Etologie lidské agrese

MASARYKOVA UNIVERZITA PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA ÚSTAV ANTROPOLOGIE

Etologie lidské agrese BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

Jana Motyčková Vedoucí práce: prof. PhDr. Jaroslav Malina, DrSc.

Brno 2009

Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracovala samostatně a s použitím literatury uvedené v seznamu literatury. .........................................

2

Děkuji panu prof. PhDr. Jaroslavu Malinovi, DrSc. za vedení práce. Dále bych chtěla poděkovat PhDr. Martinu Soukupovi, PhD. z Katedry teorie kultury (kulturologie) Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze za jeho ochotu a cenné rady.

3

Abstrakt Tato práce pojednává o lidské agresi z hlediska humánní etologie. Je vypracována formou literární rešerše. První část sleduje vývoj etologie jako samostatné vědní disciplíny. Druhá část pojednává o tom, zda je lidské chování podmíněno také dědičně. Jsou zde zmíněny některé analogické způsoby chování s ostatními primáty, především šimpanzi učenlivými (Pan troglodytes). Třetí část vysvětluje význam agrese v průběhu evoluce a pojímá agresi jako pud. Čtvrtá část je věnována mechanismům, jeţ mají za úkol brzdit agresivní projevy. V této souvislosti je klíčový proces ritualizace. V pátém oddílu je pak agrese zpracována jako společenský jev. Poslední bod má za úkol předejít moţným chybným interpretacím, k nimţ v souvislosti s výzkumem agrese došlo v minulosti.

Klíčová slova agrese – člověk – chování – instinkt – násilí – ritualizace – společnost – srovnávací etologie – svazek

4

Obsah 1

Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7

2

Metodika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8

2.1

Vývoj etologie a dosavadní zpracování problematiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8

3

Vrozené způsoby chování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13

3.1

Člověk a jeho nejbliţší příbuzní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .13

3.2

Temperament a charakter . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17

4

Agrese jako přirozený jev . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19

4.1

Evoluční význam . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19

4.2

Typy společenských skupin. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20

4.3

Agrese jako pud . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21

4.3.1

Apetenční chování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21

4.3.2

Klíčové podněty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22

4.3.3

Konečné jednání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .23

5

Základy etických norem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24

5.1

Brzdící mechanismy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .24

5.2

„Parlament instinktů“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25

5.3

Proces ritualizace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26

5.4

Rituály jako tlumiče agrese . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28

5.5

Vznik svazků a sociálních skupin . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29

5.6

Upokojovací ceremoniály . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32

6

Agrese jako společenský jev . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 35

6.1

Sociální učení a agrese . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 35

6.2

Agrese a morálka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37

6.3

Skupinová agrese . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38

6.4

Sexuální násilí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 39

6.5

Zvládání agrese . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 40 5

7

Diskuze . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 41

8

Závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 43

9

O autorce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .44

10

Slovník pojmů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .45

11

Rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 46

12

Seznam použité literatury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 47

13

Přílohy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 49

6

1

Úvod Tématu lidské agrese se věnuje mnoho vědeckých odvětví – psychologie, sociologie,

politologie a další. Přínos jejich poznatků k porozumění chování člověka je nepopiratelný. Předmětem jejich studia je však především ontogenetický vývoje jedince. Fylogenetický vývoj je brán v potaz jen ve velmi malé míře. Málokdo dnes pochybuje o tom, ţe například relativně dokonalá lidská ruka je produktem evoluce, ţe se v procesu fylogeneze vyvinula z jednoduché formy do dnešní sloţitější podoby. Proč se tedy bránit představě, ţe i lidské chování vzešlo ze zvířecího, a ţe tedy má podobné prvky? Konrad Lorenz (1992, s. 187) důvod této neochoty vidí v tom, ţe se člověk příliš rád pokládá za střed vesmíru, za něco, co nepatří k ostatní přírodě, nýbrţ stojí proti ní jako něco podstatně jiného, vyššího. Jistě by nebylo správné tvrdit, ţe se člověk od zvířat vůbec v ničem neliší, existuje mnoho zásadních odlišností. Ale neměli bychom opomíjet fakt, ţe s nimi máme mnoho společného. Je těţké si připustit, ţe podléháme zákonům přírody jako ostatní ţivočichové. To by totiţ znamenalo smířit se s tím, ţe nejsme ve svém počínání tak svobodní, jak se domníváme. Máme dobrý důvod pro to, abychom pokládali vnitrodruhovou agresi v současné kulturně historické a technologické situaci lidstva za jedno z největších nebezpečí. Ale jistě nezlepšíme své vyhlídky na to, jak mu čelit, tím, ţe přijmeme agresi jako něco metafyzického. Spíše je zlepšíme tím, ţe budeme sledovat řetěz jejích přirozených příčin. Kdekoliv se stal člověk schopným záměrně řídit přirozený běh věcí určitým směrem, vděčil za tuto moc tomu, ţe pochopil řetěz příčin, které tento běh způsobují. (Lorenz 1992, s. 33)

7

2

Metodika Tato práce je zpracována metodou literární rešerše. Čerpala jsem z české a zahraniční

literatury a vyuţila jsem také elektronických zdrojů. Cenné informace mi poskytly internetové databáze publikací „ProQuest“ (např. The Journal of Conflict Resolution), „ScienceDirect“ (např. Evolution and Human Behavior, Ethology and Sociobiology) a „SpringerLink“ (např. Human Nature, New Aspects of Human Ethology).

2.1

Vývoj etologie a dosavadní zpracování problematiky

Etologie jako samostatná věda vznikla teprve nedávno. Jejím posláním je studium chování ţivočichů (včetně člověka) pomocí biologických metod. Patří sem všechny projevy související s námluvami, uzavíráním párů, péčí o potomky, sociálním postavením, potravním chováním ad. (Veselovský 2005, s. 19-20) Stejně jako mnoho jiných věd se začala formovat ve starověkém Řecku. Jako první zkoumali a popisovali chování zvířat Hérodotos, Alkmaión a Anaxagoras (5. stol. př. n. l.). Za nejvýznamnějšího antického autora v oblasti zoologie je pokládán Aristoteles (4. stol. př. n. l.), ţák Platóna, jenţ ve svých dílech zachycoval jak vlastní pozorování, tak i znalosti, které získal rozmluvami s rybáři, lovci a pastýři. Jeho desetisvazková Historia animalium pojednává o smyslech zvířat i člověka, o hlasech a rozmnoţování, tři svazky věnoval psychologii zvířat. (Veselovský 2005, s. 22) Starověk nevnesl do procesu poznávání ţivota zvířat téměř nic nového, většina vědců té doby vycházela z poznatků antických filozofů, především z díla Aristotelova. Jednou z výjimek byl německý císař Bedřich II. z Hohenštaufenu (1194-1250), jehoţ kniha o sokolnictví a ornitologii De arte venandi cum avibus obsahuje také mnoho kapitol týkajících se chování. (Veselovský 2005, s. 23) Velmi negativní přístup ke studiu chování zvířat měl René Descartes (1596-1650), francouzský filozof, matematik a fyzik. Je třeba ho zde zmínit, neboť měl na vývoj etologie velký vliv. Zvířata pokládal za jakési stroje bez duše, která, i kdyţ sice cítí bolest, nelze je

8

srovnávat s člověkem. Řada jeho následovníků jeho myšlenky rozvíjela v tom směru, ţe ţivočichové podléhají jen fyzikálním zákonům a jejich chování je pouhým souborem reakcí na vlivy prostředí. Tento přístup se i přes velkou kritiku udrţel aţ do 20. stol. (Veselovský 2005, s. 23) Velký průlom nejen pro etologii, ale pro všechny biologické vědy, nastal v 19. století. V této době působil např. George Cuvier (1769-1832), jenţ prosazoval laboratorní zkoumání zvířecích projevů, nebo Étienn Geoffroy Saint-Hilaire (1772-1844), naopak příznivec pozorování ţivočichů ve volné přírodě. Jeho syn Isidor G. Saint-Hilaire (1805-1861) jako první pouţil pro výzkum chování zvířat ve volné přírodě termín etologie. Zcela zásadní je dílo Charlese Darwina (1809-1882), a to nejen pojednání O původu druhů přírodním výběrem, ale i přímo etologicky zaměřená kniha Výraz emocí u člověka a zvířat, vydaná roku 1872. (Veselovský 2005, s. 24) Výzkumu zvířecí inteligence se věnoval Edward L. Thorndike (1874-1949). Jako první při svých výzkumech pouţíval klece, z nichţ se hladová zvířata mohla dostat k potravě, kdyţ šlápla na určitou značku, zatáhla za provázek apod. Dále stojí za zmínku obsáhlé dílo Alfreda Edmunda Brehma (1829-1884) Život zvířat, přeloţené do mnoha jazyků. Autor se však v této knize bohuţel neubránil antropomorfizmům (např. lišky jsou lstivé, lev rytířský, orel hrdý apod.). (Veselovský 2005, s. 25) Začátkem 20. století se vyhranily dvě školy, jeţ prosazovaly různé přístupy ke zkoumání chování ţivočichů – vitalistická a psychologická. Vitalističtí biologové předpokládali, ţe jsou všechny projevy ţivota řízeny materiální ţivotní silou (élan vitale), a nesnaţili se tedy tyto projevy zkoumat do hloubky. Kladli však důraz na dokonalý popis chování. Nejvýznamnějším vitalistou byl Jakob von Uexküll (1864-1944). Škola tzv. účelových psychologů vznikla v USA. Tento směr reprezentoval např. William McDougall (1871-1938). Z chování zvířat chybně vyvozovali, ţe i velmi dokonalé projevy závisí jedině na příslušném instinktu, který nelze vysvětlit. (Veselovský 2005, s. 26) Škola amerických srovnávacích psychologů se dále rozdělila na dvě větve: behaviorismus a kognitivní psychologii. Základy behaviorismu poloţil John B. Watson (1878-1958), zakladatelem kognitivní psychologie byl Edward C. Tolman (1886-1959). Behavioristé oprávněně kritizovali pojem instinktu účelových psychologů jako nevědecký přístup k poznání chování zvířat a snaţili se objasnit projevy ţivočichů objektivním, řízeným pokusem. Mezi behavioristy se řadí např. Burrhus E. Skinner (1904-1990) nebo I. P. Pavlov (1849-1936), nositel Nobelovy ceny. Kognitivní psychologové se zabývali

9

především vnímáním a poznáváním znaků, řešením problémů, pamětí a obecně inteligencí. (Veselovský 2005, s. 26) Za zakladatele etologie jako samostatné vědní disciplíny povaţujeme trojici vědců K. Lorenze, N. Tinbergena a K. von Frische, kteří spolu roku 1973 obdrţeli Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství. Je jistě na místě, zmínit se o nich podrobněji. Konrad Z. Lorenz (1903-1989) vystudoval nejprve lékařskou fakultu, poté zoologii, paleontologii a psychologii na filozofické fakultě ve Vídni. Po své habilitaci roku 1937 přesídlil do otcovy vily v Altenbergu u Vídně, kde si tento nadšený ornitolog v rozlehlé zahradě vybudoval rybníky pro husy a kachny a voliéry pro jiné vodní ptáky. Roku 1940 se stal řádným profesorem srovnávací psychologie na univerzitě v Königsbergu. V průběhu druhé světové války strávil čtyři roky v zajateckém táboře poblíţ Jerevanu. V roce 1971 mu německá nadace Maxe Plancka nabídla vybudování ústavu pro výzkum chování nejprve v Buldernu, potom v bavorském Seewiesenu. Po třech letech byl jmenován vedoucím Ústavu ţivočišné sociologie Konrada Lorenze Rakouské akademie věd. Svá závěrečná léta proţil neradostně, neboť musel čelit mimo jiné obviněním, zejména ze strany amerických publicistů, z nacistické minulosti. Doţil se vysokého věku 85 let. (Veselovský 2005, s. 30-33) Zkoumal především programové instinktivní mechanismy, které se spouštějí na zcela určité podněty z okolí. Tyto podněty jsou filtrovány nejprve smysly, poté centrální nervovou soustavou. Vrozené spouštěcí schéma popsal jako zámek, který mohou otevřít pouze zcela specifické podněty analyzované a uznané buď CNS, nebo smysly. Tyto podněty nazýval spouštěče (nebo také klíčové podněty). Dále došel k názoru, ţe některé shodné podněty na rozdíl od reflexů mohou mít různou odezvu. Od W. Craiga (1876-1954) převzal jeho model apetenčního chování, které je tvárlivé a zvířeti pomáhá nalézt spouštěč. Spuštěné konečné chování je naopak rigidní. Lorenz dále objevil proces, který nazval vtištěním (imprinting). Jedná se o rychlé učení, které nastává u některých mláďat v poměrně krátké senzitivní době po narození. Kromě zoologické tematiky se začal postupně věnovat i člověku a jeho biologickým základům. Velký rozruch vyvolala jeho kniha Takzvané zlo, v níţ popsal vývoj a poslání agresivního chování. Lidským chováním se zabývá i v pracích Osm smrtelných hříchů, Obrácená strana zrcadla a Odumírání lidskosti. (Veselovský 2005, s. 30-33) Nikolaas Tinbergen (1907-1988) se narodil v Haagu. Vystudoval biologii na univerzitě v Leidenu a stejně jako Lorenz se zabýval hlavně ornitologií (např. v dílech Ptačí ostrov nebo Svět racka). Jeho práci na dlouho přerušila druhá světová válka. 10

