Expedice PERBOL 2007

Expedice  PERBOL 2007  4.‐25.10.2007  OBSAH:  Kapitola 1 – Příprava…………………………………………………………………………………………..……………str.4  Kapitola 2 – Cesta……………………………………………………………………………………..………..……………str.5  Kapitola 3 – Lima a Pisco………………………………………………………………………………..…………….….str.7  Kapitola 4 – ostrovy Balestas…………………………………………….……………………….………….…………str.9  Kapitola 5 – Nazca………………………………………………………………………………….……….………….…str.12  Kapitola 6 – Arequipa…………………………………………………………………………………….…………..…str.13  Kapitola 7 – Puno…………………………………………………………………………………………….………….…str.15  Kapitola 8 – Tiwanaco a La Paz……………………………………………………………..……………………..…str.15  Kapitola 9 – Copacabana a Ostrov Slunce………………………………………………………….………..…str.19  Kapitola 10 – Silustani, Puno, Uros………………………………………………………………….…………..…str.22  Kapitola 11 – Cesta autobusem Puno‐Cuzco………………………………………………….……………….str.24  Kapitola 12 – Cuzco…………………………………………………………………………………….………………….str.26  Kapitola 13 – Pisac  a Ollantaytambo………………………………………………………….………………….str.27  Kapitola 14 ‐  Machu Picchu………………………………………………………………………….…….………….str.28  Kapitola 15 – Moray, Salinas, Chinchero………………………………………………..……………………….str.30  Kapitola 16 – Tambo Machay, Puca Pucara, Qenko, Sacsayhuaman………………………..……..str.32  Kapitola 17 – Lima…………………………………………………………………………………………………….……str.33  Kapitola 18 – Cesta domů………………………………………………………………………………………………str.34 

1   

 

DEN

PRAVDĚPODOBNÝ PROGRAM

1. Odlet z PRAHY a přílet do LIMY – ubytování a večerní prohlídka města.

           

2. Dopolední odpočinek v Limě a odpoledne přejezd busem Lima – PISCO, prohlídka Pisca. 3. Ostrovy BALLESTAS – lvouni a hejna ptáků (kormoráni, pelikáni, tučňáci…). Odpoledne přejezd do Nazcy. 4. NAZCA – fakultativní letecký výlet nad pouštními obrazci. Odpoledne návštěva zajímavostí v okolí - odkryté indiánské hroby - mumie… Noční přejezd do Arequipy. 5. Koloniální město AREQUIPA s množstvím kostelů, klášterů, kaváren… Celodenní volno k individuelní prohlídce dle doporučení. 6. Dopoledne ještě volno v Arequipě – trhy... Přejezd z Arequipy do PUNA.

 

7. Přesun busem do Bolívie. Cestou návštěva historicky významné lokality TIWANACO.

 

8. LA PAZ – individuelní prohlídka města, fakultativní výlet pro zájemce do Měsíčního údolí, volný program.

     

9. Dopoledne ještě volno v La Pazu. Odpoledne přejezd do COPACABANY u jezera TITICACA. 10. Možnost celodenního výletu na OSTROV SLUNCE – místo zrození Inků. Příjemný tříhodinový výlet pěšky napříč ostrovem. 11. Přejezd do PUNA. Odpoledne návštěva pohřebiště SILLUSTANI.

 

12. UROS (plovoucí ostrovy) – jezero TITICACA. Odpol. přejezd do Cuzca.

 

13. CUZCO – indiv. prohlídka města - bývalé centrum rozsáhlé říše Inků.

 

14. Výlet k MACHU PICCHU, cestou ruiny a památky v okolí CUZCA – PISAC a OLLANTAYTAMBO.

 

15. MACHU PICCHU – prohlídka nejznámější památky Jižní Ameriky a koupání v termálních lázních.

 

16. Cestou zpět do Cuzca návštěva dalších lokalit – Moray, Salineras, Chinchero. Odpoledne volno v Cuzcu.

       

17. Dopolední výlet do okolí Cuzca - Puca Pucara, Qenko a SACSAYHUAMAN. Volné odpoledne v nádherném městě – CUZCO. 18. Cuzco - Lima (letecky), indiv. prohlídka města. 19. Volno, poslední nákupy, návštěva Muzea Zlata. Večer odlet z Limy do Prahy. 20. Přílet večer do Prahy.

2   

      Účastníci zájezdu  1. Germán Petr

Jezdecká 68/16

405 01 Děčín

[email protected]

2. Janata Martin

Květinová 1688

28601 Čáslav

[email protected]

3. Lomská Markéta

Průchova 44

15000 Praha

[email protected]

4. Mašek Radomír

Hanácká 19

78371 Olomouc [email protected]

5. Mrzena Zdeněk

Pěčnov 51

38401 Husinec [email protected]

6. Ryšavá Jarmila

Jezdecká 68/16

405 01 Děčín

7. Vašínová Zdenka

Otradovická 730

142 00 Praha

        3   

[email protected]

Kapitola 1 – Příprava      Po vyslechnutí zážitku p. Vaňka, který tuto cestu s CK Extrem Tour absolvoval v roce 2006, ve  mě uzrálo rozhodnutí, absolvovat ji také. Kdo by nechtěl vidět Machu Picchu?    Na jaře 2007 jsem kontaktoval výše uvedenou CK, a zarezervoval místo. Po zaplacení zálohy a  doplatku – celkem 64 800,‐Kč‐ bylo jasné, že rozhodnutí je nezvratné. K těmto výdajům přibyly brzy  další  za  vybavení  a  výměnu  peněz  na  cestu  a  cena  za  21‐denní  výlet  4.‐24.10.2007  se  vyšplhala  bezmála na 100 000,‐Kč. Teď již zbylo jen nahlásit 12 dní dovolené a 5 dní neplaceného volna a mohlo  se vyrazit…   

   

4   

Kapitola 2 – Cesta  Den první  Vzhledem  k tomu,  že  odlet  letadla  z Ruzyně  byl  stanoven  na    4.9.2007  v 7.00hod,  přepravil  jsem se do Prahy o den dříve, 3.9. v 14.15 Pendolinem. Cesta byla bez problémů, přespání u Franty   taky OK. Ráno byl budíček ve 4.00 a hurá na letiště.  Setkání s ostatními proběhlo dle plánu. Je nás celkem 7: dva kamarádi Martin a Zdeněk, dva  skoro  manželé  Jarmila  a  Petr,  starší  paní    Zdenka,  průvodkyně  Markéta  a  já.  Takže  takový  skoro  rodinný výlet. První komplikace nastaly po ohlášení ČSA, že let bude o 15 minut opožděn. Na palubu  Airbusu A320 jsme se dostali s hodinovým zpožděním v 8.00 a začali rolovat. Po cca 200 metrech bylo  oznámeno, že se vyskytla závada na řídicím počítači a jeli jsme zpátky do výchozího bodu. Začalo se  opravovat.  Po  hodině  ohlásil  kapitán,  že  závada  je  odstraněna  a  nahodil  motory.  Závada  se  však  objevila znovu a bylo rozhodnuto o výměně letadla s tím, že kdo chce přebukovat letenku na jiný let,  má jít do tranzitní haly. Tak jsme šli. Zapomněli nám však říct, že do Amsterdamu žádný další let dnes  už není !!!   Tak  zhruba  po  2  hodinách  se  všichni  scházíme  v nově  přistaveném,  avšak  poměrně  starém  Boeingu  737.  Start  se  kupodivu  podařil  a  po  1h  15min  přistáváme  s pětihodinovým  zpožděním  v Amsterdamu  Náš přípoj do Limy je samozřejmě již dávno pryč. Navíc se dozvídáme, že zítřejší spoj je plně  obsazen a jediná možnost dostat se do Limy je 5.9. ve 23.35 přes Quito v Ekvádoru. Bukujeme letenky  na tento let a rázem nabíráme 2 dny zpoždění. Začínají padat návrhy na prodloužení pobytu v Peru o  1 den. Uvidíme. Pak se ještě objevuje šance využít přímého letu do Limy zítra v případě, že se uvolní  místo. Naděje je však velmi malá.  Zavazadla samozřejmě nemáme, dostáváme tedy od KLM hygienické potřeby a zařizují nám  ubytování  se  snídaní  v blízkém  hotelu  Schiphol  A4.  Jako  lichý  člen  výpravy  dostávám  jednolůžkový  pokoj, což se stalo pravidlem pro celou dobu cesty. Na večeři si dávám bifťoura, padne 0,5l koňaku  s klukama a Markétou a jde se chrnět. Ráno zkusíme štěstí na letu v 10.20 do Limy. Vyjde to? 

