Etologie dravců a sov v záchranné stanici pro dravé ptáky Rajhrad

Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav zoologie, rybářství, hydrobiologie a včelařství

Etologie dravců a sov v záchranné stanici pro dravé ptáky Rajhrad Diplomová práce

BRNO 2006

Vedoucí diplomové práce :

Vypracovala :

Ing. Milan Vaněk, CSc.

Ivana Sedláčková

Etologie dravců a sov v záchranné stanici pro dravé ptáky Rajhrad

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma : „Etologie dravců a sov v záchranné stanici pro dravé ptáky Rajhrad“ vypracovala samostatně a použila jsem pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém soupisu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena v knihovně Mendelovi zemědělské a lesnické univerzity v Brně.

V Brně, dne

…………………. ………………….

2


Ráda bych poděkovala Jaroslavu Sedláčkovi za pomoc při práci ve stanici a za poskytnutí vlastních doplňujících informací. Vřelý dík patří také panu Ing. Milanu Vaňkovi, CSc. za cenné připomínky k práci.

3


Abstrakt Theme : The ethology of birds of prey and owls in the Bird Rescue Station in Rajhrad

In september 1999, a special animal rescue establishment entitled Bird Rescue Station Rajhrad started officially its activity at Rajhrad (South Moravia). The Station is situated on the two location, where I practiced my observation in 2005. I observed a day activity, receipt of food, moult and period of reproduction. Since 1999, totally more than 321 injured or disabled animals of 36 species, namely birds and mammals have been taken over into care at the Station. According to long-term results, ca. 75% of these animals are successfully saved. After care or treatment, about 40 to 50 of them can be released back into the wild. Most of the birds of prey and owls delivered to be treated there sustain fractured wing bones, burners on the head, very often resulting from collisions with the motor vehicle. Altogether in last year were bred 9 chicks little owl, 3 chicks barn owl and 3 chicks kestrel.

Key words: Bird rescue station, little owl, barn owl, kestrel

Souhrn Téma : Etologie dravců a sov v Záchranné stanici pro dravé ptáky Rajhrad

V září 1999 bylo v Rajhradě uvedeno do provozu Záchranná stanice pro dravé ptáky Rajhrad, specializovaná na záchranu dravců a sov. Nachází na dvou lokalitách, kde jsem také prováděla pozorování za rok 2005. Byla sledována denní aktivita dravců, příjem potravy, pelichání a období rozmnožování. Od roku 1999 do ledna 2005 bylo do ošetření a péče převzato více než 321 zraněných živočichů 36 druhů, jmenovitě ptáků a savců. Podle dlouhodobých výsledků pana Sedláčka se asi 75 % přijatých zvířat podaří zachránit a 40 – 50 % jedinců je po vyléčení schopných návratu do přírody. Většina dravců a sov doručená k ošetření nebo

4


léčbě utrpěla zlomeniny křídelních kostí, popáleniny na zařízeních pro rozvod elektrické energie nebo úrazy hlavy, často jako následek střetu s motorovým vozidlem. Celkem bylo v loňském roce odchováno 9 mláďat sýčka obecného (Athene noctua), 3 mláďata sovy pálené (Tyto alba) a 3 mláďata poštolky obecné (Falco tinnuculus).

Klíčová slova: Záchranné stanice, sýček obecný, sova pálená, poštolka obecná

5


OBSAH 1

Úvod.......................................................................................................................... 8

2

Cíl práce.................................................................................................................... 9

3

Literární přehled ..................................................................................................... 10 3.1

Počátky vzniku péče o poraněné živočichy .................................................... 10

3.2

Popis dravců a sov .......................................................................................... 11

3.2.1

Charakteristika řádu dravců – falconiformes .......................................... 11

3.2.2

Charakteristika řádu sov – strigiformes .................................................. 22

3.3 3.3.1

Úprava a zpracování kořisti .................................................................... 30

3.3.2

Trávení .................................................................................................... 31

3.4

4

5

Potravní ekologie ............................................................................................ 30

Ochrana dravců a sov...................................................................................... 33

3.4.1

Legislativní ochrana................................................................................ 33

3.4.2

Ochrana dravců a sov na elektrovodech ................................................. 34

3.4.3

Ochrana dravců a sov na komunikacích ................................................. 38

3.5

Pokyny pro první pomoc a odesílání zrněných dravců a sov ......................... 39

3.6

Význam dravců a sov v zemědělsky využívané krajině ................................ 40

3.7

Hnízdní příležitosti ......................................................................................... 40

3.7.1

Hnízdní budky......................................................................................... 41

3.7.2

Hnízdní podložky.................................................................................... 43

Charakteristika stanice............................................................................................ 45 4.1

Vznik............................................................................................................... 45

4.2

Popis................................................................................................................ 45

4.3

Záchranná činnost stanice............................................................................... 47

4.4

Organizační a personální zajištění .................................................................. 50

4.5

Finanční zajištění ............................................................................................ 50

4.6

Výchova a osvětová činnost ........................................................................... 51

4.7

Karanténa ........................................................................................................ 51

4.8

Voliéry ............................................................................................................ 51

Metodika pozorování .............................................................................................. 53

6


6

Výsledky a diskuze ................................................................................................. 55 6.1

Výsledky hnízdění .......................................................................................... 55

6.2

Krmení ............................................................................................................ 55

6.2.1

Vývržky .................................................................................................. 58

6.2.2

Doplňky stravy........................................................................................ 59

6.3

Pelichání.......................................................................................................... 59

6.4

Kroužkování.................................................................................................... 60

6.5

Denní aktivita.................................................................................................. 61

6.6

Hnízdění jednotlivých druhů dravců a sov od počátku stanice ...................... 62

6.6.1

Sova pálená (Tyto alba) .......................................................................... 62

6.6.2

Sýček obecný (Athene noctua) ............................................................... 63

6.6.3

Kulíšek nejmenší (Glaucidium passerium)............................................. 65

6.6.4

Sýc rousný (Aegolium funereus)............................................................. 66

6.6.5

Poštolka obecná (Falco tinnunculus)...................................................... 67

6.7

Záchrana zraněných a jinak postižrných dravců a sov ................................... 69

6.8

Navržená opatření k záchraně dravých ptáků ................................................. 72

6.9

Pokyny k následnému vypuštění..................................................................... 73

7

Závěr ....................................................................................................................... 74

8

Seznam použité literatury ....................................................................................... 77

9

Přílohy..................................................................................................................... 80

7


1 ÚVOD 20. století a zvláště jeho 70. a 80. léta jsou poznamenána až drastickým působením civilizace na přírodu a její jednotlivé části. Prudký rozvoj průmyslu, zemědělství a energetiky, výstavbu sídelních útvarů a nečekaný nárůst dopravy, to vše natolik nepříznivě ovlivnilo krajinu, že se mnohde pro řadu živých organismů stala neobyvatelnou. V důsledku znečištění ovzduší, nárůstu chemizace v zemědělství, lesnictví i v domácnostech, hromadění odpadů všeho druhu v krajině spolu s rozsáhlými změnami ve vodním režimu zemědělské a lesní půdy, velkoplošném odvodňování pozemků a regulací či zatrubňování vodních toků a zjednodušením krajiny nesmyslnými rekultivacemi došlo ke zmizení zvláště citlivých a ojedinělých biotopů, k narušení nebo zhroucení a rozpadu přirozených společenstev a k vymírání celé řady rostlinných a živočišných druhů (Lukášek, 1989).

8


2 CÍL PRÁCE Cílem diplomové práce bylo sledování dravců a sov v Záchranné stanici pro dravé ptáky Rajhrad. Proběhlo na dvou lokalitách (ul. Masarykova 124 a v zahradě benediktinského kláštera). Údaje o hnízdění a zdravotním stavu dravců a sov z průběhu léčby přijatých ptáků, byly poskytnuty vedoucím záchranné stanice Jaroslavem Sedláčkem za rok 1998 – 2004. Vlastní pozorování dravců a sov bylo provedeno za rok 2005 a šlo o:

• popis jednotlivých činností stanice, • sledování a zaznamenávání cirkadiálních rytmů dravců a sov, především denních aktivit, období hnízdění, pelichání, příjem potravy, • zpracování a vyhodnocení údajů za dobu provozu stanice, • navržení opatření k záchraně a následnému vypuštění těchto ptáků do volné přírody.

9


3 LITERÁRNÍ PŘEHLED

3.1 POČÁTKY VZNIKU PÉČE O PORANĚNÉ ŽIVOČICHY Jako každá nová věc se i záchranné chovy a odchovy prosazují velmi pomalu a mají řadu příznivců na jedné a odpůrců na straně druhé. U nás a podobně i v celé Evropě se začaly uplatňovat v ochranářské práci v širším měřítku až v 70. a 80. letech, z počátku vesměs v amatérských podmínkách s větší či menší profesionalitou a s lepšími či horšími výsledky. Postupně si náročnost práce a vážnost situace v přírodě vynucuje profesionální zabezpečení nebo alespoň zázemí, přičemž v žádném případě nesmí vznikat dojem, že dosavadní výsledky amatérské práce jsou zlehčovány nebo podceňovány. Prakticky žádné záchranné chovy a odchovy se zatím bez pomoci amatérských příznivců neobejdou. Také vybudování potřebných zařízení není jednoduché a naráží na řadu problémů. Jde o přízeň nebo nepochopení místních, okresních i krajských orgánů s umístěním,

projektováním,

zabezpečením

finančních

prostředků,

materiálu

a stavebních kapacit až po vybavení a trvalé zajištění provozu. Přitom se vesměs jedná o zařízení malá, jednoduchá a nenákladná. Rozsah a náklady na vybudování a finanční a personální potřeby při vlastním provozu jsou nesrovnatelné, např. s běžnými zemědělskými objekty. Počty přinášených zvířat se každým rokem zvyšují. Často jsme také upozorňováni, kde se nacházejí zvířata vyžadující naši pomoc a máme tak příležitost zasáhnout. Z tohoto důvodu pokládáme za potřebné v činnosti stanice pokračovat. Věříme, že po několika letech činnosti budeme moci předložit sdělení, které se bude opírat o mnohem větší soubor zkušeností a tím se zvýší jeho odborná závažnost (Lukášek, 1989).

10


3.2 POPIS DRAVCŮ A SOV 3.2.1 CHARAKTERISTIKA ŘÁDU DRAVCŮ – FALCONIFORMES

Systém Řád Falconiformes je rozdělován ve 4 čeledi a více podčeledí (Grossmann a Hamlet, 1965) :

1. kondorovití - Cathartidae (7 druhů) 2. hadilovovití - Sagittariidae (1 druh) 3. jestřábovití - Accipitridae (220 druhů) s 9 podčeleděmi : luňci - Elaninae včelojedi - Perninae luňáci - Milvinae jestřábi - Accipitrinae orli - Buteoninae supi - Aegypiinae motáci - Circinae orlíci - Circaetinae orlovci - Pandioninae 4. sokolovití - Falconidae (61 druhů) se 4 podčeleděmi : sokolovci - Herpetotherinae kárancové - Polyborinae sokolíci - Polihieracinae sokoli - Falconinae

Jsou to středně až značně velcí masožraví ptáci, kteří mají charakteristický tvar zobáku a úpravu pařátu. Patří k nim někteří z nejtěžších létajících ptáků, z našich orel mořský s rozpětím až 240 cm, vážící přes 6 kg. Nejmenší naši dravci neváží o mnoho více než hrdlička divoká a kos, např. dřemlík s rozpětím křídel asi 62 cm váží jenom 170 – 200

11


g, samec krahujce obecného s rozpětím 60 cm průměrně jen 135 g. U některých dravců se vyskytuje nápadnější pohlavní dimorfismus ve velikosti těla a samice mohou být přibližně o třetinu větší než samci (Hudec, 1977). Mají dosti tvrdé krycí peří, na spodních částech praporů s hojným pápěřím, paosten je většinou vyvinut. Pernice i nažiny jsou řídce porostlé také prachovým peřím a u některých nechybějí ani nevelké podušky prachu drobivého. Na holenní části nohy je peří zpravidla prodloužené a tvoří, tzv. kalhotky. Ručních letek je obvykle 10 – 11 a rýdovacích per 12. Opeření obyčejně chybí pestré zbarvení, převažuje šedá a hnědá barva. Kostrční žláza je dobře vyvinutá a většinou opeřená. Pelichání trvá obyčejně delší dobu, takže rychlost a obratnost letu nebývá ztrátou per příliš ovlivněna. Některé z letek, a také mnohá krycí péra, mohou pelichat už během hnízdění, přítomnost čerstvého peří na hnízdech pak bývá viditelnou známkou toho, že hnízdo je obýváno. Pelichání je úplné a probíhá hlavně po ukončení hnízdění a to každoročně, s výjimkou prvního roku života. Jenom někteří z mladých dravců, např. krahujec obecný, nabývají už ve druhém roce života šatu dospělých, jiní, např. poštolka obecná, až ve třetím roce života. Mláďata se líhnou v opeření z bílého prachu, které již po několika dnech bývá vystřídáno druhým prachovým šatem. Následující šat mladých je většinou ztrácen až ve druhém roce života (Hudec, 1977).

Morfologie a anatomie Zobák je v přední polovině horní čelisti sehnutý a vybíhá v ostrou špičku. Jeho okraje přesahují dolní čelist a mají ostré hrany, což usnadňuje trhání a uštipování masa z těl ulovené kořisti. Kořen zobáku a okolí zakulacených nozder jsou kryté tuhou zrohovatělou kůží, často živě zbarvenou (nejčastěji žlutou), ozobím čili voskovkou. Kostra se vždy vyznačuje silnou pneumatizací, u většiny druhů jsou kosti silné, což se shoduje s masivní stavbou těla, ale z našich dravců zvláště motáci mají kosti útlé. Většina dravců má 14 krčních obratlů a prodloužení krku usnadňuje dobývání vnitřností z mršin velkých savců. Nohy dravců jsou poměrně dlouhé a mají značně pohyblivé a většinou dlouhé prsty opatřené dlouhými, ohnutými a špičatými drápy. Jde o nohu chápavou tvořící,

12


tzv. spár. Slouží při uchopení a usmrcování kořisti, podle níž jsou pak různě adaptovány. Mozek je ve srovnání s ptáky jiných řádů na středním stupni rozvoje, u různých zástupců rodu Falco byla zjištěna relativní hmotnost asi 1 – 2 % hmotnosti těla. Velikost mozku dravců je ovšem dána hlavně rozvojem mozečku, jakožto centra pohybu, a zrakovými laloky, závislým na dokonalosti zrakových ústrojů. Ze smyslů je nejdokonalejší zrak, což je vidět na velikosti očí, namířených zpravidla hodně dopředu a umožňující binokulární vidění, tak důležité pro správný odhad vzdálenosti při stíhání a uchvacování kořisti. Trávicí ustrojí mají, v souvislosti s takřka výhradní masožravostí dravců, charakteristická přizpůsobení. Jazyk je velký a svalnatý, slinné žlázy jsou značně vyvinuté a vylučují hlavně sliz, usnadňující polykání kořisti. Dutina hrdelní je široká a jícen roztažitelný, což souvisí s hltáním často velkých soust. Potravy, které bývá po ulovení kořisti obyčejně přijímáno mnoho najednou, je ukládána jednak ve voleti, vyvinutém téměř u všech dravců (vyjma luňáků), jednak v pružném žaludku. Vole (ingluvies) tvoří výduť přední strany jícnu. Potrava se hromadí zvláště v tenkostěnném ventrikulu (žaludek), který se svou pružností nápadně liší od svalnatého žaludku býložravých ptáků. Většina dravců stravuje i kosti své kořisti. Pouze nestravitelná srst a peří jsou vyvrhovány v šišticovitých chuchvalcích čili vývržcích. Slepá střeva jsou zakrnělá. Zvláštností rozmnožovacího ústrojí je, že častěji než v jiných řádech ptáků bývají vyvinuté oba vaječníky, funkčně se rozvíjí vaječník i na pravé straně jmenovitě u krahujců (Hudec, 1977).

Bionomie Vejce jsou většinou značně zakulacená a často hnědavě zbarvená nebo skvrnitá. Velké druhy dravců kladou pouze 1 – 2 vejce, některé malé formy rodu Falco až 6 vajec v jedné snůšce. Jejich hnízda dravců bývají nejčastěji větší stavby z větví, mohou být používána řadu let a neustálým přistavováním pak značně narůstají. Jsou umístěna na stromech nebo římsách a v rozsedlinách skalních srázů. Někteří sokoli

13

hnízdí


na holých skálách bez větší stavby hnízd, nebo obsazují stromová hnízda jiných druhů ptáků. Motáci staví obvykle malá hnízda na zemi a používají je pouze jednou. Hnízdění většiny dravců předcházejí, tzv. svatební lety, při nichž samec i samice krouží vysoko nad hnízdištěm, dorážejí v letu na sebe a střídají kroužení se střemhlavými nálety ke hnízdům. Vysezování vajec trvá poměrně dlouho, nejméně 4 týdny a u našich velkých dravců až kolem 45 dní (orel skalní a mořský). Mláďata jsou nidikolního typu, nemají však typické znaky krmivých, poněvadž hned po vylíhnutí zcela dobře vidí a slyší. Dorůstají pomalu a ve hnízdě setrvávají, např. u malých sokolovitých dravců zhruba 1 měsíc. Na hnízdě často svoji hmotností převyšují dospělé a teprve když začnou létat, jejich hmotnost se redukuje. Většina dravců jsou rychlí letci a obratní lovci. U jednotlivých dravců je zřetelná úzká závislost tvaru křídla na funkci, tj. formách letu, přizpůsobených určitému způsobu lovu kořisti. Velmi rychlí lovci – sokoli, kteří loví rychle se pohybující kořist stíháním ve vzduchu, mají úzká a dlouhá křídla, dodávající jim neobyčejné rychlosti, ale znesnadňují rychlé obraty. Tito dravci loví kořist ve volném prostoru napadením shora, vždy ve vzduchu, jen výjimečně na zemi, stíhají proto hlavně letící ptáky. Útočící sokol stěhovavý dovede ze všech ptáků vyvinou vůbec nejvyšší rychlost. Meinertzhagen a Lincoln naměřili rychlost až mezi 264 – 288 km.hod-1. Jestřábi a krahujci mají kratší a zaoblená křídla, umožňující prudké obraty ve vzduchu. Loví často v lese pod stromy a prolétají obratně jejich korunami, útočí na kořist náhlými a nečekanými přepady. Větší dravci (káně, orli) mají obyčejně široká a dlouhá křídla, vhodná k plachtění a kroužení, loví méně pohyblivou kořist obvykle na zemi, nebo se živí skoro výhradně mršinami. Mezi různými dravci živící se mimo jiné hmyzem, např. poštolky, je zvláště specializovaným druhem včelojed lesní, který se živý hlavně včelím plodem a má spár uzpůsobený k vyhrabování zemních hnízd vos (Hudec, 1977).

Rozšíření Rozšíření dravců je vcelku kosmopolitní, s vyloučením Antarktidy (Hudec, 1977).

