FANTASY SÉRIE!

agent John Francis Ková 15

V K MLOK

Karolina Francová PRVNÍ RYZE ESKÁ SCI-FI / FANTASY SÉRIE!

Copyright © Karolina Francová, 2008 Cover Art © Petr Vyoral, 2008 Design © Jan Doležálek, 2008 Illustrations © Petr Vyoral, 2008 Edition © 2008 All rights are reserved ISBN 978-80-7387-103-1

OBSAH V K MLOK .......................................................................... 7 PROSBA............................................................................... 8 PSANCI .............................................................................. 20 JINÝ SV T......................................................................... 34 V PRAZE............................................................................ 45 NABÍDKA, KTERÁ SE NEODMÍTÁ............................... 56 PROM NA......................................................................... 69 NA MO I ........................................................................... 77 M STO MLOK ............................................................... 87 ÚTOK ............................................................................... 100 ROZLOU ENÍ................................................................. 115 Z ÍDLO MOCI .................................................................... 121

Od: KILLERa Kvantový Inteligentní Interrealitní Retranslátor EF báze HUMAN IV tech Komu: GODovi – Centrální Nad-inteligenci EF Subjekt: Agent John F. Ková Vyhrazení: Materiál nep ístupný lidem Agent John F. Ková : Statut: Ve vyhnanství, vzhledem k posledním událostem p íznak Hledán živý nebo mrtvý zrušen. Rekapitulace: Agent JFK byl díky zákulisním machinacím odsouzen k vyhnanství (v archivech soubor Podhoubí smrti). Jeho nep átelé, ilegální klika v adách Agentury, se ho pokusili zabít, to se však nezda ilo, místo toho JFK odhalil šokující skute nosti o manipulaci s realitou supertechnického sv ta v kosmickém m ítku (JFK 12: Stín legendy). Nep átelé infiltrovaní do vysokých pozic Agentury okamžit zahájili pokus o definitivní zni ení odd lení Bytewské a likvidaci lidí, kte í stále poskytovali Ková ovi neoficiální zázemí. Senior agent Andrea de Villefort zahájila pátrání po Ková ových protivnících na vlastní p st – to shodou okolností p erostlo v ozbrojenou srážku, p i které byly agenturní vojenské jednotky použity k eliminaci Villefortové a spol. i za cenu velkých ztrát, avšak neúsp šn (archivní záznam JFK 13: Prokletí legendy I – Dámská hra). P esto se jim poda ilo z agenturní báze vypustit magické entity, mající za úkol zjistit, co JFK všechno ví, a poté ho zabít. JFK mezitím v supertechnickém sv t pátral po manipulátorech s realitou a po tajemství negace Maurbyho efektu, zpráv , která se navzdory o ekávání potvrdila. Prokázal, že sv t slouží jako obrovský zbrojní komplex poskytující materiální zabezpe ení pro interrealitní invazi sil XHawka. Za pomoci Franka Boormana, díky svému maximální nasazení, bezohlednosti a faktu, že ob toval miliony (neov eno, skute ná ísla mohou být ješt vyšší) lidí, zabránil invazi a zajistil

destrukci n kolika kosmických megaflotil, v archivu pod kódovým ozna ením JFK14: Prokletí legendy II – Hra gentleman . Pokud je John Francis Ková naživu (?), nadále se skrývá p ed vyšet ovateli Agentury. Nutno za každou cenu vyslechnout! I posmrtn . Spole enská analýza týmu Bytewské okolo JFK na požadavek Centrální Nad-inteligence GODa: Tým je rozložen. JFK setrvává v ilegalit , Frank Boorman zem el, Whittacker pracuje pro jiné odd lení, profesor von Wonder mimo službu. Bytewská p esto z stává ve své pozici a její snaha dát tým dohromady je permanentn monitorována. KILLER Poznámka: Materiál není ur en do lidských rukou, mohl by ovlivnit deformace kauzality.

Karolina Francová V K MLOK

PROSBA Na své záchran jsem za ala pracovat 28. dubna a m la jsem na to sedm dní. Biblický podtext toho ísla m jako nev ící dost iritoval, zvláš když B h sedmý den odpo íval a já budu sedmý den nejspíš mrtvá. Má záchrana m la i své jméno: John Francis Ková , v k 37 let, výška 187 cm, hmotnost 98 kg, o i šedé, zvláštní poznávací znamení: trojice jizev na levém p edloktí. On to tedy ješt nev d l, ale já si byla celkem jistá, že je to jediný lov k, na kterého se m žu obrátit. Na kterého se obrátit musím, a to bez ohledu na to, co o n m vím. Nebo spíš práv proto, co o n m vím… Tramvaj zastavila a já se tvá ila, že jedu dál, ale jakmile se ozvalo zabzu ení a dve e se za aly zavírat, protáhla jsem se jimi na poslední chvíli ven. Skute nému agentovi by tenhle trik možná byl k smíchu, jenže já se cht la n jak ujistit, že m zatím nikdo nesleduje a m la jsem jen znalosti z televizních seriál a z vypráv ní svých milenc o jejich misích. Zamí ila jsem klidným krokem k parku, na jehož druhé stran se nacházela adresa, kde se JFK p i této své ultratajné ilegální návšt v zdržoval, a snažila se nenápadn sledovat, jestli za mnou n kdo nejde. Nebylo ješt tak moc pozd , ale vzhledem k rychle se blížícímu za átku utkání s Rusy se venku pohybovalo jen málo lidí a mým sm rem nešel žádný. Trochu jsem se uklidnila a v hlav jsem si za ch ze znovu procházela informace z Ková ova osobního spisu. P íslušník eské armády, odešel v hodnosti kapitána po vypršení kontraktu.

8

Studoval Royal Military Academy v Sandhurstu se zam ením na komunikaci a management malých vojenských jednotek, vzd lání dokon il na Vysokém u ení technickém v Brn . len jednotky rychlého nasazení, v rámci optimalizace výcviku jednotek speciálního ur ení armád absolvoval pracovní stáž jako výcvikový instruktor SAS. Veterán války z Iráku a Guatemaly, len mezinárodní vojenské diplomatické jednotky pod ízené nejvyššímu velení NATO. Jana z personální divize pro Ková e m la slabost a moc dob e v d la, že já ne. Ješt než se JFK etabloval jako psanec, ráda m p esv d ovala, že není tak špatný, a já se ráda tvá ila, že se t eba p esv d it dám. Na hesle Poznej svého nep ítele bylo hodn pravdy. Jist , jeho životopis byl velmi p sobivý, ale podobný m li všichni agenti EF, zejména v odd lení pro krizové situace. Rozhodn to tedy nebyl „ten“ d vod, pro jsem se rozhodla Ková e vyhledat. Bylo mi t žko už mnoho týdn , te jsem však byla skute n zoufalá, a to nejen kv li zkáze, která už kolovala v mých žilách, ale i kv li tomu, že se mám s prosbou o pomoc obrátit práv na n j, na chlapa, který m l na sv domí Bertramovu smrt, na toho protivn sebev domého týpka, jehož jsem nemohla ani vystát. Mohla jsem si stokrát zd vod ovat, že bez pomoci n koho, jako je on, nemám žádnou nad ji, ale i tak bych rad ji prosila samotného Satana než Johna Francise Ková e. Do o í se mi už p edem nahrnuly slzy ponížení. Bylo to peklo a já nem la ani pon tí, pro zrovna já. ím jsem si to zasloužila. Kde jsem ud lala chybu. V tu chvíli mi po zádech p ejel mráz, periferním vid ním jsem zpozorovala n jaký pohyb za sebou. Ohlédla jsem se. Tolik jsem se bála, že n kdo v aut najde Pasqualovo t lo a Agentura za ne reagovat d ív, než se p ipravím, že m v bec nenapadlo bát se jiných v cí. Musela jsem ztratit poslední zbytky zdravého rozumu. Za normálních okolností a oble ená tak, jak obvykle chodím, bych se za tmy sama do takovéhohle parku nikdy neodvážila. Ten chlap za mnou si m vyhlédl bez ohledu na plát né kalhoty, bundu zapnutou až ke krku a batoh na zádech, ale 9

k mému št stí, nebo sm le, z Agentury ur it nebyl. Když uvid l, že jsem si ho všimla, zrychlil krok. Nem la jsem moc asu se p ipravit, ale bylo mi víc než jasné, že utíkat nem žu. Ano, znala jsem základní pravidlo sebeobrany: Kdo ute e, ten vyhraje. Zapomenout na kabelku, kabát a cennosti a vzít nohy na ramena. Jenže všechny v ci v pekeln t žkém batohu na zádech jsem nutn pot ebovala. Prost jsem utéct nemohla, dohonilo by m i dít . Snažila jsem se uklidnit, ale bez ohledu na vyst elovací n ž v kapse bundy mi to moc dob e nešlo. Když jsem ho tam doma strkala, íkala jsem si, že se m že hodit, ale na útok na jiného lov ka jsem opravdu nepomyslela. Te jsem však nem la na vybranou. Efektivní obrana zastaví úto níka do t í minut. Jestli se mi to nepovede, bude zle. Je et jsem nemohla, protože jsem na sebe nesm la p itáhnout pozornost, takže už opravdu zbýval jen útok. Tak tvrdý, jaký jen dokážu vymyslet a jakého budu schopná. Vytáhla jsem n ž z kapsy, uvolnila pojistku, aby vyjelo ost í, skryla ho v dlani a obrátila se k tomu chlapovi elem. Nic víc jsem nestihla. Už byl u m a popadl m za levou paži. V d la jsem, že nesmím dát najevo slabost, ale nikdo mi ne ekl, jak toho docílit. Srdce mi bilo jako splašené. Možná bylo dob e, že jsem nem la žádný as na rozmyšlenou. Nikdo se m nezastane, nikdo mi nepom že. „Tak, ko i ko, dnes máš š astný den, tak jako se mnou si už nikdy neužiješ,“ zachrapt l. Modlila jsem se, aby m j hlas nezn l rozt esen , a pokusila jsem se chlípn usmát: „Jasn , kocoure, mám to ráda zezadu.“ Vyvedlo ho to trochu z rovnováhy, vyhodnotil to ale jako p íznivý obrat a jeho sev ení mírn polevilo. Na nic jsem ne ekala a prava kou s nožem jsem prudce bodla proti n mu. Nemí ila jsem, jen jsem ost í zabo ila tak hluboko do jeho t la, jak jen to šlo. Pak jsem n ž vytáhla a usko ila. O n co za sebou jsem zakopla a t žký batoh m stáhl k zemi. Snažila jsem se ho aspo nespustit z o í, protože v tu chvíli jsem byla bezbranná 10

jako brouk na zádech. N ž jsem p i pádu upustila, a abych se mohla zvednout, musela jsem nejd ív na kolena. Jsem pitomá, pitomá, pitomá, proklínala jsem se a ekala, kdy po mn sko í a vytlu e ze m duši, ale on tam jen stál, chropt l a ob ma rukama si svíral ránu v b iše, z níž se valila krev. Potom šel k zemi. V bec jsem to ne ekala. Jen jsem tam stála a zírala. N ž m l pouze sedmicentimetrové ost í. Myslela jsem si, že budu muset bodnout víckrát, abych ho donutila k ústupu. Možná bych mu m la pomoct, napadlo m , když jsem poslouchala, jak chroptí. P ipomn la jsem si jeho výraz, když se ke mn rychlým krokem blížil, a jakékoli pochybnosti zmizely. Popadla jsem batoh a bez ohlédnutí vyrazila pry . M la jsem jiné v ci na práci, než se starat o násilníka. Jak jsem se vzdalovala od místa st etu, rozlévala se mi v žilách stále v tší úleva a také jakási rozja enost. Nikdy bych to do sebe ne ekla, ale moje dovednosti leží z ejm i jinde než jen v praktické fyzice. Možná bych to mohla zvládnout i sama a nikoho bych se nemusela doprošovat. Jenže moje estn jší a realisti t jší já mi p edložilo seznam Ková ových dovedností. Na rozdíl ode m m l t eba idi ák na všechny typy aut a pilotní pr kaz pro malá motorová letadla. Dosáhl ERD kvalifikace v potáp ní. Ovládal nejr zn jší bojová um ní. Byl na tom také o hodn líp než já s cizími jazyky. Poradí si snáz než já a já pot ebuju toho nejlepšího možného. Ková ova EF certifikace napovídala, že jeho výcvik a schopnosti jsou víc než dosta ující, a tak jsem pokra ovala p vodním sm rem. Musela jsem se jen trochu usmát, když jsem si vybavila údaje z jeho spisu o psychické stabilit . Známka 0.3 s poznámkou psychologa: p íliš shovívavý k ženám. Ned lalo to z n j blbce, ale mn to dávalo o n co v tší nad ji, že mi pom že. Vlastn to byla moje jediná šance, protože jsem byla p esv d ená, že ani on m nem že vystát. Naše antipatie byly vzájemné. Ale já byla žena a on muž se slabostí pro ženy. Toho jsem se musela držet, až ho budu p esv d ovat. 11

Kone n jsem z parku vyšla na osv tlenou ulici a jako bych op t vkro ila do normálního sv ta, do sv ta, kde jsem zdravá a kde m muži nep epadávají, ale vždy ud lají, co chci. Do sv ta, který jsem ztratila a který si budu muset vybojovat zp t. Motto Agentury tak pro m získalo nový rozsah. A pak to p išlo. M la jsem tušit, že moje reakce na to p epadení a vraždu je nep irozená, a ekat to. Moje euforie se rázem rozplynula a vzáp tí už jsem cítila, jak mi p i vzpomínce na kaluž krve a chroptícího chlapa na zemi hrdlem stoupá žlu . Naklonila jsem se k odpadkovému koši vedle chodníku a zvracela. Po celém t le mi vyrazil ledový pot, srdce mi bušilo a ruce se mi chv ly, že jsem ani nemohla vytáhnout balí ek papírových kapesník , abych si ut ela ústa. Za sebou jsem tak n jak matn a zast en slyšela mladý ženský hlas: „Je vožralá nebo sjetá, vykašli se na to.“ Nebyla jsem opilá, ale v tu chvíli by mi panák n eho ost ejšího bodl. Vzpomn la jsem si na n ž s mými otisky, který jsem tam nechala, na louži krve a mrtvé t lo uprost ed cesty, kde pejska i ven í svoje milá ky, a bylo mi ím dál h . Teprve te jsem si všimla, že mám na sob jeho krev. Ne moc, ale sta ilo to, aby m slabost donutila posadit se, i když asu te zbývalo ješt mí . Musela jsem zmizet d ív, než m za ne hledat nejen Agentura, ale i policie. Snažila jsem se dýchat pomalu a pravideln a myslet na n co jiného, n co uklid ujícího. Vybavil se mi drobný, bledolící muž, s vystouplou bradou a orlím nosem. V jeho t kavých jisk ivých o ích jsem vid la starost. V d la jsem, že Carl Maria von Wonder by mi pomohl. Sta ilo by k tomu jediné moje slovo. Nemusela jsem tu být, mít na rukou krev a chystat se prosit Ková e. Ale co by s Carlem bylo, až by se p išlo na to, že všechno v d l a stejn mi pomohl? V Agentu e se proh ešky netrestaly srážkou z platu na t i m síce. Nemohla jsem do toho zatáhnout jediného lov ka, kterého jsem m la opravdu ráda a jehož jsem si tolik vážila. Zvedla jsem se plná nové odvahy. Upravila jsem se, jak jen to šlo, a p ešla ulici. Odhodlan jsem otev ela vstupní dve e ísla 215 a vystoupala po schodišti do t etího patra. Dve e byly staré a 12

zanedbané a na nich visela zašlá mosazná cedulka se jménem V ra Gardo ová. Ková ovo momentální rozptýlení. Vyplivla jsem žvýka ku, která m la p ebít pach zvratk , a zazvonila jsem. Chvíli to trvalo, ale pak se p ece jen ozvaly kroky, v zámku se oto il klí a dve e se otev ely. V nich stála mladá žena, ernovláska, nakrátko ost íhaná, p kn nalí ená a p kn oble ená v tenou kém saténovém župánku s motivy ínských drak . D s, n co takového bych na sebe nikdy nevzala. „P ejete si?“ zeptala se dost p ekvapen . A aby taky ne. T žko mohla o ekávat neznámou ženskou oble enou jako na stanování v p írod , s t žkým báglem na zádech. Navíc jsem si ned lala iluze, že by z mé rt nky z stalo víc než jen na ervenalý nádech rozmazaný kolem rt a lí ení te vypadalo spíš jako erné kruhy pod o ima z nevyspání. Prost jsem byla divnej zjev. T žko si mohla myslet, že se dostavila podvád ná manželka nebo zhrzená milenka, což byly kategorie osob, p ed kterými by asi dve e ihned zase zabouchla. „Promi te, že vás tu ruším,“ ekla jsem co nejzdvo ileji. „Hledám bratra, jsem v pr švihu a moc s ním pot ebuju mluvit.“ „Tak to jste se musela splést,“ odpov d la. „Tady žádný váš bratr není. Bydlím sama.“ Byla tak p esv d ivá, že jsem jí málem uv ila, ale pak mi to došlo. Ková tam byl a nejspíš m i poznal po hlase, ale nem l jediný d vod lidem z Agentury v it. Musela jsem se n ím prokázat, aby m aspo vyslechl. Našt stí jsem se na to p ipravila. Moje posedlost vším, co se ho týkalo, se mi te hodila. Jen jsem byla tak rozhozená, že mi to došlo trochu pozd . „ ekn te mu, že sice nemám modrou krev, ale i tak mi m že v it,“ pronesla jsem pomalu a nahlas, aby m slyšel. Nemohla jsem si samoz ejm být úpln jistá, jestli to zabere, ale modrá krev byl kód, který JFK a jeho p átelé momentáln používali, když pot ebovali n komu zajistit d v ru. Nikdo mi ho neprozradil, byla jsem prost trp livá a pozorné naslouchání a sbírání drobných st ípk informací všude, kde se dalo, p ineslo výsledky. Jist , m la jsem to dát do hlášení o n m, stejn jako 13

všechno ostatní, ale prozrazení toho hesla mohlo p inést potíže i lidem, kte í Ková ovi pomáhali, a proti t m jsem nic nem la a do pr švihu je p ivést necht la. I já už vykoukla z ulity své práce a došlo mi, že v Agentu e není všechno tak idylické a že ti, s nimiž jsem tak lehkomysln za ala spolupracovat, nejsou ti hodní. „Pus ji dál,“ ozval se zevnit mužský hlas. „Tak…“ ješt trochu váhala, ale pak p ece jen ustoupila, abych mohla projít. „Tak prosím.“ Boty jsem si nezouvala, nerada bych se dostala do situace, že budeme s Ková em odcházet narychlo a já pob žím bosa. Vrhla na m vy ítavý pohled, když jsem ud lala špinavé stopy na nalešt né plovoucí podlaze, ale nahlas ne ekla nic. Tak jsem p edstírala, že její pohled nevidím. Asi jí na Ková ovi záleželo, když byla tak tolerantní k jeho „sest e“. Obývák jasn vypovídal o tom, že si ve er užívali. Na stole stály dv skleni ky, láhev od šampa ského a miska s posledními dv ma opušt nými jahodami. Jak banální, pomyslela jsem si. N jak jsem od Ková e ekala n co jiného, ale t eba to taky byla její práce, vždy ona byla p ece hostitelka. Mnohem víc než ta banalita mi ale vadilo, že jsem tam nenašla láhev ginu. V mé situaci by se hodila víc. Vzáp tí se ve dve ích z vedlejší místnosti, snad ložnice, co já vím, objevil samotný Ková . Byl oble ený do pevného a na pohled praktického od vu, obutý do vysokých šn rovacích bot a p es rameno m l hozený batoh. Asi p edpokládal problémy, když se ozvalo zazvon ní na dve e, a m j hlas mu na klidu moc nep idal. Ani jsem se mu nedivila, koneckonc jsem pracovala pro Agenturu, nebyli jsme zrovna p átelé a on se nacházel v ilegalit . Ani bych nev d la, že se vrátil, kdybych nepracovala na svém postu a nebyla nucená sbírat informace pro ty hajzly, co m pak za ali vydírat a do postele mi vnutili De Cata. Byla jsem prost naivní, když jsem si myslela, že s nimi mám spole ný cíl – zdiskreditovat Ková e a vyštvat ho z Agentury. P kná ironie, došlo mi. Místo, abych jim hned poslala zprávu, že je tady, snažím se jeho pobyt krýt a ješt mu pom žu se odtud vypa it. 14

„Kdo t poslal?“ zeptal se bez okolk . „Villefortová?“ „Jde o soukromou v c,“ odpov d la jsem. „Kdo ti dal heslo?“ nenechal se odvést od tématu. Bála jsem se vyslovit konkrétní jméno, ale ml et jsem také nemohla. „Možná nevíš, že jsem n kterým lidem kolem tebe pomohla. T eba když jsem tenkrát odvedla pozornost toho Gadskiho lov ka a p ikryla tak nenahlášený pr chod Villefortové a Rustové,“ p ipomn la jsem mu. Z jeho výrazu jsem poznala, že o tom ví a že to jako odpov pro tuto chvíli bude sta it. „Vypadáš d sn ,“ prohodil a sedl si vedle m dost blízko, aby se naše stehna dotkla. Neuhnula jsem. Náš sourozenecký vztah nekomentoval. „Jsem v pr švihu,“ p iznala jsem. „Ud lala bys ség e n jakej aj?“ obrátil se na svou milou. Vrhl další zkoumavý pohled na m a dodal: „Po ítám, že radši s kapkou n eho ost ejšího.“ Neprotestovala jsem, vlastn jsem k n mu v tu chvíli poprvé necítila žádnou záš . Byl vysoký a mohutný, cítila jsem z n j p íjemné teplo a p ipadala jsem si najednou bezbranná, malá a chrán ná. A sv te div se, líbilo se mi to. V ra Gardo ová, pokud to opravdu bylo její jméno, zmizela v kuchyni a Ková mi nedal žádný as na naplánování strategie. „Tak co chceš?“ „Už jsem íkala, že jsem v pr švihu,“ trochu jsem se od n j odtáhla, i když jsem spíš m la ud lat pravý opak. „Pot ebuju pomoct.“ „Ode m ?“ byl ohromen. „Jo, od tebe,“ potvrdila jsem a sklopila zrak. Nemohla jsem se na n j dívat, op t to byl ten Ková , který m l na sv domí Bertramovu a Chuckovu smrt a jehož jsem nemohla vystát. Necht la jsem, aby si všiml, jak je mi protivný. „Pro žádáš o pomoc práv m ?“ zeptal se. „Nejsem tak blbej, abych si myslel, že sis m jen tak p es noc zamilovala. Zvláš když jsme ji ani nestrávili spolu.“ 15

„A kdybych se s tebou vyspala?“ probodla jsem ho pohledem. „To bys mi pomohl? To se necháš p esv d it tak pr hledným zp sobem?“ „Rád,“ zazubil se. M j hn v mu byl k smíchu. Byla bych mu s chutí vyškrábala o i, ale pot ebovala jsem ho, a tak jsem se ovládla. „To by pro tebe nebylo bezpe né,“ ekla jsem pe liv ovládaným hlasem. „Ty teda musíš být v posteli divoká,“ bavil se dál. „A ty jsi idiot!“ už jsem to nevydržela. „Myslíš si, že bych tu byla, kdybych m la na vybranou?! Máš pocit, že je pro m jednoduché žádat o pomoc práv tebe?! Tak to seš vedle! Kdybych m la na vybranou, radši bych se utopila v jám plný hnoje, než s tebou byla v jedný místnosti!“ P estal se smát. „Jsem-v-d s-ným-pr -se-ru!“ odsekávala jsem slabiky a pak jsem se rozbre ela. Bylo toho na m asi vážn moc. Nedalo se to zastavit. Betram, Chuck, Pasquale, bylo to jako prokletí. Jako by každej chlap, kterej se mnou vleze do postele, musel um ít. A k tomu m j vlastní život. Vzlykala jsem jako malá. Jeho milenka vyb hla z kuchyn , když slyšela m j výbuch. „To bude dobrý,“ uklidnil ji JFK. „Nech nás, prosím t , o samot .“ Pokusil se m vzít do náru e, ale odstr ila jsem ho a rad ji jsem vstala, abych od n j byla dál. Takhle jsem si to nep edstavovala. Nev d la jsem, jak napravit škodu. P išla jsem ho p esv d ovat a prosit a místo toho tu na n j vu, nadávám mu a vyvádím. „Promi ,“ omluvila jsem se mu se staženým hrdlem. „V pohod ,“ mávl rukou. „Tak o co vlastn jde?“ „Já jsem te n jakou dobu žila s Pasqualem De Cato,“ za ala jsem. To, že jsem s Pasquim byla na žádost t ch vyd ra skejch hajzl a jen abych dostala na lopatky jeho, to jsem zatím vynechala. „Nevím, jestli ho znáš.“ „Moc ne,“ p ipustil. „Je to takovej tmavovlasej Ital? Pracuje v Divizi pro rezidentní spolupráci, ne?“ 16

„Jo, to je on,“ p ikývla jsem a znovu jsem se posadila, jen tentokrát naproti n mu. „Byl na misi, a když se vrátil, tak jsme si spolu ud lali takovou malou dovolenou. Prodloužený víkend. A on…“ Nešlo to snadno, m la jsem Pasquala v podstat ráda, byl docela fajn. Jeho smrt jsem po ád ješt m la p ed o ima. A koli… kdyby mi ten parchant na tý svý blbý misi nezahejbal, nemusela jsem tu te stát. Vlastn si to zasloužil. „A on…?“ p ipomn l se JFK. „V era v noci zem el,“ ekla jsem stroze. „A v mi, že ne na infarkt.“ Okamžit zpozorn l: „N kdo ho zabil?“ „Zabil?“ nejd ív jsem nechápala, jak na to p išel, ale pak mi došlo, že z mého nesouvislého vypráv ní si ani jiný obrázek ud lat nemohl. „Ne, nezabil. N co sem zatáhl.“ „To není možný,“ pot ásl hlavou JFK. „Ale je,“ kývla jsem. „Já ho vid la umírat. V bec o tom nepochybuj.“ „Ale jak mohl projít p es kontrolu biologického rizika?“ nechápal. Tak to jsme byli dva. „Nevím,“ odpov d la jsem. „Zcela jist se to ale nep enáší dechem nebo dotykem, to by v medicínské divizi zjistili. Snažila jsem se u nich dneska v práci nenápadn poptat. Mám tam kamarádku. Zas taková mrcha nejsem, abych všechny ohrozila. Kdyby byl p enos tak snadný, tak se do karantény zav u sama. Infekce se ale nejspíš p enáší krví. A já neposlechla maminku a nem li jsme ochranu. Je to blbý, jsem si jistá, že m nakazil. Už cítím p íznaky.“ Ani se neusmál. „Pasquale tu byl osm dní a já se s ním vid la až ve tvrtek. Te je pond lí. Když budu vycházet z toho, že se nakazil t sn p ed návratem, mám p ed sebou ješt šest dní. Ale samoz ejm nevím jist , kdy a kde se nakazil. Z ejm n kde v posteli a tím se mi z pochopitelných d vod nechlubil.“ JFK ml el a já odhodlan pokra ovala. 17

„Nepochybuju o tom, že Agentura by ud lala všechno proto, aby našla lék, ale mám jisté pochybnosti, jestli by to bylo dost rychle pro m . Pro ty další potenciáln nakažené snad, ale pro m ne. Nejd ív by museli zjistit, o co jde, než by tam n koho v bec poslali, a m by zav eli do karantény a tam já posledních pár dní strávit fakt nechci.“ Kone n promluvil: „A po mn chceš co?“ „Musím se vydat do sv ta, odkud se Pasquale vrátil, a najít si pomoc sama. Jenže nemám žádný výcvik, nikdy jsem na jiné paralelní Zemi nebyla a nevím, co m žu ekat a jak se mám chovat. Neumím se bránit a nevím, jak p ežít, když se dostanu do potíží. Ale ty ano. Podle všeho jsi jeden z nejlepších. A navíc jsi psanec, a tak ti nemusí záležet na tom, co si o tom bude myslet Agentura.“ Ml el. „Nem žu tam jít sama, ale p jdu, když m odmítneš,“ dokon ila jsem. „Jak už jsem íkala, nemám na vybranou.“ „Tak dob e,“ p ikývl a hned p ešel k praktické stránce. „Kde a kdy se otev e pr chod?“ Zdálo se, že jak se jednou rozhodne, už se pochybnostmi nezabývá. To jsem obdivovala, i když m udivilo, že tak lehce souhlasil. Necht lo se mi v it, že to pro m d lá jen z dobroty srdce. Moje zmínka o tom, že jsem jim aspo jednou také pomohla, asi m la svou váhu. „Dnes v noci ve 22.45 na Pet ín ,“ odpov d la jsem. Z Agentury jsme z pochopitelných d vod cestovat nemohli, tak jsem se snažila ze všech možných míst, která se nabízela pro dnešní noc, vybrat n jaké v dosahu a p itom na dostate n odlehlém míst , když jsem pr chod dnes v práci za zády šéfa a koleg p ipravovala. „Jaký máme náskok?“ zeptal se. „To nedokážu odhadnout. Pasquale zem el v era v noci, v aut . Vyložila jsem ho na lesní cest n kde na Vyso in a vrátila jsem se do Prahy. V práci jsem nahlásila, že je nemocný a že si o pár dní prodlouží dovolenou, tak nevím, kdy ho za nou hledat,“ shrnula jsem to. 18

Stálo m to všechnu odvahu jít do zam stnání, když Pasqualovo t lo mohl kdykoli n kdo objevit. To bych pak skon ila v karantén b hem p ti minut. Ale musela jsem za ídit pr chod a taky navštívit známou v medicínské divizi. P i odchodu z medicínské divize se standardn muselo procházet mezi filtry, které rozpoznaly jakoukoli infekci p enosnou dechem nebo dotykem. Musela jsem se ujistit, že mezi lidi neší ím nákazu, proti níž nejsou žádné léky. Jak už jsem ekla Ková ovi, taková mrcha zase nejsem. „Nebo kdy ho n kdo najde bez p i in ní Agentury v lese a nález mrtvoly nahlásí na policii,“ doplnil Ková a p ešel k oknu. „Což se asi už stalo.“ Vyhlédla jsem ven a spat ila t i policejní vozy parkovat opodál. „Možná nejde o Pasquala,“ hlesla jsem. „Možná jde o toho chlapa v parku.“ Vysloužila jsem si tázavý pohled ocelov šedých o í. „Asi jsem ho zabila,“ p ipustila jsem. „No,“ zhluboka vydechl. „Tak to abychom rychle vypadli.“

19

PSANCI Bylo naprosto úžasné pozorovat Ková e v akci. Já bych tam nejspíš jen sed la a zoufale se snažila vymyslet, jak z toho ven, ale on se prost zvedl a zašel za svou p ítelkyní. N co jí tam rychle íkal a jeho dla p i tom spo ívala na jejích hýždích takovým tím majetnickým a zárove velmi vzrušujícím zp sobem. Hled la na n j nejprve s nevírou a pak se v jejích o ích objevil strach, nebála se však o sebe, ale o n j. Bylo mi jasné, že ud lá, co jí ekne. Musela jsem v duchu opravit hodnocení agenturního psychologa. JFK nem l jen slabost pro ženy, on to také se ženami velmi dob e um l. Za chvíli ke mn ta ženská p išla a p inesla mi n jaké ve erní šaty, boty na vysokém podpatku a krátký volný kabát, který se v pase stahoval širokým páskem. A taky toaletní tašti ku se šminky a mléko na odlí ení. A parfém Ice Touch. Ušlo to. „Dej se do kupy,“ na ídil mi Ková a dodal: „A ho sebou. Jak znám policejní postupy, nejd ív obsadí všechny východy, pak prohledají spole né prostory a nakonec za nou obcházet byty.“ „T eba tu nejsou kv li mn ,“ namítla jsem, i když mi bylo jasné, že to by byla moc velká náhoda. Vzpomn la jsem si znovu na ty dva, co šli kolem, když jsem zvracela. Stáli pak na zastávce jen kousek od domu a prohlíželi si m hodn okat . Ano, mohli vid t i krev na mém oble ení, i když jí nebylo mnoho. Vyšla jsem z toho parku a chovala jsem se, jako kdybych jela na drogách. Samoz ejm jsem to policii mohla snadno vysv tlit. Sebeobrana p ece nebyla trestná, ale nem la jsem na to as. Náš pr chod se otev e za dv hodiny ty icet minut a já v d la, že žádnou další šanci nachystat si jiný už nedostanu. A krom toho, dodalo trochu potm šile moje vnit ní já, sebeobrana sice trestná 20

není, ale neposkytnutí pomoci ano. Fakt jsem tomu hajzlovi asi m la zavolat sanitku. „To je jedno,“ vstoupil JFK do mých myšlenek. „I tak musíme zmizet. Máš v ci od krve a toho chlapa brzo najdou. Jestli tu te kv li tob nejsou, tak za deset minut už to m že být úpln jinak.“ Beze slova jsem si tedy vzala v ci od jeho milenky a dala se do po ádku. Poprosila jsem ji ješt o lak a rozpustila jsem si vlasy. Dlouhá blond h íva vždycky dob e dokázala odvést pozornost od jiných v cí. Plus výst ih a nohy, to oboje te bylo taky nep ehlédnutelné. V pr b hu mojí prom ny zp t k b žnému standardu mi Ková dával podrobné pokyny. „Takže je ti všechno jasné?“ ujistil se naposledy, když už jsem stála u dve í p ipravená vyjít ven. P es rameno jsem m la jen kabelku s tím, co v ní ženy obvykle ve er nosívají. Klí e, doklady, mobil, kapesní ek, rt nku a pud enku. „Sejdeme se na Malostranském nám stí,“ zopakovala jsem poslušn jeho poslední instrukci. „Tak jo,“ p ikývl. „Jdi.“ Vyšla jsem na chodbu. Nem la jsem strach. Necht l po mn nic složitého. Ve slušných šatech a nalí ená jsem se zase cítila jako žena a ne jako balík slámy. Podpatky klapaly na žulových schodech a p kn se to rozléhalo. V d li o mn d ív, než jsem sešla jedno patro, ale narazila jsem na n až v p ízemí, zjevn zrovna prohledali sklepy. Nemusela jsem p edstírat leknutí, opravdu ve mn trochu zatrnulo, když jsem spat ila erné uniformy se žlutým nápisem. Zastavila jsem se a položila si dla na holou k ži v rozhaleném výst ihu. Kabátek jsem schváln nezapínala, jen jsem ho stáhla v pase, aby byl dekolt p kn vid t. „Dobrý ve er,“ pozdravila jsem a usmála jsem se na dva policisty. Jeden byl v mém v ku a druhý o n co starší, ale úsm v op tovali oba. „Stalo se tady n co?“ „Dobrý ve er,“ odpov d l ten starší trochu vyhýbav . „Jen tu n koho hledáme.“

21

„Podez elého z vraždy,“ dodal chvatn ten mladší. Asi cht l ud lat dojem, ale od zkušen jšího kolegy si za to pochvalu nevysloužil. „Proboha!“ p edstírala jsem obavy. „Tady?! A koho zavraždili?“ „Jednoho muže v parku naproti p es ulici,“ odpov d l te už starší muž. „Vy tu bydlíte?“ „To je ale strašné,“ pokra ovala jsem v té komedii. „Ne, bydlí tu kamarádka. Byly jsme domluvené, že se spolu p jdeme podívat na ten zápas, ale není jí dob e. Tak jdu sama. Už stihnu sotva p lku.“ „M žeme vid t vaše doklady?“ požádal m ten starší. „Ale jist ,“ znovu jsem se usmála a z kabelky vytáhla ob anku. V tom nebyl žádný problém, moje jméno jim nic íct nemohlo, a až m podle n j za nou zítra nebo pozít í hledat, už tu nebudu. „Hm, Nikita Bernstein,“ dokazoval mi policajt, že umí íst. „Jste si úpln jistí, že ten vrah je tady v dom ?“ zajímala jsem se zatím dál. „Víte, myslím tím, jestli je bezpe né chodit te sama po ulici?“ „Zavolám vám taxi,“ nabídl se ochotn mladí ek. „To od vás bude milé,“ trochu jsem zariskovala, naklonila jsem se k n mu a krátce se prsty dotkla jeho ruky. „Tak dobrá,“ starší muž mi vrátil doklady. „M žete jít.“ „D kuji a hodn št stí,“ rozlou ila jsem se s nimi. Šlo to hladce. P ed domem jsem nasedla do taxíku, který p ijel tak ka okamžit , a nechala jsem se odvézt na Malostranské nám stí. Stálo m to t i stovky, ale byla jsem na míst o dost d ív. Te jsem jen musela po kat, až dorazí Ková . Ten m l proklouznout asi deset minut po mn . Nám stí bylo narvané k prasknutí. Všichni ti lidé popíjeli a tísnili se p ed obrovskou obrazovkou, kde si to v hokeji rozdávali eši s Rusy. Finále Mistrovství sv ta. Víc nám št stí nemohlo p át. Mezi tolika lidmi se snad ztratíme. Vydala jsem se ke kostelu sv. Mikuláše, kde byl dav trochu idší a kde jsme si s Ková em dali sraz. M la jsem hlad a po ád 22

ješt jsem pot ebovala toho panáka, tak jsem se zastavila u stánku s rychlým ob erstvením a koupila si tam hot dog a rum. D sná kombinace, ale když jsem to do sebe kopla a najedla se, nálada se mi zlepšila o sto procent. Dál už jsem jen stála a dívala se, jak to naši t m Rusák m nandávají. Vedli jsme 4:1 a do konce zbývalo jen dvacet minut. I já jsem dokázala odhadnout, že je to naše. Lidi kolem slavili, i když ješt ani nebyl konec. Zrovna jsem si íkala, že JFK by tam už každou chvíli m l být, když mi v kabelce zazvonil telefon. Ková mi ho nechal jen proto, že jsem mu p ísahala, že jsem si dnes odpoledne koupila nový s p edplaceným kupónem a íslo nikdo nezná. To ale nebyla tak úpln pravda. Jednomu lov ku jsem nové íslo dala. Jen jedinému, protože jsem si byla jistá, že on m nezradí. Zvedla jsem to. Jestli volal, muselo to být n co d ležitého. „Carle?“ „Nikitko,“ ozval se jeho mírn chraplavý hlas. „Kde jsi?“ „Pro to chceš v d t?“ okamžit jsem zostražit la. „Tady jsou kv li tob všichni na nohou. Hledají t už nejmí p t hodin. Nevím, cos provedla, ale znám t , takže je mi to jedno,“ nic jiného bych od svého šéfa ani ne ekala. „Jen jsem ti cht l íct, že asi p ed p ti minutami se sbalila jednotka a vyrazili, jako by od n koho dostali echo. Prý jedou na Malostranské nám stí. Tak jsem t cht l varovat. Jestli tam jsi, koukej zmizet!“ „Díky, Carle,“ zašeptala jsem a hned jsem zav sila. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Kdo, kdo z nich? Kolem byla spousta lidí, takže to sice skýtalo perfektní úkryt mn , ale bohužel i jim. Mohli stát metr ode m a mí it na m pistolí s uspávací šipkou, nebo se p iblížit zezadu a paralyzovat m , ale já bych si jich ani nevšimla. Našt stí jsem si byla dost jistá, že nebudou riskovat, aby se tady na nám stí plném lidí rozlila kaluž mojí jedovaté krve. Tamhleten chlápek na m celou dobu zírá, všimla jsem si muže v kožené bund , a tamten taky. N jaký výrostek v roztrhaných džínech na m mohl o i nechat. Jasn , jenže ti zírají z jiného d vodu, došlo mi vzáp tí. Oto ila jsem se k nim zády. 23

Musela jsem na každý pád zmizet. Našt stí JFK ur il náhradní místo setkání na Újezdu, a kdyby i to selhalo, m la jsem se prost sama snažit dostat na Pet ín v ur enou hodinu. On tam m l být. Byl si jistý, že se tam dostane. Tak tedy Újezd. Proklela jsem vysoké podpatky, které sice dob e zap sobily na policisty, ale na starobylém dlážd ní v této ásti Prahy byly nepoužitelné. Na tramvaj jsem ovšem ekat nemohla, navíc mi JFK kladl na srdce, abych nenastupovala do žádného dopravního prost edku. To taxi!, došlo mi vzáp tí. Bylo to jasné. Agentura našla t lo Pasquala De Cato a za ala m hledat. Nejjednodušší bylo napojit se na všechny kamery ve m st a policejní frekvence. Jist , policajt m nedošlo, kdo z toho domu odchází, ale Agentu e ano. A já idiot jim ješt ukázala své doklady, kdyby si náhodou nebyli jistí. Také jsem si nechala od policie zavolat taxi, aby v d li, kam mám namí eno. Nejsem jen neschopná, jsem nebezpe n neschopná! Rozb hla jsem se pry , ale vzáp tí jsem narazila do široké mužské hrudi. „Nebudete d lat problémy, že ne?“ zašeptal mi do ucha cizí hlas. Do zad m cosi tla ilo. Snad paralyzér, snad hlave n jaké jiné zbran . „Ne,“ ujistila jsem je. „Kousek odtud máme auto. Bu te rozumná a nikomu se nic nestane.“ P ikývla jsem. Nebylo moc pravd podobné, že bych se jim dokázala vytrhnout a rychle se ztratit v davu, ale hodlala jsem se o to tak jako tak pokusit. Trochu jsem zavrávorala. „Mohli bychom jít pomaleji? Pot ebuji léka e.“ „Jo, to ti fakt žeru,“ zasmál se ten chlapík. Ten starý trik pochopiteln nezabral. Do o í mi vstoupily slzy – zbra , kterou jsem nerada používala, protože n kdy m la úpln opa ný ú inek, než jsem zamýšlela, ale te jsem se prost neovládla. 24

„Oni vám ne ekli, pro m máte p ivést?“ zeptala jsem se a klopýtala mezi nimi. Všechno jsem vsadila na jednu kartu. „Pro m nesmíte zranit tak, aby tekla krev? Jsem nemocná a ta nemoc fakt není z tohohle sv ta. Už mám p íznaky.“ Zabralo to, asi díky tomu, že jsem se p esn trefila do jejich rozkaz . Malinko se ode m odtáhl, ale nepustil m a zbra jsem stále cítila v zádech. Nem la jsem tušení, kolik jich vlastn je. T i? ty i? Víc by jich asi pro n koho, jako jsem já, neposlali. V duchu jsem za ala po ítat do p ti. Pak jsem byla rozhodnutá vsadit všechno na jednu kartu. Jenže jsem se ješt ani nedostala k íslu t i, když muž, co m vedl, dostal od n koho z davu p íšernou ránu p stí z boku do tvá e. Z blízka jsem vid la, jak mu hlava ust elila na stranu a z úst mu vytryskla krev. Málem mu to zlomilo vaz. Mn ale sta ilo, že na okamžik povolilo jeho sev ení. Vytrhla jsem se mu a okamžit se protáhla stranou do davu lidí, který se kolem nebohých agent semkl. „Naši kluci že sou nedomrlý sra ky?! Sám seš sra ka!“ zaslechla jsem nezam nitelný Ková v hlas. Ten byl ale vzáp tí p ehlušen proudem nadávek ode všech okolo. Bez ohledu na blahovolnou náladu vít z , chlapi fandící vlastnímu týmu nemohli dovolit, aby jejich hrdiny n kdo znevažoval jim na doslech. Vyvolat rva ku nebylo žádné um ní. Agenti se stáhli k sob , z ejm aby se mohli lépe navzájem chránit, ímž ovšem dali najevo, že k sob pat í, a dav se do nich mohl p kn strefovat. M li výcvik, ale byli jen t i a naštvaných fand okolo nich nejmí padesát a zpráva o tom, že si n kdo dovolil hanobit náš hokej, se rychle nesla davem dál. Když jsem se ohlédla, vid la jsem, jak na n dopadají tvrdé rány a kopance, ale pom rn rychle se kolem nich za al utvá et volný prostor. Muži v davu zjistili, že jejich protivníci jim dokážou rány vrátit. Agent, který m p edtím držel za ruku, m l obli ej celý zalitý krví, ale jeho p st se mihla proti jednomu z úto ník jako blesk, a když zasáhla, šel protivník ihned k zemi. Další dva agenti už také n jaké ty rány utržili, ale sami jich zasadili dvojnásobek. Odhadla jsem to špatn , kryli si vzájemn záda a pracovali jako stroj. Dav to poznal a couval. 25

N kdo m vzal za loket a táhl m hloub ji mezi hokejové fanoušky. Snažila jsem se vytrhnout v domn ní, že je to další lov k od Agentury, ale pak jsem si uv domila, že pod kšiltovkou v barvách národního týmu se skrývá Ková ova tvá . P es ramena m l p ehozenou obrovskou eskou vlajku. „Musíme sebou hodit,“ ekl. „Tohle je na moc dlouho nezastaví. V nejnutn jším p ípad použijou i zbran .“ Klopýtala jsem za ním, až jsme se dostali do n jakého koutu vedle popelnic. Páchlo to tam mo í a pod up eným Ková ovým pohledem se tam ze zem zvedli t i bezdomovci, co popíjeli z lahve rum, a odtáhli se neochotn stranou. Bru eli n jaké spros árny, ale JFK si jich dál nevšímal. Beze slova mi na hlavu nasadil podobnou ozdobu, jako m l sám, zabalil m do vlajky jako do plášt a z kapsy vylovil t i barevné ty inky. „Vylepším ti make-up,“ zazubil se, vzal m za bradu a nato il mou tvá ke kalnému sv tlu z pouli ní lampy. Pak mi celou plochu obli eje p emaloval další vlajkou. M l p íjemn teplé ruce a v jeho šedých o ích se blýskalo sympatické pobavení, „Agentura se ur it napojila na všechny kamery ve m st . Mají vybavení na to, aby nás našli b hem chvilky, takže bude lepší trochu splynout s davem,“ vysv tloval. Proti tomu se nedalo nic namítnout. „V t ch botách nem žu b žet,“ upozornila jsem ho. „My taky nepob žíme,“ ujistil m , ale pak dodal: „Aspo ne hned te . Ale máš pravdu, sundej je.“ „Myslíš, že když p jdu bosa, bude to lepší?“ neodpustila jsem si poznámku. „Anebo že budu mén nápadná?“ „Ty nenápadná nebudeš nikdy,“ vrátil mi to. Pak hodil boty do popelnice a z batohu vytáhl n jaké kožené polobotky. „Pozornost od V rky.“ Beze slova jsem si je navlékla, i když to byla spíš pozornost od V r iny prabáby a stejn jako p edtím lodi ky mi byly trochu t sné. Dalo se to vydržet, i když mi bylo jasné, že než se dostaneme na Pet ín, budu mít paty do krve rozed ené a prsty samý puchý . 26