Den druhý    Takže ráno to podle předpokladů nevyšlo. Ale ještě zpět. Budíček byl v 6.30. Proběhla ranní  hygiena  a  hurá  na  snídani.  Byl  bufet,  takže  jsme  se  napráskali  na  celý  den.  V 8.00  následovala  přeprava  na  letiště.  Tam  jsme  počkali  do  10.30,  abychom  zjistili,  že  neletíme.  Ukecali  jsme  aspoň  příspěvek na stravu 10 euro a šli na oběd. Pak jsme se vláčkem přesunuli do centra Amsterdamu a do  večera  se  flákali  jeho  uličkami,  popíjeli  kávu  a  pivo,  chutnali  herynky.  Přesto,  že  bylo  celkem  slunečno, byl to takový mokrý den. Při obědě jsem na sebe a pokladnu vylil džus a v zahrádce jedné  hospody polila číšnice Martina a Markétu pivem. K večeru se ochladilo, tak jsme se rádi přesunuli do  letištní haly. Celkem jsme nachodili asi 20 000 kroků.    Teď  sedíme  v hale  po  večeři  (  opět  s příspěvkem  10  euro)  a  čekáme  na  odlet  23.35  do  Ekvádoru.  Jmenovitě  do  Quita,  ovšem  s dvěma  mezipřistáními.  V Bonaire(obr.1),  což  je  ostrov  v Nizozemských  Antilách  v Karibiku(  obr.2)  patřící  Holandsku  a  Guaiaquilu  (obr.3)‐vnitrozemském 

5   

letišti  v Ekvádoru  (  obr.3).  V Quitu  bychom  měli  být  v 8  ráno.  Zavazadla  jsme  od  včerejška  neviděli,  měli bychom se s nimi potkat až v Limě. Tak uvidíme. 

   Obr.1‐Karibik   

 

 

 

 

      Obr.2 ‐ Bonaire 

  Obr. 3 – Ekvádor 

 

6   

Den třetí    Noční let jsme v rámci možností zvládli dobře a po výše uvedených mezipřistáních, která byla  otravná a zdržující, přistáváme v 8.00 v Quitu. Je to hlavní město Ekvádoru a všichni očekáváme, jak  na  nás  zapůsobí.  A  musím  říct,  že  nás  velmi  mile  překvapilo.  Je  to  velmi  pěkné  koloniální  město  s několika chrámy, náměstími, královským palácem (obr.4) a bezpočtem zajímavých uliček. Všude je  vidět uniformované policisty, takže jsme se cítili celkem bezpečně.    Z letiště jsme se přepravili mikrobusem‐taxíkem za 10 dolarů za všechny, cca 15 minut. Den  jsme  strávili  procházkami,  kávou  (1,10$)  a  vydatným  obědem.  Menu‐  polévka  kuřecí,  kuře  s rýží  a  desert, celkem 2,50$ a pivo 0,7l (2,20$). Výborný oběd.    Letadlo  do  Limy  nám  odlétá  v 18.00,  takže  po  16.  Hodině  jsme  chytili podobný taxík jako  předtím a  přesunuli  se  na  letiště.  Mezitím  se  spustila  pořádná  bouřka.  Na  letišti  jsme  se  potkali  s našimi  zavazadly,  která  zde  chtěli  bůhví  proč  vyložit.  Hlavně,  že  jsou  na  světě  a  pocestují  s námi do Limy. To nás dost potěšilo.  Přece  jen  po  několika  dnech  v jednom  oblečení  se  necítíme  nejlépe.  Po  Quitu  jsme  nachodili  19 000 kroků.    Obr.  4 – Quito, královský palác                                                                 Nakonec  jsme  do  Limy  doletěli  v pořádku  a  asi  po  hodinové  cestě  sedmimístným  taxíkem  z letiště do centra se ubytováváme ve starém koloniálním hotelu Espaňa nedaleko náměstí. Po sprše  jsem padl za vlast. Ještě před tím jsem stačil zjistit, že v báglu praskla jedna z 5ti půllitrových PET lahví  a polovina věcí je nasáklá slivovicí.   

Kapitola 3 – Lima a Pisco      V pokoji  je  jako  v palírně.  Suší  se  věci  od  slivovice.  Budíček  mám  v 7.30,  abych  všechno  přerovnal a zkontroloval. V 8.30 je snídaně – 2 bulky, vejce, džem, máslo, čaj a džus. Tomu tady říkají  americká  snídaně.  Pak  je  ještě  kontinentální.  To  je  totéž,  ale  bez  vajíčka.  Tyto  dvě  snídaně  se  víceméně opakovaly po celou cestu.    Po  snídani  vyrážíme  na  prohlídku  náměstí  Plaza  de  Armas  s vládním  palácem  a  velkým  chrámem  La  Catedral  přestavěným  po  zemětřesení  v.r.1746.  Prakticky  ve  všech  městech  v Peru  se  hlavní  náměstí  jmenuje  Plaza  de  Armas,  což  velmi  usnadňuje  orientaci.  V katedrále  i  před  ní  právě 

7   

probíhá velká bohoslužba a náměstí je plné lidí. V okolních ulicích prochází veselý maskovaný průvod,  který značí oslavu Seňora de Milagros ( Pána zázraků). Mělo by jít o oslavu budoucí úrody.    Unaveni  usedáme  v jedné  z uliček  na  kávu.  Poté  následuje  přesun  pro  zavazadla  do  hotelu  a  ve  13.00  odjezd  taxíky  na   „autobusové nádraží“. Jde o  ulici  s mnoha  vjezdy  do  dvorů,  z nichž  vyjíždějí  autobusy  různých  společností.  Označení  prakticky  chybí,  takže  nebýt  Markéty,  asi  bychom  neodjeli. Nakonec vše dobře  dopadá  a  jedeme  s firmou  San Marcos do Pisca.                  Obr. 5 – Lima. Plaza de Armas s Královským palácem   

  Obr. 6 – Lima. Plaza de Armas s La Cathedral    Během  cesty  se  okolí  mění.  Přesto,  že  jedeme  podél  pobřeží,  začíná  poušť  a  přibývá  favel,  které jsou posléze téměř všude. Jde o příbytky z vlnitého plechu bez vody, kanalizace i elektřiny. Je  neuvěřitelné,  v čem  dokáže  žít  člověk.  Směrem  k Piscu  přibývá  následků  nedávného  zemětřesení. 

8   

Domky, většinou z nepálených cihel, jsou poničené, místní však sedí před hospodami, případně hrají  fotbal.  Pracuje  málokdo.  Pouze  velké  nakladače  s snaží  odstranit  hromady  suti.  Počasí  je  krásné,  je  trošku  opar,  tradiční  na  pobřeží  a  hlavně  v Limě.  Je  způsoben  studeným  vlhkým  vzduchem  z moře.  Prší zde jednou za 10‐30let. 

  Obr. 6 – Pisco‐zničené kostely                                       Obr.7 – Pisco – Hlavní třída 

 

Po 4 hodinách jízdy přijíždíme do téměř zničeného Pisca.  Jak vypadá bývalá hlavní třída, je  vidět  na  obr.  7.  Náš  hotel  s cca  10  pokoji  se  nachází  nedaleko  centra  a  je  snad  jedinou  málo  poškozenou budovou v okolí. Na ulici není příliš bezpečno, a tak pouze za doprovodu majitele hotelu  odcházíme do sousedství na večeři. Tou je polévka v misce velikosti 2l hrnce, s kilem nudlí, čtvrtkou  slepice, vajíčkem na tvrdo, citronem a pórkem. K tomu pivo. Bylo to vynikající.    Poté nezbývá, než jít spát. Jednak ráno vstáváme v 6.00 a odjíždíme lodí na ostrovy Balestas,  jednak zde stejně není co dělat. Dnes jsem nachodil 11 000 kroků.   

Kapitola 4 – ostrovy Balestas     

Ráno  v 7.30  si  dáváme  tradiční  vejce  k snídani  a  jdeme  přes  rozbořené  Pisco  na  místní  dopravu‐dodávku, nejlépe japonskou či korejskou,  upravenou  k převozu  co  nejvíce  osob.  Tyto  taxíky  mají  určený  pouze  start  a  cíl  cesty  a  zastavují  na  každé  mávnutí.  Vyjíždí  se  až  po  naplnění  všech  sedadel.Takže  se  v podstatě  nikdy  neví,  kdy  se  pojede.  To  je  ale  charakteristický  rys  veškeré  místní  přepravy.  Člověk  si  časem  zvykne.  Kromě  toho  řidičův  pomocník  celou  cestu  křičí  z okénka,  kam se vlastně jede, a přibírá další pasažéry. Tímto  taxíkem,  tzv.  Colectivem,  jsme  se  přepravili  do  přístavu Paracas.                                                                 Obr. 7 ‐  Kormorán v přístavu Paracas 

9   

Obr.8 – Ostovy Balestas  

                                                         Obr.9 – Ostrovy Balestas 

 