14


Včelojed lesní (Pernis apivorus) Silně ohrožený druh podle vyhl.č. 449 / 01 Sb., není zvěří podle zákona č. 449 / 01 Sb.(Závalský, 2004). Středně velký dravec s malou, jemně formovanou hlavou. Zobák je poměrně štíhlý a protažený. Z drápů na předních prstech, které jsou méně zahnuté než u jiných dravců, je největší na 3. prstě. Obývá celé naše území a to lesnaté krajiny, zvláště s členitými a drobnými lesy v teplých polohách, které zajišťují dostatek potravy. Přílet na hnízdiště probíhá mezi koncem března až dubna, odlet v srpnu, ale hlavně během měsíce září. Je to přísně tažný pták, jehož zimoviště leží v tropických oblastech Afriky, zejména v její západní polovině. Hnízdí jednotlivě a hnízdiště obsazuje ihned po příletu. Páry se vytvářejí již na zimovištích nebo během jarního tahu. V prvních 2 – 3 týdnech po návratu provádějí svatební lety. K páření dochází mnohem později a to na větvi poblíž hnízda, které bývá vždy na stromě při kmeni, v silném rozvidlení kmene i na postranní silnější větvi. Snůška připadá asi na konec dubna. Hnízdí většinou jednou ročně v létě tak, že doba krmení spadá do období vysokého počtu larev vos a čmeláků. Sezení začíná zpravidla hned po snesení 1. vejce, druhé vejce je sneseno po 3 – 5 denní přestávce. Samec se střídá pravidelně se samicí. Doba sezení je průměrně 28 – 35 dní. Mláďata se líhnou s odstupem 1 – 3 dní. Do věku 2 – 3 týdnů setrvává samice stále na okraji hnízda. Potravu přináší zprvu jen samec a samice vytahuje larvy z plástů a podává je jednotlivě mláďatům do zobáku. Ve věku 40 dní jsou schopna letu a ještě po další 2 týdny se vracejí do hnízda. Hlavní součástí potravy jsou vosy a jejich larvy, také různý jiný hmyz, v malé míře obratlovci a ojediněle byla zjištěna rostlinná potrava. Z hmyzu jsou to sršně, cvrčci, housenky motýlů a brouci. Z obratlovců byly zjištěny hlavně žáby (skokan zelený, hnědý, rosnička zelená), dále plazi (ještěrky, slepýš křehký) a drobní ptáci. Z rostlinné potravy to byly plody třešně a švestky. Včelojed nechytá včelu medonosnou a ani jejího plástů se nemůže nijak zmocnit. Po potravě nejčastěji pátrá tak,

15


že ji pozoruje ukrytý v koruně stromu. Někdy si opatřuje potravu při chůzi po zemi, po které umí i dosti rychle běhat (Hudec, 1977).

Krahujec obecný (Accipiter ninus) Silně ohrožený druh podle vyhl. č. 395 / 1992 Sb., a je zařazen mezi „druhy zvěře, které nelze lovit“ (Závalský, 2004). Středně velký dravec s poměrně krátkými křídly a dlouhým ocasem. Zobák má krátký a silný. Poměrně dlouhé nohy (běháky) jsou silné a v nejhornější části zarostlé peřím. Vpředu i vzadu je kryjí příčně postavené štítky. Samec je menší a má hřbet břidlicově šedý. Samice je větší se šedohnědým hřbetem. Mladí ptáci mají hřbet hnědý. Tento dravec létá velmi prudce, výborně kličkuje a proniká hustými stromy. V ČR hnízdí, protahuje a přezimuje, patří k našim hojnějším dravcům a hnízdí po celém území v lesních prostorech různého typu a v horách řídce po horní hranici lesního pásma. Na většině území Evropy je Accipiter ninus přelétavým a tažným ptákem. Obývá rozsáhlé lesní porosty, zejména jejich okraje, dále i kulturní krajinu s ostrůvkovitě roztroušenými středně velkými a menšími lesíky mezi poli a loukami. U nás dává přednost jehličnatým, zejména smrkovým porostům. Žije v nížinách i v horách. Po hnízdění, zvláště v zimě, se zatoulá i do měst. Většinou během dubna obsazují krahujci hnízdní revír. Místo volí samec, samice se objevuje o několik dní později. Hnízdo je umístěno nejčastěji na jehličnatých stromech, méně na listnatých. Stavba trvá přibližně 2 týdny, většinou staví samice a samec donáší materiál. Časté jsou případy použití starých hnízd vrány, sojky nebo veverky. Jen zřídka bývá použito téhož hnízda více let po sobě. Snášení vajec počíná v květnu. Průměrná snůška činí 3 – 9 vajec, není vyloučeno, že nejpočetnější snůšky pocházejí od dvou samic. Několikrát byly totiž pozorovány případy bigamie, při nichž obě samice spolu sdílely jediné hnízdo. Vejce jsou kladena v intervalu 2 – 3 dnů. Jejich inkubace se udává v rozmezí 31 – 35 dní. Mláďata se líhnou v určitém intervalu za sebou. Samice je zprvu zahřívá a zůstává s nimi na hnízdě, kde jim rozděluje potravu, kterou loví samec. Ten je sám nikdy nekrmí a při uhynutí samice zahynou i mláďata. Jejich vývoj je velmi rychlý,

16


ve věku 3 – 4 týdnů opouštějí hnízdo a rozlétávají se po okolních stromech, ve věku 5 týdnů jsou schopna létat. Accipiter ninus je význačným potravním specialistou, 97,7 % veškeré potravy tvoří ptáci, zbytek savci. Jde o vrabce, strnady, sýkory, kosy, špačky, pěnkavy a další. Kořist loví tím způsobem, že zpravidla číhá skrytý někde na vyvýšeném stromě, méně často létá nízko nad zemí při lesních okrajích či přímo proletuje v lese mezi stromy (Hudec, 1977).

Jestřáb lesní ( Accipiter gentilis) Druh ohrožený podle vyhl.č. 395 / 1992 Sb., podle kterého je zařazen mezi „druhy zvěře, které nelze lovit“(Závalský, 2004). Středně velký dravec, vrch těla u dospělých je tmavohnědý a šedohnědý, spodina bílá s příčným skvrněním. Mláďata jsou nahoře hnědá, na spodině těla nahnědlá s podélným skvrněním. V letu jsou patrná široká tupá křídla relativně krátká a ocas je dlouhý se čtyřmi příčnými pruhy. Je to stálý pták, který u nás hnízdí pozřídku na celém území. Hojnější je v lesnaté kulturní krajině, v předhůří s nesouvislými lesy a místy v lužních lesích, něž uvnitř hlubokých horských lesů.

Obývá lesy všech typů v nížinách i horách,

především tam kde jsou členěny pasekami, světlinami nebo se střídají s otevřenými plochami. Hnízdí jednotlivě a páry si udržují trvale stejný revír, popřípadě i hnízdo, pokud jeden z partnerů nezahyne. Svatební lety na hnízdišti jsou prováděny zpravidla od března. K páření dochází na stromě blízko hnízda. Při výběru hnízdiště se účastní asi obě pohlaví. Pár buduje v revíru obvykle několik hnízd, která nepravidelně střídá a upravuje, i když v nich nehnízdí. První vejce bývá snášeno již koncem března, ale především v první dekádě dubna. Hnízdí jednou do roka. Vejce jsou snášena v intervalu zpravidla 2, někdy až 4 dní a jejich počet je průměrně 3 – 4 . Samice začíná sedět patrně po posledním vejci. Doba sezení je 30 – 40 dní. Doba hnízdní péče trvá asi 36 – 40 dní.

17


Potravu jestřába lesního tvoří téměř výhradně ptáci (54 %) a savci (50 %). Ze savců je to, např. hraboš polní, zajíc, veverka, sysel, krtek, a myšice. Z ptáků koroptev, sojka, drozd, bažant, kur domácí, špaček a zvonek (Hudec, 1977).

Káně lesní ( Buteo buteo ) Není zařazeno mezi zvláště chráněné druhy, podle vyhl.č.395 / 1992 Sb. Jedná se o zvěř dle zák. č.449 / 2001 Sb., podle kterého patří mezi „druhy zvěře, které nelze lovit“ (Závalský, 2004). Je to středně velký dravec, zavalité postavy, s měkkým opeřením. Spodní část těla má většinou tmavohnědě skvrnitou, nejsou však výjimkou ani světlé nebo naopak zcela tmavé exempláře. Křídla jsou dlouhá, široká a složená sahají až na konec ocasu, který je mírně zaokrouhlený. Zobák v části ozobí je mírně protáhlý, s ostrým velkým hákem. Nohy jsou silné a běháky pokryté příčnými štítky, nebo zarostlé peřím. Prsty krátké, drápy ostré, ale nepříliš velké. Hodně létají, většinou bez pohybu křídel, zastavují se na místě a bijí zvláštním způsobem křídly. Buteo

buteo

patří

k našim

nejhojnějším

dravcům

a z větší

druhů

je nejpočetnějším vůbec. Protahuje i přezimuje prakticky na celém území. Hnízdí, jak v nížinách , tak i v horách asi do 1300 m n.m. Obývá lesy všeho druhu, především tam, kde se střídají s otevřeným terénem, pasekami, loukami a poli. Žije v monogamii, u většiny snad pouze jednoroční. Někdy již na podzim nebo za slunečních dní v zimě, ale hlavně po návratu do hnízdního revíru (od konce února), provádějí svatební lety. Snůška počíná v půli března, hnízdí jednou do roka a počet vajec je průměrně 3. Jsou snášena v intervalech 2 – 3 dní a samice začíná sedět podle velikosti snůšky. Dob sezení je 33 – 35 dní. Mláďata se klovou 2 dni, líhnou se v intervalu podle snášení vajec a nasednutí. Někdy se může na zahřívání podílet i samec. Po vyvedení bývají mláďata ještě asi 9 – 11 týdnů krmena rodiči v okolí hnízdiště. Dle Hudce (1977) naprostou většinu potravy káně lesní u nás tvoří hraboš polní (70 % celé kořisti).

18


Moták pochop (Circus aeruginosus) Ohrožený druh podle vyhl.č.395 / 1992 Sb., Jedná se o zvěř dle zákona č.449 / 01 Sb., současně je celoročně hájený podle vyhl.č.224 / 2002 Sb. (Závalský. 2004). Dravec střední velikosti a poměrně štíhlého těla. Má měkké opeření, částečně vějířovitě uspořádané peří okolo očí, dlouhá úzká křídla a dlouhý ocas. Zobák je tvaru úzkého ostrého háku. Nohy jsou dlouhé, prostřední prst (bez drápů) měří přibližně polovinu běháku a drápy jsou velmi ostré. Dospělý samec je tmavohnědý se světlejší hlavou, podélným skvrněním na hrudi, našedlým ocasem a šedými štíty na křídlech. Samice má světleji žlutohnědě zbarvenou hlavu s tmavším pásem táhnoucím se přes oko a ocas je hnědý. Let tohoto dravce je pomalý, kymácivý, ale často i krouží. V ČR místně hnízdí, běžně protahuje a výjimečně přezimuje. Pravidelná hnízdiště leží v rybničnatých a bažinatých oblastech především v nížinách. Páry hnízdí zpravidla jednotlivě. Svatební lety jsou prováděny v blízkosti hnízdiště a u samice končí snesením prvního vejce, kdežto u samce mohou někdy pokračovat až do léta. Hnízdo bývá umístěno zpravidla na odlehlém místě uprostřed rákosin loňského porostu. Počátek hnízdění u nás připadá na půli dubna až konec května a to jednou ročně. Samice snáší 2– 9 vajec a mláďata se líhnou v kratším intervalu něž je doba snášení – u 5 vajec v období 8 dní. Pečují o ně oba rodiče, přičemž samec loví a nosí k hnízdu potravu, samice ji od něho přejímá, trhá mimo hnízdo a předává mláďatům. Po 2 – 3 týdnech loví i samice. Úplně vzletná jsou mláďata ve věku kolem 56 dní, ale samice o ně stále pečuje. Samec se v tuto dobu od rodiny odděluje. Hlavní potravou pochopa u nás jsou savci a ptáci do velikosti mladého zajíce a koroptve, v menší míře jiní vodní nebo i suchozemští živočichové (Hudec, 1977).

Ostříž lesní ( Falco subbuteo) Silně ohrožený druh podle vyhl.č. 395 / 1992 Sb., není zvěří dle zákona č.449 / 01 Sb. (Závalský, 2004). Je velikosti poštolky obecné. Shora dosti tmavý, strany hlavy s kontrastním černým a bílým zbarvením, tzv. černý vous. Na břišní straně je vždy hustě podélně pruhovaný. Staří ptáci mají rezavě hnědou dolní část těla (kalhotky a spodní krovky

19


ocasní), u mladých rezavé zbarvení chybí, hřbet je černohnědý a spodní část těla hlouběji skvrnitá. Křídla má úzká, dlouhá a nazad ohnutá, ocas je kratší a dozadu zúžený. Hnízdí řídce na celém území ČR především v nižších a středních polohách s nesouvislými lesy a častěji v blízkosti vod. Tažný pták na celém areálu rozšíření. Přílet spadá většinou do 2. poloviny dubna a května. Odlétá v srpnu nebo září. Páry jsou věrni místu hnízdění, často však mění strom, na němž hnízdí. K páření dochází na stromě. Hnízdo bývá na vyšším stromě nebo na kraji lesa na místě s dobrým rozhledem. Hnízdí v květnu a červnu, úplná snůška sestává ze 2 – 4 vajec. Jsou snášena denně, vzácněji ve dvoudenních intervalech a sedí na nich obě pohlaví. Se sezením začíná samice již asi týden před snášením vajec a je v této době krmena samcem. Doba sezení trvá 28 dní. Mláďata zůstávají na hnízdě 24 – 32 dní a po vylétnutí jsou ještě delší dobu rodiči krmena (Hudec, 1977). Falco subbuteo je dokonalý letec a svoji potravu loví výhradně ve vzduchu. Nejčastější kořistí jsou drobní ptáci, např. skřivani, pěnkavovití, ale také vlaštovkovití a dokonce i rorýsi. Pochytají také hodně létajícího hmyzu (Závalský, 2004).

Dřemlík tundrový ( Falco columbarius ) Jde o druh silně ohrožený, podle vyhl. č. 395 / 1992 Sb., ale není zvěří dle zákona č. 449 / 01 Sb. Samec je nejmenší sokolovitý dravec Evropy. Má kratší ocas, zašpičatělá křídla, na svrchní straně je modrošedý, samice a mladí ptáci jsou hnědaví. Na celém území ČR každoročně v malém množství protahuje a přezimuje. Hlavní dobou jeho výskytu jsou měsíce říjen – březen. Falco columbarius bývá tundru, lesotundru a části tajgy promíšené mechovými bažinami a jinými bezlesími plochami. Jeho hnízdo bývá umístěno ve skalách, na zemi v rašeliništích, borových lesících, křovinách a řidčeji i na stromech. Snáší 3 – 4 vejce, a hnízdo opouštějí mláďata ještě nelétající ve věku necelého měsíce. Jeho potravou jsou převážně drobní ptáci, méně hmyz a zřídka i drobní savci. U nás v zimě loví téměř výlučně drobné ptáky až do velikosti drozda (Hudec, 1977).

20


Poštolka obecná ( Falco tinnunculus) Tento dravec není zařazen mezi zvláště chráněné druhy podle vyhl. č. 395 / 1992 Sb. Jedná se o zvěř dle zák. č. 44 9/ 2001 Sb., podle kterého je zařazen mezi „druhy zvěře, které nelze lovit“ (Závalský, 2004). Samec má šedý ocas s širokým černým pruhem na konci, temeno a týl hlavy je také šedý. U samic a mladých ptáků jsou na hřbetě početné příčné tmavé vlnky, hlava je hnědá a na hnědém ocase několik tmavých příčných pruhů. Při pátrání po kořisti se mnohdy třepetá na místě a spouští se přímo dolů k zemi. U nás běžně hnízdí na celém území a každoročně přezimuje. Obývá hlavně kulturní krajinu zejména v nižších polohách, kdežto oblastem se souvislým lesem se vyhýbá. Přílet na hnízdiště a svatební lety probíhají již v prvních dnech března. Místo hnízda volí častěji samec. Hnízdí nejčastěji na stromech buď na hnízdech postavenými jinými ptáky, nebo ve stromových dutinách. Ve městech a místy i v menších obcích hnízdívá ve věžích kostelů a ve výklencích vyšších budov. Začátek snůšky je nejčastěji do začátku dubna nebo května. Počet vajec kolísá od 1 – 10, většinou 4 – 6. Na snůškách sedí kolem 30 dnů a stejně dlouho trvá i hnízdní péče o mláďata. Falco tinnunculus loví za třepotavého letu a často také vyčkává kořist vsedě z vyvýšeného místa. Nejčastější potravou jsou drobní hlodavci a z nich hraboš polní (Hudec, 1977).

21


3.2.2 CHARAKTERISTIKA ŘÁDU SOV – STRIGIFORMES

Systém Řád Strigiformes obsahuje dvě čeledi, hodnocené často jako podčeledi : sovovití - Tytonidae (2 rody s 11 druhy) puštíkovití - Strigidae (23 – 25 rodů se 133 druhy)

Jde o masožravé ptáky, většinou střední velikosti. Vyznačují se měkkým a načechraným peřím, velikou hlavou na krátkém krku, hákovitým zobákem, obvykle opeřenýma nohama s vratiprstem a špičatými drápy. Jejich výrazný obličej má veliké oči směřující dopředu a kolem nich radiálně seřazená drobná péra, která tvoří, tzv. závoj, zpravidla na okraji odlišený i kresbou. Největší naší sovou je výr velký, který má hmotnost i nad 3 kg a v rozpětí křídel až 180 cm. Jednou z nejmenších sov vůbec je kulíšek nejmenší o hmotnosti jen 60 g a měří v rozpětí letek 35 cm (Hudec, 1977). Peří je u nich měkké, rostoucí hustě a má široké prapory s hojným bazálním pápěřím. Paosten a prachová péra v dospělosti chybějí. Jenom peří v obličejové části hlavy je úzké a drobné, soustředěně seřazené kolem očí a tvořící diskovitý nebo srdčitý (sova pálená) „závoj“. Stále načechrané peří značně zvětšuje obrys těla a podílí se s měkkými prapory letek, z nichž 1. a 3. mají okraje vnějších praporů hřebínkovité, na tlumení šumu působeného za letu křídly. Ručních letek je 11, první jsou krátká a rýdovacích per je většinou 12. Kostrční žláza je neopeřená. Ve zbarvení peří převládájí šedé a hnědé odstíny s čárkovitou a větvičkovitou krycí kresbou, podobnou kůře stromů (Hudec, 1977). Právě vylíhlá mláďata jsou porostlá hustým a homogenním, obyčejně bíle zbarveným prachovým peřím (neoptile). Přibližně po týdnu je toto opeření vyměňováno za nové prachové (tyto) nebo častěji poloprachové opeření (mesoptile), které bývá nejdéle do měsíce postupně nahrazováno krycími pery (teleoptile). Dospělé sovy pelichají vesměs jednou ročně (úplné pelichání), jejich pelichání je pomalé a trvá 3 – 4,5 měsíce. U našich druhů začíná většinou již za hnízdění (Hudec, 1977).

