FANTASY SÉRIE!!!

20

!"#$ $% PRVNÍ RYZE

&

ESKÁ SCI-FI / FANTASY SÉRIE!!!

Copyright ©Jan Hlávka, 2009 Cover Art © Tomáš „sketchbook“ Jedno, 2009 Design ©Jan Doležálek, 2009 Edition © 2009 All rights are reserved ISBN 978-80-7387-257-1

Od: KILLERa – Kvantový Inteligentní Interrealitní Retranslátor EF báze HUMAN IV tech Komu: GODovi – Centrální Nad-inteligenci EF Subjekt: Agent John F. Ková Vyhrazení: Materiál nep ístupný lidem Agent John F. Ková Statut: Agent v nucené výslužb Vzhledem k zásluhám v pr b hu mise Renegát bylo na požadavek uskupení bází EF (utajeno) ukon eno vyšet ování agenta Johna Francise Ková e v oblasti provin ní v i kodexu Ková Rovnováhy. Jeho aktivní statut agenta však nebyl obnoven (nutno zjistit pro , v digitálních análech není o d vodu žádná zmínka). JFK byl ilegáln angažován agentem se speciálními pravomocemi Treneportem pro vyšet ení záležitostí týkajících se arod je-stratéga Asenat. P vodní podez ení, že jde o spojence entity X-Hawk, se nepotvrdilo. Existují indicie o možném propojení Asenat a samostatných pracovník Agentury. Vzhledem k znalostem psychologie Ková e a jeho schopností považuji za pravd podobné, že existenci t chto vazeb rozkryje nebo vyvrátí – pokud ovšem nebude zabit, což je nejlogi t jší vyúst ní celé situace. Pravd podobnost jeho p ežití je velmi nízká, zvýší se, pokud budou interferovat n kte í z jeho spojenc (viz hesla Boorman, Villefortová, Vega) nebo jiní s ekvivalentními i vyššími schopnostmi. Spole enská analýza lidí okolo JFK na požadavek Centrální Nadinteligence GODa: Bytost (existuje d vodné podez ení, že nejde o lov ka v konven ním slova smyslu) Anna. Jaké jsou její zájmy? Je možné, aby korumpovala Ková e? Provést hloubkový rozbor. Bytewská a spol. drží své pozice a neú astní se politických jednání o dalším vývoji báze Human IV Tech. KILLER 5

Poznámka: Materiál není ur en do lidských rukou, mohl by zp sobit deformace kauzality.

6

' (

)

*!

Šero, ticho a chlad. Ohromný prostor chrámové lodi p sobil vzdor své velkoleposti ponu e a poru ík Alister Stillson jasn cítil, jak se mu svírá hrdlo. Potichu za sebou dov el dve e. Nemohl se zbavit dojmu, ze stojí spíš v hrobce než v kostele. Venku už se stmívalo a curyšská katedrála Grossmünster m la být pro ve ejnost uzav ena, ale p ed oltá em mezi dv ma zá ícími svícny kle el se sklopenou hlavou muž v erném. Jeho se zákaz netýkal, mohl sem p ijít, kdy cht l. Stillson netušil, jak toho dosáhl, ale rad ji se neptal. Te krá el uli kou mezi lavicemi a za okamžik uslyšel slova modlitby, šeptaná tichým, zanícen se chv jícím hlasem. „Confiteor Deo omnipotenci et vobis, fratres, quia peccavi nimis ¨ cogitatione, verbo, opere et omissione: mea culpa, mea culpa, mea maxima culpa.“ Stillson si bezd n poškrábal starou jizvu na ele a ušklíbl se – úkon kajícnosti, vyznání vlastní nedokonalosti a h ích p ed Bohem. Za dobu, co sloužil v Gregorov oddílu, se stal docela zb hlým v modlitbách, mešním ádu a dalších v cech, na které by d ív ani nepomyslel. Hlavou mu p itom bleskla myšlenka, že to je p íhodné, opravdu bylo z eho se vyznávat. Pár fingovaných nehod nebo i n co víc, ob as se to ale trochu zvrtlo, jako ten p eb hlík tenkrát. Vadná nálož ho nezabila na míst , jen zapálila vnit ek jeho auta, pamatoval si, jak k i el. Nebo ten v dec… Zavrt l hlavou a p estal na to myslet. Pravdou bylo, že v poslední dob ud lali v ci, na které nebyl hrdý. Dnes šlo ale o n co 7

jiného a nebylo pochyb, že tentokrát je právo na jejich stran – alespo to nepsané ur it . Z stal stát u první ady lavic a ekal, až modlitba skon í. Ani ve snu by ho nenapadlo velitele rušit, jen se opatrn rozhlížel. Na rozdíl od jiných kostel , v Grossmünsteru nezdobily st ny žádné velkolepé malby a fresky. Veškerou výzdobu nechal v dob reformace odstranit nejznám jší zdejší kazatel, Luther v stoupenec Huldrych Zwingli, a prosté bílé zdi jen zvýraz ovaly dojem p ísné strohosti. Možná proto se tady Gregorovi líbilo, ale Stillson se už nemohl do kat, až odsud budou pry . Jen doufal, že p edtím nedopadne jako Zwingli, kterého roz tvrtili a spálili na hnojišti. „Misereatur nostri omnipotens Deus et, dimissis peccatis nostris, custodiat nos ad vitam aeternam. Amen.“ Gregor se pok ižoval a vstal. Sv tlo svící se odráželo od nádherné vitráže Giacomettiho oken za oltá em zp t na jeho tvá . „Takže, Alistere?“ promluvil, aniž se ohlédl. „Jaké neseš zprávy? Oficiální nebo neoficiální?“ „Oboje, pane,“ odv til Stillson tiše, „a nebudou se vám líbit.“ „Líbit?“ Po Gregorov tvá i se mihl úšklebek. „T lo mého bratra uložili ráno k v nému odpo inku v uzav ené rakvi s pytlem písku, aby si nikdo nevšiml, jak je lehká, protože uvnit ležela jen hlava. Musel jsem ut šovat jeho ženu a v dom Božím jí lhát do o í, že to byla automobilová nehoda. Opravdu myslíš, že dnes ješt m žeš íct n co, co se mi bude líbit?“ Gregor nebyl šílenec, co zabíjí své lidi pro špatn zvolené slovo, ale Stillson se p esto zachv l. Tenhle jeho tón už slyšel, a pokaždé pak následovala n í rychlá i naopak velmi pomalá smrt. „Odpus te, pane. Myslel jsem…“ „Nemysli a mluv!“ Alister pomalu vydechl a za al. Gregor poslouchal ml ky, stále zahled ný do barevného okna, tvá nehybnou. Pak se pomalu oto il. „Tohle ti ekli, p esn takhle? A v íš tomu?“ „Ano, pane,“ odv til Stillson a sklopil p ed jeho pohledem o i, nemohl jinak. „Procházel jsem záznamy Military divize, není tam už 8

ani slovo, a to ub hlo sotva pár týdn . Je jasné, že to cht jí úpln ututlat, a pokud kolem za ne n kdo pátrat, snadno mohou tu hrozbu splnit – ud lají z nich zrádce. Nep ežili žádní sv dci, nikdo neví, kdo to na ídil, nic…“ „P edpokládám, že pokud se za ne ptát n kdo z p átel nebo p íbuzných ostatních, dostane stejnou odpov .“ „Nejspíš ano, pane.“ Gregor neodpov d l. Vyrazil ke dve ím, ale t sn p ed nimi se zastavil a z malého stolku vzal v ci, které tam p ed modlitbou odložil: pistoli Glock se dv ma rezervními zásobníky a dlouhý, ošklivý n ž. Ten okamžik podržel v ruce a zamyšlen se díval na slova vyrytá na ost í, Stillson v d l, že to je dárek od Simona… Gregor Norrington se narovnal, rychle schoval n ž do kapsy a v jeho tvá i se znovu mihl ten úšklebek. „Svolej ostatní, Keplera, Jacquese, všechny. Do osmi hodin je tu chci mít, vyhlašuji pohotovost. Za ni hledat další v Agentu e, ty, co p i tom útoku také n koho ztratili. A chci v d t všechno o té malé arod jce, Ann .“ „Rozkaz, pane!“ p ikývl Stillson, na d vody se nemusel ptát. Spolu s Gregorem vykro il ze dve í do studeného curyšského ve era a p itom vydechl úlevou. Zdá se, že p ece jen vyvázne vcelku, alespo prozatím. Protože brzy nejspíš vypukne peklo. John Ková stál uprost ed pustiny a vy erpan lapal po dechu. Svaly se mu t ásly, z rány v noze vyst elovala do celého t la bodavá bolest, hlava mu t eštila. Rozhlížel se, ale kam až dohlédl, nebylo nic, jen plá posetá mrtvými t ly a strmé st ny údolí. Co tady vlastn d lá?! Pamatoval si p ece, že tu už byl – a vrátil se dom . Nebo ne? Myslí jako by se mu rozlévala hustá bílá mlha, minulost splývala s p ítomností… Zavrt l prudce hlavou a set ásl to – te nem lo smysl nad n ím dumat. Musí hlavn odsud, sám uprost ed Pustiny nemá šanci. Oto il se a vyrazil sm rem k východu z údolí. Uv domil si, že stále drží v ruce me , po celé délce pokrytý krví. Díval se kolem, pátral po n kom živém, ale nevid l nic než d sivou zm potrhaného masa, 9

krve a kostí, krev zasychající na kamenech, drápy a tesáky p íšer, chladnoucí t la lidí. Hlava se mu to ila bolestí ím dál víc, v ústech cítil pal ivou žíze . P esto pokra oval, belhal se k nejvyššímu bodu údolí, za kterým ležela n kde daleko Dorova, domov… domov? P esn v okamžiku, kdy se nad tou myšlenkou zarazil, se p ed ním nízko u zem rozzá ilo mihotavé sv tlo. Na okamžik zaváhal, ale pak zamí il k n mu, nohy se mu t ásly, jazyk se lepil k patru. Dopotácel se blíž, malý ohní ek uprost ed jakési temné hmoty vypadal, že každou vte inou zhasne, ale p esto ho el dál – a on poznal shrbenou postavu sedící vedle n j. „Vypadáš unaven , Francisi! Neposadíš se?“ lehce ukázala koncem hole s vl í hlavou vedle sebe. Zarazil se, ale vlastn ho to nep ekvapilo. Poslechl, m l pocit, že mu nohy každým okamžikem vypoví službu. Sou asn znovu pohlédl k ohni a zachv l se. Na zemi ležela mrtvola n eho, co p ipomínalo d sivou karikaturu lov ka, kostnaté, skvrnité t lo se dv ma nohama a nep irozen dlouhými pažemi, ruce protažené do úzkých, jako b itva ostrých spár . Trup kon il pahýlem, hlava byla pry , hrudník rozpolcený od krku až po ky le. Bílé konce žeber tr ely roztažené do stran a p ímo mezi nimi ho el ten ohe . Plamínky vyrážely po kostech vzh ru, pomalu t lo stravovaly, jako by v n m bylo n co ho lavého, a p itom zah ívaly malý pohár s držadlem, zav šený na nejvyšším žebru jako na tábornické vidlici. Zvedl hlavu a zadíval se jí do tvá e. Nem la svou masku a v mihotavém plameni vypadala zdeformovaná polovina jejího obli eje ješt d siv ji než v šeru. „Co tady d láme, Asenat?“ vypravil ze sebe. „P ece… p ece jsme vyhráli. Zvrácenec je mrtvý, bitva skon ila, tak pro ?“ „Máš pravdu, Francisi. Ale také se mýlíš, bitva ješt zdaleka neskon ila. Naopak, teprve za íná, podívej!“ Ukázala holí vzh ru a v té chvíli ernou propastí oblohy šlehl bílý, rozv tvený blesk. Ková instinktivn p iv el o i, ale nep išlo žádné zah m ní a blesk nepohasl. Z stal vrytý v bezrozm rné tm 10

stejn jako další, který následoval z opa né strany – a v té chvíli John pochopil, že to v bec nejsou blesky. Byly to praskliny. Celá klenba nebe nad jejich hlavami pukala jako strop obrovské kopule a trhlinami se valilo dovnit bílé, nelidsky jasné sv tlo. „Dívej se, Francisi! Není to nádhera?!“ V Asenatin hlasu plálo nadšení, d sivá, extatická radost, ale Ková se p ikr il. Zvedl se ledový vichr, do kterého se mísilo hluboké, temné dun ní. Každou vte inou sílilo, stejn jako zá e z rozpadajících se nebes. Asenat natáhla ruku a z žeber mrtvoly sejmula pohár, v té chvíli plamen zhasl. „Vítej doma, Ni iteli sv t ! A probu se!“ Bleskovým pohybem mu vychrstla obsah poháru do tvá e, horkou, hustou krev, a zem pod jeho nohama se roztrhla. Se zoufalým k ikem padal do hlubiny, snažil se n eho zachytit… …a p ístroje kolem divoce pípaly. Zíral do nabíleného stropu, lapal po dechu, v nose ho štípal zápach dezinfekce. Hukot v hlav tém p ehlušoval vyd šená slova, ale nakonec je rozeznal. „– v po ádku! Uklidn te se, jste v bezpe í, rozumíte mi?!“ „Ano,“ zasípal John Ková kone n . „Já vím!“ V d l, že je to pravda, pamatoval si vše, co se stalo, chápal, že m l jen zlý sen. Práv tak ale v d l, že v jedné v ci byl naprosto pravdivý. Bitva teprve za ínala.

11

+!) John se nadechl a zasténal. Srdce po ád cítil až v krku, t ásl se, pot se z n j lil. Rychle se rozhlížel, bílý strop i st ny, oby ejný nemocni ní pokoj s oknem zakrytým roletou. Sestra, malá tmavovláska s modrýma o ima, která ješt p ed okamžikem stlala vedlejší postel, se na n j polekan dívala. „Jak… jak to, že jste vzh ru, pane Denningu?“ „Denning? Kdo je – ano, jist ,“ opravil se rychle, vzpomn l si na krycí jméno, které dostal p ed touhle misí. P ipadal si, jako by to bylo sto let. „Jak dlouho tu ležím?“ polkl. „No… t i týdny,“ hlesla. Navzdory rozespalosti Ková ztuhl. Jasn si pamatoval výstup z Asenatina portálu v curyšské centrále, náraz a bolest, praskot vlastních kostí, léka e, když ho pak pokládali na nosítka. Polámal se asi po ádn , ale t i týdny?! Navíc tohle nebyla agenturní nemocnice, tu znal až moc d v rn . V bec netušil, kde je ani jak se sem dostal, zvedl ruku, aby si prot el o i – a zjistil, že to nejde. „Co je tohle?“ ukázal bradou na kožené emeny, kterými m l záp stí p ipoutána k rámu postele. Zamrazení, které mu projelo t lem, tentokrát nem lo nic spole ného s chladem. „To je pro vaši bezpe nost, pane Denningu,“ sestra se nervózn zadívala stranou. „Opravdu? To jsem ale musel vyvád t,“ pokusil se o úsm v. „Dala byste to dol , a se m žu poškrábat?“ „Já… to nejde. Doktor Wilson tu bude za hodinu, musí dát souhlas. Jestli chcete, ekn te, kde vás sv dí,“ usmála se, ale Ková e 12

neuklidnila. Po ád se ješt úpln neprobral, ale instinkt už ho varoval, musel jednat rychle, ne ekat ani minutu. „Tam byste m škrábat necht la,“ opá il. „Snad tu ale máte telefon?“ „Jist !“ p ikývla sestra s úlevou, jako by ji tohle nenapadlo. „Mohu doktoru Wilsonovi zavolat, jestli chcete.“ „Nechci. Chci zavolat plukovníka Treneporta.“ John to vyslovil s nenuceným klidem, sest e ztuhl úsm v na rtech. „Ale to… nevím, jestli…“ „Copak?“ p erušil ji mile. „Nem jte strach. íslo znám z hlavy, nadiktuji vám ho, sta í, když mi to pak podržíte u ucha. Ostatn , ur it s vámi bude chtít taky mluvit.“ Ošklivá hra. P irozen nem l potuchy, jaké má Treneport íslo, navíc to byl možná práv on, kdo tu dával p íkazy, ale sestra rychle polkla. „To nebude nutné, pane Denningu.“ Rozepnula p ezky na jeho záp stích a pak mu uvolnila i kotníky a trup. Ková si prot el o i a p itom si všiml, že v pažích nemá žádné kanyly, které by mohl vytrhnout, pouze erstvé náplasti a sníma e na hrudníku, ta pouta musela mít jiný d vod. „Tak, a te zavolám doktora Wilsona!“ rozhodla sestra nekompromisn . „Jist ,“ usmál se John. „Jen, nep inesla byste mi nap ed n co k pití? Mám jazyk jak troud.“ Okamžik váhání, ale povinnost nakonec p evážila. „Dob e. Po kejte okamžik.“ Vyšla ze dve í – a Ková se rychle pohnul, ekat nezamýšlel ani náhodou. Spustil nohy na studenou podlahu, v hlav mu tepala pronikavá bolest, ale nem l as se tím zabývat. Postavil se a okamžit zavrávoral, musel se chytit postele, aby neupadl. P ímo se t ásl slabostí, p itom žádná zran ní nem l, co to s ním, sakra, provedli? Rychle vypnul p ístroje nad postelí, modlil se, aby to ud lal správn a nespustil n jaký alarm, pak si z hrudníku strhal idla. Op ený o ze dovrávoral ke sk íni v rohu a otev el – št stí mu p álo, 13

jeho civilní oble ení. Házel ho na sebe a v mysli mu neúprosn odtikávaly vte iny, zhubl, opasek musel utáhnout na poslední dírku, košile na n m p ímo visela, ale te nem l as si toho všímat. Vzadu ve sk íni ležela pohozená nemocni ní berle. Popadl ji a se za atými zuby dovrávoral k oknu. Zvedl roletu s obavou, že uvidí jen šedou chodbu n jaké podzemní agenturní díry, ale ne, normální ulice osv tlená zá í pouli ních lamp, z ejm noc. Zaváhal – když rozbije okno, mohl by… ne. I kdyby se mu to povedlo, poskytl by jen záminku, aby ho znovu zav eli, nebyl v kondici na n jakou rva ku, odsud musí zmizet bez incidentu. Zamí il ke dve ím pokoje ve stejné chvíli, kdy se v nich objevila sestra s kou ícím kelímkem v ruce. „Co to d láte, pane Denningu?“ ztuhla. „Propouštím se,“ odv til Ková suše. „Myslím, že plukovník ocení spíš osobní hlášení – a pozdravujte doktora Wilsona. D kuji za laskavou pé i.“ Rychle se kolem ní protáhl na chodbu a rozhlédl se, prosklené dve e na konci, snad je tam východ. Opíral se o berlu a zatínal zuby, jenom neupadnout, dvacet mizerných krok ke dve ím, jako tenkrát u Asenat, blesklo mu hlavou… kde jsou ostatní z týmu?! Trhl sebou, jako by ho n kdo ude il, kus pam ti se vrátil. Nad sebou znovu vid l Treneportovu tvá , rozmazanou, p esto stále p ipomínající dravce. Za ním stál mladík s jemnou tvá í, modrýma o ima a nehezkým úsm vem na rtech – Adam, vybavilo se mu jméno. Sou asn slyšel sám sebe odpovídat: „Mrtví.“ „Všichni? I major Flint? Vid l jste t la?“ „Ano.“ „A Sayed-Nefer?“ „Kdo… Asenat?“ Zase ten pocit, že mluví n kdo jiný, jeho ústy, ale bez nejmenšího ohledu na jeho v li. „Ano, Asenat. Ta žije?“ „Ano.“ „Co jsi jí ekl?!“ 14

Treneport v hlas se zm nil v sykot jedovatého hada, tvá m l náhle jen kousek od n j. Johnovi to p esto p išlo zábavné, jako všechno tady, jeho hlas už zase odpovídal: „Nic.“ Treneport se zdál tou odpov dí zasko ený. Jeho tvá zmizela a Ková uslyšel pár rychlých slov, útržky v t, které st ží dávaly smysl. „…jistý, že nem že…“ „…nejú inn jší droga pravdy, plukovníku. Rozhodn nelže… neví…“ „Jestli Asenat… n co magického… než budeme pokra ovat.“ „Na… nejsme vybaveni!“ „Dobrá.“ Treneport zaváhal. „P ivedu sem Jeremyho. Do té doby…“ „Ano, plukovníku!“ Ková znovu spat il Treneportovu tvá , dívala se na n j už s nete ným výrazem. „Co se dá d lat. V žádné válce se vít zi nevyhnou prohrané bitvy, však ješt uvidíme. Zatím kon íme, doktore.“ Tiché zasy ení tlakové injekce. Okamžik obrovské únavy a tma. Ková sebou trhl, dve e byly náhle p ed ním. Ani si neuv domil, jak k nim došel. Ohlédl se, sestru už nevid l, zato se k n mu chodbou svižným krokem blížili dva urostlí z ízenci v modrých nemocni ních šatech. Spolkl kletbu a rychle stiskl kliku. Zam eno. Zadíval se na zámek, žádný klí , jen pov domý terminál s klávesnicí na íselný kód a zelenou kontrolkou. Kód neznal a ti dva už byli na p l cesty k n mu, v tomhle stavu je nezvládne ani náhodou, co te … 731984 John vyt eštil o i. Nesta il se zamyslet, natož podivit, prsty se mu samy rozb hly po klávesnici. Kovové cvaknutí zámku. „Hej! Po kat!“ John ale ne ekal. Proklouzl dve mi a p ibouchl je prvnímu z ízenci p ímo p ed nosem, zámek cvakl podruhé. Chlap zaklel, sáhl 15

po klávesnici, ale sou asn Ková vší silou praštil koncem berle do terminálu na svojí stran . N co prasklo, kontrolka zhasla – ani z jedné strany te nebude snadné dve e otev ít. Hulákání z ízenc zesílilo, Ková pokr il nevinn rameny. „Pardon, necht l jsem. Klidn mi pošlete ú et.“ Rychle se oto il a krá el atriem k východu, venkovní dve e byly našt stí odem ené. Vyšel na ulici a s úlevou se nadechl, chladný erstvý vzduch dodával sílu. Zvedl hlavu a usmál se, žádná erná prázdnota, nebe poseté hv zdami, na východ už za ínalo blednout – byl doma. Oto il se zpátky k budov za sebou. Nikde štítek ani jméno, jen popisné íslo 47 na zvonku. Rad ji pry odsud. Vyrazil poloprázdnou ulicí a p emýšlel, kam dál. Nebyl si jistý, co se d je, ale vracet se do svého bytu nebyl dobrý nápad. Pokud po n m p jdou, zaru en za nou tam. Rychle si prohledal kapsy, ale podruhé mu št stí nep álo, nem l doklady, pen ženku, dokonce ani pár drobných na telefon. Co te ? P ipadal si jako ztracenec, psanec n kde na mexické hranici. Zasmál se – jasn . To bude ono.

16

(

,- ,.

)

Ráno bylo studené, ale jasné. P i každém nádechu se Johnovi p ed obli ejem srážela pára, p esto krá el s úsm vem. Rozhlížel se, cestou ke stájím vychutnával modrou oblohu, trsy zelené trávy, dokonce i tu lehkou v ni ko ského hnoje, proti Dorov u in ný ráj. Cítil se už podstatn lépe než cestou do bytu Vincenta Vegy. To na n j dvakrát p išla taková slabost, až m l pocit, že nedojde, ale nakonec to zvládl. Na známém míst za kv tiná em na chodb našel klí . Nezdálo se, že by ho n kdo sledoval, a Vincent si soukromí dokázal ohlídat. Bohužel nebyl doma. Podle vzkazu na záznamníku m l volno a ud lal si menší výlet. Ková si alespo posloužil jídlem z jeho spíže a trochou pití. Spolu s chvilkou odpo inku p išlo vhod, p ekvapily ho však zm ny, které ve Vegov obydlí od jeho poslední návšt vy nastaly. Necítil ani stopu zápachu doutník , kterým byl d ív celý byt doslova prosycený, a dokonce mu trvalo, než vzadu v lednici našel jedinou láhev tequilly. Zato nechyb lo erstvé mléko a sýry, ba i jogurt. John p itom siln pochyboval, že se Vincent dal na zdravou životosprávu, spíš to vid l na novou p ítelkyni. Asi se už kone n vzpamatoval z té svatby a Mexi anky tenkrát, pomyslel si a pobaven se zasmál – však ji brzy pozná. Sám od sebe by Vincent o dovolené tak brzy ur it nevstával. Obešel sklad krmení a opatrn se rozhlédl. Stáje pat ily komtese de Villefort prý už desítky let, ale ona sama se tu vyskytla jen z ídka. I te byla n kde na misi, jí jediné zkusil John z Vincentova bytu 17

zavolat, bezvýsledn . Pro jistotu šel zadem, p elezl ohradu na opa né stran a vzal to p es tréninkovou dráhu a pozemky, pozorn se p i tom rozhlížel. Stále se cítil slabý na n jaké divoké kousky, ze zbrojnice pod Vincentovou postelí – kterou ale za al zamykat, nová známost z ejm na zbran moc nebyla – si ovšem vyp j il šikovný malý SIG Sauer se dv ma zásobníky, jeden nikdy neví. Vkro il do hlavní stáje a zastavil se, aby se zorientoval, byl tu jen jednou s Andreou, už p ed dlouhou dobou. Stání pro kon se táhla do t ech stran. Naklonil hlavu a zleva z eteln uslyšel pov domý hlas se špan lským p ízvukem. Ud lal krok za roh a spat il Vincenta, jak drbe za uchem st apatou ko skou hlavu, co se natahovala z boxu po stran uli ky – ale kdo to stál vedle n j? Malá postava, v oby ejných džínách a bund skoro k nepoznání. Sotva koni dosáhla k tlam , práv mu podávala mrkev a John ješt zaslechl konec v ty, ten hlas… „– fajn, že tihle maso nejedí.“ Ková ztuhl jak solný sloup. „Anno?!“ „Johne!“ Vzáp tí málem upadl, když se mu vrhla okolo krku, Vincent to pozoroval p ekvapen a pobaven zárove . „Ole, Johne, jak vidím, nelhala, že t zná. Kdes byl takovou dobu, manito?. Hledáme t já, Andrea, Bytewská…“ „Co já, kde ty se tu bereš?!“ snažil se John vzpamatovat. Postavil Annu na zem, ustoupil o krok a díval se na ni. Vypadala jinak, do tvá í se jí znovu vrátila barva, jako by celá ožila. „Myslel jsem, že z stáváš, že máš v Dorov ješt práci.“ „Ta už skon ila. Asenat mi otev ela portál zpátky, tajn , aby to nikdo nepoznal. Vrátila jsem se p ed týdnem.“ „Takže Agentura…“ „Nic neví, nap ed jsem cht la najít Noela a tebe. Noel je n kde pry – ale jak to vypadáš?!“ zamra ila se, jako by si všimla až te . „Ty bys pot eboval lé itele na plný úvazek. Co jsi zas provád l?“ V ruce se jí objevil fix – ale vzáp tí se zklaman zarazila. „Promi , Johne, tady ti nepom žu, tohle není magická realita, nem žu tu po ádn arovat.“ 18

„Nevadí,“ pokr il Ková rameny. „Co se dá d lat – a co se mi stalo? P i výstupu z portálu jsem si kapku natloukl.“ „A kv li tomu jsi ležel t i týdny?! Johne, to mi ne íkej, že t nemohli vylé it rychleji!“ „Mohli, a taky vylé ili. Zbytek jsem strávil v jedné dí e, nadrogovaný a p ivázaný k posteli, p edpokládám, že v pé i doktor plukovníka Lucia Treneporta. Dnes ráno jsem se n jak probral a dal jim sbohem.“ Anna se zamra ila. „ íká takovým doktor m n co Hippokratova p ísaha?“ „Jo. Akorát asi neumí ecky.“ Ková se ho ce ušklíbl a Vega rázem zvážn l, poprvé p i zmínce Treneportova jména – a podruhé p i zmínce o magii. „Hej! Snad nejsi n jaký mizerný arod j!“ zarazil se. „Mizerný ne,“ usmál se Ková . „Skv lý. Vid l jsem, jak zapracovala na tob , Vinci, vyv tral sis, dokonce koupil mlíko…“ Vega cosi zavr el, ale obli ej mu zrádn zrudl. Anna se usmála. „To je pro m , Johne, po mlíku se roste, koukni na Maxipsa Fíka.“ „Co všichni máte s tím Treneportem?“ obracel Vega rad ji rychle list. „Bytewská o n m mluví, te ty, von Wonder vypadá jak p ešlý mrazem. Co jsem slyšel, není to chlap, se kterým by bylo zdravé si za ínat.“ „Ne, to tedy není. Musíme si v klidu promluvit, je to na dlouho.“ Nakonec zapadli do malé restaurace blízko stájí. Anna si objednala zmrzlinový pohár a Johna nekompromisn donutila k brzkému ob du, prý musí nutn p ibrat. Mluvili, vysv tlovali jeden druhému detaily, zatímco Vega v tšinou jen poslouchal a ob as si šeptal špan lská slova, která rozhodn nebyla vhodná pro Anniny uši. Než skon ili, minulo poledne. „Takže to od po átku byla bouda,“ zkonstatoval Ková nakonec. „Promyšlený Asenatin plán, jak se zbavit Zdroje a sou asn z XHawka vyrazit lék na korki – m la všechno pod kontrolou celou dobu. Ale ty, jak ses mohla nechat nakazit – a ne íct mi nic?!“ „Mrzí m to, Johne,“ sklopila Anna o i. „Nelíbilo se mi to p ed tebou tajit, ale Asenat ekla, že když n co povím a ty ten plán 19

pokazíš, zabije t . Navíc kdybys tam z stal, co by asi ud lal XHawk, až by to zjistil? Nic by ho nep esv d ilo, že to není past.“ „Ale co kdyby to nevyšlo! Co kdyby na to nep istoupil, nechal t skon it jako Pris!“ „To by se nestalo. Asenat slíbila, že v takovém p ípad mi pom že – rychle. A já bych se narodila znovu, nebo aspo doufám, pro m se to riziko vyplatilo. Vlastn jsem si to ob as p ála, aspo na chvíli bych m la od X-Hawka pokoj.“ „Cago en la puta!“ Vega se ot ásl. „Opravdu p kná hra. S tebou radši nikdy nebudu hrát poker, malá se orito. Každopádn jste z toho venku, je po všem.“ Ková s odpov dí po kal, než kolem nich prošel sn dý chlap v kostkované košili s plným talí em jídla a usadil se k vedlejšímu stolu. „To si bohužel nemyslím,“ ztišil hlas. „Za prvé zbývá Treneport. Je v tom všem n jak namo ený, kdoví, co se mnou m l v plánu nebo co ud lá, když jsem te zmizel. A pak je tu Asenat a to, co tvrdila o Dorov . Vinci, ty jsi tam nebyl, nevid l jsi to. Tohle nem žu hodit za hlavu.“ „A co chceš tedy d lat?“ „Hledat pravdu. Asenat mi dala dv stopy, se kterými se dá za ít, Ultimativní odd lení a jméno bomby, co to m la zp sobit, Diaspora. Chci v d t, jestli n co z toho v Agentu e existuje, a když ano, k emu to slouží a kam se pod lo, co do nás vtloukali p i výcviku, že máme jiné sv ty chránit. Pom žete mi?“ Vega se zašklebil. „Jasn ! Takovou psinu bych si nenechal ujít, i když je to možná jenom n jaká porquería.“ Anna vypadala o poznání mén nadšen . „Pomyslel jsi, že už te máš potíží až nad hlavu, Johne? To tvoje odsouzení a v bec – není lepší se dalším vyhnout, než si pro n chodit?“ „Není lepší jít potížím naproti a ešit je, než ekat, až ti sko í na krk? Protože dejme tomu, že p estaneme. Budeme ml et, nepátrat, d lat, že se nic nestalo. Treneport – nebo kdo ututlal ten první útok – zazdí i tohle, možná za ídí pár nebezpe ných misí t m, co se budou ptát moc nahlas, ostatní uml í strach a disciplína. Všechno z stane p i starém, ale jak dlouho? Asenat nikam nezmizí. Nemluvila do 20

v tru, tu svou pomstu myslí vážn . Anno, co myslíš, že by se d lo, kdyby se najednou objevila tady p ed Agenturou?“ Anna pomalu zavrt la hlavou. „Tohle není magický sv t. I silný arod j tu má hodn omezené možnosti, ovšem v jejím p ípad – inferno. Vlastn se skoro divím, že to dávno neud lala, a v tom máš pravdu, Johne. Ale i když žádné Ultimativní odd lení nenajdeš, Asenat ti neuv í. A když zjistíš, že existuje, co potom? Budeš lépe spát?“ „Líp než te ? Ano! Dokonce i když najdu, co se mi nebude líbit, bude to lepší, protože pak si m žu vybrat, co ud lám. ím dál víc v cí mi v Agentu e vrtá hlavou, dodnes t eba nevím, kdo zabil v dce, kterého jsem zachránil z upírského sv ta, nebo kde skon ily ty d ti mutant . V obou p ípadech jsem to nechal plavat, ale tentokrát nenechám. Nejspíš p jde o krk a p ipíšou mi další obvin ní, ale stejn to ud lám. Anno, co ty?“ Anna si povzdechla. „Vím, že n které v ci je dob e nechat spát. Jestli má ale Asenat pravdu a s likvidací Dorovy to nevyšlo pouhou náhodou – kolikrát se jim to asi povedlo, kolik sv t už takhle zni ili? Nelíbí se mi to, ale pokud do toho jdeš, pom žu ti.“ Vega se znovu zasmál. „Fajn! Kde chcete za ít?“ „V Agentu e, samoz ejm . Po ád mám p ístup jako Jack Denning, vrátím se na odd lení a za nu hledat. Bytewská ur it nebude proti, poptám se lidí a Whittacker probere sí , nem žou dokonale utajit celé odd lení. Anna by ale m la z stat mimo, aspo zatím. Sice ji nem žou z ni eho obvinit, ale jeden nikdy neví, tady na ni dáme pozor.“ „Zavolám taky jednomu p íteli,“ navrhla Anna s úsm vem. „Pom že nám, v hledání se vyzná.“ „Muy bien,“ p ikývl Vega. „Chceš se vrátit ješt dnes?“ „To tedy nechci. Po tom, kde jsem strávil poslední týdny, si hodlám užít aspo den dovolené. Zítra to sta í, jednu noc se k tob všichni vejdeme, dom radši nep jdu.“ „Bez problém , compadres,“ Vega vstal. „Zaplatím útratu a p ivezu auto, nemusíme se moc ukazovat.“ „Díky, Vinci.“ 21

Ková se usmál, ale p esto nevypadal spokojen , Anna se na n j zkoumav zadívala. „Bolí t n co, Johne?“ „Ne,“ zavrt l hlavou. „P emýšlím o tom svém út ku. Stalo se p i n m n co divného.“ „Ano?“ „Zdálo se mi o Asenat. Byli jsme zpátky v tom údolí, kde jsem bojoval se Zvrácencem, mluvil jsem s ní. Probral jsem se v tu chvíli, kdy mi to v tom snu na ídila, a pak se stalo ješt n co. Cestou ven jsem narazil na dve e se zámkem na íselný kód a uhodl ho, z ni eho nic! Jako by mi n co vedlo ruku, p esn jako ten její hlas – Anno, nevíš, co to m že být?“ Anna zamyšlen zvedla obo í. „Nevím. Je myslím normální, že se ti o Asenat zdá, po tom, co jsi s ní zažil, ale ten zbytek? M l jsi n kdy n co takového, záblesky jasnoz ení nebo telepatie?“ „Nikdy. Práv proto m to zarazilo, není to zas n jaká magie?“ „To je možné, Johne. Opakovan jsi p išel do styku s mocnými kouzly, Asenat ti jimi dokonce vrátila život. Nem žeš ekat, že to nezanechá stopy. Ob as se stane, že se objeví n kdo s magickými schopnostmi i v nemagickém sv t nebo kontakt s magií probudí arod jnické dovednosti u lov ka, co p edtím ani netušil, že n jaké má.“ Ková se ot ásl. „Jako, že bych se sám mohl stát arod jem?“ „V krajním p ípad . Anebo to probudí jiné schopnosti, o kterých nevíš. V mém sv t na to existují testy, jestli chceš, až bude chvilka, ud lám ti n jaký. Zatím myslím, že není d vod se bát, jen mi ekni, kdyby se to opakovalo.“ „Díky. Doufám, že znova m to už nepotká. Poj , musíme ješt s Vincem pár v cí probrat. Stejn bych ne ekl, že to s malou holkou vydrží tak dlouho, bez urážky.“ „Znáš m , Johne,“ uculila se nevinn a Ková se zasmál. Vstal, ale v okamžiku, kdy vycházel ven, se náhle zarazil. Ani nev d l pro , ale p ejel pohledem tvá e lidí u stolk , hled li si svého – ne. Nikdo mu nep ipadal pov domý, z ejm se mu to jen zdálo. Mrzut pokr il rameny a následoval Annu ven. M l by asi krotit svou paranoiu. 22

.

.

!.

Zima a modravé šero. Kovové dve e se otev ely a dovnit vkulhal muž, malý a pohublý jako po dlouhé nemoci, levou nohu stále zafixovanou v dlaze. Op ený o h l uctiv kývl hlavou. „Paní.“ Postava u stolu vstala, slabé sv tlo od stropu se odrazilo na lesklé masce. „Radní Dalbeku. Jste p ipraven pokra ovat v práci?“ „Ano, paní,“ kývl muž okamžit . „Weret íká, že budu možná kulhat už napo ád, ale je mi dob e. D kuji, že jste m nenechala v nemocnici s Pris,“ ot ásl se. „Nemáte za . Nemohla jsem dovolit, aby vás také použila pro sv j výzkum, pot ebuji vás. Procházela jsem si plány a stále nejsem p esv d ena, že vaše konstrukce celé za ízení unese. Nezbortí se po spušt ní vlastní vahou?“ „Proto jsou nosníky duté, zpevn né p epážkami. P i správném uspo ádání budou pevn jší, než kdyby byly z plného kovu, p itom leh í. Pokud jsou vaše údaje o hmotnosti a tlaku správné, vydrží, jsem si jistý.“ „Pracovala jsem na nich t i sta let – jsou správné. Kolik asu vám zabere dokon ení výpo t ?“ „Mám je hotové, tady,“ muž se volnou rukou lehce dotkl spánku. „Když lov k leží polámaný v posteli, pot ebuje se n jak zabavit.“ 23

„Vynikající. Znovu všechno zkontrolujte a za n te stav t. Vezm te si materiál a lidi, kolik chcete, tentokrát už nebudou žádné nehody. Kryt je hotový, je as pokro it, proti plánu jsme stále pozadu – a nezapome te, co bude, když zklamete.“ „Já vím, paní.“ Navzdory hrozb se Dalbek usmál. „Nemusíte mi to p ipomínat, motivaci nepot ebuji. Nechápu, co p esn chcete d lat – ale rád bych vid l hv zdy.“ „Dobrá.“ Ost í v Asenatin hlasu se na okamžik vytratilo. „Pokud se vše poda í, uvidíte, pane Dalbeku. Všichni je uvidí, až…“ Ková sebou trhl a otev el o i. Mrkal, dezorientované se rozhlížel. Kolem vládla tma, ale pomalu si uv domil, kde je, ve Vegov obýváku na gau i v jeho byt na pražském p edm stí. T žce vydechl a promnul si rukama tvá – další sen. Zase tak živý, jako by tam stál, opravdu byl zpátky v Dorov . Co se s ním, sakra, d je?! Mrzut zavrt l hlavou, k ertu se sny. Spustil nohy na zem a opatrn vstal, p itom mu málem uniklo zasténání. Veg v gau pohodlností rozhodn nevynikal, navíc cítil v ústech svíravé sucho, pot eboval se napít. Po špi kách se kradl temnou místností a cestou opatrn nahlédl do pokoje pro hosty. Anna ležela zachumlaná v pe in , neklidn se p evalovala a cosi si mumlala, Ková rozeznal slova „lord“ a „Noel“. Kolem jejího krku zahlédl slabý lesk st íbrného etízku, kterého si p edtím nevšiml. U postele m la p ipravené boty i kabát, n kdo ji evidentn nau il být v pohotovosti, na okenním parapetu stála n jaká fotka v ráme ku. Minul také dve e ložnice, kde spal Vega, ale toho rad ji nerušil. Vincent si s sebou vzal na atou láhev vynikající tequilly Anejo a nejspíš ho ekalo t eskuté ráno. Ková si dal jednu sklenku, Anna olízla kapku z hrdla, konstatovala, že bez alkoholu by to mohlo být i dobré, a šla si ud lat aj. Otev el dve e lednice a p ekvapen se zarazil, stále vid l jen tmu, sv tlo se nerozsvítilo. Natáhl se do míst, kde tušil láhev minerálky, a po paži mu jako mravenec p eb hla jasn rudá te ka. Ková se vrhl k zemi. Cítil, jak mu kulky pro esaly vlasy a pokropily otev enou lednici, láhve mléka i minerálky doslova 24

explodovaly. Obsah se mu v gejzíru st ep snesl na záda a jasn zviditelnil áru laserového zam ova e od prot jšího okna. Neslyšel p itom žádné výst ely, jen tichý svist, praskot dopadajících projektil a ostrý t esk skla. „Bacha, Vinci!“ za val John. „Anno, schovej se!“ Po ty ech se plazil vp ed, na v šáku u kabátu viselo pouzdro se SIG Sauerem. Paprsek ho sledoval, st ely trhaly obložení st ny t sn nad ním. Strhl v šák ze zdi, pistoli z pouzdra dostal ve stejné chvíli, kdy se sklo ve dve ích p edsín s t eskem vysypalo, otvorem zazá il další paprsek. Ková vyst elil t i rány naslepo do dve í, zdálo se mu, že slyší výk ik, laserový zam ova zhasl. P ikr ený u zdi se oto il a zahájil palbu do okna. Výst ely dun ly jako hrom, na hlavu mu padala omítka i t ísky, vzduch zt žkl dýmem. Dve e ložnice se rozlet ly a z nich vyb hl Vega, polonahý, zato s puškou v ruce. Za ním vyšlehl sloup ohn , d m se doslova ot ásl. Mexi an dopadl na podlahu, parakotoulem se p evalil a p evrátil za sebe st l, vzáp tí do desky zabušilo staccato st el. Další dávka prošla dve mi p edsín . John znovu vyst elil, jednou, dvakrát, pak úderník SIG Saueru cvakl naprázdno. Trhnutím vyhodil prázdný zásobník a nasadil plný, kašlal, prach z omítky dráždil o i i plíce. „Mám tu holku! Zaho te zbran , nebo ji hned zabiju! Po ítám do t í! Jedna!“ Ková ztuhl, ostrý hlas se mu zaryl do mozku jako skalpel. V p edsíni za ním se cosi pohnulo, z okna zazá il další zam ova , mezi dve mi Vegovy ložnice se objevil erný stín… „Dv !“ Vincent se pomalu vzty il na kolena, pušku v ruce. „Anno! Jsi v po ádku?“ „Sí! Estoy acostado en el suelo, tira!“1 Vega bleskov zvedl pušku. Z hlavn vyšlehl rudý plamen, zadun la ohlušující rána. Ve dve ích Annina pokoje se ve výši pasu objevila díra velká jako meloun. Ková skrz ni zahlédl chlapa v erném, jak letí p es místnost, zastavil se až v prot jší zdi. Vincent se 1

Ano! Ležím na podlaze, st ílej! 25

vkle e oto il a vyst elil podruhé, silueta u dve í ložnice se zhroutila, John rychle natáhl záv r. „Anno, zalez n kam!“ T etí ohlušující výst el Vegova kanónu, pohyb v p edsíni. Ková nem l as se ohlížet, v poslední chvíli se p ekulil na opa nou stranu místnosti. Do podlahy za ním se zarývaly kulky, t esk rozbíjeného nádobí, další dým a st epy. Palba náhle pršela odevšad, ze dve í ložnice, od okna i z Annina pokoje, John ani nesta il odpovídat. Tiskl se zády ke zdi a st ílel instinktivn , n kdo pronikav za val, pád t la na zem, ale nep estávali. Sakra, kolik jich je?! Jako cedník prost ílené dve e p edsín se rozlet ly. Chlap s helmou pro no ní vid ní svíral levou rukou zbra , v pravé se lesklo kovové t lo granátu. Vega kle el zády, Ková stihl jednou vypálit, ale SIG Sauer znovu cvakl naprázdno, vet elec už rukou opisoval k ivku hodu. Pohyb nedokon il. P ímo za ním vylétlo ze tmy lesklé ost í me e a jedním švihem u alo hlavu i ruku s granátem. Ruka vylétla do výšky, na zem ale nedopadla. N kdo ji chytil d ív, než mohla odjišt ný granát pustit, a rychle jako blesk s ní mrštil p es celý byt do vysypaného okna na druhé stran . „K zemi!“ Ková sotva sta il sklonit hlavu. Z okna vyšlehlo jasné sv tlo, ze kolem vzplanula. Záplava ohn se jako eka lávy vlila dovnit , strašný ev n koho na druhé stran . To nebyla výbušnina, ale n jaký napalm, uv domil si, cht li je tu upálit. Muž s me em ud lal krok. Nem l vestu ani p ilbu, jen prostou ernou košili, p esto se ani nesnažil krýt. Pohnul se tak rychle, až to vypadalo, že prost zmizel, vet elec ve dve ích Annina pokoje se zhroutil s roz atým trupem, ani nesta il vyst elit. Vega se vzpamatoval a znovu zvedl pušku, zakuklenec u ložnice odlet l p ímo do plamen . Palba rázem ustala, ale místnost p ehradila ohnivá st na a neprostupná opona dýmu. Požár se ší il d sivou rychlostí, hukot a praskot sílil.

26

„Anno! Kde jsi?!“ vyk ikl Ková . Kašlal, lapal po vzduchu, p edloktím si kryl tvá a snažil se rozhlédnout, proboha, snad nez stala tam… Skrz ohnivou st nu prosko il stín. V jedné ruce nesl Annu, která se ho držela pevn kolem krku, obli ej zabo ený do jeho košile, ve druhé t ímal me , ve sv tle plamen John kone n poznal tvá Noela Dwakena. „Vy istil jsem cestu ke garáži. Jdeme!“ Vega se sbíral z podlahy, i on m l o i vyt ešt né. Od Noelova zjevení snad neuplynula ani minuta, ale na vyptávání nebylo kdy. S puškou v ruce odkopl zbytky stolu a vyb hl ven, stihl ješt popadnout sv j kabát. Ková ho následoval, zastavil se jen, aby od mrtvoly v p edsíni sebral samopal. Vchodové dve e byly vyražené, zámek vypadal jak vypálený kyselinou, úto níci byli evidentn dob e p ipraveni. „M j byt! Que chinguen todos sus madres!“ drtil mezi zuby Vincent. „Ani tu tequillu jsem nestihnul dopít! Pro jsi mi ne ekla, že rozumíš špan lsky, Anno?“ zarazil se. „Protože tomu, co v tšinou íkáš, dáma zásadn nerozumí,“ opá ila Anna v Noelov náru í a Ková se navzdory situaci tém rozesmál. „Musíme zmizet. Ten oh ostroj vid la celá tvr . Za chvíli tu máme poldy, hasi e a pak Agenturu. Co to, sakra, bylo za chlapy?“ „Lidé Gregora Norringtona.“ Dwaken v hlas zn l naprosto klidn . P esným pohybem vrátil me do pouzdra na zádech, epel byla istá, jako by se ho krev nikdy nedotkla. Sou asn se lehce odvrátil, aby Anna nevid la t lo vet elce na chodb ke garážím, byl prakticky p eseknutý vejp l. „To je šéf toho týmu Military divize, co šel jako první po Asenat?“ vybavil si John. „Ne, jeho bratr. Není v bec nadšený, že mu z dvoj ete Agentura poslala jen hlavu a nikdo nechce íct, jak k tomu došlo. Slyšel ale, že s tím m la dost spole ného Anna.“ „Od koho to slyšel?!“ procedil Vega. „Od Lucia Treneporta?“ „I to je možné, nebo se o to postaraly drby. Gregor Norrington už dvakrát stál p ed tribunálem Agentury za to, že organizoval erné 27

akce za zády vedení. Pokaždé byl osvobozen, sv dci proti n mu prost zmizeli. Je nebezpe ný a zu í, nezastaví se p ed ni ím.“ Ková bolestn zavrt l hlavou. Až te si uv domil, že mu n co lepkavého stéká po ele, a set el to dlaní. Krev, i Vincent m l ramena oškliv po ezaná od st ep . „Jak jsem to m l v d t? O tom chlapovi jsem nikdy neslyšel!“ „Možná se brzy dozvíte víc v cí, co jste nikdy neslyšel – a budete litovat, že to tak nez stalo.“ V Dwakenov hlasu se ozval mráz, Ková rad ji neodpov d l. Rozrazil dve e do garáží, p ekro il dalšího zakuklence se zlomeným vazem a obez etn se rozhlédl. Nikde nic, zato v dálce už slyšel první sirénu. „Pojedeme mým autem!“ zavr el Vega a zahnul k novému naftovému Audi Q8 stojícímu hned na kraji. „Klí ky mám v kabátu a… sakra, není to divný, Johne?“ zarazil se. „Tolik lidí…“ „…a garáž hlídá jeden chlap,“ dopov d l Ková . „Jo.“ Dwaken se na okamžik zadíval do prázdna. „Dva kilogramy semtexu. Primární spouš p ipojena k zapalování, sekundární je tlakový spína pod sedadlem idi e.“ „Jak, sakra, ví…“ „Je to upír. Pozná takové v ci,“ p erušil Vincenta Ková , ale sám to po ádn nechápal. Upírská psychometrie, kterou znal, byla podmín na dotekem, jak tedy mohl Dwaken najít bombu na dálku? Byl tak starý, že se ani dotýkat nemusel? Nebo to bylo v n em jiném? „Pecheros!“ vr el Vega. „Te abych ješt shán l pyrotechniky, ur it ho poškrábou.“ „Navíc pot ebujeme jiné auto,“ doplnila Anna. Vzhledem k tomu, co zrovna zažila, byl její klid doslova zarážející. „Máš pravdu – dovol.“ Noel ji opatrn postavil na zem a oto il se. Uchopil kliku vedle stojícího Fiatu a trhl. Dve e se s lupnutím vylomily, kousky zámku zazvonily po asfaltu. „Nasedat.“ Anna se usadila na sedadlo spolujezdce, na Vincenta s Ková em zbyla místa vzadu. Dwaken p itáhl dve e, které sotva držely, pak sáhl 28

pod palubní desku. Ani se nesklonil, n co k uplo, motor nasko il. Z náprsní kapsy vytáhl erné brýle, nasadil si je a s vypnutými sv tly se rozjel garáží, jen na sekundu sto il pohled stranou. „Zapni si pás,“ promluvil mírn a Anna okamžit poslechla. „Kdy ses vrátil, Noeli?“ usmála se na n j. „Našel jsi vzkaz?“ „Ano. Vrátil jsem se ráno, snažil jsem se s tebou spojit p es Pouto, ale už jsi spala, tak jsem t šel hledat. Zajímá m , co se d je, ale není as – mohu?“ Spustil pravou ruku z volantu a Anna do ní vložila svou. Stiskl jí dla a znehybn l, p estože druhou rukou stále neomyln ídil, jako by poslouchal vzdálenou hudbu nebo tichý rozhovor. Kývl a stáhl paži zp t, Ková mu nevid l do tvá e, ale když promluvil, v hlasu se mu ozvala jemná ironie. „Ultimativní odd lení. P sobivé, agente Ková i. Nevybíráte si malé cíle – nebo jste stále nepochopil, jak moc nebezpe ná mohou n která tajemství být.“ „To chápu dost p esn ,“ zavr el Ková . „Co o tom odd lení víte vy?“ „Nic. Na rozdíl od vás nemám pot ebu klást p i práci zbyte né otázky – nebo aspo do nedávna jsem nem l,“ zabloudil znovu o ima k Ann . „V bec bych se ale nedivil, kdyby takové místo existovalo. Osobn je mi to jedno a vy byste m l spíš myslet na to, co jsem vám minule ekl. Kdybych p išel o p t minut pozd ji a oni odvedli Annu ke Gregorovi, aby si vychutnal pomstu za bratra, m l byste št stí, pokud byste byl už mrtvý.“ „Noeli!“ Anna kárav dloubla Dwakena do boku. „Nebu zlý. John d lá, co m že, aspo dvakrát mi zachránil život. Jako te Vincent, muchas gracias!“ „De nada, se orita,“ zašklebil se Vega, Noel zatím zapnul sv tla a zpomalil na povolenou padesátku. „Utéct stejn nepom že,“ zavrt l Ková hlavou. „Jestli má Gregor Norrington kontakty v Agentu e, najde nás raz dva.“ „Jist ,“ kývl Dwaken, zatímco je v opa ném sm ru míjelo jedno blikající policejní auto za druhým. „Za chvíli si p esedneme, už jsem zavolal p ítele.“ 29

Ková se ušklíbl a spolkl, co m l na jazyku, že vyjma Anny o poznávání dalších Noelových kamarád vážn nestojí. Dwaken zahnul z hlavní silnice do bo ní uli ky. Projel k ižovatku, zastavil na ztichlém vltavském náb eží a otev el dve e, p itom kývl na Annu. „Jdeme. Všechno bude v po ádku.“ John si všiml, jak se jeho výraz i hlas m nil, kdykoliv na ni promluvil. Jako by byl uvoln n jší, víc lidský a Anna také vypadala jinak, ani na n j se takhle nedívala – Ková si s lehkým úžasem uv domil, že tém žárlí. Na druhém konci ulice dvakrát zablikala sv tla. Dwaken sáhl jednou rukou do vozu a odpov d l, ze tmy se do kalného sv tla lamp vyhoupla masivní karoserie. Na první pohled p ipomínala spíš obrn ný transportér a Ková vyt eštil o i, tu káru znal, ale to p ece nebylo možné, kde by se tady vzal… Mohutný Hummer H2 s tiše vr ícím motorem zastavil. Všechna skla byla ern tónovaná, dve e se otev ely. Skoro dvoumetrový ernoch s rukama siln jšíma, než má v tšina muž stehna, se vyhoupl ven s nenucenou elegancí erného pantera – a John se rozesmál. „Franku! Jsi to ty?!“ „Jo, Johne.“ Velká ústa Franka Boormana se roztáhla do širokého úsm vu. „A ty, jak vidím, v n em zas p kn lítáš.“

30

(

/0

!

.

