CS
EVROPSKÁ RADA PŘEDSEDA Berlín 9. listopadu 2013 EUCO 229/13 PRESSE 466 PR PCE 204
„EVROPA PO PÁDU BERLÍ SKÉ ZDI“ Projev předsedy Evropské rady Hermana Van Rompuye V projevu u příležitosti výročí pádu Berlínské zdi se předseda Herman Van Rompuy zamýšlel nad tím, jak dramatické události konce roku 1989 změnily &ěmecko a celou Evropu a jak to, co bylo tehdy uvedeno v pohyb, ještě dnes utváříme a považujeme za námět k diskusi. A jak stále ještě budujeme „Evropu po pádu Berlínské zdi“. Zaměřil se na tři otázky, o nichž bylo rozhodnuto po 9. listopadu 1989: na euro, volný pohyb všech občanů EU a evropskou zahraniční politiku. K otázce eura a ekonomiky předseda Van Rompuy prohlásil: „Záchrana eura a stabilizace a upevnění eurozóny: takový bude odkaz mé generace evropských politických představitelů.“ Zdůraznil, že vzhledem k rostoucí celosvětové konkurenci je důležité, aby všechny evropské země „bez výjimky“ provedly reformy. V této souvislosti řekl o ěmecku: „&ěmecko hrálo v posledních letech v eurozóně rozhodující úlohu. &ejenže jste podporovali euro, ale byli jste nejspíš i nejpevnějším zastáncem hospodářských reforem – varovali jste přitom před riziky a do evropské diskuse jste vnesli ekonomickou prozíravost. Za to bych chtěl Vašim politickým představitelům vyjádřit uznání. Vaše země čelí svým vlastním předpovězeným rizikům a výzvám do budoucna. Aby se tyto předpovědi nestaly zítra realitou, musí Vaše země dnes jednat s odvahou. Pro výsledky i reformy platí, že vedení je nejpřesvědčivější, když jde samo příkladem.“
TISK Dirk De Backer - mluvčí předsedy - ( +32 (0)2 281 9768 - +32 (0)497 59 99 19 Preben Aamann - zástupce mluvčího předsedy - ( +32 (0)2 281 2060 - +32 (0)476 85 05 43
[email protected] http://www.european-council.europa.eu/the-president
EUCO 229/13
1
CS
Předseda Van Rompuy se rovněž zabýval populismem, šířícím se v mnoha zemích. „Populismus: ventil hněvu a zášti, příslib obnovené identity, iluze, že vztyčením plotu jde vrátit čas, lež, že na světovém trhu lze uspět bez námahy…“ Má-li být situace napravena, „první a základní odpověď zní: výsledky. &acházíme se nepochybně v obtížné fázi, jsme však na správné cestě. Všechny nakonec nejlépe přesvědčí výsledky. Obnovení růstu, vytvoření nových pracovních míst, viditelné známky toho, že úsilí, které vynakládá společnost a vlády – samostatně i společně jako Unie – se vyplatí.“ Přesvědčit občany však podle předsedy Van Rompuye není jen otázkou ekonomiky, ale i otázkou slov: „Vedoucí političtí představitelé musejí říkat pravdu. Jednou takovou pravdou je, že neexistují rychlá řešení, že reformy v oblasti růstu a zaměstnanosti potřebují čas. Další pravdou je, že řešení krize nespočívá v nových finančních nástrojích (fondech nebo dluhopisech) ani v návratu k národním měnám, ale ve změnách v reálné ekonomice. A ještě jedna pravda: Cena za neexistenci Evropy by byla neúnosná. Kdo tvrdí, že jeho země může uspět sama o sobě, prodává iluze.“ Pokud jde o obavy, které se v poslední době objevily v souvislosti s volným pohybem všech občanů EU a vnější migrací, označil předseda Van Rompuy volný pohyb za „znak civilizovanosti“. „Stejně jako každé jiné právo je však i toto právo některými jednotlivci zneužíváno. To je velmi politováníhodné. &amísto omezení tohoto práva by však tato skutečnost měla být spíše důvodem k tomu, aby se potíralo jeho zneužívání. Vnitrostátní a místní orgány mají k tomuto účelu prostředky a právní možnosti – a EU dělá stále více pro to, aby je podpořila.“ A dodal: „A nezapomínejme, že pohyb v rámci EU funguje všemi směry: například na každého polského pracovníka v hlavním městě některé z evropských zemí nalezneme dva občany této země na španělském pobřeží.“ Ve svém projevu se předseda Van Rompuy soustředil nejen na politiky a rozhodnutí EU, ale i na konkrétní zkušenosti občanů na evropském kontinentu. „Jedna ze zásadních otázek zní: je Evropa pouhým prostorem, tedy oblastí, v níž se lze pohybovat, nebo je také místem, kde se můžeme cítit doma, tedy naším domovem?“. Závěrem vyjádřil naději, že Evropa bude jednou kromě prostoru svobody a příležitostí také domovem, místem, kde se všichni budou cítit doma – Východoevropané, Západoevropané, Severoevropané, Jihoevropané i „noví“ Evropané. Tento čtvrtý berlínský projev na téma „Evropa“ byl pronesen v budově Allianz Forum na Pařížském náměstí za organizační podpory &adace Konrada Adenauera, nadace Stiftung Zukunft Berlin a &adace Roberta Bosche.
