Bruggy 25. února 2010 PCE 34/10
EVROPSKÁ RADA PŘEDSEDA
Projev Hermana VAN ROMPUYE, předsedy Evropské rady, na Collège d'Europe v Bruggách, koncertní síň 'tZand „VÝZVY PRO EVROPU V MĚNÍCÍM SE SVĚTĚ“ Vážený pane rektore, drazí studenti, dámy a pánové, je mi velkým potěšením a velkou ctí, že mohu dnes večer vystoupit před tímto publikem. V minulosti totiž na této univerzitě vystoupilo mnoho významných řečníků. Nesmírně rád bych býval byl svědkem projevu premiérky Margaret Thatcherové zde v Bruggách v roce 1988. Anebo ambiciózní reakce Jacquese Delorse o rok později… Pro tento souboj na téma evropské politiky byste potřebovali novou koncertní síň, ale dvakrát tak velkou! College of Europe stojí již od roku 1950 v centru evropské integrace. Mnoho jejích absolventů našlo uplatnění v evropských institucích, kde na svá bedra převzali důležité odpovědnosti. Jiní se vrátili do svých domovských zemí, aby „ducha Brugg“ vnesli do vnitrostátních správ a politických systémů. Za tuto činnost jsem této univerzitě velmi vděčný. Já sám absolventem bruggské univerzity nejsem. Během svých vysokoškolských let v Bruselu jsem však horlivě četl články a knihy profesora Brugmanse, prvního rektora Vaší univerzity. Zúčastnil jsem se rovněž přednášek jeho přítele Karla Verleye, spoluzakladatele této univerzity. Verleye ve mně vzbudil zájem o evropskou otázku, když jsem byl studentem rétoriky v Sysele, a v centru Ryckevelde před nějakými 45 lety.
T I S K DALŠÍ INFORMACE: Dirk De Backer - mluvčí předsedy Evropské rady - +32 (0)2 281 9768 - +32 (0)497 59 99 19 Jesús Carmona - zástupce mluvčího předsedy Evropské rady - +32 (0)2 281 9548 / 6319 - +32 (0)475 65 32 15 e-mail:
[email protected] internet: http://www.consilium.europa.eu
CS
Profesor Brugmans jakožto hrdina holandského odboje za druhé světové války byl ztělesněním tohoto zvláštního okamžiku v dějinách: zrození víry v Evropu z válečných trosek. Zmínit můžeme také zakladatele evropského integračního procesu jako například Jeana Monneta, který působil v oblasti vojenského zásobování spojenců, Paula-Henriho Spaaka, exilového ministra, Konrada Adenauera, odpůrce nacismu. Nebo vzpomeňte na Charlese De Gaulla, který vedl francouzský odboj v Londýně. Dnes jsme se zde však nesešli proto, abychom hovořili o minulosti. Jsme tu, abychom hovořili o přítomnosti a budoucnosti. Čest těmto zakladatelům Evropy nevzdáme tím, že budeme oslavovat jejich slova a činy, ale naopak tím, že si budeme klást otázku, jak musíme my sami v tento okamžik jednat. Hlavní výzva současnosti se již nezaměřuje na nebezpečí války mezi evropskými národy. Jedinému regionu, kde byla ještě v nedávné době vedena válka, tedy západnímu Balkánu, byla nyní nabídnuta evropská perspektiva. Naše politika sousedství přispívá k upevnění stability v širším regionu. Hlavní výzva již nespočívá ani v nastolení demokracie. Tohoto cíle bylo v zemích střední a východní Evropy úspěšně dosaženo po roce 1989. Tyto země nyní mají své pevné místo v Evropské unii, což byla pro naši generaci historická událost nemající obdoby. Hlavní výzvou pro nás dnes je otázka, jak bychom jako Evropa měli jednat se zbytkem světa. Z tohoto důvodu bych se s Vámi dnes rád podělil o některé ze svých úvah o místě a roli Evropy ve světě. Jakým způsobem chránit naše zájmy a prosazovat naše hodnoty? Domnívám se, že tato otázka je během mého mandátu jakožto prvního stálého předsedy Evropské rady klíčová. Než se zaměříme na Evropu a sebe samotné, podívejme se nejprve na způsob, jakým se mění svět. Shakespeare tento proces shrnul krásnou větou: „Život je jako příboj na moři.“ Žijeme v prostředí plném historických proudů. Na geopolitickém oceánu musíme rozpoznat jednotlivé vlny, abychom mohli kormidlovat v určitém kurzu a měnit směr, tak abychom svou loď bezpečně dovedli do přístavu. Tato pradávná moudrost mořeplavců platí v přístavech Bruggy a Zeebrugge i nadále. Co se tedy v současnosti na geopolitickém oceánu děje? Během uplynulých několika týdnů a měsíců se objevily určité signály dlouhodobých změn. Jedním z takových signálů byly výsledky a jednání na kodaňském summitu OSN o klimatu v prosinci loňského roku. Evropa čekala na chodbě, zatímco USA a Čína v jednací místnosti dosáhly dohody. Takový byl alespoň dojem.