22


Morfologie a anatomie Zobák je od kořene zahnutý, končí ostrou špičkou a má ostré hrany. Kolem nozder je zduřelé ozobí. Větší část zobáku je skrytá ve štětinatém peří. Nohy jsou u většiny druhů až po prsty opeřené a u některých až po drápy (sýc rousný). Noha tvoří charakteristický spár jako u dravců, chybí jí však musculus amiens a má velmi pohyblivý vratiprst (4. prst). Pneumaticita kostry je mnohem slabší než u dravců, pouze v lebce je značná. Krčních obratlů je 14, hrudní obratle jsou nesrostlé. Mozek sov má oproti jiným ptákům značně veliké hemisféry, takže se poměrnou velikostí předního mozku ztotožňuje s ptáky s nejdokonalejším mozkem a nejrozvinutější mozkovou činností. Dokonalost jeho stavby je nejspíše odrazem velmi výkonných smyslů, především zraku a sluchu. Oči sov jsou svým způsobem nejdokonalejšími zrakovými orgány ptáků. Jsou teleskopického typu, přizpůsobeného k vidění za velmi slabého světla. Soví oko má obrovskou kulovitou čočku, silně vyklenutou velikou rohovku a jenom malý oční vějířek. Nehybnost očí však nedovoluje zamíření na předměty zcela blízké, proto sovy poněkud ustoupí, mají-li rozeznat předmět v blízkosti zobáku, nebo se snaží zaostřit krouživými pohyby hlavy. Má speciální adaptace, užitečné pro ptáka lovícího za hustého šera, popřípadě ve tmě. Umožňuje zřetelné vidění při minimálním světle, pracuje spolehlivě ještě při nevelkém zlomku luxu a přitom má velikou rozlišovací schopnost. Sovy však vidí dobře i za jasného dne. Celé zorné pole obou očí má rozsah 160˚, tedy mnohem menší než mají ptáci s postranním postavením očí. Tento nedostatek je kompenzován neobyčejnou pohyblivostí hlavy, kterou otáčí až o 180˚. K zavírání očí při mrkání používají sovy horního víčka, čímž se liší od všech ostatních ptáků. Ve spánku však mají oko zakryté spodním víčkem. Druhým velice dokonalým a pro sovy významným smyslem je sluch. Sluchové otvory jsou většinou veliké, leží často za vztyčenou řasou závoje, která působí jako boltec a kromě toho může široký otvor uší více či méně přivírat. Velikost ušních otvorů je zvlášť nápadná u forem s vysloveně noční aktivitou, kde zabírají celou postranní část lebky (kalous ušatý, puštík obecný, sýc rousný). Také bubínek je veliký. Citlivost jejich sluchu je mnohonásobně větší něž u ostatních ptáků, což je významnou pomocí při nočním stíhání kořisti, které se za přílišné tmy děje jenom po sluchu.

23


Také hmat je důležitým smyslem sov a je soustředěn do četných vibriss při kořeni zobáku. Ulovená potrava je totiž pohlcována po hmatu, poněvadž zrak nablízko selhává a oči jsou při kouskování a pohlcování potravy zpravidla zavřené nebo alespoň zakryté mžurkou. Syrinx má vždy jediný pár „zpěvných“ svalů, z čehož vyplývají i jednoduché hlasové projevy sov. Jazyk je masitý, podobný jazyku dravců. Vole (ingluvies) není vyvinuté. Svalnatý žaludek je v souvislosti s masožravostí tenkostěnný a vakovitý. Zvláštností jsou velká, na konci vakovitě rozšířená slepá střeva, jejichž obsah je mazlavý a je podobně jako u býložravých ptáků vyměšován odděleně od stolice z tenkého střeva. Žlučový váček je velký (Hudec, 1977). Sovy většinou nestaví hnízda, ale kladou snůšku do opuštěných hnízd jiných ptáků (dravců, holubů, krkavcovitých pěvců), do přirozených dutin ve stromech a hnízdních dutin šplhavců, nebo na zem. Z našich sov jenom kalous pustovka buduje jednoduché hnízdo na zemi. Vejce jsou vesměs bílá a značně kulovitá. Druhy žijící v mírném pásu mohou klást více než 10 vajec, nebo hnízdit dvakrát do roka. U sov je veliká závislost intenzity množení na potravě. Při jejím nedostatku nehnízdí vůbec a při nadbytku kladou mnoho vajec, čímž dochází ke značnému zmnožení lokálních populací. Vysedění snůšky trvá poměrně dlouho, a také vývoj mláďat je pomalý. Sovy sedí na snůšce hned po snesení prvního vejce, takže mláďata se líhnou postupně, jsou různě stará a velikostně velmi rozdílná. Líhnou se opeřená, jsou však slepá a hluchá nidikolního typu. I po vylétnutí z hnízda jim rodiče ještě po nějakou dobu přinášejí potravu (Hudec, 1977). Sovy jsou masožravci lovící kořist za šera a v noci, kdy nemají konkurenci v jiných druzích ptáků. Úspěšný lov za tmy jim zajišťuje řada adaptací, tj. nehlučný let a vysoce specializované zrakové a sluchové ústrojí. Uchvacují kořist spárem jako dravci a to vždy na zemi. Usmrcují ji probodnutím ostrými, srpovitě zahnutými drápy. Loví převážně drobné hlodavce a rejskovité savce, drobné ptáky a větší hmyz. Drobní dravci a ptáci jsou pohlcováni většinou vcelku. Potrava je rychle stravována, např. sova pálená stráví pohlcenou myš za 2 – 2 ¼ hodiny (Guérin in Groebbel, 1932). Nestravitelné části,

24


jako srst, peří a rovněž kosti, bývají vyvrhovány v podobě šišticovitých vývržků. Soví vývržky se od dravčích liší obsahem kostí, zvláště lebek a končetin (Hudec, 1977). Rozšíření sov je kosmopolitní s výjimku Antarktidy. Značná ekologická plasticita jim dovolili obsadit nejrůznější prostředí, tj. arktickou tundru, suchou poušť i deštný prales tropického pásma a u některých druhů se vyvinula i značná synantropie (Hudec, 1977).

Sova pálená (Tyto alba) Silně ohrožený druh podle vyhl.č.395 / 1992 Sb., není zvěří dle zákona č.449 / 01 Sb.(Závalský, 2004). Jde o středně velkou sovu s mohutnou hlavou, nohy jsou delší, štíhlé a křídla dlouhá, takže přesahují ocas. Na přední straně hlavy je výrazný srdčitý závoj, tvořený peřím uspořádaným soustředně kolem očí. Shora je šedá s bílými výraznými tečkami, naspodu světle žlutě rezavá s tmavými roztroušenými tečkami. Pravidelně hnízdí v ČR, je stálá, ale početně nehojná. Původně obývala skály a dutiny stromů. Ve velké části svého areálu se však stala synantropním ptákem v zemědělské krajině a obývá hlavně věže kostelů, zříceniny hradů, půdy domů a stodoly. Je většinou věrná místu hnízdění a páry jsou trvalé. Tok začíná většinou v březnu. Hnízdo nestaví, vejce snáší přímo na podklad. Se snůškou začíná zpravidla v prvé dekádě dubna. Počet hnízdění v roce je závislý na výskytu drobných hlodavců. Počet vajec je 3 – 9 jsou čistě bílá a málo lesklá. Jsou snášena ve dvoudenních někdy i několikadenních intervalech. Samice sedí sama od prvého vejce a je krmena samcem. Doba sezení je 30 – 34 dnů. Vzletnosti dosahují ve stáří asi 60 dnů. Potravou jsou především drobní savci, ptáci, obojživelníci a v menší míře i hmyz. Ze savců byl daleko nejčastější hraboš polní (Microtus arvalis), z ptáků vrabec domácí (Passer domesticus), z obojživelníků pouze blatnice česneková (Pelobates fuscus) a z hmyzu především chroust obecný (Melolontha melolontha) (Hudec, 1977).

25


Výreček malý (Otus scops) Kriticky ohrožený druh podle vyhl.č. 395 / 1992 Sb., není zvěří podle zákona č. 449 / 01 Sb. (Závalský, 2004). Je velikosti asi drozda. Zbarvení je šedavé nebo hnědavé s jemnou tmavší kresbou. Od přibližně stejně velkých sov (sýce a sýčka) se liší menší hlavou a malými oušky, které však dodávají hlavě poněkud hranatý tvar (Hudec, 1997). Výrečci jsou u nás nově hnízdícím druhem. Teprve v posledních 10 letech bylo prokázáno jejich hnízdění na jižní Moravě. Je, ale nepravidelné a lze předpokládat, že počet hnízdních párů nepřevyšuje v současné době 5 . Hnízdění začíná již od května a probíhá ve stromových dutinách, někdy i v dutinách zdí. Snůška obsahuje 3 – 5 vajec a je vysedávána 24 – 26 dnů. Mláďata opouštějí hnízdo po 3 týdnech (Závalský, 2004). Převážně se živí hlavně většími druhy. Jde zejména o brouky a housenky, dále drobnými obratlovci, měkkýši a červy (Hudec, 1977).

Výr velký (Bubo bubo) Ohrožený druh podle vyhl.č. 395 / 1992 Sb. Jedná se o zvěř dle zák. č. 449 / 2001 Sb., podle kterého je zařazen mezi „druhy zvěře, které nelze lovit“ (Závalský, 2004). Největší u nás žijící sova. Má velkou hlavu s oranžovýma očima a výraznými „oušky“. Celkové zbarvení je žlutě nebo rezavě hnědé, na hřbetě značně tmavší, s četnými tmavými podélnými nebo příčnými skvrnami. Běhák je vždy opeřený a drápy velmi silné. Křídla jsou široká, zaokrouhlená a ocas lehce zaokrouhlený. U nás je stálým hnízdícím ptákem. Po uzákonění ochrany výrů v roce 1929, došlo k prokazatelnému zvýšení jeho početního stavu. Obývá místa s dostatečnými možnostmi úkrytu a potravy, jak v horách, tak i ve středohoří a nížinách. Jde většinou o skály, kamenité stráně nebo zříceniny hradů uprostřed lesů (Hudec, 1977). Tok výrů probíhá v lednu – únoru a snůšky jsou snášeny většinou již v březnu. Nejraději hnízdí na přirozených skalních útvarech, popř. v lomech. Nejčastěji snášejí 2 – 3 vejce, výjimečně 1 nebo 4. Sezení trvá asi 35 dnů. Mláďata setrvávají na hnízdě asi 40 dnů, a poté se rozlézají po okolí.

26


Jeho velikosti a síle odpovídá i složení potravy. I když se mezi kořistí vyskytují i drobní hlodavci (hraboši, hryzci), bývají vždy zastoupeni i ježci, potkani, mladí zajíci i další druhy savců podle biotopu hnízdiště. Z ptáků bývají zastoupeni krkavcovití pěvci, holubi, bažanti, ale také hodně dravců (káně lesní, krahujci, poštolky) a sovy (puštíci, kalousi) (Závalský, 2004).

Kulíšek nejmenší (Glaucidium passerinum) Silně ohrožený druh podle vyhl.č. 395 / 1992 Sb., není zvěří dle zák. č. 449 / 01 Sb. (Závalský, 2004). Jde o nejmenší evropskou sovu, velikosti asi hýla, s větší plochou hlavou. Shora má tmavohnědé zbarvení s bělavými skvrnami, naspodu šedobílý s černavými podélnými skvrnami. Typické je časté pocukávání ocasem (Hudec, 1977). Kulíšci obývají zejména horské jehličnaté nebo smíšené lesy, nevyhýbají se však ani rozlehlejším lesům v nižších polohách. Hnízdit začínají v dubnu, popř. v květnu. Jejich hnízda jsou vždy umístěna ve stromových dutinách, nejčastěji po strakapoudech. Počet snesených vajec kolísá mezi 4 – 6. Sezení trvá kolem 28 dnů a doba hnízdní péče o mláďata je asi 30 dnů. Hlavní potravou jsou ptáci a drobní savci. Ojediněle loví i hmyz. Z ptáků byli zjištěni, např. sýkory, čížci, králíčci a pěnkavovití, ze savců hraboši, norníci rudí a rejsci (Závalský, 2004).

Sýček obecný (Athene noctua) Silně ohrožený druh podle vyhl. č. 395 / 1992 Sb., není zvěří dle zákona č. 449 / 01 Sb. (Závalský 2004). Sova velikosti kosa, s krátkým ocasem a širokou plochou hlavou. Shora tmavohnědý, s početnými bělavými skvrnami a naspodu bělavý s podélnými tmavohnědými skvrnami. Při vyrušení se někdy natáhne do výšky a vzápětí se zase zcela přitiskne k podkladu. U nás je stálým druhem, dříve značně početným, ale dnes zbývá v posledních nemnoha oblastech po několika párech. Obývá otevřenou krajinu s jednotlivými stromy,

27


sady, zahrady, stará stromořadí, polní remízky, hřbitovy a nevyhýbá se ani městům. Páry žijí po celý život v trvalém svazku. K hnízdění si sýčci volí, jak dutiny stromů, tak nejrůznější úkryty v budovách a místně dokonce i zemní nory. Hnízdit začínají nejčastěji v dubnu a snáší 3 – 6 vajec. Doba sezení trvá 28 – 29 dnů a péče o mláďata okolo 4 týdnů (Hudec, 1977). Podle místní situace a klimatických podmínek jsou zastoupeny v potravě sýčků tři hlavní složky kořisti – drobní savci, ptáci a bezobratlí. Výjimečně loví i obojživelníky a plazy (Závalský, 2004).

Puštík obecný (Strix aluco) Druh bez zvláštní ochrany podle vyhl. č. 395 / 1992 Sb., není zvěří dle zákona č. 449 / 01 Sb. (Závalský, 2004 ). Středně velká zavalitá sova, s velkou hlavou, tmavýma očima a nepříliš dlouhým ocasem. Základní barva šedá, šedohnědá až tmavě hnědá, naspodu světlejší, hrubě tmavě podélně skvrnitá a na křídlech několik řad světlejších skvrn. Kolem očí typický „závoj“. Je to nejpočetnější druh sovy, hnízdící po celém území ČR od nížin až do hor. Obývá starší lesy, zejména listnaté, žije však i v lesích smíšených, jehličnatých, v alejích s dutými stromy, v zahrádkách i v městských parcích a hřbitovech. Na hnízdišti se zdržuje po celý rok. Většinu snůšek snášejí puštíci v březnu, někdy také mnohem dříve i v lednu. Nejraději vyhledávají dutiny stromů a ptačí budky, ale hnízdí také v budovách a ve starých dravčích hnízdech. Vajec bývá ve snůšce nejčastěji 3 – 4 a jejich počet se však může pohybovat v rozmezí 1 – 9. Doba sezení činí 28 dní a stejnou dobu setrvávají na hnízdě i mláďata (Hudec, 1977). Složení kořisti puštíka je pestřejší než u většiny ostatních druhů sov. Základ kořisti je tvořen drobnými hlodavci (hraboši, myšice), dále loví ostatní drobné savce do velikosti holuba, obojživelníky, plazy, ale také ryby a hmyz (Závalský, 2004).

28


Kalous ušatý (Asio otus) Druh bez zvláštní ochrany podle vyhl. č. 395 / 1992 Sb., není zvěř podle zákona č. 449 / 01 Sb. (Závalský, 2004). Jde o středně velkou, štíhlou sova s výraznými oušky na hlavě. Je světle žlutohnědý s tmavým skvrněním a má výrazné oranžové oči (Hudec 1977). Kalousi se u nás vyskytují v lesních oblastech do výšky asi 1000 m n. m. Spolu s puštíkem obecným je nejpočetnější sovou v ČR. Obývá lesy střídající se s otevřenými plochami polí a luk, často i polní remízky, skupiny stromů a někdy i větší parky. Asio utus začíná se snášením vajec většinou v březnu a dubnu, může to být také dříve v zimních měsících, anebo také později v květnu. Ke hnízdění využívá zejména stará hnízda krkavcovitých pěvců, dravců a veverek. Zjištěna byla i hnízda na zemi, ev. v prostornějších budkách. Nejčastější počet vajec ve snůškách bývá 3 – 6. Doba sezení trvá asi 28 dnů a stejnou dobu trvá péče o mláďata na hnízdě. Ve většině případů tvořil převažující složku potravy kalousů ušatých hraboš polní. Pouze při minimálním stavu Microtus arvalis, stoupá v kořisti zastoupení drobných ptáků, obojživelníků a ostatních drobných savců (Závalský, 2004).

Sýc rousný (Aegolius funereus) Druh silně ohrožený podle vyhl. č. 395 / 1992 Sb., není zvěří dle zákona č. 449 / 01 Sb. (Závalský, 2004). Menší sova, velikostí i zbarvením podobná sýčkovi obecnému, od kterého se liší hustě opeřenýma nohama a hlavou s kontrastnějším zbarvením závoje. Oči jsou blíže než u sýčka a jsou černě orámovány. Prsty má hustě opeřené až po drápy (Hudec, 1977). Sýc rousný se u nás vyskytují jak v okrajových pohořích (většinou nad 700 m n. m.), tak i v přilehlých rovinatých a rozlehlejších jehličnatých porostech (Závalský, 2004). Hnízdí jednotlivě, páry nejsou trvalé a vytvářejí se snad každým rokem znovu. Tok Aegolius funereus začíná většinou v březnu a začátek snůšky se může protáhnout až do května. Vejce jsou kladena nejčastěji v dutinách stromů (po datlech černých)

29


a někdy i v budkách. Jejich počet je od 2 do 7, nejčastěji jich bývá 3 – 6. Doba sezení je 26 – 28 dnů a doba výchovy mláďat na hnízdě asi jeden měsíc (Hudec, 1977). Většinu potravy sýce rousného tvoří drobní savci, tj. hraboši polní i mokřadní, norníci, myšivky a rejsci, ve zbytku jsou zastoupeni drobní ptáci a výjimečně byl zjištěn i hmyz (Závalský, 2004).

3.3 POTRAVNÍ EKOLOGIE Naši dravci a sovy obvykle zabíjejí chycenou kořist prokousnutím temene, přičemž jí rozdrtí mozek, což vede k její okamžité smrti. Někteří ulovení jedinci hynou v pařátech predátora následkem šoku. Není známo, jestli a jak zabíjejí dravci a sovy ulovený hmyz nebo žížaly. Lze však předpokládat, že tyto bezobratlé někdy rozdrtí v zobáku, nebo prostě pozřou za živa (Klímovský, 1998).