Vyrazili jsme. Šli jsme volným krokem, jako bychom se táhli k n jaké hospod na pivo. Byla jsem napjatá jako struna, nejrad ji bych se rozb hla dop edu a dobu nejistoty zkrátila na minimum, ale on m dál pevn držel pod paží a nedovoloval mi zrychlit. „Uvolni se,“ íkal každou chvíli. Snažila jsem se, ale nešlo mi to, p íliš jsem se bála, že se nám to nepoda í. Bez ohledu na to, jak mi p ed okamžikem na nám stí pomohl, jsem si ned lala iluze, že kdyby šlo opravdu do tuhého, nechal by m tam. Pro by se kv li mn m l nechat Agenturou chytit p i svém pobytu tady, když se mohl klidn v tichosti vrátit do azylu, který mu jeho p átelé za ídili? Já bych se tak nejspíš zachovala, kdyby naše role byly obrácené. Nic nás k sob nepoutalo, krom nevraživosti. Vlastn jsem po ád ješt nedokázala uv it, že mi tak ochotn pomáhá. „Fakt se uvolni,“ napomenul m znovu. „Jedou v tom voze za námi.“ „V dí o nás?“ polekala jsem se. „Myslím, že ne,“ odpov d l. „A jestli se pleteš?“ „Tak to brzy poznáme.“ Asi jsem se chv la nejen uvnit , ale i ve skute nosti, protože mi pevn položil ruku na ramena a p itiskl m k sob . Pot ebovala jsem to, a bych ho o to sama nikdy nepožádala. Takhle jsem jeho podporu mohla p ijmout bez mrknutí oka. „Prost mysli na n co, co t t ší,“ poradil mi. „Ty to d láš taky tak?“ p išlo mi to úpln uhozený. M la jsem myslet na mrtvé rodi e, mrtvé milence nebo na dementního bratra zav eného v ústavu? Na práci, jež m rychle p ivád la zpátky k sou asným problém m? Na p átele, kte í byli všichni zárove i mými kolegy a momentáln asi všichni až na Carla ochotn pomáhají p i mém dopadení? Došlo mi, že m j život mimo Agenturu vlastn neexistuje. „Já se tu neklepu hr zou,“ p ipomn l mi. Auto projelo kolem nás a ani nep ibrzdilo. V tu chvíli všude okolo vypuklo naprosté šílenství. Za aly létat petardy a d lbuchy, špunty od šampa ského i prázdné láhve od 27

alkoholu. A všichni vali, až jim praskaly plíce. Úpln jsem ztuhla leknutím, ale Ková jen lakonicky poznamenal: „Tak jsme fakt vyhráli. Raduj se.“ „Cože?!“ nechápala jsem. Ale on už se objímal s n jakým cizím chlapem a taky val a poskakoval jako šílenec. „Raduj se!“ napomenul m ost e, když jsem dál stála a nev ila vlastním o ím. Náš pr chod se m l otev ít za necelou hodinu a on se rozhodl slavit vít zství v hokeji. „Já mám jiný starosti,“ odsekla jsem. „A brzo ti p ibudou, jestli hned neza veš hurá! Tr íš tu jak bolavej palec!“ Došlo mi to a trochu jsem se zastyd la. A tak jsme poskakovali a vali oba dva a p itom jsme se pomalu propracovávali k cíli. To se snadno poznalo i podle toho, že jak jsme se blížili k rozlehlému parku, lidí pomalu ubývalo. Stahovali se víc do centra, na velká nám stí a do hospod. JFK si toho taky byl dob e v dom, takže najednou se nenápadn rozhlédl a pak jsme prudce zabo ili do zelen . Husté ke e nás dokonale skryly pohledu ze silnice i seshora. „Budeme se držet mimo cesty,“ ekl Ková tiše. „A odte se m že b žet.“ „Pro mi vlastn pomáháš?“ zastavila jsem ho. „P kn jsi poprosila,“ odv til. „To není pravda,“ pot ásla jsem hlavou. „Bylo by ti milejší, kdybych ekl ne?“ zajímal se. „T eba prost jen nejsem takovej hajzl, jak si myslíš.“ „Díky,“ vyslovila jsem to, co jsem m la íct už dávno. „No jo, jasn ,“ p ikývl netrp liv . „Tak te už ale vypadnem, ne?“ „Jo,“ kývla jsem a on pak vyrazil. Prost tam stál a pak tam najednou nebyl. Jen rozkývané v tve dávaly tušit, kudy se vydal. Rozb hla jsem se za ním. Nasadil takové tempo, které jsem nemohla až na vrchol vydržet, a to nesl všechny naše v ci. Vždycky jsem o své kondici m la vysoké mín ní, však jsem taky hodn cvi ila, abych vypadala tak, jak 28

jsem vypadala, ale teprve te jsem pochopila, co ve skute nosti znamená fyzická vybavenost 0.0 bez p ipomínek. Pod nohama mi m kce mlaskala po jarních deštích rozmo ená p da a z listí na m kapalo. Za chvíli jsem boty m la úpln mokré a kabát taky. Ale bylo to jedno. Pod oble ením ze m tak jako tak pot jen lil. N kolikrát jsem uklouzla na rozbahn ném povrchu a upadla jsem. Hned jsem se sice zase zvedla a b žela dál, ale ani tak jsem Ková e v bec nezahlédla. Byl prost rychlý. V jednu chvíli se mi zdálo, že za sebou slyším n jaký hluk. Zastavila jsem se a ohlédla se. Zrakem jsem pátrala v no ním šeru, ale nevid la jsem ani neslyšela v bec nic. Nejen za sebou, ale co m trochu vylekalo, ani p ed sebou. Ková už musel být p kn daleko, když jsem nedokázala zaslechnout jeho kroky. Našt stí zatím sta ilo držet se po ád do kopce a nemohla jsem zabloudit. „Taky jsi to slyšela?“ ozvalo se v tu chvíli asi metr ode m z houští. Na pár sekund se mi hr zou zastavilo srdce. „Ty jsi tady?“ „Jo, ekal jsem tu na tebe,“ odpov d l. „To seš hodnej,“ ješt se mi chv l hlas. „Ale te musíme p idat,“ ekl rozhodn . „Myslím, že jsou za námi.“ „Co budeme d lat?“ „To, co dote ,“ odv til. „A nepanika , mohlo by být i h . Tohle je ješt celkem dobré.“ „Dobré?!“ zdálo se mi, že jsem se p eslechla. „To znamená, že stále ješt netuší, že chceš odsud pry , nebo to sice v dí, ale nemají páru, kde a kdy se má otev ít portál. Jinak by si tam na nás prost po kali a nehledali nás tady v tom lesíku.“ „Ale…“ vlastn ani nevím, co jsem cht la íct, jenže on m stejn nenechal. „Vezmi si telefon a zavolej na linku 158. ekni, že t n kdo honí v parku na Pet ín , že po tob st íleli, poštvali na tebe psy a strhali z tebe oble ení, prost si vymysli cokoli, jen a okamžit zasáhnou. To Agentu e trochu zkomplikuje situaci. Já pak 29

zavolám na 155, že jsem tady našel zran nou ženu. A je tu trochu rušno.“ „To je skv lej nápad,“ ocenila jsem to vy erpaným úsm vem. „A co hasi i? Ty volat nebudeme?“ „Ha ha ha,“ ekl. Nemusela jsem do telefonu p edstírat ani unavený zadýchaný hlas, ani strach, opravdu jsem byla vy erpaná a vyd šená. JFK zase mluvil klidn a v cn . Když skon il, pohlédl na m . „Padáme!“ ekl d razn . A tak jsme padali. Tedy on b žel a já jsem padala, ale tentokrát se už ode m nevzdálil. Pomáhal mi zase na nohy a podpíral m , když mi hladké podrážky polobotek podklouzávaly „Už nic neslyším,“ dostala jsem ze sebe p i tom zb silém úprku. „Nemáš nic slyšet,“ mínil lakonicky. „O to jde.“ To m tak vyd silo, že jsem v sob našla i síly, které jsem už nev ila, že mám, a vyrazila ješt rychleji. Ur it nás už zam ili podle t lesného tepla, pachu a co já vím ješt eho. V ci ze základního agenturního výcviku jsem už dávno pozapomn la, a tak jsem se musela spolehnout na Ková ovy neustále obnovované znalosti a zkušenosti. Vzáp tí se nám nad hlavou ozvaly vrtulníky a zam ily nás dva kužele sv tla. „Agentura?“ vzlykla jsem. „Ti i ti,“ vydechl a hnal se dál, jako by m l v zádech peklo. M l pravdu, nic jiného jsme d lat nemohli. Sám se našim pronásledovatel m postavit nemohl a as nám b žel. Netušila jsem, kolik zbývá do otev ení portálu, ale víc než tvrt hodiny to asi nebude. Museli jsme prost b žet a modlit se, aby to vyšlo. Našt stí stoupání už skon ilo a rozhlednu jsme m li na dohled. Vrtulníky si spolu asi vym ovaly názory, protože kužely sv tla nás opustily a opile se motaly po okolí. „Tady Policie eské republiky. Okamžit odho te zbran !“ rozlehl se za námi mnohonásobn zesílený hlas z amplionu.

30

31

„Dostali je,“ zaradovala jsem se. „To t žko,“ mínil JFK, „ale na chvíli je to zpomalí.“ Zakvílela siréna sanitky. Posledních pár desítek metr jsme museli p ekonat volný prostor, ale zdálo se, že všichni se momentáln zabývají n ím jiným než námi. Mohlo to vyjít. „B ž, jak nejrychleji m žeš,“ ekl Ková . „Budu tam první a otev u dve e. Na portál po káme uvnit , líp se tam dokážeme bránit.“ A pak poprvé toho dne vytáhl zbra . S pistolí v natažené ruce vyb hl na volné prostranství a z dálky vypálil dv rány na zámek dve í. Musel si být jistý, že p esn zasáhl, protože když dob hl až k nim, prost do nich jen vrazil ramenem. Dve e se rozlétly a on zmizel uvnit . Já vpadla za ním asi o dv sekundy pozd ji. JFK za mnou vchod zase zav el a p irazil k n mu stolek s n jakými propaga ními materiály. „Nic moc,“ zhodnotil to, „ale musíme vydržet jen dv minuty.“ „Dv minuty?!“ zd sila jsem se. „Co je?“ nechápal. A ani nemohl. Když jsem mu p edtím íkala, že se portál otev e na rozhledn , myslela jsem opravdu „na“ rozhledn . Museli jsme nahoru. Nic jsem mu nevysv tlovala. Prost jsem se rozb hla ke schodišti a brala schody po dvou. Za sebou jsem slyšela jeho kroky. Pak ránu a další kroky pod námi. Nezastavovala jsem se. Bylo mi jedno, jestli je to policie, Agentura nebo záchranka. Musela jsem se nahoru dostat za sto sekund. Pode mnou práskl výst el a pak další. Trochu jsem sebou trhla, ale b žela jsem dál. Znovu se st ílelo. N kdo vyk ikl a ozval se zvuk pádu. Kone n jsem se dostala až nahoru. Poklop na ochoz byl našt stí zav ený jen na petlici, takže jsem ho snadno otev ela. P ímo p ede mnou se za al chv t a fialov zá it chladný no ní vzduch. B hem chvilky prostor p ede mnou nabyl podoby pružné blány, která se vyklenula sm rem ke mn . Vypadalo to nestv rn . I když jsem to už mockrát vid la a nijak strašidelné mi to 32

nep ipadalo, te se mi ješt o n co víc zrychlil tep. Jako by tam mimo prostor a as ekal n jaký netvor a snažil se vyklubat. Pnutí sílilo a já p i té p edstav p ece jen o krok ustoupila. Ozvalo se zapraskání, po tom lesklém nádoru p ejela celá série blesk a pak to puklo a otev elo se to do podoby rudého ch tánu. Jako by se p ede mnou zjevil vstup do pekla. Kolem i nadále sršely blesky a vzduch byl cítit ozónem. A JFK nikde. Kruh rychle zm nil barvu a p ešel do jasn fialové. V d la jsem, že nastal nejvhodn jší okamžik na pr nik. Na druhé stran pr chodu jsem nevid la v bec nic. Taky tam byla noc a nezá ily ani hv zdy. Zato pode mnou se hemžilo aspo dvacet lidských postav a n které na jev ukazovaly nap aženou paží. N kdo je el a pár z t ch pidilidí kleslo k zemi, sto ilo se do klubí ka a skrylo si hlavu p ek íženými pažemi. Vrtulníky se asi stáhly do bezpe né vzdálenosti, protože jsem je nikde nevid la. „Johne?!“ zak i ela jsem. Vlastn poprvé, co jsme se znali, jsem použila jeho k estní jméno, a hned mi to p išlo nepat i né. Nev d la jsem, co d lat. Jít sama nebo na n j ekat. A co mu jít na pomoc?, ozval se ve mn slabý hlásek, ale opravdu jen hodn slabý, takže jsem ho snadno uml ela argumentem, že já bych Ková ovi stejn nebyla nic platná. Ústí portálu se hýbalo ur it o p l metru všemi sm ry a m polil pot z p edstavy, že až sko ím, st ed se zrovna posune a já minu, spadnu dol a polámu si každou kost v t le. Opatrn jsem postoupila blíž k zábradlí. Te nebo nikdy. T žce jsem sbírala odvahu, ješt nikdy jsem portálem neprocházela, i když z lí ení svých spolupracovník jsem m la pom rn jasnou p edstavu, jak to probíhá. „Tak na co ekáme?“ k ikl mi n kdo do ucha. Vzáp tí mi Ková ova silná paže pomohla vyhoupnout se na zábradlí. Lehce do m str il, jako by tušil, že sama se snad neodhodlám.

33

JINÝ SV T Jakmile jsem prošla kruhem pr chodu, pocit, že jde o pružnou blánu, se vrátil. Padala jsem vysokou rychlostí, která nem la nic spole ného se silou odrazu p i skoku. Zárove jsem m la pocit, jako bych se hluboko zano ovala do n jaké hmoty, která mému pohybu vp ed kladla odpor. ím dále jsem pronikala, tím vyšší ten odpor byl a tím t sn ji se na m pomyslné st ny pr chodu lepily. Ano, lepily, to bylo to pravé slovo, ale jinak šlo o pojmenování dost neš astné, protože spolu s ním mi na mysli okamžit vytanula p edstava obrovské pavu iny, která m omotává a spoutává. Byla jsem v šoku, k smrti m to vyd silo. N co bylo špatn . Z vypráv ní jsem dob e v d la, že pr chod takhle neprobíhá, že se jedná o chvilkový a smysly sotva post ehnutelný zážitek. Stále víc jsem se cítila, jako by m nesmírná síla nacpala do n jaké št rbiny. Svíralo m to a drtilo. Docházel mi vzduch. Potom se všechno oto ilo mrknutím oka a let la jsem zase zp t. Hlavou mi blesklo, že pr nik se nepovedl a vracím se zpátky do své reality. Rozbiju se o chodník pod rozhlednou, napadlo m , jak se má rychlost zase zvyšovala. Náhle jsem se op t mohla nadechnout. Ke své hr ze jsem opravdu pod nohama nem la pevnou zemi, ale okamžit jsem se propadla dol . Ne na beton, nýbrž do ledové vody. Znovu jsem zalapala po dechu a vdechla slanou vodu. Slanou? Proboha, kde to jsem? Kašlala jsem a snažila se zbavit vody v plicích a nohama marn hledala dno, když do vody t sn vedle m dopadlo t žké Ková ovo t lo. Metr vedle a sejmul by m . Teprve te jsem si vzpomn la na pravidla o vyklizení prostoru ihned po pr chodu. Trošku pozd . 34

Znovu jsem si lokla. Kašlala jsem a p i tom polykala další a další doušky. Když jsem se cht la nadechnout vzduchu, p elila se mi p es ústa nová vlna a brzo jsem nem la sílu udržet se na hladin . Našt stí m m j pr vodce op t podep el. „Kde je zatracen b eh?“ mumlal. Tak to jsem nev d la. Pr chod m l na paralelní Zemi ústit n kde u M lníka na soutoku Vltavy a Labe. Bylo to nejblíž k Praze, kde na své misi operoval Pasquale. S tímhle jsem nepo ítala. V bec jsem netušila, co se pokazilo. JFK nás držel na hladin , rozhlížel se kolem a ekal, až se dostanu z nejhoršího. Kone n jsem popadla dech. „N co se pod lalo,“ ekla jsem chraptivým hlasem. „Už p i pr chodu m to málem rozdrtilo.“ „To byla jen alergie,“ odbyl mé potíže. „To se n kdy stává.“ „A tohle je taky alergie?“ ukázala jsem na mo e okolo nás. „M li jsme se dostat do M lníka a odtamtud jet do Prahy a zatím jsme n kde v oceánu. Utopíme se tady.“ „Pst,“ zasy el. „Slyšíš lo ?“ vrátil mi na okamžik nad ji. Neodpov d l mi hned, jen pozorn naslouchal tm . Já tedy neslyšela nic. Ani lidské hlasy, ani zvuk motoru a nevid la jsem ani sv týlko. „Myslím, že slyším, jak vlny narážejí na pob eží,“ ekl po chvíli dlouhé celou v nost. „Plav za mnou. Zvládáš to?“ „Jasn ,“ ekla jsem. I když m mokrý pláš a boty táhly ke dnu, necht la jsem se jich zbavovat. Hlavn bot ne. Netušili jsme, co nás eká, a b hat naboso po lese se mi fakt necht lo. Litovala jsem jedin , že jsem toho z Pasquala vytáhla tak málo. M la jsem jméno a adresu jeho kontaktu a ujišt ní, že tento sv t funguje podobn jako ten náš. Že echy jsou republika s parlamentní demokracií, s obdobnou výší životní úrovn jako u nás a že se tu nevede žádná válka. Jenže – byli jsme opravdu ve sv t , odkud se Pasqui vrátil? „Už dosáhnu na dno,“ oznámil mi JFK po nekone n dlouhé dob .

35

Já jsem m la pod nohama stále jen vodu, ale on byl koneckonc skoro o t icet ísel vyšší. Ulevilo se mi a trochu jsem p idala ve svém úsilí dostat se na b eh. „Je to asi n jaká hráz,“ ozval se po malé chvili ce znovu Ková v hlas ze tmy. Už jsem také nohama dosáhla na zem, tvrdou a nerovnou. Snad n jaké kameny. Byla jsem ráda, že jsem odolala pokušení a nezbavila se bot, abych si usnadnila plavání. Klepala jsem se zimou a t šila jsem se, jak vylezu na souš. „Sakra,“ když jsem to uslyšela, strnula jsem, to nev stilo nic dobrého. „Fakt je to n jaká hráz nebo co, ale radši na ni nesahej. Je pokrytá korály a jsou ostré jako nože. Tady ven nevylezeme ani náhodou.“ „Takže doprava nebo doleva?“ „Doprava,“ odpov d l. „Snad brzo narazíme na n jaký lepší terén.“ „Pro doprava?“ zajímalo m . Mn se zdálo, že je to celkem jedno. „P jdeme tak po proudu a mí se unavíme. A taky… Vidíš, jak je tímhle sm rem o n co sv tlejší obloha?“ ukázal. „To by mohla být sv tla n jakého m sta. T eba M lníka?“ Ani jsem se tomu vtipu nezasmála, ale on na to ani ne ekal. Prost vyrazil a já se po nerovném dn ploužila za ním. Chvílemi jsem se pokoušela plavat, protože se mi zdálo, že to bude rychlejší a mén vy erpávající, ale bylo to jedno. Chlad m úpln rozt ásl a vysiloval m . íkala jsem si, že jestli brzy nenarazíme na n jaké lidi, bude to m j konec. Trvalo to nekone n dlouho, ale p esv d ovala jsem sama sebe, že si jen n co namlouvám. P i takovém utrpení musel as logicky plynout subjektivn pomaleji. O to víc mi vyrazila dech další Ková ova otázka. „Jak jsi na tom?“ „Nic moc, ale zvládám to. Ješt vydržím, neboj se,“ odpov d la jsem popravd . „Tak to seš fakt ledová královna,“ odv til. „Mn už dávno umrzly koule. Musíme ven, protože jestli do patnácti minut nevypadneme z tý vody, bude po nás.“ 36

Tak dramaticky jsem to tedy nevid la, ale neodporovala jsem mu. I já cht la ven. „Jak dlouho už jdeme?“ zajímalo m . „T i hodiny,“ odpov d l. Užasla jsem. íkala jsem si, že to bude tak hodinka, a to ješt možná p eháním. Byl víc vy erpaný než já, protože nesl všechny naše v ci, nebo jen prost lépe um l odhadnout své síly. Táhli jsme se dál a já si kladla otázku, co asi tak bude po t ch patnácti minutách, které nám dal. Z ejm se pokusíme korálový útes zdolat. N jak. Lepší vykrvácet než umrznout. Ková se zastavil tak náhle, že jsem do n j zezadu narazila. Že by už nastal as? Nadechla jsem se, abych se ho zeptala, ale jeho dla mi zacpala ústa. Položil si prst na rty a já kývla, že rozumím a budu zticha. O ima jsem propátrávala tmu p ed námi. Nevid la jsem nic, ale za okamžik jsem p es šplouchání vody uslyšela n jaké hlasy. P ed námi byli lidé! Byli jsme zachrán ni! Úpln mi to vlilo nové síly do žil. Už jsem cht la za ít radostn k i et a p ipoutat k nám jejich pozornost, ale na poslední chvíli jsem si vzpomn la na Ková ovo varování a z stala jsem zticha. P ibližovali jsme se s maximální opatrností a vzáp tí jsme už rozeznali ve vod stíny lidských t l. Tohle bylo divné i mn . Myslela jsem, že budou naho e na hrázi. Kdo by v noci, v téhle zim , lezl dobrovoln do vody. Možná jsou to lovci ryb s harpunami, napadlo m , ale po ád se mi na nich n co nezdálo. Pohybovali se n jak divn . M li zvláštní plavné pohyby, s vodou úpln splývali, m nili snadno sm r, potáp li se neuv iteln rychle a pod hladinou z stávali nep irozen dlouho. Vlastn byli pod hladinou skoro neustále, jako by se ani nepot ebovali nadechnout, i když jsem žádné potáp ské vybavení nevid la. Zdálo se, že opravují hráz. Ale pro na sob nemají neopreny nebo n co jiného, co by je ochránilo p ed chladem? Uv domila jsem si další podivnost. „Cht jí to odst elit,“ ta slova jsem Ková ovi musela skoro ode íst ze rt , tak potichu je vyslovil. „Musíme pry ,“ obrátila jsem se k út ku, ale chytil m pevn za paži a zastavil m . 37

„Musíme jim v tom zabránit,“ ekl. „Cože?“ ta p edstava byla tak nehorázná, že jsem trochu zvýšila hlas a jeho dla mi vzáp tí op t zakryla ústa. Naklonil se t sn ke mn a do ucha mi rychle šeptal: „Bu sakra zticha! Co si myslíš, že se stane, když se jim to povede?! Tam za tou hrází je n jaké m sto, a jestliže se hráz protrhne, smete ho to ze zemského povrchu. Dám ti batoh. V kapse napravo je sv tlice. Vybalíš ji a vyst elíš. Musíme sem n koho p ivolat, protože sám je nezvládnu ani náhodou.“ Stáhla jsem jeho dla stranou. „Ty máš sv tlici, a p itom se tady ploužíme ledovou vodou už n kolik hodin?!“ to jsem fakt nechápala. „Necht l jsem k nám poutat pozornost, nechával jsem ji, kdyby nám nic jiného nezbylo. Až vyst elíš, sebereš se a dáš se na ústup.“ „A ty?“ „N kdo ti musí krýt záda,“ odv til a podal mi t žký batoh. „A zabránit jim, aby to odpálili.“ S t mi slovy se pono il pod hladinu a zmizel mi z o í. Asi se už necht l dál dohadovat. Nebo chce zdrhnout a m v tom nechat, napadlo m , ale pak jsem se trochu zastyd la. Po tom všem, co jsme spolu v uplynulých šesti hodinách prožili, mi to k n mu už nesed lo. Nejrad ji bych vycouvala, ale jestli se ta hráz opravdu protrhne, smete to nejen m sto, které mi jen tak mezi námi mohlo být ukradené, ale i nás, a to už mi pon kud vadilo. A tak jsem sáhla do kapsy batohu, vytáhla sv tlici, rozbalila ji a vytrhla jsem pojistku. Z ty e v mé ruce vylet lo sv tlo a rozzá ilo se nad našimi hlavami. V tu chvíli se voda kolem m rozví ila, jako by se va ila. „Do prdele,“ hlesla jsem. Tohle JFK podcenil, úto níci u m byli b hem sekundy. Desítka rukou m stáhla pod hladinu, sotva jsem se stihla nadechnout. Otev ela jsem doširoka o i a v p ízra ném svitu sv tlice ztlumeném mo skou vodou jsem pohlédla do tvá e absolutní hr ze. Ne, nebyli to lidé. 38

O i m li posazené široko od sebe a ústa široká jako žába nebo… mlok. Za ušima se jim nadouvaly podivné laloky a mezi prsty na rukou m li natažené plovací blány. Byli úpln nazí. Pustila jsem batoh a za ala bojovat o život. Nikdy jsem se holýma rukama nebránila ani na vzduchu, natož ve vod . P ekvapilo m , jak moc prost edí zpomaluje mé pohyby a jak malou mám sílu, hlavn oproti nim. Jenže oni se pohybovali ve svém živlu a já ne. Já m la jen dlouhé a ostré nehty zpevn né po ádnou vrstvou laku a zuby, a tak jsem kousala a škrábala a p itom v d la, že moje šance skon í ve chvíli, kdy mi dojde dech. A ten proradnej parchant Ková nikde. Prý krýt záda! Jak jsem mu jenom mohla uv it?! Snažila jsem se jim dostat hlavn na o i, ale nechávala jsem krvavé škrábance jen na jejich tvá ích a krku. Pak se mi spíš náhodou poda ilo jednu z t ch stv r chytit za ucho a moje prsty se zabo ily do m kké hmoty za boltcem. Úto ník za val. Vodou se to neslo jako zakvílení velryby a z jeho úst vytryskl proud krve. Tm lo se mi p ed o ima a chvíle, kdy se budu muset nadechnout, se rychle blížila. Te jsem ale už v d la, jak na n , jenže oni se dost naštvali a já zahlédla n ž. Vymanit se z jejich sev ení jsem nemohla, a tak jsem se jen prohnula, aby se mi n ž nezabodl do hrudníku. Ost í m po ezalo na boku a zádech. Do rány se dostala slaná voda a já málem bolestí zešílela. Dusila jsem se a ztrácela v domí. M la jsem namále, ale oni m v tu chvíli pustili, jako bych byla nakažená morem, a ustoupili. Nezkoumala jsem to a vyrazila na hladinu jako st ela. ekala jsem, že se brzy vzpamatují a znovu zaúto í, ale nikdo se m už nedotkl. Dýchala jsem p erývan a bojovala s bolestí i s panikou. Pozorovala jsem hladinu kolem sebe a po ád jsem se otá ela na všechny strany, odkud se vy ítí. Pak jsem se zhluboka nadechla a pono ila se pod hladinu, ale sv tlice zatím pohasla a už jsem nic nevid la. Na dn jsem rukou poslepu hmatala po emkoli, co bych mohla použít jako zbra , ale JFK m l pravdu, jen jsem si po ezala prsty o ostré korály. Op t jsem se vyno ila a znovu se rozhlédla. 39

Napravo od sebe jsem zahlédla pohyb. Na nic jsem ne ekala a vyrazila jsem do útoku. Bylo mi víc než jasné, že ve vod jim neuniknu. Ušní laloky, opakovala jsem si a popadla jsem stín postavy za boltce. „Sss,“ ozvalo se zasyknutí a pak tiše: „To jsem já.“ „Ty zmetku!“ m j výk ik ztlumila jeho ruka. Táhl m pry a p i tom šeptal: „Bu prosím t zticha, jsou tu po ád. Nechali u hráze jen t i, ostatní se vydali za tou sv tlicí. Ty t i jsem sice vy ídil a zni il jsem rozn tky, ale te se to snaží dát dohromady a už si hlídají záda. Snad n kdo dorazí v as. My toho víc nesvedeme.“ „Nechal jsi m v tom!“ obvinila jsem ho, když naši vzdálenost z ejm už považoval za dostate nou a pustil m . „Ne,“ odmítl to. „Vrátil jsem se, abych ti pomohl, hned jak to šlo.“ „Pozd .“ „Jsi naživu až moc,“ ekl, ímž mou nenávist jen posílil. „M l jsem priority.“ „Jasn ,“ zasy ela jsem. „A Bertram taky nebyl tvoje priorita, co?!“ „Tak to nebylo…“ cht l se nejspíš hájit, ale p erušil ho zvuk p ilétajících vrtulník . Sv tlo rozzá ilo hladinu tisícem odlesk a z nebe do vody s hlasitým šplouchnutím padaly postavy voják . Na b ehu se také rozsvítila sv tla a z hráze se spustily naklon né roviny, po nichž slézaly další tmavé postavy zásahové jednotky. Jejich druzi je ze b ehu jistili palnými zbran mi, ale zdálo se, že nep ítele cht jí rad ji dostat živého. Voda se rozví ila, to jediné jsme z probíhajícího zápasu vid li, ale ti „mloci“ t žko mohli vyhrát, když jich bylo jen p t. „Vrátíme se tam,“ ekl JFK. „Pomalu, a prázdné ruce drž nad hlavou. Když se budou ptát, tak jsme si vyjeli na lunu a m li jsme nehodu. Vznítil se benzín a lo za ala ho et. Vzali jsme nejnutn jší v ci a sko ili do vody. Co se d lo tady, klidn vyli podle skute nosti.“ 40

Kývla jsem, na hádky nebyl as. Museli jsme se z té vody dostat. Zatímco jsme se blížili, zvuk boje ustal. Snažili jsme se d lat co nejv tší hluk. Brzy nás vyhledal reflektor a ozval se mužský hlas. „Tady Armáda eské republiky. Z sta te stát s rukama nad hlavou.“ Poslechli jsme, co taky jiného nám zbývalo. P istoupil k nám muž v neoprenu s elní svítilnou na hlav . Kolem pasu m l opasek s pouzdrem na n ž a harpunu. Vid la jsem i pistoli. „Co jste sakra za ?“ Byla jsem celá promo ená a zran ná, ale i tak jsem ihned vklouzla do obvyklé role. „My jsme ztratili lo ,“ hlesla jsem a nasadila unavený úsm v. Opasek na kabátu se mi v pr b hu zápasu s „mloky“ uvolnil a mokré p iléhavé šaty neskrývaly v bec nic. „A když jsme se dostali ke b ehu, tak tu byli oni a… a… a… já…“ p edstírala jsem šok. „Moje sestra je zran ná,“ promluvil JFK. „M li jsme našt stí ješt jednu sv tlici, tak jsme ji vyst elili a doufali jsme, že n kdo p ijde. Ani nevíte, jak moc rádi vás vidíme.“ Vojáci nám pomohli z vody. Na b ehu jsem uvid la svázané dva zajatce. Jejich pokožka byla bledá jako mléko, ale ne svrašt lá jako u lov ka po dlouhém pobytu ve vod , a leskla se jako pomazaná n jakým olejem. Chr iv dýchali, skoro by se dalo íct, že se dusí, ale žili. Jejich tmavé o i m propalovaly vy ítavým zrazeným pohledem. N co mi to mu iv p ipomínalo, ale nev d la jsem co. Byla mi strašná zima, m la jsem hlad a žíze a bolelo m celé t lo. Cht lo se mi spát a ne p emýšlet. Poddala jsem se pé i armádního léka e. Mé zran ní našt stí nebylo nijak vážné, i když to opravdu bolelo. ezná rána se mi táhla p es žebra od boku až na lopatky. Našt stí nebyla hluboká a nemuseli ji sešít. Sta ila dezinfekce a pevný obvaz. S vd ností jsem p ijala suché oble ení ve stylu army look, které mi bylo pon kud volné, a hrnek n jakého horkého nápoje. Ková e odvedli jinam. Snad ho vyslýchali, ale m se zatím nikdo na nic neptal a 41

já tomu byla jen ráda. Pot ebovala jsem odpo ívat a taky vymyslet, jak se co nejrychleji dostaneme do Prahy. Jestli jsme se nacházeli na nejbližším mo ském pob eží, bude nám to autem trvat nejmí patnáct hodin, a to bychom ješt nejd ív museli n kde sehnat auto. Na letadlo jsem se ani neodvažovala pomyslet. Peníze jsme nem li a pas taky ne. Nevím, kolik asu ub hlo, možná jen p l hodiny, ale sta ilo to, abych se trochu vzpamatovala. Vojenské jednotky kolem nás pomalu balily a odjížd ly. Dorazilo zabezpe ené auto s velkou vodní nádrží, do n hož naložili spoutané zajatce chr iv lapající po dechu. Helikoptéry odlet ly už dávno. Léka m zrovna p emlouval k cest do nemocnice na podrobn jší vyšet ení, když se objevil chlápek, co nás zajal ve vod . Poznala jsem ho podle o í a chlapsky nedbalého tónu e i. Jinak se ale z neoprenu p evlékl do uniformy kapitána a byl prostovlasý. M l modré o i a sv tlé vlasy. Slušelo mu to, a tak nebyl d vod se neusmát. To jako vždycky m lo skoro zázra ný ú inek. „Jak je vám, Nikito?“ zeptal se mile. „Jde to,“ odpov d la jsem a ani jsem se nepozastavila nad tím, že zná mé jméno. JFK už asi mluvil. „Zrovna tady doktorovi vysv tluju, že je zbyte né jezdit do nemocnice. Posta í, když si co nejd ív lehnu do postele a vyspím se. Ráno už to všechno bude jen zlý sen.“ „M li jste víc št stí než rozumu,“ mínil on. „To John,“ ekla jsem o n co p ík eji, než jsem m la v úmyslu. Po ád ješt jsem Ková ovi nemohla odpustit, že m tam nechal napospas t m zr dám. „Já bych se jim asi spíš snažila utéct.“ „Váš bratr je jist odvážný,“ ekl a p isedl si ke mn , „ale já bych vás takovému nebezpe í nikdy nevystavil.“ „Jste milý,“ znovu jsem se usmála. „Možná ta otázka zní divn , ale kam jsme se to nakonec dostali?“ „Asi t i kilometry na západ je M lník,“ svou odpov dí mi vyrazil dech. Asi to poznal, protože se hned zeptal: „A kam jste si myslela, že vás to zaneslo?“ 42

„Já nevím…“ trochu jsem zaváhala, ale pak jsem zvolila neur itou odpov : „Myslela jsem, že jsme mnohem dál.“ „Ano, do Prahy je to jen kousek,“ p ikývl. „Už jsme nahlásili jméno vašeho lunu, ale Rack asi bude dvanáct do tuctu. Vy asi taky neznáte registra ní íslo?“ „Ne,“ pot ásla jsem hlavou, protože tady jsem se dostávala na tenký led. Pár dob e mí ených dotaz a naše historka s potopeným lunem neobstojí. „Já si z té nehody vlastn skoro nic nepamatuju, jen plameny a jak m bratr hodil do vody. Ani nevím, kde a pro za alo ho et. Byl to šok.“ „To jist ,“ p ikývl. „Bude se to muset d kladn prošet it.“ Tak toho jsem se práv bála. „Jestli vám ten muž p j il vadnou lo , p jde sed t, o to se postarám,“ pokra oval. „Najdeme ho, jen se nebojte.“ Jaký muž? JFK naši krycí historku z ejm stihl trochu rozvinout, tak jsem rad ji jen kývla a p edstírala vy erpání chladem. To mi šlo samo. „Jste unavená,“ zvedl se k odchodu. A to zase ne, to by byla chyba. „Ano, jsem, už abych byla doma v posteli,“ podívala jsem se na n j tím nejhez ím pohledem, jaký jsem zvládla. A tím nejbezbrann jším. „Snad bych vám mohl nabídnout…“ za al a váhav se podíval sm rem k jednomu vojenskému vozu. Podívala jsem se také a na tvá i se mi bez velkého hereckého úsilí rozlil š astný výraz. Chytil se tak lehce. „Odvézt nás?“ zeptala jsem se nev ícn . „To po vás nem žu chtít. Jist byste kv li tomu m l potíže.“ „Bude mi pot šením,“ odpov d l rozhodn . Potíže zabraly. Muži jako on neradi p ipoušt li, že by mohli mít potíže kv li takové pitomosti, jako je služební auto. „Zajdu pro vašeho bratra a za chvilku budete doma.“ „D kuju,“ vstala jsem taky a lehce ho políbila na tvá . „To je samoz ejmost,“ z ejm ho t šila p edstava, že tak bude znát mou adresu. „Zapomn l jsem se p edstavit, jsem kapitán Milan Fran k.“ 43

Tak tím to úpln zazdil. Jestli mi do té doby byl celkem sympatický, použití hodnosti p ed jménem m varovalo, že je ješitný a samolibý. „Kapitán,“ vydechla jsem se správnou dávkou obdivu a vrhla letmý pohled na jeho výložky. Trochu se za ervenal a pak odkva il. Brzy se vrátil s Ková em v patách a vzáp tí už jsme nasedli do armádního range roveru. „Je ti dob e?“ ujistil se JFK. „Ale jo,“ kývla jsem. Z okýnka jsme sledovali, jak kolem nás projíždí v ze ský v z. „To by m zajímalo, co to, do prdele, bylo,“ ulevil si Ková potichu p i vzpomínce na úto níky. „ apkova no ní m ra?“ Chápala jsem jeho starosti, ale otev en jsme se ptát neodvažovali. Z chování všech okolo bylo jasné, že mloci tu p edstavují denní realitu, takže naše neznalost by k nám jen p itáhla zbyte nou pozornost. Proklínala jsem Pasquala, že nepovažoval za nutné se o tom zmínit.