Tinbergen se totiţ připojil k učitelům nizozemských univerzit, kteří protestovali proti nelidskému zacházení se Ţidy. Téměř celou válku strávil v koncentračním táboře. Brzy po válce odletěl do USA, kam byl pozván k přednáškám na předních univerzitách. Roku 1949 se stal profesorem na Oxfordu. (Veselovský 2005, s. 33-35) Tinbergenův vědecký přístup se zásadně lišil od Lorenzova v tom, ţe většina jeho prací vycházela z přímého pozorování a experimentování ve volné přírodě. Roku 1951 shrnul své poznatky do první učebnice etologie s názvem Studie o instinktu. O dva roky později vyšla další jeho kniha Sociální chování zvířat, roku 1963 pak práce O cílech a metodách etologie. Podobně jako Lorenz se začal posléze věnovat chování člověka a moţnostem studia jeho chování etologickými metodami. Ke studiu si vybral děti postiţené autismem – Kaunerovým syndromem. (Veselovský 2005, s. 33-35) Posledním z trojice zoologů je Karl von Frisch (1886-1982). Nejprve začal studovat medicínu, záhy přešel na zoologii ve Vídni a v Mnichově. Roku 1910 se stal asistentem zoologického ústavu mnichovské univerzity. Po první světové válce byl jmenován profesorem zoologie v Rostocku, ve Vratislavi a v Mnichově. Frisch v zimě studoval hlavně ryby, na jaře a v létě se věnoval včelám. Dokázal například, ţe většina sladkovodních ryb vidí barevně. Jeho nejslavnější práce jsou však spojeny s výzkumem včel, zejména včelích tanců (v dílech Ze života včel a Taneční řeč a orientace včel). (Veselovský 2005, s. 35-37) Tito tři biologové zaloţili tzv. klasickou etologii, která si brzy našla mnoho pokračovatelů. Poznání chování ţivočichů včetně člověka se dále ubíralo třemi proudy, které lze označit jako etologie, srovnávací psychologie a neurobiologie. (Veselovský 2005, s. 37) Konkrétně humánní etologii se začal jako první věnovat Irenäus Eibl-Eibesfeldt (*1928), ţák Konrada Lorenze. Studiem této vědní disciplíny se začal zabývat roku 1946 ve Wilhelminenbergu. Po návratu Konrada Lorenze do Vídně roku 1948 se připojil k jeho výzkumné skupině a od roku 1951 působí v Max-Planck-Institut für Verhaltensphysiologie v Seewiesenu. Mezi jeho stěţejní díla patří Human Ethology, kniha poměrně nedávno přeloţená do češtiny jako Člověk – bytost v sázce, a přímo tématu agrese věnovaná studie Liebe und Hass. (Eibl-Eibesfeldt 1997, s. 2) Problematice lidské agrese se věnují i jiné vědní disciplíny, především psychologie a psychiatrie. I ty ovšem někdy vyuţívají etologických metod. Například u depresivních pacientů pomáhají etologické poznatky správně interpretovat jejich nonverbální projevy, a tím umoţňují sledovat průběh a úspěšnost léčby. (Schelde, Hertz 1994, s. 383) 11

Mezi významné české psychology, kteří se zabývají studiem agrese, patří Ivo Čermák (*1956), působící na Psychologickém ústavu AV ČR v Brně a na Masarykově univerzitě.

12

3

Vrozené způsoby chování

3.1

Člověk a jeho nejbližší příbuzní

Řešíme-li téma vrozenosti lidské agrese, měli bychom srovnat chování člověka a projevy jeho nejbliţších příbuzných – ostatních lidoopů (Hominidae). Ještě donedávna se lidská agresivita stavěla do kontrastu k mírumilovnosti šimpanzů. Dnes je však zřejmé, ţe tato mírumilovnost je pouze zdánlivá. Podobně jako lidé bojují i šimpanzi (a jiné druhy primátů) o nehmotný, abstraktní statek: o moc, o postavení na společenském ţebříčku v rámci své tlupy. Testování hierarchie, která ve skupině těchto tvorů momentálně vládne, probíhá takřka neustále, především mezi samci, ale není cizí ani samicím. Přitom, jak ukázala měření stresových hormonů, být „na špici“ není jednoduché. Nese to s sebou značný stres, za který zvířata mohou zaplatit například sníţenou imunitou. (Uhlíř 2007, s. 12) Sociální uspořádání tlup kaţdému jedinci přisuzuje status, jemuţ odpovídají určité způsoby chování a projevy. Například erekce penisu je u samců (bez vztahu ke kopulaci) projevem dominantního postavení nebo hrozby (obr. 1). Společenské postavení členů tlupy lze také odhadnout na základě jejich pozorování při groomingu, tedy vzájemném upravování srsti. Upravovat se obvykle nechává nadřízený jedinec podřízeným, ale můţe tomu být i naopak – malým mláďatům upravuje srst matka nebo jiné dospělé samice. (Gaisler 2000, s. 48) Hierarchie se u jednotlivých druhů liší, mimo jiné svou rigiditou. Například u makaků (Macaca mulatta) se zásadně nejprve nakrmí dominantní samec, a teprve po něm ostatní členové tlupy. U šimpanzů učenlivých (Pan troglodytes) je běţné, ţe společně s dominantním samcem jedí i jeho podřízení, kteří si svůj podíl vyţebrali. (Rubin 2000, s. 261) Mocenských bojů se účastní pouze dospělí jedinci. Mláďata jsou téměř nedotknutelná, ale ne vţdy. Někdy se stávají oběťmi infanticidy. Jako příklad bývají často zmiňováni indičtí hulmani. Tyto opice ţijí v harémových skupinách, kterým vţdy vládne jeden samec. Další samci o vlastnictví harému neustále soupeří. Pokud se změní jeho vlastník, nový samec mláďata pozabíjí. Jejich matky se pak brzy stanou opět receptivními a mohou být oplodněny novým vůdčím samcem. (Eibl-Eibesfeldt 2005a, s. 24) 13

Samice se ztrátě mláďat snaţí čelit individuální nebo kolektivní obranou před samcem a také co nejčasnějším odstavením mláďat. Gravidní samice prodělávají po změně vůdce tlupy tzv. pseudoestrus a nechají se novým samcem spářit. Tím ho oklamou, aby novorozené potomky svého předchůdce povaţoval za vlastní. (Gaisler 2000, s. 48) Boje uvnitř skupin však často nebývají tak závaţné jako spory mezi tlupami. Některé skupiny šimpanzů (Pan troglodytes) se vydávají za hranice svého teritoria. Jestliţe potkají samotného jedince cizí skupiny (samce nebo i samici nepřipravenou k páření), ubijí ho k smrti. Jestliţe potkají skupinu, změří s jejími členy své síly nebo uprchnou. V případě vítězství si odvedou cizí samice. Těchto výprav se většinou zúčastňují samci, méně často se připojí i zástupkyně opačného pohlaví. Někdy formou těchto vpádů na cizí teritorium dochází k záměrnému vybíjení šimpanzů sousední tlupy – déletrvající „války“. Jsou-li samci zneškodněni, samice se obvykle připojí k vítězné tlupě, některé jsou ale někdy vítěznou tlupou zabity. (Uhlíř 2007, s. 12) Uhlíř (2007, s. 53-54) popisuje zvláštní způsob řešení konfliktů u bonobů (Pan paniscus), který byl pozorován například roku 1986 při jednom pokusu poblíţ vesnice Wamba na území někdejšího Zairu. Vědci nechali na hranicích teritorií dvou tlup cukrovou třtinu na přilákání zvířat. Stalo se, ţe k ní obě tlupy dorazily zároveň. Lidoopi se vynořili současně na opačných stranách mýtiny. Pomalu postupovali ke třtině, nedůvěřivě hleděli na konkurenty z opačného tábora a dávali o sobě vědět vzrušeným, snad i výhruţným voláním. Pozorovatelé čekali, kdy exploduje konflikt, který by nepochybně v podobné situaci vypukl mezi šimpanzi. Postup se zastavil, kdyţ jedince obou skupin dělily pouhé metry. Ale místo toho bonobové kupodivu usedli. Volání se ozývalo stále, k výpadům ani hrozbám však nedocházelo. Oba tábory zřetelně oddělovalo území nikoho, v jehoţ středu spočívala cukrová třtina. Po půlhodině podivného příměří překročila samice z jedné skupiny „demilitarizovanou zónu“ a přiblíţila se k samici z opačného tábora. Zdálo se, ţe teď uţ nevyhnutelně musí k nějakému agresivnímu střetnutí dojít, ale místo toho vyslankyně nabídla sex, tedy něco, čemu se odborně říká genito-genitální tření (obr. 2). Jedna z účastnic tohoto aktu leţí na zádech a rukama a nohama objímá kolem zad svoji partnerku. Ta se nad ní tyčí opírajíc se o zem rukama a chodidly. Napětí na mýtině po tomto sexuálním aktu opadlo a nedůvěra zmizela. Skupiny se promíchaly a jedly společně. I kdyţ si samci obou komunit udrţovali vzájemný odstup, hodování se obešlo bez projevů nepřátelství. V následujících týdnech se výjev v různých variantách opakoval.

14

Bonobové pouţívají sex místo násilí, jako prostředek, který umoţňuje řešit stresující situace pokojnou cestou. Je to pro ně způsob, jak se vyhnout šarvátkám, zvláštní prostředek komunikace. Teoreticky by mohlo jít jen o ventil, jímţ se vybíjí vzrušení z nadcházející hostiny, ale není to pravděpodobné, neboť bonobové řeší napjaté situace pomocí sexu i ve chvílích, kdy o potravu vůbec nejde. Tento způsob řešení konfliktů zřejmě souvisí s faktem, ţe samice bonobů mají v porovnání se samicemi ostatních lidoopů (i lidí) zvětšený a dopředu vysunutý klitoris. (Uhlíř 2007, s. 53-54) Ani bonobové ale nejsou stoprocentně mírumilovní, i oni občas řeší spory násilím. Oproti šimpanzům jsou tu ovšem podstatné rozdíly. K vzájemným šarvátkám sice dochází: kousání, údery či alespoň výhruţky jsou běţné, přesto ale zápasí o lepší postavení méně urputně a nelítostně. Například svrţení alfa-samce nevede u bonobů ke smrtelným zraněním, jako se to někdy stává u šimpanzů učenlivých. (Uhlíř 2007, s. 55) Chování samců a samic šimpanzů a bonobů porovnávala např. bioloţka Amy Parishová ve stuttgartské zoo. Zde je třeba zmínit, ţe lidé se ve většině znaků podobají více šimpanzům učenlivým. Vývoj člověka s bonoby nesouvisí, zřejmě se v průběhu evoluce oddělili od šimpanzů aţ později. (Uhlíř 2007, s. 43, 56) U šimpanzů uzavírají spojenectví samci, aliance jim pomáhají hlavně v boji o postavení na společenském ţebříčku. Naopak mezi bonoby se vzájemně podporují samice. Rozdělení moci mezi pohlavími se tím úplně mění – samice spolu udrţují samce v podřízenosti. Silnější vazby mezi samicemi také udrţuje genito-genitální tření. Ve skupině šimpanzů v podstatě kaţdý dospělý samec dominuje všem samicím. Aby mladí vyzyvatelé vůbec mohli začít stoupat vzhůru po příčkách samčí hierarchie, musejí nejprve pod sebe dostat všechny samice. U bonobů bývají alfa-samec a vedoucí samice na stejné úrovni, nejníţe postavený samec a nejníţe postavená samice rovněţ. (Uhlíř 2007, s. 56) Bonobové na sebe méně útočí, nezabíjejí mláďata, neznásilňují samice a nikdo je zatím nepozoroval na pohraniční hlídce nebo zabijácké výpravě na cizím území. Přitom se způsobem ţivota oba druhy dost podobají: volné štěpení a spojování tlup, komunity střeţící své území ad. – to platí pro oba druhy. Na to, proč jsou bonobové méně agresivní, má zřejmě vliv prostředí. Na území Konga ţijí šimpanzi a bonobové na území odděleném řekou Zair. Oba břehy nabízí tutéţ potravu. Jenţe na severním břehu ţijí spolu se šimpanzi i gorily, na jiţním s bonoby neţijí. Bonobové tedy mají menší potravní konkurenci. Kdyby tomu tak nebylo, tak by například matky, které musejí ţivit mláďata, nemohly zůstávat s tlupou a aliance tvořené příslušnicemi „slabšího“ pohlaví by nevznikaly. (Uhlíř 2007, s. 60) 15

Vliv by ale mohlo mít i pohlaví vedoucích jedinců. Podle Richarda Wranghama, profesora biologické antropologie na Harvardské universitě, rozhoduje o tom, zda se jedinec zapojí do násilného konfliktu, to, jak odhadne šance na úspěch. Pokud si jedinec myslí, ţe se vítězství přikloní na jeho stranu, bude manipulovat skupinou tak, aby zaútočila. Jestliţe tomu nevěří, pravděpodobnost, ţe k útoku dojde, klesá. Stejně je tomu i u lidí. Náš odhad pravděpodobnosti, ţe zvítězíme, ovlivňují především emoce. Často se stává, ţe muţi v určitých situacích přeceňují svoje šance na vítězství, zatímco ţeny bývají v tomto ohledu realističtější, racionálnější. Spíše neţ muţi si řeknou, ţe mají jenom padesátiprocentní šanci vyhrát. Muţ ale spíše věří, ţe má šanci osmdesátiprocentní. Potkají-li se dvě ţeny a kaţdá z nich tuší, ţe má jen poloviční naději zvítězit, řeknou si: „Pojďme vyjednávat, ne válčit.“ Dva muţi přesvědčení o svých osmdesáti procentech se vrhnou do boje. Tento samčí přístup má své opodstatnění. Muţi prošli selekcí zvýhodňující jedince, kteří přeceňovali svoji schopnost zvítězit, v celkovém součtu to totiţ častěji vede k vítězství neţ opatrnost. (Uhlíř 2007, s. 64-65) Podobně jako způsob ţivota uvnitř tlup se zkoumají i společnosti minimálně ovlivněné moderní civilizací. Statistiky hovoří o tom, ţe z jednatřiceti sledovaných lovecko-sběračských populací jich 64 % válčí kaţdé dva roky. Jen u deseti procent pak vědci konstatovali, ţe se pouštějí do boje velmi zřídka či nikdy. Ovšem „nikdy“ je výraz značně nedůvěryhodný vzhledem k omezené době, po jakou byly objekty zájmu sledovány. Představa o mírumilovném „divochu“ tedy také zůstává pouhým mýtem. (Uhlíř 2007, s. 74) Kmen Aché ze severní oblasti Paraguaye se ještě počátkem sedmdesátých let dvacátého století skládal z téměř šesti set lidí nepoznamenaných kontaktem s civilizací. Ţili v deseti aţ patnácti místních skupinách, mezi nimiţ panovaly přátelské vztahy, jednotlivci často přecházeli z jedné skupiny do druhé. Zato kaţdého cizince, který ke kmeni nepatřil, muţi Aché automaticky pokládali za nepřítele, kterého je nutné okamţitě zabít. Není to nijak neobvyklé – řada etnik pevně věří, ţe pouze oni jsou lidmi. Dokonce i relativně mírumilovní Sanové nazývají ve svém jazyce sami sebe „skutečnými lidmi“. Odtud je uţ jen krůček k tomu, aby příslušníci takového etnika povaţovali své sousedy či cizince za méněcenné bytosti, které je třeba na potkání likvidovat. (Uhlíř 2007, s. 75) Způsoby boje uvnitř kmenů také nejsou vţdy zrovna čestné. Indiáni amazonského kmene Yanomamö, ţijící na venezuelsko-brazilském pomezí, prý občas pozvou sousedy z jiné vesnice a vydatně je hostí, dokud ostraţitost návštěvníků nepoleví. Pak je 16

zmasakrují. Jindy se skupina deseti aţ dvaceti muţů domluví na válečné výpravě, po různých rituálech se vydají na cestu a několik dní putují lesem. Za rozbřesku se připlíţí k nepřátelské vesnici a na jejím okraji se pokusí překvapit někoho z místních muţů o samotě. Pokud se jim to podaří, nešťastníka zabijí. Jestliţe narazí na větší počet nepřátel, vypálí salvu šípů a dají se na útěk. Podobnost s výpady šimpanzů je v tomto případě aţ udivující. (Uhlíř 2007, s. 75-76)