3.3.1 ÚPRAVA A ZPRACOVÁNÍ KOŘISTI Mrtvá kořist je zpracována buď přímo na místě ulovení, nebo je odnášena na příhodnější místo. Způsob úpravy kořisti závisí především na její velikosti a na hladu predátora. Malá kořist bývá pozřena vcelku, zatímco větší je rozčleněna a pozřena po částech. Detaily úpravy kořisti se mezi jednotlivými druhy dravců a sov poněkud liší. Např. kalous ušatý může uloveného hraboše pozřít vcelku a to vždy hlavou napřed, nebo si ho může naporcovat. Nejprve odtrhne hlavu, kterou pozře, pak rozčlení a po částech pohltí hrudní koš, ramenní pletence a přední končetiny, načež obdobným způsobem zpracuje a pozře zadní část těla, včetně střev. Ptáky škubají dravci velmi pečlivě, zatímco sovy vůbec, nebo jen částečně. Relativně velké ptáky sovy a dravci člení a požírají jen zčásti. Prakticky všichni dravci a sovy občas požírají mršiny velkých zvířat. Přitom zjevně ozobávají kusy masa a jen vzácně spolknou nějakou kost. Žádný z našich dravců však není na mrchožroutství specialista.

30


Samice našich dravců a sov kořist malým mláďatům člení na drobné kousky, které jim jednotlivě vkládají do zobáku (samci kořist pouze loví). Mláďatům přitom přednostně zkrmují vnitřnosti (Mlíkovský 1998).

3.3.2 TRÁVENÍ Trávící orgány dravců a sov se ve své podstatě nijak neliší od jiných ptáků. V detailech jejich struktury můžeme najít četné rozdíly i mezi sovami, krahujcovitými a sokolovitými dravci. Jedním z rozdílů je přítomnost volete, dravci ho mají (luňáci ne), zatímco sovy ne. Kromě toho mají sovy žláznaté slepé střevo, které u nich zřejmě významně napomáhají trávení. U dravců a sov je stejné chemické složení žaludečních šťáv, které obsahují HCl. Hlavní rozdíl je v tom, že Falconiformes mají v žaludečních šťávách daleko vyšší koncentraci iontů vodíku, tzn., že jsou žaludeční šťávy daleko kyselejší. Hodnota pH u dravců činí 1,3 – 1,8 a u sov 2,2 – 2,5. Je prokázáno, že pH žaludku silně kolísá. U sovy pálené se po pozření potravy pH zvyšuje na 6,2, po zbavení vývržku poklesne až na 1,9, zatímco bez potravy má v žaludku pH - 4,0. Malá mláďata dravců a sov stráví do věku asi jednoho týdne veškeré kosti. Jde zřejmě o to, že vápník z kostí kořisti potřebují pro stavbu vlastní kostry. Mezi dospělými dravci a sovami je v trávení vidět výrazný rozdíl. Zatímco ve vývržcích dravců lze nalézt jen asi 5 % pozřené kořisti, ve vývržcích sov je to daleko více, přibližně 70 – 90 % (Klímovský, 1998). Duke et al. (1976) nestrávené (nikoli nestravitelné) zbytky potravy dravci i sovy vyvrhují zpět jícnem ve formě, tzv.vývržků. Objem vývržků je u sov tvořen přibližně ze 43 – 58 % z kostí, zatímco zbytek jsou chlupy, peří, chitinové zbytky hmyzu. U dravců kosti téměř chybí. Vývržky jsou formovány ve svalnatém žaludku. Vývod dvanáctníku je totiž tak úzký, že jím nestrávené části kořisti neprojdou a zůstanou v žaludku. Ten je svými pohyby formuje do příslušného tvaru, aniž přitom ale kosti rozdrtí (Grimm et Whitehouse, 1963). Po zformování se vývržek posune zpět do žlaznatého žaludku,

31


kde po určitou dobu setrvá, než je vyvržen. Žláznatý žaludek se na tvorbě vývržku nijak nepodílí, poněvadž vývržky jsou v něm jen dočasně uloženy. Z jedné dávky potravy bývá obvykle vytvořen jeden vývržek, ale zdaleka to není pravidlem. Někdy část potravy zůstane v žaludku a je zabudována až do dalšího vývržku, nebo naopak jeden vývržek vznikne až z několika dávek potravy. K poslední situaci, ale dojde jen tehdy, když je další kořist pozřena dříve než je předchozí kořist příliš natrávená. Například u sovy pálené může být tento časový rozdíl maximálně 6 hodin (Smith et Richmond, 1972). S tímto problémem souvisí i doba, která uplyne od pozření potravy do vyvržení jejích zbytků ve vývržku. Smith a Richmond (1972) v experimentech se sovou pálenou zjistili, že tento interval závisí, jednak na množství pozřené potravy a na tom, jestli sova vidí další potravu nebo ne. Souvisí to i s tím, zda sova potravu pozře v noci, nebo ve dne. Vývržek po pozření typického hlodavce o hmotnosti 25 g připraven k vyvrhnutí zhruba po 8,5 – 9 hodinách. Pokud sovy, ale jinou kořist neviděli, vyvrhovaly zbytky téhož hlodavce až po 24 hodinách při denním krmení a po 27 hodinách při nočním krmení. Vyvržení vývržku do značné míry závisí na rozhodnutí samotné sovy. Je-li kořisti nedostatek, snaží se zřejmě z již pozřené kořisti strávit co nejvíce a co nejdéle ji nevyvrhuje. Velikost vývržků, produkovaných dravci a sovami, je tím větší, čím větší je druh predátora. Podrobnější údaje o variabilitě velikosti vývržků jsou ale vzácné. Wijnandts (1984) zjistil, že u kalousů ušatých průměrná velikost vývržků výrazně kolísá v průběhu roku, s maximem v květnu až červnu a s minimem v listopadu až v prosinci. Průběh této křivky je přesně opačný, než je průběh křivky, popisující množství vyvrhovaných vývržků. Zdá se tedy, že kalousi vyvrhovali po celý rok denně přibližně stejný objem vývržků, nebo jej rozdělili do dvou nebo více částí (Klímovský, 1998).

32


3.4 OCHRANA DRAVCŮ A SOV Primární nutností je zákonná ochrana dravců i sov. V nedávné době, po vstupu ČR do Evropské unie u nás začaly platit ještě navíc směrnice o ochraně ptáků. Jako sekundární opatření lze dále spatřovat ochranu populací dravých ptáků před negativními vlivy civilizace.

3.4.1 LEGISLATIVNÍ OCHRANA

Zákon o ochraně přírody a krajiny Zhruba polovina našich dravců a sov je zařazena mezi zvláště chráněné živočichy v příloze vyhlášky MŽP č. 395 / 92 k Zákonu ČNR č. 114 / 1992 O ochraně přírody a krajiny.

§ 5 Zákona č. 114 / 19925 Sb. stanoví obecnou ochranu živočichů. § 50 Zákona č. 114 / 1992 Sb. stanoví základní podmínky ochrany zvláště chráněných živočichů. § 54 Zákona č. 114 / 1992 Sb. stanoví povinnost prokázání původu zvláště chráněných druhů (nebo chráněných podle mezinárodních úmluv) živočichů. § 56 Zákona č. 114 / 1992 stanoví podmínky pro udělování výjimek ze zákazů u zvláště chráněných druhů živočichů. § 16 prováděcí vyhlášky č. 395 / 92 Sb. stanoví bližší podmínky ochrany zvláště chráněných druhů živočichů (Martiško, 1999).

Washingtonská konvence (CITES) Úmluva o mezinárodním obchodu ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin z r. 1973. Předmětem úmluvy je regulace obchodu s druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin, jejichž přežití v přírodě je z různých důvodů ohroženo. Právní úprava se týká živočichů a rostlin živých i mrtvých a výrobků z nich. Ochrana

33


poskytovaná Úmluvou spočívá v omezení mezinárodního obchodu s těmito druhy prostřednictvím povolení a potvrzení, potřebných pro jejich vývoz a dovoz. Pro účely odstupňování a odlišení právního režimu se druhy rozdělují do tří příloh podle stupně ohrožení.

Bernská konference Úmluva o ochraně evropské fauny a flóry a přírodních stanovišť z r. 1979. Cílem této úmluvy je ochrana planě rostoucích rostlin a volně žijících živočichů včetně míst jejich přirozeného výskytu, a to zejména těch druhů a lokalit, jejichž zachovaní vyžaduje spolupráci několika států. Zvláštní důraz se při tom klade na ohrožené a zranitelné druhy a na druhy stěhovavé (Stejskal a Vermouzek, 2004).

Zákon na ochranu zvířat proti týrání Zákon č. 449 / 01 Sb. na ochranu zvířat proti týrání postihuje obecnou problematiku ochrany a pohody zvířat, včetně volně žijících živočichů. Vyjmenovává zakázané způsoby odchytu a usmrcování volně žijících zvířat.

Zákon o myslivosti Zákon č. 512 / 92 Sb. o myslivosti postihuje mimo jiné obhospodařování, tzv. zvěře. Zvěří se rozumí živočichové, které lze obhospodařovat lovem, anebo je nelze lovit podle Mezinárodních úmluv a druhy, které jsou chráněnými živočichy. Vyhláška MZe 245 / 2002 Sb. stanoví dobu lovu jednotlivé zvěře (Martiško, 1999).

3.4.2 OCHRANA DRAVCŮ A SOV NA ELEKTROVODECH Naše krajina je protkána stovkami nejrůznějších elektrovodů v délce mnoha tisíců kilometrů. Na okrajích měst a uprostřed neosídlené krajiny jsou stovky transformátorů a rozvoden. V současné době jde o kulturní dominantu, bez které již naše krajina nikdy nebude. Není reálná kabelizace elektrovodů z aspektu ochrany ptáků. Trasy elektrovodů vedou krajinou zcela nezávisle na ptačích tahových cestách, na blízkosti jejich hnízdišť,

34


či plochách s bohatými zdroji potravy. Ptáci vyhledávají sloupy elektrického vedení k odpočinku, pátrání po kořisti, nebo jich dokonce využívají k nocování. Neméně významnou problematickou okolností je nezávislost tras elektrovodů na reliéfu terénu, převládajícím směru větru, četnosti mlh, druhové diverzitě a podobně. Do života ptáků elektrovody zasahují velmi výrazně. Jde o přímé srážky s vedením, a o vznik elektrických výbojů při dosedání, resp. vzlétání ptáků ze sloupů. Nepochybně stovky ptáků u nás každoročně hynou v důsledku srážek s vodiči elektrovodů. Především za špatné viditelnosti, tj. v mlze nebo v noci, kdy vylétají na lov sovy, představují tisíce kilometrů natažených drátů značné nebezpečí. Především pro středně velké až velké druhy se stávají osudnými. Zvýšené nebezpečí nárazu do vodičů je také v době toku (svatební lety) a vyvádění mláďat (nezkušení a nevylétaní jedinci). Rovněž i v okolí hnízdišť a to především rychlých ptáků, jako je sokol nebo raroh. Pro synantropní druhy ptáků, jako je poštolka obecná či sova pálená, je toto nebezpečí ještě umocněno větší hustotou elektrických vedení v obcích. Při nárazech dochází nejčastěji k poranění dlouhých kostí a kloubů končetin, výjimkou nejsou ani zranění hlavy, včetně poškození očí, frakturám krční páteře nebo trupu, především v oblasti hrudníku. Nezřídka se jedná o smrtelné zranění. Jaký je princip usmrcování ptáků na sloupech elektrovodů? Elektrický výboj vzniká, dostane-li se do přímého kontaktu nebo do nebezpečné vzdálenosti k vodiči některá část ptačího těla při současném kontaktu s jinou neizolovanou (vodivou nebo částečně vodivou) částí elektrorozvodného zařízení, nebo s dalším vodičem. Při dešti a mlhavém počasí, kdy navlhlé peří, mokrý podklad a vlhký vzduch mají zvýšenou vodivost, narůstá i nebezpečí zranění přisedajících nebo vzlétajících ptáků. K situaci umožňující vznik výboje dochází nejčastěji při dosedání ptáků na sloupy nebo při vzlétání z nich, případně i při jiné činnosti v těsném okolí nebezpečných částí zařízení (tok, kopulace, čištění zobáku aj.). Úrazy elektrickým proudem jsou častěji postihováni mláďata při vylétnutí z hnízda, poněvadž jsou ještě málo obratná, než zkušení staří ptáci.

35


Rozhodujícím činitelem možnosti úrazu elektrickým výbojem je typ sloupu (zařízení). Obecně lze říci, že nebezpečný je každý sloup (venkovní rozvodné zařízení), k němuž se mohou ptáci přiblížit křídlem, ocasem, hlavou, nohou nebo jinou částí těla do nebezpečné blízkosti vodiče. Na základě dosažených zkušeností je zřejmé, že nejnebezpečnější typy sloupů, tzv. sloupy smrti, jsou ty, které jsou konstrukčně řešeny následovně : na vodorovné železné konzole tvaru T mají svisle nahoru namontovány podpěrné izolátory, v nichž jsou umístěny vodiče. Především jde o primární linky vedení VN 22 kV s betonovými sloupy. Vzhledem k jejich funkci, tedy rozvodu elektrické energie do jednotlivých míst, tj. obcí, samot, apod. je těchto primárních linek v naší krajině obrovské množství. Nepochybně se po prostudování a posouzení našly i další „nebezpečné“ typy používaných sloupů, resp. jejich konstrukcí. Zmíněné sloupy VN 22 kV jsou díky své malé výšce (oproti vedení VVN) pro dravce a sovy lákavé i z hlediska ideální příležitosti k číhání na kořist a usedají na ně velmi často a ve velkém počtu. Při lehčím průběhu úrazu dochází pouze k šoku a sežehnutí okraje praporů per, po nichž sjel výboj. Pro těžší případy jsou charakteristickými znaky poškození tkáně končetin, případně jedna nebo několik tmavých hnědočervených skvrn na spodní části běháku a prstů. Peří je zpravidla cítit spáleninou, prapory per jsou dosti hluboko seškvařené a obrysová pera nezřídka v krátké době vypadávají. Zasažená tkáň je zprvu oteklá a na křídlech mokvavá. Během několika dnů dochází u většiny ptáků poškozených elektřinou ke ztrátě hybnosti prstů, běháky získávají tmavě oranžové zbarvení a odumírají. Nekrotizace postihuje i křídla, nejčastěji od zápěstního kloubu. Zranění jsou zpravidla velmi těžká. Mnohdy je nezbytné postiženého jedince utratit. Při velmi těžkém zasažení elektrickým výbojem dochází k okamžitému usmrcení ptáka a někdy i k utržení části končetin. Je známou zkušeností, že většina ptáků zasažených proudem zahyne ihned, nebo v krátké době po úrazu. Z jedinců, kteří poranění přežijí, je jen nepatrná část nalezena a předána k ošetření. Většinou se poranění ptáci stávají kořistí predátorů, hynou vysílením, na otravu krve a celkovou sepsi, nebo jsou v teplém letním období zaživa

36


sežráni larvami much. Ze zachráněných jedinců je značné procento trvale handicapovaných. Na základě dílčích poznatků z některých míst republiky, lze každoročně reálně uvažovat o úhynech minimálně tisíců ptáků. Jak mohou nevhodné konstrukce sloupů elektrovodů decimovat na potravně či hnízdně atraktivních místech dravce a sovy výmluvně dokládá Horák z jižní Moravy. Na úseku asi 1500 m jednoho z vedení, nalezl v průběhu 12 kontrol 77 uhynulých dravců a sov, včetně kriticky ohroženého raroha velkého a luňáka červeného (Matiško, 1999). Metody ochrany ptáků před nárazy do vodičů u nás nejsou doposud nikde využívány. V zahraničí se na rizikových úsecích, více nebo méně, úspěšně používá optických nebo opticko-akustických signalizačních zařízení spočívajících v barvení vodičů, připevňování plastových koulí, praporků, destiček, siluet dravců (metody optické), mlýnků, vrtulek nebo destiček s vloženými větrnými píšťalami (metody opticko akustické). Dalšími ochrannými možnostmi je výsadba vysoké zeleně. Dle Martiška (1999) na možnost ohrožení ptáků v ČR elektrickým výbojem upozornil J. Kumbera popisem usmrcení sokolnického jestřába v prosinci r. 1976. Od té doby se podařilo pouze lokálně v některých oblastech, např. na Křivokládsku nebo Novojičínsku, prosadit pochopením energetiků realizaci vhodných ochranných opatření na nebezpečných trasách. V současné době probíhají jednání v této věci na celostátní úrovni a snad se podaří zakomponovat ochranu ptáků dosedajících na sloupy el. vedení do výrobních norem (aby nedocházelo k instalacím nebezpečných sloupů). Doufejme, že se v rámci této aktivity podaří realizací vhodných opatření z naší krajiny postupně odstraňovat ty nejnebezpečnější úseky elektrovodů. Martiško uvádí, že společným rysem různých metod ochrany ptáků před elektrickými výboji je snaha zabránit nebezpečnému přiblížení ptačího těla k části elektrického vedení. Z hlediska nově budovaných elektrovodů, jde o používání sloupů nových, „bezpečných“ konstrukcí. Z aspektu stávajících vedení jde o konstrukční úpravy, nebo použití přídavných prvků bránících usednutí do nebezpečné blízkosti vodičů.

37


V současné době je dána novelou zákona (114 / 1992 SB., § 5) povinnost provozovatelů vedení elektrovodů zabezpečit veškerá nově budovaná a rekonstruovaná vedení proti úhynu ptáků. Takto musí být v budoucnosti zabezpečena i stávající nebezpečná vedení (Závalský, 2004).

3.4.3 OCHRANA DRAVCŮ A SOV NA KOMUNIKACÍCH Je všeobecně známou skutečností, že na silničních komunikacích a jistě i na železnicích, dochází k početnému usmrcování nejrůznějších druhů živočichů. Statistiky ve Francii hovoří o tom, že 43% usmrcených živočichů jsou ptáci. Jsou sráženi automobily během nízkých přeletů, případně mohou být strháváni větrným vírem za rychle jedoucími velkými soupravami (kamiony) pod kola následujících vozidel. Zatímco dravci nejsou silničním ani železničním provozem příliš ohroženi, u sov je tomu zcela jinak. Příčin je asi více, např. nízký let nad terénem, noční aktivita, vyhledávání „zelených“ pásů, tj. sečených trvalých travních porostů podél komunikací (příkopy, náspy, stráně úvozů). Důvodem ohrožení je atraktivní potravní nabídka drobných savců, zejména hlodavců. Po srážkách s dopravními prostředky hynou v zemědělsky využívané krajině puštíci, kalousi, sýčci i sovy pálené. Že jde o nezanedbatelné hodnoty, uvádí statistické údaje z Holandska. Ze souboru 1049 uhynulých jedinců bylo 270 (26 %) ks usmrceno srážkou s automobily a dalších 41 (4 %) případů srážkou s vlaky (celkem 311 ex., tj. 30 % všech uhynulých ptáků). Možnosti aktivních zásahů do těchto negativních jevů jsou minimální a spočívají pouze

v omezování

atraktivity

travnatých

ploch

podél

komunikací,

resp. v nejrizikovějších úsecích, v podobě nekosení či výsadeb dřevin (Martiško, 1999).