2
CS
Druhým takovým signálem byly nejnovější prognózy hospodářského růstu Číny, Indie, USA a Evropy v roce 2010. Mezinárodní měnový fond předpověděl: pro Čínu 10,0 procent, pro Indii 7,7 procenta, pro USA 2,7 procenta, pro Evropskou unii 1,0 procento. Tyto údaje je samozřejmě třeba vnímat v širších souvislostech. Rychlý hospodářský růst může vést k měnovým, společenským nebo politickým tlakům, které budou tvrdou zkouškou pro jeho udržitelnost. Třetím signálem bylo prohlášení prezidenta Obamy na konci ledna, že má v úmyslu zastavit program NASA pro lety na Měsíc. Důvod: příliš vysoké náklady. Číňané a Indové potvrdili, že jejich měsíční programy budou pokračovat plným tempem. Nikdo se samozřejmě nedomnívá, že uprostřed největší hospodářské krize od 30. let minulého století a ve světě plném chudoby by lety na Měsíc měly být nejvyšší prioritou. Může to dokonce i znít malicherně. Vzdání se této někdejší pýchy úspěchů západního světa však má reálný symbolický dopad. Tyto signály se vrší a vedou ke vzniku ponuré nálady v některých kruzích. Někteří hovoří o „úpadku Západu“. Srovnávají ho se „vzestupem ostatních“, k nimž patří mimo jiné Čína, Indie, Brazílie atd. Na jedné straně se smráká, na druhé svítá… Jiní se domnívají, že problémům čelí pouze Evropa. Varují před tím, že moci na celosvětové úrovni se chopí skupina „G-2“, kterou se rozumí USA a Čína, a že Evropa a ostatní aktéři tak zůstanou stranou. Dovolte mi ihned uvést, že tyto závěry považuji za velmi přehnané. Obě tvrzení jsou chybná. Žádná skupina „G-2“ neexistuje. A Evropa je od pádu komunismu nejstabilnějším regionem na světě. Evropská unie má půl miliardy obyvatel – mužů a žen, kteří patří k nejvzdělanějším a nejkvalifikovanějším na světě. I s pouhými 7 procenty světové populace vytváříme téměř 22 procent světového bohatství (ve srovnání s přibližně 21 procenty v případě USA, 11,5 procenta v případě Číny a 4,7 procenta v případě Indie). Společně představujeme nejsilnější obchodní velmoc na světě, větší než USA, Čína nebo Japonsko. Mnozí našim zemím závidí politickou stabilitu a bezpečnost, sociální systémy a environmentální normy či kvalitu života v Evropě. V poslední době jsme prokázali, že jsme schopni vyrovnat se s bezprecedentní finanční krizí. Zabránili jsme opakování chyb, k nimž došlo ve 30. letech minulého století. V příkrém protikladu se situací před 70 lety se nám během jediného roku podařilo obnovit kladný hospodářský růst. Naše vztahy se Spojenými státy jsou velmi pevné. Transatlantická vazba zůstává zdaleka nejpevnějším vztahem ve světovém dění, a to jak z ekonomického, tak i politického hlediska. Proto by bylo nerozumné a nezodpovědné i nadále hovořit o úpadku Evropy nebo Západu. To však neznamená, že se neděje nic.
