Evaluace mírových procesů v Jižní Osetii

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Obor Mezinárodni vztahy

Evaluace mírových procesů v Jižní Osetii Bakalářská práce

Jakub Krejčí

Vedoucí práce: Mgr. Zinaida Shevchuk, Ph.D. UČO: 385926 Obor: MVES Imatrikulační ročník: 2011

Brno, 2015

Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci s názvem Evaluace mírových procesů v Jižní Osetii vypracoval samostatně za použití literatury a zdrojů uvedených na konci práce.

V Brně 20. 5. 2015

................................ podpis

Poděkování Především velmi děkuji Mgr. Zinaida Shevchuk, Ph.D. za její cenné rady, připomínky a maximální ochotu projevenou během vypracování práce. Dále bych chtěl poděkovat své rodině za její neustálou podporu při studiu.

Obsah Úvod ...................................................................................................................... 5 1.1 Metodologie ................................................................................................. 8 2 Teoretická část .................................................................................................. 9 2.1 Konceptualizace ........................................................................................... 9 2.2 Liberálně idealistická teorie ....................................................................... 11 2.3 Role mezinárodních organizací v mírových procesech ............................. 14 3 Historické pozadí konfliktu v Jižní Osetii .................................................... 16 4 Empirická část ................................................................................................ 19 4.1 Mírová politika OBSE v Jižní Osetii ......................................................... 19 4.2 Mírová politika EU v konfliktu v Jižní Osetii ve vztahu v Gruzii ............. 24 4.3 Mírová politika SNS v jihoosetinském konfliktu ...................................... 30 5 Závěr ................................................................................................................ 33 6 Zdroje .............................................................................................................. 37

Úvod Studium ozbrojených konfliktů náleží k tradičním tématům mezinárodních vztahů. Bezpečnost je brána jako jedna ze základních lidských hodnot, se kterou se pojí kvalita života. Její opravdový význam ovšem většinou pochopíme v okamžiku, kdy je ohrožována. Bezpečnost obyvatel by měla být v první řadě garantována státem. Ovšem vyskytují se případy, kdy stát v ochraně své populace z různých důvodů selže a do popředí se tak dostávají mimo jiné mezinárodní organizace, které se podílejí na tvorbě mírového procesu a prostřednictvím své politiky napomáhají dosažení mírového, bezkonfliktního stavu. Většina institucí mívá svoji mírovou politiku definovanou jako snahu o dosažení trvalého míru. Ovšem její reálná podoba se může velmi lišit a jako taková skýtá mnoho podob od vojenské, ekonomické, socioekonomické či ryze humanitární podpoře. Oblast jižního Kavkazu by se mohla na první pohled zdát vzdálená našemu "evropskému dění". Jedná se o populačně poměrně malý region, který se stal předmětem moderního mezinárodně-bezpečnostního diskursu až v 90. letech po rozpadu Sovětského svazu. Tři státy, které v této oblasti vznikly, měly řadu historických, vnitřních sporů. Právě SSSR většinu z nich v rámci svého internacionalismu potlačoval, nicméně jeho kolapsem se tyto letité problémy opět dostaly do popředí. Celý region je charakteristický řadou zamrzlých konfliktů a snahou udržet status-quo. Tento stav přetrvává již bezmála 25 let a za určitých podmínek je zde permanentní riziko ozbrojeného konfliktu. Můžeme hovořit o třech konfliktních oblastech: Náhorním Karabachu, Abcházii a Jižní Osetii. Do mírového procesu ve všech zmíněných regionech vstupovaly různé mezinárodní organizace a právě činnost vybraných mezinárodních institucí v rámci mírové politiky v Jižní Osetii je tématem předkládané bakalářské práce. Tato oblast byla vybrána z několika důvodů. Jižní Osetie, potažmo Gruzie je území geograficky nepříliš vzdálené Evropě, které navíc v posledních letech inklinuje k zapojení se do západních struktur a tudíž by mu měla být věnována dostatečná pozornost. Tento konflikt také jako jediný v porovnání s ostatními měl druhou eskalační fázi v roce 2008, díky které se Jižní Osetie dostala ještě více do zájmů aktérů mezinárodních vztahů. Autor vidí důležitost práce především v tom, že uceleně informuje o mírovém procesu pouze v této oblasti, neboť většina prací se zaměřuje na kavkazský region jako celek. Specifikace výzkumu mírové politiky v Jižní Osetii je složitá, neboť je velmi těžké určit povahu konfliktu.

5

Můžeme hovořit o socioekonomické, etnické či teritoriální povaze.1 Od roku 1992 do současnosti se do konfliktu v Jižní Osetii zapojily 3 mezinárodní organizace. Evropská unie, Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě a Společenství nezávislých států. Jejich snahou bylo pomoci dosáhnout mírového řešení a ukončení sporu. Každá instituce k problému ovšem přistupovala jinak. Cílem práce je tedy analýza jednotlivých aspektů a sledování změn v rámci mírového procesu jako takového. Organizace, které do konfliktu vstoupily, aplikovaly svoji mírovou politiku různě. Jejich činnost se v průběhu času měnila. Ať již hovoříme o konkrétních krocích, aktivitě a intenzitě jejich počínání. Hlavní výzkumná otázka tedy zní: Jaký byl vývoj mírové politiky v Jižní Osetii od 90. let do současnosti ? K jejímu zodpovězení si můžeme pomoci dílčí výzkumnou otázkou: Jak můžeme charakterizovat mírovou politiku EU, OBSE a SNS ? Jelikož práce zkoumá jednotlivé aspekty mírové politiky v průběhu času, můžeme s ptát zdali se politika těchto organizací lišila a pokud ano, v čem ? Činnost zkoumaných mezinárodních organizací je zasazena do teoretického rámce, který se týká fungování mezinárodních organizací v mezinárodním systému a vychází z liberální teorie mezinárodních vztahů, konkrétně pak z teorie liberálního institucionalismu. Tento teoretický směr nazírá na mezinárodní organizace jako na aktéry mezinárodních vztahů, kteří mohou do značné míry přispívat k jeho stabilitě. Jako hlavní zdroj této stability vnímá mezinárodní právo a schopnost mezinárodních organizací udržet jednotlivé aktéry v rovnovážném, mírovém prostředí. Práce je rozdělena na dvě hlavní části - teoretickou a empirickou. V té první je vymezena metodologie práce, vysvětleny základní pojmy a popsán teoretický rámec, do kterého je práce zasazena. První kapitola tedy definuje pojmy jako zamrzlý konflikt, mírová politika, rozebírá více do hloubky teorie institucionálního liberalismu. V druhé části práce je nejprve zařazena stručná kapitola o pozadí konfliktu v Jižní Osetii a poté následuje empirická část, která se věnuje zkoumaným organizacím a analyzuje jejich jednotlivé kroky v rámci mírového procesu. Práce vychází z množství primárních zdrojů. K těmto zdrojům patří zejména klíčové dokumenty a prohlášení organizací o svém působení v Jižní Osetii. Jsou samozřejmě doplněny sekundární literaturou, které se dané problematiky týká. Veškeré dokumenty, z kterých práce čerpá, jsou uvedeny na jejím konci. Závěr práce shrnuje celý obsah práce, 1

Yamskov, A. N., “Ethnic Conflict in the Transcausasus.” Theory and Society 20, no. 5 (October 1, 1991).

6

srovnává jednotlivé aspekty mírové politiky daných organizací celkově evaluuje zkoumaný mírový proces. Relevanci a důležitost výzkumu autor spatřuje především v tom, že mezinárodní organizace, které se zapojily nebo stále zapojují do jihoosetinské problematiky, hrají významnou roli i v jiných částech Evropy. Práce uceleně informuje o oblasti Jižní Osetie a autor se domnívá, že zmapování jejich činnosti může být přínosem zvlášť v této době, kdy územní integrita evropských států není zdaleka tak netečná, jak bychom se mohli domnívat.

7

1.1 Metodologie Z metodologického hlediska se jedná o případovou studii, založenou na kvalitativním výzkumu, jehož charakteristikou je podrobný výzkum problematiky a detailní vhled do zkoumaného fenoménu.2 V odborných kruzích existuje celá řada obecně uznávaných typů jednopřípadových studií. Profesor na Rutgers University of New Jersey Jack S. Levy je dělí na několik podtypů, které i blíže definuje. Mluví o idiografických jednopřípadových studiích (Idiographic Case Studies)3, o studích vytvářejících hypotézy (HypothesisGenerating Case Studies) a o studiích, které dané hypotézy testují (Hypothesis-Testing Case Studies).4 V jednopřípadových studií obecně jde o pochopení a interpretování sledu událostí prostorově a časově omezených.5 V našem případě se tedy jedná o idiografickou jednopřípadovou studii, které je vsazena do období od roku 1992 do současnosti. Prostorové vymezení je v tomto případě Gruzie, respektive Jižní Osetie. Předmětem výzkumu je zkoumání vývoje mírové politiky v Jižní Osetii. Práce toto činí skrze mapování kroků jednotlivých organizací, které byly prováděny v rámci mírového procesu. Tyto typy případových studií ovšem můžeme ještě více rozdělit z hlediska provádění samotné výzkumné činnosti. V tomto ohledu se jedná o empirický sběr dat, respektive souhrn aktivit, které prováděly vybrané organizace na zkoumaném území. Díky tomu můžeme naši studii klasifikovat jako tzv. „jedinečnou idiografickou případovou studii“, poněvadž se věnuje konkrétnímu fenoménu a snaží se pouze o zodpovězení výzkumné otázky v tomto konkrétním případu, bez ambicí výsledek generalizovat na jiné podobné případy.6

2

Disman Miroslav, Jak se vyrábí sociologická znalost (Praha: Karolinum, 2000), 287. Idiographic Case Studies, které ještě dělí na čistě induktivní studie (Inductive Case Studies) a studie vycházející z určité teorie (Theory-Guided Case Studies). - (Jack S. Levy, „Case Studies: Types, Designs, and Logics of Inference“, 8). 4 Jack S. Levy, " Case Studies: Types, Designs, and Logics of Inference", Conflict Management and Piece Science vol. 25, no. 1 - 18 (2008): 8. (http://fas-polisci.rutgers.edu/levy/Levy%20-%20Case%20Studies.pdf) 5 Jack S. Levy, „Case Studies: Types, Designs, and Logics of Inference“, 9. 6 Jack S. Levy, „Case Studies: Types, Designs, and Logics of Inference“, 15. 3

8

2. Teoretická část 2.1 Konceptualizace V této kapitole si nejprve definujeme jednotlivé pojmy, které jsou pro uchopení práce důležité. Pojem konflikt a jeho výzkum je nesmírně mnohovrstevnatá záležitost a tento pojem je nedílnou součástí nejen mezinárodních vztahů, ale také politologie nebo bezpečnostních studií. Pro definici konfliktu v této práci je použita definice profesora University of Notre Dame P. Wallensteena, podle kterého je konflikt „… sociální situace, ve které se minimálně dva subjekty snaží získat ve stejný moment nedostatkové zdroje“. 7 Bližší definice konfliktu v rámci konkrétních případů je velmi obtížná, neboť universální definice neexistuje. Povaha konfliktu v Jižní Osetii ale není pro práci relevantní. Co ovšem autor považuje za důležité, je teoretické vymezení tzv. „zamrzlého konfliktu“. Zamrzlý konflikt je pojem, který se vztahuje na všechny rizikové oblasti Kavkazu, včetně Jižní Osetie. Jedná se o situaci, kdy spor již neprobíhá násilnou formou, nicméně obě zúčastněné strany nebyly schopny dosáhnout kompromisu, tudíž nebyly vyřešeny příčiny a konflikt tedy stále osciluje mezi otevřeným a „zamrzlým“ stavem. Profesor Ghaia Nodia, který působí na Ilia State University definuje zamrzlý konflikt jako: stádium, při kterém politicko-etnický spor se snahou o odtržení území vedl k vytvoření de facto států, které ovšem nejsou uznány jak mezinárodním společenstvím, tak ani tou konfliktní stranou, od které se chce onen režim oddělit. 8 Zamrzlý konflikt musíme vnímat jako stav, při kterém ani jedna strana nemá schopnost nebo vůli změnit, vyřešit či překlenout současný politický stav. Obecně se má za to, že jakákoliv takováto snaha by mohla být druhou stranou vnímána jako provokace.9 Hlavní riziko těchto zamrzlých konfliktů je v tom, že míra jejich znovuotevření může být relativně vysoká. Pokud mezi některými etniky proběhl ozbrojený konflikt, jeho recidivita zkrátka hrozí. Je zde totiž přítomnost řady křivd v podobě vražd či ničení majetku

7

Peter, Wallensteen, Understanding Conflict Resolution: War, Peace and the Global System (London: Sage Publications, 2011), 15. (https://guessoumiss.files.wordpress.com/2011/08/understanding-conflictsresolution.pdf). 8 Ghaia, Nodia, Europezation and (not) Resolving Secessionist Conflicts, (European Centre for Minority Issues, 2004). Vol. 1, 3-7. 9 Alice M., Clancy and John, Nagle, "Frozen Conflicts,: Minority Self-Governance, Asymmetrical Autonomies – In search of a framework for conflict management and conflict resolution", (International Conflict and Research Institute, University of Ulster, 2009), s.14-15.

