa Floriana. Byl to on, kdo mu dal peníze, aby je hned na počátku korespondenčního přátelství zaslal Bloyovi.

37

46

Baudelaire, Charles – Básně odsouzené vydané Halasem a Vaněčkem v edici Mys dobré naděje v roce 1930, nebo Květy zla, které vyšly v roce 1934 v Melantrichu.

47

Kruif, Paul de – Bojovníci se smrtí vydaní v roce 1934 v Orbisu (celkem zde vyšli sedmkrát); viz také pozn. č. 10.

48

Staré ženy byly otištěny v Kvartu na jaře 1934 na stranách 3–8, poté v srpnu 1935 knižně u Fr. Borového. Časopisecká verze se liší ve znění zhruba poloviny veršů. V knižním vydání je odstraněno psaní velkých písmen a na místo: Ty oči, Ty ruce atd. nacházíme v knižním vydání apelativní obraty: vy oči starých žen apod. (Halas 1981 : 342)

49

báseň A ještě – vyšla v Listech pro umění a kritiku II, 11, září 1934, 257; poté ve sbírce Kohout plaší smrt, ze které byla vyřazena.

50

báseň Podzim vyšla ve sbírce Dokořán, poprvé byla otištěna v Listech pro umění a kritiku II, 10, 1934, 217. (knižní vydání) Podzim Jak peníz tiše položený slepci jsi tu můj podzime jak peníz tiše položený slepci jste tady vy dny mé Ty krásná větrnosti čistá mi v dýmu natí dětství vracíš zpět a zase žádostiv se vracím v stará místa svou lásku povědět Chudobě tvé a lidské bídě že navždy jsem jen s ní podzime ve své tesklivině jen na mne dolehni

38

a vyplať kovy listí svého mě ze dnů odraných a zbav mě všeho bázlivého bych jiné v sebe vdých Jak peníz tiše položený slepci jsi tu můj podzime jak peníz tiše položený slepci jste tady vy dny mé 51

Michal Chorománski: Lékař a žárlivost – tato kniha vyšla v roce 1934 v nakladatelství Sfinx (Bohumil Janda), z polštiny ji přeložil Josef Bečka. XII 7. listopadu 1935 Vzácný pane Halasi, poslal jste mi Staré ženy s přípisem. Děkuji srdečně za toto milé vzrušení. Zvykl

jsem si sice sídlit v místech, „kde lišky si dávají dobrou noc“, ale když někdo zavítá s knižním darem (teď knižní a knížecí nejsou si daleko) „k Dušičkám“, je to jako zavanutí květnového vánku do úvodu Záhořova lože; (kde „vítr od západu studeně věje a přižloutlé listí tichou píseň pěje…“). Též jsem dostal Bremondovu Čistou poesii a Francouzské moderní sochařství, doufám, že též z Vašeho přičinění. Psal jsem Vám v létě, zda jako vrchní redaktor nevymohl byste mi zasílání Rozhledů gratis, ale nedostal jsem odpovědi. Bylo-li to příliš (podle přísloví o prstu a celé ruce), odpusťte. Dostávám tak některé časopisy a myslel jsem, že je Vám to snadné, že tu jde jen o slovo v administraci. Půjčuje mi je jeden přespolní učitel. Tedy ještě jednou: za vše díky a srdečný pozdrav. Josef Florian 52

Staré ženy – viz poznámka č. 47.

53

vítr od západu studeně věje a přižloutlé listí tichou píseň pěje – verš první strofy ze Záhořova lože z Kytice Karla Jaromíra Erbena.

54

Bremond, Henri – Čistá poesie vyšla v Orbisu v roce 1935, z francouzštiny přeložil Ladislav Kratochvíl, úvodní studii napsal F. X. Šalda. 39

55

Francouzské moderní sochařství: Se 40 vyobrazeními – autorem je Jaromír Pečírka, vyšlo v Orbisu 1935.

56

Rozhledy – časopis, orgán Svazu knihkupců a nakladatelů, jehož byl František Halas vedoucím redaktorem v letech 1935–1938. XIII [prosinec 1935] Vážený pane Halasi, k Vánocům vyměňují se „soukromé tisky“. Náš je malý, je to zpívání za dveřmi

s malými koledníky, spíš jen jako přípověď, že jsme ještě nezanikli. V oktávě sv. Tří králů budou snad již nové Archy a pak první díl Hellova Člověka, jehož jsem nově přeložil. Též musím Vám říci, že báseň Staré ženy mi přišla, kdy jsem již lístek o „nejzajímavější knize“ odeslal. Ačkoliv toto hlasování nemám za nějak zvlášť důležité, přece bych byl též uvedl mezi těmi knihami Vaši Tvář, jež mne čím dál tím více zajímá, a přitom nejzajímavější je to, že nevím dosti, proč jsou mi tyto veršíky tak vzácné. Už jsem Vás chtěl několikrát požádat, abyste mi řekl, kde vyšel o Vašich básních nějaký větší a dobrý posudek, abych to dal do Archů a upozornil i naše čtenáře na Vaše dílo. S přáním Pokoje od jeslí Betlémských Josef Florian 57

soukromé tisky – pravděpodobně se jedná o Pohádku o pastýřovi od Beneše Metoda Kuldy (Stará Říše, Marta Florianová, 1935), která vyšla s ručně kolorovanými listy od Michaela Floriana a je to opravdu malý tisk s osmnácti stranami na ručním papíře.

58

Archy – 31. archy jsou z ledna 1934 a 32. archy, o kterých se zmiňuje Florian, jsou z ledna 1936; vidíme tedy dvouletou pauzu.

59

Člověk – autorem je Arnošt Hello, vyšel poprvé ve Staré Říši v roce 1909 ve Studiu v překladu J. Floriana, podruhé byl vydán v roce 1936 v Pardubicích – V. Vokolek a syn, v edici Paprsek pod upraveným názvem Člověk. Kniha první – Život. Viz také pozn. č. 158.

60

Tvář – Halasova sbírka vyšla v prosinci 1931 v Praze v Družstevní práci v edici Slunovrat. 28. října 1932 dostal za tuto sbírku Státní cenu ve výši 5000 Kč, kterou věnoval stávkujícím kovodělníkům.

61

odpověď: [Praha prosinec 1935] 40

Vážený pane Floriane, to Zpívání za dveřmi mi udělalo radost a taky ten slib, že Archy budou zase vycházet. Chybělo tady cosi! Stačí mi, že se Vám ty Staré ženy zamlouvaly, já na tu „veřejnou slávu“ moc nedám a mám v uších vosk proti „našeptávání úspěchu“ atd. Z toho povídání o mých básních se mi nejvíc zamlouval článek Bedřicha Fučíka v jedněch Listech. Chcete-li být tak laskav, a já bych si toho vážil, otiskněte to, ale snad by bylo dobře vyjednat to přímo s Fučíkem, který by to chtěl ještě doplnit – říkal jsem mu již o tom. Posílám Vám ty poznámky o Lince Procházkové. Snad se Vám zalíbí. Přeji Vám a všem Vašim hodně štěstí a zdraví v novém roce. Váš F. Halas 62

článek Bedřicha Fučíka – pravděpodobně má na mysli článek s názvem František Halas uveřejněný v Listech pro umění a kritiku, roč. I, 1933, strany 440–446.

63

poznámky o Lince Procházkové – František Halas: Linka Procházková jako soukromý tisk s osmi jejími kresbami vydána 9. 11. 1935 v Praze Aloisem Jandou a Josefem Sonbergem.

64

Bedřich Fučík (1900–1984) – literární kritik, překladatel z němčiny a angličtiny. Roku 1928 působil jako tajemník a 1929–39 jako ředitel v nakladatelství Melantrich, od roku 1939 jako šéfredaktor nakladatelství Vyšehrad a Universum, 1949–50 jako korektor Vyšehradu. V roce 1951 byl zatčen a odsouzen. Florian jej chtěl mnohokrát získat ke spolupráci, poprvé při jednání o spojení Tvaru s Archy. XIV Oktáva Tří Králů 1936 Vzácný pane Halasi, odkládám často odpovědi, „až na to obejde“, a tím se mi často stává, že rok

s rokem sejde, nevyřízená korespondence se nahromadí a pak už nestojí za to odpovídat a hanbou nevím, kam bych vlezl. Neboť to je přímo má vášeň: vyřizovat všechno ajncvaj – ale umu se mi nedostává. A tak hned ještě za tepla Vám velmi děkuji za tento cenný dar „poznámek o Lince Procházkové“. Sháním se o to, co by pojednávalo věcně o Vaší poezii a hle, tu mám pěkný, autentický dokument. „Zvířata a děti“, ano, toť dobrá politika, o takový stát usiluje sám Kristus Pán, neboť je to návrat do Ráje. Dívky a ženy tam (v tom Vašem pojednání) „obklopuje jakási bázeň lásky“…velmi dobrá slova! 41

Právě před chvílí jsem se modlil: „Pro památku této přesvaté a přehořké bolesti na kříži tebe prosím dejž mi bázeň a lásku svou…“ S pozdravem vděčný Josef Florian 65

Linka Procházková – viz pozn. č. 63, Florian odkazuje na tuto pasáž: „…přibližme se k průvodu dívek, které v tvorbě Linky Procházkové se vyskytují snad nejčastěji. Nikdy jich neuvidíme s muži, a přesto drží své květy, jako by chovaly dítě. Muž sem ještě nepatří, třebaže vzájemný šepot ohlašuje již blízký příchod. Jsou plaché a cudné, ale jakási bázeň lásky je obklopuje.“ (Halas 1968 : 255) XV 14. října 1936 Vážený pane H., strojím se do Prahy, ale zase mi z toho sešlo, takže musím napsati. Globus

opravdu přišel. Nevěděl jsem hned, jak jsem v tom, neboť právě jsem o něj vyjednával prostřednictvím jedné paní profesorky z Bučovic. Potřebovali jsme ho velmi, a jistě bude přičteno k zásluze všem, kdož se o něj přičinili. Paní Gibianové budu psáti, jakmile se vrátím z delší cesty. Vám děkuji kromě za tuto globusovou péči i za novou knížku. Hned jsem ji večer přečetl, ale musím se k ní ještě častěji vrátit, ve mně se všechno dobré písmo velmi pomalu „rozléhá“ a Vaše básně lze bohatě rozvádět v ideové konkordance, což také soustavně dělám. Onehdy jsem mohl jednomu zmrzačenému knězi citovat Váš verš o „naději prostořeké světici…“. Vám vůbec naděje působí značnou trampotu („naději vem kde vem“). Nesádíte do lutrije? Asi, že nesmíte zadrhnout uzel slova nade vším, co chce zem… jako mi ploskochodci. Rád bych měl svého Bertolta Brechta (Třígrošový román), mám ho tady vypůjčeného. Prosím Vás o přímluvu u Vašeho známého u Sfingy. S pozdravem opravdu vděčný Josef Florian 66

novou knížkou myslí Halasovu sbírku Dokořán, která vyšla v říjnu 1936 v Melantrichu a za kterou dostal první cenu v básnické soutěži Melantrichu, umístil se na druhém místě v kategorii poezie v anketě Lidových novin o nejzajímavější knihu a na 6.–7. místě mezi jedenácti nejzajímavějšími knihami vůbec. Z této sbírky je citace veršů z básně Důvěra: naději vem kde vem a nade vším co chce zem. Viz také poznámku č. 40. 42

67

verš o naději prostořeké světici – z básně Žal zařazené do sbírky Kohout plaší smrt, celá strofa zní: Naděje prostořeká světice zmatena mlčí / zřídlo hvězd omývá jí sinou tvář / citlivka otvírá se Pandořina skřínka nemocné hlavy.

68

Bertolt Brecht: Třígrošový román – vydalo v roce 1935 nakladatelství Sfinx – Bohumil Janda.

69

glóbus – o této záležitosti se zmiňuje v předchozím i následujícím dopise F. Halas. [Praha podzim 1936] Vážený pane Floriane, slyšel jsem před časem od Vladimíra Holana, že by Vám udělal radost glóbus. Nevěděl jsem, jak to zaonačit, jsa člověk ženatý a „krev chudého“ nemající. Ale spása přišla z jiné strany. Mluvil jsem s paní V. Gibiánovou a ta projevila ochotu se se mnou o tuto starost rozdělit tak, že já někde se slevou to seženu a ona to zaplatí. Je to konečně takhle spravedlivé. Teď mám v ruce sdělení, že Vám byl již odeslán, a celé toto psaní jen proto, abyste snad to neměl za nějaký omyl. Pozdravuje Vás a Vaše srdečně Váš Halas [Praha podzim 1936] Vážený pane Floriane, jen když Vám ten glóbus vyhovuje – to je hlavní! Děkuji Vám za Vaše slova – vážím si jich víc než haldy „referátů“! Brechta Vám pošlu! Těším se, že Vás v Praze uvidím. Bylo mi to líto vždycky, když jsem zvěděl, že jste tu byl, že jsem nemohl s Vámi chvilku pobýt! Pozdravuje Vás srdečně Váš Halas XVI 1. února 1937 Vážený pane Halasi, vypůjčil jsem si Braibanta Král spí a z přiložených lístků jest patrno, že ho

doporučujeme svým odběratelům, takže nebude příliš žebrotou, kdybyste nám vymohl u nakladatele Sfinx-Janda jeden svazek, abychom měli vlastní, jak už jste nám několikrát v tom připomohl. Též bych rád měl svůj exemplář Josefa Rotha Antikrist (Knihy století, Julius Albert).

43

Nevím, jak s tím jste znám, ale ve Vašem postavení snad by Vám bylo možno dodat nám tento svazek se slevou. Nechci všechno gratis, též podle možnosti přispět na literaturu, aspoň na literaturu, když nemohu na daně, té naší republice. A smím-li prosit ještě o víc: čtu Nikde. Básně vůbec čtu podle věty Altenbergovy: „Kdo mně rozumí, rozumí sám sobě! Neboť hleď, rozezvučel jsem jen tvé němé srdce!“ A tak Nikde mnoho ve mně rozezvučuje. Ale též vím, že každá dobrá báseň musí snésti všechna leptadla analýz a slavných exegesí, a tu nemohu dost vniknout do veršů na str. 30.: „Nikde poesie Nikde hněvu mého Nikde zvůli výšek blizno dvojdomého“ ten druhý verš. Mně stačí jen malounko napovědít a dovtípím se. Nebyl byste té lásky? Často jsem zakusil v lesích v noci Nikde hejkalů a Nikde kuropění… a doufám, že i tomu žádanému porozumím. Jen malý klíček! S pozdravem Josef Florian 70

Brabaint, Charles : Král spí – toto dílo vyšlo v roce 1934 v nakl. Sfinx, B. Janda, z francouzštiny jej přeložil Miloš Hlávka. V 26. arších v únoru léta Páně 1937 najdeme dva lístky o tomto díle: orientační lístek s recenzí a lístek pouze s bibliografickým údajem a krátkou poznámkou.

71

Roth, Joseph: Antikrist – vydal jej v roce 1935 v Praze: Julius Albert v edici Knihy století, svazek 11, přeložil z němčiny J. O. Novotný.

72

Altenberg, Peter (1859–1919) – vídeňský spisovatel a básník. Nenalezeno z čeho cituje.

73

Nikde – báseň ze sbírky Dokořán. Florian cituje z třetí a čtvrté strofy, které zní: Nikde poezie Nikde hněvu mého Nikde zvůli výšek blizno dvojdomého Nikde hrdlící se s Někde v tragédii Nikde před uměním Nikde v tobě žiji … Nikde Nikde věrné měsidlo mých spění Nikde hejkalů a nikde kuropění

74

a dostává od Halase odpověď, že často z něj verše „vyjedou, až je sám překvapen“: [Praha před Velikonocemi 1937] Vážený pane Floriane, […] S tím Nikde to jsem trochu v rozpacích. Dělal jsem to, jak se říká, na jednu zápřež a sám teď nejsem si jist, dám-li tomu, na co se ptáte, správný výklad. Já obyčejně verše „nevymýšlím“, často to ze mne 44

vyjede, až jsem překvapen sám. To dvojdomé je často u mne opakující pocit rozdvojenosti mezi domovem dětství a tím, ve kterém teď žiji, a blizna Nikde snad na chvilku to slučuje v jednotu či jednotu láká a ta zvůle výšek – ne, já nevím, jak bych to mohl vyložit – ale snad by se to dalo říci asi takhle: Je to zlovůle myšlení „vysokého“, tj., když se jde na poslední a největší věci života, tak to Nikde to někde harmonizuje, ovšem křesťan má jiné jistoty. Nevím, nevím, jestli jsem Vám „klíček“ podal! […] Váš Halas XVII [předtištěný text z velikonočního přání, nalevo s obrázkem hus] POZDRAV ZE STARÉ ŘÍŠE K SVÁTKŮM VELIKONOČNÍM 1937. Protože štěstí je možné až v životě věčném, zbývá nám (podle Leona Bloy) nejvyšší metou na zemi pokoj, a toho Vám hojnost přejeme skrze Krista vzkříšeného, jenž „nás převedl ze smrti do života“. Vydavatelé DD [Velikonoce 1937] Vážený pane Halasi, Váš výklad s povděkem přijímám a částečně se mi hodí. Arci mám též svůj výklad. Jen se divím, že myslíte, že „křesťan“ má jiné jistoty. A jste-li pokřtěn, nemůžete si pomoci, protože křtem se vtiskuje – i do krve – nezrušitelné znamení, což lze radiestezií fyzicky zjistiti. Velmi se mi líbí Vaše „nestarejte se o placení“. To rád dělám: nestarat se, zrovna jako kdybyste tu větu vypsal z Evangelia sv. Matouše. A ještě ty pěkné příběhy lidí dobrodružných, zase podle Evangelia: „míru osutou, natřesenou“ a p.[odobně], víc než „křesťan“. Mne totiž křesťané jaksi nesnášejí. Tedy k hořejšímu přání velikonočnímu (Aleluja!) připojuju i díky za všechnu tu dobrotu a pozdrav. Josef Florian 75

velikonoční přání – příloha č. 1.

76

radiestezie – touto metodou se zkoumají a vyhodnocují anomálie přírodních fyzikálních polí. Klasickou pomůckou je proutek nebo siderické kyvadlo. Viz také pozn. č. 217.

45

XVIII 16. října 1937 Vážený pane Halasi, děkování za knihy i za peníze si nechávám až najednou, obyčejně jedu-li do Prahy, abych měl záminku Vás vidět a trochu si pohovořit. Ale tentokrát zdá se mi potřebno učinit tak písemně, neboť je toho trochu více: čtvero svazků a 50 Kč „na ruku“. Nečekáte, až něčím budete z vymožeností strany, totiž něčím onačejším, a vzal jste si péči o chudé do svého portfeje a dopřáváte mi i radost četby takového Joba (od Rotha), jenž ani u Vás nevyšel. Na vsi se říkává, arci běžně, bez pozornosti, „Zaplať Pán Bůh“, já to říkám vážně, s plným vědomím účinnosti takového úkonu. A ještě pěkně Vás prosím o knihu prof. dr. Chodounského o Purkyňovi, dříve vydanou, ať čacky „po Vašemu“, ať se slevou. Potřebuju jí jako soli. S pozdravem Josef Florian 77

Roth, Joseph: Job: Román prostého člověka – kniha vyšla v roce 1934 v Praze u Kvasničky a Hampla v překladu Vincence Svobody.