EUCO 229/13
2
CS
I. Úvod Je pro mě velkou radostí a ctí, že mohu zde v Berlíně vystoupit s projevem u příležitosti výročí 9. listopadu. U stejné příležitosti jsem byl v Berlíně již před třemi lety. Svůj projev jsem však pronesl na jiném místě, v Pergamonském muzeu. Obklopen olympskými bohy a antickými sochami – bylo to velmi působivé. Dnes vnímám jiné prostředí, jinou perspektivu… Opustili jsme antiku a místo ní se nalézáme v 18. století, kdy bylo postaveno toto překrásné náměstí. Jeho jméno, které dostalo o několik let později, kdy si Vaše město léčilo rány způsobené napoleonskými válkami, svědčí o chvíli pruské hrdosti. Přestože je název Pariser Platz v tomto ohledu jednoznačně diplomatičtější než londýnské označení odkazující na stejnou bitvu… Waterloo Station…! Vám, Berlíňanům a Berlíňankám, kteří jste zde dnes, připomíná Pařížské náměstí samozřejmě novější historii. Zcela jistě v den, kdy slavíme pád Berlínské zdi. Téměř na dohled je odsud Braniborská brána, kde se před dvaceti čtyřmi lety večer ve 21.30 hodin naplno probudil hlad po svobodě. Řekl jsem to již před třemi lety, ale řeknu to znovu: pro mě osobně je 9. listopad 1989 možná nejdůležitějším zlomovým okamžikem, nejen pro Německo, ale i v nejnovějších dějinách Evropy. Proto jsem rád přijal pozvání organizátorů na dnešní vzpomínkovou akci a všem jim děkuji. Zvláště bych si pak dovolil poděkovat jedné osobě, totiž panu předsedovi Hans-Gertu Pötteringovi. Tento bývalý předseda Evropského parlamentu a jeho služebně nejstarší poslanec je navíc hybnou silou stojící za projektem „Dům evropských dějin“ v Bruselu, v němž se již brzy začne vyprávět příběh o důvodech sjednocení Evropy a o tom, proč je třeba, abychom my Evropané v tomto procesu pokračovali. Děkuji Vám. II. Evropa po pádu Berlínské zdi Jeden evropský premiér tehdy řekl: „Dějiny se jako splašený kůň bez jezdce prohnaly nocí, kdy padla Zeď.“ Dějiny „jako splašený kůň bez jezdce“: jak udržet otěže pevně v rukou, jak využít jejich sílu? Události posledních měsíců roku 1989 se možná zdají být již dávnou minulostí. Co však tehdy uvedly v pohyb, stále ještě utváří náš dnešní svět. Pád Berlínské zdi uzavřel „poválečné“ období. A zahájil „dobu po pádu Zdi“. A my v Evropě se v této době nacházíme ještě dnes.
EUCO 229/13
3
CS
Díky 9. listopadu vzniklo sjednocené Německo ve výrazněji sjednocené Evropě. Politicky proběhlo sjednocení Německa velmi rychle: za pouhých jedenáct měsíců, od pádu Berlínské zdi ke znovusjednocení. Už jen samotná rychlost brala dech. U společnosti, u lidí však trvalo déle, než si tyto rozsáhlé změny uvědomili. Až po nějaké době a určitém úsilí se vyvinul pocit sounáležitosti a všichni se začali cítit v novém Německu opravdu doma. Někdy zavládla ostalgie, tedy stesk po životě v NDR, a někdy nostalgie po Západním Německu. Postupně se však „nové Německo“ stalo prostě jen „Německem“, pro všechny. Před měsícem – myslím, že to bylo ve Stuttgartu – hovořil spolkový prezident Gauck o tom, jak je Vaše země pyšná, že jste toho společně dosáhli – „východní Němci, západní Němci i noví Němci, všichni společně“. Podívejme se nyní na okamžik, jak tento proces probíhal pro Evropu jako celek. Měl stejně zásadní význam, i když byl možná obtížněji uchopitelný – odvíjel se ve stínu událostí v Německu a po delší časové období. Vlastně se v Evropě dodnes s touto novou situací vyrovnáváme. Ještě jsme nedospěli do fáze, kdy bychom mohli říci: „ ,Nová Evropaʻ se stala prostě jen ,Evropouʻ, pro všechny.“ I v Evropě se sled politických událostí odvíjel neuvěřitelnou rychlostí. Během čtyř let se ze starého hospodářského společenství (Evropského společenství) stala v roce 1993 politická unie (Evropská unie). V červnu roku 1993 prohlásili vedoucí představitelé tehdy dvanácti západních členských států, že jsou připraveni v Unii uvítat země na Východě, které byly uzavřeny za železnou oponou. Nešlo sice o znovu-sjednocení, ale přece jen o sjednocení! A 1. listopadu 1993, vstupem Maastrichtské smlouvy (či Smlouvy o Evropské unii) v platnost, se otevřela cesta k evropskému občanství, k jednotné měně, ke společné zahraniční politice. Byly to revoluční změny, k nimž by bez událostí roku 1989 tehdy nedošlo. A tak se to stalo: pád Berlínské zdi nás posunul k Evropské unii. Avšak – stejně jako tomu bylo v případě Němců – potřebují Evropané, lidé a společnost určitý čas, aby se s touto novou situací skutečně vyrovnali, aby se v této nové Evropě utvořené po pádu Berlínské zdi skutečně cítili doma. Vlastně mnohem více času, než potřebovali lidé v Německu. I v případě Evropy můžeme sledovat určité formy nostalgie: stesk po útulném Společenství dvanácti států, po době francouzského franku, německé marky, liry či nizozemského guldenu. Nikdo však nesní o návratu do doby před rokem 1989. Budování Evropy po pádu Berlínské zdi stále pokračuje. Velké změny, které jsem zmínil – měna, občanství, rozšíření a náš společný hlas ve světě –, i dnes, po dvaceti letech, stále probíhají a stále jsou předmětem diskusí. A právě o těchto změnách bych chtěl dnes pohovořit.
