Felix Krumlowský Nakladatelství Petrklíč ISBN

UtutlaneDejiny1A.qxd

28.11.2010 16:39

© Felix Krumlowský © Nakladatelství Petrklíč ISBN 978-80-7229-189-2

StrÆnka 2


28.11.2010 16:39

StrÆnka 3

Felix Krumlowský

Ututlané dějiny aneb Záhady slavných postav naší historie


28.11.2010 16:39

StrÆnka 4

OBSAH

Pár slov úvodem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5 Přemysl Oráč: Ze sedláka kníže? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 Svatopluk: Kde je pochován moravský král? . . . . . . . . . . . . . 17 Sv. Václav: Příliš záhad kolem jedné vraždy . . . . . . . . . . . . . 25 Sv. Vojtěch: Mučedník se třemi hlavami . . . . . . . . . . . . . . . . 43 Kristián: Hříšný syn vraha sv. Václava? . . . . . . . . . . . . . . . . . 59 Přemysl Otakar I.: Král se rozvádí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 67 Záviš z Falkenštejna: Poprava prknem nebo mečem? . . . . . . . 73 Václav III.: Detektivka bez konce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 87 Eliška Přemyslovna: Nevěrná královna? . . . . . . . . . . . . . . . . 99 Karel IV.: Podvodník přišel vhod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 107 Václav IV.: Zachránila krále lazebnice? . . . . . . . . . . . . . . . . 119 Jan Hus: Který Husinec je pravý? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 127 Jan Žižka: Byl vojevůdce otráven? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 133 Ladislav Pohrobek: Smrt krále Holce . . . . . . . . . . . . . . . . . . 139 Perchta z Rožmberka: Nešastná bílá paní . . . . . . . . . . . . . . 151 Rudolf II.: Císař posedlý áblem? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 161 Petr Vok: Miloval krásnou Zuzanu? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 169 Jáchym Šlik: Ztracené panské hlavy . . . . . . . . . . . . . . . . . . 175 Albrecht z Valdštejna: Zradil svého císaře? . . . . . . . . . . . . . 185 Jan Sladký Kozina: Pozvání na boží soud? . . . . . . . . . . . . . 201 Jan Nepomucký: Tajemství zázračného jazyka . . . . . . . . . . . 207 Josefina Dušková: Byla Mozartovou milenkou? . . . . . . . . . . 219 Karel Hynek Mácha: Záhada básníkovy smrti . . . . . . . . . . . 225 Božena Němcová: Přísně utajení rodiče? . . . . . . . . . . . . . . . 233 Bedřich Smetana: Zemřel na syfilis? . . . . . . . . . . . . . . . . . . 243 Stručné české dějiny v datech (do roku 1900) . . . . . . . . . . . 253 Výběr z literatury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 266


28.11.2010 16:39

StrÆnka 5

PÁR SLOV ÚVODEM

Vážení čtenáři, předkládáme vám příběhy pětadvaceti postav z našich dějin, přesněji řečeno čtyřiadvaceti, protože jedna z nich je fiktivní. Jde o bájného předka české panovnické dynastie Přemysla Oráče. S každou z těchto předkládaných postav je spojeno nějaké malé či větší tajemství, malá či větší záhada, která dráždí naši zvědavost a povzbuzuje naši představivost. Právě zásluhou takových tajemství a záhad nejsou české dějiny nijak nudnou záležitostí. Díky nim se historii dostává žádoucí pestrosti, barvitosti a vzrušivosti. Budiž však zároveň žalováno, že často bývají slavné postavy naší minulosti líčeny jen nezáživně a černobíle, často se stávají pouze encyklopedickými hesly, která ani zdaleka nemohou nabídnout všechno, co by nás v souvislosti s nimi zajímalo. Právě proto vznikla tato knížka o ututlaných nebo také zamlčovaných dějinách. Každá z předkládaných historických postav, a už jde třeba o svatého Václava, Karla IV., Jana Žižku, Petra Voka z Rožmberka či Josefinu Duškovou, skrývá cosi, o čem se zpravidla příliš nepíše, o čem se mnoho neví, nebo o čem se dokonce taktně mlčí. Vždy co kdyby tím byl znevážen význam historické celebrity či národního génia? Opravdu? Nabízíme vám malý výlet do české minulosti a doufáme, že se vám při něm nebudou klížit víčka, jak se to občas stává nad stránkami knih až příliš odborných. Nuže tedy vydejme se proti proudu času do temné propasti historie! Zvu vás na cestu.

5


28.11.2010 16:39

StrÆnka 6


28.11.2010 16:39

StrÆnka 7

ZE SEDLÁKA KNÍŽE?

PŘEMYSL ORÁČ

Jistě znáte z Jiráskových Starých pověstí českých pověst o kněžně Libuši, která si poslala poselstvo do Stadic pro svého budoucího chotě oráče Přemysla. Tento sedlák se pak měl stát zakladatelem přemyslovské panovnické dynastie. Ale proč právě sedlák. Alois Jirásek čerpal ve svém vypravování především z Kosmovy Kroniky české sepsané nejspíše mezi roky 1119 až 1125. Kosmas v ní vkládá Libuši do úst následující slova: „Hle, za oněmi horami je nevelká řeka Bílina a na jejím břehu je viděti vesnici, jež slove Stadice… Tam váš kníže oře s dvěma strakatými voly…“ Ještě starším dokladem o existenci pověsti o Přemyslovi je Kristiánova legenda o životě a umučení sv. Václava a jeho báby sv. Ludmily. Byla totiž napsána zřejmě už na sklonku 10. století. O Češích v ní vypravuje, že „když byli postiženi zhoubným morem, obrátili se, jak pověst vypravuje, k nějaké hadačce se žádostí o dobrou radu a věštecký výrok. A když jej obdrželi, založili hrad a dali mu jméno Praha. Potom nalezše nějakého velmi prozíravého a důmyslného muže, jenž se jenom orbou zabýval, jménem Přemysla, ustanovili si ho podle výroku hadaččina knížetem neb vladařem, davše mu za manželku svrchu řečenou pannu hadačku…“ Vida, Kristián sice znal Přemysla, ale o Libuši se zmiňoval jen jako o „nějaké hadačce“. Zdá se tedy, že ženich kněžny Libuše Přemysl Oráč je mnohem reálnější postava než ona sama. Vezmeme-li v potaz, že Kristián psal svou legendu nejspíše na sklonku 10. století, je jeho už citovaná zmínka o „muži, jenž jenom orbou se zabýval, jménem Přemysl“, nejstarším dokladem o zakladateli panovnické dynastie. 7


28.11.2010 16:39

StrÆnka 8

Je přitom zvláštní, že jméno Přemysl nebylo ani v Kristiánově době, ani o více než sto let později v Kosmově době v Čechách běžné. Jak to tak vypadá, prvním Přemyslem v přemyslovském rodě byl až syn českého krále Vladislava I. a jeho druhé manželky Judity Durynské Přemysl I., který žil v letech 1155 až 1230 a v německém prostředí přijal jméno Otakar. Není to trochu pozdě? Kristián původ Přemyslova jména nijak nerozvádí, zato podle Kosmase měla Libuše říci svých poslům vyslaným do Stadic: „…Nyní, je-li vám libo, vezměte mou řízu, pláš i přehozy, jaké sluší knížeti, jete a vyřite tomu muži vzkaz ode mne i od lidu a přivete sobě knížete a mně manžela. Muž má jméno Přemysl. Ten na vaše hrdla a hlavy vymyslí mnohá práva, nebo to jméno latinsky zní praemeditans (rozmýšlející) nebo superexcogitans (přemýšlející)…“ Údajný Libušin výrok nepoužil Kosmas ve své kronice jen tak náhodou. Spolu s dynastickou legendou o knížeti povolaném od pluhu se v Čechách šířilo také povědomí, že zemské zákony a zemské právo platí právě od zakladatele panující dynastie. Jistě nikoli náhodou uvádí Ondřej z Dubé, nejvyšší sudí zemský v časech panování krále Václava IV., že „právo zemské české jest dávno nalezeno ještě od pohanstva a nejviece od Přemysla Oráče a těch pánov, kteříž sú té chvíle byli“. Tímto odvoláním se na tak dávnou dobu byl posvěceno poddanství a stavovské rozdělení společnosti. Konečně i sám Kosmas o Přemyslovi praví, že „tento muž, jenž vpravdě pro svou mužnost zasluhuje slouti mužem, upoutal zákony tento bezuzdný kmen, nezkrocený lid mocí zkrotil a uvedl v poddanství, jež jej i dnes tíží, též vydal všechna práva, jimiž se tato země řídí a spravuje…“ Hned na první pohled je toto tvrzení plné rozporů. Vždy za rozmýšlejícího a tedy moudrého muže je považován obyčejný a jistě nepříliš vzdělaný oráč, zemědělec, sedlák. A přitom tento prostý člověk z lidu, sotvaže se díky přízni jedné kněžny vyšvihne na vladařský stolec, sám hned zapomene na svůj původ a vytvoří přísné zákony a spoutá své nedávné venkovské druhy tuhým poddanstvím. 8


28.11.2010 16:39

StrÆnka 9

BYLA BRÁZDA ZEMSKOU

HRANICÍ ?

Podle některých badatelů prý však Přemysl nebyl obyčejným sedlákem ale vlastně geometrem. Ohánějí se přitom tvrzením Kosmase, podle něhož prý Přemysl oral u Stadic na velmi zvláštním místě. A to na úhoru, „zdéli a i zšíři dvanácti kročejů, jenž kupodivu, ač leží mezi tolika poli, přece nenáleží k žádnému poli“. Podle toho by se vůbec nemuselo jednat o prosté orání, ale o vytyčování hranic území státu či kmene vyroanou brázdou. Přemysl prostě vyznačoval zemské hranice, základal území státu. Stejným způsobem, tedy vyoráním brázdy, vytyčoval hranice města Říma jeho bájný zakladatel Romulus, podobně hrabě Welf, zakladatel německého panovníckého rodu Welfů, prý odděloval hranice svého dědičného území dokonce zlatým pluhem. Stadice se dnes nacházejí zhruba dvacet kilometrů od dnešních státních hranic České republiky a prakticky také historických hranic českého knížectví a poté i českého království. Jenže v časech starých pověstí je pokrýval hluboký pohraniční hvozd, kam by se asi těžko dalo zajet s pluhem. Proto Přemysl vyorával hranice už poblíže Stadic. A že vyorávat hranice mohla jen osoba vznešená, netřeba dodávat. Přemysl tudíž nebyl prostým oráčem ale minimálně knížecím geometrem nebo ještě lépe urozeným velmožem. A ještě něco. Pokud by na nápadu s vyoráváním hranic něco bylo, vysvětlovalo by to, proč Libuše hledala svého ženicha v tak od Libušína či dokonce od Vyšehradu vzdálených místech, vlastně až v pohraničí.

POSVÁTNÝ SEX

NA POLI

Jenže tohle všechno je jenom hypotéza, která tak trochu akceptuje naše dnešní přezírání rolnického povolání. Když řekneme oráč, vybavíme si nejčastěji pologramotného močůvkou páchnoucího chlapíka v botách vystlaných slamou, či tehdy v lýkových střevících, těch, které si pak Přemysl vzal s sebou na památku na Vyšehrad. Ale tento přezíravý pohled vůbec neplatil v minulosti. Naopak. Oráč býval už v antice vyzdvihován jako muž velice 9


28.11.2010 16:39

StrÆnka 10

významné profese. Římský básník Vergilius ve svých Zpěvech rolnických připomíná: „Sám otec (míněn nejvyšší bůh Jupiter) nepřál si míti lehkou rolnickou práci a prvý rolníky nutil uměle vzdělávat půdu a bystřit nesnází důvtip, nechtě, by spala mu říš jak ztrnulá dřímoutou těžkou. Rolník neoral zem, než Jupiter nastoupil vládu… …chtěje, by potřebou hnán svým vlastním hloubáním hledal znenáhla dovednost různou a pěstil si obilí orbou.“ Tehdy se obdělávání polí stávalo základním zdrojem obživy a oproti lovu a pastevectví představovalo vlastně výrobní revoluci. Ostatně i pro dávné Slovany bylo obdělávání polí ještě stále tou nejdůležitější činností, na níž byli svou existencí bezprostředně závislí. Proto také vyorání první jarní brázdy v doposud panenské půdě, jak by tomu napovídala Kosmovo tvrzení o úhoru, který nenáleží k žádnému poli, mívalo magický význam. Bývalo spojováno s obřadem, který měl zajistit budoucí bohatou úrodu. Už ve starověkém Řecku spojovali první orbu s bájí o bohyni země a obilí Deméter, v římských legendách se jmenuje zase Ceres, a smrtelném Íasionovi, synovi hromovládného Dia. Z jejich spojení se narodil Plútos, bůh bohatství, původně požehnání polí. Tato báje našla odraz v obřadu, který doprovázel začátek jarní orby, a totiž „posvátného sňatku“ vybrané kněžky s knížetem a s ním spojené rituální soulože v první vyorané brázdě. Tuto brázdu musel samozřejmě vyorat sám vladař, kníže, vůdce rodu, který se v ní pak pomiloval s ještě panenskou kněžkou či hadačkou. Nepřipomíná vám to příběh Libuše a Přemysla? Kristián a Kosmas zřejmě nepřímo zaznamenali dávný pohanský obřad doprovázející počátek obdělávání pole, jenž měl zajistit bohatou úrodu. Pravda, Libuše si pro svého ženicha poslala a nemilovala se s ním v brázdě, nicméně i tak má celá pověst styčné body s dávným rituálem první orby. Kristián a Kosmas zřejmě nepřímo zaznamenali ještě pohanský obřad doprovázející počátek obdělávání pole, jenž měl zajistit bohatou úrodu. 10


