!"# Jan Hlávka PRVNÍ RYZE
ESKÁ SCI-FI / FANTASY SÉRIE!!
Copyright ©Jan Hlávka, 2009 Cover Art © Tomáš „sketchbook“ Jedno, 2009 Design ©Jan Doležálek, 2009 Edition © 2009 All rights are reserved ISBN
978-80-7387-256-4
Od: KILLERa Kvantový Inteligentní Interrealitní Retranslátor EF báze HUMAN IV tech Komu: GODovi – Centrální Nadinteligenci EF Subjekt: Agent John F. Ková Vyhrazení: Materiál nep ístupný lidem Agent John F. Ková : Statut: Agent v nucen výslužb . Vyšet ování innosti agenta Ková e v misích Renegát, Pašeráci v oblacích, Prokletí a Stíny legendy bylo ukon eno na požadavek agenturních bází sv t XXX (stupe utajení III). Statutu agenta ve výslužb využívá k soukromé innosti – pátrání po entit X-Hawk, o jejíž existenci je na rozdíl od nového vedení EF báze HUMAN IV tech p esv d en. Požaduji analýzu jeho soukromé innosti, protože podle mých model by m l být již dávno mrtev. Jakým zp sobem interferuje do jeho konání agentka Villefortová? Prov il jsem své datové zdroje hluboko do minulosti a nemám o ní dostatek informací. Agent Frank Boorman se vrátil do služby. Podle standardního t lesného skenu je ve stejném stavu jako p ed misí Prokletí legendy. Z originální nezmanipulované verze hlášení agenta Ková e však vyplývá, že p i své innosti podstoupil množství upgrad t lesného hardware na zna né technologické úrovni. Neprošet uji oficiální cestou. D ležité! Kam se ztratil agent John Francis Ková na p t m síc subjektivního asu? Z aktuálních léka ských záznam vyplývá, že v chyb jícím ase podstoupil enormní fyzickou zát ž a utrp l etná poran ní. Záv r: V datových skladech chybí údaje o jedné jeho misi. Co se stalo na misi íslo devatenáct? Jak se ztratila data? Kdo za tím stojí? Prošet it! Prošet it! Prošet it! Spole enská analýza lidí okolo JFK na požadavek Centrální Nadinteligence GODa: Agentura jako celek stále nev nuje dostate nou pozornost entit X-Hawk, podez ení, že jde o d sledek infiltrace. lenové odd lení Bytewské nev í agent m mimo své odd lení a osobní prov ené
kontakty. Je pravd podobné, že p i pokusu o p evzetí moci n kterou z agenturních frakcí se v tšina z nich stáhne do ilegality. Villefortová a Vega z stávají ve stálém spojení s Ková em a díky svým konexím mu umož ují využívat zázemí Agentury. KILLER Poznámka: Materiál není ur en do lidských rukou, mohl by ovlivnit deformace kauzality.
$
%
&' ! $
()
Major Simon Norrington spoutanýma rukama nabíral lžící z misky zelenou kaši a hltav ji polykal. Chutnala odporn , každé druhé sousto málem vyzvrátil, ale nemohl si pomoci, bylo to poprvé po t ech dnech, co mu dali aspo n co k jídlu. Poslední lžíce mu vyklouzla z prst , než ji donesl k bolestí rozkousaným rt m. Zazvonila na kamenné podlaze a major se pro ni s námahou sehnul. et zy na jeho záp stích tiše cinkaly, v prázdném o ním d lku mu bodalo, kdykoliv se pokusil pohnout okem, které už nem l. Tápal prsty ve tm a nakonec ji našel. Rychle vylizoval poslední zbytky zeleného svinstva a n kde hluboko cítil stud a trpký odpor – opravdu to byl on? Velitel elitního týmu Military divize, agent Ková rovnováhy, spolu s bratrem Gregorem dokonale vycvi ený profesionál, který neselhal v žádné misi, co mu byla sv ena, mimo službu expert na ímskou historii… nic. Všechno tohle bylo jako sen, iluze odvátá v trem. Ob as váhal, zda n kdo takový v bec existoval, zda si ho jen nevymyslel, zatímco ležel v cele a t ásl se strachem, bolestí a zimou, která byla na tomhle strašném míst všudyp ítomná stejn jako smrt. Venku se ozvaly kroky. Rozhodné, p esto nepravidelné, jako by jejich p vodce kulhal, mezi nimi se ob as ozvalo klepnutí hole – ty kroky znal. Simon zasténal. Lžíce i miska mu vyklouzly z ruky, pokusil si rukama zacpat uši, ale nešlo to, okovy m l p ipoutané k opasku, nedosáhl dlan mi dost vysoko. Aspo se schoulil do klubí ka, sotva zatažené pahýly po prstech na nohou se znovu otev ely, bolest mu zaplavila celé t lo. Dve e se rozlétly. Venku bylo jen o málo v tší sv tlo než uvnit , ale i to na okamžik p sobilo oslepiv . Pak obdélník vyplnila temná postava, shrbená, s levým ramenem sklon ným. Místo tvá e se jí t pytila hladká, lesklá plocha, ve které se zrcadlila Norringtonova tvá , t esoucí se, ztrhaná troska, kterou st ží poznával.
„No, Simone? Pomohla trocha odpo inku vaší pam ti? Nebo budeme pokra ovat?“ „Ne… to ne!“ zakvílel Simon. „ eknu všechno, prosím!“ „Otázka z stává stejná, jenom jediná.“ „Ale já nevím!“ zaje el Norrington do ledového šera. „P ísahám Bohu, nevím, kde sídlí Ultimativní odd lení, v život jsem o n m neslyšel! Mluvím pravdu, p ísahám… v te mi…“ Hlas se mu zlomil, ze zbývajícího oka vytryskly slzy. T ásl se a vzlykal, zatímco postava ve dve ích jen stála a dívala se, ml ky, nehybná jako socha, zdálo se, že v bec nedýchá. Lehce zavrt la hlavou. „Zklamal jste m , majore. Z ejm pot ebujete v tší motivaci, ješt máte druhé oko, zuby a prsty na rukou…“ „Ne! Pro lásku Boží, už ne, prosím!“ Simonovy prosby se zm nily v nesrozumitelné blábolení, postava mávla rukou. Lesklý n ž prolétl vzduchem, zazvonil o podlahu a zastavil se p esn u Norringtonových nohou. „Takže, majore? ím chcete za ít?“ Norrington ztuhl. Zíral st ídav na n ž a temný p ízrak ve dve ích, mozek jako by explodoval, zahlcený hr zou z další bolesti, všechno, jen to ne! Když se vrhl po noži, et zy slab zacinkaly. Nem l dost místa, aby si ho vrazil do hrudi, místo toho využil vlastní váhy, op el st enku o podlahu a z výšky na ni dopadl. Dlouhá epel jím prošla tém skrz, zhroutil se na bok a hlavou mu kmitla myšlenka: jako Marcus Antonius… Naposledy se usmál, to nebylo zlé. Postava ve dve ích ml ela. Nehnula ani prstem, nepokusila se ho zastavit, ale nevypadala ani p ekvapen . Chvíli hled la na rozlévající se rudou kaluž, v šeru p ipomínala spíš dehet než krev, a oto ila se. „Poj sem, Pite.“ Vysoký muž se sv tlými vlasy a vojenským držením t la krátce pohlédl do místnosti. Ve tvá i se mu na okamžik objevilo znechucení, ale jen kývl.
„Vaše rozkazy?“ „Ukli ten nepo ádek a t lo ho do kád . Ud lej to sám, nechci, aby se cestou n kde ztratilo.“ „Rozumím.“ „Hlavu p idej k ostatním, a jsou pohromad . Pošlu Ková m rovnováhy dárek.“ „Rozkaz.“ Pit okamžik sbíral odvahu. „Promi te, bylo tohle nutné? P ece nic nev d l, nebo ano?“ „O tom, co je tu nutné, rozhodnu já. A ne, nev d l. Znají m . Nepošlou sem nikoho, kdo to ví, leda další idioty na odpis.“ V lehce chraplavém hlasu jako by se ozvala únava, ale vzáp tí se mu vrátila rozhodnost. „Co ta dívka? Už se probrala?“ „Snad ji nechcete taky… ano,“ potla il Pit úlek a rychle polkl. „Je p i v domí, zran ní se hojí dob e.“ „Dobrá. Až skon íš s úklidem, p ive mi ji, popovídáme si. Zajímá m , pro odepsali ji.“ „Rozkaz!“ Pit odešel a postava se zadívala zp t na majorovo t lo, te už chladnoucí. S lehkým povzdechem promluvila, k n mu i k sob . „Budeme muset zm nit plán.“
*+ &
,
Jeskyn byla studená a temná. John Ková vesloval, naslouchal, jak voda Punkvy naráží do bok lo ky, a ml el. Stejn tak Ljuba Bytewská, šéfka Krizového odd lení Divize pro potla ování interrealitního pašování. Setkání, na které mí ili, se nelíbilo ani jednomu z nich, ale vyhýbat se mu nebylo moudré, aspo zjistí, na em jsou. „Tak jak se vám vyda il výlet, Johne?“ pokusila se Bytewská rozptýlit tíživé ticho. „Slyšela jsem, že vám ho za ídil Andreas, kone n jste nechali toho zbyte ného nep átelství?“ „Ani ne,“ opá il Ková chladn . „Major Wolfgang si dal hodn práce, abych nezjistil, že mi tenhle výlet, jak tomu íkáte, zajistil práv on. Když uvážím jisté okolnosti, ani se tomu nedivím.“ „Jaké okolnosti? V Agentu e se o tom už vypráví zajímavé v ci, doufala jsem, že mi po návratu alespo pošlete zprávu. Mám rad ji informace z první ruky než z drb , a i když jste ve vyhnanství, stále jsem vaše nad ízená, nezapome te,“ podotkla Bytewská. „To by m ani nenapadlo,“ potla il Ková úsm v. „Poslal jsem vám bezpe ným kanálem hlášení1 hned druhý den po návratu. Domníval jsem se, že by vás zajímalo, na koho jsem v Mongolsku narazil, nedostala jste ji?“
1 Pozn. Hlášení z mise íslo 18 ztraceno b hem transportu. Prošet ováno podez ení na nepovolené systémové manipulace. Obnova soubor probíhá. Odhadovaný as dokon ení: 40 dn reálného asu.
„Evidentn ne,“ povzdechla si Bytewská. „Budu si muset znovu promluvit s Whittackerem o t ch kouscích, co po ád provádí s našimi po íta i.“ Ková p ikývl. Hlavou mu bleskla myšlenka, odkud asi ten, co je sem pozval, o jeho návratu v d l. Možná ta ztráta hlášení nebyla nakonec v bec žádná náhoda, ale nepochyboval, že Ljuba Bytewská si tato fakta uv domuje stejn jako on. Zabral pravým veslem, minul další zákrutu eky a v dálce p ed nimi se objevilo sv tlo. Druhá lo ka stála u b ehu. Ve sv tle lampy na p ídi bylo vid t, že i v ní jsou dva lidé, jeden z nich stál a s rukama za zády sledoval trs blyštivých stalagmit naho e. Byl oto en zády, celý v erném, štíhlý jako mladík, ale ve sv tle se leskly jeho bílé vlasy. Ani se nepohnul, když se Ková ova lo ka p iblížila k jeho, dál zkoumal krápníky pod stropem a vypadal, že je n ím hluboce zaujat. „Není to zvláštní?“ promluvil tichým, tém bezbarvým hlasem. „Vznikly dávno p edtím, než povstala naše civilizace. Zatímco my vedli své malicherné války a budovali tisícileté íše na pár let, ony tady ve tm trp liv rostly. Pomalu, po kapkách, ale stále, a porostou dál i potom, co my tady už dávno nebudeme. M li bychom si z nich vzít p íklad, nemyslíte, majore?“ „Nevím, pane,“ odv tila Ljuba Bytewská upjat . „P i vší úct , nemám tolik asu na filozofické úvahy. Mé odd lení je práv pln vytížené a tato sch zka…“ „Vám jen zabírá prostor, navíc nevíte, co od ní m žete ekat. Toho jsem si v dom, majore. Tím spíš si vážím toho, že tu jste, i vy, kapitáne.“ Muž odtrhl pohled od stropu a oto il se, obratn , lo ku ani nerozkýval. Natáhl ruku, John Ková na okamžik zaváhal, ale pak ji stiskl. Lucius Treneport, jeden z nejmocn jších muž Agentury a tajemník celé ženevské sekce, m l pevný, silný stisk. Ková zkoumal o ima jeho tvá , ostré rysy a pronikavé erné o i, v šeru vypadal tém nadp irozen . „Pane.“ „D kuji, kapitáne,“ p ikývl Treneport. „Nedivím se, že váháte, po tom, co jsem se zú astnil té,“ okamžik hledal slova, „ubohé frašky p i vašem odsouzení.“
„To je v po ádku. Vím, že jste se snažil zasáhnout v m j prosp ch a mohl jsem dopadnout h .“ „Jste velkorysý, když uvážím, co následovalo. V každém p ípad , pokud nem žu o istit vaše jméno, alespo se postarám, aby jim to neprošlo tak lehce. Jak se má soudní zapisovatel Henning, Adame?“ Druhý muž v lo ce zvedl hlavu. Na rozdíl od Treneporta byl mladý, s ernými vlasy a skoro d tským výrazem ve tvá i, ale když se usmál, z toho úsm vu b hal mráz po zádech. „Pan Henning už po t žkém dnu odpo ívá v pokoji.“ Treneport lehce kývl, o i up ené do Ková ovy tvá e. „Je mi špatn z toho, co poslední dobou vidím kolem, kapitáne. Organizace, které jsem zasv til celý život, se rozpadá. Korupce, hamižnost a touha po moci požírají Agenturu jako rakovina. Jenom za posledních p t let vzrostl po et zlo in agent osmkrát, a to v etn len vnit ní divize, t ch, co mají být zárukou po ádku. Pro by ne, když jim nad ízení dávají p íklad, nechávají se kupovat od toho psa Xaveria Hawka, jako ten zrádce Gadski…“ Ljuba Bytewská zvedla obo í. „Takže vy také v íte, že XHawk má své lidi p ímo v Agentu e?“ „V ím?“ Lucius Treneport se ho ce usmál. „Vím s jistotou o t ech a u dalšího to tuším, ale samoz ejm , d kazy nejsou. Už si ani neumíme zamést p ed vlastním prahem, tak jako d ív…“ Treneport rychle zavrt l hlavou. „Omlouvám se. Nepozval jsem vás, abyste poslouchali mé výlevy. Podstata v ci je, že bych cht l zkoordinovat sv j postup s vámi, majore. Vaše odd lení je jedním z mála, které je nejen isté, ale také se nebojí íkat nahlas, co se jiným nehodí, a z toho d vodu bylo už prakticky ochromeno. Váš nejlepší tým je rozložen. Z kapitána Ková e se stal psanec, Frank Boorman má od svého návratu na ízenu zdravotní dovolenou a na Vincenta Vegu už p l roku shromaž uje materiál Vnit ní divize. Profesor von Wonder byl p eložen, jeho asistentka zmizela beze stopy a váš nový hlavní technik Whittacker má pov st neschopného hlupáka. Krom hrstky druho adých agent jako je Št pánek máte v první linii už jen komtesu de Villefort, která ale p i té v ci s Gadskim ztratila v tšinu
svých kontakt v Agentu e. Je pouze otázkou asu, než klopýtne znovu, a pak vaši oponenti kone n dosáhnou nejen vašeho definitivního odvolání, ale zrušení celého Krizového odd lení. Jist jste už slyšela o chystaných úsporných opat eních uvnit Agentury. Podle jednoho z nich má být vaše odd lení rozpušt no a jeho úkoly p ejít pod pravomoc Military divize.“ Treneport mluvil klidn , tém nezú astn n . Pouhé chladné shrnutí fakt , ale Ková ztuhl, o tomhle slyšel poprvé. Ljuba Bytewská ovšem nevypadala v bec p ekvapen , jen lehce p ikývla. „To samoz ejm vím, plukovníku, také mám ješt v Agentu e pár p átel. Jak se to ale týká vás, pane? Z vašich slov p edpokládám, že mi hodláte nabídnout svou pomoc – vým nou za co?“ Po Treneportových bledých rtech se mihl úsm v. „Za nic, eho byste se m la obávat, majore, pouze v ím, že estní lidé mají v t žkých dobách držet pohromad . Vím, že jste v tomto sm ru založila jistou vlastní neoficiální skupinu – a protože mám podobnou, rád bych vám nabídl partnerskou výpomoc.“ Ljuba Bytewská ani te nedala najevo údiv, p esto se na okamžik zarazila. „Skute n ? V em konkrétn by m la spo ívat, ist teoreticky?“ „Mohu vám poskytnout informace, ke kterým nemáte p ístup. Otev ít zav ené dve e, varovat p ed nebezpe ím, zajistit utajení, ochránit vás p ed nežádoucím zájmem. Poskytnu své zkušenosti i kontakty a doufám, že na oplátku budu moci využít vaše muže a za ízení, diskrétn samoz ejm .“ „To je od vás velkorysé, ale nic ve zlém, nechce se mi v it, že byste si oboje nedokázal za ídit i bez mé pomoci.“ „Jist . Jenže za ídit a za ídit tak, aby o tom nev d li nesprávní lidé, není totéž, majore, leckde v Agentu e už situace dosp la dál, než tušíte. Ve vašem odd lení si v ci stále d láte po svém, jste tím proslulá, což p esn pot ebuji. Navíc práv p ipravuji jistou akci – slyšeli jste o Sayed-Nefer?“ John zavrt l hlavou, ale Ljuba Bytewská v šeru sev ela rty. „V ila jsem, že to je pouhý výmysl,“ promluvila tiše.
„Mohu vás ujistit, že není, majore. Sayed-Nefer existuje stejn jako vy nebo já.“ „Nerozumím,“ pokr il Ková rameny, te už ml et nevydržel. „Co je Sayed-Nefer?“ „Ne co, ale kdo.“ Ljuba Bytewská si povzdechla. „Je to prý arod j a stratég, velmi mocný. Neznám nikoho, kdo ho vid l na vlastní o i, ale vypráví se o n m legendy. Údajn nejv rn jší XHawk v spojenec, jeho u itel a rádce.“ „Ano,“ kývl Treneport. „V podstat je to správn . Sayed-Nefer stojí v posledních letech za tuctem nejhorších útok proti Agentu e, t eba tím pekingským masakrem loni. Sídlí na jednom z okrajových sv t , špatn dostupném a samoz ejm dob e utajeném. P esto se Ková m rovnováhy nedávno poda ilo zjistit jeho polohu a poslat tam tým, ty icet zkušených lidí z Military divize. Úkolem bylo Sayed-Nefer zajmout nebo zlikvidovat, v era se m li vrátit.“ „A nevrátili?“ „Záleží na tom, jak se na to díváte, kapitáne. Z portálu vypadla kovová bedna. Uvnit bylo t icet dev t useknutých hlav a vzkaz: P íšt víc št stí! A na víku m la vyrytý symbol, vypadal jako n jaký nápis psaný runovým písmem. Každého, kdo se na n j díval déle než minutu, za ala nejprve bolet hlava, pak p išly závrat , k e e a do hodiny byl mrtvý. Celkem dalších dvanáct.“ Treneport mluvil stále naprosto chladn a Ková se ušklíbl, XHawk v styl se nezap el. „ íkal jste, že muž bylo ty icet. A hlav jen t icet dev t?“ „Ano. Je jasné, kde se nachází poslední – stále na krku toho prokletého zrádce, který misi sabotoval.“ V plukovníkov výrazu se mísil smutek a chladná nenávist. „Hodlám tu akci v krátké dob zopakovat. Tentokrát jen malý tým, šest nebo sedm lidí, rychlí, mobilní a p edevším skute n utajení. V ím, že Sayed-Nefer nebude ekat další útok tak brzy a v týmu je jedno volné místo. Co íkáte, kapitáne? Máte chu se p idat?“ Ková zvedl p ekvapen obo í. „Zajímavá nabídka. I kdybych ale chu m l, nemyslíte, že to bude obtížné, vzhledem k mému sou asnému statutu v Agentu e?“
„Jist ,“ souhlasil Treneport, „stále jste psanec. Je to hanba, vzhledem k tomu, co všechno jste pro Ková e rovnováhy ud lal. Na druhou stranu to poskytuje jisté možnosti, které b žní agenti nemají, a s touto nesnází jsem schopen si poradit, alespo krátkodob . Víte, kdo je James Denning, kapitáne?“ „Neznám ho.“ „Ale znáte, jste to vy. Vytvo il jsem služební záznam agenta Denninga a p ed t emi týdny ho vložil do systému Agentury, ud lal z n ho skute nou osobu. Má vaši DNA, otisky prst , vše, co pot ebujete k p ístupu. Vzhled se mírn liší, ale to nebude problém, a pokud se budete zdržovat pouze na odd lení majora Bytewské, udržím nevítané zv davce dál.“ „Kreativní p ístup,“ uznala Ljuba Bytewská. „Ovšem co samotný transport? Otev ít bránu do okrajového sv ta je obtížné a energeticky velmi náro né. Jak hodláte utajit tohle?“ „To bude skute n t žší. Navíc poslední dobou zjiš uji, že XHawk umis uje své špehy práv na technické pozice. Snaží se sledovat cesty Agentury, mít p ehled o našem pohybu. Ukrýt takový p enos bude extrémn složité – pokud nebudeme mít k dispozici n koho vážn schopného, pravého, by mírn zneuznaného génia ve svém oboru.“ Bytewská pomalu p ikývla. „Profesor von Wonder.“ „Ano. S jeho pomocí dostaneme tým k cíli bezpe n a nenápadn , ukážeme X-Hawkovi, že Agentura má stále ješt zuby. Co íkáte, kapitáne?“ John Ková pokr il rameny. „Co se m tý e, nevidím problém, pane. Jeden m j p ítel nedávno kv li X-Hawkovi zem el a nebyl první. Pokud to m žu jemu nebo jeho lidem vrátit, nebudu váhat – ale p i vší úct , mým nad ízeným je stále major Bytewská.“ „P irozen . Proti tomu nemám nic, volba je jen na vás, majore?“ Lucius Treneport se nenucen usmíval, ale Ková koutkem oka post ehl Adam v úšklebek. Bytewská vypadala zamyšlen . „Pokud jde o takovou spolupráci, ráda vaši snahu podpo ím,“ p ikývla, ovšem bez zjevného nadšení. „John i profesor jsou vám k dispozici, pokud se postaráte o jejich bezpe nost. Nicmén trvám na
tom, že z stanou pod mým velením a budu se podílet na rozhodování o všech p ípadných budoucích akcích.“ Treneport v úsm v se rozší il. „Pak jsme dohodnuti. Kapitán Ková se m že zítra vrátit na vaše odd lení, doru ím mu doklady agenta Denninga. Detaily probereme pozd ji, ale už te nepochybuji, že naše spolupráce p inese vynikající výsledky. Bylo mi ctí se s vámi setkat, majore – i s vámi, Johne.“ Plukovník formáln p ikývl, Ková pochopil, že sch zka je u konce. Ml ky oplatil pozdrav a vrátil se k vesl m. Teprve když byli z doslechu, zachmu en promluvil. „Vy mu nev íte, že? A vážn je to s odd lením tak zlé?“ Ljuba Bytewská si povzdechla. „Nevím. K Agentu e byl vždy loajální a tenkrát p ed tribunálem vám opravdu pomohl. Nejsem ale ráda, když n kdo jen p edstírá, že mi dává na vybranou, a zvláš lov k jako je on.“ Druhou otázku jako by v bec neslyšela, John pochopil, že i to byla odpov . „M l jsem stejný pocit,“ p ipustil a ohlédl se zp t. Treneportova lo ka po ád nehybn stála, ovšem tajemník už sed l a se sklon nou hlavou si cosi vysv tloval s Adamem, bylo vid t, jak mladík zasv cen p ikyvuje. „Co by asi d lal, kdybychom ho odmítli? Myslíte, že by za al škodit vám nebo odd lení?“ „Škodit odd lení?“ Ljuba Bytewská se smutn usmála. „Já spíš pochybuji, že bychom odsud v tom p ípad v bec odešli živí. Tahle voda je hluboká a o n m se íká ledacos. A chystá cokoliv, nevím, jestli se o vás mám bát nebo být ráda, že tam budete.“ „Díky za kompliment,“ usmál se Ková a ohlédl se zp t po Treneportov lunu, ze kterého zbylo už jen mdlé sv tlo uprost ed temnoty. „Tohle bych si stejn nenechal ujít.“
* -*. *%&/
&*.
John Ková , toho asu nový agent Divize pro potírání interrealitního pašování Jack Denning, za sebou zabouchl dve e služebního bytu a dlouze vydechl. Dnešní den byl opravdu náro ný. Nejprve úprava vzhledu s Andreou, p i které se komtesa bavila podstatn víc než on, a pak první návšt va odd lení po skoro osmi m sících. Když procházel kontrolou, p i pohledu na zamra ené strážce mu zatrnulo. Nepochyboval, že mají jeho tvá hned na první stran seznamu, ale Lucius Treneport dodržel slovo, dovnit se dostal bez problém . Odložil kabát a za al vyjímat speciální kontaktní o ky m nící jeho sítnicový obraz, druhou nejmén pohodlnou ást p evleku. Tou první byly tampony v koutcích úst, ale ty našt stí musel nosit jen p i vstupu, kv li oklamání biometrických senzor . Odepnul i falešné b icho – tahle ást Andreu pobavila nejvíc –, se kterým vypadal málem stejn jako Whittacker, ten byl z odd lení ostatn jediný, kdo ho v p evleku nepoznal. Skoro pak padl do mdlob a totéž se pozd ji stalo Vincentu Vegovi, jenže tomu smíchy. Usmál se. Zprvu si to neuv domil, ale bylo p íjemné je všechny znovu vid t, krá et známými chodbami. Jako by se vrátil dom , i p es trpkou pachu , že se tam vet el potají jako zlod j. Odložil maskovací propriety, sáhl po klice do obývacího pokoje – a uv domil si, že tam n kdo je. Malý muž sed l nehybn u stolu, p ed sebou šálek. Nerozsvítil, krom sv tla pronikajícího dve mi z p edsín vládlo v místnosti šero, ve kterém se rýsoval bledý obli ej bez vrásek, i když o i m l staré. John Ková vydechl, tu tvá znal.
„Dlouho jsme se nevid li,“ zavr el. „Pro pro zm nu nezkusíte zaklepat – nebo se zas neomezíte na lístek do kapsy kabátu?“
NO NÍ NÁVŠT VNÍK „Bohužel,“ odv til Noel Dwaken suše. „Tentokrát s vámi chci mluvit osobn a nerad ekám p ede dve mi.“ Krátce upil ze šálku. „Doufám, že na vás Lucius Treneport ud lal dojem.“ „Pro se lidé v bec obt žují s tajnými sch zkami, když si o nich beztak št betají vrabci?“ ušklíbl se Ková . Zapírat nem lo smysl, vlastn ho to ani nep ekvapilo. Rozsah Dwakenových schopností p ed asem sám poznal a znal i pov st, co ho provázela, v Agentu e se n kte í lidé báli i jeho stínu. Johnov poznámce se lehce usmál. „Jist . P ede mnou je t žké n co utajit, ale o to nejde. Je mi jedno, jaké laskavosti si s Treneportem prokazujete vy nebo Ljuba Bytewská. Chci si ale promluvit o jeho akci proti Sayed-Nefer.“ „Ano?“ otázal se Ková opatrn . „Co je s ní?“ „Nic. Jen to, že vím, že její sou ástí má být i hlava jednoho údajného zrádce. O tom zpackaném útoku Military divize vám plukovník jist ekl.“ „Copak? Bojíte se, že vám vlezu do zelí a dostanu ho d ív než vy?“ Ková se usmál, ale Dwaken v výraz z stal chladný. „Ne. Je to omyl nebo úmyslná lež. To si ješt zjistím, ale i kdyby n kdo vážn zradil, ona to nebyla.“ „Ona?“ John se p ekvapen zarazil. „Snad ne p ítelkyn ?“ „Po tom vám nic není. Pokud se té akce zú astníte, tak bez ohledu na to, co chce Lucius Treneport, jí nezk ivíte ani vlas a nedopustíte, aby to ud lal n kdo jiný. Rozumíte?“ Ková z stal zaražen stát. „Pro ? A pro já?“ „Protože to chci, protože tam budete, protože v ím, že jste z nich nejrozumn jší. Vyberte si. íkejte si klidn , že to není fér, ale když zklamete, najdu si všechny, co se na tom podíleli – a vás p edevším.“ „To má být výhr žka?“ otázal se Ková tiše. „Výhr žka?“ Noel Dwaken se usmál podruhé, tentokrát však lehce vycenil zuby. „Ne, agente Denningu, pouhé konstatování. Mimochodem, z ejm nevíte, že jsem už n jaký as pov en
vypátráním a odstran ním jistého renegáta Johna Francise Ková e. Nanešt stí jsem p i pln ní toho úkolu zatím žalostn zklamal…“ John sebou trhl, Dwaken náhle stál t sn u n j a studenými prsty svíral jeho rameno. Ková ten pohyb v bec nepost ehl. Nevid l, kdy vstal od stolu, prost tam sed l a pak se mu najednou díval zblízka do o í. John reflexivn hmátl po zbrani na opasku – ale ta zmizela. Noel ji držel v druhé ruce, hlave se jemn dotýkala Ková ova boku. Vzáp tí ho pustil, pažbou nap ed mu ji podal a klidn dokon il v tu. „…nebo jsem jen nebyl dostate n pilný, agente Denningu?“ John Ková ml el. Vrátil pistoli do pouzdra a p i tom zkoumal Noelovu tvá , nehybnou, klidnou. „O co tady jde?“ zavrt l hlavou. „Nechcete mi radši íct na rovinu, co se d je?“ „Ne, nechci. Už tak žijete krátce a n které znalosti by se na délce toho asu mohly zle podepsat. Navíc zastávám názor, že každý se má pou it sám, tak se u te – a doufám, že jste mi rozum l,“ vyrazil Dwaken beze sp chu ke dve ím. „Velice dob e,“ p ikývl Ková a sledoval ho pohledem, Dwaken otev el, ale s rukou na klice se zastavil. „Mimochodem, ú ast v akci proti Sayed-Nefer byla p ed asem nabídnuta i mn , ale nerad plavu na v tší hloubku, než zvládnu. Hodn št stí, pane Denningu, budete ho pot ebovat!“ Stiskl kliku a potichu za sebou zav el. Ková neslyšel kroky ani zvuk druhých dve í, a když vyhlédl z okna, ve erní ulice byla prázdná, jako by se rozplynul ve vzduchu. Došel ke stolu a zadíval se na Dwaken v šálek. Nebyla v n m káva, ale ani to, eho se obával, jen zbytek horké okolády. John p ekvapen zavrt l hlavou. Upí i mají poslední dobou divné chut .
&/)"#*)
* #
„Vsadím se, že máte akorát hokejky a kachny, seržante.“ „No, jestli to chcete v d t, musíte p ihodit, nadporu íku.“ „K ertu, myslím, že ani ne.“ Ková z stal stát ve dve ích a jen se díval. U kulatého stolu v konferen ní místnosti Krizového odd lení Divize pro potla ování interrealitního pašování sed lo p t muž v maskovacích uniformách a hráli karty. Vysoký chlap s nakrátko ost íhanými blond vlasy p ihodil na hromádku uprost ed n co kovového, malý obtloustlý Asiat se oto il. „Zdravím! Vy jste ten nový od plukovníka? Denning?“ „Ano,“ p ikývl John s lehkým zaváháním, vystupovat i tady pod falešným jménem byl pon kud nezvyk. „Tak poj te do hry!“ zasmál se Asiat. „Zrovna jsme v nejlepším. Nadporu ík Ogawa.“ Nabídl mu ruku a John ji p ijal. N kdo p itáhl další židli, Ková si sedl a rychle p ehlédl situaci. Zdálo se, že sou asná hra se chýlí ke konci, karty drželi v rukou už jen dva muži. Oba vysocí s vojenským sest ihem, jenže jeden m l vlasy sv tlé a druhý nazrzlé. Ten práv p ihodil poslední sázku: Ne mince, ale lesklé náboje ráže .45, otev ená krabice stála na okraji stolu. „Dorovnávám. Te se ukažte, seržante!“ „No, když tolik pospícháte, poru íku Wernere.“ Seržant položil karetní list na st l a Werner zaúp l – postupka v barv . „To není pravda! Dal bych krk, že nemáte ani dva páry!“ praštil kartami na st l, zatímco seržant shraboval výhru. „O krk hrajeme každou chvíli,“ poradil mu s úsm vem. „Radši to nepokoušejte, a vás n kdo naho e nevezme za slovo – seržant Garber,“ podal Johnovi ruku.
„Svenski, d lej, za ínáme s dvaceti.“ Oslovený muž byl starší než seržant, menší postavy, s pichlavýma o ima. Za al zru n míchat karty a John sáhl do krabice pro ‚žetony‘. „Kdy p ijde plukovník?“ „Plukovník?“ Garber vypadal okamžik nechápav , ale pak se rozesmál. „Aha, myslíte Treneporta. Vy se cítíte! Sám jsem ho vid l jednou, a to jsou už asi dva roky.“ John lehce zvedl obo í. Od návšt vy Noela Dwakena v jeho byt uplynuly t i dny. Strávil je p evážn pokusy o získání informací, avšak výsledky byly chabé. O Sayed-Nefer nenašel v agenturních záznamech slovo, jen Vega tvrdil, že o n kom toho jména kdysi zaslechl. Lucius Treneport byl stejná záhada. Podle oficiálních údaj byl jedním z nejstarších len Agentury, m eno reálným asem do ní vstoupil p ed víc než t emi sty lety. P sobil hlavn v prokuratu e a Vnit ní divizi, n kolikrát mu bylo nabídnuto povýšení, ale vždy odmítl, prý mu vyhovuje práce v poli. Ková m l pocit, že míní spíš „práci v pozadí“. Jeho životopis vypadal p íliš upraven , p itom se úzkostliv vyhýbal detail m a celá desetiletí v n m byla prázdná, kdoví, kde nebo co v té dob plukovník d lal. A když zkusil zavolat n kolika známým, o tématu Treneport se necht l bavit nikdo, jako by ho obcházela podobná pov st jako Noela Dwakena. „Plukovník se musí chránit,“ vysv tloval Werner, zatímco Svenski rozdával karty. „P išlápl prsty zrádc m až moc. Dává rozkazy jenom majoru Flintovi a ten se objeví každou chvíli, pak vyrazíme.“ „Cože?“ Ková se zarazil. „Myslel jsem, že bude brífing.“ „Ten byl v era. P išel jste trochu na poslední chvilku, ale nic složitého. P iplížíme se, pokazíme Sayed-Nefer den a vypadneme.“ „Nezapome te na tu arod jnici,“ p ipomn l poslední muž u stolu, ve srovnání s ostatními skoro mladík. „Ta moc práce nedá!“ zašklebil se Ogawa. „Jenom to k upne,“ rukou velkou jako lopata nazna il lámání vazu, Svenski s Wernerem vyprskli. „Za to, co ud lala, by si zasloužila v tší pé i.“ Ková to nekomentoval. Útok Military divize, který skon il tak krvavým fiaskem, sice v záznamech byl, ale oficiáln šlo jen o akci
proti základn X-Hawka. O Sayed-Nefer žádná zmínka, ani o tom, že n kdo akci p ežil a je pokládán za zrádce. Agentura se s podobnými v cmi o ividn nemínila chlubit, a protože vztahy Military divize s odd lením majora Bytewská byly tradi n nep íliš srde né, nedalo se ani ekat, že n co zjistí v rámci kolegiální výpomoci. Trochu nep ítomn pohlédl na své karty, žádná sláva. „Co je vlastn za ?“ zavrt l hlavou. „Neznám ani její popis.“ „Tu si nespleteš,“ zasmál se Ogawa. „Anna Králová, hezká malá arod jnice. Nesnáším arod je!“ „Já je taky nemiluju,“ souhlasil John a jen dumal, co m že mít arod jnice spole ného s upírem. Nejspíš nic dobrého. „Dáte mi jednu?“ požádal a Svenski mu hodil pikové eso. „Dva m síce prý d lala spole nost p ímo X-Hawkovi. ekal bych, že bude spíš na starší, ale asi je to prase,“ zabru el Werner. „Kdo se má v takových vyznat?“ pokr il Garber rameny. „T eba to v Pekingu, takový masakr pro nic.“ Ková kývl. Tentokrát aspo v d l, o em mluví, t ebaže k získání t ch informací musel využít Whittackerových po íta ových kouzel. Vlastn to bylo prosté: Na pobo ku Vnit ní divize v Pekingu n kdo spáchal útok za použití vysoce ú inného nervového plynu. Ze zpráv nebylo jasné, jak se mu to poda ilo, nejspíš zasko il posádku nep ipravenou nebo vy adil bezpe nostní systémy, každopádn plyn zamo il celou budovu a zabil p es sto lidí, veškerý p ítomný personál. Následné vyšet ování nezjistilo, kdo je pachatel, pouze, že útok p išel z jiné, neidentifikované reality – a pod záv re nou zprávu byl podepsán plukovník Lucius Treneport. John se snažil íst mezi ádky. Základna nem la strategický význam, takže muselo jít o n co jiného – nebo o n koho. Možná bylo cílem zabití samotného Treneporta a zbytek byly ‚vedlejší ztráty‘. XHawkov práci by se to podobalo. „Dorovnám a zvyšuju o p t!“ oznámil poslední len týmu, z ejm nejmladší a jediný, co dosud nepromluvil. Sou asn p ihodil na st l osm náboj a Svenski hvízdl. „Teda, ty to ženeš, Stevensi!“ zasmál se a Stevens cht l odpov d t – když se dve e náhle otev ely. „Pozor!“ vyšt kl Garber. „Majore!“
Všichni rázem zapomn li na karty. Jedním pohybem se vymrštili ze židlí do pozoru a John je napodobil, pohled up ený na muže ve dve ích. Flint byl evidentn nejstarší z p ítomných. Krátké vlasy mu už na spáncích za ínaly šediv t, fyzicky mu táhlo na padesát, což znamenalo, že v Agentu e mohl být klidn t ikrát déle. Levou tvá mu p etínala vodorovná jizva. Pár vte in jen stál a šedýma o ima zkoumal tvá e ostatních, pak p ikývl. „Pohov, pánové! Jsem rád, že vidím všechny pohromad , a vás tu vítám, kapitáne Denningu. Pokud si vás plukovník Treneport vybral, jist m l d vod, v ím, že jeho d v ru nezklamete.“ „D kuji, pane! Vynasnažím se, pane!“ Ková se pokusil vložit do hlasu to správné nadšení zelená e, n co mu íkalo, že by se té role m l zatím držet. Sou asn potla il úšklebek, siln pochyboval, že Treneportova nabídka m la s d v rou cokoliv spole ného. „Jist víte, jak je nadcházející mise d ležitá. Máme šanci zasadit nep íteli citelný úder a ješt zbavit Agenturu zrádce. Nepochybuji, že jste si toho v domi a odvedete perfektní práci.“ „Ano, pane!“ potvrdili všichni sou asn . Flint v hlas byl v cný, vojensky strohý, ale n kde na dn p esto protékaly emoce, stejn temné jako ty v hlasu Lucia Treneporta, když mu Adam oznamoval Henningovu smrt – soudní zapisovatel byl mimochodem oficiáln jen poh ešován. A minimáln z Garbera a Wernera Ková vytušil n co podobného, jako by se jim nedo kavostí leskly o i. „Výborn ,“ kývl major. „P enos za ne za hodinu, plukovník se p imluvil, takže m žeme op t p esko it léka skou p ípravu.“ Odpov dí mu bylo uznalé mumlání a John Ková znovu pocítil údiv. Až dosud byl p esv d en, že p edpisy o povinné léka ské p íprav jsou nem nné, Agentura na nich trvala i p i krizových misích, kdy šlo o každou minutu. „No, pánové?“ Flint se zadíval na st l s kartami, levý koutek mu vylétl vzh ru. „Máme ješt as – pozvete m do hry?“ „Jist , majore!“ Garber ochotn uvolnil místo a Ková zamyšlen usedl zp t. Zvedl ze stolu sv j list, zadíval se na n j a neubránil se
pochmurnému úšklebku, dv esa a dv osmi ky. Ta kombinace m la z jistých historických d vod svoji p ezdívku. Ruka mrtvého muže.
(
0) &
(
*)
Zima a temnota. John Ková se p evalil a lapal po dechu, hlava se mu to ila, ze všech sil se snažil nezvracet. Zvykl si, že mezirealitní skoky s t lem zamávaly, ale tentokrát to bylo mnohem horší. Jako by se mu obrátily všechny vnit nosti, tohle tedy byl „transport do nestabilní reality“, jak to nazval von Wonder. Vybavil si, že profesor vypadal p ed skokem dost rozrušen , bohužel nem l as s ním mluvit o samot , a zrovna tak nem l as te – vykašlal prach a snažil se rychle sebrat. Ostatní už stáli na nohou, Garber s plazmovou puškou vp edu obez etn kontroloval situaci, Svenski s Ogawou jistili boky. „Hlášení!“ sykl Flint. „ isto, majore!“ reagoval Werner, pohled up ený nad obrazovkou skeneru. „Žádný pohyb.“ „Dobrá. Werner, Ogawa dop edu. Svenski, Garber boky, Denning a Stevens záloha. Jdeme!“ „Rozkaz, pane!“ Ková se rozhlédl. Kolem se v kilometrové vzdálenosti rozprostírala nevlídná šedá plá pokrytá hrubým št rkem a kameny do velikosti p sti. Pak náhle vyr staly p ímo ze zem p íkré, vysoké skály, Johnovi ten pohled p ipomínal povrch M síce nebo Marsu. Dojem nevyvolávala jen krajina, ale hlavn chlad a rozptýlené sv tlo s podivn modrým nádechem, které sta ilo jen na p ízra né, pochmurné šero. P itom nedokázal poznat, odkud vychází, jako by svítilo odevšad, zvedl hlavu k nebi – a ztuhl. Obloha byla erná a absolutn prázdná. Nebyla tam oblaka, ale ani hv zdy nebo m síc, nebylo tam prost nic, jen nekone ná hlubina, ze které až jímala závra . Rychle sklopil pohled. „Kdy vlastn vyjde slunce?“ zeptal se polohlasn . „To si po káš,“ zachechtal se Svenski. „Tady…“
„Ticho!“ zavr el Flint. „Žvanit m žete po akci, poru íku!“ Svenski okamžit zmlkl a Ková sev el rty. Major vedl oddíl tvrd , všiml si toho, už když si ve zbrojnici brali zbran a výstroj. Flintovi nikdo ani slovem neodporoval. V jeho p ítomnosti byli ostatní viditeln napjatí, v p ípad Stevense a Garbera se dokonce zdálo, že až vyd šení. Ková ho odhadoval na typ velitele, který je odhodlán splnit úkol za každou cenu – a každopádn velmi nebezpe ného muže. Po hodin ostré ch ze se skály p iblížily, cesta se za ala zužovat do úzké rokle. Podle majorova strohého vyjád ení d lilo místo transportu od základny Sayed-Nefer asi deset kilometr . Potom, kdoví. Vzhledem k tomu, že první tým Military divize p i pokusu o p ímý útok neusp l, o ekával Ková n jakou formu tichého pr niku, ale to z ejm zjistí až na míst , zatím ml el. Mezi skalami už krajina nevypadala tak mrtvá jako na rovin . Ze št rbin mezi kameny ob as vyrážely trsy tvrdé, šedozelené trávy nebo chomá ky nafialov lého mechu. Ve št rku n kolikrát zahlédli velké, tlusté ervy a jednou minuli dvoumetrovou, nálevkovit se zužující jámu se st nami pokrytými vatovit bílou hmotou. Nebylo vid t, co ji vyhrabalo, ale zatracen p ipomínala n jakou past, Ková byl rád, že ji mohli bezpe n obejít. Za další hodinu na ídil Flint p estávku, pochod obtížným terénem p i teplot sotva vyšší než p t stup byl vy erpávající. Usadili se na kamenitou zem a z tlumok vytáhli polní láhve, Stevens s Garberem navíc speciální ty inky potravinových p íd l . Nikdo nemluvil ani nevtipkoval. Jen sed li, nehybní, ostražití, tvá e pokryté šedou maskovací barvou, chameleonské kombinézy se automaticky p izp sobily okolnímu terénu, byli jako sedm stín . „Pokra ujeme!“ na ídil Flint. „Zv tšit rozestupy, Ogawa a Denning, vým na místa. Ov te komunikaci.“ Ková p ikývl a z kapsy na vest vytáhl sluchátko komunika ního systému. Nep ekvapilo ho, že major zm nil rozestavení. Jak se blížili k cíli, riziko vzr stalo, cht l mít nová ka rad ji na o ích, Ogawa ovšem moc nadšen nevypadal. Cesta se zm nila v pouhou stezku, klikatící se mezi skalami, obroušenými v trem do bizarních tvar . Hrany byly ostré jako nože,
Werner zasykl, když uklouzl a roz ízl si rukavici i dla do krve. Z opasku vytáhl regenerátor, malý p ístroj podobný baterce, který urychloval hojení drobných ran. Zapnul ho, ale nestalo se nic. John p ekvapen zvedl obo í. „Tady p ece m l být Maurbyho efekt slabý, ne?“ „To není Maurby!“ odsekl Werner a zlostn p ístroj zahodil. „Vadnej krám!“ „Ticho!“ zasy el jim v uchu Flint v hlas. „Poru íku, seberte to! Nebudu nechávat nep íteli naše vybavení.“ „Rozkaz, pane.“ Werner se pod ídil, ale v o ích m l vztek – ne na Flinta, ale na Ková e, že ten incident vid l. John mu beze slova nabídl sv j regenerátor, ale poru ík úse ným gestem odmítl a zrychlil krok, ani se neohlédl. Ková pot ásl hlavou. Jako by tu byl navíc, ne sou ást týmu, ale pouhý trp ný host, co se leda plete pod nohy. Cesta byla tak úzká, že nemohli ani jít vedle sebe. Stoupala prudce vzh ru, ale zdálo se, že tady je nejvyšší bod a brzy je eká sestup, základna musela ležet na druhé stran – detektor na Wernerov záp stí pronikav zapípal. Poru ík se okamžit p ikr il a Ková ho napodobil, chameleonské kombinézy splynuly se skálou. „Kontakt!“ sykl Werner. „Šedesát metr .“ „Rozumím!“ potvrdil major v hlas. „Vy a Denning, prov te to. Ostatní stát.“ Werner vyrazil vp ed a John ho následoval. Jak odhadoval, cesta se na vrcholku rozši ovala a pak strm klesala do malého údolí, na jehož dn se v modravém šeru pohybovaly siluety postav. Poru ík zalehl, z pouzdra vytáhl dalekohled, Ková už držel sv j v ruce. Palcem se ídil citlivost, p ístroj schopný využít veškerého sv tla od ultrafialového až po infra ervené mu okamžit poskytl dokonalý obraz. Uprost ed údolí usilovn pracovala skupinka lidí. ty i byli sklon ni u zem a zdálo se, že n co kopou, dva stáli pár krok od nich, evidentn hlídali okolí. Na sob m li jakási jednoduchá brn ní s p ilbami a v rukou drželi zbran , ale Ková se p ekvapen zarazil. Zaost il dalekohled – nemýlil se, žádné pušky, jen t žké kuše, navíc
m l každý u opasku krátký me . Divné, X-Hawkovi stalke i mívali lepší výzbroj. „Dva strážní. ty i d lníci,“ p erušil mu myšlenky Werner v hlas. „Nikdo další v dohledu.“ „Dají se obejít?“ Poru ík zavrt l hlavou. „Ne, pane. Moc riskantní.“ „Vy a Ogawa, odstra te stráže. Zbylé vyslechneme.“ „Rozkaz!“ Werner sáhl k opasku pro n ž a za al se plížit dol . Ková se rozhlédl. Zdálo se mu, že st ny po stranách údolí jsou dost lenité, a když uvážil možnosti chameleonských kombinéz, dalo by se proklouznout, tím spíš, že stráže se soust e ovaly na cestu a d lníci si jasn hled li svého. Být na n m, aspo by to zkusil, jaké ohrožení mohli p edstavovat dv kuše pro sedm plazmových automat ? Ale on tady nevelel, mrzut pot ásl hlavou. Werner se plazil ze svahu. Držel se p i st n , využíval doslova každý kámen a kombinéza ho inila skoro neviditelným. Pohlcovala i tepelné vyza ování, po chvíli zmizel z Johnova dalekohledu, Ogawa zatím v nejvyšším bod cesty zaklekl s odst elovací puškou v ruce. Ková se po n m ohlédl a rychle se vrátil pohledem do údolí. Bližší strážný se práv oto il, zdálo se, že n co volá na d lníky, když se náhle za ním vymrštil stín. Werner mu levou rukou bleskov ucpal ústa a jedním pohybem pro ízl hrdlo. Jeho kolega stihl zvednout kuši – než mu hlava doslova vybuchla na všechny strany. A používal Ogawa jakoukoliv munici, p ilba pro ni nep edstavovala p ekážku, celé to netrvalo ani dv vte iny. „Vp ed!“ vyšt kl Flint a Ková vyrazil s ostatními. Vlastn nebylo pro sp chat. D lníci vypadali ochromení hr zou, když k nim Ková dob hl, už kle eli s rukama za hlavou a Werner se Stevensem jim šacovali kapsy, zatímco Svenski s Garberem je kryli. John se zastavil u mrtvého strážného. Odkopl od jeho ruky zbra a zb žn ho prohledal. Nem l vysíla ku ani jedinou moderní v c, p estože kuše byla ur it nebezpe ná i na delší vzdálenost. Zarazil ho zvláštní opasek s komplikovanou sponou a provaz, který od n j vedl ke kolíku v zemi. Zdálky to nevid l, ale
strážní sami se z ejm p ipoutali, jako by se báli, že je n co odnese. Zamyslel se, co to k ertu m lo být, a sou asn uslyšel major v hlas, mluvil k zajatc m. „Kolik dalších hlídek se nachází v okolí Dorovy?“ Odpov di nebylo rozum t, ale z ejm nesplnila o ekávání, protože se ozvala rána a zvuk t la padajícího do št rku. Ková se rychle narovnal. Mladík, kterému mohlo být sotva dvacet, se svíjel na zemi. Z rozbitých úst mu proudem tekla krev, Svenski si klidn otíral pažbu pušky. Další t i zajatci kle eli vedle, dva muži a žena, o n co starší. Všichni štíhlí, tém pohublí, podle v cí na zemi m li u sebe jen hrubé krumpá e a pytel temn rudých krystal , které tu kopali. Vypadaly jako rubíny, a pokud ano, muselo tu ležet obrovské bohatství, ale te si ho nikdo nevšímal. Flint se zadíval na dalšího zajatce. „No tak? Kolik hlídek je v okolí Dorovy?!“ Muž vyd šen p iv el o i, p esto ml el. Svenski mu vrazil hlave do žaludku, Werner se pobaven ušklíbl. „Major se t na n co ptá, špíno!“ Zajatec ani te neodpov d l, jen lapal bolestí po dechu, žena se ale na poru íka zadívala. „Jd te k ertu!“ procedila tiše. „Nikdo vám tu nic ne ekne!“ Poru ík ji chytil vlasy a ústí samopalu p itiskl k její tvá i. „Vážn ? A co t eba ty?!“ Odpov dí bylo plivnutí, které jen o vlásek minulo jeho oko. Poru ík ženu se zu ivým zavr ením srazil na zem, nap áhl… Ková ud lal rychlý krok a strhl Svenskému ruku práv , když se chystal úder pažbou dokon it. „To sta í! Na tohle není kdy, mohou se tu objevit další!“ Svenski se vztekle oto il, ale Flint v hlas ho zarazil. „Má pravdu. Stejn bychom jim nemohli v it, nemáme vybavení na po ádný výslech. Seržante, skon ete to! Ukryjeme t la a jdeme.“ John strnul. Cítil, jak se mu krev valí do hlavy, to snad – ale ano, Garber se chystal uposlechnout, naprosto samoz ejm namí il na ležící ženu…
Ková byl rychlejší. Sko il vp ed a kopnutím srazil hlave stranou. Sou asn ho zasáhl ramenem, nep ipravený seržant upadl. „To, sakra, nemyslíte vážn !“ Ostatní ztuhli. Garber se hrabal na nohy, vypadal spíš p ekvapen než rozzloben , John stál mezi ním a zajatci. Flint se pomalu oto il a up el pohled do jeho tvá e. „N jaký problém, kapitáne?“ „Problém s vraždou?! To tedy ano, majore!“ „Jaká vražda?“ Flint v levý koutek vylétl vzh ru. „Jsou to nep átelé Agentury, X-Hawkovi muži.“ „Ne! Znám jeho stalkery, vid l jsem je dost zblízka. A i kdyby, tohle jsou t i zajatci a žena. Nem li zbran , vzdali se!“ „Vaše ohledy m dojímají, kapitáne Denningu. V hlášeních ur it vypadají hezky, ale te ustupte a nechte seržanta splnit rozkaz.“ Flint v pohled byl ostrý jako n ž, ale Ková neuhnul. „Ne!“ Zvedli zbran oba sou asn . Flint byl rychlý, ale Ková tu reakci o ekával, náhle si navzájem mí ili do tvá í, ústí plazmových pušek se tém dotýkala. „Jd te z cesty! Možná vaši nad ízení takové chování tolerují, ale moji lidé rozkazy poslouchají! Pokud se neumíte p izp sobit…“ „P izp sobit emu?! Že jsme oby ejní vrazi?!“ „To není vaše starost, vojáku! Poslechnete rozkaz nebo –“ „Držte hubu, pane! Já nejsem bažant, kterýho m žete jebat! Mám za sebou už dost akcí a tohle nedovolím!“ Flint ohromen zmlkl. V o ích se mu poprvé kmitl úlek. Až dosud byl kapitán Denning ten nejtišší v týmu. Major byl p esv d ený, že ho má pod kontrolou jako ostatní, ale slova a hlavn tón, jaký práv použil, dokazoval jediné: Škared se p epo ítal. „Seržante Garbere!“ procedil mezi zuby. „Dostal jste p ímý rozkaz! Poru íku Svenski, jestli se Denning pokusí –“ Svenski zareagoval d ív, než Flint domluvil. Zvedl zbra , ale Ková ho p edešel, pustil leva kou pušku, vytrhl z opasku pistoli a p es ruku mu namí il do obli eje.
