Exekuce v České republice

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra občanského práva

RIGORÓZNÍ PRÁCE

Exekuce v České republice Mgr. Lenka Smolíková 2006

Prohlašuji tímto, že jsem rigorózní práci na téma „Exekuce v České republice“ zpracovala sama pouze s využitím pramenů v práci uvedených.

OBSAH 1.

2.

3.

Pojem, podstata a funkce exekuce................................................................7 1.1

Základní charakteristika exekuce a její postavení v právu .................7

1.2

Historický vývoj exekučního práva ..................................................19

1.3

Předmět exekučního práva................................................................26

Exekuce v České republice, exekuční titul, druhy exekucí a jejich právní úprava..............................................................................................29 2.1

Exekuční právo jako součást civilního procesního práva.................29

2.2

Jednotlivé druhy exekucí v České republice a jejich právní úprava................................................................................................38

2.3

Exekuční titul....................................................................................46

Občanskoprávní exekuce............................................................................67 3.1

Nařízení výkonu rozhodnutí .............................................................67

3.2

Zastavení, odklad a ukončení exekuce .............................................68

3.3

Přehled jednotlivých způsobů občanskoprávní exekuce ..................71

3.4

Srážky ze mzdy.................................................................................73

3.5

Přikázání pohledávky........................................................................77

3.6

Příkaz k výplatě z účtu u peněžního ústavu......................................89

3.7

Prodej movitých věcí ........................................................................90

3.8

Prodej nemovitostí ............................................................................99

3.9

Prodej podniku................................................................................113

3.10 Zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech ............119 3.11 Exekuce na nepeněžitá plnění.........................................................120 3.12 Exekuce prováděná soudním exekutorem ......................................125 4.

Daňová exekuce .......................................................................................130 4.1

Jednotlivé způsoby daňové exekuce ...............................................130

4.2

Instituty doplňující daňovou exekuci..............................................146

4.3

Placení dlužných daní, prominutí daňových nedoplatků, exekuční náklady ............................................................................150

2

5.

6.

Správní exekuce .......................................................................................154 5.1

Správní exekuce na peněžitá plnění................................................154

5.2

Správní exekuce na nepeněžitá plnění ............................................158

Střet exekucí, srovnání jednotlivých exekucí, úvahy de lege ferenda .....164 6.1

Střet exekucí ...................................................................................164

6.2

Srovnání jednotlivých exekucí a úvahy de lege ferenda.................167

7.

Závěr.........................................................................................................173

8.

Přehled použité literatury .......................................................................176

9.

8.1

Monografie......................................................................................176

8.2

Časopisecká a novinová literatura ..................................................178

8.3

Právní předpisy ...............................................................................180

Resümee ...................................................................................................184

Seznam příloh.................................................................................................187

3

Úvod K Vašemu posouzení tímto předkládám práci, kterou jsem nazvala: „Exekuce v České republice“. Mojí snahou bylo vytvořit ucelené pojednání o tom, jakým způsobem lze v České republice vést exekuci, respektive při neplnění svých závazků, jak je možné, aby byl jedinec – subjekt práva, zatížen exekucí. Cílem této práce není pouze poukázat na „tradiční“ soudní exekuci, která se prezentována

především občanským soudním řízením. Snahou je

ukázat, jaké další možné druhy exekucí, nemám teď na mysli způsoby exekuce, mohou nastat. Především chci poukázat na právní úpravu v jednotlivých právních odvětvích. Na podrobnějším rozboru jednotlivých, v úvahu připadajících typech exekucí, bych chtěla ukázat, že jsou si jednotlivé exekuce velmi blízké a bezesporu jsou v konečné fázi postaveny na společném základu. Téma „exekuce“ jsem si pro tuto práci zvolila proto, že jako každého právníka, i mne, zajímá především možnost, jak jednotlivá práva a oprávnění, která jednotlivec má, případně, která někdy i velmi složitým způsobem získal, lze v běžné životní praxi vlastně vymoci, neboť všem zainteresovaným v procesu přiznávání jednotlivých oprávnění vlastně vždy jde o to, aby toto oprávnění bylo i realizováno, a to jak dobrovolně, tak třeba i pomocí k tomu určeného právního nástroje, a tím je vlastně exekuce jako taková. Otázkou samozřejmě je, proč jsem si právě tuto oblast pro zpracování této práce zvolila, přestože v běžném životě je exekuce pro lidi něčím velmi nepříjemným. Odpověď je jednoduchá, neboť jsem zjistila, že takovéto celkové pojetí exekucí v České republice doposud, z mého pohledu, řádně zpracováno nebylo. Právnická literatura, se kterou jsem se při své práci setkala, se vždy zabývá především jedním typem exekucí, jako např. občanskoprávní exekucí, správní exekucí nebo daňovou exekucí, ale podrobné srovnání v jedné ucelené publikaci, kde by se především laická veřejnost

mohla

s jednotlivými typy exekucí seznámit, jsem neobjevila, proto zpracování takovéhoto tématu bylo pro mne vlastně výzvou. Přestože, jak jsem již uvedla, nejsou exekuce ve společenském životě příliš populární, přesto znalost jejich provedení je v právním státě nezbytná.

4

Koncepci této práce jsem pojala tak, že v první kapitole jsem rozebrala vlastní pojem exekuce a zároveň popsala funkci exekuce ve společnosti. Do této první kapitoly jsem zasadila i pojednání o historickém vývoji exekuce. Ve druhé kapitole je rozebrána obecná právní úprava exekucí v České republice. Zvláště je do této kapitoly včleněn podrobný rozbor možných exekučních titulů, který je proveden na podkladu právní úpravy obsažené v občanském soudním řádu. Zvláště problematiku exekučního titulu jsem pak podrobněji rozpracovala, a to zcela záměrně, neboť se domnívám, že právně bezvadný exekuční titul je naprosto nejdůležitějším podkladem pro exekuci. Zároveň jsem chtěla v širším kontextu upozornit na možné exekuční tituly, které se v praxi objevují. V rámci této kapitoly jsem záměrně uvedla i pasáž, která se týká exekuce v trestním právu, neboť bez jakékoliv zmínky týkající se exekuce trestněprávní, bych tuto práci považovala za ne zcela úplnou. Rovněž je v této kapitole zmíněno něco málo o veřejných dražbách. Třetí kapitola je nejobsáhlejší, neboť zahrnuje celou problematiku občanskoprávní exekuce. Velký prostor je zde věnován jednotlivým exekučním způsobům, které jsou podrobně popsány. Je to právě proto, že další druhy exekucí, které jsou rozebírány v následujících dvou kapitolách, již jen odkazuji v konkrétním postupu právě na toto pojednání. V této kapitole je zároveň pojednáno o exekucích, které jsou prováděny soudními exekutory, které ve své podstatě znamenají pouze jinou formu soudní exekuce, která je prováděna soukromými, k tomuto účelu právem vytvořenými subjekty –

soudními

exekutory. Čtvrtá kapitola je věnována problematice exekuce daňové. Kromě obecných exekučních způsobů, které jsou využívány v této exekuci, jsem záměrně do této části zařadila i pojednání o institutech, které těsně souvisí s daňovou exekucí, a které správci daní často využívají. Rovněž jsem zde zařadila i pojednání o placení daní a o případné možnosti prominutí daňových nedoplatků. V kapitole páté je pak pojednání o posledním typu exekuce – o exekuci správní. Tato kapitola je členěn obdobně, jako je členěna exekuce dle

5

správního řádu, na exekuci na peněžitá plnění a na exekuci na nepeněžitá plnění. Poslední šestá kapitola hovoří pak o možném střetu exekucí, o zákonném postupu, jak tento střet jednotlivých exekucí řešit. V této kapitole jsem provedla krátké srovnání jednotlivých exekucí, se kterými se může občan České republiky v běžném životě setkat. Ke stěžejním právním předpisům, které jsou v této práci nejvíce zmiňovány patří: zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších právních předpisů, z.č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, ve znění pozdějších právních předpisů, z.č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších právních předpisů a zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších právních předpisů. Práce je ukončena závěrem a je připojeno i resumé v německém jazyce. Práce je zpracovávána v souladu s platnými právními předpisy platnými v době zpracovávání.

6

1.

POJEM,

1.1

Základní charakteristika exekuce a její postavení v právu

PODSTATA A FUNKCE EXEKUCE

Obecně lze konstatovat, že systém právních vztahů v moderní společnosti, který je založený na přikazujících, zakazujících a dovolujících normách hmotného práva, se může v běžném životě uplatňovat pouze tehdy, jestliže k jejich prosazení stát poskytuje oprávněným subjektům možnost použití účinných donucujících prostředků. Dodržování právních norem musí být dostačujícím způsobem sankcionováno.

Vynutitelnost práva pak

předpokládá uplatnění odpovídajících mocenských prostředků.

Právní a

mocenské prostředky musejí být ve vzájemném souladu. Použití pouhé moci bez právního základu je pro jednotlivce i společnost stejně nebezpečné jako nedostatečně účinný právní řád, jehož subjekty nemohou použít potřebné mocenské prostředky k jeho prosazení. V průběhu historického vývoje nabyl zvlášť významnou a rozhodující roli v uplatňování donucujících prostředků stát, který dosáhl nejvyššího stupně koncentrace moci. Proto je úkolem státu, aby zajišťoval celou legislativní činnost spojenou s tvorbou právního řádu. Výjimkou z monopolu státu na zajišťování právního řádu není ani rozsáhlá dispoziční autonomie soukromoprávních subjektů, neboť právě stát vytváří pro soukromoprávní subjekty široce vymezený prostor ke svobodné tvorbě právních vztahů. Mocenské prosazení subjektivních práv, jež z těchto vztahů vyplývají, přísluší ovšem opět pouze státu, pokud se subjekty soukromého práva domáhají právní ochrany. Stát má tedy monopol nalézání, zajišťování i vynucování práva. Monopol státu v nalézání a vynucování práva znamená, že státu zásadně přísluší rozhodování všech právních sporů a každé rozhodnutí jiných než státních orgánů (např. smírčích soudců) musí být přezkoumatelné státními soudními orgány. Z monopolu státu na zajišťování a nucené prosazování právního řádu nevyplývá pouze oprávnění státu k zajišťování právní ochrany.

7

Není otázkou libovůle státu, resp. jeho orgánů, zda právní ochranu včetně případného nuceného výkonu rozhodnutí soukromoprávním subjektům poskytne či neposkytne. S monopolem na zajišťování právní ochrany stát totiž převzal také povinnost vůči všem občanům, fyzickým a právnickým osobám, k poskytování účinné a včasné ochrany subjektivních práv a zákonem chráněných zájmů. Monopolu státu na zajišťování právní ochrany tedy přímo odpovídá nárok občanů, resp. všech soukromoprávních subjektů vůči státu, aby jim byla státem poskytnuta účinná právní ochrana včetně případného nuceného, mocenského zásahu proti osobám, které odmítají splnit právní povinnosti, jež pro ně vyplývají z vykonatelných rozhodnutí státních, zejména soudních orgánů. Žádný právní řád se nemůže omezit na pouhé stanovení práv, aniž by současně zajišťoval možnost jejich prosazení, včetně případného fyzického, donucujícího zásahu. Právní řád, který by rezignoval na vynutitelnost subjektivních práv a nároků, popíral by sám sebe a ohrožoval by svoji vlastní existenci. Jestliže se však právě v souvislosti s vynucením plnění povinností účinnými prostředky státního donucení nejvýrazněji uplatňují mocenská oprávnění státu, resp. jeho orgánů, je nutno také spolehlivě zajistit, aby tato donucující činnost státních orgánů i postup ostatních subjektů, jež jsou touto činností jakkoliv dotčeny, se uskutečňovaly v mezích přesně stanovených právním řádem. Jen tak lze vyloučit eventuální zneužití moci státními orgány, popřípadě i jinými subjekty zúčastněnými na soudním řízení. Donucující zákrok státních orgánů proti povinnému subjektu se ,musí uskutečňovat postupem, který je přesně a podrobně stanoven právními předpisy. Faktické vynucení plnění každé povinnosti lze realizovat pouze v přísně stanoveném rámci určitého právního řízení. Vzhledem k tomu, že stát jako jediný subjekt vzal na sebe veškerou odpovědnost i kompetenci v oblasti prosazování práva, musí být vyloučena jakákoliv šířeji se uplatňující svépomoc soukromoprávních subjektů. Proto je svépomoc dovolena pouze ve výjimečných případech bezprostředně hrozícího

8

násilí a její uplatnění je tedy podmíněno obranou, popřípadě krajní nouzí dotčeného subjektu. V současné době ve všech právních řádech civilizované společnosti nastupuje na místo svépomoci státní právní ochrana, upravená zákonem. Postup při poskytování ochrany subjektivním právům a oprávněným zájmům upravují procesněprávní předpisy, jež musejí být v souvislosti s řízením vykonávacím zvlášť přesné a podrobné. Přiznání jakéhokoliv podstatnějšího významu institutu svépomoci na úkor státem zajišťované soudní ochrany může být vždy jen cestou zpět, výrazem úpadku společnosti a rezignací na ideje právního státu.1 Nahrazení svépomoci státním soudním procesem vedlo současně ke vzniku jedné ze základních povinností státu, totiž k ochraně a prosazování práva za pomoci účinných prostředků, včetně případného mocenského donucení. V moderním státě civilní proces a v jeho rámci nucený výkon rozhodnutí zaujal místo, které v dávné minulosti příslušelo svépomoci. Z monopolu státu na zajišťování a prosazování právního řádu vyplývá, že žádný soukromoprávní subjekt se právní ochrany, tedy nuceného výkonu rozhodnutí proti povinnému subjektu, není oprávněn vzdát. Tento princip přísně dodržují všechny mezinárodní konvence o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavně zakotvené základní právo vůči státu na soudní ochranu vylučuje, aby jednotlivec mohl sám disponovat vynutitelností právních norem. Z toho důvodu je vzdání se právní ochrany, resp. práva na soudní ochranu nepřípustné a procesně neúčinné. Soukromoprávní subjekt se ovšem může vzdát svého subjektivního materiálního práva, popřípadě materiálního nároku. Nemůže se však při zachování tohoto svého nároku vzdát pouze práva na jeho soudní ochranu (tzv. „pactum de non petendo“). Až na odůvodněné

1

Uvedené obecně přijímané stanovisko přijímají např. Fasching, H.W.: Lehrbuch des österreichischen Zivilprozessrechts, Wien, 1984, str. 1-4, Blomeyer, A.: Zivilprozessrecht, Berlin – Göttingen – Heidelberg, 1963, str. 1, 2, Jauernig, O.: Zivilprozessrecht, München, 1983, str. 1 a násl., Bruns, J.: Zivilprozessrecht, München, 1979, str. 1 a násl.

9

nepodstatné výjimky subjektivní soukromé materiální právo nelze odtrhnout od možnosti jeho soudní ochrany a nuceného prosazení. Tím, že stát až na nepatrné výjimky vyloučil možnost svépomoci, vzal na sebe povinnost ochrany subjektivních soukromých práv. Tato soudní ochrana spočívá jednak v autoritativním zjištění, uplatňované subjektivní právo existuje, jednak ve vynucení tohoto práva, jestliže povinný subjekt svoji povinnost, která mu byla uložena vykonatelným rozhodnutím soudu, popřípadě jiného státního orgánu, dobrovolně nesplnil. Autoritativnímu zjišťování („nalézání“) subjektivního práva slouží řízení nalézací, kdežto nucenému uskutečnění takto zjištěného subjektivního práva slouží řízení vykonávací. Řízení nalézací a řízení vykonávací lze označit jako dva druhy civilního soudního řízení. V mnoha případech je postačující právní ochrana ve formě autoritativního zjištění práva, zejména v případech, kdy žalobce nežádá více, než určení práva nebo právního vztahu. Tak např. ve sporu o platnost testamentu se žalobce může domáhat určení, že je jediným dědicem zůstavitele. V případě určovacích soudních rozsudků nepřichází v úvahu žádné zvláštní vykonávací řízení k jejich realizaci (kromě eventuálního výkonu rozhodnutí o nákladech řízení), neboť ochrana práva navrhovatele se v plném rozsahu uskutečňuje tím, že určovací výrok soudu nabude právní moci. Podobně všechny rozsudky, jimiž soud zamítá žalobu, obsahují v podstatě autoritativní určení, že žalobní návrh žalobce je neopodstatněný. Ani v tomto případě nepřichází v úvahu zvláštní výkon rozhodnutí uvedeného autoritativního soudního určení. Také v souvislosti s konstitutivními soudními rozhodnutími, jimiž v případech, které jsou taxativně stanoveny předpisy hmotného práva, soud zakládá, mění nebo zrušuje určitý hmotněprávní vztah (např. zrušuje manželství rozvodem), nemůže být zahájeno žádné řízení o výkon rozhodnutí. Právní moci konstitutivního rozhodnutí je dovršena ochrana subjektivního práva nebo oprávněného zájmu a další mocenské působení soudu v daném

10

směru je vyloučeno (kromě eventuálního vymáhání nákladů řízení spojených s vydáním konstitutivního soudního rozhodnutí). Naproti tomu v případě soudních rozsudků ukládajících určité plnění se soudní ochrana subjektivního práva plně vyčerpává pouze tehdy, jestliže rozsudek nahrazuje určitý projev vůle žalovaného. Žalobce zde dosáhne svého cíle již tím, že pravomocný rozsudek nabude účinku požadovaného projevu vůle žalovaného. V jediné žalobě může být spojeno více žalobních návrhů tím způsobem, že žalobce se domáhá jednak soudního výroku určovacího, jednak výroku o povinnosti žalovaného k určitému plnění. Tak např. v pravomocném sporu se může žalobce domáhat určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru a náhrady ušlé mzdy. Z hlediska výkonu rozhodnutí, jež obsahuje jednak výrok určovací, jednak výrok ukládající plnění, je nutno posuzovat každý výrok samostatně. Ve většině případů povinná strana, jíž vykonatelné soudní rozhodnutí ukládá určité plnění, spočívající v povinnosti něco dát, něco učinit, něčeho se zdržet nebo něco strpět (dare, facere, pati, omittere), realizuje svoji povinnost

dobrovolně.

Pokud

tuto

povinnost

nesplní

a

neposkytne

oprávněnému plnění, k němuž byla vykonatelným rozhodnutím zavázána, může být k tomu donucena soudní exekucí v řízení, jehož účelem je výkon rozhodnutí. Exekucí rozumíme faktické uskutečnění určitého práva na plnění, jež bylo oprávněnému přiznáno vykonatelným rozhodnutím soudu, popřípadě jiného státního orgánu, avšak nebylo povinnou stranou poskytnuto dobrovolně a musí být prosazeno donucujícími prostředky státní moci. K exekuci dochází v rámci

zvláštního civilního soudního řízení, které se nazývá

řízením

exekučním neboli řízením vykonávacím. Toto řízení je spojeno se zvláštními, zákonem stanovenými procesněprávními vztahy, z nichž vyplývají určitá procesní práva a povinnosti všech subjektů zúčastněných na exekučním řízení, popřípadě i některých třetích osob.

11

Exekuční právo lze pojmově vymezit jako soubor právních norem, které upravují činnost soudu, stran a dalších subjektů exekučního řízení při realizaci plnění uloženého povinnému subjektu vykonatelným rozhodnutím státního orgánu, jež se uskutečňuje za pomoci donucovacích prostředků státní moci. Před listopadem

1989 zákon ani procesní teorie či praxe

nepoužívaly termíny „exekuce“ a „exekuční právo“, ale omezovaly se výlučně na terminologické označení „výkon rozhodnutí“ a „řízení vykonávací“. Původní terminologie byla upuštěna právě zákonem č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění, jehož právní úprava platí po několika novelách dodnes. Tradiční legislativní úprava a procesní teorie i praxe původně po velmi dlouhou dobu používaly vžité, výstižné a stručné termíny „exekuce“ , „exekuční řízení“ a „exekuční právo“, jež se dosud uplatňují v právních řádech mnoha vyspělých zemí. Odlišná terminologie, zavedená v roce 1963, výše uvedeným právním předpisem, byla založena na úzce politických motivech a byla v podstatě jen českým překladem původních latinských termínů. V právním státě musí být každý akt státního donucení v exekučním řízení přesně vymezený a objektivně přezkoumatelný. Proto exekuční právo obsahuje přesná a podrobná pravidla, která předem stanoví, jakým způsobem a v jakém rozsahu má být proveden

každý jednotlivý úkon, uskutečňovaný

v průběhu exekučního řízení státními orgány, jejichž pravomoc a příslušnost zákon přesně vymezuje. Exekuční řízení je ve své podstatě civilním řízením sporným, neboť v něm vystupují dvě sporné strany s protikladnými procesními i materiálními zájmy. Některé fáze exekučního řízení však mohou mít povahu řízení nesporného (např. prodej zabavených věcí povinného). Povahu nesporného civilního soudního řízení má také exekuční řízení, jehož předmětem je plnění stanovené v nesporném nalézacím řízení. K základním pojmovým kategoriím exekučního práva patří exekuční titul (titul pro výkon rozhodnutí), který je základem každého výkonu rozhodnutí. Exekuční řízení nespočívá bezprostředně na materiálním

12

subjektivním právu, respektive nároku oprávněného (vymáhajícího věřitele), ale na vykonatelném rozhodnutí státního orgánu, zpravidla soudu, jímž je tento nárok oprávněnému přiznán. Otázku, zda exekuční titul, jímž je vždycky rozhodnutí jiného orgánu než exekučního soudu, odpovídá skutečným hmotněprávním poměrům, exekuční soud neřeší, ani není oprávněn řešit. V zájmu právní jistoty je exekuční řízení vázáno na přísná formální pravidla. Nařízení výkonu rozhodnutí a jeho uskutečnění je podmíněno existencí exekučního titulu, jímž je vykonatelné a zpravidla již pravomocné rozhodnutí soudu, popřípadě jiného orgánu. Důsledná dělba práce mezi orgány, jimž je svěřeno řízení nalézací a orgány, jimž je svěřeno řízení vykonávací, umožňuje potřebnou efektivnost exekučního řízení, jehož orgány se již nezabývají otázkou věcné správnosti exekučního titulu. Tuto otázku definitivně řeší soud, popřípadě jiný orgán činný v řízení nalézacím. Exekuční právo jako součást civilního práva procesního má veřejnoprávní povahu. Jeho základní funkce spočívá nejen v obecné ochraně právního řádu, ale především také v poskytování účinné ochrany subjektivním soukromým právům. Formou státního donucení umožňuje plné uspokojení soukromoprávních nároků, jež nebyly dobrovolně realizovány povinnou stranou ve prospěch oprávněného. Exekuční řízení má tedy na jedné straně veřejnoprávní charakter, na druhé straně je funkčně zaměřeno na nucené uspokojení soukromoprávních nároků. Oba tyto aspekty exekučního řízení nelze od sebe navzájem odlučovat ani stavět proti sobě. Exekuční řízení je prováděno státem, resp. státními orgány a je zvláštní součástí civilního soudního řízení. Úkony mocenských orgánů v exekučním řízení mají povahu státních aktů. Jejich účinnost a platnost je upravena právními předpisy, jež se vztahují na činnost státních orgánů a stanoví předpoklady i náležitosti právních aktů, vydávaných státem. V rámci exekučního řízení plní stát obecné úlohy výkonu soudnictví. Tyto úlohy realizuje ve veřejném zájmu. Veřejný zájem vystupuje do popředí tehdy, jestliže uplatňování sociální spravedlnosti vyžaduje určitou ochranu povinného subjektu, který nemůže být vystaven státnímu donucení bez jakýchkoliv hranic

13

a bez určitého omezení. Především však veřejný zájem vyžaduje, aby byla rychle a důsledně realizována rozhodnutí soudů, popřípadě i dalších státních orgánů, vydaná v nalézacím řízení. Požadavek urychlené a dokonalé realizace se vztahuje také na rozhodnutí, která nebyla vydána státními orgány (např. rozhodnutí vydaná v rámci arbitrážního soudnictví), pokud jsou podle platným předpisů státem uznána a stávají se exekučním titulem. Veřejným zájmem je plná a rychlá realizace subjektivních materiálních práv. Hlavním cílem exekučního řízení, právě tak jako veškerého civilního procesu, zůstává poskytování ochrany soukromým subjektivním právům. Funkční vazby exekučního práva a exekučního řízení na právo soukromé, zejména na občanské právo hmotné, na právo obchodní, rodinné a pracovní, se projevují ve dvojím směru. Především se exekuční právo, jako součást civilního práva procesního, jež je právem veřejným, svou legislativní úpravou zákonitě přizpůsobuje svému předmětu, jímž jsou soukromá subjektivní práva a oprávněné zájmy, jejichž ochraně slouží. V důsledku toho se v exekučním právu uplatňuje dispoziční volnost a svoboda stran exekučního řízení ještě výrazněji, než v civilním řízení nalézacím. Svobodné nakládání jednotlivými prostředky soudní ochrany v exekučním řízení odpovídá dispoziční autonomii subjektů soukromého práva, i když dispoziční volnost subjektů procesního práva zdaleka nelze ztotožňovat s dispoziční autonomií subjektů práva soukromého. V exekučním řízení se dispoziční volnost stran výrazně projevuje například tím, že záleží jen na vůli oprávněného, zda toto řízení bude zahájeno nebo ukončeno. Uplatnění zásady dispoziční v exekučním řízení patří k charakteristickým znakům tohoto řízení. Funkční vazba mezi exekučním právem a právem soukromým, vyplývající z okolnosti, že exekuční právo a exekuční procesněprávní vztahy slouží nucené realizaci subjektivních soukromých práv, se posléze projevuje také v tom, že účinkům nucené realizace plnění, které povinnému ukládá vykonatelné rozhodnutí, odpovídají určité účinky v oblasti soukromoprávních vztahů. Tak např. úspěšná realizace plnění, které povinnému ukládá vykonatelné rozhodnutí, odpovídají určité účinky v oblasti soukromoprávních

14

vztahů. Tak například úspěšná realizace výkonu rozhodnutí v rámci exekučního řízení je současně právní skutečností relevantní podle soukromého práva, která vyvolává účinky zániku závazku splněním podle předpisů hmotného práva. Jestliže však vykonatelné rozhodnutí (exekuční titul) není věcně správné, takže jeho nucenou realizací bude oprávněnému např. poskytnuto peněžité plnění, na které podle hmotného práva nemá nárok, pak uskutečněním plnění přiznaného oprávněnému exekučním titulem vznikne povinnému hmotněprávní nárok z bezdůvodného obohacení vůči oprávněnému. Pokud ovšem vykonatelné soudní rozhodnutí nebude, např. za pomoci opravných prostředků v dalším nalézacím řízení zrušeno, nebude mít povinný možnost hmotněprávní nárok z bezdůvodného obohacení soudně uplatnit. Jakmile by však např. v rámci obnovy řízení bylo zmíněné pravomocné vykonatelné rozhodnutí, tvořící exekuční titul, zrušeno, nic by povinnému nebránilo, aby v soudním řízení svůj nárok z bezdůvodného obohacení úspěšně uplatnil proti oprávněnému. Pro exekuční právo má základní význam také pojmová kategorie „práva na soudní ochranu“. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1950 ve znění následných protokolů stanovila v článku 6 „právo na spravedlivé soudní řízení“ a výslovně zdůraznila, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým i nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanskoprávních nárocích nebo závazcích. Spravedlivým projednáním věci se rozumí takové soudní řízení, které respektuje všechny procesní zásady a principy, jež tvoří součást struktury základních lidských práv a svobod bez ohledu na formulaci danou konkrétní pozitivní právní úpravou. Vzhledem k uvedené širší charakteristice práva na soudní ochranu je nutno vyvodit jednoznačný závěr, že právo na soudní ochranu se vztahuje bez rozdílu také na řízení vykonávací, které je integrální, byť relativně oddělenou částí civilního procesu jako celku. Nebyl by správný názor, že obecné formulaci práva na soudní ochranu, resp. práva na spravedlivé soudní řízení ve smyslu citované Úmluvy

15

o ochraně lidských práv a svobod není právo na výkon rozhodnutí obsaženo, protože Úmluva se o něm výslovně nezmiňuje. Právo na výkon rozhodnutí tvoří nepochybně součást struktury základních lidských práv a svobod, neboť subjektivní právo nelze neorganicky odloučit od jeho realizace, která je cílem a smyslem veškeré ochrany lidských práv. Z toho důvodu je nutno právo na výkon rozhodnutí považovat za integrální součást práva na soudní ochranu ve smyslu Úmluvy, což odpovídá také strukturnímu vztahu mezi exekučním právem na straně jedné a civilním právem procesním na straně druhé. Na základě vykonatelného exekučního titulu oprávněný nabývá subjektivní veřejné právo vůči státu na výkon rozhodnutí, jež může uplatnit zvláštním návrhem. Jednotlivá stádia vykonávacího řízení odpovídají postupnému rozvíjení práva na výkon rozhodnutí, jež přísluší oprávněnému. V odborné literatuře, zejména zahraniční se setkáváme s pojmovým rozlišováním exekuce individuální a univerzální (popřípadě speciální a generální).2 Individuální exekuce je chápána jako jediný individualizovaný výkon rozhodnutí ve prospěch určitého oprávněného subjektu a směřující na základě jednoho nebo více exekučních titulů proti

subjektu povinnému.

Jestliže však dlužník vykazuje platební nezpůsobilost, resp. jestliže právnická osoba je předlužena, může se jak návrh povinného (dlužníka), tak návrh oprávněného (vymáhajícího věřitele) uskutečnit exekuce generální, čili konkursní řízení. V případě individuální exekuce jde podle uvedených názorů o exekuci vedenou samostatně určitým věřitelem na jednotlivé části majetku dlužníka. Generální exekuce naopak předpokládá, že více věřitelů, resp. všichni věřitelé dlužníka společně vedou exekuci na jeho veškerý, souhrnně pojatý majetek. Individuální exekuce předpokládá uplatnění principu priority, kdy věřitel uplatňující svůj exekuční návrh dříve než jiný věřitel má právo předstihu před věřitelem, který podal exekuční návrh později. V případě generální exekuce má naopak skupina věřitelů stejné postavení, což znamená, že jsou uspokojováni poměrně podle procentuálního vyjádření výše jejich

2

Např. Bruns, R., Peters, E.: Zwangsvollstreckungsrecht, München, 1987, str. 6.

16

pohledávek (tzn. princip procentuální). Namísto povinného vystupuje v řízení správce celé majetkové podstaty. Řízení konkursní je v uvedeném smyslu považováno za součást řízení exekučního, resp. za jeho zvláštní případ, vyjádřený obsáhlou skupinou právních norem.3 A správnější lze považovat názor, podle něhož konkursní a vyrovnací řízení se podstatně liší od řízení exekučního a tvoří tedy zvláštní, relativně samostatný druh civilního procesu. Podstatné a nejzávažnější rozdíly mezi řízením exekučním a řízením konkursním, spočívající zejména v tom, že konkursní a vyrovnací řízení nepředpokládá žádné předcházející zvláštní řízení o existenci exekučního titulu. Dále v řízení exekučním je předem určen okruh osob, které jsou oprávněny zúčastnit se rozvrhového řízení, takže spory, jež mohou v této souvislosti vzniknout, mohou být řešeny až v rozvrhovém řízení. Naproti tomu v konkursním řízení není předem známý počet věřitelů, kteří budou uplatňovat uspokojení z podstaty, takže případné spory vznikající z rozsahu přihlášených nároků je nutno převážně řešit již v řízení přezkumném, které předchází řízení rozvrhovému. I když řízení exekuční a řízení konkursní mají mnohé společné rysy, nelze pominout podstatné rozdíly mezi nimi, které nedovolují usuzovat na tak vysokou míru vnitřní jednoty a souvislosti obou těchto druhů civilního procesu, jež by umožňovala chápat řízení konkursní jako zvláštní druh, resp. podskupinu norem tvořících součást řízení exekučního. Výkon rozhodnutí není státem svěřován pouze soudům, ale také orgánům státní správy. V tomto směru lze rozlišovat exekuci soudní, exekuci správní a exekuci daňovou, která je ve své podstatě zvláštním případem exekuce správní. Základní význam přísluší exekuci soudní, která se vztahuje na mnohem širší oblast vykonatelných rozhodnutí, než exekuce správní a daňová. Soudní exekuci podle civilního soudního řádu podléhají nejen vykonatelná rozhodnutí vydaná v civilním soudním řízení, ale také vykonatelná

3

Právní úprava prezentovaná zákonem č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v platném znění bude s účinností ode dne 1.7.2007 nahrazena novým zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon).

17

rozhodnutí soudů a jiných orgánů činných v řízení trestním, pokud přiznávají určité právo nebo postihují majetek. Naproti tomu vykonatelná rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, která nemají majetkovou povahu nebo povahu přiznání určitého práva, lze vykonat jen exekucí trestněprávní. Civilněprávní exekuci lze použít i k vymáhání plnění stanoveného v některých notářských zápisech, popřípadě i k nucené realizaci rozhodnutí orgánů státní správy a územní samosprávy, včetně platebních výměrů, výkazů nedoplatků ve věcech daní a poplatků, smírů, schválených těmito orgány, i k realizaci vykonatelných rozhodnutí a výkazů nedoplatků ve věcech nemocenského pojištění a sociálního zabezpečení. Rozhodnutí správních orgánů mohou být tedy vykonána jak v rámci exekuce správní, tak v rámci exekuce soudní. Vykonatelná rozhodnutí soudů však v žádném případě nemohou být realizována exekucí správní. V exekučním právu nachází uplatnění také pojem individuální a generální prevence. Bylo by omylem spojovat tento pojem pouze se soudním řízením nalézacím a usuzovat, že jeho uplatnění v exekučním řízení odporuje samotné povaze tohoto řízení. Ve skutečnosti mezi nabytím právní moci a vykonatelnosti soudního rozhodnutí a jeho nuceným výkonem leží obsáhlý prostor, jejž strany mohou využít k jednání o dobrovolném splnění vykonatelného rozhodnutí povinnou stranou, o podrobnější úpravě okolností jeho realizace, popřípadě o zprostředkování uspokojivého řešení konfliktní situace mezi stranami třetí osobou. Soudní exekuci někteří zahraniční

autoři právem označují jako

krajní prostředek uplatňovaný v poslední linii („ultima ratio“, „der letzte Behelf“ apod.) při řešení konfliktu mezi stranami. Samotná možnost výkonu rozhodnutí nevylučuje použití mírnějších prostředků působení na povinného před uplatněním státního donucení. Dokonale fungující státní aparát, o němž lze předpokládat, že vždy účinně a rychle zakročí v zájmu uspokojení vykonatelného nároku oprávněného, je nejlepším prostředkem individuální i generální prevence a obecnou zárukou dobrovolného a včasného

plnění

právních povinností fyzickými nebo právnickými osobami. Čím jistější a

18

neodvratnější se jeví exekuční zákrok, tím spíše a ve věším rozsahu jsou dobrovolně plněna vykonatelná rozhodnutí soudů. Naopak, jestliže orgány exekučního řízení fungují nedostatečně, zdlouhavě a neúčinně, neodpovědní nositelé soukromoprávních povinností neplní své závazky, neboť usuzují, že riziko účinného nuceného výkonu rozhodnutí proti nim není vysoké.

1.2

Historický vývoj exekučního práva Pokud je zpracováván určitý právní problém, je vždy vhodné si

alespoň minimálně připomenout určitý historický vývoj zpracovávaného tématu. Především to je, dle mého názoru, nutné z toho důvodu, aby si i případný čtenář, který se v dané oblasti práva nepohybuje, uvědomil, že jednotlivé právní instituty nevznikaly nějak nahodile, ale tak, jako celý právní systém, se rovněž postupně vyvíjely. Pokud chceme tedy sledovat historický vývoj exekučního práva, je nutné vlastně sledovat historický vývoj celého civilního procesu, kdy pro evropský civilní proces je rozhodující římský civilní proces. Tento římský civilní proces se již v nejstarších dobách rozdělil na proces trestní a proces civilní. Pokud chceme poznat podstatu římského procesu, je třeba se podívat do tzv. Gaiových Institucí. Zde Gaius popisuje, mimo jiné, tzv. „legisactiones“ – legisakce, zákonné žaloby, legisakční proces. Pro tento proces platilo, že není žaloby bez zákona – nulla legisactio sine lege. Tyto zákonné žaloby – legis actiones, se úzce připínaly k textům zákonů a chránily jenom nároky opřené o předpisy civilního práva. Gaius vypočítává pět druhů legisakcí, zákonných žalob. Pro oblast exekuce je nutno v této souvislosti uvést minimálně tzv. zákonnou žalobu vložením rukou /legis actio per manus iniectionem). Tato žaloba byla přípustná:


buď jako exekuční řízení (iudicatum, actui iudicati), například podle Zákona dvanácti desek,




jakoby již došlo k rozsudku (pro iudicato),




přímo (pure), totiž tak, že soudní řízení mělo teprve rozsudkem skončit,

19




uznáním žalovaného práva, tj. před magistrátem (confessio in iure), jestliže předmětem uznání byla určitá částka peněz.

Další zákonnou žalobou byla tzv. žaloba zabavením věci (legis actio per pignoris capionem) – byla actem extra ius, mimosoudním svépomocným zabavením dlužníkových věcí věřitelem, pro některé druhy pohledávek, za užití zákonem předepsaných formalit, jimiž se lišila od bezprávného násilí. Od ostatních zákonných žalob se lišila tím, že:


byla extra ius – děla se bez účasti praetora,




často se konala bez přítomnosti odpůrce, a




byla možná i ve

sváteční dny, kdy jinak nebylo povoleno

žalovat. Tento druh

žaloby byl zaveden na ochranu pohledávek podle

veřejného práva (ius publicum). Římský civilní proces byl ovládán zásadou dispoziční. Spor se zahajoval žalobou. Žalovaný i žalobce mohli ukončit spor dohodou. Dále byl civilní proces ovládán zásadou projednací, principem rovnosti stran a zásadou jednotnosti řízení. V tomto

historickém

ohlédnutí

je

další

vývojovou

etapou

v exekučním, respektive v procesním právu, právo středověké. Středověké procesní právo dlouhou dobu nerozlišovalo mezi pravidly pro proces civilní a trestní, protože i trestní proces měl zpočátku spíše soukromoprávní charakter. Pravidla o řízení na soudech se postupně vyvíjela z obyčejového práva, jež bylo doplňováno soudní praxí a ovlivňováno zákonodárnými zásahy českých panovníků. V této době působil tzv. zemský soud. Řízení na tomto soudu se skládalo ze tří částí: přípravného řízení, líčení pře a exekuce. Přípravné řízení začínalo půhonem, tj . písemnou formulací žalobního nároku, s nímž hodlal žalobce (původ) vystupovat proti obžalovanému (pohnanému) k soudu. Soud, dříve, než dal k dispozici své orgány k doručení půhonu, požadoval určité záruky od žalobce, že tento celý proces se všemi náklady dokončí. Původ se proto musel k soudu dostavit osobně a eventuálně poskytnout kauci. Ve sporech o nemovitý majetek a o škody způsobené na nemovitostech mohl žalovaný pře odpovědí na žalobu požádat soud o vyslání

20

poslů „na ohledání“ sporné nemovitosti. Ohledání

bylo přísně formálním

aktem. Projednávání sporů před soudem – líčení pře – se mohlo konat jen v přítomnosti obou stran. Strany nebyly zásadně v „líčení pře“ omezeny. Žaloba musela být přednesena zásadně jen v přítomnosti žalovaného. Pokud nebyl žalovaný přítomen, musel být soud odložen a nebo soud musel vydat proti nepřítomnému kontumační rozsudek. Žalobu musel žalobce přednést sám zpaměti, přičemž se nesměl zmýlit, protože se oprava zásadně nepřipouštěla. Od 13. století byly zřízeny soudní knihy (zemské desky), do kterých se pak žaloba zapisovala. Od poloviny 15. století četl žalobu před soudem soudní orgán původně zvaný – „zemský řečník“. O zásadách průvodního řízení jež platily v starém českém procesním právu máme jen málo informací. Ve sporech o nemovitosti a věci movité a konečně o dluhy v nejširším slova smyslu

rozhodovala o způsobech

dokazování zejména o tom, která ze stran má přednostní právo k dokazování, buď dohoda stran nebo rozhodnutí soudu. Soudní spor mohl být skončen soudním nálezem nebo rozhodčím nálezem. Řízení procesu a vynášení nálezů bylo v Čechách až do 13. století spojeno s rukou sudího.

Nález zemského soudu byl nálezem konečným.

Obnovené zřízení zemské vydané roku 1627 po porážce na Bílé hoře zavedlo před zemským právem písemný proces, jinak byla převzata většina ustanovení dřívějších zemských zřízení. Nástupem absolutismu však dochází k postupné diferenciaci mezi trestním a civilním řízením, zejména tím, že trestní řízení začíná být ovládáno zásadou oficiality. Před zemským soudem byl zaveden římsko-kanonický proces s písemností řízení. Důležitá byla snaha o unifikaci českého práva, jež je patrná zejména od vlády Marie Terezie. Za její vlády byl dán i podnět k organizačnímu oddělení správy od justice, alespoň v nejvyšší instanci bylo zřízeno nejvyšší soudní místo a začalo se pracovat na sjednocení soudní organizace. Zásadní změny v civilním procesu nastaly až za vlády Josefa II., kdy došlo k vydání josefinského soudního řádu v roce 1781, jenž civilní proces unifikoval na dalších více jak sto let. V této josefinské době

21

bylo především soudnictví prohlášeno za „věc státní“, došlo tedy k jeho oddělení od eventuálních práv feudální vrchnosti. Soudní organizace se stala jednotnou a byla ovládána v tomto období postupně vydanými právními předpisy, jež se vztahovaly na veškeré obyvatelstvo. Justice byla odloučena od správy a pro soudce se začal prosazovat požadavek právnického vzdělání. Dalším historickým mezníkem ve vývoji soudního procesu byl rok 1848. Ačkoli revoluce v tomto roce byla politicky poražena, plně se po tomto roce otevřely cesty podnikatelské aktivitě, což si zákonitě vyžádalo změny ve státním aparátu, včetně soudnictví. Zcela se začala realizovat zásada rovnosti občanů před zákonem a úplně byly odstraněny zbytky stavovského soudnictví. V roce 1850 byla vydána tzv. jurisdikční norma, která derogovala výše zmíněné josefinské právní předpisy. Tato nová právní úprava u nás pak platila po celou dobu první Československé republiky, a v podstatě platila i několik let po osvobození , tj. i po roce 1945. Pro habsburskou monarchii bylo typickým jevem velmi úzká spjatost vývoje státu a práva druhé poloviny 19. století s vývojem za pozdního feudalismu. To mělo za následek, že zmíněný josefinský civilní soudní řád přežil svou dobu a byl dlouho uplatňován i v době liberálního kapitalismu. Koncem devatenáctého století bylo v habsburské monarchii několik snah o reformu civilního procesu, ale

různé návrhy v tomto smyslu vyznívaly

naprázdno. Pro zákonodárství habsburské monarchie ale byly velmi inspirativní zákonné změny civilního procesu zvláště u německých sousedů. V Německé říši došlo k úpravě procesního práva roku 1877 a ta se stala přímým vzorem pro rakouskou úpravu z roku 1895 (autor dr. František Klein). Tehdy byla vydána jurisdikční norma s uvozovacím zákonem č. 110/1895 ř.z. a zákonem č. 111/1895 ř.z. Dále byl vydán nový civilní soudní řád s uvozovacím zákonem č. 112/1895 ř.z. a zákon č. 113/1895 ř.z. a dále nový exekuční řád s uvozovacím zákonem č. 78/1896 ř.z. a zákon č. 79/1896 ř.z. Všechny tyto

22

zákony nabyly účinnosti dnem 1. ledna 18984 Nové občanské soudní řízení dle těchto právních předpisů bylo zbudováno především na kombinaci zásady ústního soudního jednání se zásadou písemnosti, když zásada ústnosti byla přijata více méně jen formálně. Pro sporné řízení byla rovněž stanovena zásada veřejnosti. V souvislosti s novou úpravou občanského soudního řízení začalo být

mimo

jiné

především

v odborné

literatuře

mnohem

výrazněji

zdůrazňováno, že je v rakouském soudnictví uznána rovnost státních občanů před zákonem, že je soudnictví přísně odděleno od státní správy, že tu existuje princip tří instancí, že je soudnictví zásadně vykonáváno právníky a soudcové jsou samostatní a nezávislí.5 Jen pro úplnost je nutné dodat, že přibližně ve stejném období došlo ke změně procesních předpisů i na Slovensku – viz. občanský soudní řád (zák. č. I/1911 s uvozovacím zák. čl. LIV/1912) a zákon o exekučním řízení (zák. čl. LX/1881), které nahradily starší procesní předpisy z roku 1868 a zákon o řízení sumárním (zák. čl. XVIII z roku 1893) a o řízení rozkazním (zák. čl. XIX z roku 1893). Nově vzniklá Československá republika v říjnu 1918 svým prvním zákonem nazývaným „recepční norma“ téměř veškeré rakouské a uherské zákonodárství převzala, čímž si zajistila právní kontinuitu s rakouským a uherským právním řádem. Důsledkem toho byl vznik vcelku paradoxního jevu, kdy v unitárním státě platily dva celkem odlišné právní řády, jiný v českých zemích, jiný na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Tento jev však nebyl v Evropě po první světové válce výjimečným. Právní dualismus v té době lze sledovat i ve Francii, Itálii, Jugoslávii, Rumunsku, Polsku, jakož i v Rakousku. Československá vláda od samého počátku sice projevovala snahy o sjednocení právního řádu, dokonce k tomuto účelu bylo zřízeno i ministerstvo

4

Šolle, V.: Počátky buržoazního soudnictví v českých zemích, Sborník archivních prací 1-2, roč. XVIII, Praha, 1968, s. 88 a následující.

5

Ullman, D.: Das österreichische Zivilprocessrecht, Praha 1887, Menger, A.: Systém des östereichischen Zivilprocessrechts, Wien 1878.

23

pro sjednocení zákonodárství a správy (tzv. unifikační ministerstvo), toto však ve své snaze nedosáhlo v podstatě ani v jediném případě chtěného cíle. Nejinak tomu bylo i v oblasti procesního práva. Na sjednocení se začalo pracovat již roce 1922. V roce 1928 příslušná komise, která pracovala v Praze a v Bratislavě, předložila osnovu nového procesního kodexu ministerstvu unifikací, jež na základě ní do roku 1931 vypracovalo definitivní verzi, kterou zveřejnilo jako „Návrh zákona o soudní příslušnosti a civilního řádu soudního“. Roku 1937 vláda předložila Národnímu shromáždění osnovu občanského zákoníku i osnovu nového procesního kodexu. S touto osnovou však odborná veřejnost nesouhlasila, neboť se domnívala, že obsahuje pouze minimum slovenského práva, kromě toho tato osnova byla značně neúplná, některé instituty nebyly vůbec upraveny.6 Další osud zmíněné osnovy však naznačil další politický vývoj v naší republice koncem třicátých let 20. století. Mnichovská dohoda a nedlouho poté okupace Čech a Moravy znemožnily další projednání osnovy procesního kodexu, stejně jako zákoníku občanského a obchodního. Po celou dobu první i druhé Československé republiky tedy platily rakouské procesní předpisy z let 1895 – 1896. Podstatný zvrat v českém (tedy československém) procesním právu nastal po únorovém převratu roku 1948. Vydání květnové ústavy si vynutilo mimo jiné novou organizaci soudnictví i zásadní změny v civilním procesu. V první řadě byly zavedeny tzv. okresní soudy, pro které se stal krajský soud soudem odvolacím. V tomto období se vedoucí zásadou procesního práva stala zásada materiální pravdy, což vedlo mimo jiné k odstranění tzv. kontumačního řízení. Jako mimořádný opravný prostředek byla zavedena stížnost pro porušení zákona. V roce 1951 vstoupil v účinnost nový občanský soudní řád (zákon č. 142/1950 Sb.) jež byl vydán pod vlivem sovětského občanského procesního práva. Teoretickým východiskem tohoto procesního kodexu bylo,

že

v jediném kodexu bylo upraveno jak veškeré řízení nalézací, tak i řízení

6

Podrobněji viz. např. Hora, V.: Československé procesní právo I-III, Praha 1928-1931.

24

exekuční včetně dosavadního konkursního řízení. V řízení nalézacím byla odstraněna samostatná úprava řízení sporného a řízení nesporného. Tento pokus ale logicky nemohl uspět a tak i tehdejší socialistická právní věda začínala od tohoto modelu postupně ustupovat. Proto byl tento procesní kodex doplněn dvěma základními novelami, a to zákonem č. 68/1952 Sb., a zákonem č. 46/1952 Sb. Po vydání ústavy v roce 1960 se mělo za to, že je třeba dosavadní soudní řád nahradit novým podstatně jednodušším kodexem. Vycházelo se z mylné představy, že velmi stručný právní předpis je snáze pochopitelný a tím i snáze aplikovatelný. Výsledkem této snahy bylo vydání nového občanského soudního řádu - zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, který začal platit od 1.4.1964. Současně s tímto kodexem začaly platit i další procesní předpisy jako byl zejména zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním a zákon č. 98/1963 Sb, o rozhodčím řízení v mezinárodním obchodním styku a o výkonu rozhodčích nálezů.7 Po roce 1989 bylo nutné celý „socialisticky vystavěný“ právní řád změnit a nastavit ho na nové společenské poměry, které se v naší zemi začaly vytvářet. Stávající právní předpisy musely být tedy nahrazeny novými, případně musely být minimálně podstatně novelizovány. Nejinak tomu bylo i v případě občanského řádu, který byl podstatně novelizován především zákonem č. 519/1991 Sb. Tento stav prakticky platí dodnes, kdy samozřejmě od roku 1991 byl zákon č. 99/1963 Sb., ještě mnohokrát novelizován. Součástí tohoto právního předpisu je i oblast exekucí – soudní exekuce, kdy z praktického hlediska bylo dosud ponecháno původní slovní označení – výkon rozhodnutí.

7

Podrobněji k historickému vývoji procesního, potažmo i exekučního práva viz. Schelleová, I.: Český civilní proces, Linde Praha, a.s., 1997, str. 50-66.