9

a také v těchto oblastech bývá dostatek zbraní, což může opětovné vypuknutí konfliktu urychlit.10 Mírový proces můžeme obecně definovat jako snahu o nastolení mírového stavu mezi znepřátelenými stranami. Většinou se tak děje formou jednání mezi oběma konfliktními aktéry, s tím, že mediátorem bývá velmi často instituce, například mezinárodní organizace. Zpravidla bývá podmíněn klidem zbraní a zahajuje se po dlouhotrvajícím střetu. Aktéři si sdělují navzájem svoje požadavky a cílem celého procesu je dosažení trvalého míru.11 Jednotlivé organizace mívají v rámci svých struktur odlišně definovanou mírovou politiku. Vytyčují si určité nástroje, skrze které se snaží dosáhnout mírového stavu v dané oblasti. Nejznámějším příkladem budiž Peacebuilding a Peacekeeping v rámci OSN. Většinou se jedná spíše o definici mírových operací, nežli mírové politiky.12 Ta jakožto velmi široký pojem není jednoznačně vymezena. Výše zmíněné pojmy ovšem nejsou pro práci relevantní, neboť OSN se v oblasti Jižní Osetie neangažovala. K dosažení mírového stavu prostřednictvím mírové politiky organizace přistupují různě. Například mise OBSE bývají pozorovatelské a snaží se zabránit znovu otevření konfliktu. Její hlavní snahou je zachování mezinárodního míru a bezpečnosti. Většinou se tak děje formou prevence konfliktu či rekonstrukce konfliktem postižených oblastí. Její aktivita vychází hlavně z myšlenky kooperativní bezpečnosti, která předpokládá, že mírového stavu lze dosáhnout především dialogem a kooperací mezi všemi členskými státy. Dále se angažuje v oblasti humanitární dimenze a pomáhá s přechodem států na demokratická zřízení.13 Evropská unie se také angažuje v oblasti dosahování míru v konfliktních oblastech. Tato dimenze její činnosti je zahrnuta v zahraniční a bezpečnostní politice EU.14 Cílem této politiky je mimo jiné zachování míru a posílení mezinárodní bezpečnosti, podpora mezinárodní spolupráce a konsolidování a rozvíjení demokracie. EU jakožto organizace s vlastním příjmem je schopná rozvíjet velmi široké spektrum podpory. Proto můžeme mluvit o sociální, ekonomické, či zprostředkovatelské bázi. V práci je pojednáno o její aktivitě v Gruzii, konkrétně v Jižní Osetii. Do oblasti vyslala i svoji pozorovací misi 10

Tomáš, Šmíd, „Teoretické koncepty výzkumu konfliktu - terminologie, příčiny a dynamika“ In Vybrané hrozby a rizika 21. století, ed. Josef Smolík, Tomáš Šmíd (Brno: Mezinárodní politologický ústav, 2010), 21 - 43. 11 Michael J., Butler, International conflict managment (New York: Routledge, 2009), 33. 12 Tato definice vychází hlavně z pojmů „conflict management a conflict resolution“. 13 Šárka, Waisová, Řešení konfliktů v mezinárodních vztazích (Praha: Portál, 2005), 91 - 99. 14 Euroskop, "SZBP", accessed 11. 5. 2015, https://www.euroskop.cz/8916/15893/clanek/spolecna-zahranicni-abezpecnostni-politika/

10

a věnovala se mimo jiné humanitární podpoře.

15

EU nemá vlastní armádu, nicméně

je schopná sestavit vlastní jednotky, které jsou složeny z příslušníků jednotlivých národních armád států ve Společenství. Mírová politika tedy může mít mnoho podob, od vojenské, ekonomické, socioekonomické podpory. Většina institucí ji mívá definovanou jako snahu o dosažení trvalého míru. Liší se ovšem velmi často v potenciálu a formě jednotlivých nástrojů.

2.2 Liberálně idealistická teorie Jelikož se tato práce věnuje výzkumu činnosti mezinárodních organizací ve specifickém konfliktu, pokládá autor za důležité uchopit jejich počínání prostřednictvím vybrané teorie mezinárodních vztahů. Liberálně idealistická teorie mezinárodních vztahů je relativně mladá větev klasického idealismu. Idealistická tradice v rámci mezinárodních vztahů představuje velmi široké spektrum názorů na danou problematiku. Svůj počátek má již v Kantově teorii o hledání věčného míru. Právě Kantovu teorii můžeme nazvat klasickým idealismem.16 Jeho hlavním určujícím znakem je to, že chápe člověka jako hlavního aktéra mezinárodních vztahů, který je ve své podstatě dobrý a touží po nalezení věčného míru.17 S touto tezí se ovšem řada odborníků nebyla schopna smířit.

18

Nicméně stále se jedná o teorii, která

přisuzuje roli mezinárodních organizací ve světovém uspořádání značný význam. Liberálně-idealistická teorie, tedy představuje jakousi odnož, která se snažila vymezit vůči klasickému idealistickému pojetí. Základním předpokladem této teorie je, že věří v trvalou a stabilní možnost mezinárodní spolupráce. Zpochybňuje roli státu jakožto výlučného aktéra mezinárodních vztahů a naopak vyzdvihuje význam institucí. Jako aktéry vnímá jak jedince, tak i sociální skupiny, které mají tendenci se spojovat do větších celků. Odtud pak pramení návaznost na tvoření institucí jak v podobě jedinců, tak i států19.

15

European Union External Action, „What is EU Foreign Policy“, accessed 11. 5. 2015, http://eumm.eu/en/eu_in_georgia/what_is_eu_foreign_policy. 16 Immanuel, Kant, Perpetual Peace: Complete with Introduction, Notes, Supplements, Appedices, and Index (Wildside Press LLC, 2009), 112. (https://books.google.cz/books?id=nPZmj_YgSP8C&dq=Immanuel+Kant+peace&hl=cs&source=gbs_navlinks_ s). 17 Petr, Drulák, Teorie mezinárodních vztahů, (Praha: Portál, 2003), 72. 18 Docent Jan Karlas z Univerzity Karlovy hovoří o zbavení se „nálepek utopistů a snílků“, které byly idealistickým myslitelům přisouzeny jejich realistickými oponenty. (Jan, Karlas, Liberalismus a velké teorie mezinárodních vztahů, In. Mezinárodní vztahy, vol. 39, No. 2, 2004, https://mv.iir.cz/article/view/112), 7. 19 Robert, Keohane, International Institutions: Two Approaches. In.Derian ed., International Theory? Critical Investigations, New York: New York University Press, 1995, s. 279 - 281.

11

Mimo jiné chápe tato teorie mezinárodní vztahy v mnoha dimenzích, přičemž ta politickobezpečnostní nemusí být zdaleka rozhodující.20 Můžeme konstatovat, že obecně je pro tento myšlenkový proud stěžejní význam mezinárodních institucí. Například významný britský politolog a historik David Mitrany vnímá jejich vliv jako blahodárný. Chápe propojování států jako záruku budoucího trvalého míru. Sice varuje před univerzálností a poukazuje na selhání Společnostní národů po první světové válce, nicméně koncept specializovaných mezinárodních organizací vnímá velmi pozitivně. Ve své teorii upřednostňuje řešení praktických věcí jako například integraci v rámci dopravy či průmyslu.21 Je zastáncem, tzv. teorie větvení, kdy tvrdí, že úspěšná spolupráce v jedné oblasti může přejít do oblastí jiných. Takto propojené státy pak nebudou mít absolutně žádný zájem vést mezi sebou konflikty.22 Tyto liberální myšlenkové proudy daly v 80. letech vzniknout liberálnímu institucionalismu, který se mnohem více upíná právě na význam mezinárodních organizací. Tato teorie navazuje a rozšiřuje výše zmíněnou Mitranyho koncepci. Tento koncept vznikl v 80. letech minulého století, dle Karlase šlo o syntézu realismu a liberalismu. Realistická je tato teorie v tom, že chápe stát jako základního aktéra mezinárodních vztahů. Nicméně jeho role není zdaleka tak jasná. Významný americký politolog Robert Keohane, který je považován za otce tohoto teoretického směru mluví o dvojí podobě státu. Vidí ho jako autonomního, unitárního aktéra, na druhou stranu však jeho roli oslabuje, v kontextu participace v mezinárodních institucích.23 Tato teorie předpokládá, že v budoucnu v oblasti mezinárodních vztahů začne převažovat myšlenka dlouhodobé institucionální spolupráce. Domnívá se, že role institucí bude klíčová, neboť dochází k přeměně povahy státních aktérů. Tímto by se mělo v budoucnu zabránit konfliktům mezi státy, neboť instituce budou schopny přimět aktéra, aby se vzdal násilného řešení. Keohan mluví o překonání dilematu vězňů v rámci mezinárodních vztahů. Jako jednu z hlavních příčin, proč by se toho mělo dosáhnout, je velká výměna informací mezi státy participujícími na určité organizaci. „...mezinárodní instituce jsou faktorem, jenž odstraňuje problém nedostatku informací a umožňuje spolupráci“.24

20

Profesor a bývalý ředitel Ústavu mezinárodních vztahů Petr Drulák jmenuje například dimenzi hospodářskou, normativní (mezinárodní právo), etickou (morálka), kulturní či technologickou. (Petr, Drulák, Teorie mezinárodních vztahů,(Praha: Portál, 2003), 73. 21 David, Mitrany, The Functional Theory of Politics, (New York: St. Martin´s Press, 1975), 231-245. 22 Praktický příklad, který je relevantní pro naší práci je případ Evropské unie. 23 Robert, Keohane, Liberalism and Its Critics, (Columbia University Press, 1986). 71-77. 24 Robert, Keohane, Liberalism and Its Critics, (Columbia University Press, 1986), 88.

12

Teze, že instituce jsou schopny zabránit konfliktům mezi státy, se opírá o tři základní funkce institucí. Vytváření standardů jednání, poskytování informací a snižování transakčních nákladů. Nutno podotknout, že podle takto postavené teorie jsou instituce schopné zajistit mír pouze za předpokladu, že všechny zúčastěné strany participují na dané organizaci.25 Americký profesor Kenneth Dombroski působící na univerzitě v Monterey ovšem tvrdí, že současný charakter mezinárodních vztahů může zajistit bezpečnost i v případě, že jeden z aktérů není součástí organizace. Liberální institucionalismus odmítá realistický předpoklad, že mezinárodní stabilita je založena na logice "rovnováhy síly". Místo toho předpokládá, že instituce mají schopnost vykonávat nezávislý vliv na chování států a zabránit tak konfliktům a válkám. Mohou být totiž viděny také jako příčiny míru.26 Vychází mimo jiné z toho, že jako hlavní aktér mezinárodního systému již není pouze stát. Keohane vidí příčinu ve velkém rozvoji transnacionálních vztahů, díky kterému vše spěje k postupnému rozmělňování z historicky zakotveného rozdílu zahraniční a domácí politiky. V tomto případě můžeme i mluvit o pojmu nesoucí název "internacionalizace domácí politiky.27 Nutno podotknou, že Keohane vnímá povahu mezinárodních vztahů, podobně jako neorealisté, za anarchickou. To ovšem dle něj nepředstavuje limit pro mezinárodní spolupráci aktérů. Přiznává totiž, že potenciální spolupráce aktérů v anarchickém mezinárodním prostředí, může být velmi složitá. Nejvážnější riziko pak spatřuje ve formě "cheatingu"28, který je právě typický pro anarchistické uspořádání mezinárodních vztahů a můžeme ho definovat nedostatečným potenciálem prosadit svoje zájmy a pravidla. Jedna ze stran se pak právem obává, že ta druhá nedodrží podmínky spolupráce. V mezinárodních procesech pak mohou tím pádem hrát důležitou roli sdílené normativní hodnoty. Nejedná se tudíž o poskytování výhod pouze jednosměrně, ale spíše o závislý vztah. Dále spolupráci mezi aktéry usnadňuje také vytvoření mezinárodního režimu.29 V rámci neoliberalismu se tak dostává do mezinárodních vztahů teorie funkčních režimů. Abychom tuto teorii mohli pochopit, musíme odlišit čtyři pojmy – mezinárodní instituce, mezinárodní 25

Robert, Keohane, Power and Interdependence in a Partially Globalized World, (New York: Routledge, 2002), 245 - 260. 26 Kenneth, Dombroski, When Institutions Matter: Peacekeeping as an International Regime (Routledge, 2006), 234. 27 Robert, Keohane, Power and Interdependence in a Partially Globalized World, (New York: Routledge, 2002), 251. 28 „podvádění“ 29 Robert Keohane, Power and Interdependence: World Politics in Transition,( Little Brown 1998)

13

organizace, mezinárodní režimy a konvence.30 „Instituce mohou odkazovat na obecné vzory nebo kategorizaci aktivity nebo specificky lidmi vytvořené uspořádání, formálně nebo neformálně organizované.“31 Některé normy a pravidla mohou být definovány také jako instituce, musí však být trvanlivé a musí předepisovat, jak se mají státy chovat. V rámci institucí dochází k utváření priorit a moci jak jednotek, tak instituce jako takové. Preference jednotek jsou ovlivňovány uspořádáním instituce či přijetím norem. Dalším důvodem, proč liberální institucionalismus dává velkou roli organizacím v mezinárodním prostředí je to, že upouští od konvenčního názoru, že stát s největší vojenskou silou jednoznačně ovládá mezinárodních systém.32 Pokud se oprostíme od tohoto názoru, můžeme vnímat mezinárodní prostředí mnohem více komplexně. Institucionalisté sice zdůrazňují to, že vojenské interdependence je v prostředí přítomna již velmi dlouho a silně, nicméně tento fenomén se čím dál více přesouvá do jiných, dalších oblastí na poli mezinárodních vztahů. Zde musíme vnímat hlavně ekonomickou, environmentální a sociální interdependenci. Tyto efekty jsou způsobeny různými typy mezinárodních transakcí, jako například toku financí, služeb, lidí či zboží. Kvůli těmto vzájemným interakcím vznikají společné vazby zemí ať již bilaterálně tak hlavně v rámci mezinárodních organizací. Tyto společné dle Karlase představují „elementární pohnutku toho, že jednotlivé země usilují o pevnější vazby a o spolupráci“.33