„Garbere! Pokud to ud láte, musíte zabít i m , nebo se postarám, že s Flintem skon íte p ed tribunálem! Podle p edpis Agentury je tohle jasná vražda, tudíž je rozkaz neplatný. Vy ho nejen nemusíte poslechnout, máte povinnost neposlechnout!“ „N co jsem vám ekl, seržante!“ Garber polkl nasucho. Pušku svíral, až se mu t ásla v rukou, i pod vrstvou maskovací barvy bylo vid t, jak zbledl. „To, sakra, není jen tak, pane!“ vypravil ze sebe. „Jestli…“ „Bu te zticha! Nadporu íku Ogawo!“ Ogawa se nadechl. Ková v jeho tvá i vid l divokou sm s pocit , p edevším však úžas. Tenhle výraz znal. N kte í vojáci si uvykli plnit rozkazy tak slep , až se z toho stalo tém náboženství. Cokoliv jiného bylo nejen nesprávné, ale asem tak ka nemyslitelné a te náhle zjistil, že není. N kdo se opovážil vzdorovat Bohu, to pomyšlení bylo p ekvapivé, d sivé, ale rozhodn lákavé, navzdory možným d sledk m – Ogawa zavrt l hlavou. „S tímhle nechci nic mít!“ Flint v obli ej za ínal rudnout. „Stevensi, Wernere!“ Jenže p ehrada už se protrhla. „Ne, pane!“ Stevens ud lal krok a postavil se vedle Ková e. „Má pravdu. K vražd mi nikdo dávat rozkazy nebude!“ „Majore, zvažte to!“ Werner se na Flinta zadíval skoro zoufale. „M žeme je nechat tady a jít dál. Sta í, když sebereme zbran .“ „Správn !“ p idal se John. „Nemají vysíla ku. Nem žou nikoho varovat a ur it za námi nep jdou, budeme u základny mnohem d ív. Tohle je zbyte né, jen ohrožujete náš úkol!“ Ovšem tady už nešlo o úkol. Ve Flintov tvá i to bylo jasn vid t, už to bylo osobní. Ková zpochybnil jeho autoritu zp sobem, který by d ív pokládal za zhola nemožný, a co h , strhl s sebou ostatní. To prost nemohl p ejít, John cítil, jak mu po zádech stéká pot, tohle neskon í dob e. „No tak, majore! I když vyhrajete, nejmí dva vezmu s sebou – jak splníte misi s polovinou muž ? A co ekne plukovník?“ Ková to vypálil nap l v zoufalství, ale Flint se poprvé zarazil, Ková pochopil, že ude il na správné místo.
„Plukovník Treneport pov il velením vás. ekl jste sám, ztrácíme as! Sayed-Nefer i ta zrádkyn ekají. Zabijeme se místo nich sami pro omyl? Kdyby to vid l Treneport…“ Nikdo nemusel promluvit, aby bylo jasné, že ostatní jsou te na Ková ov stran , a Flint to v d l. Vztek ho p esto neopoušt l, John p ímo slyšel jeho myšlenky, te se rozhodne… N co prolétlo vzduchem, nehlu n a rychle jako blesk. Garber zíral do prázdna – místo paže, kterou držel zbra , m l jen pahýl, ze kterého v pravidelných intervalech vyst ikovala krev. S vyt ešt nýma o ima klesl na kolena a v tu chvíli ho n co strhlo dozadu za balvany na stezce, nesta il ani vyk iknout. Flint se oto il, rychle jako rozmazaný stín. Plazmová puška vyplivla sérii oranžových záblesk a Ková uslyšel sykot pálícího se masa, ale vzáp tí se major zlomil v pase, ve tvá i bolest a p ekvapení. Z hrudi mu vyrazil erný spár, hladce prošel kombinézou schopnou zastavit i protipancé ovou st elu. John rychle namí il, cht l vyst elit… …ale nemohl. Jako by mu n kdo vrazil do mozku st ep, nedokázal se pohnout. Zíral na malého, podsaditého tvora, p íšeru vypadlou p ímo z no ní m ry, jak rve kusy ješt teplého masa z majorova t la, ale nedokázal ud lat nic. Jako by se díval na n jaký film, vzdálený a nepodstatný, ucítil, že ho n co tahá za nohavici, a s veškerým vyp tím v le tam sto il pohled. Všichni zajatci leželi na b iše na zemi. Nehýbali se, hlavy stažené mezi ramena, vypadali, že se snaží ani nedýchat. Jen žena m la nataženou ruku a prsty ukazovala dol , ale Ková nechápal, co chce. Myšlenky mu plynuly lín a pomalu, v ci kolem se ho netýkaly, pouhý sen n koho jiného… Ze tmy mezi skalami se vyloupl další netvor. Jako králík dohopkal k Wernerovi, který stál napravo od Johna se stejn nep ítomným výrazem, a jediným máchnutím pa átu ho skoro p ep lil v pase. Poru ík se zhroutil, chrapt l a zmítal se, zatímco se ta v c za ala krmit jeho vnit nostmi, a Ogawa se Svenskim klidn p ihlíželi. Stevens nebyl vid t v bec a skener na nadporu íkov p edloktí ml el. A to bylo cokoliv, nedokázal to zachytit.
N í ruka Johna chytila za kotník a podtrhla mu nohu. Padl na zem jako kus d eva, v hlav mu vybuchla bolest, sí kolem jeho mysli povolila. Zdálo se mu, že zdálky slyší zvuky, dupot, chraplavé zavytí. Pokusil se pohnout, ale v tu chvíli se ochromení vrátilo, nedokázal se bránit, propadal se hloub… až už nebylo nic.
&
' )
V domí se mu vracelo pomalu a neochotn . Netušil, kde je ani co tu d lá, nedokázal rozeznat, co je skute né. M l pocit, že ho n kam nesou, slyšel cizí hlasy, ale i když rozum l slov m, nechápal, co íkají. Zvuk t žkých, z ejm železných vrat. Pak se ho n kdo dotýkal, stahoval z n j kombinézu a snažil se mu nalít cosi odporn páchnoucího do hrdla. Instinktivn se pokusil bránit, ale byl slabý, p ed o ima jen zm barevných šmouh, navíc mu svázali ruce i nohy. Bodnutí jehly do paže. Další neur it dlouhá chvíle tmy. Pak si uv domil, že má na hlav nataženu ernou kápi. Tentokrát už v d l, že se mu to nezdá, naplno se však probral, až když ho tvrd hodili na podlahu, vzáp tí p išel surový, zbyte ný kopanec do b icha. „To je on,“ ekl mužský hlas, v hlasu chladnou nenávist. „Chcete ho vyslechnout?“ „To uvidíme. Te ho rozvažte a po kejte venku.“ „Ale…“ Druhý hlas, chraplavý a podivn tlumený, už nepromluvil. Muž p esto zmlkl a za al rychle uvol ovat Johnovi pouta. Nakonec mu strhl z hlavy kuklu.
Ková se snažil zaost it, než to dokázal, slyšel ješt kroky a kovové bouchnutí dve í. Bolest hlavy byla strašná, polkl a v ústech ucítil krev. Snažil se postavit na ztuhlé nohy a po krátkém úsilí se mu to poda ilo, zamžoural a rozhlédl se. Místnost kolem byla ne ekan velká. Strop, st ny i podlaha ze stejného erného kamene, nikde ani stopa po obrazech, n jakých ozdobách nebo oknech. Jediným zdrojem sv tla byla slab zá ící koule u stropu a jediným nábytkem kovový st l se t emi k esly.
V prost edním n kdo sed l, oto en zády, John v šeru rozeznal jen siluetu, malou, naklon nou ke stran . Nepatrn kývla hlavou. „Tam, odkud jdeš, jsou hosté zvyklí zdravit první.“ „Tam, odkud jdu, se k host m chovají slušn !“ odsekl John zt žka. „I k t m nezvaným?“ opá il hlas. „Ale dobrá. Zkrátíme nudný úvod, jsem ten, koho hledáš. A vím, že t poslala Agentura m zabít, takže ást, kdy nechápav zapíráš, si rad ji odpus . Toho p ed tebou stála jedno oko.“ Tentokrát Johna zamrazilo. „Jestli to byl n kdo z…“ „Z t ch, kte í p išli s tebou?“ p erušil ho hlas. „Ne, ale snad vážn nemyslíš, že jste byli první?“ „Nevím. Takže ty jsi Sayed-Nefer?“ ušklíbl se John a zadíval se na n j pozorn ji. „ ekal jsem n koho v tšího.“ „Velikost je pouze otázkou m ítka.“ K eslo se s tichým sk íp ním oto ilo a neznámý se na n j poprvé zadíval – t ebaže to nebylo správné slovo. Celou tvá mu zakrývala uzav ená maska bez jediného otvoru pro o i nebo ústa, hladká, zrcadlov lesklá plocha, ve které se zdeformovan odráželo sv tlo od stropu i Johnova tvá . Zbytek t la m l oble ený do erné uniformy a vesty, vedle stála o k eslo op ena dlouhá, erná h l. „P sobivé,“ ušklíbl se John. „Už vím, kde tv j žák erpal inspiraci. ekni, bojí se všichni X-Hawkovi poskoci ukázat tvá e, nebo se to týká jen vás dvou?“ „On tu sm šnou v c po ád nosí? Vkus tedy s v kem moc nepobral, a pokud chceš vid t mou tvá , sta í íct. Budeš ovšem zklamaný.“ Kupodivu se zdálo, že Sayed-Nefer zamýšlená urážka spíš rozesmála, vzáp tí však pobavený nádech zmizel. Pravou rukou – levá mu celou dobu ležela v klín a Johnovi se zdála v záp stí podivn zkroucená – si sáhl za krk a n co povolil. Vzáp tí chytil masku za spodní okraj, jedním pohybem si ji stáhl z tvá e a Ková ztuhl jak solný sloup. Sayed-Nefer byla žena. Tvá m la tmavou, lehce exotických rys , s výraznou bradou a úzkými rty, po ramena dlouhé vlasy – ale to skoro ztrácelo význam, protože levá strana jejího obli eje byla
d siv znetvo ená. K že na ní vypadala jako jizva po hluboké spálenin , lícní kost m la zdeformovanou. Obo í a elo vystupovaly dop edu, jako by mozek uvnit lebky nenacházel místo a snažil se prorazit ven, o ní d lek m l kapkovitý tvar, oko bez ví ka vypl ovalo jen slepé b lmo. Také spodní elist byla zkroucená, pod povislým rtem vid l John pok ivené, p esto stále zá iv bílé zuby. Levý koutek m la z eteln níž, z ucha zbyl jen beztvarý hrbol. Celkový dojem p ipomínal voskovou sochu krásné ženy, kterou n kdo nechal p íliš blízko peci. Takové postižení nemohla napravit žádná plastická operace – Ková sklopil o i. „Omlouvám se. Nev d l jsem to.“ „Ne,“ p ikývla chladn . „A to je první d vod, pro ješt žiješ: Neznám t a ty neznáš m , to bys m l mnohem v tší strach. Druhým d vodem je, co se d lo v Pustin , než vás mí gardisté našli. Žádný z t ch, co sem poslali p edtím, by se tak nechoval, snad až na jednoho. Zatím nevím, jestli jsi tak chytrý nebo hloupý, ale než to zjistím, z staneš tady. Abys m l o em p emýšlet, prozradím ti, že tv j tým byl dohromady osmý, který Agentura vyslala zabít m . T i dokázaly p ejít Pustinu, po dalších jsme našli jen kosti a ostatní zem ely tady, z mé v le. Také se neunavuj plánováním út ku, odsud není kam utéct, ale protože vím, že bys to stejn zkoušel, zajistím, abys m l jiné starosti.“ Odsunula k eslo a vstala. Te bylo vid t, že znetvo ení zdaleka nezasáhlo jen tvá . Levé rameno m la pokleslé, páte k ivou a vybo enou. Paže v lokti i záp tí svírala zvláštní úhel a navíc byla oproti pravé kratší – ale John to st ží post ehl, protože vzáp tí promluvila, tichým, ostrým hlasem. „Nohy ti tuhnou! Ztrácíš v nich cit, od kotník výš, každou vte inou rychleji. Neovládáš je, nem žeš s nimi hnout. Od pasu dol nic necítíš, nemáš žádné t lo!“ Ková zalapal po dechu. Ten hlas mu prostupoval hlavou p ímo do mozku – a nejhorší bylo, že se to skute n d lo. Nap ed ucítil v nohou mraven ení. Vzáp tí jako by mu n kdo p e al páte i nervy, dv vte iny ješt stál, ale pak se skácel jako loutka, které náhle p est ihnou dráty. Zachytil se okraje stolu, ale vstát nedokázal, nohy
táhl za sebou, jen dva kusy mrtvého masa. V šoku zíral do její tvá e. S naprostým, ledovým klidem p ikývla. „Ber to jako první lekci. Pro za átek t odnau í m litovat, pokud jsi chytrý, nedáš mi d vod k dalším. Pite!“ Kovové dve e se otev ely a vstoupil vysoký muž se sv tlými vlasy. P elétl o ima zhroucenou postavu na podlaze, nevypadal nijak p ekvapen . „Paní?“ „Pomoz našemu hostu do pokoje. Dej mu najíst a napít, postarej se, a má klid na p emýšlení. Možná by uvítal i n co na p evle ení.“ Muž vyprskl smíchem a Ková si teprve te všiml, že se mu kolem bok rozlévá žlutá kaluž, ochromení o ividn zasáhlo všechny t lesné funkce. Cítil, jak rudne ponížením, ale než mohl promluvit, Pit ho chytil za kotníky a jako balík odpadk táhl po podlaze ven. Chodba tam byla široká a tmavá, ale John nebyl ve stavu si všímat detail . Pit ho dv ma kopanci nasm roval do malé cely, a zatímco se Ková snažil nabrat dech, znovu se zašklebil. „Za chvíli ti n kdo p inese kalhoty. Mohlo to být horší. Poslednímu vrahovi, co sem p išel, paní na ídila, a si u eže prsty, hezky jeden po druhém. No, tob možná p ipraví n co lepšího, než p jdeš do kád – dob e se vyspi!“ Se smíchem zabouchl dve e a John Ková z stal sám v temnot .
*
& *! # '
John Ková už zažil zajetí, i takové, kdy si nebyl jistý, zda ješt spat í svítání, ale snad žádné nebylo takhle zlé. Hodiny se snažil postavit nebo aspo p im t svoje nohy k sebemenšímu pohybu – marn . Netušil, zda na n j použila n jakou formu hypnózy, kouzla nebo n co, pro co ani neznal jméno, ale a to bylo cokoliv, fungovalo to dokonale. Dve e jeho cely se za tu dobu otev ely jen jednou. Muž, kterého si st ží sta il všimnout, za n postavil v dro vody a misku zelené kaše, vedle hodil sto ený balík oble ení a beze slova zav el. Johnovi trvalo v nost, než se dokázal potm s ochrnutýma nohama p evléknout a aspo trochu umýt. Pokusil se sníst kaši, ale skoro okamžit následovaly prudké k e e a zvracení. Bolest hlavy byla nepopsatelná. M l pocit, že mu každým okamžikem pukne lebka, v cele nebylo okno a hodinky mu odebrali i se vším ostatním vybavením. Naprosto ztratil pojem asu, jen zíral do tiché tmy, každá minuta se stala v ností. Když se dve e cely otev ely znovu, pocítil skute nou úlevu, bez ohledu na to, co se bude dít dál. Tentokrát nevešel Pit, ale jiní dva muži v erných uniformách. Chytili ho za ruce a vytáhli ven, bez okolk , ale ne surov . Ml ky ho odtáhli chodbou zp t do velké místnosti, tentokrát ho však aspo nepohodili na zem, ale posadili do jednoho z k esel. Koule u stropu svítila ješt o stupe tlumen ji než poprvé. Sayed–Nefer stála zády s holí v ruce, jako by zkoumala cosi na zdi.
Pomalu se oto ila a zadívala se na n j, zdeformovaná polovina tvá e se jí ztrácela v šeru. „Takže? P emýšlel jsi?“ „O em?“ Ková se trpce ušklíbl. „Že m m žeš zabít, kdy se ti zlíbí? Posluž si, ale ne ekej, že budu tvoje hra ka!“ „Našt stí pro tebe, použité hra ky nemám ráda. Za neme n ím jednodušším – jak se jmenuješ?“ John na okamžik zaváhal, ale pak pokr il rameny. „John Francis Ková .“ „Francis?“ Lehce p ekvapen naklonila hlavu stranou. „Zajímavé jméno, znala jsem jednoho, co ho nosil. Já jsem Asenat. Nep eji si, abys mi íkal Sayed-Nefer, protože to je jméno, co mi dala Agentura. Pokud m tak ješt nazveš, budu to považovat za urážku a pocítíš d sledky. V jakém odd lení sloužíš?“ Ková se ušklíbl. „Táhni k ertu!“ Rozesmála se, ostrým, chraplavým smíchem bez nejmenší stopy humoru. „Tam už jsem byla. Nemusíš mi odpovídat. Ur it nejsi z Military divize. A z Vnit ní také ne, v d l bys o mn víc – Interrealitní pašování? Krizové odd lení, to bude ono. Jak se má profesor von Wonder?“ John zavrt l hlavou. „Netuším, o kom mluvíš, a namáháš se zbyte n . Já ti nic nepovím, ur it ne po tom, co jsi ud lala!“ „Ud lala?“ Znovu se rozesmála, tím samým smíchem. „Jsi zábavný, Francisi. Až ti vážn n co ud lám, budeš prosit, abys sm l íct všechno, co víš – vsta ! Postav se a poj ke mn !“ Zase ten hlas! Zavibroval mu v hlav , st ží si to sta il uv domit – a o sekundu pozd ji stál na nohou. Necítil v bec nic, jako by n kdo oto il vypína em a jeho t lo se pohnulo. Ud lal krok sm rem k ní, pak druhý. Cht l ten pohyb zastavit, ale bylo to stejn marné, jako když se p edtím snažil pohnout, další krok… „Sta í. St j!“ Klidn pozorovala zmatek v jeho tvá i. „Jak vidíš, když budu chtít, p jdeš za mnou. Když ti dám kladivo a eknu, a si p erazíš nohy, ud láš to. Když ti dám n ž a eknu, a si vypíchneš o i, ud láš to. Když t budu chtít zlomit, za pár hodin z tebe bude troska, takže svých her na state ného m ušet i.“
V jejím hlasu nebyla ani stopa hrozby, mluvila zcela klidn – a John Ková poprvé ucítil, jak mu hrdlo sev el skute ný strach. Vybavil si poslední slova Noela Dwakena v jeho byt . Upírský agent platil v Agentu e za jednoho z nejnebezpe n jších lidí v bec. P esto s touhle ženou necht l nic mít a misi, kterou on tak ochotn p ijal, odmítl. Teprve te to chápal. Se za atými zuby zavrt l hlavou. „Tak pro to neud láš? Víš, že dobrovoln ti nic nepovím, pro ztrácíš as tímhle divadlem?“ Pomalu došla ke k eslu a posadila se, na levou nohu kulhala, ale p esto byla její ch ze plynulá, h l používala spíš jako dopln k. Ková si všiml, že oba její konce tvo í malé zplošt lé figurky vl ích hlav s vycen nými tesáky. Zadíval se rad ji zp t do Asenatiny tvá e, pravý koutek jí vylétl vzh ru, t žko íct, zda to byl úsm v. „Možná m to baví. Nemám tu moc rozptýlení a až bych skon ila, nebyl bys už tak zábavný. Nebo jen pochybuji, že v bec víš n co, co by m opravdu zajímalo, ovšem já vím ur it dost v cí, které zajímají tebe. Jestli chceš, ptej se.“ John na okamžik zaváhal. Nejspíš to byla chyba, na druhou stranu, co mohl ztratit? „Kde to jsem a kde je zbytek mého týmu?“ „Tohle místo se nazývá Dorova, je to poslední lidské m sto v tomto sv t . Tvé lidi ti ráda ukážu. Pite!“ Nepromluvila nijak hlasit , ale dve e se p esto okamžit otev ely a sv tlovlasý muž vešel. P i pohledu na Johna stojícího na nohou vypadal velmi p ekvapen . „Francis projevil zájem o zbytek svého týmu. Vezmi ho k nim, a vidí, jak se jim vede. Cestou si m že prohlédnout krásy našeho m sta, pokud bude chtít n co v d t, klidn mu odpov z. Pak ho p ive zpátky.“ „Rozumím, paní,“ ušklíbl se lehce. „A co se tebe tý e, Francisi, pokud ud láš n jakou hloupost a m j pobo ník t na míst nezabije, promluvíš si pak se mnou a bude t to velmi mrzet. Te jdi.“ Ková cht l poslechnout – ale nešlo to. Stál a nedokázal ud lat jediný krok. Bylo to, jako by m l p estat dýchat, i když se v lí nutil,
jeho t lo ten in prost odmítalo. Mohl hýbat rukama, hlavou, oto it se, jen se nehnul z místa. „Promi , Francisi. Zapomínám, to víš, jsem jen další X-Hawk v poskok,“ Asenatin hlas p etékal ironií. „M žeš se pohnout!“ Žádný náznak bolesti, ani mžiknutí p ed o ima. Prost najednou mohl jít, stejn normáln a samoz ejm jako p edtím. Ne ekl slovo a se za atými zuby zamí il ven, nebylo pochyb, že to Asenat ud lala schváln , a Pit se ani nesnažil skrýt pobavení. Ve dve ích se minul s hubeným, vysušen vypadajícím chlapem v šedém. Rychle vešel, vypadal vyd šen a Ková ješt uslyšel Asenatin tlumený hlas. „Takže, Hexi? Jak pokra uje destilace?“ Vzáp tí se dve e zav ely. Ková s Pitem z stali stát a oba se na sebe dívali, v pobo níkov výrazu se mísil údiv se vztekem. „Dobrá! Rozkazy splním, ale pro m jsi jenom další špinavý vrah. Uhni o krok z ady a zabiju t !“ „Nápodobn !“ odsekl Ková , vybavil si kopance i cestu do cely. „A nezapome , že já ji poslouchat nemusím!“ „Jako by poslušnost zmetka z Agentury za n co stála,“ opá il Pit a John navzdory hn vu pocítil zákmit údivu, další lov k, který tady o existenci Ková rovnováhy evidentn v d l a nenahlížel na n nijak p ízniv . „Poj ,“ ukázal Pit do chodby. „ ím d ív to bude, tím d ív t budu mít z krku.“ „Pot šení na mé stran !“ zavr el Ková . Vyrazil chodbou, byla po ád stejn temná, ale za zatá kou náhle uvid l velký obdélník modrého šera, kone n okno. Nedo kav vyhlédl ven a vzáp tí zklaman stisknul rty. Kam až dohlédl, se rozkládalo panorama pochmurného kamenného m sta. Budovy byly v tšinou nízké, hranaté domy roztroušené jakoby nahodile po zemi. Jen pár jich bylo vyšších, kupolovité stavby nebo stup ovité pyramidy podobné t m starých Ink , v nejvyšší z ejm stáli. V dálce se kolem okraje m sta táhl pás nejmén desetimetrových hradeb. Nikde nebyl vid t kousek zelen , jediný strom nebo plácek trávy. Jen hn dý a šedý kámen, ob as
záblesk žlutého sv tla v úzkých oknech a nad tím erná propast prázdné oblohy. John pomalu zavrt l hlavou. „Kolik je vlastn hodin? Za jak dlouho vyjde slunce?“ „Co je slunce?“ „Cože?“ Ková se Pitovi zaražen zadíval do tvá e, nevypadal, že vtipkuje. „No, slunce. Velká koule na nebi, co p es den svítí.“ „Denní sv tlo?“ Pit v obli ej ztvrdl. „D láš si ze m blázny?!“ „Ne, ksakru! Prost chci v d t, kdy bude den!“ Tentokrát z pobo níkova výrazu b hal mráz po zádech – a odpov zp sobila, že se John Ková dlouho nezmohl na jediné slovo. „Tady není žádný ‚den‘! Není tu sv tlo, m síc ani ty v ci, kterým Asenat íká hv zdy a tvrdí, že svítí na nebi. Nic takového tu není od chvíle, co se tvá Agentura pokusila nás všechny zabít. Skoro se jí to povedlo. Z deseti miliard z stalo naživu ani ne p t tisíc lidí a zdá se, že by to te rádi dokon ili!“
1"#
#
)*
V budov nebyly schody, o výtahu nemluv . Aby se dostali dol , museli sejít t i patra ne po schodech, ale po naklon ných plošinách. Ková e napadlo, že jsou tu kv li Asenat. P ízemí tvo ila velká hala se sloupy z erného kamene a st nami obloženými kovovými pláty, vylešt nými jako zrcadla, venku p ed vchodem stáli na stráži dva svalnatí muži v erném. Nehýbali se, p ipomínali spíš kamenné sochy než lidi, jako by ani nedýchali. John se jim zadíval do o í a nedokázal se zbavit pocitu, že s nimi n co není v po ádku. Ulice vedoucí od budovy byla široká, istá a zalitá sv tlem. Zaklonil hlavu, p ímo na vrcholu pyramidy, ze které vyšli, planula jasná zá e. Barvou se podobala sv tlu v Asenatin místnosti, jen byla mnohem jasn jší, zá ila jedním sm rem jako reflektor a nep ipomínala nic, co by Ková kdy vid l, ale Pit ani nezpomalil, nem l as se tím zabývat. „Kam jdeme?“ zeptal se kone n . „Uvidíš. Cht l jsi p ece dovést k ostatním, ne?“ Ková v jeho hlasu post ehl ušt pa ný nádech. Ulice kolem nich se za ala pomalu plnit lidmi. Muži i ženy oble ení ve stejných šedých kazajkách, z ejm univerzální velikosti, na krátko ost íhaní. N kte í jen procházeli, ale v tšina stála ve front u nízké, rozložité budovy. Snad žádnému nebylo víc než padesát a Ková si všiml, že v tšinou vypadají nemocn , skoro podvyživen , i hubený Pit byl proti nim prototypem zdraví. N kte í kulhali, zahlédl nahrbené trupy, pásky p es o i a pár rukou zakon ených primitivními protézami. Nemluvili. Jen postupovali v ukázn né ad ke vchodu s jakousi tichou, trpnou odevzdaností, John se na tu budovu zadíval.
„Co je tam?“ „Jídelna. Druhá sm na dostává ob d,“ odv til Pit a Ková si kone n uv domil, co mu ten výjev p ipomínal: Frontu v z v koncentra ním tábo e. Zahnuli doleva, na malém nám stí se k ížily ulice z obou sm r a uprost ed stál vysoký, nahrubo otesaný kamenný kvádr. Do jeho povrchu byl vyrytý obraz, zdálo se, že dost starý, p esto z etelný. Ková poznal hradby a pyramidy Dorovy, ale p ed nimi se zvedalo cosi obrovského, neur itá, d sivá masa chapadel, tesák a dráp , nap l utopená v šeru. Proti ní stála jediná postava, malá, nahrbená, s levým ramenem sklon ným a holí v ruce, tvá zakrývala hladká plocha – John se p ekvapen zastavil. „Asenat?“ Pit p ikývl. „Už se neví, kdo to vyrobil, je to tu aspo osm set cykl . N kolikrát na ídila, aby to dali pry , ale zase se to vrátí, když nekouká. Lidé si na to chodí sáhnout pro št stí.“ „A co je ta druhá v c?“ „Zvrácenec – na toho se radši zeptej Asenat.“ „Jist ,“ souhlasil Ková ironicky. „Zdá se, že za tebe i myslí, pro se namáhat?“ „O tom nic nevíš! Nebýt jí, nikdo tady by nežil, v etn tebe! Myslíš, že by se s tebou vojáci táhli do m sta bez jejího rozkazu? Necvi ený chlap je v Pustin riziko, pára i jsou už všude. Klidn mohli ztratit další lidi – tedy krom t ch, co jste zabili.“ V Pitov hlasu John vycítil odsouzení, tentokrát ne ekl nic. Ostatn , co taky? Že to byla jen práce? Ud lal krok – a zastavil se podruhé, tentokrát i Pit ztuhl. Na šedé zdi domu hned za k ižovatkou totiž zá ila velká, jasn rudá písmena. CHCEME MASO! SMRT ASENAT! Pit za al zuby. Zíral na nápis a vypadal, že má chu rozbít ze holýma rukama. Nakonec se p inutil vydechnout. „O tohle se postarám potom – jdeme dál!“
Ková poslechl, ale v hlav mu hlodala ošklivá myšlenka. „O jakém mase je tu e ?“ otázal se pomalu. „Snad ne…“ „Ano!“ p erušil ho Pit ost e. „O lidském! P ipadá ti, že tu snad trpíme p ebytkem jídla? Nemáš v bec pon tí, co tví kumpáni t mi posledními útoky rozpoutali, korki nás m že všechny zni it!“ „Korki?“ „Za íná to t asem sval , hlavn rukou, zprvu slabým, n kdy trvá týdny, než si toho doty ný všimne. Pak p ijdou závrat , zhoršení mentální úrovn , výpadky pam ti a záchvaty psychotického chování. Nakonec úbytek vyšších mozkových funkcí a mutace, p em na v odolnou, hnusnou bestii, která žije venku v Pustin . To je korki. Kanibalská choroba.“ Ková zachmu en kývl. „Wendigo.“ „Cože?“ „V mém sv t je národ, co v í, že když lov k za ne jíst lidské maso, zm ní se ve Wendigo, lidožravou p íšeru pohán nou v ným hladem. U nás je to ale jen legenda. Není žádný lék?“ „Ne. Dokonce ani diagnostická metoda, korki jde prokázat jen posmrtn , pitvou mozku. Už se stalo, že lidi na ubikaci zabili toho, o kom mysleli, že je nakažen, nebo n kdo sko il z hradeb, protože tomu sám v il. P itom ím víc bude p ípad , tím víc hrozí další mutace samotné choroby, m že se zm nit do nakažliv jší formy, za ít se ší it vzduchem. To by byl definitivní konec.“ „A to je tohle nezastaví?! P ece, pokud by nikdo nejedl…“ „Všichni už nakažení by asem vym eli a korki vymizela sama,“ dokon il Pit. „Jenomže Asenat íká, že lidské maso je jako droga. Kdo s ním za ne, t žko skon í a nemoc nevidíš. M žeš si po ád íkat, že se t netýká, je to jen otázka náhody. V poslední dob máme potíže, potravinové p íd ly na osobu se snížily už pot etí za sebou, a do toho p išli tví kumpáni z Agentury. Když jsme je zabili, hodn lidí cht lo, aby jejich t la… zpracovali. Bylo by to bez rizika, nemohli být nakaženi, nebyli odtud.“ Ková ztuhl. Zadíval se Pitovi do tvá e a bleskov si vybavil, co ekl Lucius Treneport: Asenat poslala zp t jen hlavy. „Co jste s nimi ud lali?!“
Pobo ník jen pohodil hlavou stranou, stáli u první budovy s kupolovitou st echou, kterou vid l prve z okna. „Podívej se sám.“ John se tém rozb hl. Cestou minul dva muže nesoucí velkou bednu s držadly, linul se z ní slabý zápach. Rozrazil dve e. Budovu tvo ila jediná obrovská hala. Do její podlahy bylo v ad zapušt no tucet hlubokých nádrží, každá s pr m rem dobrých šesti metr , napln ná po okraj kašovitou, hn dozelenou hmotou – a na její hladin plavala t la, nafouklé, rozkládající se mrtvoly nahých muž i žen. Hned první jich byla doslova plná, v tšina nekon ila hlavou, jen pahýlem na konci krku, ale úpln naho e plavalo n kolik celých. Ková s vyt ešt nýma o ima poznal Ogawu, Flinta s otev eným hrudníkem, Garbera… Odvrátil se. Strašný zápach kyselé hniloby mu p ímo trhal plíce, cítil ho v hlav , pálil v o ích. S rukou p ed ústy se potácel pry , skoro vrazil do dalšího vojáka v erném, který stál na lávce p ímo mezi kád mi, stejn nehybný jako ti p ed Asenatinou v ží, nete ný ke všemu, co kolem sebe cítí i vidí – John nem l as ani myšlenky se tomu divit. N jak našel dve e, rozrazil je a vyb hl ven. Lapal po vzduchu, v p edklonu kuckal a dávil se, žaludek se mu p ímo svíjel, st ží slyšel Pit v hlas. „Tak získáváme pitnou vodu – prakticky všechny studn tady jsou totiž magicky kontaminované. Veškerá tekutina se filtruje a recykluje, zbytek slouží jako výživa pro asy, jediné jedlé rostliny, co m žeme p stovat skoro bez sv tla.“ Ková ho sotva vnímal. Zhluboka dýchal, snažil se vyhnat z plic ten pach, ale cítil ho po ád, ani erstvý vzduch nepomáhal. „Jsou tam… všichni?!“ zasípal. „Ano. Asenat nechala k nádržím postavit gardisty. Když se n kdo z n které pokusí n co vytáhnout, zast elí ho a rovnou p ihodí dovnit , popularitu jí to rozhodn nezvýšilo. Mimochodem, trestem za pojídání lidí je recyklace zaživa, v nádrži se neutopíš, ale p kn pomalu rozpustíš.“
Ková už neodpov d l. Kanibalský nápis na zdi ost e zá il do šera, celou cestu zp t k Asenatin v ži už krá eli ml ky. Ková si všiml, že sv tlo na jejím vrcholu se lehce pooto ilo. Asenat sed la na tom samém míst , kde ji Ková opustil. Na stole m la položenu svoji masku a misku nazelenalé kaše – jen pohled na ni sta il, aby se Johnovi znovu obrátil žaludek. „No, Francisi?“ kývla s úsm vem. „Ukázal ti Pit tv j tým?“ „Ano,“ procedil Ková tiše mezi zuby. Probodával ji pohledem a cítil, jak se mu va í krev, te ji skute n nenávid l, musel vynakládat veškerou v li, aby se ovládl. Pomalu zavrt l hlavou. „Bavila ses dob e, když jsi je zabíjela?“ „Já?“ znovu se rozesmála. „Nebu hlupák. Byli už mrtví, když je mí muži našli, jenom úplný blázen takhle ve uprost ed Pustiny a nedívá se kolem.“ „Nev ím ti! Pro bys nechala jejich t la nést až do m sta?“ „Protože nehodlám pára m nechávat v Pustin další maso a tady je cenný dokonce i materiál pro recyklaci. Ješt se musíš hodn u it, Francisi, jsi tu pár dn – mimochodem, všiml sis, že po ád používáme to zbyte né slovo?“ Asenat se opatrn posunula v k esle, jako by se pokoušela ulevit bolavým zád m, úsm v na její tvá i pohasl. „ as m íme podle cykl , které ukazuje sv tlo mé v že. Jinak to nejde, není tu den ani noc, svítání ani soumrak, nic, co všude pokládají za samoz ejmé – to všechno nám Ková i rovnováhy vzali.“ „Jak to?“ otázal se Ková pomalu. „Co se tady vlastn stalo?“ „Asi p ed dv ma sty lety místního asu se Agentura pokusila náš sv t zni it. Ne vyhladit, vypálit celou jeho pravd podobnostní linii v multiuniverzu, aby nez stala ani stopa, naprostá anihilace reality. Provedlo to Ultimativní odd lení, které se specializuje na podobné akce, tak tajné, že se neuvádí ani v organiza ní struktu e Agentury, neví o n m nikdo krom t ch, co tam pracují, a nejužšího vedení. Použili zbra známou jako Diaspora, singularitní bombu s ú inností ješt znásobenou vysokou magií, naprostou špi ku v tom, co Agentura dokáže. Jenže n kde ud lali chybu, pravd podobn neodhadli p esný okamžik a odpálili ji o sekundu pozd ji, než m li. Díky tomu tento sv t vyvázl – s následky, které vidíš.“
„Tomu nev ím.“ Ková zavrt l hlavou. „I bez toho, že Agentura jiné sv ty chrání a o takovém odd lení ani zbrani jsem nikdy neslyšel, kdyby to byla pravda, co by jim zabránilo to zopakovat? A pro byste tu z stávali a ekali na to? Pokud umíš vy arovat bránu, p t tisíc lidí by snadno mohlo odejít do jiné reality.“ „To není tak snadné. Krom všeho, co vidíš, zp sobila Diaspora ješt dv v ci, které vid t nejsou. Za prvé vyrvala náš sv t ze struktury multiuniverza. Jak jist víš, reality nejsou statické. Pohybují se interdimenzionálním prostorem jako planety nebo galaxie po ustálených, vypo itatelných drahách, ale tento sv t je te cosi na zp sob bludného kamene. Letí chaoticky multiuniverzem po trase, která se nedá zcela p esn ur it, což Agentu e znemož uje zam ení Diaspory, i kdyby ji cht la nasadit znovu – což z jistých d vod nechce. Jen ob as, když se reality ocitnou ve správné pozici, je možný p enos, a tehdy sem posílá své zabijáky. Okno se ale neudrží dost dlouho, aby se dala evakuovat celá populace, a i kdyby, je to jedno. Protože druhou v cí, co ta bomba zp sobila, je zm na samotné podstaty látky, ze které se tento sv t skládá. Ta se stala nestabilní, inkompatibilní s vn jší realitou. Pokud se odsud cokoliv dostane do jiného sv ta, okamžit se to rozpadne, jako se rozpadají p edm ty vlivem Maurbyho efektu. To se týká v cí, lidí a dokonce i m , pomocí magie mohu ten proces jen krátce oddálit. Agentu e nesta ilo, že nás zni ila! Odsoudila i d ti t ch, co p ežili, k otroctví, k živo ení v hrob , který nedokázala zakopat…“ Asenatin hlas nezakolísal. P esto se na vte inu zdálo, že ztrácí kontrolu, zmrza ená ruka na stole se jí rozt ásla. Vzáp tí to však pominulo a z jejího hlasu Ková e obešel chlad. „Ale mýlí se. Pokud si myslí, že na n z toho hrobu nedosáhnu, velmi se mýlí! Už brzy jim vrátím, co tu ud lali, všechno, a ty mi pom žeš.“ „Nepom žu.“ John zavrt l pevn hlavou. „Nemám jiný d kaz než tvé slovo a nev ím ti. Nechci s tvými plány nic mít.“ „Já se ale neptala, jestli chceš, Francisi. Oznamovala jsem ti to. Protože jinak jsi mi k ni emu a v ci, které jsou k ni emu, tady kon í jen na jediném míst , v recykla ní kádi.“ Její hlas byl studený jako kámen, Ková p esto pokr il rameny.
„Dobrá. I tak je má odpov stejná.“ „Jak si tedy p eješ.“ Asenat kývla hlavou. „P ivolejte údržbu, Pite. Bude tu jedno t lo k odklizení.“ Pobo ník ve dve ích zaváhal. Na okamžik se zdálo, že chce n co íct, ale nakonec sklopil o i. „Rozkaz.“ „Tak.“ Asenat se natáhla po misce s jídlem. „Než p ijdou, máš as zm nit názor. Nebo se m žeš se mnou ješt najíst, na snídani nezvu každého.“ Z nenuceného tónu šel mnohem v tší strach než ze slov samotných. „Jsi laskavá, ale nemám hlad,“ ušklíbl se Ková . „Zvláštní. XHawk si aspo umí ud lat svou špinavou práci sám. Ned lá to p íliš asto, ale umí to. Ty máš jenom poskoky jako Pit. Spíš v noci dob e?“ „Ne, ale to se zm ní, až vy ídím své závazky s Agenturou. Slyšíš? Už jdou, m l by sis pospíšit.“ Na chodb se opravdu ozvaly kroky. Ková e napadlo vrhnout se po ní, ale vzpomn l si na její hlas, bylo by to marné a nejspíš p esn na to ekala. „Nemám s ím. Mou odpov znáš.“ Asenat neodpov d la – a do dve í vešli dva muži s bednou. John ji poznal, stejn tak ten zápach okolo. Jeden se zašklebil, jako by se nemohl do kat. Ur it v d li, že je z Agentury. Blesklo mu hlavou, že jeho t lo možná skon í n kde úpln jinde. „Mimochodem, které nádrži bys dal p ednost? Té, kam jsme naházeli ostatní, nebo radši jiné, kv li soukromí? D ív jsem lidem z Agentury íkala, aby tam skákali sami, bylo to celkem zábavné.“ „Táhni k ertu!“ procedil Ková tiše, snažil se nevnímat mrazení v zádech – Asenat pokr ila rameny. „Opakuješ se, ale jak chceš.“ Sáhla dol , v ruce se jí objevila h l, oto ila se na muže, který se prve šklebil. „Pane Gerfe, ráda vidím, když lidé projevují um lecký talent a vyjad ují názor. Ale v mém m st se m že stát jen málo, o em bych nev d la, a až si budu chtít vyzdobit zdi n jakým graffiti, nakreslím si je sama. Jedna ruka mi posta í – stejn jako te !“
John nepost ehl, co ud lala. Jen lehký pohyb paže, rychlý jako kmitnutí motýlího k ídla, záblesk bílého sv tla… Gerf zasípal. Vyt eštil o i, hlava se mu zvrátila dozadu a doslova odlet la z krku, vymršt ná gejzírem krve, který skropil podlahu, strop i Ková e, druhý muž stihl v posledním okamžiku usko it. Bezhlavý trup se zhroutil p ímo do bedny, ruce a nohy sebou ješt škubaly. John s odporem o krok ustoupil, Asenatin koutek vylétl vzh ru. „Tak. Myslím, že to by bylo. Odkli te to t lo – a ty m p íšt lépe poslouchej, Francisi. Netvrdila jsem, že to t lo k odklizení bude pat it tob , ani že do kád p jdeš hned te .“ Druhý muž sebral Gerfovu hlavu, hodil ji do bedny a rychle zav el víko. V obli eji byl popelavý, na Asenat se neodvážil ani pohlédnout. Ková si t esoucí rukou utíral tvá a díval se na ni, usedla zp t za st l, pomalu nabírala z misky zelenou kaši a jedla, jako by se v bec nic nestalo. Kapky krve nezú astn n padaly ze stropu do obrovské kaluže. John pomalu zavrt l hlavou. „Zabiješ klidn lov ka jenom proto, že napsal jeden hloupý nápis, a abys m zastrašila?“ „Ne jenom proto. Jestli chceš, m žeš mu roz íznout b icho, uvidíš, co tam najdeš. Já nejsem Agentura ani Xaverius. Ti si mohou dovolit zabíjet své lidi, když se ráno špatn vyspí, ale já ne, jeho pár rukou bude chyb t celé Dorov . A strašit tebe – pro ? Už jsem ti ekla, že když budu chtít opravdu n co v d t, ekneš mi to za pár hodin. Nechala jsem ti p ipravit pokoj. Máš dva dny, aby ses seznámil s m stem, pak dostaneš práci, krmit pro nic hladový krk v cele si nem žeme dovolit. O tom, cos mi ješt ekl, si promluvíme… brzy. Te b ž!“ Ková neodpov d l. Oto il se a vyšel ven, cítil hukot v hlav , st ží ješt post ehl Asenatin hlas. „Než ud láš n jakou hloupost, promluv si s Gannadim a prohlédni si školu, zítra za ínají zkoušky!“
)#
'*, *
' .
Kamenné schodišt obtá elo horu jako tenký had. Bylo úzké, sotva pro jednoho lov ka, mnohé stupn popraskaly nebo se rozpadly, po zábradlí nezbylo ani památky. Sta ilo malé uklouznutí a následoval by smrtící pád do mlhavé, dech beroucí hlubiny, dv postavy p esto tvrdošíjn stoupaly vzh ru. První byl vysoký mladík, urostlý a elegantní. Druhá naopak kulhala, nachýlená na stranu s vybo eným ramenem a zkroucenou rukou. P i ch zi se ob as musela op ít o h l, tvá jí zakrývala hladká, kovová maska. Muž se na chvíli zastavil a pohlédl k obloze. T žké mraky s krvav rudými okraji visely nízko, zdálo se, že sta í zdvihnout ruku a mohl se jich dotknout. Ostrý vítr je valil po obloze, ale nikdy docela nerozehnal, k zemi skrze n nepronikl jediný paprsek slunce. Pohlédl k vrcholu hory a nespokojen zavrt l hlavou. „Co d láme na tomhle míst , Asenat? O ekával jsem další lekci.“ „Tohle je tvá další lekce, Xaverie.“ Postava v masce se krátce chraplav zasmála. „Za rok, co jsi mým žákem, jsi zvládl, co jiným trvá deset let a v tšina nedokáže nikdy. Kouzel znáš už spoustu, ale doufám, že tady pochopíš n co jiného – ekni, po em toužíš? Co v život nejvíc chceš, tolik, že bys pro to ob toval cokoliv?“ Mladík pokr il rameny. „Pro se ptáte, když znáte odpov ? Víte dob e, co chci.“
„Ano. Toužíš po svém jménu v legendách, po moci a sláv , která p em že i samotný as. Práv to t pohání, nejvíc t d sí, že jen projdeš a zmizíš jako miliardy t ch bezejmenných p ed tebou.“ „Jist .“ Mladík se oto il a znovu vyrazil vzh ru. „Když už se u ím, chci, aby mi to k n emu bylo. Jaký má smysl z stat druhý? Chci dojít tam, kde p ede mnou byli jen nejv tší, Hefer, Morgoth, Nelias – a pokud to dokážu, ješt dál.“ „Odvážná slova. Ale je to hloupost.“ Nezn lo to jako urážka, jen konstatování, a Xaverius zavrt l hlavou. „Mohu se zeptat na n co osobního?“ „Jist . Chceš v d t, pro já netoužím po moci ani sláv , se vším, co dokážu.“ „Ano, jste jeden z nejmocn jších arod j , jací kdy žili, pokud ne úpln nejmocn jší, a nikdo to neví. Málokdo o vás v bec slyšel, a když, tvrdí, že jste legenda, že ani neexistujete. P itom byste mohla ovládnout stovky realit, rozdrtit na prach každého, kdo by se postavil na odpor, ale jen p ežíváte, skrýváte se a sníte ten jediný sen. Není hloupost spíš tohle?“ Asenat si povzdechla. „V tom je ten rozdíl mezi námi, Xaverie. Pro tebe je magie prost edkem. Našel sis, v em jsi dobrý, a zdokonaluješ se, abys dostal, co chceš, ale pro m bylo cílem samo studium. Magie m fascinovala, toužila jsem jí porozum t, a proto jsem se u ila. Nezajímá m , kdo to uvidí ani co z toho budu mít, pokra ovala bych, i kdybych byla posledním žijícím mágem v multiuniverzu. A co se tý e touhy po moci, ano. Píse té zrádné Sirény m kdysi také omámila – a p ivedla tam, kde jsem te . Proto ti chci ukázat toto místo. Nerada bych, abys jednou zaplatil stejnou cenu.“ Xaverius vzhlédl. Krá eli už po posledním závitu schodišt pod vrcholem, a když se zadíval pozorn ji, uv domil si množství moci, která kolem nich proudí. S každým krokem rostla, vrch hory doslova zá il magií. „Co je tam naho e?“ „Uvidíš sám – ruiny jednoho snu. Te p jdu první. N která obranná zaklínadla mohou být stále aktivní, bude to bezpe n jší.“
Opatrn , p esto s jistotou p elézala vysoké stupn , kterými pror staly trsy tuhé trávy, a vyhýbala se uvoln ným kamen m. Pod samotným vrcholem bylo schodišt nejstrm jší, n kolikrát si musela pomoci holí, ale nakonec došla na poslední stupe . Navazovala na n j úzká, skoro neznatelná stezka, kolem se válely kusy balvan , mnohdy v tší než lov k, sv tlo prosvítající mezi mraky kreslilo prom nlivé, protáhlé stíny. Asenat zvedla h l a širokým obloukem mávla kolem sebe. Vl í hlav na jejím konci se rozzá ily o i žhavým, rubínovým sv tlem, stíny tiše ustoupily zp t do temnoty. Jednou se zkoumav rozhlédla a kývla. „Poj sem, Xaverie. M žeš se pokochat výhledem.“ Mladík obratn vyšplhal zbytek schod a zastavil se vedle ní. Hrad musel být kdysi nádherný. Obrovská stavba pokrývala celý vrchol hory, pyšn se ty ila k nebes m – te z ní zbyly jen obvodové zdi. Úchvatné stometrové sloupy z erného mramoru ležely polámané a rozdrcené v k oví mezi zbytky soch, zurážené hlavy dryád a satyr n m zíraly do prázdna. Na vnit ních zdech byly ješt patrné obrysy kdysi skvostných maleb, mozaikovou podlahu roztrhala tráva. Torzo nejvyšší v že dosud n lo do desetipatrové výše, uprost ed u até a zborcené, v erných obdélnících po oknech sku el vítr. A doslova z každé cihly, z každého kousku mramoru a žuly dosud zá ila magie, tak silná, že stále dokázala držet zbytky hradu pohromad a nezvané návšt vníky dál, p estože od jeho zni ení uplynuly možná tisíce let. Xaverius Hawk pomalu p ejížd l o ima po rozvalinách. „Úžasné. Ale co to je?“ „Nepoznáváš to, Xaverie? Sídlo Velikého Hefera, jeho Arkádie.“ Xaverius rychle sklonil hlavu a zadíval se jí do tvá e. „Ta je ztracena už staletí! Nikdo ani neví, kde ten sv t leží!“ „Jak vidíš, n kdo to ví. Není jich už mnoho, ale pár ano – nuže? Jak se ti líbí? Hefer byl nejmocn jším arod jem své doby. V dob své smrti ovládal v tší ást multiuniverza než kdokoliv p ed ním i po n m, jeho moc byla skoro neomezená. Nazýval svou íši Arkádie, v il, že p etrvá v ky. Nevydržela ani deset let, jeho velitelé ji po jeho
smrti roztrhali na kusy ve vzájemných bojích o moc, stejn jako tento hrad. Mimochodem, víš, jak Hefer zem el?“ „Ovšem,“ odv til, p ekvapený, že se ptá na tak známý fakt. „Jeho nejv tší protivník, Nelias, ho vyzval na souboj a porazil.“ „Lež. Žádný souboj nebyl. arod jové jako Hefer a Nelias spolu nebojují, ani kdyby se nenávid li sebevíc. Takový duel by ot ásl samotnou podstatou multiuniverza, mohl by otev ít rány, jaké by nikdo nezacelil, a každý tak mocný jako oni to riziko zná. Bylo by to jako boj s pochodn mi v papírovém dom , nakonec by vládli jen hrsti popela. Ve skute nosti Hefera otrávil jeho sluha.“ „Cože?!“ „Je to tak. P i ve e i mu nalil do vína magicky modifikovaný jed, který Hefer sám vyrobil, ukradl mu ho z laborato e. Pak sko il z nejvyššího okna tamté v že, aby se vyhnul jeho pomst , celou cestu dol se smál. Pro to ud lal, nikdo neví. N kdo íká, že s ním Hefer krut zacházel, jiný, že ho o aroval Nelias, který také po ase vyrobil tu báchorku o souboji, aby zv tšil svou slávu. V každém p ípad Hefer umíral v bolestech ty i dny. Plakal jako dít , litoval toho, co všechno nestihl – a nakonec požádal svou nejlepší ža ku, aby jeho utrpení ukon ila.“ Xaverius Hawk ml el. Díval se Asenat do tvá e, ale vid l jen neporušenou plochu její masky. Promluvil a v hlasu se mu poprvé ozval hn v. „Pro jste m sem p ivedla? A pro mi tohle íkáte? Chcete, abych vid l, že legendy jsou pouhá sn ška žvást a ti, kterým se chci celý život podobat, byli ve skute nosti jenom lhá i, zbab lci a travi i? Chcete mi ukázat; jak jsou moje sny k smíchu, o to vám šlo?!“ „Ne, Xaverie.“ Asenatin hlas byl klidný a pevný. „Žádný sen není k smíchu. Chci ti pouze ukázat druhou stránku, pravdu, kterou v legendách nenajdeš. Toužíš být nejv tším arod jem? Bu jím! Jsi jeden z mála, kdo na to má talent, potenciál i v li, zastavit t m že jen tvá netrp livost. Pokud se jím ale vážn staneš, sejde na tom, zda o tom n kdo ví, nebo ne? Stejn jednou všechny vesmíry zmrznou nebo sho í i se všemi legendami, tak jakou cenu má n jaká sláva? A
touha po moci? Podívej, kde kon í. P ivedla jsem t , abys to sám vid l a lépe volil cestu, kterou p jdeš.“ Xaverius neodpov d l. Dál se na ni díval, když náhle n co tiše k uplo. Malý krystal na jejím pravém rameni praskl a rozpadl se v oblá ek kou e, áry magické runy pod ním zm nily tvar. „Musíme pry ,“ povzdechla si. „Mé pe et slábnou a na tomhle míst se nedá bezpe n otev ít portál. Poj , budeš mít ješt dost asu o této lekci p emýšlet.“ „Ano, paní,“ p ikývl tiše, výbuch emocí pominul, už se znovu dokonale ovládal. „Byla vážn pou ná.“ „Výborn . Pak splnila sv j ú el.“ Asenat za ala pomalu sestupovat ze schod a Xaverius Hawk se naposled rozhlédl po troskách paláce. I te byly velkolepé, navíc na skv le položeném míst . Lehce kývl. Musí si ho zapamatovat, jednou se sem vrátí – a v jednom m la Asenat pravdu. Skute n to byla cenná lekce. D ív ob as cítil pochyby, obavy, zda nemí í p íliš vysoko, zda se dokáže vyrovnat t m, o kterých slýchal z legend. Ovšem te úzkost zmizela, místo ní se dostavila radost a tém divoké nadšení – protože legendy byla jen hromada výmysl . Nelias, Veliký Hefer, pchá! Slaboši a zbab lci, um li se chvástat, ale skute né moci se st ží dotkli, smo ili jen kone ky prst . Nechat se otrávit sluhou! To m l být nejv tší arod j své doby, z n ho m l strach! Náhle se za sebe tém styd l. A pokud dokázal n kdo takový ovládnout skoro celé multiuniverzum, musí to být snazší, než myslel, možná dokonce velmi snadné! ím víc o tom p emýšlel, tím jasn jší se to zdálo, místo aby se mu cíl vzdaloval, byl ve skute nosti blíž, než tušil – s jednou p ekážkou. Zadíval se na Asenatinu shrbenou postavu. Ned lal si iluze, a bude jak chce skv lý, ona m la stále náskok. Nevyrovná se jí, a i kdyby, nem l chu zahrabat se v n jaké dí e a ekat stovky let, než se to stane, k dosažení cíle mu bude úpln sta it polovina její moci. Zatím ji pot eboval. Byla toho ješt spousta, co se musel nau it, ale potom… Lehce se usmál – jed. Vzato kolem a kolem to nebyl tak špatný nápad.
