Obsah Úvod ……………………………………………………………………………………………………………………………………. 6 1. Úpadek …………………………………………………………………………………………………………………………. 9
2. Osobní rovina ……………………………………………………………………………………………………………….. 14 3. Projev ……………………………………………………………………………………………………………………………. 21 4. Spojené státy evropské .................................................................................................... 24 5. Velká Británie a Evropa ………………………………………………………………………………………………… 30 6. Francouzsko-německé usmíření …………………………………………………………………………………… 36
Závěr ………………………………………………………………………………………………………………………………….. 42 Seznam použité literatury …………………………………………………………………………………………………… 44
5
Úvod Myšlenka evropské integrace nevznikla, jak se někdy tvrdí, v průběhu druhé světové války nebo dokonce až po roce 1945. V návaznosti na to je nutné se vyhnout přílišné paušalizaci tvrzením, že příčinou integračních zájmů po roce 1945 byla výhradně válka. Samotná myšlenka evropského sjednocení, nebo též evropské ideje, vstupuje do evropských dějin hluboko již rokem 1945. Stejně jak do evropských dějin vstupují války a mírové smlouvy, tak se objevují, s téměř shodnou pravidelností, myšlenky na evropské sjednocení. Přestože se po velkou část svých dějin zdají spíše utopií a sny několika intelektuálů, jejich odkaz je však nezanedbatelný. V minulosti tak můžeme najít několik plánů, které ať vznikly ve složité době a již od začátku byly jejich ambice ryze utopické, znamenali pro budoucí vývoj významný vzor. S několik století trvajícím nadhledem tak můžeme pozorovat, jak se vedle sebezničující touhy po dominanci v Evropě vyvíjí nový odkaz, který obrací vžité představy naruby. Válka, jako jeden z běžných prostředků expanze vlivu a řešení sporů, má být podle těchto představ nahrazena vzájemnou komunikací a mírovým řešením neshod. Oteplení diplomatických vztahů uvnitř Evropy a touha po prosperitě následně poskytne dostatek entuziazmu pro hlubší sjednocení evropských států. Výše zjednodušeně zmíněný rámec úvah o budoucnosti evropského kontinentu je velmi důležitý, i když se to na první pohled nemusí jevit, i pro projev Winstona Churchilla. Jak v této práci několikrát zmíním, jeho projev v Curychu není založen na předložení propracované struktury nové Evropy. Churchill, jak sám v projevu přiznává, nepředkládá žádné propracované programy. Právě v tomto momentě řada publicistických prací mylně interpretuje Churchillův projev jako základní myšlenky Evropské unie. Takový to výklad poukazuje na povrchnost dosavadního chápání jeho projevu celou řadou autorů a novinářů. Nosným cílem mé práce nebude pokus o dekódování Churchillových myšlenek z projevu, ale jeho projev interpretovat v rámci vývoje ideje evropského sjednocení. S tím bude spjata rovina evropského kontextu, počínaje první světovou válkou. Z těchto důvodu podrobněji rozeberu tři momenty jeho projevu, které pokládám, v rámci výše popsaného cíle, za podstatné. Prvním bodem, který si zaslouží velkou pozornost, je Churchillova vize sjednocené Evropy do jakých si Spojených států evropských. Základní otázkou bude, jak vůbec Churchill vnímal tento pojem a jak ho použil. Odpověď na tuto otázku nebudu hledat přímo v textu, ale v kontextu integračních dějin. Pomocí paralel se pokusím dokázat, nakolik Churchill navazoval na dřívější myšlenky a popřípadě jak si termín Spojených států evropských upravil.
6
Za tímto účelem bude nutné v navazující kapitole podrobněji popsat vztah Velké Británie k evropskému kontinentu. Přestože je dnes Churchill označován za evropského státníka, prioritně ho musíme charakterizovat jak britského státníka. Takto směřovaná otázka reflektuje fakt, že každý politik v určité míře myslí proevropsky s výrazným sklonem upřednostňovat zájmy vlastního státu. Vyvstává tak otázka, zda u Churchilla nedocházelo ke konfliktu zájmů. Jakožto evropský státník přemýšlel nejprve jako Evropan, nebo na druhou stranu i přes svoji činnost stále neopustil britské politické vody. K takto vedené otázce bude nutné přidat i podotázku, zda Churchilla ovlivnily prohrané volby v roce 1945 a následná šestiletá role opozičního politika. Poslední otázkou bude Churchillovo šokující sdělení, že hlavním předpokladem sjednocené Evropy je usmíření mezi Francií a Německem. Je nepochybně jisté, že myšlenka francouzsko-německého usmíření není hlavním důsledkem druhé světové války ani vlivem Churchilla, přesto je v rámci hodnocení jeho projevu vnímána jako důležitá. Vždy, i Churchill v projevu přímo poukázal, že tato myšlenka představuje základ budoucí mírové Evropy. O sobě Winstona Churchilla vzniklo dodnes nepřeberné množství literatury. Vedle několika velmi dobře zpracovaných publikací je i spousta těch, které nebyly schopny se vypořádat s tak barvitou osobností, jakou představuje Churchill. Právě nejběžnějším kritériem úspěšné knihy popisující osobu Churchilla je schopnost autora se vyrovnat s jeho charismatem. Některé jeho biografie sklouzávají ke dvěma extrémům. Jedním z nich je přílišná mýtizace jeho osobnosti a nelézání okamžiků v evropských dějinách, které předvídal. Takto vedené práce sklouzávají k idealizaci a v podstatě podporují všeobecně rozšířenou představu Churchilla jako stále opomíjeného vizionáře. Druhou stránkou jsou díla, která vedou autoři v negativním duchu. Je nesporné, že i tímto způsobem zpracovaný životopis nalezne dostatek okamžiků v jeho životě, které opravdu patří mezi stinné stránky. Mezi výše zmíněnými tendencemi Churchillových životopisců naprosto vyniká činnost Martina Gilberta. Ten se životem Winstona Churchilla zabývá několik desítek let. V biografii s názvem Churchill1 shrnuje své letité vědecké bádání. Osobě Winstona Churchilla se věnoval i v dalších pracích: Churchill a Amerika2, Churchill a Židé3 nebo Winston Churchill a parlamentní demokracie4 Závěrem je potřeba zmínit i osmisvazkový oficiální životopis Winstona Churchilla, na kterém se
1
GILBERT, Martin: Churchill. Praha 2004. GILBERT, Martin: Churchill a Amerika. Praha 2007. 3 GILBERT, Martin: Churchill a Židé. Praha 2008. 4 GILBERT, Martin: Vůle lidu. Winston Churchill a parlamentní demokracie. Praha 2008. 2
7
podílel sám Churchill, jeho syn Randolph Churchill a spousta dalších historiků, mezi nimi i Martin Gilbert.5 Další publikace, ze kterých jsem čerpal ve své práci je životopis od Clive Pontinga6, který se kvalitou blíží Gilbertovi. Dále více popularizační práce od Normana Rose7 a krátké dílo Sebastiana Haffnera8. Základním dílem, kterého budu vycházet při systematizaci projektů evropského sjednocení, bude dvoudílná Evropská idea9 od Vladimíra Goňce. Ta představuje zatím nepřekonanou syntetickou publikaci popisující dějiny tzv. evropské ideji od počátku až do roku 1950. Churchillův projev zmiňují další dvě přední díla, která se zabývají evropskou integrací. A to dílo Budování Evropy10 od Peirre Gerbeta a Skryté dějiny evropské integrace11 Ch. Bookera a R. Northa.
5
Vydáno 8 svazků v letech 1966-1988. Český překlad vyšel na začátku 90. let. PONTING, Clive: Churchill. Praha 1997. 7 ROSE, Norman: Churchill. Nepoddajný život. Praha 1995. 8 HAFFNER, Sebastian: Churchill. Olomouc 1996. 9 GONĚC, Vladimír: Evropská idea. Idea mírové, kooperující a sjednocující se Evropy. I.-II.. Brno 2001-2007. 10 GERBET, Pierre: Budování Evropy. Praha 2004. 11 BOOKER, Christopher - NORTH, Richard: Skryté dějiny evropské integrace. Od roku 1918 do současnosti. Brno 2006. 6
8
Úpadek Evropy V rozmezí let 1914-1945 prošla Evropa bezprecedentním procesem změn vnitřních poměrů v rámci novodobých dějin.12 Poprvé se dostala do pozice mocenské periférie. Paralelně s úpadkem evropského primátu se rozvinula diskuze s cílem najít formu a prostředky k zastavení tohoto procesu. Do popředí zájmu evropských státníků a intelektuálů se prosadila myšlenka na mezinárodní spolupráci a sjednocení. I přes velkou pozornost, které se ve dvacátých letech dostalo této myšlence, mentální bariéry politických představitelů a odlišné politické zájmy odsunuly ideu evropské integrace do vzdálené budoucnosti nebo se ji snažily prosadit ve zmrzačené formě tak, aby vyhovovala zájmům jednotlivých států. Teprve druhá světová válka a změna mezinárodních poměrů postavily Evropu do situace, kdy se otázka evropské budoucnosti provázala s potřebou nalézt vhodnou formu integrace. První světová válka přinesla několik ponaučení. Jedním z předních byl faktů, že se už války nemusí vést za přesně stanovenými cíly. Tzv. totální válka přestavuje zvrat v dějinách válečných konfliktů, kdy se již do válečného úsilí nezapojují pouze armády, ale nově i průmyslová výroba jednotlivých států a civilní obyvatelstvo. „ V praxi bylo jediným válečným cílem totální vítězství- ve druhé světové válce nazývané bezpodmínečná kapitulace. Byl to absurdní a sebezničující cíl, který ruinoval jak poražené, tak vítěze. Dohnal poražené k revoluci a vítěze k bankrotu a fyzickému vyčerpání.“13 Vstup Spojených států do první světové války v roce 1917 otevřel novou kapitolu mezinárodních poměrů, ve kterých budou USA hrát roli strážce demokratických hodnot ve světě. Bolševická revoluce ve stejném roce připravila půdu staronovou politickou ideologii, jež bude ve druhé polovině dvacátého století konkurovat západnímu liberalismu. Veškeré bezprostřední poválečné naděje se upínaly k vytvoření Společnosti národů. Její založení je prvním pokusem založit funkční mírovou instituci v Evropě, která bude zabraňovat růstu napětí, jež by se mohlo opět vymknout kontrole. Jak se v průběhu několika let ukázalo, institucionální nedostatky a nezastoupení důležitých světových mocností ji v podstatě paralyzovalo. Paralelně s činností Společnosti národů se někteří evropští státníci v průběhu dvacátých let snažili o politiku porozumění a zlepšení politického klima v Evropě. Na německé straně se o tuto politiku zasadil Gustav Stresseman, který našel podporu u francouzských státníků jako Aristide Brianda nebo
12
Změnu pocítila prakticky celá Evropa. Rozpad tří velkých monarchií po první světové válce a vznik nástupnických států proměnil mapu Evropy. Ta se znovu změnila po druhé světové válce. Přesun hospodářského primátu do Spojených států amerických. Rozdělení Evropy po roce 1945 do dvou sfér vlivu. 13 HOBSBAWM, Eric: Věk extrémů. Praha 1998, s. 39.
9
Edouarda Herriota. Výsledkem těchto snah bylo uzavření Locarnské smlouvy14, která byla vnímána jako první krok k likvidaci Versailleských duchů. Vedle snah politiků nalézt prostředky k ukotvení evropské míru, které ve větší míře akceptovaly princip nedotknutelnosti národní suverenity, se i evropská mírová hnutí zasloužila o znovuobjevení myšlenky sjednocení. V politické rovině tyto iniciativy směřovaly k odstranění mezinárodní anarchie vytvořením nadnárodní instituce. V kulturní rovině se projevily tendence k nalezení evropské kulturní jednoty, která byla reprezentována evropskou ideou. Specifickou kapitolou poválečného uspořádání se stala oblast hospodářství. To, na rozdíl od vzrůstající prosperity USA, stagnovalo a potýkalo se s řadou obtíží.15 Již v průběhu první světové války se centrum světové výroby pomalu přesouvalo do mimoevropských zemí, převážně do USA a Japonska.16 Finanční náklady spojené s vedením války silně zadlužily evropské státy. Z původně největšího světového věřitele se během čtyř let války stal dlužník.17 Vznik nástupnických států a všeobecné obavy o úspěšnost poválečné obnovy národních ekonomik mělo podíl na vytvoření celních bariér v celé Evropě, které měly ochránit domácí výrobky před zahraniční konkurencí. Jakákoliv snaha o opětovnou liberalizaci světového obchodu se ve dvacátých letech potýkala s překážkami.18 Prosazení prvku nacionalismu v evropském obchodu se promítlo v hospodářském srovnání s ostatními zeměmi. Zatímco v období 1919-1939 vzrostla americká produkce o 150 % a produkce sovětské svazu o více než 600 %19, tak Evropa zaznamenala pouze 40% růst.20 Ekonomická krize, která se rozšířila do celého světa na počátku 30. let, vyostřila situaci v jednotlivých státech a vytvořila vhodné podmínky pro růst nacionalismu a fašistického hnutí.
14
V roce 1925 byla ve švýcarském Locarnu uzavřena série smluv. Nejdůležitější smlouvy mezi sebou uzavřeli Velká Británie, Německo, Francie, Belgie a Itálie. Německo poprvé od konce první světové války uznalo své západní hranice stanovené Versailleskou smlouvou. To znamenalo potvrdit definitivní ztrátu Alsaska a Lotrinska a demilitarizované Porýní. O rok později bylo Německo přijato do Společnosti národů. 15 Jedním z vážných nebezpečí pro evropskou ekonomiku představovala inflace. Ta zasáhla většinu nástupnických států. Podobně se s inflací marně potýkalo i Německo. 16 Evropské země byly nuceny v průběhu první světové války přeorientovat domácí výrobu pro válečné účely. Jejich krátkodobý ústup ze světového trhu využili USA a Japonsko. Zároveň mimoevropské začaly vyrábět výrobky, které dříve nakupovali výhradně v Evropě, nebo je začaly vyvážet odjinud. Po roce 1918 byla Evropa nucena bojovat s vážnou obchodní konkurencí, kterou pro ni představovaly mimoevropské země. Například Velké Británii klesl v roce 1918 její průmyslový export na poloviční úroveň v porovnání s předválečnou situací. CAMERON, Rondo: Stručné ekonomické dějiny světa. Od doby kamenné do současnosti. Praha 1996, s. 401. 17 Viz CAMERON, Rondo: Stručné ekonomické dějiny světa. Od doby kamenné do současnosti. Praha 1996, s. 402. 18 Hlavní překážkou pro poválečnou liberalizaci byl ekonomický nacionalismus, jenž se projevoval v zavádění ochranných cel, importních kvót nebo zákazy vývozu. 19 U růstu produkce sovětského svazu je nutné počítat s velmi nízkou výchozí úrovní sovětské ekonomiky. 20 LIPGENS, Walter – LOTH, Wilfried: Documents on the history of European integration.Transnational Organizations of Political Parties and Pressure Groups in the Struggle for European Union, 1945-1950. Berlin and New York 1991, s. 4.