28.11.2010 16:39

StrÆnka 11

Tento výklad potvrzuje i nejstarší dochované vyobrazení Přemysla Oráče na fresce ve znojemské románské rotundě sv. Kateřiny, kde má jeho radlice podobu stylizovaného falu, který se má vnořit do panenské půdy a oplodnit ji. Spisovatel Stanislav Lom to ve své divadelní hře Děvín vyjádřil velmi přesně, když nechal Přemysla promlouvat následující větu: „Žena a země jedno jest; z muže má úrodu svou.“ Zřejmě nikoliv náhodou byla orba celá dlouhá staletí považována za významnou činnost hodnou i mocného panovníka. Dokonce to platilo ještě koncem 18. a na počátku 19. století. Zabrousíme-li jen do našich dějin, dozvíme se například, že sám císař Josef II. při své návštěvě Moravy vyoral jednu brázdu na poli u Slavíkovic a ruský car Alexandr I., jeden z vítězů nad Napoleonem, se zase chopil pluhu v jihočeském Hosíně. Oba tak zřejmě chtěli předvést jak svoji manuální zručnost, tak i úctu k práci zemědělců, v níž byla orba, obdělávání půdy, tou nejdůležitější činností. Přemysl přitom nebyl jediným oráčem, který podle pověstí založil panovnickou dynastii. Podobně v sousedním Polsku stojí podle kroniky Galla Anonyma na počátku rodokmenu zdejších Piastovců bájný oráč Piast. Shoda začátků Přemyslovců a Piastovců je až příliš nápadná, než aby mohlo jít o pouhou náhodu. Je zřejmé, že obě legendy vznikly na základě podobného nebo stejného jarního rituálu, jenž měl zajistit hojnou úrodu, plné sýpky, a tedy i přežití příští zimy a další existenci rodu či kmene. Zdaleka nešlo jen o čistě slovanskou pověst. Vždy vzor pro ni nacházíme i v antickém Středomoří. Když v roce 458 před naším letopočtem ohrožovali Řím Aequové, bojovný národ usedlý ve střední Itálii, udělil senát mimořádné diktátorské pravomoci vojevůdci Luciovi Quinctiovi Cincinnatovi. Kupodivu poselstvo senátu nalezlo tohoto muže, který měl zachránit Věčné město před agresory, jak právě oře na poli. Cožpak to není přímo předobraz legend o Přemyslovi a Piastovi? Symbolika vladaře povolaného 11


28.11.2010 16:39

StrÆnka 12

od pluhu je zřejmě hluboce zakořeněna v evropských tradicích. Proto i české pověsti prostě nemohly nemít takovou postavu.

SOUVISLOSTI

VE HVĚZDÁCH

Vrame se ještě k textu Kosmovy kroniky a položme si otázku, proč vlastně měl Přemysl orat právě na úhoru o rozměrech dvanáct krát dvanáct kroků? Podle badatele Josefa Sadílka jde jednoznačně o astrální záležitost, tedy o připomínku jarní rovnodennosti. Tehdejší zemědělec prý musel mít jisté astronomické znalosti a vědět, že když den i noc mají shodně po dvanácti hodinách, v Libušiných slovech je to zašifrováno do úhoru o dvanácti kročejích zdéli i zšíře, nastává čas jarní orby. Na noční obloze se to projevuje vzestupem velmi jasné hvězdy Arktura ze souhvězdí Pastýře, vlastně prodlouženého oblouku hvězd Velkého vozu, k zenitu. Už citovaný Vergilius ve Zpěvech rolnických připomíná, že „rolníku potřeba jest též souhvězdí Arktura dbáti…“ Čili dávný sedlák se tak trochu musel vyznat i v astronomii, protože postavení hvězd mu podávalo závažné informace o agrotechnických lhůtách. Stoupající jasný Arktur představoval výzvu k první jarní orbě. V této souvislosti je zajímavé, že Kristián ve své legendě píše, že „Slované čeští, usazení pod samým Arkturem…“ Libuše zase v Kosmově kronice říká svým poslům: „Co váháte? Jděte bez starosti, sledujte mého koně, on vás povede pravou cestou a dovede zase zpět, nebo tu cestu nejednou šlapal.“ Z čehož může vyplývat, že Přemysl byl vlastně Libušin tajný milenec a její kůň tudíž do Stadic dobře trefí, ale také okolnost, že kráčel směrem k souhvězdí Pastýře k hvězdě Arktur. Ne nadarmo nazývali staří Čechové Arktura Přemyslem Oráčem. I ti zmiňovaní dva Přemyslovi voli mají prý mysticko-astrální význam. Když je totiž budoucí kníže vypustil, řekl jim, a jdou, odkud přišli, a oni skutečně zmizeli z očí a víc se neobjevili, vlastně tím napodobovali výjev na podzimní noční obloze. Tehdy totiž začne souhvězdí Pastýře zapadat za obzor a nejdříve přitom zmizí „volské spřežení“. 12


28.11.2010 16:39

StrÆnka 13

Z hlediska symboliky je zajímavý také motiv Libušina koně, který dovedl její poselstvo k Přemyslovi. Pobaltští Slované měli ve svém pantheonu jako nejvyššího boha už zmiňovaného trojhlavého Triglava. Jeho tři hlavy symbolizovaly nebe, zemi a podsvětí, sloužily mu tři panenské kněžky, při čemž se nám okamžitě vybaví tři Krokovy dcery – Kazi, Teta a Libuše, a také věštecký bílý kůň. Právě on podle toho, zda například překročil nebo nepřekročil do země vetknutá zkřížená kopí, předvídal úspěch nebo naopak nezdar chystaného válečného tažení. Kult boha Triglava nemusel být nutně omezen jen na Poblatí. Na největším velkomoravském hradišti Valy u Mikulčic objevili archeologové pohanskou svatyni z druhé poloviny 9. století, tvořenou dřevěnou ohradou 25 metrů dlouhou a 11 metrů širokou, v jejímž středu byly velmi pietně pohřbeni dva koně, nepochybně kultovní zvířata. Mohlo se i v tomto případě jednat o věštecké koně? Zázrační hřebci či klisny dodnes přežívají v pohádkách uchovávajících nejednu stopu po dávné tradici. Takoví koně nejen předvídali výsledek budoucích válek, ale dokonce i vybírali budoucího vladaře. Proto i Kosmovo vyprávění o cestě Libušina, tedy věšteckého koně, vždy tato kněžna přece byla hadačkou a uměla předvídat budoucnost, je vlastně popisem rituální volby knížete: „…Kráčejí poslové moudře neučení, putují vědomě nevědomí, držíce se stop koně. Již přešli přes hory, již již se přiblížili ke vsi, kam měli dojíti. Tu jim přiběhl jakýs chlapec vstříc i tázali se ho řkouce: ,Slyš, dobrý chlapče, jmenuje se tato ves Stadice? A jestliže ano, je v ní muž jménem Přemysl?‘ ,Ano‘, odpověděl, ,je to ves, kterou hledáte, a hle, muž Přemysl nedaleko na poli pohání voly, aby dílo, jež koná, hodně brzo dokonal.‘ “

PRVNÍ

DYNASTICKÝ SŇATEK

Se Stadicemi je však potíž. Nacházely se totiž na území, které tehdy nepatřilo kmeni Čechů, ale kmeni Lemúzů. Že by zakladatel české panovnické dynastie vlastně nebyl Čech ale Lemúz? A není divné, že si bájná Libuše vybrala manžela až z takové dálky? Mimochodem, z Libušína to měla do Stadic minimálně 13


28.11.2010 16:39

StrÆnka 14

60 kilometrů. Nám, kteří jsme dnes zvyklí jezdit na rande autem, to sice hodně nepřipadá, ale v tehdejších časech to určitě byl pořádný kus cesty. Jeden výklad se samozřejmě nabízí. Sňatek Libuše a Přemysla mohl představovat záměrné politické spojení dvou slovanských knížecích rodů za účelem sjednocení jejich držav. Josef Sadílek v této souvislosti připomněl, že staří Slované říkali radlici lemeš, jak se to dodnes uchovalo ve slovenštině, a oráči pak říkali lemúz. Byl tedy kmen Lemúzů vlastně kmenem „oráčů“, což se na Přemysla až nápadně dobře hodí. Historika Jiřího Bílka v druhém díle Hádanek naší minulosti zase zaujala nápadná podobnost názvu vesnice Stadice, v některých opisech nazývané Ztadiczi, se jménem slovanského kmene Stadiců, uváděných ve starobylém rukopise Bavorský geograf v sousedství franské říše na sever od Dunaje. Podle toho by Libuše neuzavřela dynastický sňatek s předákem Lemúzů – Oráčů, ale s knížetem kmene Stadiců. Jenže, jak se zdá, to všechno je jen a jen spekulace. Ve skutečnosti v raném údobí hradištní doby, tedy v časech odpovídajících počátkům slovanského osídlení české kotliny, ještě žádná obec Stadice neexistovala. Při výstavbě železniční trati z Bíliny do Ústí nad Labem byl zde sice objeven hromadný hrob s několika kostrami, keramickými nádobami a bronzovým nožem, archeologové však nález zařadili do období únětické kultury, tedy do starší doby bronzové. A to je opravdu hodně dávno před naším letopočtem. Po nějakém staroslovanském osídlení není ve Stadicích ani stopy. Přesto tu v roce 1836 našel nádeník Ignatz Honolke, rodilý Němec, údajnou Přemyslovu otku. Na vysvětlenou dodejme, že otka byl železný nástroj s vějířovitou plochou nasazený na dřevěné tyči, jenž sloužil k čištění radlice i k pohánění dobytka. Přemysl ji údajně, když přestal orat, zarazil do země a zázračně z ní vyrazily tři velké ratolesti. Zmiňovaný Honolke dobýval ve Volské hoře nedaleko Stadic kámen na dláždění cesty a povšiml si jakéhosi starého už notně zrezivělého železného předmětu. Přinesl ho ukázat stadickému rychtáři Franzi Guthovi a ten, třebaže byl také Němec, nicméně zemský patriot, usoudil, že se jedná o otku „prvního českého vévody Přemysla“. O rok později se údajná otka 14


28.11.2010 16:39

StrÆnka 15

jako vzácná relikvie ocitla v pražském Národním muzeu, sídlícím tehdy v ulici Na příkopě v místech nynější Živnobanky. Teprve později dospěli archeologové k závěru, že se nejedná o Přemyslovu otku, ale o keltskou železnou sekyrku, tedy předmět konec konců mnohem starší, by nikoliv posvátný.

Přemysl snídající na pluhu. Ilustrace z původního vydání Hájkovy Kroniky české

15


28.11.2010 16:39

StrÆnka 16


28.11.2010 16:39

StrÆnka 17

SVATOPLUK

KDE JE POCHOVÁN MORAVSKÝ KRÁL?

V roce 894 zemřel mocný král Velkomoravské říše Svatopluk, jemuž pozdější bavorský letopisec Turmair přiřkl přívlastek Magnus (Veliký). Fuldské letopisy mu příliš nefandily, a proto mu vystavily velmi nepříznivý nekrolog: „Zemřel nešastně král Svatopluk, vévoda Moravanů a pochva vší věrolomnosti, když dychtě po lidské krvi, obcházel všechny sousední země a uváděl je lstí a klamem ve zmatek. Nakonec vybízel své lidi, aby nebyli přáteli míru, ale spíše setrvávali v nepřátelství k sousedům…“ To další kronikář – Regino z Prümu – byl k zesnulému uznalejší a v souvislosti s rokem 894 uvádí: „Asi v tuto dobu zemřel též Svatopluk, král moravských Slovanů, muž mezi svými nejrozvážnější a duchem nejbystřejší. Jeho království drželi jeho synové nešastně po krátkou dobu, nebo Uhři vše až do základů zpustošili…“

TŘI

PRUTY

SVATOPLUKOVY

Z pozdějších písemných záznamů vyplývá, že Svatopluk zemřel 9. března 894 kdesi na Nitransku a byl pochován v klášteře pod horou Zobor. Podle kroniky Historia Bohemica Eneáše Silvia Piccolominiho, pozdějšího papeže Pia II., z druhé poloviny 15. století, dal Svatopluk II. převést otcovo tělo na Moravu a uložit v hrobce předků na Velehradě. Ale dost možná je to jen legenda podobná těm dvěma nejznámějším, které o moravském králi Svatoplukovi zná dnes téměř každý. Především je to pověst o třech prutech, kterou zřejmě jako první zaznamenal byzantský císař a spisovatel Konstantin Porfyrogennétos: 17


28.11.2010 16:39

StrÆnka 18

„Je třeba vidět, že Svatopluk, vládce Moravy, byl statečným a obávaným mužem pro národy, které s ním sousedily. Tento Svatopluk měl tři syny. Když umíral, rozdělil svou zemi na tři díly a svým třem synům zanechal po jedné části. Prvního ustanovil velkým (hlavním) vladařem, ostatní dva podřídil svrchovanosti prvního syna. Napomínal je pak, aby jeden proti druhému nečinili rozbroje, a ukázal jim takový příklad: Vzal a svázal tři pruty a podal je prvnímu synovi, aby je zlomil. Když tomu nestačily síly, dal je opět druhému a podobně i třetímu. Potom rozdělil ty tři pruty a dal je třem po jednom. Oni je vzali a na příkaz, aby je zlomili, ihned je přelomili. A tímto příkladem je napomenul a pravil: ,Zůstanete-li svorni a v lásce nerozlučitelní, nepřátelé vás nebudou moci porazit a podřídit. Povstane-li mezi vámi svár a řevnivost a rozdělíte-li se ve tři vlády, nepodléhajíce prvému bratrovi, zahubíte se navzájem a sousedními nepřáteli budete zcela zničeni!‘ Když pak po Svatoplukově smrti setrvali v míru jeden rok, vznikl mezi nimi svár a roztržka a jeden proti druhému pozvedli vnitřní válku…“ Z údajných tří Svatoplukových synů známe dva – Mojmíra II., který se stal po otcově smrti vládcem Velké Moravy, a Svatopluka II., jenž dostal do správy údělné nitranské knížectví. V některých písemných pramenech však bývá zmiňován jako druhý jakýsi Preslav, prý syn druhé Svatoplukovy manželky Svatožizně. Tento Preslav údajně založil Bratislavu, původně nazývanou Praslavgrad, v latinských rukopisech uváděnou jako Brezalauspruc a podle legend by měl být dokonce totožný se sv. Ivanem, bájným poustevníkem z lesů kolem Berounky.