1/
& '. )
Druhá noc byla skoro stejn zlá jako ta první. Pit odvedl Ková e do jeho pokoje v prvním pat e v že. Cestou nepromluvil ani slovo, vid l krev na jeho šatech i odklíze e mrtvol, když táhl plnou bednu ven, ale a si myslel cokoliv, nechával si to pro sebe – John m l zlou p edtuchu, že podobné v ci se tu d ly tak asto, že je prost nepokládal za nic výjime ného. Pokoj se ukázal být sotva v tší než cela, do které ho prve zav eli, jen st l, židle, tvrdé l žko s tenkou p ikrývkou, okno s pochmurným výhledem na Dorovu. Ovšem i kdyby byl výhled sebelepší, Ková o n j stejn nestál – zasunul závoru na dve ích, padl na postel a okamžit usnul. Spal špatn , pronásledován zlými sny o Asenat, týmu majora Flinta, ale i událostech starších. Probudil se zalitý potem, stále p esv d en, že drží v rukou Boormanovu hlavu a je zp t v realit , kterou X-Hawk svými kouzly zm nil v jedinou obrovskou zbrojovku. Co se Frank vrátil mezi živé, nesužovaly ho už vzpomínky tak asto, ale na tomhle míst jako by se mu všechno vracelo – i když, emu se vlastn divil. Neulevilo se mu, ani když se probral. Tepavá bolest v hlav sice ustoupila, ale podlitiny z pád i bití se teprve probíraly k pal ivému životu, byl rád, že se v bec hýbe. V kovové truhle pod postelí našel isté oble ení a za dve mi tác s jídlem, misku zelené kaše a sklenici nahn dlé vody. Oboje barvou i pachem zatracen p ipomínalo to, co vid l v era v té kádi, rázem m l po chuti, ale p inutil se vše sníst. Pokud na tomhle míst z stane déle, bude pot ebovat sílu. Neuniklo
mu p itom, že je to stejné jídlo, které prve vid l u Asenat, zvláštní, že by ani ona nedostávala nic lepšího?
Když nakonec otev el dve e a podruhé vyhlédl ven, chodba byla naprosto prázdná. Nestála tu žádná hlídka, nikdo se ho nesnažil sledovat, všechno vypadalo nete n , jako by uplynulo jen pár minut od chvíle, co šel spát. Ková chmurn sev el rty. Uv domoval si jasn , že to není žádná dobrá zpráva, naopak. Kdyby ležel zam ený v cele s pouty na rukou i nohou, cítil by se snad líp, v d l by, že se dá n co d lat, že se bojí, aby neutekl, ale oni se nebáli. Asenat ho tu nechala chodit naprosto voln , pro taky ne, kolem byla z ejm jen pouš plná t ch bestií, co zabily ostatní, a jí bylo fuk, co ud lá, mohla s ním skoncovat, kdy cht la. Zavrt l hlavou, propadat beznad ji bylo k ni emu. Hlavn musel zjistit, jak to tu funguje, získat informace o okolí, s ím se potýká, jaké má možnosti. A to nedokáže zalezlý tady. Vyrazil chodbou nazda b h. Nakonec se dostane k plošin a dol , pak se uvidí, byla e o n jaké škole a n kom jménem Gannadi… Do n eho šlápl, až to za in elo, málem upadl, zatracené šero. Sehnul se, miska zeleného bláta, stejná jakou p ed chvílí sn dl, postavená u dalších dve í – a v té chvíli uslyšel zvuk, tichý, skoro nez etelný. Narovnal se a poslouchal, chodba byla tichá. Zaváhal, možná se mu to zdálo… „-moc!“ Ková rychle stiskl kliku pokoje, zav eno zevnit . „Hej!“ zabušil. „Stalo se n co?!“ Zašramocení a další výk ik, te už naprosto jasný. Ustoupil o krok a vší silou do dve í kopl. Závora na t ch jeho byla zav šena kousek nad klikou, doufal, že to bude stejné, dve e zadun ly, ale nepohnuly se. Ude il podruhé, prasklo to, závora povolila. „Pozor! Je za dve mi!“ Dív í, spíš d tský hlas byl vyd šený na samou hranici paniky – a sou asn se mezerou ve dve ích jako blesk protáhly dv erné, chlupaté nohy, silné jako ruka v záp stí. Ková nezaváhal. Vykopl a jednu z nich trefil, s k upnutím se ulomila. Dve e se rozlet ly doko án a p irazily to, co na n z druhé
strany tla ilo, tvrd na ze , John uslyšel jakési tlumené, vzteklé zachrast ní. Sko il do místnosti, p imá kl dve e ke st n a rychle se rozhlédl. Ve vzdálen jším kout se kr ila u zdi malá holka, mohlo jí být dvanáct, na podlaze kolem jejích nohou bylo cosi mod e namalováno. St l i židle ležely p evrácené, postel rozházená, od stropu se vinuly cáry sv tle šedých vláken, leskly se, jako by byly mokré – víc nepost ehl, do dve í z druhé strany n co siln narazilo. P itla il na n celou vahou, ale m lo to sílu, už vid l temnou siluetu, která se snažila z boku prodrat ven, další erné nohy. Byl to n jaký pavouk, dob e metr velký, a John si s úlekem uv domil, že ty dve e neudrží. „Ute !“ k ikl. „D lej!“ „Nem žu! Ute ty! Zavolej gardu!“ John nepochyboval, že jakmile povolí, pavouk se na n j okamžit vrhne. Zoufale se rozhlédl – u nohou mu ležela vyražená závora, kus železa silný i dlouhý tak akorát. Op el se bokem do dve í a rychle ji zvedl. Pavouk už byl skoro celý venku, jen tlustý zadek dosud v zel za dve mi. Zmítal se, opíral nohama proti zdi, Ková vid l leklé korálky o i, dlouhá kusadla, ze kterých odkapávaly kapky jedu, pavouk jimi chrastil o sebe, práv to prve slyšel. Popadl závoru ob ma rukama a ude il. Z hlavy vyst íkl špinav žlutý sliz a pavouk zapišt l. S dvojnásobnou silou se pokusil osvobodit, málem Ková e porazil, ale ten ho praštil znovu. Mlátil do n j, dokud se odporné t lo nepustilo dve í a nežuchlo na záda na podlahu, kon etiny sebou divoce škubaly. Ková rychle vyrazil k dívce. Jakmile ud lal krok, pochopil, pro neutekla, pavu iny byly lepkavé a p ekvapiv pevné. Musel vynaložit všechnu sílu, aby je zp etrhal, nakonec natáhl ruku. „Poj rychle!“ popadl ji a táhl ven, pavouk se stále hýbal, kdo ví, kolik tahle bestie vydrží. Vytáhl ji na chodbu a zabouchl za sebou. Cáry pavu in z nich po ád visely, dívka byla bledá a t ásla se, vrhla se mu okolo krku. „Nesnáším pavouky,“ vzlykala a John ji trochu nemotorn objal. Musel uznat, že ta potvora byla odporná, ale co tu d lala ona?
„Hej! Táhni od ní!“ Ková se oto il – z druhé strany poklusem p ibíhal Pit. John se ohlédl po závo e, ale než mohl pokra ovat, dívka vyklouzla z jeho sev ení a postavila se p ed n j. „Ne, Pite! Pomohl mi!“ Otírala si o i a ke Ková ovu úžasu se Pit nejen zastavil, ale dokonce vypadal… rozpa it . „Tam v pokoji. Kdyby nep išel…“ Víc nedodala, ale její výraz byl dostate n výmluvný. Pit opatrn pootev el dve e, vstr il hlavu dovnit a ztuhl. „A sakra! Jsi v po ádku? Nekousl t , Anno?!“ „Ne,“ zavrt la hlavou. „Uslyšela jsem ho, když prolézal oknem. Tak tak jsem stihla zalézt do kouta a ud lat Zámek, prošmejdil pokoj a pak vlezl za dve e, nemohla jsem pry , až p išel on…“ Vypadala, že se mluvením uklid uje, ale Ková stál a zíral na ni jako zkamen lý, to ne! To snad nebyla pravda… „Anna?!“ vypravil ze sebe. „Ty jsi Anna – Anna Králová?“ „Jo,“ p ikývla samoz ejm . „Pite, odkud se ta obluda vzala?“ „Z farmy, t i se v noci prokousali ven. Dva vojáci zast elili, t etího po ád hledají, cht l jsem t varovat.“ „Z farmy? Vy tyhle v ci chováte?“ promluvil na n j John, ale p itom z Anny nespoušt l o i, nedokázal uv it tomu, co vidí, zrádná arod jnice… vaz jí praskne jako nic. Ot ásl se a ucítil ostrý vztek. Cht li po n m, aby zabil dít , a Treneport to v d l. Co to bylo za špinavost?! „Jo. Jejich vlákna se hodí na spoustu v cí, z eho myslíš, že máš šaty? Vážn jsi v po ádku, Anno?“ Anna se sebe štítiv strhávala poslední kousky pavu iny, opravdu p ipomínaly materiál jeho oble ení. Po ád byla bledá a dýchala rychle, ale p ikývla. „Je mi dob e, díky, Pite – ale v tom pokoji už fakt bydlet nebudu. M žu zatím být u tebe?“ „To… klidn . Není problém, jenom tam uklidím.“ „D kuju. Sta í mi vlastní postel, jen už nechci z stávat sama.“ Pit se usmál, poprvé, co ho John vid l, to byl skute ný úsm v. „Za ídím. Najdu n koho, kdo tady uklidí.“
„A ty?“ Zadívala se na Ková e „Ty jsi ten další z Agentury, že? Slyšela jsem o tob , ale Asenat m za tebou necht la pustit.“ „Ano.“ Ková pomalu vydechl. „Taky jsem o tob slyšel – r zné v ci. Co tady d láš?“ „Já? V tšinou lé ím lidi, a ty vypadáš, že to taky pot ebuješ. Poj , aspo p i práci zapomenu na pavouky. Máš tady pokoj?“ „Na druhé stran ,“ odv til. Chytila ho za ruku a on nevzdoroval, nechal se vést a jen ji bokem pozoroval. Modré o i, blon até vlasy stažené do pleteného copu, oble ená sice do stejné šedé jako ostatní, ale v šatech, navíc upravených, jako by byla jediná, kdo tu na sebe dbá. Vypadalo to až nepat i n , malá jemná r že uprost ed lánu bodlák – jak se, proboha, mohla dostat do Agentury a sem? Celé to vypadalo jak špatný vtip. „Tady,“ zastavil se u svých dve í, byl rád, že je v bec dokázal poznat. Anna ho zavedla dovnit a jemn nasm rovala k židli. „Sundej si košili a sedni si, jsi na m moc vysoký.“ „Ehm… ty jsi fakt doktorka?“ Ková se neubránil úsm vu. „To jsi musela za ít studovat brzy.“ „Doktorka ne a té zdejší bych se radši vyhnula. Jsem lé itelka, používám magii.“ Ková okamžit ucukl. „Promi , ale magii nemám rád. V tšina arod j , co jsem potkal, d lala kouzla leda k tomu, aby m rozkrájela na co nejvíc kus .“ „Já ale nejsem voják ani bojový arod j. Studuju obrannou magii a lé itelství, má p edstava o život rozhodn nezahrnuje krájení lidí. Lé ila jsem už v dob , kdy dokto i používali hlavn pijavice.“ Usmívala se na n ho, tak d tsky a nevinn – Ková úžasem zavrt l hlavou. „Kdo ty jsi vlastn za ? Kolik je ti let, myslím reálného asu?“ vzpomn l si na p ednášky o temporálních posunech, to mohlo leccos vysv tlovat. „Nap ed dej dol tu košili. Pak ti povím, co budeš chtít.“
Ková se tomu vyjednávání málem zasmál, ale poslechl. Zadívala se na jeho podlitiny a mod iny a uznale p ikývla. „P kné. Jak jsi v bec vstal z postele?“ Z rukávu šat vytáhla fix a za ala kreslit p ímo na nejv tší podlitinu, John sledoval, jak mu na k ži roste propletený obrazec. „Co je to?“ „Lé ivé runy. Zastaví bolest a urychlí hojení. Dej tomu chvíli.“ „A tv j v k?“ „Je mi dvanáct. Tomuhle t lu. Mysl mám starou pár stovek let, nevím už p esn . Pamatuji si d ív jší životy – kým jsem byla, co jsem d lala, všechno, co jsem se nau ila, až do smrti. A pak znovu. N kde se tomu prý íká reinkarnace.“ Ková zvedl obo í, tohle v p ednáškách Agentury opravdu nebylo. Ovšem v jiných realitách už narazil na ledacos, nakonec pro ne. „Tohle umí všichni lidé v tvém sv t ?“ „N kte í,“ zdálo se, že nemá chu to dál rozvád t. „A co d láš v Agentu e?“ Jen si krátce povzdechla. „Na to se taky ptám.“ Znak na Ková ov rameni za al ost e sv dit. Zadíval se na n j a p ekvapen sledoval, jak mod ina sama od sebe bledne. Ztrácela se, sou asn mizely i modré áry fixu, až se ztratil celý obrazec. „Vidíš?“ usmála se Anna. „Ud lá co má a zmizí, víc v tom není.“ Za ala kreslit další znaky a Ková se kone n uvolnil. Pozoroval, jak kr í obo í a v soust ed ní vyplazuje špi ku jazyka – tohle m l být ten strašlivý zrádce? Jenomže vzáp tí mu blesklo, že zatímco ostatní z prvního týmu skon ili bez hlav v kádi, ji Asenat nechala naživu. Pro ? Moc nev il, že by m la zábrany zabít dít . Samoz ejm ji mohla zastrašit, donutit ke spolupráci, ale ty e i o XHawkovi… ím víc toho v d l, tím podivn jší všechno bylo. T lem se mu rozlévalo stále v tší teplo, rány a podlitiny mizely. Anna pracovala rychle a John se znovu usmál. „Díky. Ješt zm níš m j názor na arod je.“
„Výborn . Tady je hrozn moc nemocných. Dalšího po ádného lé itele nemají a Asenat má tolik práce, že tohle nestíhá. Nejspíš by se ani nenamáhala.“ „Takže tím poctila tebe,“ p ikývl. „A odm nou je asi tvá hlava – respektive fakt, že z stane na krku.“ „Ne docela. Hrozba smrti je v mém p ípad dost bezú elná, tihle lidi m prost pot ebují. Když jim nepom žu já, neud lá to nikdo.“ „Po kej, chceš íct, že tu z stáváš dobrovoln ?“ Anna pokr ila rameny. „No… tak nap l. Jsem tu užite ná, a jak se tu dá otev ít brána, ví stejn jen Asenat. Navíc venku jsou XHawk s Agenturou, ti si vysta í sami. Ale stýská se mi po slunci a Noelovi.“ „Jemu nejspíš taky,“ ušklíbl se Ková . „P ed touhle akcí mi vyhrožoval zabitím, když dovolím, aby se ti n co stalo – což vlastn platí po ád.“ „To je mu podobné,“ usmála se. „Má o m strach.“ „Strach! Víš v bec, co je Noel Dwaken za ?“ Anna pohodila hlavou. „Velmi dob e. To ale neznamená, že nem že mít osobní život.“ Ková to nekomentoval. Za ínalo toho být n jak moc, p etáhl si p es hlavu košili a rad ji zm nil téma. „Asenat íkala n co o škole. Že dnes za ínají zkoušky a m l bych to vid t. Víš, o co jde?“ „Jo.“ Úsm v v Annin tvá i pohasl. „Bohužel – ale asi bys fakt m l. Jestli chceš, p jdeme spolu.“ John ji následoval, ale na prahu se krátce zarazil. „Poslouchej, bydlí tu všichni takhle… útuln ?“ „Ne. B žní lidé žijí v ubikacích po padesáti. Za podobný pokoj by n kte í zabíjeli.“ Ková jen zvedl obo í, luxus tady byl evidentn velmi relativní pojem. Spole n sešli po plošinách na ulici, znovu si všiml podivn strnulých stráží p ed vchodem – i té zm ny venku. Modré šero jakoby zhoustlo a stíny se ješt více zvýraznily. Sou asn se zvedl p erývaný vítr, ve kterém zachytil neur itý, ale rozhodn nep íjemný zápach, i lidé na ulici se instinktivn kr ili a
zrychlovali krok. John se zadíval na Annu, stála, ve tvá i nep ítomný výraz. „Co se d je? Ten vítr je n jak divný.“ „Taky to cítíš?“ kývla pomalu. „Jo. Jako by tam n co páchlo.“ „To není smrad, ale surová magie. Je tady všude, jenže tohle je jiné. etla jsem kroniky v knihovn , podobný vítr prý pozorovali, než se objevil první Zvrácenec.“ „Myslíš tu v c z nám stí?“ „Ano. To pochopíš za chvilku, poj .“ To, emu Asenat íkala škola, se ukázalo být celým komplexem budov na opa né stran m sta, obehnaným vysokou zdí. Jediný vchod st ežili další dva gardisti v erném, John pobaven zavrt l hlavou. „To hlídají, aby nikdo neutíkal z hodiny?“ „Ne, spíš naopak. Tady d ti bydlí, u í se, všechno. Rodi e je nevychovávají, vyr stají spole n až do patnácti let, p edstav si jesle, školu a internát v jednom. Musí je dob e hlídat, protože jsou malé a nem žou mít korki, pro jisté lidi p edstavují lákavé sousto – doslova,“ zaškaredila se odporem. „Hezké d tství,“ ušklíbl se Ková . Prošli klenutou bránou nejv tší budovy, John si všiml velkého nápisu, který nad ní byl vytesaný. „SPOLUPRÁCE JE P EŽITÍ! SAMOTA JE SMRT!“ Vedle se opírali o ze dva muži se známou bednou. Vypadali, že na cosi ekají, a v tu chvíli se ozval zvuk, táhlé, ostré zavytí, ze kterého naskakovala husí k že. „Asi už za ali,“ p ikývla Anna zachmu en . Po další plošin vystoupali do nejvyššího podlaží. Tvo ila ho jediná místnost, jakási pozorovatelna s okny, kterými bylo vid t o patro níž. U jednoho p ihlíželo n kolik lidí, Ková poznal Pita, pak vysoká žena s nazrzlými vlasy, která jako by se od n j držela co nejdál, a starší muž. Došel blíž a zadíval se dol . Místnost vypadala jako oby ejná školní t ída. V lavicích sed lo patnáct d tí, podle v ku okolo deseti let, chlapci i dívky. Všichni vypadali napjat a nervózn , opravdu jako p ed zkouškou, jenže p ed nimi neležely sešity ani u ebnice. Na stupínku vep edu stála
mohutná železná klec se zakrytými st nami, ze které se ozývaly škrábavé zvuky. Muž stojící vedle se jí dotkl. „Všichni víte, co dnešní zkouška znamená,“ promluvil d razn . „Úkolem je vydržet p timinutovou expozici. Nejlepší postoupí do dalšího ro níku. Pr m rní budou pokra ovat zde. A neúsp šní…“ jen pokr il rameny, jako by bylo jasné, co se s nimi stane. „Otázky?“ Nikdo ani nehlesl. N které d ti vypadaly klidn , jiné vyd šen polykaly – u itel jedním pohybem otev el p ední st nu a ustoupil. Uvnit klece se kr ilo zví e, nahrbené, zadní nohy svalnaté a p ední protažené, opat ené dlouhými spáry, krátká tlama plná tesák . Vrhlo se proti m ížím, až klec zadun la, krátce chraplav zavr elo a Ková sebou trhl. Bylo v tší a trochu jiné než to, které vid l v Pustin , ale poznal ho okamžit . Zví e znehybn lo. Sed lo náhle jako zkamen lé – a ve tvá ích d tí se objevila bolest. N kterým se protá ely o i nebo k e ovit škubaly rukama, jeden kluk vypadl ze židle a svíjel se na podlaze, ale nikdo na to nedbal, u itel stál za klecí, mimo zorné pole toho tvora, a John si všiml kyvadlových hodin na zdi, které odm ovaly as. „Co jim to d lají?“ Anna se dívala stranou a jen svírala p sti, ale Pit odpov d l. „Testují psionický útok. Ochromení a bolest v hlav , které mohou zabít, zp sobit roztržení tepen v mozku. Postupným p ivykáním se dá získat odolnost, ale ne každý to zvládne.“ P i pohledu do t ídy Ková e mrazilo. „Nejde to jinak? Jsou to ješt d ti, proboha.“ Žena na druhé stran vrhla na Johna rychlý pohled, jako by se tomu ušklíbla, Pit pokr il rameny. „Výcvik musí za ít od d tství, aby m l smysl, a ujiš uji t , že se vyplácí. Máme mnohem menší ztráty než p ed padesáti lety, celková odolnost lidí roste. Je lepší, když jich pár um e hned te , než pozd ji venku, až na nich budou záviset životy dalších.“ Chlapec na podlaze se p estal zmítat, jen ležel zkroucený do klubka, z nosu, z úst a dokonce i z uší mu tekla krev. Další t i d ti vypadaly úpln bez sebe, n které bre ely nebo tiše sténaly. Naopak pihovatý kluk v první ad sed l rozvalený, jako by se nic ned lo, vypadal skoro znud n .
„Sakra!“ zavr el starší muž. „To bude zv d jedna radost.“ „Zapome , Gannadi,“ ušklíbla se žena. „Toho si vezme Asenat, za pár let mu budeš salutovat.“ Muž jen pokr il rameny, zato Pit se na ni podíval. „Jist , ale hlavn ho budeš poslouchat i ty. To je škoda, že ho už nedostaneš na st l, co, Pris?“ „Asenat m j výzkum jen pozastavila, ale co je v bec sluhovi do toho?“ Pit se oto il. Pomalu vytáhl z kapsy zma kaný hadr, pohled up ený do její tvá e, jako by n co ekal – ale a zamýšlel cokoliv, ostrý zvuk zvonku ho p erušil, p t minut uplynulo. U itel zakryl klec. N kolik d tí se sesulo z lavic, další vstávaly, nejist , vrávorav . Do místnosti vešlo n kolik zdravotník , t i museli odnést – a dva mrtvé vytáhli ven ke chlap m s bednami. „P jdu jim pomoct, i když na tohle se runy moc nechytají,“ povzdechla si Anna. Pit pohledem stále probodával Pris, ale ta ho ignorovala, nakonec odešla a Gannadi ji po chvilce napodobil. „O co šlo?“ zavrt l John hlavou. „Ta žena, to je zdejší doktorka? Anna n co íkala…“ „Jo.“ Pit se zarazil, jako by váhal, ale pak pokra oval. „Než jsi p išel, vedla Pris n jaký výzkum, na který používala lidi, v zn a prý i pár d tí. Anna se o tom dozv d la a sice netuším, jak, ale p emluvila Asenat, aby jí na ídila toho nechat. To se Pris hodn dotklo a ten pavouk…“ „Myslíš, že nebyl náhoda?“ „Myslím? Já to vím! ichni si!“ podal mi hadr, co stále držel. Ková ucítil slabý, ale ostrý pižmový pach. „Pavou í samice tohle vylu uje, aby p ilákala samce. Potáhnou se za tím kilometry a navíc je p kn rozdivo í, ten hadr jsem našel pod Anninou postelí.“ „Chápu,“ p ikývl Ková . „Sta ilo pustit pár pavouk a doufat, že aspo jeden dojde. Myslíš, že to byla Pris?“ „Nevím. Mohl to ud lat kdokoliv, pokoje se nechávají otev ené pro sluhy, ale ona je první na ad , proto jsem jí ho ukázal. Zdálo se ti, že ho poznala?“ „Ne. Ovšem to nemusí nic znamenat. ekneš o tom Asenat?“
„Jist , ale co m že d lat? Nejsou d kazy a Pris pot ebujeme. Vyvinula úpln nové léky na tlumení následk ochromení, a to se musí uznat, že ú inné. Dokonce pracuje na diagnostické metod korki, co by se dala d lat zaživa. Asenat musí zvažovat priority.“ „Navíc je Anna z Agentury,“ doplnil Ková . „Tak pro se kv li ní namáhat? Mimochodem, pro mi to íkáš? Za al jsi mi v it?“ „Já?“ Pit se slab ušklíbl. „Ne, ale Anna ti z ejm v í a ona se v lidech vyzná. Navíc se pleteš. U ní je fuk, že je z Agentury, pomohla už tolika lidem, že tady má hodn p átel. Když jí ublížíš a neschytáš to ode m nebo Asenat, uvidíš, co ti ud lají.“ „Jist ,“ zasmál se John. „M li byste si stoupnout do fronty. Ten, kdo poslal toho pavouka, se te poleká a nechá toho, nebo zkusí brzy n co jiného. Pokud má z stat živá, musíme ji hlídat. Když bydlí u tebe, pokusím se ji držet na o ích venku, a o tom hadru jí ne íkej.“ „Z ejm první, na em se shodneme,“ zavr el Pit. „I když myslím, že to bude marné, ví víc, než bys ekal. Poj , ukážu ti zbytek zdejší fauny.“ Ková si pomyslel, že už vid l dost, ale poslechl. Chodba venku byla plná d tí a hu ela jako úl. Ty starší rozebíraly zkoušku, hádaly se, která t ída dostala nejv tšího kousa e, John dokonce zaslechl sázky, kdo p íšt skon í v kádi nebo postoupí výš, post ehl i pihovatého kluka, kolem kterého se utvo il p kný hlou ek obdivovatel . Menší, asi z jiných t íd, byly naopak tiše, snad doufaly, že pochytí n jaké tipy, až p ijde ada na n , uprost ed toho hemžení se p itom pohybovala jediná postava. Anna vypadala ve svém živlu. D ti jí doslova visely na rtech, tahaly ji za rukávy, za šaty – Pit zavrt l hlavou. „Je skoro po ád v nemocnici nebo na d tské ubikaci. Nezastaví se, nikoho neodbude. Ob as pochybuji, že v bec spí.“ Ková e to neudivilo. I on se uprost ed d tského brebent ní cítil jinak. Jindy by mu ur it lezlo na nervy, ale te to byl aspo malý st ípek normálního sv ta – nebýt vojenských šedých uniforem a výrazu, co ob as spat il v d tských o ích a podobal se o ím Anny, na sv j v k ty d ti vid ly p íliš mnoho. Došel blíž a zaslechl útržky v t, slov a hlavn otázek. Co je tráva? Jak vypadá m síc? O em bude pohádka dneska?
„O ertech,“ odpov d la Anna na tu poslední. Kluk se nadšen usmál a John si všiml erných, zanedbaných zub . „A ty erti jsou z Agentury?“ „Ne. erti jsou z pekla.“ „A jak to v pekle vypadá?“ „Asi jako tady,“ ušklíbl se Ková . „Jenom je tam víc teplo.“ Promluvil spíš pro sebe, ale všechny d ti se na n j okamžit oto ily. „Jé! A kde je to peklo?“ „Je to daleko?“ „Jak se tam dostaneme?“ John ztuhl. Rozpa it otev el ústa – a zase je zav el, jen p emýšlel, co zatracen íct, našt stí ho Anna p edešla. „Nechte se p ekvapit. Povím vám to ve er.“ „Hurá! Anna nám ukáže cestu do pekla!“ vypískl kluk. D ti se rozb hly na všechny strany, nepochybn poslat novinku dál, Pit p edstíral záchvat kašle a Anna up ela na Ková e vy ítavý pohled. „Tak. Te musím do ve era p epracovat celou koncepci pekla. Ty vážn víš, jak lov ka zabavit.“ „Promi ,“ pokusil se John tvá it kajícn . „Dob e. Na n co už p ijdu. Tedy, pokud mi nechcete pomoct.“ „Ne!“ skoro vyjekl Pit. „Na pohádky jsi expert ty – a Johnovi chci n co ukázat!“ táhl ho pry a Ková mu byl opravdu vd ný, otev el skoro nahodile dve e, oba vešli do další t ídy. Nebyla to ta, kde se konala zkouška, takhle byla uklizená, st l v ele místnosti prázdný. Pit ukázal na velké kusy látky na st n . Na prvním byl p ikr ený tvor, detailn rozkreslený ze všech stran, a Ková rázem zvážn l, poznal ho a okamžik uvoln ní byl pry . „Výbuch Diaspory nezabil vše živé hned, ale bez slunce za ala hynout vegetace a mezi zví aty se lavinovit ší ily mutace podobné korki. V tšina už vym ela, jen pár nejagresivn jších druh se drží – to je kousa . Pomalý a hloupý, psionický útok má nejslabší a orientuje se výhradn zrakem a sluchem. Když si bez hnutí lehneš, klidn projde kolem, rozezná jen pohyblivou ko ist.“ Ková p ikývl. Vzpomn l si na ženu, co mu tam v údolí podrazila nohy, z ejm mu zachránila život. Zvedl hlavu vzh ru, také
v této t íd byla u stropu okna pozorovatelny, zevnit byla nepr hledná, proto tedy p i zkoušce nebyli zasaženi i diváci. Na druhém plátnu byl zobrazen podobný tvor, jen víc vzp ímený, šavlovité p ední nohy p ipomínaly kudlanku. „Seká . Je chyt ejší a používá siln jší útok. Najde t , i když ležíš, ale neochromí na v tší dálku a v tšinou se pohybuje sám. Když ho potkáš v Pustin a zachováš si chladnou hlavu, máš po ád slušnou šanci vyváznout.“ „Chápu,“ kývl John, zamyšlen si obraz prohlížel, pak se p esunul k poslednímu. Bestie na n m už nep ipomínala žádné zví e, co kdy vid l, spíš n co z no ních m r, štíhlá, šestinohá zm tesák a dráp , šupinatá k že pokrytá skvrnitým vzorem. „Pára ,“ promluvil Pit. „Vrchol žeb í ku. Loví ve sme kách, ochromuje na dálku, maskuje se a umí ob dokonce p ilákat. Když eta narazí v Pustin na tlupu pára , bývá to tak p l na p l. O samot nemáš šanci, m l jsi št stí, že jste nenarazili na n .“ Ková pot ásl hlavou, o tom št stí dost pochyboval. „Je jich tu hodn ?“ „Ano. P ibývá jich a jsou siln jší a chyt ejší, vyvíjejí se. Existoval i létající druh podobný kousa m, ale ten už deset let nikdo nevid l, pára i je z ejm úpln vyhubili. Odhadem do sta let se nejspíš stanou dominantní formou života – my budeme pod nimi.“ „A Zvrácenci? Kde jsou na žeb í ku oni?“ Zdálo se, že sebou Pit trhl jen p i vyslovení toho jména, ale tentokrát odpov d l. „Nikde. Nevíme, odkud jsou. Podle Asenat se tenhle sv t jednou za as dostane tak blízko k jiným, že vznikne n co jako díra – a tou dírou n co projde. Zvrácenci se zatím objevili jen dva. První, než vznikla Dorova, krátce po výbuchu. Prý pobil dv t etiny lidí, co p ežili, ale to je možná výmysl. Další p itáhl p ed sto lety. Dostal pod kontrolu asi tisíc potvor, které pak poštval proti Dorov , vlna za vlnou, až zbylo na hradbách jen osm voják , p esn tolik jich p ežilo. Než ho Asenat sama zabila, rozmetal p l m sta, skoro polovina lidí zem ela.“ „A vy myslíte, že p ijde další?“ Pit se zadíval do prázdna, ale p ikývl.
„Ano. Existují ur ité náznaky a prý i Asenat tomu v í. Jenže zatímco tenkrát sem p itáhl jen kousa e a seká e, te to budou hlavn pára i, a bude jich mnohem víc. Jestli k tomu dojde… m že se Agentura p estat namáhat.“
'
/
Když vyšli ven, houf d tí už z chodby zmizel a Anna byla pry . Ková si Pitém si vym nili rozpa itý pohled – p kní hlída i. „Musím zpátky do paláce,“ povzdechl si Pit. „Cestou se podívám do nemocnice a do knihovny, ty zkus kasárna, podél hradeb a doprava. Anna tam ob as blbne s Gannadim, kdoví, co na tom opilci vidí.“ Ková p ikývl. „Co v bec pro Asenat d láš?“ „Co je pot eba,“ pokr il Pit vyhýbav rameny. „V tšinou jsem poslí ek.“ Takoví asto nejvíc v dí, pomyslel si John. Vyrazil ur eným sm rem a cestou se rozhlížel. Dorova nebyla zase tak velká, pomalu za ínal chápat, jakým zp sobem byla uspo ádána. Uprost ed stála Asenatina v ž a komplex školy, kolem ty nevzhledné nízké baráky, asi ubikace, o kterých mluvila Anna, a na okraji z ejm centrum pr myslu, možná i ta pavou í farma, recykla ní budovy, brána a kasárna. Jak se díval po ulicích, rovných, zatá ejících vždy v pravém úhlu, post ehl místa, kde byly zúženy tak, že mohli projít sotva dva lidé vedle sebe. Z ejm úmysl, sta ilo tam postavit provizorní barikádu, za ní pár voják a mohli se udržet docela dlouho. A Dorovu navrhl kdokoliv, evidentn m l na mysli hlavn obranu, ale p ed kým? Po ítalo se s tím, že by p íšery zvenku mohly proniknout
až do m sta? Nebo šlo o obranu p ed úpln jiným nep ítelem – p ed Agenturou? Nenávist k ní tu byla zako en ná hluboko, sta ilo, aby si John vybavil ty d ti. Vštípila ji všem Asenat, aby je mohla lépe ovládat? Dávalo by to smysl. Na druhou stranu nevid l dosud jedinou stopu po X-Hawkovi – pro sem tedy v bec p išel, pro Agentura posílala svá komanda?
Nebo snad mohla být pravda, co íkala, a nešlo o nic jiného než o zahlazování stop? Ková se trpce ušklíbl, jedna možnost lepší než druhá. Došel k hradbám a zastavil se, aby si je prohlédl. Byly d kladné, deset metr vysoká ze z ohlazených kamen , po které v šestimetrové výšce procházel zast ešený ochoz, Ková si všiml úzkých st ílen a hlídek, co po n m procházely. Jak si v bec Flint p edstavoval pr nik do m sta, napadlo ho. Jestli v d l, že tu nikdy nenastane úplná tma, i s chameleonskými kombinézami by se dostali st ží pod hradby, pokud tedy stráže netvo ili úplní slepci. Nebo cht l vyhodit jejich ást do pov t í a ulicemi plnými civilist si razit cestu plazmovými zbran mi? To m la být ta Treneportova tichá akce? Cht l se vydat podél hradeb doprava, ale zarazil se, nalevo se totiž rozkládalo staveništ . Dvacítka muž práv vzty ovala hrubý kovový je áb a další pod ním stav li konstrukci, která m la z ejm tvo it základy. Ková vid l vym ovací kolíky, vedly k hradbám, na kterých byl namalován obrys, krátký úsek m l být asi rozebrán a posunut dop edu, aby se získal prostor. John se zájmem p ihlížel, d lníci pracovali skoro ml ky, byli rychlí a sehraní. Opodál stál st l, za kterým sed l malý plešatý mužík s uštvaným výrazem ve tvá i. P ed sebou m l rozložené velké kusy pokreslené pavu inové látky. Ková neodolal a došel blíž. „Á– ano?“ zvedl mužík hlavu a roztržit zamrkal. „P ejete si?“ „Hledám kasárna. A zajímá m , co se tu staví,“ nahlédl mu p es rameno do plán . Rozeznal ná rt vysoké v že s plošinou na vrcholu. P ipomínala jednoduchou rozhlednu, jenže na plošin stála n jaká podivná konstrukce. „Pozorovatelnu,“ zakryl muž plán rukou, než si ho mohl lépe prohlédnout. „Odložili jsme ji už dvakrát, musíme pospíchat, až za neme, hradby nemohou být dlouho otev ené, nanejvýš t i dny, víc ne, víc rozhodn ne,“ mumlal spíš pro sebe, pak sebou nervózn škubl, jako by si teprve vzpomn l, na co se John ptal. „Ach, kasárna, ano – tudy, za cvi išt m. T icet muž , šedesát hodin… ješt to p epo ítat…“ Znovu p estal vnímat sv t a Ková potla il úsm v, už ho nerušil.
Cvi išt se ukázalo být rovnou plochou rozd lenou na n kolik ástí. V každé malá eta nacvi ovala n co jiného, Johna zaujala st elba. Zdejší kuše byly výkonné a st ílely p esn . Vojáci ovšem trénovali spíš vzájemnou souhru, po dvaceti naráz vždy deset vyst elilo, zatímco deset nabíjelo a p itom se ješt pohybovali, celý útvar v dvojstupu. Od opask jim vedla dlouhá lana ke kolík m v zemi, p esto se žádný nezamotal. John si domyslel, že to bude n jaká další ochrana p ed psionickými schopnostmi p íšer. V bitv byla ovšem jejich taktika jist ú inná, pokud se eta nerozpadla, mohla nep íteli zp sobit t žké škody. Když už cht l odejít, všiml si, co je namalováno uprost ed každého ter e: symbol Ková rovnováhy. Ani ho to už nep ekvapilo. Na vedlejším plácku probíhal trénink s me i, ale tady už dojem tak p sobivý nebyl. Vojáci se snažili, jenže jim o ividn chyb ly znalosti. Spoléhali na jednoduché kryty a útoky, v podstat to, co umí každý pr m rný rvá , šermí s po ádným výcvikem by snadno vy ídil dva nebo t i naráz. Díval by se dál, ale post ehl n kolik zevlujících voják , kte í si za ali ukazovat jeho sm rem. P ímo cítil na jejich rtech slovo „Agentura“, o potíže rozhodn nestál. Vyrazil k nim, okamžit ztichli a ostražit ho pozorovali. „Zdravím!“ promluvil klidn . „Hledám Annu, máme se sejít.“ Sta ilo vyslovit její jméno a napjaté rysy rázem povolily. „Cvi í s velitelem, tam!“ ukázal jeden k budov za sebou. „Díky,“ kývl John a zrychlil. Zajímavé, co tak asi mohla cvi it. Nikdo mu nebránil, otev el a p ekvapen se zarazil. Velký sál sloužil jako t locvi na. Podlahu pokrývala silná vrstva pavu inové látky tlumící pády, p i st nách postával asi tucet voják . P ihlíželi, ale hlavn se dob e bavili, protože uprost ed spolu zápasili Anna a Gannadi. Anna byla oble ená do maskovací agenturní kombinézy p esn ve své velikosti, snažila se o klasický p ehoz p es bok, ale vzhledem k tomu, že kapitán vážil asi t ikrát tolik, byl výsledek spíš k popukání. Gannadi prost stál a nechal sebou cloumat, z rovnováhy ho vyvedlo, až když Anna náhle zvedla ruku a za ala ho lechtat. Rázem byli na zemi, váleli se, ko kovali, Anna jásala, že vyhrává, než ji zase p ekulil dol a Ková se rozesmál s
nimi – než si uv domil, kde vzala tu uniformu. Sta il jediný pohled, p edstavil si ji v oddílu mezi lidmi jako Flint a napadalo ho jediné slovo, co tu situaci vystihovalo. Vražda. Gannadi s Annou kone n p estali a velitel jí podal ruku, aby mohla vstát. „Se vší vážností musím prohlásit, že jste ten nejhorší voják, jakého jsem kdy vid l, madam,“ konstatoval suše a Anna se zá iv usmála. „Lichotníku!“ „Ovšem jenom o málo horší než vy!“ sjel Gannadi o ima diváky. „Až se vrátím, zjistím, o jak málo!“ Šel s Annou ven a cestou pozdravil Ková e kývnutím. „Doufal jsem, že se zastavíte.“ „Ano?“ zvedl John obo í. „Po ád se snažíme vylepšovat obrannou taktiku a výcvik. Mohl by se mi hodit názor n koho zvenku.“ „I n koho z Agentury?“ „Pro ne? Je dob e pou it se od nep ítele.“ Gannadi to ekl s odzbrojující up ímností a John se zasmál. „Nemám námitky.“ „Dobrá. Až budu mít volno, dáme si skleni ku – jednu,“ dodal rychle p i pohledu na Annu. „Te p jdu prohnat ty svoje sle inky, uvidíme se u další lekce. Ahoj, Anno.“ Zamí il zpátky, Anna mu rozpustile zamávala a Ková zvedl obo í. „Nic ve zlém, ale myslíš, že takový výcvik k n emu je?“ „To bych ekla. Gannadi nikdy nep išel na naše lekce opilý. A dokonce se za al smát. Jo. Myslím, že se u í dob e.“ „No, jestli ti šlo o tohle. Poslyš, jak ses v bec dostala do toho prvního komanda? Co ti ekli?“ Úsm v z Anniny tvá e se vytratil. „Co? Skoro nic. Že jde o pr zkumnou akci v magickém sv t , takže pot ebují jako zdravotníka lé itele a ten jejich na poslední chvíli odpadl. Probudili m uprost ed noci a za dv hodiny se šlo do
akce. N jaký brífink jsem ani nevid la a taky to bylo v dob , kdy Noela n kam odvolali. M lo m napadnout, že je to bouda.“ Ková zachmu en p ikývl, zn lo to až zlov stn pov dom . „A potom? Když jste bojovali a Asenat zabila ostatní, co jsi d lala?“ Neubránil se, aby se mu v hlasu neozvalo ost í, a Anna se na n j zaražen zadívala. „Johne, žádný boj nebyl. Asi to m l být p ekvapivý úder, otev ít portál p ímo p ed palácem, což se povedlo – jenomže víc jak deset metr vysoko! Vojáci padali p ímo na dlažbu, v tšina se zabila rovnou, ostatní dorazila garda, co už ekala kolem. Já to p ežila jenom proto, že jsem šla poslední a spadla na tu hromadu t l. I tak jsem si zlámala dost kostí a poranila hlavu, týden jsem byla v bezv domí. Co jsem slyšela pozd ji, vylé ila Asenat ješt velitele a pak ho n kolik dní vyslýchala. I on byl ale mrtvý d ív, než jsem s ní poprvé mluvila, nemohla jsem nic d lat. Myslím, že m nechala žít jen proto, že ji stejn jako tebe zajímalo, co tu d lá dít – a pak zjistila, že m žu být užite ná. Taky jsem se jí ptala, jestli n jak p esm rovala ten portál výš. Odbyla m , že prý Agentura si s neschopností vysta í úpln sama.“ Ková ml el. To tedy byla ta hrozná zrada, kv li které m l Annu zabít, spadla na hromadu mrtvol. Bylo to až k smíchu, p itom však tragické, a hlavn docela v rohodné. Treneport to možná dokonce v d l, proto pro další p enos cht l von Wondera, toho nejlepšího v Agentu e. „Promi ,“ zadíval se na ni. „Tohle jsem netušil. S kým jsi jednala? Kdo v bec dal rozkaz spustit tu misi, kdo byl za to celé zodpov dný?“ „Se mnou mluvil jen velitel týmu. Netuším, od koho bral p íkazy on… ale po kat, jedno jméno tam padlo. N jaký major Wolfgang.“ „Andreas Wolfgang!“ Ková si málem odplivl. „Ty ho znáš?“ „Jo. Arogantní idiot, v lepším p ípad .“ „A v horším?“
„ íká se leccos, i když tomu málokdo v í, t eba že X-Hawk má v Agentu e plno špeh .“ „Tak to ur it . N kdo mi ty jeho psaní ka pod dve e strkat musel.“ Ková ztuhl. Zíral na Annu, otev el ústa – Ohlušující, temný rachot. John sebou trhl, zn lo to jako hrom, jenže žádná bou e kolem nebyla. Rychle se oto il, sm rem od staveništ se p es st echy nejbližších dom zvedal v šeru temný mrak. Ková se rozb hl okamžit , ani se nesta il ohlédnout na Annu. Oblak prachu p ehrazoval ulici u staveništ jako neprostupná ze . B žel mu vst íc a proti n mu se potáceli lidé se špinavými, zakrvácenými tvá emi. V tšina vypadala v šoku, pak klopýtl o první bezvládné t lo. Sklonil se a po hmatu muži zkontroloval pulz – mrtvý, kámen mu rozdrtil lebku. Slyšel k ik dalších, z ejm zavalených pod troskami, ale kolem byla skoro tma. Nevid l na metr, nemohl dýchat, jemný prach štípal v o ích… Kolem n j šlehl paprsek jasného sv tla, p ekvapen se oto il. Anna stála dva kroky za ním, jednou rukou si zakrývala ústa, druhou nap ahovala p ed sebe, z propleteného symbolu na dlani jí tryskalo sv tlo. P itiskla svou dla k jeho – a najednou vytryskla zá e i z jeho ruky, symbol se na ni otiskl. „Honem! Vydrží to jen chvíli, musíme sp chat!“ Ková p ikývl, na údiv nem l as. První muž se marn snažil vyprostit zpod kamen , které mu zavalily nohy. John p isko il blíž a pomohl mu, n které sotva uzvedl. Popadl ho a táhl ven, d lník hlasit sténal, nohy m l na n kolika místech zlámané, jedna oškliv krvácela. „Sem!“ ukázala Anna na rovné místo kousek stranou. „Týmy z nemocnice dorazí za chvíli!“ Ková skoro mechanicky poslechl, uv domil si, že její hlas už není ani trochu d tský. P itiskla ruce na d lníkovu ránu a Ková se vrhl zp t mezi trosky. Sv tlo v dlani hodn pomáhalo, rychle odhazoval su a pátral po dalších zasypaných. Na pomoc p ibíhali vojáci i civilisti, pracovali jeden vedle druhého a poda ilo se jim
vyprostit p t dalších. Krom jednoho byli v bezv domí, z ejm v t žkém stavu. Skládali je na místo, které ur ila Anna, John si nestíhal po ádn všímat, co d lá, ale o ividn to neslo výsledky, protože všichni zatím žili. Jak se prach usazoval a viditelnost stoupala, pochopil i, co se stalo. Obrovský ru n pohán ný je áb m l po ástech rozebírat hradební ze a p enášet její kusy stranou. Jenže v okamžiku, kdy vyzvedl první blok, jeho nosník n kde nízko u zem praskl a celá konstrukce se z ítila kolmo p es ulici jako dome ek z karet, p ímo na d lníky dole. Navíc p enášený kus narazil obrovskou silou na st nu hradeb, která se probo ila, v tšinou ven, ale i dovnit na samotné trosky je ábu. Ková odhadoval, že kdokoliv v té chvíli pracoval poblíž, nem l šanci uniknout. Jenže ani dál to nevypadalo o moc líp. „Pomoc!“ kvílel muž u Johnových nohou. Ková a jeden voják ho chytili za ramena a zatáhli, ale za al k i et tak hrozn , že toho okamžit nechali. Ani se nepohnul a bylo jasné pro , ležela na n m samotná konstrukce je ábu, zatížená na druhém konci tunami kamen ze z ícených hradeb. Voják vytrhl z trosek krátkou ty , vrazil ji pod je áb a vší silou zatla il. John se p idal, kov sk ípal a sténal, bezvýsledn . Vy erpan zavrt l hlavou, dusil se potem a prachem. „Nemá to cenu!“ zasípal. „Pot ebujeme pilu, roz ezat to!“ „To potrvá hodiny! Všichni tam um ou!“ Ková bezmocn zaklel – m l pravdu. P i takových nehodách rozhodují minuty, mít moderní záchraná ské vybavení, zabralo by to chvilku. Muž pod je ábem se zoufale zmítal a oni nemohli d lat nic, vedle n j ležel stavbyvedoucí, se kterým prve mluvil, m l pod troskami ob nohy, prošediv lé vlasy slepené krví. „Jd te stranou!“ P ímo za nimi stál vysoký muž v erné uniform . Nem l na sob jediné smítko prachu, pohledná tvá s modrýma o ima, sv tlé vlnité vlasy delší než všichni muži, jaké tu John vid l. „Ustupte!“ na ídil úse n a voják vedle Johna okamžit poslechl. Ková e muž ignoroval jako vzduch, lehce se p edklonil a položil ruce na nosník je ábu. P iv el o i, rty se mu pohybovaly, jako by šeptal n jaká slova, pomalu a pe liv , ignoroval zkázu i ná ek
kolem. Ková se cht l zeptat, co to d lá – když se mu kov pod prsty zachv l, po jeho povrchu se rozb hly jemné vlnky. Kameny na druhé stran zbo eništ zavrzaly, muž lehce divadelním gestem zvedl ruce – a v tu chvíli se celé rameno doslova rozsypalo na tisíce malých lesklých kuli ek, jako by se zm nilo ve rtu , ran ní byli volní. „Dobrá!“ Muž ustoupil stranou a oslovil n koho za sebou. „Je to vaše, Werete, ale s ni ím zbyte n nehýbejte. Mí lidé to budou chtít prohlédnout.“ „Na to zrovna te kašlu!“ odsekl muž v bílém, který se protáhl vedle Ková e. „A vy tu d láte co – pomáháte nebo umíte, jak Elim kouzlí?!“ Po Elimov tvá i se mihl úšklebek. Ten nedostatek uznání se ho nejspíš dotkl, ale ne ekl nic a John s ostatními se znovu vrhli do práce, odstra ování suti šlo te mnohem rychleji. Ková pracoval jako stroj. Nevnímal prach, pot ani bolest v rukou, které si roz ezal o ostré kameny do krve. Sv tlo v jeho dlani dávno zhaslo, ale pokra oval dál, v mysli mu neúprosn odtikávaly vte iny, každá další mohla znamenat n í smrt – n kdo mu siln sev el p edloktí. P ekvapen sebou trhl a zíral na Weretovu tvá . „ íkám, že už m žete p estat!“ „Cože?!“ zasípal, nepamatoval si, jestli n co íkal. „V pracovní et bylo t icet lidí. Jedenáct to minulo, devatenáct jsme vyhrabali. Pokud se k tomu nep ipletl n kdo mimo, máme všechny. Navíc te pot ebujete doktora i vy, jdeme!“ John se narovnal a vzáp tí zavrávoral, Weret ho musel zachytit. „Pozor! Na to, že jste sem p išel pod ezat nám krky, se celkem snažíte! Až mi to n koho p ipomíná, asi je to nakažlivé.“ Ková na jeho poznámku nereagoval, st ží ji vnímal. Vrávoral, snažil se dostat do plic vzduch a p itom si matn uv domoval, že tvá e lidí kolem jsou jiné, všichni ostatní, co s ním na za átku za ali odklízet trosky, byli dávno vyst ídáni. Nem l ani potuchy, kolik asu ub hlo. Místo, kde p edtím skládali ran né, bylo prázdné, zdravotníci práv odnášeli posledního. Ková se vydal za nimi, Weret ho musel podpírat. Krá el jako ve snu, ani nevnímal, do jaké budovy vešli,
probrala ho až bolest v po ezaných rukou. Vy erpan klesl na tvrdou lavici a rozhlédl se. Velká místnost byla p epážkami rozd lena na menší, místo dve í sloužily záv sy z jakési kovové folie. Kolem se na lavicích kr ili lidé, n kdo sípav kašlal, n kdo sténal, jeden d lník si držel zlomenou ruku. Dva muži s bílými rouškami odnášeli dalšího, když odhrnuli záv s, zahlédl John primitivn vybavenou ordinaci, žádné p ístroje, zato na stolku hroziv vypadající sada nástroj na amputace, z ejm univerzální lé ba. Kolem se to hemžilo jako v úle. Weret mu p inesl sklenici nahn dlé vody, pak ale zmizel, a t ebaže n kdo z personálu ob as pohlédl jeho sm rem, nezdálo se, že by jeho ošet ování n koho zajímalo. Ková se tomu nedivil. Jen za chvilku, co se díval, vynesli muži s bednami dva mrtvé, m l ošklivý pocit, že místní zdravotní pé e není podobné nešt stí absolutn schopna zvládnout. Zahlédl Pris, jak se soust ed ným výrazem a rouškou na tvá i mí í n kam dozadu, a pak uvid l Annu. Sklán la se s dalším léka em nad vedoucím stavby, druhou rukou se opírala o l žko a vypadalo to, že sotva stojí na nohou – John ucítil záchv v obav. Ruce ho bolely, ale vstal, voda spolu s chvilkou oddechu pomohla. Došel blíž práv v as, aby v okolním sténání a hluku zaslechl útržek hovoru. „– pot ebuje krev! Jinak to nezvládne ani s magickou pomocí.“ „Nemáme další! Už jsme vy erpali celou hlavní banku. Museli bychom otev ít záložní a tam nejsou prov ení dárci, m že být infikovaná.“ „I kdyby, na korki um e za pár m síc . Bez transfúze Dalbek nemá ani hodinu, necháte um ít nejlepšího inženýra v Dorov ?“ Annin hlas zn l skoro zoufale. „Najd te n jakou A negativní krev, odkudkoliv, p ed Asenat si to zodpovím!“ Pouhé vyslovení toho jména zp sobilo, že doktor zmlkl, ale Ková zvedl p ekvapen hlavu, zvláštní náhoda. „Já mám A negativní. Pokud to pom že, dejte mu ji. Ur it není nakažená, v poslední dob jsem vegetarián.“ Nezdálo se, že by vtip n koho pobavil. Anna se na Ková e rychle zadívala, teprve te si uv domila, že tam je.