10
Vypuknutí druhé světové války od základu změnilo všechny výchozí body evropské diskuze o sjednocení Evropy. Již ve 30. letech se ukázalo, že národní státy nejsou schopny vlastním úsilím vyřešit problémy moderní ekonomiky. Vypuknutí války odkrylo selhání všech pokusů o vytvoření organizace kolektivní bezpečnosti v meziválečném období. Následný kolaps většiny evropských států a obsazení velké části Evropy německou armádou rozšířilo pocit zděšení nad neschopností demokratických států vzdorovat cílené agresi fašistické koalice. Evropské obyvatelstvo zatížené několik let trvající okupací ztratilo poslední iluze o schopnosti národních států garantovat evropský mír a základní životní podmínky svým obyvatelům. Tato deziluze z meziválečné politiky jednotlivých států se promítla v plánech odbojového hnutí.21 Ke kontrastu k situaci po Velké válce 1914-1918 „nezbývalo lidem v roce 1945 moc věcí, na něž by mohli být hrdí. Zato tu mnohé budilo rozpaky a silný pocit viny. Jak už víme, většina Evropanů prožila válku pasivně. Jediným pramenem národní hrdosti se tak stala odbojová hnutí, která proti vetřelcům aktivně bojovala.“22 Činností jednotlivých odbojových hnutí se vytvářely základní koncepty poválečného uspořádání. Ty již reflektovaly řadu nedostatků z meziválečného období. Jedním ze základních bodů se stala otázka obnovení mírové organizace. Selhání Společnosti národů bylo vnímáno jako vhodný příklad, z kterého je nutné se ponaučit. Nová mezinárodní organizace by měla představovat reálnou nadnárodní moc, která by vlastnila dostatečně silné pravomoci, aby byla nadřazená jednotlivým evropským státům. Zejména se jednalo o nástroj výkonné moci. Odtud směřovala diskuze přímo k pocitu, že si musí Evropa předně vyřešit své vlastní problémy. Základní předpokladem pro evropské poválečné uspřádání se stalo odstranění národního státu. Ten byl vnímán jako jeden z viníků války. Sporné hranice mezi státy a celní bariéry měly být odstraněny, postupně se mělo směřovat k vytvoření jednotného hospodářského prostoru. Nutnost zásadní transformace hospodářského principu v Evropě podtrhoval fakt, že právě ekonomická krize a neschopnost států vyřešit její důsledky přispělo k nárůstu fašismu v Evropě. Zároveň se znovu dostal do popředí motiv ohrožení Evropy zvenčí. Nově se nyní přidala obava ze zasahování obou supervelmocí do evropských záležitostí. Z vojenského hlediska se jednalo o otázku schopnosti západní Evropy čelit možnému sovětskému útoku. Toto smýšlení se projevilo i ve vnitropolitických přesunech. Mnoho předválečných politických stran bylo spojováno s vypuknutím války nebo obviňováno z kolaborace. Za těchto okolností byl jakýkoliv návrat do poměrů před rokem 1938 vnímán jako nevhodný. Jediným východiskem pro poválečné perspektivy bylo pokusit se o vytvoření demokratické federalizované Evropy. Na rozdíl od mnoha
21 22
Je nutné podotknout, že zde vycházím pouze z pohledu západoevropského nekomunistického odboje. JUDT, Tony: Poválečná Evropa. Historie po roce 1945. Praha 2008, s. 41.
11
meziválečných projektů pracujících s konfederačním modelem se za druhé světové války projevila ochota Evropu plně federalizovat. Centralizované národní státy měly být podle těchto představ nahrazeny systémem mezinárodního federalismu. V rámci těchto úvah se často užívaným pojmem staly slova jako decentralizace nebo regionální autonomie. Nad těmito regionálními úvary měl stát nadnárodní orgán. Jak se v průběhu války ukázalo, myšlenka evropského sjednocení se musela zásadně přizpůsobit politice spojenců, hlavně zájmům USA a Ruska. Velká Británie se prostřednictvím Churchill po celou válku otevřeně hlásila k poválečnému sjednocení, nejlépe do podoby kontinentálních unií. Vážnou překážku pro evropskou integraci představovala politika Sovětského svazu. Stalin kategoricky odmítal jakékoliv plány na sjednocení Evropy, které prezentoval jako cílenou protiruskou politiku. Kooperující a prosperující Evropa by znamenala vážné hrožení jeho plánů. Protože Stalin otevřeně oponoval jakémukoliv sjednocení Evropy, americký prezident v průběhu války odložil myšlenku sjednocení a o jejím osudu mělo být rozhodnuto po válce. Jedním z důvodů americké nejednoznačnosti ve vztahu k evropské integraci byla zahraniční politika během války, která se zakládala na spolupráci se SSSR. 23 Rostoucí napětí mezi velmocemi a neshody v otázkách poválečného uspořádání se projevily i na podobě evropského uvažování o poválečných perspektivách. Zřetelné dělení světa do dvou sfér vlivu mělo za následek vytvoření představy Evropy jako třetí síly. Obnovená a sjednocená Evropa měla být dostatečně silná, aby představovala rovnocenného partnera USA a SSSR. Zároveň by taková Evropa byla schopna zprostředkovávat jednání mezi velmocemi. Dlouho očekávaný konec druhé světové války předložil myšlence evropského sjednocení několik zásadních otazníků a bezprostředních úkolů. Již v posledních dnech války bylo zřetelné, že sovětské osvobození východní a střední Evropy bude pravděpodobně zásadně limitovat možnosti evropské integrace. Bezprostředně po válce byly v osvobozených zemích instalovány komunistické strany. Za těchto okolností se myšlenka celoevropské integrace stala utopií a výchozí integrační centrum se přesunulo do západní Evropy. I zde se samotná podstata evropské integrace přizpůsobila novým evropským poměrům a navzdory řadě válečných projektů začala směřovat k mezivládnímu principu. Okamžitým poválečným zájmem všech západoevropských zemí bylo nastartovat obnovu domácího hospodářství. Obrovské finanční náklady vynaložené za druhé světové války výrazně limitovaly možnosti jednotlivých států řídit vlastními silami obnovu. Na rozdíl od první světové války, kdy USA přešli do izolace, se po roce 1945 i přes snahu ukázal odchod do izolace jako nemožný, zásadní vliv na 23
Americký prezident Roosevelt během války počítal s tím, že Sovětský svaz bude společně s USA, Velkou Británií a Čínou garantem poválečného uspořádání. V rámci těchto úvah Roosevelt přepokládal, že se USA během dvou let po ukončení války z Evropy stáhnou.
12
změnu postoje mělo zvyšující se napětí mezi USA a SSSR. Většina západoevropských států ihned po válce uzavřela dohody s USA o půjčkách, které by pokryly základní výdaje. Americká finanční pomoc vyvrcholila prostřednictvím Marshallova plánu24. Vedle snah o zajištění základních finančních prostředků pro obnovu domácího hospodářství se v západní Evropě rozšířilo přesvědčení, že jednotlivé státy nejsou schopny vlastními silami překonat poválečné hospodářské obtíže. Vhodné řešení bylo spatřováno v hospodářské integraci, která by zároveň napomohla bránit se zvyšující se konkurenci amerického zboží. V neposlední řadě by společná obnova zamezila růstu sociálního napětí, kterého komunisté obratně využívali.25 Stejně jako v Británii, i ve Francii se dostala do popředí myšlenka povinnosti státu ovlivňovat národní hospodářství. Tzv. Monnetův plán poválečné restrukturalizace francouzského hospodářství předpokládal kontrolu a hromadné znárodňování jednotlivých odvětví. V roce 1947 tři země Beneluxu vytvořily společnou celní unii.
24
Ten byl poskytnut Evropě jako celku, nikoliv jednotlivým zemím. Výsledkem americké finanční pomoci bylo rozhýbání evropské ekonomiky a postupná stabilizace evropské ekonomiky. 25 Komunisté v západní Evropě fungovali v podstatě jako prodloužená ruka Moskvy. Jejich cílenou politikou bylo vyvolávat nepokoje. V poválečné západní Evropě měli komunisté velký vliv hlavně ve Francii a Itálii. Teprve v roce 1947 byli vytlačeni z francouzské vlády, ve stejném roce vypadli i z vlády v Belgii. Podobný proces probíhal i v italské politice. Italští komunisté se poté začali profilovat jako antisovětská strana.
13
2. Osobní rovina Winston Churchill se narodil v roce 1874. Své mládí prožil v době, kdy moc Velké Británie dosahovala svého vrcholu. Vojenská a žurnalistická kariéra ho zavedla do několika mimoevropských zemí, kde získal cenné zkušenosti. Svojí politickou kariérou navázal na svého otce. Randolph Churchill byl považován za rychle chápajícího politika s geniální intuicí. Obdobné charakterové rysy vykazoval i Winston. Jak několikrát během svého života prokázal, byl Churchill schopen prozíravě předpovídat budoucí vývoj událostí. Výrazný věhlas získaly jeho řečnické schopnosti. Své projevy si Churchill předem připravoval, pečlivým výběrem slov dobarvoval své myšlenky. Většina jeho spolupracovníků ho charakterizovala jako energického a neúnavného člověka. Na druhou stranu si touha po proslulosti vybrala daň jeho nedostatečnou mravní vnímavostí a citlivostí. Nedostatek zkušenosti s obyčejnými lidmi a jejich potřebami ho velmi limitoval v otázkách běžných záležitostí každodenní politiky. V rámci vnitropolitické situace Velké Británie je nutné zmínit ještě jeden fakt. Churchill představoval druh politika, který brzy začal pracovat nezávisle na politických stranách. Několikrát se stalo, že v novinách kritizoval vlastní stranu nebo dokonce proti ní hlasoval v parlamentu. Tento fakt potvrzuje jeho dvojnásobná změna stranické příslušnosti.26 Poprvé se Churchill výrazně proslavil jako válečný dopisovatel. Za Búrské války získal ohlas jeho příběh o zajetí a následném útěku z búrského zajetí.27 Zvolením do Dolní sněmovny v roce 1901 odstartoval politickou kariéru, která s několika přestávkami trvala až do r. 1955. Během této obdivuhodně dlouhé politické kariéry prokázal pozoruhodnou schopnost se přizpůsobit požadavkům jeho rezortu. Každé období jeho vlády bylo spojeno s důležitým přelomem.28 Na jeho úspěších v jednotlivých vládních pozicích se podílela z velké části jeho činorodost a vysoké nároky na kvalitu práce svých podřízených. Po ukončení bojů v Evropě roku 1918 Churchill podporoval myšlenku ustanovení Společnosti národů, která by byla schopna zabránit nové válce. Budoucí protiněmecká obrana měla být podle Churchilla
26
Poprvé změnil svoji stranickou příslušnost v roce 1904, když přestoupil z Konzervativní strany k liberálům. Konzervativní strana svojí politikou mířila do opozice. Churchill v této době představoval natolik silnou autoritu, aby přechod ustál. V roce 1925 se opět navrátil zpět do Konzervativní strany. 27 V roce 1899 byl zajat při doprovodu britského vojenského vlaku. Poté byl převezen do zajateckého tábora v Pretorii, odkud se mu v prosinci podařilo utéct. I přes rozsáhlé pátrání se mu podařilo dostat do bezpečí. 28 V období před první světovou válkou se zasloužil v pozici lorda admirality o přechod na topení naftou. Lodě byly díky změně rychlejší a zrychlilo se i doplnění paliva. Za jeho působení na ministerstvu války se mu podařilo úspěšně vyřešit poválečnou demobilizaci. V pozici ministra kolonií přispěl k míru na Středním Východě a podílel se na uklidnění situace v Irsku. Pouze působení na pozici ministra financí je dodnes vnímáno negativně. Churchill je neoprávněně kritizován za návrat k zlatému standardu v druhé polovině dvacátého století, který se projevil v nadhodnocení libry a katastrofálních důsledcích na anglický export.