3
CS
„Úpadková” nálada podle mého názoru odráží (poněkud opožděný) dojem veřejnosti, že byla rozehrána nová hra. Jsme svědky konce jedné fáze globalizace a začátku nové. Dovolte mi to vysvětlit. První fází byla ekonomická globalizace. Tato fáze dosáhla plného rozmachu po událostech roku 1989. Ve svém důsledku přinesla ekonomická globalizace větší prosperitu pro více obyvatel v mnohých částech světa, od Polska po Vietnam, od Ugandy po Čínu. Spojené státy americké a Evropa byly hrdy na to, že jejich způsob života byl přitažlivý pro celý svět, a měly radost z toho, že díky světovému obchodu a technologiím se milionům lidí podařilo dostat se z chudoby. Nad negativními vlivy, jako například rostoucími nerovnostmi, se jen mávlo rukou. Podstata této fáze byla například zachycena v knize nazvané Konec dějin (Fukuyama, 1989) nebo Svět je plochý (Friedman, 2005). Zdá se, že tato fáze nyní skončila. Novou fázi je možné označit jako politickou globalizaci. K čemu dochází? Je to jednoduché. Nová ekonomická moc rozvíjejících se zemí krystalizuje do politické moci. To není žádným překvapením. Spojitost mezi penězi a mocí je stará jako peníze samy. Úvěrová krize tento proces jen urychlila. Nejzřetelněji lze tuto skutečnost pozorovat v bezprecedentní finanční páce, kterou Čína získala nad Spojenými státy. V tomto ohledu je třeba zdůraznit dvě události. První je ustavení skupiny G-20 v době, kdy úvěrová krize na podzim roku 2008 dosáhla svého vrcholu. Jednalo se o skutečný přelom. Rozvíjející se země – Indie, Čína, Brazílie, Jižní Afrika, Turecko – poprvé zasedly ke stolu vedoucích světových představitelů vedle obvyklé skupiny G-7. Nebylo již déle možné vylučovat tyto země z účasti na vyjednávacích fórech. Úvěrová krize rovněž otřásla vírou v určitý triumfalismus tržní ekonomiky. Dokonce i investiční bankéři dnes připouštějí, že jsou nutná přísnější pravidla a důrazný stát. Někdy je v ekonomikách regulace příliš mnoho, jindy je výrazně nedostatečná. Nezapomeňme, že to byli Evropané, kdo dal podnět k tomu, aby byla zasedání skupiny G-20 povýšena na úroveň vrcholných schůzek. Vděčíme za to především prezidentovi Sarkozymu během francouzského předsednictví EU a britskému ministerskému předsedovi Gordonu Brownovi. Evropané stále dokážou hrát rozhodující úlohu při utváření globální správy! Druhou událostí, která se zapsala do povědomí veřejnosti jako známka přesunu těžiště moci na celosvětové úrovni, byl kodaňský summit o klimatu. O tom jsem již hovořil. I tentokrát jsme to byli my Evropané, kdo hrál vedoucí úlohu a přiměl ostatní země, aby se sešly k jednacímu stolu a stanovily normu pro snižování emisí. Velmi aktivní v této oblasti byla kancléřka Merkelová. Nebýt nás, ostatní země by byly nepřijaly závazky v takovém rozsahu, jak učinily v Kodani. Skutečností však zůstává, že při uzavírání konečné dohody mezi USA a čtyřmi velkými rozvíjejícími se zeměmi jsme zůstali v ústraní. Poznali jsme, že strategie morálního přesvědčování založená na tom, že sami půjdeme příkladem, k vítězství v diskusi nestačí.