„Johne! To bys byl hodný – ale jak to vypadáš, ukaž!“ Rychle si p itáhla jeho pravou dla , z ernalou špínou a zaschlou krví, a za ala na ni kreslit. áry už nebyly tak úhledné, prsty se jí t ásly a Ková si všiml, že l žka neht mají nezdrav nafialov lý nádech, o i m la kaln lesklé. „Anno, co je ti? Nevypadáš dob e.“ „To nic. Jsem unavená, jiní jsou na tom h . Druhou ruku.“ Prava kou se mu za alo rozlévat teplo, bolest ustávala. Anna za ala kreslit na levou dla , jeden tah, druhý. Každý byl pomalejší než p edchozí, p i posledním jí fix vyklouzl z prst . Pokusila se sehnout, ale zavrávorala, kolena se jí podlomila. „Anno!“ Ková ji zachytil v posledním okamžiku. Zadívala se na n j, t ásla se, dech m la m lký, tvá popelavou. „Asenat… vem m k…“ V tu už nedokon ila a Ková ucítil, jak mu hrdlo sev el strach. Opatrn s ní zat ásl, ale byla úpln bezvládná. Doktor na druhé stran l žka tlumen zaklel a v té chvíli Pit prudce rozhrnul zást nu, sta il mu jediný pohled. „Idioti!“ procedil. „Ne íkal jsem, že ji máte hlídat? Nesmí se tolik namáhat, je to dít , proboha!“ „Pot ebovali jsme ji!“ protestoval doktor chab . „Bez ní by nejspíše zem elo mnohem víc –“ „Jo?! Co když zem e ona?“ Doktor nenašel odpov , ale Pit ani žádnou ne ekal. „Pomoz mi!“ kývl na Johna a uchopil Annu za ramena. Nezdržoval se s hledáním nosítek, Ková ho napodobil. Ve dvou ji bez problém unesli, byla snad ješt leh í, než vypadala. P ed budovou už stáli další dva chlapi s bednou, jako supi vyhlížející mršinu. Jeden se nedo kav narovnal v domn ní, že je Anna mrtvá, ale sta il jediný Pit v pohled. Další poryv ledového v tru vhodil Johnovi do tvá e dávku magického zápachu, ot ásl se. „Nezná míru,“ utrousil Pit pro sebe. „To je už podruhé, co ji takhle nesu.“ Stráže u vchodu Asenatiny v že jim beze slova uvolnily cestu a Ková krátce pohlédl ke sv tlu na vrcholku – zá ilo na opa nou
stranu, musel už uplynout skoro celý den. Rychle stoupali vzh ru, teprve te ocenil výhodu šikmých ploch namísto schod . Pit zahnul ke dve ím, které John dob e znal. Zvedl ruku k jednoduchému klepadlu, ale v té chvíli se dve e samy od sebe otev ely. Asenat sed la za stolem, bez masky, shrbená postava st ží patrná v šeru, jen b lmo slepého oka se lesklo. P ed sebou m la rozloženy pláty pavu inové látky, které padaly p es okraj stolu až na zem. Zvedla hlavu, netvá ila se nijak p ekvapen . „Když si hrajete na ch vy, d lejte to aspo po ádn . Dejte ji sem!“ op ela se o h l a vstala, zárove se u stropu rozzá ily dv koule žlutého sv tla. S Ková em opatrn položili Annu do nejbližšího k esla a Pit se narovnal. „Paní, na stavb v že…“ „Jist ,“ mávla Asenat rukou. „Je áb se z ítil a zasypal pár lidí, ale v tšina p ežije, v etn Dalbeka, pokud si tady Francis nerozmyslí své šlechetné zám ry – mám d ležit jší v ci na práci.“ „Ano, paní.“ Pit ukázn n p ikývl a Ková sev el rty. Pohlédl na st l, te ve sv tle se zdálo, že kusy látky jsou mapy s namalovanými zna kami a šipkami – co asi m la tak d ležitého? Hrála si na vojá ky, zatímco lidé venku umírali pod troskami? A jak mohla v d t, co nabídl Dalbekovi, když z nemocnice odešli p ed chvilkou? „V po ádku, m žete jít. Pošlete mi sem Gannadiho a Elima.“ „Ano, paní,“ uklonil se Pit, Ková se jen ušklíbl. Na prahu se ješt oto il, Asenat se sklán la nad Annou, zdravou rukou se lehce dotýkala jejího ela – vzáp tí se za nimi dve e zabouchly. „Žádný strach,“ promluvil Pit. „Ona se o ni postará.“ Práv tahle vyhlídka Johna v bec nenadchla, ale ml el, cítil se p íliš unavený a bolavý. „Jdu zpátky do nemocnice, Dalbek pot ebuje tu krev.“ „Já najdu Elima s Gannadim. Na Annu dám pozor a ty se šet i, nebo se zas utahá, až t bude lé it, znám ji.“ Pit se slab usmál a Ková jen znovu kývl. Na jeden den toho bylo opravdu moc.
1(.* &% & -)" John ani nev d l, jak se dostal do postele. Vrátil se do nemocnice, kde mu Weret odebral krev, ur it víc, než by bylo doma pokládáno za zdravé. Ješt si pamatoval, jak si myl tvá ve v dru slab páchnoucí vody – a probralo ho až klepání na dve e. Zasténal a posadil se na tvrdé posteli. Po ád stejné namodralé šero, po ád stejná zima, další krásné ráno v pekle. „Moment!“ zavr el a protíral si o i, trvalo snad minutu, než došel ke dve ím a otev el. „Ahoj, Johne! Jak se da í?“ usmála se Anna. Vypadala sv že, jako by zrovna vstala z prachových pe in, šaty upravené, vlasy vzorn u esané. „Ujde to,“ zkusil úsm v oplatit, s žalostným výsledkem. „Ale co ty? Co se ti v era stalo?“ „Jenom vy erpání,“ mávla rukou, snad až moc ledabyle. „V noci jsem nespala kv li tomu pavoukovi a arování m pak p ipravilo o všechnu magii. Asenat mi dala svou a rovnou m i uspala, probrala jsem se p ed chvílí. Doufám, že jsem t moc nevystrašila.“ „Nejvíc, když jsi byla s ní. Jak to, že zrovna o tebe se Asenat stará osobn , když na ostatní kašle? Nic ve zlém, ale vážn jsi tak výjime ná? P ece je tu víc léka , ne jen ty.“ Anna zvážn la. „To je pravda, jenže te bude asi t eba každá ruka a léka i lé í jen t la. Dobrý lé itel by m l d lat víc, snažit se dát ostatním to, co nejvíc pot ebují.“ „Ano? A co myslíš, že pot ebuje Asenat?“ „Víru v lidi. Ale te poj , chce s námi mluvit.“ „Pro ?“ Ková ucítil, jak ho ospalost za íná rychle p echázet.
„Nevím. Možná kv li tomu nešt stí, je toho plné m sto. Asi to nebyla nehoda, Elimovi muži tam prý n co našli.“
„Nevíš co?“ „Ne, s Elimem se zrovna nekamarádíme.“ „Opravdu? Myslel jsem, že ty se kamarádíš s každým, s Pitem, s Asenat, s…“ Poslední jméno nechal nevyslovené, ale Anna si ho domyslela, zadívala se na Ková e už bez úsm vu. „Možná to tak nevypadá, ale já si p átele vybírám. Tebe jsem si vybrala, když jsi m chránil p ed tím pavoukem – a ne proto, že jsi to ud lal, ale jak. Vid l jsi, že jsem v nouzi, a jednal bez váhání. Tak by se t eba Elim nechoval. Možná by mi pomohl, ale nap ed by si našel chvilku na zamyšlení, co z toho bude mít, jestli mu to p inese lepší pozici u Asenat nebo mi to jednou bude moci p ipomenout. Dost lidí to d lá stejn , asto automaticky, že si to ani neuv domují, ale ty nebo Pit takhle nep emýšlíte a proto vás mám ráda. A co se tý e jeho – X-Hawk je jediný lov k, kterého bych myslím dokázala zabít.“ Ková neodpov d l. Díval se jí do o í a místo malé holky znovu vid l n koho mnohem, mnohem staršího – Anna krátce kývla. „Poj už. Asenat nemá ráda, když n kdo chodí pozd .“ Vzala ho za ruku a on ji zamyšlen následoval. P itom si znovu všiml, že má zahojené dlan a o ranách z minulých dn dávno neví, i bolest hlavy zmizela, mít Annu na své stran se vážn vyplácelo. Zarazil se – vyplácelo? Kdy za al hodnotit druhé podle toho, zda se mu jejich p átelství vyplácí? Neuvažoval už nakonec také tak, jak ekla, jen se mu na to ob as poda ilo zapomenout? Ta myšlenka ho nep íjemn zarazila, ale sou asn se p ed nimi otev ely známé dve e a Ková ji rázem pustil z hlavy. Asenatina sí byla prázdná. K esla i st l zmizely a sv tla u stropu zá ila tak jasn , až musel p iv ít o i, ale malý stolek v rohu post ehl okamžit . Ležely na n m úhledn rozložené zbran , me e podle velikosti, dýky, vrhací nože. Asenat s maskou na tvá i stála vedle, v pravé ruce svoji h l. „Dobré ráno, Francisi. Doufám, že ses vyspal dob e, mám pro tebe dárek.“ Ková by p ísahal, že se p i t ch slovech za maskou usmívá, ale Anna se zatvá ila spíš vyd šen . „Dárek?“ otázal se.
„Ano. M žeš m zkusit zabít.“ ekla to naprosto samoz ejm , ale Ková znovu pohlédl na zbran a navzdory situaci se málem rozesmál. „Vyzýváš m na souboj?!“ „Pokud tomu tak chceš íkat – a p ece proto jsi tu. Dám ti šanci to ud lat, a navíc estn , tvá í v tvá . Není snad pro vojáka nejlepší dárek možnost splnit rozkaz? Takže prosím! Vyber si zbra , kterou chceš, já jsem p ipravena.“ V Annin tvá i se mihl úlek. Ková si všiml, jak ustoupila o krok, pry od zbraní, a d razn zavrt la hlavou. „Ne,“ odv til pevn . „Nejsem takový hlupák, abych dal tvým strážím záminku m zabít – ani, abych bojoval s me em proti arod ji.“ „Máš mé slovo, že v našem duelu nepoužiji magii ani sv j hlas a pokud usp ješ, gardisté se t ani nedotknou. Anno, ekni mu, jestli lžu!“ „To nemusíte,“ hlesla Anna tiše. Stála už v samém kout a vypadala, že by šla ješt dál, kdyby m la kam. „Tak vidíš, Francisi. Nebo je problém jinde? Nelíbí se ti výzbroj? Možná bys radši tu svoji dobrou pušku, abys mi mohl zamí it z pár set metr do zad. No tak! Když p ineseš Agentu e mou hlavu, budeš hrdina. Pochválí t jako poslušného psa, nechají p es noc b hat v zahrad – jen poj ! K noze!“ Její výsm ch bodal jak rozžhavené jehly a John si vybavil první noc, když mu ochromila nohy a bavila se jeho bezmocí – ucítil, jak ho za íná zaplavovat vztek. „Jak chceš!“ procedil tiše. „Potrpíš si na lekce. Asi jednu pot ebuješ sama!“ Natáhl se ke stolku a do dlan mu vklouzl jednoduchý me . Máchl jím, ost í se v bílém sv tle zalesklo. Anna se v kout p ikr ila, sjela podél zdi na zem a kolena p itáhla k brad , ale Ková ji nevnímal, sledoval Asenat, klidn stála, i když jí vyrazil vst íc, ty i metry… Sekl p ímo z kroku, rychle, p esn – a vedle. Asenat se pohnula d ív, proklouzla p ímo pod ost ím a ješt ho koncem hole ude ila do ramene, lehce, ale Ková p esto zasykl bolestí. Ustoupil a p ekvapen
se tam podíval, v košili byla propálená díra a na k ži m l ránu, jako by mu n co vykouslo malý kousek masa. Ješt post ehl, jak vl í hlav na konci hole rud zazá ily o i. Asenat se sípav zasmála. „Vidíš, Francisi? To jsou zas moji psi. Už dlouho nejedli, jsou trochu divocí.“ Mávla holí a z vl í tlamy se vymrštila p lmetrová štíhlá epel. H l se rázem zm nila v krátké kopí a John m l dojem, že Anna v kout tiše zak u ela. Za al zuby. Oto il se a bez p ípravy ude il, další bleskový výpad. Tentokrát se snažil s její rychlostí po ítat – zbyte n . Kovov to t esklo, když srazila me stranou a sekla vzh ru. Usko il, kopí ho p esto škráblo na krku, pálilo to stejn jako „kousnutí“ p edtím. „Jaká bída! Kdybych cht la, kutálí se tu už tvá hlava. Vážn nemají Ková i rovnováhy nikoho lepšího? Jsem p ece p íliš zbab lá, abych si d lala špinavou práci sama, musím mít poskoky jako Pit.“ „Nemáš šanci!“ vyhrkla Anna v kout . Zn lo to zoufale a Ková e zamrazilo. V d l, že neminula, opravdu ho cht la jen škrábnout, hrála si s ním… Za al zuby a zaúto il, rychlou smrští navazujících úder . M la jen jednu ruku, kulhala, podle všech pravidel musel mít p evahu, být mnohem lepší. Jenže se d l pravý opak. Asenat jeho údery odrážela s neskute nou lehkostí. Jako by pokaždé v d la p edem, kam chce ude it, neustoupila ani o krok, p ipomínalo to zkušeného šermí e, který jen pro zábavu bojuje s malým d ckem – a pak náhle vyrazila. Nepodobalo se to ni emu, co znal. Žádné finty, žádná technika. Pouhé jednoduché rány, ale tak rychlé, že je sotva post ehl. První dv odrazil, ale najednou mu p ed o ima vybuchl oh ostroj. Upadl na kolena k jejím nohám, skoro pustil zbra , hrudník v ohni, m l pocit, že mu p erazila všechna žebra – nebodla ho, jen ude ila epelí. Koncem kopí lehce pohladila jeho tvá , chladný kovový dotyk. „Copak? Bolí to? Možná ti pak p j ím n co na vylé ení, t eba tvé vybavení na akci – vstávej! Ješt jsme ani neza ali!“ Z krutého výsm chu v jejím hlasu tuhla krev. Ková cítil, jak mu vztek vhání do t la žár, p emáhá i bolest, znovu sev el me . „Ne, Johne!“ vyk ikla Anna zoufale. „Nech toho, zabije t !“
Neodpov d l. Aniž jen mrkl, bez sebemenšího varování se p ímo z kleku vymrštil a al vzh ru, bleskovým úderem, do kterého vložil všechno. lov ka by nejspíš p esekl vejp l, nemohla být tak rychlá! Ost í zasáhlo jen vzduch. V bec nepost ehl, jak to ud lala, jako by tam najednou nebyla. Me jí neškodn prolétl u hlavy a vzáp tí mu vrazila druhý konec kopí zdola do p edloktí. Kosti v jeho paži praskly jako zápalky. Vyk ikl bolestí, me mu vypadl. Leva kou jí hrábl po hrdle, aspo ji strhnout k zemi… Ani se nehnula. Bylo to stejné jako Annin zápas s Gannadim, jenže te se na jejím míst ocitl sám, byl o hlavu vyšší, možná o polovinu t žší, ale práv tak mohl chtít povalit skálu. Dop ála mu vte inu, aby si ten fakt uv domil – a pak se prost ohnala, skoro nedbale, jako pes, co chce jen n co obtížného vyt ást z kožichu. P elet l místnost, narazil na stolek se zbran mi a s rachotem ho p evrátil. Na zemi za ním z stala krvavá stopa, z otev ené zlomeniny paže se krev jen valila. Sou asn n co kovového prolétlo vzduchem, cinklo o podlahu a zastavilo se mu p ímo p ed obli ejem, pov domý vále ek s namalovaným erveným k ížem, regenerátor Agentury. „Tady! Možná ti to p jde líp, jen knoflík, který sta í zmá knout – tak co, Francisi? Po ád ekám, kdy za neme opravdu bojovat.“ Ková neodpov d l. P ístroje se ani nedotkl, na takové zran ní by stejn p íliš nepomohl. Zatápal leva kou a nap l poslepu našel rukoje dalšího me e. Op el se o n j, uklouzl po vlastní krvi, ale vstal, Anna tiše, bolestn zakvílela. Zadíval se na Asenat, vid l ji v mlze, krev cítil i v ústech. Pomalu rozev el prsty a nechal me spadnout na podlahu. „Ne!“ promluvil t žce. „ íkal jsem… že nebudu tvá hra ka! Najdi si… jiného šaška!“ Oto il se. Deset metr ke dve ím bylo jako sv telný rok, ale ud lal první krok, pak druhý. „St j!“ Ková nereagoval. Jako by m l na každé noze stokilové závaží, p esto šel dál, dve e byly po ád tak daleko… „ ekla jsem, abys z stal stát!“
Asenatin hlas šlehl vzduchem jako bi , ale paradoxn mu to dodalo sílu, další krok. „Ke mn se nebudeš otá et zády!“ Asenat švihla rukou. Kopí prolétlo t sn nad Ková ovým ramenem, pro ízlo mu ucho a zasáhlo ze u dve í. epel do ní hladce zajela a vzáp tí kameny kolem pukly, v malé explozi se rozlet ly na všechny strany. Síla výbuchu Ková e porazila. Krev mu stékala po hlav , ale znovu se pokusil postavit, ješt t i metry, nezáleželo na tom, co bude pak, jen dojít k t m dve ím… Anna se mu vrhla na krk, vlastní vahou ho p itla ila k zemi. „Ne, Johne! Nevstávej! Z sta ležet!“ Pokusil se ji shodit, ale držela se jako klíšt . Nakonec se nap l zvedl i s ní, bylo by to skoro legra ní, nebýt krve všude okolo, a Asenat se pohnula. Vyrazila k nim, tiše, kovová plocha místo její tvá e se leskla. Sehnula se, zvedla pohozený me … „Ne! Prosím vás, nechte ho!“ Anna se oto ila elem k ní, p esto Ková e stále kryla vlastním t lem, jeho krev jí umazala šaty i tvá . V tom výk iku bylo zoufalství, strach, ale i odhodlání – a Asenat se zastavila. „Opravdu ti na n m tolik záleží?“ promluvila tiše. „Nezapome , pro p išel. Cht l zabít i tebe a ud lal by to.“ „Neud lal! Lhali mu, ale on takový není, a vy jste m cht la zabít taky! V d la jste, co bude, cht la jste, abych to vid la – vidím! Ale jestli ho vážn musíte zabít, zabijte nás oba!“ T i vte iny naprostého ticha. Ková se už nepokoušel postavit, nem l sílu, a Asenat pomalu zavrt la hlavou, najednou vypadala spíš pobaven . „Nechápu, jak n kdo jako ty p ežil v Agentu e p l roku.“ „No, vlastn tam ješt nejsem p l roku,“ polkla Anna nasucho. „Aha. Tím se dost vysv tluje. Dobrá tedy. Uvidíme, jestli máš pravdu. Pokud ne, prob hne další lekce už bez tebe.“ Obešla je a vyšla ze dve í, na prahu se krátce zastavila a zvedla svoje kopí. epel s tichým zasy ením zajela zp t, zas to byla skoro oby ejná h l. Asenat se mrzut zadívala na rozbitou ze . „Musím to nechat opravit – a za t i hodiny je zasedání Rady. Oba vás tam chci mít.“
Dve e se za ní zav ely a ve stejném okamžiku zhaslo sv tlo u stropu. Ková vydechl, ješt ucítil lehké šimrání fixu na tvá i, a pak už nebylo nic.
"1
()-
John Ková vkro il do dve í, následován Annou, dva ml enliví gardisti v erném za nimi zav eli. Rozhlédl se, tuhle místnost vid l poprvé. Nacházela se v p ízemí v že a byla v tší než Asenatina pracovna, dlouhý st l s k esly okolo, na st n za ním velký kus látky s nakreslenou mapou. Ve st edu ležela Dorova a z ejm zahrnovala okolí n kolika stovek kilometr . Johnovi se zdálo, že je stejná, jakou vid l prve u Asenat, ale nebyly na ní žádné zna ky – rychle p esunul pozornost k lidem u stolu. Asenat s maskou na tvá i sed la v ele, za jejím k eslem stál nehybný Pit. Z dalších John ty i znal – Gannadi po Asenatin levici, Elim napravo se opíral v k esle s nenucenou elegancí, pohledem ob as zavadil o Pris, která m la fialové kruhy pod o ima a vypadala unaven . Vedle ní se choulil bojácn vypadající mužík Hex, se kterým se Ková prve srazil ve dve ích u Asenat, i te vypadal, že by byl nejrad ji n kde úpln jinde. Další ty i židle byly prázdné, poslední muž sed l sám na konci stolu, jako by se ostatní štítili k n mu p iblížit. Jeho tvá p ipomínala lívanec, ze kterého mrkala dv malá, skoro krysí o ka. Nebyl nijak zvláš tlustý, Ková už vid l širší, ale ve srovnání s ostatními v tomto sv t tak vypadal, zdálo se, že jeho t lo z k esla skoro p etéká. Johnovi v noval pronikavý pohled, jinak nikdo nepromluvil, ve vzduchu bylo cítit nap tí. „ ekali jsme na vás,“ promluvila nenucen Asenat. „Doufám, že se cítíš lépe, Francisi.“ V té v t nebyl žádný výsm ch a vlastn to nebyla otázka. Ková jen pokr il rameny.
„Ano,“ odv til krátce a usadil se vedle Hexe. P itom se zadíval na pravou ruku. Lehký obvaz byl už skoro zbyte ný, na jeho povrchu práv bledly poslední áry magického ornamentu, bolest už tém necítil. Když se probudil, ležel ve svojí posteli, p ikrytý dekou. Na okamžik mu blesklo hlavou, že to byl možná jen sen, ale pak si uv domil, že má na ruce práv tenhle obvaz, což bylo jeho jediné oble ení – a že Anna stojí u postele a pozoruje ho. „Sakra!“ rychle se posadil a p idržel si deku u pasu. „Promi … jak –“ „Neboj, tvá est je v naprostém bezpe í. Moje t lo ješt neza alo procházet pot ebnými hormonálními zm nami, jenom jsem t s Pitem dostala do postele. Jak se cítíš?“ „Fajn,“ zavr el. „Vážn úleva.“ P esto si uv domil, že zrudl, a Anna vyprskla smíchy. „P edstav si m , jak – nebo ne, radši si nep edstavuj. A to jsem ti p vodn cht la vynadat,“ povzdechla si. „P kn mi dáváš. Lámeš Pit v rekord v po tu zran ní za den, ale tvé t lo nemusí tolik magie snést, zkus se te n jakou dobu mírnit.“ Ková se ušklíbl. „To ekni spíš Asenat, prý žádné áry…“ Za al se zvedat z postele, ale Anna mu položila ruku na rameno. „Te m pozorn poslouchej, Johne. Nemyslím si, že se chováš jako hlupák. Ty jsi bojovník. Takoví jsou pot eba, vážím si toho, že si nevolíš nejsnadn jší cestu. Pom žu ti, pokud budu moci, ale prosím, nepospíchej tolik na smrt. Ztratila jsem už hodn p átel.“ Pustila jeho rameno a ustoupila. Ková náhle nev d l, co íct, vid l její pohled, vzpomn l si, jak ho zakryla vlastním t lem – rad ji jen kývl. Sáhl po nových šatech na židli, Anna se decentn oto ila. „Posp š si, musíme na to zasedání. A k tomu, co jsi ekl – kdyby Asenat vážn za ala arovat, seškrabávali by t ze zdi. To, co jsi p i tom souboji vid l, byl jen následek n kterých jejích úprav. Špi koví arod jové vylepšují své t lo pomocí kouzel, jako si kyborgové montují mechanické sou ásti. Takové zm ny se už nedají jen tak vrátit nebo vypnout.“
„Jo,“ p ikývl suše. „N kte í lidé nemají nikdy dost a ona je nap l blázen.“ „Není, Johne. Znám ji, Asenat zu ila. To, že t cht la tak najednou zabít, ur it m lo n jaký d vod. Asenat má poslední dobou starosti, a p edstav si, co asi m že d lat starosti n komu jako ona. Bojím se, že se to brzy dozvíme,“ Anna vypadala zase unaven a ustaran , jeho lé ení jí muselo znovu vzít hodn sil. Te , když sed l u stolu a díval se do tvá e Asenat, v kovové masce ani jejím hlasu nepoznal nic, ani náznak obav, radosti ani jiného citu. „Dobrá,“ promluvila klidn . „Než p ejdeme k hlavnímu bodu, jak pokra uje vyšet ování posledních incident ?“ Elim pokr il rameny. „Jak jsem ohlásil. Na podp rách je ábu se našly jasné stopy, n kdo je na ízl tak, aby p i v tší zát ži praskly. Muselo k tomu dojít už ve skladu, sestavil jsem seznam lidí, co tam m li p ístup. Postupn je vyslechneme, ale je jich mnoho, popravd e eno, ne ekám konkrétní výsledek.“ Asenat lehce naklonila hlavu. „Zajímavé. Jako bych tu slyšela n jakou ozv nu. Netvrdil jste skoro totéž i ohledn té nehody na pavou í farm ? Vaše výsledky poslední dobou nejsou osl ující.“ „Jsem si toho v dom, paní,“ p ipustil Elim hladce. „Jenže už ne ešíme nahodilé incidenty nebo výtržnosti. Útoky z poslední doby jsou dob e organizované. Domnívám se, že kanibalové si vytvo ili v Dorov vlastní sí , mají v dce a ten není žádný hlupák. Snaží se cílen destabilizovat situaci ve m st , jsou stále drzejší. Bojím se, že v erejšek zdaleka nebyl konec.“ „Dejme tomu. Jaké máte návrhy na ešení?“ „P edevším pot ebuji víc lidí. Celý bezpe nostní sbor má t icet len . To je zoufale málo, stejn jako rozsah našich pravomocí. Pokud bychom m li t eba možnost provád t d kladn jší výslechy podez elých…“ Po Gannadiho tvá i se mihl úšklebek. „Pro to sloví ka ení, Elime? Nazvi to hezky pravým jménem, mu ení – a dodej, že chceš jenom provád t ve ejn , co tvoji pomaha i beztak d lají tajn už te , jako si Fentovi hoši tahají ob dy z kádí.“
Tlustý muž se zatvá il dot en , Elim zabodl pohled do Gannadiho obli eje. „Zase jste naslouchal klep m ze dna láhve? Možná byste se k ní m l zas vrátit. A mezi opat ení, která navrhuji, pat í i rozší ení rejst íku trestných in o další položky jako ší ení pomluv.“ „Pomluv nebo pravdy?“ Elim se už nadechoval k odpov di, ale Asenat ho p erušila. „To sta í. Co se tý e pravomocí, zatím jste m nep esv d il, že by jejich rozší ení p ineslo jiný efekt než nár st p esn té ned v ry, kterou nep átelé Dorovy cht jí. A na zvýšení po tu muž rozhodn není vhodná doba. Co stav zran ných?“ „Dva dosud v kritickém stavu, ostatní v etn radního Dalbeka mimo ohrožení,“ odpov d la Pris okamžit . „Byla by to dobrá možnost, pokra ovat v mém projektu, pokud byste dovolila…“ „Ne,“ p erušila ji Asenat. „Váš projekt skon il, ovšem práce budete mít dost. Poskytnu vám více personálu a budovu t etího skladu, inženýrské odd lení ji vyklidí, stavba v že se do asn odkládá. Z ídíte tam záložní nemocnici. Doporu uji za ít co nejd ív s výcvikem jednotek první pomoci. Dále chci, aby do dvou dn všichni vojáci, kte í v n m dosud nejsou, odevzdali vzorky do reproduk ního programu.“ Pris na okamžik ztuhla, ale pak p ikývla. „Rozumím.“ „A radního Dalbeka p esunete ješt dnes sem, chci ho vyslechnout sama.“ „Ano, paní.“ Fenta na konci stolu p iv el o i a zadíval se Asenat do tvá e. „Elim nedostane víc lidí, ovšem Pris ano a ješt novou budovu. Má cvi it pohotovostní jednotky, Gannadi je dokonce st ízlivý – paní, co se chystá? O ekáváte n jaké potíže?“ „Potíže? Ne. O ekávám Zvrácence.“ Asenat to ekla skoro pobaven , ale následovalo hrobové ticho. „Bože!“ hlesl vyd šen Hex. „Myslel jsem, že to jsou jen e i…“ „Kapitáne?“ Gannadi vstal. Došel k map na zdi a promluvil, vážn a pevn .
„V posledních týdnech sledujeme nezvyklé pohyby v Pustin . P evážn jde o pára e, velké skupiny, dvacet i víc. Nebojují spolu a pohybují se stejným sm rem, velice netypické chování. Vyslali jsme další skupiny zv d . T i úpln zmizely, ale tvrtá se vrátila v era. V kotlin p t dn cesty severn , tady,“ ukázal na jedno místo mapy, „se houfuje možná dva tisíce stv r, a to organizovan . Je jen jediná v c, která to mohla zp sobit.“ „Navíc cítím silný magický pohyb,“ navázala Asenat. „Teprve se adaptuje na naše prost edí, shromaž uje sílu, ale to nepotrvá dlouho a já na to nebudu ekat. Za t i dny se p ipraví všichni bojeschopní vojáci vyjma nouzové stráže a mé gardy. Pak mu vyrazím naproti. Chci ho p edejít a zaúto it první. Kotlina má jediný východ. Pokud dorazíme v as, p ehradíme ji a pobijeme Zvrácence i jeho stv ry d ív, než stihnou napadnout m sto.“ Elim lehce zvedl obo í. „Ambiciózní plán, ale všichni vojáci krom gardy, to je kolik? Dev t set muž , když zahrneme rezervy. A proti tomu dva tisíce pára , Zvrácence nepo ítaje?“ „To je sebevražda!“ tém vyjekl Hex. „P ipouštím, že po etní rozdíl je zna ný. Ovšem ten se nezm ní, ani když z staneme tady.“ „Budeme ale v bezpe í za hradbami!“ Asenat se pomalu p edklonila. Op ela se zdravou rukou o st l a Ková p ímo cítil její pohled, pálil i skrze masku. „Hexi, až p jdete ven, prohlédn te si ten… artefakt na nám stí. Je pon kud patetický, ale m ítka celkem odpovídají. Pokud z staneme tady, i když se ubráníme pára m, což zdaleka není jisté, jakmile dorazí Zvrácenec, za deset minut nebudeme mít žádné hradby a za dalších dvacet žádné m sto. P ímý útok bude obtížný, ale je nejlepším ešením – a já s vámi to rozhodnutí nekonzultuji. Oznamuji vám ho. M žete se s tím smí it nebo odstoupit z Rady a smí it se s tím pak. Co si vyberete?“ Hex polkl nasucho. Zadíval se na Asenat – a pomalu dosedl zp t. „Myslím, že se s tím smí ím hned, paní.“
„Výborn . Z p ítomných se útoku zú astní samoz ejm kapitán Gannadi, ur í si zástupce, který p evezme obranu m sta. Dále m doprovodí Francis.“ Všechny pohledy se okamžit sto ily k n mu a Ková za al zuby. „Pro já?“ „Protože jsi voják a budu pot ebovat každou ruku. Navíc t chci mít na o ích.“ Jasn ji to íct nešlo, po Elimov tvá i se mihl pobavený úsm v. „V tom p ípad zbývá do ešit otázku, kdo bude zastupovat vás, paní.“ Jeho hlas zn l jasn nedo kav a Asenat p ikývla. „Jako svého zástupce jsem vybrala Annu.“ Vte ina naprostého ticha. Ková se rychle ohlédl. Anna sed la nehybn jako kámen, jen pobledla a zdálo se mu, že její ruka na desce stolu se chv je. Elim zalapal po dechu. „Cože?. To je vtip! Je z Agentury a je dít , proboha! Nemá pon tí, co taková funkce obnáší!“ „Není dít o nic víc než vy a na rozdíl od ostatních p ítomných jsem si jistá, že jí nechutná lidské maso. Navíc op t diskutujete v nepat i né chvíli!“ Místností zavanul ostrý tón hrozby, Elim s viditelným úsilím ztišil hlas. „Odpus te, paní. Jist jste to rozhodnutí dob e zvážila. Rád bych v tom p ípad požádal, abych se zú astnil tažení s vámi. Myslím, že tam budu platn jší.“ „Oce uji to, ale ne. Z stanete a udržíte do mého návratu po ádek. O ekávám, že Annu ve všem podpo íte.“ „To je hloupost! Jsem vedle vás nejlepším arod jem Dorovy! Má p ítomnost v bitv by…“ Asenat nepromluvila. Ne ekla jediné slovo, nepohnula se – ale Elim umlkl v p li v ty a Ková cítil, jak mu t lem prob hla vlna chladu, nepochyboval, že chybí jen okamžik… „Omlouvám se, paní.“ Elim pomalu vydechl. „Pokud je to vaše v le, samoz ejm z stanu. Anna bude mou pomoc jist pot ebovat.“ V bec to nezn lo srde n , spíš naopak.
„Jaká je šance, že se vrátíte celá? Že se všichni vrátí?“ promluvila kone n Anna tichým, pe liv kontrolovaným hlasem. „Je milé, že se aspo n kdo zajímá,“ p ikývla Asenat. „To se nedá odhadnout. Pokud je Zvrácenec stejn silný jako ten poslední a nám se ho poda í p ekvapit, jsou vyhlídky dobré. Pokud je ale siln jší nebo se dá do pohybu d ív a p ekvapí nás ješt v Pustin , šance prudce klesají – pro všechny.“ „Rozumím,“ Annin obli ej byl bez výrazu. „Ráda bych s vámi mluvila o samot , až ukon íte zasedání.“ „Jist . Vlastn už jsem na konci. Všichni mají dva dny, aby p ipravili svá odd lení. Samoz ejm to neujde pozornosti, lidé ve m st nejsou tak hloupí, jak si n kte í z vás myslí,“ Ková m l silný pocit, že to sm ovalo k Elimovi. „Je na vás, abyste je uklidnili a zamezili nepokoj m, oficiáln vše oznámím ráno. M jte na pam ti, že tohle je nejhorší krize, jaké Dorova v tomto století elí. Podle toho budu posuzovat vaše úsp chy i chyby. To je vše.“ Asenat vstala a ostatní ji napodobili. „Promluvíme si, Anno – ale nap ed chci mluvit s vámi, pane Hexi!“ Asenatin hlas byl ostrý jako n ž a Hex ztuhl. Obli ej mu zpopelav l, rychle otev el ústa – a zas je zav el. „Ano, paní.“ Se sklopenou hlavou Asenat následoval, Pit krá el bez vyzvání za ním. „Ten se pobaví,“ ušklíbl se Elim, sotva za nimi zapadly dve e. „Škoda, že to nejsi ty,“ odsekl Gannadi. „Je mi jasné, co rozpoutáš, když tady Asenat nebude, ale radím ti, mysli na jedno – ona se vrátí! A já ud lám všechno, abych byl s ní.“ „Ty se radši starej, aby ti p lka tvé slavné armády neutekla, než v bec vyrazíte,“ odsekl Elim. „Mají p ece opory – opilce, mimino a agenturního poskoka,“ sjel pohledem Annu a Ková e. Oto il se, bez ohlédnutí vyrazil z místnosti. Ková post ehl, že nepatrn kulhá, vykro il rychle za ním, ale Anna ho chytila za rukáv. „Nech ho, Johne. Je lepší, když nás podce uje.“ Fenta se za Elimem zadíval a povzdechl si. „Takové necivilizované chování, jak smutné. Musím bohužel jít, potrvá, než p ipravíme jídlo pro tolik lidí – nashledanou, Anno.“
Vyšel ze dve í a Pris se ml ky protáhla za ním. Gannadi vypadal, že má ješt n co na jazyku, ale nakonec sáhl do kapsy a vytáhl plochou kovovou láhev. Ková se skoro usmál, jak pov domý p edm t to byl. Odšrouboval ví ko a krátce se napil, vzáp tí se omluvn zadíval na Annu. „Jenom jednou. Dáte si?“ nabídl Ková i. „Rád.“ John opatrn ochutnal – a m l co d lat, aby to rovnou nevyplivl na podlahu, dáviv se rozkašlal. „Bože, z eho to je?!“ „Neptejte se!“ zašklebil se Gannadi. Chystal se láhev schovat, ale Anna se po ní natáhla. Gannadi z stal málem s ústy doko án. „Ehm, tohle není zrovna pití pro malé holky.“ „Já vím.“ Anna prstem opatrn ot ela okraj, str ila ho do úst a okamžit se zašklebila. „Pfuj! Chutná to jak desinfekce.“ „Jo,“ kývl Gannadi. „Myslím, že Pris to tak používá.“ „Dík, znovu jsi mi p ipomn l, pro nepiju,“ vrátila mu láhev. „Jak se cítíš, jako nová vládkyn sv ta?“ zeptal se John pobaven , ale jeho pohled byl vážný. „Zrovna tohle bych si ráda s n kým vym nila. Poprosím Asenat, jestli si to nechce rozmyslet, ale myslím, že to bude marné.“ „Ale pro ty? Pro to nedá Elimovi, celý se na to t ese.“ „Práv proto, nejspíš. A navíc…“ Dve e její v tu p erušily. Hex vyšel ven, místnost p eb hl skoro poklusem – Ková m l na okamžik pocit, že v jeho obli eji zahlédl krev. Pit ve dve ích jen kývl a Anna si povzdechla. „Ne ekej na m , Johne, te to bude asi na dlouho. Uvidíme se pozd ji.“ „Dob e. Bu opatrná, Anno.“ Anna jen chápav kývla. „Já vím. Jestli m tu ale n kdo zabije, nejspíše to nebude Asenat. Horší je, že pro tebe platí opak.“ P ešla místnost a dve e se za ní zav ely. Gannadi si dlouze povzdechl.
„Poj te. Pokud jdete s námi, musím vám sehnat výstroj a taky vysv tlit pár v cí. Zabere to as a já toho te budu mít až nad hlavu. Brzy o ni možná všichni p ijdeme.“ Ková zachmu en p ikývl. Vlastn m l úpln stejný pocit.
&
2
*+ 3
,' ,
John otev el o i a zamrkal do šera. Nebyl si jistý, co ho vlastn vzbudilo. Nejspíš nic podstatného, jen další zlý sen, po Gannadiho p ednášce o taktice padl do postele jak zabitý… Jemný, kovový šramot. Ková nepromluvil. Nezadržel dech, nep evalil se, jen nepatrn pohnul hlavou, aby zjistil, odkud zvuk p ichází. Byl docela tichý, jako myš hlodající pod podlahou – jenže tady žádné myši nežily. Šramot se ozval znovu, poznal, že jde ode dve í. Riskl to, zvedl hlavu a zadíval se tam. Post ehl pohyb, závora na dve ích se sama od sebe pomalinku nadzvedávala. Netušil, jak je to možné, ale a to d lal kdokoliv, dával si záležet, aby z stal potichu – to nebude p átelská návšt va. Natáhl ruku. Batoh s výstrojí od Gannadiho si položil vedle postele, úpln naho e ležel me a krátká dýka. Ková ji vytáhl z pochvy dv ma prsty, pomalu, aby nevrzala, položil ji naplocho ost ím dol a zakryl rukou. Stihl to práv v as, vzáp tí se ozvalo klapnutí, závora byla naho e. Dve e se pootev ely, nezvaný návšt vník chvilku ostražit naslouchal, ale když se nic ned lo a Ková oddechoval stále stejn pravideln , odvážil se otev ít úpln . John slyšel kradmé kroky – byli dva. Jeden z stal u dve í, z ejm dával pozor, druhý p istoupil k
posteli. Ková se nepohnul. Klidn ekal, o i zav ené, svaly uvoln né, jen smysly napnuté k prasknutí. Šoupavý zvuk oceli tažené z pochvy. John se bleskov oto il a švihl rukou vzh ru. Muž v erném s maskou na tvá i strnul. Bez hlesu zíral na dýku, která mu náhle tr ela z hrudi, v o ích šok, p ekvapení a nakonec prázdnotu. Zachrapt l a sesul se k zemi, me p ipravený k úderu mu vyklouzl a hlasit za in el o podlahu. Muž u dve í se oto il. Byl pln soust ed ný na chodbu a zvuky, které slyšel, si z ejm vykládal jako John v konec. Vyt ešt nýma o ima zíral na mrtvého spole níka a Ková e, který mu práv vytahoval zakrvácenou dýku z prsou, ten pohled na n j byl evidentn moc – oto il se a vyb hl ze dve í. Ková ho skokem následoval. Stále ješt vládla „noc“, chodby paláce byly ztichlé a prázdné. John nem l chu volat o pomoc, tohle si vy ídí sám. Vet elec b žel nehlu n , na akci se dob e p ipravil, Ková ovy bosé nohy naopak hlasit pleskaly o kamennou podlahu, nem l as se ani obout. Prob hli hlavní chodbou a po plošin dol . John za al muže dotahovat a ten to vycítil, pokusil se ješt zrychlit. Vb hli do p ízemní haly, i ta byla prázdná. Muž zamí il podle o ekávání k východu, ale v posledním okamžiku si všiml hlídek v erném a došlo mu, že takhle se kolem nich ur it neproplíží. Chytil se jednou rukou sloupu a t sn p ed vchodem prudce zm nil sm r. Ková toho využil a nadb hl mu, už nem l šanci utéct, v naprosté panice se nelogicky vrhl proti zdi – a zmizel. John se v posledním okamžiku zarazil. M l dojem, že zaslechl tlumený úder, ale víc nic, v hale vládlo hrobové ticho. Ned v iv si st nu prohlížel, ani zblízka nevid l nic neobvyklého. Opatrn natáhl ruku – bez odporu prošla skrz. Necítil bolest ani nic zvláštního, opatrn nakro il… „Co to tam d láš?!“ ozval se podezíravý Pit v hlas od vchodu, John sebou trhl leknutím. „Já nic,“ opá il. „Jeden chlap tam ale zrovna vb hl.“ „Jdi od toho. Jestli je uvnit , je mrtvý. Co se stalo?“ Ková rychle ustoupil zp t.