3.2

Temperament a charakter

Jedna ze základních otázek humánní etologie zní: jsou způsoby lidského chování vrozené? Na základě informací z předešlé podkapitoly lze usoudit, ţe je to moţné. Některé analogie mezi lidmi a zvířaty jsou velmi nápadné. S jistotou lze říci pouze to, ţe máme vlastnosti, které dokáţeme změnit, ale máme i takové, které můţeme pouze regulovat nebo mírně upravit. Pro zjednodušení je třeba definovat tyto dva pojmy: temperament a charakter. Některé děti jsou velmi zvídavé a neposedné, jiným stačí ke spokojenosti klidně sedět a hrát si. Některé rozruší kaţdá změna, např. kdyţ přijde na návštěvu někdo neznámý, jiné jsou zvědavé a s nově příchozím ochotně komunikují. Tyto projevy lze zahrnout pod pojem temperament. Je vrozený a vyjadřuje, jakým způsobem jedinec provádí nějakou činnost a jak ji proţívá. Jeho podstatou jsou různé chemické procesy probíhající v mozku (v limbickém systému a na úrovni hormonů, jejichţ syntéza je podmíněná DNA). Při narození však není zcela hotový – narozené dítě si postupně dotváří určitý temperament jako odezvu na prostředí. (Hamer, Copeland 2003, s. 13-20) Druhou součást osobnosti představuje charakter. Tento pojem zahrnuje názory a postoje, které člověk získává časem – od rodičů, přátel, společnosti. Temperament a charakter jsou navzájem hluboce propojené. Charakter můţe modifikovat temperament, umoţňuje lidem vyuţít uţitečné části temperamentu a potlačovat méně ţádoucí biologické sklony a instinkty. (Hamer, Copeland 2003, s. 20-21) V některých situacích se stává, ţe reagujeme neadekvátně – příliš emotivně. V takových chvílích řídí naše chování amygdala, část limbického systému v mozku. Mozková kůra, vývojově pozdější část, odpovědná za myšlení, se v takovém případě nemusí dostat ke slovu. Počáteční lidské reakce na podněty jsou tedy určeny převáţně

17

zděděným temperamentem, avšak způsob, jakým si lidé podněty vykládají a jak jednají v reakci na tyto stimuly, záleţí na získaném charakteru. (Hamer, Copeland 2003, s. 21, 77) Pustí-li se někdo do výzkumů a úvah na téma vrozenosti lidské agrese, pohybuje se vţdy na velmi tenkém ledě. Výsledky by bylo moţné snadno zneuţít. Je důleţité pochopit, ţe se nedědí špatné chování nebo agresivita, ale spíše genetická citlivost na prostředí, tedy sklony k agresi. Geny důleţitým způsobem ovlivňují to, jak často a jak snadno se někdo rozčílí, ale to, jak se někdo ve skutečnosti chová, závisí na zvycích naučených cvičením a opakováním. (Hamer, Copeland 2003, s. 82, 99) Hamer a Copeland (2003, s. 96-98) zmiňují příběh muţe, jenţ své sklony k agresi prokazatelně zdědil po svých předcích. Muţ X se narodil v Holandsku, a kdyţ mu bylo 23 let, byl odsouzen za znásilnění své sestry. Později ve vězení také napadl dozorce. Jedna příbuzná tohoto člověka navštívila lékaře, protoţe chtěla mít dítě, ale bála se zatíţení své rodiny. Řekla doktorovi, ţe muţ X není jediný, kdo má v jejich rodině problémy. Kdyţ byla mladší, její vlastní bratr ji ohroţoval noţem a nutil ji, aby se svlékala. Jiný příbuzný se pokusil přejet autem svého šéfa. Další příbuzný byl exhibicionista a jiný zase voyeur. Vyprávění této ţeny podnítilo rozsáhlý vědecký výzkum této rodiny. Problémové chování muţů se výrazně lišilo, ale byly tu určité společné rysy. Všech osm pozorovaných muţů bylo buď částečně nebo zcela mentálně retardovaných. U všech se projevovaly opakované výbuchy agresivního a občas i násilného chování. Zdánlivé maličkosti je dokázaly vyvést z míry a reagovali na ně jako na provokaci. Problémy v této rodině se táhly uţ nejméně po pět generací. Zdálo se, ţe rodina trpí záhadnou nemocí se symptomy retardace, agresivity a problémového chování. Oběťmi však byli pouze někteří muţi. U ţádné ţeny z rodiny se nikdy známky této nemoci neprojevily. Strukturu výskytu této nemoci zkoumal nizozemský genetik Hans Brunner. Všichni problematičtí muţi byli příbuzní z matčiny strany. Nebyl zde jediný případ, ţe by postiţený otec měl postiţeného syna. K přenosu tedy zřejmě docházelo prostřednictvím ţen – tedy přes chromozom X. Brunner se svými kolegy analyzovali jejich DNA a zjistili, ţe všichni problémoví muţi mají jednu variantu určitého markeru (genetického ukazatele), kdeţto zdraví muţi mají jinou. Nalezený gen určoval enzym monoaminooxidázu A, jeden z enzymů rozkládajících serotonin. Výzkumy také prokázaly, ţe jedinci s chromozomálním karyotypem XYY mají větší sklony k agresivnímu jednání. Nadbytečný chromozom Y je v této souvislosti spojován s antisociálním chováním. Sklony k agresi tedy alespoň v některých případech lze zdědit. (Čermák 1999, s. 17) 18

4

Agrese jako přirozený jev

4.1

Evoluční význam

Agrese se obecně vnímá dosti negativně, je však nezbytná pro vývoj a zachování druhu. Za prvé je pro druh a jeho budoucnost vţdy prospěšné, kdyţ ze dvou soků získá revír nebo samici, o kterou jde, ten silnější. (Lorenz 1992, s. 33) Za druhé, nevyţadují-li nějaké zvláštní zájmy sociální organizace těsné souţití, je výhodné, jsou-li jednotlivci téhoţ druhu pokud moţno stejnoměrně rozptýleni po celém uţívaném ţivotním prostoru (především kvůli zdrojům potravy). Totéţ platí pro menší skupiny sociálně ţijících tvorů. Nebezpečí, ţe v jedné části biotopu, který je k dispozici, vyčerpá příliš hustá populace jednoho ţivočišného druhu všechny zdroje potravy a bude pak trpět hladem, kdeţto jiná část biotopu zůstane nevyuţita, se zabrání nejjednodušeji tím, ţe se zvířata téhoţ druhu navzájem odpuzují. To je podle Lorenze vůbec nejdůleţitějším úkolem vnitrodruhové agrese. (Lorenz 1992, s. 33-34) Agrese je dále nepostradatelná při ochraně potomků. Její význam v této oblasti potvrzuje i skutečnost, ţe u mnoha zvířat, u kterých se péčí o potomstvo zabývá pouze jedno pohlaví, je jen toto pohlaví skutečně agresivní anebo je přinejmenším nesrovnatelně agresivnější neţ pohlaví druhé (např. samice u kurů a vrubozobých). (Lorenz 1992, s. 44) Určuje také hierarchii ve společenství. Kaţdý v téţe společnosti ţijící jedinec ví, kdo je silnější a kdo slabší neţ on sám, takţe před výrazně silnějším můţe bez boje couvnout a od slabšího můţe zase očekávat, ţe se mu bez boje vyhne, kdyţ mu přijde do cesty. Zamezuje tedy častým bojům mezi členy skupiny. Jednodušším řešením by se samozřejmě mohlo zdát to, kdyby zvířata nebyla agresivní vůbec, ale takový stav by byl v konečném výsledku spíše nevýhodný – agrese je nutně třeba v jiných oblastech (v rámci pohlavního výběru, pro stejnoměrné rozptýlení jedinců nebo skupin na určitém území, apod.). (Lorenz 1992, s. 44-45)

19

4.2

Typy společenských skupin

Projevy agresivního chování a vztahy mezi jednotlivci se výrazně liší v závislosti na typu společenské skupiny, v níţ ţijí. Chceme-li porovnávat agresivní chování člověka s chováním jiných druhů, je třeba to zohlednit. Velmi odlišné poměry panují u ţivočichů sociálně ţijících v anonymních hejnech, v nichţ se potírá individualita a kde není jasně daná hierarchie, a u těch, kteří ţijí ve skupinách, kde mezi jednotlivci existují osobní vztahy. V obecném a typickém případě chybí zvířatům, jeţ ţijí v anonymním hejnu, jakákoliv agrese a s ní i individuální distance. Hejna sleďovitých a kaprovitých ryb se nejen při znepokojení, ale i v klidu shlukují tak těsně, ţe se těly vzájemně dotýkají. (Lorenz 1992, s. 130-131) U zvířat existují i vztahy mezi určitými jedinci, jeţ je spojují po dlouhou dobu, dokonce po celý ţivot, aniţ přitom musí vzniknout nějaký hlubší osobní vztah. To bývá zaloţeno na nějakém společném zájmu partnerů. Například u mnoha druhů ptáků nekladou samci a samice ţádný důraz na to být spolu, pokud neplní zrovna společnou funkci na hnízdě nebo nepečují o potomstvo. Tyto druhy se také vyznačují nízkou agresivitou. (Lorenz 1992, s. 132) Jinou formou sociálně ţijících ţivočichů s charakteristickými znaky jsou velkorodiny (např. krys nebo potkanů). Jedinci se navzájem osobně neznají, ale podle pachu poznají člena téţe rodiny nebo cizince. Uvnitř skupiny se k sobě chovají přátelsky, vnikne-li však na jejich území cizinec, zabijí ho. (Lorenz 1992, s. 139-145) Jakýsi přechodný stav mezi anonymitou a osobním svazkem představuje vztah jedinců, jejichţ teritoria spolu sousedí a kteří se navzájem osobně poznávají. Například u sousedících rybích samečků tlamovců (Haplocystis) dochází k uzavření jakéhosi paktu o neútočení. Nachází-li se v jejich blízkosti soused, je vše v pořádku, připluje-li k jejich teritoriu neznámý jedinec, zaútočí na něj. Tento selektivní návyk na všechny podněty, jeţ vycházejí od osobně se znajících příslušníků téhoţ druhu, je pravděpodobně předpokladem pro vznik kaţdého osobního svazku a moţná mu téţ předcházel ve fylogenetickém vývoji sociálního chování. (Lorenz 1992, s. 137) Konečnou formou je tzv. svazek, v němţ jedinci nejsou ve vztahu libovolně vzájemně zaměnitelní. Společenství, jeţ tento svazek obklopuje se označuje jako skupina. Reakce, které vyvolává jeden člen skupiny u druhého jsou přísně vázány na individualitu

20

členů. Právě do této skupiny se řadí ţivočichové středně aţ velmi agresivní a patří sem také člověk. (Lorenz 1992, s. 146) Všeobecně lze říci, ţe existence osobních svazků a přátelství je pozoruhodným způsobem vţdy spjata s mírou agresivního chování. Osobní svazek a individuální přátelství nacházíme pouze u zvířat s vysoce vyvinutou vnitrodruhovou agresí. Svazek je dokonce tím pevnější, čím je onen druh agresivnější. To potvrzuje i fakt, ţe jsou-li zvířata podle ročních dob střídavě jednou teritoriální a agresivní, podruhé neagresivní a druţná, omezuje se jakékoliv osobní pouto na období agresivity. (Lorenz 1992, s. 131, 181-184)

4.3

Agrese jako pud

Konrad Lorenz (1992, s. 49-50) chápe agresi jako pud, jako primární instinkt, slouţící k udrţení druhu. Nesouhlasí s některými sociology a psychology, kteří se domnívají, ţe agresivní chování je jen reakcí na určité vnější podmínky. Této teorii neodpovídají např. ani výsledky experimentu „non-frustration children“. Mezi faktory, které vyvolávají útočné jednání, patří také nedostatek sociálních kontaktů, především ztráta lásky. Někteří američtí pedagogové z toho vyvodili, ţe z dětí by vyrostli méně neurotičtí, vnějšímu prostředí lépe přizpůsobení a především méně agresivní lidé, kdyby byly od útlého věku ušetřeny kaţdého zklamání (frustrace) a kdyby se jim vţdy a ve všem ustoupilo. Tímto způsobem vznikl velký počet nesnesitelně drzých dětí, které se v ţádném případě nedaly označit jako neagresivní. Kdyţ tyto děti dospěly a opustily rodiče, střetly se s nemilosrdným veřejným míněním. Pod tlakem velmi tvrdě vynucovaného sociálního zařazení se pak mnoho takto vychovaných mladých lidí stalo silně neurotickými. (Lorenz 1992, s. 50)

4.3.1 Apetenční chování Kaţdé pudové jednání má dvě aţ tři fáze: apetenční chování (v některých případech není nutné), nalezení klíčového podnětu a konečné jednání. Apetenčním chováním (appetitive behaviour) se všeobecně rozumí vyhledávání podnětů, jeţ vedou ke konečnému