25

1.3

Předmět exekučního práva Předmětem exekučního práva je činnost, resp. postup soudních

orgánů, stran, popřípadě dalších subjektů zúčastněných na řízení při vymáhání plnění, uloženého povinnému subjektu exekučním titulem a realizovaného mocenskými prostředky státního donucení. Normy exekučního práva upravují především podmínky a formy mocenských zásahů státních orgánů do soukromoprávní majetkové sféry povinného subjektu, popřípadě (výjimečně) do jeho sféry osobní při nucené realizaci určitého plnění, které evidentně vyplývá z vykonatelného rozhodnutí (exekučního titulu). Předmětem exekučního práva je ovšem také činnost všech ostatních subjektů, zejména oprávněného a povinného, kteří se vykonávacího řízení zúčastní. Předmět občanského práva procesního je nutno chápat šířeji jako činnost, resp. postup soudu, stran a dalších subjektů zúčastněných na řízení při projednávání a

řešení

soukromoprávních sporů soudními orgány. Řešení

společenského konfliktu může zahrnovat jednak mírnější fázi autoritativního nalézání práva, tj. zjišťování existence subjektivního soukromého práva či nároku žalobce, jednak důraznější fázi mocenského donucení povinného subjektu k realizaci plnění, jež mu bylo uloženo vykonatelným rozhodnutím. Z předmětu právní úpravy občanského práva procesního vyplývá její vnitřní diferenciace zahrnující právní úpravu nalézacího řízení sporného a nesporného, dále řízení vykonávacího (exekučního) a řízení konkursního. Charakteristickým znakem činnosti, která je předmětem úpravy občanského práva procesního, je uplatňování státní moci soudními orgány v civilním procesu. Tím je určován mocenskoprávní, resp. veřejnoprávní charakter občanskoprávních procesních vztahů, v nichž jedním ze subjektů je vždy soud jako státní orgán, disponující mocí. V nalézacím řízení se uplatňování soudní moci projevuje autoritativním zjištěním existence či neexistence subjektivních soukromých práv či nároků, uplatňovaných žalobcem v konkrétním sporu. Rozsudečným výrokem soud ukládá procesní straně povinnost, jež odpovídá zjištěnému subjektivnímu právu žalobce na

26

určité plnění. Mocenské aspekty pravomocného soudního rozhodnutí v nalézacím řízení se projeví nezměnitelností a závazností rozsudku pro všechny státní orgány a pro účastníky řízení (pouze rozhodnutí o osobním stavu je závazné pro všechny). Jakékoliv faktické vynucování povinnosti a zasahování státní moci přímo do majetkové právní sféry účastníka řízení je v nalézacím řízení vyloučeno. V exekučním řízení se mocenskoprávní charakter činnosti státních orgánů projevuje mnohem důrazněji. Povaha a míra uplatňování státní moci se v exekučním řízení podstatně liší od mocenských aspektů činnosti soudu v nalézacím řízení. Mezi řízením nalézacím a vykonávacím tak vzniká kvalitativní rozdíl. Výkon rozhodnutí se uskutečňuje přímo ingerencí státní moci do majetkoprávní (výjimečně i osobní) sféry povinného. Soudní exekuce nespočívá v pouhém ukládání právních povinností příslušnému subjektu, ale v jejich faktické (fyzické) nucené realizaci. Mezi orgány nalézacího a vykonávacího řízení se uplatňuje přísná dělba kompetencí, neboť v nalézacím řízení nelze splnění povinnosti uložené soudem přímo nuceně realizovat a vymáhat, kdežto ve vykonávacím řízení je nutno fakticky realizovat exekuční titul, aniž by soud byl oprávněn cokoliv na vykonatelném rozhodnutí měnit, doplňovat nebo opravovat. Předmět občanského práva procesního je tedy v souvislosti s řízením nalézacím a řízením vykonávacím objektivně diferencován, čímž jsou objektivně dány i dva druhy civilního procesu, totiž řízení nalézací (sporné) a řízení vykonávací. Na základě poznatků o předmětu civilního procesu lze řešit také dosud spornou otázku vzájemného vztahu řízení vykonávacího a řízení konkursního.

Předmět

konkursního

řízení

obsahuje

jednak

prvky,

charakteristické pro řízení nalézací, jednak určité prvky, jež se uplatňují v řízení vykonávacím, i některé prvky řízení nesporného. Všechny tyto prvky v organické jednotě vytvářejí zvláštní, relativně samostatný předmět právní

27

úpravy, charakteristický pro právo konkursní8. V řízení konkursním se neuplatňuje žádná pevná a neprostupná hranice mezi řízením nalézacím a vykonávacím, neboť se v něm neuplatňuje určujícím způsobem ani exekuční titul a dělení kompetence mezi orgány činné v nalézacím řízení na straně jedné a v řízení vykonávacím na straně druhé. Funkce nalézání práva a funkce jeho nucené realizace nejsou zde přísně odděleny a přísluší témuž soudu v témže řízení. Ani počet účastníků řízení nemusí být přesně předem určen. Všechny uvedené okolnosti vedou k závěru, že konkursní řízení nemá povahu řízení vykonávacího a není jeho součástí a že ani normy konkursního práva netvoří jen zvláštní podskupinu norem práva exekučního. Tento závěr pak musí mít odpovídající důsledky v oblasti legislativní, interpretační, aplikační a pedagogické. Řízení nalézací, a to jak řízení sporné, tak řízení nesporné, řízení vykonávací a řízení konkursní musí být chápáno jako zvláštní druh civilního procesu.

8

Právní úprava prezentována zákonem č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v platném znění bude ode dne 1.7.2007 nahrazena novou právní úpravou dle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon).

28

2.

EXEKUCE

V ČESKÉ REPUBLICE, EXEKUČNÍ TITUL, DRUHY EXEKUCÍ A JEJICH PRÁVNÍ ÚPRAVA

2.1

Exekuční právo jako součást civilního procesního práva V České republice je nejčastějším řízením, byť nikoli bez

pochybností9 řízení občanskoprávní, kterým se vlastně rozumí postup soudu, účastníků řízení a dalších určených osob, jehož smyslem je poskytnout ochranu subjektivním právům a právem chráněným zájmům. Tato oblast je upravena zákonem č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen OSŘ), ve

znění

pozdějších právních předpisů. Pro oblast exekucí je tento zákon stěžejním pramenem práva.10 Exekučním řízením (řízením o výkonu rozhodnutí) je právě ta část civilního procesu, v němž jde o vymožení povinností uložených povinnému vykonatelným

rozhodnutím

příslušného

subjektu,

k němuž

dochází

prostřednictvím státního donucení. Právo je bytostně spjaté se státem, a stát se charakterizuje monopolem moci. Od státu se odvíjí právní řád, na jehož základě vznikají právní vztahy, a stát na sebe bere postavení autority, která garantuje dodržování práv a povinností, jež jsou jejich obsahem. Ve sféře práva soukromého tak činí právě těmi mechanizmy, jež se finálně soustřeďují v úpravě definovaného exekučního řízení. Stojí za to na tomto místě zopakovat, že jejich určujícím atributem je donucení, nepostačí, že právní stát svým subjektům (a sobě) právo dá, nýbrž je dále nutné, aby subjektivní práva a povinnosti, jež z něj vychází, jím byly také fakticky vynutitelné.

9

Macur, J.: Kurs občanského práva procesního – Exekuční právo. 1. vydání, Praha, C.H.Beck, 1998, str. 13.

10

Pokud se chceme zmiňovat o pramenech práva kteréhokoliv odvětví práva v České republice, je nutné, vždy začít u Ústavy České republiky, tedy u ústavního zákona č. 1/1993 Sb., ze dne 16. prosince 1992. Součástí ústavního pořádku České republiky je Listina základních práv a svobod, kterou v našem právním řádu nalezneme pod označením 2/1993 Sb. Právě v hlavě páté tohoto významného ústavního dokumentu je vymezeno právo na soudní a jinou právní ochranu.

29

I to je výrazem Listinou základních práv a svobod11 zakotveného práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1), stejně jako okolnost, že tato vynutitelnost se nemůže odbývat jinak, než v rigorózně stanovených hranicích (exekučního) práva (čl. 2 odst. 1). Právo na tuto soudní (exekuční) ochranu je jako ostatní základní práva nezadatelné a nezcizitelné, nelze se jej tedy vzdát. Relevantním procesním úkonem je však např. dohoda oprávněného s povinným, že nebude uloženou povinnost po určitou dobu vynucovat exekučně (jejím důsledkem je zastavení exekuce, byla-li již nařízena). Pro společensko-hospodářské poměry právního státu a potažmo soukromoprávní vztahy, jež determinuje, je příznačné, že ohrožení nebo porušení práva implikuje možnost ochrany u orgánu, který je k tomu povolán, není-li v zákoně stanoveno jinak, je tímto orgánem soud, což vyplývá z ust. § 4 občanského zákoníku.12 Rozhodnutí, jímž je tato ochrana posléze finalizována nelegitimuje

oprávněný subjekt k svépomoci, ale opět k tomu, aby se

dovolával ingerence státu, resp. příslušného orgánu v rámci řízení, jímž je řízení exekuční. Za část civilního procesu je nutno, po účinnosti zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších právních předpisů, pokládat i to exekuční řízení, jež je prováděno soudními exekutory podle tohoto právního předpisu. Úprava tohoto řízení, jakož i postavení soudních exekutorů a vazeb na soud je u soudních exekutorů podobné jako v případě notářů v řízení o dědictví, neboť i soudní exekutoři mohou tuto činnost vykonávat až poté, co je tímto soud pověří a vlastní úkony exekutora jsou považovány za úkony soudu. Donucení není již bezprostředně vykonáváno orgány státu a státní donucení je tak delegováno na soukromý subjekt, stát prostřednictvím soudu do jeho činnosti však významně ingeruje, a vliv organizační si zachovává prostřednictvím kompetencí svěřených Ministerstvu spravedlnosti. Co je na právní úpravě výše 11

Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, v platném znění.

12

Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších právních předpisů.

30

uvedeného exekučního řádu zvlášť zajímavé je to, že neoperuje pojmem „výkon rozhodnutí“, ale operuje pouze s pojmem „exekuce“. Je-li exekuční řízení vymezeno jako součást civilního procesu, pak jsou samozřejmě mimo jeho hranice situována ta řízení, jež vycházejí z jiných než soukromoprávních (občanskoprávních) vztahů, byť jejich účelem je rovněž exekuce. Takovým řízením je exekuční řízení upravené zákonem č. 500/2004 Sb, správní řád, ve znění pozdějších právních předpisů (dále jen správní řád), který v České republice platí právě od tohoto roku, tedy od 1.1.2006. V tomto zákoně je exekuce upravena v Hlavě XI., §103 - §129, je odborně nazývána tzv. správní exekuce. Dalším obdobným řízením je řízení dle § 73 z. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších právních předpisů (dále jen zákon o správě daní a poplatků), které se nazývá tzv. daňová exekuce. Skutečnost, že existují i tato jiná exekuční řízení však neznamená, že v exekučním soudním řízení by nebylo možné vykonat rozhodnutí správního orgánu, které bylo vydáno v jiném než občanskoprávním řízení. Výkon těchto mimoobčanskoprávních titulů v exekučním řízení soudním je jednak založen zákonným výčtem rozhodnutí, k jejichž výkonu je zde soud povolán a jednak se jedná o případy, kdy zákon přímo soudní výkon předpokládá. V druhém případě se např. jedná

o zákon 582/1991 Sb., o organizaci a provádění

sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších právních předpisů, kdy v § 80 odst. 1 tohoto zákona se stanoví, že vykonatelná rozhodnutí v dávkových a v jiných než dávkových věcech nemocenského pojištění, jakož i vykonatelné výkazy nedoplatků, jsou titulem pro soudní nebo správní výkon rozhodnutí, a totéž platí i pro vykonatelná rozhodnutí a výkazy nedoplatků ve věcech pojistného. Jestliže se tedy oprávněný subjekt rozhodne pro exekuci správní bude vedena v rámci obecné úpravy správní exekuce, vtělené do zmíněného správního řádu13, neboť zvláštní právní úprava exekuce v působnosti zákona č. 582/1991 Sb., v platném znění, neexistuje.

13

Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších právních předpisů.

31

Jinak je tomu v právních vztazích upravených druhým výše označeným zákonem o správě daní a poplatků14, neboť ten přímo v tomto zákoně - § 73 obsahuje ustanovení týkající se daňové exekuce. V tomto případě tedy správce daně nevyužívá exekuce správní dle správního řádu. Ovšem je nutno doplnit, že v ust. § 73 odst. 3 je správci daně umožněno, aby i v případě daňové exekuce využil soudu nebo soudního exekutora a tyto případně požádal o provedení exekuce. Správce daně může tedy dle svého uvážení provádět exekuci buď přímo sám, nebo ji na jeho žádost provede soud případně soudní exekutor. Správce daně ale nikdy nepoužije při exekuci právní úpravy dle správního řádu. Oproti tomu ustanovení § 53 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších právních předpisů, podle kterého zdravotní pojišťovny o přirážkách k pojistnému, pokutách, o pravděpodobné výši pojistného a ve sporných případech ve věcech placení pojistného, penále, vracení přeplatku na pojistném a snížení záloh na pojistné rozhodují platebními výměry, které jsou vykonatelné podle předpisů o řízení ve věcech občanskoprávních, počítá tedy pouze s exekucí soudní. Autonomie těchto – jiných než civilních – řízení není dotčena tím, že jejich právní úprava zahrnuje odkazy na úpravu občanskoprávní. Jestliže např. § 73 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků stanoví, že pro výkon daňové exekuce se použije přiměřeně OSŘ, nestává se samozřejmě z daňové exekuce exekuce soudní. Vymáhající správce daně provede výkon rozhodnutí s tím, že přihlédne k úpravě jednotlivých, v daném případě přípustných, druhů výkonu rozhodnutí v OSŘ. Tak např. ve sporu o výklad § 73 odst. 6 písm. a) označeného zákona (podle něhož se daňová exekuce provádí vydáním exekučního příkazu na přikázání pohledávky na peněžní prostředky daňových dlužníků na účtech vedených u bank nebo jiné pohledávky) co do vymezení pojmu „peněžní prostředky daňových dlužníků na účtech“ se proto bude

14

Zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších právních předpisů.

32

vycházet ze zásad, vyslovených pro exekuci přikázáním pohledávky podle občanského soudního řádu.15 V exekučním řízení soudním se vykonávají i jiné tituly (než správní akty), jež vycházejí z nalézacího řízení před tuzemskými soudy. Titulem soudní exekuce může být rozhodnutí soudu cizozemského anebo rozhodnutí (nález) – ať už tuzemského nebo cizozemského – nesoudního orgánu, jmenovitě rozhodců nebo stálého rozhodčího soudu podle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, v platném znění. V obou případech platí zásada, že jsou-li splněny podmínky stanovené mezinárodní smlouvou nebo právním předpisem, soud k těmto rozhodnutím „přihlédne“, což znamená, že na jejich základě (aniž by bylo zapotřebí zvláštní deklarace jejich „uznání“) soud exekuci prostě nařídí. Konečně v exekučním řízení lze vykonat i tituly, jež nemají ani povahu rozhodnutí, jimi jsou notářské zápisy se svolením k vykonatelnosti sepsané podle § 71a až § 71c zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářského řádu), ve znění pozdějších právních předpisů, exekutorský zápis podle § 78 písm.a) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších právních předpisů. Výkon rozhodnutí lze vést i na pohledávku přihlášenou do konkursního řízení, kdy po zrušení konkursu lze pro takovouto pohledávku vést výkon rozhodnutí na úpadcovo jmění. Podmínkou je, aby taková pohledávka nebyla úpadcem výslovně popřena – viz. ust. § 45 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších právních předpisů. (Od 1.7.2007 bude tato právní úprava nahrazena zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Při soudním řízení, které je zahájeno podáním žaloby či návrhu dochází k nalézání existence či neexistence subjektivního práva neboli nároku. Mluvíme tedy, zjednodušeně řečeno, o tzv. řízení nalézacím. Oproti tomu řízení exekuční slouží k nucenému výkonu rozhodnutí, jež nebyla splněna 15

Viz. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.4.2000, sp. Zn. 21 Cdo 1774/99, uveřejněné pod

33

povinným subjektem dobrovolně, a to – kromě jiného, resp. především – těch rozhodnutí, jež byla vydána právě v nalézacím řízení. Nalézací a exekuční řízení na sebe zpravidla časově i věcně navazují (jestliže se v exekučním řízení vykonává rozhodnutí, vydané v řízení nalézacím), jsou upravena týmž kodexem, resp. v určitém rozsahu mají společnou úpravu – viz. ust. § 254 odst. 1 OSŘ a jsou podrobena témuž všeobecnému účelu, jímž je ochrana subjektivních práv. V jistém smyslu proto tvoří jednotu občanskoprávního (civilního) procesu. Při bližším pohledu je však zjevné, že tato jednota je vnitřně diferencována a zahrnuje nepřehlédnutelné odlišnosti, což způsobuje, že i některé zásady, platné v jednom řízení, nejsou přenosné do druhého a naopak. Oddělenost obou řízení zakládá již okolnost, že nalézací řízení nepřechází bez dalšího, tj automaticky, do fáze řízení exekučního, řízení exekuční je ovládáno dispoziční zásadou, a proto k jeho zahájení je nezbytný zvláštní

návrh

toho,

komu

v nalézacím

řízení

bylo

(vykonatelným

rozhodnutím) přiznáno právo, o němž tvrdí, že nebylo uspokojeno dobrovolně. Ačkoli nalézací řízení nemůže být vedeno s jiným cílem než je vydání vykonatelného rozhodnutí, a ačkoli nalézací soud je povolán k tomu, aby vykonatelnost rozhodnutí, které vydal, potvrdil, je exekuční soud oprávněn splnění této podmínky, jež spočívá v existenci vykonatelného rozhodnutí posoudit sám, a to jak z hledisek formálních, tak i materiálních. Exekuční soud tedy může, navzdory nalézacím soudem vydanému potvrzení o vykonatelnosti, samostatně posuzovat důležité okolnosti co do vykonatelnosti rozhodnutí. Exekuční soud zkoumá i to, zda rozhodnutí, které má být vykonáno, bylo povinnému řádně doručeno. Může samozřejmě dospět i k odlišnému názoru a v konečné fázi může i odepřít nařízení exekuce, pokud shledá, že rozhodnutí, které má být vykonáno, ve skutečnosti vykonatelné není. Zároveň soud přihlíží k vykonatelným exekučním titulům i z pohledu materiálního, tj. zkoumá, zda lze takovéto rozhodnutí vykonat v tom

č. 4/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

34

smyslu, zda např. uložená povinnost povinnému odpovídá možným způsobům exekuce, zda je tato povinnost v takovém rozhodnutí dostatečně určitě konkretizována apod. Ačkoli nalézací soud měl na zřeteli totéž, není vyloučeno, že soud exekuční dospěje k jinému závěru, a pro nedostatek materiální vykonatelnosti předloženého titulu návrh na nařízení výkonu takového rozhodnutí zamítne.16 Specifickým

způsobem

se

hodnocení

vztahu

nalézacího

a

exekučního řízení ukazuje při řešení otázky, zda soud výkonu rozhodnutí je oprávněn posuzovat (a vyvozovat odtud relevantní závěry) otázku, zda vykonatelné rozhodnutí bylo vydáno oprávněným orgánem, je-li jím soud. Obecně totiž platí, že při rozhodování o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je soud povolán k posouzení, zda rozhodnutí, jehož výkon je navrhován, bylo vydáno orgánem oprávněným. V tomto směru však existují dva protichůdné názory. První z nich tvrdí, že řízení o výkon rozhodnutí není přezkumnou instancí řízení nalézacího, je-li soud výkonu přesto povolán k posouzení, zda vykonávané rozhodnutí je materiálně vykonatelné, sleduje toliko vlastní hlediska výkonu, totiž ta, která se pojí s jeho faktickou proveditelností.17 Druhý názor, který zřejmě v soudní praxi převládá, klade důraz na to, že mezi řízením nalézacím a vykonávacím neexistuje natolik těsný vztah, aby byla potlačena zásada, že soud výkonu je oprávněn posuzovat i to, zda titul, byť soudní, byl vydán oprávněně, při splnění podmínky, že soudu svědčila k provedení nalézacího řízení pravomoc.18 U titulů jiných orgánů podle § 274 OŘ se uplatní to, že až do řízení o výkon rozhodnutí jsou mimo dosah soudní kontroly, potom je namístě, aby soud, má-li takový titul vykonat, byl oprávněn posoudit, zda jej vydal orgán

16

Od účinnosti novely OSŘ č. 30/2000 Sb. je takováto situace řešena ustanovením v § 29 odst. 2 písm. c) tohoto zákona, a to tak, že rozhodnutí exekučního soudu zakládá důvod žaloby pro zmatečnost.

17

Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.10.2000, sp. zn. 20 Cdo 2118/98.

18

Viz. Kurka, V., Drápal, L.:Výkon rozhodnutí, Linde Praha, a.s., 2004, str. 15-20.

35

oprávněný, stejně jako je oprávněn posuzovat, zda je formálně vykonatelný – viz. § 275 odst. 2 OSŘ. Exekuční právo, jakožto právo procesní má povahu veřejnoprávní, nejednají podle něho soukromé subjekty, kdy soud vystupuje až v roli arbitra, nýbrž primárně upravuje až postup soudu, jenž sleduje uspokojení kvalifikovaně uznaných nároků pomocí státního donucení. Není podstatné, že jde většinou o nároky soukromoprávní, ostatně nemusí tomu tak být vždy. Pro exekuční řízení je příznačné, že proti sobě stojí dvě procesní strany s protichůdným zájmem – oprávněný a povinný, což jsou rysy sporného řízení. Ve stejném duchu působí okolnost, že k jeho zahájení je třeba návrhu procesní strany, tj. se zde uplatňuje v plné míře zásada dispoziční.19 Ta část exekučního řízení, v níž se již nařízený výkon rozhodnutí fakticky provádí, se však svojí úpravou přibližuje řízení nespornému, neboť v ní soud postupuje zpravidla bez návrhů procesních stran, veden především samotným účelem exekučního řízení. Zásadou moderního exekučního řízení je i to, že předmětem exekuce není sama osoba povinného tzv. personální exekuce, nýbrž pouze exekuce na majetek povinného tzv. reálná exekuce. (Postižení samotné osoby se vyskytuje okrajově, při zvláštních druzích výkonu rozhodnutí o výchově nezletilých dětí.). Reálná exekuce má buď povahu naturální nebo peněžní. V prvním případě je určitý majetek nejen sám předmětem exekuce, ale je i konečným cílem – odebrání věci povinnému a její odevzdání oprávněnému. V druhém případě postižený majetek slouží k získání peněžního výtěžku, který je následně odevzdán oprávněnému. Nepřímo se vynucuje rozhodnutí, jež ukládá povinnému „provedení prací a výkonů“. Buď se vynucuje peněžní plnění, jež odpovídá nákladům zastupitelného jednání, které k jejich úhradě vynaložil oprávněný, anebo, jde-li o práce a výkony zastupitelně nerealizovatelné, je 19

Výjimkou z této zásady je ust. § 273a odst. 1 OSŘ, , které stanoví, že v případě, že se jedná o nezletilé dítě, které se ocitlo bez jakékoliv péče nebo jsou-li jeho život nebo příznivý vývoj vážně ohroženy nebo narušeny, musí soud zajistit jeho předání do péče určené osoby, tj. takovéto rozhodnutí musí soud bez dalšího z úřední povinnosti bezodkladně vykonat.

36

povinný k splnění povinnosti donucován peněžními pokutami, které připadají státu. Zvláštní povahu má exekuce zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech, upravená v ust. § 338b a násl. OSŘ tím, že jí vlastně není ničeho v poměrech povinného vynucováno v tom smyslu, že by provedení exekuce směřovalo k bezprostřednímu uspokojení oprávněnému přiznaného práva. Obsahem nařízení této exekuce je samotné zřízení zástavního práva na nemovitostech povinného, čímž se dociluje pouze toho, že pohledávka oprávněného je specificky zajištěna. Exekuce zde nemá funkci uhrazovací, nýbrž pouze zajišťovací. Z principů státní suverenity plyne, že donucení může být realizováno výlučně v hranicích toho kterého státu. Exekuci nařízenou českým soudem proto nelze vykonat jinde než na území České republiky, a na území České republiky nemůže být prováděna exekuce orgány cizozemskými. Jestliže ten, komu je tuzemským exekučním titulem přiznáno právo, i ten, kdo má podle něj plnit, jsou českými občany s pobytem na území České republiky, je exekuční pravomoc českého soudu obecně nepochybná, avšak obecný soud povinného (§ 252 odst. 1 OSŘ) nebude moci např. nařídit exekuci srážkami ze mzdy, kterou povinný pobírá v zahraničí, pokud pracuje v zahraničí u zahraničního zaměstnavatele. Český soud v tomto případě nemůže ukládat povinnost zahraničnímu plátci mzdy, aby srážel ze mzdy povinného. Nicméně i na území České republiky je nařízení a provedení exekuce tuzemským soudem limitováno omezeními, jež vyplývají z práva exteritoriality podle mezinárodního práva soukromého. Není-li zvláštní úpravy v mezinárodní smlouvě, uplatní se ust. § 47 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších právních předpisů. Podle něhož jsou z pravomoci českých soudů vyňaty (s výjimkami podle odstavce 3) uvedeného ustanovení) cizí státy a osoby, jež podle mezinárodních smluv nebo jiných pravidel mezinárodního práva anebo zvláštních předpisů požívají v České republice imunity.

37

To na druhé straně neznamená, že by na území České republiky nemohl být vykonán cizozemský titul, může se tak ovšem stát jen na základě rozhodnutí tuzemského soudního orgánu (rozhodnutí o nařízení exekuce), a provedení exekuce se bezvýjimečně spravuje tuzemským exekučním právem. V České republice platí zásada, že k uznání cizího rozhodnutí v majetkových věcech netřeba zvláštního výroku soudu, cizí rozhodnutí je uznáno tím, že český orgán k němu přihlédne, jako by šlo o rozhodnutí českého orgánu, což znamená, že podle něho nařídí exekuci – viz § 65 až § 67

výše

specifikovaného zákona č. 97/1963 Sb., v platném znění.20 V případě exekučního vztahu, kde jeho subjekty (jedním z nich) jsou cizinci nebo cizozemské právnické osoby, resp. cizí státy, jde o vztahy s tzv. cizím prvkem. I takový vztah může být regulován českým exekučním právem a český soud může být povolán k tomu, aby exekuci podle českého práva provedl a nařídil. Prvořadou podmínkou však je, že českému soudu svědčí k tomu pravomoc. Posouzení této otázky, jakož i dalších zvláštních podmínek nařízení exekuce, vychází primárně z mezinárodního práva soukromého, jehož prameny vedle uvedeného zákona č. 97/1963 Sb., v platném znění, jsou i mezinárodní dvoustranné a vícestranné smlouvy, které mají

před tímto

zákonem přednost, což plyne z Čl. 10 Ústavy České republiky21.

2.2

Jednotlivé druhy exekucí v České republice a jejich právní úprava S ohledem na to, co bylo právě řečeno v předcházejícím pojednání

(v části 2.1. této práce), lze v České republice vysledovat, v rámci současné platné právní úpravy, několik druhů exekučních řízení. Každé takového řízení je pak dále charakterizováno vlastní právní úpravou. Až detailnějším rozborem

20

21

Z tohoto pravidla existuje výjimka, která se týká tzv. statusových rozhodnutí, která nepředpokládají exekuci. Jedná se např. o rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech určení, resp. zjištění nebo popření otcovství, kdy jedním z účastníků řízení je český občan. Takováto rozhodnutí se uznávají jen na základě zvláštního rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky. Zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění.

38

dané problematiky, který je proveden v následujících kapitolách této práce, bude posléze patrné, že přestože se jedná o zcela odlišné právní úpravy, zahrnující vždy jen tu kterou exekuční oblast, jsou všechny postaveny na stejném základu. V právní úpravě v České republice lze tedy vymezit tyto základní druhy exekucí:


Exekuce v občanském řízení soudním, která je upravena zákonem č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších právních předpisů. V rámci této exekuce je nutné zmínit i zákon č. 120/2001 Sb., exekuční řád, na základě kterého mohou tuto občanskoprávní exekuci vykonávat i soukromé podnikatelské subjekty – soudní exekutoři.




Exekuce daňová, která je upravena zákonem č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších právních předpisů.




Exekuce správní, která je upravena zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších právních předpisů.




Exekuce trestněprávní, jedná se o exekuci v trestním řízení soudním, která je upravena zákonem č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších právních předpisů.

Exekuce občanskoprávní, exekuce daňová a exekuce správní jsou podrobně rozebrány v následujících kapitolách. K exekucí trestněprávní, která se ve své podstatě týká výkonu uložených trestů v rámci trestního řízení se v následujících kapitolách vracet nebudu. Rozbor této oblasti se spíše týká problematiky trestního práva.22 V rámci občanského práva procesního si myslím není nutné velmi podrobně tuto oblast exekuce rozebírat. Myslím si však, že je na místě, si tuto exekuci alespoň v krátkosti přiblížit. Laická veřejnost chápe trestně právní exekuci jako „tak trochu něco jiného“ než je exekuce dle ostatních výše uvedených právních úprav. Je zřejmé, že v případě, že pachatel nějakého trestného činu, pokud je

22

Podrobněji k problematice výkonu v trestním právu např. viz. Císařová, D.: Trestní právo procesní, Linde Praha, a.s., 2004, str. 706 – 777.

39

odsouzen a je mu uložen nějaký trest, musí počítat s tím, že bude tento trest také vykonán. Orgány činné v trestním řízení činí v jeho rámci různá rozhodnutí. Náležité účinnosti může ochrana společenských vztahů dosáhnout teprve výkonem vydaných rozhodnutí. Na vydání rozhodnutí navazuje proto zpravidla výkon těchto rozhodnutí. Platí, že rozhodnutí vykonává, popř. jeho výkon nařizuje orgán, který rozhodnutí učinil. Účelem vykonávacího řízení je uskutečnit obsah rozhodnutí vydaného orgány činnými v trestním řízení.23 V trestním řízení představuje vykonávací řízení poslední stadium trestního řízení.24 Vykonávací řízení upravuje trestní řád, a to pouze rámcově v tom smyslu, že upravuje např. otázky, jak výkon rozhodnutí vyvolat, kam se obrátit se žádostí o výkon apod. Podrobněji však výkon upravují následující právní předpisy: zákon č. 279/2003 Sb., v platném znění, který upravuje výkon zajištění majetku a věcí v trestním řízení. Dále zákon č. 169/1999 Sb., v platném znění, který upravuje výkon trestu odnětí svobody a zákon č. 293/1993 Sb., v platném znění, který upravuje výkon vazby. Pro výkon některých rozhodnutí je nutné použít i jednacího řádu pro okresní a krajské soudy – vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 37/1992 Sb., v platném znění. V tomto výčtu je nutné se ještě zmínit o zákonu č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, v platném znění. Posledně uvedený zákon je zákonem tzv. lex specialis. Pokud tento zákon neobsahuje zvláštní ustanovení, použije se ustanovení trestního řádu. Pro výkon trestů a ochranných opatření lze z obsahu trestního řádu stanovit některé všeobecné zásady: Základní podmínkou je, že existuje rozhodnutí soudu, jímž se ukládá trest nebo ochranné opatření. Zpravidla se jedná o rozsudek nebo, zvláště u ochranných opatření, o usnesení. Takové rozhodnutí musí být vykonatelné. Rozhodnutí je vykonatelné, jestliže je možné, aby orgán činný v trestním řízení 23

Řízení vykonávací nemusí navazovat na každé rozhodnutí. Jsou totiž i taková, která výkon nepotřebují jako např. zastavení trestního stíhání v přípravném řízení, jestliže proti obviněnému kromě výslechu nebyly podniknuty žádné jiné kroky.

24

Trestní řízení se rozkládá do pěti stádií: přípravné řízení, předběžné projednání obžaloby, hlavní líčení, odvolací řízení a vykonávací řízení.

40

jeho obsah mohl vynutit. Zde však platí, že právní moc rozhodnutí je podmínkou vykonatelnosti jen tam a potud, kde a pokud zákon přiznává oprávněnému prostředku odkladný účinek. Pokud zákon stanoví, že opravný prostředek takový účinek nemá, nebrání nedostatek právní moci vykonatelnosti rozhodnutí. Dále je v trestním řádu uvedeno, že jakmile se rozhodnutí, jímž se ukládá trest nebo ochranné opatření, stalo vykonatelným, má být hned vykonáno. Výkon trestu musí odpovídat jak co do druhu uloženého trestu, tak i co do jeho výměry přesně vydanému rozhodnutí. Z této zásady jsou v zákoně uvedeny některé výjimky – např. institut podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Výkon trestů a ochranných opatření svěřuje trestní řád soudu. K nařízení výkonu trestů nebo ochranných opatření je příslušný zásadně soud, který ve věci rozhodl v prvním stupni. Při výkonu trestů spolupracují orgány činné v trestní řízení v široké míře se zájmovými sdruženími občanů. Zákonná úprava výkonu trestů je zaměřena tak, aby umožnila pokud možno v nejširší míře výchovný účinek výkonu. Dále je nutné připomenout, že správné a zákonu odpovídající provádění výkonu trestů a ochranných opatření se zajišťuje kontrolou výkonu. Tu provádějí kontrolní orgány resortu, jehož organizační součástí jsou ty orgány, které výkon uskutečňují. Dozor nad dodržováním právních předpisů při výkonu trestu odnětí svobody provádí pověřený státní zástupce krajského státního zastupitelství, v jehož obvodu se trest vykonává. Ustanovením o tomto dozoru není ovšem dotčena povinnost Vězeňské služby v rozsahu své působnosti provádět vlastní kontrolní činnost a oprávnění příslušného ministra, případně orgánů nebo osob jím k tomu zmocněných, stanovené zvláštním zákonem, konkrétně zákonem č. 48/1997 Sb., ve znění pozdějších právních předpisů. Tento dozor nad prováděním výkonu v trestním právu doznal velké změny v roce 2005, kdy byla přijata novela č. 381/2005 Sb., která podstatně novelizuje zákon č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv, v platném znění. Tato novela s účinností od 1.1.2006, mimo jiné, zavádí systematickou kontrolu

41

Veřejného ochránce práv v zařízeních, ve kterých se provádí výkon trestů a ochranných opatření. Trestní řád obsahuje podrobnější ustanovení o výkonu:


Trestu odnětí svobody (§ 320 až § 334), resp. trestního opatření odnětí svobody (§76, § 77 z.č. 218/2003 Sb.),




Trestu obecně prospěšných prací (§ 335 až 340b),




Trestu peněžitého (§ 341 až § 344),




Trestu propadnutí majetku (§ 345 až § 349),




Trestu propadnutí věci (§ 349b),




Trestu zákazu činnosti (§ 350),




Trestu zákazu pobytu (§ 350a),




Trestu vyhoštění (§ 350b).

Z ochranných opatření upravuje trestní řád výkon:


Ochranného léčení (§351 až § 353),




Zabrání věci (§358),




Ochranná výchova – u mladistvého pachatele (zákon č. 218/2003 Sb, v platném znění).

V souvislosti s výkonem v trestním právu je na místě se zmínit o výkonu rozhodnutí, který spočívá v zajištění majetku poškozeného. V praxi byly s tímto výkonem velké problémy, neboť legislativně byla tato oblast nedostatečně upravena. Situaci vyřešil až zákon č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení, v platném znění, který nabyl účinnosti dnem 1.1.2004. Jde vlastně o podrobnou úpravu povinností při zjišťování, správě zajištěného majetku a věcí v trestním řízení. Tento zákon stanoví, že úprava provedená trestním řádem je subsidiární. Tak, jako v případě např. občanskoprávní exekuce pro cizozemský exekuční titul, existuje i v trestním právu mezinárodní prvek. Již Hugo Grotius zastával názor, že každý stát je povinen buď trestat nebo vydat (aut dedere aut punire) stíhajícímu státu jednotlivce, který se zdržuje na jeho území a který spáchal trestný čin v cizině. Tato zásada, třebaže se nestala obecnou zásadou mezinárodního obyčejového práva, je dnes vtělena do mnoha mezinárodních smluv týkajících se vydávání, jakož i do trestních zákonů řady států. Pojem

42

vydání (extradice) znamená akt spočívající v odevzdání osoby, jež je v jurisdikci státu, na jehož území se tato osoba nachází, resp. na jehož území tato osoba po spáchání trestného činu uprchla (stát dožádaný), státu příslušnému ji trestně stíhat nebo na ní vykonat trest (stát dožadující), na jehož území a v jehož jurisdikci byla tato osoba obviněna nebo pravomocně odsouzena pro trestný čin. Účelem vydání je vyloučit možnost, aby pachatel konkrétního trestného činu unikl spravedlnosti. Toto vydání do ciziny lze v České republice uskutečnit buď na základě mezinárodní smlouvy nebo bez smluvního podkladu, ale v takovém případě musí být splněny další podmínky. Jednou z těchto důležitých podmínek je i zásada vzájemnosti – tzv. reciprocity. V rámci států Evropské unie je vzájemné vydává pachatelů trestných činů řešeno Rámcovým rozhodnutím Rady ze dne 13.6.2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi jednotlivými členskými státy (2002/584/JVV). Toto Rámcové rozhodnutí má pro vydávání osob mezi členskými státy zcela mimořádný význam, neboť zásadním způsobem mění dosavadní způsob vyřizování tohoto druhu mezinárodní justiční spolupráce. Od extradice je nutné pak odlišit uznávání a výkon trestních rozsudků cizozemských soudů. V trestním právu České republiky je tato oblast upravena v trestním řádu v ust. § 384a až § 384g. Aby Česká republika uznala cizí rozsudek v trestní věci, je nutné, aby takové ustanovení obsahovala buď uzavřená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, v souladu s Čl. 10 Ústavy České republiky, nebo, aby bylo takové rozhodnutí uznáno soudem

České

republiky.

Děje

se

tak

prostřednictvím

ministerstva

spravedlnosti, které předloží rozhodnutí Nejvyššímu soudu České republiky a požádá, aby rozhodl o uznání rozhodnutí cizozemského soudu na území České republiky.25

25

Takovéto rozhodnutí je označováno jako tzv. exequatut. Na základě Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.11.1996 sp. zn. Tcnu 23/96 č. 15/96 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek naše vnitrostátní právní úprava vylučuje uznání cizího rozhodnutí v trestní věci jen podle principu vzájemnosti.

43

Toto krátké pojednání o trestněprávní exekuci považuji za dostatečné. Na tomto místě bych se ale ještě zmínila o dalším institutu, který laická veřejnost vnímá jako součást exekučního práva v České republice, který však

nesouvisí s exekucí jako s nuceným výkonem práva. Je to oblast

veřejných dražeb, které jsou prováděny na základě zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, v platném znění26. Tato právní úprava má za cíl upravit veřejné dražby dobrovolné, které jsou prováděny tzv. dražebníkem. Tento zákon se rodil velmi těžce, neboť jeho ideový záměr byl přijat již v roce 1992, ale až v roce 2000 byl tento zákon přijat. Účelem tohoto zákona je pomoc věřitelům při uplatňování jejich práv vůči dlužníkům. Zákon o veřejných dražbách zavedl do praxe institut dvojích dražeb. Dobrovolné dražby se provádí na základě návrhu dlužníka. Dražby nedobrovolné se realizují z podnětu věřitele. Je však třeba konstatovat, že na základě tohoto zákona mohou návrhy na nedobrovolnou dražbu podávat pouze ti věřitelé, jejichž pohledávka je zajištěna zástavním právem. Dražební řízení dle tohoto zákona se řídí jasnými procesními pravidly, která zajišťují rychlost jeho průběhu. Věřitelé, kteří využijí možnosti zákona o veřejných dražbách, mají velké šance na brzké vydobytí svých pohledávek. Dobrovolná dražba je dražba prováděná na návrh vlastníka nebo oprávněné osoby, která je oprávněná s majetkem hospodařit – např. likvidátor nebo správce konkursní podstaty. U dobrovolných dražeb zákon podrobně stanoví, co může být předmětem dražby – mohou to být jak věci movité, tak i věci nemovité. Tuto dobrovolnou dražbu lze provést jen na základě uzavřené písemné smlouvy s dražebníkem o provedení dražby. Pokud je dražebníkem orgán státní správy, nebo v případě, že dražebníkem je sám navrhovatel, smlouva o provedení dobrovolné dražby se neuzavírá. Tato smlouva musí obsahovat označení, že se jedná o dražbu dobrovolnou.

26

Byl již zpracován vládní návrh zákona, kterým se mění tento zákon o veřejných dražbách. Tento návrh byl např. publikován v tisku viz. např. Noviny pro Konkurs a vyrovnání, č. 4, 6, 7 / 2006.

44

Dražba nedobrovolná se provádí na návrh dražebního věřitele, jehož pohledávka je přiznána vykonatelným soudním rozhodnutím, vykonatelným rozhodčím nálezem nebo je doložena vykonatelným notářským zápisem, který obsahuje závazek, ve kterém jsou vyznačeny osoba oprávněná a povinná, právní důvod, předmět, doba plnění a jestliže osoba povinná k vykonatelnosti v notářském zápise svolila. Dle ust. § 36 odst. 3 jsou dražebními věřiteli zástavní věřitelé, věřitelé, jejichž pohledávky jsou zajištěny omezením převodu nemovitostí nebo zadržovacím právem, správce daně, správy sociálního zabezpečení a zdravotní pojišťovny provádějící veřejné zdravotní pojištění, jejichž pohledávky se uspokojují v dražbě. Dražební věřitel má svoji pohledávku vůči dlužníkovi soudem přiznanou nebo může učinit zástavní věřitel čestné prohlášení ve formě notářského zápisu, o tom, že má vůči dlužníkovi splatnou pohledávku, z níž není plněno, a která je zajištěna zástavním právem. Z uvedeného vyplývá, že ti věřitelé, kteří nemají pohledávku zajištěnou zástavním právem, nejsou zástavními věřiteli a tudíž nemohou podat návrh na provedení této nedobrovolné dražby. Zástavní věřitel musí mít exekuční titul a pohledávku zajištěnou zástavním právem. Dlužníkem se rozumí osoba, jejíž dluh je zajištěn právem na předmětu dražby. U nedobrovolné dražby zákon vymezuje jinak předmět dražby, a to do značné míry šířeji, např. lze takto dražit i podnik, věcná práva i obchodní podíl v obchodní společnosti nebo družstvu. Tuto dražbu lze opět provést jen na základě písemné smlouvy uzavřené mezi navrhovatelem a dražebníkem. Na závěr bych pouze připomněla, kdo může vykonávat funkci dražebníka. Dražebníkem se může stát osoba, které splní podmínky pro tuto činnost, které předpokládá zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, v platném znění. Žadateli je příslušným orgánem státní správy vydáno živnostenské oprávnění. Dražebníkem může být pouze fyzická osoba zapsaná do obchodního rejstříku, obchodní společnosti nebo družstva. Dražebníkem může být i orgán státní správy a územní samosprávný celek. V praxi jsou dražebníky často advokáti, případně větší přímo specializované dražební

45

společnosti. Příprava a průběh takové dražby je vlastně velice obdobná jako dražby v rámci exekuce. Ustanovení § 42 zákona o veřejných dražbách řeší i střet exekucí dle tohoto zákona. Je-li uzavřeno několik smluv o provedení nedobrovolných dražeb téhož předmětu dražby, provede se dražba na základě nejdříve účinné smlouvy. Jsou-li uzavřeny smlouvy o provedení dražby nedobrovolné i dražby dobrovolné téhož předmětu dražby, bude provedena dražba nedobrovolná, bylo-li oznámení o dražbě doručeno vlastníkovi předmětu dražby, zástavci a dlužníkovi před zahájením dražby dobrovolné.27

2.3

Exekuční titul S pojmem „exekuce“ je velice úzce spjat další pojem, a to pojem

„exekuční titul“. Exekuční titul je ústředním pojmem exekučního řízení. Nejvýstižněji lze, podle mého názoru, exekuční titul definovat jako právní akt, jež je podle zákona způsobilým podkladem pro nařízení a provedení exekuce. V praxi se setkáme s exekučním titulem především ve formě soudního rozhodnutí. Pokud bych chtěla provést výčet všech dalších možných exekučních titulů, a to v rámci všech exekučních řízení, která jsou právně definována platnou právní úpravou v České republice, bude zřejmě nejvhodnější sáhnout po výčtu, který je obsažen

v ust. § 274 OSŘ, které říká, že ustanovení

upravující výkon rozhodnutí ( § 251-§ 271 OSŘ) se s výjimkami, které jsou upraveny v ust. § 261a odst. 2 a 3 OSŘ, použijí i na výkon:


vykonatelných rozhodnutí soudů a jiných orgánů činných v trestním řízení, pokud přiznávají právo nebo postihují majetek,




vykonatelných rozhodnutí soudů ve správním soudnictví,




vykonatelných

rozhodnutí rozhodčích komisí a smírů jimi

schválených,

27

K veřejným dražbám blíže viz. např. Prudilová, M.: Veřejné dražby a exekuce, Linde Praha, a.s., 2001, str. 17-151.

46




vykonatelných rozhodnutí státních notářství a dohod jimi schválených,




notářských a exekutorských zápisů se svolením k vykonatelnosti sepsaných podle zvláštních zákonů28,




vykonatelných rozhodnutí orgánů veřejné správy včetně platebních výměrů, výkazů nedoplatků ve věcech daní a poplatků a jiných rozhodnutí, jakož i vykonatelných smírů,




vykonatelných rozhodnutí a výkazů nedoplatků ve věcech nemocenkého pojištění a sociálního zabezpečení,




rozhodnutí orgánů Evropských společenství29,




jiná vykonatelná rozhodnutí, schválené smíry a listiny, jejichž soudní výkon připouští zákon.

Předpokladem pro nařízení soudního výkonu rozhodnutí je, vedle náležitostí návrhu, existence vykonatelného rozhodnutí jako podkladu tohoto výkonu rozhodnutí, tj. listina vydaná k tomu oprávněným orgánem, která má potřebnou formu a obsah, a která ukládá určitému subjektu povinnost něco plnit.30 Požadovaný specifický způsob uložení povinnosti se spojuje se dvěma základními znaky, a to se zákonem stanoveným druhem právního aktu

a

z vlastnosti takového aktu, kterou je jeho vykonatelnost. Z hlediska formy jde typicky o listinu, a to listinu veřejnou. Exekučním titulem jsou především rozhodnutí soudů vydaná v občanskoprávním řízení, ve správním soudnictví nebo v adhezním řízení trestním jakož i rozhodnutí jiného správního orgánu, případně i rozhodnutí dalších zákonem určených subjektů – rozhodců, stálých rozhodčích soudů a

28

Zákon č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění. Zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), v platném znění.

29

Čl. 244 a 256 Smlouvy o založení Evropského společenství. Čl. 159 a 164 Smlouvy o založení Evropského společenství pro atomovou energii.

30

Ze zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18.2.1981, Cpj 159/79, uveřejněno pod č. 21/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

47

cizozemských soudů, a konečně i listiny, jež povahu rozhodnutí nemají, jestliže tak stanoví zákon. Vykonatelnost titulů je rozlišována ve dvojí rovině, a to v rovině formální a materiální. V první rovině jde o znak, který se spojuje s určením, kdy (v procesu jeho vydání) nastávají v právních vztazích účastníků řízení účinky příslušného právního aktu, tj., kdy subjekt, jemuž je jím ukládána povinnost, je povinen ji splnit. Těmito účinky se právní akt současně kvalifikuje jako způsobilý podklad pro vlastní nucenou realizaci v exekučním řízení. Určení vykonatelnosti je založeno právním předpisem, na jehož základě byl právní akt vydán. U vykonatelnosti je důležité rozlišovat, zda je rozhodnutí vykonatelné až po právní moci určitého rozhodnutí, nebo, zda je vykonatelné již poté, co uběhla lhůta k plnění, která však může uběhnout dříve než rozhodnutí nabude právní moci. Ve druhém případě pak mluvíme o rozhodnutích tzv. předběžně vykonatelných. Z právě uvedeného je zřejmé, že je nutné v případě, že podkladem pro exekuci je nějaké rozhodnutí, důkladně rozlišovat vykonatelnost (formální) od právní moci rozhodnutí. Zatímco právní moc vystihuje závaznost rozhodnutí pro účastníky řízení a další určené subjekty a opětovnou „neprojednatelnost“

takového

rozhodnutí31,

vykonatelnost

představuje

povinnost, kdy subjekt již je povinen závazek splnit. Platí zde základní poučka, na kterou někdy praxe trošičku zapomíná, že totiž pravomocné rozhodnutí ještě nemusí být vykonatelné, a naopak, že dosud nepravomocné rozhodnutí již vykonatelné být může. V praxi se velká koncentrace tzv. předběžně vykonatelných rozhodnutí objevuje především v daňovém řízení. Proto jsou mnozí daňoví dlužníci mnohdy překvapeni, že ještě nestačili podat opravný prostředek a již je na ně uvalena daňová exekuce. Je to z toho důvodu, že lhůta k plnění zde je mnohdy kratší než lhůta k podání opravného prostředku32.

31

Výjimku zde samozřejmě představuje případné použití mimořádných opravných prostředků v daném konkrétním řízení.

32

Více o daňové exekuci viz. dále v této práci, v části – „Daňová exekuce“.

48

Jestliže exekučním titulem má být jiný právní akt než rozhodnutí, musí příslušný předpis stanovit jinak formální podmínky vykonatelnosti takového exekučního titulu. Např. v případě notářského zápisu, který ukládá povinnému plnění, je takovýto zápis vykonatelný tím, že povinný tuto svoji povinnost řádně a včas nesplnil (71a a 71b odst. 1 notářského řádu33). Splnění podmínky, zda je k exekuci předložený titul (formálně) vykonatelný, soud při nařízení exekuce vždy posuzuje. Vychází z tzv. potvrzení o vykonatelnosti, jímž musí být titul opatřen, a to tím, kdo tento titul vydal. Přes tuto skutečnost je však soud oprávněn obsahovou správnost tohoto potvrzení prověřit na základě vlastního právního úsudku, resp. vlastním šetřením o rozhodných skutkových okolnostech, zpravidla z příslušného spisu. Vykonatelnost rozhodnutí je zásadně vázána na řádné doručení rozhodnutí povinnému, proto právě sem je zpravidla soustředěna pozornost exekučního soudu. Zjistí-li soud, že rozhodnutí, jehož výkon je navržen, nebylo doručeno, není oprávněn sám takové rozhodnutí povinnému doručit. Doručit lze pouze v takovém řízení, v jakém řízení je předmětné rozhodnutí vydáno.34 Soud při zkoumání, zda rozhodnutí navržené k exekuci je doručeno, postupuje přiměřeně dle ust. § 122 a násl. OSŘ. Splnění podmínky řádného doručení exekučního titulu je samozřejmě nutné posuzovat podle předpisů, na jejichž základě byl vydán, zvláště brát na zřetel zvláštní způsoby doručení, jež zakotvují zejména předpisy správní. Soud, jak bylo již výše uvedeno, sleduje u exekučních titulů jednak stránku formální a jednak stránku materiální. Oproti právě popsané podmínce formální vykonatelnosti exekučního titulu se znak materiální vykonatelnosti projevuje především v tom, aby exekučním titulem stanovená povinnost, která má být v exekuci nuceně vykonatelná, byla určena takovým způsobem, aby exekuce byla reálně proveditelná. To, zda je příslušné rozhodnutí či jiný právní akt materiálně vykonatelné, je výslednicí posouzení, zda subjekty práva a 33

Zákon č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, (notářský řád) v platném znění.