4
CS
(To však neznamená, že by morální argumenty byly k ničemu. Nejlepším důkazem je, že komunistické režimy v Evropě padly, protože náš politický a socioekonomický systém se ukázal být přitažlivějším.) Abych to tedy shrnul: dokud se na globalizaci pohlíželo hlavně jako na ekonomický proces, zdálo se, že jsme všichni mohli být vítězi. V nové, politické fázi globalizace nastává v tomto ohledu změna. Politika je o mocenských vztazích. A moc je relativní. Zatímco prosperita se šíří, moc se přesouvá. A právě to začínají lidé v Evropě pociťovat. Jsou znepokojeni, nikoliv ztrátou „moci“, ale ztrátou práce a poklesem blahobytu v důsledku globální hospodářské soutěže. Neexistuje žádný důvod se domnívat, že zde působí pouze zákony nutnosti. Stále máme možnost volby. Vy, studenti nové generace, máte možnost volby. Evropa má možnost volby. Svět se mění a my se musíme na tuto změnu připravit. Dějiny jsou v pohybu. Stejně jako v poválečné době profesora Brugmanse vyžaduje tato situace politickou reakci. Tím se dostávám k Evropě a Evropské radě. Aby mohli členové Unie těmto změnám čelit, musí mít silné postavení a být jednotní. Proto se domnívám, že hospodářská politika a zahraniční politika jsou dvě nejdůležitější oblasti činnosti Evropské rady. Jednoduše řečeno: hospodářská politika pro zajištění silného postavení, zahraniční politika v zájmu jednoty. Nejprve k hospodářské politice. Od okamžiku svého zvolení kladu hospodářský růst na první místo agendy EU. Tomuto tématu jsou během tohoto pololetí věnována tři zasedání Evropské rady – neformální zasedání, které se konalo před dvěma týdny v budově Bibliothèque Solvay, a pravidelná zasedání Rady v březnu a červnu. Hlavy států a předsedové vlád budou řešit otázku, jak posílit růst, vytvořit pracovní místa a zvýšit konkurenceschopnost. Na zasedání v Bibliothèque Solvay se všichni shodli na tom, že potřebujeme lepší koordinaci strukturální ekonomické reformy. Jak v makroekonomických záležitostech (rozhodně v rámci eurozóny), tak na mikroekonomické úrovni. Více než kdy jindy je rovněž třeba udržet pod kontrolou krátkodobé politiky; vzpomeňte si na rozpočtovou kázeň v rámci paktu nebo na vnitřní makroekonomické nerovnováhy v Unii a v eurozóně. Během příprav uvedených zasedání jsem spolupracoval a budu i nadále úzce spolupracovat s předsedou Komise Barrosem a v tomto pololetí s předsedou vlády Zapaterem. Mám pevně v úmyslu pracovat v partnerství a mobilizovat veškerou energii a veškeré schopnosti Unie. Jen tak můžeme pokročit vpřed.
5
CS
Všichni členové Evropské rady byli ochotni přijmout za tyto hospodářské otázky více odpovědnosti. Taková osobní angažovanost je nezbytně nutná. Byl jsem potěšen, že jsem u kulatého stolu nalezl tak vysokou úroveň ambicí. Prvním výsledkem je skutečnost, že se Evropská rada stává – jak by to někteří nazvali – jakousi „ekonomickou vládou“ Unie. Nebo – jak preferují jiní – místem „správy ekonomických záležitostí“. Finanční a hospodářská krize nás nutí učinit kroky tímto směrem. Pracovní místa a růst jsou nanejvýš důležité z hlediska každodenního života všech našich občanů, pro naši životní úroveň. Výsledek našeho hospodářského úsilí také určuje naši pozici ve světě. Proto neustále opakuji, že na hospodářském růstu v konečném důsledku závisí „zachování našeho evropského způsobu života“. Nedávno jsem obdržel dopis od maďarského premiéra Gordona Bajnaie, v němž píše: „Evropa může udržet a rozšířit svůj geopolitický vliv pouze v případě, že se nám podaří znovu nastartovat hospodářský růst. (…) Hospodářsky slabá Evropa snadno ztratí svůj politický význam.“ Hospodářský růst nám může přidat na síle. Je nezbytnou podmínkou, sám o sobě však nestačí. Abychom mohli čelit globálním změnám, potřebujeme ještě něco jiného – musíme být navíc jednotní. A tím se dostávám k zahraniční politice. Evropské radě náležela v této oblasti vždy klíčová úloha. Zejména od pádu Berlínské zdi. Po skončení studené války hlavy států a předsedové vlád uznali, že Evropa potřebuje výraznější přítomnost na mezinárodní scéně. V Maastrichtské smlouvě se rozhodli vzít tuto citlivou a důležitou oblast do vlastních rukou. Mnohého bylo dosaženo, především od roku 1999, kdy Unie jmenovala prvního vysokého představitele pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku Javiera Solanu. Ve stejném roce byl zahájen rozvoj kapacit pro reakci na mezinárodní krize. Dnes má Unie rozmístěny mise, do nichž jsou zapojeny tisíce lidí – vojáci, policisté, námořníci a soudci –, od Afghánistánu po Čad, od Kosova po Somálsko. To je mimořádný výsledek. Vyvinuli jsme evropské nástroje pro opravdovou zahraniční politiku. Aby mohly tyto nástroje fungovat optimálně, je třeba je zasadit do kontextu společné strategické vize. Kam kráčíme? Kdo jsou naši partneři? Kde chceme být za deset nebo dvacet let? Dovolte mi uvést příklad. Prezident Obama potřeboval několik měsíců na to, aby vypracoval novou strategii pro Afghánistán. Proč jsme schopni pouze reagovat, místo abychom takovou strategii vytvářeli společně?