KRÁL POUSTEVNÍKEM? Ale povězme si ještě druhou pověst o králi Svatoplukovi, kterou vylíčil Kosmas ve své Kronice české: „Téhož roku (míněn je rok 894) Svatopluk, král moravský – jak se všeobecně vypravuje – zmizel uprostřed svého vojska a nikde se již neobjevil. Pravda však je, že přišed sám k sobě uznal, že nespravedlivě a jaksi zapomněv dobrodiní pozdvihl zbraně proti svému pánu, císaři Arnul18


28.11.2010 16:39

StrÆnka 19

fovi (Arnulf samozřejmě nebyl císařem, ale jen východofranským králem), jehož synu byl kmotrem a jenž mu podrobil nejen Čechy, ale i jiné země odtud až k Odře a odtamtud do Uher a k řece Hronu. Želeje toho, za temna půlnočního vsedl, nikým nepozorován, na koně, projel svým táborem a uchýlil se na jedno místo na stráni hory Zobor, kde kdysi s jeho podporou a pomocí vystavěli tři poustevníci ve velikém a nepřístupném lese kostel. Když tam dojel, na skrytém místě v tomto lese zabil koně a svůj meč zahrabal do země. Na úsvitě přišel k poustevníkům, aniž poznali, kdo jest, i byl po mnišsku oholen a oblečen v roucho poustevnické. A pokud žil, zůstal od nikoho nepoznán, teprve když již poznal, že se blíží smrt, zjevil mnichům, kdo jest, a potom hned umřel…“ Příběh kajícího se panovníka, který opouští své vladařské křeslo a odchází před smrtí do kláštera, patřil ve středověku k oblíbeným literárním rekvizitám dokazujícím nadřazenost moci církevní nad světskou. Nehledě na to, že se i takové případy stávaly. Připomeňme si například bulharského cara Borise I. na konci 9. století, či později, v 16. století, římského císaře a španělského krále Karla V. O údajném Svatoplukově pobytu v klášteře sv. Hippolyta na hoře Zboru u Nitry se zmiňuje také tzv. Saský letopisec a autor první veršované české kroniky Dalimil.

KTERÝ VELEHRAD

JE PRAVÝ

Řeknete si možná, že jsou to jenom pověsti. Nicméně historici dobře vědí, že každá pověst obsahuje jisté pravdivé jádro. Však také motiv údajného Svatoplukova pokání, jimž snad chtěl omluvit své chování vůči arcibiskupovi Metodějovi, posloužil archeologům, pokoušejícím se identifikovat jeho hrob. Kde je, kde ho mají hledat? Tahle záhada nedává spát mnohým profesionálním i amatérským badatelů. Podle pozdějších písemných zpráv byl Svatopluk nejdříve pochován v klášteře pod horou Zobor u Nitry, odkud ho jeho syn Svatopluk II. přenesl do královské hrobky na Velehradě. Jenže tento dávný Velehrad není radno ztotožňovat s Velehradem nynějším. Cisterciácký klášter na úpatí Chřibů, kde se každoročně na 19


28.11.2010 16:39

StrÆnka 20

cyrilo-metodějský svátek koná slavná pou, založil až v roce 1205 moravský markrabě Vladislav Jindřich, bratr českého krále Přemysla Otakara I. Velehrad, původně Veligrad, tak se totiž zřejmě jmenovalo nynější Staré Město u Uherského Hradiště.

HROB

V

MIKULČICÍCH?

O první místo mezi velkomoravskými městy se hlásí také hradiště Valy u Mikulčic, rozkládající se na ploše zhruba dvou set hektarů, přičemž uprostřed, jak zjistili na základě svých vykopávek archeologové, se nacházela šestihektarová akropole s knížecím palácem a trojlodní bazilikou, největším velkomoravským kostelem vůbec. Objevitel tohoto hradiště profesor Josef Poulík pokládal tuto trojlodní baziliku za Metodějův chrám. Jeho pokračovatel docent Zdeněk Klanica pak právě na tomto hradišti identifikoval údajný Svatoplukův hrob. Domnívá se, že souvisí se zdejší dvouapsidovou rotundou, v pořadí šestou objevenou církevní stavbou v Mikulčicích, která byla nesporně zbudována za Svatoplukovy vlády a je přímou předchůdkyní podobných svatyní v Čechách pocházejících z 10. a 11. století. Klanica upozorňuje na hrob umístěný vskutku zvláštním způsobem – přímo pod vchodem do tohoto kostela. To znamená, že všichni věřící, kteří do rotundy vstupovali, museli přecházet přes jeho náhrobní desku. Kdo sám sebe odsoudil k tak zvláštnímu posmrtnému spočinutí? Nepochybně to musel být nějaký významný velmož či bojovník, jak o tom svědčí pár pozlacených bronzových ostruh nalezených v tomto hrobě. Podle Klanici to byl sám moravský král Svatopluk, který prý takovou volbou své hrobky dal najevo, že se chce kát za své údajné hříchy.

ZÁHADNÁ HROBKA V SADECH Další archeolog profesor Vilém Hrubý je však jiného názoru. Podle něho byl mocný velkomoravský panovník pochován v církevním komplexu v lokalitě Sady u Uherského Hradiště. V letech 1957 až 1964 zde odkryl jak kostel, tak zvláštní s ním spojenou pohřební 20


28.11.2010 16:39

StrÆnka 21

kapli, v níž byla mohutná hrobka o rozměrech 270krát 115krát 145 centimetrů s lidskou kostrou. Jedinou dochovanou výbavu hrobu představovaly dva pozlacené gombíky. Podle názoru profesora Hrubého by mělo jít o spínadla pohřebního roucha, prostého posledního oděvu kajícníka. Tělo nebožtíka spočívalo ve velké dřevěné rakvi pobité čtyřiadvaceti železnými pásy. Jáma hrobu byla vydlážděna pískovcovými deskami a její stěny byly obloženy dřevem. Nad podlahu pohřební kaple vystupoval kamenný náhrobek, který byl omítnut vápennou maltou. Na jejich pozůstatcích se archeologům podařilo zjistit zbytky monumentální malby představující neúplnou polovinu mužské tváře zřejmě nebožtíka uloženého do hrobky. Dotyčný měl delší rovný nos, drobná ústa a mandlově protáhlé velké oči. Neznámí umělci, zjevně kopírující podobné byzantské malby z jihovýchodní Evropy, použili černou, červenou, bílou, šedou či šedomodrou a olivově zelenou barvu.

CO

ŘÍKÁ ANTROPOLOG

Mohl tím portrétovaným být Svatopluk? A jsou kosti pohřbeného v této hrobce kostmi moravského vládce? Profesora Hrubého trápí tyto otázky řadu let. Ale teprve v roce 1983 požádá předního antropologa profesora Emanuela Vlčka, známého zkoumáním pozůstatku českých panovníků a také světců, o zhodnocení kosterního nálezu z pohřební kaple ze Sadů u Uherského Hradiště. Kostra bohužel nebyla úplná, ale i tak byl možné dát odpově na otázku, jaký byl člověk, kterého zde uložili k věčnému spánku. Profesor Vlček dospěl k závěru, že šlo o robustního muže 175 centimetrů vysoké postavy, tedy už na pohled rváče, bojovníka, který zemřel někdy mezi svým 45 až 50 rokem. Možná se vám zdá těch 175 centimetrů málo, ale v té době to byl nadprůměrně vysoký chlap. Stejně tak délka života přesahuje tehdejší průměr. Podle zbytků lebky se zase dalo soudit, že nebožtík měl protáhlý hranatý obličej s úzkým nosem, což odpovídalo rekonstruované malbě na náhrobku.

21


28.11.2010 16:39

POCHÁZEL BOŘIVOJ

Z

StrÆnka 22

MORAVY?

Zvláštní na zkoumané lebce je kornoutovitý a nápadně dolů skloněný zevní zvukovod. Profesor Vlček upozorňuje na skutečnost, že podobně utvářený zvukovod má i lebka připisovaná prvnímu známému českému knížeti Bořivojovi. Vzhledem k tomu, že výskyt takového typu zvukovodu je velmi vzácný, v současné populaci je pouze tříprocentní, je taková shoda mimořádně nápadná. Dokonce by se z toho dalo usuzovat, že se jedná o dědičný znak. A ještě něco… Podle profesora Vlčka měli oba zesnulí stejnou krevní skupinu, a to skupinu B. Znamená to snad, že moravský král Svatopluk a jeho český místodržící Bořivoj byli příbuzní? Historik Velké Moravy Lubomír E. Havlík v tom spatřuje možné potvrzení hypotézy, že Bořivoj nebyl českého původu, ale přišel do Čech z Moravy jako Svatoplukem dosazený příbuzný. Možná to byl Svatoplukův mladší bratr nebo synovec! Znamená to snad, že Přemyslovci, jichž je Bořivoj nejstarším známým představitelem, pocházeli z rodu moravských vládců – Mojmírovců?

TAJEMSTVÍ

HROBU V KATEDRÁLE

Podívejme se však na údajný hrob českého knížete Bořivoje. V roce 1911 objevil architekt Kamil Hilbert, který tehdy řídil dostavbu katedrály sv. Víta na Pražském hradě, při stavebně archeologickém průzkumu základů někdejší svatovítské rotundy dva hroby, označené odborníky jako K 1 a K 2. Ze zprávy, kterou Hilbert o nálezu sepsal, vyplývá, že oba hroby byly překryty souvislou dlažbou rotundy založené knížetem Václavem. Z toho by vyplývalo, že jsou starší než sama svatyně. Podle antropologa Emanuela Vlčka dokonce svatý Václav úmyslně založil svatyni nad těmito dvěma hroby. Znamenalo by to, že zde byly pochovány velice významné osoby. Ale které? Mohl by jednou z nich být kníže Bořivoj? V Legendě o sv. Ludmile, označované jako Fuit in provincia Bohemorum (Stalo se v zemi české), se uvádí: „Kníže Bořivoj potom, naplniv šestatřicet let svého života, odebral se z tohoto světa…“ Kupodivu 22


28.11.2010 16:39

StrÆnka 23

v hrobě označovaném jako K 1 byl podle antropologických zjištění pochován muž ve věku mezi 35 až 40 lety. Profesor Vlček z toho usuzuje, že zde byl opravdu pohřben první historicky doložený český a také pokřtěný kníže Bořivoj. S tímto závěrem však nesouhlasí známý archeolog, který se věnoval průzkumu Pražského hradu, Ivan Borkovský: „…Oba mrtví byli uloženi do hrobu před vchodem do kaple dlouho po smrti Václavově, mozaika byla nad těmito hroby porušena, nevíme však, s kterou mladší dlažbou byly oba hroby současné.“ Také další historici Milena Bravermanová a Michal Lutovský popírají, že by hrob K 1 s pozůstatky muže se zvláštním typem zvukovodu mohl být hrobem Bořivojovým. Ve své knize Hroby, hrobky a pohřebiště českých knížat a králů uvádějí: „Za místo uložení Bořivojovy tělesné schránky byl dříve mylně považován hrob odkrytý Kamilem Hilbertem při přestavbě svatovítské katedrály v centrální části původní rotundy sv. Víta. Podle nejnovějších archeologických pozorování byl ale tento hrob (označovaný v odborné literatuře jako K 1) zasypán až v době existence rotundy, je tedy vyloučeno, aby v něm byl pohřben Bořivoj, zesnulý více než dvacet let před započetím stavby kostela…“ Že by tímto závěrem vzala za své hypotéza o úzké příbuznosti moravských Mojmírovců a českých Přemyslovců? Kde se potom vzali dva pohřbení muži – jeden v Sadech u Uherského Hradiště a druhý na Pražském hradě se stejným velmi vzácným typem zvukovodu a stejnou krevní skupinou. Že by to byla jen náhoda? Antropolog Vlček jako odborník takovou náhodu odmítá. A nám zatím nezbývá než se smířit se zatím nevyřešenou záhadou. Vždy ani nevíme jistě, zda v Sadech bych pochován právě mocný moravský král Svatopluk. Vím, jen, že zde pohřbený muž měl asi příbuzného na Pražském hradě. Ale co když to byla opravdu jen náhoda?

23


28.11.2010 16:39

StrÆnka 24

Půdorys velkomoravského kostela – církevního komplexu v Sadech u Uherského Hradiště. V horní části náčrtku je řídce tečkované zdivo pohřební kaple s vyznačenou hrobkou připisovanou králi Svatoplukovi

24


28.11.2010 16:39

StrÆnka 25

SV. VÁCLAV

PŘÍLIŠ ZÁHAD KOLEM JEDNÉ VRAŽDY

Vyslovíme-li jméno zemského patrona svatého Václava, jistě se nám ihned vybaví jeho jezdecká socha od Josefa Myslbeka na pražském náměstí nesoucím jeho jméno. Nepochybně nám v mysli vytane i jím původně založená svatovítská katedrála a svatováclavská koruna, kterou dal zhotovit jeho velký ctitel císař a král Karel IV. Vzpomeneme si i na pověsti, podle nichž přijede v čele blanických rytířů, až bude v Čechách nejhůře. Ale také se setkáme s názorem, že právě tento Přemyslovec zaprodával Čechy Němcům, a stal se symbolem zrady a kolaborace, jak se s tím oháněl ještě ne tak dávno jeden v historii nepříliš kovaný český expremiér. Osočoval svatého knížete právem či neprávem? Proč je pro nás svatý Václav, přestože žil před více než tisíciletím, stále aktuální? Proč vyvolává i po tak dlouhé době politické spory? A co o něm vlastně víme?