34

Viz. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.10.1998, sp. Zn. 21 Cdo 857/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, v čísle 9/1999.

49

povinnosti jsou řádně identifikovány a zda je řádně určena povinnost, kterou má povinný splnit. Musí být tedy zřejmé, kdo má komu plnit a co, případně ve vztahu k jakému předmětu (nepostačí např., aby byla uložena povinnost vydat věc, aniž by bylo zjevné, kterou), a uložená povinnost musí odpovídat těm způsobům exekuce, které jsou jako přípustné zakotveny v ust. § 258 OSŘ. Tyto všechny podmínky materiální vykonatelnosti exekučního titulu v sobě kumuluje ust. § 261 OSŘ. Materiálně nevykonatelné je např. takové rozhodnutí, jímž se ukládá povinnému zaplatit dluh, který je ale nedostatečně identifikován. Nedostatek formální či materiální vykonatelnosti je prvořadým důvodem, pro který soud návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítne. Pokud naopak je exekuční titul po formální i materiální stránce perfektní, soud na jeho základě nařídí exekuci. Obecně platí, že při rozhodování o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí je soud povolán k posouzení, zda rozhodnutí, jehož výkon je navrhován, bylo vydáno oprávněným orgánem. Podmínka, aby se jednalo o rozhodnutí k tomu oprávněného orgánu, se nepochybně váže k ustanovením § 251 a § 274 OSŘ, soud na jedné straně a jiné orgány podle § 274 OSŘ na straně druhé, jsou tedy, v tomto smyslu, orgány oprávněnými. Zjistí-li exekuční soud, že rozhodnutí vydal orgán, který nebyl oprávněn rozhodovat o otázce pojaté do rozhodnutí, návrh na nařízení exekuce zamítne. Pokud již bude exekuce nařízena, je v tomto případě nutné ji zastavit.35 S úlohou soudu před zahájením exekuce těsně souvisí jeho oprávnění, které spočívá v tom, že soud zkoumá, zda je předkládané rozhodnutí vykonatelné. Zde mluvíme o tzv. doložce vykonatelnosti, kterou musí být opatřeno předkládané rozhodnutí, které bude sloužit jako exekuční titul, tedy jako podklad pro nařízení vlastní exekuce. Doložkou vykonatelnosti může předmětné rozhodnutí opatřit pouze orgán, který dané rozhodnutí vydal. Není tedy možné, aby, prozkoumání a např. po telefonickém ověření,

doložku

50

vystavil např. přímo soud. Důraz na formální aspekt doložky vykonatelnosti je však velmi oslaben tím, že exekuční soud je oprávněn správnost této doložky vykonatelnosti přezkoumat. Do účinnosti novely občanského soudního řádu provedené zákonem č. 519/1991 Sb. (1.1.1992) mohl soud přezkoumat u titulů podle § 274 OSŘ pouze to, zda doložka vykonatelnosti byla vydána orgánem k tomu oprávněným. Podle současného právního stavu je tedy na soudu, aby doložku vykonatelnosti přezkoumal. Jednotlivé exekuční tituly bych chtěla nyní blíže specifikovat, a to dle jejich členění v závislosti na orgánu, který je vydal. Největší skupinu nepochybně v praxi tvoří exekuční tituly, které lze označit jako exekuční tituly soudní – občanskoprávní.

Jedná se o takové

exekuční tituly, které jsou vydány v občanském soudním řízení, jako jsou rozsudky, usnesení, soudem schválené smíry, platební rozkazy, směnečné resp. šekové platební rozkazy, jimiž byla někomu ve prospěch jiného uložena povinnost (dare, facere, pati, omittere). I pro soudní rozhodnutí platí, že ne všechna mohou být exekučním titulem. Je to především z toho důvodu, že v některých případech nepřichází nucený výkon v úvahu. Jedná se především o ta soudní rozhodnutí, která řeší určení práva nebo určení právního stavu. Z praxe, lze např. uvést příklad, kdy na základě soudního rozhodnutí dojde ke změně zápisu v katastru nemovitostí, kdy soudní rozhodnutí přiznalo vlastnictví k nemovitosti žalobci, kdy do doby tohoto soudního rozhodnutí byl v katastru nemovitostí jako vlastník zapsán žalovaný. Tím, že je tento zápis proveden, jeho změna, je tím vlastně proveden výkon tohoto soudního rozhodnutí. Některá soudní rozhodnutí, která se na první pohled naopak „tváří“ jako exekuční tituly nakonec nelze jako exekuční titul při exekuci použít. Jako typický příklad, se kterým se lze občas v praxi v souvislosti s exekucí setkat, může být usnesení soudu ve věci projednání dědictví, a to jak dle § 175q odst. 1 písm.c) nebo písm.d) OSŘ. Pokud byla tímto usnesením 35

mezi dědici

Tuto problematiku řeší Rozhodnutí uveřejněné pod č. 48/1957 Sbírky soudních rozhodnutí a

51

vypořádána pohledávka zůstavitele vůči třetí osobě, neznamená to, že toto usnesení obsahuje výrok o tom, že uvedený dědic je povinen plnit třetí osobě. Mnohdy jsem se setkala s praxí, zvláště v případě např. finančních úřadů nebo orgánů sociálního zabezpečení, že se přímo obracejí na dědice s výzvou na zaplacení své např. daňové pohledávky, kdy v textu výzvy uvádějí, že na základě usnesení soudu o dědictví na dědice přímo přešla povinnost k úhradě takové pohledávky, a že pokud neuhradí, bude na základě tohoto titulu provedena exekuce. Mnohé práva neznalé subjekty se takového tvrzení zaleknou a raději zaplatí.

V tomto případě však exekučním titulem je až

případné následné soudní rozhodnutí, které vyplyne ze soudního řízení, které musí subjekty v postavení věřitele žalobou zahájit. V tomto novém soudním rozhodnutí je pak již řešen vztah mezi dlužníkem a věřitelem a přímo se stanoví povinnost pro některého z dědiců k úhradě pohledávky zůstavitele. Setkávám se s tím, že v praxi si jen málokdo uvědomuje, že usnesení o dědictví řeší pouze vtahy mezi samotnými dědici, a nad tento rámec pouze vymezuje aktivní legitimaci vůči zůstavitelovu dlužníku pro případné řízení nalézací a exekuční. Nevykonávají se ani ta soudní rozhodnutí která mají ryze procesní povahu, i když je jimi ukládána povinnost, jestliže k jejímu vynucení zákon stanoví jiné prostředky. Například povinnost dostavit se k soudu vynucuje soud pořádkovými pokutami. Pokud však již soud vydá usnesení, kterým se pořádková pokuta ukládá, je již toto usnesení exekučním titulem. Pozornost si zaslouží i přípustné tituly vycházející hmotněprávně z ustanovení § 50 občanského zákoníku, jimiž se ukládá povinnost ve prospěch třetí osoby, jež není účastníkem řízení. Typickým příkladem je rozhodnutí, ve kterém se stanoví, že účastník řízení - žalovaný má povinnost uhradit náklady advokáta. Pokud však

žalovaný tyto náklady advokátovi sám dobrovolně

neuhradí, nemůže advokát na základě tohoto soudního rozhodnutí, podat sám návrh na výkon rozhodnutí. Pro advokáta takové rozhodnutí není exekučním

stanovisek.

52

titulem. V tomto případě je legitimován k podání návrhu na nařízení exekuce žalobce, pro kterého naopak toto soudní rozhodnutí exekučním titulem je. Formální vykonatelnost soudních rozhodnutí nastává v závislosti na tom, o jaké rozhodnutí jde. Základní pravidlo pro určení, zda je rozsudek vykonatelný plyne z ustanovení § 161 odst. 1 OSŘ, ze kterého vyplývá, že rozsudek je vykonatelný, jakmile uplyne lhůta k plnění, kterou v rozsudku soud stanovil. Jestliže tak soud neučinil, jakmile uplynou lhůty, zakotvené v ust. § 261a odst. 2 OSŘ. Počátkem běhu lhůt k plnění je právní moc rozsudku. To neplatí v případě rozsudků předběžně vykonatelných36, tj. těch, předběžná vykonatelnost plyne ze zákona

u kterých

nebo je založena samostatným

výrokem rozsudku, jestliže by jinak účastníku hrozilo nebezpečí těžko nahraditelné nebo značné újmy. V těchto případech soud určí lhůtu k plnění od doručení tomu, kdo má plnit. Jestliže

je

povinnost

soudu

uložena

usnesením,

stává

se

vykonatelným uplynutím lhůty k plnění, jež počíná běžet od okamžiku, kdy usnesení bylo doručeno. Je i zde na místě odvozovat vykonatelnost od doručení tomu, komu byla výrokem usnesení uložena povinnost. Nebyla-li v usnesení uložena povinnost k plnění, je usnesení vykonatelné, jakmile bylo doručeno, a není-li třeba doručovat, jakmile bylo vyhlášeno nebo vyhotoveno. Zvláštní pozornost si zaslouží ty soudní tituly, jež představují účastníky uzavřené a soudem schválené smíry (§ 67 a § 99 OSŘ). Exekučním titulem je smír jen za podmínky, že byl soudem schválen, jen tehdy totiž má – podle § 99 odst. 3 OSŘ – účinky pravomocného rozsudku. Ačkoli má schválený smír účinky pravomocného rozsudku, při úvaze o jeho formální vykonatelnosti nelze přejít okolnost, že soud smír schvaluje usnesením, které se doručuje jeho účastníkům, proto nelze pominout zásady, které vyslovuje ust. § 171 OSŘ. Tam, kde jeden z účastníků smíru bere na sebe povinnost a zavazuje se ji plnit v určité lhůtě, se toto ustanovení v plné míře uplatní jen

36

Podle § 162 odst. 1 OSŘ jsou předběžně vykonatelné především rozsudky odsuzující k plnění výživného, rozumí se všechny druhy výživného, jež jsou upraveny v části třetí zákona č. 94/1963 Sb., zákon o rodině, v platném znění.

53

tehdy, jestliže vykonatelnost spojí sami účastníci s momentem doručení usnesení, jímž soud smír schválí. V ostatních případech nastane vykonatelnost smíru uplynutím lhůty k plnění, jež poběží od toho okamžiku, který byl ve smíru jako počátek jejího běhu sjednán. Co do materiální vykonatelnosti soudních rozhodnutí platí obecně to, co již bylo v této kapitole jednou konstatováno. Materiální vykonatelnost vychází z požadavku, aby exekuce byla reálně proveditelná. V případech, kdy by jinak bylo rozhodnutí materiálně nevykonatelné, vykonatelné být přesto může, jestliže chybějící znaky materiální vykonatelnosti je možné podle § 261a odst. 2 a 3 OSŘ doplnit, resp. nahradit. K závěru, že rozhodnutí je materiálně vykonatelné, lze v některých případech dospěti z jiných souvislostí, resp. lze jej založit na i tzv. povaze věci.37 Je nutno ovšem konstatovat, že požadavek materiální vykonatelnosti je v praxi nutné uplatňovat uvážlivě, je třeba si vždy uvědomovat skutečnost, že vlastním smyslem a účelem exekučního řízení je dané rozhodnutí vykonat a nikoli naopak. Jako další skupinu exekučních titulů lze zmínit soudní rozhodnutí – trestněprávní, kterými jsou vlastně vykonatelná rozhodnutí soudů a jiných orgánů činných v trestním řízení, pokud přiznávají právo nebo postihují majetek – viz. § 274 písm.a) OSŘ. V této souvislosti je nutné si uvědomit, že ne vždy, když je uložena povinnost plnit nějakou majetkovou hodnotu v rámci trestního řízení, je možno ji vymáhat v občanském soudním řízení, jestliže trestněprocesní předpis vychází z toho, že se tato povinnost vykoná v samotném řízení trestním, v rámci příslušných procesních institutů. V občanskoprávním exekučním řízení se tedy nevykonávají rozhodnutí podle § 73a odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., ve znění pozdějších právních předpisů (trestní řád), o tom, že peněžitá záruka připadá státu, výzva k vydání věci důležité pro trestní řízení podle § 78 trestního řádu, rozhodnutí o zajištění peněžitých prostředků na účtu u banky podle § 79a trestního řádu, rozhodnutí o zajištění zaknihovaných cenných papírů podle § 79c, nebo rozhodnutí o

54

vrácení věci dle § 80a § 81 trestního řádu, protože označená ustanovení - jejich provedení, se zajišťuje jinak, a to instrumenty trestně procesními. Například podle § 341 trestního řádu platí, že jakmile se stal vykonatelným rozsudek, podle něhož je odsouzený povinen zaplatit peněžitý trest, vyzve předseda senátu odsouzeného, aby jej zaplatil do patnácti dnů, a upozorní, že jinak bude nařízen výkon náhradního trestu odnětí svobody, je zřejmé, že se s nuceným výkonem rozhodnutí nepočítá vůbec, ani v rámci trestního řízení, důsledkem toho, že odsouzený neplní dobrovolně, je jen to, že soud vydá rozhodnutí, kterým nařídí výkon trestu jiného – náhradního trestu odnětí svobody. Nejčastějším titulem, vydaným v trestním řízení, jenž se vykonává v občanském exekučním řízení je rozhodnutí učiněné v tzv. adhezním řízení, jímž soud rozhodl o nároku poškozeného na náhradu škody. Do rozsudku, jímž se rozhoduje otázka viny, soud zároveň pojme výrok o náhradě škody. Věcné podmínky, za kterých rozhodne o nároku poškozeného pozitivně, a povinnost k náhradě škody v jeho prospěch, stanoví § 228 odst. 1 trestního řádu. Soud tak učiní tehdy, nebrání-li tomu zákonná překážka, a jestliže je výše škody součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, nebyla-li v této výši dosud uhrazena. Soud musí v takovém výroku přesně označit osobu, které má být plněno a přesně stanovit i výši plnění. V adhezním řízení soud může rozhodnout i negativně, poškozenému nemusí nárok na náhradu přiznat, a to tak, že jej odkáže v souladu s ust. § 229 trestního řádu na řízení ve věcech občanskoprávních, případně na řízení před jiným příslušným orgánem. Co se týká formální a materiální stránky rozhodnutí v trestních věcech, která se vykonávají v občanskoprávním řízení, platí, že stejně jako v případě soudních občanskoprávních exekučních titulů, pokud zvláštní právní předpis, kterým zde je trestní řád, pokládá určité rozhodnutí za vykonatelné, není důvod, a není ani praktické, tuto okolnost v exekučním řízení ignorovat. Trestní řád má zvláštní úpravu vykonatelnosti, jež je obsažena v ustanovení § 37

Viz. Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M.: Občanský soudní řád, Komentář, 5. vydání. Praha,

55

139 a § 140. Podle ustanovení § 139 trestního řádu je rozsudek vykonatelný, je-li pravomocný. Podobně podle § 140 odst. 1 téhož zákona je usnesení vykonatelné tehdy, když je pravomocné. Pokud dosud nenabylo právní moci je vykonatelné tehdy, jestliže zákon proti němu sice připouští stížnost, ta ale nemá odkladný účinek. (Může jít i o opačný případ, kdy půjde o lhůtu, která má sice odkladný účinek, ale lhůta pro její podání marně uplynula.) Výrok rozsudku, jímž byla v adhézním řízení uložena povinnost zaplatit poškozenému z titulu náhrady škody určitou peněžní částku, je tedy vykonatelný v okamžiku, kdy nabyl právní moci, ačkoli v něm nebylo uvedeno, v jaké lhůtě tak má povinný učinit. Dále bych se chtěla zmínit i o exekučních titulech rozhodčích komisí. Podle ust. § 274 písm.c) OSŘ se v občanském soudním řízení vykonávají i rozhodnutí rozhodčích komisí a smíry jimi schválené. Rozhodčími komisemi jsou zde míněny komise zřízené novelou zákona č. 65/1965 Sb, zákoníku práce, ve znění pozdějších právních předpisů, provedenou zákonem č. 20/1975 Sb., jež nabyla účinnosti dnem 1.7.1975. Tyto komise zřizovala a řídila odborová organizace a měly za úkol řešit spory mezi organizací a pracovníkem o nároky z pracovního poměru. Přestože tyto komise již fakticky neexistují, jejich rozhodnutí a jimi schválené smíry rozsáhlá novela OSŘ č. 519/1991 Sb., je jako exekuční tituly v právní úpravě ponechala a tento stav trvá dodnes, i když je zřejmé, že případná nařízená exekuce dle takového exekučního titulu by pravděpodobně

skončila vznesením námitky promlčení ze strany

povinného. Jako další exekuční titul OSŘ uvádí tituly státních notářství. Jedná se v daném případě o akty bývalých státních notářství, které byly vydávány v souladu se zákonem č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státními notářstvími, ve znění pozdějších právních předpisů. Obdobně jako v případě uvedených aktů rozhodčích komisí, i akty státních notářství zůstaly nadále v současně platné právní úpravě jako podklady soudního výkonu

C.H.Beck, 2001, str. 1330.

56

rozhodnutí. Uvedený zákon byl s účinností ke dni 1.1.1993 zrušen. (V současné době tuto agendu řeší zákon 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti , ve znění pozdějších právních předpisů.) Dřívější státní notářství vykonávala i působnost na úseku tzv. notářských poplatků. Agenda těchto notářských poplatků přešla od 1.1.199338 na základě zákona č. 337/1992 Sb., o správě dní a poplatků, ve znění pozdějších právních předpisů, na místně příslušné správce daně – finanční úřady, které až donedávna zajišťovaly jejich vymáhání. Právo exekučně tyto nedoplatky vymáhat však již prekludovalo. Jejich další vymáhání není proto možné. Příslušné finanční úřady musely tyto nedoplatky tzv. odepsat pro nedobytnost, a to rozhodnutím o odpisu daňové pohledávky v souladu s ustanovením § 66 uvedeného zákona o správě daní a poplatků. Dále mohou být exekučními tituly notářské zápisy. Podle § 274 písm.e) OSŘ se ustanovení o výkonu rozhodnutí použijí též pro výkon notářských zápisů se svolením k vykonatelnosti sepsaných podle zvláštního zákona, kterým je zákon č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen notářský řád), ve znění pozdějších právních předpisů. Od 1.1.2001, tj. od účinnosti zákona č. 30/2000 Sb., který je novelou OSŘ, již OSŘ neobsahuje právní úpravu náležitostí notářského zápisu, ale tato právní úprava přešla do notářského řádu, kam patří. Jedná se o ust. § 71a až §71c. (OSŘ na tuto úpravu pak jen odkazuje.) Notářský zápis se svolením k vykonatelnosti se obsahově přibližuje smírům podle ust. § 67 a násl., respektive § 99 OSŘ. Notářským zápisem se rozumí listina sepsaná notářem, která splňuje náležitosti stanovené pro sepisování notářských zápisů notářským řádem, jež má podle § 6 notářského řádu povahu veřejné listiny. Nikoli každý notářský zápis je způsobilý být podkladem výkonu rozhodnutí, tím je jen ten notářský zápis, který splňuje jak 38

Ke dni 1.1.1993 je datován vznik samostatné České republiky. Od tohoto data rovněž začaly platit zákony, které jsou stěžejní pro fungování státu. Od tohoto data také v České republice začala platit nová daňová soustava. Zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, představoval zcela novou procesní úpravu pro oblast daní, která do té doby neexistovala.

57

všeobecné požadavky, vyslovené v ust. § 63 až § 69 notářského řádu, tak i požadavky speciální, které jsou uvedeny v ustanovení § 71a § 71b tohoto právního předpisu. Notářský zápis se svolením k vykonatelnosti

obsahuje

závazek, který vyplývá ze závazkového právního vztahu, vzniklého ať na základě smlouvy nebo jiné právní skutečnosti, nikoliv z právních vztahů jiných (např. nároků z ochrany osobnosti apod.). Praxe je taková, že notář sepíše na žádost notářský zápis o dohodě, kterou se účastník zaváže splnit pohledávku nebo jiný nárok druhého účastníka vyplývající ze závazkového vztahu, v níž svolí, aby podle tohoto zápisu byl nařízen a proveden výkon rozhodnutí, jestliže nebude povinnost řádně a včas splněna.

Dohoda účastníků může

obsahovat též různé podmínky, na jejichž splnění je případně vázáno poskytnutí plnění. Účastníky takového zápisu musí být jak oprávněný, tak i povinný, a proto nepostačí, aby zápis postihoval toliko jednostranné prohlášení jednoho z nich, a to ani samotného povinného. Notářský zápis se svolením k vykonatelnosti představuje ve své podstatě smír mezi věřitelem a dlužníkem před notářem o jejich vzájemných právech a povinnostech, pomocí kterého může věřitel vymáhat po dlužníku splnění povinnosti cestou výkonu rozhodnutí, aniž by k tomu musel mít jiný titul pro výkon rozhodnutí. Svolení k vykonatelnosti musí učinit povinný přímo v daném notářském zápise, nelze toto svolení učinit např. v jiné listině. Musí být výslovné, srozumitelné a určité.39

V praxi je nutno dbát na to, aby tyto notářské zápisy přesně

označovaly povinného i oprávněného a přesně stanovily dobu a předmět plnění, což odpovídá požadavkům jak materiální tak i formální vykonatelnosti. I když je notářský zápis se svolením k vykonatelnosti titulem pro soudní výkon rozhodnutí, není rozhodnutím a nemá ani účinky, které zákon

39

V této souvislosti je zajímavé poznamenat, jaký má vztah notářský zápis se svolením k vykonatelnosti k případnému ručiteli. Tento případ řešil Nejvyšší soud České republiky – viz. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.1.1999, sp. Zn. 21 Cdo 1481/98, ze kterého vyplývá, že pro ručitele v žádném případě není takovýto notářský zápis se svolením k vykonatelnosti exekučním titulem a to ani tehdy, když by s tímto postupem udělil ručitel souhlas přímo v daném notářském zápise.

58

s rozhodnutím spojuje. Má povahu veřejné listiny, není však vybaven účinky právní moci ani závaznosti pro účastníky a pro všechny orgány, jaké mají např. rozhodnutí soudu vydaná v občanském soudním řízení. Skutečnost, že se osoba povinná zavázala poskytnout oprávněné osobě plnění a že dohoda o tom byla uvedena

v notářském

zápise

se

svolením

k vykonatelnosti,

rovněž

nepředstavuje překážku, která by bránila projednání sporu o stejné plnění před orgánem, do jehož pravomoci náleží projednání takové věci. Pokud se povinný a oprávněný z takového zápisu nemohou na plnění dohodnout, není pro nařízení exekuce tato jejich nejistota překážkou a povinný může podat návrh na exekuci a exekuce i přes tuto skutečnost bude nařízena. Je nutné si uvědomit, že pro nařízení exekuce je pouze podstatné, zda notářský zápis obsahuje všechny stanovené náležitosti pro jeho vykonatelnost. V praxi, jak jsem zjistila jsou tyto notářské zápisy mezi spornými stranami poměrně značně oblíbené. Většinou dochází k tomu, že advokát při řešení určité kauzy nabídne stranám sporu, aby se o sporné výši např. penále, dohodly. Např. strana oprávněná nabídne snížení svého požadavku, ale na druhou stranu je pro ni výhodné, aby měla tuto dohodu uzavřenou ve formě notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, neboť poté již strana oprávněná nemusí vést spor přes nalézací řízení a může rovnou požádat o provedení exekuce. Další velmi obsáhlou skupinu exekučních titulů tvoří správní tituly. Podle ust. § 274 písm. f) OSŘ se jedná o vykonatelná rozhodnutí orgánů státní správy a územní samosprávy včetně platebních výměrů, výkazů nedoplatků ve věcech daní a poplatků, jakož i smírů schválených těmito orgány. Správní předpisy nepodávají definici, co se rozumí správním rozhodnutím. Teorie a praxe správního práva však vycházejí z toho, že správním rozhodnutím je akt vydaný správním orgánem jako výsledek správního řízení, a to s cílem autoritativně stvrdit nebo zasáhnout do právních vztahů nebo postavení účastníků správního řízení. Na tomto místě je nutné připomenout, že správní exekuční tituly lze vykonat i v jiném řízení, než pouze v exekučním soudním řízení. Zvlášť jsou

59

upravena řízení o výkon správních rozhodnutí – správní exekuce, kterou představuje zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění a dále řízení o vymáhání daňových nedoplatků, které je prezentováno zákonem č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v platném znění. To že nějaké rozhodnutí lze vykonat ve správní nebo daňové exekuci, samozřejmě neznamená, že je nelze vykonat v exekučním řízení soudním, jestliže to zakotvuje ust. § 274 OSŘ. U správních aktů je z pohledu případné exekuce nutné sledovat především to, které správní orgány jsou k vydání správního aktu příslušné, jaké správní akty mohou tyto orgány vůbec vydat, a které z těchto aktů pak mohou být podkladem exekuce. Dále je nutné sledovat vykonatelnost těchto správních aktů, resp. kdy jsou takové akty vykonatelné, případně do kdy je lze vykonat, zda jimi uložené povinnosti prekludují nebo se promlčují. Zároveň je nutné při případné exekuci sledovat, kdo vlastně je osobou oprávněnou40. Správní tituly lze vymáhat, jak již bylo uvedeno, jednak exekucí správní, některé pak lze vymáhat exekucí daňovou, (ty, které spadají pod režim zákona o správě daní a poplatků), případně je možné je vymáhat i exekucí soudní. Pro případný soudní výkon správních titulů je určující především to, zda vykonávané rozhodnutí bylo vydáno podle obecného správního předpisu (správního řádu) nebo podle zvláštního správního předpisu, ve vztahu k němuž je správní řád předpisem obecným, anebo jde o rozhodnutí ve věcech daní a plnění na roveň postavených podle zákona o správě daní a poplatků, resp. o rozhodnutí, vydané na základě předpisů vzhledem k němu zvláštních. Samozřejmou podmínkou exekuce podle správního titulu je, aby správní rozhodnutí, resp. jiný správní akt byl vykonatelný. Podmínky formální vykonatelnosti stanoví vždy příslušný správní předpis, na jehož základě bylo příslušné rozhodnutí vydáno. Jako příklad některých správních exekučních titulů lze uvést např. veškerá rozhodnutí jednotlivých obecních úřadů, a to jak v rámci tzv. samostatné , tak i v rámci přenesené působnosti, která byla vydána na základě

60

ust. § 67 a následujících správního řádu. Jedná se např. o různá rozhodnutí na úseku dopravy, rozhodnutí na úseku stavebního zákona, na úseku životního prostředí apod. Jako další významnou skupinu bych zde uvedla veškerá rozhodnutí, která jsou vydávána na základě ust. § 32 zákona o správě daní a poplatků. Jedná se především o platební výměry, kterými jsou vyměřovány jednotlivých daňovým subjektům daňové povinnosti. V souvislosti s daňovým řízením bych chtěla uvést např. i zvláštní exekuční titul, který je vydáván rovněž dle tohoto zákona, a který byl vlastně až praxí označen za exekuční titul. Mám zde nyní na mysli výzvu dle § 57, kterou správce daně zasílá daňovému ručiteli. Touto výzvou se z daňového ručitele stává daňový dlužník. Tato výzva je tedy exekučním titulem pro případnou exekuci ručitele daňového subjektu. V daném případě se tedy v rámci exekučního řízení ve vztahu k ručiteli nezkoumají formální a materiální podmínky původního rozhodnutí, kterým byla daňová povinnost stanovena daňovému dlužníkovi, ale nezbytné náležitosti musí mýt právě tato uvedená výzva. Pro správce daně to znamená, že musí hlídat, aby tato výzva měla potřebné náležitosti, aby na základě ní mohla případně být nařízena exekuce. Jako další příklady správních exekučních titulů lze uvést např. rozhodnutí celních orgánů, rozhodnutí úřadů práce, rozhodnutí orgánů státní správy lesů apod. Jako „zajímavý“ exekuční titul z teoretického hlediska se mi např. jeví bloky k ukládání pokut (blokové pokuty), které jsou uloženy v tzv. blokovém řízení podle ust. § 84 až §86 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v platném znění, které ukládají a vybírají správní orgány. Ust. § 274 písm. g) OSŘ zahrnuje mezi tituly, jež lze vykonat v soudním řízení o výkon rozhodnutí, také „rozhodnutí a výkazy nedoplatků ve věcech nemocenského pojištění a sociálního zabezpečení“. Nejdůležitějším předpisem je zde zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších právních předpisů. Orgány sociálního 40

K osobě oprávněné z exekuce

u výkonu rozhodnutí správních aktů viz. podrobněji

61

zabezpečení s rozhodovací pravomocí jsou především Česká správa sociálního zabezpečení a okresní správy sociálního zabezpečení, a ve zvláštních vztazích i Ministerstva vnitra, obrany a spravedlnosti, resp. jejich orgány. Coby vykonatelná rozhodnutí přicházejí v oblasti nemocenského pojištění v úvahu především tato rozhodnutí: rozhodnutí o uložení pokuty (§ 54) a rozhodnutí o povinnosti vrátit přeplatek na dávce (§ 68). Uvedený zákon předpokládá, že lze využít exekuce správní i exekuce soudní. Podobně v oblasti důchodového pojištění půjde zejména o rozhodnutí o povinnosti občana vrátit dávku důchodového pojištění poskytnutou neprávem nebo v nesprávné výši - § 5 písm. a), bod 2, § 90 písm. a). Jakožto podklad pro nařízení exekuce však slouží nejčastěji ta, jež vycházejí z řízení podle ust. § 104a a násl. zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a

příspěvku na státní politiku zaměstnanosti,

v platném znění. Jedná se především o různá rozhodnutí a platební výměry, kterými se stanoví částky těchto plateb a často i penále z těchto částek. Vzhledem k věcně blízkému předmětu úpravy, resp. k tomu, že upravuje nároky, jež v mnohém měly původ v předpisech dřívějšího nemocenského pojištění a sociálního zabezpečení, je přiléhavé zahrnout mezi tituly podle § 274 písm.g) OSŘ také rozhodnutí vydaná na základě zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, v platném znění.

V rámci tohoto

zákona jsou poskytovány tyto dávky státní sociální podpory: přídavek na dítě, sociální příspěvek, příspěvek na bydlení, příspěvek na dopravu, rodičovský příspěvek, zaopatřovací příspěvek, dávky pěstounské péče, porodné, pohřebné a ostatní dávky.41 Řízení dle tohoto zákona se řídí správním řádem. Mezi tituly, které naopak nelze pod ust. § 274 písm. g) OSŘ podřadit, přestože se tam nesprávně podřazují, jsou tituly vyplývající ze zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, v platném znění. Tento zákon

Kurka,V., Drápal, L.: Výkon rozhodnutí, Linde Praha, a.s., 2004, str. 132 – 164. 41

V současné době sílí tlak, aby systém těchto dávek byl zjednodušen, případně je uvažováno o návrhu, že by tyto všechny dávky případně nahradila jediná dávka, která by se pohybovala někde v částce 3.600,-- Kč. Jednotlivé politické strany však mají na tento problém různé názory. Tato věc tedy zřejmě bude ještě předmětem dalších diskusí.

62

upravuje jiné vztahy než ty, které definují výše uvedené právní předpisy jako vztahy sociálního zabezpečení (resp. nemocenského pojištění), případně státní sociální podpory. Ve výčtu ust. § 274 OSŘ jsou pod písm. h) uvedena i rozhodnutí orgánů Evropských společenství. Zvláště po 1.5.2004, kdy do Evropské unie vstoupila i Česká republika, se budou objevovat i takovéto exekuční tituly. Doposud jsem se však v literatuře s těmito tituly nesetkala, neboť se zatím jedná o poměrně čerstvou problematiku. Z výčtu ust. § 274 OSŘ ještě chybí ty exekuční tituly, které nelze podřadit pod žádnou výše uvedenou oblast, ale o kterých sám zákon říká, že se jedná o exekuční tituly. Lze je označit jako tzv. ostatní exekuční tituly. V rámci nich je nutné se zmínit zvláště o rozhodnutích cizozemských soudních orgánů, dále pak o rozhodnutích jiných subjektů než soudů, učiněná ve věcech, kde by byla v řízení o nich dána pravomoc soudů – tj. rozhodnutí rozhodců a rozhodčích soudů a dále

např. rozhodnutí příslušných orgánů zvláštních

veřejnoprávních korporací, založených na povinném členství – zejména Komor. U těchto dalších exekučních titulů platí obecně, že aby se staly podklady pro exekuci, je zapotřebí, aby tato možnost byla v zákoně připuštěna. Neplatí zde tedy automaticky, jako v případě exekučních titulů uvedených v OSŘ v ust. § 274 písm. a) až h), že jsou exekučními tituly, ale pouze zvláštní zákon je za exekuční tituly může určit. Významným příkladem rozhodnutí, jež se řadí mezi ta, jež splňují podmínku, aby jejich způsobilost být podkladem soudního výkonu stanovil zákon, jsou rozhodnutí vydaná ve věcech všeobecného zdravotního pojištění, o čemž bylo již pojednáno výše u správních titulů. V případě cizozemský správních titulů se tím míní ty právní akty (zejména rozhodnutí), jímž tuto způsobilost (být podkladem soudního výkonu rozhodnutí) přiznávají normy mezinárodního práva soukromého. Základní českou právní normou v tomto směru je zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších právních předpisů. V ust. §

63

63 tohoto zákona je řešen „uznání a výkon cizích rozhodnutí“. Cizími rozhodnutími se zde rozumí rozhodnutí justičních orgánů cizího státu, stejně jako cizí soudní smíry a cizí notářské listiny42. Zákon vyslovuje zásadu, že mají v České republice účinnost, jestliže nabyla podle potvrzení příslušného cizího orgánu právní moci a byla-li uznána českými orgány. Z tohoto zákona plyne, že způsobilost být podkladem soudního výkonu mohou jen rozhodnutí vydaná v oblasti soukromého práva. Vykonatelnost jiných rozhodnutí (např. správních orgánů ve věcech veřejného práva) by musel založit jiný právní předpis nebo mezinárodní smlouva – viz. čl. 10 Ústavy České republiky. Přednost před zákonem č. 97/1993 Sb., v platném znění, mají však mezinárodní smlouvy (dvoustranné i vícestranné)43. I v otázkách soudního výkonu cizozemských rozhodnutí tedy v prvé řadě platí ustanovení takovéto mezinárodní smlouvy, které jsou zpravidla uzavírány. V těchto smlouvách je pak podrobněji upraven výkon rozhodnutí cizozemských exekučních titulů. Když tuzemský soud nařídí exekuci na základě cizozemského exekučního titulu, musí odůvodnit, proč cizozemské rozhodnutí je způsobilé být exekučním titulem. V § 64 posledně uvedeného zákona jsou uvedeny podmínky, kdy nelze cizí rozhodnutí vykonat. Jednou z těchto podmínek je i situace, kdy není zaručena tzv. vzájemnost ze strany státu jehož rozhodnutí má být vykonáno. Zvláštní režim zakotvuje zákon č. 97/1963 Sb., pro uznání rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech určování otcovství, a to

42

Může dojít k případu, že dané rozhodnutí, které je v České republice svěřeno do pravomoci soudu, je v cizím státě vydáno správním orgánem. V tomto případě je nutné takové rozhodnutí posuzovat dle vnitřní správy daného cizího státu a uznat je jako rozhodnutí, které je možné považovat za podklad pro nařízení exekuce.

43

Z vícestranných smluv pak jde zejména o Úmluvu o uznávání a vykonatelnosti rozhodnutí o vyživovací povinnosti k dětem uzavřenou v Haagu dne 15.4.1958 (vyhláška č. 14/1958 Sb.) a o Úmluvu o uznání a výkonu rozhodnutí o vyživovací povinnosti uzavřenou v Haagu dne 2.10.1973 (vyhláška č. 132/1976 Sb. Úplný výčet těchto mezinárodních smluv obsahují přílohy č. 1 a 2 Instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 14.9.2001, č.j.: 554/2001- MO-J, uveřejněná pod č. 35 v částce 7 Sbírky instrukcí a sdělení Ministerstva spravedlnosti České republiky, ročník, 2001.

64

konkrétně v § 67 a § 68. Zde se předpokládá zvláštní řízení a rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky. Do skupiny ostatních exekučních titulů patří i tituly vydané na základě zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů. Rozhodčí řízení končí vydáním rozhodčího nálezu, jehož formu má i účastníky uzavřený smír. Písemné vyhotovení rozhodčího nálezu musí být řádně doručeno. Rozhodčí nález poté nabývá účinků pravomocného soudního rozhodnutí a je soudně vykonatelný. Ustanovení § 38 a násl. uvedeného zákona zajišťují, že ust. § 274 písm. i) OSŘ se vztahuje i na rozhodčí nálezy vydané v cizím státě, neboť formulují podmínky, kdy je lze uznat a vykonat, a to jako rozhodčí nálezy tuzemské. Zásady uznání cizích rozhodčích nálezů a podmínky jejich výkonu jsou obdobné těm, na nichž spočívá uznání a výkon cizích rozhodnutí podle zákona č. 97/1963 Sb., v platném znění, o němž bylo pojednáno výše. Uvedený zákon se použije v případě, že mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, a která je vyhlášena ve Sbírce zákonů, nestanoví něco jiného.44 Jako další tzv. ostatní exekuční tituly lze uvést např. rozhodnutí o uložení kárného opatření pokuty advokátovi nebo rozhodnutí o povinnosti soudce nahradit škodu v řízení o přestupku. Zákon č. 30/2000 Sb., který představuje obsáhlou novelu OSŘ, rozšířil výčet právních aktů, dotud uvedených v ust. § 274 písm. i) OSŘ, i o pojem „listiny“ především proto, jak vyplývá z důvodové zprávy k tomuto zákonu, aby posílil předpoklady pro výklad ustanovení § 45 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších právních předpisů,45 podle něhož na základě seznamu přihlášek lze pro zjištěnou pohledávku, kterou úpadce výslovně nepopřel, po zrušení konkursu vést výkon rozhodnutí na úpadcovo jmění. Seznam přihlášek je tedy v daném případě 44

Takovou smlouvou je Úmluva o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů, podepsaná dne 10.6.1958 a uveřejněná vyhláškou Ministerstva zahraničních věcí č. 74/1959 Sb.

45

Zákon č. 328/190 Sb., o konkursu a vyrovnání, v platném znění bude od 1.7.2007 nahrazen novým právním předpisem, kterým je zákon č. 182/2006 Sb., zákon o úpadku a způsobech jeho řešení.

65

exekučním titulem. Má povahu veřejné listiny – viz. § 134 OSŘ a jelikož není rozhodnutím, není vybaven těmi znaky jež s rozhodnutím zákon spojuje, nespojují se s ním účinky právní moci a potažmo závaznosti. Naproti tomu exekučním titulem není rozvrhové usnesení v rámci konkursního řízení.46 Další exekuční tituly začlenil do OSŘ zákon č. 151/2002 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím soudního řádu správního, účinného od 1.1.2003. Jedná se o rozhodnutí, která vycházejí ze zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění. Výkon těchto rozhodnutí předjímá tento zákon v ust. § 63. Praktické zkušenosti v tomto směru však zatím chybí a v literatuře jsem dosud na nějaký popsaný případ nenarazila.

46

Blíže k tomuto exekučnímu titulu viz. Kurka, V., Drápal, L.: Výkon rozhodnutí, Linde Praha, a.s., Praha 2004, str.166-170.

66

3.

OBČANSKOPRÁVNÍ

3.1

Nařízení výkonu rozhodnutí

EXEKUCE

Základní právní normou upravující výkon rozhodnutí v občanském právu procesním je zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen OSŘ). Dalším důležitým právním předpisem je i vyhláška Ministerstva spravedlnosti České republiky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších právních předpisů. V OSŘ je exekuční řízení zařazeno do části šesté s názvem „výkon rozhodnutí“. S účinností od 1.9.2001 je také možno s plnou účinností používat zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), v platném znění, který svěřil výkon exekuce, kromě soudu, i specifických soukromým osobám – soudním exekutorům. Než exekuci soud nařídí, případně než pověří soudního exekutora provedením exekuce, musí věcně příslušný soud zkoumat tzv. procesní podmínky, za nichž může být výkon rozhodnutí prováděn. Pokud nejsou splněny, nemůže být nucené uskutečnění práva prováděno, nebude-li tento nedostatek odstraněn.

První procesní podmínkou je podání návrhu

oprávněného na výkon rozhodnutí (§ 79 ost. 1 OSŘ). Z tohoto návrhu musí být patrno, čeho a z jakých důvodů se oprávněný domáhá a jaký hmotněprávní nárok uplatňuje. Oprávněný je povinen spolu s návrhem zaslat na soud i listiny, které dokládají skutečnosti uvedené v návrhu. Návrh na výkon rozhodnutí musí být podán na místně příslušný soud ve dvojím vyhotovení, aby alespoň jedno vyhotovení mohlo být založeno do spisu. Za návrh na nařízení výkonu rozhodnutí se vybírá soudní poplatek podle § 1 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších právních předpisů. Jde o jakýsi poplatek za řízení. Podle tohoto sazebníku činí poplatek a) je-li vymáháno peněžité plnění do výše 15.000,-Kč včetně 300,-- Kč, b) je-li vymáháno peněžité plnění v částce vyšší než 15.000,-- Kč 2 % z této částky nejvýše 50.000,-- Kč , c) v ostatních případech

67

částka 1.000,-- Kč. Za návrhy na druhé a další řízení výkonu rozhodnutí na základě téhož vykonatelného rozhodnutí proti témuž účastníkovu se platí polovina příslušných poplatků, ne však méně než 300,-- Kč. V některých případech jsou však tato řízení ze zákona od soudního poplatku osvobozena. Další podmínkou zahájení řízení je, zda je dána pravomoc určitého soudu (§ 7 OSŘ), splnění podmínky, aby soudnímu řízení nemuselo předcházet řízení před jiným orgánem (tzv. dělená pravomoc - § 8 OSŘ) a podmínky, aby projednání věci před soudem nebránila rozhodčí smlouva ( § 106 OSŘ). Dále je nutné se zabývat příslušností daného soudu, a to jak místní, věcnou, tak i funkční (§84 a násl., § 9, 10, 10a OSŘ). Pro nařízení výkonu rozhodnutí je rovněž důležitá otázka, zda je účastník způsobilý být účastníkem tohoto řízení (§ 19 OSŘ), dále procesní způsobilost účastníků (§ 20 odst. 1 OSŘ), způsobilost být zástupcem a oprávnění k zastupování (§ 22 až 29 OSŘ). Dále musí soud zkoumat, zda

nařízení výkonu rozhodnutí nebrání nedostatek

překážky zahájeného řízení podle § 83 OSŘ a nedostatek překážky věci rozsouzené ve smyslu § 159a odst. 5 OSŘ. Domnívám se, že podrobnější rozbor těchto procesních podmínek není vzhledem k rozsahu této práce nutný. Samozřejmě pro nařízení exekuce je velice důležité, zda existuje exekuční titul a je nutné stanovit, zda lze skutečně na základě tohoto exekučního titulu exekuci nařídit. Exekuční titul byl již podrobně rozebrán v této práci, a to konkrétně v kapitole 2., v části 2.3, která je nazvána: Exekuční titul.

3.2

Zastavení, odklad a ukončení exekuce Již nařízenou exekuci lze i zastavit. K zastavení exekuce může dojít

po nařízení výkonu rozhodnutí nebo i před jeho provedením, nastanou-li nebo vyjdou najevo v průběhu exekuce skutečnosti, pro které nelze v zahájeném postupu pokračovat. Jde o uplatnění zásady ochrany účastníků řízení, zejména povinného. Zastavení exekuce se tak odlišuje od zastavení řízení o výkon rozhodnutí, k němuž dochází v počáteční fázi řízení, to je před nařízením

68

výkonu rozhodnutí, překáží-li věcnému rozhodnutí neodstranitelné překážky procesního rázu. Zastavením se neruší jím vykonávané rozhodnutí – exekuční titul, a zpravidla se neruší ani již vydaná další rozhodnutí v dosavadním průběhu exekuce. Zastavení výkonu rozhodnutí má ten význam, že v dalším provádění výkonu rozhodnutí se okamžikem vydání usnesení o zastavení výkonu rozhodnutí (§ 171 odst. 2 OSŘ) nepokračuje. Usnesení o zastavení exekuce je vykonatelné ihned. Jednotlivé důvody zastavení výkonu rozhodnutí taxativně uvádí § 268 odst. 1 písm. a) až h) OSŘ. Jsou to tyto důvody:


výkon rozhodnutí byl nařízen, ačkoli se rozhodnutí dosud nestalo vykonatelným,




rozhodnutí, které je podkladem výkonu, bylo po nařízení výkonu zrušeno nebo se stalo neúčinným,




zastavení výkonu rozhodnutí navrhl ten, kdo navrhl jeho nařízení,




výkon rozhodnutí postihuje věci, které jsou z něho podle ust. § 321 a 322 vyloučeny,




průběh výkonu rozhodnutí ukazuje, že výtěžek, kterého jím bude dosaženo, nepostačí ani ke krytí jeho nákladů,




bylo pravomocně rozhodnuto, že výkon rozhodnutí postihuje věc, k níž má někdo jiný právo nepřipouštějící

výkon

rozhodnutí (§ 267 0SŘ),


po vydání rozhodnutí zaniklo právo jím přiznané. Bylo-li právo přiznáno rozsudkem pro zmeškání, bude výkon rozhodnutí zastaven i tehdy, jestliže právo zaniklo před vydáním tohoto rozsudku,




výkon rozhodnutí je nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat.

Jedná-li soud o zastavení výkonu rozhodnutí na základě návrhu, musí o něm vždy rozhodnout kladně nebo záporně.

69

Na druhé straně, proti zastavení exekuce, existuje i možnost jejího odložení – odklad exekuce, kdy v případě odkladu exekuce47 dává zákon soudu možnost se za určitých okolností odchýlit od obvyklého průběhu exekuce, a to na návrh účastníků řízení, ale i bez návrhu (§ 266 OSŘ). Po dobu odkladu exekuce soud nepokračuje v jejím provádění, soud neprovádí žádné úkony, které by vedly k donucení povinného subjektu. Doba, na kterou se výkon rozhodnutí odkládá, může být dána pevným datem nebo i jiným způsobem, z něhož je patrná doba odkladu. Odklad může být prodloužen, nebo může být nařízeno pokračování v exekuci, pokud se změnily poměry, za nichž bylo vydáno rozhodnutí o odkladu. O pokračování ve výkonu rozhodnutí musí být vydáno rozhodnutí vždy, i když byl odklad časově ohraničen, proti němuž není přípustné odvolání (§ 202 odst. 1 a) OSŘ). Rozhodování o odkladu předpokládá, že výkon rozhodnutí již byl nařízen, jinak by nebylo co odkládat. Důvody odkladu mohou mít jednak charakter sociální, jednak se může jednat o okolnosti, které činí exekuci nepřípustnou. Samotné podání návrhu na odklad exekuce nemá odkladné účinky na provádění exekuce. Exekuce je ukončena tehdy, jestliže došlo ke splnění povinnosti ze strany povinného subjektu, nebo v případě, že byl výkon exekuce zastaven nebo tím způsobem, že nastala tzv. marnost nebo neúčinnost nařízení výkonu rozhodnutí. Marnost nařízení exekuce je patrná např. tehdy, kdy je plátci mzdy zaslán exekuční příkaz na srážku ze mzdy, ale povinný již není v pracovním poměru u tohoto plátce mzdy. Dalším příkladem je např., že je vydán exekuční příkaz na prodej movité věci, ale tuto se nepodaří nalézt. Rovněž může jít o případ, kdy se zabavenou movitou věc nepodaří v dražbě prodat, oprávněný ji odepře převzít na úhradu své vymáhané pohledávky, a tato movitá věc musí být následně vrácena povinnému.

47

Od uvedeného pojmu „odklad exekuce“ je nutno odlišit odklad vykonatelnosti rozhodnutí – viz ust. § 235c, § 243 OSŘ.

70

3.3

Přehled jednotlivých způsobů občanskoprávní exekuce Ustanovení § 258 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,

v platném znění (OSŘ) zásadně kategorizuje dvojí způsoby výkonu rozhodnutí, a to jednak ty, které požadují zaplacení peněžité částky a jednak ty, které ukládají jinou povinnost. V OSŘ jsou tedy v ust. § 258 odst. 1 upraveny následující způsoby exekucí na peněžité plnění:


srážky ze mzdy (upravují ust. § 276 - § 302),




přikázání pohledávky (upravují ust. § 303 - § 320a),




příkaz k výplatě z účtu u peněžního ústavu (upravují ust. 320b – 320h)




prodej movitých věcí a nemovitostí (upravují ust. § 321 - § 338a),




zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech (upravují ust. § 338b – 338e) a




prodej podniku (upravují ust. § 338f – 338zq).

V OSŘ jsou dále v ust. § 258 odst. 2 upraveny tyto způsoby exekuce na nepeněžité plnění, které se řídí povahou uložené povinnosti. Jedná se tedy o tyto způsoby:


vyklizení (upravují ust. § 340 – 344),




odebrání věci (upravují ust. § 345 – 347),




rozdělení společné věci (upravují ust. § 348 – 349),




provedení prací a výkonů (upravují ust. § 350 – 351a).