21

pudovému jednání. Je to často déletrvající činnost, v níţ se kromě vrozených prvků uplatňuje i zkušenost a učení. Apetenci například ilustruje šelma navštěvující místa, kde by se mohla vyskytovat kořist, tedy vyhledávající spouštěcí podněty k lovu. (Veselovský 2005, s. 53) V rámci lidské agrese se jedná o vyhledávání konfliktů – například tehdy, pouštíme-li se (úmyslně nebo neúmyslně) do diskuzí s lidmi, kteří mají na určitou věc jiný názor neţ my. Kaţdé pravé instinktivní jednání, jemuţ je odepřena příleţitost se odreagovat, v podstatě uvádí ţivočicha jako celek do neklidu. „Nahromadění“ nějakého instinktivního jednání, které vznikne při delší nepřítomnosti vyvolávacího podnětu, nemá za následek jen zvětšení reakční pohotovosti. Tento proces působí daleko hlouběji a způsobuje utrpení celému organismu. (Lorenz 1992, s. 52)

4.3.2 Klíčové podněty Jako klíčové podněty (sign stimuli) se označují stimuly, které aktivují konečné jednání ţivočicha. V případě výše uvedené šelmy se jedná o situaci, kdy predátor uvidí teoretickou kořist, tedy klíčový podnět. (Veselovský 2005, s. 60) Klíčové podněty však nemusí být v různých situacích stejně intenzivní. S tím souvisí pojem prahová hodnota, tedy minimální síla podnětu, která stačí k vyvolání reakce. (Veselovský 2005, s. 46) Wallace Craig konal série pokusů se samci hrdliček (Streptopelia decaocto), které postupně izoloval na stále delší dobu od samic, a experimentálně zkoušel, které objekty jsou ještě schopné tok holuba vyvolat. Několik málo dnů po zmizení samice vlastního druhu byl samec ochoten tokat před bílou domácí holubicí, kterou předtím naprosto ignoroval. O několik dnů později předváděl své poklony a vrkání před vycpaným holubem, ještě později před zmuchlaným šátkem a konečně – po týdnech samoty – zaměřoval své tokavé pohyby do rohu prázdné klece, kde alespoň sbíhající se rovné hrany poskytovaly jakýsi záchytný optický bod. Při delší nečinnosti nějakého pudového jednání tedy klesá prahová hodnota vyvolávacích podnětů. (Lorenz 1992, s. 51) Jako příklad z oblasti lidských vztahů můţe poslouţit tzv. polární psychóza, které se také někdy říká „expediční šílenství“. Postihuje především menší skupiny lidí, kteří jsou v takovýchto situacích odkázáni naprosto sami na sebe a jimţ je tak zabráněno střetnout se s cizími jedinci, kteří nepatří k přátelskému okruhu. Z toho vyplývá, ţe nahromadění

22

agrese se stává tím nebezpečnějším, čím lépe se členové příslušné skupiny navzájem znají, rozumějí si a mají se rádi. V takové situaci podléhají všechny podněty, jeţ vyvolávají agresi a vnitrodruhové bojovné chování, extrémnímu sníţení svých prahových hodnot. Subjektivně se to projevuje tím, ţe člověk reaguje na malé bezvýznamné projevy svých přátel (např. na to, jak si odkašlávají nebo smrkají) velmi intenzivně. (Lorenz 1992, s. 54-55)

4.3.3 Konečné jednání Konečné jednání (consummatory action) představuje např. ulovení a konzumace kořisti. Zde je třeba zdůraznit, ţe ulovení zvířete svou povahou nepatří mezi agresivní chování. Vnitřní psychologické pohnutky chování lovce se v zásadě liší od pohnutek „bojovníka“. Tato rozdílnost vnitřních podnětů je zřetelně patrná jiţ z výrazových pohybů zvířete. Například u lva lze v okamţiku těsně před skokem pozorovat, ţe zvíře není rozzlobeno. Vrčení, sklápění uší dozadu a jiné výrazové prostředky, které jsou typické pro bojovné chování, lze vidět na lovící šelmě jen tehdy, má-li před nějakou obranyschopnou kořistí značný strach. (Lorenz 1992, s. 29) Více neţ útok na kořist je s pravou agresí příbuzný zajímavý opačný proces, tedy „protiofenzíva“ zvířat slouţících za kořist. Obzvláště sociálně ţijící zvířata napadají společně šelmu, která je ohroţuje, kdekoli ji potkají. V angličtině se toto chování nazývá mobbing, do hovorové řeči lze tento pojem přeloţit jako „doráţení“. I kdyţ je útočník malý a bezbranný, způsobuje napadenému velmi citelné škody. Všechna jednotlivě lovící zvířata mají vyhlídku na úspěch jen tehdy, kdyţ jejich útok kořist překvapí. Toto doráţení pak můţe predátorovi zkazit lov, např. následuje-li ostříţe na lovecké výpravě hejno cvrlikajících a varovný hlas vydávajících konipasů. (Lorenz 1992, s. 29-30) Dalším zvláštním druhem bojovného chování je tzv. kritická reakce, tedy reakce na „zahnání do kouta“. Jedná se o zoufalý boj, ve kterém ţivočich nasazuje veškeré síly, neboť nemůţe uniknout. Tato nejprudší forma bojovného jednání je motivována strachem, nesmírně vystupňovanou touhou utéci. Útěk je znemoţněn tím, ţe nebezpečí je příliš blízko. Zvíře si pak jiţ netroufne obrátit se k němu zády a zaútočí. K tomuto jednání dochází, např. je-li útěk znemoţněn prostorem nebo brání-li zvířeti v útěku snaha chránit mláďata nebo rodinu. (Lorenz 1992, s. 31-32)

23

5

Základy etických norem

5.1

Brzdící mechanismy

Brzdící mechanismy mají za úkol znemoţnit vnitrodruhové agresi veškeré její působení váţně poškozující druh, aniţ by se přitom vyřazovala její funkce nepostradatelná pro zachování druhu. Situace je vyřešena tím, ţe obecně nutný a nepostradatelný pud zůstává nezměněn, avšak pro speciální případy, v nichţ by mohl škodit, je pouţito speciálního mechanizmu zábran. (Lorenz 1992, s. 99-100) U zvířat je například nutný mechanismus, zabraňující ubliţovat mláďatům téhoţ druhu – to platí i pro jejich rodiče. Není vůbec samozřejmým přírodním zákonem, ţe matka těch druhů zvířat, která pečují o potomstvo, neublíţí svým mláďatům. To musí být v kaţdém jednotlivém případě zajištěno speciální zábranou. U krůt je tímto mechanismem mimo jiné charakteristické pípání mláďat. Hluchá krůta na svá okolo běhající mláďata útočí. (Lorenz 1992, s. 104-107) Vnitrodruhové agresi brání v mnoha případech infantilní chování dospělých jedinců nebo postoje z něho odvozené, např. téměř dospělí bukači noční (Nycticorax nycticorax) ţebrají v konfliktní situaci o potravu, psi se vrhnou na záda a nastaví druhému holé břicho apod. Dále u některých druhů zvířat existují mechanismy, které znemoţňují samcům napadnout samici, např. u psů, vlků, některých ptáků (hýl) nebo také u některých plazů (ještěrka zelená). Nejčastěji se jedná o vysílání pachových, optických nebo akustických signálů. (Lorenz 1992, s. 108-111) Pro zábrany, které znemoţňují poranění a usmrcení příslušníků stejného druhu, jsou charakteristické tři skutečnosti: 1) existuje souvislost mezi účinností zbraní a zábranami tyto zbraně pouţít proti příslušníku téhoţ druhu, 2) existují rituály, jeţ mají za úkol vyvolat u agresivních příslušníků druhu tyto zábranné mechanismy, 3) na tyto zábrany není absolutní spolehnutí, tedy mohou také selhat. (Lorenz 1992, s. 115) Je třeba zde vysvětlit první bod (druhému bodu bude věnován prostor jinde). Zábrana, která znemoţňuje zranění nebo dokonce usmrcení příslušníka stejného druhu, musí být nejsilnější a nejspolehlivější právě u takových druhů zvířat, která disponují takovými zbraněmi, jeţ stačí na rychlé a jisté zabití, která ale ţijí ve společenském svazku. Například u jednotlivě ţijících šelem stačí, kdyţ sexuální vzrušení způsobí přechodný 24

útlum útočnosti, který vydrţí dosti dlouho, aby umoţnil bezpečné sblíţení obou pohlaví. Naopak např. u vlků nebo lvů musí fungovat spolehlivé a trvale působící mechanismy zábran, které jsou naprosto samostatné a nezávislé na měnících se náladách zvířete. U člověka nenacházíme na této úrovni tak spolehlivé brzdící mechanismy jako třeba u vlků, neboť nedisponuje zvlášť výraznými tělesnými zbraněmi. Příroda zde „nepočítá“ se zbraněmi netělesnými. (Lorenz 1992, s. 115-116)

5.2

„Parlament instinktů“

Nějaká jako celek pojmenovaná činnost organismu, jako je např. přijímání potravy nebo rozmnoţování, nebývá způsobena jednou příčinou nebo jedním pudem. U člověka se na konečném jednání podílí většinou více pudů. Jeden můţe druhému jednostranně pomáhat a podněcovat ho, mohou se podporovat navzájem, jejich účinky se mohou sčítat a být příčinou téhoţ chování, aniţ jsou tyto pudy v jakémkoliv jiném vztahu. Nebo se mohou navzájem tlumit. Existují však výjimky, kdy silnější ze dvou podnětů úplně vyřadí ten slabší. V podstatě lze toto tvrdit pouze o jediném – o útěkovém pudu. (Lorenz 1992, s. 80-82) Tyto vztahy mezi jednotlivými instinkty označuje Lorenz (1992, s. 82-86) jako „parlament instinktů“. Existuje tzv. velká čtyřka pudů: potrava, rozmnoţování, útěk a útočnost. Těm je často k dispozici několik menších, tzv. nástrojových činností. Běhání, létání nebo plavání mohou být pouţívány při získávání potravy, rozmnoţování, útoku i útočnosti. Mohou se ale také projevovat samostatně. Tyto nástrojové činnosti jsou tedy často podřízené, ale v případě, ţe nemají příleţitost se uvolnit, projevují vlastní spontánnost. Například dětský psychiatr René Spitz pozoroval, ţe kojenci, kteří mohli sát mléko z lahve příliš snadno, si i po úplném nasycení a odmítání lahve zachovali ještě přebytečný zbytek sacích pohybů, jeţ museli odreagovat na náhradních objektech. Pro pochopení funkce rituálů je třeba vzít toto v úvahu, neboť procesem vývojové ritualizace vzniká nový a plně autonomní instinkt, který je stejně samostatný jako kterýkoliv z tzv. velkých pudů. Stejně jako kterýkoliv jiný má i tento nově vzniklý pud své místo a hlas v „parlamentu instinktů“. To je velmi důleţité, protoţe právě ritualizací vzniklé pudy dostávají v tomto parlamentu velice často za úkol oponovat agresi, svést ji na neškodnou dráhu a brzdit její škodlivé působení na druh. (Lorenz 1992, s. 64)

25

5.3

Proces ritualizace

Ritualizované chování má za úkol mimo jiné zabránit zranění nebo zabití příslušníka téhoţ druhu. Některé projevy ztratily v průběhu fylogeneze svou původní funkci a staly se čistě „symbolickými“ ceremoniály. To je podstatou ritualizace. (Lorenz 1992, s. 56) Pro snadnější pochopení tohoto jevu lze jako příklad uvést

tzv. ponoukání

u kachních samic, popsané Lorenzem (1992, s. 56-62). Při střetnutí dvou párů kachen často dochází k tomu, ţe se samice dá strhnout hněvem a vyrazí proti nepřátelskému páru. Pak ale dostane „strach z vlastní odvahy“, obrátí se a spěchá nazpátek pod ochranu samce, tedy za něho. Není-li útěk příliš ustrašený, spokojí se kachna často s tím, ţe běţí ke kačerovi a zůstane stát před ním. Jelikoţ ale teď stojí hrudí k partnerovi, musí natahovat hlavu a krk za sebe daleko dozadu, chce-li hrozit nepřátelům. Toto chování je ale moţné pozorovat i u izolovaně chovaného páru, v nepřítomnosti podnětů, které by mohly ponoukání vyvolávat. Lze tedy předpokládat, ţe získalo další, nový význam. U nespárované kachny divoké (Anas platyrhynchos) například znamená ponoukání „naprázdno“ svatební nabídku, tedy návrh k utvoření trvalého páru. Je-li kačer ochoten tento návrh přijmout, zvedne zobák a s hlavou poněkud od kachny odvrácenou vydá zvuk: „Räbräb, räbräb!“ Tyto zvuky obsahují ještě stopu agrese (vůči neexistujícímu nepříteli), odvrácení hlavy se zdviţeným zobákem je však typickým projevem přátelských úmyslů. Později toto instinktivní gesto slouţí k potvrzování a upevňování vztahu mezi partnery. Tento rituál by neměl být chápán jako nějaký „výraz lásky“. Instinktivní chování, které se osamostatnilo, není vedlejším produktem pouta, které drţí zvířata pohromadě, nýbrţ je samo tímto poutem. Neustálé opakování těchto ceremoniálů, které drţí pár pohromadě, je dobrým měřítkem síly autonomního pudu, který je uvádí do pohybu. Ztratí-li pták svého partnera, ztratí tím také objekt, na němţ jediném můţe tento pud odreagovat, a způsob, jakým ztraceného partnera hledá, má všechny známky apetenčního chování, tj. usilovného nutkání navodit takovou vysvobozující situaci vnějšího okolí, v níţ by se mohl vybít nahromaděný instinkt. (Lorenz 1992, s. 64) Rituály vzniklé během dějin lidské kultury však nejsou dědičně zakotvené, jako je tomu u mnohých zvířat, nýbrţ jsou předávány tradicí. Kaţdý jedinec se jim musí znovu učit. U zvířat neexistují symboly, které se tradicí předávají z generace na generaci. Jestliţe chceme zvíře od člověka odlišit vůbec nějakou definicí, můţeme mezi nimi vést hranici

