ETIKA A ETICKÝ KODEX VE VEŘEJNÉ SPRÁVĚ

Masa rykova un iverz ita Ekonomicko-správní fakulta Studijní obor: Veřejná ekonomika a správa

ETIKA A ETICKÝ KODEX VE VEŘEJNÉ SPRÁVĚ Ethics and Code of Ethics for Public Administration Diplomová práce

Vedoucí diplomové práce: Ing. Martin POP

Autor: Bc. Zdeňka KŘÍŢOVÁ

Brno, 2010

Ná z e v di pl omové pr áce:

Etika a etický kodex ve veřejné správě

Ná z e v pr ác e v angličt i ně:

Ethics and Code of Ethics for Public Administration

Ka t e dr a:

Veřejné ekonomie

Ve douc í di pl omové pr áce:

Ing. Martin Pop

Rok obha j oby:

2010

Anotace Předmětem diplomové práce „Etika a etický kodex ve veřejné správě“ je analýza vývoje etiky a etického kodexu a jejich pouţívání v praxi na vybraném úřadě veřejné správy. V posledních desetiletích jsou patrné tendence ke změnám v pojetí veřejné správy, zdůrazňují se především etické hodnoty, neboť ve veřejné správě platí úzká vazba mezi etikou a ostatními tradičními hodnotami, zejména odpovědností. Etický kodex je jedním z prostředků, které slouţí k zlepšení efektivnosti, transparentnosti a výkonnosti veřejné správy. Annotation The subject of the Thesis “Ethics and Code of Ethics for Public Administration” is an analysis of development of Ethics and Code of Ethics and its usage for chosen Public administration office in practice. In past decades are noticeable determinations to changes in conception of Public administration, emphasizing primarily the value of Ethics because in Public administration applies strait structure in between Ethics and others conventional values, especially responsibility. The Code of Ethics is one of Instruments which subserve to improve effectiveness, transparency and efficiency of Public administration. Klíčová slova Veřejná správa, státní správa, veřejný sektor, etika, etický kodex, korupce, zaměstnanci veřejné správy, specifika zaměstnanců veřejné správy. Keywords Public administration, state administration, public sector, ethics, code of ethics, corruption, public employees, specifikcs of civil service.

Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci Etika a etický kodex ve veřejné správě vypracovala samostatně pod vedením Ing. Martina Popa a uvedla v ní všechny pouţité literární a jiné odborné zdroje v souladu s právními předpisy, vnitřními předpisy Masarykovy univerzity a vnitřními akty řízení Masarykovy univerzity a Ekonomicko-správní fakulty MU.

V Brně dne 2. května 2010 vlastnoruční podpis autora

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala Ing. Martinu Popovi za jeho připomínky a odborné rady, kterými přispěl k vypracování této diplomové práce.

OBSAH Úvod………………………………………………………………………………….…. 7 1 Veřejná správa …………………………………………………………………….… 9 1.1

Pojetí veřejné správy a její působnost………………….…….………………… 10

1.2

Státní správa……………………………………………..….…………………. 11 1.2.1 Parlament………………………………………………………………..…. 11 1.2.2 Prezident republiky………………………………………………………… 12 1.2.3 Vláda……………………………………………………………………….. 12 1.2.4 Ministerstva a jiné ústřední orgány místní správy………………………… 12 1.2.5 Specializované územní správní úřady………………………..…………… 13 1.2.6 Soudy……………………………………………………………………… 13

1.3

Samospráva…………………………………………………………………….. 13 1.3.1 Územní samospráva………………………………………………………… 13 1.3.2 Zájmová samospráva………………………………………………………. 14

2 Etika………………………………………………………………………………….. 15 2.1

Členění etiky…………………………………………………………………….. 16

2.2

Etika ve veřejné správě…………………………………………………………. 17

2.3

Hodnoty ve veřejné správě……………………………………………………… 19

2.4

Lidský faktor ve veřejné správě…………………………………………………. 20

2.5

Vývoj etiky a etického kodexu v České republice……………………………… 22

2.6

Korupce…………………………………………………………………………. 22

2.7

Měření korupce…………………………………………………………………. 23 2.7.1 Metody pouţívající indexy………………………………………………….. 24

2.8

Korupce v České republice………………………………………………………. 25

2.9

Nástroje k potírání korupce……………………………………………………… 27

2.10 Potírání korupce ve veřejné správě………………………………………………. 28 3 Etické kodexy ………………………………………………………………………… 31 3.1

Mezinárodní organizace a etika…………………………………………………. 33

3.2

Vymezení etického kodexu……………………………………………………… 35

3.3

Funkce etického kodexu…………………………………………………………. 35

3.4

Přínos etických kodexů……………………………………………………………36

3.5

Kritika etických kodexů……………………………………………………….… 36

4 Etika a etický kodex na Krajském úřadě Jihomoravského kraje………………… 38 4.1

Charakteristika organizace……………………………………………………… 38

4.2

Přijetí etického kodexu…………………………………………………………. 39

4.3

Vývoj etického kodexu…………………………………………………………

4.4

Obsah Kodexu etiky zaměstnanců Jihomoravského kraje……………………… 41

4.5

Aktualizace Kodexu etiky zaměstnanců Jihomoravského kraje………………… 43

39

4.5.1 Vyhodnocení ………………………………………………………………… 44 4.6

Současný stav……………………………………………………………………. 46

4.7

Srovnání etických kodexů dvou organizací veřejné správy…………………….. 48

Závěr…………………………………………………………………………………….. 50 Seznam pouţité literatury…………………………………………………………… ..... 52 Seznam tabulek a schémat………………………………………………………………. 54 Seznam příloh……………………………………………………………………………..56

ÚVOD Etika ve veřejné správě vychází z obecného pojímání etiky, můţeme ji chápat jako lidské chování, které respektuje existenci určitých norem. Vývoj etiky a etického kodexu ve veřejné správě je z velké míry ovlivněn historickým a především politickým vývojem dané země. V poslední letech si můţeme povšimnout, ţe vzrostl zájem o začleňování etiky do výkonu veřejné správy v České republice. Tato situace souvisí s vývojem veřejné správy a prosazováním správních reforem. Ty se zpočátku orientovaly na zvýšení ekonomického růstu a efektivnosti veřejné správy. Postupně vyvstávaly obavy, ţe ostatní hodnoty zůstanou potlačeny. Bylo tedy nutné zakotvit etiku a etické kodexy do výkonu veřejné správy, neboť se objevily velké nedostatky v etice celé společnosti, včetně oblasti veřejné správy. Dle mého názoru se etika a morálka staly „symbolem“ k potlačení narůstajícího korupčního jednání ve veřejné správě. Cílem mé diplomové práce je vytvořit přehled vývoje etiky a etického kodexu a jeho pouţívaní v praxi na vybraném úřadě, analyzovat současný etický kodex a jeho dodrţování ve veřejné správě v České republice. Téma své diplomové práce jsem si vybrala záměrně - jiţ několik let pracuji ve veřejném sektoru a mám tedy moţnost sledovat všechny probíhající změny, od reforem veřejné správy, zavádění nových nástrojů kvality a také etiky a etických kodexů do praxe přímo na pracovišti. Jako zaměstnankyně veřejné správy přicházím do styku s občany, kteří ode mě očekávají nejen dobrý pracovní výkon, objektivnost, nezávislost při rozhodování, ale i slušné vystupování, ochotu, trpělivost. Dle mého názoru je přijetí etických kodexů do praxe veřejné správy velmi důleţité, ale bohuţel samotné začleňování a přínos etických kodexů je stále ještě podceňováno a nestojí v popředí zájmů těchto institucí veřejné správy. Stávající profesní a lidská prezentace úředníků směrem k veřejnosti stále ještě pokulhává za obecnými představami o etickém chování ve veřejné správě. Diplomová práce je členěna do čtyř kapitol, které obsahově sledují výše uvedené cíle. První kapitola je věnována obecné charakteristice veřejné správy. Jsou zde definovány její cíle a poslání, které plní ve společnosti. Tato kapitola je dále zaměřena na stručný popis orgánů a institucí státní správy a samosprávy.

7

Druhá kapitola se snaţí nalézt definici etiky a morálky, přináší nástin historického vývoje etiky a etického kodexu od jejich prvopočátku aţ po současnost. V souladu s odbornou literaturou je zde etika členěna podle typů. Zamýšlí se také nad otázkou, jaké jsou vlastně ţádoucí hodnoty ve veřejné správě, snaţí se nastínit uplatnění etických norem a morálky v praxi ve veřejné správě. Dále se kapitola zaměřuje na neopomenutelný „lidský faktor“ ve veřejné správě. Poukazuje také na existenci jednoho z typů neetického chování, a to korupci. Je zde uvedena definice korupce, metody měření a nástroje, které se pouţívají k potíraní korupce, mezi něţ nezastupitelně patří etické kodexy a výchova k etickému chování. Třetí kapitola je zaměřena na etické kodexy jako na nástroje efektivního a profesionálního fungování veřejné správy, které svou existencí přispívají k tvorbě takového prostředí, které zabraňuje vzniku korupčního chování a střetům zájmů. Kapitola obsahuje zhodnocení současného etického kodexu a jeho dodrţování ve veřejné správě. Dále je zde zhodnocena funkce etického kodexu, vymezení, přínos i jeho kritika. V této kapitole jsou také shrnuty mezinárodní vývojové tendence, které významným způsobem ovlivňují Českou republiku. Kapitola čtvrtá se věnuje vývoji etiky a etického kodexu a jeho pouţívaní v praxi na Krajském úřadu Jihomoravského kraje. Kapitola obsahuje podrobný popis tvorby etického kodexu od přijetí „Kodexu etiky zaměstnanců ve veřejné správě“ aţ po proces vytvoření vlastního „Kodexu etiky zaměstnanců Jihomoravského kraje“ a jeho následnou aktualizaci. Součástí této kapitoly je také zhodnocení průzkumu, který provedl úřad. Jeho cílem bylo zjistit, jak je Kodex etiky vnímán zaměstnanci krajského úřadu, jestli jsou seznámeni s jednotlivými ustanoveními Kodexu etiky a zda ho vnímají jako přínos pro jejich úřad. V závěru kapitoly jsem provedla srovnání dvou organizací veřejné správy a jejich kodexů, a to jiţ zmiňovaného krajského úřadu a Magistrátu města Brna, jehoţ jsem zaměstnankyní. V závěru své práce hodnotím přínos etických kodexů, ve kterých spatřuji nástroj, který nám umoţní upevňovat kulturu organizace a především odráţet její hodnoty. Etické kodexy jsou také prostředkem, který zlepšuje obraz organizace v očích veřejnosti a projevuje snahu jednat v souladu s obecně platnými normami a dobrými mravy. Vytváří transparentní, efektivní a důvěryhodnou veřejnou správu, takovou, jakou si naše veřejnost přeje mít.

8

1 Veřejná správa Etika a etický kodex jsou v současné době jedním ze základních pilířů kvalitní veřejné správy, proto se obecná charakteristika veřejné správy jeví jako nutný úvod k bliţšímu vymezení specifik etiky a etického kodexu – tj. jejich smyslu a působení ve veřejné správě.

Veřejná správa provází určitým způsobem lidskou společnost uţ od jejího prvopočátku. Na formování jejího obsahu měl vliv především vznik nejstarších státních útvarů. Pojem veřejná správa byl pouţíván jiţ v římském právu jako „administratio rei publicae“ a stal se základem pro vyjádření tohoto pojmu v mnoha jazycích. S pojmem veřejná správa úzce souvisí pojem veřejný sektor. Veřejná správa řídí a spravuje veřejný sektor. Veřejný sektor tvoří jednu ze dvou částí neziskového sektoru národního hospodářství. Veřejný sektor je ta část národního hospodářství, ve které jsou ve veřejném zájmu uspokojovány potřeby společnosti a občana formou statků prostřednictvím veřejných sluţeb, které jsou financovány převáţně z veřejných rozpočtů, je řízen a spravován veřejnou správou, v níţ se rozhoduje převáţně s vyuţitím veřejné volby a podléhá veřejné kontrole1. „Veřejná správa je v evropském kontextu právního státu definována jako kvalifikovaná řídící činnost správních orgánů - převážně státních - vykonávána ve veřejném zájmu. V tomto pojetí je vyjádřena sociální nevyhnutelnost organizovaně působit na společenské procesy a tím je usměrňovat žádoucímu směry“2. Veřejnou správu lze chápat v pojetí organizačním nebo funkčním. V organizačním pojetí se klade důraz nikoli na činnost, ale především na subjekty, kterým je svěřena působnost řešit určité veřejné úkoly. Funkční pojetí zdůrazňuje obsahovou stránku činností příslušných orgánů veřejné správy.

1

Rektořík J.:Kontrola ve veřejném sektoru DSO,1.vydání – MU, Brno 2004, 14 s., ISBN 80-210-3505-6 Šelešovský J. a kol.,Cvičebnice otázek ze základů veřejné ekonomiky, veřejné správy a regionální politiky, 2. přepracované vydání a rozšířené vydání – MU, Brno 2001, 24 s., ISBN 80-210-2506-9 2

9

1.1 Pojetí veřejné správy a její působnost Veřejnou správu rozlišujeme v širším a uţším pojetí. Veřejná správa v širším přístupu vychází z institucionálního pojetí. Zahrnuje orgány veřejné správy, vztahy a činnosti moci zákonodárné, soudní a výkonné. Schéma č.1: Veřejná správa v širším pojetí

Státní moc Moc zákonodárná

Moc výkonná

Moc soudní

Prezident

Parlament

Soudy

Vláda Správní úřady

Pramen: Šelešovský, J. a kol. Cvičebnice otázek ze základů veřejné ekonomiky, veřejné správy a regionální politiky, 2.vydání, MU, Brno 2001 Veřejná správa v uţším pojetí vyjadřuje správní činnost, vykonávanou zmocněnými subjekty na základě zákona v rozsahu přikázané pravomoci a působnosti . Veřejnou správu v tomto pojetí lze rozdělit na linii státní správy a samosprávy. Schéma č. 2.: Veřejná správa v uţším pojetí

Veřejná správa Státní správa

Samospráva

Územní samospráva

Zájmová samospráva

Pramen: Streckova Y., Malý I. a kol.:Veřejná ekonomie pro školu i praxi, 1.vydání, Praha: Computer Press, 1998

10

Základ organizace veřejné správy tvoří státní správa, místní a zájmová samospráva. Veřejná správa se dnes často člení dle subjektů, které jsou nositeli a vykonavateli veřejné správy, případně pouze vykonavateli veřejné správy. Rozlišujeme mezi veřejnou správou vykonávanou státem, jinými veřejnoprávními korporacemi (např. veřejné nadace, fondy) a soukromoprávními subjekty, pokud jim byly svěřeny některé úkoly veřejné správy. Jedním z nejvýznamnějších principů pro veškerou činnost veřejné správy je princip zákonnosti.

1.2 Státní správa Veřejná správa vykonávaná státem se obecně nazývá státní správou, přičemţ v kaţdé společnosti zorganizované ve stát je státní správa nezastupitelnou součástí veřejné správy. Je odvozována od samotné podstaty, postavení a poslání státu a je zároveň základem veřejné správy. Svým charakterem je státní správa zvláštním druhem společenského řízení, uskutečňovaného státem. Státní správa má dvě základní funkce. První z nich představuje aplikaci zákonů, rozhodování o konkrétních právech a povinnostech fyzických a právnických osob při výkonu práva. Druhou základní funkcí je provádění státní politiky a sledování státních zájmů. V demokratických státech je ústřední státní správa vţdy odvozena od voleného orgánu, a to zejména způsobem ustavování, eventuálně je vrcholový orgán státní správy (vlády) volenému zákonodárnému sboru odpovědný. Státní správa je začleněna do struktury státní moci. Klasické pojetí vychází z trojdílné struktury státní moci, tj. dělby na moc zákonodárnou, moc výkonnou, moc soudní. Státní správa je součástí výkonné moci a v tomto smyslu má také určité vztahy k ostatním součástem státní moci.3

1.2.1 Parlament Parlament České republiky je dvoukomorový zákonodárný sbor České republiky. Hlavní činností Parlamentu je přijímání zákonů, a dále kontrolní činnost vůči vládě. Dále vyslovuje důvěru či nedůvěru vládě, schvaluje rozpočet vlády na příští rok a projednává státní závěrečný účet roku minulého, ratifikuje mezinárodní smlouvy, volí na společné schůzi obou komor prezidenta České republiky atd.

3

Dolista J.:Etika zaměstnance veřejné správy, vydání Vysoká škola evropských a regionálních studií, České Budějovice, 2006, s 21, ISBN 80-86708-20-9 11

1.2.2 Prezident republiky Prezident republiky je hlavou státu. Prezident republiky je volen Parlamentem na společné schůzi obou komor. Prezident republiky není z výkonu své funkce odpovědný. Prezident zejména jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády, svolává zasedání Poslanecké sněmovny a rozpouští ji, jmenuje soudce Ústavního soudu, členy Bankovní rady České národní banky, podepisuje zákony, vyhlašuje volby do obou komor, je vrchním velitelem ozbrojených sil, zastupuje stát navenek atd.4

1.2.3 Vláda Vláda je vrcholným orgánem výkonné moci, její postavení ve státní správě je specifické. Její postavení vymezuje Ústava České republiky (zejména v hlavě třetí, článek 67 aţ 80). Vláda se skládá z předsedy vlády, místopředsedy vlády a ministrů. Vládá je odpovědná Poslanecké sněmovně. Funkci vlády nelze zuţovat jen na řízení a výkon veřejné správy. Její činnost obsahuje politické vedení správy včetně úkolů spojených s odborným, organizačním a technickým zabezpečením činnosti vlády. Výkon vládních funkcí v oblasti státní správy je pak realizován soustavou různých institucí. Vláda je oprávněna vydávat nařízení vlády, jako obecně závazné právní předpisy, podává návrhy zákonů do parlamentu a rozhoduje o zásadních otázkách celostátního významu (pokud nejsou tato rozhodnutí v kompetenci ministerstev nebo jiných orgánů státní správy).