78

Chodounský, Karel: Jan Evangelista Purkyně: Působení jeho pro rozvoj české kultury – vydala Česká akademie věd a umění v roce 1927. XIX [říjen – prosinec 1937] Vážený pane Halasi, nebyl jsem déle doma, a tak vyřizuji Vaše přání Rilkeho až dnes. Nebyl Vám

poslán, protože se naši domnívali, že už ho máte, ten s Konůpkovými nepěknými kresbami vydaný v Praze. My jsme se jen přiživili na 100 ex.[emplářích], v nichž šťastně tyto kresby nejsou. Toto už jest předposlední. V minulém lístku jsem kvitoval Joba místo Antikrista (Roth). Joba totiž nemám ještě a až by to kynulo býti zase „samozřejmé“ jak při minulých, přihlásím se do nového úvěru. Za Purkyňu i Havelocka Ellisa díky. Ten Ellis, toť obludnost. Asi nepokřtěný žid. Tak to vůbec není s pohlavním životem pravda. To je psychiatrie lásky, lásek, a to ještě těch nejlacinějších. Ale fakta má asi správná. Takže celkem zas nový pupenec, předzvěst Potopy. S pozdravem Josef Florian

46

79

Rilke, Rainer Maria: Kniha o mnišském životě, vyšla v Praze u J. A. Vernera 1937 (s těmi „Konůpkovými nepěknými kresbami“), v roce 1937 vyšla ve Staré Říši ve sto ručně číslovaných výtiscích v Dobrém díle.

80

za Purkyňu a Havelocka Ellisa díky – viz pozn. č. 78, Ellis Havelock: Pohlavní psychologie, Orbis 1937, přeložila Anna Pospíšilová. XX 13. prosince 1937 Vážený pane Halasi, za Joba a Milion mil ve vzduchu Vám srdečně děkuji. Ale Divy a záhady

radiových vln od Ravalica si příležitostně vyměním za něco jiného, neboť ji už mám. U dr. prof. Josefa Vašici jsem sebral přiložený projev Jaroslava Durycha. Čtěte to modře zatržené pozorně. Jak já tomu rozumím, tak mohou psáti jen pacholci Antikristovi a nepřátelé chudého. Dr. Vašica byl ochoten Vašeho chlapečka pokřtít a hovořil jsem o tom též s p. Vilémem Opatrným. Pravil k mému podivu, že by on sám šel za kmotra a že ví již o křestném dárku „do vínku“. Se křtem se nemá odkládat. Je-li „nikde“ zákonem toužících podle světa, zůstává toto jediné „místo“ jisté a dobré, myslím totiž ze všech nejsvobodnější, jak naznačuje Kříž, jímž se křtí: do čtyř úhlů světa, t.j. vesmíru. Pozdrav Vám, paní i maličkému, aby i k Vám donesla blahověst slova nejpodstatnější: „Puer natus est nobis…“ Josef Florian 81

Job – viz pozn. č. 77.

82

Milion mil ve vzduchu – autorem je Gordon Percy Olley, vyšel v roce 1937 v Orbisu, z angličtiny jej přeložila O. Laurinová.

83

Ravalico, D. E.: Divy a záhady radiových vln – vydalo nakladatelství Orbis v roce 1937 v překladu z italštiny od A. A. Hocha.

84

Vašica, Josef Eduard (1884–1968) – teolog, překladatel z francouzštiny, ruštiny, staročeštiny a staroslověnštiny. Byl také spolupracovníkem a mecenášem staroříšského Dobrého díla. Patřil mezi spolehlivé Florianovy spolupracovníky, překládal pro Dobré dílo a připravil k vydání několik staročeských a barokních tisků. Od roku 1937 byl řádným profesorem bohoslovecké fakulty Karlovy univerzity. Z tvorby: České literární baroko, Eseje a studie ze starší české literatury. 47

85

Opatrný, Vilém (1911–1972) – překladatel a publicista z okruhu revue Řád, v únoru 1937 se ujímá administrace a redakce Archů.

86

Vašeho chlapečka – manželům Halasovým se 18. října narodil syn František (F. X. Halas). Kmotrem mu při křtu byl Josef Palivec a Helena Palivcová. Knězem, který ho pokřtil, byl prof. dr. Josef Vašica. (Rotrekl 2005 : 167)

87

Puer natus est nobis – dítě se nám narodilo; slova jsou součástí mše na Boží hod vánoční. XXI 17. února 1938 Vážený pane Halasi, zase jste si na mne mile vzpomněl a jsem Vám povděčen zvláště za Demaisonova

Divoká zvířata. Znám už dávno tohoto autora, ale toto jest výborný překlad, který mi ho po jisté stránce zase jinak objevuje. V originálu mi tehdy všelicos uniklo, nebyla možná k četbě pravá nálada, teprve teď z tohoto překladu vidím, jaký je to básník. Ještě jednou díky opravdovské! Schweitzer je beran, měl se vyučit varhanářem, tam by byl na svém místě, a ne spisovat duchaprázdné mudrování o Kristu, tomu vůbec nerozumí. Svět nespasí, ani negry, když to začne klystýry. Kafka sebral všelijakou látku o Umělecké tvořivosti, strávil to však po lidsku a z jeho střev vyšlo to na konec k ošklivým závěrkům „pudů“; opačný případ Schweitzerovi, měkká stolice. – Slíbil jste mi první číslo Kritického měsíčníku s Vaší básní o ranách egyptských. Tož za vše vděčný Josef Florian 88

Demaison, André: „Divoká“ zvířata – vydal v roce 1937 Radiojournal v Praze a distributorem byl Orbis, tuto knihu přeložili Miloš Hlávka a Eva Bydžovská.

89

Schweitzer, Albert: Z mého života a díla – vyšlo 1938 v Orbisu, také tu vyšlo roku 1936 dílo Lidé v pralesích a v roce 1937 vyšla v Olomouci u Jaroslava Mastného Filozofie a ochrana zvířat. Schweitzer byl mimo jiné (francouzský protestantský teolog, misionář, filosof, etik, lékař) také varhanní virtuóz – odtud narážka, že se měl stát varhanářem. 1952 obdržel Nobelovu cenu míru.

90

Kritický měsíčník: Revue pro literární a uměleckou kritiku – vycházel v letech 1938–1942, 1945–1948 v nakladatelství Františka Borového (1945–46 formálně jako orgán Syndikátu českých spisovatelů, od dubna 1946 byl vydavatelem listu Václav Černý, který jej zároveň redigoval).

48

91

báseň o ranách egyptských – v prvním čísle Kritického měsíčníku (I, 1, leden 1938, 23–24) vyšla báseň Deset ran egyptských, která byla v prosinci 1938 v Melantrichu vydána ještě s dalšími sedmi básněmi pod názvem Torso naděje – reakce na mnichovskou zradu a její následky. XXII 11. května 1938 Vážený pane Halasi, poslal jste mi krásné svazky a k tomu ještě 50 Kč. Snad bych měl tyto peníze

odevzdat „administraci“, ale já sám jich velmi potřebuju a vlastně je marno teď už o nich mluvit, neboť jsou uvedeny „v niveč“, a to ve chvíli, kdy mi bylo dopřáno se jich dotknouti. Jsemť půda žíznivá, vláha se v ní nedrží, kdekdo se jí vyhýbá, ale přesto stále jsem, což mně samému jest nepochopitelným zázrakem. Z knih se mi nejvíc líbí Rasmussen: Cesta bílým tichem. Ticho, to je má vášeň, a nenávidím auta, která mi překážejí, že se nemohu podívat po silnici ani na hodinu cesty, práší se z nich jako z nestvůrných pejchavek (to jsou houby na pastvištích, s nimiž jsme se v předhistorických dobách naší mladosti bavili „na pastvě“). Za vše Vám vzdávám srdečné díky! S pozdravem Josef Florian Když už jsem „u Vás“, přednesu Vám ještě toto: jsem jmín jako člověk vůbec ve všem všudy podezřelý. Když prý četníci mění místa, obyčejně se ptají, „kteří to jsou tam ve Staré Říši“ – ptajíce se tím asi, v duchu svého řemesla, na koho tam třeba soustřeďovat četnickou pozornost – a tu prý bývám jmenován já („tam je ten Florian“) a pak Ferda Obořil, čtyřnásobný vrah, asi že jsme oba dlouho „seděli“. Takový je tedy můj občanský statut. V takovém postavení nemohu si vypůjčit u sedláka a řádného řemeslníka, kteří soudí jen podle hlasu veřejného mínění a nedovedou zaujat k člověku přímý postoj důvěry – bylť jsem v kriminálu nevinně, ne jako ten Ferda – a tu v čas naléhavý půjčují mi nádeníci. Tři sta jsem teď splatil těmto ubožákům, ale ještě mi visí u jiných asi 200 Kč. Kdybyste mi mohli (Vy i paní H.[alasová], jež se mi zdála dobrého srdce) na čas tuto sumu zapůjčit, byl bych Vám velmi povděčen, aspoň do prázdnin. 92

Rasmussen, Knud: Cesta bílým tichem: 1800 kilometrů eskymáckým severem – vyšla v Orbisu 1938, z dánštiny ji přeložil Břetislav Mencák.

49

93

v kriminále – 6. 2. 1913 byl Josef Florian spolu s Ludvíkem Střížem propuštěn z téměř dvouměsíční vazby. Byli obviněni z podvodů páchaných spolu se dvěma jeptiškami, které vybíraly příspěvky na nemocné, ale ty údajně končily v rukou Josefa Floriana. Vina jim nebyla prokázána.

94

paní H. – Libuše Halasová, rozená Rejlová (1908–1958) – historička umění, autorka monografie Antonín Procházka, vystudovala v roce 1936 na FF MU v Brně obory Dějiny umění, Estetika, Filozofie. Halas se s ní znal od roku 1926 a jejich svatba se konala 11. července 1936. Narodil se jim syn František v roce 1938 a v roce 1945 syn Jan. XXIII 31. prosince 1938 Vážený pane Halasi, nikdy nevím, jak se to Vaše jméno skloňuje, zda tak, jak jsem napsal, nebo na –e.

Ostatně jednomyslnost, požadovaná sv. Pavlem, Apoštolem národů (což v starosl. je jazyg), není vedena na pravopis, nýbrž na nitro, kdež arci, jsouce moderní lidé, se velmi různíme. Za Torso naděje vzdávám díky. Ta sloka o koni Václavově se Vám věru podařila. Za sebe mluvě nejsem jen na chorál myslící, ale jej často (a myslím že účinně) zpívající, a to k plnosti Naděje. S pozdravem Josef Florian P.S. – V příloze najdete přání, arci křesťanské, jak to má jedině smysl. A ještě něco: v první básni ponechávám v titulu jen Panychida; ostatek „do tmy“! Jinak báseň na toho neb onoho kondotiéra Poezie do průvodu Dantova je dobrá, vždy se hodí k mnohým „příležitostem“. 95

Torso naděje – Halasova sbírka, která vyšla v prosinci 1938 v Melantrichu. Viz také pozn. č. 91.

96

sloka o koni Václavově – v básni Praze ze sbírky Torso naděje, vyšla také jako soukromý tisk v prosinci 1938, vydali ji J. Ficenc, L. Petrů a J. Pohořelý „na dobrou paměť na zářijové dny roku 1938“: Kůň bronzový kůň Václavův se včera v noci třás a kníže kopí potěžkal Myslete na chorál Malověrní 50

Myslete na chorál 97

Panychida za F. X. Šaldu – první báseň z téže sbírky. Šalda (*1867) – český literární kritik, spisovatel a novinář, profesor románských literatur na FF UK, zemřel 4. dubna 1937. Poté Florian odkazuje k předposlední sloce v básni: „Voluntas esse“ Meč nevypadl vylomen jen byl Dokonal Veliký kondotiér sám Dante v zásvětí jej provází a tváře bratrské se prolínají v lásce XXIV 11. října 1939 Vážený pane Halasi, teď po dojití listového Mánesa, za nějž vřele děkuji, třeba vyříditi věc s tím

prvním. P. Valášek, jemuž jsem jej měl podle Vašeho určení poslati, měl už svůj exemplář v Orbisu zamluvený. Nabídl jsem jej ještě jinde ve svém okolí, ale též pozdě: všichni měli již objednáno přímo. Tedy aby se to nějak nespletlo, oznamuju Vám, že exempl.[ář] ten leží zatím u mne a počkám, až kam s ním určíte. Zbývá ještě P. Malý, jenž obstarává finance Archů a též zadní anonce do nich. Zároveň mu píšeme, zda bude mít i Orbis anonci, snad jemu jej poslati. Nabízíte mi zase dobrotivě pomoc s knihami. Zatím bych rád měl Egmont Colerus: Od násobilky k integrálu. Asi jsem to promeškal, už jsem se přičiňoval, ale pořád marně. Snad je někde ještě nějaký svazek zastrčený: o ten Vás snažně prosím. Pak K. Katrin Mansfield, Svatba (Lukavský), pak Estaunié, Co viděly věci a Sadoveanu Tři jezdci. S pozdravem Váš dlužník Josef Florian 98

Mánesa – pravděpodobně myslí knihu vydanou v roce 1939 v Orbisu: Zemi milované – Mánesův odkaz národu, uspořádal a úvod napsal František Kovárna.

99

Malý, Jan – moravský kněz, řídící finance Archů od roku 1937.

100 Colerus, Egmont: Od násobilky k integrálu – vyšlo v roce 1937 v Praze v Družstevní práci. 101 Mansfield, Cathrine: Duje vítr (výbor povídek), Melantrich 1938; jiné dílo této autorky vydané do roku 1939 nenalezeno. V Arších v dubnu 1940 byla otištěna její povídka Dům loutek.

51

102 Estaunié, Édouard: Co viděly věci – vydal Fr. Topič v Praze 1936, přeložili Jarmila Papírníková-Jelínková a Konstantin Jelínek. 103 Sadoveanu, Mihail: Tři jezdci – vydal Melantrich v Praze 1938, z rumunštiny přeložila Marie Karásková-Kojecká. XXV 17. ledna 1940 Vážený pane Halasi, už nesmím dále odkládat. Ty Časy se mi jeví příliš vzácným darem, a tedy vymýšlím přiměřené poděkování. Ale jsem chudák v slovní vynalézavosti, na nic kloudného jsem se nezmohl. Barbey d´Aurevilly v Memorandech mluví též o měděných tvářích, jež na mostě odříkávají své Zdrávasy buď prosíce, nebo děkujíce a chválí jim toto denní dílo. Všichni jsme časem z jejich třídy, ale já výjimkou, jsa ze Staré Říše, mám k těmto Zdrávasům velkou důvěru, a to z Víry i ze zkušenosti, takže své děkování přenáším do jejich účinnosti, doufaje (neboť já vím, co „ve mně na naději líčí“), že po takovém „ptaní“ neodejdu s prázdnou. A co je pro mne, platí i pro ty, za něž se Zdrávasy říkají. S pozdravem Vám oběma podepsaný Josef Florian Přišlo mi více soukromých tisků, ale tento Váš je z nich nejvzácnější. 104 Časy – poprvé vyšel tento Halasův cyklus čtyř básní pod názvem Počasy v Kritickém měsíčníku II, 3, březen 1939, 107–110; poté v prosinci v Praze 1939 s kresbami Františka Tichého; od šestého vydání Torza naděje se staly Časy součástí této sbírky. 105 „ve mně na naději líčí“ – z třetí strofy básně Básník přezimuje sbírky Časy: Co to jenom ve mně potichounku klíčí Co to jenom zpívá v takých časech psích kdo to jenom ve mně na naději líčí kdopak si to ze mne ve mně dělá smích 106 „ptaní“ – z téže sbírky báseň Básník opadává: Básník opadává básník jde po ptaní A stále s prázdnou …

52

107 Barbey d’Aurevilly, Jules Amédée (1808–1889): Memoranda, Journal intime 1836-1864, deník, nenalezen český překlad. XXVI 15. února 1940 Vážený pane Halasi, povzbuzen Vaší novou knížkou básní, za niž z plna srdce děkuji (zmohu se kdy vůči Vám na jiné gesto než děkování?), zabral jsem se do díla Boženy Němcové a vidím, že její život vychází krásně zajedno s Vaší básní. Od té doby Pánbůh, milý Pán Bůh, jenž na Hoře Pokušení „kopl ďábla pravým kolenem“, dorostl a místo, aby chodil někam na oplatky, chápe se oplátky a chřestí tou svou „pokladničkou, s níž chodí za chudáky“, i u uší bohatých a mocných, a protože je tam jako vždy jen něco málo nikláků, má to zvuk řehtaček, hrkáčů a klapaček na Velký pátek, což pravím jako znatel Historie. Dbaje jiného Vašeho povzbuzení, prosím Vás, dejte mi poslati z Orbisu Zázrační zahradníci a O výchově, zejména v raném dětství od Bertranda Russella. Kdybyste už neměl v Orbisu toho mocenského postavení, jak jste míval, tož aspoň na splátky. S pozdravem Josef Florian 108 novou knížkou – F. Halas: Naše paní Božena Němcová, kterou vydal F. Borový v únoru 1940. 109 Florian z ní cituje, a to z básně Sedí smutná paní: Sedí smutná paní vyspravuje šátky zimou stonává Kampak zašel Pánbůh kam šel na oplatky že je nedává a z básně Naše paní bojuje s drakem: Ale Pánbůh chodil za ní s pokladničkou jak už chodí za chudáky 110 Zázrační zahradníci – autorem je Jan Prusinský, vydal Orbis v roce 1939.

53

111 Russell, Bertrand: O výchově zejména v raném dětství – vydal Orbis v roce 1932, přeložil Josef Hrůša. XXVII 29. února 1940 Vážený pane Halasi, Zázrační zahradníci jest knížka užitečná, i když tu a tam p. Prusinský, namočiv péro do svého „vědeckého věření“, si celkem dobrou práci znesvařil. Ale ten Bertrand Russell příliš často mluví z cesty. Budu však i této knížky potřebovati, a to k dokumentaci člověkovy rozdvojenosti. Je znamenitý matematik (překládám si jeho Dějiny matematiky), ale výchově pramálo rozumí; takovou rozdvojenost pokládám za rozhodný příznak příští Potopy. S pozdravem vděčný Josef Florian Rád bych zjara se podíval zase do Prahy, a tu bych Vás prosil, zda byste mi dovolil nahlédnouti do té velké něm.[ecké] Historie umění bohatě ilustrované; jistě tam budou vyobrazení některých kusů z Pokladu Petrosského a na to bych se rád podíval. 112 Zázrační zahradníci – viz pozn. č. 110. 113 Russell, Bertrand – britský matematik, filozof a spisovatel, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1950. Viz pozn. č. 111. 114 Halasova odpověď: V Praze dne 4. 3. 1940 Vážený pane Floriane, těšíme se, až přijedete. Čím déle u nás pobudete, tím líp.

