čeští muži v krizi respekt.cz 44 Spor o penzijní reformu Kdy padne Bursík Hollywood opouští Prahu

Záhadná smrt Masarykových vnuků zpravodajský časopis roku 2006

THE ECONOMIST: JAK NA SVĚTOVOU CHUDOBU

Spor o penzijní reformu Kdy padne Bursík Hollywood opouští Prahu

respekt.cz

P ředp l at né v Čr: 2 0  Kč | SK 4 5 Sk | DE 2 , 30 € | AT 2 , 50 € | BE 2 , 50 €

Ročník X V III | 29. 10 – 4 . 11. 200 7 | 30 Kč

čeští muži v krizi

44

44 | 2007 Ročník XVIII Adresa redakce: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 Telefon: 224 934 441 Fax: 224 930 792 E-mail: [email protected] [email protected] E-mail na jednotlivé pracovníky: [email protected] web: www.respekt.cz Předplatitelský servis (po–pá 8–18): 800 100 634 Šéfredaktor: Martin M. Šimečka Zástupci šéfredaktora: Marek Švehla, Erik Tabery Editoři: Martin Kontra, Ivan Lamper Redakce vydání: Kateřina Ducháčková, Michaela Plchová Kresby: Pavel Reisenauer Art director: Mira Antonovič Obrazový redaktor: Ivan Kuťák Komentáře: Erik Tabery Domácí rubrika: Kateřina Čopjaková, Anneke Hudalla, Ondřej Kundra, Silvie Lauder, Tomáš Pavlíček, Tomáš Sachr, Jaroslav Spurný, Vladimír Ševela, Adam Šůra, Jáchym Topol Zahraničí: Markéta Pilátová Rozhovor: Ondřej Nezbeda Téma: Jiří Sobota, Petr Třešňák Civilizace: Martin Uhlíř Kultura: Jaroslav Formánek, Jan Gregor, Vladimír Karfík, Pavel Klusák, Viktor Šlajchrt, Jan H. Vitvar Trendy: Karolína Vitvarová- -Vránková Jazyková redakce: Veronika Čiháková, Petra Švehlová Překlad z The Economist: Pavla Horáková, Helena Bárta, Viktor Janiš Design: ReDesign. Použitá písma RePublic (Suitcase Type Foundry), Unit (FontShop). Grafická úprava: David Němec, Martin Pavlík ([email protected]) Fotoprodukce: Kateřina Malá Fotografové: Günter Bartoš, Karel Cudlín, Tomki Němec, Matěj Stránský Respekt.cz: Adam Javůrek, Jaroslav Pašmik, Michal Šimčík Vydavatel: R-PRESSE, spol. s r. o. IČO 61457345 Sekretariát: Kateřina Spurná, Jan Svoboda Ředitel inzerce: Jan Bezpalec Inzerce: Milan Černík tel. 226 216 777, fax 226 216 799 ([email protected]) Distribuce: Renata Brabcová, Jan Smola, Jiří Völfl tel. 224 930 999, fax 226 216 799 ([email protected]) Tiskne: Svoboda Press, a. s. Rozšiřují: Společnosti holdingu PNS, a. s., Mediaservis, s. r. o., PressMedia, spol. s  r. o., CZ  Press, spol. s  r. o. ISSN 0862 – 6545, ev. č. MK ČR E 5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. Uzávěrka: 27. 10. 2007 © Copyright R-PRESSE, spol. s r. o.

R E S P EKT. C Z

obsah komentáře

10 Radar a ruští inspektoři Martin M. Šimečka 11 Lisabonská smlouva EU The Economist 12 Muži v přechodu Marek Švehla Policie bez Kubiceho

Jaroslav Spurný

na pozvání

52 Pronájem Špálovy galerie Jan H. Vitvar 53 Festivalový podzim Pavel Klusák

civilizace

56 59

Vražda vnuků TGM? Libuše Paukertová-Leharová Pochod stromů Václav Cílek

13 Polsko: návrat do Evropy Jasques Rupnik Vzdálené vzdělání Tomáš Sedláček

trendy

česko

62 63

16 Penze v ohrožení Marek Švehla 21 Pochod neonacistů Tomáš Sachr, Adam Šůra 22 Problematika dopingu Vladimír Ševela 24 Co ukuchtí zelení T. Pavlíček, S. Lauder

ekonomika

26 Co trápí čínský venkov The Economist

svět

30 Polsko: Donald Tusk Tomasz Mackowiak 32 Turecko–Irák: Budoucnost iráckého Kurdistánu Cyril Bumbálek 33 Švýcarsko: Výhra krajní pravice Jan Rozkošný 34 Bělorusko: Zastrašování disidentů Klára Antonínová, Alexandre Gajdamacký

téma

36 Nové slabší pohlaví Silvie Lauder

rozhovor

42 S Alenou Wagnerovou Libuše Koubská

kultura

46 F. Pessoa: Kniha neklidu Markéta Pilátová 48 J. Hájíček: Fotbalové deníky Jan H. Vitvar 48 J. Skácel: Zlé laně Jaroslav Formánek 49 Výročí revue Prostor Jaroslav Formánek 50 Odliv filmařů z Česka Jan Gregor

česko

str. 16

Penze v ohrožení Zajištění na stáří je krajně nejisté.

60 Čínština výhodou Karolína Vitvarová-Vránková

eseje

Jak selhávám jako občan Karel Hvížďala Jazzový posel Haruki Murakami

pravidelně

4 anketa Mají se Češi zúčastnit olympiády v Pekingu? příštích 7 dní průzkum 6 krátce 8 z kraje Strážníci pod dohledem Tomáš Sachr 9 vaše otázky Proč se snižuje podpora spoření na penze? 14 blog 15 dopisy 29 úspěch Hostinský Marian Holub Jáchym Topol 54 kulturní servis 55 prvních 15 minut Designér Viktor Chalepa Karolína Vitvarová-Vránková 59 žádná věda Věda jako zábava Pavel Jungwirth 64 ve hvězdách Toulavý pes ve vesmíru Petr Třešňák 65 jeden den v životě Do práce na kole mimochodem Vděčnost politice Petra Hůlová 66 minulý týden Týdeník Respekt byl založen v listopadu 1989 skupinou samizdatových novinářů. Profiluje se jako liberální, kritické médium, které věří ve svobodu lidského ducha a nutnost pochybovat při jejím každodenním naplňování.

téma

str. 36

Nové slabší pohlaví Co se to v současnosti děje s muži?

rozhovor

str. 42

S Alenou Wagnerovou Spisovatelka o sudetských Němcích.

Civilizace

str. 56

Vražda vnuků TGM? Jak vymřel prezidentův rod.



Půvab demokracie spočívá kromě jiného v tom, že kopíruje přirozený – tedy nepředvídatelný – svět. Ještě před třemi týdny to v Polsku vypadalo, že bratři Kaczyńští budou se svojí velkou hrou na předčasné volby slavit úspěch a získají moc na další čtyři roky. Najednou se však v hlavách Poláků cosi zvrtlo a vše je jinak. O tom, co znamená vítězství Občanské platformy Donalda Tuska pro Evropu, uvažuje v rubrice Na pozvání Jacques Rupnik (str. 13) a profil samotného Tuska napsal náš spolupracovník Tomasz Mackowiak (str. 30). Přestože demokracie je nepředvídatelná, některé jevy se předvídat dají a úkolem politiků je společnost na ně připravit. Jedním z takových předvídatelných jevů je budoucí nedostatek mladých lidí a naopak – s prominutím – přebytek těch starých. Je to velmi jednoduché: je-li vám dnes čtyřicet, váš příští důchod může být na úrovni životního minima. Tedy v případě, že čeští politici budou otálet tak jako dosud, čekat na zázrak a s bázní se ohlížet po státech, které už mají tu nepříjemnost jménem penzijní reforma za sebou. Ministr sociálních věcí Petr Nečas sice svou představu o reformě má – byť je podstatně méně ambiciózní než například slovenská –, ale musí počkat na politické strany, až k ní naberou odvahu. Vy si však můžete čekání na odvahu politiků alespoň zpříjemnit čtením skvělého textu Marka Švehly (str. 16). Nedostatek odvahy začíná být v české politice bohužel velmi předvídatelným jevem (nepočítáme-li odvahu premiérů vrhat se ve středním věku do nových milostných vztahů). Nebude to tím, že v politice mají ještě stále tak velkou početní převahu muži? Mají moc, ale „velcí a silní nejsou“, říká americký mnich Richard Rohr, jenž pomáhá zoufalým mužům, kteří si nevědí rady se svým životem. Ocitli se i čeští muži v krizi, dá se ta nějak pojmenovat, statisticky zachytit a s muži o ní také mluvit? Odvahu hledat odpověď na tyto otázky nabrala – jak jinak – žena, naše redaktorka Silvie Lauder (viz rubriku Téma na str. 36–41). Vážené dámy a pánové, příjemné čtení vám přeje MARTIN M. ŠIMEČKA

anketa Mají se čeští sportovci zúčastnit olympijských her v Pekingu? foto archiv, čtk, matěj stránský

Editorial

Jan Hnízdil lékař, Psychosomatická klinika

Olympijské hry ztratily původní smysl: soupeření fair play. Nahradil jej showbyznys ovládaný marketingovými skupinami. V blyštivém obalu s pěti kruhy prodává zboží: výkony a rekordy. Meze lidských možností ale nejsou nekonečné a sportovci jich dosahují za cenu sebezničení či dopingu. Čínský režim je známý brutálním potlačováním lidskosti. Olympijský showbyznys ji svým způsobem potlačuje také. Olympiáda proto do Pekingu patří. Pokud chce některý sportovec jet, nebránil bych mu. Nemravné je, aby byla účast, lhostejno zda v Pekingu nebo v Praze, podporována státem a financována z peněz daňových poplatníků.

Kateřina Neumannová olympijská vítězka v běhu na lyžích

Myslím si, že ano. Kandidaturu podalo několik míst, ze kterých vybírali zástupci Mezinárodního olympijského výboru, a ti jistě zvážili všechny aspekty kandidatury. Sportovec obětuje mnoho měsíců až let přípravě na olympijské hry a není v jeho silách intenzivně a do hloubky zabývat se problematikou konkrétního místa. Tuto odpovědnost z mého pohledu přebírá právě Mezinárodní olympijský výbor, kterému já osobně nemám důvod nevěřit.

příštích 7 dní Proces s bývalou prokurátorkou Ve čtvrtek 1. listopadu má Městský soud v Praze vynést rozsudek nad Ludmilou Brožovou-Polednovou. Bývalá prokurátorka je stíhána za účast na zinscenovaném procesu s Miladou Horákovou.

volby v guatemale Neděle 4. listopadu bude ve znamení druhého kola prezidentských voleb v Guatemale. Kampaň provázejí násilnosti. 50 mrtvých má na svědomí narkomafie, která nesouhlasí s protidrogovou politikou nejsilnějšího prezidentského kandidáta Álvara Coloma.

běloruská opozice protestuje V neděli 4. listopadu vyjdou do ulic Minsku představitelé běloruské opozice společně s částí odborů. Budou protestovat proti diktátoru Lukašenkovi, žádat zlepšení životních podmínek společnosti a návrat demokracie.



František Kolář

Lukáš Pollert

historik, Olympijské studijní a informační centrum

lékař, olympijský vítěz ve vodním slalomu

Ano. I když výhrady proti tamnímu ovzduší budou na denním pořádku. Pokud máte na mysli výhrady k dodržování lidských práv v Číně, považuji je za zbytečné. Celosvětový bojkot her, který by snad mohl být účinný, je utopií, stejně jako bojkot čínského zboží nebo bojkot tamních politických vůdců. Navíc pro sportovce jsou olympijské hry vyvrcholením jejich sportovní kariéry a kromě výkonu je – podle mého názoru – svět kolem bude zajímat až po závodech. Nevěřím, že by své postoje v Pekingu změnili.

Ano. Je to především sportovní klání. Každý sportovec se připravuje a soustředí na to, aby podal při soutěžích co nejlepší sportovní výkon, a ne aby prezentoval své politické názory. Také nesouhlasím s porušováním lidských práv v Číně (a nejen tam). Myslím si ale, že pokud na to upozorní vítěz OH v Číně, bude to mít daleko větší efekt, než kdyby nikam nejel. Takže přeji všem našim sportovcům co nejvíce medailí. Mediální zájem, který by jejich úspěch vyvolal, lze pak využít k daleko účinnější kritice porušování lidských práv.

průzkum Jak důvěřujeme ústavním institucím?

�

��

��

��

��

��

�� %

Poslanecká sněmovna

�� %

Senát

�� %

Krajské zastupitelstvo

��

�� %

Prezident Vláda ČR

��

�� %

Obecní zastupitelstvo

�� %

Údaje v procentech, říjen ����. ZDROJ: CVVM

R E S P EKT 4 4 | 2 9 . ří j n a – 4 . l is t o pa d u 2 0 0 7

f ot o i s i fa , p r o f ime d ia . c z , čtk

krátce

Sperma pro všechny

„Žil jsem několik životů – za první republiky, za války, po návratu z Londýna, pak čtyřicet let opět v emigraci a nakonec mezi Francií a Prahou,“ říkával o  sobě spisovatel, novinář a  politik Pavel Schönfeld (1917 až 2003), který jako redaktor válečného čs. vysílání BBC přijal jméno Tigrid. Po návratu do osvobozené Prahy tři roky působil v  časopisu Vývoj a pak šel znovu do emigrace. Následovala první léta ve stanici Svobodná Evropa v Německu, poté ve Spojených státech, aby od roku 1956 do roku 1990 z Paříže řídil nejdůležitější exilový časopis Svědectví. Čtyřicet let nad ním v jeho rodné zemi visel rozsudek smrti, teprve pád komunismu mu znovu otevřel cestu domů. V Česku poté pracoval jako poradce prezidenta Havla, dva roky vykonával funkci ministra kultury. V sobotu 27. října by se dožil devadesáti let. Q

Dítě ze zkumavky by v  budoucnu měla mít možnost počít i žena bez partnera. Zatím mají na umělé oplodnění nárok jen dvojice, u kterých se muž rozhodne upsat k  otcovství. Praxi, která právo na asistovanou reprodukci upírá tisícovkám žen, by měl změnit zákon navržený ministerstvem zdravotnictví. Podle jeho mluvčího Tomáše Cikrta je zákon připraven především pro osaměle žijící ženy, které touží po dítěti. „Není důvod, proč by měly být některé ženy vyřazeny ze zdravotní služby sloužící všem ostatním. Pokud bude takové dítě poté vyrůstat třeba v lesbickém páru, nemělo by to vůbec vadit. Nejsou důkazy o tom, že by se tyto děti vyvíjely hůř než jiné,“ říká Cikrt. Návrh ale zcela jistě narazí přinejmenším u lidovců, kteří se postavili proti stejné změně prosazované

Německá vládní koalice se v úterý shodla na koncepci pro sporné Centrum proti vyhánění. S konečným rozhodnutím o zřízení Centra, kterým chce Německo oficiálně vzpomínat na osud 12 milionů krajanů, kteří byli po roce 1945 vyhnáni z východní Evropy, se počítá do konce roku. Centrum bude zřejmě stát nedaleko berlínského Postupimského náměstí. Provozovat ho má státní nadace zastřešená Německým historickým muzeem. Hned po údajné shodě v koalici mezi SPD a zástupci vyhnanců vypukl spor o tom, do jaké míry mají být vyhnanci zapojeni do vedení Centra. Zatímco SPD chce vliv vyhnanců co nejvíce omezit, JochenKonrad Fromme z  CDU to odmítá: „Představme si, že bychom postavili památník obětem holocaustu bez účasti Centrální židovské rady.“ Q



f ot o anti fa

Vyhnanci se dočkají

Stop soukromým radarům

už před lety ministrem Bohumilem Fišerem. „Takový zákon nepodpoříme. Dítě má vyrůstat v  rodině. A pokud jsou ženy osamělé, mají si najít muže,“ říká poslankyně KDU-ČSL Michaela Šojdrová. Podle odpůrců je návrh například v rozporu se zákonem, který znemožňuje adopci párům žijícím v registrovaném partnerství. Diskuse, kterou ministerstvo zdravotnictví podle Cikrta vítá, je tedy v plném proudu. Návrh zákona přivítala Gay a lesbická liga. „Lesbické ženy nejsou horší než heterosexuální,“ říká mluvčí ligy Tereza Kodíčková. Podle lékařů je ale nejvíc zájemkyň z  řad žen, kterým „tikají biologické hodiny“, ale dosud nemají stálého partnera. Problém je nicméně v tom, že dárců spermatu je zatím nedostatek. Q f ot o čtk

Schönfeld 90

Respekt ↑

Despekt ↓

Vedení Městské policie v Pardubicích propustilo policistu, který čelí podezření z příslušnosti k neonacistické skupině. Podle organizace Antifašistické akce je Michal Kašpar členem organizace POW, která pomáhá vězněným neonacistům. „Jedná se o velmi zásadní obvinění a byli bychom neradi, aby bylo spojováno se jménem městské policie,“ uvedl její ředitel Petr Kvaš.

Uprchlý finančník Viktor Kožený, kterého američtí a čeští vyšetřovatelé stíhají kvůli rozsáhlým finančním machinacím, zůstane na Bahamách. Tamní vrchní soud ve středu v odvolacím řízení rozhodl, že nemůže být vydán do Spojených států. Podle soudce se nepodařilo prokázat, že by se dopustil něčeho, za co by mohl být trestán i na Bahamách.

Soukromé firmy nebudou měřit rychlost na silnicích. Sněmovna shodila ze stolu poslanecký návrh, podle něhož měly mít obce v  boji proti neukázněným řidičům možnost si najmout soukromníky. Radnice, kterým chybí peníze na zakoupení vlastního radaru, by podle návrhu poslance Karla Sehoře (ODS) mohly uzavřít smlouvu se živnostníky a ti by v odhalování pirátů silnic suplovali policii, jíž se tuhle práci zatím nedaří dělat spolehlivě. Návrh řešení, které je běžné například v Německu, podporoval ministr dopravy Aleš Řebíček i ministr vnitra Ivan Langer. Proti se postavila především opozice. „Byl by to krok k orwellovské společnosti, kde je každý někým špehován,“ prohlásil například poslanec David Rath (ČSSD) o návrhu, který měl podle jeho zastánců snížit řady lidí zabíjených v Česku kvůli příliš rychlé jízdě. Q

Dánsko na vážkách Dánský premiér Anders Fogh Rasmussen vyhlásil na polovinu listopadu předčasné parlamentní volby. Vládnoucí koalice má mandát do roku 2009, těší se ale díky příznivé ekonomické situaci a  nízké nezaměstnanosti vysoké podpoře. Tématem voleb se tak nejspíše stane přistěhovalectví a nově přijatá reformní smlouva Evropské unie. Právě spor ohledně způsobu ratifikace nové evropské smlouvy zřejmě přitáhne k dánským volbám pozornost ostatních evropských zemí. Opoziční sociální demokraté totiž budou požadovat referendum, a  pokud by se svým požadavkem uspěli, zkomplikovali by pozici vlád v dalších zemích, jako je Velká Británie nebo Francie. Q

R E S P EKT 4 4 | 2 9 . ří j n a – 4 . l is t o pa d u 2 0 0 7

↓ inzerce f ot o p r o f ime d ia . c z

Sankce proti Íránu Spojené státy uvalily na Írán, který podezírají ze snahy získat jaderné zbraně, nejtvrdší sankce od roku 1979. Obchodní embargo se týká elitních jednotek Revolučních gard a  tří státních bankovních domů. Americká vláda v prohlášení označila Revoluční gardy za „šiřitele zbraní hromadného ničení“ a  „organizaci podporující terorismus“. Americká ministryně zahraničí Condoleezza Riceová zároveň potvrdila svou ochotu dosáhnout diplomatického řešení sporu o  jaderné zbraně. Írán uvalení sankcí označil za „strategickou chybu“. Z řad Revolučních gard pocházejí kromě současného prezidenta Ahmadínedžáda také desítky poslanců íránského parlamentu a příslušníci elitních jednotek ovládají významnou část íránské ekonomiky včetně těžby ropy a plynu, automobilek a médií. Nové americké sankce přicházejí ve chvíli, kdy po zjevných vnitřních rozporech íránského vedení rezignoval hlavní vyjednavač ve věci jaderného programu Alí Láridžání. Odstoupení bývalého Ahmadínedžádova protikandidáta z  prezidentských voleb je ve světě interpretováno jako potvrzení tvrdého postoje současného íránského vedení, které nehodlá přistoupit na žádný kompromis se Západem. Láridžání rezignoval několik dní po návštěvě prezidenta Putina, když předtím oznámil, že ruská hlava státu navrhla Íránu pozastavení již zavedených ekonomických sankcí výměnou za zmrazení jejich jaderného programu. Ahmadínedžád tuto informaci okamžitě popřel. Q R E S P EKT. C Z

Studenti kritizují Cháveze Tisíce studentů protestovaly minulé úterý v  Caracasu proti změnám ústavy, které hodlá prosadit venezuelský prezident Hugo Chávez. Studenti chtěli předat parlamentu svůj písemný nesouhlas s navrhovanou reformou, čekaly je však kordony policistů, vodní děla a slzný plyn. Zástupci studentů se nakonec přece jen setkali s poslanci a předali jim své požadavky, včetně pozastavení rozhodovacího procesu až do února příštího roku s  tím, že je potřeba Venezuelanům řádně vysvětlit, co je vlastně podstatou ústavních změn. Studenti kritizují zejména prodloužení prezidentského období a  možnost kandidatury opakovaně bez omezení. Nesouhlasí také s  budoucím právem prezidenta vyhlásit výjimečný stav bez udání důvodu. Q

Setkání v Barmě Barmská junta čelila minulý týden stoupajícímu tlaku světové veřejnosti kvůli násilnému potlačení nedávných prodemokratických demonstrací a dvanáctiletému zadržování šéfky barmské opozice a držitelky Nobelovy ceny za mír Su Ťij v domácím vězení. Ve dvanácti světových metropolích se konaly demonstrace a šest držitelek Nobelovy ceny podepsalo otevřený dopis požadující svobodu pro opoziční političku, která vyhrála demokratické volby v roce 1990. Samotná Su Ťij se mezitím poprvé sešla se zástupcem vládnoucí vojenské junty. Jmenování zástupce generálů pro jednání s opozicí je nejviditelnějším výsledkem cesty zástupce OSN Ibrahima Gambariho do rozbouřené Barmy před několika týdny. Q



z kraje

Ten bič si upletli i na sebe. (Českolipští pochůzkáři se svou kamerou) f ot o g Ü N T E R B A R T O Š

Zmáčkněte to, konstáble Českolipští strážníci budou pracovat pod dohledem digitálního oka

Š

éf městských strážníků ve čtyřicetitisícovém městě Česká Lípa má od minulého týdne hned dva důvody k radosti. Až doteď vyšuměla až třetina přestupků hlášených jeho lidmi do ztracena kvůli formulce „tvrzení proti tvrzení“. To teď skončí díky revoluční novince v podobě minikamer, na něž budou strážníci nahrávat veškeré své zákroky. A kamery budou zároveň hlídat policisty, zda s lidmi jednají slušně. „Proti videu je každé vykrucování marné,“ usmívá se policejní šéf Antonín Doležal.

Podle pravidel Touha po zavedení zařízení, které by snímalo policejní práci přímo z  klopy uniformy, není úplně nová. Už začátkem roku zkoušeli inovaci v Hradci Králové nebo Tachově. Všude to ale zatím skončilo u pár testovacích přístrojů s rozpačitými výsledky. Česká Lípa se teď rozhodla zkusit to ve velkém: bez digitálního oka už by neměl žádný ze zdejších strážníků opustit služebnu. „O kamerách jsme dlouho mluvili, ale nemohli jsme se přenést přes cenu kolem padesáti tisíc za kus,“ říká Doležal. Nedávno se ale objevila nabídka jednoho dodavatele uniforem. A pár týdnů poté měli strážníci na



stole první prototyp. „Je to za lidových deset tisíc,“ pokyvuje vrchní strážník spokojeně hlavou a na ukázku si připevňuje krabičku o rozměrech mobilního telefonu na košili.

Zmáčkni tlačítko Kamera dokáže v denním i nočním režimu zaznamenat až šest hodin videa. Deset kousků, které v České Lípě plánují nasadit, přijde asi na sto tisíc (roční rozpočet městské policie se pohybuje okolo čtyř milionů). S videozáznamem teď budou mít strážníci v rukou potřebné důkazy o řešených přestupcích nebo zločinech. Tlačítko nahrávání mají dle pokynu mačkat vždy, když se „schyluje k akci“. Jak už bylo řečeno, ve hře je i opačný rozměr projektu – zákroky zůstanou minimálně rok v policejním archivu. To se bude hodit pro případy, kdy si na práci mužů zákona kdokoli bude stěžovat. Za poslední rok se to ve městě stalo dvakrát (naposledy, když se jeden z  řidičů ohradil, že dostal „botičku“), ale oba případy skončily kvůli chybějícím důkazům na mrtvém bodě. Plány pamatují i na obavy, že strážníci budou zapínat kamery, jenom když se jim to bude hodit. „Pokud si bude někdo stěžovat a  nebude k  dispozici záznam, budou

moji lidé muset vysvětlovat, proč byla kamera vypnutá,“ říká Antonín Doležal. Novinka padá v České Lípě na úrodnou půdu. Město má za sebou léta zkušeností s kamerami na ulicích. První čtyři „oka“ se tu objevila před deseti lety. Dnes jich je šestnáct a v centru prakticky není místo, kam by člověk šlápl bez jejich dohledu. „Zatím jsme se nesetkali s  výraznou negativní reakcí,“ vyvrací starostka Hana Moudrá obavy z přílišného dohledu úřadů nad občany. Radnice chce v budoucnosti pokrýt i okrajové části města. Není tedy divu, že „oka“ na uniformách mají zelenou. „U nich neplatí ani teoretické výtky na přílišný zásah do soukromí,“ říká starostka. Policejní šéf k tomu dodává, že pokud si dříve lidé stěžovali, že pouliční kamery drží policisty u obrazovek na služebně, teď jde o pravý opak. Zdejší pochůzkáři nadšení nadřízených zatím přecházejí opatrným mlčením – s kamerami se prý teprve seznamují. Jisté je, že teď budou prakticky „on-line“ pod kontrolou. Novinka v práci českolipských strážníků je navíc jen začátkem. Dodavatel nových policejních doplňků Pavel Francouz tvrdí, že do stejných kolejí jako Česká Lípa by v nejbližší době měla najet další města. Q TOMÁŠ SACHR

R E S P EKT 4 4 | 2 9 . ří j n a – 4 . l is t o pa d u 2 0 0 7

vaše otázky

Proč chce vláda méně podporovat spoření na důchod? Proč chce vládní koalice snížit daňové odpočty na penzijní připojištění, když na druhé straně usiluje o přijetí důchodové reformy a chce motivovat občany, aby si sami spořili na penze? Není v tom rozpor? Tomáš Chasák, Frýdlant nad Ostravicí

Odpovídá Zuzana Chocholová z oddělení komunikace Ministerstva financí České republiky: V  oblasti daňového zvýhodnění penzijního připojištění dochází ke změnám, a  to v  daňovém režimu příspěvků, které platí zaměstnavatel za zaměstnance, a v daňové uznatelnosti zaplacených příspěvků zaměstnavatele jako výdaje/ nákladu na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Sjednocení limitu na straně zaměstnance u  osvobození příspěvků placených zaměstnavatelem sledovalo několik účelů. Zejména to bylo sjednocení podmínek pro oba produkty tzv. „spoření na stáří“, tj. penzijního připojištění se státním příspěvkem a soukromého životního pojištění. Dále byla odstraněna komplikace, která je založena změnou v  systému pojistného na sociální zabezpečení a  státní politiku zaměstnanosti, kde se výše vyměřovacího základu odvíjí od výše zdanitelného příjmu zaměstnance. Nárok na osvobození se tedy má vyčíslit z vyměřovacího základu zaměstnance, ve kterém však již nemají být započítány příjmy od daně osvobozené. Prakticky by tedy osvobození vypočtené poměrnou částí z  vyměřovacího základu nebylo možné vyčíslit. Zároveň dochází ke sloučení obou limitů pro osvobození příspěvků zaměstnavatele u zaměstnance jak na penzijní připojištění se státním příspěvkem, tak na soukromé životní pojištění. Tím je poskytnut prostor pro určitou flexibilitu rozhodování zaměstnavatelů o  výběru produktu a  výši příspěvků, které budou poskytovat svým zaměstnancům. R E S P EKT. C Z

PTEJTE SE VÁŽENÍ ČTENÁŘI, POKUD MÁTE NA POLITIKY NEBO ÚŘEDNÍKY NĚJAKOU OTÁZKU, NAPIŠTE NÁM JI. MY VÁM V RÁMCI MOŽNOSTÍ ZAJISTÍME SROZUMITELNOU ODPOVĚĎ. PIŠTE NA → [email protected]

Z  hlediska výpočtu dopadu jednotné sazby daně 15 % dojde u  poplatníků ve vyšších příjmových skupinách k faktickému snížení daňové výhody plynoucí ze současného systému progresivní sazby daně. To je kompenzováno právě snížením sazby daně z příjmů fyzických osob a  zvýšením slev na dani. Současná situace u penzijního připojištění je taková, že nárok na daňovou úlevu získává ten, kdo zaplatí za zdaňovací období, tedy kalendářní rok, více než 6000 korun. Měsíčně tedy musí naspořit víc než pětistovku. Částku, kterou ročně zaplatíte nad šest tisíc korun (maximálně ale do výše osmnácti tisíc korun), lze odečíst od základu daně, to znamená, že maximálně si lze odečíst 12 tisíc korun. Penzijní fondy obvykle svým klientům, kteří za rok překročí šestitisícovou hranici, automaticky posílají potvrzení o  zaplacených příspěvcích a rovněž s návodem, jak postupovat. Stát kromě těchto úlev dnes také lidem přispívá, a to procentem vlastních příspěvků, maximálně 150 korunami měsíčně. Dnes se výše daňových úspor liší podle toho, do jaké daňové sazby kdo patří. Q

↓ inzerce



komentáře radar

str. 10

EVROPSKÁ UNIE

str. 11

SPOLEČNOST

str. 12

GLOSA

Malý důkaz velkých změn

Gratulujeme! Máte trojčata!

Muži v přechodu

Policie bez Kubiceho

MARTIN M. ŠIMEČKA

The Economist

Marek švehla

Jaroslav Spurný

Radar je důležitý, přítomnost ruských inspektorů není podstatná. Česká politika se octla ve víru globálních výzev.

Nová evropská smlouva sice není elegantní, ale může Evropské unii pomoct stát se významným hráčem na světovém poli.

Muži vypadli ze své tradiční role hrdiny a potácí se ve vzduchoprázdnu. Nové místo si teprve hledají.

str. 12

Jan Kubice odchází. Politici a gangsteři se radují. Co to však znamená pro českou policii?

radar

Malý důkaz velkých změn Radar je jen první z řady důležitých zkoušek české zahraniční politiky Ještě nedávno by sotva někoho napadlo, že česká vláda bude v roce 2007 vážně uvažovat, že povolí přítomnost ruských vojenských inspektorů na svém území. Je to jeden z malých důkazů toho, jak velké změny se ve světě dějí, a také toho, že Česká republika se octla v jejich víru bez ohledu na to, zda si to přála či ne. Budiž na úvod řečeno, že myšlenka amerického radaru v českých Brdech je důležitou součástí plánu na obranu euroamerického území před jaderným útokem především z Íránu. České vládě slouží ke cti, že svým souhlasem s umístěním radaru se vážně chopila svojí role v globální strategii vůči novým hrozbám. Jak se dalo čekat, spolu s tím se česká mocenská elita začala chtě nechtě učit nelehké disciplíně – běhu přes pohyblivé písky světové politiky. Ještě před několika lety si Česko pohodlně vystačilo se svou orientací na NATO a Evropskou unii a nemuselo hluboce přemýšlet o složitosti světa. To už ale neplatí. Ten pevný a přehledný svět se velmi rychle zkomplikoval. Amerika zeslábla válkou v Iráku, Evropská unie ještě nevybředla z krize po svém rozšíření a ani nepřekročila stín poválečného pacifismu, jak ukazuje její neochota vyslat jednotky do bojových akcí po boku amerického spojence v  Afghánistánu. Naproti tomu si chce utrhnout velký podíl na světovém vlivu sílící a nedemokratické Rusko, na Blízkém východě se v Íránu rodí vážný nepřítel naší civilizace, o přesunech těžiště ekonomické a možná i vojenské síly do Číny a Indie ani nemluvě. Radar je jen první z řady důležitých zkoušek české zahraniční politiky, kterým bude nepochybně v příštím desetiletí vystavena.

10

onální. Američané svým návrhem dělají maximum pro uklidnění Ruska, že za válečnou hrozbu skutečně považují Írán, a  ne svého někdejšího nepřítele z dob studené války. V české debatě ta nabídka vyráží opozici z rukou argument, že radar zbytečně dráždí Rusy. A koneckonců – z návrhu jasně vyplývá důležité sdělení pro Českou republiku: absolutní suverenita malého státu je dnes iluzorní, pokud chcete ve zdraví přežít příští neklidné časy, musíte se stát účastníkem globálních strategických plánů. Jistě, dalo by se namítnout, že přítomnost ruských vojenských inspektorů na území členského státu NATO se vymyká zvyklostem aliance, že se to ve skutečnosti může stát ruským vítězstvím a dalším spárem Moskvy zaťatým do břicha Evropy a že Česko by nemělo být pokusným králíkem amerických úvah o podivných spolcích s medvědem, jehož vrčení nezní vůbec přívětivě. To je však jiné téma, na které jistě dojde.

Bez komentáře

Nároky velké politiky

Proto nebylo příliš povzbudivé slyšet premiéra Mirka Topolánka minulé úterý, když zřejmě zaskočen v přímém přenosu návrhem amerického ministra obrany Roberta Gatese, aby měli přístup k radaru ruští inspektoři, řekl, že „necítí potřebu“ to komentovat. Mohl přece říci hned to, co řekl po dvou dnech v České televizi – že totiž Rusům jeho vláda nabídla dohled sama už dříve a čekalo se jen na americký souhlas. Pokud ovšem mluvil pravdu. Samotný nápad s ruským dohledem – když se zbavíme nepříjemné pachuti vzpomínek – je raci-

Problém nápadu, jakkoli je racionální, je bohužel především ve způsobu, jakým byl přednesen. Proto se může stát až příliš snadným terčem hněvu veřejnosti – a česká vláda ani Američané neudělali téměř nic pro to, aby mu předešli. Česká veřejnost ještě nestačila citem a rozumem pořádně zpracovat představu amerických vojáků na českém území, a už si má zvykat na myšlenku přítomnosti ruských inspektorů. Nemluvě o tom, že pověstná americká neohrabanost probouzí tradiční českou hrůzu z rozhodování velmocí o našem osudu. Právě proto měla česká diplomaR E S P EKT 4 4 | 2 9 . ří j n a – 4 . l is t o pa d u 2 0 0 7

cie zasáhnout včas a předem vyjednat způsob, jak návrh oznámit. Je zjevné, že naše velvyslanectví ve Washingtonu a v Moskvě se musí přizpůsobit nárokům velké politiky, v níž se Česko ocitlo. Racionální politika vlády může v  demokracii uspět jen tehdy, když počítá také s iracionalitou, obrazy a symboly. Má předvídat, že česká společnost si bude potlačované trauma z poddanství za komunismu i za protektorátu léčit laciným vzdorem a že se začnou rojit mýty o nové Jaltě,

neřkuli Mnichovu. Má počítat s  tím, že veřejnost nevěří tomu, že sotva se nadechla svobody a pocitu bezpečí, už se zase blíží nové ohrožení. Má také počítat s tím, že lidé mají mnohem větší obavy ze zdražení másla než z nové války. A že se budou intuitivně bránit všemu, co by je vytrhávalo z budování jejich blahobytného soukromí. O to důležitější bude, aby americký radar na české půdě – jak parlamentní, tak té v Brdech – vláda prosadila. Zda s ruskými inspektory nebo

bez nich, je v  podstatě vedlejší. Po minulém týdnu se jí bude – a bohužel její vlastní vinou – jen o něco hůře vysvětlovat, proč by Češi měli být hrdi na to, že se stávají hráčem ve velké hře, sice podruhé v poválečných dějinách, ale konečně na správné straně. Radar je prvním z vážných úkolů české vlády v prudce se měnícím světě, proto má takový význam. Protože brzy budou následovat další výzvy. Q MARTIN M. ŠIMEČKA

Evropská unie

Gratulujeme! Máte trojčata! Nová smlouva EU vytváří tři posty soupeřící o titul „pan Evropa“ Zdá se, že i významné politické dohody přicházejí v Evropské unii na svět vždy jako novorozeňata v časných ranních hodinách a po dlouhých porodních bolestech. Nejnovější smlouva EU, která byla před dvěma týdny konečně schválena na summitu v Lisabonu (po pouhých šesti letech přetahování), nebyla výjimkou. Když hostitel summitu, portugalský premiér José Socrates, kolem druhé hodiny ranní oznamoval, že vlády všech sedmadvaceti členských zemí daly novému textu své požehnání, zračila se v jeho tváři hrdost i vyčerpání. Převládající emocí v zasedacím sále pak byla úleva s nádechem melancholie. Vedoucí představitelé EU kdysi snili o velmi odlišném uvedení své nové smlouvy. Lisabonský text je pouhým zbytkem projektu, jehož cílem bylo dát Unii vlastní ústavu, překypující všeobecnými deklaracemi a symboly. To bylo samozřejmě ještě předtím, než voliči ve Francii a Nizozemsku ústavu v referendu odmítli. V zoufalé snaze vyhnout se dalším referendům se vedoucí představitelé EU uchýlili ke starým osvědčeným postupům: vměstnali inovace z  ústavy do smlouvy, která se nedá číst a je navržena tak, aby ji co nejrychleji schválily národní parlamenty. Nyní mají, co chtěli: novou smlouvu. Jejich zasmušilost je však přirozená. Sny o povznášejícím, převratném zrození, které by se dalo přirovnat k porodu do vody při svíčkách a za zpěvu velryb, skončily jako právní obdoba ošklivého porodu kleštěmi. Stálo to za tu bolest? Bude-li na Lisabonské smlouvě za dvacet let ještě vůbec záležet, určitě to nebude kvůli sporům o počty hlasů či blokačních menšinách, které dnes ovládají titulní strany novin. Místo toho by se na její zrod mohlo nahlížet jako na okamžik, kdy se Evropa konečně rozhodla jednat v souladu se svým ekonomickým vlivem a stát se významným hráčem na světovém poli.

Souboj šelem Lisabonská smlouva vytváří dva nové významné posty s mandátem reprezentovat EU v zahraničí a hovořit za téměř půl miliardy občanů, kdykoli se vlády členských zemí dohodnou na společném postupu v oblasti zahraniční nebo bezpečnostní R E S P EKT. C Z

politiky. Prvním je post evropského ministra zahraničí, který se tak ovšem oficiálně nenazývá. Byl vytvořen sloučením několika stávajících funkcí v oblasti zahraniční politiky. Nový šéf diplomacie EU bude pracovat jak pro národní vlády, což by mu mělo dát politický vliv, tak pro Evropskou komisi, která má hodně peněz a zaměstnanců. Vysoký představitel Unie pro zahraniční a bezpečnostní politiku, jak zní krkolomný název této funkce, však bude mít svého soupeře. Lisabonská smlouva totiž vytváří také nový post stálého předsedy Evropské rady (orgán EU, který sdružuje vedoucí představitele členských států). Tuto funkci bude pravděpodobně zastávat některý z bývalých šéfů vlád zvolený těmi, kteří jsou právě v úřadě, na dvouapůlleté období s možností jednoho znovuzvolení.

Vzestup EU občany světa příliš nevzrušuje. Kterýkoli z těchto dvou představitelů EU by se mohl stát osobností, již bude svět uznávat jako „pana Evropu“, pokud si ovšem bude umět poradit s další, již existující velkou šelmou v bruselské džungli – předsedou Evropské komise. Jejich boj o moc bude vypovídat mnohé o tom, kterým směrem se EU jako globální síla ubírá a zda má pro tuto roli dostatečné odhodlání a společnou vizi. Tato poslední otázka není ještě ani zdaleka zodpovězena. Vybudovat jednotnou zahraniční politiku je však těžší než cokoli, o co se EU v minulosti snažila. Nikdo ještě nezapomněl, jak dramaticky Unii rozdělila válka v Iráku. Jakýkoli pokus vybudovat tradiční zahraniční politiku předpokládá podporu hrstky evropských vlád, které mohou použít „tvrdou sílu“ na velké vzdálenosti. (Kdo chce v diplomacii chřestit zbraněmi, musí mít přátele, kteří tyto zbraně vlastní.) To by mohlo upevnit pozici nového předsedy rady, jenž, jak se očekává, bude pocházet z velkých členských zemí, které už dnes vládnou sum-

mitům. Proto také byly malé země proti vytvoření tohoto postu.

Na pastvě s býložravci Na druhou stranu však „tvrdá síla“ už vyšla z módy, a to nejen v EU. Průzkum světového veřejného mínění, jehož výsledky minulý týden zveřejnila Evropská rada pro zahraniční vztahy, nově založený think tank, označuje druh rodících se mocností, jejichž vzestup je ve světě všeobecně vítán, termínem „býložravé“. Průzkum ukázal, že Brazílie je „spíše populární“ a že vzestup EU občany světa příliš nevzrušuje (nebo se domnívají, že Evropa je příliš malá na to, aby si s ní museli dělat těžkou hlavu). Doposud EU uplatňovala svou váhu především v ekonomických záležitostech. Pokud by si tento přístup zachovala, těžila by z toho Evropská komise a její předseda, který reprezentuje všech sedmadvacet členských zemí na jednáních o  světovém obchodu. EU soutěží s Amerikou o to, kdo bude určovat pravidla a standardy globálního obchodu. Možná je však chybou soustředit se na prosazování vlivu v zahraničí způsobem poplatným 20. století. Obyvatelé bruselské bubliny si třeba zbytečně lámou hlavu nad tím, která z nových osobností se stane oním „panem Evropou“. Nová smlouva dává EU větší váhu například v otázkách energetické politiky, klimatických změn a migrace a usnadňuje vytváření společných pravidel v těchto oblastech odstraněním národního veta, např. v  migrační politice. Řečeno slovy jednoho z úředníků: „Jestliže EU najde společnou řeč v otázkách energetiky, klimatických změn a migrace, bude mít fungující zahraniční politiku. Ta jen bude mít jinou podobu, než na jakou jsme zvyklí dnes.“ Uvážíme-li politováníhodnou neschopnost Evropy vybudovat jednotnou, konzistentní zahraniční politiku v minulosti, je i tato vize dosti optimistická. Pokud by se to ale podařilo, bylo by dost práce pro předsedu rady, předsedu komise i ministra zahraničí zároveň. Lisabon by tak nezplodil jen jednoho „pana Evropu“, ale hned trojčata. Takový úspěch by zastínil i vzpomínky na to, jak neslavně se smlouva rodila. Q © The Economist Newspaper Limited, London 2007

11

komentáře společnost

glosa

Muži v přechodu

Policie bez Kubiceho

Unavení hrdinové čekají na nové role

N

ení jisté, kdy se Usáma bin Ládin a  jeho druzi rozhodli zaútočit na New York a další americká města. Možná to ale bylo ve chvíli, kdy viděli „nejmocnějšího muže planety“, amerického prezidenta, jak se kroutí, vylhává a propadá studem při vysvětlování, jak se vzala skvrna jeho spermatu na šatech stážistky v Bílém domě. V tu chvíli musel kdejaký pravověrný muslim nevěřícně koukat, co se to před ním obnažuje za slabou, směšnou společnost. Tyhle pocity ostatně nejsou podmíněny četbou Koránu. Sociologové na Západě na to už nějaký čas upozorňují a teď to dorazilo i do Česka. Muži vypadli ze své tradiční role hrdiny, který usiluje o prvenství a nedovolí, aby jej okolí považovalo za trapného slabocha. Vědci to říkají i jinak: muži opouští své archetypální role agresivních bojovníků, vyklízejí prostor ženám, sami se ale zatím potácí někde ve vzduchoprázdnu. Posouvají se někam na dřívější pozice žen, mentálně se s tím ale ještě zdaleka nesmířili. Výsledkem je jistá bezradnost. (Podrobněji v Tématu na straně 36.) Tenhle ústup se nestal po nějaké promyšlené úvaze, jde o  přirozený vývoj v  liberální společnosti, jejíž podstatou je vyrovnávání šancí a také ztráta prostoru, v němž lze archetyp agresivního bojovníka uplatnit. Lépe řečeno – šlo by o přirozený vývoj s otevřenými šancemi, kdyby si západní

Naše společenské zřízení jako vývozní artikl nefunguje.

muži tento svůj přerod odbývali jen mezi sebou a svými ženami. Tahle zásadní změna rolí se ale zároveň děje v éře „střetu civilizací“, tváří v tvář nepříteli, který slibuje Západu zničení. Proto také tenhle přerod vyvolává malý civilizační boj i na Západě samotném. Řeč je o  známém sporu mezi konzervativci a liberály o tradiční hodnoty, při němž ze strany konzervativců padají silná slova o ohrožování podstaty naší západní civilizace. Z jejich pohledu je to vlastně logické: konec agresivity a stále větší míra tolerance v hlavním společenském proudu přirozeně strhává břeh, na nějž byly dřív vytlačené slabší elementy společnosti (kromě žen i sexuální, etnické, náboženské menšiny). Konzervativci mají z tohoto vývoje strach, který má logiku: vstřícnost vůči homosexuálům, boj za rovnoprávnost žen, za politickou korektnost a další „slabošské“ aktivity staví Západ v očích jeho nepřátel do světla směšných, nesrozumitelných a nebezpečných budižkničemů. Íránský prezident prostě řekne, že doma

12

žádné homosexuály nemá. Jeho západní kolega se třese strachy, aby je ve svém projevu náhodou neurazil. Z pohledu konzervativních obránců západní civilizace se snahou o nové rozdělení rolí v očích našich nepřátel shazujeme, místo abychom pěstovali důstojnost v rámci staletími „osvědčených tradic“, v nichž západní civilizace udávala tón a třásl se před ní svět.