1.2.4 Ministerstva a jiné ústřední orgány státní správy Ministerstva a jiné správní úřady lze zřídit a jejich působnost stanovit pouze zákonem. Ministerstva a ostatní ústřední orgány státní správy plní v okruhu své působnosti úkoly stanovené v zákonech a v jiných právních předpisech. Ve veškeré své činnosti se řídí ústavními a ostatními zákony a usneseními vlády. Zkoumají společenskou problematiku v okruhu své působnosti, analyzují dosahované výsledky a činí opatření k řešení aktuálních otázek. Dále zpracovávají koncepce svěřených odvětví, řeší stěţejní otázky, které předkládají vládě. Připravují návrhy zákonů a jiných právních předpisů týkajících se věcí, které patří do jejich působnosti. Zabezpečují ve své působnosti úkoly, které vyplývají pro Českou republiku z mezinárodních smluv a z členství v mezinárodních organizacích. Činnost ministerstev a ostatních orgánů státní správy řídí, kontroluje a sjednocuje vláda České Republiky.5 4

Šelešovský J. a kol.:Cvičebnice otázek ze základů veřejné ekonomiky, veřejné správy a regionální politiky, 2. přepracované a rozšířené vydání – MU, Brno 2001, 26 s, ISB 80-210-2506-9 5 Kadečka S., Ondruš R., Průcha P., Základy správního práva pro ekonomy, 1,vydání – MU, Brno 2003, s.52, ISBN 80-210-3050-X 12

Soustavu státní správy na centrální úrovni dále tvoří ústřední správní úřady podřízené ministerstvům. Mezi ně patří například Česká školní inspekce, která je podřízena Ministerstvu školství a mládeţe, Česká energetická koncepce, která je podřízena Ministerstvu obchodu a průmyslu aj.

1.2.5 Specializované územní správní úřady Soustavu organizace státní správy tvoří dále tzv. specializované územní správní úřady, jejichţ působnost je omezena věcně, ale i územně. Působnost těchto úřadů je odvozena od působnosti nadřízených ústředních úřadů, obvykle jde o věcnou specializaci. Jedná se například o Úřady práce jako správní úřady zabezpečující státní politiku zaměstnanosti podle zákona o zaměstnanosti aj.

1.2.6 Soudy Soudní moc je vykonávána jménem republiky nezávislými soudy. Soudci jsou při výkonu svých pravomocí nezávislí a jejich nestrannost nesmí být ţádným způsobem ohroţena. Zvláštní postavení má Ústavní soud, který je soudním orgánem ochrany ústavnosti.

1.3 Samospráva Samosprávu lze charakterizovat jako veřejnou správu uskutečňovanou veřejnoprávními subjekty nestátního charakteru, která společně se státem zabezpečuje správu jako veřejnou správu. Na uvedené subjekty je tedy výkon veřejné správy delegován a trvale svěřen do jejich samostatné odpovědnosti. Takto delegovaná veřejná správa se odděluje od státní správy a procedur spojených s jejím výkonem, neztrácí však charakter plnění veřejných úkolů a nositelé samosprávy charakter orgánů veřejné moci6. Samospráva je klasicky dělena na územní a zájmovou.

1.3.1 Územní samospráva Územní samospráva v České republice se podle Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“)7 člení na obce, které jsou základními územními samosprávnými celky a kraje, které jsou vyššími územními samosprávnými celky. Územní samosprávné celky jsou územními společenstvími občanů, která mají právo na samosprávu, jsou veřejnoprávními korporacemi, 6

Hendrych, D. Správní věda – Teorie veřejné správy. 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer. 2009. 232 s. ISBN 97880-7357-458-1. str. 148 7 Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších ústavních zákonů 13

které mohou mít vlastní majetek a hospodařit podle vlastního rozpočtu. Stát můţe zasahovat do činnosti územních samosprávných celků, jen vyţaduje-li to ochrana zákona a jen způsobem zákonem stanoveným. Výkon státní správy lze svěřit orgánům samosprávy jen tehdy, stanoví-li tak zákon.

1.3.2 Zájmová samospráva Vedle územních samosprávných celků jsou vykonavateli veřejné správy v rozsahu stanoveném zákonem i subjekty z oblasti profesní, či spíše zájmové samosprávy. Mezi takové subjekty jsou zařazovány stavovské komory s obligatorním členstvím, ostatní stavovské komory s dobrovolným členstvím a veřejné vysoké školy8.

8

Hendrych. D. Správní věda-Teorie veřejné správy, 3.vydání. Praha: Wolters Kluwer. 2009, 57 s, ISBN 978-80-7357-458-1

14

2 Etika Uţ v dobách Aristotela se vedly rozpravy o etice a morálce, celé generace filozofů se pokoušely najít odpovědi na otázky, co je etické v chování lidského jedince, a pokud se projdeme spektrem historických období, různých národů a náboţenského vyznání, najdeme v kaţdém období problémy s definováním, co je a co není morální. Stát můţe rozhodnout, co je právně správné a nesprávné, ale zákon a morálka nejsou jedno a totéţ9. A není totéţ ani etika a morálka. Proto je nutné odlišit pojem etické normy a reálného chování mravního obsahu. Etická norma je spojena s určitou filozofickou mravoukou, zatímco reálné chování mravního obsahu je předmětem empirického sociologického zkoumání faktické morálky. Jde o rozdíl mezi tím jak to má být, a tím, jak to je10. Se slovem etika se v současnosti setkáváme stále častěji, a to jak ve veřejném sektoru, tak i v sektoru soukromém. V odborné literatuře nenajdeme jednotnou definici etiky obecně. Je to dáno především tím, ţe obsah pojmu etika prošel dlouhým historickým vývojem. Etiku tedy můţeme chápat jako nauku o lidských záměrech, jednáních a vztazích z hlediska jejich dobrých nebo zlých důsledků pro člověka jako jedinečnou osobnost, pro společnost jako celek i pro veškerou skutečnost, s níţ je člověk v kontaktu. Předmět etiky se potenciálně týká veškerého lidského počínání. Etika ovšem nemůţe rozhodovat za nikoho, jak se má chovat. Nepředstavuje pravidla chování jakoţto mravní normy, ale studuje je, zkoumá mravní postoje, aby ukázala předpoklady, moţnosti a důsledky určitého způsobu jednání a s nimi spojených závazných předpisů.11 Etika se odvozuje od řeckého slova „ethos“, coţ znamená zvyk, obyčej, charakter. Z toho je moţné vyvozovat pouţití slova „ethos“ pro vyjádření „dobrého zvyku“, obyčeje, tradice a v konečném důsledku pro vyjádření „dobrých mravů“. Etika bývá často nazývána „teorií morálky“. Snaţí se najít společné a obecné zásady, na nichţ morálka stojí či se snaţí morálku zdůvodnit. Morálka pak jako obsah etiky obsahuje vše, o čem člověk přemýšlí a co činí vzhledem k nehlubší rovině svého lidství – k tomu „co má 9

Robinson, D., Garratt, CH., Etika, 1.vydání,Praha, Portál s.r.o., 2004, str. 4, ISBN 80-7178-941-0 Charvát, F., Hospodářská a veřejnosprávní etika (úvod do etiky podnikání, veřejné správy, finančnictví a pojišťovnictví), 1.vydání, Praha, Vysoká škola finanční a správní, o.p.s. , v edici Express, 2006, s.6, sylabus přednášek na VŠ 11 Vaněk J.:Principy obecné, ekonomické a informační etiky, 1.vydání, Eurolex Bohemia, 2005, s.9, ISBN 8086861-54-6 10

15

být“, k uskutečňování dobra.12 Etiku můţeme také chápat jako vymezení dobrého od špatného a správného od nesprávného. Při pohledu do historie vidíme, ţe etika provází lidstvo od samého začátku. Můţeme v ní spatřovat určité „meze“, které by společnost neměla při svém konání překročit, ať uţ se jedná o jakoukoliv činnost. Etika je nezbytná a významná i pro budoucnost, má vliv na chod společnosti, na vědní obory, správní činnosti aj. Vytváří bariéry proti těm, kterým je morálka, slušnost a etika cizí.

2.1 Členění etiky Literatura uvádí několik „typů“ a „členění“ etiky, z nichţ můţeme na etiku pohlíţet. Základní členění etiky dělí etiku na: 13 etiku popisnou – popisuje pouze mravní jednání a hodnoty, např. jak probíhá rozhodování, co obsahují mravní hodnoty, etiku normativní – která se ptá, jak se má společnost chovat, co má člověk dělat, aby ţil důstojným ţivotem. Dle typů rozlišujeme etiku na: autonomní etiku – etické zásady si člověk stanoví sám, popř. sama společnost, heteronomní etiku - mravní zásady a pravidla jsou chápány jako dané z vnějšku, např. Bohem, deskriptivní etika – klade si za cíl popsat co nejpřesněji mravní jednání a hodnoty v rozmanitých kulturních podobách, normativní etika – usiluje o to, najít a analyzovat normy lidského chování. Tato etika hledá kritéria pro stanovení „morálně dobrého“ a „morálně špatného“ chování a na jejich základě formuluje určité zákazy, příkazy a tabu, individuální etika - která se zabývá morálními otázkami jednotlivce při jeho úsilí o vlastní blaho, sociální etika – zaměřená na společné, obecné dobro, která hledá univerzální lidské hodnoty, 12

Dolista J.Etika zaměstnance veřejné správy, vydání Vysoká škola evropských a regionálních studií, České Budějovice 2006, s. 14, ISBN 80-86708-20-9 13 Tamtéţ.

16

profesní etika – aplikuje obecná etická pravidla na poměry konkrétních oborů lidské činnosti, environmentální etika – řeší vztah člověka – jedince i lidstva – vůči všemu „nelidskému“ (ve smyslu prostředí), etika hospodářství – řeší etické problémy související s transformací stávajícího nebo s budováním nového ekonomického řádu v duchu principů spravedlnosti, solidarity, společenského blaha, demokracie, humanity apod.

2.2 Etika ve veřejné správě Podobně jako Adam Smith rozvinul v hospodářské vědě své doby mistrným způsobem kategorii trhu, zaslouţil se jiný myslitel, Nicolo Machiavelli, o analogický zlom v nazírání na politiku a veřejnou správu vytvořením základů teorie státu. V této době se začal utvářet etický princip veřejné správy, který říká, ţe občanu je dovoleno vše, co zákon nezakazuje, ale orgány veřejné moci musí činit jedině to, co zákon přikazuje14. Etika je s veřejnou správou velmi úzce provázaná. V posledních letech si můţeme povšimnout, ţe vzrostl zájem o začleňování etiky do výkonu veřejné správy. Od 80. let 20. století

dochází ve veřejné správě k postupnému prosazování správních

reforem. Tyto reformy nesou souhrnně název New Public Management (dále jen NPM). K těmto reformám začalo nejdříve docházet ve státech angloamerického správního systému, odkud se rozšířily do dalších států celého světa. Tyto reformy NPM byly orientovány přednostně na zvýšení ekonomiky, efektivnosti a účinnosti (v angličtině zvaná tři E: Economy, Effectiveness and Efficiency) veřejné správy a vznikaly tak postupně obavy, ţe ostatní hodnoty veřejné správy budou potlačeny. Ve správě-teoretické, ale i politologické, ekonomické správní či sociologicko-správní literatuře se tak začaly stále častěji objevovat studie vycházející z poznání nutnosti zakotvit etiku (tedy čtvrté E) do cílového zaměření správních reforem15.

14

CHarvát, F., Hospodářská a veřejnosprávní etika (úvod do etiky podnikání, veřejné správy, finančnictví a pojišťovnictví), 1.vydání, Praha, Vysoká škola finanční a správní, o.p.s. , v edici Express, 2006, s.49, sylabus přednášek na VŠ 15 Leštinská V., Vidláková O., Personalistika ve veřejné správě, 1,vydání, vydala Masarykova univerzita, 2006, s.12, ISBN 80-210-3948-1

17

Události listopadu 1989 s sebou přinesly měnící se právní a ekonomický systém České republiky, a také otázku, jak začlenit etiku do výkonu veřejné správy v souvislosti s její připravovanou reformou. Bylo nezbytně nutné změnit státní správu tak, aby splňovala všechny zásady moderního demokratického státu a moderního výkonu veřejné správy. Pojem „etika ve veřejné správě“ bývá většinou chápán jako aplikace morálních standardů v činnosti veřejné správy. Ve všech politických systémech kvalita vlády a její správy odráţí standardy nebo hodnoty společnosti. Obecně platí, ţe etika veřejné správy je jednou z tradičních klasických hodnot veřejné správy, která je zaměřena především na vymezení správného od nesprávného a dobrého od špatného. Z dalších klasických hodnot veřejné správy můţeme za etické hodnoty s jistotou označit zejména integritu, nestrannost, čestnost, slušnost a odpovědnost16. Ve veřejné správě platí úzká vazba mezi etikou a ostatními tradičními hodnotami, zejména odpovědností; není-li chování úředníka odpovědné, lze je jen stěţí označit za etické17 . Na stránkách Ministerstva vnitra, se v článku o vzdělávání a akreditaci18 píše, ţe etika ve veřejné správě se zabývá problematikou aplikace morálních standardů v činnosti veřejné správy. Vztahuje se k dobře zaloţeným normám toho, co je správné a co špatné, a zabývá se tím, co by lidé měli dělat – obvykle formou zákonů, povinností, závazků, uţitku pro společenství, čestnosti či dalších specifických ctností. Současně se ve veřejné správě setkává státní sektor se sektorem soukromým a je tedy nutné vyuţít „mantinelů“ etiky, aby bylo zabráněno profesionálnímu selhání jednotlivce pracujícího ve veřejné správě. V chování pracovníků veřejné správy se mohou projevovat různé osobní zájmy, zvyklosti a zkušenosti, které si přinášejí ze svého osobního ţivota. Tyto zájmy nemusí být vţdy v souladu se zájmy organizace, ve které pracují. Dochází ke konfliktu. Pracovník veřejné správy si klade otázku, co je správné, jak se zachovat? Je vystaven protichůdným tlakům. Na jedné straně je veřejný zájem, v jehoţ prospěch by měl úředník konat a na druhé straně je problém upřednostňování vlastního zájmu, jehoţ projevem je například korupce.

16

Leštinská V., Vidláková O., Personalistika ve veřejné správě, 1,vydání, vydala Masarykova univerzita, 2006, s.13, ISBN 80-210-3948-1 17 Tamtéţ. [s. 13] 18 Ministerstvo vnitra ČR. Vzdělávání a akreditace. [online], [cit. 2010-03-21]. Dostupné na www: http://www.mvcr.cz/archiv2008/sprava/priprava/sprurady/etika.html

18

A právě pouţití etických pravidel by mělo napomáhat zaměstnancům veřejném správy vykonávat svoje svěřené činnosti jako sluţbu veřejnosti, pro kterou tu především jsou. Etika je všeobecně povaţována za klíčový princip dobrého vládnutí a bývají uváděny tři principy, jak udrţet a zdokonalit etické chování úřadníků:19 přijetí písemných pravidel a zejména kodexů etiky pracovníků veřejné správy, vzdělávání před nastoupením do veřejné správy a další školení při zaměstnání, vliv modelové role nadřízených pracovníků v zaměstnání.

2.3 Hodnoty ve veřejné správě Jedním z velmi diskutovaných témat ve veřejné správě je otázka „hodnot“. Jaké hodnoty jsou ve veřejné správě ţádoucí? Co si vlastně pod nimi představujeme? V Evropě se o tom, co je ve veřejné správě ţádoucí, diskutuje od 80. let 20. století, kdy se postupně prosazují správní reformy (NPM). Jako konkrétní příklad toho, ţe je nutné formulovat hodnoty pro veřejnou správu, je činnost Komise pro vyšetření standardů chování ve veřejném ţivotě, která byla zřízena ve Spojeném království v 90. letech minulého století, za vlády Johna Majora. Tato komise ve své výsledné zprávě z května 1995 stanovila sedm principů chování veřejných úředníků:20 Nezištnost – znamená, ţe veřejní úředníci musejí rozhodovat výhradně ve veřejném zájmu a nikoli, aby získali finanční a nebo jiné materiální výhody pro sebe, svoji rodinu nebo svoje přátele, Integrita – znamená, ţe úředníci se nesmějí dostat pod finanční nebo jiný závazek jednotlivců nebo organizací, kteří by je mohli ovlivňovat při výkonu jejich úředních povinností, Objektivnost – znamená, ţe při výkonu veřejné činnosti, včetně jmenování, uzavírání smluv, doporučování jednotlivců k odměnám a dávkám, musejí úředníci rozhodovat podle zásluhy, Odpovědnost – znamená, ţe za své rozhodování a svoji činnost jsou úředníci odpovědni veřejnosti a musejí se podrobit příslušné kontrole, 19

Leštinská V., Vidláková O., Personalistika ve veřejné správě, 1,vydání, vydala Masarykova univerzita, 2006, s.14, ISBN 80-210-3948-1 20 Tamtéţ, [s. 13].

19

Otevřenost – znamená, ţe při svém rozhodování a veškeré činnosti musejí úředníci jednat tak otevřeně, jak je moţno; musejí zdůvodnit svoje rozhodnutí a mohou omezit informace pouze tehdy, vyţaduje-li to širší veřejný zájem, Čestnost – znamená, ţe úředníci jsou povinni deklarovat všechny své soukromé zájmy vztahující se k jejich veřejným povinnostem a podniknou kroky k vyřešení konfliktů způsobem chránícím veřejný zájem, Vedení – znamená, ţe kaţdý veřejný úředník má prosazovat a podporovat tyto principy vedením vlastním příkladem.

