Essbare Landschaft Bergwiesen und -weiden als Apotheke für Mensch und Tier

„Essbare“ Landschaft Bergwiesen und -weiden als Apotheke für Mensch und Tier

Der Kräuter- und Landwirtschaftspfad Rittersgrün

Příroda „k nakousnutí“ Horské louky a pastviny jako lékárna pro lidi a zvířata

Naučná stezka Rittersgrün – místní byliny a zemědělství

Inhalt 1 2

3

4

5 6 7 8

Einleitung Der Kräuter- und Landwirtschaftspfad Rittersgrün Erläuterungen Wegverlauf Allerlei am Wegesrand Einiges in der näheren Umgebung „Essbare“ Landschaft Einführung Dorf und Landschaft im stetigen Wandel Wiesen und Weiden gestern und heute Kräuterkunde - Wertvolles altes Wissen Einführung Von Kräutern und Menschen Von Kräutern und Tieren Das Kräuterwesen im Erzgebirge Einige heimische Wild- und Heilkräuter Ausklang Kräuterquiz Literatur / Quellenverzeichnis Weitere Informationen / Kontaktadressen „Und nicht nur mit den Menschen, auch mit den Pflanzen fühle ich, ihre tausend grünen Zungen erzählen mir allerliebste Geschichten.“ Heinrich Heine (1797-1856)

Obsah 1 Úvod 2 Naučná stezka Rittersgrün – místní byliny a zemědělství Vysvětlivky Průběh cesty Všehochuť při okraji cesty Zajímavosti v blízkém okolí 3 Příroda „k nakousnutí“ Úvod Venkov a krajina v průběhu času Louky a pastviny včera a dnes 4 Bylinářství – cenné staré vědomosti Úvod O léčivých bylinách a lidech O léčivých bylinách a zvířatech Bylinářství v Krušných horách Některé místní planě rostoucí a léčivé byliny 5 Závěr 6 Bylinný kvíz 7 Literatura / Seznam pramenů 8 Další informace / kontaktní adresy „A nejen s lidmi, i s rostlinami cítím, jejich tisíce zelených jazýčků mně vypráví ty nejmilovanější příběhy.“ Heinrich Heine (1797-1856)

1 Einleitung „Alle Berge und Hügel, alle Wiesen und Matten sind natürliche Apotheken.“ Paracelsus (1493-1541) Die älteren Semester unter uns werden sich sicher noch daran erinnern, dass in ihrer Kindheit die Landschaft „essbar“ war. Beispielsweise auf dem Schulweg durch Wiesen und Felder oder auch beim nachmittäglichen Spielen draußen in der Natur war es durchaus üblich, sich an den Wiesen- und Wegrändern zu bedienen. Sauerampfer, Gänseblümchen, Spitzwegerich und Co. waren zum Naschen durchaus beliebt. Und ganz nebenbei, auf spielerische Art, eigneten wir uns zumindest ein gewisses Grundwissen über die Pflanzenwelt an und kamen der Natur näher. Heutzutage ist vieles anders. Zur Schule wird man meist gefahren. Viele Wiesen und Felder werden gespritzt und gedüngt, selbst die Wegränder dabei nicht verschont, nicht sonderlich appetitlich also das Ganze, das Kosten sollte man lieber lassen. Aber es gibt sie schon noch, die „essbaren“ Landschaften, in denen man eine Vielzahl von Orten findet, die zum Probieren, Knabbern und Sammeln geeignet sind. In eine von ihnen möchten wir Sie einladen, nach Rittersgrün und Umgebung, und dabei ein wenig von dem alten Wissen über die Pflanzen und Tiere in Erinnerung rufen, das für unsere Vorfahren noch eine Selbstverständlichkeit war und das wir eigentlich bewahren sollten. Vielleicht können wir unser Scherflein dazu beitragen. 1 Úvod „Všechny hory a pahorky, všechny louky a pastviny jsou přírodní lékárny.“ Paracelsus (1493-1541) Starší ročníky mezi námi si zajisté ještě vzpomenou na to, že za dob jejich mládí byla krajina „k jídlu“. Například cestou do školy, která vedla přes louky a pole nebo také při odpoledních hrách venku přírodě, bylo naprosto normální „se obsloužit” na okrajích luk a pěšin. Šťovík, sedmikráska, jitrocel a spol., byly veskrze oblíbenými pamlsky. A zcela mimoděk, formou hry, jsme si osvojili alespoň určité základní vědomosti o rostlinné říši a více se sblížili s přírodou. V dnešní době se mají mnohé věci jinak. Do školy je člověk většinou dovezen, mnoho luk a polí se hnojí a provádí se zde postřik, nezůstanou ušetřeny ani okraje cest a pěšin, což není zrovna nic chutného, a tak by měl člověk od takovéhoto ochutnávání raději upustit. Avšak „jedlé“ krajiny ještě stále existují, takové kouty přírody, kde naleznete místečka vhodná pro ochutnávání, mlsání a sběr. Do jedné z nich Vás chceme pozvat, do obce Rittersgrün a jejího okolí a přitom si připomenout alespoň trochu ze starých vědomostí o rostlinách a zvířatech, které pro naše předky byly samozřejmostí a my bychom je měli uchovat. Možná, že tak můžeme „přispět svou troškou do mlýna“ 2

2 Der Kräuter- und Landwirtschaftspfad Rittersgrün Erläuterungen „Komm hinaus! in’s Grüne! unter die Farben des Lebens! das wird dir wohl tun.“ Friedrich Hölderlin (1770-1843) Im Rahmen dieser Broschüre und auf dem Erlebnispfad können wir Ihnen natürlich nur einige unserer heimischen Kräuter vorstellen und auch über ihre Bedeutung in der Heilkunde und Ernährung nur spärliche Worte verlieren. Nähere Beschreibungen über Zubereitung oder gar Rezepte gibt der Platz erst recht nicht her. Deshalb finden Sie im Literaturverzeichnis eine kleine Auswahl aus der schier unüberblickbaren Liste an alten und neuen Büchern, die es zu diesem Thema gibt. Damit können Sie sich das notwendige Grundgerüst an Kenntnissen erwerben, das man unbedingt haben sollte, wenn man sich in der Natur bedienen und etwas für eine abwechslungsreiche Ernährung und seine Gesundheit tun will. Man führt damit seinem Körper eine Vielzahl von Stoffen zu, die ihm gut tun und die in der heute üblichen Nahrung oft nur unzureichend vorhanden sind. Es macht also durchaus Sinn und kann nicht schaden, sich in der „Apotheke Natur“ zu bedienen. Auf jeden Fall ist es den Versuch wert, damit dem Gang in die Apotheke, zum Arzt oder gar ins Krankenhaus vielleicht zu entkommen. Also holen Sie sich eins, besser mehrere Kräuterbücher und nutzen Sie ihre Spaziergänge in Zukunft auch zum „Grasen“. Sie erschließen sich damit eine ganz neue Welt. Eine weitere Möglichkeit, sich wertvolles Wissen dazu anzueignen, sind die geführten Wanderungen, die Ihnen entlang des Lehrpfades angeboten werden, auf denen Sie nicht nur eine Menge über unsere heimischen Kräuter und eine naturverträgliche Landwirtschaft erfahren, sondern auch entsprechende Erzeugnisse probieren und/oder erwerben können (siehe Kontaktadressen). Vielleicht können wir mit dieser Broschüre und vor allem mit dem Erlebnispfad dazu anregen, sich mit dem Thema intensiver zu beschäftigen, die Vielfalt und Schönheit unserer heimischen Flora neu zu entdecken und ihre weit unterschätzte Bedeutung für uns Menschen, aber auch für die Tiere, wieder mehr in den Blickpunkt zu rücken. Dabei sind es alles recht häufige Arten, die bei manchen Zeitgenossen sogar als Unkraut gelten, die wir Ihnen vorstellen, Arten, die Sie auch in unserer doch recht intensiv genutzten Landschaft noch ohne langes Suchen finden können. Und Sie werden feststellen, dass auch oder gerade diese Pflanzen bemerkenswerte Eigenschaften und eine erstaunliche Schönheit zu bieten haben und zudem von einer bewundernswerten Vitalität sind, an der wir uns ein Beispiel nehmen können. Nicht nur an selten gewordenen Pflanzenarten, wie beispielsweise den Orchideen, lässt sich das „Wunder Blume“ bestaunen.

3

2 Naučná stezka Rittersgrün – místní byliny a zemědělství Vysvětlivky „Vyjdi ven! Do zeleně! Do víru barev života! to ti jistě udělá dobře.“ Friedrich Hölderlin (1770-1843) V rámci této brožury a na zážitkové stezce, Vám samozřejmě můžeme představit jen některé z našich místních bylin a ztratit pouze pár slov o jejich významu pro léčitelství a výživu. Pro bližší popisy jejich přípravy nebo dokonce recepty, by nám zdaleka nestačilo místo. Proto v přehledu literatury najdete pouze malý výběr z nepřehledného seznamu nových a starých knih, které na toto téma existují. Tím se Vám naskytne příležitost osvojit si potřebné základní vědomosti a znalosti, které by měl člověk bezpodmínečně mít, pokud se chce v přírodě „obsloužit“ a tím něco udělat pro svou pestrou výživu a pro své zdraví. Člověk tím svému tělu dodá velké množství látek, které mu udělají dobře a které se v dnešní obvyklé stravě vyskytují pouze nedostatečně. Má tedy bezesporu smysl a nemůže to nikomu uškodit, když se obslouží v „lékárně“ zvané příroda. Každopádně to stojí za pokus, možná díky tomu uniknete návštěvě lékárny, lékaře nebo dokonce nemocnice. Opatřete si tedy nejlépe několik knih o bylinách a v budoucnu využijte svých procházek také k „pastvě“. Díky tomu odhalíte zcela nový svět. Další možností, jak si osvojit cenné vědomosti, jsou výlety s průvodcem, které Vám jsou podél naučné stezky nabízeny a při kterých se dozvíte nejen množství informací o našich místních bylinách a přírodním zemědělství, ale také ochutnáte odpovídající výrobky, které si můžete i koupit (viz kontaktní adresy). Možná, že se nám touto brožurou a zejména zážitkovou stezkou podaří podnítit, aby se lidé tomuto tématu věnovali intenzivněji, aby se jim nově podařilo objevit rozmanitost a krásu naší domácí flóry a opětovně posunout do popředí její zcela podceňovaný význam jak pro nás lidi, tak také pro zvířata. Druhy, které Vám představíme, jsou přitom hojně se vyskytující druhy, které někteří lidé dokonce považují za plevel, druhy, které můžete i v naší přece jen poměrně intenzivně využívané krajině najít i bez dlouhého hledání. A Vy zjistíte, že také nebo právě tyto rostliny mají pozoruhodné vlastnosti a oplývají podivuhodnou krásou a skrývají v sobě obdivuhodnou vitalitu, ze které bychom si mohli vzít příklad. Kouzlo květin můžeme obdivovat nejen na vzácně se vyskytujících druzích rostlin, jako jsou např. orchideje.

4

Von der Schönheit der Blumen oder Vom „Weltbild“ von Mensch, Kuh und Ameise „Für den Menschen ist jede Blume ein Gewinn und dort, wo sie welkt, ein herber Verlust. In jeder Blume lebt ein Stück der Weltenseele fort.“ Hanns Cibulka (1920-2004) Hand aufs Herz, wer nimmt sie eigentlich so richtig wahr, diese zumeist grünen Wesen, die da auf Wiesen und Weiden, in den Gärten und weiß Gott wo sonst noch herumstehen und denen man den Namen „Blume“ gegeben hat. Dabei sind sie wahre Wunderwerke der Natur und zusammen mit den anderen Pflanzen erst die Voraussetzung dafür, dass wir auf diesem Planeten überhaupt existieren können und unser Dasein fristen dürfen. Allerdings sieht der Blumenliebhaber die Blumen nicht als unverzichtbaren „chemischen Apparat“, sondern geradezu als Ausbund an Schönheit und Grazie, an Formenvielfalt und Farbenreichtum. Und diese wunderbaren Seiten an den Blumen können wir alle entdecken, wenn wir nur danach suchen. Wir sollten uns zuweilen die Zeit dazu nehmen, die Blume sozusagen als eine Art Kunstwerk zu bestaunen und zu bewundern, sie im Jahreslauf zu beobachten, ihren Wandel zu verfolgen, sie in ihrer Schönheit und Vergänglichkeit nicht nur zu betrachten, sondern mit allen Sinnen wahrzunehmen. Denn nicht nur für das Auge sind Blumen ein Hochgenuss, auch für die Nase haben sie viel zu bieten, natürlich nicht nur Wohlgerüche, auch so manchen „Gestank“. Ganz neue Welten tun sich einem auf, wenn man auf allen Vieren und mit gesenktem Kopf durch eine blühende Wiese „geht“. Aber gehen Sie dieser Art der Fortbewegung nicht zu lange nach, sie geht auf die Knie und weckt unweigerlich die Aufmerksamkeit der Mitmenschen. Trotzdem kann man das Motto „Wer Nasen hat, der rieche!“ jedem nur wärmstens ans Herz legen. Und auch geschmacklich ist die Flora durchaus nicht langweilig. Dabei sollte man jedoch Vorsicht walten lassen, es sei denn, man hat schon einige Kräuterbücher studiert oder verfügt über kuhähnliche Fähigkeiten, von denen wir gleich noch hören werden. Denn wenn man über Geruch und Geschmack und diese für uns Menschen eher ungewöhnliche Art der Fortbewegung sinniert, 5