Ust. § 258 odst. 3 dále hovoří o tzv. prodeji zástavy, kdy z uvedené právní úpravy vyplývá, že výkon rozhodnutí prodejem zástavy lze pro zajištěnou pohledávku provést prodejem zastavených movitých a nemovitých věcí, věcí hromadných, souborů věcí a bytů nebo nebytových prostorů ve vlastnictví podle zvláštního zákona, přikázáním zastavené peněžité pohledávky a postižením zastavených jiných majetkových práv. OSŘ s § 257 pak stanoví, že tento výčet možných způsobů exekuce je taxativní. Jiný způsob exekuce nelze provést.

71

V případě, že se oprávněný dostane u vymáhání své pohledávky až do fáze exekuce, je otázkou, jakým konkrétním způsobem má být ta či ona povinnost podle exekučního titulu reálně vymáhána, resp. jaký způsob má oprávněný navrhnout, případně jaké důsledky plynou z toho, že oprávněný navrhl způsob výkonu rozhodnutí nesprávný či nevhodný, anebo jej případně nenavrhl vůbec. Na tomto místě bych chtěla zmínit i další možnosti, které zná OSŘ, které mohou být vlastní exekuci výrazně nápomocny. Mám v tuto chvíli na mysli tzv. prohlášení o majetku, které zná ust. § 260a OSŘ. Zákon zde říká, že ten, kdo má vykonatelným rozhodnutím přiznanou peněžitou pohledávku, může soudu před podáním návrhu na výkon rozhodnutí navrhnout, aby předvolal povinného a vyzval ho k prohlášení o majetku. Ačkoli ve smyslu ust. 59 OSŘ ve znění platném do 1.1.2001, platilo, že – kromě výše popsaných působení – mohl soud k návrhu oprávněného (před podáním návrhu na nařízení exekuce nebo při jeho podání) vyzvat povinného k „prohlášení o svém majetku“, a ačkoli již od 1.1.1998 (účinnosti zákona č. 153/1997 Sb.) obsahuje zákon č. 140/1991 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších právních předpisů, coby jednu z alternativ skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 jednání spočívající v tom, že fyzická osoba odmítne splnit zákonnou povinnost učinit prohlášení o svém

majetku nebo o majetku

právnické osoby, za kterou je oprávněna jednat, nebo v takovém prohlášení uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje, stal se institut „prohlášení o majetku“ (dříve „vyjevovací přísaha“) efektivním nástrojem exekučního práva až od 1.1.2001, kdy nabyl účinnosti zákon č. 30/2000 Sb. Tento institut slouží oprávněnému, k získání velmi důležitých informací pro následnou exekuci. Na základě těchto informací pak může oprávněný vhodněji zvolit způsob exekuce. Návrh na prohlášení o majetku je vhodné podat před návrhem na nařízení exekuce. Soudní praxe stojí na stanovisku, že za tento návrh se soudní poplatek nevybírá. Samozřejmě je nutné připomenout, že ještě před vlastní exekucí je vhodné si svoje pohledávky právně ošetřit, a to tak, aby jejich případné

72

vymáhání bylo snažší a více dostupné. Jako takový nejdůležitější zajišťovací prostředek je považováno zástavní právo, a to , jak k věci movité, tak i k věci nemovité. Tohoto zajištění hojně využívají např. poskytovatelé hypoték, správci daní i peněžní ústavy. V některých dalších řízeních – např. v daňovém řízení, je zase na místě v některých případech použít tzv. zajišťovací příkaz. Důležitá je i volba způsobu uzavírání příslušných smluv, na základě kterých se např. poskytují finanční prostředky. Běžné smlouvy např. o půjčce jsou již dnes nahrazovány notářskými zápisy nebo exekutorskými zápisy se svolením k vykonatelnosti. Základní myšlenkou pro budoucího oprávněného je, aby si svoji pohledávku řádně, v mezích platného právního řádu, zajistil, a to nejlépe tak, že případné vymáhání takové pohledávky bude rychlé a hlavně úspěšné.48

3.4

Srážky ze mzdy K vymožení peněžitých plnění jsou v podstatě k dispozici dva

možné režimy, a to jednak postižení zpeněžitelného majetku povinného a z výnosu jeho zpeněžení uspokojit peněžitou pohledávku oprávněného anebo postihnout nárok povinného na peněžité plnění proti třetí osobě tak, že to, co třetí osoba měla plnit povinnému, bude povinna plnit oprávněnému. Právě tento druhý případ představují srážky ze mzdy, které jsou upraveny v § 276 a násl. OSŘ. Výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy ve své podstatě je zvláštním typem výkonu rozhodnutí na přikázání pohledávky. (Vzor Usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy je uveden jako Příloha č. 1 této práce.) V odborné literatuře, která se zabývá výkony rozhodnutí, je tento způsob exekuce označován jako nejběžnější a nejrozšířenější. Myslím, že toto tvrzení tak docela dnes již neplatí, neboť vlivem soukromého podnikání nejsou mnozí

48

Myslím, že jako zářivý příklad může sloužit běžná „půjčka“ ze stavebního spoření, kterou peněžní ústavy poskytují ve velké míře. Ze své praxe vím, že takovéto smlouvy jsou velmi dobře po právní stránce zajištěny. Mnozí klienti se však o tomto znamenitém zajištění dozvědí a zcela ho pochopí až ve chvíli, kdy mají problémy se splácením, kdy, aniž by proběhlo jakékoliv řízení, se v jejich „předsíni“ objeví exekutor. Je třeba však zmínit i druhou stranu mince, a to tu, že v případě, že povinný skutečně tzv. „nic nemá“ ani exekutor vymožení pohledávky nezajistí.

73

dlužníci v takovém pracovním či obdobném poměru, aby bylo možné vůbec o tomto způsobu exekuce uvažovat. Na druhou stranu určitě i dnes platí, že v případě, že dlužník je v trvalém pracovním poměru a je zjištěn plátce jeho mzdy, není zase tak velký problém takovou exekuci proti němu vést, a to i s dobrými výsledky. Jak je uvedeno již v názvu tohoto způsobu exekuce je touto exekucí postihována mzda. Kromě mzdy se ale tento způsob výkonu rozhodnutí vztahuje i na další příjmy, které jsou uvedeny v ust. § 299 OSŘ. Jedná se o tyto příjmy: srážky z platu, z pracovní odměny členů družstev, z příjmů, které povinnému nahrazují odměnu za práci, zejména z důchodu, nemocenského, peněžité pomoci v mateřství, stipendia, náhrady ucházejícího výdělku, náhrady poskytované za výkon společenských funkcí, z podpory v nezaměstnanosti. Toto zákonné ustanovení bude s účinností od 1.1.2007 zcela novelizováno. Především budou přesněji vymezeny i další příjmy, ze kterých budou moci být srážky prováděny. Jedná se především o příjmy, které předpokládá právní úprava prezentovaná zákonem č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění a zákonem č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců. V textu uvedeného § 299 OSŘ se proto objevují nové pojmy jako je: ošetřovné, vyrovnávací příspěvek v těhotenství a mateřství, peněžitá pomoc v mateřství, úrazový příplatek, úrazové vyrovnání, úrazová renta atd. Nově bude v odst. 2 toto zákonné ustanovení od 1.1.2007 zakotveno, že ohledně dávek státní sociální podpory, které nejsou vypláceny jednorázově, nebude možné použití exekuce přikázáním pohledávky. V tomto bodu totiž v praxi přetrvávají problémy, neboť v případě exekuce těchto dávek právě pomocí exekuce na přikázání pohledávky nebylo zajištěno, aby subjektu zbyla tzv. exekučně nepostižitená částka, což mohlo u některých subjektů vést k tomu, že se ocitly zcela bez finančních prostředků. Tento stav není žádoucí a v právním státě ani není možné, aby byla takto exekuce vedena. Dnem, kdy je plátci mzdy povinného doručeno nařízení výkonu rozhodnutí, ztrácí povinný právo na vyplacení té části mzdy, která odpovídá zákonem stanovené výši srážek, jakmile nabude nařízení výkonu rozhodnutí

74

právní moci, je plátce mzdy (poté, co byl o tom soudem vyrozuměn) povinen vyplácet částky sražené ze mzdy povinného oprávněnému. Těžiště faktického provádění této exekuce spočívá v osobě plátce mzdy. Ten je povinen čekat, až nařízení exekuce nabude právní moci a poté je povinen zaslat soudu takovou finanční částku ze mzdy povinného, kterou sám musí vypočítat, a to tak, aby povinnému zůstala k vyplacení ze zákona stanovená tzv. nesrazitelná částka, kterou povinnému nelze srazit, neboť by tím byla ohrožena jeho výživa. Ohledně výpočtu této nesrazitelné částky platí, že na základě § 1 vládního nařízení č. 63/1998 Sb., činí tato nesrazitelná částka 62 % částky životního minima jednotlivce na osobu povinného a po 25 % částky životního minima jednotlivce na každou osobu, které je povinen poskytovat výživné. (Na manžela povinného se započítává 25 % částky životního minima jednotlivce, i když má samostatný příjem, na dítě, jež manželé společně vyživují, se započítává 25 % částky životního minima jednotlivce každému manželovi zvlášť, jsou-li srážky prováděny ze mzdy obou manželů, 25 % částky životního minima jednotlivce se započítává na každého z těch, v jejichž prospěch byl nařízen výkon rozhodnutí pro pohledávky výživného, jestliže

výkon

rozhodnutí dosud trvá.) Za částku životního minima jednotlivce se pro účely tohoto nařízení považuje (§ 3) součet částky potřebné k zajištění výživy a ostatních základních potřeb občana a částky potřebné k zajištění nezbytných nákladů na domácnost stanovených zvláštním předpisem, kterým je v daném případě zákon č. 463/1991 Sb., o životním minimu, ve znění pozdějších právních předpisů. Postup při dalším výpočtu srážek ze mzdy je takový, že z čisté mzdy po odečtení základní nesrazitelné částky (§ 278 OSŘ) a po zokrouhlení směrem dolů na částku dělitelnou třemi, se vytvoří třetiny, třetí třetina není rovněž srážkami postižitelná, a srážky se provádějí jen z první třetiny, případně i z druhé třetiny, jde-li o vymožení tzv. přednostních pohledávek – viz. ust. § 279 odst. 1,2 OSŘ. Platí zde však i to, že pokud čistá mzda po odečtení základní nesrazitelné částky přesahuje částku, která odpovídá 150 % částky životního

75

minima jednotlivce, pak rozdíl nad tuto výši podléhá srážkám bez omezení a přiřazuje se k první třetině.49 Při uspokojování pohledávek

platí to, že se rozdělují na tzv.

pohledávky přednostní a pohledávky ostatní. Pohledávky přednostní se nejprve uspokojují z druhé třetiny, nestačí-li však tato druhá třetina, uspokojí se i z třetiny první.50 V případě, že je zároveň uspokojováno ze mzdy více pohledávek, jsou tyto pohledávky uspokojovány

dle svého pořadí, tudíž

přednost má pohledávka, která je doručena plátci mzdy jako první, a to bez ohledu na to, že např. další pohledávka je pohledávkou přednostní. Výjimku tvoří pouze pohledávky výživného, kdy právní úprava je nastavena tak, aby toto výživné bylo uhrazováno přednostně, což je pochopitelné. V ustanovení § 279 odst. 2 OSŘ jsou kromě výživného taxativně uvedeny i tyto další přednostní pohledávky: náhrada škody způsobená poškozenému ublížením na zdraví, náhrada škody způsobená úmyslným trestním činem, pohledávky daní a poplatků, pohledávky náhrady přeplatků na dávkách nemocenského pojištění, důchodového pojištění a důchodového zabezpečení, pohledávky pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pohledávky pojistného na veřejné zdravotní pojištění, pohledávky náhrady za příspěvek na výživu dítěte a příspěvek na úhradu potřeb dítěte svěřeného do pěstounské péče. Pokud se povinný domnívá, že je mu srážka ze mzdy plátcem mzdy chybně vypočtena, a srážky ze mzdy jsou tudíž prováděny v nepřesné – zpravila vyšší výši, může se povinný bránit soudní cestou, a to podáním žaloby dle § 80 písm.b) OSŘ. 49

Přiřazení k první třetině se dovozuje z toho, že ustanovení § 2 vládního nařízení č. 63/1998 Sb., odkazuje na ustanovení § 279 odst. 1, větu první OSŘ, jež upravuje srážky právě v první třetině. V praxi to tedy znamená, že v případě dvou povinných, jejichž příjmy jsou odlišné (např. výrazně překračující uvedených 150 %) se může stát, že pro stejně vysokou pohledávku jsou vypočteny zcela odlišné výše srážek ze mzdy. Povinný s vyšší příjmem bude mít stanoveny srážky vyšší.

50

Ustanovení § 279 odst. 2 OSŘ bude od 1.1.2007 a dále od 1.1.2008 novelizováno. Cílem této novelizace je podrobnější a přesnější vymezení přednostních pohledávek. Rovněž bude částečně od 1.1.2007 novelizován odst. 3 tohoto zákonného ustanovení, který se týká postupu při výpočtu srážek.

76

Někdy se však může i oprávněný domnívat, že plátce mzdy naopak sráží částky nižší. Oprávněný má možnost proti plátci mzdy uplatnit u soudu právo na vyplacení částek, které měly být ze mzdy povinného sraženy (§292 OSŘ). Výhodou tohoto způsobu exekuce je, že se vztahuje i na částky, které jsou poskytovány povinnému opakovaně. Nemusí se tedy opakovaně nařizovat výkon rozhodnutí, neboť lze takto postihnout i částky mzdy, které se stanou splatné teprve v budoucnu. Tento výkon rozhodnutí je zároveň právně koncipován jako kontinuální, není závislý na tom, zda došlo ke změně plátce mzdy. Tento nařízený výkon rozhodnutí se vztahuje i na dalšího plátce mzdy – viz. ust. § 293 odst. 1 OSŘ. (V praxi jde o případ, kdy povinný změní zaměstnavatele, tj. najde si jinou práci.) Není nutné nařizovat nový výkon rozhodnutí. Dalšímu plátci mzdy je však nutné sdělit výši, jakou je třeba ještě uhradit. U tohoto nového plátce mzdy dochází i k zachování pořadí uspokojování pohledávek. (Příklady z praxe nasvědčují tomu, že někdy nejsou srážky ze mzdy, zvláště u povinných, na jejichž mzdu je nařízeno hned několik výkonů rozhodnutí, prováděny zcela v souladu se zákonem. Domnívám se, že plátci mzdy nejsou příliš kontrolováni. Kontrolní mechanizmy nejsou nastaveny dostatečně a sami zaměstnanci se někdy neumějí vůči nesprávným srážkám ohradit.) Tento výkon rozhodnutí je vhodné využívat především při vymáhání nižších pohledávek, kde by naopak nevhodným byl výkon prodejem movitých věcí nebo nemovitostí, anebo kde není jiný postižitelný majetek. Jeho výhodou je jeho technická i organizační jednoduchost. Nezřídka je kombinován s výkonem rozhodnutí prodejem movitých věcí.

3.5

Přikázání pohledávky Podle hlavy třetí části šesté OSŘ s názvem „přikázání

pohledávky“ se postupuje, má-li být výkonem rozhodnutí postižena jiná pohledávka než nárok povinného na mzdu, plat nebo jiné příjmy uvedené v ust.

77

§ 299 OSŘ a než jsou práva povinného ze smluv o vkladech. Z hlediska způsobu postižení jednotlivých pohledávek se rozlišuje:


přikázání pohledávky povinného z účtu u peněžního ústavu a




přikázání

jiné

peněžité

pohledávky

a

přikázání

jiných

majetkových práv. Výkonem rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu lze postihnout pohledávku, kterou má povinný z běžného, vkladového nebo jiného účtu, vedeného v jakékoliv měně, vůči peněžnímu ústavu působícímu v České republice. (Vzor Usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním peněžité pohledávky u peněžního ústavu je uveden jako Příloha č. 2 této práce.) Na tomto místě je nutné si připomenout, jak je přesně v zákoně definován peněžní ústav. Peněžním ústavem se rozumějí subjekty stanovené v § 1 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších právních předpisů. Tento zákon banky dále v § 36 definuje jako právnické osoby se sídlem v ČR a založené jako akciová společnost nebo státní peněžní ústav. Jejich činnost lze ve zkratce definovat jako přijímání vkladů od veřejnosti a poskytování úvěrů. K této své činnosti musí mít uděleno povolení působit jako banka. Seznam bank vede Česká národní banka. Při tomto typu exekuce jde ve své podstatě o exekuci pohledávky.51 Pohledávka jako taková vzniká obecně, v souladu s ustanovením § 488 a násl. občanského zákoníku, při dvoustranném závazkovém právním vztahu, v němž na jedné straně věřiteli vzniká právo na plnění (pohledávka) a na druhé straně má dlužník dluh (závazek), který musí plnit. Oprávnění věřitele je vybaveno nárokem, získat použití státního donucení.

případně plnění za

Podstatou exekuce na přikázání pohledávky je

postižení pohledávky, kterou má povinný vůči třetí osobě. Jedná se o peněžitý nárok povinného vůči jeho dlužníkovi, který je jiného druhu než nárok na mzdu nebo jiné obdobné příjmy. Dlužník povinného je označován jako - tzv. p o d d l u ž n í k . Nařízením výkonu rozhodnutí je pak umožněno oprávněnému, aby do značné míry vstoupil do věřitelských oprávnění povinného, aniž by šlo

78

o postoupení pohledávky dle § 524 občanského zákoníku a požadoval plnění přímo od poddlužníka. Exekuční příkaz je rozhodnutím, které obsahuje dvě složky:


arrestatorium: zákaz daný poddlužníkovi, aby plnil z obchodně právního vztahu, který mezi ním a dlužníkem existuje ( banka klient),




inhibitorium: zákaz daný dlužníkovi, aby se svou takto postiženou pohledávkou jakkoliv nakládal. Dnem doručení exekučního příkazu bance (poddlužníkovi) je pohledávka dlužníka zabavena a dlužník ztrácí právo na její vyplacení i dispozice s ní.

Uvedeným přikázáním pohledávky povinného z účtu vzniká oprávněnému tzv. úkojné právo, které způsobuje, že povinný nemůže až do výše vymáhané pohledávky s příslušenstvím nakládat s prostředky vloženými na účet, a které oprávněnému umožňuje, aby se z prostředků vložených na účet uspokojil, popřípadě, aby se vlastním jménem domáhal vůči peněžnímu ústavu uspokojení své pohledávky postupem podle § 311 OSŘ. Usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu soud doručí oprávněnému, povinnému a peněžnímu ústavu. Doručení peněžnímu ústavu se musí stát do jeho vlastních rukou. Ust. § 304 odst. 2 věty třetí OSŘ uvádí, že povinnému nesmí být usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí doručeno dříve než peněžnímu ústavu. Uvedený postup se předepisuje se záměrem, aby se povinný dozvěděl o nařízení výkonu rozhodnutí až poté, co již nastaly účinky arrestatoria (§ 304 odst. 1 OSŘ) a inhibitoria (§ 304 odst. 3 OSŘ), které se odvíjí od doručení usnesení peněžnímu ústavu, a aby se tak zabránilo povinnému vybrat peněžní prostředky z účtu nebo s nimi naložit tak, aby tím znemožnil uspokojení oprávněného. V praxi tedy výkon rozhodnutí probíhá tak, že soud na základě návrhu na výkon tohoto způsobu rozhodnutí, v případě, že návrh obsahuje 51

Podrobněji viz. Wintrová, A.: Přikázání pohledávky z účtu u peněžního ústavu, Právní

79

všechny potřebné údaje pro nařízení výkonu rozhodnutí, tento výkon rozhodnutí nařídí. Výkon rozhodnutí lze nařídit jen v takovém rozsahu, v jakém se ho oprávněný, v rámci daném vykonatelným rozhodnutím nebo jiným exekučním titulem, domáhá

(v jakém povinný podle tvrzení

oprávněného nesplnil exekučním titulem uloženou povinnost). Okolnost, zda povinný uloženou povinnost splnil, popř. v jakém rozsahu, soud při nařízení výkonu rozhodnutí nezkoumá, vychází v tomto směru z tvrzení oprávněného. Soud se nezabývá ani tím, zda povinný má u označeného peněžního ústavu skutečně účet, zda účet byl správně označen nebo zda označený účet opravdu patří povinnému. I v tomto směru vychází při rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí z tvrzení oprávněného. Nabude-li usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu právní moci, soud o tom vyrozumí peněžní ústav i oprávněného. Soud je povinen přistoupit k doručení vyrozumění ihned poté, co má doloženo, že usnesení nabylo právní moci. Novela OSŘ č. 238/1995 Sb. novelizovala i ust. § 309 a od 1.1.1996 platí, že banky jsou povinny v případě, že na účtu daňového dlužníka není potřebná částka, sledovat jeho účet maximálně po dobu šesti měsíců od právní moci exekučního příkazu.52

Pokud ani za šest měsíců nedojdou na účet

potřebné peněžní prostředky, odepíše banka v den, kdy lhůta uplynula, zadrženou částku a zašle ji jako částečnou úhradu vymáhané pohledávky na účet soudu.53 Tím výkon rozhodnutí zaniká. Výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u tuzemského peněžního ústavu se tedy provede jejím odepsáním z účtu do výše přisouzené pohledávky s příslušenstvím - § 303 odst. l OSŘ. Pokud však na postiženém účtu nejsou žádné finanční prostředky,

rozhledy, 1997, č. 9. 52

§ 309 odst. 1 zní: Nařízení výkonu rozhodnutí se vztahuje i na částky, které dojdou na účet povinného po tom, kdy bylo peněžnímu ústavu doručeno nařízení výkonu rozhodnutí, nejdéle však do šesti měsíců ode dne, kdy byl peněžní ústav vyrozuměn o právní moci nařízeného výkonu rozhodnutí. (Původní text do roku 1996 zněl:takto: Nařízení výkonu rozhodnutí se vztahuje i na částky, které dojdou na účet povinného i po tom, kdy bylo peněžnímu ústavu doručeno nařízení výkonu rozhodnutí.)

53

viz. § 309 odst. 2 OSŘ.

80

případně nejsou v potřebné výši, ani po uvedené šestiměsíční lhůtě, sdělí tuto skutečnost peněžní ústav soudu. V případě, že výkon rozhodnutí byl nařízen na více účtů povinného, provede peněžní ústav popsaným způsobem výkon rozhodnutí nejdříve z účtu, který byl uveden v usnesení soudu o nařízení výkonu rozhodnutí jako první. Z dalších účtů se výkon rozhodnutí provede jen tehdy, když finanční prostředky z účtu prvně uvedeného nestačily na pokrytí celé vymáhané pohledávky. Byl-li výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu nařízen ve prospěch více pohledávek, platí, že jednotlivé pohledávky se uspokojují podle svého pořadí, tj. dle časového pořadí, ve kterém byly peněžnímu ústavu doručeny. Dle Rozhodnutí, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí

a stanovisek

pod číslem R 3/1993 nelze výkon rozhodnutí

přikázáním z účtu u peněžního ústavu nařídit

pro částky, které se stanou

splatnými teprve v budoucnu. Při této exekuci je třeba si povšimnout i strohého ust. § 310 OSŘ, ve kterém je uvedeno, že některé peněžité prostředky, přestože se v danou chvíli na účtu dlužníka nacházejí, nelze tímto exekučním způsobem exekuovat. Jako příklad lze uvést dávky státní sociální podpory, které jsou zasílány na účet dlužníka. Pokud se v praxi stane, že povinný v tomto smyslu podá

odvolání

vůči takovému nařízenému výkonu rozhodnutí, je mu

vyhověno a exekuce se zastaví. V souvislosti s exekucí na účet u peněžního ústavu je zajímavé sledovat, zda může být exekuován i účet, který zní na jméno manžela povinného. Platí, že osobou, která může disponovat s účtem je majitel účtu a dále i osoby, kterým k tomu udělil majitel účtu oprávnění již ve smlouvě o běžném nebo vkladovém účtu a dále pak i soby, kterým toto oprávnění udělil majitel účtu zvláštní plnou mocí, která byla sepsána formou notářského zápisu. Manžel povinného však nemá právo samostatně nakládat s peněžními prostředky na účtu povinného, a to ani v případě, že na účtu jsou uloženy peněžní prostředky, které patří do společného jmění manželů. Ze současné právní úpravy vyplývá, že je-li majitelem účtu postiženého exekucí někdo jiný

81

než povinný, pohledávka z účtu nemůže být oprávněnému účinně přikázána a oprávněnému nemohlo vzniknout ve vztahu k peněžním prostředkům na účtu tzv. úkojné právo. (V praxi se stává, že soudní exekutoři

účty manželů

exekucí postihují.) Zákonná úprava tohoto způsobu exekuce pamatuje na případ, kdy jsou touto exekucí zablokovány peněžní prostředky na účtu, které však mají sloužit k výplatě mezd zaměstnanců. Jedná se o jediný případ, kdy lze vyplatit finanční prostředky z již zablokovaného účtu u peněžního ústavu. Tato právní úprava dává přednost mzdovým nárokům zaměstnanců povinného před nároky oprávněného. V praxi to znamená, že zablokované peněžní prostředky lze užít jen k výplatě mezd (platů) zaměstnanců povinného, jejich náhrad mezd (platů) a dalších plnění, která jim nahrazují odměnu za práci. Takovým plněním je například odměna z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, odměna za pracovní pohotovost, náhrada za ztrátu na výdělku, nemocenské (vyplácí-li je zaměstnavatel) a další. Ze zablokovaných peněžních prostředků lze uvolnit jen ty, které mají být zaměstnancům povinného vyplaceny v termínu výplaty, jež bezprostředně následuje po dni, v němž bylo peněžnímu ústavu doručeno usnesení o nařízení tohoto výkonu rozhodnutí. Nároky zaměstnanců, které mají být uspokojeny v pozdějších výplatních termínech, z těchto peněžních prostředků není možné hradit. Předpokladem tohoto postupu je, že povinný předloží peněžnímu ústavu písemné prohlášení, v němž uvede účel platby, celkovou částku, kterou svým zaměstnancům vyplatí, jména jednotlivých zaměstnanců s uvedením výše jejich nároků, které podepíše za povinného oprávněná osoba. Podpis musí být ověřen.54 Má-li toto písemné prohlášení všechny potřebné náležitosti, peněžní ústav potřebné peněžní prostředky povinnému vyplatí, aniž by byl oprávněn a povinen přezkoumávat jeho správnost (tj. zda údaje uvedené povinným odpovídají skutečnosti). Peněžní ústav není oprávněn ani kontrolovat, zda povinný peněžní prostředky

54

Ověřit podpis lze u notáře nebo podle zákona č. 41/1993 Sb., o ověřování shody opisů nebo kopie s listinami a o ověřování pravosti podpisu okresními a obecními úřady a o vydávání potvrzení orgány obcí a okresními úřady, ve znění pozdějších právních předpisů.

82

k tvrzenému účelu skutečně použil. V praxi se této zákonné možnosti skutečně výjimečně využívá. Nepostupuje-li peněžní ústav tak, jak mu to ukládá § 305, § 308 a § 309 OSŘ, může se oprávněný domáhat, a to i tehdy, když už na účtu povinného není dostatek peněžních prostředků, aby mu peněžní ústav zaplatil částku, na kterou by měl právo, kdyby peněžní ústav postupoval správně. Pro nesplnění výše uvedených povinností peněžním ústavem vzniká oprávněnému možnost sankcionovat peněžní ústav podáním tzv. poddlužnické žaloby v souladu s ustanovením § 311 OSŘ.55 Místně příslušným soudem v tomto řízení je obecný soud toho, proti němuž návrh směřuje - § 84 OSŘ. Obecným soudem peněžního ústavu je pak dle § 85 odst. 2 OSŘ soud, v jehož obvodu má peněžní ústav své sídlo. Peněžní ústav však nezodpovídá za neprovedení výkonu rozhodnutí pokud vůbec nevede účet povinného nebo pokud z exekučního příkazu nevyplývá dostatek informací k provedení výkonu rozhodnutí. Kromě přikázání pohledávky z účtu u peněžního ústavu zná OSŘ i přikázání jiné peněžité pohledávky a přikázání jiných majetkových práv. Tímto výkonem rozhodnutí lze postihnout pohledávku, kterou má povinný vůči svému dlužníkovi, jejímž předmětem je peněžité plnění. Musí jít současně o pohledávku, která na základě smlouvy nebo jiné právní skutečnosti (např. z odpovědnosti za škodu nebo z bezdůvodného obohacení) již vznikla, případně vznikla jako právní vztah alespoň co do svého základu tzv. právního důvodu, jestliže v rámci téhož základu budou dílčí nároky v budoucnu teprve vznikat. Postižená pohledávka nemusí být v době nařízení výkonu rozhodnutí ještě splatnou, postačí, jestliže se stane splatnou teprve v budoucnu. O dílčí pohledávky, které budou z téhož důvodu v budoucnu teprve vznikat, jde např. u nájemného, které má být podle nájemní smlouvy placeno v budoucnu. (Vzor Usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky je uveden jako Příloha č. 3 této práce.)

83

Postižená může být jen pohledávka, kterou má povinný vůči třetím osobám, a nikoliv také pohledávka, kterou by měl povinný proti oprávněnému. Postižena může být i pohledávka, která tvoří součást společného jmění povinného a jeho manžela. Manžel povinného je v takovém případě účastníkem řízení – viz. ust. § 255 odst. 2 OSŘ. Pro nařízení výkonu rozhodnutí je podstatné, aby soud z návrhu oprávněného dokázal přesně specifikovat o jakou pohledávku se jedná, byl schopen určit právní důvod pohledávky a její výši. Smyslem tohoto přesného označení je, aby dlužník bez jakýchkoliv pochybností věděl o kterou konkrétní pohledávku se jedná. Následný výkon rozhodnut lze nařídit jen v takovém rozsahu, v jakém se ho oprávněný domáhá. Okolnost, zda povinný uloženou povinnost již splnil, popř. zda ji splnil částečně, soud nezkoumá. Vychází v tomto směru z tvrzení oprávněného. V usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky musí být obsažen zákaz adresovaný poddlužníku, aby od okamžiku, kdy mu bude usnesení doručeno, vyplatil pohledávku až do výše vymáhané pohledávky a jejího příslušenství povinnému, neprovedl na ni započtení nebo s ní jinak nakládal (§ 313 odst. 1 věta druhá OSŘ). Tento zákaz platí od okamžiku, kdy je poddlužníkovi takové usnesení doručeno. Počínaje

tímto

okamžikem

nemají

jakékoliv

dispozice

poddlužníka

s přikázanou pohledávkou vůči oprávněnému žádné právní následky. Nařízením výkonu rozhodnutí je pohledávka povinného za jeho dlužníkem postižena vždy maximálně do výše vymáhané pohledávky a jejího příslušenství, na zbývající část pohledávky povinného se nařízení výkonu rozhodnutí nevztahuje, i když to v usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí není uvedeno. Proti usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení tohoto způsobu výkonu rozhodnutí, mohou účastníci řízení podat 55

Podrobněji k poddlužnické žalobě viz. Bureš, J. a Drápal, L.: Občanský soudní řád -

84

odvolání. Poddlužník není účastníkem řízení, a proto ani není k odvolání subjektivně legitimován. Právo podat odvolání proti takovému usnesení mu však náleží tehdy, kdyby soud prvního stupně nařídil v usnesení takovou povinnost, kterou mu zákon jako dlužníku povinného neukládá.56 Pokud poddlužník zjistí, že např. je na něm vymáháno plnění, které již bylo uhrazeno, nebo že je na něm vymáhána např. již promlčená pohledávka apod., sdělí tyto skutečnosti oprávněnému. Proto také zákon stanoví, že provedení a výkon rozhodnutí přikázáním peněžité pohledávky zákon svěřuje poddlužníku povinného. Oprávněný však na druhou stranu, pokud se mu zdá závěr poddlužníka chybný, se může pomáhat svých nároků z nařízeného výkonu rozhodnutí poddlužnickou žalobou dle ust. § 315 OSŘ. Řízení o poddlužnické žalobě se projednává ve sporném řízení podle části třetí OSŘ. Věcně příslušným k projednání žaloby je okresní soud. Jeho místní příslušnost se řídí ust. § 84, případně § 87 písm a) nebo c) OSŘ. Podání poddlužnícké žaloby je oprávněný povinen oznámit povinnému (jde o povinnost tzv. opovězení rozepře neboli litisdenunciace). Zákon mu ukládá tuto povinnost proto, aby povinný, který sám svou pohledávku proti poddlužníkovi nemůže uplatnit, byl informován o zahájení řízení, aby případně mohl do tohoto řízení o poddlužnické žalobě vstoupit jako vedlejší účastník, aby pomohl na straně oprávněného zvítězit v tomto sporu, neboť je to i v jeho zájmu. Oprávněný v nařízeném výkonu rozhodnutí musí svoji případnou poddlužnickou žalobu podat včas, tedy v takové době, aby nedošlo k prekluzi nebo promlčení práva. Kdyby tak neučinil, odpovídá povinnému za škodu, která by tím povinnému vznikla. Za tuto škodu odpovídá bez zřetele na případné zavinění.

komentář, C.H.Beck Praha, 1994 , str. 648-649. 56

Je nutné si uvědomit postavení poddlužníka, který de facto nemá ani právní zájem usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí na přikázání jiné pohledávky nějak právně napadat, neboť je mu vlastně úplně jedno, komu bude plnit, za předpokladu, že nepopírá právní důvod plnění. V praxi jde ve většině případů o to, že např. poddlužník určitou finanční částku nezašle např. v případě nájemní smlouvy, na účet pronajímatele, ale zašle ji na účet oprávněného, který je v usnesení o nařízení této exekuce jako oprávněný označen. Pro poddlužníka tedy tato exekuce nepředstavuje žádnou další zátěž, proto někteří poddlužníci leckdy ochotně spolupracují.

85

Byl-li výkon rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky nařízen ve prospěch více pohledávek, platí, že jednotlivé pohledávky se uspokojují podle pořadí. Znamená to, že poddlužník provede nejprve výkon rozhodnutí ve prospěch té pohledávky, která má dřívější pořadí. Teprve po plném uspokojení této pohledávky může být výkon rozhodnutí proveden ve prospěch pohledávky, která má pozdější pořadí. Oprávněný, který hodlá svoji pohledávku vymáhat tímto exekučním způsobem, občas zapomene na skutečnost, že ne všechny pohledávky je možno tímto exekučním způsobem vymáhat. Platí, že kromě pohledávek, které nejsou převoditelné na jiného, a které proto ani nemohou být přikázány oprávněnému, nepodléhají výkonu rozhodnutí zcela nebo zčásti též pohledávky uvedené v ustanoveních § 317, § 318 a § 319 OSŘ a § 105 odst. 3 zákona č. 100/1998 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších právních předpisů. Podle uvedených ustanovení nepodléhají výkonu rozhodnutí zcela:


pohledávka plnění z pojištění, má-li být použito k novému vybudování nebo opravě budovy,




peněžité dávky sociální péče,




dávky státní sociální podpory vyplácené jednorázově (např. porodné, pohřebné) podle zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších právních předpisů,




dávky nemocenského pojištění osob samostatně výdělečně činných.

Z části podléhají výkonu rozhodnutí:


pohledávky fyzických osob, které jsou podnikateli, vzniklé při jejich podnikatelské činnosti,




pohledávky autorských odměn,




pohledávky

z práv

výkonných

umělců

a

jiných

práv

souvisejících s právem autorským,


pohledávky práv původců předmětů průmyslového vlastnictví.

86

Právě rozebíraným způsobem exekuce dle OSŘ lze postihnout i tzv. jiná majetková práva. Dle ust. § 320 odst. 1 OSŘ se musí jednat o takové právo, které není spojeno s osobou povinného a je převoditelné na jiného. Z těchto jiných majetkových práv jsou nejčastěji postihovány – např. právo na vydání movité věci (zpravidla z důvodu ochrany vlastnického práva), právo povinného na dodání movité věci (zejména z titulu závazkového právního vztahu), právo povinného na vydání movité věci, cenného papíru nebo peněžité částky ze soudní úschovy, podíl povinného v obchodní společnosti a podíl (členská práva a povinnosti) povinného v družstvu. (Vzor Usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí postižením účasti povinného v obchodní společnosti nebo družstvu je uveden jako Příloha č. 4 této práce.) Prakticky probíhá tento způsob výkonu rozhodnutí tak, že v případě, že poddlužník odevzdá soudu označené movité věci, případně jsou mu věci nebo peněžní prostředky a cenné papíry vydány z notářské úschovy, zpeněží je soud na návrh vykonavatele postupem dle příslušných ustanovení OSŘ, které se týkají prodeje movitých věcí (§ 326b a § 328 až 334). Výtěžek prodeje je pak použit k uspokojení pohledávky oprávněného s příslušenstvím, v jejíž prospěch byl nařízen výkon rozhodnutí přikázáním práva povinného nebo vydání nebo dodání movitých věcí. V současné době se v soudní praxi57 často objevuje exekuce na obchodní podíly v obchodních společnostech a v družstvu. Tento nový způsob exekuce zavedla až novela OSŘ č. 30/2000 Sb, která začala platit od 1.1.2001. Před touto novelou nebylo možné exekučně podíly v obchodních společnostech a družstvech exekučně postihovat. Uvedená novela dospěla k závěru, že podíly společníků ve veřejné obchodní společnosti, komanditní společnosti a ve společnosti s ručením omezeným a podíly (členská práva a povinnosti) členů v družstvu jsou právy, která mají majetkovou hodnotu a jsou převoditelná na jiného. Jsou proto způsobilým předmětem právě rozebíraného typu exekuce.

57

Tento způsob exekuce se uplatňuje v poslední době i ve větším rozsahu v rámci daňové exekuce – viz následující kapitola této práce.

87

Jako povinný vystupuje v tomto typu výkonu rozhodnutí majitel (vlastník) podílu ve veřejné obchodní společnosti, v komanditní společnosti a ve společnosti s ručením omezeným nebo člen družstva. Poddlužníkem je obchodní společnost nebo družstvo, u nichž má povinný podíl, který má být nařízením výkonu rozhodnutí postižen. Při nařízení a povedení výkonu rozhodnutí postižením podílu povinného v obchodní společnosti nebo družstvu soud postupuje obdobně podle ust. § 312 odst. 2 a § 313 až § 316 OSŘ. Pravomocné nařízení výkonu rozhodnutí má – jak vyplývá z ust § 320a odst. 2 OSŘ- za následek nejen zánik účasti povinného ve společnosti (členství v družstvu) nebo zrušení obchodní společnosti, ale i to, že až do výše vymáhané pohledávky a jejího příslušenství je výkonem rozhodnutí postižena též pohledávka povinného z nároku na vypořádací podíl nebo podíl na likvidačním zůstatku. Výkon rozhodnutí přikázání pohledávky povinného z nároku na vypořádací podíl nebo podílu na likvidačním zůstatku provede poddlužník stejným způsobem, jakým se provádí výkon rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky (viz. výše). Nevyplatí-li poddlužník oprávněnému takto přikázanou pohledávku, může oprávněný uplatnit své právo proti poddlužníkovi tzv. poddlužnickou žalobou dle ust. § 315 OSŘ.58 Účinky nařízení tohoto výkonu rozhodnutí nejsou nevratné, přestože se „na první pohled“ zdá, že společnost tímto nařízením soudu vlastně zanikla. Pokud je vydáno pravomocné usnesení soudu, kterým je nařízený výkon rozhodnutí zastaven, nastávají právní účinky ex tunc, což znamená, že nastává stejný stav, jako kdyby účast povinného ve společnosti nebyla zrušena nebo kdyby jeho členství v družstvu nikdy nezaniklo.59

58

Vstup obchodních společností do likvidace, případný zánik společnosti, vyčíslení vypořádacích podílů i podílu na likvidačním zůstatku a další otázky v touto problematikou související je nutno řešit dle příslušných ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., obchodní koník, v platném znění.

59

Podrobněji k výkonu rozhodnutí postižením podílu v obchodní společnosti nebo družstvu viz. např. Kurka, V., Drápal, L.: Výkon rozhodnutí, Linde Praha, a.s., 2004, str. 461- 471.

88

3.6

Příkaz k výplatě z účtu u peněžního ústavu V době, kdy jsem již dokončovala tuto práci byly přijaty novely

OSŘ č. 308/2006 Sb. – účinnost od 18.8.2006 (vybraná ustanovení od 1.1.2007) a 315/2006 Sb. – účinnost od 1.9.2006. Do OSŘ byl zaveden i další exekuční způsob – příkaz k výplatě z účtu u peněžního ústavu. Dle ust. § 320b se výkon rozhodnutí příkazem k výplatě z účtu povinného u kteréhokoli tuzemského peněžního ústavu provede tak, že peněžní ústav, jemuž oprávněný předloží příkaz soudu k výplatě, odepíše z účtu povinného, je-li takový účet peněžním ústavem veden, vymáhanou pohledávku s příslušenstvím a uhradí ji oprávněnému. O návrhu oprávněného soud rozhodne usnesením, ve kterém přikáže nejmenovanému peněžnímu ústavu, je-li u něho účet povinného veden, aby po předložení takovéhoto usnesení spolu s příkazem k výplatě odepsal peněžní prostředky z účtu povinného až do výše vymáhané pohledávky s příslušenstvím a vyplatil je oprávněnému. Toto usnesení se doručuje povinnému i oprávněnému. Na základě pravomocného usnesení vydá soud oprávněnému příkaz k výplatě. Peněžní ústav, kterému byl předán příkaz k výplatě a pravomocné usnesení soudu o nařízení výkonu rozhodnutí, a který vede účet povinného, vyplatí z tohoto účtu oprávněnému neprodleně peněžní prostředky do výše částky uvedené v příkazu k výplatě. Není-li na účtu povinného celá částka uvedená v příkazu k výplatě, vyplatí peněžní ústav oprávněnému částku, jejíž výplata je možná, a oznámí soudu, který vydal rozhodnutí, výši peněžní částky, jejíž výplata provedena nebyla. Na tuto peněžní částku vydá soud oprávněnému nový příkaz k výplatě. Dle ust. § 320g OSŘ nejsou ustanoveními o příkazu k výplatě z účtu u peněžního ústavu dotčena ta ustanovení OSŘ, která pojednávají o tom, že v případě, že peníze na účtu lze použít pouze k určitému účelu, nejsou předmětem exekuce. Platí zde tedy obdobně vše to, co ze zákona vyplývá i pro exekuci pohledávky z účtu u peněžního ústavu, což je popsáno výše – viz. exekuce pohledávky z účtu u peněžního ústavu.

89

Nepostupuje-li peněžní ústav tak, jak mu to ukládají příslušná ustanovení OSŘ, která se týkají příkazu k výplatě z účtu u peněžního ústavu, může se oprávněný domáhat, aby mu peněžní ústav zaplatil částku, na kterou by měl právo, kdyby peněžní ústav postupoval správně. Tento exekuční způsob je zcela nový. Pouze praxe ukáže, zda se osvědčí. Myslím, že by měl být pro oprávněné významným nástrojem v občanskoprávní exekuci. Je vydán obecně bez specifikace konkrétní banky, což má velkou výhodu. Myslím, že může oprávněnému zajisti poměrně rychlé uspokojení z exekuce, a to za předpokladu, že sám rychle předloží příkaz k výplatě peněžních prostředků jednotlivým peněžnímu ústavům. Exekuce bude ale samozřejmě úspěšná pouze tehdy, když povinný bude mít u nějaké banky otevřen účet, na kterém budou volné finanční prostředky.

3.7

Prodej movitých věcí Prodej movitých věcí je jedním ze způsobů, kterým lze provést

výkon rozhodnutí nebo jiného exekučního titulu ukládajícího zaplacení peněžité částky. Tímto způsobem se rovněž vykonává usnesení, kterým byl nařízen prodej zástavy, je-li zástavou movitá věc, a to ve prospěch zástavním právem zajištěné pohledávky s příslušenstvím (§ 338a odst. 1 OSŘ). Předmět výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí občanský soudní řád jednoznačně nevymezuje. Je to zřejmě důsledek toho, že ani občanský zákoník nedefinuje pojem věci v právním smyslu, ani pojem věci movité.60 Proto je vymezení těchto pojmů ponecháno právní teorii a praxi. Smyslem a cílem výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí je dosáhnout proti vůli povinného uspokojení pohledávky oprávněného z výtěžku prodeje majetku povinného v dražbě nebo dosaženého jeho jiným zpeněžením. Proto předmětem tohoto způsobu exekuce mohou být ovladatelné hmotné předměty, samozřejmě s výjimkou těch, které jsou postihovány jinými způsoby

60

Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění, pouze rámcově vymezuje věci a práva v ust. § 118 – 121.

90

exekuce, tj. nemovitostí, podniků, a živá zvířata. Kromě těchto uvedených movitých věcí mohou být předmětem tohoto způsobu výkonu rozhodnutí i vklady na vkladních knížkách, vklady na vkladních listech a jiné formy vkladů, které mají obdobnou povahu jako vklady na vkladních knížkách a na vkladních listech. Předmětem mohou být i cenné papíry, a to nejen ty, které jsou v listinné podobě, ale i zaknihované cenné papíry. Právní úprava však zná i takové movité věci, které nelze postihnout výkonem rozhodnutí na prodej movitých věcí – viz. ust. § 322 odst. 1 OSŘ. Mezi tyto věci právní úprava řadí: věci, které povinný nezbytně potřebuje k uspokojování hmotných potřeb svých a své rodiny nebo k plnění svých pracovních úkolů, jakož i jiné věci, jejichž prodej by byl v rozporu s morálními pravidly. Věci, které jsou podle uvedených hledisek vyloučeny z výkonu rozhodnutí jsou demonstrativním výčtem uvedeny takto: běžné oděvní součásti, obvyklé vybavení domácností, snubní prsten a jiné předměty obdobné povahy, zdravotnické potřeby a jiné věc, které povinný potřebuje vzhledem ke své nemoci nebo tělesně vadě, a hotové peníze do částky 1.000,-- Kč. Dále se může jednat i o další věci, které člověk potřebuje vzhledem ke svému věku, písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy, týkající se povinného nebo členů jeho rodiny. Při vylučování těchto věcí z exekuce je nutno postupovat případ od případu. V úvahu zde přicházejí i další výkladová pravidla a ustanovení z jiných právních odvětví. Např. dlužník, který se bude bránit zabavení osobního automobilu s tím argumentem, že se jedná o nezbytný dopravní prostředek, kterým se dopravuje do zaměstnání, tak neuspěje, neboť ust. § 145 z.č. 65/1965 Sb., zákoník práce, v platném znění, stanoví, že osobní automobil není obvyklým dopravním prostředkem. Dále je třeba u některých věcí zvažovat při jejich zabavování jejich zvláštní režim. Jako příklad lze uvést zbraně a střelivo. Tyto věci lze zabavit, ale je nutné si uvědomit, že v případné následné dražbě může tyto věci vydražit pouze osoba, která má patřičné povolení k držení takovéto zbraně.61

61

Viz. zákon č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu, v platném znění.

91

V návrhu na provedení tohoto způsobu exekuce může oprávněný označit konkrétní věc, která má být předmětem exekuce. Pokud však tak neučiní, znamená to, že následné nařízení exekuce se vztahuje na všechny věci, které jsou majetkem povinného. Zahájení řízení nebrání tomu, aby proti stejnému povinnému podal jiný věřitel návrh na výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí, a to i těch, ohledně nichž byl navržen nebo nařízen jiný výkon rozhodnutí nebo které již byly sepsány pro jiného oprávněného. Tatáž movitá věc může být sepsána ve prospěch více oprávněných, pořadí, v jakém budou z výtěžku prodeje nebo jiného zpeněžení této věci pohledávky jednotliví věřitelé uspokojeni se řídí § 331 odst. 2, § 331a odst. 1 a § 332 OSŘ. Účastníky řízení o výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí jsou oprávněný a povinný. Tvoří-li výkonem rozhodnutí postižené movité věci součást společného jmění manželů nebo považují-li se pro účely nařízení výkonu rozhodnutí za majetek patřící do společného jmění manželů (§262a OSŘ), je účastníkem řízení též i manžel povinného. (Tato skutečnost se zpravidla prokazuje až při vlastním soupisu movitého majetku.) Účastníky řízení jsou zároveň i osoby, které mají k věcem, jež jsou předmětem této exekuce -

zástavní právo, zadržovací právo a dále i ty osoby, jejichž

pohledávka byla zajištěna převodem věci postižené touto exekucí. Osoby, které tvrdí, že mají vlastnické právo k zabavené věci, přestože daná věc byla označena za majetek povinného, jsou soudem poučeny o možnosti případně podat tzv. excindační (vylučovací) žalobu dle § 267 odst. 1 OSŘ. Kdyby soud ve sporném řízení jimi podané excindační žalobě vyhověl, soud výkon rozhodnutí ohledně takovéto věci zastaví, a to dle § 268 odst. 1 písm. f) OSŘ. Následně po vydání usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí přistoupí pracovníci soudu – vykonavatelé k tzv. soupisu movitých věcí. (Vzor Usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí je uveden v Příloze č. 5 této práce.) Jedná se tedy o nalezení jednotlivých movitých věcí a jejich zanesení pod pořadovými čísly do seznamu movitých věcí. Pokud oprávněný navrhl na výkon rozhodnutí konkrétní

92

movitou věc, je, v případě, že bude nalezena, sepsána právě tato věc. V opačném případě jsou sepsány jednotlivé movité věci, které jsou ve vlastnictví povinného, a to v takovém rozsahu, aby bylo možné z následného výtěžku dražby těchto movitých věcí pokrýt nejen vlastní platební povinnosti, ale i další náklady, které s exekucí souvisí. Povinnému je již v usnesení o nařízení této exekuce zakázáno s movitými věcmi nakládat. Znamená to, že povinný nemůže převést věc na jiného, nesmí ji pronajmout, případně zatížit věcnými právy nebo zástavním právem. Toto usnesení se povinnému nařizuje až ve chvíli, kdy se začíná provádět soupis movitých věcí, za předpokladu, že je mu povinný osobně přítomen. Pokud není povinný osobně soupisu přítomen, doručuje se mu až po soupisu spolu se soupisem sepsaných movitých věcí. Oprávněný má právo být soupisu movitých věcí přítomen (§ 326 odst. 4 OSŘ). Proto mu soud sdělí, kdy a kde

bude soupis prováděn.