V etických kodexech státních i nestátních organizací se s těmito uvedenými principy často setkáváme. Byly vyuţity i při formulaci Kodexu etiky zaměstnanců ve veřejné správě. Obsahem těchto principů není jednoznačné doporučení, ale spíše se jedná o instrukci, jak by mělo vypadat správné jednání zaměstnance, ať uţ veřejné nebo soukromé sféry. Uvedené principy se dostávají do popředí zájmů v souvislosti s narůstajícím počtem různých afér, které se objevují v médiích v souvislosti s výkonem veřejné správy v České republice. Vztah veřejnosti k veřejným institucím se mi jeví jako kritický. Mohu to posoudit i na základě vlastní zkušenosti, neboť jsem zaměstnancem veřejné správy. Veřejnost není dostatečně informovaná o dění ve veřejné správě, o reformách probíhajících na všech úrovních veřejné správy. Někteří občané stále vnímají veřejnou správu stejným způsobem jako před rokem 1989, jako zkostnatělou organizaci, neschopnou kvalitně odvádět svoji práci a tak pohlíţí i na zaměstnance veřejné správy. Je nutné občana přesvědčit o tom, ţe jeho role „prosebníka“ se změnila a ţe je na něho opravdu pohlíţeno jako na partnera a klienta veřejné správy. Jednou z moţností odstranění bariér je právě prosazování etiky, morálky, hodnot aj. do výkonu veřejné správy.

2.4 Lidský faktor ve veřejné správě Veřejná správa a etika jsou samy o sobě pouze prázdné pojmy, pokud k nim nepřiřadíme osobu úředníka. Známé konstatování, ţe všechno je vţdy a jen o lidech ve veřejné správě platí na sto procent, proto bych chtěla jednu podkapitolu věnovat právě „lidskému faktoru“ ve veřejné správě. Jak jiţ bylo zmíněno, veřejná správa je obecně specifickým druhem účelové činnosti. Pracovníci veřejné správy – úředníci – jsou jako skuteční vykonavatelé veřejnoprávních 20

činností patrně nejdůleţitější sloţkou, na které v rámci veřejnoprávních aktivit „všechno stojí“.21 Úředníci, jak jiţ bylo řečeno, jsou velmi osobitou kategorií zaměstnanců. Klade se u nich důraz především na loajalitu, morálku, zodpovědnost, nestrannost, uvědomování si své odpovědnosti, na etické cítění aj. Ve veřejném zájmu pracují s důleţitými a často závaţnými informacemi, které ve spojení s dispozicemi k nakládání s veřejnými prostředky představují určitou moc. Oproti běţnému výrobnímu procesu, kde jsou jasně nastaveny konkrétní cíle, nelze ve veřejné správě aplikovat standardní kontrolní opatření. Z tohoto důvodu je kvalita „sluţby veřejnosti“ postavena především na samotném fungování systému veřejné správy za podpory příslušných zákonných úprav, dále pak na morálních a profesionálních kvalitách zaměstnanců, ke kterým by mělo být přihlíţeno jiţ při výběru uchazečů o práci ve veřejné správě. Samozřejmostí by mělo být také i následné průběţné odborné vzdělávání, nejen v oblasti profesní, ale i v otázkách etiky a morálky. K dosaţení všech těchto cílů je třeba zaměstnance správně motivovat, aby jednali eticky, loajálně, politicky neutrálně, pouze ve veřejném zájmu s ohledem na občany, aby dodrţovali zásady dobré správy a prosazovali etiku veřejné správy. Pro veřejnou správu a její zaměstnance má zásadní význam Zákon č. 218/2002 Sb. - sluţební zákon. Cíle sluţebního zákona jsou konec byrokracie, optimalizace státní správy, odbourání korupce, stabilizace úředníků. Zákon upravuje práva a povinnosti státních zaměstnanců centrálních orgánů, krajů i obcí. Bohuţel, vývoj tohoto zákona je značně komplikovaný. Účinnost byla jiţ několikrát odloţena, naposledy na rok 2012. Nyní se připravuje nový návrh zákona, ve kterém se uţ nepočítá s tak velkými výhodami pro státní úředníky. Do budoucna se však Česká republika bez nové právní úpravy ve státní správě neobejde. Jsme jedinou zemí Evropské unie, ve které není plně účinný sluţební zákon řešící práva a povinnosti úředníků. Jednou z podmínek přijetí České republiky do Evropské unie bylo právě schválení zákona o státní sluţbě.

21

Leštinská V., Vidláková O.,Personalistika ve veřejné správě, 1,vydání, vydala Masarykova univerzita, 2006,s.7,

21

ISBN 80-210-948-1

2.5 Vývoj etiky a etického kodexu v České republice Vývoj etiky a etického kodexu ve veřejné správě je v jednotlivých zemích z velké míry ovlivněn historickým a především politickým vývojem. Československo po svém vzniku v roce 1918 převzalo systém státní správy Rakouskouherské monarchie, právním základem byla tzv. sluţební pragmatika novelizována v roce 1914. Státní správa byla zaloţena na kariérním systému a platila obecně nezrušitelnost sluţebního poměru. Povinnosti státního úředníka v tomto období prostupovaly i do chování v jeho soukromí. Etika a etické chování zahrnující pojmy jako spravedlnost, rovnost, čestnost, slušnost, odpovědnost byly v té době standardní součástí výkonu státní správy. Následovalo období dvou světových válek. Po druhé světové válce bylo zrušeno okupační opatření a ze státní správy byli vyloučeni zrádci. Období komunistické totality lze charakterizovat postátněním a cíleným podřízením státní správy ideologii a politice vládnoucí komunistické strany. Byly prováděny rozsáhlé „prověrky“, které měly zajistit spolehlivé, politicky správně orientované úředníky. Funkce ve vyšších stupních byly obsazovány výhradně straníky. Demokratická státní správa byla nahrazeny kádrovou politikou. Pojmy jako etika, etické chování se ze státní správy postupně úplně vytratily, staly se neţádoucími, moţná připomínaly „staré dobré časy“ a nebo zaváněly „západními manýry“. Dalo by se konstatovat, ţe tyto pojmy nebyly ani potřebné, ideologie komunistické strany předpokládala, ţe všichni jsou si rovni, ideologie je ke všem „straníkům“ spravedlivá. Státní správa přestala vnímat člověka a jeho potřeby jako jednotlivce. V souvislosti s politickými změnami po pádu totalitního reţimu v listopadu 1989 vyvstal nový pohled na veřejnou správu. Připravovala se nezbytná reforma veřejné správy na všech úrovních a ta s sebou přinesla otázku, jak začlenit etiku do výkonu veřejné správy, neboť se objevily velké nedostatky v etice celé společnosti, včetně oblasti veřejné správy.

2.6 Korupce Korupce je nejčastějším projevem neetického chování zaměstnanců ve veřejné správě. Korupce jako společenský fenomén, existovala jiţ ve starověku jako jedna z nejhorších a zároveň nejrozšířenějších forem chování, které poškozuje správu věcí veřejných, pokud se

22

ho dopouštějí státní úředníci a jiní veřejní zaměstnanci22. Korupcí se rozumí nepoctivé jednání či zneuţití postavení při plnění svěřených úkolů k osobnímu prospěchu – ať uţ v politice, veřejné správě či hospodářství. Korupce je problémem všech zemí světa, existuje i u vyspělých demokratických zemí. Velký vliv na korupci má politické a ekonomické prostředí dané země, ale i kulturní vyspělost jejich obyvatel. Od devadesátých let dvacátého století se pojem korupce objevuje stále častěji. Podle společenské nebezpečnosti lze rozlišovat různé typy korupčního jednání:23 a) Malá administrativní korupce : podplácení úředníků, záměrně nepřehledná regulace, zatemňování pravidel, špatná organizace, zneuţívání pravomocí vyplývající z dozorové činnosti veřejné správy. b) Zneuţívání veřejných zdrojů : zpronevěra veřejných zdrojů, nehospodárné vyuţívání veřejných zdrojů, soukromý prospěch z privatizace, zneuţívání úřední moci při udělování veřejných zakázek, nepotismus, klientismus, případně „prodej“ pozic.

2.7 Měření korupce Korupce je jen velmi těţko měřitelná. Kaţdého z nás zajímá, jak je například velká korupce v České republice, lze ji vůbec správně změřit? Lze omluvit korupční chování, kdyţ došlo jen k „malé“ korupci a odsuzovat pouze tu „velkou“? Lze pouţít kardinalistické měření či ordinalistické? Transparency International Česká republika rozděluje měření korupce podle metod sociologických nebo ekonomických. Tyto metody lze v zásadě rozdělit na kvalitativní a kvantitativní.24 a) Kvalitativní metody jsou sociologické průzkumy, jejichţ výsledkem není jednoznačný číselný ukazatel, ale pouze jistá kvalitativní tvrzení. Např. 23% obyvatel povaţuje 22

Dolista J.Etika zaměstnance veřejné správy, vydání Vysoká škola evropských a regionálních studií, České Budějovice 2006, s. 43, ISBN 80-86708-20-9 23 Tamtéţ [ s.44 ]. 24

Transparency International. Kolektiv autorů Transparency International. Korupce a protikorupční politika ve veřejném sektoru 2005, s. 22 [online], [cit. 2010-03-21]. Dostupná na www: http://www.transparency.cz/pdf/skripta.pdf

23

zdravotnictví za rozhodně zkorumpované, 42% za spíše zkorumpované, 17% za spíše nezkorumpované, 7% za rozhodně nezkorumpované a 11% nemá názor. b) Kvantitativní metody se snaţí převést tyto kvalitativní výsledky do podoby indexů, které by bylo moţné mezinárodně a meziročně srovnávat. Taková kvalifikace můţe např. spočívat v tom, ţe „rozhodně zkorumpované“ se přisoudí hodnota 1, „spíše zkorumpované“ hodnota 0,67, „spíše nezkorumpované“ hodnota 0,33 a odpovědi „rozhodně nezkorumpované“ hodnota 0. Odpovědi „nemám názor“ se odstraní tím způsobem, ţe se procenta pro jednotlivé odpovědi přepočítají tak, aby jejich součet nebyl 89%, ale 100%. Vynásobením hodnot příslušnými procenty pak dojdeme k výslednému indexu 63,7, na celkové škále od nuly (ţádná korupce) do sta (zcela zkorumpované). Vedle těchto metod existují i ryze ekonomické postupy, pouţívané pro měření šedé ekonomiky.

2.7.1 Metody používající indexy Indexy mohou být různého typu: a) Jedinečný (unikátní) index – odvozen z dat získaných zvláštním průzkumem. Příkladem je Index plátců úplatků (Bribe Patera Index, BPI), který hodnotí přední exportní země podle toho, do jaké míry jsou mezinárodní společnosti náchylné k uplácení vysoce postavených veřejných činitelů v patnácti zemích s rozvíjející se trţní ekonomikou. b) Kompozitní – je vytvořen sloučením několika jiţ existujících. Mezi nejznámější patří Index vnímání korupce (Corruption Perception Index, CPI). Index vnímání korupce seřazuje země podle stupně vnímání existence korupce mezi úředníky veřejné správy a politiky. Vychází z výsledků průzkumů mínění a výzkumů provedených několika nezávislými institucemi. Nerozlišuje se zde korupce ve státní správě a korupce politická. Index vnímání korupce vydává kaţdoročně mezinárodní nezisková organizace Transparency International. Je to sloţený index, který pro hodnocení roku 2009 čerpá ze 13 různých průzkumů mínění provedených 10 nezávislými institucemi v období 2008 – 2009. Letošní index zahrnuje 180 zemí, přičemţ pro zahrnutí země do ţebříčku indexu vnímání korupce je nezbytné, aby ji hodnotily alespoň tři nezávislé zdroje. Podle informací Transparency International je index CPI sestavován uţ deset let. Přesto není moţné vysledovat ţádné dlouhodobé trendy v hodnocení zemí, protoţe se kaţdý rok pouţívají

24

poněkud odlišné zdroje údajů a některé země, které byly dříve hodnoceny, se v hodnocení 2009 uţ neobjevily. Ukazatel korupce ale pomáhá zahraničním investorům při rozhodování o své podnikatelské strategii. Další metody mohou být rozděleny na:25 a) objektivní – počítány z objektivně měřitelných dat, jako je počet odhalených případů korupce nebo podíl zpráv týkajících se korupce ve zpravodajství sledovaných médií. b) subjektivní – jsou zaloţeny na názorech respondentů a odráţejí vnímání rozsahu dané formy korupce Tabulka č. 1: Typologie indexů měření korupce : Konstrukce indexu :

jedinečné (unikátní)

kompozitní

objektivní

subjektivní

experti

místní respondenti

Charakter dat : Zdroje dat : Předmět měření :

Který aspekt korupce je měřen?

Pramen: Transparency International 2008. TIC se také rozhodla iniciovat metodologii měření sklonu ke korupci, která by měla být pouţitelná pro územní veřejnou správu. Doposud ji pouţila na měření sklonu veřejných správ hlavních měst Visegrádské čtyřky – odtud název INDEX V4. Výzkum, který bude proveden v rámci tohoto projektu, poslouţí jako nástroj k vyvolání tlaku na politické představitele těchto veřejných správ, aby zintenzivnili ve svých městech boj proti korupci.

2.8 Korupce v České republice Transparency International Česká republika zveřejnila na svých internetových stránkách26 zprávu o globálním výzkumu korupce. Je to průzkum veřejného mínění, který se zabývá názory veřejnosti na otázky korupce a zkoumá osobní zkušenosti respondentů s korupčními praktikami. Podle této zprávy jsou v ČR nejvíce zasaţené korupcí veřejná správa a politické strany. 11% lidí zaplatilo za poslední rok úplatek a 64% dotázaných nevěří v efektivitu vládních protikorupčních opatření. 25

Transparency International. Kolektiv autorů Transparency International. Korupce a protikorupční politika ve veřejném sektoru 2005, s.23 [online], [cit. 2010-03-21]. Dostupná na www: http://www.transparency.cz/pdf/skripta.pdf 26 Transparency International. Globální výzkum korupce. [online], [cit. 2010-03-21]. Dostupné na www: : http://www.transparency.cz/index.php?lan=cz&id=16&pom_id=30

25

Z dalších zjištění letošního průzkumu v ČR vyplývá, ţe veřejnost povaţuje za oblasti zasaţené korupcí i další, jimiţ jsou zdravotnictví, armáda, policie. Ve výsledcích se odráţí dlouhodobě neuspokojivá situace v oblasti zavádění systémových vládních opatření proti korupci, dlouhodobé ignorování bující korupce na komunální úrovni a ve veřejných zakázkách. Mezi podmínky napomáhající výskytu korupce ve veřejné správě patří, podle TIC27: 1. Chybějící veřejná kontrola 2. Nepřehledná a sloţitá pravidla a mocenský monopol 3. Nekontrolovaná diskrece na straně veřejných činitelů TIC stanovila České republice pro rok 2009 v ţebříčku indexu vnímání korupce 52. místo z celkem 180 hodnocených zemí světa. Hodnoty indexu se pohybují v intervalu od 0 do 10, přičemţ nejvyšší hodnoty značí minimální míru korupce v dané zemi. (viz. tabulka č. 2) Tabulka č. 2: Pořadí států podle indexu míry korupce pro rok 2009 : Pořadí Stát Index Pořadí Stát

Index

1.

Nový Zéland

9,4

.....

2.

Dánsko

9,3

52.

Česká republika

4,9

3.

Singapur

9,2 56.

Slovensko

4,5

Kuba

4,4

Egypt

2,8

Nepál

2,3

Somálsko

1,1

..... 24.

Francie

6,9

.... 30.

61. Spojené arabské emiráty

…...

6,5

.....

6,4

111.

.... 37.

..... Botswana, Taiwan

5,6

...... 43.

……

150. .....

Kostarika

5,3

180.

Pramen: Transparency International 2009

27

Transparency International. Kolektiv autorů Transparency International. Korupce a protikorupční politika ve veřejném sektoru 2008, s. 21 [online], [cit. 2010-03-21]. Dostupná na www: http://www.transparency.cz/pdf/publikace/vzdelavani_skripta2008.pdf

26

V České republice došlo od roku 2002 k pozvolnému zlepšení z hodnoty 3,7 (viz. tabulka č. 3). Toto číslo samo o sobě má však hodnotu jen pro srovnání v mezinárodním měřítku. K pochopení jeho skutečné podstaty pro tu kterou zemi je třeba hlubšího přístupu.

Tabulka č. 3: Hodnocení ČR podle indexu míry korupce v letech 2002 až 2008 Rok Index Umístění Počet zkoumaných zemí 2002

3,7

52.

102

2003

3,9

54.

133

2004

4,2

51.

146

2005

4,3

47.

159

2006

4,8

46. – 48.

163

2007

5,2

41

179

2008

5,2

45

180

Pramen: Transparency International 2009 Index vnímání korupce (CPI) vyjadřuje, podle výše uvedené tiskové zprávy, míru korupce, která podle názoru představitelů podnikatelské sféry a analytiků panuje mezi politiky a veřejnými představiteli v příslušné zemi. Jak zmiňuje ředitel Transparency International David Ondračka ve svém článku28, protikorupční strategie vlády u nás prakticky neexistuje, není to skutečná priorita, a jen velmi málo politiků je ochotno v této věci něco udělat. Důvody jsou jasné. Bojí se, aby nepopulárním opatřením nepohněvalo vlivné skupiny, a tím by se jim jejich „cesta politické kariéry“ navţdy uzavřela.

