Evropa v rozvalinách Romain Rolland, 1918

Evropa

v rozvalinách

Romain Rolland, 1918

V rozsáhlém sesutí naší civilisace bloudí hodně často myšlenka v rozvalinách Evropy. V temném bludišti, do něhož pronikají tu a tam sluneční šípy, hledá ve Věčném návratu tvary, podobající se těm, jež ji obklopují a dávají jí klíč k přítomnosti. Hledá tvary, které … Hledá velké duchy, jejichž jasný a osobitý rozum vyjádřil tyto doby, podstatu jejich touhy, jejich metafyzický sen a hledá ještě víc to, čím chtěli býti /8/ než to, čím byli. Naši mistři filosofové moderní Evropy se nám stali jakýmisi přáteli ze včerejška, kteří nás nechali odejít uprostřed bouře a nešli za námi. Věrní a domáčtí zůstávají u domácího krbu, ale krb se zřítil: bude znovu vybudován? Jejich hlas je nám posvátný, protože nám připomíná dobrodiní své odpovědi na naše včerejší otázky, neodpovídá však již na naše otázky dnešní. (Empedoklés z Akragantu, Symposion, Praha 1947, str. 7-8.)

07-12

Filosofové

dnešní

Romain Rolland, 1918

V rozsáhlém sesutí naší civilisace bloudí hodně často myšlenka v rozvalinách Evropy. V temném bludišti, do něhož pronikají tu a tam sluneční šípy, hledá ve Věčném návratu tvary, podobající se těm, jež ji obklopují a dávají jí klíč k přítomnosti. Hledá tvary, které … Hledá velké duchy, jejichž jasný a osobitý rozum vyjádřil tyto doby, podstatu jejich touhy, jejich metafyzický sen a hledá ještě víc to, čím chtěli býti /8/ než to, čím byli. Naši mistři filosofové moderní Evropy se nám stali jakýmisi přáteli ze včerejška, kteří nás nechali odejít uprostřed bouře a nešli za námi. Věrní a domáčtí zůstávají u domácího krbu, ale krb se zřítil: bude znovu vybudován? Jejich hlas je nám posvátný, protože nám připomíná dobrodiní své odpovědi na naše včerejší otázky, neodpovídá však již na naše otázky dnešní. (Empedoklés z Akragantu, Symposion, Praha 1947, str. 7-8.)

07-12

Dění

jako pomíjení

LvH, 2007

V každém dění dochází k tomu, že něco, co tu ještě před chviličkou bylo, tu už není, protože to pominulo, odešlo – a už se to nevrátí. Přesto vždycky něco z toho, co tu bylo, tu zůstává ještě nadále (a stává se to součástí toho nového, co tu sice před chviličkou ještě nebylo, ale nyní už to tu je). To je vlastně zkušenost svádějící k tomu, že právě to, co zůstává uprostřed změny a navzdory změně bez proměny, považujeme za záruku kontinuity a také za garanta jednoty resp. sjednocení oněch proměn. Právě tento nesprávný úsudek resp. závěr vedl např. Aristotela k prohlášení, že každá změna se může odehrávat pouze na něčem, tj. na nějakém substrátu. Aristotelés si však nikdy nepoložil otázku, jak vlastně onen neměnící se substrát skutečně (reálně) souvisí s onou proměnou, která probíhá údajně na jeho povrchu. To je však velmi vážná otázka, uvážíme-li, že onen údajně neměnný substrát se v každém okamžiku oněch proměn, probíhajících na povrchu, musí k těm proměnám nějak vztahovat, má-li je právě svou neměnností udržovat ve vzájemných souvislostech, které chápeme jako kontinuitu změny. Je onen substrát v plnění této funkce aktivní? Pak by ovšem nemohl být neměnný. A pokud je pouze pasivní, musely by se o kontinutiu celé změny postarat jednotlivé (okamžiky) fáze oné změny; a pokud by tomu tak bylo, máme tu problém, proč vůbec tyto fáze změny, které se musí samy postarat o kontinuitu, vůbec potřebují jakýkoli substrát: k čemu je vlastně takový substrát, který nejen není schopen jednotu celé proměnu zajistit, ale který dokonce jako zcela pasivní musí do té jednoty být přitažen a pojat aktivitou dějících se fází oné proměny? (Písek, 071223-4.)