2.3 Role mezinárodních organizací v mírových procesech V průběhu minulého století se mezinárodní organizace staly nedílnou součásti systému mezinárodních vztahů. Jejich rostoucí role v mezinárodní politice sebou přinesla i zvýšený zájem výzkumných pracovníků. Názory na smysl, fungování či vliv těchto organizací se v rámci odborného diskursu velmi lišily. Jak již bylo nastíněno v úvodu, jedna z klíčových otázek, která odborníky rozdělila do několika škol myšlení, se týkala teze, že mezinárodní instituce svými mechanismy mohou zabránit válkám tím, že změní chování

30

Šárka, Waisová, Úvod do studia mezinárodních vztahů, (Plzeň: Aleš Čeněk, 2002), 121. Robert Keohane, Power and Interdependence: World Politics in Transition,( Little Brown 1998) 304. 32 Milner, H. V., Interest, Institutions and Information, (Politics and International Relations, New Jersey: Princeton University Press, 1997). 33 Jan, Karlas, Liberalismus a velké teorie mezinárodních vztahů, In. Mezinárodní vztahy, vol. 39, No. 2, 2004, https://mv.iir.cz/article/view/112), 25. 31

14

daného státu.34 Tato teze vychází z výše zmíněné kapitoly a je tedy v souladu s teorií liberálního institucionalismu. Zvláštní charakter mezinárodních institucí spočívá v tom, že jsou založeny na formální dohodě a ve svých strukturách mají vytvořené víceúrovňové správní orgány. V současné době na světě existuje zhruba 250 mezinárodních organizací. Můžeme je dále dělit podle jejich zaměření či rozšířenosti. Kromě globálních organizací máme také regionální, subregionální či lokální. Nesmíme opomenout také jejich zaměření. Může se jednat o organizace obecnějšího charakteru (multi-function) či úzce specifikované (single function).35 Je tedy jasné, že mezinárodní organizace mohou hrát důležitou roli při řešení konfliktu. A podle výše uvedených teorií by mu měly být schopny dokonce zabránit. Mimo jiné totiž, jsou instituce chápany jako soubory pravidel a norem kdy jsou jednotlivé normy chápány jako prohlášení, skrze které mohou instituce zakazovat, vyžadovat či umožňovat širou škálu akcí.36 Institucionální liberalismus se na problematiku dívá tak, že díky globální povaze mezinárodního prostředí může síla jednotlivých institucí výrazně převýšit zájmy jednoho státu.

37

Je také charakteristický tím, že upřednostňuje dvě základní metody

odvracení hrozby války mezi státy: kolektivní bezpečnost a kontrolu zbrojení a odzbrojení.38 Následující kapitoly se věnují třem konkrétním organizacím, které určitou mírou vstoupily do mírového procesu v Jižní Osetii: Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě a Evropské unii a Společenství nezávislých států. Tyto organizace bychom mohli zařadit různě. SNS a OBSE se profilují jako bezpečnostní organizace. Obě dvě jsou spíše regionálního až subregionálního charakteru. Zejména pak OBSE zaujímá vcelku významnou roli v evropské, regionální dimenzi. Definice EU je poněkud složitější. Nemůžeme ji klasifikovat jako primárně bezpečnostní organizaci, nicméně přes její velikost a potenciál globálního vlivu je určitě na místě blíže zkoumat její kroky ve zkoumaném konfliktu neboť na jeho mírovém procesu se bezpochyby podílela.

34

Jana, Urbanovská, The Role of International Organizations in Conflict Resolution, In. Examining Armed Conflict: Theoretical Reflections on Selected Aspects, ed. Zdeněk, Kříž and Jana Urbanovská, (Brno: Masaryk University Press, 2014), 115-117. 35 Petr, Drulák a Petr, Kratochvíl, Encyklopedie mezinárodních vztahů, (Praha: Portál, 2009), 155. 36 Beth L., Simmon and Lisa, Martin, International Organizations and Institutions In. Handbook of International Relations Eds. Walter Carlsnaes et al. London:Sage, pp. 192 - 211. 37 Kenneth, Dombroski, When Institutions Matter: Peacekeeping as an International Regime (Routledge, 2006). 38 Jan, Eichler, Mezinárodní bezpečnost v době globalizace (Praha: Portál, 2009). 30-32.

15

3. Historické pozadí konfliktu v Jižní Osetii Historie soužití Gruzínců a Osetinců je relativně dlouhá. Mají několik společných znaků jako je například náboženství - obě skupiny se řadí k ortodoxním křesťanům.39 Liší se ovšem například jazyky, jelikož gruzínština se řadí mezi jazyky kavkazské a naopak osetinština mezi jazyky indo-evropské. Tento fakt ovšem v minulosti nehrál významnou roli, což podporuje i fakt, že v dobách SSSR směla obě etnika používat svůj jazyk. Jak již bylo zmíněno, v minulosti tedy obě skupiny žily bez vážnějších střetů. Změna nastala až počátkem 20. století, po vyhlášení samostatné Gruzie. Zde byl zaznamenán první vážnější konflikt, kdy Gruzie poslala na osetinské území svoje ozbrojené síly, a v následných střetech zemřelo na 5000 lidí.40 V období nadvlády SSSR až do konce 80. let minulého století byl konflikt utlumen. Za počátek znovuobnovení sporů můžeme považovat rok 1989, kdy zhruba 15 000 Gruzínců obsadilo správní středisko Jižní Osetie.41 Bylo podniknuto několik kroků k utlumení konfliktu, nicméně žádný z nich kýžený výsledek nepřinesl, ba právě naopak. Gruzie vytvořila jazykový zákon, ovšem v reakci na něj Osetie považovala vytvoření samostatné Jihoosetinské demokratické republiky.42 V roce 1990 Gruzie zrušila autonomii Jižní Osetie. Tento fakt se ukázal jako záminka pro otevřený boj, kdy se proti sobě střetly gruzínské a osetinské síly s podporou Ruska. Konflikt mimo jiné vyústil i v blokádu Jižní Osetie až do roku 1992.

43

Do konfliktu se pak vložilo několik vnějších aktérů (Rusko,

OBSE) a bylo uzavřeno první příměří. Toto příměří však bylo poměrně nestabilní. Jako jedna z příčin bývá uváděna neúplná kontrola ozbrojených skupin centrálními vládami Gruzie a představiteli Jižní Osetie.44 V roce 1992 obě strany uzavřely Memorandum o bezpečnosti a vzájemné důvěře, kdy se vzdaly použití síly při řešení vzájemných sporů. Následující období osmi let můžeme nazvat klidným. Změna ovšem nastala v roce 2004, kdy do úřadu prezidenta nastoupil Michail Saakašvili. Stál za několika policejními akcemi, které se mimo jiné snažily omezit jihoosetinský černý trh. To vyvolalo další střety a násilí, které významně prohloubily vzájemnou nedůvěru obou stran. Gruzínská vláda, pro kterou bylo řešení konfliktu velmi důležitou otázkou, učinila několik kroků, které měly mírový proces posunout vpřed. Vytvořila například zákon o restitucích v roce 2006, který 39

Alexei, Zverev, Ethnic Conflicts in the Caucasus 1988-1994, in: Coppieters, B. (eds.): Contested Borders in the Caucasus, Brussels, VUBPress 2001). 40 Dennis, Sammut a Nikola, Cvetkovsi, The Georgia - South Ossetia Conflict (London: VTIC, 1996). 41 Zverev, Ethnic Conflicts in the Caucasus 1988-1994, 112-116. 42 Sammut a Cvetkovski, The Georgia - South Ossetia Conflict, 9. 43 Frank W, Haro, Georgia and Caucasus region (New York: Nova Science Publishers, 2010), 80. 44 Haro, Georgia and Caucasus region.

16

měl pomoci uprchlíkům postiženým minulými konflikty. Za zmínku také stojí uznaní osetinské opozice jako Prozatimní osetinské vlády v roce 2007.45 Dalším zlomovým bodem pak je bezesporu ruská intervence v Jižní Osetii v roce 2008. Gruzie obecně odsuzuje etnickou povahu konfliktu a snaží se o označení Ruska jako jedné z konfliktních stran. Obviňuje ho z vměšování se do vnitřních záležitostí a pokusů anektovat tuto část svého území, které považuje za své. 46 Uvolňování atmosféry v SSSR v 80. letech a jeho následný kolaps na počátku let 90. znamenal obrovskou změnu v rámci geopolitického uspořádání. Ať již pozitivní nebo negativní - faktem zůstává, že jeho rozpad vedl k eskalaci spousty regionálních konfliktů, které do té doby neměly šanci na vypuknutí. Právě v regionu Kavkazu vypuklo hned několik sporů. Můžeme o nich hovořit jako války sovětského dědictví. Boje probíhaly v různých intenzitách v Náhorním Karabachu, Jižní Osetii a Abcházii. Nicméně u tohoto regionu nezůstalo a války byly také v Čečensku, Tádžikistánu nebo v oblasti Ponděstří. 47 Vzniklo několik nových států, které do té doby díky ruské nadvládě neměly prostor na dostatečné sebeurčení. Navíc v důsledku absence etnické homogenity se zde začaly vyskytovat různé radikální, separatisticky laděné jednotky, které se postupem času stávaly bojujícími stranami v konfliktu. Vypluly totiž na povrch socioekonomické faktory, které do té doby byly tabu. Panovala zde nerovnost mezi Abcházci, Osetinci a Gruzíny v neprospěch prvních dvou skupin. Doktor Šmíd z Masarykovy univerzity srovnává tuto situaci s postavením Čečenců a Rusů nebo šiítů a sunnitů v Iráku.48 Byť se do konce desetiletí podařilo většinu konfliktů uzavřít, ale ne stabilně. Tyto konflikty byly od jejich počátků řešeny mezinárodními aktéry, kteří do určité míry stabilizovali situaci, nicméně jak se později ukázalo, nezajistili uspokojivé, definitivní řešení. Spory zůstaly "zamrzlé", protože nebyla dostatečně vyřešena jejich samotná příčina. Často do konfliktů vstupovaly i jiní státní aktéři, díky nimž regionální ozbrojené síly porazily vojenské složky legitimních vlád. Jejich dlouhotrvající charakter v této oblasti pramení z toho, že separatistické skupiny byly právě schopny sestavit tak schopné ozbrojené složky, v jejichž moci bylo spravovat a kontrolovat dané území. Harvardský

45

Mikulas, Fabry, „The contemporary practice of state recognition: Kosovo, South Ossetia, Abkhazia and tehir aftermacht“ in. Nationalities Papers: The Journal od Nationalism nad Ethnicity, vol.40, no. 5, 2012. 46 Haro, Georgia and Caucasus region 47 Charles, King, „The Benefits of Ethnic War: Uderstanding Eurasia´s Unrecognized States“ in. World Politics, vol. 53, no. 4, 2011. 524-552. 48 Tomáš, Šmíd, „Teoretické koncepty výzkumu konfliktu - terminologie, příčiny a dynamika“ in Vybrané hrozby a rizika 21. století, ed. Josef Smolík, Tomáš Šmíd (Brno: Mezinárodní politologický ústav, 2010), 36.

17

profesor Gary King hovoří i o schopnosti vlastní ekonomické soběstačnosti a vzdělávání. 49 Na druhou stranu, často v těchto oblastech bují organizovaný zločin, neboť status-quo, které si oba celky snaží udržet, tomu nahrávají.50

49

Charles, King, „The Benefits of Ethnic War: Uderstanding Eurasia´s Unrecognized States“ in. World Politics, vol. 53, no. 4, 2011. 536. 50 Šmíd hovoří o překladišti a pašování zbraní či drog. (Tomáš, Šmíd, „Teoretické koncepty výzkumu konfliktu terminologie, příčiny a dynamika“ in Vybrané hrozby a rizika 21. století, ed. Josef Smolík, Tomáš Šmíd (Brno: Mezinárodní politologický ústav, 2010).