2.9 Nástroje k potírání korupce Jelikoţ korupce přeţívá s lidstvem jiţ několik tisíc generací, je velmi nepravděpodobné, ţe by se právě v této době někomu podařilo ji úplně vymýtit. Ale buďme optimisté a věřme, ţe v České republice se nám ji podaří alespoň výrazně potlačit. Mezi základní povinnosti státu by mělo patřit důsledné potírání korupce, znesnadnění jejího pronikání do veřejné 28

Transparency International. Tisková zpráva. [online], [cit. 2010-03-21]. Dostupná na www: http://www.transparency.cz/index.php?lan=cz&id=16&pom_id=87

27

správy a vůbec nevytvářet moţnost prostředí, kde by byla moţná. Přitom musí mít na zřeteli, ţe nesmí svými zásahy porušit základní ústavní práva občanů, ani překročit svá oprávnění29. Viz např. Ústava ČR, Listina základních lidských práv a svobod. Důleţitým nástrojem boje proti korupci je zákon č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek, který se snaţí mimo jiné zprůhlednit nakládání s majetkem státu. Postihem korupčního jednání se zabývá také zákon č. 262/2006 Sb., Zákoník práce, a další předpisy pracovního a sluţebního práva. V trestním právu není pojem korupce definován. Jak upozorňují J. Dolista a R. Jeţek30, mluví se zde pouze o úplatkářství (trestní zákon č. 140/1961 Sb.). Pachatelem podplácení je zde označována osoba, která jinému v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu poskytne, nabídne nebo slíbí úplatek.

2.10 Potírání korupce ve veřejné správě V knize Etika zaměstnance veřejné správy31 je popsán dvojí přístup ke zdokonalení chování zaměstnance veřejné správy. První přístup je motivační a spíše podněcuje ţádoucí chování, neţ aby trestal chyby a nedostatky. Druhý přístup se zaměřuje na to, čeho se má zaměstnanec veřejné sluţby vyvarovat, co má dělat a jak. Tento systém nastavuje přísné kontrolní mechanismy, detailní pravidla a správní postupy. Mezi nástroje k institucionalizaci etiky v organizaci řadí Dolista s Jeţkem32 : Etické kodexy, Kodexy chování, Úřad ombudsmana, Etické výbory, Etický audit, Výchova k etickému jednání. Např. etický kodex je nástrojem, který pomáhá zajišťovat, aby jednání všech zaměstnanců odpovídalo stanoveným zásadám.

29

Dolista J.Etika zaměstnance veřejné správy, vydání Vysoká škola evropských a regionálních studií, České Budějovice 2006, s. 48, ISBN 80-86708-20-9 30 Tamtéţ, [s. 51]. 31 Tamtéţ, [s. 60]. 32 Tamtéţ, [s. 60].

28

Podle zprávy Transparency International33 přetrvávají v České republice některé dosud neřešené problémy, a to : veřejné zakázky (neefektivní plánování veřejných výdajů, neúčinná kontrola, obcházení otevřených soutěţí), veřejné rozpočty ( nepřehlednost výdajové části, nedostatečná kontrola, sněmovní „porcování medvěda“), vyšetřování korupce „bílých límečků“, korupce v podnikatelském sektoru, korupce v médiích (vztah k PR, tlaky inzerentů, nezájem vlastníků o kvalitu médií, nízká kvalita investigativní ţurnalistiky). Ve zprávě se dále uvádějí i pozitivní kroky, které ČR udělala : zaloţení Nejvyššího správního soudu a fungování správního soudnictví obecně, aktivnější přístup ÚOHS k problematice veřejných zakázek a ochraně hospodářské soutěţe, zvolení cílevědomého a silného prezidenta NKÚ, přijetí zákona o střetu zájmů (projev snahy o sebeomezení politiků a veřejných funkcionářů), postupná profesionalizace veřejné správy na všech úrovních. Transparency International vypracovala skripta ke vzdělávacímu programu Korupce a protikorupční politika ve veřejné správě34. Tento materiál souţí jako výuková pomůcka pro vzdělávací program. Ten realizují lektoři TIC na základě akreditace udělené Institutem celoţivotního vzdělávání. Cílem tohoto programu je poskytnout zaměstnancům krajských úřadů pracujících na středních a vyšších manaţerských pozicích základní přehled problematiky korupce a boje proti ní ve veřejné správě. Cílem školení naopak není podávat detailní informace o aplikaci jednotlivých nástrojů boje proti korupci. Je jím spíše zasazení tohoto negativního jevu do celospolečenských souvislostí.

33

Transparency International. Tisková zpráva. . [online], [cit. 2010-03-21]. Dostupná na www: http://www.transparency.cz/index.php?lan=cz&id=16&pom_id=25 34 Transparency International. Kolektiv autorů Transparency International. Korupce a protikorupční politika ve veřejném sektoru 2005. [online], [cit. 2010-03-21]. Dostupná na www: http://www.transparency.cz/pdf/skripta.pdf

29

Tento kurz by se měl snaţit o pochopení důleţitých souvislostí s tímto celosvětovým problémem. Měl by vést k : pochopení korupce jako negativního společenského fenoménu, příčin, proč k tomuto negativnímu společenskému fenoménu dochází a rozpoznání jeho vnějších projevů, uvědomění si nástrojů, kterými lze proti korupci bojovat jak preventivně, tak represivně. Na stránkách Ministerstva vnitra se v článku o korupci a úplatkářství35 píše o zavedení institutu tzv. „Agenta provokatéra“, který představuje jeden ze specifických postupů odhalování trestné činnosti v oblasti korupce ve veřejné správě. „Agent provokatér“ cíleně vyvolává situace, ve kterých podněcuje prověřované osoby k páchání trestné činnosti s cílem pachatele následně usvědčit. Můţeme se inspirovat Slovensku republikou, kde byl tento institut zaveden jiţ od roku 1999. „Agentem provokatérem“ můţe být dle slovenské legislativy nejen policista, ale i civilní zaměstnanec pověřený Ministerstvem vnitra. Díky jejich činnosti došlo k odhalení mnoha závaţných trestných činů – úplatkářství, korupce, omezování lidských práv. Byl zde také zaveden institut speciálního prokurátora, který se zabývá organizovaným zločinem a úplatkářstvím a závaţné kauzy směřují právě do jeho rukou. Musíme však konstatovat, ţe „Agent provokatér“ na Slovensku nesplnil poţadovaná očekávání a bude zřejmě předmětem velkých změn. Stávající právní stav v České republice je ovšem nevyhovující, orgány činné v trestním řízení nemají dostatečné právní prostředky k odhalování korupčních trestních činů. Přitom zavedení institutu „Agenta provokatéra“ by významně napomohlo ušetřit veřejné prostředky, odsoudit pachatele trestných činů, posílit důvěru občana v poctivost a nestrannost fungování veřejné správy. V České republice nebyl tento institut bohuţel dosud uzákoněn.

35

Ministerstvo vnitra ČR. Co je, bude a mohlo by být nového v oblasti potírání korupce a úplatkářství. [online], [cit. 2010-03-21]. Dostupné na www: http://www.mvcr.cz/clanek/co-je-bude-a-mohlo-by-byt-noveho-v-oblastipotirani-korupce-a-uplatkarstvi.aspx

30

3 Etické kodexy Kodexy etiky se staly důleţitými dokumenty jak ve veřejné, tak i v soukromé sféře. Převládá názor, ţe ve veřejné správě, a to jak ve státní správě, tak i v územní samosprávě, vznikaly kodexy etiky anebo kodexy chování úředníků jako odpověď na vzrůstající poţadavky veřejnosti pro větší odpovědnosti, integritě, etických standardech a porozumění veřejných úředníků pro poţadavky občanů. V některých případech mají kodexy povahu právní normy, v dalších nikoliv. Je-li kodex etiky právní normou, jeho eventuální změna či doplnění je obtíţnější, ale jeho ustanovení jsou snáze vynutitelná. Nemá-li kodex povahu právní normy, pak chování veřejného úředníka, jeţ není v souladu s jeho ustanoveními, není sice právně sankcionovatelné, ale je zveřejnitelné a potřebné změny v kodexu jsou snazší a rychlejší.36 Kdyţ se ohlédneme do historie, vidíme, ţe etické kodexy nejsou věcí posledního století. Mezi první etické kodexy můţeme zařadit Hippokratu přísahu (autorem tohoto kodexu etických zásad lékařství je řecký lékař a filozof Hippokrates), která měla zásadní význam při tvorbě etických a morálních norem v oblasti poskytování zdravotnické péče. Také na „Boţí desatero“ můţeme nahlíţet jako na sepsaný etický kodex slušného chování, který respektuje většina lidí na světě. Etické kodexy můţou mít různou podobu, i pokud jde o jejich rozsah. V některých státech jsou etické kodexy obecnější, zahrnují obecné hodnoty a kritéria a platí pro všechny pracovníky veřejné správy. Jinde jsou vydávány speciální etické kodexy pro jednotlivé orgány veřejné správy, tyty etické kodexy mají podrobnější úpravu, která v sobě zahrnuje konkrétní problémy a potřeby konkrétní instituce. Kodexy etiky v obecné podobě mohou například obsahovat minimální standardy chování týkající se těchto otázek: přijímání darů a jiných poţitků, jako odměn, plateb, pohoštění vyuţívání veřejných informací, uţívání sluţebního majetku, práce mimo veřejnou sluţbu, účast na politické práci, konflikt zájmů.37 36

Leštinská V., Vidláková O., Personalistika ve veřejné správě, 1,vydání, vydala Masarykova univerzita, 2006, s.13, ISBN 80-210-3948-1 37 Pomahač R.,Vildáková O.:Veřejná správa, C.H.Beck, Praha, 2002, s. 143-144, ISBN 80-7179-7480

31

Na přelomu osmdesátých a devadesátých let 20. století se vedly v podnikatelské oblasti diskuze o podstatě a významu etických kodexů. Etické kodexy, jak je známe ze současnosti, se nejdříve rozšířily v anglosaských zemích v podnikatelské sféře. Mnohé organizace zveřejnily své etické kodexy jako svobodnou vůli zařadit se mezi ty organizace, které kromě právních norem respektují i etické normy v postupech navenek i uvnitř organizace. V poslední době také většina českých veřejných institucí přijala etické kodexy, kterými se řídí při výkonu své činnosti. Vyplývá to z nutnosti vnitřně uspořádat procesy, které tvoří soubor práv a povinností, cílů a hodnocení a které se stávají stále komplexnější. Při procesu vytváření etického kodexu se můţe organizace zamyslet nad tím, kde spatřuje svoje slabosti, jaké má hodnoty, principy, jak se jeví kultura úřadu apod., a provést vlastní sebereflexi. Etický kodex je většinou zaměřen na dvě oblasti vztahů, a to vnější vztahy k veřejnosti a vztahy uvnitř organizace. Ustanovení etických kodexů slouţí k prosazování etického chování a pomáhá tak zlepšovat celkové prostředí v rámci veřejné správy. Je také nástrojem, který významně zabraňuje vzniku korupčního chování a střetu zájmů. Ke kodexům etiky přistupují i mnohé mezinárodní organizace. Významným příkladem je etický kodex European Code of Good Administrative Behavior, přijatý 6. září 2001 Evropským parlamentem, kterým se mají řídit všechny instituce a orgány Evropské unie, její administrativa a úředníci ve svých vztazích s veřejností. Kodex byl vypracován úřadem Evropského ombudsmana.38 V současné době nejsou etické poţadavky pro výkon veřejné správy v České republice ošetřené ţádným právním předpisem. Jako snahu o přiblíţení se ekonomickým, politickým a právním standardům zemí Evropské unie s kvalitní veřejnou správou, schválilo usnesení vlády České republiky dne 21. 3. 2001 Kodex etiky zaměstnanců ve veřejné správě. Tento Kodex je příkladem obecné právní normy, jmenuje pouze zásady chování zaměstnanců veřejné správy a ostatních představitelů veřejné správy vůči občanům i vůči sobě a vyznačuje druhy neetického chování. Tyto „pravidla“ povaţuje vláda i za účinný nástroj v boji proti korupci. Myslím si, ţe hlavním cílem, proč vláda přijala tyto „Kodexy“, byla snaha o vylepšení „obrazu“ celé veřejné správy v očích veřejnosti. Jako slabinu etických kodexů spatřuji ve skutečnosti, ţe jejich akceptace je pouze dobrovolná. Tato skutečnost nám na jedné straně ukazuje, ţe osoby, které přijímají kodex o své vlastní vůli, nám tím dávají najevo, ţe jsou rozhodnuti svou práci vykonávat ještě zodpovědněji a svědomitěji v souladu 38

Pomahač R.,Vidláková O.:Veřejná správa, C.H.Beck, Praha, 2002, s. 143-144, ISBN 80-7179-7480

32

s veřejnými pravidly. (To jsou ale většinou právě zaměstnanci, kteří tak pracovali i před přijetím etických kodexů). A na druhé straně stojí jejich svobodná vůle dána do souvislosti s nezávazností a nevyhnutelností etických kodexů, které se nestaly součástí našeho právního systému a nemůţou být tedy vynutitelné. Tady lze cítit „jakýsi“ alibismus. Etickým kodexem, který rozpracovává podrobněji etické chování úředníků veřejné správy, je např. Etický kodex chování veřejného úředníka, přijatý Výborem ministrů Rady Evropy v roce 2002 a nebo jiţ výše zmíněný kodex přijatý Evropským parlamentem. Tyto kodexy kladou především důraz na zásady zákonnosti činnosti úředníků, na čestné, nestranné a efektivní jednání, ochotu a slušnost.

3.1 Mezinárodní organizace a etika Od poloviny 90. let 20. století je věnována značná pozornost problematice etiky ve veřejné správě v rozvinutých demokratických státech. Etikou se začínají zabývat významné světové organizace, jako je například Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj, Organizace spojených národů, Evropská unie aj. Česká republika se stala členem Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj v roce 1995 jako první z postkomunistických zemí. Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj brzy po našem vstupu zahájila projekt o etice, protoţe ve výboru PUMA/OECD bylo zjištěno, ţe důvěra občanů ve vládu a veřejnou správu členských států klesá, a proto v Organizaci pro ekonomickou spolupráci a rozvoj začala být věnována pozornost jiným neţ jenom ekonomickým hodnotám. Na počátku byla identifikována tzv. etická infrastruktura tj. instituce, nástroje, systémy. V průběhu projektu bylo zjištěno, ţe existují dva základní principy, jimiţ se členské státy snaţí zdokonalit etické chování veřejných zaměstnanců. První přístup tzv. compliance-based ethics management se orientuje na přísné dodrţování správních procedur, kontrolních mechanismů a detailních pravidel, která jasně stanoví, čemu se má zaměstnanec veřejné správy vyhnout, co má dělat a jak. Druhý přístup tzv. integrity-based ethics management, je zaloţený na aspiracích a spoléhá na motivaci. Je orientován více na podněcování dobrého chování úředníků neţ na trestání jejich chyb a nedostatků.39

39

Leštinská V., Vidláková O., Personalistika ve veřejné správě, 1,vydání, vydala Masarykova univerzita, 2006, s.16, ISBN 80-210-3948-1

33

Rada Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj na základě výsledků přijala Doporučení pro členské státy o zdokonalení etického chování ve veřejné správě. Toto doporučení obsahuje dvanáct principů řízení etiky, které měly členské státy aplikovat ke zlepšení etiky ve veřejné správě. Zpětnou vazbou měly být informace od všech členských států, jak se s těmito principy vypořádaly. Doporučení obsahuje tyto principy:40 Etické standardy pro veřejnou správu musejí být jasné. Etické standardy musejí být zakotveny v právu. Veřejní úředníci musejí mít k dispozici etické vedení. Veřejné úředníci musejí znát svoje práva a povinnosti, zejména jsou-li obviněni z nesprávného postupu. Politická angaţovanost ve prospěch etiky musí posilovat etické chování veřejných úředníků. Rozhodovací proces musí být transparentní a otevřený kontrole. Musejí být jasná pravidla pro interakci mezi veřejným a soukromým sektorem. Vedoucí pracovníci musejí podporovat etické chování a sami být jeho příkladem. Politika řízení, postupy a praxe musí podporovat etické chování. Podmínky veřejné sluţby a řízení lidských zdrojů musí podporovat etické chování. Veřejná správa musí disponovat adekvátními mechanismy odpovědnosti. Musí existovat vhodné postupy a sankce za nesprávné chování.

Pilotního průzkumu se účastnilo 15 vybraných zemí, mezi nimi byla i Česká republika. V závěru bylo potvrzené, ţe největší problémy etiky a korupce ve veřejné správě nastávají v případě přímého kontaktu soukromého sektoru a veřejného sektoru, proto se jeví nutné zvýšit kontrolu nad rozšiřováním partnerství. Nezbytné je také zlepšit vzdělávání a školení úředníků o etice. Výsledkem projektu o etice je rozsáhlá studie Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj, Trust in Government – Ethics Measures in OECD countries, publikována v roce 2000. Tato studie potvrzuje, ţe základní podmínkou důvěryhodnosti vlády a dobrého vládnutí je integrita veřejné sluţby, tj. charakter a bezúhonnost jak veřejných úředníků, tak i politiků. 40

Leštinská V., Vidláková O., Personalistika ve veřejné správě, 1,vydání, vydala Masarykova univerzita, 2006, s.17, ISBN 80-210-3948-1 34

V závěru studie je zdůrazněna nutnost, aby vlády zviditelnily své pravidelné zprávy a stanovení standardů, neboť jedině tak je moţné získat zpět důvěru veřejnosti ve veřejné instituce.41

3.2 Vymezení etického kodexu42 Etický kodex bývá přijat formou interní směrnice. To ovšem neznamená, ţe by neměl být veřejně přístupný. Naopak, zveřejněním etického kodexu systém deklaruje svou vůli podřizovat se ve všech svých činnostech etickým principům. Etický kodex stanoví cíle, které systém sleduje, postupy, které vedou k naplnění těchto cílů, a hodnoty, kterých se systém při naplňování těchto cílů drţí. Kodex je vytvořen na základě společného konsensu všech prvků systému. To znamená, ţe by se do jeho vytváření měly zapojit všechny sloţky systému. Konečná podoba etického kodexu by pak měla být přijata systémem jako celkem.