07-05

Dění

jako nastávání

LvH, 2007

Všude, kde se něco děje, něco odchází, ale zároveň něco nového přichází. Nový „stav“ (lépe: nová „fáze“) je o něco ochuzen, ale zároveň něčím jiným obohacen. Proto se před námi otevírá několik otázek. Především tu je otázka, jak vůbec to „nové“ souvisí s tím, co odchází (resp. už odešlo), dále jak to nové souvisí s tím, co z toho

předchozího neodešlo, ale zůstalo (a to beze změny, přinejmenším bez nápadné změny), a konečně otázka, co je tím aktivním činitelem, odpovědným za navazování resp. ustavování těch zmíněných souvislostí. (Další otázky zatím necháme nepovšimnuty, i když jsou neméně závažné, např. jak je garantována ona „složka“ dění, která v určité fázi nepominula a neodešla, tj. je-li její „setrvávání“ nějak samozřejmé, anebo musí-li být nějak aktivně zachovávání a uchováváno, a v čem a kde je agens-činitel tohoto aktivního zachovávání beze změn, nebo alespoň bez nápadné změny). A ovšem, otázka základní a nejdůležitější, totiž odkud se vůbec bere to nové, a jak je možné, že většinou to nové není k tomu dosavadnímu jen přidáváno, nýbrž že příchodem (aktualizací) toho „nového“ se nějak mění i to dosavadní, to „staré“. Má příchod toho „nového“ přímý vliv na pomíjení něčeho starého, totiž toho, co právě pomíjí zároveň s příchodem „nového“ (eventuelně s příchodem to „právě příslušného“ nového, zatímco žádná přímá souvislost nemůže být konstatována ani předpokládána v pomíjením něčeho jiného, „nepříslušného“)? V jakém smyslu může pak být řeč o dění událostném, totiž o takovém, které je „vnitřně“ sjednoceno, integrována, takže představuje jakýsi „celek“? (Písek, 071223-5.)

07-05

Subjekt

- vědomí sebe

LvH, 2007

Když si subjekt (člověk) poprvé uvědomí, že „je“, a to je tehdy, když si uvědomí, že by také nemusel „být“, že kdysi dávno vskutku nebyl a jednou že zase nebude, a pokud je aspoň trochu přemýšlivý a hloubavý, začne si klást otázky, když tedy „je“, když tedy sám sebe a své „bytí“ (které si nevymyslel, které si sám nedal, ale které si ani nevybral, ke kterému se nerozhodl) „má“ jakoby k dispozici, tak co s tím? Pokud myslící subjekt nedojde tak daleko, že si podobnou otázku (podobné otázky) začne klást, lze spolehlivě říci, že si ještě náležitě, tj. dost dobře sám sebe neuvědomil, že si

neuvědomil sám sebe a své „bytí“, že prostě dost dobře neví, kým a čím „je“. všem jakmile si tohle uvědomí, je to dokladem toho, že si dokáže klást i další otázky, které se už netýkají jen jeho osobně a které neústí pouze v jeho sebeuvědomění, nýbrž že je schopen si klást také otázky, týkající se jeho vlastního myšlení, jeho způsobu, jak si klade otázky a vůbec povahy takového bytostného tázání. Takový člověk už dokáže nejen reflektovat, ale je schopen reflexí (skrze reflexi) myslet a dokonce reflexí žít. (Písek, 071226-1.) 07-05

Filosofování

- způsoby

LvH, 2007

Vývoj žádné vědy sice nelze redukovat na ustavičné přidávání nových poznatků k dosavadním, ale přece jen je v každé vědě možné vypracovat jakousi základnu (platnou pro tu kterou dobu, zajisté, v dějinách dochází k významný změnám každé takové základny), kterou musí každý nový adept té disciplíny zvládnout. Každý pokrok v bádání musí s takou základnou počítat a musí z ní vycházet. Ve filosofii není nic takového možné, anebo jen ve velmi vzdálené podobě. Základním požadavkem, kterému musí být práv každý nový adept filosofie, může být hned vícero takových „základen“, a ty základny nemusí být navzájem zcela kompatibilní. Je dokonce možné, že někdo může filosoficky vycházet z jedné základny, aniž by cítil vnitřní