V přístavu jsme se nalodili na malý rychlý člun pro cca 30 lidí, který nás dovezl k ostrovům. Za  zádí  nám  chvíli  pluli  delfíni  a  během  hodiny  u  ostrovů  jsme  viděli  a  fotili  plno  tučňáků  Humboldtových, lvounů, kormoránů a pelikánů.. byl to krásný zážitek.   Cestou  jsme  se  ještě  zastavili  u  Candelabru ( tedy Kandelábru ).  To  je  uměle  vytvořený  trojzubec  na  skále,  o  kterém  nikdo  neví,  jak  a  proč,  ani  kdy  jej někdo vytvořil. Dokonce se i  liší  teorie,  co  má  vlastně  představovat. Je 150m vysoký a  50m široký.    Po  návratu  do  přístavu  Paracas jsme ještě zvládli brzký  oběd‐syrové  nakládané  plody  moře‐opravdový   Obr. 10‐Candelabra  gurmánský  zážitek.  Na  zpáteční  setu  jsme  stopli  colectivo,  které,  ač  se  nám  zdálo  plné,  nás  hravě  pobralo a cestou přibralo ještě 4 indiány. Celkem nás tak jelo v dodávce velikosti Škody 1203 dvacet+  řidič!!  Po  příjezdu  do  Pisca  jsme  strávili  volné  odpoledne  výletem  po  okolí.  Tuto  cestu  jsme  absolvovali také colectivem, naštěstí jsme jej měli pronajaté jen pro sebe.    Nejprve jsme zastavili v Ice, kde jsme  navštívili vinný sklípek s výrobou a ochutnávkou vín a  pálenky.  Víno  bylo  přesládlé  a  pálenka  hrozná.  Musel  jsem  si  spravit  chuť  slivovicí.  Po  návštěvě  Icy  jsme  pokračovali  do  lázní  Huacachina.  To  je  malebná  laguna‐oáza  mezi  neuvěřitelně  vysokými  písečnými  dunami,  na  kterých  se  provozuje  sand‐boarding,  což  je  písečná  obdoba  snowboardingu.  Voda v laguně moc čistá nebyla, tak jsme čas strávili obejitím oázy a kávou. Káva se v Peru připravuje  tak, že se uvaří silný koncentrát, kterého se trocha naleje na dno hrnku a doleje se horkým mlékem.  10   

Nechutná  to  špatně,  člověk  si  zvykne.    Po  příjezdu  zpět  jsme  vyzvedli  v hotelu  zavazadla  a  v 18.00  pokračovali  autobusem  2,5  hodiny  do  Nazcy. 

  Obr. 11 ‐  Oáza Huacachina  Tady jsme stihli už jen výbornou večeři‐smažené plody moře s hranolkama – Javelu a utíkali na kutě.  Zítra nás čeká let nad obrazci v Nazce, takže se raději vyspat a nalačno…    Co  se  týká  architektury,  pěkná  jsou  centra  měst,  která  mají  domy  z doby  koloniální,  krásné  kostely  a  paláce.  Čím  blíže  k okraji,  tím  více  převažují  chudinské  čtvrti  s rozbitými,  nízkými  domky  slepeným  z nepálených  cihel,rákosu,  plachet  a  plechů.  Mají  plochou  střechu  z rákosu  nebo  plechu,  mnohdy jen z plachty. Využívají toho, že zde prakticky neprší. Města se v poslední době rozvíjejí velmi  překotně, čemuž nestačí infrastruktura. Vždyť Lima měla v 70tých letech minulého století cca 500 000  obyvatel, nyní se odhaduje na 8‐12 milionů !!    Vůbec  si  nedovedu  představit,  jak  opraví  zemětřesením  zničené  Pisco,  kde  zůstal  jen  jeden  poničený kostel, a zemřelo cca 600 lidí, z toho 148 ve zříceném kostele. Všude jsou hromady suti a  odklízení jde velmi pomalu. O nové výstavbě ani nemluvě. Pomoci se místním nedostává téměř žádné  a tak přebývají buď ve svých polorozpadlých domech, nebo ve stanech od humanitárních organizací.    Zatím  je  celkový  dojem  z Peru  pro  mne  překvapivý.  Je  to  velice  chudá  země,  plná  taxíků,  pouličních  prodavačů,  žebráků,  favel  a  pobřežní  pouště.  Ovšem  s výbornou  kuchyní  a  levnými  službami  pro  turisty.  Nová  auta  prakticky  není  vidět,  všude  samé  staré,  otřískané  rachotiny,  plno  trojkolek, upravených kol a motorek. Na silnici je totální chaos. Kdo je větší a více houká, jede. Platí  pravidlo,  že  kam  se  vejde  čumák  auta,  vejde  se  celé  auto.  Dá  se  jezdit  bez  světel,  tachometrů  i  blatníků,  ale  bez  klaksonu  nikdy!!  Při  naší  krátké  návštěvě  Ekvádoru  bylo  patrné,  že  je  to  země  bohatší a evropštější. Peru, to je ta pravá Jižní Amerika !! 

11   

 

Kapitola 5 – Nazca 

  

 

Obr. 12 – Nazca‐Linie                                                  Obr.13 – Nazca ‐ Kosmonaut    Ráno  jsme  byli  nastoupeni  v 8.00  před  hotelem,  a  to  na  lačno.  Důvod  byl  jasný.  Přesunuli  jsme se na letiště v Nazce a nasedli do pětimístné Cessny, se kterou jsme absolvovali let nad slavnými  obrazci. Vyšel na nás velmi příjemný a  zkušený  pilot, takže dvacetiminutový let proběhl bez použití  pytlíků.  Obrazce  jsou  naprosto  úžasné,  linie  rovné  a  podstatně  větší  než  obrazce.  Prostě  nádhera.  Pořád se vkrádá otázka PROČ tyto obrazce kultura Nazca vyrobila.    Po  návratu  z tohoto  letu  následovaly  4  hodinky  volna,  které  byly  využity  k procházce,  nákupům a odpočinku. Ve 13.00 začal odpolední program. Ten sestával z návštěv různých zajímavostí  v okolí Nazcy a absolvovali jsme jej pronajatým colectivem.    První  byla  návštěva  pohřebiště  předincké  kultury  Nazca  –  cca  1300  let  staré.  Jde  o  hroby  s mumiemi    ve  skrčené  (prenatální)  poloze.  Pohřebiště  se  jmenuje  Chauchilla.  Otevřeno  je  asi  10  roků,  spousta  hrobů  je  vykradena  a  kolem  se  povaluje  množství  střepů  a  kostí  o  které  nikdo  nejeví  zájem.  Mumie  jsou  pod  přístřešky  vybělené  od  sluníčka s dlouhými černými vlasy.                                                                      Obr.14 – Pohřebiště Chauchila    Z pohřebiště nás cesta vedla k akvaduktu, starému cca 1600 let, který dodnes zásobuje Nazcu  vodou ze vzdálených pramenů a studní. Celkem je zde zhruba 80 akvaduktů, z nichž 36 je funkčních  dodnes.    Další  byla  návštěva  keramické  dílny,  která  vyrábí  kopie  keramiky  Nazca.  Poslední  byla  návštěva  dílny  na  těžbu  zlata,  kde  se  středověkým  způsobem  za  použití  rtuti  a  ručního  rozemílání 

12   

získává zlato z horniny. Získá se tak údajně cca 2gramy zlata z e 60kg horniny za cenu postupné otravy  rtutí…    Po ukončení těchto exkurzí jsme si užili potulování po Nazce, večeře ( steak s rýží) a nákupů.  V 23.40  jsme  nasedli  do  přepychového  autobusu  a  vydali  se  na  noční  přejezd  do  Arequipy.  Cesta  proběhla klidně a pohodlněji než v letadle.   

Kapitola 6 – Arequipa  2325 m.n.m    Do  cíle  jsme  přijeli  po  8  hodině  ranní.  V autobuse  se  neudálo  nic  zvláštního,  kromě  hnusné  snídaně  a  přeslazeného  kafe,  které  mi  evidentně nesedlo. Přičítám mu pozdější potíže.    V Arequipě  se  ubytováváme  v hotelu  Parque.  Opět  mám  pokoj  pro  sebe.  Na  náměstí  je to 2 bloky, takže následuje prohlídka kostelů,  náměstí  a  kláštera  Monasterio  de  Santa  Catalina,  založeného  v roce  1580  určeného  pro  nezbedné  dívky  bohatých  Španělských  rodin.   Proslýchá  se  však,  že  spíše  to  byl  luxusní  nevěstinec… Klášter je nádherný, vzniká spousta  fotek, takže nelitujeme ani vysokého vstupného  30  solů  (  cca  210  Kč).  Procházka  je  ukončena  obědem. Smažené rybí filé přijde vhod.    Po  obědě  odpočíváme  na  hotelu  a  kolem  16.30  přichází  první  sračka.  Tuším,  že  v tom  má  prsty  ranní  káva.    V 17.30  jdeme  na  náměstí na střechu kavárny fotit okolní vrcholky.  Chachani 6075m a sopku El Misti 5822m. Poté je  naplánována ,místní specialita‐plněné papriky se  sýrovou omáčkou.  Zvládnu je?                                    Obr. 15 ‐ Arequipa. Klášter Santa Satalina   Obr. 16 – Arequipa, náměstí a sopka El Misti                                         