6
CS
Evropská rada jako celek má pravomoc přijímat rozhodnutí o „strategických zájmech a cílech“ Unie v oblasti vnějších záležitostí. Podle Smlouvy se tato rozhodnutí vztahují na „zahraniční a bezpečnostní politiku“ a na „jiné oblasti vnější činnosti Unie“ [čl. 22 odst. 1 Smlouvy o EU]. Rozhodnutí se mohou týkat konkrétní země. Mohou být také zaměřena tematicky, například na energetiku. Dosažení konsenzu ohledně všech vnějších záležitostí je posláním stálého předsedy Evropské rady. Jeho úkolem je v zásadě vytvořit společnou představu o dalším směřování. Jak jste se učili zde na College of Europe, Evropa vznikla jako trh, a to díky jedinečné pracovní metodě. Můžeme být pyšní na dosažené výsledky. Vybudování trhu je nicméně něco jiného než být velmocí – „l’Europe-puissance“, jak říkají Francouzi. Chtěl bych zmínit dva poměrně citlivé důsledky. Zaprvé: rozhodovací metoda. V zahraniční politice je třeba rychle rozhodovat a jednat, naše původní pracovní metoda však byla navržena – a funguje – jako postup pro vytváření pravidel. Pokrok v evropské zahraniční politice z velké části závisí na podnětech a autoritě hlav států nebo předsedů vlád. Někteří analytikové proto Evropskou radu, působící v oblasti zahraniční politiky, označují jako „kolektivní hlavu státu“. Zadruhé: úloha členských států. Vytvořit vnitřní trh v podstatě znamená odstranit překážky obchodu. Vlády a instituce vytvářejí rovné podmínky, ve kterých působí hospodářské subjekty – podniky, zaměstnavatelé, spotřebitelé. V zahraniční politice, a zejména v politice bezpečnostní, státy naopak neponechávají iniciativu podnikům či spotřebitelům. Samy se stávají aktéry a nesou odpovědnost. Vysílají příslušníky policie, soudce nebo vojáky potřebné pro zajištění míru a bezpečnosti nebo k obraně našich zájmů. Projevují se zde tedy rozdíly v ochotě a schopnostech realizovat určité věci. Není proto překvapující, že čím více se Unie bude v nadcházejícím desetiletí zabývat zahraničními záležitostmi, tím více vyplují na povrch určité rozdíly v přístupu jednotlivých členských států. V zahraniční politice hraje důležitou roli historie a geografická poloha. Nejde tedy jen o to, jak je konkrétní členský stát velký. Jde také o to, že některé státy mají historické vazby s určitými regiony světa nebo jsou ostrovními státy, zatímco jiné sdílejí hranici s Ruskem. Takové rozdíly jsou reálné a nezmizí samy od sebe. Jako předseda Evropské rady budu brát v úvahu zájmy všech i různé aspekty citlivé pro jednotlivé strany. I když naše síla spočívá v jednotě, rozmanitost zůstává naším bohatstvím. Nedávné události nicméně ukazují, že žádná evropská země nemůže sama o sobě rozhodovat o světových politických otázkách ani hrát rozhodující úlohu.