potřebu se vyrovnat s takovou nekompatibilností, a může se spokojit jen s jakousi všeobecnou obeznámeností s růzností hlavních filosofických východisek i zaměření, aniž by se nutně musel pouštět do jejich důkladného studia. Situace je dokonce ještě komplikovanější v tom smyslu, že je možno je velmi těžko rozhodnout, co vskutku náleží do tzv. současné filosofie a co jsou je nějaké relikty filosofií starších, náležících k dobám již uplynulým. Ta nesmírná rozmanitost filosofických přístupů a dnes už velká nadprodukce nové filosofické literatury je pro jednotlivce nezvládnutelná, takže určitý výběr je naprostou nutností. A každá takový výběr, nemá-li být jen nahodilý, se musí řídit nějakými zásadami, které jsou neoddělitelné od vlastních filosofických pozic. Kdo takové pevné vlastní pozice nemá, tomu chybí měřítko, pro smysluplnou a také efektivní selekci nezbytné. Každý filosof si vybírá druhé filosofy podle toho, jak ho dokáží inspirovat k jeho vlastnímu myšlení (což nemusí nutně znamenat, že půjde v jejich stopách – inspirací může být pro filosofa i myslitel, které jej provokuje s třeba i odpuzuje – důležité je, aby se to dělo na patřičné úrovni). A ještě jedna věc je velmi důležitá: jinak čte druhé autory filosof-tvůrce, jinak filosof-interpret. Interpret musí být vůči druhému mysliteli, jímž se důkladně zabývá, co nejblíže, musí mu pozorně naslouchat (pozorně jej číst), musí své vlastní myšlení krotit a brzdit, musí se „svému“ mysliteli jakoby odevzdat, být mu práv, vykládat jej co možná jím samým. To vše filosof-tvůrce nových pojetí dělat a respektovat nemusí, protože on u druhých myslitelů hledá jen to, co může k vlastní myšlenkové práci nějak použít, zužitkovat to

jako materiál k vlastní stavbě, nikoli k restitucím jiných, cizích myšlenkových koncepcí. (Písek, 071226-2.)

07-05

Filosofémata

a strategie filosofická

LvH, 2007

Filosofie si musí jako myšlenková disciplína osvojit jakousi základní systematičnost, založenou na logice. To ovšem neznamená, že by měla svůj cíl vidět ve vybudování nějakého vnitřně nerozporného (a zvenčí nenapadnutelného) „systému“ ve formě jakéhosi „obrazu světa“ či „názoru na svět“. Filosofické bádání se však bez přísných logických postupů neobejde, už také proto, že se na rozdíl od takových exaktních věd nemůže spoléhat na to, že eventuelní chyby se dříve nebo později vyjeví v případných ověřovacích zkouškách a experimentech (kde pak nutí vědce jednak k novým ověřováním, dále k revizi případných chyb v logickém argumentování, a posléze v nutných případech i k revizi předpokladů a celkových koncepcí a „paradigmat“). To

je vcelku všeobecně známo a řada autorů se tím již dost důkladně zabývala. Co po mém soudu zůstávalo až dosud více méně stranou, jsou jakési „prvky“ systematického myšlení, jakási „semena“, která jsou sice schopna i vyklíčit v rozvíjející se „soustavu“, ale pouze za určitých příznivých podmínek. Zvláštní na celé věci je to, že tyto „prvky“ či „semena“ musíme považovat za do té míry „nedefinitivní“, že jich může být použito k budování různých, navzájem nejen odlišných, ale dokonce někdy vysloveně protichůdných systémů. Rozhodnout se pro jejich použití v určitých systematických souvislostech se musí ovšem řídit ještě něčím jiným než „vlastní“ povahou systému nebo „vlastní“ povahou oněch „prvků“. Je to totiž otázka myšlenkové strategie, kterou ve filosofii nikdy nelze pominout; logika sama nás nikdy nemůže dovést opravdu někam dál, kupředu, ale může jen lépe objasnit to, co tu sice je už přítomno, ale zatím jsme si to neuvědomili. Myšlení jako cesta nemůže a nesmí být nikdy redukováno na pouhou logiku. Kdybychom nějakým způsobem dokázali z myšlení zcela eliminovat strategickou stránku, zůstaly by nám jen jakési zlomky myšlenek, totiž právě ona „semena“, ony „prvky“, které je možno zapojit do různých kontextů (i když nikoli svévolně do kterýchkoli kontextů). A právě těmto zlomkům myšlenek, které ovšem mají jakousi vnitřní mohutnost se rozvíjet, budeme říkat „filosofémata“. (Písek, 071226-3.)