38


3.5 POKYNY PRO PRVNÍ POMOC A ODESÍLÁNÍ ZRNĚNÝCH DRAVCŮ A SOV 1.

Traumatická

onemocnění

(zlomeniny,

otevřené

rány)

opatrně

vyčistit

od mechanických nečistot, v letním období zbavit se beze zbytku muších larev. Dle charakteru rány desinfikovat peroxidem, Jodonalem, Septonexem a zasypat práškem na rány. Překrýt gázou a zafixovat v přirozené klidové poloze náplastí k tělu (křídla) nebo k dlaze (nohy). 2. Náplastí přelepit složená rýdovací pera a letky i zdravého křídla pro omezení pohybu a poškození obrysových per. 3. Vydatně nakrmit co nejpřirozenější potravou a silně vyhublé ptáky odmítající stravu krmit drobnými kousky syrového masa (hovězí, skopové, koňské, drůbeží, holubí). Nikdy nekrmit vepřovým masem. Ve vážnějších případech a při poranění volete podávat kapátkem směs rozetřených jater, syrového žlutku a Coca–coly, případně mletého masa s příměsi hroznového cukru. 4. Není-li bezprostředně ohrožen život zraněného ptáka, je možno jej osobně převést nebo telefonicky oznámit nález a pracovník stanice si dravce osobně převezme. 5. Pro transport použít pevnou a dostatečně velkou lepenkovou krabici nebo transportní bednu s malými otvory pro výměnu vzduchu. Na dno položit vrstvu hoblin nebo několik vrstev novin (vždy v případě otevřených ran). 6. V letním období (u ptáků s otevřenými a hnisajícími ranami a popálených elektrickým proudem), zamezit přístup mouchám. 7. Na cestu nepřidávat krmení, pokud to není pro špatný tělesný stav nezbytné. 8. Do jedné krabice, resp. jednoho uzavřeného přepravního prostoru, umístit vždy jen jednoho jedince (Lukášek, 1989).

39


3.6 VÝZNAM DRAVCŮ A SOV V ZEMĚDĚLSKY VYUŽÍVANÉ KRAJINĚ Dle Martiška (1999) dravci a sovy mají v přírodě regulační funkci vůči níže postaveným živočichům v potravinové pyramidě. Udržují jejich populační hustotu na takové úrovni, aby se zabránilo přemnožování (gradacím), v jehož důsledku dochází u řady druhů k následným negativním jevům (nemoci, omezování potravních zdrojů apod.). Uskutečňují v těchto populacích přirozený výběr odlovem poraněných, nemocných nebo obecně méně schopných jedinců a tím významně přispívají k ozdravování a zkvalitňování jejich populací. Navíc mají nezastupitelnou roli v očistě krajiny od jedinců uhynulých buď přirozeně, nebo v důsledku civilizačních faktorů, například živočichové sražení na komunikacích. Funkce dravců v přírodě je nezastupitelná. Není třeba zdůrazňovat význam i z hlediska ochrany přírody (genofondu) nebo kulturního. V případě dravců a sov, jako vrcholových predátorů v zemědělsky využívané krajině, jde zejména o vzájemné vazby s hrabošem polním, který zde tvoří rozhodující podíl jejich potravy. Dravci a sovy jsou v zemědělsky využívané krajině jedním z rozhodujících činitelů v „boji“ s hrabošem polním.

3.7 HNÍZDNÍ PŘÍLEŽITOSTI Na většině rozlohy naší dnešní zemědělsky využívané krajiny existuje z hlediska její možné úživnosti významný nedostatek hnízdních příležitostí pro predátory drobných hlodavců – dravce a sovy. To znamená, že i v těch nejlepších letech (s gradacemi hrabošů), zde může hnízdit jen omezený počet párů daný existujícími hnízdními příležitostmi (Martiško, 1999). Sokolovití dravci a sovy si sami hnízda nestavějí. Dovedou ale hnízdit, např. na skalních plošinách či v přirozených, ev. umělých dutinách, pro některé druhy a populace

zůstává jedinou možností

ke hnízdění využít opuštěná hnízda

krkavcovitých pěvců (zejména vran) a krahujcovitých dravců. Při obrovském úbytku hnízdních populací vrány obecné, ke kterému došlo v posledních 50 letech (ze stovek tisíců párů na několik desítek tisíců) se místně

40


projevuje nedostatek jejich hnízd, právě pro uvedené druhy. Jako řešení se jeví rozmístění umělých hnízdních příležitostí (Závalský, 2004). Doplňování této sítě vhodných míst pro hnízdění je základní cestou aktivní pomoci dravcům a sovám v této „nehostinné a chudé“ krajině (Martiško, 1999).

3.7.1 HNÍZDNÍ BUDKY Dřevěné budky jsou na stromech přirozenější a estetičtější, ale hrozí v nich vyšší nebezpečí návštěv nežádoucí kuny skalní (Martes foina). Jinou „nevýhodou“ je vysoká hmotnost, která dosahuje až 10 kilogramů a poněkud znesnadňuje montáž. Umělohmotné budky z kanystrů jsou naopak lehčí, trvanlivé a poněkud snižují riziko návštěv Martes foina, ale na stromech, případně i budovách působí neesteticky a cizorodě. Mohou také zapříčiňovat vznik „nevhodného“ mikroklimatu se silně znečištěným prostředím, a proto vyžadují přísné dodržování bezpečnostních hledisek, jak při výrobě, tak při kontrolách a údržbě. Nevhodně vyrobené, vystlané nebo nedostatečně kontrolované a udržované budky, mohou být příčinou zdravotních problémů až úmrtí mláďat. Plastové budky vystavené dlouhodobě povětrnostním vlivům rovněž trpí a materiál křehne (Martiško, 1999).

Budky a polobudky pro poštolku obecnou Můžeme je umístit na stromy (alespoň 8 m vysoko), na stožáry VVN (asi od poloviny výšky stožáru) i na budovy (v případě obytných budov, od 5. nadzemního podlaží výše). Klasickou polobudku pro Falco tinnunculus vyrábíme ze dřevěných prken o síle 2 – 2,5 cm. Výška bývá 30 cm, hloubka 25 cm a délka resp. šířka 40 cm. Jedná se o vnitřní rozměry budky. Přední stěna zaujímá 1 / 3 výšky a zejména u těch, které zavěšujeme na budovy se doporučuje, předsadit před ní, tzv. „balkónek“ o šířce alespoň 15 cm. Ten výrazně pomáhá proti jejímu předčasnému opuštění dosud nevzletnými mláďaty. U nás nejpoužívanější budka pro poštolky je vyrobená z umělých barelů. U nejčastějších 40 – 60 l barelů stačí vyříznout otvor o velikosti 15 x 15 – 20 x 20 cm a spodní hranu otvoru zabrousit pilníkem, popř. na ni nasadit kousek podélně rozříznuté

41


gumové hadičky. Do dna vyvrtáme alespoň 15 – 20 otvorů, o průměru 8 – 10 mm, k případnému odvedení dešťové vody. Budku uchycujeme pomocí drátů vsunutých do otvorů a vyvrtaných naproti vletovému otvoru v její horní části. Až po dolní okraj vletového otvoru ji naplníme výstelkovým materiálem – nejlépe drny nebo jemným štěrkem. V případě, že použijeme, např. slámu či seno, je nutno tento materiál řádně upěchovat, aby nedošlo k jeho vyfoukání silným větrem.

Budky pro puštíka obecného Podobně jako u poštolky obecné mohou být z umělohmotných barelů, nebo dřevěné, tj. klasické z prken, popř. z dlabaných či dutých stromových špalků. U umělohmotných barelů se doporučuje objem min. 40 l. Vletový otvor (na rozdíl od budek pro poštolky), vyřezáváme v horní části, tj. těsně pod zpevněnou výztuhu barelu. Velikost otvoru je 12 x 12 – 14 x 14 cm. Klasickou prkennou budku zhotovujeme z prken silných 2 – 2,5 cm. Její výška by měla být 50 cm, dno o rozměrech 30 x 30 cm a otvor 12 x 12 – 14 x 14 cm. Vyvěšujeme je asi 4 – 6 m vysoko a na dno dáváme min. 10 cm výstelky.

Budky pro sýce rousného Jsou zhotovovány zejména 2 typy : klasické prkenné a z dutých stromových špalků. U obou typů je třeba dodržet stejné rozměry : dno - 20 x 20 u prkenných, u špalkových o průměru 20 cm. Výška je 40 cm a průměr vletového otvoru 8 – 8,5 cm. Výška umístění na strom se pohybuje od 4 – 8 m a nesmíme zapomenout na výstelku o výšce 10 cm.

Budky pro sovu pálenou Hnízdním stavům Tyto alba lze vyvěšováním vhodných typů budek velmi pomoci a jedná se o žádoucí způsob její ochrany. Umisťujeme je zejména v církevních stavbách, zemědělských budovách a samozřejmostí je předchozí projednání s majitelem objektu. K vlastnímu umístění volíme klidná, tmavá a pokud možno, nepřístupná místa.

42


Budka je rozdělena na dvě části vnitřní přepážkou, čili je oddělen vlastní hnízdní prostor od tzv. „předsíňky“. Přepážka je od zadní stěny odsazena asi 20 cm mezerou. Půdorys dna má rozměr 100 x 60 cm a výška je 50 cm. Šířka předsíňky se pohybuje mezi 20 – 25 cm, vletový otvor má rozměry 18 cm na výšku a 13 cm na šířku.

Spodní

hranu

vletového

otvoru

umísťujeme

asi

15

cm

od

dna.

Při předpokládaném výskytu kuny skalní, opatřujeme stěnu s vletovým otvorem plechovými zábranami proti vniknutí této šelmy (Závalský, 2004). Pro hnízdění sovy pálené není možno z bezpečnostních důvodů (ohrožení mláďat) používat umělohmotné kanystrové budky. Sova pálená hnízdí i v podzimních až zimních měsících a právě tehdy v nich může dojít k nežádoucím jevům, kterým lze jen ztěží zabránit. U dřevěných budek nebyly při pozdních hnízděních žádné problémy registrovány. V umělohmotných kanystrech bylo již několikrát zjištěno nežádoucí a nepřijatelné znečištění výstelky v důsledku vzdušné vlhkosti, nízkých teplot, kondenzace par na stěnách a malého prostoru v neprodyšném a neporézním prostředí. To může mít za následek újmu na vývoji mláďat nebo dokonce jejich úhyn, proto není možné tento typ budek pro sovu pálenou doporučit (Martiško, 1999).

Budka pro sýčka obecného Nejčastěji se používájí ležaté (vodorovné) budky o délce 80 – 100 cm, vnitřním průřezu 16 x 16 cm a vletovém otvoru o průměru 6,5 cm. Athene noctua se při svých ustupujících počtech stal téměř výhradně synantropním druhem. Proto budky pro něho se doporučuje umísťovat na nepřístupná místa zemědělských usedlostí, hospodářských budov na samotách a jiných vhodných budovách v nížinných biotopech (Závaský, 2004).

3.7.2 HNÍZDNÍ PODLOŽKY Ne všichni dravci a sovy sídlící v krajině využívají ke hnízdění dutiny a polodutiny. Naopak, většina dravců a také kalous ušatý jsou závislí na dostatku hnízdních příležitostí v podobě starých hnízd strak obecných, vran obecných, případně holubů. Na jižní Moravě se preferují rozmísťované kanystrové budky.

43


Instalované hnízdní podložky využívají ke hnízdění především dravci, zejména káně lesní a poštolka obecná, a také kalous ušatý. Můžeme je vyrábět od zhruba 30 cm až do 40 – 50 cm (rozměry nosných rámů). Při jejich zhotovení musíme dbát na to, abychom ptákům nabízeli již jakási z části hotová hnízda včetně výstelky. Kvalitně připravené podložky, na rozdíl od budek vyžadují jen minimum údržby a mohou se stát trvale obsazovanými hnízdišti na dlouhé roky (Martiško, 1999).

44


4 CHARAKTERISTIKA STANICE

4.1 VZNIK V polovině 70. let 20. stol. zahájilo svou kontinuální odbornou činnost nejstarší a dnes největší zařízení na záchranu handicapovaných živočichů v Bartošovicích na Moravě. Od té doby vzniklo na území České republiky několik desítek zařízení, zaměřených na záchranu zraněných volně žijících zvířat. Převážně tyto stanice vznikají díky iniciativě nestátních subjektů (soukromé osoby, občanská sdružení, nevládní organizace). Činnost těchto provozovatelů záchranných stanic je záslužná a za současné situace nezastupitelná. V letech 1998 - 2000 zatím neoficiálně, víceméně amatérsky, byla zahájena péče o ptáky převzaté od známých a občanů Rajhradu. Dne 4.4.2000 byla MŽP ČR, následně OkÚ Brno – venkov a MZe ČR udělena výjimka z ochranných podmínek k provozování stanice pro poraněné živočichy. Kniha jejich záznamů začala být vedena na podzim r. 1999 a prvním přijatým pacientem 8.9.1999 byla poštolka obecná (Falco tinnunculus). Záchranná stanice pro dravé ptáky v Rajhradě začala pracovat v provizorních podmínkách bez potřebného zázemí v prostorách chovatelského zařízení provozovatele. K výraznějšímu zlomu došlo v r. 2001 kdy nastal za podpory OkÚ Brno - venkov pozvolný rozvoj stanice. Zvětšil se počet voliér a díky pochopení řádu Benediktinů, dostala stanice k užívání velký pozemek v klášterní zahradě jejich opatství v Rajhradě. V roce 2002 došlo ke zřízení plně vyhovující staniční ošetřovny a opravě stávajících voliér. V r. 2006 bude pokračovat po skončení hnízdní sezóny modernizace a dostavba stanice.

4.2 POPIS Areál stanice je v současné době ve výstavbě. Šestým rokem využívá pro svůj chod dvě základny v Rajhradě. První se nachází v domě na Masarykově ulici 124 a

slouží

k umístění chovných párů, vzácnějších druhů živočichů a z části k umístění trvale

45


handicapovaných jedinců. Druhou základnou je zahrada benediktinského kláštera, která je určená pro živočichy v léčení, rehabilitaci a pro trvale postižené jedince. Podařilo se vytvořit dva prostory určené pro chovné účely a vymezené k léčení, které jsou navzájem oddělené. a). Rajhrad Masarykova 124 Toto zařízení na cca 180 m využívané plochy tvoří dílna se skladem materiálu, přípravna krmiva s odchovnami laboratorních hlodavců a japonských křepelek, veterinární ošetřovna, klubovna s knihovnou a úložné prostory. Ošetřovna disponuje mikroskopem a sterilizátorem. Dále je bohatě vybavena zdravotnickým materiálem a pomůckami (lékárna, dlahy, obvazový materiál, chirurgické nástroje, pohotovostní zdravotnický kufr a další). Její součástí jsou i dvě klece pro intenzivní péči. Stanice je dále vybavena chytacím a manipulačním náčiním (sklopce, sítě), mrazícími pulty, lednicí, transportními bednami, stupačkami na sloupy a líhní. Využívá i soukromé auto člena pro výjezdy a svoz krmiva. b). Rajhrad, Benediktinská 1, Opatství sv. Petra a Pavla Stanice se rozkládá na ploše 1800 m2 v místě zdevastované klášterní zahrady před jižním traktem budovy kvadratury, v části bývalé zelné zahrady. S tímto pozemkem sousedí rozlehlá, zdí obehnaná, parková plocha, která je využívána ke kondičnímu rozletování, výcviku a volnému vypouštění. Kolem tohoto areálu jsou stromořadí, sady, pole a travnaté plochy. V poslední době byla soustřeďována snaha vybudovat zde základnu ekologické výchovy a osvěty, s ukázkovou expozicí našich volně žijících dravců a sov. Vypracovaný projekt počítá s výstavbou 12 komor o rozměrech min. 4 x 2,5 m pro umístění léčených ptáků. Záměr je limitován finančními možnostmi stanice, ale měl by být realizován v roce 2006. Současně a v návaznosti s tímto, dojde k výsadbě zeleně, rozmístění přístřešků pro dravce, instalaci informačních tabulí pro návštěvníky, vybudování cest a loveckého plotu se vstupní branou a na ploše budou umístěny lavičky.

46


4.3 ZÁCHRANNÁ ČINNOST STANICE Vlastní všechny příslušné výjimky ze zákazu chovu pro držení chráněných volně žijících živočichů a výjimky pro provoz stanice pro záchranu živočichů. Zajišťuje poskytnutí odborné pomoci dočasně handicapovaným živočichům, s cílem umožnit jim plnohodnotný návrat do volné přírody. Za tímto účelem má podrobně propracovaný systém od přijetí výzvy, přes výjezd, první pomoc, léčení až do vlastního vypuštění. Zajišťuje 24 hodinovou pohotovost na

mobilním telefonním spojení

pro ohlášení nálezu poraněného živočicha. Pracovník přijímající výzvu klade postupně otázky a na jejich základě zjistí všechny potřebné údaje pro výjezd. Součástí takového rozhovoru jsou otázky týkající se charakteru poranění a popis exteriéru zraněného živočicha. Tímto se snižuje riziko planých výjezdů a zpožděných zásahů. Při ohlášení nálezu poraněného živočicha jiného druhu než dravce a sovy, nebo ze vzdáleného okresu, je volající odkázán na bližší nebo jinou stanici zajišťující tuto službu. Oblastí působnosti stanice je území jihomoravského kraje, sestávajícího se z okresů Brno - město, Brno - venkov, Břeclav, Znojmo, Blansko, Vyškov a Hodonín. Výjezdová služba první pomoci je vybavena zdravotnickým kufrem, odchytovou sítí, lanem, svítilnou, stupačkami, oděvy s reflexními pruhy pro zásah na frekventovaných místech, transportní bednou, popř. dalším vybavením v závislosti na charakteru akce. Dispečer zaznamená čas nahlášení a výjezdu. Při dojezdu na místo a převzetí pacienta se může záchranář stanice prokázat služebním průkazem, zajistí první pomoc poraněnému jedinci a vyhotoví záznam o výjezdu. Jehož kopie se stane přílohou listu v Knize záznamů. Originál předá nálezci jako doklad převzetí. Po přinesení živočicha do stanice nebo návratu z výjezdu, je zraněný jedinec podroben kompletní prohlídce. Jednoduché a nekomplikované ošetření provádí přímo pracovníci stanice v ošetřovně. Složitější případy a preventivní parazitární vyšetření jsou řešena ve spolupráci s MVDr. Jiřím Burešem, který ve stanici vykonává veterinární dozor. Ve výjimečných případech je k dispozici specialista MVDr. Viktor Tukač, CSc. a Státní veterinární ústav v Brně. Každý nově přijatý jedinec je zapsán do Knihy

47


záznamů se všemi potřebnými údaji. Je umístěn do karanténní klece nebo voliéry pro ptáky v léčení. Léčba probíhá dle pokynů veterinárního lékaře. V rámci možností je snaha o její maximálně úspěšný výsledek. Těžké zjevně beznadějné případy se snaží stabilizovat a jejich zdravotní stav alespoň trochu zlepšit. Je-li tato snaha bezvýsledná a další udržování při životě by znamenalo v podstatě jen další utrpení, jsou ptáci šetrně utráceni, resp. ponecháni k odbornému posouzení a zákroku veterinárnímu lékaři. Některé druhy, ev. jedinci jsou zvlášť citliví na manipulaci a i při banálním, nepatrném zásahu mohou zkolabovat. Jako hlavní důvody léčení ptáků ve stanici jsou negativní civilizační vlivy, např. popáleniny na sloupech elektrického vedení, střety s dopravními prostředky, postřelení apod. Malé procento tvoří v zimním období zesláblí a vysílení jedinci. Z celkového počtu přijatých živočichů je asi 44 % vypuštěno, 23 % uhyne nebo podstoupí eutanázii a zbytek 30 % zůstává trvalými pacienty v zajetí. Solidní úspěchy dosažené v tomto programu by nebyly možné bez úzké spolupráce s MVDr. J. Burešem. Z nemocí, které dravce nejčastěji napadají jsou ptačí neštovice a to jejich slizniční i kožní forma a choroby, které způsobují cizopasníci. V drtivé většině se nejedná o onemocnění přenosná na člověka. Stejně i vnější parazité, např. čmelíci a všenky, které se vyskytují v opeření, se mohou na člověka při kontaktu s napadeným živočichem sice přenést, nejsou však schopny déle přežít. Rehabilitace je obnovením původního stavu, výkonnosti a pohyblivosti. Je součástí léčby, jejímž cílem je úplné uzdravení a obnovení sil. Velký význam má důsledná příprava jedince pro život v přírodě, volba správné metody, času, místa a dalších okolností vypuštění. Při rehabilitaci stanice spolupracuje se zkušenými členy Klubu sokolníků. V této době jsou ptáci umístěni na nízký posed nebo do rozměrnější voliéry. Než je přikročeno k vypuštění do přírody, jsou posuzovány zejména tyto aspekty : -

Fyzické předpoklady přežití a. zdravotní stav, tzn. kondici, odstranění následků nemoci nebo zranění, napadení ektoparazity nebo endoparazity apod.