14
založena na jednotě mezi spojenci, silném Polsku a obraném spojenectví s Francií. Versailleskou smlouvu definoval jako příliš tvrdou. Jeho naděje na opětovné obnovení evropské stability výrazně narušilo rozšíření bolševismu v Rusku. Představa upevnění a následného rozšíření komunismu dál do Evropy často vstupovala do jeho poválečných projevů. Proto ihned po konci první světové války usiloval o odeslání intervenčních vojsk do Ruska, kde by pomohli porazit bolševické jednotky. Všeobecná nechuť z pokračování války však jeho plány odsunula mimo politickou realitu. V souvislosti s bolševickou revolucí začalo pro Churchilla Německo představovat důležitého partnera pro boj s nárůstem komunistického nebezpečí v Evropě. 9. dubna 1919 shrnul svůj postoj v dopisu pro Lloyda George: „ Nakrmte Německo, bojujte proti bolševismu, přimějte Německo k boji proti bolševismu.“29 Churchill nebyl v této době sám, kdo se snažil prosadit rozumnější mírové podmínky pro Německo a kdo se obával šíření bolševismu. Většina britských politiků zastávala podobný názor, všechny je Churchill předčil svým temperamentem a slovními výpady ve svých projevech. Na konci dvacátých let Churchill konstatoval klidný stav evropských poměrů. Německo bylo stále slabé, zatímco Francie dostatečně silná. Za této situace se opět naskytla možnost návratu Velké Británie k politice skvělé izolace. Velká hospodářská krize na konci roku 1929 napomohla opětovnému uvržení Evropy do spirály krize. Po nacistickém ovládnutí Německa se Churchill postavil do přední linie odpůrců nacismu a soustavně ve svých projevech od roku 1933 upozorňoval na nebezpečí. S příklonem západních mocností k politice appeasementu Churchill upozorňoval na nedozírné následky této diplomatické taktiky. K otázce evropskému federalismu se Churchill vyjadřoval již před první světovou válkou v rámci úvah o reformě Britského impéria. Na konci dvacátých let podpořil Briandovu iniciativu. Teprve v roce 1930 Churchill poprvé zveřejnil svoji představu evropského sjednocení. V článku pro Saturday Evening post30 nejprve ukázal na negativní vývoj evropské situace. Do kontrastu s upadající Evropou postavil vzrůstající moc a prosperitu Spojených států amerických. Zatímco Spojené státy prosperují, evropské hospodářství je zatížené celními bariérami, které omezují vnitroevropský obchod. Tento negativní vývoj evropského hospodářství se zrychlil po první světové válce. Dalším evropským nedostatkem byla Versailleská smlouva, která byla založena na zbožštění nacionalismu. Odpovědí na soudobé nedostatky mělo být úsilí o sjednocení. V rámci úvahy si Churchill položil otázku, „ Proč by se měla Evropa bát sjednocení?“31 Svůj článek uzavíral slovy: „ Koncepce Spojených států evropských je
29
GILBERT, Martin: Churchill. Praha 2004, s. 389. CHURCHILL, Winston S.: The United States of Europe. Saturday Evening Post, 15.2.1930. Citováno z GONĚC, Vladimír: Evropská idea. Idea mírové, kooperující a sjednocující se Evropy. II., 1938-1950. Brno 2001, s. 21. 31 CHURCHILL, Winston S.: The european messages. Brussels 2003, s. 5. 30
15
správná.“32 Každý krok směrem k sjednocené Evropě podle Churchilla podporuje vzájemné usmíření a odklonění se od staré nenávisti mezi jednotlivými státy. V této době viděl nápravu v převzetí amerického federalistického modelu. Stejně jako v pozdějších plánech, tak i nyní popíral členství Velké Británie v sjednocené Evropě: „ V bohatším, svobodnějším, spokojenějším evropském společenství spatřujeme výhradně dobro a naději. Jsem s Evropou, ale nepatříme k ní. Jsme s ní spokojeni a sdruženi, ale ne pohlceni.“33 Ta měla otevřeně podporovat sjednocení, ale zároveň sledovala své zájmy, které nalézala v impériu. Na konci 30. let Churchill podpořil činnost uskupení New Commonwealth, které propagovalo vytvoření mezinárodního soudního dvora. Ten by zajišťovat prostor pro smírčí řízení a zároveň by byl rozhodnutí schopen vynutit mezinárodní vojenskou jednotkou. Cílem programového plánu, zveřejněného v listopadu 1939, bylo vytvoření Evropské rady, která by fungovala jako arbitrážní soud. Pravomoci soudu měly být rámcově zamřeny pouze na Evropu. Rozhodnutí by byla následně vymáhána v krajní nouzi pomocí vojenské intervence. Následujícího roku Churchill předsedal britské části tohoto uskupení. Po velkou část třicátých let Churchill veřejně prosazoval model evropského uspořádání, který byl založen na principu rovnováhy. Protipólem nacistického Německa mělo být úzké spojenectví s Francií zaštítěné Společnosti národů. Velmi nevybíravě se na konci 30. let vyjadřoval k politice apeasementu. V rámci úvah o potřebě odstrašit Německo se Churchill obracel k roli Sovětského svazu. I přes jeho antibolševické přesvědčení bylo Rusko jedinou evropskou silou, která byla dostatečně silná, aby udržela Německo na uzdě. Vypuknutí druhé světové války potvrdilo Churchillovi představy, které v průběhu 30. let veřejně prohlašoval. Jak Rose Norman podotkl, „ Churchill se nyní objevil před britskou veřejností už nikoliv jako panikář, ale jako opomíjený a urážený prorok.“34 V květnu 1940 se stal Churchill poprvé ministerským předsedou. 13. května pronesl svůj slavný projev o krvi, potu a slzách.35 Jeho válečné projevy a cílevědomá politika po jeho nástupu do pozice ministerského předsedy výrazně mobilizovala morálku britského obyvatelstva. Nekompromisní politika vůči Německu zabránila možnému jednání o separátním míru a udržela Británii ve válce v kritických letech 1940-1941.
32
Tamtéž, s.6. PONTING, Clive: Churchill. Praha 1997, s.664. 34 ROSE, Norman: Churchill. Nepoddajný život. Praha 1995, s. 229. 35 „Ptáte se: jaká je naše politika? Odpovím: vést válku, na moři, na zemi i ve vzduchu (…) To je naše politika. Ptáte se: jaký je náš cíl? Mohu odpovědět jedním slovem: vítězství – vítězství za každou cenu, vítězství navzdory všem hrůzám, vítězství, ať k němu povede sebedelší a sebeobtížnější cesta, neboť bez vítězství není přežití pro všechno (…) V tuto chvíli se cítím oprávněn žádat od všech pomoc a říkám: Pojďme tedy společně vpřed a spojme své síly.“ GILBERT, Martin: Churchill. Praha 2004, s. 596. 33
16
Na jaře roku 1940 podpořil Churchill plán vytvoření unie s Francií. Výsledná unie měla zahrnovat společné občanství. Jednotně by měla unie vystupovat v rámci zahraniční, finanční i hospodářské politiky. Tento plán získal brzy širokou podporu veřejnosti. Na jejím projektování a prosazení se podílela řada významných osobností, například Jean Monnet a René Pleven. 16. června 1940 byl návrh předložen francouzské vládě. Ta proti očekávání plán odmítla. Následně rekonstruovaná vláda pod vedením maršála Pétaina začala vyjednávat s Německem o míru. Neúspěšný projekt francouzsko-britské unie přivedl Churchilla zpět k myšlenkám anglo-amerického partnerství. Stejně jako za první světové války, tak i nyní považoval za nutné, aby byly USA vtáhnuty do války. To výrazně ovlivnilo i jeho představy o poválečném uspořádání. Velká Británie se měla v poválečném období transformovat do role prostředníka mezi evropskou federací a USA. Základem evropského uspořádání mělo být pět velkých velmocí: Velká Británie, Francie, Španělsko, Prusko; a čtyři konfederace: severní, centrální se sídlem ve Varšavě nebo Praze, podunajská36 a balkánská vedená Tureckem. Všechna výše zmíněná uskupení by byla následně zastoupena v Radě Evropy. Ta by obsahovala nejvyšší soud a nejvyšší ekonomickou radu. I v tomto návrhu Churchill přisuzoval Velké Británii specifickou pozici. Churchillovým zájmem bylo předně udržet úzké kontakty s USA a Commonwealthem. Za těchto okolností bylo rozhodující udržet pozici Velké Británie jako světové velmoci. V důsledku toho Churchill stále spatřoval anglicky mluvící země odděleně od Evropy, ale zároveň blízce napojené. Smyslem tohoto uvažování bylo přetvoření evropských a světových poměrů tak, aby to v prvé řadě vyhovovalo anglo-americkým zájmům. Velká Británie a USA měly hrát důležitou roli v takto konstituovaném světě jako strážci rovnováhy. Tento systém v podstatě navazoval na rovnováhu sil v 19. století.37 V dopise zaslaném v říjnu 1942 pro Anthony Edena se opět vyjádřil k poválečné Evropě. Budoucí sjednocení Evropy pod Radou Evropy má v jeho očích napomáhat minimalizovat bariéry mezi jednotlivými národy. Opět zopakoval víru v poválené vytvoření Spojených států evropských. Následně se dotkl i pozice Ruska v novém uspořádání. „ Nemůžeme však říci, jakému Rusku a jakým ruským požadavkům budeme muset čelit. Bylo by bezmeznou katastrofou, kdyby ruské barbarství překrylo kulturu a nezávislost odvěkých evropských států.“ 38
36
složená z Bavorska, Württembrska, Maďarska a Rakouska Důležitou roli v evropské obnově hrála Francie. Ta měla být po válce opět postavena na nohy. Obnovení jejího velmocenského postavení v Evropě by umožnilo Velké Británii se opět navrátit k tradiční ostrovní politice. 38 GILBERT, Martin: Churchill. Praha 2004, s. 674. 37
17
K ideje Rady Evropy se Churchill opět vrátil v březnu 1943. V rozhlasovém projevu podotkl, že se v Evropě nachází mnoho příčin, které mají za následek dvě světové války. Klíč pro poválečné uspořádání nalézal ve vytvoření Rady Evropy.39 Během dvou let druhé světové války začalo postupně krystalizovat nové světové uspořádání, které nezvratně směřovalo k bipolaritě. Sílící Rusko a obava z opětovného návratu Ameriky do izolace odsunula stranou Churchillův zájem o evropské uspořádání. Veškerá jeho koncentrace a aktivita směřovala k co nejvýhodnějšímu poválečnému uspořádání, které by zajistilo dostatečně pevnou pozici pro Velkou Británii a zároveň ochránilo její zájmy. Snížení nacistického nebezpečí otevíralo prostor pro nové protibolševické tažení v Churchillových projevech. Churchillův zájem o evropské události během druhé světové války a zvýšené obavy o poválečné uspořádání se projevil v oslabení zájmu o domácí záležitosti. To se odrazilo i na jeho volební kampani, která se zaměřila na protilabouristický pojetí. Ve svých projevech se velmi tvrdě vyjadřoval o socialismu a plánech labouristů. V jednom předvolebním projevu použil i přirovnání, že by labouristická vláda spoléhala na jakési gestapo. V jiném projevu sdělil posluchačům, „socialismu je k nerozeznání propojen s totalitarismem a odporným zbožňováním státu.“40 I přes negativní ohlasy, které způsobily Churchillovy zmínky o gestapu, si Churchill udržoval všeobecnou popularitu. Výsledek voleb 5. července 1945 přinesl zdrcující porážku konzervativní straně. Labouristé zvítězili s převahou 146 křesel. Výsledek voleb ukázal omyl, kterého se Churchill ve volební kampani dopustil. Jedním z předních důvodů byla špatně vedená volební kampaň. Churchillovi se nepodařilo dostatečně pochopit náladu veřejnosti. V jeho projevech se objevovaly nadávky, urážky a ironické poznámky. Churchillova přílišná důvěra ve volební vítězství zapříčinila několik chyb, které se promítly ve výsledku voleb. Druhým faktorem, který měl vliv na výsledek volby, byl malý zájem o domácí problémy, které Churchill téměř celou válku přehlížel. Jak sám několikrát přiznal, tato prohra byla pro něj zdrcující. Po léta zvyklý být přímo ve středu polického dění se nyní ocitl v opozici. Z této pozice se po prohraných volbách opět vrátil k ideje Rady Evropy a projektu sjednocené Evropy. Nezainteresován do poválečné domácí politiky stal se jedním z nejpřednějších advokátů evropského sjednocení. Výstižně Churchillovu situaci popisuje Rose Norman: „Jako vůdce opozice mohl Churchill s plným oprávněním prohlásit, že je nejznámějším mužem na světě. Stačilo, aby něco prohlásil nebo učinil a ihned byl, jako symbol vítězství a muž s neposkvrněnou osobní pověstí, předmětem palcových titulků světových novin.“41 Protože se již od 39
CHURCHILL, Winston S.: The european messages. Brussels 2003, s. 8. GILBERT, Martin: Churchill. Praha 2004, s. 778. 41 ROSE, Norman: Churchill. Nepoddajný život. Praha 1995, s. 311. 40
18
30. let výrazně aktivizoval v otázkách Evropy a světa, tak veškerou aktivitu upřel na evropské a světové uspořádání. V listopadu 1945 pronesl projev v belgickém parlamentu. Prohlásil, že kdyby byli spojenci dostatečně rozhodní a v počátečních fázích se postavili Hitlerovi, nemuselo k druhé světové válce dojít. Doslova prohlásil, že většina Němců se dvakrát ve volbách před rokem 1933 vyslovila proti Hitlerovi, „avšak spojenci a Společnost národů jednali s takovou slabostí a s takovým nedostatkem jasnozřivosti, že se každé z Hitlerových porušení Versailleské smlouvy změnilo v jeho osobní triumf“42, což přispělo k vzestupu moci Hitlera a akceptování nacistických plánů německou veřejností. Následně ve svém projevu vyzval k vytvoření Spojených států evropských, které by měly „sjednotit tento kontinent takovým způsobem, jakým to nezažil od pádu Římské říše a v jehož rámci všechny národy mohou žít společně v blahobytu, ve spravedlnosti a v míru.“43 V následujícím roce představil dva nejznámější projevy. V projevu 5. března ve Fultonu, vysílaném rozhlasem pro celé Spojené státy, hovořil o nejnaléhavějším úkolu a nejvyšší povinnosti americké demokracie. Následně vylíčil situaci, za které je spouštěna železná opona přes celou střední Evropu.44 Na myšlenku spuštění železné opony navázal obavou před dalším šířením komunismu v Evropě. Po představení obav z dalšího šíření komunismu v Evropě nabádal k odporu proti sovětské hrozbě. Základním pilířem se měla stát spolupráce Velké Británie a Spojených států. Svým projevem Churchill navázal na své antibolševické projevy z období po první světové válce. Reakce na jeho projev byly neurčité nebo negativní. Truman se od Churchillova projevu distancoval.45 V září Churchill přednesl na půdě curyšské univerzity svůj projev nebádající k sjednocení Evropy.46 V proevropských aktivitách pokračoval i v dalších letech. V roce 1947 se stal předsedou Hnutí za sjednocenou Evropu. Jejím hlavním organizátorem byl Churchillův zeť Duncan Sandys. Hlavním cílem hnutí bylo vytvoření zastřešující organizace, která by koordinovala značné množství iniciativ za
42
GILBERT, Martin: Churchill. Praha 2004, s. 792. Tamtéž. 44 „ Od Štětína na Baltu po Terst Na Jadranu byla napříč celým kontinentem spuštěna železná opona. Za touto linií leží všechna hlavní města starých států střední a východní Evropy. Varšava, Berlín, Praha, Vídeň, Budapešť, Bělehrad, Bukurešť a Sofie, všechna tato proslulá hlavní města i s obyvatelstvem jejich zemí se ocitla v oblasti, kterou musím nazvat sovětskou sférou vlivu, a všechna jsou vystavena nejen té či oné formě sovětského vlivu, ale i vysoké a v mnoha případech rostoucí míře ovládání z Moskvy.“ GILBERT, Martin: Churchill. Praha 2004, s. 795. 45 Trumen po projevu argumentoval, že nevěděl nic o jeho obsahu, což nebyla pravda. Jeho projev přečetl při společné cestě vlakem do Fultonu. 46 LIPGENS, Walter – LOTH, Wilfried: Documents on the history of European integration. The struggle for European Union by political parties and pressure groups in western European countries, 1945-1950. Berlin and New York 1991, s. 662-666. 43
19
sjednocenou Evropu, které hrozilo roztříštěním.47 7. května 1948 vystoupil Churchill na zasedání Evropského kongresu v Haagu. Zde opět zdůraznil své výzvy, aby byla zapomenuta nenávist mezi národy a touha po pomstě. Poté svým posluchačům sdělil, „Proč má tolik milionů skromných domácností Evropy, či dokonce celá její osvícenost a kultura, bezmocně čekat a třást se hrůzou, že přijde policie a zaklepe na dveře? (…) Koneckonců Evropa má povstat a postavit se ve svém majestátu, oddanosti a statečnosti proti všem podobám tyranie, ať už staré nebo moderní, nacistické či komunistické, silami, jež jsou neporazitelné.“48
47
Na konferenci, v zastoupení Unie evropských federalistů, Evropské parlamentní unie, se 20. července 1947 podařilo vytvořit společný Styčný výbor. Ten byl v prosinci téhož roku nahrazen novým orgánem nazvaným Spojený mezinárodní výbor hnutí za evropskou jednotu. 48 GILBERT, Martin: Churchill. Praha 2004, s. 807.