John Ková stál a nemohl odtrhnout pohled z Frankovy tvá e. Pamatoval si, jak se mu ztrácela v mlze, zatímco ležel t žce zran ný v klášte e. Hlavou mu bleskla vzpomínka na celou Haškovskou anabázi2 v Mongolsku, na Altyn Tuulaj – set ásl ji. Byla pry , stejn jako mnoho jiných žen v jeho život , a Frankovi tenkrát nemohl ani pod kovat. Naposled s ním mluvil na zdevastované vesmírné stanici v budoucím sv t , kde se rozd lili, on a „ten druhý,“ co z stal s Amélií. Pozd ji slyšel jen, že se kyborg zotavuje, díval se mu do o í a nevid l nic zvláštního – ale Frank a Noel Dwaken?! „Kde se tu bereš, Franku? Ptal jsem se na tebe, ale tvrdili, že máš zdravotní dovolenou. Máš ji opravdu, nebo…“ „Jo, nebo,“ souhlasil Boorman pochmurn , úsm v z jeho tvá e zmizel. „Dva m síce jsem strávil zav ený v laborato i Agentury jako krysa. Zkoumali m , hledali X-Hawkovy št nice nebo co, a nevím, co by ješt ud lali, nebýt jeho,“ ukázal hlavou na Noela. „Jenom se m dotkl a další den jsem byl venku, ale…“ „Na erné listin ,“ dokon il Ková trpce. „To znám.“ „Sp cháme, pane Boormane,“ promluvil Dwaken odm en . Frank kývl. „Tahle kára by asi m la zmizet.“ „Jist ,“ Noel lehce ustoupil. „Poslužte si.“ 2

Pozn. Hlášení z mise íslo 18 stále nenalezeno. Podez ení na nepovolený systémový zásah potvrzeno, p edáno Vnit ní divizi k došet ení. Odhadovaný as dokon ení: Nelze ur it. 31

Frank Boorman ud lal krok k fiatu. Rozkro il se, sehnul, uchopil ho jednou rukou za podvozek a druhou za rám. Plech hlasit zask ípal, když zabral a auto zvedl, pomalu, ale bez viditelné námahy, jako vzp ra potýkající se s inkou, kterou už bezpe n zvládá. Ustoupil o krok, lehce se zaklonil a jediným mocným rozmachem hodil. Fiat p elétl s metrovou rezervou zábradlí, voda vysoko vyšplouchla. Dopadl t i kroky od b ehu a okamžit se za al potáp t. Frank si zatím klidn oprášil dlan , nevypadal ani zadýchaný. „Páni!“ Anna na n j zírala s ústy doko án. „Ty máš ale sílu. Cvi íš hodn ?“ Ková se málem rozesmál, v tšího fanatika do cvi ení neznal, a Frank se zadíval na Annu s úžasem, jako by nechápal, co tu n kdo jako ona v bec d lá. „Snažím se z stat ve form .“ „Jdeme!“ zavelel tentokrát Vega. „Nerad bych tu pokra oval v zábav , jestli ti cabrones jedou za námi.“ Frank otev el dve e Hummeru a všichni se za ali soukat dovnit . Ková si ihned všiml, že prozírav využil možnosti doplnit t etí adu sedadel, protože vedle Noela se nikdo moc nehrnul. Nakonec skon il vzadu s Annou, zatímco John s Vegou sed li uprost ed. Motor temn zabru el a Anna se starostliv rozhlédla. „Má tohle auto bezpe nostní pásy?“ „Jist ,“ Frank se u volantu zasmál. „Ale já obvykle nebourám. A umíš si p edstavit n co, co by nás cht lo vytla it ze silnice?“ „No, já mám velkou fantazii,“ namítla Anna, zatímco si pás zapínala. „Proto mám tohle,“ sáhl Boorman pod sedadlo spolujezdce a vylovil cosi jako malý kanón, hlave vypadala dost velká, aby se tam vešla koule na kuželky. Vincent slab zasténal. „Madre de dios, tlustá Berta! Když jsi z toho vyst elil naposled, ješt týden jsem slyšel mariachi, i když nic nehrálo!“ „Až budeme v n jakém magickém sv t , mohla bych ji upravit,“ nabídla Anna ochotn . „Runu ticha umím, sta í trocha kyseliny na vyleptání obrazce.“ Vega vyt eštil o i a Frank se znovu zarazil. 32

„Ty… se vyznáš ve zbraních?“ „Trochu, d lala jsem Noel v me . Kam pojedeme? K tob ?“ „Ne,“ zavrt l Noel hlavou. „Tam nebude bezpe no, nikde venku nebude. Gregor Norrington není hlupák. V nejv tším bezpe í te budeme v Agentu e, na vašem odd lení.“ „Kolik má k dispozici lidí?“ zeptal se Ková . „Nevím p esn , t icet, možná víc. V Military divizi vedl oddíl zvláštního ur ení a další mu pom žou tajn . Hledá si spojence mezi p áteli a p íbuznými mrtvých agent , t ch z toho posledního útoku proti Sayed-Nefer i jiných. M žeme jen doufat, že nebude riskovat otev enou vzpouru a nenapadne nás p ímo v Agentu e.“ Anna sklopila o i. „Jsi si jistý, že Agentura je dobrý nápad, Noeli? Ty víš, kdo m tam najde.“ „Ano, vím. A ten n kdo nechal mezi svými špehy rozhlásit, že kdo se na tebe jen k iv podívá, nechá ho pomalu uva it zaživa.“ Anna zalapala po dechu. „Tohle mi d lá schváln ! Kdo te uv í, že nejsem zrádce?!“ schoulila se na sedadle. „Nikdo,“ p ikývl Dwaken. „P edpokládám, že o to práv jde. Tím, že t za ne chránit, dosáhne toho, že ti Agentura definitivn p estane v it, nebo i n eho horšího, do asn nám ale ta ochrana p ijde vhod.“ Frank Boorman u volantu ztuhl. „Ten n kdo – je ten, koho myslím?“ „Jo,“ souhlasil Ková zachmu en . „X-Hawk.“ „Tohle je p ece loco!“ zavr el Vega. „Když chce X-Hawk z n koho ud lat zrádce, sta í, že mu dá ochranu – a oni mu to spolknou? Uv í víc jeho slovu než slovu vlastních lidí?“ „Ano. Ud lá to pomalu a obratn , vzbudí pochybnost a pak se jen dívá. ím víc se Agentura cítí ohrožena, tím je podezírav jší k vlastním lidem a tím snazší to je. Anna není zdaleka první, koho se podobn zbavil, tak hraje velmistr šachy: P im je protivníka, aby sám ob toval své nejlepší figury, než ho definitivn zni í.“ V Dwakenov hlasu se mísila trpkost s chladným pohrdáním a Anna si dlouze povzdechla. „Lorda mi byl ert dlužen, ale v ím, že víš, co d láš. Kde je lékárni ka? Pot ebujete ošet it.“ 33

„Vzadu za sedadly,“ zabru el Frank od ízení. John už poznával okolní ulice, mí ili k pražské centrále Agentury, kde m lo své sídlo i odd lení Ljuby Bytewské. Doufal, že aspo tam je všechno v po ádku. Anna vytáhla lékárni ku a kývla. „D kuji. Mimochodem, Noeli, máš ješt n jakou moji krev?“ ekla to naprosto samoz ejm , ale Ková i Vega se jako na povel zadívali do Noelovy tvá e. „Dwakene!“ procedil John temn . „Tohle jsi doufám neud lal!“ „Jen v krajní nouzi – a nenutím ji, to spíš naopak.“ Noel poprvé vypadal skoro rozpa it , ale Vincent pohlédl úkosem ven, kde se za tónovanými skly objevily první paprsky ranního slunce. „Jestli jsi upír, máš kuráž, chulito. Co kdybych te t eba stáhl to okno?“ „To m žete. erstvá krev mi regeneruje popáleniny dost rychle.“ „Ale no tak!“ Do Annina hlasu se vrátil káravý tón. „Noel íká pravdu, dávám mu krev, protože m pak m že lépe chránit. Nikdy si ji nevzal bez mého svolení, líbit se vám to nemusí, ale tohle je naše v c.“ Otev ela lékárni ku a namo ila gázu do peroxidu. „Tak kdo bude první?“ Ková se jen ušklíbl. Z n jakého d vodu mu ta otázka p išla velmi prorocká.

34

!

0

1

Kabina výtahu stoupala k odd lení pro potla ování interrealitního pašování a John Ková zachmu en ml el. Ani nevnímal pov domou p íjemnou hudbu, tentokrát necítil žádnou radost z toho, že se vrací, jako p ed pár týdny. V uších stále slyšel Noelova slova, že se brzy dozví, co nikdy necht l v d t – a to zdaleka nebylo jediné, eho se bál. Do budovy se dostali p ekvapiv snadno. Ková ova maskovací výbava z stala v jeho byt a bez ní bylo p inejmenším pochybné, zda ho dovnit vpustí, ale vedle Dwakena kolem kontroly prost prošli, jako by tam žádná nebyla. Vega jízliv podotkl, že s ním by se nejspíš do Agentury dostal i ten jest ábí kašpar a nikdo by necekl, ale Anna rozhodn nevypadala, že by ji vtip pobavil. Jediný, kdo se tvá il spokojen , byl Frank Boorman. Po ty ech m sících nucené dovolené byl za d vod k návratu víc než vd ný a evidentn doufal, že se bude moci zdržet co nejdéle. Dve e výtahu se otev ely. Vyrazili hlavní chodbou a tvo ili nevšední pr vod: Ková jen v triku a pyžamových kalhotách, Vega s kabátem p ehozeným p es nahá ramena, Boorman ve svém obvyklém overalu a nakonec Anna a Dwaken, jemuž nenápadný vzhled kazil pro zm nu me na zádech. Našt stí byla dosud noc a lidí po chodbách i v kancelá ích bylo jen málo. John p esto post ehl ztuhlé obli eje, otev ená ústa a chlapa, co na sebe málem p evrátil konvici horké kávy. Jak se blížili ke kancelá i Ljuby Bytewské, sev el rty. Co jí vlastn poví? Všechno? M lo to smysl? Sta ilo prost íct, že po nezda ené akci uprchli s Annou ze zajetí Sayed-Nefer a dostavili se 35

podat hlášení, p esn podle p edpis . Jenže to byla zárove pustá lež a Ková dob e v d l, kolikrát mu Bytewská v minulosti chránila k ži – tohle bude jeho vd k? Dve e kancelá e na konci chodby se otev ely, sv tlý obdélník skoro celý zaplnila korpulentní ženská postava. P i pohledu na p íchozí ztuhla, zdálo se, že na okamžik vyt eštila o i, ale to bylo vše. Vzáp tí jim vyrazila vst íc, s p ísným výrazem ve tvá i. „Agente Denningu, dobré ráno! Je hezké, že jste se obt žoval ukázat. Prodloužil jste si volno o ty i dny. Takže si je navíc odsloužíte v kancelá i na odd lení a m žete se p ipravit na d tku v záznamu.“ Tentokrát vyt eštil o i Ková . Otev el ústa – a okamžit je zav el, post ehl její rychlý pohled ke stropu, letmé mrknutí… „A-ano, madam,“ hlesl. „A vy, pane Vego, vidím, jak zas vypadáte. Nemusíte nic íkat. Nemám chu znovu ešit vaše mimoslužební aktivity, te vás pot ebuji tady. Koukejte se dát do po ádku!“ „Si, madam!“ Vincent jen polkl „Pane Boormane, pokud vím, máte na ízenu zdravotní dovolenou. Co tady d láte?“ „Agent Boorman p išel na m j rozkaz,“ promluvil Noel Dwaken hladce. „Vyžádal jsem si jeho asistenci p i ochran sv dka.“ „Ochran sv dka?“ Bytewská se na n j p ekvapen zadívala. „Ano, majore. Rezidentní agent Králová nedávno uprchla ze zajetí Sayed-Nefer. Má informace životn d ležité pro Agenturu a už se stala ter em nep átelského útoku. Vaše odd lení je známé svou spolehlivostí. Rozhodl jsem se ubytovat ji zde, než bude ádn vyslechnuta.“ Ková sklopil o i, cht necht musel v duchu upírovi pod kovat. Vy ešil dilema za n j a krom ásti s út kem vlastn ani moc nelhal. Pohled Ljuby Bytewské se p esunul na Annu. „Chápu. Zapomínáte ale, že tady není školka ani Vnit ní divize.“ „Anna Králová je pln samostatná. Agenti Vnit ní divize se dostaví ji vyslechnout, mezitím sepíše podrobné hlášení. Pozd ji pro ni p ipravíme bezpe né úto išt , ale zatím jsem se rozhodl ji sv it pod ochranu agenta Boormana a vašeho odd lení.“ 36

„Jaká pocta.“ Bytewské se v hlasu ozvala z etelná ironie a Ková se kousl do rtu. Nepochyboval, že Dwaken ud lá vše proto, aby sem nikdo z Vnit ního ani nepáchl, a Annino hlášení bude nejspíš moc zajímavé tení. „Dobrá.“ Bytewská rezignovan vydechla. „P edpokládám, že protesty by byly stejn zbyte né. Pokud agent Boorman nemá proti roli ch vy námitky, a v ní pokra uje jako sou ást dovolené.“ „Rozkaz, madam!“ Frank se usmíval od ucha k uchu a Ková málem vyprskl – nepochyboval, že by s radostí d lal ch vu i sedmihlavému drakovi, jen aby mohl z stat na odd lení. „V tom p ípad jsme hotovi. Jsem pozvána na konferenci, vrátím se za t i dny. Protože Andrea de Villefort je na misi, jako nejstarší agent p ebírá velení pan Vega. Doufám, že až se vrátím, najdu odd lení ve stejném stavu, jako je te , a nebudu muset týden v trat kancelá po vašich doutnících.“ „Ano, madam!“ Vega se nepokryt zubil. „Zkouším své zlozvyky omezit.“ „Kéž by to byla pravda,“ povzdechla si Bytewská. „Vy se hlaste u pana Whittackera, agente Denningu. Snad pro vás má n jakou práci.“ „Rozkaz.“ Anna za celou dobu nepromluvila. Jen stála a dívala se do zem , dokonalý obraz zak iknutého dít te v pr švihu, a John p ímo vid l, jak pohled Bytewské m kne. A o ní slyšela cokoliv, prost ji nedokázala se vat ani p ehnout p es koleno, i kdyby m la tisíckrát chu – kdepak, v téhle roli m la Anna nejspíš dlouhou praxi. „Dobrá. Te pospíchám, ale doufám, že pé e o našeho hosta bude zajišt na na pat i né úrovni. S vámi chci ješt mluvit o samot , pane Dwakene!“ „Jist , majore,“ p ikývl Noel a následoval ji k výtahu, jen na okamžik se oto il a mrkl na Annu. Ková s Vegou a Boormanem naopak hled li jeden na druhého rozpa it . Frank pomalu zavrt l hlavou. „Sakra, co se tady…“ 37

„Jdeme!“ p erušil ho Vega. „Neslyšel jsi, memo? Dexter pro nás má práci, u sebe.“ Poslední slovo lehce zd raznil a Boorman okamžit kývl, nejspíš si už v duchu vážn nadával do troub . Whittackerova pracovna t sn sousedila s technickou laborato í. Ta generovala rušení všeho druhu a Whittacker dovnit navíc nast hoval tolik elektronických krám , že se tu zastavovaly i oby ejné digitální hodinky. I kdyby byl jinak na odd lení odposlech na každém kroku, tam se dalo mluvit bez obav. Ková otev el dve e – kdepak, nic se tu nezm nilo. Ve vzduchu se po ád vznášel lehký zápach korditu, místy propálený st l pokrývaly papíry a elektronické sou ástky, po podlaze se válely plechovkyod koly a krabice od pizzy, které Dexter holdoval v mí e mnohem v tší, než by jeho zdraví a postav slušelo. Uklíze ky se sem neodvažovaly, Annin pohled se zd šen zastavil na odpadkovém koši, nebo spíš pyramid odpadk s košem beznad jn poh beným uprost ed – ale než mohla n co íct, Whittackerova obtloustlá postava se s p ekvapivou obratností zvedla od stolu. „Johne! Ty žiješ!“ „Jo, mám tuhý ko ínek,“ zašklebil se Ková . „Jak se vede tob ? M žeme mluvit?“ nadhodil. „Žádný strach. Šéfka m nedávno pov ila pr zkumem a bylo toho tu dost, šmejdi z Vnit ního se snaží. Radši jsem nainstaloval nové za ízení proti odposlechu, bacha, a ti nerozhází obvody jako posledn , Franku.“ „Už jsem si odpojil vstupy,“ zavr el Boorman. „Jsem kyborg,“ dodal na Annin udivený pohled, pokud ale ekal, že se od n ho odtáhne, spletl se. Naopak, zadívala se na n j nepokryt zv dav , ale Ková rad ji obrátil list. V d l, že pro Franka jde o citlivé téma, tohle m l Ann pov d t d ív. „Pochybuji, že špehuje jen Vnit ní, ale to je jedno,“ mávl John rukou. „Co se tu d lo, když jsem se s Treneportovým týmem nevrátil podle plánu?“ „Skoro nic. Šéfka se sešla s n kým, o kom myslela, že pom že, ale ten jí asi napovídal jen kecy, ádila pak jak tajfun. Dala mi za úkol vypo ítat nové sou adnice pro transport do toho sv ta, kde prý 38

jsi – o tom mi musíš pov d t, to muselo být úžasné místo! Jak to tam vy…“ „Pozd ji!“ p erušil ho John. „A úžasný to tedy nebylo, co dál?“ „No nic, p ece!“ zamrkal Dexter nechápav . „D lal jsem na tom a už to skoro m l, ale pak Andreu odvolali na misi. Vincent cht l jít sám, ale ty ses najednou objevil…“ John rychle zvedl hlavu a zadíval se Vegovi do tvá e. Všiml si, že Anna se dívá stejn , evidentn jí o chystaném výletu ne ekl. „No co?“ pokr il rameny. „Ty bys p ece d lal totéž, camarada.“ Ková neodpov d l, ale ucítil prudkou úlevu. Ani necht l pomyslet, co by se stalo, kdyby se Vega opravdu objevil n kde v Pustin nebo dokonce v Dorov , u Asenat. „Dobrá,“ kývl rychle hlavou. „Máte to u m , oba, ale te pro tebe budu mít jinou práci, náro n jší.“ „Fakt?“ Dexterovi zasvítily o i. „N co v terénu?“ John v duchu zasténal. Jediná akce v terénu, které se Whittacker kdy zú astnil, shodou okolností spolu s ním, jen o vlásek neskon ila smrtí jich obou. Dexter pak strávil pár týdn v nemocnici, ale jak šel as, jeho fantazie tu p íhodu notn zidealizovala a p etvo ila v úžasný zážitek. Ková si jen povzdechl. „Ne, ale nebezpe né to bude dost. Pot ebuji, abys našel jedno místo v Agentu e, Ultimativní odd lení, a cokoliv o zbrani zvané Diaspora. Je to n jaká bomba ur ená k ni ení sv t . Nevím jist , jestli n co z toho existuje, ale pokud ano, p jde o krk. Tentokrát bez legrace.“ „Páni!“ Dexter málem povysko il. „To zní skv le. Tady je te d sná nuda. I profesor byl n jak divný, než zas odjel do Curychu, zachytili jsme n jaký nevysv tlený interrealitní pr nik, ale to mohl být jen p irozený bludný fantom, aspo bude co d lat. A…“ V té chvíli je oba náhle ovanul poryv vzduchu. Ková se p ekvapen oto il a vyprskl smíchem, Anna stála na špi kách a velkým kusem papíru mávala kolem sebe jako v jí em. „Co to d láš?“ zadíval se na ni Whittacker. „ erstvý vzduch,“ usmála se. „Kdy jsi tu naposled v tral?“ „Pff!“ Whittacker ohrnul nos. „Nebo uklízel?“ 39

Annin pohled p ejížd l po okolních krámech jako šelma pátrající po ko isti a Dexter rázem zpozorn l. „Tak moment! To je moje vybavení! Najdi si vlastní. Co jsi v bec za ?!“ „To je Anna,“ promluvil Ková . „Seznamte se, to je Dexter. Anna tu bude chvíli bydlet – a vlastn m napadlo, že by mohla z stat u tebe v pokoji.“ Dexter jako jediný ze zam stnanc Agentury její budovu v bec neopoušt l. Dokonce si jen pár krok od laborato e za ídil pokoj a už n jaký as probíhaly sázky o to, kdy z n j naposled vylezl ven – pr m rný odhad se pohyboval n kde u p ti m síc . Po Ková ových slovech lehce pobledl. „No po kat… to ale…“ „Ale co?“ pokr il Ková rameny. „Anna nemá kde bydlet a když pracuješ tady, stejn tu i spíš. Jestli ovšem nechceš hledat to odd lení…“ Whittacker polkl. „Jasn , Johne. Tak… no, tak a z stane. Žádnej problém.“ „Fajn. Jo, a m l by sis od sebe vyst hovat všechno vybavení, co pot ebuješ – a hlavn tu sbírku literatury! Víš doufám, jakou.“ „Ehm… jasn .“ Dexter rychle sklopil zrak a Anna se znovu zá iv usmála. „Ale Johne, tohle p ežiju. Už jsem pár lidí bez šat vid la, v etn tebe.“ Whittacker v pohled se zd šen sto il na Ková ovu tvá . „To bylo jinak! Anna je lé itelka!“ odsekl Ková , p esto zrudl a Frank se vesele zašklebil. Anna nevinn pokr ila rameny. „Jasn , když to íkáš,“ oto ila se a zatahala obrovského kyborga bez obav za rukáv. „Zajdeš se mnou na snídani? Musím se posilnit, jestli to v tom pokoji vypadá jako tady, budu mít co d lat. U Vincenta jsem se pachu z doutník zbavovala týden.“ Boorman vypadal tak zkoprn le, že se nechal klidn vést, Vega v sob dusil záchvat smíchu, Dexter vypadal pro zm nu zmaten . „Co… ale co te ? Co budeš d lat ty, Johne?“ „Pro za átek zkusím kontaktovat pár lidí,“ Ková rychle vydechl a zvážn l. „Možná nám n kdo pom že. A pak se p jdu prospat, m l 40

jsem rušnou noc. Až skon íš s úklidem, probereme další postup. Musíme být opatrní, když je Bytewská pry .“ „Bez obav,“ mávl Whittacker rukou. „M ješt nikdy nevyhmátli.“ „Možná, ale nikdy ne íkej nikdy.“ Ková si dlouze povzdechl – už zase ho bolela hlava.

41

#$

!

Jídelna Agentury se nacházela o t i patra níž. Frank Boorman stál ve výtahu a po o ku sledoval Anninu tvá . Zv dav zkoumala všechno kolem, p itom ale nepoušt la jeho ruku. „Ty se m nebojíš?“ neudržel se nakonec. Anna se zadívala dvoumetrovému kyborgovi do tvá e a s nechápavým výrazem zavrt la hlavou. „Pro ?“ „Pro …“ Frank si uv domil, že na tu otázku je t žké dát krátkou odpov . „V tšina lidí se m aspo trochu bojí,“ konstatoval nakonec. „P átelím se s upírem,“ upozornila ho Anna pobaven . „Nejsem úpln v tšina, ale moc by m zajímalo, jak funguješ, víš, jako lé itelku. Musíš jíst? Spát? Bolí t n co? Máš v noci sny? Nejsem moc vlezlá?“ Frank znovu nev d l, jak se zatvá it. Nebylo to zdaleka poprvé, co se ho n kdo podobn vyptával, a pokaždé si p ipadal jak papoušek v kleci, kterého okukují návšt vníci ZOO – jenže zárove si uv domil, že práv z Anny ten pocit nemá. „Spát musím jako každý lov k a sny mívám asto,“ zvolil nakonec prostou odpov . „Bolest cítím jen jako indikátor poškození. Když chci, m žu ji potla it nebo zcela utlumit. Jíst nezbytn nemusím. Pot ebuji jen omezené množství proteinu a cukru, který vyživuje mé organické ásti, hlavn mozek.“ 42

„Cukru?“ Anna se na n j p ekvapen zadívala. „Tak to jíš zmrzlinu a okoládu, že?“ „Když chci, ano.“ „Jenomže tady zmrzlinu asi nedostaneme, co?“ Anna posmutn la. „Zkusím a uvidím.“ Frank si ani neuv domoval, že se usmívá. Dve e výtahu se otev ely. Ranní sm na m la práv as ob da. Jídelna byla plná lidí a Anna se p ekvapen zastavila, ne ekala, že jich tu bude tolik. „Posa se sem,“ nasm roval ji Frank ke stolku v rohu. „Seženu jídlo.“ „Dob e,“ poslechla bez odmluvy. Boorman se pono il do davu a ten se p ed ním rozestupoval jak Rudé mo e p ed Mojžíšem. Netrvalo to dlouho a vrátil se, v ruce nesl tác s jídlem a velkými hrnky kakaa a pressa. Postavil tác p ed Annu, oba hrnky byly po okraj plné, ale p esto mu neukápla ani kapka. Posadil se a za al si do pressa sypat sá ky cukru, skon il u ty . „Mluvil jsem s kucha em. Zmrzlina bude, jen musíme po kat.“ „Díky, Franku!“ Anna se s úsm vem zakousla do obloženého chleba a Boorman se na ni zadíval. „Kolik je ti vlastn let?“ „Dvanáct. V tomhle život ,“ odv tila s plnou pusou. „V tomhle život ? Máš jich víc?“ „Tak n jak. U m kdoví pro funguje reinkarnace. Když um u, narodím se zase za as znovu a rozvzpomenu se, co jsem zažila.“ „Aha!“ Boormanovi se zajisk ilo v o ích. „Transfer osobnosti do jiného hardwaru. Nevím, že by se to n komu úsp šn povedlo.“ „Mn to jde – prost se narodím. Akorát musím vždycky zase vyr st, a to chvíli trvá. Do té doby m v tšina bere jako dít , má to ovšem i výhody,“ usmála se a Frank p ikývl. „To v ím. Ve m st jsi nenápadná. Já mám problém ztratit se v davu.“ „Jo, tady v Praze ur it . Zkusil jsi t eba Afriku?“ Kyborg ztuhl. Na sekundu jím projel hn v, vybavil si všechny rasistické narážky a nadávky do opic, koncert skinhead , co p ed rokem pon kud d razn ji rozpustil – ale vzáp tí mu znovu došlo, že 43

v Annin hlasu nic takového není, s mrzutým pocitem ho napadlo, že si už tyhle e i bere moc osobn . „Jo,“ povzdechl si. „Jednou jsem tam byl. Zví ata p ede mnou utíkala, cítila, že je n co jinak, a pak si toho za ali všímat i lidi. Nakonec to bylo ješt horší než tady, místní šaman dokonce prohlásil, že jsem prokletý.“ Anna zavrt la pobou en hlavou. „No, to musel být buran, tohle n komu íct a nic neud lat! Doma jednoho šamana znám. Jestli jsi prokletý, m že ti s tím pomoct.“ Tentokrát na ni Frank z stal opravdu zírat. „Ty to myslíš vážn “ vypravil ze sebe. „Myslíš vážn prokletý – a skute ný šaman, co umí arovat?“ „No jist . Jaký jiný – aha!“ Anna se plácla dlaní do ela. „Zas jsem zapomn la, že tady nejde arovat. No jo, ale co tu potom d lají šamani?“ zarazila se. „V tšinou politiku,“ p inutil se Frank usmát. „Netušil jsem, že jsi z magické divize.“ „Jo.“ Anna si chápav povzdechla. „Taky jsi m l n jaký problém s arod ji, co? Zdá se, že všichni mí p átelé si oškliví magii, je to trochu frustrující.“ „Problém?“ Boorman se ho ce usmál. „Ne. Jenom m nedávno jedna magická bestie zabila. A tomu se nem žeš divit. V technických divizích mají magická odd lení špatnou pov st, íká se o nich, že si d lají, co cht jí. Víš t eba, že je v Agentu e zakázaná jakákoliv erná magie?“ „Jist .“ „A když byl John ješt hledaný s p íznakem živý nebo mrtvý, vid l jsem ten p íkaz. Psalo se tam, že je nezbytné ho zatknout a vyslechnout, a to i posmrtn . Nevím jak ty, ale já znám jenom jeden zp sob, jak vyslýchat mrtvolu.“ Anna se kysele ušklíbla. „P edpisy Agentury. Ke každému by m li drobným písmem p ipsat, kdy a pro koho platí a kdy ne. I když jedna mrtvola zas není tak velké um ní nekromancie.“ „Jo? A co je?“ „Armáda.“ Annin výraz byl velmi vážný. „Když jsem byla u XHawka, dal mi na rozptýlení knihy, kde se o tom psalo, o oživení 44

celé armády mrtvých t eba na n jakém starém bojišti. Pár set tisíc zombií, co se pak jenom valí vp ed a nic je nezastaví.“ „A X-Hawk tohle umí?“ „Možná. Silný je na to každopádn dost.“ Boorman se lehce ot ásl, ani si to lidské gesto neuv domil. „Víš co? Radši dojdu pro tu zmrzlinu.“ Vstal a znovu se pono il do davu, Anna zamyšlen jedla. Náhle do jejího stolu narazil vysoký blon ák, v jedné ruce šálek kávy, ve druhé tlustou knihu. Byl do ní tak zabraný, že málem upadl, káva ze šálku polila st l, pár kapek spadlo Ann na klín. „Jé, promi te!“ Odhodil knihu a papírovým kapesníkem za al polité místo rychle utírat. „Necht l jsem, je mi to moc líto.“ Anna se zv dav zadívala na knihu. „To nic – Komentované základy severské mytologie?“ „Jo,“ povzdechl si muž. „P íprava na misi. Dostal jsem jenom t i dny. Jak se m žu, sakra, nau it mytologii celého sv ta za t i dny?!“ „Jakého sv ta?“ „Varianta magické reality založená na nordickém svazku. Valkýry, Valhala a tak.“ „To máte složité,“ souhlasila Anna. „Seže te si Poetickou Eddu a Prozaickou Eddu, to jsou lepší základy.“ Muž se na ni zadíval jako na p ízrak. „Vy jste to etla?“ „No, skoro všechno.“ „A neporadila byste mi, kde za ít? Mám v pokoji další bednu knížek, z v deckého mi to prost hodili na krk, nevyznám se v tom. Bydlím hned za rohem.“ Anna zaváhala. „Ale já musím po kat na Franka Boormana. Když bude souhlasit, m žu jít s vámi.“ „Franka znám,“ mávl muž rukou. „Je to p ítel, nebude proti. Prosím. Vážn by mi to pomohlo! Budeme zpátky za chvilku.“ Díval se jí p ímo do o í a Anna zaváhala, ale pak zavrt la hlavou. „To nejde. Nem žu jít bez Frankova souhlasu.“ „Aha.“ Muž p iv el o i, jako by usilovn p emýšlel, pak pokr il rameny. „Tak budu holt v maléru. Co se dá d lat, m jte se!“ 45

Sebral knihu i šálek a vyrazil k východu, sta ilo pár vte in a doslova se rozplynul v davu. O chvilku pozd ji na židli proti ní znovu dosedl Frank Boorman s pohárem vanilkové zmrzliny. P i pohledu na Annin výraz ztuhl. „Co se stalo?“ „Já… nevím. P išel sem muž, m l knihu severské mytologie, prý se p ipravuje na misi. Za al se mnou mluvit, bylo to docela složité, pro n koho, kdo o tom nic neví. Doporu ila jsem mu jinou a on cht l, abych s ním šla, že bydlí blízko, prý t zná.“ „Jak vypadal?“ p erušil ji Frank ne ekan ost e. „Jak je to dlouho?!“ „Tak dv minuty. Vypadal normáln , štíhlý, sv tlé vlasy, hn dé o i.“ „Nikoho takového neznám. A agenti se na mise už dávno nep ipravují z knížek. Informace se jim p edávají v procesu zrychleného u ení hypnoticky. To se mi v bec nelíbí – nedotkl se t , Anno? Nemohl se dostat k tomu kakau nebo jídlu?“ „Ne, všechno jsem sn dla a vypila d íve. Co by mi ale tady mohl ud lat? P ece m nem že jenom tak unést, p ímo odsud.“ „Že ne? V suterénu je stanice Trubky. Omrá í t , nacpe dovnit a probereš se až v Curychu nebo n kde v Patagonii. Navíc, kdo mluvil o únosu? Dob e, že jsi na to nesko ila.“ „P ece nep jdu nikam bez tebe. Kdybych m la n koho chránit, taky bych nebyla ráda, kdyby mi utíkal.“ Anna zaražen vstala a Boorman ji následoval, zmrzlinový pohár z stal zapomenutý stát na stole. „Možná to byla vážn jen náhoda,“ pokusil se p i pohledu na její výraz událost zleh it. „T eba pot eboval pomoc, tak se vydával za mého p ítele, a pak dostal strach, že mu na ežu.“ Ale Anna zavrt la hlavou. „Ne, Franku. Máš pravdu, tohle nevypadá na náhodu. Ten chlap p esn v d l, na co zaberu, žádné sladkosti, ale knížky – a málem mu to vyšlo. Já… zapomn la jsem se.“ V jejím hlasu se ozvala taková trpkost, až Boormana zamrazilo. Vstoupili do výtahu a on zavrt l hlavou. „Kdo po tob vlastn jde?“ 46

„Zrovna te po ítám s Vnit ní divizí, lidmi Gregora Norringtona, Lucia Treneporta a X-Hawk se m nejspíš pokusí p i první p íležitosti zas unést. Možná jsem ale na n koho zapomn la.“ „Hezký seznam,“ kývl Frank pochmurn . „Už chápu, co mi ekl Noel Dwaken.“ „Co?“ zvedla Anna hlavu. „Že když se ti n co stane, postará se, abych skon il ve šrotu.“ „Celý on. Vyhrožuje každému, kdo je se mnou déle než p t minut.“ Zn lo to mírn pobaven , p esto se jí hned vrátil utrápený výraz. Když se p ed nimi otev ely dve e na známou chodbu odd lení, Frank Boorman vydechl úlevou, ale okamžit zpozorn l – blížil se k nim vysoký chlap v rozevlátém plášti s bledou tvá í a modrýma o ima. Nikdy ho tu nevid l, vykro il p ed Annu – ale ta se kolem n j bleskov protáhla. „Sirie!“ Rozb hla se k n mu a on se sklonil, objal ji a trochu sk ípav se rozesmál. „Anno! Nem žu uv it, že jsi zpátky!“ Frank okamžik stál, ale pak vyrazil blíž a natáhl ruku. „Frank Boorman, t ší m . Jste Annin p íbuzný?“ Muž mu ji opatrn stiskl a Frank si všiml jeho pohledu, jako by se bál, že o ni p ijde. Anna se kone n znovu rozesmála. „Ne, Franku. Se Siriem jsem pracovala, je m j kolega.“ Sirius se nervózn pousmál. „Chybíš nám, Anno, v knihovn je bez tebe n jak pusto.“ „V knihovn ?“ zavrt l Frank hlavou. P estával rozum t, zato Anna evidentn chápala dokonale. „Ráda zajdu na návšt vu. Stejn pot ebuju, abys mi pomohl n co najít. Doufám, že mi už nezrušili p ístupové oprávn ní?“ „Zrušili,“ souhlasil Sirius, ale vzáp tí se zašklebil. „Našt stí mám náhodou pár propustek schovaných, íkal jsem si, že se m žou hodit. Chceš vyrazit hned?“ „Jo,“ p ikývla Anna okamžit . „Tady se to te n jak pokazilo, ovšem jdu i s Frankem,“ zatáhla kyborga za rukáv a šibalsky na n j 47

mrkla. „Pamatuješ, jak jsem ti íkala o t ch sladkostech? Vyrazíme na brigádu do cukrárny.“

48

$

) !.

Chodba byla temná a studená, p esn jak si pamatoval. Asenat zamyšlen krá ela vp ed, klepání hole o podlahu se v tichu ost e rozléhalo, maska na tvá i se jí leskla. Za ní se ozvaly další kroky, rychlejší – Pit. Stále m l bílé vlasy a na levé ruce nataženou rukavici. Asenat nezpomalila, jen se po n m ohlédla. „Novinky?“ „Dalbek hlásí, že stavba pokra uje podle plánu. A Weret oznámil konec první ásti imunizace. D ti i všichni prokazateln zdraví už jsou stoprocentn odolní v i korki, ovšem on sám… není nadšený.“ „Jist . Vadí mu, že to musí skrývat, lhát, že o kuje na zvýšení odolnosti proti magickému spadu, správn ?“ „Ano, paní. Nechápe, pro nem že lidem íct pravdu, považuje to za neetické…“ „Jeho etické principy m nezajímají,“ u ala Asenat stroze. „Dokud se všichni bojí, že se stále mohou nakazit, není t eba více stráží u recykla ních tank ani dalších ve ejných p edstavení typu radního Fenty. Vymýtili jsme korki. Nesejde na tom, jestli to lidé v dí, ale už neonemocní. Bát se m žou klidn dál, vysv tlete to panu Weretovi – než se rozhodnu najít si jiného šéfléka e.“ „Rozkaz,“ kývl Pit. „Dále vám Hex posílá tohle,“ podal jí malý ervený krystal zasazený ve st íbrném p ív sku. „Ptá se, zda je to ono a zda myslíte vážn , aby je ud lal pro všechny obyvatele Dorovy, p itom ale každý trochu jiný.“ „Pan Hex op t nemá odvahu sd lit mi výhrady osobn ? Ano. Je to ono – a myslím to zcela vážn . Pokud se mu to zdá moc, m l by za ít hned, tím d ív bude hotov, než dostane další práci.“ 49

„Rozumím.“ Pit sklopil o i. „Paní, co se d je? Stalo se n co, zdá se mi, že…“ „Dnes nemám dobrou náladu? To vážn nemám. Práv se chystám vy ešit náš p etrvávající problém s bezpe ností.“ Pitova tvá se rázem zachmu ila. „Chápu. Mám zavolat úklid?“ „Ne. Tohle je m j nepo ádek, uklidím si ho sama. Vy dohlédn te na Hexe a Wereta.“ „Ano, paní.“ Pokra ovali dál, až k masivním, dob e zam eným dve ím. V jejich rozích slab zá ily magické runy, dva nete ní gardisté se vzty ili do pozoru. Asenat jim pokynula, beze slova otev eli. Elim už zdaleka nevypadal tak elegantn , jako když ho Ková vid l naposled, týdny v malé cele se na n m viditeln podepsaly. Když uslyšel zvuk dve í, zt žka se p evalil na kavalci a vstal. et z, kterým byl za kotník p ikován ke zdi, slab cinkal, opuchlýma o ima mrkal do sv tla ve dve ích, dokud je Asenat za sebou nezav ela. Pomalu se narovnal a po tvá i se mu mihl pov domý úšklebek, avšak mdlý a unavený. „Paní. ekal jsem, že p ijdete d íve.“ „Vážn ? Tolik pospícháte zem ít?“ Asenat se na n j zadívala a Elim sto il pohled stranou. „Pokud je to vaše v le, sta í, když mi dáte n ž. Pouze vás prosím, abyste mne ušet ila cesty ke kádi.“ „To vám splním,“ souhlasila Asenat mraziv . „Nejste p ece kanibal. Jenom zrádce, co jednomu kanibalovi pomáhal.“ „Ne! Domníval jsem se, že Pris usiluje o získání léku na korki v zájmu Dorovy. Pomohl jsem jí vybudovat laborato , ale že je její motiv tak osobní jsem netušil – ani, co se v té laborato i d je.“ „O tom nepochybuji. Jist dalo práci to netušit, zatímco se po celém m st ztráceli lidé a kon ili tam. Ned lejte ze m hlupáka!“ Elim sklopil o i. „M l jsem podez ení, ale konec p išel d ív, než jsem si ho stihl ov it.“ „Ano. M l jste totiž moc práce s donášením a pakty s Xaveriem Hawkem. Co vám slíbil za tu zradu? Vládu nad Dorovou?“ 50

„Ne!“ Elim prudce zvedl hlavu. „O tom bych s ním nikdy nejednal. Doufal jsem, že si m jednou na místo svého nástupce vyberete sama.“ „Výmluva! Tolerovala jsem vám víc než jiným a do kala se odm ny. Nesejde na tom, zda jste jednal z neschopnosti nebo úmysln . Po ád jste zrádce a podle toho s vámi bude naloženo! Nevím, pro jsem vlastn ekala…“ Asenat se natáhla po dve ích, v hlasu trpké znechucení. „Lhala jste mi!“ Elim v hlas se odrazil od st n kobky. Asenatina ruka na klice strnula. „Ne. Vybral jste si sám. Dostal jste se mnohem výš, než o em se vám doma snilo, a zahodil to!“ „P esto jste lhala!“ et z zacinkal, když Elim ud lal rychlý krok vp ed. „Pootev ela jste mi dve e. Ukázala, kým bych mohl být – a pak mi je zabouchla p ed nosem, uv znila m v tomhle pekle a nechala jen se dívat! Snil jsem, že budu jako vy, zem el bych pro vás, ale dostal jsem jenom zbytky ze stolu – a když p išla Anna, pak už ani ty! X-Hawk mi slíbil šanci n kde, kde na nebi svítí slunce, slíbil, že m za ne skute n u it, dá mi…“ „Moc?! To jediné vás zajímá? Chcete být jako já?!“ Asenat se oto ila a jedním pohybem si strhla masku, slabé sv tlo z okna dopadlo p ímo na znetvo enou tvá . „Tohle chcete?! Doufala jsem, že máte víc moudrosti i trp livosti. A vám Xaverius Hawk namluvil cokoliv, jediné, co se nau íte od n j, je pomalé umírání!“ „To už umím! M la jste mi tenkrát ud lat to, co t m dalším d tem, posloužil bych vašim zájm m lépe. Te mi jen m žete p nést ten n ž – madam!“ Elim v hlas byl tvrdší než kameny ve zdech jeho cely. Díval se jí p ímo do tvá e a Asenat sípav vydechla, ruka, kterou svírala h l, se jí t ásla. Pomalu se oto ila zp t ke dve ím. „Nechám vám ho p inést – n ž a zbytek výbavy gardisty. Pokud si p ejete, m žete zvolit tohle ešení. Pokud ne, brzy vyrazím n kam, kam chci už velmi dlouho. Možná se nevrátím – ale jestli chcete další šanci, místo na té cest je volné.“ 51

Bez ohlédnutí vyšla z cely a zabouchla za sebou d ív, než Elim mohl odpov d t. Kovový úder ot ásl chodbou jako zvon, Pit sebou trhl leknutím. Zadíval se na její tvá a polkl nasucho. „Paní?“ Asenat neodpov d la. Pomalu si nasadila masku, už klidn , jen prsty zdravé ruky se jí dosud chv ly. „Velitel Elim je podmín n propušt n a p e azen k mé gard , jako adový voják. P i sebemenší neposlušnosti nebo pokusu opustit palác bude na míst popraven. Seže te mu od Gannadiho výstroj, cestu na ubikaci zná.“ Její hlas zn l chladn , ale Pit v n m post ehl n co, co ho zarazilo. „Dob e. Promi te, ale… jste v po ádku?“ „Nic mi není. Nic co bych už neznala, zas další X-Hawk. Stále dokola totéž, jediná Anna…“ Nedokon ila, ale v hlasu se jí mísilo znechucení, ho kost a únava – a John Ková se probudil. Tentokrát to bolelo. T ásl se po celém t le, hlava mu mohla p ímo vybuchnout, cítil se skoro stejn mizern jako p i prvním probuzení v nemocni ním pokoji. Omámen pohlédl na hodinky, osm ve er. S tichou kletbou spustil nohy z lehátka a posadil se – už se to nedalo ignorovat. Dva takové sny mohla být náhoda, ale tohle bylo p íliš. Navíc, zatímco první byla nap l nez etelná iluze, te už si p ipadal, jako by tam p ímo stál. Stup ovalo se to a John si s definitivní jistotou uv domil, že to je realita. Byl n jak spojen s Asenat, v d l, co d lá v Dorov , okrajovém, skoro nedostupném sv t – ale jak? A kdo a pro mu to zp sobil? Vy erpan se zvedl. Na lehátku ve své kancelá i si cht l chvíli odpo inout, ale tohle posloužilo spíš opa n , jako by další t i dny nespal. Došel si pro sklenici vody a p itom p emýšlel. Šlo o další plán Lucia Treneporta? Využil toho, že byl v kontaktu s Asenat, a nasadil do n j n jaké kouzlo, implantát nebo kdoví co, aby ji mohl na dálku sledovat? Nebo byl tohle poz statek 52

n eho, co s ním v Dorov provedla ona? P íležitostí m li oba dost. Znovu zaklel. Vyšel na chodbu a nerozhodn se rozhlédl. Pot eboval mluvit s Annou, ale ta odjela s Frankem a tím divným chlapem Siriem do n jaké agenturní knihovny, prý se vrátí v noci. On s Whittackerem probíral detaily pátrání po Ultimativní divizi a pak ješt s Vegou ešil n které administrativní aspekty jeho do asného velení. Vincent z n j nebyl nadšený a „administrativní aspekty“ nakonec stejn skon ily v koši. Ková odhadoval, že Bytewská po návratu nebude mít radost, ale v bec se mu nedivil. Cht l n co d lat, hledat odpov di nebo se o to aspo pokusit, ale kde? Pátrání se nehýbalo. Po Ultimativní divizi nebyla nikde ani stopa, Treneport z ejm n kam zalezl, tak co – okamžik. John se zarazil. P ece jen bylo místo, kam se mohl podívat. Vytáhl mobil a zaváhal, ale p emohl se a zadal íslo, které mu dala Anna. Pokud to m lo být k n emu, pot eboval pomoc. O dvacet minut pozd ji vyšel z budovy Agentury a od zdi t sn vedle vchodu se odlepil stín. T ebaže ho ekal, Ková se neubránil leknutí. „Pot ebujete pomoc?“ hlas Noela Dwakena byl klidný, jako když mu poprvé vyhrožoval v jeho byt . „Ano,“ p ikývl John. „Jdu se podívat na místo, kde m drželi po návratu Treneportovi lidé. Od té doby se necítím v po ádku, chci v d t, co se mnou d lali, a napadlo m , že s vámi zjistím víc.“ Noel Dwaken jen p ikývl. Nevyzvídal a Johnovi se ulevilo, nem l chu p ed ním své potíže rozebírat. U chodníku stála oby ejná Škoda Fabia, upír si na okázalá auta evidentn nepotrp l. Hodil mu klí ky, John je zachytil a usedl za volant, Noel na místo spolujezdce. „Jak se vyvíjí situace?“ promluvil, zatímco startoval. „Udal už n kdo Vnit nímu Annu nebo poslal hlášku, že se ten hledaný zlo inec Ková jen tak prochází po základn ?“ „Ne.“ Noel v levý koutek vylétl vzh ru. „Co se tý e Anny, postarám se, aby to nikdo neud lal. Ve vašem p ípad za ídí totéž Lucius Treneport.“ 53

„Cože?“ zadíval se John p ekvapen . „ ekal bych, že bude první, kdo na m Vnit ní divizi poštve.“ „To ur it ne – aspo ne otev en . Treneport stojí na žeb í ku velení vysoko, ale ani on nem že ututlat všechno. Pokud byste byl zat en na p d odd lení, vyvstane otázka, kdo vám tam umožnil p ístup, ani major Bytewská nem že n komu v systému Agentury jen tak vytvo it falešnou totožnost. Takový druh zájmu plukovník nebude riskovat, pokud se vás pokusí odstranit, ud lá to nenápadn jším zp sobem.“ „Chápu,“ ušklíbl se Ková . „Kde te v bec je?“ „Nevím. N koho jako on není možné b žn sledovat. Teprve se o n m snažím zjistit víc a krom toho myslím, že máte siln zkreslené p edstavy o mé pozici ve Vnit ní divizi.“ „Vážn ? V em?“ zahnul Ková na k ižovatce a sou asn nap l reflexivn pohlédl do zp tného zrcátka, nezdálo se, že by m li n jaký stín. „Já nejsem vyšet ovatel, ke složkám p ípad mám velmi omezený p ístup. Má práce je ryze výkonná. N kdy tribunál Agentury vynese nad obvin ným rozsudek v nep ítomnosti nebo je doty ný p íliš nebezpe ný, aby mohl být zat en b žnými prost edky. Pak se obrací na m , abych ho vypátral a p ípadn vykonal trest. To je vše, co d lám, a mé vztahy se zbytkem personálu nejsou nijak v elé.“ „A vám taková práce vyhovuje?“ zadíval se na n j Ková . Blesklo mu hlavou, jak se Anna mohla sp átelit s n kým takovým – a Dwaken poprvé vypadal nejist . „D ív ano. Nezáleželo mi na tom, ale co znám Annu… už to není tak snadné.“ „Rozumím. P átelství n kdy lov ku priority zm ní.“ „To je pravda. A zp sob, jakým s Annou Agentura jedná, mi je m ní stále víc.“ Ková to nekomentoval, zbytek cesty ujeli ml ky. Rad ji zaparkoval za rohem, vystoupil a pohlédl sm rem k nenápadnému domu s íslem 47. Vypadal opušt n , všechna okna temná.

54

„ ekáte ozbrojený odpor?“ otázal se Dwaken, zatímco si na záda p ipínal sv j me . Ková se lehce dotkl pouzdra se SIG Sauerem. „Vlastn ne. Spíš, že odsud Treneport dávno všechno uklidil a najdeme jen holé zdi. Práv proto jsem doufal, že mi pom žete.“ Noel krátce kývl. Vyrazili ke vchodu, ulice kolem byla prázdná. John vzal za kliku vchodových dve í, zam eno. Noel ho napodobil, jako by jen lehce p itla il, ale dve e s k upnutím povolily, zámek se doslova vytrhl ze zárubn a Dwakenova ruka v rukavici ho zachytila, než mohl zazvonit o dlažbu. Chodba za dve mi byla temná a prázdná. Ková se držel p i zdi, s rukou na pažb pistole došel k vnit ním dve ím. Místo zámku na íselný kód tr elo pár holých drát , str il do dve í a ty se bez odporu otev ely. Sou asn nakr il nos, ve vzduchu cítil zápach chemikálií a ješt n eho… „Dezinfekce,“ promluvil Dwaken tiše. „A krev.“ Ková vytáhl pistoli. Gestem nazna il Noelovi nalevo a sám vyrazil po pravé stran chodby. Otevíral opatrn dve e, ale všude vid l stejný obraz, žádní lidé, dokonce ani nábytek, jen prázdné pokoje, holé zdi a ten zápach, vy istili to tu po ádn . Dwaken si zatím stáhl rukavice, dotýkal se klik u dve í, spína sv tel, které nefungovaly, protože nešla elekt ina, a vzáp tí za sebou vlastní otisky otíral. Po chvilce zavrt l hlavou. „Nic než slabé stopy personálu, sestra, n jaký léka a z ízenci. Nic výjime ného, ale stále cítím krev.“ John kývl, v chodb zbývaly poslední dve e, rázn otev el. Místností byla koupelna, oby ejná dlaždi ková podlaha i st ny, t i sprchové kouty. Jenže ze stropu visely dva et zy s otev enými okovy, další pouta zahlédl uvnit sprchových kout i na okraji mohutné vany, p es který bezvládn visela ženská paže. Ková došel blíž a polkl nasucho, žaludek se mu pohnul, hlavou jako blesk prolétla vzpomínka na Pris a její brloh v podzemí Doro vy. Ve van leželo ne jedno, ale hned ty i t la, poznal sestru, se kterou mluvil po probuzení, a oba z ízence, tvrtý byl starší muž. Všichni byli nazí, po celém t le podlitiny a ezné rány. Muž m 55

chyb ly prsty na rukou i nohou, sestra nem la ve zkrvavených ústech snad jediný zub. Ková se odvrátil se za atými zuby, Noel naopak prohlížel scénu naprosto nete n . „Zdá se, že tohle místo nesloužilo jen jako klinika,“ natáhl ruku k et zu ze stropu. „Jo. Tohle by m nejspíš ekalo, kdyby Treneport došel k záv ru, že mu ne íkám všechno,“ procedil Ková . „Nejspíš,“ p ipustil Noel lhostejn , na John v pohled jen pokr il rameny. „Myslíte, že je to poprvé, co vidím mu írnu? Pár jsem poznal až moc zblízka,“ klekl si a p iložil sest e dla na elo. „Pro jim to ud lali?“ zeptal se Ková tiše. „Byl to trest za to, že m nechali utéct, nebo cht li n co v d t?“ Noel Dwaken zavrt l hlavou, ve tvá i mírn nep ítomný výraz. „Nic.“ „Cože?“ nechápal John. „Necht li nic v d t a nebyl to trest. Ten, co jim to ud lal, se jen bavil.“ „Bavil?! Kdo?“ Dwaken tentokrát neodpov d l hned. Pomalu vstal, poprvé vypadal zneklidn n . „Nevím.“ „Co? Nem žete p e íst myšlenky lov ka, co se jich dotkl?“ „Jist . M l bych cítit aspo slabé stopy, i kdyby m l rukavice, ale tady není nic. Nevím, jak je to možné, jen jejich myšlenky a bolest, nesouvislé a zmatené, muž s modrýma o ima, žádné nápadné znamení. Rozhodn mu nešlo o získání informací, líbilo se mu to.“ „Pro je tu nechal?“ „Možná mu to bylo prost jedno. Anebo šlo o zám r, pokud se sem p jdete znovu podívat,“ Noel se obrátil zp t ke dve ím. „V každém p ípad , pátrat tady dál nemá smysl.“ Ková ho následoval, ani nev d l, jestli má horší pocit z toho, co vid l, nebo z Dwakenovy lhostejnosti. Vyšli ven, s úlevou se nadechl erstvého vzduchu, hlava mu po ád t eštila. „Co tady chvíli hlídat? T eba se n kdo vrátí ta t la odnést.“ 56

„Pochybuji. Spíš anonymn zavolá policii – a postará se, aby se k ní dostaly d kazy o vašem pobytu. Dejte si pozor, agente Ková i. Ani odd lení majora Bytewské vám neskýtá takové bezpe í, jaké myslíte. D íve i pozd ji se budete muset znovu stáhnout do úkrytu, tím spíš, pokud vaše pátrání p inese výsledky.“ John neodpov d l. Otev el dve e auta a chystal se nastoupit, Dwaken se najednou zarazil. Ková se na n j zadíval, upír stál, jednou rukou se opíral o v z, v o ích p ekvapení a šok. „Anna!“ hlesl slab . „N co se stalo. Unáší ji!“

57

+.