Následuj mne Jenže problém je, že čas se zastavit nedá. Pevnost, s jakou se muslimové opírají o svojí víru, zná už Západ jen z knížek. (V jistém směru můžeme litovat, celkově ale převládá radost, to je ovšem na jiné téma.) Tím se drolí – nebo už dávno rozdrolil – první pilíř západního přesvědčení o vlastní síle. Druhý spočívá právě ve zmíněném, sociology avizovaném opouštění role „hrdiny“, který hnal posledních pět set let tuhle civilizaci dobývat svět. Bílý muž vítězil napříč celým světem právě díky své obrovské tvrdosti, nesmlouvavosti a sebejistotě a potřebě vyhrávat. Teď nás ale sociologové přesvědčují, a pohled kolem nás jim dává za pravdu, že dnes jsou tyhle tradiční mužské vlastnosti v troskách. Občas se objeví nějaké známky druhé mízy, mnozí tohle soudí třeba o válce v Iráku. Právě tam se ale ukazuje, jak je těžké uspět. Válka s islámskými radikály je válka o vliv ve světě. Bílý muž už dnes nechce dobývat (je to moc drahé), chce být následován. Chce, aby si všichni na světě přáli žít jako on. Jenže jeho vývozním artiklem je v tuto chvíli pouze bezduchý blahobyt, což zabírá stále méně. Naše společenské zřízení jako vývozní artikl vzhledem k  nejrůznějším slabostem jeho nositelů – jak ukazuje praxe Ruska, arabských zemí, Latinské Ameriky – nefunguje. Ostatně proč by se měli muslimové hrnout do něčeho, co z jejich pohledu přineslo rozpad starých struktur, jako je pevná náboženská víra, co „rozložilo“ tradiční mužské a ženské role a nic celou společností respektovaného zatím nevytvořilo? Proto je důležité, aby se nové mužské role, vyznačující se menší agresivitou a  větší vstřícností, naplno etablovaly. Společnost k tomu má celou řadu pák, jak tento vývoj uspíšit. Mužům politikům to samozřejmě z  definice moc nejde, mimochodem proto je důležitý vstup žen do veřejných funkcí. Tohle nové rozdělení rolí se může stát tím „vývozním artiklem“ Západu, o  němž byla řeč. Protože systém, který umí využít potenciálu žen i mužů v oblastech, které ta tradice potlačovala třeba až k těžko skrývané frustraci, nemůže se svými machistickými konkurenty prohrát. Q MAREK ŠVEHLA

Sociální demokraté jásají, Jan Kubice odchází od policie. Radují se možná i politici z ODS, i když aspoň navenek se tváří, že jim odchod Kubiceho a jeho lidí vadí. Kubice loni politikům vzkázal, co je největším vnitřním bezpečnostním rizikem této země: prorůstání organizovaného zločinu do státní správy. Kdyby Kubice honil jen ruské mafiány, tuzemské gangstery a podvodníky, měl by klid. Jenže to nešlo. Příliš dlouho a příliš často narážel na spojení různých mafiánů a gangsterů s tuzemskými státními úředníky a politiky. V okamžiku, kdy o jejich spolupráci promluvil nahlas, byl jeho osud zpečetěn. Kolem ČSSD i ODS je příliš mnoho korupčních skandálů, než aby si mohly dovolit opravdu podporovat policistu, který veřejně dokázal, že se nebojí vyšetřovat zločiny týkající se politické moci. Kubice v tom není sám. Stejně odvážně jako on se chovala v minulosti řada jeho podřízených. A neopouštějí svého šéfa ani teď. Tři náměstci už ohlásili odchod, mnoho dalších policistů z ÚOOZ se k tomu chystá. Jde o manifestaci – odcházíme proto, že naši nadřízení, politici a státní zástupci nechtějí naslouchat našim důkazům a zjištěním o rostoucí symbióze zločinu a moci. Někteří proto, že se jich to přímo týká, jiní ze zbabělosti. Tento vzkaz detektivů by neměli přeslechnout ti, kteří o Kubiceho zprávě loni pochybovali, nebo si dokonce mysleli, že sloužil nějaké politické moci. Jaké? Té, která ho teď pouští k vodě? Co znamená odchod Kubiceho pro policii? V první fázi vzkaz, že se souboj s mocnými nevyplácí. Zjištění, že ani nová politická garnitura nemá zájem podporovat policejní operace snažící se rozplést zásadní korupční dění v této zemi. Pro zločince a korupčníky je to zpráva, že dál trvá eldorádo: aféra biolíh je pod kobercem, sítě kolem zavražděného Mrázka nerozmotány, privatizační uplácení kolem strategických chemiček zapomenuto. Pro veřejnost je to vzkaz, že Ivan Langer chce v čele policie tiché služebné muže, jako je Oldřich Martinů, který o Kubiceho varovných zprávách nechce ani slyšet, natož něco z nich prověřit. Místo toho vydal nový policejní prezident nařízení, že žádné policejní pátrání týkající se členů mocenského establishmentu nesmí začít bez vědomí pražské centrály. Kubice a jeho lidé nestihli dodělat svou práci. Nezní reálně, že se ještě někdy dozvíme, jak to bylo s podvody v Čepru nebo vlivem gangstera Františka Mrázka na politiku. Nicméně přístup Kubiceho a jeho lidí může – přes veškerý pesimismus – inspirovat některé policisty, kteří zůstávají ve službě. Všechno se natrvalo pod pokličku nastrkat nepodaří. JAROSLAV SPURNÝ

aktuální glosy na → Glosy.respekt.cz

R E S P EKT 4 4 | 2 9 . ří j n a – 4 . l is t o pa d u 2 0 0 7

na pozvání

Evropa vítá výsledek polských voleb. Do jaké míry jsou její naděje opodstatněné?

V českých školách to stále ještě vypadá jako před vynálezem knihtisku.

Jacques Rupnik

(1950) je francouzský politolog a novinář narozený v Praze. Vystudoval Sorbonnu a Harvard, byl redaktorem BBC, v současnosti je ředitelem výzkumu na Fondation des Sciences Politiques v Paříži a přednáší na světových univerzitách (letos např. v Paříži, Bruggách a na Harvardu). Je autorem řady knih.

Polsko si ulevilo a s ním i celá Evropa. Po dvou letech téměř permanentního napětí v domácí i evropské politice uvítali porážku nacionalistického populismu všichni partneři Polska v EU. Před dvěma roky slavili bratři Kaczyńští vítězství Polska „solidárního“ nad Polskem „liberálním“, vzali do koalice dvě extremistické strany a vyhlásili razantní prosazování „národních zájmů“ v Evropě. Dnes slaví volební vítězství Občanská platforma, tedy „Polsko liberální“, a první vzkaz jejího lídra Donalda Tuska je „návrat do Evropy“. Odtud příznivý ohlas v Unii. Do jaké míry je opodstatněný? Nový premiér hlásí změnu stylu i orientace polské politiky. Bratři Kaczyńští se proslavili konfrontačním stylem v politice domácí i evropské (Brusel ohrožuje suverenitu Polska a  Německo jen zneužívá EU k znovudobytí území a hospodářského vlivu ztracených po druhé světové válce). Tón Donalda Tuska je naprosto odlišný; mluví o „usmíření“ mezi Poláky a smířlivě se obrací i k evropským partnerům.

Euro a rovná daň Jacek Saryuz-Wolski, mluvčí platformy pro evropské otázky, už ohlásil, že Polsko chce být mezi prvními členy Unie, kteří schválí reformní smlouvu Evropské unie, včetně Charty základních práv, jež se nezamlouvala dvojčatům. Zároveň Občanská platforma prosazuje přijetí eura do pěti let, což je také v protikladu s plány minulé vlády. Donald Tusk chce zlepšit vztahy se západním sousedem, což by nemělo být příliš náročné po dvou letech radikální protiněmecké rétoriky Kaczyńských („nebýt obětí druhé světové války, mělo by Polsko větší zastoupení v Evropské radě“). Ale je tu i další odlišnost nové vlády: ohlásila už úmysl rychle stáhnout polské vojáky z Iráku. Kaczyńští dávali jasně najevo prioritu vztahu ke Spojeným státům před EU. S vládou Občanské platformy budou vztahy vyváženější. Změna evropské orientace je tedy ohlášena a očekávaná. Nebude však tak výrazná, jak si ji mnozí v Unii představují. Nezapomeňme, že to byla platforma, kdo zahájil v Polsku boj proti evropské ústavě pod heslem „Nice nebo smrt“. Tusk má v úmyslu zavést rovnou daň, čímž vznikne středoevropská zóna „flat tax“, která nenadchne některé země „staré Evropy“ obávající se fiskální konkurence. Polské volby nicméně přinesly z evropského pohledu zajímavý poznatek. V zemi, kde je 80 % obyvatelstva spokojeno s členstvím v Unii, které jim přináší celou řadu pozitivních změn, není snadné vyhrát volby s protievropským programem. Možná úplně neplatí, že „pravda a láska vítězí“, ale ani nacionalismus, agresivita a eurofobie nejsou nutně receptem na volební vítězství ve střední Evropě. Q R E S P EKT. C Z

f ot o g Ü nter bart o š

Vzdálené vzdělání

f ot o g Ü nter bart o š

Polsko: návrat do Evropy

Tomáš Sedláček

(1977) je jeden z pěti předních mladých ekonomů světa (Yale Economic Review). Byl poradcem prezidenta Havla (2001–2003) a ministra financí (2004–2006). Nyní je hlavním analytikem ČSOB. Přednáší ekonomii, filozofii etiku ad. na FSV UK a University of New York Prague, publikoval řadu odborných studií.

Kolik dalších ministrů a ministryň školství se ještě vystřídá, než se začne hovořit o tom podstatném? Ještě 18 let po revoluci se z našich studentů (a to dokonce i elitních vysokých škol) stále dělají kopírovací mašiny na zaznamenávání (často učitelem samotným pasivně převzatých) myšlenek. V naprosto drtivé většině tříd a přednáškových sálů to vypadá jako ve středověku před vynálezem knihtisku: tehdy se knihy kopírovaly tak, že jeden předčítal a ostatní pilně zapisovali, až se jim z pera kouřilo. Hřešíme tak několikanásobně: nejenže se nejnadanější studenti a kantoři redukují na kopírovací stroje, ale navíc zcela opomíjíme to, na čem je skutečné poznání a vzdělání založeno: totiž na schopnosti kriticky myslet, aktivně diskutovat a alespoň se pokoušet nad probíraným tématem zamyslet, nedej bože novým či originálním způsobem.

Tanec mezi argumenty Prvním myslitelem, který vůbec založil tradici západní vzdělanosti, byl Platon – ten věřil, že skutečné poznání nastává pouze v dialogu a v upřímném tázání po podstatě věci. To je také důvod, proč svá díla psal formou otevřeného rozhovoru, kde k hledání odpovědi bylo vždy potřeba nejméně dvou aktivních spolu/protihráčů. Západní způsob vzdělávání je založen na jednoduchém principu: student umí číst (a proto čte a „pasivní informace“ získává doma) a kantor slouží nikoli k tomu, aby převypravoval skripta (často ani ne vlastními slovy), ale aby se studenty již jen diskutoval. Na americké Yaleově univerzitě se četly stovky až tisíce stránek týdně, ale nic z přečteného se na přednáškách neopakovalo – kantor jen zprostředkovával a reguloval „akademické hádky“ mezi studenty. Dodnes si vzpomínám na přednášky na Georgetownské univerzitě: profesor přišel do třídy, během pěti minut položil otázku (jak snížit inflaci v rychle rostoucím Irsku, které však již převzalo euro, a tak nemůže zvedat úrokové míry) a zbytek hodiny a půl již jen tančil mezi studenty a tříbil jejich argumentaci. O podstatě inflace jsem se ten den naučil mnohem více než za několik semestrů opisování vzorečků. Na Harvardově univerzitě musí kantor žádat o speciální povolení od děkana, pokud by chtěl byť jen jedinou přednášku učit jinak než tímto interaktivním přístupem.

Pohnout se dál Ve světě, ve kterém spíše trpíme přebytkem informací, má encyklopedické memorování stejnou hodnotu jako pár kliknutí na internetu. Pokud se z tohoto kvaziintelektuálního místa brzy nepohneme, žádné snížení daní, ba ani sebelepší fiskální zdraví naši ekonomiku za několik let nespasí. Q

13

blog.respekt.cz

O čem sní mongolské dvacítky Hledali jsme v Ulánbátaru seriózní paní na hlídání dětí, nejlépe matku, která umí dobře anglicky. Osud k nám zavál Dörönmu – na vysokých podpatcích, s rudými nehty a lámanou ruštinou. Děti tak mají potrhlou starší sestru, která je za našimi zády krmí čokoládou a televizí, a my víme, o jakém štěstí sní mongolské dvacítky. Dörönma neboli Degi je z  dobré rodiny. Babičky jsou kočovnice, rodiče městští lidé pracující ve školství. Dnes je jí něco málo přes dvacet a až donedávna měla o budoucnosti jasno: odjede do zahraničí, zbohatne, vrátí se do Mongolska, koupí si byt a  auto, začne podnikat a bude šťastná.  V  Mongolsku se vydělává špatně. Plat ve státním sektoru je kolem sta dolarů měsíčně a s tím se i tady vyžije mizerně. Peníze lze vydělat jen v  zahraničí. Dvě její sestřenky udělaly štěstí v Čechách. Čechy mají v Mongolsku dobrou pověst, protože tam tisíce Mongolů vystudovaly. Navíc záhy budeme v Schengenu, čímž se otevře cesta dál na západ. Degi by ráda hlídala děti (lámaná ruština by snad stačila) nebo dělala cokoli (ve vší slušnosti), za co by jí platili. Mongolové se často najímají na práci s kůží, neboť pro

to mají vlohy. Degi by pobyla tři nebo pět let, pak by se vrátila domů.  Druhá možnost je Korea. Mongolové jezdí ke svým bohatším bratrancům pracovat často. Když zprostředkovatelská agentura vypsala konkurz na 15 000 míst pro manuální pracovníky, přihlásil se zájemců dvojnásobek. Přijímací pohovory, kde měli osvědčit alespoň základy korejštiny, musely probíhat na stadionu. Obrovský zájem byl pochopitelný. Šlo sice o  těžké práce a  dvanáctihodinové směny, ale plat měl být 2000 dolarů. Z toho

se dá našetřit na menší obchod, hezký pozemek nebo slušné stádo! Babička jí slíbila půjčit 5000 dolarů do začátku, práci by si pak našla sama. Prý snadno.  Je to vlastně ještě holka – hezká, veselá a nezkušená. Představila jsem si, jak se její rodina skládá na peníze pro nějakého mafiána, který jí zařídí místo u pásu někde v Blansku. Nebo jak obíhá korejské fabriky a čeká, až ji vezmou na noční směny. A myslela jsem na všechny nástrahy, které na takovéhle holky číhají.  Byla jsem ráda, když mi minulý týden prozradila, že čeká miminko, bude se vdávat a pak, až se dítě narodí, pojede za manželem do Austrálie. Ten už tam prý má místo domluvené.  Přeju jí, aby to klaplo. Chápeme, že touží po lepším. A  doufáme, že až ty vysněné peníze s manželem vydělají, investují je v Ulánbátaru do něčeho poctivého, co bude dobře fungovat, hezky vypadat a co tu prospěje všem. Q LUCIE KELLNEROVÁ-KALVACHOVÁ

Překladatelka žijící v Mongolsku. Redakčně kráceno → KELLNEROVA.BLOG.RESPEKT.CZ

rozhovory.respekt.cz

Pořád je komu věřit, říká Jaroslav Spurný Pořád vás baví psát o korupci? Nic se nemění. To musíte být buď zatracený optimista, nebo grafoman. Mirka Mění se jak boj proti korupci, tak taktika korupčníků. Takže je pořád o čem psát. Ale vážně. Mluvit o korupci v Česku znamená znát spoustu souvislostí, mít jisté ideje, vnímat změny a mít naději. Pak se o korupci dá psát, aniž by člověk přemýšlel, jestli ho to baví.

Jistě pracujete s mnoha protichůdnými hypotézami a v okamžiku skládání výsledného příběhu na sebe berete riziko, že někomu můžete neúmyslně ublížit. Jan Zachariáš Na začátku nemám žádnou hypotézu, jen zkoumám, jak předkládané informace a názory zapadají do souvislostí. Ověřit si, jak nějaký člověk zapadá do příběhu, znamená hodiny hledání v  počítačových databázích. Je pravda, že určitou interpretací faktů na sebe beru riziko, že někomu ublížím. V  redakci Respektu to chodí tak, že o  těch rizicích hodně debatujeme, velkou roli hraje editor článku. Ale to riziko tu je a musím s tím umět žít.

14

Kdy se z domněnky stává informace, kterou se rozhodnete publikovat? Jan Zachariáš V těch zásadních věcech to někdy trvá dny, jindy měsíce. Často ji nezveřejním nikdy. Teze musí být před zveřejněním ověřená. Spousta věcí, o nichž jste přesvědčeni, že jsou pravdivé, se nedá zveřejnit, protože je neprokážete.

Jak si ověřujete důvěryhodnost vašich zdrojů a kontaktů? Jan Zachariáš Spousta mých zdrojů sděluje informace, protože jsou idealisté a věří ve spravedlnost. Když je něco špatně, mají chuť to napravit. A když to nejde normální cestou, obrátí se na novináře. Ty zdroje jsou z podstaty důvěryhodné a z řady z nich se stali mí přátelé. U méně důvěryhodných zdrojů, když vytušíte, že dodáním informace chtějí něco získat (třeba zlikvidovat politického odpůrce), záleží podstatně víc na důvěryhodnosti informace.

Myslíte, že víra policistů ve smysluplnost jejich práce se za posledních deset let zvyšuje, nebo snižuje? Kamil S.

Víra policistů ve smysluplnost jejich práce klesla. Víc, než aby to společnost unesla.

Jsou dnes státní úředníci otevřenější než třeba před deseti lety? Pafl Nejsou otevřenější. Státní úředníci určitě ne. Ale když je člověk důsledný, informaci dostane. Bohužel někdy se zpožděním několika let, když si ji Respekt vysoudí, a to už někdy zapomenu, proč jsem ji potřeboval.

Zasáhl vám někdy někdo do soukromí? Kamila Šímová Zasáhl. Třeba prohledáním mého bytu s jasným vzkazem, že můžou cokoli. Nebo rozesláním trestního spisu z roku 1976 všem předsedům parlamentních stran. I nabídka úplatku je zásahem do soukromí.

Špicloval vás někdy stát? Kamila Šímová Ano. Není to příjemné vědět, že čtou SMS vaší dcery o tom, proč neudělala zkoušku na právech. → VÝBĚR Z ON-LINE ROZHOVORU S JAROSLAVEM SPURNÝM

R E S P EKT 4 4 | 2 9 . ří j n a – 4 . l is t o pa d u 2 0 0 7

dopisy Léčba Husákem Respekt 42/07

Respekt 42/07

Nejde jen o dílo studentů

Řešení problému je  složitější

Děkuji za pěkný článek o výstavách Husákovo 3+1 a Fotografie 70. let v ČSR. Je to dle mého soudu to nejlepší, co bylo zatím o obou výstavách napsáno.  Text bohužel obsahuje také několik rozsahem nevelkých, ale podstatných nepřesností, které vyvolaly mezi dalšími autory výstavy a knihy nelibost. Především je to autorství publikace Husákovo 3+1: jeho editory jsou Lada Hubatová-Vacková a Cyril Říha, jak je i napsáno na jejím přebalu. Nejde tedy, jak píšete v článku, jen o dílo studentů (ti „pouze“ psali některé texty), ale o odborně redigovanou práci, která obsahuje různorodé příspěvky k bydlení 70. let. Lada Hubatová-Vacková také vedla na VŠUP seminář, v rámci něhož studenti výstavu připravovali.  Chybně je uvedeno rovněž autorství obou otištěných fotografií. Velká černobílá je dílem Fedora Gabčana (z cyklu Lidé z pevnosti, 1971–72), menší vyfotografoval Ondřej Přibyl. Děkuji za uvedení nepřesností na pravou míru. Pavel Vančát, spolukurátor výstav Medaile pro steroidy

Ve své glose nám Erik Tabery přinesl neobyčejně vyhraněný pohled na různé oblasti moderního sportu, zejména problematiku dopingu. Jakkoli podobná témata svádějí k ostře formulovaným soudům, v tomto případě spíše odsouzení, nezapomínejme přes „stromy“ hledat „les“, byť v tomto případě les velmi smíšený. Autor ve svém zamyšlení přechází od tématu k tématu, či snad od sloganu ke sloganu, který zní často úderně, nicméně v celkovém pohledu si takto složený text protiřečí. Na jedné straně píše o „souboji narkomanů“ a o „borcích a borkyních zpitomělých touhou dělat nadlidské rekordy“. Lze se ptát, na koho přesně zde naráží, kdo reklamoval svou touhu po nadlidských rekordech? Nebo se jedná jen o běžně tolerované zobecnění, o jakési povšechné mávnutí rukou? Na straně druhé ovšem trefně poukazuje na roli sponzorů, kteří vzhledem k touze připojit své logo k čemukoliv populárnímu nehledí, či snad neumějí hledět, na skutečnou podstatu podporované činnosti. A jeli-

kož, slovy autora, nelze čekat nějaké řešení od sportovců samotných, je patřičná i jeho výzva divákům, aby uvažovali a vybírali, komu věnují svou přízeň. Jak už to bývá, řešení celého problému je složitější než stanovit přísnější tresty a nad dalším děním si mýt ruce, byť Erik Tabery nic takového explicitně netvrdí. Celý problém vyplývá ze samotné podstaty profesionálního, a tedy bytostně moderního sportu. Je-li celá společnost nastavena na podávání výkonů a úspěchu, lze snad čekat, že sportovnímu poli se tento styl uvažování vyhne? Troufám si tvrdit, že nelze. Možná je obtížné si to přiznat, ale my ty „nadlidské“ výkony a překonávání rekordů chceme vidět. Vždyť co jiného je sport nežli další forma divadla, další forma zábavy. Ztratí-li herec hlas z důvodu mnohaletého namáhání před velkým hledištěm, po právu ho litujeme, přece se obětoval pro umění, pro nás. Ovšem je-li přistižen sportovec při dopingu, jeho pláč nás nedojímá, mám-li ještě jednou parafrázovat autora. Není to trochu pokrytecké? Ať už si odpovíme jakkoliv, otázka je jistě správná. Arnošt Svoboda

↓ inzerce

Respekt v pohybu \ Debata týdeníku Respekt a internetového portálu Econnect, která se rozproudí 3. 11. v pražském kině Aero. Od 20.00 bude debatě předcházet projekce filmů Nepříjemná pravda a Velký podvod s globálním oteplováním. Více se dozvíte na VEREJNE.DEBATY.RESPEKT.CZ. \ Tento týden se těšte hned na dva on-line rozhovory: ve středu 31. 10 v 11.00 můžete oslovit stálého člena redakce Respektu Petra Třešňáka. V pátek 2. 11. v 11.00 pak pište své dotazy sociálnímu psychologovi Martinu Járovi, který vám odpoví na dotazy v souvislosti s článkem Silvie Lauder o mužích v aktuálním čísle Respektu. Oba pánové vám budou k dispozici na adrese ROZHOVORY.RESPEKT.CZ. \ RESPEKT.CZ spolupracuje s FAMUfestem. Příští týden si na našem webu můžete prohlédnout ochutnávku jeho programu v podobě několika zajímavých dokumentárních filmů na žhavá témata. Jaké filmy to budou, je zatím tajemství. \ Chcete mít na svém počítači jako tapetu kresbu Pavla Reisenauera z titulní strany Respektu? Ke stažení jsou na stránce TAPETY.RESPEKT.CZ.

R E S P EKT. C Z

Fulbright–Masarykovo stipendium

PRO PRACOVNÍKY NEZISKOVEK Tří– až pětiměsíční pobyty v USA Stipendium nabízí uchazečům z českých neziskových organizací získat praktickou zkušenost z pobytu v obdobné americké organizaci a doplnit si teoretické znalosti účastí na univerzitních kursech v USA. Podrobné informace včetně přihlášky: http://www.fulbright.cz tel. 222 729 987 (linka 22); e-mail: [email protected] Uzávěrka: 1. prosince 2007 na akademický rok 2008/09 15

česko penzijní reforma

str. 16

úřady vERsUS NEONACISmus

str. 21

doping

str. 22

politická hra

Penze v ohrožení

Čeká Prahu dlouhá noc?

Soumrak bohů

Co ukuchtí zelení

MAREK ŠVEHLA

Tomáš sachr, adam šůra

Vladimír ševela

Tomáš Pavlíček, Silvie Lauder

Kvůli stálému odsouvání reformy budou mít dnešní třicátníci mizivý důchod. Co pro svou budoucnost mohou udělat?

K naplánovanému pochodu neonacistů se chystají přidat jejich odpůrci. Podle všeho to bude mela.

Ve sportu už dávno nejde jen o radost z výkonů, nýbrž o obrovské peníze. S dopingem se ně dosáhne snáze.

str. 24

Spor, který se rozhořel uvnitř Strany zelených, se netýká jen ministra školství. Hraje se o politickou moc.

penzijní reforma

Penze v ohrožení Říká se, že budoucnost je nejistá a že v politice to platí dvojnásob. Asi ano, výjimky ovšem existují. Jednu věc totiž politici vědí poměrně bezpečně a my s nimi. Dnešní třicátníci a mladší dostanou od státu mnohem menší důchod, než jaký dnes čeká na jejich rodiče. Dokonce tak malý, že jim to nemusí stačit ani na zaplacení běžných potřeb, jako je bydlení, oblečení a jídlo. Tedy – k tomuto vývoji bezpečně dojde, pokud se politici včas nedohodnou na reformě penzí. A tuto jistotu zatím nemáme. Pro mladé Čechy to mimo jiné znamená volbu, jak se k tomu postavit: čekat, co bude, nebo sáhnout do kapsy a zkusit se o svoji budoucnost postarat sami.

Tři strany jedné mince Řešení důchodové reformy si lze zjednodušeně představit jako trojúhelník. Na třech rozích jsou tři údaje: výše penzí, věk odchodu do důchodu a výše odvodů, které si na důchod platíme. Přitom tyto tři veličiny jsou navzájem propojené, takže čím později budeme odcházet do penze, tím vyšší důchody budeme mít a méně budeme muset

16

odvádět. Levicoví politici obvykle trvají na tom, aby penze byly co nejvyšší a odchod do důchodu co nejdříve. Pak je ale nutné platit vysoké odvody. Sociální demokracie už se smířila s tím, že se bude chodit do penze později, nadále ale trvá na poměrně vysokých důchodech zaručených státem. I to bude znamenat další tlak na vyšší odvody.

Významné události často komplikují banální problémy. O tom ví své i politici sdružení v komisi pro penzijní reformu, nejsložitější a nejdůležitější reformní úkol, který před naší politickou reprezentací stojí. Na rozjezd téhle komise se vlastně čekalo dva roky. Napřed do toho přišly volby, pak loňské tahanice o vládu. Letos v září proběhly dvě schůzky, spíš jen seznamovací. Jednat naplno se začalo až 17. října. Nebyl to ale šťastný den. Kvůli jednání parlamentu se improvizovalo a narychlo se posouval začátek. Delegát zelených ovšem nebyl v tu chvíli na telefonu, muselo se tedy jednat bez něj a zelení pak posílali své názory dodatečně poštou. Tím ovšem potíže ze strany nejmenšího člena vládní koalice končily. S  návrhy svých kolegů totiž nemají problémy. Horší to je s dalšími stranami: ODS se zatím nemůže shodnout ani se sociální demokracií, ani s lidovci. A stejně tak lidovci a ČSSD mezi sebou. Nejhorší je to však s komunisty: ti na rozjezd fatálně důležitých jednání překvapili ostatní návrhem dvacet let počkat, a pak se uvidí. Nutno ještě dodat, že jednání v této chvíli uvízlo na problémech, které jsou jen slabým odvarem toho, co politiky teprve čeká.

Špidla to ví Dnes stále ještě funguje penzijní stroj poměrně spolehlivě a  pohodlně. Není třeba se o  nic starat, nad ničím si lámat hlavu. Stát od nás potichu měsíc co měsíc vybírá speciální důchodovou daň. Tyhle „naše“ peníze ukládá na speciální účet a obratem z nich vyplácí dnešní penzisty. Nikdo neprotestuje, protože předpokládá, že dřív nebo později se situace otočí: on bude penzista a bude žít z peněz těch mladších. Jenže teď je tu zádrhel. Poměrně spolehlivě totiž víme, že za dvacet třicet let nebude dost pracujících lidí na to, aby penzisty udrželi v životním standardu, na jaký jsou teď zvyklí (teď dostávají důchod v  průměru něco přes čtyřicet procent průměrného platu). Z toho vedou tři cesty: buď se dnešní třicátníci a mladší smíří s tím, že budou jednou coby penzisté žít s penězi někde R E S P EKT 4 4 | 2 9 . ří j n a – 4 . l is t o pa d u 2 0 0 7

Důchod? Co to je?

na úrovni životního minima nebo se stát zadluží až k samotné hranici bankrotu či politici penzijní systém změní. Celá Evropa se vydává třetí cestou, byť někteří velmi lopotně. Češi (a ještě Slovinci) si zatím počínají velmi váhavě. Zatím o reformě mluví, na činy se čeká. To má paradoxně své výhody – můžeme se poučit z chyb jiných, ale také nevýhody – ztrácíme drahocenný čas. Abychom ale nebyli nespravedliví, hasit požár penzijní krize se už české vlády trochu pokusily. Když začal v polovině 90. let český důchodový účet směřovat do minusu (víc se vyplácelo, než vybíralo), Klausova vláda připravila návrh na posunutí hranice odchodu do důchodu. Bylo to drama. Tehdejší šéf lidovců Josef Lux prohlásil, že změna není nutná, a postavil se proti. Přesvědčit se nenechal ani na celodenním speciálním jednání vlády, které Václav Klaus svolal. Nakonec pravice odhlasovala zákon s malými opozičními stranami, které tehdy v parlamentu seděly. Kromě prodloužení odchodu do penze ještě politici ustavili možnost si dobrovolně, nad rámec dnešní důchodové „daně“, spořit do soukromých fondů. Tím ovšem Češi jen sešlápli brzdu a zmírnili rychlost, na cestě do propasti však pokračují. Kde hledat chybu? Například v ideologické zatvrzelosti sociálního demokrata Vladimíra Špidly, který coby ministr sociálních věcí ve vládě Miloše Zemana roky tvrdil, že demografický problém neexistuje, a na penzijní reformu je proto R E S P EKT. C Z

času dost. Na svém trval i přesto, že všude kolem nás se penzijní reformy rozbíhaly nebo se horečně připravovaly. Po volbách v roce 2002 se stal Špidla premiérem a velice rychle změnil názor. Ustavil expertní komisi vedenou mladým ekonomem z  České národní banky Vladimírem Bezděkem. Komise posbírala návrhy jednotlivých politických stran a  na sto

Všude kolem už vědí, že přichází bouře, jen Češi ji vyhlížejí bez přístřešku.

Po posledních volbách se politici k penzím skutečně vrátili a založili novou komisi. A jistý pokrok tu je. Politické strany delegovaly své špičky – současné či bývalé ministry nebo náměstky –, tým má k dispozici analýzu Bezděkovy komise z roku 2005 a sociální demokraté slibují, že na souhlasu komunistů s reformou už trvat nebudou. To je docela klíčové, protože KSČM potřebu reformy jako takové pořád odmítá. Na druhou stranu utekly další tři roky a voda stoupá. „Nejvhodnější doba pro rozjetí penzijní reformy začíná pomalu odcházet,“ míní Vladimír Bezděk. „Vysoký ekonomický růst, který tu je od roku 1999, nejde udržet pořád a po roce 2010 se začne snižovat počet ekonomicky aktivních lidí.“

Přesun odpovědnosti dvaceti stranách textu vyhodnotila jejich efekt. Na základě toho se měli politici dohodnout, jaký návrh je nejlepší, a ten pak společně schválit. Problém ale byl, že k jednání ani nedošlo. Komunisté totiž prohlásili, že stát žádnou reformu vlastně zatím nepotřebuje, a že o ní tedy jednat nebudou. ČSSD ve strachu, že proti ní komunisti použijí kartu „antisociální“ penzijní reformy ve volební kampani, odmítla jednat s argumentem, že ke shodě musí dojít všechny politické strany. Tím se práce na reformě zhruba na dva roky přerušila.

Dnes má Česko díky Klausovu posunutí hranice odchodu do penze na svém důchodovém účtu každý rok přebytek několik miliard korun. Tento stav ještě roky potrvá. Se stárnutím populace se pak ovšem začne účet propadat do stále většího minusu. Chybějící peníze se přitom vyplatit musí (penzisté na ně čekají), znamenalo by to tedy brát z jiných rozpočtových hromádek (školství, dopravy, kultury atd.), zvyšovat státní dluh anebo zásadně snižovat penze. Politici přitom mohou regulovat, kdy přesně se začne důchodový účet propadat do minusu a jak rychle. Mohou dál zvyšovat – a také průběžně zvy- →

17

česko

Někdo by jim měl brzo říct, kolik budou jednou brát.

→ šují – věk odchodu do penze (tím se prodlužuje

doba, kdy člověk do účtu platí, a zkracuje se doba, kdy z něho vybírá). Mohou také otevřít hranice a pustit do země víc cizinců. Tím se zvýší počet plátců pojistného. Svůj vliv má rovněž příznivý vývoj ekonomiky: pokud například díky investicím do vzdělání a modernizaci hospodářství poroste produktivita práce, porostou i příjmy důchodového systému. Zdálo by se, že do roku 2030, kdy se důchodový účet začne nezadržitelně propadat do fatální krize, je dost času. Ale to je opravdu jen zdání. Důchodová reforma, jež bude bezesporu nejsložitějším a nejdražším reformním krokem, jaký teď Česko čeká, je časově velmi náročná. Potrvá tři čtyři desítky let, a čím později se začne, tím dražší bude. Už teď mluví experti o ceně víc než bilion korun. Je tu ale ještě jedna komplikace: nikdo pořádně neví, jak se má vlastně úspěšná penzijní reforma dělat. Neexistují osvědčené vzory, jen více či méně slibné varianty. Princip je však vždy stejný a vychází z doporučení, které už v půlce devadesátých let dala Světová banka. Ten princip vychází z postupného přesunu odpovědnosti ze státu na samotné občany, kteří si jistou část peněz spoří do privátních fondů.

Nebýt jako Slováci Česko má dnes paradoxní výhodu: tím, že zůstalo v  penzijní reformě za všemi pozadu, může teď sledovat, jak jinde sklízí někdy dost hořké plody

18

svých rozhodnutí. Hlavním místem, kam teď čeští politici upírají zrak, je náš východní soused. Slováci totiž pojali penzijní reformu velmi razantně, rychle se také ale dostavily nepříjemné efekty. Slovenskou reformu připravili liberálové kolem premiéra Dzurindy. Měli výhodu jasné parlamentní většiny a prakticky nulové oponentury z opozice. Vycházeli přitom z víry v trh: privátním fondům se totiž rozhodli svěřit značný díl koláče zvaného důchodové spoření. Slováci tak

Ministr Nečas má jasno: privátní fondy nebudou povinné. Je to riziko.

dnes platí devět procent z vyměřovacího základu svého platu do státního systému a stejné množství do soukromých fondů. To je víc, než je obvyklé v jiných zemích. Osmnáctiletí lidé mají vstup do privátního fondu povinný. Ostatní dospělí se mohli rozhodnout dobrovolně. Pokud se rozhodli do některého z pěti soukromých fondů vstoupit, už to nemůžou vzít zpět. Rozhodování přitom nebylo snadné. Fondy v  největší reklamní kampani v  dějinách Slovenska slibovaly lepší zhodnocení vložených

peněz než stát. Jak to dopadne, je zatím ve hvězdách. Především díky rekordní reklamě svěřilo fondům své peníze nečekané množství lidí – milion a půl, což je dvakrát víc, než odhadovala vláda. Tohle číslo na jedné straně vzbuzuje úctu: mimo jiné znamená, že druhý, privátní pilíř důchodového spoření je na Slovensku velmi silný a zakládá životaschopný, na osobní odpovědnosti založený penzijní systém. Přesto český ministr práce a sociálních věcí Petr Nečas vidí slovenskou reformu spíš jako odstrašující příklad. Už nyní se totiž ukazuje, že Dzurindova vláda podcenila její přípravu. Hromadný vstup lidí do soukromých fondů připravil státní kasu o velké množství peněz, které teď při vyplácení stávajících důchodů začínají chybět. Na pokrytí tohoto schodku vyhradila Dzurindova vláda příjmy z privatizace slovenských plynáren, šlo ale jen o 70 miliard slovenských korun, což je podle odhadů méně než desetina potřebné částky. Už příští rok tyhle peníze zřejmě dojdou a státní důchodový účet se na Slovensku začne propadat do minusu. Přitom reforma potrvá ještě nějakých třicet let. Zatím není jasné, z  čeho se schodek zaplatí a hlavně kam až tento schodek poroste. „Dzurinda a jeho lidé stříleli od boku, neměli důvěryhodné analýzy, jak se bude situace vyvíjet,“ říká slovenský expert na důchodové systémy, ekonom Ivan Lesay. Nynějšímu premiérovi Robertu Ficovi z toho jde teď hlava kolem. V  bratislavském parlaR E S P EKT 4 4 | 2 9 . ří j n a – 4 . l is t o pa d u 2 0 0 7

česko

Teď ještě zlepšit justici, pochytat úplatkáře, dát zelenou talentům, přilákat investory, dát do pucu zdravotnictví – a budou penze jedna báseň.

mentu už leží návrh zákona, který ruší povinný vstup do soukromých fondů pro mladé lidi. Dále Fico uvažuje, že i ostatním lidem dočasně povolí z fondů vystoupit. Vláda zvažovala i možnost, že by si lidé s sebou mohli vzít své naspořené peníze, to ale není jednoduché. Fondy by totiž vládu okamžitě žalovaly u mezinárodní arbitráže za porušení slibů a ztrátu investic. Fico chce tedy alespoň zmenšit podíl odvodů – z dnešních 9:9 by mohlo být 12:6 ve prospěch státního účtu. Mikoláš Dzurinda, toho času v  opozici, dál trvá na správnosti své reformy a vrací Ficovi kritiku s tím, že nedotáhl ostatní reformy do konce, a kdyby zbytečně neutrácel, našel by rezervy ve

státním rozpočtu. I na této argumentaci něco je: penzijní reforma je nevyhnutelně drahá, klade proto větší nároky na šetrné hospodaření. Cesta k jejímu zvládnutí vede i přes výkonnou justici, vymýcení korupce, využívání talentů, lákání dlouhodobých investic, dobře fungující zdravotnictví atd. To všechno ovlivňuje výkon hospodářství, a tudíž i schopnost státu zvládnout drahou penzijní reformu. Přes všechny uvedené problémy však Slováci mají první kroky za sebou, vědí, o co jde, znají vážnost situace, méně spoléhají na stát a berou odpovědnost za své budoucí penze do svých rukou. Pro lidi je důležité i to, že penzijní fondy jsou na Slo-

vensku pod mimořádně přísnou kontrolou a střadatelé by měli dostat zpět minimálně to, co do nich vloží. Vláda sama může dělat už jen v zásadě drobné úpravy a  na sečtení všech pozitivních efektů je času dost.

Na čem to vázne Na rozdíl od Slováků se Češi dívají vstříc blížící se bouři bez ochrany a zatím se jen radí, kde vykopat stružky. Na stavbu přístřeší ještě nedošlo a není ani dohoda, jaké má to přístřeší být. V tuhle chvíli se debata zadrhla na sporech o detaily, které by se ale měly velice rychle vyřešit a přejít k věcem, kde se dá očekávat skutečný spor idejí. Minister- →

↓ inzerce

R E S P EKT. C Z

19

česko → stvo práce a sociálních věcí například chce, aby

se nadále prodlužoval věk odchodu do důchodu až do hranice 65 let. ODS a zelení souhlasí, ČSSD chce v roce 2016 toto zvyšování přerušit a znova promyslet jeho nutnost. ČSSD je zatím také proti změně, která do Česka rovněž jen zavádí praxi obvyklou jinde v Evropě. Dnes se vysokoškolákům počítá studium do důchodu, jako by pracovali. Jinde tohle není. Absolventi univerzit si totiž promarněnou dobu, kdy nepracují, vynahradí později na výrazně vyšších platech. ČSSD namítá, že to neplatí pro všechny, a zatím nezabírá ani argument, že je to nespravedlivé například vůči mladým dělníkům, kteří dnes studentům de facto na jejich budoucí důchody doplácí. Anebo další spor – tentokrát s lidovci: ti sice souhlasí, aby se věk odchodu do důchodu zvýšil na 65 let, trvají ale na snížení této hranice pro ženy s dětmi. ODS namítá, že jde o vynález komunistů ze začátku 60. let a na Západě nic takového neexistuje. Navíc o děti se dnes už nestarají jen ženy, ale i muži. Na těchto detailech tedy zatím říjnová schůzka a s ní práce celé komise uvízla. Přitom jde opravdu jen o úplně první krok. Až se politici dohodnou na této změně „parametrů“ (kdy půjdou lidé do penze a jak se jim bude do výše důchodů započítávat práce), pak přijde řada na další přípravný krok. Tím je změna pravidel pro existenci penzijních fondů. Ty jsou dnes sešněrovány velmi přísnými pravidly a nemohou se pouštět do rizikovějších operací, například nákupu akcií. V zájmu fondů i jejich klientů přitom je, aby bylo možné nabízet různé „programy“ s různým stupněm rizika. Podle pozorovatelů se dá čekat, že na tyhle dvě přípravné fáze (úprava parametrů a reforma fondů) budou politici potřebovat čas do příštích voleb. Přesněji řečeno zhruba rok a půl, v posledním roce pak nic dalšího neudělají. Jak Petr Nečas za ODS, tak Zdeněk Škromach za ČSSD sice mají pohotově připraveno optimistické „Věřím, že se dohodneme“, zasvěcení pozorovatelé tomu však

Sestup do hlubin Jak poroste deficit státního důchodového účtu, pokud nedojde k reformě (v % HDP) �� �

� –

��

���

���

���

���� ���� ���� ���� ���� ���� ���� ���� ���� Jde o projekci dlouhodobého trendu při výši průměrného důchodu zhruba na úrovni kolem �� % průměrného platu (dnes je to �� %). Výhled pro nejbližší roky se může velmi měnit v závislosti na valorizaci důchodů. ZDROJ: ZÁVĚREČNÁ ZPRÁVA BEZDĚKOVY KOMISE

nevěří. Tedy ne v čase do příštích parlamentních voleb. Ostatně nepočítá s tím ani vládní prohlášení, které mluví jen o tom, že se „bude pracovat na možnosti“ dohody.

Všichni chceme záruky Odsunem nejsložitějších jednání za další volby však do hry vstupují další neznámé, především rozložení sil a to, jak se bude jednat o koalicích. To všechno se teprve uvidí. Pokud jde o  skutečnou strategii penzijní reformy, názory se zatím rozcházejí, ovšem nijak fatálně. Ministr Petr Nečas sice nedávno prohlásil, že do soukromých fondů by se mohla odvádět čtyři procenta (oproti slovenským devíti), to bylo ale velmi předčasné vyjádření. Podobné debaty v rámci komise politiků ještě nejsou na pořadu dne. Zatím máme jen návrhy, které strany před pěti lety poslaly do Bezděkovy komise. Byť se změnami. Unii svobody nahradili v komisi zelení,

Vstoupit, nebo ne? Volba mezi jednotlivými formami penzijní reformy je do značné míry jako hádání ze skleněné koule. Bude záležet na vývoji ekonomiky, navíc zatím neexistují zaručeně spolehlivé modely reformy, jimiž by se dalo řídit. Ekonom Daniel Munich také říká, že se vlastně nedá mluvit o nejlepším systému. „Těžko soudit, co je výhodné a nevýhodné. Vždy je tu navíc otázka, jak pro koho,“ zdůrazňuje Munich. Pokud tedy sociální demokracie dostane své záruky a přistoupí na sytém prosazovaný ODS a lidovci, čeká občany důležité rozhodování, zda zůstat jen v rukou státu, nebo dát část svých peněz do privátních fondů. Podle Vladimíra Bezděka platí, že privátní fondy, kde výplata více odpovídá uloženým penězům, jsou výhodnější pro lidi s vyššími příjmy, obecně tedy víc pro muže než pro ženy – mají vyšší platy a pracují do vyššího věku. Dnes po dosažení důchodového věku stát

���

každému vyměří výši penze v závislosti na odpracovaných letech a příjmu. Množství odvedených peněz se ale převádí přes koeficienty, takže rozdíly mezi minimálními a maximálními důchody nejsou nijak velké. V případě spoření do soukromého fondu se klient může rozhodnout, jestli si naspořené peníze vybere najednou, nebo si nechá vyměřit tzv. anuitu, tedy vyplácení pravidelné penze až do smrti. Pokud někdo bude spořit do fondu, pak ale vybere peníze najednou a najednou je také utratí, hlady by také neměl umřít. Zbude mu nízký (možná minimální) důchod zaručený státem. Spravedlivé vyměřování anuity ale musí podle Bezděka ohlídat vláda. „Anuita se může velmi lišit a lidé to v čase svého vstupu do fondu nevědí. Stát by měl tedy pro tuhle věc určit jasné mantinely,“ říká Bezděk. „Slováci to neudělali a budou s tím mít problémy.“

ti se zatím zdají jako nejméně vyhraněný debatér a dohodu brzdit nebudou. ODS prodělala největší změnu. Původní návrh sepisoval Vlastimil Tlustý a  vycházel přitom ze značně liberálního pojetí rovného důchodu ve výši 20 procent z průměrné mzdy plus naspořené peníze v soukromých fondech. „Jako konzervativně založený člověk volím opatrnější postup,“ říká ministr Nečas, který Tlustého vystřídal. Princip rovného důchodu už vůbec neprosazuje. Rovněž nechce zavádět povinné odvody do soukromých fondů, jako je tomu na Slovensku, v Maďarsku nebo Polsku. „Nemůžu nutit občany k tomu, aby dávali peníze do privátních fondů,“ říká. „Jedině stát garantuje výši a délku vyplácení důchodu. Povinné soukromé spoření je obrovský hazard.“ Nečasův postoj posouvá ODS výrazně na pozice českých lidovců, což samozřejmě jednání ulehčuje. Obě strany dnes uvažují o dobrovolném odvodu 3–4 procent z platového výměru do soukromých fondů, zbytek by šel státu. Dnešní výše povinných odvodů by se nezvyšovala. Když pomineme komunisty, kteří nechtějí žádnou reformu, jiný názor mají sociální demokraté. Ti už od éry Vladimíra Špidly chtějí udržet systém státem průběžně financovaných důchodů. Jen s prodlouženým odchodem do penze a postupným přechodem na individuální účty, ovšem zcela v rámci státního fondu. K tomu by chtěli o jeden a půl bodu zvýšit povinné odvody. Soukromým fondům by nechali pouze okrajovou roli, jako mají dnes. Sociální demokraté jsou zkrátka velmi opatrní. Privátním fondům nevěří a chtějí vše nechat pod kontrolou státu, který by měl podle nich držet důchody na dnešních asi čtyřiceti procentech průměrného platu. Podle svého vyjednavače Zdeňka Škromacha nezavírají cestu ani k návrhům ODS a lidovců, napřed však chtějí záruky, že český důchodový účet neskončí jako ten slovenský v brzkém minusu. „To chceme také,“ říkají Petr Nečas i lidovecký vyjednavač a Nečasův náměstek Marian Hošek svorně. Všichni tři se také shodují v tom, že základem těchto záruk by měly být příjmy z privatizace a zisků či dividend – tedy nikoliv prodeje – firmy ČEZ. „Výnos z prodeje ČEZ by mohl stačit k pokrytí nákladů reformy na deset let, já ale takto výnos z privatizace nechci rozpustit,“ říká Nečas. „Spíš se přikláním ke kapitalizaci firmy ČEZ a výnosů z dividend.“ Podobně mluví Škromach i  Hošek. Ekonomové odhadují cenu reformy na půl až jedno procento HDP ročně, na to by zisky či dividendy ČEZ nestačily (vzhledem k tomu, že také musí investovat do modernizace). „Je třeba hledat rozpočtové úspory,“ říká Vladimír Bezděk. Podle ekonoma Daniela Municha z institutu CERGE je ještě důležitější to, o čem mluví bývalý premiér Dzurinda na Slovensku: dokončit ostatní reformy – zdravotní, školskou, tažení proti korupci, reformu pracovního trhu, liberalizaci cen bytů a proměnu státního rozpočtu. „Penzijní reforma je zcela nutná, ale velmi drahá. K jejímu zaplacení si musí ekonomika udržet růst i v dalších letech. Pak bude mít stát rezervy i k pokrytí nákladů na změny v  důchodech,“ říká Munich. K těmto úvahám však politici zatím ještě nepostoupili. Q MAREK ŠVEHLA, foto tomki němec

20

R E S P EKT 4 4 | 2 9 . ří j n a – 4 . l is t o pa d u 2 0 0 7

česko úřady versuS neonacismus

Čeká Prahu dlouhá noc? Do velké mely s neonacisty se hlásí další účastníci

D

esítky demonstrantů dozorovaných policejními těžkooděnci, ale také členové židovských organizací, skauti nebo „živý řetěz“ složený z českých politiků – ti všichni by se desátého listopadu měli setkat v úzkých uličkách pražského Židovského Města. Za velkou melou, která se přitom může odehrát, stojí na první pohled nevinná akce: protest dvacítky aktivistů proti působení českých vojsk v  Iráku. Ve skutečnosti jde o mnohem víc. Pozorovatelé mluví o hrozbě největší neonacistické provokace v dějinách svobodného Česka – s úředním souhlasem. Kdo tedy jsou a co na svůj úspěch říkají ti, kteří celý poprask způsobili – ať už jako organizátoři akce nebo jako soudci vydávající konečný souhlas.