20
1. Projev z Curychu Winston Churchill začal svůj projev 19. září 1946 na Curyšské univerzitě slovy, že by rád promluvil o tragédii Evropy. Tato Evropa představuje domov pro všechny původní rasy západního světa a představuje kolébku křesťanské víry a etiky. Následně podotýká, že to byla právě tato Evropa, která dala vzniknout řadě nacionalistických šarvátek zapříčiněných germánskými národy v době jejich nástupu k moci. Poté si pokládá otázku, jaké neštěstí postihlo Evropu. V rozsáhlých oblastech Evropy, kde stále žijí pulzující masy hladových, mučených ustaraných a zmatených lidských bytostí. Ti čekají v rozvalinách svých měst a domovů a s obavami hledí na temný horizont, zda se neblíží nějaká nová forma tyranie či teroru. V rámci reflexe současnosti se obrací i ke spojencům. „ Z řad vítězů se ozývá směsice hlasů, poražení pochmurně a zoufale mlčí. To je vše, čeho dosáhli Evropané (…), že se vzájemně rvali na kusy a široko daleko rozsévali zkázu.“ V rámci kritického pohledu do minulosti Evropy vyzdvihuje roli Spojených států amerických. Po této krátké, avšak velmi barvitě přednesené, reflexi současnosti povzbudivě podotkl, že tu již řadu let existuje náprava. Ta musí být přijata všeobecně a spontánně většinou lidí v mnoha zemích. Problém rozdělující se Evropy následně konkretizuje při odpovědi na otázku, jaký je lék na současnou situaci. Řešení nalézá ve „ znovuvybudování evropského domu- nebo alespoň co největší jeho části, kterou jsme schopni obnovit (…) Musíme vybudovat jistý druh Spojených států evropských.“ Postup, jak k tomu cíli dospět, hledá v odvaze stovek milionů můžu a žen, kteří učiní správné rozhodnutí namísto špatného a za odměnu namísto prokletí dosáhnou štěstí. Poté, co stručně představil svoji vizi léku, se ohlíží do minulosti za dosavadní prací. V tomto směru vyzdvihuje práci celoevropské unie. Konkrétně vyzdvihuje francouzského státníka Aristida Brianda, který podle jeho slov přinesl celoevropské unii mnoho myšlenek. Následně se obrací na druhou významnou organizaci meziválečného období, která vznikla po první světové válce. Zánik Ligy národů obhajuje, protože nepadla kvůli svým zásadám nebo koncepcím. „Zanikla, neboť tyto principy opustily ony státy, které ji samy uvedly v život, protože se vlády oněch států bály podávat pravdě do očí a jednat, když byl ještě čas.“ Churchill upozorňuje, že tato katastrofa se již nesmí nikdy opakovat. Optimisticky dodává, že je k dispozici množství zkušeností i hmotných statků, s nimiž lze na začátku pracovat. Vedle těchto dvou bodů odkazuje na hořké a draze vykoupené zkušenosti, které mají Evropu hnát kupředu.
21
Nefunkční Společnost národů po druhé světové válce nahradila světová organizace OSN. Evropská regionální organizace by neměla být, podle Churchillova názoru, v konfliktu se sjednocenou Evropou, ale v v užší syntéze, která by zajistila její přežití. Jako příklad životnosti podobného uskupen zmiňuje britské Společenství národů, které podle jeho slov neoslabuje, ale naopak posiluje světovou organizaci. Na závěr ohlédnutí za nutností budování světové organizace a její kooperace s evropskou organizaci upozorňuje, že je zprvu nutné, aby se miliony rodin vědomě spojili a vyhlásily svoji vůli. V druhé části Churchill konkretizuje svoje vize. Nejprve se zabývá rolí Německa a úkolů, které jsou s ním spojené. „ Poslední dvě války, jimiž jsme prošli, vznikly z marné touhy nově sjednoceného Německa hrát ve světě dominantní úlohu. V této poslední válce byly spáchány zločiny a masakry, jež nemají od invaze Mongolů ve 13. století obdoby. (…) Viníci musí být potrestáni. Německo musí být zbaveno možnosti znovu se vyzbrojit a rozpoutat další agresivní válku.“ Poté, co by mělo být výše zmíněné vykonáno, „ neboť se již tak děje, musí nastat odplatám konec. Musí přijít to, co pan Gladstone před mnoha lety nazval šťastným aktem zapomnění. Musíme se všichni obrátit zády k hrůzám minulosti a dívat se do budoucnosti. Nemůžeme si ale dovolit dívat se do budoucnosti očima plnýma nenávisti a pomsty, jež prýští z ran minulosti. Má-li být Evropa ušetřena nekonečného utrpení i celkové zkázy, musí v evropské rodině dojít k onomu slavnostnímu vyhlášení vůle, onomu aktu zapomnění všech zločinů a šílenství minulosti.“ Pokud se národy Evropy povznesou nad lidské instinkty a povahu, tak se jim podaří křivdy a bezpráví na všech stranách odplavit skrze prožité utrpení. „ Existuje snad nutnost dalších záplav agónie? Má snad být jediným ponaučením historie to, že je lidstvo nepoučitelné?“ „ Nyní vám řeknu něco, co vás překvapí. Prvním krokem ke znovuvytvoření evropské rodiny musí být partnerství mezi Francií a Německem. Pouze touto cestou může Francie znovu dosáhnout morálního a kulturního vedení Evropy.“ Základním předpokladem pro oživení Evropy je pro Churchilla duchovně velká Francie a duchovně silné Německo. Hlavním pilířem struktury Spojených států evropských má být snížení významu materiální síly všech zastoupených států. Malé národy mají mít stejnou váhu jako velké. Německo má být volně spojeno do příhodného federálního systému, aby poté zaujalo ve Spojených státech evropských své místo, které jsem osvětlil v předešlém odstavci. Ke svým vizím o nutnosti blízké i vzdálené budoucnosti přidává důležitý apel. „ Ale musím vás varovat. Čas se krátí. (…) Máme-li vytvořit Spojené státy evropské, musíme začít ihned. (…) V dnešních dnech žijeme v podivné a nejisté situaci, pod štítem – a řeknu dokonce pod ochranouatomové bomby. Atomová bomba je stále jen v rukou státu a národa, o němž víme, že ji nikdy 22
nepoužije jinak než k ochraně práv a svobod.“ Následný pohled do budoucnosti přináší posluchačům spíše skepsi. Předává obavu, že se za několik let může tato hrozná destruktivní zbraň dostat jinak. Možné použití této zbraně válčícími národy by mělo katastrofické následky a znamenala by nejen zánik civilizace ale i samotné zeměkoule. Na závěr projevu Churchill rekapituluje návrhy, které předložil. Stálým cílem musí být budování a posilování Organizace spojených národů. Pod jejím vedením a v jejím rámci má být znovu vytvořena rodina evropských národů, kterou nazývá nespecificky Spojené státy evropské. Prvním praktickým krokem je vytvoření Rady Evropy. Churchill počítá s tím, že nebudou všechny státy Evropy ochotny a schopny k výše zmíněné unii přistoupit. I přesto zdůrazňuje, že musí proces pokračovat a pokusit se sdružit ty státy, které se zapojit chtějí a mohou. „ Ve vší této urgentní práci musí společné vedené převzít Francie a Německo. Velká Británie, Britské společenství národů, mocná Amerika a jak věřím, sovětské Rusko – neboť pak by bylo všechno v pořádku- musí být přáteli a garanty nové Evropy a musí podporovat její právo na život.“ Svůj projev zakončuje slovy: „ Nechť Evropa vzkvétá.“
23
4. Spojené státy evropské Stejně jako Winston Churchill, tak i mnoho dalších evropských intelektuálů a politiků formovalo své představy sjednocené Evropy do podoby Spojených států evropských. Počínaje 19. stoletím se začaly Spojené státy evropské prosazovat v evropské diskuzi o formě evropského uspořádání. Podobně, jak se různila představa sjednocené Evropy, tak i podoba spojených států nenabyla jednotné formy. Ve výsledku se ze Spojených států evropských stal spíše politický slogan dominující argumentům sjednocené Evropy. Jeho popularita pramenila z možnosti, kterou tento termín poskytoval. Jeho neustálená definice umožňovala přizpůsobit koncepci vlastním zájmům, čehož politici obratně využívali. Terminologická nejednoznačnost se projevila i ve vnímání tohoto termínu veřejností. Anketa z roku z 1947 uskutečněná ve Francii a Nizozemí dokládá, že i veřejné mínění si s tímto termínem nevědělo rady.49 Respondenti na otázku, zda mohou vysvětlit, co jsou Spojené státy evropské, mohli vybírat z tří obecných definic. Jako odpověď, že spojené státy jsou konfederací nebo politickou aliancí k zajištění míru, si vybralo 21 % francouzských obyvatel, v Nizozemí to bylo pouze 6 %. Za ekonomickou unii považovalo SSE 21 % obyvatel ve Francii, 12 % v Nizozemí. Pozoruhodný je nepoměr u třetí možnosti, kterou byla politická federace nebo organizace podobná USA. Tuto odpověď zvolilo 19 % Francouzů, v Nizozemí se k tomuto názoru přiklonilo 42 % obyvatel. Zajímavé je pokračování ankety v Nizozemí, kde 3% obyvatel použily vágní odpověď a 37 % jich nevědělo, co Spojené státy evropské jsou. Výsledným porovnáním ankety můžeme dojít k závěru, že obyvatelé měli pouze vágní představu o tom, co vůbec tento termín znamená. Mezi prvními propagátory Spojených států evropských byl vévoda Sully svým Velkým plánem evropského míru. Podle jeho představ stabilizace poměrů v Evropě měla vést k vytvoření volné konfederace, jež by byla řízena Generální radou. Specifickou kapitolou v úvahách o vytvoření Spojených států evropských byla činnost Napoleona Bonaparte. Ten ještě v 90. letech 17. století hovořil o vytvoření evropské rodiny, ve které by hrála rozhodující úlohu Francie. Po několikaleté odmlce, způsobené vojenským tažením po téměř celé Evropě, se ve vyhnanství na Sv. Heleně navrátil k úvahám o sjednocené Evropě. Otázkou však zůstává, zda opravdu uvažoval o vytvoření Spojených států, nebo se jednalo jenom o snahu zpětně ospravedlnit svoji evropskou politiku.
49
LIPGENS, Walter – LOTH, Wilfried: Documents on the history of European integration. Transnational Organizations of Political Parties and Pressure Groups in the Struggle for European Union, 1945-1950. Berlin and New York 1991, s. 587.
24
V polovině 19. století našla myšlenka SSE své zastánce i v italském prostředí. Giuseppe Mazzini50 ve vydaném letáku z roku 1849 kladl jako jeden z požadavků evropského vývoje vytvoření Spojených států evropských. Zároveň přidal podmínku, že do takto sdružených států, do podoby konfederace, se mohou zapojit pouze demokratické republiky. V čele spojených států měla stát Nejvyšší rada složená z delegátů jednotlivých členských zemí. I přes snahu konkretizovat své plány jsou Mazziniho formulace ovlivněny romantickým nádechem a sklonem k utopii. V závěru svého života se Mazzini zapojil do činnosti organizace Mezinárodní ligy za mír a svobodu. Ta sdružovala radikální republikány z celé Evropy. Vytvoření SSE bylo pokládáno za nejvhodnější způsob, jak docílit odzbrojení, zavedení všeobecného volebního práva, provedení odluky církve od státu a řady dalších reformních bodů. Tiskový orgán byl nazván shodně s politickým cílem evropského sjednocení, Spojené státy evropské. Termínu Spojených států evropských užil ve svých článcích i skotský žurnalista Charles MacKaye v roce 1848. Právě v jeho podání byly spojené státy poprvé použity v analogii na Spojené státy americké. Hlavní vzor pro Evropu spatřoval v principu svobodného obchodu v rámci USA, zastoupení lidu a rozpočtových mechanismech výkonné moci. Na rozdíl od USA by však nemusely být Spojené státy evropské tolik centralistické. K SSE se uchýlil i Emil de Girardin v článku pro La Presse. V tomto článku si Girardin položil otázku, proč by neměly existovat Spojené státy evropské, když existují Spojené státy americké.51 Ke stejnému termínu se uchýlil i Carl Cattanea ve své práci Dějiny milánského povstání. Do své práce vložil úvahu navazující na Mazziniho názory. „Budeme mít mír, jakmile budeme mít Spojené státy evropské.“52 Jedním z nevlivnějších propagátorů termínu Spojených států evropských v 19. století byl Victor Hugo. Během vystoupení na druhém mezinárodním mírovém kongresu roku 1849 v Paříži hovořil o budoucím spojení evropských států. „Přijde den, kdy ty, Francie, ty, Rusko, ty, Anglie, a ty, Německo, vy všechny národy tohoto světadílu splynete do vyšší jednoty (...) Přijde den, kdy dva mocné bloky, Spojené státy americké a Spojené státy evropské, budou stát vedle sebe.“53 První vlna rozšíření myšlenky Spojených států evropských je spojena se sílícím národním hnutím po celé Evropě v polovině devatenáctého století. I přes snahy popularizovat tuto myšlenku se její vliv omezoval pouze na malé skupiny evropských intelektuálů. Jejich úvahy vycházely z přesvědčení o 50
Původně se Mazzini podílel na italském národním hnutí za sjednocení. Poté, co jeho revoluční aktivity ztroskotaly, uprchnul do Švýcarska. Zde za účasti dalších evropských revolucionářů založil spolek Mladá Evropa a začal se intenzivně zabývat otázkou evropského sjednocení. 51 DUROSELLE, Jean-Baptiste: Evropa a Evropané. Praha 2002, s. 325. 52 Tamtéž. 53 Tamtéž.