+(

Frank Boorman s mrzutým povzdechem zpomalil a zastavil vedle policejního vozu. Hummer proti n mu vypadal jak letadlová lo Enterprise proti rybá skému lunu a policista uvnit si toho faktu byl evidentn v dom. „ idi ský pr kaz a doklady!“ vyšt kl. Frank mu je beze slova podal, nem lo smysl provokovat. Muž v uniform je p elétl pohledem a zastavil se o ima na Ann sedící vedle Franka, vzorn p ipoutané. „Je mi už p es dvanáct a mám metr padesát p t,“ vystihla jeho myšlenky a usmála se na n j. „M žu sed t vp edu.“ „A vy?“ ukázal bradou k Siriovi v erném hábitu, který mírn nep ítomn zíral z okna. „Co vaše doklady?“ „Ehm… doklady?“ Sirius roztržit zamrkal. „Co je to… aha, ta plastiková v c, že? Tedy, d lají je už z plastiku, ne? Nevylezl jsem z knihovny ty icet let, ten as letí…“ Sirius vypadal sotva na t icet, policajt p iv el o i. „D láte si ze m šašky?“ „Ne, pane,“ promluvila Anna rychle. „Strý ek je trochu popletený, ale vážn hodný. Vezeme ho na výlet, ob as pot ebuje z toho domova na vzduch.“ „Z domova?“ „No, Bohnice, íká táta, tam bydlí. Obvykle ho vozí sám, ale je na služební cest , tak požádal Franka.“ „Chápu.“ Výraz muže v uniform znateln pook ál. „Je te,“ podal Frankovi doklady. „D kuji,“ Boorman se pokusil napodobit Annin úsm v a znovu se rozjel. Pobaven zavrt l hlavou. 58

„Víš o tom, že hrozn lžeš?“ „Jo,“ souhlasila Anna smutn . „Co jsem v Agentu e, zjiš uju, že mi to jde ím dál snáz, ale šet ím nám as. Po ítám, že p emýšlel, jestli jsi m neunesl, za tvou p íbuznou se fakt vydávat nem žu.“ „Co jsou vlastn ty Bohnice?“ vmísil se Sirius. „N co jako Agentura,“ povzdechla si Anna. „Akorát t tam nezabijou.“ Frank se suše zasmál. Zahnul na další k ižovatce, zpomalil a v té chvíli to uvid li, obrovský žlutozelený objekt ty ící se do padesátimetrové výšky nad st echy. Obloha byla bez mrá ku a slune ní paprsky v kulatých oknech nové Národní knihovny p ímo zá ily. ím víc se blížili, tím velkolep jší se zdála, vyr stala z okolní zelen a jako by se sama pošklebovala urážkám o zelených chobotnicích, které provázely celou její stavbu. Frank Boorman zavrt l hlavou. „Snad mi nechcete tvrdit, že Agentura má svoje knihy tady.“ „No, vlastn má menší odd lení v suterénu,“ usmála se Anna. „M žeš zastavit, Franku? Cht la bych se trochu projít na slunci.“ Frank kývl, všichni t i vystoupili a pomalu krá eli blíž. V korunách strom vanul mírný vánek, šustil žlutými listy, Anna nastavovala tvá slunci a kone n se jí zdálo, že je sv t zase v po ádku. Sirius se naopak rozhlížel, jako by tu stál poprvé, a Boorman zamyšlen hled l na vrcholek budovy, kde se v malém výklenku lesklo Oko, vyhlídková plošina a restaurace. „Zvláštní, nikdy jsem až naho e nebyl.“ „Ve er je odsud krásný výhled,“ odv tila Anna. „Hezky se tam te, zkus to n kdy.“ Pomalu došli pod zvýšenou st echu atria, ulice pokra ovala prost dál skrz p ízemí knihovny, mohl se tu zastavit každý, kdo jen tak procházel. Sirius pook ál a zahnul k nenápadnému služebnímu výtahu vedle nouzového schodišt . Po kal, až Anna s Frankem nastoupí, stáhl si z ruky kovový náramek s písmeny EF a p itiskl ho na hladkou plochu vedle tla ítek. Aniž n které stiskl, výtah se rozjel dol , z kapsy vytáhl další dva náramky. „Propustky, až budete chtít nahoru. Neztra te je.“ 59

Frank kývl, ale sou asn udiven naklonil hlavu, neušlo mu, jak dlouho výtah jede. V podzemí Národní knihovny sice byly skladovací prostory, ale tam lidé nem li p ístup, knihy do horních pater vyvážel automatizovaný robotický systém. Tak hluboko nem lo být nic – a pak náhle kabinou na dv vte iny zazá ilo jasné sv tlo. Kyborg se zarazil. Poznal ten záblesk, okamžik ztráty rovnováhy a pár milisekund trvající výpadek n kterých systém : Stabilní portál. Práv prošli do jiné reality, portál byl z ejm umíst ný vodorovn a výtahová šachta vedla p ímo skrze n j. Frank se p ekvapen zadíval na Annu, ale v té chvíli se dve e otev ely a on z stal stát jako opa ený. Sál, do kterého se díval, m l na délku alespo sedmdesát metr a na výšku p es t icet. V bec nep ipomínal futuristický design budovy naho e, naopak, tohle byla knihovna jak vyst ižená z osmnáctého nebo devatenáctého století – kazetami obložené st ny, parketová podlaha, na st nách lampy v nádhern kovaných záv sech. Vysoké police s knihami byly z tmavého d eva a táhly se v šesti adách až na konec sálu. Další ada stála po obou stranách na balkón , který halu obtá el v polovin její výšky, a zdálo se, že každá police je až do posledního míste ka zapln na – to nebyly tisíce knih, ale miliony. „No tohle!“ hvízdl Frank. „Ví tady o tom Kaplický?“ „Ten externista z technického?“ zpozorn l Sirius. „Jasn . Doma mu ji politici nedovolili postavit, tady trochu p isp la Agentura, pod podmínkou, že doplní plány.“ „Ale pro ? Vždy už je dnes všechno v po íta ích nebo na mikrofiších. Tohle je sice krása, ale není to trochu nepraktické?“ „To není tak snadné, Franku,“ vysv tlovala Anna, která po pr chodu portálem viditeln pook ála. „V tšina knih tady je magická. Ty nem žeš opsat nebo oskenovat, je v nich síla. Kopie nefungují stejn jako originál, u n kterých nefungují v bec, musí se uchovat, tak jak jsou. Tohle je hlavní knihovna celé Agentury. Jsou tu svazky ze stovek realit, p evážn magických, a pak archivy Ková Rovnováhy ze sv t , kde po íta e nejsou, ty se pr b žn digitalizují.“ 60

„Jak to, že o tom ale nikdo neví? Jsem v Agentu e už dlouho a o téhle knihovn jsem v život neslyšel.“ „V technických a v deckých odd leních se o ní ví málo, využívá ji hlavn magická divize. P vodn jsem pat ila mezi lé itele, ale po tom maléru s X-Hawkem m uklidili sem. Je to taková pitomost, až se mi chce smát: Kdybych vážn byla lord v špeh, tady dole je pár knížek, ze kterých by m l fakt radost, a Agentura by to p kn pocítila. Dali podez elého špiona na nejlepší místo ke špehování, jaké by si mohl p át, n kdy p emýšlím, kterému géniovi naho e pod kovat. Což není stížnost, líbí se mi tady,“ šklebila se Anna. „Možná to ud lali schváln . ekají, že práv n co takového provedeš, ur it bys odsud nemohla n jakou knihu jen tak odnést.“ „Ani nemusela, Franku, mám skoro fotografickou pam . Sta í mi si je po ádn prohlédnout. I když je pravda, že tohle jsem na sebe p i náboru ne…“ „Anno, drahoušku! Kone n jsi zpátky, ani nevíš, jak jsi mi chyb la!“ Vysoká žena s prošediv lými vlasy popadla Annu do náru e jako ztracenou dceru. Boormanovi p i tom pohledu zaškublo v rukách, ale Anna nevypadala, že by jí to vadilo. Náhle bylo kolem nich plno, snad deset dalších lidí v tmavých hábitech se tla ilo k Ann a Frank nakonec výmluvn zakašlal, což sta ilo, aby prostor rázem uvolnil. Anna se trochu vy erpan usmívala. „Díky, Erin… i ostatní! Mám radost, že jsem zase s vámi, ale te máme práci. Pot ebovala bych, abyste mi pomohli n co najít.“ „Pravda!“ plácl se Sirius do ela. „ íkala jsi, že po n em pátráš, o co jde?“ „Hledám s p áteli jedno tajné odd lení Agentury. Nevíme, kde je, ale víme, že tam mají zbra , která dokáže beze zbytku zni it celou realitu, dost možná magické podstaty.“ Sirius lehce hvízdl. „Myslíš, že tu o ní najdeš záznamy?“ „P ímo ur it ne, ale tu zbra museli n jak sestrojit. Jsou tu knihy pojednávající o té nejmocn jší magii, v etn kouzel, která k tomu mohli použít. Budeme muset projít údaje stovky let zpátky, zjistit, kdo si je p j oval a systematicky zkoumal podobná témata. 61

Tak bychom se mohli oklikou dostat k lidem, co se tím v Agentu e zabývali nejvíc.“ „Jasn ,“ p ikývl Sirius živ . „V tší zábava než digitalizace hlášení do archivu, ne?“ Odpov dí mu byl všeobecný souhlas, Anna se zasmála. „D kuji. Nemusím snad íkat, že Agentura o tom nemá v d t.“ Další smích a pokyvování hlavami, až se Frank neubránil údivu. „Dobrá!“ rozhodl Sirius. „Rozd líme se, za neme v archivu dole a budeme pokra ovat nahoru. Anno, doufám, že chvíli z staneš.“ „Nevím jak dlouho, ale zatím ano.“ Sirius vypadal spokojen , ostatní se za ali rozcházet a Frank si náhle p ipadal skoro ztracen , navíc pon kud nesv j jako vždy, když se nacházel v mén technické realit . Anna, jako by to vycítila, ho znovu vzala za ruku. „Poj . Vsadím se, že najdu pár knížek, co t budou zajímat.“ „Tady?“ zavrt l kyborg pochybova n hlavou. „To se budeš divit,“ mrkla na n j. „Jen dávej pozor, kdyby se ti za alo d lat špatn . N které knihy jsou tak plné magie, že by ti to mohlo ublížit.“ „Co zas d lá tahle knížka v tomhle odd lení,“ zavr el vedle nich Sirius a natáhl se po t žkém svazku v polici nalevo. „Už t ikrát jsme ji p endali, ale sotva se oto íme, je zpátky.“ „Já ti íkala, že se jí naho e nebude líbit,“ uculila se Anna. „Dej jí výjimku. Je to snazší než ji nosit sem a tam dalších sto let, než si zvykne.“ „Chceš íct, že tady knihy cestují po knihovn jenom tak samy?“ zamra il se Frank. M l pocit, že si z n j tropí blázny, ale Anna vážn p ikývla. „Mimo jiné. íkala jsem ti, že jsou magické, a arod jové mívali zvláštní smysl pro humor, n které knížky tu mají kapku vlastní hlavu. Jo, když jsme u toho, vzadu je pár polic nat ených na erno. Knihy tam ne ti, jsou to v ci jako Necronomicon, nesv d í duševnímu zdraví.“ P i vyslovení toho jména se Frankovi zdálo, že Sirius pobledl. „No nic, jdeme pracovat,“ usmál se trochu p iškrcen . 62

Další hodiny ub hly tak rychle, až se Frank pozd ji sám divil. Zprvu mrzut ekal, kdy se za ne nudit, snažil se neztrácet z o í Annu, ale nebylo to snadné, protože knihovnou doslova proplouvala. Nakonec skon il na robustní pohovce v kout . Na podlaze vedle klimbal v košíku mourovatý kocour, p ed ním stál stolek plný knih. Frank jen ze zv davosti jednu otev el, byla psána dialektem angli tiny, kterému za pomoci svého lingvistického softwaru dob e rozum l – a když ho Anna zatahala za rukáv, jeho asový senzor mu oznámil, že ub hlo skoro p t hodin. „Anno? Promi , já… úpln jsem ztratil p ehled,“ zarazil se p ekvapen a trochu provinile, ale Anna se jen zasmála. „To nic! Tady mi stejn nic nehrozí, nep ítel se sem nemá jak dostat. Ale už padla, jsem utahaná – ahoj, Matesi,“ pohladila kocoura, který zívl a vypadal, že teprve te vzal její p ítomnost na v domí. „Jist ,“ Frank rychle vstal a položil knihu. „Našli jste n co?“ „Kdepak. To bude práce na dny, možná i týdny. A co ty? P e etl sis n co zajímavého?“ „Ano,“ souhlasil Frank. „T eba tahle kniha pojednává o modifikacích, kterými se upravovali mocní arod jové. Zavád li si magické artefakty nebo kouzla p ímo do t la, skoro to p ipomíná kyborgy.“ „Já vím. Asenat mi dokonce takovou úpravu nabízela, i když m možná cht la jenom zkoušet – nemám zájem.“ Vyrazila k výtahu, Frank ji následoval a p itom se lehce udiven rozhlédl. Kolem vid l po ád stejné lidi, nikdo nep ibyl ani neodešel. „Ostatní bydlí tady,“ odpov d la Anna na nevyslovenou otázku. „Je to kv li bezpe nosti, mají tu pokoje, ven moc nechodí, proto vypadají kapku mimo. My se vrátíme ráno.“ „To je dob e,“ p ikývl Frank suše. „Rád bych si tohle do etl.“ Anna se chápav pousmála a výtah se rozjel vzh ru. Venku už padla tma, bylo dávno po desáté. Ulice p ed Národní knihovnou byla jasn osv tlena, ale pod zvýšenou st echou vládlo šero, z dodávky stojící t sn u zdi vynášeli dva d lníci s vozíkem jakési bedny. Frank Boorman to p elétl rychlým pohledem – a ztuhl. Rychle zvedl hlavu, zamrkal a rozpa it polkl. 63

„Sakra. Asi mám n kde poruchu.“ „Poruchu?“ došla k n mu Anna. „Co vidíš?“ „Te už nic, ale p ed malou chvilkou v infra… budeš se mi smát,“ pokr il kyborg rameny. „ erný ko ár tažený ko mi, co prost jel vzduchem – vlastn let l, kon b želi, kola se otá ela. Trvalo to vte inu, pak zmizel, sice jsem ho sám nevid l, ale slyšel jsem, že takhle vypadá…“ „X-Hawk v ko ár!“ hlesla Anna, rázem ztuhla jak solný sloup. „A do háje!“ „Po kej,“ zadíval se na ní Frank zaražen . „Ale… to p ece není možné! Ur it se mi to jenom zdálo, Agentura by to musela v d t, a co by d lal tady, byl by šílený, kdyby sem lezl.“ „Nevím, ale chci pry , Franku. Musím to íct Noelovi, tady nem žu z stat, jestli je to vážn on…“ kyborg v jejím hlasu poprvé uslyšel nejen strach, ale tém paniku. „Máš pravdu, vypadneme, John by to m l taky v d t. Dovolíte?“ požádal lehce roztržit d lníka u dodávky. Muž kývl a ustoupil z cesty, Anna se protáhla kolem n j, Boorman ji následoval – zasy ení a periferní pohyb. Frank se oto il, nepost ehnuteln rychlým pohybem švihl rukou. V p sti zachytil kovovou šipku zakon enou tenkým drátem, jenže sou asn se mu druhá zabodla z boku do krku. Vzáp tí se ozval ostrý praskot a do t la mu ude il surový nápor energie, EM výboj pronikl p ímo do páte e. Volnou rukou si st elu vytrhl a zahodil, ale sou asn se mu podlomila kolena, p ed o ima zá ila rudá sv tla varovných systém , ochranné okruhy se hroutily jeden za druhým. Vkle e škubl za šipku, kterou stále držel. Drát, co od ní vedl k puškovité zbrani v rukou muže u dodávky, nepovolil, zato chlap p epadl dop edu jako loutka. Okamžit zbra pustil, jenže kabel, kterým byla puška spojena s baterií na jeho opasku, uvolnit nesta il. Kyborg trhl podruhé, metr a už na n j dosáhne… „Pus , nebo je po ní!“ Frank Boorman omámen oto il hlavu. Druhý „d lník“ stál t sn za Annou. Levou ruku jí kroutil za zády, k hrdlu jí tiskl dlouhý vojenský n ž. 64

Frank uvolnil sev ení. Pustil šipku a nap l bez sebe upadl p ímo na vozík, kde p ed okamžikem ležela bedna. Pod jeho vahou jen zapraskal, druzí dva muži ho popadli a obratn zavezli do otev ené dodávky, t etí dovnit vtáhl Annu. Zabouchli dve e a v z se rozjel, celé to netrvalo ani p l minuty. Kyborg t žce lapal po dechu. Snažil se zvládnout p etížené systémy a sou asn zaost it na Annu, vypadala na klín toho chlapa s nožem až neuv iteln k ehce. „Jsi v po ádku, Franku?“ promluvila na n j, v hlasu starost. „Nic mu není!“ odsekl chlap, kterého si prve málem p itáhl. Práv mu zacvakl pouta na rukou, druhý se staral o jeho nohy. „Nedali jsme ti tak velkou pecku, mám pravdu?“ Frank kývl, jen kv li Ann . Zkusil pevnost pout, ale navzdory své síle tahal marn . Odhadl to na n jaký uhlíkový kompozit, ruce mu zatím p ipevnili za hlavou k oku nava enému k podlaze auta. „Promi ,“ zadíval se na Annu. „P estal jsem dávat pozor, má vina.“ „To nic, to bude dobré,“ p inutila se usmát. „Nem l bych ut šovat spíš já tebe?“ pokusil se ušklíbnout. „Nemusíš, jsem zvyklá. Tihle m aspo unáší s citem, m l bys vid t stalkery. Stejn nechápu, pro … ehm, pro koho vlastn pracujete, pánové? Pro Treneporta?“ Muže s jizvou p es elo, který Annu držel, ta klidná otázka z eteln zasko ila. „Ne,“ odv til váhav . „Gregor Norrington chce dát e o bratrovi. Prý jsi ho znala – a radím ti, nelži mu!“ „Nevím, pro bych m la lhát, ale moc mu toho nepovím, vid li jsme se jen krátce. Když se mnou chce mluvit, pro m prost nepozve?“ „Myslíš jako posledn ?“ Sv tlovlasý chlap za Frankem se oškliv rozesmál, ale zjizvený ho uml el jediným pohledem, zavládlo napjaté ticho. Dodávka n kolikrát zm nila sm r, zpomalila a zase zrychlila, jak projížd li k ižovatkami, jenže nem la okna a od kabiny idi e je d lilo nepr hledné sklo. Boorman se pokusil aktivovat sv j p ijíma satelitní navigace, ale na sítnici mu probleskla jen strohá chybová 65

hláška o poruše. Snažil se zhodnotit situaci, t i muži a idi , ml enliví, ostražití, v podpažních pouzdrech t žké pistole. To nebyli žádní amaté i, navíc m li speciální výzbroj, sta ilo vid t, jak snadno zneškodnili jeho. Nezbývalo mu, než se prokousávat autodiagnostikou a uvažovat, co vlastn cht jí. Zmínka o Gregorovi zn la každopádn zle, o tom chlapovi slyšel vypráv t hrozné v ci. Dodávka zpomalila. Frank zaslechl kovový rachot, jako by se za nimi zavírala vrata, a vzáp tí zastavili. Sv tlovlasý muž otev el dve e a kývl na Annu. „Ven!“ „Ale co Frank?“ zaváhala. „Možná je zran ný.“ „Nic mu není, a pokud budete oba poslouchat, nic se mu nestane. M žete tu z stat,“ oto il se ke zbylým dv ma. „Hlídejte ho, odvedu ji za Gregorem sám.“ „Ne, Keplere,“ odmítl muž s jizvou na ele pevn . „On je zajišt ný, p jdeme všichni!“ Kepler rychle otev el ústa, ale nepromluvil a Frank post ehl jeho nervózní výraz, tady n co nebylo v po ádku. „Dávej pozor, Anno,“ zašeptal. Anna p ikývla. Vylezla z dodávky a rozhlédla se, velká temná hala, vypadalo to na staré skladišt . „Tudy!“ ukázal jí muž s jizvou ke dve ím na druhé stran . Anna ho následovala, v zádech p itom cítila Kepler v pohled. Krátká chodba kon ila místností p ipomínající improvizované velitelství, na tabuli vp edu visely satelitní fotografie a plány, po stole se válely papíry. Za jediným oknem vládla tma, rušená jen slabými sv tly m sta, a vysoký muž v polní uniform Agentury se díval ven, zamyšlený, vážný. Pomalu se oto il a Anna se zachv la, hled la do tvá e n komu, o kom v d la, že dávno nežije. Ta podoba byla neskute ná, ale pak si všimla jeho o í. Ty byly jiné, stejn temné jako sv t za oknem, p itom v nich doutnal jakýsi žár. „Dobrý ve er,“ pozdravila Anna tiše. Gregor Norrington neodpov d l. Zdálo se, že p emýšlí, jako by Annin pozdrav ani neslyšel. Promluvil tichým, klidným hlasem, který m l však v sob cosi prorockého. 66

„Má je pomsta, já zjednám odplatu! Jejich noha v as náležitý sklouzne, den jejich pohromy velmi blízký je, úd l jejich už na n ítí se!“ „Hospodin lid sv j soudit bude, nad služebníky svými se však slituje, až uvidí, že je opustila síla, s v dcem i pomocníkem že už konec je.“ Anna zareagovala automaticky, aniž m la as p emýšlet. „Deuteronomium, kapitola t icet dva.“ Gregor zvedl obo í. Zadíval se na ni znovu a tentokrát se mu ve tvá i objevil slabý zájem. „Dít , navíc arod jka. Odkud ty m žeš znát slovo Boží?“ „Já… žila jsem n jakou dobu v klášte e. Studovala jsem Bibli.“ „Zajímavé,“ p ikývl Gregor Norrington pomalu. „Simon nikdy hlas Hospodin v neslyšel. Když si nás oba vybrala Agentura, v il jsem, že je to znamení. Že jsme byli vyvoleni mezi ty, co brání ád a Království nebeské, ale pro Simona to byla jen práce. N kolikrát se mi vysmál, nazval m bláznem a te zem el, zatímco já žiju. P emýšlím, zda je to odm na, trest anebo zkouška mé víry – a pak jsi tu ty. Vidíš mou tvá a nezdá se, že by se ti líbila. Copak? P ipomínám ti tvé h íchy?“ „H íchy ne,“ zavrt la Anna hlavou. „Jenom vzpomínky.“ „Na lidi, které jsi zradila?“ Anna sev ela rty. „Nikoho jsem nezradila. Ty lži o m ší í plukovník Treneport, aby zakryl svou neschopnost a zachránil si vlastní zadek!“ Gregor v levý koutek vylétl vzh ru. „Te mluvíš pro zm nu jako voják. Umíš tak i po ítat? Tebe a ty icet dalších vedl m j bratr do bitvy. Jeho hlava se vrátila zp t a s ní všechny ostatní, krom tvé. Prý si také moc dob e rozumíš s nep áteli Agentury, X-Hawkem i tou ženou, kterou šel Simon zni it. Musím se ptát, pro si s nimi tak dob e rozumíš, co jsi jim dala na oplátku?“ „Váš bratr byl mrtvý d ív, než jsem Asenat v bec poprvé vid la. Nezabila m jen o vlas, práv proto, že nejsem voják. Pot ebovala lé itele, tak m zam stnala v nemocnici, ale ni ím víc jsem jí nepomohla, mé sv domí je p ed Bohem isté.“

67

„Pro potom tví p átelé napadli muže, které jsem za tebou poslal? Cht l jsem v d t, co se stalo, ale pobili je jako zv , p itom si s tebou šli jen promluvit.“ „Promluvit?! Uprost ed noci s laserovými zam ova i? Za ali st ílet bez varování, zni ili Vincentovi byt, do auta mu dali bombu, nebýt Noela, uho ela bych.“ Gregor Norrington tentokrát neodpov d l. Poprvé uhnul o ima z Anniny tvá e a zadíval se na muže ve dve ích. „Keplere?“ promluvil klidn . „Zopakuj mi znovu, co se stalo u Vegy, když jste tam p išli.“ Kepler rychle polkl. „Šli jsme za ní si promluvit, jak jsi cht l, ale Vega a ten druhý chlap hned vytáhli zbran a za ali st ílet. Museli jsme se bránit, a pak se k nim p idal ješt ten upír z Vnit ního, Dwaken. Byl jsem rád, že jsem vyvázl živý.“ Norrington neodpov d l. Jeho tvá p ipomínala studený kámen, ale Anna se na Keplera zadívala. „To od vás není p kné, takhle lhát veliteli. M l byste se chovat jako chlap a ne ekat, až za vás se ežou malou holku.“ „No tak!“ Kepler se nervózn zasmál. „Je to jenom prolhaná arod jnice, Gregore. Komu v íš víc, jí nebo mn ?“ „Tob , samoz ejm ,“ p ikývl Gregor okamžit . „Jsi v mé jednotce dva roky. Ji znám deset minut – ale pro se tob chv je hlas?“ „Gregore, p ece ne…“ Norrington ho uml el jediným úse ným gestem, ticho kolem zhoustlo. Anna post ehla, jak oba muži stojící vedle n j ustoupili o krok, bezd n je napodobila. „Stillsone, co se d lo cestou sem?“ oto il se Gregor na muže s jizvou na ele. „Nic, pane. Nekladli celkem žádný odpor, ona ani ten kyborg. Nev d la, co jsme za , divila se, pro ji normáln nepozveme a z té akce u Vegy p inesl hlášení jen Kepler. Byli to jeho lidé, které tam vzal, neslyšel jsem, že by íkal n co o vyjednávání.“ „Ale íkal!“ odsekl Kepler, v hlasu se mu ozval strach.

68

„Nic takového jsem neslyšel,“ zopakoval Stillson pevn . „Zato jsem slyšel, jak jsi te po p íjezdu cht l, abychom z stali s tím kyborgem, že ji odvedeš za Gregorem sám.“ Probodával Keplera pohledem, ten byl bledý ve tvá i, te se už opravdu t ásl. Gregor Norrington pokýval hlavou. „Jak vyražený zub, jak vykloubená noha je d v ra ve zrádce v t žký den. Svažte ho!“ Kepler se pohnul rychle, usko il a p itom sáhl po pistoli, ale v té chvíli ho další voják ude il pažbou do zátylku. Vyno il se z chodby jako duch, Anna ho v bec nepost ehla, musel tam stát p ipraven celou dobu. Kepler se zhroutil jako pod atý, Stillson mu od ruky odkopl zbra . „Odnést,“ na ídil Norrington. „Pozd ji si vyslechnu jeho zpov .“ Oto il se zp t k Ann , která vypadala, že se jí nepatrn ulevilo. „Jak se zdá, dlužím ti omluvu. Budu si z ejm muset zamést p ed vlastním prahem, než za nu uklízet cizí d m – nevadí. Zdá se, že jeden zrádce na mé pozvání p ece jen p išel.“ „Je rozdíl mezi zradou a neschopností,“ namítla Anna slab . „Jist . ekl jsem tomu muži, aby t p ivedl za mnou po dobrém. Cht l jsem v d t, co se stalo Simonovi, a cht l jsem to slyšet z tvých úst. On se vrátil s tím, že tví p átelé všechny pobili. Dob e promyšlená neschopnost – ale oce uji, že se ho snažíš hájit. Já už pro své nep átele milosrdenství nenacházím. Víš, co se stalo, než m j bratr zem el?“ „Celé se to stalo hrozn rychle. Váš bratr m l plno práce s organizací, vlastn jediné, co ekl p ímo mn , bylo, a se držím za ním. Jenže když jsme p išli na ten sv t, náš portál byl p es deset metr vysoko. V tšina voják se zabila, než mohli v bec bojovat, já se t žce zranila. Když jsem se probrala, bylo dávno po všem, jen jsem slyšela, že Simon pád p ežil a Asenat ho vyslýchala. Asi nem l p knou smrt, ale nemohla jsem pro n j nic d lat. Víc nevím.“ Gregor se jí díval p ímo do o í a pomalu p ikývl. „V ím ti. Nezlobím se na tebe, ani na tu ženu. Ta byla nep ítel a Simon jako voják znal riziko. Když ale poslala zp t jeho hlavu, víš, co mi k tomu ekla Agentura?“ 69

„Nejspíš, že to byla má vina a prozradila jsem ten útok?“ „Ne. To jsem slyšel až pozd ji, když se rozneslo, že žiješ. ekli mi,“ Gregor na okamžik zaváhal, jako by m l potíže to v bec vyslovit, „že pokud za nu p íliš mluvit o tom, co ho potkalo, postarají se, aby prob hlo takové vyšet ování, po kterém z n j bude zrádce. Že to prohlásí za ernou akci provedenou bez souhlasu Agentury a na Simona jako na velitele padne vina, bude se plivat na jeho jméno – šílenec, co zavedl své muže na smrt…“ Gregor v hlas umlkl. Tvá se mu nepohnula, ale z n eho v jeho o ích te Ann tuhla krev v žilách, polkla nasucho. „To je hrozná lež. Vid la jsem Simona, mluvila s ním. Nebyl žádný blázen a ten útok mu na ídili, v d l o n m major Wolfgang i plukovník Treneport. Jak m žou…“ „Ano!“ Gregor se naklonil vp ed. „Jak m žou?! A když m žou oni, pro ne já?! Pokud zákon neplatí pro n , pro by m l platit pro m ? Když m naverbovali, p ipadal jsem si jako vyvolený, apoštol, který má bojovat v Jeho jménu. Od Simonovy smrti ale vidím kolem jen ervy v temných koutech, lhá e, zrádce a falešné proroky. Cítím, že poslední soud se blíží.“ Anna zalovila v pam ti. „Hospodine, ve své spravedlnosti m ve navzdory t m, kdo proti mn so í, svou cestu p ede mnou u i p ímou.“ „Žalm pátý, ano. Já ale dávám p ednost osmnáctému – roztlu u své nep átele, budou jak prach ve v tru,“ v Gregorov hlasu se podruhé ozval ten mráz. „Brzy si svolám vlastní soud. V ím, že mi Pán dá sílu i moudrost dovést ho do konce, nejprve si p edvolám Andrease Wolfganga – a ty b ž. S tím kyborgem po káš v garáži, až odejdeme, pak jsi volná. Pokud s tebou budu chtít znovu mluvit, najdu si t . Pokud zjistím, že jsi mi v n em lhala, zem eš pomalu jako Simon. A tvým p átel m radím, a se vyhnou mým muž m. Rozum la jsi mi?“ „Ano,“ p ikývla Anna. Gregor Norrington pokynul a Stillson ji ml ky vyvedl ven. Obrovitý ernoch ležel stále spoutaný v dodávce, dva muži se samopaly stáli každý z jedné strany. Kolik jich v bec Gregor m l? Anna to tipovala na malou armádu. 70

„Jsi v po ádku?“ zadíval se na ni Frank, post ehl, jak je bledá. „Jo,“ kone n si dovolila vydechnout. „Pustí nás. Velitel Norrington si jen cht l ujasnit pár v cí.“ Kyborg vypadal, že chce n co íct, ale rad ji ml el. Muž s jizvou na ele se dotkl mikrofonu v uchu a okamžik naslouchal, pak kývl na Annu. „Odcházíme. Až budeme pry , m žete použít tohle a vypadnout,“ hodil n co kovového na opa ný konec haly. „Za námi necho te!“ Anna neodpov d la, ale Stillson evidentn žádnou odpov ne ekal. Vyšel ven a zbytek Norringtonových muž ho následoval, bouchnutí závory a suché cvaknutí zámku, ticho. Frank napjal svaly. Oto il záp stí, uchopil hák, který ho poutal k podlaze dodávky, a s drásavým sk ípotem ho vyrval, jako by páral krabi ku sardinek. „Se zbytkem nehnu – co to tam ten chlap zahodil?“ „Po kej, hned to zjistím.“ Anna se odlepila od dodávky a po krátkém úsilí našla v kout p edm t, který Stillson odhodil, kroužek s klí i od Frankových pout. O chvilku pozd ji už kyborg s úlevou vstal, na sítnici mu p i tom blikalo posledních pár hlášek, nevýznamné škody. „Díky. Jestli je tenhle krám pojízdný, zmizíme, než…“ Nedomluvil. Náhle uslyšeli zvuk motoru a vzáp tí se plechová vrata haly s rachotem prolomila. Frank se rychle oto il, ale omlácená škodovka se okamžit smykem zastavila. Dve e na stran idi e se rozlet ly a z nich se vyhoupla pov domá postava s me em na zádech. Pobledlý John Ková ho následoval, upírova no ní jízda Prahou byl zážitek jen pro otrlé. Annin polekaný výraz se rázem zm nil na úsm v. Jenže Noel Dwaken se nesmál. Tvá m l jako kus ledu, krá el k nim a pohledem se zavrtával do Boormanova obli eje. „Neschopný hlupáku!“ procedil, ostrým, tichým hlasem, který Anna ješt nikdy neslyšela. „M l bych t rovnou zabít, idiote!“ Ková se zarazil. Cítil, jak mu po zádech p eb hl mráz, z Dwakenova tónu i z Boormanova výrazu. Frank sev el p sti, velké jako kladiva. 71

„Pozor! Radši neslibujte, co nedokážete splnit!“ „Vážn ? A co dokážete vy? Ztratit další ženu, kterou jste m l chránit?“ Kyborg sebou trhl jako uštknutý hadem. Dwaken nemusel vyslovit jméno. Narážka na Amélii ala p ímo do živého, Frank stiskl zuby a vyrazil vp ed. Noel neustoupil, vypadal proti n mu jako dít , ale Ková i bleskla hlavou p est elka u Vegy, tohle špatn skon í… „Tak už dost!“ Anna ud lala dva skoky a stála p ímo mezi nimi, tak naštvanou ji John ješt nevid l. „Je mi zima, mám hlad a taky strach, k tomu dv diplomatické mise za ve er – už je toho moc! Nechte si to na ráno a do té doby promyslete, kdo m bude chránit, až se navzájem zabijete!“ Frank Boorman se zastavil. Dál se díval na Dwakena, ale p inutil se povolit za até p sti a upír ml el, rty sev ené. „M li bychom se zdekovat,“ promluvil Ková tiše. „Jestli n kdo vid l ten p íjezd skrz vrata, ur it zavolá poldy.“ Z Dwakenova pohledu stále naskakovala husí k že, ale oto il se a beze slova nasedl zp t do vozu, na Ková e a Annu s Frankem zbyla místa vzadu. Odjížd li tentokrát nenápadn , v tichu, které by se dalo krájet.

72

!

2- # (

„Tak co se stalo?“ neudržel se Frank po chvilce. „Co je za ten Gregor Norrington a co po tob cht l?“ „Co je za ?“ zavr el Noel Dwaken od ízení. „Z jednoho lov ka, který se s ním zapletl, našli po p l roce jen spodní elist. Zuby mu podle pitvy vytrhali ješt zaživa.“ „Je hodn nebezpe ný,“ souhlasila Anna vážn . „Ješt není úplný psychopat, ale nemá k tomu daleko, navíc je náboženský fanatik. Možná m zachránilo jenom to, že znám Bibli.“ „Vážn ?“ zadíval se na ni Ková p ekvapen . „Jo. Taky korán, talmud, satanský manifest. V mém sv t je to pestré, skoro v každém život do m vtloukali jiného boha.“ „A ty v n jakého v íš?“ neubránil se John úsm vu. „Taky uv íš, až n jaké potkáš. Jenže mezi vírou a náboženstvím je po ádný rozdíl. Každopádn , Gregor cht l v d t o smrti bratra – asi se spíš bál, aby nebyla pravda, co mu ekla Agentura. Ty lidi, které prve poslal k Vincentovi, nás nem li zabít. Jeden z nich se o to pokusil na vlastní p st, toho asi eká n co hrozného,“ ot ásla se. „Pak se zam í na Wolfganga s Treneportem. Simon byl poslední, co ho drželo na uzd – ale v n em m l pravdu. Agentura nedodržuje vlastní pravidla, lidi jako Treneport si z ejm d lají, co cht jí, úpln v klidu, tak pro by on nemohl totéž? Na tohle Ková i Rovnováhy doplatí, jakmile nejsou zákony stejné pro všechny, nejsou žádné. My ale máme o nep ítele mí . Pro si vždycky lidi rad ji nepromluví, než za nou st ílet?“ „Protože st ílení nedá tolik práce,“ odtušil Frank suše. „Cože? Tak tohle m fakt nenapadlo.“ Anna vypadala pobaven , ale Ková vážn p ikývl. 73

„To nebyl vtip. Frank má pravdu, v Agentu e to asto platí. Lidé jsou zvyklí nap ed st ílet a pak mluvit, eší v ci silou. Berou to tak už samoz ejm , bez p emýšlení, je to snadné.“ „A tohle vám p ijde jako nejlepší cesta k prosazování po ádku? Jako bych slyšela X-Hawka. Mimochodem, Frank ani ne p ed hodinou vid l jeho ko ár tady nad knihovnou.“ Ková i Dwaken se sou asn zadívali Boormanovi do tvá e a ten zachmu en kývl, ticho znovu zhoustlo. „Urychlím plány,“ promluvil Noel k Ann . „Už není as.“ „Výborn ,“ souhlasila. Ková se nezeptal, o co jde, nevnímal sv tla no ní Prahy za oknem, v duchu stále vid l ta t la ve van . Také Frank ml el, jen sebou nepatrn trhl, když Anna za ala pod imovat a pomalu se mu svezla do klína. Vypadala tak k ehce a zraniteln , Noel v ztuhlý výraz na okamžik povolil. „Má chyba,“ promluvil tiše. „Nikdy jsem to nem l d lat.“ „Co?“ Ková se na n j zadíval, poprvé m l dojem, že v jeho hlasu slyší n jakou emoci, smutek, lítost. „P ivést ji do Agentury. P edhodit ji hrátkám lidí jako X-Hawk nebo Treneport. M l jsem v d t, jak to skon í, co všechno jí tu vezmou. Z toho se jednou budu zodpovídat.“ „Nemohl jste tušit, jak se to vyhrotí. T žko vás m žou z n eho vinit,“ pokr il Ková rameny, ale vzáp tí si všiml medailonu na upírov krku a došlo mu, že m l na mysli zcela jiný druh zodpov dnosti než tu agenturní. „Na tom nezáleží. Ona m p esv d ila, že mám ješt n jakou duši, a za to každý den p ichází o kus vlastní. Kdyby se jí m lo n co stát…“ „Nestane se. Dáme na ni pozor.“ Ale sou asn John hled l do tmy a cítil, jak se mu svírá hrdlo. Frank Boorman jen vydechl, nikdo už nepromluvil celý zbytek cesty k budov Agentury. Noel Dwaken zaparkoval v podzemní garáži a vystoupil. Snažil se otev ít tiše, ale Anna se p esto probudila s vyd šeným škubnutím. „Jen klid. Jsi v po ádku?“ zadíval se na ni. 74

„Je mi dob e,“ rychle si protírala o i, „jenom se mi n co zdálo. Už jsme zpátky?“ „Ano,“ p ikývl Dwaken. „Musím zpátky na Vnit ní odd lení – málem bych zapomn l, vypadáš, že to pot ebuješ,“ vytáhl z kapsy okoládovou ty inku. Anna se slab usmála. „Díky, Noeli!“ „Tady se nic zlého nestane,“ promluvil Ková . „I kdyby tu byl sám X-Hawk, nikdy se neodváží p epadnout základnu.“ „Jenom aby.“ Dwaken vrhl ošklivý pohled Boormanovým sm rem a John si dob e všiml, že Anna tentokrát ml í, Frank zase úsp šn p edstíral, že nic neslyšel. Kontrolou u vstupu prošli stejn hladce jako poprvé, u výtahu upír zamí il na opa nou stranu. „Zajdeme na opožd nou ve e i?“ navrhl Frank s úsm vem, když vid l, jakou rychlostí se Anna láduje ty inkou, ale Ková promluvil d ív, než mohla odpov d t. „Pokud to nevadí, rád bych s Annou mluvil o samot . Pot ebuji n co probrat, pokud nejsi moc unavená…“ „Jsem unavená, ale zvládnu to. Tu ve e i beru, jenom do jídelny se nechci vracet, po tom, co bylo ráno.“ „Jist ,“ p ikývl Boorman. „P inesu ti n co do pokoje.“ „Díky, Franku,“ usmála se a John pobaven zavrt l hlavou, další muž na Annin seznamu, Asenat m la pravdu, um la se p átelit. Vzáp tí si však uv domil, o em bude e , a rázem se zachmu il, náhle nev d l, jak za ít. Otev el dve e Whittackerova pokoje – p ekvapen se rozhlédl, bylo tu nezvykle isto – a za al zuby, nejlíp sko it do toho po hlav . „Ty sny, o kterých jsem ti íkal. Pokra uje to.“ Anna dlouze vydechla. „Jak? O em se ti zdá?“ „Vidím, co Asenat d lá v Dorov , p ed pár hodinami t eba diskuzi s Elimem ohledn jeho zrady. Už to není mlhavé. Jako bych stál metr od ní, slyším každé slovo a pamatuji si ho, ona si to z ejm neuv domuje. Taky mám hrozné bolesti hlavy a ekl bych, že oboje se stup uje.“ „Posa se,“ ukázala Anna k prázdné židli. „Nevím, jestli to v tomhle sv t p jde, ale n co zkusím.“ 75

Vytáhla z rukávu fix a Ková poslechl. „Co když ze m Treneport ud lal n co jako návnadu? Dal do m n co, ím mohou Asenat na dálku sledovat, ješt než m poslal do jejího sv ta, a proto m pak držel v té dí e, aby mohl zaznamenávat, co uvidím?“ „To chci práv zjistit, jestli v sob nemáš n jaké kouzlo, snad se mi to i tady poda í. Nebude to bolet, ale chvíli nemluv, musím se soust edit,“ Anna si za ala kreslit na pravou dla a John ji pozoroval, po chvíli totéž zopakovala s levou. P iložila mu ruce na spánky. Cítil na k ži teplo a jemné chv ní jejích prst , pomalu posouvala dlan podél jeho hlavy – náhle se zarazila. „N co tam je.“ John se bolestn ušklíbl. „Co?“ „Netuším,“ na okamžik zatla ila víc a odtáhla ruce. „Je to moc složité, bojím se jít blíž, abych ti neublížila – ale rozhodn to není z Agentury. Pochází to od Asenat.“ Ková z stal jako p imražený. „Víš to jist ?“ „Ano. Magie každého arod je má sv j styl, je jako rukopis. Dá se poznat, problém je, že zrovna mentální kouzla nejsou m j obor. Nejsložit jší, co umím, je Pouto a pak to, co m nau ila práv Asenat. Tohle má podobné znaky, ale je to nepom rn výš – a skoro ur it tam jsou n jaké nep kné pojistky proti odstran ní, tohle muselo dát práci i jí. Máš p edstavu, kdy ti to mohla ud lat? Ur it to nebylo hned…“ „Ne. Nevím… ale ano!“ Rázem si vybavil tu chvíli, pocit, že se dusí, kámen tla ící do nahých zad a bolest… žij a zapome ! „Po tom boji se Zvrácencem. Když jsem zem el a ona mi vrátila život, ale pro ? Pro by cht la, abych ji sledoval?“ „ íkáš, že si neuv domuje, že ji vidíš. Možná jsou tvoje sny jen necht né úniky, taková kouzla asto fungují obousm rn .“ „Špion!“ procedil Ková . „Proto m tedy nechala jít, ud lala si ze m špeha v Agentu e!“ „Jo,“ souhlasila Anna pochmurn . „Vypadá to tak.“ John vylítl. „M žeš m toho zbavit? Jakkoliv, bez ohledu na riziko?“ 76

„Ne,“ zavrt la rozhodn hlavou. „To t m žu rovnou zabít, možná nás oba, tohle nezvládnu. Nedokázala bych to ani doma, a rozhodn ne v tomhle sv t .“ „Tak n kdo jiný?“ „Možná… v mé realit je indiánský šaman, Zá ící jako já. Ovliv ování mysli je jeho specializace, asi jediný, kdo m napadá, že by hnul s takovým kouzlem. Nevím ale, kdy p jde otev ít portál, navíc bude asi problém to ud lat za zády Agentury, pokud nedáš p ednost její lé b .“ „To tedy nedám,“ odsekl Ková . „Jak to vlastn funguje? Špehuje m Asenat po ád? Ví o každém mém kroku, vidí nás i te ?“ Anna bezmocn pokr ila rameny. „Netuším, Johne. P ed minutou bych nev ila, že tu takové kouzlo v bec m že fungovat, to je… neuv itelné. Myslím, že ani Asenat t nedokáže hlídat po ád, když uvážím, jak t žko dostupná je Dorova. Možná vidí jen podobné útržky jako ty. Anebo je tohle n co jako slupka nebo kamufláž a pravým ú elem kouzla je n co úpln jiného, skrytého tak hluboko, že to v bec nevidím. To se nedá poznat.“ „Je n jaká šance, že to asem samo vyprchá?“ „Spíš naopak. ekla bych, že to teprve nabírá sílu, pln se to aktivuje, sám to cítíš. Tohle musí odstranit bu sama Asenat, nebo jiný, velmi silný arod j – a takových bude hodn málo.“ Ková klesl zp t na židli. Ml ky zíral do prázdna, nakonec pomalu zavrt l hlavou. „V téhle situaci p edstavuji pro všechny riziko. Asenat je nep ítelem Agentury, já te odhaluji agenturní tajemství a jako bych jí je servíroval rovnou pod nos, to nejde.“ „Takže co?“ ušklíbla se Anna kysele. „Zmizíš n kam na pustý ostrov, od ízneš se od všech a budeš ekat na kontakt se šamanem? Vzdáš pátrání po Ultimativní divizi, vykašleš se na všechno?“ Ková za al zuby. „To nem žu. Z toho, co jsem slyšel, je jasné, že Asenat vážn chce ude it na Agenturu, osobn a naplno. Netuším kam ani pro , ale bude to masakr, musím to n jak zastavit. Agentura mi neuv í, jen ze m zas ud lají zrádce. Když ale najdu Ultimativní odd lení nebo Asenat dokážu, že se mýlí, je aspo šance ovlivnit výsledek.“ 77

„Správn ,“ p ikývla Anna. „Nic lepšího ud lat nem žeš. Navíc myslím, že s t mi tajemstvími to není tak žhavé, Asenat toho ví o Agentu e víc než my oba dohromady.“ Ková se neubránil trpkému úsm vu, malá holka mu íkala, co je správné. Jenže vzáp tí se zadíval Ann do o í a došlo mu, že se mýlí. Noel Dwaken jí rozum l lépe. Byl zvyklý, že i sto let starý upír m že vypadat jako chlape ek, vid l pravdu, kterou v Ann ostatní zahlédli jen ob as – John si povzdechl. „Máš pravdu. Kostky jsme hodili, je pozd couvat. Vážn není nic, co bys mohla ud lat?“ „Ne,“ náhle vypadala rozpa it . „Aspo ne p ímo. Když jsem byla v knihovn , p ipravila jsem ti aspo tohle, pro všechny p ípady,“ podala mu p eložený kus papíru. Ková ho rozložil, zadíval se na úhledn namalovaný, složitý symbol a pak na Annu. „Co je to?“ „Runa proti sn m – nejen zlým, ale všem, sta í, když si ji dáš pod polštá . Nevím, jak dlouho vydrží fungovat, a ur it nedokáže zablokovat samotné kouzlo, ale mohla by zastavit ty úniky. P estane se ti o Asenat zdát… jenomže to asi nechceš, co?“ „Ne,“ souhlasil John. „Pokud m žu ob as sledovat i já ji, máme výhodu. Už te jsem se dozv d l pár zajímavostí, možná asem zjistím ješt víc.“ „P esto se šet i. Vypadáš dost hrozn , musíš taky n kdy normáln spát.“ Ková se drsn zasmál, m l chu se zeptat, jak takový normální spánek vypadá. „Díky,“ opatrn složil papír. „A prosím t , tohle…“ „…si nechám pro sebe, nem j strach,“ dopov d la za n j. „Mrzí m , že nem žu pomoct víc.“ „To je v po ádku,“ p inutil se usmát. „Tohle sta í, díky.“ Vyšel ven a dve e za sebou zav el práv ve chvíli, kdy se na chodb vyno il Frank Boorman s tácem jídla. Výraz v jeho tvá i zp sobil, že se Ková zarazil. „Co se d je, Franku?“ „Je po dovolené! Práv p ed chvílí mi to poslali, jsem zpátky v aktivní služb , mám se hlásit na misi.“ „Vážn ?“ Ková rázem zapomn l na vlastní problémy. „A kdy?“ 78

„Brífink je za hodinu, odjezd ráno.“ „Tak rychle?“ „Jo,“ Frank se zamra il. „Já… doufal jsem, ale zrovna te ? Bytewská je pry , tady za ala šlamastyka – a pak, Dwaken cht l, abych hlídal Annu. Když jenom tak zmizím…“ „Promluv si s ní,“ pokr il Ková rameny. „Myslím, že v tom není problém a snad bude i dob e, když se n kam ztratíš. Kdoví, jak to tu skon í, nem žeš si dovolit na ení ze zrady – t eba nám pozd ji pom že nejvíc, když z staneš istý. O Annu se postaráme.“ Frank nevypadal, že by se mu ulevilo, ale p ikývl. „Dob e. Promluvím s ní a uvidím.“ „Hlavn si kryj záda. Máš pravdu, to na asování je divné.“ „Jo, Johne. Ty na sebe taky dej bacha – jsi moc k ehký.“ Ková se unaven zasmál, Frank s jídlem v ruce vešel do Annina pokoje a John zamí il zp t do své kancelá e. Tahle noc bude ješt dlouhá.

79

+

*$

3

(

#* * *

#

Op el se o zbo enou ze a dáviv se rozkašlal. Nemohl popadnout dech, cítil, že pod ním povolují nohy, ale vší silou se snažil neupadnout. V d l, že jestli omdlí, už se nepostaví. Nebyl tu žádný úkryt. Až ho najdou další kluci, prost seberou, co mu ješt zbylo, a pak ho zabijí, musel dál, až na okraj m sta, o kterém ani nev d l, jak je velké. Ujít aspo kousek, najít n jaký ne úpln zbo ený d m na noc, zalézt do n j, p i troše št stí tam bude i voda a jídlo. P i tom pomyšlení se mu sev el žaludek, naposled jedl p ed t emi dny. Zalovil v kapse sm šn velkého, potrhaného, ale p ece jen h ejícího kabátu a našel poslední skývu chleba, zaprášenou, tvrdou jako kámen. Okamžik se na ni díval, polykal nasucho p i p edstav , jak ji žvýká – a vrátil ji zp t do kapsy. Vždycky m j n co v záloze, íkal táta. Se za atými zuby se narovnal a znovu vykro il. Kulhal cesti kou mezi žalostn tr ícími zbytky budov, ob as se ohlédl, ale nevid l nic než rozvaliny, tiché, prázdné. St ží se orientoval, n kde vp edu bývala škola pro postižené d ti, kam p edtím jezdil, ale už ji nedokázal najít, zbytky m sta se p íliš zm nily. I tahle stezka, te st ží pr chodná, byla kdysi st ed nejv tší dopravní tepny. Vid l rozdrcené vraky aeroaut, místy tr ící z trosek, kdyby m l as a sílu, možná by v nich mezi zbytky kostí a hnijícího masa našel jídlo, ale zdržování si te nemohl dovolit. Na okamžik zvedl hlavu k blankytn modré obloze, ale okamžit sklopil o i. Až moc p ipomínala to oslepující sv tlo tenkrát ve er… mami, co je to? 80

Ucítil, jak ho v o ích štípají slzy, rychle je set el. Nem lo smysl na to myslet, byla pry . I táta byl pry , když se po tom záblesku za ala zem t ást a jejich d m spadl jako všechny ostatní. Jeho t lo pak našel pod schody, nehybné a studené. Neur itý, šramotivý zvuk n kde za ním. Leknutím sebou trhl – co to bylo?! Možná se pohnuly zbytky n jakého domu. Ale možná ne. Hrdlo se mu sev elo znovu, tentokrát strachem. P kr il se a za al se plížit pry , jenom držet sm r dál od st edu m sta k okraji, tam je bezpe í, pomoc, jídlo. Aspo to íkal ten muž, kterého našel venku. Chrapt l, k že z celého t la se mu loupala a krvácel, z o í, z uší, všude. P esto dokázal mluvit a n co z jeho slov dávalo i smysl. V centru m st dojdou zásoby nejrychleji. Pokud existuje n kdo, kdo by mohl p ijít na pomoc, za ne na okraji. íkal i jiné v ci, hrozné, zakázané nebo takové, co nechápal, válka, vzájemné zni ení, katalytické pulzní hlavice… biogenický spad narušující t la dosp lých… zvrhlí, prokletí šílenci. Další den už jen sténal. Když také znehybn l, vzal si jeho kabát a boty. „Hej! Tady je!“ Ostrý chlapecký hlas šlehl tichem jako bi , na zlomek sekundy ho zmrazil jako ledovou sochu. Vzáp tí se rozb hl, tak rychle, jak mu jeho kratší noha dovolovala, hnaný irým zoufalstvím. Za sebou slyšel dupot a v d l, že neute e, byl moc pomalý, slabý, tak jako vždycky. Uhnul z uli ky mezi trosky, hledal úkryt, n jakou díru dost malou, aby za ním neprolezli. Mami! Velký kámen ho zasáhl do zad, vyrazil mu dech a poslal ho k zemi. P ed o ima mu vybuchla ervená mlha. Vyk ikl, ale ješt se snažil vstát. N í ruka ho chytila za nohy. Hrub ho strhla zpátky, držela ho a sou asn mu rozvazovala tkani ky. „Dobrý boty, kluci! Jsou mý, vid l jsem ho první!“ „Kabát taky ujde, beru ho!“ „Jídlo! Kde máš jídlo, chcípáku?!“ Kopanec ho oto il na záda. Bolestí lapal po dechu, v ústech odporn sladko. Zíral do zá iv modré oblohy, kterou vzáp tí zakryly tvá e, ty i kluci, pohublí, ale urostlí. „Na n co jsem se ptal!“ další kopanec. 81

Omámen sáhl do kapsy kabátu a vytáhl sv j kus chleba. Nemohl promluvit, jen natáhl ruku. Vysoký kudrnatý kluk okamžik zíral, pak do nap ažené ruky uhodil, až chleba odlet l n kam mezi trosky. „D láš si z nás srandu?! Skute ný jídlo! N kde ho máš, mrzák jako ty by nep ežil tak dlouho. D lej!“ Bezmocn zavrt l hlavou. M l jídlo, které vyhrabal ze svého domu a našel u toho muže. Snažil se šet it, ale už nez stalo nic, jen tenhle kus chleba. „Ne… nemám víc…“ Úder p es ústa ho p erušil, sv t se propadl do rudého šera. „No tak!“ N í ruce s ním tvrd zat ásly a p ed o ima se mu objevil n ž, dlouhý, kuchy ský s ervenou rukojetí. „Budeš mluvit, nebo se najíme z tebe?!“ Divoký smích mu vrátil ást v domí, znovu ho sev ela hr za. Pamatoval si ten smích, už p edtím se takhle smáli, když ho ve škole bili – a v d l, že nežertují. Než vyrazil, našel mrtvolu jiného kluka, nahou a o ezanou. „Ne! Já nic nemám… dost… prosím! Neubližujte mi!“ V panice se schoulil do klubí ka. Zav el o i, vší silou si zakryl hlavu, ale rány si ho našly stejn . N kdo mu strhl ruce z tvá e, znovu uvid l ten n ž, lesklý a ostrý… „A do háje. Co to…“ N ž se zastavil, stisk na jeho krku povolil. P es narudlou mlhu vid l, jak kudrnatý kluk zírá n kam za jeho záda, ve tvá i výraz úžasu, který se vzáp tí zm nil ve strach. „Padáme!“ Ruce, které ho svíraly, zmizely, než si to stihl po ádn uv domit. Z stal ležet, lapal po vzduchu, p ed o ima mžitky. Rozkašlal se a na kamenech p ed sebou uvid l kapky vlastní krve. Hotovo. Místo strachu ho náhle zaplavil klid, podivná, zvláštní úleva. Bylo po všem. Cítil se už p íliš unavený, prost z stane ležet, po ká, až ta bolest p ejde, až se p estane hýbat, jako ostatní. Post ehl poslední slabý záchv v zv davosti, co tak asi mohli vid t? A to bylo cokoliv, nebál se, už nebylo nic, eho m lo smysl se bát. S vyp tím sil oto il hlavu – a ztuhl. 82

Polem suti k n mu krá ela vysoká postava. Byla shrbená, s levým ramenem pokleslým a rukou podivn zkroucenou, chvílemi se opírala o h l. Oble ení m la tak erné, až se zdálo, že pohlcuje veškeré sv tlo, které na ni dopadá, jen tvá jí zá ila, slune ní paprsky se odrážely od lesklé masky jako od zrcadla. Za ní p elézaly trosky d tí. Byla jich asi desítka, všechno chlapci, n kte í starší než on, jiní mladší. Jeden malý kluk upadl, v tší mu pomohl vstát a p elézt betonový blok. Šli ukázn n jako na procházce, a když se p iblížili, všiml si znaku, který m l každý namalován na ele – i podivn nep ítomného výrazu v jejich tvá ích. Zíral jako uhranutý, nev d l, zda se mu to jen nezdá, ale p i pohledu na tu postavu se zachv l. Vybavila se mu Smrt, co vídal na obrázcích, ale vlastn pro ne, pokud to byla ona – skoro se tomu zasmál. Bytost v erném ho spat ila a zm nila sm r. Nezpomalila ani nezrychlila a on se stejn nemohl pohnout, jen odevzdan ekal. Sklonila se nad ním, zdálo se, ze si ho prohlíží. Zadíval se do lesklé plochy její tvá e, polkl a n jak dokázal promluvit, hlas se mu t ásl. „Vy… jste smrt?“ Na okamžik se zarazila. „Ne. Já jsem cizinec. Zdaleka.“ Hlas m la tlumený a lehce chraplavý, sáhla do plášt a podržela mu u úst láhev – voda! Opravdová, istá voda. Pil tak hltav , až se zalykal, znova se rozkašlal, ale p itom se mu ulevilo, víc, než by pokládal za možné. „Díky,“ vydechl. „Vezmete m s sebou?“ Netušil, jak z n j zrovna takhle slova vypadla. Nem l jediný d vod v it, že by to mohla a hlavn cht la ud lat, zvláš jeho, malého, slabého – naklonila hlavu stranou. „Cht l bys?“ „Ano!“ zíral na ni skoro bez dechu. „Hrozn moc!“ „Rozmysli si to. M j domov leží daleko, dál, než si dokážeš p edstavit, na tmavém, studeném míst . Když t tam vezmu, už nikdy se sem nevrátíš, nikdy neuvidíš slunce. Budeš asto mrznout a bát se, možná um eš. Jediné, co ti m žu slíbit, je, že neum eš dnes – a že nikdy nez staneš opušt ný. Po ád o to stojíš?“ 83

T žce polkl. Díval se jí do zrcadlové tvá e, ale ned sila ho. Náhle p esn v d l, co chce, tak jako nikdy v život . „Ano! Prosím!“ „Dob e.“ Sáhla zdravou rukou pod pláš a mezerou vyšlehlo jasn rudé sv tlo. Leknutím ucukl a pokusil si zakrýt o i, všimla si toho a ruku stáhla. „Co se d je?“ „To sv tlo… z vás.“ Pozorn se na n j zadívala. „Myslíš tohle?“ Rozev ela pláš a on s úžasem zíral na erné brn ní posázené rudými krystaly. Jako by se mezi nimi p elévaly kanály jasného sv tla, pulzující, živé, zíral na to s ústy doko án. „Je… je to krása! Co je to?“ „Magie. Zvláštní, že ji vidíš.“ „Vážn ?“ zadíval se na ni. „Ano. Tady není magický sv t, nikdo tady by ji nem l vid t. Ty jsi z ejm výjime ný.“ Ty jsi výjime ný. Nepamatoval si, kdy naposled mu n kdo n co takového ekl, pro všechny byl jen nemocný, pomalý mrzák. Cítil, jak se mu svírá hrdlo. „Magie,“ vydechl, kone n mu došlo, co ekla. „Vy umíte arovat?“ „Ano. Je možné, že ty také budeš um t. Te ti dám n co, abys mohl vstát, asem t eba vylé ím i tu nohu. Zkusíme najít ješt pár dalších a pak odejdeme. Mimochodem, já jsem Asenat. Jak se jmenuješ ty?“ Zadíval se na ni a poprvé za kdoví kolik týdn se usmál. „Elim.“