Tady dole nikdo není Na pražské adrese Novákových 59 uváděné ministerstvem vnitra jako sídlo Mladých národních demokratů hledá člověk jakoukoli zmínku o spolku burcujícím veřejné mínění marně. „Tady jsou jen byty, žádné sdružení,“ opakují nájemníci. O mladých demokratech tu nikdy neslyšeli ani v  okolních obchodech. Jediným vodítkem ke skryté organizaci tak zůstávají internetové stránky vítající návštěvníka portrétem zkrvaveného dítěte před izraelskou vlajkou. Kromě výzvy k obraně demokratických hodnot a plánů na spolupráci s městskými úřady však neobsahují nic konkrétního. Jediným kontaktem je e-mailový odkaz. Žádná jména, o  telefonu nebo poštovní adrese ani zmínka. Odpověď na e-mailovou žádost o  schůzku doráží během několika minut. Jejím obsahem je strohý vzkaz, že osobní setkání není možné. „Za válkou v  Iráku stojí Izrael, a  proto je k  protestům proti ní u nás nejlepší místo pražská židovská čtvrť,“ píše v dalším e-mailu „tiskový mluvčí“ spolku Jan Peterka. Možnou časovou souvislost s výročím připomínajícím devětašedesát let staré události z Německa, kdy Hitlerovi nacisté zavraždili během pogromu „křišťálové noci“ devět desítek lidí, dalších třicet tisíc Židů poslali do koncentračních táborů a vyplenili tisíce židovských R E S P EKT. C Z

Neviděli jste Peterku? (Rozehnaný pochod neonacistů 1. května v Brně) f ot o g Ü nter bart o š

obchodů, si podle mluvčího spolek uvědomil „až pozdě“ a přesun data už nebyl možný. Tolik samotní lidé z  nepřístupné organizace. Co se vlastně o Mladých národních demokratech ví mezi experty na zdejší extremistickou scénu? „Nemám o  nich dostatek informací, už samotný název je však doslovným překladem názvu organizace, která zastupuje neonacistickou scénu v Německu,“ říká Miroslav Mareš, který se monitorováním aktivit českých i zahraničních neonacistů dlouhodobě zabývá. Konkrétní jména a souvislosti se pak dají najít přímo u policie. Erik Sedláček, jednatel sdružení a jediný prokazatelně existující člen MND, je v současnosti trestně stíhán. Jako šéfredaktor internetového časopisu Poslední generace měl propagovat nacismus a antisemitismus. A do hle-

„Za verdikt nelze trestat.“ (šéf Soudcovské unie J. Jirsa)

dáčku vyšetřovatelů se dostal i kvůli údajným pravidelným účastem na akcích neonacistů z organizace Národní odpor. Spolkem Mladých národních demokratů se už od jeho vzniku zabývá protiextremistické oddělení pražské policie a posudek, který vyšetřovatelé dodali pražskému magistrátu, hovoří jasně – avizovaný protest proti účasti českých vojsk v Iráku je pouhou zástěrkou pro aktivity neonacistů.

Ve skříni to nebylo I když magistrát na základě těchto znalostí akci zrušil, soud, ke kterému se sdružení odvolalo, nazval policejní informace pouhými domněnkami a pochod povolil. Nahlášená akce se podle soudu jeví jako „standardní a legitimní protest“, zda je v pozadí něco jiného, jsou bez důkazů jen spekulace. Jiní soudci ovšem stejnou akci vidí úplně opačně. „Jestli se někdo rozhodne na výročí křišťálové noci uspořádat pochod Židovským Městem, tak je to podle mě nepřípustné i z hlediska právních norem,“ říká ústavní soudce Miloslav Výborný. Shromažďovací zákon, kterým se podobné situace řídí, podle

něj sice nedává úředníkům a soudcům pro zákaz mnoho prostoru, v tomhle případě ale podle Výborného mohl soudce odkázat na zmínku o pošlapávání důstojnosti národa či rasy, která je zakotvená přímo v české ústavě. Podobně to vidí profesor ústavního práva na Karlově univerzitě Václav Pavlíček. „Shromažďovací zákon navazuje na Listinu základních práv a svobod. A v jejím duchu je ho třeba vykládat,“ říká. Zjistit, proč pražský městský soud postupoval jinak, není – jak už to tradičně při pátrání po vzniku zdejších kontroverzních rozsudků bývá – možné. „Neřeknu vám k tomu vůbec nic,“ prohlašuje muž, který rozhodl, soudce Slavomír Novák. Příliš sdílný není ani šéf Soudcovské unie ČR Jaromír Jirsa: „Můj občanský názor je, že by se ten pochod v žádném případě konat neměl. Ale soud je nezávislý a my ho za ten verdikt před kárný senát hnát nemůžeme, to bychom se ocitli v padesátých letech. Jiná věc by byla, kdyby ten spis nechal ležet ve skříni a rozhodl až po té demonstraci. Ale to se nestalo.“

Po fotbale na řetěz Prahu tak podle všeho čeká dramatická noc. Zdejší policisté hovoří o 10. listopadu jako o noční můře a do hry mezitím začínají vstupovat další a další potenciální účastníci – happening naplánovali v těsné blízkosti průvodu anarchisté, stále hlasitěji vystupuje Židovská liberální unie, zhruba čtyřsetčlenné sdružení, které před čtyřmi roky vzniklo jako alternativa ortodoxní Federace židovských obcí v ČR. „Vyzvali jsme k účasti kohokoli, komu nejsou podobné provokace lhostejné, účast už nám potvrdili třeba skauti nebo některé křesťanské organizace. Tomu průchodu budeme bránit živou hradbou,“ slibuje místopředsedkyně unie Jiřina Nováková. „Živý řetěz“ ze svých těl před pochodujícími neonacisty už slíbili natáhnout poslanci ČSSD. A pražští policisté dodávají: na stejný den připadá i  fotbalové derby Sparty s Bohemians, tedy týmů, v jejichž fandovském „tvrdém jádru“ se pohybuje celá řada osob přímo spjatých s neonacistickou scénou. Všechno ještě ale může být jinak. Těsně před uzávěrkou článku ohlásil pražský magistrát, že kvůli nově zjištěným pochybením ze strany organizátorů akci přece jen nepovolí. Q TOMÁŠ SACHR, ADAM ŠŮRA

21

Ještě a ještě a ještě dál. Zatím jedu jen na adrenalin. (Dorostenec Jakub Vadlejch) foto matěj stránský

doping

Soumrak bohů Na atletických stadionech běhají utajená monstra

N

ervozita způsobená přiznáním amerického atletického idolu Marion Jonesové k  dopingu zasáhla i  tuzemské stadiony. Objevily se dokonce hlasy žádající škrt všech rekordů do olympiády v Sydney v roce 2002, po níž teprve začala praxe tvrdších antidopingových prohlídek. Co na to všechno říkají zdejší funkcionáři, sportovci a trenéři? Jak se jim žije ve světě žádajícím výkony za hranicí lidských možností, kde sláva a úspěch jdou zřejmě ruku v ruce s podvodem častěji, než se dosud myslelo?

Buch buch, a kontrola „Přišel výhrůžný dopis, že nemohli najít Šébu,“ vzdychá v kanceláři Českého atletického svazu na pražském Strahově šéftrenér Václav Fišer. Komisaři mezinárodní antidopingové agentury se totiž nedávno marně sháněli po Romanu Šebrlem. Chtěli mistru světa v desetiboji udělat namátkový test a on nebyl tam, kde podle podrobného itine-

22

ráře zasílaného každé tři měsíce komisařům měl být. Pokud by se to stalo ještě dvakrát, stihla by českého hrdinu mezinárodní ostuda v  podobě dvouletého zákazu závodění a neúčasti na olympiádě. Tentokrát dostal světový rekordman jen „černý puntík“. „Přijeli na trénink a on byl na golfu. Zapomněli jsme jim to dopředu nahlásit,“ říká Šebrleho trenér Dalibor Kupka a dodává, že atlet letos absolvoval už přibližně deset kontrol, samozřejmě s negativním výsledkem. „Je to šílený. Vzbudí vás ráno v sedm na Kanárech, buch buch, otevřete, je tu kontrola,“ popisuje život atletického profesionála současnosti Kupka. Není důvod nevěřit Šebrlemu, který později v e-mailu píše, že mu „doping nikdy nikdo nenabízel a nikdy by ho nevzal“, a šéftrenérovi Fišerovi, který tvrdí, že „česká špička je čistá“. Jenže Jonesová prošla také nesčetnými kontrolami a medaile musí vrátit teprve až po vlastním přiznání. Navíc dopingový

expert Victor Conte, který obdivovanou sprinterku už dlouho obviňoval z braní zakázaných povzbuzovacích látek, se po výbuchu skandálu stal jejím obhájcem: „Neberte jí medaile,“ vzkázal olympijským činovníkům. „Všechny soupeřky, které v závodech porazila, dopovaly úplně stejně.“ Na atletiku – podobně jako na cyklistiku po letos už komediálně tradičním zatýkání na Tour de France a zavírání zdopovaných stájí – padl hluboký stín.

Je to jasné Hlavní trenér Fišer je opálený a mimo stesky na pronásledování Šebrleho vypadá spokojeně: právě se vrátil z konference Mezinárodní atletické federace na Maltě. Funkcionáři evropských svazů tam diskutovali o tom, jak atletiku udělat atraktivnější pro diváky. O dopingu a skandálu Jonesové se prý nemluvilo ani v kuloárech. „Asi nikomu není příjemné to vytahovat. Vrhá to špatné světlo na naše bohy,“ říká bývalý sprinR E S P EKT 4 4 | 2 9 . ří j n a – 4 . l is t o pa d u 2 0 0 7

česko ter Fišer. Podle něj i podle předsedy Českého atletického svazu Františka Fojta jsou další diskuse k aféře vlastně zbytečné. „Seznam látek, které se nesmějí užívat, je jasný a tresty za to také. To problém řeší dostatečně,“ myslí si Fojt. Jasné je ale i to, že profesionální atletika se v posledních letech dostala do patové situace. Po mnoha světových rekordech se zdá, že už nejde jít dál. Lidské tělo i tréninkové metody mají prostě své limity. Přesto rekordy padají. Jak to? „Moje úspěchy jsou kombinací talentu, štěstí a píle,“ říká k  tomu rekordman Roman Šebrle. „Sport mne stále baví, a proto se moje motivace nesnižuje.“ Na delší rozhovor nemá čas, protože jeho program je nabitý: čeká ho reklamní focení a pak recepce na britské ambasádě na počest návštěvy princezny Anny. Ale současná atletika není jen zábavou talentovaných a pilných šťastlivců, je to i byznys, kde se točí velké peníze. „A sponzoři chtějí rekordy, nic jiného je moc nezajímá,“ říká pražský atletický trenér Luděk Svoboda. „Tam, kde jsou peníze, je možné vyvíjet nové a nové látky, které na seznamu zakázaných ještě nejsou. Boj proti dopingu je pak nesmysl, a když se člověk na ty závody pak dívá v televizi, je z toho znechucený.“ Svoboda zdůrazňuje, že nemluví o současné české atletice, kde prý takové peníze a tlaky nejsou. „My nemáme ambice trhat světové rekordy,“ říká Svoboda. „Kluci zjistili, že i když jsou šestnáctí na světě, můžou si vydělat na příjemný život.“

Máte větší radost Docela příjemný život má i  Jiří Vojtík (26). V Evropě se tento sprinter vejde do první desítky, už šest let vede české tabulky. Na mítincích si vydělá slušných pár set tisíc ročně. V moderní

Jde o celek Antidopingoví komisaři mohou bez ohlášení zazvonit u kteréhokoliv z tisíců českých atletů, ale na seznamu mají především sedmdesát lidí představujících širší tuzemskou špičku. Při nepovoleném dopování je přistižen každý rok přibližně jeden český atlet, což podle Antidopingového výboru ČR představuje světový průměr (méně než procento kontrolovaných). Naposledy to byl loni koulař Michal Fiala (dva roky zákaz závodění). Zdejší atletický svaz je k boji proti dopingu motivován i finančně. Za každého odhaleného podvodníka přijde organizace o půl milionu až milion korun na státních dotacích (letos získal svaz 56 milionů). Další balík peněz přichází od soukromých sponzorů, hlavním z nich je Česká spořitelna, která zároveň podporuje fotbal, cyklistiku a golf. Kolik ale dává na atletiku, nechce firma sdělit, prý je to podmínkou smlouvy. Kristýna Havligerová z ředitelství spořitelny prozrazuje jen to, že její firma dosud ani jednou nepřiškrtila svůj penězovod kvůli dopingu. „Nám jde spíš o celou atletiku, ne o jednotlivé případy,“ říká zástupkyně spořitelny. „Ty ten sport jako celek nepoškodily.“

hale Olympu Praha, kde trénuje pod Jiřím Nejdlem, si mladík s  platinovými vlasy právě rovná výškařskou tyčku pro doplňkový trénink. „Doping jede i u nás,“ říká klidně, když se usadí na doskočišti ke krátkému rozhovoru. „Před pár lety jsem dostal nabídku od jednoho trenéra z jiného klubu. Prý zná způsob, jak moje výkony dostat výš. Bylo mi jasné, o  čem mluví. Navíc v jeho klubu měli v té době dva atleti průšvih s dopingem. Ale bylo to samozřejmě mezi čtyřma očima,“ vysvětluje sportovec, proč nechce být konkrétní. „Odmítl jsem to, protože k tomu mám odpor. Doping nezmůže všechno. Porazíte i lidi, co to berou, a o to pak máte větší radost.“ Student chemie na vysoké škole Vojtík si podle svých slov pomáhá „povolenými prostředky“ – kupuje různé vitaminy a regenerační přípravky. „Když si nejsem jistý, jestli v nich není něco zakázaného, podívám se ve škole do lékopisů nebo napíšu e-mail do mezinárodní antidopingové poradny. Když někdo říká, že nevěděl, co bere, tak tomu moc nevěřím. Může si to zjistit,“ prohlašuje. „Ale trochu deprimující je se postupně dozvídat, kolik lidí ve světové špičce bere. Je to osobní zklamání, protože to byly vaše vzory, a taky vás mrzí, že kvůli nim jdete na velkých akcích o  pár míst dolů, a  přicházíte tím ročně o desetitisíce.“ Šéftrenéra Fišera nechává Vojtíkův zážitek s dopingovou nabídkou chladným. „Mně se nikdy nikdo s podobným příběhem nesvěřil,“ říká – s překvapivým dodatkem: „Kdyby bylo jenom na mně, já bych doping ve vrcholové atletice povolil. Je to divadlo, showbyznys. Když můžou dopovat herci nebo třeba manažeři, proč ne sportovci?“ Je to názor do pranice, u většiny zdejších atletických činovníků by s ním ale trenér asi narazil. „Zvýhodnilo by to sportovce z  bohatých týmů, které by měly víc peněz na dokonalejší doping a následnou lékařskou péči,“ říká například manažer ostravského mítinku Zlatá tretra Alfons Juck. „Na silnici chcete být třeba taky někde první, ale musíte dodržovat předpisy,“ odmítá legalizaci dopingu i  čerstvá mistryně světa v hodu oštěpem Barbora Špotáková. „Věřím, že v mé disciplíně se nedopuje. Vždyť vás pořád kontrolují – tuhle zrovna brali komisaři někomu krev na Dukle na záchodě. To byste na to musel mít hroší kůži.“

Iluze a adrenalin Říjen se chýlí ke konci a na pražské Julisce probíhá poslední atletický mítink sezony. Na stadionu v dejvické stráni nejsou k vidění žádné hvězdy, ale spousta teenagerů, kteří by jednou chtěli být úspěšní třeba jako Šebrle nebo Špotáková. Neštve je ale, že v jejich vysněném světě čím dál častěji vítězí nepoctiví? „Určitě jsou lidi, kteří to neberou, a jsou pak taky dobrý. Myslím, že to taky zvládnu,“ říká Jakub Vadlejch, sedmnáctiletý dorostenecký rekordman v hodu oštěpem. Opodál stojí čtyřicátník Michal Šťastný a natáčí na video, jak jeho patnáctiletý syn skáče do výšky. „Nedělám si iluze, řada lidí ve špičce bere nepovolené věci,“ říká. „Mně se to nelíbí, ale zákazy nic nezmůžu. Až bude syn dospělý, musí se rozhodnout sám. Zatím jsem rád, že mu jde o adrenalin, a ne o peníze.“ Q

jiné oči

Máme snad raději barmany než Barmánce? Blíží se listopad a já si vzpomínám na typické rozhovory, jaké jsem absolvoval v Praze na začátku 90. let. Ať už byli mí partneři milovníci našeho diktátora Pinocheta nebo jeho zhnusení kritici, všichni se shodli v jednom: byli rádi, že je komunismus pryč. Vyčítal jsem lidem bývalou pasivitu a nedostatek bojovnosti, a také že si nechali takový odporný režim líbit tak dlouho. Hlavně jsem tenkrát „před listopadem“ nedokázal moc pochopit, proč lidi nemanifestovali na ulicích a jen nadávali doma. Přiznávám, že můj jediný studentský rok v totalitě mi pomohl pochopit ledacos, ale zároveň jsem tehdy o represivní komunistické rafinovanosti spoustu věcí nevěděl. Pak přišla sametová revoluce. To byl jistě jeden z mých nejsilnějších životních zážitků. Tak přece, říkal jsem si, Češi povstali včas. Přesto mne tížilo vědomí všech těch let totality. Na jedné manifestaci mi tehdy starší paní vyprávěla, jak se jí zdál v 60. letech vietnamský konflikt cizí a daleký, jako by se to lidí tady vůbec netýkalo. A pak přišel osmašedesátý a ona doufala, že svět to jen tak nenechá a lidé všude vyjdou do ulic a budou před ruskými ambasádami vyjadřovat podporu Čechům. Brzo si uvědomila, že i jinde uvažují stejným způsobem jak ona o pár let dříve a že pro spoustu lidí je nějaké Československo kdesi daleko. Pak revoluce skončila a všichni se rozešli vybudovat kapitalismus a demokracii. Nedávno do toho budování vpadly osudové události v Barmě. Znovu jsme si uvědomili, že jsou pořád místa na světě, kde lidé nemají svobodu. Věci se zkomplikovaly a po Evropě se konaly ohromné manifestace na podporu Barmánců stojících proti puškám vlastní armády. Jen v Londýně se sešlo okolo deseti tisíc lidí. Říkal jsem si, že to nejmenší, co můžu udělat, je chodit na různé akce, které Barmánci pořádají v Praze. Byl jsem na dvou a přišla necelá stovka lidí. Kde jsou ti Češi? uvažoval jsem. Přece kde jinde by měli být lidé ochotni pomoci jiným k demokracii než tady. V tu chvíli jsem si uvědomil, že vlastně nejen Barmánci mají daleko ke skutečné demokracii, ale že zatím i tady vítězí ekonomická stránka věci, kdežto ta morální pořad pokulhává. Být občanem, který projevuje solidaritu v teple domova a je ochoten vyrazit do ulic, jen když se problém týká jeho, rovná se vůbec občanem nebýt. To svědčí jen o tom, jak se věci skutečně mají ještě 18 let po revoluci. JORGE ZÚÑIGA PAVLOV

Autor je chilský spisovatel, žije a podniká v Praze.

VLADIMÍR ŠEVELA

R E S P EKT. C Z

23

česko POLITICKÁ HRA

Co ukuchtí zelení Teď už nejde jen o kandidáta na prázdnou ministerskou židli

S

por o vedení úřadu po odvolané ministryni Daně Kuchtové přerostl u  zelených do zásadní vnitrostranické konfrontace. Z hledání nového ministra školství se stala bitva mezi levicovým křídlem strany a týmem kolem předsedy Martina Bursíka. Jde v ní nejenom o vliv v partaji, ale také o to, jestli se ve střetu s každodenní politikou podaří udržet Bursíkův pokus o nový „neideologický“ styl a zabránit koalici sociálních demokratů s komunisty. Tím se z vnitrostranického derby o jednu ministerskou kandidaturu stává politická hra pro široké publikum.

U Vladařky „Paní ministryně, totiž bývalá ministryně, se omlouvá, ale je v zácpě a přijede na schůzku později,“ omlouvá se za Danu Kuchtovou tisková mluvčí resortu školství. Přestože místopředsedkyně zelených z úřadu odešla už skoro před měsícem, stále tu na ni díky prozatímnímu bezvládí myslí jako na šéfku. A dobré jméno má Dana Kuchtová i za rohem ministerstva v  restauraci U Vladaře: přestože je narváno, šéf jí „ze staré známosti“ najde místo v salonku. Politička v dobře střiženém saku mluví klidně, ale když se stočí řeč na otázky kolem ministerstva, reaguje nečekaně prudce. „Prosím vás, jaká tam byla odborná pochybení?“ zvyšuje hlas. „Promiňte, ta věc je ještě příliš živá,“ brzdí se pak a zapaluje si další cigaretu. To, že ministerstvo školství povede někdejší aktivistka protitemelínského spolku Jihočeské matky, by si před rokem tipnul málokdo. Stejně tak by se ještě před měsícem nikomu nesnilo, že tahle úspěšná a naprosto loajální politička Bursíkových zelených se postaví do čela vnitrostranické rebelie. Ale obojí se stalo. Z  ministerské funkce smetl Kuchtovou, jak známo, nedávný objev, že kvůli řadě chyb jejího týmu Česko možná nedosáhne, nebo až s velkým zpožděním, na 130 miliard korun ze školské kapitoly evropských fondů. Při podrobnější analýze důvodů její rezignace se ale vynořil ještě jeden, možná nejdůležitější ze všech: náměstek Jaromír Soukup. Tento člověk ležel v žaludku nejen koaličním partnerům, ale také řadě zelených a tlačili na ministryni, aby se ho zbavila. Důvodů bylo víc než dost – kvůli jeho údajně arogantnímu chování z ministerstva odešla řada zkušených úředníků, jako vlastník mediální agentury čelil podezření ze střetu zájmů (jeho agentura získala třeba zakázku od státního podniku Lesy ČR) a premiérovi Topolánkovi i Martinu Bursíkovi vadil pro své úzké kontakty na lidi kolem šéfa opozice Jiřího Paroubka. Soukup byl problémem tak klíčovým, že kdyby ho Dana Kuchtová odvolala, mohla ve funkci zůstat. Ona to však opakovaně odmítla. Tohle iracionální chování má nakonec úplně prosté, i když poněkud delikátní vysvětlení – Dana

24

Náš muž pod reflektorem. (Lužný) f ot o g ünter bart o š

Kuchtová údajně udržuje s Jaromírem Soukupem blízký vztah. Odchod Dany Kuchtové z vlády byl rozbuškou k situaci, jíž jsme svědky dnes – ačkoliv Kuchtová zdůrazňuje, že si Martina Bursíka váží a nechce ho svrhnout ani vypudit z vlády, fakticky se postavila do čela stranických rebelů. „Předseda si prostě musí zvyknout,“ říká bývalá ministryně, „že všechno nebude vždycky tak, jak si vedení naplánuje.“

Hlavou o zeď Současnou válku u  zelených nastartoval spor o nástupce Kuchtové. Odcházející ministryně za sebe navrhla svého poradce a později náměstka Dušana Lužného a předseda Bursík se s poslaneckým klubem strany postavil proti. „Pan Lužný je pro oblast školství ze zelených nejfundovanější, pracoval na ministerstvu, zná jeho chod, v mnohém mně samotné radil. On jediný může zajistit pokračování reforem, které jsem zahájila,“ říká Kuchtová. Školští experti to trochu zpochybňují. Podle nich jsou reformy nastavené už z doby Petry Buzkové a jejich zásadní vychýlení nehrozí. Jinou věcí je, že v  řadách strany zelených skutečně nikdo zkušenější a lepší pro školské ministerské křeslo není – to uznávají všechny partajní skupiny. Vysvětlení, proč Lužného kandidatura přesto vzbuzuje u stranických představitelů nesouhlas, napadne každého při prvním setkání: náměstek Lužný působí bezbarvě, na otázky odpovídá tichými frázemi a ani jeho největší stoupenci by o něm neřekli, že je to razantní manažer. Přitom

o to právě jde. „Resort bude od začátku pod rozsvíceným reflektorem a nový ministr prostě musí být formát,“ vysvětluje Bursík, proč navzdory přání Republikové rady Strany zelených odmítl Lužného do vlády navrhnout. „Navíc premiér jasně řekl, že je to pro něj jenom výměna figur. Republiková rada po mně chtěla, abych se rozběhl a rozbil si hlavu o zeď. Kdybych Lužného neprosadil, tak by řekla, že strana nemá váhu v koalici a že na tom vinu nesu já,“ říká předseda zelených, který už začal hledat vhodnou osobnost mimo stranu. Slabina Bursíka a špiček strany zelených však spočívá v tom, že svoje spolustraníky nedokázali o svých argumentech přesvědčit. Z několika koutů strany se ozývá reptání o nedostatečné komunikaci či svévolném ignorování vůle většiny. Ale zjistit, nakolik je reálné riziko skutečného rozkolu či krize, je obtížné – vlivní straníci se vesměs odmítají vyjádřit, protože prý nemají dost informací na to, aby se nyní „jasně vymezili“. „Bude záležet na mnoha věcech, bude důležité, jaké dostaneme informace o jednáních,“ nabízí ukázkovou odpověď třeba šéf středočeské organizace Jiří Čejka. „Ale vzali jsme na sebe vstupem do vlády velkou odpovědnost, měli bychom kroky pečlivě vážit.“ Klíčové bude až jednání Republikové rady naplánované na první listopadovou sobotu.

Hlava rady a rada hlavy Zvenčí se zdá, že Martin Bursík má svou stranu pod kontrolou, většina předsednictva stojí za ním, poslanecký klub je v zásadních otázkách jednotný, pro koaliční partnery vypočitatelný a popírá R E S P EKT 4 4 | 2 9 . ří j n a – 4 . l is t o pa d u 2 0 0 7

někdejší obavy politologů, že bude ohrožovat existenci vládní koalice. Nicméně bublající nespokojenost má nástroj, jehož pomocí se může náhle a nečekaně vyjevit: Republikovou radu. To je ventil méně početné levicovější části strany, která si nepřála vstup zelených do vlády, vadí jí spolupráce s  pravicovou ODS a viděla by zelené raději v opozici nebo přímo v náruči sociální demokracie. Konkrétně tomuto křídlu vadí údajně protievropská politika občanských demokratů, jejich příklon k jaderné energii nebo návrhy na poplatky u lékaře. S touto kritikou v jisté míře souhlasí i lidé blízcí předsedovi, ale poukazují na to, že v reálné politice není možné prosadit program zelených beze zbytku. Vnitřní pnutí mezi Bursíkovými stoupenci a odpůrci se před volbami i dlouho po nich dařilo utlumit. Ale fakt, že hluboké rozpory mezi zelenými přetrvávají, dokumentuje situace v šedesátihlavé Republikové radě, podle stanov nejvyšším orgánu mezi sjezdy. Tam jsou totiž obě skupiny namíchány přibližně půl napůl a nikdy není jisté, kvůli čemu se pokusí vedení strany zatopit. Různé názorové proudy má v sobě každá strana a jejich možnost zapojit se do rozhodování svědčí o úrovni demokracie uvnitř partaje. I ODS, ČSSD a lidovci mají svoje celostátní výbory a výkonné rady, jenže na rozdíl od zelených je vede a svolává předseda a spolu s užším vedením určuje jejich program. Naproti tomu Republiková rada SZ má svoji vlastní „hlavu“, která určuje agendu. V  předsednictvu rady sedí dnes dva nepříliš výrazní lidé odtržení od celostátní politiky –

jaderný fyzik Dalibor Stráský, který nemá jedinou politickou funkci, a starostka jedné městské části v Brně Jana Drápalová, takže agendu ovládl druhý místopředseda rady a Bursíkův hlasitý kritik Matěj Stropnický (24), neformální vůdce radikálů, jehož výhrady například k  americkému radaru v Brdech (naposled sklidil kritiku nestranický ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, prý neudělal „jediný zelený krok“) jsou zhusta slyšet v médiích. Znalci stranické politiky vědí, že na zasedání asi šedesátihlavého tělesa je třeba se dobře připravit, přesvědčit skupiny stoupenců, dojednat vzájemnou podporu různých klik. Matěj Stropnický je tedy ve výhodě oproti vedení partaje, může ve volném čase objíždět kraje a svolat schůzi ve chvíli, když se cítí silný. Právě za takto nastavených podmínek se stalo, že Republiková rada v říjnu postavila Martina Bursíka před hotovou věc: ministrem po Daně Kuchtové bude Dušan Lužný a hotovo.

Randál a kuráž Jak už bylo řečeno, předseda i poslanecký klub se proti tomuto doporučení rady minulý týden přímo postavili. Schyluje se tak k ostrému střetu. „Oni jdou proti většině reprezentantů strany,“ říká bojovně Dana Kuchtová. Jak chce Bursík Republikové radě na jejím zasedání 3. listopadu vysvětlit, že její doporučení nerespektoval? „Prostě tak, že rada podpořila kandidáta, který by to neustál a neobhájil by svůj post,“ opakuje předseda. „A že jsme si v resortu nemohli dovolit druhé klopýtnutí.“ Další scénář dokáže odhadnout málokdo.

Někteří členové Republikové rady v takovém případě straší vystoupením z koalice. A dnes lze slyšet ostrá slova, některé Bursíkovy kritiky jeho plán najít nového kandidáta tak zvedl ze židlí, že dokonce uvažují vyzvat šéfa strany k  rezignaci či ke svolání mimořádného sjezdu. „Už nejde o Dušana Lužného, on nemusí být ministr za každou cenu,“ říká šéf pardubické organizace Pavel Křivka. „Tahle naše přestřelka se děje proto, že Martin Bursík nerespektuje kolektivní rozhodnutí strany. Nedůvěřuje vlastním lidem. A proto by měl uvažovat o rezignaci.“ Křivka je ovšem radikál, jemuž v minulosti jeho veřejná adorace srbského diktátora Slobodana Miloševiće a hlasitá chvála Jiřího Čunka za protiromskou politiku vynesly nálepku extremisty a stranického disidenta. Zatím se nezdá, že by většina rebelů chtěla usilovat o Bursíkovu hlavu a odchod z vlády. Stále totiž hrozí, že by tím otevřeli prostor k velké koalici občanských a sociálních demokratů, která by byla pro malé strany zničující. Stabilní preference zelených ukazují, že působení ve vládě zatím partaji přinejmenším dlouhodobě neškodí. Pokud by ovšem spory s Republikovou radou nabraly na razanci, je Bursík rozhodnut vytáhnout těžký kalibr: „Kdyby mě rada nutila do něčeho, co je v rozporu s naším politickým stylem a linií, která si získala podporu veřejnosti, svolám mimořádný sjezd. Ono je u nás hodně lidí, kteří dělají randál, ale když potom mají mít kuráž se stát předsedou nebo předsedkyní strany, tak do toho nejdou.“ Q TOMÁŠ PAVLÍČEK, SILVIE LAUDER ↓ inzerce

CESNET a Týden vědy a techniky

BAKALÁŘSKÉ Sdružení vysokých škol a Akademie věd České republiky CESNET se stalo jedním ze spolupořadatelů sedmého ročníku Týdne vědy a techniky, který bude ve dnech 1. až 11. listopadu probíhat po celé České republice. Vybrané přednášky budou přenášeny on-line do Internetu prostřednictvím národní sítě pro vědu a výzkum CESNET2, kterou sdružení buduje a rozvíjí. Zájemci o novinky ze světa, který odhaluje naši současnost a pokouší se nahlédnout do blízké i daleké budoucnosti, tak mohou prezentace předních odborníků sledovat přímo na svých monitorech. On-line přenosy přednášek z několika míst v Praze a Brně bude možné sledovat na adrese: http://prenosy.cesnet.cz/. Živé přenosy budou zajišťovány ve vysoké kvalitě, kterou umožňuje špičková infrastruktura sítě CESNET2. Ta je v mnoha ohledech výjimečná díky své hybridní DWDM technologii. Dokáže nabídnout tzv. end-to-end služby či služby se zaručenou kvalitou, které využívá především náročný síťový výzkum. Nedávno tak například experti z celého světa mohli na mezinárodním zasedání LambdaGrid Workshop v Praze sledovat videopřenosy ze Spojených států, Japonska a Nizozemska ve formátu 4K, který má čtyřikrát vyšší rozlišení než HDTV. Videoarchiv přednášek Týdne vědy a techniky bude k dispozici na adrese: http://videoserver.cesnet.cz/videoarchiv.php. www.cesnet.cz

R E S P EKT. inz_Respekt.indd 1 CZ

09.10.2007 23:10:33 Uhr

STUDIUM ANIMACE

↓ inzerce

PŘIHLÁŠKY POUZE DO 30. LISTOPADU

WWW.FILMOVASKOLA.CZ >+420 577 592 460 25

ekonomika čínský venkov

str. 26

ÚSPĚCH

str. 29

Stesk po bosých doktorech

Nejde jen o halušky

THE ECONOMIST

JÁCHYM TOPOL

Obyvatele čínského venkova trápí špatná lékařská péče, drahé vzdělání, rozbujelá byrokracie a zadluženost státní správy.

Podnikat se naučil Marian Holub v Kanadě. Po návratu si otevřel v Krnově hospodu s romskými specialitami.

Čínský venkov

Stesk po bosých doktorech Trnitá cesta k „novému socialistickému venkovu“

Pokulhávající venkov Čistý příjem čínských venkovských domácností na osobu, podle regionů, v tisících jüanů � �

Východ

�

Střed

� Západ

�

����

����

����

����

����

����

����

�

ZDROJE: ČÍNSKÁ AKADEMIE SOCIÁLNÍCH VĚD, STÁTNÍ STATISTICKÝ ÚŘAD

26

Kraj Luo-čchuan na sprašové náhorní rovině severní provincie Ša-an-si býval v  Číně jedním z  nejchudších. Dnes vypadá relativně blahobytně. Hlavní ulici krajského města lemují hotely a restaurace a červenající se sady tohoto kraje zaměřeného na pěstování jablek se táhnou daleko za město. Čistý příjem na domácnost se nyní ve venkovském Luo-čchuanu blíží průměrnému příjmu běžné čínské vesnické domácnosti. Minulý rok vzrostl o více než devět procent, což je v dnešní Číně mírný podprůměr. Za maoistických čistek v šedesátých letech se tu podle oficiálních dějin Luo-čchuanu „všichni báli“. Ale vzpomínky na „kulturní revoluci“ dávno vybledly. Luo-čchuanský státní podnik na výrobu zemědělské techniky, který kdysi maoistické masy zásoboval tanky a ručními granáty, zastavil výrobu již před několika lety a snaží se najít kupce. Rolníci už mohou pěstovat, co chtějí, a ne pouze obilí, na kterém trval Mao. Ale venkované z Luo-čchuanu přesto na minulost vzpomínají s nostalgií. Chtějí funkční systém veřejného zdravotnictví. Maův systém „bosých doktorů“ pro venkovské kraje, založený v  Luo-čchuanu v roce 1970, byl možná primitivní, ale zato všeobecně dostupný a prakticky zadarmo. Veřejná zdravotní péče v  Luo-čchuanu je nyní tak jako jinde na čínském venkově v troskách. A díky tomu, že čínské úřady západním novinářům pomalu umožňují prozkoumávat zaostalé vnitrozemní, se o nemalé nespokojenosti venkovanů začíná dozvídat i svět. Komunistická strana Číny začala v posledních letech věnovat pozornost tísnivé situaci venkova: závratným cenám lékařské péče i vzdělání

pro chudé venkovany, narůstající zadluženosti na nejnižší úrovni státní správy, rozbujelé byrokracii a rozevírajícím se nůžkám mezi chudým venkovem a bohatými městy. Pokusy hrabivých státních úřadů vydělat odprodejem zemědělské půdy dnes běžně vyvolávají nepokoje. Příjmy sice rostou, ale nespokojenost také. V některých částech Číny tvoří 60 % obyvatel zahnaných do extrémní chudoby lidé neschopní zaplatit vysoké účty za lékařskou péči. A mnozí venkované si již nemohou dovolit vyšší vzdělání pro své děti. Prezident Chu Ťin-tchao a jeho premiér Wen Ťia-pao si rádi přivlastňují zásluhy za to, co líčí jako změnu kurzu. Pod jejich vedením přenesla strana důraz z usilování o maximální hospodářský růst na vyvážený rozvoj, který více zohledňuje potřeby nejchudších Číňanů. Často tvrdí, že nyní je třeba vybudovat „nový socialistický venkov“. Na stranickém sjezdu, který se konal po pěti letech 15. října, strana na žádost prezidenta Chua přepsala své stanovy a propůjčila prezidentově teorii o potřebě „vědeckého rozvoje“ (tedy rozvoje zohledňujícího zájmy chudých i  životního prostředí) stejnou svatost jako filozofiím Maa, Teng Siao-pchinga a předchůdce prezidenta Chua, Ťiang Ce-mina. Chudí vesničané však moc neoslavovali. „Pokud rolníci zbohatnou, země je v bezpečí,“ prohlásil premiér Wen před několika měsíci. V průměru zemědělci skutečně bohatnou. Za poslední tři roky představoval na vesnici meziroční nárůst příjmů očištěný o inflaci šest procent na hlavu. V první polovině tohoto roku to už bylo díky rychle rostoucím cenám potravin 13 procent, což podle oficiálních médií představuje nejvyšší nárůst od roku 1995. Ale nepoměr mezi příjmy na vesnici a ve měsR E S P EKT 4 4 | 2 9 . ří j n a – 4 . l is t o pa d u 2 0 0 7

Až budu velká, uteču do velkého města. (Dívka z vesnice Wei-nan v provincii Ša-an-si běží k cisterně pro vodu. V r. 2006 postihlo tuto oblast velké sucho.) f ot o i s i fa imag e s er v i c e

tech se nadále zvětšuje. A v oblastech jako Ša-ansi, které jsou daleko od bohatého pobřeží, byl růst ještě pomalejší (viz graf Pokulhávající venkov). Ačkoli na čínském venkově stále žije kolem 60 procent z 1,3 miliardy obyvatel Číny, podíl zemědělství na HDP klesl z více než čtvrtiny v roce 1990 na méně než dnešních 12 procent. Výdaje vlády na zemědělství a sociální zabezpečení venkova v  poměru k  celkovým výdajům obdobně klesly z 8–11 procent v devadesátých letech na 7–8 procent po většinu tohoto desetiletí. Díky prudkému hospodářskému růstu za prezidenta Chua a premiéra Wena se rozpočet zvyšuje a výdaje rychle rostou. Ovšem procentuální výdaje na zdravotnictví a školství zůstávají nižší než před deseti lety.

Kam boom nedosáhne Dva tisíce dvě stě sedmnáct delegátů sjezdu, pro něž je nesouhlas tabu, úspěchy prezidenta Chua vychválilo. Poprvé v dějinách Číny byli rolníci (až na pěstitele tabáku) vyňati z  daně z  pozemků a ze zemědělské produkce. Tím se uzavřel proces daňových úlev pro zemědělce, který byl nastartován dávno před nástupem prezidenta Chua do nejvyššího úřadu. Od roku 2003 byl v přinejmenším osmdesáti procentech vesnických oblastí zaveden nový systém zdravotní péče, který poprvé počítá se státními příspěvky a který nahradil dávno opuštěný program „bosých doktorů“. Venkovské děti se zase mohou těšit bezplatnému vzdělání po dobu devítileté povinné školní docházky – mnoho z nich si ovšem musí nadále platit za učebnice. Od roku 2004 vláda poprvé poskytuje přímé dotace pěstitelům obilovin, aby udržela jejich zájem o pěstování těchto plodin a zkrotila růst cen. Produkce obilí roste už tři roky za sebou R E S P EKT. C Z

a nárůst je to nejvyšší od roku 1985. Možná ale za tím stojí spíš růst cen obilí než dotace, které do velké míry jen kompenzovaly stoupající ceny paliva, hnojiv a dalších materiálů. I v tom nejlepším případě jsou změny pouze dočasnou náplastí. Největší prospěch z nového zdravotnického systému budou mít nejbohatší rolníci. Ti nejchudší tak jako nyní nejspíš raději zemřou doma, než by zašli do nemocnice a riskovali tak, že své blízké ještě víc ožebračí. Výše zmíněná opatření rovněž nijak nezlepší situaci ohromného množství vesnického obyvatelstva, které se v posledních letech přestěhovalo do měst. Tito lidé, jichž může být až kolem 150 milionů, nedostanou ani dávky nedávno přiznané těm, kteří se nadále věnují zemědělství, ani mnohem větší dotace, jimž se těší obyvatelé narození ve městě. V  roce 2004 Světová zdravotnická organizace (WHO) popsala zavedení nového systému zdravotní péče za tak prudkých přesunů obyvatelstva jako „spuštění lodi radikálně nové konstrukce za největšího tajfunu“. Loď to počasí nesnáší dobře. V Ťiou-sienu, jednom z 16 okresů Luo-čchuanu, patří nemocnice k nejlépe vypadajícím budovám ve změti šedohnědých staveb z Maovy éry. Nemocnice byla nedávno rekonstruována za 4,5 milionu jüanů. Ve vestibulu se vrší bedny s lékařskými přístroji, které teprve bude potřeba vybalit. Rukou psané oznámení vysvětluje, jak se 14 000 obyvatel okresu, z toho většina roztroušených po 34 okolních vesnicích, může těšit výdobytkům „nového družstevního zdravotnického systému“ zavedeného před třemi lety. Systém samotný vypadá lákavě. Za pojistné ve výši pouhých 15 jüanů (kolem 42 korun) ročně mohou obyvatelé Ťiou-sienu požadovat zpětné

proplacení velké části nemocničních nákladů. Před rokem 2004 neměli vůbec žádné pojištění. Nyní po překročení jisté částky (kolísající mezi 100–600 jüany podle kvality nemocnice) až do stropu 10 000 jüanů ročně mohou získat zpět mezi 40 až 60 procenty nákladů na léčení (čím lepší nemocnice, tím nižší procento). Pojistné je zcela odpuštěno „zchudlým“, jichž je v okrese několik stovek. Ke každému zaplacenému pojistnému přidá vláda dalších 10 jüanů. Provinční, prefekturské a krajské úřady přispějí do fondu dalšími 10 jüany. Pojistné vypadá v porovnání s potenciálně ušetřenými náklady docela malé. Ale pro venkovany, kteří si loni v průměru vydělali 3371 jüanů, představuje 15 jüanů příjem za bezmála dva dny. Úřady oznámily, že v Luo-čchuanu, stejně jako v dalších krajích, kde byl tento systém zdravotního pojištění spuštěn, se do něj přihlásila valná většina rolníků, obvykle přes 80 procent. Někdejší vysoký úředník luo-čchuanského zdravotního odboru ovšem uvádí, že účast nebyla tak dobrovolná, jak ji funkcionáři líčí. Jang Siou-mej leží na tvrdém lůžku v malém, špatně osvětleném pokoji (nedotčeném modernizací) v  nemocnici v  Ťiou-sienu. Na krvácení a bolesti břicha si vybrala špatnou dobu. Čtyřiačtyřicetiletá paní Jang říká, že u nich ve vesnici oznámili úředníci zemědělcům, že ať se jim to líbí nebo ne, pojistné jim bude strženo z dotací, které dostanou na pěstování obilí. Jenže nedostali ani dotace, ani životně důležitý průkaz pojištěnce. Nemocnice ji tedy považuje za nepojištěnou a její výlohy narůstají. A  co kdyby paní Jang průkaz obdržela? Její pojištění by začalo běžet až v okamžiku, kdy by →

27

ekonomika

28

Hlavně neonemocnět Hotovostní výdaje na zdravotní péči čínských venkovských domácností ���

�,�

���

�,�

���

�,�

��

�,�

� ����

����

����

����

����

����

� ����

Horliví úředníci z prefektury Ja-nan, jíž je Luo-čchuan součástí, byli mezi prvními, kdo reagoval na Wen Ťia-paovu iniciativu zrušení daní. Jelikož je nad vodou držely příjmy z místního petrochemického průmyslu, zrušili zemědělské daně již v roce 2004, což podle oficiálních médií představovalo pro zemědělce v Luo-čchuanu průměrný meziroční čistý zisk 200 jüanů. Jenže krajský úřad v Luo-čchuanu i úřady v nižších správních celcích měly co dělat, aby měly z čeho vyplatit mzdy svým

kální postup. Nejenže po všech školách požaduje, aby zrušily školné (jak rozhodla centrální vláda), ale také aby dětem dotovaly pobyt v internátech a všem rozdávaly učebnice zdarma. Na střední škole v An-minu nedaleko krajského města plyne do dotací na program bezplatného školství, který se v Luo-čchuanu rozběhl v roce 2005, tolik peněz, že se každé pololetí vyplácí rodinám internátních žáků deset jüanů v hotovosti. Díky zvláštnímu grantu ve výši zhruba 2,4 milionu jüanů škola vloni zbourala „jeskynní“ příbytky učitelů a vybudovala pro ně zbrusu nové ubytovny. Podle ředitele školy Kao Fej-lunga má škola nulový úbytek žáků. V devadesátých letech byli někteří žáci v  Luo-čchuanu nuceni školu opustit právě kvůli prudce stoupajícím poplatkům. Průzkum provedený Univerzitou v  Šen-čenu zjistil, že 82 procent zemědělců v Luo-čchuanu

����

Jeskynní učitelé

V An-minu se zhruba polovina žáků tísní ve spartánské ubytovně na rozbahněném dvorku za školou připomínající kasárna.