landet man fast unwillkürlich bei den Tieren, die sich bekanntlich auch heute noch auf allen Vieren durch die Welt schieben und damit Nase und Maul ganz automatisch näher an der Vegetation haben. Nehmen wir einmal eine ganz normale Kuh auf einer Weide. Was macht sie? Sie steht und kaut. Wenn sie kaut steht sie (oder liegt sie), wenn sie frisst geht sie. Zwar langsam, aber sie geht. Sitzen tut sie nie. Einen Tisch, an dem sie ihre Mahlzeiten einnehmen könnte, hat sie nicht, warum also sollte sie sich setzen. Aber so kommen wir nicht weiter, also zurück zur stehenden, kauenden Kuh. Sie hat Zeit, wenn sie kaut, könnte also in aller Ruhe die vielen schönen bunten Blumen in der Weide betrachten, beispielsweise diese hellblaue Glockenblume da, neben der sie gerade steht. Aber nein, wo schaut sie hin? Ihr Blick geht in die Ferne, sie schaut sich die große weite Welt an oder was auch immer. Die Glockenblume interessiert sie nicht. Wenn die Kuh geht, frisst sie meist. Langsam, ganz langsam geht sie und frisst dabei. Aber nicht, dass sie wahllos alles in sich hineinmampft, was ihr da vors Maul kommt, keineswegs. Sie weiß ganz genau, was sie da vor sich hat. Ohne erst wie die Kräuterfrau mühselig eine Pflanzenbestimmung vornehmen zu müssen, ohne auch die geringste botanische Ausbildung nötig zu haben, ohne auch nur eines dieser Pflänzchen mit Namen ansprechen zu können, „erschnüffelt“ sie instinktiv, mit kaum zu glaubender Schnelligkeit und traumwandlerischer Sicherheit, aus diesem „Wald“ von Blumen und Gräsern, aus diesem Ozean an Gerüchen, die besten und bekömmlichsten Happen heraus, die sie dann gezielt und mit sichtlichem Vergnügen mit der Zunge packt und ins Maul zieht. Wir ahnen es, wer einmal auch nur für zehn Minuten mit dem Geruchssinn der Kuh in die Welt gerochen hätte, der könnte keine zehn Minuten mehr vergessen, welch erbärmlichen Rüssel er da als Mensch vor sich her trägt. Und was lehrt uns diese längere Abhandlung über die Tischgewohnheiten der Kuh? Ganz einfach: Die „Schönheit“ der Blume liegt für die Kuh eher im Geruch und Geschmack, nicht in deren Aussehen. Nehmen wir noch die Ameise. Hier wird es schwierig, dagegen war die Kuh ein Kinderspiel. Sich in ein solches Tierchen hineinzuversetzen ist nicht ganz einfach. Man sieht sie ja kaum. Und so manche haben wir im Laufe unseres langen Lebens sicher schon erlatscht, ohne es überhaupt bemerkt zu haben. Ein solches Tierchen muss ja vor einer Blume stehen wie unsereiner vor einer Eiche. Aber während unsereiner offenen Mundes vor der Eiche stehen bleibt und in Bewunderung erstarrt, beginnt die Ameise ohne viel Federlesens diesen Koloss zu besteigen, scheinbar ohne die geringste Angst, sich dabei zu Tode zu stürzen. Und nicht etwa, dass es sich bei diesem Exemplar um eine ganz besondere Ameise handeln würde, um eine Art professionellen Bergsteiger etwa, dem man in jahrelanger Ausbildung das Besteigen von Blumen mühsam beigebracht hat. Keine Spur. War die Besteigung erfolgreich und kehrt sie wenig später aus den Höhen der Blume mit reichlich Beute zurück, die sie nun schwer beladen nach Hause schleppt, so folgen ihr Hunderte von Brüdern und Schwestern nach. Fast wie angefädelt, wie die Pilger auf dem Jakobsweg, klettern sie hinauf und hinunter und 6

tragen dabei noch riesige Brocken im Maul als wäre das die normalste Sache der Welt. Und worin liegt nun die „Schönheit“ der Blume für die Ameise? Hier können wir nur mutmaßen. Vielleicht darin, dass sie so spendabel ist. Oder in dem Glück, dort reichlich Beute gefunden, in kollektiver Gemeinsamkeit nach Hause gebracht und damit dem Großen und Ganzen gedient zu haben. Ganz schön theatralisch und ziemlich weit hergeholt, wir geben es zu. Aber wie gesagt, es ist nicht ganz einfach, sich in ein solches Tierchen hineinzuversetzen. Nachdem wir uns unter sichtlichen Mühen ein wenig mit den „Weltbildern“ von Mensch, Kuh und Ameise beschäftigt haben, haben wir zumindest eine entfernte Ahnung davon, auf welch vielfältige Weise man die Blume betrachten, bestaunen, bewundern und benutzen kann und dass die Schönheit ein weites, sehr weites Feld ist. Und vielleicht können wir Sie durch diesen Exkurs ja dazu animieren, auf diesem Rundweg durch die Natur die Blumen und vieles mehr auch einmal aus anderer, ungewöhnlicher Sicht zu betrachten. O kráse květin aneb „představa o světě“ z pohledu člověka, krávy a mravence „Pro člověka je každá květina výhrou a tam, kde uvadá, krutou ztrátou. V každé květině přežívá kousek duše světa.“ Hanns Cibulka (1920-2004) Ruku na srdce, kdo je vlastně tak nějak opravdově vnímá, tyto většinou zelené bytosti, které zde postávají na loukách a pastvinách, v zahradách a Bůh ví, kde všude ještě a kterým bylo propůjčeno označení „květina“. Přitom jsou to opravdové divy přírody a společně s ostatními rostlinami především předpoklad pro to, že na této planetě vůbec můžeme existovat a smíme se protloukat naším životem. Koneckonců milovník květin nevidí v květinách „chemický aparát“, jehož se nelze vzdát, nýbrž takřka vzor krásy a grácie, rozmanitosti forem a bohatství barev. A tyto nádherné stránky můžeme na květinách objevit všichni, pakliže je budeme jen hledat. Měli bychom si na to tu a tam najít čas, dívat se na květinu jako na takříkajíc druh uměleckého díla a takto ji i obdivovat, sledovat ji během ročních období, všímat si jejích proměn, pozorovat ji nejen v její kráse a pomíjivosti, ale vnímat ji všemi smysly. Protože květiny nejsou jen pastvou pro oči, mají co nabídnout i nosu, samozřejmě nejen příjemné vůně, občas i různý „zápach“. Člověku se otevřou zcela nové světy, když „prochází“ na všech čtyřech se sklopenou hlavou kvetoucí loukou. Ale tomuto druhu pohybu se moc dlouho neoddávejte, budou Vás bolet kolena a nevyhnutelně vzbuzuje pozornost ostatních. Přesto lze každému co nejvroucněji klást na srdce doporučení „Ty, kdo máš nos, dýchej!“ A také pro chuťové pohárky není flora vůbec nudná. Při této činnosti by se však člověk měl mít na pozoru, pokud tedy neprostudoval již několik knih o bylinářství anebo nedisponuje podobnými vlastnostmi jako kráva, o kterých hned uslyšíme. Protože když budeme dumat nad čichem a chutí a nad tímto pro nás lidi spíše neobvyklým druhem pohybu vpřed, dostaneme se chtěj nechtěj ke zvířatům, která se jak je známo ještě dnes pohybují po světě po všech čtyřech a tím mají čumák a tlamu automaticky blíž vegetaci. Vezměme si zcela obyčejnou krávu na pastvě. Co dělá? Stojí a přežvykuje. Když přežvykuje, stojí (nebo leží), když žere, jde. Sice pomalu, ale jde. Nikdy nesedí. Stůl, u kterého by mohla jíst, nemá, proč by se tedy měla posadit. Ale tak se nedostaneme dál, takže zpět ke stojící, přežvykující krávě. Má čas, když přežvykuje, mohla by tedy v klidu pozorovat tu spoustu krásných pestrých květin, které kolem ní na pastvě rostou, třeba tady ten bleděmodrý zvonek, vedle kterého právě 7

stojí. Ale ne, kam se to jen dívá? Její pohled směřuje do dáli, dívá se na velký vzdálený svět nebo kam. Zvonek ji nezajímá. Když kráva jde, většinou žere. Pomalu, úplně pomaloučku a přitom žere. Ale ne, že by do sebe bez výběru cpala všechno, co jí přijde pod tlamu, to v žádném případě. Ví zcela přesně, co má před sebou. Aniž by jako bylinářka nejdříve musela pracně určovat rostliny, aniž by měla zapotřebí alespoň minimální botanické vzdělání, aniž by uměla některou z těchto rostlinek oslovit jménem, instinktivně „vyčenichá“ se sotva pochopitelnou rychlostí a jistotou, o které se nám ani nezdá, v této „džungli“ květin a trav, z tohoto oceánu vůní, ta nejlepší a nejchutnější sousta, kterých se pak cíleně a s očividným potěšením svým jazykem zmocní a nacpe je do tlamy. Tušíme, že kdo by si třeba i pouze na deset minut čichl ke světu prostřednictvím čichového smyslu této krávy, ten by už nemohl zapomenout, jaký že ubohý čumák tady na tom světě jako člověk před sebou nosí. A co nás učí toto delší pojednání o stolovacích návycích krávy? Zcela jednoduše: „Krása“ květiny vězí pro krávu spíše v její vůni a chuti než v její podobě. Vezměme si ještě mravence. Tady to už bude těžší, proti tomu byla kráva dětskou hračkou. Vcítit se do takového zvířátka není až tak úplně jednoduché. Člověk je skoro nevidí. A některé z nich jsme během našeho dlouhého života jistě už zašlápli, aniž bychom si toho vůbec všimli. Takovéto zvířátko si musí vedle květiny připadat, jako když našinec stojí u dubu. Ale zatímco našinec zůstane před dubem stát s otevřenou pusou a bude jej zkoprněle obdivovat, mravenec se s tím nepáře a začne tento kolos zdolávat, očividně bez nejmenšího strachu, že by se mohl zřítit a zabít se. A není to ani o tom, že by se zrovna u tohoto exempláře jednalo o nějakého velmi zvláštního mravence, o druh nějakého profesionálního horolezce, kterému by bylo dlouhodobým studiem pracně vštěpováno, jak se na takovou kytku vlastně leze. Po něčem takovém ani stopy. Jestliže byl výstup úspěšný a mravenec se za nějakou chvíli vrátí z výšin květiny s dostatečnou kořistí zpět a těžký náklad odtáhne domů, pak ho budou následovat stovky bratrů a sester. Skoro jako na šňůrce, jako poutníci na Svatojakubské cestě, šplhají nahoru a dolů a přitom nesou obrovská sousta v tlamičkách, jako by to byla ta nejnormálnější věc na světě. A v čem tedy spočívá „krása“ květiny pro mravence? Zde se můžeme pouze domnívat. Možná v tom, že je tak štědrá. Nebo ve štěstí, že v ní našli dostatek kořisti, v kolektivní pospolitosti ji donesli domů a tím posloužili celku. Pěkně teatrálně a poměrně z povzdálí to neochotně připouštíme. Ale jak již bylo řečeno, není úplně jednoduché se vžít do takového zvířátka. Poté, co jsme se se zřejmou námahou trochu zabývali „představou o světě“ z pohledu člověka, krávy a mravence, máme přinejmenším vzdálené tušení o tom, jakým rozmanitým způsobem se lze dívat, pozorovat, obdivovat a využívat květinu a že pojem krása je obsáhlé, velmi rozsáhlé téma. A možná, že Vás tímto tematickým odbočením přece jen pobídneme k tomu, abyste při procházce přírodou na květiny a ostatní přírodniny také jednou nahlíželi jiným, neobvyklým pohledem.

Wegverlauf „Nur wo du zu Fuß warst, bist du auch wirklich gewesen.“ Johann Wolfgang von Goethe (1749-1832) Startpunkt des Weges ist der Parkplatz am Freibad in Rittersgrün. Dort befindet sich die Eingangstafel, an der Sie auch das Formular mit dem Wegverlauf und dem Kräuterquiz entnehmen können. Das Kräuterquiz finden Sie auch am Ende dieser Broschüre und den Wegverlauf auf der nachfolgenden Karte.

8

Karte mit freundlicher Genehmigung vom KDI Euroverlag e. K. Chemnitz / Mapa s přátelským svolením KDI Euroverlag e.K. Chemnitz 9

Der Weg besteht aus zwei Runden. Die erste Runde ist reichlich einen Kilometer lang, die zweite bringt es auf etwa fünf Kilometer. Wir überqueren zuerst die Brücke über den Kunnersbach und gehen auf dem Rundwanderweg Pöhlwasser (roter waagerechter Strich) immer am Waldrand entlang. 50 Meter nach der Schutzhütte folgen wir dem neuen Kammweg (blauer waagerechter Strich), der uns steil hinab ins Pöhlwassertal führt, vorbei an zwei wunderbaren Altbuchen. Im Tal angelangt überqueren wir die Bundesstraße und das Pöhlwasser und laufen entlang der Zollstraße. Linker Hand sehen wir die Böhmische Mühle und den Grenzübergang nach Tschechien. Vor allem in der Zeit der Bergwiesenblüte im Juni sollten Sie einen kleinen Abstecher machen und einen Blick auf die bunten Wiesen und Wegränder dort werfen. Weiter geht es entlang der Zollstraße. Wir überqueren die Bundesstraße erneut und laufen dann auf der Kunnersbachstraße, bis wir wieder am Freibad angelangt sind und die kleine Runde abgeschlossen haben. Hier biegen wir jetzt links ab und halten uns geraume Weile an Badweg und Rothen-Adler-Straße, von wo aus wir wunderbare Ausblicke auf Rittersgrün und das Pöhlbachtal haben. Am Pulverturm am Rothen Adler steigen wir rechts die steilen Treppen hinauf. Oben angelangt halten wir uns wieder rechts, machen einen kleinen Bogen und biegen links, immer dem Bergbaulehrpfad (grüner diagonaler Strich) folgend, auf den Thomas-Müntzer-Weg ein, auf dem wir jetzt weiterlaufen. Nach einiger Zeit kommen wir zur Hans-Viehweger-Straße, auf der es dann den Berg hinauf geht. Kurz nachdem wir die Waldburg erreicht haben, biegen wir rechter Hand auf den Waldweg ein, der seinem Namen durchaus gerecht wird und uns bis zum Wald führt. Dort gehen wir geradeaus weiter und landen nach einem etwa einen Kilometer langen Waldspaziergang wieder auf dem Badweg, fast unmittelbar am Freibad.