BYLA NA BUDČI

ŠKOLA ?

Václav se narodil patrně v roce 907 nebo 908 jako nejstarší syn knížete Vratislava I. a jeho manželky Drahomíry. Připomeňme si, že v té době ještě panoval jeho strýc Spytihněv I. a Václav proto nemusel mít naději, že někdy usedne na knížecí stolec. Byl to zřejmě chlapec velmi nadaný a otec ho proto poslal do Budče, kde ho jistý kněz Učen vzdělával v latinském jazyce a liturgii. Pravděpodobně se nejednalo o nějakou školu, jak se to později tradovalo. Spíše bychom zmíněného kněze mohli označit za domácího učitele. První staroslověnská legenda o sv. Václavovi tvrdí, že četl nejen latinské, ale i řecké a slovanské knihy. Připomeňme v této 25


28.11.2010 16:39

StrÆnka 26

souvislosti, že gramotnost byla i u našich panovníků až do 13. století vzácností, a Václav proto jistě svými schopnostmi všechny udivoval. Když se po Spytihněvově smrti ujal vlády Vratislav, byl už Václav cíleně připravován také k vladařské činnosti. Asi v sedmi či osmi letech byl na slavnosti postřižin v kostele Panny Marie na Pražském hradě představen jako budoucí kníže. Jednalo se zřejmě o ještě pohanský rituál, ovšem už v křesanském hávu, jak tomu nasvědčovala přítomnost biskupa Notheria až ze severoitalské Verony. Po Vratislavově smrti a zavraždění jeho matky Ludmily v roce 921 se v zastoupení ještě nedospělého Václava ujala vlády kněžna Drahomíra. Na otázku, kdy sám Václav usedl na knížecí stolec, se názory různí. Historik Josef Pekař se domníval, že se tak stalo už v roce 922, kdežto Dušan Třeštík klade tuto událost až do roku 925.

KONFLIKT

S MATKOU

Mladý panovník si od počátku své samostatné vlády počínal velmi energicky. Zřejmě proto, aby uklidnil rozhárané domácí poměry, vypověděl svoji matku Drahomíru, odpovědnou za vraždu Václavovy babičky sv. Ludmily, z Prahy na Budeč. Jednalo se zřejmě nejen o trest, ale i o snahu zbavit se jejího přímého vlivu. Když se však poměry v knížectví uklidnily, povolal ji zase zpět. Ze všech legend se nejpodrobněji touto záležitostí zabývá Kristiánova legenda: „Mezi tím blahoslavený Václav, zvolený kdysi vnuknutím Kristovým za vévodu, vyrostl z chlapeckých let a zářil květem nejpůvabnějšího mládí. Hluboko pak v paměti chovaje, v čem byl od učitele písma vzdělán, vroucně toužil naplnit skutkem to, co sluchem poznal. A proto jeho věrolomná matka a některými syny Beliálovými (Belial – hebrejsky ničema, jinak kníže áblů), kteří s ní stejně smýšleli, nenávidíce ho pro jeho skutky a přesvaté myšlení, radili se mezi sebou a řekli: ,Ach běda, co si počneme a kam se obrátíme! Nebo kníže náš, jenž byl od nás na trůn povýšen, zkažen byv kněžími a takřka mnichem se stav, nedovoluje nám kráčeti sráznou a navyklou cestou našich neřestí…‘ Od toho času se 26


28.11.2010 16:39

StrÆnka 27

tedy počali k němu chovat velmi nepřátelsky, vyhrožujíce mu a i jinak mu působíce přemnohá příkoří…“ Z tohoto pohledu se zdá, jako by celý konflikt Václava s Drahomírou a českými velmoži byl konfliktem křesanského knížete s ještě pohanským prostředím. Nemělo by nás to příliš překvapovat. Vždy legenda měla světce oslavit a zdůvodnit jeho svatost. A čím lépe by to mohla učinit, než zdůrazněním jeho zápasu o svatou víru?! Ne že by ke sváru staroslovanského náboženství a křesanství v Čechách Václavovy doby nedocházelo, ale už patrně nebyl tak prudký, jako tomu bylo za jeho děda Bořivoje. Nicméně podívejme se, jak to podle Kristiána dopadlo s Drahomírou: „Povstala potom … převeliká různice mezi těmi velmoži, kteří setrvávali po boku zbožného vévody, a mezi ostatními, kteří podporovali ničemnou stranu bezbožné panovnice. I rozdělili se i rádcové a přední mužové země a trny nesvornosti rozbujely se mezi nimi až k prolévání krve. Ale strana spravedlivých, ačkoli byla velmi malá, nabyla přece vrchu nad stranou nespravedlivých, jako vždy nejednotnou. Nebo stále jmenovaný vévoda Václav, staraje se o zjednání pokoje, pojal vnuknutím Ducha svatého úmysl, matku svou, která byla příčinou veškeré zloby, z vlasti vypudit, aby vyhnáním jejím a všech jejích bezbožných přívrženců byla utišena zuřivost rozbrojů a mír v církvi Kristově se vzmohl, tak aby všichni dokonale poznali, majíce jednoho a téhož pána, pravé učení Kristovo, a až bude všechno zařízeno, co by se zdálo sloužit míru v knížectví, a až po vypuzení a vyhnání synů nesvornosti bude upevněn pokoj, povolati zase matku se ctí do vlasti. A to všechno s pomocí Boha stvořitele vskutku vykonal. Nebo vyhnal svou matku s největší hanbou ze země, a tak ji Bůh všemohoucí stihl zaslouženým trestem za to, že prolila nevinnou krev blahoslavené Ludmily a že ji prolila bez příčiny. Ale poněvadž byl pln cudné bázně, která trvá věky věkův, a poněvadž byl pamětliv přikázání božích, podle nichž máme otce i matku ctíti, přivedl ji po nějakém čase zpět, dřívější důstojnosti panovnické však zůstala zbavena až do dne své smrti…“ 27


28.11.2010 16:39

StrÆnka 28

POKOŘENÍ KOUŘIMI Kníže také zřejmě zcela programově rozšiřoval území ovládané Přemyslovci. Svědčí o tom jeho konflikt s kouřimským knížetem, jehož Dalimilova kronika, sepsaná ovšem až počátkem 14. století, nazývá Radslavem. V Kristiánově legendě se dočítáme, že „jeden hrad, zvaný Kouřim, tenkrát ještě počtem lidu mocný, povstal a pokoušel se s knížetem, který v něm žil, postavit na odpor tomuto světci. Ale když bylo na obou stranách dosti lidí pobito, tu se shodli všichni na tom, aby jen dva oba vévodové spolu zápasili, a kdo z nich zvítězí, ten že bude vládnouti. Když pak vévodové proti sobě postupovali, chtějíce se utkati, ukázal nebeský Bůh kouřimskému vévodovi nebeské vidění, jak totiž svatý Václav má na čele zářící podobu svatého kříže. Jakmile to uviděl, odhodil daleko zbraň, vrhl se mu k nohám a prohlašoval, že nikdo nemůže přemoci toho, komu Bůh takovým znamením pomoc přináší. Když to pověděl, pozvedl ho svatý vévoda, aby mu dal políbení míru a upevnil pokojně nad ním i jeho krajem své panství, uděliv mu moc, aby spravoval ten kraj, pokud bude živ…“ Podle legend byl Václav přes své mládí vládcem nad jiné zbožným, moudrým, laskavým a spravedlivým. Za jeho panování prý byly bourány nejen pohanské modly, ale i šibenice a žaláře. Se svým přítelem a služebníkem blahoslaveným Podivenem navštěvoval pražský trh, kde kupoval otroky a pak je propouštěl na svobodu, také často obdarovával chudé a ujímal se ukřivděných. Zvláště pak dbal o to, aby byly důstojně slaveny všechny křesanské svátky, a sám se horlivě účastnil všech pobožností. Aby měli kněží dostatek obětního chleba, chodíval s Podivenem v čase sklizně na žitné pole, odkud nosili úrodu a zrno pak na ručních mlýncích na mouku rozemílali, tu pak prosívali a hostie z ní pekli. Podobně prý dbal o to, aby měli kněží dostatek mešního vína a pod Pražským hradem na stráni zvané Opyš založil kvůli tomu vinohrad. Zde hrozny vlastníma rukama trhal a lisoval. Hostie a víno pak údajně spolu s Podivenem roznášeli po pražských kostelích. 28


MAJÍ

28.11.2010 16:39

StrÆnka 29

LEGENDY PRAVDU ?

Tohle všechno samozřejmě nemůžeme brát příliš vážně. Legendisté totiž zcela záměrně líčili knížete spíše jako mnicha než jako panovníka. Tím více totiž měla vyniknout jeho svatost. Ale představa vladaře okopávajícího vinici pod Pražským hradem, sklízejícího žito ještě srpem a roznášejícího hostie do pražských kostelů je veskrze mylná. Kdybychom si totiž tato líčení porovnali s legendami o jiných světcích, našli bychom nápadné paralely svědčící o tom, že autoři legend tyto bohabojné skutky opisovali jeden od druhého. Držme se proto raději faktů a přiznejme si, že svatý Václav je například patronem vinařů jen snaživým přičiněním legendistů. Dost možná do žádného vinohradu nikdy nevstoupil. Václav byl pravděpodobně ženatý, jméno jeho manželky se však nedochovalo. V jedné ze starších svatováclavských legend se praví, že zachovával „cudnou zdrženlivost, ačkoliv je to řídká ctnost u mužů ženatých“. Druhá staroslověnská legenda uvádí, že „byl přinucen jednou od svého bratra a svých vladyků, pro zrození synů obcovati se ženou a zrodil syna, jménem Zbraslav“. Z dalšího textu této legendy vyplývá, že později Zbraslavovu matku zapudil, protože mu byla nevěrná „s jeho milým sluhou“. Podle Dušana Třeštíka by tím „milým sluhou“ mohl být Václavův služebník, blahoslavený Podiven. Co se stalo se Zbraslavem nevíme, ale pravděpodobně zemřel ještě v dětském věku.

MÍR

ZA VOLY A STŘÍBRO ?

V roce 929 vpadl do Čech saský panovník Jindřich I. řečený Ptáčník, když předtím pokořil Polabské Slovany. Jeho přesile nemohl Václav s patrně nepříliš početnou ozbrojenou družinou čelit, a proto se mu poddal a zavázal se odvádět pravidelný poplatek. Saský kronikář Widukind s odstupem doby o Jindřichovi v této souvislosti uvedl: „…Poté se s celým vojskem odebral ku Praze, hradu Čechů, a jeho vládce přijal v poddanství; vykládají se o něm jakési zázraky, které protože nezkoumáme, zahalujeme mlčením. Byl však bratr Boleslava, který zůstal po dobu svého života císaři 29


28.11.2010 16:39

StrÆnka 30

oddaným, věrným a užitečným. Král učinil Čechy poplatnými a vrátil se do Saska.“ Tento citát je vlastně nepřímou nejstarší zmínkou o tom, že kníže Václav, zmíněný jako bratr ve Widukindově době v Čechách panujícího Boleslava I., byl už krátce po své smrti považován za světce a s jeho osobou byly spojovány údajné zázraky, nezbytné atributy svatosti. Pokud jde o zmíněnou poplatnost, zjevně se jednalo o 120 vybraných volů a 500 hřiven stříbra, zmiňovaných už Františkem Palackým. Nejednalo se však o poplatek nijak nový. Kníže Václav jen vzhledem k situaci, v níž se po vpádu vojska Jindřicha Ptáčníka země ocitla, změnil jeho adresáta. Místo do Bavor, jak tomu bylo už od časů Václavova strýce Spytihněva I., nyní mířil do Saska. Václav tím prokázal svoji diplomatickou obratnost a vsadil na toho momentálně silnějšího.

ZALOŽENÍ

KOSTELA SV.

VÍTA

Český kníže se však Jindřichovi I. nejen poddal a potvrdil mu placení poplatků, ale uzavřel s ním také spojeneckou smlouvu. Stvrzením uzavřeného spojenectví byl jistě i Jindřichův dar Václavovi – rámě sv. Víta, saského patrona. S touto relikvií je spojena pověst, kterou uvádějí všechny svatováclavské legendy a která tak trochu připomíná příběh Václavova setkání s kouřimským knížetem: „Jednou byl Václav pozván císařem na dvorský sjezd, ale opozdil se. Císař se rozhněval a nařídil knížatům, aby až Václav konečně přijde, se pod trestem ztráty hlavy nikdo z nich neodvážil vstát a uvolnit mu místo k sezení. Když pak třetího dne Václav dorazil a vešel do síně, byl to k překvapení všech právě sám císař, který povstal a posadil ho na své sedadlo. Když se tomu knížata podivovala, vysvětlil jim, že viděl, jak vstupujícího Václava doprovázejí andělé a na jeho čele září zlatý kříž. Jakmile sjezd skončil, povolal císař Václava k sobě a nabídl mu různá bohatství či rozšíření vévodství. Václav si ale vyžádal čas na rozmyšlenou, a když se mu v noci ve spánku zjevil sv. Vít, požádal císaře o jeho relikvie a také je dostal. Pak založil v Praze kostel sv. Víta.“ 30


28.11.2010 16:39

StrÆnka 31

Proč však byl chrám, který se měl stát duchovním centrem celé země, zasvěcen právě sv. Vítu? Bylo to opravdu jen kvůli svatovítské relikvii? Touhle otázkou se trápili mnozí historici i spisovatelé. Například Zdeněk Mahler v knize Katedrála ve shodě s tradovanou pověstí tvrdí, že na místě chrámu stávala socha čtyřhlavého slovanského boha Svantovíta. Svatý Vít ho pak měl podobností svého jména zpola ještě pohanským Čechům zastínit a vymazat z paměti. Respektive měl usnadnit náhradu jednoho pohanského kultu novým křesanským. Svantovít skutečně ve slovanském pantheonu existoval. Na Rujaně v Baltském moři stávala Svantovítova svatyně ještě ve 12. století. Ale tohoto „mocného pána“ nebo „silného vítěze“, jak zní pravděpodobný překlad jeho jména, znali pouze Pobaltští Slované. V české kotlině o něm nemáme jediný doklad. Ostatně ani patron prvního křesanského kostela v Čechách sv. Kliment nenahrazoval svým jménem žádného praslovanského boha. Zasvěcení kostelíka na Levém Hradci přece souviselo s nálezem pozůstatků římského biskupa sv. Klimenta při misii Konstantina a Metoděje na Krym k Chazarům.