����

Nemocnice jsou pod tlakem, aby šroubovaly ceny nahoru. Nemocnici v Ťiou-sienu dotuje krajský úřad, ale tento příspěvek stačí pouze na 85 procent – relativně štědrých – mezd jejích zaměstnanců. Zbytek peněz se musí získávat z poplatků a  prodeje léků. Pokud se systém financování venkovských nemocnic nezmění, chudší zemědělci z  nového systému zdravotního pojištění stěží budou něco mít. Podle Henka Bekedama ze Světové zdravotnické organizace chudí lidé ani nedokážou sehnat hotovost na prvotní uhrazení zákroku, byť by jim část byla následně vrácena. Výzkumní pracovníci z Čínské akademie sociálních věd v Pekingu se v Ťiou-sienu pokoušeli zavést paralelní systém pojištění. V rámci tohoto systému bylo zemědělcům doporučeno – tentokrát zdvořileji –, aby platili další roční pojistné ve výši deseti jüanů. Za to mají možnost bezplatně navštěvovat lékaře a kupovat léky asi o 25 procent levněji než v nemocnici. Akademici se nejprve pokoušeli systém provozovat prostřednictvím nemocničního personálu, ale brzy se ukázalo, že lékaři nemají zájem předepisovat levnější léky. Když se roztrpčení rolníci začali ze systému hromadně odhlašovat, výzkumníci snížili stavy a zavřeli pět ze svých šesti klinik roztroušených po okrese. Míra účasti na pojištění poklesla ze 40 procent na zhruba 12 procent. A dobročinné příspěvky, které jim pomáhaly, také nedávno došly. Ze strany krajského úřadu i okresních úřadů se snahy výzkumníků nesetkávají s nadšenou podporou. Jejich hlavním zájmem je, aby si na sebe nemocnice v Ťiou-sienu vydělala. Dofinancovávat ji z vlastních rozpočtů by nebylo snadné, zejména poté co byly zrušeny téměř všechny zemědělské daně. Tento krok oficiální sdělovací prostředky přivítaly jako sejmutí břemene, které rolníky tížilo po celá staletí. Jenže venkovské úřady v oblastech s malým podílem nezemědělské výroby – byť jim ztráty byly částečně kompenzovány vládou – utrpěly rozpočtový šok.

����

Pokus akademiků

zaměstnancům. Dotace, které Luo-čchuan získal na pokrytí ztrát z daňových příjmů, byly zafixovány na úrovni jeho příjmů ze zemědělských daní v roce 2002. Podle zprávy v měsíčníku Makroekonomika vydávaného v  Pekingu přišly úřady i o různé poplatky, které byly na rolníky uvaleny během minulých let. Ztráty příjmů přišly zároveň s další finanční zátěží: Wen Ťia-paovou politikou bezplatného školství pro venkovské děti. Výdaje na školství z krajského rozpočtu se vloni zvýšily o 20,8 procenta v porovnání s nárůstem o pouhých 6,9 procenta a 5,6 procenta v předcházejících dvou letech. Pomohly peníze poskytnuté vládou i úřady v provinciích a prefekturách, ale ani to není dost. A i zde se prefektura Ja-nan rozhodla pro radi-

����

obyvatele Luo-čchuanu představuje téměř jedenáctidenní příjem. Z  dalších výdajů by mohla požadovat zpět 60 procent, ale tyto náklady by i při lehčím onemocnění mohly dosáhnout dalších několika set jüanů. Nemocnice v Ťiou-sienu se svými třemi lékaři může provádět jen ty nejjednodušší operace a poskytovat pouze základní péči. S čímkoliv vážnějším se musí cestovat do 20 km vzdáleného krajského města. Průměrné výdaje v hotovosti u pojištěných obyvatel Ťiou-sienu, kteří vyhledali zařízení na krajské úrovni, činily v červnu v průměru 1219 jüanů, což se rovná čtyřměsíčnímu příjmu.

����

→ utratila 100 jüanů, což pro běžného venkovského

roční výdaje na osobu, v jüanech čistý roční příjem na osobu v % ZDROJ: STATISTICKÁ ROČENKA ČÍNY

je s nedávnými reformami školného spokojeno. Mnohem méně jsou však lidé spokojeni s kvalitou výuky a školských zařízení. Řešení těchto problémů by si vyžádalo mnohem více peněz, jenže kraj už tak vydává na školství čtvrtinu svého rozpočtu (především na výplaty učitelů). Kvůli snížení výdajů zavřel Luo-čchuan od roku 2003 téměř polovinu ze svých 320 základních a středních škol, tím pádem musel propustit více než 700 učitelů a mnohem více dětí je nuceno žít v internátech. V An-minu se zhruba polovina žáků tísní ve spartánské ubytovně na rozbahněném dvorku za školou připomínající kasárna. Sice tu možná momentálně nemají žádné úbytky žactva, ale chudší studenty od pilného učení odrazují obrovské náklady na další studium. Finanční situace Luo-čchuanu by vypadala mnohem lépe, kdyby omezil svou rozbujelou byrokracii. Snaha tu je. Krajský úřad de facto převzal správu rozpočtů okresů a odebral jim tak poslední pravomoc, kterou si dosud udržovaly. Některé provincie nyní obcházejí úřady na úrovni jak prefektur, tak okresů, aby mohly finance do venkovských oblastí směrovat přímo. Avšak experimenty s venkovskou demokracií – vychvalované stranou v 90. letech jako skvělý způsob, jak zlepšit veřejný dohled nad financemi – se ukázaly být pro politickou moc strany příliš nebezpečné. Mnozí čínští odborníci tvrdí, že břemeno financování základní zdravotní péče a školství by se mělo přesunout na vyšší úrovně státní správy. Kdyby k tomu došlo, mohly by se úřady v prefekturách a okresech zásadně zeštíhlit nebo zcela zrušit. Avšak ani hromadná propouštění na už tak nestabilním venkově, ani obrovský nárůst vládních výdajů nejsou pro čínské vůdce přijatelným řešením. Stejně tak nespěchají s řešením potřeb milionů venkovanů, kteří se v minulých letech přestěhovali za prací do měst. I ti, kdo už ve městech žijí několik let, jsou stále vedeni jako venkovští obyvatelé a jako takoví jsou často vyloučeni ze systémů sociálního zabezpečení ve městech. Kdyby chtěl člověk původem z Luo-čchuanu, který pracuje v Pekingu, uplatnit nárok na úhradu výdajů, musel by kvůli lékařskému ošetření odcestovat do svého 700 km vzdáleného domovského kraje. Výhod zdravotního pojištění poskytovaného zaměstnavatelem požívá ve městech pouze několik milionů migrujících pracovníků. Od 1. ledna budou zaměstnavatelé toto pojištění muset nabízet povinně. Avšak vzhledem k tomu, že mnoho migrantů je zaměstnáno neoficiálně bez smlouvy, nic moc se nezmění. Tyto problémy vyžadují naléhavou pozornost. Oficiální představitelé tvrdí, že v roce 2020 bude ve městech nebo velkoměstech žít 60 procent obyvatelstva. To znamená, že do té doby se z venkova vystěhuje dalších více než 200 milionů lidí. To jsou ale možná zbytečně poplašné zprávy: existují náznaky, že továrnám ve městech venkovské pracovní síly ubývá a že špatné pracovní a životní podmínky v  některých velkých městech chudé vrstvy z venkova odrazují. Tak či tak se problémy čínského venkova budou v následujících letech čím dál tím víc stávat problémy měst. Čína a její města budou muset vynaložit mnohem více prostředků, aby se s nimi vyrovnaly. Q © The Economist Newspaper Limited, London 2007 R E S P EKT 4 4 | 2 9 . ří j n a – 4 . l is t o pa d u 2 0 0 7

úspěch

Nejde jen o halušky Podnikat se Marian Holub naučil v Kanadě

U

směvavý hostinský vítá hosty, jeho žena v  kuchyni připravuje voňavé speciality a  dcerka se svižně točí za barem. Jsme v Krnově, trochu dál od centra, pod kopcem Cvilínem, kde se mezi stromy derou k nebi věže barokního zámečku. Je doba obědů a v hospodě, kde je u obyčejných dřevěných stolů místo pro několik desítek hostů, je téměř nabito. Tak nějak vypadá každodenní idylka v krnovské hospodě U Holubů. Utěšený obrázek míst, kam chvátají milovníci dobré kuchyně, dává v Čechách víc pohostinských zařízení. Bývá to tam, kde dokážou hostům nabídnout něco zvláštního. Přesně jako krnovský restauratér Marian Holub. Mimo obvyklé minutky, pizzy a saláty nabízí romská jídla. Šéfkuchařkou je Marianova žena Zdena, která se tyhle speciality učila od své matky a ta zase od té své. Nabídce U Holubů kraluje geržňa (polévka z krup a zelí), pirohy plněné bramborami a samozřejmě halušky. „Mně ale nejde jen o  jídlo,“ říká hned na úvod docela bojovně hostinský. „Pro spoustu gádžů jsou Cikáni špinaví a ubozí. Chci ukázat, že umíme víc než občas zahrát na housle. Třeba dobře vařit, pohostit a bavit se. To je totiž taky kultura.“ Chytrý obchodník, který chce, aby se k romskému národnímu obrození přidali i labužníci, ví, že romskou krmi nestačí jen vychválit: minutky jsou U Holubů po stovce, romská jídla rafinovaně o pár desetikorun levnější a na talíři toho bývá i dvakrát tolik. Hospoda má otevřeno teprve dva měsíce, ale na malém městě se o ní už ví. Servírka Jana Holubová (20) se konkurence nijak neobává. „Podniků je v Krnově asi sedmdesát,“ říká sebevědomá Jana se zlatými kruhy v uších. „Od nóbl podniků až po nalejvárny. K nám ale začali lidi chodit hned. A museli jsme přijmout další kuchařku, s mámou jsme na to tempo už nestačily.“

Pavouky nevedeme „Chleba je základ,“ říká přísně Marian Holub a přisouvá k hltajícímu reportérovi ošatku s pečivem. Hospoda je zařízená účelně, naschvál docela prostě. Žádné kýčovité romské vozy se tu po stěnách neprohánějí. Folklor se tu provozovat nebude. „S  cimbálem opravdu nepočítám,“ říká Marian Holub. „Nejsme romské centrum, jsme hospoda pro všechny.“ U spousty místních vládla ovšem zprvu lehká nedůvěra a také zvědavost. „Cikánský jídla? Bál jsem se nějaký divný bašty, třeba pavoučích nožek nebo kočičích ocásků – ale chutná mi tu,“ vtipkuje mladík, který si po goje, čili opečených bramborových klobáskách, objednává druhé pivo. Na výzvědech tu byl před týdnem a pak přivedl přátele. Jeho společnice má zřetelně indiánské rysy a představuje se jako ředitelka firmy z Brazílie. „Mexické, R E S P EKT. C Z

Žádný folklor se tu servírovat nebude. (Marian Holub s manželkou Zdenou a dcerou Janou) f ot o kare l c u d l í n

italské, řecké hospody a hamburgry jsou všude, ale ,gypsy dishes‘ to snad nemáme ani u nás,“ říká. Sama přivedla kolegy z práce. „Jo, takhle se to dělá,“ říká Marian Holub. „Lidi táhnou lidi. Můžete si dávat inzeráty, roznášet letáky, ale lidi začnou chodit, jen když si o vás řeknou. Chodí mi sem Romové, Češi i ostatní – turisti, a taky Řekové, kterých tu pořád spousta bydlí.“ S největší řeckou komunitou v Čechách, brazilskými obchodníky, slavnou maurskou synagogou vyhledávanou návštěvníky z Izraele a USA a také vzpomínkou na předválečné kompletně německé osídlení může Krnov zřejmě aspirovat na české multi-kulti městečko číslo 1. Idylka? Tak jednoduché to nebylo.

Za oceán a zpátky Před deseti lety seděl dnešní usměvavý hostinský ve sklepním bytě u postýlek svých dcer a v ruce svíral baseballovou pálku. Do oken mu létaly kameny, zápalné láhve, skinheadi bušili a kopali do dveří. „Prvnímu, co by vyrazil dveře, bych rozbil lebku,“ říká Marian i po letech zarputile. Holubovým se tehdy naštěstí nic nestalo, jiní napadení dopadli hůře. Poté co skinheadské nájezdy proměnily některé romské ulice v  Krnově i  v  blízkém Jeseníku v  ohnivé peklo, popadli Marian Holub a jeho bratr rodiny a vyrazili do Kanady. „Začátek byl samozřejmě těžký. Neu-

měli jsme jazyk, nikoho jsme neznali,“ vzpomíná na první úzkostnou dobu emigrace. Brzy se ale chytli u stavební firmy. Dělali i deset hodin denně. A časem si založili vlastní podnik, bourali i stavěli domy po celém Ontariu. Vzmohli se na rodinný dům. A začali jezdit na návštěvy do Čech. Ale taky zjistili něco o sobě. „Říká se, že my, Romové, jsme děti větru a že můžeme žít všude. My jsme ale přišli na to, že jsme Češi a že chceme domů. Za rodiči. Za příbuznými a přáteli.“ A dost možná, že v tom byla i touha ukázat těm zabedněným gádžům doma, co Holubové za oceánem dokázali, ne? „Jo,“ říká pyšně Marian, který před emigrací prodával v Krnově zeleninu, a přiznává, že s bratrem občas snili o tom, že Moravákům jednou ukážou, jak se podniká po kanadsku. A rasisti? Teď se útoků neobává. Podle Mariana se společenská atmosféra v zemi o dost zlepšila. „Jako v Kanadě tu to pořád ještě není, ale za těch deset let se bílí Češi už přece jen trošičku zcivilizovali,“ říká. Peníze z prodané kanadské firmy by rodinu držely nad vodou, i kdyby se restaurace s romskými specialitami nechytla. Jenže tomu Marian nevěří. „Brzo hospodu předám ženě a  dcerám a budu sem chodit jen pro radost. Chci totiž zas rozjet stavařskou firmu. Budeme stavět po celé Moravě i v Čechách a to bude teprve úspěch.“ Q JÁCHYM TOPOL

29

svět O KOM SE MLUVÍ

str. 30

TURECKO – ÍRÁK

str. 32

Švýcarsko

str. 33

Bělorusko

Hezky šedý Donald

V jednom ohni

Roztomilé helvétské ovečky

My si to tu prohlídnem!

TOMASZ MACKOWIAK

CYRIL BUMBÁLEK

JAN ROZKOŠNÝ

K. ANTONÍNOVÁ, A. GAJDAMACKÝ

Polské volby vyhrál nenápadný, ale důvěryhodný politik Donald Tusk.

Na turecko-irácké hranici se rozhoduje o tom, jak se změní mapa Blízkého východu.

Ve Švýcarsku slavil úspěch plakát krajně pravicové strany. Jsou na něm tři bílé ovečky a jedna z nich kope do černé.

str. 34

V Bělorusku jsou tamní disidenti zastrašováni nevybíravým způsobem. Nejvíce ženy.

O KOM SE MLUVÍ

Hezky šedý Donald V nejdůležitějších polských volbách od pádu komunismu zvítězil nevýrazný, ale slušný Donald Tusk

Donald Tusk (narozen r. 1957) byl od studia historie na univerzitě v Gdaňsku spojován s demokratickou opozicí. Během studentských stávek se stal jedním z lídrů Nezávislého svazu studentů. V 80. letech byl propuštěn ze zaměstnání a pracoval v dělnických profesích – mimo jiné natíral průmyslové komíny. Po pádu komunismu poslanec a senátor za Liberálně-demokratický kongres, Unii svobody a zakladatel Občanské platformy. 2001–2005 – vicemaršálek Sejmu 2005–2007 – předseda PO a poslanec Sejmu Je ženatý, má dvě děti.

30

„Šedá je krásná“ – napsal před deseti lety Adam Michnik v  eseji oslavujícím konečné vítězství demokracie ve střední Evropě. Dokazoval, že si sice můžeme stěžovat na korupci a nízkou politickou kulturu v regionu, ovšem právě „šedá“ je prý příznačná pro demokracii, v níž nikdy nikdo nevítězí stoprocentně. A metafora o šedé barvě přesně sedí na vítěze posledních polských voleb a snad i nového polského premiéra Donalda Tuska.

Fotbal a třetí housle Není podstatné, že se Michnik mýlil – před deseti lety byla demokracie ve střední Evropě naopak velmi křehká, jak dokázal např. Vladimír Mečiar či v poslední době pravicová vláda v Polsku. Podstatné je, že šedá je také Tuskova hlavní síla – právě díky ní totiž drtivě vyhrál. Donald Tusk vstoupil do povědomí polské veřejnosti na počátku 90. let. Objevil se jako mladý liberál z tzv. Trojměstí (tedy Gdaňsk, Gdyně, Sopoty – tři pobaltská města, jež hrála klíčovou roli při vystoupeních demokratické opozice v 70. a 80. letech v Polsku) a vedl jednu z četných malých stran. Se svými spojenci se pustil do prvního politického konfliktu ve svobodném Polsku – podpořil vzpouru Lecha Wałęsy, když podobně jako legendární vůdce Solidarity požadoval vypsání nových prezidentských voleb, aby mohl být zbaven funkce generál Jaruzelski. Wałęsa prezidentské volby nakonec vyhrál. Tusk sice žádný významný post nezískal, ale účastnil se všech důležitých vyjednávání a jeho jméno začínalo být známé. Na obzoru se však rýsoval další střet příznačný pro Polsko 90. let – střet mezi sekulární společností a katolickou církví. Původním povoláním historik Tusk se tenkrát ukázal jako zapřisáhlý liberál a vehementně vystupoval proti klerikalismu. Např. když začaly vznikat soukromé rozhlasové stanice, protestoval proti zvláštnímu postavení „nekomerčních, ale soukromých“ čili církevních stanic a získal si pověst antiklerikálního radikála. Potom na čas v podstatě zmizel: působil v parlamentu, v Senátu, ale nedá se říct, že by hrál druhé housle. Spíš nehrál ani třetí. Po práci chodil jed-

nou týdně na fotbal a přemýšlel, jak se konečně doopravdy prosadit. Znova se objevil jako jeden z hlavních hráčů na přelomu let 2000/2001. Založil Občanskou platformu (PO) – stranu, která měla být liberální a demokratická a sázela spíše na pragmatismus než na intelektuální přístup. Tím se měla odlišit od podobně zaměřené Unie svobody, v níž se Tusk původně ucházel o post předsedy, ale prohrál s mravní a intelektuální autoritou, profesorem Bronisławem Geremkem. V roce 2001 vyhráli volby postkomunisté, ale Tuskova platforma se stala nejsilnější opoziční stranou, vedle lidovější a nacionalisticky zaměřené strany bratří Kaczyńských, která vznikla několik měsíců poté. Milovník fotbalu Tusk sice nikdy nesršel přiléhavými bonmoty nebo imponujícími intelektuálními projevy, ale dominoval svými polickými zkušenostmi a stal se i prezidentským kandidátem strany v roce 2005.

Proč je ten Tusk zrzavý? V Polsku se tehdy konaly prezidentské i parlamentní volby. Čekala se prohra postkomunistů, zkompromitovaných v četných korupčních aférách, a převzetí moci koalicí PO se stranou PiS bratří Kaczyńských. Teprve volební kampaň ukázala, jak hluboký je mezi nimi rozdíl. PiS totiž začala vystupovat s  dosud v  Polsku nevídanou agresivitou. Šokovala televizním klipem, v němž pod vedením PO z domácí ledničky mizejí potraviny a smutným dětem hračky. Jarosław Kaczyński tedy tvrdil, že ve volbách si Poláci vyberou mezi „Polskem solidárním“ a „Polskem liberálním“. Od tohoto klipu na politickém hřišti rozhodoval právě on. Tusk pak během dvou let skandálního vládnutí PiS se dvěma extremistickými stranami působil jako slabý, nerozhodný chlapec, osaměle čelící bezohledným lidem, kteří – podobně jako Mečiar na Slovensku – své voliče okouzlovali právě útoky na „elitáře“ Tuska. Tusk se nakonec prezidentem nestal. Prohrál jen o několik procent. Těsně před volbami totiž poslanec PiS Jacek Kurski, zvaný „bulteriér“, prohlásil, že Tuskův dědeček za druhé světové války dobrovolně vstoupil do R E S P EKT 4 4 | 2 9 . ří j n a – 4 . l is t o pa d u 2 0 0 7

wehrmachtu. Byla to lež, ale Lechu Kaczyńskému k prezidentskému vítězství stačila. Epizoda s  dědečkem je klíčem k  Tuskově etnické výjimečnosti. Okolí Trojměstí totiž obývají Kašubové – menšina, která mluví vlastním nářečím a udržuje staré zvyky regionu, který po staletí balancoval mezi německým a polským vlivem. V městečkách a vesnicích jsou názvy ulic psány dvojjazyčně a ve školách mají děti i hodiny kašubštiny. Ke kašubským kořenům se hlásí i nositel Nobelovy ceny Günter Grass, původem z Gdaňska. A také Donald Tusk, jenž se zajímá o problémy své menšiny a napsal např. polsko-kašubský slovník pro děti. Polská společnost je pestrá – za komunismu se však pěstoval spíše homogenní nacionalismus. Ten se v devadesátých letech zakrýval celonárodní snahou, které se symbolicky říkalo „návrat do Evropy“, nacionalismus ovšem nezmizel. Lidová mytologie nejstarších a nejchudších Poláků je jako vystřižená z Křižáků od Henryka Sienkiewicze: tisíciletý zápas vlídných a sympatických Slovanů proti brutálním Germánům. Těmto voličům se Tusk jevil jako někdo podezřelý – a obvinění ohledně dědečka jim do toho zapadalo. Co jsou vlastně zač ti Kašubové? – tázal se nejeden obyvatel východního Polska. Nejsou to náhodou Němci? A proč je ten Tusk zrzavý? Že on vypadá jako esesák? Tusk na této úrovni nebyl schopen bojovat. Volby prohrál a k ničemu nebyly ani důkazy o dědečkovi: ten byl do wehrmachtu násilně odveden a poté byl převezen do Nizozemska na nucené práce. Po několika měsících utekl ke Spojencům. R E S P EKT. C Z

Tusk prožil poslední dva roky v opozici, ovšem nebyl příliš razantní. Než aby odmítal absurditu častých útoků Kaczyńského, spíše vysvětloval. Začal např. tvrdit, že je konzervativec, který se od PiS neodlišuje názory, ale kultivovaností. „Ano, stal jsem se konzervativcem. Liberál se stává konzervativcem, když mu začíná dospívat dcera,“ vtipkoval v jednom rozhovoru.

Pomahač s doutníkem Když na konci léta Polsko dospělo k předčasným volbám, v zemi vládla rezignace. Snad nikdo nevěřil ve výhru nerozhodného, šedého Tuska nad Kaczyńskými, kteří ovládli média a státní správu, včetně prokuratury, policie a tajných služeb, a neváhali je využívat proti soupeřům. V jednom satirickém pořadu byl Tusk parodován jako člověk, který se během politické debaty najednou rozpláče a začne prosit o milost. Kaczyński proti němu působil téměř všemocným dojmem. „Donald si rád zakouří havanský doutníček, dá si skleničku italského červeného,“ vtipkovaly o lídrovi PO bulvární noviny. Čtenáři totiž věděli, že na rozdíl od Tuska premiér Kaczyński nemá bankovní účet, řidičský průkaz a na fotografiích je vidět, jak má ošoupané boty. Kaczyński nejdříve odmítl televizní debatu s Tuskem s tím, že není důvod mluvit s „pomahačem“ levice, ale nakonec na ni přistoupil a sám si tak pod sebou podřezal větev. Byl to opravdový zvrat ve volební kampani. A konal se před očima celého Polska. Kaczyński svým skákáním do řeči, obviňováním a hrubostmi vypadal přinejmenším jako

labilní člověk. Tusk k němu naopak přistupoval s úctou, doslova velkoryse – stejně jako se chováme k někomu, koho považujeme za slabšího, ale slušnost nám zabraňuje takového člověka ponižovat. Padl také mýtus o Kaczyńského „lidovosti“. Syn vychovaný matkou učitelkou, s níž dodnes žije, totiž neměl ponětí o tom, kolik stojí kuřecí maso. Tusk, dosud vnímaný jako šedý a  nerozhodný, začal v přímé konfrontaci s Kaczyńským vypadat jako obyčejný člověk a díky této normálnosti byl najednou sympatický a důvěryhodný. Nakonec to všichni viděli: „Je jako my.“ Je ale obtížné předvídat, zda uspěje jako premiér. Těžko se dá čekat ohňostroj nápadů. Spíše chvilka oddechu po dvou letech horečky. Nebude to však bezstarostná pauza, protože zemi trápí nedokončená reforma zdravotnictví, stávky lékařů a zdravotních sester či horníků. Tusk bude tedy muset dobře komunikovat také s polskou levicí. V zahraniční politice přetrvá konflikt s Německem o  tzv. severní plynovod, na rozdíl od Kaczyńského přístupu však zcela jistě půjde o kabinetní vyjednávání a jako argumenty nebudou padat válečné křivdy a křižácká tažení. A určitě neutrpí ani vztahy s USA. Jde prostě o změnu stylu z účelově konfrontačního na běžný západoevropský standard. Dokládá to i Tuskovo rozhodnutí, že se na první zahraniční cestu vydá do Bruselu s tím, že „Brusel v podstatě není zahraničí, protože jsme členy Unie“. Taková slova už v Polsku dávno nezazněla. Q TOMASZ MACKOWIAK

Autor je zástupcem šéfredaktora poslkého týdeníku Forum.

31

svět Turecko–Irák

Ve dvojím ohni Neprůhledná hra o budoucnost iráckého Kurdistánu

Budeme se bránit V  nepřístupném horském terénu pohraničních hor má totiž i  hrstka lehce vyzbrojených, ale odhodlaných a skvěle vycvičených rebelů šanci být tureckým tankům, dělostřelectvu, stíhačkám F-16 i bitevním vrtulníkům vyrovnaným soupeřem. Navíc Turci nemohou spoléhat na podporu iráckých Kurdů, kteří se svými tureckými druhy více či méně otevřeně sympatizují. Jakoukoli dlouhodobější přítomnost Turků budou naopak pokládat za nepřátelskou okupaci a irácký Kurdistán se tak pro Turky může lehce proměnit v neřešitelnou noční můru ne nepodobnou situaci, kterou Američané zažívají o několik set kilometrů jižněji v okolí Bagdádu. Slova šéfa kurdské autonomní vlády v  Kurdistánu Masúda Barzáního zněla v  tomto kontextu více než jednoznačně. „Budeme se bránit,“ varoval před útokem Turky. Invaze do severního Iráku může kromě toho lehce zmařit několikaleté reformní úsilí premiéra Erdogana o sblížení s Evropskou unií a budoucí členství. Razantní zákrok proti kurdským povstalcům by proti tureckým ambicím na plnohodnotné členství postavil vedle Sarkozyho Francie také řadu dalších států, které již nyní Turecko kritizují za porušování lidských práv mnohamilionové kurdské menšiny. Ankara proto vyčkává a tlačí na iráckou vládu a USA, aby uzavřely výcvikové tábory PKK rozmístěné podél turecké hranice, odřízly povstalce od finančních zdrojů a logistické podpory a vydaly turecké justici stranické vedení. Se sliby pomoci vyřešit turecký problém a  předejít tureckému

32

FOT O p r o f ime da . c z

N

ejen v Bagdádu, Teheránu, Kábulu či libanonském Bejrútu, ale také v odlehlých horských průsmycích na turecko-irácké hranici se v  těchto dnech rozhoduje o  tom, jak se změní mapa Blízkého východu. Na rozkaz k útoku přes iráckou hranici tam čeká druhá největší armáda NATO – více než 100 tisíc Turků odhodlaných zlikvidovat tři tisícovky kurdských povstalců ze Strany kurdských pracujících (PKK) ukrývajících se na svých základnách v iráckém Kurdistánu, odkud podnikají výpady přes hranici proti tureckým cílům. Ty si jen za poslední měsíc vyžádaly životy čtyř desítek tureckých vojáků. Ať záměrně či nikoli, postavili tak bojovníci PKK, žádající od počátku 80. let autonomii pro turecké Kurdy, Ankaru a její vládu v čele Recepem Tayyipem Erdoganem před pravděpodobně nejtěžší volbu za poslední dekádu. Pobouřená turecká veřejnost a nacionalistická opozice v parlamentu žádají odplatu, ať je její cena jakákoliv. Komplikovaná situace v iráckém Kurdistánu, začínající zima, vlastní zkušenosti z poloviny 90. let i loňský debakl izraelské armády s libanonským Hizballáhem však nabádají k obezřetnosti.

Kirkúk si prostě necháme! (Příslušníci PKK při výcviku v severním Iráku)

zásahu, který může irácký Kurdistán – nejklidnější a jedinou prosperující oblast Iráku od americké invaze – proměnit ve válečné pole, přispěchali bagdádští politici: šíitský premiér Iráku Núrí al-Málikí, prezident Džalál Talabání a  ministr zahraničí Hošjár Zebarí – oba iráčtí Kurdové. Turci však dali jasně najevo, že jim nestačí jen slova, ale žádají rozhodnou akci.

Invaze do severního Iráku může zmařit turecké úsilí  o vstup do EU.

Jenže kdo by se do ní vlastně mohl pustit? Americká armáda v  iráckém Kurdistánu od invaze v  roce 2003 trvale nepůsobí, o  bezpečnost se tady už od začátku 90. let starají oddíly kurdské domobrany, tzv. pešmergy. Lze si však jen obtížně představit, že by kurdští politici dali svým bojovníkům rozkaz odzbrojit a do rukou Turků vydat povstalce z PKK a riskovali tak bratrovražedný boj mezi Kurdy. Ve dvojím ohni navíc není jen premiér Erdogan, ale také samotní Američané. Už tak vyčerpaná americká armáda si jednoduše nemůže dovolit destabilizaci, či dokonce ozbrojený konflikt v iráckém Kurdistánu, a současně riskovat

ztrátu klíčového muslimského spojence v regionu - Turecka.

Všechno za Kirkúk Co přesně PKK letošními útoky sleduje, je zatím pouze předmětem spekulací. Povstalci se novou vlnou útoků možná pokouší narušit čile se rozvíjející vztahy mezi Tureckem a iráckými Kurdy nebo jsou PKK naopak nástrojem v  rukou iráckých Kurdů v jejich snaze o nezávislý stát na severu Iráku. Pro jeho vznik je klíčový zisk Kirkúku, petrochemického střediska severního Iráku. Ten si Kurdové nárokují jako historickou součást svého území a referendum by ještě před koncem letošního roku mělo rozhodnout, zda město zůstane pod správou Bagdádu, nebo přejde pod vládu kurdských politiků. S takovou možností Turci právě v obavách ze vzniku ekonomicky soběstačného Kurdistánu nesouhlasí a vyhrožují zásahem, údajně na ochranu tamní turkmenské menšiny. Pro irácké Kurdy by obnovené útoky PKK mohly být vítaným předmětem vyjednávání – my zastavíme PKK, vy se nebudete vměšovat do našeho sporu o Kirkúk. O PKK a turecké Kurdy tedy možná vůbec nejde. Z irácké strany hranice se navíc ozývají hlasy, že útoky rebelů na turecké vojáky jsou pro Turecko více než vítanou záminkou, proč v iráckém Kurdistánu intervenovat. Turci tak podle tohoto názoru chtějí za každou cenu zabránit tomu, aby na severu Iráku vznikl nezávislý stát. Q CYRIL BUMBÁLEK

Autor je redaktorem Deníku. R E S P EKT 4 4 | 2 9 . ří j n a – 4 . l is t o pa d u 2 0 0 7

↓ inzerce

Švýcarsko

Roztomilé helvétské ovečky

Sdružení pro probaci a mediaci v justici, o.s. nabízí zajímavou práci na pozici

KOORDINÁTOR/KA PROJEKTU ŠANCE (zaměstnávání osob propuštěných z výkonu trestu odnětí svobody) Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem ČR.

Švýcaři podléhají xenofobii a volí krajní nacionalisty

P

ředvolební plakáty, které letos v říjnu zaplavily Švýcarsko, musely návštěvníkům cestujícím za spořádanou krásou alpských strání trochu vyrazit dech. Na švýcarské vlajce na nich postávaly tři bílé ovce a jedna z nich odkopávala ovci černou. Nápis na plakátu pak nenechal nikoho na pochybách: „Zjednat bezpečí.“ Minulou neděli Švýcaři své nepřátelství k přistěhovalcům potvrdili. Volby vyhrál autor plakátů, krajně pravicová Švýcarská lidová strana (SVP) Christopha Blochera, jež za posledních 12 let více než zdvojnásobila počty svých voličů.

životní triumf. Sedmašedesátiletý syn faráře vystudoval práva a profesní život zasvětil chemické firmě Ems-Chemie AG, kde rychle postupoval, až se stal předsedou správní rady. V byznysu si vydělal spoustu peněz a jeho majetek se odhaduje na několik miliard švýcarských franků. I největší rivalové mu přitom nemohou odepřít šarm a  schopnost přesvědčit masy. V  tomto ohledu připomíná další boháče, kteří se vrhli na politiku, třeba italského magnáta Silvia Berlusconiho.

Nezdaněné bezpečí

Blocher ale v politice neměl raketový nástup – švýcarští lidovci se nahoru dostávali postupně a v 70. letech 20. století pro ně bylo úspěchem necelých deset procent ve volbách. Blocher však vedl celou řadu kampaní, jejichž společným rysem bylo svalování viny za švýcarské problémy na škodlivý vliv okolního světa, ať jím byla Evropská unie nebo přistěhovalci. Snad nejvíc se miliardář Blocher za hranicemi Švýcarska proslavil tím, že se postavil do čela organizace Akce za nezávislé a neutrální Švýcarsko, která odmítala vstup země do Organizace spojených národů. Tento boj v roce 2002 v referendu prohrál, což těžce nesl. „Svoboda a  práva budou omezeny a  neutralita bude přinejmenším velmi poškozena,“ prohlásil tehdy Blocher. Politolog Hans Hirter z  univerzity v  Bernu komentoval v médiích Blocherův úspěch slovy: „Nějakých 30 procent Švýcarů si myslí, že Blocher je dobrý, a 70 procent si myslí, že ne. To se nezměnilo.“ Co se prý změnilo, ale byla Blocherova kampaň. „SVP už nezískává příliš nových voličů, ale mobilizuje své staré stoupence,“ tvrdí Hirter. Vítězství pravicových radikálů mocenské poměry ve Švýcarsku výrazně nezmění. Už dlouhá desetiletí v  zemi panuje „magická formulka“, podle níž se sedm vládních křesel rozděluje mezi čtyři nejsilnější strany. Lidovci posílili na dvě ministerstva po volbách v roce 2003, letos jim vítězství další zisk nepřinese. Navíc švýcarská specialita – častá referenda – vliv vlády značně omezuje. Jenže i  když se ve Švýcarsku zatím žádné převratné změny nekonají, vítězství lidovců inspiruje krajní pravičáky za hranicemi. Krajně nacionalistická Národnědemokratická strana (NPD) v německém Hesensku si už zadaptovala plakátek s ovečkami. Když se to může ve Švýcarsku, tak proč by se to nemohlo v Německu. Q

Švýcarsko je zjevně rozdělené na dva nesmiřitelné tábory – tak rozdělené, že to letos vedlo k pouličním nepokojům, hořícím barikádám na bernských ulicích, a dokonce dopisovým bombám ve schránkách politiků. Sedmašedesátiletý ministr vnitra Christoph Blocher zvolil pro svou krajně nacionalistickou stranu jasnou strategii – strach z otevřenosti Evropě, přistěhovalcům, globalizaci. Proti tomu se postavili především švýcarští sociální demokraté, kteří se obávali, že Blocherova xenofobní rétorika, požadující třeba referendum o zákazu stavby minaretů na již existujících mešitách, může ohrozit začlenění asi jednoho a půl milionu cizinců do švýcarské společnosti a vůbec zničit obraz alpské republiky coby tolerantní země. Strach a  touha po bezpečí, skvěle prodané v provokativní kampani, zvítězily – ve volbách získala SVP téměř 29 procent všech hlasů, nejlepší výsledek pro politickou stranu od roku 1919. Na první pohled přitom není vidět důvod, proč by Švýcaři měli volit izolaci a nepřátelství k cizincům. Ekonomika prosperuje, loni rostla o 3,2 procenta a vývoz roste téměř o 10 procent – tedy více, než je evropský průměr. Blocher si hraje na zachránce prosperity Švýcarska před Evropskou unií a přidává ještě důraz na životní prostředí. Druhý muž SVP Ueli Maurer shrnul program své strany krátce a jasně: „Snížíme daně. Přineseme bezpečí.“

Švýcarský Berlusconi Zatímco pravicoví radikálové slavili, švýcarští sociální demokraté truchlí. Jak se shodují politologové, sociální demokraté doplatili především na to, že se ve volbách nedokázali představit jinak než jen jako „strana proti Blocherovi“. Snad jediným úspěchem sociálních demokratů tak je, že v Bernu se do Národní rady dostal v jejich řadách poprvé poslanec afrického původu – Ricardo Lumengo, který pochází z Angoly. Pro lídra lidovců Christopha Blochera je to R E S P EKT. C Z

Magická formulka

JAN ROZKOŠNÝ

Náplň práce: koordinace aktivit projektu financovaného v rámci programu EQUAL. Požadavky: SŠ/VOŠ/VŠ vzdělání, vynikající organizační a komunikační schopnosti, bezchybná písemná komunikace v českém jazyce, spolehlivost a samostatnost, prezentační schopnosti, znalost práce na PC, výhodou znalost AJ. Nabízíme: samostatnou a tvořivou práci v menším týmu, příjemné pracovní prostředí v centru Prahy. Pracovní úvazek: 1,0. Nástup: ihned. Pracovní smlouva: na dobu určitou. Své strukturované životopisy spolu s motivačním dopisem zasílejte emailem na [email protected]. Bližší informace na telefonních číslech 739 470 408 nebo 296 180 297-8, kontaktní osoba Soňa Šimková. Sdružení pro probaci a mediaci v justici, o.s. Korunní 101, 130 00, Praha 3, tel. +420 296 180 297-8, www.equal.spj.cz, www.spj.cz b

Asociace ekologických organizací Zelený kruh vypisuje výběrové řízení na místo ředitele/ředitelky kanceláře Ředitel/ka je odpovědný/á za ideové a odborné vedení organizace (občanské sdružení o 7 zaměstnancích), rozvoj aktivit, vedení zaměstnanců, finanční a fundraisingové řízení, reprezentaci ekologických organizací a komunikace s nimi Požadujeme komunikační a organizační schopnosti, předpoklady pro vedení lidí, motivaci pro rozvíjení ekologických témat a témat neziskového sektoru, všeobecné povědomí o občanské společnosti a jejích aktivitách, znalost angličtiny, případně dalšího jazyka Více o Zeleném kruhu na www.zelenykruh.cz Přihlášku do konkurzu tvoří Životopis a motivační dopis. Adresa: Zelený kruh, Lublaňská 18, 120 00 Praha 2 e-mail: [email protected] Uzávěrka přihlášek je 15. listopadu 2007

Autor je spolupracovníkem Respektu.

33

svět Bělorusko

My si to tu prohlídnem! V Bělorusku jsou tamní disidenti zastrašováni nevybíravým způsobem. Nejvíce ženy, kterým mohou za účast na demonstraci odebrat děti.

V

 autoritativním režimu prezidenta Lukašenka, podobně jako v někdejším komunistickém Československu, se stát nejrůznějšími způsoby snaží zbavit odporu opozice. Každé její veřejné vystoupení je doprovázeno bitím a několika týdny ve vyšetřovací vazbě. Studenti bývají za účast na demonstracích propouštěni z vysokých škol. Tento rok se v Bělorusku objevila nová metoda, která „krotí“ především ženskou část opozice.

Nečekané návštěvy Kristýna, která z pochopitelných důvodů nemůže uvádět své příjmení, byla na konci minulého roku překvapena, když jí domů přišla na kontrolu sociální pracovnice. „Řekla mi, že na mě na úřadě dostali stížnost. Prý jsem se nestarala dobře o děti,“ popsala Kristýna důvod nenadálé návštěvy. Podobné návštěvy začaly chodit i do dalších běloruských domácností. „Byla jsem v práci a doma zůstal syn Míša. Měl chřipku a nešel do školy,“ vypráví asi čtyřicetiletá Ludmila, matka čtyř dětí. „Míša se polekal, protože slyšel hlasy. Vstal z postele a na chodbě uviděl dvě neznámé ženy. ,Co tady děláte? Co chcete?‘ zeptal se jich. A ony na to jen řekly: ,Nepřekážej! My si to tu prohlídnem!‘ a  prolezly celý dům, nahlédly do všech pokojů, zkontrolovaly i ledničku.“ Ludmila bydlela se svými dětmi v  Minsku, ale protože jsou chudá rodina, odmítla platit úplatky učitelům na gymnáziu. Dvě starší děti

proto domů nosily pořád špatné známky. Když se Ludmila začala účastnit opozičních demonstrací, šikana dětí ze strany učitelů a úřadů se ještě vystupňovala. Rozhodla se proto odstěhovat na venkov, do vesnice nedaleko Minsku. Téměř rok byl klid. Pak se dvě starší děti zúčastnily velké opoziční demonstrace. Starší dceru zatkli a několik dní zůstala ve vyšetřovací vazbě. V den, kdy ji propustili, přijela tajná policie na domovní prohlídku. Nic ovšem nenašli – žádné drogy, letáky nebo zakázané noviny. Letos jejich dům navštívila nezvaná sociální pracovnice. Tři dny po této návštěvě si k  sobě Ludmilu pozvala vedoucí sociálního úřadu Olga Čemodanová. „V místnosti seděly tři ženy z rodin alkoholiků,“ vypráví Ludmila. „Já přišla poslední. Začali nás kárat za to, že se nestaráme o děti. Koukala jsem jako blázen. Pak nám dali k podepsání prohlášení, že se nevěnujeme výchově svých dětí. Ty tři ostatní poslušně podepsaly. Já odmítla.“ Úřednice si vzala Ludmilu stranou a pohrozila jí, že pokud nepodepíše, nedostane zpět občanský průkaz. Na něco takového ovšem nemá ze zákona právo. Ludmila vyběhla z budovy a vydala se rovnou na policii. Běloruský systém ji už totiž naučil, že musí přesně znát zákony, jinak se nikdy ničeho nedomůže. Přivedla proto na sociální úřad místního velitele policie. Úřednice musela před policejním příslušníkem průkaz vrátit a Ludmila slavila malé vítězství. Úřednice sice na místě sepsala protokol, který vedl k obvinění Ludmily z výtržnictví, dvěma soudům a povinnosti zapla-

Příběh běloruské opozice Psát historii moderního běloruského opozičního hnutí je smutná a zároveň nadějná záležitost. Před dvěma týdny protestovalo proti diktátorskému režimu sedm tisíc lidí. Před deseti lety jich však na demonstracích bylo vidět i desetkrát více. Koncem 80. let se opozice vedená Běloruskou lidovou frontou a jejím lídrem Zianonem Pazniakem zasloužila o pád komunismu. V roce 1996 však Alexandr Lukašenko provedl tzv. „tichý státní převrat“, rozpustil parlament a přivlastnil si vět-

34

šinu moci v zemi. Dnes je politická opozice vytlačena někam na periferii společenského povědomí a je tvrdě perzekvována. V letech 1990 až 1995 měla běloruská opozice vlivné a aktivní zastoupení v  parlamentu; ale už rok po Lukašenkově puči nebyl poslancem zvolen ani jeden představitel žádné opoziční strany. Naposledy se náznak vzpoury objevil mezi členy parlamentu před třemi lety, ale jejich odboj byl rychle zlikvidován a poslanec Sergej Skrebec za „vlastizradu“ zaplatil něko-

tit poměrně vysokou peněžní pokutu, nicméně děti zůstaly doma.

