Obraz
„Fin de siècle“ Malíř krajin a žánrových výjevů Wilhelm Bernatzik (1853–1906) byl spoluzakladatelem spolku Wiener Sezession (1897), jehož členové se podíleli na formulování nového – secesního – výtvarného názoru v rakouském uměleckém prostředí. Spolek vydával svůj časopis Ver sacrum (volně přeloženo „Posvěcené jaro“), v němž nejen zveřejňoval a vysvětloval své tvůrčí záměry a ideje, ale také názorně ukazoval, jak se secesní tvarosloví uplatňuje ve všech oblastech životního stylu. Na první spolkové výstavě v roce 1898 se Bernatzik představil obrazem Zasněná. Dílo bylo natolik výstižným projevem soudobého vnímání světa, že je přímo z výstavy zakoupil mecenáš a sběratel umění Jan II. z Lichtenštejna, aby je o rok později daroval obrazárně Moravského zemského muzea (dnes součást Moravské galerie v Brně). Obraz nepředstavuje plošně ornamentální tvář secese, jak ji známe např. z díla Alfonse Muchy, ale její citovou polohu, zaměřenou na obsah a atmosféru okamžiku. Zobrazení mladé černě oděné ženy, opírající se v hlubokém zadumání o strom na břehu jezera, je ztělesněním dobových nálad konce století, kdy sílící pocit přelomu či zlomu nachází odpovídající výraz v melancholickém smutku a osamění – známý svět včerejška odchází a kdo ví, co přijde po něm… Obraz má svůj protějšek v Rakouské galerii v zámku Belvedere, avšak tam se umělec soustředil pouze na krajinnou scenérii, v níž významné místo zaujímá stříbřitý lesk vodní hladiny odrážející rmutnou zeleň okolní vegetace. Obě díla výstižně vyjadřují životní pocit marnosti a prchavosti okamžiku, pocit nenávratného odplývání a ztráty. Rám obrazu je s malbou spojen do jednoho výtvarného celku: plastické motivy rákosí na svislých a květy leknínů na vodorovných částech navozují prostředí jezerního břehu. Tento princip je projevem úsilí secesních umělců stylově sjednotit vše, co člověka obklopuje, a to v duchu „nového moderního“ uměleckého pojetí, ať už je to nábytek, dekorace stěn interiérů i exteriérů, vzory textilu, grafická úprava knih a časopisů, plakáty, drobnosti denního života, nádobí, oděvy, účesy žen, šperky a mnoho dalších věcí, dotvářejících životní styl. Kateřina Svobodová, kurátorka MG
98~ 99expozice Umění od gotiky po 19. století, MG v Brně, Místodržitelský palác, Moravské nám. 1a, Brno Stálá
Wilhelm Bernatzik, Zasněná, 1898, olej, plátno, foto: archiv MG
Mozart vv Brně Brně Mozart Rozhovor s Kurtem Gebauerem
Obr. 1 Kurt Gebauer při práci na Mozartově soše, foto Magistrát města Brna a archív Kurta Gebauera.
100 ~ 101
ROZHOVOR rozhovor události
KVĚTOSLAVA HORÁČKOVÁ Absolvent a nynější profesor Akademie výtvarných umění v Praze Kurt Gebauer (nar. 1941) patří k nejvýznamnějším osobnostem českého sochařství druhé poloviny 20. století a současnosti. Jeho dílo se řadí k linii tzv. české grotesky, figurální témata často zpracovává s ironií a trpkým vtipem – vedle cyklu zvětšených trpaslíků je asi nejtypičtější v tomto směru Dobře krmená rybka z roku 1974 nebo slavné „dámské“ sousoší Český rybník (1988). Řada jeho soch představovala ostrou politickou ironii, zejména Zdraviči nebo Obludy z let 1987–88. V českém prostředí je průkopníkem tzv. měkké plastiky, už od r. 1969 vytvářel figurální sochy ušité z textilu a vycpané dalšími materiály. Gebauerovy práce jsou zastoupeny mj. v Moravské galerii v Brně a v roce jeho sedmdesátin představila podstatný výběr z jeho tvorby brněnská Galerie Ars. Z Ateliéru veškerého sochařství profesora Kurta Gebauera na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze vzešly mnohé výrazné osobnosti současného umění, například Jan Stolín, Lenka Klodová či David Černý.