25
pozitivním vlivu národního hnutí na evropské poměry. Emancipace národů a ustanovení základních politických práv mělo podle jejich představ vést k mezinárodnímu usmíření a atmosféře vzájemné spolupráce. Jak jsem již uvedl, pozitivní odezvu našla myšlenka Spojených států evropských v italském prostředí. Vedle Mazziniho prací se k tématu vyjádřil C. Cattaneo, od roku 1857 Angelo Brofferio opakovaně obhajoval myšlenku, že vedle vytvoření Spojených států italských musí dojít i k obdobnému sjednocení celé Evropy do podoby Spojených států evropských. V přímé návaznosti na Cattanea se Alberto Mario vyjádřil ve prospěch Spojených států evropských jako spolku suverénních národů, ke kterým vede cesta pouze přes válku s utlačovateli.54 Na Napoleonovy pokusy sjednocenou Evropu navázal ve druhé polovině 19. století jeho synovec Napoleon III. Ten se v průběhu šedesátých let zasloužil o vznik zóny volného obchodu v Evropě.55 Zároveň ve svých úvahách nezůstal pouze u hospodářské spolupráce. Postupná emancipace národů měla dospět do stádia vytvoření Spojených států evropských. Vývoj událostí během druhé poloviny 19. století zapříčinil ústup myšlenky evropského sjednocení do ústraní. Krvavé sjednocení Itálie a Německa společně s nárůstem nacionalismu odsouvalo představu o evropském usmíření do roviny utopií. Ústup od myšlenky federace doložil Pierre Gerbet odkazem na zprávu Anatola Leroy-Beaulieua z kongresu uspořádaném Asociací absolventů Soukromé školy politických věd v roce 1900 v Paříži: „Termín Spojené státy evropské, který byl v polovině 19. století v módě, nyní téměř naháněl strach.“56 Teprve s kolapsem evropského systému rovnováhy za první světové války se opět vynořil námět na sjednocení Evropy. Na rozdíl od předchozích století se nyní SSE stali frekventovaným sloganem politiků. Zároveň se výrazně aktivizovalo i pacifistické hnutí, ve dvacátých letech reprezentované převážně panevropským hnutím. Celá dvacátá léta se nesou ve znamení obliby projektování plánu na vytvoření Spojených států evropských. Nejvlivnějším propagátorem této formy sjednocení se bezesporu stal hrabě Coudenhove-Kalergi. Přestože záměrně ve svých pracích upřednostňoval termín Pan-Evropa, ve vzdáleném horizontu upínal své plány k vytvoření spojených států. 57 Jak sám přiznal v publikaci Pan54
Tamtéž. Do této zóny volného obchodu se nezapojilo pouze Rusko. 56 GERBET, Pierre: Budování Evropy. Praha 2004, s. 23. 57 Za tímto označením byl zcela pragmatický přístup. Celý proces sjednocování měl mít několik fází. První fáze se měla zakládat na propagační a výchovné činnosti. Na takto zahájený proces by následně navázalo vytvoření volné konfederativní Evropy. Ve třetí fázi mělo dojít k vytvoření celoevropské celní unie. Na tu by v delším časovém horizontu navázalo ustanovení Spojených států evropských. 55
26
Evropa vydané roku 1923, vzor pro sjednocení Evropy nalézal v Spojených státech amerických, ale politický vzor našel v činnosti Pan-Ameriky.58 Představu o nutnosti sjednocení Evropy postavil proti nebezpečí ze strany ruského bolševismu a americké ekonomiky. Zároveň ve sjednocení vnímal jediné východisko, jak pro Evropu udržet pozici světového lídra. V sjednocené Evropě neměla být zastoupena Velká Británie59 ani Rusko60. Poválečné mírové smlouvy považoval za nedostačující. Ty smlouvy nejsou schopny ve své podobě garantovat mír, ale svým charakterem představují pouze přechodné příměří. Palčivou otázku hranic není možno řešit pouze revizí. Jako vhodné řešení sporů o hranice nalézal v relativizaci hranic v rámci postupného sjednocování Evropy. Otevřenou a citlivou otázkou se stal vztahu Společnosti národů a Panevropy. Coudenhove-Kalergi kritizoval postavení Společnosti národů, která ve své současné podobě nedokázala garantovat mír. Proto bylo podle jeho představ nutné Společnost národů reorganizovat do celosvětové organizace, která by byla složena z velkých regionálních federací. V průběhu 20. let získal podporu pro svůj plán od mnoha předních evropských osobností. 61 Na činnost panevropského hnutí následně navázala řada dalších autorů a evropských státníků. Ti prostřednictvím novinových článků a projevů veřejně podpořili myšlenku vytvoření Spojených států evropských. Z původně příliš nejasného nebo abstraktně promýšleného termínu se v meziválečném období stala meta velké řady politiků. Předním zastáncem Spojených států evropských ve francouzských politických kruzích byl Edouard Herriot. Svoji náklonnost několikrát veřejně projevil. „Mým největším přáním je, abych se dožil uskutečnění Spojených států Evropy. (…) Jsou národové, kteří se musí usmířit, protože jejich spolupráce je nezbytností.“62 Na aktivity Coudenhove-Kalergiho navázal francouzský politik Aristide Briand. Ten od roku 1925, kdy byl jmenován francouzským ministrem zahraničí, prosazoval politiku směřující k francouzsko-
58
Poprvé se panamerický kongres sešel v roce 1826. V návaznosti na jeho pořádání se rozšířila myšlenka Panamerické unie. V rámci činnosti unie byl založen smírčí soud. Na dalších společných konferencích byla myšlenka Panamerické unie precizována. V této unii byly zastoupeny téměř všech země Amerického kontinentu. 59 Přestože Coudenhove-Kalergi připouštěl, že Velká Británie do Evropy nesporně patří, jako základní problém jejího zapojení do sjednocení nalézal v charakteru vnitřní politiky. Právě vnitřní politika Velké Británie se distancuje od Evropy a stále preferuje impérium před kontinentální Evropou. 60 Rusko představuje o mnoho složitější problém. Původně Coudenhove-Kalergi nalézal základní překážku v bolševické hrozbě. Časem však představa zapojení demokratického Ruska do sjednocení představuje nemožnou eventualitu. Samotný předpoklad demokratizace Ruska se ukazuje v dohledné časové rovině jako nemožný. 61 Pan-evropskou iniciativu podporovali například Aristide Briand, Louis Loucher, Léon Blum, Joseph Caillaux, Edouard Herriot, Konrad Adenauer. 62 NEČAS, Jaromír: Spojené státy evropské. Praha 1926, s. 8.
27
německému usmíření. V roce 1927 se stal předsedou Panevropské unie. V červnu 1929 během zasedání Rady Společnosti národů představil vizi Spojených států evropských, jejichž klíčovými členy měla být Francie, Německo a Velká Británie. V čele měly být tři orgány: Evropská konfederace, Politický výbor a Sekretariát. Evropská konfederace představovala stálý řídící orgán složený ze zástupců všech států. Politický výbor by fungoval jako výkonný orgán Evropské konfederace. Správu každodenní organizace administrativního charakteru měl obstarávat Sekretariát. Spojení těchto států by vytvořilo dostatečně silný blok, který by byl schopen odolat ekonomickému tlaku USA v Evropě.63 Tyto tři státy se měly spojit nejprve do celní unie. Prostřednictvím spolupráce v celní unii by se vyřešily základní evropské ekonomické problémy. Následně by se na toto jádro nabalily i další státy a otevřel by se tím prostor pro rozšíření a počátek politického sjednocení. Výsledkem mělo být federativní uspořádání. Zveřejnění Briandova projektu spustilo lavinu reakcí po celé Evropě. Ve Francii výraznou podporu se svým plánem Briand nezískal. Ministerský předseda Poincaré takto představený plán odmítal. Jeho negativní reakce byla založena na poukázání přílišné abstraktnosti Briandova plánu. Poincaré prosazoval racionální zásah do současného stavu ekonomiky, který by vycházel z reálných základů. Léon Blum spatřoval rozpor mezi federativním uspořádáním a zachováním národní suverenity. Přepokládal, že úspěšné řešení celoevropských problémů si vyžádá omezení svrchovanosti jednotlivých národů. Britské kruhy se tradičně vyjadřovaly zdrženlivě. Labouristický politik MacDonald soudil, že se jedná o unáhlenou záležitost a že by měla přijít na program výhledově v období 10 let. Německé politické kruhy se k iniciativě stavěli pozitivně, avšak jakékoliv činnosti měla předcházet revize mírových smluv, které by Německu navrátily rovná práva. Briandovi bylo vytýkáno, že se snaží přenášet americký model do Evropy, což není možné z důvodu rozdílnosti obou kontinentů. Druhým sporným bodem plánu byly rozdíly mezi politickými systémy jednotlivých zemí v Evropě a jednotlivé národní temperamenty. Briandův plán nenabízel ve světle této kritiky dostatečné pojistky a mechanismy na reálné odstranění vážných překážek. Jednotlivé státy nechápaly rovinu politického sjednocení. Všeobecně se akceptovala rovina hospodářského sjednocení, která by podle řady politiků postačila pro zajištění základní mezinárodní spolupráce. Vedle kritických připomínek byla často reflektována i pozitivní stránka projektu. Do popředí se velmi rychle dostal motiv ohrožení americkou ekonomikou. Briandův plán měl představovat poslední možnost jak čelit šíření amerického ekonomického tlaku do Evropy. Vytvoření celní unie v dohledné době bylo vnímáno jako uskutečnitelné, za předpokladu souladu zájmů jednotlivých států.
63
Ve svém programu Briand na rozdíl od Coudenhove-Kalergiho nezmínil ruské nebezpečí.
28
V roce 1929 vypukla ve Spojených státech amerických hospodářská krize, která se následně rozšířila i do Evropy. Narůstající nejistota a absence řešení nastalé krize odsunula Briandův plán z popředí zájmu evropských států. Zpětně je Briandova iniciativa hodnocena jako prohra. Většina evropských vlád nechtěla přijít o část suverenity a organizaci uspořádání nepřikládaly význam. Vítězné země první světové války vnímaly projekt jako způsob konsolidování Evropy. Na druhou stranu poražené státy předkládaly jako podmínku pro zapojení se do organizace revizi dosavadních smluv. Ve dvacátých letech se poprvé dostala diskuze o Spojených státech evropských do popředí i v politických kruzích. Díky činnosti panevropského hnutí a Briandově iniciativě se začalo napříč evropským kontinentem diskutovat o možnostech a limitech evropského sjednocení. Přestože se oba projekty setkaly vedle pozitivního ohlasu i s kritikou, mají zásluhu na všeobecném rozšíření povědomí o možnostech vzniku Spojených států evropských. K termínu spojených států upínala své projekty odbojová hnutí za druhé světové války. Přední roli v projektování SSE sehrálo italské hnutí odporu, které tím navázalo na integrační tradice sahající až do minulého století. V provenienci italského odboje vznikl Manifest z Ventotene, který nastavil zrcadlo pro další projekty poválečného uspořádání. Autoři manifestu se otázkou SSE zabývali dlouhodobě. Altiero Spinelli vydal svoji studii s názvem Spojené státy evropské a rozmanité politické tendence roku 1941, Ernesto Rossi publikoval svůj spis Spojené státy evropské v roce 1944. Rozmach evropského federalismu dokládá i množství válečných spisů, které prosazovaly myšlenku SSE. Velké množství jich bylo publikováno v ilegálních periodikách odbojových hnutí, nebo v exilu. Paralelně se šířením myšlenky SSE v Evropě se o její popularizaci snažila řada osobností v USA. Nejaktivnějším propagátorem této myšlenky se stal Coudenhove-Kalergi.