S pozdravem Váš

Halas

XXVIII 24. září 1940 Vážený pane H., „Slovo z hedvábí i slovo z pytloviny“, pravíte. Když jsme ještě pásli, hedvábí mělo jen malé slovíčko v střapci biče, aby lépe praskal, na víc hedvábí jsme se nezmohli; za to větší slovo měla pytlovina, když jsme se do ní při dešti někde za jalovcem schovávali. A tak zůstávám při té pytlovině, maje poděkovati za knížky (Mánesovy Květiny aj.), jež mi z Vašeho přičinění byly poskytnuty. K té pytlovině patřil nevyhnutelně krajíc černého chleba, který jsme dostali „na pastvu“ a za nějž jsme

54

říkali Zaplať Pán Bůh. A vidím teď po letech, že není lepšího děkování, jež by „látku čili obsah daru více vyčerpalo“. Proto i za vše v tomto balíku Zaplať Pán Bůh! S pozdravem Josef Florian 115 slovo hedvábné i z pytloviny – Halasovy verše z básně K slávě slova z Programu D41, 1, 8. VIII. 1940, poté jako součást sbírky z roku 1942 Ladění pod názvem Sláva slova. 116 Mánesovy Květiny – Josef Mánes: Květiny, vydal Orbis v roce 1940, uspořádal Vladimír Novotný, úvod napsal František Halas, botanickým doprovodem opatřil Silvestr Prát. XXIX 23. prosince 1940 Vážený pane Halasi, balík s knihami přišel mi v pátek. Pásl jsem se hlavně na obrázcích Tichého v Don Quijotovi a na Váš lístek vložený do Štítného, přišel jsem až včera v neděli. Což o to, knihy přijímám snadno a rád v titulu vánočního daru, a také darem by to bylo vždy (neboť sám jsem v tom stále málo-mocný), i když by jiný „platil“, ale že boží dobrotivost právě Vás si zvolila (a už tolikrát) za prostředníka, toť hodno zvlášť rozjímání, zapamatování a modlitby. To vše konám věrně s díkůčiněním ve večerních soumracích dní i doby. Na našem vánočním pozdravu přejeme pokoj „při slávě na výsostech Bohu“, což je sice vyňato z Gloria andělů, ale chtěl jsem, aby to znělo jako jindy v přísahách: „Při sám Bůh“. Odtud já totiž doufám účinnost pozdravu. Josef Florian 117 obrázky v Donu Quijotovi – Cervantes Saavedra, Miguel de: Příběhy dona Quijota, podle díla Cervantesova vypravuje Jaromír John, ilustroval František Tichý a vydal Orbis v roce 1941 (zapsáno v NKP – pozn. V.J.).

55

XXX 3. února 1941 Vážený pane Halasi, úvodem: prosím Vás, pochopte, že nejdu k Vám jako tichošlápek, který by z Vás zase rád vycásl zdarma svazek. Vydali jste v Orbisu Legendy o českých patronech v obrázkové knize ze XIV. stol. Dělali to Ryba, Matějček, Šámal. Naše škola toho potřebuje. Ale nějaká knihkupecká sleva byla by žádoucí, neboť naše zakládání nemá úspěch jako měla Zakládání sv. Terezie, neboť není s námi jednomyslných tolik, aby považovali náklady. A kdo mají ještě zálibu v takových věcech, jsou obyčejně chudi. Slevu, povídám. Ale máme ještě jiné možnosti. Nově vydané svazky. Když pracujete v knihkupectví, snad byste mohl naše svazky nějak uplatnit na výměnu nebo prodejem – na ten můj úmysl. P. Josef Dvořák mi poslal k Vánocům soukromý tisk o Satanu. Je to ten Váš soused u stola? Že mu děkuju, a kdybych věděl, že by tím nepohrdl, poslal bych mu báseň Cardonnelovu Svaté Teresii Ježíšově, kde je též pěkný verš o Nepříteli „její stezky“. S pozdravem Josef Florian 118 Legendy o českých patronech v obrázkové knize ze XIV. století – vydali a výkladem doprovodili Antonín Matějček a Jindřich Šámal, z latiny přeložil Bohumil Ryba, vyšlo v Praze v nakladatelství Sfinx, v roce 1940. 119 Dvořák, Josef: Satan, vycházelo dvakrát měsíčně – není jisté, zda mluví o tomto tisku. 120 Le Cardonnel, Louis – Svaté Teresii Ježíškově – z francouzštiny přeložil Bohuslav Reynek, vydala Stará Říše roku 1940 v počtu šesti set padesáti číslovaných výtisků. XXXI 20. února 1941 Vážený pane Halasi, nu dobrá, připíšeme Vám „k dobru“, k většímu, než co toto „k dobru“ platí v obchodech. Ale musím spravedlivě upozornit, že máte předplaceno. Arci zase my se nesmíme vzdáti naděje, že se nám podaří vydati něco skvostného a že tak svou

56

zadluženost trochu srazíme. Jedno je jisto: sleva se podařila a za to buď Vám vzdán dík! Tiskneme právě důležitý Kurs Synthesa mysli naší od Dwelshauversa, dílo ryze vědecké, pravá psychologie. Nedovolil byste, aby Vám bylo věnováno? Vzpomínám si totiž, že když jste byl u nás, tázal jste se mne v knihovně u prostředního okna na cosi ze svazečku A. Brunnera: Řeč jako počáteční východisko theorie poznání – taková čest se mi dosud od nikoho nestala. Asi málokdo si ty naše Kursy aspoň natolik přečte, aby něčemu v nich nerozuměl, protože se jim vůbec nerozumí. Snad Vás věda Dwelshauversova také zaujme. S pozdravem Josef Florian Prosím Vás, dejte přiložený lístek p. Dvořákovi. 121 Dwelshauvers, Georges: Synthesa lidského myšlení, z francouzštiny přeložil Josef Florian, vyšlo ve Staré Říši v edici Kurs v roce 1941. Věnováno Vladimíru Vokolkovi. 122 Brunner, August: Řeč jako počáteční východisko theorie poznání, vydáno v edici Kurs ve Staré Říši 1936 v překladu z němčiny od Jaroslava Skalického. XXXII 8. dubna 1941 Vážený pane Halasi, dokončujeme Kurs, který bychom Vám rádi věnovali. V poslední chvíli ukázala se překážka se strany úřadů, takže se to ještě protáhne. Ale v tiskárně to chceme dodělati. Věnování jsem sestavil parádně takto: Panu Františku Halasovi, jenž, ač básník K slávě slova, nalézá zalíbení v našich Kursech, dávaje Poezii, což jejího jest („slovo z hedvábí“) i „peníz daně“ Vědě, přioděné touto střízlivou „pytlovinou“, věnuje překladatel. Kdyby v tom něco vadilo, tak to spravte. Mně by se to tak líbilo z mnohých důvodů, hlavně proto, že tu báseň K slávě slova chceme zařadit do naší čítanky, které říkáme Paprsek a jejíž ukázku brzy snad vydáme. Když jsem od Vás odešel, jedna věc mne zamrzela. Nepostihl jsem hned plně situaci s tou klášterní sestrou, která se modlí za obrácení Vašeho souseda p. Dvořáka, a vypravoval jsem anekdotu o jeptišce úzkostlivého svědomí, která se do toho případu hodila jako pěst na oko. V duchu prosil jsem ji už za odpuštění. Podotýkám to jen 57

proto, aby p. D. nečerpal z mé legrační a bagatelizující poznámky pohoršení, a právě pro ni neotálel s tím, co jsme každý v každé chvíli života povinni: obrátit se k něčemu lepšímu než předtím, zvláště když milost křtu nás k tomu zavazuje. x) S pozdravem Josef Florian x) „Odříkáš se Satanáše?“ ptal se na křtu kněz jménem církve. A kmotři za nás odpovídali: „Odříkám.“ To byl slib a slibům třeba dostáti, zvláště když podle novoročenky a p. D. pociťuje zuřivost draka „rozpáleného vzteklostí“, od něhož nás ochraňuj Všemohoucí! (psáno kolem dokola po okraji samotného dopisu – pozn. V. J.) 123 K slávě slova – viz pozn. č. 115. 124 Dvořák, Josef (1901–1958) – redaktor, jednu dobu také zaměstnanec Orbisu. Podílel se s Halasem na orbisovských svazečcích anekdot. (Halas 2001 : 346) 3.2. Holanovi XXXIII 30. srpna 1928 Vážený pane, když už čtu, také rád rozumím. Není mi jasna věta: „Je snad vedlejší věcí druhá knížka veršů v Symposiu.“ Vztahuje-li se to na některé knihy v Symposiu vydané, pak o nich nevím, ač básně dobré shledávám a také je čtu. Máte-li ještě nějaké exempl.[áře], pošlete mi na ukázku. Z Leona Bloy jsme přeložili většinu jeho díla, ale vše jest rozebráno. Knih jiných máme hojnost. Doufáte ve mně nalézti přítele. U mne tyto věci řadí se v otázku Pavlovu: Domine, quid me vis facere? Chcete-li být učen křesťanskému náboženství, přijďte, s radostí se o to pokusím. Pravíte, že se Vám chce ,,někdy nemyslet a býti bláznem“. Myšlení se neodříkávejte, a když bláznem, tož jen pro Krista. S pozdravem Josef Florian 125 Symposion – edice, kterou vydával Hugo Kosterka a Rudolf Škeřík. 126 Leon Bloy (1846–1917) – militantní katolický prozaik, novinář a pamfletista, klíčový autor pro Dobré dílo. J. Florian postupně vydal bezmála celé jeho dílo 58

(celkem osmadvacet knih, šestadvacet titulů vyšlo za Florianova života, na osmnácti z nich měl překladatelský podíl). 127 sv. Pavel: Domine, quid me vis facere? Pane, což mám činiti? Skutky 22,10. XXXIV 12. prosince 1928 Vážený pane Holane, čtu ve Vašem dojemném listě též větu: ,,… zcela mimo okruh, příliš hrdý, než abych se utěšoval nějakým banálním ‚ach, léta to spraví!‘…“ Dobře tušíte, že léta u člověka mnoho nespravují, ba naopak, mnohem tíže spravují. Toto budete čísti v Arších, je to od rus.[kého] spisovatele Čaadajeva: ,,Slyším, že se mnohdy říká o starém člověku: Ubožák! Zase zdětinštěl! – Nikoli, on patrně ještě nevyšel z dětství. Projděte jeho život: dříve asi tropil větší dětinstva než teď, a nyní jen jest dále tím, čím býval vždy. Šťasten by byl člověk, kdyby se mohl vrátit na svou někdejší cestu! – Je to nemožno! Stanovený pořádek žádá, aby šel vpřed, stále, aniž se kdy zastaví, vpřed: ni kroku vzad; vpřed bez ustání, shromažďuje na hlavu vinu za vinou. – Přejde smrt, tehdy, ano tehdy jest naděje, že mu dobrotivost Boží dopřeje se zastaviti, přehlédnouti uběhlou dobu a možná i odstoupiti nazpět.“ – Takový jest řád přirozený. Zbývá však řád nadpřirozený a v něm Pokání a Eucharistie, což možno ještě před smrtí. Jste básník, já jen rozumný pěšák ,,salutující“. S pozdravem Josef Florian 128 Čaadajev, Piotr Jakovlevič (1794–1856) – První list o filosofii dějin. Úryvky ze ztracených listů Čaadajevových – vyšlo ve 12. arších k Velikonocům léta Páně 1929, z ruštiny přeložil Josef Vašica. 129 Archy – viz poznámka č. 20. XXXV 6. února 1929 Vážený pane H., čtu právě Gallieniho, generála a vlastního „reka“ světové války, a opisuju z něho větu, jež mi bude jistě na ospravedlněnou, proč tak málo píšu dopisy. Řekl (p. 40.): „Ecrire, c´est agir“ – Psáti, toť jednati. To plně vyslovil moji myšlénku. Sám se necítím spisovatelem, a necítím-li pod prsty nějaký skutek, tu raděj čtu nebo překládám věci, od nichž bych rád, aby mluvily za mne. 59

Není tedy nějaká „nedůvěra“, jak píšete, příčinou, že jsem ještě na Váš list z Adventu neodepsal. Pořád nevím, oč vlastně se Vám jedná? Strojíte se do Italie, do Říma; „snad tam to bude Damašek“, píšete. Myslíte-li tím nějaké „obrácení na naši víru katolickou“, tu si mnoho od cestování neslibujte. Jste-li pokřtěn, milost Víry dostal jste na křtu. Postupem let a zhoubnými vlivy Těla, Světa a Ďábla tento dar se tak zmární, že se pak už ani nevidí. Jest třeba nánosy bláta a kalu odklidit, a to se děje Pokáním. Jiné cesty k Pokoji a k Blaženosti není. „Tou tle secret de la saintelé est dans ces deus mots: se défier et se confier“. To je pak ten kus cesty do Damašku, když už jsme byli bleskem s nebe svrženi z koně do hliny, z níž jsme zhněteni. Jste-li básník, totiž umělec, pak Vám teprve nedovedu poraditi, protože sám jsem jen obyčejný smrtelník vezdejšího putování, jenž se krok za krokem musí učiti a studovati. Na Vaši knížku – Granátové jablko – se těším; ne snad proto, abyste mi byl více „vysvětlen“, ale proto, že rád čtu pěkné básně vůbec. Se mnou můžete mluvit kdykoliv, když jsem doma, ve Staré Říši. S pozdravem Josef Florian 130 Galliéni, Joseph Simon (1849–1916) – francouzský generál, který v roce 1899 napsal knihu Trois Colonnes au Tonkin. V knize popisuje události ve vojenském sektoru Tongking ve Vietnamu z let 1894–1895; nebo knihu Mémoires du Général Galliéni: defence de Paris 25 août – 11 septembre 1914, vydáno v Paříži 1920. 131 „Strojíte se do Italie…“ – cestu do Itálie podnikl Holan od 26. března do 14. dubna 1929. „Básnické reminiscence na tuto cestu jsou zachyceny v Kolurách a v Lemurii (Babyloniaca, s. 49 a 148 an.), v poémě Toskána (Nokturnál) a ve sbírce Vanutí (Jeskyně slov), především v básni Poutník (dále Cestou Alpami a Zda jedenkrát; Jeskyně slov).“ (Holan 1988 : 341) 132 Tou tle secret de la saintelé est dans ces deus mots: se défier et se confier – Celé tajemství svatosti spočívá v těchto dvou slovech: bdít a odevzdat se. 133 Damašek – na cestě do Damašku byl obrácen na křesťanskou víru sv. Pavel z Tarsu (Šaul či Saul), který chtěl původně křesťanskou víru vymýtit, ale po tomto setkání (prozření) se stal šiřitelem křesťanské víry: „Na cestě, když už byl blízko Damašku, zazářilo kolem něho náhle světlo z nebe. Padl na zem a uslyšel hlas: ‚Saule, Saule, proč mne pronásleduješ?‘ Saul řekl: ‚Kdo jsi, Pane?‘ On odpověděl: ‚Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ.‘ “ (Skutky, 9, 3–5) 60

134 Granátové jablko – oddíl z Triumfu smrti z roku 1930. XXXVI 30. srpna 1929 Pane H., z jara, když jste mi poslal básně, jednal jsem s mnohými o „změnu redakce“, poněvadž sám na všechno nestačím, když chci pracovati poněkud důkladněji. Ještě jsem se k nim řádně nedostal, všemu dost nerozumím. U básně Granátové jablko tři první sloky čtu snadno, s plným dojmem, ale nemohu připustit, aby ,,lampa vzpomínek, zdvižená osaměním (?) byla marná“, jak máte na konci. V druhém listě pravíte, že nevěříte, že bych byl na Vás zanevřel. Správně nevěříte. Proč bych měl na Vás zanevříti? To Vaše „nevěření v Boha“ jest takovou obyčejností, že se jen vidí výjimky z tohoto pravidla. Máte-li v sobě, jak pravíte, ďábla, třeba mu dát výhost. To není příjemná společnost. Žádané knížky Vám s radostí zasílám, a kdybyste si přál jiných, jen napište. Jsme zvyklí čekati a třeba se i nedočkati od lidí, čeho žádáme jen od Boha. S pozdravem Josef Florian Nebývám vždy doma; bylo by dobře, kdybyste příště objednávky napsal na oddělený lístek, aby si to mohli vzít v administraci, a tak aby se zásilka zbytečně nezdržovala. 135 „změna redakce“ – na začátku roku 1929 odchází ze Staré Říše Ludvík Vrána, ve stejné době Florian ukončuje ve zlém spolupráci s tiskařem Pokorným v Brně. Poté pomalu končí spolupráce s Jaroslavem Durychem (kvůli jeho činnosti v Akordu a Na Hlubinu), zároveň Florian usiluje o spolupráci s velkými vydavatelstvími, snaží se přimět literární časopisy, aby přešly na podobu Archů. (viz Stankovič 1998 : 161–165; viz také dopisy Halasovi) 136 lampa vzpomínek, zdvižená osaměním (?) byla marná – nenalezeno.