V případě, že se oprávněný nechce soupisu zúčastnit, je vykonavatel povinen přibrat k takovému soupisu nějakou nezávislou osobu. Většinou se doporučuje, aby se jednalo o zástupce obce, v níž je tento soupis prováděn, ale může to být i někdo zcela jiný. Tato třetí osoba je pak zavázána zachovávat mlčenlivost o tom, co se při soupisu věcí dozvěděla. Soupis může být proveden v bytě nebo sídle povinného, v místě jeho podnikání nebo v jiné místnosti povinného, jakož i všude jinde, kde má povinný umístěny své věci. Věcmi povinného se rozumí i takové věci, které povinný má ve společném jmění se svým manželem nebo v zaniklém společném jmění se svým manželem (rozvedeným nebo zemřelým manželem), které doposud nebylo vypořádáno. Povinný má právní povinnost umožnit vstup do prostor, ke se nacházejí movité věci ve vlastnictví povinného. Jestliže tuto povinnost nesplní, například odmítne otevřít dveře svého bytu, brání vstupu vykonavatele apod.,

93

soud si zjedná přístup a případně překoná i odpor povinného. Jestliže přístup vyžaduje otevření dveří, přibere k otevření zámku zámečníka.62 Před zahájením vlastního soupisu věcí vyzve vykonatel povinného, zda může, aby zaplatil dobrovolně. Pokud tak bude učiněno ze strany povinného, vykonavatel převezme hotové peníze v částce, která představuje nejen vlastní neuhrazenou pohledávku, ale i její příslušenství a další náklady, které do té doby vznikly. Vykonavatel poté od soupisu ustoupí. V případě, že však povinný dobrovolně na místě soupisu dlužnou pohledávku sám dobrovolně neuhradí, vykonatel přistoupí k soupisu. Většinou se postupuje v praxi tak, že vykonatel svou pozornost zaměří na věci, které jsou dobře zpeněžitelné. V prvé řadě jsou tedy sepisovány na místě nalezené hotové peníze, vkladní knížky, vkladní listy a jiné podobné formy vkladů, zlaté předměty a cenné papíry,

posléze motorová vozidla a nakonec spotřební

elektroniku a jiné vybavení bytu, sídla, místa podnikání nebo jiných místností povinného. Soud nesepíše věci, které nemají být sepsány, neboť jsou z výkonu rozhodnutí vyloučeny – viz. výše, dále není možné sepsat věci, u kterých je prokazatelné, že je vlastní jiná osoba. Pokud se však stane, že jsou sepsány i takové věci, které nejsou majetkem povinného, má třetí osoba – zpravidla vlastník věci, právo domáhat se vyloučení těchto věcí ze soupisu movitých věcí – viz. ust. § 267 OSŘ, a to konkrétně podáním žaloby na vyloučení věci z výkonu rozhodnutí. Tyto případy se mohou v praxi stát a zpravidla se i stávají, neboť v danou chvíli není vykonavatel schopen rozlišit, které věci patří do majetku dlužníka, a které nikoliv. Někdy se např. může stát, že dlužník tvrdí, že movité věci patří do jeho vlastnictví, a až mnohem později, a někdy i náhodou, se zjistí, že např. při nákupu uvedených movitých věcí byla sjednána v příslušné kupní smlouvě např. výhrada vlastnického práva, která znamená, že vlastnictví na nabyvatele - kupujícího, který vystupuje v exekuci jako povinný, 62

V případě, že u exekuce asistuje i zámečník, je třeba po ukončení soupisu odemčené dveře opět zamknout, kdy náhradní klíče musí obstarat vykonavatel na náklady povinného. Tyto nové klíče je nutné předat povinnému, případně i jinému členu domácnosti. Není-li to však možné, soud musí povinného vyrozumět, kde a kdy si může nové klíče od zámku vyzvednout.

94

přechází až např. úplným zaplacením kupní ceny. Vzhledem k tomu, že prodávající – třetí osoba, která je vlastníkem exekucí postižených movitých věcí, v daném případě soudu prokáže, že dosud kupní cena nebyla uhrazena, vlastnické právo na povinného nepřešlo, nemůže být taková věc sepsána do soupisu movitých věcí, neboť jejím vlastníkem je třetí osoba. Tato třetí osoba má pak velkou šanci u soudu uspět a dosáhnout toho, že již sepsané movité věci budou z exekuce vyloučeny. Při prohlídce mohou být vykonavatelem nalezeny i věci, které se rychle kazí, a které se proto nehodí k prodeji v dražbě. Soud takové věci sepíše, jen, jestliže tu nejsou jiné věci, z nichž by mohl být oprávněný plně uspokojen, a je-li zajištěn jejich rychlý prodej mimo dražbu. Soud dále nemůže např. sepsat věci, které tvoří příslušenství nemovitosti, neboť jsou z výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí vyloučeny. Sepsány mohou být i věci, které jsou ve vlastnictví povinného, ale má je v držení jiná osoba. Patří sem věci, které má např. v držení zástavní věřitel z titulu zástavního práva, věřitel povinného z titulu zadržovacího práva apod. Soupis věcí povinného lze kdykoliv doplnit o další věci, ukáže-li se, že prodejem nebo jiným zpeněžením již sepsaných věcí nebyl nebo nemůže být oprávněný uspokojen. O tom, že byl soupis proveden, a které věci byly sepsány, soud písemně vyrozumí povinného, který nebyl přítomen soupisu. Stejné vyrozumění soud zašle oprávněnému a, je-li účastníkem řízení, též manželům povinného, jestliže nebyli soupisu přítomni. Soupis movitých věcí je bezvýsledný, jestliže se nepodaří v bytě povinného, v jeho sídle, v místě podnikání, v jiné jeho místnosti nebo na jiném – soudu známém, místě, nalézt věci, které by mohli být předmětem této exekuce. Za takové situace soud tuto nařízenou exekuci zastaví. Oprávněnému však je umožněno, aby v případě, že jím bude zjištěna existence movitých věcí v majetku povinného, navrhl soudu

pro tutéž pohledávku opět výkon

rozhodnutí prodejem movitých věcí a soud tomuto návrhu vyhoví.

95

Sepsáním movitých věcí ještě tato fáze exekuce nekončí. Sepsané věci mohou být na návrh oprávněného zajištěny. Existuje skupina movitých věcí (vkladní knížky, zlato apod.), které musí být vykonavatelem zajištěny, neboť to přímo stanoví zákon, a to bez návrhu oprávněného. Ostatní movité věci mohou být ponechány až do dražby těchto věcí na místě soupisu a jsou označeny štítkem soudu s údaji o vedené exekuci. Zákon takto dává oprávněnému možnost, neboť zajištění představuje určité náklady, které v případě úspěšné dražby jdou k tíži povinného, ale v případě, že dražba nebude úspěšná, bude jejich úhrada požadována po navrhovateli zajištění, tedy po oprávněném. Zákon v ust. § 327 odst. 2 OSŘ požaduje, aby oprávněný na zajištění

složil soudu potřebnou

zálohu. V případě, že soud disponuje

nebytovými prostorami, které slouží k tomuto účelu, převeze sepsané movité věci do těchto prostor. Dalším krokem soudu při exekuci na prodej movitých věcí je ocenění movitých věcí. Smyslem ocenění není zjištění hodnoty věcí, ale odhad ceny, který bude sloužit pro stanovení nejnižšího podání podle § 329 odst. 1 OSŘ.63 Poté, co budou sepsané movité věci oceněny, přistoupí soud k jejich dražbě, případně k prodeji mimo dražbu. V prodeji mimo dražbu lze prodávat pouze věci, které se rychle kazí. Povaha těchto věcí neumožňuje, aby se čekalo, až se připraví celá dražba, jejíž příprava je dosti náročná a časově zdlouhavá. Hned po soupisu se hledá zájemce na takovéto movité rychle se kazící věci, který je pak následně koupí na základě kupní smlouvy. Prodávajícím je stát, kterého zastupuje vykonavatel soudu. Nenajde-li se zájemce na tyto movité věci, jsou nabídnuty za odhadní cenu ke koupi oprávněnému. Pokud oprávněný neprojeví zájem o tyto věci, jsou následně z exekuce vyloučeny a jsou vráceny povinnému.

63

Ocenění se provádí zpravidla na základě zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších právních předpisů. Jednoduché věci může ocenit přímo vykonavatel. U složitějších věcí může být přibrán i znalec v oboru oceňování movitých věcí. Tento znalecký posudek je poté založen do soudního spisu, do kterého mají účastníci řízení právo nahlížet.

96

Mimo dražbu lze prodat i výtvarná díla a kulturní památky. Pro tyto je umožněn tento prodej z důvodu ochrany kulturních památek. Takové památky se nabízejí k prodeji především muzeím nebo přímo ministerstvu kultury. V případě prodeje sepsaných movitých věcí v dražbě, soud nařídí dražební jednání, o němž vyrozumí povinného, oprávněného, manžela povinného – je-li účastníkem řízení, orgán obce v jejímž obvodu se bude dražba konat, orgán obce, v jejímž obvodu má povinný své bydliště nebo sídlo. Dále je třeba zveřejnit tuto skutečnost způsobem v místě obvyklým – v místním tisku, na úřední desce apod. Dražba je zpravidla nařízena v tom místě, kde se nacházejí sepsané movité věci, a to z toho důvodu, že případní zájemci si ještě tyto věci mohou před vlastní dražbou prohlédnout. Dražba probíhá tak, že vykonavatel oznámí zájemcům, kteří se musí nejdříve jako zájemci zaregistrovat, u jednotlivých dražených položek tzv. nejnižší podání. Toto nejnižší podání představuje jednu třetinu ceny zjištěné (odhadnuté) podle § 328 odst. 1 OSŘ. Vydražitelé nemohou navrhovat podání, která by byla nižší než toto nejnižší podání. Soud vyzývá dražitele, aby činily podání, slovy „poprvé“, „podruhé“ s upozorněním, že, nebude-li učiněno další dosud nejvyšší nebo vyšší podání, udělí po slově „potřetí“ příklep. Vlastní dražba věci trvá, dokud dražitelé činí podání. Dražitelé mohou zvyšovat svá podání. Svými podáními jsou dražitelé vázáni, dokud jiný dražitel neučiní jiné vyšší podání. Příklep je přidělen tomu z dražitelů, který učiní nejvyšší podání.64 Příklep je úkonem soudu, jimž se potvrzuje, který z dražitelů se stal vydražitelem. Soud po příklepu vyzve vydražitele, aby zaplatil nejvyšší podání a poté se stává vlastníkem vydražené věci. Pokud nedojde k vydražení movité věci, může být nařízena tzv. opětovná dražba. Zákon výslovně nestanoví, s jakým časovým odstupem po první bezúspěšné dražbě lze nařídit opětovnou dražbu, proto soud zvažuje

64

Někdy v praxi dochází (náhodou nebo i záměrně) k situaci, že několik dražitelů učiní stejné podání. Pokud se mezi sebou nedohodnou, kdo z nich se stává vydražitelem, většinou rozhodne los, nebo jiný způsob, který soud stanoví již na začátku dražby.

97

případ od případu, a stanoví opětovnou dražbu dle potřeby. Nejnižší podání se při opětovné dražbě znovu stanoví ve výši jedné třetiny určené ceny a jeho snížení není přípustné. O dražbě i opětovné dražbě se vyhotovuje protokol. Přechodem vlastnictví na vydražitele zanikají ze zákona všechna zástavní a zadržovací práva , zajišťovací převod práva, jakož i ostatní právní závady dražené movité věci – např. předkupní právo. Nepodaří-li se prodat sepsané movité věci ani v opětovné dražbě, končí dražba pro tzv. bezvýslednost. O bezvýslednosti opětovné dražby vyrozumí soud všechny účastníky řízení. Jiným způsobem než v dražbě nebo prodejem mimo dražbu se při výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí zpeněžují peněžní prostředky v cizí měně a jiné devizové hodnoty, vkladní knížky, vkladní listy a jiné jim obdobné formy vkladů a cenné papíry.65 Po provedené dražbě, v případě, že sepsané movité věci byly vydraženy a vydražitel zaplatil cenu určenou příklepem, soud provede jako poslední krok v tomto nařízeném výkonu rozhodnutí

tzv. rozvrh výtěžku

dražby, příp. výtěžku dosaženého jinými výše popsanými způsoby. V prvé řadě jsou z tohoto výtěžku uhrazeny náklady soudu, které přímo souvisely s tímto výkonem rozhodnutí – např. nájem prostor, kde byly movité věci uskladněny, náklady na znalecké posudky spod. Následně jsou hrazeny tzv. náklady prodeje. Tyto náklady jsou hrazeny přednostně, a to i za předpokladu, že již nezbude žádná částka na úhradu pohledávky oprávněného. Následně je hrazena pohledávka oprávněného. Pokud je více oprávněných, je třeba zjistit jejich pořadí při uspokojování z výtěžku exekuce. Z § 331 odst. 2 a § 331a odst. 1 OSŘ vyplývá, že nejprve se uhradí pohledávka zajištěná zadržovacím právem. Další pohledávky budou posléze uspokojeny dle svého pořadí. Pokud některé

65

V případě vkladní knížky vkladního listu a jiného obdobného vkladu soud postupuje tak, že jej předloží peněžnímu ústavu a požádá o výběr potřebné částky. V případě cenného papíru vstupuje soud do práv majitele cenného papíru, a to mu umožňuje použít výnos z cenného papíru k uspokojení oprávněného.

98

pohledávky mají stejné pořadí, uspokojují se poměrně, pokud nestačí peněžní prostředky k jejich celé úhradě.

Uspokojení podle pořadí znamená, že ze

zbytku výtěžku se nejprve uhradí pohledávka s dřívějším pořadím. Pro určení pořadí pohledávek, které jsou zajištěny zástavním právem, je rozhodující den vzniku těchto práv a pro pořadí pohledávek oprávněných je určující den, v němž došel soudu jejich návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí. Pokud je více oprávněných, může se stát, že při rozvrhu výtěžku dražby dojde mezi nimi ke sporům o pravost, výši nebo pořadí pohledávek. Za této situace se může ten oprávněný, který se cítí být na svých právech poškozen obránit na soud, a to žalobou odporovou – viz. § 267a OSŘ. Soud zpravidla nařídí o rozdělovaném výtěžku jednání, na které jsou pozváni účastníci řízení. Soud následně vydá usnesení o výplatě dosaženého výtěžku. Může také dojít k situaci, že výtěžek dražby převyšuje všechny pohledávky a náklady. Za této situace je nutné případný přebytek vrátit povinnému. Byl-li podán návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem spoluvlastnického podílu povinného na movité věci nebo prodejem zástavy, která je movitou věcí, postupuje soud obdobně jako v případě výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí tj. dle § 321 až §334a OSŘ, pokud § 338 a § 338a OSŘ nestanoví jinak.

3.8

Prodej nemovitostí Prodej nemovitostí je dalším ze způsobů, kterým lze provést výkon

rozhodnutí nebo jiného exekučního titulu66.

Tímto způsobem se rovněž

vykonává usnesení, kterým byl nařízen prodej zástavy, je-li zástavou nemovitost, a to ve prospěch zástavním právem zajištěné pohledávky s příslušenstvím (§338a odst. 1 OSŘ).

66

Blíže viz část - 2.3. Exekuční titul, této práce.

99

Nemovitostmi, které lze takto postihnout jsou pozemky, budovy, byty a nebytové prostory.67 V právním řádu České republiky nenajdeme omezení, že by některé nemovitosti nemohly být předmětem výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí. Prodeji nemovitosti nebrání ani fakt, že např. slouží k podnikání povinného. Povinný v takovém případě nemůže namítnout že takovou nemovitost není možné postihnout výkonem rozhodnutí.68 Pokud oprávněný podává návrh na výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí k příslušného soudu, musí v tomto návrhu, kromě obecných a v předchozích částech této práce zmíněných, náležitostí zvláště přesně specifikovat nemovitost,

která

bude

předmětem této exekuce. Jako

nejvhodnější způsob se v praxi jeví použití zcela aktuálního výpisu z katastru nemovitostí, kdy v současné době jsou již databáze katastrálních úřadů natolik dobře zpracované a písemné výstupy z těchto databází natolik ověřené, že v případě, že oprávněný do svého návrhu

prakticky „opíše“ údaje z listu

vlastnictví, nemůže udělat chybu, která by měla za následek např. zastavení řízení z důvodu nepřesné specifikace nemovitosti. Originál výpisu z listu vlastnictví , který se týká nemovitosti, která je předmětem této exekuce, je třeba soudu doložit. Řízení o výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí je zahájeno dnem, kdy soudu došel návrh na nařízení tohoto výkonu. Zákon nepřipouští, aby u soudu probíhalo více řízení o výkon rozhodnutí prodejem téže nemovitosti. Stanoví proto, že případný návrh dalšího oprávněného na prodej téže nemovitosti, který dojde příslušného soudu v období od zahájení řízení až do

67

Viz příslušná právní úprava – zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění, zákon č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům (zákon o vlastnictví bytů), v platném znění a zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), v platném znění.

68

Viz. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.9.2000, sp. Zn. 21 Cdo 698/2000, které bylo uveřejněno v časopise Soudní judikatura pod č. 140/2000 a Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.6.2002, sp. zn. 20 Cdo 1766/2001, které bylo uveřejněno v tomtéž časopise pod č. 141/2002.

100

právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, nemá účinky zahájení řízení a považuje se jen za přistoupení k řízení již zahájenému. Dnem, kdy usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí nabylo právní moci, nastává překážka věci pravomocně rozsouzené, která brání tomu, aby prodej téže nemovitosti byl projednáván znovu. Soud proto řízení o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti zastaví, došel-li mu až po právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí prodejem téže nemovitosti. O tom, že byl podán návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem určité nemovitosti, soud vyrozumí příslušný katastrální úřad, který tuto skutečnost vyznačí v katastru nemovitostí. Účastníky řízení v tomto případě jsou oprávněný, případně další oprávněný, povinný a manžel povinného, v případě, že jsou draženy nemovitosti, které jsou součástí společného jmění manželů. Celé řízení o výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí lze prakticky dělit na několik úseků. Jedná se o fázi nařízení výkonu rozhodnutí, určení ceny nemovitosti, vydání dražební vyhlášky, vlastní dražba a rozvrh rozdělovaného výtěžku. Zvláštní je u prodeje nemovitosti ta situace, která může nastat, a také často nastává, že soud zásadně při rozhodování o podaném návrhu na prodej nemovitosti posuzuje podklady o vlastnictví nemovitosti povinného pouze z předloženého spisového materiálu, který předložil oprávněný, a to vždy ke dni zahájení řízení o prodeji nemovitostí. Mimo jiné to tedy znamená, že případná změna ve vlastnictví nemovitosti, která nastane až po zahájení řízení, není pro účely rozhodování o návrhu na prodej nemovitosti významná. Uvedené platí i v případě, že nemovitost byla převedena smlouvou uzavřenou ještě před podáním návrhu na výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí a že před tímto dnem nastaly právní účinky vkladu vlastnického práva. Platí, že pokud dojde k zápisu vkladu vlastnického práva do katastru až po dnu, kterým bylo zahájeno řízení na prodej nemovitostí, nic nebrání, aby bylo v prodeji nemovitosti pokračováno. V tomto smyslu je nastavena i současná platná právní úprava. Tato právní úprava je tedy nastavena tak, že právní jistota

101

případného kupujícího určité nemovitosti je nabourána, neboť de facto až do zápisu kupní smlouvy do katastru nemovitostí si nemůže být jistý svým právním postavením. Pokud ke dni podání návrhu na vklad takové kupní smlouvy není na kupovanou nemovitost nařízena exekuce prodejem této nemovitosti, ještě není vyhráno, neboť nepostačuje, až do nedávné doby vžité stále dnes platné schéma, že právní účinky vkladu práva do katastru nemovitostí jdou zpětně ke dni podání návrhu na vklad, ale je nutné mít dnes na paměti, že až do zápisu této smlouvy do katastru nemovitostí, lze do katastru nemovitostí exekuci zapsat, a to ještě před zápisem změny vlastnictví dle uzavřené kupní smlouvy.69 Ten, kdo tvrdí, že k nemovitosti, pro kterou je nařízen výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti, má vlastnické právo, může se domáhat u soudu žalobou na vyloučení věci z nařízeného výkonu rozhodnutí. Pokud je žaloba úspěšná, prokáže-li se, že nemovitost vlastní jiná osoba než povinný, je řízení ve věci výkonu rozhodnutí předmětné nemovitosti zastaveno. Soud po došlém návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí na prodej nemovitosti nejprve tento výkon rozhodnutí nařídí. (Vzor Usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí je uveden v Příloze č. 6 této práce.) V tomto usnesení musí být přesně označeny nemovitosti, na které se vztahuje. Platí, že nařízený výkon rozhodnutí se vztahuje i na veškeré součásti a příslušenství

těchto

nemovitostí,

třebaže

v usnesení

nejsou

přesně

70

specifikovány.

69

Tato právní úprava vlastně zdůrazňuje okamžik zápisu změny vlastnického práva do katastru nemovitostí. Toto datum, které bylo v nedávné době považováno za spíše formální získává v právní úpravě významného místa, neboť například i daňová povinnost na dani z převodu nemovitostí, která souvisí s prodejem nemovitostí se dnes odvíjí právě ode dne zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí, kdy od tohoto data běží jednak lhůta pro podání daňového přiznání k dani z převodu nemovitostí a jednak i lhůta pro zaplacení daně z převodu nemovitostí - viz. § 18 odst. 2 v návaznosti na § 21 odst. 2a) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, darovací a z převodu nemovitostí, v platném znění.

70

Blíže k problematice přesného označení nemovitostí, jejího příslušenství a součástí nemovitostí viz. podrobněji např.: Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M a kol.: Občanský zákoník, Komentář 8, Praha, C.H.Beck, 2003, str. 362-367.

102

Usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí musí též obsahovat výrok, kterým se povinnému zakazuje, aby nemovitost převedl na někoho jiného nebo ji zatížil. Uvedený zákaz je pro povinného účinný, jakmile mu bude usnesení soudu doručeno a stane se tak vůči němu vykonatelným, a platí nejen u nemovitosti samotné, ale i u jejích součástí a u jejího příslušenství. Zákaz nemovitost zatížit znamená, že povinný k ní nemůže zřídit např. věcné právo odpovídající věcnému břemenu, zástavní právo nebo i uzavřít ohledně ní nájemní smlouvu. Právní úkony povinného porušující uvedený zákaz jsou neplatné, což vyplývá přímo z ust. § 39 občanského zákoníku. Povinnému také soud přikáže, aby do 15 dnů ode dne doručení oznámil soudu, kdo má k nemovitosti předkupní právo.71 Ten, kdo má k dražené nemovitosti předkupní právo, může ho pak uplatnit před začátkem dražby. Soud

usnesení

o

nařízeném

výkonu

rozhodnutí

prodejem

nemovitostí doručí účastníkům řízení. Velmi důležité je pro soud doručení tohoto usnesení na příslušný katastrální úřad, který provede o nařízeném výkonu rozhodnutí příslušnou poznámku do katastru nemovitostí, a to ještě před tím, než toto usnesení nabude právní moci. Až usnesení nabude právní moci, rovněž o této skutečnosti soud katastrální úřad vyrozumí.72 Po právní moci zašle soud toto usnesení rovněž osobám, o nichž je známo, že mají k dražené nemovitosti předkupní právo, věcné právo nebo nájemní právo, finančnímu úřadu a obecnímu úřadu, v jehož obvodu je nemovitost a v jehož obvodu má povinný své bydliště, sídlo nebo místo podnikání. Kromě toho soud takové usnesení vyvěsí i na svou úřední desku.

71

Otázkou předkupního práva se musí soud zabývat, neboť v případě, že je zřízeno ve formě věcného břemene, je jeho existence zřejmá již z výpisu z katastru nemovitostí, ale předkupní právo lze zřídit i smluvně. V tomto druhém případě nemá soud jinou možnost jeho zjištění, než, že to přímo povinný soudu oznámí.Pokud tuto skutečnost neoznámí, musí povinný případně nahradit škodu, která tím vznikne.

72

Podrobněji k postupu k vyznačení omezení dispozičního práva do katastru nemovitostí viz. např. Brabec, S.: Poznámky a omezení dispozičního práva, Právní rádce č. 7, 2006, str. 12-23.

103

Po právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí je třeba draženou nemovitost ocenit. Ocenění provádí znalec, kterého stanoví soud. Ten v určitém termínu vypracuje znalecký posudek, ve kterém ocení předmětnou nemovitost tzv. cenou obvyklou.73 Musí při oceňování zohlednit i právní vady nemovitosti. Obdobně jako v případě prodeje movitých věcí není účelem stanovení ceny, za kterou bude nemovitost vydražena, ale zjištěná cena slouží jako podklad pro stanovení nejnižšího podání v následné dražbě. Před tím, než znalec začne vypracovávat znalecký posudek o ceně nemovitostí, je většinou nařízena tzv. obhlídka nemovitosti na místě samém, a to většinou za účasti soudce. Pokud se ani za použití pořádkových opatření nepodaří umožnit znalci, aby si prohlédl nemovitost i uvnitř, vypracuje znalec znalecký posudek jen dle podkladů, které jsou k dispozici. Po zpracování znaleckého posudku soud tzv. usnesením o ceně nemovitosti stanoví

samostatnými výroky cenu nemovitosti a jejího

příslušenství, cenu jednotlivých práv a závad spojených s nemovitostí, závady, které prodejem v dražbě nezaniknou a výslednou cenu. Výsledná cena se stanoví tak, že z ceny obvyklé se odečte cena těch závad na nemovitosti, které dražbou nezanikají. Závadami, které v dražbě nezaniknou, jsou takové závady, jejichž význam vyžaduje, aby nemovitost nadále zatěžovaly a působily i vůči vydražiteli. Ze zákona jsou takovými závadami věcná břemena, o nichž to stanoví zvláštní předpisy (platné předpisy však taková věcná břemena nevymezují) a nájem bytu. Dále soud má zákonem danou možnost stanovit v konkrétním případě, která další věcná práva nemohou zaniknout, neboť je zájmem společnosti, aby nezanikla. Může se např. jednat o věcné břemeno spočívajícího v právu chůze přes pozemek, kdy oprávněný z tohoto věcného břemena je majitelem sousedního pozemku, ke kterému nemá jiný přístup. Platí, že ostatní závady, které nejsou ve výroku usnesení citovány jako závady, které nezanikají, dražbou zanikají. Proti usnesení o ceně mohou podat účastníci řízení odvolání. 73

Ocenění se provádí dle zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých

104

Jakmile usnesení o ceně nabude právní moci, vstupuje řízení o výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí do své další fáze, a tou je vydání dražební vyhlášky. Dražební vyhláška musí obsahovat údaje o tom, kdy a kde se bude konat dražba nemovitosti. Čas dražebního jednání musí být stanoven tak, aby se dražební jednání konalo nejdříve po uplynutí 30 dnů ode dne vydání usnesení. Místem konání může být soud, nebo místo, kde se nemovitost nachází, nebo jiné vhodné místo. V dražební vyhlášce musí být opětovně přesně specifikovány nemovitosti, které budou předmětem dražby a rovněž stanovena cena, za kterou se budou nemovitosti dražit.74 Z pohledu případného dražitele je nejzajímavějším údajem celé dražební vyhlášky stanovení tzv. nejnižšího podání, které činí dvě třetiny výsledné ceny. Rovněž je stanovena tzv. výše jistoty, kterou musí případný zájemce o dražení této nemovitosti složit před vlastním započetím dražby, a to zpravidla na účet soudu. V dražební vyhlášce jsou vyzváni i další věřitelé než je oprávněný a další oprávněný, aby přihlásili do dražby své pohledávky, které mají vůči povinnému. Taková přihláška musí obsahovat kromě obecných náležitostí uvedených v ust. § 42 odst. 4 OSŘ hlavně výši pohledávky, její příslušenství, případně její zajištění. Všechny skutečnosti tvrzené v přihlášce musí být doloženy písemnými listinami. Přihlášku lze podat u soudu od zahájení řízení až do zahájení dražebního jednání. V přihlášce je nutné, aby se věřitel vyjádřil, zda požaduje zaplacení své pohledávky. Pokud totiž přihláška takové ustanovení neobsahuje, může dojít k situaci, že bude dána možnost vydražiteli, aby takovou přihlášenou pohledávku převzal. V případě, že vydražitel práva převzít dluh nevyužije, bude pohledávka oprávněnému vyplacena, i když o to nepožádal. (Někteří věřitelé však mají malou povědomost o právní konstrukci této situace, která je postavena tak, že vydražitel „má právo“ takovou přihlášenou pohledávku převzít a nikoliv „musí“ pohledávku převzít.

zákonů (zákon o oceňování majetku), v platném znění. 74

Cena se v dražební vyhlášce opětovně uvádí proto, že v případě, že dojde např. v mezidobí od usnesení o stanovení ceny k poškození nemovitosti třeba vlivem živelné pohromy, lze v dražební vyhlášce cenu případně upravit.

105

Povinnost převzít dluh tedy vydražitel nemá a nelze mu tuto povinnost uložit ani soudním rozhodnutím.) Soud ve výroku dražební vyhlášky rovněž vyzve každého, kdo má právo, které nepřipouští dražbu75, aby je uplatnil u soudu způsobem uvedeným v § 267 OSŘ a aby u soudu prokázal uplatnění tohoto práva nejpozději před zahájením dražby. Současně soud ve svém výroku upozorní, že pokud toto uplatněné právo nebude do zahájení dražebního jednání prokázáno, nebude k němu při výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti přihlíženo. Ochrana nabytých práv vydražitelem neumožňuje, aby k vlastnickému právu někoho jiného bylo možné nadále přihlížet. Předkupní právo k prodávané nemovitosti může jeho nositel (bez ohledu na to, zda má smluvní povahu nebo zda bylo zřízeno jako věcné právo) uplatnit v řízení o výkon rozhodnutí tím, že se jako dražitel zúčastní dražby. Ve srovnání s ostatními dražiteli mu zákon přiznává oprávnění v tom, že v případě, že je více dražitelů, kteří učiní stejné podání, soud tomu, jež mu svědčí předkupní právo, udělí příklep. Pokud předkupní právo nebylo realizováno, dražbou zaniká. V § 336c OSŘ zákon velmi podrobně uvádí, kterým osobám je nutné zaslat dražební vyhlášku. Dražební vyhlášku dle tohoto ustanovení je třeba zaslat kromě účastníků řízení také např. určitým správním úřadům, které si mohou ještě přihlásit své pohledávky. Soud zároveň tuto dražební vyhlášku vyvěsí na své úřední desce. Dle konkrétního případu soud zvažuje, zda např. není vhodné, pro účel dražby, zveřejnit konání dražby v místním nebo celostátním tisku nebo jiným vhodným způsobem. Účastníci řízení mají právo odvoláním napadnout vydanou dražební vyhlášku. Tímto odvoláním lze napadnout dražební vyhlášku buď jako celek nebo jen její výroky, jako např. výrok o výsledné ceně, o výši nejnižšího podání. Legitimace k podání odvolání se účastníkům poskytuje v takovém

75

Právem, které nepřipouští dražbu může být např. vlastnické právo jiného než povinného, právo oprávněného, který má právo mít draženou věc u sebe a za určitých podmínek může jít i o zástavní právo k prodávané nemovitosti.

106

rozsahu, v jakém se usnesení o nařízení dražebního jednání dotýká jejich práv a povinností. Ostatní subjekty, kterým se dražební vyhláška doručuje, možnost podat odvolání nemají. Na základě pravomocné dražební vyhlášky soud v určený den provede dražbu nemovitosti, což představuje další fázi výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti. Dražební jednání je veřejné. Dražební jednání řídí samosoudce. Nejde-li o rozhodování, může soudce při dražebním jednání pověřit určitými úkony i vykonavatele nebo další pracovníky soudu. Dražit mohou jen dražitelé, kteří včas zaplatili nejnižší podání, registrovali se jako dražitelé. Zákon stanoví, které osoby dražit nemohou76. Již nařízenou dražbu lze odročit, a to zpravidla z toho důvodu, že aktivně legitimovaná osoba prokáže, že u soudu podala vylučovací žalobu na vyloučení dražené věci z výkonu rozhodnutí. Za této situace je

dražební jednání

odročeno na neurčito, a to až do doby, kdy je o žalobě pravomocně rozhodnuto. Na samém začátku dražby se musí soud vypořádat se skutečností, že např. na dražené nemovitosti vázne předkupní právo. V tomto případě soud zjišťuje, zda osoba, které toto právo svědčí, bude či nebude dražitelem. Dále soud znovu přesně označí, které nemovitosti budou draženy a dále sdělí dražitelům, které závady budou váznout na nemovitosti i po dražbě. V dalším průběhu dražebního jednání soud uvede výši nejnižšího podání a vyzve dražitele, aby činili podání. Dražba probíhá obdobně jako při dražbě movitých věcí. Dražitelé činí nabídky, případně činí další podání. Sám soud vyzývá

dražitele, aby činili podání slovy „poprvé“, „podruhé“ a

upozorní, že v případě, že nebude-li učiněno vyšší podání, bude danému dražiteli udělen příklep. Vlastní dražba trvá tak dlouho, dokud dražitelé činí podání. Svými podáními jsou dražitelé vázáni.

76

Z účasti na dražbě je vyloučen soudce, zaměstnanec kteréhokoliv soudu v celé České republice, povinný, manžel povinného, tzv. obmeškaný vydražitel, který neuhradil v předchozí dražbě cenu nemovitosti, případně i další osoby, které např. nemají způsobilost k právním úkonům nebo nejsou občany České republiky.

107

Jestliže se k dražebnímu jednání nedostavil žádný dražitel, soudce usnesením jednání skončí. Dražba nemovitosti může být na návrh oprávněného nařízena nejdříve až za tři měsíce od bezúspěšné dražby. Pokud však není další dražba navržena ve lhůtě jednoho roku od bezúspěšné dražby, soud tento výkon rozhodnutí zastaví. Příklep soud udělí tomu, kdo učinil nejvyšší podání. V případě, že stejné nejvyšší podání učiní více dražitelů, udělí soud příklep tomu, kdo má buď předkupní právo nebo tomu, na kterém se vydražitelé dohodnou, v případě, že se nedohodnou, určí vydražitele los. Losování se provede při dražebním jednání a jeho způsob a průběh se uvede v protokolu o jednání. Všichni, kdo jsou dražbě přítomni, mohou podávat proti průběhu dražby a proti udělení příklepu námitky. Pokud se ukáže, že případné námitky nejsou důvodné, soud udělí příklep. Vyhlásí o tom usnesení, v němž uvede též osobu vydražitele, přesně označí vydraženou nemovitost, uvede nejvyšší podání a určí lhůtu k zaplacení částky, kterou je třeba uhradit na nejvyšší podání. Tato lhůta nesmí být delší než dva měsíce. Vyhlášením usnesení o příklepu je dražební jednání skončeno. Proti usnesení o příklepu lze podat odvolání.77 Pokud vydražitel neuhradí ve stanovené lhůtě nejvyšší podání, je mu následně soudem zaslána výzva, v níž je mu určena náhradní lhůta. Pokud však není nejvyšší podání uhrazeno ani v této dodatečně stanovené lhůtě, zrušuje se vydané usnesení o příklepu přímo ze zákona (ex lege) a tento vydražitel se stává tzv. obmeškaným vydražitelem. Obmeškaný vydražitel musí hradit škodu, která tímto jeho jednáním vznikla. Soud poté musí dražbu opakovat, musí tedy nařídit tzv. další dražební jednání, což předpokládá ust. § 336m OSŘ. Další dražební jednání se nařizuje i tehdy, když není dražená nemovitost v první dražbě vydražena. Snahou tohoto dalšího dražebního jednání je prodej nemovitosti. Další dražební jednání může navrhovat

77

Podrobněji k otázce odvolání proti usnesení o příklepu, stanovení okruhu osob, které toto odvolání mohou podat i další postup soudu a odvolacího soudu v této věci viz. např. Kurka, V., Drápal, L.: Výkon rozhodnutí, Linde Praha, a.s., 2004, str. 550-553.

108

oprávněný a další oprávněný, ale je nutné si uvědomit, že je nemůže navrhovat věřitel, který si pouze do dražby přihlásil své pohledávky. Na tuto skutečnost se někdy v praxi zapomíná. Jak je již výše uvedeno, pokud není takový návrh podán nejpozději do jednoho roku od první dražby, soud toto řízení zastaví. Co je pro případné dražitele nejzajímavější, je ta skutečnost, že v dalším dražebním jednání je dražební vyhláškou stanoveno nejnižší podání, které představuje polovinu výsledné ceny nemovitosti – viz. ust. § 336m odst. 3 OSŘ. Jedná se tedy, při dnešních cenách nemovitostí obecně, o velké snížení ceny dražené nemovitosti. Je to z důvodu, aby prodávaná nemovitost byla snáze prodejná. Nově stanovená výše nejnižšího podání se již ani v případných dalších dražebních jednáních nemění. Vlastní dražba nemovitosti při dalším dražebním jednání probíhá obdobně jako u první dražby. Dražitel, který učiní nejvyšší podání se po uhrazení nejvyššího podání stává vlastníkem nemovitosti. Vlastnické právo nabývá zpětně ke dni vydání usnesení o příklepu. Dnem, kterým se vydražitel stal vlastníkem nemovitosti, zanikají bez náhrady všechna předkupní práva, která na vydražené nemovitosti vázla. V souvislosti s vydražením nemovitosti souvisí ještě např. otázka nároku na bytovou náhradu pro povinného, který v dražbě „přišel“ o nemovitost, která sloužila k jeho bydlení. Judikatura soudů dosud nezodpověděla otázku, zda povinnému, jemuž vydražením odpadl právní důvod užívání nemovitosti k bydlení, lze při uložení povinnosti vyklidit nemovitost přiznat nárok na bytovou náhradu. Je zastáván názor, který je prezentován i v odborné literatuře78, že tuto otázku lze řešit obdobně jako tomu je při prodeji nemovitosti, kterou prodává vlastník sám, tedy, že pokud se s kupujícím nedohodl jinak, nemá nárok na bytovou náhradu. Po uhrazení nejvyššího podání nastává poslední fáze výkonu rozhodnutí na prodej nemovitostí, a tou je tzv. rozvrh rozdělované podstaty.

78

Kurka, V., Drápal, L.: Výkon rozhodnutí, Linde Praha, a.s., 2004 str. 514.

109

Smyslem rozvrhu je rozdělit za přítomnosti účastníků řízení peněžní prostředky získané dražbou mezi oprávněného, dalšího oprávněného a věřitele, kteří přihlásili do dražby své pohledávky. Postup při rozvrhovém jednání se řídí ustanoveními části první a třetí OSŘ, není-li v § 337 a 337b OSŘ stanoveno jinak. Rozvrh rozdělované podstaty soud projedná v rozvrhovém jednání. Rozvrhové jednání soud nařídí vždy, tedy i v případě, že bude uspokojována jediná pohledávka. Předvolání k rozvrhovému jednání je doručeno všem účastníkům řízení. Z rozdělované podstaty lze uspokojit pohledávky oprávněného, dalšího oprávněného a toho, kdo svou pohledávku přihlásil podle § 336 OSŘ jakož i pohledávky náhrad za věcná břemena a nájemní práva váznoucí na nemovitosti s výjimkou těch, o nichž bylo v usnesení o ceně rozhodnuto, že prodejem v dražbě nezaniknou, a těch, o nichž přímo zákon stanoví, že prodejem v dražbě nezaniknou, i když nebyly v usnesení o ceně uvedeny. Vedle těchto pohledávek se z rozdělované podstaty uhradí pohledávka náhrady nákladů řízení státu vzniklých v souvislosti s provedením dražby, nové i další dražby. Posledně uvedená pohledávka se nepřihlašuje a soud k ní přihlíží z úřední povinnosti. Uvedené pohledávky se z rozdělované podstaty uhrazují postupně podle skupin, pohledávky, které patří do pozdější skupiny mohou být uspokojeny, jen jestliže byly plně uhrazeny pohledávky, které patří do vyšší skupiny. Není-li možné z rozdělované podstaty uspokojit všechny pohledávky patřící do téže skupiny, uplatní se zásada priority, která znamená, že jednotlivé pohledávky téže skupiny se uspokojí podle svého pořadí, mají-li stejné pořadí, uhradí se poměrně. Podle výsledků rozvrhového jednání se z rozdělované podstaty uspokojují pohledávky postupně podle těchto skupin:


pohledávky nákladů

řízení

vzniklých

státu

v souvislosti

s prováděním dražby, nové dražby a další dražby,

110




pohledávky z hypotéčních úvěrů nebo části těchto pohledávek sloužící ke krytí jmenovité hodnoty hypotéčních zástavních listů,




pohledávky zajištěné zástavním právem,




pohledávky nedoplatků výživného,




pohledávky daní a poplatků, pojistného na veřejné zdravotní pojištění a pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, pokud nejsou již uhrazeny dle c),




ostatní pohledávky.

Právě uvedený výčet vyplývá z ust. § 337c OSŘ. Jednalo by se tedy o skupinu šesti skupin pohledávek. Existuje však ještě jedna skupina pohledávek, kterou předpokládá ust. § 16 odst. 1 z.č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům (zákon o vlastnictví bytů), v platném znění. Tato skupina představuje pohledávky vlastníků bytových jednotek, které mají vůči jinému vlastníku bytové jednotky, z titulu, že neplní povinnosti, které pro něho vyplývají z posledně uvedeného právního předpisu. Tato skupina pohledávek se dostala ještě před skupinu tzv. ostatních pohledávek. Celkem tedy mluvíme o sedmi skupinách pohledávek, které se hradí z rozdělované podstaty. (Zde však musím upozornit na to, že ode dne 1.1.2008 bude toto ustanovení § 337c OSŘ platit v novelizované podobě, a to v odst. 1 e), kde kromě uvedených pohledávek přibudou ještě pohledávky pojistného na úrazové pojištění.) Spolu s jistinou pohledávky se uhrazuje i příslušenství pohledávek, které tvoří např. penále, pokuty, úroky apod. Vyčíslené pohledávky mohou být v průběhu rozvrhového jednání popřeny, a to co důvodu, výše, zařazení do skupiny nebo pořadí. Popřít vyčíslenou pohledávku může každý z účastníků řízení, tedy i povinný. Nepodaří-li se odstranit sporné skutečnosti dohodou účastníků, vyzve soud popírajícího účastníka rozvrhu, aby své popření uplatnil odporovou žalobou dle § 267a OSŘ.

111

Po právní moci rozvrhového usnesení soud vyplatí přiznané částky určeným osobám. Pohledávky, o nichž nebylo ve výroku rozvrhového usnesení rozhodnuto, že budou hrazeny z rozdělované podstaty, zůstanou výkonem rozhodnutí neuspokojené. Při rozvrhovém řízení je z pohledu praxe snad největším problémem určení, které právní závady na vydražené nemovitosti budou dál váznout a které naopak dražbou zanikají. Tato otázka je velmi důležitá především pro nositele těchto oprávnění, dále pak pro vlastního vydražitele a v neposlední řadě pro příslušný katastrální úřad, který musí z katastru nemovitostí ty závady, které již po dražbě nebudou na nemovitosti váznout, vymazat. Proto se u této problematiky chvíli zastavím. Platí, že dnem právní moci rozvrhového usnesení zanikají ze zákona všechna zástavní práva váznoucí na dražené nemovitosti, což vyplývá z ust. § 337h odst. 1 OSŘ. Zanikají zástavní práva i těch zástavních věřitelů, kteří se ve výkonu rozhodnutí nedomáhali uhrazení zajištěných pohledávek nebo jejichž zástavní práva vůbec za řízení nevyšla najevo. Zástavní práva váznoucí na nemovitosti zanikají bez ohledu na to, zda byla zřízena na základě smlouvy nebo ze zákona, případně i z rozhodnutí správního orgánu. Zástavní právo uvedeným způsobem však nezaniká, jde-li o pohledávku zajištěnou zástavním právem, jejíž vydražitel převzal dluh povinného z této pohledávky a nastoupil tak do hmotněprávního vztahu vůči věřiteli jako dlužník na místo povinného.V tomto případě ust. § 336g OSŘ předpokládá, že takovéto zástavní právo působí vůči vydražiteli, a to za předpokladu, že na tuto zajištěnou pohledávku nepřipadla žádná úhrada z rozdělované podstaty. Dnem právní moci rozvrhového usnesení zanikají též všechna věcná břemena a nájemní práva váznoucí na nemovitosti s výjimkou těch, o nichž bylo v usnesení o ceně rozhodnuto, že prodejem v dražbě nezaniknou, i když nebyly uvedeny v usnesení o ceně, a o těch, za něž byla vydražiteli ve výroku rozvrhového usnesení přiznána plná náhrada. Věcné břemeno nebo nájemní právo proto zanikne, i když nositel těchto práv výslovně souhlasil, aby náhrada byla vyplacena vydražiteli, jestliže na tuto pohledávku pro nedostatek

112

peněžních prostředků nepřipadla plná úhrada z rozdělované podstaty, a pohledávka proto nemohla být vydražiteli rozvrhovým usnesením přiznána. Jestliže osoba, které svědčí právo z věcného břemene nebo nájemní právo, nesouhlasila s vyplacením náhrady vydražiteli, věcné břemeno nebo nájemní právo váznoucí na nemovitosti vždy zanikne, připadne-li z rozdělované podstaty na náhradu za tato práva úhrada, bude vyplacena nositeli těchto práv, jinak zaniknou bez jakékoliv náhrady. Po právní moci rozvrhového usnesení je soud povinen oznámit příslušnému katastrálnímu úřadu, jaká zástavní práva nebo věcná břemena váznoucí na nemovitosti dnem právní moci rozvrhového usnesení zanikla a která z nich zatěžují nemovitost i nadále. V oznámení musí soud uvedeným způsobem výslovně vypořádat všechna zástavní práva a věcná břemena, o nichž za řízení vyšlo najevo, že zatěžují draženou nemovitost. Na závěr tohoto pojednání o výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti je ještě nutné poznamenat, že obdobně jako ve výše popsaném případě se postupuje i tehdy, pokud je prodáván pouze spoluvlastnický podíl na nemovitosti nebo i v případě tzv. prodeje zástavy.79

3.9

Prodej podniku Dalším exekučním způsobem dle OSŘ je prodej podniku. Tímto

způsobem se rovněž vykonává usnesení, kterým byl v řízení podle § 200y až 200za OSŘ nařízen prodej zástavy, je-li zástavou podnik, a to ve prospěch zástavním právem zajištěné pohledávky s příslušenstvím (§ 338zr odst. 1 OSŘ). Způsob výkonu rozhodnutí prodejem podniku byl do českého právního řádu zaveden s účinností od 1.1.2001, a to zákonem č. 30/2000 Sb., který představuje významnou novelu OSŘ. Tento prostředek má sloužit, jak to cituje důvodová zpráva k této novele, jako významný prostředek, který ve své 79

Použijí se zde tedy rovněž ustanovení § 321, § 322 a § 335až § 337h za podmínky, že v ust. § 338 a § 338h není uvedeno něco jiného. Podrobněji k dané problematice viz např. Kurka, V., Drápal, L.: Výkon rozhodnutí, Linde Praha, a.s., 2004, st. 577-579.

113

podstatě bude sloužit k výměně neúspěšných (zadlužených) majitelů podniků, aniž by tím byl vážně narušen chod podniku samotného. Pro tento exekuční způsob je charakteristické, že vydražitel nabývá prodávaný podnik ve stejné podobě jako byl u povinného a zároveň tímto exekučním způsobem vstupuje vydražitel jak do práv povinného, tak i do závazků, které nebyly při výkonu rozhodnutí prodejem podniku uspokojeny. Občanský soudní řád pro toto řízení neobsahuje vlastní definici podniku. V poznámce pod čarou č. 93, která se vztahuje k § 338f odst. 1 OSŘ se odkazuje na § 5 odst. 1 obchodního zákoníku80, kde je podnik charakterizován jako „soubor hmotných, jakož osobních a nehmotných složek podnikání“ s tím, že podnikateli náleží „věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které paří podnikateli a slouží k provozování podniku nebo vzhledem k své povaze mají tomuto účelu sloužit.“ Z tohoto vyplývá, že podnik představuje samostatnou organizovanou hospodářskou jednotku, pro niž je charakteristické, že zahrnuje nejen hmotné, ale i nehmotné a osobní složky podnikání. Nejedná se tedy o podnik, jestliže by zahrnoval pouze majetek, s nímž lze provozovat podnikatelskou činnost, popřípadě jen nehmotné a osobní složky podnikání (pohledávky,

obchodní

tajemství,

know-how,

práva

z průmyslového

vlastnictví, prodejnost výrobků apod.), ale nebyli by v něm lidé, kteří by podnikatelskou činnost uskutečňovali. Bez „lidské složky“ netvoří věci, práva a jiné majetkové hodnoty podnik. Soubor hmotných složek bez lidské složky proto nikdy nelze prodat jako podnik. Pokud by k této situaci došlo, bylo by nutné použít např. exekučního způsobu prodeje movitých věcí, prodej nemovitostí nebo i přikázání jiné pohledávky. Výkon rozhodnutí prodejem podniku může být nařízen jen tehdy, když oprávněný označí podnik, jehož prodej navrhuje a jestliže doloží, že podnik je majetkem povinného.81 Zákon nevylučuje z prodeje žádný podnik 80 81

Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v platném znění. Podrobněji k náležitostem návrhu na výkon rozhodnutí prodejem podniku viz např. Grossová, M.: Exekuce na peněžitá plnění v současné právní praxi, 4. aktualizované vydání, Linde Praha, a.s., 2002, str. 205-206 nebo Kurka, V., Drápal, L.: Výkon rozhodnutí, Linde Praha, a.s., 2004, str. 582-584.