29
5. Velká Británie a Evropa Vztah Velké Británie k Evropě a k projektu evropské integrace je dnes stále předním tématem řady publikací. Velmi často je Británie obviňována z antievropanství nebo příliš chladného vztahu k evropskému kontinentu. Ve světle této kritiky se zdá politika Británie jako odtažitá a záměrně se separující. Takováto paušalizace však nedokáže dostatečně osvětlit základní příčiny britského přístupu k Evropě a v konečném důsledku je příliš zavádějící. Na úvod je nutné zmínit několik faktorů, které se v průběhu století výrazněji podílely na utváření britské identity, která měla velký vliv na britsko-evropské vztahy. Jedním ze základních faktorů, který je dodnes považován za nedílnou součást Velké Británie, je její ostrovní pozice. Počátky geopolitické separace můžeme nalézt již ve středověku. Postupné vytlačení anglického vlivu z Francie za stoleté války se projevilo ve změně diplomatické taktiky. Rozvoj mořeplavby v následujících letech nabídl možnost opětovného růstu vlivu, tentokrát již nezávislém na evropské pevnině. Toto přeorientování na mořeplavbu vytvořilo v britském prostředí jedinečný pocit oceánského údělu. Což se projevilo v tendenci opírat se o Atlantické pouto, ve kterém například po druhé světové válce nalézala Británie východisko pro stabilizaci své mezinárodní pozice. Odlišnost od evropské pevniny se projevuje i v podobě politické kultury a práva. Anglické zvykové právo je i dnes považováno za nedílnou součást britské politické kultury. Situaci nadále komplikuje fakt, že Británie nemá psanou ústavu v podobě jednoho formálního dokumentu. Tato podoba ústavy a s tím spojené zvyklosti ve vydávání zákonů představovaly vážnou obavu z principu nadřazenosti evropského práva. Nejvhodnější způsob, jak přehledně ukázat stereotypy nebo proměny v britském vztahu k Evropě, je sledovat směřování zahraniční politiky. Paralelně se zahraniční politikou se odvíjí i proevropská diskuze v britském prostředí. Ta se vyznačuje výraznou tendencí směřovat k federalismu. Zahraniční politika v 19. století se musela na svém počátku vyrovnat s odkazem Napoleonských válek. Restaurace poměrů a souhlasné stanovisko všech evropských monarchů s realizací systému rovnováhy vyhovovalo zájmům britské politiky. Ta již po několik století vycházela z přesvědčení, že jakékoliv přímé zapojení do kontinentální politiky není žádoucí. Namísto toho upřednostňovala pozici vnějšího strážce evropské rovnováhy. Takto nastavený systém kolektivní bezpečnosti ovlivnil britské úvahy o sjednocení Evropy. I přes ojedinělé snahy o podporu evropského sjednocení, se v britském zájmu po téměř celé 19. století ocitala potřeba reformovat stále se rozšiřující britské impérium. Objevení modelu Spojených států 30
amerických, na němž měl nezpochybnitelnou zásluhu Alexis de Tocquville svojí publikací Demokracie v Americe, se projevilo v konkretizaci imperiálního federalismu. Evropský federalismus byl za této situace odsunut na okraj zájmu. Přesto výsledky proevropských iniciativ v Británii nejsou zanedbatelné, a aspoň v rovině vzoru pro další evropskou diskuzi hrají významnou roli. Za prvopočátky evropského federalismu ve Velké Británii je možné považovat esej Williama Penna, kterou vydal v roce 1693. Byla to právě Pennova práce, která výrazně ovlivnila pozdější federalistickou formu Spojených států amerických. Výraznou osobou v polovině 19. století, která prosazovala zástupce konstitučního federalismu, byl Charles Mackay. V druhé polovině devatenáctého století se Velká Británie ocitla na vrcholu hospodářské moci. I přes narůstající potíže v Evropě, způsobené hlavně důsledky šíření nacionalismu, směřovala zahraniční politika Londýna ke globálnímu měřítku. Stěžejním zájmem v Evropě bylo udržet systém rovnováhy, což se projevilo ve všeobecné neochotě britských politických představitelů jakkoliv více zasahovat do evropských poměrů, než bylo bezprostředně nutné. V literatuře se často pro toto období užívá termín skvělá izolace viktoriánské Anglie.64 Sjednocení Německa a Itálie zhoršilo evropské vyhlídky. Paralelně s růstem napětí v Evropě, které využívalo jako kořen života nacionalismus, se politická diskuze v Británii začala zaměřovat na urychlenou konsolidaci stále rostoucího impéria. V rámci této diskuze se citelně reflektoval nepříznivý vývoj pro Británii. Ke slovu se tak začaly dostávat projekty evropského sjednocení, které nalézaly vzor v imperiálním federalismu. Řada britských osobností, které se hlásily k myšlence evropského sjednocení, původně propracovávaly možnosti federativního uspořádání britského impéria. Výraznou zásluhu na ukotvení evropského federalismu v britském prostředí má John Robert Seeley a William Thomas Stead. I přes výrazné oživení evropského federalismu v Británii většina projektů zůstala v rovině teoretické a vyznačovala se přílišným anglocentrismem. Zapojením se do první světové války začala Velká Británie psát novou kapitolu své zahraniční politiky. Přestože si tento fakt jednotliví političtí představitelé odmítali plně přiznat až do konce čtyřicátých let, její zvyšující se zainteresování v Evropě mělo své příčiny. Jedním z předních válečných poučení byl fakt, že jakékoliv výkyvy francouzsko-německých vztahů mají nedozírné následky pro celý Kontinent. Brzké vystřízlivění z nadějí vkládaných do Společnosti národů přimělo evropské politiky hledat jiná řešení, kterými by zajistili bezpečnost vlastního státu. Rostoucí napětí a požadavky kolonií směřovaly
64
V angličtině se užívá označení Splendid isolation.
31
velkou část zájmu politických představitelů k řešení vnitropolitických problémů. Za této situace byla britská politika vůči Kontinentu značně limitovaná. Obdobně jako ve zbytku Evropy, tak i v britském prostředí se v poválečném období aktivizovalo pacifistické hnutí. Myšlenka Spojených států evropských přežila první světovou válku a v poválečném období se opět dostala do popředí proevropské diskuze. Například Max Waechter ve svých pracích reflektoval poválečný úpadek Evropy. Vytvoření Spojených států evropských mělo vytvořit vhodné evropské klima pro zvrácení tohoto nepříznivého vývoje. Jeho proevropská iniciativa inspirovala jednoho z nejdůležitějších představitelů evropského federalismu v Británii, lorda Lothiana. Ten v poválečném období prosazoval myšlenku vytvoření světové federace. Stejně jako pro mnoho dalších osobností představoval federalismus jediné funkční řešení soudobé situace. Po jednadvaceti letech od ukončení bojů v Evropě se Velká Británie opět ocitla ve válečném stavu. Obsazení většiny Evropy nacistickou armádou mělo dva přímé důsledky na evropské sjednocení. Nová světová válka a s ní spojené hrůzy potvrdily, že národní státy nejsou schopny dostatečně garantovat evropský mír. Cesty, po kterých se vydal evropský federalismus, se začaly rozcházet s britskými zájmy. Philip Kerr se v průběhu roku 1939 systematicky zabýval otázkou evropské federace, kterou viděl ve vytvoření francouzsko-britské unie. Lionel Curtis ve svých úvahách reflektoval izolaci Ameriky, která vylučuje realizaci Atlantické unie.65 Ve svých názorech navazoval na P. Kerra a jediné východisko nalézal v urychleném vytvoření francouzsko-britské unie. S Arnoldem Toynbeem vybudoval tým analytiků při ministerstvu zahraničních věcí. Jeho cílem bylo propracování nového programu britské zahraniční politiky, která by vzala v úvahu změny evropských poměrů. Curtisova programová představa federace obsahovala několik důležitých bodů. Federální instituce měly vlastnit rozhodovací pravomoci, které nebyly vázány na vůli národních vlád a parlamentů. Samotná podoba federace měla být zaměřena na obranu a společnou zahraniční politiku. Tento směr úvah o vytvoření francouzskobritské unii plně odrážel dobovou situaci, ve které kriticky rostla síla fašistické aliance, jež se projevila v potřebě demokratických států urychleně nalézt řešení otázek společné obrany. Významnou osobností v rámci britských projektů evropské federace byl Lord Beverige. Od roku 1939 se aktivně podílel na činnosti organizace Federal union. V rámci této organizace byl vytvořen vědecký ústav zabývající se hospodářskými a ústavněprávními problémy budoucí evropské federace. Projektovaná britsko-francouzská federace měla vytvořit jádro, na které by se nabalily další evropské státy. Počítalo se i s účastí Německa za předpokladu, že se demokratizuje. 65
Atlantický federalismus představoval v britském prostředí jednu z tradičních forem federalismu. Takto vytvořený celek měl představovat spojení mezi Británií, Kanadou a Spojenými státy americkými.
32
Pro ideové smýšlení západoevropských socialistických stran, předně však samotné Labouristické strany, představuje jeden ze základních mezníků působení teoretičky Barbary Wootton. Ta přepracovala zavedený koncept socialistických stran. Ten vycházel z předpokladu, že prvním bodem směřování k federalizované Evropě bude sociální reforma jednotlivých států a její následné ukotvení. Teprve tímto způsobem transformované země mohou začít uvažovat o federalizaci. Wootton proti tomuto tradičnímu konceptu postavila nový, jehož základním předpokladem má být bohatství společnosti, které podepírá socializaci společnosti. Proces prosazení a udržení sociálních reforem je životně závislý na stabilitě mezinárodních poměrů, zvláště v Evropě. Proto má evropská federace fungovat jako hlavní pilíř mezinárodní stability. Hospodářská spolupráce má ve výsledné podobě být úzce propojena s garancí míru, který by zajistil dostatečně vhodné klima pro všechny sociální reformy. Druhou osobností Labouristické strany, která významně ovlivnila evropský federalismus ve Velké Británii, byl Ronald William Gordon MacKay. V publikaci Federální Evropa, sepsané na přelomu let 1939-1940, podrobil kritice meziválečný vývoj. Formou kritického hodnocení meziválečného vývoje představil jednotlivé body, které je nutné v budoucím evropském sjednocování reflektovat a snažit se o jejich nápravu. Jedním z těchto kritických bodů se stala Společnost národů. MacKay spatřoval jeden z vážných nedostatků této organizace absenci mechanismů výkonné moci. Kritiku směřoval i na plán Brianda, který považoval za překonaný. Jedním z důvodů programové zastaralosti jeho projektu bylo akceptování svrchovanosti národů. V rámci poválečných úvah se jeho spis stal jedním ze základních spisů pro federalisty a proevropsky orientované politiky z řad Labouristické strany a konzervativců. V této práci již zmiňovaný Arnold Toynbee představoval další výraznou osobnost britského federalismu. V červenci 1939 vypracoval pro ministerstvo zahraničních věcí spis První úvahy o mírovém uspořádání. V říjnu téhož roku vydal novou práci, která navazovala na jeho červencové dílo, ve které své úvahy revidoval a konkretizoval. Nově již počítal s rozdělením integrace do dvou fází. První měla být založena na vytvoření obranné aliance Británie a Francie. Poté by se postupně přecházelo do druhé fáze, jejímž cílem by byla úplná federalizace obou států. Právě jeho činnost se stala jedním z klíčových momentů počínající britsko-francouzské spolupráce a směřování k vytvoření společné unie. Nutné je i krátce rozebrat několikrát zmíněnou Federal Union, která v průběhu rostoucí evropské krize a obzvlášť po vypuknutí druhé světové války hrála v Británii významnou roli. Již po svém založení v roce 1938 získala podporu od významných osobností z politiky tak intelektuálního prostředí. Mezi mnoha osobnostmi podporujícími činnost Federal Union byl Lionel Curtis, Lord Lothian, Barbara Wootton nebo Sir William Beveridge. Činnost organizace se zaměřovala na šíření myšlenky federální 33
unie. Vydáváním esejí a pořádáním veřejných shromáždění se podařilo významně zvýšit veřejné povědomí o možnostech federálního uspořádání v Evropě. Britský vztah k evropské integraci po druhé světové válce byl poznamenán ochotou a připraveností podílet se na evropské integraci, avšak nadnárodní princip byl shledán jako neslučitelný s britskými zájmy. Labouristická vláda podporovala ekonomickou obnovu a zajištění kolektivní obrany v Evropě, přesto se velmi skepticky vyjadřovala k přímé účasti v integračním procesu. I přes zvýšený zájem o Evropu Velká Británie spatřovala na prvním místě svých zájmů Commonwealth a úzké vztahy s USA. Evropa představovala na příčce britských zájmů až třetí místo. Podobně jako ve zbytku Evropy, tak i ve Velké Británii se prosadila představa o potřebě navýšení role státu v důležitých sektorech domácího hospodářství. Růst komunistického nebezpečí poté přiměl západoevropské vlády hledat prostředky k prosazení základních sociálních reforem. V prvních poválečných volbách, které se konaly v červenci 1945, překvapivě zvítězila Labouristická strana. Ta svůj volební program založila na sociálních reformách a zavedení plánovaného hospodářství. V souvislosti se zvýšením role státu v hospodářství měly být zestátněny některé banky, uhelný a energetický průmysl a vnitrostátní doprava. Sociální reformy se zaměřovaly na pojištění66, zdravotnictví67, vzdělání a princip plné zaměstnanosti. Předsedou nové vlády se stal Clement Attlee. Proevropsky orientovanou osobností vlády se stal ministr zahraniční Ernest Bevin. Ten se musel po svém nástupu vyrovnat s řadou překážek, které plynuly z důsledků druhé světové války. Základním bodem jeho poválečné politiky se stalo obnovení pozice Velké Británie jako světové mocnosti. V rámci této politické koncepce Bevin uvažoval, stejně jako Churchill, o politice tří kruhů: USA, Commonwealth a Evropa. Británie by v tomto rozložení hrála roli prostředníka. Důležitou roli v Bevinových mezinárodních plánech hrály Spojené státy, které jako jediné mohly poskytnout dostatečnou oporu proti růstu vlivu Sovětského svazu v Evropě. Podstatný vliv na Bevinovu poválečnou politiku měla činnost Federal Union. Díky ní Bevin začal upřednostňovat jako vhodný model evropského sjednocení, bez Velké Británie, vytvoření nadnárodní instituce. Zároveň velmi energicky usiloval o úzkou kooperaci západní Evropy. Cílem Bevinovi činnosti měla být kooperace států západní Evropy v oblasti hospodářství a vzájemné obrany.
66
Hlavním bodem se stalo zabezpečení nezaměstnaných. Jednotlivá sociální pojištění fungovala již před druhou světovou válkou. V rámci reforem měly být sjednocena. 67 Reforma ve zdravotnictví počítala se zavedením bezplatného zdravotnického ošetření.