10

Průběh cesty „Jen tam, kam jsi došel pěšky, jsi také opravdu byl.“ Johann Wolfgang von Goethe (1749-1832) Pomyslná startovní čára naší cesty se nachází na parkovišti u přírodního koupaliště v obci Rittersgrün. Zde se nachází i vstupní tabule, kde si můžete odebrat formulář s plánkem cesty a s bylinným kvízem. Bylinný kvíz naleznete i na konci této brožury a plánek cesty na následné mapce. Cesta sestává ze dvou okruhů. První okruh je tak jeden kilometr dlouhý, druhý měří skoro pět kilometrů. Nejdříve přejdeme most přes potok Kunnersbach a po okružní turistické trase Pöhlwasser (červená vodorovná značka) jdeme pořád podél okraje lesa. Padesát metrů za přístřeškem sledujeme novou hřebenovou cestu (modrá vodorovná značka), která příkře klesá do údolí řeky Pöhlwasser (Pöhlwassertal) a míjí dva nádherné staré buky. V údolí přejdeme silnici 1. třídy a říčku Pöhlwasser a půjdeme podél hraniční cesty (Zollstraße). Po levé ruce vidíme mlýn na české straně (Böhmische Mühle) a hraniční přechod do Čech. Zejména v období, kdy v červnu kvetou horské louky, byste měli udělat malou odbočku a porozhlédnout se po pestrých loukách a okrajích cest. Dále cesta pokračuje podél hraniční cesty (Zollstraße). Znovu přejdeme silnici 1. třídy a půjdeme pak po ulici Kunnersbachtraße, až se opět dostaneme k plovárně a tím uzavřeme malý okruh. Zde teď odbočíme doleva a nějakou dobu se držíme cesty Badweg a Rothen-Adler-Straße, ze které se nám otvírají překrásné výhledy na obec Rittersgrün a na údolí potoka Pöhlbach (Pöhlbachtal). U prašné věže - Pulverturm am Rothen Adler – vyjdeme doprava po příkrých schodech. Když se dostaneme nahoru, držíme se opět vpravo, uděláme malý oblouk a stále sledujeme hornickou naučnou stezku (zelená diagonální značka) a odbočíme doleva na cestu Thomas-Müntzer-Weg, po které teď budeme pokračovat dále. Po nějaké době dojdeme k ulici Hans-Vieweger-Straße, po které se pak jde do kopce. Chvíli poté, co dosáhneme Waldburg (Lesní hrad), odbočíme doprava na Waldweg - lesní cestu, která dostojí svému jménu a vede až k lesu. Tam jdeme rovně dál a asi po jeden kilometr dlouhé procházce lesem, se opět dostaneme na Badweg, téměř do bezprostřední blízkosti přírodního koupaliště.

Allerlei am Wegesrand „Die Zeit, die für jeden sein persönliches dunkles Ende bereithält, treibt Jahr für Jahr, was in Jahrmillionen sich entwickelt hat, eine unausschöpfbare Fülle an Gestalt und Ungestalt, Stimmen, Farben, Schönheit und Grauen. Setz dich an eine Ameisenstraße und versuche dir – nicht das Lebensgefühl (das kannst du nicht) –, doch vielleicht die Körner Leben vorzustellen, die als schwarzes Rinnsal fort und fort zu fließen scheinen. Geh mit offenen Augen durch den Wald, übersieh am Boden die Blüte der verschiedenen Moose, von Waldmeister, Veilchen und Glockenblumen nicht, blicke an die Stämme und in die Kronen hoch und dahinter in den unirdisch kristallinen Himmel. Zeitmysterium, sich ausfaltend in Stille und Fülle.“ Ernst Halter 11

An zwölf Punkten finden Sie Informationstafeln, die Sie über Sehenswertes vor Ort informieren. Dabei haben wir versucht, die Texte sehr kurz und bündig zu halten, damit es Ihnen nicht langweilig wird und Sie nicht allzuviel Zeit mit Lesen verbringen müssen, sondern die reizvolle Landschaft und den hübschen Ort genießen können. Etwas mehr Lesestoff finden Sie natürlich in dieser Broschüre. Der Schwerpunkt liegt bei den heimischen Kräutern, von denen wir Ihnen einige vorstellen und ihre Bedeutung für Mensch und Tier beschreiben wollen. In diesen Texten haben wir auch die Informationen versteckt, die Sie für die Lösung des Kräuterquiz benötigen. Aber auch andere Themen werden angesprochen. Wir stellen Ihnen beispielsweise bestimmte Nutztierrassen vor oder machen Sie damit bekannt, wie man auch heutzutage noch naturverträgliche Landwirtschaft betreiben und dabei wertvolle und schmackhafte Nahrungsmittel erzeugen kann. Všehochuť při okraji cesty „Čas, který pro každého přichystal jeho vlastní neznámý konec, přináší rok za rokem, co se vyvinulo během milionů let, nevyčerpatelné množství tvarů a patvarů, hlasů, barev, krásy a šedi. Posaď se k mravenčí dálnici a pokus se – si představit – ne životní pocit (to nemůžeš) -, avšak možná zrnka života, která vypadají, že plynou dál a dál jako černý potůček. Jdi lesem s otevřenýma očima, nepřehlédni na zemi květy různých mechů, mařinky vonné, violky a zvonku, pohlédni na kmeny a nahoru do korun stromů a nad nimi do nadpozemsky křišťálové oblohy. Mysterium času, rozprostírající se v tichu a plnosti.“ Ernst Halter Na dvanácti místech najdete informační tabule, které Vám podají informace o místních zajímavostech. Snažili jsme se pojmout texty krátce a stručně tak, aby nebyly nudné a abyste čtením nestrávili příliš mnoho času a mohli se kochat půvabnou krajinou a užívat si krásy místa. Trochu více čtiva samozřejmě najdete v této brožuře. Hlavní pozornost je věnována místním bylinám, ze kterých Vám chceme některé představit a popsat jejich význam pro lidi a zvířata. V těchto textech jsme ukryli i informace, které potřebujete k rozluštění bylinného kvízu. Ale dotýkáme se i jiných témat. Představíme Vám například určitá plemena hospodářských zvířat nebo Vás seznámíme s tím, jakým způsobem může člověk v dnešní době ekologicky hospodařit a přitom vyrábět plnohodnotné potraviny.

Das Hinterwälder Rind Das Hinterwälder Rind gehört zu den kleinsten und zierlichsten europäischen Rinderrassen. Die Kühe bringen knappe 500, die Bullen um die 700 Kilo auf die Waage. Es kommt aus dem Südschwarzwald und ist als der besonders rein erhaltene Teil des badischen Landviehs anzusehen. Es ist erstaunlich genügsam und robust und weidet in seiner Heimat teils an noch viel steileren Hängen als es sie bei uns im Erzgebirge gibt. 12

Wie alle anderern Rassen in Deutschland auch, kam es früher als Dreinutzungsrind zum Einsatz. Es lieferte Milch und Fleisch und wurde auch als Arbeitstier eingesetzt. In der folgenden alten Rassebeschreibung (Hink, 1906) wird das gut deutlich: Milchleistung: In Anbetracht der geringen Körpergröße vorzüglich. Gut genährte Kühe von bester Abstammung und wohlausgebildetem Euter sollen durchschnittlich 8 l Milch pro Tag, also rund 2900 l jährlich liefern ... Fleischerscheinung: Seit Jahrhunderten berühmt. Bei hervorragender Futterverwertung ist das Hinterwälderrind, namentlich der Hinterwälderochse, sehr leicht und rasch, nicht selten nur mit gutem Heu und etwas Kleie zu mästen. Fleisch von allererster Qualität, auffallend zart in der Faser, schön mit Fett durchwachsen, saftig und wohlschmeckend. Arbeitsleistung: Zur Arbeit werden namentlich die bis zu 130 cm und darüber hoch werdenden, dabei aber nicht hochbeinigen Ochsen verwendet; diese sind außerordentlich gängig, zäh und ausdauernd ... Bei vorgenommenen Lastproben zogen tüchtige Ochsenpaare das Dreizehnfache ihres Körpergewichtes und legten das Kilometer in 8 Minuten zurück, eine Leistung, welche von keinem andern Viehschlage erreicht wurde. Heute steht meist die Fleischgewinnung im Rahmen der Mutterkuhhaltung im Mittelpunkt, wobei auch Aspekte der Landschaftspflege manchmal eine Rolle spielen. Hovězí dobytek - plemeno „Hinterwälder“ Tento druh skotu patří k nejmenším a nejdrobnějším plemenům skotu v Evropě. Krávy váží necelých 500, býci kolem 700 kilo. Pochází z oblasti „Südschwarzwald“ a je považován za v obzvlášť čisté podobě dochovaného zástupce skotu pocházejícího z oblasti Bádenska. Je velmi nenáročný a robustní a ve své domovině se částečně pase ještě na příkřejších svazích než je tomu u nás v Krušných horách. Tak jak tomu bylo i u všech ostatních plemen v Německu, vyznačoval se i tento druh skotu trojstrannou užitkovostí. Poskytoval mléko, maso a jeho zástupci byli využíváni jako tažná zvířata. Dobře patrné je to v následujícím starém popisu plemene (Hink, 1906): Mléčná užitkovost: V poměru k malé velikosti těla je znamenitá. Dobře živené krávy nejlepšího původu a s dobře vyvinutým vemenem, by měly dávat průměrně 8 l mléka denně, tedy přibližně 2900 l ročně… Masná užitkovost: Proslulá po staletí. Při vynikajícím zhodnocení krmiva se skot Hinterwälder, jmenovitě vůl tohoto plemene, dá vykrmit velmi jednoduše a rychle, ne zřídka pouze dobrým senem a trochou otrub. Maso prvotřídní kvality, s nápadně jemným vláknem, pěkně prorostlé tukem, šťavnaté a výborné chuti. Pracovní užitkovost: K práci jsou jmenovitě používáni voli dorůstající do velikosti 130 cm a výše, přitom ale ne dlouhonozí; jsou mimořádně pohybliví, houževnatí a vytrvalí… Při uskutečněných zátěžových zkouškách táhly velmi schopné páry volů třináctinásobek své váhy a kilometr zdolaly za 8 minut, výkon, kterého nedosáhl žádný jiný druh dobytka. Dnes je středem pozornosti většinou získávání masa v rámci chovu plemenic, přičemž někdy hrají roli i aspekty péče o krajinu. Viel Interessantes werden Sie am Wegrand finden. Diese bemerkenswerte Gegend im oberen Westerzgebirge, nicht weit vom Fichtelberg entfernt, bietet eine erstaunliche Landschaftsvielfalt. Attraktive Wiesen und Weiden, lauschige Wälder, naturnahe Bäche, Feldgehölze, Hecken, Trockenmauern sorgen für Abwechslung. Auch der schmucke Ort Rittersgrün trägt natürlich dazu bei, dass es nie langweilig wird, durch schöne alte Bäume, gut erhaltene Bauerngüter und vieles mehr. 13

Sie werden feststellen, dass der Dreiklang aus Wald, Feldflur und Dorf, der Sie auf dem gesamten Weg begleitet, für eine erholsame Wanderung geradezu ideal geeignet ist. Mnoho zajímavého najdete při okrajích cest. Tato pozoruhodná krajina vyšších poloh západní části Krušných hor nedaleko od Fichtelbergu, nabízí podivuhodnou rozmanitost. Atraktivní louky a pastviny, tiché lesy, přírodě blízké potoky, remízky, houští, suché zídky, to vše přináší změnu. Že se zde nikdy nebudete nudit, k tomu přispívá samozřejmě i půvabná obec Rittersgrün se svými hezkými starými stromy a dobře zachovanými statky. Zjistíte, že trojzvuk z lesa, polností a vesnice, který Vás po celé cestě provází, je právě to ideální pro odpočinkovou procházku.

„Wildwuchs“ im Ort „Wie unterschiedlich die Vorstellungen von Natur bei Menschen sind, spiegelt sich in ihren Gärten. Während die einen jedes Gänseblümchen als Angriff auf ihre Sauberkeitskultur empfinden, macht es anderen gar nichts aus, wenn die Brennesseln zum Fenster reinwachsen.“ Beate Seitz-Weinzierl Es gibt immer Stellen in Städten und Dörfern, die zuerst durch die Tätigkeit des Menschen verändert und dann unterschiedlich lange sich selbst überlassen werden, sogenannte Ruderalfluren, beispielsweise Viehtriften, Misthaufen, Schuttflächen, Abgrabungen und ehemalige Baustellen. Je nach Standort entwickeln sich hier spezielle Pflanzen- und Tiergesellschaften. Zuerst dominieren einjährige Wildkräuter, zu denen sich bei längerem Bestehen auch ausdauernde Arten gesellen, die dann dominieren. Diese Wildkrautbestände sind wichtige Nahrungsgrundlage für eine Vielzahl von Insekten, Vögeln und Säugern. Für einige Tierarten sind sie sogar unverzichtbar, weil sie sich auf bestimmte Pflanzen spezialisiert haben. Beispielsweise legt der bei uns sehr selten gewordene Schwalbenschwanz seine Eier an der Wilden Möhre ab. Die Raupen von Distelfalter, Tagpfauenauge und Kleinem Fuchs fressen an der Brennessel. Leider sind solche Flächen nicht sonderlich beliebt und haben keine lange Lebensdauer, obwohl sie eigentlich umso wichtiger wären, weil ähnliche Standorte in der Feldflur - wie Raine, Wegränder, Böschungen etcetera - immer seltener oder immer schmaler werden. Solche Standorte gibt es im Kleinformat auch im Garten oder ums Haus. Aber die erleiden das gleiche Schicksal, auch sie werden nicht gerne gesehen von vielen Zeitgenossen, die einen geradezu erbitterten Kampf gegen „Unkraut“ aller Art führen und keine Ruhe finden, bis die 14