26

právě v tomto bodě. U zvířat sice také dochází k tomu, ţe individuálně získaná zkušenost přechází ze staršího jedince na mladšího učením. Ale tato pravá tradice se vyskytuje jen u takových zvířat, která spojují vysokou schopnost učit se s vysokým stupněm vývoje svého sociálního ţivota. Takto předávané poznatky se také omezují jen na skutečně jednoduché věci, jako je prostorová orientace v určité oblasti, znalost určitých druhů potravy nebo nebezpečného nepřítele. (Lorenz 1992, s. 64-65) Rituál často mívá podobu tzv. přeskokového chování (displacement behaviour). Veselovský (2005, s. 70) tento pojem vysvětluje jako řešení konfliktní situace, kdy se místo adekvátního jednání objeví jiný, často zdánlivě nesmyslně působící projev. Jinak se tomu také říká chování z rozpačitosti. Konrad Lorenz (1992, s. 69-70) ve své knize také nabízí např. teorii vzniku rituálu kouření dýmky míru. Představuje si situaci, kdy mezi dvěma sousedícími indiánskými kmeny vznikl nějaký spor a oba náčelníci zhodnotili situaci tak, ţe by se jim válka nevyplatila (např. proto, ţe jsou jejich vyhlídky na vítězství vyrovnané a případný boj by tedy nejspíše nic nevyřešil, jen by je připravil o bojovníky). Toto jednání je pro oba od samého začátku trapné, neboť mají obavy, ţe si ochotu jednoho z nich k vyjednávání bude druhý vykládat jako zbabělost. Oba muţi jsou tedy nanejvýš rozpačití. Jelikoţ ţádný z nich to nesmí přiznat sám sobě, natoţ tomu druhému, přistupují k sobě s obzvlášť hrdým vystupováním. Kdyţ usednou, dlouho se nic neděje, protoţe ten, kdo promluví první dá najevo svou slabost. Kdyţ ale člověk sedí a nesmí pohnout ani svalem v obličeji, aby neprozradil své vnitřní vzrušení, ačkoliv by rád něco udělal, je často velkou úlevou udělat něco třetího, neutrálního, co nemá s oběma spolu se střetávajícími motivy nic společného a co kromě toho je ještě jako stvořené k tomu ukázat naprostou lhostejnost. Náčelníci si tedy v tu chvíli mohli zapálit dýmku a kouřením se uklidnit, coţ je třeba dovedlo k úspěšnému jednání a dohodě. Je moţné, ţe při příštím setkání si jeden z nich zapálil dýmku hned, moţná ţe při některé další schůzce neměl jeden z nich dýmku ani tabák s sebou a druhý, který jiţ o něm teď lépe smýšlel, mu půjčil svůj vlastní a dovolil, aby kouřili společně. Moţná ale, ţe bylo zapotřebí nesčetných opakování tohoto procesu, neţ vniklo v obecné povědomí, ţe kouřící indián je se značnou pravděpodobností ochotnější k dohodě neţ ten, který nekouří. Moţná ţe to trvalo velmi dlouhou dobu, neţ symbolika společného kouření znamenala mír. Jisté ale je, ţe v průběhu generací se původní pouhý projev rozpačitosti upevnil jako rituál, který měl pro kaţdého závaznou sílu zákona. 27

5.4

Rituály jako tlumiče agrese

Jak ve fylogenetických, tak v kulturních ritualizacích dosahují nově vyvinuté vzory chování zcela zvláštního druhu samostatnosti. Jak instinktivní, tak i kulturní rituály se stávají autonomními motivacemi chování tím, ţe se samy stanou novým konečným jednáním nebo cílem, jehoţ dosaţení se organismu stane nutnou potřebou. Rituály tedy dále překračují svou původní funkci dorozumívání a stávají se tím schopnými plnit dva další úkoly, totiţ kontrolu agrese a vytvoření svazku mezi jedinci téhoţ druhu. (Lorenz 1992, s. 73) Existence lidské skupiny, jejíţ velikost přesahuje takový počet příslušníků, který můţe drţet pohromadě osobní láskou a přátelstvím mezi nimi, spočívá právě na kulturně ritualizovaných způsobech chování. Lidské sociální chování je jimi proniknuto do takového stupně, ţe si toho většinou vůbec nejsme vědomi. (Lorenz 1992, s. 73-74) Vše, co lze označit jako slušné chování, určuje kulturní ritualizace. „Slušné způsoby“ jsou takové, které charakterizují vlastní skupinu, a lidé se neustále řídí jejich poţadavky, jeţ se jim staly druhou přirozeností. Jsou to ceremoniály, jejichţ záměrné neprovedení má mnohdy stejný význam jako otevřené útočné chování (např. vstoupí-li někdo do místnosti, kde se nacházejí jeho známí či příbuzní, nepozdraví je a bude se chovat, jako by v místnosti vůbec nebyli). Jelikoţ kaţdá odchylka od společenských způsobů, které jsou pro skupinu typické, vyvolává agresi, jsou tímto způsobem všichni členové skupiny nuceni tyto normy přesně dodrţovat. Nonkonformista je znevýhodněn. (Lorenz 1992, s. 74) Podstatnou částí zvyků, které jsou určovány dobrými mravy, jsou kulturně ritualizované přehánění a gesta podřízenosti, z nichţ má většina své kořeny pravděpodobně ve fylogeneticky ritualizovaném chování stejného významu. Dobrým příkladem pro to je jev zdvořilého naslouchání, které spočívá v tom, ţe natáhneme krk a současně odvrátíme hlavu stranou, takţe mluvícímu zdůrazněně nastavujeme ucho. Tento způsob jednání vyjadřuje pohotovost pozorně naslouchat. Některé asijské kultury toto chování silně a zřetelně přehánějí. Na druhé straně např. v některých částech severního Německa se pokládá za zdvořilé, drţí-li naslouchající hlavu zpříma a dívá-li se mluvícímu přímo do obličeje. (Lorenz 1992, s. 75-77) Význam takového zdvořilostního projevu je určován výhradně dohodou mezi odesílatelem a příjemcem téhoţ dorozumívacího systému. U kultur, u nichţ jsou tyto dohody odlišné, nelze vyloučit nedorozumění. Měřeno podle severoněmeckého měřítka je

28

japonský projev zdůrazněného nastavování ucha výrazem opovrţeníhodné podřízenosti, zatímco z japonského hlediska by zdvořile naslouchající Němec vzbudil dojem nekompromisního nepřátelství. V americké společnosti se také například Evropanovi můţe stát, ţe vzbudí dojem hrubosti jen tím, ţe se nebude smát v takové míře, jak to vyţadují americké dobré mravy. (Lorenz 1992, s. 75-77) Taková malá nedorozumění nepochybně značně přispívají k nenávisti mezi kulturními skupinami. Člověk, který vylíčeným způsobem špatně porozuměl sociálním projevům jiného kulturního kruhu, se cítí obelhán. Jiţ jen pouhá neschopnost porozumět výrazovým pohybům a rituálům cizí kultury vzbuzuje nedůvěru a strach takového druhu a síly, ţe můţe snadno vést k otevřené agresi. (Lorenz 1992, s. 77)

5.5

Vznik svazků a sociálních skupin

Jak jiţ bylo naznačeno výše, osobní svazek zřejmě vznikl právě z vnitrodruhové agrese, a to cestou ritualizace přeorientovaného útoku nebo hrozby. Jelikoţ takto vytvořené rituály byly vázány na osobu partnera a jelikoţ se pak tyto rituály jako osamostatnivší se instinktivní jednání staly potřebou, udělaly i z přítomnosti partnera nepomíjející potřebu. (Lorenz 1992, s. 184) Osobní svazek vznikl v průběhu vývoje v okamţiku, v němţ se u agresivních zvířat stala spolupráce dvou nebo více zvířat nutnou z důvodů, které slouţily udrţení druhu, většinou péči o potomstvo. (Lorenz 1992, s. 184) S tímto „vynálezem“ přišly na svět i dětské signály, které vyvolávají pečovatelské chování, společně s podobnými mechanismy, jako jsou starostlivost, soucit a vyhledávání pomoci. Toto chování se poté uplatnilo i v rámci citových vztahů dospělých a dalo vzniknout vyšším formám afiliativní druţnosti (přátelství a lásce). Zároveň s péčí o mláďata vznikla i rodina jako nový stupeň organizace. Vyvinula se rodinná „etika“, která do jisté míry úspěšně spoutala agonistické impulsy. (Eibl-Eibesfeldt 2005a, s. 26-27) Nejprve došlo ke spojení v rodiny, poté se vytvořila velkorodinná společenství, v nichţ přátelství převládalo nad soupeřením. Naproti tomu panuje i v současnosti mezi jednotlivými skupinami agonalita, jeţ je do značné míry dána kategorizací lidí na blízké osoby a „ty cizí“. (Eibl-Eibesfeldt 2005a, s. 27-30)

29

Během selekce se osvědčila hypotéza, ţe cizinci jsou potencionální nebezpečí. Lidé mají sklon důvěřovat především těm osobám, které dobře znají. Chování určitého jedince vůči cizinci je nejprve ambivalentní. Cítí se někým přitahován, ale zároveň mu nedůvěřuje. Tento strach je přirozený a vůbec nemusí být zaloţen na předešlé negativní zkušenosti. Rozporuplnost situace lze dobře pozorovat zvláště u dětí (obr. 3 a 4), ale patrný je i u dospělých jedinců (obr. 5). (Eibl-Eibesfeldt 2005a, s. 92) Osoby, které se navzájem znají, mohou víceméně spolehlivě předvídat partnerovo chování. To skýtá určitou míru jistoty. Proto jsou mezi členy skupiny agonistické sklony více zeslabovány a lépe kontrolovány. Člověk se s partnerem zná a je seznámen s jeho reakcemi. Díky tomu se nemusí obávat překvapení. (Eibl-Eibesfeldt 2005a, s. 97-100) Spolu se skupinami se vytvořilo i společenské uspořádání v nich. Fenomén společenské hierarchie objevil ve dvacátých letech psycholog Thorlief Schjelderup-Ebbe při svých výzkumech se slepicemi. Následně byla jeho existence prokázána u různých skupin obratlovců. (Eibl-Eibesfeldt 2005a, s. 135) V této souvislosti je na místě poloţit si otázku, co určuje postavení jedince ve skupině. Jeho fyzická zdatnost a jistá míra agrese zde hraje důleţitou roli, ovšem ne jedinou. Šimpanz na samém vrcholu hierarchie se nechová jako tyran. Při střetnutích s ostatními členy skupiny sice předvádí působivé imponační chování, ale jinak s ostatními jedná přátelsky a chrání i jedince nízko postavené před napadením jinými členy tlupy. Po boji se pak snaţí o opětovné nastolení dobrých vztahů. Schopnost a ochota usmiřovat se je pro roli alfa-samce také klíčová. (Eibl-Eibesfeldt 2005a, s. 136) Barbara Hold-Cavellová zkoumala v různých školkách samoorganizaci dětských skupin a zjistila, ţe společenský řád se vytváří nejen v tradičních, ale i moderních antiautoritativně zaměřených zařízeních. Dále také zaznamenala, ţe středem pozornosti nejsou děti nejagresivnější, ale ty, které sice jsou schopné svou pozici obhájit, ovšem navíc mají pozitivní sociální vlastnosti, jako je mnoţství nápadů a iniciativa při organizaci her, ochota dělit se, schopnost urovnávat spory apod. Další výzkumy Hold-Cavellové na dětech Křováků a v japonských mateřských školách poskytly stejný obraz. (Eibl-Eibesfeldt 2005a, s. 136) S hierarchií také souvisí schopnost učit se. Na základě pokusů se zjistilo, ţe šimpanzi zásadně napodobují jen výše postavené členy své tlupy. Jeden šimpanz s niţším společenským postavením byl pokusně izolován od skupiny a naučil se několika skutečně komplikovanými manipulacemi získávat banány z přístroje, který byl pro to speciálně zkonstruován. Kdyţ bylo toto zvíře i s přístrojem přemístěno zpět ke skupině, pokoušela se 30

mu výše postavená zvířata banány, které získal, vzít, ţádné z nich ale nenapadlo se od něho naučit, jak s přístrojem zacházet. Pak stejným způsobem izolovali a naučili obsluhovat aparát zvíře nejvýše postavené. Kdyţ se vrátilo zpět do společenství, pozorovali ho ostatní členové plni zájmu a okamţitě napodobovali to, čemu se naučil. (Lorenz 1992, s. 46-47) Společenské hierarchie vznikají všude tam, kde lidé po delší dobu ţijí ve skupinách, ledaţe by zvláštní kulturní pravidla jejich tvorbě zabránila. U Křováků z pouště Kalahari se vyskytují náčelníci, kteří sice svou skupinu coby mluvčí zastupují navenek, uvnitř skupiny však jejich slovo platí relativně málo. Jednotlivci se těší váţnosti na základě výkonů v různých oblastech – někdo se umí tancem dobře uvádět do transu a jiný je zas dobrý lovec. V tomto společenství vlastně platí za neslušné chlubit se svými výkony. O všem, co člověk udělá, rozhoduje jen on sám. Náčelníci nemají ţádnou moc rozhodovat za ostatní. (Eibl-Eibesfeldt 2005a, s. 137) To však zdaleka neplatí pro všechny kmenové kultury. Tam, kde situace občas vyţaduje válečné zásahy, vzniká náčelnická hierarchie. Příkladem mohou být Himbové obývající území jiţně od Angoly v jihozápadní Africe (Namibii). Tito pastevci hovězího dobytka ţijí v malých společenstvích rozptýlených na velkém území. V historii byli opakovaně napadáni Hotentoty, kteří jim kradli dobytek. Za to, ţe nevymřeli, vděčí své schopnosti semknout se po takovýchto přepadeních rychle do bojových skupin, které pod velením náčelníka vedou odvetné válečné taţení za znovuzískání ukradeného dobytka. Úspěch takové akce závisí zcela na poslušnosti. (Eibl-Eibesfeldt 2005a, s. 137) Mechanismy nadvlády a podřízenosti (dominance a submisivity) jsou ústředním klíčem k pochopení lidského chování. Usilování o dominanci jde dokonce někdy tak daleko, ţe se na skupinové úrovni identifikujeme s osobami, které za nás tím či oním způsobem vítězí. Kaţdá olympiáda a mezinárodní utkání ukazuje, jak se lidé nechávají strhávat kolektivní agresí, tedy v tomto případě naštěstí v podstatě neškodným zápolením. (Eibl-Eibesfeldt 2005a, s. 141) Zajímavé je také to, ţe stejně jako u soutěţících, dochází i u diváků k hormonálním změnám. U vítězů se zvyšuje mnoţství testosteronu v krvi, u poraţených se sniţuje. Stejné fyziologické změny lze zjistit u fanoušků, kteří se s vítězem identifikují – jak při prohře, tak při výhře. (Eibl-Eibesfeldt 2005b, s. 484)