EUCO 229/13
4
CS
III. Eurozóna a ekonomika Dnes dopoledne bych chtěl pojednat o tom, jak tuto novou „Evropu po pádu Berlínské zdi“ ještě stále utváříme. Zaměřím se na tři témata: –
co znamená mít společnou měnu;
–
co znamená moci se volně pohybovat a žít v kterékoli zemi EU;
–
co bychom potřebovali udělat, abychom mohli ve světě uplatnit celou naši váhu.
Nechci se přitom zabývat jen politikou a politickými rozhodnutími, ale i zkušenostmi lidí v této nové Evropě. Dovolte mi, abych se vyjádřil k prvnímu bodu: k euru. To, co jsem právě řekl, tedy že se v roce 2013 stále ještě zabýváme důsledky rozhodnutí z doby mezi pádem Berlínské zdi a Maastrichtem, je zřejmé v souvislosti s naší měnou. Krize nemilosrdně ukázala, že eurozóna, jak byla původně koncipována, nebyla bohužel dostatečně vybavena k překonání bouře, která se přehnala v roce 2010. Od té doby jsme bez ustání a společně pracovali. Úspěšně. Dnes je existenciální ohrožení eurozóny za námi. Záchrana eura a stabilizace a upevnění eurozóny: takový bude odkaz mé generace evropských politických představitelů. A historie dosvědčí významnou úlohu, kterou přitom sehrála kancléřka Merkelová a další. Otřes vyvolaný krizí eura byl varovným signálem. Pro jednotlivé země. Ale i pro všechny země společně. Veškerou práci za poslední tři, čtyři roky – záchranné mechanismy, dluhovou brzdu, nový hospodářský a rozpočtový dohled, bankovní unii, která je právě vytvářena – to vše lze souhrnně označit za poučení ze vzájemné závislosti. Za vyrovnání se s tím, co znamená sdílet měnu. Nebylo to vždy snadné. Společně jako Evropané jsme však zmobilizovali prostředky a peníze, abychom zemím v nouzi poskytli ochranu před trhy. Jednalo se o nebývalou a velmi zřetelnou solidaritu, která se nedá přirovnat k ničemu před vznikem Unie. Samozřejmě se objevily i kritické hlasy. Například v souvislosti s „úspornými opatřeními“ či s rozhodnutími v oblasti měnové politiky. Při této kritice se však možná zapomíná na to, že v některých zemích se nahromadily obrovské zásadní problémy ještě před vypuknutím krize a že jejich náprava by byla mnohem obtížnější bez eura. Nebo že krizi způsobenou nadměrným státním dluhem prostě nelze řešit dalším zadlužováním. A při volání po tom, aby v zemích s ozdravnými programy probíhaly změny pomaleji, je přehlížen prostý fakt, že to v každém případě znamená nutnost větších finančních půjček, které pak budou muset být i splaceny.
EUCO 229/13
5
CS
Jako předseda Evropské rady jsem všem vedoucím představitelům od samého počátku neustále opakoval, že musíme pracovat na dvou frontách: v zájmu větší odpovědnosti a větší solidarity. Úzce spolu totiž souvisejí. A této celkové rovnováhy jsme dosáhli. Aniž bychom u každé z těchto oblastí dělali kompromisy – ale naopak uskutečněním obou z nich. Vzpomeňte si například na dvě úzce související smlouvy, které jsme uzavřeli, na Smlouvu o zřízení Evropského mechanismu stability a rozpočtový pakt – tedy na smlouvu o solidaritě a smlouvu o odpovědnosti. Byla tak nalezena solidní rovnováha. 4yní se podívejme mimo Evropu. Zatímco jsme řešili existenciální problémy, svět nezůstal stát. Každým dnem se stává místem s mnohem větší konkurencí, kde se stovky milionů mužů a žen vymaňují z chudoby a vstupují s energií a s diplomy v ruce na globální trh, aby se chopili pracovních míst, nápadů, zdrojů. A nejedná se přitom jen o nové účastníky soutěže, kteří se snaží stáhnout náskok; hnát se dopředu se odvažují i starší konkurenti. Například Spojené státy, kde je nyní energie mnohem levnější než u nás. V Německu to nemusím nikomu připomínat. V Evropě žije 500 milionů obyvatel: obecně s dobrým vzděláním, relativně majetných, se zajištěnými občanskými svobodami a bezpečností… Společně představujeme největší světový trh a sílu, s níž je třeba počítat. Pravda je však taková, že pokud chceme zůstat ve hře… zachovat naše sociální modely, naše pracovní místa, náš jedinečný způsob života…, nemůžeme prostě jen nečinně přihlížet. To by byla nejjistější cesta, jak promarnit budoucnost mladých generací. Platí to pro všechny naše země. Všechny – bez jediné výjimky – se musejí stát konkurenceschopnějšími. Všechny musejí provést reformy. A mnohé země také reformy provádějí, zejména ty, kterými krize otřásla nejvíce. Zeměmi, v nichž se produktivita od roku 2010 zvýšila nejvíce, jsou právě tzv. „periferní“ země: jako Španělsko, Portugalsko či Irsko. Kolo dějin se však točí i pro země takzvaného „severu“. Co se vyhouplo nahoru, může zase spadnout. I tyto země musejí reformovat. Platí to samozřejmě i pro Německo: pomyslete na ohromné demografické výzvy, jimž Německo čelí, na kvalitu silniční infrastruktury nebo na nevyužitý potenciál Vašeho trhu služeb či na vysoké náklady na energii… Vím však, že tyto otázky jsou zde v Německu předmětem veřejné diskuse. Německo hrálo v posledních letech v eurozóně rozhodující úlohu. Nejenže jste podporovali euro, ale byli jste nejspíš i nejpevnějším zastáncem hospodářských reforem – varovali jste přitom před riziky a do evropské diskuse jste vnesli ekonomickou prozíravost. Za to bych chtěl Vašim politickým představitelům vyjádřit uznání. Vaše země čelí svým vlastním předpovězeným rizikům a výzvám do budoucna. Aby se tyto předpovědi nestaly zítra realitou, musí Vaše země dnes jednat s odvahou. Pro výsledky i reformy platí, že vedení je nejpřesvědčivější, když jde samo příkladem. S krizí jsme si uvědomili, že hospodářské problémy v jedné zemi mohou mít dopad na nás na všechny, stejně jako úspěch jedné ze zemí může být pro nás všechny přínosem. To nazýváme vzájemnou závislostí. V eurozóně musíme sledovat jednotlivé části i celek. Společná měna vyžaduje více společných politik. Tak to prostě je.