7
CS
Aby bylo možné dosahovat mezi členskými státy konsenzu, byly vytvořeny nové instituce a nové úřady. Zejména se jedná o funkce stálého předsedy Evropské rady a vysokého představitele pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, který je zároveň místopředsedou Komise. K vyřešení určitého problému, zejména k vyřešení okamžitému, však nestačí jen zřídit novou instituci. Nezbytné jsou konzultace členských států a čas. Považuji za užitečné tuto skutečnost zdůraznit. V poslední době bylo patrné určité zklamání. Hodně se poukazovalo na skutečnost, že americký prezident odložil summit EU-USA. Komentátoři v tisku v celé Evropě vysvětlovali, že Evropská unie má po deseti letech jednání konečně novou Smlouvu, která – jaké překvapení! – pořád nefunguje… Američané vědí velmi dobře, že vybudovat nové instituce potřebuje čas (mimochodem, Američanům trvalo téměř sto let, než místo plurálu začali používat singulár, tj. než od „the USA are“ přešli k „the USA is“…). Důvod k odložení summitu leží jinde. Funkce a mechanismy je třeba postupně zakotvit. Lidským bytostem trvá určitý čas, než naleznou své místo a určí si své jednotlivé úlohy. Pouze bohyně Athéna se zrodila v plné zbroji, když vyskočila přímo z čela svého otce! Jaký nyní navrhuji další postup? Základní prvky jsou dané. Nové rozložení sil na světové scéně. Ekonomická síla jako nezbytná podmínka politické moci. Naše Unie, jednotná v rozmanitosti. Potřeba zachovat trpělivost, a to i v naléhavých případech. Je také jasné, co musíme udělat. Musíme usměrnit vlnu globalizace. Pokud jde o zahraniční politiku, Evropská unie má před sebou podle mého názoru dva úkoly. Musí se ubírat dvěma směry. Směr první: měli bychom dále rozvíjet globální ekonomickou správu. Velkým krokem vpřed bylo ustavení skupiny G-20 na nejvyšší úrovni. Je ohromně důležité, aby se klíčoví aktéři scházeli u jednoho stolu. V případě členských států Unie to vyžaduje výraznější koordinaci zahraniční hospodářské politiky. Právě vnější aspekty „ekonomické vlády“ jsou nyní rozvíjeny na vnitřní úrovni. Tento přístup by byl dobrým východiskem ze dvou důvodů. Zaprvé, koordinace vnitřních hospodářských politik nebude fungovat bez společného vnějšího postoje. V našem globalizovaném světě jsou vnitřní a vnější aspekty stále více propojeny. Bankovní regulace nemůže být jen vnitřní záležitostí, neboť jde o otázku mezinárodní. Energetická politika se dotýká požadavků domácností, ale i vztahů s výrobci energie na celém světě. Eurozóna se musí zamyslet nad tím, jak posílit své vnější zastoupení v institucích, jako je Mezinárodní měnový fond. Pro členy eurozóny nesmí tato otázka představovat tabu.
8
CS
Druhým důvodem, který bych zde chtěl zmínit, je skutečnost, že z ekonomické stránky zahraničních záležitostí by přirozeněji než z jiných oblastí mohl vzejít společný postoj, společná politika. V minulosti tomu tak bylo v případě obchodu, kde jménem Unie vystupuje pouze jeden vyjednavač. Oblast zahraničních ekonomických vztahů nabízí Evropě nejvíce možností k tomu, aby na světové scéně vystupovala jednotně. Díky skupině G-20 máme nyní k rozvoji tohoto přístupu k dispozici vhodné fórum. Evropská rada má dobré předpoklady k přípravě společných evropských postojů; jednotlivé členské státy a bruselské instituce – Komise a Evropská rada – se scházejí u jednoho stolu na nejvyšší úrovni. Proto se budeme na březnovém a červnovém zasedání Evropské rady připravovat na summit skupiny G-20 v Torontu, který se bude konat koncem června tohoto roku. Směr druhý: musíme přehodnotit a posílit naše vztahy s klíčovými partnery. Mám zde na mysli především USA, Kanadu, Rusko, Čínu, Japonsko, Indii a Brazílii. Na