Nová zbraň Otázkou ovšem zůstává, na jak dlouho. Sociální pracovnice totiž jednají na základě dekretu prezidenta Alexandra Lukašenka s názvem „O dodatečných opatřeních ke státní ochraně dětí z problematických rodin“, který byl vydán bez většího zájmu veřejnosti 24. listopadu 2006. V platnost vstoupil počátkem roku 2007 a umožňuje velice lehce odebrat děti z rodin, kde „rodiče vedou amorální způsob života, jsou chronickými alkoholiky nebo narkomany či jiným způsobem nesplňují své povinnosti spojené s  výchovou a  zaopatře-

lika lety vězení. Odsouzen však byl za údajné ekonomické delikty. Opozice je tedy v dnešním  Bělorusku považována za verbež a bandu kriminálních a protispolečenských živlů – tímto nepsaným zákonem ze Stalinových časů se zřejmě řídí i běloruská vládnoucí garnitura. V roce 1996 za záhadných okolností zahynul při autonehodě vlivný opoziční činitel a publicista Anatolij Majsenja. Kriminalisté říkají, že nehoda byla nejspíše zinscenována. O tři roky později za stejně tajemných okolností po operaci umírá jeden z největších Lukašenkových konkurentů v  budoucích prezidentských volbách Gennadij Karpenko. V květnu a září 1999 jsou uneseni a  zřejmě hned zavražděni dva další R E S P EKT 4 4 | 2 9 . ří j n a – 4 . l is t o pa d u 2 0 0 7

FOT O g l o be me d ia / re u ter s

svět

Zkrotíme vás a vezmeme vám děti. (Policie zatýká demonstranty v Baranoviči v září 2007)

ním dětí“. Kristýna i Ludmila se shodují, že podle závěrů „komise“ sociálního úřadu se na ně hodí úplně všechno, kromě alkoholismu a  drogové závislosti. „Účast na demonstraci nebo spolupráce s opozicí už je u nás považována za nemorální způsob života,“ komentuje běloruskou realitu Kristýna, „ještě k tomu mě na těch akcích několikrát zatkli – takže jsem vlastně zločinec.“ Tato nová psychologická zbraň běloruského autoritativního režimu vůči disidentům je krutá a účinná. Přiznává to například Janka, která se také zúčastnila demonstrací v  roce 2006, poté přišla o práci a zanedlouho se s ní rozvedl muž: „Dostala jsem za účast na demonstraci docela vysokou pokutu – 700 dolarů. Spousta lidí mi

nabízela půjčku, dokonce i můj šéf. Muž byl ale vzteky bez sebe. Řekl, že odmítá financovat revoluci. Naše manželství tím skončilo.“ Dnes se Janka stará sama o své tříleté dítě. Je činná v opozici, ale velmi opatrná – málo o sobě mluví, bojí se. „Vydali ten nový dekret. Můžou mi vzít kdykoliv dítě. Předtím o odebrání dítěte rozhodoval soud. Teď už stačí jen oznámení místní sociálky nebo policisty. Víte, já vlastně nic nemám. Žádný majetek, který by mi mohli zabavit, žádnou práci, ze které by mě mohli vyhodit. Jedinou pákou, kterou na mě mají, je můj syn. A jestli mi ho budou chtít vzít, zareaguji asi jako každá matka. Všeho nechám... Nesnesla bych pomyšlení, že kvůli mně vyrostl můj syn v děcáku.“ Q

nejsilnější rivalové diktátora – bývalý ministr vnitra Běloruska generál Juryj Zacharenko a bývalý místopředseda parlamentu Viktar Hančar. Osud Hančara sdílí i jeho nejbližší kamarád a vlivný běloruský byznysmen Anatolij Krasouskij. V červenci roku 2000 stejně tragicky zmizel i opoziční novinář Dimitrij Zavadskij. Zastrašit opozici brutalitou tzv. „eskadrony smrti“ se tenkrát nepodařilo, ba naopak – protesty odpůrců režimu v letech 1999 až 2000 byly natolik silné, že to přinutilo Lukašenka vzdát se fyzické likvidace svých konkurentů. Pak ale následovaly roky obrovského úsilí státní bezpečnosti rozvrátit opozici zevnitř. Tato taktika se vyplatila. Opozice je dnes hodně roz-

štěpená a už nemá takovou sílu, která otřásala režimem ještě před sedmi či osmi lety. Poté, co se Lukašenkovi podařilo poslat po prezidentských volbách v roce 2006 na pět let do tvrdého žaláře svého nejnesmiřitelnějšího kritika, sociálního demokrata Alexandra Kozulina, je diktátor zjevně přesvědčen, že má vyhráno. Stejné přesvědčení ale asi vládlo i na Pražském hradě jen pár let před sametovou revolucí. Pak se však  z „poražené a zdiskreditované menšiny“ stali vítězové. A historie se v případě diktatur často opakuje. Q

R E S P EKT. C Z

USA

Město chytrých  Jízda po amerických dálnicích je z pohledu Evropana poněkud stresující zážitek. Dokonalý povrch, silné auto, nad tím ale bdí nesmlouvavé značky s číslem 65. To je maximální rychlost, jakou se tady smí jezdit a také jezdí. Něco málo přes stovku. Nejvíc ale Čecha vyvedou z míry lokální křižovatky. Žádná hlavní a vedlejší silnice, ze všech směrů stopka. A když přijedou dvě auta najednou, musí se řidiči domluvit (obvykle očima). Stejně to funguje i v městečku North Bend dvacet mil východně od Seattlu v severozápadním cípu USA. To jen ale na okraj zdejší hlavní atrakce – a tou je odlesk slávy Twin Peaks. Tady si to Lynch vybral, tady je také café s velkým blikajícím T neboli Double R. Uvnitř bývaly červené sedačky, teď jsou tu modré, protože kavárna vyhořela. Slavný třešňový koláč je tu ale pořád k dostání. Přímo nad městem ční skála s dvojitou špičkou. Uvnitř městečka North Bend je několik dalších domů, u nichž si člověk může zkusit namlouvat, že je taky zná z Lynche. Seattle a okolí je prý jedno z nejhezčích míst Ameriky, proti čemuž se i během deštivého říjnového víkendu nedá moc protestovat. Přikrčená pod mrakodrapy tu pořád stojí nejstarší čtvrť z konce 19. století. Je tu záliv, na jeho konci Kanada. Dále několik vyhaslých sopek a rarita - deštný prales mírného pásu, kousek od divokého pobřeží Pacifiku. Po okolí taky několik indiánských rezervací, které však ignorant identifikuje tak akorát podle totemu před informačním centrem. Seattle je také město amerických liberálů (někdo říká levičáků). Nirvana tady má muzeum, chodí se tu pozdě na schůzky a jeden z nejvlivnějších politických blogů města se jmenuje Koňský zadek. Seattle je hlavně město chytrých lidí, upozorňuje můj průvodce. Přesně nevím, jak to souvisí s těmi liberály, zapomněl jsem se zeptat, každopádně tady ale vznikl Microsoft a Starbucks. I město chytrých lidí je prošpikované dálnicemi a zanedlouho se má stavět další, spolu s příměstskou železnicí. Ovšem bez „strukturálních“ fondů z Washingtonu. Vše pěkně za své. Pro místní to znamená přijít k referendu s otázkou, jestli je jejich rodina ochotna příštích 30 let platit o dvě stě dolarů ročně na daních víc. A co když si někdo postaví hlavu a nebude se chtít dálnici uhnout? Dělali bychom další veřejná slyšení a vysvětlovali souvislosti, říká mluvčí radnice Tim Waters. A co když ani potom ne? Takový případ se tu ještě nestal. MAREK ŠVEHLA

Autor se zúčastnil programu placeného vládou USA, zaměřeného na poznávání amerických médií.

KLÁRA ANTONÍNOVÁ, ALEXANDRE GAJDAMACKÝ

Autoři jsou publicisté.

35

téma

36

R E S P EKT 4 4 | 2 9 . ří j n a – 4 . l is t o pa d u 2 0 0 7

Nové slabší pohlaví Vzestup žen je i v Česku stále rychlejší a viditelnější. Ale co se mezitím děje s muži? Páchají častěji sebevraždy, jsou více nemocní a propadají nejrůznějším závislostem. A hlavně o svých problémech mlčí. I když to naposled jmenované se pomalu začíná měnit.

R E S P EKT. C Z

37

Muž, který otevřel oči. (Petr Koutský se svými náklaďáky)

N

a nejzápadnějším okraji Prahy, v Řeporyjích, až za tabulemi označujícími hranici metropole, je štěrkový plac o rozloze tří fotbalových hřišť. Štěrk je rozježděný stopami širokých pneumatik. Ve vyrovnaných řadách tu parkuje stovka vyleštěných trucků, velkých tiráků s  „kuří nožkou“ ve chromovaném znaku. Bílé a  oranžové kapoty se lesknou na slunci, o kus dál hází blesky vyleštěná cisterna, sytě modré plachty návěsů se třepotají ve větru. V přízemní šedivé kancelářské budově krášlí kuchyňku kalendář s decentními černobílými akty, zdi kanceláří zdobí zarámované fotky kamionů, na pultíku recepce modely nákladních aut. A když máte pocit, že víc náklaďáků už tu být nemůže, zakopnete u  dveří o  žlutou plastovou hračku – jak jinak než nákladní vozítko. „To tu máme pro dětské zákazníky,“ směje se Petr Koutský (46). Je deset hodin dopoledne a pan Koutský je v dobré náladě – už se mu dnes podařilo prodat pětatřicet kamionů. Při obvyklém průměru tři vozy na den to znamená, že tahle říjnová středa začala dobře. Pražská pobočka automobilky Mercedes-Benz specializovaná na použitá nákladní auta (slovo bazar tu nemají rádi) není právě místo, kde by člověk čekal rozhovor o hledání nové mužské identity nebo proměnách role muže. Přesto jsme tu na správné adrese. Vládce zdejšího vozového parku, podsaditý absolvent automobilové průmyslovky, otec dvou dětí a běžný ženáč Petr Koutský je totiž na tuhle otázku expert. Nebo lépe řečeno – zabývá se jí ve své životní praxi. Už pět let se rok co rok

38

sebere a odjede od rodiny na prodloužený víkend třeba na koňskou farmu do Krkonoš nebo do skalního města v Adršpachu. Vedle toho, že tam chodí po horách, projede se na koni či zajde někam na pivo, tráví těch pár dní hlavně tak, že se skupinou patnácti až dvaceti mužů sedí v kruhu a debatuje o jednom vybraném a určeném tématu. Často se mluví o milostných problémech, jindy zase o alkoholu, agresivitě, „tabu v mužském světě“, vydělávání peněz, přátelství, o „mužích na koni“ nebo naopak „mužích na dně“, sexu, vztahu s otcem, vztahu s matkou, o mužských vzorech...

Uvědomil si, že čeští muži o sobě takhle nemluví. Otázek je přitom víc než dost.

O dílnách mu řekl blízký kamarád – k tomu, aby zkusil zajít na první seanci, ho přesvědčilo doporučení člověka, kterému věřil („kdybych si to přečetl v novinách, asi bych do toho nešel“), zvědavost, zájem o psychologii a také vlastní tajný „kostlivec ve skříni“. Osobní problém, o němž – celkem pochopitelně – nechce mluvit do novin, ale kterého se díky sezení zbavil. Petr Koutský říká, že ho dílny „úplně změnily“, že díky nim „našel sám sebe“ a otočil svůj dosavadní pohled na svět

„o 180 stupňů“. Stejně jako před proměnou se sice považuje za „tradičního muže“ a ctitele „běžného rozdělení rolí mužského a ženského světa“, začal se však chovat jinak k manželce, k synům i obecně. Díky své zkušenosti s  uvědomělým mužstvím změnil svůj přístup k výchově. „Předtím jsem byl takový ten autoritativní, mlčenlivý otec, nebyl jsem moc sdílný,“ říká pan Koutský. „Teď s nimi mnohem víc mluvím, poslouchám je, víc je pouštím do svého života.“ Od nové výchovy si slibuje, že z Petra a Matouše vyrostou muži „otevření a vnímaví“, kteří si v sobě neponesou skryté problémy a nevyřešená témata, o nichž nebudou mluvit.

Ti, kdo moc nemluví „Otevřené oči“ Petra Koutského má nepřímo na svědomí štíhlý muž v pruhovaném tričku, který v pražské kavárně Louvre popíjí espreso. Martin Jára (46) je muž mnoha povolání, po patnáctileté praxi psychoterapeuta dnes i  novinář a  nejnověji i člen Rady vlády pro rovné příležitosti žen a mužů. Martin Jára také před časem spoluzaložil s kolegy Michalem Vybíralem a Václavem Šnebergrem Ligu otevřených mužů (LOM) – neziskovou organizaci, která dále pořádá „dílny“ podobné těm, o nichž byla řeč výše. Kromě těchto skupinových setkání LOM radí i individuálně (napíšete-li e-mail s problémem, muži z ligy vám v rámci možností odpovědí a poradí) či pořádá akce pro otce. Hlavně je ovšem Martin Jára jeden z průkopníků, kteří se pokoušejí o něco v tuzemsku zcela nevídaného: mluvit s muži o nich samých, o jejich probléR E S P EKT 4 4 | 2 9 . ří j n a – 4 . l is t o pa d u 2 0 0 7

téma mech, o tom jací, jsou a jací chtějí či naopak nechtějí být. Kromě ligy se tématem „kam kráčí dnešní muž“ zaobírají nějaký čas psychologové a psychiatři a také pár osobností z církevních kruhů. Na ty posledně jmenované má velký vliv americký mnich Richard Rohr, který do Česka jezdí často přednášet. „Za svůj život jsem viděl příliš mnoho zoufalých mužů, kteří si nevěděli rady se svým životem a v důsledku toho skrytě nenáviděli sami sebe,“ popisuje svou misi Rohr, který doma v Novém Mexiku vodí mužské zájemce o sebepoznání do pouště, kde je vystavuje různým zkouškám – hladu či strachu. „Západní muži dnes možná mají ekonomickou a politickou moc, ale velcí a silní nejsou – nenaučili se zacházet s bolestí a porážkou,“ říká Rohr. Také Martina Járu inspiroval muž z  ciziny: v polovině devadesátých let uspořádal v Praze dva své workshopy nizozemský terapeut Ramo de Boer. Na prvním sezení, kde se sešla asi desítka většinou Járových kolegů psychoterapeutů, se mluvilo o čtyřech „mužských archetypech“ – král, válečník, kouzelník, milovník – (viz rámeček Velká čtyřka) a účastníci se také pokoušeli „stopovat je ve svých životech“. Na druhém workshopu s názvem Unavení hrdinové se zase mluvilo o tom, že někteří muži už dnes nechtějí zastávat „hrdinské role“ a zároveň ještě nevědí, jak by měly vypadat ty nové. Zásah byl silný, hlavně proto, že i pro Martina Járu osobně přišel v pravý čas. „Byl jsem jako muž, kterému táhne na čtyřicítku a čeká na svoji krizi středního věku, sám dost v tématu,“ říká Jára. „Kromě toho byla tehdy mužská skupina něco nového, neznámého, originálního. Tento artikl nebyl na trhu...“ Martin Jára si tehdy uvědomil, že čeští muži o sobě takhle nemluví. Nemluví o svých otcích ani o svých dětech. A přitom otázek k zodpovězení je víc než dost – proč zdejší muži častěji páchají sebevraždu než ženy, proč více upadají do závislostí všeho druhu, proč se nestarají o své zdraví, a proto trpí nemocemi a umírají na ně mnohem dříve než ženy, proč české soudy svěřují děti téměř výhradně do péče matek a jak se muži potýkají s tím, když nemohou své děti vídat vůbec. Proč v průzkumech veřejného mínění stále drtivě vede klasický pohled na rodinu – muž má živit, žena se má starat o domácnost, přestože tento model už nemá v praxi oporu několik desetiletí. A jaké byly vlastně vzory současných mužů vychovaných učitelkami v jeslích a školkách, když nezažili skautského vedoucího ani učitele ve škole? „I muži mají starosti a pochyby,“ říká Martin Jára, „jen o nich mlčí.“ Proč? Možná proto, že se pořád stydí, že „slabost“ je na veřejnosti určená a tolerovaná ženám, ale ne mužům. V hospodě či při sportu se muži samozřejmě baví, ale jinak – nebo jste někdy slyšeli chlapy nad pivem probírat poruchy erekce nebo se svěřovat, jak se jim stýská po dětech, které nemohou vídat?

Avantgardní macho Inspirován tímto zážitkem a chutí probádat neprobádané pak Jára s kolegou Michalem Vybíralem v roce 1998 rozjeli skupiny, o nichž výše mluví Petr Koutský. „Na začátku jsme, upřímně řečeno, žádný jasný cíl neměli. Byl to pro nás experiment,“ říká Martin Jára. Na první dílnu přišlo deset mužů, většinou těch, které téma zajímá z titulu jejich profese a zkoumají jiné i sami sebe – jako třeba psychologové. Postupem se ale nabalovaly další R E S P EKT. C Z

„nepsychologické“ profese – vedle „prodavače“ náklaďáků Petra z úvodu také IT specialisté, produkční, učitelé, manažeři... Na posledním setkání, které se odehrálo koncem září v pražských Dejvicích a tématem byla žárlivost, byl třeba expert na evropské fondy, zaměstnanec farmaceutické firmy, rentiér či student. Skupiny také prý vždy přitahovaly cizince pobývající v Česku. Byť jde samozřejmě o miniaturní a specifický vzorek obyvatelstva, přesto z desítek hodin rozhovorů vykrystalizovaly o  českých mužích zajímavé zprávy. „Muži touží po monogamních svazcích,“ říká třeba Martin Jára. „Mužům často chybí vzory. Chybějí jim dědové, kteří by vyprávěli, jak to chodilo dřív,“ dodává Michal Vybíral. Bez vzorů prý muži v měnících se časech ještě obtížněji hledají sami sebe, svoje místo, neměli se od koho učit. Výše zmíněný františkán Rohr absencí vzorů vysvětluje celé dnešní mužské tápání. „Není to obecně platné, možná, že jsme se na skupinách sešli právě proto, že právě nám ten vzor chyběl,“ přemítá Michal Vybíral. „Některé muže unavuje pořád soutěžit s jinými muži, třeba v práci. Unavuje je být pořád ve střehu. Někteří zase mají pocit, že nebyli připraveni na příchod dětí. Někteří zase, že neexistuje nějaký rituální přechod mezi chlapectvím a mužstvím. Co je ten rituál – svatba?“ říká dál psychoterapeut. A přestože tihle muži řeší problémy, jakýsi pozitivní vzor už pomalu dostává obrysy. Tihle muži přicházejí na to, že pravda je někde mezi – že chtějí a mohou být stále mužní (zodpovědní za rodinu, budující kariéry), ale zároveň empatičtí, citliví, vnímaví. Přicházejí na to, že by mohli být někým, koho socioložka Hana Librová nazývá „avantgardní macho“ a jehož nástup počátkem 90. let předpověděla v knize Pestří a zelení. „Je to muž, který disponuje fyzickou silou, pevností postoje a rozhodností k činu. Co ho však odlišuje od jeho kritizovaného machistického předchůdce, je schopnost altruismu, trpělivosti a lásky,“ píše Librová.

Já se z toho picnu Otázky, které si o českých mužích kladl Martin Jára v polovině devadesátých let, platí pořád. Největší překvapení přináší statistika sebevražd. Nejprve známá fakta – mužští sebevrazi vždy, v tuzemsku stejně jako ve světě, vedli nad ženami, a to dokonce několikanásobně. Dnes je to v Česku v průměru čtyřikrát víc. Vysvětlení toho jevu existuje více – od genetiky (ženský hormon estrogen prý působí jako antidepresivum) přes „účinnost“ použitého nástroje (ženy jed, muži provaz) a důslednost v provedení. Nejčastěji zmiňovanou příčinou je ovšem fakt, že muži zkrátka o svých problémech nemluví a nevyhledávají pomoc tak často jako ženy. Překvapivé jsou ovšem nejčerstvější zprávy tuzemských statistiků. Data za léta 2001 až 2005 v porovnání s minulými roky, zjistili něco nevídaného – počet sebevražd mužů roste, u žen čísla naopak klesají, a je to poprvé po čtyřiceti letech, co se něco takového stalo. Statistici sami si to neumějí vysvětlit, psychologové rovněž ne. V minulosti bylo zvykem u sebevražd uvádět větu, že mužský náskok nad ženami je paradox, protože ženy naopak trpí výrazně častěji depresemi. Platí to dodnes: v současném Česku je ženských depresí dvakrát více. Také evidence krizových center či linek důvěry ukazuje, že ženy se na ně obracejí častěji než muži. I když rozdíl už není →

A kdo naloží okurky? Postavení a role žen se posledních 150 let dramaticky proměnily v porovnání s předchozími tisíciletími a mění se dál. Stále více a výše ženy pronikají do politiky (jak napsal nedávno v Respektu novinář Karel Hvížďala „od té doby, co je v Německu kancléřkou Angela Merkelová a ve Francii se ucházela o místo prezidentky Ségolène Royalová, mluví se i o alfa-ženách“, kandidatura Hillary Clintonové je další důvod), prosazují se v byznyse, podle týdeníku The Economist roste kupní síla žen a v západní Evropě už jsou to ony, kdo pohání ekonomiku. Ve školských průzkumech posledních let se navíc opakovaně dočítáme, že studentek je více než studentů a mají i lepší výsledky. Co se ale děje během těchto bouřlivých proměn s muži? „Ještě nedávno byla tajuplnou částí lidstva žena a nikoho nenapadlo zamýšlet se nad mužem,“ píše francouzská socioložka Elisabeth Badinterová v knize „XY. O mužské identitě“, která předloni vyšla i česky. „Zdálo se, že mužství přichází samo od sebe: zářné, přirozené a protikladné ženství. Tyto tisícileté samozřejmosti vzala poslední tři desetiletí. Když ženy začaly hledat novou definici sebe samých, donutily muže udělat to samé.“ Tohle hledání nové definice začalo v sedmdesátých letech ve Spojených státech a tam a v dalších anglosaských zemích dodnes také tahle mužská studia, jak se akademicky ukotvenému hledání nové mužské identity říká, nejvíce vzkvétají. A jak uvažuje Badinterová, „pravděpodobně proto, že právě jejich civilizace byla mužností odjakživa přímo posedlá“. Muži samozřejmě reagovali na změny „u žen“ od počátku jejich boje za emancipaci. „Přijde den, kdy George Sandová zasedne ve Francouzské akademii (...), a my muži budeme zavařovat marmeládu a nakládat okurky!“ děsil se emancipace a jejích možných následků pro muže třeba francouzský spisovatel Jules Barbey d’Aurevilly už koncem 80. let 19. století. A podle některých teorií muže zachvátila úzkost, která je neopustila dodnes. „Od dob průmyslové revoluce v mužích neustále narůstá frustrace, která dnes dosáhla takové hloubky, že už ji nelze přehlížet,“ tvrdí klasik hledání nové mužské identity, americký básník Robert Bly. A ona narůstající frustrace vyústila podle některých sociologů v krizi – „v současné době se poztrácely orientační body a muž konce 20. století už neví, jak se definovat,“ myslí si Elisabeth Badinterová. Byť se slovem krize mnozí nesouhlasí, na Západě však už není pochyb o tom, že muž a jeho role se proměňují.

39

téma

Zvědavý, inspirovaný cizinou, nový. (Průkopník Martin Jára)

→ tak dramatický – podle nejnovějších dat Ústavu

zdravotnických informací a statistiky za rok 2005 bylo z lidí, kteří se obrátili na psychiatra, mužů čtyřicet procent. Naopak muži výrazně vedou nad ženami v závislostech – ze stejných statistik vyplývá, že 95 procent diagnostikovaných patologických hráčů bylo mužského pohlaví. V nejrůznějších zdravotnických zařízeních se ten rok léčilo pětačtyřicet tisíc pacientů ze závislostí na alkoholu a drogách a bezmála 70 procent z nich byli muži. Zjišťuje se, že muži trpí některými nemocemi dříve považovanými za klasicky ženské (protože ženy jimi trpí v  drtivé většině) – jako mentální anorexie či bulimie. Zjistilo se, že i muži trpí poporodní depresí a  svojí formou přechodu (andropauza způsobená poklesem mužského pohlavního hormonu testosteronu).

Muži se potýkají s problémy v sexuálním životě – agentuře STEM se ve dva roky starém průzkumu přiznal ze tří a půl tisíce mužů od pětatřiceti do pětašedesáti let každý druhý k tomu, že trpí poruchami erekce. Ale naprostá většina z těchto mužů také dodala, že o svém problému nikdy nemluvila a nemluví. Velkým problémem je pro české muže také jejich otcovství – ve více než devadesáti procentech případů svěřují soudy po rozvodu děti matce. Tuto praxi kritizuje i ombudsman Otakar Motejl. Navíc někteří muži tvrdí, že stát je diskriminuje ještě jednou – to když jim nepomáhá vídat děti alespoň občas, a stěžují si, že soudy při vyřizování takových stížností postupují pomalu.

Problém? Jaký problém? Navzdory těmto jevům se debata o mužích v Česku teprve rozjíždí. Možná proto, že vlastně české muže

Velká čtyřka Čtyři hlavní mužské archetypy popsali v knize „Král, válečník, kouzelník, milovník aneb O mužské psychice“ profesor psychologie z Institutu C. G. Junga Robert Moore a mytolog Douglas Gillette. „Hluboko v nitru každého muže lze nalézt otisky klidné a pozitivní zralé mužnosti,“ píší autoři. „Jungiáni tyto potenciály mužnosti nazývají archetypy.“ Podle Junga jsou tyto archetypy „předávány z generace na generaci geneticky a stávají se tím nejzákladnějším východiskem našeho chování – tedy myšlení, prožívání a našich typicky lidských reakcí“. Existence archetypů je podle Moora a Gilletta doložena studiem mytologií a folkloru celého světa – opakovaně se tam objevují stejné klíčové postavy. Archetypy existují chlapecké („božské dítě“, „malý tyran“ apod.) a podle okolností se přelévají do mužských. Neexistují v čisté formě, překrývají se. Moorovi a Gillettovi

40

se nicméně podařilo objevit čtyři hlavní formy „zralé maskulinní energie“ – král je obdařen magickou mocí, vyhlašuje jasně, chladně a vážně lidská práva stejná pro všechny, je energií, která minimalizuje tresty a maximalizuje odměny. Válečník je vždy v pohotovosti, je oddán principu (státu, národa) přesahujícímu rámec jednotlivce, je schopen sebekontroly, která mu pomáhá ovládat strach a paniku. Kouzelník je zasvěcen do tajného a skrytého vědění všeho druhu a jeho úkolem je zasvěcovat druhé. Kouzelníky jsou šamani, čarodějové, vědci, vynálezci, doktoři – „ti všichni využívají stejného energetického vzorce bez ohledu na kulturu, v níž žijí“. Milovník je „hluboce smyslný“, je nositelem energie citlivé k vnějšímu prostředí, „svými smysly vědomě a citlivě reaguje na fyzický svět, který ho obklopuje“, je v soucitné a empatické jednotě se světem.

moc neznáme. Když už se tu o mužích někde debatuje, tak na akademické půdě a  ne příliš dlouho – „mužská studia“ mají oproti Západu zpoždění a vyučují se a studují na českých a moravských univerzitách od konce devadesátých let. A i to provází paradox: mužskou otázkou se tu na univerzitách či mezi sociology zabývají hlavně ženy. A jak vyplývá z  jejich zkušeností, získat v  tomto tématu data a přimět někoho mluvit není žádná legrace. „Když se o něco pokoušíme, zpravidla nepřichází žádný ohlas,“ popisuje výzkumnou praxi Hana Maříková ze Sociologického ústavu Akademie věd ČR. „Muži jako by demonstrovali nezájem. Není to pro ně téma a zřejmě mají pocit, že není to řešit.“ Socioložka brněnské univerzity Iva Šmídová ji doplňuje: „O proměnách ženských rolí dnes slýcháme často. Naproti tomu související mizení tradiční mužské role, někdy popisované jako krize mužství, zůstává v pozadí tím spíše, že je sami muži příliš nereflektují.“ I Liga otevřených mužů naráží v mužském prostředí velmi často na zdvižená obočí. „Když někde rozdáváme letáky nebo někoho zveme na akce, tak se na nás muži dívají dost podezřívavě a říkají: proč mi to dáváte, já nemám žádný problém, já přece nemusím nic řešit,“ říká Michal Vybíral. Ostatně i sami účastníci workshopů neradi slyší slovo krize nebo problém. „Prostě hledáme svoji novou roli,“ říkají, „a to není žádná krize.“

Znárodněný muž a zakuklená generace Pro pochopení dnešní české reality je nutné se vrátit do historie posledních padesáti let a blíže se podívat na pole dosud příliš nezkoumané a nepopsané. Podle sociologů byli čeští muži formováni výrazně odlišně od svých západních kolegů. Proměny rolí se tu neděly postupně a zezdola jako na Západě, ale naráz, „shora“ – komunistickým dekretem o „osvobození“ ženy. Proto řadu západních teorií můžeme rovnou hodit do koše. Svůj dopad měly i kroky, které na první pohled neměly s mužskými či ženskými rolemi co dělat a  ani tak nebyly svými „hybateli“ zamýšleny. V  západní Evropě a  ve Spojených státech byl v  druhé polovině dvacátého století důležitým jevem zánik klasických průmyslových odvětví, v  české kotlině poválečné masivní znárodnění majetku. „Znárodnění nepostihlo kapitalisty a velké a střední vlastníky jen jako takové, ale zasáhlo je i jako muže v samém jádru jejich identity a sebevědomí, protože s majetkem je zbavilo i důležitého atributu jejich společenské dominance,“ píše v eseji Emancipace a vlastnictví spisovatelka a publicistka Alena Wagnerová. Její kniha Die Frau im Sozialismus – Beispiel CSSR, vydaná v polovině sedmdesátých let v Německu, je považována za jedinou vzniklou studii socialistické ženy – a vlastně i muže. „Se socialistickou transformací společnosti nadto přestala existovat nebo ztratila svůj význam řada profesí (obchod, podnikání, svobodná povolání), jež byly dosud tradičními doménami mužské seberealizace,“ pokračuje Wagnerová. „Ve svých důsledcích to znamenalo, že podstatnou část svého významu ztratily i  vzory mužského chování.“ Jediní muži s kariérou a postavením – komunističtí funkcionáři – byli podle Wagnerové „novou formou otců“, nepožívali však zvláštní vážnosti. Jak říká Wagnerová – „vyjádřeno v terminologii zbožních vztahů, cena muže klesla“, a to přesto, že stále vydělávali více než ženy a společnost fakticky řídili. R E S P EKT 4 4 | 2 9 . ří j n a – 4 . l is t o pa d u 2 0 0 7

téma Patří to asi k  projevům totalitního doublethinku či je to další oblast, kde nacházíme rozpor mezi veřejným a soukromým, ale Češi si na druhou stranu uchovali z minulosti tradiční společenské normy a představu o mužnosti v podobě, která v té době na Západě už začínala ustupovat. Ukázal to alespoň výzkum uskutečněný sociologem Ivem Možným v osmdesátých letech mezi univerzitně vzdělanými páry – podle nich měl být „tradiční muž“ tvrdý, „vůdcovský“, racionální, nezávislý, realistický, rozvážný, ambiciózní, neměl dávat najevo city a měl být málomluvný.

Náhle viditelní Pak přišla revoluce a umělé bariéry padly. Podle sociologů se tedy paradoxně klasické „dominantní“ mužství – orientované na kariéru, vyjadřované majetkem – v Česku znovu s plnou silou „probudilo“ právě po listopadu. Muži přehodili výhybku a  začali dělat kariéry, vydělávat peníze, mizeli z rodin a nechali manželky a děti v satelitních městečkách. „Rychlost, s níž muži po listopadové revoluci znovuobjevili svá před čtyřiceti lety ztracená loviště v podnikání, obchodě a svobodných povoláních, dovoluje změřit míru ponížení, jež jim připravil socialismus,“ píše Alena Wagnerová. V  tom prudkém osvobození muže a  rychlém dohánění čtyřiceti zameškaných let ostatně feministky spatřují jednu z příčin, proč se feminismus v Česku setkal s tak prudkým odporem, který víceméně přetrvává dodnes. A jako výrazného národního rysu si ho dokonce všímají i příručky pro cestovatele. „Zeptejte se moderní, vzdělané Češky, jestli je přijatelné, aby muž vydělával o dvacet procent víc než žena na stejné pracovní pozici. Pak se jí zeptejte, zda sdílí názor, že ženy nepatří do parlamentu či vedení velkých firem. A nakonec, zda jedinou přirozenou kariérou pro ženu je mateřství a domácnost – je velmi pravděpodobné, že vám pokaždé odpoví NE,“ píše v knize The Czechs in a Nutshell norský novinář a překladatel Terje B. Englund. „Když si z toho ale logicky vyvodíte, že je feministka, budete mít štěstí, když vám jen jednu vrazí.“ A  nejspíš to bude taky hlavní důvod, proč byli Češi po revoluci najednou tak konzervativní v pohledu na mužské a ženské role. V porovnání se zeměmi bývalého východního bloku jsme sice vycházeli spolu s východními Němci v mezinárodním sociologickém průzkumu ISSP provedeném v  polovině devadesátých let jako nejméně tra-

diční. S výrokem, že „muž má vydělávat peníze a žena se má starat o rodinu a domácnost“ souhlasila víc než polovina Čechů, ale bezmála sedmdesát procent Bulharů či Poláků (a necelá desetina Švédů). Srovnání s dneškem však ukazuje, že v Čechách a na Moravě se názory mění nejvíce ztuha – po deseti letech ve stejném výzkumu čísla ukazující, sociologickou hantýrkou řečeno, „genderovou konzervativnost“ u našich sousedů dramaticky poklesla, česká statistika se pohnula o dílek na úrovni statistické chyby. A potvrzují to i novější domácí výzkumy týkající se názorů na to, co je mužská a  co ženská role. Zaměstnanost žen je sice průměrně vyšší než ve starých členských zemích EU, ale třeba ve výzkumu CVVM provedeném loni v listopadu se

Znárodnění nepostihlo kapitalisty jako takové, zasáhlo je i jako muže.

ukázal přetrvávající tradiční pohled na rozdělení rolí v rodině – podle 70 procent Čechů by stále muž měl být živitel rodiny, podle poloviny obyvatelstva by jen on měl dělat kariéru (druhá polovina si myslí, že by ji měli dělat „oba stejně“, ale pouze půl procenta si myslí, že pouze žena), vařit by naopak měla podle 80 procent dotázaných hlavně žena (že by se u plotny měli střídat, si myslí zbylá pětina). Češi zůstávají konzervativní, i když mají vyjádřit, podle čeho se „měří“ úspěšnost muže a ženy. Úspěšná žena musí podle 90 procent respondentů „zajistit harmonickou rodinu“ a sladit pracovní a rodinné povinnosti. Kdežto úspěšný muž musí v prvé řadě dosáhnout postavení v zaměstnání a až pak se jeho úspěch měří harmonií v rodině a tím, jak se mu daří.

Nás do porodnice nepustili Přes to všechno – a tím se vracíme do úvodu – se v Česku cosi mění. A nový muž se klube. A objevíme ho, porovnáme-li život dnešních dospělých mužů s  jejich otci. Rozdíl mezi generacemi se možná ukazuje na malém detailu – zatímco starší generace mají za univerzální téma k hovoru řeči

o mazácích a šůrování chodeb během někdejší povinné vojenské služby, většina dnešních třicátníků od vojny osvobozených profesionální armádou už začíná mít jiné společné téma – jaké to bylo u porodu, jestli jejich manželka či přítelkyně rodila jejich potomka do vody či na koze. Změny vidí v  porovnání se svými syny také šedesátníci z  výzkumu Ivana Vodochodského. „Často tu změnu vnímají pozitivně,“ říká Vodochodský. A dokonce těm mladším i trochu závidí. Třeba právě „aktivní otcovství“ – možnost vidět a zažít porod vlastního dítěte. „Oni říkají – my jsme mohli akorát mávat do okna porodnice, dnes mají mladí možnost být u toho,“ tlumočí závěry sociolog. A  mají pocit, že ono tabu, kvůli kterému nemohli veřejně mluvit o přebalování plínek, se trochu uvolnilo. „Před třiceti lety by byl muž tlačící kočárek nebo hrající si na pískovišti zdrojem výsměchu,“ dodává Ivan Vodochodský. „Kdežto dnes už to tak tolik není, což bych chápal jako společenskou změnu, která je základem změny mužské role a změny mužské identity.“ Podle Martina Járy je důkazem tohoto procesu vznik „mužských“ organizací a fakt, že spolupracují s  ženskými organizacemi. „Chystáme také knihu rozhovorů Návrat ztraceného otce se známými osobnostmi, jak vnímaly svého otce,“ říká Jára. Na akademické půdě se rovněž hýbou ledy: čím dál tím víc studentů pracuje na diplomových pracích s tématy jako „zobrazení muže v mužských a ženských časopisech“, „noví otcové a sdílené rodičovství“, „muži na mateřské“ či „spravedlnost v dělení domácích prací“. Hledání nové mužské identity se taky čím dál častěji objevuje v umění. Nejprve Olga Sommerová a její kniha O čem sní muži, pak Jiří Krejčík mladší a Lída Rakušanová a jejich film Mužská odysea. Sommerová podle svých slov při rozmlouvání s třinácti muži pochopila, že „muži sní o lásce stejně jako ženy“, a byla překvapená, kolik mužů se ve své „patriarchální uniformě“ necítí dobře. Krejčík došel k závěru, že muži se dnes ocitli v krizi – tím, že jim ženy konkurují v tolika oblastech života –, ale stále se stydí svoje slabosti ukázat. A podle Krejčíka je jen otázkou času, kdy po feminismu přijde maskulinismus – a osvobození muže. Q SILVIE LAUDER, FOTO TOMKI NĚMEC ON-LINE ROZHOVOR → S PHDR. MARTINEM JÁROU 2. 11. OD 11 HODIN

↓ inzerce

Zoo Praha vyhlašuje Soutěž o návrh nového loga Zoologická zahrada hlavního města Prahy vyhlašuje soutěž o návrh svého nového loga a základních prvků corporate identity. Informace o soutěži budou uveřejněny nejpozději dne 23. října 2007 na internetové adrese Informačního systému o veřejných zakázkách www.isvzus.cz a na webových stránkách Zoo Praha www.zoopraha.cz. Lhůta pro podání soutěžních návrhů je nejpozději do 19. listopadu 2007 do 16:00 hod.

R E S P EKT. C Z

ng

uti

p Com

Grap Desi hic gn ive racta e t n i I Med

ACCA & Accountin ess ng g&Fin n i s i ance Bu rket a M

www.praguecollege.cz

ysoká Škola V í n d o r á in z e M v Praze >> britské univerzitní vzdělání >> první dva roky bakalářského studia na Prague College >> závěrečný rok na více než 60-ti univerzitách v Anglii >> nebo závěrečný rok v Praze na Prague College >> zahájení studia v lednu, dubnu a v říjnu Polská 10, Praha 2 Tel. (+420) 222 722 544-5 [email protected]

41

rozhovor

Oni bílé pásky nosit nemuseli Se spisovatelkou Alenou Wagnerovou o trpkém životě sudetoněmeckých antifašistů Sudetští Němci jsou i přes debaty uplynulých osmnácti let v povědomí většiny Čechů zařazeni jako sympatizanti třetí říše. Proto museli po prohrané válce logicky odejít. Byli tu ale také sudetoněmečtí antifašisté, o nichž se skoro neví. Spisovatelka Alena Wagnerová (71), která se sudetoněmeckým prostředím a odsunem dlouhodobě zabývá, vyslechla jejich příběhy a nyní o nich dokončuje knihu. „Rukopis nese pracovní název A zapomenuti vejdeme do dějin,“ říká příjemně měkkou moravštinou, dokonalou navzdory tomu, že už od roku 1969 žije v německém Saarbrückenu. 42

Co vás k sudetoněmecké otázce tak připoutalo? Prvotním motivem byly prázdniny v Sobotíně v Jeseníkách v roce 1946. Bylo mi deset let, šla jsem s maminkou z procházky kolem nádraží, před ním stály vozy tažené kravkami, okolo lidé z hor, které právě stěhovali. Maminka prudce zahnula na vedlejší cestu a řekla: „Stydím se kolem nich jít.“ Taky nezapomenu na ty prázdné, opuštěné domy… V roce 1967 jsem pak poznala svého druhého muže, Němce, seznámili jsme se ve Vídni v Evropském domě. Měla jsem tam přednášku a on tam pobýval jako „Evropan“, protože patří k německé generaci, která byla velice proevropsky orientovaná. Byl prezidentem Evropského federálního studentského sdružení. Zamilovala jsem se, rozvedla se s prvním mužem, básníkem Vladimírem Janovicem, a když to vypadalo, že se vdám do Německa, cítila jsem, že se sama musím s česko-německou otázkou vyrovnat. Moje první reportáž byla o Němcích, kteří zůstali i po odsunu na → R E S P EKT 4 4 | 2 9 . ří j n a – 4 . l is t o pa d u 2 0 0 7

R E S P EKT. C Z

43

rozhovor → Šumavě. Vyšla v dubnu 1969 v posledním čísle

časopisu Plamen. Pak ho už normalizátoři zakázali.

Jak jste sudetoněmecké antifašisty objevila? Narazila jsem na ně až o dvacet let později, když jsem začala pracovat na německé verzi své knihy Odsunuté vzpomínky – o Němcích z českého a moravského pohraničí, kteří byli odsunuti jako děti. Tehdy jsem se ve východním Berlíně setkala s jedním z nich, Gerdem Hollmannem, který pocházel z antifašistické německé rodiny z Albrechtic na Liberecku. O něco později, už po pádu berlínské zdi, jsem se sešla s matkou pana Hollmanna a rozhovorem s ní se mi otevřely oči pro tyto naše zapomenuté krajany, kteří stáli na straně Československé republiky v době jejího největšího ohrožení. Od té doby mě to téma drželo. A když se mi podařilo v roce 2003 získat podporu Česko-německého fondu budoucnosti, přihlásilo se mi na výzvu v Neues Deutschland skoro šedesát pamětníků z komunistického antifašistického spektra.

Spojuje ty lidi něco? Mají něco společného? Odvahu. Jsou stateční, protože se postavili proti přesile, proti proudu svých sousedů, kteří se nechali fascinovat a svést fašistickým henleinovským hnutím. Do roku 1935 byla většina sudetských Němců orientována sociálnědemokraticky. Sociálnědemokratická strana byla v Sudetech do roku 1935 nejsilnější politickou stranou, vyhrávala volby. Za ní ostatní demokratické strany a komunisté. Ve volbách v roce 1935 nastal prudký zvrat a víc než milion sudetských Němců volil Henleinovu Sudetoněmeckou stranu. Ale tihle lidé ne. Některé obce v průmyslových oblastech Sudet, třeba Nové Město pod Smrkem nebo Nejdek, měly až do jara 1938 komunistické či sociálnědemokratické starosty.

Díky čemu se jim dařilo vzdorovat a nepodlehnout ideologii nacionálního socialismu? Jedna z pamětnic mi řekla: My jsme nedělali odboj, my jsme byli jen slušní lidé. To je, myslím, velmi přesné, u slušného a jen trochu politicky myslícího člověka budilo henleinovské hnutí odpor svým rasismem, propagováním násilí, tvrdým bojem proti těm, kteří s jeho ideologií nesouhlasili. Jiná otázka je, jestli si všichni ti slušní lidé troufli veřejně vystoupit proti přesile. Nesmíme zapomenout, že henleinovské hnutí bylo velice účinně propagandisticky podporováno z Říše, bez její pomoci by se mu tak dobře nedařilo. A velikou roli jistě hrála vysoká nezaměstnanost v pohraničí, jehož lehký průmysl tvrdě zasáhla světová hospodářská krize, která vypukla v roce 1929. To byla voda na Hitlerův mlýn. Hlavně sociální demokracie v Sudetech začala ztrácet své členy.

V roce 1929 ovšem také došlo k rozkolu v KSČ a k jejímu tvrdému příklonu ke stalinistickému kurzu. To levicové Němce v pohraničí neodradilo? Těžko se po tom pátrá, generace, která to zažila, už dnes není na světě. Našla jsem jen jednu stopu, kde mi v jedné rodině řekli, že strýc pilně četl Trockého. Ale myslím si, že příklon ke stalinismu se na téhle bázi projevil málo, ti lidé měli základní existenční starosti, byli chudí, často nezaměstnaní a jejich politická orientace pro

44

ně znamenala jakýsi vyšší životní cíl, kterého se nechtěli vzdát. Měli jasnou představu o tom, jaký společenský pořádek je lidem ku prospěchu, a tím byla sociální spravedlivost.

Novinářka Milena Jesenská publikovala v říjnu 1938 v časopisu Přítomnost článek Nad naše síly, v němž psala, že ze Sudet do osekaného zbytku státu prchají vedle Čechů také demokratičtí Němci. A že je nad české síly se o ně postarat, přestože právě tito lidé už předchozích pět let statečně vzdorovali henleinovcům. Vyzývala k mezinárodní podpoře. Pomohl někdo? Antifašisté v Sudetech měli od roku 1933 své zkušenosti s lidmi, kteří utíkali ze třetí říše. Ukrývali je, pomáhali jim, živili je. Věděli tedy, co je samotné čeká, jestliže Hitler Sudety obsadí. Spolu s Čechy utíkaly z pohraničí tisíce antifašistických Němců a Židů. Stranické organizace, ať už to byli komunisté nebo sociální demokraté, vytypovávaly mezi svými členy ty zvlášť ohrožené a doporučovaly jim útěk do československého vnitrozemí. Pomáhaly, pokud to šlo. Pro ty, kteří utekli do vnitrozemí přeplněného tisíci uprchlíky, existovalo však jediné řešení – exil. Tady velice prospěli Angličané, hlavně levicově orientovaní, kteří se styděli za Mnichov. Udělali mnoho pro záchranu antifašistů, lhostejno, jestli to byli komunisti, sociální demokraté nebo katolíci z kotle druhé republiky. Za všechny bych jmenovala Angličanku Doreen Worrinerovou, která na jaře 1939 přiletěla do Prahy a pomohla několika stům ohrožených Čechů, Němců a Židů, zejména židovským dětem, do zahraničí. Bylo to často riskantní, některé děti odjížděly s falešnými matkami, které měly v pase zapsané dítě, některé lidi gestapo v poslední chvíli vysadilo z vlaku. Stovky antifašistů také československé úřady ze země vykázaly a deportovaly zpět do Sudet. Ve vlacích, jež je odvážely, došlo k mnoha sebevraždám. Na ty, kteří dojeli, už čekalo gestapo.

Západní levice tedy pomáhala, ale jak si ohrožení němečtí komunisté vysvětlovali, že jejich ideál Sovětský svaz uzavřel pakt s Hitlerem? Našli si interpretaci, že Sovětský svaz má určitě svoje důvody. Jeho autorita byla neotřesitelná.

Co se s německými antifašisty z někdejšího Československa dělo za války? Mnozí sloužili v anglické nebo československé armádě, byli nasazeni i při vylodění v Normandii. Řada bojovala v armádě sovětské, Němci byli i ve Svobodově armádě. Mladí antifašisté, kteří byli odvedeni do wehrmachtu, se snažili na východní frontě dezertovat. Východoněmecký malíř Willi Sitte, rodák z Chrastavy, skončil jako partyzán v Itálii, Edmund Hünnigen utekl s letadlem k Titovi a měl s tím později, když se Tito stal krvavým psem, opletačky. Šest synů paní Morcheové bojovalo v zahraniční armádě, pět v anglické, jeden v sovětské. Dva padli.

Když se vrátili po válce domů do českého a moravského pohraničí, ať už z exilu nebo z koncentračních táborů, jak se k nim Češi chovali? Až mě ta nízkost a šovinistický nacionalismus zděsily. Odmítnutí ovšem úzce souviselo s kořist-

Alena Wagnerová *1936 v Brně Spisovatelka, publicistka, překladatelka. Od roku 1969 žije v Saarbrückenu. Spolupracuje s deníky Frankfurter Allgemeine Zeitung, Tages Zeitung a Neue Zürcher Zeitung. Je autorkou knih České ženy, Dvojitá kaple, Milena Jesenská, Odsunuté vzpomínky, V ohnisku nepokoje, Hermann Kafka a jeho rodina, Neodsunuté vzpomínky, Česká zkušenost pohraničí. Dlouhodobě se zabývá česko-německými vztahy a ženskou otázkou. Je koordinátorkou orálně historické části projektu Dokumentace životních osudů německých aktivistů ze Sudet, který iniciovala česká vláda v roce 2005.

nictvím, už tažení českých revolučních gard po květnu 1945 do Sudet bylo loupežné. A v české politice tehdy nebyl nikdo, kdo by řekl: takhle ne. Odleva doprava. Nikdo. Vítězství nad fašismem, proti němuž sudetští antifašisté bojovali už od 30. let, se pro ně samotné stalo další porážkou, už druhou v sedmi letech. Zjistili, že je většina Čechů považuje v první řadě za Němce, tedy za nepřátele.

A co českoslovenští komunisté? Ti svoje věrné členy – protože KSČ byla jediná strana, v níž byli spolu s Čechy i Němci a Poláci a ostatní menšiny – zradili. Chtěli ze Sudet udělat nástupnický prostor komunistické strany, protože ve volbách v roce 1946 měla KSČ většinu až šedesátiprocentní! Ve vnitrozemí ale rozhodně nadpoloviční většinu neměla.

Poválečné Sudety zrudly až vlnou přistěhovalců? Ano, to byli ti, kdo přišli do pohraničí a přivlastnili si německý majetek. Staří němečtí antifašisté se s nimi dostávali do konfliktů. Byla místa, kde těsně po válce bylo tolik německých antifašistů – třeba v Novém Městě pod Smrkem –, že tam převzali správu obce. To se u nás vůbec R E S P EKT 4 4 | 2 9 . ří j n a – 4 . l is t o pa d u 2 0 0 7

rozhovor neví. Dokud se tam vraceli někdejší čeští starousedlíci, fungovalo to, když ale přišli kořistníci a rychlokvašení komunisté, začalo být zle.