BRATR

PROTI BRATRU

Je však velmi pravděpodobné, že jako kostelík sv. Klimenta vyvolal povstání Strojmírovo a další Bořivojův kostel Panny Marie vedle sněmovního pole na Hradčanech byl dokonce vypálen, nová rotunda sv. Víta jako symbol nového česko-saského spojenectví vadila bojechtivým českým velmožům a Václavovu bratru Boleslavovi. V jeho očích panující kníže obětoval svazek s Polabskými Slovany orientací na krále Jindřicha I. Ptáčníka a tím vlastně na západní křesanský svět. A samozřejmě tady hrála roli i bratrská žárlivost, která postupně přerostla v nenávist. Boleslav tedy mohl mít ke svému krvavému činu důvody dost podobné těm, kvůli kterým dala Drahomíra zabýt svoji tchyni Ludmilu. Doba dávných Přemyslovců byla krutá a nelítostná a obstáli a přežili v ní jen lidé stejně krutí a nelítostní. Dodatečně si pak svoje činy omluvili zájmem knížectví a uctíváním svých obětí, žádné složitosti a komplikovanosti tu opravdu hledat nemusíme. 31


28.11.2010 16:39

StrÆnka 32

Zatímco podle První staroslověnské legendy bylo střetnutí Václava a Boleslava jen jakýmsi pokračováním předchozího konfliktu Václava a Drahomíry, tedy boje křesanství a pohanství, nových a starých pořádků, Kristiánova legenda tvrdí, že Václav zamýšlel předat vládu Boleslavovi dokonce dobrovolně. Dočítáme se v ní, že kníže ve své až přepjaté zbožnosti „chtěl putovati do Říma k prahům blahoslavených apoštolů Petra a Pavla, aby si vyprosil od tehdejšího papeže, aby mu oblékl šat mnišský a posvětil ho na kněze a aby se potom z lásky k Bohu vzdal knížectví a postoupil je svému bratru, až příliš, běda, oddanému světským zájmům…“ Nakonec se však Václav do Říma nevydal. Kristián to vysvětluje tím, že měl starosti se stavbou jím nedávno založené rotundy sv. Víta. Je však více něž pravděpodobné, že ho něco takového ani nenapadlo. Kristián totiž v zájmu oslavení světce rád přeháněl příklady jeho zbožnosti. Panovník dobrovolně se vzdávající trůnu a stávající se mnichem, jak to učinil například bulharský car Boris I. zvaný též Michael v roce 889, byl tehdejším křesanstvím považovaný za ideál. Už proto, že de facto dobrovolně podřizoval moc světských vladařů moci církve.

POZVÁNÍ

NA HOSTINU

Václav si byl jistě vědom hrozby rodinné války a snažil se svůj konflikt s Boleslavem vyřešit smírnou cestou. V žádném případě mu však nehodlal v ničem ustupovat a dobrovolně se v jeho prospěch zříkat trůnu. Bratrovo pozvání na hostinu na jeho hradišti v dnešní Staré Boleslavi přijal zřejmě s úlevou jako jeho gesto dobré vůle. Už proto, aby nezavdal důvod k další eskalaci napětí v přemyslovské rodině, se k němu dostavil pouze s nepatrným doprovodem. Mohl tušit, že tím podstupuje osudové riziko a že pozvání je jen bratrovou léčkou? Podívejme se, co nám o tom napsal Kristián: „…Tedy Boleslav, jenž měl vlastní dům i dvorec na hradě nazvaném podle jeho jména, jsa již ze všech stran bodán střelami áblovými a touhou po vládě rozněcován, když nastával svátek blahoslavených mučedníků Kosmy a Damiána, jenž se slaví dva dny před blahoslave32


28.11.2010 16:39

StrÆnka 33

ným archandělem Michaelem, domnívaje se, že nyní je vhodná příležitost, poněvadž je tam i chrám zasvěcený ke cti těchto svatých, pozve jmenovaného bratra svého blaženého lstivě k sobě jakoby na hostinu, spíše však, jak skutek ukázal, na smrt…“ Václav prý zradu předem vytušil, nicméně „rozloučil se polibkem se všemi přáteli a příbuznými a poslední sbohem jim dav, vydal se na cestu, chráněn jsa zbraní víry.“ Spiklenci chtěli podle Kristiána zabít knížete už při hostině, ale nepodařilo se jim to, protože „stále na útok pomýšlejíce, třikrát povstali a třikrát zase usedli, poněvadž Bůh jim svou mocí zabránil ten čin vykonati, snad proto, že si přál posvětiti zítřejší den, na nějž dosud nepřipadl žádný svátek…“ Kristián tady použil obvyklý způsob, jakým byly vyprávěny legendy. Spiklenci hodlali Václava třikrát napadnout a třikrát jim jejich úmysl překazil sám Bůh. Jak si nevzpomenout na magickou trojku, která má mimořádný význam ve všech náboženstvích, včetně křesanství. Vždy vedle Trojice boží označuje číslo 3 vzkříšení Ježíše Krista, který vstal z mrtvých třetího dne, když byl předtím odsouzen k smrti o třetí hodně denní a třikrát ho zapřel apoštol Petr. Trojka je symbolem všech křesanských ctností – víry, naděje a lásky a narozenému Ježíši se přišli poklonit tři mudrci od Východu. Celá konstrukce příběhu spiknutí proti Václavovi je viditelně umělá a s autentickým popisem událostí nemá nic společného. Podle Kristiána byl kníže při odchodu z hodovní síně dokonce varován jedním z přátel, který mu už osedlal koně. Václav však na varování nedbal a dokonce se na hostinu vrátil a se všemi si ještě připil na blahoslaveného archanděla Michaela, jeho svátek připadal na 29. září, čili na pozítří.

SMRT

CESTOU NA MŠI

Ráno pak po probuzení chvátal kníže do kostela, „aby mohl co nejskrytěji pokleknouti k delší modlitbě, dříve než by se sešel zástup lidu, a zatím co touží jako dobrý pastýř se svým stádem poslouchati a zpívati jitřní chvalozpěvy, brzy jest polapen do osidel 33


28.11.2010 16:39

StrÆnka 34

úkladů. Nebo kněz toho kostela, jeden z těch, od nichž vyšla nepravost z Babylonu, hned jak spatřil muže božího přicházeti, podle příkazů zločinců zavřel dveře kostelní. Povstanou i připravení úkladníci, totiž bratr s celou svou ozbrojenou četou. A spatřiv bratra, vyvolený vojín boží, chtěje mu díky vzdáti, obejme pažemi jeho šíji a líbaje ho, pozdraví ho slovy: ,Bu zdráv, můj bratře, oplývej statky života pozemského i budoucího a a tebe Kristus přijme ke své věčné hostině, jako tys včera mne a mou družinu s takovou štědrostí pohostil.‘ Ale on na to odpověděl zpupně a s posupným pohledem, vytasiv rukou meč, který měl skrytý pod pláštěm: ,Včera ovšem, jak chvíle toho žádala, jsem tě pohostil, nyní však takto bratr bratru poslouží!‘…“ Po těch slovech Boleslav udeřil Václava mečem do hlavy, ale přitom ho pouze lehce zranil. Když se rozmáchl podruhé, kníže zadržel jeho obnažený meč holou rukou, byl zřejmě fyzicky silnější než mladší bratr, což je poněkud v rozporu s obrazem svatého Václava jako subtilního asketického mnicha. Leda bychom uvěřili Kristiánovi, že mu přitom pomáhala „moc Páně“. Václav dokonce dokázal v sebeobraně srazit Boleslava k zemi a zmocnit se jeho meče. Sám však jeho útok neopětoval a údajně mu následovně promluvil do duše: „Hle, vidíš ty, jenž ses svým vlastním rozhodnutím zahubil, jako maličké zvířátko bych tě mohl svou rukou rozmáčknouti, ale daleko toho budiž ruka služebníka božího, aby se poskvrnila krví bratrovou.“ Kníže rozhodně nemohl být žádné tintítko, s mladším bratříčkem by uměl pořádně zamávat, ale místo toho mu jeho meč po způsobu za všech okolností čestných a rytířských hrdinů zdvořile vrátil a spěchal dál do kostela. Pokořený a zahanbený Boleslav se však zjevně rozzuřil. Podle Kristiána „volal hlasem velikým: ,Druhové moji, druhové moji, kde jste? Prašpatně pomáháte svému pánu a uboze mu přispíváte, ačkoliv je v takové tísni!‘ A tehdy se vyběhl celý zástup zlosynů ze svých úkrytů a s mnoha meči a kopími proti němu vyrazivše a těžkými ranami se naň sápajíce, zahubili ho přede dveřmi chrámu. A tehdy na tom zápasišti jeho svatá duše vysvobozená z vězení tohoto světa a krví oslavená odešla vítězně k Hospodinu, dne 28. září, zatím co se nebe rado34


28.11.2010 16:39

StrÆnka 35

valo a země plakala, léta od vtělení božího devítistého dvacátého devátého.“

HLEDÁ SE

MÍSTO VRAŽDY

Všeobecně se má za to, že k vraždě došlo u vrat dnešního kostela sv. Václava ve Staré Boleslavi, postaveného v roce 1046 knížetem Břetislavem na místě někdejšího kostela sv. Kosmy a Damiána. Současná podoba této svatyně je však až z konce 17. století, protože kostel zničili ve třicetileté válce Švédové a musel být postaven znovu. Spisovatel Miroslav Ivanov přišel v roce 1974 s hypotézou, že základy někdejšího kostela sv. Kosmy a Damiána se skrývají pod další církevní stavbou na boleslavském hradišti, pod románským kostelíkem sv. Klimenta. Archeologové však jeho domněnku nepotvrdili. Poněkud fantasticky pak vypadá spekulace amatérského badatele Václava Tatíčka, který někdejší Boleslavův hrad „odstěhoval“ přes řeku Labe na místo zámku v Brandýse a kostel sv. Kosmy a Damiána, u něhož mělo dojít k vraždě, prý stál na místě nynější kapličky sv. Rocha u Labe. Jenže ani zasvěcení boleslavského kostela svatým mučedníkům Kosmovi a Damiánovi není stoprocentně jisté, výslovně ho zmiňoval pouze Kristián. Ostatní legendisté psali jen o oslavě svátku těchto světců, kvůli které přijel Václav do Boleslavi, ale nijak tento svátek nespojovali s boleslavským kostelem. Nicméně Kristián určitě znal místo, kde k vraždě došlo (vzhledem k rychlému rozšíření úcty k tomuto světci to jistě bylo místo už tehdy hodně vyhledávané) a z toho důvodu mu snad můžeme věřit, že kostel sv. Kosmy a Damiána opravdu na boleslavském hradišti stával. Za pachatele atentátu na knížete Václava je ve všech legendách zcela jednoznačně pokládán mladší knížecí bratr Boleslav a jeho ozbrojená družina. První staroslověnská legenda zná dokonce jména Boleslavých družiníků. Poté co Václav v sebeobraně srazil svého bratra k zemi, „přispěchal jakýsi Tuža a al Václava do ruky. Ten poraněn na ruce pustil bratra a běžel do chrámu. Tu dva ábli řečení Tira a Česta ubili jej v bráně chrámové. Hněvsa pak přiskočil a probodl mu bok mečem. Václav ihned vypustil svou 35


28.11.2010 16:39

StrÆnka 36

duši se slovy: ,V ruce tvé, Pane, poroučím ducha svého.‘ V tom hradě zabili i jakéhosi Mstinu, urozeného muže Václavova, ostatní pak hnali do Prahy, některé povraždili a jiní se rozprchli po zemi…“ Takže známe konkrétní jména Václavových vrahů – Hněvsa, Tira, Česta a Tuža. Abych byl zcela upřímný, znějí nám jaksi podivně. Týká se to zjména jména Tira, které je vyloženě neslovanské. Mimoděk si při něm možná vzpomenete na podobná jména jiných nájemných vrahů. Těch, co poslala Drahomíra na svoji tchyni Ludmilu. Tunna a Gammon také nebyly Slovany, ale zřejmě Vikingy. Dost možná, že i mladičký Boleslav si na špinavou práci najal nějakého vikingského zabijáka jménem Tira.

KDY BYL ZABIT

KNÍŽE ?