84

# ! Dv hodiny. P esn tak dlouho dokázal John Ková znovu spát, beze sn a bez úlevy. Jako by p ímo cítil tu v c ve své hlav , Asenatinu ruku, i z Dorovy na n j její hlas dosáhl… Na okamžik dostal strach, že vážn za íná bláznit. Vyšel ven a bloumal nazda b h chodbami. K ránu bylo odd lení skoro prázdné, jídelna také ješt neotev ela, ale nakoukl do kancelá e Bytewské a ani ho nep ekvapilo, že u stolu pokrytého papíry našel Vincenta Vegu zírajícího do sklenky tequilly. Zadíval se na Ková e, ale ten mávl rukou d ív, než mohl promluvit. „Nic ne íkej – mizerná noc.“ „Jo,“ souhlasil Vega. „Hodn mizerná. Frank aspo dostal misi, ale mn už šéfování leze krkem, t i kopie výkaz , hlášení za každou hloupost, es una mierda! Navíc, n co visí ve vzduchu. Cítím to.“ K tomu John t žko mohl n co dodat. P itáhl si láhev a nalil plnou sklenku. Obrátil ji do sebe na jeden hlt a Vincent se pobaven zasmál. „Copak?“ podivil se Ková . „Nada. Jen jsem si vzpomn l na Annu. Když u m bydlela, nikdy ne ekla, že bych nem l pít. Vlastn mi nikdy nezkoušela nic zakazovat, ale stejn , když se podívala…“ „N jak to pití už nebylo ono,“ zašklebil se Ková . „Myslím, že má dost zkušeností s krocením divokých gring jako jsme my – i divo ejších, podívej se na Dwakena.“ „To je pravda.“ Vincent dolil svou sklenici a smutn se na ni zadíval. „Což znamená, že asi není dobrý nápad dopít tu láhev. Anna má ve zvyku vstávat brzo a zítra se vrací šéfová.“ 85

V naprostém rozporu s jeho slovy Vegova ruka sev ela sklenici a vyrazila k úst m. Ková suše p ikývl. „Máš pravdu. To ur it není dobrý nápad,“ dolil svoji sklenici. Za dalších dvacet minut byla láhev prázdná a pohled Vincenta Vegy nabyl podez ele skelného lesku, stejn jako se prohloubil jehošpan lský p ízvuk. Johnovi se naopak ulevilo. Necítil se opilý, jen uvoln n jší, jako by mu tequilla vrátila trochu klidu. Vincent vycenil zuby. „La gran perra! Jestli nás takhle p istihne šéfka, compadre…“ „Budeme p l roku uklízet Dexterovu pracovnu, pokud nevymyslí n co lepšího. M li bychom jít spát. Mám lehátko a myslím, že najdu i druhé.“ „Gracias!“ odlepil se Vega od stolu, stále dokázal jít vcelku rovn . „Poslyš, tebe v Mongolsku fakt zašili do jaka, compadre?“ „Jo,“ zašklebil se Ková odporem. „N kdy ti o tom povím, ale te psst!“ položil si prst na ústa. „Je p l t etí a Anna spí vedle. Jestli…“ Jenže v té chvíli se zarazil, post ehl totiž, co mu p edtím uniklo: Pode dve mi Annina pokoje prosvítalo sv tlo. Hlavou mu blesklo, jak byla p edtím unavená, že by zapomn la zhasnout? Pootev el dve e, rychle nakoukl dovnit , natáhl ruku po vypína i – ale nestiskl ho. Anna oble ená v pyžamu ležela na posteli, na zádech, rovná jako prkno. Zírala nep ítomn do stropu a prsty k e ovit svírala cosi na etízku kolem krku. „Anno? Je ti n co?“ promluvil Ková opatrn , ale nereagovala a John dostal strach. Trhnutím otev el dve e, dv ma skoky p ekonal vzdálenost k posteli. „Anno!“ zat ásl s ní prudce. Leknutím sebou škubla a tlumen vyk ikla, z prst jí p itom vyklouzla kamenná slza, dokonale opracovaný rudý krystal – skoro stejný, jaký John vid l p ed pár hodinami v rukou Asenat. „Johne!“ leknutím lapala po dechu a rychle medailon schovávala pod šaty, tvá e jí zrudly. „Co… co…“

86

„Co se d je, Anno?“ vypálil Ková , i Vega stojící za ním se tvá il polekan . „Vypadala jsi úpln mimo – a co je, sakra, tohle za v c? Co to d láš?!“ Ani si neuv domil, jak jeho hlas zní ost e, ale v Anniných o ích se objevil strach, p itiskla si medailon na prsa. „Nic. To… je soukromé, Johne, já…“ „Soukromé?“ p erušil ji. „Takový medailon jsem vid l v tom snu v Dorov ! Co to je, zas n jaké kouzlo?“ „Ano. Ale není to, jak to vypadá, nic nebezpe ného. Je to jako Pouto, jen to funguje mezi sv ty, mluvím tak s… s…“ „S kým?!“ „S Asenat,“ špitla. „Cože?!“ Ková ucítil, jak doslova v okamžiku vyst ízliv l. „Ty pro ni celou dobu pracuješ?!“ „Ne!“ Anna rychle zvedla hlavu. „Dala mi ten medailon, než jsem odešla z Dorovy. Když jsou sv ty ve vhodné pozici, m žu s ní mluvit, dál m u í, ale to je všechno! Nedávám jí žádné informace a ona žádné nechce.“ „Jist , když nasadila št nici do hlavy mn !“ odsekl Ková . „Pro ?! Pro jsi tohle ud lala – a pro jsi mi nic ne ekla?!“ „K emu by ti to bylo? Jen by sis taky myslel, že jsem zrádce!“ „A divíš se, když si necháváš tohle pro sebe?! Vážn mi v íš tak málo?“ Anna sklopila o i. „Ne, Johne. Já… máš pravdu. Tohle jsem ti m la íct, ale bála jsem se. Vím, že ti ublížila… ona, Asenat… myslím, že pro ni hodn znamená, že m m že u it. Než jsi nás p erušil, zeptala jsem se na to kouzlo, co ti dala. P edtím mi o n m ne ekla, p ísahám… a prý mi do toho nic není a nemám se starat nebo špatn dopadnu. ekla jen, že když p ežiješ, nebude to mít trvalé následky.“ „Co?!“ zavrt l Vega hlavou. „Jaké kouzlo? Qué co o pasa aquí?!“ „To je na dlouho, Vinci,“ zavr el John. Nemohl pop ít, že tahle odpov k Asenat dokonale sed la, a hn v ho za al opoušt t. „Proto jsi s ní mluvila? Cht la ses jí zeptat na tohle?“ 87

„Na tohle a na X-Hawka. Johne, já se ho bojím. Vážn bojím. Jestli m bude chtít znova dostat, nev ím, že mu v tom dokážete zabránit, dokonce ani tady.“ Ková za al zuby, nedokázal se p im t, aby ji ujiš oval o opaku. „Co ti na to Asenat ekla?“ „Abych nem la strach, že tentokrát lord nejde po mn . Prý chce nejspíš to, co ty.“ „Diaspora! Jist , m lo m to napadnout. Když se dva perou…“ „Jo, tak n jak,“ p ikývla Anna. „I když ale nejsem jeho hlavní cíl, vím, co dokáže ud lat jen tak mimochodem.“ „Por diablo!“ ucedil Vega. „Vážn už nám tu nikdo nechybí. A jestli tohle zjistí Agentura…“ „Agentura je mi ukradená!“ odsekla Anna. „Kdyby nebylo vás, jsem už dávno pry !“ „Chceš zpátky dom ?“ „Ani to už nem žu! X-Hawk už tam byl, p i posledním setkání mi p inesl jako dárek fotku mámy. I o tu jsem p išla, sho ela p i té st elb u tebe.“ Vega procedil mezi zuby další kletbu a Ková vydechl, z bolesti v jejím hlasu ho opustil i poslední zbytek vzteku. „Dob e, Anno. Chápu t , musíme si ale navzájem v it, te víc než kdy jindy.“ „Já vím, Johne,“ p ikývla, ale v hlasu m la chlad. „Te m nechte spát, prosím. To kouzlo m vy erpalo a mám toho za dnešek dost, promluvíme si ráno. Dobrou noc.“ Ková se na ni díval a nemohl se zbavit dojmu, že by m l n co íct, jenže prost nev d l co. Nakonec pokr il rameny. „Dobrou noc, Anno.“ Zav el dve e a zadíval se na Vegu, ani on nevypadal nadšen . „Tohle se povedlo, co?“ ušklíbl se slab . „Co o de madre!“ Ková jen zavrt l hlavou. „Jdu taky spát,“ oto il se. „Za íná toho být fakt p íliš.“ Vega chápav p ikývl. Stáli už u dve í Johnovy kancelá e, stiskl kliku – „Bacha!“ 88

erná postava p ikr ená u stolu se pohnula rychlostí blesku. Vega v poslední vte in vrazil do Johna, jako b itva ostrá hv zdice mu prolétla t sn vedle tvá e, druhá se zahryzla do zárubn . Vzáp tí Vincent dve e p irazil a sáhl po pistoli. Po ád byl zatracen rychlý, Ková nechal zbra uvnit , pro by si ji také bral, tady na odd lení, v budov s nejvyšším zabezpe ením. Nedomyslel. V kancelá i byl vet elec v pasti, nem l kudy utéct, Vega jedním pohybem znovu rozkopl dve e. „Zaho zbra a ruce za hlavu, chingado!“ Muž v erném stál uprost ed místnosti. Ruce držel rozpažené, v bec se nesnažil krýt, nezdálo se, že by m l další zbran krom hv zdic, které už použil. „John Ková ?!“ lehce naklonil hlavu, v hlasu výrazný cizí p ízvuk. „Ruce za hlavu!“ zah m l Vega podruhé. „Nebudu to íkat znova!“ „John Ková ? Ty John Ková ?!“ vet elec to zopakoval, jako by ho neslyšel. „Ne!“ houkl John z druhé strany. „Já jsem Ková ! Co mi chceš?“ „Já vzkaz pro tebe!“ muž vycenil zuby, v ústech se mu cosi rud zalesklo. „Jaký?“ „ZEM I!“ Záblesk oslepujícího sv tla. Vyšel p ímo z mužových úst, prošel zdí a zasáhl Ková e p ímo do hlavy. Kolena se mu podlomila. Vegova pistole hlasit t eskla, ale sotva ji slyšel, rozpoušt l se, ztrácel sám v sob … Mozkem mu projel blesk. Ochromující bolest mu rázem vrátila v domí, odrazila temnotu, co se na n j ítila – a n kdo p íšern , nelidsky za val. Uv domil si, že leží na podlaze ve dve ích kancelá e, muž v erném se svíjel jen t i metry od n j. Rukama si drásal tvá a mezi prsty se mu kou ilo, p es bolest John cítil ostrý zápach spáleného masa. Pak vet elec znehybn l a Ková se t žce p evalil, t ásl se, hlava jako by se mu roztrhla vedví. „Santa Maria… co… to bylo?!“ 89

Vincent Vega kle el vedle, stále se zbraní v ruce, a ot esen mrkal. John cht l promluvit, ale v té chvíli mu žaludek vylet l do krku, v posledním moment se p evalil a za al zvracet, p ed o ima rudé mžitky. „Johne! Co je ti?!“ Poznal ten hlas i malé ruce na svém ele – škubly sebou a rychle se odtáhly. Za al zuby a donutil se nadechnout, jednou a podruhé. Zvedl se na kolena a vstal, p idržoval se zdi a lapal po dechu, prostor se znovu zaost il. Vedle se Anna v pyžamu snažila pomoci Vincentovi. Sotva se ho dotkla, cukla sebou. „Co… co se tady d lo?!“ vypravila ze sebe. „Cítila jsem kouzlo a oba svítíte magií jak lampiony, nem žu na vás skoro sáhnout.“ „Tamten redrojo!“ vydechl Vincent. „ íhal tu… asi na Johna. Hodil po n m hv zdice… a n jaké kouzlo. Vid l jsem, jak ho trefilo, ale pak se n co stalo, n jak se to oto ilo… Dios!“ T žce se rozkašlal, také p emáhal zvracení, Anna zavrt la hlavou. „Nem žu vám pomoct, p edávkování magií se nedá lé it dalšími kouzly. Chce to klid, tekutiny a aspirin.“ Pohledem zalétla k mrtvole a okamžit zbledla. Ková se také podíval a pochopil pro . Muž v erném overalu m l místo o í dva vypálené otvory do hlavy, tvá k nepoznání seškva enou. V ústech zahlédl mezi zbytky zlámaných a roztavených zub rudé krystaly. „Vále ný arod j,“ polkla Anna. „Jo,“ p ikývl John slab . „Co se mu stalo? Nezvládl to kouzlo, netrefil m ?“ „Nemyslím,“ Anna se mu dívala rozší enýma o ima do tvá e. „Ten se trefil dokonale, jenom nev d l do eho.“ Ková e navzdory bolesti zamrazilo. „Ta v c v mojí hlav ?“ „Jo. íkala jsem, že tam budou pojistky. Tohle asi byla jedna z nich, ochrana proti magickým útok m nebo snahám o odstran ní. Když t zasáhl tím kouzlem, odrazila ho zpátky, takhle jsi m l dopadnout.“ „Jist ,“ ušklíbl se. „Asenat nechce p ijít o špeha – našt stí.“ Zkusil ud lat krok a šlo to. Po pár minutách už dokázal jít, aniž by se musel opírat o ze , Vega na tom byl o trochu líp. 90

„Kdo sem asi toho aborta poslal, Johne?“ ohlédl se. „X-Hawk?“ „Pochybuji. Spíš hádám na dárek od Treneporta. Noel Dwaken m varoval, abych nespoléhal na to, že jsem na odd lení v bezpe í.“ „Jo, Noela bych m la zavolat,“ povzdechla si Anna. „S uklízením t l má zkušenosti – protože asi nechcete volat ostrahu, co?“ „Ne,“ souhlasil Ková . „Moc by se ptali.“ „Divné,“ vr el Vincent. „Jak po tob hodil tím kouzlem, ur it jsem ho st elil, není možné, abych minul.“ Noel Dwaken se zjevil ve dve ích výtahu o dvacet minut pozd ji, po ád stejn nenápadný a upravený. John s Vincentem už v sob m li ko skou dávku aspirinu zapitou vodou a cítili se podstatn lépe. Vega dokonce zkonstatoval, že mu magický šok aspo pomohl od kocoviny, Anna se oblékla. Dwaken vyslechl, co se stalo, a nevypadal v bec p ekvapen , spíš naopak. Prohledali vrahovo t lo, krom papírku s plánkem odd lení a vyzna enou Johnovou kancelá í na jedné a záhadným nápisem G3 171C-11E na druhé stran nenašli nic, nápis poslali k prozkoumání Dexterovi. Muž nem l ani žádné st elné poran ní, Vegovu kulku vytáhli z bo ní zdi, jako by ji n co odchýlilo v pravém úhlu. To zase nep ekvapilo Annu a Vincent op t utrousil pár ošklivých poznámek o kouzlech. „Poznáte, kdo to je?“ otázal se Ková . „Ne,“ odv til Dwaken. „N která kouzla, co používají arod jové k ochran p ed sledováním, jsou ú inná i proti mé psychometrii, a tenhle se chránil d kladn . Musel být vážn silný, když dokázal proniknout až sem a takhle arovat v naší realit . Nejspíš z magické divize, Treneport v muž.“ „Pro n j pracují i arod jové?“ „Lucius Treneport je jiný, než za jakého ho pokládáte, agente Ková i. íkal jsem, že se snažím zjistit o n m víc. Nap íklad jeho jméno se objevilo poprvé asi p ed šedesáti lety, když se náhle stal hlavním agenturním prokurátorem. Do té doby o n m nikdo neslyšel, starší záznamy, kde se vyskytuje, jsou bez výjimky antidatované nebo falešné. Má nepom rn v tší moc, než by hodnosti pouhého plukovníka odpovídalo, celý jeho životopis a vše, co o sob uvádí, je pouhá zást rka. Také jsem našel známky, podle kterých byl d ív 91

zapojen v operacích s nejvyšším stupn m utajení – a z ejm v n kterých pokra uje s vlastními lidmi a mimo oficiální hierarchii velení.“ „To je ale dost v rozporu s p edpisy, ne?“ namítl Vega. „Takové guerillas…“ „Jsou nezákonné,“ dokon il upír klidn . „Zakládání vlastních jednotek nebo stínových organizací uvnit Agentury stíhá Vnit ní divize obvykle velmi tvrd . Jde o totéž, z eho byl obvin n Gregor Norrington a p ed asem i Andrea de Villefort, jenže Treneport stojí p íliš vysoko a je chytrý. Z d ív jší práce v prokuratu e zná dob e agenturní systém a má p átele, kte í ho kryjí, protože kdyby padl, padnou také. Obvinit ho by vyžadovalo skute n pádné d kazy, které ale neexistují – a ve Vnit ní divizi není moc t ch, co by m li odvahu je hledat.“ Ková zvedl obo í. „Zajímavé. M že Treneport stát i za Ultimativním odd lením, pokud existuje? Mít prsty ve zni ení Doro vy? Podle Asenat k tomu došlo n kdy p ed sto lety, ale když uvážím zdravotní pé i Agentury a asové posuny mezi realitami…“ „Ano,“ p ikývl Dwaken. „Je to docela možné. Jeho možnosti jsou každopádn mnohem v tší, než se zdá, a tenhle vrah není nic proti tomu, co m že ud lat, pokud dojde k záv ru, že ho p ímo ohrožujete.“ Noel v pohled se zastavil na Ann . „Od této chvíle z stávám s tebou.“ Anna to kývnutím vzala na v domí. Dwaken se sehnul a hodil si mrtvolu arod je p es rameno. „Jdeme do márnice.“ „Okamžik!“ John se narovnal. „Nemyslíte, že to zrovna není místo pro ni?“ „Opravdu?“ opá il Noel, ani se neohlédl. „A kde takové místo je? Nebýt toho, co vám Asenat dala do hlavy, nesu te na zádech vaši mrtvolu – a co byste asi dokázali se svými zbran mi? Tenhle byl p itom jeden. Co až jich Treneport pošle deset? Pokud vás omrzel život, je to vaše v c, ale nejsem blázen, abych v il, že dokážete Annu ochránit lépe než já – nebo že v márnici uvidí n co, co s vámi ješt nepoznala.“ 92

„Tak pozor, tarado!“ Vega zlostn p imhou il o i, ale Anna ho p erušila, než mohl pokra ovat. „To nic, Vincente. Jsem lé itelka, ob as vídám mrtvé lidi – a m žete jít taky. Na nás všechny si netroufne ani rota arod j ,“ usmála se a zbytek Vegovy v ty utonul v nez etelném mumlání. Vykro ila za Noelem k výtahu a Ková s Vegou ji následovali. „O em jste to vlastn mluvili, Johne?“ vzpomn l si Vincent. „Co máš mít v hlav ?“ „Kouzlo,“ odv til Ková , už nem lo smysl n co skrývat. „Asenat ho do m nasadila ješt v Dorov . Nevíme, co p esn d lá, nejspíš je jako št nice, kterou m že ob as sledovat, co vidím a slyším. Má vlastní obranu a ta m zachránila p ed tím arod jem.“ Vega procedil mezi zuby nadávku. „A Anna ti nem že pomoct?“ „Ne. Dala mi jeden kontakt, ale není v téhle realit , bude trvat, než se k n mu dostanu. Já… p emýšlel jsem a rozhodl se pokra ovat v pátrání. I kdybych odešel, došlo to už moc daleko, chci znát pravdu.“ K Johnové úlev Vincent jen krátce p ikývl, ale Dwaken na prahu výtahu naklonil hlavu, v hlasu se mu ozvala ironie. „Jak state né. Vid l jsem pro pravdu umírat už tolik lidí, že je ani nedokážu spo ítat – a ve v tšin p ípad nestála nakonec za to. Ale když jsme u odchod , víte, kdo se také poh ešuje? Divizní koordinátor Andreas Wolfgang. Naposled ho vid li u letišt ve spole nosti n kolika muž , jeden z nich m l jizvu na ele. Nacpali ho do auta a zmizeli d ív, než n kdo stihl zavolat pomoc.“ „P kné,“ povzdechla si Anna. „Gregor neztrácí as. Wolfgang je darebák, ale stejn je mi ho líto. Doufám, že jenom poslouchal Treneportovy rozkazy, protože pak mu Gregor promine, po ád se cítí být voják. Ale jestli v tom, co se stalo Simonovi, projevil n jakou vlastní iniciativu nebo mu zalže…“ Nechala v tu nedokon enou a Ková p ikývl. Myslel si totéž, blesklo mu hlavou, že hlavn Ljuba Bytewská Wolfgangovi v ila snad až p ehnan – pokr il rameny. Tenhle malér si Andreas bude muset vyžehlit sám. 93

Dve e výtahu se otev ely a Ková se rozhlédl. Stáli v suterénu agenturní budovy, v podzemním pat e, kde ješt nikdy nebyl. Chodba byla steriln istá, prázdná a naprosto tichá. Na dve ích nebyla ozna ení, jen štítky s ísly. Dwaken s jistotou vyrazil vp ed a Vega se zamra il. „Co je to tady?“ „Vp edu márnice,“ odv til upír krátce. „Vzadu Vnit ní odd lení a stanice techtrubky.“ S posledním slovem otev el jedny dve e, zápach dezinfekce a bílé sv tlo. Chlad, stejná d sivá istota jako venku, p ekvapiv velká místnost bez oken, dví ka chladicích box , na kovovém stole t lo zakryté bílým prost radlem – Ková se ot ásl. Vysušený chlap v uniform ochranky klimbal na židli v rohu, tvá zakrytou novinami. Leknutím se vymrštil, až se židle skácela, zvuk se hlasit odrazil tím chladným p íbytkem mrtvých. „Pa-pane!“ zíral na Ková e a Annu. „To…“ „To je v po ádku,“ p erušil ho Noel. „P išli se mnou.“ „Aha,“ s viditelnou úlevou se zadíval na mrtvolu na Noelových zádech. „Jako obvykle?“ „Ano.“ „P ipravím za ízení.“ Zn lo to naprosto samoz ejm a Vega znovu p iv el o i. „Obvykle, Dwakene?“ „Ano. Víte dob e, co d lám.“ Noel v výraz se nepohnul. V bílém sv tle vypadala jeho tvá mén lidsky než kdy d ív a John rychle pohlédl na Annu. Dívala se stranou, obli ej stejn kamenný, jako když p ed pár týdny procházeli Prisin brloh v podzemí Dorovy. Strážce vyrazil n kam dozadu, Noel ho následoval. Za rohem byla do zdi zapušt na železná dví ka s malou klávesnicí. Dwaken si shodil arod je ze zad a otev el je. Vstr il mrtvolu dovnit , ten pohyb nasv d oval dlouhé praxi, a zaklapl. Na íselné klávesnici vy ukal kód, stiskl rudé tla ítko. Tichý, temný hukot – a v té chvíli Johnovi došlo, co to je: spalovací pec. Vincent sev el rty. Probodával upíra pohledem, ale sklouzl o ima k Ann a Ková tušil, že jen její p ítomnost mu zabránila 94

zeptat se hodn d razn , kolik lidí už takhle uklidil. Jen další poh ešovaní na n jakém seznamu, pokud v bec to, John se zamra en rozhlédl okolo. „Poj me pry , Noeli,“ promluvila Anna tiše. Vega jen p ikývl, ud lal krok – a málem vrazil do Johna. Ková stál jako zkamen lý, p sti bezd n za até, hled l na kovový st l a t lo, co na n m leželo. Jen ze zv davosti nahlédl pod prost radlo, ale vzáp tí ho prudce strhl a ot esen zíral na mrtvý, bledý obli ej. Naposled ho vid l v era, než odjel s Annou, hubený chlap s rozevlátými vlasy a nep ítomným výrazem n koho, kdo tráví p íliš dlouhý as zav ený nad hromadami knih. Annin p ítel Sirius.

95

*! !1!-

*

Ljuba Bytewská si se za atými zuby pokusila protáhnout záda a potla ila zasténání. Sedadla v ekonomické t íd byla pro její postavu pohodlná asi jako zdokonalená verze fakírovy postele a jedenáctihodinový let z New Yorku dílo zkázy dokonal, m la všeho akorát po krk. Trpce se usmála – kde jsou asy kdy si šéfové odd lení létali na služební cesty v soukromých letadlech, stravovali se v luxusních restauracích a bydleli zásadn v ty hv zdi kových hotelech? Te mohli být rádi za linkovou letenku zdarma a pokoj n kde v penzionu. Protože Ková i Rovnováhy za ínali mít problém, a ten problém, a se to zdálo neuv itelné, byl nedostatek pen z. D ív to bylo snadné. Agentura byla financována jednak z dotací z technicky vysp lých sv t , kde fungovala otev en , se souhlasem místních vlád, a jednak ze „skrytého podnikání“ v jiných realitách. Pro superpo íta e KILLERova typu nebyl problém extrapolovat pohyb cen akcií na burzách nebo komoditních trzích, další zisk pak plynul z drobn jších aktivit jako p ihlašování patent za ízení z jiných sv t nebo literární adaptace n kterých agenturních misí, které byly po nutné stylistické a bezpe nostní úprav v n kterých realitách zna n populárními bestsellery. Ková i Rovnováhy dbali, aby jejich podniky byly jen drobné a nemohly vést k narušení kauzality. P i po tu realit, které m li k dispozici, byl výsledný zisk víc než dostate ný, aby si organizace i její lenové mohli žít na vysoké noze, jenže všeho do asu. P edevším Agentura rostla. Jak vznikaly nové základny v dalších sv tech, jak pokra ovalo verbování agent a po et misí, rostly i výdaje. V tšina v poslední dob objevených realit p itom 96

stála na nízké nebo spíš žádné technické úrovni, prost edky, které se v nich daly získat, nemohly ani zdaleka vyvážit náklady. Rozpo et se stával ím dál napjat jším, a pak do hry zasáhly i jiné faktory. Stále v tší po et agenturních akcí kon il nezdarem. Stále více vysp lých sv t , které d ív nesly na bedrech rozhodující ást tíhy financování, za alo svou innost omezovat nebo dokonce zcela zastavovat. Nebylo to žádné náhodn smolné období. Evidentn se jednalo o výsledek dlouhodobé kampan , tlaku n koho natolik dob e informovaného, aby v d l, kde mají Ková i Rovnováhy slabá místa, a promyšlen , systematicky na n ude il, n koho, jehož jméno se poslední dobou šeptalo po agenturních chodbách ím dál ast ji. X-Hawk. Bytewská zdeptan vyrazila k východu z letištní haly. Navzdory pozdní hodin tu procházelo dost lidí, charterový let 171C byl nacpaný turisty, navíc sou asn p ilétlo n kolik dalších spoj . Z pojízdného pásu zvedla sv j kufr, u kterého se jí už po p íletu poda ilo ulomit jedno kolo, takže se jí zdálo, že váží snad tunu. Snažila se myslet jen na to, že za chvíli bude kone n doma, kde na ni eká horká vana a hlavn postel nep ipomínající sedadlo E v ad 11 ani náhodou. P esto se nemohla ubránit vzpomínkám na uplynulé dva dny – a ho kosti. Mezidivizní konference m la hledat ešení finan ní krize. S tím, že doopravdy p jde jen o dva dny zbyte ných e í, aby se všichni cítili líp, zatímco skute ná rozhodnutí padnou v zákulisí nebo z stanou v osobní iniciativ hrstky lidí, které na Agentu e skute n záleželo, Bytewská vícemén po ítala. Nic nového pod sluncem, ovšem n které návrhy p ekonaly všechna její o ekávání. Jakýsi kluzký had z Ekonomické divize jménem Swami Patel p edložil soubor opat ení se vznešeným názvem Návrh úsporných a investi n stabiliza ních krok . V první fázi p edpokládal zeštíhlení Agentury, uzav ení n kterých základen, omezení provozních náklad , stejn jako po tu hlavn podp rného personálu. To bylo bolestivé, ale Bytewská uznávala, že nutné, jenže pak p išla druhá ást. Ta po ítala se zvýšením p íjm Ková Rovnováhy rozší ením jejich komer ních aktivit mezi realitami a zárove úpravou n kterých agenturních p edpis tak, aby nov povolovaly i innosti jako 97

pronajímání služeb agent t etím osobám nebo obchod s magickými substancemi a artefakty – takže podloudnictví, žoldáctví a interrealitní pašování, samoz ejm v zájmu vyššího dobra. Navíc m l Patel ješt tu drzost navrhnout, aby se aktivity posledního druhu p esunuly pod záštitu Krizového odd lení, p ece kdo jiný rozumí problematice lépe – Ljuba cítila, jak jí ješt te v e krev. Musela ovšem uznat, že její následný projev a hlavn výzva, aby jí vážený Swami zalezl do míst, kde vládla vyjma jistých fází d kladné osobní prohlídky v ná tma, nebyl z diplomatického hlediska to pravé, by ú el splnil a komise návrh smetla ze stolu. Krátce poté se roznesla zv st, že mezidivizní koordinátor Andreas Wolfgang, který se m l rovn ž zú astnit, byl unesen, z ejm pomocníky X-Hawka, a tím okamžikem konstruktivní jednání skon ilo. Nakonec vše dopadlo p esn , jak ekala, ale Ljuba Bytewská p esto cítila v krku pal ivou pachu . Protože Patel v plán byl sice zamítnut, ale ona tušila, že k jeho realizaci nakonec alespo áste n stejn dojde, neoficiáln , v rámci samotných odd lení, sta í, když velení sv í jejich financování p ímo do rukou jednotlivých šéf a pak si nad vším umyje ruce. Zavrt la hlavou. Pon kolikáté v posledních dnech ji napadlo, že Agentura jde vlastnímu konci sama naproti a… Bytewská se zarazila, myšlenky se jí rázem vypa ily z hlavy. Od východu z letištní haly se sm rem k ní blížil muž se sn dou pletí, kterého zatracen dob e znala, až na to, že tady rozhodn nem l být. Rozhlížel se, jako by ji nevid l, p estože od ní stál pár metr – ucítila, jak jí projel hn v, a t emi kroky k n mu došla. „Co tady d láte, pane Vego?! Nedostal jste rozkaz z stat na odd lení?“ „Aha… to… jist !“ zavr el Vega. Vypadal zmaten , nervózn si ji prohlížel a Bytewská p imhou ila o i. „Jestli jste ve služb zas pil…“ podezírav nasála vzduch, ale v plné hale lidí nedokázala nic poznat. Nakonec zavrt la hlavou. „Nebo se n co stalo?“ zm nila tón. „Ne, madam. Jenom m napadlo pro vás p ijet.“ 98

„To je od vás laskavé. Taxi si ale zvládnu opat it sama a rozkaz zn l jinak.“ Bytewská si p esto povzdechla, to byl prost Vincent. Rozkazy si vždycky vykládal po svém, vždycky si je vykládat bude – a práv proto byl tak dobrý. Aspo se mohla zbavit toho kufru. „Dobrá, ješt si o tom promluvíme,“ podala mu ho a Vega rychle vyrazil k východu. Venku dosud panovala noc, do úsvitu zbývala asi hodina. Vincent zamí il p es celé parkovišt dozadu, ke sta e vypadajícímu Pontiacu G3, otev el a hodil její kufr dovnit . Rozhlédl se, jako by n koho vyhlížel. Ve sv tle pouli ních lamp vypadal znovu nesv j – a Ljuba z jakéhosi nepochopitelného d vodu ucítila, jak se jí sev el žaludek. „Vincente, co se d je? Nezdáte se ve své k ži, p ihodilo se n co na odd lení?“ „Ne,“ zavr el tiše. „Idiot, z ejm nep ijde – nevadí. Ud lám to sám.“ „Ud láte co? Nerozumím!“ Vincent Vega se bleskov natáhl a popadl ji za vlasy. Trhl a narazil ji tvá í na bok Pontiacu, Bytewská ucítila prasknutí, v hlav jí vybuchla bolest. Vyk ikla, ale švihla rukou a srazila Vegovu paži. Pokusila se usko it, krev jí tekla po tvá i, ale neud lala ani krok. Vega vymrštil ob ruce, chytil ji za hrdlo a stiskl. Bytewská zasténala, náhle nem la dech, p ed o ima jí nasko ila rudá mlha. Snažila se k i et, tloukla ho do rukou – nadarmo. Kv li cest pitomou civilní linkou si nemohla vzít ani pistoli, v uších jí hu elo, každou vte inou jí docházela síla. N kde v dálce slyšela volání o policii, po parkovišti chodili lidé, bylo plné kamer, copak úpln zešílel? Z posledních sil vykopla a zasáhla ho. S bolestnou grimasou se prohnul v pase a povolil, Bytewská mu vrazila loket do tvá e a vytrhla se. Lapala po dechu, sv t jí už plaval v mlze. Vrávorav se rozb hla, ale v okamžiku byl za ní. Chytil ji za vlasy a trhl, surov ji povalil. Vzáp tí p išel kopanec do boku, který jí vyrazil poslední zbytek dechu. Ohnala se po n m, ale minula, sehnul se a znovu jí sev el krk. Tentokrát p itla il plnou vahou, vid la v mlze jeho 99

zk ivenou tvá , snažila se mu dostat nehty do obli eje, ale síly jí docházely, konec, to byl konec. Hvízdnutí a tlumený úder. Vega ztuhl, ve tvá i p ekvapený výraz. Nad pravým okem se mu objevila rudá díra, kapky krve dopadly Bytewské na tvá a smísily se s její. Uvolnil sev ení a p epadl dop edu, p ímo na ni. Zavalil ji svou vahou, Ljuba sípala, snažila se vyprostit, ale svaly ji neposlouchaly. N kdo popadl mrtvolu za opasek a odhodil ji stranou. Ljuba se pokusila zaost it, tu tvá znala, sn dá, s tetováním a šátkem okolo krku. Vincent Vega. Tlumen vyk ikla, zuby jí doslova cvakaly, to celé byl n jaký šílený sen. Druhý Vega vypadal vyd šen . „Musíme pry !“ vyrazil. „M že jich být víc, pronto, šéfová!“ Chytil ji za paži a doslova vytáhl na nohy. P itom pohlédla na tvá mrtvého vedle. V jasném sv tle lamp se p elévala a m nila jako t lo chameleóna, tvar, rysy, dokonce barva o í. Náhle to byl n kdo úpln cizí, koho v život nevid la, p erývan se nadechla. „Jsem v po ádku, Vinci,“ zasípala. „Proboha, co…“ „To je na dlouho, rychle!“ Nap l ji vedl a nap l táhl pry , dokonce ješt stihl sebrat z Pontiacu její kufr, n í hlas opodál po ád hystericky k i el. O deset metr dál stála škodovka s b žícím motorem a otev enými dve mi. Za volantem sed l John Ková , na sedadle spolujezdce ležel pohozený SIG Sauer. „Sem!“ Vega natla il Bytewskou na zadní sedadlo a zabouchl za sebou dve e. „Dobrá rána, Johne!“ „Dexter má u m metál!“ zavr el Ková a rozjel se. „Kdyby nerozluštil, co znamenají ta ísla na papíru… Jste celá, madam?“ „Ano, Johne.“ Bytewská si rozt esenou rukou utírala kapesníkem krev a kontrolovala, jestli nemá zlomený nos. „Co se tady d je?“ zopakovala už klidn ji. „Toho je víc,“ ušklíbl se Vega. „A nebude se vám to líbit.“ V p li cesty k budov Agentury už Ljuba Bytewská v d la vše, co se v dob její nep ítomnosti stalo. Ot esen zavrt la hlavou. 100

„Jestli je za tímhle Treneport, tak se pomátl. Co si myslel, že mou vraždou dokáže?“ Vega pokr il rameny. „Zni í odd lení. Kdyby to vyšlo, sou asn se zbavil Johna i vás a ze m ud lal vraha. V letištní hale toho pícara ur it vid li sv dci a na parkovišti jsou kamery. Nevykroutil bych se, tím spíš, že m j záznam není nijak vzorný a bez vaší ochrany by Treneport snadno dorazil zbytek, Dextera, Annu, Andreu jen co by se vrátila z akce…“ Ková sev el volant. Vybavil si Annin pohled, když se dívala do Siriovy mrtvé tvá e. Slzy se jí koulely po tvá ích, bylo to v bec poprvé, co ji vid l skute n plakat, tiše, neokázale, ale srdce se z toho zastavovalo. Natáhla se a zatla ila mu o i, ruka se jí t ásla. Pomalu se oto ila. „Noeli… asi už… ne…“ Kolena se jí podlomila a Dwaken ji zachytil, práv když se za ala kácet na zem. „Prosím… je mi zima… m žu do tvojí rakve?“ šeptala. John k ní natáhl paži, ale Noel ji rychle zvedl do náru e, oto il se, jako by ji cht l vlastním t lem krýt p ed palbou. Na Ková e se zadíval p es rameno, John zahlédl záblesk vycen ných zub a strnul, v tom pohledu byla smrt, v d l, že ud lat jen o krok dál… „Vra te se zpátky nahoru! Oba! O ni se postarám!“ S Annou v náru í se oto il a rychle vyšel ze dve í. Hned nato je k sob zavolal Whittacker, ztropil takový povyk, že bylo jasné, že zjistil n co vážného, od té doby o Ann neslyšeli slovo. Jen myšlenka na ni sta ila, aby se Johnovi sev elo hrdlo, pohled do Vegovy tvá e byl rovn ž výmluvný. „Jedno je už jasné, compadres,“ promluvil vážn . „Ultimativní odd lení existuje, John m l pravdu.“ „Ano,“ p ikývl Ková . „A to vlastn nic nemáme! Žádnou stopu, nenašli jsme sebemenší náznak a Treneport už reaguje takhle. Co asi ud lá, pokud vážn n co objevíme? Dwaken m l pravdu, podce ujeme ho. Musíme být zatracen opatrní, hlídat se navzájem, m li jsme št stí, že tenhle vrah nebyl taky arod j.“ Bytewská unaven zavrt la hlavou. 101

„Už tenkrát to byla chyba. Nem la jsem s ním jednat, ani vás poušt t na tu jeho zatracenou misi, Johne.“ „To nic,“ pokr il Ková rameny. „Nikdo nemohl v d t, kam až to povede, a p i tom, jak Treneport jedná, kdoví, co by se d lo, už po té první sch zce tenkrát jste to ekla. Možná by…“ Zazvon ní Vegova mobilu ho p erušilo, Vincent ho zvedl a naslouchal. „Tranquilo! Hned tam jsme! To byl Whittacker,“ zadíval se na Johna. „N co má.“ O necelou hodinu pozd ji už vcházeli zp t do budovy Agentury. Bytewská se zastavila na toalet , kde se jí po jistém úsilí poda ilo p ivést sv j vzhled jakž takž k normálu. Nos zlomený nebyl, jenže i tak její obli ej vzhledem i výrazem p ipomínal boxera po hodn tuhém ve eru v ringu. Když krá eli chodbami odd lení, ohlédl se po ní každý, koho potkali – a hned se zas rychle zadíval jinam. Dexter Whittacker sed l u po íta e ve své pracovn a zíral na monitor s výrazem chovatele had pozorujícího rozbité terárium erné mamby. Když se ozvaly dve e, leknutím sebou trhl, zadíval se na Bytewskou – a škubl sebou podruhé. „Madam, co to máte s…“ „S ím, pane Whittackere?“ probodla ho Bytewská pohledem. „Ehm… nic, madam,“ vrátil se Dexter rychle k obrazovce. „Tak co máš?“ vysvobodil ho John. „Ultimativní odd lení nebo Diasporu?“ „Ne!“ odfrkl si Whittacker. „Kdepak. Našel jsem pár jiných v cí, ze kterých by mohl být fakt pr švih, ale po tomhle ani stopa. ekl bych, že je to blbost, jenom p elud… pardon, Johne… jenomže poslední t i hodiny se m n jaký ne ád naho e snaží vyhmátnout. Blokuje p ístup, zkusil mi dokonce podstr it takovou mrchu, co…“ „K v ci, pane Whittackere!“ „Ano, madam,“ polkl Dexter. „Napadlo m vzít to z opa né strany. Pokud nem žu najít tu zbra ani odd lení, za al jsem hledat cíle. Jestli to má sloužit k totálnímu ni ení realit, jak jsi íkal, Johne, tak p ece o t ch realitách nap ed musela Agentura v d t, nesest elili by jen tak n jaký náhodn vybraný sv t. V GODových a KILLERových databázích jsou údaje z pr zkumu v celých d jinách 102

Agentury, snímky, hlášení, všechno – a je tam binec jak v tanku, tak jim mohlo n co uniknout, že jo…“ „Chápu,“ p erušil ho tentokrát John. „Co jsi ud lal?“ „Napsal jsem prográmek… no, je to spíš polymorfní, replikující se erv… co prochází archivy Agentury a porovnává je se sou asnými rejst íky sou adnic v decké divize. Hledá… jak bychom to nazvali… bludné kameny, reality, které existují v databázi, ale p itom nemají žádné registrované sou adnice – což by správn nem lo být možné, že ano, protože kde by jinak Agentura vzala ty záznamy, kdyby nem la sou adnice.“ „A výsledek? Našel jsi n co?“ „Jo,“ kývl Dexter. „ ty i.“ „ ty i co?“ nechápal Ková . „ ty i záznamy?“ „Ne. ty i sv ty. Sv ty s údaji v archivech, v tšinou desítky let starými – ale jako by se vypa ily. Žádné sou adnice, žádná nová hlášení, žádné záznamy v registrech. Já… myslel jsem, že je to omyl, reality ob as p irozen zanikají – ale i takové události Agentura eviduje, tím spíš, že jsou vzácné. Navíc p vodní údaje jsou hrozn kusé, sem tam n co, co se t eba myln za adilo jinam, rozhodn ne kompletní zprávy. Vypadá to úpln …“ „Jako smetí, co n kdo p ehlédl p i úklidu,“ dokon il Ková tiše. „Co to bylo za reality? Byly obydlené, žili tam lidé?“ „T žko íct. Na jednom ur it ne, zpráva ho adí mezi mrtvé, prost další Zem , kde nikdy nevznikl život. Druhý byla magická realita, kde všechno vyhubila n jaká nákaza, inteligentní vir vzniklý mutací biologických a magických agens. Ve zpráv se píše o reálné hrozb , že získá schopnost samovolné migrace mezi sv ty a pak tu bude fakt problém… a o t etím jsem nezjistil v bec nic, našel jsem jen prázdnou složku, pod kterou byl p vodn založený.“ „A ten tvrtý?“ „Na to práv koukám. Je to obrázek, co si n kdo z pr zkumu kdysi ulil, asi se mu líbil… podívej se sám.“ Whittacker se i s židlí odsunul stranou. Rychle stiskl n kolik kláves – a John Ková pohlédl do tvá e p ízraku. Snímek byl po ízený z ejm letecky a zachycoval m sto. Vysoké, bílé v že se vypínaly k modré obloze, široké dopravní bulváry a stup ovité 103

pyramidy, zelené parky, dokonce eka, která protékala p ímo jeho st edem. Všechno to poznával, tak jasn , až se mu svíralo hrdlo, jako sen, protiklad k no ní m e, kde strávil týdny a kde zbyly jen žalostné trosky, malá ást s centrální v ží a pyramidou Rady, rozeznal komplex budov, ze kterých se stala škola, základy hradeb… Tím m stem byla Dorova.

104

# !" „Vážn jsi v po ádku, Anno?“ Noel Dwaken up el pohled do jejího obli eje. „Nevypadáš dob e.“ „Nic mi není,“ odv tila Anna krátce a p itiskla náramek na to správné místo ve výtahu Národní knihovny. Noel dob e v d l, že lže. I když za ídil, aby se kone n v klidu vyspala, byla bledá jako papír, v o ích divný, skelný výraz – lehce zavrt l hlavou. „Pátrání mohu obstarat sám. Nemusíš u toho být osobn .“ „Musím,“ opá ila. „Už jsme to probírali, znala jsem Siria i jeho zvyky a je t eba za ít co nejd ív, víš, že stopa chladne každou hodinou. Navíc je v knihovn n kdo, koho ty vyslýchat nem žeš. Neboj se, to zvládnu.“ Noel už neprotestoval, sv j názor i pochybnosti vyjád il a Anna byla dost stará, aby se um la rozhodnout sama. Kabina projela portálem, dve e se odsunuly a jemu do tvá e dýchla atmosféra knihovny. Nebyl tak udivený jako Frank Boorman, sice tu stál poprvé, ale na rozdíl od n j o existenci tohoto místa v d l. Dop ál si vte inu, aby se soust edil – a okamžit to ucítil. Jako by se kolem n j vznášel temný stín, skoro hmatatelný opar smutku, bolesti a nedávné smrti. „Anno!“ Žena s šedivými vlasy Annu objala, o i m la rudé od plá e. „Ach, Anno, taková tragédie. Sotva ses vrátila a stane se tohle, je mi to tak líto, je to hr za…“ „Já vím, Erin. Up ímnou soustrast. Znala jsi Siria mnohem déle, m l t moc rád.“ „Tebe taky, zlatí ko! Já nechápu, co ho to napadlo. Myslela jsem, že s tím p estal, íst ty zatracené knihy z erných polic.“ 105

„Taky ano. To nebyla žádná sebevražda. Siria zabili, protože mi pomáhal s tím pátráním.“ Annin hlas se poprvé zachv l a Erin na ni z stala zírat jak opa ená. „Ale jak… ne, to není možné. Ur it se pleteš, víš jak t žké je dostat se sem. Musel by to ud lat n kdo z nás, Bože, snad si nemyslíš…“ „Jist , že ne,“ ujistila ji Anna rychle. „Stojíme ale proti horším lidem, než jsme mysleli. Jeden arod j se už pokusil zabít mého p ítele Johna p ímo na odd lení. V ím, že jestli vážn cht li, pronikli i sem.“ „Pot ebuji vid t Siri v pokoj,“ promluvil Noel mírn . „A možná i mluvit s ostatními v knihovn .“ „No… jist , ale netuším jak… a kdo…“ Erin t kala pohledem z jednoho na druhého. „To je Noel Dwaken,“ p isp chala jí Anna na pomoc. „Požádala jsem ho, aby mi pomohl Siriovu vraždu vyšet it.“ „Madam.“ Noel s bezchybnou dvorní úklonou políbil Erin ruku a Anna se navzdory situaci tém usmála, znovu musela ocenit jeho schopnost vzbudit za všech okolností správný dojem. Vypadal jako dokonalý detektiv-gentleman a Erin váhav kývla. „Tak dob e. Sice nevím, jak by n kdo mohl… ale poj te, když myslíš, Anno.“ Vykro ili k bo ním schod m na horní galerii knihovny a Dwaken se nenápadn rozhlížel. Mourovatý kocour, který ležel sto ený v košíku u stolu, vysko il a vyrazil za nimi. „Byli tu v bec vyšet ovatelé z Vnit ního?“ otázal se Noel. „A kdo objevil t lo?“ „Já,“ odv tila Erin. „Když ráno nevstal, šla jsem ho vzbudit, myslela jsem si, že zaspal… a našla ho. A vyšet ovatelé Agentury tu byli, zape etili pokoj a odvezli ho.“ „Nic víc? Nikoho nevyslýchali ani nep edvolali?“ „Ne. Mluvili se mnou jenom pár minut. Já… nebyla jsem ve stavu p emýšlet, myslela jsem, že je to jasné.“ „Je tohle normální postup?“ zadívala se Anna na Noela. „Když uvážím, jak Vnit ní divize jednala se mnou po návratu od X-Hawka.“ 106

„Rozhodn ne,“ odv til Dwaken. „Tahle knihovna má stupe utajení sedm. Každý incident, natož úmrtí, co se tu stane, by se m l brát jako zlo in s možným ohrožením bezpe nosti Agentury. Žádný skute ný vyšet ovatel z Vnit ní divize by nejednal tak nedbale, kdoví, koho sem poslali – to ješt prov ím.“ Vyšli na horní galerii a upír se znovu rozhlédl – další police s knihami a mezi nimi ve st n obložené tmavým d evem diskrétn ukryté dve e. T etí od schodišt byly k ížem krážem p elepeny páskou se znakem Agentury. Noel ji bez cavyk strhl, Erin vytáhla starodávn vypadající klí a odemkla, zámek slab zask ípal. Dwaken vkro il dovnit první, Erin z stala stát na prahu. Anna ho následovala, vypadalo to tu p esn , jak si pamatovala, více mén organizovaný chaos a hlavn knihy, na pohovce, na stole, na hromádkách okolo st n. Sirius dbal na po ádek stejn málo jako na sv j ú es, na ošunt ném nábytku ležela tenká vrstvi ka prachu, ve vzduchu cítila slabý pach zatuchliny, n jaké zvláštní kolínské – a ješt n eho. „Magie,“ promluvila tiše. „Je jí tu plno, ješt te .“ Noel to vzal na v domí kývnutím a Erin si povzdechla. „Já to íkala. Sirius si prost neum l dát pokoj. Až tu knížku najdu, p ísahám, spálím ji!“ Procedila to tónem, jakým se obvykle mluví o n í vražd , ale Anna zavrt la hlavou. „Povídám, že Sirius se tením takových v cí p estal. Tohle je moc silné, aby to šlo z knihy, tady pracoval arod j – máš pravdu, Matesi, p esn tak.“ Erin neodpov d la, jen se zadívala na kocoura, který proklouzl dve mi a naježen se rozhlížel, zdálo se, že není ve své k ži. „Co to íkáš?“ zadívala se na n j Anna p ekvapen a zvedla o i k Erin. „Sirius se mnou cht l mluvit?“ „Vidíš,“ p ikývla Erin. „Úpln jsem zapomn la. Zmínil se o tom ve er. Prý našel n co, co ti cht l ukázat, ale ne ekl co. Necht l t budit, že po ká, až ráno p ijdeš… už nesta il…“ Náhle vypadala, že se znovu rozbre í, a kocour nespokojen mrskl ocasem. Anna se na n j kárav zadívala. „Te mluvíš jak X-Hawk, sty se!“ 107

Kocour rázem sklopil uši a Dwaken zvedl obo í. „Ty si s ním opravdu povídáš, Anno?“ „Jo,“ p ikývla Anna. „To není oby ejný kocour. Je z jiné reality, docela inteligentní… ano, Matesi, promi , jist že hodn inteligentní. Používá n co jako telepatii, ale slyší ho jen pár lidí, já asi kv li té v ci s Bastet. Vid l jsi n co, víš, kdo k Siriovi naposled šel?“ A Mates odpov d l cokoliv, Anna vypadala zklaman . „Ne. Kolem druhé slyšel dve e výtahu, jako by sem n kdo vcházel, ale nic nevid l, myslel si, že se mu to zdálo.“ „Mohl být ten vrah neviditelný?“ „Ano. To kouzlo není snadné, ale teoreticky by to šlo. Doufala jsem, že to byl ten samý arod j, který napadl Johna, jenže jestli Siria zabil ve dv a na odd lení zaúto il kolem p l t etí…“ „To by nestihl,“ zavrt l upír hlavou. „Byli to dva vrazi, ude ili sou asn , abychom se nestihli navzájem varovat. Prohlédnu místo inu.“ Vykro il p ed obývací pokoj ke dve ím koupelny a Anna ho následovala. Otev el dve e a pohlédl na starodávnou plechovou vanu do poloviny plnou vody – karmínov rudé vody. „Že zvolil tenhle zp sob, pokud by to už byla sebevražda,“ promluvila Anna tiše, p i pohledu na vanu neuhnula, jen víc pobledla. „Smyjí se otisky prst , biologické stopy, zkreslí as úmrtí…“ „Jist ,“ souhlasil Dwaken. „Navíc jsem vid l rány na t le. Jsou moc rovné, stejn hluboké na za átku jako na konci. O sebevražd nem že být e , nikdo si takhle precizn tepny na záp stích a kotnících sám nep e ízne.“ Pomalu sundal rukavice, vyhrnul si rukávy a poklekl k van . Položil ruce na její okraj a strnul, minutu byl nehybný jako socha a pak sáhl do vody. Chvíli hledal na dn , když ruku vytáhl, držel sta e vypadající b itvu se slonovinovou rukojetí. „Ti diletanti tu nechali i vražednou zbra ,“ zavrt l úžasem hlavou. Znovu znehybn l s b itvou v ruce, kapky vody padaly z jeho ruky zp t do vany – dlouze vydechl. „Nic.“ „Vážn ?“ zeptala se Anna. „T eba kdyby sis vzal mou krev…“ 108

„To nepom že, Anno. Není tu v bec nic, všechno absolutn isté, stejn jako když jsem byl na míst , kde drželi Johna, a zkoumal ta mrtvá t la. Tady je to stejné. Nevím, jak to d lá, ale ur it to je stejný zabiják.“ Te poprvé Anna v Noelov hlasu post ehla emoce – zklamání a zlost. Zachmu en si ot el ruce a vyšel z koupelny. Rozhlédl se po pokoji a za al se systematicky dotýkat nábytku, židle, k esel – „Tady,“ zarazil se. „Na podlaze jsou n jaké st epy.“ Anna došla blíž a Erin ji napodobila, úzkostliv se vyhýbala pohledu do koupelny. Sklonily se a zkoumaly úlomky pod k eslem, v tšinou kulaté kousky kou ového skla, jako z n jaké zkumavky – Anna náhle p ikývla. „Poznávám to. To je z flakónku s kouzlem.“ „Z eho?“ nechápala Erin. „V magických realitách je možné uchovávat aktivní kouzla, aby je mohli použít i agenti, co arovat neumí. Výroba je složitá, musí ho p ipravit silný arod j, ale na konci vypadá jako sklen ná ba ka nebo kuli ka. Kouzlo se spustí, když se rozbije, sta í ji hodit na zem nebo rozmá knout, ukazovali mi to p i výcviku.“ „Takže ten vrah sám z ejm není arod j, divné,“ p ikývl Noel. „Poznáš, co v tom bylo za kouzlo?“ „Zkusím to.“ Tentokrát znehybn la Anna. Sev ela mezi prsty nejv tší st ep, opatrn , aby se nepo ezala, ve tvá i nep ítomný výraz… „Ne!“ vyt eštila o i. „To se mi zdá!“ Zahodila sklo tak prudce, až Erin leknutím couvla. Vrhla se ke stolu a z hromádky sebrala jednu knihu. Otev ela ji a se zakvílením ji mrskla na podlahu, náhle vypadala, že se rozbre í. „Darebáci! Mysleli na všechno, lumpové!“ Dwaken knihu zvedl a zadíval se do ní – prázdná. Obracel stránky jednu za druhou, nic než isté listy zažloutlého, starého papíru, bez jediného písmene, dokonce ani na desce nebo h betu. Vzal ze stolu druhou, to samé, zrovna tak t etí. „Chceš íct, že všechny…“ „Jo!“ Anna ot esen klesla do k esla. „Tomu kouzlu se íká Zmizík. Na magické knihy nep sobí, ale Sirius tu nic magického 109

nem l. Co se za etl do Necronomiconu a pobyl si p l roku v blázinci, vyhýbal se arod jným knihám jako ert. Tímhle tu zni ili naprosto všechno, snad to neschytaly i knihy v chodb , takové barbarství!“ Také Erin vypadala šokovan , ale Noel Dwaken chladn p ikývl. „Ten vzkaz, co pro tebe Sirius m l. To byl motiv. Museli se o n m n jak dozv d t, a proto ho zabili. Nemohli ho unést a dostat z n j, kam ho p esn dal, takže použili tohle.“ „Tak budeme hledat dál!“ zvedla Erin hlavu. „Najdeme, co…“ „Ne!“ p erušila ji Anna rychle. „Nic hledat nebudete, Erin. Kdybych tušila, jak to bude nebezpe né, nikdy jsem vás nežádala o pomoc. Nem žu vás ochránit všechny a ti, co zabili Siria, budou klidn zabíjet dál. Nechte to být, prosím! Slibuji, že tomu vrahovi to neprojde.“ Noel potla il úšklebek – momentáln vše nasv d ovalo spíš pravému opaku. „Kdybychom aspo m li, co ti cht l ukázat. Vrah to z ejm nedostal, to by neni il všechno naslepo. A Sirius to nemusel mít v pokoji. Pokud nebyl úpln hloupý, schoval to n kde jinde.“ „Jestli ano, nikdo to už nenajde,“ konstatovala Erin. „Sirius se tu vyznal jako žádný z nás, i kdyby to jen založil do n jaké knihy, stovka lidí by je prohledávala p l roku. Škoda, že se ho nem žeme zeptat.“ Anna v k esle se narovnala. „Náhodou, to není špatný nápad,“ promluvila tiše. „S Frankem jsme nedávno mluvili o zatyka i na Johna – a jak vyslýchat mrtvého…“ Erin vypadala znovu zmaten , ale Noel Dwaken tentokrát pochopil okamžit a sev el rty. „Jsi si jistá, že chceš ud lat tohle?“ Anna neodpov d la. Ve tvá i m la výraz lov ka, který se odhodlává sko it v nejlepších šatech do nádrže mo vky, ale nakonec p ikývla, v hlasu ho kost a hn v. „Jo. Jsem, Noeli. Tohle jim nesmí projít. Gregor Norrington má pravdu. Když m žou oni, pro ne já? Vracíme se. Musím to íct 110