„Dva chlapi m p epadli. Jednoho jsem vy ídil, druhého honil sem, pak najednou prob hl skrz tu ze .“ „Ta ze je iluze. Za ní je prý chodba a dve e s n jakým magickým symbolem, když se na n j podíváš bez klí e, zabije t . P ístup tam má jenom Asenat, ani gardisté dovnit nesmí – uhni.“ Pit si klekl, ruku pono il po rameno do st ny a zašátral uvnit . Pak za al n co tahat, John se p idal a za chvíli bylo t lo atentátníka venku. Ková se k n mu sklonil, opravdu byl mrtev, o i vyt ešt né, u obou uší stružky zasychající krve. Pit mu stáhl masku a tiše, ale procít n zaklel. „Znáš ho?“ zvedl John p ekvapen obo í. „Bohužel. Gannadiho d stojník.“ „Cože?! ekal bych spíš Elimovy lidi.“ „Já taky,“ povzdechl si Pit. „Tohle poslouží nejvíc jemu. O er uje Gannadiho, kde se dá, až se to provalí, Asenat ho bude muset odvolat nebo zabít, zrovna te !“ „A musí se to provalit?“ Ková rychle uvažoval. „Nev ím, že ty dva poslal Gannadi. Šli na vlastní p st nebo pracovali pro n koho jiného, možná zrovna pro Elima. Zvládneš nenápadn uklidit dv mrtvoly?“ Pit zaváhal. „Když mi pom žeš. Asenat to stejn musím íct, pozná, že do té chodby n kdo vlezl, ale…“ „Nemusí to být oficiáln ,“ dopov d l Ková . „Ten, kdo je poslal, si st žovat nep jde, a si láme hlavu, kam zmizeli.“ „Dobrá. První sm na za íná za hodinu, pak bude v ulicích plno lidí. P itáhni sem toho prvního, já seženu bednu, musíme sp chat. A oble si n co, nebo budeme dost nápadní.“ Ková si uv domil, že je stále bos, jen ve spodním prádle, a teprve te ho rozt ásla zima, p edtím ji ani nevnímal. Vrátil se do pokoje, oblékl se, t lo prvního vet elce si hodil p es rameno a donesl ho do sálu. Pit mezitím n kde sehnal bednu na odnášení mrtvol. S Ková ovou pomocí oba muže nacpal dovnit , p itom jednomu vytáhl z kapsy popsaný obdélník pavu inové látky a druhému jakýsi kovový kruh obto ený drátem. „Magnetický klí ! Elimovi lidi ho používají, když musí otev ít n jaké zav ené dve e. Zmetek jeden, on si snad myslí, že vážn m že
všechno – a tohle je propustka do paláce,“ zamával látkou. „To si ješt zjistím, kdo ji vystavil. Jestli byl Elim tak hloupý a ud lal to osobn , je to jeho konec.“ „Pochybuji, pokud to byl v bec on, ten klí je moc nápadný. Mají ho jenom jeho lidi?“ „Ano, ale d lá je Hex, hlavní technolog. Jestli n jaký prodal pod rukou, Asenat s ním dá další e , poslední dobou si koleduje po ád víc.“ Ková si pomyslel, že to by nep ál ani jemu, ale ml el, jen se díval na st nu, která nebyla st nou. „Pro takhle? Kdyby tam prost postavila stráž…“ „Tak by to jen povzbudilo zv davce k zájmu, co tam je. Takhle o tom neví nikdo krom len Rady a pár dalších, kte í taky v dí, že tam nemají lézt. Když neposlechnou nebo se to dozví n kdo, kdo nemá, dostane, co cht l. Takhle se prý Elim už zbavil pár lidí, poradil jim, kde hledat poklad,“ ušklíbl se Pit. P ibouchl víko bedny, oba popadli držadla a vyklouzli ven, nehybní gardisté jim nev novali ani pohled. „Co je to s nimi?“ neudržel se už Ková . „Vypadají divn .“ „Jo. Asenat si je osobn vybírá, už když jsou d ti, cvi í je a íká se, že nakonec si každého vezme do postele. Pak dostanou tenhle výraz, poslechnou ji na slovo, nikdy necouvnou. Lidi se jich bojí a vojáci štítí, asi proto je nebere na tu výpravu.“ Ková si um l celkem p edstavit, co jim Asenat opravdu provádí – ale post ehl, že snad poprvé s ním Pit mluví skute n otev en , a ho ce se usmál, spoluvina d lá divy. Rychle se proplížili ztichlým m stem až ke kupolím recykla ních kádí, jen pohled na n sta il, aby se Ková i zvedl žaludek. Rozkopl dve e a musel zatnout zuby p ed strašlivým zápachem, zdálo se, že Pit ho ani nevnímá. Gardisté v erném byli už pry , zbyl jen jediný strážný klidn pod imující u zdi. Vysko il leknutím, ale Pit ho uklidnil n kolika slovy. Dotáhli bednu k nádrži, kde se rozkládaly mrtvoly len Agentury, John se st ežil nahlédnout dovnit a Pit za al z obou t l strhávat oble ení. „Musíme jim u íznout hlavy. T la hodíme dovnit a hlavy pod ranní dávku odpadu do zadní kád , tam si jich nikdo nevšimne.“
Ková v žaludek se pohnul o další stupe , zadíval se na n j. „Máš s tím hodn zkušeností?“ „Pár ano – nejde to jinak. Po ádek ve m st hlídá Elim a jeho chlapi jsou poslední, za kým bych šel, kdybych m l problém. Dost lidí stojí o moje místo. V tšinou je to sebeobrana.“ „A Asenat to ví?“ „Asenat se zajímá o to, co je d ležité pro v tšinu. Jinak se ídí názorem, že se mám o sebe starat sám, sta í, když se nenechám chytit. A když nechám, zasloužím si to,“ pobo ník vytáhl n ž. Ková za al zuby, ale v tšinu práce odvedl Pit sám. Když John házel druhou hlavu do kád , ot ásl se. „Kdyby nás te vid la Anna!“ „Té o tomhle ani slovo,“ zavr el Pit, poprvé sebou trhl. „Rozumíš? Ani jedno!“ „Myslíš, že se tím budu chlubit?“ ušklíbl se Ková kysele. „Poj me odsud, d lá se mi zle.“ Nemyslel tím jen zápach a Pit mu dob e rozum l. „Nebyli jsme tu!“ zavr el cestou ven na strážného. „Celou noc jsi nikoho nevid l a m síc máš p íd l jídla navíc.“ „Rozumím, pane – vid l koho?“ zašklebil se strážný. „Nikdo tady nebyl.“ Pit se suše zasmál, ale Ková e zamrazilo. Jak snadné to vlastn bylo – a kdo všechno asi podobné postupy používal? Vrátili se do paláce. Sta ila chvilka v blízkosti kád , aby Ková ovy šaty na ichly tím strašným zápachem. Musel se znovu p evléknout a set ít z podlahy krev, zatímco Pit odešel vyrozum t Asenat. Než se oba zase setkali, uplynula více než hodina. „Co íkala?“ „V po ádku. Prý se nestará, co si d lám ve volném ase, ale ty za ní máš zajít, má hodinu s Annou.“ „Hodinu?“ zvedl Ková obo í. „Ano. Asenat osobn cvi í n kolik d tí s nejvyšší psionickou odolností a Ann dává zvláštní lekce. Taky jsi p išel o projev.“ „Na její projevy zv davý nejsem, ale na to u ení se zajdu podívat,“ zavr el Ková , p i slov ‚lekce‘ se málem ot ásl. Pit jen pokr il rameny a John vyrazil, cestu už znal dob e.
Velké dve e byly tentokrát pootev ené. Natáhl ruku, aby vešel, ale v tu chvíli uvnit zazá ilo jasn žluté sv tlo. Neodolal a potichu nahlédl. Asenat sed la v k esle zády ke dve ím, Anna stála pár krok nalevo. Mezi nimi se ve vzduchu vznášel podivný obraz, propletený symbol ze zá ících ar. P ipomínal hologram, ale žádný, co kdy Ková vid l, nebyl tak jasný. Anna ho soust ed n zkoumala. „Zajímavé. Tenhle neznám.“ „Nejspíš ne,“ p ikývla Asenat. „Je to nejstarší varianta, budeš znát spíš tyhle,“ aniž se pohnula, vedle prvního znaku se objevily t i další, menší a trochu jinak spletené. „Tenhle znám.“ Anna na jeden z malých symbol položila prst a ve vzduchu ho p esunula p ed velký. Vzáp tí se symbol zv tšil a zm nil barvu do ruda. Oba se te p ekrývaly, pr niky i rozdíly ar vynikly na první pohled. Anna pot ásla hlavou. „Nenapadlo m , že by to mohlo fungovat i takhle. Vidím ale, jak málo sta í, aby se taková ochranná runa zm nila v runu ovládnutí. Tady k tomu chybí jen dv áry navíc.“ „Ano. Rozdíl je malý, musíš být opatrná. Psychická runová magie je jedna z nejmocn jších, zasahuje samu podstatu mysli a mnohé její dopady jsou nevratné. I malá chyba m že mít fatální následky. Existují runy tak smrtící, že na n nelze ani pohlédnout, zabíjí pouhý jejich otisk v pam ti.“ „Ale jak je potom mágové tvo í?“ Anna vypadala zmaten . „Nejmocn jší runovládci upravují sv j mozek chirurgicky nebo pomocí magie. Rozd lí si pam na izolované oblasti, ke kterým na v domé úrovni nemají p ístup, a do každé uloží jednu ást znaku. Po jejím vytvo ení ji mág zapomene a p ivolá si další, takže se mu v mysli nikdy neobjeví naráz celý symbol, samoz ejm to vyžaduje i slepotu nebo aspo pásku p es o i. Je to podobné technice podprahových p íkaz aktivovaných ur itou událostí. Máš zájem o takovou úpravu? Umožnila by ti nau it se mnohem víc.“ Asenatin hlas zn l naprosto neutráln , ale Ková e zamrazilo a Anna se ot ásla.
„D kuji. To tedy nemám. Nechci být nejmocn jší runovládce. Sta í mi, co m u íte, m žu tak lépe lé it a pomáhat lidem.“ „Já vím.“ Zdálo se, že Asenat se tém usmála. „Ne ekala jsem, že tu nabídku p ijmeš, jen Francisovi se jist ulevilo. Navíc už m že vejít a necítit se jako hlupák.“ Ková sev el rty. Nemohla ho slyšet, ale samoz ejm o n m v d la, náhle si opravdu p ipadal hloup . Str il do dve í a vešel, Annu pozdravil kývnutím. „Omlouvám se, ale bylo otev eno a vážn m to zaujalo. Anna je první arod j, co znám, který svou moc nepoužívá jenom pro sebe nebo k ubližování druhým.“ „Chceš íct, na rozdíl ode mne,“ kývla Asenat. „ áste n máš pravdu, magie se ovšem dá využít r zn . Znáš tohle, Anno?“ Aniž se pohnula, hlavní symbol náhle naprosto zm nil tvar, áry se samy p eskupily, zaujaly jiná místa – a Ková vyprskl smíchy. Netušil emu se sm je, ale prost musel, nemohl p estat, nedokázal z toho symbolu spustit o i, ehtal se, až mu slzy tekly… Asenat mávla rukou a obraz zhasl. V tu chvíli bylo po všem, rychle se ohlédl, i Anna se ješt usmívala. „Runa smíchu, Johne, to nic.“ „Správn ,“ souhlasila Asenat, její výraz m l do úsm vu daleko. „Co asi nevíš je, že p vodn vznikla jako mu icí nástroj. Sta í deset hodin, aby n kterým lidem praskla bránice nebo zešíleli. Heferova mu írna byla jediná v multiuniverzu, kde se v zni místo k iku smáli, m l ob as zvláštní smysl pro humor.“ „Stejn jako ty,“ zavr el Ková , nep išlo mu to vtipné ani omylem. „Co ekáš, že se stane, když tu Annu necháš samotnou? Elim chce vládnout a myslím, že by ji i zabil, aby toho dosáhl, to s tím pavoukem…“ „Elim si p íliš váží vlastního života,“ p erušila ho klidn . „Neud lá nic, dokud nebudu spolehliv mrtvá, a k tomu se nechystám. Co se zbytku tý e, podej Ann sv j n ž.“ Ková se zarazil: „Pro ?“ „Protože to íkám.“ V Asenatin hlasu se ozval chlad, Anna se rychle nadechla. „Podej mi ho, Johne, prosím.“
Ková na okamžik zaváhal, ale pak poslechl. Asenat se lehce usmála. „Vidíš? M jsi neposlechl, ale ji ano. M ostatní poslouchají, protože musí, Annu, protože cht jí. Umí se totiž p átelit. Není dost mocná ani silná, ale dokáže se s takovými lidmi sblížit a ti jsou pak její paží, stejn jako ty nebo Pit. Navíc ji protivníci podce ují, vidí jen bezbranné dít – bude ideální.“ Ková ml el. M l pocit, jako by mu za krk nalili ledovou vodu. Zadíval se na Annu, ani ta v tu chvíli nevypadala zrovna vesele. „Já se jen snažím pomáhat lidem, aby z stali naživu. Pokud t kv li tomu budu muset n kdy požádat o laskavost, ud lám to. Ale nemanipuluji s tebou, nikdy ti nebudu rozkazovat ani vyhrožovat a na n jakou moc kašlu, nep átelím se kv li ní s každým.“ Mluvila tiše, Asenatina slova ji viditeln zasáhla, a John p ikývl. „Já vím. Každý soudí podle sebe, že?“ zadíval se na Asenat. „Jist ,“ p ikývla suše. „Hrdinové jako ty, Francisi, mívají pro zm nu sklony k masochismu – ovšem t eba Xaverius musel být z Anny vážn zoufalý. Jist se velmi snažil pou it ji o výhodách moci.“ Anna se zadívala stranou. „Ano. Neusp l a neusp jete ani vy.“ „Kdo ekl, že neusp l? Možná to cht lo jen as – ale dobrá.“ Asenat se op ela zdravou rukou o k eslo a vstala. „Nesnažím se t zm nit, vyhovuješ mi, jaká jsi, a tebe se chci jen na n co zeptat, Francisi. Jak dob e umíš zacházet s bombami?“ „S bombami?“ Ková se na ni p ekvapen zadíval. „S jakými?“ „Tricyaklinová sm s, elektronická rozbuška.“ To byly snad nejú inn jší nešt pivé výbušniny, co Agentura m la. Ková ucítil zamrazení. „Nikdy jsem je nepoužíval, ale teoreticky to umím. Pro ?“ Asenat místo odpov di jen kývla. „To je všechno. ekni Gannadimu, že t adím do prvního oddílu, vysv tlí ti zbytek, vyrážíme už zítra. A ty se za mnou ve er zastav, Anno, musíme ješt probrat pár v cí. Te jd te.“ Anna p ikývla, Ková ne ekl nic. Vyšli ven a dlouho krá eli ml ky, on zamyšlený, ona se sklopenou hlavou.
„Tohle d lat nemusela,“ promluvila nakonec tiše, v hlasu hn v a smutek. „Pozná, eho se lov k nejvíc bojí, ale to bolelo… práce hodná X-Hawka. Zlobíš se na m moc, Johne?“ Ková se na ni roztržit zadíval, hlavu plnou spíš otázky, kde mohla Asenat vzít tricyaklinové trhaviny. Sta il mu však pohled na její tvá a pochopil, že ji trápí n co úpln jiného. „Ne, Anno,“ zavrt l hlavou. „Jestli se bojíš, že m la pravdu – nem la. Mít p átele není zlo in a ty nejsi vypo ítavá. I já mám lidi, bez kterých bych už nežil, a ur it je nevyužívám víc než ty. Asenat vidí, co chce vid t, protože je sama taková.“ Anna se slab usmála. „Díky. Stejn nechápu, co tím sledovala. Možná další test, vid t, jak se zachováme.“ Ková zamra en pokr il rameny. „Nebo ji to prost baví, jako ten souboj. Hazarduje s tvým životem, nem že v d t s jistotou, co Elim ud lá. Tím, že dala p ednost tob , ho hrozn ponížila. Spoléhá na jeho rozum, ale já vid l jeho obli ej, nevím, jestli to posta í.“ „Elim ur it n co zkusí, to ekám. Trápí m spíš, že Asenat tvrdí opak. Bu ví n co, co já ne, nebo se m snaží ukolébat a ztížit mi to. Moc by m zajímalo, co by na to ekl Noel, škoda, že Pouto na tohle nesta í.“ „Pouto?“ zvedl Ková obo í. Anna si vyhrnula pravý rukáv. Nad záp stím m la na paži malou, jednoduše nakreslenou r ži, jako by slab pulzovala. „Noel má druhou. Když jsme ve stejném sv t , m žeme spolu na dálku mluvit, ale takhle poznáme jen, že je ten druhý po ád naživu. Je to kouzlo mezi dv ma blízkými lidmi.“ Ková udiven zavrt l hlavou. „M žu se zeptat, jak je to vlastn s tvou magií? Vid l jsem už arovat pár lidí. Nepot ebovali žádné symboly, Elim nebo Asenat je taky nepot ebují, ale ty aruješ jenom s nimi. Jak to funguje?“ Anna se zamyslela. „To je na dlouho, zkusím to vzít stru n . Každý arod j má jisté množství magie, se kterým m že pracovat, to je surovina, ze které vznikají kouzla. Zkraje se obvykle za nou u it pomocí gest a slov, která jim pomáhají tu surovinu formovat, p em ovat v kouzla. Zatím jsi v obraze?“
„Jo, tohle do m hustili p i výcviku. Sílu arod je ur ují jednak znalosti, jaká kouzla a jak rychle dokáže ud lat, a jednak množství energie, kolik suroviny k arování má. íkám to správn ?“ „Výborn . Ti dob í už nepot ebují berli ky, arují jen pomocí myšlenek. T eba X-Hawk pronáší nahlas zaklínadla a d lá gesta jen proto, že to podle n j dob e vypadá, ne proto, že by musel.“ „Dob e, ale co ty? Pro po ád kreslíš ty obrazce a ne aruješ myšlenkou? Pokud je ti ve skute nosti n kolik set let…“ „Jenomže v tom to práv je.“ Anna si povzdechla. „Z minulých život mám pam , ale energie s nimi nep echází. Pokaždé za ínám od nuly, mám sice znalosti n kterých opravdu silných kouzel, ale nedokážu je vy arovat, mé t lo nem že tolik magie pojmout. Proto je runová magie pro m nejlepší. Je to specifický obor, trochu na okraji a náro n jší na znalosti a p esnost, ale na oplátku umož uje d lat ú inná kouzla s nejmenší silou. Nejmocn jší kouzla, jaká existují, jsou runová.“ „Rozumím. A X-Hawk je zná? Také umí d lat runy?“ „Ur it – on i Asenat. Jeho síla má hranice, kam st ží dohlédnu, navíc to r zn kombinuje s technikou, ale ona…“ zavrt la hlavou. „Ukázala mi v ci, co jsem nikdy nevid la, netušila jsem, že v bec existují. Musí být hrozn stará a to, co nejspíš dokáže… kdyby cht la, roztrhá tenhle sv t jak cár papíru.“ „Tak pro n co neud lá, pro nechá zdejší lidi takhle živo it? Copak nejde vy arovat t eba voda, po ádné jídlo, stromy…“ „Jo. Teoreticky by to asi šlo, ale tady je všechno složit jší. Od výbuchu té bomby je tu všude obrovské množství volné magie. Nestv ry a mutanti korki jsou proti ní imunní, normálním lidem zp sobuje nemoci a deformace. Pro arod je je to odpadní surovina, co nemohou zpracovat, neškodí jim, jenže když se v takovém prost edí dál aruje, m že dojít k nežádoucí reakci, vlastn výbuchu. ím siln jší kouzlo použiješ, tím pravd podobn jší to je, a tady je volné magie tolik, že by dokonce mohlo vzniknout n co jako et zová reakce, magická exploze, jakou by nep ežil v bec nikdo, možná až na Asenat. Pro myslíš, že sem Agentura nikdy neposlala siln jšího arod je, jen vojáky s technikou? Oni to dob e v dí,
arod j, a zvláš takový, jako Asenat, musí být v tomhle sv t moc opatrný.“ Stáli už ve vstupní hale. Ková skoro proti své v li zabloudil o ima ke zdi, co nebyla zdí, ale v tu chvíli se zarazil. „Po kej. Chceš íct, že by odsud Asenat mohla odejít napo ád, ale nejde kv li ostatním?! Já myslel, že je…“ „Šílený tyran co se tu schovává a terorizuje druhé? Ne, Johne. Tak jednoduché to není. Ona se o zdejší lidi stará – tvrd a zp sobem, jakým bych já nemohla, ale stará. Ano, myslím, že kdyby vážn cht la, dokázala by se dostat natrvalo pry , jenže by tu p i tom zni ila úpln všechno, a za takovou cenu to neud lá. Navíc to, k emu se te schyluje, jí d lá starosti. Bude to mnohem horší, než v tšina lidí myslí.“ Ková se zastavil ve vchodu a nasál vzduch. Jako by už zase cítil ten zápach, hlavou mu projela ošklivá myšlenka. „Ta výprava na Zvrácence – je tohle skute ný d vod, pro ho Asenat nechce pustit k m stu? eká, že bude muset arovat, a bojí se, co by to tady zp sobilo?“ „Ano,“ p ikývla Anna. „P esn tak. Studovala jsem kroniky ve zdejší knihovn – nebo v tom, emu tak íkají, Sirius by se zd sil – to je fuk. Záznam z dob útoku prvního Zvrácence je málo, ovšem z toho, co jsem našla, to vypadá, že v tšinu lidí v bec nezabil on, ale následky kouzel, která Asenat použila, aby zni ila jeho.“ „Pro si ale potom bere vojáky? Pro nejde sama – ne,“ uv domil si John. „Když bude bojovat sama, musí použít víc magie a riskovat ten hromadný výbuch, o kterém jsi mluvila. Takže vojáky použije jako kanónenfutr, nechá je oslabit jeho síly, a pak dorazí zbytek. Je fuk, jestli tu bitvu n kdo p ežije, až za ne arovat naplno, stejn bude po n m… a proto tu nechává gardu, Elima a Pita, proto chce, aby všichni vojáci p ed odchodem odevzdali vzorky do té místní spermabanky.“ Zadíval se na Annu a vyslovil záv r té teorie p ímo. „Tohle není žádné vojenské tažení. Je to sebevražedná mise, Asenat povede všechny na smrt.“ Annina tvá byla nehybná. „Nevím, jestli až tak, ale ur it je to možné. A souhlasím, že šance na p ežití je daleko menší, než ostatní
tuší, proto mám o tebe takový strach, Johne. Prosila jsem ji, a t s sebou nebere, ale trvala na tom. Myslím, že má n jaký plán, ve kterém s tebou po ítá, ale ne ekla mi ho.“ Ková pomalu p ikývl. „I tak díky, Anno. Aspo vím, na em jsem. Myslíš, že Elimovi to taky došlo? Kdyby se tohle rozneslo…“ „Asi by vypukla vzpoura. Elim je také arod j, druhý nejlepší po Asenat, v tom nelhal. Tohle všechno ví a ur it by se mu to hodilo, už jen, aby se zbavil Gannadiho, ale sám si to rozpoutat netroufne. Je mu jasné, jak by s ním i se vzbou enci Asenat zato ila – a navíc, co pak?“ „Mí voják , morálka na dn a Zvrácenec s nestv rami za vraty. To není ešení.“ Anna p ikývla. „Jo. Vážn netuším, jak tohle skon í, ale jednu v c pro tebe ud lat m žu.“ John se na ni zadíval. „Jakou?“ „M žu ti dát kouzlo proti psionickému útoku t ch bestií, to, co m Asenat nau ila. Bude si brát energii z tebe, takže se rychleji unavíš, ale v boji ti dá výhodu. Nakreslila bych ti ho dozadu na míchu, nebudeš o n m v bec v d t, jenom ucítíš brn ní, až se aktivuje. Bereš?“ Ková se ušklíbl, další kouzla, navíc Asenatina. Unaven p ikývl. „Díky. Tak, jak se ta akce za íná rýsovat, beru všechno. M žu se zeptat ješt na n co?“ „Jasn ,“ Anna s povzdechem lovila z rukávu fix, jako by už tušila, co to bude. „Nejspíš t zajímám já a X-Hawk.“ „Ano. V Agentu e jsem slyšel, že jsi u n j byla dva m síce, jako host. A z toho, co íkáš – to jako vážn ?“ „Jo. Ale m žu t ujistit, že slovo ‚host‘ to nevystihuje ani náhodou. Možná ‚myš na hraní‘. N kdy ti o tom eknu, ale te se oto , tohle nakreslit potrvá trochu déle.“ Ková chápav pot ásl hlavou a poslechl, pomyslel na sebe a Asenat. „Bylo to hodn zlé?“ „Zlé?“ Anna se smutn usmála. „Ani ne. Spíš ješt horší.“
)#
4
* "
) ' .*,
Anna stála p ed vysokým gotickým oknem a dívala se do nebe. Bylo stále zatažené, co pobývala na tomhle míst , nevid la ani jediný záblesk slunce. Sto ila pohled k zasn ženým vrcholk m hor všude kolem. Hrad stál na té nejvyšší a v ž, ze které se dívala, ten dojem ješt podtrhovala. Místo zem vid la jen p evalující se hustou mlhu a ne poprvé ji napadlo, jaké by bylo sko it dol . Trvalo by asi dlouho, než by dopadla, usmála se, aspo chvíle vysvobození, pak krátká bolest a nové zrození – Zavrt la rychle hlavou a sou asn ji zamrazilo. Uv domovala si, že takové myšlenky nejsou normální, izolace a strach ji pomalu vedly k depresi. Z stat ležet rozlámaná n kde na skále nebylo nic, o co stála, a navíc, kdo tvrdil, že by se vrátila? Žádný Zá ící netušil, pro se rodí stále znovu. N kdo v il, že je to nadání magicky podmín no, jiný, že jde o náhodnou mutaci nebo odm nu za dobrý život, dar boh , kte í ho doty nému vezmou, pokud jej zneužije, protože ta schopnost nebyla trvalá. Všichni Zá ící d íve i pozd ji zmizeli, prost zem eli a už se znovu nenarodili. N kdy to trvalo deset život , n kdy sto, ale neunikl tomu nikdo. To byl dobrý d vod, nehazardovat zbyte n , navíc ti, co v ili v bohy, se asto domnívali, že práv úmyslná smrt p edstavuje rouhání, které et z život definitivn p eruší. V minulosti se Anna n kolikrát ob tovala, aby zachránila n koho, na kom jí záleželo, ale sebevraždu z vlastní pot eby nespáchala nikdy… ovšem snad nikdy nebyla v takovém maléru jako te .
Odvrátila se od okna a p tom se smutn usmála – jako by to šlo. Aby se dostala ven, musela by n jak zrušit kouzlo v okn a ješt vytrhat dv ady m íží, silných jako její ruka. V pokoji p itom nem la ani jídelní n ž, pilník na nehty byl z papíru, h ebeny z pe liv ohlazeného d eva, sklenice i zrcadla z nerozbitné imitace skla. Zkoušela po nich dupat, ale nepovedlo se je ani nak ápnout. Kdyby se cht la zabít, musela by si nejspíš roztrhat šaty a ob sit se na nich, t eba na té nádherné posteli s nebesy a saténovým povle ením, a to by t žko stihla d ív, než by vypukl poplach. Ned lala si iluze, její komnata byla ur it sledována. Komnata. Ano, mozaiková podlaha, st ny pokryté malbami, koupelna s vanou z mramoru a kohoutky ze zlata, v barokní sk íni padesát šat jak pro princeznu – a dob e zam ené dve e. Zlatá klec. Jako na zavolanou, v zámku zarachotil klí a Anna sebou škubla leknutím. Unaven p iv ela o i, pomalu se z toho stával zvyk. Celý den trávila sama. V nádhern vy ezávané knihovn vedle sk ín bylo plno knih, jenže bez výjimky pojednávaly o erné magii nebo v cech, na které se bála i jen pomyslet. Dávno z ní p e etla všechno, z eho se jí p íliš nezvedal žaludek, te v tšinou jen sed la a zírala z okna nebo do stropu. K ve eru se už t šila, až pro ni p ijdou. A když ve er skon il, zpravidla litovala, že nemohla rad ji z stat sama. Dve e se otev ely. Muž, oble ený celý v erném v etn kukly, která mu zakrývala tvá krom úzkého pruhu kolem o í, lehce kývl. „Jeho Výsost vás o ekává na vyjíž ku, madam. Následujte m .“ Anna oplatila úklonu. „D kuji.“ V d la, že to je zbyte né, stalker nebyl schopen smysl toho slova chápat. Tihle tiší, nelítostní zabijáci ji zprvu d sili. Osm jich uprost ed noci p epadlo okrajovou základnu, kde jí Noel Dwaken za ídil rezidenturu v nad ji, že tam unikne nevítané pozornosti Agentury i jejích nep átel – neunikla. Nejprve p išly vzkazy, pozvání psaná ozdobným zlatým písmem, o kterých ani Noel nedokázal zjistit, kdo je p inesl. Když nereagovala, objevili se oni. Vytáhli ji z postele, st ží si to stihla uv domit, než ucítila v paži bodnutí injekce a probrala se až tady ve v ži. Ani necht la pomyslet, kolik lidí p i tom
asi zabili, ale asem za ala stalkery skoro litovat. N kdo si pohrál s jejich myslí takovým zp sobem, že už to ani nebyli lidé, jen nelítostné stroje bez citu, bez v le, bez v tší ásti vlastního myšlení. Kdysi by jí jen pomyšlení na n co takového zd silo, ale te už chápala, že existují v ci ješt mnohem horší. Vyšla z komnaty a vyrazila chodbou ke schodišti. Jeden stalker krá el p ed ní, další dva kroky za ní. Vedli ji mezi sebou a vzhledem k tomu, ze jim nesahala ani po ramena, byl výsledný dojem skoro komický, navíc se tomu íkalo „ estná stráž“ – na n které projevy jeho humoru si už tém zvykla. Podlahu chodby pokrýval silný koberec. St ny zdobily vy ezávané d ev né intarzie, obrazy a sochy, u stropu visely nádherné lustry se sví kami. Dojem st edov kého paláce byl dokonalý. Skute n to nep sobilo jako ký ovitá replika z film – Anna na podobných sídlech strávila n kolik život a dokázala ten rozdíl poznat, p esto v d la, že svým zp sobem je to faleš. Hrad nebyl zdaleka tak primitivní, jak za ízení vypadalo. Pod obložením st n se táhly kilometry kabel , starodávné zámky dve í skrývaly elektronický obsah a mezi k iš álovými hlavi kami svícn se diskrétn leskly o ky sledovacích kamer a emitory laserových bezpe nostních v ží. Navíc se ve vzduchu vznášel z etelný opar kouzel, v n kterých obrazech byly ukryty runy p ekypující mocí, podivná kombinace technologie a magie pror stala doslova každou cihlu jako popínavý b e an. S n ím takovým se Anna nikdy nesetkala, v tšina arod j i v moderní dob chápala techniku spíš jako nutné zlo – ale o to byl výsledný dojem tísniv jší. Došli k mohutným mramorovým schod m a vyrazili vzh ru, Ann se ulevilo. Sm rem dol m l hrad z ejm mnohem víc pater než nahoru, ale co v nich bylo, nev d la – a ani necht la v d t. Bohat jí sta ilo, co vid la p ed t emi dny. Ch ze po schodech v dlouhých nabíraných šatech nebyla nijak pohodlná, našt stí m la trénink, nap l zapomenuté dovednosti z minulých život znovu došly uplatn ní. Naho e první stalker otev el dve e a Annu ude il do tvá e erstvý, chladný vítr. St echa v že byla plochá, opat ená malým p ístavkem, v jednom míst bylo zdobené zábradlí p erušeno sch dky vedoucími do
prázdna. Vypadalo to jako p ístavišt pro lod , na tenhle hrad se dalo dostat asi jen vzduchem. Popošla pár krok a zhluboka se nadechla, byla úleva cítit zas v plicích chladný vzduch, aspo kolem vid t volnost. Stalke i z stali ukázn n stát, krom nich tu byli ješt dva sluhové v modré livreji. Oba se klepali zimou i strachem, m li d vod – na zatažené obloze se objevil temný bod. Anna zamrkala. Trvalo okamžik, než rozeznala, co vidí, a mnohem delší chvíli, než tomu uv ila – ko ár tažený ty sp ežím erných koní, který prost let l vzduchem. Nebyl vid t žádný ko í, ale nohy zví at se pohybovaly, jako by b žely po pevné zemi, h ívy jim vlály a kola vozu se otá ela. Všechno bylo až neskute n reálné, jaká technika nebo magie mohla tohle umožnit… Anna si uv domila, že má ústa doko án, a rychle je zav ela. Ko ár elegantn oblet l v ž, nepochybn s cílem se správn p edvést, a snesl se k zemi. Kopyta zarachotila na kamenné st eše, zastavil p esn uprost ed. Okénka byla stejn erná a nepr hledná jako st ny, dví ka se za ala otevírat. Jeden ze sluh rychle p isko il a postavil pod n stupínek. Nejprve se objevila noha ve vysoké holínce, potom ruka v erné rukavici. Nakonec vystoupil muž v lehkém brn ní a ernorudém plášti, horní polovinu tvá e zakrytou kovovou maskou ve tvaru jest ábí hlavy – lord Xaverius Hawk v plné sláv . „M j pane, impozantní p íchod.“ Anna p edvedla ukázkovou dvorní úklonu a sou asn ustoupila o krok. Nebylo to jen strachem, p estože hrdlo se jí v p edtuše v cí p íštích už také svíralo. Kolem X-Hawka se vzduch doslova tetelil magií, tak obrovským množstvím magie, že v žádném ze svých život nevid la dohromady ani polovinu. Zblízka to p sobilo až bolestiv , jako by se dívala do p íliš ostrého sv tla. „D kuji!“ X-Hawk oplatil pozdrav, hlas m l sametov jemný, na tenkých, jakoby bezkrevných rtech úsm v. „Jsem rád, že se mi na vás poda ilo ud lat dojem – ale vy se chv jete, má paní! Odpus te, m l jsem vás upozornit, abyste se tepleji oblékla. Zde.“ Rychlým pohybem si stáhl pláš a p ehodil ho Ann p es ramena. Té se málem podlomila kolena, ne jeho vahou, ale silou
magie, byl jí doslova nasáklý, jako by na ni n kdo vylil v dro ledové vody. „Jste velmi laskav, m j pane.“ Sebrala všechny síly, p itáhla si tu v c na sebe a zadívala se na kon . Zblízka bylo vid t, že ani náhodou nejsou oby ejní. Nejen, že byli o polovinu v tší než nejv tší k , kterého kdy vid la, ale o i m li rudé, se svislou zornicí, a když jeden za ehtal, zn lo to spíš jako zavr ení, pod pysky zahlédla bílé tesáky. „Úchvatná stvo ení, že?“ X-Hawk stál t sn vedle ní, vší v lí se nutila neuhnout „Jsem na n velmi pyšný, jen ty jejich stravovací návyky…“ Kývl a druhý sluha sáhl do pytle u svých nohou. Vytáhl lidskou ruku u atou v záp stí a hodil. Bližší k ji chytil, jen to dvakrát k uplo, spolkl ji jako malinu a X-Hawk se zasmál. „Ovšem mají výhody. Aspo nemusíme házet odpadky z oken, nemám pravdu, má paní?“ „Jist . Velmi úsporné.“ Anna se rychle odvrátila a p edstírala, že se nem že do kat, až nastoupí, bohužel si nemohla zacpat uši p ed dalším hlasitým praskáním lidských kostí. P itom v d la, že X-Hawk to nezamýšlel jako výhr žku ani provokaci. Ne, tu v tu o vyhazování smetí myslel p esn tak samoz ejm , jak ji vyslovil. „Vidím, že jste nedo kavá, má paní,“ otev el lord galantn dví ka. „Doufám, že se dnes pobavíte lépe než minule.“ „Jsem o tom p esv d ena, m j pane,“ vypravila ze sebe Anna, zatímco rychle vystoupila nahoru. „A znovu se omlouvám za své… selhání.“ „Ach, na to už nemyslete,“ mávl lord rukou. „Jste pouze slabá žena. Omluvit bych se m l já, byla má chyba, že jsem na to zapomn l. asem si zvyknete.“ „To bude nejspíš chtít hodn asu,“ odv tila Anna chab . Pobavení, které jí p ed t emi dny p ipravil, sestávalo z hromadné popravy dvaceti muž v hale v dolním podlaží hradu. Podle všeho jeden z X-Hawkových d stojník zapochyboval o nezbytnosti plnit jeho rozkazy natolik doslova, jak byly e eny, a lord se rozhodl dát ostatním jasný p íklad, co je v takovém p ípad eká.
Evidentn se bavil, bohužel Ann se poda ilo omdlít už po n kolika minutách. V šatech s t sn utaženým korzetem, které si oblékla, nic t žkého – a p i tom, co vid la, to šlo úpln samo. Vnit ek ko áru byl pohodlný a prostorný, dokonce se zdálo, že je n jakým zp sobem v tší než zvenku. Lord se vyhoupl za Annou a posadil se proti ní, ta zatím využila p íležitosti a nechala jeho pláš sklouznout z ramen dol , hned se jí dýchalo lépe. „Dnes jsem vám uchystal mén … explicitní podívanou, p ipravil jsem na vaši po est malý oh ostroj.“ „Ach, to je milé!“ pokusila se Anna usmát. A p jde o cokoliv, siln pochybovala, že to bude oby ejné, a naprosto jist v d la, že to nebude malé. X-Hawk kývl, jako by dával n komu neviditelnému pokyn, a ko ár se pohnul. Než si Anna sta ila uv domit, že letí, vid la náhle z okna vzdalující se hrad, zevnit jako by p itom v okn v bec žádné sklo nebylo. „Velkolepé, že?“ post ehl lord její pohled. „Kdysi sídlo nejmocn jšího arod je své doby. Pak bylo bohužel zni eno, ale nechal jsem ho obnovit, domníval jsem se, že by to bylo vhodné.“ „Váš vkus je obdivuhodný, m j pane,“ Anna si málem povzdechla, první dnešní kompliment, který nebyl mizerná lež. Nejspíš z stane posledním. „Moc bez vkusu je jen perla v prase ím koryt . Rovn ž váš styl je vybraný, ta volba šat a ú esu…“ „Jsem poct na, Výsosti,“ nazna ila Anna poklonu. Byly to dva týdny, co jí u ve e e nazna il, že rozpušt né vlasy a bohatší šaty by jí slušely více. O takové drobnosti nem lo cenu bojovat, jak íkal její poslední muž Alexandr, když jde o život, nestarej se o t ísky v rukou – od té doby ze sk ín vytahovala ty nejokázalejší šaty, co našla. Modré hedvábí prošívané zlatem jí ladilo k o ím i vlas m, dokonale te p ipomínala malou, sladkou princeznu, jeho pravý opak. Nejspíše práv proto se mu to líbilo. Ko ár zamí il ost e vzh ru a Ann se zatajil dech. Odst edivá síla ji lehce tla ila ven z m kkého sedadla, ale to bylo všechno, vzhledem k rychlosti, kterou nejspíš let li, byl tak malý odpor skoro
nemožný. Slyšela tichý hukot n jakého stroje a pak vedle okénka šlehl rudý blesk, instinktivn se p ikr ila. „Nemusíte se ni eho bát,“ promluvil X-Hawk uklid ujícím hlasem. „Nikdy bych neohrozil váš život jako ti idioti v Agentu e. Sv it vás do pé e špinavého upíra, odporné.“ „D kuji, m j pane… poradila jsem si s ním.“ Anna svírala zuby, až ji bolely elisti. Noel Dwaken možná m l své chyby, ale proti tomuhle netvorovi byl and l, navíc její p ítel. Nikdy jí neur oval, jaké si vzít šaty, co jíst ani jak se chovat. Kdyby mu ekla, že chce skákat padákem, jen by jí poradil u itele. Ten jeho lehce ironicky úsm v jí až bolestn chyb l, kdoví, kdy nebo jestli v bec ho ješt uvidí. Nepochybovala ale, že íct to nahlas, ko ár se vrátí z projíž ky bez ní, a to by m la ješt št stí, kdyby se to odbylo rychle. Za oknem se náhle setm lo. Anna se osm lila, vyhlédla – a ztuhla. Všude kolem zá ily hv zdy, ale jinak, než je kdy vid la, jasn a t pytiv jako diamanty na sametov erné podušce. Nebránil jim žádný vzduch, zato hluboko dole spat ila kruhovou výse mrak , rozeznala obrysy kontinent , zak ivení planety… vesmír. V ko áru taženém lidožravými ko mi se prolétala vesmírem, to bylo prost neskute né – bezd n polkla. „Úchvatné, že?“ X-Hawk se na ni znovu zadíval, z jeho o í ji mrazilo mnohem víc než z prázdnoty venku. „Te se podívejte sem, má paní,“ ukázal na druhou stranu. Anna se oto ila. Blízko p ed nimi se v prázdnot vznášelo um lé t leso, cosi mezi vzducholodí a satelitem, podlouhlá nádrž s n kolika gondolami propojenými svazky podivn zkroucených vláken. O n co dál jasn zá ila dvojice hv zd, tak oslepiv , že do nich Anna nedokázala pohlédnout, ta bližší byla obrovská. „Sluncem tohoto sv ta je vlastn dvojhv zda. Ob hv zdy obíhají blízko sebe po nestabilní dráze. Mí v dci spo ítali, že nejpozd ji za patnáct let se dostanou do takové pozice, že se vzájemnou gravita ní silou srazí. Nepochybn úchvatná podívaná, jenže jejím následkem se tento sv t stane neobyvatelným a výhled z oken mého paláce by velmi utrp l. Proto jsem se rozhodl tomu p edejít a na vaši po est tuto hrozbu zlikvidovat jednou provždy.“
Lehce pohnul rukou a vzducholo se pohnula. P ední ást se za ala otevírat jako kv tina, zkroucená vlákna se rozzá ila. Jak se otvor zv tšoval, Anna spat ila, že uvnit n co je, nez etelný, pohybující se šedý útvar. X-Hawk znovu promluvil. „Dob e se dívejte, má paní, jeden z mých nejv tších vynález . V mnoha sv tech se lidé snažili um le vyrobit typ asoprostorové anomálie schopné ve velkém pohlcovat hmotu, a už jako zdroj energie nebo jako zbra . V mnoha sv tech se také arod jové pokoušeli vytvo it kouzlo, které by dokázalo zhasnout slunce. Teprve já ovšem spojil ty dv v ci dohromady, vyvážil magickou i technickou stránku v optimální rovnováze – a vy budete mít tu est jako první spat it výsledek.“ P í vzducholod už byla otev ena naplno. P evalující se chomá tmy uvnit byl jasn viditelný, nedo kav sebou zmítal, spoutaný v neviditelné síti. X-Hawk luskl prsty – a stín vyrazil vp ed jako vypálená kulka. Mí il p ímo ke slunci, na zá ícím pozadí jasn viditelný, a Anna jen zírala, to p ece nebylo možné. V zlatorudém povrchu se objevila erná te ka, jako by povrch hv zdy n kdo probodl jehlou. Kolem otvoru vyšlehly modré a fialové blesky, ale vzáp tí byly strženy dovnit . Otvor se bleskov zv tšoval, povrch hv zdy se bortil jako st echa ho ícího domu. Úchvatné výšlehy plamen proza ovaly temnotu. Ann se zdálo, že sleduje marný zápas gazely snažící se uniknout spár m lva. Nakonec se celá vn jší vrstva hv zdy naráz odtrhla, v obrovské explozi vychrlila sv j obsah do kosmu – a zhasla, v prázdnot se lín p evaloval jen obrovský šedý chuchvalec s temným st edem. „Dokonáno, má paní,“ promluvil X-Hawk d stojn . „Práv jsem na vaši po est uhasil jednu hv zdu.“ Celou dobu se díval ne z okna, ale do její tvá e. Anna se pomalu nadechla. Zav ela ústa, ale musela dvakrát polknout, než dokázala promluvit, i tak se jí chv l hlas. „Já – nenacházím slov. To bylo – to je…“ „Úchvatné, že! P edstavte si tisíc takových st el v ele naší armády. Mohli bychom zni it celá souhv zdí a vytvo it nová, jako bohové m nit tvá multivesmíru, p edstavte si takovou moc!“ Anna pomalu zavrt la hlavou. „Pro ?“
„Prosím?“ X-Hawk se zatvá il lehce zmaten . „Obávám se, že nerozumím.“ „Odpus te, m j pane – ale pro ? Pro tvo it nová souhv zdí, nejsou snad ta stará stejn krásná? A pro zhasínat další hv zdy? Není noc už tak dost temná? Váš talent je obrovský, ale vaše cíle jsou mi vzdálené a cítím… že nemám dost sil jít za nimi stejn odvážn jako vy. Ovšem d kuji vám za úžasnou podívanou, jsem si jista, že na ni nezapomenu do konce svých dní.“ „Nepochybuji o tom, má paní. asem si jist uv domíte výhody, jaké p ináší pravá moc, a zatoužíte po nich. Pokud nemáte námitek, m žeme se vrátit. Rád bych ješt pove e el ve vaší spole nosti.“ „Bude mi pot šením, m j pane.“ X-Hawk jen kývl a ko ár se oto il, ale Anna v jeho výrazu p esto post ehla zm nu. Byla skoro nepatrná, nádech zklamání, mrzutosti – a zlosti. Po páte i jí p eb hl mráz – co vlastn ekal? Že se mu vrhne k nohám, odp ísáhne mu nehynoucí v rnost a pomoc v šílených plánech na ovládnutí nebo zni ení multivesmíru? Jeho touhu po moci nedokázala pochopit, pro n kte í cht jí ovládat všechno a všechny okolo? Jenže v každém p ípad ho svou reakcí zklamala, a to nebylo dobré, to v bec nebylo dobré. „Bylo to neuv itelné, m j pane,“ zavrt la opatrn hlavou, snad další lichotka pom že. „V Agentu e jsem za dobu svého pobytu nevid la nic, co by se tomu mohlo by jen vzdálen rovnat.“ „Ková e rovnováhy ídí sm šní panáci. Nemají úrove ani skute ný rozhled, ovšem nepodce ujte jejich sílu. Agentura má stejn mocné zbran jako tu, co jste práv vid la – a dokonce jednu, proti které je tahle d tská hra ka. I na to ale dojde, už brzy ji také získám.“ „Jist , jen t žko mohou obstát proti n komu jako vy.“ „Jsem poct n vaší d v rou, má paní.“ X-Hawk se lehce usmál, te vypadal spokojen , ale Annu zamrazilo znovu – pro jí tohle ekl?! Prozradil nep ímo jeden ze svých plán i to, co ví o Agentu e. Musí p ece v d t, že až se vrátí, ohlásí to. Nesejde mu na tom? Chce, aby to Agentu e ekla, aby vid li, jak moc jimi pohrdá? Anebo se už rozhodl, že se prost nevrátí?
Ko ár prolétl vrstvou mrak a zamí il dol k hradu, tentokrát bez otálení a zatá ek. Když narazil koly na st echu v že, Annou to prudce hodilo dop edu. Málem skon ila v lordov náru í, ochotn ji zachytil, dotek jeho magie jí zblízka skoro vyrazil dech. Kone n zastavili. X-Hawk vystoupil první a nabídl Ann pomoc. P emohla se a za pomoci jeho ruky sestoupila na zem. Zamí ili pry a lord se p es rameno oto il na sluhy. „Postarejte se o kon ! Jestli nebudou jak zrcadlo, dostanou zítra o jeden chod navíc!“ „A-ano, Výsosti!“ Vešli zp t do v že a Anna s úlevou shodila z ramen jeho pláš . „D kuji, lorde,“ podala mu ho s úklonou. „Nemáte za , má paní. Dnešní muži bohužel zapomínají, jak se chovat k dám , multivesmír je necivilizovaný až b da. Jedna z v cí, kterou se snažím zm nit, nastolit v n m kone n po ádek.“ „To je mimo ádn ušlechtilý zám r. Doufám, že ostatní vaše úsilí oce ují,“ st ežila se, aby jí do hlasu nepronikla ani stopa ironie. „Bohužel v tšinou ne. Jsou to ovce, na které platí jen bi a psi. Nabízím jim ád, stabilitu, zatímco oni – škoda slov,“ mávl rukou. „Našt stí mám vás, má paní. Aspo vy umíte ocenit ušlechtilé zp soby a nebojíte se ob tovat pro vyšší dobro.“ „Lichotíte mi, Výsosti,“ Anna se usmála, i když do smíchu jí rozhodn nebylo, stále se nemohla zbavit dojmu, že n co není v po ádku. Sešli po schodech a zahnuli podél hlavní chodby k hodovní síni, tuhle cestu už také znala. Sluha u pozlacených dve í s uctivou poklonou otev el, postava sedící u prost eného stolu vstala. „Vaše Výsosti!“ „Ach ano, málem bych zapomn l. Pozval jsem velitelku Nerix, aby dnes pove e ela s námi, má paní, snad vám to nevadí.“ „Je-li to vaše p ání,“ hlesla Anna tiše. Cítila, jak jí srdce na jeden úder vynechalo a vzáp tí vylet lo až do krku. Jen na sekundu se Nerix zadívala do tvá e a rychle sklopila o i, byla po ád stejná, štíhlá, skoro vychrtlá, blond vlasy ješt sv tlejší, než m la Anna, o i šedé tak, až se zdálo, že má v hlav zasazeny dva studené kameny. Oficiáln velitelka X-Hawkovy
bezpe nosti. Neoficiáln jeho hlavní inkvizitor a kat, to ona vedla tu popravu… Anna ucítila, jak se jí rozt ásly ruce. Lord usedl po její pravici, nezbylo jí, než si sednout elem k Nerix. Rychle se zadívala dol , aby se vyhnula její tvá i, krásn naaranžovaný plátek masa na zá iv bílém talí i. Hlavou jí bleskl k p ežvykující lidské ruce, praskot kostí… Anna prudce zadržela dech. Nepomohlo to, ústa m la náhle plná n eho odporn ho kého. Poda ilo se jí to polknout a n jak udržet kamenný výraz, t esoucí se rukou odstr ila talí . „Odpus te, m j pane,“ vypravila ze sebe. „Myslím, že dnes nebudu jíst.“ „Copak, Anno, nechutná vám?“ Nerix se usmála, hlas jako med, poválela na jazyku malý kousek. „Máte pravdu, kucha je poslední dobou n jak nedbalý. Nem la bych mu trochu domluvit, Výsosti?“ Také X-Hawk už žvýkal první sousto, maska na tvá i byla vytvo ena p esn tak, aby mohl pohodln jíst. Pokr il rameny. „Vážn ? Nepozoruji rozdíl. Ovšem jazyk vojáka je vždy mén citlivý než chu dámy,“ uklonil se lehce Ann . „A pokud je to tak, nedbalost personálu netoleruji, domluvte mu, jak budete chtít.“ Anna za ala zuby. Nepochybovala, že Nerix to ud lala schváln a s jídlem v bec nic není, ale X-Hawk nemluvil do v tru. Pamatovala si, jak p i ve e i p ed pár týdny jeden sluha neš astn upustil podnos se zákusky. X-Hawk ho nechal odtáhnout stalkery a už nikdy ho nevid la, nejspíš skon il u Nerix a pak v lordov konírn – no tak! P ece nenechá umu it nevinného lov ka jen proto, že se jí chce zvracet. Odhodlan si p itáhla talí , žaludek stažený, krk vypláchnutý kyselinou, a zakulaceným nožem ukrojila první sousto. Vložila ho do úst a pomalu rozkousala, necítila nic krom té pal ivé ho kosti. „Vynikající!“ usmála se. „Kucha je um lec. Velitelka Nerix si možná p íliš uvykla na vojenskou stravu, m j pane. P esn jak jste íkal, jazyk vojáka se nevyrovná jazyku dámy – ob as našt stí pro vojáky.“ X-Hawk se zasmál, krátce, ale zato nahlas, snad poprvé, co ho Anna znala. „Výborn e eno, má paní. Myslím, že domluvu odložíme.“
„Jste laskav, Výsosti.“ Nerix se také usmívala, ale Anna p ímo cítila její vztek, donutila se polknout další kousek masa. „Mimochodem, co jste íkala mé knize, Anno?“ „Vaší knize, madam?“ zvedla Anna obo í, p estože tušila, o co jde. „Ano. Shrnula jsem v ní své zkušenosti se získáváním informací, podle m velmi podn tné dílo. P idala jsem vám ji do knihovny, abyste se mohla odreagovat od studia n ím prakti t jším. etla jste ji už? Nebo vás fascinuje jen erná magie?“ Nerix si dala záležet, aby to ne ekla jízliv , v d la dob e, kdo ješt se tu zabývá tímhle oborem, ale Ann zatrnulo. Došlo jí, že Nerix do ní vidí v jistém smyslu lépe než X-Hawk, a potla ila další nával nevolnosti, protože si vzpomn la na tu knihu, jedinou v jejím pokoji, co se nezabývala magií. Pojednávala o metodách mu ení zam ených na to, aby ob z stala co nejdéle naživu, a m la skoro p t set stran, k týdnu no ních m r sta ily Ann první ty i. Zastr ila ji pak do knihovny až dozadu, aby se na ni nemusela ani dívat. Znovu odsunula talí , snad už sn dla dost, aby kucha p ežil. „Magie je m j obor, madam, tak m p irozen zajímá p edevším, ale do vaší knihy jsem nahlédla. Byla… opravdu pou ná.“ „Má vážená mentorka by nejspíš použila výraz brak,“ kývl XHawk suše. „P i vší úct k vám, Nerix, máte výsledky, ale souhlasím s Annou, studium magie je mnohem prosp šn jší. Musíte mít už zna né znalosti ze svých d ív jších život , že? Bohužel vám chybí síla k jejich praktickému uplatn ní, ale n kte í ostatní u vás doma, co mají stejný dar…“ Ann se zastavil dech. Krve by se v ní nedo ezal, p esn toho se bála nejvíc. Pokusila se ledabyle pokr it rameny, pohled up ený na lorda, p ímo cítila o i Nerix. „Popravd , m j pane, nevím o žádném Zá ícím, který by se zabýval pouze shromaž ování magické síly, je zna n frustrující za ínat stále od za átku. V tšina se nau í magii používat jen do jisté míry a dál se v nuje trvalejším hodnotám, t eba um ní.“
Nebyla to úpln pravda, i mezi Zá ícími bylo pár dost silných arod j , ale Anna d kovala všem boh m, že Noel po jejím p íchodu v záznamech Agentury systematicky zlikvidoval veškeré sou adnice jejího domovského sv ta. Kde je nešlo smazat, p epsal je, aby nedávaly smysl. Tenkrát jeho chování pozorovala se shovívavým úsm vem a íkala mu upírská paranoia. Od té doby se mu v duchu stokrát omluvila, jen ta p edstava, že by X-Hawk za al štvát její p átele, dostal se možná až k ní dom , jako ti t i upí i tenkrát k její matce, která chudák v ila, že je zrovna te na letním tábo e… Už tak sta ilo, že v d l, co je za ona sama, a v d l i o existenci Zá ících, aniž by mu cokoliv ekla. Anna polkla nasucho. „Bojím se, že by vám nebyli moc užite ní, budete se muset spokojit s mými skromnými silami.“ „Jist . Není vaše vina, že t lo, které nosíte, je dosud p íliš mladé, mám pravdu, velitelko?“ „Beze sporu, Výsosti,“ p ikývla Nerix bezvýrazn , pohled up ený do Annina obli eje. Ta se st ží zmohla na další úsm v. O co tady šlo? Další kolo hry s myší? Výslech? Nejistou rukou se natáhla po sklenici a X-Hawk jí ochotn nalil vodu, aspo že alkohol jí nenutil. Luskl prsty a sluha p ipravený u zdi p isp chal s láhví vína. Annu p ekvapilo, že je tentokrát otev ená. Co pamatovala, p i každé ve e i se láhev musela otev ít v lordov p ítomnosti. Z n jakého d vodu se až panicky bál jedu, jídlo mu podávali odd len , Anna hádala, že má i vlastního kucha e. „Vaše mentorka?“ chytila se první myšlenky, co ji napadla, hlavn pry od jejílio domova. „To m zaujalo, m j pane. Nikdy jste mi ne ekl, kdo vás vlastn u il moudrosti.“ „Ach, ano.“ Lord zamyšlen upíjel vína. „Nebudete tomu v it, ale v jistých rysech se vám velmi podobala. asto na ni myslím, škoda, že jsme se rozešli trochu neš –“ X-Hawk zmlkl. Ztuhl uprost ed v ty, sklenka mu vyklouzla z prst . Ruka mu vylétla k hrdlu, zasípal a zhroutil se z k esla jako poražený strom. Anna vylétla o ima k Nerix, ale ta byla d siv nehybná. Blesklo jí hlavou, že to je ur it její práce, stružky vína stékaly po stole, rudé jako krev.