07-05

Krize doby 1937-44

F0 5B

a filosofie

Ludwig Wittgenstein,

F0 5D

23. Die Krankheit einer Zeit heilt sich durch eine Veränderung in der Lebensweise der Menschen und die Krankheit der philosophischen Probleme konnte nur durch eine veränderte Denkweise und Lebensweise geheilt werden, nicht durch eine Medizin die ein einzelner erfand. Denke, daß der Gebrauch des Wagens gewisse Krankheiten hervorruft nd begünstigt und die Menschheit von dieser Krankheit geplagt wird, bis sie sich, aus irgendwelchen Ursachen, als Resultat irgendeiner Entwickelung, das Fahren wieder abgewöhnt.

(5981, Bemerkungen über die Grundlagen der Mathematik, Werkausgabe Bd. 6, Suhrkamp 1984, S. 132.)

07-12

Ludwig

Wittgenstein

F 1937-44 05B F05D

Krankheit einer Zeit

(und philosophische Probleme)

23. Die Krankheit einer Zeit heilt sich durch eine Veränderung in der Lebensweise der Menschen und die Krankheit der philosophischen Probleme konnte nur durch eine veränderte Denkweise und Lebensweise geheilt werden, nicht durch eine Medizin die ein einzelner erfand. Denke, daß der Gebrauch des Wagens gewisse Krankheiten hervorruft nd begünstigt und die Menschheit von dieser Krankheit geplagt wird, bis sie sich, aus irgendwelchen Ursachen, als Resultat irgendeiner Entwickelung, das Fahren wieder abgewöhnt.

(5981, Bemerkungen über die Grundlagen der Mathematik, Werkausgabe Bd. 6, Suhrkamp 1984, S. 132.) 07-12

Ludwig

Wittgenstein

F 1937-44 05B F05D

Naturgeschichte mathematischer Gegenstände 40. „Man kann die Brüche nicht ihrer Größe nach ordnen.“ – Dies klingt vor allem höchst interessant und merkwürdig. Es klingt interessant im ganz anderen Sinne, als, etwa, ein Satz aus der Differentialrechnung. Der Unterschied liegt, glaube ich, darin, daß ein solcher sich leicht mit einer Anwendung auf Physikalisches assoziiert, während jener Satz einzig und allein der Mathematik anzugehören, gleichsam die Naturgeschichte der mathematischen Gegenstände selbst zu betreffen scheint.

Man möchte von ihm etwa sagen: er führe uns in die Geheimnisse der mathematischen Welt ein. Es ist dieser Aspekt vor dem ich warnen will.


07-12

„Naturgeschichte“ 1937-44

F0 5B

Ludwig Wittgenstein,

F0 5D

(matematických objektů) 40. „Man kann die Brüche nicht ihrer Größe nach ordnen.“ – Dies klingt vor allem höchst interessant und merkwürdig. Es klingt interessant im ganz anderen Sinne, als, etwa, ein Satz aus der Differentialrechnung. Der Unterschied liegt, glaube ich, darin, daß ein solcher sich leicht mit einer Anwendung auf Physikalisches assoziiert, während jener Satz einzig

und allein der Mathematik anzugehören, gleichsam die Naturgeschichte der mathematischen Gegenstände selbst zu betreffen scheint. Man möchte von ihm etwa sagen: er führe uns in die Geheimnisse der mathematischen Welt ein. Es ist dieser Aspekt vor dem ich warnen will.


07-12

Dojem 1937-44

F0 5B

Ludwig Wittgenstein, F0 5D

a „podezřelost“

41. Wenn es den Anschein hat, …, dann ist Vorsicht geboten.


07-12

Důkaz 1937-44

F0 5B


a „podezřelost“

21. Unser Verdacht sollte immer rege sein, wenn ein Bewis mehr beweist, als seine Mittel ihm erlauben. Man könnte so etwas ,einen prahlerischen Beweis‘ nennen.