V roce 2008 byla na Zelném trhu odhalena socha věnovaná Wolfgangu Amadeu Mozartovi, první realizace z projektu Sochy pro Brno, v jehož rámci mají být v ulicích města umísťovány sochy na památku význačných osobností spjatých s Brnem. Jaký máte Vy osobně vztah k Mozartovi? Máte ho rád? Samozřejmě, já nikdy nedělám věci, ke kterým nemám vztah, do těch nejdu. A jak jste se o soutěži týkající se Mozartovy sochy dozvěděl? Ke konkurzu mě vyzvali z magistrátu. Nevím, co je to napadlo, ale bylo to od nich hezké. Šlo
totiž o soutěž na výzvu spojenou s veřejnou soutěží. To je ideální, protože do takto vypsané soutěže se mohou přihlásit lidé, od kterých může vzejít nějaké překvapení, výborná věc, ale zároveň můžou být osloveni i umělci, kteří už mají něco za sebou, od kterých se dá něco čekat. Když je totiž soutěž jen veřejná, jdou do ní mnohdy spousty lidí, kteří nemají do čeho píchnout a jen to tak zkoušejí. A byla splněna i podmínka, kdy je v soutěži nabídnuto skicovné. Odměna za námahu. Jinak je to často vydírání autorů, protože pak vypisovatelé dostanou návrhy zadarmo. A například když jde o architektonické návrhy, tak není výjimkou, že do toho ti autoři investují desetitisíce. Sochaři možná o něco méně, protože jsou méně ceněni – nebo se to snad bere jako dobrovolná zájmová činnost. Ale v Brně byly podmínky dobré. Byl jsem pak vyzván ještě k dalším soutěžím na sochy pro Brno, na Edisona a Spravedlnost, zúčastnil jsem se jich také, ale vyhrál to někdo jiný. Byť jsem to udělal pěkně! Ale zase není žádoucí, aby jeden autor udělal všechno. A znáte tu sochu Spravedlnosti? Víte, jak vypadá? Vím, vím, dělal ji Marius Kotrba. Mezi Brňáky vzbudila rozruch a hned získala pár více či méně vtipných přezdívek. Tak to jsou takové ty hloupé lidové řeči, ta socha je pěkná, i když je to vzato taky trošku z toho lidového konce, jako že spravedlnosti je těžké dosáhnout. Ale socha je to pěkná, já jsem si ji dokonce párkrát fotil, když jsem byl v Brně a Mário je – nebo byl – jeden z nejlepších sochařů, je hrozná škoda, že už není. [Autor sochy Spravedlnosti Marius Kotrba zemřel náhle a nečekaně 17. května 2011, pozn. aut.].
opus musicum 2/2012
Obr. 2 Kurt Gebauer se sochou W. A. Mozarta, foto Magistrát města Brna a archív Kurta Gebauera.
jsou dobré, ale nelíbivé, se sochami, které jsou nelíbivé, protože jsou prostě špatné. Mozart vychází z toho, že prostor pro instalaci byl dobře vybraný. Auta kolem něho vám nevadí? No to vadí, vadí, už jsem protestoval, auta tam nemají co dělat, to je jasné. Stačilo by poslat ta auta pryč. Ale to musejí taky Brňáci protestovat! Nejhorší byl ten plán, že se pod Zelným trhem budou stavět garáže, kvůli tomu jsem taky psal, to už je snad naštěstí na chvíli zažehnáno.