44

V PRAZE Na místo jsme dorazili se svítáním. P ivítalo nás známé panorama, ale od Pasquala jsem v d la, že v drobnostech se tohle hlavní m sto liší od nám známé Prahy. Jiné názvy ulic, jiný po et most p es Vltavu, jinak ešená trasa metra. P iznávám, že celou cestu jsem prospala, ani jsem nevnímala poškubávání v rán . Probrala m Fra kova otázka p i vjezdu na m stský okruh. „Tak kam to bude?“ M la jsem se na to asi p ipravit d ív, te jsem se chvatn snažila vymyslet, kde bychom mohli v této Praze žít, aby to sed lo. „Bydlíme u známé,“ zachránil m JFK. M l jako obvykle pravdu, u téhle jediné adresy jsme si mohli být jistí, že existuje a že se na ní nacházejí byty. „Ano,“ p ikývla jsem. „U Jany Stránské…“ Adresu jsem už doplnit nestihla, protože m odm nil nev ícný Fra k v pohled a výk ik: „U profesorky Stránské?!“ „Ano,“ p ikývla jsem. „Znáte ji?“ „To si d láte legraci, Nikito? Kdo by ji neznal?“ odpov d l kapitán. „Vždy nás zachránila. Nás i celý sv t. Bez ní by v tšina Evropy už dávno byla pod vodou a zbytek kontinentu by umíral žízní. Její korál solnosytý, to je d jinný zvrat srovnatelný snad jen s objevem ohn . Roste rychle jako bambus, hráze z n j jsou pevn jší než z oceli a ješt se dá využít k p em n slané vody na sladkou. Podívejte se na kontinentální pr plavy. Když jsem byl ješt kluk, ekologové se hádali, jak nejlevn ji vyrobit energii, až dojde ropa, a te ? Nevíme co s ní. Oceány pracují za nás.“ „Ségra myslela, jestli ji znáte osobn ,“ zachra oval situaci JFK. 45

„Ne, to ne,“ odpov d l Fran k. „Ale bylo by mi velkou ctí, kdybyste m p edstavili. Páni, to by chlapi v práci koukali.“ „Tak co t eba ve e e p íští týden v pátek?“ ekla jsem. Nic m to nestálo. Doufala jsem, že tou dobou už moje problémy budou spolehliv minulostí a profesorce Stránské dávno eknu sbohem. „V kolik?“ kapitán Fran k neskrýval nadšení. T žko íct, jestli se mu víc zamlouvalo setkání s žijící legendou nebo možnost op t vid t m . „V sedm,“ usmála jsem se. „Budu se moc t šit.“ Na adresu se neptal, tak jsem se nevnucovala, tady z ejm každý v d l, kde Stránskou najít. Pasquale se zmínil, že je to významná geneti ka, ale že jde o takovou legendu, to mi nedošlo. Koneckonc , kdo v naší realit znal významné genetiky jménem? Kapitáni eské armády sotva. „Jak jste se s profesorkou seznámili?“ zajímal se Fran k. „P es spole ného p ítele,“ odpov d la jsem a doufala, že ke Stránské dorazíme dost rychle, abych byla ušet ena nutnosti to n jak víc rozvád t. Ale osud mé p ání nevyslyšel. Fran k totiž vzáp tí šlápl na brzdy. „Co se d je?“ naklonil se dop edu ze zadní seda ky JFK. „Do prdele,“ ulevil si Fran k. „Na tohle jsem úpln zapomn l.“ I já už p ed námi na silnici vid la zátarasy a srocení lidí s transparenty v rukách. „O co jde?“ zeptala jsem se. „Dnes se p ece koná summit Evropské unie kv li mlok m,“ odpov d l kapitán. „A protože zrovna p edsedáme Rad , sjedou se všichni do Prahy. Mluví se o tom už týden. Bylo to ve všech novinách.“ „Úpln mi vypadlo, že je to už dnes,“ zahrála jsem svou nev domost do autu. „Zatracený pacifisti,“ roz iloval se Fran k. „Já nevím, co si myslej. Že jako až si pro n p ijdou, tak mloky p kn slušn pozdrav j, daj jim placku Make peace not war, popijou a pokecaj a zase se v klidu rozejdou? Tak to m li bejt dneska v noci u M lníka!“ 46

Když lidé u zátarasu uvid li vojenské auto, za ali na nás pok ikovat a na p edním skle se rozst íklo n jaké svinstvo. „Musím to oto it,“ zavr el Fran k. „Možná byste nás za rohem mohl vysadit,“ navrhl JFK, „a my to dojedeme metrem.“ Podívala jsem se na n j jako na naprostého šílence. Pro bychom se m li táhnout metrem, když jsme se mohli až na místo dostat v teple pohodlného vozu? „Nemáme ani na jízdenku,“ zarazila jsem ho. „No,“ váhal Fran k. „Možná dnes vážn bude metro lepší než auto. Nevím, jak to s blokádou vypadá jinde. Ur it bude i spousta dalších dopravních omezení kv li bezpe nosti všech t ch hlavoun . P j ím vám n jaké peníze.“ „Vrátíme vám to v pátek,“ ekl JFK rozhodn . Povzdechla jsem si a p ipravila se na chladný jarní vzduch. Venku drobn mrholilo, obloha byla pokrytá t žkými šedými mraky, v bec se mi tam necht lo, ale nedalo se nic d lat. „Ješt jednou moc díky,“ usmála jsem na Fra ka. „T ším se na pátek,“ odpov d l a vysko il ven z auta, aby mi podržel dve e. JFK taky vystoupil a hodil si na ramena t žký batoh s našimi v cmi. „Tak zatím,“ pozdravil ledabyle kapitána. Po kali jsme, až odjede, a pak jsem se kone n mohla zeptat: „Pro nás nemohl odvézt až na místo?“ „N jak v tom plaveme,“ ekl Ková klidn . „Informace od De Cata jsou dost kusé. Musíme si v klidu promluvit, než do toho vlítneme. Trochu se projdeme a zorientujeme se. Krom toho bychom se ve vojenském voze taky mohli do kat velkých problém . A to v bec nemluvím o tom, jestli by vojenské auto nevzbudilo ned v ru ve Stránské.“ „Tak dob e,“ pod ídila jsem se. „Dáme si aspo n kde kafe?“ „Jo, kafe bodne,“ souhlasil. Ulici zastav né zátarasem jsme se vyhnuli, a dob e jsme ud lali. Z druhé strany se tam hrnul jiný dav, který na transparentech m l nápisy Mloci do plynu. Zjevn ne všichni 47

Pražané byli pacifisté. Tomu všemu p ihlíželi policisté se štíty a v brn ní. Vypadalo to na p knou melu. „Nechápu to,“ ekla jsem. „Pro se Pasquale o tomhle nezmínil?“ „T eba to tu nebylo,“ nadhodil JFK možné vysv tlení a ukázal na internet café na druhé stran ulice. „Poj na to kafe, dáme e .“ Když jsme s horkými šálky usedli k malému stolku, oba jsme místo e í v novali pozornost pušt né televizi. Na obrazovce zá il detailní obrázek mloka – široká tvá , pro íznutá ústa s úzkými rty, tmavé o i posazené daleko od sebe a boule žáber za ušima. „…odchylka 1,5 procenta od lidské DNA nenechává nikoho na pochybách, že homo sapiens aqualis, lidov nazývaní „mloci“, se skute n vyvinuli z homo sapiens sapiens a jejich existence je odpov dí evoluce na zm n né životní podmínky na naší planet . Práce Jany Stránské nás mohla zachránit p ed smrtí utonutím nebo hladem a žízní, ale nedokázala nás ochránit p ed p irozeným vývojem. Sv tové oceány a mo e poskytly tomuto novému druhu životní prostor, ale jak se zdá, ten jim nesta í. Nemáme tušení, pro na nás úto í, není však pochyb o tom, že válka je na spadnutí, a to bez ohledu na p ání velké ásti lidstva, aby se vše vy ešilo mírovou cestou.“ Následoval záb r na pacifisty demonstrující p ed Hradem. V tu chvíli se postarší servírka rozplakala a odb hla dozadu. „Zasraný pacifisti,“ zaklel v tu chvíli íšník a televizi rázn p epnul na hudební kanál. „Míšo, vra se, už jsem to vypnul.“ „Unesli jí syna,“ prohodil k nám a šel za ní. Vym nili jsme si s Ková em užaslý pohled, ale neodvažovali jsme se trvat na op tovném p epnutí kanálu. Místo toho mi JFK pokynul a p esunuli jsme se k jednomu po íta i. P itáhla jsem si židli k n mu a snažila se mu p es rameno íst z obrazovky, ale moc mi to nešlo, a tak jsem rad ji vychutnávala opravdu dobrou kávu a ekala, co zjistí. „První mloci se objevili p ed p ti dny,“ ekl po chvíli Ková . „Takže De Cato ti o nich ani nemohl nic íct. A okamžit zaúto ili. Poškodili hráz v Nizozemí, ale našt stí nebyli moc 48

úsp šní, takže nenapáchali p íliš rozsáhlé škody. Od té doby už podnikli dalších patnáct pokus , nepo ítaje ten dnešní. Je z ejm jen otázkou asu, kdy se jim to povede.“ „Ale pro ?“ zajímalo m . „Samé spekulace,“ pokr il Ková rameny. „Ve skute nosti ale nikdo nic neví. Nejvíc lidí se kloní ke konkurenci živo išných druh . Nejspíš jen cht jí v tší životní prostor.“ „Tak moc, že kv li tomu vyvraždí lidstvo?“ „No, lidi se s tím taky moc nemažou, u nás vymírá jeden živo išný a rostlinný druh denn a nikdo se nad tím nepozastavuje.“ „Mezi lidmi a brouky je trochu rozdíl,“ naštval m . „Jo, oni mají šest nohou,“ mínil JFK. „Inteligence!“ „Aha,“ kývl. „Myslím, že to se t m mlok m všichni snaží vysv tlovat dvacet ty i hodin denn , ale moc velké úsp chy zatím neslaví. Jo a ta Stránská, to bude asi trochu problém. Prý pracuje na genetické zbrani, která by se proti mlok m dala použít, a nikoho momentáln nep ijímá.“ „Ale já nemám kde jinde za ít,“ namítla jsem. „To ji m l Pasquale naverbovat jako kontakt v tomhle sv t pro Agenturu. A od ní to taky nejspíš chytil.“ „Co to je za nemoc, by taky mohl poznat jakýkoli léka tady, to t ješt nenapadlo?“ nadhodil Ková . „Jo, a hned, jak to pozná, m dá zav ít,“ postavila jsem se proti. „T eba na to mají lék a za dva dny budeš v pohod ,“ namítl. „Uv dom si, že kdyby byla nemocná i profesorka Stránská a šlo opravdu o n jakou nevylé itelnou chorobu, psali by o tom ve všech novinách.“ „A ty si uv dom, že ji nikdo už p t dní nevid l,“ ekla jsem. „Jaké máš v bec p íznaky?“ V d la jsem, že na to p ijde e . „R zné,“ odpov d la jsem. „Návaly horka a žízn , závrat , dušnost. Zatím to není tak hrozné.“ „A De Cato? Jak jsi vlastn poznala, že…“ „Že je to z jiného sv ta?“ doplnila jsem. „Znáš ty horory, kde se z lov ka b hem p ti sekund stane mumie?“ 49

„To si d láš legraci,“ ekl nep esv d en . „Ani náhodou,“ ujistila jsem ho. „Kdyby tu taková nemoc byla, tak by se o tom v d lo,“ ekl. „Fakt?“ prohodila jsem a zvedala se k odchodu. „A co když to taky souvisí s t mi mloky? Co když to je jejich genetická zbra proti lidem? Na koho jiného by nejd ív zaúto ili, než na jedinou ženu, která je m že ohrozit?“ „Po kej,“ zastavil m a jeho prsty se rozlétly po klávesnici. Netrp liv jsem ekala, protože koneckonc m l pravdu. Poté, co jsem vid la Pasquala umírat, jsem automaticky p edpokládala, že má nemoc je nevylé itelná a záhadná, ale jiný sv t – jiné nemoci, jiné léka ství. Možná šlo opravdu o banalitu a já zbyte n panika ila. Ková se po chvíli odlepil od po íta e a jeho zachmu ená tvá mi žádnou nad ji nedávala. „Tak jdeme za tou Stránskou a uvidíme, co se dá d lat, abychom se k ní dostali.“ Vyšli jsme znovu na ulici a v trafice jsme si koupili lístky na metro. Stránská bydlela i pracovala na Starém m st , což bylo z okraje Prahy na p ší ch zi p ece jen trochu z ruky. Vchod do metra jsme našli bez potíží, ale p i vstupu na stanici mi po zádech p ejel mráz. Ze kolem schodišt i na nástupišti byla celá polepená fotkami. Ne reklamou a plakáty, na to jsem byla zvyklá, ale tisíci fotografií s obli eji ženskými i mužskými a líste ky s voláním o pomoc: „Nevid li jste n kde?“ „Nabízím finan ní odm nu za jakoukoli zprávu.“ „Syn byl naposledy spat en na Karlov most .“ „Hledá se – Lucie Sýkorová, 25 let, modré o i, hn dé vlasy, 172 cm vysoká, 65 kg.“ Strnuli jsme oba. „Takže ta íšnice netrp la paranoiou,“ prohodil JFK. „Myslíš, že je všechny unesli?“ Jen pot ásl hlavou. Nemohli jsme v d t, co se stalo s t mi lidmi, ale d siv mi to p ipomínalo n jakou p írodní katastrofu z naší skute nosti. Zem t esení, p ílivovou vlnu nebo výbuch 50

sopky. Jenže tady, namísto p írodní katastrof , elili jinému druhu. Co se mohlo se všemi ztracenými stát? Opravdu je unesli? A pokud ano, pro ? Bezd ky mi na mysli vytanula Pasqualova strašlivá nemoc. P edpokládala jsem, že jeho život skon il scvrklou vysušenou mrtvolou na p edním sedadle služebního auta, ale co jsem mohla v d t? T eba rozpad t la pokra oval dál. Prach jsi a v prach se obrátíš. Možná ti unesení byli také jen nakažení a nez stalo po nich nic než hromádka špíny na cest . Ne, to je blbost, odehnala jsem násilím tuhle nutkavou p edstavu. Nebylo možné, aby všichni zem eli v naprostém soukromí a nikdo je p itom nevid l a nepokusil se p ivolat pomoc. Ale co když podobnou smrt n kdo vid l a nep izná se k tomu ze stejného d vodu jako já?, hlodal ve mn erv pochybností dál. Ud lalo se mi zle, všechny p íznaky, které jsem se snažila si nep ipoušt t a nenechat se jimi ovliv ovat, najednou zesílily a mn se zato ila hlava a hrudník se mi málem rozsko il pod údery prudce bijícího srdce. Ková m zachytil na poslední chvíli, jinak bych byla spadla do kolejišt . Odvedl m k lavici a posadil m a p idržoval tak dlouho, dokud ataka paniky neodezn la. „Musím se napít,“ hlesla jsem. Ústa jsem m la vyschlá a oteklý jazyk v nich se mi lepil na patro. „Pro n co dojdu,“ ekl. „Z sta tu a nikam necho !“ „Pokusím se za ídit, aby m mezitím neunesli,“ odpov d la jsem a p edstava mého vlastního rozpadajícího se t la m znovu málem srazila na kolena. „Nemám radši sehnat doktora?“ zeptal se JFK neklidn . „To je dobrý,“ odbyla jsem ho. „To jsou jen nervy.“ Samotné mi to p išlo jako dost chabá výmluva, ale on našt stí nenaléhal, nep emlouval m a odešel pro to pití. Zatím jsem si op ela hlavu o st nu s fotkami za sebou, zav ela jsem o i a snažila se dát do kupy. „Promi te, prosím vás,“ vyrušil m neznámý dív í hlas. Podívala jsem se na ni. Mohlo jí být tak šestnáct a vypadala na takový ten introvertní studijní typ. Mluvila tiše a nesm le a v ruce 51

držela fotku. Na ní byl mladík asi o ty i roky starší než ona. Evidentn p íbuzný. „Nikdy jsem ho nevid la,“ odpov d la jsem na nevyslovenou otázku. „Jo, a vona ho taky už nikdy neuvidí,“ prohodil n jaký muž vedle nás, i když se ho nikdo na nic neptal. „Unesli ho ti slizouni. V noci vylejzaj z kanál a kradou lidi. Tv j brácha nem l bejt blbej. Každej s trochou rozumu z stává v noci doma a k vod se nep ibližuje ani na krok.“ To bylo v i té dívce zbyte n tvrdé. „T eba to s t mi ostatními zmizelými nemá žádnou souvislost,“ dala jsem jí nad ji. „Možná jen n kde pije s kamarády.“ „Jo, a já jsem Anton Geren,“ opá il ten chlap. Neznala jsem Antona Gerena, ale asi to byl n jaký Brat Pitt zdejší reality. „Její brácha byl ur it mladej a plnej síly a zmizel n kde v blízkosti vody. V bec nepochybuj, holka, že ho vodd lali mloci. Je to p esn jejich typ, cht j nás zdecimovat, než zaúto ej plnou silou. To ti povídám a klidn mi to v . Sem to totiž vid l na vlastní vo i.“ „Vid l jste, jak mloci n koho unesli?“ promluvil JFK. Mezitím se vrátil s pitím a podával mi ho. „Jo, to si piš! Mladej páre ek. Já byl na most a voni stáli dole na náb eží a cicmali se. Blízko vody, no prost idioti, vždy to íkám. A najednou se z eky zvedly ty slizký potvory a vyst elily na n z n jaký pistole nebo co a ti dva šli hned k zemi. Mloci je popadli za nohy a zatáhli pod hladinu a bylo po všem. Netrvalo to ani dvacet vte in. Ti povídám, že její brácha je už na pravd boží.“ Ková mi v noval krátký zamyšlený pohled, ale chlapa dál nevyslýchal. P ijelo totiž metro a my museli nastoupit. Ješt z okénka jedoucího vlaku jsem se dívala na dívku a na toho odporného chlapa, co jí bral poslední nad ji. Celou cestu jsme ml eli, jako by nebylo, o em mluvit, a koli jsme toho na srdci oba m li jist dost. Sama jsem nep edpokládala, že to bude takhle zlé, když jsem Ková e žádala o pomoc. Možná mi nemohl p ijít na jméno, že jsem ho zatáhla 52

do takové šlamastyky. Na druhou stranu, práv kv li podobným problém m jsem ho oslovila. Jinak bych to klidn zvládla sama. Tak nevím, co vlastn ekal. Dost jsem mu zazlívala, jak m mlok m nechal napospas u M lníka, zvláš když jsem te v d la o rozsáhlých únosech. A tak jsme se na sebe mra ili a nemluvili, protože kdybychom promluvili, možná by p ím í mezi námi vzalo rychle za své. Když jsme vystoupili na Starom stské, ve dvoulitrové láhvi vody nez stal ani doušek, ale cítila jsem se o poznání lépe. Hned na stanici metra jsme se podívali do mapy, abychom cestu ke Stránské snadno našli, ale centrum Prahy se od toho našeho moc nelišilo, co se rozložení ulic a jejich názv týkalo. Za dvacet minut jsme stáli p ed domem. Chv la jsem se nervozitou, když jsem sahala na zvonek. Doufala jsem, že nás p ijme a bude pro m mít n jaké ešení. D sila jsem se toho, že se k ní v bec nedostaneme, i když JFK m uklid oval, že pokud nás nepustí dovnit , existují stovky jiných zp sob , jak se k ní dostat a p inutit ji k rozhovoru. Chvíli to trvalo, ale pak nám otev el n jaký muž v obleku. V uchu m l sluchátko a pod sakem n jakou zbra . Moc se s ní netajil. „Co chcete?“ zeptal se. „Mluvit s profesorkou Stránskou,“ ekla jsem, v doma si toho, že bude-li mluvit se mnou, bude z ejm vst ícn jší. Ale jeho tvá z stala chladná a bez výrazu, a tak jsem dodala: „Máme pro ni d ležitý vzkaz od jednoho jejího známého – Pasquala De Cato. Dejte jí, prosím, v d t, že jsme tady, ur it si na nás ud lá as.“ „Po kejte,“ ekl stroze a pak nám dve e p ibouchl p ed nosem. „Kdyby byla po smrti, asi by nás rovnou odmítl, ne?“ poznamenala jsem s nad jí v hlase. Ková jen pokr il rameny. Dve e se znovu otev ely a muž nám pokynul, abychom šli dál. „Paní profesorka vás p ijme,“ ekl. „Bezva,“ zabru el JFK, ale já m la opravdu radost, byl to první skute ný krok k mému uzdravení. 53

Muž nás vedl po schodišti do prvního patra a pak krátkou chodbou k n jakému pokoji. „Paní profesorka vás p ijme v pracovn ,“ ekl náš pr vodce a rukou ukázal na dve e. Vzala jsem za kliku a vstoupila. JFK za mnou. Místnost byla skute n rozlehlá a spíš než o pracovnu se jednalo o knihovnu. Všude kolem stály vysoké police plné tlustých svazk . Silný koberec na zemi tlumil naše kroky a st ny m ly kazetové obložení z dubového d eva. Tmav rudé záv sy na oknech dovnit nepropoušt ly ani paprsek sv tla. Pracovnu osv tloval pouze k iš álový lustr. Bylo tam horko a m j pocit nesnesitelné žízn se okamžit vrátil. Navíc proti nám za psacím stolem nesed la mladá a pohledná v dkyn , jak jsem si Janu Stránskou od za átku p edstavovala, ale temná postava zahalená v erném plášti, jejíž obli ej byl skryt pod strohou p ilbou, ozdobenou jen jednoduchými ornamenty ve tvaru X, s úzkými pr zory pro o i. Z bledé tvá e byly vid t jen tenké, výsm šn prohnuté rty. Nebyla bych poznala, jestli je to muž nebo žena, ale ta osoba se p i našem p íchodu vzty ila trochu zvláštním kluzkým pohybem a její výška mi napov d la, že profesorka Stránská opravdu nemá tak výst edn st edov ký vkus. „X-Hawk,“ pronesl vedle m temn JFK. Za našimi zády cvakl kohoutek zbran a po obou stranách se od st n odlepili muži v erném, vyzbrojení až po zuby. X-Hawk. To jméno jsem znala, ale jen jako šeptanou legendu o muži, jenž kdysi pomáhal zakládat první bu ky Agentury a jako jeden z prvních také cestoval na paralelní Zem a pak… Nev d la jsem, co se stalo pak, ani o co lord Xaverius Hawk usiluje, ale on byl ten zlý, o tom nebylo pochyb.

54

55

NABÍDKA, KTERÁ SE NEODMÍTÁ Ani jsem se nestihla po ádn vyd sit p i pomyšlení, do jakého jsme se to dostali svrabu, když Ková prudce vykopl levou nohu vzad. Pevná bota s vysokou podrážkou zasáhla muže za námi do hrudníku, až to k uplo, ale Ková ovi nešlo jen o to ho zneškodnit. Jeho t lo nabralo rychlou rotaci, takže než dokon il výkop, stál k tomu muži elem, úderem otev enou dlaní mu vyrazil z ruky zbra , kterou rovnou prava kou zachytil. „Na co ekáš?! Dve e!“ sykl na m , když dokon oval obrat, a svým nap l omrá eným protivníkem, chr iv lapajícím po dechu, smýkl p ed sebe. Probrala jsem se a vklouzla za n j. On p ed sebou držel jako štít toho chlapa, já zase m la za štít jeho. Všechno se to seb hlo b hem mrknutí oka, nikdo ani nestihl vyst elit, jen n kolik z XHawkových muž se pohnulo o krok vp ed. „Zpátky!“ za val na n JFK a tla il svému rukojmí hlave zbran pod bradu. „Nebo mu vyst elím mozek z hlavy.“ Vzala jsem za kliku, ale dve e nepovolily. „Nejde to!“ oznámila jsem Ková ovi. „Snaž se!“ doporu il mi stroze. „Myslím to vážn ,“ varoval své nep átele. „Ješt krok a je po n m!“ „Na s tím tedy otálet?“ z X-Hawkova hlasu zn lo n co jako vlídné pobavení. Padl výst el. Jen jeden a já se nemusela ohlížet, abych se p esv d ila, kdo skon il s dírou v hlav . Ková už nem l rukojmí, z stal mu jen štít, který vážil dobrých devadesát kilo. Zalomcovala jsem dve mi, ale ani se nehnuly. Pod mou rukou se protáhla silná mužská paže s pistolí a zámek odst elila. Dve e se rozlétly. Ješt jsem krátce zahlédla další postavy v erném, 56

které za nimi na nás ekaly, pak jsem dostala úder p stí p ímo do obli eje. Rána byla tak silná, že jsem ztratila rovnováhu a odlétla o dobrý metr dozadu. Hlavou jsem do n eho narazila a vzáp tí mou tvá zalil horký lepkavý proud. Ud lalo se mi mdlo. Nap l bez sebe jsem se pokusila zvednout na všechny ty i, ale slabost mi nedovolila pokra ovat. Místo toho se ruce pode mnou podlomily a já si nap l v bezv domí op t lehla na zem. Vid la jsem jako v mlze. P es krev cr ící mi do o í se mi nabízel pohled na Ková e, kolem n hož se stáhla desetinásobná p esila. Vyprázdnil do t ch hajzl zásobník ukradené zbran , ale pak už se nem l ím bránit. Aspo mi to tak p ipadalo. To jsem ovšem zapomn la, že má u sebe ješt n ž, a taky jsem nevzala v potaz jeho výcvik, který mu umož oval obstarat si zbra jinak. Ne ekal, až ho sev ou v t sném kruhu, ale zaúto il jako první. Vedl bodnou ránu spodem na slabiny nejbližšího protivníka, a když muž usko il, Ková v n ž se jako zázrakem ocitl v druhé ruce a ost í vzáp tí hladce p ejelo po odhaleném hrdle. Vytryskla krev, jako když já zasáhla násilníka v tom parku, jen jí bylo mnohonásobn víc. Úplná rudá eka. JFK p edvedl další parádní oto ku a zabo il n ž až po st enku do b icha nep ítele za svými zády, který se už už chystal použít elektrický obušek. N jak zpomalen mi za alo docházet, že cílem téhle bitky není nás zabít, ale dostat nás živé. Kdyby totiž ne, už by bylo po nás. To nám dávalo jistou nad ji. Po ád ješt jsme m li n jakou šanci uniknout. JFK to zjevn pochopil mnohem d ív než já. Dívala jsem se, jak sejmul t i protivníky najednou, jednoho ude il loktem na solar plexus a zcela ho tak vy adil z boje, druhého odhodil dozadu prudkým kopem a t etí se zblízka seznámil s nožem, který mu zajel hluboko do paže. Netušila jsem, jestli je JFK tak dobrý nebo oni tak neschopní. Spíš ale to první, protože lidé Xaveriuse Hawka m li stejn d sivou pov st nelítostných a zkušených zabiják jako jejich pán. Zdálo se mi, že bitka se pomalu, ale jist posunuje sm rem k oknu. Asi to byla po obsazených dve ích jediná další možná úniková cesta. Dalo se p edpokládat, že v ranním ruchu na ulici 57

máme v tší možnosti úniku než tady, v uzav ené místnosti. Nacházeli jsme se jen v prvním pat e, takže skok z okna jsme mohli zvládnout bez zran ní. Jak se ukázalo vzáp tí, X-Hawkovi lidé opravdu nebyli neschopní a po etn nás hodn p evyšovali. Žádný lov k se nemohl sám postavit takové p esile, i když ho protivníci šet ili. Zatímco Ková zasypával jednoho z úto ník dešt m ran, druhý ho zezadu n kolikrát obuškem ude il p es ledviny. Vid la jsem, jak se JFK pod t mi ranami nejd ív prohnul, ale pak se nahrbil, obrátil se jako blesk a tomu chlápkovi rozpáral ruku od záp stí až k lokti. Rozp áhl se a jeho vlastním obuchem ho p etáhl p es hlavu. Zbyte n , sám ihned schytal tolik dalších ran do paží a stehen, až jsem se divila, že ješt v bec stojí na nohou. Nemohl to vyhrát. Pohled na bitku rychle se m nící ve výprask mi zastínily vysoké erné boty. Jeden z muž se p išel p esv d it, jestli náhodou nep edstavuji také hrozbu. Což byla pom rn sm šná p edstava vzhledem k tomu, že jsem po té rán do hlavy m la mí sil než moucha. D epl si ke mn , jeho ruka mi zajela do vlas a chytila je do hrsti. Škubnutím mi zvedl hlavu a podíval se mi do obli eje. Obrnila jsem se p edem, nedala na sob znát ani náznak bolesti a up ela jsem na n j rozost ený pohled. Nemusela jsem nijak složit p edstírat, že jsem mimo, erstvé zážitky moje herecké um ní notn vylepšily. Jeho jsem ale bu nep esv d ila, nebo prost jen rád mlátil holky, protože se rozp áhl k další rán . O tu jsem nestála. Spíš podv dom jsem hmátla po zbrani, která se mu houpala u opasku, a aniž bych n jak pe liv ji mí ila, stiskla jsem okamžit kohoutek. Vyšla rána, on se zhroutil na zem. K i el a držel se za b icho. Já nap l ležela vedle n j, po ád mi bylo zle, a nijak mi neulevilo ani to, že na m všichni v místnosti ihned up eli pozornost. Nev d la jsem, co dál. Tohle jsem vážn neplánovala. „Polož rad ji tu zbra ,“ promluvil odn kud ze strany XHawk v hlas. Pooto ila jsem hlavu a spat ila jsem ho. Tu temnou vysokou postavu, jen velmi vzdálen p ipomínající Hv zdné 58

války. Jenže z Dartha Vadera m jako malou holku p íjemn mrazilo v zádech, zatímco X-Hawk se svou uhlazeností a kultivovaným projevem byl prost jedním slovem d sivý, a p itom zatracen p itažlivý. Nap l ve mdlobách jsem namí ila práv na n j. Dva z jeho muž se beze slova postavili p ed svého pána. X-Hawk, stále krytý živým lidským štítem, klidným krokem p ešel ke Ková ovi, jenž s rukama spoutanýma za zády kle el na kolenou a t žce oddychoval. Byl tak zbitý, že na jeho t le snad nez stalo jediné nezasažené místo. M lo m to t šit. Tohle si p ece zasloužil, to jsem si pro n j vždycky p ála, ale žádné zadostiu in ní jsem necítila. „Polož tu zbra , d v e, a Johnovi se nic nestane,“ ekl XHawk, vzal Ková e za vlasy stejn jako m p edtím jeho poh nek a donutil ho podívat se na m . Zbili ho strašn , a p ece mi nepatrný pohled jeho o í jednozna n íkal ne, neustupuj. „Pus ho,“ pronesla jsem t žce, jazyk m moc neposlouchal, stejn jako kon etiny. Nebyla jsem si jistá, jestli bych se v bec dokázala postavit, natož utíkat. „Polož tu zbra a m žeš odejít, dám ti na to své slovo,“ znovu se pousmál X-Hawk. „Nic proti tob nemám a s Johnem si prost jen musím promluvit.“ „Nev ím ti,“ ekla jsem. „Ts, ts, ts,“ pot ásl hlavou X-hawk, z jeho hlasu doslova odkapávalo pohoršení. „Taková ned v ra. A to se ješt ani neznáme. To m zabolelo.“ „Za tebou!“ vyk ikl v tu chvíli varovn JFK. Zbyte n . Ani kdybych byla v po ádku, nebyla bych dost rychlá a obratná. On by se na mém míst možná dokázal ubránit, ale mn X-Hawk v muž prost vyrazil zbra ze zesláblé ruky a pak mi paže za zády spoutal. Uvid la jsem však n co naprosto neuv itelného. I ve svém zuboženém stavu dokázal JFK krátkého vyrušení využít. Nevím, jak se mu poda ilo rozvázat si ruce, nevím, kde m l ukrytý druhý n ž, ale rozhodn se mu ho p i mém a X-Hawkov rozhovoru 59

poda ilo vytáhnout. A když mi X-Hawk v muž vzal zbra , JFK ten malý n ž vrazil X-Hawkovi do stehna. V d l naprosto p esn , co d lá. Sou ástí jeho kvalifikace koneckonc byly i dostate né znalosti anatomie, aby u nehybného soupe e dokázal stehenní tepnu zasáhnout neomyln . Šest centimetr dlouhé ost í úpln sta ilo na to, aby X-Hawka smrteln zranilo. Lord Hawk poprvé ztratil n co ze své tak ka nadpozemské nad azenosti. Ale i tak byla jeho reakce hodna obdivu. Jen se mu p i té rán trochu zachv ly rty a možná jeho ple ješt o n co víc zbledla. Poran ná noha se mu podlomila, vytryskla krev a skropila Ková e od hlavy až k pat . X-Hawk, stále ješt bez jediného stenu, si do rány vrazil vlastní p st a krvácení zastavil. Ková e srazil k zemi úder do hlavy. Na míst ztratil v domí. Mn se vedlo stejn . Nevím, jak dlouho jsem byla mimo, ale probrala jsem se do vlhkého šera. Hlava mi t eštila a o i se mi otevíraly jen zt žka, protože asy jsem m la slepené zaschlou krví. Kv li provlhlému oble ení a okolnímu chladu mi byla hrozná zima, ale v ústech jsem m la sucho a víc než po emkoli jiném jsem toužila po láhvi vody. T žko se mi dýchalo a všechno se se mnou to ilo jako na pouti. Hlava mi t eštila. Nacházela jsem se v n jaké sklepní místnosti, st ny byly z velkých a jen nahrubo opracovaných kamen a podlaha z masivních orosených dlaždic. Sv tlo tam pronikalo malým zam ížovaným okénkem v t žkých dubových dve ích. Nijak se to nelišilo od st edov kých cel podle historických film , jen tady chyb la hromada zahnívající slámy. Za mnou se ozvalo tiché zasténání. Ohlédla jsem se a uvid la Ková e. Vypadal hrozn , rozražený ret mu opuchl, tvá m l samou podlitinu a bylo znát, že každý pohyb ho bolí. Trochu m uklid ovalo jen to, že valná v tšina zaschlé krve na jeho obli eji a od vu nebyla jeho, ale X-Hawkova. K iv se pousmál. „Jak ti je?“ zeptala jsem se, i když to bylo z ejmé. „Vzhledem k okolnostem obstojn ,“ odpov d l. „Ale ty vypadáš hrozn .“ P ešla jsem to, stejn mi nemohl pomoct. 60

„Pro nás prost nezabili?“ zeptala jsem se místo toho. „Myslíš, že od nás n co cht jí?“ „Doufej, že jo,“ odv til JFK. V zámku dve í zarachotil klí . Oba jsme na to zareagovali stejn . Tak rychle, jak jen to v našem stavu šlo, jsme se zvedli na nohy. Cht li jsme se nep íteli postavit zp íma. K mému p ekvapení, následován svými lidmi, vešel Xaverius Hawk osobn . A ani nenapadal na poran nou nohu. Nechápala jsem, jak to mohli stihnout, ale pomoc mu poskytli v as. „Samoz ejm , že od vás n co chci, Johne Francisi,“ zapojil se nenucen do našeho hovoru. „A koli je vaše návšt va ne ekaná, ani tak není mému srdci o nic mén milá než jindy.“ „Rád bych ekl totéž, ale znáte to… N kdy prost není z eho brát,“ zavr el v odpov Ková . „Ano,“ p ikývl zamyšlen X-Hawk. „M l bych se vlastn cítit dot ený, protože jste již n kolikrát odmítl mou pohostinnost, ale když protivník uniká, je hra mnohem zajímav jší. Není v tom žádný požitek porazit neschopného. Takže i když o tom m žete pochybovat, já si vašich schopností velmi cením.“ Pak obrátil svou pozornost ke mn , zvedl ruku v erné kožené rukavici, která mu padla jako druhá k že, a p ejel mi dv ma prsty po tvá i. P i tom dotyku mi podél páte e projelo šimravé mrazení. M la jsem se bát, ale fascinoval m . Bylo ostudné to p iznat, jeho dotyk m ve skute nosti vzrušoval. „Moc p kná panenka na hraní,“ pronesl tiše. „Nesahej na ni!“ vyjel na n j Ková , ale jakýkoli jeho zásah spolehliv hned v zárodku zastavily hlavn zbraní X-Hawkových strážných. „Nebu te tak nedo kavý, Johne, i na vás se dostane,“ usadil ho X-Hawk ušt pa n . „Samoz ejm pokud nebudete rozumný a nepovíte mi, kde se nachází profesorka Jana Stránská.“ „Pro ji hledáte?“ opá il JFK. X-Hawk jen lehce pohnul prstem a Ková e srazila na kolena jedna dob e mí ená rána od jeho poskoka. „Tady se ptám já,“ pronesl Hawk vlídn . 61

Vzáp tí strážný na odhalený Ková v krk p itiskl hlavici paralyzéru a stiskl spína . Zásah elektrickým proudem jeho t lo prohnul v silné k e i. Klesl k zemi a jeho kon etinami probíhaly pravidelné záškuby. M l sev ené elisti, nejspíš v d sledku té rány, a z nich unikalo sténání tak bolestné, že jsem se na to nemohla dívat. „Ne, prosím, nechte ho,“ vztáhla jsem ruku k X-Hawkovi. „Tohle není nutné. Já vám všechno eknu.“ Koneckonc nešlo o žádné státní tajemství. Nem li jsme pon tí, kde Stránská v zí. „Tak do toho,“ vybídl m a kone n vydal pokyn, aby Ková e nechali být. Když strážný odtáhl paralyzér, z stal JFK prost ležet a jen sípav dýchal. „My nevíme, kde je,“ ekla jsem. „To není uspokojivá odpov ,“ pot ásl X-Hawk hlavou a jeho hlas zn l zklaman . Strážný s paralyzérem se op t sklonil ke Ková ovu bezvládnému t lu. Kdyby m j pohled mohl zabíjet, byl by na míst mrtvý, ale takhle dostal JFK další zásah. „My to vážn nevíme, hledáme ji tak jako vy,“ ekla jsem. „A pro pak?“ X-Hawk se rameny pohodln op el o ze za sebou. Jeho pláš se mírn otev el a odhalil tak dokonale padnoucí šaty pod ním. „Nejd ív s tím p esta te,“ žádala jsem. Nem la jsem p edstavu, kolik takových ran m že Ková ovo srdce vydržet. „Až odpovíte,“ odmítl Hawk. „A nebojte se, to ho nezabije. Jen možná už nebude tak dobrý milenec, až dojde na jiné ásti t la.“ „M j milenec?“ úpln m šokoval. „Zajímavé,“ zap edl X-Hawk. „Ale o tom jindy. Te mi pov zte, co chcete od Stránské.“ I p es své p edchozí odmítnutí dal zárove pokyn, a Ková e nechají odpo inout. „Stránskou kontaktoval m j p ítel s nabídkou práce pro Agenturu,“ odpov d la jsem. „Byl mi s ní nev rný.“ 62

A pak m to napadlo, nemohla jsem p iznat, že jsem se nakazila a že De Cato je mrtvý, ale té nev ry se dalo využít. „Myslela jsem, že utekl za ní, a tak jsem ho cht la najít,“ dokon ila jsem to, i když n co takového bych nikdy neud lala. „N co takového ženy jako vy ned lají,“ pronesl chladn XHawk, jako by mi etl myšlenky, a JFK dostal další ránu. A pak se stalo p esn to, eho jsem se m la bát od po átku. Strážný s paralyzérem se p esunul ke mn . X-Hawk mi jemn rozepnul vyp j enou armádní košili, vzal si ho a hlavici p iložil k mé pokožce. „V te, že mi to ne iní žádné pot šení,“ ekl. Hled la jsem mu p ímo do o í vyd šená k smrti. Jeho zornice m p itahovaly jako m ru plamen, a jak jsem se do nich dívala, zahlédla jsem n co divného. Jako by pod jejich sametov ernou barvou prosvítala jiná, bledší a chladn jší, osv žující. Zažíhala v nich ohe , plameny, které ho stravovaly, i když to na sob nedával znát. Musela jsem zahlédnout n co, co jsem vid t nem la. To poznání ho vyvedlo z rovnováhy. Odstr il m od sebe tak prudce, až jsem upadla, kolem nohou mi zaví il jeho erný pláš a zabouchly se za ním dve e. „To bylo dobrý,“ zachrapt l vedle m John. Sama jsem tak úpln nechápala, co se vlastn p ihodilo a pro to našeho v znitele tak vyd silo. Ale ne, on nebyl vyd šený, opravila jsem se v myšlenkách, spíš jen hodn p ekvapený, ekn me šokovaný, ale to ho brzo p ejde a zase bude zle. Jenže X-Hawka to p ešlo jen áste n . Jeho poh nci v novali náležitou pozornost Ková ovi, ale m jako by ani nevid li. Nedotkli se m , ani aby m vyslýchali, ani jako ženy. „Zap sobila’s na n j,“ shrnul to John vy erpaným hlasem pátého dne ve er. Podali si ho tak, že byl malý zázrak, že ješt mohl mluvit, ale X-Hawkovi lidé se v téhle práci vyznali. Nezlomili mu jedinou kost a ani mu nezp sobili žádné zran ní, které by ho mohlo zabít d ív, než ekne vše, co ví. Ale Ková byl tvrdohlavý. Protože nemohl dop edu v d t, jaká pro nás zdánliv banální informace 63

m že mít pro Hawka cenu a povede ke zkáze jeho p átel, neodpovídal mu na nic a mn to dost jasn zakázal taky. Respektovala jsem to, koneckonc , ekl si o to a i p es pomoc, kterou mi poskytl, jsem stále ješt nebyla p esv d ená o tom, že nezavinil Bertramovu a Chuckovu smrt. Když cht l trp t, nehodlala jsem se do toho plést. elila jsem svým vlastním problém m, a ty m zam stnávaly mnohem víc než lord Xaverius Hawk nebo m j fiktivní bratr. Ková ovi osud sice p ipravil spoustu bolesti, ale zatím ho neohrožoval na život , zatímco moje dny se bezpochyby krátily. Cítila jsem to v kostech, každou bu kou svého neustále víc a víc žíznícího t la. Promlouvalo to ke mn skrze pálící napjatou pokožku, i od v mi p ipadal jako rozžhavené železo. Ocitla jsem se v pasti a v d la jsem, že musím uniknout. Na rozdíl od Pasquala jsem m la i tušení jak. Zabíjela m ta cela, ne má nemoc. Kdyby on tehdy stejn pozorn jako já te naslouchal tomu volání, které na m k i elo s každou žhavou kapkou krve v mých žilách, mohl také žít. Ale on neposlouchal, nejspíš si ten samolibý pitomec myslel, že má jen ch ipku a že je velký hrdina, když to na sob nedává znát. Já zem ít necht la, ne takhle, takže jsem se musela dostat z té cely ven. Když nám ve er dovnit hodili pet láhev s vodou, vysko ila jsem, p itiskla tvá k malinkému okénku a k i ela za vzdalujícími se zády strážného. „Musím mluvit s lordem Hawkem. Je to životn d ležité!“ Pro m , ne pro n j, ale to nebylo nutné zmi ovat. „Nesmíš mu nic íct,“ p ipomn l mi Ková . „X-Hawk je nebezpe ný víc, než si myslíš.“ Vzpomn la jsem si na X-Hawkovy o i a došlo mi, že je možná i víc nebezpe ný, než si myslí JFK. M la jsem sto chutí poslat Ková e k ertu, to hrdinství p i výslechu bylo jeho volbou, ne mojí. M se na názor neptal. Ale jen jsem se pousmála. „Nemám v úmyslu mluvit s ním o ni em.“ „Myslíš, že ho zmanipuluješ p es postel?“ podivil se JFK. Ne, nebyla jsem tak naivní, jen jsem takový dojem cht la vzbudit v X-Hawkovi, takže jsem pro p ípadné neviditelné 64

kamery pokr ila rameny a pronesla: „Pro ne? I s tou p ilbou je to jen chlap.“ Ve skute nosti jsem se prost musela dostat z té cely, nemohla jsem tam ekat, až podivná horkost mého t la a duše vyvrcholí a já se b hem hodiny prom ním v mumii. Musela jsem n co d lat. Vlastn to byl zoufalý pokus. Moc jsem nev ila tomu, že by X-Hawk na tohle n jak reagoval. Od našeho setkání první den se už neukázal, takže se dalo p edpokládat, že se mi spíš i nadále bude chtít vyhnout. Ale asi za hodinu se otev ely dve e a strážný mi pokynul, abych vyšla ven. Ková pe liv skryl veškerou nad ji, kterou možná mohl cítit. Dali mi dlouhé erné šaty a boty na vysokém podpatku, také mi poskytli sprchu, abych se umyla a upravila. Celou dobu tam stál strážný s p ipravenou zbraní a civ l na m , ale bylo mi to jedno. Kone n jsem se dostala k vod . Nemohla jsem jinak, pustila jsem silný ledový proud a pila a pila a pila, jako bych v t le nem la už žádnou vodu. Teprve pak jsem se pokusila s ne úpln marným výsledkem napravit následky špatného zacházení a tolika dn bez sprchy a toalety. Strážní mi pouta už znovu nenasadili, jen tak voln mezi sebou m vedli za naším v znitelem. Cestou jsem se pozorn rozhlížela a hledala n jakou únikovou cestu, cokoli, co by mi dalo šanci dostat se ven. Jestli jsem zítra m la tak jako tak zem ít, musela jsem to zkusit, i kdyby mé nad je byly nevalné a p i pokusu o út k m m li zast elit. Náhle jsem to spat ila. Ve sklepení bylo hodn vlhko, nem lo m tedy p ekvapit, že tam kdysi n kdo nechal vyhloubit studnu. Nenápadn jsem si ji prohlížela. Na obrub nebyl žádný poklop ani m íž. Mohla také být vyschlá, ale nem la jsem jak to zjistit. Pokud bych tudy cht la utéct, musela jsem riskovat skok do propasti a pád na tvrdé kameny. Na to bude asu dost na zpáte ní cest , když se mi nenabídne jiný, jednodušší zp sob úniku. Snažila jsem se nedat na sob najevo žádný zájem, ale ta studna byla moje pojistka. Lord Xaverius Hawk na m už ekal. Znovu na m zap sobila jeho výška i to, jak se sebev dom držel zp íma. išela z n j 65

nad azenost, která však byla p itažlivá, protože nepramenila z iluzí o vlastních schopnostech, ale z jejich dokonalé znalosti. „Posa te se, Nikito,“ vyzval m a pokynul mi ke stolu, prost enému jen pro jednoho. ekala na m od pohledu výborná ve e e, on z stal u broušené sklenice s jisk ícím vínem. Helmu neodložil. Za ínala jsem si klást otázku, co ho asi vede ke skrývání obli eje. N jaké znetvo ení? Vlastn neodložil ani ten erný pláš , jako by si p ál skrýt i svou postavu. Jen na rukou už nem l rukavice a já mohla spat it dlouhé a bledé prsty s upravenými nehty. Jídlo jsem neodmítla, nakonec možná bude poslední v mém život . Zatímco jsem se snažila sv j hlad zkrotit aspo natolik, abych nehltala, on na m beze slova hled l. „Co jste mi cht l?“ zeptala jsem se mezi dv ma sousty. „A co vy mn ?“ opá il. Takže mu ekli, že se po n m sháním. Váhala jsem jen chvíli. „Myslím, že ani jeden nemáme zapot ebí p edstírat, že se mezi námi nic nestalo,“ ekla jsem. „Nic nep edstírám,“ podotkl. „Ale zajímá m , co si myslíte, že se vlastn stalo.“ Zdálo se mi, že se ti zm nila barva o í, ty prevíte, pomyslela jsem si, ale to jsem nahlas íct nemohla. Snažila jsem si tedy poctiv vybavit, co jsem cítila. Díky velkému osv žení vodou jsem se dokázala koncentrovat a mé myšlenky se nerozprchávaly jako v minulých dnech. „N co vás…“ zaváhala jsem a hledala to správné slovo. „…stravuje.“ „Ano,“ krátce se zasmál. „Má ctižádost.“ „O tu nejde a vy to víte!“ odsekla jsem ost e. „Je to skoro hmatatelné, jako n jaké stigma.“ Zvážn l. „A co to je?“ naklonil se ke mn tak ka dychtiv . „To já nevím, skoro vás neznám a zahlédla jsem to jenom na chvíli.“ „Pravda,“ p ipustil. „A proto jste tady. Abychom to napravili.“ 66

Zt žka jsem polkla: „Jak?“ „ ekn me, zatím hypoteticky, že by se mi hodilo znát povahu své vnit ní síly. N kdy m zneklid uje, že znám jen její výhody, ale to slovo, které jste použila – stigma – m varuje, že tu mohou být i jistá rizika. Rád bych je odhalil, než m nep íjemn p ekvapí v té nejmén vhodné chvíli. Necht la byste se mnou na tom pracovat?“ „Pro byste mi m l v it?“ Vstal ze svého místa a p ešel ke mn . Vzal m za bradu a pak neskute n jemn p itiskl své rty na moje. V mém klín jako by se probudila kobra a její uštknutí mi do žil vyslalo ohe . „Kv li tomuhle,“ odpov d l, ale nebyl v tom žádný výsm ch. Možná na tom byl stejn jako já. Možná práv tohle bylo jedno z t ch rizik jeho „vnit ní síly“, kterých se obával. „Než jsem potkal vás, netušil jsem, že by mé nadání mohl n kdo uvid t,“ ekl. „Trochu m to zneklid uje, ale jenom trochu.“ Pochopila jsem, že pokud odmítnu, nedovolí mi žít. „Mohu se rozmyslet?“ zeptala jsem se. „Ale jist ,“ bezvýrazn se usmál a znovu se posadil. „Jen byste stále m la mít na pam ti, že tohle je nabídka, která se neodmítá.“ „I tak se pot ebuju rozmyslet,“ trvala jsem na svém. „Dobrá,“ souhlasil. „Odvedou vás zp t do cely a zítra ráno ekám vaši odpov . Dobrou noc, Nikito.“ „Dobrou noc, Xaverie,“ riskla jsem to. Když on mohl používat mé k estní jméno, pak i já mohla používat to jeho. Odm nil m další ne ekaný úsm v. Bohužel, celou noc jsem na rozmyšlenou nem la. Jen t ch pár minut, než dojdeme k podzemní studni. Kdyby má nemoc už nepostoupila do finálního stádia, byla bych o tom snad i uvažovala. Zajímal m . P itahoval m . A navíc jsem si ím dál tím jasn ji uv domovala, že zpátky do své skute nosti se už nikdy nevrátím. Možná by mi mohl pomoct, kdybych se mu sv ila, napadlo m , ale hned jsem to zavrhla. Pro by mi m l pomáhat? Skoro nic jsem o n m nev d la. Podle toho, co se mi doneslo, bylo jasné, že 67

X-Hawk není žádný altruista. Navíc by mi nejspíš nev il, a než by se p esv d il, že nelžu, byl by se mnou ámen. Rozhodla jsem se rad ji vsadit sama na sebe. Sešli jsme dol po schodech a moje spása se p iblížila. Nebylo to nijak složité. Vedli m sice mezi sebou, ale ani jeden z nich nep edpokládal, že bych mohla sko it do studny. Spíš by správn reagovali, kdybych se vrhla zp t nebo se jim pokusila vzít zbran nebo ud lala n co jiného smysluplného. Já se však jen prosmýkla mezi nimi a vysko ila na obrubu. Jeden z nich m zachytil za šaty, ale na to jsem nedbala. Sko ila jsem a tenká látka povolila jako papír. Vylétla jsem z od vu jako motýl z kukly a vzáp tí se nade mnou uzav ela hladina. Dol , stále dol , až na samé dno.