31

5.6

Upokojovací ceremoniály

Z chování mezi dvěma jedinci téhoţ druhu se vytvořilo jednoduchým prostředkem ritualizace fixované přeorientované upokojovací jednání (jak je uvedeno výše). Toto chování bylo kdysi svým původem motivováno vnitrodruhovou agresí. Změnilo se v samoúčelnou potřebu, jako je kaţdý jiný autonomní pud, a právě tím se stalo pevným poutem, které spojuje jednoho partnera s druhým. Pro tento zvláštní druh upokojovacího ceremoniálu je podstatné, ţe ho kaţdý z příslušníků svazku můţe provádět pouze s druhým členem svazku, a ne s jiným jedincem svého druhu. (Lorenz 1992, s. 152) V průběhu vývoje se však ukázalo jako nezbytně nutné udrţovat dobré vztahy i s těmi, k nimţ nás nepoutá zvláštní osobní vztah. Problém spočívá v tom, ţe člověk je naprogramován pro ţivot v menším kolektivu a není tak dobře schopen angaţovat se ve prospěch neznámého člena masového společenství. Jeden americký sociolog vypočítal, ţe optimální počet členů skupiny spojené úzkým přátelstvím činí jedenáct. V této souvislosti zde musím uvést poznámku K. Lorenze (1997, s. 101), ţe jedenáct hráčů tvoří tým v mnoha hrách a ţe ze dvanácti apoštolů jich věrných bylo jen jedenáct. Společnosti jako je lidská (o své velikosti a struktuře) se v přírodě najdou jen vzácně. Pro velké skupiny bývá problém se na určitém omezeném území uţivit. Se vznikem zemědělství však tento fakt přestal hrát roli. Má-li skupina dostatek potravy, je pro ni výhodnější mít více členů neţ méně – lépe se brání predátorům nebo nepřátelům. Čím více skupiny rostly, tím více bylo potřeba dodrţovat určité normy chování, aby se předešlo střetům uvnitř společenství. Protoţe má člověk vrozené mechanismy brzdící agresi pouze pro určitý menší okruh lidí, bylo nutné, aby vznikly další, tentokrát sociálně podmíněné brzdící mechanismy. (Irons 2005, s. 3-5) Při vzniku kulturní společnosti hraje tedy předávání určitých norem chování fixovaných tradicí podobnou roli jako předávání genetické informace ve fylogenezi. V kultuře je pak odchylka od těchto norem stejně významná jako změny dědičného typu ve fylogenezi. (Lorenz 1997, s. 48) V mnoha případech není jednoduché určit, nakolik je společenský rituál dědičně fixován a nakolik upevněn kulturní tradicí. Mnohdy to ale ani není podstatné – jako v případě úsměvu (smíchu). U makaků (Macaca mulatta) lze pozorovat jev podobný lidskému úsměvu: cení zuby, mlaskají přitom rty a kývají hlavou ze strany na stranu. Lidé některých kultur Dálného východu činí při pozdravném úsměvu totéţ. Při intenzivnějším

32

úsměvu pak drţí hlavu tak, aby jejich obličej nesměřoval přímo na pozorovaného, ale stranou od něho. Společný smích působí nejen jako obzvlášť účinný, agresi odvádějící činitel, ale vytváří i velmi zřetelný pocit sociální sounáleţitosti. (Lorenz 1992, s. 156-157) U primátů slouţí jako upokojovací ceremoniál i tzv. pseudosexuální prezentace. Podřízený jedinec (samec nebo samice) uklidňuje nadřízeného tím, ţe se mu vystavením zevních genitálií jakoby nabízí k páření. Podobnou funkci má také grooming, vzájemné upravování srsti (obr. 6). Dotyk rukama, objímání, přitištění tělem nebo dotyk ocasem mohou mít téţ povahu přátelské zprávy nebo pozdravu, např. u šimpanzů poloţení ruky na hlavu (obr. 7). (Gaisler 2000, s. 48) Kořeny přátelského fyzického kontaktu u lidoopů můţeme vidět v kontaktu matky a jejího mláděte. Pokud mládě něco poleká, vyhledá svou matku. Ukryje se v jejím náručí a aby se uklidnilo, pije mateřské mléko nebo jen bere matčin prs do úst (obr. 8). V prvním měsíci ţivota hledá útočiště stále jen u matky, později se obrací i na ostatní dospělé členy tlupy, např. na starší sourozence (obr. 9). (Eibl-Eibesfeldt 1970, s. 139-141) Uklidňujícího mateřského působení lze dosáhnout i atrapami. Izolované mládě makaka hledá ochranu i u drátěné konstrukce potaţené látkou. Také lidské děti se uklidní, dá-li jim někdo dudlík, a s něčím měkkým v rukou klidně usnou. (Eibl-Eibesfeldt 1970, s. 140) Důleţitou podskupinou upokojovacích ceremoniálů jsou pozdravné rituály. Srovnají-li se na první pohled velmi odlišné rituální praktiky různých kultur, mívají často jisté základní společné prvky. Jedno z hlavních pravidel pro přátelský společenský styk, je respektovat jiné osoby a zároveň si zachovat svou úctu. Z tohoto pravidla mimo jiné vyplývá, ţe přátelské střetnutí je vţdy kombinací sebeprezentace a prokazování respektu druhému. Při různých rituálech uzavírání přátelství můţeme pozorovat střídání sebeprezentace a přátelství posilujících výzev. (Eibl-Eibesfeldt 2005a, s. 74) Kdyţ indián z kmene Yanomamö přijde jako sváteční host do vesnice svého hostitele, nejprve protančí celou vesnicí. Je slavnostně ozdoben mává kolem sebe lukem a šípy, často i s nataţeným lukem na někoho míří (obr. 10). Toto agresivní sebeprezentování je však spojeno s přátelským signálem – kolem něj tančí dítě, které mává zelenými vějíři palmových listů. Něco podobného lze pozorovat i v zemích západního světa. Kdyţ se vítá státnická návštěva, hostitel se prezentuje agresivně, např. pozdravným výstřelem a nastoupeným vojskem, na druhou stranu je host přivítán kyticí, často z rukou dítěte. (Eibl-Eibesfeldt 2005a, s. 74)

33

Jako další příklad můţe poslouţit pozdravný balijský tanec puspa wresti, při němţ na jednom pódiu tančí dívky, které kolem sebe rozhazují květiny, spolu s ozbrojenými, bojovně vyhlíţejícími chlapci (obr. 11). U kmene Tboli-Blit (Mindanao) vypadá uvítací tanec podobně – směrem k hostům pomalu tančí čtyři ţeny následované čtyřmi ozbrojenými muţi se zuřivými pohledy. Kdyţ ke kmeni Medlpa (Nová Guinea) přicházejí smuteční hosté na pohřební slavnost, jsou uvítáni a obklíčeni skupinou muţů s oštěpy, které následují ţeny mávající palmovými ratolestmi. (Eibl-Eibesfeldt 2005a, s. 77) Také při osobním pozdravu se spojují dva protikladné signály: silný stisk ruky jako příklad sebeprezentace spolu s přátelským slovem, úsměvem a přikyvováním. Při setkání osob s výrazně odlišným sociálním statusem se někdy připojuje poklona (obr. 12). (Eibl-Eibesfeldt 2005a, s. 77) Lidé u nás aktivují jak afiliativní (přátelské), tak agonistické (nepřátelské) způsoby chování. Pokud člověk prokáţe při setkání slabost, můţe to jeho partnera vést k tomu, ţe v komunikaci zaujme dominantní pozici. Tomu se druhý snaţí zabránit vlastní sebeprezentací – tedy snaţí se uhájit svou vlastní svobodu v jednání. (Eibl-Eibesfeldt 2005a, s. 77) Obecně lze říci, ţe veškeré rituály přátelského setkávání vykazují podobnou stavbu. Po úvodní fázi setkání (spojené se sebeprezentací a přátelskými signály) přichází na řadu fáze přátelské interakce se slovními projevy spoluúčasti a sounáleţitosti. Ty pak následuje postupný rozchod dvojice, při němţ je však demonstrováno, ţe nehrozí ţádné přerušení kontaktu. (Eibl-Eibesfeldt 1970, s. 193-211) Upokojovací ceremoniály dále souvisí se strategiemi, pomocí nichţ chceme dosáhnout určitého cíle. Jako velmi účinná strategie prosazení se můţe fungovat výhruţka přerušením osobního kontaktu. Eibl-Eibesfeldt (2005a, s. 78-79) např. pozoruje spor dvou chlapců z kmene Yanomamö (obr. 13). Jeden se snaţí toho druhého odehnat od opěrného pilíře, na který ten první zrovna leze. Zaháněný chlapec uţ z předešlých konfliktů dobře ví o záměrech toho druhého a nejprve se pokouší agresi odvrátit výrazným úsměvem, coţ se mu nepovede – útočník ho udeří. Taktika napadeného se rázem změní: výrazně přeruší oční kontakt a skleslou hlavu nakloní na stranu. Tato taktika zabírá, útočník se stáhne. Jde o zbraň velmi účinnou. Lidé bez kontaktu s jinými trpí. Kdyţ tedy člen skupiny vyhroţuje, ţe jistý osobní vztah přeruší, zanechá většinou ten, komu je takto vyhroţováno, dalších útoků, které by přerušení vazeb mohly vyprovokovat. Předpokladem pro účinnost takovéto strategie však musí být vţdy existence osobních vazeb. (Eibl-Eibesfeldt 2005a, s. 79-80) 34

6

Agrese jako společenský jev

6.1

Sociální učení a agrese

V první fázi sociálního učení děti uţívají agresivní strategie k testování sociálního prostoru, ve kterém se nacházejí. Například malé děti hravě útočící na své rodiče pouze zkoušejí, kam aţ mohou zajít (obr. 14). Prostřednictvím tohoto aktu se dítě táţe, co je a co není dovoleno. Aktivně pátrá a na svůj dotaz očekává odpověď. Pokud však odpověď chybí, agrese se stupňuje. (Eibl-Eibesfeldt 2005a, s. 180-182) Výsledek, jenţ je dosaţen agresí, ovlivňuje chování dítěte v budoucnu. Úspěšné dosaţení cíle pomocí agresivního chování povzbuzuje jedince k podobnému počínání si v budoucnu. Negativní důsledky agresivního jednání nebo nesplněná očekávání brání jeho opakování. (Čermák 1999, s. 55) Dítě, které často agresivně řeší interpersonální konflikty, je vystaveno velkému mnoţství agresivních událostí, jeţ se v paměti zapisují jako scénáře. Ty jsou pak opakováním posilovány. Konečným výsledkem pak je, ţe dítě s vysokou pravděpodobností oţiví agresivní schéma, kdykoliv se vyskytne konflikt. (Čermák 1999, s. 47) Agrese můţe také být osvojena učením, přímou zkušeností nebo pozorováním sociálních interakcí jiných lidí. Modely pro učení mohou být rodinní příslušníci, lidé známí z nejbliţšího okruhu i symbolické modely z masmédií. Jestliţe se jedinec ocitne v situaci, která se podobá okolnostem, za nichţ pozoroval chování modelu, můţe jednat stejně. (Čermák 1999, s. 54) Časté sledování násilí upevňuje v dítěti přesvědčení, ţe agrese je přípustný, nebo dokonce ţádoucí prostředek řešení interpersonálních sporů. (Čermák 1998, s. 13) Zvýšená agresivita se častěji objevuje u rodin, kde jeden rodič buď úplně chybí nebo nenaplňuje svou rodičovskou roli – dítěti chybí vzor a pozornost. Jako nejrizikovější se tedy jeví dítě, o nějţ projevují rodiče jen velmi málo láskyplného zájmu a zároveň mu poskytují příliš mnoho svobody a nedostatečně mu vymezují hranice s ohledem na jeho agresivní chování. (Čermák 1998, s. 4-6) Trest má na agresi často malý tlumící účinek. Naopak dítě chápe trestající model jako úspěšný v dosahování cíle, coţ paradoxně posiluje agresivní chování dítěte. Ve výzkumech se ukazuje, ţe děti fyzicky trestané se mezi sebou více bijí. (Čermák 1999, s. 54) 35

Některé výzkumy naznačují, ţe vztah mezi přísností trestu a agresivitou není lineární, ale má podobu křivky. Trest se do určité míry (častosti nebo tvrdosti) jeví jako účinný inhibitor agrese, avšak na kritické úrovni dojde ke zlomu a agrese dítěte se začne zvětšovat s častostí nebo tvrdostí trestu. (Čermák 1998, s. 9) Pokud se nějaký jedinec cítí napaden (ústně nebo jinak), je třeba před reakcí zhodnotit, zda druhá strana měla v úmyslu mu ublíţit či ne. Jeho reakce musí být adekvátní, chce-li si udrţet svůj sociální status. Zareaguje-li agresivně na nějakou nevinnou poznámku, společnost ho odsoudí jako hrubého člověka. Zareaguje-li na uráţku mírně, bude povaţován za slabého. Přichází-li „útok“ od osoby, o které je známo, ţe se chovala agresivně v minulosti, pak jakýkoliv akt ublíţení z její strany bude pravděpodobně povaţován za záměrný. (Čermák 1999, s. 48-49) Dále je třeba vzít v úvahu, zda druhá osoba předvídala nepříznivé důsledky svého jednání. Domnívá-li se „oběť“, ţe aktér tyto důsledky předvídat nemohl, pak je zpravidla takové jednání snadněji odpuštěno neţ v opačném případě, kdy je označeno jako morální chyba aktéra. (Čermák 1999, s. 50) Převáţná většina kultur respektuje normu, která odsuzuje zlovolný, záměrný poškozující akt vůči druhé osobě a také omlouvá nebo ospravedlňuje náhodný nebo záměrný, leč nezlovolný akt ublíţení. Někteří lidé se však rozčílí bez ohledu na záměr útočníka, coţ je všeobecně chápáno jako dispozice k agresi. Většinou se ale lidé snaţí při nezáměrném napadení regulovat svoje negativní emoce, minimalizovat odplatu a usilují o sociálně korektní způsob jednání. (Čermák 1999, s. 50-51) Lidé se v řadě situací musí rozhodnout, zda pouţijí při dosahování svých cílů agresivní nebo neagresivní prostředky. Kladou si otázku, jestli budou vyhroţovat, zastrašovat nebo trestat osobu, kterou povaţují za překáţku dosaţení svého cíle, či snad pouţijí fyzického násilí. Zvaţují také, jakou intenzitu by měl zlovolný prostředek mít. Při snaze něčeho dosáhnout (i na úkor jiné osoby) je třeba brát v potaz moţné následky. Určitého nátlaku je nezbytně třeba, ovšem bude-li příliš velký, dojde osoba odsouzení ze strany společnosti. Je třeba správně odhadnout, co je ještě přijatelné. (Čermák 1999, s. 52)