totale Vernichtung gelungen ist. Ursache hierfür ist wohl ein ausgeprägter, etwas übertriebener Ordnungssinn. Kein Zipfelchen darf mehr „wild“ sein, aus jeder Ecke, Spalte, Ritze werden unerwünschte Gewächse herausgezogen oder, noch schlimmer, mit irgendwelchen Mittelchen „behandelt“. Gibt es denn etwas Schöneres als ein wenig „Wildnis“? Sollte man nicht lieber Frieden schließen mit den Wildkräutern? Natürlich können sie nicht überall machen was sie wollen und in Konkurrenz zu Nutz- und Zierpflanzen treten. Aber es muss doch möglich sein, ihnen ein wenig Platz zuzugestehen, den grandiosen Lebenswillen dieser Pflanzen zu bewundern und sich zu freuen mit den Tieren, die an ihnen Nahrung und Lebensmöglichkeiten finden. Zudem sind viele von ihnen hervorragende Heilkräuter und eine Bereicherung für die Küche. „Ich freue mich über jeden Sieg der Brennessel über den Beton.“ Jean Giono (1895-1970) „Divočina“ ve vsi „Jaké rozdílné představy mají lidé o přírodě, to se odráží v jejich zahradách. Zatímco jedni na každou sedmikrásku pohlíží jako na útok na jejich kulturu čistoty, druzí si vůbec nic nedělají z toho, když kopřivy rostou až do oken.“ Beate Seitz-Weinzierl Ve městech a vesnicích stále existují místa, která nejdříve doznají změny lidskou činností a pak jsou po různě dlouhou dobu ponechána napospas, tzv. ruderální plochy, například cesty, po kterých se hnal dobytek ze stájí na pastvu, rumiště, smetiště, výsypky, odvaly a původní staveniště. Podle typu stanoviště se zde zabydlují speciální rostlinná a zvířecí společenstva. Nejdříve dominují jednoleté divoké byliny, ke kterým se po delší době existence přidávají i víceleté druhy, které pak převažují. Tyto porosty divokých bylin jsou důležitým potravním základem pro velké množství hmyzu, ptáků a savců. Některé druhy zvířat se bez nich dokonce neobejdou, protože se na určité rostliny přímo specializovaly. Například u nás se velice zřídka vyskytující otakárek fenyklový, klade svá vajíčka na mrkev obecnou. Housenky babočky bodlákové, babočky pavího oka a babočky kopřivové ožírají kopřivy. Takto zarostlé plochy však bohužel nejsou zrovna moc oblíbené a nemají dlouhou životnost, ačkoliv by vlastně byly o to důležitější, protože podobných míst v polích – jako jsou meze, okraje cest, náspy apod. – je stále méně nebo jsou stále užší. Takováto místa se v malém měřítku nachází také v zahradách nebo kolem domů. Ale i zde mají stejný osud, u současníků, kteří vedou zuřivý boj proti „plevelu“ všeho druhu a dojdou klidu až ve chvíli, kdy je všechen totálně zničen, jsou pramálo oblíbená. Příčinou tohoto počínání je výrazný, trochu přehnaný smysl pro pořádek. Žádný cípeček už nesmí představovat „divočinu“, z každého kouta, štěrbiny, skulinky, musí být všechny nežádoucí rostliny vytrhány nebo ještě horší varianta, jsou „ošetřeny“ nějakým tím prostředkem na hubení plevele. Existuje něco hezčího, než troška „divočiny“? Neměl by člověk s divokými bylinami raději uzavřít smír? Samozřejmě, že si nemohou dělat úplně všude, co chtějí a být konkurencí užitkovým a okrasným květinám. Ale musí být přece možné, aby jim náleželo alespoň trochu místa, abychom mohli obdivovat grandiózní vůli do života těchto rostlin a mohli se radovat se zvířaty, která mají s jejich existencí spojenou svou potravu a životní možnosti. Kromě toho jsou mnohé z nich vynikajícími léčivými bylinami a přináší obohacení i do naší kuchyně. „Mám radost z každého vítězství kopřivy nad betonem.“ Jean Giono (1895-1970) 15

Einiges in der näheren Umgebung Sicherlich finden Sie Gefallen an dieser reizvollen Landschaft um Rittersgrün herum und sind ein wenig traurig, wenn Sie unseren Pfad bewältigt haben. Aber das brauchen Sie nicht. Es gibt noch eine Menge an sehenswerten Dingen in der näheren Umgebung, von denen wir Ihnen nur einen Bruchteil hier in Wort und Bild kurz vorstellen können. Im Nachbarort Breitenbrunn gibt es einen schönen Naturlehrpfad, der durch den reizvollen Klughausgrund führt und auf dem Sie anhand von Informationstafeln über die verschiedenen Dorflebensräume und weitere Sehenswürdigkeiten informiert werden. Die Rundwanderung beginnt am Breitenbrunner Rathaus und ist etwa fünf Kilometer lang. Südlich von Breitenbrunn, mitten im Wald, liegt die Halbmeile. Die Rodungsinsel erstreckt sich zu beiden Seiten der Grenze, Bergwiesen so weit das Auge reicht, aber auch Nasswiesen und verschiedene Moorgesellschaften prägen diesen sehenswerten, abgelegenen Ort. Die deutsche Seite steht zum großen Teil als Naturschutzgebiet unter Schutz. Ebenfalls mitten im Wald, etwa zwei Kilometer südöstlich von Rittersgrün, liegt das hübsche Dörfchen Zlatý kopec / Goldenhöhe, umgeben von schönen Berg- und Feuchtwiesen und durchflossen vom Zlatý potok / Goldenbach, der in der Nähe von Tellerhäuser auf tschechischer Seite seine Quelle hat. An der Straße nach Oberwiesenthal, zwischen Ehrenzipfel und dem Örtchen Zweibach, befindet sich das gleichnamige Naturschutzgebiet, bei dem es vor allem um den Schutz wertvoller Buchenwälder geht. Im Gebiet befindet sich sogar eine 16

Naturwaldzelle, in der man ohne jedwede menschliche Eingriffe den Wald einfach Wald sein lässt. Zajímavosti v blízkém okolí Půvabná krajina v okolí obce Rittersgrün se Vám jistě zalíbí a určitě budete trochu smutní, když naši stezku zdoláte. Ale to nemusíte. V blízkém okolí je ještě velké množství míst, která stojí za vidění, a ze kterých vám zde můžeme slovem a obrazem představit jen nepatrnou část. V sousední obci Breitenbrunn mají hezkou naučnou stezku, která vede půvabným údolím Klughausgrund a jejíž informační tabule Vám přiblíží různá místa života na vesnici a další pamětihodnosti. Okružní trasa začíná u radnice v Breitenbrunnu a měří asi pět kilometrů. Jižně od Breitenbrunnu, uprostřed lesa, leží osada Halbmeile. Vymýcená paseka se rozprostírá na obě strany hranice, toto odlehlé místo, které jistě stojí za to vidět, tvoří pozoruhodné horské louky, kam jen oko dohlédne, ale také mokré louky a různá rašelinná společenství. Německá část spadá z velké části jako přírodní rezervace pod ochranu přírody. Rovněž uprostřed lesa, asi dva kilometry jihovýchodním směrem od obce Rittersgrün, leží malebný Zlatý kopec / Goldenhöhe, obklopený hezkými horskými a vlhkými loukami, kterými protéká Zlatý potok / Goldenbach, jenž pramení na české straně nedaleko od obce Tellerhäuser. Cestou na Oberwiesenthal, mezi obcí Ehrenzipfel a vesničkou Zweibach, se nachází stejnojmenný přírodní park, v němž jsou chráněny zejména cenné bukové lesy. Nachází se zde dokonce i oblast přirozeného lesa, ve které se les bez jakéhokoliv lidského zásahu nechává jednoduše lesem.

3 „Essbare“ Landschaft Einführung „Wir gewinnen nicht mit jeder Generation Wissen hinzu, es geht uns vielmehr verloren.“ Terry Glavin „Essbare“ Landschaft (manche sprechen auch von „nahrhafter“ Landschaft [Machatschek, siehe Literaturverzeichnis]) haben wir diese Broschüre benannt, ein vielleicht etwas ungewöhnlicher Titel, zu dem noch einige Erläuterungen gemacht werden sollten. Dass eine Landschaft - oder besser das, was in ihr wächst - für die in ihr 17

lebenden Menschen essbar ist, ist heutzutage kein vertrauter Gedanke mehr. Früher war das anders, als sich die Bewohner einer Gegend noch weitgehend von dem ernährten, was in dieser Gegend wuchs. Ob nun direkt von den Produkten, die auf dem Acker und in den Gärten angebaut wurden (Getreide, Kartoffeln, Gemüse, Obst usw.) oder indirekt über die Nutztiere, die sozusagen wie die Alchimisten den Aufwuchs der Wiesen und Weiden in Milchprodukte, Fleisch und Wurst verwandelten und damit nicht nur genießbar für die Menschen, sondern zu einem wahren Genuss machten. Den Menschen damals war die Essbarkeit der Landschaft etwas Selbstverständliches. Der Abhängigkeit von der heimatlichen Landschaft war man sich immer bewusst und manchmal herrschte große Angst, dass sie nicht genug für den nächsten Winter hergeben würde. Hungersnöte waren keine Seltenheit. Aber nicht nur für die Ernährung, auch für die Heilung von Krankheiten war die Landschaft unentbehrlich. Man holte sich bestimmte Heilpflanzen von wohlbekannten Stellen oder baute sie im Garten oder auf den Feldern an. All das hat sich vollkommen gewandelt. Wir beziehen sowohl die Nahrung als auch die Medikamente aus aller Welt in Form anonymer Produkte, die mit der Landschaft, in der wir wohnen, nicht mehr in Verbindung gebracht werden und von denen auch tatsächlich nur noch ein Bruchteil aus der näheren Umgebung kommt. Diese Entwicklung lässt sich sicherlich nicht komplett umkehren. Aber es gibt Tendenzen, die eine gewisse Rückbesinnung zu regionalen, heimischen, naturverträglich hergestellten Produkten anzeigen. Dies sollte jeder, so gut es seine Möglichkeiten zulassen, unterstützen, denn das hat mehrere Vorteile: Man kann sich besser informieren und weiß am Ende, was man auf dem Tisch hat. Die Produkte sind oftmals unbelasteter und gesünder, weil sie naturverträglich und tiergerecht hergestellt wurden. Durch den Wegfall der sonst üblichen weiten Transportwege entfällt die damit verbundene Belastung der Umwelt und zudem sind die Produkte frischer. Und nicht zuletzt ist es gut für die uns umgebende Landschaft und die Pflanzen und Tiere, die in ihr leben. 18

Auch dieser Erlebnispfad und die Broschüre wollen zur Unterstützung einer regionalen, naturverträglichen Landwirtschaft beitragen. „Die weite Welt, so ausgedehnt sie auch sei, ist immer nur ein erweitertes Vaterland und wird, genau besehen, uns nicht mehr geben, als was der einheimische Boden auch verlieh.“ Johann Wolfgang von Goethe (1749-1832)

3 Krajina „k nakousnutí“ Úvod „Ne s každou generací přichází nové vědomosti, více toho ztrácíme.“ Terry Glavin Krajina „k nakousnutí“ („jedlá“ krajina, někteří mluví i o „výživné“ krajině [Machatschek, viz seznam literatury]), tak jsme pojmenovali tuto brožuru; možná trochu neobvyklý název, ke kterému by se slušelo dodat pár vysvětlivek. To, že krajina – nebo ještě lépe to, co v ní roste – je pro lidi, kteří v ní žijí, jedlé, již dnes není důvěrně známá věc. Dříve, v dobách, kdy se obyvatelé nějaké krajiny ještě povětšinou živili tím, co v ní rostlo, tomu bylo jinak. Ať už se jednalo přímo o produkty, které pěstovali na polích a v zahradách (obilí, brambory, zelenina, ovoce atd.) nebo nepřímo přes hospodářská – užitková zvířata, která takříkajíc jako ti alchymisté měnila porost luk a pastvin v mléčné výrobky, maso a salám a tím je učinila nejen poživatelnými pro člověka, ale vytvořila z nich opravdový požitek. Pro člověka bylo v té době zcela samozřejmé, že se do krajiny může „zakousnout“. Člověk si byl vždy vědom závislosti na domácí krajině a někdy panoval velký strach, že nebude dost na příští zimu. Hladomory nebyly žádnou zvláštností. Příroda však byla nepostradatelná nejen pro obživu, ale také pro léčení nemocí. Člověk sbíral na dobře známých místech určité léčivé rostliny nebo je pěstoval na zahrádce nebo na polích. Všechno to, se zcela změnilo. Jak prostředky výživy, tak léky, odebíráme ve formě anonymních výrobků z celého světa, které již nesouvisí s tou krajinou, ve které bydlíme, a z kterých také skutečně již jen nepatrné množství pochází z blízkého okolí. Tento vývoj se již samozřejmě nedá kompletně zvrátit. Ale existují tendence, které ukazují na určité zpětné uvědomění si regionálních, domácích, k přírodě šetrnými postupy vyrobených výrobků. Tyto snahy by měl každý podle svých možností umožnit a podporovat, jelikož to má více předností: Člověk má možnost být lépe informován a na konci ví, co má na stole. Výrobky jsou často méně zatížené a zdravější, protože jsou vyráběny šetrnými postupy jak k přírodě, tak ke zvířatům. Tím, že odpadají jinak běžné daleké přepravní cesty a s tím spojené zatížení životního prostředí a k tomu jsou výrobky čerstvější. A v neposlední řadě je to dobré pro krajinu, která nás obklopuje a pro rostliny a zvířata, které v ní žijí. Také tato zážitková stezka a brožura chtějí podpořit regionální a k přírodě šetrné zemědělství. „Daleký svět, tak širý jak je, je vždy jen rozšířená domovina a přesně vzato, nedá nám více, než co skýtá také domácí půda.“ Johann Wolfgang von Goethe (1749-1832)

19

Mutterkuhhaltung „Nicht Erbarmen, sondern Gerechtigkeit ist man den Tieren schuldig.“ Arthur Schopenhauer (1788-1860) Wer sieht es nicht gerne, hält inne, wenn er stillenden Müttern und saugenden Kälbern auf einer Weide begegnet, einem Bild der Ruhe und des Friedens. Es ist nämlich durchaus keine Selbstverständlichkeit in der Rinderhaltung, dass die Mütter ihre Kinder nach der Geburt behalten dürfen. Und auch deshalb ist die Mutterkuhhaltung zweifelsohne die art- und tiergerechteste Weise, Rinder zu halten. Die Tiere dürfen weitgehend ihre Bedürfnisse ausleben und ein durchaus angenehmes Leben führen. Aber fest steht auch, dass wir leider nicht alle Rinder auf diese Art halten können, wenn wir Milch, Käse und die vielen anderen Köstlichkeiten genießen wollen, die wir Menschen so schätzen und die wir vorwiegend dem Rind zu verdanken haben.