114

s výjimkou banky (§338g odst. 3 OSŘ), k jejímuž prodeji musí dát souhlas Česká národní banka. Pro nařízení výkonu rozhodnutí prodejem podniku je rozhodující stav v době zahájení řízení. Jen podle tohoto stavu může oprávněný označit podnik, jehož prodej navrhuje. Uplatnění této zásady znamená, že k okamžiku zahájení řízení bude posuzováno, že v tomto okamžiku tu podnik existoval v určitém rozsahu a s určitými majetkovými hodnotami. Věcně příslušným soudem při tomto způsobu výkonu rozhodnutí je okresní soud (§ 9 OSŘ), místně příslušným soudem k nařízení a provedení výkonu rozhodnutí je soud, v jehož obvodu je podnik (§ 252 odst. 4 písm. a) OSŘ). O nařízení výkonu rozhodnutí prodejem podniku se rozhoduje usnesením, ve kterém soud stanoví tzv. správce podniku a zároveň povinnému zakáže převést podnik nebo jeho část na někoho jiného. (Vzor Usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí prodejem podniku je uveden jako Příloha č. 7 této práce.) Povinnému dále přikáže, aby do 15-ti dnů od doručení tohoto usnesení sdělil soudu, kdo má k jednotlivým věcem, které tvoří podnik, předkupní právo, s poučením, že pokud to nesdělí, odpovídá za škodu tím způsobenou. Přikáže povinnému, aby umožnil stanovenému správci podniku přístup do všech prostor podniku a umožnil mu nahlížet do účetnictví. V případě, že součástí podniku jsou i nemovitosti, musí soud

postupovat obdobně jako

v případě prodeje nemovitostí, tedy především zaslat usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí prodejem podniku na příslušný katastrální úřad, aby zapsal patřičná omezení dispozic s majetkem do katastru nemovitostí.82 U výkonu rozhodnutí prodejem podniku platí základní zásada, bez které by tento exekuční způsob bylo jen ztěží možné realizovat, a to ta, že v případě nařízení výkonu rozhodnutí prodejem podniku se ze zákona přerušují již nařízené exekuce, kterými byly postiženy movité věci, nemovitosti nebo jiné pohledávky než z účtu u peněžního ústavu, jestliže tvoří součást podniku.

82

Podrobněji k zápisu omezení dispozic do katastru nemovitostí viz. poznámka č. 70.

115

Soudem ustavený správce podniku má při tomto exekučním způsobu podobné postavení jako správce konkursní podstaty. Hraje zde velmi rozhodující roli. Je povinen tuto činnost vykonávat s odbornou péčí a odpovídá za škodu, kterou způsobil zaviněným porušením povinností, které mu ukládá zákon, nebo mu byly uloženy soudem. Má nárok na odměnu a na náhradu hotových výdajů, na které může dostat zálohu. Správce daně nenahrazuje statutární orgány podniku, které nadále podnik řídí a spravují, avšak jejich dispoziční volnost při nakládání s majetkem podniku je omezena a je vázána na souhlas správce podniku. Jeho hlavním úkolem je dbát o to, aby po nařízení výkonu rozhodnutí nedošlo bezdůvodně ke zmenšení majetku podniku. Proto ke vše

takovým úkonům, které by snižovaly majetek podniku je třeba

písemného souhlasu správce podniku. Kontrolu jeho činnosti dozoruje soud, který ho v případě, že tuto funkci neplní dobře, může této funkce zprostit. Soud uloží správci podniku, aby na základě účetní evidence zjistil a sepsal věci, které tvoří podnik, které slouží k provozování podniku nebo které vzhledem ke své povaze mají tomuto účelu sloužit. Na základě těchto zjištění pak následně správce podá soudu zprávu o ceně podniku a o jeho majetku. Podle obsahu této zprávy správce podniku soud následně určí:


cenu věcí, práv a jiných majetkových hodnot patřících podniku,




výši peněžních prostředků v hotovosti a uložených na účtu u peněžního ústavu v měně ČR, patřících podniku,




cenu všech závazků patřících podniku,




výši peněžních závazků patřících podniku,




zjištěnou cenu podniku.

Po právní moci usnesení o ceně podniku (§338m odst. 1 OSŘ) má každý ze zájemců o koupi podniku možnost seznámit se s hospodářskou situací podniku. Pokud ovšem správce podniku zjistí, že hospodářská situace je v podniku nepříznivá, není vydáno usnesení o ceně, neboť by za této situace nedošlo k uspokojení oprávněných věřitelů. Majetkovou situaci nelze v takovém případě řešit výkonem rozhodnutí, ale pouze v konkursním (od 1.7.2007 v insolvenčním) řízení.

116

V případě, že je stanovena cena podniku, soud dále postupuje obdobně jako v případě výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí, tedy vydá dražební vyhlášku. Touto dražební vyhláškou je nařízeno na určitý den dražební jednání. V dražební vyhlášce je stanoveno místo dražby a čas začátku dražby. Při dražebním jednání nejprve přednese správce podniku správu o hospodářském stavu podniku. Na základě této správy soud stanoví novou cenu podniku a zároveň stanoví pro dražitele výši nejnižšího podání. Oznámí, kteří věřitelé se přihlásili se svými pohledávkami. Zjistí-li však soud, že cena věcí, práv a jiných majetkových hodnot patřících podniku nepřesahuje výši splatných peněžních závazků patřících podniku, pohledávek oprávněného, těch, kdo do řízení přistoupili jako další oprávnění, včetně předpokládaných nákladů prodeje, odměnu správce podniku a náhradu jeho hotových výdajů, nebo že ji přesahuje jen nepatrně, výkon rozhodnutí zastaví. Pokud však soud zjistí, že nejsou splněny podmínky pro zastavení dražby, vyzve přihlášené dražitele, aby činily podání. Dražba se koná do té doby, kdy dražitelé činí podání, a to až do chvíle, kdy je udělen příklep. Pokud nebylo v dražbě učiněno ani nejnižší podání, soud jednání skončí. Další dražbu je možno uskutečnit nejdříve po uplynutí tří měsíců od bezúspěšné dražby (338za odst. 1 OSŘ). Po právní moci usnesení o příklepu a po zaplacení nejvyššího podání vydražitelem nařídí soud jednání o rozvrhu rozdělované podstaty. V rozvrhu jsou pohledávky uspokojovány v následujícím pořadí:


pohledávky

nákladů

prodeje

vzniklých

v souvislosti

s provedením dražby,


pohledávka odměny správce a jeho hotových výdajů,




pohledávka vydražitele,




pohledávka zajištěná zadržovacím právem,




pohledávka oprávněného a dalšího oprávněného, který do řízení přistoupil, pohledávky zajištěné zástavním právem, postoupením pohledávky nebo převodem práva,

117




pohledávky daní a poplatků, pojistného na veřejné zdravotní pojištění a pojistného na sociální zabezpečení a příspěvky na státní politiku zaměstnanosti, pokud nebyly uspokojeny podle písmena e),




ostatní pohledávky.

Platí, že nesplatné pohledávky, které jsou zajištěny zástavním právem, postoupením pohledávky nebo převodem práva, se považují za splatné (§ 338ze odst. 3 OSŘ). Pro pořadí uhrazování pohledávek z rozdělované podstaty je rozhodující u pohledávky oprávněného den, kdy soudu došel návrh na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí, u pohledávky dalšího oprávněného den, kdy k nařízenému výkonu přistoupil, u přihlášené pohledávky den, kdy došla k soudu přihláška věřitele. U pohledávek zajištěných zástavním nebo zadržovacím právem, den vzniku tohoto práva. U pohledávky věřitele uvedeného v ust. § 338zn OSŘ den, podle kterého se řídí pořadí pohledávky v řízení o výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky nebo prodejem movitých věcí nebo nemovitostí. Pořadí pak konkrétní pohledávky se stanoví podle toho hlediska, které je pro konkrétní pohledávku výhodnější. Správce po provedené dražbě předá podnik vydražiteli a tím je výkon rozhodnutí prodejem podniku fakticky ukončen. Činnost správce podniku zde končí. Obdobně jako prodej podniku lze tímto exekučním způsobem nařídit i prodej části podniku (§ 338zp). Bude rovněž stanoven správce podniku, který bude vykonávat správu pouze části podniku, zpravidla půjde o organizační složku podniku. Rovněž lze dle tohoto exekučního způsobu prodat i podíl spolumajitele podniku (§ 338zq). Zákon předpokládá, že předmětem výkonu tohoto rozhodnutí bude podíl povinného, který je spolumajitelem podniku, tedy určitý ideální podíl, nikoliv jeho reálná část, vyčlenitelná nebo oddělitelná z celého podniku.

118

Závěrem pojednání o výkonu rozhodnutí prodejem podniku je nutné se zmínit, že se jedná o velmi složité řízení, co do organizace, které je provázeno mnoha právními a ekonomickými aspekty. Jeho úspěšná realizace však umožňuje, jak je již na začátku uvedeno, plynulý přechod vlastnických vztahů, a to tak, že např. vlastní pracovníci podniku nemusí takto závažné právní změny v podniku ani zaregistrovat.

3.10

Zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech V OSŘ je institut zřízení soudcovského práva na nemovitostech

postaven na roveň ostatním způsobům výkonu rozhodnutí, které ukládají zaplacení peněžitého plnění. Systematicky je řazen mezi tzv. nesporná řízení, i když proti nesporným řízením vykazuje řadu odlišností. Tento institut nesměřuje přímo k uspokojení vymáhané pohledávky, ale slouží pouze k zajištění takové pohledávky. Výsledkem tedy není zánik závazku, ale jeho zajištění. Následně tedy může zástavní věřitel dle platné právní úpravy navrhnout tzv. prodej zástavy. Soudcovské zástavní právo na nemovitosti se zřizuje nařízením výkonu rozhodnutí tím, že oprávněný přesně označí nemovitost, k níž má být toto zástavní právo zřízeno, za předpokladu, že listinami doloží, že tuto nemovitost vlastní povinný. O tom, že byl podán návrh na zřízení soudcovského zástavního práva, musí být vyrozuměn příslušný katastrální úřad. Pro nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva je rozhodující stav v době zahájení řízení (§338b odst. 2 OSŘ). Pro pohledávky, pro něž bylo nařízeno soudcovské zástavní právo, lze vést výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti přímo i proti pozdějšímu nabyvateli nemovitosti. Tento způsob nevede k přímé úhradě pohledávky, ale dává věřitelům jistotu, že jejich právo bude uspokojeno v pořadí tohoto zástavního práva a jejich pohledávky nebudou ohroženy, ani, když povinný nemovitost prodá (§338a OSŘ). Tento výkon se provádí na návrh, který musí splňovat stejné

119

náležitosti jako v případě výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti a vztahuje se i na součásti a příslušenství nemovitosti. Zřízení soudcovského zástavního práva se zaznamenává do katastru nemovitostí záznamem.83 Zástavní právo vzniká na základě rozhodnutí soudu (§ 156 odst. 1 občanského zákoníku), kdy je následně vloženo do katastru nemovitostí. Pro pořadí soudcovského zástavního práva je rozhodující doba, kdy k soudu došel návrh na zřízení soudcovského zástavního práva. Soudcovské zástavní právo nepředchází zástavnímu právu smluvnímu, ale zařazuje se do pořadí smluvních zástavních práv, nemá tedy před nimi přednost. Někdy je nutné zřídit i zástavní právo k nemovitosti, která není předmětem evidence v katastru nemovitostí. V tomto případě se pak soudcovské zástavní právo zaznamenává v Rejstříku zástav vedeném Notářskou komorou České republiky, kam soud své rozhodnutí o zřízení soudcovského zástavního práva zašle. Jak je z právě uvedené charakteristiky soudcovského zástavního práva patrné, přestože je tento institut řazen mezi způsoby exekuce v rámci OSŘ, jedná se pouze o zajišťovací prostředek. Nutno však říci, že vzhledem ke stálé poptávce po nemovitostech a relativně vysokým cenám nemovitostí, je to zajišťovací prostředek velice vhodný a účinný. Je nutné si uvědomit, že zástavní právo i exekuce spolu vždy úzce souvisí, a to nejen v právě rozebírané exekuci občanskoprávní, ale i v exekuci daňové nebo správní.

3.11

Exekuce na nepeněžitá plnění V rámci koncepce této práce, která je nazvána „Exekuce v České

republice“ je myslím na místě se rovněž, alespoň okrajově, zabývat i otázkami, které se týkají způsobů exekuce na nepeněžitá plnění, neboť v opačném případě by nebyl naplněn cíl této práce, kterým je zmapování všech možných „zákoutí“ exekuce v rámci celého právního řádu České republiky.

83

Viz. ust. § 7 z.č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických práv k nemovitostem, v platném znění.

120

Jak již bylo uvedeno v předchozí části 3.3. této práce, zná OSŘ i několik způsobů exekuce na nepeněžitá plnění. Prvním z nich je vyklizení. Vyklizení zná OSŘ ve dvou rovinách, a to jednak vyklizení bez náhrady (§340 a násl.) a vyklizení se zajištěním bytové náhrady (§ 343 a násl.). (Vzor Usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí vyklizením bez náhrady je uveden jako Příloha č. 8 této práce a Vzor Usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí vyklizením se zajištěním náhrady je uveden jako Příloha č. 9 této práce.) O vyklizení bez náhrady jde v případě, že soudní rozhodnutí, jehož výkon se navrhuje, ukládá, aby povinný vyklidil nemovitost, stavbu, byt nebo místnost, u nichž není třeba zajistit přiměřený náhradní byt, náhradní ubytování nebo přístřeší. Soud vyklizení provede poté, co takové rozhodnutí nabude právní moci. Výkon se provede tak, že se jednak odstraní všechny věci, které jsou povinného a jednak je vykázán povinný a všichni další, kdo se tam zdržují. Věci jsou předány dle možnosti buď přímo povinnému nebo zletilému členu jeho domácnosti nebo jsou dány do úschovy. Situace druhá, kdy je nutné zajistit bytovou náhradu nebo přístřeší je podstatně složitější. Pokud soudní rozhodnutí ukládá zajištění bytové náhrady (přiměřený náhradní byt, náhradní byt, náhradní ubytování) nebo přístřeší, lze provést tento výkon rozhodnutí až tehdy, kdy oprávněný doloží, že toto zajistil. Nezačne-li povinný bytovou náhradu bez vážného důvodu do šesti měsíců od uložení užívat, práva povinného k bytové náhradě uplynutím této lhůty zanikají.84 Další způsobem exekuce na nepeněžité plnění je odebrání věci. (Vzor Usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí odebráním věci je uveden jako Příloha č. 10 této práce.) Tímto způsobem se vykonávají exekuční tituly, kterými byla povinnému uložena jiná povinnost než zaplacení peněžité částky, a to konkrétně, aby někdo povinnému vydal nebo dodal věc. Věc je zde 84

V praxi je mnoho sporů, týkajících se právě přidělovaných bytových náhrad. V této oblasti existuje i řada judikátů, které tuto problematiku řeší, neboť strohá zákonná právní úprava v tomto případě není zcela dostatečná. Jako důležité judikáty bych uvedla např. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.11.1996, sp. Zn. 2 Cdo 138/96 uveřejněném pod č. 15/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.6.2001, sp. Zn. 20 Cdo 2021/99 uveřejněném v časopisu Soudní judikatura a Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.3.2001, sp. Zn. 20 Cdo 2482/2000.

121

chápána nejen jako věc hlavní, ale soubor všeho co k ní patří, tj. včetně příslušenství a součásti věci.85 Jestliže je k užívání odebrané věci třeba listiny, odebere se i tato listina povinnému a odevzdá se oprávněnému spolu s věcí, která byla povinnému odebrána. Má-li věc, kterou je nutné odebrat, u sebe třetí osoba, vyzve ji soud, aby oprávněnému věc vydala. Nebude-li věc vydána dobrovolně, použije se na návrh oprávněného přiměřeně ustanovení o výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky. Nepodaří-li se odebrat určenou věc a lze-li věc stejného druhu a stejné jakosti opatřit jinak, vyzve soud oprávněného, aby si ji opatřil sám, a to na náklad a nebezpečí povinného. Povinnému může být uloženo, aby potřebnou finanční částku uhradil předem. Třetím způsobem výkonu rozhodnutí na nepeněžité plnění je rozdělení společné věci. (Vzor Usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí prodejem společné movité věci a rozdělením výtěžku je uveden jako Příloha č. 11 této práce.) Věc lze dle právní úpravy jednak prodat a rozdělit výtěžek nebo lze věc tzv. reálně rozdělit. Při prodeji věci a rozdělení výtěžku lze pro prodej užít přiměřeně ustanovení o dražbě věcí movitých, případně i věcí nemovitých. Spoluvlastníci mají pro účely rozvrhu výtěžku prodeje postavení oprávněných, výše pohledávek se stanoví podle výše jejich podílů na společné věci. Nepodaří-li se společnou movitou nebo nemovitou věc prodat, zastaví soud výkon rozhodnutí. Ust. § 349 OSŘ dále stanoví, že v případě, že vykonatelné rozhodnutí ukládá, aby byla společná movitá nebo nemovitá věc rozdělena jinak než prodejem, určí soud při nařízení výkonu rozhodnutí, jak výkon bude proveden. Ukazuje-li se to potřebné, přibere se k provedení výkonu rozhodnutí vhodná osoba, podle možnosti zástupce obce. V případě, že se jedná o nemovitost, kdy je nutno rozdělit pozemek na několik částí, je nutné z povahy

85

Viz. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.10.2001, sp. Zn. 20 Cdo 2369/99, který byl uveřejněn pod č. 22/2002 v časopisu Soudní judikatura. Je zde, mimo jiné, stanoveno, že nemá-li být součást věci předmětem povinnosti nebo určení práva či právního vztahu, je nutné to ve výroku rozhodnutí vyslovit.

122

věci přibrat znalce, který vyhotoví tzv. geometrický plán na rozdělení pozemku. S dělením parcel dle takového geometrického plánu musí souhlasit místně příslušný stavební úřad a zároveň musí být dělení pozemku navrženo tak, aby bylo možné takový geometrický plán zapsat do katastru nemovitostí. Ve výčtu způsobů exekuce na nepeněžitá plnění figuruje i tzv. provedení prací a výkonů. (Vzor Usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí provedením zastupitelných prací je uveden jako Příloha č. 12 této práce.) Ukládá-li vykonávané rozhodnutí, aby povinný podle něho provedl pro oprávněného nějakou práci, kterou může vykonat i někdo jiný než povinný, povolí soud oprávněnému, aby si dal práci o kterou jde, provést někým jiným nebo ji provedl sám, a to na náklady povinného. Povinnému může soud uložit, aby potřebný náklad zaplatil oprávněnému předem. Výkon tohoto rozhodnutí provede se pak na návrh oprávněného některým ze způsobů určených k uspokojení peněžitých pohledávek. Jedná se v tomto případě o tzv. zastupitelné plnění. Jako příklad lze uvést povinnost zbudovat oplocení pozemku. Dále u provedení prací a výkonů lze mluvit o tzv. nezastupitelném plnění. Podle § 351 OSŘ se vykonávají zejména rozhodnutí vycházející z právních vztahů upravených podle § 127 odst. 1, 3 občanského zákoníku tj. sousedská práva, jejichž předmětem je ochrana vlastnického práva anebo naopak jeho omezení, jmenovitě práva odpovídající věcným břemenům. Např. povinnost strpět vedení odpadní vody přes pozemek. V praxi jsou však vydávána i „smíšená“ rozhodnutí ukládající povinnost k zastupitelnému i nezastupitelnému plnění, např. strpět přechod přes pozemek a současně i odstranit instalovanou závoru, kdy je třeba zvážit, zda jde o jednu povinnost nebo vlastně o dvě ukládané povinnosti. V případě nezastupitelných plnění je donucovacím prostředkem pro povinného pokuta soudu. První pokuta je limitována částkou 100.000,-- Kč. Lze však při jejím neuhrazení ukládat i další přiměřené pokuty. Pro dosažení cíle těchto pokut, kterým je provedení plnění ze strany povinného, je velice

123

důležité postupné vymáhání uložených pokut. Tyto však lze vymáhat v samostatném exekučním řízení. Ust. § 351a OSŘ, které přímo navazuje na výkon provedení prací a výkonů v ust. § 351OSŘ lze nazvat tzv. uvedení v předešlý stav a ve své podstatě zahrnuje případy, kdy vykonávaným rozhodnutím byla uložena povinnému povinnost např. postavit plot, ten jej sice postavil, ale následně jej opět zboural. (Vzor Usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí k obnovení předešlého stavu je uveden jako Příloha č. 13 této práce.) Snahou této právní úpravy je donutit povinného, aby uvedl věci v předešlý stav, tj., aby v uvedeném příkladě zase plot postavil. Takový výkon rozhodnutí soud nařídí usnesením, jímž povolí oprávněnému aby se postaral o obnovení předešlého stavu, a to způsoby, jež stanoví v závislosti na tom, co je k obnově předešlého stavu potřeba. Literatura, která se výkonem rozhodnutí a exekucemi obecně zabývá, do celkového výčtu exekucí na nepeněžitá plnění pojmově řadí i tzv. výkon rozhodnutí o výchově nezletilých dětí. Výkon rozhodnutí o výchově nezletilých dětí je upraven § 272 až § 273a OSŘ86 samostatně, neboť ze znění § 272 odst.1 OSŘ lze dovodit, že z předchozích ustanovení hlavy první části šesté OSŘ jsou použitelná pouze ustanovení § 251 OSŘ – oproti stavu před 1.1.2001 – i ustanovení § 270 a § 271 OSŘ, jež v řízení o výkon upravují institut nákladů řízení. Exekucí dle uvedených zákonných ustanovení lze postihnout toho, kdo se odmítá podrobit soudnímu rozhodnutí nebo neplní soudem schválenou dohodu o výchově nezletilých dětí a o úpravě styku s nimi anebo rozhodnutí o navrácení dítěte. Soud v první fázi při neplnění uvedených povinností uděluje pokuty, které jsou donucovacím prostředkem. Po této pokutě mohou následovat i další přiměřené pokuty. Pokuty jsou tedy jakýmsi exekučním způsobem. Druhý exekuční způsob představuje již přímé fyzické odnětí dítěte u určité osoby, u které nemá být a její předání osobě jiné, které

86

S účinností od 1.1.2007 bude do OSŘ včleněno nové ustanovení § 273b, které se bude týkat výkonu rozhodnutí o vykázání ze společného obydlí a nenavazování kontaktů s oprávněným.

124

podle rozhodnutí nebo podle schválené dohody má být dítě svěřeno nebo navráceno nebo které rozhodnutí nebo dohoda přiznávají právo na styk s dítětem po neomezenou dobu. Již z povahy věcí je zřejmé, že tento výkon je nutné provádět za součinnosti orgánů sociálně-právní ochrany dětí a za asistence Policie České republiky.87

3.12

Exekuce prováděná soudním exekutorem Laická veřejnost se domnívá, že pojem „soudní exekutor“ je pojmem

zcela novým, a že představuje další možný způsob exekuce v rámci právního řádu České republiky. Jen málo lidí ale skutečně ví, a uvědomuje si, jaké je skutečné postavení soudního exekutora. Soudní exekutor vešel na „českou exekuční scénu“ až na základě zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, v platném znění. S tímto zákonem ještě souvisí zákon č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou exekutorem. Dalším právním předpisem je ještě Vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 418/2001 Sb., o postupech při výkonu exekuční a další činnosti. Exekuční řád řeší nejen problematiku exekucí jako takovou, ale dále obsahuje i ustanovení, co jsou to další činnosti exekutora (např. sepisování exekutorských zápisů) a dále ustanovení o exekutorské samosprávě, ustanovení o manipulaci se spisy a jejich úschově apod. Tento nový zákon představuje v našem právním řádu nový právní nástroj, který má usnadnit postavení věřitelů. Již v průběhu roku 2001 byly na základě

výběrových

řízení

ustaveni

exekutoři

v rámci

jednotlivých

exekutorských úřadů. Exekutor je státem zmocněnou osobou, která provádí exekuční činnost. Jeho statut je dán Ústavou České republiky a Listinou 87

K uvedené problematice podrobněji viz. např. Schelleová, I.: Český civilní proces, Linde Praha, a.s., 1997, str. 505 nebo Kurka, V., Drápal, L.: Výkon rozhodnutí, Linde Praha, a.s., 2004, str. 729 –742.

125

základních práv a svobod. Soudní exekutor tuto svoji exekuční činnost vykonává nezávisle a za úplatu. Soudní exekutor

je součástí moci soudní, úkony exekutora se

považují za úkony soudu. Je oprávněn vykonat všechny úkony, které OSŘ a další právní předpisy jinak svěřují při provádění výkonu rozhodnutí soudu, soudci, vykonavateli nebo jinému zaměstnanci soudu. Z právě uvedeného tedy vyplývá, že exekuce prováděná soudním exekutorem nepředstavuje nový další způsob exekuce v právním řádu České republiky, ale, že vlastně exekuce, kterou provádí soud je svěřena jiné soukromé osobě - soudnímu exekutorovi, který ji provádí za úplatu. (Soudní exekutor může ale vykonávat i exekuční tituly, které se jinak vykonávají v exekuci správní i v exekuci daňové, neboť tyto tituly, jak je již jednou v této práci - v části 2.1., uvedeno, lze rovněž vykonat exekucí u soudu.) Exekuční řád vybavuje soudního exekutora, který je fakticky soukromým podnikatelem, na jedné straně mocenským vystupováním jménem státu, ale na druhé straně ho organizačně zařazuje do stavovské samosprávy. Exekuční řád přiznává exekutorovi místy i širší oprávnění, než má dosud soud, a soud jako mocenský orgán státu se tak stává i „třetí osobou“, která je povinna, a to bez zbytečného odkladu, poskytnout exekutorovi potřebnou součinnost. Zvláště z těchto důvodů je někdy právní teorií zpochybňováno postavení exekutorů a jejich činnost. Ovšem jejich činnost bude možné zhodnotit až po několikaletém působení v praxi, dnes je to ještě příliš brzy. V souvislosti

s novou

úpravou

exekuční

činnosti

se

často

argumentuje vyšší efektivností vymáhání pohledávek. V současné době existuje institut soudních exekutorů asi v 21 státech, v čele s Mezinárodní unií soudních exekutorů se sídlem v Paříži. Vzorem české právní úpravy zákona o soudních exekutorech byla slovenská právní úprava. Ve Slovenské republice byla úprava činnosti soudních exekutorů přijata zákonem č. 233/1995 Z.z. Praxe tamějších soudních exekutorů se po přijetí zákona jevila převážně pozitivně. V posledních letech se

126

však snižuje účinnost a úspěšnost těchto exekucí. Zvyšuje se počet nedokončených exekucí, neboť došlo k výraznému nápadu návrhů na nařízení exekucí. Uvažuje se tak, že se zruší limitovanost počtu soudních exekutorů a vzhledem

k nedostatkům

v kontrole

exekutorů

k posílení

kontrolních

mechanismů. Exekuční řád je v části exekučního řízení založen na vztahu subsidiarity k OSŘ. Problém však přestavuje již místy odlišná terminologie exekučního řádu a OSŘ. Aplikace jednotlivých ustanovení exekučního řádu nebude možná bez přihlédnutí k právní úpravě v OSŘ, zvláště při provádění jednotlivých způsobů exekuce, případně přihlédnutí k existující judikatuře k části šesté OSŘ. Exekučním řádem byla tedy založena nová právnická profese soudního exekutora, který vede exekutorský úřad a za úplatu vykonává na celém území České republiky exekuční a další činnost. Soudní exekutor má při výkonu některých činností postavení veřejného činitele, činnost vykonává nezávisle, je vázán právním řádem a rozhodnutími soudů vydanými v exekučním řízení či v řízení o výkon rozhodnutí. Sám exekutor rozhoduje o způsobu provedení exekuce a o postupu, který povede k vymožení pohledávky, a sám také vydává rozhodnutí, která exekuční řád nesvěřuje soudu. Úkony exekutora provedené v exekučním řízení jsou považovány za úkony soudu. Za škodu, kterou exekutor způsobí při své činnosti odpovídá poškozenému samostatně. Při ustanovení soudního exekutora do příslušného exekutorského úřadu se zkoumá, zda má exekutor uzavřenou smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla v souvislosti s exekuční činností vzniknout. Dalším výrazným rysem exekučního řízení je skutečnost, že zákonodárce měl zvláštní zájem na rychlém průběhu exekuce, a proto byly stanoveny soudu lhůty pro vydání některých rozhodnutí, byly zavedeny krátké lhůty pro podání opravných prostředků či dokonce nemožnost uplatnění opravných prostředků proti rozhodnutím vydaným v exekučním řízení soudem nebo exekutorem a byl omezen jistý procesní formalismus.

127

Exekuční řád také rozšiřuje na rozdíl od výkonu rozhodnutí možnosti zjišťování majetku povinného ve snaze zvýšit úspěšnost a rychlost exekucí. Exekutorovi v tomto směru svěřuje výrazně širší pravomoc obrátit se na různé subjekty s dotazy o majetku a pobytu povinného. Exekuční řád jde také dále v možnostech nápravy nedostatků materiální vykonatelnosti exekučních titulů, a tím umožňuje jejich exekuci bez nutnosti jejich opravy v původním řízení či zahájení nového řízení a snižuje také počet případných žalob na náhradu škody způsobené

postupem

v nalézacím řízení. V exekučním řádu je tedy v ust. § 44 stanoveno, že exekutor, kterému došel návrh oprávněného na nařízení exekuce, předloží tento návrh soudu s exekučním titulem a požádá soud o udělení pověření k provedení exekuce. Soud následně usnesením nařídí exekuci a pověří daného exekutora k provedení exekuce. Exekutor poté postupuje v souladu se zákonem a zvažuje, který vhodný exekuční prostředek zvolit pro vymožení konkrétní pohledávky. V § 59 exekučního řádu jsou pak konkretizovány tyto jednotlivé exekuční způsoby na peněžitá plnění:


srážky ze mzdy a jiných příjmů,




přikázání pohledávky,




prodej movitých věcí a nemovitostí,




prodej podniku.

Dalšími jsou způsoby exekuce na tzv. nepeněžitá plnění , kterými jsou obdobně jako v OSŘ: vyklizení, odebrání věci, rozdělení společné věci a provedení prací a výkonů. V odst. 3 tohoto ust. je rovněž řečeno, že exekuci prodejem zástavy lze provést pro zajištěnou pohledávku prodejem zastavených movitých věcí a nemovitostí. Při uplatňování jednotlivých způsobů exekuce soudní exekutor postupuje v souladu s exekučním řádem, který vždy dále odkazuje na příslušná ustanovení OSŘ. Exekutor, jak je již výše uvedeno, tuto svoji činnost vykonává za úplatu. Výše úplaty je podstatně vyšší než je soudní poplatek, který by musel

128

oprávněný zaplatit v případě, že by požádal soud o provedení exekuce.88 Náklady někdy tvoří i poměrně významnou část výsledné vymáhané částky na povinném. Mnozí povinní se proto brání soudní cestou a žalují soudní exekutory, neboť se jim zdají tyto náklady jako zcela nepřiměřené. Samozřejmě tyto náklady soudní exekutor vymáhá současně s vymáhanou pohledávkou. Pokud však není exekuce úspěšná, musí soudnímu exekutorovi tyto náklady uhradit ten, kdo exekuci navrhl. V souvislosti s pojednáním o soudních exekutorech je nutné se zmínit i o vyhlášce ministerstva spravedlnosti č. 331/2001, o centrální evidenci exekucí, v platném znění. Dle této vyhlášky byla vytvořena centrální evidence exekucí, která je zřízena při Exekutorské komoře České republiky. Do této evidence exekutor v souladu s § 1 odst. 2 citované vyhlášky zapisuje elektronicky usnesení soudu o nařízení exekuce a o pověření soudního exekutora, exekuční příkazy, příkazy k úhradě nákladů exekuce a usnesení soudu o zastavení nebo odkladu exekuce. Jak je vidět činnost soudního exekutora připomíná činnost soudního vykonavatele, ale je prováděna soukromou osobou a za úplatu. Rozhodně se ale nedá říci, že by se v případě exekuce prováděné soudním exekutorem jednalo o další nový způsob vymáhání pohledávek v rámci právního řádu České republiky. Jde pouze o jakousi „variantu soudního výkonu rozhodnutí“.89

88

Vyhláška č. 330/2201 Sb., o odměnách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, v platném znění, v § 6 stanoví, že odměna za provedení exekuce ukládající peněžité částky činí do 3. mil základu – 15 %.

89

Podrobněji k exekuční činnosti soudního exekutora viz. např. tato literatura: Kasíková, M., Kučera, Z., Plášil, V., Šimka, K.: Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a předpisy související komentář, C.H.BECK, Praha, 2005 nebo Hlavsa, P.: Exekuční řád, Linde Praha, a.s., 2001.

129

4.

DAŇOVÁ

4.1

Jednotlivé způsoby daňové exekuce

EXEKUCE

Daňová exekuce je posledním stádiem daňového řízení.90 Její podstatou je vymožení splatných daňových nedoplatků. Tím nejpodstatnějším je z mého pohledu pak to, že tuto daňovou exekuci mohou provádět na základě zákona o správě daní a poplatků sami správci daně tj. finanční úřady. Ty pak mohou v některých případech (v praxi se jedná především o prodej nemovitostí) požádat o provedení daňové exekuce i soud nebo soudního exekutora. Je tedy zřejmé, že finanční úřady v oblasti vymáhání mají stejné postavení jako soudy s tím, že vymáhají pouze daňové nedoplatky. Právně je pak daňová exekuce upravena ve dvou rovinách. Rovina speciální právní úpravy a rovina obecné právní úpravy. Speciální právní úpravu představuje pouze § 73 a následující zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších právních předpisů (dále jen zákon o správě daní a poplatků). Obecná právní úprava této problematiky je pak řešena v zákoně č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád, ve znění pozdějších právních předpisů, a to v hlavě šesté - Výkon rozhodnutí. Dle ustanovení § 73 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků se použijí uvedená ustanovení OSŘ přiměřeně i pro výkon daňové exekuce. Přičemž platí zásada, že při výkladu právní úpravy se nejprve vychází ze speciální právní úpravy zákona o správě daní a poplatků, která má absolutní přednost a až následně je možno přiměřeně použít úpravu dle OSŘ. Rovněž OSŘ v § 274 uvádí, že ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí lze použít i na výkon rozhodnutí jiných orgánů, přičemž pod písmenem f) jsou uvedena

vykonatelná rozhodnutí orgánů veřejné správy včetně platebních

výměrů, výkazů nedoplatků ve věcech daní a poplatků a jiných rozhodnutí, jakož i vykonatelných smírů. Při aplikaci OSŘ je nutné brát v potaz některé

90

Daňové řízení je upraveno zákonem č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v platném znění. Daňové řízení se rozpadá na tyto dílčí stádia: řízení přípravné, vyměřovací, řízení o opravných prostředcích, placení daní a daňová exekuce.

130

odlišnosti zákona o správě daní a poplatků a samotného OSŘ. Především je důležité vzít v úvahu

speciální postavení správce daně, který je vlastně

orgánem oprávněných a zároveň i vykonávajícím. K daňové exekuci přistoupí místně příslušný správce daně tehdy, pokud daňový subjekt nezaplatí ve stanovené lhůtě daň, která je mu vyměřena v souladu se zákonem a je splatná nebo pokud daňový subjekt neodvede sraženou daň nebo pokud neuhradí pokutu uloženou dle zákona o správě daní a poplatků. Tento daňový subjekt se dostává do pozice daňového dlužníka. Daňovou exekuci provádí místně příslušný správce daně, u něhož je dlužník evidován.91 Právo vybrat a vymáhat daňový nedoplatek se promlčuje po šesti letech po roce, kdy se stal tento nedoplatek splatným. Je-li proveden úkon směřující k vybrání, zajištění nebo vymožení nedoplatků, promlčecí lhůta se přerušuje a počíná běžet promlčecí lhůta nová po uplynutí kalendářního roku, ve kterém byl daňový dlužník o tomto úkonu vyrozuměn. Nejpozději lze daňové nedoplatky vymáhat do dvaceti let počítaných od konce roku, ve kterém se stal nedoplatek splatným. Prvním krokem daňové exekuce ze strany správce daně je zaslání Výzvy k zaplacení

daňového nedoplatku v náhradní lhůtě v souladu s

ustanovením § 73 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků. (Vzor této Výzvy k zaplacení nedoplatku v náhradní lhůtě je uveden jako Příloha č. 14 této práce.) Vymáhání lze však zahájit i bez výzvy, pokud hrozí nebezpečí, že účel vymáhání bude zmařen, nepřikročí-li se k vymáhání neprodleně.92 Pokud daňový dlužník na tuto výzvu nereaguje, přistoupí správce daně k dalšímu kroku a vyhotoví pro konkrétního daňového dlužníka tzv. Výkaz nedoplatků a

91

Kdo je místně příslušným správcem daně řeší zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v platném znění v návaznosti na zákon č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, v platném znění.

92

Četnost vymáhání daňových nedoplatků správcem daně, bez předchozího nezaslání Výzvy k zaplacení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě, je velice malá. Představuje však pro správce daně zákonnou možnost, jak rychle např. zabránit daňovému dlužníkovi v rozprodání majetkové podstaty.

131

tento předá pracovníkům finančního úřadu, kteří se zabývají vymáháním daňových nedoplatků - exekutorům. Výkaz nedoplatků, který obsahuje všechny náležitosti se stává tzv. Exekučním titulem. Obecně platí, že exekuční titul je materiální podmínkou výkonu rozhodnutí. Rozumí se jím listina vydaná k tomu oprávněným orgánem, která má předepsanou formu a musí obsahovat nezbytné formální i materiální náležitosti.V daňovém řízení se můžeme setkat, v souladu s § 73 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků, s těmito možnými exekučními tituly:


Vykonatelný výkaz nedoplatků.




Vykonatelné rozhodnutí, jímž se ukládá peněžité plnění.




Splatná částka zálohy na daň.

Výkaz nedoplatků musí být zcela „precizní“ po formální stránce, neboť si musíme uvědomit, že použití státního mocenského donucení je přípustné pouze tehdy, je-li autoritativní osvědčení existence dosud nesplacených daňových povinností vydáno orgánem k tomu oprávněným a v zákonem předepsané formě. (Tiskopis Výkazu nedoplatků je uveden jako Příloha č. 15 této práce.) Výkaz nedoplatků je vykonatelný pouze v případě, jsou-li vykonatelná všechna rozhodnutí, která jsou podkladem pro tento výkaz. Je nezbytné, aby vždy byl opatřen doložkou vykonatelnosti.93 Po obdržení vykonatelného výkazu nedoplatků (popřípadě jiného exekučního titulu) přistoupí pověření pracovníci správce daně (daňoví exekutoři) k vlastní daňové exekuci. Často jedním z prvních úkonů daňového exekutora je zaslání tzv. Upozornění na daňový nedoplatek. Z praxe je známo, že toto „taktní“ upozornění je mnohdy daleko vhodnější a často i účinnější, neboť v mnoha případech je po jeho zaslání daňový nedoplatek skutečně uhrazen. Vlastní daňová exekuce se pak provádí vydáním

tzv. Exekučního

příkazu. Jde v podstatě o rozhodnutí v daňovém řízení, které musí být doručeno daňovému dlužníkovi, popř. ručiteli a dalším osobám, kterým jsou tímto

132

rozhodnutím ukládány povinnosti. Těmito dalšími osobami mohou být například banky, zaměstnavatelé, poddlužníci atd. Exekučním příkazem lze postihnou majetek dlužníka. Podle povahy tohoto majetku lze dle § 73 odst.6 vydat exekuční příkaz na:


přikázání pohledávky na peněžní prostředky daňových dlužníků na účtech vedených




bank nebo jiné pohledávky,




srážku ze mzdy, jiné odměny za závislou činnost nebo náhrady za pracovní příjem,




důchody, sociální a nemocenské dávky, stipendia,




prodej movitých věcí,




prodej nemovitostí.

Tyto jednotlivé typy exekucí jsou ve své podstatě vlastně nástroji, kterými je vymáhající orgán (finanční úřad) vybaven k tomu, aby dosáhl cíle exekučního řízení. Jedná se tedy o nástroje, kterými lze postihnout majetek daňového dlužníka pro uspokojení peněžitého nároku a z docíleného výtěžku nuceně uspokojit věřitele - finanční úřad, který představuje vlastně stát. Před vlastním vydáním exekučního příkazu musí exekutor zvážit u každého daňového subjektu samostatně tyto následující okolnosti:


Je nutno nejprve zjistit a poté posoudit majetkové poměry daňového dlužníka, např. zjistit existenci movitých věcí, existenci nemovitostí, případné poddlužníky atd.




Posoudit efekt daňové exekuce, kdy musí být zřejmé, že výtěžek z exekuce bude adekvátní výši daňového nedoplatku a nákladům spojeným s exekučním řízením.




Následně po zvážení všech

výše uvedených faktorů

se

rozhodnout pro určitý typ exekučního prostředku, který by byl nejvíce účinný a umožnil dosáhnout cíle řízení.

93

Případné neuvedení doložky vykonatelnosti u výkazu nedoplatků může v soudním řízení způsobit průtah celého řízení.

133

Po posouzení uvedených okolností je vydán konkrétní exekuční příkaz. Všechny osoby, kterým je exekuční příkaz doručen, mohou proti němu podat do patnácti dnů, ode dne, kdy se o úkonu dověděly, námitky. Podaná námitka nemá odkladný účinek pro samotné exekuční řízení. Podanou námitku správce daně poté posoudí, rozhodne o ni a své rozhodnutí zdůvodní. Proti tomuto dalšímu rozhodnutí není odvolání již přípustné.94 V případě, že je exekuce zahájena bez výzvy dle § 73 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, je možno proti exekučnímu příkazu podat odvolání. Jednotlivé způsoby daňové exekuce jsou uvedeny výše a nyní je jednotlivě budu stručně charakterizovat. Exekuce na přikázání pohledávky je první možností, jak může správce daně vymáhat daňové nedoplatky. Zákon o správě daní a poplatků předpokládá jako jeden z možných způsobů daňové exekuce i exekuci na přikázání pohledávky, a to, jak na peněžní prostředky daňových dlužníků na účtech vedených u bank, tak i na

přikázání jiné

pohledávky - § 73 odst. 6a) zákona o správě daní a poplatků. V praxi finančních úřadů se jedná zřejmě o nejrozšířenější způsob daňové exekuce. V praxi se setkáváme nejčastěji s přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu. Využívá se zpravidla při vymáhání nedoplatků od subjektů, které provozují podnikatelskou činnost, a to jak u osob fyzických, tak i právnických, neboť tyto subjekty pro svoji podnikatelskou činnost zpravidla bankovní účty využívají a zároveň na nich mají uloženy i volné finanční prostředky. Banka se ocitá v roli poddlužníka, daňový dlužník v roli povinného a finanční úřad v roli oprávněného. V praxi tedy dojde k situaci, že určitý daňový subjekt je v prodlení s placením svého daňového nedoplatku, který je splatný a vykonatelný. Správce daně tedy zváží

všechny okolnosti a dle

možností vydá nejprve exekuční příkaz na přikázání pohledávky z účtu dlužníka u peněžního ústavu.

94

V případě, že je exekuce zahájena bez výzvy dle § 73 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, je možno proti exekučnímu příkazu podat i odvolání.

134

V této fázi je však pro správce daně nejpodstatnější, kde a jakým způsobem získá informace o existenci účtu daňového dlužníka. Nejrychleji správce daně zjistí případný bankovní účet daňového dlužníka přímo z registru správce daně, kam je účet založen již při registraci daňového subjektu u místně příslušného správce daně. Pokud ovšem v evidenci správce daně patřičný údaj chybí, musí správce daně účet zjistit jiným způsobem. Běžným způsobem je zjišťování účtů z daňových přiznání. Zákon o správě daní a poplatků dává ale správci daně zákonný nástroj, jak zjistit účty daňových subjektů, pokud jej nezjistí předešlými způsoby. Tímto nástrojem je Výzva k součinnosti třetích osob, kterou vydává správce daně dle § 34 zákona o správě daní a poplatků. Toto ustanovení přikazuje subjektům v něm uvedeným, poskytnout v případě potřeby správci daně informace nebo listinné materiály, které tyto subjekty mají ve své evidenci, pokud je jich třeba v daňovém řízení. Tyto subjekty jsou souhrnně nazývány - třetí osoby.95 Po zjištění účtů dlužníka přistoupí správce daně k vlastní exekuci prostředků, které jsou na účtu uloženy

a vydá

exekuční příkaz. (Vzor

Exekučního příkazu na přikázání pohledávky z účtu daňového subjektu vedeného u banky je uveden jako Příloha č. 16 této práce.) Banka po obdržení exekučního příkazu je povinna neprodleně účet daňového dlužníka zablokovat. Další postup při této exekuci je obdobný jako v případě občanskoprávní exekuce na přikázání pohledávky z účtu u peněžního ústavu. V posledním období také dochází k provádění výkonu rozhodnutí na účtech účastníků

st a ve b n í h o

s p o ř e n í. Provedením daňové

exekuce přikázáním pohledávky na peněžní prostředky daňového dlužníka na účtu u banky, kterou jsou postiženy peněžité prostředky na účtu účastníka stavebního spoření u stavební spořitelny, vznikají, v návaznosti na ustanovení zákona 96/1993 Sb, o stavebním spoření a státní podpoře stavebního spoření, v platném znění, poměrně velké a vzhledem k principům stavebního spoření, naprosto specifické problémy. Jedná se především o tu skutečnost, že účastník 95

Třetími osobami mohou např. být: soudy, státní orgány, orgány sociálního a zdravotního

135

tohoto spoření přijde v konečné fázi o státní podporu, kterou připlácí stát na tyto účty těm, kdo řádně spoří. Pokud se pozastavím nad současnou efektivností tohoto typu exekuce, musím bohužel konstatovat, že její efektivnost se snižuje. Platí zásada, že pokud někdo dluží daně, tak zpravidla účet nemá, nebo je tento účet debetní. Správci dně nyní zasílají výzvy na banky, aby jim byly zaslány informace o účtech daňových subjektů. Dnes je to již záležitost méně úředně náročná, neboť jednotlivé finanční úřady zasílají požadavky za celý úřad hromadně na disketách. Přes výše uvedené, ale má stále tento exekuční způsob nejvyšší inkaso v rámci daňové exekuce. Dalším typem exekuce na přikázání pohledávky je

exekuce na

přikázání jiné pohledávky, a to buď jiné pohledávky peněžité nebo jiné (nepeněžité). V současné době jsou jiné peněžité pohledávky zdrojem exekuce až v případě, že subjekt nemá ani peníze na účtu nebo nemá movitý či nemovitý majetek. Správce daně před zahájením tohoto způsobu daňové exekuce posoudí majetkové poměry daňového dlužníka. Mimo jiné zjišťuje i existenci poddlužníků, t.j.

subjektů, vůči nimž má sám daňový dlužník

pohledávku. Stává se často, že daňový dlužník sám navrhuje správci daně exekuci na svého dlužníka. Je to především proto, že daňový dlužník se musí svých pohledávek vůči svému dlužníkovi (poddlužníkovi) domáhat u soudu a pokud se dostane do finančních problémů nemá na uhrazení soudních poplatků. Proto vcelku ochotně nabízí své dlužníky pro daňovou exekuci. (Vzor tohoto exekučního příkazu je uveden jako Příloha č. 17 této práce.) Před vlastní exekucí je možné zaslat i Výzvu poddlužníkovi dle § 8 zákona o správě daní a poplatků, na základě které má poddlužník potvrdit existenci pohledávky, kterou má vůči daňovému dlužníkovi. V praxi se tato výzva příliš nevyužívá. Dlužníkovi i poddlužníkovi je exekuční příkaz doručován do vlastních rukou. Obě strany mohou proti němu podat do patnácti dnů námitky, popř. odvolání.

pojištění, pojišťovny, úřady práce, fyzické nebo právnické osoby, banky apod.

136

V této oblasti finanční úřady využívali i exekuci na výplatu částek z „penzijního připojištění“. Nárok na výplatu dávek z penzijního připojištění však účastníku tohoto připojištění vzniká, v souladu se zákonem č. 42/1994 Sb., ve znění pozdějších právních předpisů a v souladu s penzijním plánem příslušného penzijního fondu, až splněním určitých podmínek. Tento exekuční způsob lze použít i na přikázání jiných (nepeněžitých) pohledávek. Postup je obdobný jako v případě občanskoprávní exekuce. V praxi se jedná především o exekuci na obchodní podíl společníka v obchodní společnosti.96 Jiná majetková práva, která lze v praxi finančních úřadů postihnout daňovou exekucí, představují např. nárok na vydání nebo dodání věcí ve vlastnictví daňového dlužníka, které má u sebe třetí osoba, nárok na vydání věci (peněžité částky) uložené v notářské úschově nebo uložené v úschově u soudu, z níž může být správce daně uspokojen apod. Dalším způsobem daňové exekuce je exekuce na srážky ze mzdy a příjmů jí na roveň postavených. Tímto typem exekuce lze provádět srážky ze mzdy, jiné odměny za závislou činnost nebo náhrady za pracovní příjem, z důchodu, ze sociálních a nemocenských dávek, ze stipendia atd.97 Jedná se o nejběžnější výkon rozhodnutí u daňových dlužníků, fyzických osob, kteří jsou v pracovněprávním či obdobném poměru. Postihuje se jím mzda a další příjmy jí na roveň postavené, na které má daňový dlužník právo vůči třetí osobě tzv. plátci mzdy. (Tiskopis Exekučního příkazu na srážku ze mzdy a ostatních příjmů je uveden jako Příloha č. 18 této práce.) Konkrétně je tento typ exekuce rozpracován v OSŘ v ustanoveních § 276-302. Dle platné právní úpravy se jedná, v porovnání s jinými exekučními prostředky,

o nejrozsáhlejší a o nejpropracovanější zákonnou úpravu.

Předmětem

exekuce je zde pohledávka

daňového dlužníka vůči jeho

96

Podrobněji k exekuci na obchodní podíl např.: Hampel, P.: Exekuce na obchodní podíl společníka společnosti s ručením omezeným, Právní rádce č. 10/2005, str. 16-19.

97

viz. § 73 odst. 6b) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších právních předpisů.