18

4 Empirická část 4.1 Mírová politika OBSE v Jižní Osetii OBSE patří k organizacím, které od 90. let velmi aktivně operují na území Evropy. Tato organizace definuje svoji mírovou politiku jako podporu demokracie, ekonomického rozvoje, sociální sounáležitosti a kontrolu zbraní.51 Takto vytyčuje svoje hlavní priority, pokud se jedná o pomoc při dosažení mírového stavu. Ve své nejnovější koncepci tyto aspekty definuje jako „vládu práva“.52 Celá organizace se při svých misí zaměřuje na celou škálu aspektů: veřejnou správu, podporu právního státu, ekonomickou a environmentální podporu, sledování hranic a celkový monitoring rizikové oblasti. Její činnost ovšem také zahrnuje prevence konfliktů53. Na příkladu Jižní Osetie, tedy můžeme sledovat, jak tyto aspekty mírové politiky uplatnila konkrétně. OBSE se ve zkoumaném konfliktu angažuje prakticky již od počátku 90. let. Již v roce 1992 byla na žádost Gruzie vyslána do země dlouhodobá mise.54 Prvotním úkolem této mise bylo především zprostředkování jednání a obnovení důvěry mezi oběma stranami. 55 V počátcích se mise OBSE soustřeďovala pouze na monitoring bezpečnostní situace v zemi. Jelikož organizace nedisponovala ozbrojenými silami, její neozbrojení vyslanci sledovali vývoj bezpečnostní situace přímo v terénu. S tímto tak kladli důraz na potenciální odhalení zdrojů napětí, který by mohl vést k opětovné eskalaci konfliktu. Byla vytvořena Společná kontrolní komise (Joint Control Commission JCC), ve složení zástupců Ruska, Severní a Jižní Osetie a Gruzie. Byla to jakási základní platforma pro vyjednávání mezi zúčastněnými stranami. 56 V roce 1994 byl mandát OBSE rozšířen.57 O bezpečnostní situaci v zemi byly podávány pravidelné zprávy prostřednictvím předsedy OBSE. Na základě iniciativy OBSE byla vytvořena platforma na vyjednávání mezi zástupci Gruzie a Jižní Osetie, což bylo po 51

OSCE: "Analysis, What We Do? ", accessed 11. 5. 2015, http://www.osce.org/what OSCE, "Rule of Law and Who We are?", ověřeno 11. května, 2015 http://www.osce.org/what/rule-of-law 53 United States Institute of Peace, "OSCE Mission and other field activity structures and functions", accessed 11. 5. 2015, http://react.usip.org/downloads/Module2.pdf, 3. 3. 2013. 54 V té době ještě před transformací v roce 1995 na OBSE se organizace nazývala Konference pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, nicméně pro zjednodušení je uváděna během celé práce jako OBSE. Právě v důsledku transformace na spíše regionální organizaci byl mandát v Gruzii posílen. 55 OSCE: "Mission to Georgia", ověřeno 11. května 2015 http://www.osce.org/georgiaclosed/30881?download=true 56 OSCE:"Mission to Georgia", ověřeno 11. května 2015 http://www.osce.org/georgia-closed/54096 57 Rožšíření o dimenzi dodržování lidských práv a obnovení a udržování demokratických institucí. Tento vývoj byl opakovaně prodloužován vždy na rok až do prosince 2008. (OSCE: " Permanent Council Decision 2008 http://www.osce.org/cio/50525). 52

19

fázi eskalace obzvláště důležité.58 V první polovině 90. let se organizace zaměřila na dvě základní oblasti. V rámci obnovení důvěry mezi oběma tábory OBSE aktivně podporovala spolupráci v široké dimenzi - obchodní, dopravní, zemědělské, ale hlavně také v repatriaci uprchlíků.

59

V této oblasti zaznamenala OBSE poměrně rychle hmatatelný úspěch, kdy

bylo podepsáno prohlášení o nutnosti podílet se na řešení společných problému.60 Na základě toho bylo obnoveno přímé spojení mezi Gruzií a Jižní Osetií. Za počáteční úspěch bychom také mohli označit obchodní aktivity se zemědělskými komoditami, nicméně tato dohoda byla poměrně rychle Jižní Osetií vypovězena.

61

V tomto období se také velmi

diskutovalo o jihoosetinském statutu. I přes značnou snahu organizace bylo přes velmi odlišná stanoviska obou stran najít konsensus. A můžeme konstatovat, že v tomto směru OBSE žádných úspěchů nedokázala. V první polovině poslední dekády minulého století tedy OBSE začala s velkým úsilím řešit konfliktní status Jižní Osetie. Soustředila se zejména na ekonomickou podporu, převážně pak na podporu zemědělství. Bohužel od prvopočátku můžeme konstatovat, že se jejích cílů dosáhnout nepodařilo, zejména pak nastal problém s nalézáním společných stanovisek, neboť jihoosetinci zpočátku nejevili velký zájem o řešení navrhované představiteli Gruzie.62 Pokud bychom měli zhodnotit stav, ve kterém se v druhé polovině 90. let konflikt v Gruzii nacházel, mohli bychom ho nazvat fázi manifestace. Obě strany veřejně deklarovaly neslučitelnost svých zájmů. Přesto hlavní cíl OBSE bylo najít právě onen kompromis, který by zajistil posun vpřed v rámci zachování trvalého stabilního míru. Z tohoto důvodu byla zřízena trvalá kancelář OBSE v Gruzii, v městě Cchinvali. 63 V tomto období podle tehdejšího vedoucího mise OBSE Hansjorga Eiffa bylo naprosto klíčové vyřešení otázky repatriace bezmála 200 000 uprchlíků. Řešení mělo být nalezeno ve formě tzv. kulatých stolů, složených ze zástupců OBSE, EU, Gruzie a Jižní

58

K tomuto OBSE využívala své hlavní nástroje k řešení konfliktů: mediace, preventivní dipolamcie, aktivní prevence a monitoring. (Šárka, Waisová, Řešení konfliktů v mezinárodních vztazích (Praha: Portál, 2005), 94. 59 Esmira, Jafarova, Conflict Resolution in South Cascasus: Challenges to International Efforts (London: Lexington Books, 2015), 221. 60 Esmira, Jafarova, Conflict Resolution in South Cascasus: Challenges to International Efforts. 61 Silvia, Stober, The Failure of the OSCE Mission to Georgia - What Remains ? Institute for Peace Research and Security Policy, 2015, http://ifsh.de/file-CORE/documents/yearbook/english/10/St%C2%94ber-en.pdf 62 Hansjorg Eiff, The OSCE Mission to Georgia and the Status of South Ossetia, Institute for Peace Research and Security Policy, 2015, http://ifsh.de/file-CORE/documents/yearbook/english/08/Eiff-en.pdf 63 International Crisis Group: Georgia´s South Ossetia conflict: Make haste slowly 2007, http://www.crisisgroup.org/~/media/Files/europe/183_georgia_s_south_ossetia_conflict_make_haste_slowly.ash .

20

Osetie.

64

Na žádost tehdejšího prezidenta Gruzie Ševerdnadzeho vypracovala OBSE

konkrétní návrh mírového řešení sporu. Na základě toho OBSE doporučila, aby vzhledem k principu územní celistvosti zůstala Jižní Osetie součástí Gruzie. Zároveň zohlednila princip práva na sebeurčení národů. Jižní Osetie měla získat rozsáhlou autonomii, jež by zaručovala silné právní i politické postavení. Zároveň měl být ustanoven zvláštní hraniční režim mezi Severní a Jižní Osetii, a to tím způsobem, aby etnikum mohlo sdílet společnou existenci. Tento návrh přijali jak členské státy OBSE v čele s Ruskem a USA, tak zástupci EU i představitelé Gruzie. Jednání však ke konečnému výsledku nevedla, jelikož Jižní Osetie toto řešení konfliktu odmítla. Deklarovala však, že je ochotna dále vyjednávat.65 Jednání v tomto formátu byla charakteristické pro celé zkoumané období až do roku 2008. Typické pro ně ovšem bylo, že Jižní Osetie nebyla ochotna přijmout kompromis. Nesmíme ovšem také opomenout roli Ruska, které v urovnání konfliktu hrálo po celé období důležitou roli. Faktem totiž zůstává, že Rusko chápe Gruzii jako oblast "blízkého zahraničí"66 a podle toho také ke konfliktu přistupuje. Mezi lety 1996 - 2004 se OBSE věnovala narovnání sporů mezi obyvatelstvem. Začala využívat tzv. multitrack diplomacy,67 které v sobě zahrnovala zástupce politických elit, vojenské činitele, ale také zástupce lokálních orgánů a obyvatelstva.

68

Projekty na

kterých se OBSE podílela se týkaly především ekonomické podpory, obnovy infrastruktury, budování občanské společnosti a školení pro novináře. Za velmi důležité považovala projekty týkající se vzdělávání v oblasti historie, do kterých byli zapojení studenti z Jižní Osetie i z Gruzie. 69 Rok 2004 znamenal podstatné změny. Po nástupu prezidenta Saakašviliho a jeho deklarovaném odhodlání znovusjednotit Gruzii, konflikt postupně nabíral na opětovné eskalaci. Sice přišel s reformními kroky, kdy nabídl Jižní Osetii širokou politickou a kulturní autonomii v rámci společené federace, nicméně jeho návrhy se nesetkaly s kladnou odezvou, neboť dle Osetinců směřovaly k teritoriální integritě Gruzie a to bylo proti jejich

64

Hansjorg Eiff, The OSCE Mission to Georgia and the Status of South Ossetia Esmira, Jafarova, Conflict Resolution in South Cascasus. 66 Jedná se o oblasti, které jsou z pohledu Ruska pro něj životně důležité a jednoznačně by tam měl být zachován dominantní ruský vliv. (Tomáš, Šmíd a Petra, Kuchyňková, Rusko jako geopolitický aktér v postsovětském prostoru (Brno: Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity, 2006), 35. 67 Mnohoúrovňová diplomacie představuje velmi produktivní přístup k řešení konfliktů, neboť je schopna vytvořit komunikační kanály mezi různými vrstvami společnosti, které jsou zasaženy konfliktem. (Šárka, Waisová, Současné otázky mezinárodní bezpečnosti )Plzeň: Portál, 2003). 68 OSCE: Mission to Georgia: Overview, ověřeno 11. května 2015, http://www.osce.org/georgia-closed/4338. 65

69

Frank W, Haro, Georgia and Caucasus region.

21

zájmům.

70

Začaly se opět množit ozbrojené konflikty.71 V této fázi konfliktu využívala

OBSE především institutu vysokého komisaře pro národnostní menšiny, jeho činnost a veškeré projekty s ním spojené byly zaměřeny na znovuobnovení důvěry mezi oběma tábory.72 Veškeré projekty ovšem krachly v srpnu 2008, kdy na území Jižní Osetie vstoupily ruské jednotky. Tento fakt postavil OBSE do velmi složité situace, neboť jistý čas byla kompletně ochromena v úsilí dosáhnout rychle mírové dohody. Po vyhlášení nezávislosti Jižní Osetie a následném uznání Ruskou federací bylo Osetincům nabídnuto ruské občanství. 73 Přímá ruská intervence posunula zkoumaný konflikt do mezinárodní roviny, neboť zde již byla evidentní role Ruské federerace. OBSE reagovala zvýšením počtu vyslanců, kteří měli za úkol pozorovat oblasti bojů.

74

Po ochabnutí intenzity konfliktu a podepsáním

příměří, však OBSE narazila na problém, kdy Rusko odmítlo prodloužit její mandát v Gruzii. Mandát se sice podařilo prodloužit ještě do června 2009

75

, nicméně pak mise

OBSE v Gruzii definitivně skončila. Pokud se podíváme na aspekty mírové politiky, kterými se OBSE snažila dosáhnout mírového urovnání konfliktu, můžeme říci, že převažoval spíše socioekonomický faktor. Jakožto organizace, která nedisponuje vlastními příjmy se v první polovině 90.let soustředila hlavně na podporu zemědělství a utlumení nepřátelského vztahu mezi gruzíny a osetinci. Kladla velký důraz na rozvoj infrastruktury a vzdělání. Jako jedna z mála organizací byla přítomna zkoumanému konfliktu od jeho počátku v 90. letech. Za bezmála 20 let svého působení použila několik svých nástrojů a nemalých prostředků k urovnání konfliktu v Jižní Osetii. V úvodu jsme si stanovili i dílčí otázku a to takovou zda-li se nějak měnila mírová politika v průběhu let. Z počátku OBSE vystupovala hlavně jako mediátor a prostředník mezi znesvářenými stranami. Během následujícího období se začala více věnovat otázce demokratizace, vzdělání a rozvoji potenciální spolupráce mezi Jižní Osetií a Gruzíí. 70

Svante E., Cornell, Small Nations and Great Powers: A study of ethnopolitical conflict in the Caucasus (London: Routledge Curzon, 2001), dostupné na: https://is.muni.cz/el/1423/podzim2012/MVZ208/um/35586974/Small_Nations_and_Great_Powers__A_Study_o f_Ethnopolitical_Conflict_in_the_Caucasus__.pdf 71 K eskalaci přispěla informace, že Gruzie připravuje ozbrojený útok na Jižní Osetii. O potvrzení tohoto faktu hovoří větší podíl HDP na obranu mezi lety 2003 - 2007 z 1% na 9,2 % HDP. (Sipri Milititary Expenditure). 72 Haro, Georgia and Caucasus region. 73 Esmira, Jafarova, Conflict Resolution in South Cascasus. 74 OSCE: Mission to Georgia, http://www.osce.org/pc/30157?download=true. 75 OSCE: Mission to Georgia, "OSCE and EU leadres discuss future of European Security, Georgia " http://www.osce.org/cio/50721.