Chov plemenic „Člověk zvířatům nedluží slitování, ale spravedlnost.“ Arthur Schopenhauer (1788-1860) Kdo to nevidí rád a neposečká, když se na pastvině setká s kojícími matkami a sajícími telátky, s obrázkem klidu a pohody. V chovu hovězího dobytka to totiž není naprosto žádná samozřejmost, že si matky po porodu smí ponechat své děti. A i proto je chov plemenic bezesporu ten nejlepší a ke zvířatům nejšetrnější způsob chovu. Zvířata mohou dalekosáhle rozvinout své potřeby a vést veskrze příjemný život. Ale je také jasné, že takovým způsobem bohužel nemůžeme chovat všechen dobytek, když si chceme pochutnávat na mléku, sýrech a všech těch lahůdkách, které my lidé tolik oceňujeme a za které vděčíme právě dobytku.

20

Jetzt möchten wir noch darauf eingehen, wie sich die Veränderungen in der Landnutzung, die veränderten Essgewohnheiten und andere Dinge konkret auf die Landschaft auswirken und wie sich diese in den letzten Jahrzehnten verändert hat. Beginnen wollen wir mit dem Dorf und der Landschaft allgemein, ehe wir uns dann etwas ausführlicher mit den für unsere Region so wichtigen Wiesen und Weiden beschäftigen, die ja für die Nutztiere von ausschlaggebender Bedeutung sind und damit indirekt auch wieder für uns selbst. Teď bychom se ještě chtěli dotknout toho, jaký konkrétní dopad mají změny využívání krajiny, změněné stravovací návyky a jiné věci na krajinu a jak se tato v posledních desetiletích změnila. Začít chceme u venkova a krajiny všeobecně, než se potom budeme o něco podrobněji zabývat pro náš region tak důležitými loukami a pastvinami, které mají pro užitková zvířata rozhodující význam a tím nepřímo i pro nás samotné.

Dorf und Landschaft im stetigen Wandel „Tag für Tag verliert das Auge abwechslungsreiche Landschaft an Kuppen, Senken, Bäche, Bäume, Hohlwege, Hecken, eine Vielfalt für Geist und Herz. Ein Kapital von Formen wird gelöscht. Ordnungsfanatismus und ökonomische Interessen räumen die Landschaft aus. Reichtum und Vielfalt werden so ausgelöscht für immer.“ Carl-Heinz Westenburger (1924-2008) Die uns umgebende Landschaft erscheint einem relativ konstant, aber der Schein trügt, sie ist in stetigem Wandel begriffen, nur werden viele Veränderungen von uns kaum wahrgenommen. Besonders das Verschwinden von Kleinstrukturen wie Rainen, Wegrändern oder Gehölzen nehmen wir selten zur Kenntnis, es interessiert uns wenig, von Pflanzen oder Tieren ganz zu schweigen. Erst wenn wir beispielsweise eine alte Postkarte oder ein Foto zu Gesicht bekommen, sind wir erstaunt über die Vielzahl von Veränderungen und haben manchmal sogar Probleme mit dem Wiedererkennen der abgebildeten Örtlichkeiten. In den Orten selbst sieht es nicht viel anders aus. Nutzgärten, Obstgärten, Hauswiesen werden immer seltener und in der Regel durch Rasenflächen ersetzt. Großkronige Laubbäume fallen, neue werden kaum gepflanzt, kleinwüchsige Koniferen sind im Trend. Diese Aufzählung ließe sich beliebig fortsetzen und alle diese Veränderungen, ob nun in der Feldflur oder im Ort, haben mindestens zwei Dinge gemeinsam: Lebensräume für Pflanzen

21

und Tiere gehen verloren und der Anteil nutzbarer, „essbarer“ Landschaft nimmt immer mehr ab. Verwunderlich ist eine solche Entwicklung allerdings nicht. Unsere Nahrungsmittel und Heilmittel kommen aus dem Supermarkt und der Apotheke, das eigene Umfeld, selbst der eigene Garten, sind für Ernährung und Gesundheit weitgehend bedeutungslos geworden. „Noch aus jedem Idyll wird schließlich ein Parkplatz.“ Sigismund von Radecki (1891-1970) Venkov a krajina v proměnách času „Den za dnem se nám před očima ztrácí pestrá a rozmanitá krajina, její úbočí, potoky, stromy, rokliny, houští, mnohotvárnost, co hladí srdce a duši. Kapitál ve formě tvarů mizí. Posedlost pořádkem a ekonomické zájmy krajinu vykrádají. Bohatství a rozmanitost jsou tak navždy vymazávány. Carl-Heinz Westenburger (1924-2008) Krajina, která nás obklopuje, se někomu může zdát relativně konstantní, ale zdání klame, neustále k něčemu dochází, my si jen mnoha změn vůbec nevšímáme. Zřídka si všimneme zejména úbytku malých struktur, jako jsou meze, okraje cest nebo houštiny, málo nás to zajímá, o rostlinách a zvířatech ani nemluvě. Až když se k nám třeba dostanou staré pohlednice nebo fotografie, užasneme nad množstvím změn a někdy máme dokonce i problémy s rozpoznáním zobrazených míst. V obcích samotných to nevypadá o moc jinak. Užitkové zahrady, sady, louky u domů, těch je stále méně a na jejich místech zpravidla vznikají travnaté plochy. Listnaté stromy s velkými korunami se kácejí, nové se už skoro nevysazují, trendem jsou konifery malého vzrůstu. V tomto výčtu by se dalo libovolným způsobem pokračovat a všechny tyto změny, ať už na polích nebo ve vsích, však mají dvě věci společné: životního prostoru pro rostliny a zvěř ubývá a podíl využitelné krajiny, krajiny k „nakousnutí“, je stále menší. Nic zvláštního na tom ovšem není. Naše potraviny a léčivé prostředky si kupujeme v supermarketech a v lékárně, vlastní okolí, i samotná vlastní zahrada, se pro výživu a zdraví staly bezvýznamnými. „I z každé idyly se nakonec stane parkoviště.“ Sigismund von Radecki (1891-1970)

22

Wiesen und Weiden gestern und heute Von der Kuh und vom Klima „Eine Kuh kann man eben nicht mit Fleisch oder Eiweiß füttern. Eine Kuh braucht Rohfaser, Heu und Laub zum Leben und einen Auslauf. Aber was ist heute schon das kurze Leben einer Kuh. Das Dasein einer Industriekuh ist eine Armseligkeit und unser Umgang mit den Nutztieren eine große Schande.“ Michael Machatschek Die Kuh ist in den letzten Jahren ganz schön in Verruf geraten. Sie „versaut“ uns angeblich das Klima, ähnlich wie unser Auto oder womöglich noch schlimmer. Aber eine solche pauschalisierende Sichtweise greift viel zu kurz und wirft beispielsweise intensive Massentierhaltung und extensive Weidehaltung in einen Topf, und da gehören sie einfach nicht hin, denn dazwischen liegen Welten. Während eine auf viel Düngereinsatz und auf Ackerbau basierende intensive Tierproduktion tatsächlich schwere Schäden an der Umwelt und am Klima verursacht, leistet eine auf extensiver Grünlandwirtschaft basierende Tierhaltung sogar einen positiven Beitrag zum Klimaschutz, denn naturverträglich bewirtschaftetes Grünland bindet sogar Kohlendioxid, ähnlich dem Wald. Wir sollten uns also davor hüten, der Kuh den schwarzen Peter zuzuschieben für Entwicklungen, die einzig wir Menschen zu verantworten haben. Louky a pastviny včera a dnes O krávě a o podnebí „Krávu nelze krmit zrovna masem nebo bílkovinou. Kráva potřebuje k životu balastní látky, seno a lupení a výběh. Ale co to je, dnes už beztak krátký život krávy. Existence průmyslové krávy je ubohost a naše zacházení s užitkovými zvířaty je jedna velká ostuda.“ Michael Machatschek V posledních letech získala kráva pěkně špatnou pověst. Údajně nám „zasviňuje“ klima, podobně jako naše auto nebo dokonce ještě hůře. Ale takovýto paušalizovaný způsob pohledu na věc je omezený a hází například intenzivní chov skotu a extenzivní chov na pastvinách do jednoho pytle, a tam jednoduše nepatří, protože mezi nimi je nebetyčný rozdíl. Zatímco intenzivní chov dobytka zakládající se na rozsáhlém používání hnojiv skutečně způsobuje velké škody na životním prostředí, chovy zakládající se na extenzivním ekologickém zemědělství dokonce pozitivně přispívají k ochraně klimatu, neboť ekologicky obhospodařovaná zeleň dokonce váže oxid uhličitý, podobně jako les. Měli bychom se tedy mít na pozoru, abychom krávě nepřisuzovali černého Petra za věci, za které jsme zodpovědní jen my, lidé. 23

Noch vor wenigen Jahrzehnten wurden Rinder, Schafe und Ziegen fast ausschließlich vom Aufwuchs der hofeigenen Wiesen und Weiden ernährt. Das ist heute keine Selbstverständlichkeit mehr. Der mittlerweile sehr hohe und stetig steigende Kraftfutteranteil wird häufig zugekauft und das zum Teil aus aller Welt. Aber auch die Wiesen und Weiden selbst sind nicht die gleichen geblieben. Durch die veränderte Bewirtschaftung haben sich artenreiche, bunte Bestände vielfach in eintöniges, schnellwüchsiges, durch Gräser dominiertes Grünland verwandelt, mit unverkennbaren Auswirkungen (siehe den folgenden Exkurs) auf die Nutztiere und deren Produkte, die wir Menschen dann konsumieren. In der Regel denken wir darüber wenig nach. Nur bei Lebensmittelskandalen oder ähnlichen Gelegenheiten kommen wir mit dem schwierigen Themenfeld näher in Berührung, wenn wieder einmal alle aus allen Wolken fallen und die Welt nicht mehr verstehen und für einige Tage mit Vorschlägen wetteifern, was alles verändert werden müsste. Recht bald verschwindet die ganze Angelegenheit dann wieder in der Versenkung, natürlich ohne dass sich Wesentliches verändert hätte. Eigentlich sollten wir bei unserer Ernährung mehr auf solche Dinge wie die Haltung und Fütterung der Tiere achten, denn es ist nicht zu leugnen, dass die Zusammensetzung und die Qualität der Tierprodukte, zum Beispiel der Milch, maßgeblich davon abhängen, auch wenn das oft bestritten wird. Manchmal wird man aber auch geradezu mit der Nase darauf gestoßen, beispielsweise bei der Werbung für leckere Alpenmilch und köstlichen Alpenkäse, bei der uns dann unübersehbar das passende Bild entgegenstrahlt: Blütenbunte Bergweiden mit lauter glücklichen Kühen. Ještě před několika desetiletími se dobytek, ovce a kozy živily skoro výlučně z toho, co narostlo na loukách a pastvinách patřících k hospodářství. To už dnes není samozřejmostí. Mezitím se velmi vysoký a stále vzrůstající podíl krmiv dokupuje a to z části z celého světa. Ale také louky a pastviny samotné nezůstaly takové jako dříve. Změněným způsobem obhospodařování, se druhově bohaté, pestré porosty často změnily v monotónní, rychle rostoucí zelené plochy, jimž dominují trávy s nerozpoznatelnými vlivy (viz následující tematické odbočení) na užitková zvířata a jejich produkty, které potom my lidé konzumujeme. Zpravidla o tom málo přemýšlíme. Jen v případě skandálů týkajících se potravin nebo při podobných příležitostech, se tomuto tématu ocitneme nablízku, když zase jednou všichni dopadnou na zem a přestanou rozumět světu a na pár dnů se předhánějí s nápady, co všechno by se mělo změnit Brzy na to zmizí celá záležitost zase v propadlišti dějin, samozřejmě aniž by se něco podstatného změnilo. V záležitostech naší výživy bychom vlastně měli více dbát na takové věci jako je chov a krmivo zvířat, protože je nepopiratelné, že složení a kvalita zvířecích produktů, například mléka, na nich rozhodně závisí, i když se to často popírá Někdy na to ale přímo narazíte, například v reklamě na lahodné alpské mléko a chutný alpský sýr, ve které nepřehlédnutelně září odpovídající obrázek: rozkvetlé pestré horské pastviny se samými šťastnými kravami. 24

Von der Eintönigkeit der Weiden und Wiesen „Der untrüglichste Gradmesser für die Herzensbildung eines Volkes und eines Menschen ist, wie sie die Tiere betrachten und behandeln.“ Berthold Auerbach (1812-1882) Es ist leicht einzusehen, wie vorteilhaft artenreiche, abwechslungsreiche Weiden für die Ernährung und Gesunderhaltung der Weidetiere sind. Tiere sind auch nur Menschen, könnte man sagen, auch sie brauchen eine abwechslungsreiche Kost. Denn eine Vielfalt an Pflanzen bringt nun einmal eine Vielzahl von Inhaltsstoffen mit sich, die der Gesundheit der Tiere förderlich sind. Manchmal kann man auf solchen Weiden auch beobachten, dass kranke Tiere Pflanzen zu sich nehmen, die sie eigentlich eher ungern fressen. Sie haben nämlich die Kunst der Selbstheilung – im Gegensatz zu uns Menschen – noch nicht verlernt, sie wissen noch, was sie brauchen und was ihnen gut tut. Allerdings haben bei den derzeit üblichen Haltungsbedingungen nur die wenigsten von ihnen die Möglichkeit, diese Kunst auch auszuüben. Wenn sie überhaupt das Glück haben, unter freiem Himmel fressen zu dürfen, sind die aufgedüngten und häufig genutzten Weiden oft artenarm und monoton. Zudem müssen Nassstellen, die andere Pflanzenarten enthalten - beispielsweise das heilsame Mädesüß – häufig ausgekoppelt werden. Ebenso Hecken und Feldgehölze mit Weide, Hasel, Himbeere und so fort, von Wäldern erst gar nicht zu reden, denn die früher überall übliche Waldweide ist schon seit über 150 Jahren verboten. Diese „Auskoppelei“ mag aus Naturschutzgründen meistens sinnvoll sein, dem Wohl der Tiere dient sie eher nicht. Vielen „Stallstehern“, deren Futter häufig aus dem Aufwuchs intensiv bewirtschafteter Wiesen und aus Kraftfutter besteht, ergeht es nicht anders. Die natürliche Vielfalt der Pflanzen lässt sich nicht völlig ersetzen, auch durch die üblichen Mineralfuttergaben nicht.