Přestože Klement Gottwald vyhlašoval, že není Němec jako Němec? Komunisté jim pomohli v tom smyslu, že organizovali takzvané „antifa transporty“. Teoreticky mohli antifašisté zůstat, ale poměry v Sudetech se rychle měnily, a oni viděli, že jako Němci tu nemají budoucnost. Bylo to velké zklamání. „My jsme se stěhovat nechtěli,“ řekla mi Gerlinda Hönigschnidová z moravské Studénky, jež patří ke zhruba padesáti tisícům sudetoněmeckých komunistů, kteří byli v letech 1945 až 1948 „přesídleni“, jak se tomu oficiálně říkalo, do sovětské okupační zóny. Ve stejnou dobu odešlo na sedmdesát tisíc sociálních demokratů do západních okupačních zón, především do Bavorska.

Dostali se sudetští antifašisté i do krutého divokého odsunu před Postupimskými dohodami? Znám jen několik málo případů, protože oni měli antifašistické průkazy, nemuseli nosit bílé pásky. Nebo nosili pásky rudé se žlutým srpem a kladivem. Byli také chudí, takže tu nebyl žádný zájem o jejich majetek. Po letech tvrdého boje s henleinovci a pronásledování nacistickým režimem včetně věznění v koncentrácích tedy odešli bez práva na návrat v oněch „antifa transportech“, což znamenalo, že si mohli vzít svůj mobilní majetek. Kredenc, peřiny…

Jak byli v poválečném Německu přijímáni? Mnoho se jich hned pustilo do politického života, třeba němečtí sociální demokraté založili v Bavorsku řadu sociálnědemokratických organizací. Komunisté se zapojili do budování socialismu v NDR. Myslím, že tím kompenzovali své hluboké zklamání z toho, že jako antifašisté museli Československo nakonec opustit – vybudovat socialistický stát v zemi, v níž se fašismus zrodil, se pro ně stalo novým životním úkolem. Že ve skutečnosti budovali totalitní stát, který měl s původními ideály socialismu jako osvobození člověka málo společného, došlo mnohým až po pádu berlínské zdi. Začátky v Německu byly pro všechny těžké. Bída a hlad na prvním místě a pak pocit cizoty. Přijetí bylo různé, ale s otevřenou náručí je nepřijali nikde. Měli jinou zkušenost, byli zvyklí na multikulturní prostředí, byli političtí a přišli do prostředí poznamenaného nacismem.

Jak se sžili s prostředím v poválečné SRN? A jak v NDR? Předpokládám, že jim byl bližší „první stát dělníků a rolníků na území Německa“. Dá se to tak říct. Byli vítáni jako kádry, které NDR potřebovala, protože řady komunistů a sociálních demokratů tu byly po dvanácti letech nacismu velmi prořídlé. Ale i tady se staří komunisté dostávali do sporů s lidmi, kteří využili politické konjunktury a přidali se ke komunistům, protože si slibovali výhody. Na Západě to bylo horší, tam antifašismus ještě dlouho po válce žádnou velkou konjukturu neprodělal. Antifašisté tedy vítáni nebyli. V justici, v policii, ve zpravodajských službách i v dalších institucích zůstalo mnoho nacistů. A v Sudetoněmeckém krajanském sdružení hrál důležitou R E S P EKT. C Z

roli pravicový až revanšistický Wittikobund. Pro sociální demokraty to byla těžká situace. Na jedné straně se cítili jako součást sudetoněmecké skupiny, na druhé byli politicky jinak orientováni než většina lidí v landsmanšaftu. Zkrátka v období restaurace SRN byli v tamní společnosti přijatelnější henleinovci a lidé s hnědou minulostí. A tak i teď – stejně jako v druhé polovině třicátých let – zůstali sudetoněmečtí sociální demokraté mezi svými soukmenovci jen malou menšinou.

Jak dlouho vydržel sen o lepším společenském řádu těm, kteří byli odsunuti do NDR? Věřili svému někdejšímu přesvědčení až do pádu berlínské zdi? Většina věřila. Přehlíželi realitu a žili dál svými ideály. Je zajímavé, že mnoho dětí z takto kovaných rodin skončilo ve východoněmeckém disentu.

Antifašisté ze Sudet se za oběti nepovažují. To by je urazilo.

A dost jich také uteklo na Západ nebo se o útěk pokusilo a skončilo ve vězení. Po rozpadu socialistického bloku se pak i sudetoněmečtí komunisté už potřetí v historii, alespoň ze svého subjektivního pohledu, znovu ocitli na straně poražených.

Jedna z postav ve vašich reportážích paní Halkeová, dcera někdejšího prvorepublikového poslance Národního shromáždění Otta Halkeho, říká, že když hrají českou hymnu, stojí i dnes v pozoru. Považovali se tihle lidé vůbec za sudetské Němce? Paní Halkeová pochází z moravského Slezska, kde nacionální orientace nebyla tak silná, protože tam lidé měli historickou identitu, jejich rody byly ve Slezsku usedlé od 15. století. Já bych paní Halkeovou označila za německou Čechoslovačku. Myslím, že to bylo to, oč usiloval Masaryk – aby se Němci, Maďaři, Poláci považovali za Čechoslováky německé, maďarské nebo polské národnosti. Masaryk je pořád veliká autorita u všech sudetských Němců, kteří nešli s Henleinem. I u komunistů.

Kolik osudů sudetských antifašistů jste zmapovala? Dosud kolem padesáti. A konce nevidět. Je to obohacující práce, protože se setkávám prakticky jen s lidmi, kterých si můžu vážit. Je to ovšem také práce citově náročná, protože jsem v každém příběhu konfrontována s tím, jak špatně jsme se k těmto Němcům zachovali. Často se stydím. A když mi takový starý člověk řekne „rozum ten odchod přijal, ale srdce nikdy“, mám v očích slzy.

Liší se jejich příběhy v něčem? Antifašistické přesvědčení je všem společné, zároveň jsou si všichni vědomi německé viny. „Když si vzpomenu na své židovské spolužačky, které skončily někde v Osvětimi, tak se nám vlastně nic nestalo,“ řekl mi jeden z pamětníků. Jednotlivé osudy jsou samozřejmě různé. Někteří zůstali přes válku v Sudetech, někteří se pokoušeli o odboj. Ti, kteří byli za války v Anglii,

zůstali značně poznamenáni zkušeností anglické demokracie, její velkorysostí a svobodomyslností, dokonce i když pak šli do NDR.

A v čem se liší od postav jiných sudetských Němců, které jste zaznamenala ve své předchozí knize Odsunuté vzpomínky? V patnácti příbězích, jež jsem zpracovala v Odsunutých vzpomínkách, jsem se kromě pana Hollmanna nesetkala ani s jediným dítětem z vysloveně antifašistického prostředí. Nebyly to však žádné děti z nacistických nebo henleinovských rodin, ale z rodin politicky indiferentních, v jejich biografiích nehrálo politické přesvědčení rodičů žádnou roli. Kdežto z životopisů lidí z mé poslední knihy je politická orientace rodin velice jasná. Dědí se z generace na generaci. Dědeček sociální demokrat, tatínek či maminka sociální demokraté nebo komunisté, stejně tak strýčci a tety. Tu a tam nějaký henleinovec, často přiženěný. Velmi nápadná je politická aktivita žen.

Byl jejich úděl od počátku do konce nešťastný? Spíš trpký a nespravedlivý. Ale za oběti se tihle sudetoněmečtí antifašisté nepovažují, myslím, že by je to dokonce urazilo. Protože oni si svůj úděl svobodně zvolili, byli subjektem, ne objektem dějin.

Co s tím vším mohou udělat současní Češi? Konečně se s jejich osudy seznámit, zbavit se předsudků a snažit se, aby se jim dostalo uznání a díku, který si za svou civilní odvahu zasluhují.

Od roku 1969 žijete v Saarbrückenu, těsně u hranic s Francií, kde jste mohla zblízka léta sledovat urovnávání německo-francouzských vztahů... Ano, je to obrovská práce, kterou začali Konrad Adenauer s Charlesem de Gaullem. Podařilo se odstranit animozitu historických nepřátel. Někteří staří Němci sice ještě říkají, že Francouzi se moc nemyjí, nebo můj muž si naopak pamatuje, že jej a jeho rodinu ještě v roce 1956 v Nancy neobsloužili, protože mluvili německy. Ale tohle je pryč. Taky proto, že hospodářsky je situace na obou stranách vyrovnaná. V Sársku máme německo-francouzské gymnázium, uvažuje se o tom, že ve školkách se bude učit francouzština, celá řada odkazů je dvojjazyčných.

Když jste se vdala do Německa, směla jste na rozdíl od emigrantů jezdit do Čech. Měla jste nějaké spojení s disentem, ať už doma nebo v emigraci? Ne. Protože lidé jako Zdeněk Mlynář nebo Jiří Pelikán byli v mých očích pořád komunisty, kteří mojí generaci v šedesátých letech ztěžovali život. Lidé, kteří nám ukazovali marxismus jako hotový systém, učili nás držet hubu a krok, protože už je všechno vyřešené. Tihle lidé byli pro mě nepřijatelní. Nakonec jsem se však – po roce 1989 – právě s Jiřím Pelikánem spřátelila. Ale stýkala jsem se s kamarády, kteří patřili k disidentům, se spisovatelem Alexandrem Klimentem a se sociologem Miroslavem Jodlem. Jako novinářka jsem se v Německu tehdy zabývala především ženskou otázkou. To mě ostatně vedle sudetoněmeckých témat drží dodnes. Q LIBUŠE KOUBSKÁ

Autorka je šéfredaktorkou čtvrtletníku Přítomnost. foto Karel Cudlín / RR

45

kultura literatura

str.49

Film

str.50

výtvarnéumění

str.52

hudba

kčemujedobrémítProstor

sbohem,angelino

odgolfukvýtvarnémumění

Podzimníplodyachmury

jARoslAv foRMáNEK

jAN gREgoR

jAN h. vITvAR

pAvEl KlusáK

Původně samizdatová revue v těchto dnech slaví pětadvacet let od svého založení.

Praha přestává být pro zahraniční filmaře přitažlivá, ale už se blýská na lepší časy.

Galerii Václava Špály s úctyhodnou historií si pronajala reklamní agentura.

str.53

Sklonek roku je tak úžasně bohatý na koncerty kvůli zdejší nešťastné grantové politice.

literatura

Další poklady templářovy truhly Pessoova Kniha neklidu je zbraní proti duševní lenosti

V Lisabonu, zachmuřeném jižním městě na okraji Atlantiku, lze narazit na velikána portugalské moderní literatury Fernanda Pessou na každém kroku. Měl však větší štěstí než jeho současník, Pražan Franz Kafka. Turisté si o něm sice čtou v bedekrech, ale jeho podobenku na tričku si většinou nenavlékají na letním horkem zpocená těla. Maximálně zajdou do vyhlášené kavárny Brasileira, kde sedí jeho bronzová socha, dají si espreso a zkouší si představit, jaké to asi bylo, když tady sedával ten plachý a osamělý muž a cosi sepisoval. Třeba zrovna pracoval na své Knize neklidu, jež nyní vychází česky ve druhém, rozšířeném vydání.

ale také tvůrcem více než tisícovky horoskopů. Otec, zaměstnanec ministerstva vnitra a hudební kritik, brzy zemřel na tuberkulózu a matka se znovu provdala – tentokrát za přísného oficíra s navoskovanými kníry, který se jako konzul odstěhoval s rodinou do Jižní Afriky. V jihoafrickém Durbanu se malý Fernando vzdělává v angličtině u irských jeptišek. Je velmi nadaný, a tak může přeskočit dokonce dva roky najednou. Na střední škole skládá první verše a hltá anglickou literaturu: Poea, lorda Byrona a Johna Keatse. Ze svého světoběžnictví však není nijak nadšený, spíš zažije pocit vykořeněnosti, který ho už nikdy neopustí.

ušpiněnámodrákošilka

V sedmnácti letech se cítí natolik silný, aby dal sbohem otčímovi, ale také exotice dalekých krajů. Začne znova žít v rodném městě s babičkou Dionísií a dvěma tetami. Nastupuje na filozofickou fakultu, ale po roce studií zanechává a raději za trochu zděděných peněz po babičce zakládá malé nakladatelství. To však brzy zkrachuje a mladý básník se musí začít živit jako překladatel na volné noze nebo také vznešeněji cizojazyčný korespondent u obchodních firem. Často se poukazuje na jeho uzavřenou povahu a rutinní život drobného úředníka s brýlemi a motýlkem, shrbeného nad nudnými lejstry. Jenže tohle všechno je jen povrchní pohled na jeho existenci. Ve skutečnosti pracoval v kanceláři dva dny v týdnu a zbytek času věnoval literatuře či zakládání nejrůznějších literárních časopisů, které vznikaly a zanikaly jako zajímavá slunce pro Pessoovy známé a tehdejší lisabonskou bohému. Pessoa měl oblíbenou značku kořalky a to, že zemřel v sedmačtyřiceti letech na problémy s játry, není náhoda.

Fernando Pessoa (1888–1935), jeden z největších světových básníků a spisovatelů dvacátého století, je přítomný v každé lisabonské ulici. V každé zdi či kamenném schodu starých čtvrtí prolezlých slanou mořskou plísní. Nebyl totiž sám. Zmnožil své já jako nějaký bůh modernistické literatury na více než 70 fiktivních osobností, tzv. heteronym, a zabydlel své milované město jejich osudy, povahami, texty a horoskopy. Začal s tím už v sedmi letech, kdy napsal první báseň Mé drahé maminečce a vymyslel své první heteronymum Chevaliera Pase. Dětství měl pestré, ale ve svém díle na ně většinou vzpomíná s hořkostí: „Bůh mě stvořil jako dítě a nechal mě jím být navždy. Proč ale připustil, abych slabýma ručkama žmoulal modrou košilku ušpiněnou od nekonečných slz?“ Pohledem dnešního člověka by z Pessoy mohl být světoběžník. Narodil se v Lisabonu přesně ve tři hodiny odpoledne a dvacet minut. Čas vždy uváděl, protože se v dospělosti stal nejen básníkem,

4

Cosním?

R e S P e k t 4 4 | 2 9 . ří j n a – 4 . l I S t o Pa d u 2 0 0 7

FOT O p r o f ime d ia . c z / a f p

novinky Jan Kožíšek: Voda vázne Spojené náhody, 116 stran

Sbírka básní hledajících formou poetického rozjímání i volnějším lyrickým výrazem smysl lidského bytí. Současně jde o atypickou výpověď o světě, věcech, krajině, Bohu, milostném vztahu, jež nejsou skutečností, ale obrazem duše, jak ji vidí oči slepcovy. Daniel A. Helminiak: Co vlastně Bible říká o homosexualitě? Přeložil Daniel Micka, Centrum pro studium demokracie a kultury, 130 stran

„Budou-li lidé chtít vědět, zda je homosexualita sama o sobě dobrá, nebo zlá, zda je homogenitální jednání per se správné, nebo špatné, musí se pro odpověď obrátit někam jinam. Neboť celá věc je zcela prostá. Bible si tuto otázku nikdy nekladla,“ tvrdí ve své publikaci římskokatolický kněz, který v USA slouží mj. členům společenství Dignity, které sdružuje věřící sexuálně orientované jiným směrem, než je typické pro většinu katolíků. Naomi Noviková: Nefritový trůn Přeložila Petra Kůsová, Argo, 295 stran

Literatura je nejpříjemnější způsob, jak nebrat na vědomí život. (Lisabon v době Pessoova narození)

Zabýval se také psychologií – zkoumal s vervou svou duši, své sny a zabýval se okultismem či překládal anglickou literaturu. A samozřejmě psal. Anglicky a portugalsky. Za jeho života mu však vyšla jen anglicky psaná poezie a portugalsky psaná básnická sbírka Poselství. Až po smrti byla v jeho pozůstalosti nalezena dnes už mytická dřevěná truhla napěchovaná texty, které psala buď jeho fiktivní „já“ (podle autora výplody jeho hysterie), nebo on sám. Dnes existují stovky editorů, kteří se snaží v  portugalské Národní knihovně dílo z  truhly rozluštit, seřadit a postupně vydávat. V českém kontextu měl Pessoa opravdu štěstí. Ujala se ho kongeniální překladatelská dvojice Josef Hiršal a Pavla Lidmilová a začali jeho dílo systematicky vydávat. Kniha neklidu, soubor fragmentů či střepů Pessoovy duše, deníkových zápisků, krátkých filozofických úvah či prostě zaznamenaných myšlenek, byla spisovatelovým velkým projektem, jejž dnes postupně dokončují a vytvářejí tzv. „pessoologové“. Také jeho druhé české vydání je nově uspořádáno a obohaceno.

Vše procítit Pessoa zanechal silný otisk nejen v rodném Portugalsku. „Všichni, kdo píší poezii, jsou jeho heteronymy,“ napsal básník Valter Hugo Maa. Kdekoli v portugalském světě, včetně Brazílie, narazíte na jeho okřídlené fráze či verše. Například v labyrintu metra v  São Paulu se na jedné mozaice leskne hnědo–žlutě vyvedený nápis: „Všechno stojí za to, pokud duše není malá.“ Pessou se také inspiroR E S P EKT. C Z

val režisér Wim Wenders, který ve svém Lisabonském příběhu nechal hlavního hrdinu v jednom kuse pročítat právě Knihu neklidu. Dnes je jeho dílo nahlíženo z  nejrůznějších perspektiv od filozofické až po mystickou interpretaci. Spekuluje se o vlivu myšlenkového systému templářů (byl prý členem jejich řádu či snad zednářem), kteří byli ve své době v Portugalsku nositeli pokroku a  k  nimž se uchylují všechny romantičtější portugalské povahy. Nejlépe to asi shrnul letošní laureát Seifertovy ceny, básník žijící dlouhá léta v Portugalsku František Listopad: „Kafka i Pessoa přesáhli svou dobu a teď se neví, co s tím přesahem.“ Co dělat s Knihou neklidu, se ale ví. Je to kniha úvah a črt, vivisekce osamění vhodná na dlouhé duchovní cesty – „já se nevyvíjím, cestuji“. Kniha, jež může být vydávána, čtena a promýšlena znova a znova, což samo o sobě vyvolává pocit proměny a neklidu, ale i jistého druhu uklidnění, protože „literatura je nejpříjemnější způsob, jak nebrat na vědomí život“. Je to zbraň proti duševní lenosti, zahnívání či pocitu falešné spokojenosti se sebou samým. Průvodce po pocitech marnosti, melancholie, smyslu ztráty Boha, literatury či umění. Pessoovo heslo „procítit vše všemi způsoby“ je výzvou a procítit (ne pochopit) jeho verše či knihy dnes patří k základní poetické výbavě každého, koho přitahují tajemství a krása. Q MARKÉTA PILÁTOVÁ

Fernando Pessoa: Kniha neklidu Přeložila Pavla Lidmilová, Argo, 292 stran.

Druhý díl dračího cyklu americké spisovatelky vypráví o roztržce, kterou během napoleonských válek vyvolalo zjištění, že drak Temerair působící v řadách britské armády byl původně darem čínského císaře císaři francouzskému. Frank Schätzing: Satan a smrt Přeložila Zlata Kufnerová, Knižní klub, 434 stran

V září roku 1260 se z lešení kolínského dómu zřítil jeho stavitel Gerhard Morart. Populární německý autor v knize pátrá, co je pravdy na tom, že ho z chrámu shodil po prohrané sázce ďábel.

co se čte v respektu MARKÉTA PILÁTOVÁ zahraniční rubrika

Světoznámý japonský autor Haruki Murakami (jeho esej přinášíme na str. 63) je moje sázka na jistotu. Mám ráda především knihy spadající do jeho „temného období“. To se teď pro českého čtenáře otevírá útlou knížkou Afterdark. Je to čtení o nočním velkoměstě, kdy se nad ránem dějí věci. Dívka Eri spí hlubokým spánkem už několik dní a z televizní obrazovky ji sleduje mužská postava s průsvitnou maskou na obličeji. Její sestra Mari zatím bloumá nočním městemzvířetem. Děsivé, tajemné světy jsou jako vždy plné mladičkých zmlácených prostitutek, mafie a sebevražd, ale člověk se může spolehnout, že na konci vždycky čeká nadějná vyhlídka. Všechno, co Murakami vytváří, je křehké a dráždivé. Křehkost a temnota, co víc může člověk od literatury chtít.

47

kultura literatura

Pár šancí, ale žádný gól

Kdy odcházejí zlé laně

Hájíčkův zkrácený výlet na planetu Fotbal

Připomínka Skácelovy neobyčejně hluboké poezie

„Jak jsme tak v baru zapíjeli pivem to slavné vítězství, maličko jsem si vzpomněl na film Titanic – na palubě slaví, pijou šampáňo a loď zatím dole začíná nabírat první vodu.“ Tak v nové próze Jiřího Hájíčka (1967) Fotbalové deníky glosuje její hrdina výhru české reprezentace nad Spojenými státy 3:0. Zápasy loňského fotbalového šampionátu rámují příběh jak vyšitý z klasické road-movie: vnitřně rozervaný muž projíždí s tajemnou dívkou svět křížem krážem, aby nakonec v dramatickém finále našel sám sebe. To nezní zrovna dvakrát originálně. Zvlášť u autora, který v roce 2004 tak překvapil s titulem Selský baroko, jenž mu mimo jiné vysloužil Magnesii Literu. Zatímco jeho vyprávění o pátrání po původcích velké lidské tragédie z časů bolševické kolektivizace vesnic mělo od počátku do konce dramatický spád, Fotbalové deníky místy paradoxně připomínají popisovaný výkon našich hochů na mistrovství světa v Německu. Připomeňme si: po zmíněné počáteční radosti s Amerikou se Brücknerův Titanic povážlivě nahnul kvůli dvougólovému přídělu od Ghany, aby následně se stejným skóre nezadržitelně klesl ke dnu během zápasu s Itálií. Zas tak tragická ale Hájíčkova próza není. Čtenáře můžeme ujistit, že přes veškeré nabírání vody se Fotbalové deníky dokážou udržet na vodě.

Když si v roce 1994 Milan Kundera nepřijel převzít Cenu Jaroslava Seiferta, zaslal omluvný dopis, v němž se mimo jiné píše: „Budu Vám vděčný, proměníte-li předání ceny (…) ve vzpomínku na mého drahého přítele, jehož poezie byla tím nejkrásnějším, co mi dala česká literatura za posledních několik desetiletí.“ Jeho slova se týkala básníka Jana Skácela (1922–1989), autora neobyčejně senzibilní a hluboké poezie. Nyní ji znovu připomíná vydání výběru z autorova díla Zlé laně odcházejí k ránu.

studánkaplnákrve

Jan Převorský je svobodný čtyřicátník unavený několikaletou známostí s Radkou, jež mu život otravuje poměrně oprávněným žárlením na jeho časté avantýry. Po ostré hádce odjíždí Jan sám na týdenní dovolenou. Zčásti ji stráví v autě, když odváží svou nevlastní sestru za milencem, zčásti před televizní obrazovkou, když se během přestávek v jízdě snaží vidět co nejvíc zápasů fotbalového mistrovství, aby mu nic neuniklo. Od dětství si totiž vede deníky, do kterých si zapisuje postřehy ze všech klíčových událostí na planetě jménem Fotbal. Hájíček do novinky dokázal ze Selskýho baroka převést to, co umí nejlépe: dialogy vesničanů, s nimiž se hrdina se sestrou potkávají v hospodách či na ubytovnách, jsou trefně odpozorované, stejně tak autor věrně vykresluje omšelé prostředí motorestů a hostelů, v němž se Jan – povoláním broker – zvyklý na pohodlí svého BMW musí najednou pohybovat. Jsou tu dva dobře popsané hroutící se vztahy, ten mezi Janem a Radkou a ten mezi jeho sestrou a jejím přítelem. Pak jeden rodící se vztah, když se Jan se sestrou potkává po dlouhých letech a nedokáže skrýt, že ho osmnáctiletá kráska docela dost vzrušuje. V čem je tedy problém? V tom, že Hájíček na tomhle hřišti dochází jen jakoby do poločasu. Rozehraje několik slibných situací, předvede pár efektních kousků, ale stále jde jen o šance, jeho tým se zatím rozehřívá. Hraje bojácně v půlce hřiště a do odvážných protiútoků vyráží zřídkakdy. „Já jsem tu ženskou prostě ještě nenašel. Tu, která by měla stejnou barvu dresu, která by hrála na mý straně,“ povzdechne si Jan. A dodá: „Jsou to dvě jedenáctky, muži a ženy, a má to svý pravidla a... a já vůl na to přijdu ve čtyřiceti!“ Jaká je ta správná barva dresu? A podle jakých pravidel by měl člověk hrát? Čtenář je napnutý, těší se, že druhý poločas přinese rozuzlení. Jenže autor své hrdiny posílá předčasně do sprch už po sto šedesáti stranách, kdy jsou na tom víceméně stejně jako na začátku. Tohle by Hájíček svým fanouškům dělat neměl. Q

Soubor osmatřiceti básní sepsaných úspornou, ale výstižnou formou, kde osobitá metafora zachycuje prchavou atmosféru okamžiku, přesně reflektuje tvůrcovu vnímavost vůči podprahovým signálům okolí, které dokážou oslovit citlivou duši. Lépe řečeno takto vybaveného člověka excitovat či souznít s jeho vnitřním světem. Podnětem mu přitom může být cokoliv: studánka, požár, soumrak, stažená zaječí kůže nebo počasí: „Na nebi sbírá se vítr, zítřejší nachový vítr, a znova láska, znova, odedávna zpovzdálí překáží smrti.“ Skácel, rovněž prozaik a novinář, za normalizace také uvaděč v kině, betonář a opravář traktorů, nikdy nebyl prokletým či bouřlivým poetou spontánního projevu. Jeho verše nevybuchují jako lyricko-epické slovní gejzíry ani bravurně nežonglují s rozmanitými obsahy. Naopak: Skácel připomíná staré čínské básníky s jejich odměřeným a současně křehce smutným výrazem, slovy, která zvolna a jakoby bezcílně plynou prostorem mezi pauzami důležitého ticha a současně jsou propojena neviditelnou obsahovou nití do podob krátkých verbálních korálků nezaměnitelného lesku: „Den tiše dokonával, pod stromy rostl strach, rozbitý vůz stál za vraty, dlouhými vzdechy umírala tráva a od řeky vracely se krávy.“ Narodil se ve Vnorovech, což je malá vesnice u břehů řeky Moravy. Zbytek života prožil v Brně, a jeho tvorbu tak lze rozdělit na dva obsahové proudy, které jsou ve sbírce Zlé laně odcházejí k ránu zastoupeny. První čerpá z inspirujících vzpomínek a prožitků z dětství, ze života i lidových tradic rodné obce, jež mu slouží jako otisk zmizelého času, který i po letech obsahuje poselství. „Byly i krásné bolesti u zaprášených cest. Když jsme se vracívali o jediné noze, chlapecké srdce ve sraženém palci největším zvonem bilo na poplach.“ A pak je tu uspěchané město poznamenané totalitní dobou, která básníka dvakrát citelně zasáhla. Nejprve v roce 1952, kdy musel odejít z kulturní rubriky listu Rovnost, a poté v roce 1969, kdy stejným způsobem skončilo jeho šestileté působení ve funkci šéfredaktora časopisu Host do domu. „Je studánka a plná krve a každý z ní už jednou pil a někdo zabil moudivláčka a kdosi strašně ublížil.“ Do oficiálního kulturního života se Skácel mohl vrátit až v osmdesátých letech. Jako překladatel spolupracoval s brněnským Státním divadlem a v menším nákladu začaly opět vycházet jeho básnické sbírky. Daleko většího ocenění se mu tehdy dostalo v zahraničí, když roku 1989 v Itálii obdržel prestižní Petrarkovu cenu. „Všechno se jednou probolí na vlastní dno a zmizí strach, krásné jsou staré stodoly prázdné po dávných úrodách,“ píše s životem vyrovnaný autor. Ony zlé laně, které mu mrzačily život, odešly až v roce 1989. Bohužel se toho nedočkal, zemřel deset dnů před 17. listopadem. Q

jAN h. vITvAR

jARoslAv foRMáNEK

napůlcehřiště

jiříhájíček:Fotbalovédeníky Host, 2007, 160 stran.

4

janskáCel:zlélaněodCházejíkránu Dokořán, 76 stran. R e S P e k t 4 4 | 2 9 . ří j n a – 4 . l I S t o Pa d u 2 0 0 7

kultura literatura

K čemu je dobré mít svůj Prostor Původně samizdatová revue slaví pětadvacetiny

D

osti strachu“ zněl název jednoho úvodníku samizdatového časopisu Prostor v  druhé půli 80. let, kde mimo jiné stály i následující věty: „Většina z nás tedy žije ve vědomém rozporu mezi tím, co by se mělo dělat, a co se skutečně dělá… Ponižující strach před režimem je to, co nás vrhá do pasivity a bezmoci…“ „To nebyla pouhá slova, ale přesné pojmenování naší vnitřní situace. Nepřítel neseděl jen ve stranických sekretariátech a v tancích okupantů, ale byl i v nás,“ říká současný šéfredaktor Prostoru Milan Hanuš. V těchto dnech revue slaví pětadvacetiny.

Žádost o mašinku Jak se dělal za komunismu nezávislý časopis, člověk pochopí při prohlídce výstavy, jež u příležitosti výročí právě probíhá na jedné z chodeb pražského Klementina. Průklepový papír popsaný psacím strojem, korespondence se zahraničím a žádosti o „mašinku připojitelnou k telefonu“, xerox či tiskárnu. Dopisy určené slavným literárním či politickým exulantům, vyzývající je k diskusi. Z bezpečnostních příčin používané pseudonymy. Prostor vznikl z potřeby něco dělat v dusné atmosféře totalitního zmaru a znormalizované společnosti, potlačit v lidech onen vnitřní strach. V roce 1982 ho založili Jiří Hapala, Aleš Lederer, Jan Štern a  Jan Vávra jako samizdat, v  němž by byl dostatek prostoru pro svobodné vyjadřování názorů. Vzorem se stalo Tigridovo exilové Svědectví. Inspiraci nelze přehlédnout na skladbě a struktuře obsahu jednotlivých čísel,

Ta kopírka byla k nezaplacení. (Redakce Prostoru v roce 1992, vlevo J. Štern , A. Lederer, P. Tigrid) foto karel cudlín

ale ani v jejich grafickém ztvárnění, jež čtvrtletník charakterizovalo. „Témata, která jsme otevírali, styl a  obsah textů dávaly tušit, že tenhle časopis přichází odjinud než z prostředí disidentů a Charty 77. Hledali jsme totiž svůj prostor pro vyjádření, svůj pohled na svět a dobu, ve které jsme žili,“ vzpomíná na první čísla, v nichž dominovala kulturní publicistika, překlady nedostupné zahraniční literatury a esejistika, Aleš Lederer. Úvodní čísla Prostoru se množila pomocí válečku a  blány upevněné přes síto v  rámu. Obrat v práci prováděné doslova na koleni nastal v  roce 1983, kdy Pavel Tigrid zorganizoval do Československa první ilegální převoz kopírky. Časopis tak začal vycházet v nákladu několika stovek kopií a v roku 1987 vznikla i knižní edice, kde byly publikovány Hrabalovy, Kroutvourovy či Kunderovy texty. Někteří ze čtenářů se dokonce na základě tehdy nevídaného množství kopií Prostoru domnívali, že jde o estébáckou provokaci. Doba konspirace skončila listopadem 89. Prostor se stal oficiálním čtvrtletníkem zaměřeným na

aktuální témata z oblasti kultury, politiky a filozofie. Formou esejistického stylu psaní uvádí domácí i západní myslitele, Junga, Poppera nebo Johnsona. Věnuje se i konfrontaci s jinými kulturami, v nichž byli důležitými mosty čeští emigranti. Šéfredaktor Hanuš to vysvětluje jako úsilí bránit se provinciálnímu pohledu na sebe sama i okolní svět. Za nových poměrů vzniklo i nakladatelství Prostor, jež existuje dodnes. Naopak stejnojmenné noviny, které obohatily nabídku denního tisku v roce 1992, po několika měsících z finančních důvodů zanikly. Kvůli totožným problémům přestala na čas vycházet i revue. Jakou metamorfózou Prostor prošel, aniž by něco slevil ze svého původního poslání, výstižně popisuje Jan Štern: „K nákladům na vydávání časopisu za socialismu je třeba připočíst strach z případného trestu za protizákonnou činnost. K benefitům pak patřil pocit svobody, který na rozdíl od ostatních občanů vydavatelé zažívali, a nakonec i to, že o časopis byl opravdu zájem. Dnes také zažíváme strach, ale z toho, že tentokrát nám už ministerstvo dotaci nepřiklepne.“ Q JAROSLAV FORMÁNEK

↓ inzerce

R E S P EKT. C Z

49

kultura film

Sbohem, Angelino Praha není pro zahraniční filmaře přitažlivá, ale prý se to zlepší

Z

apomeňte na Daniela Craiga, kterak se coby James Bond prohání po ruzyňském letišti. Angelinu Jolie, hvězdu dokončovaného filmu Wanted, budou napříště paparazzi nahánět také jinde než v Praze. Tím aspoň hrozí zástupci zdejšího filmového průmyslu. Objem produkce zahraničních filmů v naší zemi totiž klesl z 5 miliard v roce 2003 kontinuálně na letošní čtvrtinu. Co se stalo? Cizí štáby se houfně začaly ohlížet po okolních zemích, jejichž vlády na rozdíl od té naší lákají filmaře daňovými pobídkami. Proslulost Prahy mezi cizími produkcemi jako ráje s nízkými cenami, šikovnými profesionály a dobře vybudovanou infrastrukturou může být brzy minulostí.

Kytky za pár milionů Liberálně orientovaným ekonomům se otvírá kudla v kapse, když slyší sousloví „daňové úlevy“. Alergický je na ně i ředitel Barrandovských studií Vladimír Kuba. „Je to úplně běžný ekonomický nástroj. Říkejme mu raději fiskální stimuly. Pokud tyto stimuly respektuje Evropská unie v jiných zemích, tak je chceme také, abychom byli konkurenceschopní. Jestli jsou pobídky nesystémové a nespravedlivé, proč pak Unie podporuje zemědělce?“ Řečnicky zdatný šéf servisního filmařského kolosu před čtrnácti dny v médiích otevřel další kolo mediální lobbistické ofenzivy. Začalo to u oznámení, že se kvůli neexistujícím pobídkám

Vniveč přijdou nejen daně, ale i investice do řemesla.

u nás nebude natáčet třetí díl výpravné hollywoodské fantasy série Letopisy Narnie. „Rozpočet na Českou republiku mohl být kolem 50 milionů eur a jen v okruhu přímých spolupracovníků na filmu jsme přišli o 300 až 500 pracovních míst,“ vypočítává Kuba. „V roce 2004 tu filmový průmysl na sebe navázal 4850 plnohodnotných pracovních úvazků a do práce bylo zapojeno na deset tisíc lidí,“ vzpomíná na idylické časy Ludmila Claussová z Czech Film Commission. K číslům došla nezávislá studie londýnské agentury Olsberg, kterou si objednalo ministerstvo kultury – filmaři ji teď používají jako argumentační bič v debatách se zákonodárci a úředníky. Právě na příkladu vůbec největší dosavadní barrandovské zakázky, filmu Letopisy Narnie: Princ Kaspian, jehož natáčení skončilo před pár týdny a další pokračování se k lítosti českých profesionálů bude odehrávat na Maltě a na Novém Zélandu, dokumentuje Claussová, jak široké spek-

50

trum oborů je na filmovou produkci přímo navázáno. Jen květinová výzdoba přinesla údajně českým firmám několik milionů korun. A ve velkém se uplatnili i kovotepci, kteří vytvářejí detaily na zbraních. „Které jiné naše průmyslové odvětví, snad kromě pivovarnického, má ve světě takový zvuk jako to filmové?“ ptá se Claussová. Jenže všechno nasvědčuje tomu, že zahraniční producenti nejsou přehnaně nostalgičtí a slyší spíše na levnou pracovní sílu a hýčkání ze strany státu. Takové, jaké předvádějí v Německu a Velké Británii, kde vlády zavedly výhodný systém pobídek pro filmaře, jimiž se v posledních letech inspirovali také v Maďarsku, Rumunsku, Bulharsku či pobaltských zemích. Naši politici podle Claussové často nechápou, jaký potenciál pro rozvoj ekonomiky filmový průmysl vůbec skýtá. O mnohém vypovídá koneckonců i fakt, že je jedinou zaměstnankyní instituce, jejímž účelem je podporovat zdejší filmový sektor a podávat informace zájemcům o natáčení v regionu. Pouze v Česku také museli organizaci, jejíž obdoba funguje ve většině vyspělých zemí, zřídit sami soukromí producenti.

Trápení zkušeného štukatéra „Východoevropské země se nám přitom nemohou zatím rovnat ani v profesionalitě, ani v úrovni služeb,“ tvrdí Claussová. „Naše řemeslnické profese patří k nejlepším na světě.“ Její názor plně sdílí i manažer firmy SOS Dekorace Jaroslav Strejc. Té se nynější odchod zahraničních štábů z republiky přímo dotýká. Dlouhodobě totiž s barrandovskými ateliéry spolupracuje na povrchových pracích na filmových dekoracích. Na výše zmíněném snímku Letopisy Narnie: Princ Kaspian například pracovalo po dva měsíce na šedesát Strejcových lidí. Devízou českých odborníků na povrchy dekorací prý vždy byla rychlost. „To, co dělají angličtí experti tři čtyři měsíce, to my máme hotové za měsíc.“ Češi v  tomto oboru patří podle Strejce minimálně mezi evropskou špičku. Rozdíl mezi dekoratéry zde a na Západě je kromě rychlosti i ve flexibilitě. „Je to takové to české kutilství,“ říká Strejc s tím, že domácí řemeslníci si umějí vždy poradit. Výrokům ministra kultury Václava Jehličky z nedávné debaty v televizních Otázkách Václava Moravce, podle něhož jsou zdejší služby pro zahraniční produkce příliš drahé, se jen hořce směje. Cenový rozdíl mezi českým a anglickým sochařem je podle něj v řádu jedné nuly ve prospěch britského konkurenta. „Někteří mí spolupracovníci teď odešli pracovat do Maďarska do nově vzniklých studií Korda na natáčení Hellboye 2. O ty peníze by přece mělo jít i státu,“ uvažuje dekoratér, který v současnosti zaznamenal trend, podle něhož ti nejschopnější

často kývnou na nabídku zahraničních štábů a  jdou s  nimi za prací o  dům dál. „Vniveč jdou tím pádem nejen daně, ale i investice do vzdělání a řemesla.“ Odliv zakázek z branže jeho firma existenčně unese, i když se mu nedostává práce pro externí pracovníky. Spolupráce na filmových projektech donedávna znamenala kolem patnácti procent obratu společnosti, která se jinak soustředí například na výzdoby interiérů restaurací. Kromě odchodu do zahraničí nacházejí další odpadlíci místo ve stavebnictví, kde dělají jednoduché fasády. Strejc se ovšem bojí o úpadek štukatérství a kašérství jako takového. „Existuje reálné nebezpečí, že tohle řemeslo zmizí,“ tvrdí přesvědčeně. „Tahle práce se přece nedá dělat s tesaři.“ Politikům do jejich řemesla fušovat nechce, ale na celou debatu o pobídkách pro filmaře nahlíží jako na jednoduché kupecké počty. „Filmaři přijeR E S P EKT 4 4 | 2 9 . ří j n a – 4 . l is t o pa d u 2 0 0 7

f ot o ar c h i v barran d ov st u d i o

kultura

Tahle práce se přece nedá dělat s tesaři. (Barrandovská studia v akci)

dou, utratí tu peníze, zaplatí daně a stát jim potom malou část vrátí zpátky. Možná se vláda za několik let rozhoupe a o výhodách pro filmaře rozhodne, ale aby už nebylo pozdě,“ zvedá Strejc varovně prst. „Práci, ve které jsme na špici, už tady nikdo nebude umět dělat.“

Nechceme slevu zadarmo Možná se však filmovému průmyslu přece jen blýská na časy. Z pracovní skupiny složené z producentů, tvůrců, poslanců a ministerských úředníků totiž vzešly teze zákona o kinematografii, které by se měly stát základem dlouho očekávané změny zastaralé normy. A ty vycházejí právě z úspěšného maďarského modelu pobídek, který v poslední době Praze odlákal mimo jiné tvůrce Strejcem zmiňovaného pokračování komiksové adaptace Hellboy 2. Pro legislativce je tento systém relativně přijatelný, protože se v něm peníze na podporu filmu R E S P EKT. C Z

nečerpají ze státní kasy: produkce dostane certifikát na pětinu rozpočtu, který v  zemi protočí, obrátí se na domácí podnikatelský subjekt, který částku filmové společnosti vyplatí a poté si o ni sníží základ daně z příjmu a ještě jednou si ji strhne z faktické daně, kterou státu odvádí. Spokojeni mohou být všichni včetně státu, který vydělá na zvýšeném obratu filmového průmyslu. „Je potřeba vládu přesvědčit, že podpora naší branže se vyplatí. Není třeba nic budovat, stavět studia. Bez daňových úlev ze strany státu bude mít náš obor obrovské problémy už do tří let,“ tvrdí Claussová. „Vlastně chceme od vlády jenom vstřícné gesto. Pořád slyšíme říkat, že filmaři chtějí od státu více peněz. Je to jinak. Místo toho nabízejí české ekonomice výnosné, zdravé a prosperující odvětví.“ Q

na síti

Místo Googlu Baidu Čínský internet je zvláštním prostředím. Počet jeho uživatelů roste nevídaným tempem a trh se má v dohledném horizontu stát největším na světě. Jenže internet umožňuje svobodnou komunikaci a volný přenos informací. Pro komunistickou vládu proto představuje mimořádný problém. Předběžnou cenzurou můžete ohlídat obsah několika oficiálních tiskovin. Ale jak kontrolovat tisíce blogerů, jak si podřídit médium, kde se může vyjádřit každý? Čína si cestu našla a zatím asi funguje dobře. Vzhledem k přímému dohledu nad poskytovateli internetového připojení (ISP) umí vláda v celé zemi blokovat přístup k těm „nejnebezpečnějším“ stránkám – třeba k Wikipedii. Každý, kdo zde chce provozovat nějaký server, musí navíc získat formální registraci. A vedle lokálních společností se na internetové cenzuře ochotně a dobrovolně podílejí i světové portály Google, Yahoo i Microsoft, které uživatele také na některé stránky nepustí. Přesto je pro vládu rostoucí vliv amerických společností nebezpečný. Pokud by na čínském trhu uspěly, mohly by postupně přehodnotit svůj značně servilní přístup a s podporou mezinárodních dohod prolomit dusivou cenzuru. Zatím však jen vedou boje s lokálními konkurenty. Mezi chatovacími programy vede čínská kopie ICQ nazvaná QQ, nejoblíbenějším vyhledávačem není Google, ale Baidu atd. Stejné je to i ve většině ostatních kategorií služeb a čínská vláda to nepřímo podporuje. Velký ohlas proto 18. října vyvolaly zprávy, že někteří čínští uživatelé jsou ze stránek zahraničních vyhledávačů přesměrováváni právě na Baidu. Google, Yahoo a Windows Live nebyly dostupné a před lidmi místo nich automaticky vyskočila stránka čínského konkurenta. Okamžitě se vynořily dohady spojující odpojení amerických serverů s udělením Zlaté medaile dalajlamovi prezidentem Bushem. Čína sice avizovala možnou odvetu, ale nakonec k ničemu oficiálnímu nepřistoupila. Rychle se navíc vyjasnilo, že přesměrováváni byli pouze uživatelé z některých měst využívajících služeb stejných ISP. Situace byla do druhého dne uvedena do pořádku a v tuto chvíli by měly být dotyčné servery dostupné (blokováno je ale pro změnu zase YouTube). Příčinou výpadku mohlo být cokoliv. Od nechtěného přenastavení cenzurních filtrů přes individuální aktivitu konkrétních ISP ve prospěch Baidu až po záměr čínské vlády ukázat svou převahu. Podobná věc se ostatně nestala poprvé. Čína není jedinou zemí, která internet považuje za nepřátelské území – barmská vláda v době občanských nepokojů neváhala přístup na síť v celé zemi jednoduše vypnout. Věřme však, že internet nakonec bude svobodným místem a všechny pokusy o striktní cenzuru se ukážou jako naivní. DAVID ANTOŠ

Autor je redaktorem Lupa.cz.

JAN GREGOR

51

kultura výtvarné umění

Od golfu k výtvarnému umění Špálovu galerii si pronajala reklamní agentura

I

 v tomto sychravém počasí si půvabná hosteska u vchodu vystačí s tenkou halenkou na tři knoflíčky. Uvnitř novináře vítá stůl přeplněný chlebíčky, tousty, bagetami, dortíky, kávou a džusem. První obrázek prezentace promítaný na zeď z počítače ukazuje dívku polykající sperma. Útok na první signální, kam se podíváš. Je jasné, že tohle nebude tiskovka obyčejné galerie. Mluvíme o Galerii Václava Špály. Síň s úctyhodnou historií stojící pár metrů od někdejšího obchodního domu Máj v  samém centru Prahy, kolem které denně chodí tisíce lidí. Atraktivnější místo pro výstavy umění u nás těžko najdete. Když se nedávno reklamní agentura Semma přihlásila do konkurzu o nájemce galerie, moc dobře si to uvědomovala. A stejně tak dobře ví, že když jí nyní město prostor přikleplo na deset let, musí své entrée dobře prodat.