Sklouzla ze židle. Vrhla se k lordovi, už nep emýšlela, musela jednat rychle, o i m l zav ené, vypadal, že v bec nedýchá, p i otravách rozhodují minuty. P ejela rukama po jeho brn ní, magie v n m jí skoro popálila prsty. Netušila, jak to sundat, ani tu zatracenou helmu, dotkla se aspo krku a brady, jediného volného místa. Na runy nebyl as, zformovala kouzlo p ímo v mysli, jen základní Protijed a Posílení, takhle spot ebuje t ikrát tolik své síly, ale bude to hned. Zatm lo se jí p ed o ima, když magie z jejího t la za ala proudit do X-Hawkova. Tohle bylo na hranici jejích možností. Hlava se jí zato ila, p es o i spadl mlhavý závoj, ale nep estala, víc! N í ruka jí uchopila záp stí a p ervala kouzlo, jako když utne. Anna sebou trhla, X-Hawkovy ruce ji svíraly, díval se p ímo na ni, na rtech ten studený úsm v. „Velmi dob e, má paní. Výborn .“ Anna vysko ila. Vytrhla se z jeho sev ení a couvla, až za sebou porazila k eslo. Chytla se stolu a lapala po dechu, zatímco on klidn vstával, dokonale živý a zdravý. „Odpus te,“ urovnal si pláš . „Necht l jsem vás rozrušit.“ Anna ho pozorovala s nevírou a hr zou. „To… to byla…“ „Jist ,“ p erušil ji. „Ta zkouška byla ned stojná, prosím za prominutí. Bylo ale nutné vyzkoušet v rnost, o které velitelka stále pochybovala.“ „Ano, Výsosti.“ Nerix sklopila o i. „Zmýlila jsem se. Uznávám to a omlouvám se i vám, Anno. Opravdu si zasloužíte dar, který pro vás lord p ipravil.“ „Zkouška… dar?“ opakovala Anna chab . Mozek jako by jí stále b žel zpomalen , snažila se to pochopit – on ji zkoušel. Cht l v d t, zda mu pom že, pokud bude v it, že byl otráven. Co si myslel?! Že se bude jenom dívat, jak jí u nohou umírá lov k? Že je jako on nebo Nerix! Ano, uv domila si vzáp tí, p esn to si myslel. Že mu vzdoruje jen pro formu, protože se to od dob e vychované dámy sluší, ale p itom je na jeho stran , když mu lichotila a p edstírala, že hltá každé jeho slovo, jen aby p ežila další den. V il tomu, dokonale ho
oklamala, jenže místo radosti ucítila Anna náhle zd šení, jako by se jí pod nohama otev ela bezedná propast. „Ra te,“ nabídl jí X-Hawk rám . „Následujte mne, mám pro vás ješt další p ekvapení.“ „Vážn ?“ hlesla. „Už jste mi p ipravil jedno, m j pane, jste p íliš velkorysý.“ „Ne, má paní. Toto si pln zasloužíte, prosím!“ Chytila se ho, ale p i tom se chv la, ze všeho nejvíc cht la zpátky do své komnaty, za zam ené dve e, zalézt pod pe inu, aspo na chvíli p edstírat, že je zpátky ve tm a bezpe í Noelovy rakve. „Nejprve p ijm te náhradu za zbyte n vynaložené síly.“ Anna sebou trhla. Pokusila se pustit jeho ruky, ale nešlo to. Jako by svírala drát pod proudem, t ásla se, jak do ní jeho magie proudila, v panice jí blesklo hlavou, že tímhle ji zabije, roztrhá na kusy – a v té chvíli bylo po všem. Lapala po dechu, te už se o n j prost musela op ít, jen aby neupadla. Uv domila si, že jeho síla v bec nezeslábla. To, co jí dal, byl pro n j jen náprstek z oceánu, zato jí se to ila hlava a polévaly ji vlny horka i zimy. Potrvá, než její t lo takovou dávku cizí magie zpracuje, p em ní na svou vlastní. X-Hawk ale ne ekal a vyrazil pry , nap l za ním šla, nap l ji táhl. Nerix vyklouzla od stolu a krá ela za nimi. Anna v hlav znovu zformovala kouzlo Posílení, tentokrát na sebe, cítila, že jinak další p ekvapení vážn nezvládne. Trochu to pomohlo, nap ímila se a srovnala s lordem krok. Došli ke schod m a jak se obávala, zamí ili dol . S každým krokem se vracel Annin strach. Co zas chystá? P ece ji nezabije, te , když se „ujistil“ o její v rnosti, jenže co potom chce d lat? Bohové, kdy tohle skon í?! M la mu íct hned zkraje, co si o n m i jeho plánech myslí. Te už by snad bylo po všem, lepší než dál hrát v téhle p íšerné h e – „Uvidíte,“ p etrhl jíX-Hawk v hlas myšlenku. „Budete unešena.“ „Nepochybuji, m j pane,“ kývla slab . „Ale te jsem už skute n unavena. Nepo kalo by to do zít ka, abych mohla váš dar lépe ocenit?“
„Bohužel, z technických d vod to nejde. Nem jte obavy. Jsem p esv d en, že ho oceníte i tak a únava vás brzy p ejde.“ Práv procházeli mezipatrem. Anna mimod k vyhlédla z okna. Nebe venku bylo temné jako olovo. Nepršelo, ale t žkými mra ny prosvítaly zášlehy blesk , slyšela temné dun ní. „Prosím, paní,“ pobídl ji X-Hawk, tentokrát ne ze schod , ale do kabiny výtahu, prvního, co tu vid la. Vnit ek byl obložený d evem a zlatem, jako všechno tady, ale tla ítka nebo jakékoliv ovládání chyb lo. Nastoupili, dve e se zav ely a rozjeli se dol , v naprostém tichu. Anna se dál opírala o lordovo p edloktí, kdyby ho pustila, musela by se dotknout Nerix, která stála hned vedle, s rukama za zády, nehybná jako socha – zastavili. Dve e se otev ely a jako by se ocitli v jiném sv t . Místo honosného hradu strohá chodba z neomítnutých, hrubých kamen , bez jediné ozdoby. P i st nách se vinuly svazky silných kabel , strop oza ovaly praskající pochodn . Anna cítila kou , tentokrát žádné náhražky – a na konci masivní železné dve e se dv ma závorami. „Jsme na míst , má paní,“ ukázal k nim X-Hawk s úsm vem. „Ra te.“ Anna se nepohnula, a bylo uvnit cokoliv, necht la to ani vid t, natož tam vejít. „Z ejm se p íliš ostýchá,“ promluvila za ni Nerix. „Je to p ece jen velká pocta. Pokud dovolíte, ujmu se jí. Jako žena tomu rozumím lépe, povzbudím ji.“ Vlna strachu Annu rázem probrala ze strnulosti. X-Hawkovi na ní n jakým zp sobem – možná zvráceným, ale p esto – záleželo. Ovšem Nerix ji nenávid la, vzpomn la si na tu ve e i. A se chystalo cokoliv, p išlo jí práv te bezpe n jší strávit s lordem sto let v pekle než s ní p t minut o samot . „Máte pravdu, velitelko,“ narovnala se. „Skute n nejsem zvyklá, aby mi muž jako Jeho Výsost prokazoval takovou p íze ,“ n kde hluboko Anna pocítila záchv v ho kého pobavení, to byla bezpochyby pravda. Vykro ila a zav šena do X-Hawka došla na konec chodby. Stejn neunikne, tak a už to má za sebou. Lord jednou rukou odsunul závory, dve e se otev ely naprosto bez hluku.
Místnost byla velká s nízkým stropem, sklepení podep ené sloupy, ozá ené desítkami pochodní i magických sv tel. Evokovala dojem mu írny, jediným p edm tem byl totiž mohutný kamenný oltá s kovovými pouty pro ruce a nohy, stojící uprost ed. Nad ním bylo ve strop zabudováno komplikované za ízení, masivní obru , od které se na všechny strany vinuly dráty. Anna to zb žn poznávala, tak vypadaly transportní brány Agentury, ale k emu m l být ten zbytek, osmihranné nádrže plné bublající žluté kapaliny, ochranné runy na podlaze, nabité, že doslova praskaly… „M j pane, co to je?“ promluvila tiše. „Toto jsem nechal zbudovat výhradn pro vás.“ V X-Hawkov hlasu se ozvala pýcha. „Máte dostatek znalostí, abyste se stala jednou z nejv tších arod jek, ale bohužel vám chybí síla. Tomuto t lu potrvá desítky let, než ji získá, pokud v bec, proto jsem ten problém vy ešil. Jist víte o existenci jiných realit složených z isté magie, obydlených bytostmi na magické bázi.“ „Démony,“ zašeptala Anna. Hrdlo se jí sev elo, už za ínala chápat, co chce. „Nep esný název, ale prosím,“ pokr il X-Hawk rameny. „Správn vedeným rituálem je možné p im t takové bytosti symbioticky splynout s lov kem a mnohonásobn tak zvýšit jeho magický potenciál.“ „Ale to ho zni í! Démon ovládne jeho mysl, postupn ji zm ní, pok iví jeho osobnost, jeho duši…“ „Vidím, že jste studovala pe liv knihy ve své komnat ,“ usmál se X-Hawk pot šen . „Jist , k ur itým zm nám dojde, ale pro je chápat tak negativn ? Získáte nesmírnou moc a ztratíte jen pár bezvýznamných slabostí.“ „Ztratím schopnost soucitu!“ „Takovou mali kost vám dokážu vynahradit, uvidíte.“ Anna ustoupila o krok. Už nemohla najít slova, instinktivn se pokusila dostat od n j co nejdál a ani si neuv domila, že tím couvá také ode dve í, blíž k tomu oltá i. Lord ud lal další krok a usmál se. „Vše je p ipraveno, má paní.“
Anna zavrt la hlavou. Znovu ucouvla, až narazila na oltá . Rychle se rozhlédla, ale jediný východ ležel za X-Hawkovými zády, jinak tu nebylo nic, dve e, okno, dokonce ani n ž nebo n co ostrého. „Je nervózní, Výsosti,“ promluvila Nerix soucitn . „Vidina té zm ny je na ni p íliš, ale as b ží, vhodné podmínky nepotrvají dlouho. Musíme jednat rychle!“ „Máte pravdu,“ povzdechl si X-Hawk. „Na další p íležitost bychom ekali roky – prosím.“ Anna se pokusila usko it, ale Nerix byla rychlejší. Chytila ji za paži a p itáhla k sob , dlouhé šaty Ann bránily v pohybu. Než se nadála, zvrátila ji naznak na oltá a zatla ila dozadu. X-Hawk ji chytil za levý kotník a zacvakl pouto na konci et zu, zevnit bylo vyložené jemným sametem, Nerix ud lala totéž s pravou rukou. Anna vid la její nadšený výraz, o i jí zá ily, vychutnávala si každý okamžik. „Ne!“ zasténala, ale bylo pozd , už ležela na studeném kameni, ruce mírn rozpažené, kotníky u sebe, naho e vid la temný oblouk brány. „Ta pouta jsou pro vaše bezpe í, má paní. Až se portál otev e, mohli by vás vtáhnout dovnit , démoni jsou ob as… nevychovaní.“ Anna zalapala po dechu. Srdce jí tlouklo, až m la pocit, že jí vyletí z hrudi, a to se bála mu ení nebo smrti. Tohle bylo tisíckrát horší! Zoufale sebrala poslední zbytek síly, vzep ela se na lokte a zadívala X-Hawkovi p ímo do tvá e. „Pane, vaše chování je hrubé a zcela ned stojné šlechtice. D razn vás žádám, chcete-li i nadále z stat mým p ítelem, okamžit mne odsud odve te!“ Vložila do hlasu veškerou strohost i chlad, jakých byla schopná, a Nerix málem vyprskla smíchy, ale X-Hawk se viditeln zarazil. „Odpus te, má paní,“ promluvil vážn . „Jste rozrušená, toto vše d lám pro vaše dobro.“ „O tom, co je pro ni dobré, si dáma rozhoduje sama. Pravý muž to chápe a tímhle,“ zacloumala pouty, „mne velmi urážíte! Pokud nep estanete, vezm te na v domí, že vás už nikdy nechci vid t!“
„Odpouštím vám, má paní. Jsem p esv d en, že až ob ad skon í, uvidíte vše v jiném sv tle a budete mi za tu p átelskou službu d kovat.“ „P átelskou službu?!“ Anna se na n j zadívala, v o ích sm s úžasu, hr zy a nevíry… bezmocn klesla zp t na oltá , konec. Málem se rozesmála, jakýmsi šíleným zp sobem to bylo i vtipné. Odm na za to, že cht la zachránit masového vraha, vesmír byl nakonec spravedlivý. X-Hawk obešel oltá a zvedl ze zem to, co p i zápasu upadlo, malý erný polštá ek se zlatým X. Vsunul ho Ann pod hlavu a urovnal jí vlasy. Sáhl n kam dozadu a pov sil n co t žkého okolo jejího krku, už se ani nesnažila uhnout, jen rezignovan ležela. Železný amulet ho el magií, pouto nebo vábni ka, která p ivede démona, odhadla. „Za neme, má paní.“ Cosi za alo temn hu et, snad generátor. Anna ucítila, jak se kolem ní p esouvá obrovské kvantum magie. Kapalina v nádržích zabublala a pomalu naplnila drážky ve tvaru pentagramu vysekané do podlahy kolem oltá e. P ímo sálala magií, X-Hawk musel objevit mnohem ú inn jší zp sob, jak ji uchovávat, než dávno známé drahé kameny. Hukot zesílil. Rozt ásla se, ochromená hr zou, v o ích ucítila slzy. Rad ji je zav ela, a je ti dva nevidí. Hlavou jí bleskla vzpomínka na Noela, na matku, už je neuvidí – a pokud uvidí, kdoví, co jim ud lá, co se z ní stane, nejspíš n co jako Nerix. Vysoký, hvízdavý zvuk. Portál nad oltá em se v jediném okamžiku otev el a z n j se vyvalilo oslepující bílé sv tlo. Sv t na druhé stran naprosto postrádal jakékoliv fyzikální proporce b žné reality, odlišný rozm r zcela se vymykající lidským smysl m – odlišný, ale rozhodn ne prázdný. Anna uslyšela zasy ení. Jako by se n co p ehnalo kolem ní, pokusilo se ji to chytit. T lo se jí vymrštilo vzh ru, vyk ikla bolestí, když jí et zy strhly zpátky. Pokusila se otev ít o i, ale pod náporem sv tla je rychle zav ela. M la pocit, že se vznáší uprost ed hurikánu, trhalo ji to, rvalo na kusy – a náhle to bylo uvnit .
Tah ustal. Tvrd dopadla zp t na oltá a rozkašlala se. Svíjela se v poutech v k e i, nemohla dýchat, naplnilo jí to plíce, žíly, tepny, proniklo do každé bu ky a dralo se dál, do mysli, do v domí i pam ti – Bolest. Co to je?! Pálí to! Anna zalapala po dechu, ale tohle byl jiný pocit. Ta bolest byla v ní, ale nebyla její. Jako by m la v sob n koho, kdo trp l, k i el – a zu il, strašliv , p íšern zu il. Otev ela o i. Portál nad ní stále zá il, ale už slab . X-Hawk stál elem k ní, se vztaženýma rukama. Tvá il se p ekvapen , o ividn se d lo n co, s ím nepo ítal. Nerix práv vybíhala dve mi ven a hlas v Annin hlav za val. Ty bastarde! Podvedl jsi m , tady nem žu žít! Zem i! Moc kolem ní se vzedmula jako vlna tsunami. Nádrže okolo oltá e se s t eskem rozlet ly, va ící magická kapalina vybuchla, pochodn všechny naráz vyšlehly a zhasly. X-Hawk máchl rukou a v posledním okamžiku kolem sebe vytvo il štít jasn zeleného sv tla, vlna se od n j odrazila vzh ru. Strop pukl ode zdi ke zdi, jeden sloup se s rachotem zhroutil, hrad se doslova ot ásl v základech. X-Hawk couvl o krok. ást energie útoku vrhl zpátky, ást prost pohltil. Podlaha pod jeho nohama žhnula, kámen bublal a tavil se, všechno nad jeho hlavou naopak zmrzlo v krustu modrého ledu. P esto nevypadal ani vy erpan , natož zran n . Anna bezd n zavrt la hlavou, kdepak, toho nezabiješ, je to hajzl, ale skv lý arod j. Tak m pus ! Pálí to – pry – nechci tohle t lo! Anna vyt eštila o i. Ta v c uvnit její myšlenku slyšela, reagovala na ni! Odpov jí bleskla hlavou skoro sama. Já t nedržím! Taky chci utéct, tím ho nejvíc naštveš! Proud moci zm nil sm r. et zy na jejích záp stích a kotnících praskly, kovové lánky se vymrštily na všechny strany. Oltá pod jejími zády explodoval, doslova ji to katapultovalo vzh ru do otev ené brány, která ale ukazovala jiný obraz, už nezá ila tím nelidským sv tlem, p esm rovala se.
Anna se nesta ila vyd sit, nesta ila p emýšlet, nesta ila nic. Dvakrát se p eto ila a dopadla na tvrdou zem, z stala nap l bez sebe, v ústech cítila krev a ten hlas se dál svíjel, je el v její hlav . Pus m ! Chci pry ! Hned! Levou rukou – pravou v bec necítila – omámen sáhla vzh ru. Našla etízek amuletu na krku a strhla ho. Odkutálel se stranou a ten uvnit divoce za val, úlevou i radostí. Znovu ji to prohnulo v zádech, prodíral se ven, skrz t lo i mysl! Nikdy už mi necho do cesty, Zá ící! Omámen zamrkala, bylo to pry . Zá ící. Je to další schopnost, o které ani netušila, démoni v jejím t le nemohou žít? Nev d la, že by n kdy n kdo takovou zvrhlost na n kom z nich zkoušel, bylo to možné. Cht lo se jí smát i plakat zárove . Bylo jí fuk, kde je, že má zlámanou snad p lku kostí v t le – byla pry od n j, volná! Zt žka se zvedla na loktech. Pokusila se rozhlédnout – ne, to se jí zdá. Zamrkala, nebyl to p elud, poznávala tu místnost, šedé st ny, znak Agentury na zdi – on ji vrátil zp t! N jak p e etl z její mysli, odkud p išla, a otev el portál na základnu, odkud ji unesli, byla zpátky, u Noela. Blažen se usmála. Slyšela, jak se rozje ela siréna, dupot nohou n kde blízko, ale už nem la sílu, byla p íliš unavená. Než p išly mdloby, bleskla jí hlavou poslední myšlenka: Jak asi Agentu e tenhle návrat vysv tlí?
"#
'
)
Ostré, nep íjemné zatrnutí, skoro k e v zátylku. Když ho Ková ucítil poprvé, myslel, že si jen p eležel záda. Te už ne. „Poplach!“ za val, p evalil se a sou asn hmátl po kuši. P itom se zapletl nohama do š ry pojistky, kterou byl p ivázaný ke k lu, málem upadl, ale postavil se. Všude kolem se sténáním vstávali ostatní vojáci z prvního oddílu, sahali po zbraních, klopýtali o svoje pojistky – všichni, krom jednoho. Desátník Bendis stál a s nep ítomným výrazem se snažil ud lat další krok dop edu. Rukama hmatal po spon opasku, omámen , jakoby poslepu, až ji rozepnul, opasek s provazem spadl na zem, byl volný. John i dva muži vedle sáhli po vlastních sponách, sou asn však zah m l Gannadiho hlas. „Ani hnout! Už je mrtvý, p erazím hnáty tomu, kdo sáhne na pojistku!“ Ková spolkl kletbu – a jedním pohybem opasek rozepnul. Bendis už skoro prošel kruhem jasn žlutého sv tla, které zá ilo nad Asenatiným stanem, a John v d l, co se stane, až vkro í do šera za ním, nem l chu se na to dívat znovu. S nataženou kuší v levé ruce se rozb hl, dvacet metr . Annin symbol na zátylku pálil jak rozžhavené železo. M l pocit, že na zádech táhne metrákové závaží, sotva zvedal nohy, mizerných dvacet metr . Bendis už byl na samém kraji sv telného kruhu, jen poslední krok – John objal loktem jeho krk a strhl ho zpátky. Oba upadli, sou asn se p ímo p ed ním vymrštila ze tmy kostnatá lebka plná tesák a sklapla t sn p ed Bendisovou tvá í. T tiva kuše zadrn ela, ocelová šipka prolet la hlavou skrz, zemi skropil gejzír oranžové krve. Pára se zhroutil a pa áty drásal št rk ve smrtelném zápasu. Sou asn se Bendis v Johnov objetí za al svíjet. Ková ho táhl zpátky a ze tmy se vylouplo další hubené t lo. Pigmentové skvrny na jeho k ži se samy p eskupovaly, p izp sobovaly barv št rku a
okolnímu šeru, jako dokonalá parafráze chameleonských kombinéz Agentury – John už v il tomu, co íkali ostatní vojáci, že pára m že sed t na rovné zemi p t metr od n j a stejn ho neuvidí. Z druhé strany mu vylet lo vst íc n kolik šipek, ale všechny minuly, m avé t lo se špatn zam ovalo i z krátké vzdálenosti. Netvor sko il, p ímo do kruhu sv tla – a s bolestným sk ekem se vrhl zpátky, John zahlédl, jak se z n j kou í. Než zmizel, ješt s sebou strhl mršinu svého druha. Ková slyšel slabé vr ení, praskot kostí a trhání masa, šero za hranicí sv tla tábora nebylo prázdné ani náhodou. Pár voják za alo znovu nazda b h st ílet, ale všechno rychle utnul Gannadiho p íkaz neplýtvat municí. Ková dotáhl bezvládné Bendisovo t lo k ostatním, nohy se mu t ásly. Byl unavený, jako by zrovna ub hl maratón – t ebaže Annin symbol už necítil, s tou vy erpaností nep ehán la. Desátník bezvládn ležel, z úst i nosu mu tekla krev. Oddílový zv d se k n mu sklonil, opatrn mu oto il hlavu a usmál se – žádná krev z uší, to znamenalo, že m l šanci psionický útok p ežít. „Dobrá práce, Francisi!“ klepl Ková e do ramene a n kolik hlas se p idalo. Ková vy erpan kývl. Ostatní muži na n j zprvu hled li jak na cosi mezi bílou vránou a kusem hadru, ale za první ty i dny se jejich názor zna n zm nil. Jen díky n mu m li zatím nejmenší ztráty z celé výpravy, zdálo se, že na n j v bec nep sobí útoky pára a hlavn je dokáže rozpoznat mnohem d ív. Po stran si šeptali, že s ním Asenat n co provedla nebo je její špicl v jednotce, ale fakt, že se nechoval nijak povýšen , sta il, aby jim to bylo vícemén jedno – hlavn , že tam byl. Gannadi zvedl Bendis v opasek a soust ed n zkoumal sponu. „Je vadná, pane?“ osm lil se n kdo. V hlasu m l úzkost, spona m la být navržena tak, aby ji lov k ovládnutý pára em nedokázal otev ít, nebo lépe e eno pára mu neum l dát p íkaz tak složitý, aby to ud lal. Gannadi zavrt l hlavou. „Ne, špatn ji zapnul. Bendis je lempl, až se probere, prob hne se kolem tábora!“ Ostatní se rozesmáli, ale Ková v tom smíchu slyšel strach – sice cht li, ale stejn jako on Gannadiho vysv tlení nev ili.
Gannadi zvedl opasek a vyrazil sm rem k Asenatinu stanu, který se ty il uprost ed tábora. Nad ním zá ilo to jasné sv tlo a kolem byly rozmíst ny oddíly, dvacet po padesáti mužích, každý s p ti k ly, ke kterým byli vojáci p ipoutáni za opasky. Vypadalo to skoro legra n , jako d ti, co by se mohly zatoulat do lesa, ale zábavné to nebylo. Každou chvíli vypukl poplach, když se n jaký voják zvedl a s nep ítomným výrazem vykro il do temnoty. Ostatní ho pak p itáhli zpátky, oddíl m l vždy jednoho zv da s vysokou odolností a zdravotním výcvikem, který ho uspal a tím psionické spojení p erušil, jenže i tak každý druhý ochromení nep ežil. Cesta, kterou Asenat plánovala na ty i dny a m la prob hnout hladce, se prodlužovala – a hladce neprobíhala ani náhodou. Sotva se vzdálili od Dorovy, za aly útoky. Nep ítel se skoro neukazoval. Pára i v malých skupinkách brousili okolo nich. Dokud šli, nebyli vid t, ale jakmile postavili tábor, za ali dotírat. Mezi vojáky se šeptalo, že to není normální chování, a p estože Ková netušil, co bylo vlastn pro tyhle stv ry normální, souhlasil. Až moc to p ipomínalo promyšlenou taktiku na „vy erpání“ nep ítele, a fungovalo to, na všechny za ínala doléhat únava a strach. Tohle m la být poslední zastávka, než uzav ou p ístup do údolí, kde se podle Asenat ukrýval Zvrácenec. Plán p ekvapivého úderu ale mizel každou minutou, m li už p es šedesát mrtvých – John stále ast ji myslel na Anninu p edpov . Gannadi na n j lehce kývl a on pochopil. Vykro il za ním ke stanu a p itom zachytil vystrašené pohledy voják kolem. Velitel odhrnul látku zakrývající vchod a vešel, Ková ho následoval. Uvnit stál jednoduchý st l s rozloženou mapou a dv k esla. Nic víc, žádné l žko. Johna napadlo, že vlastn nikdy nevid l Asenat spát. Práv stála nehybn vedle stolu, oble ená v dlouhém erném hábitu s kápí. Zakrýval shrbenou postavu od hlavy až po paty, jen maska na její tvá i se leskla, víc než kdy jindy p ipomínala temný p ízrak. „Je to po ád horší, paní!“ vypálil Gannadi bez pozdravu. „Už umí otevírat spony pojistek.“ „Umí toho mnohem víc,“ opá ila studen . „Práv tu byl velitel osmého oddílu. Jeden z muž po ovládnutí místo procházky st elil do
prsou jejich zv da a nebyla to náhoda, vybral si ho. Okamžit stáhnete všechny zv dy z vn jšího perimetru. Budou tady u stanu, s lé bou ochromených je konec.“ Gannadi tlumen zaklel. „Paní, chápete, co to ud lá s morálkou? Už te mají strach a po takovém rozkazu –“ „– si pomyslí, že velení stahuje zv dy k sob , protože se bojí o sv j krk a vojáky nechá umírat,“ dokon ila Asenat tvrd . „Ano. A si to myslí – pokud jim nechcete íct, že pára i pod p ímou kontrolou Zvrácence umí otevírat pojistky a p im t je, aby se pobili navzájem. To by morálce prosp lo, nemyslíte?“ Gannadi zatínal zuby, o ima probodával Asenatinu masku. „M li jsme vzít vaši gardu! Její lenové mají vyšší odolnost, mohli jsme postavit hlídky, udržet pára e dál od tábora…“ „To je vše, kapitáne. Vojáci mají ješt t i hodiny na spánek, pak vyrážíme.“ „Trochu málo,“ vložil se do toho Ková tiše. „Pára i po ád úto í, pot ebují aspo chvilku klidu.“ „Budou mít klid,“ kývla Asenat. „Budou mít klid v hrob . T mi nahodilými útoky nás zni í, ztratíme tolik muž , že už nebude mít ani smysl bojovat. Musíme se rychle dostat k údolí. Tam si m žeme oddechnout, nedostanou se nám na boky.“ Podle mapy bylo k údolí skoro osm hodin cesty, podstatn horším terénem – John zavrt l hlavou. „Nejde to jinak? Kdybyste zv tšila dosah toho magického sv tla, zahnala je dál…“ „Jenže vy nejste zvyklí na tolik magie. ím menší dávku dostanete te , tím v tší šanci p ežít budete mít v bitv , až za nu skute n arovat. ty i hodiny odpo inku, i to je p íliš velká ztráta asu.“ „Ano, paní,“ procedil tiše Gannadi a vyrazil k východu. Ková ho cht l následovat, ale Asenatin hlas ho zarazil. „Ty z staneš tady, Francisi.“ „Pro ?“ oto il se. „Nejsem zv d. Radši budu u jednotky.“ „Z staneš tady,“ zopakovala pevn . „Vážn myslíš, že ta runa, co máš od Anny, t ud lá imunním? Na po átku jsi m l nižší odolnost než b žní vojáci. S tímhle máš možná o n co vyšší, ovšem
za cenu rychlejšího vy erpání, a já t pot ebuji. Bu tu z staneš a vyspíš se, nebo ti pom žu usnout já.“ Ková se ušklíbl, dob e pochopil, co tím mínila. „Co vlastn ekáš, že se stane, až uzav eme údolí? Tvrdila jsi, že cesta prob hne klidn . Zatím to moc nevypadá.“ „Ne,“ zadívala se stranou. „Pára i, na které narážíme, mohou být poslední posily, co Zvrácenec láká k sob . Pokud je to tak, máme výhodu, ješt není p ipraven k útoku. Mohou to ale být hlídky nebo naopak první vlna, m že to být cokoliv. Zvrácenec neuvažuje jako lov k. Jeho chování se nedá odhadnout, m že ud lat z našeho pohledu fatální chybu anebo nás úpln p elstít, nalí it lé ku, kterou v bec nebudeme p edvídat.“ Ková se zamyšlen zadíval na mapu. „Co když se p esune? Za neme obléhat prázdné údolí a on s tou sme kou bude n kde úpln jinde. Nebo ji rozd lí a pustí se do nás z obou stran.“ „Ne. To jediné nem že ud lat. Vid l jsi sám, jak jsou tyhle stv ry agresivní. ím víc jich sežene dohromady, tím t žší pro n j bude zabránit, aby se za aly navzájem zabíjet. Nedokáže ovládat víc odd lených skupin nebo s nimi n jak složit manipulovat. Domnívám se, že tak ur í i as útoku, prost za ne, až jich bude mít tolik, že je neudrží v klidu.“ „Až bude p ehrada plná, prorazí ji a nechá vodu smést všechno v cest ,“ kývl Ková . „Ví o nás? Uv domuje si naši p ítomnost?“ „O naší p ítomnosti ur it ví. Otázka je, zda chápe, co chceme.“ „Myslím, že ne,“ usoudil John. „M l by plno asu zastavit nás, dokud budeme na rovin . Pokud uzav eme vchod do údolí, získáme p evahu. Být na jeho míst , snažím se tomu zabránit.“ „Mám stejný názor.“ „A v tom p ípad útok nejspíš za ne hned, jak uzav eme údolí a on pochopí, co d láme.“ Asenat p ikývla a Ková sev el rty. Žádný oddech. ekla Gannadimu, že pokud to p jde, vojáci si odpo inou, až dorazí na místo. P ísn vzato nelhala – ovšem v d la, že to nep jde, pov d la mu jen, co cht l slyšet, aby se uklidnil. Možná se ani nesta í rozestavit a za ne to, sotva osm set unavených, vyd šených lidí v
úzkém údolí proti n kolika tisíc m bestií. Ho ce se usmál, slova mu vklouzla na jazyk sama. „Jdi, poutní e, a zv stuj Lakedaimónským –“ „– že my mrtvi tu ležíme, jak zákony kázaly nám,“ dokon ila Asenat klidn , za lesklou maskou Ková vycítil ironický úsm v. „ ekni, Francisi, není úžasné, jak se n kdy historie opakuje?“ „Ne,“ ušklíbl se. „Doufám, že tomu se tentokrát vyhneme. Snad máš ješt n jaké eso v rukávu.“ „Mám tebe.“ John si povzdechl, m l na jazyku íct, že si v téhle h e spíš p ipadá jak ten poslední spodek. „Jdu spát – ke své jednotce, madam.“ Vyrazil k východu ze stanu. Každým krokem ekal, že ho zastaví, že použije sv j hlas, kouzlo nebo n co jiného, ale neud lala nic. Vyšel ven a zhluboka se nadechl chladného vzduchu. Uv domil si, že se stále podv dom rozhlíží po nebi bez hv zd – eká na ráno, které nikdy nep ijde – a vyrazil zp t ke k l m prvního oddílu. Tiše prošel mezi spícími vojáky a zvedl ze zem sv j opasek s lanem. P ipnul si ho a dal pozor, aby pojistku zapnul správn . Zabalil se do deky a chystal se zav ít o i, když si všiml, že vojín Maler naproti nespí, ale pozoruje ho s o ima doko án. „Pst!“ sykl. „Tak jak? Dozv d l ses n co? Co se bude dít?“ Ková na okamžik zaváhal. „Nic zvláštního. Podle Asenat jde všechno hladce.“ „Ale zrovna odvolali našeho zv da a zv dy z trojky a p tky prý taky. To už nebudou lé it?“ „Zatím ne, Asenat odvolala všechny. Slyšel jsem, že na poradu, aby je nau ila n jaké nové metody. Pak budou mít lepší výsledky, až ty mrchy p itla í.“ „Fajn,“ kývl Maler a Ková v jeho o ích zahlédl úlevu. „Já si myslel, že to má zmáknutý. Díky, Francisi!“ „Není za .“ Ková p iv el o i, v ústech ucítil ho kou pachu . Lhal muž m, co mu v ili, lidem, kte í možná za pár hodin zem ou. Stejný bastard jako Flint nebo Treneport, v il, že takový nikdy nebude – ale m l na
vybranou? Pravda by na situaci nic nezm nila, a když je uklidní a oni se aspo trochu vyspí, m že to zvýšit jejich šance, nepatrn , ale p ece. Všude kolem slyšel tichý šepot. Došlo mu, že ve skute nosti nespal z oddílu nikdo, ekali na n j a novinky se rychle rozší í. Možná proto ho Asenat pustila zpátky, p edvídala, co ud lá. Zav el o i a nenápadn sáhl do pravého rukávu. Našel správné místo na p edloktí, pod prsty ucítil áry tvo ící kresbu malé r že, které jako by slab h ály, pulzovaly. Anno? Slyšíš m ? M žeš mluvit? Trvalo to pár vte in, ale pak se mu v hlav ozval hlas, myšlenka, která nepat ila jemu. Jsem tu, Johne. Jsi v po ádku? Usmál se a sou asn vydechl. Když s komunikací p es Pouto za ínali, šlo to ztuha. Zkraje nedokázal odlišit její myšlenky a odpov di od svých nebo se správn soust edit, aby ho slyšela, ale po dvou dnech tréninku p ed odchodem to zvládl a m l pocit, že se stále zlepšuje. Te už dokázal nejen plynule „mluvit“ a sou asn myslet, ale v Anniných odpov dích rozeznával i její dojmy a emoce. Unavený, ale živý a zdravý. Ta tvoje runa se výborn osv d uje. To jsem moc ráda. Jak to pokra uje? Potla il ho ký úsm v. Podle o ekávání, ekl bych. Jak se vede tob ? Tak st ídav , ale jde to. Celkem je zatím klid, jen v era n kdo p epadl jednu recykla ní nádrž. Zabil ochranku, sebral všechna erstvá t la… dovedu si p edstavit, kde skon ila. A asi p t lidí se poh ešuje, tedy krom t ch dvou od Gannadiho, jak prý utekli. Ková potla il zachv ní, musel se držet, aby mu do odpov di nevklouzly vzpomínky na to, co o nich ví. Dezerce dvou d stojník jinak v chaosu p íprav na výpravu prošla p ekvapiv hladce. Ob as se z ejm stávalo, že se n jaký voják zbláznil a prost nazda b h utekl do Pustiny, i když v d l, co ho tam eká. Rad ji rychle zm nil téma. Co d lají Elim a Pris?
Pris skoro nevidím, omluvila se i ze dvou zasedání Rady. Prý má moc práce s novou nemocnicí a popravd snažím se, aby jí m la ješt víc. Ale Elim, to je mi divné. Zkouší n co? Práv , že nic, Johne! Naopak. Pomáhá mi, radí, dává k dispozici lidi. Ani náznak podrazu, m že se p etrhnout, jak je ochotný. Ková p ekvapen otev el o i, p estal se soust edit a málem necht n p erušil spojení. Sakra! Že by šel do sebe? Bojí se Asenat? Anebo chce získat d v ru, aby ti líp vrazil n ž do zad? Nemám pon tí. Každopádn , zatím na n j nem žu íct k ivé slovo. P itom ví, že mu nev ím a v it nebudu, ale nezdá se, že by mu to vadilo. Nevím, Johne. Je to složitý lov k, možná jsem ho odhadla špatn . To si nemyslím. Každopádn bu opatrná, tohle je podez elé. Jinak nic zásadního? Celkem ne. Dalbek se pomalu uzdravuje. Dala jsem spravit hradby, aspo se všichni zam stnají, a Gannadiho zástupce je horlivý bažant, p edvádí se p ede mnou, aby ud lal dojem. Pit se po ád snaží n co zjistit o t ch incidentech p ed odchodem, hlavn o tom pavoukovi a nehod na stavb . Mezi lidmi ve m st je nap tí, ale dohromady to zatím jde. Ková se usmál, snad poprvé za celý den pocítil úlevu. Dobrá. Zítra asi dorazíme do toho údolí. Pak… kdoví, m že se stát, že se n jakou dobu neozvu. Pokud v bec. Snažil se tu myšlenku potla it, zabránit, aby se p idala k odpov di, ale podle úzkosti, kterou ucítil, se mu to úpln nepoda ilo. Já vím. Mám o tebe strach. Dej na sebe pozor; prosím! A ty na sebe. Uvidíme se za pár dní, Anno. Dobrou noc! Dobrou noc, Johne! Stáhl prsty ze symbolu na p edloktí a spojení se p erušilo. Zívl, tenhle zp sob komunikace byl užite ný, ale vy erpávající. Anna ho varovala, tohle byly další síly, co mu zítra mohou chyb t, ale momentáln mu to bylo jedno, aspo n jaká úleva.
Natáhl se pohodln ji a pokusil se usnout. Kupodivu se mu to poda ilo skoro okamžit – asi deset sekund p edtím, než ve vedlejším oddílu vypukl další poplach.
*
&/ "#*,
Studený vítr se s kvílením zato il mezi p íkrými skalami a zvedl do vzduchu oblak jemného písku. Ková zamrkal a záp stím si prot el o i. Písek štípal v o ích a pálil v hrdle, m l ho ve vlasech i pod šaty, stejn jako ten ledový vzduch. Sotva cítil prsty, kterými svíral p ipravenou kuši. „St ídat!“ ozval se za nimi Gannadiho hlas. „Lichá pohov! Sudá pohotovost!“ Ková vydechl úlevou. Opatrn stáhl t tivu kuše a vy erpan klesl k zemi, vojáci okolo ho napodobili, vpravo i vlevo od nich se s klením naopak zvedali muži z oddíl se sudými ísly. St ídali se po dvou hodinách, polovina armády stála v pohotovosti, druhá mohla odpo ívat, spát dokázal málokdo. Nesm li opustit vymezená místa ani se procházet, pojistkami na opascích byli p ipoutáni tentokrát každý ke svému kolíku v zemi. Johnovi zakru elo v žaludku. V tlumoku u nohou m l jídlo, ale mezi vojáky kolovalo p esv d ení, že hladový lov k je víc odolný v i ovládnutí pára i, takže v posledních hodinách nejedl skoro nikdo. Vytáhl aspo láhev s vodou a dvakrát se napil – dál nemohl, protože byla prázdná. S mrzutým pocitem ho napadlo, že m l víc šet it a také, že ur it není sám. Cestovali nalehko, možná až moc, a jestli se to tu protáhne… „Tady!“ nabídl mu Bendis vedle svou láhev. Ková pochopil, že mu nejde ani tak o vodu, a p ijal. Napil se jen symbolicky a podal mu ji zp t. „Díky.“
Desátník kývl. Zotavil se p ekvapiv bez následk , po v erejším zážitku mu z staly jen krví podlité o i, a t ebaže mu už jednou pod koval, John chápal, že pravé vyjád ení p išlo až te . „Sakra, nem že se ten zmetek pohnout?!“ zavr el Maler po Ková ov pravici. „Už m unavuje tu d ep t a ekat.“ „Radši zmlkni!“ odsekl Tirket nalevo. „Ty možná sp cháš um ít, ale já ne.“ Ková se ušklíbl, ta poznámka mu p išla p ípadná. Rozhlédl se. Asenat nechala vyty it linii hned za vstupem do údolí, uprost ed rozší eného konce trychtý e, který m l v nejužším bod n co p es t icet metr . Oddíly byly rozmíst ny ve dvou adách za sebou, st ídav , jako pole na šachovnici, Asenatin stan stál o dvacet krok dál. Týl jim krylo pouhých t icet muž , spíš symbolické zajišt ní, oddíl íslo jedna stál naopak vp edu, p ímo v první linii, ale zatím se ned lo v bec nic. Od chvíle, co p ed dvanácti hodinami údolí uzav eli, se neobjevil jediný pára ani cokoliv jiného. Bylo tu jak po vym ení, klid p ed bou í. Maler cosi zavr el a rozpa it se zadíval na Johna. „Ty, je to pravda, Francisi?“ „Co?“ zadíval se na n j Ková . „Že tam, odkud jsi, není žádnej reproduk ní program. Každej si tam m že najít ženskou jenom podle toho, jak vypadá, žádný testy – a d ti pak z stanou s tebou?“ „To je pravda,“ kývl Ková . „U nás není korki ani tolik deformací. Taky tam žije víc lidí, m žeme si vybrat.“ „To jako i víc než jednu?!“ Maler na n j zíral s vyvalenýma o ima a Bendis vyprskl, ale Ková se neusmál. Uv domoval si, že Maler není hlupák. Prost netušil, co znamená mít rodinu, najít si ženu jinak než na základ test , které co nejvíc sníží pravd podobnost, že dít postihne n jaká forma choroby nebo deformace, kterých byla Dorova plná. Tirket zavrt l hlavou. „Pro tebe by byla i jedna moc, Malere, a víc lidí znamená akorát v tší binec. Když tam nemáte korki, to bych cht l vid t, jak uhlídáte recykla ní kád . Masa máte ur it dost.“ V hlasu m l jízlivost a Ková jen pokr il rameny. Nem l chu jim vykládat, jak to vypadá doma, že opravdu mají masa dost a
nemusí recyklovat t la, natož je hlídat p ed kanibaly. Nem l chu vypráv t o slunci, teple nebo tráv , tohle nebyly d ti, kterým Anna povídala pohádky. Uv domil si, že se p ed nimi skoro stydí za všechno, co doma pokládá za samoz ejmé, p esn jak to tenkrát ekla Asenat. Maler se nadechl – ale náhlý poryv v tru mu urval slova od úst. P išel naprosto bez varování. Hrdlo trychtý e se zm nilo v klokotající vír prachu, ze zápachu surové magie se Ková ovi doslova zježily vlasy. Annin symbol na zátylku jako by mu cht l prorazit lebku a vylet t ven. „Poplach!“ Vymrštil se a hmátl po kuši sou asn s Gannadiho za váním. Zd šen se rozhlížel, zvedal se sotva jeden voják z p ti. Maler i Tirket jen sed li a omámen zírali do prázdna. Je to tady, uv domil si John. Další poryv. Zatm lo se mu p ed o ima. Na chvíli p estal vnímat, srdce mu vynechalo, rozplýval se sám v sob . Záblesk jasn bílého sv tla. Ková prudce trhl hlavou a probral se. Kuši v rukou m l nataženou a prst na spoušti, hrot šipky sm oval p ímo proti Bendisov hlav . Nepamatoval si, kdy n co z toho ud lal. Desátník se hrabal na nohy a také zmaten pot ásal hlavou, ale zezadu Ková slyšel zd šené výk iky, s mrazivým zachv ním si uv domil, že pár voják tu spouš stisknout sta ilo. T etí nápor vichru. Ale tentokrát jen prolétl kolem, rozpadl se ve sv tle, které se mezi nimi rozzá ilo. Ková si všiml, že vojáci kolem civí jako jeden muž dozadu, asto s ústy doko án. Oto il hlavu a ztuhl. Mezi oddíly rychle krá ela malá, shrbená postava s holí v ruce. Asenat m la na tvá i svou masku, ale místo splývavého hábitu jí celé t lo doslova obtékalo brn ní z erného kovu. Jeho plátky byly pružné, reagovaly na její pohyb a p izp sobovaly se mu, na ramenou i vp edu na hrudi do n j byly zasazeny ady temn rudých krystal , mezi nimi se v erném povrchu leskly zlaté áry symbol . Asenat po boku krá el Gannadi v plné zbroji, na zádech m l navíc p ivázané
uzav ené pouzdro s n ím jako dlouhý me . Jak se pohybovali, sv tlo kolem m nilo sm r a John pochopil, že vychází p ímo z Asenatina t la. Šum mezi muži zesílil. Náhle nikdo nev d l, kam se dívat d ív, jestli dozadu nebo dop edu na konec trychtý e, stále zahalený oblakem prachu. „Vojáci, pozor!“ Ková em prob hlo zamrazení, dob e ten pocit poznal – všechny hlavy se rázem oto ily a zadívaly na lesklou plochu její masky. Promluvila už normáln , chraplavý hlas se v náhlém tichu rozléhal po celém údolí, i vítr ustal. „Cht la jsem si pro vás p ipravit e . N jakou, co bude znít dob e, o domov , o povinnosti – k ertu s tím! Nemám náladu tu žvanit, mám totiž vztek – a mám hlad! Roky nás ty bestie d sí a požírají, ohlodávají naše kosti, kdykoliv mají chu , a toho už mám dost! Chci se taky najíst, chci, aby se báli oni!“ Asenat se oto ila elem k údolí, prach v nejužším míst se už usazoval a Johnovi se zdálo, že za ním zahlédl stíny, temnou, pohybující se hmotu jen p ipravenou vyrazit. „ ekla bych, že tam je n jaké maso k ve e i. Dá si n kdo se mnou, pánové?!“ Bodnutí, které všem projelo mozkem s poslední v tou, zap sobilo jako rozbuška. Osm set muž se naráz roze valo, do tvá í bledých strachem se hrnula krev a Ková cítil, jak se mu stahuje hrdlo. Asenat znovu ude ila s d sivou p esností na správné místo, v Dorov ur it nebyl lov k, který nezažil hlad a strach, nejspíš proto vzala tak málo zásob – nebo proto, že jídlo na cestu zpátky už nebudou pot ebovat? Ale nem l as se tím zabývat, protože jako odpov se stíny na druhém konci údolí náhle pohnuly a vyrazily, d sivá, jednolitá masa kostnatých t l, která tryskala z ústí trychtý e jako erná voda. V jeho nejužším míst bestie šlapaly jedna po druhé, doslova se p elézaly a pak se rozlily do ší ky, zaplnily celý prostor. Ková post ehl, že to jsou v tšinou kousa i a seká i, jen ob as zahlédl skvrnité t lo pára e, ale bylo mu to jedno, blížilo se to k nim každou sekundou rychleji, jako p ílivová vlna.