EUCO 229/13
6
CS
Zavedeno již bylo několik nových nástrojů zajišťujících větší koordinaci hospodářských politik. Jeden důležitý prvek stále chybí: „smlouvy“, kterými se jednotlivé země zaváží k určitým klíčovým reformám v zájmu zvýšení konkurenceschopnosti a zaměstnanosti a které budou zahrnovat i aspekty solidarity. Těmito smlouvami se budeme dále zabývat v prosinci. Do té doby rozhodneme i o dalších krocích v souvislosti s bankovní unií. Po jednotném dohledu nad bankami eurozóny, který již zavádíme, nyní přichází na řadu jednotný mechanismus pro řešení problémů. Oba mechanismy spolu úzce souvisejí. V rámci přípravných prací se banky budou muset podrobit přezkumu kvality aktiv, aby se předtím, než se stanou součástí bankovní unie, zaručilo, že jsou zdravé. Tímto je téměř zrealizována zpráva o tom, jak dosáhnout skutečné hospodářské a měnové unie, kterou jsem předložil vedoucím představitelům EU. Dovolte mi učinit závěrečnou poznámku k euru. Výsledkem této práce – týkající se okamžitých záchranných opatření, předcházení budoucím krizím i dlouhodobých cílů – je, že Evropané jsou nyní mnohem lépe vybaveni k tomu, aby zvládali turbulence. Velký otřes vedl k tomu, že nyní, alespoň mezi vedoucími představiteli, existuje jasné povědomí o rozsahu hospodářských výzev. Krize pro ně byla zásadním varovným signálem. A dobrým začátkem. Problém nyní spočívá v mobilizaci veřejné podpory pro tyto a další změny… Jen tak může evropský kontinent zůstat ve světě atraktivním místem, kterým je. IV. Populismus; Evropa jako prostor a jako místo k životu Práce, kterou vykonávají evropské vlády, aby zlepšily hospodářskou situaci, je jedna věc; jiná věc jsou ovšem velmi často zkušenosti lidí v Evropě. Lidé mají obavy. A je to pochopitelné. V celosvětové konkurenci je stále obtížnější udržet si pracovní místo – nebo jej najít. Pro mnohé je obtížnější než dříve vyjít finančně a ještě obtížnější to může být v budoucnu pro jejich děti. Dezorientace může být zárodkem strachu – pocitu, že se věci vymykají kontrole. To může ve snaze zvrátit situaci vést ke stažení se do uzavřených kruhů. Nebo dokonce k sobecké lhostejnosti, kdy hraje každý sám za sebe. To jsou rozšířené jevy, které tu byly již 10 či 20 let před touto finanční krizí. V některých zemích – a Německo je zde dnes možná výjimkou, důležitou výjimkou – jsme svědky toho, jak tato směs změny a strachu podněcuje populismus. Populismus: ventil hněvu a zášti, příslib obnovené identity, iluze, že vztyčením plotu jde vrátit čas, lež, že na světovém trhu lze uspět bez námahy… Úspěch populismu – v jeho různých projevech – na politickém trhu poukazuje rovněž na slabou nabídku na druhé straně. Na krizi tradiční politiky v mnoha členských státech. Na klesající důvěru voličů ve své zástupce, která se projevuje na mnoha místech. Důvěra má přitom skutečně klíčový význam.