22

Jako zprostředkovatel dialogů mezi znesvářenými stranami fungovala kontinuálně spíše úspěšně. Přes institut vysokého komisaře, zavedení kulatých stolů a otevření kanceláře v Cchinvali často iniciovala setkání se všemi zúčastněnými stranami za účelem nalezení kompromisu. I přes programy cílené na postkonfliktní urovnání, podporu vzdělání a ekonomické obnovy země, organizace jako mediátor konfliktu spíše selhala ve svém primárním úkolu, neboť nebyla schopna najít kompromis přijatelný pro obě strany. Můžeme říci, že byla limitována Ruskem i poměrně negativním přístupem ze strany Osetinců.76 I její monitorovací mise skýtala určitá úskalí, neboť její vyslanci byli velmi omezeni v pohybu po bojových zónách a jejich práce velmi závisela na ochotě obou stran participujících na konfliktu. I přes velký potenciál této organizace se její omezení ukázala jako silnější než nástroje pro úspěšné řešení, a přímý vojenský konflikt v srpnu 2008 to potvrzuje. V současné době organizace přímo v Osetii nepůsobí. Jediná její aktivita v této oblasti je, že v rámci jednoho ze svých aspektů mírové politiky - rozvoje demokracie, je přítomna při volbách jako nezávislý pozorovatel a na základě svých zjištění vydává pravidelně zprávy.77

76

Byla vnímána spíše jako "pro západní organizace", podporující spíše Gruzii na úkor Jižní Osetie. (Charles, King, "The Benefits of Ethnic War: Uderstanding Eurasia´s Unrecognized States). 77 OSCE: Election reports Georiga, ověřeno 11. května http://www.osce.org/odihr/elections/110301?download=true

23

4.2 Mírová politika EU ve vztahu ke konfliktu v Jižní Osetii Tato kapitola se zaměřuje na vývoj vztahů a zapojení EU vůči Gruzii, respektive konfliktu v Jižní Osetii. Na rozdíl od SNS či OBSE, není Unie definována ryze jako bezpečnostní organizace. Její podpora a aktivita je založena spíše na ekonomické bázi, tím spíše vůči zemím, které nejsou jejími členy. I přes to všechno EU v konfliktu v Jižní Osetii vystupovala poměrně aktivně. Zapojení EU do vztahů s Gruzií v rámci separatistických tendencí Jižní Osetie se datuje na počátek roku 1990. Úvodem bychom měli zmínit, že EU v prvních fázích konfliktu v 90. letech nevystupovala jako jeho mediátor s cílem přijít s vlastní iniciativou na mírové urovnání. Původně se její aktivity týkaly především humanitární pomoci prostřednictvím fondu na Humanitární pomoc a civilní ochranu78. Nutno podotknout, že v průběhu 90. let, většina aktivit EU v rámci gruzínského konfliktu probíhala na bázi ekonomické podpory. V souladu s touto podporou byl uveden do provozu program TACIS79, který se kromě ekonomické podpory soustředil také na rozvoj demokratických institucí a urychlení transformace

na

systém

tržního

hospodářství.80

Kromě

reforem

institucionálního,

ekonomického a společenského charakteru, si Společenství kladlo za cíl zlepšit situaci v oblastech životního prostředí, jaderné bezpečnosti či regionální spolupráce. Výraznější nárůst objemu finančních prostředků EU a významná diverzifikace programových oblastí, které byly financovány nastal po roce 1999, kdy byly vztahy EU a Gruzie orámovány Dohodou o partnerství a spolupráci.81 Cílem této spolupráce byly velmi podobné těm, stanoveným v programu TACIS a usnadnily tak jejich realizaci.82 PCA znamenala základ pozdější hlavní politiky, která se věnuje vztahům ke Gruzii - Evropské politiky sousedství (EPS).83

78

ECHO - European Community Humanitarian Aid Office - Do roku 2008 byly do Gruzie investovány prostředky zejména na podporu zemědělství a civilní ochrany. Tento program byl zároveň určen i pro Ruskou federaci. (ECHO European Community Humanitarian Aid, http://ec.europa.eu/echo/system/files/ged/DIPECHO_cac.pdf_en) 79 Technical Assistance to Commnowealth of Independent States 80 Evropská komise: TACIS aciton programme for technical assistance to the CIS and Georiga, http://cordis.europa.eu/news/rcn/1266_en.html 81 Partnership and Cooperation Agreement (PCA), (M., Simão, EU Policies in the Eastern Neighbourhood. The practices perspective, (London:Abingdon, Routledge, 2014) 82 Smlouva se týkala posílení demokratizace, obchodu, investic do soukromého sektoru i investicím do energetiky a dopravy. (Richard G., Whitman, "The EU as a conflict manager? The case of Georiga and its implications" in. International Affairs, vol. 86, no. 1, 2010.) 83 Markéta, Pitrová a Petr, Fiala, Evropská unie (Praha: CDK, 2010).

24

V důsledku sbližování mezi Gruzií a EU dala Evropská komise podnět k vyšetření příčin konfliktu v 90. letech.84 V něm byla stanovena premisa, že stabilita separatistického regionu Jižní Osetie, je hlavní překážkou v rozvoji Gruzie a velkým způsobem přispívá k nestabilitě celého regionu.85 EU věnovala Gruzii značnou pozornost i díky energetické důležitosti tohoto regionu. V právě v otázce energetické bezpečnosti se stabilita Gruzie jevila jako klíčová.86 Od roku 2003 se Unie začala jako bezpečností aktér angažovat v oblasti mnohem více. Právě v roce 2003 byl jmenován historicky první Zvláštní představitel pro Jižní Kavkaz.87 Obecně můžeme říci, že v první dekádě 21. století se na půdě EU událo několik změn, které skrývaly velký potenciál efektivněji řešit konflikt v Osetii. Vývoj zahraniční politiky EU, respektive SZBP88 - Evropská bezpečnostní strategie z roku 2003 definuje oblast Kavkazu jako hraniční oblast s EU, jejíž stabilita je pro Unii klíčová.89 Změna evropské politiky spolu s nástupem Saakašviliho do úřadu prezidenta v roce 2004 znamenala další fázi přibližování Gruzie a EU. PCA znamenala základ pozdější hlavní politiky, které se věnuje vztahům ke Gruzii - Evropské politiky sousedství (EPS), kam byla Gruzie v roce 2004 zahrnuta.90 Celkové sbližování Gruzie s EU od roku 2004 bylo podle profesora Whitmana z University of Kent zásadním předělem ve vnímání EU jako bezpečnostního aktéra. EU začala považovat region spíše za "svůj vlastní" , než-li za postsovětský prostor.91 Střetům, které započaly v roce 2004, ovšem EU zabránit nedokázala i přes značnou snahu i lepším vztahům. Nicméně i přes opětovnou eskalaci konfliktu, se EU stále držela cílů definovaných v EPS. Držela se tzv. Akčního plánu , který poskytoval rámec pro financování Gruzie v rámci ENPI 92 a prostor pro implementaci jednotlivých nástrojů vyplývajících z EPS. V roce 2005 byla vydána další hodnotící zpráva, která se zaobírala násilím v roce 2004 a opět definovala hlavní cíle, kterých chtěla EU v rámci řešení konfliktu dosáhnout: jednoznačné

84

Richard G., Whitman, "The EU as a conflict manager? The case of Georiga and its implications Evropská komise: Georgia Country Strategy Paper 2002–2006, p. 5, accessed 11. 5 2015 http://eeas.europa.eu/georgia/csp/03_06_en.pdf 86 Gruzie je transitní zemí, přes kterou vede ropovod z Baku skrz gruzínský přístav Supsa. (Jan, Rybář, Kavkaz, Rusko a "nová velká hra" o kaspickou ropu, Praha: Eurolex Bohemia, 2005). 87 Special Representative for the South Caucasus , stal se jím finský diplomat Talvitie. (Markéta, Pitrová a Petr, Fiala, Evropská unie). 88 Společená zahraniční a bezpečnostní politika 89 Evropská komise: Evropská bezpečnostní strategie: Bezpečná Evropa v lepším světě. accessed 11.5.2015, http://www.consilium.europa.eu/uedocs/cms_data/librairie/PDF/QC7809568CSC.pdf 90 Markéta, Pitrová a Petr, Fiala, Evropská unie. 91 Richard G., Whitman, "The EU as a conflict manager? The case of Georiga and its implications, 91. 92 European Neigbourhood and Partnership Instrument. 85

25

mírové řešení, respektování suverenity a územní integrity, posilování vzájemné důvěry mezi oběma stranami a další ekonomickou podporu. 93 Spolu s aktivitami v rámci EPS byla navázaná další spolupráce během předsednictví Německa v roce 2007. Tzv. Černomořská synergie byla definována jako struktura, jejíž existence by posílila kooperaci států v daném regionu. Hlavním smyslem byla ekonomická provázanost. Tato iniciativa měla mimo jiné přispět i k řešení konfliktů a demokratizaci daného regionu.94 Poslední dokument s názvem Country Strategy vyšel v roce 2007. Komise v ní zveřejňuje revidovanou strategii pro danou zemi, s přihlédnutím ke zhoršující se ekonomické a politické situaci. Upozorňuje totiž že v konfliktní oblasti se scházejí "3 záporné kombinace", které jsou velmi alarmující a to: selhávání všech stran na řešení konfliktu, zvyšování výdajů na zbrojení všemi aktéry a stále vyhrocenější rétorika. 95 Rusko-gruzinský konflikt v srpnu 2008 a pozice EU Vpád ruských jednotek znamenal vystřízlivění optimistických názorů na mírové urovnaní konfliktu nebo alespoň na jeho další ozbrojené nepokračování. K eskalaci konfliktu přispělo i neustálé přibližování Saakašviliho vlády a EU. I po krachu mírového plánu z roku 2005 jeho orientace byla spíše pro západní. Velmi se tehdy diskutovalo o možném vstupu Gruzie do EU a NATO. Tento příklon k západním státům a na druhou stranu osetinskou orientace na Rusko můžeme označit jako jedny z faktorů, které vyústili až v tzv. 5 denní válku. 96 Tato skutečnost znamenala velkou zkoušku pro EU, do jaké míry může skutečně sloužit alespoň jako mediátor konfliktu. Neboť i přes veškerou snahu a podporu mírového procesu se tomuto střetu nepodařilo zabránit. V této době předsedala EU Francie v čele s prezidentem Sarkozym. Sarkozy inicioval několik zásadních jednání se svým ruským

93

Evropská komise: The European Union´s ENPI Programme for Georgia, 2005-2007. ,accessed 11. 5. 2015, http://eeas.europa.eu/delegations/georgia/documents/civil_society_library/final_report_eidhr-georgiaprogramme_2009-226183.pdf). 94 Evropská komise: ENP Aciton plan to Georiga, accessed 11.5.2015, http://eeas.europa.eu/enp/pdf/pdf/action_plans/georgia_enp_ap_final_en.pdfhttp://eeas.europa.eu/enp/pdf/pdf/act ion_plans/georgia_enp_ap_final_en.pdf 95 Evropská komise: European Neighbourhood and Partnership Instrument, Country Strategy Paper 2007-2013, accessed 11. 5. 2015, http://eeas.europa.eu/enp/pdf/pdf/country/enpi_csp_georgia_en.pdf 96 Michal, Thim, Quest for Hard Power: The European Union and the Black Sea Region after The RussiaGeoriga War, Association for International Affairs, 2009. accessed 11.5.2015, http://www.amo.cz/publications/quest-for-hard-power-the-european-union-and-the-black-sea-region-after-therussia-georgia-war.html?lang=en

26

protějškem Medvěděvem, na které byli přizvání ještě zástupci OBSE, americký prezident Bush a německá kancléřka Merkelová. 97 Bylo uzavřeno příměří a předložen mírový plán z dílny EU, který obsahoval několik stěžejních bodů: konec použití ozbrojených složek, ukončení vojenských akcí, okamžitý přístup humanitárních jednotek a stažení jednotek obou zúčastěných stran za tzv. nárazníkové zóny.

98

Po dohodách k těmto bodům byly ještě přidány další dva a to: přítomnost ruských

mírových složek jako doplňujícího sboru k zachování bezpečnosti a otevření mezinárodní diskuzního pléna, které by řešilo bezpečnost a budoucnost Jižní Osetie a Abcházie. Tyto dva body byly do koncepce zahrnuty na základě požadavků ruského prezidenta Medvěděva. Ten naopak ale nesouhlasil s vytvořením mezinárodní mise pod patronací OSN. 99 Období následující po schválení mírového plánu bylo ve znamení tzv. kyvadlové diplomacie, zastoupené předsedou EK Barrosem a francouzským ministrem zahraničí Kouchnerem. V tomto kontextu musíme zmínit reakci EU v podobě Mimořádného prohlášení Rady EU, kde Unie jasně deklarovala plnou podporu a úsilí vůči uzavření příměří a dosažení dlouhodobého a stabilního mírového řešení v rámci konfliktu v Gruzii.100 Tímto se po ukončení konfliktu stala jedinou mezinárodní organizací, která měla svoji vlastní misi v této oblasti, neboť mise OBSE skončila a mandát ji posléze nebyl prodloužen a aktivita OSN či jiné mezinárodní organizace byla díky výsledkům mírových dohod nemožná.101 Po skončení konfliktu se EU angažovala zejména vytvořením tzv. Nezávislé mezinárodní zjišťovací mise102 . Jednalo se o sbor vyslanců, kteří měli za úkol vyšetřit příčiny konfliktu v Gruzii v rámci mezinárodního práva a lidských práv.103 Svoji podstatou se jednalo o první misi EU tohoto typu.