Johnovi a ostatním, ur it mají starost, a nemáme as. Do ve era bude t eba stihnout hodn v cí, pom žeš mi s výpo ty, Matesi?“ Pohladila kocoura u svých nohou a rázn vstala. „Nevíte, kde jde v Praze sehnat živá erná slepice?“

111

1

!. + '*

Vincent Vega opatrn vykoukl ze dve í dodávky. Kolem vládla temná noc, na nebi nebyla jediná hv zda. Pohlédl k brán vinohradského h bitova, kde se v šeru za mohutným sloupem kr il John Ková , a post ehl jeho vzty ený palec. „ istý vzduch, jdeme!“ Vyhoupl se ze dve í následován Annou, která nesla velkou tašku, a Dwakenem, kterému nad pravým ramenem vy níval me . P es levé nesl sto ený koberec – nenápadn jší zp sob, jak p enášet mrtvolu, nikoho nenapadl. Poklusem vyrazili k brán a vypadalo by to nenápadn , nebýt slepice v kleci, kterou Vincent držel. Jako by v d la, že je to její poslední cesta, kdákala jak zb silá, v okolním tichu to zn lo h než požární siréna. „Dios mío, tohle se mi zdá!“ zasténal Vega. „Nem že ta puta držet zobák… a co to d láme?! Za tohle ur it skon íme v pekle!“ „Bez obav, pánové!“ usmála se Anna k e ovit . „Vy p ijdete všichni do nebe.“ Ková stál u otev ené sk í ky pod kamerou m stského hlídacího systému, uvnit se rýsovala zm drát . „Hotovo,“ kývl. „P emostil jsem to a pustil dovnit smy ku, máme klid.“ Noel Dwaken popadl jednou rukou kliku h bitovních vrat a trhnutím otev el, zámek jen praskl. „Nep ipomíná ti to n co?“ podotkl. „Jo,“ souhlasila Anna. „Te aspo nemáme v zádech Nergala.“ Proklouzli dovnit a zav eli za sebou. H bitov byl opušt ný, krom sví ek a lampi ek na náhrobcích zapl ovala les k íž , 112

náhrobk a lkajících and l jen tichá tma. N kde v dálce táhle zavyl pes. „Anno, co chceš vlastn d lat? Tvrdila jsi, že tady nem žeš ani lé it! Navíc, musíme to d lat zrovna tady?“ otázal se Ková tiše. Dob e si pamatoval, co se tu stalo, hrob jeho matky byl jen o pár desítek metr dál. Pohlédl stranou a ot ásl se, tam na tom javoru sed l ten X-Hawk v sniper… „Sí! Pro to nejde v klidu na základn ?“ p idal se Vega. „Práv proto, že tohle není magický sv t,“ odv tila Anna šeptem. „Na místech jako h bitovy, krypty nebo staré kostely jde arovat nejsnáze a navíc není as vybírat, bude to t žší s každou další hodinou, která uplyne od smrti. Co se zbytku tý e, jsou r zné druhy magie. N které jsou p i správném provedení… dostupn jší než jiné, dokonce i v technických sv tech.“ Ková hled l na její tvá , a a koliv bylo kolem hluboké šero, její výraz se mu v bec nezamlouval. „Tím myslíš ernou magii?“ „Taky,“ p ikývla. „Když se nad tím zamyslíš, je to logické. Páchat zlo je vždycky snazší než konat dobro, a platí to v každém sv t – polož ho tam, Noeli, prosím.“ Dwaken složil koberec na okraj betonového plácku mezi hroby, rozvinul ho a vyt epal z n j Siriovu mrtvolu. Vincentovi p i tom nikoliv poprvé blesklo hlavou, jak ho v bec dokázal propašovat z márnice – usoudil, že to rad ji nechce v d t. „Jak je to, co chceš d lat, nebezpe né, Anno?“ zeptal se místo toho. „Myslím pro tebe.“ „P ijde na to,“ Anna sev ela rty. „Tohle kouzlo je nejnižší nekromancie, která umož uje klást mrtvému otázky a poslouchat odpov di. Pokud to byl p ítel a chce odpovídat, není tak složité, ale každá erná magie je riskantní už sama o sob . Když se n co zvrtne, kouzlo se násiln p eruší nebo ten mrtvý za ne ádit… taky by se tu mohl zjevit t eba n jaký démon. A to by nebylo p kné.“ „Chápu. Kdy za neme?“ „Vypo ítala jsem s Matesem nejvhodn jší konstelaci na t ináct minut po p lnoci.“ „To je kdo, ten Mates?“ zavr el Ková . „Další arod j?“ „Bez obav, arod j ne. Akorát je dobrý v matice.“ 113

V Ková ov tvá i se objevila úleva, zato Vega se rychle zadíval na Dwakena. Ve tm se mu zdálo, že se upír pobaven šklebí, ale to byl ur it jen stín. „Te m nerušte,“ požádala Anna. „Tohle nesmím zkazit.“ Otev ela tašku a za ala rychle vyndávat v ci: k ídu, lahvi ku inkoustu, sá ek soli, ošklivý st íbrný n ž. Klekla si a za ala kolem Siriova t la k ídou malovat kruh symbol . John sledoval rychlost, s jakou jí rostl pod rukama, a neubránil se údivu. „To ses nau ila u X-Hawka?“ „V tšinu,“ odv tila, zatímco malovala další symboly, tentokrát inkoustem na Siriovo elo. „N co jsem pochytila už d ív, hodn kouzel erné magie jsou vlastn p evrácená bílá kouzla, t eba lé ivá. Když studuješ jedny, druhým se nevyhneš, ale tohle je poprvé, co n co takového fakt ud lám,“ v hlasu se jí ozval odpor. „Není divu,“ ot ásl se Vega. „Tahat lidi z hrobu, asquerosa…“ „Nejde jen o to. Prý to hrozn bolí. P inutit duši vrátit se do mrtvého t la je jako… znásiln ní,“ dokon ila Anna tiše a vstala. Z v že nedalekého kostela svatého Václava se ozvaly pomalé údery zvonu, byla práv p lnoc. „Postavte se sem,“ ukázala Anna stranou. „K sob .“ Ková s Dwakenem poslechli okamžit , Vega s reptáním. Anna kolem nich pozorn vysypala kruh ze soli, do kterého zabodla tenké d ev né kolíky, na každém byl namalován jiný symbol. „A se stane cokoliv, i kdybych umírala a krvácela vám až na boty, z toho kruhu nesmíte ven! Slibte mi to – Noeli?“ „Slibuji,“ odv til Dwaken bez zaváhání. Ková m l na jazyku štiplavou poznámku, ale post ehl Annin pohled. Byl v n m strach a zoufalá prosba, na vzájemné hádky te nebyla vhodná doba. „To ti neslíbím, ale budu se snažit.“ Vincent kývl, John to ekl p esn jeho slovy, Anna si povzdechla. „Dob e. Kdybych pot ebovala pomoc, eknu vám.“ „Fajn!“ Vega bezd n sklouzl rukou k pouzdru na zádech, podobalo se Noelovu me i, jenže bylo kratší. Krom n j m l ješt v podpažním 114

pouzdru revolver, uvolnil zajiš ovací poutko na pažb a Ková si uv domil, že sám d lá totéž se SIG Sauerem. V d l, že proti duch m nebo démon m je k ni emu, ale od útoku na odd lení neud lal beze zbran ani krok. Anna se oto ila a pohlédla na hodinky. Položila vedle sebe klec se slepicí a na ni st íbrný n ž. Pomalu vydechla a nap áhla ruku. Zvuk, který vyšel z jejích rt , p ipomínal lidský hlas jen st ží. Chraplavá, ostrá slova, cizí nejen jazykem, ale i tónem, intonací, celým významem. Plynula jí z úst v nep etržitém proudu, jako by ani nemusela dýchat, a Ková jasn cítil, jak kolem nich n co houstne, p esouvá se a hromadí, jako elekt ina nebo dusivý dým. Pak to uvid l. Nad Siriovým t lem se pomalu tvo il modrý, slab zá ící oblak. Vycházel z kruhu kolem n j, stoupal vzh ru a t žkl s každým Anniným slovem. Aniž jen na vte inu p estala mluvit, sehnula se a otev ela klec, slepice se vyd šen p ikr ila k zemi. Když jí Anna dlaní zakryla o i a zvedla n ž, ruka se jí t ásla a hlas poprvé zakolísal. Proud krve vst íkl p ímo na nejv tší symbol u Siriova t la, vzáp tí k n mu Anna odhodila i zmítající se t lo. Modrý oblak v okamžiku zhoustl a spadl dol , p elil se do runy na Siriov ele, sou asn Annin hlas zmlkl. Dv vte iny p ízra ného ticha. Siriovo t lo se nepatrn pohnulo. Ztuhlé prsty sebou škubly, t lem projela k e . Ví ka se mu zachv la, pootev el ústa, jako by se cht l nadechnout, jenže nem l eho – a zasténal. Pokud byl Annin hlas d sivý, te Ková cítil, jak se mu zježily všechny vlasy na hlav . Slyšel už k i et umírající vojáky, kterým z b icha lezly vnit nosti, ale proti tomuhle to nebylo nic, i Vega se zachv l, jen Dwaken z stal ledov nehybný. „Sirie? Slyšíš m ? Prosím! To jsem já, Anna!“ Anna m la popelavou tvá , ale zoufale se snažila ovládat. Sirius zasténal podruhé, ješt h než prve. Sto il k ní o i, kalné a mrtvé, prsty se mu k e ovit svíraly. „Anno?“ zasípal tiše, ale z eteln , v hlasu bolest a zmatek. 115

„Jo! Jsem to já, Sirie! Prosím t , promi mi to, ale musím s tebou mluvit! Musím v d t, co jsi mi cht l ukázat, když jsi m naposled hledal! ekni, vzpomínáš si na to?“ „Ano. Vzpomínám… ten seznam. To bolí… Anno! Co se to d je…“ „Jaký seznam?! Sirie, soust e se! Seznam eho?!“ „Ten projekt… jména.“ „Ano! Kde je, Sirie? Nechal jsi ho ve svém pokoji?!“ „Ne… íkal… nebezpe né… au! To bolí, Anno! Pomoz mi, prosím… co se mi to stalo?!“ Ková vid l, jak se Ann v o ích lesknou slzy, p esto mluvila pevn . „Bude ti líp, Sirie, nem j strach. Ješt chvilka a bolest p ejde, odpo ineš si. Kde je ten seznam? Kam jsi ho schoval?!“ „Založil… tam nikdo nebude hledat. Nem žou íst… dopadnou jako já… kniha. Anno, už dost! Prosím… nem žu…“ „Dob e, Sirie,“ p ikývla Anna rychle. „Chápu, už to bude. Jen mi ekni, kdo ti ublížil? Ten lov k, kterého si pamatuješ naposled, kdo to byl? Znal jsi ho? íkal n co?“ „ lov k? Já nevím… ne. To nebyl lov k… prosím! Anno… už ne…“ „Cože?!“ Anna se p ekvapen naklonila. „Nerozumím, jak…“ Noel Dwaken se oto il, rychlý jako blesk, a máchl rukou. Ková post ehl záblesk, který se mu mihl p ed tvá í, a závan vzduchu, zakuklený chlap v erném se zhroutil z vrcholku h bitovní zdi. Dýka, kterou p ed okamžikem hodil a upír zachytil v letu, mu tr ela z krku, ale další chlap se práv skokem vrhal do bezpe í za nejbližší náhrobek. „K zemi, Anno!“ Ková se kotoulem vrhl na jednu stranu, Vega na druhou. Johnovi vklouzl SIG Sauer do ruky, vypálil ve stejném okamžiku, kdy vedle spustil Vincent v revolver. Mezi hroby se na obou stranách uli ky náhle míhaly tiché stíny, Anna se zoufale tiskla k zemi. Další t i Vegovy výst ely a k upnutí epele o kámen. erný zakuklenec se zhroutil, v ruce ješt svíral vrhací hv zdici, Vegovi ze 116

šrámu na ruce tekla krev. Dwaken práv vytahoval elegantním obloukem me z hrudníku dalšího. Sirius znovu p íšern vyk ikl, Anna se po zemi doplazila ke k ídovému kruhu a za ala od íkávat novou chraplavou litanii. P es palbu ji bylo sotva slyšet, pak se u ní ze tmy vyhoupli dva zakuklenci. Ková stiskl spouš a jednoho zasáhl, ale druhý uhnul a švihl n ím lesklým. John se v poslední chvilce p evalil, na míst , kde p ed sekundou ležel, se do zem zaryl zubatý kotou , od kterého vedla tenká struna. Nep ítel ukrytý za masivním náhrobkem trhl rukou, se zadrn ením ho vrátil zp t do své dlan jako jojo. Další ko i ím skokem p ekonal nejbližší pomník a s krátkým me em se na Ková e vrhl z boku. Kulka ze SIG Saueru ho srazila uprost ed skoku, bezvládn dopadl vedle n j, ale sou asn John uslyšel tichý hvizd „joja“, koutkem mysli si uv domil, že tentokrát neuhne. „Anda a la mierda!“ Prásk! H bitov se doslova ot ásl, z mohutné hlavn ve Vegových rukou vyšlehl plamen. Náhrobek se rozlet l na tisíc kus , stejn jako hlava chlapa za ním. Zubatý kotou odlet l neškodn do spadaného listí. John popadal dech, Anna si držela ruce na uších a sténala, v ta kouzla z stala nedokon ena… flinta, kterou Vincent vytáhl z pouzdra na zádech, d lala strašný kravál. Ková se p evalil na bok, zahlédl poslední temný stín – a jasn modré sv tlo. Siriovo t lo se vzepjalo. Z ela mu vyšlehl modrý záblesk a Anna zoufale vyk ikla. Poslední zakuklenec sko il. Vrhl se magické st ele do cesty a v posledním okamžiku zakryl Annu svým t lem. Paprsek se mu zaryl doprost ed hrudi, s ostrým zaprašt ním ho doslova p epálil vp li, Anna se sotva stihla odkulit stranou. Vzáp tí sv tlo zhaslo, Siriovo t lo znehybn lo. Hrobové ticho. „Anno! Jsi celá?!“

117

„Jo,“ zasípala Anna, v k e ovit sev ených p stích drtila št rk. Ková jí vyrazil na pomoc, ale Dwaken ho p edešel. Anna vší silou stiskla jeho ruku, t ásla se, v o ích slzy. „To byla hr za… já… co jsem to provedla?!“ šeptala. Noel ji místo odpov di jen objal. Jindy by Johnovi jen p i pomyšlení, že Dwaken n koho objímá, spadla brada, ale te ne. Vincent Vega si držel krvácející paži a mezi zuby drtil špan lské nadávky. „Que chingue este cabrón!“ kopnutím obrátil na záda mrtvolu jednoho zakuklence. „Co azo! Vážn to jsou…“ „X-Hawkovi stalke i,“ doplnil Ková pochmurn . „Už podruhý tady, to snad není pravda! Co tu, sakra, d lají, jak se sem v bec dostali?!“ „Ten bludný fantom, o kterém mluvil Dexter,“ ušklíbl se Vega. „X-Hawk v ko ár nad knihovnou, Frank vid l dob e. Zbytek…“ „Zbytek jsem já, Johne.“ Anna se kone n pustila Noela a narovnala se. Otírala si slzy, v obli eji bledá, ale hlas jí zn l už vyrovnan . „Vsadím se, že m m li unést, ale nezranit, proto m ten poslední kryl – pokud se tedy lord jenom necht l zbavit p ebytku personálu.“ „To nem žeš v d t,“ namítl Vega. „Máme u n j pár vroubk , mohli jít po nás.“ Anna jen zavrt la hlavou. „Vypadneme!“ polkl Ková . „Koukn te na ten binec kolem.“ „Pravda. Noeli, prosím,“ Anna se zadívala na Siriovu mrtvolu. „Zaslouží si slušný poh eb, ne aby ho Agentura spálila jako odpad.“ „Nem j strach,“ p ikývl Dwaken. „Za ídím to.“ O chvíli pozd ji sp šn opoušt li h bitov. Koberec p es rameno te nesl Vincent, Dwaken mobilem úse n sjednával úklid h bitova, Anna m la ve tvá i zas ten nep ítomný výraz. Ková zavrt l hlavou. „Bylo to v bec k n emu? Ty jsi z toho, co íkal, n co pochopila, Anno?“ Chvíli trvalo, než Anna odpov d la. „Kdo ho zabil ne, ale ten seznam ano. Jedeme zpátky do knihovny, chci to mít za sebou.“ Bylo už po jedné ráno, ale Ková ji naprosto chápal. Brzy spat ili v dohledu zelený vrchol Kaplického stavby, i v noci jasn 118

osv tlené. Pr chody byly samoz ejm zam eny, ale s Anniným náramkem prošli bez problém , za okamžik už sjížd li výtahem dol . „M lo m to napadnout,“ promluvila Anna nap l pro sebe, když kolem nich na okamžik zazá il statický portál. „Kdybych víc p emýšlela, nemusela jsem ho takhle mu it.“ „To nic,“ pokr il Ková rameny, p estože nechápal, o em mluví. „Je po všem, už je to v po ádku.“ „Myslíš?“ zadívala se na n j smutn a dve e kabiny se otev ely. Knihovna byla v noci tichá, i Mates v košík zel prázdnotou. Anna vyrazila ke schod m do horního patra a ostatní ji následovali. Vega s Ková em se jen omrá en rozhlíželi kolem. „Kam jdeme?“ otázal se Noel tiše. „Nebezpe né magické knihy,“ usmála se Anna. „Ty se nedají jen tak zni it, a když nevíš, jak s nimi zacházet, m žou ti p kn ublížit. Zvláš s jednou m l Sirius špatnou zkušenost,“ došla k erné polici na samém konci galerie. Knihy v ní byly silné a staré, v tšinou v kožených deskách, a Johnovi se zdálo, že znovu cítí ve vzduchu stejnou sílu jako p ed chvílí na h bitov . Anna se sehnula a opatrn vytáhla jednu z nejspodn jší police, ve tvá i výraz, jako by se dotýkala n eho špinavého. „Nejv rn jší opis Necronomiconu, jaký kdy n jaký arod j v této realit po ídil. Ten, do kterého se Sirius tenkrát za etl. M lo m to napadnout.“ Opatrn knihu oto ila h betem vzh ru a zat ásla, John si všiml, že dává pozor, aby ani na okamžik nepohlédla na stránky. Chvíli se ned lo nic, ale pak z ní vylétl jediný list papíru a obloukem se snesl na zem k jejím nohám. Vincent se rychle sehnul a zvedl ho. Zadíval se na n j a vyt eštil o i, ml ky ho Johnovi podal. Písmo bylo staré a vybledlé, v šeru knihovny ho Ková st ží p e etl. Seznam vypadal jako útržek z mnohem delšího dokumentu, stránka m la íslo 12. V záhlaví stálo velkým písmem: „Projekt Diaspora – souhrnná zpráva“ a pod tím v tabulce sedm jmen, z ejm t ch, kte í zprávu sestavili: Senior agent Asenat N’Dega Podplukovník Lucius Treneport 119

Podporu ík Abraham Flint Agent Francis Allen Agent Jeremy Kalenski Poru ík Aloysus Gadski Profesor Carl Maria von Wonder

120

* !- "+ No ní ulice p ed Národní knihovnou zela prázdnotou a navíc se ochladilo, ale tma a zima byly poslední, co Johna Ková e zrovna zajímalo. M l pocit, že se sv t kolem práv obrátil naruby, a nebyl sám, celou cestu z knihovny se nikdo nezmohl na jediné slovo. „To není možné!“ vypravil ze sebe. „Asenat a senior agent… a v jednom týmu s Treneportem a Gadskim! Co když je to n jaká dezinformace nebo vtip?“ „Siria kv li tomu vtipu zavraždili,“ p ipomn la Anna pochmurn . „Jist . Stejn se zdá, že u Ková Rovnováhy byl každý, kdo je te chce zni it, X-Hawk, jeho nohsledi jako Gadski – o jednoho víc nebo mí ,“ ironie v Noelov hlasu byla o poznání výrazn jší. „Dejme tomu,“ p ipustil Vega. „Tohle ješt spolknu – ale von Wonder? Náš profesor, co neublíží mouše, že d lal s touhle bandou na zbrani k vymazávání celých sv t ? Leches!“ „K tomuhle došlo n kdy p ed sto lety reálného asu, možná ješt d ív,“ namítl Dwaken. „Lidé se m ní.“ „Já nevím,“ zavrt l Ková hlavou. „Vybavují se mi drobnosti, kterým jsem d ív nev noval pozornost. Von Wonder byl jediný, na koho se Asenat z Agentury zeptala, p itom jinak toho o ní v d la spoustu. Myslel jsem, že to bylo od našich agent , které vyslýchala, ale co když ne? A ekla, že kdysi znala n koho, kdo se jmenoval Francis, jako já, oslovovala m tak. Pasuje to do sebe, ale co se tam mohlo stát? Pokud se Asenat podílela na vývoji té zbran a byla v Agentu e, pro se ji te snaží zabít, zni ili její realitu, vymazali všechny stopy…“ „Vzpoura?“ nadhodil Vega. „Cht la si urvat sv j kus kolá e jako X-Hawk?“ 121

„Rozhodn ne,“ zavrt la Anna hlavou. „Asenat není ten typ.“ „Není to jedno?“ pokr il Vega rameny a otev el dve e dodávky. „Spíš bychom m li promyslet, co dál. Tenhle papír je p kný, ale nedokazuje nic. O poloze Ultimativní divize tam není slovo, ani o tom, co p esn byla Diaspora. Jediná zm na, co tu já osobn vidím, je, že po nás krom Treneportových zabiják jdou i ti X-Hawkovi.“ Ková zachmu en nastoupil, musel uznat, že má pravdu. „Necháme Dextera prov it ta zbylá jména ze seznamu, t eba se n co vyno í. A každopádn máme vodítko, víme, kam se jít zeptat.“ „Jen aby bylo koho,“ podotkl Dwaken mraziv . „No po kat!“ zadíval se na n j Vega. „To snad ne! Von Wonder je nejlepší fyzik v celé Agentu e, je nepostradatelný. Toho p ece Treneport nem že zabít, navíc když ho sto let nechal na pokoji.“ „Jenomže sto let do toho asi nikdo nevrtal tak jako te my,“ namítl Ková . „Noel má pravdu. Likviduje každého, kdo se k tomu tajemství jen p iblíží. V bec bych se nedivil, kdyby i ti další ze seznamu byli mrtví a krom Asenat zbyl jenom Treneport, profesor a Gadski, jestli se ho tedy X-Hawk už nezbavil. Každopádn je von Wonder jako poslední sv dek tady v Agentu e pro Treneporta nejv tší riziko. Dexter ho musí varovat a my se za ním rychle rozjet, zjistit, co ví, a chránit ho.“ „Odjezd je skv lý nápad,“ schválila Anna. „Rozhodn nechci z stávat nikde, kde X-Hawk zachytil moji stopu.“ Zbytek cesty k budov Agentury ujeli p evážn v tichu, jen Anna ošet ovala Vincentovi provizorn ovázaný šrám. Ková si uv domil, že se ho za íná zmoc ovat únava, te , když nával adrenalinu pominul – a že se stále bojí usnout, eká na další sny z Dorovy, tím spíš po tom, co práv zjistil a co už tím pádem možná ví i Asenat. Navíc k tomu všemu X-Hawk – vy erpan si prot el o i. Za ínalo toho být vážn moc. Noel zastavil a vystoupil, i p ed budovou Agentury bylo v tuhle dobu prázdno. Anna se protáhla a zívla. „Kdy chcete vyrazit?“ „M li bychom co nejd ív,“ odv til John. „M žeme…“

122

Ostré kvílení brzd ho p erušilo. Z vedlejší kolmé ulice doslova vylet lo erné auto s tónovanými skly a naprosto nep edpisovou rychlostí se ítilo p ímo k nim. „Dovnit , Anno!“ št kl Ková a už podruhé za noc sáhl po pistoli, ale v té chvíli idi auta prudce strhl volant. Oto il se smykem uprost ed silnice, p i tom se zadní dve e otev ely. Ven vylet l polonahý, zkrvavený muž, dopadl na asfalt a bezvládn se kutálel ke vchodu agenturní budovy. Auto znovu p idalo plyn a v oblaku páchnoucího dýmu zmizelo. „Proboha!“ Ková rychle schoval zbra a rozb hl se, ostatní ho napodobili. Muž na silnici vypadal p íšern . Obli ej m l rozbitý doslova na kaši, t lo pokryté eznými ranami a spáleninami, na prstech rukou mu chyb ly nehty. Vlasy m l tak zkrvavené, že vypadaly zrzavé, stejn tak knír, Johnovi trvalo pár vte in, než ho v bec poznal – divizní koordinátor major Andreas Wolfgang. „Wolfgangu!“ nadzvedl mu opatrn hlavu. „Slyšíte m ?“ „Ne… dost!“ zasténal major tiše. „Prosím… ekl jsem všechno…“ Vzáp tí obrátil o i v sloup a Ková se lekl, že je mrtvý, ale dýchal, i když slab . Aspo mu ot el krev z ela a s hr zou se díval na úhledné litery, které tam n kdo vypálil – Z 21 8. „Avšak zbab lci, nev rní, ne istí, vrahové, cizoložníci, zaklína i, modlá i a všichni lhá i najdou sv j úd l v jeze e, kde ho í ohe a síra. Zjevení, kapitola jednadvacet, verš osm.“ John vzhlédl – tentokrát ponu e citoval Noel Dwaken. „Pomozte mi!“ Ková Wolfganga opatrn zvedl a s Vegou ho donesl do vstupní haly, ochranka už p ivolávala léka e. „Šílenství!“ kroutil Vincent hlavou. „Norrington se pominul, es ta loco, po tomhle z n j bude psanec.“ „Nejen to,“ souhlasil Dwaken. „Te se sem Vnit ní odd lení sesype jak hejno srš , už je neudržím. Musíš pry , Anno. Vem si naho e v ci a sp chej, máme tak tvrt hodiny, než za nou sepisovat, kdo všechno tu byl.“ „Dob e, Noeli. ím d ív budeme pry , tím líp.“ 123

Johnovi se zdálo, že výtah na odd lení se vle e jako hlemýž , kone n se dve e otev ely. Anna s Dwakenem vyrazila do svého pokoje, Vincent zamí il s odevzdaným výrazem ke kancelá i Ljuby Bytewské a Ková k Dexterov pracovn , ale nedošel ani ke dve ím. „Johne!“ vylet l Whittacker na chodbu. „Kde jsi, proboha?! Volal jsem ti, shán l…“ „To je na dlouho,“ zavrt l Ková hlavou. „Komplikuje se to. P ed pár hodinami nás p epadli X-Hawkovi stalke i a p ed chvílí Gregorovi chlapi vyhodili dole p ed budovou Andrease Wolfganga, p kn z ízeného. Za chvilku se to tu bude hemžit lidmi z Vnit ního, musíme vypadnout.“ „A to není všechno! Pamatuješ na toho erva, co mi vyhledával informace v archivech?“ „Jo. P išli ti na n j?“ „Kéž by! Ti hajzlové ho ukradli a p eprogramovali, místo aby informace vyhledával, maže je! Všechno o Ultimativním odd lení a Diaspo e podle p vodního zadání, dokonce to ješt rozší ili. Je konec! I kdyby v archivech zbylo n co, co jsem nenašel, je to pry , totáln !“ Whittacker vypadal zni en , ale Ková klidn kývl. „Nevadí, Dextere. Pomohl jsi a k n emu je to dobré. Treneport te nemá d vod po tob jít, jakmile zlikvidoval všechno z archiv a po íta , už pro n j nejsi nebezpe ný. My našli tohle,“ nastr il mu pod nos seznam z knihovny, Whittacker ztuhl s ústy doko án. „A sakra…“ „Jo,“ zasmál se John kysele. „Chci, abys prov il ta další dv jména, i když myslím, že jsou mrtví nebo o nich nezjistíš nic. A pokud m žeš, varuj n jak nenápadn von Wondera. Jestli zbývá z toho seznamu poslední on…“ „Jasn , chápu,“ kývl Dexter. „Jedete do Curychu?“ „Ano. Odsud se musíme zdekovat a stopa vede tam. Ty z staneš tady. M žeme pot ebovat ješt n co zjistit a šéfka musí mít k ruce n koho spolehlivého. Hlavn si dávej bacha.“ „Bez obav, Johne,“ Whittacker se rychle nadechl. „Díky. Vždycky umíš p ijít s n ím zajímavým.“ „Jo, to ur it .“ 124

Ková se musel kousnout do rtu, z druhé strany chodby už krá ela zp t Anna a Noel Dwaken s taškou v ruce. „Kam te ?“ zamyslel se John nahlas. „Musíme sehnat auto a…“ „Nemusíme.“ Noel Dwaken se poprvé slab usmál. „Pokud nelpíte na pohodlí, lze do Curychu odcestovat podstatn rychleji.“

125

0* ) * Kamenné zdi a st echy pod prázdnou oblohou. P i každém nádechu cítila chlad, ale žilami jí proudil žár. Tak dlouho na tu chvíli ekala a kone n se blížila, tak dlouho… Asenat se rozhlédla. P timetrová plošina bez zábradlí stála na vrcholu v že patnáct metr vysoké, p i okraji hradeb, na bývalém staveništi, které si Ková tak dob e pamatoval. Asenat ud lala krok, snýtované ocelové pláty pod jejíma nohama zavrzaly a mužík vedle ní se vyd šen p ikr il. „Madam, jste si jistá, že…“ „Ovládejte se, Hexi!“ p erušila ho. „Dalbek tu konstrukci testoval na trojnásobek požadované váhy.“ „Ano, paní,“ pípl Hex a sklopil o i, úzkostliv se vyhýbal pohledu na její tvá bez masky. „Kolik zbývá asu?“ Asenat zaklonila hlavu k erné obloze a pár vte in se dívala, jako by v ní cht la spat it n jaké neviditelné znamení. „Ješt nejsme ve správném postavení. Navíc potrvá, než dosáhneme nutné koncentrace energie, p esto za n te hned, chci mít náskok pro p ípad komplikací.“ „Chápu,“ polkl Hex. „Ale… nejsem arod j. Jak poznám, kolik krystal je t eba? A co když m to taky…“ „Tady!“ Asenat mu zdravou rukou hodila další st íbrný p ív sek. „Ochrání vás p ed volnou magií osm hodin, pak vám ho reaktivuji. A kolik krystal je t eba? Všechny, pane Hexi, celý sklad… doufám, že budou sta it,“ dodala nap l pro sebe. Hex se oto il a zadíval se na konstrukci uprost ed plošiny, vyšší než dosp lý lov k. T i precizn vytvarované kusy ocele, svinuté jako okv tní lístky r že, a malá prohlube uprost ed. Po celém povrchu se 126

z obou stran té r že klikatily vyryté áry symbol , neuv iteln propletené, a mezi nimi zely šestihranné otvory, desítky, stovky, tisíce malých d r… Hex si povzdechl. Z bedni ky u svých nohou opatrn vytáhl první rudý krystal a založil ho do krajního otvoru. Jako by na okamžik krátce zazá il a Asenat se usmála. Díváš se, Francisi?! Ková zasténal a vymrštil se. Zíral do tmy a t ásl se, srdce v hrdle, instinktivn se snažil nahmatat zbra , ale nebylo kde, protože ležel v posteli… v posteli. Natáhl ruku a rozsvítil sv tlo na no ním stolku, pomalu uklid oval bušící srdce a zíral do stropu hotelového pokoje, nakonec sto il pohled na ciferník budíku – p l tvrté. Minulou noc se snad poprvé od návratu z Dorovy po ádn vyspal, jen díky tomu, že si dal pod polštá Annino znamení. Dnes se rozhodl zkusit to bez n j – a p išlo to zase. Navíc si uv domil, že Asenat to tentokrát v d la. Poznala, že se dívá, oslovila ho – v d la to od za átku? Bylo to sou ástí její hry? A hrála tu hru i Anna? V d l, že ta myšlenka je nesmyslná. T žko by našel rozdíln jší osoby než Annu a Asenat, navíc si pamatoval Annin výraz tenkrát v noci, když ji p istihl, ale p esto se tomu podez ení nedokázal ubránit. S povzdechem se ušklíbl, za chvíli už nebude v it ani vlastnímu stínu. Za al se oblékat, se spánkem byl konec, pot eboval se projít. Vzal klí , nezapomn l na pouzdro s pistolí, a vyklouzl z pokoje. Hotelová chodba byla osv tlena jen odlesky z ulice venku. Ková ud lal dva kroky a v tu chvíli se na jejím konci pohnul stín, v šeru rud zazá il konec doutníku. John se s úlevou usmál. „Taky nem žeš usnout, Vinci?“ „M žu! To ten cretino vedle d lá takový kravál, že to nejde. Když n komu nesta í na noc jedna šlapka, a si aspo užívá tiše!“ Ková si chápav povzdechl. Ubytovat se na základn Agentury po posledních událostech v Praze nebyl dobrý nápad. Rad ji zmizeli hned po p íjezdu, ale tohle byla nevýhoda bydlení okolo vyk i ené curyšské tvrti Langstrasse: Skýtala sice perfektní úkryt, jenže klidu 127

si tu lov k neužil, hlavn v noci. On s Vegou si vzali dva pokoje blíže ulici, zatímco Anna s Noelem t etí, tam bylo p ece jen klidn ji. Ková si vybavoval podezíravý pohled recep ního, pokoj v hodinovém hotelu, kde bydlí malá hol i ka s bledým, divn vypadajícím chlapem, navíc celý den zatažené záv sy. asem mohli nejspíš ekat ledacos, našt stí zdejší pobyt naplánovali jen na t i noci. „Dio, tohle mi chyb lo!“ potáhl Vega labužnicky z doutníku. „Z té cesty mi ješt zvoní v uších.“ „Ani mi nemluv,“ ušklíbl se Ková . Techtrubka, jak íkal Dwaken tomu za ízení v podzemí agenturní budovy, se prý obvykle používala jen k zasílání sp šných tajných zásilek mezi základnami. Nebyla navržena pro p evoz lidí, a podle toho to vypadalo. Cesta na trase Praha-Curych zabrala ty icet minut – ty icet minut v naprosté tm , v rou e sotva v tší než rakev, p itisknutý odst edivou silou chvílemi na dno, chvílemi na bok a jednou dokonce ke stropu. Na seznamu Johnových nejhorších zážitk se ta jízda adila minimáln do první desítky, ale nejvíc ho zd silo, když Anna vylezla nejen s úsm vem, ale dokonce s tím, že by si to cht la zopakovat, protože tohle Noel v rakvi nemá. Ková se nadechl, chodba se rychle plnila kou em z Vincentova doutníku, ale Johnovi to nevadilo. Zamyšlen se procházel tam a zp t, až se zastavil pohledem na Vegov tvá i. „M žu se n co zeptat, Vinci?“ „Sí!“ potáhl Vega z doutníku. „Jak dlouho trvalo, než jsi mi za al v it? Myslím, když jsem prvn p išel na odd lení, jsi v Agentu e mnohem déle než já.“ Vega okamžik ml el, pak pokr il rameny. „Nevím. Zkraje jsem po ítal se vším, že jsi t eba maricón z Vnit ního nebo normální gauner, cokoliv. Palabra de honor, nevím, kdy se to zm nilo – a na rovinu, Johne, kdybys mi te ekl, že jsi dejme tomu pro Vnit ní vážn celou dobu pracoval, nevím, jak moc bych byl p ekvapený. Zklamaný ur it . Ale p ekvapený…“ „Chápu. Já si to uv domil u té v ci s Annou a Asenat. ím déle d lám tuhle práci, tím mí v ím lidem, vyjma hrstky, jako jsi ty, 128

Andrea nebo Frank. Jinak už ekám od každého jenom to nejhorší a nejsem si jistý, jestli se tomu dá ješt íkat opatrnost.“ Vega vyfoukl další oblak kou e. „Agentura. Pro myslíš, že je tak snadné ud lat tu z n koho zrádce, jako to X-Hawk provedl Ann ? Když jsem nastoupil, nebylo to takové – nebo možná bylo a já to nevid l, t žko íct. Nakonec to ale neskon í dob e a mám pocit, že to nepotrvá dlouho – mluvil jsi už s Dexterem?“ Ková pochopil, že chce obrátit list, a p ikývl. „Volal ve er. Von Wonder se s námi sejde v deset u Dona Pepeho, máme si dát pozor na sledování. Navíc Whittacker prov il zbylá jména ze Siriova seznamu. Agent Jeremy Kalenski neexistuje – nikdo takový není v záznamech v žádné známé realit t i sta let zpátky. A Francis Allen je mrtvý, m l um ít p i n jaké nehod v laborato i p ed osmdesáti lety. Všechno. Žádná souvislost s Treneportem, Diasporou nebo Ultimativním odd lením, snad krom na asování.“ „Takže profesor je kone ná,“ shrnul to Vega. „Jestli nám nepom že, nemáme nic – krom Treneporta a X-Hawka za zády.“ „Ješt je tu Wolfgang. Z ejm s Treneportem dost spolupracoval. Až se uzdraví, m žeme se ho zeptat, ale jak ho znám – ne. Máš pravdu, Vinci, profesor je poslední šance,“ uznal Ková zamra en , jen do Vegova vý tu v duchu p idal ješt Asenatino kouzlo ve své hlav . Chodbu znovu naplnil jen kou a ticho. Ani jeden už nešel spát a mizerná nálada se podepsala i na spole né snídani, která probíhala vícemén ml ky, tím spíš, že Anna ješt spala. Ani její pokoj asi nebyl tak tichý, jak Ková doufal, rozhodli se ji nebudit a na sch zku s profesorem nakonec vyrazil jen on s Vegou. Taxi si vzali pro jistotu kus za hotelem a k restauraci U Dona Pepeho, jedné z lepších v Curychu, dorazili o p l hodiny d ív. Usadili se u stolu v místnosti s prosklenými st nami a výhledem na zahradu okolo. Ani jeden nem l náladu na jídlo, sed li nad sklenkami vína a ekali, desátá minula a Ková byl ím dál nervózn jší, von Wonder nedochvilností nikdy netrp l. Profesor se nakonec objevil ve dve ích v poledne, když už ob ma táhly hlavou ty nej ern jší myšlenky – a Ková se zhrozil, v 129

první chvíli ho totiž nemohl ani poznat. Kdysi rovná postava byla ta tam. Von Wonder ve zma kaném kabát krá el shrbený a zdálo se, že se sotva vle e. Tvá m l pohublou, rozevláté vlasy mu zplihle visely, o i zapadly hluboko do d lk a pohasly, z mladického lesku zbyla chabá ozv na. Jako by zestárl o dvacet let. „Johne, Vincente,“ klesl na židli proti nim a slab se usmál. „Promi te, pánové. Já… trvalo mi to déle, než jsem myslel.“ „Nic se ned je,“ zavrt l Ková hlavou, stále omrá en zíral na jeho tvá . „Jak je vám, profesore, nejste nemocný?“ „Jsem tak v po ádku, jak za daných okolností mohu být, d kuji, Johne,“ uhnul profesor pohledem. „Myslím ale, že kv li tomu jste za mnou nep išli, asi se chcete na n co zeptat.“ „To je pravda.“ Ková sáhl do náprsní kapsy, vytáhl zažloutlý list a posunul ho po bílém ubruse k von Wonderovi. „Chceme se zeptat na tohle.“ Profesor neodpov d l. Díval se na seznam mírn nep ítomn , ale ne p ekvapen , pak pomalu p ikývl. „Ano. Mrzí m to, Johne. Kdybych tušil, co se stane, nikdy jsem mu ten prokletý papír neposlal.“ „Neposlal komu?“ nechápal Ková , ale vzáp tí zadržel dech. „Myslíte Siria? On tohle dostal…“ „Ode m ,“ dokon il von Wonder. „Ptal se m na Diasporu, protože si vzpomn l, o em jsem mu tam vypráv l. A já tušil, že to chce pro vás a dal jsem mu to. V il jsem, že v knihovn je v bezpe í, že se na n j nedostanou… jaký jsem byl blázen, znovu. Další krev na mých rukou, kv li mn …“ Profesor v hlas se zlomil, Ková mu rychle stiskl ruku. „Ne! Vy jste Siria nezabil a nemohl jste to tušit, není to vaše vina. Zdá se mi, že už s tím žijete až moc dlouho. Nechcete nám to pov d t celé?“ „Nevím zdaleka tolik, kolik myslíte, Johne. Navíc i drobnosti, jako tenhle papír, sta ily, aby um el lov k. Nechci, abyste dopadl stejn .“ „Já se o sebe umím postarat líp než Sirius. A stejn je pozd , ti, co ho zabili, po mn jdou už te – i po lidech, na kterých mi záleží. 130

Nebude to horší, když se dozvím víc, jen budu mít v tší šanci se bránit.“ „Navíc, když budete ml et, Siriova vražda jim projde,“ doplnil Vega. „Nemáme jiné stopy ani nikoho, koho bychom se mohli ptát, jestli se ale bojíte…“ „O sebe?“ Profesor se rozesmál, tónem, ze kterého Ková e zamrazilo. „M j milý, to je mi už jedno. Sotva p ed týdnem mi poh nek toho lotra Treneporta držel u spánku nabitou pistoli a já se mu smál do o í. Mn už nem žou ud lat nic horšího, než ud lali.“ Von Wonder se natáhl po sklence vína a napil se. Ruka se mu chv la, ale do tvá e jako by se mu vrátila aspo ást barvy, o i znovu zasvítily. „Byl jsem tenkrát starý jako Dexter Whittacker a stejn tak… nepraktický. V Agentu e jsem pracoval krátce a po ád byl u vytržení z možností, které mi dala, z toho, co jsem mohl dokázat, namyšlený hlupák, který si p ipadá jak b h. Pak za mnou p išli s projektem, který Ková i Rovnováhy za ali p ipravovat, vývoj zbran tak strašné, že neutronová puma vypadala jako prskavka.“ „Diaspora,“ p ikývl Ková tiše. „Ano. Já nebyl zase tak hloupý. Vyhlídka na n co podobného m fascinovala, ale taky d sila. Váhal jsem, i když p ísahali, že ta zbra nikdy nebude použita proti obydlenému sv tu. M la být poslední záchranou pro p ípad n jaké katastrofy, která by ohrožovala celé multiverzum, v il jsem, že jde o vyšší dobro.“ „Jist ,“ ušklíbl se Vega. „Když ptá ka lapají…“ „Ano. Kéž bych tenkrát znal n koho jako vy, kdo by mi nalil do hlavy soudnost, ale na to si dali pozor. Obklopili m hlupáky, co mi lichotili, živili ve mn iluzi vlastní neomylnosti, že jsem génius, který p ece m že všechno. Nakonec jsem tu nabídku p ijal, vstoupil do týmu s lidmi na tomhle seznamu – a tam jsem poznal ji. Já… nem l jsem do té doby moc zkušeností se ženami. Ona byla nádherná – a jediná, kdo se mi vyrovnal. Co já um l ve fyzice, dokázala ona v magii. Pracovat s ní bylo jako hrát v duetu s Mozartem nebo Paganinim, p ipadal jsem si jako v ráji. Ze všech zázrak , co mi Agentura kdy ukázala, byla ona ten nejúžasn jší.“ 131

Profesor znovu zmlkl, ale Ková na n ho zíral neschopný slova, to p ece nebylo možné, nemohl mluvit o… „Asenat. Nikdy jsem nikoho tolik nemiloval, Johne. Když m vzala k sob dom , nepamatuji si toho p íliš, ale její sv t byl jako kvetoucí zahrada a ty noci…“ von Wonderovy o i se zaleskly. „A Treneport?“ promluvil Vega. „On byl v tom týmu p ece taky. Není to v dec, co tam d lal, on a ti druzí?“ „Lucius Treneport byl šéfem bezpe nosti.“ Von Wonder v pohled se vrátil do reality, tvá mu ztuhla. „On m p ivedl do Agentury i k tomu projektu, myslím, že to plánoval celou dobu. Oficiáln byl velitel Francis Allen, tehdy šéf v decké divize. Gadski fungoval jako taková holka pro všechno, Flint byl Treneport v zástupce a Kalenski druhý nejlepší agenturní arod j – Asenat nesahal po kotníky, ale vycházeli spolu dob e.“ „Rozumím,“ p ikývl Ková . „Takže tu zbra jste nakonec vyvinuli.“ „Ano. Shodou okolností jsem to byl práv já, kdo se zasloužil o pr lom. Ješt si pamatuji tu oslavu a noc s Asenat, Treneportovy plány na vznik odd lení…“ „A pak? Co se tam stalo?“ „Pak? Já nevím, Johne.“ Profesor se usmál, trpce, bolestn , a Ková nechápav zíral na jeho tvá . „Cože? Nechápu, jak m žete nev d t…“ „Sí, Johne,“ p erušil ho Vega. „Myslím, že m že. Ten projekt m l nejvyšší utajení. Takže tornu odpovídala i bezpe nostní opat ení – v etn t ch léka ských, co?“ „P esn tak,“ souhlasil Von Wonder. „Agenturní technika hrabání se v hlav byla už tenkrát na úrovni.“ Ková sklopil o i. Pochopil, kam mí í, a bezradn se zadíval na ulici, kde práv projela nablýskaná erná limuzína, cítil, že jeho poslední nad je se práv zhroutila. „Vymazali vám pam ?“ „Správn . Treneport mi pozd ji ukázal m j podpis na zmocn ní, prý s mým v domím a souhlasem. asto p emýšlím, co by bylo horší – jestli to, kdyby m obelhal, nebo íkal pravdu a já byl vážn tolik zbab lý. Každopádn to bylo k ni emu, neutekl jsem tomu.“ 132

„Neutekl?“ „Ne, Johne, p ed n kterými v cmi se utéct nedá. Pár týdn potom jsem za al mít sny. O krásné žen , kterou jsem znal – a o ho ících m stech, umírajících lidech, n em strašném, co jsem ud lal. Po ád se to zhoršovalo, nemohl jsem spát, vídal jsem Asenat po chodbách, slyšel hlas, kterým m proklíná – a za al pátrat, jako pes, který si snaží ukousat vlastní ocas. Objevil jsem st ípky, úlomky jako tenhle seznam, a nakonec mi všechno došlo – i to, že sv t, který Diaspora zni ila, byl její. Tu noc jsem utišil sv domí lahví brandy a krabi kou prášk na spaní. Ostudn nev decká metoda.“ Profesor se ho ce usmál a John Ková ml el. Vybavil si všechny drby, které o n m slyšel, vyšinutý, potrhlý v dátor. Jak málo ho vlastn znal, i Vega vypadal ot esen . „Co bylo dál?“ Von Wonder pokr il rameny. „Zachránili m a p evezli do jistého za ízení, kde obvykle podobné p ípady kon í – mimochodem, tam jsem poznal Siria. Stálo to hodn asu a úsilí, ale nakonec m dali do po ádku natolik, abych se mohl vrátit k práci. Slyšel jsem, že Treneport velmi cht l, aby mi pam vymazali podruhé, ale to mu nedovolili. Stále jsem byl ten proslulý génius a další zásah by nejspíš zp sobil, že bych skon il jako slintající pomatenec, ze stejného d vodu m nemohl ani zabít. Aspo mi pohrozil, že když za nu mluvit, postará se, abych skon il v blázinci už napo ád, to by nejspíš snadno svedl – a já zas nehodlal k i et do sv ta, že jsem vrah spoluodpov dný za vyhlazení celého sv ta. Sta ilo, že jsem byl propušt ný blázen. Ljuba Bytewská byla jediná, kdo se na m nedíval p es prsty – a to je zhruba všechno.“ „Takže v bec netušíte, co se tam tenkrát stalo? Ani kde sídlí Ultimativní divize te ?“ „Ne, Johne, je mi líto. Místo, kde probíhal výzkum, už dávno neexistuje a nemám pon tí, kam se p est hovali. P iznávám, že jsem ani moc nehledal, bál jsem se toho, co bych našel. Kdykoliv došlo k n jaké anomálii, když zmizel n jaký sv t nebo se stalo n co jiného, kladl jsem si otázku, zda to byla vážn náhoda. Také jsem ob as zaslechl o Sayed-Nefer a asem vytušil, kdo to je a pro Treneport vymyslel tu p ezdívku. N kdo mohl Asenat po ád znát, pamatovat si 133

ji, takhle p etrhal poslední souvislosti, vymazal samotné její jméno. Stokrát jsem si íkal, že ji zkusím najít – ale co bych jí ekl? Prosil za odpušt ní za n co, na co jsem zapomn l?“ Von Wonder zvedl hlavu a zadíval se Ková ovi do o í. „Je to tedy pravda? Byl to její sv t a opravdu je to ona?“ „Ano,“ p ikývl John. „Z toho sv ta je pustina, bludná kometa v multiverzu, ale po ád existuje a Asenat také žije. I když… už není tak krásná, jak ji asi pamatujete.“ „Vzpomíná si na m ? A… nenávidí m ?“ profesor sklopil o i, hlas m l sotva slyšitelný. „Nenávidí Agenturu. Chce se pomstít, v lepším p ípad jenom Ultimativnímu odd lení, v horším celému našemu sv tu. Netuším, jestli do toho zahrnuje i vás osobn , ale byl jste z Ková Rovnováhy jediný, u koho ji zajímalo, jak se mu da í.“ Von Wonder neodpov d l. Znovu se zadíval do prázdna, ale pak se usmál, kone n tak, jak si Ková pamatoval. „D kuji, Johne. Ten kousek nad je… pro m hodn znamená. Co se tý e její pomsty, je mi to jedno. Cht l bych ji ješt vid t, a cokoliv ud lá Treneportovi, pat í mu to. P í í se vám, co íkám, Johne?“ „V bec ne. Kdyby šlo jen o Ultimativní odd lení a Treneporta, klidn bych jí pomohl. Jenomže se bojím, že nehodlá skon it jen u nich – a už se kolem toho potlouká i X-Hawk.“ Profesor si povzdechl. „Mrzí m , že nemohu pomoci víc, Johne, opravdu. A mám strach, že tohle nezvládnete. Kdybych v d l, že se Bytewská chce s Treneportem zaplést, varoval bych ji, ale zjistil jsem to, až když cht li ten transport, dávejte si dobrý pozor.“ „To vy také, profesore. I když si nic nepamatujete, pomohl jste nám a to Treneportovi nebude jedno. íkal jste, že za vámi n koho poslal?“ „Ano, toho svého Adama. Vyhrožoval mi kv li tomu seznamu, blázni prý ob as páchají sebevraždy, darebák!“ v profesorov hlasu se ozval vztek a Ková se p ekvapen naklonil blíž. „Kdy to bylo? P ed Siriovou smrtí nebo po ní?“ „Myslím, že krátce po ní, d ív, než mi o tom Dexter napsal.“ 134

„Musel to tedy v d t hodn brzy. Zajímavé,“ kývl John. Vybavil si toho mladí ka v Treneportov lunu, že by on… „Budu muset jít, pánové. Nemohu se ztratit z centrály na moc dlouho, aniž by to bylo nápadné, mn je to sice jedno, ale necht l bych ohrozit vás. Jestli m žu ješt n co ud lat…“ „Ano, profesore, možná drobnost.“ Ková vytáhl z kapsy tužku, oto il Siri v seznam a rychle na rtl konstrukci v že s plošinou a svinutými panely naho e. „Tohle staví Asenat ve svém m st a myslím, že to n jak souvisí s Diasporou. V ž je asi t i patra vysoká a konstrukce naho e je velká jako dosp lý lov k. Celou ji pokrývají magické symboly a aktivní krystaly, obrovská spousta. Netušíte, k emu to m že být?“ „Zajímavé!“ Von Wonder studoval nákres. „Možná odpalovací rampa, nevím – ale za nu o tom p emýšlet. Jestli na n co p ijdu, dám vám v d t p es Dextera, náš kanál je bezpe ný.“ „Dob e, profesore. Hlavn bu te opatrný.“ „Vy také, pánové. Bál jsem se našeho setkání, ale te – d kuji, Johne, stálo to za to,“ von Wonder natáhl ruku. Ková i Vega ji stiskli a sledovali, jak odchází, stále vypadal unaven , ale už se nehrbil… Vincent dlouze vydechl. „Dios mio! Tomu bych nikdy nev il, on a n jaká arod jnice. Co p ijde p íšt ? Šéfka a X-Hawk? Anna a Noel Dwaken?“ „Upí i stárnou pomalu a Anna jednou vyroste, to radši ne íkej dvakrát,“ ušklíbl se Ková . „Fuj!“ ot ásl se Vega. „Vlastn ale stejn …“ „Nemáme nic,“ doplnil Ková ho ce. „Protože von Wonder má pravdu, kdyby za al mluvit, p i jeho minulosti z n j Treneport snadno ud lá šílence nebo ho prost zabije. Jsme zas na nule.“ „Si,“ povzdechl si Vega. „Vrátíme se, nebo si dáme ob d?“ „Vrátíme. Je pozd , probereme to v hotelu, t eba se nám poda í n co vymyslet.“ Zaplatili za víno a vyrazili zpátky, p šky, oba pot ebovali vzduch. Bolest v Ková ov hlav kupodivu povolila, neubránil se myšlence, zda je to tím, že Asenat ten rozhovor také sledovala. Došli zpátky k hotelu, odmítli nabídky pracujících dam na ulici a vystoupali po schodech. P es den tu vládl podstatn v tší klid než v 135

noci. Vega s úšklebkem podotkl, že být upír není ob as špatná v c, protože by se aspo vyspal, a t ikrát zaklepal na dve e Annina pokoje podle dohodnutého znamení. „Dále,“ odpov d l hlas Noela Dwakena. V pokoji se zataženými záv sy panovalo šero, upír sedící u stolu m l p esto na o ích erné brýle. P ed ním ležel me s epelí povytaženou z pochvy. Noelova ruka lehce spo ívala na jílci a Ková se zarazil – hlavn proto, že byl sám. „Kde je Anna?“ „Odešla,“ odv til Dwaken stroze. „Odešla?!.“ zopakoval Vega. „A ty jsi ji pustil? Eres más bruto que un arado! Kam šla?“ Upírova odpov byla stru ná a zp sobila, že Ková i Vega z stali stát ve dve ích jak zkamen lí. „Za X-Hawkem.“

136

! 1

!)