EUCO 229/13
7
CS
Tváří v tvář dnešním globálním změnám lidé vědí, že se v naší společnosti některé věci musí změnit. Nikdy však není snadné rozhodnout, co přesně, kdy a jak změnit. Doplácíme na to, že naše společnost není schopna rozetnout uzel. Za viníka je označována globalizace. Její „oběti“ jsou však ve skutečnosti mnohem častěji oběti neuskutečněných reforem. Někdy se zdá, že jde o začarovaný kruh: nemít politickou důvěru znamená nemít mandát pro změnu. Nerealizovaná změna ale nakonec povede jen k dalšímu podrývání důvěry… My však můžeme a musíme tento kruh rozbít a nabídnout perspektivu pozitivní změny. Za této situace je Evropská unie vystavena dvojímu tlaku: dotýká se jí nízká důvěra v politiku obecně a současně je jí konkrétně zasažena. „Evropě“ je nyní například dávána vina za to, co si žádá globalizace. Strach ze sil světového trhu samozřejmě existoval již dávno před protievropským populismem. Společný ochranný štít je však nyní považován za vnější ohrožení. Hospodářská krize vnutila Evropské unii novou úlohu. Po desetiletí (naříkání na pravidla pro zakroucení okurek ponechme stranou) byla Evropa symbolem otevřenosti, svobody, vytváření příležitostí, emancipace, silnějšího postavení… Dnes je vnímána jako rušivý prvek, který se vměšuje do záležitostí druhých, diktuje, soudí, koriguje, vnucuje, nařizuje, dokonce trestá… Zde je bohužel namístě dodat, že evropské orgány byly vládami pověřeny, aby se této úlohy zhostily; jako kdyby tím vlády do Bruselu přesunuly své „Über-ich“ – superego… Jinak řečeno, tam, kde selže sebekontrola, kde jsou porušována společná pravidla, musí přijít na řadu určitá omezení. To není příjemné pro žádnou ze stran. Každopádně to znamená jedno: mnoho lidí po celé Evropě má dnes dojem, že je Evropa oslabuje. Zatímco základním slibem bylo, že Evropa učiní obyvatelstvo a země silnějšími. Co můžeme udělat pro nápravu této situace? První a základní odpověď zní: výsledky. Nacházíme se nepochybně v obtížné fázi, jsme však na správné cestě. Všechny nakonec nejlépe přesvědčí výsledky. Obnovení růstu, vytvoření nových pracovních míst, viditelné známky toho, že úsilí, které vynakládá společnost a vlády – samostatně i společně jako Unie – se vyplatí. Přesvědčit občany, že Evropa je součástí řešení, není jen otázkou ekonomiky, ale i otázkou slov. Vedoucí političtí představitelé musejí říkat pravdu. Jednou takovou pravdou je, že neexistují rychlá řešení, že reformy v oblasti růstu a zaměstnanosti potřebují čas. Další pravdou je, že řešení krize nespočívá v nových finančních nástrojích (fondech nebo dluhopisech) ani v návratu k národním měnám, ale ve změnách v reálné ekonomice. A ještě jedna pravda: cena za neexistenci Evropy by byla neúnosná.
EUCO 229/13
8
CS
Kdo tvrdí, že jeho země může uspět sama o sobě, prodává iluze. Populismus a nacionalismus nemohou být odpovědí na výzvy naší doby. Politici musejí jasně říci, co je ve hře. Musejí také zřetelně vyjádřit své evropské přesvědčení. Jak můžeme očekávat podporu evropské věci, pokud sami vedoucí představitelé nemají odvahu hájit a prosazovat evropskou integraci? To je prostý fakt. Potřebujeme pozitivní jazykový styl – jaký slyším od politických představitelů této země. Všichni musejí bránit to, čeho dosáhneme; a sice ne vlažně, nýbrž s přesvědčením. Výsledky, jasné formulace, přesvědčení – to jsou základní pojmy. Někteří komentátoři se domnívají, že s nepopularitou EU by bylo možné se vypořádat také jiným způsobem, totiž zásadní přeměnou institucí. Podle mého názoru se toto řešení zdaleka míjí s tématem. Namísto toho bych se zde společně s Vámi rád zamyslel nad něčím jiným, nad něčím možná zásadnějším, a sice nad konkrétními zkušenostmi občanů na našem kontinentu. Jedna ze zásadních otázek, kterou si musíme položit, zní: je Evropa pouhým prostorem, tedy oblastí, v níž se lze pohybovat, nebo je také místem, kde se můžeme cítit doma, tedy naším domovem? Není to to samé; tyto dvě koncepce mohou být dokonce protichůdné. S místem je spojen určitý řád; místo znamená stabilitu a předvídatelnost. Na stejném místě se například nemohou nacházet dvě různé věci. Prostor se naopak vyznačuje pohybem a možnostmi. V prostoru hrají roli prvky směřování, rychlosti a času. Může se zdát, že jde o abstraktní pojmy, v dnešní Evropské unii je však jejich význam zcela zřejmý. Zamysleme se nad tím. Evropští vedoucí představitelé pracovali po desetiletí na tom, aby území členských států přeměnili v prostor. Od samého počátku bylo Společenství založeno na aspektu pohybu. Typickým cílem bylo odstranění hranic: měl být umožněn volný pohyb zboží, služeb a kapitálu a lidem mělo být umožněno svobodně cestovat. Šlo – a stále jde – o vytváření příležitostí: o možnost lidí a podniků pohybovat se, chopit se iniciativy, uchopit šanci jinde. Kolik energie, předvídavosti a přesvědčení bylo do tohoto úkolu vloženo! Bourání hranic je naším úkolem ještě dnes – v oblasti energetiky, služeb, telekomunikací, digitální ekonomiky. Vytváření Evropy jakožto prostoru je tedy již dlouho vedená bitva. Mnoho méně pozornosti bylo věnováno Evropě jakožto místu, tedy domovu. Během studené války nikdo ani neočekával, že se Evropa z trhu přemění v domov. Z dobrého důvodu: stabilita a předvídatelnost, ochrana a pocit sounáležitosti, to byl cíl členských států – vzpomeňme si na koncept sociálního státu. Existovala tichá dohoda, že Unie nebude do této sféry zasahovat. Byla to dobrá dělba práce, která však byla vystavena velkému tlaku – v neposlední řadě v důsledku krize. To někdy vede k protichůdným požadavkům. Dnes někteří Evropu žádají, aby zasahovala méně, aby se držela stranou. Jiní ji naopak žádají, aby se zapojila a více pomáhala. Potřebuje nalézt rovnováhu. V každém případě, má-li se Evropa stát místem, v němž se budeme cítit více doma, musí být naše Unie schopna ne-li chránit své obyvatele, tak alespoň respektovat oblasti ochrany a sounáležitosti – ať už jde o určitá opatření v sociální oblasti na úrovni jednotlivých států, nebo o místní druhy sýrů.