104

Vyšetřovatelé došli k závěru, že primárním agresorem byla

Gruzie, která porušila mezinárodní právo vpádem do Jižní Osetie. Nicméně na druhou stranu poukazují na nepřiměřenost zásahu Ruska, které se dostalo hluboko na gruzínské území. 105

97

Richard G., Whitman, "The EU as a conflict manager? The case of Georiga and its implications. Six-point Peace Plan for Georgia: Russian Agression of Georgia, accessed 11.5.2015, http://www.smr.gov.ge/docs/doc111.pdf. 99 Richard G., Whitman, "The EU as a conflict manager? The case of Georiga and its implications. 100 Council of The European Union: Extraordinary European Council 1 September 2008, accessed 11.5.2015, http://www.consilium.europa.eu/ueDocs/cms_Data/docs/pressData/en/ec/102545.pdf 101 Richard G., Whitman, "The EU as a conflict manager? The case of Georiga and its implications.. 102 Independent International Fact-Finding Mission on the Conflict in Georgia 103 Independent International Fact-Finding Mission on the Conflict in Georgia, accessed 11.5.2015, http://rt.com/files/politics/georgia-started-ossetian-war/iiffmcg-volume-ii.pdf 104 Komise spolupracovala i s jinými organizacemi jako například OBSE, NATO či Radou Evropy 105 RT Question More: Georgia started South Ossetain war - EU report, accessed 11. 5 2015, http://rt.com/politics/georgia-started-ossetian-war-978/. 98

27

Spektrum mírové politiky EU v oblasti Jižní Osetie je tedy relativně široké. Snad kromě přímé vojenské intervence můžeme sledovat všechny aspekty mírové politiky. EU se angažuje v obasti jižního Kavkazu již od počátku 90. let. Svoji podporu původně založila na ekonomické bázi. Jejími hlavními cíly bylo zabránění opětovné eskalace konfliktu ekonomickou podporou, obnovení infrastruktury či dohledem na dodržování lidských práv. Vytvořila si několik politických nástrojů, skrze které se daných cílů snažila dosáhnout. Od počátku 21. století pak vazba mezi EU a Gruzíí neustále sílila. Zejména pak v roce 2004 po nástupu prezidenta Saakašviliho. V této době se EU začala daleko více profilovat jako politický aktér, který má resolutní zájem o daný region, zejména pak o jeho demokratizaci. I přes značnou podporu nedokázala zabránit válce v roce 2008. Tento fakt můžeme brát jako stěžejní, pokud chceme hodnotit její roli mediátora. I když v průběhu konfliktu hrála Unie klíčovou roli vyjednavače, který se zasadil o jeho zastavení a ujednání příměří, následný vývoj situace již v její prospěch příliš nevyznívá. Po uznání Jižní Osetie Ruskem v roce 2008, které fakticky znamenalo porušení dohody a zastavení procesu o dosažení územní integrity Gruzie, se vývoj mírového procesu zastavil. Setkáme se ovšem i s názory, že EU napomohla velmi efektivně vyřešit válečný konflikt a pomohla mezinárodnímu společenství udělat z Ruska terč kritiky. Podle doktora Stephena Blanka ze Strategic Studies Institute se mělo Rusko dostat rychle do mezinárodní izolace, ovšem jak se později ukázalo, tento efekt to rozhodně nepřineslo. 106 A tak i tento případ nahrává faktu, proč je Unie tolik kritizována pro svoji slabou pozici globálního hráče. Její častá nesourodost v názorech na konkrétní akce je důvodem proč ani na jižním Kavkaze není brána jako silný hráč. Limity, v podobě složitosti jednání v rámci samotné EU, které nejsou schopny tvořit rychlé a jasné reakce a silná přítomnost Ruska v regionu jsou pro Unii velkou komplikací. Na druhou stranu, je EU v současné době jediná, která se v oblasti angažuje. Kromě svého smluvního vztahu s Gruzíí, působí v oblasti i Evropská monitorovací mise, která se definuje jako neozbrojená civilní složka, navazující na mírový plán z roku 2008.107 8. července byl jmenován ambasadorem pro oblast jižního Kavkazu Herbert Salber, a zároveň

106

Stephen J, Blank, Georgia: The War Russia Lost. United States Army Combined Arms Center, accessed 11.5.2015, http://usacac.army.mil/CAC2/MilitaryReview/Archives/English/MilitaryReview_20081231_art008.pdf. 107 European Union Monitoring Mission to Georgia:Our mandate, accessed 11.5.2015, http://www.eumm.eu/en/about_eumm/mandate

28

byl potvrzen a prodloužen mandát této mise.108 Ten navazuje na základní cíle mise v oblasti což je: zabránit znovu otevření konfliktu, usnadnit obnovení bezpečného a normálního života místních komunit a budovat vzájemnou důvěru mezi stranami konfliktu.109 Nicméně je třeba konstatovat, že současná mise, která působí v oblasti hranic Gruzie a Jižní Osetie se potýká stále se stejným problémem a to neochotou jihoosetinců pustit pracovníky Unie na svoje území.

108

EUMM: Council decision, July 2014, accessed 11.5.2015, http://eeas.europa.eu/policies/eu-specialrepresentatives/herbert-salber/docs/council-decision-08072014_en.pdf 109 European Union Monitoring Mission to Georgia:Our mandate, accessed 11.5.2015, http://www.eumm.eu/en/about_eumm/mandate

29

4.3 Mírová politika SNS v Jižní Osetii Společenství nezávislých států se je organizace, která se také angažovala v konfliktu v Jižní Osetii. Na její činnost je ovšem nazíráno různě. Podle některých autorů se SNS v osetinském konfliktu přímo neangažovalo, ale na mírový proces dohlížela Společná kontrolní komise skládající se z Ruska, Gruzie, Jižní a Severní Osetie. Hodnocení SNS je velmi problematické, neboť tato organizace má trochu jiný charakter než EU či OBSE. SNS můžeme definovat jako regionální potažmo subregionální instituci, která ovšem než postupnou integrací vznikla rozpadem SSSR.110 Ve srovnání s ostatními zkoumanými organizacemi disponuje SNS relativně slabou organizační strukturou a je pro něj charakteristická absence širšího konceptu mírové politiky nebo alespoň nástrojů, kterými by potenciální konflikty řešil.111 V roce 1993 sice přijalo společnou Chartu, která byla považována za základní pilíř spolupráce v bezpečnostní oblasti, nicméně nebyla ratifikována všemi členy Společenství.112 Hlavní prioritou SNS je vojenská, kolektivní bezpečnost, která byla schválena v podobě Dohody o kolektivní bezpečnosti v roce 1992. Definovala právo na kolektivní bezpečnost členských států, kterou zakládala na Chartě OSN.

113

Zde je nutno podotknout, že SNS nedisponuje jakoukoliv koncepcí týkající se

urovnání vnitrostátních konfliktů, nicméně i přesto se angažovalo v jihoosetinském konfliktu, především v jeho první fází. Na úvod je potřeba zmínit, že v SNS zastává zcela dominantní pozici Ruská federace a Kavkaz vnímá jako tradiční oblast svých zájmů.114 Pokud analyzujeme jednotlivé kroky SNS, jedná se o kroky prováděné výhradně Ruskou federací, což je další aspekt, kterým se mírová politika SNS velmi liší od EU a OBSE, neboť ty pracují mezinárodně. Rusko v oblasti naplno využívalo a využívá svůj vliv, který pramení i z historické, regionální dominance. Protože zde existuje úzká vazba mezi severním a jižním Kavkazem, Ruská federace velmi pozorně vnímá a reaguje na nestabilitu a potenciální

110

Doktor Emil Souleimanov působící na Karlově univerzitě hovoří o pozvolném rozmělňování a civilizovaném rozpadu federace. Emil A., Souleimanov, Rusko a postsovětský prostor (Praha: Eurolex Bohemia, 2007), 102. 111 Vladislav, Budkin, Two Decades of the Commonwealth of Independent States in. Problems of Transition, vol. 56, no. 2. June 2013 pp. 36-50. (http://eds.b.ebscohost.com.ezproxy.muni.cz/eds/pdfviewer/pdfviewer?vid=5&sid=1bc19437-3375-4c8c-8173c597770d8763%40sessionmgr110&hid=104). 112 Paul F., Diehl a Joseph, Lepgold, Regional Conflict Management (Lanham: Rowman and Littlefield Publishers, 2003). 262. 113 CIS: About Commonwealht of Independent States, accessed 11.5.2015, http://www.cisstat.com/eng/cis.htm 114 Dennis, Sammut a Nikola, Cvetkovsi, The Georgia - South Ossetia Conflict (London: VTIC, 1996). 112.

30

konflikty v regionu. Vnímá to jako ohrožení svého vlastního území.115 Z toho pramení další rozdíl mezi SNS , EU a OBSE, v tom pohledu, že SNS jako jediné otevřeně podporovalo Jižní Osetii v artikulaci jejích zajmů.116 V prvních fázích konfliktu, SNS včetně Ruska uznávalo integritu gruzínského území, ale zároveň podporovalo secesionistické snahy Jižní Osetie. Tento zájem byl navíc ještě zvýšen po dokončení ropovodu Baku - Tbilisi Ceychan, které vedlo k relativnímu poklesu ruské dominance v transportu ropy z Kaspického moře.117 Zde je nutné zdůraznit, že zájmy Ruské federace v kavkazském regionu byly v rámci mezinárodních vztahů uznávány. Tomu odpovídá i skutečnost, že byla určena jako hlavní zprostředkovatel mírových rozhovorů mezi oběma stranami konfliktu.118 Ruská federace se totiž stavěla velmi negativně k účasti mírových jednotek OSN v Osetii, neboť jejich přítomnost by narušovala ruskou dominanci v oblasti. Po první eskalační fázi a porážce Jižní Osetie, se situace relativně uklidnila a Gruzie se stala členem SNS. Nicméně se opět začala projevovat nesourodost zájmu Gruzie a Jižní Osetie. Gruzie se začala orientovat spíše na západní bezpečnostní struktury, zatímco Jižní Osetie posilovala svoje vztahy s Ruskem.

119

O velkém pnutí mezi Jižní Osetií a Gruzí ve

vztahu k Rusku vypovídá i skutečnost, že v prosinci 2008 byla obnovena povinnost ruských víz pro obyvatele Gruzie. Zajímavý je fakt, že se to nevztahovalo na obyvatele Jižní Osetie.120 O vypjatých vzájemných vztazích svědčí i fakt, že v prosinci 2000 Rusko obnovilo vízovou povinnost pro Gruzii (netýká se Abcházie a Jižní Osetie). Toto byl do té doby první a zcela ojedinělý případ v rámci SNS. I na základě tohoto faktu se mírová politika SNS ve zkoumaném konfliktu může zdát minimálně rozporuplná. Paradoxní také je, že Gruzie jakožto člen v této době velmi zpochybňovala potenciál SNS přispět k mírovému řešení v jihoosetinském konfliktu. 115

Emil A., Souleimanov, Rusko a postsovětský prostor (Praha: Eurolex Bohemia, 2007), Paul F., Diehl a Joseph, Lepgold, Regional Conflict Management (Lanham: Rowman and Littlefield Publishers, 2003). 117 Alexei, Zverev, Ethnic Conflicts in the Caucasus 1988-1994, in: Coppieters, B. (eds.): Contested Borders in the Caucasus, Brussels, VUBPress 2001 116

118

Jan, Koehler and Christoph Zurcher, Potentials of Disorder: Explaining Conflict and Stability in the Caucasus and in the Former Yugoslavia (Manchester: Manchester University Press, 2003), 32. 119 Frank W, Haro, Georgia and Caucasus region (New York: Nova Science Publishers, 2010) 120 Zde je ovšem nutno podotknout, že většina jihoosetinců měla v té době již ruské pasy. (Alexander, Krylov, The Georgian - Abkhazian Conflict: The Security of the Caspian Sea Region (Oxford: Oxford Univeristy press, 2001), 203-205. (dostupné: https://books.google.cz/books?id=UrSJl5rjdbkC&printsec=frontcover&hl=cs&source=gbs_ge_summary_r&cad =0#v=onepage&q&f=false).

31

Od roku 1995 do roku 2008 se SNS příliš nevěnovala Jižní Osetii a soustředila se spíše na oblast Abcházie. Jednoznačný zlom v otázce participace SNS na mírovém procesu v Jižní Osetii přišel s ruskou vojenskou intervencí v srpnu 2008. Tento akt svědčí o velmi pochybné roli SNS v mírovém procesu, neboť na území Jižní Osetie a posléze i Gruzie jakožto člena organizace vstoupily vojenské jednotky jiného státu patřící do stejné bezpečnostní instituce. I když si obě strany konfliktu dávaly za vinu rozpoutání konfliktu, byla to přeci jenom Gruzie, které byla označena za viníka konflitku. (viz kapitola o EU). Ovšem o faktu, že SNS nebyl v tomto případě jednotný svědčí i skutečnost rozdílných názorů představitelů jednotlivých členských zemí organizace. Ázerbajdžán například přímo podpořil teritoriální integritu Gruzie, Kazachstán naopak vyjádřil podporu Rusku a Arménie se nepostavila ani na jednu stranu. 121 Zhodnocení mírové politiky SNS na řešení jihoosetinckého konfliktu je velmi obtížné. V první řádě je zde na první pohled minimálně diskutabilní relevance SNS jako mezinárodní, nezávislé bezpečnostní organizace. Nemá jasně definovaný koncept mírové politiky ani aspekty, kterými by chtěla k mírovému řešení přispět. Ve srovnání s OBSE či EU tento rámec jasně chybí. Nemůžeme zde mluvit o podpoře demokracie, socioekonomické podpoře, podpoře vzdělání či jiném humanitárně zaměřeném rozvoji. SNS je profilována primárně jako bezpečnostní organizace a vojenský aspekt mírové politiky je jediný, který ve zkoumaném případě můžeme definovat. Tato organizace byla nejaktivnější v rané fázi zkoumaného období, od první eskalační fáze v roce 1992 do roku 1996. Poté sice oficiálně vedla pozorovatelskou misi, ale žádných konkrétních, hmatatelných úspěchů se jí dosáhnout nepodařilo. Nyní se SNS věnuje pouze oblasti Abcházie. I když se oficiálně SNS snažilo zabránit opětovné eskalaci konfliktu, stejně tak jako OBSE a EU, tohoto cíle se mu dosáhnout nepodařilo. Konfliktu v roce 2008 nedokázalo zabránit. A zde dostáváme opět k problematice Ruska a jeho aktivit v rámci SNS. Pokud bychom brali tuto organizaci jako nezávisle fungující, bylo by zapotřebí schválení intervence všemi členy Společenství, což se nestalo. Spíše můžeme říci, že se zde naskýtá prostor pro myšlenku, že Rusko využilo svůj dominantní vliv v organizaci a zaštítilo jím svoji vojenskou přítomnost v Gruzii v srpnu 2008. Vyústěním celého mírového procesu v podání SNS je tedy paradoxně vystoupení Gruzie z tohoto společenství v roce 2008 a fakt, že SNS na území Jižní Osetie v současnosti nepůsobí. 121