O jednotvárnosti luk a pastvin „Neomylným měřítkem toho, jaké má ten který národ a člověk srdce je, jakým způsobem hledí na zvířata a pečují o ně.“ Berthold Auerbach (1812-1882) Je lehké pochopit, jakým přínosem jsou pro výživu a zachování zdraví pasoucích se hospodářských zvířat druhově bohaté a rozmanité pastviny. Zvířata jsou taky jen lidé, dalo by se říci, také ona potřebují pestrou stravu. Protože rozmanité druhy rostlin v sobě ukrývají rozmanité obsahové látky, kterých je pro zachování zdraví zvířat zapotřebí. Někdy lze na takovýchto pastvinách také pozorovat, že nemocná zvířata si vybírají rostliny, které vlastně žerou spíše nerada. Ona 25

totiž – na rozdíl od lidí - umění samoléčby ještě nezapomněla, ještě vědí, co potřebují a co jim udělá dobře. Avšak při dnešních podmínkách chovu má jen nepatrný počet z nich tu možnost, toto umění také provozovat. Jestliže vůbec mají to štěstí, že mohou žrát pod širým nebem, jsou prohnojené a často využívané pastviny většinou druhově chudé a monotónní. Kromě toho musí být vlhká místa, na kterých rostou jiné druhy rostlin – například léčivý tužebník – separována. To samé se týká i křovin a houštin rostoucích na polích, s vrbou, lískou, maliním a tak dále, o lesích už vůbec nemluvě, jelikož dříve všude obvyklé lesní pastviny jsou již více než 150 let zakázány. Toto „vyseparování“ se může zdát většinou smysluplné z důvodů ochrany přírody, avšak blahobytu zvířat vůbec neslouží. Mnoha zvířatům postávajícím ve stájích, jejichž krmivo se často skládá z porostu intenzivně obhospodařovaných luk, se nevede jinak. Přirozenou rozmanitost rostlin nelze zcela nahradit, ani obvyklými dávkami minerálního krmiva.

4 Kräuterkunde – Wertvolles altes Wissen Einführung „Die größte Freude, die Feld und Wald gewähren, ist die Ahnung einer dunklen Beziehung zwischen Mensch und Pflanze.“ Ralph Waldo Emerson (1803-1882) Schon immer haben sich die Menschen mit den Pflanzen und deren Eigenschaften beschäftigt. Gezwungenermaßen sozusagen, denn sie bilden neben den Tieren ja die Basis für die menschliche Ernährung, aber auch für die Gesundheit, denn eine Medizin im heutigen Sinne gab es früher nicht. In der heutigen Zeit, in der wir uns von so wenigen Pflanzen ernähren, dass man sie fast an den Händen abzählen kann, und der immer verfügbare Hausarzt förmlich nebenan wohnt, scheint dieses Wissen überflüssig geworden zu sein. Aber ist es das wirklich? 4 Bylinářství – cenné staré vědomosti Úvod „Největší radostí, kterou skýtá pole a les, je tušení existence tajemného vztahu mezi člověkem a rostlinou.“ Ralph Waldo Emerson (1803-1882) Lidé se již od pradávna zajímali o rostliny a jejich vlastnosti. Takříkajíc z donucení, protože vedle zvířat tvořily základ lidské výživy, ale také jejich zdraví, protože lékařská věda v dnešním slova smyslu dříve neexistovala. V dnešní době, kdy je součástí naší výživy tak málo rostlin, že by se daly skoro spočítat na prstech a lékař je nám k dispozici na každém rohu, se zdá být toto vědění zbytečné. Ale je tomu doopravdy tak?

26

Von Kräutern und Menschen „Geschwisterliebe ist’s vielmehr, die ich zu all den Pflanzen fühle.“ Kalidasa (um 400) Die Nutzung von Kräutern und anderen Pflanzenbestandteilen für die Ernährung und zu Heilzwecken ist so alt wie die Menschheit. Die dazu notwendigen Kenntnisse über die heimischen Pflanzen und das Wissen über deren Wirkung auf Mensch und Tier wurde von Generation zu Generation weitergegeben. Schon die Kinder wurden damit vertraut gemacht und es war eigentlich eine Selbstverständlichkeit, dass man Arnika, Rainfarn, Schafgarbe, Thymian und Co. kannte. In vielen Familien gehörte es zu den Aufgaben der Kinder und Jugendlichen, dafür zu sorgen, dass der Vorrat an heilkräftigen Pflanzen nicht ausging und so wusste man auch von den altbewährten Stellen, an denen diese Pflanzen wuchsen und gesammelt werden durften. Auch der Anbau von Heil- und Gewürzkräutern in den Hausgärten war eine verbreitete Angelegenheit. All diese Dinge sind durch die Entwicklung des modernen Arzneiwesens zum Erliegen gekommen. Die Chemie hat die heilenden Kräfte aus der heimischen Landschaft verdrängt und viel ist schon verloren gegangen von diesem uralten Wissensschatz, den es über die Pflanzen und deren Wirkung auf Mensch und Tier einmal gab. Es sind nicht nur solch mittlerweile sehr seltene, fast schon zur Legende gewordene Arten wie die Arnika, die in der Kräuterkunde eine Rolle spielten, sondern auch heute noch weit verbreitete Arten wie Brennessel, Löwenzahn oder Giersch, die zur Heilung, Vorbeugung und für die tägliche Ernährung verwendet wurden. Das Wissen um die Wirkung der Kräuter erfährt zurzeit eine gewisse Wiederbelebung. An vielen Orten, auch hier in Rittersgrün, bemüht man sich, es wieder auszugraben und in den verschiedensten Formen den Menschen näher zu bringen. Voraussetzung dazu ist natürlich, dass noch genügend Stellen existieren, an denen man die entsprechenden Pflanzen findet. Das ist in der heutigen Landschaft, die zu großen Teilen intensiv genutzt wird, durchaus keine Selbstverständlichkeit mehr. Nun ist es zwar auch hier im Erzgebirge nicht mehr wie früher, aber die Chancen stehen noch vergleichsweise gut, auf solche Heilkräuter zu stoßen wie Bärlauch oder Bärwurz, Huflattich oder Frauenmantel, Blutwurz oder Pestwurz und wie sie alle heißen. In Rittersgrün und dessen Umfeld findet 27

man noch eine Vielzahl von mageren Bergwiesen und –weiden, Nasswiesen, Waldrändern, Trockenmauern und Hecken, den bevorzugten Wuchsorten dieser Pflanzen. O bylinách a lidech „Je to spíš sourozenecká láska, kterou cítím ke všem těm rostlinám.“ Kalidasa (kolem 400) Využití bylin a jiných částí rostlin k výživě a pro jejich léčivé účinky, je staré jako lidstvo samo. K tomu potřebné znalosti o místních rostlinách a vědomosti o jejich účincích na člověka a zvířata se předávaly z generace na generaci. Byly s nimi seznamovány již děti a bylo samozřejmostí, že člověk znal prhu arniku, vratič, řebříček, tymián a spol. V mnoha rodinách bylo úkolem dětí a omladiny starat se o to, aby nedošly zásoby léčivých rostlin a tak se vědělo i o dávno osvědčených místech, na kterých tyto rostliny rostly a kde se směly sbírat. Rozšířené bylo také pěstování léčivých rostlin a koření v zahradách u domů. Všechny tyto věci podlehly vývoji moderní farmakologie. Léčivé síly z domovské krajiny vytlačila chemie a z této prastaré studnice vědomostí o rostlinách a jejich účincích na lidi a zvířata je již mnohé ztraceno. K léčení, prevenci a každodenní obživě se nepoužívaly pouze mezitím již velmi zřídka se vyskytující druhy, které se staly skoro již legendou, jako je prha arnika, které v bylinářství hrály svou roli, ale také dnes ještě velmi rozšířené druhy jako je kopřiva, pampeliška nebo bršlice. Vědění o účincích bylin zažívá v současné době určitou renesanci. Na mnoha místech, i zde v Rittersgrünu, se lidé snaží jej znovu oživit a v nejrůznějších formách jej přiblížit ostatním. Předpokladem k tomu je samozřejmě fakt, že existuje ještě dostatek míst, na kterých lze odpovídající rostliny nalézt. To už v dnešní krajině, která je z velké části intenzivně využívána, není žádná samozřejmost. Také zde v Krušných horách tomu již není jako dříve, ale šance, že narazíte na takové léčivky jako je medvědí česnek nebo koprník, podběl nebo kontryhel, mochnu nebo devětsil a jak se všechny jmenují, jsou ve srovnání s jinými oblastmi dobré. V Rittersgrünu a jeho okolí lze nalézt ještě velký počet hubených horských luk a pastvin, mokrých luk, okrajů lesů, suchých zídek a houštin, stanovišť, která tyto rostliny upřednostňují.

Von Kräutern und Tieren „Am Hügel hinter dem Haus weidet die schwarzbraune Kuh, trottet, steht und liegt, kaut und wiederkäut unter dem unaufhaltsam strömenden Regen, den sie gleichmütig annimmt und einem Felsbrocken gleich von sich abrinnen läßt.“ Erika Burkart (1922-2010) Aber nicht nur für uns Menschen sind Kräuter wichtig, auch für Ernährung und Gesundheit der Tiere, nicht nur der Wildtiere, sondern auch der Nutztiere. Ein fundiertes Wissen dazu war für unsere Vorfahren unverzichtbar, denn Tiere wurden fast in jedem Haushalt gehalten und waren notwendig für das tägliche Brot. Es war also ein großer Verlust, wenn eines einer Krankheit erlag und alles wurde versucht, um dies zu verhindern. Dabei hat die Wirkung der Heilkräuter auf die Tiere eine erstaunliche Ähnlichkeit mit der auf den Menschen und viele Mittel, die sich beim Menschen bewährt haben, werden auch in der Tierheilkunde eingesetzt. So beispielsweise die Arnika bei Prellungen, Quetschungen und bei der 28

Wundheilung. Die Brennnessel stärkt das Immunsystem, fördert die Blutgerinnung und steigert den Appetit. Thymian wirkt desinfizierend, auswurffördernd, harntreibend, appetitanregend, krampflösend, lindert Husten und stoppt leichte Durchfälle. Das Wissen darüber ist fast völlig vergessen, denn eine ähnliche Entwicklung wie in der Humanmedizin hat auch in der Tiermedizin stattgefunden. Hinzu kommt, dass nur noch in wenigen Haushalten Nutztiere gehalten werden. Auch ist deren Wert, einmal rein materiell betrachtet, bei den heutigen Lebensmittelpreisen nicht sonderlich hoch. Es wird abgewogen, ob sich der Tierarzt auch wirklich lohnt. Ein ernstlich erkranktes Nutztier ist also im Grunde ein Todeskandidat. Nur die Pferde bilden in gewisser Weise eine Ausnahme. Wobei man aber auch sagen muss, dass in der heutigen Zeit die meisten Pferde keine Nutztiere im eigentlichen Sinne mehr sind. Alles in allem ist es also kaum zu erwarten, dass die Kräuterheilkunde bei Tieren in absehbarer Zeit eine ähnliche Renaissance erleben dürfte wie beim Menschen. O bylinách a zvířatech „Na kopečku za domem se pase černohnědá kráva, ztěžka popochází, stojí a leží, žvýká a přežvykuje v neustávajícím dešti, který ji ponechává lhostejnou a jako skála jej po sobě nechává stékat.“ Erika Burkart (1922-2010) Byliny však nejsou důležité pouze pro nás lidi, ale také k výživě a zdraví zvířat, nejen volně žijících ale také hospodářských. Fundované vědomosti na toto téma byly pro naše předky nepostradatelné, protože zvířata se chovala skoro v každé domácnosti a byla důležitá pro denní obživu. Bylo tedy velkou ztrátou, když některé ze zvířat podlehlo nějaké nemoci a lidé učinili vše proto, aby tomuto zabránili. Přitom účinek léčivých bylin na zvířata je podivuhodně podobný tomu na lidi a mnoho prostředků, které se osvědčily u člověka, se používá i u zvířat. Například prha arnika na výrony, pohmožděniny a léčbu ran. Kopřiva posiluje imunitní systém, podporuje krevní srážlivost a zvyšuje chuť k jídlu. Tymián působí dezinfekčně, podporuje vykašlávání, je močopudný, podporuje chuť k jídlu, tiší křeče, mírní kašel a staví lehké průjmy. Povědomí o těchto účincích upadlo skoro zcela do zapomnění, zvířecí medicína se vyvíjela podobně jako medicína lidská. K tomu se přidává ještě fakt, že užitková zvířata se chovají už jen v malém počtu domácností. Také jejich hodnota, vzato čistě materiálně, není při dnešních cenách potravin zrovna zvlášť vysoká. Lidé zvažují, jestli se vůbec vyplatí přivolat zvěrolékaře. Vážně nemocné užitkové zvíře je vlastně v podstatě kandidátem smrti. Určitou výjimku tvoří pouze koně. Přičemž ale musí být řečeno, že v dnešní době se na většinu koní nepohlíží jako na užitková zvířata v tom pravém smyslu slova. Sečteno a podtrženo lze sotva očekávat, že by bylinné léčitelství u zvířat v dohledné době zažívalo podobnou renesanci jako u lidí. 29