3.3 Funkce etického kodexu V pojetí veřejné správy je jednou z hlavních funkcí etických kodexů „zušlechťování prostředí“ veřejné správy. Etické kodexy by měly být zaloţeny na hodnotách, ale v praxi se spíše setkáváme s důrazem na pravidlech, resp. popisem jednotlivých procesů. Etický kodex by v ţádném případě neměl nahrazovat interní řády organizace, ať uţ pracovní, organizační aj. Je spíše pojímán jako doplňkový prvek systému. Typickým příkladem uplatnění etického kodexu v praxi můţe být např. situace, kdy dojde ve veřejné správě při plánování veřejné investice k neetickému chování v procesu zadávání či vyhodnocování veřejné zakázky. To má následně vliv nejen na další plánovací procesy úřadu, ale i na jeho dobré jméno, důvěryhodnost úřadu v očích veřejnosti apod. (bez ohledu na to, ţe nebyl porušen zákon). Etické kodexy jsou tedy nástroje, které působí preventivně v boji proti korupci. Přispívají k tvorbě takového prostředí, které zabraňuje vzniku korupčního chování a střetům zájmů. Aby 41

Leštinská V., Vidláková O., Personalistika ve veřejné správě, 1,vydání, vydala Masarykova univerzita, 2006, s.17, ISBN 80-210-3948-1 42

Transparency International. Kolektiv autorů Transparency International. Korupce a protikorupční politika ve veřejném sektoru 2008, s.110 [online], [cit. 2010-03-21]. Dostupná na www: http://www.transparency.cz/pdf/publikace/vzdelavani_skripta2008.pdf

35

kodex plnil tyto funkce,musí být platný pro celý systém, tedy pro všechny jeho součásti, jinak pozbývá svého smyslu vytvořit jednotné etické prostředí.43

3.4 Přínos etických kodexů Existuje několik důvodů, proč je uţitečné mít etický kodex a proč jej dodrţovat. Mezi ně patří:44 Etický kodex poskytuje jak vedení tak zaměstnancům vodítko umoţňující dodrţovat a upevňovat kulturu organizace a odráţející hodnoty organizací uznávané. Omezuje subjektivitu a nekonzistentnost v rozhodování, přičemţ definuje postupy ve všech moţných oblastech ve vztahu k různým participačním skupinám. Etický kodex značně zlepšuje obraz organizace v očích veřejnosti, přičemţ demonstruje vůli a snahu organizace jednat v souladu s obecně platnými normami a dobrými mravy. Zvyšuje loajalitu zaměstnanců a hrdost na to, kde jsou zaměstnáni. Napomáhá vytvářet příznivé pracovní prostředí. Napomáhá dobré a otevřené komunikaci. Je nástrojem účinného řízení a dosahování vysokého standardu ve všech procesech. Zabraňuje nadřízeným, aby po podřízených vyţadovali nesprávné jednání. Zlepšuje výkonnost organizace. Je katalyzátorem pozitivních změn. Usnadňuje jednání se zainteresovanými skupinami.

3.5 Kritika etických kodexů I u aplikace etických kodexů do praxe platí, ţe mají své příznivce i odpůrce. Od doby svého vzniku jsou podrobovány kritice. Ani v odborné literatuře neexistuje jednotný názor na kodexy etiky a jejich význam pro praxi ve veřejné správě. Někteří autoři mají k etickým kodexům negativní názor a tvrdí, ţe etické chování vůbec nepodporují. Mezi nedostatky etických kodexů patří hlavně jejich neúčinnost, slabá vymahatelnost a také to, ţe jsou pojaté příliš obecně. Zde platí přímá úměra mezí tím, kolik se věnuje času a pozornosti tvorbě etického kodexu a tím, jak poté bude daný etický kodex kvalitní. Nemůţeme také očekávat, ţe po dokončení etického kodexu a jeho zavedení do organizace 43

Transparency International. Kolektiv autorů Transparency International. Korupce a protikorupční politika ve veřejném sektoru 2005, s.120 [online], [cit. 2010-03-21]. Dostupná na www: http://www.transparency.cz/pdf/skripta.pdf 44

Tamtéţ 36

bude ihned viditelná změna. Neboť mezi zavedením etického kodexu do organizace a jeho akceptováním ze strany zaměstnanců, kteří ho přijmou jako základní hodnotový dokument organizace, je velmi dlouhý časový úsek. Musíme si také uvědomit, ţe pokud kaţdý z nás nezačne prvotně sám u sebe, tak nás ţádné etické kodexy „nespasí“. Pokud se má naše společnost - a z ní vlastně vybíráme zaměstnance veřejné správy – naučit etice a etickému chování, je potřeba začít uţ u výchovy dětí. Protoţe základy morálky, slušného chování, vnímání dobra a zla nám předávají rodiče, učitelé na všech stupních vzdělávání, a v neposlední řadě právě společnost, která nás obklopuje a formuje. Pokud jsme svědky neetického chování, které tolerujeme, pak nám etické kodexy opravdu nepomohou.

37

4 Etika a etický kodex na Krajském úřadě Jihomoravského kraje 4.1 Charakteristika organizace Jihomoravský kraj byl (pod názvem „Brněnský kraj“) vytvořen ke dni 1. 1. 2001 ústavním zákonem č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků. Od účinnosti Ústavního zákona č. 176/2001 Sb., tedy od 31. 5. 2001 byl tento název změněn na „Jihomoravský kraj“. Jihomoravský kraj je vyšším územním samosprávným celkem ve smyslu ust. č. 99 násl. Ústavy České republiky č. 1/1993 Sb., a je vymezen územím okresů Blansko, Brno – město, Brno –venkov, Břeclav, Hodonín, Vyškov a Znojmo. Při vzniku krajů patřil počet krajů a vymezení jejich kompetencí k nejvíce diskutovaným problémům. Krajský úřad Jihomoravského kraje se hned od počátku snaţil završit jednotlivé fáze reformy veřejné správy a s nimi související legislativní procesy. Usiloval o připravenost v přístupu, o věcné řešení jednotlivých dílčích kroků v následné provázanosti a důraz na ekonomicky efektivní organizační zajištění. Podařilo se docílit plynulého přechodu výkonu státní správy. Jihomoravský kraj patřil mezi první kraje v České republice, které měly svůj krajský úřad, poskytující kvalitní zázemí pro krajskou samosprávu. Postavení a působnost kraje upravuje zákon č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), ve znění pozdějších předpisů. Kraj navenek zastupuje hejtman. Hejtmana a zástupce hejtmana volí zastupitelstvo z řad svých členů. Hejtman a zástupce hejtmana musí být občané České republiky. Odpovídají za výkon své funkce zastupitelstvu. Hejtman spolu se zástupcem hejtmana podepisuje právní předpisy kraje, po předchozím souhlasu ministerstva vnitra jmenuje a odvolává ředitele, odpovídá za včasné objednání přezkoumání hospodářství kraje za uplynulý kalendářní rok, zajišťuje ochranu utajovaných skutečností, odpovídá za informování občanů o činnosti krajů aj. Krajský úřad mimo jiné plní úkoly v samostatné působnosti uloţené mu zastupitelstvem a radou a napomáhá činnosti výborů a komisí; vykonává přenesenou působnost s výjimkou věcí, které jsou zákonem svěřeny zastupitelstvu a radě nebo zvláštnímu orgánu; kontroluje v souladu s příslušnými zákony činnost orgánů obcí při výkonu přenesené působnosti.

38

Krajský úřad tvoří ředitel a zaměstnanci kraje zařazení do krajského úřadu. V čele krajského úřadu stojí ředitel. Krajský úřad se člení na odbory, oddělení , sekretariát ředitele a sekretariát hejtmana. Ředitel je zaměstnancem kraje. Za plnění úkolů v samostatné a svěřené působnosti je odpovědný hejtmanovi. Ředitel je nadřízený všech zaměstnanců kraje zařazených do krajského úřadu a kontroluje jejich činnost, vydává organizační a pracovní řád, spisový řád, kontroluje činnost právnických osob, organizačních sloţek, příspěvkových organizací, které byly zřízeny nebo zaloţeny krajem aj.

4.2 Přijetí etického kodexu Pro kvalitní výkon veřejné správy je nutné jasné formulování morálních hodnot a etických norem uvnitř organizace. Mezi neoddělitelné znaky chování zaměstnance krajského úřadu patří osobní bezúhonnost, zodpovědnost, etické chování, nestrannost aj. Pokud je chování zaměstnanců úřadu v konfliktu s představami chování očekávanými od vedení krajského úřadu, pak takové chování váţně poškozuje pověst úřadu. Aby k takovým situacím docházelo co nejméně, přijal dne 16. 1. 2003 Krajský úřad Jihomoravského kraje Příkazem č. 04/03 ředitele Krajského úřadu Jihomoravského kraje „Kodex etiky zaměstnanců ve veřejné správě“, který schválila vláda České republiky na svém usnesení č. 271/2001. Všichni zaměstnanci Jihomoravského kraje zařazení do Krajského úřadu Jihomoravského kraje jsou při výkonu veřejné správy povinni řídit se tímto kodexem. Aby etický kodex plnil svou funkci, je velmi důleţité, aby o jeho existenci byly informováni všichni zaměstnanci interní i externí části organizace a rovněţ veřejnost. Tato skutečnost byla naplněna jednak tím, ţe etický kodex byl vyvěšen na intranetu úřadu, všichni zaměstnanci s ním byli obeznámeni prostřednictvím svých nadřízených. Noví zaměstnanci jsou seznamováni s kodexem etiky při nástupu do pracovního poměru. Veřejnost se s etickým kodexem můţe seznámit na webových stránkách krajského úřadu.

4.3 Vývoj etického kodexu Na krajském úřadě můţeme pozorovat vývoj etického kodexu od počátku jeho existence, a to od přijetí obecného etického kodexu tj. „Kodexu etiky zaměstnanců ve veřejné správě“, aţ po potřebu vytvoření vlastního etického kodexu „Kodexu etiky zaměstnanců Jihomoravského kraje“, který vznikl jako odezva na průzkum firmy Augur Consulting v roce 2006, a následnou aktualizaci „Kodexu“ v roce 2009. 39

Firma Augur Consulting provedla v roce 2006 na krajském úřadě utajené hodnocení zaměstnanců. Toto hodnocení bylo rozděleno do 6ti fází, kterými interakce mezi zaměstnanci a běţnými návštěvníky krajského úřadu prochází: vstupní fáze, fáze zahájení interakce, fáze analýza potřeb a nabídka řešení, fáze uzavření interakce, fáze rozloučení a ostatní hodnocená kritéria45. 1) Vstupní fáze obsahovala hodnocení informačního systému ve vstupní hale budovy krajského úřadu, schopnost zaměstnanců krajského úřadu pohybujících se v prostorách úřadu nasměrovat občany k hledané kanceláři, pracovišti aj. 2) Fáze zahájení interakce obsahovala hodnocení pozdravu, formulace pozdravu, očního kontaktu – přímého pohledu, příjemného výrazu, soustředěnosti, ohleduplnosti a zdvořilosti (předmětem hodnocení byla zdvořilost a nekonfliktnost zaměstnance). 3) Fáze analýzy potřeb a nabídka řešení obsahovala hodnocení vhodnosti a četnosti poloţených otázek, které budou nutné k pochopení poţadavku občana a srozumitelnosti nabídky řešení. 4) Fáze uzavření interakce obsahovala hodnocení závěrečného dotazu (předmětem hodnocení bylo, zda zaměstnance poloţí občanovi závěrečný dotaz (např. Je pro Vás má odpověď dostačující? Mohu Vám ještě nějak pomoci?), poskytnutí kontaktu. 5) Fáze rozloučení obsahovala hodnocení formulace pozdravu (rozloučení), očního kontaktu (přímého pohledu), úsměvu (příjemného výrazu tváře). 6) Ostatní hodnocená kritéria obsahovala hodnocení upravenosti zaměstnance, pořádku a čistoty na pracovišti, celkového dojmu. Utajené hodnocení bylo provedeno ve dvou kolech a probíhalo na základě předem připravených a zadavatelem schválených kritérií. Výsledkem utajeného hodnocení byla zjištění a doporučení „způsobu chování“ a „vystupování“ pracovníků krajského úřadu. Toto hodnocení bylo ze strany vedení vnímáno jako zpětná vazba a napomohlo k vytvoření podmínek pro optimalizaci komunikačních dovedností, prosazování etického chování, vstřícnosti a správného vystupování zaměstnanců krajského úřadu ve vztahu k občanům, ale také i mezi jednotlivými odbory a zaměstnanci. 45

Interní materiál Krajského úřadu Jihomoravského kraje

40

Výsledky utajeného hodnocení se mi nepodařilo od vedení Krajského úřadu získat, jsou určeny pouze pro jejich vlastní potřebu. Odezvou na průzkum a zjištěné výsledky bylo sestavení vlastního „Kodexu etiky zaměstnanců Jihomoravského kraje“ (v souladu s ustanovením § 69 odst. 2 písm.e) a f) zákona č. 129/ 2000 Sb.o krajích, ve znění pozdějších předpisů, dalšími platnými právními předpisy, usnesením vlády ČR č. 270/2001 a interními předpisy Krajského úřadu), který nabyl platnosti dne 29. 7. 2006. (viz příloha č. 2). Jak se potvrdilo výzkumem, dodrţování pravidel slušného chování a etiky je nutné aktivně podporovat a prosazovat, aby se zásady spolupráce, slušného chování, dobrých vzájemných vztahů, vstřícnosti atd., staly nepsanými uznávanými pravidly krajského úřadu. Nicméně ztotoţnění se s nepsanými pravidly a morálními hodnotami závisí především na kaţdém zaměstnanci.

4.4 Obsah Kodexu etiky zaměstnanců Jihomoravského kraje V úvodním odstavci Kodexu etiky zaměstnanců Jihomoravského kraje46 se píše, ţe základními hodnotami, které má kaţdý zaměstnanec Jihomoravského kraje zařazený do Krajského úřadu Jihomoravského kraje ctít a vytvářet tak základ pro vybudování a udrţení důvěry veřejnosti, jsou zákonnost při rozhodování a rovný přístup ke všem fyzickým a právnickým osobám. Tyto dva poţadavky jsou nezbytné v kaţdé veřejné správě. Kodex etiky zaměstnanců Jihomoravského kraje navazuje na základní práva a povinnosti zaměstnance uvedené v zákoníku práce. Dodrţování zásad, které jsou v něm uvedené jako závazné pro kaţdého zaměstnance, by mělo mít vliv na hodnocení zaměstnance a jeho profesní růst. Porušování těchto norem by pak mělo být posuzováno jako porušení pracovní kázně se všemi důsledky z toho vyplývajícími. V Kodexu etiky zaměstnanců Jihomoravského kraje je obsaţena řada klíčových pojmů. Jedná se o: osobní odpovědnost, střet zájmů, veřejná činnost, 46

Krajský úřad Jihomoravského kraje. Kodex etiky zaměstnanců Jihomoravského kraje. [online], Dostupná na www: http://www.kr-jihomoravsky.cz/Default.aspx?PubID=8664&TypeID=2

41

[cit. 2010-03-21].

problematika přijímání darů a jiných nabídek, zneuţití úředního postavení, oznámení nepřípustné činnosti, zásady vystupování a chování ve vztahu k občanům, zásady osobního jednání. Osobní odpovědnost Všichni zaměstnanci vykonávají své povinnosti na vysoké odborné úrovni, slušně, ochotně, bez předsudků, jednají korektně s ostatními zaměstnanci i se zaměstnanci jiných úřadů. Řeší záleţitosti objektivně, na základě jejich skutkové podstaty, bez zbytečných průtahů. Střet zájmů Střet zájmů můţe vzniknout při rozhodování týkajících se jedinců, kteří mají na projednávané věci soukromý zájem a zahrnuje jakoukoli výhodu pro ně, ať uţ se jedná přímo o zaměstnance nebo jeho rodinu, nebo o osoby, se kterými měl nebo má obchodní vztahy. Pokud si zaměstnance není jist, zda jde o střet zájmů, projedná záleţitost se svým nadřízeným. Veřejná činnost Při výkonu veřejné činnosti je nutné, aby zaměstnanec jednal vţdy nestranným způsobem. Nemůţe být nucen vykonávat takovou veřejnou činnost, která by narušila důvěru občanů v jeho schopnost nestranně vykonávat své sluţební povinnosti. Nestrannost je při jednáních krajských úředníků s veřejností velmi důleţitá. Je to jedna z moţností, jak se vyhnout kritice veřejnosti - např. při jednáních je zvýhodňována jedna strana proti druhé z důvodu poskytnutí nějaké „odměny“ apod. Pocity, jaké mají občané z pohledu nestrannosti při jednáních s úřadem, mohou být signálem porušení etické normy či naznačovat korupční prostředí. Dary a jiné nabídky Zaměstnanec v ţádné případě nepřijímá a ani nevyţaduje dary, laskavosti a ani ţádná jiná zvýhodnění. Pokud jsou mu takové nabídky učiněny, jedná se o pokus

ovlivňovat

rozhodování a takové chování se označuje za neţádoucí. Zaměstnanec uvědomí svého nadřízeného.