68

PROM NA Ten zážitek se slovy dá jen st ží popsat. Tušila jsem, že se to stane, ale v duchu jsem si tu p edstavu protivila. Hnusila se mi a íkala jsem si, že jestli na to skute n dojde, rad ji se zabiju než dožít zbytek svých dní jako stv ra. Ale ta voda, ta sladká a chladivá voda smyla všechen odpor a hnus a zanechala m o išt nou. Znovuzrozenou. Má pokožka se vypnula a vyhladila, vlivem chladu se stáhla a b hem n kolika minut se pokryla slabounkou olejovou vrstvi kou, jako bych se práv po koupeli nat ela t lovým mlékem. Jen na chvilku jsem propadla panice, když se zdálo, že prsty na nohou a na rukou mi srostly dohromady. Cht lo to jen trochu síly, a když jsem je od sebe odtáhla, byla mezi nimi tenou ká a hebká blanka, která každé mé tempo umoc ovala. Nemohla jsem se vid t, ale cítila jsem slabý tlak kolem úst, jak se rozši ovala, aby byla schopná pojmout víc vody, a n kde hluboko v krku se mi otev ely dva otvory, které ústily do žáber za ušima. M la jsem strach a zadržovala jsem vzduch v plicích tak dlouho, jak jen to šlo, ale nakonec jsem musela vypustit velkou bublinu a zkusit své nové orgány. Žádná bolest nep išla, jen p íjemný osv žující chlad. Po t ch dlouhých sedmi dnech, kdy m stravovala hore ka vnit ní prom ny, jsem op t nabyla vnit ní rovnováhy. Tiskla jsem se až na dn studny ke kamenné st n a dívala se na projektily, které jako žihadla zpomalen rozrážely vodní masu. Boty jsem z nohou skopla dol a bosá chodidla s neuv itelnou rozkoší zabo ila hluboko do ídkého bahna. Zbavila jsem se i ostatních zbytk oble ení, podprsenky i spodních kalhotek, teprve pak jsem se cítila pohodln . Vlasy kolem m vytvo ily zlatý oblak a trochu mi p ekážely, když jsem se rozhlížela a hledala nad 69

sebou p epad, ale nevadilo mi to. Nahá v ledové vod jsem si po své prom n p ipadala víc žensky než kdy jindy. Byl to nádherný pocit. Najednou mi p išlo sm šné, jak moc jsem se snažila tomuto okamžiku vyhnout. Naho e jsem hned nad hladinou zahlédla erný otvor. Od obruby k n mu vedly kovové stupáky. Ješt chvíli jsem ekala, dokud st elba neustala, a pak jsem k n mu vyrazila jako šipka. Musela jsem zmizet, než se X-Hawkovi muži vrátí a za nou hledat moje t lo. I když kdoví? Možná jim rozkládající se mrtvola ve studni, jejíž voda se stejn nepoužívá, bude lhostejná. Vystr ila jsem hlavu nad hladinu a zkusila se nadechnout vzduchu. Šlo to bez potíží. Zachytila jsem se prsty okraje tmavého otvoru a pak jsem do n j hladce vklouzla. Nebyl moc široký, ale já jsem jím díky štíhlé postav prošla snadno, jen jsem se modlila, aby se n kde dál nezužoval. P epadový kanál klesal jen pozvolna a byl hodn dlouhý. Zrovna když už jsem si íkala, že by m l pomalu ústit do kanalizace, narazila jsem na m íž. Málem jsem zpanika ila, i když k tomu nebyl d vod. S m íží sta ilo po ádn zacloumat a vypadla. Musela ústí chránit už n jakých p t nebo šest set let. Vylezla jsem ven a sko ila rovnou do Vltavy. N jaký nov nabytý instinkt m okamžit vedl na dno, teprve tam jsem se uklidnila. P esv d ila jsem se, že venku už je tma, a opatrn jsem se op t vyno ila na hladinu. Prozkoumala jsem své okolí a dob e si zapamatovala, kde se nachází cesta, odkud jsem p išla. Nedaleko po pravé stran jsem vid la sochy Karlova mostu. Možná jsem se m la hned za ít starat o pomoc Ková ovi, ale nemohla jsem odolat, musela jsem vyzkoušet své nové schopnosti. Pono ila jsem se op t do špinavé vltavské vody a splývala s ní, drala se proti proudu a prohlížela si í ní dno o ima, které vid ly o moc lépe než d íve. Teprve když odezn l první a nejsiln jší nával euforie, za ala jsem jednat. Pot ebovala jsem zbra a napadal m jen jeden lov k, který mi ji mohl obstarat. 70

Vzpomn la jsem si na vypráv ní obhroublého chlapa z metra. Tiše jako štika jsem klouzala m l inou podél b ehu a vyhlížela jsem svou ko ist. Netrvalo to dlouho a opravdu jsem narazila na párek mladých milenc . Stáli hned na kraji vody a objímali se a líbali, jako by si v bec neuv domovali nebezpe í. Tiše jsem se nadzvedla z vody, popadla tu holku za kotníky a strhla ji do vody. Ani nevyk ikla a byla pod hladinou. Než stihla za ít bojovat, ude ila jsem ji do spánku p ipraveným kamenem. Pak jsem její krvácející hlavu vytáhla na vzduch, aby se neutopila. „Telefon,“ p ikázala jsem klukovi, který ješt ani nechápal, co se vlastn stalo. „Polož ho na zem a jí se nic nestane.“ Byl rozumný, ale i kdyby nebyl, byla jsem odhodlaná opakovat to n kde jinde znovu a zkoušet to tak dlouho, než n jaký p ístroj seženu. Tenhle kluk ale asi svoji holku fakt miloval, protože ji v tom nenechal. Neza al je et ani nezdrhnul, místo toho položil sv j mobil na b eh hned k vod . „Ustup!“ Poodešel o t i kroky zp t. „Neubližuj jí,“ hlesl. „Bude v po ádku,“ ekla jsem a položila ji hlavou na b eh. Vzala jsem mobil a s rukou nad vodou jsem se rychle vydala na druhou stranu eky, abych si v klidu vy ídila nutný telefonát. Nejd ív jsem vyto ila informace, aby mi sd lili íslo m lnické armádní základny. Pak jsem zavolala p ímo tam a cht la kapitána Milana Fra ka. „Fran k,“ ohlásil se stroze. „To jsem já, Nikita,“ p edstavila jsem se a použila ten nejvíc žádoucí tón hlasu. Okamžit roztál: „Dobrý ve er, Nikito! Jak se máte? Už jsem ani ne ekal, že se ozvete.“ „No… já mám za sebou hrozný týden a po ád ješt nem žu ve er usnout,“ ekla jsem zraniteln . „Po ád se mi vrací ta noc a ráno. Brácha n kam zase vypadl za holkama. Tak jsem si íkala, jestli byste t eba nep ijel a n kam bysme nezašli. Teda, já vím, že je moc pozd a asi vás ruším…“ 71

„Ale ne. V bec ne!“ reagoval p esn tak, jak jsem ekala. „Kde vás m žu vyzvednout?“ „Víte, jak je to mlýnské kolo u Karlova mostu, na Malé Stran ?“ „Jasn ,“ souhlasil. „Ale možná byste m la po kat n kde dál od vody. Ší í se divné zv sti. Podle posledních pokus m žou mloci žít i ve sladké vod . Vyzvednu vás rad ji u profesorky Stránské.“ „Ne, ne, jsem už venku, musela jsem si jít prov trat hlavu. Sakra,“ zaklela jsem. „Dochází mi baterka. Budu tam za hodinu. Po kám, tak zatím pa.“ Hodila jsem telefon do vody. M la jsem hodinu na to, abych si našla n jaký p kný klacek. Necht la jsem Fra ka zabít, ale musela jsem ho složit první ranou. Škoda, mlokovi by zcela jist nepomohl dobrovoln . Bezproblémovému kontaktu s lidmi moje prom na opravdu nenapomáhala. Fran k p išel dokonce s desetiminutovým p edstihem. Musel z M lníka vyrazit hned, jak zav sil. M l na sob uniformu a ješt p ed p ti hodinami bych ekla, že mu to sluší. Te se mi jeho ústa zdála moc malá a o i m l blízko u sebe jako gorila. Byl p íliš mohutný a neohrabaný. Prost lov k. „Jsem tady dole, u vody,“ zavolala jsem tiše nahoru ze stínu pod schody. „Poj te nahoru, Nikito, u vody není bezpe no, už jsem se vám snažil íct…“ „Poj te vy dol , n co pro vás mám!“ odpov d la jsem škádliv . Budiž mu e eno ke cti, že místo aby se plan dohadoval, p esko il nízkou kovovou branku a sešel dol . Vzáp tí se setkal s mou provizorní zbraní. Šel k zemi hned, ale neztratil v domí. Za al se zvedat a jeho ruka zamí ila k opasku pro zbra , o niž jsem tolik stála. „Ned lej to,“ varovala jsem ho, ale nedal si íct. Musela jsem ho ude it ješt jednou, po té druhé rán se už ani nehnul. Dotkla jsem se prsty jeho krku. Puls m l velmi slabý, ale já se o n j nemohla starat. Na Malé Stran bylo ješt po ád docela 72

dost turist , i když valná v tšina z nich se už rad ji rozumn držela od vody dál. Sebrala jsem mu st elnou zbra a taky vojenský n ž, který m l u sebe, a zabalila to, každé zvláš , do n kolika igelitových pytl , které jsem p edtím vyhrabala z odpadk . Vytáhla jsem mu z kalhot opasek a zauzlované pytle na n j navlékla. Opasek jsem si zapnula kolem pasu, abych m la p i plavání volné ruce. Teprve pak jsem vzala jeho mobil a zkusila u nás univerzální 112. „Operátor. Co si p ejete?“ Udala jsem místo a povahu Fra kova zran ní a pak jsem zav sila. Já sama jsem tam už nesm la být, až p ijede sanitka. Doufala jsem, že p ijedou v as. Mou pomoc pot eboval n kdo jiný. Sko ila jsem do vody a vrátila se stejnou cestou, jakou jsem p išla. Spolu s dobou, kterou jsem strávila ve vod , se rychle zlepšovaly i mé mlo í dovednosti. Návrat mi trval mnohem kratší dobu. Lana, které vedlo st edem studny dol , jsem si všimla okamžit . Naho e jsem ale nikoho naklán t se p es okraj nevid la. Bu tam dole hledá mé t lo potáp , nebo kamera. Odepjala jsem opasek a nechala jsem zbran v sá ku v p epadovém kanálu. Opatrn jsem vklouzla do studny a vydala se podél lana dol , skoro volným pádem, abych když tak mohla p edstírat, že jsem mrtvá. Byla to kamera. Ulevilo se mi. Omotala jsem si prameny vlas kolem tvá e, aby skrz n nebyly poznat mé pozm n né rysy a žábry za ušima. Prsty na nohou a rukou jsem p itáhla k sob a skryla tak plovací blány. Pak už jsem se jen voln vznášela a ekala, až m kamera zam í. Netrvalo to nijak dlouho. Asi minutu plula kolem m a snímala m ze všech stran, potom se na lan za ala zase zvedat vzh ru. Opatrn jsem se vrátila pro n ž. Ten jsem na rozdíl od pistole mohla použít i ve vod bez rizika, že mi zp tný ráz vzhledem k množství vody vytla ené z hlavn poláme prsty nebo mi ji vyrazí z ruky. Ani nemluv o tlakové vln , která by mi prorazila ušní bubínky, což by pod vodou byl fakt pr švih. Chvíli jsem ekala, 73

jestli se n kdo nespustí dol pro mé t lo, ale nikdo nep icházel. Bu to nesp chalo, nebo jim to hnijící torzo ve studni bylo lhostejné. A tak jsem vzala i pistoli a vyplavala na hladinu. Chytila jsem se prvního stupátka a za ala lézt vzh ru k okraji studny tak tiše, jak jen to šlo. Hned vedle studny ležela na zemi podvodní kamera. Dva XHawkovi muži se sklán li nad monitorem a prohlíželi si a komentovali rádoby vtipn intimní ásti mého t la, které p edtím p kn zblízka nasnímali. Moc jsem nep emýšlela. Prvního jsem popadla za vlasy, strhla mu hlavu dozadu a bodla tak hluboko do hrdla, jak to šlo. N ž jsem rychle vytáhla. Vytryskl rudý proud krve a skropil všechno v dosahu dvou metr , ale to už ten druhý zareagoval a oto il se ke mn . Na nic jsem ne ekala a znovu jsem bodla. Vrážela jsem do n j ost í, dokud stál. Když jsem se p esv d ila, že jsou mrtví, obrala jsem je o zbran a klí e od cely. Vzala jsem si i všechny jejich peníze. Mohly se hodit. Prob hla jsem chodbou a rychle odemkla celu. JFK na m koukal jako na p ízrak. „To jsem já,“ ekla jsem. „Nikito?“ údiv a odpor dokázaly zchladit mé dosavadní nadšení nad prom nou, ale nekomentovala jsem to. Rozvázala jsem mu pouta a ukázala mu ob zbran , aby si vybral. On stejnou cestou jako já odejít nemohl. P epadový kanál by pro n j byl moc t sný. „Mám jít s tebou, nebo ti budu spíš p ekážet?“ zeptala jsem se prakticky. Dovedla jsem si p edstavit, že bych mu v boji asi nebyla moc platná, a navíc se mi za ínal krátit dech. Ano, mohla jsem se pohybovat i na souši, ale po delší dob mi to už inilo obtíže. asem si možná zvyknu, ale te byla má prom na ješt p íliš živá a intenzivní. Siln jsem toužila po návratu do vody. „Nenechám t tu,“ odpov d l. 74

Krátce jsem se zasmála: „To já jsem tu nenechala tebe, jestli sis nevšiml. M žu zmizet studnou.“ „Tak jo, to bude lepší, aspo se na tebe nebudu muset ohlížet. Kde se sejdeme?“ „Musí to být n kde u vody,“ ekla jsem. Dýchala jsem zt žka, i když jsem ješt po ád nesípala a nechr ela jako ti dva zajatci p ed týdnem. Opravdu to byl teprve týden? Domluvili jsme si místo setkání a vyšli z cely na chodbu. JFK byl po ád p ede mnou a kryl m . U studny uznale hvízdl nad dv ma mrtvými. „Tak zatím,“ rozlou il se. „Fakt to zvládneš?“ ujistila jsem se. Vypadal strašn , ale zdálo se, že n kde našel síly, o nichž jsem netušila, že je má. Byl natolik profesionál, že dokázal ignorovat bolest a zran ní. „Budu tam d ív než ty,“ ekl a já mu skoro v ila. Ale jen skoro, a proto jsem jeho výzvu p ijala. „To sotva,“ ekla jsem a sko ila jsem do vody. Byla jsem tam samoz ejm d ív, dokonce o tolik, že jsem si za ínala vy ítat, že jsem ho v tom nechala a neposkytla svou pomoc, jakkoli jsme ji oba považovali v boji za chabou. Po ulici kolem eky jezdilo jedno auto za druhým a každou chvíli se ozvala siréna sanitky nebo policejního vozu. Ten zvuk byl nep íjemný. P ipomínal mi, co všechno se mohlo stát a emu jsem ho nechala elit o samot . Ozvaly se tiché kroky a n kdo zamí il p ímo k místu, kde jsem se t sn pod hladinou ukrývala. Ten lov k s sebou nesl n jaký balík zabalený v igelitu, tak jsem ho nejd ív nepoznala. Ale pak se proti m sí nímu nebi promítla mužská silueta a já si byla jistá, že je to Ková . Posadil se na vlhkou dlažbu u eky a ekal, až se ukážu. Vyno ila jsem se. „Ztratil ses jim?“ zeptala jsem se. „Jinak bych tu nebyl,“ opá il utahan . „Jestli mrtví um j chodit, tak se možná n kdo p iplazí, jinak sotva.“ „Zabil’s je všechny?“ zamrazilo m . 75

Kupodivu ne kv li nebezpe í, jemuž elil, ale kv li p edstav mrtvého t la v erném plášti. Nemohl p ece zabít Hawka. To jsem necht la. To nebylo možné. „M l jsem kliku, bylo jich tam jen pár, ostatní z ejm vyrazili s X-Hawkem n kam hledat Stránskou,“ odpov d l. „A my bysme m li ud lat totéž. Te už nejde jen o tebe. Jestli po ní pátrá XHawk, je nezbytné, abychom ji my našli první.“ „A co pak? Varovali ji? Využili ji?“ ušklíbla jsem se. „My dva? Nebo my – Ková i rovnováhy?“ „Chceš z toho te vycouvat?“ pochopil. „Te , když už nejde jenom o tebe?“ „O m už nejde v bec, jestli sis ješt nevšiml.“ „T eba se to dá zvrátit,“ namítl. „T eba o to nestojím,“ usadila jsem ho. „Aha,“ kývl hlavou. „No tak hodn št stí, Nikito.“ Zvedl se a odcházel. Tak jsem to ale necht la. Bylo mi jasné, že bude Stránskou dál hledat a že bez mé pomoci neusp je. „Po kej!“ zavolala jsem za ním tiše. „Co ješt ?“ ohlédl se p es rameno. „Budeme pot ebovat lo ,“ ekla jsem a usmála se. On ten úsm v op toval. A m to zah álo u srdce.

76

NA MO I Kde jinde jsme m li hledat profesorku Janu Stránskou než u mlok ? U mého lidu. Doma. Ta slova m napadala sama a p inášela s sebou bolestné trnutí u srdce. Nikdo jiný tomu nemohl rozum t. Bylo to tak niterné, ta touha být mezi svými. Mezi stejnými. Mezi t mi, kte í mi budou rozum t a pochopí všechno, co se ve mn te tak p ekotn odehrává. N kdy jsem se doslova vznášela na vln euforie jako ty první hodiny po prom n a pak jsem se zase utáp la v nejhlubší beznad ji a nemohla se na Ková e ani podívat, protože v jeho o ích jsem beze vší milosti vid la, co se ze m stalo. Ale potom jsem se op t pono ila do vln Labsko-dunajského pr livu a ty odnesly všechnu ošklivost a daly mi pocítit svobodu tak koncentrovanou, že jsem ji cht la vyk i et do celého sv ta. Pravda byla, že jsem tak trochu šílela. Byla jsem si jistá, že Pasquale se virem zp sobujícím prom nu nakazil od Stránské, takže i ona sama musela prom nou projít. Už p ede mnou. Mohla mi to vysv tlit, mohla mi pomoct se s tím n jak srovnat. Krom toho jsme ji museli varovat p ed XHawkem, i když jsme nem li ani tušení, co od ní m že chtít. Nešlo jen o Stránskou jako jedince, ale o nás všechny. A již od ní X-Hawk cht l cokoli, bylo v našem nejvlastn jším zájmu, aby to za žádnou cenu nedostal. Naše lo nebyla nic moc, aspo v mých o ích, ale na zap j ení ni eho lepšího nám peníze, o které jsem obrala X-Hawkovy strážné, nesta ily. John ji dob e prohlédl a tvrdil, že je v docela slušném stavu a že nám poslouží dob e. I tak se mu s ní ale na otev ené mo e moc necht lo. Snažila jsem se jeho chmury trochu rozptýlit. 77

„Mo e je te m j domov,“ ekla jsem. „V pohod to zvládneme. Já mo e znám.“ „Mo e nezná nikdo,“ odpov d l temn . Ani on nem l zrovna povídavou náladu. Hodn spal a lízal si rány. Nechávala jsem ho na pokoji. Našt stí jsem s ním nemusela být na lodi. Dávala jsem p ednost tomu cestovat o samot , hlubokou chladivou vodou, která m posilovala. I mé rány se pomalu zacelovaly. Hlavn bledl obraz lorda Hawka v mé mysli. Když jsme však vyjeli na širé mo e, št stí nám p estalo p át. Ucítila jsem to svými novými smysly, ale nepoznala jsem, co se d je. V kone cích prst m brn l neklid, voda mi najednou chutnala naho kle a vzduch divn páchl. Všechno m pudilo opustit svrchní vrstvy vody a skrýt se do hlubiny. Na chvíli jsem se obávala, že to jsou p íznaky toho, že má prom na n jak dál pokra uje, že tahle má podoba ješt není kone ná, ale pak jsem si všimla, jak zachmu en John pozoruje modrou oblohu. P iplavala jsem blíž k lodi, zachytila se žeb íku a vylezla na palubu. Nahota mi už p išla p irozená a i on si už zvykl. „Myslím, že se n co chystá,“ ekla jsem. Ze zápachu ve vzduchu se mi zvedal žaludek. „I já,“ souhlasil k mému p ekvapení. „M ní se po así.“ „Bude bou ka?“ pochopila jsem. „A p kná,“ p ikývl a ukázal na vysoký kupovitý mrak, který vypadal jako kv ták. „Musím zajistit lo .“ Nem la jsem pon tí, co tím myslel, ale on se po palub pohyboval cílen a zjevn v d l, co d lá. Pomoc nežádal, tak jsem se jen snažila nep ekážet a zatím jsem sledovala to mra no. Brzo už nep ipomínalo kv ták, ale spíš erný h ib, a taky jsem spat ila první zablýsknutí a vzáp tí m ohlušil hrom. P išlo další zah m ní, ale blesk jsem tentokrát nevid la. Ohlédla jsem se a zatrnulo ve mn . Za mými zády se otev elo peklo. Obloha se doslova va ila erní a práv ji za aly k ižovat blesky jako zlaté t ásn . „Nechci panika it,“ ekla jsem Ková ovi, který se mi v nepromokavém plášti a vysokých botách postavil po bok a také sledoval to divadlo, „ale není to t eba nebezpe né?“ 78

79

Rozesmál se, ale zn lo to n jak nevesele a hroziv . „A to ses ješt nepodívala tamhle,“ ukázal nad p í lodi a já spat ila t etí bou ku, která visela nad obzorem. Po así nás sev elo v kleštích. „Co budeme d lat?“ doufala jsem, že má n jaký plán. „Budeme se to snažit p ežít,“ odpov d l, ímž m moc nenadchl. Asi to poznal, protože dodal: „Ale ty p ece mo e znáš, budeme v pohod .“ „Moc vtipný,“ do smíchu mi teda zrovna nebylo. Všechno ve mn k i elo, abych sko ila do vody a zmizela ve tm dole, d ív než bude pozd . Na rameno mi dopadla první t žká kapka. A pak to p išlo, stejnou rychlostí jako ve filmu. Do lodi se op el poryv v tru a vlny kolem se zvedly a zhouply nás jako na houpa ce. Rozpršelo se. Ne, to bylo slabé slovo, b hem minuty lilo tak, že jsem nevid la na krok. Voda po palub tekla proudem a hladina kolem nás ožila, jako by se v ní svíjely smy ky obrovských hadích t l. Mo e se prom nilo v t žkými kapkami po obané monstrum a my jsme balancovali na jeho t le. Držela jsem se n jakého provazu, tedy spíš jsem na n m na naklon né palub visela, a proklínala jsem se, že jsem se nestihla p ivázat nebo rad ji, že jsem nezmizela, dokud byl as. Te už jsem do vody nemohla. Kterákoli ze silných vln by m otloukla o bok lodi jako hadrovou panenku. Johna jsem vid la jen jako nez etelnou šedou šmouhu n kde vp edu, nemohla jsem poznat, co d lá, aby nás udržel na hladin . Zatím mu to vycházelo, i když jsme se propadali mezi vlny vysoké jako d m a pak zase stoupali na jejich vrchol, až se mi z toho pohledu d lalo zle. P išlo krupobití. Kroupy byly jen velikosti korálk , ale úpln to sta ilo. Dopadaly na mou nahou k ži jako kamení, a i když jsem se kr ila, jak jen to šlo, k i ela jsem bolestí a tušila jsem, že až to skon í, budu samá mod ina. Jenže jako by to skon it nem lo nikdy. Bou e se protáhla na n kolik hodin a nebe stále protínal aspo jeden blesk. Vlastn jich v tšinou bylo spíš víc. Až jsem se divila, že nás ješt žádný 80

nezasáhl. A koli za daných okolností by se na zásah bleskem dalo nahlížet spíš jako na št stí, aspo bychom to m li relativn rychle a bezbolestn za sebou. Náhle se ozval strašlivý praskot. Byl slyšet i p es hluk bou e a mn bylo jasné, že je zle, i když jsem ješt nev d la, co se d je. T sn vedle m dopadl zlomený st že . Do nohy m švihlo lano, až jsem za ala krvácet, ale to nebylo nic proti poškozené palub a ohnutému zábradlí. Celá lo se pod tou tíhou vychýlila k levé stran . „Musíme to hned zajistit,“ k ikl mi do ucha John. Zjevil se u m jako duch a dal mi do ruky jeden n ž. „Od ež všechna lana!“ Sám se ohnul s druhým nožem v prava ce a dal se do toho. „Nehodíme to radši celé do vody?“ „Jestli chceš, aby nám to s další vlnou prorazilo trup,“ za val a pokr il rameny. Beze slova jsem za ala plnit jeho pokyny. Moc mi to nešlo. I když n ž byl nejspíš dost nabroušený, lana byla silná a pevná. Když jsem dokon ila všechno v dosahu, jen na chvíli jsem se pustila, abych se dostala dál a mohla pokra ovat. To se mi hned vymstilo, p es palubu se v tu chvíli p elila další obrovská vlna a smetla m dol do mo e. Kdybych byla ješt lov k, byla bych mrtvá b hem minuty, v tom vroucím kotli se nedalo plavat. Nikdo se nemohl udržet na hladin . Ale já se na hladin udržet nepot ebovala. Okamžit jsem se pono ila a myslela jen na jedno – dostat se dol . Hnala jsem se co nejhloub ji. P esto jsem neutekla úpln . M j sluch vyhodnocoval zvuk vln, které se t íštily o boky lodi, tak jsem ji mohla sledovat jako tmavý stín nad sebou. Držela jsem se za ní stále v záv su, abych se když tak mohla pokusit pomoct Johnovi, pokud by lo selhala. JFK za mnou nesko il, což bylo jen dob e. Nemohl mi pomoct a asi si moc dob e uv domoval, že i p es jeho výcvik a zkušenosti mám já po své prom n mnohem v tší šanci, že v rozbou eném mo i p ežiju. Bou e trvala ješt t i hodiny a pak se vytratila tak rychle, jako se objevila. 81

Mo e ješt nebylo úpln klidné, když jsem šplhala nahoru na palubu ztichlé lodi. Samoz ejm jsem na Johna volala, ale nikdo mi neodpov d l, a to m hluboce zneklid ovalo. Když jsem se p ehoupla p es poni ené zábradlí, uvid la jsem zlomený st že pevn p ipoutaný k jeho zbytk m. Vedle n j ležela zm lan a provaz a roztrhaná plachta. Ale John nikde. Opatrn jsem p ekra ovala nepo ádek, poran né lýtko jsem m la v jednom ohni. P ipomínalo mi, že musím být opatrná. B hem týdne to už bylo moje t etí zran ní a já si nenamlouvala, že vydržím o moc víc. Zamí ila jsem ke kormidlu, které se voln to ilo. U n j jsem na zemi uvid la bezvládné mužské t lo. „Johne!“ p estala jsem dbát na opatrnost a rozb hla jsem se k n mu, hru sev enou obavami, že je mrtvý a já v tomhle novém sv t z stala sama a bez pomoci, s povinností elit tomu nejhoršímu nep íteli. Žil. Jeho srdce sice bilo jen slab a p íliš rychle, ale dýchal. P evrátila jsem ho do stabilizované polohy, byl t žký a nebyla šance, že bych ho dokázala zvednout a odtáhnout na l žko. M l spoustu r zn hlubokých od rek po celém t le. Ty erstvé byly následkem bou e, ty starší si odnesl z výslech . Nejoškliv jší ránu m l na spánku. Práv ta ho nejspíš poslala do bezv domí. Nechala jsem ho tam a vydala jsem se do kajuty pro lékárni ku a pitnou vodu. A také pro n co na zastín ní. Jen t žko se tomu dalo v it, ale noc minula a na dob la vypálené obloze te zá ilo slunce. Vzala jsem, co jsem pot ebovala, a cht la jsem se k n mu vrátit, ale pak m j pohled padl na jeho l žko a roh bílého balíku, neprodyšn uzav eného v igelitu, jenž si John p inesl po út ku a který od té doby cestoval s námi. Ne ekl mi, co v n m je, což se m trochu dotklo. Jako by mi nev il, a já se pro n j p itom vrátila. Nemohla jsem odolat, i když jsem asi m la pospíchat poskytnout mu první pomoc. Klekla jsem si a odlepila pásku na okraji. Cht la jsem jen nakouknout. Uvnit byla n jaká látka, pevná a hrubá jako na oble ení do p írody. Vytáhla jsem cíp vzniklým otvorem, páchl a byla na n m krev. 82

Co to proboha je?! „Co to d láš?“ ozval se v tu chvíli za mými zády hluboký hlas a já doslova nadsko ila. „Co blbneš!“ vyjela jsem na n j. „Málem jsem z tebe m la infarkt!“ Byl v obli eji úpln bílý a sotva se držel na nohách. Beze slova jsem se odsunula od postele, aby si mohl lehnout, a podala mu láhev s vodou. „Dík,“ ekl a pak pokývl hlavou k tomu balíku. „Zase to zalep a dej to, kde to bylo.“ „Pro ?“ cht la jsem v d t. „M že se to hodit,“ pokr il rameny. „Co je to?“ Neodpov d l, a když jsem se na n j podívala, zjistila jsem ke svému údivu, že spí. Nebo možná jen znovu upadl do bezv domí. Rychle jsem mu zkontrolovala dech a tep a pak jsem ten pitomý balík kopla pod postel. Te na to opravdu nebyla ta správná chvíle. Otev ela jsem lékárni ku a p ipravila si dezinfekci a obvazy. JFK prospal celý den a celou noc. Nebudila jsem ho, jen jsem mu dávala pít, když zrovna na chvilku procitl. Dostal hore ku, ale to se dalo ekat, okolí ran a ranek zarudlo a nateklo a já nev d la, co jiného d lat, než je udržovat v istot a míchat Johnovi do vody jediná antibiotika, která jsem v lékárni ce našla. Oble ení a l žko bylo brzy úpln propocené, ale nemohla jsem ho ani p evléknout, jeho skoro metrák byl na m moc. Lo jsem nechala, jak byla, stejn jsem nem la páru, jak ji ovládat. O sebe jsem se ani moc nebála, tedy ne o sv j život. Obavy o budoucnost, to bylo n co jiného. Po ád jsem stála na palub a vyhlížela n jaké plavidlo, i když slunce m mu ilo a dýchala jsem jako astmatik. Vlastn jsem si nebyla jistá, jestli bych se v p ípad , že by se n jaká lo p ece jen objevila, m la radovat nebo chystat na obranu. X-Hawk si náš út k ur it nenechal jen tak líbit a dalo se p edpokládat, že te po nás pátrá všemi dostupnými prost edky. Jenže stejn žádná lo nep iplula a ráno se JFK zvedl z l žka, jako by se nic nestalo. 83

Byl ješt trochu pobledlý, ale jinak vypadal p ekvapiv fit. „Jak ti je?“ zeptala jsem podezírav , takovému zázraku se mi moc v it necht lo. „Ujde to,“ odpov d l, protáhl se kolem m a zamí il k boku lodi, aby vykonal svou pot ebu. Cht la jsem se k n mu ze slušnosti obrátit zády, ale on v tu chvíli za val: „A kurva!“ a usko il dozadu. Vzáp tí se nad zábradlím objevila první mlo í hlava. John popadl do ruky první v c, která se namanula, n jaký ulomený sloupek od zábradlí, a zaujal obrannou pozici. Já se zhluboka nadechla suchého vzduchu. Byl to jen hloupý zvyk z dob mé lidské existence. Horký vzduch mi spálil plíce a já se rozkašlala. Mlok nebyl sám, po celém obvodu lodi p icházeli další, bylo jich ur it p tadvacet, možná i víc. Na první pohled nebyli ozbrojení a netvá ili se nijak výhružn , ale m li ke stehn m a p edloktím p ipoutány vaky z n jakého materiálu, který dokonale lnul k jejich hladkým a holým t l m, a ty mohly obsahovat cokoli. Beze slova prohlédli lo , a teprve když se ujistili, že nehrozí žádné nebezpe í, vyhoupl se na palubu jejich v dce. Byl to vysoký muž, ale jeho postava byla hubená a svalstvo povolené, rozhodn nešlo o žádného atleta. Ostatní mu zjevn prokazovali úctu, takže nebylo pochyb o tom, že spole enský respekt u mlok stejn jako u lidí nejde ruku v ruce s fyzickou zdatností, ale z ejm s úpln jinými hodnotami. Když m spat il, mihl se v jeho o ích údiv, který se rychle zm nil v zájem. „Jsi tu s lov kem?“ zeptal se a mn se ulevilo, když jsem uslyšela eštinu. Angli tina, n m ina a francouzština mi sice ned laly potíže, ale jeho jazyk napovídal, že by mohl znát Stránskou. „S lov kem,“ p ikývla jsem, „ale hledáme vás.“ „Kdyby nás hledal jen lov k, nep ekvapilo by m to a na míst bych takovou hrozbu odstranil,“ ekl pomalu. „Kdyby nás hledal jen jeden z našich, rád bych ho uvítal. Ale tahle kombinace mi d lá starosti.“ 84

„Starosti by vám m ly d lat jiný v ci,“ poznamenal JFK temn . Netušila jsem, jestli tím mínil sebe nebo X-Hawka, ale rad ji jsem se do toho vložila. „Hledáme profesorku Janu Stránskou a myslíme si, že by mohla žít mezi vámi.“ „Co od ní chcete?“ jeho otázka mi potvrdila, že jsme na správné stop . „Varovat ji,“ odpov d la jsem mírn . „Varovat ji m žeš, ale jen ty,“ ekl. „P jdeme spolu,“ zavr el JFK. „O tom ty nerozhoduješ!“ šlehl po n m pohledem mlok. „Ale já ano,“ op t jsem zasáhla. „A já bez n j nikam nejdu.“ Chvíli to vypadalo, že náš odpor ho zatvrdí, ale byl to rozumný muž na svém míst , protože nakonec kývl hlavou a nabídl smírné ešení: „Když chceš sdílet jeho osud, to varování m žu Jan p edat já.“ Oce ovala jsem, že se chce dohodnout, i když to z nás mohl prost vymlátit a pak nás pod ezat a hodit do mo e. „Jenže to nep jde,“ ekl John klidn . „Pot ebujeme na oplátku n jaké informace. Co jste za a jaké jsou vaše schopnosti a vybavení…“ „Myslíš si, že jsem padlý na hlavu? Že za fiktivní varování ti sv ím do rukou náš osud? Osud celého lidstva?“ „Vy nezastupujete celé lidstvo,“ namítl John. „Ale brzy budeme,“ ušklíbl se mlok a obrátil se op t na m . „Dost e í. M l jsem pochopení, protože jsi jednou z nás. Osobn jsem se p esv d il, že volání zm n v nás je tak silné, že bys nás nikdy nezradila, ale možná jen nevíš, že nás zrazuješ, když v íš tomuhle lov ku. Možná jsi p esv d ená, že tím naší v ci pomáháš.“ „Nejsem tak naivní, abych nepoznala skute ného nep ítele,“ odsekla jsem. „Stránské hrozí velké nebezpe í a s ní dost možná i nám všem. Muž, který ji hledá, ohrožuje i Johna a jeho lidi, je to tedy náš spole ný nep ítel, a od profesorky n co chce, n co podstatného, a když zjistíme, o co jde, m žeme se mu spole n líp ubránit. My i oni.“ 85

„Xaverius Hawk se vrátil?“ úpln zbledl. „Znáš ho?“ Neodpov d l mi, ale obrátil se na Ková e: „Je tu zp sob, jak m žeš jít s námi a s Janou si promluvit. Musíš se stát jedním z nás.“ „To nep jde,“ odmítl JFK. „Já ti ale nedával na vybranou,“ up esnil mlok a sáhl do stehenního vaku. Když ruku vytáhl, držel v ní injektor.

86

M STO MLOK „Po kej!“ postavila jsem se p ed Johna a vzala v dce mlok za loket. „Poj me si promluvit n kam do soukromí.“ Váhal. „Oni ti ho pohlídají,“ usmála jsem se. „Opravdu si musíme promluvit, než to ud láš. Je to d ležité.“ „Tak dobrá,“ souhlasil nakonec. P esunuli jsme se tak daleko od Ková e, aby nás nemohl slyšet. „O co jde?“ cht l v d t. „Jestli to ud láš proti jeho v li, nepom že ti,“ ekla jsem. „A p itom jeho pomoc budeme pot ebovat. Je z jiného sv ta, to ti asi už došlo, když víš o X-Hawkovi. I Johnovi lidé s X-Hawkem bojují a mají prost edky, které my ne.“ „Pokud nebude jedním z nás, nem žeme mu v it,“ namítl. „Mohl by klidn být i X-Hawk v lov k.“ „To sotva, znám ho dost dob e,“ odmítla jsem takovou p edstavu, „a mn p ece v íš. Jsme na jedné lodi.“ Jist že mi v il a m l k tomu dobrý d vod. Prom na neprob hla jen ve fyzické rovin , zm nilo se i moje vnit ní já. Ješt jsem m la v živé pam ti, jak jsem p ed prom nou na mloky nahlížela jako na stv ry a p edstava, že se nejspíš stanu jednou z nich, m odpuzovala. Po prom n jsem se za to, ím jsem se stala, už nestyd la. Naopak, byla jsem na to hrdá. Byla jsem pyšná, že jsem jedním z nich, a nedokázala bych je zradit. Ne v dom . Za žádných myslitelných okolností. On to v d l a mohl na to vsadit i život, protože na tom byl podobn . Nanešt stí pro n j jsem byla p esv d ená, že John je, tedy p esn ji e eno nás, nijak neohrožuje. Ba p ímo obrácen , jeho pomoc jsme mohli nutn pot ebovat. V Agentu e stále ješt byli lidé, kte í si uv domovali X-Hawkovu nebezpe nost, a ti se 87

museli dozv d t, kde se jejich nep ítel nachází a co tu provádí. A bylo úpln jedno, že jim tu informaci p inese zrovna psanec. Hlavn když to bude d v ryhodný psanec. „Nemusíš mu to dávat,“ pokra ovala jsem. „Spala jsem s ním. I bez té injekce se prom ní za šest dní. Neví o tom, takže se nem že bránit, nebude se chtít zabít a nebude ani hledat prost edek na zp tnou prom nu. Nech to být. Bude spolupracovat, a až kone n p ijde prom na, bude mezi svými a stane se jedním z nás a už ho ani nenapadne protestovat a vzpouzet se.“ „Vyznáš se,“ ekl a usmál se. „Já jsem Milan Herman,“ p edstavil se a natáhl ke mn ruku. „Nikita Bernstein,“ p edstavila jsem se taky a bradou ukázala na Ková e. „On se jmenuje John Francis Ková .“ „Skv le, takže m žeme vypadnout. Má tu n co na potáp ní a umí to?“ zeptal se prakticky. „Víc než jen dob e,“ uklidnila jsem ho. John ten p íznivý obrat v naší situaci nijak nekomentoval, ale když si p ipravoval potáp ské vybavení, p ece jen sm rem ke mn utrousil: „Nevím, jak jsi to ud lala, ale dík.“ „Jen trocha ženské taktiky,“ odpov d la jsem a opírala se ramenem o rám dve í do kajuty. Nemohla jsem se už do kat, až zase sko ím do chladné vody. On nebyl v nejlepší kondici, a tak jsem se musela zeptat: „Zvládneš ponor v tomhle stavu?“ „Ale jo,“ pokr il rameny. „P jde to. Jen pot ebuju, aby n kdo ke Stránské vzal i tohle. Nejlíp tak, aby se to nenamo ilo.“ Hodil mi záhadnou tašku. „Když mi povíš, co v tom je,“ kladla jsem si podmínky. „Moje bunda,“ ekl. „To s sebou vážn všude taháš takhle neprodyšn zabalenou špinavou bundu?“ nechápala jsem. „Moje bunda s X-Hawkovou krví,“ up esnil a já si v tu chvíli p ipadala jako pitomec. Jak to, že m to nenapadlo?! Jana Stránská byla p ece p edním badatelem na poli genetiky! Co jiného by jí mohlo lépe posloužit proti Xaveriovi Hawkovi než jeho vlastní DNA?! „Jsi geniální.“ 88

„Spíš praktický,“ pokr il rameny. „A taky jsem pár let d lal jako soukromý detektiv, takže znám hodnotu d kaz .“ „Jste p ipravení?“ nakoukl dovnit Herman. „Skoro,“ dala jsem mu tašku a vysv tlila situaci. Pochvaln hvízdl a obsah tašky p emístil do jednoho ze svých stehenních vak . Materiál vaku se poddal, pojal celý objem bundy a stla il ji do velikosti penálu. „Moje technologie,“ sd lil nám Herman, když vid l m j p ekvapený pohled. „A moje cesta k p ežití. Nikdy jsem nev il na hráze z korál . To my jsme se m li p izp sobit zm n ným podmínkám, ne ony nám. Jenže Jana si prosadila svou, a tak jsem odešel z týmu a v noval se svým p edstavám. A jak se nám hodily, když za mnou p ed rokem p išla skoro s plá em.“ „To ty jsi zjistil, jak p em nit lov ka na mloka?“ „Jak ud lat nutný evolu ní krok?“ opravil m . „Ne, já jen Jan p ipravil zázemí, aby se z t ch prom n ných nestali novodobí neandrtálci. Vakcínu vyrobila ona. Já jí dal m sta, technologie a zbran … stanovil jsem výb r a tempo rozši ování našeho druhu.“ „Ty únosy,“ Ková ovi to došlo d ív než mn . „Vybíráme si, koho chceme mezi nás,“ p ikývl. „Aspo v první fázi. Na druhou snad nikdy nedojde.“ „Co je druhá fáze?“ zeptala jsem se. „Kompletní prom na celého lidstva,“ ekl. „Ale všichni doufáme, že to nebude nutné. Byla by to, aspo v tuto chvíli, katastrofa globálního rozsahu.“ „N jak to nechápu,“ zavrt la jsem hlavou. „Vy p ece úto íte na hráze a chcete, aby veškerou pevninu zaplavilo mo e.“ „Nesmysl,“ mávl rukou. „Jen chceme, aby lidé t m hrázím p estali slep v it!“ „Ale…“ „Te ne,“ zarazil m . „Na to bude dost asu dole. Tady nejsme v bezpe í.“ „Já m žu jít hned,“ ekl JFK. Oblékl se do neoprenu a na zádech m l vzduchovou lahev.