36

6.2

Agrese a morálka

Ubliţovat záměrně jinému člověku je společností většinou vnímáno jako porušování morálních norem. Nicméně k němu často dochází. Sociální chování ovlivňují především hodnoty, kterým se člověk naučil, které uznává. (Čermák 1999, s. 57-59) Velmi důleţitá je schopnost kontrolovat hněv. V kaţdé konfliktní situaci je nutné udrţovat zlost v určitých mezích, daných konkrétní situací. Hněv je společností převáţně kritizován, nicméně regulovaný je mnohými psychology povaţován za výraz mravní zralosti. Někteří jsou také přesvědčeni, ţe člověku, který se nehněvá, je-li konfrontován s nespravedlností či společenskou destruktivitou, chybí něco důleţitého, aby mohl být označen za zralého. Pokud někdo přistupuje k nespravedlnosti a krutosti chladně a racionálně jako k součásti normálního běhu ţivota, není schopen účinně zasáhnout a upadá do stavu imaginární tiché dohody s existujícím řádem věcí. (Čermák 1999, s. 59) Působením společnosti, která diktuje, co je správné a co ne, v lidech vzniká pocit viny. Tento pocit je pak jakousi sebesankcí za porušení norem. Pokud si však někdo své jednání sám pro sebe ospravedlní, je toto porušování snesitelnější – sebesankce odpadá. Destruktivní jednání se pak pro jeho nositele stává sociálně přijatelným proto, ţe si sám sebe předem představí jako naplňovatele morálního smyslu. K takovémuto přeznačení dochází např. v podmínkách vojenských akcí nebo teroristických útoků. Destruktivní jednání je v takových situacích povaţováno za nezbytný prostředek k dosaţení vyššího cíle. (Čermák 1999, s. 63) Další moţností, jak se vyhnout pocitu viny, je propůjčit agresivním činům „hygienickou lingvistickou formu“. Je-li násilí v jazykovém označení zbaveno agresivních atributů, pak jedinec agresivní čin spáchá snadněji, např. popíše-li se válka jako boj za svobodu, ne jako zabíjení lidí. (Čermák 1999, s. 64) Jinou cestou, jak obelstít mechanismy brzdící agresi, je přenesení odpovědnosti. Kdyţ autorita převezme odpovědnost za důsledky určitého chování, mohou jedinec nebo skupina jednat způsobem, jejţ obvykle odmítají. Člověk se tedy zbaví odpovědnosti tím, ţe ji přisoudí autoritě, jejímu diktátu. Nemá strach ze sankcí svého svědomí také tehdy, kdyţ je zastřen přímý vztah mezi chováním a jeho důsledky tím, ţe se odpovědnost rozptýlí na více členů skupiny. V atmosféře skupinového rozhodování je pro něho snadné chovat se agresivně, neboť nemá pocit osobní odpovědnosti za způsob, jakým kolektiv dosahuje svých cílů. (Čermák 1999, s. 65-66)

37

Morální vyvázanost zdaleka není spojena pouze s psychopatickou osobností, ale v různé míře ji pouţívá téměř kaţdý v kaţdodenním ţivotě. Člověk se v bezcitného jedince mění

pozvolna,

postupným

omezováním

vlivu

svědomí.

Pod

tlakem

skupin,

interpersonálních vztahů apod. se jedinec často musí rychle rozhodovat, jak se v dané situaci zachová. Zpočátku se dopouští třeba jen nepatrného porušování morálních norem, coţ nevyţaduje příliš velké úsilí. Postupně se tak potlačují účinky inhibičních mechanismů. Dlouhodobý „trénink“ pak můţe vést k velmi asociálnímu chování. (Čermák 1999, s. 68)

6.3

Skupinová agrese

Od svého narození je člověk vystaven tlaku skupin, jejichţ členem se postupně stává. O příslušnosti ke skupině buď rozhoduje sám, nebo je přinucen sdílet určité znaky těch, jeţ si dobrovolně nezvolil. Představa člověka jako jedince, který rozhoduje a jedná nezávisle na vnějších sociálních a kulturních vlivech, je nedosaţitelná. Přitom čím bliţší je vztah jedince ke skupině, tím menší je jeho schopnost se od skupiny emancipovat a tím větší je riziko ztráty soudnosti, zdravého rozumu a individuality. (Čermák 1999, s. 81) Role skupinových fenoménů byla definována před více neţ sto lety Le Bonem. Zjistil, ţe jedinec jako součást masy či davu ztrácí svoji osobnost. Místo toho se přizpůsobuje situaci, ztotoţňuje se s tzv. skupinovou myslí. Vědomé úsudky jsou znemoţněny, a tak jakákoliv myšlenka nebo spíše emoce, jeţ je v davu vyjádřena, je „nakaţlivá“ a šíří se od osoby k osobě. (Čermák 1999, s. 81) Alternativní teorie k Le Bonově pojetí je tzv. teorie vynořujících se norem. Podle ní se lidé v davu chovají v souladu se sociálními normami, jeţ se vynoří v konkrétní kolektivní situaci. Tyto normy se zpravidla objevují v časovém období, které předchází akci davu. Jsou to slova a činy několika aktivních a výrazně se chovajících jedinců, jeţ poskytují členům davu potenciální normy. Dav se jich snadno zmocňuje, protoţe chování těchto dominantních jedinců přitahuje pozornost pasivních osob a nabízí cíl. Tyto „nové“ normy vymezují situace, ve kterých se dav ocitá, a zároveň určují, jak se má dav chovat. Čím více lidí je dodrţuje, tím více se rozšiřují na ostatní, neboť je obtíţné odolávat tlaku davu a být nonkonformní ve vztahu k novým normám. (Čermák 1999, s. 83)

38

Agrese můţe být výsledkem ztráty individuální identity ve skupině. Ztrátou identity se také narušují mechanismy inhibice agrese, jedinec snadno ztrácí kontrolu nad chováním, které by jinak bylo potlačeno ze strachu před sankcemi nebo sociálního nesouhlasu. (Čermák 1999, s. 83)

6.4

Sexuální násilí

Za sexuální násilí se povaţuje napadení s pokusem o znásilnění, dokonané znásilnění nebo sexuální obtěţování. Někteří psychologové se domnívají, ţe kumulace nenásilných prostředků k dosaţení sexu můţe vést k růstu prostředků násilných.1 (Čermák 1999, s. 110) Zpočátku se muţ snaţí ovlivnit ţenu, která je neochotná nebo váhá, k sexuálnímu vztahu nenásilnými prostředky. Pokud ţena jeho snahy akceptuje, ale sex stále odmítá, pak se ji za jistých okolností muţ pokusí ke styku přinutit. V tomto okamţiku se muţ jiţ pokouší dosáhnout uspokojení bez předchozích rituálů. Motivem můţe být prosté ukojení pudu, můţe jít také o formu trestu nebo posílení vlastní sociální identity. Nenásilné získávání ţeny pro sexuální styk se můţe postupně změnit v násilné přinucení, avšak obě formy mohou existovat také nezávisle na sobě – někteří muţi nikdy nepouţijí násilí, jiní naopak násilné prostředky zásadně preferují. (Čermák 1999, s. 110) Se sexuálním násilím do značné míry souvisí otázka moci. Muţi jím vyjadřují potřebu mít nad ţenou kontrolu. Dávají najevo dominanci, která můţe být vyprovokována „bezmocností“ ţeny. (Čermák 1999, s. 112) Zdá se, ţe i násilníci si své činy ulehčují jejich ospravedlňováním. Jako oběť znásilnění bývá často preferována ţena, o které násilník předpokládá, ţe je promiskuitní, tedy taková, které si nemusí váţit. Klade-li taková ţena odpor, je pro násilníka snadnější ospravedlnit vůči ní svoje chování, neţ kdyby šlo o ţenu s dobrou pověstí. (Čermák 1999, s. 113) Zvláště ti, kteří svou oběť osobně znají, potřebují ospravedlnění svého činu. To jim poskytují například kulturní mýty o ţenském sexuálním zájmu definované Kossovou, Fitzgeraldovou a Kellyovou v osmdesátých a devadesátých letech dvacátého století (Čermák 1999, s. 113):

1

Tato kapitola je zaměřena pouze na sexuální násilí páchané muţi na ţenách.

39

1. Masochismus oběti: Některým ţenám se hrubost u muţů líbí nebo je sexuálně vzrušuje. Pokud by tomu tak nebylo, nezůstávaly by ve vztazích, kde je k nim muţ hrubý, bije je nebo je nutí k sexu. 2. Podíl oběti na vině: Oběť si takové zacházení zaslouţila, neboť svým chováním k tomu přímo nebo nepřímo muţe vyzývá, např. oblékáním, způsobem chůze atd. 3. Přehánění nebo lhaní oběti: Některé ţeny si vymýšlejí nebo přehánějí, aby se pomstily muţi nebo muţům obecně, aby měly záminku k rozvodu atd. 4. Chování agresora je ospravedlnitelné: Násilný čin lze omluvit či vysvětlit např. tím, ţe muţ neměl v úmyslu ţeně ublíţit, ale nadmíru pil alkohol, a tak nevěděl, co dělá apod. 5. Trivializace následků: Ţena nebyla ve skutečnosti poškozena, protoţe uţ nebyla panna, a po aktu na sobě neměla modřiny, oděrky ani jiná zranění.

6.5

Zvládání agrese

Agrese je regulována v první řadě člověkem samotným na základě sociálních norem, jimţ se naučil. Pokud tato regulace dostatečně nefunguje, následují sociální sankce. V některých situacích lze však agresi kontrolovat jen velmi obtíţně. Nejúčinnějším „lékem“ je pak katarze. Má-li člověk moţnost nahradit přímou agresi nějakou jinou, neubliţující činností, navíc činností dostatečně intenzivní, aby se vyrovnala intenzitě potencionální agrese, pak se sníţí tendence někoho přímo napadnout. Myšlenka emocionální katarze pochází nejspíše od Aristotela. Podle něho dovoluje např. emocemi nabitá divadelní hra divákovi zástupně se od emocí očistit. (Čermák 1999, s. 149) Jednou z nejdůleţitějších kompenzačních aktivit je sport. Zabraňuje sociálně škodlivému působení agrese a přitom nezmenšuje její význam pro udrţení druhu. Kromě toho ale uskutečňuje také jinou, nezměrně důleţitou úlohu: vychovává člověka k uvědomělému a zodpovědnému ovládání jeho instinktivních bojových reakcí. Dále sport působí pozitivně i tím, ţe umoţňuje skutečně nadšené závodění mezi nadosobními společenstvími. (Lorenz 1992, s. 223)

40

7

Diskuze Na práci Konrada Lorenze, I. Eibl-Eibesfeldta ad. zareagovalo světové mínění různě.

Někteří s jejich výsledky souhlasili, jiní proti nim energicky protestovali. Roku 1986 bylo dvaceti vědci podepsáno tzv. Sevillské prohlášení, jeţ uvádí, ţe biologické faktory nehrají ţádnou roli při vzniku válečných sporů. Sestává z těchto pěti bodů: 1. Je vědecky nekorektní tvrdit, ţe jsme po svých zvířecích předcích zdědili sklony k vedení válek. 2. Je vědecky nekorektní tvrdit, ţe válka nebo jiné druhy násilného chování jsou v lidech geneticky naprogramovány. 3. Je vědecky nekorektní tvrdit, ţe v procesu evoluce člověka selekce upřednostňovala agresivní chování více neţ jiné druhy chování. 4. Je vědecky nekorektní tvrdit, ţe lidé mají „agresivní mozek“. 5. Je vědecky nekorektní tvrdit, ţe válka vzniká na základě lidských instinktů nebo má pouze jednu příčinu. (Albert 1990, s. 553) Toto prohlášení bylo do značné míry odezvou právě na knihu Takzvané zlo. Tato kritika je však podle mého názoru neoprávněná a došlo k ní nepochopením Lorenzova díla. Dědí se sklony k agresivnímu chování. Dědí se však i mechanismy, které agresivním projevům brání, ať uţ se předávají geneticky nebo tradicí. Ty jsou velmi důleţité a nelze je opomíjet. Selhání těchto mechanismů se projevuje patologickým chováním, jenţ není v ţádném případě etology omlouváno. Přitom nezáleţí na tom, zda selţe mechanismus biologický nebo sociálně podmíněný. Tolik k prvnímu a druhému bodu. Z etologických prací nevyplývá, ţe by agresivní chování v průběhu selekce hrálo důleţitější roli neţ jiné druhy chování. Je řečeno pouze to, ţe agrese byla v tomto procesu významným činitelem. Zdaleka však nebyla činitelem jediným. Ke čtvrtému bodu mohu poznamenat pouze to, ţe jsem se s tímto obratem v ţádném z děl, jeţ jsem prostudovala, nesetkala. Stejně tak jsem se v ţádném z nich nedočetla, ţe by války měly pouze jednu příčinu. Agresivní pud můţe hrát při vzniku válečných konfliktů