61

XXXVII 3. ledna 1930 Vážený pane Holane, v minulém psaní, zdá se mi, jmenoval jsem Vám k duchovní pomoci P. Černého u sv. Ignáce. Když jsem sám byl v listopadu v Praze, už jsem ho tam nezastihl. Zvěděl jsem, že krátko pak zemřel u oltáře. Bylo mi to tím divnější, neboť se mi zdál zdráv a silen. Vyznamenával se ve zpovědnici velikou trpělivostí a rázností, kteréžto paradoxální vlastnosti málokdy bývají spolu. Píšete dnes, že čtete Chudou ženu. To je znamenité dílo, jemuž však plně rozuměti může jen Věřící. „Rány bičem“ slyším nad otroky tohoto světa. Sám jich neslyším pro sebe, jen skrze jejich trapnou nesvobodu. Svůj čas nebo lépe své časy pokusil jsem se vyjádřiti v silvestrovském traktátci v posl.[edních] Arších. Pravíte se býti „bědným koledníkem uprostřed noci“. To jsou vlastně Vánoce; jenže koledníci, ti praví, nebývají bědni, nýbrž radostni a vybízejí: radujte se, neb se narodil Spasitel náš. Z toho Pokoje od jeslí Páně přeju i Vám do nových roků přicházejících potichu, ale jistě… Josef Florian 137 Chudá žena – autorem je Leon Bloy, vyšla ve Staré Říši v letech 1908, 1917 v překladu J. Floriana. 138 silvestrovský traktátec – Florian, Josef: Jejich Efficiencím přátelům a příznivcům Dobrého Díla pozdravení! – traktát na téma: minulost, přítomnost, budoucnost (citace z Maxe Jacoba, Margret Kennedyové, Magdaleny Zilvarové z Valdštejna,

Rezenda),

vyzdobený

třemi

celostránkovými

reprodukcemi

secesních dřevořezů od W. H: Robinsona, vyšel v 16. arších k Vánocům léta Páně 1929. XXXVIII 8. ledna 1930 Vážený pane Holane, napřed právní řízení. Na balíku byla cena 200 Kč. Cením si knížku na víc, ale ve věnování dobrým řízením Prozřetelnosti dal jste mému sídlení jméno Hrabství, což je od hrabati nebo shrábnouti, tedy tak činím krotce a hladce; knížku pěkně „shrábnu“ a

62

platiti budu možná až na jiném poledníku, neboť moje účtování má širší bázi než „místní“. Přečtl jsem již několik básní. Jsou velmi sugestivní a zůstavují mocný osobnostní dojem. Jen některé metafory a spodobení zdají se mi přeexponovány: „netopýr utkal ze zřícenin kytici“ (str. 11), „v trámoví novostavby mihl se kdosi se svítilnou,…že Bůh to byl dosud se domnívám“ (str. 14), „chlapec ztracený, který si dvouhaléř od Boha kdysi půjčil…“ (str. 15), „klid lámal údolí … jak sýček noční kotliny“ (27), „chór tmy a tepla porodí mrznoucí hvězdy…“ (29). Jest tam též více tiskových chyb, jež smysl vážně zatemňují a jež snadno matou čtenáře a uvolňují ho na jiných místech k nechápání jistých složitějších stylových zauzlin, jež se rozplétají až po chvíli, až se oko obeznámí se světlem „temné komory“ kaleidoskopu a spektra. Jest dnes sv. Maxima, patrona Vašeho přítele, jenž také „v nebesích sladce oblačných pro slova brával roucha…“ Tedy dnes jako klient patronovi (což býval podobný poměr jako dnes věřitel a dlužník), přeju do Nového roku vše dobré a zvláště pochopení „snad“ (str. 28) v zrcadlení toho, čemu říkáte život. Josef Florian 139 Triumf smrti – druhá sbírka Vladimíra Holana; vyšla v Praze v edici Philobiblon v roce 1930. 140 cituje verše z Triumfu smrti Z básně Tanec ve vyhnanství: když lesník přešel snad s ručnicí tajemnou s kornoutem pověstí a pytláci na měsíc zívali svou tváří zlou, netopýr utkal ze zřícenin kytici, tato strofa chybí v druhém přepracovaném vydání z roku 1936 V trámoví novostavby mihl se kdosi se svítilnou, pěl píseň tlumeně, že Bůh to byl, dosud se domnívám, jak záři tajemnou zněl jeho dech. Bylo to na jaře.

63

Ve vydání z roku 1936 je změněna celá strofa: Tak léta minula…V stožárech novostavby / mihla se kdos a píseň sladce vázal, / že bůh to byl, ale bůh jaké plavby, / já domníval se, tázal. Jsem bídný tragéd, (říkají), který se roli nenaučil, tužeb vznešeností i bídou oslněn, jsem chlapec ztracený, který si dvouhaléř od Boha kdysi půjčil, a splatit nemohu, tak prchá rok a den. V druhém vydání je tato sloka vypuštěna. Další citace jsou z básně: Moudrost léta: Modravé téměř dvorce propouštěly ze vrat dělníky a jako navzdor blýsklo občas kohoutí volání, klid lámal údolí, tam marnivě, tam důvodně sestával veliký, u pusté věže stavil se, jak sýček noční kotliny. V druhém vydání je tato změna posledního verše této strofy: a na věž sed, jak sýček na cypřiš. Jak rychle dovede slunce zapadnout, když záchvěv stopujeme, za duby korkové tam na výšinách! Svět kuklou stane se, visící v nebeské poloze němé, chór tmy a tepla porodí mrznoucí hvězdy na zelených třtinách V druhém vydání je změněna druhá polovina strofy: A klenba úst – vždy temněj zvučící jen proto snad, že každé slovo němé / ji staví jako náhrobek – jak chutnala by vína. 141 v nebesích sladce oblačných pro slova brával roucha… – z básně Moudrost léta. Příteli Maxime, jsi hvězdářem a zahradníkem ticha, Kristovu hlavu máš od Tiziana – v nebesích sladce oblačných pro slova bereš roucha, je Krása zjevením Šílenství a Milosti a ve Věčnosti sama. 142 pochopení ‚snad‘ v zrcadlení toho, čemu říkáte život – odkazuje k verši z Moudrosti léta, který zní: a odpověď na stínohru tohoto života je zrcadlení „snad“. 64

143 sv. Maxim – biskup, svátek v církevním kalendáři má 8. ledna. Je postavou – přítelem z básně Moudrost léta. Viz pozn. č. 141. XXXIX 29. prosince 1930 Vážený pane, co přísluší k ritu dojemné doby vánoční a novoroční, najdete vytištěno v příloze. Ten zpovědník, o němž jsem se Vám kdysi zmínil, zemřel. Teď neznám určitého, ale v Praze je přece ještě tolik kněží, že jest možno nalézti; arci hledat se musí. Zpovídání jest časté do roka, a tu nezdáli se mi jeden, jdu ke druhému. A když se opravdově člověk kaje, Bůh mu vychází sám vstříc a jistě hledání usnadní. S pozdravem Josef Florian 144 v příloze – obrazová příloha č. 2 145 zpovědník – P. Černý, je o něm zmínka v dopise z 3. ledna 1930 (č. XXXVII). XL 28. ledna 1932 Vážený pane Holane, Vaše Kolury dlouho již nechávám spočívati na stolku nezařazeny. Dostávám mnoho básnických sbírek, ale tato Vaše mi tady pořád leží nezařazena. Vezmu, otevru namátkou tu a tam, přečtu kousek, žasnu, neboť vždy něco pěkného objevím, ale jak už jsem nedůvěřivý, přimhuřuju oči do světla a zas knížku s příjemným pocitem majitele čehosi velmi cenného kladu na její místo „nezařazeného“. Ale protože nevím, jak to dlouho potrvá, byl by to nezpůsob, abych Vám aspoň občansky nepoděkoval. Jsem opravdu rád, že jste si na mne vzpomněl touto krásnou projekcí Paprsku. S pozdravem vděčný Josef Florian 146 Kolury – Holanova próza, která vyšla v roce 1932 v Pardubicích: u Vlastimila Vokolka. 147 Paprsek – je edice, ve které Kolury vyšly jako dvacátý svazek.

65

XLI [prosinec 1932] Panu Vladimíru Holanovi vánoční pozdrav! Jsem Vám velmi vděčen za poslané verše. Už jsem si chtěl o ně psáti knihkupci. P. Reynek udělal pěkný orientační lístek na Kolury. Vyjde brzy v Arších. Až se vám zase podaří něco vydati, nezapomeňte na nás. Pax hominibus bonae voluntatis! Josef Florian 148 poslané verše – Florian má na mysli Holanovu sbírku Vanutí, která vyšla zřejmě v říjnu roku 1932 u F. Borového. 149 lístek na Kolury – vyšel v 28. arších k Hromnicím léta Páně 1933. 150 Pax hominibus bonae voluntatis! – Mír lidem dobrého vůle! XLII 26. června 1933 Milý pane Holane, vzpomněl jste si zase na mne krásným výtvorem. Vážím slova, když tak píšu, a mám z toho Torsa velkou radost. Tím více si toho považuju, že pracuju něco podobného v próze překládaje Warrainovu Konkretní Synthesu. Na každé stránce nalézám překvapení, jen se zamýšlím, kdo tomu dnes rozumí? Škola pustoší duchy soustavně, „vzdělanci“ „těžkopádní“ (výraz Dykův) a hloupnou, že se divím, jak dostáváte na takové básně vydavatele, kteří přece počítati musí s odbytem. Upřímně Vám děkuji a Vás pozdravuji. Josef Florian 151 Torso – Holanova próza, která vyšla v roce 1933 v Praze u Františka Borového v počtu sto výtisků, číslovaných a podepsaných autorem i grafikem (F. Muzikou). Esej je věnována Josefu Palivcovi a paní Heleně Palivcové. 152 Warrain, Francis (1867–1940, francouzský filosof) – Florian vydal pouze krátkou úvahu (Úvod k Armatuře metafyzické) v 15. arších k posvícení léta Páně 1929. 153 Holanův vydavatel – Triumf smrti (1930) – L. Kuncíř, Kolury (1932) – V. Vokolek, Vanutí (1932), Oblouk (1934) a další vyšly u F. Borového. 66

XLIII 27. března 1934 v Svatý týden Vážený pane Holane, vždy jsem rozhodnut hned na došlé věci odpovídati, a to tak rozhodně, že se mi to často splete: tímto pevným, rázným rozhodnutím ocitám se totiž snadno v iluzi, jako bych to již vykonal, a tak mi po hezké době věc takto vyřízená, t.j. nevyřízená, přichází na oči k mému zahanbení. A tak až dnes děkuju Vám za „Oblouk“, vřele, že jste si na mne zase vzpomněl. Člověk často koná nebo nekoná věci, jež mu leží na srdci, a důvody najde až později: „Když – rozhodnut – jsem náhle varován!“ To bývá asi důvod mého neodpovídání. Mé slovo je totiž úplně nahé, a má-li být něčím vedle tak skvělého odění Moudrosti a Poezie takového Oblouku, osykuje se zimou a studem. Psal jste také naší Marii, aby něco napsala do „života“. Ale tomu ona naprosto nerozumí. Nechodila ani do obecné školy. Já jsem moc studoval, a co se týká sepisování, také bych nic nedovedl. Překládám teď samé metafyziky, kde jsou pořád stejná slova. A když přijdu do Vaší Poezie, mám dojem nádeníka, jenž láme křemen pro hutě, ale mám radost, když za takovým Harrachovým výkladem „čes.[kého] křišť.[álového] skla“ dívám se na ty lepé tvary z křemene, z téhož křemene, který lámeme v nádenických zástěrách. Takové něžné věcičky z téhož křemene! Nepohrdnete-li, posýlám Vánoční hru s linolei. Ale malování barvami nedělala Maria. Byla by prý to spravila, kdyby nebyla právě nemocna. Je to jen „soukromé“ umění, ale mně se některé obrázky velmi líbí. Hra sama je velmi pěkná, když to hrají na loutkách krásně oblečených, a vůbec patří to k vánočnímu dekoru – venkova vymřelého. Jisté věci však mají půvab nehynoucí. S pozdravem ve Vzkříšení Josef Florian 154 Oblouk – sbírka V. Holana z roku 1934, vyšla u Fr. Borového. 155 Marie Florianová – čtvrté dítě (* 1909) Josefa Floriana, umělecky nadaná (pomáhala s výzdobou knih – linoryty), provdala se za Ottu Stritzka. 156 Vánoční hra pastýřská – vyšla ve Staré Říši v roce 1933 s barevnými ilustracemi, má dvacet dva stran.

67

Na divadlo ve Staré Říši zavzpomínali Jan a Gabriel Florianovi takto: Gabriel: „Největší dar, co se hraček týče, pocházel od Bohumila Chlumeckého. Z vlastní iniciativy nám opatřil loutkové divadlo! Nejstarší bratr Metoděj potom u nás doma dělal představení a lidmi na ně bylo tak nabito, že se v místnosti ani dýchat nedalo. Hráli třeba Fausta a Michael, rozený technik, ho vyprovázel do pekla úžasnými blesky. Diváky to náramně bavilo. … Hrávali hlavně v zimě, když nebyla práce na polích. Chodili k nám dospělí i děti – to bylo u Florianů lidstva!“ A Jan doplňuje: „Aby nebylo postav málo, začali sourozenci vyrábět marionety. Hlavičky vytvářela sestra Marie, nosné kostry vyřezával Metoděj. Udělali jich pětadvacet, možná i víc, byly dobrých pětatřicet centimetrů vysoké.“ (Florian Jan, Florian Gabriel 2007: 69) XLIV 1. srpna 1936 Vážený pane Holane, posýlám Vám knížky, o nichž jsme hovořili v Praze, procházejíce se mezi staroměstskými kostely, totiž malostranskými (nemám Prahu v mysli příliš rozdělenu). Některé jsou nové a Staveniště Evropy, myslím, že Vás upoutá. Z hovorů uvázla mi v paměti Vaše nesjednocenost s tím, co píšete v knihách. Působilo to na mne dojmem zpovědního vyznávání, arci provázeného litováním. Byl bych si té chvíle přál míti pro Vás moc rozhřešovací, neboť vyznání jest částí pokání. S pozdravem Josef Florian Šel jsem k „administraci“, aby Vám ty knihy vypravily, a tu se dovídám, že už tak bylo učiněno. Chtěl jsem Vám vepsat do Člověka pozdrav. 157 Staveniště Evropy – autorem je Rudolf Schwarz, z němčiny přeložil František Pastor, vyšlo ve Staré Říši v edici Kurs v roce 1936. 158 Člověk – název díla Arnošta Hella, vyšel poprvé ve Staré Říši v roce 1909 ve Studiu v překladu J. Floriana, podruhé jej vydal v roce 1936 v Pardubicích V. Vokolek a syn v edici Paprsek pod upraveným názvem Člověk. Kniha první – Život. Viz také pozn. č. 59.

68

XLV 10. srpna 1936 Vážený pane Holane, věnování bych snadno vepsal, až bych se zase dostal do Prahy. Já sám jsem jen překladatel, a tu, myslím, věnování nemá té hodnoty jako práce původní, proto asi jsem toho mála pamětliv, a vůbec pravidelně to nedělám. U mne vždy současnost vytváří souvislosti. A slova („verba facere“) u mne spadají pod text Písma (Evangelia): Z každého slova prázdného, kteréž mluviti budou lidé, vydají počet v den soudný. Mat. 12, 36. Vyznával jste se z mnoha konání či vlastně nekonání toho, co já pokládám k životu za nezbytné. Život pak u mne znamená jen život věčný. Na tyto věci Církev řeč natolik znormalizovala, že lze o jistých pravdách mluviti i řečí obyčejnou, „náhodným rozhovorem setkání“ ať s kýmkoliv. Proto se říká katolický, t.j. obecný, a já, jak víte, jsem vyznání katolického. S pozdravem Josef Florian P. S. – Zároveň posýlám du Bos, příspěvek k estetice, s věnováním. K tomu je třeba vtipu a tím neoplývám, jsa člověk ve všem chudý. 159 Za každého slova… – cituje z Evangelia sv. Matouše, kapitolu 12, verš 36. 160 du Bos – Jean Baptiste Dubos nebo také Abbé du Bos. Kniha Abbé du Bos (obnovitel vědecké kritiky), jejím autorem je Marcel Braunschvig, přeložil ji Josef Florian a vyšla jako svazek Kursu v roce 1936. XLVI [předtištěný text z velikonočního přání, nalevo s obrázkem hus] POZDRAV ZE STARÉ ŘÍŠE K SVÁTKŮM VELIKONOČNÍM 1937. Protože štěstí je možné až v životě věčném, zbývá nám (podle Leona Bloy) nejvyšší metou na zemi pokoj, a toho Vám hojnost přejeme skrze Krista vzkříšeného, jenž „nás převedl ze smrti do života“. Vydavatelé DD Vážený pane Holane, jste hodný, že mi posýláte svou novou knížku, a opravdu Vám za ni děkuji. Ta milost „básník“, jímž jste skvěle, k prospěchu obecnému daná, jmenuje se v teologii gratia gratis data, a je to pro ty, kdož se dílu diví jako krásná tvář dívky, před níž nám 69

náboženství dává výstrahu: div se (odtud dívka), ale Pravdy a Spravedlnosti se pro ni nevzdávej! Proto moje nesjednocenost při pohledu na maltu a na kamení, když tvrdíte, že tento materiál a hrad a katedrála jsou si rovny. Proto je mi to, co se děje v politice, „jedno“, jak jsem Vám řekl v té „Naší kavárně“, neboť mám jako bývalý chemik na zřeteli nejvíce ten moment matečných louhů, kdy se utajený (nasycený roztok) obsah panve začne sbírat v krystaly, v krásné druzy vesměrné Architektury. A vůbec novin zásadně nečtu. S pozdravem Josef Florian 161 stejné velikonoční přání zaslal i Halasovi, viz dopis č. XVII z Velikonoc 1937 a přílohu č. 1 162 novou knížkou myslí Holanovu sbírku Kameni, přicházíš, vydanou v roce 1937 u Fr. Borového. 163 gratia gratis data – milost zdarma daná – tak se nazývá v teologickém učení charisma, tedy to, co dostávají věřící od Boha k prospěchu církevní obce. 164 bývalý chemik – Florian studoval techniku a FF v Praze, poté působil v letech 1898–1900 jako profesor na gymnáziu v Náchodě s aprobací zeměpis, přírodopis, čeština. XLVII 14. března 1938 Vážený pane Holane, oba svazky Rilkeho s Vaším věnováním jsem v pořádku dostal a srdečně Vám za ně děkuju. Růže a okna jsem si už pořídil před tím a v Arších bude bibliografický lístek. Slavení až v Arších 42. Rilke je vždy pro mne velký dar. A když přijímám tak snadno velké, osměluju se požádati o maličkost. Slyším kolem sebe větší ruch o jakýchsi rakouských událostech a rád bych si o tom něco kloudného přečetl v novinách. Tehdy v té kavárně jste mi měli skoro za zlé, že se tak málo starám o denní tisk. Nuže, máte-li něco po ruce (noviny ať kterékoliv strany) z těchto dní, napište na to mou adresu a vhoďte do poštovní schránky.

70

Snažím se vidět události podle Baudelairovy Elévation: „audessus des vallées, des montagnes, des bois, des nuages, des mers…“ poslušen jeho výzvy: „Envole–toi bien loin de ces miasmes morbides…“ – a to, co slyším, zdá se mi hodno větší pozornosti. Za vše vděčný Josef Florian 165 oba svazky Rilkeho – Reiner Maria Rilke: Růže; Okna vyšlo u Fr. Borového v roce 1937, z francouzštiny přeložil Vladimír Holan; R. M. Rilke: Slavení vydal v roce 1937 Melantrich, z němčiny přeložil V. Holan. V 41. arších v březnu léta Páně 1938 vyšel lístek na Růže a okna, Borový 1937. Lístek k Slavení ve 42. arších nevyšel, objevil se až v 53. arších v únoru léta Páně 1940. 166 rakouskými událostmi myslí dlouhodobě připravované a v těchto dnech již dokončené připojení Rakouska k hitlerovskému Německu, stalo se tak 11. března 1938. 167 „audessus des vallées, des montagnes, des bois, des nuages, des mers…“ poslušen jeho výzvy: „Envole–toi bien loin de ces miasmes morbides…“ – „nad údolími, horami, lesy, oblaky, moři...“ poslušen jeho výzvy: „vznes se hezky daleko od těchto chorobných zplodin…“ Élévation

Povznesení

Au-dessus des étangs, au-dessus

Výš nad rybníky, nad údolí

des vallées,

výše,

Des montagnes, des bois, des

nad hory, lesy, mraky, nad

nuages, des mers,

moře,

Par delà le soleil, par delà les

nad slunce, ether v jeho

éthers,

prostoře

Par delà les confins des sphères

a daleko nad zářivých hvězd

étoilées,

říše

Mon esprit, tu te meus avec

můj duchu letíš v čilé

agilité,

veselosti,

Et, comme un bon nageur qui se

jak dobrý plavec, jenž ve

pâme dans l'onde,

vlnách hýří;

Tu sillonnes gaiement l'immensité

tě nevýslovná rozkoš mužná

profonde

šíří,

71

Avec une indicible et mâle

když brázdíš hlubé vlny

volupté.

nesměrnosti.