89

„Pak tedy poj me,“ vyzval nás Herman a zamí il k okraji lod . Ani se neohlédl a sko il. Já za ním a šplouchnutí m ujistilo, že ani Ková na nic ne ekal. Zatím ješt nikdy jsem nešla tak hluboko. Lákalo m to a pokoušelo od samého za átku, to ano, ale po ád jsem se obávala, že pokud bych se tomu volání poddala, už bych se taky nemusela chtít vrátit zp t. Te jsem se kone n uvolnila a použila všechnu sílu svého pozm n ného t la – svaly se náhle n jak jinak a snadn ji ovládaly a blány mezi prsty mým temp m dodávaly ne ekanou razanci. Slaná voda mi proudila žábrami a zásobila krev dostate ným množstvím kyslíku. Byla p íjemn jší než sladká, jako by mi poskytovala víc než jen kyslík. Mé kluzké t lo hladce rozráželo vodní masu. Let la jsem jako šipka a k i ela radostí, voda m j hlas m nila do podoby kolísavého volání. Nestarala jsem se o dva muže za mnou. Užívala jsem si to a p iznávám, že to nebylo tak úpln nepodobné orgasmu. Tušila jsem už dop edu, že jist zažiju ješt mnoho stejn hlubokých ponor , ale už nikdy to nebude takové jako te , poprvé. Jenže i na mé pozm n né t lo za al postupn doléhat tlak masy vody nad námi. M j pohyb se zpomaloval, až se zdálo nemožné jít ješt by i jen o jeden centimetr níž. Herman m dohonil a spole n jsme ekali na Ková e, který se k nám snášel o hodn pomaleji. „Níž už nem žu,“ ekla jsem a voda m j hlas op t zdeformovala, ale Herman mi rozum l. „Asi dvacet metr pod námi je výtah, ochrání nás p ed tlakem,“ odpov d l a ukázal do šera. Teprve v tu chvíli jsem si uv domila další ne nepodstatnou v c. Nejenže i já jsem mu rozum la, ale také jsem vid la, i když kolem nás moc sv tla nebylo. John používal silný reflektor a ani tak se neorientoval tak jednoduše jako já. Možná se ke zraku p idávaly i další smysly, ale to jsem neum la rozlišit. Po ád ješt jsem neznala všechny své možnosti. John se k nám kone n p ipojil. Ud lal n jaké gesto. Nechápala jsem, co chce. Z ejm šlo o n jaký speciální pohyb, ale já nem la potáp ský kurz jako on. Zavrt la jsem hlavou. 90

Zvedl ruku a v jasném gestu naléhav ukazoval vzh ru. Netušila jsem, jak jsme hluboko, ale vypadalo to, že má potíže. Herman na to ovšem nebral žádný ohled a rozhodn ukázal dol . John odmítav zavrt l hlavou. „Musíme mu pomoct,“ ekl mi Herman a popadl ho za ruku. Já ho vzala za druhou a táhli jsme ho stále níž. Našt stí se nevzpouzel. Dalším naším št stím byla kabina výtahu, která na nás otev ená ekala jen o kousek dál. Sama bych o moc víc nezvládla, ale tak to asi bylo mín no. Jen hodn odhodlaný lov k, který v d l, co má ekat, se mohl dostat až sem. Když se za námi zav ely dve e, okamžit se spustily pumpy a od erpaly z kabiny vodu. Nesnesitelný tlak kone n povolil, jako by mi ze zad shodili tunové závaží. Do té doby jsem ani netušila, jak t žko se mi pohybuje a dýchá. John, jehož jsme už nedrželi, si vytáhl z pusy náustek od dýchacího p ístroje a svezl se k podlaze. Vypadal, že si sáhl na dno svých sil. „Myslel jsem, že chcípnu,“ ulevil si. Kabina zamí ila dol . Dlouho jsme beze slova klesali a já jen tiše vyhlížela ven malým pr zorem, dokud se mi nezdálo, že tma pod námi je n jak bledší a jemn pableskuje. „Co je to?“ hlesla jsem. Herman se ke mn p ipojil a na jeho tvá i se objevil hrdý úsm v. „M sto mlok ,“ odpov d l. „Postavené podle mého projektu.“ Zpo átku nebylo vid t mnoho, ale postupn p ed mýma o ima vyvstával tvar na bok položené ulity. Žádné hrany, jen oblé hladké tvary, spojené s mo ským dnem tak pevn , že bylo na první pohled jasné, že zasahují i pod n j. M sto halila jako opar matná zá e, vycházela z n kolika panoramatických oken. Jinak se mlo í obydlí skrývala za pancí em kovu a betonu. Voda m klamala p i odhadu vzdálenosti i velikosti. Ty chodby byly obrovské, v každé z nich se mohl skrývat i n kolikapatrový d m. „Jak jste to dokázali?“ vydechla jsem úpln ohromená. „Kde jste na to vzali peníze?“ 91

Herman byl pyšný na svou práci. Jen zá il. M sto mlok p edstavovalo jeho životní dílo. Jist za al s výpo ty a logistikou ješt na vysoké škole v rámci n jakého skoro nepravd podobného projektu, ale jak se klimatické podmínky zhoršovaly, v noval se tomu stále víc a víc, až ve své posedlosti dopracoval každý detail. A pak ho oživil. „Jak už jsem íkal, první prom n né mloky jsme si d kladn vybírali,“ odpov d l. „Museli mít bu schopnosti, nebo znalosti, nebo finance. Museli jsme tohle m sto vybudovat b hem velmi krátké doby, takže jsme pot ebovali ohromné zdroje – lidské i pen žní. A dokázali jsme to.“ „Ale pro ?“ ozval se JFK. „Pro to všechno, když hráze z korál dokážou elit klimatu stejn dob e a bez nutnosti zm ny životního stylu? A prom ny?“ „Jen zdánliv ,“ podotkl. „A jen se to ješt neví.“ Kabina výtahu sestupující k m stu byla navád na do samotného st edu osídlení, který tvo il jakýsi nízký vrcholek. Pevná st echa pod námi se otev ela a my zajeli do tubusu vypln ného vodou. Op t jsme ekali, až se p e erpá voda. „Ve m st je taky souš?“ p ekvapilo m to. „Nebo jste jen p ipravení na suchozemské návšt vy?“ „Ve m st je spousta souše a spousta vody,“ vysv tlil Herman s úsm vem. „Nezapomínej, že jsme obojživelníci. Krom toho jsme se všichni narodili jako lidé a vychovali nás jako lidi. Máme r zné lidské návyky, a abychom se cítili pohodln , pot ebujeme k jejich uspokojování suchou zemi. Zkus si t eba uva it a vypít hrnek kávy pod vodou. Jestli n kdy p ijdou n jaké další generace mlok , za ne se to tady možná víc m nit. Ale to by se nejd ív musela hodn zm nit naše technologie, v tšinu našich p ístroj a systém dlouhodobý pobyt ve slané vod ni í.“ Hladina rychle klesala a brzo jsme mohli z výtahu vyjít ven. Díky arokrásnému pohledu zvenku jsem uvnit podv dom o ekávala tak n jak totéž a o to víc m tmavá a ponurá prostora za dve mi vyd sila. Kopule se klenula tak vysoko, že nebyla ani vid t, a voda, jíž jsme se brodili, páchla. To nejhorší ale m lo teprve p ijít. 92

Od výtahu se táhla asi dva metry široká uli ka a tu lemovaly klece. Tedy ony to ve skute nosti byly cely jak vyst ižené z filmu, ale první dojem se p ebíjí t žko. V každé z nich sed la, ležela nebo postávala nalepená u m íží vy erpaná a k smrti vyd šená lidská bytost. „Kdo je to?“ „Zapomn la jsi na ty unesené?“ odpov d l mi otázkou. Znovu se mi ost e vybavily mé vlastní pocity, když jsem ekala na smrt. Nad lidmi v klecích již byl vy en ortel, nemohli uniknout, ale i když jsem v d la, že se nemají eho bát, protože prom na je nádherná, tohle se mi nelíbilo. „Pro nejsou v n jakém d stojn jším prost edí?“ „Snaží se utéct nebo nás poškodit,“ ekl Herman, „což je v kone ném d sledku totéž. D ív to tu vypadalo líp. Te už se tím moc nezabýváme. Nemá to smysl, jsou tu vždycky nejvýš pár dní. Bezpe nost je d ležit jší než jejich pohodlí.“ „Mluví s nimi v bec n kdo?“ „Každý p íchozí dostane informa ní brožuru,“ zn la lhostejná odpov . „Stejn je nep esv d í. Naše d vody za nou chápat až po prom n . Ale i tak lepší pozd než nikdy.“ No, aspo v dí, co se s nimi d je, pokusila jsem se odehnat pochybnosti. Za p etlakovými dve mi nás ale p ekvapil úpln jiný sv t. Tamto bylo v zení, tady lidé-mloci žili, bydleli a tvo ili. Z každého kousku prost edí na nás dýchalo, že tohle je skute ný domov. Budovaný s láskou, pílí a obez etností. Bylo tu isto a von lo to tu mo skou solí a rybinou. Každá ulice byla rozd lená na dv ásti. Jednu polovinu zabírala obdoba lidských silnic a chodník a tu druhou asi dva metry hluboký kanál. Voda v bec byla všudyp ítomná – bazény, kašny, potoky a strouhy, vodopády a akvária jsme nacházeli na každém kroku, ale jinak mi m sto mlok až dojemn p ipomínalo eské Bud jovice, odkud jsem pocházela, nebo jakékoli jiné menší m sto sou asnosti. Herman nás nechal stát na malém nám stí a zašel k ve ejnému po íta ovému terminálu. My jsme zatím sledovali ruch kolem. 93

P estože nás uklid oval, tak n jak podv dom se mi na n m zdálo n co nep irozeného. „Žádní starci a žádné d ti,“ shrnul to JFK. „Ne, zatím ne,“ souhlasil Herman, který se vrátil. „Ale jen do asn . Pro staré lidi a d ti je prom na prozatím smrtelná, jejich slabý organismus ji není schopen zvládnout, ale Jana na tom intenzivn pracuje. Pot ebovali bychom spoustu lidí, které necháváme být, protože mají malé d ti nebo jsou nemocní.“ „Aha,“ p ikývl JFK a z jeho hlasu zn l jasn nesouhlas. „Naše d vody nás omlouvají,“ reagoval na to Herman. „To jako že ú el sv tí prost edky?“ „Tak n jak,“ Herman v hlas byl led sám. „Jana si s vámi promluví hned, jestli se na to cítíte.“ „Ale ano,“ kývl Ková . „Vždy proto jsme tady.“ Pro m i pro Hermana by bylo nejjednodušší sko it do plaveckého kanálu a k laborato i Stránské doplavat, ale kv li Johnovi jsme využili suchou cestu. Trvalo to sotva dvacet minut a byli jsme na míst . Trochu m udivila d kladná ostraha objektu, ale Herman to vysv tlil tím, že i nedbalost nebo lehkomyslnost u tak závažného výzkumu m že být nebezpe ná, a tak je t eba dohlížet na dodržování pravidel. I uvnit budovy, stejn jako na ulicích, se nacházela spousta vodních nádrží a bazénk , kterých mloci hojn využívali. Dýchalo se mi dob e, vzduch m l vysokou vlhkost. Od Hermana jsem se dozv d la, že podzemní patra všech dom jsou pro pohodlí zcela vypln ná vodou. Pracovna Stránské vyhlížela steriln a chladn , to m trochu p ekvapilo, protože já m la spíš tu zkušenost, že ím siln jší tv r í duch, tím v tší bordel kolem sebe vytvá í, m nevyjímaje. V Carlov pracovn kup íkladu n co našel jedin on sám, nikdo jiný nem l šanci. Vždycky m dost d sila p edstava, že ho budu muset zastupovat delší dobu než týden a budu se v tom nepo ádku muset zorientovat. Stránská sama m proti tomu nep ekvapila v bec. Pokud se dalo soudit, p ed prom nou to byla štíhlá a drobná blondýnka, m la krátké vlasy a pronikavé zelené o i. Byla zkrátka dost 94

atraktivní na to, aby Pasquala svedla. Nepochybovala jsem, že ho svedla, protože v dob , kdy s ním spala, už musela v d t, že ho také prom ní. Práv o to jí z ejm šlo. „Kdo jste?“ zeptala se místo pozdravu a up ela udivený pohled na JFK. „Kde je Pasquale?“ Herman se jí z ejm zmínil, že s ní chce mluvit muž z Agentury, ale opomn l zd raznit, že ješt není prom n ný. „Pasquale De Cato je mrtvý,“ ekla jsem. Její reakce byla ne ekaná, ruce jí samovoln vylétly k hrdlu a z otev ených úst se vydral n jaký nesrozumitelný chropot. P edpokládala jsem u ní chladný kalkul a snahu De Cata kontrolovat, ale zdálo se, že mezi nimi šlo o víc, aspo z její strany. Pasquale nebyl m j typ, ale její evidentn ano. „Jak?“ hlesla. „Co se stalo?“ „Když se za al prom ovat, nebyla v dosahu žádná voda,“ odpov d la jsem. „Ale on se m l vrátit ješt p ed prom nou… m l být se mnou… slíbil mi… já na n j ekala…“ Jenže byl se mnou, pomyslela jsem si, ale nahlas jsem ekla: „Zdržely ho pracovní povinnosti. Myslel si, že na n j jde jenom ch ipka, a nev noval p íznak m pozornost. Je mi to líto.“ Stejn jí to došlo: „Vy jste jeho… vy jste… ten parchant… proboha!“ „Je n jaký zp sob, jak Nikitinu prom nu zvrátit?“ zeptal se Ková . Podívala jsem se na n j jako na blázna, ale on za to nemohl. Samoz ejm p edpokládal, že o to po ád ješt stojím, protože nemohl zakusit ten povznášející pocit správnosti v mém novém život . „Ne, není,“ odpov d l místo úpln paralyzované Stránské Herman. „Zp tná prom na nebyla nikdy v plánu. Nikdo se tím nezabýval ani teoreticky.“ „Ale mohli byste to zkusit,“ orodoval za m John. „Tohle je p ece jen výjime ná situace.“ „Je to stejná situace jako u v tšiny ostatních,“ ekl rozhodn Herman. „Jen málokdo z nás tu plánoval být, všichni ostatní svou 95

novou existenci prost p ijali po vnucené prom n . Navíc te máme jiné starosti. Jak už jsem ti íkal, Jani,“ obrátil se na bledou Stránskou. „Xaverius Hawk je zp t a hledá t .“ Chvíli vypadala, že mu nerozumí ani slovo, asi po ád ješt byla v šoku ze zpráv o Pasqualovi, ale pak pot ásla hlavou a její rysy ztvrdly. Um la se ovládat líp než já. „Posa te se a probereme to,“ ukázala na dv volná k esla u konferen ního stolku. Herman z stal stát. „Musíte nám íct všechno, co víte, abychom se na Hawka mohli p ipravit. Bylo mi od za átku jasné, že si to jen tak nenechá líbit.“ „Co si m l nechat líbit?“ zajímalo Ková e. „Jak jste se s ním v bec seznámila? Co vás spojuje?“ „Trochu to zkrátím,“ Jana Stránská navyklým pohybem urovnala št sek papír p ed sebou. Za ínalo mi docházet, jak asi vzniká nep irozený po ádek v její pracovn . „Asi p ed p ti lety už bylo jasné, že globální oteplení zna ným zp sobem zm ní pom ry souše a mo e na Zemi a že lidstvo klimatické zm ny není schopné zvrátit. Nejen já jsem tedy už od školy pracovala na biotechnologiích, jež by nám umožnily p ežít. Spolupracovala jsem tady s Milanem Hermanem a zabývali jsme se možností genetických úprav, které by lidem usnadnily adaptaci na nové prost edí. Ale jednoho dne m navštívil Xaverius Hawk a ekn me, že mi velmi pomohl s vývojem korálu solnosytého. De facto byl jeho autorem. Cht l však z stat v ústraní jako tichý spole ník. Já m la dostat spole enské uznání a slávu, on peníze. Celkem jsem to chápala, vzhledem k jeho znetvo ení…“ „Vy jste vid la jeho tvá ?“ to mi vyrazilo dech. „Ne, ale pro by ji jinak zakrýval?“ odpov d la otázkou a hned pokra ovala dál, trochu usp chan , jako by jí ta zpov pomáhala odvád t myšlenky od Pasqualovy zrady a smrti. „Dohodli jsme se a moje a jeho technologie zm nily náš sv t b hem ty let k nepoznání. Jako lidstvo jsme p ežili a dokonce jsme na tom byli i lépe. Jen mn korály nedávaly spát. Po ád m trápila jakási nutkavá p edstava, že jejich genetická struktura je n ím zvláštní… riskantní. Stala se z toho moje nová posedlost a pak jsem to našla. Objevila jsem drobný genetický 96

defekt, sta ilo jen málo a korály mohly za ít hynout a rozpadat se lavinovou rychlostí. Ten defekt byl úmyslný, ukrytý tak, aby se korál jevil v po ádku. Odhalila jsem Hawkovu lest. Jeho želízko v ohni. Dote nevím, jestli má v úmyslu celou Zemi zni it nebo nás chce jen vydírat a ovládat prost ednictvím takové hrozby.“ „Vsadil bych na to druhé,“ poznamenal JFK. „Kdyby vás cht l zni it, už dávno by to ud lal. Je to v jeho možnostech, to mi v te.“ „I já si to myslím, ale nakonec je to jedno, moje rozhodnutí Hawkova motivace ovlivnila jen málo,“ ekla Stránská a najednou p sobila sta e a unaven . Byla na ní znát každá probd lá noc, vý itky sv domí jí do tvá e vyryly zatím ješt m lké vrásky. „Byla jsem hloupá a naivní a až p íliš jsem toužila po úsp chu a ocen ní, než abych si d ív položila otázku, o co Hawkovi skute n jde, a pak už bylo pozd . M la jsem jedinou nad ji. Doufala jsem, že tady Milan se našeho projektu nevzdal tak snadno jako já. Koneckonc práv kv li tomu jsme se rozešli ve zlém. Vyhledala jsem ho, omluvila se a pomohla mu v rámci svého oboru. Zatímco on shromaž oval prom n né mloky, stav l naše m sto a budoval zázemí, já jsem s Hawkem hrála o as. Tolik jsem se bála, že ude í d ív, než budeme p ipraveni p ežít jinak. Hledala jsem stále další a další možnosti jeho korálu, aby jej lidstvo mohlo ješt víc využít, a tím jsem mu nad lidmi dávala do rukou stále v tší moc. V jeho o ích jsem až do minulého týdne pracovala pro n j.“ „A Pasquale?“ „To byla naprostá náhoda,“ mínila Stránská. „Možná ne,“ zapochyboval Ková . „Agentura nejspíš m la tušení, že by váš sv t mohl X-Hawka zajímat, a snažila se vybudovat si tu základnu d ív, než se objeví. Tím by dávalo smysl i to, že tentokrát ten parchant jen opatrn tahal za nitky. Necht l sem p itahovat naši pozornost. Cht l Agenturu p edb hnout, a to se mu taky povedlo.“ „Ne tak úpln ,“ reagoval na to dot en Herman. „Te nás zni ením korál už nem že ani vydírat, ani zahubit. Lidstvo 97

p ežije, i když jen v této pozm n né podob . A on si to uv domuje.“ „Uv domuje si to až moc dob e,“ p ikývla Stránská. „Když se objevily první únosy a existenci mlok potvrdila celá ada o itých sv dk , kontaktoval m , abych mu zjistila, jak se mloci vyvinuli, co prom nu spustilo a jaké mají skute né schopnosti a genom. Prost cht l najít zp sob, jak si je podmanit. Nemohl tušit, že já už dlouhou dobu s mloky spolupracuju a že se brzy hodlám sama prom nit. M l spoustu krásných e í, že je to jen kv li obran lidstva p ed nep ítelem v podob nového druhu. Dovede být velmi p esv d ivý, když chce.“ Tak s tím jsem musela souhlasit. Lord Hawk m l velké charisma a nemusel se uchylovat k násilí, aby dosáhl svého. „To jen potvrzuje naši domn nku, že mu nejde o to tuhle Zemi zni it, ale kontrolovat ji,“ ekl zamyšlen JFK. „A jakmile mu dojde, že tady nejde o žádnou spontánní evoluci, ale o vaši práci, profesorko, máme na krku velké problémy.“ „To si uv domuju,“ p ikývla Stránská. „Proto jsem taky cht la s žádostí o pomoc kontaktovat vaši Agenturu. Jen jsem nem la odvahu Pasqualovi všechno sv it p ed prom nou. Nebyla jsem si úpln jistá, jestli je tím, za koho se vydává, taky to mohl být špeh, kterého na m Hawk nasadil. M l se ke mn ale vrátit v as, jeho smrt jsem si nep ála, to mi musíte v it. Plánovala jsem, že spolu odejdeme sem a že díky n mu se mi poda í navázat spojenectví proti Hawkovi s vaší Agenturou. Te už je na to ale asi pozd .“ „Možná ne. Zvládneš to?“ obrátil se na m JFK. „Ptáš se m , jestli v t chhle podmínkách dokážu vytvo it pr chod?“ up esnila jsem si. „P esn tak,“ kývl. „Nevím,“ p iznala jsem. „Musela bych se podívat, jaké tu mají vybavení, a ur it bych pot ebovala pár lidí k ruce.“ „Dostanete je,“ souhlasila Stránská. „Snad se s vašimi lidmi spojíme v as. A snad budou ochotní nám pomoct.“ „Pro p ípad, že ne, je tu po ád ješt ta X-Hawkova DNA,“ p ipomn l Herman a vytáhl z vaku zakrvácenou bundu. 98

P i pohledu na ni Stránská doslova ožila. Vysko ila a vzala si ji od n j jako nejvzácn jší poklad. „Úžasné,“ zašeptala. „Usilovala jsem o to n kolik m síc , ale nikdy se mi nepoda ilo jakýkoli Hawk v vzorek získat. Tohle je možná ješt lepší než pomoc zvn jšku.“ „Jen tak rychle neohrnujte nos,“ zamra il se JFK. „X-Hawk je silný soupe a nemáte žádnou jistotu, že vám jeho DNA k n emu bude.“ Ale já už v d la, že ano. Nadechla jsem se zhluboka pachu, který se z od vu uvolnil, a zato ila se mi hlava. Jako bych se znovu dívala do X-Hawkových o í a za zúženými zornicemi vid la modré peklo. Doutnalo tam a natahovalo se ke mn . Pohlcovalo m v temném víru, jako bych padala do sametové hlubiny. Stránská ur it n co najde. Xaverius Hawk nebyl oby ejný lov k a svou masku nenosil kv li znetvo ení. Ten pocit byl tak silný, že m úpln pohltil. Místnost kolem m rotovala tím rychleji, ím hloub ji jsem se pohledem vpíjela do jeho o í v mých vzpomínkách. Ztrácela jsem sama sebe, t žko se mi dýchalo. Nikito, dolehl ke mn jeho podmanivý hlas a já ztratila v domí. Má poslední myšlenka byla, že p ijde. Že p ijde už brzy. P ijde si pro m .

99

ÚTOK Na ten intenzivní pocit jsem nezapomn la ani po procitnutí, vybavoval se mi s takovou naléhavostí, že jsem se ve er bála ulehnout na l žko, aby se ta nutkavá p edstava op t nevrátila, až nade mnou p evezme vládu podv domí. Ale nikomu jsem se s tím nesv ila. M li by m za blázna, já sama jsem to považovala za výplod mysli, vystavené v posledních dnech p íliš velkému stresu. V noci se mi našt stí nic nezdálo a druhý den jsem se vrhla na dob e známou práci, což mi poskytlo žádoucí vyrovnanost a jistotu. Zabývala jsem se n ím, co m hluboce uspokojovalo, a na n jaké záchvaty bujné p edstavivosti jsem nem la as. V d la jsem, že John pomáhá mlok m s p ípravou na útok a v í, že X-Hawk p ijde brzy. Každý den se chodil ptát, jak jsme pokro ili, ale teprve pátý den jsem mu mohla oznámit áste ný úsp ch. Poda ilo se nám vytvo it stabilní pr chod na naši Zemi a udržet ho dostate n dlouho, abychom mohli poslat pouzdro se zprávou a s žádostí o pomoc. Te už jsme bu mohli jen ekat, až se o zbytek postará Agentura, nebo dál pracovat a sami dosáhnout pole velikosti a stability nutné pro pr chod lov ka. Shodli jsme se na tom druhém. John byl mezi Ková i rovnováhy po ád ješt oficiáln persona non grata a tak jako tak bude pot ebovat zmizet, než p ijdou nebo než se provalí, že z n j p ece jen nebude mlok. Aspo to jsem mu dlužila. Po prvotním úsp chu se stabilním pr chodem se už jednalo jen o mraven í piplavou práci s lad ním a odfiltrováním rušení a p ísunem p esného množství energie, kolísajícího podle von Wonderovy k ivky paralelních pr lom . Úsp ch byl otázkou hodin, maximáln dní. Ale i tak jsem dál v prostorách p id lených k práci trávila všechen volný as krom spánku. 100

Stránská na tom, aspo co se mi doneslo, nebyla o nic lépe. I ona v novala práci každou minutu. Byla jsem zv davá, co zjistí, protože jsem cítila, že p jde o n co zásadního. Ostatní jen doufali, ale já se stále nemohla zbavit nutkavého pocitu, že v XHawkov krvi je ukryto velké tajemství, i když jsem se bála o tom s kýmkoli promluvit, aby m nem li za blázna. „Nikito?“ John m vyrušil uprost ed práce šestý den. „Jak jste na tom?“ odtrhla jsem se od klávesnice a monitoru. Za bezpe nostním sklem se p ed chvilkou zhroutila anomálie o pr m ru sedmdesáti centimetr . Pot ebovala jsem si na chvíli odpo inout, takže jsem jeho p íchod vítala. „Myslím, že líp se v místních podmínkách p ipravit nem žeme,“ pokr il rameny. „Agentura se po ád ješt neozvala?“ „Ne,“ pot ásla jsem hlavou. „Nechápu, co se d je.“ „T eba se ta zpráva nedostala do t ch správných rukou,“ nadhodil a zárove mi podal nové pouzdro. „Chceš abych to poslala znovu?“ „Jo,“ p ikývl. „A každou hodinu další.“ „Na to nemáme dost energie,“ namítla jsem. „Ale tohle poslat m žeš?“ ujistil se. „Jasn ,“ kývla jsem a podala pouzdro jednomu ze svých pomocník . Pak jsem si op t p itáhla klávesnici a rychle spo ítala, kdy máme šanci otev ít další pr chod pro poslání zprávy. „Za hodinu,“ ekla jsem Johnovi. „Bezva, nedáme si zatím kafe?“ Naprogramovala jsem p ístroje a požádala svého pomocníka, aby pouzdro poslal sám, pokud se nevrátím v as, a pak jsem se zvedla a následovala Johna ke dve ím. „Zítra budu docela v úzkých, a už X-Hawk dorazí nebo ne,“ prohodil, když jsme volným krokem krá eli k bistru, které sloužilo všem pracovník m výzkumného centra. „Jestli se ti to nepovede, budu odsud muset zmizet tím výtahem.“ „Copak ty se k nám opravdu nechceš p idat?“ popíchla jsem ho. „Ani když vidím, jak moc ti to sluší,“ vrátil mi to. 101

Zasmála jsem se a nalila si plný hrnek erné kávy. Málo jsem spala a tu dávku kofeinu jsem pot ebovala jako s l. Pak jsme zamí ili k volnému stolku. Mohli jsme si vybírat, místnost byla skoro prázdná. Všichni m li jiné starosti než vysedávat a bavit se. „I tak bych m l zmizet, než dorazí naši,“ promluvil znovu JFK. „Já nevím, Johne,“ pot ásla jsem hlavou. „Nevidíš to prost jen moc ern ? Samoz ejm vím, že ti Agentura z r zných d vod jde po krku, ale jen díky tob dostanou šanci X-Hawkovi zabránit podmanit si nebo dokonce zni it tenhle sv t. Mohli by si uv domit, že lidi jako ty Agentura pot ebuje, a p ehodnotit sv j postoj.“ „Agentura takové, jako jsem já, možná pot ebuje, ale mnoha vlivným lidem v ní jsem trnem v oku nejspíš práv proto.“ „Myslíš, že n kdo z nich spolupracuje s X-Hawkem?“ vyrazil mi dech. Ano, jist , donášela jsem na n j, ale že by n kdo v dom spolupracoval s Xaveriem Hawkem, to mi p ipadalo jako fantasmagorie. Vždycky jsem byla p esv d ená, že je vedou podobné d vody jako m – jistota, že John pracuje špatn a je nespolehlivý a svým koleg m nebezpe ný. „Já nevím, Nikito,“ odpov d l up ímn . „A i kdybych to v d l, tob bych to nevykládal. Bez urážky.“ „Pro ne?“ trochu m to urazilo. „Protože když mluvíš o Ková ích rovnováhy, íkáš zásadn oni, a když mluvíš o mlocích, íkáš my,“ pronesl klidn . „A taky by takové informace zrovna neprosp ly tvému zdraví.“ Ml ela jsem. M l samoz ejm pravdu, ale i tak se m to dotklo. „Takže, zvládneš to do zít ka nebo ne?“ vrátil se na samý za átek našeho rozhovoru. „Ale ano,“ p ikývla jsem. „Možná by se ti poda ilo projít už te , a koli to bych riskovala jen ve stavu nejvyšší nouze.“ „To pot ší, v d t to,“ usmál se. „M žu t poslat kamkoli, ale musím mít n jaké specifikace sv ta, kam se chceš dostat,“ upozornila jsem ho. „Ty jsou tady,“ poklepal si ukazovákem na spánek. „Tak jo.“ 102

Vzala jsem hrne ek a d kovala osudu, že mloci nejsou odkázáni jen na produkci potravin z mo e, ale dokážou si n které luxusní zboží obstarat i na souši. Zhluboka a s pot šením jsem se napila. Káva však byla silná tak, že ho kost p echázela do kyselé až pal ivé chuti. Jen s nejv tším úsilím jsem polkla, ale tekutina mi spálila hrdlo, jako bych poz ela jed. Ud lalo se mi nevolno a zatm lo se mi p ed o ima. „Nikito?“ Cítila jsem, že padám na zem, ale nedokázala jsem se pohnout, ztratila jsem vládu nad svými údy i jazykem. P ed o ima jsem m la jen šedou clonu s ernými pablesky, které se vlnily a klouzaly a vytvá ely tak prom nlivou tvá v masce. Z masky na m hled ly hluboké o i a vpíjely se do mých, jako bych byla kotva, která jejich vlastníka p itahuje na stále se zkracujícím lan . Nikito. „Nikito!“ Úder do tvá e m odtrhl od vidiny, ale já v d la, že je pozd . „Je tady,“ vydechla jsem do tvá e Ková e, který se ke mn s obavami sklán l. „Co je ti? Jsi úpln zelená.“ Snažila jsem se rychle získat ztracené síly, abych to mohla vysv tlit. Už mi nezáleželo na tom, co si o mn kdo pomyslí, ani jestli m sv í do rukou psychiatr m jako blouznící hysterku. Pokud byly mé vize pravdivé, nacházel se X-Hawk nebezpe n blízko. Nemohla jsem ml et a riskovat, že na to všichni doplatí. „Vid la jsem Xaveria Hawka,“ ekla jsem o n co siln jším hlasem. „Já… myslím si, že je n kde blízko. Neumím to vysv tlit, ale cítím to tak siln , že se mi až d lá mdlo.“ Vid la jsem z eteln jeho pochybnosti, ale pak z ejm došel ke stejnému záv ru jako já. Pokud jsem byla blázen, nikomu neuškodí, když se to prov í, a pokud ne, m že to být jedin ku prosp chu. Pomohl mi vstát a rozb hli jsme se ke kontrolnímu a bezpe nostnímu centru, kde kamery zabíraly celé okolí podmo ského m sta a vyhledávaly p ípadnou hrozbu. Vpadli jsme dovnit jako velká voda a mloci, kte í tam pracovali, se na 103

nás udiven ohlédli. Zdálo se, že jen rušíme líný klid odpolední služby. „Stalo se n co, Johne?“ zvedl se ze židle jejich velitel. Už samotný fakt, že ho jako lov ka prost nevykázal, udivoval, ale respekt v tónu oslovení vyrážel dech. Mohla jsem jen tušit, ím si je Ková za ten týden získal, ale to tušení mi nahnalo do tvá e stud za to, jak jsem o n m sama ješt nedávno smýšlela. „Myslíme si, že X-Hawk je n kde poblíž,“ ekl JFK. „Nikde se nic nehne,“ ujistil ho muž. „Ale ješt jednou to prov ím. Odkud máš tu informaci?“ „Nikito?“ obrátil se na m Ková . Nevím, co po mn cht l, ale mohla jsem ud lat jen jedno. Cílen si v mysli vybavit obraz lorda Hawka a doufat, že to bude fungovat samo. Fungovalo to dokonale, snad až p íliš. Ud lalo se mi zase tak zle, až jsem padla na kolena, protože mi slabost podlomila nohy. Tentokrát jsem vid la celou jeho postavu, krá el ke mn a pláš mu nadouval neviditelný vítr, jako by ho nesl blíž na k ídlech temnoty. „Bože, ochra uj nás!“ zak i el n kdo. „Tamhle je další!“ ozval se odn kud zleva hlas plný paniky. „Zam il jsem ješt dv ve vzdálenosti p t set metr !“ „Nad námi se otevírá další!“ Nic jsem nevid la, i ty vyd šené hlasy ke mn pronikaly jako p es silnou deku. M la jsem u sebe Jeho, On ke mn vztahoval ruce a já už v d la, že sta í natáhnout své paže a budeme spolu a už nás nic nerozd lí. Že tak to má být, tak jedin je to správné. „Nikito!“ n kdo se mnou prudce zacloumal a pak m ude il do tvá e. „To sta í! P esta ! A už d láš cokoli, vede ho to p ímo k nám!“ Vytrhla jsem se z živého snu. Bylo mi strašn zle, naposledy jsem se tak p íšern cítila, když jsem se v osmnácti opila na n jaké podez elé akci a pak se druhý den ráno probudila nahá ve van v cizím byt . 104

Pokusila jsem se zamlžený pohled zaost it na Johna, který m pustil, hned jak se p esv d il, že jsem zase p i sob , ale mé o i k sob p itáhly monitory bezpe nostního systému. Na každém druhém se jako ch tán obrovské nestv ry otevírala anomálie zvící patrové budovy. Cokoli projde, bude strašné. „Zam te ústí a vypalte do nich hlavice ZC 12!“ vydal rozkaz velitel kontrolního centra. „Ne,“ cht la jsem zak i et, ale vyšlo ze m jen sotva srozumitelné zachrapt ní. Našt stí John stejn dob e jako já v d l, jak kritické množství energie by se uvolnilo po takovém zásahu. „Ne, to by nás vzalo s sebou!“ zarazil ten nesmysl. „Po kejte, až X-Hawk úpln projde, a pak ho zam te.“ „Slyšeli jste,“ p ijal velitel jeho radu. S nejvyšším úsilím se mi poda ilo zvednout se a na t esoucích se nohách dojít k jedné oto né židli. O ni jsem se s úlevou op ela a stejn jako všichni ostatní jsem bez dechu zírala na široká zívající ústí, která se hluboko pod vodou vlnila v rudém oparu. Jen okrajov jsem zaregistrovala je ící sirény a varovný hlas z každého rádia: „Pozor, pozor, bojový poplach!“ V prvním pr chodu se n co mihlo a vysokou rychlostí ven vylétla st ela. „Pal!“ ten rozkaz snad ani nebyl t eba, my všichni jsme si až p íliš siln uv domovali, že ani naše prom na nás nedokáže ochránit p ed tlakem na mo ském dn . Jakýkoli zásah, který poruší pevné st ny našeho úkrytu, nás zabije. I z dalších ústí se st ely jen sypaly. Bylo pouze otázkou asu, kdy n která projde naší obranou a exploduje na povrchu m sta. V d la jsem, že skafandr není dost pro všechny. Byl tu samoz ejm ješt kryt, ale komu by se cht lo riskovat, že uvízne hluboko pod mo em zasypaný tunami stavebního materiálu bez nad je na rychlou pomoc? „Cos to sakra ud lala?“ zasy el mi do ucha Ková . „Pro jsi nikomu nic ne ekla?!“ Jak jsem mu to m la vysv tlit? Copak m mohlo napadnout, že živé sny o X-Hawkovi našeho nep ítele dovedou p ímo k nám? 105

V dec ve mn jakékoli paranormální zkušenosti vždycky odmítal jako výplody labilního mozku. „Minul jsem!“ vyk ikl n kdo. Všechno se na okamžik zastavilo. „Úder na sekci 12-45-52! Varujte je!“ vydal p íkaz velitel. „A okamžit evakuují. Náraz za osm sekund. Zavírám tlakové dve e!“ Za osm sekund ti neš astníci nem li šanci ohroženou sekci opustit. Osm sekund jim nesta ilo ani na modlitbu. Ale kdyby se dve e ihned neuzav ely, ztráty nejen na životech by byly mnohem v tší. S hr zou jsem na monitoru bezpe nostní kamery sledovala vyd šené lidi, jak po hlášení strnuli, neschopní pohybu, neschopní aspo se zorientovat, kterým sm rem se nachází únik. Jen ti, co zrovna procházeli kolem vrat, dokázali na poslední chvíli prosko it svírajícími se elistmi, ti ostatní byli odsouzeni. N kdo za al je et, ale ješt než se panika rozší ila, st ela dopadla na pláš . Zav ela jsem o i, necht la jsem se na to dívat. „Nevybuchla,“ ekl n kdo udiven a já o i zase otev ela. Nic se nezm nilo, jen dve e v sekci 12-45-52 se za aly zvolna otevírat. „Jsou to atrapy,“ pronesl p ekvapen John. „Atrapy?“ opakoval nev ícn velitel. „Ale pro ?“ „Necht jí nás zni it, jen vy erpat naši obranu,“ ekl už jist jším tónem Ková . „Zastavte krycí palbu.“ „To nem žu riskovat, jestli se mýlíš…“ „Nemýlím se!“ John v hlas zn l rozhodn . „Na jak dlouho ti p i takhle intenzivním útoku ješt bude sta it munice?“ „Deset minut maximáln ,“ odhadl to velitel. „A pak?“ „Ani on nem že takový útok držet donekone na,“ mínil velitel. „Nikito?“ podíval se na m John. „Teoreticky m že,“ ekla jsem slabým hlasem. „Nevíme, odkud se ty pr chody otev ely, ani jaké má energetické možnosti. Klidn nás takhle zvládne ost elovat dva dny.“ „Vykli te sekci 12-45-52,“ rozhodl se velitel. To bylo nejjednodušší a nejrychlejší, stejn tam po prvním planém 106

poplachu skoro nikdo nez stal. „Až bude prázdná, zav ete dve e a p esta te ji krýt.“ JFK spokojen p ikývl. B hem minuty už bylo jasné, že nešlo o závadu na st ele, jež prošla naší obranou. Nevybuchla ani žádná další, kterou jsme te již úmysln pustili na pokusnou sekci. St ely sypající se na m sto z pr chod neobsahovaly žádné výbušniny a nebyly zp sobilé nám jakkoli ublížit. Naše palba ustala. „Co bude te ?“ vydechl jeden z muž obsluhy raket, pot z n j jen lil, asi práv zažil ty nejpern jší chvilky svého života. „On se ozve,“ odpov d l Ková a já s ním bezvýhradn souhlasila. Jedno otev ené ústí doslova z ernalo obrovskou procházející hmotou. Bez dechu jsme se dívali, jak se vyno uje bojová ponorka. Z ostatních ústí následovaly další. Sotva vklouzly do našeho prostoru, pr niky se uzav ely. „To je pr ser,“ komentoval to n kdo. „Ješt ne,“ pot ásl hlavou JFK. „P ipravte se k palb , zam te cíle,“ padl rozkaz. „Je jich moc. Neposlechneme si rad ji, co chce?“ ozval se hlas Jany Stránské. Ani jsem si nevšimla, kdy se s velínem spojila. „Necht jí nás poškodit, protože máme n co, po em jdou,“ odpov d l velitel. „To je naše výhoda, my se na nic a na nikoho ohlížet nemusíme.“ „T eba bychom se dohodli,“ nadhodila Stránská. „To sotva,“ vložil se do debaty i Herman, který práv dorazil. „X-Hawk tu stojí jen o jedno – o tebe. A tebe mu nevydáme.“ „Pal!“ velitel se rozhodl na konec diskuze ne ekat. K ponorkám, plujícím kolem m sta jako íhající žraloci, zamí ily klikatí hadi našich torpéd. Bez dechu jsme ekali. Náhle p ed každým torpédem voda zrudla, zaví ila a pak ho spolkla kapsa nového pr chodu. Otev ely se jich desítky najednou a trvaly jen pár sekund. Dost na to, aby pohltily naši st elbu a ochránily XHawkovy ponorky. „To není možné,“ vrt la jsem hlavou. Nikdo na sv t nemohl ovládat tuhle technologii s takovou precizností a tak lehce. 107

„Žádají o spojení,“ ekl n kdo do šokovaného ticha poh ebním hlasem. „Povolit,“ rozhodl Herman. Objevil se lord Hawk osobn . Ležérn se opíral o n jaký pult na palub jedné z ponorek a na rtech mu hrál výsm šný úsm v. „Taková hloupost,“ zahrozil na Hermana prstem jako na zlobivého kluka. Potla ila jsem úsm v. I když jsem se spíš m la bát, p ipadal mi neodolatelný. „Co od nás chcete?“ vyšt kl Herman. „To už je lepší e ,“ pochválil ho X-Hawk. „Nic zvláštního, jen to, co mi pat í. Nikitu Bernstein.“ „My své lidi zlo inc m nevydáváme,“ vzep el se Herman okamžit . „Taky si pro ni m žu dojít,“ varoval ho X-Hawk. „Ale to vás bude bolet.“ „Nezaúto íte na m sto, protože ona by zahynula s námi.“ „To je situace, to je situace,“ vrt l hlavou X-Hawk. „No když to nejde jinak…“ Spojení vyhaslo. „Musíš ihned odtud!“ zareagoval Ková . „Vid l t tady p i tom rozhovoru, ví, kde t hledat.“ „Do m sta se nedostane, aniž by ho zni il, a zni it ho nem že,“ na to sebejist Herman. „Ty idiote!“ rozzlobil se Ková . „To jsi nevid l, co ud lal s vaší obranou? Dostane se sem, kdykoli se mu zachce a kamkoli se mu zachce! Sta í mu pár pr chod z jeho ponorky p ímo sem k nám a nemusí ho zajímat voda ani tlak!“ Popadl m za ruku a táhl m s sebou na chodbu. „Kam m vle eš?“ vydechla jsem za b hu. „Na to nejbezpe n jší místo tady, o kterém X-Hawk nemá ani tušení. Aspo doufám,“ ekl. „Do krytu.“ „Bylo by lepší, kdybych s ním šla dobrovoln ,“ namítla jsem. „Jakmile t dostane, m sto stejn zni í,“ odpov d l. „Tak jako tak se neubráníme.“ 108

„Ješt je tu Agentura,“ p ipomn l mi. „Za dvacet minut se otev e p ipravený pr chod k nám. Snad toho tvého pomocní ka napadne p idat do pouzdra krátkou zprávu o tom, že Hawk už je tady a že máme velké potíže.“ A Hawk tu opravdu už byl, na konci uli ky, kterou jsme b želi, se za al vlnit a rotovat vzduch a objevila se p ízra ná narudlá zá e. „Do prdele!“ ulevil si John a zahnul doprava d ív, než nás zahlédl jediný z p icházejících nep átel. M stem se nesl k ik a hluk, st elba a zvuk t žkých voz . Ve vzduchu byl cítit dým, n kde asi ho elo. Odhadovala jsem, že Hawk musel otev ít desítky pr chod . Naše m sto bylo infiltrováno, bojovali jsme o život. „Proboha, musíme se jim postavit!“ vzep ela jsem se kone n . „Nem žeme je v tom nechat.“ Zastavil se, pevn m popadl a p irazil m zády ke st n jednoho z domk . „Poslouchej m dob e,“ vydechl mi do tvá e. „ eknu to jen jednou, pak už budeš zticha a ud láš, co ti íkám. X-Hawk má dobrý d vod, aby t cht l dostat, a já jsem p esv d ený, že aspo tušíš jaký. Nechce se ti pomstít, ani ti ublížit, chce t n jak využít. Nedám mu do rukou žádnou výhodu. Za žádnou cenu!“ „Já k n mu p ece nechci,“ ekla jsem chv jícím se hlasem a snažila jsem se skrýt, že se mi v o ích hromadí slzy. Pustil m , jako by se zastyd l. „Takže jdeme do úkrytu, jasný?“ ujistil se. „Dob e,“ p ikývla jsem. „Dám na tebe.“ Jestli m l pravdu a Agentura tentokrát na naši zprávu n jak zareaguje, musela jsem se ukrýt na n jakou hodinu nebo dv . Pot ebovali jsme se dostat zp t k laborato ím, ale p ímou cestu nám zahradil ten první pr chod. Takže jsme se hnali vodorovnou uli kou a hledali místo, kde se budeme moct bezpe n vrátit do správného sm ru. John b žel mírn p ikr ený podél zdi p ede mnou a stále hlídal všechny strany, v ruce pistoli. Snažila jsem se ho napodobit, ale nepohybovala jsem se ani zdaleka tak lehce jako on. Byla jsem vyd šená k smrti. Výst ely kolem nás zn ly 109

p íliš blízko a kou plazící se v kotou ích po zemi mi zt žoval dýchání, ale nem la jsem odvahu sko it do plavebního kanálu a od Ková e se tak odd lit. Johnova ruka mi vzty enou dlaní dala pokyn, abych se zastavila a p itiskla se ješt o n co víc ke st n . Zacouvali jsme a vklouzli do pootev ených dve í. Do uli ky, jíž jsme utíkali, vpadla skupinka mlok . Byli celí zkrvavení a uzáv ry jejich zbraní cvakaly naprázdno. P esto vytáhli nože a sko ili do kanálu na pravé stran ulice. Snad se cht li ukrýt, možná chystali n jakou lé ku, ale to bylo lhostejné. Na konci uli ky se objevily postavy v erné, p elétly o ima prostor a pohledem se zastavily na zkrvavené vod . Pak jeden z nich od pasu vytáhl mn neznámou zbra a pono il ji z poloviny do vody. „Usmaží je,“ procedil mezi zuby John, rozrazil dve e a vypálil t i dob e mí ené rány. T i z úto ník klesli k zemi. Ostatní zasypali náš úkryt palbou. Pronásledovaným to p ece jen poskytlo trochu pot ebného asu. V suterénním bazénu v našem dom , který ústil do dvou podzemních podlaží vypln ných vodou, jsme zaslechli šplouchání. Vzáp tí se objevili mloci. Kývnutím pod kovali Ková ovi, který zatím aspo provizorn zatarasil dve e n jakou sk íní. „Zadní východ?“ zeptal se prakticky. Rozb hli jsme se tam. Naši mlo í pr vodci zkontrolovali, jestli je vzduch istý, a pak jsme p eb hli uli ku na druhou stranu a skryli jsme se v prot jším dom . Tam hned za zápražím stála p ipravená rozn tka. Tyhle malé nálože p i p ípravách na XHawk v p íchod rozmístili do v tšiny dom . Byly dost silné, aby narušily statiku dom , ale nezni ily vn jší pláš . „Už jsou uvnit ,“ ekl n kdo. Vzáp tí výbuch srovnal domek, z n hož jsme unikli, se zemí. Podobných pastí bylo po celém m st nachystáno hodn , ale nebyla jsem si úpln jistá, jestli všechny tyhle naše p ípravy budou sta it. Když totiž klesl prach, mí ily k nám t i r zné skupiny Hawkových muž . Zadní vchod byl tentokrát k ni emu.