34
Pro ostatní členy Labouristické strany se evropská integrace stala palčivou otázkou. Hlavním programovým cílem jejich politiky se stalo prosazení domácích reforem. Jakékoliv užší zapojení do evropské integrace, která by byla založena na nadnárodním principu, by vyžadovalo vzdát se části národní suverenity ve prospěch evropské instituce. Představa jakékoliv direktivy přicházející z Kontinentu vzbuzovala obavy nad budoucností nově prosazených reforem. Jak jsem již zmínil, zahraniční politika neznamenala výraznou změnu politického kurzu, ale v podstatě navazovala na zahraniční politiku během války, která se opírala o úzkou spolupráci s USA a Commonwealthem.68 Evropa byla na okraji politických zájmů Evropy, přesto nebyla zcela přehlížena. V rámci Labouristické strany je nutné zmínit proevropský proud vedený Ronaldem MacKayem a Richardem Crossmannem. Tato malá skupinka usilovala o více proevropskou politiku a veřejně podporovala evropskou integraci. Zároveň se neváhala spojit s představiteli ostatních stran při proevropské iniciativě. Výše zmíněné prvky politiky labouristů v rozmezí let 1946-1951 přispěly k vytvoření protievropské reputace strany. Toho využila Konzervativní strana vedená Winstonem Churchillem a po celé období až do roku 1951 se snažila reprezentovat jako proevropsky orientovaná strana. Právě v odmítavém postoji labouristů k evropské integraci nalézala ostří proti vládní straně. I přes svoji proevropskou reputaci ani Konzervativní strana neuvažovala, že by se Británie měla zapojit do evropské integrace, která by byla založená na principu nadnárodní spolupráce nebo federalismu. Jediný možný principem pro západoevropskou spolupráci byl mezivládní přístup. V rámci těchto úvah se rozšířil předpoklad, že pokud má být Británie členem sjednocené Evropy, musí hrát klíčovou roli. Jen za této situace si Velká Británie může doslova ohlídat své zájmy. V konečném důsledku byla sjednocená Evropa vnímána jako prostředek pro zvýšení britského vlivu ve světě. I přes snahy o zapojení se do evropské integrační diskuze konzervativci nepočítali s členstvím Británie ve sjednocené Evropě. Podobně jako u labouristů, tak i konzervativci viděli hlavní zájem v upevnění vztahů s Commonwealthem. Byli ochotni podpořit integraci, stát se garantem, ale jakékoliv členství bylo v atmosféře druhé poloviny čtyřicátých let zcela nepřípustné. Hlavní roli ve formulování proevropských programů nejen v rámci Konzervativní strany hrál Winston Churchill, jeho zeť Duncan Sandys, Harold Macmillan nebo Ronald MacKaye.
68
Zahraniční politiku je možné rozdělit do dvou fází. V první fázi, v rozmezí 1945-1946, bylo hlavním cílem zahraniční politiky pokračovat v kooperaci tzv. velké trojky. Růst mezinárodního napětí a definitivní rozdělení světa do dvou sfér odstavilo spolupráci velké trojky. V následujícím období se Británie zaměřila na spolupráci v rámci západní Evropy.
35
6. Francouzsko- německé usmíření Důsledky francouzsko-německého nepřátelství byly ve dvacátém století natolik závažné, že podstatná část mírových projektů počítala s usmířením mezi Francií a Německem jako jedním ze základních pilířů úspěšného sjednocení Evropy. Obě země dodnes představují hospodářsky nejvyspělejší a nejlidnatější země v západní Evropě. Dvě světové války v průběhu jednoho století jenom potvrdily, že jakékoliv vzájemné vojenské soupeření nebude pouze lokálního charakteru, ale okamžitě se přenese na zbytek Evropy. Odtud pramenila diskuze k faktu, že jediné možné východisko je pokusit se o usmíření těchto dvou států. Evropská integrace může být reálná pouze za předpokladu, že se dva nejsilnější kontinentální státy usmíří. Jakékoliv jiné řešení bude pouze oddalovat novou válku. Jednou z možností, jak překonat vzájemnou nevraživost, bylo pokusit se o větší ekonomickou provázanost obou států. Průběh první světové války nasvědčoval, že klíčovou roli v moderních konfliktech bude hrát úroveň národního hospodářství. Jednotný hospodářský prostor by mohl přispět ke snížení vzájemné nedůvěry. Zároveň by napomohl vytvořit jádro, na které by se nabalily další evropské státy. Na přelomu 40. a 50. let bylo věnováno této formě spolupráce velmi mnoho prostoru, což se následně projevilo v ustanovení Evropského společenství uhlí a oceli. Zásadním problémem, který kořenil hluboko v minulosti, se stala otázka sporných hranic. Prvoplánové snahy o revizi hranic se v průběhu meziválečného období ukázaly jako nefunkční. Od tohoto bodu směřovala diskuze k faktu, že posouvání hranic nic nevyřeší. Jediné možné řešení musí být sjednocení obou zemí, které by vzájemné hranice relativizovalo. Již na počátku 40. let 19. století se Victor Hugo ve svých úvahách o evropském uspořádání dostal k problému francouzsko-německých hranic. Svoji představu publikoval v díle Rýn roku 1842. Základem evropského uspořádání má být úzká aliance mezi Francií a německými státy.69 Zároveň se měla vzájemná hranice posunout na Rýn. V souvislosti s tím by se vytvořilo jádro evropského bloku bez účasti Velké Británie a Ruska. K této problematice se opět navrátil ve svém projevu pro Národní shromáždění 1. března 1871. V něm upozornil na závažnost situace. Německo, posílené vítězstvím, a Francie, ponížená porážkou, se musí spojit do společné republiky. Společná hranice má být ve shodě s představou z roku 1842 přesunuta na Rýn a následně má zaniknout ve společné republice. „Pryč s hranicemi! Rýn všem! Buďme jednou republikou, buďme Spojenými státy evropskými, buďme kontinentální federací, buďme evropskou svobodou, buďme světovým mírem! A nyní si podejme ruce, protože jsme prokázali službu jeden druhému: ty jsi mne osvobodil od mého císaře a já tě osvobodím od toho 6969
O francouzsko-německých vztazích Hugo uvažoval v době, kdy ještě nebylo Německo sjednoceno.
36
tvého.“70 Ve svých následných úvahách Hugo upozorňoval na nebezpečí růstu nacionalismu ve Francii po porážce v roce 1870, který vstupoval i do prostředí francouzské politiky. Již ve 30. letech se stejnou otázkou zabýval Ludwig Börne. V článcích prorokoval sblížení Francie a Německa. Spojení těchto, v Börneho úvahách demokratických, států do podoby konfederace vytvoří pozitivní příklad pro ostatní evropské země. Zároveň mělo francouzsko-německé sjednocení vyvážit růst ruského vlivu, který Börne považoval za závažné ohrožení Evropy. V Börneho pojetí měly být oba státy sjednoceny do podoby konstituční monarchie. Otázku, kdo by vládnul tomuto politickému útvaru, Börne vyřešil tak, že by zpočátku vládli oba panovníci vedle sebe. Nad panovníky by stálo Národní shromáždění. Již před první světovou válkou propagoval smíření Německa a Francie významný německý politik Friedrich Naumann. V průběhu 20. století se aktivně zapojil do iniciativ propagujících ideu Společnosti národů v Německu. Navzdory řadě iniciativ, které se pokoušely prolomit vzájemnou nedůvěru mezi oběma státy, francouzská zahraniční politika bezprostředně po válce směřovala k záměru omezit hrozbu ze strany Německa všemi možnými prostředky. Byla to Francie, která požadovala nejtvrdší mírové podmínky. Předním kritikem Versailleského míru se stal John Maynard Keynes.71 Již v průběhu první světové války spisovatel Romain Rolland propagoval německo-francouzské usmíření ve svém románu Jan Kryštof, který vycházel průběžně od roku 1904. Jeho protiválečné eseje se po válce staly jednou ze základních inspirací poválečného programu řady evropských intelektuálů hlásajících usmíření evropských národů. Významnou osobností, podporující poválečné úvahy o nutnosti revize francouzských vztahů k Německu, byl profesor geografie na Sorbonně Albert Demangeon. Ve svém spisu s názvem Úpadek Evropy systematicky zpracoval důsledky první světové války pro Evropu. V rámci této analýzy poukazoval na ztrátu moci Evropy ve prospěch USA. 70
HUGO, Victor: Actes et paroles. Vol. 3., 1870- 1871- 1872. Paříž 1872, s. Ve svém díle Ekonomické důsledky míru upozorňoval na nedostatky míru a jejich přehnané požadavky na Německo, které měly závažné důsledky. Prezident Wilson, který prosadil myšlenku národního sebeurčení a vytvoření Společnosti národů, oplýval obrovskou autoritou. Jeho nedostatečné informace o evropských poměrech a tendence k idealismu ho velmi limitovaly, což se projevilo během jednání. Těchto okolností obratně využívala Francie prostřednictvím Georgese Clemenceaua. Ten požadoval nejvyhraněnější a nejextrémnější návrhy. Mnoho z těchto návrhů bylo prosazeno, pokud nebyly v rozporu se zájmy USA a Velké Británie. Výsledkem smlouvy z Versailles bylo, že se Německo vzdalo veškerého území, které od roku 1914 dobylo. Zároveň bylo přinuceno navrátit Alsasko a Lotrinsko. Jeho armáda byla zredukována na minimální počet, kterým by byla schopna potlačit domácí nepokoje. Zároveň byly Německu omezeny možnosti budoucí výroby vojenského materiálu. KEYNES, John Maynard: Ekonomické důsledky míru. Brno 2004. 71
37
Protějškem A. Demangeona v německém prostředí byl Maxmilian Harden, který ve své práci Německo, Francie, Anglie vydané na počátku 20. let zkompletoval své dlouhodobější názory. Podle jeho úvah měla Francie a Německo uzavřít hospodářské společenství. Otázkou francouzsko-německého dialogu vedoucího k porozumění se zabývala i řada odborných časopisů. Ve Francii to byly Nouvelle revue française, v Německu Neue Rundschau. Na stránkách tohoto časopisu reagoval Heinrich Mann na různé západoevropské návrhy vytvořit hospodářské společenství. Ke kladnému hodnocení těchto iniciativ přidal požadavek na prohloubení kontaktů, které by se měly od výše zmíněné hospodářské spolupráce přesunovat k širší kooperaci evropských demokratických států. Samotná hospodářská spolupráce podle Manna není schopna nic garantovat. Základním předpokladem musí být spolupráce Francie a Německa. „Evropského ducha lze obnovit a posílit v prvé řadě na bázi francouzsko-německé spolupráce. Francie a Německo takto nesou společnou zodpovědnost za osud celé Evropy.“72 Atmosféra po uzavření Locarnské smlouvy nabízela vhodné klima pro nové úvahy o usmíření mezi Francií a Německem, které přicházely z obou stran. Po uzavření smlouvy se rychle rozšířila představa, že je nutné urychleně rozvinout program intenzifikace vzájemných vztahů. Do tohoto myšlenkového proudu se výrazně zapojil Heinrich Mann svojí esejí Duchovní Locarno z roku 1927. O pět let později v článku pro Neue Rundschau doporučil sjednocení Francie a Německa do federace. S obdobným programem přišel již roku 1928 Bruno Frank. Jako vhodný model sjednocení nabídl obnovení říše Karla Velikého v podobě moderní demokratické a republikánské podobě. Na přelomu let 1924-1925 byl z iniciativy Alfreda Nossiga založen Výbor pro otázky evropské spolupráce. Prostřednictví tohoto výboru byl vydáván v německém prostředí časopis Deutschfranzösische Rundschau a ve Francii Revue franco-allémagnois. V rámci tohoto časopisu začal Alfred Nossig bojovat za německo-francouzskou spolupráci. Cílem této iniciativy bylo získat podporu pro vytvoření francouzsko-německé celní unie, která by tvořila předstupeň dalšímu vytváření evropských nadnárodních hospodářských organizací. Počátkem roku 1925 vznikl totožný výbor v Německu. Na mezinárodním poli se o zlepšení evropské atmosféry pokusila organizace Clarté. Ta se snažila prostřednictvím šíření ideje evropanství bránit růstu nacionalismu a revanšismu v jednotlivých státech Evropy. V rámci silného protiválečného zaměření podtrhovala důležitost francouzsko-
72
GONĚC, Vladimír: Evropská idea. Idea mírové, kooperující a sjednocující se Evropy. I., (Do roku 1938). Brno 2007, s. 78.
38
německého usmíření a spolupráce. Přestože se organizace dostala do vnitřní krize koncem roku 1920, tvoří jednu z prvních mezinárodních organizací, která se zaměřovala na ovlivnění veřejného mínění.73 Významnou kapitolu pro francouzsko-německé vztahy představují snahy politických špiček obou stran nalézt společné východisko z poválečné situace. Na německé straně se výrazně zasloužil o smířlivou politiku Gustav Stresseman. Ten od roku 1924, z pozice německého ministra zahraničních věcí, usiloval o zlepšení vzájemných vztahů s Francií. Zároveň se velmi pozitivně vyjadřoval ke snahám o sjednocení Evropy. Poté, co navázal vřelé přátelství s Aristidem Briandem, který v té době působil jako ministr zahraničních věcí ve francouzské vládě, se společně zasloužili o uzavření Locarnské smlouvy. Za tento úspěch oba muži obdrželi Nobelovu cenu míru. Aktivní zahraniční politika Německa dosáhla dalšího úspěchu v roce 1926, kdy bylo Německo přijato do Společnosti národů. V roce 1929 Stresseman veřejně podpořil Briandův plán. Zároveň však zopakoval požadavek, aby Francie souhlasila s revizí Versailleské mírové smlouvy, ze které by měla být odstraněna příliš antiněmecká ustanovení. Stressemanova politika je zpětně vnímána jako důležitý faktor návratu Německa z diplomatické izolace po první světové válce. Ve francouzském prostředí představoval jednu z předních proevropských linií Edouard Herriot. V roce 1924 prosazoval na jednání Společnosti národů politiku evropského porozumění. Následně se stal předním činitelem panevropského hnutí. V roce 1929 Herriot upozorňoval na rozšiřující se hospodářskou krizi. Vhodné řešení pro boj s krizí nalézal v úzké německo-francouzské spolupráci. Od spolupráce se měly následně otevírat dveře pro vytvoření celní unie a poté i k hospodářské integraci Evropy. V roce 1932 Coudenhove-Kalergi hovořil o nutnosti okamžitě zareagovat na postupné vytváření bloku nacistického Německa, Itálie a Ruska. Jako vhodnou reakci prosazoval zaměřit úsilí na sblížení Francie a Německa i za cenu francouzských ústupků. Nástup nacismu k moci v Německu a probíhající hospodářská krize utlumily snahu o přiblížení Francie a Německa. Otázkou poválečné obnovy a postavením Německa se zabýval během druhé světové války Jacques Maritain. Ve spise Politická spravedlnost, vydaném před útokem Německa na Francii, upozorňoval na nezastupitelnou roli Německa v Evropě. Maritain prosazoval názor, že za velkou část evropských problémů může Německo, proto mu musí být nabídnuto skutečné partnerství. V dlouhodobém horizontu musí Evropa směřovat k federaci. Jakékoliv jiné řešení, které nebude počítat s Německem jako rovným partnerem, bude spět k nové válce.