Envole-toi bien loin de ces

Ó povzleť v čistší ether čilým

miasmes morbides;

ruchem

Va te purifier dans l'air supérieur,

výš, stále výš nad ostré výpary,

Et bois, comme une pure et divine

pij božské ty a čisté nektary,

liqueur,

ten oheň ryzí, který proudí

Le feu clair qui remplit les

vzduchem!

espaces limpides. Derrière les ennuis et les vastes

Jež závažím náš mhavý život

chagrins

tíží,

Qui chargent de leur poids

nech nudu pod sebou a

l'existence brumeuse,

bolesti!

Heureux celui qui peut d'une aile

Jak šťastný ten, kdo můž’ se

vigoureuse

povznésti

S'élancer vers les champs

ve pole jasu, světla bez obtíží!

lumineux et sereins; Celui dont les pensers, comme des

Ten, jehož myšlénky v

alouettes,

skřivánčím letu

Vers les cieux le matin prennent

se volně povznášejí v nebe

un libre essor,

ranní,

— Qui plane sur la vie, et

kdo pochopiti můž’ bez

comprend sans effort

namahání

Le langage des fleurs et des

řeč němých předmětů a hovor

choses muettes!

květů!

(Charles Baudelaire)

(překlad

J.

Vrchlického

z Moderní básníci francouzští)

72

XLVIII 9. prosince 1938 Vážený pane Holane, Září 1938 i s Vaším věnováním jsem přijal s povděkem, a protože toho plně zasluhuje, hned jsem ji zařadil do Studia: orientační lístek bude v Arších. Hned jsem neděkoval, protože Archy byly již hotové a mínil jsem obojí poslati najednou. Ale teprve dnes nám přiveze poštovní (jmenuje se Mašek) od dráhy poslední aršíky a obal, takže i Archy brzy dostanete. Článeček o Alšovi (Nemohu na tebe zapomenout) dodal s jiným ještě p. B., jenž to pro nás vystřihuje z novin. Kdo je – šum – nevím. Ani nevím, z kterých novin to je. Asi s administrací Života nevládnete. P. Halas pro mne už všelicos zmohl u různých vydavatelstev a v tomto Životě všelicos se mi zamlouvá, ale předplácet to nemohu. Máte-li tam nějaké slovo, přimluvte se, prosím Vás, zda by mi neposkytli slevu, nebo zda by si to nechtěli vyměnit za knížky DD a svazečky Kursů v téže nebo (kdyby se slevou) v příslušné ceně. Stoupnou-li ceny papíru a tisku vůbec, živoření se nás nepustí, vždyť i teď to táhneme stále do kopce. Rozumí se, že článek o Alšovi máte právo otisknout i bez ptaní. S pozdravem Josef Florian 168 Září 1938 – vyšlo u Fr. Borového, je reakcí na Mnichovskou dohodu podepsanou 30. září 1938 zástupci čtyř zemí – Velké Británie, Francie, Německa, Itálie, o odstoupení československých pohraničních oblastí ve prospěch Německa (Sudety), Polska (východní část českého Těšínska) a Maďarska (jižní část Slovenska a Podkarpatské Rusi). Orientační lístek vyšel v 45. arších v listopadu léta Páně 1938. 169 Studium – sborník, který vycházel v letech 1905–1910, stejnojmenná byla i první staroříšská edice. 170 Aleš, Mikuláš: Nemohu na tebe zapomenout – 40. archy v lednu léta Páně 1938, „vyňato z tisku, podle svého někdejšího interview zrekonstruoval ‚-šum-‘“, celkem 11 stran. (Stankovič 2008 : 598). 171 Život – časopis pro výtvarnou a uměleckou kulturu, který Holan od prosince 1933 do září 1938 (kdy byl zastaven, obnoven byl v dubnu 1941, ale již bez Holana) redigoval (od října 1935 odpovídal za literární část a Karel Šourek za výtvarnou část). 73

172 Kursy – sborníky a edice. V červnu 1922 vychází první svazek sborníků Kurs. Koncem roku 1926 má Florian nový projekt – Archy. Kursy také pokračují, ale ne jako sborníky, ale jako vědecké a teologické monografie. V edici Kurs vycházely tituly s naukovým charakterem, narozdíl od beletristicky zaměřené edice Dobré dílo. XLIX 29. prosince 1938 Vážený pane Holane, ten ročník Života, který jste mi dal poslati, právě mám; doplnil jsem si jen číslem prvním, jež jsem neměl, tento roč. a ostatní vracím. Ale teď musím se Vám přiznati, že jsem si něco dovolil, k čemu snad jsem potřeboval napřed Vašeho svolení. V přiloženém „přání“ vidíte svoje verše ze Září. Bylo to na chvat, zdálo se mi to tak v té chvíli samozřejmé! Až teď se mi to rozležuje a vlastně tedy prosím Vás o dodatečné – schválení? Ne, už se stalo, ale abyste se na to nedíval příliš nevraživě a pominul to shovívavým mlčením. Bude to také reklamou, které v naší negramotné době je třeba i dobrým veršům. Vám za vše vděčný s pozdravem Josef Florian 173 vánoční přání – „Rozjímejme pohromy v hlubším smyslu cest Prozřetelnosti a povznesme se nad čas, jak tomu chce Ruysbroeck Podivuhodný. Nabude pak mocné platnosti naše přání, jež Vám i letos s vánočními koledníky přinášíme: OBECNĚ přejeme radost s pokojem, milost a útěchu Ducha Svatého v dobrém díle setrvání; a co se týká časového ZVLÁŠTĚ, aby Vás Otec budoucího věku, Otec chudých, Světlo pravé, Cesta naše a Život ráčil uchovati podobných nepředvídaností, jimiž jsme byli navštíveni roku uplynulého. Za všechny od DD ve Staré Říši. J. F.“ 174 uvnitř přání najdeme Holanovy verše: viz příloha č. 3

74

L 11. ledna 1939 Vážený pane Holane, potěšil jste mne svým lístkem a vyzvedl z rozpaků. Nevěděl jsem, že máte v tom Životě taková bohatá čísla. Sem ke mně do polí se nic takového nedostane, a tak jsem byl mile překvapen tímto vánočním nadělením. Ta Seifertova báseň Chrlič na začátku Jihočeské Gotiky je znamenitá. Dělám dobré předsevzetí více se věnovat tomuto básníkovi. Mnohá ta vyobrazení znám již z dřívějška. Ale nově vidím překrásný dřevoryt str. 62. Ukřižování a pak tu Madonu ze Zlaté Koruny na str. 35. Mnohokrát děkuji za obojí. S pozdravem Josef Florian 175 Seifert, Jaroslav (1901–1986) – básník a překladatel; báseň Chrlič vyšla v Životě, roč. XIV, 1935–1936, zařazena do sbírky Ruce Venušiny, Melantrich 1936. LI 22. března 1939 Vážený pane Holane, když mi přišel Váš nový svazek překladů Rilka (Sad), strojil jsem se do Prahy a chtěl jsem Vám poděkovati ústně. Tehdy se skoro již otvíralo jaro. Ale čekám dosavád. Cesty jsou zaváty a mrazy, jaké nebyly o Vánocích. Mám radost z toho Sadu a jsem Vám upřímně vděčný, že jste si na mne vzpomněl. Píšu tužkou, mám prst v obvazu a tužka je opravdu do ruky lehčí než péro. Asi z toho plyne odpovědnost pro ty, kdož se „chápou péra“. S pozdravem Josef Florian 176 Sad – R. M. Rilke, vyšel v roce 1939 v Holanově překladu z francouzštiny u Fr. Borového.

75

LII 30. června 1939 Vážený pane Holane, přicházím do let, kdy naznávám, že mně nesluší se psáti perem, a proto používám vůbec tužky, jak to dělali tesaři píšící tesařskou širokohrotou tužkou na hladší třísky svoje desatera kupci, jemuž jsem byv poslán to donesl, abych jim zpátky přinesl chleba a kořalku a p.[odobně]. Sen mi jde do nohy. Tak vida, buržoové Vám začínají rozumět a jde mi to na nervy! Nám zakázalo hejtmanství rozesílat poslední Archy, že prý se tam musí (asi) něco zabavit. Nevím ještě, jak to rozhodnou, ale podle toho, jak to dlouho vaří, soudím, že ty Archy byly „dobré“. Myslím, že rukopis básní zabavených máte v rukou. Přijde doba, kdy budou jistě historickým dokumentem, když národ nechce teď býti „pohýbán“. Vděčný Vám s pozdravem Josef Florian 177 Sen – patří k tzv. mnichovskému celku (viz Opelík 2004 : 30–53). Holan jej napsal jako reakci na zabavený Zpěv tříkrálový, ve kterém vyjádřil otevřeně názor na Mnichov. Poéma Sen vyšla v dubnu 1939 velmi rychle po začátku okupace českých zemí (okupace začala 15. března 1939). Díky této rychlosti bez obtíží vyšla, nebyly totiž ještě ustaveny cenzurní orgány. Vydána v Praze v roce 1939 Fr. Borovým. LIII 1. února 1940 Vážený pane Holane, obcování s básníky si velmi považuji, i když se obmezuje jen na děkování. Uznávám ze srdce rád, že je to výjimečné dobrodiní nebe, když i takoví vyděděnci jako já mohou se těšiti z pěkné knížky. Tento Góngora je vydán skvěle. A tedy za obojí: za překlad i za dar hmotný s věnováním díky, díky! S pozdravem Josef Florian

76

178 Góngora y Argote, Luis de – Báje o Ákidu i Galatei – ze španělštiny přeložil V. Holan, úvod a poznámky napsal Václav Černý, vydal Fr. Borový v Praze v roce 1939. LIV 7. února 1940 Vážený pane Holane, kdysi mi za řeči na mou poznámku k jejímu příliš složitému strojení řekla jedna slečna: každý člověk musí před sebou něco znamenat. Podivil jsem se jejímu sebevědomí, ale od té doby často jsem se octl v okolnostech, kdy mi toto slovo vyvstalo jako had proti mně syčící, neboť k takové jistotě já to nikdy nedotáhnu. Proto také Vaše věnování na Rilkovy Dopisy chápu víc po stránce reklamní než po záslužnosti, a dejž Pán Bůh, aby aspoň tak to něco znamenalo! Též za básně (Záhřmotí) Vám vzdávám díky, a to zavčas, aby se mi zpřítomnily a neupadly jen do vzpomínek krásného obdarování. Chci se totiž trochu vyhnout „otáčení, jímž se poznáváme jen v solných sloupech vzpomínek“, což se děje jen u Mrtvého moře. S pozdravem vděčný (gesto stálé, utkvělé, ale ne solného sloupu) Josef Florian 179 Rilkovy dopisy – Několik dopisů – přeložil z němčiny V. Holan, vydal Melantrich 1940. 180 Záhřmotí – Holanova sbírka, která vyšla v Melantrichu v roce 1940. 181 otáčení, jímž se poznáváme jen v solných sloupech vzpomínek – 3. strofa z bezejmenné básně (VII.) z III. oddílu sbírky Záhřmotí: Je tolik útěch spíchlých v rukavice, leč jemný žal má vždycky menší ruku… Je tolik otáčení, že se poznáváme jen v solných sloupech vzpomínek. LV 30. března 1940 Vážený pane Holane, ono se Vám snadno v tom věnování Novice řekne „do jara“. Ale my jsme pod sněhem a voda pod těmi kachničkami studí, jsouc ledová. Za překlad vřelý dík. Důkaz

77

hmatatelný, že ještě česky umíte. Spratkové novinářští začali o tom pochybovat. Opravdu vděčný a s pozdravem Josef Florian 182 Novic – autorem je Michajl Jurjevič Lermontov, z ruštiny přeložil V. Holan, vyšlo u Fr. Borového v roce 1940. LVI 24. září 1940 Vážený pane Holane, přál jsem si míti „program“ a taky jsem si psal na adresu Burianovu, ale nedostal jsem nic, ačkoliv to bylo objednáno „na pevno“. Objednávku psala sestra a připověděla zaplatiti obratem. Tedy opravdu touhle dodávkou jste mne potěšil. Jestli jste to sám musel platit, měl jste poznamenat; sestra by to byla poslala. Kdysi mi přišlo z čista jasna č. 3., takže je teď mám dvakrát. Kdyby ho bylo třeba, zašlu je. Č. 1. nemám; pokusím se ho půjčit od Opatrného. Nemiluju tuto vydavatelskou formu, vůbec časopis v nynější úpravě není k ničemu, a kdybych měl tu moc, směly by se vydávati drobné kusy jen ve formě archů; „kartotéka“ těchto archů, půlarchů a listů se velmi pro Studium osvědčuje a přispívá k jeho Jednotě a k Usjednocení myšlenky vůbec. Z tohoto „programu“ vyjme se, co má trvalejší hodnotu, aby se to v pásmu Myšlenky (podle Blondela) dostalo na své místo. Tedy vidíte, že mám proč Vám býti vděčen. S pozdravem Josef Florian 183 program – Holan 1939–1940 redigoval Program D40. Týkal se levicově orientovaného divadla E. F. Buriana, které tento program realizovalo. Divadlo D34 založil 16. září 1933 (číslice označuje rok sezóny). Holan redigoval celkem deset čísel od posledního čísla sezóny 1938–1939 do října 1940. 184 Opatrný, Vilém – viz pozn. 83. 185 Blondel, Maurice (1861–1949) byl francouzský křesťanský filosof. Česky vyšel pouze v Arších: Methoda Prozřetelnosti čili problém katolické filosofie, viděný jedním theologem-filosofem – monografie o kardinálu Deschampsovi, přeložil Josef Florian, vyšla v 30. arších k Letnicím léta Páně 1933; Meditace Maurice Blondela – přeložil Jaroslav Skalický, vyšla v 42. arších v květnu léta Páně 1938; 46. intelektuállní původ krisí sociálních a internacionálních; nedostatečnost nebo 78

nebezpečí prostých palliativních léků – úryvek z La Penseé II (1934), z francouzštiny přeložil Josef Florian, vyšel v 47. arších v březnu léta Páně 1939. 186 archy – k podobě archů podněcoval mnohé redaktory, viz také dopisy Halasovi. LVII 20. listopadu 1940 Vážený pane Holane, za obě knížky spravedlivě děkuji. První Testament jsem přečtl celý, arci naponejprv, t.j. jakoby z první várky, a zařaďuji jej mezi díla, z nichž se ideově čerpá a bude se tedy zase čísti. „Lemurii“ jsem začal a platí o ni (i teprve po 20 stranách) totéž. Ta cenzura! Naše věci jsou též velmi kusé. Z právě tištěné Psellovy Chronografie (z XI. stol. byzant. císařů) škrtla nám právě cenzura dvě místa, týkající se pohlavního života, z čehož možno usouditi, že řečtí a latinští klasikové se teď nesmějí tisknouti, tím méně pak Písmo Svaté. A což knihy lékařské! A dělají to byrokrati – Češi, zbytkové ze stran bývalých, splašky ČSR! K Lemurii byly připojeny papíry od firmy. Myslím, že na ty dbáti nemusím, že mám za knihu tu co děkovati jenom Vám. A to činím velmi vroucně. S pozdravem Josef Florian 187 První testament: báseň – od V. Holana vydaná u Fr. Borového roku 1940, která se vyhnula cenzuře. Mohl k tomu dopomoci podřízený dr. Augusta von Hoopa (v čele tiskového odboru prezidia ministerské rady dohlížejícího na vydávání knih) Vilém Kostka, kterému se dařilo rozličnými způsoby eliminovat cenzurní zásahy (viz více Opelík 2004 : 57). 188 Lemuria – deník V. Holana z let 1934–1938, vyšel v Melantrichu roku 1940 s cenzurními škrty, proto její vydání doprovázela poznámka: „Tato kniha, přerušená v srpnu 1938, musila být (hlavně v druhé a třetí části) několikrát přepracována. Je torzem.“ Rukopis Holan zničil a nedochovaly se cenzurní změny ani v archivu Melantrichu. V roce 1968 vyšla s pasážemi, které si autor vybavil při korekturách. (Holan 1968 : 297) 189 Psellos, Michael: Chronografie – vyšla v Dobrém díle v roce 1940, z řečtiny přeložil Jaroslav Skalický.