Anna unaven zívla. Zadívala se do Noelovy tvá e, a p estože vypadal po ád stejn lhostejn , post ehla mu v o ích nádech mrzutosti. „Já vím,“ povzdechla si. „Není nad spaní ve vlastní rakvi, ale co se dá d lat.“ „Pravda,“ kývl Dwaken a ukázal ke stolu. „Vincent s Johnem už odešli, najíme se? I když aj už nejspíš vystydl.“ „Co nad láme. Runu tepla tu bohužel nevykouzlím.“ „Nevadí,“ usmál se Noel lehce. Jedli ml ky, beze sp chu, zataženými záv sy pronikalo do pokoje slabé sv tlo a vytvá elo tém mystickou atmosféru. Anna se po dlouhé dob cítila v bezpe í a p istihla se p i myšlence, že by si p ála, aby ten okamžik trval v n , ale bohužel, nakonec byly šálky i talí e prázdné. „Mám pro tebe ješt p ekvapení,“ promluvil Noel. „Vážn ?“ dívala se na n j, ale tentokrát z jeho tvá e nepoznala nic. „Víš, že p ekvapení nemám ráda.“ „Ano. Tohle se ti ale bude líbit.“ Došel k malé tašce pov šené u dve í vedle me e, svému jedinému zavazadlu, a vytáhl balí ek p evázaný modrou stuhou. „Všechno nejlepší k narozeninám, Anno.“ Anna ztuhla. „Do háje! Já… úpln zapomn la! Te toho bylo tolik, vážn , Noeli, moc d kuju!“ Sko ila mu kolem krku a Noel Dwaken se podruhé toho dne usmál, ímž o sto procent p ekonal sv j obvyklý pr m r. Pak za ala Anna rozvazovat stuhu, pomalu, s rozmyslem, objevila se plechová 137

krabi ka. Otev ela ji a uvid la p ihrádky s úhledn se azenými bonbony n kolika druh . „Galler?“ zadívala se Anna na nápis na víku. „Cože, Noeli, ty jsi kv li mn byl až v Belgii?!“ „Malá zacházka,“ pokr il Dwaken rameny. „Díky,“ usmála se Anna a vstr ila do úst první kousek, chutnal báje n . „Te mne napadlo, kdy máš vlastn narozeniny ty?“ „Já?“ Dwaken se zarazil. „Ani nevím, nikdo mi nep ál aspo sto let.“ „Cože?“ vykulila Anna o i. „Tak to se musí napravit. Když si nevzpomeneš, n jaké ti vymyslíme, nebylo by fér, abys o n p išel. I když ta tvá psychometrie bude problém, každý dárek uhodneš.“ „Nebudu se dívat,“ slíbil Noel vážn . „A doufám, že jsi narozeniny nem l v era, musím to promyslet.“ „To není pravd podobné, šance je jedna ku t i sta šedesáti p ti.“ „Pravda,“ souhlasila Anna se smíchem – ale vzáp tí si všimla Noelova výrazu, ztuhl a s naklon nou hlavou naslouchal. „N kdo jde po schodech.“ „John a Vincent? Že by se vraceli tak brzy?“ „T i muži. A jdou tiše.“ Dwaken se pohnul rychle jako stín, doslova sklouzl ze židle a náhle stál vedle dve í s me em v ruce. „Schovej se!“ Anna zbledla. Rychle p iklopila krabi ku a rozb hla se do koupelny, te už i ona slyšela kroky venku na chodb , hotel byl starý, prkna podlahy sk ípala. Ostré, d razné zabušení na dve e. „Ano?“ promluvil upír s dlaní na jílci. „Hledáme Annu Královou!“ ozval se mužský hlas. „Otev ete!“ „Nikdo takový tu není. Zmizte!“ Okamžik ticha – a vyražené dve e se rozlet ly doko án. Upír zareagoval bleskov , me v jeho ruce opsal zá ivý oblouk… Nic. Muž za dve mi nereagoval. Nepokusil se p ekro it práh, stejn jako dva další za ním, nepokusil se sáhnout po zbrani. Prost stál, 138

nete n , ost í Dwakenova me e se zastavilo ani ne centimetr od jeho hrdla. Promluvil znovu a hlas se mu ani nezachv l, jako by ho v bec nevnímal. „Jeho Výsost, Lord Xaverius Hawk, si dovoluje pozvat paní Annu na osobní setkání v neodkladné záležitosti. Jeho Výsost jí zaru uje ochranu i bezpe ný návrat. Jeho Výsost žádá odpov ihned.“ Od íkával to d stojným tónem ceremoniá e na královském dvo e a Anna vykoukla z koupelny. Zírala na muže v prvot ídních, dokonale padnoucích oblecích, a když se jim zadívala do tvá e, poznala i ty prázdné výrazy. Mluv í, kterého vid la nejlépe, m l kolem o í z etelný tmavý pruh v míst , kde obvykle nosil kuklu stalkerské kombinézy. „Noeli, zatím je nezabíjej,“ snažila se mluvit, aniž by se jí t ásl hlas. „Co… co mi chce Jeho Výsost?“ „Jeho Výsost si s vámi p eje hovo it v neodkladné záležitosti. Ihned.“ Stalker v hlas se ani te nezm nil. Couvl o krok, jeden z muž za ním položil na práh rozm rnou krabici, postr il ji do místnosti a znovu ustoupil. Noel na okamžik sklopil pohled a stále s me em v pohotovosti špi kou boty odklopil víko. Bílý kožešinový pláš , na kterém se leskl diamantový náhrdelník, st evíce a šaty, modrý samet – Anna polkla nasucho, až moc p ipomínaly ty, co m la na sob naposled. „A… up esnila Jeho Výsost, kdy se má ten návrat konat?“ Nic. Stalker zíral do prázdna, jako by otázce ani nerozum l, ovšem Noel Dwaken se zarazil. „Okamžik!“ p ibouchl mu dve e p ímo p ed nosem. „Anno, ty za ním chceš vážn jít?!“ promluvil tichým, naléhavým hlasem. „Mám na vybranou?“ usmála se Anna bolestn . „Ti t i ur it nep išli sami, okolo už budou stalke i zalezlí v každé dí e.“ „S t mi si poradím a nem žou nás napadnout ve velkém, ur it ne ve dne. Do tmy se udržíme, pak se probijeme pry , nezastaví nás.“ „Jenomže te nejsme na h bitov o p lnoci, Noeli, je tu obydlená tvr . Stalker m to bude fuk a až se do toho dají ješt Vincent s Johnem, bude to masakr.“ 139

Dwaken ji probodával o ima. „Jediný, na kom mi záleží, jsi ty, Anno. Pokud t mám chránit, nem žu ti dovolit jít!“ Anna sv sila ramena. „Pak se do asn z íkám tvé ochrany, Noeli. Když to neud lám, bude tady za pár hodin k lni ka na d íví, a to nemluvím o tom, co se stane s tebou, jestli se X-Hawk vážn naštve a p ijde sem osobn . Nem žu dopustit, abys kv li mn um el, ty, John nebo kdokoliv, pokud tomu m žu zabránit. Neboj se,“ jemn se dotkla jeho záp stí tak, aby si mohl p e íst její myšlenky. „V ím, že tentokrát si p eje vážn jen popovídat. Kdyby m cht l unést natrvalo, zkusil by to rovnou násilím a nelhal by mi tak zjevn . Bude to dobré, uvidíš.“ Dwaken se jí díval do tvá e, cítil její strach, ale v d l, že ji nep emluví – pomalu vydechl. „Dob e, Anno. D lej, jak myslíš, respektuji tvé p ání.“ „Budu opatrná,“ usmála se znovu. „Te pot ebuju sprchu. Dáma na sebe nechává ekat.“ Upír došel ke dve ím a znovu otev el. „Paní Anna p ijde, jakmile bude p ipravena. Po kejte!“ Anna popadla šaty a zmizela v koupeln , Noel se vrátil ke stolu. S me em v ruce usedl zp t a ekal, nehybn , trp liv , až se dve e koupelny otev ely – na okamžik zadržel dech. S rozpušt nými, u esanými vlasy, v modrých šatech se sn hobílým plášt m p es ramena a diamantovým náhrdelníkem na krku vypadala Anna k nepoznání. Jako by p ed ním stála skute ná malá princezna z pohádky, Noel v d l, že na ten pohled nikdy nezapomene. „Vypadáš nádhern , Anno,“ promluvil tiše. „Díky. Ani netušíš, jak jsou ty boty a šaty nepohodlné – a to nemluvím o spole nosti,“ v o ích se jí znovu objevil strach. „Máš n jaký n ž, Noeli?“ Dwaken sáhl k opasku a podal jí jednoru ní zavírák. Anna ho bez rozpak schovala do šat a upír ml el. Neptal se, k emu chce n ž, ta otázka byla zbyte ná, hled l do prázdna n kam do zdi za ní. „Jestli se nevrátíš, pomstím t .“ „Vrátím,“ objala ho. „Te nebo v novém život , víš, kde ekám.“ 140

„U Alexandrovy hrobky, každých p t let za prvního jarního úpl ku,“ p ipomn l vzájemnou dohodu a snažil se vnímat jen její myšlenky, ne ty, co cítil z t ch prokletých šat – uv domil si, že se mu svírá hrdlo. „Správn ,“ vykro ila ke dve ím, ale vrátila se a rychle vstr ila do úst jeden bonbon z krabi ky. „Pot ebuji n co na nervy… pohlídej, prosím, tohle,“ vtiskla mu do dlan Asenatin p ív sek. Stalke i po ád stáli za dve mi. Anna d stojn prošla mezi nimi, nepromluvila, mnohem v tší práci jí dalo se neohlédnout, nezamávat Noelovi, nedat najevo, že je pro ni víc než oby ejný sluha… Muž, který mluvil, krá el dva kroky p ed ní, zbylí dva za ní, to uspo ádání bylo Ann neblaze pov domé. Sešli po schodech do haly, kde se za pultem rozvalovala recep ní a bordelmamá v jedné osob , u dve í zevlovalo n kolik naparád ných šlapek. P i pohledu na Annu z stala recep ní jak solný sloup. Vedoucí stalker sáhl do kapsy saka a nedbalým pohybem hodil na pult svazek bankovek. „Nikdo tady nebyl!“ Recep ní se nezmohla na odpov , zato šlapky se rázem probraly. „Nechceš spole nost, fešáku?“ zašvito ila jedna, když došli ke dve ím. „Uhni!“ Stalker se na ni jen podíval, zbledla a rychle ustoupila. Podržel Ann dve e, aby mohla projít, t sn p edtím, než se znovu zav ely, ješt uslyšela, jak si šlapka odplivla. „Wichs dir einen!“ procedila za ním. Vzduch venku byl studený, ale Anna se ho nadechla s úlevou. Rychle se rozhlédla, pár krok p ed hotelem stála osmimetrová erná limuzína Lincoln s tónovanými skly. „Prosím, madam,“ otev el stalker dve e. „D kuji. Jeho Výsost poslala jen vás t i?“ „Jeho Výsost doufala v pozitivní p ístup, madam.“ „A… kdyby se nedostavil?“ odvážila se Anna zeptat. Stalker se na ni zadíval a tentokrát se jí zdálo, že v jeho tvá i zahlédla záblesk pocitu, nebyl tak bezduchý jako ostatní, z ejm d stojník. „Té budovy by byla škoda.“ 141

Anna jen sev ela rty, na to byla odpov zbyte ná. Nasedla do auta, sedadlo bylo m kké a pohodlné. Dva stalke i zaujali místa po stranách, t etí za volantem. Rozjeli se a Anna vyhlédla z okna. V její realit bylo místo zvané Curych pustinou zni enou kouzly vále ných arod j b hem jedné z nejkrvav jších bitev Druhé katolické války, i po p ti stech letech tam nerostla ani tráva. Už cestou do hotelu Anna litovala, že nebude mít možnost prohlédnout si m sto po ádn , rozhlížela se aspo te a snažila se nemyslet na to, co brzy p ijde. Zelený park, obchody, tém na každé ulici restaurace. Na okamžik jí vynechalo srdce, když na jedné zahlédla nápis Don Pepe, dokonce se jí zdálo, že zahlédla t i postavy u stolu uvnit , ale jeli dál, doufala, že to byla pouhá náhoda. Minuli luxusní ulici Bahnhofstrasse, sídlo v tšiny curyšských soukromých bank, a zm nili sm r. Anna zahlédla zakulacené v že katedrály Grossmünster a už stoupali vzh ru, na kopec nad m stem… Anna ucítila, jak se jí zatajil dech. Renovovaný hotel Dolder Grand se t emi v ži kami p ipomínal skute ný zámek, nebýt dvou moderních, nov vybudovaných k ídel po stranách. Limuzína zamí ila p ímo k hlavnímu vchodu a Anna cítila, jak jí padá brada. P ece nebylo možné, aby X-Hawk klidn bydlel v jednom z nejluxusn jších švýcarských hotel , pár kilometr od hlavního sídla Agentury… nebo bylo? Limuzína zastavila p ed vchodem. Stalke i vystoupili, jeden znovu podržel dve e. V šatech dalo Ann mnohem v tší práci dostat se ven, aniž by se jí nevhodn vykasala sukn , sotva se jí to ale poda ilo, z stala znovu zírat, tentokrát na oby ejnou drožku, jakou se vozí turisté. Stála u vchodu, ale když se na ni zadívala pozorn , p es clonu magie, která ji obklopovala, vid la n co úpln jiného, honosný ko ár s ty sp ežím erných koní… polkla nasucho. On tu opravdu byl – a neum la si ani p edstavit, kolik síly muselo stát takovou iluzi v nemagické realit udržet. „Tudy,“ nazna il stalker ke dve ím a Anna rad ji rychle vykro ila. Vstupní hala byla ukázkou nádhery, od podlahy až ke k iš álovému lustru u stropu, personál v na míru st ižených stejnokrojích ji míjel bez civ ní. Diskrétnost tu byla zákonem a nejspíš byli zvyklí na r zné hosty. 142

Po mramorových schodech s rudým kobercem vyšli vzh ru, dokonale vylešt ná hlavní chodba se v p lkruhu zatá ela do dlouhého foyer. Na konci ho el skute ný krb a Anna se rozhlížela, aloun ná k esla, jemné osv tlení, vypadalo to tu jako… Anna se prudce zastavila, stalker vzadu do ní málem narazil. Po zádech jí p eb hl mráz, závan pov domé magie sev el žaludek. „Výsosti,“ uklonila se. Muž v obleku stojící v kout , nenápadný, skoro neviditelný, se pomalu oto il. Anna se zachv la, vid la jeho tvá , všední, nevýraznou – jenže sou asn se jí p ed o ima leskla kovová maska. Obraz se p em oval stejn jako u ko áru venku, ale tohle kouzlo bylo mnohem siln jší. Když se snažila vid t realitu, bolelo to, cht necht musela sklopit o i. „Má paní,“ X-Hawk pomalu kývl. „Je mi pot šením vás op t vid t. Vypadáte p ekrásn a vaše pozornost na mne ud lala dojem.“ „D kuji. Cht l jste m zkoušet? Zjistit, zda vás poznám i v tomto… p estrojení?“ „Kdyby ano, obstála jste na výbornou,“ úsm v, ze kterého ji zamrazilo, stejný sametový hlas. Jako by neub hl ani den od chvíle, kdy naposled sed la v jeho ko áru… ležela na jeho oltá i… „V tom p ípad jsem poct na,“ p inutila se k nové úklon a skryla trpký úšklebek, další kolo hry na ko ku a myš za alo. „Rád bych vás pozval na menší posezení v knihovn , následujte mne, prosím,“ nabídl jí rám . Dotek jeho magie bolel stejn jako d ív, ale Anna si nedovolila zaváhat a zav sila se do n j. Ve foyer sed lo n kolik dalších lidí, etli si nebo tiše diskutovali, ale nikdo nezvedl pohled, stalke i z stali stát. K Annin úlev se knihovna nacházela jen o jedny dve e dál, místnost se stolkem a pohodlnými k esly v anglickém stylu, ur ená z ejm pro soukromá jednání. Na stolku ekala miska naaranžovaného cukroví a kou ící šálek aje. Anna se X-Hawka s úlevou pustila, jen musela ješt p etrp t chvíli, kdy jí pomáhal z plášt . „D kuji, m j pane. Když jsme v soukromí, mohl byste zrušit tu iluzi, prosím? Je mi dosti nep íjemná,“ osm lila se. „Ale ovšem. lov k by nem l zbyte n skrývat svoji tvá .“ 143

Vzduch kolem jeho postavy se zamihotal a Anna se zadívala na chladné o i v kovové masce, erný pláš – náhle si nebyla jistá, zda ta iluze nebyla p ece jen lepší. Sto ila rad ji o i ke knihám v polici za sebou, našt stí byly normální, vesm s klasická díla – post ehl ten pohled a levý koutek mu vylétl vzh ru. „Bohužel, v tomto fádním sv t jsem vám nemohl zajistit odpovídající literaturu.“ „Eh… to není nutné, Výsosti. Beletrii pro rozptýlení mám ráda.“ „Možná,“ X-Hawk usedl do k esla. „Vidím ale, jak studium b hem pobytu u mne prosp lo vašim schopnostem. Ten výkon na h bitov v Praze byl brilantní – p estože jinak jste mne velmi zklamala!“ Jeho hlas rázem zchladl a Anna ucítila úponky kouzla, které se kolem ní obtá ely. Klesla do k esla, rozt ásla se jí kolena. Ani ji nenapadlo kouzlu vzdorovat, jen by ho to povzbudilo. „M j pane, mohu… smím v d t, ím?“ sklonila hlavu. „Jist . Místo, abyste se p i svém pátrání obrátila na mne, marníte as paktováním se s renegáty, upíry a vyslýcháním kdejaké mrtvoly. To je smutné, doufal jsem, že ve m máte v tší d v ru!“ „Prosím, odpus te, m j pane. Já… jen, nikdy m nenapadlo, že o tom n co víte.“ „Vím o em?!“ p erušil ji ost e. „O Ultimativním odd lení – nebo o tom, že ho hledáte? Stále znovu a znovu se snažíte p ede mnou n co skrýt – a stále jste nepochopila, že je to marné!“ Jeho hlas zastudil jako dýka p iložená k hrdlu a magická pouta kolem se utáhla. Železné obru e jí sev ely hrudník i hlavu, Anna nedokázala odpov d t, nemohla se hnout, dýchat, ze všech sil se bránila panice, rozma ká ji… V té chvíli X-Hawk oto il hlavu stranou a bylo to pry . Smy ky se v okamžiku rozplynuly, tón jeho hlasu se rázem zm nil. „Mimochodem, doufám, že se už nezlobíte kv li té… mali kosti p i vaší návšt v u mne?“ Anna se rychle nadechla. Pochopila jeho lekci, verzi lehkého plácnutí neposlušného dít te, v d la, jakou odpov o ekává. „Ne, Výsosti,“ hlesla. „Nap ed jsem se zlobila, ano, ale… už vím, že váš úmysl byl chvályhodný. A jsem vám nesmírn zavázána 144

za pomoc, kterou jste tak šlechetn poskytl obyvatel m Dorovy i mn .“ Okamžit jí blesklo hlavou, že ud lala další chybu, p ipomenout mu, za jakých okolností k tomu došlo, ale k její úlev kývl. „O tom nemluvte. To byla samoz ejmá povinnost šlechtice v i dám , a stejn tak jsem se rozhodl pomoci vám i nyní.“ Anna se na n j opatrn zadívala. Snažila se sebrat, ale hlavn pochopit, co to znamená, co na ni vymyslel tentokrát. „Opravdu, m j pane?“ hlesla. „To je od vás velkorysé.“ „V ila jste snad, že v Agentu e existuje n co, o em nevím?“ ušklíbl se, ale už bez hn vu. „To ne. Jen… schopnost naráz zni it celý sv t. Takže Agentura to opravdu dokáže?“ Natáhla se po šálku aje. Tak tak zvládala ho nerozlít, jak se její ruka t ásla, ale musela se n eho napít. X-Hawk p ikývl. „Ano. Ultimativní odd lení existuje a práv tak Diaspora. Je to zbra posledního úderu, hrozba, která má držet od Agentury dál ty nejmocn jší nep átele. Znáte pojem nukleární pat, má paní?“ „Je mi to pov domé. N co o neší ení jaderných zbraní?“ „Ne. Ten výraz ozna uje situaci, kdy ob strany konfliktu disponují zbran mi takové síly, že by dokázaly zni it naprosto vše, a proto nikdy neza nou opravdu bojovat. Mír, jehož zárukou je prst na spoušti atomové bomby – nebo Diaspory.“ „A tím cht jí udržet v šachu koho?“ X-Hawk se usmál znovu, tentokrát se pod maskou zaleskly k iš álov bílé zuby. „Prosím, má paní. Tu otázku beru jako ukázku vaší výchovy, nikoliv inteligence.“ „Já rozumím, ale myslela jsem to jinak, Výsosti,“ namítla Anna rychle. „Agentura ur it nezná všechny vaše sv ty. I s takovou zbraní p ece musí mít cíl, aby byla k n emu, a pokud byste opravdu ude il celou silou, nev ím, že by vás…“ „Jist , že ne,“ p erušil ji podruhé. „Jenže tak snadné to není. Strukturu paralelních vesmír si lze p edstavit jako strom. Pokud se Diaspora zam í na reality podpírající jednotlivé v tve, posta í jen velice málo úder , podle n kterých výpo t ne víc než p t, aby nastal dominový efekt a celé multiverzum se zhroutilo jak dome ek z karet. 145

Totální zni ení – jist chápete, že to není v mém zájmu, k emu je vládce bez íše?“ „V íte, že by to ud lali?“ otázala se Anna tiše. „Zni ili sebe, vás, všechno… Agentura p ece tvrdí, že jiné sv ty chrání.“ „Správn . Ková i Rovnováhy se cítí jako matka, která chrání své d ti. A v í, že multiverzum pod mou vládou by pro obyvatele znamenalo takové utrpení, že i smrt bude menší – neslyšela jste o matkách, co samy zabíjely své d ti, když jejich m sto dobyl nep ítel? V Agentu e jsou lidé, kte í smýšlí stejn , navzdory oficiální politice, a ten instinkt p ekoná i jejich mocenské ambice a pud sebezáchovy. To není planá hrozba, má paní, oni to ud lají. Když budou muset, ud lají to.“ X-Hawk v hlas byl ledov klidný a Anna pomalu vydechla. „Pokud ano, jsou v tší šílenci než… než kdokoliv jiný.“ V posledním okamžiku zvolila jiné slovo – a dve e knihovny se bez varování otev ely. „Promi te, netušila jsem, že –“ Žena ve stejnokroji hotelového personálu strnula. Možná tu byli zvyklí na dvanáctileté hol i ky oble ené jako princezny, ale dvoumetrový chlap v erném brn ní s jest ábí maskou na tvá i byl evidentn moc – X-Hawk bleskov mávl rukou. Anna ucítila, jak se kolem ní p ehnal poryv moci. Srdce se jí na sekundu zastavilo a žena ztuhla. Prost stála a zírala do prázdna, nehybná jako kámen. X-Hawk se ušklíbl. „Úrove tohoto hotelu upadá. lov k už ani nemá klid na diskrétní rozhovor – poj te, má paní. Budeme muset naši rozmluvu dokon it jinde.“ „A… ano, Výsosti.“ Vstal a Anna ho nejist napodobila. Zatímco jí pomáhal do plášt , pozorovala ženu ve dve ích, nedokázala poznat, jestli v bec dýchá, a neodvažovala se zeptat, jen se modlila, aby použil n jaké do asné ochromení. Prošli kolem ní a X-Hawk ve dve ích luskl prsty. Anna ucítila, že aktivoval svoji iluzi, a sou asn se žena pohnula. Zapotácela se, málem upadla, zmaten se rozhlížela, jako by náhle zapomn la n co d ležitého – Anna vydechla úlevou. 146

Stalke i stáli ve foyer p esn tam, kde je opustili. Beze slova zaujali místa po stranách, ale X-Hawk zavrt l hlavou. „Doprovodím dámu sám. Najd te velitelku Nerix. Po návratu s ní chci ihned mluvit.“ „Ona je tu s vámi?“ hlesla Anna, záda jí znovu polil mráz. „Ano. Zdokonaluje si dovednosti na klinice estetické chirurgie. Mimochodem, když jsme u práce, firma vaší matky získala nového tichého spole níka. Už jsem se zasadil o menší personální zm ny, nap íklad ten hlupák v jejím projektovém odd lení, co m l drzost íkat si arod j. Nahradil ho jeden z mých nejlepších muž .“ Anna ztuhla stejn jako žena p ed chvílí. Našt stí stáli na vrcholku schod , takže se zdálo, že se rozhlíží, sebrala všechny síly a usmála se. „To je od vás pozorné, Výsosti. S vámi se má matka jist nemusí bát žádné konkurence,“ dala si záležet, aby jí do hlasu nepronikl stín sarkasmu. „Nemáte za , má paní. Vaše matka je schopná manažerka. T ším se, až se s ní poznám osobn , po vašem návratu dom .“ „Rozumím. Když o tom mluvíme, Výsosti, nemáte ješt n jakou její další fotografii?“ otázala se. Nejspíš jich m l celou složku a horší už to být nemohlo. „Ovšem, má paní.“ „V tom p ípad bych ocenila, kdybyste mi n jakou zajistil, o tu poslední jsem bohužel neš astn p išla.“ „Za ídím to neprodlen ,“ kývl X-Hawk. „D kuji, m j pane,“ Anna se lehce uklonila, s námahou se jí poda ilo tvá it se pat i n š astn . Veškerá nádhera vstupní haly jí byla naprosto fuk, sv t kolem ní jako by se m nil ve zlý sen, ovšem recep ní za vykládaným pultem zpozorn l. „Vy… už odjíždíte, barone von Asture?“ hlesl. „Ne,“ odtušil X-Hawk. „Beru svou nete na projíž ku, ovšem myslím, že na p íští návšt v dám p ednost hotelu Baur Au Lac. Více tam respektují soukromí host .“ Recep ní zd šen vyt eštil o i, ale jeho koktání už mí ilo do XHawkových zad, s Annou práv procházeli vstupními dve mi. Anna se prudce nadechla erstvého vzduchu, tušila, co je na programu – a 147

také ano, X-Hawk zamí il p ímo ke ko áru. Dívat se na n j bylo skoro stejn nep íjemné, jako dívat se na iluzi chránící lorda samotného, našt stí když otev el dve e, poznala, že interiéru se to netýkalo. Galantn jí pomohl nastoupit a vyšvihl se za ní. Usadila se a všimla si knihy ležící na sedadle. „Bible, Výsosti?“ zadívala se na ni p ekvapen . „Také si ob as dop eji n co zábavného a tentokrát je to i pracovní,“ pokr il rameny. Aniž cokoliv ud lal, ko ár se pohnul – a Anna ucítila, jak se zvedá ze zem . Blesklo jí hlavou, co asi vidí lidé dole. „P ekvapuje mne, jak voln se tu pohybujete, m j pane. Když uvážím, jak blízko je sídlo vašeho nep ítele, je to obdivuhodné.“ „D kuji, má paní,“ usmál se X-Hawk samolib . „Pod svícnem bývá nejv tší tma a Ková i Rovnováhy už nejsou, co d ív. Nicmén je ironické, že jsem ozna ován za nejv tší hrozbu pro multiverzum a n ž mu na hrdle p itom drží práv ti, kte í se sami pasovali na jeho ochránce, nemyslíte?“ „To jist , Výsosti,“ souhlasila Anna a snažila si rychle srovnat myšlenky. „Chápu, že se obáváte Ultimativní odd lení napadnout, pokud je situace taková, jak jste ji popsal, ale pro chcete informace o n m sv it mn ? Jak víte, že… že se t eba nedostanou do špatných rukou?“ „A to do ích, má paní? T eba do rukou toho hlupáka Ková e, na kterém Asenat odvedla tak dobrou práci? Prosím vás. Ten má co d lat, aby momentáln udržel naživu sám sebe.“ Ann se sev elo srdce, co o tomhle v d l? „Možná. Ale když už jste ji zmínil, práv Asenat by mohla…“ „Ultimativní odd lení klidn zni it,“ dokon il X-Hawk, na Annin užaslý výraz se jen usmál. „Chci, abyste mne pochopila správn , mápaní. Zbra jako Diaspora je jist fascinující, ale pro mé ú ely zbyte ná. Já chci sv ty dobývat, ne ni it, takže je mi úpln jedno, zda Asenat Ultimativní odd lení zlikviduje. Práv tak je mi jedno, když to provede kdokoliv jiný, podstatný je jen výsledek.“ „Chápu, Výsosti,“ p ikývla Anna. „Doufáte, že s mou pomocí prost najdete n kdo, kdo ud lá špinavou práci za vás.“ 148

„Pro hned tak p ík e? ekn me, že v této v ci jsou prost naše zájmy shodné, tak pro se bránit spolupráci?“ Anna neodpov d la. Zadívala se z okna, hluboko pod sebou znovu vid la v že katedrály Grossmünster, blankytn modrou eku Limmat vlévající se do Curyšského jezera, park Platzspitz uprost ed m sta, st echu hlavního nádraží – oto ila hlavu zp t. „Pokud Johnovi p edám ty informace a on se rozhodne jít, samoz ejm p jdu také, bez ohledu na riziko,“ promluvila pomalu. „Ale pro ?“ X-Hawk vypadal poprvé zasko en . „To p ece není nutné. Nejste voják, je zbyte né, abyste se ú astnila takové akce, jist nebudou trvat…“ „A to podle vás sta í?!“ p erušila tentokrát ona jeho, ost e jako ješt nikdy, pohár práv p etekl. „Myslíte, že kv li vám pošlu své p átele do nebezpe í, aniž bych sdílela jejich osud? Ze je možná zavedu do smrtící pasti a sama budu popíjet aj n kde v záv t í, další p šák ve vaší válce?“ Anna o ekávala výbuch. ekala, že jen mávne rukou a ud lá z ní oblá ek kou e, otev e dve e a srazí jí ze stametrové výšky na lesklou st echu Technické univerzity, nad kterou práv prolétali, ale nic z toho se nestalo. X-Hawk sklopil o i. „Odpus te, má paní. Mohu jen doufat, že vaši p átelé nejsou tak neschopní, aby vás nechali zem ít – a samoz ejm , že se p ípadn znovu nalezneme ve vašem p íštím život . Nikdy jsem nezamýšlel zpochybnit vaši odvahu, vyjád il jsem se zcela nevhodn .“ Anna málem otev ela ústa. To bylo poprvé, co se jí X-Hawk za n co omluvil tak, že m la pocit, že to myslí vážn – zázraky se p ece jen d jí. „P esto bych rád, kdybyste se svým životem nehazardovala. P ijm te alespo malý dárek – vše nejlepší k narozeninám, Anno.“ Sáhl do svého plášt , vytáhl malou krabi ku a Anna dál sed la jak opa ená, navíc si uv domila, že ji poprvé oslovil jménem. „Je dob e, že je tentokrát máte na podzim a ne uprost ed ledna,“ podotkl X-Hawk ješt a tím její šok završil. „Vy… vy jste vypátral, kdy jsem je m la v minulém život ?“ vypravila ze sebe. 149

„Ovšem, má paní, již ve dvou. Dále do minulosti je to obtížn jší, nicmén mám rád výzvy – prosím,“ otev el krabi ku. Na sametové podložce ležel prsten z bílého zlata s jemným ornamentem a symbolem jest ábí hlavy, o i tvo ily dva lesklé diamanty. Anna se na n j dívala, p es magii napl ující ko ár nedokázala ucítit žádné jiné kouzlo, ale zkušenost ji varovala. „Je nádherný, m j pane. Naprosto dokonalý,“ usmála se a potla ila touhu vyhodit ho oknem. „D kuji. Jsem zv dav, jak vám padne, dovolíte?“ X-Hawk ne ekal na souhlas, uchopil její levé záp stí a vyloupl prsten z podložky. Ann nezbylo než nastavit prst, jemn jí ho navlékl – a v té chvíli ucítila, jak jí t lem prob hlo horko, jako by se jí prsten na prst sám sev el. „Co to bylo, m j pane? Je v tom n jaké kouzlo?“ „Ovšem,“ usmál se X-Hawk nevinn . „Dokonce n kolik, velmi mocných. Mají vás chránit.“ „Ano? A jak to d lají?“ „Nap íklad v každém okamžiku vím, kde jste i jak se vám da í, a pokud bude t eba, mohu vám rychleji p ijít na pomoc.“ „Ach tak,“ p ikývla Anna konsternované. „To… je šlechetné.“ „D kuji, má paní. Samoz ejm bylo nezbytné zajistit, aby vám ho nep átelé nemohli vzít, tomu jsem v noval zvláštní pozornost.“ Anna se na prsten zadívala jako na tlustého, chlupatého pavouka. Opatrn zatáhla, ani se nehnul, zdálo se, že by si spíš utrhla prst. „Odpus te, ale to je pon kud indiskrétní,“ snažila se, aby to zn lo klidn . „Jsou chvíle, kdy si dáma nep eje být sledována, a s tímhle na ruce se p ece nem žu vrátit do Agentury!“ „S tou nesnází jsem po ítal. Nemusíte mít obavy, sledování není tak p esné, aby narušilo vaše soukromí, a zkuste oto it prstenem doleva.“ Anna poslechla. Prsten nejprve zb lal, zpr svitn l a b hem t í vte in úpln zmizel, stále ho cítila, ale už ho nevid la. „P sobivé. Myslel jste opravdu na všechno,“ konstatovala ho ce, hlavou jí bleskla myšlenka na n ž v šatech. „Co kdyby se mi ale n kdo rozhodl useknout prst?“ 150

„M žete to zkusit, má paní. Uvidíte, bude-li to co platné.“ „A jak se tedy dá ten prsten sundat?“ „Sundám ho pouze já – když usoudím, že není pot ebný.“ Anna p iv ela o i, jasn ji už to íct nešlo. Mohla tu s ním diskutovat týden a v d la, že prsten jí na prst stejn z stane, tak pro se namáhat? Znovu se zadívala z okna, p ed ní se blížily t i v ži ky hotelu Dolder Grand. P itom post ehla p istavenou limuzínu, z téhle návšt vy se z ejm opravdu vrátí celá – ale k radosti m la daleko. „Mimochodem, také vám dlužím omluvu za ten trapný incident na h bitov ,“ promluvil X-Hawk. „Poslal jsem své muže, aby vám tlumo ili pozvání stejn jako dnes, ale nanešt stí jsem zapomn l anulovat jejich rozkazy ohledn jistých lidí, kte í se bohužel práv nacházeli ve vaší blízkosti. Nep íjemný p ehmat.“ „Rozumím, Výsosti,“ p ikývla. „Budu ráda, když se to už nestane, nerada vidím kohokoliv umírat.“ Zdálo se, že X-Hawk chce n co íct, ale v té chvíli kola ko áru zazvonila o silnici, zastavili. Lord otev el dví ka a pomohl jí vystoupit, u limuzíny už stáli p ipraveni stalke i. „Má paní,“ uklonil se X-Hawk galantn . „Bylo mi pot šením vás op t vid t. A zde je, co jsem slíbil.“ Natáhl ruku, jeden za stalker do ní vložil obálku a sou asn ze svého plášt vytáhl srolovaný zape et ný pergamen. Anna oboje vzala do ruky, jako by to pálilo, X-Hawk v koutek vylétl vzh ru. „ ist pro p ípad, že by vás napadlo ho nedoru it, pomyslete, co by váš p ítel Ková ekl, až by zjistil, že jste m la v rukou, co tak dlouho hledal, a zahodila to. Obávám se, že by to vaše p átelství velmi poznamenalo.“ Anna se zachv la. Vybavila si John v pohled, když ji p istihl p i rozhovoru s Asenat. X-Hawk znovu ude il na nejbolav jší místo – zadívala se na n j a jen s obtížemi potla ila odpor. „Myslím, že m znáte dost, abyste v d l, že to neud lám. John je dosp lý muž, umí se rozhodovat sám. Ovšem je možné, že nebude mít chu riskovat život ve vašem zájmu a rad ji pátrání zanechá.“ „V tom jsem klidný,“ zasmál se X-hawk. „Na to je p íliš velký idealista – a Asenat p íliš dobrý arod j. Nebo vážn v íte, že ta 151

urputná touha nalézt Ultimativní odd lení pochází jen z jeho v le a hlavy? T ším se brzy op t nashledanou, má paní.“ S novou úklonou zmizel ve dve ích hotelové haly a Anna stála jako opa ená, nezmohla se na jediné slovo. Nakonec s povzdechem zamí ila k limuzín , stalker otev el dve e, vy erpan dopadla na zadní sedadlo. Otev ela obálku a spat ila p ltucet fotografií – dívala se na máminu tvá cestou do práce, na n jakém jednání, v restauraci, špehovali ji na každém kroku… uv domila si, že ji v o ích pálí slzy, a rychle obálku zav ela. Cítila se unavená, jako by týden nespala, p itom p esn v d la, co bude následovat: Pokud se John s Vincentem vrátí do hotelu d ív, pustí se nap ed do Noela, že ji nechal samotnou – snad bude zpátky, než se jim ho poda í opravdu naštvat. A pak, John sice ur it nebude z téhle pomoci nadšený, ale necouvne, ne po tom, co zažil v Dorov a co Treneport provedl tady. K tomu nepot eboval žádná Asenatina kouzla, možná kdyby ho po návratu nechali na pokoji – jenže to ne. Vincent p jde samoz ejm taky, stejn jako ona a Noel, jen musí najít zp sob, jak se zbavit toho prstenu. Další hádka vznikne o to, zda n co íct Asenat, která ale stejn nebude chtít nic v d t, protože má vlastní plány i zdroje, tak jako Treneport, X-Hawk, každý v téhle prokleté h e, kde se jen tak hazarduje se životy miliard a oni jsou v ní jen figurkami. Anna se zhluboka nadechla. Na filozofování nebo deprese nebyl as, nejlíp sko it do toho po hlav . Rozhodným pohybem zlomila pe e na pergamenu a rozvinula ho. Zadívala se na sou adnice napsané naho e a mapu pod nimi. Zachycovala jen to nejhlavn jší, X-Hawk bu detaily neznal, nebo nepokládal za nutné je sd lit, ale i tak p ekvapen našpulila rty. Budou pot ebovat letadlo.

152

+

*$

(

Ohe praskal a ho el, p ední místnost byla plná dýmu. Slyšel jsem k ik z dormito e, dve e se ot ásaly, ale zabarikádoval jsem je po ádn , nikdo se ven nedostal. Z jídelny nalevo vyb hl mnich, v panice, asi m ani nevid l. Chytil jsem ho v b hu a zakousl se mu do krku, nem l jsem žíze , prost jenom tak. Vnímal jsem jeho strach, svíjel se mi v rukou, prosil – bylo mi to jedno. Zlomil jsem mu vaz a pohodil mrtvolu do kouta, k ik z dormito e slábl. Zdržel jsem se, strop nade mnou byl v plamenech a mn blesklo hlavou, že bych se taky nemusel dostat ven, ale vlastn mi na tom nezáleželo, necítil jsem nic. Nakonec jsem vysko il oknem v p íst nku, klášter už se za mnou hroutil. Dob hl jsem ke ko áru a nasedl, p t lidí se tam sotva vešlo. „Kde jsi byl?!“ zadíval se na m Ernesto p ísn , ve tvá i m l ale obavy, už n jakou dobu vid l, že se mnou n co není v po ádku. „Musíme zmizet, za chvíli dorazí papežská garda!“ „M l jsem práci,“ pokr il jsem rameny. „To vidím,“ zašklebil se Gerhard. „Není nad zákusek, co?“ Až te jsem si uv domil, že mám na rukou i brad po ád mnichovu krev. „Paráda!“ zasmál se André. „Moc rád slyším ty krysy vát, jak se ten flandák tvá il, když jsem mu ukázal zuby!“ „A ten m j, když jsem ho probodl!“ p idal se Lucas nadšen . Byla to jeho první akce ve skupin , dychtivý zelená jako kdysi já. „Mimochodem, dobrý nápad s t mi dve mi, Noeli! Takhle neute e ani jeden, hezky se tam upe ou!“ Neodpov d l jsem mu, sev el jsem zakrvácenou rukou medailon, ale jako by to byl jen mrtvý kus kovu. 153

„A ta ženská, nesta ila ani hlesnout!“ pokra oval Lucas. „Já si jí nevšiml, nebýt tebe, možná to nedopadlo dob e. Když Matka dá, lehne popelem celá tvr , za nás všechny!“ „Zastav, Ernesto.“ Vylet lo to ze m bez p emýšlení, ani jsem nev d l jak, a Ernesto se na m p ekvapen zadíval. „Pro ? Máme ješt …“ „ ekl jsem zastav!“ Nek i el jsem, ale všichni okamžit ztichli, Lucas vypadal najednou vyd šen . Ernesto zabušil dlaní na strop a Frederick, co d lal ko ího, zpomalil. Ko ár zabo il do temné vatikánské uli ky a zastavil. Bylo po dešti, když jsem vysko il ven, bláto mi pod nohama vyst íklo. Dopotácel jsem se k prot jší zdi a op el se o ni. V dlani jsem dál svíral medailon, ale cítil jenom prázdnotu, chlad – a ješt jeden pocit. Najednou m zaplavil jako povode , rozt ásl jak zimnice, poslední cit, který mi zbyl: Strach. „Co se d je, Noeli?“ Ernesto mi položil ruku na rameno a já sebou leknutím trhnul. Pomalu jsem se narovnal a zavrt l hlavou. „Kon ím.“ „Cože?!“ ztuhl. „Vedli jsme si p ece tak dob e, dokážeme…“ „Dokážeme co?!“ p erušil jsem ho. „Že jsme stejní jako oni?! Že papeženci mají pravdu, když nám íkají stv ry, výtvory Satanovy, které je t eba vyhladit? To se nám da í, ale o to nejde. Ernesto, já se bojím!“ Nevím, co bych ud lal, kdyby se za al smát nebo se to pokusil zleh it – vážn ne. Ernesto byl ale mnohem starší než já a dobrý velitel. Musel jsem mu vyrazit dech, znal moje d ív jší kousky, t eba jak jsem sám zabil legáta v Seville i s celou ochrankou. „ eho?“ zavrt l hlavou. „Že po nás p jdou? To p ece už te …“ „Ne!“ p erušil jsem ho znovu. „Ne jich. Sebe! Když jsem za al, po smrti rodi , nenávid l jsem. S každým mrtvým papežencem nebo zaprodancem jsem cítil uspokojení, ale te už je mi to jedno! Rozumíš, Ernesto?! Nesejde mi na tom, koho zabiju, ženy, d ti, upíry, 154

lidi. Cítím jenom prázdnotu… a ztrácím i svou víru, ztrácím všechno! Musím s tímhle p estat, musím odejít.“ Sypal jsem to ze sebe o p ekot, možná nesouvisle, už nevím. Zato vím, že se mi neulevilo, naopak. Když jsem to vyslovil, znova jsem si naplno uv domil, že to je pravda, a strach zesílil. Svíral mi vnit nosti jak škrtící struna a Ernesto se bezd n dotkl vlastního medailonu, mezi lillithiány byly otázky víry choulostivé téma, v ci mezi sebou a Matkou si každý nechával pro sebe. „Vážn je to tak zlé?“ zeptal se. „Jsi si jistý, že to není…“ „Ne! Na ni em mi už nezáleží, na vás, na Matce, na vlastním život ! Ten medailon jsem sundal z krku otci, když zem el – a takhle p ijde den, kdy ho dokážu zahodit jako nepot ebný kus železa, vím to! A mám hrozný strach, že už je pozd to vrátit, ten strach je poslední, co mi ješt zbylo. Musím pry . Te hned!“ Ernesto pomalu vydechl. S rukou na mém rameni cítil mé myšlenky a v d l, že p emlouvání nepom že. Taky v d l, že m j odchod skupinu hodn oslabí, ale nezmínil se o tom ani slovem. „Kam chceš jít?“ zeptal se. „Sám to budeš mít t žké, na tvou hlavu je vypsaná odm na. Co chceš v bec d lat? Neumíš nic než…“ „Zabíjet,“ dokon il jsem. „Vím, že tomu se nevyhnu, ale nechci už zabíjet takhle. A kam p jdu? Co nejdál. Tak daleko, jak dokážu. Snad mi Matka uloží pokání… a jednou dá znamení, že m j trest skon il. Sbohem, Ernesto.“ Oto il jsem se a vyrazil uli kou pry . Ani jednou jsem se neohlédl, ne ekal na odpov , ne ekal jsem na nic. Pak jsem se potloukal všude možn , až jsem narazil na Agenturu. Za al jsem pro ni pracovat, ale rychle zjistil, že spíš než zam stnanec jsem v ze – jakmile poznali, co dokážu. Vyhovovalo mi to. To byl m j trest, v il jsem, že to je znamení, a z stal. Zabíjel jsem ty, na které ukázali, v tšinou mnohem horší vrahy, než jsem se cítil být já… a pak potkal tebe.“ Anna ml ela. V absolutní tm Noelovy rakve nevid la jeho tvá a nemohla ani cítit jeho myšlenky, tak jako on její. Cht la, aby jí ekl n co o sob , a on to ud lal, p kná pohádka na dobrou noc… „Už jsi tohle n komu vypráv l?“ 155

„Tady?“ opá il trpce. „V tšina lidí se m tu štítí mnohem víc než doma. Tam v dí, že upí i existují, p ijali je jako fakt, ale v Agentu e jsem skute ná zr da, navíc p i tom, co d lám.“ „A ostatní z té tvé ety? Víš o nich n co? Byl jsi od té doby v bec n kdy doma?“ „Jednou nebo dvakrát, pracovn . Oddíl se krátce po mém odchodu rozpadl. Ernesto byl zat en inkvizicí v Bordeaux a upálen za zlo iny proti církvi. André zmizel za napoleonských válek, Lucas odešel po objevení Nového sv ta do Ameriky. Padl v bitv u Gettysburgu a Frederick spáchal sebevraždu ve dvacátých letech, když na n m d lali pokusy s lé bou upírství. Gerhard vydržel nejdéle. Po ád bojoval, ale touha po pomst za jeho ženu ho zm nila. Nakonec rozjel jeden plán a málem zp sobil další válku mezi upíry a lidmi, ale zastavili ho, než to dokon il, p i tom zahynul. Z stal jsem jen já.“ Anna si povzdechla. „To je mi líto, Noeli. Nevím, co bych m la íct, aby to nezn lo jako hrozné klišé, ale jsem ráda, že jsi mi to ekl. Vím, jak moc úsilí t stojí být se mnou, když jsem Zá ící, a d lat, že se nic ned je. Jak moc se musíš ovládat.“ „To úsilí stojí za to,“ lehce ji p itiskl k sob , ani se nezachv l. „S tebou ten strach necítím.“ „Noeli,“ opatrn vážila slova, „možná už je as, aby sis odpustil. Ale nevím, jestli to p jde v Agentu e. Tady se nikdo nestará o to, co skute n pot ebuješ.“ „To je pravda,“ p ipustil Dwaken. „Když jsem do ní vstoupil, p išel mi ten obchod poctivý. Drželi m na uzd , v il jsem, že jisté v ci po mn nikdy nebudou chtít, zabrání mi zopakovat mé chyby. Poslední dobou se ale zdá, že je cht jí spíš p ekonat.“ Anna se zamra ila. „A chápeš, co je te tvá nejv tší slabina?“ „Ano?“ zvedl obo í, tón však nazna oval, že chápe velmi dob e. „Z jejich pohledu jsem to já. Ovliv uji t nežádoucím zp sobem, už nejsi stroj, co jenom poslouchá rozkazy a trestá se tak za staré iny, za ínáš zase p emýšlet. To pro tvou kariéru kata není dobré. Myslím, že d ív nebo pozd ji se nás pokusí rozd lit.“ Noel Dwaken hned neodpov d l. P emýšlel, ale když promluvil, p istihl se, že pocítil až údiv, jak snadno z n j ta slova vyšla. 156

„Pak možná p išel as zvážit rekvalifikaci.“ „Možná ano.“ Op t byli chvíli zticha, než Anna promluvila, pomalu a nesm le. „Ehm… pokud bys cht l, vím, že dnes už se to nenosí, ale… budeš mým rytí em?“ Noel Dwaken jí ve tm stiskl ruku. „Bude mi ctí.“

157

!"

(

Vrtulník letící t sn nad hladinou ví il bílou vodní t íš , mo e za soumraku však vypadalo fialové jako inkoust. John Ková ho spat il oknem vte inu potom, co otev el o i. Sou asn uslyšel motory, dunivý ev, který napl oval vzduch. Rychle se nadechl a zadíval do tvá e malé hol i ky s legra n velkou helmou na hlav . Levou ruku m la na pásce, v pravé držela tlakovou injekci. P iložila ji k jeho krku, ucítil slabé štípnutí. Mozek se mu rozbíhal jen zvolna, jako by se snažil probrat ráno po divokém ve írku, v uších slyšel slova, co tém nechápal. „…vzbu se, Johne! Slyšíš! Nem žu ti dát t etí dávku!“ Vypadala vyd šen , p es rachot kolem st ží rozeznal její hlas… Annin hlas. „Jsem vzh ru,“ promluvil t žce, mozek kone n nasko il a vzáp tí mu došlo, že bude muset k i et. „Všechno v po ádku!“ Odhodila injekci, vypadala, že se jí nesmírn ulevilo. Podala mu další helmu, narazil si ji na hlavu a okolní hluk ztichl. Do sluchátek mu promluvil Veg v hlas. „Jseš celej, compadre?“ „Jo,“ promluvil trochu ochrapt le, v ústech m l sucho a t lo ztuhlé. „Jsme na míst ? Jak dlouho – ne!“ zarazil se. „To mi ne íkej. Jenom, jestli jsme tady.“ „Skoro,“ odv til Vincent. „Držím se t icet metr nad vodou, ale musíme vystoupit, aby nás nezachytili na radaru – a tenhle ptá ek už daleko nedoletí, když si nepospíšíme, p jdem ke dnu taky!“ Johnovi se zdálo, že na pozadí jeho hlasu cosi varovn pípá. „Co to máš s rukou, Anno?“ „To je kouzlo, kterým jsem ten prsten od ízla od energie,“ ukázala mu levou ruku zblízka, od záp stí dol bezvládnou, k ídov 158

bílou, na k ži se rýsovaly áry magického obrazce. „ erpá ást moci z prstenu samotného a zbytek ze m , proto funguje. Takhle ten prsten sice po ád nem žu sundat, ale on zas nemá dost síly, aby mohl XHawkovi posílat zprávy. A ne, s tvou hlavou to skute n ud lat nejde,“ vrátila paži do záv su. Ková se jen ušklíbl, bylo mu jasné, jak by jeho hlava dopadla. Skoro dvacetimetrový vrtulník S-60 Seahawk v civilní verzi rychle klesal k hladin . Zastavil se deset metr nad oceánem, který p nil, bublal a vypadal dost nep íjemn . Slunce zapadlo p ed tvrt hodinou, ale Noel Dwaken zatím nesundal tmavé brýle, i sv tlo, které se Johnovi zdálo slabé, bylo pro n ho oslepující. Trhnutím otev el posuvné dve e, kabinu zaplnil slaný vzduch a kapky zví ené vody. Popadl nejv tší balík p ipravený na podlaze, spojený lanem s navijákem u stropu vrtulníku, a obloukem ho vyhodil ven. Plácnutí p i dopadu pohltily motory, vzáp tí se sám rozvinul a zm nil v p timetrový lun. Další dva balíky opat ené plováky dopadly hned vedle. „Ješt níž, pane Vego!“ promluvil Dwaken. „Pomalu vp ed!“ „Rozumím!“ odpov d l Vincent v hlas a Seahawk znovu klesl, nebyli snad ani p t metr nad vodou. Noel odvíjel lano, dokud se lun za vrtulníkem nestabilizoval, pak ho od ízl. Anna polkla – a za ala si jednou rukou svlékat košili. „Tohle se mi nelíbí,“ Ková se zadíval dol . „S tou rukou je to nebezpe né. Nem žeš si aspo vzít záchrannou vestu nebo to kouzlo na chvíli p erušit?“ „Když to p eruším i jen na vte inu, X-Hawk nás najde. Navíc v ím, že ten prsten d lá mnohem víc, než mi ekl, nejspíš by p es n j slyšel každé naše slovo, a ta vesta… vytáhneš m Noeli?“ „Budu hned za tebou,“ „Tak žádnou nepot ebuju,“ konstatovala Anna. Ková nad tím zavrt l hlavou. Oto il se práv ve chvíli, kdy se Anna opírala zdravou rukou o rám dve í a Dwaken si p etahoval p es hlavu triko. Vzáp tí si zacpala nos a sko ila, šplouchnutí ani te nebylo slyšet. Noel ji následoval vzáp tí, Ková ješt post ehl staré jizvy na jeho zádech, se zamrazením si uv domil, že vypadají jako po bi ování. Rychle se vyklonil, v sílícím šeru vid l dole lun, erný 159

tverec v temn fialovém nekone nu – a pak se kus od n j vyno ily dv hlavy. Dwaken n kolika rychlými tempy doplaval k Ann , která se však i s jednou rukou bez problém držela na hladin . Jako zkušený záchraná ji objal pod rameny, doplaval s ní ke lunu a pomohl jí nahoru. Pak se dovnit p ekulil sám a Ková vydechl úlevou, v d l, kolik i zkušených voják se p i podobných výsadcích už utopilo. „Y un poco prontito!“ ozval se mu v uchu Veg v hlas. „Nemáme palivo, dlouho to neudržím!“ „Jasn , Vinci!“ vzpamatoval se. „Hlavn mi ten krám nepus na hlavu!“ Sházel ze sebe helmu i oble ení, zhluboka se nadechl a sko il. Instinktivn za al zuby, o ekával chlad, ale mo e bylo teplé jako aj. Rychle plaval z dosahu víru rotoru, až se dostal ke lunu, Dwaken mu podal ruku a vytáhl ho na palubu. Ková zamával ob ma rukama na vrtulník, zví ené kapky ho nutily p ivírat o i. Seahawk o pár metr stoupl, zdálo se, že zrychlil. V otev ených dve ích se objevila postava, bez helmy, dlouhé vlasy jí vlály okolo hlavy. Vincent Vega zajel do mo e ukázkovou šipkou, vzáp tí se vyno il a plaval ke lunu. Ne ízený vrtulník pokra oval v letu v mírné zatá ce ješt padesát metr . Pak za al klesat, až se p ídí zabo il do modré hladiny. V ten okamžik se p eklopil tém kolmo, hlavní vrtule prosekla hladinu a vzáp tí se zlomila, otev enými dve mi se dovnit za ala valit voda. Kabina se potopila první, ocas ješt t i vte iny n l vzh ru, vrtule se dotá ela, ale pak zmizela, zbyl jen bílý zvolna mizející lívanec bublin. Vega doplaval ke lunu, chytil se rukama okraje a vyhoupl se nahoru, tak prudce, až ho rozkýval. „Ay tigre!“ vycenil zuby. „Škoda toho krasavce, ale byla to jízda! Nikdy jsem nemyslel, že si tohle fakt zkusím!“ Ková se neptal, co. O Vincentovi se ne íkalo nadarmo, že by dokázal pilotovat i pra ku, ale zadíval se na Dwakena, který vrtulník obstaral a práv vytahoval do lunu balík s výstrojí a oble ením. „Zrovna jsme utopili stroj za t icet milion . Jak to chcete na Vnit ní divizi po návratu vysv tlit? A jak jste ho v bec získal?“ 160