73
Viz tamtéž, s. 80.
39
Podobně se během druhé světové války vyjadřoval Léon Blum.
Německo musí být po válce
začleněno do mezinárodního společenství na principu partnerství. V memorandu adresovaném francouzským exilovým socialistům a představitelům Labouristické strany v Londýně kritizoval návrhy na rozkouskování Německa a jednání se všemi Němci jako válečnými viníky.
K tématu vztahů mezi Francií a Německem se už v průběhu války vyjadřovala spousta pacifisticky smýšlejících literátů a intelektuálů. Jean Vercors napsal na podzim 1941 novelu Mlčení moře. Hlavním hrdinou novely je německý důstojník, který idealisticky přemýšlí o francouzsko-německé kulturní symbióze. Problematice francouzsko-německých vztahů se v americkém exilu věnoval Klaus Mann. Spolupráce mezi Německem a Francií představovala v jeho úvahách základní kámen pro poválečnou Evropu. Výraznou osobností, která své první publikace o evropském sjednocení a o Francouzsko-německém usmíření vydávala již v období první světové války, byl Ferdinand Lion. Základním předpokladem poválečného uspořádání v Evropě měla být francouzsko-německé kooperace.
Situace po roce 1945 se bezprostředně nevyvíjela tak, jak si odbojové hnutí představovalo. Obnovená Francie se v novém mocenském rozpoložení dostala na druhou kolej. Tendence k opětovnému vyzbrojení nebo aspoň urychlení hospodářské obnovy západní okupační zóny Německa vnímali Francouzi s nervozitou. Do popředí se dostávala spousta otázek. Může Francouz důvěřovat Němcům bez dlouhodobějších důkazů dobré vůle, znal-li jejich nevyzpytatelnou povahu, jejich neklid pramenící z duchovní trýzně z prožitého a ze snahy opět získat ztracené. Za těchto okolností po několik poválečných let absentoval smířlivější tón v zahraniční politice Francie. Ta, stejně jako po první světové válce, usilovala o odzbrojení Německa a o ekonomickou demontáž. Hospodářská obtíže a vzrůstající světové napětí přinutila brzy Francii revidovat cíle. Do popředí zájmu se dostala otázka, jak nejlépe zajistit vlastní hospodářskou obnovu a jak k tomu popřípadě využít německý potenciál. Vhodný způsob řešení nalezl Monnet ve svém plánu, ve kterém předpokládal přístup k německému uhlí, které by zajistilo dostatek surovin pro mohutný francouzský hutní průmysl.74 Poté, co poválečné nadšení opadlo a narůstaly vnitropolitické obtíže a napětí v Evropě, se německá otázka dostala do popředí zájmů většiny západoevropských států. Velká Británie se potřebovala co nejdříve zbavit nákladů na udržení okupační zóny v Německu. Země Beneluxu byly závislé na obnovení německého hospodářství, které pro ně představovalo důležitou oblast odbytu zboží. Výše 74
Ještě před vyhlášením Marshallova plánu získala Francie díky snaze Monneta půjčku v hodně 550 milionů dolarů od USA. BOOKER, Christopher. - NORTH, Richard: Skryté dějiny evropské integrace. Od roku 1918 do současnosti. Brno 2006, s. 59.
40
zmíněné faktory evropské situace přispěly k urychlenému řešení německého problému. Okupační zóny západního Německa se nejprve sjednotily a následně vznikla Spolková republika Německo v roce 1949. Zároveň se západní Německo zapojilo do integračního procesu.
41
Závěr Na závěr zbývá pokusit se interpretovat několik dílčích bodů Churchillova projevu. Přestože je Churchill i dnes oblíbeným námětem řady publikací, ve většině z nich je jeho projev pouze zmíněn nebo povrchně popsán. Ani odborná literatura zabývající se kapitolami evropské integrace nám příliš nepomáhá odhalit kontext jeho slov. Za poznámku stojí, že mnoho prací zabývající se dějinami Evropské unie, popřípadě evropské integrace, začínají popisovat proces sjednocení od roku 1945. Z takového úhlu vedená argumentace příčin vytváření společných evropských struktur vytváří dojem, že otázka sjednocené Evropy koření z důsledků druhé světové války. V takto strukturovaném zkoumání dějin sjednocené Evropy je Churchill chápán neúplně. Ještě před tím, než odkryji několik rovin Churchillova projevu, je nutné znovu zmínit kontext, ve kterém Churchill svůj projev přednesl. Velmi často je neprávem opomíjena osobní rovina Churchilla. Jeho projev není politickým projevem britského nebo evropské státníka, s cílem představit slogan bez obsahové stránky. Poznamenávám, že v roce 1945 Churchill prohrál volby a v období až do roku 1951 představoval politika na volné noze, který měl obrovský morální kredit. Interpretace jeho projevu někdy mohou k tomuto inklinovat, protože Churchillem sdělený pojem Spojených států evropských je velmi vágně pronesen bez hlubší specifikace. Zároveň do jeho pohledu na poválečnou Evropu vstupuje rovina protibolševického zaměření. Již na konci první světové války upozorňoval na nebezpečí, které pro Evropu představuje bolševismus v Rusku. Poté, co se v průběhu druhé světové války jeho vliv rozšířil společně s postupem vojsk do východní a střední Evropy, začal si Churchill uvědomovat nebezpečí, které za takovéto situace plyne pro západní Evropu. Churchillovo antibolševické přesvědčení nebylo rozmarem britského státníka ani pokusem se zviditelnit. Za jeho protibolševickým postupem stál zcela pragmatický přístup. Vývoj světových poměrů po druhé světové válce a ideologická válka mezi komunismem a západní demokracií jenom dokládá, nakolik reálně Churchill vnímal komunistické nebezpečí. Třetí osobní rovinou je jeho probritské smýšlení. Podíváme-li se na Churchillovu politickou kariéru, tak každý důležitý moment jeho politické činnosti byl svázán s Britským impériem. Dalo by se říct, že cokoliv Churchill dělal, bylo zaměřeno hlavně ve prospěch již zmíněného impéria. Není se proto novinkou, že v případě sjednocené Evropy Churchill nevnímal potřebu do jejich struktur pevněji svázat Velkou Británii. Jak dokládám v kapitole o vztahu Velké Británie k evropskému kontinentu, tento pragmatický přístup není pouze otázkou Churhilla. Naopak, Churchill své vize formuluje v rámci britských federalistických tradic, které sahají až do 19. století. Pro bezprostřední poválečné období představuje hlavní osobu, s kterou je britský federalismus spojován.
42
Již jsem v několika bodech zmínil vliv, který na Churchilla mělo jeho protibolševické přesvědčení. Tento pocit ohrožení evropských zájmů zesílil na konci druhé světové války, kdy bylo zřejmé, že se ze Sovětského svazu stala důležitá veličina v evropských poměrech. Jeho obavy úměrně rostly s tím, jak američtí představitelé opakovali zájem na stažení svých vojsk z Evropy. V takovémto případě by se západní Evropa ocitla v přímém ohrožení z východu. Společně s vojenským ohrožením a pocitem evropské slabosti se pojí i rovina hospodářství. Churchill během svého života prožil několik hospodářských zlomů, které formovaly jeho pohled na vhodné řešení evropského hospodářství. Podíváme-li se na Churchillovy projevy po roce 1930, můžeme uvidět důraz, který klade na rovinu hospodářství v budoucí sjednocené Evropě. V takto postavených mezích vnímám Churchillův projev hlavně jako apel k okamžitému nastartování integrace, než politický projev za účelem představení svého plánu. Tímto směrem vedená interpretace umožňuje světlit několik předpokladů. Protože byl Churchill v roce 1946 v roli opozičního politika, jeho projevy se staly otevřenějšími. Jeho činnost nebyla předem svazována vládními zájmy, což mu pravděpodobně umožnilo přednést dva památné projevy, ve Fultonu a v Curychu, bez přílišné politické korektnosti. Předností jeho projevu není precizní rozbor budoucí podoby sjednocené Evropy. Sám Churchill to v projevu zcela jasně sděluje „Musíme vybudovat jistý druh Spojených států evropských.“ K tomu dodává, že prvním praktickým krokem je založení Rady Evropy. Význačnější je jeho vystihnutí dobové situace a problémů, které to evropské integraci přináší. „Ale musím vás varovat. Čas se krátí. (…) Máme-li vytvořit Spojené státy evropské, musíme začít ihned.“ Francouzsko-německé usmíření představuje nejenom pro Churchilla jednu ze základních podmínek radikální změny situace v Evropě. Přestože v průběhu druhé světové války o tomto usmíření uvažovala řada evropských osobností, jejich myšlenky doslova zapadly v ohlase, který svým šokujícím sdělením získal. Francouzské prostředí se na jeho projev dívalo skepticky a s nedůvěrou. Obava z opětovného vyzbrojení Německa byla příliš velká. Navzdory silným protiněmeckým tendencím v Evropě Churchill představil vizi Evropy, která bude považovat Německo za partnera. Zároveň můžeme vyloučit, že by se jednalo o momentální hnutí mysli. Již po roce 1918 Churchill upozorňoval na potřebu efektivní politiky vůči Německu. Na závěr je nutné poukázat na přínos Churchillova projevu. Ten svojí osobností zaštítil ideu evropského sjednocení a opět rozvířil evropskou diskuzi o evropské integraci. Zároveň jeho projev přišel ve vhodném okamžiku, kdy se Evropa nadechovala po druhé světové válce a malými krůčky směřovala k shodné politice jako po roce 1918. 43
Seznam použité literatury BOOKER, Christopher - NORTH, Richard: Skryté dějiny evropské integrace. Od roku 1918 do současnosti. Brno 2006. BURGESS, Michael: Comparative federalism. Theory and practice. New York 2005. BOSÁK, Tomáš: Britské evropanství a vztah ke Kontinentu do konce 20. let 20. století. Magisterská diplomová práce. Brno: FF MU, 2007. CAMERON, Rondo: Stručné ekonomické dějiny světa. Od doby kamenné do současnosti. Praha 1996. COUDENHOVE-KALERGI, Richard Nicolaus von: Pan-Evropa. Praha 1993. DAVIES, Norman: Evropa. Dějiny jednoho kontinentu. Praha 2000. DAVIES, Norman: Ostrovy. Dějiny. Praha 2003. DAWSON, Christopher: Porozumět Evropě. Praha 1995. DUROSELLE, Jean-Baptiste: Evropa a Evropané. Praha 2002. FERGUSON, Niall: Britské impérium. Cesta k modernímu světu. Praha 2007. FIALA, Petr - PITROVÁ, Markéta: Evropská unie. Brno 2003. GEORGE, Stephen: Britain and European integration since 1945. Cambridge 1991. GERBET, Pierre: Budování Evropy. Praha 2004. GILBERT, Martin: Churchill. Praha 2004. GILBERT, Felix - LARGE, David Clay: Konec evropské éry. Dějiny Evropy 1890-1990. Praha 2003.
GILBERT, Martin - HRON, Zdeněk: Churchill a Amerika. Praha 2007. GONĚC, Vladimír: Evropská idea. Idea mírové, kooperující a sjednocující se Evropy. I., (Do roku 1938). Brno 2007. GONĚC, Vladimír: Evropská idea. Idea mírové, kooperující a sjednocující se Evropy. II., 1938-1950. Brno 2001. GONĚC, Vladimír: Od "malé Evropy" k "velké Evropě". Dějiny rozšiřování Evropských společenství/Evropské unie : 1950-2002. II.. Brno 2003.
44
HAFFNER, Sebastian: Churchill. Olomouc 1996. HOBSBAWM, Eric: Věk extrémů. Praha 1998. HUGO, Victor: Actes et paroles. Vol. 3., 1870- 1871- 1872. Paříž 1872.CHURCHILL, Winston: Druhá světová válka. Díl 1., Blížící se bouře. Praha 1992. CHURCHILL, Winston: Druhá světová válka. Díl 1., Blížící se bouře. Praha 1992. CHURCHILL, Winston: Druhá světová válka. Díl 2., Jejich nejskvělejší hodina. Praha 1993. CHURCHILL, Winston: Druhá světová válka. Díl 3., Velká aliance. Praha 1993. CHURCHILL, Winston: Druhá světová válka. Díl 4., Karta se obrací. Praha 1994. CHURCHILL, Winston: Druhá světová válka. Díl 5., Kruh se uzavírá. Praha 1995. CHURCHILL, Winston: Druhá světová válka. Díl 6., Triumf a tragédie. Praha 1995. CHURCHILL, Winston S.: The european messages. Brussels 2003. JUDT, Tony: Poválečná Evropa. Historie po roce 1945. Praha 2008. KEYNES, John Maynard: Ekonomické důsledky míru. Brno 2004. KRATOCHVÍL, Petr: Teorie evropské integrace. Praha 2008. LIPGENS, Walter – LOTH, Wilfried: Documents on the history of European integration. Continental plans for European Union, 1939-1945. Berlin and New York 1985. LIPGENS, Walter – LOTH, Wilfried: Documents on the history of European integration. Plans for European Union in Great Britain and exile, 1939-1945. Berlin and New York 1986. LIPGENS, Walter – LOTH, Wilfried: Documents on the history of European integration. The struggle for European Union by political parties and pressure groups in western European countries, 1945-1950. Berlin and New York 1991. LIPGENS, Walter – LOTH, Wilfried: Documents on the history of European integration. Transnational Organizations of Political Parties and Pressure Groups in the Struggle for European Union, 1945-1950. Berlin and New York 1991. LUŇÁK, Petr: Západ. Spojené státy a Západní Evropa ve studené válce. Praha 1997. MORGAN, Kenneth O.: Dějiny Británie. Praha 1999. 45
NEČAS, Jaromír: Spojené státy evropské. Praha 1926. ORTEGA Y GASSET, José: Evropa a idea Národa. A jiné eseje o problémech současného člověka. Praha 1993. PONTING, Clive: Churchill. Praha 1997. PUNNETT, R. M.: British government and politics. London 1980. ROSE, Norman: Churchill. Nepoddajný život. Praha 1995. TRUCHANOVSKIJ, V. G.: Winston Churchil. Praha 1986. WEGS, J. Robert - LADRECH, Robert: Evropa po roce 1945. Praha 2002. ŽÍDEK, Libor: Dějiny světového hospodářství. Plzeň 2007.
46