Podívejme se te na datum vraždy knížete Václava. Údajně k ní došlo den po svátku svatých mučedníků Kosmy a Damiána, který západní křesanská církev slaví 27. září. Podle legendistů nebyl následující den ještě nikomu zasvěcen, proto tedy k atentátu došlo jaksi z boží vůle hned ráno, aby mohl připadnout právě Václavovi. Potíž je však v tom, že v Byzanci a ve slovanském prostředí býval svátek Kosmy a Damiána slaven 1. července a 1. listopadu. Jak se domnívá bulharský slavista Ivan Dobrev, mohlo prý k vraždě knížete Václava dojít 2. července. Připustíme-li okolnost, že hody se odbývaly zpravidla v době, kdy už skončily práce na polích, a Václav přece přijel k bratrovi na hody, nemůžeme vyloučit ani datum 2. listopadu. Autor První staroslověnské legendy používal právě byzantský kalendář. Podle něho se boleslavský atentát udál roku 6437 od stvoření světa, druhou indikci, třetí měsíční kruh, den po svátku Kosmy a Damiána. Nebudu vás, vážení čtenáři, unavovat vysvětlováním složitého přepočtu tohoto data a přeskočím rovnou k závěru, že překladatelé shodně s Kristiánem tlumočí toto datum jako 28. září 929. Zmíněné termíny 2. července či 2. listopadu 929 můžeme brát jako ničím nepotvrzenou pracovní hypotézu či spíše kuriozitu. Na dni jsme se tedy jakžtakž shodli. Horší je to, jak si dále povíme, s rokem vraždy. První staroslověnská legenda a Kristiánova 36


28.11.2010 16:39

StrÆnka 37

legenda uvádějí rok 929. Kosmas ho z nich patrně převzal. V jeho Kronice české se dočteme, že „roku od narození Páně 929 dne 28. září svatý Václav, kníže český, byv lstí bratrovou na hradě Boleslavi umučen, ve věčný nebeský dvůr on šastným osudem vešel…“ Ale pozor, pozdější Dalimilova kronika uvádí jako rok atentátu 928, stejně tak Neplachova kronika. Obě však byly sepsány až ve 14. století a zřejmě vycházely z opisu Kristiánovy legendy z téže doby, kde je patrně chybou v přepsání uveden právě rok 928. Můžeme se tedy shodnout na 28. září 929 jako na datu Václavovy smrti? Přijali ho kronikář Václav Hájek z Libočan i významní čeští historici 20. století, jako Josef Pekař a Rudolf Turek. Jenže známý Hájkův kritik Gelasius Dobner, obrozenecký učenec Josef Dobrovský a historik František Palacký s tím nesouhlasili. Přikláněli se spíše k rokům 935 nebo 936. V druhé polovině 20. století se k jejich stanovisku připojily například takové odborné autority jako Zdeněk Fiala nebo Dušan Třeštík. Odkud vzali tito jistě renomovaní vědci tu jistotu při zpochybnění Kristiánova data? Kupodivu z patrně jediného serióznějšího pramene z oné doby, z kroniky zmiňovaného saského letopisce Widukinda. Aniž by výslovně uváděl letopočet, napsal o tažení saského panovníka Jindřicha I. Ptáčníka proti Polabským Slovanům a do Čech. Protože máme poměrně podrobně zmapovány životní osudy tohoto vladaře, můžeme ono tažení klást do roku 929, tedy do roku údajného atentátu na knížete Václava. Vážené čtenáře si v této souvislosti dovolím poprosit, aby si nalistovali zpátky onu pasáž, v níž o Jindřichově tažení citujeme z Widukindovy kroniky. O českém knížeti, jímž je nepochybně míněn Václav, se zde praví, že zůstal Jindřichovi „věrným a užitečným“. A te si podobně jako historik Dušan Třeštík položme otázku, zda by něco takového mohl kronikář o Václavovi napsat, kdyby byl už pár měsíců či dokonce týdnů po saském vpádu do Čech zabit? Určitě ne. Z toho pak můžeme vyvodit, že rok 929 jako rok Václavovy smrti určitě nesouhlasí. Kdy byl tedy kníže zavražděn? Literární historik Oldřich Králík vyšel ve svých úvahách z První staroslověnské legendy, v níž se píše, že k atentátu došlo v pondělí 28. září. Má to svoji logiku, 37


28.11.2010 16:39

StrÆnka 38

protože bohaté slavnostní hostiny se zpravidla odbývaly právě v neděli, ostatně i náš nedělní oběd bývá většinou bohatší, vždy ve volném dni se k němu schází celá rodina a má na sebe čas. 28. září 929 skutečně bylo pondělí. Pokud však s ohledem na tvrzení Widukindovy kroniky nemohlo k vraždě dojít v roce 929, je zapotřebí zjistit, kdy příště připadlo 28. září na pondělí. Tím dalším rokem byl až rok 935. Vzhledem k tomu, že o rok později saský král Jindřich umírá, zdá se být nový letopočet víc na místě. Vždy do těch šesti let se rozhodně vejde jak Widukindovo kladné hodnocení sasko-české spolupráce, tak například okolnost, že Jindřich daroval Václavovi rámě sv. Víta. Profesor Josef Pekař se však nechtěl jen tak snadno rozloučit s letopočtem 929, kdy podle jeho názoru byl kníže Václav zabit. Rozpor v příliš krátké známosti Václava a Jindřicha vyřešil vskutku elegantně. Znali se prý už od samého Václavova nástupu na český knížecí stolec, k němuž došlo nejdříve v roce 922 a nejpozději v roce 925. Jindřich pak vpadl do Čech v roce 929 až po vraždě knížete Václava a chtěl vlastně svým vojenským zásahem ztrestat bratrovraha Boleslava. Myšlenka je to sice pěkná, ale při veškeré úctě k panu profesorovi mu musíme oponovat. Těžko si dokážeme představit, že by Sasové k nám chtěli vtrhnout přes Krušné hory až v říjnu v dobách podzimních plískanic. Takové vojenské tažení by bylo v tehdejších podmínkách jen velmi málo schůdných stezek neprostupnými pohraničními hvozdy holým nerozumem. K něčemu takovému by se ostatně Jindřich I. jako velmi schopný válečník asi těžko propůjčil. A pak, Boleslav okamžitě po svém usednutí na uprázdněný knížecí stolec vypověděl Sasům poslušnost. Těžko by mohl Widukind uvádět, že saský panovník přijal českého knížete „v poddanství“. Další věcí, kterou musíme zvažovat při pátrání po roku Václavovy smrti, je samozřejmě také jeho věk. Jak už jsme si v úvodu této kapitoly pověděli, dnešní historikové se kloní k názoru, že se narodil asi v roce 907 nebo 908. Proto se také nemohl hned po smrti svého otce knížete Vratislava v roce 921 ujmout vlády, protože nebyl zletilý. Bylo mu pouze čtrnáct. Pokud by byl zavražděn v roce 929, zemřel by teprve dvaadvacetiletý. Jistě uznáte, milí 38


28.11.2010 16:39

StrÆnka 39

čtenáři, že v tomto věku by ještě nemohl stihnout tolik skvělých skutků, kolik mu svatováclavské legendy připisují. By samozřejmě jejich oslavný obsah bereme s nezbytnou rezervou. Závažnější skutečností je, že Václavovu ambicióznímu a mocichtivému bratříčkovi by bylo dokonce teprve čtrnáct roků (narodil se zhruba v roce 915), tedy stejně tolik, kolik bylo Václavovi, když zemřel jejich otec Vratislav. Musel-li čekat Václav na nabytí zletilosti, nemohl tuto okolnost nijak ošvindlovat ani Boleslav. Čeští velmoži, kteří se tak rádi vměšovali do historie, by to ani nepřipustili. I proto se zdá být logičtější, abychom za letopočet oné krvavé události v Boleslavi považovali spíše rok 935.

TAJEMSTVÍ

SVĚTCOVY LEBKY

V souvislosti s Václavovým věkem stojí za zmínku připomenout, že antropolog MUDr. Emanuel Vlček, který v 70. letech 20. století zkoumal údajné kosterní pozůstatky prvních známých Přemyslovců, dospěl k závěru, že kostra připisovaná knížeti Václavovi patřila asi čtyřicetiletému muži. Ve skutečnosti by mu však mělo být v době smrti osmadvacet. Takže další záhada? Dušan Třeštík tvrdí, že jsou možná dvě vysvětlení. Bu je údajná lebka svatého Václava falešná, nebo je profesorem Vlčkem použití metoda zjišování stáří podle zubů chybná. Upřímně řečeno, ani ti největší odborníci nedokáží dát ruku do ohně za pravdivost té či oné z obou uvedených eventualit. Václavovy ostatky sice odpočívají pod oltářem svatováclavské kaple katedrály sv. Víta už hodně dlouho, ale v minulosti s nimi bylo mnohokrát manipulováno. Navíc údajná lebka svatého Václava je uložena odděleně jako součást svatovítského pokladu. Patrně ji v době Karla IV. použil Jindřich Parléř jako předlohy k hlavě sochy svatého Václava, která stojí na oltáři v jemu zasvěcené kapli. Mohlo při této příležitosti dojít k její záměně? Ale stejně tak nemusí být zcela stoprocentně věrohodná metoda zjišování stáří zemřelého podle stavu chrupu. Nám proto nezbývá, než se s touto nejistotou smířit a ponechat tuto záhadu zatím otevřena. 39


28.11.2010 16:39

StrÆnka 40

Boleslav se po zavraždění Václava pohotově chopil moci, což se samozřejmě neobešlo bez dalšího krveprolití. Kristiánova legenda to popisuje následovně: „Ale vrahové svatého mučedníka, nehodlajíce toho, jejž až k smrti pronásledovali, ani po smrti šetřiti, rychlou jízdou do hradu Prahy pospíšili a všechny jeho přátele, – a věřme, že dobří lidé to byli, kteří k dobrému člověku přilnuli – rozličným způsobem krutě zahubili a jejich děti za živa do hloubi řeky Vltavy potopili… Shromáždil pak blahoslavený muž, dokud ještě žil, kolem sebe nemalé množství kleriků a sluhů božích, které pronásledovatelé svatého mučedníka tak stíhali, že téměř žádný z nich ve vlasti nezůstal…“ Nepochybně se jednalo o státní převrat se vším všudy, při němž Boleslav vyhnal ze země zejména saské kněze a kaplany, o nichž byl přesvědčen, že byli hlavní oporou Václavovy vlády. Poté vypověděl spojenecké svazky s Jindřichem Ptáčníkem, který rok nato zemřel. V dalších patnácti letech pak válčil s jeho synem budoucím císařem Otou I., až, jak napsal kronikář Widukind, „došel k moudrosti“, podrobil se Sasům a Čechy se opět staly lénem Svaté říše římské. Tělo jeho zavražděného bratra bylo pohřbeno v boleslavském kostele svatých Kosmy a Damiána. Po třech letech však Boleslav zřejmě na nátlak církve a nikoli pronásledován výčitkami svědomí, jak tvrdí legendy, nařídil, aby Václavovy ostatky byly v noci tajně vyzvednuty a znovu pohřbeny na Pražském hradě. Noční cestu s tělem mučedníka údajně provázela řada zázraků včetně toho, že modlícím se vězňům v malostranském žaláři spadly okovy a zbortily se zdi jejich vězení. Václav byl pak za hojné účasti kněží, velmožů a všeho lidu s velkým oplakáváním a četnými modlitbami uložen pod oltářem v rotundě sv. Víta, kterou sám dal postavit. Podle legendy se tak, jak tento svatý mučedník prorokoval: „Toto bude obydlí mé na věky věkův.“ Právě přenesení Václavových ostatků do Prahy a jejich slavnostní nové pohřbení bývá považováno za akt jeho kanonizace. Jisté je, že k oficiálnímu papežskému svatořečení v případě Václavově nikdy nedošlo, ale úcta k jeho památce se, jak dokazuje 40


28.11.2010 16:39

StrÆnka 41

vznik legend, rozšířila brzy po jeho zavraždění. Stal se zemským patronem či nebeským přímluvcem české země a zůstal jím navzdory peripetiím doby až dodnes, jak o tom svědčí znovuvyhlášení dne jeho smrti státním svátkem.

Smrt sv. Václava na obraze z 15. století

41


28.11.2010 16:39

StrÆnka 42


28.11.2010 16:39

StrÆnka 43

SV. VOJTĚCH MUČEDNÍK SE TŘEMI HLAVAMI? Počátky českých dějin zdaleka neovlivňovali jen panovníci, ale i osoby duchovního stavu, vzdělaní kněží. Mezi nimi zcela jednoznačně zaujímá první místo druhý pražský biskup svatý Vojtěch Slavníkovec. Už proto, že svým významem výrazně přesáhl území české kotliny. Ve svatém Vojtěchovi máme vlastně prvního českého intelektuála a dodejme jedním dechem také našeho prvního Evropana, který je bohužel dodnes daleko více uznáván u našich polských a maarských sousedů než u nás. Vojtěch se narodil někdy kolem roku 955 na hradě Libici nedaleko dnešních Poděbrad jako syn východočeského knížete Slavníka a jeho manželky Střezislavy, pravděpodobně sestry českých knížat svatého Václava a Boleslava I. Libici jako Slavníkovo sídlo zmiňuje Kosmas ve své kronice: „Sídlem tohoto znamenitého knížete byla Libice, ležící v místě, kde řeka Cidlina tratí své jméno, ústíc do volnějšího toku Labe.“ V poslední době však někteří historikové nevylučují, že se Vojtěch mohl narodit i jinde.