  

Tak  fotky  jsou  nafoceny,  ale  papriky  jsem  neriskoval.  Zkusil  jsem  slepičí  polévku,  uvidíme.  Po  příjemném  dni  ještě  chvíli  klábosíme  na  terase                                        a  v 22.30  se  ukládáme  ke  spánku.  Zítra  navštívíme  muzeum  a  přesuneme  se do Puna. Počasí nám zatím přeje, přes den je  krásně teplo, večer se mírně ochladilo, ale co by  se dalo čekat ve 2400 metrech, že.                                          

13   

  Noc  byla  celkem  rušná.  Štěkali  psi,  řvali  místní  a  v břichu  se  to  celkem  honilo.  Vstával  jsem  kolem sedmé, přebalil tašku, použil baňo ( záchod) a v půl deváté s ostatními vyrazil do ruchu města.    Navštívili jsme tržiště, dali si mate de coca a mrkvový džus+ 2 housky. Poté jsme se přesunuli  do  Musea  Santuarios  Andinos,  kde  je  uchovávána  zmrzlá  incká  oběť  bohům,  dívka  Juanita.  Byla  nalezena ve výšce cca 5800m poté, co vlivem vulkanické činnosti roztál sníh.     Následovala návštěva kavárny o opět kokový čaj. Oběd jsem odbyl dvěma plněným šátečky –  masovým a sýrovým, čímž jsem ovšem svému žaludku asi moc nepomohl. Ve 13.15 se přesouváme na  autobusové  nádraží,  odkud  nám  ve  14.30  odjíždí  autobus  směr  Puno.  Cesta  by  měla  trvat  asi  4,5  hodiny. 

  Obr. 17 ‐ Večerní Arequipa  Celkově  je  Arequipa    (  750 000  obyvatel  )  zatím  asi  nejhezčí,  poklidné  město  koloniálního  rázu, obklopené vrcholky hor, které jsou pokryty sněhem. Jeho dominantu tvoří dokonalý kužel sopky  El  Misti,  hrdě  se  vypínající  nad  městem.  Průměrný  výdělek  v Peru  je  asi  800  solů,  což  má  např.  policista. Minimální mzda je 500 solů ( 3500kč) a daň 19%.. Policistky i policajti jsou asi nejhezčí lidé  v Peru.  Je  vidět,  že  povolání  berou  prestižně  a  uniformy  si  váží.  Dokáží  zjednat  pořádek  na  přeplněných křižovatkách a řidiči je respektují.   

Takže je 14.30 a vyrážíme směr Puno. 

    14   

Kapitola 7 – Puno  3830 m.n.m    Trošku nás vylekala spousta kouře, který se najednou objevil v poklidně jedoucím autobuse.  Všichni se ženou ven, vzniká mírná panika. Naštěstí se ukazuje, že jen bouchl práškový hasicí přístroj,  takže během půl hodinky pokračujeme v jízdě. 

   

 

Obr. 18 – Altiplano. Krajina s lamami                          Obr. 19 – Altiplano. Restaurace    Cesta do Puna trvala asi 6 hodin a jeli jsme krásnou krajinou náhorní plošiny Altiplano. Dostali  jsme  se  až  do  výšek  kolem  4500m.n.m.,  ale  nikomu  to  nezpůsobilo  větší  obtíže.  Cesta  probíhala  klidně, pouze můj žaludek nesl nelibě předchozí menu. Vydržel však statečně až na hotel. Pouze má  večeře  se  na  rozdíl  od  ostatních  skládala  pouze  z mate  de  coca.  V Punu  jsme  tentokrát  pouze  přespali, ještě se zde zastavíme o několik dní později.    Noc  proběhla  klidně,  vstáváme  kolem  6.30,  následuje  snídaně‐u  mne  pouze  houska  a  čaj.  V 8.00 vyjíždíme colectivem, které máme objednané směr Bolívie. Snad to můj žaludek přežije…   

Kapitola 8 – Tiwanaco, La Paz  Cesta  z Puna  až  na  bolivijskou  hranici  byla  zajímavá  pouze  krajinou.  Projížděli  jsme  kolem  jezera  Titicaca,  za  nímž  se  do  výšek  přes  6000m  tyčily  zasněžené  vrcholky  And.  Pravá  zábava  začala  až  na  peruánsko‐bolivijské hranici. 

    Obr. 20 ‐ Peruánsko‐Bolivijská Hranice                           Obr.21 – Colectivo 

15   

 

  Colectivo  nás  vysazuje  asi  500m  od  hranice,  protože  dál  už  se  přes  zácpu  trhovců,  rikš  a  indiánů  nedá  dojet.  Zbytek  tedy  docházíme  s těžkými  zavazadly  pěšky.  Pasové  formality  probíhají  jako obvykle trochu zmatečně, nicméně celkem rychle‐asi hodinu. Po přejití hranic se dozvídáme, že  do  Tiwanaca,  kam  máme  namířeno,  se  nedostaneme,  protože  silnice  je  zablokovaná  stávkou.  Prý  jedině do La Pazu po objížďce a místním šíleným  autobusem, se zavazadly někde na střeše a plném  smradlavých  indiánů  se  vším  možným  živým  i  neživým  zbožím.  Co  teď?  Zpátky  to  nejde  a  dopředu  taky ne!! Dost bezvýchodná situace.   

Chvíli se radíme, co dál, když v tom se objevuje žlutý anděl…    Je  v podobě  řidiče  kamionu,  předělaného  na  autobus,  který  jede  pro  turisty  do  La  Pazu  a  je  tudíž  prázdný.  Je  to  Australan  z cestovky  „Tukan“  a  ochotně  nás  nakládá.  Máme pro sebe celý autobus!! Navíc  jej  přemlouváme,  aby  nám  za  50  dolarů  zastavil  v Tiwanacu  a  počkal  na nás 2 hodiny. Dokonce nás pouští  i  demonstranti,  kteří  kameny  zatarasili  silnici,  ale  po  chvíli  se  nechají přemluvit a pouštějí nás. 

Obr. 22‐ Náš Žlutý anděl čeká u Tiwanaca    Tiwanaco  poněkud  zklamalo  naše  očekávání.  Jde  o  rozvaliny  nepříliš  velkého  rozsahu  z doby  předincké  kultury.  Je  zde  ovšem  krásná  Brána  slunce,  tesaná  z jednoho  kusu  kamene.  Místo  je  doplněno  dvěma  muzei.  Celkem  prohlídka  tak  akorát  na  domluvené  dvě  hodiny.                           Obr. 23 ‐ Tiwanaco   

 

 

     

16   

 

  Obr. 24 –La Paz    Do La Pazu, hlavního města Bolívie, jsme dorazili po obědě a dopravili se taxíky k ubytování  v hotelu Milton. Po vybalení a ubytování jsme vyšli na večeři. V mém případě omezenou na 2 lžičky  polévky. Sečetly se totiž u mne problémy s nadmořskou výškou a průjmem. Večer mi opravdu nebylo  nejlépe a snažil jsem se co nejdříve zalehnout. Nadmořská výška způsobovala špatné dýchání, jako by  mi seděl stokilový chlap na hrudníku. Vzhledem k tomu, že La Paz leží ve velice kopcovitém terénu,  činil mi pohyb po něm trochu problémy. A k tomu jsem ještě musel dávat pozor, abych se neposral. 

    Obr. 25 ‐ La Paz .Tržiště                                                   Obr. 26 ‐ La Paz. Noční pohled ze střechy hotelu 

17   

 

  Ráno  jsem  se  cítil  lépe  a  mohl  se  zúčastnit  výletu  do  Měsíčního  údolí.  Večer  jsem  totiž  vypil  Smektu,  nějaké  kapky  a  uhlí.  Měsíční  údolí je oblast špičatých útvarů z hlíny, vzniklých  vodní  erozí.  Je  to  pěkné,  klidné  místo  v bláznivém  La  Pazu.  Je  asi  půl  hodiny  jízdy  autobusem  č.11  z centra  města.    V této  čtvrti  jsou  krásné  vily  nejbohatších  Bolivijců,  ambasády, nechybí golfové hřiště..  Po  návratu  z Měsíčního  údolí  jsme  měli  v plánu  navštívit  klášter  sv.Františka.  Přesto,  že  měli mít otevřeno, bylo zavřeno a nikdo nevěděl  proč. Prostě  Bolívie. Tak jsme si dali aspoň kávu    ( já čaj) a přesunuli se do hotelu.  Na  hotelu  jsem  si  za  8  bolívarů  (  asi  24  kč)  nechal  vyprat  veškeré  špinavé  věci,  takže  půlku  prádla  táhnu  zbytečně.  Je  tu  zdarma  internet,  takže  mám  i  přehled  o  dění  doma.  Pouze  hovor  s Vlaďkou  mě  stál  523  Kč…  Ale  peníze  tady  nehrají  roli.  Mám  jich  dost,  zatím  jsem  neutratil  ani  třetinu.  Poznat  tento  svět,  který  je  úplně  jiný,  než  v Evropě,  to  se  nedá  zaplatit  penězi.  Všechny  problémy  domácí  politiky jsou odtud zanedbatelné. A to je dobře.  Obr. 27‐ La Paz. Moon Valey ( Měsíční údolí)    Ještě  jedna  zajímavost  z Bolívie.  Voda  ve  sprše  se  ohřívá  spirálou,  umístěnou  přímo  ve  sprchové hlavici a občas probíjí…. Takže doporučení  nesahat  na  kohoutky,  pokud  stojíte  ve  vodě  je  namístě.  Vůbec  z místní  elektrické  sítě  by  se  evropský bezpečák a si namístě zbláznil. Města jsou  tak  neuvěřitelně  zadrátovaná,  že  se  v tom  nemůže  nikdo vyznat.   