„Nijak,“ pokr il upír rameny. „Nehodlám se vracet – a byla to hra ka. Sta ilo íct, že ho pot ebuji ke stíhání toho renegáta Johna Francise Ková e, a nemusel jsem ani psát žádost.“ Ková se ušklíbl, vtipné mu to nep išlo, zato Vega vyprskl. „Jsi v po ádku?“ zadíval se na Annu, která si práv pokoušela vyždímat jednou rukou cop. „Jo. Akorát si p ipadám jak bezruká. Škoda, že ten vrtulník nem l na sob X, pak bych si to užila víc.“ Vega se znova zachechtal. „P iznej se, že ty už jsi to n kdy d lala!“ „Myslíš skákat po setm ní z vrtulníku do mo e? Ne. V minulém život byl mým nejv tším íslem Hindenburg.“ „Dios, snad ne ten poslední let?“ „A jaký jiný?“ Anna vytáhla z balíku maskovací kombinézu ve své velikosti a za ala se oblékat. Ková si uv domil, že tu samou m la na sob p i cvi ení s Gannadim v Dorov . Zadíval se na mo e a pot ásl hlavou. „M li jsme št stí na po así, jinak mohlo jít vážn o krk. Jak… jak jsme vlastn daleko?“ riskl dotaz. „Asi šedesát kilometr . Pro jistotu jsem to potopil dál, kdoví jaké senzory mají,“ odv til Vega a škubnutím za lanko nahodil tichý motor. „Do p lnoci tam jsme.“ Ková kývl a Anna se na n j zadívala. „Johne, nic ve zlém, ale tohle nejspíš stejn nepom že. I když ty sám nebudeš v d t, kde jsme nebo kam jedeme, kouzlo v tvojí hlav m že být ud lané tak, že to Asenat stejn pozná. A to rychle odeznívající agenturní sedativum ješt není schválené. V léka ské divizi ho po ád testují, nemáš tušení, jak riskantní bylo držet t pod ním celou cestu sem. Klidn ses už taky nemusel probudit.“ „Jak vidíš, nic mi není,“ odv til Ková . „A aspo n jaká šance – pokud jsi tedy Asenat nic ne ekla ty.“ „Ne. P ece jsem ti to slíbila. Mluvíme spolu jen o kouzlech, to ona mi poradila tohle,“ zvedla Anna bezvládnou ruku. Ková kývl. Vybavil si v ž v Dorov , o které von Wonder prohlásil, že to je nejspíš odpalovací rampa, a Asenatin pohled, když mluvila o pomst . Oko za oko, sv t za sv t. Snažil se d lat všechno 161

proto, aby k tomu nedošlo, aby sám v d l co nejmén . Ovšem jestli m la Anna pravdu a bylo to marné, pak Asenat práv ukazoval cestu k cíli, navíc podle X-Hawkova návodu, bude mít podíl na všem, co se stane – Ni itel sv t , blesklo mu hlavou. „Tam!“ ukázal Vincent Vega k obzoru a vytrhl ho z neveselých úvah. Sáhl po dalekohledu, pouhým okem nevid l nic, ale v infra to spat il okamžit , temnou masu rýsující se na obzoru. Ostrov. Vincent vytáhl mapu nakreslenou bílou barvou na erném nepromokavém papíru. Byla obkreslená z X-Hawkova pergamenu, jenže bez názvu ostrova, zem pisných sou adnic i všeho ostatního, podle eho by mohl ur it polohu. Tyto údaje znal jen Vega, Anna a Noel Dwaken, kte í za izovali dopravu – Ková v nápad, na kterém trval. Te poprvé se zadíval na plán ostrova, m l protáhlý tvar, p es t i kilometry na délku a kilometr na ší ku. St edem se táhla vyzna ená linka od pob eží k místu na jihovýchodní stran . „Tam p istaneme? Není to zbyte n daleko, co tady?“ ukázal Ková na místo o n co blíž. „Skály,“ zavrt l Vega hlavou. „Za tmy riskantní. Tady je pláž, nejlepší místo.“ „A ta cesta?“ „Stezka. Ostrov je neobydlený, ale d ív sem domorodci jezdili pro d evo. Na konci jsou jeskyn , kde by m l být nouzový vstup a chodba k portálu. Ultimativní odd lení samotné je za ním, celé pod zemí a v neobydlené realit , dostat se tam dá jen takhle. Podle t ch informací není velké, laborato , ubikace pro personál a ostrahu, sklad a odpalovací za ízení pro Diasporu.“ „Kolik je tam lidí?“ „Na map je jen odhad – t icet. To místo má chránit hlavn to, že o n m nikdo neví, personálu je minimum, n co jako ty odpalovací rampy nukleárních st el, kde sed li jen ty i operáto i.“ „Jist ,“ p ikývl Ková . „Diaspora je z ásti magická. V naší realit by ji neudrželi stabilní – ovšem ten portál je statický, co? Nem žou si dovolit otvírat ho pokaždé znovu, když n kdo pot ebuje dovnit nebo ven. To je moc nápadné, takže je stejný jako t eba ten pod Národní knihovnou, mám pravdu?“ 162

Vincent Vega p ikývl. Nedodal ani slovo, ale John v d l, že smysl té otázky dob e pochopil. Zatímco dynamické portály, se správným vybavením snadno vystopovatelné i na velkou dálku, se po každém pr chodu uzavíraly, jednou ustavený statický portál z stával otev ený už stále. Spojoval ob reality velice úzce, a pokud by se n co stalo v jedné… „Takže Asenat má skv lou šanci zabít dv mouchy jednou ranou,“ dokon il Ková chmurnou myšlenku nahlas, spíš jen pro sebe. „Když se zmocní Diaspory a použije ji proti Ultimativnímu odd lení, vezme s sebou i náš sv t, velení Agentury, všechno. To m že být d vod, pro tu nikdy nezaúto ila sama, prost necht la plýtvat silami, než to ud lá po ádn . Musíme tomu zabránit, zlikvidovat Diasporu a všechny záznamy, znemožnit, aby to padlo do rukou jí nebo X-Hawkovi. A jestli p i tom narazím na Treneporta, tím líp!“ John si ani neuv domil, že se mu p i t ch slovech vloudil do hlasu temný, vražedný nádech. Zvedl hlavu, ostrov byl už viditelný pouhým okem, bílá pláž a za ní temný, neprostupn vypadající prales. Slyšel zvuk vln narážejících na pevninu, houpání lunu zesílilo, zbývalo pár metr – Vega zastavil motor. „Vamonos!“ Ková vysko il ze lunu na levé stran , Vega s Dwakenem na pravé, voda jim sahala sotva nad kolena. Chytili každý z jedné strany postranice a rychle lun vytáhli na pláž, Anna vysko ila až v okamžiku, kdy byli na suchu. John ukázal k hustému k oví, lun se tam ukryl docela snadno, pak za ali z druhého balíku vytahovat zbran , samopaly Ingram s tlumi i, nože s ern ným ost ím, p ilby s infra erveným hledím. Jediný Dwaken vytáhl pouze me a cosi, co vypadalo jako termoska, Ková se zarazil. „Jste si jistý, že nechcete aspo pistoli?“ „Ano. Jsou tam jen lidé a má zbra je tady,“ dotkl se termosky. P iložil ji k úst m a pil, pomalu, skoro ob adn , ale John post ehl, jak se mu rozt ásly ruce. Odložil ji a kývl na Annu. „D kuji.“ „Není za ,“ usmála se. V té chvíli Ková ovi došlo, co bylo asi uvnit , a byl rád, že mu ve tm nevidí do obli eje. 163

„Jdeme první,“ promluvil Noel. „Nejlíp vidím ve tm , držte se za mnou. Kdyby n co, v tomhle,“ ukázal na poslední balík, „je satelitní telefon. íslo najdete v pam ti, heslo je Delta Echo dev t. Sta í ho íct a n kdo sem p ijde vás vyzvednout.“ „Muy bien,“ p ikývl Vega. „Nerad bych si tu hrál na Robinsona, pokud si z nás ten maskovaný kašpar vyst elil.“ „Aspo by sis vybral dovolenou,“ podotkl Ková , ale nikdo se nezasmál, na žerty nebyla vhodná doba. Tiše jako tve ice stín se pono ili do džungle. Ve dne by to nejspíš byla krásná botanická zahrada, ale te vid l John v infrahledu jen smaragdov zelené a erné kontury strom , ob as p erušené skvrnou teplejšího místa, v tšinou ptáka odpo ívajícího v korun , který varovn zak i el, když pod ním procházeli. Jinak nezaznamenal žádné zví e, dokonce ani opici, natož lov ka. Stezka, kterou šli, byla skoro neznatelná, ale Dwaken nem l ve tm s orientací žádné problémy. Po n kolika minutách se náhle zastavil a soust ed n hled l do tmy vpravo. „Jsme blízko. Dvacet metr .“ John kývl. Nevid l nic, ale ud lal pár krok a zm zelených ar v infrahledu p ekryla erná, strmá plocha, rozeklaná skalní st na – a tmavší, sotva p lmetrový rozšklebený otvor p i okraji. Našt stí sta ilo rozhrnout vrstvu popínavé vegetace a vchod se ukázal dost vysoký, aby jím prošel muž. Pod nohama jim tiše k upal písek a Dwaken poprvé zpomalil, zdálo se, že váhá. Uvnit vládla taková tma, že i v infrahledu vid l John jen slabé stíny a rud zá ící t la ostatních. Pak upír zamí il doleva, jeskyn se zužovala do úzké chodby – a kon ila ocelovými dve mi. Nade dve mi svítilo slabé modré sv tlo, Ková mohl vypnout infrahled. Dve e pokrývaly rezavé skvrny a vypadaly hodn staré, ani stopa po zámku, jen záklopkou p ekrytá št rbina na vstupní kartu. Dwaken se na ni zadíval. „Nic. Tudy nikdo nešel už hodn dlouho.“ Ková e to nep ekvapilo, v písku okolo nebyla jediná cizí stopa. „Co te ? Odpálit?“ navrhl Vega. „Radši ne,“ odmítl John. „Za prvé se prozradíme a za druhé ten strop vypadá dost chatrn .“ 164

„Tam,“ ukázal Dwaken na ústí v trací šachty u stropu, p íliš úzké pro dosp lého lov ka. „Vysa m , Noeli.“ Anna ne ekala, než Ková znovu p ipomene, aby byla opatrná, vklouzla do otvoru a byla pry . „A že prý na velikosti nezáleží,“ ušklíbl se Vega nervózn . Ková ekal, pár vte in se mu zdálo jako v nost, ale pak se z druhé strany dve í ozval slabý hlas. „Jsem tu! Je tady takové velké kolo jako u dve í na ponorce. Mám s ním zkusit oto it?“ „Ano!“ odv til Dwaken. „A ustup!“ Ode dve í se ozvalo vrzání a ocelový sk ípot. „Hotovo, víc to nejde!“ Upír neodpov d l. Ob ma rukama se op el o dve e a krátce, siln zatla il, rozlet ly se s rachotem, který ot ásl celou jeskyní. John se na okamžik lekl, že se na n jeskyn sesype, ale dol padaly jen drobné kamínky, špína a kousky rzi, tady opravdu nikdo hodn dlouho neotevíral – Ková se p ekvapen rozhlédl. Za dve mi za ínala chodba, tentokrát vytesaná do skály – a o šest metr dál kon ila žlut zá ící plochou portálu. „A jsme tady,“ zavr el Ková a stáhl si infrahled z hlavy. „Dobrá práce,“ kývl Dwaken na Annu, která stála opodál a oprašovala se. „Nevím,“ zavrt l Vincent hlavou a ukázal na vrstvu prachu na podlaze p ed portálem. „To nevypadá na n jaké supertajné odd lení. Co když se dávno p est hovali, nechali tu jen pár prázdných chodeb a portál, co nás vyhodí kdovíkde, t eba sto kilometr nad zemí?“ John zamra en sledoval oranžový, nepr hledný povrch, musel uznat, že Vincentova teorie má n co do sebe, vzpomn l si na Asenatinu chodbu za falešnou zdí v Dorov . „Podrž m ,“ pustil samopal na emen a podal Vincentovi ruku. P iv el o i a se za atými zuby prostr il hlavu skrz zá ící plochu. Nic. Nep išlo žádné smrtící kouzlo ani vlna ohn , mrazu nebo vzduchoprázdna. Zdálo se, že se omšelá chodba v bec nezm nila, prost se jen díval na její pokra ování na druhé stran portálu. 165

„Dobrý!“ vydechl, pustil Vegovu ruku a prošel skrz, ostatní ho následovali. „Zdá se, že…“ Jenže Ková nedo ekl. Náhle se mu zato ila hlava tak, až se musel op ít o st nu. P ed o ima se mu ud lalo erno, uvnit jeho hlavy jako by se n co utrhlo, p esunulo z místa na místo. Bolestí zasténal – a bylo to pry . „Johne? Je ti n co?!“ Anna k n mu starostliv p isko ila a chytila ho za paži. „Ne,“ p inutil se zavrt t hlavou. „M l jsem závra a ošklivý pocit, ale už to zmizelo.“ „To kouzlo v tvé hlav asi reaguje na magii okolo. Cítím ji tady všude, ale nem žu najít zdroj, je jako rozptýlený opar, který jsem vnímala v Dorov . Nevím, jestli Ultimativní odd lení, ale n co tady je ur it . Možná bys m l po kat, než…“ „Ne!“ p erušil ji. „Jestli máš pravdu, musíme sp chat, dokud o nás neví. A kdyby za ala st elba, koukej se n kam schovat.“ Anna neodpov d la. Jen se na n j zadívala, v tom pohledu byla starost a obavy – Ková jejím o ím uhnul a rychle vykro il. Chodba vypadala po ád stejn , nebýt Anniných slov, nic nenasv d ovalo tomu, že stojí v jiném sv t . Kon ila železnými schody, spirálovit klesajícími dol . Šachta, kterou vedly, m la v pr m ru asi ty i metry a John si všiml, jak hladké byly st ny, kámen pokrývala sklovitá vrstva, jako by byl na povrchu roztavený, to rozhodn neud lal oby ejný vrták. I hloubka byla zna ná, aspo padesát metr , než se p ed nimi objevil sv tlý obdélník dve í. Schody p itom pokra ovaly dál, do temné studny, mizející n kde v nekone nu. Kolem se citeln ochladilo. Dve e nem ly kódový zámek, jen další oto né kolo, nezdálo se, že by byly n jak chrán ny. Ková kolem opatrn oto il, tentokrát šlo lehce. Otev el, s p ipravenou zbraní ostražit vykoukl, ale nevid l nic. Žádné stráže, bezpe nostní kamery ani automatické d lové v že, jen nová chodba, nalevo další dve e s otvorem na p ístupovou kartu a v rohu hromada zreziv lých trubek, drát a kus železa. Chodba byla už širší a lépe osv tlená, s ocelovými podp rami, které podél st n vytvá ely v pravidelných rozestupech m lké výklenky, nap l utopené ve stínu. Po deseti metrech kon ila a rozd lovala se na dv odbo ky. 166

Dwaken došel k prot jším dve ím a zavrt l hlavou. „Ty neotev u.“ Vincent se zadíval do chodby. „Maldita sea, tohle je co?!“ zíral na fosforeskující ornamenty pokrývající v nepravidelných rozestupech strop v délce asi deseti metr , tém až k jejímu konci, jako n jaká bizarní mozaika. „Problém,“ ušklíbla se Anna. „Máš kapesník, Vinci?“ Vega se na ni p ekvapen zadíval, ale podal jí ho, ud lala krok a hodila ho dop edu. V okamžiku, kdy se dostal pod první symbol, vzplanul jasn rudým ohn m a rozpadl se na chomá erných sazí, ani nesta il dopadnout na zem. „Sakra!“ zaklel Ková . „Dostaneš nás p es to, Anno?“ „Snad. Pot ebuji n co rovného a plochého.“ Noel došel k hromad šrotu v kout a vyhrabal pom rn rovný kus plechu, zhruba metr krát metr. „To bude sta it,“ kývla Anna, vytáhla z rukávu fix a za ala soust ed n kreslit, symbol se podobal t m na strop . „Musíte to držet nad sebou, takhle,“ zvedla plech do výšky nad hlavu, runou proti stropu, a položila si ho na dlan . „Dávejte pozor na prsty, cokoliv se octne za okrajem, sho í.“ „Dobrá,“ p ikývl Ková . „Jdu první.“ Pustil samopal na emen a opatrn plát zvedl, jako íšník, co nese nad hlavou plný tác sklenic. Zadržel dech a se za atými zuby vyrazil. Nebylo to snadné, musel d lat malé kroky, dávat pozor, aby nepoložil nohu p íliš daleko. Cítil, jak plech na jeho rukou vibruje a chv je se, v jednu chvíli zahlédl, jak ze špi ky jeho pravé boty vyrazil oblá ek kou e. T ch pár metr trvalo snad deset minut, ale nakonec to dokázal. Úlevou vydechl a rad ji se op el o ze , k okraji smrtícího pásma zbýval sotva krok, kdyby zase zavrávoral… Rozhlédl se vpravo i vlevo, ob odbo ky vypadaly stejn a kon ily dalšími dve mi se zajiš ovacím kolem. S úlevou konstatoval, že strop nad nimi už je normální. „Te ty, Vinci! Bacha na nohy!“ položil plech na podlahu a kopnutím ho poslal po zemi zp t chodbou jako tác po barovém pultu. Vega ho zvedl, Ková sledoval, jak opatrn našlapuje. Zdálo se, že mu to jde rychleji, za minutu stál na druhé stran . 167

„Caray! Je to jako tan it se slepou tango,“ ušklíbl se a hodil plát zp t. „Te ty, Anno! Pomalu, a …“ Prásk! Dve e proti schod m za Anninými zády se bez varování rozlet ly. Ková post ehl, jak z nich vylétlo… n co. P ipomínalo to lov ka, ale jako by to byl p ízrak, pr svitná figura kopírující barvou pozadí, na kterém se pohybovala. Bezhlu n vyrazila k Ann , ta se nesta ila ani oto it, ale Noel Dwaken sko il s prudkostí úto ícího tygra. A koliv nebyl nijak mohutný, protivník vypadal ješt menší, na okamžik se zdálo, že ho upír musí holýma rukama roztrhnout na dva kusy. Jen na okamžik. Ková ten úder ani nepost ehl, ale Noel odlet l jako vymršt ný prakem. P eto il se ve vzduchu a narazil na rám dve í u schodišt takovou silou, až ho nalomil. T žce dopadl na zem, Ková poprvé uslyšel jeho zasténání, Anna vyk ikla. Pokusila se vyrazit k n mu, mávnutí nehmotné paže a už let la k prot jší zdi. P ízrak se oto il. Po sklovitém t le p eb hla vlna, za alo tmavnout, získávat barvu lidské pokožky. Na hlav se zformovaly vlasy, v obli eji lidské rysy, rysy d tské, skoro nevinné tvá e s modrýma o ima. „Dobrý ve er!“ usmál se Adam mile. „Rád vás tu vidím!“ Ková neodpov d l. Bez mí ení vypálil, o zlomek sekundy d ív než Vincent, z ani ne deseti metr nemohl minout. Mezi ním a Adamem vyšlehly jasné záblesky sv tla, ale nepost ehl jediný zásah, jako by st ílel do prázdna – v dalším okamžiku to pochopil. Záblesky byly kulky ho ící v magické barié e. T ch pár metr pod obrazci nep elet la ani jediná a Adam se podruhé usmál. „Strpení, pánové. Hned budete na ad – dáma má p ednost.“ Anna se snažila vstát, s hr zou zírala na Noelovo bezvládné t lo, Adam ud lal krok a chytil ji za hrdlo. Zvedl ji jako hra ku a p itáhl si ji blíž. Vyt ešt n zírala do jeho obli eje, bavil se, hlavou jí bleskla Nergalova tvá tenkrát… „Po ád mi utíkáš, co, ty malá kouzelnice?“ promluvil mazliv . „Párkrát jsem už myslel, že kone n splním rozkaz, ale pokaždé jsi vyklouzla – a jak hezky jsi mi um la poradit.“ 168

Zasmál se a jeho tvá se znovu zm nila, zestárla, vlasy získaly sv tlou barvu, o i ztmavly, jako tenkrát v agenturní jídeln . „Prozaickou Eddu už jsem p e etl, díky!“ Znovu se zasmál a stiskl. Anna s vyt ešt nýma o ima lapala po dechu, dusila se, špi kami se sotva dotýkala zem a Ková zoufale za val, deset metr a nemohl nic. Záblesk ost í. Z Adamova hrudníku vyjela zá ící epel s vyleptanými runami, Ková nepost ehl, kdy se Noel probral a vysko il. Me svíral obouru , oto il jím v Adamov t le a vytrhl ho. P e al páte i ruku, kterou svíral Annin krk, skoro ho rozp lil vedví, p esto se neobjevila ani kapka krve. Ve stejném okamžiku se dve e vlevo od Ková e rozlet ly, p t chlap v bojové výstroji s p ilbami kryjícími tvá . Vyšlehly výst ely. John v posledním okamžiku usko il do prvního výklenku v pravé odbo ce chodby, Vincent ho napodobil. Dávka bílých paprsk jim prolétla nad hlavou a se sy ením zasáhla podp ru, ostrý zápach ozonu – plazmové zbran Agentury. O kus dál Adam švihl zdravou paží a Noel odlet l na prot jší ze . Narazil do ní, až se ze stropu sesypal oblak prachu, p esto se udržel na nohou. Anna se sesula k zemi, strhla si Adamovu ruku z krku a nap l bez sebe se snažila prolézt kolem n j pry otev enými dve mi, kudy p išel. U atá kon etina dopadla na podlahu a tu chvíli se rozpadla na roj modrých jisker, rána v Adamov hrudníku zmizela o sekundu pozd ji. Adam natáhl paži, jiskry se samy slétly k pahýlu jako sv tlušky a v okamžiku se zformovaly zp t do podoby ruky. Noel Dwaken rychle zat ásl hlavou, z vlas mu padaly k zemi kousky zdi a písek. Adam se rozesmál, dychtiv , nadšen . Vrhli se na sebe oba sou asn , zatímco Ková o kus dál vystr il zpoza výklenku ruku se zbraní a stiskl spouš . Vega se kr il proti n mu a d lal totéž, vzduch zt žkl dýmem proza ovaným záblesky plazmových výboj . Krom tichého bafání tlumi a sykotu plazmy pálící kamenné zdi se neozval jediný zvuk, vojáci na druhé stran nek i eli, nehrozili. 169

Noel švihl me em a zasáhl Adama p ímo do hlavy. epel jí prošla bez odporu až k hrdlu a rána se okamžit uzav ela, jako by sekl do kusu želatiny. Nem l as zbra vytáhnout, Adam ho chytil za paži a prost ji nad loktem zlomil, bez sebemenší námahy. Me upadl na podlahu, praskot kostí byl jasn slyšitelný, ale Dwaken máchl druhou p stí a zasáhl ho do hrudníku silou, kterou by musel lov ka prorazit skrz. Adam odlet l k pootev eným dve ím, p irazil je t sn za Annou a nap l vylomil z pant , v hrudníku z etelnou promá klinu, záda nep irozen ohnutá – k upnutí, modrý záblesk uvnit jeho t la a znovu stál vzp ímen . Dwaken ho napodobil s malým zpožd ním, pár vte in sta ilo, aby zlomené kosti srostly. Annina krev mu proudila v žilách, posilovala ho, zrychlovala regenera ní i psychometrické schopnosti daleko za normální mez, ale když se zadíval na Adama, necítil nic. Žádné myšlenky, pocity, jen prázdnou v c, imitaci lov ka – za al zuby a vyrazil. Bílý záblesk šlehl t sn p ed jeho tvá í a Vega vyk ikl. Znovu se vyklonil a vyst elil, pálili s Ková em v dokonalé souh e, ale pak jeho samopal cvakl naprázdno. Sáhl k opasku pro zásobník a John zaklel, tady to nezvládnou. Nepochyboval, že aspo dva ty chlapy už museli trefit, p esto jejich palba nezeslábla. Ani se nesnažili postupovat proti nim, možná ekali, až je další obejdou a vezmou do k ížové palby, každopádn to byla jen otázka asu. Dostanou je mnohem d ív, než jim dojde munice, musí odsud – volnou rukou hrábl do tlumoku. „Kryj m !“ vyšt kl, zuby vytrhl pojistku granátu a ve chvíli, kdy Vincent znovu vyst elil, poslal kovové vají ko po zemi vst íc nep átel m. P itiskl se ke zdi, chodbou ot ásl výbuch, viditelnost klesla skoro na nulu. Vega vystartoval ke dve ím za jejich zády a Ková ho napodobil, ob toval jen okamžik, aby naposled vyhlédl zpoza rohu k ižovatky k t m, co tu musel nechat. Annu v bec nespat il, ale deset metr za ním spolu v kou ové clon zápasily dv postavy, propletené v tiché eži na život a na smrt. John nedokázal rozeznat, kdo je kdo. Pohybovaly se p íliš rychle, zdálo se, že jsou víc ve vzduchu než na zemi, vym ovaly si údery s kadencí naprosto se vymykající lidským možnostem. Pak jeden druhému podrazil nohy a než mohl vstát, kopancem ho poslal nap í 170

chodbou, až k první ad magických symbol . Poražený okamžit vysko il, bez pomoci rukou, jedním pohybem p ímo na nohy, Ková zahlédl modré o i a pobavený škleb. „Ty jsi vážn odolné zví átko! Ale už slábneš, cítím to!“ Dwaken se chr iv nadechl – m l pravdu. Krev Zá ícího byla jako palivo. Ú inek slábl tím rychleji, ím víc se namáhal, a práv te napínal síly na samou hranici, p itom zbyte n . Nedokázal Adama zranit a dokonce ani unavit. A d lal, co cht l, nem l žádné orgány nebo citlivé ásti, nestv ra vytvo ená z jediného kusu hmoty v kdoví jaké realit kdoví jakým šílencem… „Ty nic necítíš!“ zasípal. „Nejsi lov k!“ „Našt stí!“ souhlasil Adam. „Lidé jsou tak ubozí a k ehcí, u m doma jsme je už dávno vyhubili. Ani s t mi idioty na klinice jsem si po ádn neužil, natož s knihovníkem – s tebou to bude jiné! Jsem zv davý, kolik kostí ti dokážu zlomit, než bude po tob !“ Vrhl se dop edu skokem a Noel tentokrát nesta il uhnout, Adam ho zasáhl nohama p ímo do prsou. Výbuch bolesti a praskot lámaných žeber, mžitky p ed o ima. Ješt strhl Adama k zemi, popadl ho za hlavu a trhnutím oto il skoro na opa nou stranu. Nic, jen další rána do spánku, šarlatová mlha zhoustla. Škleb v Adamov obli eji a jeho groteskn vyvrácená hlava se mu vznášela p ed o ima, než ji prost oto il zp t. „No? Copak asi ud láš te ?“ zasmál se a Noel Dwaken vycenil zuby, rudé jeho vlastní krví, v divokém, nap l nep í etném šklebu. „Zah eju t !“ Vleže popadl Adama v pase, vzep el se na zlomených žebrech a zvedl ho. A byl silný, jak cht l, nevážil víc než lov k. V o ích mu post ehl záblesk pochopení, ale to už ho z posledních sil odhodil za sebe, doprost ed chodby – pod strop plný magických symbol . Adamovo t lo vzplanulo jako slam ný v ch. Pokusil se vstát a mezi plameny, které mu stravovaly tvá , nebyla vid t bolest, jen p ekvapení a úžas. Snažil se op ít o ruce, ale ty se pod ním rozpadly d ív, než se odrazil. Cht l se p evalit, jen pár metr k okraji pásma smrtících run, ale t lo ho neposlouchalo. Rozplýval se jako kostka ledu ve vroucí vod , oranžový plamen praskal, šlehal až ke stropu a kolem se jako 171

rozzu ené v ely rojil oblak modrých ástic. Znovu a znovu se snažily spojit, vrátit do p vodního tvaru, ale žár kolem jim v tom bránil. Adamovo t lo se p elévalo a zmenšovalo, ztrácelo barvu, m nilo se v polopr svitné torzo p ipomínající zmrza ené antické sochy, pak bublající, amorfní chomá … mihotavý oblak zá ícího prachu… nic. „To by myslím sta ilo!“ Dwaken se oto il jako uštknutý hadem, arogantní, p esto ledov chladný hlas. Plukovník Lucius Treneport stál ve dve ích p t metr od n j, upravený, klidný, za ním nejmén šest ozbrojenc v plné výstroji. V ruce držel pistoli s hlavní p itisknutou k Annin spánku. Noel sebou škubl, jen lehce, instinktivn – a marn . Me ležel p íliš daleko, tém u Treneportových nohou, navíc se mohl sotva nadechnout. Nestihl by to ani v plné síle, slab cítil myšlenky muž za Treneportem, plazmové pušky namí ené na svoji hlavu. Sto il pohled na konec chodby, ale Ková s Vegou byli pry . Položil hlavu na zem a zadíval se na Annu, v o ích bolest a zklamání. Prohrál.

172

22-

0

John Ková sebou hodil za poslední podp ru u dve í. Vkle e tiskl spouš a pálil, kryl svým t lem Vegu, který se ob ma rukama zoufale snažil oto it kolem dve í, sk ípalo, st ží se hýbalo, každá sekunda trvala v nost. Dávka bílých st el ze tmy t eskla do dve í, úlomky doruda rozžhaveného kovu zasáhly Vincenta do tvá e a ramene. S výk ikem upadl, ale ješt p i pádu nalehl na kolo, dve e kone n povolily. Vega nap l sko il a nap l se p evalil dovnit , tlumené staccato jeho samopalu, n kdo vyk ikl. Ková ho pozpátku následoval, st ílel a nevnímal zápach vlastních pálících se vlas . Loktem p irazil dve e a p esko il mrtvolu chlapa s ernou p ilbou. Vega vyhodil ze své zbran prázdný zásobník a nasadil plný, levou tvá popálenou, bolestí lapal po dechu. „Hijo de puta! Kam te ?!“ zasípal a rozhlížel se, malá a prázdná místnost, jedny dve e proti nim, druhé na levé stran . „Sem!“ ukázal Ková nalevo. „Zkusíme to obejít, dostat se zpátky z druhé strany!“ Vincent kývl, mezi zuby drtil další nadávky a Ková v d l, že má p ed o ima stejný obraz jako on, toho zmetka rdousícího Annu… Dob hl ke dve ím, pustil samopal a popadl ob ma rukama kolo, Vega ho bez e í kryl. Otev el – prázdno, další místnost stejná jako p edchozí, jen s kovovými st nami a vysokým stropem, na konci dve e. Oba k nim vyrazili bez p emýšlení, dva skoky – Prásk! Deseticentimetrová ocelová deska slétla od stropu jako epel gilotiny a s dutou ranou dopadla Vegovi p ímo p ed nos, p ehradila cestu ke dve ím. 173

„Bacha!“ vyšt kl Ková . Vrhl se zpátky ke dve ím do první místnosti, pouhé dva metry – šedý záblesk u stropu. Prásk! John se bezmocn zarazil, rozhlédl se po tom prázdném obdélníku dva krát ty i metry, kde náhle stáli, dokonalá past. Hlavu ke stropu zvedl p esn ve chvíli, kdy se tam odklopila první st ílna, a pak promluvil reproduktorem zkreslený hlas. „Okamžit odho te zbran a vzdejte se!“ Ková neodpov d l. P erývan oddechoval, v hlav mu hu elo. Rozhlédl se, st ílny už se otev ely na obou stranách, p t hlavní zprava, ty i zleva – ne, to byla sebevražda. S bolestným výrazem pomalu natáhl ruku a upustil samopal, Vega ho následoval o p t vte in pozd ji. „ elem ke zdi a ruce za hlavu!“ „Hazte una paja!“ procedil Vincent na o ekávaný pokyn, ale poslechl. Ušklíbl se a Ková p esn odhadl jeho myšlenky – o co, že nás te odprásknou? Sám by se k té sázce klidn p ipojil. Slyšel, jak železné štíty po stranách místnosti s tichým vr ením zajíždí zp t do stropu, a vzáp tí dovnit vpadla šestka ozbrojenc . ty i na n mí ili, zatímco je zbylí dva rychle prohledali a zkroutili jim ruce za záda, pouta na záp stích kovov cvakla. „Jdeme!“ popohnali je hrub stejným sm rem, kudy p išli, John ml ky poslechl. Strkali je zpátky chodbou, kou ješt zdaleka nezmizel, ale už vid l, že místo prot jších dve í zela po výbuchu granátu jen rozervaná díra, post ehl mrtvá t la – ale vzáp tí došli na k ižovatku k okraji magické bariéry a on spat il n co, po em to rázem pustil z hlavy. Z druhé strany chodby k nim další vojáci strkali Annu a Noela Dwakena. Anna byla bledá jako st na a Dwaken vypadal p íšern dobitý. Oba se st ží vlekli, ale žili a John cítil, jak mu ze srdce spadl obrovský balvan, navzdory maléru, ve kterém v zeli. Vzáp tí si všiml, kdo krá í za nimi, a potla il chu si odplivnout. „Vítejte, kapitáne Ková i,“ usmál se Treneport uhlazen . „I vy, pane Vego, je hezké, že jste nás poctil návšt vou. Byl bys tak laskav a vypnul už tu svou hloupost, Jeremy?“ 174

Muž vpravo od Treneporta si sundal p ilbu. Vypadal stejn sta e jako on, možná víc, prošediv lé vlasy, pohublá tvá . Na rozdíl od plukovníka m l v o ích vepsanou únavu. Zvedl ruku a lehce pohnul prsty, znaky na strop na okamžik zazá ily a zmizely. Stráže postr ily Johna a Vincenta dop edu, zatímco Treneport hled l na ernou, propálenou skvrnu v podlaze. „Výborn !“ zavr el. „To jsou ty tvé magické nesmysly, Jeremy, kv li nim jsem p išel o jedine ného pomocníka.“ „Ani nevíš, jak m to mrzí,“ ušklíbl se muž se z etelnou ironií a Ková kone n pochopil, odkud ho zná – Jeremy Kalenski, druhý arod j v projektu Diaspora a poslední jméno ze Siriova seznamu. Zárove mu došlo, kdo asi skon il v tom fleku na zemi, a zasmál se. „Kdybych v d l kam, p išel jsem už dávno, plukovníku. A ne íká se, že pes je obrazem svého pána?“ „Pravda, poslední dobou byl ím dál h ovladatelný,“ p ipustil Treneport klidn , urážku ignoroval. „Aspo jste mi dodal náhradu, kapitáne, d kuji,“ zadíval se na Noela Dwakena. „Myslím, že bude sloužit výborn … samoz ejm po n jaké dob pat i né pé e. Jeremy má v jejím poskytování praxi, že?“ Plukovník se zasmál, ale Kalenski sklopil o i a neodpov d l. Zadíval se na Noel v me , který nesl, a Ková post ehl, jak Dwaken nepatrn zvedl obo í. „Ach ano, málem bych zapomn l,“ kývl Treneport. „Tady Anna také ob as trochu aruje – podíval by ses, jestli nám nechystá n jaké p ekvapení?“ „Ona je runovládce,“ odv til Kalenski s povzdechem, jako by ho nebavilo vysv tlovat to stále dokola. „Jakmile nem že psát, nem že ani po ádn arovat – i když, co je tohle?“ vytáhl její bezvládnou ruku ze šátku a zadíval se na prsten. „To jsem dostala,“ špitla Anna tiše. „Je o arovaný a nedá se sundat, nechcete si ho vzít?“ Kalenski vypadal nechápav , pak sev el její prst do dlan . Ková nevid l, co ud lal, ale áry na Annin záp stí vybledly a zmizely, do k že se jí za ala vracet barva. Anna vyt eštila o i, jako by cht la n co íct, ale nakonec jen stiskla rty. 175

„Nevím,“ zavrt l Kalenski hlavou. „Nevypadá to jako zbra , ale jestli nem že…“ „Pak m to nezajímá!“ p erušil ho Treneport. „Stejn to bude za chvilku jedno.“ Kývl, druhý ozbrojenec Ann nasadil pouta, ale Ková stál jako p imražený. Cítil, jak mu buší srdce, dob e si pamatoval, co Anna ekla ve vrtulníku. Kalenski práv zrušil kouzlo bránící X-Hawkovi je sledovat, nejspíš jen omylem, p i pokusu prsten sundat, jestli to ale Treneport zjistí… „Tak tohle je to vaše slavné odd lení?“ zasmál se nucen Vega ve snaze odvést pozornost. „No me eches! Jak se koukám, kdybyste ho cht l pronajmout, nevyd láte ani na lístek do kina.“ „Ano,“ souhlasil plukovník. „Za ízení asem pon kud zastaralo a kv li utajení nem žeme provád t rekonstrukci. Ú elu ale slouží a není to poprvé, kdy se ti, co odvádí nejvíc práce pro blaho ostatních, musí sami spokojit s málem.“ „Pro blaho ostatních,“ zopakoval Ková s odporem. „Sem tam mu ení, vražda nebo vyhlazený sv t, ale hlavn , že se najde n jaké vyšší dobro, na které to jde svést, co?“ „Ne ekám, že to pochopíte, kapitáne. Proto lidé jako vy slouží dob e v poli, ale pro velení jsou naprosto nepoužitelní. Ovšem vážím si úsilí, které jste vynaložil, abyste tohle místo našel. Myslím, že si zasloužíte, abych vás tady s p áteli provedl, než se definitivn rozlou íme, kone n , nemívám návšt vy moc asto.“ „Jste laskavý,“ procedil John mezi zuby. Strážný ho popohnal ranou do zad, vykro il za Treneportem cestou, kudy p išel Adam. „Celé toto patro je ve skute nosti prázdné,“ spustil Treneport, jako by opravdu byli n kde na prohlídce. „Je tu jen pár pastí pro nezvané hosty, m li jste št stí, že jste narazili na ty mírné. Pozd ji mne bude ješt zajímat, jak jste sem vlastn našli cestu.“ „To v ím,“ souhlasil Ková . „Taky bych rád v d l pár v cí. T eba co se stalo v projektu Diaspora?“ „Mluvil jste s von Wonderem, že?“ ušklíbl se Treneport. „Stalo se jenom to, že jsem odhalil spiknutí a ukázal všem, jak by m la Agentura jednat se zrádci. Kdyby se tím p íkladem ídila, nebyla by dnes v takových potížích. Ta arod jnice Asenat a Francis Allen 176

za ali plánovat, jak se zmocnit kontroly nad projektem, p esn to, eho jsem se od po átku obával. Našt stí se pokusili p ibrat také Gadskiho, který to jako správný voják oznámil. Bohužel, Asenat jsem nestihl zatknout, zmizela zpátky do své reality.“ „Tak jste použil Diasporu!“ dokon il Ková . „Vyhladil celý sv t kv li jedinému lov ku – p i prvním setkání jste ekl, že Agentura si ani neumí uklidit p ed svým prahem. Takhle si ten úklid p edstavujete? A Gadski, to je vážn vzorný voják. Jenom ob as zapomene, na í stran bojuje, m l jsem s ním nedávno tu est v Mongolsku – nebo spíš s tím, co je z n j te . Jestli to celé stálo jenom na jeho slovu…“ „Pan Gadski pozd ji opravdu zklamal. Ovšem Francis Allen se p i výslechu p iznal a jako exemplární p íklad byla Dorova vynikající. Škoda, že ta demonstrace neprob hla, jak m la. Kdyby ten slaboch von Wonder nevycouval, zam ili jsme ji správn a mohl být klid.“ Anna se zadívala do Treneportovy tvá e se sm sí úžasu a odporu. Zdálo se, že má chu n co íct, ale nakonec jen pot ásla hlavou. Ková jí rozum l, nem lo to cenu. Bylo mu jasné, co se stalo: Když Treneport rozhodl o zni ení Dorovy, von Wonder odmítl a odešel i za cenu vymazání pam ti. Bez n j ale první zam ení Diaspory selhalo, p esn jak Asenat ekla… v hlav ucítil nával bolesti. P ed nimi se objevila kabina otev eného výtahu, nastoupili a rozjeli se dol . Plukovník cestou nepromluvil a Ková také ml el. Stále mu to nedávalo smysl, Asenat byla možná všelijaká, ale nev il, že je zrádce, p estože plukovníkova slova zn la logicky – ho ce se ušklíbl. I kdyby ano, t žko mohla být horší než on. A záleželo na tom v bec, když je nejspíš stejn ekala smrt, jen co si Treneport vychutná tohle p edstavení? Výtah zastavil, chodba s mohutnými dve mi na konci a velkými okny po stranách. Ková se p ekvapen díval do místností za nimi – rozlehlé laborato e, blikající obrazovky po íta a obsluha, z níž dobrou polovinu tvo ili vojáci. Zdálo se, že snad každý, kdo tu pracuje, má svou ochranku – nebo dozorce. Vybavení ovšem vypadalo mnohem zastaraleji než to, na které byl v Agentu e zvyklý, 177

p estože samotný komplex byl v tší, než se zdálo, a X-Hawk v odhad po tu personálu te také vypadal siln podhodnocený. Na okamžik zahlédl okno v prot jší st n a zarazil se, post ehl za ním inkoustovou mod , vypadalo to jako voda – ale strážný Johna popohnal kup edu d ív, než si mohl být jistý. Dve e na konci chodby nebyly na kartu. Treneport došel blíž a p iložil oko ke te ce sítnicového otisku, ervené sv tlo se zm nilo v zelené. Otev ely se nehlu n – a Ková ztuhl. Stáli na ochozu, který se táhl ve výšce dvou pater po obvodu obrovské haly. Uprost ed se ty ila vysoká konstrukce z lesklého kovu, Vega na ni zíral s o ima doko án, Noel Dwaken nete n , ale Johna mrazilo, t i do sebe svinuté panely, osmimetrová kovová r že posázená miliony rudých krystal , v detailech odlišná, obklopená dalšími terminály, ale nebylo pochyb… polkl nasucho. „Co je to?“ „Srdce Ultimativního odd lení, kapitáne,“ odv til Treneport. Stiskl tla ítko na zdi a ást ochozu, kde stáli, se rozjela dol . „Odpalovací za ízení Diaspory – vid l jste n kdy n co takového?“ V hlasu se znovu ozvala pýcha, mrazivý, fanatický nádech, ze kterého šel strach, ale Ková se p esto zasmál. „Vlastn vid l. V Dorov má Asenat práv takové.“ Treneportovi zmrzl úsm v na rtech. Tvá í se mu poprvé mihl stín, ale vzáp tí se mu do hlasu vrátila známá arogance. „Na tom nezáleží. Toto za ízení a mé odd lení jsou poslední linií obrany Agentury. Já nesu zodpov dnost, kterou si ani neumíte p edstavit, jsem zárukou bezpe í…“ „Vy už nejste zárukou ni eho, plukovníku!“ Ková sebou až trhl, hlas Noela Dwakena byl ostrý jako me . „Diaspora m la být posledním prost edkem obrany a vy jejím strážcem. Agentura vám dala d v ru, ale vy jste ji zneužil, p ekroutil Ultimativní odd lení ve zlo innou organizaci, p esn takovou, s jakými Ková i Rovnováhy nejvíc bojují – a te už je z vás leda strašák uprost ed spáleného pole. Pro jim nepovíte, kolik t ch bomb ješt máte?“ John se zadíval na Noela a na Treneporta, který zatínal zuby, rána o ividn ala do živého. „Cože?“ zvedla i Anna hlavu. „Noeli, o em mluvíš?“ 178

„O tom, co tu cítím z každé zdi – jednu! To je všechno, co mu zbylo, poslední Diaspora! A pravý d vod, pro to tu vypadá tak zchátrale, je, že to p ed velením tají! Kdyby žádal o prost edky na rekonstrukci, dnes, když Agentura šet í, kde m že, by nevyhnuteln došlo i na audit toho, co tu opravdu je, a to by byl jeho konec.“ „Ale jak to? P ece jste Diasporu vyvinuli, musíte v d t, jak vyrobit další,“ zadíval se Ková udiven na Treneporta a plošina zastavila. Odsud vypadaly rozm ry sálu i konstrukce uprost ed ješt p sobiv ji, stejn megalomansky jako jejich tv rce – jenže ten m l náhle zk ivenou tvá a hlas se mu t ásl vztekem. „Ano! Jenže ta zrádná arod jnice upravila plány! P ed út kem pozm nila údaje, bez kterých nelze Diasporu reprodukovat, nem žeme vytvo it další, pokud nezjistím, co zm nila! Odhalili jsme to p íliš pozd , když…“ „Když jste zni il její sv t a von Wonder rezignoval!“ Vincent Vega se rozesmál, až se mu mohutná ramena t ásla. „Co o de madre, tomu íkám naplivat si do vlastní polívky, Treneporte! Škoda, že jsem nevid l váš ksicht, když jste to zjistil!“ „A proto jste posílal ta komanda do Dorovy, po ád víc lidí na smrt,“ doplnil Ková . „Nem li jen zabít Asenat, ale hlavn získat její záznamy, doufal jste, že ty údaje najdete d ív, než všechno praskne – sm la. Tohohle kostlivce už ve sk íni neudržíte, je to jen otázka asu.“ „Jen se bavte, pane Vego!“ procedil Treneport tiše. „ lov k by se m l p ed smrtí ješt zasmát. A co se zbytku tý e, nesejde na tom, zda mám jednu Diasporu nebo padesát. Nep ítele je možné zastrašit i s prázdnou puškou. Dokud ten bastard X-Hawk a jemu podobní nezjistí, jak to skute n je, na situaci se nic nezm ní – a od vás už nic nezjistí, kapitáne!“ „V tom se ale mýlíte, pane plukovníku,“ zvedla Anna o i s nevinným, d tským výrazem. „Už to ví, práv jste mu to ekl.“ „Co?!“ „Ten prsten,“ zvedla ruku, „je od n j. Nasadil mi ho, aby m mohl špehovat, snažila jsem se ho od íznout od energie, ale váš p ítel to kouzlo zrušil. Od té chvíle ví nejen, kde jsem, ale nejspíš slyší 179

naprosto všechno okolo. Myslím, že se m žete t šit na brzkou návšt vu.“ Treneport zbledl jako st na. Jeho sebed v ra, nezlomná jistota, že drží stále vše v rukou, kone n dostala ránu. S vyt ešt nýma o ima zíral do Anniny tvá e, otev el ústa, ale nedokázal promluvit, jako by se dusil, ruka mu vyst elila k hrdlu. „Zabijte je! Zast elit… okamžit …“ V tu chvíli celý sv t vzplanul. Ková m l dojem, že mu explodovala hlava, roztrhla se na milion kus a rozlet la po celém sálu. S výk ikem se zhroutil, svíjel se bez dechu na zemi a z obli eje mu zá ilo oslepující modré sv tlo, jako by to byla maska, za kterou n kdo náhle rozsvítil reflektor. Ozbrojenec vedle leknutím usko il a Noel Dwaken napjal svaly, pouta na jeho rukou s k upnutím povolila. Vzáp tí praskl vaz vojáka nalevo a upír držel v ruce zbra . Anna sebou plácla na zem a Lucius Treneport v posledním okamžiku usko il, první st ela minula jeho hlavu o vlas, druhá srazila strážce na opa né stran . Sv tlo z Johnovy tvá e se zatím m nilo v zá ící mlhu, hustou jako mléko. P elévala se, formovala do tvaru pevného objektu, který pulzoval, nabíral pov domý o kovitý tvar, Vegovi málem spadla elist, to p ece nebylo… Uprost ed sálu se otevíral portál. Vzáp tí propukl naprostý chaos. Treneport n kde blízko val, ale jeho hlas zanikal v odporn hlasité, vychrapt né sirén . Dwaken v n kolika vte inách zbavil ostatní pout, Vega popadl Ková e pod rameny a táhl ho pry , hledal dve e, výklenek, cokoliv. Anna po ty ech lezla za nimi a Noel st ílel jednu ránu za druhou. Technici u terminál kolem ocelového kv tu v panice zalézali pod stoly nebo utíkali pry , pletli se do cesty voják m koseným upírovou palbou – a pak portál prudce zazá il a ven vysko ila postava v erném brn ní, malá, s levým ramenem sklon ným. Na tvá i se jí t pytila kovová maska, místo zbran držela v ruce h l, na obou koncích rud žhnul pár vl ích o í. N kolik Treneportových muž stihlo vypálit, ale st ely p ed Asenat zm nily sm r, zasáhly jen podlahu nebo strop – a vzáp tí z její hole vyšlehlo husté zelené sv tlo. 180

Další okamžik byl nepopsatelný. Samotný vzduch jako by se zm nil v ho lavinu a s p íšerným hukotem vybuchl. Prostor p estal existovat, nebylo naho e ani dole, nebylo nic krom zeleného pekla. Ková se svíjel, vnímal jen bolest a tu strašlivou zá i, plíce mu ho ely – a náhle nápor povolil. Vincent omámen zvedl hlavu, kolem n j se rozléval kruh bílého uklid ujícího sv tla, pocit, že dýchá va ící kyselinu, zeslábl. Anna vzp ímen stála se zdviženou levou paží, vzduch okolo se v širokém kuželu chv l, chránil je, jako by p ed sebou držela rozev ený deštník. „Co… to… je?!“ zasípal Dwaken. „Dech zeleného draka,“ vypravila ze sebe. „Tímhle u nás vále ný arod j Afiger spálil p l Napoleonovy armády u Waterloo… a on m chrání. Udržím štít jen proto, že mi X-Hawk posílá p es ten prsten sílu, poznám jeho magii, on osobn …“ O chvilku pozd ji za ala zelená zá e pohasínat. Hukot zeslábl a utichl, Anna se vy erpan sesunula k zemi. Dáviv se rozkašlala a Johnovi se kone n poda ilo zvednout. Asenat po ád stála uprost ed místnosti, nehybná jako socha. Hala kolem byla v troskách, kovový kv t ležel zborcený mezi mrtvými, zkroucenými t ly a z portálu za jejími zády vyskakovaly postavy muž . Ková poznal nete né tvá e a prosté uniformy gardist , jenže místo kuší držely v rukou pušky Agentury. Okolo op t uslyšel výst ely, plazmové i st elné zbran , Treneporta nikde nevid l, ale dva kroky p ed Asenat stál Jeremy Kalenski s Noelovým me em ruce. Vypadal nezran ný, nem l ani ušpin nou tvá , hled l p ímo na Asenat. „V d l jsem to,“ promluvil unaven , p esto bez jediné stopy hn vu nebo strachu. „Vždycky jsem tušil, že p ijdeš.“ „Ano. Doufám, že se ti ty roky vedlo stejn dob e jako mn , Jeremy. Vyplatila se ti ta zrada?“ Z Asenatina chraplavého hlasu šel mráz, ale po Kalenskiho tvá i se mihl úsm v. „Vypadám na to? Jsem rád, že jsi kone n tady.“ Prudce zvedl me a Asenatina ruka se pohnula, rychle jako blesk. epel, která vyjela z konce hole, prošla Jeremyho hrudníkem a 181

vyšla zády. Asenat jí jednou oto ila, Kalenski klesl na kolena. Bez hlesu se zhroutil – a John post ehl, že se poprvé usmívá. Okamžik strašlivého ticha. „Rozd lte se! Vy ist te hlavní chodby, každou místnost!“ V Asenatin hlasu zn la ledová, klidná prázdnota. Nikdo z gardist neodpov d l, ale jeden kone n post ehl skupinku choulící se v kout pod schody – a zvedl zbra . „Ne!“ vyk ikla Anna, ale to už ho Noel Dwaken srazil výst elem, než mohl stisknout spouš . Vincent Vega zpod nejbližší mrtvoly bleskov vytáhl pušku, namí il na Asenat… „Ani hnout!“ Asenatin hlas šlehl místností. Další gardisté, co už zvedali zbran , strnuli, stejn tak Noel s Vincentem. Upír stále vypadal nete n , ale Vega t eštil o i, ve tvá i šok. Ková mu rozum l, dob e si pamatoval okamžik, kdy poprvé poznal její hlas na vlastní k ži – Asenat lehce naklonila hlavu. „Co myslíš, Francisi, vážn by tv j p ítel byl tak hloupý, aby na m zkusil st ílet?“ „To… asi záleží na tob ,“ zasípal Ková , v hrdle ho po ád pálilo. „Chceš ušet it Treneportovi práci?“ Jedna ošklivá vte ina a Asenat p ikývla. „Správná p ipomínka. Zbran dol . Sta í.“ Gardisté okolo sklonili pušky a Vega sebou trhl. Zíral st ídav na Asenat a na Johna, pušku držel v pohotovosti. „Ukaž, Vinci, tohle vypadá oškliv , te mám sílu, že to snad zvládnu i bez run.“ Anna se mu protáhla pod rukou a p iložila dla na jeho tvá , škubl sebou, spálenina zmizela. „A ty taky,“ obrátila se k Asenatinu gardistovi, kterému se po boku houpala prost elená paže. Náhle všichni rozpa it stáli a zírali na ni, uprost ed zkázy a namí ených zbraní procházela jakoby nic kolem a hojila ob ma stranám rány… „Pokud si vzpomínám, varovala jsem t dvakrát, aby ses mi nepletla do cesty,“ promluvila Asenat tiše. „To je jednou tolik, co dávám ostatním.“ 182

„Já vím,“ p ikývla Anna. „Ale já se n kde pletu po ád. Jenom mu ošet ím tu ruku a m žete m zabít.“ „Posp š si. Nejsi tu sama – ovšem n kte í dostanou p ednost!“ Asenat se oto ila a z kou e na opa né stran sálu se vyno ily dv postavy. Jako první se vlekl plukovník Lucius Treneport, uniformu i vlasy z ernalé ohn m, p es ústa krvavou ránu – a štulci do zad ho popohán l vysoký muž se sv tlými vlasy, bez helmy, takže ho Ková okamžit poznal. Bývalý šéf bezpe nosti Dorovy a X-Hawk v spiklenec Elim.

183

2 2

.