48


b. exteriér, tj. stav opeření, zobáku, drápů, šupin na běhácích, abscesy a otlaky apod. c. stáří, tzn. celková vitalita organismu, ale také věk ve vztahu k volbě metody vypuštění a ke schopnosti mezidruhové i vnitrodruhové konkurence. -

Psychické předpoklady existence v přírodě a. vazbu na člověka, nežádoucí vtištění – (imprinting) vyplývající z délky držení v zajetí negativně ovlivňuje schopnost soužití s jinými jedinci téhož druhu b. schopnost samostatného získávání potravy, např. lovení přirozené kořisti apod. c. abnormálie v životních projevech, např. mentální postižení apod.

-

Přírodní poměry v daném prostoru a. dobu vypuštění, tzn. roční období b. momentální a očekávaný stav počasí, tzn. očekávaný vytrvalý déšť, silný vítr, studené a vlhké počasí c. stav lokality ve vztahu k nabídce potravy, např. gradace nebo regrese populace hrabošů polních (Microtus arvalis) d. bezprostřední ohrožení biotickými (predátoři) a abiotickými, resp. technickými faktory, tj. elektrovody, frekventované dopravní komunikace, zemědělské práce

-

Etologické poměry vybrané lokality a. dobu a místo vypuštění ve vztahu k volně žijící populaci, tzn. teritoriální chování v období tahu a hnízdění, péče o vyvedená mláďata, pohnízdní potulka, tah a nasycení populace K vlastnímu vypuštění jsou vybráni po zodpovědném zvážení pouze ti jedinci,

jejíž posuzované předpoklady plně vyhovují. Přípravu pro vypuštění nelze ani zkrátit ani zjednodušit, je to jedna z nejvýznamnějších částí práce stanice. Samozřejmostí je, že každý vypuštěný pták je označen ornitologickým kroužkem Národního muzea v Praze a navíc jedinci odchovaní rodičovským párem v zajetí ještě kroužkem chovatelským. Kroužkování je prováděno už proto, že prokazuje

49


schopnost vypuštěných ptáků začlenit se do přírodních procesů. Z dalších metod identifikace nebyla dosud žádná jiná uplatněna. Zajímavý by byl způsob značení jedinců jiným typem označení, např. skvrnami nebo pruhy na křídlech (letkách), ocasních perech (rýdovacích), hrudníku, krku a hlavě, nebo kombinacemi těchto značek. Dalším možným typem označení jsou barevné odečítací kroužky. Sledování vypuštěných jedinců je sice jen občasné a lokální, ale dává práci řadu podnětů. U jedinců, jejichž zdravotní stav jim neumožňuje návrat do volnosti a jejich normální existence v přirozených podmínkách již není možná, je třeba rozhodnout o jejich dalším osudu. Ze zkušeností vyplývá, že těžký handicap často značně zkracuje život postiženého jedince. Tito obvykle naleznou útočiště až do konce svého života odkázáni na trvalou péči člověka v útulku a mohou být využiti k expozičním účelům v rámci ekologické výchovy a osvěty. V některých případech jsou pak využíváni, např. k odchovným programům pro sestavení chovných párů.

4.4 ORGANIZAČNÍ A PERSONÁLNÍ ZAJIŠTĚNÍ V současné době se na chodu stanice podílí 9 členů. Jejich povinnosti a organizační zásady jsou uvedeny ve stanovách stanice. Osobou odpovědnou za chod stanice je její vedoucí a každý z členů je zaměřen na určitý druh činnosti. Při nedostatku pracovních sil a nezvládnutí povinností ochotně vypomáhají, při krátkodobých brigádách, dobrovolníci z řad studentů. Nepředpokládá se, že z nejrůznějších nepředvídatelných důvodů by mohli vypadnou z provozu všichni členové a zařízení by zůstalo bez obsluhy.

4.5 FINANČNÍ ZAJIŠTĚNÍ Peněžní prostředky jsou alfou a omegou provozu stanice. Dosud si vystačila při zajišťování financí na nejnutnější výdaje sama za pomoci svých členů, sponzorů, různých dárců a z příjmů z vlastní činnosti. Nebýt finanční podpory orgánů Státní ochrany přírody, nebylo by možné stanici udržet. Nejvíce prostředků je vynakládáno

50


na záchranu zraněných živočichů, tj. cestovné a pohonné hmoty, veterinární péče, krmení a režijní náklady.

4.6 VÝCHOVA A OSVĚTOVÁ ČINNOST Hlavní funkcí stanice je především poskytnutí odborné pomoci handicapovaným živočichům s cílem, umožnit jejich plnohodnotný návrat do volné přírody. Ukázky zraněných ptáků necitlivým přístupem lidí k přírodě jsou, v kombinaci s odborným výkladem pracovníků stanice, velice působivou formou ekologické výchovy. Pro zajištění kontaktu lidí se zástupci druhů volně žijících ptáků, s nimiž se v přírodě setkávají pouze na dálku nebo vůbec ne, se využívají k expozičním účelům zachránění jedinci, kteří svůj význam pro populaci nenávratně ztratili. Živočichové v léčení a v další péči potřebují klid, což dvojnásob platí pro jedince určené k rozmnožování. Exkurze jsou sice z výchovného hlediska žádoucí, avšak žádná stanice nemůže trvale suplovat funkci zoologických zahrad. Neukáznění návštěvníci přináší řadu problémů, z nichž nejzávažnější je stres. Proto je omezeno období s možností návštěv a některé části stanice se neukazují návštěvníkům vůbec.

4.7 KARANTÉNA Její doba při podezření na nějakou infekční chorobu je stanovena minimálně na 21 dní. Záchranná stanice má zvlášť umístěno karanténní zařízení s kapacitou 2 boxů. Je zřízena s ohledem na veterinární podmínky, dle zákona. Karanténa v záchranné stanici je samostatně stojící zařízení o půdorysné ploše 5,5 m2.

4.8 VOLIÉRY Ve stanici je vybudováno 12 stávajících a 11 voliér ve fázi výstavby a rekonstrukce. 2 voliéry o výměře 18 m2 jsou určeny pro sovy pálené. V dalších 4 voliérách o minimální výměře 3,5 m2 můžeme najít drobné dravce jako je sýček obecný, sýc

51


rousný a výreček malý. Voliéry o výměře 5,5 m2 a 3 voliéry o výměře 9 m2 poskytují útočiště pro káně lesní, jestřáb lesního, motáka pochopa a poštolku obecnou. Ve fázi výstavby a rekonstrukce se nachází rozletová voliéra o ploše 50 m2, 6 voliér o minimální výměře 8 m2, 4 voliéry o výměře 12 m2 a 1 voliéra o výměře 16 m2. Všechny voliéry a komory jsou zhotoveny nosnou dřevěnou konstrukcí s výhradně dřevěnými materiály. Zadní stěny a třetina střešní plochy je pokryta dřevěnými prkny chráněnými izolačním asfaltovým pásem. Zbytek střešní plochy je kryt PAD voliérovou sítí. Boční a přední strany jsou vyplněny pružným PE pletivem. Podlaha je vysypána patnácticentimetrovou vrstvou štěrku a deseticentimetrovou vrstvou písku. V některých voliérách je i malá plocha vysazeného trávníku. Voliéry jsou každodenně čištěny a pravidelně dezinfikovány. Dále je ve stanici umístěno 13 přístřešků ve tvaru „A“, s výškou 2 m a základnou 1,2 m.

52


5 METODIKA POZOROVÁNÍ Veškerá pozorování držených ptáků jsem prováděla na dvou základnách záchranné stanice. První se nachází v domě na Masarykově ulici 124, slouží k deponaci chovných párů, vzácnějších druhů živočichů a z části k umístění trvale handicapovaných jedinců. Druhou základnou je zahrada benediktinského kláštera, která je určená pro živočichy v léčení, rehabilitaci a pro trvale postižené jedince. Podařilo se vytvořit dva prostory určené pro chovné účely a vymezené k léčení, které jsou navzájem oddělené. Sledování začalo na podzim roku 2004. Svěřenci byli ve stanici pozorováni v různých časových úsecích během jednoho roku. Zaznamenávala jsem zejména jejich chování brzy ráno, po svítání, v klidu, během krmení a po krmení, před setměním a během výcviku při volném pouštění. Dále bylo zjišťováno chování čerstvě zraněných ptáků, kteří byli ve stanici ošetřováni během celé doby léčení a rehabilitace. Nejpůsobivější a nejzajímavější pozorování jsem provedla na jaře u chovných párů během toku, a to jak u denních dravců, tak i sov (v pozdních nočních hodinách).

Metodika pozorování byla prováděna se splněním následujících bodů :

- sledování se realizovalo vždy ve stejném oděvu zeleného odstínu, - pozorování jsem prováděla z malé rybářské stoličky z dostatečné vzdálenosti, abych se nestala rušivým faktorem, - zvláště u sov, převážně v nočních hodinách, byla zaznamenána spíše jen jejich hlasová aktivita, - během hnízdění jsem se maximálně snažila minimalizovat rušení svým pozorováním.

Pro vyhodnocení mortality a natality byly použity údaje zaznamenané v jednotlivých letech chovu daných druhů. Údaje, týkající se konzumované potravy, byly získané přímým vizuálním pozorováním.

53


V období inkubace se hnízdní budky kontrolovaly jednou za dva dny. Při kontrolách budek v hnízdní době jsem zaznamenávala počet vajec a narozených mláďat. Vývržky byly sbírané pod posedy, ve voliérách pod odsedávkami a v budkách. Poté byly měřeny (délka, šířka) a na základě získaných výsledků vytvořen průměr, který je uveden v tabulce 3. Toto pozorování jsem realizovala jeden týden v měsíci srpnu.

54


6 VÝSLEDKY A DISKUZE

6.1 VÝSLEDKY HNÍZDĚNÍ Tab.1 : Tabulka hnízdění jednotlivých druhů v roce 2005 počet počet počet počet snesených oplozených neoplozen. mláďat vajec vajec vajec

druh sova pálená poštolka obecná sýček obecný sýc rousný včelojed lesní celkem

úhyn

volnost

ponecháno předáno jiné

33

9

24

9

6

0

3

10

3

7

3

0

3

0

13

10

3

10

1

0

9

2

0

2

0

0

0

0

1

0

1

0

0

0

0

59

22

37

22

7

3

12

6.2 KRMENÍ Chovanci v záchranné stanici jsou krmeni s ohledem na jejich budoucí využití. Jedinci využívaní v odchovných a záchranných programech a trvale postižení jsou krmeni výhradně neživou potravou. Zcela jinak je tomu u ptáků odchovaných v zajetí nebo ve fázi léčení, u nichž je reálná prognóza na opětovný návrat do přírody. U těchto je podíl živé složky potravy nutný co nejvyšší a to až z poloviny. Ke krmení jsou využívány nejvíce jednodenní kuřata selektovaná z líhně (u trvalých handicapů až 95 %), laboratorní myši, japonské křepelky a hmyz pro drobné

55


druhy (cvrčci a velcí červi rodu Zoobhaz), potom ještě holubi a domácí králíci. Občas jsou předkládáni laboratorní křečci a morčata. Poměrná skladba potravy se liší s ohledem na využití živočichů. V letním období připadá doba krmení na 16. – 17. hod. pro dravce a po setmění (asi ve 20:30 hod.) u sov, kdy se zvyšuje jejich pohybová aktivita. Chovným párům, které pečují o mláďata je nabízena potrava 2 x denně, tj. ráno a odpoledne a u sov večer. Důležité je krmení párů pečujících o mláďata a párů před vyvrcholení doby inkubace v mírně zvýšených dávkách, tj. tak aby vznikly zbytky nebo měli možnost tvořit zásoby potravy (to je důležité zejména u dutinových sov). S nástupem chladnějších a mrazivých dnů jsou malé druhy krmeny 2 x denně a to jak dravci tak i sovy (jsou to zejména krahujci, poštolky, drobné sovy – kulíšek, sýček, sýc) a také druhy tažné, nezazimované (moták pochop). V záchranné stanici je v péči již několik let také včelojed lesní, jehož potrava se zásadně liší od ostatních. V letním období v přírodě konzumuje přezrálé ovocem, a proto je mu nabízeno i v zajetí. Dostává hlavně jednodenní kuřata (jsou pro něho měkká a s jejich porcováním nemá zásadní problém), čistou svalovinu japonských křepelek, syrová vejce a mrazem uchované ovoce (švestky, meruňky a hrušky) a od chovatelů včel plástve s trubčinou. Sovy i někteří dravci potravu často polykají vcelku. Jiní dravci kořist škubou a trhají na menší kousky, které polykají. K trhání potravy využívají rohovité okraje zobáku, které jsou velice ostré (Veselovský 2001). Ptákům, kteří se po vyléčení a rehabilitaci opět vrátí do přírody, je předkládána vesměs živá kořist. Dravci a sovy ji obvykle zabíjejí prokousnutím temene, přičemž jí rozdrtí mozek, což vede k okamžité smrti. Starší autoři uvádějí, že jestřábi a krahujci zabíjejí probodnutím lebky drápem (Klímovský 1998). V průběhu pozorování se mi nikdy nepodařilo na vlastní oči vidět způsob, jakým dravci kořist usmrcují. Je to především z důvodu jejich plachosti, poněvadž pocházejí z volné přírody a nejsou zvyklí na člověka.

56


Odlovené ptáky škubají dravci velmi pečlivě, zatímco sovy vůbec ne, nebo jen částečně. I tak ovšem může škubání a členění uloveného drobného pěvce trvat kalousovi až půl hodiny (Raber 1950). Při konzumaci předkládané potravy (kuřata) byly zjištěny u sledovaných ptáků následující způsoby zpracování potravy: a), z velké části oškubání potravy a trhání na menší kousky (krahujec obecný, poštolka obecná) b), lehké oškubání potravy a trhání na menší kousky (sova pálená, moták pochop, jestřáb lesní) c), bez oškubání a polykání celých kusů (výr velký, puštík obecný) U některých jedinců byly shledány výjimky, kdy se prolínaly jednotlivé způsoby zpracování potravy, např. puštík obecný část potravy natrhá a zbytek spolkne, výr velký škube větší kořist a menší ne Při předložení větších kusů živočichů (holubi, králíci, morčata) dochází i u velkých dravců a sov ke škubání a trhání potravy na menší kousky. Při trhání se dravci po každém utrženém kousku rozhlíží na všechny strany. Po nasycení si zobák pečlivě očistí několika pohyby z obou stran, např. o špalek, hranu přístřešku apod. Do potravního chování patří i příjem vody, bez které žádný organismus nemůže existovat. Množství tekutin a frekvence jejich příjmu jsou závislé na prostředí, ve kterém ptáci žijí. Ti, kteří mají vole (ingluvies) mohou pít pouze jednou denně (Veselovský 2001). U dravců byl však pozorován příjem vody vyšší několikrát denně. Vypozorovaný způsob pití ptáků na stanici spočívá v nabrání vody do zobáku a zvednutí hlavy, při kterém voda steče do jícnu. Mají ji k dispozici celý den ve formě koupadel. Pokud se týká trusu, je u dravců a sov zbarven bíle a má řídkou vodovitou či kašovitou konzistenci. Tvoří pevné, nestravitelné a odpadní výměšky střeva. Procesu odstraňování těchto složek se odborně říká kálení neboli defekce (Veselovský 2001). Jeho četnost je závislá na době krmení, množství předložené potravy a vzrůstu jedince.

57


6.2.1 VÝVRŽKY Nestrávené (nikoli nestavitelné) zbytky potravy dravci a sovy vyvrhují zpět jícnem, ve formě tzv. vývržků (Mlíkovský 1998) Tvoří je většinou ráno v době mezi 9. – 10. hodinou. Při sledování Bubo bubo, kterému bylo v 19.00 hod. předloženo 5 kuřat, bylo pozorováno vytvoření vývržku mezi 9 – 9.30 ráno. Při ranním krmení v 8.00 hod. dostal výr 1 kuře a v odpoledních hodinách kolem páté byl objeven vývržek nový. Barva vývržků se mění vzhledem k předkládané potravě. Při zkrmování bílých myší a jednodenních kuřat je zbarvení světlé. Pokud předkládáme jako potravu holuby, japonské křepelky, tmavá morčata a králíky, je barva vývržků převážně tmavá. Jejich délka se, např. u sovy pálené pohybuje mezi 3 – 8 cm, u sýčka obecného jsou cca 4 – 5 cm dlouhé a 1,5 cm průměr, úzké, protáhlé a na konci často zašpičatělé. Na rozdíl od vývržků sovy pálené nemají na povrchu černou hlenovitou vrstvičku a proto nejsou lesklé. Tento lesk je nápadný zejména u čerstvých vývržků sovy pálené.

Tab.2: Rozměry vývržků dravců a sov (podle Märze 1972) druh

délka (mm)

šířka (mm)

sova pálená

35 – 80

30

sýček obecný

40 – 60

150

výr velký

50 - 100

20 - 40

poštolka obecná

25 - 45

10 – 20

káně lesní

30 - 70

35

Vývržky jsem sbírala jeden týden v srpnu a na základě získaných výsledků jsem vytvořila průměrnou hodnotu.

58


Tab.3: Rozměry vývržků vybraných jedinců zjištěné na stanici v Rajhradě druh

délka (mm)

šířka (mm)

sova pálená

48,3

19,2

sýček obecný

32,3

13,2

výr velký

57,4

26,7

poštolka obecná

31,6

14,5

káně lesní

51,2

27,9

6.2.2 DOPLŇKY STRAVY Vitamíny základní řady a minerály jsou podávány 2x týdně, v době pelichání a tvorby per je předkládáno krmivo s vyšším obsahem biotinu.