110

„Mizíme,“ zavelel v dce naší skupinky a všichni jeho muži naskákali do suterénního bazénu domu. S Johnem p i plánování ústupové cesty evidentn nikdo nepo ítal. „Jdi s nimi, ale nikde se nezdržuj, utíkej rovnou do krytu!“ „Ne,“ zavrt la jsem hlavou. „Jdi, Nikito!“ k ikl na m . „Stejn mi nejsi nic platná.“ „M žu ti posloužit jako rukojmí, když bude nejh ,“ ekla jsem tiše. „Nemám takové renomé, aby uv ili, že jsem schopný t zabít,“ ušklíbl se. „Ale já ano,“ opá ila jsem. „T eba je výhružkou sebevraždy zdržím dost dlouho, než p ijde pomoc.“ „Jen ztrácíš as!“ rozzlobil se a namí il na m zbra . „Do vody!“ „To ty ztrácíš as,“ odsekla jsem. „Nemáš takové renomé, abych ti uv ila, že bys na m vyst elil.“ „Jsou i jiné zp soby, jak t do té vody dostat,“ procedil mezi zuby, ale neud lal nic. Jen se oto il a zmizel na schodišti. Následovala jsem ho. Naho e si z n jakého nábytku rychle ud lal provizorní kryt v takové pozici, aby dob e vid l na podestu a schody. „Kolik máš ješt náboj ?“ Beze slova mi ukázal dva zásobníky. „Kdyby tvoji p átelé ne ekali na moji prom nu, mohl jsem mít lepší vybavení,“ poznamenal. Dole se podle hluku otev ely dve e. Uslyšeli jsme n kolikeré kroky. John z stal úpln tichý a jen naslouchal. Ani jsem nedýchala, ale jist jsem i tak slyšela jen polovinu toho co on. Tedy, slyšela jsem samoz ejm to samé, ale k v tšin zvuk jsem neum la p i adit význam. Rad ji jsem tedy sledovala jeho výraz, ten m spolehliv upozornil, že už propátrali spodní podlaží a jdou nahoru. John natáhl paži s pistolí a vzáp tí se ozval výst el. Ale nevyšel z jeho zbran , spodní patro domu v n kolika vte inách doslova zasypala st elba ze samopal , sklo v oknech vylétlo rozbité na tisíc kousk a ze dve í se odšt povaly tlusté t ísky. 111

Když všechno utichlo, sotva jsem se odvážila zeptat: „Co to bylo?“ Dole na schodišti se ozvaly další kroky. JFK opatrn vyhlédl. Stál tam náš známý mlok a znovu kývl hlavou. „N kdo splatil dluh,“ ekl JFK a postavil se. „Padáme. Jsme v druhém okruhu a laborato e jsou ve t etím, musíme se tam dostat, než tu bude ješt víc horko.“ „Já…“ už se nepamatuji, co jsem vlastn cht la íct, protože slova mi doslova zamrzla na rtech. Johnova tvá p ed mýma vyd šenýma o ima z ernala, jak ji náhle pokryla matná maska, jeho rty se protáhly a výsm šn prohnuly, postava zeštíhlela a já p ed ním ustoupila o krok zp t. „Nikito?“ jeho hlas splynul v jedno s jiným, hlubším, sametov jším, hroziv jším. Nap áhl ke mn ruce a já couvala dozadu tak rychle, až jsem klopýtla a upadla. Sklonil se ke mn a bylo to, jako by sv tlo zastínil obrovský mrak. erný jako bou e, hutný jako sm la. „Ne,“ vzlykla jsem. Kdesi daleko jsem rozumem chápala, že je to po ád John, ale mé podv domí, cosi hluboko uvnit m , jasné myšlenky p ekrylo a mn z staly jen pudy a instinkt, který m táhl k n mu a zárove m nutil utíkat. „Nikito,“ vlastní jméno se do mého rozjit eného nitra zabodlo jako n ž. T žce jsem vydechla, hrudník se mi svíral a má pokožka ho ela. Jeho ruka se m dotkla na nahém rameni a já už se nebránila. Už ne. Už nikdy ne. „Ano,“ vydechla jsem. Setm lo se úpln . Když jsem op t p išla k sob , m la jsem hlavu jako st ep. Ležela jsem na chladné podlaze a John kle el za svým úkrytem. Byli jsme po ád na tom samém míst . „Co se stalo?“ zasténala jsem. „M la jsi další vid ní,“ odpov d l temn . „A hádej, kdo p išel na ve e i?“ „Hawk?“ 112

„Klidn se podívej z okna a zamávej mu,“ z jeho hlasu bylo znát, že se na m zlobí, i když jsem za to nemohla. „Tob hlavu neust elí.“ Vyhlédla jsem z okna a on tam opravdu stál a díval se p ímo na m , jako by p esn v d l, ve kterém okn se objevím. „Tak dohodneme se?“ k ikl X-Hawk. „Táhni, odkud jsi p išel!“ za val v odpov JFK. To nebyla správná odpov a v d li jsme to všichni t i. Hawk prost zaúto í na d m, Ková e do deseti minut odrovnají jeho lidé a pak si stejn vezme, pro co si p išel. Rozb hla jsem se po schodech do dalšího patra a pak ješt výš na p du. „Nikito, ne!“ vyk ikl John. Slyšela jsem, že b ží za mnou, ale m la jsem dostate ný náskok, aby m nedostihl. Na p d jsem se hned vrhla k žeb íku op enému o st ešní okénko. Byla jsem naho e ve chvíli, kdy John teprve vyb hl do patra. „Odvolej svoje lidi!“ zavolala jsem na X-Hawka ze svého místa. Pode mnou se rozevírala slušná propast a st echa byla tak kluzká a p íkrá, že jsem sotva držela rovnováhu. „Ned lej to,“ Xaverius Hawk promluvil tiše, ale já p esto slyšela každé jeho slovo. Došlo mi, že ho slyším ve své mysli. Zkusila jsem totéž. P jdu s tebou, pomyslela jsem si. Ale nech tohle místo na pokoji. Pošli své lidi pry , odejdi, a já p ijdu za tebou. Jen mi dej specifikaci. Pro bych ti m l v it? Protože víš, že to opravdu chci, ekla jsem v soukromí své mysli a uvolnila všechnu zadržovanou touhu, která se ve mn hromadila už týden. Vše, co jsem cítila, když ke mn v mých p edstavách vztáhl ruku nebo m políbil. Ale ne za takovouhle cenu. Mí p átelé musí z stat v bezpe í. Jinak se rad ji zabiju, než to dopustit, dokon ila jsem. Odvolal své muže, ale jen z vnit ku obleženého domu. Jinak stále váhal. „Nikito,“ ozval se zezdola tiše JFK. „Pouzdro se zprávou už odešlo, Agentura tu m že být každou chvíli.“ 113

Nezajímalo m to, v d la jsem, že mi X-Hawk nakonec uv í a odejde sám. „Xaverie Hawku,“ rozlehl se v tu chvíli habitatem hlas Jany Stránské. V duchu jsem je všechny proklela, že se do toho pletou, tohle p ece bylo jen mezi námi dv ma. Každý zásah zvn jšku to všechno jen komplikoval. „Xaverie Hawku, vím, že m slyšíš,“ pokra ovala Stránská. „Budu stru ná. Máme tvou DNA a já jsem práv dokon ila její analýzu a vím, že nejsi lov k v obvyklém slova smyslu. Nejsi pravý Xaverius Hawk. Jsi pouhá matná kopie. Možná máš jeho vzpomínky a odlesk jeho v domí, ale jsi jen duplikát. Stvo il t stejn , jako stvo il korál solnosytý, a stejn tak i do tebe vložil pojistku pro snadné zni ení. Vím, jak ji aktivovat, a jestli hned nevypadneš i s tou svou bandou, ud lám to.“ Hawkova maska v bec neprozrazovala, co si myslí, ale já byla spojena p ímo s ním a cítila jsem, jak jím to ot áslo. Teprve te jsem to vid la také, byl to jen duplikát, ale m l pud sebezáchovy a také povinnosti ke svému pánovi, k jádru, z n hož povstal. Nebylo dobré, že n kdo disponoval Hawkovou genetickou informací, a jeho pán se to musel za každou cenu dozv d t. Specifikace sv ta, kde t budu ekat, zašeptal v mé mysli jeho hlas doprovázený dlouhou adou informací. Otiskly se do mé mysli, jako by je tam vypálil rozžhaveným železem. Nemohla jsem je zapomenout. Po X-Hawkov pravici se otev el pr chod a on zmizel. Ta ztráta m zastihla nep ipravenou, jako by m od n j od ízli pilou, a já se naprosto ot esená zapotácela. Což vysoko na kluzké st eše nebylo zrovna žádoucí. Našt stí m zachytila pevná Ková ova paže.

114

ROZLOU ENÍ Lidé z Agentury dorazili asi deset minut po Hawkov elegantním zmizení. Vlastn by to bylo sm šné, kdyby celé naše podmo ské m sto nebylo plné rozvalin, suti a sténajících ran ných. Pr zkumná jednotka p ipravená na t žký boj v tom kontextu p sobila dost nepat i n . V tu chvíli bychom byli ocenili spíše doktory a zdravotnický materiál. Budiž jim však e eno ke cti, že jakmile prov ili situaci a ujistili se, že nehrozí žádné nebezpe í, poslali i omezenou léka skou pomoc. Já jsem se ovšem našim vst íc nehrnula a John také ne. Místo toho jsme co nejrychleji pokra ovali p vodním sm rem. Laborato byla sice zam ená a chrán ná bezpe nostním systémem, ale jinak opušt ná. Práce te nikoho nezajímala, všichni b želi napravovat nejhorší škody a pomáhat ran ným. To nám jen vyhovovalo. Zadala jsem své heslo a vstoupili jsme. „Opravdu chceš zmizet hned te ?“ ujistila jsem se, když jsem zadávala specifikaci sv ta, kam m l namí eno. „Nemám na co ekat,“ odpov d l. „Nem žeš p ece v d t, jestli…“ „To je jedno,“ mávl rukou. „Jestli se n co zm ní, moji p átelé budou v d t, kde m hledat.“ „No, my dva se ale už nejspíš nikdy neuvidíme,“ ekla jsem. „Takže… protože už asi nebudu mít p íležitost… Prost díky.“ Naklonila jsem se k n mu a lehce ho políbila na rty. Nebylo v tom nic sexuálního. Myslím, že mezi mlokem a normálním lov kem k tomu ani dojít nemohlo. Xaveria jsem nepo ítala, on nebyl oby ejný lov k. „Z dohledu t ur it neztratím,“ usmál se. „To tvé spojení s XHawkem bude kdekoho zajímat. Budou t chtít mít pod kontrolou, na to se p iprav.“ 115

„Ano, já vím,“ p ikývla jsem. „Agentura te má v i Hawkovi díky nám ob ma o dost siln jší pozici.“ „Nevypadáš moc nadšen ,“ podotkl. „Nic už nebude jako d ív,“ pokr ila jsem rameny. „Všechno tohle jsem podnikala, jen abych získala zpátky sv j život a svou práci, sv j sv t. A podívej, jak jsem dopadla. Normální lidi v našem sv t ve mn už vždycky budou vid t jen zr du, a i kdyby se má prom na dala n jak zvrátit, jakože o to v nejmenším nestojím, na jakoukoli odpov dnou práci m žu díky spojení s Hawkem zapomenout.“ „Sv j sv t si musíme zasloužit,“ ekl Ková tiše. „Jasn ,“ p ikývla jsem a trocha trpkosti, kterou jsem cítila, i p es mé maximální úsilí pronikla do mého hlasu. „Budu na tom pracovat.“ Nakonec on na tom byl ješt o n co h než já. Nejenže p išel o práci a kdykoli se ukázal v našem sv t , neskute n riskoval. Byl z n j psanec, jemuž usilovali o život nep átelé, které ani po ádn neznal. A p esto m l sílu pokra ovat a vzdorovat, nezastrašili ho a já v ila, že on si sv j sv t nakonec opravdu zaslouží. Ohledn sebe jsem si ale už nebyla až tak jistá. Za bezpe nostní st nou za al pulsovat a vlnit se vzduch, pak se zakalil a nar žov le zaplanul otevírajícím se ústím. Na muže Ková ových proporcí a hmotnosti bylo dost t sné, ale v tší jsme prost ješt nedokázali udržet a já si byla pom rn jistá, že mu nehrozí žádné nebezpe í. „Tak se m j, Nikito,“ rozlou il se. „Nemám n komu p edat n jaký vzkaz?“ zeptala jsem se ješt . „Ne, spojí se se mnou sami,“ odpov d l a vykro il k pr chodu, který na n j ekal jako teplé l no. Naposledy se ohlédl, sklonil hlavu a zmizel. Dotkla jsem se klávesy, p erušila tok energie a pr chod se zavinul sám do sebe jako kv tina. Z stala jsem sama, jako by spolu s ním odešlo i to poslední, co m ješt poutalo ke starému životu. Ano, jist že m napadlo, že jsem mohla odejít s ním, ale co bych tam d lala? V jeho život pro m nebylo místo. Byla bych ješt víc osam lá než tady. Teprve te na m pln dolehla hr za mé nové existence. A již 116

setrvám zde nebo m odvedou k nám, bude ze m jen zbra , kterou je t eba ovládnout a hlídat. Museli zajistit, že m X-Hawk už znovu nebude moct žádným zp sobem využít proti nim, a zárove se pokusit najít cestu, jak m využít proti n mu. A já husa utíkala, abych se na týden nedostala do karantény! napadlo m . Te m eká doživotní v zení a ješt všichni budou p edpokládat, že je mi ctí a pot šením s nimi spolupracovat. Sv j sv t si musíme zasloužit, pot ásla jsem hlavou nad tím heslem. Copak já si zasloužím takovýhle sv t?! Sv t, ve kterém na mn nezáleží, kde je podstatné jen to, co p edstavuji? Sv t, kde má v le nemá žádný význam? Sv t, který mi bude diktovat, co smím a co ne? Nemohla jsem se tomu ubránit. Jako and l pokušení v mé mysli zazá ila poslední Hawkova myšlenka. V d la jsem, co m eká, pokud z stanu, ale v p ípad odchodu za ním se p ede mnou otevíraly nekone né možnosti. X-Hawk mi nabídl partnerství a já ješt neodmítla. Ješt jsem mohla p ijmout. Bylo mi samoz ejm jasné, že o n m nic nevím, také jsem se mohla dostat jen z dešt pod okap. Lákala m však práv nejistota a nad je. A nejen to – šlo samoz ejm i o podivnou horkost, která se m zmoc ovala, kdykoli jsem si p edstavila, že já a on… Horkost a chtí , jaký jsem nikdy nezažila. Nikdy, ani s Bertramem, ani s Chuckem. Já a X-Hawk jsme si byli souzeni, p ipadalo mi to p íliš zjevné, než abych to mohla sama p ed sebou popírat. Co m eká tady, bylo z ejmé, ale tam? Mé podv domí samo vedlo prsty, když jsem zadávala parametry, které mi p edal p ed svým odchodem. Úpln m polekalo, když jsem zjistila, že pokud bych cht la odejít, pr chod by se mohl otev ít b hem deseti minut. Po íta se dožadoval potvrzení a já váhala, p estože každou chvíli se mohl objevit n kdo z Agentury a moje p íležitost se už nemusela opakovat. Pokud odejdu za ním, už nebude cesty zp t. Kdo byl vlastn Xaverius Hawk? Co jsem od n j mohla ekat? Nepochybovala jsem, že m pot ebuje, vynaložil dost velké úsilí, aby m získal. Ale zaru ovalo mi to svobodu a rovné zacházení? 117

N kdo za mnou si tiše odkašlal a m j prst sám od sebe bez vedení dopadl na klávesnici. Oto ila jsem se. U dve í jsem vid la pln vyzbrojené agenty od Ková rovnováhy, ale za mnou stál jen malý a drobný starší muž. O i posazené blízko u sebe a velké odstávající uši by vzbudily radost u málokteré ženy, ale já cítila, jak ze m padá tíha. „Carle!“ objala jsem ho. Hodn to zabolelo, když jsem si uv domila, s jakými rozpaky mé objetí op tuje. „Nikitko, kdybys ekla, co se d je, ud lal bych všechno, abych ti pomohl,“ ekl chraplavým hlasem, ale po obvyklé lehkosti v n m nebyla ani stopa. „To je hr za.“ „Není to tak strašné, jak to vypadá,“ usmála jsem se a stálo m to hodn sil. „Necht la jsem t do toho zatahovat.“ „Za to Ková e klidn ,“ p ipomn l mi. „Vždy víš, že toho jsem nikdy nem la moc v lásce,“ pokr ila jsem rameny. „Mimochodem, není tu?“ zajímal se opravdu nenápadn Carl. „Ani ne,“ odpov d la jsem. „Z celkem pochopitelných d vod nem l zájem tu z stávat.“ „No, taky dob e, poslali m zajistit za ízení na pr chod, aby se nemohl vytratit, ale nem l jsem z toho dobrý pocit.“ Carl z toho ned lal žádnou aféru, i když mluvil tak tiše, aby ho ti u dve í neslyšeli, ale pak jeho pohled zalet l k monitoru, na kterém již probíhal odpo et, a zamra il se. „Ty se taky n kam chystáš?“ „Utekla jsem, aby m nezav eli,“ ekla jsem rozhodn . „A na tom se nic nezm nilo.“ „Takže je to pravda,“ pochopil. „Opravdu máš n jaké mentální pouto s Xaveriem Hawkem.“ To odpov nevyžadovalo, ale to, jak vyslovil Hawkovo jméno, p itáhlo mou pozornost. „Znal jsi Hawka, když ješt d lal v Agentu e?“ vydechla jsem.

118

„Ano, znal,“ ekl klidným, ale jaksi posmutn lým tónem. „Vlastn se dá íct, že Agenturu zakládal, ale odešel už hodn dávno.“ „A?“ „A?“ opakoval po mn . „Co se stalo? Pro se postavil proti nám?“ „To nevím, Niki, a myslím, že v tom nemá jasno v bec nikdo,“ ekl Carl. M j as se krátil a pot ebovala jsem víc informací. „Jaký byl?“ „Vždycky byl hodn pyšný a ctižádostivý, asi mu to nakonec vlezlo na mozek,“ mínil Carl. „Pro t to zajímá?“ Už když tu otázku pokládal, jeho inteligence mu na ni p edložila odpov . „Ne,“ pot ásl hlavou. „To ti nedovolím ud lat.“ „Neptám se t na svolení,“ odsekla jsem. Od bezpe nostní st ny m d lily jen t i kroky. P ekonala jsem je d ív, než se Carl Maria von Wonder stihl obrátit na své pr vodce a vysv tlit jim, co se d je. Dve e se za mnou neprodyšn uzav ely a po dobu procesu formování pr chodu se dovnit jen tak nikdo nedostane. Carl se vrhl k po íta i, ale z stala jsem klidná. Ani kdyby ho vytrhl ze sít , nemohl to zastavit, prolomit mé heslo by mu trvalo nejmén hodinu. V d l to stejn dob e jako já, protože se o to ani nepokusil. P itiskl dlan na sklo a z mikrofonu ke mn promluvil jeho hlas. „Nikitko, ned lej to, Hawk t zabije, jakmile od tebe dostane, co chce.“ „Nebo já jeho,“ ekla jsem. „Nikdy ho nem žeš porazit, ne takhle,“ varoval m . „T eba ho porazit nechci,“ nadhodila jsem. „T eba jen chci jeho sv t, když nem žu mít ten sv j.“ P ede mnou se za al otevírat pr chod. P i vzpomínce na poslední transport se mi sev el žaludek, až do te jsem si na svou alergickou reakci ani nevzpomn la, ale sta il jediný pohled na 119

ozbrojence dobývající se dovnit a bylo mi jasné, že rozhodnutí už padlo. Už jsem si vybrala. Vykro ila jsem vp ed a ani jsem se neohlédla. ekal na m On.

120

Z ÍDLO MOCI Profesor James Atkinson vstoupil do rektorovy kancelá e a sta il mu jediný pohled do tvá e staršího muže za rozlehlým stolem plným papír , aby pochopil, že tohle nebude obvyklá sch zka. „Posa te se, kolego,“ vyzval ho rektor a pokynul mu k židli naproti sob , nikoli k pohodlným k esl m u malého konferen ního stolku, kde obvykle u kávy diskutovali o Atkinsonových pr b žných zprávách. Profesor se posadil a snažil se zklidnit tep. „Vaše zpráva byla podrobná a povzbudivá jako vždy, kolego,“ pronesl rektor chladn . Atkinson m l pocit, že se pod vlivem t ch slov zmenšuje. „Tentokrát jsem ale obdržel ješt jednu zprávu, ne tak obsáhlou, ani tak povzbudivou, ale aspo byla pravdivá.“ „Nerozumím,“ zamumlal Atkinson. „Myslím, že mi rozumíte velmi dob e,“ nenechal se zviklat jeho nad ízený. „Zatímco vy již dva roky deklarujete teoretickou práci na výzkumu paralelní kauzality, v univerzitních laborato ích stojí údajný stroj asu. Panebože! Vy jste se prost musel zbláznit!“ „To není pravda,“ ohradil se Atkinson, a koli mu bylo jasné, že nemá nejmenší šanci se obhájit. „Byl jsem se tam podívat, mluvil jsem s vašimi asistenty a etl skute né záznamy o vaší práci, a ne tyhle uklid ující žvásty,“ zasy el rektor a hodil jeho sm rem ervené desky, které mu Atkinson den p ed tím poslal. Jeho rozhn vaný pohled u al všechny námitky v zárodku. „Taková fantasmagorie! Celé ty roky jste m vodil za nos. erpal jste podporu z univerzitních fond a 121

p itom jste pracoval na naprosté hovadin , jako vyst ižené z n jakého scifi filmu.“ „Mé záv ry jasn potvrzují, že…“ pokusil se promluvit Atkinson. „Ticho!“ zah m l rektor. „Jedin respekt k vaší p edchozí práci a vaše obliba u student vám prozatím zachránily místo. Ale jen do konce semestru, pak si zam stnání hledejte jinde. Takové šarlatánství by mohlo naši školu nesmírn poškodit. Sta ilo by, kdyby na ve ejnost pronikla sebemenší zmínka o tomhle absurdním úsilí, naše pov st a s ní i sponzo i a bohatí studenti by šli k ertu. Uv domil jste si v bec, co všechno riskujete?!“ Nadechl se, ale jen aby vzáp tí stejn ohniv pokra oval: „Ale jist že ano! Vy jste si to moc dob e uv domoval, a práv proto jste pravou povahu vaší práce tajil!“ „Já se velmi omlouvám,“ pokusil se znovu dostat ke slovu Atkinson. „Prost jsem p edpokládal podobnou reakci.“ „A p edpokládal jste naprosto správn . Do p lnoci vyklidíte laborato e a do m síce ekejte ú et, budete tuhle legraci splácet až do smrti! O to se postarám!“ „Ale Roberte…“ „Pane rektore,“ opravil ho rektor. „Zmizte mi z o í!“ Atkinson se vypotácel z jeho kancelá e jako opa ený. Tušil, že se to jednou m že stát, ale p esto ho to stejn zastihlo zcela nep ipraveného. „Je vám dob e, pane profesore?“ zeptala se soucitn rektorova sekretá ka Clara Higginsová. Musela i p es zav ené dve e slyšet k ik. „Vypadáte hrozn .“ „M žete mi, prosím, nalít sklenici vody?“ požádal ji. Na ele se mu perlil pot a t žko se mu dýchalo. „Co se stalo?“ zajímala se, když mu podávala nejen sklenici vody, ale také panáka vodky. Byl jí nesmírn vd ný, ale nemohl se jí sv it, i když ho to velmi lákalo. „To nic,“ zachr el. „Pan rektor je nespokojen s tím, že má práce postupuje dop edu tak pomalu.“ „Aha,“ chápav p ikývla. 122

Vlastn poprvé se na ni po ádn podíval. Táhlo jí na ty icet, byla rozvedená a m la t i d ti v mladším školním v ku, ale vypadala docela dob e, vlastn dokonce i mladistv , a jeho napadlo, že by ji možná n kdy mohl pozvat na ve e i. „Vaše práce musí být velmi zajímavá a jist je i náro ná, pan rektor to pochopí, až se trochu uklidní.“ Probral se. Pan rektor to bohužel chápal až moc dob e. Zbýval mu as do p lnoci a musel by být blázen, kdyby ho nevyužil do poslední minuty. Jeho studenti už nejspíš kon ili s p ípravou na další experiment. „Omlouvám se, ale budu muset jít.“ Její úsm v trochu pohasl, ale jen neznateln . Atkinson se tím nezabýval. Místo pozvánky na rande rychle vykro il do univerzitních chodeb. V laborato i jej o ekávala p tice student , kte í u n j d lali diplomovou práci a te v tichém soust ed ní dokon ovali poslední úpravy – zm ny n kolika úhl a zapojení. Ani pohled na podlouhlý st l nesoucí lesklé trubice a titanové štíty jím navrženého konvertoru asoprostoru nedokázal napravit jeho špatnou náladu. Neusp l. Bylo jedno, jak moc blízko svému cíli stanul. Rektor se n jak, od n koho, dozv d l, na em tu skute n pracuje, a s platností od p lnoci mu sebral nejen p id lené prostory ale také grant. Byl to n kdo z nich, pomyslel si Atkinson a pocítil p íval hn vu. N kdo z t chhle p ti. „Jsme p ipraveni,“ p istoupil k n mu jeden z jeho student – dvacetiletý štíhlý mladík tmavých vlas , jehož pravidelný obli ej m l stále jakýsi vzdálený a odtažitý výraz, ale jehož o i byly živé a jasné, chtivé v d ní. Jeho oblíbenec – Xaverius, lord Hawk. Možná p íliš mladý na ten titul, ale pilný a schopný. Nevynechal jediný den práce na mém projektu, p estože jeho otec zem el teprve p ed týdnem, uv domil si Atkinson. „Už to nemá smysl, Kavi,“ pot ásl hlavou. „Vzali mi grant. Musím sehnat sponzora, a to p jde jen velmi t žko. Každý, komu jsem se kdy zmínil o své skute né práci, m m l jen za 123

bláznivého snílka. Nikdo nev í, že cestování asem je možné. Nikdo! A p itom mé záv ry hovo í zcela jasn …“ „Já vám v ím, pane profesore,“ sko il mu do e i tichým, ale pevným hlasem Xaverius. „V ím vám od samého za átku. Vždy jste m l mou plnou podporu, a stále ji máte. Teprve te však m j obdiv k vám m že dostat hmatatelnou podobu.“ Profesor z stal stát jako opa ený. Mohla to být pravda? Mohl mít takové neuv itelné št stí? „Vy…“ hlesl. „Vy mi nabízíte…?“ Xaverius se zdvo ile pousmál: „Finan ní podporu, laborato e, vybavení, pracovníky, zkrátka vše, co budete pot ebovat, abyste mohl pokra ovat ve své fascinující práci. Její výsledky mají mou naprostou pozornost.“ „Nikdy by m nenapadlo, že vám jde o víc než o diplomovou práci,“ ekl Atkinson. „Omlouvám se.“ „Nemáte za co,“ odpov d l Xaverius Hawk klidn . „Byl bych vám to nabídl již dávno, podmínky tady nejsou ani zdaleka ideální pro výzkum takového rozsahu a významu, ale m j otec nem l žádnou p edstavivost. Necht l na žádnou podporu p istoupit.“ „Kavi!“ Atkinson k n mu nap áhl dla . „Vy jste m j zachránce!“ „Ne, Jamesi,“ opravil ho Xaverius a v Atkinsonovi mírn zatrnulo, když uslyšel své k estní jméno vyslovené s takovou samoz ejmostí a lehkou nad azeností. „Já jsem váš spole ník.“ James Atkinson m l u Xaveria Hawka vše, na co si jen vzpomn l a co mohl pot ebovat ke své práci, ale ani tak nebyl spokojený. Rozsáhlé laborato e vybavené tím nejlepším se nacházely v podzemí sídla Hawk na Golenbergském panství. U dve í zajišt ných hlídacími systémy, jaké si ani neum l p edstavit, vždy stály bd lé stráže. A lordu Hawkovi nesta ila zpráva jednou za dva m síce, Atkinson jeho dohled cítil p i každém kroku. Neúsp ch nikdy nikdo nekomentoval, nikdo mu nevyhrožoval ani na n j netla il, a p ece se cítil jako p ed poprav í etou. Xaverius Hawk se usmíval, zdlouhavost p íprav a nes etné 124

nepoda ené experimenty p echázel mávnutím ruky, ale Atkinson n jak vytušil, že kdyby cokoli zanedbal nebo úmysln zdržoval, úsm v by z té mladé tvá e zmizel. A pak by šlo doslova o život. Dostal k dispozici rozm rný, sv tlý a skv le vybavený byt, na jeho ú et každý m síc p ibývala p kn kulatá suma a mohl voln využívat veškerý komfort Hawkova sídla – t locvi nu, bary, bazén, stáje, luxusní jídelny a fantastické pochoutky šéfkucha –, ale to vše bylo jen št drou kompenzací za omezení jeho svobody. Nemohlo to zast ít fakt, že se z Hawkových pozemk nesm l vzdálit a každý, kdo ho p išel navštívit, byl podroben d kladné prohlídce. Lord Xaverius Hawk si svou investici chránil. Atkinson v neklid nar stal každým dnem. Zv tšoval se každým oslovením Jamesi – lorde Hawku, které nejlépe dokladovalo, jak moc se jeho vztah k bývalému studentovi zm nil. „Pane profesore,“ hlas za zády ho polekal, Hawkovi sloužící se po dom pohybovali jako duchové. „Lord Hawk si s vámi p eje mluvit.“ „Ale já ekám návšt vu,“ namítl Atkinson s ernou p edtuchou. „Paní Clara Higginsová je již zde,“ zn la odpov , jíž se p edem obával. „Lord Hawk ji pozval na drink.“ „Aha, tak pak je to v po ádku,“ ekl Atkinson s jen t žko p edstíraným klidem a následoval sloužícího do jedné z pohodlných spole enských místností. Clara se zrovna smála n emu, co jí Xaverius Hawk íkal. V ruce držela sklenku s vínem a vypadala moc hezky. M la na sob malé erné šaty s odhalenými rameny a decentním dekoltem. Na krku jí ležel jemný st íbrný etízek s p ív skem ve tvaru srdce. Vlasy si vy esala nahoru a nechala tak vyniknout k ivku šíje. Atkinson snadno poznal, že i ona dnes ekala, že jejich vztah pokro í dál. Najednou se o ni za al bát. Hawk nikdy neud lal nic, ím by vzbudil jeho obavy, a p ece te Atkinson pocítil nutkání vrhnout se dop edu a postavit se p ed ni jako štít. Nem l jsem to po ní žádat, došlo mu. Nem l jsem ji vystavit takovému nebezpe í. 125

„Pane profesore,“ všiml si ho Xaverius Hawk a usmál se. „Jsem moc rád, že jste se k nám p ipojil. Zrovna jsme se bavili o tom, co všechno lov k nezaslechne v p edpokoji rektorovy pracovny. Zvláštní, dokud jsem na universit byl jako student, nem l jsem ani pon tí, jaké zákulisní boje tam probíhají a jak zajímavý je to mikrosv t.“ „No, to je pochopitelné, stál jste na té druhé stran . Však víte – studentská bratrstva, mejdany, drogy a alkohol, spousta krásných mladých holek… To by m intriky mezi profesory také moc nezajímaly.“ Hawk v výraz se zm nil jen nepatrn , ale Atkinson poznal, že zasáhl p esn . „Dob e,“ pronesl Hawk klidn . „Tak si tedy nalijme istého vína. Tady Clara byla tak laskavá a donesla vám z rektorovy korespondence ofocený jeden nadmíru zajímavý dopis.“ Clara zbledla. „Ona vám není nijak nebezpe ná, pane,“ pokusil se zasáhnout. Xaverius Hawk se rozesmál. Atkinson ho nikdy p edtím nevid l takhle up ímn se bavit a musel uznat, že když odloží masku povýšeného šlechtice, mohli by ho vlastn považovat za docela milého lov ka. Byl mladý, plný síly a celkem pohledný a takovéhle chování se k n mu hodilo víc než obvyklá odtažitost a zdrženlivost. „P ece jste si vážn nemyslel, že bych…“ následoval další smích. „Co jste si vlastn myslel?“ „Já nevím,“ odpov d l Atkinson. Hawk náhle zvážn l. „M l byste si uv domit, že kdybych cht l, nikdy by se k tomu dopisu nedostala. Nezahlédla by ho ani koutkem oka. Byl jsem spíš zv davý, jak dlouho to potrvá, než vám to dojde, Jamesi,“ ekl. „No ano, o vašich skute ných experimentech jsem rektora informoval já, a co na tom te už sejde? Jste mi smluvn zavázán. A já mám své pohledávky velmi dob e zajišt ny.“ „Ale pro ?“ nechápal Atkinson. „Už jsem to p ece íkal, vaše práce m velmi zajímá. Myslím, že vaše p edpoklady jsou správné a že jednou usp jete,“ 126

odpov d l lord Hawk. „Pot eboval jsem vás dostat do úzkých, abyste p istoupil v podstat na jakékoli podmínky, jen abyste mohl dál pokra ovat v práci. Cht l jsem, abyste mi pat il, aby mi pat ila každá vaše myšlenka.“ „Vy…!“ nadechl se Atkinson, ale zarazila ho Cla ina ruka, která mu jemn sev ela p edloktí. „Dokon eme to,“ pokra oval Xaverius Hawk a Atkinson nemohl uv it, že proti n mu opravdu stojí sotva dvacetiletý mladík. P ipadal si jako syn, kterého kárá otec. „Mohl bych ml ky p ejít vaše pátrání po tom, kdo vás udal rektorovi, ale naprosto nehodlám tolerovat jakékoli spekulace o p í in smrti svého otce!“ Hawk v hlas byl ostrý jako b itva. „Jeho smrt byla nehoda! A nejen v tomto dom už nikdy nepadne ani slovo o tom, že by to mohlo být jinak.“ Cla ina ruka se te Atkinsonovi zarývala hluboko do svalu. „M že odejít?“ zeptal se Atkinson p iškrceným hlasem. „Samoz ejm , že m že odejít,“ zasy el Hawk. „Práv jsem vám tu p ísahal, že se smrtí svého otce nemám naprosto nic spole ného.“ „Jist , pane,“ p ikývl Atkinson, a koli ho p edchozí vystoupení utvrdilo ve ví e v pravý opak. P esto by nyní o Hawkov nevin v té v ci každého ohniv p esv d oval. „Budeš muset jít, Claro,“ obrátil se Atkinson na svou te již bývalou p ítelkyni. V zájmu jejího bezpe í jí už nikdy nezavolá. „Zapomn l jsem, že mám dnes ve er ješt n jakou neodkladnou práci.“ Nebyla tak hloupá, aby se bránila. Rozlou ila se s nimi ob ma a odešla. „To bylo velmi rozumné, Jamesi,“ pochválil ho lord Hawk. … Ten ve er byl jen další v ad . Za poslední m síc Atkinson zestárl o deset let. Byl unavený, špatn spal, m l zažívací potíže, t žce popadal dech a ob as ho bolelo u srdce. Ale nest žoval si a v laborato ích trávil každou 127

volnou chvilku. Jeho práce už mu dávno nep ipadala p itažlivá, byla to koule uvázaná u jeho kotníku, a dokud neusp je, nezbaví se jí. Možná proto p estal dodržovat b žné bezpe nostní protokoly. Cht l v ci uspíšit. Hled l na malou duhovou kouli, po jejímž povrchu mihotav p elétaly pestrobarevné záblesky. P i tom pohledu si vzpomn l na pohádky o v šteckých koulích arod jnic. N jak takhle si je vždycky p edstavoval. Netušil, co to vlastn stvo il. ekal portál do minulosti, pr chod, jímž by navždy zmizel z Hawkova dosahu, a místo toho se mu nabízela pomalu rotující duhovka voln se vznášející nad asoprostorovým skalpelem, jak si navykl svému stroji asu íkat. Naklonil se k ní blíž a pokusil se pohlédnout do jejího nitra. Napadlo ho, že t eba na t ch pohádkách o arod jnicích bude n co pravdy, koneckonc díky svým koulím p ece vid ly do budoucnosti, ne? Mohlo klidn jít o zapomenuté mýty popisující pronikání asem. Objekt jako by vycítil jeho zájem, zintenzivnil duhové pableskování i rotaci, ale uvnit Atkinson vid l jen mlhu. „Co je to?“ ozval se jeho zády Hawk v hlas. Samoz ejm , jak taky jinak, pomyslel si Atkinson s trpkostí, ihned ho informovali. Nap ímil se a podíval se na n j: „To nevím,“ p iznal. Xaverius Hawk p istoupil blíž a pozorn si objekt ze všech stran prohlédl. Na rozdíl od Atkinsona se ani nepokoušel zachovávat bezpe nou vzdálenost. „O ni em podobném jste nehovo il,“ pronesl pomalu. „Mohl by to být portál menších rozm r ?“ „To si nemyslím,“ pot ásl hlavou Atkinson. „Zkusil jste se toho dotknout?“ zajímal se lord Hawk. „Nejsem šílený,“ ohradil se Atkinson proti takové p edstav . „Ale míval jste víc nadšení,“ ušklíbl se Hawk. „Dokonce tolik, že vás leckdo za šíleného považoval.“ „Nevíme, co se m že stát,“ upozornil ho Atkinson. „Nedokážete to odstranit?“ pozvedl udiven obo í Hawk. 128

„Vypnutí skalpelu na to nem lo žádný vliv,“ odpov d l profesor. „A op tovné zapnutí?“ nadhodil Hawk. „To bych v tuto chvíli rozhodn nedoporu oval!“ „Ne,“ p ikývl zklaman Xaverius Hawk. „Nejspíš ne.“ Atkinsonovi tak bylo víc než jen z ejmé, že velmi brzy práv na to dojde. To jen lord Hawk nebyl takový blázen, aby dopustil podobný experiment ve své blízkosti. Koule se op t klouzav pooto ila, barevné záblesky v ní siln zaplanuly a obklopily ji korunou jasného sv tla. „Rad ji bych m l jít,“ mínil Xaverius Hawk. „Zítra ráno vás ekám s podrobnou zprávou.“ „Už se to uklid uje,“ upozornil ho profesor. Sv tlo jednozna n pohasínalo do temn nachového odstínu a promítalo se v podob širokého kruhu na bílou st nu laborato e. Jak koule dál pomalu rotovala, míhaly se i na zdi tytéž odlesky a navozovaly dojem, že vržený temn rudý stín je jaksi hlubší, jako by nabýval plnosti a vedl n kam dál. „Lorde Hawku,“ ukázal na podivný jev Atkinson, ruka se mu chv la. Odcházející Xaverius Hawk se ohlédl. „Myslím, že se to poda ilo,“ vydechl Atkinson a sám t m slov m málem nedokázal uv it. P ed nimi se otevíralo ústí n jakého tunelu a vedlo skrze tlustou ze prastarého sídla n kam jinam. „To je portál.“ Možná by bylo rozumn jší vzít v takovou chvíli nohy na ramena, ale to Atkinson nedokázal. Srdce mu bilo jako zvon, do rukou a nohou se mu vlévala nepoznaná síla. Usp l! Dokázal to! Te všichni uvidí! I lorda Hawka p emohla jedine nost okamžiku. Oto il se a vrátil se ode dve í zp t do místnosti. Zastavil se p ímo proti otev enému ústí a vpíjel se do n j pohledem. Atkinson pochopil, že i pro n j je to triumf a že se o sv j úsp ch bude muset d lit. Vlastn jen na tomto mladém muži záleželo, jestli se sv t okolo o jeho úsp chu v bec n kdy dozví. Náhle mu s naprostou 129

jasnoz ivostí bylo jasné, že se o tom nedozví nikdo. Tato úžasná technologie m la z stat v Hawkových rukách. Nav ky. Xaverius stál zády k n mu, a to Atkinsona vybízelo ke snadnému ešení. Je už noc a jsme tu sami dva. Rozbiju mu hlavu a t lo hodím do portálu. Nikdy se o tom nikdo nedozví, šeptalo cosi v jeho nitru. A kdyby i ano, bude to jen nehoda. Neš astná náhoda. Taková, jaké má lord Hawk tolik v oblib . Obrátil se, aby ze stolu vzal n jakou zbra , p i tom jeho zrak padl na duhovou kouli, jíž si tak neproz eteln p estali všímat po objevení portálu. Už dávno to nebyla dokonalá koule. Práv ve sm ru portálu z ní vybíhal tupý kužel a natahoval se k Hawkovým zád m jako hrozící prst. Atkinson stál mezi nimi. Okamžit ud lal dva kroky vzad a zmizel z toho nevhodného místa. Teprve potom uvid l i druhou stranu koule a druhý kužel, který z ní vycházel a ukazoval na protilehlou ze , kde se již formovala tatáž nachová temnota. Proboha! Druhý portál! Profesor couval tak rychle, jak jen to šlo, a porážel p i tom židle i p ístroje. Nem l odvahu spustit rozvíjející se úkaz z o í. Xaverius Hawk rachot jeho ústupu pochopiteln slyšel a ohlédl se. Jejich pohled se na okamžik st etl a profesor vid l, jak Hawkovy šedé o i prosv tlilo poznání, ale než se Xaverius stihl by i jen pohnout, z prvního portálu cosi vylet lo a srazilo ho to k zemi. Atkinson v ústup se zm nil na zb silý úprk. U dve í z místnosti se ale p ece jen zastavil. V dec v n m necht l p ijít o fakta. Cht l vid t, co se bude dít dál. Oto il se s rukou na klice, p ipravený kdykoli utíkat o život. Xaverius Hawk se snažil vymanit zpod n ího bezvládného t la. Oba portály planuly jako požár a mezi okraji širokých ústí probíhaly jako provazy silné blesky. P esto se neozval ani zvuk. Celá scéna byla tichá, jako by se Atkinson díval jen na obraz. Hawk se kone n postavil na nohy, jenže cesta pry pro n j neexistovala. P es klikatící se výboje nemohl vystoupit z dráhy mezi ob ma tunely. Ocitl se v pasti. 130

Atkinson vid l jeho za até p sti a t žce se zvedající hru . Jinak stál lord Hawk jako vytesaný z kamene, jeho šedé o i net kaly vyd šen po místnosti, ale hled ly jen a jen na n j. Pronikav , nelítostn . Nebyl to pohled ob ti, ale lovce. Atkinson jen pot ásl hlavou na znamení toho, že nem že nic d lat. Sám by na jeho míst nedokázal zachovat tak chladnou hlavu, ur it by se v záchvatu paniky pokusil z té stále hustší klece blesk uniknout. Intenzita rudých výboj ho oslepovala ím dál víc, až Hawkovu postavu vid l jen jako stín. A pak p išlo nachové šero. Když se Atkinson probral z bezv domí, nebyla v místnosti ani stopa po pr chodech a zmizela i duhová koule. O dramatu, které se v laborato ích odehrálo, vypovídalo jen rozházené a rozbité vybavení. … Let, nebo spíše pád, byl tak rychlý, že a již sm oval kamkoli, byl si Xaverius Hawk jistý, že na konci té cesty ho eká smrt, a p ece mu št st na p ála. Když ho obrovská síla vymrštila do denního sv tla, dopadl na vodní hladinu. Náraz byl i tak dost tvrdý, ale nezp sobil mu žádné zran ní a nep ipravil ho o v domí. Nohama se odrazil od bahnitého dna a zamí il k pableskující hladin nad sebou. T sn p ed vyno ením do vody dopadl ješt n kdo. T lo ho minulo a dál bezvládn klesalo tažené t žkým tlumokem. Xaverius se vyno il, zhluboka se nadechl a zase se potopil pod hladinu. T lo nehybn leželo na dn . Hawk se k n mu n kolika silnými tempy dostal, popadl ho pod rameny, zbavil zát že a vytáhl k hladin . Teprve když sv j náklad složil na b ehu do vysoké trávy, zjistil, že se jedná o velmi mladou ženu, skoro ješt dívku. Byla vysoká a štíhlá, podle jejího vyvinutého a svalnatého t la usuzoval, že bude z ejm o n co starší, než napovídal podélný obli ej s mírn vystouplými lícními kostmi a plnými rty. Na pravém spánku se jí táhl krvavý šrám, p í ina jejího bezv domí. 131

Nehýbala se a zdálo se, že ani nedýchá. Xaverius se k ní naklonil, v tu chvíli se její erné asy zachv ly a na n m spo inul pohled hlubokých modrých o í. Odtáhl se od ní. Opatrn se zvedla, bylo znát, že odhaduje, jaká další zran ní ješt mohla utrp t, než ud lá n jaký rychlejší pohyb. Pak se rozhlédla kolem sebe a v její skoro ješt d tské tvá i se na krati ký okamžik mihlo zd šení, to však vzáp tí vyst ídal profesionální klid. Obrátila se k n mu. „Zahlédla jsem vás v té laborato i,“ ekla. „Byl tam aktivní fantom a ješt jeden portál. Co se stalo?“ „Xaverius Hawk,“ p edstavil se, titul zám rn vynechal, protože a se ocitli kdekoli, nem l tu prozatím žádný význam. „Pro mi neodpovíte?!“ její hlas náhle nabyl ost í. „Protože sám nevím, co se stalo,“ ekl. „Vy o tom z ejm víte víc než já. Mohu vám jen popsat, co jsem vid l.“ Vylí il jí stru n a srozumiteln sled událostí. Když skon il, jen se beze slova dotkla rány na hlav . „Když jste vylétla z toho prvního tunelu, narazila jste na hranu stolu se steriliza ní kolonou,“ doplnil. Dál ml ela, a tak ji vyzval: „Te je ada na vás. Kdo jste a jak jste se tam ocitla?“ „Jmenuji se Andrea,“ odpov d la. „Komtesa de Villefort.“ Xaverius se neubránil úsm vu, ona sv j p vod nevynechala. P ipadala mu te ješt p itažliv jší. Rod Villefort ovšem neznal, ani o n m nikdy neslyšel. „Jsem lenkou skupiny Zrcadlo,“ pokra ovala. „Zabýváme se cestováním mezi paralelními Zem mi. P ed n jakým asem jsme zachytili zm ny v kauzálním poli, které ukazovaly, že ve vašem sv t je na spadnutí objev mezirealitního cestování. Shodli jsme se, že by bylo dobré se navzájem poznat a navázat spolupráci.“ Xaverius Hawk její slova chvíli zvažoval a pak se zeptal: „A pokud bychom odmítli?“ „To nevím,“ odpov d la o n co chladn ji. „Ješt nikdy jsme nenarazili na nikoho, kdo by ovládl pohyb mezi paralelními Zem mi.“ „A ten druhý tunel?“ 132