 

 

 

 

 

 

Obr. 28 ‐ Sprchová hlavice v Bolívii 

  Po    večerní  návštěvě  města  a  nějaké  místní  restaurace,  kde  jsem  si  dal  smaženého  pstruha      ( kterého zde nazývají „trucha“) se nám podařilo pěkně ožrat v místní pobočce  sítě restaurací Hard  Rock Café pomocí whisky Tulamor. Následně jsme se dorazili slivovicí na střeše našeho hotelu, odkud  jsme pořídili snímky nočního La Pazu.    Po ranním budíčku v 7.30 a snídani ( tradiční houska, máslo, marmeláda a čaj) jsme se vydali  na obhlídku místních tržnic. Veškeré věci zůstaly v hotelu, neboť trhy jsou jedny z nejnebezpečnějších 

18   

míst La Pazu. Dá se sehnat opravdu všechno od postřikovačů trávníku, úsporných žárovek, zeleniny,  bot, oblečení, ryb, až po slipy. Každá ulice v této čtvrti je zaměřena na určitý sortiment, celkově je to  jeden velký obchoďák.    Po procházce jsme sbalili věci a nachystali se ne 13.00 na odjezd colectivem ( jen pro nás) do  rybářské vesničky Copacabana na břehu jezera Titicaca    V La Pazu se mezitím schyluje k protivládním demonstracím, kterým naštěstí ujíždíme. Druhý  den  jsou  totiž  již  zablokované  silnice  a  odjezd  z La  Pazu  je  prakticky  nemožný.  Další  česká  skupina,  kterou  jsme   zde  potkali  prchala  místním  autobusem  po  polích  a  rybářskou  bárkou  přes  jezero  Titicaca do Peru. To se ovšem dovídáme mnohem později, na vrcholu Wayna Picchu.   

Kapitola 9 Copacabana a Ostrov Slunce 

  Obr. 29 – Jezero Titicaca    Cesta  krásnou  krajinou  Altiplana  v okolí  jezera  Titicaca  proběhla  bez  problémů.  Byla  zpestřena krátkým převozem přes úžinu, kde colectivo cestovalo zvlášť na prámu a my s místními na  malé lodi pro asi 20 osob. 

19   

Do pěkného městečka Copacabana jsme  přicestovali  po  16.hodině,  ubytovali  se  na  hotelu  s čistými,  pěknými  pokoji  a  vydali se na krátkou prohlídku města. Na  hlavním  náměstí  je  pěkná  katedrála,  připomínající  trochu  pravoslavný  kostel.  Prostranství před ním je vydlážděno tisíci  malými  kamínky.  Je  tu  ještě  jedna  zajímavost. Když si v Bolívii koupíte auto,  můžete  s ním  každou  neděli  přijet  do  Copacabany  a  nechat  si  jej  posvětit  a  ozdobit  květinami.  Tato  ozdobená  auta  jsme  potkávali  celou  cestu  z Puna.                  Obr.30 ‐ Copacabana  Po  krátké  prohlídce  městečka  jsme  zamířili  na  večeři,  já  opět  zkusil  truchu‐pstruha  s citronem.  Byl  výborný.  Přesto  stále  přetrvávají  lehké  srací  potíže.  Zítra  nás  čeká  budíček  v 6.45,  snídaně v 7.30 a v 8.30 odjezd lodí na Ostrov Slunce. Tam se pořádně projdeme‐cca 3‐4 hodiny. Takže  uvidíme, co to s námi v této výšce udělá.  Budíček, snídaně i plavba na ostrov, která trvala asi 2 hodiny byly bez problémů. Po vylodění  na  ostrově  navštěvujeme  malinké  muzeum  velikosti  dvou  místností,  a  vyrážíme  do  kopce  ke  skále,  kde  se  podle  pověsti  zrodil  Inka.  Procházíme  nádhernou  krajinou  s eukalypty  a  výhledy  na  jezero  s četnými  zálivy  a  ostrovy,  Každých  5  minut  fotíme.  Skála  sama  i  labyrint  stojící  kousek  dál  jsou  nádherné.  Dáváme  asi  20minut  pauzu  a  užíváme  si  slunce  a  krás  ostrova.  Poté  pokračujeme  po  hlavním  hřebeni  přes  celý  ostrov  ze  severu  na  jih.  Je  to  nádherná  asi  desetikilometrová  procházka

   Obr.31 ‐ Ostrov Slunce‐Znázornění plavby z Copacabany a pochodu 

20   

  Obr. 32 – Isla del Sol ( Ostrov Slunce )  s výhledy  na  obě  strany  ostrova.  Zhruba  v polovině  si  u  kamenné  chatrče  dáváme  mate  de  coca  a  krmíme potulné psy. Po příchodu na jižní cíp ostrova  nasedáme na naši loď, která mezitím připlula ze  severu.  Usazujeme  se  na  horní  palubě  a  po  hodince  a  vypité  lahvi  vína  přistáváme  v Copacabaně.  Blíží  se  západ  slunce  a  ten  je  tady  nejlépe  pozorovatelný  z cca  160m vysoké skály nad  přístavem.  Rozhodujeme  se  tam  vyšplhat,  trvá  nám  to  asi  20  minut.  V této  nadm.  výšce  nám  to  dává  pěkně  zabrat.  Nahoře  potkáváme  dalších  20‐30  lidí  s foťáky  a  stejným  úmyslem‐fotit  západ  slunce  nad  Titicaca.  Obr. 33 – Copacabana ve světle zapadajícího slunce 

21   

Bohužel  náš  záměr  kazí  jedna  indiánka,  která  se  rozhodla  na  svahu  pod  námi  pálit  trávu  a  klestí společně s PET lahvemi. Jednak tím vytvořila dokonalou kouřovou clonu znemožňující focení a  jednak nás všechny přiotrávila. Takže prcháme dolů a jdeme raději do sprchy a na večeři.  Dal  jsem  si  pstruha  plněného  šunkou  a  cibulí  se  speciální  přílohou  sestávající  s fazolí,  klíčeného  nějakého obilí, sladkých brambor a klasických brambor. K tomu padla lahvinka bílého vína.  Po  večeři  byla  ještě  chuť  na  něco  sladkého.  Volba  padla  na  gratinované  banány  s rumem.  Úžasná  pochoutka!! Poté někteří odešli na hotel, avšak já Markéta a Martin jsme ještě změnili lokál a ztrestali  další lahev sladkého bolivijského vína. Do pelechu jsem se dostal kolem 23.30  Ráno  je  v 7.30  snídaně  a  v 9.00  vyjíždíme  směr  Puno.  Opět  vyplňujeme  podrobné  seznamy  včetně čísel pasů a datumů narození. Na poslední dva nevychází formulář. Prý to nevadí…  Po zjištění, že cestujících je více než sedadel řidič pohotově umisťuje do uličky dvě štokrlata.  A můžeme vyrazit!!  Formality na hranicích proběhly hladce a v 11.00 se ubytováváme v hotelu v Punu. Do 14.00  máme volno na prohlídku města a malý oběd v čínské restauraci‐rizoto a polévku za 40Kč. Je to porce  tak pro dva…   