EUCO 229/13
9
CS
Je zde ještě jedna další výzva: naše dále se měnící geografické hranice – ani ty Evropě neusnadňují, aby se stala domovem. Pokaždé, když se Unie rozroste, chceme po lidech, aby se cítili doma v novém klubu. Díky postupnému rozšiřování se politické a geografické identity Evropy zcela jistě sblížily. V Unii je nyní velká většina zemí našeho kontinentu. A přece – kde „Evropa“ končí? Musíme si přiznat, že na tuto otázku zatím neznáme odpověď. Nemusíme se proto ale stydět, to se stává v životě u mnoha důležitých otázek! Některé případy jsou jasné. Jako Balkán, jehož budoucnost je zcela jistě v Unii. Po Chorvatsku, našem nejnovějším členu, budou následovat další země, pokud splní kritéria – je to jejich „předurčená cesta“. Jiné případy tak jasné nejsou. Obecněji řečeno nemůžeme ze snadno vysvětlitelných důvodů zřejmě přesně stanovit, kde se budou nacházet konečné hranice Unie. Pro diplomaty je to realita, ovšem pro občany se jedná o znepokojující zkušenost. Tento týden jsme znovu otevřeli jednání s Tureckem, což je skutečně dobrá zpráva. Tento případ je pro Evropu dokladem toho, o čem jsem mluvil dříve, tedy že Evropa jakožto prostor může být pro někoho v rozporu s tím, že by se měla stát místem jakožto domovem… V. Volný pohyb a migrace Pokud jde o téma „prostor“, možná si říkáte, že jsem od něj zcela odbočil...ale není tomu tak! Pro naše začlenění do zeměpisného kontextu je klíčové porozumět dvěma dalším konceptům, které v období od pádu Berlínské zdi do Maastrichtské smlouvy prošly zásadními změnami: jedná se o unijní občanství a naši úlohu ve světě. Možná si to ani neuvědomujete, ale většina z nás, kterým je více než dvacet, mohla před týdnem oslavit dvacet let, které jsme prožili jako občané Evropské unie. Unijní občanství byla novinka zavedená Maastrichtskou smlouvou, která se přinejmenším z právního hlediska stala reálnou součástí našich životů již od prvního dne platnosti této smlouvy. Nová koncepce „unijního občanství“ mimo jiné zavedla právo všech občanů členských států volně se pohybovat a žít kdekoliv v Unii. Tato svoboda pohybu vychází z ustanovení původní Římské smlouvy o volném pohybu pracovní síly. Jednalo se o ekonomické ustanovení pro účely společného trhu, které mělo zajistit pohyb pracovní síly na stejné úrovni jako pohyb zboží, služeb a kapitálu. Zásadní změna a průlom, které se odehrály po pádu Berlínské zdi, spočívaly v tom, že se z ekonomického ustanovení stala jedna ze základních svobod, politické právo. A je moc hezké si připomenout, že události, které začaly v roce 1989 vymaněním se z tyranských režimů – vlna nepokojů a volání po svobodě zasáhla nejprve Gdaňsk, Budapešť, Prahu a Lipsko a vyvrcholila právě tady u Braniborské brány –, vyústily ve svobodu pohybu pro všechny Evropany. Od té doby mnoho mužů a žen z východní, západní, jižní i severní Evropy využilo příležitostí vyplývajících z unijního občanství, ať už doma nebo v zahraničí.
EUCO 229/13
10
CS
Domnívám se, že pro neúnavné cestovatele i ty, kteří zůstávají v zemi svého původu, znamená prostor svobody a vlády práva více než jen jeden z prvků hospodářské unie – jedná se o pilíř nové Evropy, „Evropy po pádu Berlínské zdi“, o znak civilizovanosti. V poslední době jsou však tyto mimořádné výdobytky předmětem kritiky. Vzhledem k současné nejisté hospodářské situaci nejsou tyto kritické hlasy bohužel ničím překvapivým. Chytlavé titulky upozorňující na „cestování za sociálními dávkami“ nebo „sociální dumping“ často vedou ke směšování všech možných problémů, skutečných i těch vykonstruovaných. Ve změti informací a emocí pak dochází ke znepokojivému nárůstu předsudků vůči některým občanům EU. A právě proti těmto předsudkům je třeba bojovat především. Pomocí faktů, se znalostí věci a s přesvědčením. Dovolte mi, abych zde ocitoval Smlouvu (nemám to ve zvyku, ale domnívám se, že tady v Německu to jako pozorné publikum oceníte) – „Každý občan Unie má právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států...“. Jedná se tedy o svobodu zakotvenou v našem základním právním textu. Z právního hlediska existuje proto zřetelný rozdíl mezi případy, kdy občané EU využívají svého práva na volný pohyb na území Unie, a migračními toky zvenčí, kdy do Unie přicházejí lidé odjinud. Samozřejmě že i na volný pohyb se vztahují určité podmínky (člověk s sebou musí mít platný cestovní pas a nesmí být zátěží pro systém sociálního zabezpečení v hostitelské zemi). Stejně jako každé jiné právo je však i toto právo některými jednotlivci zneužíváno. To je velmi politováníhodné. Řešením by však nemělo být omezení tohoto práva, ale spíše potírání jeho zneužívání. Vnitrostátní a místní orgány mají pro tyto účely prostředky a právní možnosti – a EU dělá stále více pro to, aby je podpořila. Například v boji proti fingovaným sňatkům uzavíraným s cílem získat práva vyplývající z unijního občanství. Vlády se musí obavami svých občanů zabývat, avšak nesmějí ztrácet ze zřetele přiměřenost. V současnosti žijí mimo svůj členský stát původu méně než 3 % občanů EU. Převážná většina z nich odešla za prací a přispívá k blahobytu celé společnosti. Jejich příspěvek do rozpočtu hostitelské země v podobě daní je zpravidla vyšší než dávky sociálního zabezpečení, které jsou jim vypláceny, protože se většinou jedná o jednotlivce, kteří jsou v průměru mladší, kvalifikovanější a ekonomicky aktivnější než pracovníci v dané hostitelské zemi. A nezapomínejme, že pohyb v rámci EU funguje všemi směry: například na každého polského pracovníka v hlavním městě některé z evropských zemí nalezneme dva občany této země na španělském pobřeží. Volný pohyb totiž stále v zásadě znamená, že lidé z celé Unie se mohou svobodně rozhodnout a odejít do členského státu, kde jsou jejich schopnosti a kvalifikace nejvíce žádané. I v dnešní době, kdy je v celé Unii tolik lidí bez práce, jsou na trhu dva miliony volných pracovních pozic, na které zaměstnavatelé marně hledají pracovníky s příslušnou kvalifikací. Německo je ukázkovým příkladem tohoto jevu. Všechna tato volná pracovní místa ukazují na to, že mobilita v rámci Evropské unie nejen že není příliš vysoká, ale naopak je spíše nedostatečná.