„Tím si nejsem jistá,“ odpov d la. „Už samotný pr chod byl tentokrát nestandardní. Pr nik byl p íliš rychlý, nebyla jsem schopná ho kontrolovat a p ipravit se na pád. Nejsem na to sice odborník, ale osobn se domnívám, že se vám poda ilo vyvolat asoprostorový fantom práv ve chvíli, kdy jsme my otevírali pr chod. Váš fantom musel být extrémn nestabilní, aktivoval se a za al se chovat nep edvídateln . Otev el další pr chod a propojil jej s tím naším.“ „Takže nevíme, kde jsme,“ shrnul to Xaverius Hawk. „Víme, kde jsme,“ opá ila a vysko ila na nohy. „Ale slušn vychovaná dáma takové výrazy nepoužívá.“ Její pohyb byl úchvatný – plynulý a ladný a p itom rychlý jako blesk. Jenže Xaveriovi nebylo dop áno pot šení déle se tím pohledem kochat, protože v tu chvíli se z trávy kolem nich vyno ilo šest muž . Byli podivn oble ení, do k ží a hrubé látky, v rukách svírali ošt py a kamenné sekery. Vypadali špinav a zanedban , a když se v p ikr eném postoji p iblížili, nesnesiteln páchli. Jeden z nich promluvil. „Rozumíte mu?“ zeptala se Andrea, ale neohlédla se, nespustila z nich zrak ani na chvíli. „Ne,“ odpov d l a naléhav si uv domoval své prázdné ruce. Mluv í p íchozí bandy n co za val a pak hmátl po Andrein paži. Ta ho zachytila za p edloktí a nepatrným pohybem, který v sob musel skrývat obrovskou sílu a léta tréninku, mu je p eto ila, až jeho pokožku prorazila zlomená loketní kost. Druhou rukou mu vytrhla ošt p p esn ve chvíli, kdy úto níka ochromila bolest. O krok usko ila a vzáp tí již získanou zbraní srazila t i ošt py, které na ni let ly. „Vezm te si zbra ,“ sykla a jako samuraj bodla vp ed proti muži, který se na ni vrhl se sekerou v ruce. Nem lo smysl se dohadovat. Nebyl na to as, a už si o jejím postupu myslel cokoli. Proti n mu stál protivník, jehož odhalené zuby a vzteklé o i ho nenechávaly na pochybách, že jde do tuhého. Potvrzení v podob svištící sekery na sebe nedalo dlouho ekat. Xaverius se sehnul, ost í ho minulo snad jen o milimetr, 133

pak popadl dva z ležících ošt p a ješt než se nap ímil, bodl jimi vzh ru. Nep ítel po ítal jen s jedním útokem, tomu se dokázal snadno vyhnout, ale hrot druhého ošt pu mu zajel do boku a do b icha. Hawk koutkem oka zahlédl pohyb po své pravici, nezdržoval se, ud lal p i zemi p lobrat a jedinou silnou ranou ratišt m podrazil nohy dalšímu z muž . Teprve pak se nap ímil a bez slitování ho bodl do hrudníku. Kopnutím si do ruky p ihrál sekeru, která muži vypadla z ochabujícího sev ení. Nem l však p íležitost ji použít. Zbylí ty i úto níci leželi na zemi okolo Andrey, bu mrtví, nebo t žce zran ní. „Vypadneme,“ mínila Andrea a pokývla bradou k blízké hradb listnatého lesa. Xaverius krátce zaváhal a ohlédl se na hlubokou t . „A nem li bychom rad ji vylovit tvoje v ci? Musel jsem t toho t žkého batohu zbavit, abych t v bec vytáhl z vody, ale n jaké vybavení bychom možná ocenili, ne?“ Její pohled byl výmluvný. Nebýt z jiného sv ta, m la by ho za naprostého idiota. Zvedla ze zem jeden z ošt p a ukázala mu ho, jako by všechno vysv tloval. „Maurbyho efekt. Zp sobuje rychlou degradaci moderních technologií ve sv tech, kam nepat í. Z mých v cí by se snad ješt n co dalo použít, ale nic z toho ur it není tak d ležité, aby to vyvážilo riziko, pokud se tu te budeme déle zdržovat. Pro t ch pár v cí se vždycky m žeme vrátit pozd ji, ale moc z nich asi nezbude. Nikdo nepo ítal s tím, že bych se mohla ocitnout v primitivním sv t ,“ ekla klidným hlasem. Z lhostejnosti tónu p i sd lování takové komplikace v Xaveriovi mírn zatrnulo. Možná to pro ni prost byl denní chléb, ale možná jen byla tak chladnokrevná. „Degradaci?“ opakoval. „Bu dojde k samovolnému rozpadnutí p edm tu, nebo k explozi,“ vysv tlila. Xaverius se te na své hodinky podíval novýma o ima. Andrea si toho všimla a rozesmála se. 134

„Stejn ti tady k ni emu nejsou,“ prohodila. „Je tu jiný as.“ Hawk je sundal a odhodil. „Ješt n eho se mám radši zbavit?“ „Možná ti asem n jaké potíže p inesou um lá vlákna v oble ení,“ mínila a vyzývav se na n j podívala. „No doufej, že to nezp sobí nep íjemnosti spíš tob ,“ odtušil a pak se rozb hl k lesu. Andrea ho se smíchem následovala. … Ná elník ty i prsty v ruce zaduman obracel okrouhlý p edm t na pásku z lesklého žlutého kovu. Pod pr hledným tvrdým ví kem se vzájemn stíhaly tenké jehli ky. Bylo by pohodlné usoudit, že je to šperk, darovat ho jedné ze svých žen a zapomenout na to, ale jehlice neustávající v pohybu ho p esv d ovaly, že to nem že jen tak hodit za hlavu. Tam u vody dva neozbrojení nep átelé dostali šest výborných bojovník jeho kmene, a to jeden z nich byla žena, vlastn spíš sotva odrostlá dívka. Zamrazilo ho, když si uv domil, že tohle vyžaduje, aby navštívil Kalné oko. Ba co víc, aby jej navštívil okamžit . P ivolal k sob p t ze svých muž , ostatní poslal po stopách vet elc . Nem li zatím nic podnikat, jen je sledovat a p ipravit se. On sám by je chytil, p ivázal ke kmeni posvátného stromu a vyvrhl jejich vnit nosti, a koli tu holku by možná stálo za to zkrotit, ale Kalné oko na to mohl mít jiný názor. ty i prsty a jeho doprovod zamí ili po proudu eky sm rem k Horké ho e. Pohybovali se plynulým poklusem. Ob as se od toku vzdálili, aby si zkrátili cestu v oblouku, ale jinak se drželi poblíž, protože síla eky byla nesmírná a její stále teplejší vody k nim p inášely moc Kalného oka. Posilovala je s každým nadechnutím a s každým nadechnutím také zrychlovali sv j krok, až b želi tak rychle, jak to žádný živý tvor nedokáže. ty i prsty znal cenu, kterou za to zaplatí, ale v tu chvíli se cítil silný jako b h a tím pocitem se opájel. 135

Podrost postupn ídl a byl stále nižší, jeho sv ží zelenou barvu bez ohledu na kyprou a vlhkou p du pod nohama nahradila seschlá žlutohn dá. Jako by rostliny vodu nemohly pít nebo jako by v ní byl jed, který z nich sílu vysával, namísto aby jim ji dodával, a všechnu ji odvád l do mocné eky, do prodloužené paže a v domí Kalného oka. Jeho území se každým rokem rozši uje, uv domil si ty i prsty zneklidn n , když míjeli sráz na druhé stran , kde ješt loni bujely k oviny. Letos se tam chab drželo jen n kolik trs ostré trávy. Vzešel z nás, ale ušet í jednou naši vesnici? Nebo ji prost pohltí jako všechno ostatní? A když budeme bojovat, bude nám to n co platné? Už te by to byl marný boj, odpov d l si poctiv . Proto k n mu b žím jako o závod, abych mu dokázal, že mu ješt jsme užite ní a m že s námi po ítat. ty i prsty byl rozumný muž, ale p ed lety ho lepší úlovky a siln jší obilí zajímaly víc než obavy z nadp irozené moci povstávající v Kalném oku. Tehdy ho mohl porazit, ale nechal se zaslepit blahobytem. Myrta m varovala, pomyslel si trpce. M že ješt být naživu? Pod jejich nohama doutnala jako vyhasínající ohništ již jen holá zem . Pára prýštila z každé skuliny a m la omamnou a uklid ující v ni. Mnoho neš astník , kte í do t chto míst zabloudili, aniž by je Kalné oko povolal, zde uléhalo na p íjemn teplou zem, zasn n hled lo do nebe a blažen zem elo hladem a žízní. Kone n v dálce spat ili zvedající se úbo í a v n m erný tunel, do n hož vtékala eka, tady sice široká sotva na t i kroky, ale dravá a hluboká. Práv k tomu místu mí ili. Tudy museli jít, protože po rozpáleném svahu hory nemohla lidská noha na vrcholek vystoupat. … Ve vzrostlém lese s ídkým podrostem se jim šlo docela dob e, a koli Andrea si ned lala iluze, že se jim da í pohybovat beze 136

stop. Což byl problém. V bec nepochybovala o tom, že muže na b ehu eky d íve i pozd ji n kdo najde, vydá se za nimi a bude prahnout po pomst . Možná jsem se m la zachovat vst ícn ji, napadlo ji ne poprvé. Xaverius Hawk zjevn zastával práv takový názor. Jenže o úmyslech ne ekaných p íchozích nebylo pochyb. Vid la pohled v o ích toho chlapa, když po ní natáhl ruku, a nijak netoužila po tom stát se n í ko istí. Našt stí na takovéhle dobrodružství byla i nebyla p ipravená. Její spole níci ze Zrcadla ji stále šet ili. Posílali ji pouze na ádn p ipravené a zajišt né mise nebo do již prozkoumaných sv t , kde jí nic nehrozilo. T žišt její práce leželo p edevším v lingvistice a navazování kontakt . To m lo nepochybn velký význam, ale Andrea byla v duchu p esv d ená, že plýtvá svým potenciálem, a poctiv se p ipravovala, aby si vymohla n jakou riskantn jší práci. Výcvik se jí te hodil. „Myslíš, že t tvoji lidé budou hledat?“ promluvil její tichý spole ník. Ohlédla se. Byl mladý, možná až moc, ale Andrea se nemohla zbavit nutkavého pocitu, že uvnit je mladý asi tak jako ona. Jenže zatímco její mladickou nezralost odvály roky, které na ní nebyly vid t, on se o ni p ipravil sám – nedo kavostí a zkušenostmi nep im enými jeho v ku. Byl mladší než ona, a p ece ne. „Ano, budou,“ p ikývla. „Ale možná to potrvá dost dlouho, než usp jí.“ „Jak dlouho?“ zajímal se. „Roky?“ tipla si. Oce ovala jeho klid. Každý jiný na jeho míst by d íve i pozd ji upadl do šoku, Xaverius Hawk prost d lal, co bylo t eba. íkala si, že to je nejspíš výsledek toho, že byl na podobnou možnost ve skrytu duše p edem p ipravený. Koneckonc on a jeho spole ník p ece hledali cestu mezi sv ty a z ejm byli ochotní ji také podstoupit. Hawk v d l, že se n co podobného m že stát, a tak ho to tolik nezasko ilo. Cosi ji však nabádalo k opatrnosti, mnohem spíš to prost bylo v n m. Cht l v cem 137

rozum t a ešit je, a tak na paniku nem l as. Byl v dce, i když zatím uznával její vedení. Andrea se ohlédla dol z kopce. Tam n kde se už nejspíš pohybovali jejich pronásledovatelé. „Myslíš, že jdou za námi?“ pochopil Xaverius. „Jen hledám místo, kde se pokusíme zmást stopu,“ ekla. „A tohle vypadá nad jn .“ Les se p ed nimi otev el, zastavili se na pokraji hlubokého srázu. Strž však nebyla moc široká a napravo od nich p es ni ležel kmen stromu vyvráceného p i n jaké bou i. Nep íliš silný, ale p ejít se po n m dalo. „S tím kmenem ani nepohneme,“ mínil Xaverius. „P ejdou po n m stejn snadno jako my.“ „To by stejn nem lo smysl,“ souhlasila Andrea. „Vlevo strž snadno obejdou, ztratili by sotva p l hodiny.“ „Takže?“ „Rozd líme se,“ rozhodla. „Ty se tu skryješ, já zahladím stopy a p ejdu na druhou stranu. Povedu je ješt n jakou dobu dál a potom se jim ztratím.“ Chvíli na ni hled l, jako by se cht l p ít. Každý jiný muž by se p el. Bu by ji cht l chránit, nebo by necht l sv it sv j osud do jejích rukou, anebo by se prost jen bál z stat sám bez vybavení v cizím nep átelském sv t . Xaverius Hawk pouze p ikývl. „To je dobrý nápad. Kdyby ti to nevyšlo, budeš m mít v záloze. Kde se potom sejdeme?“ „Dole u té t n , kde jsme za ali, ale až k ece necho , schovej se na okraji lesa,“ rozhodla. „Je to místo jako každé jiné, ale nejmén nás tam budou ekat.“ „A m žeme vyzvednout tvoje v ci,“ dodal. „Ned lej si plané nad je, nic moc z nich nez stalo. Vid l jsi p ece kamenné hroty na jejich zbraních, neznají ani ocel.“ Pokr il rameny. „Kam se mám schovat?“ zeptal se prakticky. „Umíš lézt po stromech?“ usmála se na n j. Zahladila za ním stopy, jak jen to šlo, výsledek ji docela uspokojoval. P eb hla po padlém strom na druhou stranu strže. 138

Tady už se stopy zahlazovat nesnažila, naopak d lala jich za dva. P ipadala si voln jší a klidn jší. Nemusela už na n j brát ohledy a mohla se soust edit jen na jeden problém. Vlastn se jí ulevilo. Pustila se dál nahoru do kopce o dost rychlejším tempem, pot ebovala se pronásledovatel m co nejvíc vzdálit a odvést jejich pozornost od eky. Slunce pálilo na modré obloze, ale asi ješt nenastalo léto, protože teplo bylo p íjemné. Andrea stále podv dom hodnotila okolí z hlediska možného zmatení stopy, ale mysl p itom soust edila na d ležit jší problém. Bylo možné n jak urychlit její návrat, nebo byla opravdu odkázaná na Zrcadlo? Pro je fantom navedl práv sem? Mohl k tomu být n jaký d vod? V d la, že se objevují samovolné pr niky. Jejich výskyt ostatn monitorovali a snažili se zjiš ovat jejich p í iny, ale prozatím v tom neslavili nijak velké úsp chy. Jenže o samovolný pr nik nešlo, byl tam ten fantom, neodstín ný a nestabilní, to ano, ale m lo to n jakou p í inu a snad by bylo možné… V tu chvíli se p ed ní otev el výhled na rozlehlé jezero se t emi viditelnými p ítoky. Vodu odvád la jediná í ka, která sm ovala po úbo í dol k ece. Tohle byl její únik. Andrea nezaváhala a vstoupila do jezera. Tak ledovou vodu ne ekala, protože p edchozí koupel v ece byla celkem p íjemná, ale p esto se pono ila a rychlými tempy vyrazila k prot jšímu b ehu. Svád lo ji to zamí it k jedné z nabízejících se vodních cest, ale práv to budou její pronásledovatelé p edpokládat. P eplavala na druhou stranu a vylezla ven z vody na kamenitém b ehu. Nechala za sebou louže, ale slunce pálilo a na vyh átém kameni se voda odpa í. Než dorazí nep ítel, budou stopy pry . Te se jí hodilo vše, co v d la o pohybu ve volné p írod . Když se ve er stmívalo, bez obav si vyhledala místo na nocleh. Svým pronásledovatel m se ztratila a v ila, že i Xaverius Hawk je v po ádku. … 139

Myrta kle ela na skalnaté podlaze obydlí Kalného oka. Kolena m la samý mozol a záda ohnutá do luku, v této pozici strávila uplynulých osm zim. V prstech svírala ostrý pazourek a do tvrdé skály ryla stále stejný symbol. Již dávno se vzdala nad je, že stejný symbol dokáže vyrýt do hrdla Kalného oka, a to byl její nejp íjemn jší sen. Kdykoli šaman opustil z ídlo, nemyslela na nic jiného a sp ádala plány, jak ho zabije a ute e, ale když se vrátil, její mysl se zklidnila, dech se zpomalil a zapomn la. Své naléhavé nutkání si dál uv domovala, jen si prost nedokázala vybavit, co si tolik p eje, po em tolik touží. Nenávid la Kalné oko, ale v jeho p ítomnosti se vzmohla jen na poslušnost. Žádný jiný otrok nesm l pracovat v blízkosti z ídla, žádný jiný otrok nez stal tak dlouho naživu. Myrta za to vd ila svému jedovatému jazyku, který proti Kalnému oku volal do boje, když ješt šaman žil ve vesnici a jeho moc byla v plenkách. Protože proti n mu nejvíc brojila, p ál si Kalné oko, aby práv ona byla sv dkem jeho triumfu. Aby práv ona ten triumf nachystala. Myrta zkrvavenými prsty vyrývala poslední symbol v t sné blízkosti z ídla. Vyškrábat jeden symbol trvalo p t dní a tenhle byl již víc než z p lky hotov. Až s ním skon í, skon í i Kalné oko s ní. A p ece dál pracovala stejným tempem. Hrozbu blízké smrti vnímala jako vysvobození. Když uslyšela kroky na schodišti, nezvedla ani hlavu, p estože jí rytmus t žkých krok dop edu íkal, že nep ichází šaman. Každý host Kalného oka pro ni byl jen stínem a Myrta nem la d vod v it, že ona je pro n n ím víc. Práv proto ji tak p ekvapil d v rn známý hluboký hlas. „Není tady,“ ekl ten muž a Myrta se oto ila. Ve vchodu stál obrovský muž s bujným vousem a vlasy svázanými do dvou copánk podél tvá e. P ibyly mu vrásky a šediny, a p ece by ho poznala mezi všemi. ty i prsty. Pochopila, pro tentokrát p íchozího neskrývá stín. Bylo to jen další mu ení od Kalného oka, protože ná elník jí v noval jen jediný letmý pohled. Nepoznal ji. A možná i poznal, ale po t ch letech musel mít spoustu jiných žen a hromadu d tí, Myrta pro n j prost už nic neznamenala. 140

Za ty mi prsty se objevil ješt H íb a Deštivý mrak. „Po káme na n j, jist se za chvíli ukáže,“ rozhodl ty i prsty. Myrta se nedokázala ovládnout, dál na n j hled la jako uhranutá a její rty se snažily promluvit, ale kouzlo ji p ipravilo o e . Rukou dál podv dom ryla prokletý symbol, jako by na n m záleželo víc než na tomto shledání. Do o í jí vstoupily slzy, a si myslela, že už dávno vyschly, a stékaly jí po vysušené tvá i. Když se jí o paži ot el pláš z netopý ích k ídel, do n hož Kalné oko halil své pok ivené t lo, zamrazilo ji až do morku kostí. Zachrastily kost né náramky a ovanul ji pach puškvorce a blatouch . Zvedl se jí prázdný žaludek a do úst se jí vylily žalude ní š ávy. Zárove ji ale op t pohltila nep irozená apatie. ty i prsty zmizel v mlhavém oblaku, i když Myrta bojovala každým kouskem svého t la, aby o pohled na milovaného nep išla. Prohrála. Sklonila hlavu a zase se pln v novala práci, hovor kolem ní plynul jako bzu ení hmyzu. Nic jí ne íkal. „Kalné oko, bu pozdraven. P išel jsem, protože na území našeho kmene se objevili dva cizinci a já od nich získal n co, emu nerozumím. Nejsem si jistý, zda mohou být nebezpe ní, a vím, že tebe tyhle v ci zajímají…“ „Dej mi to,“ p erušil Kalné oko ná elníka netrp liv . Na chvíli se rozhostilo ticho a pak Kalné oko zašeptal tak vít zným hlasem, že to proniklo i Myrtiným omámením. „Ó ano! Tak proto… Dob e jsi ud lal, žes mi to donesl, ná elníku,“ ekl Kalné oko už klidn ji. „Nemohlo to p ijít ve vhodn jší as. Budu k tvému kmeni velmi št drý, i k tob osobn .“ „Jestli m žu n co žádat, cht l bych v d t, jestli je u tebe ješt Myrta.“ „Myrta?“ zasmál se Kalné oko. „Vždy máš jiné ženy.“ „Ano, ale…“ „Nezajímá m to,“ nenechal ho domluvit Kalné oko. „Máš ji mít za ty dva cizince.“ „Mí lidé jsou jim na stop ,“ odpov d l ty i prsty. „Tys je nezajal?! Nevíš, kde jsou?!“ hlas Kalného oka zn l hroziv . Myrta se p ikr ila a srdce se jí sev elo, ne strachem o sebe, ale jinou obavou, kterou nedokázala p esn ur it. 141

„Moji muži je te už jist mají,“ ohradil se ty i prsty. „Myslel jsem, že tuhle v c a zprávy o nich budeš chtít co nejd ív.“ „No tak se podíváme.“ Myrtu do zad zasáhlo kopnutí a srazilo ji stranou. Šaman p istoupil k m lké skalní prohlubni, v níž ví ilo z ídlo jeho moci. Myrt se za alo špatn dýchat, celou prostoru vyplnil dusivý dým a v jeho kotou ích zn l sy ivý hlas Kalného oka obzvláš d siv . „Nic jsi nezískal, nic jsi nedokázal!“ „Ale jak by se nám svedli ztratit?“ „To ta holka,“ odpov d l Kalné oko. „Ale dám ti radu. Najdeš je za svítání op t u eky.“ „Museli by být blázni, aby se tam vraceli.“ „Ty jsi blázen, když se o to se mnou p eš!“ zah m l Kalné oko. „Do zít ejšího poledne tu budu mít aspo jednoho z nich! A te táhni! Zmizte mi z o í, než si za nu myslet, že nejste jen neužite ní, ale že mi p ímo škodíte!“ Myrta klesla na zem a už se déle nedokázala bránit ztrát v domí. Když op t p išla k sob , místnost byla prázdná a na ni ekal nedokon ený symbol. … Andrea se svítáním sestoupila k ece. Pohybovala se opatrn , ale nikde nevid la žádnou známku po pronásledovatelích. Bohužel nenarazila ani na stopy Xaveria Hawka, což ji zneklidnilo. Mohli ho chytit? Byl tak neopatrný, že se prozradil? Nebo ho v cizím sv t potkala n jaká jiná nehoda? P ipadal jí dost schopný na to, aby ho nechala bez pomoci, ale možná se mýlila. Jist se tu nacházela divá zv , spousta jedovatých bylin, strží a jiných nebezpe í. Cítila za n j odpov dnost a navíc k n mu m la závazky, které se lehko nep iznávaly. Bez n j by se nejspíš utopila. Dlužila mu život. Neodvažovala se ho hlasit volat, a tak jen opatrn postupovala podél okraje lesa, kontrolovala volný prostor mezi hradbou strom a ekou a hledala stopy. Doufala, že ho brzy najde, nebo že má prost jen zpožd ní. 142

Narazila na stopu. Šlo o jednoho lov ka, t žkého jako dosp lý muž, stopa byla erstvá, p icházela ze svahu a mí ila p ímo na travnatou plochu na b ehu eky. To Andreu varovalo, íkala mu p ece jasn , aby z stal v lese. Na druhou stranu, stopy p esn odpovídaly asu a místu, takže to s nejv tší pravd podobností byl on, jen se mu už necht lo ekat. Idiot! Rozzlobila se v duchu. Na otev ené prostranství se jí v bec necht lo, ale volat ho bylo stejn nebezpe né. Tráva našt stí byla hodn vysoká, a tak se p ikr ila a vyšla ven z lesa. Hned pochopila, že bylo chybou opustit bezpe í vyššího porostu. Vpravo i vlevo pod stromy zaregistrovala pohyb, ale nep ítel k ní neb žel, to se jen zachv ly listy, jimiž prolétly malé ostré šipky. V tšina z nich dopadla neškodn vedle, jen t i z nich Andreu zasáhly do paží. Sykla, vytrhla je a pak sebou hodila do vysoké trávy. ekala, že p ijdou blíž a tak proti nim bude mít aspo n jakou šanci, ale nikdo nep icházel. Pokusila se nadzvednout. S hr zou zjistila, že ji ruce a nohy neposlouchají. T žce se jí dýchalo. Vid la rozmazan a po celém t le jí vyrazil studený lepkavý pot. Její srdce bilo stále pomaleji. Buch… buch……buch……… Když se probrala, uv domovala si pouze naléhavý pocit žízn . V ústech m la sucho, rty rozpraskané a její pokožka jen ho ela. S každým vdechnutím jako by do plic nabírala rozpušt né olovo. Ví ka se jí slepila k sob , stálo ji obrovské úsilí otev ít je. Když se jí to poda ilo, spat ila nad sebou pohupující se modré nebe s planoucím kotou em slunce. Jeho paprsky na rozdíl od v erejška žhnuly a spalovaly. Pooto ila hlavu a uvid la travnatou plá s ídkými ke i, která se táhla, kam až oko dohlédlo. N co na tom pohledu dokázalo vzbudit její ostražitost. N co na n m ji varovalo tak naléhav , až se jí ud lalo nevolno. Rostliny byly povadlé a zažloutlé, ale p da pod nohama muž kyprá a úrodná. Vody tu bylo dost. Muž ? Andree se kone n vybavily všechny vzpomínky. Ležela na nosítkách, ruce a nohy svázané pevnými emeny a n kam ji nesla asi deseti lenná skupina muž . Ale pouta ani 143

nepot ebovali. Kon etiny v bec necítila, jako by ochrnula od krku dol . V jejím zorném poli se objevil zarostlý mužský obli ej. Ten chlap jí n co íkal, ale Andrea mu v bec nerozum la, i když ji mnoho lidí považovalo za nadanou lingvistku. Zavrt la hlavou. „Nerozumím vám,“ ekla a vlastní hlas jí zn l jako krákání. Asi pochopil, protože kývl. P iložil jí ke rt m hrdlo m chu s vodou. Andrea se proudem vody zalykala, ale byla mu nesmírn vd ná a hltala, co to šlo. Muži okolo se dívali, smáli se a plácali se do stehen. Bylo jí to jedno, s každým douškem vody se jí vracela síla. Už dokázala pohnout prsty. Muž jí ale m ch práv v tu chvíli odebral, jako by jí vid l až do žaludku. „Jdi k ertu,“ prskla po n m. Jen se zasmál a vyrazili dál. Po ád se drželi u eky a Andrea pozorovala zneklid ujícím zp sobem se m nící krajinu. Teprve když na chvíli zastavili, aby se muži také napili a odpo inuli si, by jinak postupovali neuv iteln rychle, mohla zahlédnout skute ný cíl jejich cesty. eka mí ila p ímo k neskute n vysokému kulatému kopci, sedícímu uprost ed holé roviny jako erný a dýmající v ed. Nebe nad ním m lo nachový nádech, p ipomínalo vlnící se rudou polární zá i. Tady je p í ina, pomyslela si. Tohle je možná cesta pry . V dce muž , kte í ji zajali, jako by etl její myšlenky, ukázal sm rem k té ho e a zcela jasn vyslovil: „Hardam kelst.“ „Hardam kelst,“ p ikývla Andrea. … Xaverius Hawk dorazil k ece ješt za tmy, jen o hodn výš proti proudu, než se domluvili. Nesdílel Andreino p esv d ení, že je dobrý nápad vracet se na místo, z n hož vyrazili. Její sebejistota ohledn zmatení stopy mu p išla trochu laciná. Nep ítel znal krajinu i podmínky mnohem lépe nežli oni, Hawk to 144

nepodce oval. Možná Andrea byla dobrá, ale nemohla tušit, jak moc dob í jsou místní obyvatelé a jaké je vedou pohnutky. Ze všech t chto d vod se rozhodl ekat n kde poblíž, najít si p kný výhled na domluvené místo a zpovzdálí se p esv d it, že Andrea dorazila opravdu sama. Jejich protivníci v d li, že byli dva, a mohli Andreu tajn sledovat, aby je dostali oba. Xaverius nevid l jediný d vod, pro by do takové pasti m l padnout. Jeho obavy se potvrdily. Ze své vyhlídky m l celé to divadlo jako na dlani. Jen mu to tak úpln nedávalo smysl. Pokud domorodci Andreu stopovali, pro nepo kali, až se s ní Hawk spojí, a pak je nedostali oba dva, ale místo toho ji falešnou stopou vylákali na volné prostranství a složili ji šípy? A pokud jim šlo jen o ni, pro v takovém p ípad nezaúto ili už dávno? Nestopovali ji, ekali tu na nás, pochopil. M l bych rychle zmizet. Místo toho dál p ihlížel, jak Andreu spoutávají a nakládají na nosítka. To ho ujistilo, že je naživu. Díval se, jak s ní vyrazili po proudu eky. Xaverius moc dlouho neváhal. I když nem l žádnou chu riskovat krk p i osvobozování té holky, zvláš když jeho nad je byly mizivé, nem l na vybranou. Podle toho, co zatím v d l, p edstavovala Andrea jeho jedinou cestu zp t. Jeho tady nikdo hledat nebude, zcela jist ne James Atkinson, ale po ní budou pátrat lidé z toho jejího spolku, a tak musel z stat s ní, nebo aspo tak blízko, jak bylo bezpe n možné. Skrytý v podrostu mírným poklusem sledoval skupinku domorodc . Cítil hlad a únavu, v noci v bec nespal a nep íjemn na n j doléhala zm na biorytmu, p esto m l t m muž m s jejich nákladem pohodln sta it. Ale nesta il. B žel stále rychleji a oni se s každým krokem vzdalovali. Bylo to neuv itelné, jako by nedokázal správn odhadnout vzdálenost, nebo jako by bylo n co špatn s krajinou p ed ním. Asi po dvou hodinách, kdy námahou málem vypustil duši, vid l skupinku už jen rozmazan na obzoru a les, který ho do té doby kryl, skon il. P ed ním se otev ela travnatá plá s trsy neduživých k ovisek. Xaveriovi se ani v nejmenším necht lo na 145

ni vstoupit. Byl by vid t zdálky, odhalený a bezbranný. Nezapomn l, jak snadno dostali Andreu, ani že musí po ítat se st elnými zbran mi. Zastavil se a snažil se popadnout dech, stejn skoro nebyl schopen pokra ovat. Ur it ne tímhle vražedným tempem. Op el se zády o kmen stromu a skrytý ídkým listovím vyhlížel na nebezpe nou planinu. Musel se držet skupinky s Andreou. Musel existovat n jaký zp sob, jak to zvládnout. Jeho zrak padl na koryto eky, jímž se valil pom rn silný proud. Pokud mohl soudit, domorodci se drželi toku, vlastn jej skoro kopírovali. Xaverius Hawk se sám pro sebe usmál. Voda v ece byla p íjemn teplá, silný proud ho ponese bez významn jší námahy a podemleté b ehy skýtaly mnoho úkryt . Ano, tohle je moje cesta. Po kal, až mu muži s nosítky úpln zmizí z dohledu, a pak se vrátil do místa, kde se les eky skoro dotýkal, tam vstoupil do vody. Byla hluboká a proud ho okamžit strhl. Xaverius se položil na hladinu a snažil se držet spíše u b ehu, ale nebylo to jednoduché. Trochu pozd si uv domil, že eka s sebou nese i r zné nástrahy: divokou vodu, pe eje, vodopády a dravce skrývající se v hlubinách. Hmátl rukou po ko enu visícím ze b ehu, ale ten mu proklouzl mezi prsty, jako by byl namazaný olejem. Zkusil se postavit na nohy, ale nedosáhl na dno, m l inu nikde nevid l, jen strmé vysoké b ehy. Bylo to šílené, sotva se dostal do vody, už se z ní snažil zase uniknout, ale ona jako by ho spoutala. Ovinula ho chladivými chapadly a táhla ho s sebou jako na saních. Xaverius p estal bojovat a místo toho se poddal. Musel šet it síly, až se naskytne skute ná šance uniknout z pasti, kterou na sebe sám nastražil. Nechal se proudem voln unášet. Ani nevid l nahoru na planinu, jestli dohnal své protivníky. Mohli dávno zm nit sm r a on by se o tom nedozv d l, a p ece mu na tom n jak nezáleželo. P estával si vybavovat, pro se vlastn za Andreou tak žene. Najednou mu jeho po ínání p išlo úpln zbyte né. 146

Voda ho kolébala a houpala a jemu se navzdory nebezpe í a zdravému rozumu za aly zavírat o i. … ty i prsty stoupal s nap l ochrnutou ženou hozenou p es rameno po schodech nahoru ke z ídlu Kalného oka. Jeho muži se na další návšt vu u šamana zrovna nehrnuli, a tak je ponechal p ed vstupem do Horké hory. Zajatá dívka byla moc p kná, ale m la v sob i n co víc, výrazem tvá e a pohledem o í mu p ipomínala Myrtu. Jist by se vzpírala, p ela a hádala, možná by ji musel i párkrát zbít, aby ji nau il poslušnosti, ale p esn takovou ženu ty i prsty p ed osmi zimami ztratil. Kdyby o zajatkyni nem l takový zájem Kalné oko, ty i prsty by ji odvedl do své chýše a u inil z ní svou první ženu a možná by kone n dokázal zapomenout na Myrtu. T eba by se mu za aly zdát sny o n kom jiném. Ale tahle mladá žena pat ila šamanovi a ty i prsty si p ipomn l slib, který mu Kalné oko dal. Už za pár chvil bude mít svou Myrtu zpátky a tahle si bude muset zvyknout na zp soby Kalného oka. Vstoupili do jeskyn , v níž v malé vyvýšené prohlubni tvaru kamenné misky na tlusté zk ivené noze pramenilo z ídlo. Tak jako i minule tu jen jedna sta ena se shrbenými zády a šedými vlasy apaticky ryla pazourkem do skalnaté podlahy další symbol z mnoha. ty i prsty složil tu ženskou na zem jako mladého jelínka, hned vedle z ídla. Po ád ješt se nevzdala. Jasn vid l, jak opatrn a nenápadn prov uje, zda se jí nevrátil cit do kon etin. To ovšem ty i prsty nem l v úmyslu dopustit. Zabila nebo t žce zranila ty i z jeho muž . Jestli tedy m la d lat n komu problémy, pak a je to rad ji Kalné oko. „Kde, u všech démon , v zí?“ zavr el ty i prsty. Spirály a vlnovky vyryté všude kolem v n m vzbuzovaly dojem, že celá jeskyn oživla, svíjí se kolem n j, chystá se ho stáhnout do smy ek a vymá knout z n j poslední nadechnutí. 147

Necítil se tam dob e. Chodil tam již celá léta a s každou návšt vou ten pocit sílil, jako by moc z ídla s t mi kresbami nar stala. Jen t žko ovládal touhu oto it se a vzít nohy na ramena. „Prokletý arod j,“ ulevil si. Na zvuk jeho hlasu zareagovala zanedbaná otrokyn . Zvedla hlavu a snažila se na n j zaost it poloslepýma o ima. Její tvá byl jeden velký strup a pohmožd niny, celá zalepená špínou a hlenem. Znechucen se od ní odvrátil. Ta svázaná holka na zemi se také pohnula a n co ekla tím svým divným jazykem. Mluvit takovou hatmatilkou, to bylo stejné jako být n mý. P esto jí odpov d l: „Kalné oko brzy p ijde, N mko.“ Zase n co zamumlala. Na krati ký okamžik ho napadlo, že t eba prosí o milost, ale sta il mu jediný pohled do její tvá e. Ta neprosila, spíš ho po astovala n jakou p kn peprnou nadávkou. „Je poledne,“ ozval se za jeho zády sy ivý hlas a ty i prsty nadsko il leknutím. „Vím,“ odpov d l a podíval se do krví pomalovaného šamanova obli eje. „Proto jsme už nepátrali po tom muži. P išla tam sama.“ „Byl tam i on, pitom e,“ ušklíbl se Kalné oko. „Stál jen pár krok od vás, ale ekat, že se kolem sebe rozhlédnete, by z ejm už bylo p íliš.“ „Najdeme ho,“ ohradil se ty i prsty. „Nenamáhej se, už je tady,“ sd lil mu Kalné oko a sklonil se k zajatkyni. „Je moc p kná,“ ohodnotil ji. „Myrtu ti nahradí desetkrát,“ p ipomn l mu ty i prsty. „P ivedl jsi jen polovinu toho, co jsem požadoval,“ ekl Kalné oko a op t se vzty il. „Dám ti za ni tuhle otrokyni. Už ji k ni emu nepot ebuju.“ Kopl do opot ebované trosky, která již dokon ila svou práci a kle ela tam na patách s rukama v klín a tup se kolébala dop edu a dozadu. Z koutku úst jí vytékal pramínek slin. „Slíbil jsi mi Myrtu!“ 148

„Ber, co dávám, ná elníku, a odejdi v pokoji,“ zamra il se Kalné oko. Ve ty ech prstech se vzedmul hn v. Nem l v bec strp t, aby Kalné oko Myrtu odvedl. Nem l mu nikdy sloužit. Nem l se p ed ním plazit a prosit, m l žádat a brát si. Byl rozumný až p íliš dlouho. Nerozmýšlel se, sko il šamanovi po krku a sev el jeho hrdlo pevnými prsty. „Dáš mi Myrtu, nebo t zabiju!“ I jeho hrdlo v tu chvíli n kdo pevn stiskl, ale ty i prsty se nenechal oklamat. Nikdo jiný tam nebyl, muselo jít o jedno z erných šamanových kouzel. P esv d ovala ho o tom skute nost, že Kalné oko se v bec nebránil. Jen lapal po dechu a sípal. ty i prsty si byl jistý, že pokud vytrvá a šamana zabije, magie pomine. Potom prohledá celé doup a Myrtu najde. Zesílil stisk a zatla il na hrtan. D láš chybu, ná elníku, ozval se mu v mysli jasný hlas. To ty jsi ud lal chybu, šamane, odpov d l v duchu. A pak mu rozdrtil hrtan. … Kalné oko vystoupil ze stínu a pot ásl hlavou nad mrtvým t lem ná elníka ty i prsty. Ten bloud si snad skute n namlouval, že m m že tak snadno porazit. „Odkli to,“ p ikázal Myrt , která dál kle ela jako bez života. Vypadala jako socha vytesaná z kamene. Socha zt les ující bídu, nemoc a nete nost. Natolik omámená jeho kouzly, že si ani nebyla schopná uv domit, co se práv te odehrálo p ed jejíma o ima. ty i prsty vlastn m že být rád, že nedostal to, co cht l. Myrta se zvedla a jako loutka p istoupila k mrtvému muži. Lhostejn ho vzala za kotníky, zap ela se a vší silou zabrala. T žké t lo se pohnulo jen o malý kousek. Myrta znovu zabrala a pomalu ho vlekla k východu. 149

A taková to byla veliká váše , pomyslel si Kalné oko pyšn . Teprve te , když je její milý mrtvý, mi dostate n zaplatila, že m kdysi málem dokázala zni it. Škoda jen, že už je tak mimo. Teprve když otrokyn i s mrtvolou zmizela, sklonil se k zajaté cizince. Kolem jejího t la vid l planout rudou auru korunovanou zlatem. To mu potvrzovalo, že je ta pravá. Z ídlo za jeho zády za alo souhlasn kolotat, Kalné oko vnímal jeho nedo kavost. Sám se také nemohl do kat. Otevírala se p ed ním brána do nových sv t , cesta k neuv itelné moci, nový život. Vytáhl rituální n ž a za al z ní opatrn stahovat od v tak, aby nemusel povolit pouta a aby ji nezranil. Nebyl blázen, každý žhnoucí symbol na zdech a podlaze jeskyn ho varoval, že ta žena je nebezpe ná. Nehodlal se spolehnout pouze na ochranu ochromujícího jedu. Její ple byla hladká a matn lesklá, zlat opálená, na dotek pevná a pružná, obtahovala dokonale vykreslené svaly a k ivky její postavy. Vlasy m la hedvábné a byla cítit n jakou neznámou v ní, z níž se Kalnému oku zato ila hlava. Odtáhl se a podezírav se na ni zadíval. Bylo možné, aby ovládala n jakou formu magie? Ud lal ochranné znamení a omyl si ruce ve vod z ídla, a p ece sta ilo spo inout dlaní na hedvábí jejích prsou a sametu nahých bok a nedostávalo se mu dechu, jako by poz el jed. Promluvila. Takový tón od ženy ješt jakživo neslyšel. Byly v n m záhadné horké hlubiny a hebkost kožešin. Prohnula se v zádech, ímž ješt víc vynikla dokonalost a nesnesitelná p itažlivost jejího t la, a s jasným gestem mu ukázala spoutané ruce. Nepot eboval rozum t jejímu jazyku. Ano, kdybych ji rozvázal, mohla by se ke mn p itisknout, obejmout m a… Jen na poslední chvíli se vzpamatoval s nožem chv jícím se nad emenem za ezávajícím se do její jemné pokožky. Nem la se p ece pohnout. M la ležet ochrnutá. Místo aby p e ezal pouta, škrábl ji ost ím do p edloktí a znovu ji ochromil jedem. 150

N co nesrozumitelného na n j zasy ela a Kalné oko ji ude il p stí do tvá e, do jediné ásti t la, v níž ješt m la n jaký cit. Ne, neovládala žádnou jinou magii než kouzla vlastní všem ženám. Ta prastará a mocná síla ženství v ní byla tak silná, že ho to na chvíli zbavilo soudnosti, a ruce omyté v kouzelném z ídle ji áste n osvobodily od následk jedu. Málem se jí poda ilo uniknout a Kalné oko si byl podivn jistý, že na ni by stejný trik jako na ná elníka ty i prsty nezabral. Ano, je velmi nebezpe ná. A jako by na okamžik zahlédl kus její možné budoucnosti, pomyslel si: A jednou bude smrteln nebezpe ná. „Nebudeš mít p íležitost,“ ekl nahlas. Donesl si misku s barvou a za al na její bezvládné t lo malovat mocné symboly, stejné jako Myrta za uplynulých osm let vyryla všude kolem. Vše již bylo tém p ipraveno. Kdyby se to nepovedlo, na b ehu eky v základech Horké hory ležel ješt ten muž pono ený do omamného spánku. Jeho záloha. Když byl hotov, protáhl koženými emeny na ženiných kotnících další smy ku a za pomoci magie ji na lan zvedl ke stropu jeskyn tak, aby hlavou dol visela p ímo nad vroucím z ídlem. Teprve pak p e ízl pouta na záp stích. Ruce jí voln spadly dol a Kalné oko jí dv ma rychlými ezy otev el žíly. … Myrta neplakala, její bolest byla tak strašná, že slzy vysušila v zárodku. Svírala ji a drtila, až z jejího t la vymá kla nejen dech, ale i magii Kalného oka. V ten okamžik, kdy ty i prsty padl zardoušený na kamennou zem, procitla. P ed tím si pamatovala jen nez etelný obraz muže, škrtícího se vlastníma rukama, ale když padl, náhle se jí rozjasnila pam a v d la, že ty samé ruce se jí dotýkaly, hladily ji a nosily. Dívala se na tvá s vyplazeným odulým jazykem a vzpomn la si na stejný obli ej rozzá ený smíchem, když ji dostihl v lese a položil ji do suchého listí. Dívala se a bolest byla nesnesitelná. 151