79

3.3. Zahradníčkovi LVIII 1. srpna 1929 Vážený pane Zahradníčku! Nehněvejte se, že Vám takto pozdě posílám onen balík, ty alba nebyly kolorované. Ty Hlavy Marta našla jenom jedny, až najdeme (jestli ještě jaké jsou), tak Vám je pošleme s tou Johankou. Jsem velmi ráda, že jsem Vás s p. Průšou pozirala. Pozdravuje Vás uctivě Antonie Florianová 190 Hlavy – autorem je Vlastislav Hofman, je to album devíti linorytů, vydaných ve Staré Říši v roce 1920. 191 Johankou – nejasné, ve Staré Říši vyšlo mnoho děl s touto tematikou. 192 Průša, Vladimír J. – byl Zahradníčkův vysokoškolský spolužák, kterému často pomáhal se studijní agendou, odklonil se od komunismu – pravděpodobně měl na tom zásluhu také Josef Florian, se kterým se společně se Zahradníčkem sblížil. Viz také pozn. č. 41. 193 Antonie Florianová – sestra Josefa Floriana, která se starala o administraci Staré Říše, samozřejmě také pomáhala s domácností. 194 Zahradníčkova odpověď: [srpen – říjen 1929] Vážený pane Floriane, promiňte mi laskavě, že Vám teprve dnes děkuji za obrazy (Hofmanovy „Hlavy“ a tři Rouaulty), jež mi slečna Antonie poslala do Mastníka. Odjížděl jsem právě do Prahy a neměl jsem opravdu kdy na psaní. A zde kromě bezútěšné rozkolísanosti, jež se mne zmocňuje vždycky po odjezdu z domova, postihla mne ještě chřipka. Nemohl jsem nic dělat. Průša zůstane letos doma a jistě nedělá dobře, protože zde ve městě všechno člověka drtí a kdyby se pevně nedržel „sloupu modlitby“, klesl by mezi tu sebranku, jíž se říká studentstvo. Průša mi zaopatřil asi 20 sv. Nova et Vetera. Jejich studium je mi krásným zaneprázdněním. Ale poznávám přitom, jak málo bych se hodil sám k vedení „Archů“. S Průšou dohromady bych si troufal. Zatím však, dokud jsme od sebe odtrženi, by to šlo těžko. Dostal jsem od Vás také prostřednictvím Průšovým Kafkovu „Proměnu“. Znal jsem Kafku z několika románů, ale tam je jaksi rozptýleno, co zde vidíme soustředěno na malé ploše. Je to až příliš zoufalé, příliš bezútěšné. Něco takového může napsat jenom žid. 80

Ještě jednou děkuji Vám a slečně Antonii za obrazy a knížky. S uctivým pozdravem Váš Jan Zahradníček N.B. Přikládám adresy dvou nových odběratelů „Archů“. 195 Nova et Vetera – ediční řada, která vycházela od roku 1912 do roku 1920 a která obsahuje čtyřicet jedna sborníků a devět knih, které se levnější úpravou více podobaly sborníkům než svazkům edice Dobrého díla. Archy bylo možno vyjmout a tematicky seřadit. 196 Kafka, Franz: Proměna – vyšla v Dobrém díle ve Staré Říši v roce 1929, v překladu P. L. V. a Františka Pastora, obrázky nakreslil Otto Coester. LIX 25. října 1929 Pane Zahradníčku, právě jsem Vám chtěl psáti, když přišlo Vaše psaní. Míním též do Prahy a tu o tom pořádání bychom si promluvili. Tu Proměnu mohl by též napsati křesťan a nejen žid, jak píšete. Patří to do toho odboru „teologie“, jemuž se dávno říká demonologie. Že Kafka je znalec tohoto odvětví, k tomu přispělo jeho židovství, neboť od dob Páně jsou židé ponejvíce zamořeni, buď pekelnou havětí, nebo i ďábelstvy individualistními; ale on byl kromě toho umělec, a to křesťan může býti mocněji. Že se Vám to jeví, jak píšete, „bezútěšným“, to proto, že ďábelství je vždy takovým. Proto mu utíkejme, ať se někdy ráno neshledáme též nějakým podivuhodným hmyzem. A ještě něco. Píše nám z Třebíče pí Trnková (majitelka tiskárny), že tam v kterési bance je uloženo 2000 Kč, prý přišli ze Znojma na „firmu Florian“, a že banka neví, co s nimi. Poněvadž jsem s nikým o penězích nemluvil než s Vámi (říkal jste, že máte tisíc Kč, že byste mi je mohl půjčiti; myslel jsem pak, že jste na to zapomněl nebo že jste prostě nemohl), je-li to v nějaké souvislosti s Vámi, tedy jim napište, ať mi ohlásí, že je tam mám k dispozici, aby to tam tak naplano neleželo. S pozdravem Josef Florian 197 odpověď: V Praze Dejvicích o Dušičkách 1929 Vážený pane Floriane, těch 2000 Kč poukázaných ze Znojma jedné třebíčské bance pro „firmu Floriana“ není v nijaké souvislosti se mnou. Předně měl jsem tehdy, když jsem byl u Vás, ve Spořitelně ve Starči jenom 1000 Kč. Ale zatím, aniž jsem o tom věděl, rodiče je vybrali pro mého bratra, který dostal místo 81

u dráhy a potřeboval jich na zakoupení nejnutnějších věcí. Bude mi je podle toho, jak mu bude možno a jak já jich budu potřebovat, vyplácet. Nemohu Vám je tedy půjčit, jak jsem Vám slíbil, ačkoliv by mne to velmi těšilo prospět nějak „Dobrému dílu“. Prosím Vás za prominutí, že jsem Vám to už dávno neoznámil. Jak dostanete ty dva tisíce z banky, nedovedu Vám poradit, protože se v takových věcech nevyznám. S uctivým pozdravem a na shledanou v Praze Váš Jan Zahradníček N. B. Připisuji adresu nového odběratele Archů. (Dosud vyšlá čísla má) JUC Miloslav Pacal Praha – Bubeneč Belcrediho 465 V/15 LX 28. července 1930 Pane Zahradníčku, díky Vám, že jste na mne nezapomněl. Pěkně je to vydáno, ale jsou tam nepěkné tiskové chyby na důležitých místech, a tomu, kdo není zvyklý čísti básně, nadělají takové řádky hodně trampot svým hieroglyfickým vzhledem. Co do hodnoty celku a jednotlivostí, patří to mezi nejlepší věci u nás v poslední době vydané. Nemám proč Vám lichotiti, a proto mi věřte, vím to, jste básník slibný. Ale studium Vaše, jež mi z pozadí těchto veršů prosvítá, není konáno dosti vážně, jak hřivna Vaše toho zasluhuje, a nešlo dosud správným směrem. To se mi jeví zvláště v jednotlivostech, příliš místy pro sebe obíraných, což jest dnešní obecná manýra; dýchavičnosti ducha odpomáhá se ozdobnictvím citového chvění, a kde ani citová zásoba nestačí (to arci o jiných pravím), zůstane se rádo v příkrasách smyslových vzruchů a dojmů. Arci Vy jste se udržel nad těmito zásobou osobní bolesti, zbývá teď arci, kam se obrátíte s „radostným růžencem… svých nadějí“. S pozdravem Josef Florian 198 řeč je o Zahradníčkově sbírce Pokušení smrti, kterou napsal za vysokoškolských studií v Praze. Sbírka vyšla roku 1930 v edici Philobiblon v počtu sto padesáti číslovaných a autorem podepsaných výtisků.

82

199 kritika této sbírky – Fučík píše, že „básník vidí svět a život prostřednictvím svého ‚já‘, které mu věci ne snad zkresluje, nýbrž aspoň o určitý úhel posunuje z jejich místa a podoby“ a že „Zahradníčkovi se mnohdy nedostává výrazu pro jeho osobité vidění a vypomáhá si aparátem buď špatným, nebo zřejmě neosvědčeným.“ (Fučík 1998 : 185) Šalda se nechává slyšet, že „Zahradníčkem vstoupil do české poezie Někdo“, ale také mu „někdy vadí přílišné duchaplničení v obrazech, které vede k marinismu a preciozitě. …verše příliš hezounké, příliš líbivé a příliš konvenční, které mne odpuzují svou vnitřní prázdnotou…“ (Šalda 1988 : 401) 200 Zahradníčkova studia – Zahradníček začal studovat na Filozofické fakultě v Praze. Studia nedokončil a roku 1930 složil knihovnickou zkoušku. Zahradníček píše Halasovi v dopise 3. října 1930: „Mé poslední opravdové prázdniny. Co jsem studoval, to jsem studoval. Nevím jak dál. V Praze bych se chtěl zatím ohlédnout po nějakém zaměstnání, ale nelpím už na tom, aby to bylo zrovna v Praze, ačkoli zatím by mi to bylo milé.“ (Halas, Zahradníček 2003 : 13) Florianovi píše v sobotu před nedělí smrtnou 1931: „Byl jsem skoro celou zimu doma v Mastníku zapadlý v sněhu a odloučen od světa. Teď jsem zase na několik neděl v Praze, abych se zde trochu „otrávil“ a vrátil se zase na Moravu. Vzpomínám si, jak jste mi často radil, abych nechal „studia“ a zůstal na venkově. Teď vidím, že nic jiného dělat nemohu, nechci-li se zbidačit úplně, protože je mi skoro do zvracení, vzpomenu-li si na něco takového jako je ‚místo‘.“ 201 odpověď: V Mastníku 11. srpna 1930 Vážený pane Floriane, děkuji Vám za milý dopis, který byl vlastně první kritikou, kterou jsem o své knížce četl. Uznávám Vaši výtku, že mé studium, které Vám z pozadí mých veršů prosvítá, nebylo konáno dosti vážně. Píši to v minulém čase, protože, jak doufám, jsem již tolik pokročil, že mé chyby a mé tápání toho druhu patří již minulosti. Mladý člověk musí nejvíce úsilí vyplýtvat na to, aby přemohl špatné vlivy svého okolí a vlivy falešných proroků, kteří všude obcházejí. Matou ho a svádějí z cesty. Zabředá, tříští své síly, které by měl vynaložit na uspořádání chaosu svého nevykvašeného nitra. Je odváděn od pravého studia, které by mu v tom pomáhalo a které by mu dalo opravdové soustředění, v němž už by nepotřeboval smyslových příkras ani citového přízdobnictví. Ale věřím v pedagogický význam nezdarů a omylů. Vezmu si na další cestu jen to, co by mne podpíralo, odhodím všechna břemena a budu se 83

připravovat své síly střádat pro příchod krásy, která se může objevit každou chvíli. Děkuji Vám ještě jednou za dopis a také – zatím – za nové knížky, které jste mi poslal. S uctivým pozdravem Váš Jan Zahradníček LXI 22. V. 1933 Vážený a milý pane Zahradníčku! Prosím, abyste se na nás nehněval, že jsme Vám nové knížky poslali přes p. Chlumeckého. Nevěděli jsme přesnou Vaši pražskou adresu a bratr nám ji dal teprve dnes, abychme Vám poslali ten časopis a od něj dopis. Posíláme Vám ještě jednoho Booze s leptem. Tam ten obyčejný ex.[emplář] můžete někomu dát. Chtěla jsem Vám již několikráte za zimu psát, ale nikdy jsem se toho neodvážila. Když jste byli posledně u nás s p. Dokulilem, tak jak se snad pamatujete, já jsem s Evou a Marií nebyla doma. Tak za první Vás prosím, abyste odpustil, že Vás nechali čekat v kuchyni a nezavedli Vás dál. To je malý přestupek aneb nedbalost, která se nedá omluvit, že naši lidé neumí jednat. Co mně ale dovztekalo, to bylo to, co mně žaloval přímo Metoděj na Martu. Přišla prý k Vám dolů v zahrádce, hned se hnala k p. Dokulilovi a Vás prý si ani nevšimla. Metoděj se na Vás díval z okna a všichni se na ni zle zlobili. Když mně to vypravovali, tak jsem přímo nevěděla o sobě. Tak jsem se opravdu již dávno nezlobila. Tak se prosím nehněvejte a brzo k nám opět přijďte a vůbec si naší Marty ani nevšimněte, neboť ona u nás moc málo poroučí. Všechny ostatní děti jsou po mně a bratrovi, jediná Marta je docela jiná, a abych řekla pravdu, nikdo se s ní nemůže shodnout. To je výchova p. převora z Nové Říše, a proto ona se docela mezi nás nehodí. Často mně tak dožere, že se musím moc zdržovat, abych od ní úplně neutekla. Tak se prosím nehněvejte a brzo se k nám opět podívejte, my Vás všichni moc rádi uvítáme. Mám zde již tři měsíce nemocného bratra z Hladova, tak jsem tím celá zedraná, neb jsem celé noci vzhůru. Pozdravuje Vás uctivě Antonie Florianová 202 Booz – dílo Victora Huga: Spící Booz – vyšlo v Dobrém díle roku 1933, s leptem a kresbou Otty Coestra.

84

203 Dokulil, Jan (1910–1974) – kněz (vysvěcen 1933), básník a překladatel, Zahradníčkův příbuzný. Zahradníček u něj za okupace přebýval na faře v Uhřínově, kde Dokulil v letech 1937–1950 působil. 204 Florianovy děti – Marta (*1903), Metoděj (*1904), Eva (*1907), Marie (*1909), Michael (*1911), Joachim (*1913), Josef (*1915), Františka (*1917), Anna (*1919), Jan (*1921), Gabriel (*1924), Václav (*1927). Mnohé z dětí se podílely na Florianových nakladatelských počinech. 205 bratr z Hladova – Jan Florian byl často finančním pomocníkem svého bratra Josefa Floriana. Zemřel 3. listopadu 1934. Viz pozn. č. 45. LXII [31. října 1933] Píšete, že se Vám článek o Rilkovi nelíbil. Snad jsem Vám zapomněl říci, že jen prosím o překlad té věci, kterou sám uznáte hodnotnou. Opomenul jsem to v dopisu asi jen proto, že jsme o tom mluvili zde u nás a že jsem to považoval po této stránce jednou pro vždy vyřízeno. Ale nadarmo to pracováno nebylo. (Přehlížím to ve Vašem rukopisu. Co chcete? Vždyť je to dobrý informační článek. O Rilkovi se u nás nic neví. A jsou v něm tři body tak věcné, že pro Českosl.[ovensko] je to pravý skvost. Nezapomeňte, že se kromě Poesií zabývám též Vědami. A po té stránce dát Vám číst takhle Aristotela!) Jste hodný, že jste mi tak pomohl. S pozdravem vděčný J. F. 206 píšete – dopis: V Mastníku 26. října 1933 Vážený pane Floriane, děkuji pěkně za dopis. Posílám Vám ještě překlad článku o Rilkovi. Pořád jsem s tím otálel, protože se mi ta věc nelíbí. Je to prabídně sesmoleno, slepeno z citátů a snad jenom pro informaci by to mohlo být dobré, kdyby to bylo aspoň vyčerpávající. Ale to není, neboť se ani slůvkem nezmiňuje o „Sonetech na Orfea“ a „Elegiích u Duina“, což jsou vrcholná díla Rilkova. Snad když to ještě hodně seškrtáte, může to potom nějak vypadat.

85

Myslil jsem, že se k Vám o prázdninách ještě podívám, ale čím dál s větší obtíží se hýbám z místa. Když mě někdo nevezme za ruku a neřekne pojď, sám se sotva odhodlám. Zrovna teď jsem před stěhováním do Slap k p. Fryntovi, kde míním strávit zimu, a jsem z toho všecek znervózněn. Globetrotter by ze mne nebyl. S uctivým pozdravem J. Zahradníček Pěkné pozdravy všem u Vás! 207 Emanuel Frynta (1888–1949), učitel ve Slapech u Prahy, pak na Žižkově, bibliofil, publicista, redaktor dětských knih v nakladatelství Vyšehrad. Patřil k redakčnímu kruhu Akordu. Zahradníček u něj ve Slapech v 30. letech bydlel. 208 článek o Rilkovi – vyšel v překladu Jana Zahradníčka v 39. arších v prosinci léta Páně 1937: Sveatli F. B. Aikin: Rainer Maria Rilke. 209 globetrotter – světoběžník LXIII 10. I. 1934 Vážený pane Zahradníčku! Posíláme Vám opožděnou knížku, která měla být rozeslaná hned do svátků. S tou stavbou se Metoděj hodně opozdil. Byla bych Vám ji ráda poslala po p. Dokulilovi, neměli jsme je ale ještě žádné hotové. To kolorování dá hodně práce. Proč jste k nám nepřijel s p. Dokulilem? Až v létě do té nové chalupy se musíte přijet podívat. Jste u nás vždy vítán! Přejeme Vám v tomto novém roce hodně zdraví a veselí! Pozdravuje uctivě Antonie Florianová 210 opožděnou knížkou – myslí pravděpodobně Vánoční hru pastýřskou, Stará Říše 1933, kterou vyzdobila ručně kolorovanými dřevoryty Marie Florianová, vysázela Eva Florianová, na ručním lisu vytiskl Methoděj Florian, v nákladu sto třiceti pěti číslovaných výtisků; nebo Florianová Marie – Florian Josef: Rok, Stará Říše 1934 – cyklus dvanácti ručně kolorovaných linorytů (sedm listů je pravděpodobně od Josefa V. Floriana, čtyři od Marie Florianové a jeden od Methoděje Floriana). 211 do nové chalupy – bratr Josefa Floriana Jan prodal majetek v Hladově a nechal za Starou Říši postavit novostavbu s č. p. 175.

86

LXIV [dvojlist: nalevo obrázek, napravo text] Panu Janu Zahradníčkovi pozdravení k svátku l. P. 1935. Obraťte též někdy pozornost na protilehlou noc (v kruhu Liturgie) štědrému večeru, tuto noc svatojánskou, z níž beře mocnosti svou koření. Podle Bartoše proto teď tolik krupobití, že se tato tajemná noc neslaví. Josef Florian Ant. Florianová

LXV 24. IV. 1935 Vážený a milý pane Zahradníčku! Vřelé díky za Vaši milou vzpomínku! Posílám Vám Poklad, ale již s chybou, totiž Metodějovým rukopisem. Kdyby se Vám nelíbil, tak ho prosím někomu dejte, a já podruhé Vám pošlu z prvních. Tentokráte jich děti natiskly 100 ex.[emplářů], ale tak se to rozletí a ještě 100 by se jich rozešlo. Tak se prosím na nás nehněvejte a nechte se v létě u nás vidět. Pozdravuje Vás uctivě Antonie Florianová ____________________________ Byla jsem nemocná, a tak mám ruku roztřesenou. 212 Poklad – autorem je Karel Jaromír Erben, vytištěn ve Staré Říši 1935 ve sto číslovaných výtiscích, linoryty, v některých výtiscích kolorovanými, vyzdobila Marie Florianová. LXVI 27. dubna 1935 Milý pane Zahradníčku, nevím, kam odeslat tento děkovný list za Žíznivé léto, proto adresuju jej, odkud přišla knížka. Tedy opravdu Vám děkuji, i za věnování, ač nevím, zač Vy se cítíte mi „vděčným“.