John se narovnal a v prvním okamžiku ucítil vztek. Nejrad ji by popadl pušku a skoncoval s nimi ob ma, ale vzáp tí se ovládl. Uv domil si, že jeho akce skon ila a schyluje se k tomu, eho se nejvíc bál. Elim nepromluvil slovo. O Ková e sotva zavadil pohledem, ale všiml si Anny pe ující o zran né gardisty. Sám m l pravou ruku popálenou, p esto neud lal ani krok, aby se nechal ošet it, tvá í se mu mihl vztek. Vrazil do Treneporta, až plukovník málem upadl Asenat k nohám, lapal po vzduchu – a Asenat ml ela. Dívala se na n j a John nedokázal odhadnout, co si myslí. Nap l ekal, že zvedne kopí a naloží s ním jako s Kalenskim nebo s tím uklíze em v Dorov , ale když promluvila, její hlas zn l skoro p ív tiv . „Jsem ráda, že jsi ješt naživu, Lucie. Ani netušíš, jak dlouho jsem na tohle setkání ekala.“ Treneport si p ed ní odplivl. „Táhni k ertu! I když m zabiješ, nic nezískáš! P ijdou další, jako jsem já, skoncujeme s tebou, d ív nebo pozd ji.“ Dokonce ani te mu z hlasu nezmizel povýšený nádech, ale Asenat vypadala spíš pobaven . „V tom se mýlíš. Vážn nemyslím, že by v Agentu e bylo moc dalších jako ty, to by totiž dávno neexistovala. Ovšem když ses zmínil, skute n jsem p išla získat n co víc než tebe – ostatní pokra ujte! Každou místnost, nikdo nesmí p ežít!“ Gardisté se beze slova rozb hli se na všechny strany, z stal jen Elim a pár ran ných a Ková za al zuby. Hlavou mu bleskla myšlenka na techniky a lidi, které vid l v laborato ích. Minimáln n kte í ur it nem li s Treneportem nic spole ného, možná ani netušili, k jakému ú elu tohle místo opravdu slouží – a pak si 184

uv domil, že p ece cht l sám ud lat p esn totéž, Asenat mu jen ušet ila práci. Místo n jaké radosti ucítil spíš ho kost. „Kde jsi vzala ty zbran ?!“ ušklíbl se Treneport. „Povíš mi, který další zrádce z Agentury ti je dodal?“ „Chceš ho poznat? Podívej se do zrcadla,“ opá ila Asenat. „Ta vaše komanda, Treneporte,“ dovtípil se Ková . „Poslal jste do Dorovy stovku lidí z Military divize a kdoví kolik p edtím, to je jejich výzbroj. M lo m to napadnout, ješt p ed tou výpravou na Zvrácence – vážn jsi je nemohla dát voják m? O kolik víc jich mohlo p ežít, kdyby nem li jenom kuše,“ zadíval se na Asenat. „Kolik by jich p ežilo te , bez munice?“ „A to ostatní? Kouzlo v mojí hlav … a tvrdila jsi, že nikdo z Dorovy ji nem že opustit. To byly všechno lži?“ „Nikdy jsem ti nelhala, Francisi. ekla jsem ti, že mi pom žeš najít Ultimativní odd lení, a chceš nebo ne, což se stalo. A žádný lov k narozený v Dorov ji nem že opustit.“ Ková se zarazil. Vzpomn l si na Pitovo vypráv ní, že Asenat gardisty vybírá ješt jako d ti, a uv domil si, co z t ch slov vyplývalo, post ehl, že Elim je poslouchá náhle velmi pozorn a p itom stále sleduje Annu. „Takže jsi je unesla?! Kradla jsi v jiných sv tech d ti, odnášela je do Dorovy a vymývala jim mozky, aby sis mohla vytvo it komando…“ „Nikoho jsem neunesla! Šly dobrovoln , tam, odkud byly, je ne ekalo nic lepšího – a snažíš se zbyte n , Francisi. Dnes se ti nepoda í ve mn vzbudit vinu za nic, co ud lám, dnes ne!“ „Jist ,“ kývl Treneport. „Ty nic takového neznáš.“ „Zatímco ty p ímo umíráš vý itkami za t ch p t miliard, co jsi místo m zabil, vi ? Jdeme!“ Elim znovu popohnal Treneporta puškou, vykro il nap í sálem a Ková s Vegou je následovali. Anna je rychle dob hla. „Já… ehm, mohla byste mi, prosím, tohle sundat?“ nap áhla k Asenat ruku. „Myslím, že už ho nebudu pot ebovat.“ „Jist .“ 185

Asenat uchopila prsten – a najednou byl dole. Ková m l pocit, že ho nestáhla, ale prost protáhla p ímo skrz Annin prst. „Xaverius se zlepšuje,“ podotkla ironicky a mávnutím ho zahodila, John slyšel, jak cinkl n kde mezi troskami kovového kv tu. Pak prost pokra ovala a Ková tušil, kam jdou, p ed nimi se z kou e vyno ily další mohutné dve e. „Otev i, Lucie!“ ukázala Asenat ke te ce sítnicového otisku. „Radím ti, nenu m zjistit, jestli to oko u skeneru vážn musí být v tvojí hlav !“ Treneport zaváhal, ale pak sklonil hlavu ke te ce, sv tlo zm nilo barvu. Asenat koncem hole zatla ila, dve e se pohnuly, za nimi se automaticky rozzá ila sv tla. „Z staneš tady, Elime. Až bude t eba, zavolám. Jdeme!“ „Pro já a ne…“ Elim se prudce nadechl, ale nedokon il, jen pohledem probodával Annu, která se okolo n j protáhla dovnit . Místnost byla dlouhá a úzká. V okamžiku, kdy p ekro il práh, John ucítil, jak se mu zježily vlasy, p itom tu nebyla živá duše. Jen mohutné sklen né válce bílé kapaliny, ty i, osm, dev t… Desátý válec nebyl prázdný. V jeho st edu se n co vznášelo, rud zá ící o kovité t leso. Nebylo v tší než kokosový o ech, p ipomínalo ohromný rubín, jenže jeho tvar nebyl pravidelný. John nedokázal rozeznat okraje ani st ed, jako by se skládalo z mnoha vrstev, mezi kterými se nepravideln p elévalo sv tlo, pulzovalo jako živé, bušící srdce… „Tohle je Diaspora?“ promluvil ohromen , ale nikdo neodpov d l. Asenat stála p ed nádrží. Natáhla paži, dotkla se prsty skla a John si byl tentokrát jistý, že ta v c uvnit zareagovala, nepatrn se v kapalin pohnula. Asenat stáhla ruku, uvolnila si masku z tvá e a nechala ji spadnout na zem. Ková vid l lidskou polovinu jejího obli eje, zdravé oko otev ené doko án – prudce se nadechla, jako by se probrala ze snu. „Ano,“ odv tila tiše. „Smrt, kterou jsem pomohla stvo it.“ „Co chceš d lat dál?“ Ková se na ni zadíval, hrdlo sev ené. „Když ji tady odpálíš, v Dorov to nebude o nic lepší, jenom ty 186

budeš stejná jako on,“ ukázal na Treneporta, který také hled l do nádrže. Asenat se nepatrn ušklíbla. „Kdo íká, že mi na tom záleží? Uznej, Francisi, byla by to poetická spravedlnost, zni it váš sv t stejn jako ten m j, a kdyby tu nezbyla jen tahle jedna – ale ne, nem j obavy. Za t chto okolností mi sta í on, aspo prozatím,“ zadívala se na Treneporta. „To je jediný d vod, pro ješt žije. Chci, aby na vlastní k ži poznal, v co zm nil Dorovu, a pak p jde tam, kam jsem poslala všechny p ed ním, do kád ! Diasporu pot ebuji k jinému ú elu.“ „Jinému?“ díval se na ni Ková ostražit . „Ano. K obrácení ú inku první exploze.“ Treneport se rychle oto il od nádrže. „Žvásty! Nic takového není možné!“ „M l jsi víc poslouchat profesora von Wondera, Lucie,“ opá ila Asenat. „V d l bys, že nemožné neexistuje – jist . Nelze vrátit vše do p vodního stavu. Ale energie Diaspory, uvoln ná v p esný okamžik a usm rn ná pomocí magie, se dá použít k otev ení portálu tak obrovského, že jím projde celý sv t. Dorova se vrátí p esn do p vodního bodu asoprostorového kontinua, znovu bude mít slunce, hv zdy, ty výpo ty mi zabraly století.“ Ková neodpov d l, pokusil si v rychlosti p edstavit, co to znamenalo. Jist , po ád bude všude pustina, ale slunce p inese sv tlo a teplo, možnost p stovat rostliny, tím pádem jídlo a šanci pomalu za ít znova – Treneport se ezav zasmál. „Sn ška blud ! Sta í se podívat, jak vypadáš, zrádkyn a te i zr da, co dávno p išla o rozum.“ „Možná. Rad ji ale doufej, že ne, protože ty budeš mít k eslo v první ad .“ Asenatin hlas zn l velice klidn – až p íliš. Ková bezd n couvl. V té chvíli se kolem protáhla Anna a zadívala se na nádrž, zv dav , ale nijak fascinovan . „Tak takhle to vypadá,“ promluvila spíš pro sebe. „Zvláštní. Na tak hroznou v c je krásná. Tohle už asi v žádném život neuvidím.“ „Když jde o zabíjení, jsou lidé vynalézaví. Možná t ješt p ekvapí,“ povzdechl si John a Anna p ikývla. „Uznávám. Tak tedy doufám, že to už nikdy neuvidím.“ 187

„Nad je je krásná v c.“ „Že ano!“ uculila se Anna a Ková se musel kousnout do rtu, m l pocit, že tentokrát zahlédl skute ný úsm v i v Asenatin tvá i. „Vidím, že sis ke sluhovi po ídila i dvorního šaška,“ ušklíbl se Treneport, který ho také post ehl. Anna zvedla hlavu a odpov d la mu, nijak výsm šn , spíš smutn . „Šašek je lepší než padlý král.“ „Výborn ,“ promluvila Asenat. „Mám vše, co jsem cht la, je as jít. P edpokládám, že m j kód jsi už dávno zrušil, byl bys tak laskav a otev el tu nádrž, Lucie?“ „Ani m nenapadne!“ odsekl Treneport. „Jestli myslíš, že to ud lám kv li n jaké tvojí fantasmagorii, jsi vážn šílená! Radši bych skon il v pekle než…“ „Tak to ti mohu za ídit!“ Ková nepost ehl, kdy se Asenatina ruka pohnula – náhle svírala Treneportovo hrdlo. Jedním pohybem ho zvedla a p irazila na ze , hlas se jí zm nil v rozžhavený n ž, co se zabodával p ímo do mozku. Nebyl ur en jemu, ale Ková se zapotácel a Anna se s bolestným zak u ením p ikr ila, kapalina v nádrži s Diasporou prudce zabublala. „Sto let jsem snila, jak ti pomalu vytrhám vnit nosti, a spolehni se, že co jsi s Kalenskim ud lal Allenovi, by proti tomu byla zábava! Pokra uj ješt chvíli a za nu si ten sen plnit!“ Mrštila jím do kouta jako kusem hadru, Vincent Vega, který tam stál, st ží usko il. Treneport se nap l bez sebe sesypal k zemi. T ásl se, v obli eji popelavý, z nosu se mu proudem inula krev. „To… to je tvá vina!“ lapal po dechu. „Kdybys s Allenem neplánovala zradu…“ „Jenomže to byla lež! Žádný plán neexistoval, zni il jsi m j sv t úpln pro nic, ty…“ Asenat se zarazila. Znetvo enou tvá m la zk ivenou, epel kopí se sama vymrštila z vl í hlavy na konci hole – ale v té chvíli jí zrak padl na Annu, choulící se vyd šen k Noelu Dwakenovi. Také jí z nosu tekla krev. Noel stál p ed ní a probodával Asenat pohledem, vypadal odhodlan , v ruce svíral me . 188

Asenat pomalu vydechla. Kovové ost í na konci hole zmizelo, rudé o i pohasly. „Odpus . Nechala jsem se p íliš unést,“ promluvila mraziv , ale už klidn . „D-d kuji,“ vypravila ze sebe Anna a Vega polkl nasucho. „Vážn to tak bylo?“ osm lil se zeptat. P itom rychle pohlédl na Ková e a John v tom pohledu post ehl tichou omluvu, Vincent teprve te pochopil, že Ková p i vypráv ní o Asenat nep ehán l, spíš naopak. „Treneport íkal, že jsi plánovala zmocnit se projektu Diaspory, z ejm tomu v il.“ „Ano,“ p ikývla Asenat. „V tom je ta ironie. Opravdu tomu v í, dokonce i te , ale nic takového se nestalo. Já a Francis Allen jsme se jen jednoho ve era sešli v baru a Francis za al uvažovat, co by mohl dokázat, kdyby získal Diasporu. Ani nevím, jestli byl v bec st ízlivý, ale p išel tam Gadski a vyslechl nás. Už tenkrát to byl pes, co si jen hledá pána, jako pozd ji našel Xaveria. B žel za Treneportem a vylí il mu to jako p ípravu spiknutí – p esn , co ten paranoidní maniak cht l od po átku slyšet. Nechal Francise zatknout a Kalenski ho mu il, až p iznal vše, co cht l. To byl d kaz, který velení sta il, aby Treneportovi sv ili celý projekt – a následky znáte.“ Ková zavrt l hlavou. Díval se na plukovníka, který se choulil v kout , p emýšlel, co by ekl, ale nenapadlo ho nic, krom Vincentových slov tenkrát, vysv tlení i ho ký povzdech zárove . „Agentura.“ „Ano,“ p ikývla Asenat. „A jestli Lucius ani te neotev e tu nádrž, Anna p jde na chvíli za dve e.“ Treneport se t žce nadechl. Pokusil si h betem ruky set ít krev z tvá e a vstát, ale sklouzl zpátky na podlahu, veškerá jeho d stojnost byla pry , jen krvácející, vyd šená troska. „P íkaz!“ vypravil ze sebe. „Plukovník Lucius Cornelius Treneport, velitel zvláštního projektu Diaspora. Pov ení t i osm dev t t i ty i, Zulu Tango Echo.“ Sv tla v místnosti zablikala. „Potvrzeno,“ ozval se od stropu um lý hlas po íta e. „Vítejte v systému, plukovníku. Od poslední autorizace byla nahlášena kritická porucha primárního odpalovacího 189

za ízení a sto šedesát osm úmrtí len personálu. Oprava. Sto šedesát dev t. Oprava. Sto sedmdesát šest. Oprava.“ „Sta í!“ zasípal Treneport. „Nouzový postup sedm! P íkaz! Otev ít nádrž deset. Spustit uvol ovací sekvenci. Kód, ty i t i sedm jedna bílá.“ „Provádím.“ Ková uslyšel hukot. Hladina kapaliny uvnit nádrže za ala klesat, odtékala n kam pry , zá ící srdce uvnit se rozbušilo rychleji. O p t vte in pozd ji se celý válec v polovin otev el, pooto il a zmizel v podlaze. Diaspora se stále vznášela na míst , z ejm držena n jakým silovým polem, ale už kolem sebe nem la žádné st ny. Zdálo se, že zá í mnohem jasn ji, John se do ní už nemohl p ímo podívat. „Varování. Uvol ovací sekvence dokon ena. as do rozpadu dvacet osm minut, padesát šest sekund.“ „Déle ji není možné udržet stabilní. Von Wonder cht l ten problém vy ešit, ale už to nestihl. Jak vidím, Lucius to bez n j nedokázal ani za dv st let,“ ušklíbla se Asenat. „Elime! P ines pouzdro!“ Elim vešel do místnosti, ml ky, už s klidem. Kupodivu se zdálo, že ho Diaspora v bec nezaujala, nesl válcovitou schránku s rukojetí naho e, která Johnovi p ipomínala krabici na klobouky. Asenat ji opatrn postavila na zá ící t leso a dole p isunula dno. Když ji zvedla, Diaspora z stala uvnit a Ková s údivem vid l, že rudé sv tlo proniká i skrz ocel, jako by to byl papír, zdálo se, že Asenat drží v ruce rozsvícený lampion. Asenat vyrazila ke dve ím, Elim za ní nep íliš jemn táhl Treneporta. V hlavním sále už stáli p ed otev eným portálem zbylí gardisté. A koliv Ková nev d l, kolik p esn jich Asenat vzala, nenapo ítal jich ani dvacet, skoro všichni zran ní. Vládlo tu ticho, evidentn už nebyl nikdo, na koho by se dalo st ílet, nepochyboval, že v komplexu nez stala živá duše. Anna si povzdechla a vyrazila k nim, ale Asenat ji zarazila. „Na to není as. Postarám se o n sama, až to skon í. Se mnou rad ji necho , to, k emu se chystám… není vylou eno, že Lucius 190

m l pravdu. P edpokládám, že m l n jaký prost edek, jak odsud v p ípad pot eby rychle utéct,“ zadívala se na n j. „Je tu evakua ní batyskaf,“ odv til Treneport tiše. „Pro p t lidí, touhle chodbou a dol , podmo ský tunel vede ke druhému portálu,“ ukázal k nenápadným dve ím v rohu. „Takže posta í akorát,“ p ikývla Asenat a Ková znovu ucítil hn v – p t lidí. To znamenalo Treneport a velení, ti jediní se odsud mohli v p ípad nouze dostat. Pro ostatní bylo tohle místo v zením a te i hrobem, pár kapek soucitu, které prve p i pohledu na plukovníka pocítil, zmizelo. „Tohle místo…“ za al, ale Asenat ho p erušila. „Tohle místo p estane existovat deset minut potom, co budu zp t v Dorov . Takže si rad ji posp šte!“ „Dob e,“ kývl Ková a zadíval se jí do tvá e. „Doufám, že se ti to poda í, ale chci se n co zeptat.“ „Jist , Francisi.“ Asenatin levý koutek vylétl vzh ru. „Chceš v d t, jestli kouzlo, které jsem ti dala, ovlivnilo tvou mysl a p im lo t pokra ovat v pátrání, nebo to bylo tvé rozhodnutí.“ „A bylo?“ „To víš nejlíp sám. Te už žádné kouzlo nemáš – pokra oval bys?“ „To není odpov ,“ zavr el Vega – ale Ková se zasmál. „Je, Vinci. Pro m ano. Sbohem! Doufám, že Agentura nechá Dorovu na pokoji.“ „O to se postarám a tob radím totéž. Ne ekej, že…“ Asenat nedomluvila. Náhle ztuhla, ve tvá i p ekvapení – a o chvíli pozd ji to Ková uslyšel, tlumený, temný hukot. „Co je to? Zní to jako –“ Bum! Ohlušující detonace ot ásla halou, sv tla zablikala a zhasla, podlaha se zakymácela. Asenat pustila schránku s Diasporou a už podruhé popadla Treneporta za krk, Ková post ehl plukovník v divoký, nap l nep í etný výraz, on jediný nebyl p ekvapený. „Co jsi ud lal?!“ zasy ela mu do tvá e, zasténal bolestí, ale p esto se rozesmál. 191

„Nic! To ty! Já jenom po tvém út ku p idal do systému pár nouzových postup . Jakmile podle senzor zahyne víc než devadesát procent personálu, jeden se aktivuje… hádej jaký!“ „Všichni do portálu!“ vyšt kla Asenat. „Autodestrukce –“ Prásk! Vzdálen jší ze s ohlušující detonací vybuchla, podlaha se zakymácela. Ková upadl, s vyt ešt nýma o ima zíral na vodní st nu, která se na n ítila. Asenat pustila Treneport v krk, plukovník se s p ekvapující rychlostí p evalil a rozb hl ke dve ím. John i Vincent sou asn zvedli zbran , ale v tu chvíli ho zasáhla dunící masa vody, Ková instinktivn p iv el o i… Tvá mu ovanula ostrá vlna mrazu, ticho. Vega vedle ot esen mrkal a s ústy doko án zíral na st nu, která se vzpínala jen dva kroky od nich, vlnu tsunami v jediné sekund zmrazenou v surrealistickou sochu z modravého ledu. „Rychle!“ Asenatin hlas jim šlehl mozkem a vrátil je do reality. Ková vysko il, málem upadl, podlaha se zm nila v kluzišt . Portálem za jeho zády práv proskakoval další gardista a s ním Elim, pod paží svíral Diasporu. Asenat stále krok vedle se zdviženou holí, o i vlk zá ily. K up! Strop s temným chrupnutím povolil, ale masa vody podruhé zmrzla na kámen d ív, než na n mohla dopadnout. Najednou stáli uprost ed ledové jeskyn , jenže Ková post ehl pavu inu prasklin, která se rozbíhala po podlaze i st nách, nevydrží to. „Jdeme!“ Noel zvedl Annu a prosko il portálem, Vincent je následoval. Ková se vrhl za nimi sou asn s Asenat, za sebou slyšel drásavý praskot ledu a dun ní valící se vody. Portál se hroutil, šílená zm barev, zvuk … Tma. Zima. John tvrd dopadl na zem a vyrazil si dech, na tvá mu dopadla sprška ledové vody, která portálem prolétla za nimi. Lapal po 192

vzduchu, všude kolem slyšel sténání, cht l vstát, ale svaly ho st ží poslouchaly. „Má noha! La puta vida!“ Stíny p ed Johnovýma o ima se zaost ily. Vincent ležící na zemi si rukama svíral levou nohu, ohnutou v ošklivém úhlu kousek pod kolenem. Kolem n j se svíjeli nebo bezvládn leželi gardisté, jen pár jich bylo na nohou. Asenat se za pomoci hole t žce zvedala, kousek za ní kle ela Anna nad bezvládným t lem Noela Dwakena. Náhle ztuhla a zadívala se do prázdna, ve tvá i zd šení. „On… on je tady!“ vydechla a sou asn si Ková uv domil, že jeden lov k v okolním chaosu chybí. Elim i schránka s Diasporou byli pry .

193

(

!- +

Ková se rozkašlal a vstal. Rychle se rozhlížel, na prsou ho pálilo, ale to ho zrovna zajímalo ze všeho nejmén – byl zpátky. Cítil chlad pronikající mokrou uniformou až do morku kostí, pov domý pach p i každém nádechu. Zvedl hlavu, nad sebou spat il ernou propast prázdné oblohy… a nalevo t pytivou zá i. V prvním okamžiku nedokázal po ádn rozeznat, co vidí, ale pak mu to došlo: Pár desítek metr od n j stála jednoduchá v ž. Kv t na jejím vrcholku planul, jeden každý krystal zasazený v kovových panelech rud pableskoval, sv tlo se m nilo a p elévalo, v temnot Dorovy vytvá elo neskute ný oh ostroj. Kolem n j navíc stály zlaté nádrže, které Ková dob e poznal, byly to ty z Prisina brlohu. „Vem si tohle!“ Asenat mu hodila p ív sek s rudým kamenem podobným tomu, co nosila Anna, další si už navlékal Vega. „Pohlcuje magický spad. Máme dvacet minut. Pokud se do té doby Diaspora nedostane tam nahoru, rozpadne se a všechno bylo marné, navíc ten výbuch nejspíš smete celou Dorovu. Jdeme, Francisi! Ostatní rychle do krytu, pomozte jí!“ ukázala gardist m na Annu. Asenat vyrazila sm rem ke své v ži a Ková se ohlédl po zbrani, ale ta skon ila kdoví kde, nem l as ji hledat. Ulice byly podivn prázdné. Nevid l jediného lov ka, slyšel jen ticho a ob as zahvízdání v tru mezi domy. Dorova jako by se z umírajícího m sta zm nila v m sto mrtvých, ale než se stihl na cokoliv zeptat, zabo ili na hlavní t ídu k Asenatin paláci. Po celé délce byla posetá mrtvými t ly v uniformách voják . V tšina byla spálená k nepoznání, z n kterých mrtvol se ješt kou ilo a p ímo p ed branou se ty ila erná postava s jest ábí maskou. 194

Asenat se zastavila. Pohledem krátce p ejela mrtvé, ale ne ekla ani slovo. X-Hawk pomalu vykro il od vchodu a beze sp chu se zastavil uprost ed ulice, dvacet metr od ní. Za ním se ze stínu odlepila druhá postava se sv tlými vlasy. Elim stále svíral pouzdro s Diasporou, Asenat se na oba zadívala a promluvila, hlas naprosto klidný. „Xaverie, nezdá se ti pon kud pod úrove p epadat m j d m jak n jaký ubohý lupi , zatímco jsem pry – nebo je to tím, že už prost žádnou úrove nemáš? A tob jsem nabídla druhou šanci, Elime. Tím spolu kon íme.“ Švihla holí, záblesk bílého sv tla. T sn p ed Elimem se rozpadl v barié e, co se kolem n j náhle utvo ila, zvedl ruku a na prst se mu zaleskl diamantový prsten. „Sm la!“ prskl. „P íšt dávej v tší pozor na to, co vyhazuješ, Asenat, a nemyslím jen v ci. Druhou šanci? Jakou?! Smí il jsem se s tím, že zbytek života strávím tady, i že budu vždycky druhý až po tob – ale t etí nebudu, jasn vidím, že se nic nezm nilo! Pane, jak jsem ekl. Nabízím vám své služby, chci jen hlavu té malé arod jnice!“ „Kli se mi z o í.“ X-Hawk v hlas zn l skoro znud n . Ani na n j nepohlédl, zrak up ený na Asenat, a Elim ztuhl. „Pane, ale já…“ „Jednu p íležitost jsi ode m dostal. Na rozdíl od Asenat já víc nedávám, seber si svou kost a táhni k u et jinam. Anna je mnohem schopn jší i zábavn jší než ty, už jen za tuhle drzost bych t m l zabít – a vás prosím za prominutí. Jen jsem využil práva plynoucí z naší dohody a p išel si prohlédnout místo, ke kterému jste mi poskytla p ístup. Nemohu za to, že n kte í vaši sluhové byli tak hloupí, že se mi v tom snažili bránit.“ Elim vyt eštil o i. Jako by dostal n ím p es hlavu, zdálo se, že nem že najít ani dech, natož slova. Jindy by se mu John zasmál, ale te se díval na mrtvoly okolo i schránku v jeho rukou a v hlav mu neúprosn odtikávaly vte iny. Asenat naopak vypadala, jako by jí pat il všechen as sv ta. 195

„To je od tebe laskavé, Xaverie,“ p ikývla. „Neboj se, n kdy ti tuto návšt vu oplatím.“ „Ale… nabízím vám tohle, pane!“ Elim pozvedl schránku. „Je to…“ „Já vím, co je to,“ odsekl X-Hawk. „A prosil jsem se t o n co? Ta v c je mi k ni emu zrovna jako ty!“ „Jist ,“ souhlasila Asenat skoro pobaven . „Od Gadskiho víš, že má omezenou životnost, a stabilizovat ji bez informací o zp sobu výroby nedokážeš. To je to, co jsi tu hledal. Ur it ses podíval do mé pracovny, i mé knihy by t jist zajímaly – jenže n jak to nesplnilo o ekávání, mám pravdu?“ „Váš intelekt je op t bezchybný,“ X-Hawk v hlas byl hladký jako samet. „Dnes vám tedy nabídnu dohodu já: Informace o Diaspo e vým nou za spojenectví proti Agentu e a váš… zdejší pokus. Poskytn te mi je a nebudu vám bránit, naopak, rád vám pomohu. P emýšlejte. Dva arod jové naší úrovn nad ji podstatn zvýší a Ková i Rovnováhy nebudou mít šanci vzdorovat naší…“ „Nesnaž se, Xaverie!“ p erušila ho Asenat tvrd . „Informace o výrob Diaspory jsou na jediném míst , v mé hlav . Tam z stanou, byla to jedna z mých nejv tších chyb a nedovolím, aby p inesla další zkázu, navíc tob bych je nesv ila, ani kdybys byl poslední lov k v multiverzu. Totéž platí o mých knihách, jsou tam, kde je nikdy hledat nebudeš, a své ú ty si vy izuji sama, tímhle jsem zdaleka neskon ila. Ty si s Agenturou d lej, co chceš – ale neopovažuj se mi te stát v cest !“ John m l dojem, že se X-Hawk na okamžik zachv l, ale víc nic, zato Elim za al rychle couvat pry , stále s Diasporou v ruce. „Pozor, Asenat,“ X-Hawk v hlas se ztišil do mrazivé výhr žky. „Nau il jsem se mnoho nového, co jsem p estal být vaším žákem, a tady jsem ve výhod . Pokud tu použijeme vysokou magii, nezbude z vašeho drahého sv ta ani prach, navíc mi sta í získat pár minut. Nep ece te síly, radím vám, p ijm te tu nabídku! A ty máš n co, co ti nepat í!“ Elim p íšern vyk ikl. Ze záp stí mu vyšlehl plamen, jako by mu n kdo namo il ruku do benzínu a zapálil. Snažil se servat Annin prsten, ale nešlo to, s jekotem se rozb hl pry , ulicí kolmo od X196

Hawka, který mu nev noval ani mrknutí. Zá ící schránku p esto nepustil. Asenat trhla hlavou – a John v d l, co ekne, ješt než promluvila. „Víš, co máš d lat, Francisi! O tohle se postarám! B ž!“ Ková vyrazil jako natažené pero. X-Hawk máchl paží, záblesk jasného sv tla, ale to už byl John mezi domy, v ulici rovnob žné s tou, kde zmizel Elim. B žel a snažil si vybavit plán Dorovy, na další k ižovatce doleva, ulice vedla kolem nemocnice a bývalého Prisina domu ke hradbám. Za zády se mu ozvala detonace a temný zvuk bortících se zdí. Zahnul a rychle se rozhlížel, kam ten bastard zmizel? Kolem bylo po ád to divné prázdno, nikde živá duše. Sv tlo Diaspory by p ece nep ehlédl a daleko utéct nemohl, tak kde ksakru je?! Nalevo post ehl zm nu a na okamžik zpomalil. Prisin d m tu stál po ád, jenže vypadal jinak. Okna byla zazd na, st ny zesíleny, ze dve í se stal klenutý pr chod, který vedl n kam dol , mohutné železné dve e pokrývaly svítící runy – jist ! Vzpomn l si na jeskyn a zmínku o krytu, tam tedy zmizeli obyvatelé. John doufal, že to bude sta it, dun ní a d sivý praskot za jeho zády se sléval do nep etržitého p ívalu, chvílemi se pod ním ot ásla zem , jako p i bitv se Zvrácencem – a pak spat il záblesk rudého sv tla. Elim kle el na zemi na samém konci ulice, t sn u hradeb. Zá ící schránku držel v pravé ruce, z levého záp stí jen erný, oho elý pahýl – vzáp tí schránku zvedl a vší silou s ní praštil o hradební ze . „Ne!“ vyk ikl Ková , ale Elim ho nevnímal. Ude il podruhé a tentokrát se dno otev elo, pulzující srdce vypadlo na zem. Elim odhodil pouzdro a zvedl velký kámen, bez váhání nap áhl… Ková se vrhl kup edu, v posledním okamžiku mu zachytil paži a strhl ho k zemi. P itom spat il jeho tvá zk ivenou bolestí, ale hlavn nep í etným, zu ivým vztekem, šílence odhodlaného zni it všechno a všechny. Elim se vzep el a set ásl ho. Znovu se rozmáchl kamenem, ale tentokrát po Johnov hlav , Ková ránu v posledním okamžiku vykryl. Ch apl mu po krku a táhl ho pry od Diaspory. S hr zou 197

p itom post ehl, že se pulzující ovál zvolna propadá do zem , dlažba kolem tála jako rosol a pomalu ho poh bívala. Vší silou stiskl Elimovo hrdlo. Ten zachr el, ale místo aby se snažil vyprostit, zdravou ruku zaryl Johnovi do prsou – exploze bolesti. Ková si vybavil železo, které dokázal rozpustit na hromadu kuli ek. Po ád byl arod j, i když te už nejspíš nem l sílu ani soust ed ní na nic, ím by ho zm nil na hromádku popela, tohle úpln sta í, nem l zbra , as, nic. Pustil jeho krk a zoufalou silou ude il. Zapraskaly kosti, ale Elim jako by to necítil. Odkopl ho, až narazil na ze , a okamžit se na n j vrhl. Diaspora už byla ze dvou t etin pono ená v dlažb , mezi domy za nimi šlehala jedna exploze za druhou. Ková sklouzl k zemi, Elim ho p edloktím zmrza ené ruky p irazil na ze a druhou mu znovu zaryl do hrudníku. Sou asn Johna do o í ude il záblesk jasn jší než všechny p edchozí. Tenhle nevyšel od zem , ale ze zá ícího kovového kv tu, bílý blesk p ep lil ernou klenbu nebe a nepohasl. Vzáp tí následoval druhý, p esn jako v tom snu, uv domil si Ková s hr zou. Už to za ínalo, p ed o ima krvavou mlhu a Elimovu rozmazanou tvá … Nap l bez sebe vymrštil ruku a vrazil ji Elimovi do tvá e, prsty do o í. Ten za val, Ková ho strhl stranou, tloukl mu hlavou o chodník, veškerou zbývající silou, další praskot kostí, k ik slábl, Johnovy svaly umdlévaly… Ticho. Ková se t žce p evalil. Svíjel se v k e i, krev byla na n m, kolem n j, Elimova i jeho, rudá jako to pulzující sv tlo, už jenom špi ka tr ela ze zem . Diaspora! Ta myšlenka John probrala. P ímo se zalykal bolestí, ale vstal, potácel se, rozhlížel po schránce, která se válela opodál. Strhl si z t la zakrvácenou uniformu, omotal si ji okolo rukou a hrábl k zemi. Sev el Diasporu v dlaních, na dotek byla m kká a poddajná, ale s pevným st edem, jako kámen zabalený do vrstev hedvábí. Pak p išla bolest. 198

John chraplav vyk ikl, jako by držel kus rozpáleného železa, ale nepovolil. Vši silou zabral a vyrval Diasporu ze zem . Z rukou se mu kou ilo, upustil ji do schránky, narazil zpátky viklající se dno a vrávorav se rozb hl. Ulici p ed sebou vid l jako v mlze, ale b žel, bolest ho držela p i v domí a nad st echami dom p ed ním zá il kovový kv t, k nebi z n ho vyst eloval jeden blesk za druhým. Šedesát metr , možná sto. Kdyby dokázal souvisle myslet, zapochyboval by, že zvládne polovinu. Další zatá ka – a za ní nic. Tam, kde stávala škola, jídelna a domy, zel m lký stometrový kráter, dýmající rumišt p ipomínající místo kobercového náletu. Uprost ed stály dv postavy, jedna vysoká a vzp ímená, s jest ábí maskou, druhá malá, s holí v ruce. Kámen pod jejich nohama se už zm nil v popraskané sklo a vzduch kolem ho el, postavy byly rámované aureolou hustého sv tla rozmazávajícího jejich rysy, okolo X-Hawka temn zelenou, kolem Asenat jasn rudou. Další záblesky se ji snažily prorazit, jako by pršely jen tak ze vzduchu, klokotající vodopád, který m l p esto ád. Kdyby se John dob e díval, mohl rozeznat návaznost kryt a útok , úhybné manévry, obraty a lé ky… Ale as nem l – a nedokázal se ani dívat. Rozb hl se k v ži a Asenat ho uvid la první, polonahý zkrvavený muž s pulzujícím sv tlem v ruce. Klopýtal, vypadalo to, že každým okamžikem musí padnout, ale p esto b žel dál, zbývalo asi padesát krok . X-Hawk ho post ehl o vte inu pozd ji a zdálo se, že se na okamžik zarazil, snad dokonce pocítil úžas. Pak nehlasn vyk ikl a vodopád moci zm nil sm r, rozmázne ho jako mouchu – Štít kolem Asenat zazá il a rozší il se ve sm ru Johnova b hu. Srazil útok stranou, proti hradbám, které se rozlet ly jako rozkopnuté d tské kostky, metrákové balvany kropily pustinu dv st metr za m stem. Asenat tém upadla, další výpad sm oval znovu na ni, jedna vl í hlava na konci hole se s t eskem rozpadla. Mávla rukou a ze zlomeného konce vyrazil tenký paprsek sv tla, jako zá ící nitka za al kroužit vzduchem kolem X-Hawka – a John Ková dob hl k v ži. Pohlédl nahoru, uprost ed mezi svinutými panely rozeznal volné místo, práv tak velké jako Diaspora. Uchopil žeb ík a za al se 199

drápat vzh ru. Ze spálených dlaní se mu loupaly cáry, ale lezl dál, rampa nad ním zá ila a X-Hawk znovu ude il. Zdálo se, že Asenatin štít slábne, nap áhl ruku k dalšímu úderu a tenkou nitku sv tla ani nevnímal, nepost ehl, kdy prošla jeho štítem… než se mu ovinula kolem paže. K upnutí a záblesk. X-Hawk se oto il a padl na kolena, pravou paži v rameni nap l od íznutou, ist jako laserovým skalpelem. Krev, která vyst íkla na roztavené kameny, byla hustá, tém irá, zá ila mocí. V šoku si druhou rukou sev el ránu, uzav el ji, ale štít kolem n j se zhroutil a bílá nitka Asenatina bi e už svišt la obloukem zp t, jenže tentokrát mu obtá ela hrdlo, v hlav slyšel chraplavý hlas. „Ješt se máš hodn co u it, Xaverie!“ V té chvíli John Ková sev el poslední p í ku. Vytáhl se vzh ru a v p edklonu padl vrchem t la na plošinu, už nedokázal vylézt výš. Zá e milion krystal ho oslepovala, zuby strhl ze schránky dno a máchl rukou. ervený diamant vylétl obloukem p ímo do st edu kovového kv tu, nádherná, dokonalá basketbalová trefa, ale John zasténal. Svaly mu vypov d ly službu, cítil, jak klouže zp t. Pokusil se zachytit okraje plošiny, ale už nemohl, bezmocn let l dol ze smrtící výšky… Asenat se oto ila a mávnutím ruky zabrzdila jeho pád t sn nad zemí, ten okamžik sta il, aby se X-Hawk sklonil a sv telný bi ho minul. V další vte in se za ním otev el portál, vrhl se do n j, ale ješt vyslal poslední výboj, slabý, ve srovnání s p edchozími p ímo sm šný. Jenže tentokrát nemí il na Asenat. St ela zasáhla zemi pod v ží. Jedna její podp ra s kvílením týraného kovu povolila, za ala se bortit – a Asenat sko ila. Kouzlo zm nilo její pohyb v rozmazanou áru, na okamžik jako by stála na dvou místech zárove . Ve zlomku sekundy p ekonala vzdálenost k v ži, t lem i svou holí ji zatla ila zp t a Ková otev el o i. St edem v že procházel od zem do nebe desetimetrový sloup bílé zá e. Asenat stála p ímo uprost ed s hlavou zaklon nou k obloze, která se otevírala jako obrovské oko. Zem kolem dun la a t ásla se, 200

vichr zvedal do vzduchu obrovský oblak prachu, rotující chvost tornáda, který mí il kolmo vzh ru. Na jediný zlomek sekundy m l Ková pocit, že se usmívá, než sv telný sloup v neskute né, tiché explozi vybuchl. Pak už nebylo nic.

*

' 0 /- + "!

Generálmajor Lucius Treneport pohlédl na modrou oblohu nad branou curyšské základny Agentury a vydechl úlevou – hotovo. Po ty ech otravných týdnech to bylo za ním, navíc s výsledkem, se kterým vzhledem k okolnostem nemohl být nespokojen. Dovolil si úsm v a vyrazil k autu, které na n j ekalo, sv tlovlasý len ostrahy úslužn otev el dve e. Nežádal o odvoz, ale nasedl, bylo vid t, že má ve vedení stále dostatek spojenc . „Na letišt ,“ na ídil úse n a idi s nápadnou jizvou na ele se beze slova rozjel. „Mohu vám pogratulovat k povýšení, pane?“ promluvil muž vedle n j. Treneport se na n j zadíval, na uniform m l hodnost majora, tvá mu byla vzdálen pov domá. „D kuji,“ kývl. „D lám jen svou práci, majore – nicmén pot ší, když dojde v o ích nad ízených zaslouženého ocen ní.“ „To jist , pane,“ p ikývl muž bez úsm vu, tmavýma o ima zkoumal jeho tvá . „Záv r vyšet ovací komise byl velmi vst ícný.“ „Pouze odpovídající skute nosti,“ odtušil Treneport. „Ztráta základny je tragédie, ale díky hrdinství posádky, které jsem m l tu est velet, nepadly aspo do rukou X-Hawkových jednotek žádné strategické materiály. Jen škoda, že došlo k tak hrozným ztrátám.“ „Ano, a vy jste m l zvláš št stí. P ežil jste a byl povýšen.“ Treneport zaváhal. M l pocit, že v hlasu toho muže je jakýsi zvláštní nádech, stejn jako v jeho pohledu – na druhou stranu, 201

nemohl nesouhlasit. Št stí mu opravdu p álo. Ob as m l pocit, že po ád cítí v ústech pachu slané vody, chyb lo tak málo. Bohudíky, když Asenat zmrazila první vlnu, zachránila tak i jeho, nemohla ho rozdrtit. T ch dvacet vte in mu sta ilo, aby se dostal k batyskafu a s ním pak k portálu, zatímco se základna pod ním hroutila. Stihl to jen o vlas, ale stihl to. Navíc byl Ková a ti jeho hlupáci tak hodní, že mu v domácí realit na pob eží p istavili i lun – a hlavn , nikdo další už nep ežil, o toho jediného vojáka, který se n jak schoval p ed Asenatiným komandem a vyplaval spolu s ním, se snadno postaral. Vlastn by m l být Asenat vd ný, že mu sundala z nohy tu kouli. Ultimativní divize už neexistovala a nikdo nezjistí, kolik prototyp Diaspory tam bylo, optimální záv r vyšet ovací komise pak dokázal p i absenci veškerých d kaz a sv dk snadno za ídit, povýšení bylo p íjemným bonusem. Te se m že kone n v novat jiné práci, dál chránit blaho Agentury, p ijdou t žké asy, ješt ho bude pot ebovat. Samoz ejm si to vy ídí i s Ková em, Bytewskou a celým tím sm šným odd lením, ale teprve až se usadí prach, pro riskovat n jakou zbrklou akcí. Op el se na sedadle, vyhlédl z okna a zarazil se. V Curychu se vyznal a ulice, kterými jeli, nevedly k letišti, mí ili úpln jinam, zdálo se, že ven z m sta. Rychle se oto il, reflexivním pohybem sáhl po zbrani – a ztuhl, když ucítil na spánku chladný dotek hlavn . Major vedle n j držel v ruce Glock, pojistka tiše cvakla. idi se ani neoto il. „Co chcete?“ procedil Treneport skrze zuby. „Kdo v bec jste, vy nejste z Agentury.“ „Ale ano,“ v majorov tvá i se objevil úsm v, ze kterého tuhla krev. „Nebo jsem alespo donedávna byl, generálmajore. Te nejspíš budu muset zm nit zam stnavatele, ale za tohle setkání to stálo. Pán byl ke mn laskavý – a co chci? Vy ídit pozdrav od t ch, kte í nem li tolik št stí jako vy. Možná vám n koho z nich p ipomínám.“ „Nerozumím,“ polkl Treneport. „Zdáte se mi pov domý, ale nevím, že bychom se znali, nevzpomínám si.“ 202

„No jist ,“ p ikývl major. „Pro byste také m l? Vy, jeden z t ch vyvolených, co jen posouvá po šachovnici figurky. P ece nic neznamenaly. Byli to vojáci, p šáci, nezbytné ztráty. Mám pro vás dar od jednoho z nich. Možná pak pochopíte, cht l jsem ho p edat n kde v soukromí, ale p iznávám, jsem netrp livý.“ Major sáhl pod kabát a v ruce se mu s cvaknutím otev el n ž, lehce zahnutá, lesklá epel, na které byl ozdobným písmem vyrytý nápis, z eteln itelný. Simon Norrington s láskou svému bratru Gregorovi. Semper Fidelis! Treneport otev el ústa, ale už nestihl promluvit, hlavou mu blesklo, že št stí práv došlo… Alister Stillson za volantem si jen tiše povzdechl. Neoto il se, ani nepohlédl do zp tného zrcátka, jeho myšlenky byly ryze praktické – umýt to auto bude p kná fuška. Kone n všechny zvuky ze zadního sedadla ustaly a Alister naklonil hlavu. „Kam te , pane?“ „Nap ed uklidíme,“ odv til Gregor naprosto klidn , jen dech m l lehce zrychlený. „Pak nejspíš zajedu do Dolder Grandu. Je tam n kdo, komu musím pod kovat za tenhle dárek. Možná pro nás bude mít i n jakou práci, v Agentu e už to z ejm nep jde. Musíme konat skutky toho, který m poslal, dokud je den. P ichází noc, kdy nikdo nebude moci pracovat. Jan, kapitola dev t.“ „Chápu, pane,“ pokr il Alister nezú astn n rameny. „Pro dobré vojáky bude práce vždycky.“ Obloha byla plná hv zd. John Francis Ková stál na balkonu Asenatiny v že a díval se na n . Nebyl sám, hlavní ulice pod ním byla plná lidí. Muži, ženy, i d ti ze školy fascinovan zírali vzh ru, ob as zahlédl zdviženou paži, slyšel vzrušené hlasy. Nedivil se jim, bylo to poprvé. Dve e do pokoje za jeho zády se otev ely, oto il se a uvid l Annu. Vypadala vy erpan , s úlevou klesla do tvrdé židle, kde d ív sedávala Asenat, a usmála se na Vincenta proti ní. „Jak to jde v nemocnici?“ otázal se John. 203

„Dob e,“ kývla. „Weret to zvládá, krom dvou jsou všichni mimo nebezpe í a Gannadi taky. X-Hawk mu dal co proto, ale drží se.“ „Takže je po všem,“ konstatoval Ková , kupodivu bez velké radosti, najednou si p ipadal spíš prázdný. „Co budeš d lat, Anno, myslím, až se všichni uzdraví?“ „N jakou dobu z staneme s Noelem tady,“ odv tila bez váhání, jako by to m la dávno promyšlené. „Budou m tu pot ebovat, s Pitem a novou Radou zkusíme dát Dorovu trochu do po ádku. I když bude slunce svítit, je tu plno práce. Jen musím odejít d ív, než m zas najde X-Hawk.“ „Správná p ipomínka,“ p ikývl John. „Jak se odsud bez Asenat vlastn dostaneme?“ Anna se zatvá ila mírn provinile. „Víš, Johne, ne ekla jsem ti ješt n co. Ne že bych ti nev ila, ale v Agentu e mají i st ny uši…“ „Ano?“ zvedl Ková obo í, už ho to ani nep ekvapovalo. „P i t ch našich lekcích na dálku m Asenat u ila krom drobností hlavn jednu zásadní v c: Vytvo it portál,“ Ková ztuhl. „Cože?! Chceš íct, že m žeš…“ „Ano, v magických sv tech dokážu cestovat sama mezi realitami. To, co ona um la za vte inu, mi trvá p l dne a další t i se vzpamatovávám – ale umím to. Až se zotavíte, otev u vám cestu dom .“ Vincent zabru el cosi špan lsky. „Takže ty se s námi nevrátíš?“ „Myslíš do Agentury? Rozhodn ne. Co jsem tam zažila, mi sta ilo, Noel už n jakou dobu za izoval st hování. Vlastn jsem cht la navrhnout, a taky z stanete – ale vím, že to neud láte.“ Ková v jejím hlasu slyšel smutek, ale mohl jen zavrt t hlavou. „Ne. Neopustím p átele, co tam mám, a neute u. Zvláš ne te , když X-Hawka už bez hrozby Diaspory nic nedrží zpátky. V tom m l Treneport pravdu, nejspíš brzy vypukne otev ená válka.“ Vincent souhlasn kývl. „Stejn pochybuji, že vás Ková i Rovnováhy nechají na pokoji. Za nou zjiš ovat, co se stalo, posílat sem pr zkumníky.“ „To m žou,“ usmála se Anna. „Nap ed nás ale musí najít, Treneport si p ece dal tolik práce, zni it v Agentu e záznamy o všech 204

sv tech, kde použil Diasporu. Navíc tohle,“ dotkla se erveného medailonu na krku, „nechala Asenat vyrobit pro všechny obyvatele Dorovy. Každý je jiný, jako otisk prstu, když se tu objeví špion odjinud, snadno se pozná – a lidé nezapomenou, co jim Agentura ud lala. Myslím, že pokud sem z ní n kdo p ijde, nedopadne dob e, tenhle sv t si zaslouží sami.“ „Chápu, navíc máš tohle,“ ukázal John na st l, kde ležely dv silné knihy v erných deskách. P ed chvílí jednu otev el, látkové stránky pokrývaly symboly a diagramy, kterým nerozum l ani za mák, ovšem bylo jich hodn a vypadaly zatracen složit . „Co všechno tam je?“ „Asenatiny zápisky, pracovní deníky, kouzla, co se nau ila nebo vytvo ila, všechno. Pr m rnému arod ji by to sta ilo na dva životy studia – a ne, o Diaspo e tam není jediné slovo.“ „Myslíte, že je muerto?“ nadhodil Vincent otázku, která hlodala i v Johnové mysli. Když se probral z bezv domí, z v že zbyla u hradeb Dorovy jen osmimetrová jáma. To bylo všechno, žádné t lo, žádné zbytky magie, Asenat jako by se vypa ila. Anna sklopila o i. „Nevím, Vinci. Vážn ne. Jestli prošla portálem v okamžiku, kdy Diaspora vybuchla, m že být kdekoliv, na kterémkoliv míst v multiverzu… jenže neodpovídá na mé volání. Já tomu každopádn neuv ím, dokud neuvidím d kaz.“ Ková kývl. „Kde v bec byly ty knihy? íkala, že na míst , kde X-Hawk nikdy hledat nebude.“ „Pamatuješ na m j starý pokoj? Ten, kde jsi m zachránil p ed tím pavoukem?“ „Jasn .“ „Byly tam. Pod postelí – tam by lord ur it nehledal, ušpinil by si kolena.“ Všichni t i vyprskli smíchy a Ková m l poprvé pocit, že z n j nap tí posledních dn padá. Hlavu m l istou, už žádná bolest – p esto se zarazil. „Jsi si jistá, že tam nic nez stalo, Anno? Však víš…“ „Nem j strach. Když jsem dávala do po ádku tvoje ruce, prohlédla jsem t . Nic, to kouzlo bylo propojené s portálem a jakmile se otev el, samo zmizelo. Asenat ho n jak dokázala umístit do tebe, 205

aby se na pokyn aktivoval a nezabil t , navíc to celé udržet i v naší realit ,“ úžasem zavrt la hlavou a vstala. „No nic. Musím se vrátit do nemocnice, jinak Noel zas ute e z postele, než se úpln zotaví. Má to ve zvyku, když nekoukám. Co budeš d lat ty, Johne?“ Ková pohlédl k oknu. Po ád slyšel venku hlasy stoupající vzh ru jako mo ský p íliv a usmál se, te necht l myslet na budoucnost, na mrtvé ani na smutné lou ení, které je za pár dn všechny eká. „Po kám si na východ slunce.“

I tentokrát d kuji všem, kte í mi pomohli s p ípravou, sb rem informací a korekturami b hem psaní této knihy, p edevším pak T‘An , Františce Vrbenské a panu Jakubu Crhonkovi za celkovou podporu a poradenství v otázkách týkajících se Curychu.

206

(

*

'

John F. Ková se díval na línou eku hluboko pod sebou. Do ve era bylo ješt daleko, ale zamra ená obloha obírala den o sv tlo a falešn slibovala jeho brzký konec. A možná ne tak falešn , napadlo Ková e. Možná jednou takový den p ekvapiv skon í a po n m už nep ijde žádný další. Za sebou uslyšel kroky, ale neotá el se, bylo mu jedno, kdo to je. Nebo co to je. „Je vám n co, pane?“ Až po chvíli pochopil, že otázka je ur ena jemu. Spat il postaršího chlápka v ošunt lých šatech, v ruce držel drát ný kruh a na n m visela spousta klí . Muž rozpa it p ešlápl, Ková s t ídenním strništ m, hojícími se šrámy v obli eji a hlubokými vráskami kolem koutk úst nevypadal p íliš d v ryhodn , spíš nahán l strach. „Jsem hlída parku,“ vysv tlil muž. „Já jen že už tu stojíte n kolik hodin.“ „Ach tak,“ p ikývl John, „jen nad n ím p emýšlím. To je všechno. Ale díky za optání.“ Hlída se dotkl rukou štítku epice a pomalým krokem pokra oval v obch zce, John se vrátil k pozorování Vltavy. Obloha ješt víc potemn la, jako by v rn odrážela jeho náladu. Nev d l, jak dál, nev d l, kam dál, nev d l, pro dál. Posledních pár dn bylo extrémn únavných. Vega vzal záv re nou a nejnevd n jší ást práce na sebe. Se svou obvyklou nonšalancí a doutníkem v ústech nakrá el do pracovny jednoho z nejvýše postavených vyšet ovatel Vnit ní divize. Nenechal se vyhodit, dokud ho zevrubn neinformoval o všech událostech okolo Treneporta a spol. A nebylo to úpln jednoduché, první vlna ochranky, která se ho pokusila vyvést, skon ila na podlaze se zp eráženými kostmi. Asi 207

nejzábavn jší ást celého tohohle p íšerného smrdutého marastu, napadlo Ková e. Než se ale kola vyšet ování rozto í na plné obrátky a bude jasné, že zastavit je už nedokáže nikdo, musí agent Denning utíkat a schovávat se jako krysa. Doufali, že když ho definitivn zabijí, budou mít jakous takous šanci. Po n jaké dob , mohla to být minuta, ale i hodina, bylo mu to jedno, se znovu ozvaly kroky. Pomalejší, unavené, kroky n koho, kdo toho nese na svých ramenou víc, než dokáže zvládnout, i kdyby to n co byla jen váha jeho vlastního t la. „P išel jsem vám pod kovat.“ Hlas byl ješt starší než kroky. Šeplavý nezn lý hlas n koho, kdo toho p íliš nenamluví. John neochotn odlepil zrak od eky. Kdyby nev d l, že starý muž pracuje pro Agenturu, odhadl by ho na puritánského kn ze nebo asketického fará e. „Za co, že jsem pár lidí, kte í si to zasloužili, poslal do chládku?“ opá il, p esto ho p íchozí zaujal. Vyschlý, hubený, se stá ím strnulými klouby. Kostnatými prsty neustále p ebíral r ženec z erných korálk p ipomínajících scvrklá semena hrachu. Nevypadal ale, že se modlí, spíš to bylo n co automatického, na co byl zvyklý jako na dýchání. I když to mu d lalo potíže, vzduch v jeho hrdle chr el a pískal, jak ho plíce namáhav nasávaly dovnit a zase vytla ovaly ven. Kolik mu mohlo být let? Agenturní léka ská v da byla, co se tý e prodlužování života, na slušné úrovni, p ldruhého století nepat ilo do íše sn . „Kdo bojuje s monstry, m l by se mít na pozoru, aby se nestal jedním z nich,“ ekl muž. „Kdo dlouho hledí do propasti, toho propast pohltí,“ odpov d l John automaticky, pak se zamyslel, co muž vlastn citátem myslel. Napadlo ho jediné, ale sou asn mu to p išlo sm šné a neuv iteln naivní. „Chcete íct, že nikdo z Agentury nev d l, co Treneport provádí? Že mu í a zabíjí lidi, že zni il celý sv t?“ John v hlas te p ímo ezal. Spousta muž , kte í ho takhle n kdy slyšeli mluvit, jen stáhla hlavu mezi ramena a ekala, až nebezpe í p ejde. Sta ec jen pokr il rameny. 208

„P esn tak. Sám víte, že b hem desetiletí vznikají p i naší práci osobní vazby, které i vy ctíte nad agenturní pravidla, nad zákony. Proto je tak t žké podobné v ci rozkrýt, proto je t žké najít škorpiona.“ Johnovi znovu b žely p ed o ima události uplynulých týdn a m síc . I kdyby to byla pravda a všechno byla jen Treneportova soukromá záležitost, nezáleželo na tom. „A žádné Ultimativní odd lení neexistuje, že? To jen tenhle Treneport v melouch dal za vznik všem t m e em a pov stem?“ JFK se te muži vysmíval do tvá e. Ten jen zavrt l hlavou. „Ultimativní divize samoz ejm existuje,“ p ipustil p ekvapiv , „a má k dispozici mnohem ú inn jší zbran , než je Diaspora. V ci, které si str íte do kapsy, a když je aktivujete, zbude z celé planety jen …,“ luskl prsty. „V te mi, máme p íšerné v ci, nad kterými z stává rozum stát.“ „A vy jste kdo?“ zeptal se John, tentokrát už vážn , bez ironie nebo posm šk . „Já jsem šéf Ultimativní divize,“ dostal odpov . „A jméno nemám.“ To bylo šílené, tak šílené, že to mohlo být pravdivé. „Pokud by to byla pravda,“ ekl John zamyšlen , „nic z toho, co jsme se dozv d li, nedává smysl. Pro byla Diaspora v bec vyvíjena, když máme k dispozici mnohem ú inn jší zbran ? Pro mimo jurisdikci vaší neexistující divize? Pro se X-Hawk zajímá o kárový spodek, když máte ve skladu esa?“ John pot ásl hlavou. „A pro byste m l p edpokládat, že vám n kdo n kdy ekl pravdu?“ Muž se te díval Johnovi p ímo do tvá e. I p es své stá í se díval shora. Jeho o i nebyly prázdné, tvrdé ani bezcitné. Pouze unavené. „Treneport pracoval pro Agenturu století. Za tu dobu si vytvo il soukromou organizaci sloužící jen jeho ú el m, X-Hawk – ten už se tu motá možná i t ikrát tak dlouho, Noel stejn tak. A jaká je motivace Anny? Ta má za sebou bezpo et život a m že sledovat cíle, které nám jsou naprosto nepochopitelné. Nikdo z nich ne ekne pravdu, pokud to neposlouží jeho ú el m. Diaspora byla zajímavá z 209

jiného d vodu, než si myslíte. Poprvé a naposled se do metastabilního stavu poda ilo uvést systém složený dílem z magie a dílem z vysp lé technologie. Jak … to se nedovíme, protože von Wonderovi byla vymazána pam a Asenat je pry . Proto se o Diasporu zajímal X-Hawk, jeden z nejmocn jších arod j , o jejichž existenci máme p ímé d kazy. A sám Treneport si to možná v bec neuv domoval. Byl v zajetí vlastních malých sn .“ „A pro mi to všechno íkáte?“ nechápal John. „Ur it jsou to p ísn tajné záležitosti.“ „Protože se ptáte. P išel jsem vám jen pod kovat. Kv li takovým lidem, jako jste vy, stojí za to,“ muž se zamyslel, „konat to, co musí být vykonáno.“ „Jak dlouho už pracujete pro Agenturu vy?“ nevydržel to JFK. „Tisíciletí?“ Sta ec se usmál. „Je mi osmdesát t i let a vzhledem k pohnuté minulosti se cítím tak na sto. Nikdo a nic m nedonutí, abych si nechal prodloužit život, už tak je na m až p íliš dlouhý.“ Po té odpov di oba upadli do ml ení. „P jdu,“ rozlou il se velitel Ultimativní divize nakonec. „Za íná být chladno a nohy už m taky dlouho neunesou. D kuji vám, Johne. Ne za Agenturu, ale za sebe. A kdybyste se cht l vrátit, Johne Francisi Ková i, dve e máte otev ené. Mému p ání se nevzdoruje. A pamatujte na monstra.“ JFK p ikývl a pozoroval ho, jak opatrn šourav odchází a v jemným št rkem vysypaném chodní ku za sebou nechává dlouhé rozmazané stopy. „Ješt poslední otázku, pane. Co se stane z t ch sv t , kde použijeme ty naše zbran ?“ John napodobil jeho p edchozí lusknutí prsty. Sta ec nezastavil ani neodpov d l, pouze nechal proklouznout r ženec mezi prsty, aby John spat il desítky erných poma kaných kuli ek navle ených na tenké niti, náhrobky celých sv t . Agent John Francis Ková se zhluboka nadechl. Aby bylo vykonáno, co je nutné vykonat… Jeho b emeno nebylo zase tak 210

t žké. Získal pocit, že ješt n jakou dobu se m že dívat do propasti, aniž by ho pohltila. Protože když ne on, tak kdo?

211

0( $ Prolog: Staré viny Temné vody Sta í p átelé Krátká dovolená Služba na oplátku Na kobere ku Pod ochranou Horké návraty Má je pomsta Nej lepší cesta Mezihra : Trosky civilizace Cena pravdy Finan ní krize Ztracený vzkaz erná magie Elitní tým Rozbité iluze Ne ekané dary Mezihra : Kola osudu Tajuplný ostrov Vyšší dobro Šašek a král Poslední meta Epilog: Boží mlýny Postepilog / Miroslav Žamboch

212

4

!"#$

odpov dný redaktor: jazyková redakce: grafická úprava: DTP: tisk:

Milena Mat jková Zuzana Kupková Jan Doležálek Petr Teichmann Sprint Praha

Ve spolupráci s EF vydalo nakladatelství Triton, Praha/Krom íž jako svou 1276. publikaci v edici Trifid svazek . 334 vydání první 2009 ISBN 978-80-7387-257-1 www.agent-jfk.cz Doporu ená cena 139 K 213

214