PROČ

SE STAL

ADALBERTEM

Podle legend v raném dětství těžce onemocněl a hrozila mu smrt. Zoufalí rodiče ho proto v libickém kostele Panny Marie položili na oltář, zaslíbili duchovnímu stavu a malý Vojtěch se pak zázračně uzdravil. Asi v roce 972 ho otec Slavník poslal v doprovodu jeho vychovatele Radly, snad Vojtěchova staršího nevlastního bratra, do katedrální školy v Magdeburku, aby se zde vzdělával na kněze. Výběr této školy zřejmě nebyl náhodný. Úřad arcibiskupa zde totiž zastával zřejmě známý Vojtěchových rodičů Adalbert. 43


28.11.2010 16:39

StrÆnka 44

Tento duchovní se podle legendy Bruna z Querfurt někdy kolem roku 961 vracel přes Čechy ze své neúspěšné misijní cesty v Rusku. Údajně se při této návštěvě zastavil na Libici a biřmoval malého Vojtěcha. Pokud k tomu opravdu došlo, je zvláštní, že po Vojtěchově příchodu do Magdeburgu ho Adalbert biřmoval znovu. Vojtěch při této příležitosti přijal arcibiskupovo jméno, pod nímž je jako světec všeobecně znám za hranicemi Čech. V magdeburské katedrální škole studoval Vojtěch pod vedením scholastika Oktrika celých devět let. Vzdělávání zahrnovalo nejprve tzv. trvium, tedy gramatiku, rétoriku a dialektiku, a dále qaudrivium, což představovalo aritmetiku, geometrii, astronomii a hudbu. Běžné studium bylo tedy sedmileté a Vojtěch tudíž studoval o dva roky déle. V roce 981, kdy zemřel jeho otec kníže Slavník, se vrátil do Čech a působil ve sboru kleriků kolem prvního pražského biskupa Dětmara. Po jeho smrti byl 19. února 982 na Levém Hradci zvolen z podnětu českého knížete Boleslava II. přes své mládí novým pražským biskupem.

DRUHÝ PRAŽSKÝ BISKUP Proč byl právě poměrně mladý, zhruba sedmadvacetiletý Vojtěch pro tento nejdůležitější církevní úřad vybrán? Důvod byl zřejmě trojí. Jednak byl zřejmě dílky studiu v Magdeburgu patrně nejvzdělanější osobností tehdejších Čech se značnými mezinárodními kontakty, dále to byly jeho nesporné mravní kvality a zřejmě i okolnost, že pocházel z rodu Slavníkovců představujících pro vládnoucí Přemyslovce politickou konkurenci. Právě dosazením Vojtěcha na biskupský stolec mohl kníže Boleslav II. jednak uspokojit jejich mocenské ambice a zároveň je dostat takříkajíc pod kontrolu. Ostatně i skutečnost, že biskupská volba neproběhla na Pražském hradě, tehdy sídle jak knížete, tak i biskupa, ale na tehdy už okrajovém Levém Hradci, o něčem svědčí. Vždy Levý Hradec byl po přestěhování Boleslavova praděda Bořivoje do Prahy jen pouze nepříliš významným rodinným hradem Přemyslovců. Kníže Boleslav II. se zřejmě ve zdejších zdech nemusel obávat 44


28.11.2010 16:39

StrÆnka 45

přílišné kontroly zvnějšku a mohl volbu zmanipulovat podle svých představ. Samotná volba ještě Vojtěchovi neumožňovala skutečné vykonávání biskupského úřadu. Proto se musel vydat ke dvoru císaře Oty II., aby z jeho rukou přijal odznaky svého úřadu – biskupskou berlu a prsten a přijal příslušné svěcení. Vojtěch proto putoval do italské Verony, ale na císaře, který v té době válčil na jihu Itálie se Saracény, musel rok čekat. Teprve 3. června 983 mu Ota II. předal berlu a prsten, mimochodem dosud uchovávaný v pokladu pražské kapituly, a o několik dní později ho vysvětil mohučský arcibiskup Willigis. Poté se Vojtěch vrátil do Prahy a ujal se svého úřadu. Podle všeho, co o něm víme, byl zřejmě biskupem striktně dbajícím na dodržování přísných křesanských zásad. Legendy také vyzdvihují jeho neobyčejnou skromnost. Desátky, které mu odevzdávali věřící, prý rozděloval na čtyři části. První část daroval chrámům, druhou řeholním bratřím, třetí chudým a čtvrtou si ponechával, ale i z ní dával almužny potřebným. Leč brzy začal Vojtěch ve svém horlivém šíření křesanských zásad narážet na ještě zpola pohanské poměry v Čechách a dostávat se kvůli nim do konfliktů se samotným knížetem Boleslavem II. Ostře potíral tehdy ještě běžné mnohoženství a zejména pak obchod s otroky, který představoval významnou položku knížecích příjmů. Když zjistil, že se mu nepodaří přesvědčit Boleslava II., aby zanechal obchodu s otroky, rezignoval a vydal se v roce 988 do Říma, kde složil svůj biskupský úřad do rukou papeže Jana XV. Legendista Jan Kanaparius odůvodňuje Vojtěchovu rezignaci takto: „Stalo se to prý ze tří příčin, jak říkají ti, kteří znají průběh věcí z jeho vyprávění. Prvním a jaksi hlavním důvodem bylo, že jeden muž měl více žen, druhým opovrženíhodná manželství kněží, třetím že biskup nemohl vykoupit tolik křesanských zajatců a otroků, kolik jich koupil kupec Žid za neblahé zlato.“ Autor další svatovojtěšské legendy Bruno z Querfurtu v této souvislosti píše: „Avšak lid měl tvrdé šíje a stal se otrokem rozkoší; obcovali s příbuznými i s mnoha ženami beze všeho řádu. Křesanské otroky prodávali proradným Židům, podle znetvořeného náboženství sváteční dny zachovávali, ale vůbec nedbali o dny 45


28.11.2010 16:39

StrÆnka 46

postní a věnovali se radovánkám. I duchovní se veřejně ženili, biskupa, který se proti tomu postavil, nenáviděli nespravedlivou nenávistí a popuzovali proti němu stařešiny země, pod jejichž ochranou žili.“ Ze tří uvedených důvodů Vojtěchova odchodu z Čech můžeme vyloučit manželství kněží. Duchovní se totiž až do 12. století běžně ženili. Někteří historikové se proto domnívají, že skutečnou příčinou biskupovy rezignace na jeho úřad a emigrace byl konflikt s knížetem Boleslavem II. Právě on měl totiž největší prospěch z obchodu z otroky, respektive křesany zajatými knížecím vojskem v Polsku a prodávanými na pražském trhu židovským obchodníkům v arabských službách. A pravděpodobně také právě Boleslav II. žil s více ženami, jak se o tom zmiňuje Jan Kanaparius. Mnohoženství bylo tehdy v Čechách běžnou praxí, ale podle přísného Vojtěcha měl jít kníže příkladem ctnostného života a proto ho neváhal kritizovat. Tím v Boleslavových očích překročil všechny své pravomoci. Něco takového si prostě nesměl dovolit a nezbylo mu, než raději odejít nebo možná utíkat ve strachu o život. Stačí připomenout jiného Boleslava a to polského krále Boleslava II. řečeného Smělý, který neváhal přímo v krakovském chrámu zavraždit biskupa Stanislava, když se mu opovážil vytýkat nemravný život. A to přitom k tomu došlo až v roce 1079, kdy církev už měla přece jen pevnější a autoritativnější pozice než ve Vojtěchových časech. V Římě se pražský biskup ještě před svou rezignací českému knížeti pomstil tím, že dal souhlas s odtržením Krakovska, mezitím dobytým polským knížetem Měškem I., od své diecéze. Dá se tedy říci, že se vlastně dopustil zrady českých zájmů, pokud ovšem tento krok nebyl součástí jeho širšího plánu – vytvoření pražského arcibiskupství navazujícího na někdejší moravsko-panonské arcibiskupství Metodějovo a zahrnující jak Čechy a Moravu, tak také Polsko a Uhry. Vojtěchův plán došel poněkud paradoxního naplnění. Místo uvažované obnovy moravsko-panonského arcibiskupství se sídlem v Praze vznikla těsně po Vojtěchově smrti dvě arcibiskupství – v polském Hnězdně (rok 1000) a v uherské Ostřihomi (1001). Obě 46


28.11.2010 16:39

StrÆnka 47

byla výslovně svázána s Vojtěchovým jménem. V případě Hnězdna se dokonce jeho nevlastní bratr Radim stal pod svým řádovým jménem Gaudentius prvním polským arcibiskupem. Prvním ostřihomským arcibiskupem byl zase jmenován Vojtěchův přítel, bývalý opat břevnovského kláštera Astrik – Anastasius. Sami Češi si však museli na arcibiskupství počkat až do roku 1344, kdy jejich země byla konečně zásluhou budoucího císaře a krále Karla IV. vyňata z dosavadní podřízenosti mohučské církevní správě.

NÁVRAT

DO

ČECH

Vojtěch nejdříve zamýšlel putovat spolu s nevlastní bratrem Radimem dál do Jeruzaléma navštívit Boží hrob. Prostřednictvím svého někdejšího učitele magdeburského arcibiskupa Adalberta se seznámil s císařovnou Theofanou, vzdělanou Řekyní a vdovou po Otovi II., která mu dala na cestu peníze. Vojtěch však celý obnos rozdal chudým a po kratším pobytu v benediktinském klášteře na hoře Monte Cassino od svého úmyslu upustil. Vrátil se do Říma a se souhlasem papeže vstoupil v roce 989 do kláštera svatého Bonifáce a Alexia na Aventinu. I sem ho stále věrně doprovázel jeho nevlastní bratr Radim, který přijal řeholní jméno Gaudentius. Aventinský klášter si jako své nové působiště nevybral Vojtěch náhodně. Jednalo se totiž o významné reformní středisko snažící se o nápravu už tehdy pokleslého života katolické církve. Na podzim roku 992 dorazilo do Říma poselství knížete Boleslava II., které nakonec přimělo Vojtěcha, aby se vrátil do Prahy a znovu se ujal biskupského úřadu. Brunova legenda o tom uvádí: „Potom lid země volal svého biskupa zpět. Vybrali pro tento úkol moudrého Radlu, vychovatele svatého muže a mnicha Kristiána, výmluvného muže, který byl rodným bratrem knížete té země. Ti dva přišli do Říma s listem od arcibiskupa, dovolávali se u papeže navrácení pastýře, hledali otce pro kající se lid. Slíbili za svůj lid, že napraví chyby, že odčiní, co napáchali, zanechají špatného jednání a přikloní se k dobrému.“ Po tomto ujištění se Vojtěch s papežovým souhlasem znovu ujal svého úřadu a vrátil do Čech. Už samotný příchod se neobešel 47


28.11.2010 16:39

StrÆnka 48

bez dalšího konfliktu biskupa přísných zásad s jeho okolím. Veršovaná latinská legenda o utrpení svatého Vojtěcha, sepsaná asi koncem 11. století, popisuje, jak se přísného biskupa dotklo pořádání trhu ve sváteční den, v neděli: „Cesta jim uběhla rychle a přišli k hradu Plzni: na hranicích té země ten hrad tam leží jak mezník. Hrozná podívaná se dotkla tu svatého muže: Viděl, že se tu koná trh, i pravil jim takto: ,Aj, vaše víra! A tak to vypadá s vaším slibem! Takovým zaměstnáním má být tak svatý den slaven, kterého Kristus vstal a spoutal chapadla smrti? Mníte, že klamati mne mé důstojnosti je hodno? Věřte mi, nikoli já: sám Pán je vámi tak klamán!‘ Promluvil tak a všechny trhovce odehnal z místa.“

MUČEDNICKÁ SMRT

V

PRUSKU

Nový Vojtěchův pobyt v Praze byl spjat se dvěma událostmi. Tou první bylo založení benediktinského kláštera v Břevnově, prvního mužského kláštera v Čechách, na němž se sám jako biskup spolu s knížetem Boleslavem II. podílel vydatnou měrou. Druhou událostí byl jeho pokus o záchranu neznámé cizoložné ženy před ukamenováním, tehdy běžným trestem za tento prohřešek. Vojtěch poskytl nešastnici azyl na církevní půdě v bazilice sv. Jiří na Pražském hradě. Zdivočelý dav však přesto vnikl do svatyně a ženu ubil přímo před oltářem. Po tomto neblahém incidentu zoufalý Vojtěch opustil Čechy definitivně. Patrně právě tehdy během cesty do Itálie se zastavil v Uhrách, kde pokřtil knížecího syna Vajka, budoucího prvního uherského krále svatého Štěpána. Tento některými historiky zpochybňovaný křest měl být zřejmě předehrou zmíněného Vojtěchova plánu na vytvoření pražského arcibiskupství zahrnujícímu rozsáhlou oblast střední Evropy. V Římě se Vojtěch opět uchýlil do kláštera na Aventinu. Tady, nebo podle jiné verze v Mohuči, kde jistou dobu pobýval na dvoře císaře Oty III., ho na podzim roku 995 dostihla zpráva o vyvraž48


28.11.2010 16:39

StrÆnka 49

dění celé jeho rodiny na Libici. Z masakru připraveného s vědomím knížete Boleslava II. se zachránil kromě nepřítomného Vojtěcha jen jeho nejstarší bratr Soběslav, který se svou družinou pomáhal císaři Otovi III. ve válce se slovanskými Obodrity, a nevlastní bratr Radim, který Vojtěcha stále doprovázel. Po této těžké životní ráně se Vojtěch vydal šířit křesanství do Pobaltí k pohanským Prusům. Byla to jeho poslední pou, protože východně od dnešního Gdaňska, nedaleko hrazeného města Cholin ho 23. dubna 997 potkala mučednická smrt. Podle svatovojtěšské legendy „ze zástupu pohanů vyběhl jakýsi zvláště zuřivý muž jménem Sikko a mečem smrtelně probodl Vojtěchovu hru. Hned se přidali ostatní a ránu za ránou vráželi do světcova těla. Sedmkrát byl probodnut, ze sedmi ran začala prýštit jeho krev, když jeho duše opouštěla tento svět a mířila rovnou k Bohu. Ta pohanská cháska pak zběsile rozsekala světcovo tělo, hlavu mu usekla a nabodla na kopí.“

POSMRTNÁ CESTA DO PRAHY Vojtěchovu useknutou hlavu a zohavené tělo nakonec vykoupil od Prusů zlatem polský kníže Boleslav Chrabrý. Nejdříve nechal světcovy pozůstatky pochovat v klášteře v Třemešně. Odtud pak byly na sklonku roku 999 vyzvednuty a slavnostně uloženy pod hlavním oltářem chrámu Panny Marie v Hnězdně, které se rok nato stalo sídlem arcibiskupství. Prvním zdejším arcibiskupem se stal Vojtěchův věrný druh a nevlastní bratr Radim – Gaudentius. Při této příležitosti se zde památce svého přítele poklonil i císař Ota III. V Polsku však Vojtěchův hrob nezůstal dlouho. Když v roce 1039 vpadl do této země český kníže Břetislav I., staly se ostatky svatého biskupa jeho nejcennější kořistí. Kronikář Kosmas píše: „Nedaleko řečeného hradu bylo hlavní sídlo Hnězdno, polohou i hradbou velmi pevné; bylo však lehko nepřátelům dobýti ho pro skrovný počet jeho obyvatelů. Tam toho času v bazilice svaté Boží rodičky Marie, věčné panny, odpočíval nejvzácnější poklad, tělo nejblahoslavenějšího mučedníka Vojtěcha. Čechové, přitáhše tam, ihned hradu dobyli bez boje a s velikou radostí vstoupili do svatyně 49


28.11.2010 16:39

StrÆnka 50

chrámové, a nedbajíce o žádnou jinou kořist, toliko žádali: aby jim byla dána vzácná hmota svatého těla, jež kdysi pro Krista trpělo… A poněvadž bylo pochováno za oltářem při zdi a nebylo možná je vyrvati jinak než zbořením oltáře, ruka nešlechetná a mysl zdivočelá vykonají bezbožný čin; neobešlo se to bez Boží pomsty. Nebo se hned při samém všetečném díle zastavili s ochromenými smysly a byli bez hlasu, citu a zraku skoro tři hodiny, až se jim opět s přispěním milosti Boží vrátily smysly…“ Po návratu do Čech nechal kníže Břetislav I. uložit tělo svatého mučedníka Vojtěcha v kapli přistavěné k rotundě sv. Víta na Pražském hradě. Jeho syn Spytihněv II. se však rozhodl z rotundy vybudovat větší baziliku a světcovy ostatky se musely znovu stěhovat do nové hrobky.