6.3 PELICHÁNÍ Jeho způsob je určen geneticky a doba je pevně zakotvena v ročním cyklu. Vnější podmínky, tj. zejména délka světla, zpřesňují vhodnou dobu výměny šatu. Na rozdíl od savců, kde línání srsti probíhá tak, že vedle starého chlupu vyroste nový, u ptáků vytlačuje nově rostoucí pero ze stejného váčku (folikulu) pero staré (Veselovský 2001). Začátek doby pelichání připadá u některých ptáků na konec dubna a začátek května. Tažné druhy vyměňují v tomto období letky a v zimním období začínají pelichat rýdovací pera. Doba pelichání u sov trvá delší dobu, většinou 3 – 4 měsíce a dospělé pelichají 1x ročně. Začátek přepeření spadá do doby hnízdění. Dravci pelichají jednou ročně, obyčejně delší dobu a jeho nástup je po ukončení hnízdění, ale může začít už v době vyvádění mláďat, kdy začínají přepeřovat letky. Podle Veselovského (2001) je nejvýznamnější pro ptáky výměna letek, která začínají postupně vyměňovat od nejvnitřnější části směrem ke špičce. V ocasu nejprve vypadne prostřední pár rýdovacích per, a když dorostou nová, následně se vyměňují sousední pera.

59


Mláďata dravců a sov jsou po vylíhnutí porostlá bílým prachovým peřím, neboli pápěřím (neopile). U sov jsou dvě generace prachového šatu. Prachové peří je po několika dnech nahrazováno poloprachovým, které je během tří týdnů nahrazeno krycími péry. U dravců je bílý prach nahrazovaný druhým prachovým šatem. Nové peří je obměňováno většinou až ve 2. roce života, kdy dravec dosahuje pohlavní dospělosti. U dravců a sov pozorujeme také často otřepávání, které slouží k urovnávání rozcuchaných per. Ptáci se také rádi sluní a nastavují slunečním paprskům načepýřené peří a roztažená křídla.

6.4 KROUŽKOVÁNÍ V záchranné stanici jsou ptáci kroužkováni dvojím typem značení. Jednak hliníkovými nedělenými

kroužky,

popřípadě

nesnímatelnými

se

zámkem,

které

slouží

k nezaměnitelnému označení jedinců, tak jak to vyžaduje Orgán ochrany přírody. Dále pak ornitologickými kroužky Kroužkovací stanice národního muzea Praha, kterými se opatřují vyléčení jedinci a odchovaní ptáci v rámci záchranných programů. Zvláštním typem značení je kroužek – jmenovka, používaný u ptáků v kondičním rozletování a sokolnickém výcviku.

Tab.4: Tabulka nejčastějších velikostí kroužků Typ kroužku

Vnitřní průměr

Druh

H

vnitřní průměr 5 mm

krahujčí samec

E


E (vysoké)

poštolka, krahujčí samice

E (nízké)

sýček, sýc

D


moták, sova pálená, kalous

C


káně, puštík, jestřáb

A


výr

Např. mladí sýčci jsou kroužkováni 9. den a sovy pálené 14. den po vylíhnutí.

60


Chovaní ptáci v zajetí jsou zpravidla značení kroužky o kategorii vyšší. Zejména u sov je běhák opeřen, čímž se vůle mezi končetinou a stěnou kroužku zmenší a může hrozit nebezpečí strangulace (zaškrcení s následným nedokrvením a odumíráním) končetiny.

6.5 DENNÍ AKTIVITA Dravci jsou aktivní ve dne, zatímco sovy především v noci. U obou se ale během dne střídá několik fází aktivity s fázemi klidu. U dravců můžeme pozorovat nejvyšší aktivitu po probuzení a k dalšímu vrcholu činnosti dochází před spánkem. Veselovský (2001) danou skutečnost vysvětluje tím, že v ranním vrcholu činnosti se ptáci snaží sběrem potravy nahromadit energetické ztráty z noci, kdežto večerní aktivita představuje tvorbu energetických rezerv pro dobu klidu. Je však zajímavé, že tento rytmus ptáci zachovávají i v zajetí, kde mají trvalý a pravidelný přísun potravy. U sov nejvyšší aktivita nastupuje před setměním a druhý vrchol je těsně před rozedněním. Obecně platí, že ptáci v přírodě stráví 1 / 3 dne péčí o peří, 1 / 3 lovem a 1 / 3 odpočinkem. V zajetí je 1 / 3 dne nahrazována nečinností bez jakékoli aktivity a někdy jen se zájmem o okolí, např. prolétnutí holuba, hejna vrabců a přítomnost člověka. Povahově impulsivnější dravci (jestřáb, krahujec), tzv. vyráží i bez jakéhokoli podnětu. Ke spánku ptáci vyhledávají před nepřítelem nejbezpečnější místo, samozřejmě chráněné i před nepřízní počasí. Ne vždy, se chrání před deštěm v úkrytu, někdy vyskočí na posed a využívají deště k osvěžení. Dravci a sovy se také rádi koupou. Největší zájem o koupel v misce s vodou jsem pozorovala u puštíků, kteří se koupali až do úplného promočení spodního prachového peří. Jakmile se mění voda v koupadlech, využijí toho nejprve k pití a poté ke koupání. Toto je u dravců a sov stejné a denní doba v tom nehraje žádnou roli. Voda se většinou vyměňuje odpoledne, aby byla v nejteplejším období dne co nejčerstvější. V letním období, kdy sluneční záření je dost intenzivní, je dravcům a sovám zjevně nepříjemné a vyhledávají stín. Slunění, které je pro ně aktivním zdrojem

61


vitamínu D, provozují v dopoledních hodinách. Naopak, v chladnějším období je slunění oblíbenou aktivitou, jak v dopoledních, tak i v odpoledních hodinách.

6.6 HNÍZDĚNÍ JEDNOTLIVÝCH DRUHŮ DRAVCŮ A SOV OD POČÁTKU STANICE

6.6.1 SOVA PÁLENÁ (TYTO ALBA) Záchranná stanice se zabývá chovem Tyto alba již od roku 1998. Za tuto dobu bylo odchováno 88 mláďat, z nichž 42 bylo dovedeno ke vzletnosti. Více jak polovina jejich byla vypuštěna do volné přírody a ostatní ponechána na stanici za účelem ekologickovýchovné činnosti, nebo pro doplnění chovných párů. Určitý počet se také předal do jiných chovných zařízení. V roce 2005 byla odchována a úspěšně vyvedena do vzletnosti pouze 3 mláďata z 5 hnízdění. Řada neúspěšných hnízdění byla v tomto roce způsobena onemocněním sov krevními prvoky Hemosporidie rodu Leukocytozon, kteří zapříčinili odumírání zárodků ve vejcích, nižší líhnivost a dokonce i úhyny mláďat a dospělých ptáků. Přeléčení bylo provedeno tabletami antimalariky Delagil. V prvním případě úspěšného hnízdění byl zaznamenán tok ve druhé polovině března. V tomto období se ozývaly typické jedno nebo více slabičné skřeky a poté bylo slyšet nezaměnitelné, pro sovu typické, syčivé zvuky. Hnízdí v připravených budkách, poněvadž si hnízdo nestaví. Přípravy na snášení začaly asi o týden později. Samice snesla první vejce a za dva dny i druhé. Seděla na snůšce sama, již od snesení prvního vejce. Se samcem se nestřídala, ten ji pouze přinášel potravu. Mláďata se vylíhla po 30 denním sezení postupně, podle pořadí snášení vajec. Ještě několik dnů po vylíhnutí samice mladé zahřívala. V této době bohužel, jedno z mláďat uhynulo. U druhého páru proběhl tok stejným způsobem jako v prvním případě, pouze s tím rozdílem, že se odehrál o 4 měsíce později. Samice nakladla 3 vejce

62


s několikadenními rozestupy. První z nich se vylíhlo 13.8.2005 a s třídenními rozestupy i ostatní. Také zde jedno z mláďat uhynulo. Odchované sovy pálené budou vypuštěny v jarním období, protože v prvním hnízdění byla odchována pouze jedna a zbylé dvě pocházejí z pozdějšího druhého hnízdění. Příprava na jejich vypuštění by se protáhla až do podzimu a to by nebylo vhodné vzhledem k blížící se zimě. Tyto alba by se totiž hůře přizpůsobuje zhoršeným klimatickým podmínkám.

Graf 1: Počet narozených mláďat sovy pálené za rok 1998 - 2005 30 25 20 15 10 5 0 1997

1998

1999

2000

2001

2002

2003

2004

2005

2006

6.6.2 SÝČEK OBECNÝ (ATHENE NOCTUA) Jeho odchov byl zahájen v roce 2000, kdy stanice získala první pár. Druhý pár byl sestaven až v roce 2004, u něhož došlo v tomto roce k prvnímu hnízdění. Do dnešní doby bylo odchováno celkem 24 mláďat, z nichž 22 dosáhlo prvního roku života, který bývá u sýčků vyvedených v přírodě kritický. Podle Martiška (1995) se ztráty v prvním roce života v přírodě pohybují kolem 70 %. Ve stanici je úmrtnost pouze 8,4 %. Tok sýčka obecného začal v roce 2005 u obou párů již koncem března. V této době se ozývali opakovaným táhlým, hlubokým a ke konci stoupajícím voláním. Hnízdo si sýčci nestaví a hnízdí v připravené dřevěné budce, o rozměrech 50 x 30 cm. Samice prvního páru začala se snůškou 15. dubna a v rozmezí jednoho až dvou dnů postupně nakladla 5 vajec. Při kontrole 14. května byly v budce již 4 mláďata (asi dvoudenní) a jedno vajíčko. Snůška u druhého páru proběhla ve stejnou dobu

63


a samice nakladla 7 vajec. Dne 16. května bylo nalezeno 6 mláďat a jedno napůl vyklubané vejce. Protože u prvního páru došlo k úhynu jednoho mláděte a jedno vejce bylo neoplozené, bylo do snůšky prvního páru přidáno klubající se vejce od páru druhého. Rodiče se o mláďata pečlivě staraly a jejich vzletnost byla ve věku asi 35 dnů.

Od roku 2000 se počet narozených mláďat Athene noctua neustále zvyšuje. V prvním roce odchovu nedošlo k hnízdění. Pár byl sestaven z mladé roční samice a starého samce, který asi zapříčinil neúspěšné hnízdění z důvodu jeho vysokého věku.V r. 2001 bylo úspěšně vyvedeno první mládě a v dalším roce sýček obecný hnízdil a samice snesla 4 vejce. Později se však ukázalo, že vejce byla neoplozená. V r. 2003 se podařilo ze 6 snesených vajec vyvést 5 mláďat. Nejúspěšnějším byl rok 2004, kdy se podařilo odchovat 10 mláďat, stejně jako v r. 2005. V letech 2000 – 2005 bylo v 8 snůškách sneseno 55 vajec, s průměrem na jedno hnízdění 6,87. Průměrná úspěšnost vyvedených mláďat za rok 2000 - 2005 je 60,0 %. Hudec (1983) uvádí z 37 případů hnízdění pouze 4,76 mláďat / pár.

Graf 2: Počet narozených mláďat sýčka obecného za rok 2001 - 2005 12 10 8 6 4 2 0 2000

2001

2002

2003

64

2004

2005

2006


6.6.3 KULÍŠEK NEJMENŠÍ (GLAUCIDIUM PASSERIUM) Jeho čtyři exempláři byli získáni 6.7.2000 pro chovné účely. Samec pochází z chovu pana K. Jandy z Moravských Knínic. Do stanice se dostal ve věku 4 let. Samice je stejně stará a byla získána z odchovu ZOO Praha. Další dvě samice se do stanice dostaly z odchovu pana L. Absolína z Troubska. Jediné úspěšné hnízdění se uskutečnilo v r. 2000, kdy samička nakladla 9 vajec a 4. května se vyklubala pouze 2 mláďata, která po uplynutí 4 dnů beze stopy zmizela. Možnou příčinou mohl být jejich časný úhyn, nevhodná strava, která mohla být zaměněna s čerstvě vylíhnutými mláďaty, nebo rušení chovných ptáků z vedlejších voliér. Dne 24.6.2001 došlo k úhynu samice a poté k usmrcení samce samicí, což je jev v zajetí velmi častý. Zanedlouho bylo objeveno 13 vajec v budce. Patrně se jednalo o snůšku od obou samic, neboť Jirsík (1949) i Sedláček (1988) uvádí obvyklou snůšku 4 – 6 vajec. V r. 2002 snášely obě samice do téže budky a společně je také inkubovaly. Zřejmé bylo i kladení náhradních snůšek patrné zejména ze vzhledu vajec (velmi čistý a lehce znečistěný povrch skořápky) a neustálé výrazné kolísání počtu vajec. Dne 12. února 2002 došlo k napadení jedné samice druhou, která na následky zranění uhynula. V r. 2003 se konala poslední neúspěšná snůška Glaucidium passerium, která se sestávala pouze z jednoho zjištěného vejce. Mnou zjištěná průměrná hodnota 5,5 vajec odpovídá údaji Hudce (1983) a je o něco vyšší než prezentuje Schröpfer (1997), který uvádí 4,5 vajec / hnízdo. V současné době zatím není snaha získat vhodného samce pro vytvoření chovného páru, neboť samice je již v pokročilém věku 8 let.

65


Graf 3: Počet narozených mláďat kulíška nejmenšího 2,5 2 1,5 1 0,5 0 1999

2000

2001

2002

2003

2004

2005

2006

6.6.4 SÝC ROUSNÝ (AEGOLIUM FUNEREUS) Chovný pár Aegolium funereus byl získán 1.11.2001 ze soukromého chovu L. Absolína z Troubska. Měl za sebou několik úspěšných snůšek a také v novém prostředí na jaře r. 2002 opět zahnízdil. Samice nakladla 5 vajec, ze kterých se 11. a 13.5.2002 vylíhla 2 mláďata. Jedno bylo předáno společnosti Seiferos o. p. s. a druhé se ponechalo na stanici. V r. 2003 se uskutečnilo dvojí vyhnízdění jednoho páru sýce rousného. Podle Franze a Anthuse (1972) je dvojí hnízdění zcela výjimečné. Podle mého názoru a ústního sdělení J. Sedláčka je druhá snůška i v přírodě zcela normálním jevem, neboť velmi často dochází ke zničení hnízda a predací kunou lesní (Martes martes). První snůška byla započata 6. dubna, samice nakladla 2 vejce. Při kontrole 2. května byla obě mláďata již vyklubána a obě byla ponechána na stanici za účelem vytvoření dalšího chovného páru. Druhá snůška se uskutečnila v polovině června a 13. července byla v budce objevena dvě (asi denní) mláďata, která bohužel o 4 dny později uhynula. V roce 2004 ke hnízdění nedošlo, neboť samec 21.4.2004 uhynul, vlivem jeho vysokého věku 9 let. Samice sice snesla vajíčka, byla však neoplozená. V tomto roce poprvé snesla vajíčka samice, vyvedená na stanici v r. 2002. V r. 2005 byly objeveny pod budkou 2 vejce. Nemohu s jistotou říci, která ze samic vejce snesla, neboť jsou umístěny společně v jedné voliéře.

66


Od roku 2002 bylo sneseno 16 vajec od dvou samic. Jejich průměrný počet na jednu snůšku je 3,2. Sedláček (1988) uvádí snůšku 4 – 7 bílých vajec.

Graf 4: Počet narozených mláďat sýce rousného za rok 2002 - 2005 2,5 2 1,5 1 0,5 0 2001

2002

2003

2004

2005

2006

Zatím byly odchovány pouze 4 mláďata, tzn. průměrný počet na 1 snůšku je 1,5 mláděte. Podle Hudce (1983) je průměrný počet mláďat na hnízdě 4,4. Úspěšnost vyvedených mláďat za rok 2002 – 2005 je 25 %.

6.6.5 POŠTOLKA OBECNÁ (FALCO TINNUNCULUS) Odchov Falco tinnunculus se v záchranné stanici poprvé uskutečnil v roce 2000. Od této doby poštolky každoročně hnízdí. Výjimkou je pouze rok 2002, kdy oba páry zahnízdily, ale jejich snesená vejce nebyla oplozena. Od prvního hnízdění do dnešní doby bylo sneseno 77 vajec ze 14 snůšek. Průměrný počet snesených vajec na jeden pár je 5,5. Tuto hodnotu uvádí také Bárta (1990) a Hudec (1977). Výjimečně je tento počet menší či naopak větší (Bárta 1990). Mimořádně početná snůška poštolky obecné se uskutečnila v roce 2001 a činila 10 vajec. Vyvedených mláďat bylo pouze 13. U poštolek na stanici můžeme pozorovat vysoké procento neúspěšných hnízdění, 83 % neoplozených vajec. Hudec (1977) uvádí počet zjištěných hluchých vajec 7x 1, 4x 2 a 2x 3 (a to u 6 a 11 kusové snůšky). Datum započetí hnízdění může rozsáhlé důsledky pro další jeho průběh (Voříšek a Lacina

67


1998). Bylo např. prokázáno, že s pozdějším datem započetí hnízdění, klesá reprodukční hodnota vejce a velikost snůšky (Rowe et al. 1994). Začátek toku byl pozorován v prvé půli dubna a stejný poznatek uvádí i Mebs (2004). Byl provázen častým hlasitým křikem. Se snůškou samice začala 19. dubna 2005 odpoledne a druhé vejce bylo sneseno 21.4.2005 v ranních hodinách. O dva dny později bylo nalezeno třetí vejce a druhý den poté samice nasedla. Dne 25.4.2005 byla snesena 4 vejce a od tohoto dne už samice pevně seděla. Při kontrole 1.5.2005 bylo nalezeno 5. vejce. Samice seděla sama a samec přinášel potravu. Poté byla vejce odebrána a umístěna do líhně. Pod samici byla dána vejce dřemlíka tundrového (Falco columbarius) z chovu pana L. Absolína, který je rodičům odebral, neboť je chtěl podnítit k snesení další náhradní snůšky. V líhni bylo objeveno 1 mládě 25.5.2005 v 8.00 hodin. Ještě týž den v 15.00 hod. se vyklubalo druhé a o dva dny později kolem páté hodiny odpoledne, bylo nalezeno třetí mládě. Všechny tři byly ručně dokrmeny, připraveny na život v přírodě a vypuštěny. Líhnutí vajec dřemlíka tundrového pod poštolkami bylo očekáváno 30. den, tj. 6.6.2005. Dne 12.6.2005 při první a zároveň poslední kontrole bylo zjištěno, že ani jedno vejce nebylo oplozeno.