„Nest ílet!“ vyšt kl Gannadiho hlas. N jak dokázal p ehlušit i sílící dun ní – a koliv se stv ry normáln pohybovaly tiše, v takovém po tu jako by se údolím valilo stádo bizon . Vlna už byla na p l cesty k nim a Ková e zamrazilo, te p ece byla ideální chvíle. Asenat lehce pozvedla h l. Bílé sv tlo kolem prudce vyrazilo, jako by oto ila reflektor. ára mezi jasem a šerem bleskov p ekonala vzdálenost k vln nestv r a zastavila se na ní. V tu chvíli jejich t la vzplanula jak politá ho lavinou, dusot p ehlušilo strašlivé, drásavé kvílení. Bestie nezastavily, dokonce ani nezpomalily. B žely dál, i když ho ely, hnané n ím naprosto mimo Johnovo chápání, jenže první úder žáru byl tak prudký, že v tšina padla mrtvá po n kolika metrech. T la, ze kterých stále šlehaly plameny, p ekážela t m za sebou, údolí v mžiku p ehradila ohnivá barikáda. Vlna zpomalila, na okamžik se tém zastavila. „Lichá pal!“ Zadrn ení ty set t tiv. P es plamennou hradbu a dým se st ílelo skoro naslepo, ale to bylo jedno, v tak nahušt ném chumlu bylo nemožné minout, bolestný, nelidský jekot zesílil. „Lichá nabíjet! Sudá pal!“ Ková se za atými zuby natáhl t tivu a založil šipku. V duchu d koval za výcvik v Agentu e a mise v primitivních sv tech, které ho nau ily s podobnými zbran mi zacházet, nebyl rychlejší, ale ani pomalejší než vojáci kolem. „Lichá pal! Sudá nabít!“ Stiskl spouš , pažba kuše ho ude ila do ramene. Samoz ejm nevid l, zda n co zasáhl, ale nep emýšlel o tom. Sehnout, nabít. Na zádech cítil pot, štípal ho v o ích, studil, ale ruce už se mu net ásly, byl klidný jako led, jen rychle a p esn , nezaváhat, nechybovat. Další salva. Tentokrát Ková natáhl kuši rychleji než muži okolo. Narovnal se, získal p esn dv vte iny, aby se rozhlédl – a uv domil si, že to nesta í. Nejmén padesátimetrový úsek zem byl skoro plynule pokrytý mrtvolami, doutnajícími, ješt ho ícími i ježícími se st elami. Ale nestv ry po ád p ibývaly, nezpomalovaly, nezastavovaly – a magické sv tlo sláblo. ím víc bestií do n j vbíhalo a padalo v
plamenech, tím mén zá ilo, Ková si všiml, že ty poslední už v bec neho í jako na za átku, spíše se jen pomalu pe ou. elo útoku se znovu pohnulo sm rem k nim, pomalu, ale jist . „První ada pal! Palte dle uvážení!“ Už nem lo smysl dodržovat rytmus. Šlo jen o to st ílet co nejvíc, využít každé vte iny, než budou u nich. T tivy kolem drn ely prakticky nep etržit . Jekot, dupot a ev byl jako rozbou ený oceán, p ehlušoval vše. John vypálil a byl si skoro jistý, že vidí zasaženého seká e padat, nebyli už dál než dvacet metr , mít t eba jen pár moderních zbraní, blesklo mu… „Rozestoupit! P ipravit na zte ! Za Dorovu!“ Gannadiho hromový hlas st ží p ehlušil bitevní v avu. Ková znovu vyst elil – a pochopil, že znovu nabít už nestihne. Vojáci kolem odhazovali kuše, rychle rozepínali opasky s lany a chápali se me , oddíly se slévaly do jediné nerovné ady, i Gannadi tasil. Asenat nehybn stála, o i obou vlk na koncích její hole rud žhnuly, z horního konce se vymrštilo blyštivé ost í. as vypršel. První kousa se vrhl Johnovi po hrdle. Ková sekl me em a srazil ho v pohybu, dalšímu uhnul oto kou a al ho do zad, Bendis za ním ho pohotov dorazil. T etího Ková probodl zblízka, šlo to snadno, ze spáleného t la mu visely cáry k že, ale už tu byl další. Bodnutí, usko it p ed padajícím t lem, seknutí, úkrok zpátky. Hlavn se nenechat obklí it, nezaplést se do bestií na zemi, ch apaly kolem sebe, i když umíraly. Další! „Bojujte! Držte linii!“ Vzduch zt žkl d sivou zm tí, zápachem spáleniny, sk eky a výk iky, t eskem zbraní. John p estal vnímat okolí, rozhlížet se, myslet, zbyl jen instinkt. Sv t se rozpadl do zlomk vypln ných prázdnotou a dechem drhnoucím v prsou, další rána, úhyb, výpad, kryt a znovu, ješt jednou. Náraz a bolest. Ková upadl. Zatm lo se mu p ed o ima, ale automaticky sekl vzh ru, páchnoucí, erné t lo na n j dopadlo už mrtvé. Lapal po dechu, snažil se zpod n j vyprostit a p itom se rozhlížel kolem. Vojáci už nestáli vedle sebe. ada se roztrhala na malé skupinky, ale jako celek linie držela. Všude kolem zemi pokrývaly
dosud se zmítající p íšery, ale i lidé, rozervané mrtvoly zalité krví. Ková nedokázal odhadnout, kolik jich je nebo z stalo. Nohavice mu ho ela, snažil se vyprostit zpod zdechliny, než si n jaká další potvora p ijde pro snadnou ko ist – a pak uvid l Asenat. Po ád stála pár krok p ed ostatními. Pohybovala se tak rychle, že chvílemi vypadala jako rozmazaný stín, a okolo ní se hromadila t la. Nestv ry se na ni vrhaly ze všech stran, mnohem víc než na kohokoliv jiného, ale nesta ily se jí ani dotknout. Jako by byla všude a v každém moment p esn v d la, co se d je kolem. Kopí v její ruce páralo b icha, utínalo hlavy i pa áty, p lilo celé trupy. Jedinkrát neminula, jediný úder nešel naslepo, p ipomínalo to smrtící, p esto svým zp sobem nádherný tanec. Ková si vybavil jejich vzájemný souboj. Proti tomuhle to byl vtip, byl by mrtvý d ív, než by si to uv domil – jenže jak dlouho mohla vydržet? Ta myšlenka ho probrala. Vzep el se a kone n vyprostil nohy uv zn né pod mrtvým netvorem. Pravé lýtko m l zle popálené, ale nem l as se tím zabývat, další seká se vrhl jeho sm rem, chvilka oddechu skon ila. Ková nevstal. P evalil se a máchnutím u al p íše e nohu, zhroutila se k zemi a ješt sekla pa átem po jeho tvá i. Dorazil ji, op el se o me a se zasténáním vysko il, noha pod ním zakolísala, ale vydržela. Rychlým úderem se zbavil dalšího nep ítele a sou asn se rozhlédl. Bojišt se posunulo blíž ke st edu údolí. V n m se to po ád ernalo nelidskými t ly, další bestie ale nep icházely, hrdlo trychtý e bylo doslova zacpáno mrtvolami, které se tam p i zb silém útoku udupaly nebo roztrhaly navzájem. Nad zbývajícími vojáky m ly dosud p íšery p esilu aspo t i ku jedné, ale jejich nápor polevil, p es hromady mrtvol se nemohly pohybovat tak rychle – prohrávají, blesklo Johnovi hlavou. Srazil dalšího netvora a kone n se dostal k Asenat, n kolik dalších muž na to zareagovalo a následovali ho. Kousek napravo stál Gannadi, uniformu na boku a paži zbarvenou krví, ale p esto dál bojoval, tvá zk ivenou vztekem a bolestí. Nová p íšera, tentokrát pára , Ková ude il obouru a jen se št stím unikl tesák m. Tihle byli siln jší, magický ohe dávno
pohasl, nebyli zran ní ani dezorientovaní, jen sv tlo, které stále vycházelo z Asenat, je nejspíš chránilo p ed smrtelným ochromením. Gannadi ztratil rovnováhu. Probodl sice pára e, ale me mu uvázl v jeho t le a vzáp tí se mu jiný zahryzl do boku. Asenat ud lala krok stranou a máchla kopím, protáhlá hlava odlet la, ale ztratila p l vte iny a v té chvíli se jí jiný vrhl p ímo na prsa. V okamžiku, kdy se dotkl brn ní, doslova vybuchl v oblaku dýmu a plamene, p esto ji srazil na zem, tém Johnovi k nohám, kopí jí vypadlo z ruky. Ková dv ma ranami složil jinou nestv ru a uchopil její p edloktí, ale v tu chvíli se mu podlomila kolena. „Ne!“ zasípala a vytrhla se mu. „Nedotýkej se m !“ P evalila se po zemi, p i tom sebrala kopí. V kle e máchla obloukem kolem, rozp lila dva seká e naráz, t etí jí ale sko il zezadu na hrdlo. Asenat se neoto ila. Jen nastavila kopí dozadu, z jeho konce se vymrštila druhá epel a prolétla bestii lebkou zlomek sekundy p edtím, než se Asenat mohla zahryznout do zátylku. Trhnutím vyprostila zbra a vstala, z brn ní na prsou se jí kou ilo, zrcadlovou masku pokryla pavu ina prasklin. Také Ková se narovnal. Pocit slabosti mizel, ale bolest z stala, p ehmátl me a dorazil kousa e zmítajícího se u jeho nohou. „Tam!“ zaje el n kdo. John zvedl hlavu. P es hromadu mrtvol v hrdle trychtý e se dral proud t l, štíhlých, skvrnitých, samí pára i, možná padesát, sto. Druhá vlna, blesklo Ková i… to je konec. Voják vedle Johna s vyt ešt nýma o ima zaje el, upustil me a rozb hl se pry . Vzáp tí ho n co strhlo dozadu, páte hlasit praskla, hrudník se roztrhl jak prokopnutý meloun – o i na konci Asenatiny hole zapulzovaly. „Neskon ili jsme!“ Z jejího hlasu tuhla krev a vstávaly vlasy, další dva, co se už dávali na út k, strnuli. Asenat se oto ila a máchla rukou. Z obou konc hole sou asn n co vyrazilo, pr hledné rotující epele k iš álového skla. Let ly nízko nad zemí a p itom se násobily, rozpadaly na další a další, až dosp ly k ústí trychtý e.
Do vzduchu vylet l neskute ný gejzír št rku, krve a roztrhaných t l. Pára i jako by vb hli do obrovského mlýnku na maso, zabíjel je, trhal na kusy a neslábl, nenechal projít ani jednoho. Ková zaslechl chraplavý jásot – ale sou asn mu n co neviditelného narazilo do mozku, prorazilo to až do morku kostí. Žaludek mu zešílel, dusil se, nemohl nabrat dech a p es mlhu p ed o ima vid l, že v tšina voják kolem Asenat je na tom stejn , n kte í se zmítali v k e ích, jiní nehybn leželi. Op el se rukou o zem a vstal. Nemyslel, netušil, co ho zvedlo, možná jen necht l um ít vleže v kaluži zvratk . Sekl po n em erném blízko a zasáhl to, praskot kostí. Jaksi cítil, že je to v po ádku, dobrý pocit, tak pro nepokra ovat, oto il se a ude il znovu. Reflexivní kryt a prudká bolest v rameni. Ohnal se, n co ze sebe srazil a probodl to, další rána a znovu. Jedna za druhou, t lo se svíjelo v agónii, ale tím prud eji sekal po t ch erných stínech, chcete víc, tak tumáš, ješt , ješt , znovu a ješt jeden! Ticho. Poslední John v úder zasáhl už vážn jen p elud. Setrva ností uklouzl a upadl, pustil me a hlavou tvrd narazil na n jaký kámen. Z posledních sil se p evalil, p ed o ima temnotu… pak si uv domil, že to je to zatracené nebe. Zvedl se na kolena, n jak dokázal dostat do plic vzduch a omámen se rozhlížel. Trvalo mu snad minutu, než si uv domil, kde vlastn je, co tu d lá. A že nevidí žádné p íšery! P ekvapen zamrkal, bylo to tak. Kam až dohlédl, zemi pokrývaly mrtvoly, neskute ná mozaika mrtvých lidí i netvor , št rková plá byla oranžovorudá, obarvená krví. Ale žádné erné t lo už se nezvedalo, jen n která sebou škubala, rozhlédl se po lidech, sténajících, stojících, kle ících, bylo jich padesát, možná mén . Bože, padesát z devíti set, blesklo mu hlavou. Asenat se sklán la nad Gannadim. John nevid l, co d lá, ale když se narovnala, držela v ruce pouzdro, které m l na zádech. „Rychle, Francisi! Jdeme!“ Ková nechápal, co myslí. Mozek se mu stále úpln neprobral, jako by byl omámený smrtí všude kolem. P esto zvedl me , náhle tak t žký, a následoval ji. B želi k hrdlu trychtý e, vrávorali, vyhýbali se
kamen m i hromadám dýmajících mrtvol. V míst , kde Asenatino kouzlo zlikvidovalo druhou vlnu pára , se ani b žet nedalo. Zemi tam pokrývala po kotníky hluboká vrstva krvavého bahna, rozsekaných kostí a masa, kluzká jako mýdlo, ze strašlivého puchu se d lalo až mdlo. Asenat nic z toho nevnímala. Zastavila p esn v nejužším míst a Ková ji kone n dostihl, kv li p evýšení terénu teprve tady vid l, kam vede cesta dál. Pokra ovala v p íkrém úhlu dol ješt asi dvacet metr a pak se rozši ovala do dalšího údolí, v tšího než to, kde bojovali. Co Johnovi p ipadalo jako trychtý , ve skute nosti p ipomínalo spíš p esýpací hodiny. Nikde nevid l živou duši, jen tu a tam osamocenou mrtvolu n jaké bestie, v tšinou ohlodanou, b hem ekání si nestv ry krátily as po svém. Cht l vydechnout úlevou, ale pak se zadíval na Asenat a zarazil se, tvá m la ztuhlou soust ed ním, pohled up ený p ed sebe. H l svírala tak k e ovit , až se jí t ásla ruka. „Je tady!“ promluvila tiše. „Cítím ho.“ „Zvrácenec?“ polkl Ková . „Ano. Když ho nezabijeme te , za pár m síc budeme tam, kde p ed hodinou. Tady!“ podala Johnovi pouzdro. Když ho vzal do ruky, došlo mu, že to není me , spíš n jaká ty . Ne ekal na pokyn, rychle strhl obal – a z stal jako opa ený. Na improvizované hlavni z trubky byla nasazena st ela p ipomínající kombinaci šípu s podomácky vyrobenou raketou. Jenže místo hlavice bylo pod ostrou špicí se zp tnými háky n co jiného, ty i oválné krabi ky slepené dohromady. Ková rozeznal znak erveného k íže a pod tím symbol Ková rovnováhy – „To ne!“ vypravil ze sebe. „To p ece nejsou –“ „Ne, nejsou!“ p erušila ho Asenat. „Žádné regenerátory, tricyaklinové bomby. Z tvého týmu je m li všichni krom velitele a tebe.“ „Ale pro … cože?!“ Ková si vybavil Wernera, když b hem cesty jeden údajn nefunk ní regenerátor zahodil, Flint v strohý rozkaz ho sebrat – „Soust e se!“ Bodnutí Asenatina hlasu mu projelo mozkem, rychle zvedl hlavu.
„Máme jedinou šanci. P ilákám ho k sob , m bude považovat za nejv tší hrozbu, a ty ho p ekvapíš. Když to nevyjde, musím použít magii. To nep ežiješ ani ty, ani nikdo z nich!“ trhla hlavou sm rem za sebe. „Chápu.“ Ková si vybavil pocit, když Asenat seslala poslední kouzlo, ruku, kterou na ni prve sáhl, m l oteklou a spálenou. Zadíval se na zbra . „Jak to funguje?“ „Jako harpuna. Dost el je krátký, tak deset metr , ale lano je dlouhé t icet. Zabodnutím se odjistí, když zatáhneš, vybuchne.“ „Dob e.“ Pokud byla bomba tak silná, jak odhadoval, bylo t icet metr na bezpe nou vzdálenost sm šn málo, ale k ertu s tím. „Kdy mám st ílet? Je fuk, kam ho trefím?“ „Dosta se mu do boku nebo b icha. Tam je nejslabší, zbytek je na tob . Jdeme!“ Vyrazili rychlým krokem dol do údolí, Asenat první, Ková s harpunou krok za ní. Kolem se znovu prohnal vítr, ledový, ale tentokrát bez magického zápachu. John se s úlevou nadechoval, istil mu plíce i hlavu, snažil se nemyslet na to, že to je možná naposledy, a ostražit se rozhlížel. Stáli skoro na konci cesty, p ed nimi se rozprostíralo celé údolí, prázdná plocha, sem tam skály nebo ohlodané kosti. Pomalu zavrt l hlavou. „Jsi si jistá, že…“ Prásk! Zem pod jejich nohama se ot ásla, do vzduchu vylétl oblak št rku a kamen , Ková se instinktivn p ikr il. Na druhém konci náhle zela obrovská jáma, ze které se s praskotem drala masa chapadel, desítky metr dlouhých, silných jako trup dosp lého muže. To, co za sebou táhly, byla oživlá no ní m ra, neforemný balík velký jako dva dosp lí sloni, naho e p er stající v masu chapadel, dole nesený ty mi páry nohou. John zprvu nedokázal rozeznat žádnou hlavu, ale pak se náhle mezi chapadly na bližší stran rozev el narudlý otvor plný tesák . ev vzáp tí nep ipomínal nic lidského ani zví ecího, co kdy Ková slyšel nebo si jen dokázal p edstavit. Znovu se mu zato ila
hlava a málem upadl, m l pocit, že mu to roztrhne lebku, zláme kosti, zastaví srdce – Asenat nap áhla ruku a zvuk ztichl, jako by mezi n spadla neviditelná opona. Další pohyb – a z její hole vyšlehl rudý záblesk. Mí il p ímo na netvora, ale t sn p ed ním zm nil sm r a zasáhl skálu vedle, kameny se rozlétly na všechny strany. Nestv rné t lo se okamžit oto ilo – možná nem lo o i, ale poznalo p esn , odkud rána p ilet la. Muselo vážit tuny, ale na pavou ích nohou se pohybovalo rychlostí kon , další magická st ela byla sražena stejn jako první. Asenat trhla hlavou. „B ž, Francisi!“ Ková vyrazil, obloukem podél okraje údolí a pry od Asenat. P eskakoval kusy skal a zbytky roztrhaných potvor, Zvrácenec se proti n mu valil z opa né strany. John každým okamžikem ekal, kdy se sto í k n mu, ale ignoroval ho, mí il na Asenat. Periferním vid ním Ková vnímal rudé záblesky její hole, nejspíš úmysln slabé, necht la ho zranit, jen rozzu it. Vkládal do b hu všechny síly. Pokud ho zasáhne v polovin , bude k okraji údolí chyb t práv t icet metr , vybuchne co nejdál od Asenat i od n j – te ! Sklouznutím se zastavil, padl na kolena, málem vyk ikl bolestí. P iložil harpunu k rameni a zamí il, obrovské t lo se valilo vedle n j, nohy opat ené dvoumetrovými pa áty drtily kameny jako drobky – zaváhal. V bec to nebylo tak snadné, jak se zdálo. Netvor byl obrovský, ale on nem l kam st ílet, naho e se zmítal spletenec kluzkých chapadel, dole chránily t lo jako pancí kost né pláty. Snažil se najít mezeru, místo, kam by st ela pronikla, ale Zvrácenec po ád b žel, mizel mu z dost elu, blíž a blíž k Asenat. Stiskl spouš . Zp tný ráz harpuny, svist odvíjejícího se lana. John sledoval st elu, vte ina, než p ekonala vzdálenost k cíli, narazila místo do mezery na okraj kost né desky vedle a spadla do št rku. Minul. Ková ztuhl, srdce jako by mu probodl ledový st ep. Zvrácenec pokra oval dál, v bec úder nepost ehl – John odhodil prázdnou trubku a rozb hl se p ímo k n mu.
Neub hl ani t i kroky, když se netvor zarazil. Oto il se doslova na míst , erná chapadla se vrhla dol , kovová st ela se leskla v písku u jeho t la, jen p t metr . Ková nezpomalil. Nepokusil se uhnout, vložil všechno do jediného zoufalého skoku. Dopadl na b icho do št rku, vyrazil si dech a nap l naslepo natáhl ruku. Uchopil šíp v polovin , sou asn se mu n co obto ilo kolem nohou, trhnutí a bolest. Kosti v nohou mu jen praskaly, vyk ikl, ale ješt máchl rukou vzh ru. Šíp zajel do mezery nad kloubem p ední nohy a z stal tam tr et. Zvrácenec si ho ani neuv domil, ignoroval tu nepatrnou v c jako bodnutí komára – a Ková byl najednou ve vzduchu. Hlavou dol let l vzh ru s pocitem, že se mu nohy trhají z kolen, lano od harpuny mu voln klouzalo dlaní. Další trhnutí a zastavil. P ímo p ed sebou najednou vid l tu neskute nou tlamu, p timetrovou díru plnou tesák , blížila se k n mu nebo možná on k ní… dáviv , šílen se rozesmál. „Sežer tohle!“ Nemusel zatáhnout. Sta ilo sev ít p st, lano se mu v ruce napjalo. Strašlivý t esk. Zpod Zvrácence vyšlehl záblesk sv tla, jasný jako st ed Slunce. Prolet l jím, roztrhl to obrovské t lo jak shnilý pytel. Kusy rudých cár se rozlet ly po celém údolí, v krvavém dešti se snášely k zemi zdánliv pomalu jako sn hové vlo ky – mnohem pomaleji než John Ková . Chapadla jím mrštila na opa nou stranu a sou asn ho pustila. Jako hadrový panák ud lal p emet, p l sekundy vid l ernou oblohu, planoucí ohnivou st nu a nakonec šedou skálu. Let la mu vst íc, reflexivn nap áhl ruce… Náraz, ostrý praskot kostí a tma.
)
&#
(
„…žij a zapome !“ Otev el o i a rychle se nadechl. Hlava se mu to ila, t ásl se zimou, bolestí i hr zou. Jako by se vysvobodil se strašného snu, z bezedné jámy plné ledové vody. Na hrudi cítil nesnesitelný tlak, vymrštil ruce vzh ru… „Nehýbej se!“ Ruce se mu zastavily. Doslova ztuhl, neschopen se pohnout, promluvit, spustit paže. Paralyzovaný zíral na d siv znetvo enou ženskou tvá nad sebou… a pomalu se mu vracelo v domí. „Dej ruce dol ! Uklidni se, je po všem, m žeš se pohnout, ale ned lej to, pokud nechceš znovu zem ít,“ dokon ila Asenat už normálním hlasem, te poprvé zn l unaven . Sou asn sev ení Ková ova mozku povolilo, opatrn nadzvedl hlavu a zadíval se na sebe. Ležel na zádech na tvrdém kameni, šaty m l roz íznuté a rozhalené po celé délce, k ži pokrytou arami symbol podobných t m, které kreslila Anna. Jenže tyto byly mnohem složit jší, propletené, až se mu to ila hlava – a na rozdíl od Anny nepoužila Asenat fix, ale hrot svého kopí, obrazce pokrývala jeho zaschlá krev, t lo m l jak v ohni. „Co jsi mi to provedla?!“ vypravil ze sebe. „Vrátila t zp t,“ odv tila Asenat klidn . „Krátce po smrti je to ješt možné bez následk . Kouzlo stále pracuje a lé í t , další takové už nesešlu, pokud nemám všechny kolem zabít, tak se nehýbej. D kovat nemusíš.“
John polkl nasucho. Všiml si, že ve st edu n kterých symbol jsou položeny rudé krystaly – a nejen položeny. Asenat mu na ízla k ži a zarazila je p ímo do t la, barva kamen splývala s jeho
krví. V jejím brn ní jich p itom zbyla sotva t etina, ani necht l p emýšlet, kam mu možná nacpala ty zbylé. „Díky,“ položil vy erpan hlavu. „Je po n m?“ „Myslíš Zvrácence? Podívej se sám.“ Ková pohlédl stranou na krvavou, kou ící hmotu opodál, další rudá zem – rychle oto il hlavu zp t. „Ty bomby,“ vypravil ze sebe. „Nev d l jsem o nich.“ Vzpomn l si na jejich souboj, když mu hodila do tvá e regenerátor a pak ho málem zabila, takže proto… „V ím ti,“ p ikývla Asenat. „Když mi Hex oznámil, že ty a Flint jste ji jako jediní nem li, vypadalo to, že jsi o tom také v d l, podílel se na celém plánu. Nebýt Anny, tém jsem se unáhlila, ale te už ti v ím. Kdyby ne, dávno bys byl mrtvý.“ Ková se zadíval do erné prázdnoty nad sebou. Hrdlo se mu znovu sev elo, ale už ne z ní, promluvil nap l pro sebe. „Pokud je m li všichni krom Flinta a m , musel mít on spouš – protože já ji nem l. Možná sta il jen kódový signál do vysíla ky, ostatní m li všichni um ít, ale m ob tovat nemohli, já jediný se m l spolu s Flintem vrátit. Proto mi tu bombu nedali. Treneport ješt pot eboval spolupráci odd lení, nemohl m nechat zabít taky – ale pro to ud lal takhle?!“ „Jen p emýšlej, Francisi. Agentura ví, že není šance, aby se jejich vojáci dostali až ke mn , protože mimo jiné v í, že jsem telepat a vycítím myšlenky na útok ve svém okolí. Takže pošlou pár hlupák , kte í netuší, o co jde, a podstr í jim bomby. Sta í, když se dostanou blízko – a pak jeden zmá kne knoflík, z dálky, kde už podle nich nebezpe í nerozeznám. Samoz ejm v dí, že kolem je m sto plné lidí, ale copak velké Ková e rovnováhy, kte í hýbou d jinami celého multiuniverza, odradí pár mrtvých civilist navíc?“ John Ková ml el. Tak, jak to podávala, zn l ten scéná d siv logicky, navíc d kazy vid l na vlastní o i. Také post ehl, že p i zmínce o Treneportovi nedala najevo nejmenší p ekvapení, p esto po chvíli zavrt l hlavou. „Kdyby to byla pravda a cht li t zabít za každou cenu, najdou zp sob, jak to ud lat, jednoduchý a mén riskantní.“
„Jaký? Tato realita má svá specifika, to už víš. Neotev ou sem portál dost velký, aby jím projel t eba tank, co by srovnal Dorovu se zemí. Silnou magii také nemohou použít, ta by mohla zni it celý tenhle sv t. Poslali tým s nervovým plynem. Ten jsem jim vrátila a myslím, že je odradil od dalších takových pokus t eba s atomovými bombami. Kdyby to nevyšlo a já jim poslala nazpátek i ty, už by totiž tahle malá válka asi nez stala tak tajná, jak si p ejí.“ Z ironie v Asenatin hlasu šel strach a John si vzpomn l na incident v Pekingu, tak takhle to bylo? Zmaten se na ni díval. „Ale pro ?! Co proti tob Agentura doopravdy má a pro by cht la získat tohle místo, není tu p ece v bec nic!“ „V tom se velmi mýlíš. P edevším existuje n co, co mám jen já a co Lucius Treneport velmi chce, jenže to nikdy nedostane. Navíc samotný tento sv t by m l pro Ková e rovnováhy cenu jako tranzitní základna. Protože je stále v pohybu, mohli by se z n j dostat na taková místa multiuniverza, kam jinak mohou jen t žko nebo v bec, a je tu ješt n co v tšího – ale na tom už brzy nebude záležet.“ Asenat se oto ila. H l m la zabodnutou vedle zdravé ruky, vytáhla ji a kývla. „Vsta , Francisi. Musíš jít, ty i ostatní.“ Ková se pomalu posadil. P i tom z n j opadávaly krystaly, rozpadaly se na ervený prach, rány po nich se samy zatahovaly. P ekvapen se zarazil. „Já? Copak ty…“ „Já se s vámi nevracím,“ p erušila ho. „Zatím ne. Použila jsem moc kouzel, mé t lo bude n jaký as vyza ovat zbytkovou magii, lidé ve m st by z toho onemocn li. Ani ty nem žeš z stat dlouho. M l jsi št stí, že s životem odejde z lov ka i nahromad ná magie, mohla jsem u tebe za ít od nuly. Navíc musím uklidit ten nepo ádek kolem, nebo se sem slezou další bestie, dob e se nakrmí a tím rychleji rozmnoží. Až budete z dosahu, spálím to tady.“ „Chápu.“ Sáhl po zbytcích oble ení, ale hned toho nechal, to nem lo cenu. Potla il ho ký povzdech, kousek dál leželo plno lidí, co už šaty nebudou pot ebovat, ale sou asn pohlédl na svou paži a zarazil se, malá r že byla pry .
„To je další d vod, aby sis pospíšil,“ p ikývla Asenat. „Pouto je také magie. Zmizí, jakmile nositel zem e, a oživením se neobnoví. Anna práv te v í, že nežiješ.“ Ková tlumen zaklel. Sou asn mu hlavou kmitla myšlenka – a Asenatin levý koutek vylétl vzh ru d ív, než stihl promluvit. „Ne, Francisi. Nejsem telepat, jak v í Agentura. Když žiješ dost dlouho, nepot ebuješ lidem nahlížet do hlavy, abys poznal, na co myslí, i když mám jistou schopnost, která se tení myšlenek podobá.“ „P edvídáš budoucnost, že?“ Poprvé vypadala p ekvapen . „Jak jsi na to p išel?“ „Vid l jsem t ,“ pokr il John rameny. „Ani arod j takhle nebojuje. Víš, kam jdou nep átelské údery, ješt než dopadnou. Pokud jim ne teš myšlenky, musíš to v d t p edem. Z ejm ale nevidíš moc dop edu, není to v št ní, jak se obvykle chápe, spíš… intuice.“ „Výborn , Francisi.“ Asenat zvedla h l, ob epele s tichým svistem zajely zp t. „Okolo p ti sekund. Tak vzdálenou budoucnost vidím, když se soust edím, je to v c, kterou jsem získala oplátkou za tuhle tvá . Te b ž. Gannadi je t žce zran ný a já mu nem žu pomoci, víc magie nevydrží. Aspo jeho zkus dostat do Dorovy živého. P ebíráš velení – je dob e, že žiješ.“ „Díky,“ ušklíbl se Ková , p i tom pomyšlení cítil spíš trpkost. Pro zrovna on a ne ostatní? Zavrt l hlavou. Tyhle otázky dob e znal a nem ly smysl, odpov totiž neexistovala. „A Francisi!“ V Asenatin hlasu se ozval ledový tón, oto il se. „Ano?“ „Nezapome , že Dorov vládne Anna. Tím pádem zodpovídá i za tebe a ponese následky všeho, co p ípadn ud láš, než se vrátím.“ John se jí zadíval do tvá e. „Vážn bys to dokázala? Ublížila Ann , jen abys potrestala m ?“
„Neublížila. Zabila. Já výjimky ned lám, nemohu si je dovolit. Po tom, co nedávno prožila, by jí to nejspíš nevadilo ani zdaleka tolik jako tob – a ur it mí než m . M j to na pam ti.“ Ková se sev enými rty kývl, cítil, jak ta jiskra porozum ní, co mezi nimi snad zaho ela, znovu pohasíná. „Nem j obavy. Tohle nezapomenu.“ Oto il se a pomalu vyrazil k pr chodu do p edního údolí a ekajícímu zbytku armády, nahý, prok ehlý, t lo pokryté zm tí krvavých ar. Ješt slyšel, jak se Asenat za ním pohnula, sk ípot její hole ve št rku, možná tiché zašeptání. Neohlédl se.
%
*
21*$
„Dorova na dohled!“ Na hlášení hlídky odpov d li muži okolo jásotem, místy spíš sténáním, a John Ková vy erpan p iv el o i. M l pocit, že mu ze zad spadl tunový balvan. Vzhlédl do modrého šera, kde dosud spíš tušil, než vid l strohé hradby kamenného m sta, a mávl na dva muže, co vypadali nejunaven ji. „Gelvire, Teine. Je t eba zhodnotit stav zran ných. Nemocnice má omezenou kapacitu, ur ete, kdo pot ebuje na adu první, a není chaos, když jsme je dostali tak daleko.“ „Rozumím, pane,“ kývl Tein. On a Gelvir, jeho do asn jmenovaní d stojníci, byli jediní zv di, co p ežili boj. Spolu s dalšími ty mi muži s aspo n jakými znalostmi lé ení byli také jediní, kdo se mohl aspo provizorn postarat o zran né. Oba už vypadali zralí na zhroucení, Ková se jen divil, jak vydrželi až dote . „A pokud si najdete chvilku, promluvte s ostatními. Zd razn te všem, že až se pustí do vypráv ní, a nezapomenou íct, že Asenat žije – žije a vrátí se. Nechceme ve m st po návratu žádnou paniku ani hlouposti.“ „Jist , veliteli!“ souhlasil Gelvir a strhan se usmál. „Možná jenom oslavu, p ece jsme vyhráli.“ „Správn .“ Ale úsm v, který Ková oplatil, byl hodn nucený. Vyhráli! Z devíti set muž se vracelo ty icet sedm po svých a dalších t icet t žce zran ných. Jediný, koho z nich znal, byl p itom Gannadi. Maler, Bendis, celý první oddíl – všichni mrtví. Jestli kdy v život vid l Pyrrhovo vít zství, bylo to te , a navíc, co se dozv d l o Agentu e, na em se m l podílet… Zaklel a p inutil se p estat na to myslet.
„Vyrážíme! Konec pauzy, odpo ineme si za hradbami.“ Zbída ená tlupa vít z se znovu dala do pohybu. Šlo to pomalu, skoro každý voják táhl ješt nosítka, d siv vypadající smyk vyrobený ze zdechliny seká e. Když se od ízla hlava a zadní nohy, kudlankovité p ední kon etiny bylo možné použít jako držadla, na b icho se provizorn p ivázal zran ný a po zádech chrán ných tuhou k ží se to celé dalo jakž takž táhnout. Tenhle morbidní vynález byl Ková ovým dílem, vzešlým ze zoufalství, když mu p eživší zv dové oznámili, že zran né vojáky, kte í nejsou schopni chodit, musí ponechat osudu, protože nemají jak je dostat do m sta. Asenat z ejm opravdu ne ekala, že n jací zran ní v bec budou, na n co jako nosítka nikdo nepomýšlel. Znovu se ohlédl zp t, zdálo se mu, že nad místem bitvy stále vidí lehce narudlou zá i. První dva dny po odchodu tam planulo sv tlo tak jasné, že to vypadalo jako východ slunce, vlastn byl rád, že nevidí, co p esn mínila strohým slovem „spálit“. Cesta zpátky trvala p t dn . Každý den ztratili navzdory úsilí aspo dva zran né, na druhou stranu jim to pomohlo zrychlit, protože se tím víc zdravých voják mohlo st ídat s tažením zbylých. Jídla a hlavn vody bylo zoufale málo, „nosítka“ za ala brzy zapáchat, skoro všechny zbran zahodili jako zbyte nou p ít ž. Sta ilo potkat pár pára a nevrátil se nejspíš nikdo, ale našt stí nevid li živou duši. Po tom, co ve m st zažil, by ho to ve snu nenapadlo, ale když se z modrého šera kone n vyhouply zdi Dorovy, Ková up ímn pod koval nebes m. Mohutná brána se za ala otevírat, hlou ek muž se hrnul dovnit . Ková se protáhl mezi prvními, hned za nosítky s Gannadim. Rychle se rozhlédl, pov domé rovné ulice, zdi a temná okna. Všechno vypadalo v po ádku, až na to prázdno, prostranství u brány okukovaly jen stráže, pár mladých bažant s o ima navrch hlavy. Divné, ekal, že návrat vzbudí v tší rozruch. Vzhlédl k Asenatin v ži a snažil si vzpomenout, co znamená tahle pozice sv tla – no ní sm na. To vysv tlovalo prázdné ulice, ale stejn … Než se stihl na n co zeptat, z nejbližší zatá ky poklusem vyb hla skupinka lidí v bílém. Tak p ece se n kdo obt žoval zavolat.
Ulevilo se mu, ale jen na okamžik, vzáp tí si totiž uv domil, že dv osoby, které tu rozhodn ekal, chybí. „Kde je Anna a Pris?“ chytil za loket p ibíhajícího doktora Wereta. Ten se na n ho zadíval lehce zmaten . „Anna je nejspíš u sebe. A Pris, nevím.“ „Jsou tu ran ní a vy nevíte, kde je hlavní léka ka?!“ N co v Ková ov tónu a pohledu zp sobilo, že Weret sklopil o i. „Nevím – m žu za to?! Hledal jsem ji, ale u sebe nebyla, a te m nechte pracovat!“ Vytrhl se Johnova sev ení a ten mu nebránil. Stál a hlavou mu proudily ošklivé myšlenky – co se tady d lo?! P t dn nem l s Annou spojení, navíc myslela, že zem el. Jenže tu byl Gannadi a cestou si Ková krom symbol na jeho hrudi a zádech, z ejm díla Asenat, dob e všiml i malé r že na ruce. Anna se s ním v bezv domí nemohla spojit, ale v d la, že žije a pot ebuje pomoc. P išla by, i kdyby na tom sama byla kdovíjak, a to, že zmizela zárove s Pris – John ucítil zlou p edtuchu. Rychle se protáhl mezi lidmi a vyrazil k paláci, tam za ne. Ulice byly dosud prázdné. Krá el rychle podél recykla ních budov, nejbližší m la pootev ené dve e, na konci zatá ka kolem Asenatina památníku k v ži, tu cestu si dob e pamatoval – otev ené dve e! John se zarazil. Došlo mu to o t i sekundy pozd ji, žádná jiná otev ená nebyla, kdo asi uprost ed noci navšt vuje mrtvoly? Oto il se a tiše krá el po stran ulice, aby nebyl spat en. Došel ke dve ím. Nevid l nic, o i se obtížn p izp sobovaly v tšímu šeru uvnit – ale v tu chvíli uslyšel hlas, nebo spíš vyd šený šepot. „– jsme mrtví! Jestli sem p ijde Asenat…“ „Bu zticha! Mrtví jsme tak jako tak – a nenajde nic. D lej!“ Následoval ostrý zvuk a Ková e zamrazilo, dob e ho poznal. Trhání oble ení, pak bublavé šplouchnutí, až t lo vletí do kád … Hlavou mu bleskla tvá Anny a srdce sev ela hr za. Narovnal se a jedním kopnutím rozrazil pootev ené dve e. T i postavy kle ící na lávce u poslední kád ztuhly. Krá el p ímo k nim, už vid l, že na podlaze mezi nimi leží tvrtá, nebyla to Anna, ale muž se sv tlými vlasy – Pit.
Jedna z kle ících postav m la vlasy narudlé a Ková ji poznal, i když v šeru nevid l tvá , jen vyt ešt né, lesknoucí se o i, ne strachem, ale zu ivostí. Pomalu, mraziv p ikývl. „Práce vám tedy jde, Pris. Copak? Další léka ský výzkum?“ Dv sekundy naprostého ticha. „Zabijte ho!“ Oba muži se vymrštili, Ková zahlédl lesknoucí se nože. Lávka byla úzká, nemohli jít vedle sebe a on neuhnul, nepokusil se utéct, byl vy erpaný, unavený, ale p esto klidn ekal. První zaúto il, zbrklým, zbyte n rozmáchlým úderem. John ho popadl za ruku a strhl dop edu, sou asn zakroutil. Muž zavyl bolestí, v záp stí mu k uplo a Ková švihl pravou rukou, vší silou, malíkovou hranou do odkrytého hrdla – suché zapraskání. Nechal t lo spadnout na zem, z p edklonu vykopl a zasáhl druhého patou do hrudníku, tím získal as, aby sebral n ž. Tenhle nep ítel byl zkušen jší. Postupoval opatrn , s nožem v pohotovosti, a Ková za ním zahlédl Pris. Stále se sklán la nad Pitem, jestli ho shodí do kád – na dlouhé o ukávání nebylo kdy. Ková mávl nožem. Nazna il seknutí na hrdlo, místo toho bodl muži po hrudníku. V poslední chvíli ránu zablokoval a chytil Johna za záp stí. P itáhl ho k sob , byl silný a John si znovu uv domil, jak je vy erpaný. Muž jím smýkl a Ková se vzep el. Narazili bokem na zábradlí u kád , oba se snažili oto it epel proti t lu toho druhého a John koutkem oka zahlédl, jak Pris vysko ila. V ruce se jí leskl další n ž, nem l místo ani volné ruce, pod ízne ho jako ovci, te to byl on, kdo se unáhlil. Zaklonil hlavu a zoufalou silou ude il. P ed o ima se mu zajisk ilo, muž v nos suše praskl. Za val a na sekundu povolil, Ková bleskov vykroutil n ž a bodl. V protivníkov obli eji se objevil úžas. Svaly mu ochably, ale vlastní vahou strhl Johna k zemi. Pris už byla u nich, s nožem nad hlavou, kultivovaný obli ej zk ivený v neskute ném šklebu. Ková nem l as vyprostit n ž ani vstát. Oto il se a v poslední chvíli zachytil její ruku. Opírala se o n ž plnou vahou a ost í klesalo dol , John si se zábleskem d su uv domil, že ji neudrží, m la ne ekanou sílu. Rukáv jí p itom vyjel vzh ru, spat il její p edloktí,
erné, jako nat ené olejem, s náznakem pigmentových, prom ujících se skvrn, jen kosti a provazce sval bez tkán , tohle p ece vid l v Pustin . Záblesk poznání a d su mu dodal síly, zareagoval instinktivn : Pokr il kolena a ob ma nohama doktorku odkopl. P elet la lávku a narazila na zábradlí na opa né stran , bylo nízké a pohybovala se p íliš prudce – s tlumeným výk ikem p epadla dozadu. Pokusila se zachytit, ale jen o n j zazvonila nožem, tlumené žblu knutí. Ková se zvedl. Svaly se mu t ásly vy erpáním, popadal dech a snažil se nevnímat zvuky, co se stále ozývaly z kád , ani ten puch, na který už málem zapomn l. Dovrávoral k Pitovi, ležel na zádech, oble ení roztrhané, kolem krku se v šeru z eteln rýsovaly otisky po prstech, n kdo ho škrtil. K ži m l ješt teplou, ale nedýchal, o i kalné, tep nehmatný. Ková bezmocn zaklel, položil mu ruce na hrudník a za al masírovat srdce. Dve e za nimi se podruhé hlasit rozlet ly, zvuk b žících nohou. John nereagoval, nemohl se oto it, jen pokra oval, snažil se neztratit rytmus, všiml si na Pitov levé ruce symbolu r že, bledl a ztrácel se. „Johne! Ty žiješ!“ Ková se oto il, práv ve chvíli, kdy mu Anna sko ila okolo krku – ale hned se zarazila. „Pite! Co…“ „To Pris,“ p erušil ji Ková , hrdlo sev ené. „Anno, asi je pozd , je mrtvý.“ „Kde je Asenat?!“ sklonila se rychle k Pitovi. „Není tu. Z stala na bojišti, prý se vrátí pozd ji.“ Anna se narovnala. Na zlomek sekundy zaváhala, ve tvá i obavy a ješt jiný pocit, který John nedokázal rozpoznat, jako by se v n em nemohla rozhodnout – ale vzáp tí kývla. „Pomozte mi ho dostat ke Zdroji! Rychle!“ Ková si až te všiml, že u dve í stojí dv tiché postavy gardist . Chopili se Pita a táhli ho ven, Anna vyrazila za nimi. John ji n kolika kroky dohonil. „Co se tady d je?! Bál jsem se o tebe, když se výprava vrátila a ty jsi nep išla.“
„Já vím, Johne. Myslela jsem, že je s vámi Asenat, hledala jsem Pita. Pouto za alo najednou slábnout, v d la jsem, že je zle. Ta jeho tvrdá hlava! Cht l zjistit, co je na tom pravdy, šel slídit k Pris, sám!“ „Pris byla nakažená! M la korki v posledním stádiu, vid l jsem její ruce, už se m nila.“ „Takže je to pravda.“ Anna jen p iv ela o i. Te venku Ková vid l, že její obli ej je pohublý a strhaný. Za t ch pár dn jako by zestárla o n kolik let, zimom iv si p itahovala rukávy a límec šat k t lu. „Naposled jsi mi íkala, že je vše v po ádku!“ „Také bylo. Jenomže pak… povím ti všechno, ale te se musím soust edit, tohle bude náro né.“ Rychle vešli do p ízemní haly v Asenatin v ži a Anna zamí ila rovnou k falešné zdi. „Po kejte,“ zastavila gardisty. „Najd te velitele Elima. A sem hned p ijde – a když nebudu schopna, John p ebírá velení. Poslechnete ho na slovo!“ „Ano, paní!“ potvrdili oba muži nete n . „Johne, pomoz mi, vezmi Pita, prosím. Ješt klí .“ Natáhla ruku a rychle na rtla fixem na Ková ovo elo další symbol. Ten si hodil p es rameno Pitovo t lo, už chladlo, nebylo pochyb, že je mrtvý. A cht la Anna cokoliv, bylo to marné, nadechl se, aby jí to ekl, ale pak se zarazil. Nebyl snad p ed pár dny také mrtvý? A co mohl Pit ztratit? Na druhou stranu Anna nev d la, jestli se vrátí. „Co je v té chodb , Anno? A co chceš d lat?“ „Uvidíš, Johne. Možná se to poda í.“ Anna se oto ila a prost prošla skrz ze . Ková ji následoval, instinktivn p iv el o i, ale v bec nic neucítil. P ekvapen se rozhlédl. Krátká chodba osv tlená jen dv ma magickými sv tly, dvoje dve e po stranách, t etí na konci. Na t ch rud zá il propletený znak. Johnovi se na okamžik zdálo, že pulzuje, m ní tvar, ale vzáp tí se ustálil, Ková udiven zamrkal. „Co to tady je, Anno?“
„Nalevo je Asenatina laborato . Tam nesmím, netuším ani, jak se otvírá. Napravo je sklad. Dve e uprost ed vedou ke Zdroji.“ „Ke zdroji eho?!“ „Magie. Absolutní magické moci.“ Anna došla na konec chodby. Zatla ila dlaní na symbol, dve e se nehlu n odsunuly stranou a odhalily malou kabinu. „Pomoz mi, polož ho tam. Po kej tady, se mnou nem žeš, nep ežil bys to. Dokonce ani já nevím…“ nedokon ila a jen se usmála. „Jsem ráda, že ses vrátil, Johne.“ Dve e kabiny se zav ely d ív, než stihl odpov d t. Ješt slyšel hluk, jak se rozjela dol , z ejm hluboko, kdoví, co ji pohán lo, a ticho. Ková se bezradn oto il. Zase nev d l, co se kolem d je, jestli se má radovat nebo d sit, jen cítil, že tohle je d ležité. Došel pár krok zp t a zadíval se na levé dve e. Dve e? Matn šedá železná deska vsazená do zdi, žádná klika ani zámek nebo panty, Anna m la pravdu. Prot jší vypadaly naopak normáln . Ková je opatrn pootev el – a rychle p imhou il o i. Místnost za nimi p ímo planula rudým sv tlem, trvalo okamžik, než pochopil, co tam je, železné police od podlahy ke stropu a v nich do otvor zasazené krystaly. Jeden vedle druhého stovky, možná tisíce zá ících rubín , stejných, jaké m la Asenat ve svém brn ní. Na druhé stran chodby se ozvaly kroky, Ková se rychle oto il. Sm rem ven žádná falešná ze nebyla, vid l vstupní halu, vchod i Elima, který jím práv procházel, vzp ímený, s nadýchanými vlasy, v dokonale upravené uniform , stejn jako když ho potkal posledn . Bez ohlédnutí minul oba gardisty a vkro il do chodby, záblesk bílého sv tla, když prošel falešnou zdí. P i pohledu na Johna se mu v o ích mihlo pohrdání. „Co se tady d je? Sem nemáš p ístup!“ „Pit byl zran n. Myslím, že smrteln , Anna ho vzala dol ,“ ukázal Ková k výtahu. „ ekla, že t bude pot ebovat – a pokud se nevrátí, p ebírám velení.“ Elim si ho zm il znovu a zdálo se, že tentokrát se jeho pohled nepatrn zm nil.
„Aha. No, pot ebovat m jist bude, záleží na tom, kolik ji toho Asenat nau ila. Co Pit? Zjistil n co o Pris?“ „Nevím, ale Pris je mrtvá,“ odv til Ková opatrn . Nem l chu zabíhat do detail , dokud nezjistí, o co jde, ale Elim nenaléhal. Vypadal spíš zaražen , jako by cht l n co íct, ale p erušil ho tichý zvuk, výtah stoupal vzh ru. Elim ustoupil o krok, Ková ho rad ji napodobil. Kabina se otev ela a ven doslova vypadly dv postavy. Pit kašlal, sípal, jako by se zrovna vyno il z vody, snažil se nabrat dech a Ková na n j zíral s ústy málem doko án. Nejen, že práv vstal z mrtvých, vlasy m l bílé jako sníh, navíc o polovinu delší, než p ed deseti minutami, prsty na levé ruce zkroucené, nehty zato ené do dlouhých pa át . I Anna vypadala hrozn . Její ple tém zpr svitn la, o i jako by zá ily n jakým divným sv tlem, stejným, co vycházelo z t ch krystal . Sípav dýchala, po ty ech se snažila odlézt dál ode dve í, Ková jí vyrazil na pomoc… „Ne!“ št kl Elim ost e a John se zarazil, ovšem proto, že i ona vrt la zoufale hlavou. Vzpomn l si, jak si popálil ruku o Asenat. Elim ud lal dva rychlé kroky a klekl si k ní. Uchopil její hlavu do dlaní, palci jemn p ikryl o i. Oba znehybn li jako kamenné sochy. Ková m l pocit, že ucítil závan v tru, magická sv tla v chodb zablikala. Elim se pohnul. Pomalu stáhl ruce z Anniny hlavy a dlouze se nadechl. Zavrávoral, musel se zachytit zdi, aby mohl vstát, p esto nevypadal zran n ani unaven , o i se mu leskly tím samým sv tlem. Pomalu vydechl. „Víc nezvládnu. Lituji, paní.“ „To sta í.“ I Anna se škrábala na nohy, trochu rozklepan , ale dech se jí vracel k normálu, už nevypadala jako pr svitná sklen ná soška. „D kuji vám, veliteli.“ „Pot šení na mé stran , jako vždy,“ po Elimových rtech se mihl kyselý úsm v. „Asenat m že být hrdá, skv lý výkon. Te , pokud dovolíte, mám práci. Musím vyšet it incident okolo úmrtí šéfléka ky, vážn politováníhodná nehoda.“ Oto il se a odcházel, aniž Ková i v noval jediný další pohled. Ten ho zamra en sledoval a pak se obrátil na Annu. „Jsi v po ádku?
Co tohle m lo znamenat?“ Anna p ikývla. „P ežiju to. A takhle se te Elim chová po ád. Nevím, o co mu jde, ale kdyby m cht l zabít, povedlo se mu to práv te snadno, sta ilo íct, že neví, co d lat. Takovou dávku magie bych nezvládla, kdyby si ást nevzal, jsem mrtvá.“ „Zapome te na n ho!“ Pit u zem zasípal a pracn se zvedl na nohy, Anna se k n mu sehnula. „Jsi v po ádku? Jak se cítíš?“ „Fajn!“ pokusil se mávnout rukou, ale drápy zaškrábaly o ze . P ekvapen se na n zadíval. „Sakra! Moment, až se seberu – tohle musíte vid t!“
'&."* Ulice p ed palácem už nebyla prázdná ani zdaleka. Dav lidí se hrnul ze všech stran, sbíhal se k brán a Ková se lehce usmál – p esn takové p ivítání o ekával. Našt stí to nevypadalo, že by ho n kdo poznal. P i tom, jak vypadal, pohublý, špinavý a zarostlý, ani nebylo divu, a John se rozhodn nehodlal p ipomínat. Jen a si zbytek voják užije svou porci slávy, b hví, že si ji zasloužili. Rychle krá eli na opa nou stranu, proti proudu lidí, Anna uprost ed, Pit na levé stran . P es vlasy si p ehodil kápi, drápy na ruce si narychlo od ezal nožem. „Takže ta v c dole je n co jako obrovský zdroj magie?“ otázal se znovu, doufal, že Annin výklad správn pochopil. „Odkud se ale vzal?“ „To ani Asenat neví p esn . Mohl tu být už od po átku tohoto sv ta, podobné magické studny se prý velmi vzácn objevují. Mohl ho sem n jak p itáhnout výbuch té agenturní bomby, anebo se tu uchytil, když se tenhle sv t dostal do blízkosti n jaké siln magické reality. Každopádn je to skoro neomezený zdroj síly pro každého arod je, pro Agenturu, pro X-Hawka…“ „Kdo je X-Hawk?“ zpozorn l Pit. „Jeden masový vrah, toho neznáš,“ ušklíbla se Anna. Ková zachmu en kývl. „Ano. To tedy myslela Asenat tím, že je tu n co tak cenného, že tenhle sv t už necht jí zni it.“ „P esn tak. Jí samotné p itom na Zdroji až tak nezáleží, nebo si to aspo myslím, u Asenat jeden nikdy neví. Ovšem rozhodn jí
záleží na tom, aby nepadl do rukou Agentury nebo n komu horšímu.“ „Rozumím,“ souhlasil Ková . Zadíval se na Pitovu ruku, která mu vykukovala zpod plášt , zkroucené, jakoby rozteklé prsty, bylo to pov domé.