42

Zneužití úředního postavení Při výkonu veřejné činnosti se zaměstnanci často setkávají s velmi citlivými informaci. Povinností všech zaměstnanců je nesdělovat ani nevyuţívat tyto informace ve svůj ani v jiný prospěch, nakládat s těmi informacemi s potřebnou důvěrností a poskytnou jim náleţitou ochranu. Oznámení nepřípustné činnosti Pokud je zaměstnanec poţádán, aby jednal v rozporu s právní úpravou, nevhodně, neeticky nebo způsobem, který představuje moţnost zneuţití úřadní moci, je povinen tuto skutečnost oznámit svému nadřízenému, který pak podnikne nezbytné kroky k prošetření tohoto jednání. Zásady chování a vystupování ve vztahu k občanům Veřejnost je poznamenána nedůvěrou k veřejné správě. Je tedy nutné, aby se zaměstnanci veřejné správy snaţili při jednáních s veřejností tuto skutečnost napravit. A to především svou profesionalitou, vysokou úrovní sluţeb, kvalitně odvedenou prací, etickým chováním, nestranností k minoritám. Kaţdý zaměstnanec krajského úřadu svou činností přispívá k tomu, aby úřad byl vnímán veřejností jako celek pozitivně. Zásady osobního jednání Účelem kodexu je podporovat

ţádoucí standardy chování zaměstnanců a informovat

veřejnost o chování, které je od zaměstnanců oprávněna očekávat. Zaměstnanci krajského úřadu , při jednáních s veřejností, kladou zvýšený důraz na zásady slušného chování a chovají se k občanovi tak jako by to byl jejich „nejlepší obchodní partner“. Snaţí se mu fundovaně poradit, předat mu všechny potřebné informace, být tu prostě pro něho.

4.5 Aktualizace Kodexu etiky zaměstnanců Jihomoravského kraje Při tvorbě a následném zavedení jakéhokoliv „dokumentu řízení“ do praxe se postupně začnou projevovat jeho nedostatky, které je nutné odstranit. Nejinak tomu bylo i u „Kodexu etiky zaměstnanců Jihomoravského kraje“. V červenci 2009 byl na

krajského úřadě proveden průzkum, ve kterém mohli všichni

zaměstnanci anonymně vyjádřit svůj názor a připomínky k dokumentu „Kodex etiky zaměstnanců Jihomoravského kraje“, který byl platný od roku 2006.

43

Prostřednictvím intranetu byla všem zaměstnancům sdělena adresa a informace o aktivním odkazu na intranetu, na kterých bylo moţné elektronicky dotazník vyplnit. Uspořádání průzkumu bylo jedním z opatření přijatých na jednání porady ředitele krajského úřadu. Odbor informatiky krajského úřadu zabezpečil průběh šetření a následné zpracování výsledků. Na základě výsledků pak bylo provedeno vyhodnocení a následná aktualizace, které zabezpečil odbor kanceláře ředitele. Cílem průzkumu bylo zjistit, jak je Kodex etiky vnímán zaměstnanci krajského úřadu, zda jsou seznámeni s jednotlivými ustanoveními Kodexu etiky, zda je přínosem pro jejich úřad. Byl tu ponechán i prostor, aby jednotliví pracovníci mohly vyjádřit své připomínky, postřehy popř. návrhy, které by se pak pouţily k zapracování do aktualizovaného „Kodexu etiky“.

4.5.1 Vyhodnocení Průzkumu k připomínkování dokumentu „Kodex etiky zaměstnanců Jihomoravského kraje“ se zúčastnilo celkem 145 zaměstnanců z celkového počtu 634 zaměstnanců.

Tabulka č. 4 - Otázka č.1 Kodex etiky :

Počet respondentů

Poměr v %

a)

je uţitečný, potřebný a s jeho obsahem se ztotoţňuji

99

68%

b)

nevím, ţe existuje

2

2%

c)

je to formální proklamace, která nemá praktický význam

44

30%

Celkem

145

100%

Pramen: Materiál pro jednání porady ředitele Krajského úřadu Jihomoravského kraje z 31.8.2009

Z výsledků této anketní otázky vyplývá zcela jasné potvrzení, ţe zaměstnanci Krajského úřadu spatřují v Kodexu etiky právě takové hodnoty, se kterými se vnitřně ztotoţňují a při své práci ho shledávají jako uţitečný a potřebný.

44

Tabulka č. 5 - Otázka č.2 Jednotlivá ustanovení Kodexu etiky : a)

postihují zásadní oblasti, s nimiţ se při své práci na

Počet respondentů

Poměr v %

96

66%

krajském úřadě setkávám b)

neřeší skutečné problémy

36

25%

c)

měl by být konkrétnější např……..

13

9%

Celkem

145

100%

Pramen: Materiál pro jednání porady ředitele Krajského úřadu Jihomoravského kraje z 31.8.2009 Jak je patrno z výše uvedené tabulky, zaměstnanci krajského úřadu souhlasí s tím, ţe Kodex etiky postihuje zásadní oblasti, s nimiţ se při své práci setkávají a vidí ho jako přínosný pro organizaci. U této otázky v bodě c) byl ponechán prostor pro vyjádření připomínek respondentů. Objevily se zde připomínky k „srozumitelnému“ zdůraznění slušného chování a vysvětlení důsledků, které mohou nastat při jeho nedodrţování. Tabulka č. 6 - Otázka č. 3 V Kodexu etiky jsou dostatečně zakotveny zásady

Počet respondentů

Poměr v %

pro chování a jednání zaměstnanců KrÚ JMK: a)

souhlasím

124

85%

b)

v ţádném případě

10

75%

c)

postrádám zásady v oblasti……..

11

8%

Celkem

145

100%

Pramen: Materiál pro jednání porady ředitele Krajského úřadu Jihomoravského kraje z 31.8.2009 Z těchto odpovědí vyplývá, ţe zaměstnanci vidí v Kodexu etiky nástroj, který upevňuje kulturu a hodnoty uznávané jejich organizací. V bodě c) se objevily připomínky respondentů k oblasti hrubého či uráţlivého chování klientů vůči zaměstnancům krajského úřadu, a to především jak tyto situace řešit, jak je vyhodnotit, na koho se obrátit, kdy volat policii, jaké jsou prostředky obrany proti takovému chování ze strany občana.

45

Tyto připomínky k bodu c) pak byly řešeny v samostatném vnitřním předpisu úřadu.

4.6 Současný stav Po vyhodnocení jednotlivých připomínek a námětů ze strany zaměstnanců ke „Kodexu etiky“ byla navrţena konkrétní doporučení k aktualizaci dokumentu. „Kodex etiky zaměstnanců Jihomoravského kraje“ byl doplněn o Článek 9 – Zásady vystupování a chování ke spolupracovníkům a nabyl platnosti dne 25. 9. 2009 (viz. příloha č.3) Zásady vystupování a chování ke spolupracovníkům Pokud má krajský úřad jako celek pozitivně působit na občana, je nutné, aby i jednotliví zaměstnanci při komunikaci mezi sebou vytvářeli atmosféru důvěry a spolupráce. Pokud dojde ke sporům řeší je kultivovaně, otevřeně a respektují rozhodnutí nadřízeného. Při vzájemné spolupráci projevují ochotu, vstřícnost, dodrţují pravidla etického chování. Z výše uvedeného vyplývá, ţe vedení krajského úřadu se opravdu zabývá problematikou etiky a etického kodexu, a to nejen ve vztahu k veřejnosti, ale především mezi svými zaměstnanci. Aby platný „Kodex etiky“ co nejvíce vystihoval potřeby organizace a jejich zaměstnanců, snaţí se při tvorbě či aktualizaci kodexu vtáhnout svoje zaměstnance do této činnosti tak, aby se na ní aktivně podíleli a jejich připomínky a podněty jsou brány velice váţně. Tento přístup se mi jeví jako velice vhodný. Krajský úřad také provádí zpětnou vazbu, a to průzkum spokojenosti z pohledu veřejnosti, tedy klientů úřadu. Vedle průzkumu v řadách klientů jsou kaţdoročně (od roku 2005) prováděna dotazníková šetření spokojenosti zaměstnanců zařazených do Krajského úřadu Jihomoravského kraje. Tato dotazníková šetření se týkají devíti základních oblastí: Obecná spokojenost s obsahem práce Oblast řízení Vztahy v organizaci Komunikace v organizaci Osobní perspektiva Pracovní prostředí Hodnocení pracovního výkonu Hodnocení Jihomoravského kraje jako zaměstnavatele Hlavní hodnoty organizace 46

Kaţdá z jmenovaných oblastí obsahuje podotázky, ke kterým se respondenti vyjadřují anonymně

pomocí

elektronického

dotazníku,

kaţdý

z respondentů

můţe

připojit

k jednotlivým oblastem slovní vyjádření. Hodnocení se provádí na škále 1-5, 1 znamená nejlepší a 5 nejhorší výsledek. Přičemţ dodrţování „Kodexu etiky Jihomoravského kraje“ je vyhodnocováno v oblasti C). Tabulka č. 7 - Výsledky hodnocení oblasti C) rok 2005 – 2009 r. 2005 r. 2006 r. 2007 r. 2008 r. 2009 Jak jste spojen (a) respondentů respondentů respondentů respondentů respondentů s(se): 328 298 312 321 285 spoluprací a 1, 93 1, 86 1,94 1,82 1,96 mezilidskými vztahy v odboru, kde pracujete? spoluprací mezi 2,47 2,42 2,35 2,3 2,4 odbory? Celkem Ø

2,2

2,14

2,15

2,06

2,18

Pramen: Materiál pro jednání porady ředitele Krajského úřadu Jihomoravského kraje z 31.8.2009 Z výše uvedených hodnot v tabulce č. 7 je zřejmé, ţe mezilidské vztahy a spolupráce na jednotlivých odborech i mezi odbory nejsou sice úplně ideální, ale pohybují se v lepší polovině škály hodnocení – řečeno pedagogickou terminologií, respondenti hodnotí mezilidské vztahy v odboru i mezi odbory jakoţto velmi dobré. I nadále je nutné zaměřit se na posilování atmosféry spolupráce a důvěry tj. spory řešit věcně, kultivovaně, v rámci mezí „Kodexu etiky“. Ke zlepšení situace mohou pomoci pravidelná školení v oblasti etického chování, které sebou přináší výhody jak pro úřad, tak i pro pracovníka samotného.

4.7 Srovnání etických kodexů dvou organizací veřejné správy Vzhledem k tomu, ţe cílem mé diplomové práce byla mimo jiné analýza vývoje současného etického kodexu a jeho pouţívání na vybraném úřadě, věnovala jsem se ve shora uvedených kapitolách vývoji a obsahu etického kodexu na Krajském úřadě Jihomoravského kraje, který má zpracovaný a pravidelně aktualizovaný vlastní Kodex etiky zaměstnanců Jihomoravského kraje.

47

Jakoţto zaměstnankyně Magistrátu města Brna jsem pochopitelně chtěla při zpracování diplomové práce vycházet z vlastních zkušeností a poznatků ve věci etiky a etického kodexu organizace veřejné správy, ve které pracuji. Magistrát města Brna doposud nevytvořil vlastní etický kodex, akceptoval Kodex etiky zaměstnanců ve veřejné správě, který byl schválen Vládou ČR dne 21. 3. 2001 usnesením č. 271/2001. Proto jsem se rozhodla pro srovnání těchto dvou kodexů etiky, a to Kodexu etiky zaměstnanců Jihomoravského kraje a Kodexu etiky zaměstnanců ve veřejné správě, který přijal Magistrát města Brna. Oba kodexy mají shodné základní pilíře tj. vymezení obecně platných pojmů, jako je střet zájmů, veřejná činnost, dary a jiné nabídky, zneuţití úředního postavení. V těchto jednotlivých článcích jsou vymezena práva a povinnosti zaměstnanců při výkonu veřejné správy ve vazbě na obecné etické zásady. Jsou zde taxativně stanoveny činnosti, které jsou neslučitelné s plněním pracovních povinností ve veřejné správě. Kodex etiky zaměstnanců Jihomoravského kraje obsahuje navíc i konkrétní zásady vyplývající z chodu úřadu, jak směrem k veřejnosti, tak i k samotným zaměstnancům navzájem. Jedná se o principy vystupování a chování, telefonického a osobního jednání a dále zásady pro práci na Informačním centru úřadu. Tyto aspekty vnímám z pohledu zaměstnance magistrátu jako jedny ze zásadních pro prezentaci úřadu v očích veřejnosti – ať uţ se jedná o úpravu zevnějšku, oblečení adekvátní práci a odpovídající váţnosti instituce, přiměřeně upravené pracoviště (kancelář), viditelně umístěné identifikační údaje pracovníků úřadu (jméno, příjmení, titul, funkce). Za velmi přínosné směrem k veřejnosti povaţuji zakotvení povinnosti zaměstnance krajského úřadu při nepřítomnosti na pracovišti zajistit zástup za výkon své funkce, eventuelně kontakt, na kterém bude zastiţen. Pro občany je velmi důleţité, aby při komunikaci s úředníky přesně věděli, kdo s nimi jejich záleţitost vyřizuje, jaká je jeho funkce, na kterém odboru pracuje. Při samotném jednání občana s úředníky, ať uţ osobním či telefonickém, je velmi důleţitý kultivovaný projev, zdvořilost, slušnost a samozřejmě ochota úředníka. Kodex etiky zaměstnanců Jihomoravského kraje pamatuje i na tyto situace a přesně definuje i takové detaily, jako je jednotný postup při externím telefonickém jednání – zaměstnanec se představí následovně: Krajský úřad, příslušný odbor nebo oddělení, příjmení a pozdraví. Jakoţto zaměstnankyně magistrátu vnímám tento postup za velmi zásadní pro styk s veřejností. Úřady jsou většinou organizace s velkým počtem pracovníků, přičemţ atmosféra v kolektivu dotváří spolu s ostatními aspekty obraz úřadu. Mezilidské vztahy na pracovišti se odráţí nejen 48

při spolupráci jednotlivých zaměstnanců, ale působí i navenek směrem k občanovi. Velmi pozitivně proto vnímám zakotvení základních zásad vystupování a chování ke spolupracovníkům do Kodexu etiky zaměstnanců Jihomoravského kraje. Kodex pobízí zaměstnance k věcnému, kultivovanému a otevřenému řešení sporů s přímými nadřízenými, dále k potlačování osobní zaujatosti při rozdílnosti názorů a také k respektování rozhodnutí nadřízených. Pozdrav je dle Kodexu vnímán jako projev úcty, zdvořilosti a přátelství a odpovědět na pozdrav je slušností. Rovněţ jednotlivé odbory a oddělení krajského úřadu dodrţují pravidla slušné komunikace, ochoty a vstřícnosti, neboť nesou společnou odpovědnost za dobré jméno úřadu. Z pozice úředníka magistrátu mohu konstatovat, ţe ačkoli magistrát nedisponuje vlastním Kodexem etiky, ve kterém by byly podrobně rozpracovány výše uvedené situace jak je tomu v případě Kodexu etiky zaměstnanců Jihomoravského kraje, jsou podobné postupy zaměstnanci magistrátu dodrţovány. Dle mého názoru záleţí na samotné organizaci, jak si nastaví nepsaná pravidla etického chování při výkonu svých činností a jak tuto vizi implementuje mezi zaměstnance. Takovým nástrojem můţe být např. příkladné chování vedoucích zaměstnanců, vstupní školení nových zaměstnanců, následná průběţná školení a vzdělávání včetně zavedení určitých kontrolních mechanismů. Je ovšem smutnou skutečností, ţe tyto zásady a principy slušného chování musí být paradoxně zakotveny do těchto kodexů a následně vyţadovány, ačkoliv jejich dodrţování by mělo být základem etického chování kaţdého z nás i bez kodexů. Přínos své diplomové práce vidím ve skutečnosti, ţe jsem mohla z pozice úředníka veřejné správy posoudit a zhodnotit fungování a pouţívání etických kodexů v praxi na vybraném úřadě. Lze konstatovat, ţe etické kodexy jsou pouze všeobecným teoretickým návodem. Fungování úřadů veřejné správy není závislé na existenci či neexistenci etických kodexů. Zásady a principy, které jsou zakotveny v etických kodexech by měly být standardními pilíři výkonu veřejné správy.