KTERÁ LEBKA JE

PRAVÁ ?

K všeobecnému překvapení máme k roku 1127 v letopise Vyšehradského kanovníka zprávu, že „dne 23. února byla nalezena v hradu v Hnězdně hlava svatého Vojtěcha mučedníka a biskupa právě v tom místě, kde byl tento mučedník korunován a pohřben“. Ale jak to? Vždy Vojtěchova hlava měla přece odpočívat v hrobě ve Spytihněvově svatovítské bazilice? Tato podivná informace, která do Prahy doputovala z Polska, zřejmě nedala spát českým církevním hodnostářům. Pochopitelně si kladli otázku, zda opravdu mají v Praze kromě Vojtěchova těla i jeho hlavu. Když vzniknou nějaké pochybnosti, ze všeho nejlepší je hned se na vlastní oči přesvědčit, jak je tomu doopravdy. A tak záznam v kronice Vyšehradského kanovníka k roku 1129 uvádí, že „pan Menhart, biskup kostela pražského, obnovil hrob svatého Vojtěcha biskupa zlatem, stříbrem a křišálem“. Záznam sice nic neříká, že by se někdo také podíval dovnitř hrobky, ale můžeme to předpokládat. Historikové se domnívají, že právě tehdy – aby se zamezilo sporům, kde je vlastně Vojtěchova lebka – dal ji pražský biskup vyjmout a dále byla přechovávána jako zvláště vzácná relikvie odděleně od těla. 50


28.11.2010 16:39

StrÆnka 51

Máme to nepřímo potvrzeno v Kronice mnicha sázavského, který zapsal, že v roce 1142 byla svatovítská bazilika zapálena hořícím šípem vystřeleným z ležení Konráda II. Znojemského. Při požáru však naštěstí zůstala svatovojtěšská hrobka nepoškozena a v následujícím roce Mnich sázavský zaznamenal, že „byla nalezena hlava svatého Vojtěcha, biskupa mučedníka, v kostele svatého Víta mučedníka na hradě v Praze“. Mimochodem, požár musel přece jen v kostele natropit pěknou spouš, když se s tak vzácnou relikvií shledali až rok poté. Znovu se se světcovými pozůstatky hýbalo až za krále Jana Lucemburského. V roce 1329 dal sice biskup Jan z Dražic ozdobit Vojtěchův hrob zlatým a stříbrným plechem, ale několik let nato sám král nařídil hned vedle hrobu kopat. Doslechl se totiž, že prý jsou pod kostelní dlažbou ukryty peníze, které naléhavě potřeboval na jakési válečné tažení. Samozřejmě nenašel nic. Do Vojtěchova hrobu se znovu podíval právě instalovaný první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic v roce 1344, kdy spolu s moravským markrabětem Karlem, budoucím českým králem a římským císařem, pokládali základní kámen ke svatovítské katedrále. V uložené schránce kromě kostí nalezli pergamen s následujícím textem: „Zde jsou ostatky sv. Vojtěcha, biskupa a mučedníka, a látka, kterou byly kosti ovinuty, a ostatky pěti bratří a mnohých svatých, jejichž jména neznáme.“ Jistě uznáte, že taková informace nevzbuzovala příliš velkou důvěru. Pergamen proto později nahradily dvě olověné destičky a v roce 1396 byla schránka s ostatky uložena pod mramorový náhrobek zbudovaný uprostřed katedrály. V dalších letech vyrostla nad hrobem kaple, která však musela být po zahájení dostavby katedrály v roce 1879 zbourána. O rok později byl Vojtěchův hrob znovu otevřen a jeho ostatky přeneseny do provizorního oltáře ve Vlašské kapli. Oltář dal v roce 1918 upravit tehdejší pražský arcibiskup Paul de Huyn a při této příležitosti byla truhlice s ostatky svatého Vojtěcha znovu otevřena. A konečně zatím naposled rušil světcův posmrtný klid v letech 1973 až 1974 antropolog MUDr. Emanuel Vlček, který kosterní pozůstatky zkoumal. Ale k jeho závěrům se ještě dostaneme. 51


28.11.2010 16:39

StrÆnka 52

Už jsem zmínil podivnou informaci z kroniky Vyšehradského kanovníka, podle níž byla v roce 1127 v Hnězdně nalezena lebka sv. Vojtěcha. Později napsal krakovský kanovník a kronikář Jan Dlugosz ve svých Anales regni Poloniae, tedy Letopisech Království polského, že před dobytím Hnězdna Čechy polští kněží Vojtěchovo tělo tajně odstranili z hrobu a schovali ho do písku. Knížeti Břetislavovi I. pak místo něj vydali tělo mučedníkova nevlastního bratra Radima-Gaudentia. Dlugoszovo tvrzení zdánlivě podporovala skutečnost, že už v roce 1131 daroval polský král Boleslav III. Křivoústý hnězdenskému chrámu Panny Marie zlatou schránku na ostatky sv. Vojtěcha. Nač by však byla, kdyby tady světcovy ostatky neměli? V roce 1662 byla dokonce vybudována Vojtěchova hrobka v podobě stříbrné rakve s ležící postavou mučedníka. Při její úpravě v roce 1896 v ní nalezli mimo jiné dochovanou část světcovy lebky. Že by přece jen ta pražská lebka nebyla autentická? Nebo že by svatý Vojtěch měl dvě hlavy? Ne pouze dvě, ale dokonce tři. V Cáchách v severozápadním Německu, někdejším sídlením městě Karla Velikého, stojí kostel sv. Vojtěcha, respektive sv. Adalberta; v Evropě totiž tohoto našeho patrona znají pod jeho biřmovacím jménem. A právě v tomto kostele byla 1. září 1475 objevena další, v pořadí už třetí Vojtěchova lebka. Podle legendy ji přivezl císař Ota III., když v roce 1000 vykonal pou ke světcovu hrobu do Hnězdna. Cášská lebka měla od svého objevení dosti pohnuté osudy. Od roku 1611 byla zazděna v sakristii kostela a v bouřlivých letech třicetileté války dokonce spolu s dalšími chrámovými poklady zakopána v zemi. Na počátku druhé světové války ji znovu ukryli a svoje původní místo v cášském kostele sv. Adalberta zaujala až v roce 1946. Lebka je uložena v postříbřené a částečně pozlacené schránce z tepané mědi pocházející z roku 1475, kdy došlo k jejímu náhodnému objevu. Další svatovojtěšské ostatky, naštěstí už nikoli lebky, jsou uloženy v Římě a v maarské Ostřihomi. V prvním případě jde o rámě a úlomky lebky sv. Vojtěcha, které získal císař Ota III. výměnou za jiné poklady od polského knížete Boleslava Chrabrého. Uložil 52


28.11.2010 16:39

StrÆnka 53

je v někdejším chrámu sv. Vojtěcha na Tiberském ostrově, který však byl už ve 12. století zasvěcen sv. Bartoloměji, jehož jméno nese dodnes. V Ostřihomi nechal zbudovat kostel sv. Vojtěcha první uherský král svatý Štěpán a sám se v něm v roce 1000 nechal korunovat. Dnes na jeho místě stojí od roku 1856 katedrála Panny Marie a sv. Vojtěcha, kde jsou uchovávány dva svatovojtěšské ostatky. Jedná se o úlomek lebky a kousek ramene, patrně uštípnutý z kosti uložené v Římě.

PŘÍLIŠ

MNOHO OTÁZEK

Vojtěchovy ostatky v Římě a v Ostřihomi můžeme klidně nechat stranou našeho zájmu. Jednak jde pouze o nepatrné části kostí a takových relikvií je po katolických chrámech Evropy rozeseto habaděj. Co nás však zajímá, to jsou hned tři lebky svatého Vojtěcha Slavníkovce. Ale jak zjistíme, která je ta pravá? Zda ta pražská ve svatovítské katedrále či ta polská z Hnězdna nebo ta cášská? Přece nemohl mít sv. Vojtěch tři hlavy! Že by kníže Břetislav I. skutečně přivezl do Prahy místo ostatků sv. Vojtěcha ostatky jeho bratra Radima-Gaudentia, které mu vychytralí polští kněží podstrčili? Ale kronikář Kosmas přece výslovně uvádí, že Češi tehdy v Hnězdně ukradli jak pozůstatky Vojtěchovy, tak i Gaudentiovi. A kde se vzala Vojtěchova lebka v Cáchách? Že by ji skutečně dostal císař Ota III. jako dar od polského knížete Boleslava Chrabrého? Něco takového je zcela nepochopitelné hned z několika důvodů. Hlava byla totiž ve středověku chápána jako sídlo duše, právě z hlavy odletěla mučedníkova duše do nebes. Kromě toho Vojtěchovy ostatky představovaly pro Chrabrého mimořádně cenný symbol, jehož by se rozhodně dobrovolně nezbavoval. Vždy Slavníkovec se zásadní měrou zasloužil o založení hnězdenského arcibiskupství, které Polsko vymanilo z církevní správy německých arcibiskupství a tím z bezprostředního politického vlivu Svaté říše římské. Stejně tak si jen těžko můžeme představit, že by si český kníže Břetislav I. při svém plenění v Polsku nedal tu práci přesně zjistit, zda ukradl vskutku ty správné ostatky sv. Vojtěcha. Už proto, že 53


28.11.2010 16:39

StrÆnka 54

Vojtěch přece býval pražským biskupem a hlavně byl Čech. Kde jinde by tedy měl spočívat tento svatý muž než v české půdě, dokonce v té nejsvětější, která byla od Václavových časů spojována s rotundou, později bazilikou a nakonec katedrálou sv. Víta na Pražském hradě?! Ne náhodou nese tento chrám nejen jméno mučedníka Víta, ale i svatého Václava a svatého Vojtěcha, „dvou zlatých oliv“ řečeno slovy Kosmovými.

CO

ŘÍKAJÍ ANTROPOLOGOVÉ

Stoprocentně spolehlivě odpovědět na otázku, která z dochovaných lebek skutečně patří biskupovi a mučedníkovi Vojtěchovi, mohlo pouze přesvědčivé antropologické zkoumání. Když se však tohoto úkolu v roce 1973 ujal MUDr. Emanuel Vlček, ukázalo se, že nepůjde o porovnávání tří, ale pouze dvou lebek. Údajnou Vojtěchovu lebku v polském Hnězdně totiž v roce 1923 neznámý poberta ukradl. Přitom mu zřejmě ani tak nešlo o samotnou relikvii, jako o cennou pozlacenou schránku, v níž byla uložena. Při zkoumání přišla nejprve na řadu Vojtěchova pražská lebka. Tu cášskou souběžně zkoumal MUDr. Klenek z Antropologického ústavu v Mohuči a jeho výzkum pak dokončil v roce 1979 přímo na místě MUDr. Vlček. Co o lebce uchovávané jako součást svatovítského pokladu náš přední antropolog zjistil? Především odhalil jednu překvapující věc. Na lebce byly zřetelné následky zásahu sečným nástrojem, které – jak ve své zprávě napsal – „by mohlo dokládat stopy po oddělení hlavy od těla jedince a to způsobem užívaným při získávání hlavy jako trofeje. To jest odseknutí hlavy od oblasti nad kondyly kosti týlní…“ Právě tato okolnost se zdála nasvědčovat pravosti pražské Vojtěchovy lebky. Vždy jedna ze svatovojtěšských legend výslovně uvádí o světcově konci: „…useknou hlavu a na hrot kopí je vetknutu nesou…“ Porovnejme však ještě pražskou lebku s lebkou cášskou. Co v této souvislosti ve své zprávě uvedl MUDr. Emanuel Vlček: „Porovnáme-li zachovalost obou lebek připisovaných sv. Vojtěchovi, zjišujeme nápadnou shodnost ve způsobu jejich poškození. 54

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

Felix Krumlowský Nakladatelství Petrklíč ISBN

Recommend Documents