07-12

Dojem

a „zdání“

LvH, 2007

Lidé už odedávna věděli, že některé „dojmy“ mohou zavádět, že mohou být mylné (a v omyl vedoucí); je ostatně docela zajímavé pozorovat třeba i zvířata, jak se mohou mýlit a jak se k takovému omylu potom vztahují (Lorenz třeba píše o psu, jak se pokouší nějak zakrýt, že štěkal na známého, protože ho správně nerozpoznal). Ale staří Řekové tento rozdíl nejen upřesnili (to upřesnění nebylo a vlastně dodnes není tak důsledné, jak by si bylo přát), ale zejména jej vysoce prohloubili, když proti pouhému zdání (domnění, DOXA) postavil jako ostrý protiklad opravdové vědění

(EPISTÉMÉ). Skutečně něco „vědět“ bylo možno podle Řeků jen „nahlédnutím“, „nazřením“ (zírat a nazřít = THEOREIN). To třeba konkrétně znamenalo, že ani „správné domnění“ (ORTHÉ DOXA) se ještě zdaleka nemohlo stát „věděním“, protože to mohla být jen šťastná volba, ale bez jistoty, že jde o pravé vědění. Odtud pak nutně vyplynulo, že i tam, kde dojem byl docela přesvědčivý nebo kde shoda lidí byla veliká, bylo třeba věc přezkoumat, a dokonce zkoumat to tak dlouho, dokud nebylo možno s jistotou nahlédnout, jak se věci mají doopravdy. Ve chvíli, kdy můžeme něco vsutku nazřít, nahlédnout, můžeme se o pouhé dojmy přestat zajímat. (Písek, 071230-1.) 07-05

Otázka 1937-44

F0 5B


25. Vor allem ist zu bemerken, daß wir das überhaupt fragen, was darauf deutet, daß die Antwort nicht auf der Hand liegt.

Und ferner, wenn man die Frage rasch beantworten will, gleitet man leicht aus. Es ist hier ähnlich wie mit der Frage, welche Erfahrung uns zeigt, da unser Raum dreidimensional ist.


07-12

Číslo

jako „předmět“ (x jako „znak“)

LvH, 2007

Co vlastně máme (resp. můžeme mít) na mysli, míníme-li třeba číslo „7“? Nejde nám zde o číslovku, tj. o označení čísla „7“ (ať už slovní nebo písemné, a to v jakékoli soustavě), nýbrž právě o onen „počet“ něčeho, co je „počitatelné“. Ovšem sama počitatelnost je velkým problémem, neboť předpokládá někdy velmi radikální odhlížení od reálných odlišností jednotlivých členů toho, co je „počítáno“; naopak to předpokládá dosti tvrdé ohraničení toho, co je počítáno, tj. naprosté odhlížení od toho,

co do toho, co je počítáno, jakoby „nenáleží“a tedy co započítáno nebude. V obojím smyslu znamená počítání významný zásah do „skutečnosti“ (pokud jsou počítány „skutečnosti“), byť pouze zásah myšlenkový (myšlení má však vliv na skutečnosti, byť jenom zprostředkovaný a nikoli přímý vliv; myšlení má důsledky, a ty důsledky zdaleka nejsou vždycky jen myšlenkové). Zatímco tedy číslovka jakožto „znak“ může mít různé podoby, číslo nikdy není v daném kontextu libovolné, ale má nejen intersubjektivní, ale také intersubjektní platnost. Ale v čem vlastně ta platnost spočívá? (Písek, 071230-2.) 07-05

Ludwig

Wittgenstein

F 1937-44 05B F05D

Grundlegung der Mathematik

16. Wozu braucht die Mathematik eine Grundlegung? Sie braucht sie, glaube ich, ebenso wenig, wie die Sätze, die von physikalischen Gegenständen – oder die, welche von Sinneseindrücken handeln, eine Analyse. Wohl aber bedürfen die mathematischen, sowie jene andern Sätze, eine Klarlegung ihrer Grammatik.