49

Závěr Vývoj etiky a etického kodexu ve veřejné správě je v jednotlivých zemích z velké míry ovlivněn historickým a především politickým vývojem. Období minulého reţimu bohuţel pozměnilo kulturu veřejné správy i vnímání veřejné správy celou veřejností. V souvislosti s politickými změnami po pádu totalitního reţimu v listopadu 1989 vyvstala nutnost provést reformu veřejné správy, která s sebou přinesla mimo jiné otázku, na jaké hodnoty by se měla veřejná správa soustředit. Zesílil tlak na její zkvalitňování, začleňování etiky a etických kodexů do výkonu veřejné správy, principů dobré správy a hodnocení kvality veřejné správy. Veřejnost očekává, ţe zaměstnanci veřejné správy budou při výkonu svých činností nestranní, profesionální, čestní, ochotní, trpělivý. Je tedy nezbytné, aby zaměstnanci při jednání s občany vţdy dodrţovali pravidla slušného chování a určitou dávku empatie. Vodítkem k takovému profesionálnímu chování můţe být právě etický kodex. Ovšem úroveň etického chování v sobě odráţí mnoho faktorů. Mezi ně patří především samotný systém veřejné správy, pokud se jedná o systém, který je přehledný, transparentní a funkční, je úroveň etického chování vysoká. Dále by systém veřejné správy měl být schopný omezit nehospodárnost, samoúčelné bujení veřejné správy, které vytváří nepřehledné struktury, ve kterých se nejvíce objevují příleţitosti k neetické chování a korupci. Slabinu etických kodexů spatřuji ve skutečnosti, ţe jejich dodrţování je pouze dobrovolné. V našem právním řádu není moţné vyţadovat jejich plnění pod pohrůţkou sankce. Proto je nutné, aby etické kodexy zavedly do organizace taková pravidla, která budou závazná a vynutitelná pro kaţdého zaměstnance celé veřejné správy. K zlepšování etického chování ve veřejné správě můţeme pouţít také různé podpůrné prostředky, jako jsou školení, diskuze, praktický trénink různých situací aj. Velmi důleţitý je také příklad vedoucích pracovníků, kteří by měli být vzorem pro své podřízené právě v oblasti etického jednání a vystupování. Etické kodexy mohou představovat jeden z prostředků, kterými se můţeme pokusit napravit pověst veřejné správy v očích veřejnosti. Přináší nám moţnost zlepšit kulturu organizace, výkon, komunikaci uvnitř i vně. Při hodnocení přístupu vedení Krajského úřadu Jihomoravského kraje ke kodexu etiky musím konstatovat, ţe je velmi aktivní. Krajský úřad se etickým kodexem zabývá a snaţí se, aby jeho zaměstnanci aktivně přistupovali k tvorbě a aktualizaci kodexu a jejich připomínky a podněty jsou brány velice váţně. Tento přístup se mi jeví jako velice vhodný. Krajský úřad také provádí zpětnou vazbu, a to průzkum spokojenosti z pohledu veřejnosti, jakoţto klientů 50

úřadu. Vedení krajského úřadu si uvědomuje, ţe pro kvalitní výkon veřejné správy je nutné jasné formulování morálních hodnot a etických norem uvnitř organizace. Pokud zhodnotíme prostředky a rysy, které ovlivňují etiku a etický kodex ve veřejné správě v České republice musíme konstatovat, ţe stojíme teprve na počátku dlouhé cesty. Inspiraci můţeme čerpat od zahraničních států, u kterých nebyl demokratický vývoj v oblasti veřejné správy přerušen jako u nás. Na závěr doporučuji, aby se etický kodex ve veřejné správě stal obecně závazným právním předpisem, který by krom jakéhosi „návodu“ na etické chování obsahoval i sankce za jeho nedodrţování. Tím by výrazně přispěl k budování moderní veřejné správy. Dále by se měly zavést kontrolní mechanismy v oblasti dodrţování zásad obsaţených v etických kodexech. Je nutné si ovšem uvědomit, ţe i za kontrolními mechanismy je zase jen a pouze lidský faktor, tj. pracovníci zajišťující vnitřní kontrolu organizace. Tyto posty jsou však v očích veřejnosti vnímány spíše negativně – představují často zbytečný nárůst úřednických pozic, které nemají pro samotné fungování veřejné správy aţ takový význam. Kaţdý z nás musí prvotně začít sám u sebe, nejenom úředníci, ale i celá společnost by se měla, dle mého názoru, naučit etickému chování. Je ovšem nereálné očekávat, ţe etické kodexy, byť by se staly závaznými právními předpisy, jsou samospasitelné.

51

SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ REKTOŘÍK, J.: Kontrola ve veřejném sektoru DSO, 1.vydání – MU, Brno 2004, ISB 80-210-3505-6. ŠELEŠOVSKÝ, J. a kol.: Cvičebnice otázek ze základů veřejné ekonomiky, veřejné správy a regionální politiky, 2. přepracované vydání a rozšířené vydání – MU, Brno 2001, ISBN 80210-2506-9. DOLISTA, J., JEŢEK, R.: Etika zaměstnance veřejné správy. 1. kyd. České Budějovice: Vysoká škola evropských a regionálních studií, 2006. ISBN 80-86708-20-9. STRECKOVÁ, Y., MALÝ, I. a kol.:Veřejná ekonomie pro školu i praxi, 1.vydání, Praha: Computer Press, 1998, ISBN 80-7226-112-6 KADEČKA S., ONDRUŠ R., PRÚHCA P.,: Základy správního práva pro ekonomy, 1,vydání – MU, Brno 2003, s.52, ISBN 80-210-3050-X HENDRYCH, D.: Správní věda, teorie veřejné správy. ASPI Praha 2003. ISBN 80-86395-863. POMAHAČ, R., VIDLÁKOVÁ, O.: Veřejná správa. C.H. Beck, Praha 2002. ISBN 80-71797480. ROBINSON, D., GARRATT, CH., Etika, 1.vydání, Praha, Portál s.r.o., 2004, ISBN 807178-941-0 CHARVÁT, F., Hospodářská a veřejnosprávní etika (úvod do etiky podnikání, veřejné správy, finančnictví a pojišťovnictví), 1.vydání, Praha, Vysoká škola finanční a správní, o.p.s., v edici Express, 2006, s.6, sylabus přednášek na VŠ VANĚK, J.: Principy obecné, ekonomické a informační etiky, 1.vydání, Eurolex Bohemia, 2005, ISBN 80-86861-54-6 DOLISTA, J.:Etika zaměstnance veřejné správy, vydání Vysoká škola evropských a regionálních studií, České Budějovice 2006, ISBN 80-86708-20-9 LEŠTINSKÁ, V., VIDLÁKOVÁ, ŠELEŠOVSKÝ, J., ŠPAČEK, D.,: Personalistika ve veřejné správě, 1,vydání, vydala Masarykova univerzita, 2006, ISBN 80-210-3948-1 VAJDA, J.: Úvod do Etiky, 1.vydání, Bratislava, Enigma, 2004, ISBN – 80-891-3212

52

INTERNETOVÉ ZDROJE Vláda ČR Etický kodex zaměstnanců ve veřejné správě, usnesení vlády ČR č. 270, z 21 3. 2001 [online], [cit. 2010-03-29]. Dostupné na www: http://racek.vlada.cz/usneseni/usneseni_webtest.nsf/WebGovRes/88408E345B70E4B4C1257 1B6006DB7BB?OpenDocument Ministerstvo vnitra ČR. Vzdělávání a akreditace. [online], [cit. 2010-03-21]. Dostupné na www: http://www.mvcr.cz/archiv2008/sprava/priprava/sprurady/etika.html Ministerstvo vnitra ČR. Co je, bude a mohlo by být nového v oblasti potírání korupce a úplatkářství. [online], [cit. 2010-03-21]. Dostupné na www: http://www.mvcr.cz/clanek/co-je-bude-a-mohlo-by-byt-noveho-v-oblasti-potirani-korupce-auplatkarstvi.aspx Transparency International. Globální výzkum korupce. [online], [cit. 2010-03-21]. Dostupné na www: : http://www.transparency.cz/index.php?lan=cz&id=16&pom_id=30 Transparency International. Tisková zpráva. [online], [cit. 2010-03-21]. Dostupná na www: http://www.transparency.cz/index.php?lan=cz&id=16&pom_id=87 Transparency International. Tisková zpráva. . [online], [cit. 2010-03-21]. Dostupná na www: http://www.transparency.cz/index.php?lan=cz&id=16&pom_id=25 Transparency International. Kolektiv autorů Transparency International. Korupce a protikorupční politika ve veřejném sektoru 2005. [online], [cit. 2010-03-21]. Dostupná na www: http://www.transparency.cz/pdf/skripta.pdf Transparency International. Kolektiv autorů Transparency International. Korupce a protikorupční politika ve veřejném sektoru 2008. [online], [cit. 2010-03-21]. Dostupná na www: http://www.transparency.cz/pdf/publikace/vzdelavani_skripta2008.pdf Krajský úřad Jihomoravského kraje. Kodex etiky zaměstnanců Jihomoravského kraje. [online], [cit. 2010-03-21]. Dostupná na www: http://www.kr-jihomoravsky.cz/Default.aspx?PubID=8664&TypeID=2

53

LEGISLATIVNÍ ZDROJE Zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky. Zákon č. 218/2002 Sb., o sluţbě státních zaměstnanců ve správních úřadech a o odměňování těchto zaměstnanců a ostatních zaměstnanců ve správních úřadech (sluţební zákon), ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), ve znění pozdějších předpisů.

54

SEZNAM TABULEK A SCHÉMAT Schéma č. 1 : Veřejná správa v širším pojetí Schéma č. 2: Veřejná správa v uţším pojetí Tabulka č. 1: Typologie indexů měření korupce Tabulka č. 2: Pořadí států podle indexu míry korupce pro rok 2009 Tabulka č. 3: Hodnocení ČR podle indexu míry korupce v letech 2002 – 2008 Tabulka č. 4: Otázka č. 1 Tabulka č. 5: Otázka č. 2 Tabulka č. 6: Otázka č. 3 Tabulka č. 7: Výsledky hodnocení oblasti C) rok 2005 - 2009

55

SEZNAM PŘÍLOH Příloha č. 1 : Kodex etiky zaměstnanců ve veřejné správě Příloha č. 2 : Kodex etiky zaměstnanců Jihomoravského kraje, platný ke dni 29. 7. 2006 Příloha č. 3: Kodex etiky zaměstnanců Jihomoravského kraje, platný ke dni 25. 9. 2009

56

Příloha č. 1 – Kodex etiky zaměstnanců ve veřejné správě České republiky Preambule

Základními hodnotami, které má kaţdý zaměstnanec veřejné správy ctít a vytvářet tak základ pro vybudování a udrţení důvěry veřejnosti, jsou zákonnost při rozhodování a rovný přístup ke všem fyzickým i právnickým osobám. Zaměstnanec veřejné správy má zájem na efektivním výkonu veřejné správy, a proto si dalším vzděláváním prohlubuje svou odbornost. Účelem tohoto kodexu je podporovat ţádoucí standardy chování zaměstnanců ve veřejné správě a informovat veřejnost o chování, jeţ je oprávněna od zaměstnanců ve veřejné správě očekávat. Článek 1. Základní ustanovení 1. Tento Kodex je doporučením pro zaměstnance správních úřadů a pro zaměstnance územních samosprávných celků (dále jen „zaměstnanec“). 2. Zaměstnanec vykonává svou práci ve shodě s Ústavou České republiky, zákony a dalšími právními předpisy a zároveň činí vše nezbytné pro to, aby jednal v souladu s ustanoveními tohoto Kodexu. Článek 2. Obecné zásady 1. Výkon veřejné správy je sluţbou veřejnosti, zaměstnanec ji vykonává na vysoké odborné úrovni, kterou si studiem průběţně prohlubuje, s nejvyšší mírou slušnosti, porozumění a ochoty a bez jakýchkoli předsudků. 2. Zaměstnanec jedná korektně s ostatními zaměstnanci úřadu i se zaměstnanci jiných úřadů veřejné správy. 3. Zaměstnanec činí rozhodnutí a řeší záleţitosti objektivně na základě jejich skutkové podstaty, přihlíţeje pouze k právně relevantním skutečnostem, a bez zbytečných průtahů. Nejedná svévolně k újmě jakékoli osoby, skupiny osob nebo orgánu či sloţky právnické osoby, ale naopak prosazuje práva a oprávněné zájmy občanů. Článek 3. Střet zájmů 1. Zaměstnanec nepřipustí, aby došlo ke střetu jeho soukromého zájmu s jeho postavením jako zaměstnance ve veřejné správě. Soukromý zájem zahrnuje jakoukoli výhodu pro něj, jeho rodinu, blízké a příbuzné osoby a právnické nebo fyzické osoby, se kterými měl nebo má obchodní nebo politické vztahy. 2. Zaměstnanec se neúčastní ţádné činnosti, která se neslučuje s řádným výkonem jeho pracovních povinností nebo tento výkon omezuje. 3. Pokud si není zaměstnanec jist, zda jde o činnost slučitelnou s jeho podílem na výkonu veřejné správy, projedná záleţitost se svým nadřízeným. Článek 4. Politická nebo veřejná činnost

1. Zaměstnanec jedná při výkonu veřejné správy politicky nestranným způsobem. 2. Zaměstnanec nebude vykonávat takovou politickou nebo veřejnou činnost, která by mohla narušit důvěru občanů v jeho schopnost nestranně vykonávat své sluţební povinnosti. Článek 5. Dary a jiné nabídky 1. Zaměstnanec nevyţaduje ani nepřijímá dary, úsluhy, laskavosti, ani ţádná jiná zvýhodnění, která by mohla ovlivnit nebo zdánlivě ovlivnit rozhodování ve věci, narušit profesionální přístup k věci, nebo která by bylo moţno povaţovat za odměnu za práci, která je jeho povinností. 2. Zaměstnanec nedovolí, aby se v souvislosti se svým zaměstnáním ve veřejné správě dostal do postavení, ve kterém je zavázán oplatit prokázanou laskavost, nebo které jej činí přístupným nepatřičnému vlivu jiných osob. 3. Pokud je zaměstnanci v souvislosti s jeho zaměstnáním ve veřejné správě nabídnuta jakákoli výhoda, odmítne ji a o nabídnuté výhodě informuje svého nadřízeného. 4. Zaměstnanec se v soukromém ţivotě vyhýbá takovým činnostem, chování a jednání, které by mohlo sníţit důvěru ve veřejnou správu v očích veřejnosti, nebo dokonce zavdat příčinu k vydírání zaměstnance v důsledku jeho jednání v rozporu s právními předpisy nebo etickými normami. Článek 6. Zneužití úředního postavení 1. Zaměstnanec nevyuţívá výhody vyplývající z jeho postavení, ani informace získané při výkonu veřejné správy pro svůj soukromý zájem. Je jeho povinností vyhnout se konfliktům zájmů i předcházet takovým situacím, které mohou podezření z konfliktu zájmů vyvolat. 2. Zaměstnanec nenabízí ani neposkytuje ţádnou výhodu jakýmkoli způsobem spojenou s jeho postavením ve veřejné správě, pokud to zákon neumoţňuje. 3. Zaměstnanec neuvádí vědomě v omyl ani veřejnost, ani ostatní zaměstnance v úřadu. 4. S informacemi získanými při výkonu veřejné správy zaměstnanec nakládá se vší potřebnou důvěrností a poskytuje jim příslušnou ochranu. Přihlíţí přitom náleţitě k právu veřejnosti na přístup k informacím v rozsahu daném příslušnými zákony. Článek 7. Oznámení nepřípustné činnosti 1. Zaměstnanec vynakládá veškeré úsilí, aby zajistil maximálně efektivní a ekonomické spravování a vyuţívání finančních zdrojů, zařízení a sluţeb, které mu byly svěřeny. V případě, ţe zjistí ztrátu nebo újmu na majetku ve státním vlastnictví nebo na majetku ve vlastnictví územních samosprávných celků, podvodné či korupční jednání, oznámí tuto skutečnost nadřízenému vedoucímu zaměstnanci, popřípadě příslušnému orgánu činnému v trestním řízení. 2. V případě, ţe je zaměstnanec poţádán, aby jednal v rozporu s právní úpravou, nebo způsobem, který představuje moţnost zneuţití úřední moci, odmítne takové jednání a oznámí tuto skutečnost svému nadřízenému. Pramen: Ministerstvo vnitra České republiky. Kodex etiky zaměstnanců ve veřejné spr{vě. Dostupné z .

Příloha č. 2 – Kodex etiky zaměstnanců Jihomoravského kraje, platný ke dni 29. 7. 2006 Základními hodnotami, které má kaţdý zaměstnanec Jihomoravského kraje zařazený do Krajského úřadu Jihomoravského kraje (dále jen „zaměstnanec“) ctít a vytvářet tak základ pro vybudování a udrţení důvěry veřejnosti, jsou zákonnost při rozhodování a rovný přístup ke všem fyzickým a právnickým osobám. Zaměstnanec má zájem na efektivním výkonu veřejné správy. Účelem Kodexu je podporovat ţádoucí standardy chování zaměstnanců a informovat veřejnost o chování, které je od zaměstnanců oprávněna očekávat. Článek 1 Základní ustanovení 1. Kodex je závazný pro všechny zaměstnance zařazené do Krajského úřadu Jihomoravského kraje. 2.

Zaměstnanec je povinen dodrţovat zejména ústavní pořádek České republiky a právní předpisy vztahující se k práci jím vykonávané. Zároveň jedná v souladu s ustanoveními tohoto Kodexu a Vizí Krajského úřadu Jihomoravského kraje. Článek 2 Obecné zásady

1. Výkon veřejné správy je sluţbou veřejnosti, zaměstnanec ji vykonává na vysoké odborné úrovni, kterou si studiem průběţně prohlubuje, s nejvyšší mírou slušnosti, porozumění a ochoty a bez jakýchkoliv předsudků. 2. Zaměstnanec jedná korektně s ostatními zaměstnanci i se zaměstnanci jiných úřadů veřejné správy. 3. Zaměstnanec činí rozhodnutí a řeší záleţitosti objektivně, na základě jejich skutkové podstaty, přihlíţeje pouze k právně relevantním skutečnostem a bez zbytečných průtahů. Nejedná svévolně k újmě jakékoliv osoby, skupiny osob nebo orgánu či sloţky právnické osoby, ale naopak prosazuje práva a oprávněné zájmy občanů. Článek 3 Střet zájmů 1. Zaměstnanec nepřipustí, aby došlo ke střetu jeho soukromého zájmu s jeho postavením jako zaměstnance. Soukromý zájem zahrnuje jakoukoliv výhodu pro něj, jeho rodinu, blízké a příbuzné osoby a právnické či fyzické osoby, se kterými měl nebo má obchodní vztahy. 2. Zaměstnanec se neúčastní ţádné činnosti, která se neslučuje s řádným výkonem jeho pracovních povinností nebo tento výkon omezuje. 3.

Pokud si není zaměstnanec jist, zda jde o činnost slučitelnou s jeho podílem na výkonu veřejné správy, projedná záleţitost se svým nadřízeným.

Článek 4 Veřejná činnost 1. Zaměstnanec jedná při výkonu veřejné správy nestranným způsobem. 2.