Báječná léta s primátorem O jednatřicetileté Gabriele Šec jsme se z médií dosud mohli dozvědět jen to, že jí jako hráčce golfu vyhovuje technika švihu jejího učitele Pavla Niče. Teď o výkonné ředitelce Semmy možná uslyšíme víc. Právě ona přivedla do světa umění agenturu, jejímiž dítky jsou golfový turnaj pro spořitelnu či staročeská veselice pro hypermarket. Prý je to jen shoda náhod: loni na podzim Semma pro Pavla Béma uspořádala na Vinohradech volební mítink pojmenovaný 30. léta s primátorem a rok poté ji Bémovi straničtí kolegové vládnoucí Praze 1 vybrali jako vítěze výběrového řízení na pronájem Špálovy galerie. „Naše hlavní zásada je, že nebudeme zasahovat do výstavního programu. Na umění nechceme zbohatnout, naše příjmy plynou odjinud,“ slibuje Šec a za hlavou jí projektor promítá její slova zformulovaná do úderných sloganů. Právě obavy z „komerčního provozu v podobě reklamních produktů, kde mají být umělci známých jmen použiti k  propagaci aktivit svých investorů“ mají autoři petice, ve které Nadace pro současné umění či Sdružení výtvarných kritiků a teoretiků výsledky výběrového řízení zpochybňují. Jde o to, že odborná komise, kterou Praha 1 ke konkurzu přizvala, v září vybrala jiného uchazeče. Stalo se jím sdružení Artlab, s nímž se přihlásili výtvarníci kolem Jiřího Davida finančně krytí společností Herbita, která obchoduje s bioprodukty. Praha 1 se však doporučením neřídila. Semma nakonec přesvědčila radní slibem, že ještě do konce roku do zchátralé galerie investuje bezmála milion korun na rekonstrukci a že bude platit dvojnásobný nájem než Artlab. „Pracujeme s  velkými partnery, máme kontakty na lidi z byznysu,“ vysvětluje nadšeně Šec,

52

Už jste to slyšeli? Příští rok tu bude vystavovat Damien Hirst! f ot o kate ř ina ma l á

která prý už má se sponzory připravenou „fajnšmekrovskou záležitost“. Zatím o ní ale nechce mluvit. Peněz bude skutečně potřebovat hodně, ve zveřejněném výstavním plánu, který připravil výtvarník Pavel Humhal (mimochodem dávný známý Jiřího Davida), najdeme jména jako Damien Hirst, Nan Goldinová či Larry Clark, tedy světové autory, jejichž díla si v našem prostředí málokdo může dovolit vůbec pojistit. Galerie Václava Špály je přitom podle podepsané smlouvy výslovně určena k nekomerčním účelům, takže v ní Semma nemůže žádné věci prodávat ani jejich prodej zprostředkovávat. „Velké společnosti už začínají být edukované, vnímají, že posílení značky neznamená sponzorovat Spartu, kde pan Řepka napadl kameramana,“ brání se pochybám Šec, věřící ve štědré sponzorské příspěvky.

Co se vejde do čtverce Nový program galerie bude podle Humhalových slov orientován na „umění, které je odpovědné vůči strukturám společnosti“, a zároveň chce „spojovat umění a vědu, krásu a pornografii, politiku a neúčelovost“. První výstavou bude v lednu projekt s názvem Image je na nic, ve kterém se předvedou autoři využívající ve své tvorbě strategie reklamních agentur. Dění kolem Galerie Václava Špály vzbuzuje na výtvarné scéně vyhraněné emoce. Nejpodráždě-

nější předvedl Jiří David, který se teď zařekl, že už v síni nikdy nebude vystavovat. Je to pochopitelné, vedle zmíněné lukrativní polohy jde totiž o  prostor, který pamatuje slavná 60. léta, kdy zde měl kurátorský dohled Jindřich Chalupecký. A také šťastnou devátou dekádu, kdy zde působil Jaroslav Krbůšek. Ten se s  galerií rozloučil symbolicky: když mu Nadace Český fond umění vypověděla smlouvu, pronajal dvě patra výstavních sálů na pár dní společnosti Levné knihy, aby tak naznačil, co možná síň čeká. Prodejna se sice z galerie nestala, ale pod správou nadace se dříve dynamická síň ponořila do několikaletého spánku a pošramotila si pověst. Nejde tedy o málo. Nadace je z galerie konečně pryč a síň má nyní možnost vrátit se na výtvarné výsluní. Při pohledu na prezentaci jejího nového vizuálního stylu, který je založen na logu □ + □ = □, jsou nicméně na místě otázky, co všechno hodlá Semma do těchto čtverců nacpat. Nenajde se tam třeba místo i na kýčovitou tvorbu těch několika málo výtvarných celebrit ráže fotografa Ondřeje Pýchy, která se tak líbí oněm vzývaným „lidem z byznysu“? „Víme, že jsme ambiciózní, ale my to dokážeme! Budeme schopní být vidět, ale zároveň poskytovat kvalitu,“ slibuje Gabriela Šec. „A teď už bychom vás chtěli pozvat na malé občerstvení.“ Q JAN H. VITVAR

R E S P EKT 4 4 | 2 9 . ří j n a – 4 . l is t o pa d u 2 0 0 7

kultura hudba

Podzimní plody a chmury

N

e že bychom mohli Prahu prohlásit za světovou metropoli kulturního dění, ale s koncertním programem na tom už dlouho nebyla tak dobře jako letos. Alespoň co se týče zdravě současných žánrů, nezávislého popu a jazzu. Příští řádky možná připomenou telefonní seznam: jsou ale motivovány snahou zachytit, co u nás nezažíváme často.

Čtyři festivaly týdně Během letošního podzimu by se někam dalo chodit snad denně. Díky různým festivalům u nás v  těsném sledu vystoupí velcí jazzmani Brad Mehldau, Chick Corea, Paco de Lucia či Gary Burton. Čím to? Že by koncertní promotéři cítili chuť lidí setkávat se na živých akcích víc než dřív? Odborníci v médiích říkají, že v práci žijeme často virtuální život u počítače a navíc kupujeme méně nahrávek: tím spíš se nám pak chce prožít událost na koncertě. Jsou víkendy, kdy na sebe termínově narážejí třeba čtyři festivaly zároveň, a přitom jsou pro podobné publikum. Kam nejít – na Struny podzimu, Islandský průvan, Der Film nebo Stimul? Snad také nazrála doba a rozšířila se komunita těch, kteří se o  nemainstreamové scéně dozvídají přes internet. Vedle starých koncertních cyklů se objevují nové, a tak si lze do kalendáře vpisovat desítky akcí. Přijedou lesní muži amerického staronového bigbítu Black Mountain, na studentském Festivalu FAMU zahrají teatrální shoegazers z Atlanty Deerhunter. Také cyklus Recyclit se vytáhl: přiváží dadaistického performera z Baltimoru, Švejka naivních i extatických beatů Dana Deacona. Mladých organizátorů je více a zdá se, že se spíš přátelí, než navzájem potírají. Díky tomu můžeme v  tyhle dny chodit na folkrockery (oblíbenec Boba Dylana Chris Harford) i novou tvrdou hudbu (Qui, Jesu).

f ot o p r o f ime d ia . c z

Proč je sklonek roku tak úžasně bohatý na koncerty Praha není v dnešní koncertní živosti sama: program hodný respektu mají přehlídky v Hradci Králové (Jazz Goes To Town), Opavě (Pohyb – Zvuk – Prostor) či Brně (New New). Žádná ze  jmenovaných kapel přitom nepředstavuje čistý entertainment. Skoro by se chtělo ukázat hudební scénu kinařům a televizním dramaturgům: Vidíte? Nemohla by se vaše zóna nakazit touhle pestrostí, aktivitou, současností?

Máte na to říjen a listopad Jenže je třeba něco dodat. Za vpravdě důstojnou nabídkou stojí vedle jiných faktorů jeden velmi nepřirozený a tragikomický. Festivaly, u nichž tvoří část rozpočtu grant, jsou odsouzené k boji s termíny. Budete-li chtít něco pořádat v roce 2008, na ministerstvu kultury mají uzávěrku posledního listopadu. Rozhodnutí, zda a kolik vám z  veřejných peněz přispějí, dostanete zhruba koncem února. Z praxe festivaly vědí, že pak trvá třeba ještě tři měsíce, než peníze skutečně doputují na konto. To máme prázdniny na krku: kdy jindy tedy využít peníze než po začátku vysokoškolského roku a před vánoční horečkou? Pořadatelům se rejstřík možností rázem smrskne na deset týdnů v roce. Ministerstvo o téhle léta trvající trapnosti ví z vnitřních i veřejných diskusí. Patrně je však věcí určité úřednické hrdosti nezměnit termínový harmonogram na rozumnější. Chladnou hlavu zachovávají i  na pražském magistrátu: tam dokonce ještě vůbec neoznámili uzávěrku přihlášek pro rok, který začne už za dva měsíce. Ve stínu těchto faktů řeší pořadatelé hlavolam: mají změnit program na komerční a zkusit vydělat rezervu na příště? Mají místo žádosti o veřejné peníze jít třeba za Zentivou? Mají spolupracovat jen s několika zeměmi, které podporují export své kultury? Mají to zabalit?

Tenhle grant vyšel. (Koncert Dana Deacona)

Na Staroměstském náměstí čekají na turisty historické kočáry s koňmi. „Teď v sezoně si musejí vydělat na žrádlo přes zimu,“ poplácává vozka své svěřence. Sezona pro umělecké festivaly také netrvá dlouho: ale grantová politika ji ještě pořádně zkracuje. Q PAVEL KLUSÁK

→ klusak.blog.respekt.cz

↓ inzerce

Kašpar Divadlo Kašpar vDivadlo Celetnév Celetné

SOUČASNÍ S SOUČASNÍ SOUČA DIV DIVADE DIVADELNÍ DIVADELNÍ AUTOŘI AUTOŘI AUT na prknech na prknech Divadla vDivadla D Celetnév Celetné → Berna→ → rdBernard Marie Koltès Marie Koltès → David→Ives David Ives Da → Alex xandr → Alexandr Stroganov Stroganov Str → Ingmar → Villqist Ingmar Villqist www w.divadlovceletne.cz www.divadlovceletne.cz www.divadlovce

53

R E S P EKT. C Z sou asní divadelní auto i_respek1 1

18.9.2007 14:42:33

kultura HUDBA

VÝtvarné umění

Well Deep

TELEVIZE

Když se Rusko loučilo s Evropou

Hugo Demartini:  Objekty 60. let

Big Dada / Panther Prožívá letos taneční scéna oživení? Dvojalbové „dějiny“ britského vydavatelství Big Dada (1997–2007) shromažďují řadu důvodů, proč optimisticky věřit v možnosti a vývoj scény. Inteligentní i  živelný mix: Roots Manuva, Diplo, Busdriver, Wiley, Spank Rock...

f ot o im d b / o u t n o w

Galerie V Kapli, Bruntál  16. 10.–10. 11. Galerie spravovaná fotografem Jindřichem Štreitem letos slaví desáté narozeniny. Hugo Demartini (1931) v ní nyní vystavuje své červené informelní reliéfy z 60. let.

f ot o bi g da da re c o r d in g s

Emanuel Kimla: Fotografie Galerie Josefa sudka  Praha, 11. 10.–13. 1. Dnes neznámý Emanuel Kimla (1891–1968) měl mezi válkami populární ateliér, ve kterém vytvářel vyhledávané fotografické portréty dětí.

Jiří Skála: Dvě skupiny předmětů Hunt Kastner Artworks, Praha 10. 10.–30. 11. Jednatřicetiletý výtvarník se inspiroval esejem Umberta Eca z  roku 1970 komentujícím návštěvu milánského veletrhu: „První jsou ,krásné předměty‘ – žádoucí a přitom nedosažitelné. Patří k nim lenošky, lampy, párky, motorové čluny a  plavecké bazény. Návštěvník je miluje a  rád by je vlastnil. (...) Pak je tu druhý typ předmětů. Jsou ,ošklivé’, protože k  nim patří jeřáby, cementové míchačky, soustruhy, vany na maltu a  hydraulické lisy (...). Jelikož jsou ošklivé a neskladné, jsou nežádoucí.“ Skála esej ilustruje barevnými snímky strojů, které si nedávno zakoupili bývalí zaměstnanci továrny Škoda Klatovy – včetně Skálovy maminky – ze zrušeného provozu.

Živé kvety:  Bez konca Slnko Records Páté album jedné z  nejpozoruhodnějších slovenských kapel. Garážový rock´n´roll v kombinaci s angažovanými protestsongy (viz Daniel Tupý o kauze nepotrestané vraždy) a úpěnlivostí zpěvačky Lucie Piussi (dříve divadlo Stoka).

Roc-A-Fella Records Pádné beaty plus zkušená hudební produkce mnoha barev. Globální mainstream si občas umí uchovat šmrnc a kus tajemství.

Egon Bondy:  My žijeme v Praze Guerilla Records Nehudební, avšak vydatný soubor. Otec českého undergroundu (1930-2007) čte rozsáhlé Zbytky eposu a  další svou poezii. Dokumenty na DVD natočili Jan Ságl, Tomáš Mazal a Pablo de Sax.

Vashti Bunyan:  Some Things Just Stick  In Your Mind Fat Cat Records Křehká britská písničkářka se nedávno zjevila po třicetiletém mlčení jako zvláštní objev. Toto jsou sebrané stopy po krátké kariéře v 60. letech, kdy pro ni psali Jagger s Richardsem. – P@K –

54

f ot o h u nt ka stner artw o rk s

Kanye West: Graduation

Ivars Gravlejs, Alice Nikitinová: Šunkový nářez Galerie 35 m2, Praha, 11. 10.–6. 11. Projekt osmadvacetiletého rodáka z  Rigy, který studoval fotografii na FAMU, a stejně staré rodačky ze Žatce, jež má za sebou studia malby na AVU. – JHV –

„Otevřu oči a nic nevidím. Jediné, co si pamatuju, je, že se stala nějaká nehoda.“ První věty vnitřního monologu vypravěče filmu Ruská archa (2002) jsou zahaleny v  úplné tmě. Poté se aktér splývající s  hledáčkem kamery vynoří mezi aristokraty oblečenými do kostýmů obvyklých pro devatenácté století u vchodu do petrohradské Ermitáže. Vstoupí dovnitř a začíná hypnotická devadesátiminutová jízda po komplexu galerie a carského Zimního paláce, která má charakter horečnatého snu o  duši ruského národa. Snu, ze kterého se vám možná nebude chtít probudit. Jakákoli zmínka o  nejambicióznějším snímku Alexandra Sokurova, dávného přítele Andreje Tarkovského, nemůže pominout technickou stránku věci. Experiment, který svou důsledností nemá obdoby, byl dokonce zapsán do Guinnessovy knihy rekordů. Film je celý natočen v reálném čase bez jediného střihu. Speciální kamera se steadicamem proplouvá místy, kde se rodila ruská historie, a  před jejím objektivem defilují desítky herců a na dva tisíce pečlivě organizovaných komparzistů. Příprava trvala Sokurovovi dva roky, na natáčení mu vedení muzea vyhradilo jeden den. Po třech neúspěšných pokusech napočtvrté všechno klaplo. Sám autor se ovšem v rozhovorech o technických parametrech a množství vynaloženého úsilí baví jen velmi nerad. Ruská archa totiž zdaleka není jen samoúčelná formální hříčka, ale film s takovým emotivním nábojem, že pokud se člověk trpělivě poddá jeho konejšivě pomalému rytmu, v poslední čtvrthodině může zažít tak silnou katarzi, jakou dokáže vyvolat jen málokteré umělecké dílo.

Hlavní postava je ironický Markýz. Jeho charakter je založen na francouzském cestovateli markýzi de Custine, který o Rusku v devatenáctém století napsal populární knihu. Vůbec netuší, jak se na místě ocitl, prochází prostory galerie, občas duchaplně komentuje vystavené obrazy a dost často si neodpustí sžíravé poznámky na vrub samotných Rusů. Stále častěji se stává svědkem oživlých obrazů z  ruské historie, scén, které se na místě natáčení před lety skutečně mohly odehrát. Kateřina Veliká si potřebuje odskočit na toaletu z představení na svou počest, Mikuláš I. přijímá omluvu od íránského šáha za zabití Alexandra Gribojedova, děti posledního ruského cara Mikuláše II. si bezstarostně hrají, aniž by tušily svůj tragický osud. Znát ruskou historii divákovi pomáhá, ale není to bezpodmínečně nutné. Z poněkud odtažité první poloviny se totiž stává magická podívaná. Režisér vyvolává duchy dávno zaniklé epochy a svrbění v zádech to vyvolává podobně spolehlivě jako horor. Úchvatný závěr filmu trhá srdce, ale vlastně nenabízí nic než kostýmní scénu aristokratického bálu, připomínku podobné veselice z roku 1913. Kamera se proplétá mezi tančícími a občas náhodně zachytí útržky hovorů. Po skončení produkce se Markýz k průvodci se smutným výrazem odmítne připojit. „Sbohem, Evropo,“ loučí se vypravěč a přidává se k přízračným krajanům, kteří v rozpačitém, neklidném rozpoložení pomalu opouštějí sál. Ruský Titanic brzy nabere směr ke světlým zítřkům. – JG –

Ruská archa, 1. 11., ČT 2, 21.40

R E S P EKT 4 4 | 2 9 . ří j n a – 4 . l is t o pa d u 2 0 0 7

prvních 15 minut

Kráva v porcelánu Viktor Chalepa má oživit design výrobků Thunu

V

 roce 1987 pásl krávy ve vesnici Malinovka nedaleko Kyjeva. V roce 2007 sklízí úspěchy se svou sadou nádobí pro mondénní večírky. Dalo by se říct, že život dnes šestadvacetiletého volyňského Čecha a návrháře porcelánu Viktora Chalepy má velmi originální design. Se souborem porcelánu jménem Party letos diplomoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Skládá se třeba z tácku, na který si host na večírku postaví skleničku a naloží pochutiny. Je vytvarovaný tak, aby se pohodlně držel v jedné ruce, druhou pak člověk může gestikulovat při duchaplné konverzaci. V sadě je také podnos se šestnácti malými poklůpky. „Každý si z něj něco bere, neví předem co, může to být třeba i něco, co nechtěl. Je to takové hravé, lidi to pobaví,“ říká Chalepa a bere ve školní dílně do ruky svůj porcelán. Sám se bavil, když na výstavě diplomových prací hlídal exponáty a  pozoroval, jak návštěvníci nakukují pod víčka, pod která jim vždycky něco poschovával. „Je to dobrý pocit, nebudu říkat, že špatný,“ komentuje fakt, že jeho práce v říjnu dostala Národní cenu za studentský design a momentálně je vystavená v galerii brněnského Designcentra. Důležitou roli v životě Viktora Chalepy sehrála už před časem jiná výstava. Když se spolužáky z VŠUP vystavoval svoje klauzurní práce v Lesově u Karlových Varů, kde má studio porcelánka Thun, na výstavu se přišel podívat také její generální ředitel Vlastimil Argman. A studentovi Chalepovi pak vzkázal, že by pro něj měl práci. Chalepa tak dostal dobrou šanci: začal s přední českou porcelánkou spolupracovat a před třemi měsíci nastoupil jako její stálý designér s pravidelným platem. Zatímco jeho kolegové z oboru skončili třeba u grafického designu, jako designéři na volné noze nebo za katedrou, on šel přímo do výroby.

Je to takové hravé, lidi to pobaví. f ot o mat ě j str á n s k ý

V  továrně to funguje dosti po staru, dál se tu vyrábějí typické růžové porcelánové hrnečky s květinkami a zlacenými okraji. Mladý návrhář má tedy před sebou náročný úkol: oživit tenhle předpotopní vkus, přinést nové nápady, vzory, současný design. „Lehké to asi nebude, ale chci to zkusit,“ uvažuje Chalepa, který se momentálně setkává se šokovanými výrazy protřelých zaměstnankyň továrny, jež se diví jeho starším návrhům. „Ale pak řeknou, no jo, fakt je to váza.“ Jeho rodiče odešli z Ukrajiny v roce 1992. Do rodné vesnice se vrátil teprve nedávno na návRespekt.qxp:Sestava

štěvu za babičkou. Po letech znovu zkoušel přivázat krávu. „Takové ohromné zvíře a takové rohy. Když jsem byl takhle malinkej, šlo mi to bez problémů, ale dneska už jsem se jí bál,“ říká. Vázání krávy je na ukrajinské vesničce rozhodně důležitější než nějaké tvary porcelánu. „V  Čechách to každý bere, jako že to je design a je to hrozně kreativní. Tam to berou tak, že prostě dělám řemeslo.“ Q KAROLÍNA VITVAROVÁ-VRÁNKOVÁ → více fotografií na www.respekt.cz

1

10/7/07

9:48 AM

Stránka 1 ↓ inzerce

‰

13")"

-"
'"#3*,"
%*7"%-0
"3$)"
,*/0
47ÿ50;03
"
%"-˦
.¶45"
10
$&-²
13";&

AV U

888,0.*,4'&45$;

,0.*,4'&45 
0%

)0%*/

%*7"%-0
"3$)"
/"
10̶ü¶

13")"


130(3".
4&5,«/¶
4
)7ÿ;%06
'3"/$06;4,²)0
,0.*,46
%"7*%&.
#
o
7&3/*4«Ç
7Å45"7:
o
1&53
4¶4
;&þ
o
"-0*4
/&#&-
o
Ç&/:
7
10-4,².
,0.*,46
o
."8*-
o
50.
(3:'
o
1Ě&%«/¶
$&/
.63*&-

R E S P EKT. C Z

18

Akademie výtvarných umění v Praze si Vás dovoluje pozvat na výstavu

pod záštitou ministra kultury Mgr. Václava Jehličky ve dnech 26. října – 25. listopadu 2007

Národní galerie v Praze, Veletržní palác, 1. patro, východní křídlo Otevřeno út-ne 10.00-18.00 hod.

Generální partner

Hlavní partner

55

civilizace HISTORIE

str. 56

paleoekologie

str. 59

TRENDY

str. 60

Vražda vnuků TGM?

Pochod stromů

Čínština výhodou

LIBUŠE PAUKERTOVÁ-LEHAROVÁ

VÁCLAV CÍLEK

KAROLÍNA VITVAROVÁ-VRÁNKOVÁ

Rod prvního československého prezidenta vymřel po meči. Nebo byl po meči vyvražděn...

Analyzovat lze nejen DNA lidí, ale i stromů. Výsledky umožňují lépe pochopit příběh středoevropských lesů.

Ačkoli jde o jazyk plný nástrah, učí se ho podnikatelé i školáci. Právě výchází první čínsko-česká učebnice.

HISTORIE

Vražda vnuků TGM? Dva dospělí vnuci prezidenta Masaryka zemřeli na konci druhé světové války v Británii. Jejich smrt obestírá řada nejasností. Objednal si ji Stalin? Přinášíme text Libuše Paukertové-Leharové, dlouholeté pracovnice OSN v Ženevě a spolupracovnice Masarykovy dcery Olgy.

56

Při přípravě druhého vydání svých vzpomínek na paní Olgu Masarykovou-Revilliodovou (1891–1978), nejmladší dceru prezidenta Masaryka, jsem získala některé nové informace o její rodině. Většina z nich souvisí s největší a dosud nevyřešenou záhadou týkající se života paní Olgy, totiž se smrtí jejích dvou talentovaných synů Herberta a Leonarda, k níž došlo koncem druhé světové války ve Velké Británii. Bezprostřední podnět k tomuto článku pak dalo nalezení dosud nepublikovaného dopisu, který napsal manžel paní Olgy, švýcarský lékař dr. Henri Revilliod; popisuje v něm okolnosti smrti jejich syna Herberta. Smrt obou mladých mužů, vnuků prvního československého prezidenta, obestírá řada podivných nejasností, které vnucují otázku: vymřela Masarykova rodina po meči, nebo byla po meči vyvražděna? V roce 1940, po zahájení německého útoku na Francii, žila paní Olga s oběma syny a manželem v Ženevě. Oprávněně se tehdy obávala, že nacistické Německo by mohlo obsadit pohraniční švýcarská města, tedy i  Ženevu. Navštívila proto prezidenta Švýcarské konfederace a zeptala se ho, zda jí může v takovém případě zaručit, že by její synové byli pokládáni za normální švýcarské občany a unikli tak případné perzekuci či deportaci. Prezident jí odpověděl, že kdyby Hitler vtrhl do Švýcarska, nemůže zaručit vůbec nic. Paní Olga se proto rozhodla odjet i se syny do Británie. Podporována svým bratrem Janem Masarykem nečekala na konec školního roku (v té době oba synové studovali na nejlepším ženevském gymnáziu Collège Calvin, starší Herbert měl těsně před maturitou) a spěchala na ostrovy, dokud to ještě šlo – ze Ženevy odjížděla vlakem 19. května 1940. I přes nesmírný chaos, který v té době vládl

ve francouzské dopravě, se jí podařilo projet Francií a překročit kanál La Manche.

Vstup do RAF Je překvapivé, kolik nepodložených zpráv, dokonce zcela vymyšlených fám o Revilliodově rodině a  o  smrti obou synů kolovalo a  stále koluje. Například v nedávném televizním seriálu Postřehy odjinud se objevily obrázky startujících hurikánů v bitvě o Británii, v níž Herbert a  Leonard Revilliodovi údajně bojovali. Nikdo nevěnoval pozornost skutečnosti, že když Herbert a Leonard vstoupili na britskou půdu, byli gymnaziálními studenty bez jakéhokoliv vojenského výcviku a  že starší Herbert do Královského letectva, RAF, nikdy nevstoupil. Jak to tedy bylo doopravdy? Herbert začal studovat historii a moderní jazyky na univerzitě v Edinburghu. Také se velmi intenzivně věnoval hudbě, zejména hře na housle, a v roce 1942 byl přijat na prestižní Royal College of Music (Královskou hudební akademii) v Londýně, kam pravidelně z Edinburghu dojížděl.

Vnuci prezidenta Masaryka Prezident T. G. Masaryk měl tři vnuky: Jeho starší syn Herbert Masaryk (1880–1915) se stal otcem malého Tomáše, který však zemřel jako dítě v Praze. Mladší dceři Olze, provdané za švýcarského lékaře dr. Henriho Revillioda a žijící dlouho v Ženevě, se narodili dva synové: roku 1921 Herbert, o rok později Leonard.

R E S P EKT 4 4 | 2 9 . ří j n a – 4 . l is t o pa d u 2 0 0 7

f ot o Č tk

Lány, červenec 1937: rodina je pohromadě, ale nad Evropou se už stahují mraky. (Zleva Herbert Revilliod, prezident Masaryk, Leonard, prezidentova dcera dr. Alice Masaryková)

Herbert měl vždy poněkud slabší zdraví, proto nevstoupil do RAF ani do armády. Jelikož oba chlapci měli pouze švýcarské státní občanství, nebyl k tomu povinen. Zapojil se ovšem do různých aktivit spojených s německým bombardováním měst, jako bylo požární hlídkování (fire watching) a odklízení sutin po náletech. O rok mladší Leonard rovněž složil zkoušky na edinburskou univerzitu, kde si zvolil politické vědy, mezinárodní právo a ekonomii. Studia zahájil velmi úspěšně. V červnu roku 1942, tedy ve věku necelých dvaceti let, se však přihlásil do RAF. O svém rozhodnutí informoval švýcarské vyslanectví v Londýně, které mu k tomu odmítlo dát svolení s poukazem na švýcarskou neutralitu. Naopak mu sdělilo, že kdyby válku přežil a vrátil se do rodné země, byl by postaven před soud. To však Leonarda neodradilo. Nejprve strávil asi půl roku v letecké škole v Cornwallu. Na jaře 1943 je poslán na výcvik do Kanady, krátký čas tráví na Bahamách. Začátkem roku 1944 se vrací do Británie a  chce vstoupit do československé perutě, což měl od začátku v úmyslu. Ke svému zklamání je však přidělen k 518. peruti. Ta vznikla rozšířením meteorologické letky a měla za úkol provádět průzkumné lety nad severním Atlantikem. Její piloti létali na R E S P EKT. C Z

čtyřmotorových bombardérech typu Halifax V, které měly na tehdejší dobu značný dolet. Základna perutě se nacházela na ostrově Tiree ve Skotsku (součást Vnitřních Hebrid). V několika dopisech členům rodiny si Leonard stěžuje, že by byl raději ve Francii a účastnil se bojů.

Omyl kontrolní věže Než mohl být Leonard převelen do československé jednotky, zahynul ve srážce s jiným letadlem téhož typu. Stalo se to 16. srpna 1944 při pří-

Herbert přemýšlel o tom, co bude dělat po válce, nikoli o sebevraždě.

pravě na přistání, tedy blízko mateřské základny. K tragédii došlo na samém konci války, víc než dva měsíce po spojeneckém vylodění v Normandii, v době, kdy síly západních spojenců stály už těsně před Paříží. Poručík Leonard Revilliod nastoupil k  osudnému letu jako druhý pilot osmičlenné posádky

s  typicky anglicky znějícími jmény. Nezahynul tedy jako letec československé perutě, jak se často tvrdí. Všech 16 pilotů je pohřbeno na vojenském hřbitově na ostrově Tiree. Jak později zjistil přítel Revilliodových, major E. Kerrigan, havárii zavinila jednak značná oblačnost, ale především omyl kontrolní věže. Herbert smrtí bratra velmi trpěl, ale nezhroutil se. I když nějakou dobu pobýval v nemocnici (důvod nebyl nikdy udán), svědčí o jeho duševním zdraví dopisy posílané příbuzným do Švýcarska, zejména tetě a kmotře. Tam píše o Lenově smrti a popisuje jeho důstojný vojenský pohřeb – velmi podrobně, zajímavě a pozoruhodně vyrovnaně. O Herbertově vyrovnanosti svědčí i dopisy, které psal rodičům do Londýna. Herbert věděl, že se blíží konec války, a hodně přemýšlel o tom, co bude dělat po ní. Mohl se vrátit s rodiči do Ženevy a tam dál studovat, mohl jít pracovat se svým strýcem Janem Masarykem na ministerstvo zahraničních věcí do Prahy, což by bývala ocenila jeho matka, nebo se mohl věnovat hudbě. Na poslední hodině houslí na Royal College of Music, kam ho doprovodil jeho otec dr. Revilliod, mu profesor houslí sliboval úspěšnou uměleckou – a jednou i pedagogickou – dráhu. Avšak o tři dny později, 13. února 1945, ležel Herbert Revilliod → v edinburské nemocnici mrtev.

57

→

f ot o ar c h i v au t o rky

civilizace Zatajování pravdy Britský úmrtní list uvádí jako příčinu smrti „vnitřní krvácení jako výsledek střelné rány do břicha“. Na zadní straně listu je v závorce připojeno „sebevražda“. Nekrology otištěné v britském tisku, jak skotském, tak anglickém, včetně londýnských Times, však uvádějí „úmrtí po krátké nemoci“. Pravý stav věci byl tedy od začátku zatajován. Toto zjištění (pro mne velmi překvapivé, nebylo nikdy publikováno) otevírá řadu otázek. První je, co bylo důvodem zatajování pravdy, tak „nemasarykovského“ jednání. Druhá, zda byla pravda zatajována z rozhodnutí rodičů, nebo jen s jejich tichým souhlasem. V obou případech se museli ocitnout pod nesmírně silným tlakem. Kdo jej však vyvíjel? Vyhrožoval Revilliodovým někdo? Pokud ano, kdo a čím? Nebo chtěli někoho krýt? Ani dnes, 62 roků po tragické události, nemáme na tyto otázky odpověď. Jisté je, že až do konce života Revilliodovi odmítali o Herbertově smrti mluvit.

Záhada zmizelých dokumentů Oba rodiče byli v edinburské nemocnici v době, kdy jejich syn umíral. Herbert s nimi komunikoval. Museli tedy znát pravou příčinu smrti i jméno eventuálního vraha. Verze sebevraždy je totiž nesmyslná. Týden po Herbertově smrti napsal dr. Henri Revilliod Herbertovu nejlepšímu příteli Francisi Leyovi dlouhý dopis (byla jsem zřejmě první, komu se dostalo do ruky celé znění dopisu – mám jej ve své dokumentaci). Ani v něm dr. Revilliod neprozradil celou pravdu o  konci svého syna. Jako příčinu smrti uvedl „vnitřní krvácení, které nemohla vyřešit ani operace“. Avšak v druhé polo-

Zpráva soudního lékaře o Herbertově smrti zmizela, stejně jako další důležité listiny. vině dopisu se rozepsal o tom, že Herbert „až do konce kolem sebe vyzařoval veselí, nadšení pro své umění a náklonnost či sympatii ke svým rodičům a přátelům. (...) Až do konce prožíval svůj podíl radosti.“ Do poslední chvíle Herbert doufal, že zranění přežije, chtěl se uzdravit a utěšoval matku, že se „z toho dostane“. Toto není chování sebevraha. Herbert byl civilista, student, který těžko mohl v Británii vlastnit zbraň. Navíc inteligentní a střízlivý sebevrah (Herbert podle rozsáhlé rodinné korespondence neměl problém s alkoholem) se nezabíjí výstřelem do břicha, zvláště když má chuť do života. Naopak: do břicha střílí profesionální vrah. Výčet záhad obestírajících tuto tragédii však zdaleka není u  konce. Zpráva soudního lékaře, která bezpochyby musela být pořízena, zmizela. Neexistuje, či spíše není k nalezení ve Skotském národním archivu ani jinde ve Skotsku. Kopii nedokázal obstarat ani náš přední specialista

58

Do politiky už vnuci TGM vstoupit nestihli. (Vlevo Leonard, Olga Masaryková, Herbert)

na patologii dr. Ivan Janota z Londýna, který má v  britských lékařských kruzích rozsáhlé styky. Také v nemocnici, kde Herbert zemřel (edinburská Royal Infirmary), se překvapivě nezachoval žádný záznam a ani na univerzitě, kde studoval, se o případu dosud nic nenašlo. Ve švýcarském diplomatickém archivu v Bernu neexistuje žádný zápis ze švýcarského vyslanectví v Londýně (nebo ze švýcarského konzulátu) o smrti švýcarského občana Herberta Revillioda. Je to tím překvapivější, že se jednalo o smrt násilnou, o čemž oba úřady musely být tehdy nutně informovány. Ve Federálním archivu v Bernu chybějí informace z doby války jak o Herbertovi a Leonardovi Revilliodových, tak o paní Olze. Schází i dopis Leonardovi, že bude po návratu postaven před soud. Záznam tam není ani o návštěvě paní Olgy u švýcarského prezidenta v květnu 1940. Konečně nelze nalézt záznam o tom, co se stalo s Herbertovým popelem po jeho kremaci v Edinburghu, jíž se 17. února 1945 účastnil také Jan Masaryk. Neví se, kde je Herbertova urna uložena, nebo zda byl jeho popel rozprášen. Žijící svědci tvrdí, že o tom nic nevědí, nebo nabízejí nepodložené dohady.

Vyznamenaný rozvědčík Jeden důležitý svědek však přece jen existoval. Během zmíněných událostí se pohyboval v blízkosti Revilliodovy rodiny. Byl to dr. Lumír Soukup, muž, kterému tehdy paní Olga naprosto důvěřovala. Až na konci svého života, v druhé polovině 70. let, tuto důvěru ztratila. Dr. Soukup byl po šest měsíců před smrtí Jana Masaryka jeho tajemníkem na československém ministerstvu zahraničních věcí. Začátkem července 1948, čili čtyři a půl měsíce po komunistickém puči a čtyři měsíce po vraždě Jana Masaryka, odjel se souhlasem československé rozvědky do Británie. Poté žil s rodinou nejprve ve Skotsku, pak ve Francii a ve spolupráci s rozvědkou

pokračoval. V září 1991 byl vyznamenán stříbrnou medailí Univerzity Karlovy. O jeho práci pro rozvědku se totiž nevědělo. Veškeré dokumenty o tom, kdo vyznamenání navrhl a jak bylo zdůvodněno, jakož i v tomto případě vyžadované curriculum vitae se podle emeritního rektora UK prof. Ivana Wilhelma z archivu UK ztratily. Dr. Soukup krátce po udělení medaile zemřel v Lyonu. Vdova po dr. Soukupovi, Catriona Soukupová, která stále žije ve Francii a v době Herbertova pohřbu byla v Edinburghu, se nechce k případu podrobněji vyjadřovat. Shoda týkající se zmizelých dokumentů je natolik nápadná, že je možné se ptát, zda také Leonard nezahynul při srážce letadel nad Skotskem jinak než náhodou. Omyl kontrolní věže mohl být vyprovokován i  sehrán na rozkaz – s  využitím mlhy a  špatného počasí. V  té době totiž RAF už disponovala velice dobrým radarovým systémem. Je známo, že sovětský agent Kim Philby dokázal v  roce 1943 zinscenovat leteckou havárii, jejíž obětí se stal polský exilový vůdce generál Sikorski; pilot letadla, Čech, se na rozdíl od Sikorského zachránil. Stalin se tehdy chtěl zbavit schopných osobností a případných populárních politiků v zemích, které Teheránská konference přiřkla do sféry sovětského vlivu. Kromě toho se pokoušel maximálně znepřátelit Čechy a Poláky.

Byla to vražda Řada přátel obou vnuků T. G. Masaryka dosud žije a  mohu považovat za štěstí, že mi vyprávěli své vzpomínky, ukazovali fotografie, dopisy a jiné dokumenty. Herbertův přítel Francis Ley mne s manželem pozval do svého domu a dlouze nám vyprávěl o prázdninách na Hradě a v Lánech a o svém setkání s TGM. Jeho dcera, lékařka, po zhlédnutí Herbertova úmrtního listu dospěla k jednoznačnému závěru: sebevražda je nesmysl. Byla to vražda. Někteří Leonardovi spolužáci, kteří stále žijí v  Ženevě a  stýkají se, nás rovněž pozvali, aby si pohovořili o Leonardovi, jehož osud i pro ně zůstává záhadou. Shodli se na tom, že Leonard se zajímal o věci veřejné a měl dostatečné charisma, aby se stal úspěšným politikem demokratického státu. Závěrem předkládám čtenářům k  úvaze své podezření, že násilná smrt Herberta a Leonarda Revilliodových souvisela s vraždou Jana Masaryka a měla téhož původce. Účelem bylo usnadnit převzetí moci v Československu komunisty a zavedení totalitní vlády. Q LIBUŠE PAUKERTOVÁ-LEHAROVÁ

Autorka pracovala více než 30 let jako ekonom v OSN v Ženevě, v letech 1999–2001 působila na ministerstvu zahraničních věcí v Praze. Je autorkou knihy V exilu s Olgou Masarykovou-Revilliodovou, jejíž druhé vydání vychází v těchto dnech. Autorka žádá čtenáře o poskytnutí případných dalších (ověřitelných) informací, které by vnesly do nejasností obestírajících smrt Masarykových vnuků více světla. (e-mail: [email protected]) v příštím vydání Respektu přineseme → polemický pohled na smrt vnuků TGM vypracovaný historikem z Masarykova ústavu – Archivu AV ČR.

R E S P EKT 4 4 | 2 9 . ří j n a – 4 . l is t o pa d u 2 0 0 7

civilizace Paleoekologie

žádná věda

Pochod stromů

Věda jako zábava

Kde leží pravlast středoevropského buku, z níž se stromy šířily pahorkatinami i pohořími?

J

sme obklopeni věcmi blízkými i vzdálenými. Psaní o věcech vzdálených, například o deštném pralese nebo klimatických změnách v  Číně, rozšiřuje a  zpestřuje náš svět, ale psaní o věcech blízkých jej prohlubuje. Zatímco televize a noviny předstírají, že nejdůležitější jsou politické strany a celebrity všeho druhu, skutečnou součást našich životů tvoří spíš procházka v lese, letní louka nebo podzimní houby, které díky klimatickým změnám posledních několika let rostou jako divé. Na příběhu buku můžeme ukázat jednu sympatickou tvář současné vědy: nejmodernější techniky výzkumu DNA dovedou zprostředkovat hlubší zážitek z lesního zákoutí.

Není buk jako buk Když přijde doba ledová, lesy v našich podmínkách prořídnou a pak se promění v travnatou tundru s ostrůvky tajgy. Teplomilnější dřeviny nejspíš ustoupí až do oblastí jižně od Alp. S koncem ledové doby se oteplí a stromy znovu obsadí českou kotlinu, i když jejich příchod může trvat někdy i tisíce let. Běžně se počítá s  tím, že strom musí nejprve vyrůst do plodného věku, pak z jeho koruny popadají o pár metrů dál semena, z nich opět vyrostou stromy – a tímto pomalým tempem se šíří les. Na některých lokalitách můžeme dokázat, že postup buku či jiných stromů je jenom kolem 10 km za tisíc let. Ukazuje se ale, že některé populace buku jsou „rychlé“ a jiné „pomalé“. Závisí to nejspíš na krajině a také na veverkách, plších, ptácích ořešnících a dalších zvířatech, která si na zimu dělají zásoby semen. Kromě toho občas přijde tornádo či vichřice a přenese větve i se semeny o celé kraje dál. Je tu však ještě jedna možnost: co když stromy vůbec neustoupí, v  nějakém chráněném údolí přežijí ledovou dobu a pak se z několika ostrůvků začnou zase šířit? Botanička Donatella Magri se spolupracovníky zpracovala nálezy stop, jež v Evropě během posledního půlmilionu let zbyly po fosilních bucích. Výsledky publikovala loni v časopise New Phytologist. Většinu lokalit představují rašeliniště, kde po sobě buk zanechal památku v  podobě pylu. Na jiných místech byl objeven jako makrofosilie, tedy v podobně zbytků semen, listů nebo uhlíků. Ukázalo se, že buk se běžně objevuje v teplejších meziledových dobách zejména v italských a španělských horách. Téměř nikdy nesestupoval dolů, takže například v údolí Dunaje úplně schází. Buk tedy putoval po horách a  vyhýbal se nížinám. O směru jeho cest pak svědčí právě analýzy DNA. Ty nám prozrazují, s  jakými dalšími buky je dotyčný strom spřízněn, a  tedy odkud přišel (buk, který například na Rujaně sestupuje až k moři, se musí lišit od buků karpatských hor; R E S P EKT. C Z

pravděpodobně se dokonce odlišují i  buky na západním a východním břehu Vltavy).

Buková džungle na Slovensku Výzkum DNA vnesl do výzkumu lesních dřevin řadu nových prvků. Především se na rozdíl od tradovaného názoru ukázalo, že středoevropský buk nesouvisí se španělskými, italskými ani balkánskými lesy. Ve východních Alpách, možná přímo ve Vídeňském lese, a také na jižní Moravě či v jižních Čechách existují ohniska, kde buk přežíval i těžké podmínky ledových dob a opět se odtud šířil. Kde mohla tato útočiště ležet? Možná jednou najdeme několik horských údolí, v nichž spočívá pravlast středoevropského buku, ale zatím můžeme jen spekulovat. Téměř určitě se nejednalo o Pálavu, která je obklopena nížinou, jež pro buk představuje bariéru. Mnohem pravděpodobnější jsou místa, kde se dnešní bukové porosty dotýkají teplých pahorkatin. V úvahu přicházejí Chřiby, možná chráněné údolí Dyje nad Znojmem, teplé výběžky Šumavy a snad i Vyšenské kopce u Českého Krumlova. Z těchto ohnisek buk pozvolna, celá tisíciletí putoval pahorkatinami, až obsadil většinu českých pohoří a karpatský oblouk, v jehož severní části se objevuje pozdě – teprve před necelými pěti tisíci lety. Podobně samostatné postavení mají i rumunské buky. Některé buky u nás tedy žijí půl milionu let, jiné sem dorazily teprve nedávno, ale každých sto tisíc let se vytrvale vracejí. Stromy mají větší individualitu, než jsme si mysleli. Pokud bychom si to promítli jako zpomalený film, uviděli bychom pár k jihu obrácených podhorských údolí, odkud se, jako z pravlasti buků, stromy vydávají na tisíce let dlouhý pochod. Postupují buď podél alpských hřbetů, nebo po výšinách karpatských hor či českých pahorkatin. Co z toho vyplývá v citové či politické rovině? Skoro bych řekl, že pokud ve střední Evropě máme své buky, geneticky výrazně odlišné od buků například středozemní oblasti a  kontinuálně zde žijící několik ledových dob, pak musíme brát vážně existenci středoevropského prostoru jako něčeho, co není jenom kulturní konstrukce, ale přirozená danost. Žijeme příliš krátce, než abychom si bez pomoci současné vědy dokázali uvědomit, jaké to je, když stromy pochodují Evropou. Ale pokud chcete prožít, co znamená monumentální bukový les, vypravte se na východní Slovensko do liduprázdných Bukovských vrchů, odkud se vám z výšin hor rozevře něco, co vypadá jako obrovské zvlněné moře stromů mocnější než indická džungle. Q VÁCLAV CÍLEK

Autor je geolog a esejista.

Čeští vědci se tradičně umísťují na žebříčku popularity profesí vysoko; v letošním průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění dokonce na druhém místě hned za lékaři. Až na výjimky přitom badatelé u nás nejsou ani tak skvělí jako desetibojaři či bohatí jako hokejisté, přitom profesionální sportovci obsadili až místo jedenácté. Čím to, že jako věční šťouralové nekončíme po právu někde uprostřed mezi život zachraňujícími doktory a rozptýlení poskytujícími čutálisty, ale mnohem blíže k těm prvním? Obvykle se prestiž vědců u nás vysvětluje již od Rakouska zakořeněnou úctou k titulu doktor. Je-li to pravda, pak se trochu přiživujeme na popularitě medicínských doktorů, kteří, na rozdíl od těch přírodovědných či společenskovědných, dokážou předepsat ulevující prášek. Mladá generace se ale dívá skepticky na praktiky z dob mocnářství, přesto je prestiž vědců ve společnosti setrvalý fenomén. Zřejmě máme jako vědci vztahy s veřejností, které nám „pí ár“ (public relations) agentury mohou jenom závidět. Ve vztahu k vědě osciluje veřejnost ve světě mezi dvěma póly. Prvním je pozitivní přístup, rozšířený nejvíce v USA, který vidí ve vědě zdroj nových technologií, přinášejících finanční efekt. Druhý, západoevropský pohled je více skeptický. Nové technologie, jejichž použití se může vymknout kontrole, jsou vnímány jako hrozba. Nabízí se ale ještě jeden úhel pohledu: věda je zajímavá a vzrušující sama o sobě. V Británii je takto věda dlouhodobě prezentována v řadě skvělých pořadů BBC. A ani u nás na tom nejsme v tomto ohledu úplně špatně. Guru českých popularizátorů Jiří Grygar již přes čtyřicet let přitažlivým způsobem vzdělává veřejnost v astronomii a příbuzných vědách. Po revoluci pak vyrostla nová generace v řadě dalších oborů. Zejména v biologii a geologii dnes máme osobnosti, které veřejnost nejen informují, ale i provokují k zamyšlení. Příkladem za všechny může být Vojtěch Novotný, líčící neuvěřitelné zvyky papuánských kmenů, které jsou při bližším pohledu tak podobné těm našim. Či Jan Zrzavý, spekulující s čtenářem o tom, že velký mozek nemají lidé jako evoluční výhodu, ale spíše jako ozdobný přívažek (něco jako paví ocas), se kterým se však dá jakž takž žít. Úkolem vědců je a bude přesvědčovat veřejnost, že jejich práce společnost obohacuje a neohrožuje ji. Zároveň je však důležité i ukázat, že sledovat vědu v akci může být ohromná zábava, skoro jako fotbal. PAVEL JUNGWIRTH

Autor je chemik.

Příští týden píše → Jiří Suk

59

trendy

Stačí trošku prozpěvovat a psát tři tisíce znaků. (Studenti kurzu čínštiny na pražském Smíchově) f ot o g ünter bart o š

Čínština výhodou „Ma-ma“ je čínsky maminka. Stačí ovšem uprostřed trochu klesnout hlasem a je z toho „nadávat matce“. Čínština je jazyk plný nástrah, ale v poslední době se ho učí gymnazisté i podnikatelé. Právě také vychází první česko-čínská učebnice. „Qing ershi,“ objednala si nedávno Iveta Vaněčková v čínské restauraci. A fungovalo to, přinesli jí jídlo číslo dvacet, jak si přála. Ivetě je sedmnáct, studuje gymnázium a příští rok bude maturovat z čínštiny. V čínské restauraci si se spolužákem poprvé otestovali, že tenhle zvláštní jazyk funguje. „Číňanka koukala a  byla ráda,“ popisuje výsledek experimentu Iveta. Před maturitní komisí bude ovšem mluvit o složitějších věcech, než jsou nudle. Třeba o své rodině nebo o Evropské unii. Ve 3. B na soukromém gymnáziu na Ortenově náměstí v Praze 7 má čínštinu deset studentů, němčinu si vybralo jenom šest. Jak to? „Číňané jsou všude a lidí, co umí čínsky, je málo,“ říká Iveta. Vystihuje to přesně. Lidé, kteří mluví čínsky, mají výhodu na pracovním trhu kdekoliv na světě. Také v inzerátech českých firem se stále častěji objevuje: „znalost čínštiny výhodou“.