kodaňském summitu jsme si uvědomili, že Evropa již nemůže vynikat jen „silou příkladu“. K tomu, abychom přesvědčili své partnery, potřebujeme víc než jen přesvědčení, že naše návrhy jsou nejlepší. Aby Unie mohla ovlivňovat jednání, musí se prosadit politicky. Prvním krokem tímto směrem je důkladný výběr spojenců a zamyšlení se nad tím, čeho můžeme společně s nimi dosáhnout. V tomto smyslu se bude Evropská rada zabývat na svém březnovém zasedání otázkou politiky v oblasti klimatu. Nejvhodnějším partnerem v mnoha oblastech zůstávají i nadále Spojené státy. Jsem přesvědčen, že i USA přehodnocují svou pozici ve světě po finanční krizi. Odhodlání našich amerických přátel rozvíjet dobré transatlantické vztahy přetrvá. I když současný dojem tomu nemusí napovídat, v nadcházejících letech dojde k jejich posílení. S dalšími partnery musíme vést otevřený a transparentní dialog. Bez naivity, ale i bez zbytečné konfrontace. Evropská unie by měla vysílat konzistentní signály; to je jediný způsob, jak být spolehlivým a efektivním partnerem. Všichni světoví aktéři by si však měli uvědomit, že z účasti na „globální správě“ nevyplývají jen práva a výhody, ale i povinnosti. Měli bychom zabránit tomu, aby jednání konference OSN o změně klimatu, jednání z Dohá nebo o reformách v rámci mezinárodního měnového a finančního systému uvízla na mrtvém bodě. To vyžaduje neustálou reflexi na úrovni hlav států a předsedů vlád o společném strategickém směřování Evropské unie. Začal jsem slovy Shakespeara: „Život je jako příboj na moři.“ Na závěr se zamysleme nad tím, jak bychom zobrazili Evropskou unii na geopolitickém oceánu. Jsme všichni na jedné lodi, plujeme pod jednou evropskou vlajkou? Nebo sedíme na 27 člunech a sledujeme svůj vlastní kurz? Ani na jednu z těchto otázek nelze odpovědět kladně.
9
CS
V Evropské unii jsme často rozpolceni mezi pojmy „jeden“ a „mnoho“, mezi „celkem“ a „částmi“. Toto napětí je součástí naší identity. Unikátním rysem evropského integračního procesu však je nacházení neustále nových prostředků k překonání tohoto napětí. Pokud jde o zahraniční politiku, rád bych Evropskou unii přirovnal ke konvoji. Představte si konvoj 27 lodí, které se pohybují na geopolitických vlnách. Jen si je představte: 27 plavidel, každé z nich plující pod vlastní národní vlajkou a zároveň pod vlajkou Evropské unie. Vítr je občas od sebe vzdálí, jindy je navede stejným směrem. Některé lodě jsou lépe ovladatelné, jiné jsou masivnější; některé jsou menší, jiné větší; některé plují na okraji, jiné uvnitř konvoje. Nevidíte však něco, co ví velice dobře 27 kapitánů: pod hladinou jsou všechny jejich lodě, stejně jako 27 vlád EU, propojeny, ekonomicky i prostřednictvím měny. Nemohou jen tak jednoduše odplout od ostatních... Tento evropský konvoj nemá společného kapitána. Nedávno nicméně získal stálého předsedu. Jedním z jeho úkolů – tedy v tomto okamžiku jedním z mých úkolů... – je předsedat zasedáním 27 kapitánů a dosáhnout shody ohledně dalšího směřování. Znovu nalézt strategický kurz. Domnívám se, že nejzávažnějším politickým úkolem stálého předsedy je napomoci Unii, aby našla svůj směr. Při posledním setkání členů Evropské rady jsem zřetelně cítil, že smýšlíme stejně. Vědí, my víme, stejně jako vy, že toto dobrodružství podnikáme společně. Jsem přesvědčen, že my, Evropané, jsme schopni prolomit vlny, přestát bouře a proplout s naším drahým konvojem budoucími vlnobitími. Tu možnost máme. Je na nás, abychom ji využili. Děkuji vám.
_______________________
Celý videozáznam naleznete zde: http://vloghvr.consilium.europa.eu Záznam v televizní kvalitě můžete sledovat nebo stahovat zde: http://tvnewsroom.consilium.europa.eu
10
CS