Zaměstnanec nebude vykonávat takovou veřejnou činnost, která by mohla narušit důvěru občanů v jeho schopnost nestranně vykonávat své sluţební povinnosti. Článek 5 Dary a jiné nabídky

1. Zaměstnanec nevyţaduje ani nepřijímá dary, úsluhy, laskavosti, ani ţádná jiná zvýhodnění, která by mohla ovlivnit nebo zdánlivě ovlivnit rozhodování ve věci, narušit profesionální přístup k věci, nebo která by bylo moţno povaţovat za odměnu za práci, která je jeho povinností. 2. Zaměstnanec nedovolí, aby se v souvislosti se svým zaměstnáním dostal do postavení, ve kterém je zavázán oplatit prokázanou sluţbu, nebo které jej činí přístupným nepatřičnému vlivu jiných osob. 3. Pokud je zaměstnanci v souvislosti s jeho zaměstnáním nabídnuta jakákoli výhoda, odmítne ji a o nabídnuté výhodě informuje svého nadřízeného. 4. Zaměstnanec se v soukromém ţivotě vyhýbá takovým činnostem, chování a jednání, které by mohlo sníţit důvěru úřadu a veřejné správy v očích veřejnosti, nebo dokonce zavdat příčinu k vydírání zaměstnance v důsledku jeho jednání v rozporu s právními předpisy nebo etickými normami. Článek 6 Zneužití úředního postavení 1. Zaměstnanec nevyuţívá výhody vyplývající z jeho postavení, ani informace získané při výkonu zaměstnání pro svůj soukromý zájem. Je jeho povinností vyhnout se konfliktům zájmů i předcházet takovým situacím, které mohou podezření z konfliktu zájmů vyvolat. 2. Zaměstnanec nenabízí ani neposkytuje ţádnou výhodu jakýmkoliv způsobem spojenou s jeho postavením ve veřejné správě, pokud to zákon neumoţňuje. 3. Zaměstnanec neuvádí vědomě v omyl veřejnost ani ostatní zaměstnance úřadu. 4. S informacemi získanými při výkonu zaměstnání zaměstnanec nakládá s potřebnou důvěrností a poskytuje jim náleţitou ochranu. Přihlíţí přitom náleţitě k právu veřejnosti na přístup k informacím v rozsahu daném příslušnými zákony. Článek 7 Oznámení nepřípustné činnosti 1. Zaměstnanec vynakládá veškeré úsilí, aby zajistil maximálně efektivní a ekonomické spravování a vyuţívání finančních zdrojů, zařízení a sluţeb, které mu byly svěřeny. V případě, ţe zjistí ztrátu nebo újmu na majetku ve vlastnictví kraje, podvodné či korupční jednání, oznámí tuto skutečnost svému nadřízenému.

2. V případě, ţe je zaměstnanec poţádán, aby jednal v rozporu s právní úpravou, nebo způsobem, který představuje moţnost zneuţití úřední moci, odmítne takové jednání a oznámí tuto skutečnost svému nadřízenému. Článek 8 Zásady vystupování a chování ve vztahu k občanům 1. Zaměstnanec přispívá svým chováním k tomu, aby byl krajský úřad vnímán veřejností jako celek pozitivně. 2. Zaměstnanec pečuje o úpravu svého zevnějšku a je oblečen způsobem, který je adekvátní práci a činnostem jemu svěřeným a odpovídajícím váţnosti instituce Krajského úřadu Jihomoravského kraje. Za nevhodný se povaţuje zejména špinavý a poškozený oděv, nevhodné sportovní oblečení a obuv. 3. Zaměstnanec dbá na to, aby i jeho kancelář (pracoviště) bylo vţdy přiměřeně upravené a čisté, bez předmětů, které nesouvisí s náplní agendy, kterou vykonává. 4. Zaměstnance dbá na to, aby měl na pracovním stole viditelně umístěnou cedulku se svým jménem a příjmením. 5. Při odchodu ze svého pracoviště v pracovní době zaměstnanec ponechá informaci o době a účelu své nepřítomnosti u osoby, která ho zastupuje a případně zanechá kontakt, na kterém bude zastiţen. Zaměstnanec veřejnost o době své nepřítomnosti a osobě, která ho zastupuje, můţe informovat i jiným vhodným způsobem, například vyvěšením informace na dveřích své kanceláře. Článek 9 Zásady telefonického a osobního jednání 1. Kaţdý zaměstnanec úřadu dbá na to, aby klienta zřetelně pozdravil, a to pokud moţno jako první. Zaměstnanci se vyvarují hovorových pozdravů. 2. Zaměstnanec po celou dobu jednání věnuje klientovi pozornost, je zdvořilý a slušný. 3. Pokud dle moţnosti svého telefonního přístroje zaměstnanec rozliší externí či interní hovor, představí se při externím telefonickém jednání: Krajský úřad, příslušný odbor nebo oddělení, příjmení a pozdraví. Při interním telefonickém jednání má zaměstnanec povinnost představit se názvem odboru, případně oddělení, příjmením a pozdravit. 4. Pokud zaměstnanec nemá moţnost zjistit, zda se jedná o externí či interní hovor, představí se dle jedné z výše uvedených variant a pozdraví. 5. Pokud to situace vyţaduje, zaměstnanec klienta vyzve, aby ho v případě potřeby neváhal kontaktovat a předá mu potřebné kontaktní údaje. 6.

Pokud zaměstnanec není kompetentní nebo nemůţe poţadované informace poskytnout či věc vyřídit, je povinen sdělit klientovi kontakt na zaměstnance úřadu či instituci, která je k poskytnutí informace nebo věci příslušná, případně ho směrovat na odpovědného zaměstnance úřadu.

7. Pokud zaměstnanec směruje klienta krajského úřadu na jiného zaměstnance, ověří přítomnost tohoto zaměstnance, případně zastupujícího zaměstnance na pracovišti a klienta mu ohlásí. 8. V případě přepojení hovoru na jiného zaměstnance sdělí zaměstnanec klientovi krajského úřadu příjmení a telefonní číslo (příp. jen klapku) na přepojovaného zaměstnance. 9. Při ukončení jednání se zaměstnanec s klientem slušně rozloučí. Článek 10 Zásady pro práci na Informacích 1. Pracovníci Informací poskytnou klientovi základní informace a případně jej nasměrují na konkrétního zaměstnance. Sdělí, ve které budově, patře a kanceláři konkrétního zaměstnance zastihne. 2. Směruje-li pracovník Informací klienta na zaměstnance, u kterého nebyl klient předem objednán či domluven, ověří přítomnost tohoto zaměstnance, případně zastupujícího zaměstnance na pracovišti a klienta mu ohlásí. 3. V případě, ţe není moţné klienta odkázat na zaměstnance úřadu, předá klientovi pracovník Informací potřebné kontaktní údaje. Článek 11 1. Všichni vedoucí zaměstnanci jsou povinni seznámit s Kodexem podřízené zaměstnance. 2. Kodex nabývá platnosti dnem podpisu ředitele Krajského úřadu Jihomoravského kraje a účinnosti dnem 1. září 2006. Dnem účinnosti Kodexu se zrušuje platnost Příkazu ředitele č. 04/03. Pramen: Kodex etiky zaměstnanců Jihomoravského kraje,platný ke dni 29.7.2006

Příloha č. 3 - Kodex etiky zaměstnanců Jihomoravského kraje, platný ke dni 25. 9. 2009 Základními hodnotami, které má kaţdý zaměstnanec Jihomoravského kraje zařazený do Krajského úřadu Jihomoravského kraje (dále jen „zaměstnanec“) ctít a vytvářet tak základ pro vybudování a udrţení důvěry veřejnosti, jsou zákonnost při rozhodování a rovný přístup ke všem fyzickým a právnickým osobám. Zaměstnanec má zájem na efektivním výkonu veřejné správy. Účelem Kodexu je podporovat ţádoucí standardy chování zaměstnanců a informovat veřejnost o chování, které je od zaměstnanců oprávněna očekávat. Článek 1 Základní ustanovení 1. Kodex je závazný pro všechny zaměstnance zařazené do Krajského úřadu Jihomoravského kraje. 2. Zaměstnanec je povinen dodrţovat zejména ústavní pořádek České republiky a právní předpisy vztahující se k práci jím vykonávané. Zároveň jedná v souladu s ustanoveními tohoto Kodexu a Vizí Krajského úřadu Jihomoravského kraje. Článek 2 Obecné zásady 1. Výkon veřejné správy je sluţbou veřejnosti, zaměstnanec ji vykonává na vysoké odborné úrovni, kterou si studiem průběţně prohlubuje, s nejvyšší mírou slušnosti, porozumění a ochoty a bez jakýchkoliv předsudků. 2. Zaměstnanec jedná korektně s ostatními zaměstnanci i se zaměstnanci jiných úřadů veřejné správy. 3. Zaměstnanec činí rozhodnutí a řeší záleţitosti objektivně, na základě jejich skutkové podstaty, přihlíţeje pouze k právně relevantním skutečnostem a bez zbytečných průtahů. Nejedná svévolně k újmě jakékoliv osoby, skupiny osob nebo orgánu či sloţky právnické osoby, ale naopak prosazuje práva a oprávněné zájmy občanů. Článek 3 Střet zájmů 1. Zaměstnanec nepřipustí, aby došlo ke střetu jeho soukromého zájmu s jeho postavením jako zaměstnance. Soukromý zájem zahrnuje jakoukoliv výhodu pro něj, jeho rodinu, blízké a příbuzné osoby a právnické či fyzické osoby, se kterými měl nebo má obchodní vztahy. 2. Zaměstnanec se neúčastní ţádné činnosti, která se neslučuje s řádným výkonem jeho pracovních povinností nebo tento výkon omezuje. 3. Pokud si není zaměstnanec jist, zda jde o činnost slučitelnou s jeho podílem na výkonu veřejné správy, projedná záleţitost se svým nadřízeným.

Článek 4 Veřejná činnost 1. Zaměstnanec jedná při výkonu veřejné správy nestranným způsobem. 2. Zaměstnanec nebude vykonávat takovou veřejnou činnost, která by mohla narušit důvěru občanů v jeho schopnost nestranně vykonávat své sluţební povinnosti. Článek 5 Dary a jiné nabídky 1. Zaměstnanec nevyţaduje ani nepřijímá dary, úsluhy, laskavosti, ani ţádná jiná zvýhodnění, která by mohla ovlivnit nebo zdánlivě ovlivnit rozhodování ve věci, narušit profesionální přístup k věci, nebo která by bylo moţno povaţovat za odměnu za práci, která je jeho povinností. 2. Zaměstnanec nedovolí, aby se v souvislosti se svým zaměstnáním dostal do postavení, ve kterém je zavázán oplatit prokázanou sluţbu, nebo které jej činí přístupným nepatřičnému vlivu jiných osob. 3. Pokud je zaměstnanci v souvislosti s jeho zaměstnáním nabídnuta jakákoli výhoda, odmítne ji a o nabídnuté výhodě informuje svého nadřízeného. 4. Zaměstnanec se v soukromém ţivotě vyhýbá takovým činnostem, chování a jednání, které by mohlo sníţit důvěru úřadu a veřejné správy v očích veřejnosti, nebo dokonce zavdat příčinu k vydírání zaměstnance v důsledku jeho jednání v rozporu s právními předpisy nebo etickými normami. Článek 6 Zneužití úředního postavení 1. Zaměstnanec nevyuţívá výhody vyplývající z jeho postavení, ani informace získané při výkonu zaměstnání pro svůj soukromý zájem. Je jeho povinností vyhnout se konfliktům zájmů i předcházet takovým situacím, které mohou podezření z konfliktu zájmů vyvolat. 2. Zaměstnanec nenabízí ani neposkytuje ţádnou výhodu jakýmkoliv způsobem spojenou s jeho postavením ve veřejné správě, pokud to zákon neumoţňuje. 3. Zaměstnanec neuvádí vědomě v omyl veřejnost ani ostatní zaměstnance úřadu. 4. S informacemi získanými při výkonu zaměstnání zaměstnanec nakládá s potřebnou důvěrností a poskytuje jim náleţitou ochranu. Přihlíţí přitom náleţitě k právu veřejnosti na přístup k informacím v rozsahu daném příslušnými zákony. Článek 7 Oznámení nepřípustné činnosti 1. Zaměstnanec vynakládá veškeré úsilí, aby zajistil maximálně efektivní a ekonomické spravování a vyuţívání finančních zdrojů, zařízení a sluţeb, které mu byly svěřeny. V případě, ţe zjistí ztrátu nebo újmu na majetku ve vlastnictví kraje, podvodné či korupční jednání, oznámí tuto skutečnost svému nadřízenému.

2. V případě, ţe je zaměstnanec poţádán, aby jednal v rozporu s právní úpravou, nebo způsobem, který představuje moţnost zneuţití úřední moci, odmítne takové jednání a oznámí tuto skutečnost svému nadřízenému. Článek 8 Zásady vystupování a chování ve vztahu k občanům 1. Zaměstnanec přispívá svým chováním k tomu, aby byl krajský úřad vnímán veřejností jako celek pozitivně. 2. Zaměstnanec pečuje o úpravu svého zevnějšku a je oblečen způsobem, který je adekvátní práci a činnostem jemu svěřeným a odpovídajícím váţnosti instituce Krajského úřadu Jihomoravského kraje. Za nevhodný se povaţuje zejména špinavý a poškozený oděv, nevhodné sportovní oblečení a obuv. 3. Zaměstnanec dbá na to, aby i jeho kancelář (pracoviště) bylo vţdy přiměřeně upravené a čisté, bez předmětů, které nesouvisí s náplní agendy, kterou vykonává. 4. Zaměstnance dbá na to, aby měl na pracovním stole viditelně umístěnou cedulku se svým jménem a příjmením. 5. Při odchodu ze svého pracoviště v pracovní době zaměstnanec ponechá informaci o době a účelu své nepřítomnosti u osoby, která ho zastupuje a případně zanechá kontakt, na kterém bude zastiţen. Zaměstnanec veřejnost o době své nepřítomnosti a osobě, která ho zastupuje, můţe informovat i jiným vhodným způsobem, například vyvěšením informace na dveřích své kanceláře. Článek 9 Zásady vystupování a chování ke spolupracovníkům 1. Společným úsilím vytvářejí zaměstnanci v pracovních týmech atmosféru spolupráce a důvěry. Rozdílnost v názorech nevyjadřují s osobní zaujatostí. Případné pracovní spory řeší věcně, kultivovaně a otevřeně s přímými nadřízenými a jejich rozhodnutí respektují. 2. Kaţdý zaměstnanec úřadu chápe pozdrav jako projev úcty, zdvořilosti a přátelství, kdy odpovědět na pozdrav je slušností. Při vzájemné komunikaci mezi odbory a odděleními projevují zaměstnanci vzájemnou ochotu a vstřícnost, dodrţují pravidla slušné komunikace, sjednané termíny a společně odpovědnost za dobré jméno JMK. Článek 10 Zásady telefonického a osobního jednání 1. Kaţdý zaměstnanec úřadu dbá na to, aby klienta zřetelně pozdravil, a to pokud moţno jako první. Zaměstnanci se vyvarují hovorových pozdravů. 2. Zaměstnanec po celou dobu jednání věnuje klientovi pozornost, je zdvořilý a slušný. 3. Pokud dle moţnosti svého telefonního přístroje zaměstnanec rozliší externí či interní hovor, představí se při externím telefonickém jednání: Krajský úřad, příslušný odbor nebo oddělení, příjmení a pozdraví. Při interním telefonickém jednání má zaměstnanec povinnost představit se názvem odboru, případně oddělení, příjmením a pozdravit.

4. Pokud zaměstnanec nemá moţnost zjistit, zda se jedná o externí či interní hovor, představí se dle jedné z výše uvedených variant a pozdraví. 5. Pokud to situace vyţaduje, zaměstnanec klienta vyzve, aby ho v případě potřeby neváhal kontaktovat a předá mu potřebné kontaktní údaje. 6. Pokud zaměstnanec není kompetentní nebo nemůţe poţadované informace poskytnout či věc vyřídit, je povinen sdělit klientovi kontakt na zaměstnance úřadu či instituci, která je k poskytnutí informace nebo věci příslušná, případně ho směrovat na odpovědného zaměstnance úřadu. 7. Pokud zaměstnanec směruje klienta krajského úřadu na jiného zaměstnance, ověří přítomnost tohoto zaměstnance, případně zastupujícího zaměstnance na pracovišti a klienta mu ohlásí. 8. V případě přepojení hovoru na jiného zaměstnance sdělí zaměstnanec klientovi krajského úřadu příjmení a telefonní číslo (příp. jen klapku) na přepojovaného zaměstnance. 9. Při ukončení jednání se zaměstnanec s klientem slušně rozloučí. Článek 11 Zásady pro práci na Informacích 1. Pracovníci Informací poskytnou klientovi základní informace a případně jej nasměrují na konkrétního zaměstnance. Sdělí, ve které budově, patře a kanceláři konkrétního zaměstnance zastihne. 2. Směruje-li pracovník Informací klienta na zaměstnance, u kterého nebyl klient předem objednán či domluven, ověří přítomnost tohoto zaměstnance, případně zastupujícího zaměstnance na pracovišti a klienta mu ohlásí. 3. V případě, ţe není moţné klienta odkázat na zaměstnance úřadu, předá klientovi pracovník Informací potřebné kontaktní údaje. Článek 12 1. Všichni vedoucí zaměstnanci jsou povinni seznámit s Kodexem podřízené zaměstnance. 2. Kodex nabývá platnosti dnem podpisu ředitele Krajského úřadu Jihomoravského kraje a účinnosti dnem 1. 10. 2009. 3. Dnem účinnosti Kodexu se zrušuje platnost Kodexu ze dne 1. 9. 2006. Pramen: Krajský úřad Jihomoravského kraje. Kodex etiky zaměstnanců Jihomoravského kraje. Dostupný z .