Expedice Jižní Amerika vloženo: 14.7.2012 21:00 | vložil: Martin Hejzlar
Díky organizaci IDIF s. r. o, jsem měl možnost se zúčastnit jako lektor expedice po Jižní Americe. S prima partou lidí jsme přistáli v Santiagu de Chile, kde naše cesta započala. Místní kultura pro mě byla zcela něco jiného, než na co jsem zvyklý. V krátkosti napíši pár řádků o tom, co mne zaujalo a jak jsme si cestu užily. Cesta, kterou jsme podnikly, vedla přes Chile, Bolívii, Paraguay, trochu jsme viděli i z Argentiny a zakončili jsme ji v Brazílii. Celkově jsme tam strávili 16 dní. Z toho se dá jednoduše vyvodit, že míst bylo hodně a času málo. Viděli jsme toho nekonečně mnoho a zažili jsme opravdu zajímavé chvilky. Bezpochyby se chci do těchto zemí vrátit a strávit tam více času a více se věnovat jednotlivým lokalitám delší čas, protože k focení tam toho je opravdu hodně.
Pár pěkných míst u San Pedra de Atacama Jedním takovým místem je pouštní oblast Salar de Atacama a solné jezero Chaxa, kde jsou za dobrého počasí krásné scenérie a mimo jiné se tam dají pozorovat až tři druhy plameňáků. Předem bych chtěl zdůraznit, že expedice byla založená především na fotografování krajin. Do styku se zvířaty jsme se dostali jen okrajově. Měli jsme naplánovaný východ slunce u nejvýše položených gejzírů na světě. Přesněji v El Tatio, které jsou 4320m.n. m. Nabízelo se hned několik krásných snímků, které stály za pořízení. S naprostou jistotou můžu říct, že ta oblast je natolik velká, že není možné za jeden den nafotit vše, co tam je. A už vůbec není možné během jednoho týdne z takového místa dostat 100% výsledek. My jsme měli skvělé podmínky! Teplota se pohybovala okolo -5°C, což jenom podporovalo kouřící fumaroly a mohly vznikat velice zajímavé snímky.
Takovou zajímavostí pro turisty, ale i unavené fotografy, tam pak jsou termální bazény, které mají teplotu až 35°C. To už člověka zahřeje v takové zimě. Večer jsme jeli fotografovat písečné duny a plánovali jsme západ slunce nad údolím Valle de la Luna. Bohužel se nám obloha zatáhla a my jsme se rozhodli jet na hotel. To se ukázalo jako chyba, protože se nad našimi hlavami děla neuvěřitelná světelná show v podobě červánků. Několika minutové červené orgie začaly rychle a stejně tak rychle skončily. Nádhera, kterou jsme si si nestihli nenafotit se už pak neopakovala ani jednou.
Bolívie a její krajina Když pominu byrokratické jednání bolivijských orgánů, tak musím konstatovat, že to je nyní jedna z mých nejoblíbenějších zemí! Krásná krajina lemovaná andskými horami v čele s horou Licancabur (5916m). Při cestě do Bolívie jsme se setkali ještě s jednou nepříjemností, nadmořskou výškou. Většina z nás nebyla výše než je Sněžka. To mělo za následek bolest hlavy a mírný nedostatek kyslíku. Člověk, který chvíli zapomněl zhluboka dýchat, najednou pocítil zrychlený tep a nedostatek kyslíku. Stačilo udělat pár rychlejších kroků do kopce a člověku se zdálo, jako kdyby běžel maraton.
Mezi mé oblíbené lokality se dostala Bolívijská národní rezervace Eduardo Avaroa. Spousta krásných lagun a v pozadí zasněžené vrcholky hor. Scenérie, o kterých se někomu pouze sní. Takový potenciál jaký byl právě v této oblasti, jsem dlouho neviděl. Mít jen víc času pro prozkoumání všech míst. Nyní jsme se pohybovali přibližně 4500m.n. m a bylo to znát. Člověk si začal zvykat, ale stále to nebylo ono. Po celodenním focení jsme se ubytovali v hotelu uprostřed pouště. Kolem pouze kamenitá poušť, jinak nic. Nádherný pocit a to i přesto, že jsme byli pár dní bez signálu. Veškerou komunikaci museli zprostředkovávat mistí s jejich vysílačkami. Pro lidi, co nemají rádi turisty a fronty lidí na fotografovanou scénu, výslovně doporučuji tuto oblast! Lidi tu nejsou a jeslti, tak neotravujou dlouho.