EUCO 229/13
11
CS
Znovu proto opakuji, že volný pohyb uvnitř Unie je jedna věc, migrační toky zvenčí jsou věc druhá. Všimněte si, jakým způsobem se lidé pohybují v celosvětovém měřítku. Dnes již lidé neprchají z Evropy jako v minulých staletích, ale naopak do ní přicházejí. Vzpomeňte si na miliony Irů, Němců, Poláků, Židů a Italů, kteří utekli před hladem, chudobou, válkami a genocidou, jež v minulosti zachvátily evropský kontinent. Právě na tyto skutečnosti bychom neměli zapomínat, když diskutujeme o otázkách azylu. Dnes jsme totiž nejbohatším kontinentem světa. A solidarita tohoto druhu by měla být důvodem k hrdosti. Legální migrace však v žádném případě není totéž co migrace nelegální. Nelegální vstup na území Unie je problém ohrožující nejen stabilitu společnosti, ale rovněž samotné migranty. Všichni ještě máme v živé paměti tragédii, ke které nedávno došlo u pobřeží ostrova Lampedusa. Na říjnovém zasedání Evropské rady se všichni lídři shodli na tom, že je třeba přijmout rozhodná opatření, která zajistí, aby na moři nedocházelo k dalším ztrátám na životech a aby se další podobné tragédie v budoucnu neopakovaly. Chceme řešit základní příčiny nelegálních migračních toků, a tedy spolupracovat se zeměmi původu a tranzitu. Chceme posílit boj proti obchodování s lidmi a proti převaděčství. Posílíme naši přítomnost a činnost v oblasti Středomoří a hlídky zajišťující ostrahu našich hranic, mimo jiné v zájmu detekce plavidel a záchrany lidských životů. I v tomto případě je dobré vnímat věci v relativních souvislostech, na což se občas zapomíná. Dovolte mi, abych uvedl několik čísel: –
V EU je každoročně podáno o něco málo více než 300 000 žádostí o azyl.
–
Azyl byl udělen zhruba třetině žadatelů, což znamená, že na milion občanů EU připadá přibližně 200 žadatelů o azyl... Jedná se o naprosto zvladatelný počet.
–
Téměř tři čtvrtiny žadatelů směřovaly do pouhých pěti zemí EU, konkrétně do Německa, Francie, Švédska, Spojeného království a do Belgie; podle počtu žadatelů na obyvatele pak přední místa mezi přijímajícími zeměmi obsadily Malta, Švédsko a Lucembursko.
–
Pokud jde o žadatele, v uplynulém roce jich nejvíce přicházelo ze Sýrie a dále z Afghánistánu a ze Somálska, to znamená ze zemí zasažených válečným konfliktem. Právě v tomto případě je velmi důležité uvést tyto skutečnosti do náležitých souvislostí: za dva roky válečného konfliktu přišlo do 28 zemí EU přibližně čtyřicet tisíc syrských uprchlíků, zatímco Jordánsko, Libanon a Turecko jich přijaly celkem dva miliony.
Věřím, že tato čísla pomohou nahlížet na některé diskuze v poněkud odlišném světle...! VI. Evropa ve světě Nyní se dostávám ke třetímu tématu, které bych dnes chtěl na závěr svého vystoupení a ve stručnosti zmínit: naše činnost v globálním měřítku. Naše společné azylové a migrační politiky vycházejí ze skutečnosti (která platí zejména pro země schengenského prostoru), že máme společnou vnější hranici. V určitém smyslu lze tuto skutečnost vnímat i jako výchozí bod společné zahraniční politiky.