Kapitola 10 Silustani, Puno, Uros    Po  dobrém  obědě  nasedáme  ve  14.00  hodin  do  colectiva  a  po  půlhodině  jízdy vystupujeme u pohřebiště Sillustani.  Jde  o  pohřební  věže  válcovitého  tvaru,  směrem  nahoru  rozšířené.  Postaveny  byly  předinckou  civilizací.  Nejvyšší  má  12m  výšku  a  8m  průměr.  V každé  bylo  pohřbeno  8‐12  lidí,  tedy  taková  rodinná  hrobka.  Celkem  je  jich  95,  většina  však   byla  rozbořena  Španěly,  nebo  byly  postaveny  z neopracovaných  kamenů.  Opravdu zachovalých je asi 10. Přesto jde  o  velice  působivé  místo.  Válcové  stavby  na planině působí mysticky.    Průvodce,  kterého  jsme  si  najali,  stál za…. Vyprávěl báchorky, že věže byly  pozlacené..  Průvodci  si  zde  často  vymýšlejí,  protože  ověřitelných  údajů  je  velice  málo,  zato  je  plno  pověstí  a  domněnek. Takže chtějí být zajímaví.  Bylo vidět i typická incká políčka,  která vbíhají do jezera v úzkých                        Obr.34 ‐ Sillustani  22   

poloostrovech ve tvaru hřebenu. Takto byla dobře zavlažena.    Na  zpáteční  cestě  jsme  zastavili  u  typické  usedlosti  místních  indiánů‐  maličkého  domku  s chlívkem pecí a dílnou. Ukázali nám tradiční práci na poli, tkaní a mletí obilí mezi kameny. Ochutnali  jsme  i  typická  jídla‐  sladké  brambory  s kaolinem(  místo  tatarky),  pražené  fazole.  Na  ruce  nám  nalili  univerzální  lék‐  alkohol  z lahve,  ve  které  byl  naložený  had.  Bylo  nutno  jej  rozetřít  a  intenzivně  vdechovat.  Smrad  to  byl  příšerný.Byla  vidět  i  morčata  chovaná  k jídle  a  samozřejmě  lamy  a  alpaky.  Prádlo se zde suší přímo na zemi na trávě.  

 

 

Obr.35 – původní usedlost indiánů                              Obr. 36 – Ukázka mletí mouky    Tato  malinká  usedlost  byla  spíše  ukázková,  takový  skanzen.  Byla  totiž  příliš  útulná  a  čistá.  Ostatní domy na planině jsou mnohem zanedbanější o pořádku ani nemluvě.    Po příjezdu jsem si odskočil na internet do jedné z mnoha kaváren a poté následovala večeře.  Vyzkoušel  jsem  steak  z alpaky  a  nechutnal  špatně.  Něco  mezi  vepřovým  a  skopovým.  Do  postele  v pokoji s malinkým oknem pouze do světlíku jsem se dostal kolem 22:00.    Město  Puno  leží  na  břehu  jezera  Titicaca  ve  výšce  3830m  a  má  asi  100 000  obyvatel.  Na  náměstí  s tradičním  názve  Plaza  de  Armas  nás  zaujaly  keře,  zastřižené  do  nejrůznějších  tvarů   barokní  katedrála  a  neuvěřitelně  falešně  hrající  dechová hudba.    Ráno  byl  budíček  v 7.00,  v 8.00  snídaně  v místní pekárně vyzkoušené už z minula a v 9.00  odjezd lodí na plovoucí ostrovy Uros.  Obr. 37 – Puno. Plaza de Armas s katedrálou    Tyto ostrovy jsou zajímavé, ale dnes už poněkud komerční. Cesta lodí trvá asi půl hodiny mezi  rákosím. Ostrovy jsou upleteny z rákosí kolem centrální laguny a evidentně už žijí spíše z cestovního  ruchu,  než  z rybaření.  Při  pohybu  po  nich  má  člověk  pocit  houpání  země  a  necítí  se  moc  jistě.  Navštívili jsme 3 ostrovy, projeli se rákosovým člunem, rozdali bonbony a tužky dětem a vrátili se do  přístavu. Celý výlet zabral asi 4 hodiny. 

23   

  Vzhledem  k časové  tísni  jsme  rychle  vyzvedli  bágly  z hotelu  a  uháněli  taxíky  na  autobusové  nádraží,  odkud  nám  ve  13.00  odjížděl  autobus  do  Cuzca.                                                            Obr. 38 – Plovoucí ostrovy Uros 

  Kapitola 11 Cesta busem Puno – Cuzco  Tato  cesta  si  zaslouží  samostatnou  kapitolu,  neboť  kromě  letu  s ČSA  jsem  nic  podobného  dosud nezažil.  Autobus  vyjel  na  peruánské  poměry  přesně  –  pouze  s 11  minutovým  zpožděním.  Ujeli  jsme  však  pouze  cca  200  m  a  došlo  k první  opravě  motoru.    Asi  se  někde  přisával  vzduch  a  motor  měl  nepravidelný  chod.  Po  menším  zdržení  se  podařilo  nastartovat  a  ujet  dalších  asi  300m.  Následovala  další  oprava,  téměř  uprostřed  křižovatky.  Po  čtvrthodince  se  motor  jakž‐takž  rozběhl  a  my  pokračovali  pomalým  tempem  směr Juliaca, což byla první zastávka.  Hned zkraje vyšlo najevo, že řidič miluje  troubení  a  tak  troubil  téměř  na  všechno,  co  se  hýbalo,  či  stálo  v okolí  silnice.  Kromě  toho,  asi  z radosti  že  jedeme,  nám  pouštěl  jihoamerické  rytmy  na  plné  pecky  do  chrchlajícího  reproduktoru. K tomu se ozývalo drnčení oken a  uvolněných plechů karoserie.  Po  asi  2  hodinách  jsme  s hodinovým  Obr. 39 – Indiánka                                                              zpožděním přijeli do Juliacy. Zastávka tam byla  

24   

na  tržišti,  takže  do  autobusu  postupně  nalezli  prodejci  všeho  možného  od  jídla  až  po  oblečení. Došlo taky na definitivní opravu motoru‐ výměnu filtru.  Přestože  jsme  měli  více  než  hodinové  zpoždění,  po  odjezdu  ze  zastávky  nás  až  do  výjezdu  z města  zastavovali  další  cestující  a  řidič  jim  vždy  ochotně  vyhověl.  Potom  chvíli  cesta  pokračovala  celkem  standardně,  to  znamená,  že  kromě  hrozné  silnice,  vibrujících  oken  i  karoserie,  troubení  a  jihoamerických rytmů se jelo pěkně. O zdřímnutí však nemohlo být ani řeči.  Skoro  v každé  vesnici  někdo  přistupoval  a  tak  ani  nepřekvapila  indiánka,  která  nastoupila  s velkým  rancem.  Šok  nastal  ve  chvíli,  kdy  se  z rance  vyklubal  velký  lavor  s uzenými  žebry  z lamy  a  jiným  masem.  Ten  pohotově  umístila  do  uličky  mezi  opěradla,  vytáhla  sekáček  a  začala  porcovat  a  prodávat maso. Dokonalé řeznictví v autobuse!!  Takto jsme dojeli až do nejvyššího bodu naší cesty‐Průsmyku La Raya 4338 m.n.m. To už se  pomalu začalo stmívat a všichni i přes otřesy začali klimbat. V tom se asi probudil šoférův pomocník,  rozsvítil a začal potřetí kontrolovat jízdenky!!  Po  chvíli  zmatku  začali  opět  všichni  klimbat  i  přes  serpentiny  a  neustálé  troubení  řidiče.  Dokonce  i  hudba už přestala.  Náhle  si  řidič  vzpomněl,  že  v rádiu  běží  nějaký  fotbalový  přenos  a  pustil  ho  na  plné  pecky  do  autobusu.  To  už  nevydrželi  ani  místní  a  šli  mu  vynadat.  Tak  to  ztlumil  a  za  chvíli  se  mu  v údolí  ztratil  signál. Naštěstí.               Obr. 40 ‐ Cuzco  To už se zdálo, že nás nemůže nic potkat. Vzápětí v první vesnici nás ovšem čekala policejní  kontrola zavazadel. Naštěstí jen místních a velice zběžná. Přesto nás zas vytrhla z dřímot.  Poté na další zastávce řidič sebral toaletní papír a zmizel na záchodě. Do autobusu se mezitím  vřítili 2 asi šestiletí kluci a začali zpívat, tancovat a škrtat mušlemi do rytmu. Po ukončení produkce  žebrali až do odjezdu.  Asi  50  km  před  Cuzcem  začaly  problémy  s převodovkou,nebo  spojkou.  Řidič  řadil  přes  zuby  tak dlouho, až jednou nezařadil vůbec. Naštěstí se mu podařilo zastavit. Následovala oprava a ujetí  dalšího kilometru do stejné závady. Další oprava, další zdržení. Tentokrát se oprava kupodivu podařila  25   

a  my  dojeli  do  nejbližší  vesnice.  Tam  slabší  povahy  vystupují,  spílajíce  řidiči.  My  zůstáváme  věrni  a  pokračujeme v cestě.  Po  40  minutách  přijíždíme  vysíleni  únavou  i  smíchem  do  Cuzca.    350  km  dlouhá  cesta  nám  trvala 8,5 hodiny. 

Kapitola 12 Cuzco    Po  ubytování  nám  zbyla  síly  pouze  na  večeři  (  steak  z lamy)  a  honem  na  kutě.Ráno  jsem  šli  zařídit jízdenku na vlak na další den na vrchol naší cesty‐ na Machu Pichu. Potom jsme měli celý den  volno, které jsme využili na návštěvy kostelů, muzeí a courání nádhernými uličkami Cuzca. 