Zcela ji ochromila a zbavila myšlenek. Z stala jen prázdnota, obrovská pustina rozlézající se jejím nitrem. „Odkli to,“ dolehl k ní p íkaz, pronikl její apatií, a protože sama nedokázala myslet, poslechla. Vstala a vzala mrtvého milého, jako by odtahovala skolené prase, jako kus masa. Táhla ho dlouhými klikatými chodbami Horké hory, dokud ji zcela neopustily síly. Teprve pak klesla na kolena, vzala jeho hlavu do dlaní a políbila ho na ústa. „Nemohl bys m získat zpátky,“ zašeptala. „Všechno bylo ztraceno už dávno, ale já t pomstím. Pomstím nás oba.“ Necítila však p i t ch slovech váše , ale chlad. Bolest v ní zabila nejen magii, ale i city, jako by všechny ostatní emoce mohly její utrpení oslabit. Jen díky tomu se nevrátila zp t do jeskyn a nevrhla se na Kalné oko podobn jako ty i prsty. Místo toho si vzpomn la na n co, co slyšela v tom dlouhém šedém snu. Nenamáhej se, už je tady. Nebyla na to sama a ani s ní, ani s tím druhým Kalné oko jako s nep ítelem nepo ítal. Položila jemn mrtvého milého na zem a od opasku mu sundala sekeru i n ž. ty i prsty by nikdy jen tak neztratil sebeovládání ani rozum, napadlo ji, Kalné oko ho cht l zabít od samého po átku. Nikdy nem l v úmyslu odm nit ho za jeho služby. Nachystal to. Omámil jeho úsudek magií. Myrta se rozb hla dol k ece. V d la, že Kalné oko chystá své velké kouzlo. P ipravoval se na n j celé roky a neznámá zajatkyn mu jeho úsilí p íhodn zkrátila. Té žen nezbývalo mnoho asu, ale na tom nezáleželo, mnohem d ležit jší bylo, že Kalné oko bude pohlcen soust ed ním a jindy už se taková p íležitost nenaskytne. Musela sp chat. Dole u eky na pís ité m l in opravdu ležel n jaký muž. Ležel tak nehybn , že se na chvíli obávala, že je mrtvý, ale srdce mu pomalu a slab bilo. Byl mladý, m l tak hladkou tvá , že si na chvíli myslela, že je to ješt chlapec, ale pak si všimla sotva znatelného strništ vous a došlo jí, že si je odstra uje. I vlasy 152

m l krátké a hladké, úpln erné, takovou barvu nikdy nevid la. Byl dost vysoký, ale na muže jí p ipadal slabý. Zat ásla s ním, v bec nereagoval. Kalné oko nebyl takový šílenec, aby dovolil, aby se mu n kdo dostal do zad. Bez té strašlivé bolesti by i Myrta byla dál pevn chycená v síti jeho kouzel stejn jako tento muž. Musela mu zp sobit bolest. Ude ila ho, ale v bec se nepohnul. Kopla do n j, t ásla s ním a bila ho p stmi. K ni emu to nevedlo, ležel jako hadrový panák, ani nezasténal. Její zrak padl na pochodn planoucí u schodišt pro p íchozí. P evalila neznámého na bok, roztrhla mu od v z n jaké podivné lehké a jemné látky. Nechápala, jak se n kdo m že tak nesmysln oblékat. Od v p ece musel n co vydržet. Sundala ze st ny pochode a nechala plamen olíznout jeho pokožku. Op t se ani nepohnul. Myrta sev ela rty a odhodlan držela ohe u jeho zad. K že zrudla, ud laly se na ní puchý e a pak se za ala škví it. Do vzduchu stoupal pach spáleniny. Muž zasku el a trhl sebou. Myrta znovu p iblížila ohe k jeho zád m a on op t uhnul. Opakovala to tak dlouho, až se dokázal posadit, popadnout ji za záp stí a pochode jí z ruky vykroutit. Byl bledý a po tvá i mu stékal pot. Jakmile ho bolest jednou probudila, vnímal ji jako každý jiný. Vychrlil na ni proud n jakých slov. Nerozum la, ale tón ji nenechával na pochybách, že by ji nejrad ji popadl a zakroutil jí krkem. Ukázala mu prázdné dlan a doufala, že pochopí, že není jeho nep ítel. „Nerozumím ti,“ ekla. „A ty m nejspíš také ne.“ Zavrt l hlavou. Pak se oto il a pokusil se prohlédnout si zran ní na zádech. Myrta toho využila a sáhla po zbraních, které p ed tím odložila. Musel to zaregistrovat, ale než na ni stihl zaúto it, nabídla mu rukojetí nap ed n ž. Vzal si ho a op t n co ekl. Rozhodila rukama, protože mluvit postrádalo smysl. Nem li dost asu, aby se nau ili jazyk toho druhého. Pot žkala v rukách svou sekeru, zatvá ila se co nejzu iv ji a ukázala mu na schodišt . Ušklíbl se a ud lal podivné gesto sm rem ke schodišti, pohyb 153

rukou byl vlá ný a mírný, doprovázený úklonou hlavy, jasn pochopila, že má jít první. P ikývla a vyrazila, na pátém schodu se ohlédla, teprve se sbíral ze zem . Bledá tvá a za até zuby jí dokazovaly, že žádný velký bojovník to asi nebude. Ale nedalo se nic d lat, nem la z eho vybírat, byl tam jen on a ona. Znovu promluvil, jako by mu vážn ješt nedošlo, že si nerozum jí. Mluvil ale pomaleji a z eteln . Ukázal na sebe. „Xaverius Hawk,“ ekl. „X-Hawk,“ opakovala a ukázala na sebe. „Myrta.“ Rozb hla se po schodech nahoru. On stoupal za ní a sykal bolestí, takže když se p iblížili na dosah z ídla, zastavila se a oto ila, varovn položila svou dla na jeho rty a d razn zavrt la hlavou. Doufala, že porozumí. Potom se co nejtišeji p esunuli až ke vchodu. Když nahlédla dovnit , uvid la tu cizí ženu, nahou, s t lem pomalovaným mocnými symboly, zav šenou nad z ídlem. Kalné oko jí práv p e ízl pouta na rukách a pak jí otev el žíly na záp stích. Ucítila za sebou pohyb a jen na poslední chvíli se jí poda ilo postavit do cesty tomu bláznovi, co ho p ivedla, aby jí pomohl. Ob ma rukama mu tla ila na hru a vrt la hlavou. Ukázala na druhý vchod naproti v místnosti a na sebe, pak na místo, kde stáli, a na n j. Chv l se netrp livostí, ale pak p ikývl, že rozumí. Kalné oko za al na tamburínu vyklepávat známý zneklid ující rytmus. Musela sp chat. Oto ila se, nechala ho tam a doufala, že pochopil. Jen ve dvou m li šanci. Ona odpoutá pozornost Kalného oka a on ho zabije zezadu. … Krev mladé ženy stékala do z ídla, ale s vodou se nemísila, místo toho jako rychle rostoucí ko eny ihned zamí ila do hloubky. Z ídlo ji vedlo níž a níž až ke žhnoucímu srdci zem , které na Kalné oko hlasit volalo již od narození. To tepající srdce se 154

ozývalo v jeho mysli tak dlouho a tak nutkav , až se jeho rytmu nau il rozum t, promlouval k n mu jasn ji než hlasy lidí z vlastního kmene. N kdy ho ten tlukot doslova ohlušoval. Bývaly i dny, ba celé m síce, kdy byl p esv d ený, že už to nevydrží ani chvilku a bude si muset rozmlátit hlavu o skálu, jen aby to zastavil. Teprve voda ze z ídla dokázala ztišit jeho utrpení a umožnila mu poznat, že ve skute nosti není prokletý, ale vyvolený. Práv s ním chce zem spojit své srdce. Tamburína v jeho rukách ožila rytmem, který se již dávno stal neodd litelnou sou ástí jeho bytosti. V každém úderu slyšel hlásku a v jejich sériích zn la slova. Volání, vzývání, p ísaha. A pak to p išlo – zachv ní, nejprve slabou ké, jako když se zví e ot ese, pohladí-li ho n kdo proti srsti, ale pak zesílilo ve vzpínajícího se kon bijícího kolem sebe kopyty. Kalné oko pocítil záchv v strachu. Zrychlil rytmus na tamburín a doplnil jej o podupávání na podlaze pokryté ochrannými symboly. Vždycky v d l, že duch zem ho jednou pohltí a najde si jeho rukama cestu ke hv zdám, ale tak to necht l. Rozhodl se p ivlastnit si jeho sílu a vydat se na nové sv ty sám. Domníval se, že se na tento okamžik p ipravil dob e, ale když te ucítil první náznak skute né síly, kterou se pokoušel spoutat, uv domil si, že se m í s obrem. Na chvíli zaváhal a h m ní ješt zesílilo. Kalné oko ihned povysko il a rozto il se. Jeho nohy podupávaly na skálu, jako by cht l utišit neklidného netvora. Jeho ruce bušily do tamburíny. Vlna síly kolem n j rozto ila i ob zav šenou nad z ídlem. Koutkem oka zahlédl pohyb, který tam nepat il. Obraz tak nepat i ný že ho to zarazilo v p li kroku. Okamžit ztratil rovnováhu a instinktivn upustil tamburínu, aby se mohl ob ma rukama zachytit okraje z ídla. Pozvedl hlavu a nev ícíma o ima hled l na Myrtu. B žela p ímo k n mu s tvá í zk ivenou bolestí a se sekerou v pozvednuté ruce. Z ídlem se vzh ru ítila nevýslovná moc. M l ji skoro na dosah, ale nemohl na ni ekat, protože kamenné ost í by ho dostihlo d ív. Pono il ob ruce do ješt slabé vody a vyslal k Myrt obranné kouzlo. Ud lala jen dva kroky, pak narazila na neviditelnou ze 155

jeho moci. Ta ji donutila zvednout paži, p iložit si kamenné ost í sekery ke krku a pod íznout se. Na poslední chvíli. Krev vytryskla daleko dop edu a skropila Kalnému oku obli ej. Myrta dopadla tvá í do vody. Kalné oko udiven sledoval, jak se z její krve tvo í pravidelné pramínky a spojují se ve spirále s krví neznámé ženy. Kouzlo se p ed jeho o ima m nilo. Vztáhl ruce, aby kone n uvítal náraz vyvolané síly, ale místo n j p išla rána do zad. Jeho t lem projela nevýslovná bolest, mnohem více duševní než fyzická. Kdyby nebylo síly z hlubiny zem , byl by okamžit zem el, ale z stal naživu a sledoval, jak chapadla moci hledají a pátrají, kam jinam se ukrýt. Z jeho mrtvého t la pro n existoval jen jediný únik – skrz ost í nože v jeho ledví do ruky, jež svírala rukoje . Kalné oko nikdy nespat il tvá , pat ící k té ruce. Xaverius Hawk se ramenem opíral o skalnatou st nu chodby, kde ho zanechala šeredná domorodka. Zápasil se zbytky omámení a d lalo se mu slabo z bolesti tepající ve spálenin na zádech. P esto byl té shrbené arod jnici za to zran ní vd ný. Nejprve pochyboval, jestli jí v it, a byl p ipravený jí kdykoliv vrazit n ž do zad, ale pohled na nahou Andreu visící jako na porážce a na k ep ícího zmalovaného chlapa jeho pochybnosti odvál. M li stejného nep ítele. Ta zakrslá obluda odb hla, aby do místnosti vstoupila druhým vchodem. Hawk jí to schvaloval, ale trvalo to n jak dlouho. Andree v ihledn ubývalo sil. Xaverius p emýšlel, jak dlouho to asi trvá, než ztráta krve z otev ených žil dosáhne smrtelné hranice. P t minut? Pokud se v odhadu nepletl, zbývaly Andree tak dv minuty, jinak bez léka ské pomoci v tomto primitivním sv t zem e tak jako tak. Uvažoval, že by ne ekal a vpadl tam, ale sta ena byla velmi rozhodná a p esv d ivá a na místnosti shledával n co divného. Vznášel se tam jakýsi neviditelný, tak ka hmatatelný opar a z toho pocitu mu vstávaly chloupky na pažích. Ne, rozhodl se. Netušil, co se tam p esn d je. Po kám. Práv v tom okamžiku se jeho známá v ítila do místnosti s hlasitým pok ikem. Muž uvnit zavrávoral, upustil bubínek a 156

pono il ruce až po lokty do kamenné mísy, do níž odkapávala Andreina krev. Hawk na nic ne ekal a vyrazil také. Šaman se ohnul p es okraj mísy a jeho ledviny se k bodnutí p ímo nabízely. Myrta se náhle zarazila, jen krok od svého nep ítele, a sama sebe pod ízla. Tehdy Hawk pochopil, pro museli být dva, a zamrazilo ho, když si uv domil, že za t chto okolností jsou možná i dva málo. Za sekundu mohl skon it s nožem v srdci a vrazil by si ho do n j sám. Práv proto neutekl, ale sv j pohyb dokon il. Pokud ten muž m l dost moci, už o n m v d l, a Hawk nemohl ekat žádné slitování, takže mu zbývala jediná šance – že Myrta jejich nep ítele dostate n zaneprázdnila. Pokud šaman dost moci nem l a nev d l o jeho p ítomnosti, byl by Hawk blázen, kdyby toho nevyužil. Na krati ký okamžik si myslel, že to zvládl. N ž se zabo il do ohnutých zad a muž sebou trhl, ale pak doslova zkamen l a Hawk zjistil, že n ž nedokáže vytáhnout a bodnout ješt jednou. Jeho vlastní ruka jako by mu nepat ila. Svíral rukoje tak pevn , až mu zb lely klouby. Nemohl ji pustit. Jako ledový had se vnit kem jeho paže kolem kostí ovinula neznámá síla. Stiskla je, ale nerozdrtila, jen jimi prostoupila a jejich vnit kem se vydala dál. Mu iv pomalu. Xaverius zasténal, byla to taková agónie, že kdykoli za al ztrácet v domí, op t ho k n mu p ivedla. Nemohl se bránit, nemohl uniknout. S mrtvým t lem ho spojovalo pevné pouto. Vzdoroval, ale cizí síla ho lámala jako v kole, rozlezla se do celého t la, držela ho vzp ímeného jako v lisu. Xaverius dokázal jako poslední baštu udržet jen srdce a mysl. Jen ty mu mohly pomoct s obranou p ed útokem, jenž ho zavalil silou povodn . Jenže srdce se chv lo hr zou a mysl nebyla pro utrpení schopná jediné úvahy. Nem l p edstavu, jak dlouho to trvalo, klidn tam tak mohl stát celá staletí. Nakonec by ur it podlehl. Jenže pak, jako poslední út cha, v jeho mysli vystoupil zcela z eteln obraz toho, jaký býval. Mladý, plný síly, odhodlání a ambicí. Bez bolesti, bez 157

zran ní, beze strachu. Jeho zmu ené srdce se k tomu obrazu upnulo se vší poslední zoufalou silou. Náhle byl svobodný. Nechápal to, ale stál zcela volný vedle z ídla a díval se sám na sebe, jak se zk ivenou tvá í bojuje s neznámým útokem. Dál si uv domoval, co se d je, a p ece byl mimo. Jako by m l dv t la a dv mysli, ale jen jednu duši. Bolest jeho prvního já náhle povolila a Xaverius spadl na zem. Díval se sám na sebe stojícího mimo, ale nevypadal, že by nechápal. X-Hawk, rozhodl se použít pro sebe v danou chvíli n jaké jiné ozna ení, aby se od toho prvního odlišil, ho pozorn zkoumal pohledem. Xaverius se pomalu zvedl a natáhl k n mu ruku. XHawk se nepohnul, t ebaže v tom gestu te již nenacházel nic násilného, ba ani podbízivého. Vypadalo prost jako nabídka. Andrea de Villefort zasténala. X-Hawk se na ni ohlédl a spat il bledý obli ej a bezkrevné rty. Pot ebovala pomoc, takže to musel rychle vy ešit. Odmítnout nebo p ijmout. Obojí mohlo znamenat smrt. Bylo to bu a nebo, ale v danou chvíli se mu zdálo, že p ijetí mu zaru uje v tší nad ji na p ežití jich obou. Nebo spíš všech t ech. Stiskl nabízenou pravici. … Když se Andrea probrala, ležela na n jakých k žích a kožešinách v teplé jeskyni vyzdobené tisíci ornamenty. Pohled na z ídlo uprost ed ihned vyvolal všechny vzpomínky. Prohlédla si záp stí a spat ila pevné obvazy, které zastavily krvácení. Zárove si s úlevou uv domila, že se m že i hýbat. Už to, že nezem ela, byl sám o sob zázrak, protože ztratila tolik krve, že to prost nemohla p ežít, ale že se jí už vrátila i hybnost, to ji udivovalo. „Jak ti je?“ ozval se hlas, který vyvolal vzpomínku na další fantasmagorii – dva Xaverie Hawky stojící proti sob a tisknoucí si navzájem pravici. Nem l košili. To ty obvazy, došlo jí. 158

Byl k ní nato ený z ásti zády, takže dob e vid la hlubokou spáleninu. Jinak ale vypadal nezran ný. „Co se ti stalo?“ zeptala se. „Málem nás dostal oba,“ ekl. „Pomohla mi n jaká domorodka, tímhle m probudila z omámení.“ „Zachránil jsi m už podruhé,“ vyslovila, co muselo být e eno. „Já vím,“ p ikývl. „Ale vypadalo to, že ti to je vhod.“ „Víc než jen vhod,“ souhlasila. „Díky.“ „Mám to u tebe,“ usmál se, ale n co ve výrazu jeho tvá e Andreu ujiš ovalo, že to myslí vážn . „Já své dluhy splácím,“ ekla proto chladn , ale pyšná slova jí trpkla na jazyku v domím, že ji n jakým zp sobem z ejm zachránil vlastn dvakrát. „Ztratila jsem p íliš krve,“ podotkla, aby se ujistila. „Pomohla ti voda ze z ídla,“ ukázal rukou na pramen. „Upadla jsi mi do ní, když jsem t sundával. Bohužel po smrti toho šamana své vlastnosti rychle ztratila. Když jsem to zkoušel na sob , už jsem nepochodil, jak sis všimla.“ Andrea cítila, jak se jí op t zavírají o i. Byla unavená, ale n co s ním nutn musela ješt probrat. N co d ležitého. „Když jsme se sem blížili, vid la jsem nad horou rudý opar. Mohla by tady být n jaká asoprostorová anomálie,“ vzpomn la si. „M l by ses tu trochu porozhlédnout. T eba se nám ji poda í n jak využít.“ „Už se stalo,“ p edb hl ji i v tomhle. „Ukážu ti to, až se postavíš na nohy.“ A tak Andrea znovu usnula. Když op t procitla, sklán l se nad ní Mark Sallesi s injekcí v ruce. „Marku, kde se tady…“ „Dorazili jsme p ed hodinou,“ zn la odpov sympa áka, který se v jejich spolku specializoval na starov k. „Nevím, jestli ten tv j náhodný spole ník je tak dobrej nebo tak blbej. Našel tu n jakou asoprostorovou anomálii a rejpal do ní tak dlouho, až jsme se báli, že se tady d je n co velkého, co by mohlo zasáhnout 159

i naši realitu. P edstav si to zklamání, když jsme místo katastrofy vesmírného rozsahu objevili jen dva trošku potrhaný trose níky.“ Na chvíli se odml el a pak se usmál: „Ale jsem rád, že jsme t našli, Andreo, nikdo zatím nemá pon tí, co se vlastn pod lalo.“ „Bylo to…“ „Te ne,“ zarazil ji. „Nech si to do zprávy. P eneseme t ven, za dv hodinky by nám m li otev ít pr chod. V nemocnici m žeš napsat podrobnou zprávu.“ M l pravdu. Žádné nebezpe í z prodlení nehrozilo, mohla klidn odpo ívat. Pak podá zprávu, po ádn to proberou, zhodnotí, a když to bude nutné, pošlou sem n koho, kdo se pokusí anomálii zabezpe it. To nejhorší m li za sebou. Marek jí píchl injekci s n jakými léky a Andrea se klidn uložila ke spánku. … X-Hawk stál v malé úzké puklin tém na vrcholku Horké hory. M l odtamtud dobrý výhled na celou skupinu ze Zrcadla, Andreu na nosítkách a také na sebe sama. Po ád ješt to byl zvláštní pocit dívat se na sebe z této perspektivy, zvn jšku, ale zvykal si a navíc si ím dál lépe uv domoval, že mu to p ineslo obrovskou výhodu. Tohle bylo lepší než neviditelné kamery a odposlouchávací za ízení. asem se o tom jejich spolku dozví úpln všechno a už se postará, aby mu nemohli k ížit plány a omezovat ho. Dole na planin se otev elo rudé ústí, v tší než X-Hawk ekal nebo považoval za možné. Díky své zkušenosti si myslel, že portály jsou omezené velikostí jednoho lov ka, ale te mu došlo, že je to nesmysl. Jist existovaly pr chody menší než špendlíková hlavi ka i v tší než hangár. Možnosti bez hranic. P ed jeho zrakem skupina deseti lidí i s nosítky napochodovala dovnit a on se sám na sebe ani neohlédl. Pr chod se vzáp tí zavinul jako kv tina. V tu chvíli se mu nitro sev elo a jako by oslepl a ohluchl, ba ješt h , jako by p išel o všechny smysly najednou a zcela 160

bezmocný osam l v nep átelském sv t . Jen led a horkost v jeho srdci z staly a konejšily ho tak dlouho, dokud nepochopil, že jen ztratil spojení se svým druhým já. X-Hawk samoz ejm p edpokládal, že k tomu dojde, ale v bec netušil, že to pocítí jako újmu. Snad jeho dvojník šok z odd lení zvládl lépe. Napadlo ho, že pokud ješt n kdy stvo í svou další kopii, bude ji muset vybavit n jakou pojistkou. P edpokládal, že sám proti sob nep jde, ale pokud ano, hodilo se mít n jakou tajnou zbra . Obrátil se a zamí il k jesky ce, kde pro lidi ze Zrcadla nachystal asoprostorovou anomálii, i když tam nemusel, aby ji mohl použít. Byla jeho sou ástí. Ti pitomci nem li nikdy pochopit, že on sám je taková anomálie. Kalné oko za tím ú elem obtížn celé roky odhaloval nitro zem . X-Hawk netušil, jestli m l šaman stejné plány jako on, ale nové schopnosti se mu nadmíru zamlouvaly. Vstoupil do jesky ky v níž se k ižovaly proudy energie, ví ily dokola a n které se již za ínaly formovat do malých ovoid , zárodk budoucích fantom . Hodlal je tak nechat. Koneckonc Zrcadlo bude pot ebovat n jaké vysv tlení a také n co, ím se zabaví, a jemu se zase hodilo, že v chaosu se ztratí jakákoli jeho stopa. X-Hawk ješt p esn netušil, co se s ním stalo ani jaké to m že mít d sledky, ale až moc dob e v d l, že se p ed ním otev ely nové možnosti. On a Zrcadlo si kv li tomu ješt nemuseli nutn p ekážet, ale… Mohlo se to stát. … Ráno bylo zamra ené, ale p íjemn teplé a slibovalo vlahý letní den. Andrea se po krátké dovolené cítila úžasn . Trocha toho nakupování a trocha nezávazného flirtování v barech ji velmi snadno dostaly zp t do plné formy. Dovolená skon ila práv tak akorát, ješt den a už by se nudila, ale takhle se nesla na vln euforie. 161

Pozdravila vrátného, pokývla hlavou n kolika známým a zdržela se na chvilku s Markem Salessim, který jí víc než jen zp íjemnil pár uplynulých ve er . Odemkla si kancelá a pustila po íta . ekala pravidelnou nálož pošty po delší nep ítomnosti, ale jakmile systém nab hl, zablikala na ni rud pozvánka na shromážd ní. S povzdechem odložila ranní kávu, zase zamkla kancelá a p ešla p es chodbu naproti do velké zasedací místnosti. Shromážd ní se svolávalo jen jednou za tvrtletí, aby ve velkém fóru probrali, eho dosáhli, a vyty ili si další úkoly. Tahle mimo ádná sch ze nev stila nic dobrého. Netušila, o co p jde, ale vazba na její nepovedenou poslední misi se nabízela. „Á, tady jsi, Andreo,“ uvítal ji Paul Dalewski, který se zabýval p edevším shán ním financí na innost Zrcadla. „Už t ekáme.“ Andrea zamí ila k poslední volné židli u velkého oválného stolu. Úsm v jí ztuhl na rtech, když hned vedle spat ila sed t Xaveria Hawka. Vypadal odpo inut , tmavé vlasy ležely kolem zdrav opálené tvá e a na rtech m l pro n j tak typický odtažitý úsm v. Práv ten úsm v, který nenacházela v jeho šedých o ích. M la z n j nep íjemný pocit, ale nemohla proti Hawkovi íct ani slovo. Nikdy se nezachoval nijak špatn . Všechno, co ud lal nebo ekl, bylo v po ádku, a p ece nem la žádnou radost z toho, že práv jemu tolik dluží. „Rád vidím, že jsi v po ádku,“ ekl a nap áhl k ní pravici. Andrea jeho ruku vlažn stiskla a úsm v op tovala. „Jak je tob ?“ zeptala se. „Byla to banalita,“ shrnul lé ení svého zran ní dv ma slovy. „A tohle tady je navíc úpln úžasná zkušenost. Jsem nadšený. Jste s výzkumem a vybavením o tolik dál než já. Otev ely se mi úpln nové možnosti. Za tu trochu nepohodlí to rozhodn stálo.“ Andrea na n m žádné zvláštní nadšení nevid la, ale ani ji to nep ekvapovalo, takhle rezervovaný byl p ece od první minuty. Kdoví, možná to n kde uvnit n j v elo, ale na povrchu jako by pronášel pouhé zdvo ilostní fráze. Dovolila si do n j tedy trochu rýpnout. 162

„Vracíš se dom ?“ Jiný d vod jeho p ítomnost na shromážd ní jejich spolku snad nemohla mít. „Ano i ne,“ op t ten protivný úsm v. „Kavi se v uplynulém týdnu seznámil s naší prací a p edložil nám spoustu velmi zajímavých post eh a nápad ,“ objasnil jí šéf. „Máš to p ed sebou v deskách.“ Kavi?! Andreu to úpln šokovalo. Tvrdý finan ník Dalewski si s tím parchantem už tykal? A dokonce ho oslovoval n jakou podivnou zdrobn linou? Andrea se kone n posadila. M la to zapot ebí. „Nebudeme o tom dneska ješt hlasovat,“ pokra oval Dalewski. „Jen to probereme a budeme p ipomínkovat. Budeš mít dost asu seznámit se s tím v klidu doma.“ „To je fajn,“ p ikývla Andrea a otev ela desky. Její zrak padl na velká písmena v nadpisu. „Z ízení, fungování a cíle Agentury Equilibri Ferrarius.“ „Equilibri Ferraius?“ pozvedla obo í. „Ková i rovnováhy,“ p eložil Dalewski, jako by to pot ebovala. Pak si z ejm uv domil její perfektní znalost latiny a dodal: „Už dlouho si uv domujeme, že mezi paralelními sv ty existují nejr zn jší vazby, samovolné pr niky jsou jejich d kazem. S naším objevením ízených pr nik se intenzita t chto vazeb zvyšuje a je ji t eba korigovat. Už dávno jsme si m li stanovit n jaká pravidla. Paralelní sv ty nejsou bufet, kde si každý poslouží, jak se mu zachce. Nedá se ekat, že cest bude ubývat, spíš budou nar stat exponenciální adou. To hrozí katastrofou.“ Andrea letmo listovala p ipraveným materiálem, zatímco kolem ní proudila živá debata. Nem la ím do ní p isp t, i když neznala podrobnosti, s nastín nými d vody souhlasila. Jen kdyby… Jen kdyby to nenavrhl Xaverius Hawk. Dostala se k pasáži rozebírající z ízení celé ady divizí a odd lení a zalapala po dechu, když jí zrak padl na p edpokládané náklady na prostory, vybavení a personální obsazení. „Kdo to zaplatí?“ ekla hlasit . 163

„Bude mi ctí poskytnout na innost Agentury veškerý sv j majetek,“ odpov d l Xaverius Hawk. „Co z toho budeš mít?“ neudržela se Andrea. „Nechci za to žádný podíl na zisku, jestli máš na mysli tohle,“ ohradil se. „Chci se jen p idat. Podívat se na jiné Zem , vid t technologie a magii, jakou si neumím p edstavit. Chci se nechat ohromit a p ekvapit.“ „Nem žeš se k nám p idat,“ zarazila ho. „Pro by nemohl?“ pozvedl obo í Dalewski. Andrea ml ela, nemohla ni ím zpochybnit Hawkovy úmysly ani estnost jeho jednání. „Ani ty jsi k nám p ece nepat ila a p ijali jsme t mezi sebe, pamatuješ?“ Ta p ipomínka byla fér. Ani ona nepocházela z tohoto sv ta. Seznámila se náhodou se Salessim na jedné z jeho prvních misí, dozv d la se o Zrcadle, požádala o p ijetí a oni ji neodmítli. Jenže ona byla d v ryhodná, zatímco Xaverius Hawk… „Krom toho nejsme odkázáni jen na Kaviho finan ní pomoc. Dá se p edpokládat, že budeme-li po tom cílen pátrat, jist najdeme Zem , kde se o cestování ízenými pr niky také pokoušejí nebo ho již dosáhli,“ pokra oval Dalewski. „Budeme moct spojit své síly. Máme k dispozici zdroje mnoha realit. Zvládneme to.“ Andrea pot ásla hlavou. Dívala se do tvá í svých koleg a p átel a bylo jí jasné, že oni všichni jsou nadšení. Už se rozhodli, že do toho p jdou. Když se shromážd ní rozešlo, Dalewski ji a Xaveria Hawka ješt zdržel. „Nechala jsi tu n jakou nedokon enou práci,“ nadhodil. „Ano, já vím,“ p ikývla. „Kavi to tam dob e zná, takže t doprovodí jako poradce.“ Andrea nezapomn la na Hawkovo ano i ne, takže ji to nep ekvapilo. ekala ji další mise s tím nep íjemným chlapem za zády.

164

Nebo spíš s ním na o ích, pomyslela si a to jí trochu spravilo náladu. Aspo tady nebude moct p edkládat další návrhy, zatímco budu pry . „O ekávám, že na n j trochu dohlídneš.“ Jako by to pot eboval. Ale nahlas ekla jen: „Samoz ejm .“ „Vyrážíte p íští pond lí,“ Dalewski jí podal desky s instrukcemi. „Vezmi Kaviho do skladu, a nafasuje vybavení, a po ádn ho proškol.“ „Moc ráda,“ Andrea se zvedla. Xaverius Hawk podal Dalewskimu ruku: „Zatím díky, Paule.“ „V ím, že pro nás budeš p ínosem.“ To jist , jde jen o to, v jakém sm ru. Andrea z ni eho nem la v tší obavy, ale nemohla s tím nic d lat. Tomu lov ku dlužila víc než komukoli jinému a ke své nechuti nem la žádný reálný d vod. Když vyšli na chodbu a byli Dalewskimu z doslechu, Xaverius se k ní naklonil tak ka d v rn . „Mn nevadí, že m nemáš ráda, Andreo,“ ekl tiše. „To by ti ale vadit m lo,“ opá ila. „Pro ?“ pot ásl hlavou. „Pro m je d ležité jen to, že je mezi námi jasno.“ A jasno mezi nimi skute n bylo. Andrea sv j závazek už te nenávid la, a to ji ješt nevyzval k tomu, aby ho splatila. Ale on m vyzve, tím si byla jistá. A bude to nejhorší chvíle mého života. … Profesor James Atkinson d lal poslední úpravy ve svém lánku do Evropského asopisu pro fyziku. Po ád ješt se vnit n chv l, když si p edstavil, jakou bou i výsledky jeho výzkumu rozpoutají ve v deckém sv t . P inese mu to nejen spole enskou prestiž, ale také obrovské finan ní zajišt ní, protože ruku v ruce se svým úsp chem hodlal kone n ú ad m oznámit nehodu, p i níž tragicky zahynul Xaverius, poslední lord Hawk. Jeho bývalý 165

spole ník neuvidí z výnos jeho práce ani penci. Zatím Hawkovo zmizení tajil, aby mohl dát dohromady všechny záv ry a zajistit si pro n d kazy, ale te už k tomu dál nem l d vod. „Už jsi hotový?“ naklonila se mu p es rameno Clara, již oble ená do ve erních šat . „Ano,“ p ikývl a uložil soubor. „Hned se p evléknu.“ Možná byl blázen, když se jí se vším sv il, ale doufal, že to mu její podporu a ml ení zajistí nejlépe. Jeho d v ra jí lichotila a Atkinson nacházel obrovskou úlevu ve skute nosti, že s n kým o všem mohl voln mluvit. Sám nev il tomu, jaké št stí ho potkalo. Zbavil se Hawka a získal Claru. N kdo naho e nad ním musel držet ochrannou ruku. Zvedl se a objal ji. V tu chvíli ale v jeho náru i doslova ztuhla. Atkinson v d l, že je zle, ješt než se oto il. Bylo to zhola nemožné, a p ece to vid l na vlastní o i. Až do této chvíle byl p esv d ený, že asový tunel je možné vyvolat a udržet jen za pomoci toho záhadného kulovitého útvaru, ale te se jeden otevíral p ímo v jeho kancelá i, daleko od laborato í, asoprostorového skalpelu i zázra né duhové koule. M l se asi spíš bát, jenže jeho jen sklesle napadlo, jaká to je otrava, že bude muset celý sv j lánek znovu p epracovat. „Jimmy,“ zašeptala vedle n j Clara vyd šen . „Rad ji zmizíme,“ ekl, když si kone n uv domil, jak dopadl p ed t emi týdny Xaverius Hawk. Za ali opatrn couvat ke dve ím a Atkinson se stále rozhlížel, jestli se n kde neotevírá n jaké další ústí, které by je mohlo pohltit. „Ale co tvoje práce?“ hlesla za jeho zády Clara. „Máš tu p ece všechna data i zálohy.“ To z ní promluvila asistentka rektora, vždycky všechno m la dokonale zorganizované a každá v c u ní m la své místo. Atkinson se zarazil. M la pravdu. Nejspíš p ijde o všechno a bude muset za ít od nuly. Na druhou stranu, nebyl žádný hrdina, a pokud z stane naživu, bude aspo mít p íležitost za ít znovu. V p ípad tragického úmrtí sotva. „Na tom nezáleží,“ pot ásl hlavou a pokra oval ke dve ím. 166

Jenže jí na tom záleželo. Vytrhla se mu, vrhla se ke stolu s po íta em a otev ela zásuvku. Velikost ústí nar stala exponenciální adou. Podobnost s otvírajícím se nenasytným ch tánem byla tak veliká, že v dec v Atkinsonovi vyd šen ml el a místo n j v jeho hlav je elo dít , které se i p es zákaz rodi dívalo v televizi na horor. Nedokázal se pohnout, aby jí šel na pomoc, ale ani ji nedokázal opustit a utéct. Z stal stát naprosto ochromený a sledoval to divadlo s divoce bijícím srdcem. V rudém ch tánu tunelu zahlédl dva stíny zhruba lidských proporcí. Nejprve byly nez etelné, jen jako p ízraky z pekla, ale rychle nabývaly na jasnosti. Muž a žena, došlo Atkinsonovi a zárove s tím si uv domil, že tentokrát je pr chod zkrocený, dosáhl své hranice a trval jen tak dlouho, dokud ti dva z n j nevkro ili do jeho kancelá e. Pak se tiše a bezpe n zav el. Clara kone n našla disky se zálohou a ustoupila od stolu. „Xaverius Hawk,“ vydechl nev ícn Atkinson a m l o i jen pro svého spole níka, i když matn si uv domoval, že spolu s ním p išla také výjime n krásná mladá žena. Clara se zarazila a ohlédla se. Xaverius Hawk se usmál, p istoupil k ní a z ochromené ruky jí vzal zálohy se všemi Atkinsonovými daty. „To si vezmu, d kuji,“ ekl tiše. „Jste velmi laskavá, že jste to pro m nachystala.“ Je naživu, Atkinson tomu ani nedokázal uv it. Samoz ejm ho napadlo, že Hawk mohl transport p ežít, ale že by dokázal p ežít i v minulosti a dokonce najít cestu zp t, to mu p ipadalo nemožné. „Lorde Hawku,“ vypravil ze sebe chv jícím se hlasem. „Nedovedu vyjád it svou radost, že jste v po ádku zp t.“ „To je pochopitelné, Jamesi,“ ekl lord Hawk. „Jste ješt v šoku.“ „Já… my… pátrali jsme po vás všemi zp soby,“ hájil se Atkinson.

167

„To si dovedu p edstavit,“ p ikývl Hawk. „Muselo to pro vás být velmi t žké. Škoda, že jste nev d l dost, abyste mi mohl p isp chat na pomoc.“ „M j pane,“ hlesl Atkinson. „Opravdu jsem…“ „To napravíme, Jamesi,“ ekl lord Hawk a ukázal na svou pr vodkyni. „Tohle je Andrea, komtesa de Villefort, zmocn ný zástupce práv založené agentury Ková rovnováhy, kte í mají velký zájem navázat s námi standardní spolupráci. Vým nou za naši ochotu respektovat jejich pravidla dostaneme mnoho informací, po nichž tolik toužíte.“ „Moc rád vás poznávám, miss,“ pozdravil Atkinson chv jícím se hlasem mladou ženu. „Mohu v d t, z jakého asu p icházíte?“ „Nejde o pohyb v ase, Jamesi,“ pronesl Hawk, „ale o paralelní sv ty. Mýlili jsme se. Celou dobu.“ „Ale to je nemožné!“ „Probereme to v klidu a podrobn u ve e e,“ zarazil Hawk jeho protesty. Zazvonil na sloužící a zadal jim pokyny ohledn ve e e a ubytování pro komtesu de Villefort. „M žu ti zatím ukázat své sídlo?“ zeptal se své pr vodkyn . „Máme tu práci,“ ohradila se. „Dej jim as, a se trochu vzpamatují,“ ekl Xaverius Hawk. „Nemusíš mít obavy, bez mého v domí se nedostanou ven ani se s nikým nespojí.“ Teprve když se za nimi zav ely dve e, odvážil se Atkinson vym nit si vyd šený pohled s Clarou. „Myslíš, že nám n co hrozí?“ zeptala se. „To nevím,“ p iznal Atkinson a kolena se mu nepodlomila jen proto, že tolik stál o to zachovat p ed ní chladnou hlavu. Xaverius Hawk mu dokázal nahnat hr zu ješt p ed svým zmizením, ale te byl jedním slovem d sivý. „Vypadalo to, že se ani moc nezlobí,“ nadhodila Clara. Z ejm hodn stála o uklidn ní, ale to jí Atkinson nemohl poskytnout. „Jestli se nezlobí te , bude zu it, až si prostuduje data na t ch discích. Je tam úpln všechno, v etn toho, jak jsme ho usilovn nehledali.“ 168

„Co budeme d lat?“ úpln zbledla, až se Atkinson bál, že tam omdlí. „Snažil se zachovat dekorum p ed tou ženou,“ ekl pomalu. „Vypadá to, že na n j ta Agentura možná má n jakou páku. Toho bychom mohli využít. Zkusíme je p ed ním varovat a na oplátku budeme žádat ochranu. Jestli je skute n mnoho paralelních sv t , mohli by nás p ed ním dokázat skrýt.“ „Ale já mám d ti,“ namítla. „P ece nemyslíš, že je opustím.“ „To by také bylo úpln zbyte né, má drahá,“ ozval se v tu chvíli Hawk v hlas z rohu místnosti. „Já bych si vás stejn našel kdekoli.“ Atkinson nadsko il leknutím a Clara se stáhla za n j, jako by ji jeho t lo mohlo ochránit. V bec si nedovedl vysv tlit, jak se tam Hawk dostal, aniž by si jeho p íchodu všimli. Xaverius Hawk vyšel ze stínu. Už se stihl p evléknout. M l te na sob dlouhý erný pláš a svou tvá skrýval v kápi, ale nepochybn to byl on. „Kde jste nechal spole nici?“ pokusil se o útok Atkinson. „Ta vám nepom že,“ ekl Hawk temn . „Vy totiž máte tak velký problém, že vám m že pomoct jen jediný lov k.“ „A to je?“ „A to jsem p irozen já,“ zn la odpov , kterou Atkinson o ekával. Atkinson ml el. Za jeho zády m lce a p erývan dýchala Clara. V d l, že se bojí, i on sám byl strachem ochromený. Te si již byl jistý, že se s Xaveriem Hawkem p i jeho dobrodružství n co stalo, n co ho zm nilo natolik, že se z n j stal možná ten nejnebezpe n jší lov k na sv t . Na všech sv tech, opravil se Atkinson v duchu. „Nemáte námitky, a to je dob e,“ pokra oval Hawk, když se mu nedostalo odpov di. „Víte, sv t kolem vás je te extrémn nestabilní.“ Vedle Atkinsonovy ruky se otev el malý pr chod a další se zavlnil vedle jeho ucha.

169

„Kdykoli vás m že potkat nehoda. A mn m žete v it, Jamesi, když vám íkám, že jsou takové paralelní Zem , kde byste opravdu necht l skon it.“ „Co ode m chcete?“ zeptal se Atkinson. „Nic zvláštního,“ pokr il rameny Hawk. „Jen to, k emu jste se již zavázal. Pracujte pro m .“ „A Agentura?“ „Pracujte klidn i pro n ,“ odpov d l Hawk. „Ovšem vztah mezi námi dv ma chápejte jako exkluzivní. Nikdo jiný o n m nesmí v d t. Vždy bude mít p ednost. Svým zp sobem mi to dlužíte, Jamesi. Nebýt m , nikdy byste nedošel tak daleko.“ „Smlouva s peklem se podepisuje vlastní krví a platí se za ni duší,“ odvážil se Atkinson. Xaverius Hawk se jen zasmál. „Chápete to velmi dob e. Vaše odpov ?“ „Znáte ji,“ ekl Atkinson. „Ano, znám,“ p ikývl Hawk. „Naše spolupráce bude plodná a funk ní jako doposud. Nemusíte se bát, umím být št drý. Na druhou stranu ale nep estávejte mít strach, umím být št drý i v p ípad trestu za zradu.“ Za Xaveriem Hawkem se zav ely dve e a Atkinson s Clarou už podruhé toho ve era osam li. Jen jejich obavy te ješt vzrostly. U ve e e poslouchali Andreino lí ení struktury z izované Agentury a pravidel, jež budou muset dodržovat. Už v d li, že se chytili do smrtelné pasti. Pokud n kdy Ková i rovnováhy zjistí, že kv li spolupráci s lordem Hawkem p estoupili jejich zákony, potrestají je, a p ece s Hawkem spolupracovat museli, protože kdyby ekli ne, odplata by p išla mnohem d ív a byla by nelítostná. Jen jediná v c byla Atkinsonovi zdrojem út chy. I když se Xaverius Hawk snažil chovat a vystupovat jako okouzlující hostitel, Andrea de Villefort pro n j m la jen chladný úsm v a zdvo ilostní fráze. Ješt tu možná byla nad je. … 170

X-Hawk hled l do tvá e svého druhého já. Panovala hluboká noc a ve spletitých chodbách jeho sídla se ztratili všem zv davým o ím. I kdyby je n kdo spat il, vid l by jen lorda Hawka rozpráv t s cizincem skrytým v plášti a kápi. Nikdo nemohl zaslechnout ani slovo z jejich rozhovoru, protože X-Hawk naslouchal zd vodn ní návrhu rozší it innost Zrcadla a z ídit Agenturu pouze ve své mysli. Posíleni našimi prost edky a s novou strukturou budou schopni cílen prohledávat v tší množství sv t . My se snadno dostaneme k veškerým výsledk m jejich práce, ale každý problém nebo krize stihne je, a ne nás. Souhlasím, p ikývl X-Hawk. Stanovená pravidla omezí jejich možnosti vyt žit z pr nik maximum, zatímco my skrze Atkinsona a vlastní v decký tým získáme vše. Ano, nebudou dost silní, aby nám mohli k ížit naše plány, ale budou mít dost síly, aby za nás nesli riziko. A pokud n kdy zesílí dostate n , aby se nám postavili? zapochyboval X-Hawk v dvojník. Agentura je moje, jen to ješt neví, a já se postarám, aby v okamžiku, kdy nás bude vážn ohrožovat nebo omezovat, skon ila svou innost. Bylo to zvláštní, jako by nemluvil s druhou lidskou bytostí, ale jen p emýšlel. Nehádal se sám se sebou, jeho myšlenky hladce plynuly a dopl ovaly se. Jen jeho mysl m la dvojnásobný potenciál. Založil Agenturu, aby mu sloužila, a spoutal ji pravidly, aby mu nep ekážela. Zevnit i zvenku ji hlídal, aby ho nep erostla. Pat ilo mu vše, nabízely se mu nekone né možnosti. Budoucnost m la jméno Xaverius Hawk. THE END

171

ást p episu spojení mezi um lými superinteligencemi GOD a KILLER: GOD: Tento mýtus o založení Agentury je civilní a osobnostn velmi propracovaný. KILLER: Pro mýtus? Záznam jsem získal z velmi d v ryhodného archivu. GOD: Mám mnoho dalších, podobn d v ryhodných záznam . KILLER: To já koneckonc také. Je zajímavé, že ve v tšin zpráv o založení Agentury, které se mi poda ilo shromáždit, figurují práv agentka Andrea de Villefort a lord X-Hawk. GOD: Ano, p esn v sedmdesáti jedna celých šedesát sedm setin procenta. A ten podíl stále nar stá. KILLER: A agent John Francis Ková nefiguruje v žádné takové legend nebo mýtu. GOD: To je pravda. Ten vystupuje jen v záznamech o zni ení Agentury. Konec transmise

172

Karolina Francová (*1974 v Liberci) Bydlí v Liberci, kde pracuje jako právni ka, ale toho asu je na mate ské dovolené s druhým dít tem. Krom psaní ji zajímá hlavn literatura a film. S prvními literárními pokusy za ala p ed patnácti lety. Debutovala v roce 1999 v Ikarii s povídkou Vražda ješt pod rodným jménem Tobišková. V Ikarii publikovala ješt jednu povídku v roce 2001 (Sídlišt ) a poslední povídka s názvem Poznej sám sebe byla uve ejn na v roce 2002 v antologii 2101: eská odysea, kterou vydalo nakladatelství Mladá fronta. Brzy se ale za ala orientovat na delší práce a v sou asnosti již povídky tém nepíše. První román Algar tarch vyšel v roce 2001 v nakladatelství Straky na vrb . V roce 2002 následovalo ocen ní Mlokem v CK za román Život je rafinované peklo, který vyšel ve Sbírce vít zných prací Ceny Karla apka MLOK 2002 tentýž rok. V roce 2003 publikovala již v nakladatelství Triton román Arien. V roce 2004 jí byla ud lena cena Trifid v literární sout ži vyhlášené tímto nakladatelstvím za román Kaynova doba (Triton 2006). Sout že Trifid se zú astnila i v následujících dvou letech. V roce 2007 vyšla Trifidem ocen ná knížka Zrádce. Cenu Trifid získal i další román Zlatý plamen, který by se m l na trhu objevit v dohledné dob . 173

V roce 2007 p ijala ú ast v cyklu M. Žambocha a J. W. Procházky o agentovi JFK. Výsledek této spolupráce práv držíte v ruce.

Petr Vyoral (nar. 1978) Kreslím, maluju, animuju, komixuju – CG nebo ru n stru n . Portfolio na webu: www.kreslenipajtasi.kvalitne.cz

174

Agent John Francis Ková 15

V K MLOK Karolina Francová ilustrace na obálce: Petr Vyoral vnit ní ilustrace: Petr Vyoral odpov dný redaktor: Milena Mat jková jazyková redakce: Zuzana Kupková grafická úprava: Jan Doležálek DTP: Petr Teichmann tisk: Sprint Praha Ve spolupráci s EF vydalo nakladatelství Triton, Praha/Krom íž jako svou 1222. publikaci v edici Trifid svazek . 271 vydání první 2008 ISBN 978-80-7387-103-1 www.agent-jfk.cz

Doporu ená cena 139 K

175