137

dlužníkovi - plátci mzdy. Správce daně při této exekuci přikazuje plátci mzdy, aby po tom, kdy mu bude nařízení výkonu rozhodnutí (exekuční příkaz) doručeno, prováděl a nevyplácel ze mzdy daňového dlužníka srážky, což je zároveň provázeno ztrátou práva daňového dlužníka na vyplacení té části mzdy, která odpovídá stanovené výši srážek. Daňová exekuce na srážky ze mzdy a ostatní příjmy jí na roveň postavené se v praxi nedoplatků,

užívá především při vymáhání

řádově nižších

především u majetkových daní. Subjekty, které provozují

podnikatelskou činnost vesměs takové příjmy nepobírají, u nich se naopak uplatňují v daleko větší míře ostatní exekuční prostředky. Problém u této exekuce představuje trend - zaměstnávání lidí bez uzavření pracovního poměru, tzv. „na černo“. Potom takové zaměstnání je vlastně prakticky nezjistitelné a tímto typem exekuce nepostihnutelné. Po technické stránce je tato exekuce velice obdobná exekuci na přikázání peněžních prostředků z účtu u peněžního ústavu i exekuci na přikázání pohledávky. Správce daně vystaví exekuční příkaz, který je doručen do vlastních rukou jak zaměstnanci, tak i plátci mzdy. Oba proti němu mohou podat do patnácti dnů námitky. Ode dne doručení exekučního příkazu je plátce mzdy povinen srazit ze mzdy v exekučním příkaze specifikovanou částku a nevyplácet ji daňovému dlužníkovi. Po obdržení právní moci je pak povinen předmětnou částku zaslat na účet správce daně. Další postup je obdobný jako v případě občanskoprávní exekuce, což je podrobněji popsáno v předcházející kapitole. Při srážkách ze mzdy musí plátce mzdy postupovat v souladu s ustanovením § 291 OSŘ a sraženou částku zaslat přímo správci daně. Tuto sraženou částku je plátce mzdy povinen správci daně vyplatit, i když sám má vůči němu peněžitou pohledávku, kterou by si jinak mohl započíst. Správce daně v případě, že plátce mzdy neplní své povinnosti a nezasílá sražené částky, popřípadě je ani neprovádí, může proti plátci mzdy uplatnit u soudu právo na vyplacení částek, které měly být ze mzdy povinného sraženy.

138

Mimo rámec vykonávacího řízení může dojít ke sporu, že plátce mzdy neprovedl srážky ze mzdy buď vůbec nebo nikoli řádně a že je nezaslal na účet správce daně, přestože mu to nařizoval exekuční příkaz. Zákon proto vybavuje správce daně v roli oprávněného prostředkem, jímž se může na plátci mzdy domáhat nápravy. Tímto prostředkem je podání poddlužnické žaloby98 u místně příslušného soudu. V rámci daňové exekuce lze plátce mzdy, který neplní povinnosti vyplývající pro něho z vydaného exekučního příkazu, přinutit k plnění jednak podáním výše uvedené poddlužnické žaloby a jednak mu případně lze za neplnění

povinností nepeněžité povahy, které souvisejí s exekucí, uložit

pokutu dle § 37 zákona o správě daní a poplatků. Její maximální výše je zákonem stanovena na 2 mil. Kč. Je však zřejmé, že při ukládání takovéto pokuty se přihlíží zejména k závažnosti a k délce trvání a k následkům protiprávního jednání - § 37, odst. 2 zákona o správě daní a poplatků. movitých věcí - jedná se o

Prodej

další možný způsob daňové exekuce, jehož

předmětem jsou věci movité. Pro tento typ exekuce platí, že jeho právní úprava není obsažena jen v zákoně o správě daní a poplatků a v OSŘ, ale také je z velké části nutno vycházet z vyhlášky Ministerstva spravedlnosti ČR o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy č. 37/1992 Sb., ve znění pozdějších právních předpisů (dále jen „jednací řád“). Exekuci prodejem movitých věcí lze provést pouze u věcí, se kterými může daňový dlužník volně nakládat, nebo u věcí, které jsou v majetku daňového dlužníka, ale má je u sebe jiná osoba a tato je ochotna je vydat. Věcmi, kterými může daňový dlužník volně nakládat, jsou především věci v jeho bytě a jiných místnostech, popřípadě budovách, ledaže tam byly uloženy v obecném zájmu nebo tam byly uloženy, popřípadě přineseny, těmi, kdo tam je pouze na návštěvě - § 50 jednacího řádu. Praxe finančních úřadů v oblasti exekuce prodejem movitých věcí je taková, že k ní správce daně přistupuje až v případě, kdy je zřejmé, že

98

K poddlužnické žalobě podrobněji viz. Nykodým, P.: Exekuce na mzdu, Práce a mzda, 1998, č. 6, str. 24, Brejcha, A.: Postavení zaměstnance a zaměstnavatele při rozhodnutí srážkami ze mzdy, Právo a zaměstnání, 1997, č. 2, str. 6.

139

ostatními (výše popsanými) exekučními

způsoby

nedojde k uhrazení

daňového nedoplatku. Nejprve musí správce daně zjistit, zda vůbec existují movité věci v majetku daňového dlužníka. Za tímto účelem je zpravidla provedeno u daňového subjektu místní šetření, které odhalí v majetku daňového dlužníka movité věci, nebo naopak, v protokolu o tomto místním šetření, je konstatováno, že žádné movité věci, vhodné pro daňovou exekuci nebyly nalezeny. Pokud je však jejich existence zjištěna, pověřený exekutor provede jejich soupis na místě samém. (Soupis movitých věcí je pak přílohou vlastního Exekučního příkazu na prodej movitých věcí, který je uveden jako Příloha č. 19 této práce.) Správce daně ho doručuje do vlastních rukou daňového dlužníka. Zpravidla je doručen při vlastní daňové exekuci, pokud není daňový dlužník přítomen, doručí se poštou rovněž do vlastních rukou. Exekuční příkaz musí obsahovat informaci o tom, že

výkon

rozhodnutí bude veden na movité věci, nemusí však být uvedeno, na které. Jejich přesná specifikace je obsažena právě ve výše zmiňovaném Soupisu movitých věcí.

Exekuční příkaz musí dále obsahovat pověření exekutora

k provedení exekuce, k přijímání peněz v hotovosti, k uhrazení vymáhané dlužné daně před zahájením sepisování a obsahuje i upozornění na tu skutečnost, že exekutor má oprávnění vstupovat do bytu daňového subjektu v případě, že je to nezbytné. Exekuční příkaz obsahuje i pokyny správce daně k vedení exekuce, zejména pokyn omezit sepisování pouze na věci, které stačí k uhrazení zbývající

části dluhu v případě, že část bude dlužníkem před

zahájením sepisování v hotovosti zaplacena. V exekučním příkazu správce daně zakáže daňovému dlužníkovi, aby nakládal s věcmi, které exekutor sepíše. Současně jej poučí o tom, že porušení zákazu může být postiženo uložením pokuty za nesplnění nepeněžité povinnosti dle § 37 zákona o správě daní a poplatků, nebo může být kvalifikováno jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí. Konečně exekuční příkaz musí obsahovat především specifikaci daňového nedoplatku včetně data splatnosti.

140

Správce daně musí přesně určit osobu exekutora, kterému udělí výše uvedené pokyny. Zmocnění zaměstnanci správce daně se musí na požádání daňového subjektu prokázat služebním průkazem. V poslední řadě je nutno v exekučním příkazu poučit třetí osoby, které jsou přítomné vlastní exekuci, o povinnosti zachovávat mlčenlivost v souladu s ustanovením § 24 zákona o správě daní a poplatků. Jak tedy správce daně konkrétně postupuje. Především je nutno si uvědomit, že o připravované návštěvě daňového subjektu, která má být spojena s exekucí na věci movité, není zásadně daňový subjekt dopředu informován. Což se může někomu zdát jako zcela jasné a není třeba se o tom zmiňovat, ale praxe ukázala že mnozí daňový dlužníci tuto skutečnost chápou jako velký nedostatek v procesním postupu správce daně, na kterém staví neoprávněnost celého postupu ze strany správce daně. Tyto případy byly několikrát medializovány a skutečně byli správci daní zcela neoprávněně napadání za to, že včas daňový subjekt o připravované exekuci neinformovali. Pro objektivitu celého exekučního řízení se vyžaduje, aby exekuci na prodej movitých věcí, při vlastním soupisu movitých věcí a při jejich zabavení, byla přítomna nestranná třetí osoba. V soupisu věcí se uvedou jednotlivé věci pod pořadovými čísly, stručně se popíší a uvede se, jakého výtěžku lze jejich prodejem asi dosáhnout. Je nutno je uvést tak, aby nebyla možná jejich záměna. Tomu lze úspěšně předejít provedením fotodokumentace, která se skutečně velice často pořizuje. Soupis se provede v takovém rozsahu, aby výtěžek z prodeje věcí postačil k uspokojení pohledávky správce daně spolu s náklady na výkon rozhodnutí. Do soupisu věcí jsou

zapsány především věci, které daňový

dlužník může nejvíce postrádat a u kterých se předpokládá, že se snadno prodají.

141

Věci, které exekutor zapisuje do seznamu si buď sám ohodnotí na místě, nebo při složitých věcech (např. u šperků99) si nechá vyhotovit znalecký posudek, který ale v celkovém kontextu zvýší daňový nedoplatek, neboť se jedná o náklad spojený s výkonem exekuce. O soupisu movitých věcí se sepisuje protokol. Po provedení soupisu movitých věcí buď tyto věci zůstanou na původním místě nebo je správce daně odveze na místo k tomu určené (prostory finančního úřadu, prostory k tomuto účelu pronajaté atd.). Nutno brát v úvahu konkrétní podmínky. Například strojní technologická zařízení zůstanou na svém místě, neboť jejich demontáží by vznikly další náklady a mohlo by dojít i k jejich poškození. Náklady na případnou přepravu jdou opět k tíži daňového poplatníka, jsou to náklady, které vznikly správci daně v souvislosti s výkonem exekuce. V průběhu exekučního řízení může vyjít najevo, že při soupisu movitých věcí byla do soupisu pojata i věc, kterou vlastní třetí osoba. Protože takto nelze zasahovat do práv třetích osob, má dotčená

třetí

osoba

zákonné

prostředky,

kterými

se

může

bránit

neoprávněnému postižení svého majetku. V případě daňové exekuce byla tímto nástrojem do nedávné doby námitka vůči exekučnímu příkazu na prodej movitých věcí, ve které mohla třetí osoba namítnout skutečnost, že se nejedná o majetek daňového dlužníka, nýbrž o majetek v jejím vlastnictví a tudíž žádat o vyloučení takové věci z výkonu rozhodnutí. Správce daně v praxi postupoval tak, že o námitce rozhodl. Pokud jí vyhověl, věc byla z výkonu rozhodnutí vyloučena. Dnešní metodika správy daní spíše hovoří o postupu dle OSŘ tj. třetí osoba podá k soudu tzv. excindační (vylučovací) žalobu v souladu s ust. § 267 odst. 1 OSŘ. Při exekuci movitých věcí dochází k přechodu vlastnického práva až příklepem v následující dražbě. Do této doby je vlastníkem daňový subjekt, ale správce daně mu omezil exekučním příkazem možnost s věcmi disponovat.

99

U šperků se znalecký posudek vyhotovuje vždy, neboť pouze znalec může určit, zda se skutečně jedná o zlato. Exekutor do soupisu movitých věcí tak např. zlatý náramek zapisuje touto formou: náramek ze žlutého kovu, z bílého kovu atd., neboť není jisté, zda je skutečně zlatý.

142

Z tohoto pohledu je pak možné, aby daňový dlužník do doby, než jsou sepsané věci vydraženy, tyto „vyplatil“. Do přechodu vlastnického práva nese správce daně nebezpečí ztráty nebo poškození na sepsaných věcech, pokud jsou tyto věci uloženy přímo v jeho prostorách. Posledním krokem exekuce na

prodej movitých věcí je jejich

zpeněžení. Ke zpeněžení dochází v daňové dražbě, která je povinnou zákonnou formou zpeněžení sepsaných věcí. Je organizačně velice náročná, ale umožní dosáhnout v zájmu daňového dlužníka i státního rozpočtu nejvyšších prodejních cen a zároveň zabrání případným machinacím s cenami. Daňová dražba je dražbou veřejnou. Je organizována dle zákonných podmínek, které jsou uvedeny v OSŘ a probíhá obdobně jako dražba movitých věcí v občanskoprávní exekuci. Správce daně musí vypracovat tzv. dražební vyhlášku a postup v dražbě musí dražitelům vysvětlit ve vlastním vydaném dražebním řádu, který je dražitelům v době dražby k dispozici. O průběhu veřejné daňové dražby se sepisuje protokol, ve kterém se konstatuje výsledek dražby. Pokud nejsou některé věci vydraženy ani po opětovné dražbě, vrátí je správce daně nazpět daňovému dlužníkovi. Výtěžek dražby, po odečtení nákladů za výkon prodeje, správce daně využije na úhradu nedoplatků na jednotlivých daních podle priority úhrady tak, jak to předpokládá § 59 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků. Pokud výtěžek dražby nepostačí k pokrytí všech evidovaných nedoplatků, musí správce daně přistoupit ještě k jiným způsobům daňové exekuce v souladu s ustanovením § 73 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků. Obecně lze říci, že výtěžnost dražeb movitých věcí v rámci daňové exekuce nedosahuje takového výtěžku, jaký bychom si představovali. Je ale pravdou, že psychologický moment dražby je velice silný, a to je z mého pohledu to podstatné. Daňovou dražbu lidé již začali chápat jako běžnou věc a neberou ji jako „anomálii“, což bylo patrné v prvních letech zavádění daňové exekuce do praxe, spolu se zavedením nové daňové soustavy od roku 1993. Najdou se i podnikatelé, kteří se již specializují na nákupy v daňových a

143

soudních dražbách, neboť v nich lze, zvláště v případě dražby zcela nových věcí, koupit cenově zajímavé zboží. Exekuce prodejem nemovitostí je dalším ze způsobů exekuce na peněžitá plnění. Dnes je právní úprava této problematiky včleněna do

zákonodárcem

ustanovení §§ 335 – 338a OSŘ a je pojmenována - prodej

nemovitostí. Daňová exekuce prodejem nemovitostí má určité přednosti oproti ostatním způsobům exekuce. Tyto spočívají především ve skutečnosti, že vzhledem k nepoměrně vyšším cenám nemovitostí proti cenám věcí movitých, je zde vyšší pravděpodobnost uspokojení nároku správce daně. Ten však musí dodržovat i zde tzv. zásadu přiměřenosti, která znamená, že vymáhaná částka a cena nemovitosti by neměla být ve zjevném nepoměru. Znamená to tedy, že správce daně při zjištění řádově „nižšího“ daňového nedoplatku nemůže sáhnout ihned k exekuci prodejem nemovitosti, ale musí nejdříve tento nedoplatek vymáhat jinými „vhodnějšími“ způsoby exekuce a teprve tehdy, kdy již není možno použít jiného exekučního prostředku a dosavadní způsoby byly neúčinné, může přistoupit k exekuci prodejem nemovitosti. Prodej nemovitosti je pro své dopady na vlastnická práva dlužníka považován za nejobávanější exekuční prostředek. Jeho velkou předností je skutečnost, že právní vztahy k nemovitostem jsou velice snadno zjistitelné, neboť

existuje katastr nemovitostí100, v němž lze poměrně lehce vyhledat

jakékoli potřebné informace o předmětné nemovitosti. Vzhledem k tomu, že katastr nemovitostí je veřejnou knihou, může nahlížet do spisů a pořizovat informace o listech vlastnictví prakticky kdokoliv. Vychází se zároveň z předpokladu, že informace tam uvedené odráží skutečný stav dané nemovitosti v daném čase. Pokud tedy správce daně zjistí, že majitelem dané nemovitosti je dle výpisu z katastru nemovitostí skutečně konkrétní daňový

100

Podrobněji obecně o katastru nemovitostí např. Madar, Z. a kol.: Slovník českého práva, Linde Praha, a.s., 1995, str. 366 - 374, Bumba, J.: Poskytování informací z katastru nemovitostí, Právní rádce, 1997, č. 4, str. 39, Bumba, J.: Katastr nemovitostí, Obchodní právo, 1998, č. 4, str. 11.

144

dlužník, je zřejmé, že tato osoba nemovitost v dané chvíli skutečně vlastní. To v případě movitých věcí není možné s jistotou nikdy konstatovat. Další výhodou je, že o investice do nemovitostí je zpravidla větší zájem než o investice do movitých věcí, což je patrné i v dnešní době. V případě prodeje nemovitostí musí dále správce daně zvažovat, zda dražbu provede sám, nebo, zda požádá o provedení dražby nemovitosti příslušný soud nebo soudního exekutora. Praxe na finančních úřadech je taková, že větší finanční úřady zpravidla provádějí dražby nemovitostí sami, ale menší úřady, které nemají dostatečně personálně vybaveny vymahací oddělení, žádají soud nebo soudního exekutora o provedení exekuce prodejem nemovitostí. V případě, že se obrátí na soudního exekutora, ale musí pečlivě zvážit možné finanční náklady, které by představovala odměna exekutora v případě, že by se nemovitost nepodařilo v dražbě prodat. Po technické stránce je daňová exekuce prodejem nemovitostí, kterou provádí sám správce daně, velice podobná daňové exekuci prodejem movitých věcí. Začíná vydáním Exekučního příkazu na prodej nemovitostí (tiskopis Exekučního příkazu na prodej nemovitostí je uveden jako Příloha č. 20 této práce). Další následný postup při daňové exekuci prodejem nemovitostí je obdobný jako postup v případě občanskoprávní exekuce prodejem nemovitostí, který je podrobně popsán v třetí kapitole této práce. V případě, že tuto exekuci provádí sám správce daně a v dražbě je předmětná

nemovitost vydražena, uhradí správce daně z výtěžku dražby

daňové nedoplatky a exekuční náklady za výkon prodeje a hotové výdaje101 správce daně, pokud existují. V případě, že exekuci prodejem nemovitostí provádí soud nebo soudní exekutor, po rozvrhu výtěžku dražby je příslušná finanční částka určená na úhradu daňových nedoplatků zaslána na příslušný účet správce daně. Obecně musím na konto daňové exekuce prodejem nemovitostí říci, že ji považuji v teoretické rovině za velice efektní, a to i z pohledu její

145

výtěžnosti, ale myslím si, že se jí v dosavadní praxi finančních úřadů zatím plně nevyužívá. K daňové exekuci lze na závěr říci, že právě popsané jednotlivé exekuční způsoby jsou v zákoně o správě daní a poplatků popsány jako způsoby tzv. taxativně vymezené. Proto např. exekuci prodejem podniku nemůže provádět sám správce daně, ale v případě, že by se jevila tato exekuce jako nejvhodnější, musí správce daně požádat o provedení exekuce soud nebo soudního exekutora. Nelze však opomenout, že soudní exekutor sám stanoví způsob exekuce a není vyloučeno, že zvolí zcela jiný exekuční způsob.

4.2

Instituty doplňující daňovou exekuci Daňová exekuce se v praxi finančních úřadů neobejde bez

pomocných institutů, kterými je zástavní právo a zajišťovací příkaz. Oba tyto instituty jsou přímo upraveny v zákoně o správě daní a poplatků. Zástavní právo je v zákoně o správě daní a poplatků upraveno v § 72. Tento institut však vychází z obecné právní úpravy, kterou představuje ust. § 152 a násl. z.č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění. Zástavní právo se užívá k zajištění daňové pohledávky a jejího příslušenství102. Jedná se o zástavní právo, které na rozdíl od smluvního zástavního práva přímo zákon předpokládá. Zákonné zástavní právo správce daně lze zřídit na věci movité i nemovité, dále ho lze zřídit k pohledávkám nebo k majetkovým právům daňového dlužníka nebo ručitele. Zástavní právo správce daně vystupuje během daňového řízení ve dvou rovinách. Jednak může vystupovat jako zajišťovací prostředek ve fázi placení daní, kdy je povoleno placení daně ve splátkách nebo posečkání daně. Ve druhé rovině nám zástavní právo může vystupovat až ve fázi daňové 101

Hotovým výdajem správce daně u prodeje nemovitostí je zpravidla odměna znalce za zpracování znaleckého posudku.

102

Příslušenství daní je upraveno v § 58 z.č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších právních předpisů. Příslušenstvím daní se dle tohoto ustanovení rozumí: penále, zvýšení daně, náklady daňového řízení, úroky a pokuty uložené dle zákona o správě daní a poplatků, popř. dle jiného daňového zákona.

146

exekuce, kdy správce daně zjišťuje majetkové poměry daňového subjektu. V případě, že zjistí existenci movitých věcí, nemovitostí, popř. pohledávek, neváhá a uplatní k těmto věcem zákonné zástavní právo. V této fázi má toto zástavní právo stále pouze zajišťovací charakter. Až v případě následného prodeje těchto zastavených věcí, ale může mít uplatněné zástavní právo i uhrazovací charakter, neboť věřitel, který má své pohledávky zastaveny, má přednost před ostatními věřiteli. Pro zřízení tohoto zástavního práva není zapotřebí žádné součinnosti daňového dlužníka. Finanční úřad může zřídit zástavní právo k zajištění svých daňových pohledávek i proti jeho vůli, a rovněž může patřičně rychle a pružně reagovat na případné změny dlužníkovy majetkové situace. Nejčastěji je v praxi zřizováno zástavní právo správce daně na nemovitosti.103 Je to způsobeno zřejmě tím, že existuje katastr nemovitostí, ze kterého poměrně lehce správce daně dokáže zjistit, zda daňový dlužník nemovitost vlastní či nikoliv. Toto zástavní právo se do katastru nemovitostí zapisuje deklaratorním záznamem na základě výše specifikovaného rozhodnutí o vymezení rozsahu zástavního práva. Zástavní právo může správce daně uplatnit i k movitým věcem ve vlastnictví daňového dlužníka. V praxi se většinou jedná o výrobní zařízení, stroje větší hodnoty (bagr, nákladní a osobní auta atd.) nebo i o další cenné movité věci. Toto rozhodnutí o zřízení zástavního práva na věci movité je nutné zaslat k zápisu do Rejstříku zástav, který vede Notářská komora České republiky. Jak jsem výše uvedla, je možné zástavní právo správce daně uplatnit i na pohledávku. V tomto případě je nutné postupovat v souladu s ust. § 72 zákona o správě daní a poplatků a doručit poddlužníkovi rozhodnutí o uplatnění zástavního práva. Po doručení tohoto rozhodnutí nesmí poddlužník tuto pohledávku zcizit nebo zatížit s tím, že v případě porušení tohoto zákazu

103

Podrobněji k zástavnímu právu na nemovitosti např. Rozehnal, A.: Možnosti realizace zástavního práva, Právní rádce,1998, č. 5, str. 38, Cinkajzl, V.: Zákonné zástavní právo, Daňová a hospodářská kartotéka, 1998, č. 14/15, str. 260-261.

147

poddlužník za úhradu zajištěné daňové pohledávky ručí až do výše hodnoty zástavy. Zástavní právo se zpravidla uplatňuje u pohledávek s delší dobou splatnosti či u pohledávek s opakujícím se plněním, kde by klasická exekuce přikázáním jiné pohledávky mohla být v budoucnu zmařena např. prohlášením konkurzu. Toto zástavní právo vzniká dnem doručení příslušného rozhodnutí daňovému dlužníkovi. Pominou-li důvody pro zajištění daňové pohledávky včetně příslušenství, pro kterou bylo uplatněno, správce daně svým rozhodnutím tuto skutečnost osvědčí a tím dojde k „zániku“ zástavního práva. Takovým důvodem je zpravidla uhrazení celé daňové pohledávky, včetně příslušenství. Přestože by se mohlo zdát, že správce daně má v případě zástavního práva velké zvýhodnění oproti ostatním věřitelům, skutečná situace je trochu jiná. Problém pro správce daně představují hlavně zástavní práva bank na nemovitostech, která jsou vesměs datově starší než zástavní právo správce daně. Při případném prodeji nemovitosti v dražbě, pak jsou prioritně uhrazovány nedoplatky právě bank, neboť pořadí zástavního práva je důležité pro prioritu úhrady při rozvrhovém řízení. Zvláště v poslední době roste počet uplatněných zástavních práv finančními úřady. Je to především způsobeno tím, že v rámci celé České republiky roste počet případů, kdy daňoví dlužníci žádají o posečkání daní nebo o povolení splátek na delší časové období a Ministerstvo financí tlačí správce daně k tomu, aby každé takové rozhodnutí bylo řádně zajištěno, a to i v případech, kdy se jedná o relativně nižší finanční částky. Dalším podpůrným institutem pro daňovou exekuci je tzv. zajišťovací příkaz, jehož užití je možné na základě ust. § 71 zákona o správě daní a poplatků.

Tento institut je v daňovém procesním právu zakotven

především z důvodu, že lze poměrně rychle převést majetek daňového subjektu na jiný subjekt a dále z důvodu nepatrné majetkové odpovědnosti u některých typů společností. Tato okolnost si přímo vynucuje existenci institutu, kterým

148

by mohl správce daně zajistit úhradu na daň ještě před tím, než je splatná nebo vůbec stanovená.104 K vydání zajišťovacího příkazu musí být splněny podmínky dané výše uvedeným zákonným ustanovením. Daň musí být dosud nestanovená nebo nesplatná a dále musí mít správce daně odůvodněnou obavu, že úhrada této daně bude v době její splatnosti nebo vymahatelnosti nedobytná, nebo že vybrání daně bude spojeno se značnými obtížemi. Tyto skutečnosti musí být řádně odůvodněny přímo v zajišťovacím příkazu. Právě odůvodnění je největším úskalím vydávaného zajišťovacího příkazu. Správce daně se zde musí především vypořádat s otázkou, zda je vybrání daně buď velice obtížné nebo nedobytné. Zákon nijak nevymezuje, za jakých konkrétních podmínek lze konstatovat, že daň bude buď obtížně vymahatelná nebo bude zcela nedobytná. Nejčastější užití zajišťovacího příkazu v praxi je v případě nadměrného odpočtu na dani z přidané hodnoty105, kdy daňový subjekt vykáže nadměrný odpočet a správce daně má pochybnosti o jeho správnosti a není v jeho

časových

možnostech

zahájit

u

subjektu

daňovou

kontrolu.

Nejtypičtějším případem, kdy se v praxi finančních úřadů uplatňuje zajišťovací příkaz, však je případ, kdy se, v rámci probíhající daňové kontroly, zjistí, že daňový subjekt zřejmě nebude schopen nebo „nebude chtít být schopen“ doměřenou daňovou povinnost uhradit. V těchto nastíněných případech se zpravidla správce daně rozhodne užít zajišťovacího příkazu. V něm je daňovému subjektu vyčíslena předpokládaná daňová povinnost. Daňovému subjektu je tímto rozhodnutím uloženo, aby předmětnou jistotu zaplatil nejdéle do tří dnů ode dne doručení zajišťovacího příkazu na speciální účet správce daně.

Jak je již výše uvedeno musí správce daně řádně

tuto skutečnost

odůvodnit. Proti zajišťovacímu příkazu může daňový subjekt podat písemně nebo ústně do protokolu

odvolání, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne, který

104

K zajišťovacímu příkazu podrobněji viz. např. Rodová, M.: Daňová exekuce a zajišťovací instrumenty podle zákona o správě daní a poplatků, Daně a právo, 1998, č. 18, str. 16-19.

105

Zákon č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších právních předpisů.

149

následuje po jeho doručení. Podstatné je, že případně podané odvolání nemá odkladný účinek. V drtivé většině případů však není na základě zajišťovacího příkazu jistota složena. Správce daně s tím vesměs ani nepočítá. Vydaný zajišťovací příkaz však má další významné právní dopady, kterých následně správce daně využije. Nastoupí fáze tzv. zajišťovací exekuce, jejímž exekučním titulem je právě zajišťovací příkaz. Zajišťovací exekuce znamená, že za pomocí jednotlivých exekučních způsobů správce daně vymáhá povinnost uloženou zajišťovacím příkazem. Jedná se o poměrně složitou právní konstrukci, ale pro vlastní cíl celého zajišťovacího příkazu zcela nezbytnou. Lze říci, že pouhé vydání zajišťovacího příkazu, bez toho, že v případě neuhrazení jistoty nebude následovat zajišťovací exekuce, je zbytečné a ztrácí smysl. Zajišťovací exekuce je ukončena vydáním platebního výměru. Dnem doručení tohoto platebního výměru se daňová exekuce mění na exekuci uhrazovací. Správce daně musí tentýž den vydat nový exekuční příkaz, který představuje již uhrazovací exekuci, a který se opírá o nový exekuční titul, kterým je vykonatelné rozhodnutí, kterým se ukládá peněžité plnění, v daném případě je to správcem daně vydaný platební výměr. Jak z výše uvedeného vyplývá, problematika zajišťovacího příkazu a následné zajišťovací exekuce je velice zajímavá, ale zároveň poměrně složitá, a proto není v praxi moc využívána. Využívá se jí pouze v naprosto nezbytných případech, kdy je zřejmé, že s ohledem na konkrétního daňového dlužníka, by v případě nečinnosti správce daně nebylo možné daň jiným způsobem pro státní rozpočet zajistit.

4.3

Placení dlužných daní, prominutí daňových nedoplatků, exekuční náklady Zákon o správě daní a poplatků ve svém ust. § 73 odst. 9 stanoví, že

výkon rozhodnutí může být odložen, žádá-li daňový dlužník nebo ručitel o splátky, o posečkání daně nebo o prominutí daňového nedoplatku, a i bez žádosti, šetří-li se skutečnosti rozhodné pro částečné nebo úplné zrušení

150

výkonu rozhodnutí.106 Bude-li povolen odklad, již provedené úkony zůstanou zachovány. Povolení posečkání daně i povolení zaplatit dlužnou daň ve splátkách upravuje zákon o správě daní a poplatků v § 60. Obě dvě varianty může správce daně povolit na základě žádosti, kterou podá daňový subjekt. Tato žádost je zpoplatněna kolkovými známkami ve výši 400,-- Kč na jednu žádost a jeden druh daně, u jednoho daňového subjektu.107 Správce daně může v odůvodněných případech vyhovět žádosti daňového subjektu a povolit posečkání daně. V praxi se jedná zpravidla o situace, kdy daňový subjekt nemá na účtu peníze, ale tyto „oprávněně očekává“ v nejbližší době. Zpravidla se jedná pouze o krátkodobá posečkání daní. Pomyslnou další skupinu posečkání tvoří ty, které správce daně povoluje v případech, kdy je vedeno nějaké řízení (daňové, správní nebo soudní) ve věci, která bezprostředně souvisí s vyměřenou daňovou povinností a výsledek takového řízení pak většinou bude mít vliv na celkovou výši daňové povinnosti. V těchto případech správce daně povolí posečkání i na delší dobu, zpravidla do skončení předmětného řízení. Placení daně ve splátkách na základě žádosti může správce daně povolit zpravidla v případech, kdy dlužník má nedostatek finančních prostředků a nemůže uhradit dlužnou daň jednorázově. Peněžní prostředky na účtu sice například daňový subjekt má, ale pokud by byl vydán exekuční příkaz na účet u banky, daňový dlužník by nemohl dále podnikat, neboť by neměl např. peníze na úhradu materiálu nezbytného pro výrobu, na výplatu mezd apod. Správce daně mu tedy „vyjde vstříc“ a povolí zaplacení daně v předem stanovených, zpravidla měsíčních, splátkách. Povolení splátek i posečkání je pro daňové subjekty velice výhodné, neboť za tuto dobu se nepočítá penále. Za poskytnutí této výhody je daňový

106

107

Podrobněji se tématem posečkání daní a povolení splátek zabývá např. Stříbrný, Z.: Posečkání daně a povolení splátek, Daňová a hospodářská kartotéka, 1997, č. 13, str. 249 – 252. Viz. z.č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších právních předpisů.

151

subjekt povinen zaplatit správci daně tzv. úrok, který je ale podstatně nižší než daňové penále. Ve své podstatě se tedy jedná o poměrně výhodnou a hlavně rychlou formu „úvěru“. V praxi

se

proto tyto instituty hojně využívají.

Požadavkem správce daně je ale zajištění posečkané daně a zajištění povolených splátek. Proto téměř vždy u těchto rozhodnutí správce daně zřizuje zástavní právo, a to jak na věci movité, tak i na nemovitosti.108 V této souvislosti je nutné se zmínit i o tzv. prominutí daně. Prominutí daně je možné v souladu s ust. § 55a zákona o správě daní a poplatků. Daň může dle současné právní úpravy prominout pouze ministerstvo, a to pouze z důvodu nesrovnalostí vyplývajících z uplatňování daňových zákonů. Takových případů je ale velice málo. Běžnější však je promíjení příslušenství daní, neboť to je zvláštním právním předpisem109 svěřeno i finančním úřadům, které mohou toto příslušenství, které většinou představuje daňové penále, prominout i z důvodu tvrdosti zákona.Těchto případů je na každém finančním úřadu celá řada. Ustanovení § 65 zákona o správě daní a poplatků rovněž předpokládá možnost prominutí daňového nedoplatku. V tomto zákonném ustanovení je zakotven spíše sociální prvek, neboť pamatuje na případy, kdy by případným vymáháním daňového nedoplatku mohlo dojít k ohrožení výživy daňového subjektu nebo osob které jsou na jeho výživu odkázány. Daňové subjekty musí o prominutí daně nebo příslušenství daně písemně požádat a zaplatit správní poplatek ve výši 1.000,-- Kč.. Daňová exekuce je ukončena

v případě, že se podaří

daňový

nedoplatek uhradit. Může se však stát, že i přes veškerou snahu exekutorů a vymáhacích pracovníků se nepodaří daňový nedoplatek uhradit. Důvody pro to mohou být různé, např.: nepodaří se vůbec zjistit pobyt daňového subjektu, 108

Žádným interním předpisem není v rámci resortu ministerstva financí řešeno, od jaké výše daně je nutno uplatňovat zákonné zástavní právo v případech posečkání daně nebo placení daně ve splátkách na základě žádosti daňového subjektu. Je třeba postupovat případ od případu. Z praxe je však patrno, že tato pomyslná hranice je někde mezi 20 - 30 tis. Kč. Od těchto částek by správce daně neměl povolovat posečkání daně a splátky daní bez řádného zajištění.

109

Vyhláška ministerstva financí č. 299/1993 Sb., kterou se zmocňují územní finanční orgány k promíjení příslušenství daně, v platném znění.

152

jeho účty u banky nebo jeho případného zaměstnavatele. Dále se většinou zjistí, že dotyčný subjekt nevlastní žádné nemovitosti ani věci movité. Může se také stát, že výše daňového nedoplatku je tak nízká, že dále není ekonomické ve vymáhání pokračovat, neboť náklady na další vymáhání by přesáhly jeho výtěžek. Nedoplatek, který se dostane do této fáze, tj. do fáze, kdy ho nelze vymoci, může správce daně z vlastního podnětu tzv. odepsat pro nedobytnost, a to v souladu s ust. § 66 zákona o správě daní a poplatků. Při daňové exekuci, kterou správce daně provádí, vznikají nezbytné náklady, které jsou přímo spojeny s konkrétním exekučním případem. Zákon tyto náklady nazývá exekučními náklady a jejich právní

problematika je

upravena přímo v zákoně o správě daní a poplatků, v ustanovení § 73a zákona o správě daní a poplatků. Exekuční náklady hradí dle § 73a odst. 1 zákona o správě daní a poplatků daňový dlužník, pokud exekuce nebyla provedena neoprávněně. V případě neoprávněné exekuce hradí tyto náklady sám správce daně. Náhrada exekučních nákladů náleží jednak: a) v náhradě nákladů za výkon zabavení a za výkon prodeje, b) v náhradě hotových výdajů správce daně. Povinnost uhradit exekuční náklady ukládá vymáhající správce daně daňovému dlužníku

exekučním příkazem. Toto však neplatí u náhrady

hotových výdajů, neboť hotové výdaje

nejsou ještě v okamžiku nařízení

daňové exekuce známy. Úhrada těchto nákladů je uložena samostatným rozhodnutím obvykle až po ukončení exekuce a jejich případné vymáhání bude samostatné. Náhrada nákladů za výkon zabavení (týká se všech způsobů daňové exekuce) činí dle § 73a odst. 3 zákona o správě daní a poplatků 2 % vymáhaného nedoplatku, nejméně však 200,-- Kč. Bylo-li pro týž nedoplatek vykonáno zabavení několika samostatnými úkony, nebo

bylo-li zabavení

opakováno, náhrada exekučních nákladů téhož daňového nedoplatku se počítá jenom jednou.

153

5.

SPRÁVNÍ

5.1

Správní exekuce na peněžitá plnění

EXEKUCE

Poslední velkou oblastí exekuce, kterou bych se chtěla v této práci zabývat je exekuce správní. Dne 1.1.2006 vstoupil v účinnost nový správní řád. Stejně jako předchozí110, také tento přesně upravuje postup správního orgánu při vedení exekuce. Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění, upravuje otázky týkající se exekuce v hlavě jedenácté. Ustanovení dílu 1 správního řádu (konkrétně ust. § 103 -§105) upravuje základní otázky uplatnění exekučního titulu u exekučního správního orgánu. Obsahem dílu 2 správního řádu ( § 106 odst. 1 až 3) se zabývá otázkou vymáhání a vybírání peněžitých plnění v souladu s postupem platným pro správu daní a poplatků. Ustanovení dílu 3 správního řádu (§107 a následující) upravují zejména základní zásady vedení exekuce na nepeněžitá plnění, otázky příslušnosti exekučního správního orgánu, normy upravující otázky odložení, přerušení a zastavení exekuce, otázky týkající se náhrady exekučních nákladů a další záležitosti. Exekucí podle správního řádu se má na mysli takový podstup, kterým exekuční správní orgán vymáhá splnění povinnosti, a to jak povinnosti peněžité, tak i povinnosti nepeněžité, která byla uložena exekučním titulem, jestliže ji povinný subjekt v určené lhůtě nesplnil dobrovolně. Skutečnost, že správní řád explicitně upravuje předpoklady pro zahájení exekuce, jakož i samotný postup pro vedení exekuce, je důležitým aspektem, který je již principiálně vyjádřen v základních pravidlech řízení, konkrétně v § 3 odst. 1 správního řádu, že správním orgánům je uložena povinnost postupovat v řízení podle zákona a jiných právních předpisů. Jedná se o základní zákonnou garanci pro účastníky každého správního řízení, že správní orgán nebude jednat v rozporu se zákonnými a ostatními právními 110

Předchozí správní řád měl vžité označení zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád).

154

předpisy, nebo nebude jednat svévolně, způsobem, který by se vymykal právním mantinelům. V rámci exekuce je velmi důležité zkoumat, co je považováno ve správní exekuci za exekuční titul. Zákon kogentně definuje exekuční titul, a to taxativním výčtem jeho konkrétních podob, které dále definuje odkazovým způsobem na ta zákonná ustanovení, které je vymezují. Mimo uvedené instituty nelze za exekuční titul považovat žádný jiný správní akt.111 Exekuční tituly jsou uvedeny v ust. § 104 a jsou jimi: a) vykonatelné rozhodnutí uvedené v § 74 správního řádu

nebo b)

vykonatelný smír uvedený v § 141 odst. 8

správního řádu. Podmínkou, aby konkrétní správní rozhodnutí nebo smír byly exekučním titulem, je jejich vykonatelnost, tedy schopnost exekuční proveditelnosti, která nastupuje v momentech v citovaných ustanoveních výslovně stanovených. Správní řád zkoumá vykonatelnost konkrétního správního aktu jako základní podmínku pro jeho uznání exekučním titulem. Ust.§ 103 správního řádu v odst. 2 stanoví, že exekučním správním orgánem je správní orgán, který je podle správního řádu nebo podle zvláštního zákona oprávněn k exekuci.Exekuční titul u exekučního správního orgánu uplatňuje dle ust. § 105 odst. 1:


správní orgán, který vydal rozhodnutí v prvním stupni nebo který schválil smír nebo




osoba oprávněná z exekučního titulu.

Zákon takto taxativně vymezuje subjekty, které jsou aktivně legitimované k uplatnění exekučního titulu u exekučního správního úřadu. Jak je uvedeno, je tímto subjektem v prvé řadě správní úřad, který vydal rozhodnutí v prvním stupni nebo který schválil smír. Aktivně legitimovaným není odvolací správní úřad. Druhým oprávněným subjektem k uplatnění exekučního titulu je osoba z něj oprávněná, tedy osoba, v jejíž prospěch musí označený povinný plnit nebo vůči které je vázán konkrétní stanovenou a vynutitelnou povinností.

155

V důsledku změn role státu po roce 1989 se předpokládá, že primární povinnost k ochraně vlastních subjektivních práv má oprávněná osoba, jejíž roli v tomto směru smí stát suplovat svou výkonnou mocí pouze ve veřejném zájmu. Z uvedeného důvodu tedy správní úřad, který exekuční titul vydal, jej uplatní namísto osoby z něj oprávněné pouze tehdy, pokud existuje reálný a prokazatelný veřejný zájem na tom, aby její nečinnost suploval. Typickým příkladem je situace, kdy je oprávněná osoba zastrašena přímo či nepřímo a obává se exekuční titul uplatnit, popř. pokud není schopna posoudit význam své vlastní nečinnosti. Je na uvážení jak příslušného správního úřadu, tak i oprávněné osoby, zda zvolí formu správní exekuce nebo zda o provedení exekuce požádají soud nebo soudního exekutora. (Vzor Návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí na peněžité plnění soudem je uvedeno jako Příloha č. 21 této práce.) Zákon nepředpokládá shodu na způsobu exekuce a plně respektuje jejich individuální rozhodnutí. V praxi mohou vznikat případy, kdy příslušný správní úřad uplatní exekuční titul u exekučního správního úřadu spolu s jednou oprávněnou osobou a druhá oprávněná osoba o exekuci požádá např. soud. Dojde-li k souběhu žádostí o exekuci k různým exekučním subjektům, lze konkrétní řízení zahájené podáním návrhu či žádosti u každého z nich zastavit jen tehdy, pokud to zákon výslovně stanoví. Správní řád exekuci dělí opět na dvě základní roviny, a to na oblast exekuce na peněžitá plnění a na exekuci na plnění nepeněžitá. Exekuce na peněžitá plnění je upravena v ust. § 106 správního řádu. Zákon výslovně stanoví věcnou příslušnost k provedení exekuce na peněžitá plnění, tím, že stanoví, kdo je exekučním úřadem. Tímto je místně příslušný správce daně, který se určí podle zvláštního právního předpisu. Na tento exekuční úřad se mohou obrátit k tomu aktivně legitimované subjekty. Jiný správní úřad než obecný správce daně smí provést exekuci správního rozhodnutí znějícího na peněžité plnění jen tehdy, pokud to výslovně stanoví zákon. V současnosti 111

Oproti vládní novele nejsou exekučním titulem tzv. veřejnoprávní smlouvy, jejichž

156

zákon připustil pouze možnost, že tam, kde to zákon výslovně stanoví, je exekučním správním úřadem správní úřad, který exekuované rozhodnutí vydal v nalézacím řízení nebo schválil smír. Na tento exekuční orgán se v případě exekuce na peněžité plnění oprávněné subjekty obrací stejným způsobem jako v případě ostatních forem exekuce. Zde je tedy patrná výjimka. Namísto obecného správce daně zákon stanoví, že tuto formu exekuce může provést obecní či krajský úřad. Zde je však na úvaze obecního či krajského úřadu, zda exekuci jako exekuční správní úřad provede či zda o provedení exekuce požádá obecného správce daně. Obecný správce daně není oprávněn žádost o provedení exekuce odmítat s poukazem, že obecní či krajský úřad je způsobilý si exekuci provést sám, neboť tato povinnost vyplývá z jeho postavení obecného exekučního úřadu tohoto typu exekuce. Žádost obecního či krajského úřadu o provedení exekuce obecným správcem daně je co do obsahu i formy shodná s obecnou žádostí o provedení exekuce. (Vzor Žádosti obecnému správci daně o provedení exekuce na peněžité plnění je uveden jako Příloha č. 22 této práce.) Pro exekuční řízení na peněžitá plnění se správní řád nepoužije, a to ani subsidiárně neboť zákon pro tento druh řízení kogentně vztahuje procesní režim daný pro správu daní a poplatků, který představuje zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v platném znění. Právní úprava prezentovaná tímto zákonem dosud nezná subsidiární použití správního řádu. Jak je tedy patrné z právě výše uvedeného, dostáváme se v případě správní exekuce na peněžité plnění prakticky do režimu právního předpisu, kterým se výhradně řídí exekuce daňová. Prakticky se bude tedy postupovat jako v případě daňové exekuce.112 V souvislosti se správní exekucí, kterou na žádost oprávněného nebo na žádost správního orgánu provádí určený správce daně, musím na tomto místě konstatovat jednu velkou zvláštnost. Přestože se na první pohled logicky

problematika je nově včleněna do správního řádu v části páté. 112

Podrobněji k exekuci v rámci správního řádu na peněžitá plnění viz. např. Pečinka, H.: Správní exekuce na peněžitá plnění, Právní rádce č. 7/2006, str. 41-43.

157

nabízí a odborná literatura předesílá, že tímto pověřených místně příslušným správcem daně by měl být místně příslušný finanční úřad, kdy dokonce toto vyplývá i z důvodové zprávy k novému správnímu řádu113, stanovisko Ministerstva financí České republiky je takové, že tímto místně příslušným správcem daně nejsou finanční úřady, ale celní úřady. Domnívám se, že tímto „výkladem zákona“ došlo k tomu, že resort ministerstva financí tzv. doplňuje pracovní náplň pro celní úřady, které po vstupu České republiky do Evropské unie ztratily velkou část své pracovní agendy114. Skutečnost je dle mého názoru ale taková, že finanční úřady by tuto agendu vyřizovaly daleko precizněji, neboť se již exekucemi od svého vzniku od 1.1.1993 podrobněji zabývají a exekuční postupy již mají propracované.

5.2

Správní exekuce na nepeněžitá plnění Exekučním správním úřadem pro exekuce na nepeněžitá plnění je

správní úřad, který vydal exekuční titul, pouze tehdy, pokud je orgánem státní správy, tedy státním orgánem. Obecní či krajský úřad může být exekučním správním úřadem pro danou exekuci pouze tehdy, pokud exekuční titul v prvém stupni vydal sám, popř. pokud exekuční titul vydal některý jiný orgán dané obce nebo kraje, jejíž úřad je úřadem exekučním. Exekučními správními úřady pro daný typ exekuce se na žádost stávají i obecní úřady obcí s rozšířenou působností tehdy, pokud jsou o to požádány správním úřadem, který exekuční titul vydal a který má v jejich územním obvodu sídlo, bez ohledu na to, zda se jedná o jiné územněsprávní celky, státní orgán či orgány zájmové samosprávy či fyzických popř. právnických osob. Je pouze na jejich uvážení, zda exekuci tam, kde jsou k tomu oprávněni, provedou sami, nebo se s jejím provedením obrátí na citovaný správní úřad soud nebo soudního exekutora. Obecní úřad s rozšířenou 113

114

Z důvodové zprávy k novému správnímu řádu: „Finanční úřady však budou v této věci kompetentnější. Je v zájmu řádného výkonu veřejné správy koncentrovat provádění exekuce na peněžitá plnění u k tomu nejkompetentnějších správních orgánů.“ Např. z finančních úřadů přešla na celní úřady agenda spotřebních daní.

158

působností je povinen danou exekuci provést ze zákona a v zákonem stanovené lhůtě a nesmí ji odmítat s odvoláváním se na vlastní personální či technickou nedostatečnost, popř. žadatele s žádostí odkazovat na jiný exekuční úřad. O provedení exekuce žádá oprávněný subjekt typově stejnou žádostí jako v případě, pokud by o exekuci žádala osoba oprávněná dle § 105 odst. 1 písm. b) správního řádu. V ust. § 108 správního řádu je obecně upraveno právo na vymáhání nepeněžité povinnosti. Dle tohoto zákonného ustanovení může exekuční správní orgán vydat exekuční výzvu nebo nařídit exekuci vůči tomu, jemuž byla uložena exekučním titulem povinnost nepeněžitého plnění. V některých případech může tedy exekuční správní orgán sám přistoupit k exekuci, respektive k vydání exekučního příkazu, za splnění dalších podmínek uvedených v § 109 správního řádu. Jak je nastíněno výše před vydáním vlastního exekučního příkazu exekuční správní orgán

zašle povinnému výzvu, aby splnil dobrovolně

nepeněžité plnění v náhradní lhůtě. Výzva ke splnění nepeněžité povinnosti se vydává jen tehdy, pokud nehrozí vážné nebezpečí, že účel exekuce bude zmařen. Tato výzva musí mít vždy správním řádem předepsanou formu usnesení, a to musí mít všechny zákonné náležitosti uvedené v § 68 a dále v § 109 odst. 2 správního řádu. (Vzor této Exekuční výzvy je uveden jako Příloha č. 23 této práce.) Následně poté, co marně uplyne lhůta stanovená v exekuční výzvě exekuční správní orgán nařídí exekuci vydáním exekučního příkazu buď z moci úřední nebo na žádost osoby oprávněné z exekučního titulu. Exekuční správní orgán musí vést exekuci na nepeněžité plnění podle zákona a způsoby v něm uvedenými. Správní řád upravuje způsoby provedení exekuce v § 112. Exekuci k vymožení nepeněžitých povinností lze provést pouze těmito způsoby: a) náhradním výkonem v případě zastupitelných plnění, b) přímým vynucením v případě nezastupitelných plnění, zejména vyklizením, odebráním věci a předvedením nebo c) ukládáním donucovacích pokut.