Dokonce pro mě kdysi cosi modeloval, ještě jako student, ale to jsem po něm musel předělat, protože jeho styl byl hodně jiný. On nedělal jinak, než jak to znáte z Brna. Ale vždycky je lepší, když to zvětšování modelů dělá někdo jiný než autor, ten to pak může posoudit zase z jiného úhlu, protože není do věci tak vtažený. Ještě bych se ráda zeptala na jednu věc. Mário říkal, že když tenkrát začal přemýšlet, jak udělat Spravedlnost, věděl okamžitě, co to bude a jak to bude vypadat. Co vy a Mozart? Bylo to podobné? Já jsem hned věděl i u té Spravedlnosti, jak bych ji udělal a byl to lepší nápad, ten můj, ale bohužel – oni nemají rádi hezké věci. Dokonce i u toho Mozarta ředitel Domu umění Koryčánek říkal, že ten Mozart je moc líbivý. Bylo to v pořadu Ta naše povaha česká a nebylo to moc šťastné, protože tam dali dohromady sochy, co
102 ~ 103
Proti garážím se angažovala taky vaše bývalá studentka, Lenka Klodová, víte to? To vím, ale slyšel jsem, že to náměstí se má rekonstruovat, to je další odporná věc. Přitom to není vůbec potřeba, je to podvod na Brňáka, ta dlažba je perfektní, lehce zvlněná, což je autentické. Tam bude další obrovský kšeft, čím dražší realizace, tím větší peníze za projekt a tak dál. Má to snad dělat dobrá kancelář, ale i tak – je to kšeft a hlavně – není to potřeba. To náměstí je hotové, má atmosféru i tradici, jen bych tam zrušil nějaké křivé obrubníky a zakázal bych auta. Parkuje se tam i večer, přímo kolem sochy, a já nechápu, co lidi vede k tomu, aby na to místo večer jezdili autem. Mohla by to být příjemná promenáda a je to jako parkoviště. Já jsem to tam zažil na abiturientském sjezdu ŠUŘky (tam jsem kdysi rok studoval). Psal jsem o tom a jedna dáma mi v reakci na to e-mailem odepsala, že bych měl spíš podporovat ty bohatší vrstvy, že ty musejí jet do divadla autem. No a já jsem oponoval, že v Brně jsou levné taxíky, které tam čekají v řadě jak magoři na nádraží. Tak ať si bohatší vrstvy laskavě vezmou taxík a neucpávají večerní Brno.
ROZHOVOR rozhovor události
S těmi auty možná souvisí výška vašeho mozartovského sloupu, mám pocit, že primátor chtěl, aby ta socha byla mezi lidmi. No ano, a zase jsme u těch aut. Nemají tam co dělat a mělo by se proti tomu psát pořád a v každých novinách. Já definuju to náměstí jako nejhezčí ve střední Evropě, už proto, jaké se tam nacházejí památky – Reduta, nahoře sloup Nejsvětější trojice, Parnas a hlavně ty autentické trhy, které teď jinde jako „farmářské“ zavádějí, ale tady v Brně jsem viděl normální venkovanky, jak tam prodávají svoje okurky. Ano, Zelný trh má tradici, jen si vzpomeňme na Janáčka, jak si tam zapisoval nápěvky mluvy, právě ty obyčejné venkovanky ho dokázaly inspirovat. A teď tam zase budou něco vrtat, těm lidem seberou prostor. Přitom tam není co předlažďovat. Když Zelný trh předláždí, tak ho jen zmrví. Zase to bude to studené postkomunistické raně kapitalistické vkusně architektonicko-dekorativně-výtvarně zmrvené náměstí. Ty peníze a energii by měli spíš věnovat na něco, co je opravdu potřeba. Vraťme se ještě k té výšce sloupu, proč jste nakonec umístil Mozarta tak vysoko? Aby nedýchal ty výfukové plyny, aby se díval do oken slavnostního sálu, nebo abyste naznačil, že Mozart svým talentem převyšoval většinu populace? No to je taky zajímavé vysvětlení, proč ne? Samozřejmě, jak je výš, tak tolik nevadí těm autům. Ale vážně – umístění sochy, to je vždycky důležité a je to dáno strukturou příslušného prostoru. Mozart na Zelném trhu, kde tvoří obrovskou dominantu Parnas, musí mít parametry tzv. pobočných soch, jak se dělaly v baroku nebo postbaroku. No a ta okna – dá se předpokládat, že Mozart jako dítě hrál v Redu-
Obr. 3 Socha W. A. Mozarta od Kurta Gebauera, foto Magistrát města Brna a archív Kurta Gebauera.
tě právě v tom prvním reprezentačním poschodí. Je to taková hra s tím malým prťousem, který není ale zas tak malý, má asi dva metry čtyřicet. Musel být na sloupu, protože jinak by to byla v tom obrovském prostoru náměstí jen taková soštička. Umístění sochy jsem dlouho zvažoval a velmi pečlivě jsem měřil, kde má být hlavice sloupu, což je ten klavichord, na kterém Mozart balancuje. A tvar sloupu je vzat z portálu Reduty, proporčně je stejný, jen je větší. Je to hra s fasádou, snažil jsem se to zkomponovat s vlastní budovou, aby tam nebylo nic navíc, aby tam hrála hlavně ta socha. A co Mozartův starý obličej, nezažil jste nějaké protesty Brňanů podobně jako Marius Kotrba? A to, že je Mozart ve vašem pojetí nahý, to nevadilo? Spíš je to tak, že je to taková finta na diváky, a myslím, že to vlastně lidi baví, že kdo zná
opus musicum 2/2012