41

nějakou roli. To ovšem vůbec nic nemění na skutečnosti, ţe je válka patologickým a odsouzeníhodným jevem. Tolik k pátému bodu. Mezi kritiky Lorenzovy koncepce agrese patřili ve své době i socialisticky smýšlející vědci, například Werner Mohrig. Teorie o vrozenosti agrese podle něho omlouvá válečné konflikty, vraţdy apod., jelikoţ prý jde o přirozenou věc. (Mohrig 1987, s. 5-7) Na to nelze zareagovat jinak, neţ ţe je to nesmysl. Přirozené je agresi kontrolovat. Mohrig připouští, ţe zvířata mohou sklony k agresivnímu chování zdědit, ale zároveň tvrdí, ţe u člověka to moţné není. (Mohrig 1987, s. 18) Argumentuje vyspělostí lidské společnosti, nicméně důkazy neuvádí. Dále píše: „Je-li naproti tomu lidská agresivita ve své mnohotvárnosti pudová a je tedy historickou zkušeností v podobě biologického dědictví, pak by účinná terapie byla velmi pochybná. Neboť pro změnu dědičně fixovaných způsobů chování máme zatím jen jedinou účinnou metodu – záměrnou plemenitbu. A plemenitba u lidí by patrně byla tím posledním, co bychom přijali jako metodu dědičného zdokonalování.“ (Mohrig 1987, s. 26) Toto přehánění je jistě působivé. K předcházení patologickým agresivním projevům však většinou stačí výchova. Je důleţité si uvědomit, ţe vrozenost určitého znaku s sebou nutně nenese jeho nekontrolovatelnost. Ţádného rozumného člověka přece ani nenapadne hovořit například o nekontrolovatelnosti pohlavního pudu. Je také fyziologicky podmíněn. Přesto si toto puzení většina lidí nevybíjí kdykoliv, kdekoliv a s kýmkoliv – tedy okolnosti. (Eibl-Eibesfeldt 2005a, s. 111)

42

bez ohledu na

8

Závěr Na základě srovnávání člověka s jinými ţivočichy a na základě výsledků genetického

bádání lze říci, ţe sklony k agresivnímu chování jsou nám v různé míře vrozeny. Agrese hrála v průběhu evoluce důleţitou roli. Udrţovala jedince popř. menší skupiny stejnoměrně rozptýlené na určitém území, a umoţnila tak stejnoměrné vyuţívání zdrojů tohoto prostoru. Dále zaručovala předání co moţná nejlepších genů potomkům a jejich úspěšné odchování. Agrese je v pojetí K. Lorenze pudem. „Nahromadění“ tohoto instinktivního jednání, které vznikne při delší nepřítomnosti vyvolávacího podnětu, má za následek zvětšení reakční pohotovosti a v organismu vzniká napětí. Toto napětí je vhodné odreagovávat například sportem. Kromě sklonů k agresivnímu chování jsou nám vrozeny i mechanismy, jeţ mají za úkol projevy agrese regulovat. Tyto biologické mechanismy se však postupem času a se zvětšováním společenských skupin ukázaly být nedostačující, a tak vznikly další se stejnou funkcí, tentokrát sociálně podmíněné a předávané tradicí. Produktem selhání těchto mechanismů je patologické chování, jeţ není omlouváno vrozeností sklonů k agresi. Společenskou interakcí se lidé učí rozpoznávat, jaké projevy jsou přijatelné a jaké ne. Sociálně podmíněné mechanismy tlumící agresi mohou být potlačeny, ospravedlní-li si osoba své jednání, přisoudí-li odpovědnost autoritě nebo spoluvinu i jiným lidem nebo také propůjčí-li svým agresivním činům „hygienickou lingvistickou formu“.

43

9

O autorce Jana Motyčková se narodila 1. 3. 1987 v Opočně. Roku 1998 nastoupila na Gymnázium F. M. Pelcla v Rychnově nad Kněţnou, kde také roku 2006 sloţila maturitní zkoušku. V tomtéţ roce nastoupila na Přírodovědeckou fakultu MU v Brně, obor Antropologie. K tomu ji vedl zájem o biologii člověka a jeho evoluční vývoj. Jiţ nějakou dobu se zajímá o etologii a o vztah společnosti ke zvířatům.

44

10 Slovník pojmů afiliativní chování – přátelské agonistické chování – nepřátelské behaviorismus – přístup v psychologii a etologii zaloţený na tvrzení, ţe chování lze vědecky zkoumat bez ohledu na vnitřní duševní stavy fylogeneze – vývoj druhu genito-genitální tření – upokojovací ceremoniál pozorovaný u samic šimpanzů bonobo (Pan paniscus): jedna z účastnic tohoto aktu leţí na zádech a rukama a nohama objímá kolem zad svoji partnerku, ta se nad ní tyčí opírajíc se o zem rukama a chodidly grooming – vzájemné upravování srsti, také upokojovací ceremoniál imponační chování – hrozba, demonstrace síly imprinting – rychlé učení, které nastává u některých mláďat v poměrně krátké senzitivní době po narození infanticida – zabíjení mláďat katarze – zde: nahrazení agresivního chování nějakou jinou činností klíčový podnět – stimul, který aktivuje konečné pudové jednání ţivočicha; jinak také spouštěč kognitivní psychologie – směr v psychologii, který zdůrazňuje důleţitost poznávacích procesů v lidské psychice a chování kritická reakce – boj, ve kterém ţivočich nasazuje veškeré síly, kdyţ nemůţe uniknout mobbing – aktivní obrana zvířat proti predátorům ontogeneze – vývoj jedince prahová hodnota – minimální síla podnětu, která stačí k vyvolání reakce přeskokové chování – řešení konfliktní situace, kdy se místo adekvátního jednání objeví jiný, zdánlivě nesmyslně působící projev pseudoestrus – falešná říje resp. ovulace pseudosexuální prezentace – upokojovací ceremoniál pozorovaný u některých primátů: podřízený jedinec uklidňuje nadřízeného tím, ţe se mu vystavením zevních genitálií jakoby nabízí k páření

45

11 Rejstřík A anonymní hejno . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20

Medlpa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 34

apetenční chování . . . . . . . . . . 10, 21, 26

mobbing . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23

B

N

behaviorismus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9

nástrojové činnosti . . . . . . . . . . . . . . . 25

D

P

dav . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38

prahová hodnota . . . . . . . . . . . . . . 22, 23

G

přeskokové chování . . . . . . . . . . . . . . 27

genito-genitální tření . . . . . . . . . . . 14, 15

pseudoestrus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14

grooming . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13, 33

pseudosexuální prezentace . . . . . . . . . 33

H

psychologická škola . . . . . . . . . . . . . . . 9

Himbové . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 31

R

Hotentoti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 31

reflex . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10

hrozba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13, 14, 29

rodina . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .18, 29

Ch

S

charakter . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17, 18

Sevillské prohlášení . . . . . . . . . . . . . . 41

I

srovnávací psychologie . . . . . . . . . . 9, 10

imponační chování . . . . . . . . . . . . . . . 30

strategie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 34, 35

imprinting . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10

Š

infanticida . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13

šimpanz bonobo . . . . . . . . . . . . . . .14, 15

inteligence . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9, 10

šimpanz učenlivý . . . . . 13-15, 17, 30, 33

K

T

karyotyp . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18

Tboli-Blit . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .34

katarze . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 40

temperament . . . . . . . . . . . . . . . . . 17, 18

klíčový podnět . . . . . . . . . . . . . 10, 21, 22

V

kognitivní psychologie . . . . . . . . . . . . . 9

vitalistická škola . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9

konečné chování . . . . . 10, 21-23, 25, 28

Y

kritická reakce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23

Yanomamö . . . . . . . . . . . . . . . 16, 33, 34

M makak rhesus . . . . . . . . . . . . . . 13, 32, 33

46

12 Seznam použité literatury ALBERT, Somit (1990): Review Essay. The Journal of Conflict Resolution [online]. vol. 34, is. 3 [cit. 2009-04-21], s. 553. Dostupný z WWW: . ISSN 00220027. ČERMÁK, Ivo (1998): Dětská agrese. Brno : CERM Akademické nakladatelství. ISBN 80-7204-098-7. ČERMÁK, Ivo (1999): Lidská agrese a její souvislosti. Ţďár nad Sázavou : Fakta. ISBN 80-902614-1-8. EIBL-EIBESFELDT, Irenäus (1970): Liebe und Hass: Zur Naturgeschichte elementarer Verhaltensweissen. München : R. Piper & Co. Verlag. ISBN 3492023576. EIBL-EIBESFELDT, Irenäus (1997): Human Ethology. New Aspects of Human Ethology [online]. [cit. 2009-04-21], s. 1-23. Dostupný z WWW: . EIBL-EIBESFELDT, Irenäus (2005a): Člověk – bytost v sázce. Praha : Academia. ISBN 80-200-1329-6. EIBL-EIBESFELDT, Irenäus (2005b): Sport: Universalie und/oder kulturelles Phänomen? Auf die Vergleichsebene kommt es an. Erwägen, Wissen, Ethik [online]. Jahrg. 16, N. 4 [cit. 2009-04-21], s. 484. Dostupný z WWW: . GAISLER, Jiří (2000): Primatologie pro antropology. In: Malina, Jaroslav, ed., Panoráma biologické a sociokulturní antropologie. č. 3, Nadace Universitas Masarykiana. Brno : Nauma. ISBN 80-86258-16-5.

47

HAMER, Dean – COPELAND, Peter (2003): Geny a osobnost: Biologické základy psychiky člověka. Praha : Portál. ISBN 80-7178-779-5. IRONS, William (2005): How has evolution shaped human behavior? Richard Alexander\'s contribution to an important question . Evolution and Human Behavior [online]. vol. 26, is. 1 [cit. 2009-04-21], s. 1-9. Dostupný z WWW: . ISSN 1090-5138. LORENZ, Konrad (1992): Takzvané zlo. Praha : Mladá fronta. ISBN 80-204-0264-0. LORENZ, Konrad (1997): Odumírání lidskosti. Praha : Mladá fronta. ISBN 80-204-0645-X. MOHRIG, Werner (1987): Zlý jako zvíře? Praha : Horizont. RUBIN, Paul (2000): Hierarchy. Human Nature [online]. vol. 11, is. 3 [cit. 2009-04-21], s. 259-279. Dostupný z WWW: . SCHELDE, Tyge – HERTZ, Mogens (1994): Ethology and psychotherapy . Ethology and Sociobiology [online]. vol. 15, is. 5-6 [cit. 2009-04-22], s. 383-392. Dostupný z WWW: . ISSN 0162-3095. UHLÍŘ, Martin (2007): Jak jsme se stali lidmi. Praha : Nakladatelství Dokořán. ISBN 978-80-7363-078-2. VANČATA, Václav – VANČATOVÁ, Marina (2002): Sexualita primátů. In: Malina, Jaroslav, ed., Panoráma biologické a sociokulturní antropologie. č. 10, Nadace Universitas Masarykiana. Brno : Nauma. ISBN 80-86258-30-0. VESELOVSKÝ, Zdeněk (2005): Etologie. Praha : Academia. ISBN 80-200-1331-8.

48

13 Přílohy Seznam příloh: Obr. 1

Projev dominantního postavení u samců šimpanzů učenlivých (Pan troglodytes) (Vančata, Vančatová 2002, s. 44)

Obr. 2

Genito-genitální tření (Vančata, Vančatová 2002, s. 49)

Obr. 3

Reakce na setkání s cizím člověkem (Eibl-Eibesfeldt 2005a, s. 93)

Obr. 4

Reakce na setkání s cizím člověkem (Eibl-Eibesfeldt 2005a, s. 94)

Obr. 5

Reakce na setkání s cizím člověkem (Eibl-Eibesfeldt 1970, s. 64)

Obr. 6

Grooming (Eibl-Eibesfeldt 1970, s. 167)

Obr. 7

Projev sympatií fyzickým kontaktem (Eibl-Eibesfeldt 1970, s. 142)

Obr. 8

Mládě/dítě uklidňující se u matky (Eibl-Eibesfeldt 1970, s. 140)

Obr. 9

Sourozenci hledající u sebe navzájem oporu (Eibl-Eibesfeldt 1970, s. 141)

Obr. 10

Indián z kmene Yanomamö na návštěvě v cizí vesnici (Eibl-Eibesfeldt 2005a, s. 75)

Obr. 11

Balijský pozdravný tanec puspa wresti (Eibl-Eibesfeldt 2005a, s. 76)

Obr. 12

Příklad osobního pozdravu při setkání lidí s výrazně odlišným společenským postavením (Eibl-Eibesfeldt 1970, s. 200)

Obr. 13

Spor dvou chlapců z kmene Yanomamö (Eibl-Eibesfeldt 2005a, s. 78)

Obr. 14

Dítě hravě útočící na svého otce (Eibl-Eibesfeldt 2005a, s. 179)

49

Obr. 1

Projev dominantního postavení u samců šimpanzů učenlivých (Pan troglodytes) (Vančata, Vančatová 2002, s. 44)

Obr. 2

Genito-genitální tření (Vančata, Vančatová 2002, s. 49)

50

Obr. 3

Reakce na setkání s cizím člověkem (Eibl-Eibesfeldt 2005a, s. 93)

Obr. 4

Reakce na setkání s cizím člověkem (Eibl-Eibesfeldt 2005a, s. 94)

51

Obr. 5

Reakce na setkání s cizím člověkem (Eibl-Eibesfeldt 1970, s. 64)

52

Obr. 6

Grooming (Eibl-Eibesfeldt 1970, s. 167)

Obr. 7

Projev sympatií fyzickým kontaktem (Eibl-Eibesfeldt 1970, s. 142)

53

Obr. 8

Mládě/dítě uklidňující se u matky (Eibl-Eibesfeldt 1970, s. 140)

Obr. 9

Sourozenci hledající u sebe navzájem oporu (Eibl-Eibesfeldt 1970, s. 141)

54

Obr. 10

Indián z kmene Yanomamö na návštěvě v cizí vesnici (Eibl-Eibesfeldt 2005a, s. 75)

Obr. 11

Balijský pozdravný tanec puspa wresti (Eibl-Eibesfeldt 2005a, s. 76)

55

Obr. 12

Příklad osobního pozdravu při setkání lidí s výrazně odlišným společenským postavením (Eibl-Eibesfeldt 1970, s. 200)

Obr. 13

Spor dvou chlapců z kmene Yanomamö (Eibl-Eibesfeldt 2005a, s. 78)

56

Obr. 14

Dítě hravě útočící na svého otce (Eibl-Eibesfeldt 2005a, s. 179)

57