Graf 5: Počet narozených mláďat poštolky obecné za rok 2000 - 2005 5 4 3 2 1 0 1999

2000

2001

2002

68

2003

2004

2005

2006


6.7 ZÁCHRANA ZRANĚNÝCH A JINAK POSTIŽRNÝCH DRAVCŮ A SOV Jako hlavní důvody příjmu poraněných živočichů jsou negativní antropogenní vlivy, především zranění na elektrovodech a dopravními prostředky. Velké procento tvoří i vypadlá, předčasně vylétlá, nebo vysílená mláďata. Zvířata se do stanice dostávají díky ochotným nálezcům, nebo jsou získána na základě výjezdu do terénu. V r. 2005 bylo 35 % přijatých živočichů nálezcem osobně přineseno na stanici a zbývajících 65 % bylo získáno výjezdem do terénu. Každý přijatý jedinec je podroben prohlídce a je posouzen jeho stav z hlediska prognózy vývoje handicapu, možností léčení a vyléčení i z hlediska pravděpodobnosti návratu do přírody či jiného využití. Případy beznadějné, kdy by další udržování při životě znamenalo jen delší trápení, jsou šetrně utráceny, resp. ponechány k odbornému posouzení a zákroku veterinárnímu lékaři (Otáhal 1998). Oblastí působnosti, odkud jsou poranění živočichové získáváni, je větší část jihomoravského kraje zastoupeného především okresy Brno - venkov, Brno - město, Znojmo a Břeclav. Úspěšnost vyléčení komplikuje skutečnost, že nálezci si poraněného živočicha ponechají několik dní doma bez potřebné péče.

Graf 6: Přehled místního původu dravců za rok 2005

BV BM BV ZN HO neznámý

V průběhu činnosti stanice se ukázalo, že nejčastější příčina toho, proč se sem volně žijící ptáci dostanou, je nález nevzletného mláděte. Jde o 30,4 % všech získaných

69


živočichů a to především poštolek, které rády hnízdí v městských aglomeracích a mládě často vypadne z hnízda do rušné úzké ulice v centru Brna, odkud nemůže vzlétnout. Zachránit ji můžeme vynesením na střechu či jiné vyvýšené místo, kde naváže ztracený kontakt se svými rodiči, kteří ji přiletí nakrmit (Láznička 2005). Tuto skutečnost ví jen málokdo, a proto aniž by se zachránce přesvědčil zda je zvíře skutečně opuštěné, přinesou jej do stanice. Popáleniny elektrickým proudem patří mezi druhé nejčastější úrazy. Tvoří 13,9 % z celkového počtu přijatých případů. Příznaky čerstvé popáleniny zprvu nejsou jakkoli zřejmé, ale konce letek mohou být poničené a je cítit seškvařenina. Kůže bývá zbarvena do ruda, záhy se dostaví výrazný vodnatý otok končetiny, kůže se zbarvuje do šeda a je na pohmat vlhká a studená. Po několika dnech vidíme buď ústup otoku a počáteční proces hojení pokožky a nebo začne postupovat nekróza, která dosahuje až k nejbližšímu kloubu. Léčba je vždy nejistá, provádí se dezinfekcí končetiny a sterilními obvazy, při současné intramuskulární aplikaci antibiotik. V případě počínající nekrózy je nutné neprodleně provést amputaci. Léčba a hojení popálené končetiny trvá několik týdnů. K úrazům na linkách elektrického vedení dochází především dvojím způsobem : 1. vznikem elektrického výboje při dosedání, resp. vzlétání ptáků ze sloupů vedení VN, 2. nárazem letících ptáků do vodičů vedení VVN, VN i NN. Ve Stanici pro záchranu živočichů v Bartošovicích na Moravě bylo za období 1977 – 1987 ošetřeno 596 ptáků. Z nich bylo prokazatelně poraněno elektrickým proudem na sloupech, případně nárazem do vodičů 45 jedinců, tj. 7,55 % (31 dravců – 6,47 %, 7 sov – 8,23 %, 7 ostatních – 21,87 %). Toto číslo je ve skutečnosti značně vyšší, neboť u řady úrazů není možno jednoznačně příčinu určit (Otáhal 1989). Fraktury patří ke 3. nejčastějšímu typu poranění a tvoří 12,8 %. Podle Ptáčka (1998) jde o poměrně nebezpečná poranění. Ptačí kosti jsou duté a křehké a jejich fragmenty při fraktuře bývají ostré a špičaté. Pták ve snaze úniku z místa nehody nebo při odchytu se snaží mávat i poraněnými končetinami a tím dochází k rotaci a průniku úlomků do svaloviny a kůží na povrch. Hrozí poškození cév, nervů a svalů. U tohoto typu poranění je důležité znehybnění zlomeniny, tzn. fixace křídla nebo končetiny

70


v klidové poloze pomocí obvazu či leukoplasti. Ptáci jsou léčeni podle závažnosti fraktury 2 – 3 týdny. Po této době jsou umístěni v rozletových voliérách, kde se připravují na návrat do přírody. Překvapivě vysoký je podíl zranění způsobený střelnou zbraní 7,2 %. Nejvíce zaznamenaných případů bylo v roce 2000, kdy se na stanici dostalo 8 těchto případů. I v dnešní době si stále někteří lidé myslí, že dravec je škodná a je nutno ji střílet. Tito lidé si vůbec neuvědomují jejich smysl v přírodě. Cílem stanice je poraněné ptáky vyléčit a navrátit zpět do přírody. Nikdy nedojde ke 100 % vyléčení všech získaných zvířat, a proto zhruba 1 / 3 zůstává na stanici jako doživotní pacienti. Vyléčení a odchovaní jedinci musí projít důslednou přípravou na návrat do přírody. Ptáci jsou umístěni do rozletové voliéry, která se nachází v zahradě Benediktinského kláštera. Nejprve si zvykají na nové prostředí a po uplynutí asi 3 týdnů vypuštěni. Další měsíc jsou pravidelně přikrmováni do té doby, pokud předkládanou potravu přestanou využívat, což je vlivem úspěšného lovu a výsledkem přechodu na potravu z přírody. Jsou vypuštěni metodou volného letu, která je vhodná jak pro vzletná mláďata, tak i starší jedince. Bývá pravidlem, že touto metodou je vypouštěno vždy více jedinců najednou.

Graf 7: Přehled handicapů za rok 1999 - 2005 70 60 50 40 30 20 10

ne vz m po lad pá ě le ni n fra y kt po ur st y zh řele oz n .v í ýž iv a ot ře do sy pr av a ot r de av po y na ce od ch yt

0

71


6.8 NAVRŽENÁ OPATŘENÍ K ZÁCHRANĚ DRAVÝCH PTÁKŮ Základem k jejich záchraně je právní ochrana, která zajistí celoroční ochranu různých druhů a jejich stanovišť. Např. na počátku 20.stol. byl výr velký téměř vyhuben a po zavedení právních předpisů k jeho ochraně se jeho početnost začala pozvolna zvyšovat a dnes je dosti běžným druhem. Dalším krokem je snížení a postupné odstraňování negativních dopadů civilizace na populace dravců a sov. To lze uskutečnit následujícími opatřeními : 1. Stávající trasy VN opatřit ochrannými prostředky, které zamezí poranění a úhyn dosedajících ptáků, nebo je osazovat bezpečným typem konstrukce. Ideální je překládání nadzemního vedení VN do země. 2. Vysazování zeleně podél komunikací má ptákům zamezit nízké přelety silnic a zabránit jejich střetům s jedoucími vozidly. 3. Narušení průhlednosti skleněných ploch, zastávek a protihlukových bariér u dálnic. Nalepování siluet dravců je naprosto nedostačující, lepší variantou je nalepování širokých barevných pásů a ideálním řešením je použití neprůhledných materiálů. Aktivní ochranářská opatření jsou dalším článkem v záchraně ptáků. Jedná se především o vytváření umělých hnízdních příležitostí (vyvěšování budek a hnízdních podložek). Při jejich instalaci je nutné dodržet určitá pravidla, která se mimo jiné týkají i znemožnění přístupu predátorů. Běžně se oplechovává okolí vletových otvorů budek nebo se instalují plechové límce na kmeny stromů, kde je umístěno hnízdo. Účinnou ochranou může být také použítí odpuzovací chemické látky v okolí hnízda, úprava větví ořezem, které mohou znemožnit, např. přeskok kunou skalní z vedlejších stromů. Dalším úkolem je vyhledávání a označování, případě přenesení hnízd umístěných v zemědělských kulturách, kterým může hrozit zničení vysečením. Nezbytnou je také možnost upřednostnění biologické ochrany před chemickou, s tím souvisí i opatření k udržení predátorů na lokalitě (berličky, vysazování větrolamu). Nedílnou součástí k záchraně dravců a sov je realizace záchranných programů. Jedná se o soubor opatření vedoucích k záchraně druhů i za využití jedinců

72


odchovaných v zajetí a vypuštěných na vhodné lokalitě. Nejznámějším záchranným programem v ČR je Program na záchranu sokola stěhovavého a raroha velkého.

6.9 POKYNY K NÁSLEDNÉMU VYPUŠTĚNÍ 1. Maximální veterinární snaha vedoucí k úspěšnému vyléčení a schopnosti přežití ve volnosti. 2. Vhodný výběr metody použité k přípravě a vlastnímu vypuštění (v praxi existuje několik metod příprav na vypouštění a nejlepší je kombinace 2 či více metod). 3. Vhodně zvolená doba a lokalita ve vztahu k potravní nabídce, krytu, momentálnímu i očekávanému počasí a k bezprostřednímu ohrožení technickými faktory. Důležité jsou také etologické aspekty jako teritoriální chování, pohnízdní potulka a nasycení populace.

73


7 ZÁVĚR Diplomovou práci na téma Etologie dravců a sov v Záchranné stanici pro dravé ptáky Rajhrad jsem zpracovávala v roce 2005 a to na dvou jejích základnách. Stanice pro handicapované dravce a sovy začala fungovat od září 1999. Od tohoto data do roku 2005 prošlo stanicí 321 živočichů. Převzato k ošetření bylo 249 živočichů, z toho 243 ptáků 33 druhů a 6 savců 3 druhů. Oborem působnosti stanice je specializace na dravé ptáky. Živočichům ostatních druhů je poskytnuto nezbytné ošetření a jsou předáni do péče jiných stanic, organizací či soukromých chovatelů. Z celkového počtu přijatých živočichů bylo 193 dravců a sov, z toho počtu bylo téměř 44 % vypuštěno do volné přírody, 23,3 % uhynulo nebo bylo utraceno a 31,6 % zůstává nadále v držení. Úspěšnost návratu do přírody byla v roce 2005 vyšší a pohybuje se okolo 45 % z celkového počtu přijatých dravců a sov, přičemž dalších 10 % je plánováno na vypuštění po skončení zimního období. V chovu zvláště chráněných živočichů využívaných k reintrodukcím v rámci záchranných programů byla líhnivost a úspěšnost vyvedení mláďat velice nízká vlivem onemocnění způsobené krevními prvoky, a došlo i k několika úhynům dospělých ptáků. Tato skutečnost byla zaznamenána především u sovy pálené, kde byl zřejmý pokles počtu vyhnízdění. Oproti průměrnému počtu 14ti mláďat vyvedených za jeden rok byla v roce 2005 vyvedena pouze 3 mláďata. I přesto se podařilo vytvořit vůbec první skupinu 7 sýčků obecných, kteří byli pečlivě připravováni na život v přírodě a vypuštěni. V souhrnu bylo v letošním roce odchováno 9 mláďat Athene noctua a 3 mláďata Tyto alba. V programu chovu trvale postižených živočichů se podařilo ze sestavených párů káněte lesního /1/, poštolky obecné /2/ a výra velkého /1/ odchovat mláďata pouze u jednoho páru Falco tinnunculus.

74


Své návrhy na zlepšení a optimalizaci činnosti stanice spatřuji, zejména v těchto aspektech: 1. Více působit na laickou veřejnost prostřednictvím médií a vlastní propagačně – osvětovou činností stanice. 2. Věnovat více pozornosti v otázkách řešení neúspěšných hnízdění dravých ptáků a sov. 3. Sjednotit navržená opatření k ochraně dravců a sov realizací záchranných programů s dalšími regionálními subjekty zabývajícími se touto činností. 4. Zvýšit objem příjmů v rozpočtu stanice.

ad 1) Velmi často se stává, že nálezci zraněných ptáků, zvláště na venkově, nevyhledají včas odbornou pomoc, anebo o existenci záchranných stanic nemají ani ponětí a tyto jedince si ponechají doma. Tato doba držení je rozhodující pro příznivou prognózu zdravotního stavu, a v převážné většině případů se jedná o časový úsek od několika dnů až po několik týdnů. Je proto zřejmé, že tito ptáci poté končí v útulku trvale handicapovaní a neschopní návratu do přírody. Důležité je včasné oznámení nálezu zraněného živočicha záchranné stanici, např. prostřednictvím

městské

policie,

místního

mysliveckého

sdružení

či

obce,

aby nedocházelo ke zbytečnému prodlení.

ad 2) Zvýšit četnost mikrobiálních a biochemických rozborů u chovných párů při nezdarech v době hnízdění, které by vedly ke zjištění příčin neúspěchu. Toto však ve většině záchranných stanic vlivem omezených finančních prostředků není reálné.

ad 3) Od jara 2006 postupně vzniká regionální záchranný program zaměřený na sýčka obecného (Athene noctua), který sjednotí roztříštěné aktivity jeho ochrany. Oblast jižní Moravy spolu s Polabím jsou lokality, ve kterých ještě přežívají zbytky jeho populace. Soubor navržených opatření řeší zejména podrobnou inventarizaci hnízdních párů v oblasti, podporu hnízdění na vhodných místech vyvěšováním budek, minimalizování

75


ztrát likvidací různých pastí, zabezpečování přístupu do budek před predátory a v některých případech také posilování populace o odchované sýčky v zajetí.

ad 4) Finance ovlivňují činnost spousty organizací, záchranných stanic nevyjímaje. Drtivá většina jich působí jako neziskové organizace a jejich příjem se určitě neztotožňuje s tím kolik by skutečně na provoz potřebovaly. Já jsem při svém sledování zjistila, kde všude se šetří. Při záchraně zraněných ptáků se upřednostňuje levnější konzervativní léčba před radikální. Vybavení stanice je povětšinou zastaralé a nutné opravy a investiční práce na chovném zařízení se odkládají donekonečna.

76


8 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY 1. BOUCHNER, M., Kapesní atlas ptáků, Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 249, 1989

2. HUDEC, K., ČERNÝ, W. a spol, Fauna ČSSR, Ptáci II, Praha: Academia, 893, 1977

3. HUDEC, K., ČERNÝ, W. a spol, Fauna ČSSR, Ptáci III/1, Praha: Academia, 703, 1983 4. JIRSÍK, J., Naše sovy, Praha: Mladá fronta, 274, 1949

5. LÁZNIČKA, V., Ochrana přírody a krajiny, Brno: Mendlova zemědělská a lesnická univerzita, 81, 2005

6. MARTIČKO, J., Ochrana dravců a sov v zemědělsky využívané krajině, Brno: Ekocentrum, 226, 1999 7. MARTIŠKO, J., Ochrana ptáků 1 (Sova pálená, sýček obecný), Brno: Ekocentrum, 77, 1995

8. MEBS, T., Dravci Evropy, Vydavatelství Výkend, 245, 2004

9. MLÍKOVSKÝ, J., Potravní ekologie našich dravců a sov, Vlašim: Regionální centrum ZO ČSOP, 103, 1998

10. OTÁHAL, I., Některé zkušenosti z dlouhodobého působení stanice pro záchranu živočichů v Bartošovicích na Moravě, Záchranné programy živočichů v ČR: 13 – 14, 1998

77


11. OTÁHAL, I., Ochrana ptáků před nežádoucími účinky elektrického proudu na sloupech vysokého napětí po 10 letech, Buteo 4: 103 – 110, 1989

12. PECINA, P., ČEPICKÁ, A., Kapesní atlas chráněných a ohrožených živočichů, 2 díl, Praha: SPN, 1987

13. PLESNÍK, J., Příroda 2 – Sborník prací z ochrany přírody, Praha, AOPK ČR, 1 – 100, 1995

14. POPRACH, K., Hnízdní biologie a změny početnosti sovy pálené (Tyto alba) v okrese Olomouc, Buteo 8: 39 – 80, 1996

15. POPRACH, K., Několik poznatků k hnízdnímu rozšíření, etologii a bionomii sovy pálené (Tyto alba) na Olomoucku, Buteo 7: 47 – 55, 1995

16. PTÁČEK, M., Léčení úrazů u ptáků, Záchranné programy živočichů v České republice: 23 – 27, 1998

17. SCHRÖPFER, L., Poznámky k hnízdní biologii kulíška nejmenšího (Glaucidium passerinum) v západních Čechách, Buteo 9: 93 – 98, 1997

18. SEDLÁČEK, K., Červená kniha ohrožených a vzácných druhů rostlin a živočichů, Ptáci 1, Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 180, 1988

19. SINGER, D., Dravci a sovy, Praha: NS Svoboda, 2000

20. STEJSKAL, V., VERMOUZEK, Z., Ptáci a zákon aneb právní příručka nejen pro ornitologa, Olomouc: Česká společnost ornitologická, 74, 2004

78


21. VOŘÍŠEK, P., LACINA, D., Určování věku mláďat káně lesní (Buteo buteo) a poštolky obecné (Falco tinnunculus) s využitím biometrických dat, Buteo 10: 35 – 50, 1998

22. VESELOVSKÝ, Z., Obecná ornitologie, Praha: Academia, 375, 2001

23. ZÁVALSKÝ, O., Naši dravci a sovy a jejich praktická ochrana,Nový Jičín: Český svaz ochránců přírody, 77, 2004

79


9 PŘÍLOHY Graf 1: Hnízdění sovy pálené (Tyto alba) za rok 1998 - 2005

30 20 10 0 1996

1998

2000

2002

2004

2006

počet oplozených vajec počet neoplozených vajec

Graf 2: Hnízdění sýce rousného (Aegolius funereus) za rok 2002 - 2005

5 4 3 2 1 0 2001

2002

2003

2004

Počet plozených vajec

2005

2006

Počet neplozených vajec

80


Graf 3: Hnízdění káně lesní (Buteo buteo) za rok 1998 - 2002

7 6 5 4 3 2 1 0 1997

1998

1999

2000

počet plozených vajec

2001

2002

2003

počet neoplozených vajec

Graf 4: Hnízdění sýčka obecného (Athene noctua) za rok 2000 - 2005 12 10 8 6 4 2 0 1999

2000

2001

2002

počet oplozených vajec

2003

2004

2005

2006

počet neoplozených vajec

81


Graf 5: Hnízdění poštolky obecné (Falco tinnunculus) za rok 2002 - 2005

25 20 15 10 5 0 1999

2000

2001

2002

počet oplozených vajec

2003

2004

2005

2006

počet neolozených vajec

82


Foto 1: Detail křídla poštolky obecné s vodnatým otokem po popálení elektrickým proudem

Foto 2: Fraktura křídla po ošetření

83


Foto 3: Krvácející nekróza křídla po popálení

Foto 4: Nekrotický pařát poštolky obecné

84


Foto 5: Sova pálená v době hnízdění

Foto 6: Poštolka obecná s vejci

85


Foto 7: Nalezená mláďata puštíka obecného

Foto 8: Sýček obecný

86


Foto 9: Jestřáb lesní

Foto 10: Pár výra velkého ve voliéře

87

Etologie dravců a sov v záchranné stanici pro dravé ptáky Rajhrad

Recommend Documents