87

Vaše básně se mi líbí, je to má rodná chalupa, to jejich jeviště, a Vy jste v tom mém kraji dokonale umístěn v jednotě i s tím, jak Vás znám, opravdový („vopravdovský“) typ. I ta nejnovější v Listech „za času vína a básní“ obrací mnohou stránku v mém čtení a studování. Díky! Díky! A pozdrav! Josef Florian 213 Žíznivé léto – Zahradníčkova sbírka, která vyšla v dubnu 1935 v Melantrichu. 214 ta nejnovější v Listech – s názvem Odkaz, Listy pro umění a kritiku, roč. III, 1935, s. 161. Tato báseň je zařazena ve sbírce Žíznivé léto. LXVII [pohlednice] Stará Říše 16. srpna 1935 Tvůj dopis jsem dostal ve středu večer, ve čtvrtek nešla pošta a zítra musím domů. Škoda, že se nám to nepovedlo. Srdečný pozdrav! Tvůj Eman. Josef Florian Upřímně zdraví Fr. Springer

215 František Springer – nenalezen. LXVIII 7. října 1937 Festum senctíssimi Rosárii beátae Maríae Vírginis et commemorátio sanctae Maríae de Victória. – Jinému bych to tak slavně nevypisoval, ale s Vámi jsem hovořil, byť to bylo v pohodě, o růženci, a proto myslím, že i Vám taková připomínka bude milá. Vrátil jsem se právě „z kopání na poklady“ a z celé pošty, jež se mi za ten čas nahromadila, vyjímám předně Vaši knížku Pozdravení slunci, kterou jste mi tak láskyplně poslal, a mohlo to být bez „ostychové naděje“, s jistotou, neboť mi básníte ze srdce k srdci, anžto máme venkovský živel velmi společný místem i časem. I báseň Odchod (Šaldovi) lze čísti nestranně a odmyslím-li si Šaldu, jenž za svého života natropil mnoho literárního zla, je to výborná báseň na každý odchod, i toho neb onoho

88

výměnkáře z našich nejzastrčenějších vsí, kde nejsou ještě ani „sokoli“ ani „orli“, jen husy, slepice a holubi. Za knížku Pán Bůh zaplať, mám z ní velkou radost. S pozdravem Josef Florian 216 Festum senctíssimi Rosárii beátae Maríae Vírginis et commemorátio sanctae Maríae de Victória – Slavnost nejsvětějšího růžence blahoslavené Panny Marie a vzpomínka na Pannu Marii Vítěznou. 217 kopání na poklady – „Je známo, že ve 30. letech Florian v okolí Staré Říše i v jižních Čechách pátral po pokladech.“ Florian se zajímal o „různé paradisciplíny,

o elektromagnetismus,

praktikovaný

pomocí

siderického

kyvadélka, čtení z tváří, proutkaření, částečně snad i astrologii.“ (Bednářová 2006 : 539) 218 Pozdravení slunci – Zahradníčkova sbírka, která vyšla v září 1937 v Melantrichu. 219 báseň Odchod – byla napsána pro zvláštní číslo Listů pro umění a kritiku, přetištěna ve sborníčku Kmene Panychida za F. X. Šaldu (stejně se jmenuje Halasova báseň zařazena do Torza naděje, viz pozn. č. 97). V knižním vydání vyšla báseň ve zkrácené a upravené verzi. (Zahradníček 2001 : 838) LXIX [korespondenční lístek] [3. prosince 1937] Milý pane Zahradníčku, jsem v Praze a rád bych s Vámi pohovořil o jisté věci pro mne dosti důležité. Nevím, kde jste, myslím, že Vám to nějak dojde. Dejte mi zprávu na adresu Methoděj Florian, Břevnov, klášter, č. 1. LXX [obrázek v záhlaví] 23. ledna 1940 To M se tam přiřadilo k tomu Kříži, abych začal, jak obyčejně: Milý pane Zahradníčku, primitivní kreslíři udělali to záhlaví a mně to přinesli, že mám napsat „přání“. Podivil jsem se, na jakého to patrona? Neboť na Zlatoústa snadno zapomínáme. Zpíváme koledy, až do Hromnic všechno jest oslněno „září nad Betlémem“, a tak jen Kalendář a ovšem také Martyrologium připomínají Váš svátek. 89

Přáti se smí hodně. Pokud máš na to papír, přej každý dosyta: to se „lístků“ netýká. Maje tedy věc svou legálně ujasněnou, přeju v míře toho zuřivého „vyhrávání“ na všechny nástroje kuchyňské, jak víte, že se konává v našem kraji; bývá to slyšet daleko. To je nezodpovědný obyčej národa. Za sebe osobně potichu se pomodlím v jitřním bdění „na Váš úmysl“. S pozdravem Josef Florian [na levé straně uvnitř dvoulistu] Též přejeme všeho nejlepšího k Vašemu svátku a pozdravuje uctivě Ant. Florianová Eva Florianová Michael Florian Václav Florian Františka Florianová 180 odpověď: V Uhřínově 30. ledna 1940 Vážený pane Floriane, děkuji ze srdce Vám a Vašemu domu za krásné blahopřání k mému svátku, které mi způsobilo velkou radost, ale také hodně rozpaků. „Jak já k tomo přido?“ říkají u nás, a nemohu to přijmout jinak, než že jistě velký díl Vaší pozornosti patří mému patronovi, doktoru výtečnému, který, pokud vím, má u nás chráněnců celkem pořídku. Tu menší část si nechávám ovšem pro sebe a raduji se z ní, sedě nad ní jako ti dva ptáčkové, které mi Vaši namalovali do záhlaví, nad zasněženými jeřabinami. A to je přece v těchto třeskutých časech pochoutka vzácná. Bůh Vám ji na přímluvu Zlatoústovu odplať! Vzpomínám si na naši poslední besedu ve Wertudu na Smíchově a jaké obludnosti se přes nás od té doby převalily. Chtěl bych se s Vámi vidět zase v časech veselejších a doufám úpěnlivě, že uvidím. Srdečně pozdravuji Vás a všechny Vaše Váš Jan Zahradníček Přijměte, prosím, shovívavě tu mou knížečku, při níž jsem vzal nadarmo jméno statečné oslice starozákonní. 181 mou knížečku – Oslice Balaamova: Tři články a proslovy Jana Zahradníčka, vyšly v roce 1940 v Praze u Václava Poura.

90

LXXI 8. února 1940 Milý pane Zahradníčku, na Vás si vzpomínám častěji než jenom na Váš svátek, protože během roku ocitají se mi v rukou Vaše sbírky, jež odkládám vždy s velkým uspokojením. Jste básník mého kraje a jeho domácností, mého trvalého domova, a to přece něco znamená. A až na takového Valdštejna nemusel jsem se s Vámi tak dalece o nic hádat. A v té hospodě mi to s Vámi sedělo líbezně: pojedl jsem, popil jsem, nemaje v kapse dostatečnou odvahu na takovou velkolepou restauraci a vyšel jsem odtud s fedrpušem jako rekrut na novou výpravu: tak mi těch Vašich sto Korun zavýsklo v srdci – a na takové události se nezapomíná. Balaamova Oslice, opověděná v dopise, přišla až teď. Krásná knížka. Kapitola o Demlovi měla být též usměrněna trochu k Demlovi, neboť toho na stará kolena potřebuje od přátel než jejich místo zaujmou „krejčířové smrti“ – bezradní doktoři. Za vše Vám vděčný a s pozdravem Josef Florian 182 Valdštejn – Smrt Valdštejnova – báseň vznikla na popud 300. výročí (1934) zavraždění Albrechta z Valdštejna, kterému J. Durych věnoval Bloudění, jímž byl Zahradníček ovlivněn. Zařazena je ve sbírce Žíznivé léto (Melantrich 1935). 183 kapitola o Demlovi – článek z Oslice Balaamovy s názvem Básník a jeho krajina (Poznámka k dílu Jakuba Demla). Viz pozn. č. 181. LXXII 28. ledna 1941 Pane Zahradníčku, vzpomínám na Vás v těchto dnech (už před svátkem) a myslil jsem se omeziti na modlitbu, abych neopakoval, co obyčejně říkají gratulanti. Ale několik upřímných řádků neuškodí. Vás to – dědictvím z rodu – táhne k zbožnosti. To by bylo dobré. Ale každý má svého (anděla strážce i) anděla pokušitele, který Vás provází za struhou klopýtaje po suchých hrudách a prach Vám zaháněje do očí. Projevuje se to redigováním Akordu. Věty Demlovy v článku „Svědkové zvířat“ o důvěrníkovi při štěstí a o svědkovi, jehož hledáme v neštěstí, jsou nejen pošetilé, ale přímo pomatené, a tím celý ten traktátec škodí základním pojmům tak důležité funkce,

91

jíž jest svědectví, svědčení, svědek. Vůbec jakmile Vám dodá P. Deml nějaké odstavce o spravedlnosti a jejím původu, buďte opatrnější. S Braitem zase se Vám přihodilo toto. V Olomouci, kde v prostranném domě na Sv. Kopečku měla schůzi jakási „duchovní obnova“ (to P. Braito rád dělá), byl jste nějak účasten. Když se to už rozcházelo, nastupovaly v témže domě do exercicií dívky. A tu jedna u nich četla na černé tabuli na chodbě křídou od Braita, který právě odcházel: Komu libo, přijďte ke mně do bytu, uvidíte tam básníka Zahradníčka. Dívka, která mi to sdělovala, mluví pravdu, působilo prý to na ni dojmem, že Vás tam má v škatulce jako nějakého brouka se zlatými krovkami nebo v kleci jako nějakého kolibříka třpytných kovových barev. S Braitem a Demlem tedy pozor, nechcete-li si kaziti reputaci rodové prostoty venkova. S pozdravem Josef Florian 184 Akord – katolicky orientovaný měsíčník, v období 1928–1933 vycházel v pražském

Kuncířově

nakladatelství

pod

vedením

Jaroslava

Durycha

s převažující kulturní a politickou publicistikou zaměřenou ke kritice liberalismu a restituci křesťanských hodnot, od roku 1934–1939 vycházel v Brně a bylo v něm více beletrie a statí filozofických, teologických, estetických a uměnovědných, od roku 1939 až po jeho definitivní zastavení v roce 1948 (nevycházel od června do října 1945) se více přiklonil k literatuře, literární kritice, historii a teorii. Od roku 1940 jej vedl Jan Zahradníček. 185 Deml, Jakub (1878–1961) – kněz, básník a spisovatel. Patřil mezi první spolupracovníky J. Floriana. Roku 1910 se s Florianem rozešli ne zrovna v dobrém. Příčin jistě bylo více – rozdílné názory na věc, časté konflikty, Demlovy vleklé spory s církví, které pravděpodobně házely také špatné světlo na Starou Říši, která i tak nebyla v oblibě a od spolupráce s níž byl Deml konzistoří několikrát odrazován. Konflikt vyvrcholil zákazem vydávání Studia a také příchodem nového spolupracovníka Antonína Ludvíka Stříže. Postupně došlo k jakémusi usmíření, když Deml pomohl peněžním darem Dobrému dílu v době finanční krize v roce 1924. Eva a Marie Florianovy navštívily Demla v roce 1930. 186 Braito Josef Silvestr Maria (1898–1962) – olomoucký dominikán, zakladatel revue Na hlubinu a edice Krystal v Olomouci. Kvůli odlišným názorům v rámci katolického vyznání spolu vedli otevřené polemiky (jedovaté poznámky a útoky na stránkách svých periodik) Braito s Florianem. „Jestliže novotomismus (reprezentován dominikány – pozn. V. J.) de facto pokračoval v tradičně 92

konzervativní a moralistní linii českého katolického písemnictví druhé poloviny 19. století, s důrazem na mravnost (i s cenzurními predispozicemi – viz aféra kolem Schulzova románu Kámen a bolest), proud vycházející z podnětů Josefa Floriana naopak usiloval o autonomii literatury, nepodřízené povrchním moralistním měřítkům, ale spíše usilující o autentizující postoj, jenž je ekvivalentní existenciálním východiskům (J. Deml, J. Čep).“ (Komenda 2009 : 134) LXXIII Praha dne 12. června 1942 JUDr. Kamill Resler advokát v Praze II Redakce a administrace časopisu Akord Běhounská ul. 22 Brno V časopise „Akord“ roč. IX. 1941–42 sešit 7. z dubna 1942 uveřejnil na str. 273 až 275 z korespondence Josefa Floriana s básníkem 12 výňatků z dopisů Josefa Floriana. 276 až 278 „Z dedikací Josefa Floriana“ věnování 16 knih panu J. V. P. Jménem zákonných dědiců Josefa Floriana žádám Vás, abyste mně oznámili, jakým právem uveřejnili jste součásti jeho díla bez jejich svolení jako jeho zákonných dědiců, jimž jedině přísluší podle práva původského výhradné právo uveřejnění, rozšiřování těchto částí jeho díla. Zároveň mně oznamte, jaké jim chcete dáti zadostiučinění za toto zjevné a bezohledné porušení jejich práva. Pro Vaši odpověď jsem si poznamenal lhůtu do 18. června 1942. S projevem dokonalé úcty

Dr. Resler v. r.

187 Kamill Resler – „právník literátů“, jeho služeb využívali např. J. Florian, B. Fučík, F. X. Šalda.

93

188 florianovský Akord – po Florianově smrti 29. prosince 1941 vydal Zahradníček vzpomínkové číslo Akordu věnované Florianovi. O jeho přípravách se můžeme dočíst z vydané korespondence s Čepem – Korespondence 1931–1943 (Jan Čep – Jan Zahradníček) a z korespondence s Halasem – Není dálky… (Vzájemná korespondence F. Halase a J. Zahradníčka z let 1930–1949). Zmíněná korespondence s básníkem je právě Florianova korespondence s Františkem Halasem. Zahradníček 10. ledna 1942 píše Halasovi o přípravě Florianova čísla a připojuje žádost o „nějaké verše nebo vzpomínku prózou“. Halas 20. ledna odpovídá: „Milý Honzíku, tady jsou nějaké verše! Já to jinak nemoh’ napsat, tak nevím, jestli to projde.“(Halas, Zahradníček 2003 : 76) V dopise z 1. února se Zahradníček přiklání k Halasově obavě: „Děkuji Ti za ten peníz z ‚měsíční Kremice‘ in memoriam † J.[osefa] F.[lorina], ale mám také obavu, ne, jistotu, že to nepustí do tisku.“ (Halas, Zahradníček 2003 : 77) Nad básní je vynesen definitivní verdikt v dopise 24. února, když Zahradníček píše: „Tu báseň o J. F. nebudu tedy sázet, ale prosím Tě pěkně, nemohl bys napsat ještě něco jiného? Vydám to číslo až v březnu (původní plán byl na únor, nakonec vyšel v dubnu – V. J.), takže by byl ještě čas. Mohlo by to být i prózou, nějaká vzpomínka, zcela lidská, a ne jak někteří kostelníci v Řádu, kteří přímo říhají zbožnými úslovími“ (vyšel i vzpomínkový Řád – V. J.). Halas píše 6. března „Já jsem pln rozpaků co o panu F. napsat. Nespokojil by ses s nějakou mozaikou z korespondence? To mě tak napadá a samozřejmě by to byly věci obecné a né osobní. Ta řídká setkání toho by moc nevydala a na ‚študie‘ já nejsem, to mě znáš. Tak laskavě napiš. Ti ‚kostelníci‘ také chtěli něco. Samozřejmě jsem odmít. Pan F. se asi v nebi diví, odkud to ‚kadidlo‘ stoupá, u nich to kadidlo má opravdu ten jiný význam.“ V dopise z 11. března posílá výňatky z korespondence: „Vyhoď, co se ti nezdá, a hlavně aby někdo nevěděl, komu je to psáno. Červenám se při pomyšlení, že nějaký trouba by se mohl domnívat, že si hřeju nějakou polivčičku. Jsou v dopisech věci důležitější, ale je to svázáno s mojí maličkostí či s mým psaním, že to uveřejnit nejde.“ (Halas, Zahradníček 2003 : 79, 80) V Akordu kromě Halasovy korespondence zavzpomínal Jaroslav Durych na Florianovu osobnost, Josef Vašica na vydavatelskou činnost ve Staré Říši, Bohuslav Reynek na Floriana a jeho rozjímání o smrti, Vladimír Vokolek na Florianovo mlčení, Bedřich Fučík na knihy vydávané ve Staré Říši, Aloys Skoumal na Floriana jako kritika, Rudolf Černý na Florianovu filozofii „Hory 94

studia“, Jan Čep připomněl, jak významné a osudové pro něj bylo setkání s Josefem Florianem a mnozí další. LXXIV 18. VI. 1942 Vážený pane Zahradníčku! Váš dopis, který jsem dostala včera večer 17/VI, mne velmi zabolel. Psal mně o tom p. Dr. Levíček velmi pěkně a také jsem mu hned odpověděla ex.[pres] a také ex.[pres] jsem napsala p. Dr. Reslerovi, aby toho všeho nechal. Já jsem Vás advokátovi nedala, to on p. Dr. Resler je sám takový horlivec a dává na všechno bedlivý pozor. Mě se jenom ptal, jestli Vás smí upozornit, že bez našeho dovolení se nesmí otiskovat bratrovy dopisy a že bude na Vás tam vymáhat náhradu. My jsme se s dětmi o tom radili a děti řekly, abych mu napsala, že „upozornit“ může, ale nic víc, aby nevymáhal. Toto svolení na „upozornění“ jsme dali proto, poněvadž se vážně jedná o to stahovat dopisy od našich přátel (bratrovy dopisy) a tisknout je, což se nám nějak nelíbí, bratr to neměl rád. A už také se mně to psalo, jestli mají tyto dopisy vydat. Tedy prosím jsem Vás nedala advokátovi, já se do takových spisovatelských věcí nepletu a mám jiných starostí až nad hlavu, jak se říká. Mínila jsem Váš dopis poslat Dr. Reslerovi, ale abych to zmírnila, poslala jsem ho p. Pastorovi a Dr. Malému, aby to za mne nějak vyřídili. Pozdravuje uctivě Ant. Florianová LXXV V Praze, dne 30. června 1942 Milý pane Zahradníčku! Slečna Florianová mi psala, že se Vás velmi dotklo, když p. Dr. Resler po způsobu právníků hájil práva zákonných dědiců po zvěčnělém panu Florianovi, a zároveň mne žádala, abych Vám věc vysvětlil, což tímto milerád činím. Není snad ani třeba připomínat, že slečna Florianová není dědicem a že dědici jsou děti. Poněvadž se to vzhledem k jistým zjevům jevilo nutným, požádaly děti pana Dr. Reslera o hájení zděděných autorských práv a daly mu příslušnou plnou moc. Touto plnou mocí se samozřejmě rozumí, že p. Dr. Resler bude tato práva hájit vůči komukoliv (tedy Akord nevyjímaje), a rozumí se jí rovněž, že tak může činiti, aniž si v každém jednotlivém případě napřed vyžadoval jejich schválení nebo pokynů co do 95

jemnějšího či ostřejšího způsobu tohoto hájení. V zásadě by sice bylo možno hájit něco způsobem třebas jemně lyrickým, ale advokáti to obyčejně nedělají, ti mají pro to už své osvědčené zbraně v podobě krátkých a nepřekročitelných lhůt, upomínek, žalob, útrat a jiných sveřepostí, které se postiženým ovšem jeví zákeřnými, ba pekelnými, ale do nichž jim není radno mluvit. Mám za to, že tím je věc vysvětlena. Odvoláváte-li se na dopis p. Dr. Hocha, podotýkám jen tolik, že p. Dr. Hoch nemohl vědět, že jste si nevyžádali příslušného svolení. Pokud chcete ještě zvýšit brutálnost zákroku tím, že tvrdíte, že se vlastně „vyhrožuje advokátem i pánům Fryntovi, Vyskočilovi, Vašicovi, dlouholetým…atd.“, a sdělujete, že jim hned o tom píšete, tomu nerozumím. Jste si tak jist, že všichni věděli o tom, že nebylo vyžádáno svolení a že to schvalují? Či snad máte od každého spolupracovníka revers, v němž tento do zásoby schvaluje a stojí za vším, co kolektivum Akordu udělá, i za tím, co neudělá? A teď bych ještě rád k tomu dodal něco čistě za svou osobu. Pro mne tahle celkem nepatrná věc má totiž ještě jinou tvář. Také jsem si rád přečetl vzpomínkové číslo Akordu. Některé příspěvky se mi velmi líbily, jiné méně a jiné vůbec ne. Tak to s věcmi bývá. Ani mi příliš nenapadlo, že by tvůrcové tohoto čísla se mohli domýšlet, že tu vykonali nějakou kdožvíjak záslužnou věc. Ale patrně se toho domýšlejí. Jinak by onen „bolestný údiv“ nebyl ani vysvětlitelný. Mně se ovšem při pročítání toho čísla mimoděk vynořila vzpomínka na jiné číslo Akordu (tuším z doby přede dvěma léty), kdy ono tehdy už také kolektivum Akordu jednosvorně prohlásilo, že nebude polemizovat. Obrátilo se zády k věci, o niž šlo (o věc přece vždy šlo Josefu Florianovi, a to tak jako málokomu), což znamená, že se obrátilo zády k pravdě a s „velkomyslným“ gestem ukrylo svou tvář v podolku mateřských sukní paní Literatůry. A když potom Jakub Deml, rovněž zády k pravdě, ve svých „Šlépějích“ nactiutrhal Josefu Florianovi, tu se z oněch „dlouholetých přátel“ nikdo na jeho obranu ani neozval. Když jsem si na tohle vzpomněl, zdálo se mi to číslo Akordu jen chatrnou a s výjimkou některých skromných, ale láskyplných vzpomínek příliš literární záplatou. V křesťanství je pro nápravu jiný řád. Tam se napřed zpytuje svědomí a lituje, pak se vyznává a k tomu přijde zadostiučinění. A nechce-li se náprava, pak se ovšem nic z toho nedělá, ale také se mlčí. Z toho důvodu také nemohu při nejlepší vůli najít u sebe soucit s Vaším „bolestným údivem“. Pociťuji spíše jisté uspokojení z toho, že Spravedlnost dovede najít to pravé místo třebas i rukama advokátovýma. Nemohu tedy jinak než-li přáti za 96

svou osobu Vám i všem, kdož se s Vámi halí v blankytný plášť Akordu, jen ještě bolestnějšího údivu, rozhodně tak bolestného, abyste z něho procitli do spravedlnosti. A v té naději, že se tak stane, zůstávám s křesťanským pozdravem František Pastor 189 František Pastor (1885–1961) – překladatel z francouzštiny, angličtiny, němčiny, latiny a staré řečtiny, spolupracovník Staré Říše, později pražský magistrátní úředník.