  Obr. 41 – Cuzco. Plaza de Armas    Cuzco je určitě nejkrásnější z navštívených  měst.  Leží  ve  výšce  3326  m.n.m.  a  má  kolem  350 000  obyvatel.  Soupeřit  s ním  může  snad  jen  Arequipa. Většina budov v centru je postavena na  základech  inckých  staveb,  které  jsou  naprosto  dokonale  sestavené  z přesně  otesaných  kamenných bloků. Dojem kazí snad jen neodbytní  pouliční  prodavači  všeho  možného.  Jsou  zde  nádherné  kostely    vyzdobené  neuvěřitelným  množstvím zlata a stříbra.  Obr. 42 – Cuzco. Dvanáctiboký kámen 

26   

  Po večeři ( pouze výborná polévka) jsme skončili v místní irské hospodě, kde se nám stala ta  nehoda, že jsme ochutnávali jedno pivo za druhým. Na hotel jsme se přimotali kolem 02.00 a ráno  v 6.30  byl  budíček  na  autobus.  Vyrážíme  na  3  dny  na  cestu  svatým  údolím  k Machu  Pichu.  Bereme  s sebou jen malý batoh, zbytek zůstává v hotelu. Hlavně nezapomenout foťák.   

Kapitola 13 Pisac a Ollantaytambo   

 

  Ráno  jsme  vyjeli  autobusem  s průvodkyní.  Byl  to  klasický  autobus  pro  výlety  s šílenou  průvodkyní  s vlaječkou, jaké  známe i od  nás.  Ta  naše  měla  zájezd  rozpočítaný  na  minuty  ve  stylu  „  7  minut  na  focení  a  rychle autobusu“.    První  zastávka  tohoto  typu  byla  na  tržišti  v Pisacu,  kde  jsme  měli  rozchod  20  minut  na  nákupy. Tak jsme šli radši na  kafe  a  baňo.  Náměstí  dominoval  krásný  strom  ověšený mechem.                       Obr. 43 – Incký Pisac    Z náměstí jsme pokračovali do hor nad Pisac, kde se nachází původní sídlo Inků s terasovými  políčky, sýpkami i chrámem. Na celou prohlídku bylo asi 50 minut. Tam jsme se zařekli, že takhle tedy  ne.   Obr. 44 ‐  Ollantaytambo  Další  památku  Ollantaytambo  jsme  již  absolvovali  vlastním  tempem  a  nechali  výpravu  odjet  zpátky  do  Cuzca.  My  jsme  měli  čas  až  do  20.15,  kdy  nám  jel  vlak  do  Aqua  Caliente.  Ten  jsme  využili  na  prohlídku  nádherných  teras  z doby  Inků,  včetně  slunečního  chrámu  a  rozvodů  vody.  Jde  o  nádherné  stavby.  Chrám  na  skále  je  z obrovských  bloků  růžové  žuly. 

27   

Nechápu, jak je tam dostali z lomu vzdáleného 6 km. Vodovodní systém je důmyslná změť kanálů a  kanálků  do  prádelen,  umýváren  lázní  i  na  zavlažování  polí.  Doposud  je  funkční  a  těží  z něj  celé  městečko.  Po večeři jsme se vlakem Peru Trail ve vagoně plném batůžkářů z celého světa přepravili do  Aqua Caliente, výchozího bodu na Machu Pichu. Ubytovali jsme se v hotelu Tumi.   

Kapitola 14 – Machu Pichu      Projevilo  se,  že  se  nacházíme  na  okraji  Amazonského  pralesa.  Noc  celá  propršela.  Naštěstí  k ránu přestalo, ale vlhkost vzduchu byla značná.    Na  Machu  Pichu  vyjíždíme  v 6.00  autobusem,  který  nás  po  serpentinách  přiváží  ke  vstupu.  Kolem se povalují mraky a mlha s pařícího se pralesa. Pokračujeme pěšky k prvním terasám. Mezitím  se  pomalu  začíná  zvedat  opar  a  nám  se  naskýtá  nezapomenutelný  pohled  na  jeden  ze  sedmi  novodobých divů světa. Z okolních lesů stále stoupá pára, jak sluníčko rozhřívá prales po nočním dešti  a nám se pohled na Machu Pichu mění každým okamžikem. Tak se díváme a fotíme. Nikdo ani nedutá  a každý se snaží vrýt do paměti tu atmosféru. Všichni jsme znali Machu Picchu z fotek, ale s realitou  se to nedá srovnat. Toto místo je úchvatné. 

  Obr. 45 – Machu Picchu. V pozadí Wayna Picchu 

28   

  Když  jsme  se  nabažili,  vyrážíme  na  Wayna  Picchu,  což  je  skála  známá  z fotek  nad  Machu  Picchu. Pouští tam jen 400 lidí denně a tak musíme pohnout. Dole si nás zapisují. Jsem 103. Výstup je  dost náročný, ale pohled shora, to je další nezapomenutelný zážitek. Sedíme na vrcholu, pozorujeme  okolní hory, Machu Pichu leží hluboko pod námi… Dáváme si vrcholovou slivovici a tatranku. Toto je  zatím  vrchol  mého  cestování.  Vzápětí  slyšíme  češtinu‐právě  se  sem  vydrápali  naši  známí,  výprava,  kterou jsme potkali v La Pazu. Tady nám vyprávějí o svém dobrodružném útěku z Bolívie. Na vrcholu  v tu chvíli zní jen čeština. Kdyby byla vlajka… 

  Obr. 46 – Machu Picchu z Wayna Picchu 

 

 

Obr.47 – Machu Picchu                                                  Obr.48 – Machu Picchu. Intihuatana    Vydáváme se na sestup do Měsíčního chrámu na druhé straně hory. Ten leží poměrně nízko,  a  tak  zpátky  na  Machu  Pichu  musíme  dost  vystoupat.  Zjišťujeme,  že  jsme  podcenili  zásoby  vody,  a  žízeň  se  stupňuje.  Přicházíme  do  centra  Machu  Pichu,ke  Slunečnímu  chrámu  a  jeho  Intihuataně. 

29   

Intihuatana je otesaná skála, která svými výstupky vrhá stíny tak, že je možné určit slunovrat. Cítíme  silnou  energii  tohoto  místa.  I  přes  velkou  únavu  vystupujeme  znovu  na  terasy,  kde  jsme  byli  ráno.  Světlo  i  mraky  se  totiž  změnily  a  bylo  třeba  to  znovu  vyfotit.  Objevily  se  i  lamy  a  tak  naše  fotky  dostalo i  trochu kýčovitosti pohlednic.    Poté, naprosto žízniví, sestupujeme ke vstupu a dáváme si předražené pivo. Nastupujeme do  autobusu a sjíždíme za 6 solů do Aqua Caliente. Tam jdeme na oběd skládající se ze 4 chodů.    Rozhodujeme  se  ,  že  únavu  ze  sebe  nejlépe  dostaneme  v místních  termálních  lázních.  Stavujeme se na hotelu pro plavky a těšíme se na relaxaci. Zdejší lázně se skládají ze čtyř venkovních  bazénků s krásně teplou termální vodou v krásném údolí na okraji pralesa. Sedíme v jednom z nich,  posloucháme šumění vody a popíjíme mojito. Opravdu to nemá chybu.    Bohužel v 19.00 začalo pršet a tak jsme se přesunuli na lehkou večeři. Poté bylo načase jít na  kutě, neboť v 5.45 nám jede vlak do Ollantaytamba.   

Kapitola 15 ‐  Moray, Salinas, Chinchero      Ráno  se  nám  podařilo  vstát  včas  a  i  vlaky  tu  jezdí  přesně.  Před  osmou  hodinou  jsme  tedy  v Ollantaytambo. Tady nastal menší problém.    Dnes  je  totiž  sčítání  lidu,  a  každý  musí  být  celý  den  do  18.00  doma!  Nebylo  tedy  tak  jednoduché  sehnat  taxík.  Nakonec  jsme  přesvědčili  jednoho  řidiče  s colectivem,  aby  nás  v 9.00  odvezl  do  Cuzca  přes  Moray,  Salinas  a  Chinchero.  Máme  ještě  čas,  a  tak  jdeme  na  náměstí na snídani‐ výbornou omeletu. Poté nás  komisaři  také  sečetli.  Asi  nám  přijde  poštou  peruánský  pas.  V 9.00  vyjíždíme.  Cestou  nás  2x  staví policejní hlídka a hádá se z řidičem, že měl  být doma.    Salinas  je  solný  pramen,  jehož  slaná  voda  je  od  pradávna    využívána  k výrobě  soli  odpařováním  v systému  kaskádových  nádrží  na  svahu  údolí.  Je  to  celkem  působivý  pohled,  zvláště  v kombinaci  s načervenalou  okolní  línou  a  zasněženými  vrcholky  And.  Martinovi  je  špatně    a    2x  zvrací.  Asi  včerejší  řízek.  Já  jsem  naštěstí v pořádku.  Obr. 49 ‐ Salinas 

30   

    Pokračujeme  po  prašné  cestě  na  Moray.  Moray  jsou  terasovitá  políčka  v přirozených  prohlubních,  vytvořená  do  kruhu.  Těžko  říct,  jestli  měla  i  jiný  význam  než  pěstitelský.  Prý  to  byla  plodinová laboratoř. Každá  terasa  měla  své  vlastní  mikroklima  a    sloužila  tak  jaké  k otestování,  podmínky  které  plodině  vyhovují. Kdoví…   

 

 

         Obr. 50 ‐ Moray    Vyrážíme  dál  a  asi    půli  cesty  do  Cuzca  odbočujeme  ve  vesnici  Chinchero  k místnímu  kostelu,  který  je  postaven  na  inckých  základech.  Za  ním  se  rozkládají  zbytky  inckého  sídla,  nejspíše  pevnosti  s chrámem.  Samozvanému  malému  průvodci  dávám    2  soly  za  výklad,  kterému  jsem  vůbec  nerozuměl.  Trhovkyně  se  zbožím neuspěly.   