60

Výměna s Čínou u nás strmě roste. V regálech přibývá textilu, hraček, nádobí a  tisíců dalších položek „made in China“. Ale obchod se rozvíjí na všech frontách: české firmy do Číny vyvážejí, hlavně stroje. Loni to bylo zboží za devět miliard korun, letos to bude nejspíš o polovinu víc. V Číně se dělají také nejrůznější české výrobky od škodovek po umyvadla. Podnikatelé z Číny a Tchaj-wanu u nás staví továrny a investují: momentálně asi čtrnáct miliard korun. To všechno musejí dojednat čínsky mluvící lidé. Šlo by to samozřejmě také univerzální řečí byznysu, angličtinou. Ovšem čínsky to jde lépe.

Konzervy raději čínsky Přesvědčil se o tom Leoš Novotný, syn zakladatele konzervárenské firmy Hamé. Leccos v jejich plechovkách a sklenicích pochází od Čínské zdi,

třeba zelenina, rajčatový protlak, jahody. Teď by ovšem rádi do Číny také exportovali. A tak jel Leoš Novotný na cestu českých podnikatelů, kterou zorganizovalo ministerstvo zemědělství. Zatímco ostatní odvyprávěli své prezentace česky a Číňanům splývali v jednotvárnou masu, on pohovořil čínsky. „Na konci mi zatleskali,“ vypráví Novotný. Také při svých dalších jednáních vždycky zahájil několika čínskými větami. Fungovalo to: „Jen když řeknete dobrý den a jak se máte, vidíte to překvapení v jejich očích. Od Evropana to nečekají,“ shrnuje Novotný, který teď studuje ekonomii v anglickém Warwicku a v čínštině dál pokračuje. Že se taková znalost vyplatí, si ostatně všimli i  další budoucí ekonomové. Ve Warwicku jich chodí do čínských kurzů desítky. Na pražské Vysoké škole ekonomické skoro čtyřicet. Další R E S P EKT 4 4 | 2 9 . ří j n a – 4 . l is t o pa d u 2 0 0 7

Já mluvit Čína „Já umět mluvit Čína řeč.“ Tato čínská věta je gramaticky v pořádku. Gramatika čínštiny je jednoduchá a Evropan s ní nebude mít problémy. Bude se ovšem muset naučit trochu komicky prozpěvovat, protože právě na tónu závisí význam toho, co říká. Computeru bude muset říkat „elektrický mozek“, neboť čínština skoro neužívá mezinárodní slova. A hlavně se bude muset naučit psát asi tři tisíce komplikovaných znaků, jako by znovu chodil do první třídy. Inteligence prý nepomůže, jen dril a asijská disciplína. „Determinativ ohrada – prvek nefrit,“ kreslí na tabuli mladá česká lektorka. Studenti čínštiny z olomoucké Univerzity Palackého právě napsali znak, který znamená stát. Následují další a další, studenti se usilovně hrbí nad písankami jako prvňáci: vodorovný tah, svislý tah, prvek ústa, nohy, poklička. Názvy některých tahů znějí docela legračně, studenti se ale nesmějí. Naopak, někteří vypadají vyděšeně. Vzdává jich to prý tak třetina. Ale zájem je velký. „Až mě to samotného překvapilo,“ říká Ondřej Kučera z katedry čínské filologie, který tu vyučuje čínské dějiny, jazyk a politiku. Když se v  Olomouci katedra v  roce 1994 otevírala, hlásilo se každý rok padesát šedesát studentů. Zlomilo se to prý někdy kolem roku 2002, od té doby se zájem vyšplhal až ke dvěma

Nejlepší domluva (nejrozšířenější jazyky světa / v mil. obyvatel) 1. čínština

1205

2. španělština

322

3. angličtina

309

4. arabština

206

5. hindština

180

6. portugalština

177

7. bengálština

171

8. ruština

145

9. japonština

122

10. němčina

95 Zdroj: Databáze jazyků Etnologue & Wikipedia

R E S P EKT. C Z

stovkám. Letos byl počet uchazečů mimořádný – 310, ale to bylo ovlivněno i tím, že obor bral bez přijímacích zkoušek. Když si v roce 1994 podával přihlášku Kučera, něco takového by ho ani nenapadlo: „Považoval jsem to za zajímavý obor. Ale rozhodně ne praktický nebo lukrativní,“ říká. První „živé Číňany“ viděl na začátku 90. let v  USA. Malebný mumraj v Chinatownu nijak nenaznačoval, jak mocný bude východní obr za pár let. Netušil to tehdy skoro nikdo. U nás už vůbec ne.

po nákupech Stříbrné ponožky a telefon

Již nikdy zápach nohou. Poněkud nechutný slogan, zajímavější je ovšem to, co by mělo tento malý zázrak způsobit. Je to stříbro v ponožkách. Přesněji částečky stříbra o velikosti statisícin milimetru, zapletené jako kouzlo do jejich látky. Skryté v bavlně vraždí bakterie. Totéž dokáže stříbro i na dalších místech. Například v pračce, v pouzdru na kontaktní čočky, v obvazech, v matracích. Na mluvítkách mobilních telefonů, odolných vůči každému poprskání. V lednici, která se prý už nikdy nezbarví dozelena od zapomenutého eidamu. Stříbrné nanočástice využívají ve svých spotřebičích například firmy Bosch či Samsung; na jejich pračce stačí jen zmáčknout tlačítko „silver wash“, a už se do prádla uvolňují částečky stříbra. Do ponožek vplétá kov dokonce i český výrobce Loana, lze je koupit celkem běžně za stokorunu. Výrobci se proměnili v alchymisty a míchají stříbrný kov do všeho, co jim přijde pod ruku. Dá se jejich alchymii věřit? Účinky stříbra jsou známé dlouho. Děti z lepších rodin se „rodily se stříbrnou lžičkou v puse“. Stříbrné náčiní mělo zahnat nemoci. Starověké civilizace dávaly vodu do stříbrných nádob, hospodyně házely do mléka stříbrný peníz s cílem zahubit bakterie. Princip se nemění, jen se dnes stříbro rozbíjí na nanočástice. „Nanočástice stříbra mohou být v nejrůznějších materiálech. Když se k nim dostanou bakterie, stříbro se naváže na jejich buněčnou stěnu a naruší její fungování,“ vysvětluje Libor Kvítek z Centra výzkumu práškových nanomateriálů při Univerzitě Palackého v Olomouci. Zvlášť odvážní vizionáři tvrdí, že jak se zvyšuje odolnost mikroorganismů proti antibiotikům, budou se lidé vracet k osvědčeným účinkům stříbra. „Honba za čistotou je velká a firmy musejí vymýšlet neustále něco nového. V případě stříbra je aspoň jistota, že ho lidstvo už několik tisíc let testovalo,“ uzavírá chemik Kvítek. Možná nás čeká krásná stříbrná budoucnost, v níž nohy i zbytky v lednici budou už jenom voňavé.

Teplé prameny město V roce 1990 u nás byla Číňanů stovka a každý si myslel, že to jsou Vietnamci. Teď jich je čtyři a půl tisíce: většinou obchodují nebo provozují čínské restaurace. „V poslední době ale přijíždějí také lidé z firem, usazují se tady manažeři, technici. Už to nejsou jenom prodavači triček,“ všímá si Martin Kříž, překladatel a editor serveru Čínsky.cz. Mluvit s Číňany také v Česku, popsat jim naše prostředí, to by měla studenty učit nová Učebnice čínské konverzace, která na začátku listopadu vyjde v nakladatelství Leda a kterou napsal olomoucký sinolog David Uher. Studenti se tu dozvědí třeba, co to je Shengling, tedy Svatý kopeček, anebo Wenchuancheng, čili Teplý pramen město. Tak říkají svému oblíbenému místu, Karlovým Varům. Učebnice je revoluční i v dalším ohledu: učí pouze, jak čínsky mluvit, a nepoužívá čínské znaky. Je to další pokus, jak zpřístupnit jazyk všem. Nové učebnice, stále víc lekcí a kurzů. Podle odhadů až sto milionů lidí, kteří se ve světě učí čínsky. (Pro srovnání, angličtinu se jako cizí jazyk učí 400 milionů lidí.) Stovky středních škol ve Francii a Velké Británii, které zařazují čínštinu jako druhý jazyk. První vlaštovky také v Německu a u nás. Čínské chůvy v newyorských milionářských rodinách, které připravují už batolata na to, že budoucí svět bude trochu jiný. Čína expanzi čínštiny aktivně podporuje. Má pro ten účel speciální vládní agenturu, která v posledních letech zakládá všude po světě takzvané Konfuciovy akademie: jsou už v Německu, Anglii, Austrálii, Litvě, Tanzanii... První tuzemská akademie začíná v těchto dnech pracovat právě při Palackého univerzitě v Olomouci. Čínská vláda poslala do začátku dva miliony korun, čtyři tisíce knížek a dva čínské lektory. Sídlo akademie, to jsou dvě místnosti na univerzitě, taková trochu skromnější verze Britské rady nebo Goethe Institutu. Je tu však jeden podstatný rozdíl: Čína není Německo. Němečtí lektoři nereferují na příslušná místa, což se tiše předpokládá u učitelů vyslaných čínskou vládou. Německo nemá vězně svědomí ani neobsadilo Tibet. Evropa má sice k dodržování lidských práv výhrady, čínštinu však chce. „Nám jde o to zkvalitnit a rozšířit výuku čínštiny. O Číně panuje spousta dezinformací a jediná cesta je naučit se řeč, jet se tam podívat a Čínu poznat,“ říká sinolog Kučera. Obecně lidé, které živí čínština a  styky s  Čínou, tuhle ožehavou stránku věci příliš neřeší. „Že podporujeme Čínu? To snad dělá každý, kdo si kupuje jejich hračky a boty,“ říká překladatel Kříž. Q

– VKV – f ot os am s u n g e l e c tr o ni c s

studenti se učí čínsky na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. Kurzy otevírá také stále víc jazykových škol. Odpovědi frekventantů na otázku, proč zvolili tak exotický jazyk, jsou víceméně podobné. „Firmy tam investují, po čínštině je poptávka,“ říká Andrej Aleksiev, který právě opouští svou druhou hodinu čínštiny ve večerním kurzu v  pražské jazykové škole Březinka. Pracuje ve firmě IBM, která v  Číně ve velkém buduje pobočky a vývojová centra, stejně jako další nadnárodní společnosti. Že má Čína problémy s dodržováním lidských práv i  s  otrockými podmínkami ve výrobě, to expandující firmy nezastaví. Tvrdí, že situaci mění zevnitř; zmíněná IBM prohlašuje, že chce být „lídrem“ v prosazování férového pracovního trhu. Také český byznysmen to vidí pragmaticky: „Když s Číňany nebudeme obchodovat my, Hamé Česká republika, potažmo celá Evropa, bude s  nimi obchodovat někdo jiný,“ říká Novotný. Obchod kvete, čínština se hodí.

Vypere do stříbrna.

KAROLÍNA VITVAROVÁ-VRÁNKOVÁ

61

eseje

Jak selhávám jako občan f ot o kare l c u d l í n

Až za demokracie se paradoxně stala lež obecně uznanou normou Karel Hvížďala

(1941) je novinář a spisovatel. V letech 1978–1990 žil v exilu v Německu. Vydal přes dvacet knih rozhovorů, mimo jiné České rozhovory ve světě, Dálkový výslech s V. Havlem, Myslet zeleň světa s V. Bělohradským, Knížecí život s K. Schwarzenbergem, Když umřít, tak v Jeruzalémě s K. Sidonem. Je autorem pěti próz, řady rozhlasových her, dvou knih o médiích, připravuje k vydání knihu esejů.

Proč a kdy jsme ztratili schopnost bránit se proti lži, ze které se v demokracii pomalu stává norma? Tato otázka dlouho pronásleduje mé tiché já, zejména když zažívám za našimi hranicemi na západě úplně jinou atmosféru. Studenti jsou tam hrdí a výřeční lidé, kteří konfrontují přednášejícího s jinými názory a s vnitřním zápalem ho vyzývají ke společnému hledání pravdy. Tohle se mi v Čechách a na Moravě stává výjimečně. Jsme opravdu uštknuti nezájmem o minulost, přítomnost i budoucnost a zajímá nás jen, jak dosáhnout rychle nějakého cíle za jakoukoliv cenu? Proč nejsem schopen studentům, mladým politikům a dětem předat vůli ke skutečnému zájmu o základní otázky: Odkud přicházím, kdo jsem a kam jdu? Proč je ve mně tak málo odvahy ke skutečné obnově poničeného světa? Pln těchto pochybovačných otázek jsem jednou v Hamburku u kamaráda narazil na číslo týdeníku Die Zeit ze 16. srpna 2007 s esejem nakladatelského lektora, novináře a spisovatele Fritze J. Raddatze (ročník 1931, nejprve pracoval v NDR v nakladatelství Volk und Welt a od roku 1960 v SRN v nakladatelství Rohwolt a ještě později v časopise Die Zeit) s názvem Moje selhání jako občana NDR. Text byl hlubokým a  bolestným sebezpytováním a  zcela postrádal naši věčnou snahu hledat viníky za svá selhání mimo sebe: mimo naše přikrčené já, u velmocí, okupantů, komunistů či estébáků.

Slušný lhář Základní otázka, kterou si pan Raddatz klade, zní: Co se děje s člověkem, který své vědění – stejně jako své svědomí – odkládá neustále jako kabát v  divadelní šatně, aby mu nepřekáželo? Sám sebe se ptá: Jak je možné, že jsem v padesátých letech četl třeba v  západoněmeckém časopise Der Monat úžasné texty, a nepovažoval-li jsem je přímo za nepřátelské, myslel jsem si, že jsou alespoň neplatné? Proč jsem si stále něco nalhával? A pak cituje Margaret Boverisovou: My všichni lžeme. Žiji jako řádný lhář. V němčině to zní ještě hranatěji: Anständiger Lügner. Dá se to také přeložit jako slušný lhář, což znamená, že lhaní bylo vyvázáno z negativní půlky

62

lidských vlastností a zařadili jsme ho již mezi pozitivní nebo alespoň přijatelné úkony. A nelze se tomu zřejmě divit, když se lží pracují už standardně každý den politici, obchodníci i reklamní agentury, když se lež nebo alespoň to, co pracuje s polopravdou (bullshit), staly běžným prostředkem k dosahování cílů v naší civilizaci. Nejlépe to dokazuje výrok maďarského premiéra Ference Gyurcsánye, který vloni řekl: „Lhali jsme lidem ráno, lhali jsme v poledne, lhali jsme večer.“ A pan premiér také vysvětlil, proč musel lhát: „Neexistuje jiná cesta. Z ekonomických důvodů nemáme možnost vést vlastní politiku.“

Byla to katovská práce: ruce jsem měl od krve knih.

Takový výrok oznamuje opravdový konec politiky jako správy věcí veřejných. My už tuto správu jen předstíráme a zároveň se odmítáme v evropském kontextu na ní účinně podílet. Jak je ale možné, že jsme na tuto ponižující úlohu tak snadno přistoupili? Že jsem i já podobnou ponižující práci kdysi bez zřetelného odporu vykonával? Na začátku  sedmdesátých let jsem se sám jako redaktor nakladatelství Albatros, kam jsem byl přijat díky Ladislavu Fikarovi poté, co jsem byl vyhozen z  Mladého světa, aktivně podílel na ničení české kultury a vzdělanosti. Moje první práce spočívala v posudcích (dle seznamu schváleného na Ústředním výboru KSČ) na knihy, které měly být zakázány, a pak v přípravě k likvidaci. Šlo většinou o encyklopedie, v nichž byly zmínky o lidech, kteří upadli kvůli svým postojům v roce 1968 v nemilost. Byla to katovská práce: ruce jsem měl od krve knih a tehdy jsem už moc dobře věděl, že devastace každého národa začíná ničením slov. Bylo mi devětadvacet, byl jsem dospělý chlap a svou zbabělost jsem si omlouval tím, že jsem potajmu nechal v encyklopedické řadě Objektiv, kterou jsem založil a řídil, vydávat knihy disidentů pod pseudonymy.

Podobné situace popisuje Fritz J. Raddatz a přirovnává se k  rabínovi, kolem kterého nacisté nakreslili křídou kruh, za jehož překročení bez jejich povolení mu pohrozili smrtí. Rabín se pak musel dívat, jak vypálili vesnici, vyvraždili muže a znásilnili jeho ženu a dceru. Když kati svou práci skončili, zeptali se ho: „Proč tu tak klidně stojíš a ještě se směješ?“ Rabín odpověděl: „Nevšimli jste si, že jsem za vašimi zády vystrčil přes čáru špičku boty, a přesto žiji.“ Člověk, jehož nejstarší vzpomínky jsou spojeny s tajným poslechem BBC za války a Svobodné Evropy za komunismu a jemuž maminka nařizovala, „rozhodně o tom, Kájo, nemluv ve třídě“, je vybaven zvláštní schopností vytvářet si náhradní radost z vystrkování špičky bot přes křídový kruh. Pan Raddatz se radoval, že se mu povedlo propašovat do edičních plánů autory jako Eluard či Majakovskij, Déry nebo Bulgakov, a já byl rád, že mohu pomoci lidem jako Jan Vladislav či Jiří Dientsbier. Problém byl ale v tom, že jsem se ve skutečnosti radoval z podvodu, navyklý mít potěšení z podvodu už od dětství, kdy jsem s rodiči poslouchal zakázané rádio. Byl jsem na tom hůř než Raddatz. On byl hrdý na to, že prosazoval samozřejmosti, já byl hrdý na to, že jsem podvodník. Obojí hrdost byla falešná, ale ta moje byla nebezpečnější.

Návrat Oba nás ale tato zkušenost vyhnala na Západ, tiché já nás vyvedlo z pomyslného kruhu. Oba jsme došli k závěru, že po třicítce – když jsem odešel, bylo mi třicet sedm – už nemáme právo na nikoho nic svádět, že jsme nebyli zneužití, ale že jsme zneužili sami sebe a že bychom tyto návyky neměli přenášet na své děti. Byli jsme hnáni snahou osvobodit slova a probudit v sobě osvobozené já. Německo se po roce 1989 sjednotilo, já jsem se vrátil do Prahy. Fritz J. Raddatz dál píše romány a já takovéto eseje. A přesto jsme se octli v úplně odlišné situaci: Německo se zvětšilo, naše republika se zmenšila. Ponížení Němci se připojili k  hrdým demokratickým Němcům, ponížení Češi a Moraváci zůstali sami se svým ponížením a vyjukaní z cizinců. Důsledek: ti, kteří se za této situace chtějí udržet u moci, musí jen předstírat, že dělají politiku, která se ve skutečnosti z veřejného prostoru vytratila. Slova jsou opět zrazena a  hlas disentu je neslyšitelný nebo byl rovněž zrazen. Až za demokracie se paradoxně stala lež obecně uznanou normou. Možná proto jsme ztratili schopnost se účinně bránit, chybí nám k tomu víra ve vlastní jazyk. Už neumíme najít cestu ke kořenům vlastní duše. Už nejsme schopní ani náhradní odvahy být jinými. Naše já už není tiché, ale němé, zmrzačené. Naše šance je jen v přiznání, které je předpokladem každého zjevení. Q R E S P EKT 4 4 | 2 9 . ří j n a – 4 . l is t o pa d u 2 0 0 7

Jazzový posel f ot o p r o f ime d ia . c z

Vše, co jsem se naučil o psaní, vychází z hudby Haruki Murakami

(1949) je spisovatel a překladatel. Hned za první román Slyš vítr zpívat (1979) získal japonskou literární cenu Gunzo. Je držitelem několika dalších ocenění, mimo jiné v roce 2006 získal Cenu Franze Kafky. Je autorem knih Norské dřevo (2002, Odeon), Na jih od hranic, na západ od slunce (2004, Odeon), Kafka na pobřeží (2006, Odeon), Afterdark (2007, Odeon). Slovensky vyšly Hon na ovcu (2004, Slovart) a Tancuj, tancuj, tancuj (2006, Slovart).

Nikdy jsem neměl v úmyslu stát se spisovatelem – alespoň do svých dvaceti devíti let. To je absolutní pravda. Jako malý kluk jsem trávil hodně času čtením. Nořil jsem se do světa románů, které jsem četl s takovou vášní, že bych lhal, kdybych tvrdil, že jsem nikdy neměl pocit, že něco píši. Ale nikdy jsem si nemyslel, že mám na psaní talent. Jako teenager jsem miloval spisovatele Dostojevského, Kafku a Balzaka, ale nikdy jsem si nedovedl představit, že bych byl schopen napsat cokoli, co by se mohlo

nějších seskupení v dějinách jazzu. Nikdy jsem neslyšel tak úžasnou hudbu. Byl jsem polapen. Vloni jsem byl v Bostonu na večeři s panamským pianistou Danilem Perezem, a  když jsem mu vyprávěl tento příběh o  polapení muzikou, vytáhl mobil a zeptal se mne: „Nechcete si promluvit s Waynem, Haruki?“ „Samozřejmě,“ řekl jsem a vzápětí jsem úžasem téměř oněměl. Opravdu zavolal Waynu Shorterovi na Floridu a podal mi telefon. Řekl jsem mu do telefonu v podstatě toto: Nikdy předtím ani potom jsem neslyšel takovou

Příběh přiteče zevnitř jakýmisi speciálními kanály. Není třeba dělat nic víc, stačí se jen dostat do proudu.

měřit s knihami, jež nám zanechali oni. A tak jsem ve svém mládí jakékoli literární psaní jednoduše vzdal. Chtěl jsem dále knihy jen číst jako hobby a byl jsem rozhodnut živit se něčím jiným.

Poslouchat hudbu Mojí profesionální oblastí, v níž jsem zakotvil, se stala hudba. Dřel jsem, vydělával na splácení půjček od spousty kamarádů a příbuzných, a hned jak jsem skončil univerzitu, otevřel jsem si malý jazzový klub v Tokiu. Přes den jsme podávali kávu, večer drinky a také pár jednoduchých jídel. Měli jsme desky, které jsme pouštěli stále dokola, a o víkendech nám hrávali jazz mladí hudebníci. Tak jsem žil sedm let. Proč? Z jednoho jednoduchého důvodu: mohl jsem poslouchat jazz od rána do noci. Poprvé jsem se setkal s jazzem v roce 1964, když mi bylo patnáct. Art Blakey a The Jazz Messengers vystupovali v Kobe a já na ně dostal k narozeninám vstupenku. Bylo to poprvé, co jsem opravdu poslouchal jazz, a byl jsem bez sebe, bylo to, jako by do mne udeřil blesk. Ta kapela byla úžasná, Freddie Hubbard hrál na trubku, Curtis Fuller na trombon a Art Blakey je vedl svými silnými bicími plnými fantazie. Myslím, že to bylo jedno z nejsilR E S P EKT. C Z

úžasnou hudbu. O  čtyřicet dva let později: píši romány, bydlím v  Bostonu a  mluvím mobilem s Waynem Shorterem. Život je zvláštní a člověk nikdy neví, co přijde. Nikdy by mě nenapadlo, že se něco takového může stát.

Psát jako hrát Když mi bylo dvacet devět, začal jsem mít z ničeho nic pocit, že chci napsat román, že bych to snad svedl. Jistě, nedokázal bych napsat nic, co by se mohlo blížit Dostojevskému anebo Balzakovi, ale řekl jsem si, že to nevadí, nemusí být ze mě zrovna literární gigant. Jenže já neměl také ani tušení, jak se při psaní postupuje, neměl jsem tušení, o čem by ten román měl být. Koneckonců, neměl jsem absolutně žádnou zkušenost, nemohl jsem sáhnout po žádném vyhraněném stylu. Neznal jsem nikoho, kdo by mě mohl naučit, jak se to dělá, neměl jsem ani kamarády, s  nimiž bych mohl o literatuře mluvit. Měl jsem jedinou myšlenku: jak by to bylo úžasné, kdybych uměl psát tak, jako když někdo umí hrát na nějaký nástroj. Jako dítě jsem cvičil na klavír a uměl číst noty, dost na to, abych uměl zahrát jednoduchou melodii – ale neměl jsem techniku na to, aby se ze mne

mohl stát profesionální hudebník. Jenže kdesi uvnitř hlavy jsem přesto vždy cítil cosi jako vlastní hudbu, jak se točí a víří v bohatém, silném příboji. Byl jsem zvědav, zda se dá tato hudba převést do psaní. Tak jsem začal mít svůj styl.

Rytmus a harmonie Nejzákladnější věcí – v hudbě nebo v literatuře – je rytmus. Váš styl musí mít dobrý, přirozený, stálý, pevný rytmus. Jinak vás lidé přestanou číst. Naučil jsem se významu rytmu z hudby – zejména z hudby. Potom přijde melodie – tu v literatuře představuje vhodné uspořádání slov tak, aby se vyrovnala s rytmem. Jakmile slova zapadají do rytmu hladce a krásně, nic víc nemůžete chtít. Následuje harmonie a vnitřní mentální zvuk, který slova podpoří. Potom následuje část, kterou mám nejraději: volná improvizace. Příběh přiteče zevnitř jakýmisi speciálními kanály. Není třeba dělat nic víc, stačí se jen dostat do proudu. Nakonec přijde to, co je pravděpodobně nejdůležitější: to vznášení se ve výšinách, které prožíváte, když své dílo dokončujete, když končíte své „představení“ a cítíte, že se vám podařilo dosáhnout místa, které je nové a smysluplné. A když jde vše dobře, tak ten pocit sdílíte se svými čtenáři. Je to nádherné vyvrcholení, kterého nelze dosáhnout nijak jinak.

Zázračná obyčejná slova Prakticky vše, co vím o  psaní, jsem se naučil z  hudby: může to znít paradoxně, ale kdybych nebyl tak posedlý hudbou, asi bych se nestal spisovatelem. Ještě i teď, po třiceti letech, se stále učím psát podle dobré hudby. Můj styl je hluboce ovlivněn opakovanými ležérními rify Charlieho Parkera, podobně jako elegantně tekoucí prózou F. S. Fitzgeralda. A jako literární vzor mám před sebou stále tu schopnost neustálého sebeobnovování Milese Davise. Jeden z mých absolutně nejoblíbenějších jazzových pianistů je Thelonious Monk. Když se ho jednou kdosi ptal, jak se mu daří dostat z piana ten zvláštní zvuk, Monk ukázal prstem na klávesnici a řekl: „Nemůže to být žádnou novou notou. Když se podíváte na tu klávesnici, všechny noty tam už jsou. Ale když tu notu dostatečně procítíte, bude znít jinak. Musíte si však vybrat noty, které opravdu cítíte!“ Často myslím na ta slova, když píši, a říkám si: „Je to tak. Neexistují nějaká nová slova. Naše práce je dávat absolutně obyčejným slovům nové významy a speciální tóny.“ Uklidňuje mne to: znamená to totiž, že před námi leží ještě obrovské neznámé prostory, obrovské plochy úrodné země, jež čekají jen na nás, abychom je začali obdělávat. Q © 2007 The New York Times (Distributed by The New York Times Syndicate)

63

ve hvězdách

Toulavý pes ve studené válce

1957

Před padesáti lety zemřela Lajka na cestě do kosmu f ot o p r o f ime d ia . c z / a f p

B

yl to takový americký sen v sovětském balení. V létě roku 1957 se bezprizorně potulovala ulicemi Moskvy a hledala v popelnicích něco na zub. Za pár týdnů z ní byla chlouba sovětského impéria a první živý obyvatel planety Země, který se podíval na oběžnou dráhu. Její obrázky se tiskly na známky a populární umělci východního bloku o ní skládali písně. Kdyby si ovšem tříletá fenka Lajka mohla vybrat, je pravděpodobné, že by před slavnou výpravou do kosmu dala přednost životu mezi moskevskými popelnicemi.

Poletíme a hotovo Sovětský svaz triumfoval a  Američané tiše záviděli. Začínal podzim roku 1957, z kazašského kosmodromu Bajkonur právě vzlétla do vesmíru družice Sputnik a dosáhla oběžné dráhy Země. Úspěšný pokus se v sovětsko-amerických závodech v dobývání kosmu stal klíčovým mezníkem, stejně jako později let Jurije Gagarina nebo první kroky Neila Armstronga na Měsíci. Na oslavě po vypuštění Sputniku vůdce sovětských komunistů Nikita Chruščov jen zářil a hlavou se mu honily další smělé plány. Vzal si stranou vrchního konstruktéra kosmického programu Sergeje Koroljova a oznámil mu, že by blížící se čtyřicáté výročí bolševické revoluce rád oslavil dalším průnikem do vesmíru. Do narozenin říjnové revoluce ovšem nezbývaly ani čtyři týdny. Koroljov namítal, že za tak krátkou dobu nestihne druhou družici připravit, ale kremelský vládce byl neoblomný – poletí se a hotovo. Vypukly horečnaté přípravy, všechno se dělalo narychlo a  bez zkoušek. Tentokrát měl ve Sputniku letět živý tvor. Nebyla to novinka. V americkém i sovětském kosmickém programu se zvířata využívala už od konce 40. let. Zatímco američtí konkurenti volili za pasažéry prvních raket především opice, Rusové dávali přednost psům. Obě velmoci zkoumaly, zda je živý organismus schopen vydržet stav beztíže a záření, a pokoušely se předejít lidským obětem. A ne vždycky to dopadlo dobře – z celkem třinácti psů, které Rusové během průkopnické dekády poslali vzhůru, se živých vrátilo jen osm. Fenka Lajka byla první ze psů, který dosáhl orbitální dráhy Země. A byla také jediná, kterou dobyvatelé kosmu odepsali ještě před startem. V šibeničním termínu, jejž Chruščov nařídil, konstruktéři nedovedli postavit družici, která by se dokázala vrátit na Zemi.

Je mi to líto Sověti si jako budoucí kosmonauty vybírali toulavé moskevské křížence. Očekávali, že budou odolnější než domácí mazlíčci. Dávali přednost fenám, protože močí bez zvednutí nohy, a  nepotřebují tedy tolik místa. „Výcvik“ budoucích kosmonautek spočí-

64

Za chvíli tady bude pěkně horko. (Lajka v kabině Sputniku)

val především v několikatýdenním uzavření zvířete do těsné krabice, aby si zvyklo na omezený pohyb. Následovalo oblékání do skafandru, návštěva centrifugy, simulující obrovské přetížení, a pobyt v komoře, která hlučí a vibruje jako startující raketa. Ze tří psů, které měl tým na podzim roku 1957 k dispozici, byla jako nejzdatnější adept pro let vybrána tříletá fenka Kudrjavka. Vědci usoudili, že až nastane čas sovětského triumfu, znělo by její jméno západním médiím příliš krkolomně, takže hrdinka dostala elegantnější přízvisko Lajka. Rozhlasové posluchače pár dní před odletem pozdravila zaštěkáním a 3. listopadu 1957 na palubě Sputniku 2 vystřelila na oběžnou dráhu. Vítězná zpráva o prvním živém tvoru ve vesmíru, kterou Rusové záhy pustili do médií, o plánovaném osudu fenky neříkala ani slovo. Organizacím na ochranu zvířat ale rychle došlo, co nastane, a  v  západních metropolích propukly nečekaně mohutné protesty před sovětskými ambasádami. Podle původních plánů měla šestikilová Lajka, oblepená senzory a přivázaná popruhy v těsném prostoru, kde se nemohla otočit, vydržet živá deset dní. Všem bylo jasné, že misi nepřežije, ale záchvěv soucitu vědce vedl k tomu, že jí místo mučivě pomalé smrti naplánovali po deseti dnech letu otrávenou dávku želatinové potravy. Jenže se to zvrtlo. Jakmile Sputnik odstartoval, přístroje na bajkonurské základně ukázaly, že Lajka dýchá trojnásobně rychleji a její srdeční pulz se více než zdvojnásobil. Když

družice dosáhla oběžné dráhy, vystresované zvíře se trochu uklidnilo. Narychlo smontovaná technika ovšem nedokázala udržovat v „kabině“ přijatelnou teplotu. Čtyřicetistupňové vedro dokázala fena – kříženec polárního plemene husky – přežít jen několik hodin. Družice s mrtvým tělem shořela v atmosféře na jaře roku 1958. Následujících pětačtyřicet let Rusové mlžili o tom, co se na palubě Sputniku opravdu dělo. Tvrdili, že Lajka žila několik dní, světem kosmonautiky kolovaly neprověřené fámy. Psy do vesmíru výzkumníci z Bajkonuru posílali dál. A pro úplnost je nutné dodat, že v tom nebyli sami. Americký vesmírný program zacházel se zvířaty obdobně a opic zabitých v kabinách družic při nepovedených návratech do atmosféry v jeho historii také pár najdeme. „Položili své životy ve jménu technologického pokroku a vydláždili lidstvu cestu do vesmíru,“ píše vzletně oficiální materiál americké NASA. Jistou sebereflexí nakonec prošel alespoň člen Koroljovova týmu Oleg Gazenko – muž, který Lajku vycvičil a vybral pro průkopnický let. „Práce se zvířaty byla pro nás utrpením. Čím víc času uplynulo, tím víc je mi to líto,“ prohlásil Gazenko na konferenci v Moskvě v roce 1998. „Neměli jsme to dělat. Nedozvěděli jsme se z téhle mise na to, abychom ospravedlnili smrt psa.“ Q PETR TŘEŠŇÁK

R E S P EKT 4 4 | 2 9 . ří j n a – 4 . l is t o pa d u 2 0 0 7

jeden den v životě

mimochodem

Vděčnost politice

Do práce na kole Všední den příležitostné cyklistky

S

vítá. Při pohledu z  okna na bezmračnou oblohu se definitivně rozhoduji. Dnes vyrazím do práce na kole. Ještě ve mně doznívají příjemné pocity ze sobotní cyklojízdy, při které se nás na pražské magistrále sešlo přes dva tisíce nadšených cyklistů. Rychle přehazuji věci z kabelky do brašny, přidávám zámek, hledám a nacházím přilbu a před osmou vyrážím do pražských ulic. Při sjezdu do údolí Kunratického potoka si užívám vůni podzimního studeného rána, štiplavý zápach výfuků aut naštěstí odcloní hradba stromů. Horší je to při zdolávání kopce na Kačerov. Při pomalém šlapání po cyklostezce vedle popojíždějící kolony aut a autobusů jako obvykle přemýšlím o tom, zdali jízda v tomto provozu zdraví spíše neškodí, než prospívá. Ale sjezd kolem michelské pekárny, odkud se line úžasná vůně čerstvého pečiva, mě opět pozitivně naladí. Obzvláště když předjíždím všechny ty autobusy stojící v zácpě. V jednom z nich bych teď také mohla sedět a netrpělivě vyhlížet, kdy se ta kolona zase pohne. Cestou kolem Botiče míjím budovu bývalé synagogy v Michli, kterou jsem objevila až díky svým cyklocestám do práce, a dorážím do Vršovic. S kolem procházím kolem pobavených pohledů našich vrátných a zamykám ho do stojanu v hale vedle ostatních. Dnes je jich víc než obvykle, ale přes desítku se jejich počet nevyšplhá.

Energie vložená do pedálů Dopoledne řeším běžnou agendu, volá spousta lidí a ještě nečekaná porada! Před polednem telefonuje dcera, je jí hrozně špatně, a proto jde ze školy domů. Trošku ve mně zatrne, pozítří máme jet na dovolenou, ale naštěstí nemám čas o tom moc přemýšlet, práce je nad hlavu. Odpoledne doráží na konzultaci paní z jednoho občanského sdružení. Má spoustu nápadů a plánů, ale bohužel velmi málo zkušeností s podáváním grantů. Tak se jí alespoň ve zkratce snažím poradit, jak se s jejími představami vejít mezi mantinely úředních požadavků. Nakonec se jakž takž domluvíme, odpoledne je však pryč. Přestože je už podzim, slunce pere do oken kanceláře ostošest a teplota v místnosti se blíží třicítce. Posílím se dvěma sklenicemi vody, převléknu a vyrážím na cestu z práce. Těší mě, že mohu spojit příjemné s užitečným – dopravím se domů a zároveň si zajezdím na kole. Nevybitou energii po celodenním sezení v úřadě vkládám do pedálů a je mi docela fajn. V zatáčce Kunratického lesa zvoní mobil. Dcera. Úplně jsem zapomněla, doufám, že doma moc netrpí. Netrpí, vyspala se a je jí líp. Sláva, dovolená se alespoň prozatím neruší. Při závěrečných kilometrech v duchu plánuji večerní program. Nákupy, balení a ještě přečíst ty průvodce a knížky, co R E S P EKT. C Z

Spojuji příjemné s užitečným. f ot o ar c h i v a u t o rky

jsem si popůjčovala a rozhodla se před cestou nastudovat. Nakupovat jdeme společně s mojí patnáctiletou ratolestí. Po dnešní žaludeční nevolnosti se domnívá, že za všechny její zdravotní trable může nevhodná strava, a tak musí dohlédnout na to, abych s sebou na cesty nekupovala nic špatného. Prima, aspoň mi pomůže odnést ty těžké batohy a tašky s jídlem. Doma už nás netrpělivě očekává náš druhý teenager – je hladový, a tak se neobvykle ochotně zapojuje do přípravy večeře. Ještě počkat na manžela, který zrovna někde v polích vyběhává cholesterol, a můžeme zasednout ke společnému jídlu. Potřebujeme dohodnout řadu věcí a je to jeden z mála okamžiků během denního kolotoče, kdy jsme všichni pohromadě a můžeme si vzájemně naslouchat. Pak už zbývá jen rozdat pokyny na zítřek, obvolat obě babičky, několik kamarádů – a po jedenácté uléhám do postele. Oproti jiným večerům se cítím kupodivu svěží, určitě mi k tomu pomohlo těch 25 km ujetých na kole. Přesto mi po několika stránkách jako obvykle padají víčka a už ani nevnímám manžela, který zhasíná světlo nad mojí hlavou. Q

Je nás šest, je nám mezi čtyřiadvaceti a šestatřiceti a všechny jsme z východní Evropy. Říkají nám mladé autorky a pozvali nás do Německa na turné s názvem Střídavý proud. Přestože názvu moc nerozumíme a trochu se stydíme zeptat, jsme Němcům za to pozvání moc vděčné. Každý den v jiném městě máme s pomocí německých tlumočníků debatovat o literatuře a také se má předčítat z našich textů. Co víc by si mladé autorky mohly přát? Nic. Německo jednoduše milujeme. Spolu s Valzinou Mort, Noemi Kiss, Tanjou Maljarcuk, Lidijou Dimkovskou a Dorotou Masłowskou jsme se na tom shodly. Dorotě tu vydali už oba její romány, a když nemá vystoupení, zavřená v hotelovém pokoji pracuje na třetím. Na fotografii mi ukazuje tříletou dcerku. Lidija zas nechala ve Slovinsku šestiměsíční mimino a na pódiu horlí o tom, jak důležité je skloubit roli matky s rolí autorky. Obecenstvo tleská, emancipační nota padá na úrodnou půdu. Moderátorka hovoří o důležitosti ženského networkingu a mě napadá, že zase spadla klec. Jako by z nás naše pohlaví stále v mnohem větší míře než z mužů dělalo jakousi jednolitou skupinu. Potýkáme se přitom každá s něčím úplně jiným. I když na tomhle turné vlastně skoro všechny s politikou. Všechny až na mě a na Lidiju. Valzina má smůlu, že je z Běloruska. Její básně mají smůlu. Nikoho tu vlastně nezajímají. Otázky publika směřují k běloruské politické situaci. Prý je na to zvyklá, co se dá dělat, krčí rameny běloruská básnířka a své odpovědi střílí jako kulomet. Tanja je z Ukrajiny a má smůlu jakbysmet. Pozornost publika patří oranžové revoluci a volbám, Tanjina kniha ostrouhala. Po vystoupení Tanja utíká na cigáro, mračí se, tu její uraženou ješitnost docela chápu. Dorota je Polka a kromě zájmu o to, co říká na současnou polskou konzervativní politiku a na předčasné volby, mají její knížky naštěstí pré. Poláků, kteří přišli na její čtení, je alespoň sto a na Dorotinu otázku, z čeho by si přáli číst, se zvedá les rukou a hlásí nápady. Dorota to má dobré a Lidija a já, co se týče otázek publika, vlastně taky. Čechy a Slovinsko jsou totiž pro Němce ve srovnání s Běloruskem, Ukrajinou, Polskem nebo Maďarskem zeměmi zdaleka nejchudšími na poutavé události, a to až tak, že publikum nemá žádné politické otázky. Nezbývá než se ptát na literaturu, a tak můžu řečnit o svých imaginárních světech, jak dlouho se mi chce. Jsem vděčná. Jsem vděčná mdlé české politice, že mohu mluvit o tom, čemu alespoň trochu rozumím. PETRA HŮLOVÁ

Autorka je spisovatelka.

HELENA KNAPPOVÁ

P. S.: Tento článek píši jednoho deštivého rána při cestě do práce. Sedím v autobuse beznadějně uvízlém v zácpě.

→ PŘÍŠTÍ TÝDEN PÍŠE JAROSLAV FORMÁNEK

65

minulý týden

Skončil letní čas. Česko si připomnělo nedožité 90. narozeniny Pavla Tigrida. Pod Pradědem se objevili první lyžaři. Na návštěvu Česka přicestoval americký ministr obrany Robert Gates a prohlásil zde, že i když USA radarovou základnu v Brdech postaví, uvedou ji do provozu teprve poté, co Írán postaví a odzkouší raketu ohrožující svým doletem Západ. V dlouho odstavené Poldi Kladno byla opět slavnostně zahájena výroba oceli. Vlády členských zemí schválily v Lisabonu novou evropskou ústavu. Do druhého kola prošel ve sněmovně rozpočet. Vedení Agrární komory ČR se postavilo za zástupce chovatelů prasat, kteří vyjádřili nespokojenost s klesající cenou masa a vyzvali vládu, aby jim nahradila ztrátu z veřejných peněz. Za kilo vepřového dostaneme 28 korun a  náklady na výkrm jsou přitom 35 korun, takže když naše družstvo vyprodukuje 1000 prasat týdně, tratíme na tom zhruba tři miliony měsíčně, popsal médiím problém ředitel mladoboleslavského prasečího družstva Josef Luka. Na veletrhu nových technologií Invex v Brně

se představil nejrychlejší a nejchytřejší osobní počítač světa Comfort. Světová banka přeřadila Česko do kategorie bohatých států a  rozhodla, že země už nemůže přijímat úvěry od Evropské banky pro obnovu a rozvoj. Začala lovecká sezona. Na honu divokých prasat v lesích za Stodem postřelili myslivci patnáctiletého chlapce, který jim měl nadhánět. Do Beskyd jako každoročně touto dobou vyrazily dobrovolné vlčí hlídky bránit pytlákům v odstřelu několika zdejších divoce žijících vlků. Mohl byste říci panu poslanci Chytkovi z ODS, aby šel na mikrofon říci, co na mě teď volal z lavice – abych šel do prdele? požádal při schůzi sněmovny předsedajícího Jana Kasala poslanec ČSSD David Rath, poté co uvedl emoce do varu tím, že při debatě o povinnosti státu hradit výživné za neplatiče alimentů nazval nesouhlasící delegáty ODS „chladnokrevnými bestiemi“. Titul Česká hlava pro tento rok získal chemik Antonín Holý. Experti z firmy Personal Fabric oznámili, že na českém pracovním trhu došli Ukrajinci. Kvůli procesním chybám soud zamítl rozhodnutí, kterým

pražská radnice zakázala zdejším neonacistům uskutečnit 10. listopadu – na výročí nacistického pogromu známého jako křišťálová noc – noční výhrůžný pochod pražským Židovským Městem; vedení Židovské liberální unie po soudním verdiktu vyzvalo na svých webových stránkách „mladé zdravé sportovce a vojáky“, aby onen den přijeli do Prahy a zúčastnili se aktivního odporu proti neonacistické provokaci. Situace je tu oproti vyspělejším zemím špatná – lidé zde nemají potřebu se nadále učit a často mají pocit, že celý život vystačí s informacemi, které získali kdysi dávno jako mladí ve škole, komentovala reprezentantka Národního vzdělávacího fondu Miroslava Mandíková zveřejněný fakt, že na rozdíl od dánských, švédských či amerických 35 procent populace si v Česku po maturitě či vysokoškolském diplomu doplňuje dál vzdělání a vědomosti necelých jedenáct procent občanů ve věku od 25 do 64 let. Zdražilo pečivo. Za schůzku s disidenty ve městě Santa Clara byli kubánskou politickou policií zatčeni a posléze vypovězeni z Kuby

dva aktivisté české organizace Člověk v tísni. Česká měna posílila na další rekord – 27,12 koruny za 1 euro. Tříletou podmínku dostali u břeclavského soudu dva bývalí pohraničníci Lubomír Kratochvíl a  Zdeněk Palásek za to, že před 35 lety postřelili na česko-rakouské hranici emigranta Jaroslava Masaříka a pak jej už z rakouského území zraněného odvlekli do komunistického Československa. Na dalešické přehradě skončila plavební sezona. Odchod od policie ohlásil šéf Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Jan Kubice a všichni důležití detektivové jeho týmu. Česká televize cenzuruje, prohlásil bývalý premiér Miloš Zeman poté, co dramaturgie ČT vystřihla z filmu o jeho kariéře bez vědomí režiséra pasáž, v níž Zemanův někdejší poradce Miroslav Šlouf o svém někdejším šéfovi filmařům říká: „Myslím si, že není vyloučeno, že se na politickou dráhu vrátí jako Churchill.“ Vědci odhalili, že často a  dlouho používaný mobil přispívá ke vzniku rakoviny mozku. Zdražila reklama – na Nově.Q [email protected]

Život v Schengenu

Co vstup do Schengenu znamená pro lidi v pohraničí? Jak se s novými hrozbami vypořádá policie? A proč se nás Rakušané bojí? Rozhlíželi jsme se na místě činu.

66

f ot o Pr o f ime d ia . c z

f ot o i s i fa

připravujeme Budoucí války

Supermoderní zbraně už zastaraly. Chce-li si Západ udržet vojenskou převahu, musí se připravit na střety čtvrté generace. Po „inteligentních zbraních“ přicházejí na scénu „inteligentní armády“.

R E S P EKT 4 4 | 2 9 . ří j n a – 4 . l is t o pa d u 2 0 0 7

33 % ušetříte s předplatným Respektu

Další slevy pro studenty a učitele

PREDPLATNE.RESPEKT.CZ 800 100 634 Ráno v 8.00 ve vaší schránce nebo kanceláři