„Ta Asenatina tvá …“ „Ano,“ p ikývla Anna. „To je také následek kontaktu se Zdrojem. ekla mi, že kdysi ud lala chybu a šla moc blízko, ani arod j jako ona tohle nezvládl. Mn sice dal Zdroj sílu provést kouzlo, co oživilo Pita, a to jsem z stala jen ve výtahu, ale kdyby si pak Elim ást té energie nevzal, je po mn .“ Ková neodpov d l. Pot eboval si odpo inout, promyslet, co všechno z tohoto odhalení vyplývalo, matn si vybavoval ješt n co, co mu n kdo zkraje ekl o nemocných korki a magii – ale Pit trval na tom, že musí jít hned. „Kolik lidí se vlastn ztratilo?“ zeptal se John. „Naposled jsi mi íkala o p ti.“ „To byl jenom za átek,“ povzdechla si Anna. „Pokra ovalo to každý další den víc, nakonec jich bylo p es dvacet, úpln beze stopy. Dokonce jedno dít .“ „Práv to m na tu myšlenku p ivedlo,“ souhlasil Pit. „D ti jsou dob e hlídané a navíc ví, že na sebe musí dávat pozor. Kdo by se k nim dostal tak nenápadn , aby mohl n jaké odlákat a unést? Leda n kdo, kdo je chrání, jenže gardisty nepodplatíš, takže…“ „Zbývá doktor,“ doplnil Ková pochmurn . „Toho nikdo nepodezírá, pod svícnem nejv tší tma.“ „Správn . Navíc jsem zjistil, že Pris vydávala spoustu povolení ke vstupu do paláce,“ Pit se na Ková e zadíval a on pochopil, že mluví o t ch dvou, co ho p išli zabít. „Stejn to byl od tebe nerozum,“ povzdechla si Anna. „Nic mi ne íct a jít se k ní vloupat sám.“ „Vím, jak nerada lžeš,“ pokr il Pit rameny. „Kdyby m chytli, aspo bys nemusela zapírat, že jsi o tom v d la. V il jsem, že si když tak poradím, tohle by m ve snu nenapadlo.“ Šéfléka ka bydlela p ímo u nemocnice, z ejm aby byla rychle po ruce. Sta ilo obejít budovu, vchod vedl z opa né strany ze zastr ené uli ky. O tu úpravu prý p ed asem požádala sama Pris, aby m la v soukromí klid. Ková opatrn otev el, ticho. P esto v levé ruce nesl nataženou kuši, nestál o další p ekvapení. Pokoje Pris byly stejn skromné jako ostatní v Dorov . Pouhé dv místnosti, nalevo ložnice, napravo cosi na zp sob kancelá e.
Židle tam byly poražené, st l nak ivo, pavu inové papíry rozmetané na zemi. „Za al jsem tady,“ promluvil Pit, bezd n ztišil hlas. „Našel jsem tu knihu, cht l jsem se jen podívat, co to je, ale jak jsem kousek p e etl… vím, byla to hrozná hloupost, jenom tady sed t, dokud m najednou nechytila.“ Polkl nasucho a bezd n se dotkl svého krku. „Nikdy by m nenapadlo, že bude tak silná… tady to je!“ Pit se sklonil a zvedl silnou knihu, která z ejm p i poty ce v místnosti upadla, n kdo ji odkopl pod sk í . „Nem la as uklízet, nap ed cht la uklidit m ,“ ot ásl se. „Nedivím se,“ kývl Ková . „Zrovna v nejlepším slyšela, že se vrací výprava. To znamenalo, že se vrací Asenat a má na krku hrozný malér, nemohla v d t, že tam není. Zpanika ila, snažila se jen co nejrychleji zahladit stopy.“ „M l jsem št stí – díky vám.“ Pit knihu rychle položil na st l a otev el. Vypadalo to jako osobní diá , tenké listy dorovanského látkového papíru hust popsané erným inkoustem. Prvních pár stránek bylo vytržených, n které záznamy dodate n p eškrtané. Ková se soust edil a s obtížemi p e etl pár kousk , popisy práce a léka ských projekt , seznamy úkol , sem tam n jaká osobní drobnost. „Já narazil hned na tohle,“ ušklíbl se Pit. Oto il n kolik stránek a Ková etl odstavec, napsaný úhledným rukopisem. Dnes jsem znovu mluvila s Elimem. Z celé Rady je ur it nejchyt ejší – a nejnebezpe n jší. Pokud jsem správn pochopila, co mi nabídl, p ístup k takovým zdroj m by mohl být nesmírn cenný. Sice netuším, jak hodlá vše utajit p ed Asenat, ani jestli vážn chci tak riskovat, ale je to zajímavé. Další zásilka od Fenty vým nou za p ístup k záznam m. Nakonec je to jen jídlo, musím být praktická. Ková p ekvapen zvedl obo í. „Jakou nabídku? A jaké zdroje, co cht li utajit p ed Asenat?“ „To nevím,“ pokr il Pit rameny. „Ovšem bylo mi dost jasné, co se míní tím jídlem od Fenty,“ oto il stránku. Kone n ! První série S312 je hotová. Pokud je teorie správná, budu moci diagnostikovat korki na živých lidech, dokonce ješt d ív,
než se nemoc projeví vn jšími symptomy. I kdybych nenašla lék, m žeme nemocné izolovat a tím i asem korki vymýtit – protože ne ekám, že by Asenat m la odvahu vy ešit tu situaci rychleji. Fenta m že mít radost, jeho potravinové balí ky budou kone n bezpe né. A v každém p ípad to budu já, ne Asenat, kdo poprvé po stovkách let dosáhne pokroku v boji s nákazou, mé jméno bude navždy zapsáno v pam ti Dorovy! S testy za nu hned. „Takže Pris skute n vyvinula metodu na zjiš ování korki,“ promluvila Anna zamyšlen . „Ovšem ta motivace,“ ušklíbl se Ková . „Není nad ušlechtilé léka e pracující pro blaho lidstva.“ „A te to p ijde,“ oto il Pit další stránku. Záznam byl napsaný jakoby ve sp chu nebo strachu, rozt esený, slova st ží itelná. Katastrofa! Provedla jsem první kontrolní testy S312. Všechny byly negativní – krom jednoho, mého. Jsem nakažena, já sama! Bastard Fenta! P ísahal, že všechna t la jsou istá! M la bych ho zabít, nakazit, a ho potká to samé, co eká m ! Musím n co d lat. Mám možná t i m síce, to je as – ne, není! Nezvládnu najít lék v tak krátké dob , leda Elim… ano. Jeho kontakt mi pom že. Slíbím mu cokoliv, musí být n co, co chce. S312 musím utajit. Nikdo nesmí v d t, že ta metoda existuje, nikdo nesmí nic poznat, Asenat by m nechala zaživa hodit do kád – ne. Ješt je nad je! „Tohle m málem porazilo,“ vydechl Pit dlouze. „Doktorka sama nakažená korki! Ona p ece m la nejlépe znát rizika!“ „Jenomže práv fakt, že je znáš, asto svádí k riskování,“ namítla Anna tiše. „Myslíš si, že se jim pak dokážeš lépe vyhnout.“ „Ano,“ souhlasil Ková . „Navíc p i tom, jak Pris smýšlela o ostatních – co je tam dál? O jaké dohod psala, co cht la d lat?“ „Nevím.“ Pit rozpa it pokr il rameny. „Tady m chytila pod krkem, nesta il jsem íst dál.“ „Tak se podíváme.“ Avšak zažili zklamání. Následující dva listy byly z deníku úpln vytrženy a na dalších pokra ovaly b žné záznamy. Jen ob as mezi nimi prob hly narážky na to, co se d lo, neúsp šný pokus o pomstu Fentovi, jeho hrozba, že si vede seznam zákazník a pokud se mu n co stane, p ijde tento na st l Asenat – jak podotkl Pit, tak z ejm
držel nespokojené klienty na uzd – narážky na hádky s Elimem, který sloužil jako prost edník k n komu t etímu, zmínky o cen , kterou ten neznámý požadoval a hr za Pris z toho, že ji nedokáže v as zaplatit. Pak zmínky o jejím výzkumu. Zoufale se snažila najít lék na korki d ív, p estože sama tušila, že to je marné. Už d íve nezacházela s pacienty nijak v rukavi kách, ale te ztrácela i poslední ohledy. Z popis n kterých procedur tuhla krev, Ková rychle pohlédl na Annu, ale ta m la v šeru tvá kamennou a nehybnou. Další stránka. Zas na nás zaúto ila Agentura – idioti! Asenat s nimi provedla to, co s p edchozími, a navíc nedovolila zpracovat t la. Výborn , to nap tí ve m st zhorší, odvede pozornost od nás. Zrychlená destilace pokra uje výborn , pokud dodrží slovo, stihnu to. Asenat odn kud p itáhla n jakou malou holku, prý p išla s t mi vojáky z Agentury – a nechala ji žít. Nevím, co s ní zamýšlí, ale nelíbí se mi, rad ji se jí zbavím. T eba dostanu na pitvu její t lo. Te už je to jedno, m žu aspo jíst, co chci! „Proboha!“ neudržel se Pit. Zd šen se zadíval na Annu, ale ta jen zavrt la hlavou. „To už nebyla ona. Podívejte se na ten rukopis.“ Ková kývl. Zkraje úhledn upravené ádky se s každou stránkou víc m nily, písmo bylo kostrbaté, místy nesrozumitelné. „Požíralo ji to ím dál rychleji. Je zázrak, že se v bec dokázala navenek ovládat.“ Další záznam – Asenat zastavila její výzkum na lidech. A koliv Pris sama tušila, že je už marný, rozzu ilo ji to k nep í etnosti, zmuchlaný a p etržený list, místo slov jen klikyháky. Jako by to byl p elom, od té doby byly záznamy ím dál víc útržkovité a zmatené. Zmínka o pavou í návšt v u Anny a výprav , všechno by šlo líp, kdyby se Asenat nevrátila. Cena je tém pohromad , záchrana blízko. V laborato i vše p ipraveno – a dál nic. Záznamy kon ily náhle bez vysv tlení, možná Pris nakonec ztratila i samotnou schopnost psát. Pit s odporem zav el knihu, jako by z jejích stránek n co páchlo, a Ková dlouze vydechl. „Laborato ? Jakou, p ece nemohla myslet nemocnici?“
„Ur it ne,“ souhlasil Pit. „Musela mít n kde úkryt.“ „N kde ne moc daleko,“ usoudila Anna. „Tak, jak na tom byla, se už nemohla moc ukazovat, proto ji bylo v poslední dob tak málo vid t. Poj me to prohledat nap ed tady.“ Znovu za ali systematicky procházet místnosti, obsah sk íní i stolu – nic. Žádný další dokument, natož n jaké dve e. Pit mrzut zaklel. „To je marné. V Dorov je t žké n co schovat. Pris musela mít hodn dobrý úkryt, aby tam mohla provád t to, co píše, ten nenajdeme jenom tak. Možná ho nenajdeme nikdy.“ „Možná,“ p ipustil Ková zamyšlen . „Nebo je to naopak.“ „Cože?“ „Pro n jaký složitý úkryt? Asenat má chodbu p ímo v p ízemí paláce. Nikdo ji nehlídá, sta í iluze zdi a smrtící kouzlo za ní. Pris pomáhal Elim. Z ejm byl jen prost edník, ale bylo v jeho zájmu, aby se na nic nep išlo, a je arod j. Možná máme dve e té její díry p ímo n kde na o ích, chodíme okolo nich.“ „Dobrý nápad, Johne,“ p ikývla Anna. „N co zkusím.“ Vytáhla fix a za ala si kreslit na dla , stejn jako p i nešt stí na staveništi. Nap áhla ruku a mezi prsty jí vytrysklo sv tlo, jenže modré a tlumené, st ží viditelné. Pomalu jím jela po zdi, na co posvítila, to se na okamžik rozzá ilo. Okraje p edm t se zvýraznily, na pár sekund byla vid t každá spára a nerovnost, dokonce obrysy kamen pod omítkou, pronikalo to až pod povrch… „Tam!“ vyhrkl Pit. „Kousek zpátky, Anno – doleva!“ Ková hvízdl. P ímo v rohu místnosti se vedle stolu na zemi rýsoval temný tverec, když ale Anna posunula dla , vid l jen podlahu. P ipomínalo mu to ochranné znaky na bankovkách, patrné jen v modrém sv tle. Oba došli blíž. Pit s Ková em poklekli a hmatali po zemi, na omak cítili jen chladné kameny, ale pak Johnovy prsty narazily na spletenec vyrytých ar, cítil je, p estože o ima byly neviditelné. „N co mám!“ Zmá kl to místo siln ji, kovové cvaknutí. tverec podlahy náhle zablikal a zmizel, místo n j se ukázala kovová deska. Kámen, na
který Ková tla il, byl rozd lený na dv poloviny. Když se posunuly, áry na nich do sebe zapadly. Anna uznale kývla. „Dohromady utvo í runu a spustí kouzlo, když se rozd lí, nefunguje. M že to ovládat i ten, kdo neumí arovat, chytré.“ Ková nem l chu oce ovat Elimovu inteligenci, zadíval se do erného jícnu s jednoduchým žeb íkem po stran a sev el kuši. „Jdu první.“ „Ne, Johne,“ položila mu Anna ruku na paži. „Jdu já. Pokud tam jsou magické pasti, mám v tší šanci je odhalit.“ Ková uznal, že má pravdu, i když se mu v bec nelíbilo, že bude Anna první na rán . Za ala obratn slézat dol , sv tlo z její dlan stále zá ilo. John ji následoval, Pit skupinku uzavíral. Šachta našt stí nebyla tak hluboká, jak se shora zdálo, ne víc než p t metr . Anna obratn slezla a uhnula mu. Ková se rychle rozhlédl. Vypadalo to jako p irozená jeskyn , nízký strop osv tlený n kolika magickými sv tly. Když se soust edil, jako by odn kud slyšel tiché zur ení vody. „Kaverna,“ promluvil Pit vedle, v hlasu údiv. „Pod Dorovou jsme už našli pár jeskyní, ale žádnou takhle velkou.“ „Jak sem dostali to za ízení?“ zavrt l John hlavou, p ekvapen se díval do šera na police podél st n, bedny, n jaké láhve. „Elim,“ usoudila Anna. „Nejspíš to protáhl skrz strop nebo st ny, to kouzlo není t žké.“ Ková ud lal další krok. Jeskyn obloukovit zatá ela a na druhé stran bylo sv tlo siln jší. Rozeznal n kolik jednoduchých stol , vozíky s léka ským vybavením – a t la. „Proboha,“ polkl. N které mrtvoly byly áste n rozpitvané, otev ené lebky s obnaženými mozky nebo odstran nýma o ima, další mozky a vnit nosti plavaly v nádobách tmavé kapaliny vedle. Ve slabém sv tle se mu zdálo, že na n kterých vidí stopy po zubech, jiná t la byla zase ke stol m p ipoutaná, jako by pitva za ala ješt zaživa, dohromady ur it deset lidí. John ud lal krok a pokusil se postavit p ed Annu, ale ta už se dívala do zdi, tvá bílou jako papír. „Už víme, kam se pod li ti zmizelí,“ hlesl Pit tiše. „To je…“
„Poj me dál!“ procedil Ková . Rychle prošli tou úd snou márnicí na druhý konec jeskyn , Anna se držela Pita a up en zírala do zem . Na konci byl ve zdi proražen pr chod do další jeskyn , menší a temn jší, šum ní zesílilo. Další krok a Ková se zastavil. P ímo ze skalní st ny vyv ral pramen jasn žlut zá ící vody. Vtékal do um lého kanálku a pokra oval podél st ny k n emu, co se tam ty ilo, vysoké za ízení, které Johnovi p ipomínalo destila ní kolonu. Z opa né strany do ní p itékal ješt druhý zá ící pramen, tentokrát z otvoru, proraženého ve zdi kolmo k prvnímu. Ven ze stroje vytékala oby ejná voda, k iš álov istá, padala do díry v zemi, zatímco ve velké osmihranné nádrži naho e zá ilo to zlaté sv tlo, byla plná asi do t etiny. Ková vyrazil blíž… „Pozor!“ Annin hlas se ozval ne ekan ost e. „Necho k tomu!“ „Pro ? Co to je?“ otázal se John. „Magie. Ta voda je jí plná, musí protékat p ímo Zdrojem. Tamta v c jako by ji n jak filtrovala nebo destilovala.“ „Tady je toho víc,“ ozval se Pit v hlas vedle. „Mnohem víc!“ John p ekvapen ud lal krok – a p iv el o i. Ve výklenku zakrytém záv sem bylo na jednoduché polici naskládáno dalších deset takových nádrží, všechny po okraj plné, jasn zá ící. „Tak tohle už jsem vid la,“ promluvila Anna zamyšlen . „A není to dávno.“ Došla blíž a sklonila se k jedné nádrži. Ková ji napodobil a uvid l to, štítek na víku, jednoduchý znak z tence vyrytých ar. Jest ábí hlava pro atá velkým písmenem X. „Správn , Francisi. Náš spole ný známý Xaverius Hawk.“ Ková se oto il jako uštknutý hadem, kuše v jeho ruce vylétla vzh ru – ale okamžit se zarazil, poznal to oslovení, chraplavý hlas i postavu nap l skrytou v šeru. „P ekvapen?“ Asenat pomalu vykro ila od zdi t i kroky za nimi. Jako by splývala se stíny, p ed okamžikem kolem toho místa prošli a John nevid l v bec nic. I ona byla pokrytá prachem, zdeformovaná tvá vypadala v šeru ješt tvrdší, v brn ní nezbyl jediný krystal. Když
došla blíž, ucítil John zápach spáleniny, který se kolem ní ší il, vypadala jako démon, co práv vyšel z nejhlubšího pekla. „Dá se íct, že mám stejný pocit. O ekávala jsem Pris. Musím s ní probrat otázku ukon ení jejího projektu – i jejího života. Když se dívám kolem, je jasné, že jsem oboje nechala pokra ovat p íliš dlouho.“ „Tys o tomhle v d la?!“ Ková se zadíval na její tvá a ucítil záchv v hn vu. „V d la jsi, co tu d lá, a dovolila jí to?!“ „Už jsem jednou ekla, že v mém m st se stane jen málo, o em nevím. Ano. Nechala jsem ji, protože to sloužilo mým zájm m, aspo jistá ást, ale kdybych v d la, co provádí tam,“ nazna ila holí k p ední ásti jeskyn , „zastavila jsem to d íve.“ „Pris už je mrtvá, paní,“ promluvil Pit a krátce vylí il, co se stalo po návratu výpravy. Asenat ho vyslechla bez jediného náznaku emoce, jen kývla. „V tom p ípad jsi mi ušet il práci, Francisi. A ty, Anno, ne ekala bych, že zvládneš takové kouzlo. Vynikající. Úkol, který jsem ti sv ila, jsi zvládla znamenit .“ „Proto jste to ud lala?“ zeptala se Anna tiše. „Pov ila m vedením m sta? V d la jste celou dobu, že Elim a Pris mají dohodu s X-Hawkem a lord jim nedovolí m zabít?“ Také ona upírala pohled do Asenatiny tvá e a netvá ila se nijak radostn . Asenat p ikývla. „Byl to jeden z d vod . Nejlepší zp sob, jak zajistit po as mé nep ítomnosti bezpe í tob i m stu, tebe jedinou nemohli odstranit.“ „Pro jste mi to ale ne ekla?! Pro jsem o tom nemohla v d t?“ „Pro bys m la? Na v ci to nic nem nilo. Navíc, kdyby Elim vytušil, že to víš, pochopil by, že to máš ode m a já vím i o všem ostatním. Takto všichni d lali p esn , co m li.“ „D lali to, co chcete vy,“ opá ila Anna ho ce. „Jenom figurky na šachovnici.“ „Navíc k emu?“ zavrt l Ková hlavou. „Chápu, co se d je. Pris onemocn la a p es Elima, který s ním byl n jak ve spojení, požádala X-Hawka o pomoc. Nejspíš jí nabídl lék na korki vým nou za tohle,“ mávl rukou sm rem k nádržím. „Pro jsi je ale nechala? Cht la jsi ten lék? Doufalas, že ho pak použiješ pro ostatní?“
Ková ucítil, jak se mu sev elo hrdlo. Protože tahle teorie dávala smysl a pokud ano, zabitím Pris všechno zkazil, ale Asenat zavrt la hlavou. „Ne. Oba známe Xaveria. A slíbil Pris cokoliv, nedodržel by to nebo by si dob e zajistil, aby ten lék mohla použít jen ona. V XHawkov zájmu rozhodn není komukoliv v Dorov pomáhat. Stejn jako Agentura chce Zdroj a ten dostane jen, když všichni tady zem ou, ovšem na rozdíl od Ková rovnováhy není tak hloupý, aby m zkoušel napadnout. Ve skute nosti jsem nechala Pris pokra ovat práv proto, že dokud ten plán b žel, X-Hawk nem l d vod vymýšlet další – a ješt z jednoho d vodu.“ „Z jakého?“ „To je další tajemství, které zatím nepot ebuješ znát, Francisi. B hem svého pobytu zde jsi odhalil adu v cí, mnohem víc, než jsem myslela. Tady ale tvá cesta kon í.“ Asenat se oto ila a mávla holí, jasný záblesk. Ková sta il jen p iv ít o i, ale smrt, kterou ekal, nep išla. V jeskyni se rozzá ilo sv tlo, ást st ny za jeho zády zmizela a on spat il, co stálo za ní, dvoumetrová obru zapušt ná do skály, svazky kabel , které z ní vybíhaly na všechny strany, dv p ipojené nádrže zá ícího sv tla. „Snad to není…“ „Ovšem, že je. Kdyby Xaverius otevíral portál pokaždé ze své strany, pohyb magické síly by byl moc velký, abych si ho nevšimla, takže poskytl Pris sou ásti a návod ke stavb vlastního. Byl nastavený na jeden z jeho sv t , ale to už jsem zm nila. Te vede p ímo do skokového sálu Agentury, máš št stí, že je práv te transport možný. Je ur en pro náklad, po ítej s tím, že cesta bude tvrdší – ale vrátíš se dom .“ John Ková neodpov d l. Koutkem mysli se zarazil, odkud Asenat zná sou adnice Agentury, ale to ho te nezajímalo. S úžasem se díval na ni i na bránu a p emýšlel, co íct. „Jak… jak tohle dokázali sami postavit?“ „Kdo íká, že sami?“ Asenat se lehce usmála. „Pomohl jim Hex. Nedobrovoln , ale pomohl, Pris s Elimem byli p esv d iví.“ Ková jen p iv el o i, další kousky skládanky zapadly na místo.
„A Hex všechno hlásil tob . To proto jsi ho volala tak asto k sob , ne abys ho trestala. Celou dobu pro tebe pracoval a donášel na n .“ „Správn . Krom geniálního mozku má Hex pár nectností, jako nap íklad fakt, že je zbab lec. To m že být prosp šná vlastnost, když ví, koho se bát nejvíc, ale te už bys m l jít.“ „Jak m žu v d t, že to není lé ka a ta brána vážn vede do Agentury?“ „No tak, Francisi! Neurážej mou i svou inteligenci. Samoz ejm nem žeš. Ovšem vážn v íš, že kdybych t cht la zabít, d lala bych to tak složit ? Slíbila jsem ti, že o tvém osudu rozhodnu na základ toho, co ud láš. Tady máš mé rozhodnutí – a pak, kdo ekl, že to je odm na?“ V Asenatin hlasu se ozval nádech jízlivosti a Ková pot ásl hlavou, pochopil, kam mí ila. „Budou se m ptát, na tebe i na všechno, co jsem tu vid l.“ „Jist . Mn je jedno, co jim povíš. P edpokládám, že v tšinou pravdu – to ovšem ud lala už Anna, když se vrátila ze své návšt vy u Xaveria. M žeš se zeptat, k emu jí to bylo.“ John se na ni zadíval. „Tak p jdeme spolu, Anno. Vrátíme se a…“ „Ne, Johne.“ Anna byla bledá, ale rozhodn zavrt la hlavou. „Já nejdu, rozhodn ne te . Nemám chu se vracet do Agentury, aby m obvinili z další zrady. Lidé tady m te pot ebují mnohem víc, všichni ti zran ní z výpravy. Pris je mrtvá, jsem nejlepší lé itel, kterého mají. Nemohu odejít.“ Ková se jí díval do tvá e a pochopil, že p esv d ování je marné. Vid l jí to v o ích, slyšel v hlasu a veškerá jeho radost z návratu rázem zmizela – zavrt l hlavou. „Pak tu z stanu s tebou.“ „Johne.“ Te poprvé se Anna usmála, i když smutn . Došla k n mu a vzala jeho ruku, cítil, jak se jí chv jí prsty. „Vra se, tím mi pom žeš líp. Jinak sem Agentura pošle další vojáky, možná tvé p átele, co t p jdou hledat – a víš, co se pak stane. Pokud m žeš, zkus tomu zabránit. Až uvidíš Noela, ekni mu,
co se tu stalo a že jsem v po ádku, jemu m žeš v it. Slibuji, že když budu moci, najdu si t , ale te b ž. Prosím.“ Objala ho a Ková ji napodobil, hrdlo sev ené. V d l, že má pravdu. Bytewská, Vega nebo Andrea nebyli jako Lucius Treneport, nenechají ho napospas osudu. Pokud se zdejší realita nacházela v p íznivém postavení k transportu, bylo jen otázkou asu, než se sem vydají, p itom netuší, co je tu eká – telepatické p íšery, Asenat, která nebude d lat výjimky – ne, tomu musel zabránit. Oto il se a uv domil si slabý hukot, portál za jeho zády se rozzá il. „Na shledanou, Anno! Až se vrátíš, zkus kontaktovat Vincenta Vegu z odd lení majora Bytewské, pokud to p jde, bude v d t, kde jsem. Já zatím zastavím ty útoky a zkusím sem dostat n jakou pomoc, zásoby…“ „Dojemná snaha,“ p ikývla Asenat. „Myslím ale, že budeš rád, když pom žeš aspo sob – a ne ekej, že se tímhle mezi mnou a Agenturou n co zm ní.“ Ková vykro il k portálu, ale zastavil se a ješt se jí zadíval do tvá e. „Co vlastn te ud láš?“ „Za nu tím, že si promluvím s pány Elimem a Fentou – zvláš v jeho p ípad bude rozmluva krátká. Pak mám v plánu jednu návšt vu, ale to se t netýká. Neudržím to otev ené dlouho, b ž – a jakmile budeš doma, jsme vyrovnáni. Doufej, že se už nikdy neuvidíme!“ Ková pot ásl hlavou, jasn ji to íct nemohla. Naposled se jí zadíval do tvá e, snažil se vid t jen lidšt jší polovinu, kývl na Pita, tiše stojícího stranou, na Annu, která se usmívala, p estože jí v o ích stály slzy. Rychle se oto il a ud lal poslední krok. Záblesk jasn modrého sv tla.
)
$ ( % *5&
Anna sed la na posteli a zamyšlen zírala na ze svého pokoje. V d la, co se brzy stane. Souhlasila s tím, p ipravovala se v duchu celé týdny. Jenže te , když ta chvíle p išla, cítila v krku knedlík strachu, žaludek se jí svíral – a znovu si uv domila, jak moc jí chybí John. V d la ale, že z stat nesm l, tohle byla jediná v c, kterou mu nemohla íct, jinak by neodešel v bec… Dve e jejího pokoje se lehce pootev ely. „P ipravena, Anno?“ Dlouze vydechla a kývla. Sesko ila z postele a došla ke dve ím, donutila se usmát. „Jak vypadám?“ „Výborn . A já?“ Asenat byla oble ená v dalším brn ní, podobném p edchozímu, jenže zdobn jším, zlaté áry symbol byly výrazn jší, krystaly na ramenou zá ily jasn ji. Tvá jí op t zakrývala maska, tentokrát však st íbrná. Anna m la jednoduché bílé šaty a vlasy rozpušt né, Pit je skoro hodinu kartá oval. P ejela pohledem Asenat a znovu se usmála. „Hroziv .“ „Pak je vše v po ádku. Jdeme.“ Vyrazily hlavní chodbou a Anna se snažila nevnímat blázniv bušící srdce. P i st nách stáli ml enliví, nehybní gardisté v upravených uniformách. Chodba samotná byla už dokonale uklizená, písek a prach pry , z staly jen místy patrné praskliny ve zdech a strop . Zem t esení, které Dorovou ot áslo pár hodin po Johnov odchodu, bylo silné a dost lidí vyd silo – ovšem mnohem mén než to, co se d lo potom. Zahnuli a Anna se zastavila, ucítila, jak se jí rozt ásla kolena.
Otev ený modro erný portál vypl oval celou chodbu, vlasy jí echral vír vzduchu, který jím procházel. Pak se zevnit vyno ila vysoká postava v erném plášti s jest ábí maskou na tvá i. X-Hawk se rozhlédl, na okamžik vypadal p ekvapen , jako by ho úrove uvítání p ekvapila, a vyrazil jim vst íc. S každým krokem byl v tší, vypl oval celou chodbu a Anna znovu ucítila jeho magii. Hrdlo se jí stáhlo, vší silou se nutila stát rovn , neschovat se za Asenat… Za lordem vyšli z portálu dva ml enliví stalke i, Nerix našt stí ne. „Zdravím vás, má paní,“ promluvil X-Hawk s dokonalou úklonou. „Mnohokrát d kuji za ne ekané pozvání. Dnešek je pro mne památný den, ze t í žen mého života jsou dv zde. P emýšlím, ím jsem si zasloužil takové št stí.“ P i poslední v t se zadíval na Annu, ale ta neodpov d la, ani se neusmála. Pouze oplatila poklonu a Asenat p ikývla. „Milé, Xaverie. P ekvapuje m , jak pokro ilo tvé vychování od doby, co ses m pokusil zabít.“ Jízlivost jí z hlasu jen kapala a X-Hawk v úsm v pohasl. „Omlouvám se za to… staré nedorozum ní. V te, že mne velmi mrzí. Nau ila jste m mnoho a chovám nezm rnou úctu k vašim schopnostem – i k vám, má paní. T ší m , že jste si vybrala za u itele práv Asenat. Lepšího byste t žko našla, jist vás zbaví všech drobných slabostí tak jako m .“ Nádech ironie v jeho slovech byl rovn ž z etelný, ale Anna i tentokrát ml ela. Asenat znovu kývla. „Nechala jsem p ipravit sál, abychom si promluvili v soukromí.“ Vyrazili chodbou k zasedací síni Rady, X-Hawk nalevo, Asenat uprost ed. Anna šla po jejím boku, aspo za to byla vd ná. Oba stalke i krá eli tiše za nimi, stejn jako tve ice gardist . Stráž u dve í otev ela. Místnost byla prázdná, u velkého stolu stála jen t i k esla, dv na jedné stran , jedno na druhé. Asenat s Annou usedly vedle sebe, na X-Hawka zbylo místo zády ke dve ím. Úse ným gestem nazna il stalker m, aby z stali venku, gardisté pokyn nepot ebovali.
„Ach, málem jsem už zapomn l, jak nevlídné je tohle místo,“ rozhlédl se po holých zdech. „Snad aspo p íšt lépe oceníte mou pohostinnost, má paní?“ Anna se mu poprvé zadívala do o í a promluvila, chladným, odm eným hlasem. „Neo ekávám, že k tomu dojde. Kdyby si to Asenat výslovn nep ála, nezú astnila bych se ani této sch zky. Svým posledním inem jste mne velmi urazil. Rozhodn nemám v úmyslu vaši pohostinnost znovu p ijmout.“ „Odpus te,“ promluvil X-Hawk vážn . „Mrzí mne, že jsem nezvýšil vaše schopnosti, jak jsem p islíbil. Pokusím se vám to selhání vynahradit – co je v bec d vodem tohoto setkání? Mohu snad v n em pomoci, prokázat vám n jakou laskavost?“ „Laskavosti nep ijímám ani od p átel,“ opá ila Asenat. „Chci ti nabídnout obchod.“ „Obchod?“ zvedl X-Hawk obo í. „Správn .“ Asenat sáhla pod st l a položila na n j silnou složku dokument . „V tomto sv t existuje jistá forma nakažlivé choroby, která zdejší obyvatele velmi sužuje. Údaje o ní jsou zde. Navzdory všemu úsilí se mi nepoda ilo najít lék a vím, že tvé možnosti jsou v tomto sm ru v tší, proto ti nabízím vým nu: Spolehliv fungující lék proti té nemoci plus ú innou vakcínu, která trvale ochrání dosud zdravé lidi. Na oplátku ti poskytnu neomezený p ístup k místu p vodního zdroje magické síly, které se zde nachází – a neunavuj se p edstíráním, že o n m nevíš.“ Anna zadržela dech. To bylo n co úpln jiného, než m la s Asenat p vodn dohodnuto. Polkla nasucho, ale neodvážila se íct slovo. „Tak moc bych vás opravdu neurazil.“ X-Hawk se povýšen usmál, ale v o ích se mu objevila nejistota. „Chcete, abych v il, že jste ochotna dát n co tak obrovského vým nou za lék na bezvýznamnou chorobu, co se vás ani p ímo netýká?“ „O tom, co je v tomto sv t bezvýznamné, rozhoduji já, Xaverie.“ Asenat postr ila složku doprost ed stolu. „Nabídka platí. Jak zní odpov ?“
X-Hawkova ruka v rukavici se natáhla po složce. Tém se jí dotkla – a stáhla se zp t. „Ne.“ Asenat lehce naklonila hlavu stranou. „Ne?“ „Ne,“ potvrdil X-Hawk pevn . „N eho takového se nikdo nevzdá jen tak, znám vás, paní. Ten obchod je p íliš nerovný, aby byl pravý, je v n m n jaký úskok.“ „Co ty, Anno? Také myslíš, že lžu?“ Navzdory odmítnutí vypadala Asenat tém pobaven , Anna cítila na tvá i X-Hawk v pohled. Polkla. „Já nevím. Opravdu ne… promi te.“ „Vidíš, Xaverie? Jak chvályhodná up ímnost – p ímo obdivuhodná, vzhledem k tomu, že jde Ann o život.“ X-Hawk se naklonil vp ed. Náhle nev d l, na koho se dívat d ív, nakonec zabodl o i do Asenatiny masky. „Prosím?“ „Jist . Anna je jednou z t ch, kte í byli bohužel nakaženi tou podle tebe bezvýznamnou chorobou. Bez léku jí zbývají dva m síce – pokud ji samoz ejm neuchráním nejhoršího a neukon ím její utrpení d ív.“ Asenat to ekla zcela samoz ejm , X-Hawk p esto vypadal ot esen . „Ale ta nemoc se p enáší… ne! P ece není možné, abyste byla schopna n eho jako –“ zdálo se, že není s to dokon it. „Jist , že ne,“ promluvila Anna tiše. „Nejím lidské maso. Byla jsem nakažena úmysln .“ Jakoby náhodným pohybem si vyhrnula levý rukáv, náznaky erných skvrn na jejím záp stí a p edloktí byly jasn patrné. „Ano,“ potvrdila Asenat. „Zdejší šéfléka ka žárlila na Anniny U itelské schopnosti a takto se ji pokusila odstranit. Samoz ejm jsem ji potrestala odpovídajícím zp sobem, stejn jako šéfa ostrahy, co tak ohavnému inu nedokázal p edejít.“ „Ach tak.“ To bylo vše. X-Hawk doslova nehnul brvou, ani mrknutím nedal najevo, že Pris s Elimem zná a Asenat mu nev domky prozradila
zhroucení jeho plánu. Jeho sebeovládání bylo dokonalé – dokonce i Anna tém pocítila slabý obdiv. Lehce pokr il rameny. „Samoz ejm mi bude ctí ud lat vše, abych vás zachránil, má paní, sta ilo íct. Už jen za to minulé nedorozum ní to je má povinnost.“ „D kuji, Výsosti.“ Anna se poprvé slab usmála. „Ovšem nevidím d vod, pro by m l být m j život cenn jší než životy ostatních obyvatel Dorovy. Pokud mám vaši omluvu p ijmout, prosím, abyste vy p ijal Asenatinu nabídku a poskytl lék všem v tomto sv t . Ostatn , nechce ho zrovna zadarmo.“ „Je-li to vaše p ání, pak mi samoz ejm bude pot šením na ten obchod p istoupit.“ X-Hawkova ruka se natáhla po složce a Anna se málem ušklíbla. Jist . Se smrtí Pris znovu ztratil p ístup ke Zdroji. Jeho vrabec v hrsti ulet l – ale Asenat mu práv náhradou nabídla tu ného holuba. Byl to skv lý zvrat, š astná náhoda, díky které si musel p ipadat jako vít z – ne p ipadat, uv domila si Anna. Byl vít zem, co všechno dokáže s takovou mocí napáchat… Úsm v jí zmrzl na rtech. „P edpokládám, že se ohledn toho obchodu mohu spolehnout na vaše slovo, paní,“ oto il se lord k Asenat. „Ovšem, Xaverie. Pokud chceš, m žeš si to místo prohlédnout hned te .“ „Výborn . Mí v dci za nou na nalezení léku okamžit pracovat. A té nabídky využiji, jen vid t n co takového…“ Asenat vstala. „Ráda t s Annou doprovodím.“ Vyšli ze dve í a Anna se snažila potla it zmatek v hlav . Co Asenat sledovala, jaký tohle m lo smysl?! P ece opravdu nemohla dát Zdroj k dispozici X-Hawkovi, po tom, co magickou studnu desítky let bránila p ed ním i p ed Agenturou – nebo mohla? Sešli do p ízemí paláce. N kolik lidí, kte í tam okoun li, p i pohledu na Asenat rychle sklopilo o i a zamí ilo pry , pochopili, že další podobná podívaná se konat nebude. Jen p ed pár hodinami oddíl gardist hnal hlavní ulicí Dorovy p es tucet nahých, zkrvavených lidí – radního Fentu a jeho zákazníky. Jejich k ik, když je na konci té hrozné cesty zaživa házeli do recykla ních kádí, slyšela
polovina m sta, i t m nejotrlejším mrazilo. Asenatin vzkaz byl jasný a kanibalská sí , pokud v bec n jaká existovala a nešlo jen o Elimovu zást rku – dostala tvrdou ránu. Elim sám ovšem mezi nimi nebyl. Asenat ho nechala uv znit v horním pat e paláce s tím, že o jeho osudu rozhodne pozd ji. Anna se neodvážila ptát, jaký bude. Ve vstupní hale zahnuli doleva. Iluze zdi v tajné chodb byla pry , stejn jako smrtící runa na dve ích výtahu. Asenat ho otev ela, všichni t i nastoupili, kabina se rozjela. Anna jen dál polykala nasucho a snažila držet co nejdál od X-Hawka. Ten si jí poprvé za celou dobu nevšímal. O i mu zá ily, skoro se t ásl nedo kavostí, vypadal, že má chu výtah sám popohnat, aby byl dole d ív. „Tak dlouho jsem na tuhle chvíli ekal!“ zašeptal. Asenat neodpov d la, jen stála na míst , tichá a nehybná. Kabina zastavila. Dve e se za aly otevírat a Anna zadržela dech. Pokusila se p ipravit na obrovský nápor magické síly, oslepující sv tlo, o kterém v d la, že se rozzá í – Nic. O ekávaný úder nep išel. P ekvapen otev ela o i a hled la do šera, kamenná sluj nebyla v tší než deset metr – a úpln prázdná. St ny slab zá ily zbytkovou magií, ale to bylo všechno, žádné sv tlo s pevným st edem, jen prázdnota a tiché zur ení vody, která vyv rala uprost ed, bez sebemenší stopy zlatého t pytu, tak istá, že by se mohla klidn napít. X-Hawk strnul. Ud lal krok, omámen zíral do prázdna – a pak se náhle oto il. „Ty jsi m podvedla!“ Z toho zasy ení tuhla krev v žilách. Anna ucítila, jak magie kolem n j zapulzovala a vzedmula se. Bleskov couvla, až narazila zády na st nu kabiny, ale Asenat se ani te nepohnula. „Pozor na jazyk, Xaverie! M l jsi lépe poslouchat, co ti slibuji. Anno, co jsem mu nabídla?“ „P ístup… p ístup k místu magického Zdroje,“ hlesla Anna, pomalu jí to celé docházelo. „Správn . Místo je zde, jak sám dob e víš – a to, že tu není Zdroj, jsi zavinil ty sám!“
„Cože?!“ X-Hawk se zarazil, navzdory vzteku. „Já?“ „Ovšem. To ty jsi p ece uzav el s Pris dohodu, podle které m la dodávat koncentrovanou energii Zdroje vým nou za slib vylé ení.“ Asenat to ekla zcela samoz ejm a X-Hawk sev el rty. Probodával ji pohledem, ale už se znovu ovládal, erupce magie kolem n j slábla. Zadíval se stranou. „I kdyby, byla to soukromá dohoda mezi námi dv ma. Vás se nijak netýká a nechápu souvislost s tímto,“ mávl rukou k prázdné jeskyni. „Souvislost je z ejmá. Jist jsi ekl Pris, jak správn postavit destila ní za ízení a také, že nesmí erpat p íliš mnoho energie naráz, aby Zdroj nep estal být stabilní. Ona ale m la takový strach, že nestihne dodat množství, jaké jsi požadoval, že neposlechla, svedla dohromady dva proudy a zvýšila rychlost. Víš, že tento sv t se stále pohybuje. Zdroj se tu udržel jen díky své velikosti, jako sud, co stojí na okraji srázu a vítr ho nem že srazit, dokud je plný. Jakmile ale hladina poklesne p íliš, naruší se rovnováha a pak sta í málo, nap íklad exploze p etíženého destila ního za ízení…“ „Vy jste o tom ovšem v d la!“ p erušil jí X-Hawk ost e. „Pokud jste v d la o té dohod , znala jste riziko, které hrozí! Mohla jste to zastavit!“ „Jist , ale pro bych m la?“ Asenat klidn pokr ila rameny. „Jak jsi správn ekl, byla to vaše v c, Xaverie. Navíc nemohu pop ít, že mi tento výsledek vyhovuje. Zdroj k ni emu nepot ebuji, pro své ú ely mám magie dostatek. Navíc takto má Dorova kone n neomezený zdroj isté vody, cenn jší než magická moc.“ X-Hawk p iv el o i. Jako by ho n kdo ude il, na okamžik se zdálo, že nem že najít ani dech, natož slova, a Anna ucítila záchv v pobavení, málem se rozesmála. „Ano,“ promluvil tiše. „Vím, že nelžete. Jen vy vym níte n co takového za… mizernou studnu. Nemohu se divit – kdybych nezam stnával odporné lidojedy…“ „V tom to není, Xaverie,“ zavrt la Asenat hlavou. „Problémem je jen tvá netrp livost, stejná, jako vždycky. Uzav el jsi dohodu s n kým, kdo o magii netušil v bec nic, navíc se bál o holý život a trp l chorobou ovliv ující úsudek. Co jsi ekal, že se stane? Další lekce, o
které vím, že t nepou í – nicmén mé slovo platí. Toto místo je ti k dispozici, kdykoliv budeš chtít.“ „A co bych s ním d lal?!“ X-Hawk tém vyprskl. „Není tu už nic, jen jeden bezcenný sv t. Své slovo ovšem dodržím. Dodám vám ten lék, kdyby jen proto, abych zachránil vás, má paní.“ Lehce se uklonil, hrozící výbuch pominul. Anna zdvo ile p ikývla. „Nic jiného bych od šlechtice neo ekávala.“ „D kuji alespo vám – a doufám, že se vrátíte se mnou. Snad nehodláte dále z stat na tomto míst ?“ „Ráda vás doprovodím zp t k brán . Zdejší lidé ale stále pot ebují mé schopnosti, aspo dokud nedodáte lék pro n všechny. Navíc, sám jste ekl, že Asenat m m že mnoho nau it, vidím to te zcela jasn , m j pane.“ „Ach tak.“ X-Hawk se neusmál. „V tom p ípad dovolte, abych vám aspo v noval dárek. Vím, jak moc vám ur it chybí domov, takže…“ Sáhl do svého plášt a podal Ann malou fotografii v d ev ném ráme ku. Anna ji vzala a z stala stát jak solný sloup. Ta fotka byla na no ním stolku v jejím pokoji, ona a máma na Pet ínské rozhledn . „D kuji,“ zašeptala. „Doufám… je v po ádku?“ „Ovšem, má paní. Pouze jsem se zajímal o váš domov a toto vám p inesl. T ším se, až mne vaší matce p edstavíte – na shledanou. Cestu zp t najdu sám.“ Vkro il do výtahu a zav el za sebou dve e, Anna stála s fotografií v ruce a zírala do prázdna, zatímco kabina mizela z dohledu. Teprve pak se rozt ásla. „On to ví,“ zašeptala. „Už našel m j sv t. Ví, kde bydlím, byl v našem dom …“ Náhle se jí ud lalo slabo, až se musela op ít o skálu. Fotografie jí málem vypadla z ruky, Asenat ji zachytila. „Mrzí m to,“ promluvila klidn . „Snad jsi nev ila, že to utajíš navždy, p ed ním – a pokud to ví Agentura.“ „Možná,“ zašeptala Anna tiše. „Budu s tím muset n co ud lat, pozd ji. Ovšem to i vy, až mu to dojde. Pochopí, že tu ztrátu Zdroje nezavinila jen Pris, že jste tomu pomohla, vyvolala ten výbuch.“
„Jist ,“ souhlasila Asenat. „Nebude m mít o nic rad ji než te , ale byla to hra, kterou za al on sám. Já ji jen dohrála a Xaverius hry miluje. Prohrál a zapamatuje si to, nem že ovšem tvrdit, že jsem ho podvedla.“ „Takže Zdroj je vážn pry ? Napo ád?“ „Ano. Byl to hrnec medu, co sem táhl Agenturu, X-Hawka a možná i Zvrácence. Léta jsem uvažovala, jak se ho zbavit, jednou jsem to dokonce zkusila p ímo – a dopadla tak, jak vidíš, i na m to bylo velké sousto. Za ala jsem p evád t jeho sílu do krystal , v d la jsem, že ho asem destabilizuji, ale zabralo by to ješt desítky let, až s tím za ala Pris. Když jsem pochopila, co d lá a k emu to povede… velmi jsem se bavila.“ Anna se neusmála, vzpomn la si na tu laborato v podzemí. „A Elim? Ten se na tom taky podílel, i když netuším, pro ?“ „Bohužel.“ Asenatin úsm v pohasl. „Ješt nevím, jak ho potrestám, ale jeho motivy aspo dokážu pochopit.“ Anna se nevyptávala, jen si povzdechla. „Takže co te ? Zdroj je pry , Dorova má kone n dost vody, myslíte, že X-Hawk dodá i ten lék?“ „Jist že dodá. Nechce ztratit tvá p ed tebou ani p ede mnou, dát najevo, jak moc se ho ta porážka dotkla. Vrhne na jeho vývoj všechny síly, jen aby to mohl pustit z hlavy, možná už za pár dn bude lék tady. P itom Dorova získala víc než vodu. Bez Zdroje za ne klesat koncentrace volné magie ve vzduchu. Ubude nemocí, vrozených vad i deformací.“ „A vy budete moci naplno arovat,“ doplnila Anna. „Možná zm nit ten sv t k lepšímu. ekala jsem, že mu nabídnete m ,“ zadívala se na ni. „Když odmítl, v ila jsem, že budu druhá položka.“ „Byla bys t etí – ale tomu, že jsi sama nakažena, nemohl odolat. ekla jsem ti už na za átku, že nebude nutné to skute n ud lat, ani si to necht l po ádn ov it. Na druhou stranu, bez odolnosti, kterou ti korki poskytuje, bys nikdy nep ežila takovou dávku magie, když jsi zachra ovala Pita.“
Anna p ikývla. „Já vím. Bylo to tak jist jší. Nechci skon it jako Pris. Z stanu, dokud se nevylé í všichni zran ní a neov íme ten lék. Pak… uvidím.“ „Dobrá. Ovšem až odejdeš, radím ti, jdi n kam hodn daleko.“ Anna vzhlédla, p ekvapena chladem, který se náhle vrátil do jejího hlasu. „Pro ?“ „Protože jakmile se uklidní situace tady, budu mít volné ruce, abych dokon ila i další plány. Nepotrvá to dlouho a p ijdu vyrovnat své dluhy. Mám t rad ji než kohokoliv tady a možné v celém život , ale pokud se proti mn postavíš v Agentu e, dopadneš stejn jako ostatní. Jakmile se vylé íš z korki, vytvo ím ti magický portál, kam budeš chtít. Odejdi a drž se daleko od Ková rovnováhy – protože je brzy navštívím já.“ Ann p ejel po zádech mráz. Zadívala se Asenat do tvá e, ale vid la jen kovovou, nete nou plochu. Pomalu zavrt la hlavou. „Vážn to chcete ud lat? John vám pomáhal stejn jako já a v Agentu e jsou i další dob í lidé. Neví nic o tom, co se tu stalo, a kdyby v d li, nesouhlasili by s tím, to chcete zabít i je? Nem žete se vzdát té pomsty, zapomenout a pe ovat rad ji o ty, co vás pot ebují tady?“ „Zapomenout?!“ V Asenatin hlasu se ozvalo n co opravdu d sivého. Anna p ed tím bezd n couvla. Až p íliš se to podobalo tomu, co p ed chvilkou slyšela v hlasu X-Hawka, ale pak Asenat zavrt la hlavou. Vstoupila do výtahu, a t sn než se s kabinou rozjela vzh ru, aby zanechala Annu samotnou v tiché, prázdné jeskyni, odpov d la na její otázku jediným, ledov klidným slovem. „Ne.“ KONEC D kuji všem, kte í mi pomohli p i psaní i korekturách této knihy, p edevším však T‘An , bez které by práce trvala možná dvakrát tak dlouho a zcela ur it by byla dvakrát mén zábavná!
Narozen 7. 4. 1979 Pat í k nejmladší generaci tv rc a p edstavuje modelový prototyp moderního vyprav e. Literární zkušenosti získával v renomované sout ži Ikaros organizované science fiction asopisem Ikarie. Své dosavadní ú inkování ukon il dvojnásobným vít zstvím v letech 2005 a 2006. Jan Hlávka je p íznivcem klasické science fiction (pat í k obdivovatel m sv toznámého seriálu Star Trek), monumentálních román , do detail propracovaných sv t a postav s bohatým psychologickým pozadím. I do rozsahem omezeného p íb hu agenta J. F. Ková e se mu poda ilo úsp šn vt snat mnohé z toho, co sám v literatu e vyhledává.
$ * 2 Pašerák 3 Není krve bez ohn 4 Me a tomahavk 5 Armády nesmrtelných 6 Chladná hra 7 Se smrtí v zádech 8 Ho ící and lé 9 Kalibr .45 10 Zatm ní 11 Jeruzalémský masakr 12 Podhoubí smrti 13 Stín legendy 14 Prokletí legendy I 15 Prokletí legendy II 16 V k mlok 17 Pašeráci v oblacích 18 Renegát Sv j sv t si musíme zasloužit 19 Naganty a vl í máky 20 Odplata 1: Zem prokletých
Miroslav Žamboch + Ji í W. Procházka Ji í W. Procházka + Miroslav Žamboch Miroslav Žamboch + Ji í W. Procházka Ji í W. Procházka + Miroslav Žamboch Tomáš N mec Miroslav Žamboch Miroslav Žamboch Petr Schink Jan Hlávka Ond ej Neff Ji í W. Procházka Tomáš N mec Miroslav Žamboch Miroslav Žamboch Karolina Francová Vlado Ríša Tomáš Bartoš kol. autor Františka Vrbenská2 Jan Hlávka
2
vyjde, až jej autorka napíše
agent John Francis Ková
!"# * # %& odpov dný redaktor: jazyková redakce: grafická úprava: DTP: tisk:
Milena Mat jková Zuzana Kupková Jan Doležálek Petr Teichmann Sprint Praha
Ve spolupráci s EF vydalo nakladatelství Triton, Praha/Krom íž jako svou 1275. publikaci v edici Trifid svazek . 333 vydání první 2009 ISBN 978-80-7387-256-4 www.agent-jfk.cz Doporu ená cena 139 K