Radio Free Europe Liberty: CIS Leaders´Reactions Mixed To South Ossetia Fighting, accessed 11.5.2015, http://www.rferl.org/content/CIS_Leaders_Have_Mixed_Reactions_To_South_Ossetia_Fighting/1189633.html

32

33

5 Závěr Mírová politika a mírové procesy jsou v současném světě velmi důležité neboť skrze ně se snaží určití aktéři dosáhnout trvalého mírového řešení v konfliktních oblastech. Její spektrum je velmi široké, neboť není universálně vymezena a definována. Může celou řadu akcí, ať již humanitárních nebo vojenských. Může být také prováděna aplikováním ekonomických,

socioekonomických,

sociálních

aspektů,

mediátorských

funkcí

v

postkonfliktním urovnání nevyjímaje. V drtivé většině případů záleží na konkrétních aktérech mezinárodních vztahů jak svoji mírovou politiku definují a pomocí jakých nástrojů toho dosahují. Hodnocení celkové míry úspěšnosti jakožto velmi neexatního pojmu je velice obtížné, na druhou stranu analýzou jednotlivých výstupů, které dané instituce v mírovém procesu prováděly můžeme alespoň celkově evaluovat jejich činnost a alespoň říci, čím konkrétně k řešení mírového procesu přispívaly. Region Kavkazu včetně Jižní Osetie je charakteristický nevyřešenými konflikty. Tato oblast je z hlediska bezpečnosti brána za rizikovou již od počátku 90. let, kdy v roce 1992 došlo k první eskalační fázi a od té doby zde panuje neuspokojivá bezpečnostní situace v podobě zamrzlého konfliktu. Můžeme zde pozorovat nestabilní bezpečnostní prostředí, které neustále osciluje mezi příměřím a otevřeným střetem. Na vývoji mírového procesu se kromě zúčastěných konfliktních stran podílelo i několik mezinárodních organizací: OBSE, EU s SNS. Ty do konfliktu vstupovaly v určitých obdobích různě. Jejich činnost se lišila jak intenzitou konání tak i konkrétními kroky, kterými chtěly dosáhnout trvalého mírového řešení. A právě analýza jejich participace na mírovém procesu a aspektů jejich mírových politik byla hlavním tématem předkládané bakalářské práce. Práce byla zasazena do teoretického rámce liberálního institucionalismu, který ve svém obsahu řeší roli mezinárodních organizací. V této kapitoly jsme poukázali na to, že dle řady odborníku jsou schopny mezinárodní organizace pomoci při mírových procesech, neboť skýtají potenciál držet jednotlivé státy, ať již jsou členy organizací nebo nikoliv, v bezkonfliktním prostředí. Vymezení tohoto konceptu nám mělo poskytnout vodítko, zda-li je vůbec možné aby mezinárodní organizace skutečně měly tento potenciál. V případě Jižní Osetie je ovšem výsledek minimálně rozporuplný. V úvodu byla stanovena výzkumná otázka: Jaký byl vývoj mírové politiky v Jižní Osetii ?

K jejímu zodpovězení jsme si stanovily dvě podotázky a to jak můžeme 34

charakterizovat mírovou politiku EU, OBSE a SNS a jelikož zkoumáme její různé aspekty, lišily se nějak v rámci těchto třech organizací? Odpověď na ně poskytuje závěr práce. Všechny 3 organizace vstoupily do konfliktu již na jeho počátku. Každá z nich ovšem jiným způsobem. Jako první se práce věnovala činnosti OBSE. Tato organizace vstoupila do konfliktu již v jeho rané fázi a od jeho počátku můžeme říci, že byla aktivní. Cíle mírové politiky OBSE v Jižní Osetii byly především podpora demokracie, ekonomického rozvoje a sociálního soužití mezi oběma znepřátelenými stranami. V prvních fázích konfliktu se OBSE zaměřila hlavně na monitoring bezpečnosti v oblasti. Můžeme tedy hovořit o roli vyjednavače, neboť v období po první eskalační fázi bylo hlavním cílem nalezení elementárního smíru mezi oběma aktéry sporu (Gruzií a Jižní Osetií). V druhé polovině 90. let se OBSE po rozšíření mandátu v roce 1994 začala věnovat i ekonomické podpoře. Soustředila se zejména na oblast infrastruktury a školství. V průběhu celé doby jejího působení vyvinula značnou snahu o vyřešení statutu Jižní Osetie, nicméně i přes kladná stanoviska ze strany Gruzie, narážela na nesouhlas ze strany osetinců. Po roce 2004 kdy nastalo větší pnutí mezi oběma tábory opět vstoupila do popředí funkce mediátora, neboť se OBSE prostřednictvím zprostředkování jednání se zástupci Gruzie i Jižní Osetie snažila spor vyřešit návrhem federativního uspořádání Gruzie, s velkými autonomními pravomocemi Jižní Osetie. Organizaci se ovšem nepodařilo přes veškerou snahu dosáhnout mírového řešení a zabránit opětovné eskalaci konfliktu neboť válka v roce 2008 tyto snahy pohřbila. V této fázi OBSE ustoupila do pozadí vůči EU, která převzala roli hlavního vyjednavače mezi konfliktními aktéry. V tomto období do konfliktu přímo vstoupilo i Rusko, což situaci OBSE ještě více stížilo. OBSE se tedy podílela na mírovém procesu v Jižní Osetii především pozorovací misí a rolí mediátora. Spolu s tímto se ale věnovala i ekonomické podpoře regionu a snažila se plnit cíle, které byly pro oblast Jižní Osetie stanoveny. Od roku 2008 ovšem ustupovala do pozadí a po posledním prodloužení mandátu mise v roce 2008 byla v prosinci roku 2009 činnost OBSE v Jižní Osetii ukončena. V současné době je přítomna pravidelně pouze jako pozorovatel nezávislosti voleb. Evropská unie se do mírového procesu také zapojila již v 90. letech. Narozdíl od OBSE se ovšem neangažovala přímo, ale definovala svoji podporu k vyřešení konfliktu spíše formou smluvních vztahů s Gruzií a ekonomické podpory. V počáteční fázi tedy byla mírová politika EU prováděna ryze ekonomickými nástroji. Byl zaveden program TACIS, 35

který kromě ekonomické podpory odrážel i ostatní cíle, které si EU vytyčila v tomto procesu-rozvoj demokratických institucí, institucionální reformy a ochranu lidských práv. Tyto hodnoty byly podpořeny ještě snahou o rychlý a úspěšný přechod k tržnímu hospodářství. Na konci poslední dekády minulého století můžeme konstatovat, že EU svoji podporu Gruzii zintenzivnila. Dohodou o partnerství a spolupráci začalo do oblasti přitékat mnohem více finančních prostředků. To bylo hodnoceno ze strany Gruzie kladně, na druhou stranu z úhlu pohledu Jižní Osetie se toto jevilo jako snaha EU o získání vlivu v oblasti a proto na tuto činnost nazírala spíše negativně. Od roku 2004 až do roku 2008 se i přes zlepšené vztahy mezi EU a Gruzií nepodařilo zabránit občasně konfrontaci obou znepřátelených stran. Přitom můžeme konstatovat, že v té době již fungující EPS znamenal značnou ekonomickou podporu regionu. V této době tedy jak EU tak i OBSE prováděly svoji mírovou politiku hlavně skrze ekonomickou a humanitární podporu. Obrat ovšem nastal v roce 2008. V tomto směru musíme opět konstatovat, že i přes veškerou snahu se ani EU nepodařilo zabránit opětovné eskalaci konfliktu. Na druhou stranu v této fázi můžeme pozorovat nový aspekt mírové politiky z pohledu EU a to fakt, že po vypuknutí války v roce 2008 se EU ujala funkce hlavního mediátora konfliktu. Zprostředkovávala jednání mezi Gruzií a Ruskem. V tomto období ustoupila role OBSE do pozadí a naopak EU vytvořila svoji stálou pozorovatelskou misi v Gruzii. Aspekty mírové politiky EU v Jižní Osetii jsou tedy velmi široké, od ryze ekonomické podpory a její narůstání na konci 90. let se EU v průběhu času angažovala i jako mediátor konfliktu a v současné době je dokonce jedinou organizací, která má v oblasti stálou pozorovatelskou misi. Nicméně tak jako v předchozím případě OBSE i její činnost je limitována negativním přístupem ze strany Jižní Osetie SNS vstoupilo do konfliktu také již v jeho počáteční fázi. Od roku 1992 to byla právě tato organizace spolu s OBSE, která se podílela na formování mírového procesu. U EU a OBSE jsme rozlišili několik aspektů mírové politiky. Od humanitární i ekonomické podpory až po činnosti v rámci pozorovatelských misí. Obě tyto organizace jsou i jinak definovány než SNS. V případě EU se jedná o víceúčelovou organizaci, OBSE je definována jako bezpečnostní organizace, nicméně bez vlastních ozbrojených složk. Naproti tomu SNS je koncipována jako čistě bezpečnostní, vojenská organizace. SNS bylo aktivní hlavně v první fázi konfliktu. Jeho činnost je ovšem velmi rozporuplná neboť od samého počátku v případě SNS nevidíme jasný koncept, cíle a nástroje jakými by bylo 36

schopné trvalého míru dosáhnout. V tomto případě je i velmi obtížné objektivně shrnout jeho činnost kvůli dominantnímu postavení Ruska v organizaci. SNS se zúčastnilo Společné monitorovací komise v Jižní Osetii spolu se zástupci Gruzie a Severní a Jižní Osetie. Od druhé poloviny 90.let ovšem jeho význam značně poklesl, neboť začínal být patrný poté stále se zvětšující rozdíl mezi orientací Gruzie a Jižní Osetie. Gruzie, byť byla členem organizace inklinovala na rozdíl od Jižní Osetie spíše k západním bezpečnostním strukturám. Rok 2008 pro SNS stejně jako pro dvě ostatní organizace znamenal v prvé řadě selhání v podobě opětovné eskalace. Otázkou ovšem může být, zdali bylo dosažení trvalého míru opravdu cílem SNS. Vyskytl se zde paradox, kdy do konfliktu vstoupily dva členské státy. Z tohoto důvodu je tedy velmi obtížné hodnotit přínos SNS na mírovém procesu v Jižní Osetii. Pokud tedy shrneme činnost OBSE, EU a SNS a podíváme se na naplnění jejich cílů dojdeme k závěru, že ani jedné z organizací se dosud nepodařilo konflikt trvale vyřešit. Přes svoji snahu nebyly schopné ani zabránit druhé eskalaci konfliktu v roce 2008. U prvních dvou organizací byla evidentní podpora regionu v podobě humanitární a ekonomické podpory, stejně tak v podobě pozorovatelských misí. OBSE byla přítomna od počátku konfliktu do roku 2009. Poté pozorovatelskou misi převzala EU, která zase na druhou stranu se do roku 2008 přímo neangažovala. Celý tento region tak zůstává stále zamrzlý. Snaha udržet status quo významně nahrává Rusku, kterému tato situace vyhovuje. Pro nastartování nové etapy mírového procesu by bylo zapotřebí větší vůle a angažovanosti ze strany Jižní Osetie. Z práce vyplývá fakt, že většina návrhů, které měly posunout mírový proces dál ztroskotala právě na neochotě či dokonce odporu ze strany Jižní Osetie. Spor se tak nepodařilo dlouhodobě vyřešit a faktem tedy zůstává, že mírový proces v Jižní Osetii nebyl a zdaleka není vyřešen. Navíc po uznání jihoosetinské samostatnosti Ruskem a neochotě osetinců se podílet na mírovém procesu, může tento nevyřešený stav trvat ještě velmi dlouho.