Jedním z krásných koutů světa je největší solná pláň Salar de Uyuni (3650m.n. m) s rozlohou 10 582 km2. I když byla zrovna podmáčená, i tak to byl neuvěřitelný pohled. Krusta, která je ze soli má cca 30cm a pod ní je už pouze voda. Jednou takovou zajímavostí je, že obsahuje velké procento lithia. Dokonce se zde vytěží až 70% světové zásoby. V Bolívii nasekají z této krusty kvádry, které pak používají na stavbu domů a hotelů, v jednom takovém jsme spali i my. Trochu smutnou součástí je, že většinu práce dělají děti a to už od nějakých 10 let. Těžaři pracují celý den a nahrabávají hroudy soli, kterou nechávají proschnout a posléze ji nakládají na auta. Pak ji odvážejí do vesnice, kde se čistí a pytluje se jako jedlá sůl. Jen pro zajímavost – 50kg soli se v přepočtu na naše prodá za cca 8 Kč!
Jednou to muselo přijít Všichni mě varovali na tři základní věci! Důkladně si mýt ruce, nepít jejich vodu (jen balenou), nedávat si led. Všechno jsem dodržel, a přesto jsem se já i Jakub Vaněk (druhý lektor) druhý den pozvracely. Trochu nevhod, jelikož nás čekala 8 hodinová cesta do města Sucre. Nikomu nepřeju ten divný pocit v břiše při jízdě na hrbolaté cestě. Naštěstí jsme měli strážného anděla. Díky bohu, že
existují doktorky, které jezdí na podobné expedice a vozí sebou různé léky proti zvracení. Tímto bych chtěl Míše ještě jednou poděkovat!
Nebudu tady psát o městech a historických událostech nebo něčem podobném, to si můžete najít na netu všude. Takže města úplně přeskočím. Rovnou se vrhnu na Národní Park Iguazu, na ptačí rezervaci, kde jsem očekával, že to pro mě bude hotový ráj. Bohužel se tak nestalo. Jako zoologická zahrada to bylo moc pěkné, ale pro fotografa divoké přírody to není ta správná volba. Pravda je taková, že většina zvířat je ve volně přístupných voliérách, nicméně jsou stále za pletivem a to prostě není ono. Neznám místo, kde se dostanete k tukanovi tak blízko, že se vám hrabe ve vlasech. Ale na druhou stranu, ten pocit kdy se plížíte k tukanovy z volné přírody, je mnohem víc vzrušující. Ale o zvířatech až později.
Iguazu a nejkrásnější vodopády Jižní Ameriky Obrovský komplex Iguazu Waterfalls se nachází na Argentinské i Brazilské straně. Oba dva pohledy jsou naprosto nepřekonatelné. Smůla, když o Velikonocích nepouštějí vodu a vodopády jsou díky tomu dost nudné. Namísto dech beroucích vodopádů tu byli jen malé „čůrky“. Mimoto se ošklivě zatáhlo a počasí se dost zhoršilo. Co může být zajímavé, je to, že se vás sem tam může někdo zeptat, jestli jste profi fotograf. Rozhodně řekněte, že ne! Že to je pouze vaše hobby a profík nejste. Protože v opačném případě se tam platí dost vysoké poplatky. Trochu adrenalinové může pro někoho být výlet člunem až pod vodopády. Přesněji pod Ďáblův Chřtán – největší vodopád. Sice budete mokrý jak blázen a z focení taky nic moc nebude, ale zážitek to může být dobrý. My jsme se kvůli počasí rozhodli takovou akci neuskutečnit. Je tam ale ještě jedna možnost focení, která je mnohem lákavější, ale i dražší. Jde o okružní let vrtulníkem. Mám dojem, že to vycházelo na nějakých 100-150dollarů/osoba. Ale aby to za to stálo, tak se vyplatí mít čistou oblohu a ne „plechárnu“ jako my.
I když jsem byl v několika zemí, několik dní fotek mám málo. Ale i přesto to byla moc fajn expedice a doufám, že se tam brzo znova podívám.