EUCO 229/13
12
CS
Uvědomujeme si, že události odehrávající se na druhé straně této hranice se netýkají jen zemí bezprostředně sousedících s EU, ale nás všech. Zaznamenal jsem, že v průběhu uplynulých pěti let si tyto skutečnosti uvědomujeme stále intenzivněji. V porovnání s obdobím, kdy jsem nastoupil do úřadu, pozoruji v této oblasti zcela patrné změny. Stručný příklad: za dva týdny na summitu ve Vilniusu rozhodneme o tom, zda EU může podepsat dohodu o přidružení s Ukrajinou. Zatímco před pěti lety, pokud to poněkud přeženu, byly vztahy s touto zemí nahlíženy jako zajímavé nanejvýš pro Polsko, dnes si všichni evropští lídři – od Španělska po Nizozemsko nebo Rakousko – jasně uvědomují, že vývoj situace na Ukrajině se týká nás všech. A stejně tak i v případě událostí, které od roku 2011 hýbou arabským světem, se ukázalo, že vývoj situace v Tunisku nebo v Egyptě nebude mít dopad pouze na Itálii, Maltu nebo Španělsko, ale na všechny občany Unie. Uvědomění si těchto souvislostí je něco naprosto nového. Společní sousedé, společná odpovědnost. Evropské země spolupracují na globální úrovni mnohem více, než si lidé obvykle myslí. Jsme zdaleka největším poskytovatelem rozvojové pomoci ve světě. Navzdory finanční krizi EU zahájila v uplynulých dvou letech celkem pět nových civilních misí a vojenských operací: v Mali a v Jižním Súdánu, v oblasti Sahelu, na hranicích Libye a při pobřeží Somálska. V průběhu roku 2013 jsme rovněž obnovili operace v Afghánistánu, Gruzii a v Demokratické republice Kongo. Evropská unie vysílá do oblastí zasažených krizemi a konflikty své zástupce – lékaře a záchranáře, specialisty na zemědělství a inženýry, ale také soudce, policisty a vojáky. Ti všichni pak v dané zemi podporují úsilí svých místních partnerů s cílem stabilizovat situaci, znovunastolit pořádek, právní stát a smysl pro spravedlnost a přinést naději do budoucna. Evropská unie jako taková samozřejmě není vojenskou mocností. Význam vojenské moci v dnešním světě v každém případě slábne. Důležitější je moc hospodářská. A v demokratických zemích disponujících největšími armádami je patrná tendence – jako příklad lze uvést reakce na konflikt v Sýrii –, že veřejnost a parlamenty usilují o to, aby využívání vojenské síly bylo ještě více omezeno. Nicméně vzhledem k neklidné situaci ve světě, který nás obklopuje, je nutné, abychom byli schopni dostát svým závazkům. Vybízí nás k tomu i skutečnost, že došlo k přehodnocení geopolitického postavení našeho spojence, Spojených států amerických. Jsme však připraveni poskytnout potřebné prostředky? Lidé vzhlížejí k evropským zemím, včetně Německa, a ptají se: jsou schopny hrát svou úlohu? Z finančního hlediska, ale i z hlediska lidských zdrojů? Vzhledem k aktuálním přísným rozpočtovým omezením je zejména otázka finančních prostředků čím dál naléhavější. Proto jsem na prosinec tohoto roku svolal zasedání Evropské rady zaměřené na záležitosti obrany. Všechny země EU dohromady vynakládají na obranu větší objem prostředků než Spojené státy. Avšak s rozdílným výsledkem... Měli bychom naše peníze využívat efektivněji, prostřednictvím sdružování a sdílení zdrojů.
EUCO 229/13
13
CS
Když loni v prosinci vedoucí představitelé Unie přebírali Nobelovu cenu za mír, prohlásili, že Evropská unie stojí na straně těch, kteří hájí mír a lidskou důstojnost. Máme-li být schopni těmto závazkům dostát, musíme mít k dispozici nezbytné prostředky. VII. Závěr Když se podívám, kolik práce odvedli za těch několik let, co zastávám tuto funkci, vlády, instituce a lidé v celé Evropě, jsem pevně přesvědčen, že uspějeme. Nejenže zvládáme nejhorší hospodářskou krizi za poslední dvě generace, ale jsme rovněž schopni spojit síly v zájmu budoucnosti. Budujeme „Evropu po pádu Berlínské zdi“. A budujeme ji společně. Máme před sebou ještě dlouhý kus cesty a čeká nás na ní možná řada překvapení, ale v uplynulých letech jsme světu i sami sobě dokázali, že krize dokážeme zvládat společně a vycházíme z nich silnější. Jak už jsem řekl, dnes je důležité se na tuto cestu vydat, přestože prožíváme období, které je pro lidi v Evropě mimořádně obtížné; výsledky, které by je přesvědčily, se ještě v plné míře neprojevily a globalizace i krize již za sebou zanechaly stopy. Ale pevně věřím, že nakonec se nám podaří občany Unie přesvědčit, a rovněž věřím, že se chopí nabízené příležitosti. Některý z mých nástupců jednou pronese řeč, možná to bude tady v Berlíně, možná ve Stuttgartu nebo v Aténách či ve Varšavě, a v této řeči bude moci vylíčit, jak se nám, Evropanům, v průběhu desetiletí po pádu Berlínské zdi podařilo znovu utvořit náš kontinent – Východoevropanům, Západoevropanům, Severoevropanům, Jihoevropanům i novým Evropanům, všem společně. A já doufám, že tato Evropa bude moci být stále více naším domovem. Domovem, který měl možná na mysli Johann Wolfgang von Goethe, když jednoho jasného listopadového dne napsal: „Alle diese vortrefflichen Menschen, zu denen Sie nun ein angenehmes Verhältnis haben, das ist es, was ich eine Heimat nenne.“ Neboli „Domovem jsou všichni ti skvělí lidé, k nimž Vás pojí povznášející vztah.“ Děkuji Vám.
EUCO 229/13
14
CS