37

6 Zdroje Primární zdroje: CIS: About Commonwealht of Independent States, accessed 11.5.2015, (http://www.cisstat.com/eng/cis.htm) Council of The European Union: Extraordinary European Council 1 September 2008,

accessed

11.5.2015,

(http://www.consilium.europa.eu/ueDocs/cms_Data/docs/pressData/en/ec/1025 45.pdf) ČTK, (2009). Pozorovatelé OBSE zůstanou v Gruzii přinejmenším do června. iDnes.cz, 12. 2. 2009, (http://zpravy.idnes.cz/pozorovatele-obse-zustanou-v-gruziiprinejmensim-docervna-prf- /zahranicni.aspx?c=A090212_151025_zahranicni_ipl)

ECHO - European Community Humanitarian Aid, accessed 11. 5. 2015 (http://ec.europa.eu/echo/system/files/ged/DIPECHO_cac.pdf_en) EUMM: Council Joint Action on EUMM Georgia, accessed 11.5.2015 (http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2008:248:0026:0031:EN: PDF) EUMM:

Council

decision,

July

2014,

accessed

11.5.2015,

(http://eeas.europa.eu/policies/eu-special-representatives/herbertsalber/docs/council-decision-08072014_en.pdf)

38

EUMM: General Affairs and External Relations, accessed 11.5.2015 (http://eeas.europa.eu/delegations/georgia/documents/eu_georgia/13august200 8_en.pdf) European Union Monitoring Mission to Georgia:Our mandate, accessed 11.5.2015, (http://www.eumm.eu/en/about_eumm/mandate) European Union Monitoring Mission to Georgia:Our mandate, accessed 11.5.2015, (http://www.eumm.eu/en/about_eumm/mandate) Euroskop:

SZBP,

accessed

11.

5.

2015

(https://www.euroskop.cz/8916/15893/clanek/spolecna-zahranicni-abezpecnostni-politika) Evropská komise: ENP Aciton plan to Georiga, accessed 11.5.2015, (http://eeas.europa.eu/enp/pdf/pdf/action_plans/georgia_enp_ap_final_en.pdfh ttp://eeas.europa.eu/enp/pdf/pdf/action_plans/georgia_enp_ap_final_en.pdf) Evropská komise: European Neighbourhood and Partnership Instrument, Country

Strategy

Paper

2007-2013,

accessed

11.

5.

2015,

(http://eeas.europa.eu/enp/pdf/pdf/country/enpi_csp_georgia_en.pdf) Evropská komise: Evropská bezpečnostní strategie: Bezpečná Evropa v lepším světě,

accessed

11.

5.

2015,

(http://www.consilium.europa.eu/uedocs/cms_data/librairie/PDF/QC7809568 CSC.pdf) Evropská komise: Georgia Country Strategy Paper 2002–2006, p. 5, accessed 11. 5. 2015 , (http://eeas.europa.eu/georgia/csp/03_06_en.pdf) 39

Evropská komise: TACIS aciton programme for technical assistance to the CIS

and

Georiga,

accessed

11.

5.

2015

,

(http://cordis.europa.eu/news/rcn/1266_en.html). Evropská komise: The European Union´s ENPI Programme for Georgia, 2005-2007,

accessed

11.

5.

2015,

(http://eeas.europa.eu/delegations/georgia/documents/civil_society_library/fin al_report_eidhr-georgia-programme_2009-226183.pdf). Independent International Fact-Finding Mission on the Conflict in Georgia, accessed

11.5.2015,

(http://rt.com/files/politics/georgia-started-ossetian-

war/iiffmcg-volume-ii.pdf) International Crisis Group (ICG), Georgia: the Risks of Winter, 26 November 2008.

Europe

Report

N°

51,

Accessed

duben

5,

2015

(http://www.crisisgroup.org/en/regions/europe/south-caucasus/georgia.aspx) International Crisis Group: Georgia´s South Ossetia conflict: Make haste slowly

2007,

accessed

11.

5.

2015,

(http://www.crisisgroup.org/~/media/Files/europe/183_georgia_s_south_osseti a_conflict_make_haste_slowly.ash.) OSCE:

"Analysis,

What

We

Do?

",

accessed

11.

5,

2015

(

http://www.osce.org/what) OSCE, "Rule of Law and Who We are?", accessed 11. 5, 2015 (http://www.osce.org/what/rule-of-law) 40

OSCE:

"Mission

to

Georgia",

accessed

11.

5.

2015

(http://www.osce.org/georgia-closed/30881?download=true) OSCE:"Mission

to

Georgia",

accessed

11.

5.

2015

(http://www.osce.org/georgia-closed/54096) OSCE: " Permanent Council Decision 2008 (http://www.osce.org/cio/50525) OSCE:

Mission

to

Georgia:

Overview,

accessed

11.

5.

2015,

5.

2015

(http://www.osce.org/georgia-closed/4338). OSCE:

Election

reports

Georiga,

accessed

11.

(http://www.osce.org/odihr/elections/110301?download=true) OSCE:

Mission

to

Georgia,

accessed

11.

5.

2015

,

(http://www.osce.org/pc/30157?download=true) OSCE: Mission to Georgia, "OSCE and EU leaders discuss future of European Security, Georgia " accessed 11. 5. 2015 ,( http://www.osce.org/cio/50721.) Radio Free Europe Liberty: CIS Leaders´Reactions Mixed To South Ossetia Fighting,

accessed

11.5.2015,

(http://www.rferl.org/content/CIS_Leaders_Have_Mixed_Reactions_To_Sout h_Ossetia_Fighting/1189633.html) Republic of Georgia. 2012. “President of Georgia Mikheil Saakashvili met foreign journalists.” The President of Georgia Mikheil Saakashvili. Accessed květen 3, 2015 (http://www.president.gov.ge/en/PressOffice/News/) 41

RT Question More: Georgia started South Ossetain war - EU report, accessed 11. 5 2015, (http://rt.com/politics/georgia-started-ossetian-war-978/.) Six-point Peace Plan for Georgia: Russian Agression of Georgia, accessed 11.5.2015, (http://www.smr.gov.ge/docs/doc111.pdf). United States Institute of Peace "OSCE Mission and other field activity structures

and

functions",

accessed

11.5.2015

(http://react.usip.org/downloads/Module2.pdf, 3. 3. 2013)

Upsala Univeristet: Department of Peace and Conflict Research, accessed 11. 5. 2015, (http://www.pcr.uu.se/research/ucdp/definitions/#incompatibility_2). Sekundární zdroje: Blank Stephen J., Georgia: The War Russia Lost. United States Army Combined

Arms

Center,

accessed

11.5.2015,

(http://usacac.army.mil/CAC2/MilitaryReview/Archives/English/MilitaryRevi ew_20081231_art008.pdf.). Budkin, Vladislav, Two Decades of the Commonwealth of Independent States in.

Problems

of

Transition,

vol.

56,

no.

2.

June

2013.

(http://eds.b.ebscohost.com.ezproxy.muni.cz/eds/pdfviewer/pdfviewer?vid=5 &sid=1bc19437-3375-4c8c-8173c597770d8763%40sessionmgr110&hid=104). Butler , Michael J., , International conflict managment (New York: Routledge, 2009).

42

Cornell Svante E., Small Nations and Great Powers: A study of ethnopolitical conflict in the Caucasus (London: Routledge Curzon, 2001). Cornell Svante E. and Johanna, Popjanevski and Niklas, Nilson, Russia´s war in Georgia: Causes and implications for Georgia and the world. (Stockholm Nacka: Silk Road Studies Program, 2008) Cornell Svante E. and Frederick S., STARR. The guns of August 2008: Russia's War in Georgia. (Armonk: Sharpe, 2009). Clancy, Mary Alice, Nagle, John. "Frozen Conflicts,: Minority SelfGovernance, Asymmetrical Autonomies – In search of a framework for conflict management and conflict resolution", (International Conflict and Research Institute, University of Ulster, 2009). Diehl, Paul F. a Joseph, Lepgold, Regional Conflict Management (Lanham: Rowman and Littlefield Publishers, 2003). 262. Disman, Miroslav, Jak se vyrábí sociologická znalost (Praha: Karolinum, 2000) Dombroski, Kenneth, When Institutions Matter: Peacekeeping as an International Regime (Routledge, 2006). Drulák, Petr a Petr, Kratochvíl, Encyklopedie mezinárodních vztahů, (Praha: Portál, 2009). Drulák, Petr, Teorie mezinárodních vztahů,(Praha: Portál, 2003).

43

Eiff, Hansjorg, The OSCE Mission to Georgia and the Status of South Ossetia, Institute for Peace Research and Security Policy, 2015, (http://ifsh.de/fileCORE/documents/yearbook/english/08/Eiff-en.pdf) Eichler Jan , Mezinárodní bezpečnost v době globalizace (Praha: Portál, 2009). Fabry, Mikulas, "The contemporary practice of state recognition: Kosovo, South Ossetia, Abkhazia and tehir aftermacht" in. Nationalities Papers: The Journal od Nationalism nad Ethnicity, vol.40, no. 5, 2012. Haro, Frank W., Georgia and Caucasus region , (New York: Nova Science Publishers, 2010). Jafarova, Esmira, Conflict Resolution in South Cascasus: Challenges to International Efforts (London: Lexington Books, 2015). Kant, Immanuel, Perpetual Peace: Complete with Introduction, Notes, Supplements, Appedices, and Index (Wildside Press LLC, 2009), 112. (https://books.google.cz/books?id=nPZmj_YgSP8C&dq=Immanuel+Kant+pe ace&hl=cs&source=gbs_navlinks_s) Karlas, Jan, Liberalismus a velké teorie mezinárodních vztahů, In. Mezinárodní vztahy, vol. 39, No. 2, 2004, (https://mv.iir.cz/article/view/112). Keohane, Robert, International Institutions: Two Approaches. In.Derian ed., International Theory? Critical Investigations, New York: New York University Press, 1995.

44

Keohane, Robert, Power and Interdependence: World Politics in Transition,( Little Brown 1998). Keohane, Robert, Power and Interdependence in a Partially Globalized World, (New York: Routledge, 2002). King, Charles, "The Benefits of Ethnic War: Uderstanding Eurasia´s Unrecognized States" in. (World Politics, vol. 53, no. 4, 2011). Koehler Jan and Christoph Zurcher, Potentials of Disorder: Explaining Conflict and Stability in the Caucasus and in the Former Yugoslavia (Manchester: Manchester University Press, 2003). Levy, Jack S., " Case Studies: Types, Designs, and Logics of Inference", (Conflict Management and Piece Science vol. 25, no. 1 - 18, 2008). Milner, Helen, Interests, Institution and Information. (Domestic Politics and International Relations, New Jersey: Princeton University Press, 1997). Mitrany, David, The Functional Theory of Politics, (New York: St. Martin´s Press, 1975). Nodia, Ghaia, Europezation and (not) Resolving Secessionist Conflicts, (European Centre for Minority Issues, 2004). Vol. 1, 3-7. Pitrová Markéta a Petr, Fiala, Evropská unie (Praha: CDK, 2010). Rybář ,Jan, Kavkaz, Rusko a "nová velká hra" o kaspickou ropu, (Praha: Eurolex Bohemia, 2005). 45

Sammut, Dennis, Cvetkovski, Nikola, The Georgia - South Ossetia Conflict (London: VTIC, 1996). Simão, M, EU Policies in the Eastern Neighbourhood. The practices perspective, (London:Abingdon, Routledge, 2014) Siegl, Erik, "Možnosti a limity OBSE při prevenci vnitropolitických konfliktů" In. Mezinárodní vztahy, Vol. 36, No. 1, 2001, accessed 11.5.2015 (https://mv.iir.cz/article/view/668) Simmon, Beth L. and Lisa, Martin, International Organizations and Institutions In. Handbook of International Relations Eds. Walter Carlsnaes et al. London:Sage, 2012. Souleimanov ,Emil A., Rusko a postsovětský prostor (Praha: Eurolex Bohemia, 2007). Storber, Silvia, The Failure of the OSCE Mission to Georgia - What Remains ? Institute for Peace Research and Security Policy, 2015, (http://ifsh.de/fileCORE/documents/yearbook/english/10/St%C2%94ber-en.pdf) Šmíd Tomáš a Petra, Kuchyňková, Rusko jako geopolitický aktér v postsovětském prostoru, (Brno: Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity, 2006). Šmíd, Tomáš, "Teoretické koncepty výzkumu konfliktu - terminologie, příčiny a dynamika" in Vybrané hrozby a rizika 21. století, ed. Josef Smolík, Tomáš Šmíd (Brno: Mezinárodní politologický ústav, 2010). 46

Thim, Michal, Quest for Hard Power: The European Union and the Black Sea Region after The Russia-Georiga War, Association for International Affairs, 2009. accessed 11.5.2015, (http://www.amo.cz/publications/quest-for-hardpower-the-european-union-and-the-black-sea-region-after-the-russiageorgia-war.html?lang=en) Urbanovská, Jana, The Role of International Organizations in Conflict Resolution, In. Examining Armed Conflict: Theoretical Reflections on Selected Aspects, ed. Zdeněk, Kříž and Jana Urbanovská, (Brno: Masaryk University Press, 2014). Waisová, Šárka, Úvod do studia mezinárodních vztahů, (Plzeň: Aleš Čeněk, 2002). Waisová, Šárka, Řešení konfliktů v mezinárodních vztazích (Praha: Portál, 2005). Waisová, Šárka, Současné otázky mezinárodní bezpečnosti (Plzeň: Portál, 2003). Wallensteen Peter, Understanding Conflict Resolution: War, Peace and the Global

System

(London:

Sage

Publications,

2011).

(https://guessoumiss.files.wordpress.com/2011/08/understanding-conflictsresolution.pdf). Whitman Richard G., "The EU as a conflict manager? The case of Georiga and its implications" in. International Affairs, vol. 86, no. 1, 2010.)

47

Yamskov, A. N. Ethnic Conflict in the Transcausasus. Theory and Society 20, no. 5 . 1991 Zurcher, C, The post-Soviet wars : rebellion, ethnic conflict, and nationhood in the Caucasus. New York : New York University Press, 2007. Zverev, Alexei, Ethnic Conflicts in the Caucasus 1988-1994, in: Coppieters, B. (eds.): Contested Borders in the Caucasus, (Brussels, VUBPress 2001).

48

49