Das Kräuterwesen im Erzgebirge „Blumen haben etwas Erheiterndes, Beglückendes, vielleicht sogar einen Hauch von Paradiesischem an sich.“ Gerhard Meier (1917-2008) Schon der Scheibenberger Pfarrer Christian Lehmann (1611-1688) pries in seinem 1699 erschienenen Werk über das Erzgebirge seine Heimat mit den Worten: „Es hat die gütige Natur so viele balsamische immergrünende Gewächse in diesem Gebirge nicht umsonst gepflanzt ...“ Selbstverständlich gilt dies nicht nur für das Erzgebirge, auch in anderen Teilen dieser großen weiten Welt wachsen heilsame Gewächse aller Art und es ist wohl nicht anzunehmen, dass der liebe Gott bei seinen „Pflanzarbeiten“ unser Gebirge besonders bevorzugt hat. Auch die Menschen anderer Gegenden beschäftigten sich eingehend mit der Heilwirkung von Pflanzen, und das schon zu Zeiten, als im Erzgebirge noch die Wölfe und Bären herumstreiften und noch eine ganze Weile auf die Ankunft des Menschen warten mussten. Die ersten Siedler brachten schon eine Menge Wissen über die Heilwirkung bestimmter Pflanzen in die neue Heimat mit und hatten neben Kind und Kegel auch Pflanzen im Gepäck, auf die sie nicht verzichten wollten. Am Anfang standen die Sammeltätigkeit und der Anbau im Garten im Vordergrund. Der feldmäßige Anbau kam erst später hinzu, als sich die Angelegenheit im 16. Jahrhundert in einigen Orten des Erzgebirges - wie beispielsweise Bockau und Eibenstock - zum Gewerbe, dem sogenannten Laborantenwesen, entwickelte und spezielle Rezepturen aus den Heilpflanzen und anderen Zutaten zusammengestellt wurden. Unter werbewirksamen Namen wie „Universal-Lebensöl“ oder „Engel-Balsam“ betrieb man mit ihnen regen Handel bis in ferne Gegenden und verdiente sich damit seinen Lebensunterhalt. Inwieweit der feldmäßige Anbau auch damit zusammenhing, dass mit der zunehmenden Sammeltätigkeit, bei der ja teilweise selbst die Wurzeln mit ausgegraben wurden, viele Kräuterarten in der Natur bedrohlich zurückgingen, muss offen bleiben. Dem Laborantenwesen war nur eine relativ kurze Blütezeit beschieden. Mit dem Siegeszug der Chemie bei den Arzneimitteln und auch auf Betreiben von Ärzten und Apothekern, die darin eine lästige Konkurrenz sahen, kam es Mitte des 19. Jahrhunderts schon wieder zum Erliegen. Geblieben als Überreste dieses einst florierenden Gewerbes sind im Grunde nur die Schnäpse aus der Region, die in den verschiedensten Sorten in den Regalen der Super- und Getränkemärkte stehen und uns die Namen der heimischen Kräuter immer wieder einmal in Erinnerung rufen. Die namengebenden Ingredienzien kommen aber nicht mehr von den Wiesen und Feldern des Erzgebirges, sondern aus aller Welt. Zur Legende geworden in unserer Region ist die Arnika, das erzgebirgische „Allheilmittel“, die mit Schnaps angesetzt früher - und teils auch heute noch - in keinem ordentlichen Haushalt fehlen durfte. Diese hübsche Pflanze ist mittlerweile wegen ihrer Seltenheit unter Schutz gestellt worden und darf aus der Natur nicht mehr entnommen werden. Aber keine Angst, es gibt noch eine Vielzahl durchaus häufiger Pflanzen mit heilsamer oder vorbeugender Wirkung, wie die Brennnessel, das 30

Gänseblümchen und viele mehr, um deren Fortbestand wir uns keine Sorgen machen müssen und von denen wir Ihnen jetzt einige vorstellen wollen. Bylinářství v Krušných horách „Květiny mají v sobě něco rozjasňujícího, obšťastňujícího, snad dokonce i dotek ráje Gerhard Meier (1917-2008) Již scheibenbergský farář Christian Lehmann (1611-1688) velebil ve svém díle o Krušných horách vydaném v roce 1699 svou vlast slovy: Dobrotivá příroda nezasadila nadarmo v těchto horách tolik balzamických stále zelených porostů…“ Samozřejmě to neplatí jen pro Krušné hory, i v jiných částech tohoto širokého dalekého světa rostou léčivé rostliny všeho druhu a nelze předpokládat, že milý Pán Bůh při své zahradnické práci naše hory nějak protěžoval. I lidé z jiných končin se zabývali léčivými účinky rostlin a to již v dobách, kdy se po Krušných horách ještě toulali vlci a medvědi a museli ještě pěknou chvíli čekat na příchod člověka. První osadníci sebou do nové vlasti přinesli množství poznatků o léčivých účincích určitých rostlin a jejich „ pár švestek“ obsahovalo nejen děti a rodinu, ale i rostliny, kterých se nechtěli vzdát. Na začátku byl v popředí sběr bylin a jejich pěstování na zahradě. Pěstování na polích následovalo až později, kdy v 16. století došlo v některých místech Krušných hor – jako například v Bockau a v Eibenstocku - k rozvoji živnosti nazývané „laborantství“ a kdy se sestavovaly speciální receptury z léčivých bylin a jiných přísad. Pod účinnými obchodními názvy jako „Univerzální olej života“ nebo „Andělský balzám“, se s nimi čile obchodovalo i v dalekých končinách a tak si s nimi lidé vydělávali na živobytí. Není jasné, do jaké míry s tím souviselo pěstování bylin na polích, protože s rostoucím sběrem, kdy se částečně vykopávaly i samotné kořeny, mnoho rostlinných druhů hrozivě ubývalo. Laborantství se těšilo jen krátkému rozkvětu. S vítězným tažením chemie proti léčivým bylinám a díky úsilí lékařů a lékárníků, kteří v nich viděli obtížnou konkurenci, docházelo v polovině 19. století opět k jeho útlumu. Jako zbytky této kdysi kvetoucí živnosti přetrvaly v podstatě jen regionální lihoviny, které v nejrůznějších podobách stojí v regálech supermarketů a svými názvy nám připomínají jména místních bylinek. Ingredience, podle kterých se jmenují, ale již nepocházejí z krušnohorských luk a polí, ale z celého světa. Legendou se v našem regionu stala arnika, krušnohorský „všelék“, která macerována alkoholem, dříve – a částečně ještě i dnes – nesměla chybět v žádné řádné domácnosti. Tato hezká rostlinka se mezitím kvůli své vzácnosti stala chráněnou a nesmí se v přírodě sbírat. Ale žádný strach, ještě stále existuje množství běžných rostlin s léčivými nebo preventivními účinky, jako jsou kopřiva, sedmikráska a mnoho dalších, o jejichž výskyt si nemusíme dělat starosti a z nichž Vám teď některé chceme představit.

31

Einige heimische Wild- und Heilkräuter

Unkraut – Wildkraut – Heilkraut? „Unkraut nennt man die Pflanzen, deren Vorzüge noch nicht erkannt worden sind.“ Ralph Waldo Emerson (1803-1882)

Es ist schon manchmal schwierig mit den Begriffen, auch bei der Beschreibung und Einordnung von Pflanzen. Nehmen wir zum Beispiel den Löwenzahn. Mancher Landwirt sieht es nicht gern, wenn ihm aus seinen Wiesen diese vielen gelben Köpfe entgegenblicken. Sie zerbröseln zu gern, wenn er sein Silo oder Heu macht, die Ernteverluste sind zu hoch. In seinen Augen ist der Löwenzahn also ein Unkraut, das zuweilen sogar bekämpft werden muss. In der Weide wird er schon eher geduldet, denn den Kühen schmeckt er ausgezeichnet. Otto Normalverbraucher hingegen sind die Sorgen des Landwirts so ziemlich egal. Für ihn ist der Löwenzahn eine ganz normale Pflanze, ein Kraut, das wild auf der Wiese wächst, ein Wildkraut also. Nur wenn er sich erdreistet, in seinen Rasen im Garten einzudringen, dann wird er zum Problem, dann wird er plötzlich zum Feind, den er loswerden will und der Landwirt zu seinem Bruder im Geiste. Werfen wir jetzt einen Blick auf die Kräuterfrau, die auf der Pirsch nach Heilkräutern die heimische Landschaft durchstreift. Auch den Löwenzahn, den sie nicht lange suchen muss, wird sie nicht achtlos links liegen lassen, denn seine wohltuenden Wirkungen sind in ihren Kreisen hinreichend bekannt. Es fiele ihr nicht im Traume ein, in dieser Pflanze ein Unkraut zu sehen und sie kann es gar nicht begreifen, wieso der „Rasenliebhaber“ ihn nicht zu einem gesunden Gemüse heranwachsen lässt. Der Botaniker oder der Naturschützer, der wohl eher an seltenen und gefährdeten Pflanzen interessiert ist, sieht in der Allerweltsart Löwenzahn zwar nicht gerade ein Unkraut, aber geht doch eher uninteressiert an ihm vorüber. Zudem gilt allzuviel „Löwenzahngelb“ in der Wiese als Zeichen für gute oder zu gute Düngung, was das Naturschützerherz auch nicht gerade höher schlagen lässt. Kommen wir zuletzt zum Künstler, zu Howard Bjornson zum Beispiel, einem amerikanischen Fotografen der allerersten Güte. In seinen Fotos, aber auch in treffenden Worten, die wir den folgenden Pflanzenportraits als Zierde vorangestellt haben, erschließt er uns die Wunderwelt der 32

Pflanzen, preist ihre Schönheit und Einzigartigkeit, ihre Formen-, Farben- und Strukturvielfalt, wobei der Löwenzahn natürlich nicht fehlen darf, dessen Blüte in all ihren Stadien ein prächtiges Bild abgibt. Er zeigt uns die Pflanzen als wahre Kunstwerke, als wundersame, eigenwillige Geschöpfe, denen er tief in die Seele blickt. Er singt uns ein Hohelied auf das Unkraut, sodass dieses Wort seinen schlechten Beigeschmack völlig verliert und regelrecht zum Sympathieträger wird. Seine Fotos können wir ihnen leider nicht zeigen, dafür aber die nicht weniger beeindruckenden alten Kupferstiche des Nürnberger Kupferstechers Jacob Sturm (1771-1848) aus seinem Werk „Deutschlands Flora in Abbildungen nach der Natur mit Beschreibungen“ aus dem Jahr 1796, wahre Meisterwerke, fast so schön wie die Originale in der Natur. Was ist er nun am Ende wirklich, der Löwenzahn, ein Wildkraut, ein Unkraut, ein Heilkraut oder alles zugleich oder nichts von alledem? Hören wir am besten auf mit dieser Schubladensteckerei, die zwar zuweilen recht nützlich ist, aber am Ende dem Wesen Löwenzahn nie ganz gerecht wird. Er ist und bleibt eben der Löwenzahn, ein einmaliges und einzigartiges Pflanzenindividuum, in welche Ecke wir ihn auch immer stellen. Ähnliche Betrachtungen ließen sich über viele weitere „Wildunheilkräuter“ anstellen, die Brennnessel oder die Distel beispielsweise, wunderbare Pflanzen mit erstaunlichen Eigenschaften, aber nicht immer und überall gerne gesehen. Některé místní planě rostoucí a léčivé byliny Plevel - býlí - léčivá bylina? „Jako plevel označujeme rostliny, jejichž přednosti ještě nebyly rozpoznány.“ Ralph Waldo Emerson (1803-1882) Někdy je to s pojmy dost obtížné, a to i při popisu a zařazování rostlin. Vezměme si například pampelišku. Někteří sedláci nemají rádi, když na ně z jejich louky vykukují tisíce žlutých hlaviček. Rády se drobí, když se dělá siláž nebo seno, ztráty jsou příliš vysoké. V jejich očích je tedy pampeliška plevel, se kterým se dokonce musí bojovat. Na pastvinách ho ještě strpí, vždyť kravám chutná výborně. Spotřebiteli Novákovi jsou naproti tomu sedlákovy starosti jedno. Pro něj je pampeliška normální kytkou, bylinou, která divoce roste na louce, tedy býlím. Jen když se opováží proniknout do jeho zahrádky, tak se stává problémem, stává se náhle nepřítelem, kterého je třeba se zbavit a sedlák je náhle jeho názorovým spojencem. Podívejme se na bylinářku, která se toulá krajinou a hledá léčivé byliny. Pampelišku, kterou nemusí dlouho hledat, nevšímavě neodloží, protože její blahodárné účinky jsou v bylinářských 33

kruzích dostatečně známy. Ani ve snu by ji nenapadlo vidět v pampelišce plevel a nemůže pochopit, proč ji milovníci trávníků nenechají vyrůst jako zdravou zeleninu. Botanik nebo ochránce přírody, kterého spíše zajímají vzácné a ohrožené rostliny, nepovažuje celosvětově se vyskytující pampelišku za plevel, ale projde okolo ní bez zájmu. Navíc, příliš mnoho “pampeliščí žluti” na louce platí jako důkaz dobrého nebo až příliš dobrého hnojení, což ochráncův srdeční tep zrovna nezrychlí. A nakonec se obraťme k umělcům, například k Howardu Bjornsonovi, prvořadému americkému fotografovi. Ve svých fotografiích ale i ve výstižných slovech, která uvádíme jako okrasná doprovodná motta u následujících portrétů rostlin, nám otevírá nádherný svět rostlin, velebí jejich krásu a jedinečnost, rozmanitost jejich tvarů, barev a struktur. Pampeliška, jejíž květy ve všech stádiích jsou nádherné, přitom přirozeně v žádném případě nesmí chybět. Ukazuje nám rostliny jako vpravdě umělecká díla, jako zázračné, osobité bytosti, jimž nahlíží hluboko do duše. Zpívá velezpěv na oslavu plevele, takže toto slovo zcela ztrácí svou pachuť a získává naše sympatie. Jeho fotografie Vám bohužel ukázat nemůžeme, ale místo toho Vám nabízíme neméně působivé staré mědirytiny norimberského mědirytce Jacoba Sturma (1771-1848) z jeho díla „Německá květena v přirozených vyobrazeních s popisky“ z roku 1796, opravdová mistrovská díla, skoro tak hezká jako originály v přírodě. A čím je tedy konečně pampeliška, býlím, plevelem, léčivkou, vším dohromady anebo ničím z toho všeho? Nejlepší bude, když přestaneme s tím škatulkováním, které sice občas může být i užitečné, ale k bytí pampelišky není konec konců zcela spravedlivé. Pampeliška zkrátka zůstane pampeliškou, jedinečným rostlinným jedincem, ať už ji přiřadíme kamkoliv. Podobně můžeme uvažovat i o dalším “léčivém plevelném býlí”, například o kopřivách nebo bodlácích, báječných rostlinách s úžasnými vlastnostmi, které ale všude rádi nevídáme. Nach diesem kleinen Ausflug in die Welt der Begriffe, der Sie vielleicht ein wenig ins Grübeln gebracht hat, wollen wir nun sechs Pflanzen unserer Heimat etwas näher betrachten, und wir beginnen, wie könnte es auch anders sein, mit dem Löwenzahn. Po tomto krátkém výletu do světa pojmů, který Vás snad přivedl k zamyšlení, se nyní trochu blíže podíváme na šest rostlin naší domoviny a začneme jak jinak než s pampeliškou.