97

4. EDIČNÍ POZNÁMKA V této práci bylo použito celkem 71 dopisů z pera Josefa Floriana a 5 od jeho sestry Antonie Florianové, 1 od Františka Pastora a 1 od Kamilla Reslera. Adresáty těchto dopisů jsou František Halas (dochováno celkem 33 dopisů z let 1927−41), Vladimír Holan (26 dopisů z let 1928−40) a Jan Zahradníček (12 dopisů od J. Floriana a 5 od Antonie Florianové, 1 od Františka Pastora a 1 od Kamilla Reslera z let 1929−40).

Dopisy

Antonie

jsou

do

souboru

zařazeny

zejména

z důvodu

charakterizování chodu nakladatelství, protože se Antonie podílela na administrativní činnosti. Jsou vynechány tři její dopisy adresované Zahradníčkovi, které jsou pouhými přáními, a tudíž neodpovídají měřítku pro zařazení do korespondenčního souboru (nejsou součástí chodu vydavatelství) – patří k soukromé části korespondence mezi Antonií a Zahradníčkem. Dopisy Kamilla Reslera a Františka Pastora dokreslují situaci, která nastala po Florianově smrti, proto jsou do souboru zařazeny. Ke zpracování byly použity dopisy v digitální podobě uložené u Mgr. Petra Komendy, PhD., dopisy jsou uloženy v Literárním archivu Památníku národního písemnictví. V poznámkách k jednotlivým dopisům jsou použity Halasovy dopisy vydané ve svazku Dopisy63 a také Zahradníčkovy dopisy z Literárního archivu Památníku národního písemnictví uložené v digitální podobě u Mgr. Petra Komendy, PhD. Bohužel Holanovy dopisy nejsou dostupné. V poznámkách, kde jsou citace básní jednotlivých autorů, bylo citováno ze sebraných spisů, tzn. Halas, František. Obrazy. (Dílo). Praha : Československý spisovatel, 1968., Krásné neštěstí. (Dílo). Praha : Československý spisovatel, 1969., Imagena. (Dílo). Praha : Československý spisovatel, 1971., Časy. (Dílo). Praha : Československý spisovatel, 1981.; Holan, Vladimír. Babyloniaca. (Sebrané spisy svazek IX). Praha : Odeon, 1968., Bagately. (Sebrané spisy svazek X). Praha : Paseka, 2006.; Zahradníček, Jan. Knihy básní. Praha : Lidové noviny, 2001. V poznámkách, které se týkají bibliografie vydavatelství ve Staré Říši, jsem čerpala z Stankovič, Andrej. Josef Florian a Stará Říše. Praha : Triáda, 2008. V úpravách dopisů bylo sjednoceno psaní data v záhlaví dopisu, tj. v dopisech psaných Josefem Florianem je měsíc vypsán slovy, v dopisech jeho sestry Antonie 63

HALAS, František. Dopisy. (Dílo). 1. vyd. Praha : Torst, 2001. 418 s.

98

převažovalo psaní měsíce římskou číslovkou, proto je pro odlišení pisatelů ponecháno. V hranatých závorkách je chybějící datum, které je určeno podle razítka na obálce nebo podle věcných souvislostí v dopisech (lze určit dopis předchozí nebo odpověď). V hranatých závorkách jsou také rozepisována zkrácená slova, např. p. H. na p. H.[alasová]. U Halasova dopisu, převzatého ze souboru, který sebral a edičně upravil Kundera, je datace určena chybně [Praha 1932], a proto je opravena (Praha 1933). Jiným způsobem nebylo do dopisů přejatých z vydané korespondence zasahováno. Byl pravidelně pozměněn začátek dopisů tak, aby oslovení bylo na jednom řádku a pokračování v dopise na řádku dalším. U Floriana se vyskytovala podtržená slova jako projev osobního důrazu, toto zvýraznění jsem ponechala. Barvu podtržení či barevné zvýraznění slova jsem nijak nerozlišovala. Psaní názvů děl jsem ponechávala ve tvaru jaký užil Florian, i když se třeba neshodoval se správným názvem díla – ten jsem napsala v poznámce. Psaní názvů děl jsem ve Florianových dopisech sjednotila k psaní bez uvozovek, protože u některých názvů uvozovky byly, jinde ne, a také protože uvozovky Florian používá také k jiným účelům, např. zdůraznění, ironie, citování, parafrázovaní, a uvozovek by tedy bylo v jeho dopisech velké množství s velmi rozmanitou funkcí. Současnému pravopisu bylo přizpůsobeno psaní čárek ve větách. Dále bylo upraveno psaní velkého písmene po čárce za oslovením a za dvojtečkou (po níž nenásledovala žádná přímá ani nepřímá řeč, či jiná citace, ale šlo o výčet). K jazyku Josefa Floriana se vyjadřuje ve své publikaci i Jitka Bednářová v kapitole Překladatel, kdy mimo jiné ukazuje konkrétní případy na několika překladech. Vypůjčím si její charakteristiku Florianova jazyka (v tomto případě se jedná o jeho jazyk ve francouzských překladech, ale platí i pro jeho písemný projev v korespondenci): používá infinitivy na –ti, a to i v běžné řeči (dlouho byly alternativou k infinitivu –t, který byl ještě po válce vnímán jako mluvený spisovný tvar), dále záporový genitiv (např. květiny nemají uší, prostředek příznakový, v mluvené řeči se vyskytoval jako prostředek východomoravský). Nejvýraznější stopa jeho dialektu se objevuje ve fonologické kvantitě, tzv. středomoravském krácení. Protože si

99

uvědomoval ovlivnění svého písemného projevu dialektem a toužil situaci napravit, vkládá dlouhé hlásky i tam, kde jsou ve spisovném jazyce krátké.64 V dopisech je ponechán tvar slovesa čtl, přečtl. K této odlišnosti od dnešního pravopisu se Florian vyjadřuje v dopise J. Skalickému, dne 3. 1. 1923: „Kdo by říkal ‚četl‘, smáli by se mu, že mluví pansky, jako študovanej.“65 Tento tvar jsem tedy ponechala. V Českém jazykovém atlase66 je nyní čtl považováno za moravskou podobu, která je výsledkem pozdějšího vyrovnání s femininem a plurálovými podobami čtla, čtli (tyto jsou v SSJČ I uvedeny jako rovnocenné varianty k četla, četli). Bylo ponecháno psaní velkých písmen u věcí abstraktních, spjatých s křesťanskou vírou apod., např. Vědy, Poesie, Advent, Víra, Moudrost, Prozřetelnost, Církev, Pravda, Spravedlnost. Velká písmena byla ovšem opravena v případech, kdy se jednalo o název, v jehož pravopisné podobě toto velké písmeno není, např. Mrtvé Moře – Mrtvé moře, Nový Rok – Nový rok, sv. Tří Králů – sv. Tří králů, Velký Pátek – Velký pátek, Torso Naděje – Torso naděje, Staré Ženy – Staré ženy, Mys Dobré Naděje – Mys dobré naděje, Štědrý Den – Štědrý den, sjednoceno psaní Dobré Dílo – Dobré dílo a u adjektiv tvořených z vlastních jmen, např. Staroměstský – staroměstský, Rakouské – rakouské. Byly opraveny pravopisné chyby, např. sylvestrovský, Panichyda, ztrávil, u Vašicy; nahrazeny římské číslice arabskými, např. C Kč, L Kč; další odlišnosti od dnešního pravopisného úzu, např. nádenník – nádeník, alleluja – aleluja, condottier – kondotiér, portefé – portfej. Stažení spřežek: kde kdo – kdekdo, málo kdy – málokdy, do syta – dosyta, přes to – přesto. Ponecháno jako Florianova specifičnost: krátkost: hlina, brat, panve, beře, Italie, konkretní, naopak délka u slov: myšlénka, zmární, péro (psací), tvar druzy (jako druhy), slovesa nesádíte, napovědít, otevru, obmezovat, posýlám, osykuje se (zimou), být opěvány, nedovedou zaujat, slovesa v první osobě typu potřebovat, která jsou zásadně psána s koncovkou –uju a infinitivy na –ti. Nejčastějším zásahem do textů byly opravy zastaralého psaní cizích či přejatých slov se „s“ nebo s „h“: 1/ se „s“: např. znormalisovala, verse, anylysa, radiesthesie, poesie, prosa a musa (opraveny i délky), iluse, metafysika, báse, censura,bagatelisující nebo genitivy se „s“

(S druhým pádem se pojí předložka z/ze. V případě, že chce pisatel vyjádřit význam „z povrchu pryč“ či „po povrchu dolů“, může místo předložky z zvolit předložku s. 64

Bednářová 2006 : 354–355 Bednářová 2006: 354 66 viz Balhar 2002 65

100

I v těchto případech je však základní předložka z, psaní s chápeme jako silně knižní až zastaralé.): např. s mysli, s cesty, s koně, s místa, s nebe, s toho sešlo; 2/ s „h“: např. mathematika, esthetika, authentický, theorie, theologie, kathedrála, kartothéka, radiesthesie, synthesa.

101

5. PŘÍLOHY Č. 1–3

příloha č. 1 VELIKONOČNÍ PŘÁNÍ

příloha č. 2 VÁNOČNÍ PŘÁNÍ

102

příloha č. 3 VÁNOČNÍ PŘÁNÍ S HOLANOVÝMI VERŠI

103

6. ANOTACE

Příjmení a jméno autora: Jurčeková Veronika Název katedry a fakulty: Katedra bohemistiky Filozofické fakulty Název diplomové práce: Josef Florian – osobnost v korespondenci Vedoucí diplomové práce: Mgr. Petr Komenda, Ph.D. Počet znaků: 184.589 znaků včetně mezer (z toho 72.919 znaků korespondence) Počet příloh: 3 (dvě strany) Klíčová slova: Josef Florian, František Halas, Vladimír Holan, Jan Zahradníček, korespondence, Stará Říše, Léon Bloy, ediční poznámka, katolicismus, vydavatelství, nakladatelství, Hora studia, Sépie, Kohout plaší smrt, Hořec, Staré ženy, Dokořán, Tvář, Torso naděje, Časy, Naše paní Božena Němcová, Triumf smrti, Kolury, Torso, Oblouk, Září 1938, Sen, První testament, Lemuria, Pokušení smrti, Žíznivé léto, Pozdravení slunci, Oslice Balaamova, Archy, Kursy, Akord. Anotace: Tato práce edičně zpracovává korespondenci Josefa Floriana a básníků Františka Halase, Vladimíra Holana a Jana Zahradníčka z konce 20. let do 40. let. Korespondence je doplněna o historicko-kritický úvod. Ten nás seznamuje s Josefem Florianem jako duchovní autoritou, vydavatelem a korespondentem. Následuje část, která obsahuje jednotlivé dopisy opatřené komentářem, ve kterém jsou vysvětleny historické souvislosti, charakterizovány a uváděny ve vztah zmíněné osoby, místa i věci. Korespondence, která je otištěna s malými zásahy týkajícími se pravopisu, je nejdříve roztříděna dle adresátů (Halas, Holan, Zahradníček) a poté chronologicky seřazena. Za korespondencí najdeme ediční poznámku, která podává obecné informace o dopisech a zásazích do nich.

104

7. LITERATURA BALHAR, Jan, et al. 2002 Český jazykový atlas IV. (Praha : Academia) BEDNÁŘOVÁ, Jitka. 2001 Jan Čep o katolicismu v českých zemích; Česká literatura IL, č. 2, s. 215-218 BEDNÁŘOVÁ, Jitka 2006 Josef Florian a jeho francouzští autoři. (Praha : Centrum pro studium demokracie a kultury) ČEP, Jan; ZAHRADNÍČEK, Jan 1995 Korespondence, I. díl. (Praha : Aula) DURYCH, Jaroslav. 1942 Čím byl Josef Florian; Akord IX, č. 7, s. 242–244 FLORIAN, Jan; FLORIAN, Gabriel 2007 Být dlužen za duši : Rozhovor Aleše Palána. (Brno : Host) FLORIAN, Václav 2004 Vladař a služka : Ze vzpomínek na dětství ve Staré Říši. (Rosice : Gloria) FRANZEN, August 1995 Malé církevní dějiny. (Praha : Zvon) FUČÍK, Bedřich 1992 Čtrnáctero zastavení. (Praha : Arkýř) 1998 Kritické příležitosti I. (Praha : Melantrich) 2002 Kritické příležitosti II. (Praha : Triáda)

105

HALAS, František 1966 Hlad. (Praha : Československý spisovatel) 1968 Obrazy. (Dílo). (Praha : Československý spisovatel) 1969 Krásné neštěstí. (Dílo). (Praha : Československý spisovatel) 1971 Imagena. (Dílo). (Praha : Československý spisovatel) 1981 Časy. (Dílo). (Praha : Československý spisovatel) 2001 Dopisy. (Dílo). (Praha : Torst) HALAS, František; ZAHRADNÍČEK, Jan 2003 Není dálky... : Vzájemná korespondence. (Praha a Litomyšl : Paseka) HOLAN, Vladimír 1968 Babyloniaca. (Sebrané spisy svazek IX). (Praha : Odeon) 1988 Bagately. (Sebrané spisy svazek XI). (Praha : Odeon) 2006 Bagately. (Sebrané spisy svazek X). (Praha : Paseka) CHVATÍK, Květoslav 1992 Melancholie a vzdor. (Praha : Československý spisovatel) KALISTA, Zdeněk 1969 Tváře ve stínu. (České Budějovice : Růže) Kolektiv Ústavu pro českou literaturu ČSAV 2006 Editor a text : Úvod do praktické textologie. (Praha : Paseka) KOMENDA, Petr. 2009 Olomouc jako centrum katolického intelektuálního života a regionalistických snah (léta 1938–1948); Bohemica Olumucensia : Litteraria I, s. 132–151. KUNDERA, Ludvík 1999 František Halas. (Brno : Atlantis) MED, Jaroslav 1995 Spisovatelé ve stínu. (Praha : Zvon) 106

MIKEŠ, Petr, ZACHA, Eduard 1992 Kurs Josefa Floriana. (Olomouc : Votobia) MLEJNEK, Josef 2000 Křesťanská univerzita Josefa Floriana. (Brno : Vetus Via) OPELÍK,Jiří 2004 Holanovské nápovědy. (Praha : Thyrsus) PUTNA, M. C. 1998 Česká katolická literatura v evropském kontextu 1884–1918. (Praha : Torst) ROTREKL, Zdeněk 2005 Skryté tváře. (Brno : Atlantis) SAICOVÁ ŘÍMALOVÁ, Lucie 2005 Komunikační strategie v dopisech Boženy Němcové. (Praha : Karolinum) STANKOVIČ, Andrej 2008 Josef Florian a Stará Říše. (Praha : Triáda) STANKOVIČ, Andrej 1998 Okradli chudého. (Olomouc : Votobia) ŠALDA, František Xaver 1988 Z období zápisníku II. (Praha : Odeon) ŠOLTÉSZ, Štěpán 1990 Dějiny křesťanské církve. (Praha : Kalich) ZAHRADNÍČEK, Jan 2001 Knihy básní. (Praha : Lidové noviny)

107

ZEJDA, Radovan 2004 Byl básníkem! : Život a dílo Jana Zahradníčka. (Tišnov : Sursum) Časopisy: Akord : revue pro literaturu, umění a život IX; č. 7, 1942 Kvart: sborník poesie a vědy II;1934 Listy pro umění a kritiku I, III; 1933, 1935 Život : list pro výtvarnou práci a uměleckou kulturuXIV, XV, XVI; 1935–1936, 1936– 1937, 1937–1938 Internetové stránky: Slovník české literatury po roce 1945 [online]. c2006-2010 [cit. 2010-04-18]. Dostupné z WWW: http://www.slovnikceskeliteratury.cz/. Sigma.nkp.cz [online]. c2005 [cit. 2010-03-15]. Dostupné z WWW: http://sigma.nkp.cz/F/. Fleursdumal [online]. c2010 [cit. 2010-04-13]. Dostupné z WWW: http://fleursdumal.org/poem/102. Internetová jazyková příručka [online]. c2008 [cit. 2010-04-18]. Dostupné z WWW: < http://prirucka.ujc.cas.cz/>. Povznesení [online]. poslední aktualizace 15. 1. 2010 v 11:11 [cit. 2010-04-13]. Dostupné z WWW: http://cs.wikisource.org/wiki/Povznesen%C3%AD

108