Obr. 51 ‐ Chinchero    Po příjezdu do Cuzca jsou menší problémy s ubytováním,ale nakonec vše dobře dopadá. Ale  všechny  obchody  a  restaurace  jsou  až  do  18.00  zavřeny  kvůli  sčítání  lidu.  Nakonec  nalézáme  na  náměstí  alespoň  čínskou  restauraci  a  stíháme  alespoň  polévku,  než  taky  zavřou.  Obsluha  hrozná,  polévka výborná.    Z předchozích  dnů  jsme  unavení  a  nevyspalí  a  tak  si  dáváme  do  19.00  siestu  Bohužel  mám  okna do ulice, takže se moc spát nedá. Troubení a řev dělá své. Je 19.00 a je čas na večeři. Dal jsem si  pizzu Calzone a málem ji nesněd. Dobrou noc.     

31   

 

Kapitola 16 – Tambo Machay, Puca Pucara, Qenko, Sacsayhuaman      Tambo  Machay  jsou  ve  skále  vytesané  kamenné  lázně,  v nichž  dodnes  proudí  voda.  Je  spojováno s inckým kultem vody. 

 

   

Obr.52 – Tambo Machay                                                Obr. 53 ‐ Qenko  Puca Pucara ( Červená pevnost )je údajně incký lovecký zámeček a strážní stanoviště. Nachází  se  asi  20  minut  autem  od  Cuzca.  Jde  o  zbytky  zdiva  na  vrcholu  kopce,  odkud  je  pěkný  výhled  po  okolní krajině. Zdrželi jsme se asi půl hodiny.    Poté  jsme  pokračovali  na  Qenko,  což  je  obřadní  místo  na  vrcholku  malého  pahorku  tvořeného  vyvřelinou.  Je  zde  několik  zajímavých  vytesaných  prvků,  zejména  kanálků  na  obětní  tekutiny a jeskyně.    Po  prohlídce  naše  cesta  pokračovala  do  Sacsayhuamanu.  Je  to  známá  pevnost  na  Cuzcem,  zbudovaná  z obrovských  kamenných  bloků,  přesně  slícovaných.  Úžasná  práce.  Strávili  jsme  zde  asi  hodinu  a  půl,  obdivujíce  práci  Inků  i   krásný  výhled  dolů  na  Cuzco.  Dokonce  zde  byl  i  ochočený  kondor,  který  ochotně  pózoval  našim  objektivům.  Byly  to  poslední  monumentální  kameny,  které  jsme  na  své  cestě  viděli.  Trošku na nás padá smutek z blížícího se konce cesty.              Obr. 54 ‐ Sacsayhuaman       

32   

  Po návratu do Cuzca jsem se pustil do nákupů. Předtím jsme ještě stihli navštívit tržnici a dát  si  nektar  z ananasů.  Dárečky  se  moc  nepovedly,  nic  mě  necvrnklo  do  nosu.  Kolem  16.00  se  strhla  prudká  bouřka  s krupobitím  a  okolní  kopce  se  zabělaly.  Využil  jsem  toho  k návštěvě  internetové  kavárny a kontrole pošty a zpráv z domova. Sigma –Teplice 1:0.    Následoval  odpočinek  a  v 19.00  odchod  k našemu  hostiteli  Marlonovi  do  Marlon´s  Housu,  kde jsme se zúčastnili místního zvyku‐ prvního stříhání vlásků jeho syna. Stálo mě to 10 dolarů jako  dar a  ochutnal jsem koktejl‐ černé pivo s mlékem a cukrem. Celkem to šlo.    Marlon  nás  následně  pozval  na  večeři.  Pstruh  na  borůvkách  byl  excelentní.  K tomu  pivo  Cusqueňa.  Zítra  je  v 8.00  snídaně  a  v 9.30  přesun  na  letiště.  V 11.00  odlétáme  do  Limy.  Bohužel,  krásná dovolená se chýlí ke konci.    V 11.00  Již  jako  tradičně  nevylétáme.  Sedíme  na  letišti  a  podle  poslední  informace  bychom  měli vyletět ve 13.30. Letadlo už prý vyletělo Limy. Patří společnosti Star Peru.   

Kapitola 17 – Lima      Vznesli jsme se opravdu ve 13.30 a zhruba za hodinku přistáli v Limě. Po dlouhé cestě taxíkem  jsme  se  ubytovali  ve  starém  známém  hotelu  Espaňa.  Cestou  jsme  viděli  neuvěřitelný  bordel  v chudinských čtvrtích a zažili úchvatné řidičské umění našeho šoféra v dopravní špičce.    Po  ubytování  se  vydal  Martin  se  Zdeňkem  do  přístavu  a  my  ostatní  do  Muzea  zlata  (  Museo  de  Oro).  Je  to  soukromá  sbírka  inckých  zlatých  pokladů  v podzemí  a   zbraní  všech  možných  období  v přízemí.  Sbírka  je  neuvěřitelně  obsáhlá,  ovšem poměrně chaoticky  uspořádaná.  Vzhledem  k tomu, že taxikář nemohl  museum najít a  cestou se  ptal  asi  3x  policistů  na  cestu,  dojeli  jsme  na  místo až v 17.00. Museum  v 19.00  zavírá  a  tak  bylo  na prohlídku málo času.  Obr. 55 – Lima. Hotel Espaňa 

33   

    Od  muzea  jsme  se  taxíkem  přesunuli  do  bohaté  čtvrti  Miraflores.  Rázem  to  byl  jiný  svět‐  neony,  herny,  hotely,  prostě  velkoměsto  západního  stylu  s nákupní  zónou  na  pobřeží.  Tam  jsme  se  v restauraci  Café  potkali  s klukama  a  dali  si  nejlepší  večeři  mého  života.  Rondo  Poseidon.  Talíř  s mušlemi zapečenými se sýrem, kalamáry, chobotničky, salát a omáčky. Prostě chuťová bomba za 38  solů, tedy asi 260 Kč. Po přesunu do kavárny Mama Batata jsem zvládl ještě 2x extra suché Martini a  lá James Bond. O půl čtvrté v noci to můj žaludek nezvládl.   

Celkově to vypadá, že jsem tady přibral. Jíme prostě všechno, na co máme chuť. 

  Je ráno, a nás čeká návštěva tržiště a čínské čtvrti. Obojí je zajímavé. Tržiště je plné mořských  potvor, které vypadají moc dobře a čerstvě. Ve 12.00 musíme vyklidit pokoj. Poté jdeme na oběd a  kolem 15 hodiny se přepravujeme na letiště.   

Kapitola 18 – Cesta domů      Odbavení V Limě proběhlo celkem hladce, zrealizovaly se poslední nákupy a v 18.40 jsme se  se společností KLM vznesli do vzduchu. Cesta proběhla normálně s poslechem hudby a spaním. Vedle  sedící stará Angličanka z jižního pobřeží mě dokrmovala zbytky večeře i snídaně.    V 14.05 jsme dosedli na letiště v Amsterdamu. Tady máme více než 5 hodin času, než nám letí  letadlo  do  Prahy.  Využíváme  je  k odpočinku,  jídlu  a  posledním  nákupům  ve  free  shopech.  V 19.25  odlétáme  do  Prahy,  kde  přistáváme  v 20.50.  Tam  se  mě  ujímá  Markétin  otec,  který  mě  ochotně  odváží  na  Hlavní  nádraží.  V pohodě  tedy  stíhám  rychlík  23.05  do  Olomouce.  Přeprava  taxíkem  do  Holice už je drobná záležitost.    Tak  se  tedy  skončila  má  prozatím  nejdelší  cesta  po  světě.  Říká  se,  že  koho  jednou  chytne  cestování, je ztracen. Mám obavy, že se mi to právě stalo…   

 

34