Die mathematischen Probleme der sogenannten Grundlagen liegen für uns der Mathematik so weing zu Grunde, wie der gemalte Fels die gemalte Burg trägt.

(5981, Bemerkungen über die Grundlagen der Mathematik, Werkausgabe Bd. 6, Suhrkamp 1984, S. 378.) 07-12

Základ(y)

(teoretické)

LvH, 2007

Ve filosofii se často mluví o „základech“ (Grundlagen, eventuelně o „založení“ – Grundlegung) nějaké koncepce nebo celé disciplíny (ať už filosofické nebo také vědecké), aniž by bylo náležitě vyjasněno, v jakém smyslu se toho termínu užívá. Když např. Wittgenstein říká, že matematika žádného „založení“ nepotřebuje, není jasné, co má přesně na mysli. Když už matematika existuje a lidé (matematikové) ji pěstují, zajisté není zapotřebí, aby byla znovu zakládána; a jistě je pravda, že matematiky kdysi dávno (na počátku po svém „vzniku“) nebyla založena (či zakládána) tak, že nejprve byly vyjasněny nějaké její předpoklady a ustaveny její „základy“, na nichž teprve mohla být tato disciplína budována a rozvíjena. Ale

problém „základů“ nesmí být přece redukován jen na otázky vzniku či geneze (ve smyslu popisném, narativním). Žádný „krok“ nemůže být vykonán bez kontextu, tj. např. bez předpokladů, a ovšem také bez následků. To platí také pro myšlení samo a pro myšlenkové disciplíny (tam ovšem navíc mluvíme také o předpokladech myšlenkových resp. teoretických a o „důsledcích“ – v logice nejde o „následky“). Máme-li se tedy vyjadřovat co možná přesně, musíme především odlišovat dodatečné odhalování původně nezřejmých, ale přesto základních (a zakládajících) předpokladů nějaké disciplíny (nebo teorie, koncepce atd.), od „původního“ ustavování oné disciplíny (které většinou nebývá logické ani systematické, a zejména nepostupuje od předem vyjasněných „předpokladů“ a „základů“). Pokud se tzv. založení nějaké disciplíny etc. opravdu začne zkoumat, musí se faktické ustavení oné disciplíny již předpokládat, neboť onen pokus odhalit a přesně zjistit původně nevyjasněné předpoklady a základy je možný jen v reflexi a v dodatečné analýze. A to je přesně to, co si náležitě neuvědomuje třeba Wittgenstein. (Písek, 071230-3.)

07-05

Ludwig

Wittgenstein

F 1937-44 05B F05D

Experiment und Regeln

17. Man sagt: das Rechnen sei ein Experiment, um dadurch zu zeigen wie es so praktisch dein kann. Denn vom Experiment weiß man, daß es wirklich praktischen Wert hat. Nur vergißt man, daß es diesen Wert besitzt vermöge einer Technik, die ein naturgeschichtliches Faktum ist, deren Regeln aber nicht die Rolle von Sätzen der Naturgeschichte haben.


07-12

Ludwig

Wittgenstein

F 1937-44 05B F05D

Naturgeschichtliches Faktum



07-12

Ludwig Technik

Wittgenstein

F 1937-44 05B F05D

und Regeln



07-12

Přírodozpyt

LvH, 2007

a přírodopis

Starší názvy pro přírodní vědy (tj. vědy o „přírodě“) jsou ještě dozníváním principiálního rozlišování mezi vědami popisnými a pokusnými (experimentálními). Toto rozlišování bylo založeno vlastně na předsudku, jehož původ musíme hledat ve starém Řecku. Vyostřeně to formuloval až Aristotelés, když rozlišil dvojí druh (filosofických) „věd“ (disciplín). „Čisté“ (tj. pravé) vědění podle Aristotela spočívá na pouhém zírání, nahlížení, nazírání, při kterém člověk poznávající nesmím nic dělat, tj. nesmí se zaměřovat na žádný k určitému cíli zaměřený výkon, na žádnou aktivitu ze své strany. My ovšem už dávno víme, že nic takového není možné, že každé poznávání je naší aktivitou, že samo pozorování vyžaduje od nás velké soustředění a velkou aktivitu. (Písek, 071231-1.)

07-05

Evropa v rozvalinách Romain Rolland, 1918

Recommend Documents