(Vzor

159

Exekučního příkazu vydaného dle správního řádu na nepeněžitá plnění je uveden jako Příloha č. 24 této práce.) Exekuce učiněná náhradním výkonem je takový druh exekuce na nepeněžitá plnění, jehož podstatou je, že exekuční titul ukládá povinnému povinnost provést nějakou práci nebo výkon, který však může udělat i jiná osoba než povinný, pokud ta s tím souhlasila. Práce a výkony se činí na nebezpečí a náklady povinného. Bude-li nařízen takový druh exekuce, již z logiky věci je nepochybné, že v pověření třetí osoby, která má náhradní výkon nebo práce realizovat, musí být jasně a nepochybně vymezena práce (výkon), kterou měl podle exekučního titulu učinit povinný a jejíž provedení se svěřuje jiné osobě. Exekuce přímým vynucením je takový druh exekuce na nepeněžitá plnění, kterým se přímým působením na povinného dosahuje smyslu a účelu exekučního titulu. Ustanovení § 120 správního řádu jako příklad uvádí, jakými způsoby se tato exekuce provádí. Tedy přímé vynucení povinností se provede zejména vyklizením nemovitosti, stavby, bytu nebo jiných prostor, a dále i odebráním movité věci nebo předvedením. Exekuce vyklizením přichází v úvahu tehdy, jestliže exekuční titul ukládá, aby povinný vyklidil objekt. Je pravděpodobné, že tento případ nastane např. tehdy, kdy objekt vykazuje takové technické nedostatky nebo je v takovém stavu, že bezprostředně ohrožuje život nebo zdraví osob. Vyklizení objektu probíhá tak, že oprávněná úřední osoba všechny movité věci, které se v objektu nacházejí odstraní (i např. do úschovy) a vykáže z objektu povinného a všechny další osoby, které se tam zdržují. Celá problematika vyklizení je upravena v ust. § 120 až § 124 správního řádu. Dalším

druhem

exekuce

spočívajícím

v přímém

vynucení

povinnosti, je odebrání movité věci. Prakticky tato exekuce probíhá tak, že exekuční správní orgán vydá exekuční příkaz, v němž výslovně určuje movitou věc nebo movité věci, které mají být odebrány povinnému. Exekuční příkaz doručí oprávněná úřední osoba povinnému při odebírání movité věci. O průběhu odebírání movité věci se sepisuje protokol osvědčující průběh a

160

výsledek provedení této exekuce. V § 126 správního řádu je konstituována i taková možnost, že pověřený pracovník exekučního správního orgánu může provést osobní prohlídku nebo prohlídku bytu. Jak je výše uvedeno, v zákoně je zařazeno v případě exekuce na nepeněžité plnění i tzv. předvedení. Při exekuci předvedením se exekuční příkaz doručuje orgánům, které mají předvedení učinit. Předvedení na požádání správního orgánu zajišťuje Policie České republiky nebo jiný ozbrojený sbor, o němž to stanoví zvláštní zákon. V řízení před orgány obcí zajišťuje předvedení též obecní policie.115 Exekuce ukládáním donucovacích pokut přichází v úvahu tehdy, dojde-li exekuční správní orgán k závěru, že nelze, či není účelné vykonávat exekuci náhradním výkonem nebo přímým vynucením. Princip této exekuce spočívá v tom, že se splnění povinnosti vymáhá postupným ukládáním donucovacích pokut do výše nákladů na náhradní výkon a nelze-li náhradní výkon provést, a to až do výše částky sto tisíc korun – viz. § 129 odst. 1 správního řádu. Zde je třeba zdůraznit jednu zvláštnost, kterou v této souvislosti nový správní řád konstituoval, a sice, že pokuty vybírá, a jejich exekuci činí správní orgán, který je uložil, avšak nikoliv podle správního řádu, nýbrž dle zákona o správě daní a poplatků. Výše ukládaných pokut povinnému se určuje s ohledem na povahu nesplněné povinnosti. Příjem pokut je příjmem rozpočtu, z něhož je hrazena činnost exekučního správního orgánu, který pokutu uložil. Ust. § 108 odst. 3 stanoví, že jestliže povinný po nařízení exekuce zemřel nebo zanikl, může exekuční správní orgán v provádění exekuce týkající se majetku patřícího do dědictví pokračovat proti dědici nebo proti jeho zákonnému zástupci nebo správci dědictví, je-li určen. V případě zániku

115

K tomu je však nutné poznamenat, že podle zákona o obcích č. 128/2000 Sb., v platném znění v návaznosti na zákon č. 553/1991 Sb., o obecní policii, v platném znění, je místní působnost obecní policie omezena hranicí území obce, která tento zákon zřídila. Platí tedy i pro tento případ, že při předvedení osoby z obce, která nezřídila obecní policii popř. není smluvní stranou veřejnoprávní smlouvy s tímto předmětem, strážník nemůže využívat oprávnění podle zákona o obecní policii.

161

právnické osoby může exekuční správní orgán v exekuci pokračovat proti jejím právním nástupcům. Exekuční správní orgán může exekuci nařídit nejpozději do 5 let a provádět ji nejpozději do 10 let poté, co měla být povinnost splněna dobrovolně. Exekuci provázejí i exekuční náklady, jejichž problematika je řešena v ust. § 116 správního řádu. Toto zákonné ustanovení stanoví, že tyto náklady hradí povinný, pokud exekuce nebyla zastavena. Byla-li exekuce zastavena na žádost toho, kdo ji navrhoval, platí exekuční náklady tato osoba. Náhrada exekučních nákladů spočívá v úhradě paušální částky ve výši 2.000,-- Kč a v náhradě hotových výdajů vzniklých při provádění exekuce. Povinnost hradit exekuční náklady exekuční správní orgán rozhodnutím uloží povinnému. (Hotové výdaje zálohově hradí ze svého rozpočtu exekuční správní orgán.) Ze závažných důvodů lze již nařízenou exekuci odložit nebo přerušit. Správní řád rovněž poměrně jasně upravuje, kdy je možné již nařízenou exekuci zastavit, a to buď na žádost nebo z moci úřední. Tato problematika je včleněna do ust. §113 - § 115 správního řádu. V souvislosti s novým správním řádem je nutné upozornit i na jeho ust. §179 odst. 3 v přechodných a závěrečních ustanoveních, který říká, že výkon rozhodnutí, který byl zahájen před účinností nového správního řádu, se dokončí podle dosavadních právních předpisů. (Toto ustanovení v praxi vyvolalo výkladové problémy v tom smyslu, že není přesně stanoveno, co je myšleno slovem „výkon“, zda se tím myslí celé vymáhací řízení, tj. např. i výzva, nebo se to vztahuje již jen např. na vydání exekučního příkazu.) Závěrem bych ke správní exekuci chtěla uvést, že nový správní řád ve svých ustanoveních jasně rozlišil exekuci na peněžitá plnění a exekuci na nepeněžitá plnění. Exekuci na peněžitá plnění podrobil stejnému právnímu režimu, kterým se řídí exekuce daňová, tedy zákonu o správě daní a poplatků. Zároveň poměrně rozsáhle upravil exekuci na nepeněžitá plnění. Současně ale oprávněným osobám zanechal možnost obrátit se v případě exekuce, tedy v případě vymožení svého oprávnění, na subjekty, které s exekucí mají největší

162

zkušenosti, a to na soud nebo na soudního exekutora. V současné době mám informace o tom, že některé obecní úřady, které jsou v postavení tzv. pověřeného obecního úřadu, mají velký problém s nárůstem nových nedoplatků, a mnohdy je hromadně začínají obracet především na soudní exekutory. V době před účinností nového správního řádu panovaly obavy, že obecní úřady budou hromadně žádat o provedení exekuce obecného správce daně, ale zatím se tyto obavy nenaplňují. Pravdou ale zůstává, že zákon je účinný teprve krátce, a proto je předčasné ze současné situace vyvozovat jakékoliv závěry.

163

6.

STŘET

EXEKUCÍ, SROVNÁNÍ JEDNOTLIVÝCH EXEKUCÍ, ÚVAHY DE LEGE FERENDA

6.1

Střet exekucí Při exekuci může dojít k situaci, že v době, kdy byl nařízen výkon

rozhodnutí, jsou již movité věci, nemovité věci, mzda, případně další pohledávky, předmětem jiné souběžně probíhající exekuce. Je patrné, že bylo nutné tento střet řešit i právní úpravou, kterou představuje zákon č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí, který nabyl účinnosti dnem 1.5.2001. Uvedený zákon tedy upravuje postup soudů, soudních exekutorů, správců daně a orgánů veřejné správy při provádění exekucí v případě, jsou-li exekucemi nařízenými soudem, soudními exekutory, správcem daně nebo orgánem veřejné správy souběžně postiženy tytéž věci, práva nebo majetkové hodnoty. Uvedený zákon je koncipován tak, že řeší střet exekucí v dělení dle jednotlivých exekučních způsobů. Při exekuci, která je prováděna srážkami ze mzdy, platí v souladu s ust. § 3 citovaného zákona, že při souběžně probíhajících exekucích na mzdu se pohledávky oprávněných uspokojují dle svého pořadí. Pořadí pohledávek se přitom řídí dnem, kdy bylo plátci mzdy doručeno usnesení soudu o nařízení výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy, exekuční příkaz soudního exekutora o provádění srážek ze mzdy, exekuční příkaz správce daně k provedení srážek ze mzdy nebo příkaz k provedení srážek ze mzdy vydaný orgánem veřejné správy. Byla-li např. tato rozhodnutí doručena plátci mzdy tentýž den, mají tyto pohledávky stejné pořadí, nestačí-li částka na ně připadající k jejich plnému uspokojení, uspokojí se poměrně. Pokud má plátce daně pochybnosti nebo není schopen sám určit, která pohledávka v rámci exekučního plnění má přednost, může se obrátit na příslušný obecný soud povinného, aby určil sám, které pohledávky je nutné plnit přednostně a v jaké výši. Možný střet exekucí na přikázání jiné pohledávky je řešen ve výše uvedeném zákonu v § 8 a násl. Např. při exekucích souběžně probíhajících

164

pohledávek povinného z účtu u banky se jednotlivé pohledávky opět uspokojují dle svého pořadí. Pořadí pohledávek se řídí dnem, kdy byly jednotlivé exekuční „výměry“ doručeny do peněžního ústavu. Byla-li téhož dne peněžnímu ústavu doručena rozhodnutí pro několik pohledávek, mají tyto pohledávky stejné pořadí, nestačí-li částka na ně připadající k jejich plnému uspokojení, uhradí se poměrně. V případě, že peněžní ústav není schopen přesně určit pořadí, může se opět obrátit na obecný soud povinného. V případě exekuce prodejem movitých věcí jde při tzv. střetu exekucí o to, že konkrétní movitá věc může být sepsána jako předmět exekuce u více probíhajících exekucí. Dle ust. § 11 výše uvedeného zákona platí, že se provede ta exekuce, v níž byla předmětná movitá věc sepsána nejdříve. Řízení v ostatních exekucích se ohledně této věci dnem právní moci jejich nařízení přerušují. V řízení o exekuci přerušené lze pokračovat jen tehdy, jestliže v exekuci v níž byla věc dříve sepsána, nebyla do jejího pravomocného skončení tato věc prodána a ani jinak použita k uspokojení oprávněného nebo jestliže ještě před jejím pravomocným skončením byla z této exekuce vyloučena a jestliže vymáhaná pohledávka nezanikla. Byla-li táž movitá věc sepsána ve více exekucích tentýž den, rozhodne obecný soud povinného, která z těchto exekucí se provede. Oprávněný z takto přerušené exekuce může se svou pohledávkou přistoupit do prováděné exekuce jako další oprávněný. U exekuce prodejem nemovitostí platí, že v případě, že exekuce souběžně postihují stejné nemovitosti povinného, provede se ta exekuce, která byla nejdříve nařízena. Řízení v ostatních exekucích se ohledně předmětné nemovitosti přerušují. Podle ust. § 14 odst. 2 se pořadí nařízení exekuce řídí dnem, kdy bylo příslušnému katastrálnímu úřadu a) doručeno usnesení, jímž soud nařídil výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí, b) byl doručen exekuční příkaz vydaný soudním exekutorem nebo c) byl doručen exekuční příkaz vydaný správcem daně. V řízení o přerušené exekuci lze pokračovat pouze tehdy, jestliže v dříve nařízené exekuci nebyly do jejího pravomocného skončení nemovitosti prodány a jestliže vymáhaná pohledávka dosud nezanikla. Jestliže ohledně

165

týchž nemovitostí bylo více exekucí nařízeno tentýž den, rozhodne obecný soud povinného, která z těchto exekucí se provede. Oprávněný z přerušené exekuce má možnost, v souladu s ust. § 15 výše uvedeného zákona, přihlásit svoji pohledávku do prováděné exekuce, a to nejpozději do dne dražebního jednání. Platí zde zásada, že pořadí, které pohledávka má v přerušené exekuci, zůstává zachováno i v prováděné exekuci. Posledním exekučním způsobem je prodej podniku, u kterého může rovněž v praxi nastat střet exekucí. Tato problematika je ve výše uvedeném zákonu upravena v § 16. Pro prodej podniku platí, že nařízením výkonu rozhodnutí prodejem podniku soudem nebo vydáním exekučního příkazu o prodeji podniku soudních exekutorem se přerušují již nařízené exekuce, kterými byly postiženy movité věci, nemovitosti a jiné pohledávky než z účtu u peněžního ústavu, jestliže patří k podniku. Oprávnění z těchto exekucí mají jako věřitelé povinného právo na uspokojení z rozdělované podstaty, aniž by museli vymáhanou pohledávku přihlásit, a to platí i tehdy, jestliže vymáhaná pohledávka nepatří podniku. Exekuce, kterými byly postiženy movité věci, nemovitosti a jiné pohledávky než z účtu u peněžního ústavu patřící podniku, nařízené po nařízení výkonu rozhodnutí prodejem podniku soudem nebo po vydání exekučního příkazu o prodeji podniku soudním exekutorem nelze až do skončení řízení před soudem nebo soudním exekutorem provést. Nebyla-li rozdělované

pohledávka

podstaty

získané

oprávněných prodejem

uspokojena

podniku,

při

pokračuje

rozvrhu se

po

pravomocném skončení výkonu rozhodnutí prodejem podniku v řízení. V případě, že podnik byl prodán v dražbě a že jde o pohledávku patřící k podniku, nastupuje do řízení na místo povinného vydražitel. K problematice střetu exekucí lze doplnit pouze to, že se s tímto problémem občas exekutoři skutečně setkávají. V praxi dochází často ke střetu exekuce soudní nebo soudního exekutora na straně jedné a správce daně na straně druhé.

Často rovněž dochází k situaci, že různé pohledávky vůči

jednomu povinnému vymáhají různí soudní exekutoři, kteří jsou rozptýleni po

166

celé České republice, proto střet těchto exekucí je více než pravděpodobný, zvláště v případě, že existuje jen minimum majetku, který povinný vlastní, a který přichází v úvahu jako předmět exekuce. Občas se setkáme i s případy střetu např. exekuce na prodej nemovitostí a exekuce prodejem podniku. Takovéto skutečnosti můžeme zjistit např. při nahlížení do databáze katastru nemovitostí nebo i např. při prohlížení zápisů v obchodním rejstříku.

6.2

Srovnání jednotlivých exekucí a úvahy de lege ferenda V této závěrečné části se pokusím v krátkosti porovnat jednotlivé,

v této práci rozebrané exekuce, se kterými se občan může v České republice setkat. Jsou to tedy exekuce občanskoprávní – prováděná soudem, případně soudním exekutorem, exekuce daňová a exekuce správní. Jak je nastíněno v úvodních částech této práce, i „moderní“ lidská společnost se neobejde bez exekuce, jako právního nástroje oprávněných k vymožení svých práv. Vzhledem k tomu, že jsem se poměrně hluboce při zpracování této práce ponořila do problematiky exekucí, a to nejen tím, že jsem srovnávala právní úpravu v jednotlivých zákonech a dalších právních předpisech, ale zajímala se i o to, jak je v praxi vlastně v České republice exekuce vykonávána, myslím, že mohu na tomto místě konstatovat, že se exekuce v České republice obecně daří realizovat a jsou skutečně účinným nástrojem vymožení oprávnění od osoby povinné. Samozřejmě faktem zůstává, že v případě, že povinný je insolventní, nevlastní žádné exekucí postižitelné věci, je exekuce neúčinná. Mám za to, že exekuci v České republice právní předpisy zastřešují. Důležité je to, že si nějakým závažným způsobem jednotlivé právní úpravy navzájem neodporují. Samozřejmě by bylo vhodné tu a tam přijmout nějakou novelu, která by některá ustanovení zpřesnila, případně alespoň nově pojmově vymezila, případně sjednotila terminologii, ale jako celek, se domnívám, že jsou exekuce vcelku dobře v rámci našeho právního řádu ošetřeny a upraveny. Právní úprava exekuce v rámci kteréhokoliv právního řádu by, dle mého názoru i dle názoru řady odborníků z této oblasti, měla být pokud možno

167

zastřešena jediným právním předpisem, který by v případných menších obměnách platil pro vymožení jakékoliv povinnosti od povinného subjektu. Laická veřejnost se totiž pravděpodobně domnívá, že exekucí v našem právním řádu je několik, a že každá z nich je řešena zcela samostatnými pravidly. Ale není tomu zcela tak, protože jednotlivé, v předchozích částech této práce rozebrané, exekuce mají i přes vlastní právní úpravu zcela shodný základ. Za tento základ lze považovat právní úpravu obsaženou v občanském soudním řádu. Proto považuji za nejstěžejnější, aby tato právní úprava byla stále v souladu s novými právními možnostmi, zkušenostmi a exekučními postupy, které se např. v zahraničních právních úpravách osvědčují, dále legislativně ošetřována a upravována. (Proto např. poslední novelu občanského soudního řádu, která přináší, mimo jiné, např. nový exekuční způsob – příkaz k úhradě z účtu u peněžního ústavu, považuji za velmi důležitou.) Je třeba si totiž uvědomit, že i exekuce daňová, která je zastřešena svojí vlastní právní úpravou, a to zákonem o správě daní a poplatků, rovněž v případě exekuce odkazuje podpůrně na využití právní úpravy, která je obsažena v občanském soudním řádu. Správce daně se rovněž může rozhodnout, zda provede exekuci sám, či požádá o její provedení soud nebo soudního exekutora. U exekuce správní je od 1.1.2006 situace také vcelku uspokojivá, neboť nový správní řád v případě exekucí na peněžitá plnění ve své podstatě odkazuje na právní úpravu, která je zakotvena v zákoně o správě daní a poplatků a tím se tedy vlastně ocitáme v rovině exekuce daňové. Ta pak následně, jak je již výše uvedeno, podpůrně využívá právní úpravy v občanském soudním řádu. Jak je vidět, jednotlivé exekuce si rámcově neodporují a všechny v konečné fázi směřují do oblasti občanskoprávní exekuce, která je prezentována občanským soudním řádem. V novém správním řádu je rovněž poměrně zdařile a relativně obsáhle upravena exekuce na nepeněžitá plnění. Tato právní úprava je „konkurenceschopnou“ vůči obdobné právní úpravě v občanském soudním řádu. Rovněž exekuce prováděné soudními exekutory, kteří v České republice pracují od 1.1.2001 na základě zákon o soudních exekutorech a

168

exekuční činnosti

(exekuční řád),

probíhají na základě právní úpravy

obsažené v občanském soudním řádu, kdy uvedený exekuční řád na občanský soudní řád v podrobnostech rovněž odkazuje. Je na místě si uvědomit, že určité malé odchylky, které vyplývají z postavení jednotlivých exekučních orgánů je možné nalézt. Jako příklad lze v této souvislosti např. uvést, že exekuci prodejem podniku lze provést pouze v exekuci soudní, případně v exekuci, kterou provádí soudní exekutor. Někdo může namítat, proč není tento exekuční titul také včleněn do exekuce daňové nebo i exekuce správní. Domnívám se, že tato právní úprava však je na místě. Je to především proto, aby bylo možné takovou situaci vůbec „uhlídat“, a to především kvůli právním dopadům, které jsou v případě exekučního prodeje podniku velmi zásadní, kdy podnik jako celek přechází na nové nabyvatele. Pouze soudu nebo soudnímu exekutorovi tedy bylo právní úpravou svěřeno oprávnění tuto exekuci provést. Nehledě na to, že se téměř vždy bude jednat o složitou právní kauzu a je nutné ji po právní stránce dobře zvládnout, aby nedocházelo k následným dalším právním problémům. Právní úprava prodeje podniku obsažená v občanském soudním řádu je podpořena i úpravou zákona, který řeší střet jednotlivých exekucí, kdy nařízením exekuce prodejem podniku se již nařízené exekuce, jejichž předmětem jsou věci patřící podniku, přerušují. Domnívám se, že je nutné v rámci kteréhokoliv právního řádu, udržet jednotnou koncepci exekucí. Nedovedu si dost dobře představit, že by pro určitá právní odvětví existovaly zcela odlišné exekuční postupy a způsoby. Domnívám se, že legislativní cesta tímto směrem by vedla k nestabilizaci celého právního řádu. Z této jednoty trošičku vyčnívají v dnešní době snahy správců daní o vytvoření vlastního nového procesního předpisu – daňového řádu. Jeho verze byla již nově připravena, ale přijetí daňového řádu bylo zatím odsunuto. Správci daní volají po tomto novém daňovém řádu z důvodu, že daňové řízení je odlišné od běžného správního řízení a současný zákon již není tak propracován, a proto vniká mnoho výkladových problémů. Vlivem odsunutí přijetí nového daňového řádu jsou alespoň přijímány novely zákona o správě

169

daní a poplatků, ale tyto řeší problémy správců daní jen částečně. Je nutné si však uvědomit, že připravovaný daňový řád nebude nějakým zcela odlišným způsobem upravovat daňovou exekuci, i když je záměrem jí v daňovém řádu věnovat větší pozornost. Daňový řád tak, jak byl připraven, by byl důstojnou protiváhou nového správního řádu. U daňové exekuce je ale nutné si uvědomit, že současný trend vymáhání daňových nedoplatků se ubírá trošku odlišným směrem než tomu bylo doposud. Po vzoru zahraničních právních úprav, především právních úprav členských států Evropské unie, se začíná do daňové exekuce zavádět tzv. klientský přístup, který spočívá v tom, že správci daní místo „tvrdého“ exekučního postupu vůči daňových dlužníkům volí spíše osobní a pozvolné nátlakové metody, spočívající v systému různých upozornění, telefonických upomínek, osobního jednání apod. Má se za to a praxe to potvrzuje, že daňový subjekt po takovýchto krocích správce daně mnohdy sám dobrovolně zaplatí dlužné daně, což je pro správce daně nejdůležitější prioritou, protože pak se daří naplnit příjmovou stránku státního rozpočtu. Správce daně nemá zájem na vleklých exekucích s mnohdy nejistým výsledkem. Na téma daňové exekuce se, mimo jiné,

na podzim roku 2005 konala v Bukurešti mezinárodní

konference 52 zástupců z 27 evropských zemí, jejíž náplní bylo stanovení strategie efektivního vymáhání v rámci daňové exekuce.116 Se zajímavými postupy např. přišlo Dánsko, které uplatňuje platby daní zálohovou formou a tím se předchází následným nedoplatkům. Norsko a Německo zase např. využívají matematických metod a dělí daňové subjekty do různých rizikových skupin a podle stupně rizika pak je nastavena kontrola, správa i komunikace s konkrétním daňovým subjektem. Všechny státy se ale v podstatě shodly na tom, že zavedení klientského přístupu je pro oblast daňové exekuce daleko efektivnější. Rovněž panovala shoda v tom, že je nutno se maximálně soustředit na vymožení nedoplatků v krátkém časovém období – hovořilo se asi o 90 % nedoplatků vymožených do 1 roku od převzetí k vymáhání, neboť u

116

Viz. Analýza rizik, Workshop IOTA Bukurešť 2005.

170

starších nedoplatků efektivnost vymáhání prudce klesá. (Obdobnou zkušenost nedávno v tisku prezentovali i např. naši soudní exekutoři.) Je nutné si uvědomit, že podobné konference jednají na obecné úrovni a jednotlivé státy si zde vyměňují své zkušenosti. Nedochází zde např. k podrobným rozborům procesní právní úpravy exekuce v jednotlivých zemích. Konkrétní právní úprava je pak plně v rukou legislativy konkrétního státu. Na závěr bych chtěla říci, že exekuce je dnes již chápána jako „součást života“. Jako právník musím konstatovat, že se dnes již lidé, při svých různých právních úkonech – koupě a prodej nemovitostí, sjednávání úvěrů, pojistných smluv apod., více zajímají i o případné následky, kterými může být i exekuce. Exekuce se v České republice dostaly do většího povědomí lidí zvláště poté, kdy začali naplno vykonávat svoji činnost soudní exekutoři. Soudní exekutoři byli do našeho právního řádu včleněni po vzoru Slovenské republiky, kde začali pracovat o několik let dříve. (Slovenská právní úprava v oblasti exekucí je totiž velmi podobná právní úpravě v České republice.) V současné době však, jak je již podrobněji uvedeno v části 3.12. této práce, nastupuje období, kdy se u soudních exekutorů na Slovensku hromadí starší exekuce, které nejsou úspěšné, přestože první roky byly srovnatelně úspěšné jako exekuce prováděné soudními exekutory v České republice dnes. Jaký další trend čeká české soudní exekutory u nás nelze proto zcela odhadnout. V současné době se díky nim exekuce podstatně zrychlili, lidé se na ně často obracejí, ale další vývoj může být různý. Jedním z těchto ovlivňujících faktorů může být i urychlení soudních řízení o což se celá justice již několik posledních let snaží, neboť urychlení celého soudního procesu požaduje po České republice Evropská unie, jejímž členem jsme od roku 2004. Pokud by se soudní exekuce prováděné soudem např. natolik zrychlili, že by byly srovnatelné s exekucemi u soudních exekutorů a jejich efektivnost by se také zvýšila, není vyloučeno, že by se na soud začali lidé více obracet, a to především z důvodu, že za provedenou soudní exekuci jsou nižší poplatky než je odměna soukromého soudního exekutora.

171

Statistika uvádí, že jen v roce 2005 exekutoři navštívili čtvrt milionu Čechů a uvádí se, že až každé sedmé české domácnosti exekuce v současné době hrozí. Za rok 2005 výrazně vzrostl především počet exekucí za „drobné dluhy“ do deseti tisíc korun. Lidé především neplatili pokuty policii a dopravním podnikům, účty za elektřinu a telefon apod. Rovněž počet daňových exekucí se zvýšil. Celková zadluženost Čechů přitom loni přesáhla čtyři sta miliard korun. Tvořily ji především hypotéky či spotřebitelné úvěry. Tyto jsou ale, dle sdělení exekutorské komory, zatím vcelku spláceny. Exekutorská komora předpokládá, že teprve v příštích letech se objeví více exekucí právě v této oblasti.117

* * *

117

K uvedenému podrobněji viz. např.: Hospodářské noviny ze dne 17.1.2006: Předlužené rodiny potřebují šanci, Hospodářské noviny ze dne 23.3.2006: Exekutoři navštívili čtvrt miliónu Čechů, Internet: Seznam. cz., dne 17.5.2006: Každé sedmé domácnosti hrozí exekuce.

172

7.

ZÁVĚR Na úplný závěr této práce bych se pokusila shrnout celé téma této

práce do následujících několika myšlenek. Slovo exekuce lidé neradi slyší. Pravdou ale je, že v případě, že se dostanou do problému – např. jim někdo dluží, okamžitě se začnou zajímat o informace, jak svoji pohledávku co nejrychleji na povinném vymoci. Pokud jsou v pozici věřitele, mají pocit, že je exekuce zdlouhavá, nepružná a tak nějak se moc s dlužníky „mazlí“. Pokud se situace otočí, tak potom zase lidé tvrdí, že exekutor postupoval moc rázně, rychle a nepřiměřeně. Při hodnocení exekuce v České republice jde tedy, dle mého názoru o to, na jaké straně se právě subjekt práva nachází. Proto je nutno exekuce hodnotit nezaujatě a ve chvíli, kdy člověk nestojí ani na jedné straně. Jak jsem již v úvodu této práce nastínila, rozhodla jsem se pro téma: Exekuce v České republice z toho důvodu, že si myslím, že literatury, která by se problematikou exekucí zabývala nějak komplexněji u nás moc není. Téměř vždy se jedná o literaturu, která je více či méně zaměřena pouze na jednu určitou oblast. Lidé pak zákonitě nabudou nesprávného dojmu, že vlastně exekucí v České republice funguje několik, a že každá má svoji právní úpravu. Snažila jsem se, aby z této práce bylo patrné, že tomu tak zcela přesně není, že exekuce v České republice stojí na obecném společném základu a vzájemně si neodporují, samozřejmě tu a tam se mohou střetnout, ale i to je již nějakým obecným způsobem právně ošetřeno. Po stránce rychlosti považuji v současnosti v České republice za nejrychlejší exekuci daňovou. Plyne to z postavení správce daně, neboť správce daně je ve své podstatě nejen vymahacím orgánem, ale ve své podstatě i věřitelem daňového subjektu. Ze svého postavení disponuje prostředky, jak zjistit majetkové poměry dlužníka. Proto v případě, že daňový dlužník neplní řádně svoje povinnosti, může velmi rychle reagovat a exekuci nařídit. Ale je pravdou, že většina subjektů již před tím, než začne dlužit daně, má dluhy i u jiných subjektů a tyto, pokud včas exekuci uplatní, mohou být v konečné fázi úspěšnější než správce daně, neboť jejich exekuce může být nařízena dříve.

173

Správci daně pak již třeba nic jiného nezbude, než, že se musí pouze se svými pohledávkami připojit do již nařízené exekuce. Správci daní také využívají toho, že při neplacení daní někdy hrozí povinnému daňovému dlužníkovi i trestní stíhání za spáchání tzv. daňových trestných činů.118 Správce daně tyto skutečnosti musí oznamovat trestním oznámením příslušným orgánům činným v trestním řízení. Pro mnohé daňové subjekty tato cesta představuje něco tak neúnosného, že se snaží této skutečnosti vyhnout a raději dobrovolně zaplatí dlužné daňové nedoplatky. Hrozba trestního stíhání může mít tedy v této souvislosti vlastně i „exekuční podtext“. V oblasti exekuce platí víc, než kde jinde, že v případě, že povinný subjekt nemá peníze na úhradu svých dluhů, ani sebelepší právní úprava nepomůže oprávněnému vymoci na povinném svoji pohledávku. Česká exekutorská komora vydala za rok 2005 statistiku o tom, jak se daří vymáhat dluhy. Podle ní je procento výtěžnosti u dlužných částek do 100.000,-- Kč v rozmezí od 50 - 60 %. Do jednoho milionu je procento výtěžnosti uváděno v rozsahu do 30 % a částky nad jeden milion korun se daří vymoci pouze v 5 – 10 %. Z této statistiky je patrné, že zdaleka ne všechny exekuce jsou úspěšné a rovněž je vidět, že dlužné částky, které jsou řádově větší, jsou realizovány jen velmi těžce. Domnívám se, že jednotlivé exekuční způsoby, tak, jak jsou právní úpravou stanoveny, postihují všechna aktiva dlužníka, která je v praxi možné použít jako úhradu za neplnění povinností osobou povinnou. Současná právní úprava by se mohla dle mého názoru pouze posunout do oblasti trestního práva, kde by pak mohly vzniknout nové instituty, jako je např. „vězení pro dlužníky“, případně by mohl být vypracován nějaký účinný systém dalších

118

K daňovým trestným činům podrobněji viz. např. Šámal, P, Púry, F., Sokolář, A., Štenglová, I.: Podnikání a ekonomická kriminalita v České republice, C.H.BECK, 2001, str. 355-416, Baráková, M.: Daňové trestné činy, Právní rádce 4/2003, str. 56-61. (Nejdůležitějšími daňovými trestnými činy jsou - Trestný čin dle § 147 trestního zákona – Neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na úrazové pojištění, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a Trestný čin dle § 148 trestního zákona – Zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby.)

174

donucovacích pokut pro dlužníky, a to za neplnění jejich peněžitých i nepeněžitých povinností. Do práce je zapracován právní stav ke dni 30 září 2006.

175

8.

PŘEHLED

8.1

Monografie

POUŽITÉ

LITERATURY

Grossová, M.: Exekuce na peněžitá plnění v současné právní praxi, Linde Praha, a.s., 2002 (4. aktualizované vydání), Kurka, V., Drápal, L.: Výkon rozhodnutí, Linde Praha, a.s., 2004, Stavinohová, J.: Občanské právo procesní (vybrané pasáže), Masarykova univerzita a nakladatelství Doplněk, 1997, Schelleová, I.: Český civilní proces, Linde Praha, a.s., 1997, Wintrová, A. a kol.: Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou, 2. aktualizované vydání podle stavu k 1.8.2005, Linde Praha, a.s., 2005, Jedlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol.: Občanský zákoník, komentář č. 8, Praha, C.H. Beck, 2003, Varvařovský, P.: Základy práva (o právu, státě a moci), ASPI PUBLISHING, Praha, 2004, Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M.: Občanský soudní řád, Komentář, 5. vydání, Praha, C.H. Beck, 2001, Holub, M., Škárová, M.: Vzory rozhodnutí a úkonů soudů, 2. podstatně přepracované vydání, Linde Praha, a.s., Praha, 2002, Kasíková, M., Kučera, Z., Plašil, V., Šimka, K.: Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a předpisy související, komentář, C.H.Beck, Praha, 2005, Chuděra, O.: Občan v soudním řízení, C.H.Beck, Praha, 2001, Novotný, P.: Exekuční řád, praktická příručka pro věřitele, GRADA PUBLISHING, spol. s.r.o., Praha, 2001, Hlavsa, P.: Exekuční řád, Linde Praha, a.s., 2001, Kaman, V.: Zákon č. 119/2001, pravidla, kterými se stanoví souběh exekucí s komentářem, Poradce, s.r.o. Český Těšín, 2002, Kolektiv autorů: Daňový receptář, všechny daně pohromadě v otázkách a odpovědích, LexisNexis CZ, s.r.o. – nakladatelství řady ORAC, Praha, 2005,

176

Daně - Soubor 25 základních předpisů o daních, účetnictví a sociálním a zdravotním pojištění platných od 1.1.2006, URS Brno, s.r.o., Šumavská 33, 611 56 Brno, Kobík, J.: Správa daní a poplatků, 3. aktualizované a doplněné vydání, ANAG, 2004, Průcha, P.: Skulová S., Správní právo - procesní část, Masarykova univerzita, Brno, 1998, Ondruš, R.: Průvodce úředníka novým správním řízením, Linde Praha, a.s., 2006, Prudilová, M.:Veřejné dražby a exekuce, Linde Praha, a.s., 2001, Čáslavský, M. a kol.: Daňové judikáty I. a II. Díl, Linde Praha, a.s., 2000, Ondruš, R.: Správní řád, nový zákon s důvodovou zprávou a poznámkami, Linde Praha, a.s., 2005 Bakeš, M.: Finanční právo, 3. aktualizované vydání, C.H.Beck, Praha, 2003, Jelínek, J., Sovák, Z.: Trestní zákon a trestní řád - poznámkové vydání s judikaturou, Linde Praha, a.s., 1997, Eliáš, K.: Obchodní zákoník - praktické poznámkové vydání s výběrem judikatury, Linde Praha, a.s., 1998, Týč, V.: Základy práva Evropských společenství pro ekonomy (2. Aktualizované a doplněné vydání), Linde Praha, a.s., 2000, Mazanec, M.: Soudní judikatura ve věcech správních 1993-1997, Linde Praha, a.s. 1999, Průcha, P., Pomahač, R.: Lexikon – správní právo, Sagit-Jiří Motloch, Ostrava, 2002, Madar, Z.: Slovník Českého práva, Linde Praha, a.s., 1995 Ponchač, R.: Průvodce veřejnou správou, ISV nakladatelství Praha, 1999, Říha, L., Hůrková, D.: Průvodce daňovou správou před vstupem České republiky do Evropské unie, Ministerstvo zahraničí – Ústav mezinárodních vztahů, Praha, 2001, Sborník Příspěvků z konference, Koncepce nové kodifikace trestního práva hmotného České republiky, Masarykova univerzita, Brno, 2002,

177

Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.: Trestní zákon – komentář, 4. vydání, C.H.Beck, 2001, Šámal, P., Púry, F., Sotolář, A., Štenglová, I.: Podnikání a ekonomická kriminalita v České republice, C.H.Beck, 2001, Císařová, D.: Trestní právo procesní, Linde Prha, a.s., 2004, Fasching, H.W.: Lehrbuch des österreichischen Zivilprozessrechts, Wien, 1984, Jauernig, O.: Zivilprozessrecht, München, 1983, Bruns, J.: Zivilprozessrecht, München, 1979, Bruns, R., Peters, E.: Zwangsvollstreckungsrecht, München ,1987, Šolle, V.: Počátky buržoazního soudnictví v českých zemích, Sborník archivních prací 1-2 roč. XVIII., Praha, 1968, Hora, V.: Československé procesní právo I-III, Praha, 1928-1931, Macur, J.: Kurs občanského práva procesního – Exekuční právo, 1. vydání, Praha, C.H.Beck, 1998.

8.2

Časopisecká a novinová literatura

Baudyš, P.: Význam zápisů v katastru nemovitostí, Právní rádce,1996, č. 3, str. 20, Workshop IOTA Bukurešť 2005, Analýza rizik (daňové exekuce), Kozel, R.: Soudní výkon rozhodnutí na nemovitosti, Právní rádce, 1996, č.10, str.21, Němec, J.: „Ochrana“ zájemců o nemovitosti, Právní rádce, 2000, č. 3, str.34, Rodová, M.: Daňová exekuce a zajišťovací instrumenty podle zákona o správě daní a poplatků, Daně a právo, 1998, č. 18, str. 16-19, Winterová, A.: Přikázání pohledávky z účtu u peněžního ústavu, Právní rozhledy, 1997, č. 9, Schelleová, I.: Exekuce přikázáním pohledávky, Právní praxe podnikání, 1997, č. 7-8, Bruk, D.: Poddlužnická žaloba v rámci výkonu rozhodnutí, Právní rádce, 1996, č. 3, str. 11,

178

Brejcha, A.:Postavení zaměstnance a zaměstnavatele při rozhodnutí srážkami ze mzdy, 1997, Právo a zaměstnání, č. 2, str. 6, Nykodým, P.: Exekuce na mzdu, Právo a mzda, 1998, č. 6, str. 24, „Srážky ze mzdy“, NOS – noviny odborového svazu státních orgánů a organizací, 2006, č. 2. Brabec, S.: Poznámky a omezení dispozičního práva, Právní rádce č. 7/2006, Baráková, M.: Daňové trestné činy, Právní rádce č. 4, 2003, str. 56-61, Důvodová zpráva k zákonu č. 30/2000 Sb. (novela Občanského soudního řádu), vláda ČR, 2000, Neumann, J.: Komenntar zur Exekutionsordnung, Bonn, 1998, Breburda, J.: Zákonné zástavní právo finančního úřadu, Právní rádce, 2000, č.2, str. 28-31, Zítek, F.: Novela trestního zákona - trestný čin podle § 147 TrZ, Právní rádce, 1998, č. 7, str. 43, Breburda, J.: Odpovědnost manželů za závazky, Právní rádce, 2000, č. 6, str. 24-25, V čem je problém ? - zamyšlení nad vztahy daňového a konkursního práva“, Konkursní noviny, 1999, č. 3, Liška, P.: Vzájemní vztah věřitele a dlužníka, Právní rádce, 1999, č. 7, str. 5-6, Breburda,, J.: Postup soudu po realizaci dražby nemovitostí, Právní rádce samostatná příloha, 2000, č. 10, Šámal, P. a Púry, F.: I finanční kriminalita a organizovaný zločin - důsledky evropské integrace, Právní rádce, 1999, č. 12, str. 15-16, Frumar, A.: Trestné činy daňové, Právní rádce, 2000, č. 1, str. 15, Cinkajzl, V.: Vymáhání daňových nedoplatků - zastavení daňové exekuce, náklady daňového řízení a exekuční náklady, Daňová a hospodářská kartotéka, 1999, č. 4, str. 74 - 77, Jurčík, R.: K problematickým aspektům recepce práva ES do vnitrostátního práva ČR, Daňová a hospodářská kartotéka, 1999, č. 18, str. 219, Svoboda, C.: Harmonizace české legislativy s právem ES, Právní rádce, 1998, č.1, str. 5.

179

Rodová, M.: Daňová exekuce a zajišťovací instrumenty podle zákona o správě daní a poplatků, Daně a právo, 1998, č. 18, str. 16-19, Hampel, P.: Exekuce na obchodní podíl společníka společnosti s ručením omezeným, Právní rádce č. 10, 2005, str. 16-19, „Předlužené rodiny potřebují šanci“, Hospodářské noviny ze dne 17.1.2006, „Exekutoři navštívili čtvrt milionu Čechů“, Hospodářské noviny ze dne 23.3.2006, „Každé sedmé domácnosti hrozí exekuce“ Internet – Seznam. cz, dne 17.5.2006, „Insolvenční zákon“, Noviny Konkurs a vyrovnání, 2006, č. 2,4,6,7, „Několik poznámek k výkladu exekučního řádu“, Noviny pro Konkurs a vyrovnání, 2006, ze dne 29.8.2006, „Ještě ke střetu konkursu a exekuce“, Noviny pro Konkurs a vyrovnání, 2006, ze dne 21.9.2006.

8.3

Právní předpisy z.č. 1/1993 Sb. Ústava České republiky, v platném znění, 2/1993 Sb., Usnesení Předsednictva České národní rady o vyhlášení

Listiny základních práv a svobod, ve znění zákona č. 162/1998 Sb., kterým se mění Listina základních práv a svobod, z.č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších právních předpisů, z.č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších právních předpisů, z.č. 330/2001 Sb., o odměnách soudního exekutora, o odměně a náhradě

hotových

výdajů

správce

podniku

a

podmínkách

pojištění

odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších právních předpisů, z.č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších právních předpisů,

180

Vyhláška č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších právních předpisů, z.č. 40/1964 Sb. občanský zákoník, ve znění pozdějších právních předpisů, z.č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, ve znění pozdějších právních předpisů, z.č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších právních předpisů, z.č. 212/1992 Sb., o soustavě daní, ve znění pozdějších právních předpisů, z.č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších právních předpisů, z.č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších právních předpisů, z.č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění pozdějších právních přespisů, z.č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších právních předpisů, Vyhláška č. 299/1993 Sb., kterou se zmocňují územní finanční orgány k promíjení příslušenství daně, z.č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších právních předpisů, z.č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky, ve znění pozdějších právních předpisů, z.č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších právních předpisů, z.č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších právních předpisů, z.č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších právních předpisů, (zákon č. 128/2006, insolvenční zákon, který nahradí od 1.7.2007 uvedený zákon), z.č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších právních předpisů, z.č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších právních předpisů,

181

z.č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších právních předpisů, z.č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění pozdějších právních předpisů, z.č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření a státní podpoře stavebního spoření, ve znění pozdějších právních předpisů, z.č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších právních předpisů, z.č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění, z.č. 94/1963 Sb., zákon o rodině, ve znění pozdějších právních předpisů, z.č. 119/2002, Sb., o zbraních a střelivu, ve znění pozdějších právních předpisů, z.č. 72/1994 Sb.,kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších právních předpisů, z.č. 526/1190 Sb., o cenách, ve znění pozdějších právních předpisů, z.č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), ve znění pozdějších právních předpisů, z.č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších právních předpisů, Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, č. R 41/1998-II., Sbírka soudní rozhodnutí, rozhodnutí ve věcech trestních, č. 40/1997, 1/1998-II., Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.4.2000, sp. Zn. 21 Cdo 1774/99, uveřejněno pod č. 4/2001 Sb., Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.10.2000, sp. Zn. 20 Cdo 2118/98,

182

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.11.1996, sp. Zn. Tcnu 23/1996, uveřejněno pod č. 15/1996 Sb., Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.10.1998, sp. Zn. 21 Cdo 857/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9/1999, Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13.1.1999, sp. Zn. 21 Cdo 148/1998, Instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 14.9.2001, č.j.: 554/2001MO-J, uveřejněná pod č. 35 v částce 7 Sbírky instrukcí a sdělení Ministerstva spravedlnosti ČR, 2001, Vyhláška č. 74/1959 Sb., Úmluva o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů, Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.9.2000, sp. Zn. 21 Cdo 698/2000, které bylo uveřejněno v časopise Soudní judikatura pod č. 140/2000, Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.6.2002, sp. Zn. 20 Cdo 1766/2001, které bylo uveřejněno v časopise Soudní judikatura pod č. 141/2002, Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.11.1996, sp. Zn. 21 Cdo 138/1996, uveřejněné pod č. 15/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.10.2001, sp. Zn. 20 Cdo 2369/1999 uveřejněné pod č. 22/2002 v časopisu Soudní judikatura.

183

9.

RESÜMEE Das Thema der vorliegenden Arbeit ist: Exekutionen in der

Tschechischen Republik. Ziel dieser Arbeit ist es, dem Leser eine vollständige Abhandlung dessen zur Vorlage zu bringen, in welcher Weise in der Tschechischen Republik eine Vollstreckung geführt werden kann. Jeder Jurist interessiert sich in der Praxis dafür, in welcher Weise eine Berechtigung, die der Einzelne besitzt, und die er ggf. in sehr komplizierter Weise erworben hat, in der üblichen Praxis des täglichen Lebens durchgesetzt werden kann, und zwar nicht nur freiwillig, sondern unter Anwendung des zu diesem Zwecke bestimmten Instruments - der Exekution. Das Bemühen dieser Arbeit liegt darin, in Einem auf alle in Frage kommenden Arten einer Exekution aufmerksam zu machen, mit denen der normale Bürger in Berührung kommen kann. Die verfügbare Literatur ist nämlich zumeist eher auf die Problematik der Exekution in den jeweiligen rechtlichen Einzelbereichen gerichtet, sodass hierin in der Regel ein gewisser Vergleich zu anderen Vollstreckungsarten fehlt. Die allgemeine Öffentlichkeit ist daher in den meisten Fällen der irrtümlichen Ansicht, dass im Rahmen der Tschechischen Republik mehrere Exekutionen existieren, die eine völlig unterschiedliche rechtliche Regelung haben. In Wahrheit sind jedoch die einzelnen Exekutionen in der Tschechischen Republik trotz eigenständiger rechtlicher Regelung einander ähnlich, basierend auf der gemeinsamen Grundlage, was für einen Rechtsstaat, als den sich die Tschechische Republik erachtet, einfach unabdingbar ist. Es wäre die Vorstellung irreal, dass in einem Staat mehrere Arten von Exekutionen mit jeweils anderen Bedingungen, einer anderen prozessualen Verfahrensweise bestünden, da eine solche Situation meiner

Auffassung

insgesamt

eine

Destabilisierung

der

gesamten

Rechtsordnung zur Folge hätte. Die einzelnen Exekutionen können auch kollidieren, jedoch ist die Kollision der Exekutionen bereits seit dem Jahre 2001 im großen Rahmen durch eine entsprechende Rechtsvorschrift geregelt. Zu den grundlegenden Rechtsvorschriften, die in dieser Arbeit die meiste Erwähnung finden, gehören: das Gesetz Nr. 99/1963 Slg.,

184

Zivilprozessordnung, in der Fassung der späteren Vorschriften, das Gesetz Nr. 120/2001 Slg., über die Gerichtsvollzieher und die Vollstreckungstätigkeit, in der Fassung der späteren Vorschriften, das Gesetz Nr. 337/1992 Slg., über die Verwaltung der Steuern und Gebühren, in der Fassung der späteren Vorschriften, sowie das Gesetz Nr. 500/2004 Slg., Verwaltungsordnung, in der Fassung der späteren Vorschriften. Die Arbeit ist in sechs Kapitel untergliedert. Im ersten Kapitel wird der eigentliche Begriff der Exekution analysiert und gleichzeitig wird auch die Funktion eingehender beschrieben, die die Exekution in der Gesellschaft zu erfüllen hat. Dieses Kapitel umfasst auch eine Abhandlung über die historische Entwicklung der Exekution. Das zweite Kapitel beinhaltet eine ausführliche Analyse der möglichen Exekutionstitel, die auf der rechtlichen Regelung basiert, wie sie in der Zivilprozessordnung enthalten ist. Insbesondere die Problematik des Exekutionstitels wird absichtlich detaillierter behandelt, da gerade der rechtlich tadellose Exekutionstitel die absolut wichtigste Grundlage für die Exekution darstellt. Darüber hinaus sind in diesem Kapitel auch Passagen angeführt, die die Exekution im Strafrecht betreffen. Am umfangreichsten ist das dritte Kapitel, da es die ganze Problematik der zivilrechtlichen Exekution umfasst. Ein großer Raum wird hier den

einzelnen

Exekutionsarten

gewidmet

-

Lohnabschläge,

Forderungsüberweisung, Zwangsauszahlung vom Bankkonto, Fahrnisverkauf, Unternehmensverkauf und auch Errichtung des richterlichen Pfandrechtes. In diesem Kapitel ebenfalls die durch Gerichtsvollzieher durchgeführten Exekutionen behandelt, die in ihrem Wesen lediglich eine andere Form der gerichtlichen Exekution sind, die durch Privatpersonen - Gerichtsvollzieher erfolgt. Das vierte Kapitel ist der Problematik der Steuerexekution vorbehalten. Neben den allgemeinen Exekutionsarten, die in dieser Exekution zur Anwendung kommen, ist in diesem Teil auch eine Abhandlung der die

185

Steuerexekution ergänzenden Institute eingegliedert, und zwar das Pfandrecht und der Sicherstellungsauftrag. Im fünften Kapitel wird der letzte Exekutionstyp behandelt - die Verwaltungsexekution. Dieses Kapitel ist analog zur Exekution gemäß der Verwaltungsordnung gegliedert, in die Exekution für finanzielle Leistungen und in die Exekution für Sachleistungen. Das letzte sechste Kapitel betrifft die mögliche Kollision der Exekutionen,

die

gesetzliche

Vorgangsweise

zur

Lösung

dieser

Exekutionskollision. In diesem Kapitel wird ein kurzer Vergleich der einzelnen Exekutionen angestellt, denen ein Bürger der Tschechischen Republik im normalen Leben begegnen kann. Die Arbeit wird mit einer Abschlussbemerkung abgeschlossen und berücksichtigt den rechtlichen Stand zum 30.9.2006.

186

SEZNAM

PŘÍLOH

1.

Usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy,

2.

Usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním peněžité pohledávky u peněžního ústavu,

3.

Usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky,

4.

Usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí postižením účasti povinného v obchodní společnosti,

5.

Usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí,

6.

Usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí,

7.

Usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí prodejem podniku,

8.

Usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí vyklizením bez náhrady,

9.

Usnesení o nařízení výkonu rozhodnutím se zajištěním náhrady,

10.

Usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí odebráním věci,

11.

Usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí prodejem společné věci,

12.

Usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí provedením zastupitelných prací,

13.

Usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí k obnovení předešlého stavu,

14.

Výzva k zaplacení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě,

15.

Výkaz nedoplatků,

16.

Exekuční příkaz na přikázání pohledávky na peněžní prostředky dlužníka na účtech vedených u bank,

17.

Exekuční příkaz na přikázání jiné pohledávky,

18.

Exekuční příkaz na srážky ze mzdy a jiné příjmy jí na roveň postavené,

19.

Exekuční příkaz na prodej movitých věcí,

20.

Exekuční příkaz na prodej nemovitostí,

21.

Návrh na nařízení výkonu rozhodnutí na peněžité plnění soudem dle správního řádu,

22.

Žádost obecnému správci daně o provedení exekuce na peněžité plnění dle správního řádu,

23.

Exekuční výzva dle správního řádu,

24.

Exekuční příkaz dle správního řádu.

187