34

35

Der Löwenzahn „Hüte dich vor dem Ort, an dem kein Unkraut gedeiht.“ Howard Bjornson Er ist weiß Gott keine Seltenheit, der Löwenzahn, der in unserer Gegend auch Maistock, Kuhblume oder Pusteblume genannt wird. Fast allerorten streckt er uns schon im zeitigen Frühjahr seinen gelben Blütenkopf entgegen. Man muss ihn nicht mit der Lupe suchen, wie so viele andere pflanzliche Geschöpfe in unserer Zeit. Und das ist gut so, denn wir haben eine erstaunliche Pflanze vor uns, eine sensible „Sonnenanbeterin“ sozusagen, denn die auf dem einfachen Stängel sitzende, wunderschöne Blütensonne steht in enger Verbindung mit ihrer großen Schwester am Himmel, sie öffnet sich am Morgen und schließt sich am Nachmittag oder wenn es regnet. Bei schlechtem Wetter ist sie traurig und verschläft den ganzen Tag. Und genau so schön wie die gelbe Blütensonne ist der mattgraue, runde Blütenkopf, zu dem sich diese Sonne entwickelt, wenn die Blütenreife naht. In bewundernswerter Symmetrie und Zartheit erwartet er dann den Wind, der dieses filigrane Gebilde zerstört und zugleich unter seine Fittiche nimmt und die unzähligen Blütensterne mit den winzigen Früchten hinausträgt in die Landschaft, um sich und die Art zu erhalten. Manchmal sind es aber auch die Kinder, die das Geschäft des Windes übernehmen und durch das Ausblasen der Blütenköpfe erfragen wollen, ob sie Glückskinder sind oder nicht oder wie viele Jahre sie noch vor sich haben. Aber auch als Spielzeug eignet sich der Löwenzahn, denn die wunderbarsten Sachen kann man aus ihm machen: Ketten, Brillen, Pfeifen und vieles mehr. Wer diese Pflanze in ihrer Schönheit und Wandlungsfähigkeit einmal genauer betrachtet hat, dem fällt es schwer, sie noch als Unkraut zu bezeichnen. Erst recht, wenn man weiß, welche Heilkräfte sie hat und wie gut sie dem Menschen durch ihre Vielzahl an Inhaltsstoffen 36

tut. Sie hilft unter anderem bei Leber- und Gallebeschwerden, wirkt appetitanregend, verdauungsfördernd und blutreinigend. Aber auch in der Küche lässt sich der Löwenzahn vielfältig verwenden, gerade im Frühjahr, wenn er jung ist und noch nicht bitter schmeckt. Er ist also ein wahrer Tausendsassa. Auch die Weidetiere fressen ihn gern und die Stallhasen sind ganz verrückt danach. Pampeliška „Střez se místa, na němž se nedaří plevelu.“ Howard Bjornson Bůhví, že pampeliška, které se zde také říká Maistock (májová hůlka), Kuhblume (kraví květina) nebo Pusteblume (květina k odfouknutí) není žádná vzácnost. Skoro všude zvedá své žluté hlavy již v časném předjaří. Nemusíme ji v dnešní době hledat s lupou jako jiné rostliny. A je to tak dobře, neboť před sebou máme úžasnou rostlinu, takříkajíc citlivou „ctitelku slunce“, protože krásné květové sluníčko na jednoduchém stvolu, je v úzkém spojení se svou velkou sestrou na nebi, ráno se otevírá a odpoledne nebo za deště zavírá. Za špatného počasí je smutná a prospí celý den. A stejně krásná je pak i kulatá, matně šedá hlava květenství, do níž se toto sluníčko rozvine, když dozrává. V obdivuhodné symetrii a něžnosti pak očekává vítr, který zničí tento filigránský výtvor a současně jej vezme pod svá křídla a roznese po krajině nesčetné hvězdičky s malinkými plody, aby byl tento druh zachován. Někdy ale tuto práci větru převezmou děti a tím, jak foukají do květů, se chtějí dozvědět, jestli budou mít štěstí, nebo kolik let ještě mají před sebou. Ale pampeliška se hodí i jako hračka, vždyť se z ní dají udělat báječné věci: řetězy, brýle, fajfky a mnoho dalšího. Ten, kdo někdy pozorněji sledoval tuto květinu v její kráse a proměnlivosti, ji asi jen těžko označí za plevel. A co teprve, když si uvědomíme, jaké má léčivé účinky a jak lidem prospívá množstvím látek, které obsahuje. Pomáhá mimo jiné při jaterních a žlučníkových potížích, podporuje chuť a trávení a čistí krev. I v kuchyni lze pampelišku použít na mnohé způsoby, zejména na jaře, kdy je ještě mladá a nemá hořkou chuť. Je to opravdový šibal. Také zvířata ji rádi žerou a králíci jsou po ní přímo posedlí.

37

38

Der Giersch „Unkraut, nutzlos und ungewollt, spiegelt es menschliches Schicksal.“ Howard Bjornson Der Giersch gehört zur Familie der Schirmblütler und ist einer der ersten Frühlingsboten. Kaum ist der Schnee geschmolzen, schiebt diese ungeheuer vitale Pflanze ihre Blätter hervor, am Rand von Hecken und Feldgehölzen, am Zaun und natürlich auch in den Gärten, wo er schon manchen Gartenfreund schier in den Wahnsinn getrieben hat, denn hat er erst einmal Fuß gefasst, ist kaum ein Kraut gegen ihn gewachsen. Aber man sollte aus der Not eine Tugend machen, denn im jungen Zustand ist der Giersch ein gar köstliches Gewächs, das unentwegt nachwächst und ständig Vitamine und Spurenelemente liefert. Auch die Weidetiere sind übrigens ganz närrisch auf ihn. Man kann ihn, wie diese, gleich frisch essen oder zusammen mit anderen Kräutern als Salat anmachen oder der Suppe und dem Eintopf zugeben. Manche Kräuterkenner billigen dem Giersch eine vorbeugende und heilende Wirkung gegen die Gicht zu und empfehlen ihn zur innerlichen und äußerlichen Behandlung. Man nennt den Giersch auch Geißfuß, weil seine Blätter aussehen wie die Füße einer Ziege, die früher, beispielsweise zu Zeiten der Brüder Grimm, noch Geiß genannt wurde. Bršlice „Plevel, neužitečný a nechtěný, zrcadlí lidský osud.“ Howard Bjornson Bršlice patří do rodiny okoličnatých, miříkovitých a je jedním z prvních poslů jara. Sotva roztaje sníh, rozvíjí tato nesmírně vitální rostlina své listy na okraji hájů a remízků, u plotů a samozřejmě i v zahradách, kde již leckterého zahrádkáře dohnala k čirému zoufalství, protože tam, kde se jednou uchytí, sotva vyroste něco jiného. Ale z nouze lze udělat ctnost, vždyť zamlada je bršlice docela chutná rostlina, která neustále dorůstá a dodává nám vitamíny a stopové prvky. Ostatně i dobytek je jí posedlý. Můžeme ji jíst čerstvou nebo z ní s jinými bylinami udělat salát anebo přidat do polévky nebo „ajntopfu“. Někteří bylináři velebí bršlici za preventivní a léčivé účinky proti dně a doporučují ji pro vnější i vnitřní použití. Říká se jí i kozí noha, a sice proto, že její květy připomínají kozí nohy. Podobně je tomu i v němčině, kde se vedle obvyklého názvu „Giersch“ také říká „Geißfuß“ a slovem Geiß se dříve, ještě za bratří Grimmů, nazývaly kozy.

39

40

Das Mädesüß „Geduldig wartend, überdauert das Unkraut der Menschen nichtiges Tun.“ Howard Bjornson Sie ist eine Pflanze, die nasse Füße liebt, kommt deshalb in Nasswiesen und an anderen feuchten Stellen wie Grabenrändern oder dem Saum von Gebüschen vor. Dass sie einst hohe Achtung genoss, zeigt sich darin, dass sie im Volksmund als „Wiesenkönigin“ bezeichnet wurde. Ein passender Name, denn zur Blütezeit macht sie mit ihren weißen, stark duftenden Blütendolden durchaus einen königlichen Eindruck, wird manchmal sogar über 1,5 m hoch und überragt die andere Vegetation beträchtlich. Früher war das Mädesüß eine begehrte Heilpflanze und wurde wegen der Vielzahl an Verwendungsmöglichkeiten auch „Vierzigerleikraut“ genannt. Man kann es u.a. gegen übersäuerten Magen, bei Fieber und Kopfweh und rheumatischen Beschwerden verwenden. Wegen des hohen Gehalts an Salicylsäureverbindungen wird es auch als „natürliches Aspirin“ bezeichnet und zur Schmerzlinderung eingesetzt. Junge Triebe und Blätter können in geringen Mengen in Salaten und zur Aromatisierung von Speisen verwendet werden und helfen der besseren Verdauung. In manchen Gegenden werden die Blüten oder Wurzeln auch mit Obstler oder Korn angesetzt, der als Einreibung dient, aber bei schlechtem Magen und zur Verdauungsregulierung selbstredend auch getrunken werden darf. Auch in Rittersgrün können Sie einen solchen „Mädesüßler“ bekommen und der sei Ihnen auch wärmstens empfohlen. Auch die Bienen sind nicht nur ihrer eigenen Königin, sondern auch der Wiesenkönigin innig zugetan. Mit deren Blütenständen wurden früher von den Imkern auch die Bienenstände eingerieben, weil das der Gesundheit der Bienenvölker sehr dienlich war. Tužebník „Trpělivě vyčkávaje, přetrvává plevel nicotné lidské konání.“ Howard Bjornson Tužebník je rostlina, která má ráda mokré nohy, vyskytuje se proto na mokrých loukách a jiných vlhkých místech jako na krajích příkopů nebo na okraji křoví. To, že byl vysoce ceněn, se ukazuje i v tom, že se lidově nazýval „královna luk“. Vhodný název, vždyť v době květu vytváří svými bílými, silně vonícími okolíky opravdu královský dojem, dorůstá dokonce až 1,5 m a výrazně přesahuje ostatní vegetaci. Dříve byl tužebník žádanou léčivou bylinou a dokonce se mu kvůli šíři možností použití říkalo „Vierzigerleikraut –býlí na čtyřicatero chorob“. Dá se mj. použít na překyselený žaludek, při 41

horečce a při bolestech hlavy a revmatických potížích. Kvůli vysokému obsahu sloučenin kyseliny acetylosalycilové se označuje i jako „přírodní aspirin“ a nasazuje se na zmírnění bolestí. Mladé výhonky a listy se v malém množství mohou přidávat do salátů a k dochucení jídel a napomáhají lepšímu trávení. V některých oblastech se květy nebo kořeny luhují v pálence nebo v žitné a výluh se používá jako mazání, nebo se může pít na špatný žaludek a pro regulaci trávení. I v Rittersgrünu můžete dostat takovou „tužebníkovici“, což vám vřele doporučujeme. Také včely nejsou oddány jen své vlastní královně, ale i „královně luk“. Dříve se květenstvím tužebníku potíraly i úly, což sloužilo zdraví včelstev.

42

43

44

Der Wegerich „Dem kargsten Boden trotzen starke, unzähmbare Geschöpfe.“ Howard Bjornson

Er ist wahrlich ein zäher Bursche, man kann ihn treten wie man will, er steht immer wieder auf. Die Rede ist vom Wegerich, den es bei uns vorwiegend in zwei Arten gibt, dem Spitz- und dem Breitwegerich, wobei letzterer seinen Vetter an Zähigkeit noch um einiges voraus ist. Diese Fähigkeit macht den Wegerich zum Herrscher der Wege, dort trifft man ihn an, dort hat er sein Reich, dort trotzt er Füßen, Klauen, Hufen und sogar Reifen, nur dem Asphalt, dem ist auch er nicht gewachsen. Auch auf Wiesen und Weiden begegnet man ihm häufig. Er galt früher zusammen mit Salbei und Raute als Allesheiler und war Teil der „Grünen Neune“, der kultischen Frühlingsspeise, mit der man den entbehrungsreichen Winter austrieb und sich mit den sprießenden Naturkräften des jungen Jahres verband. Heute kommt der Breitwegerich vor allem bei Wunden, Verbrennungen, Geschwüren, der Spitzwegerich bei Erkrankungen der Atmungsorgane und Durchfall zum Einsatz. Aber auch als junges Gemüse ist er sehr gesund und durchaus beliebt, beim Weidevieh gilt er sogar als Delikatesse. Sein „zäherer“ Verwandter findet weit weniger Anklang. Jitrocel „Neúrodné půdě vzdorují silné, nezkrotné bytosti.“ Howard Bjornson Je to opravdu houževnatý chlapík, můžeme po něm šlapat jak chceme, a on znova vstane. Řeč je o jitroceli, který se u nás vyskytuje ve dvou podobách – jako jitrocel kopinatý a jitrocel větší – přičemž ten druhý svého bratrance v houževnatosti ještě o něco překonává. Tato vlastnost dělá z jitrocele pána cest, tam na něj narazíme, tam je jeho říše, tam vzdoruje nohám, drápům, kopytům a dokonce pneumatikám, jenom asfaltu ne, na ten ani on nemá. Často se s ním setkáme také na loukách a pastvinách. Dříve jej spolu se šalvějí a routou vonnou považovali za všelék a byl součástí “zelené devítky”, kultovního jarního pokrmu, jehož pomocí se vyháněla nuzná zima a člověk se spojoval s pučícími přírodními silami jara. Dnes se jitrocel větší používá především na rány, popáleniny, vředy, jitrocel kopinatý pak na onemocnění dýchacích orgánů a na průjmy. Zdravý a oblíbený je i jako mladá zelenina, dobytek jej považuje za delikatesu. Jeho “houževnatější” příbuzný zdaleka nemá takový ohlas. 45

46

Die Bärwurz „Giftgetränkt, von Wildwuchs befreit, trägt die Welt ihr Witwenkleid.“ Howard Bjornson Die Bärwurz ist ein fester Bestandteil der erzgebirgischen Bergwiesen und Borstgrasrasen, besonders in sehr mageren Beständen übernimmt sie gerne das Regime und prägt das Aussehen der frühsommerlichen Wiesen durch ihre weiße Blütenpracht. Aber nicht nur am Bild der Wiesen, sondern auch an deren Geruch erkennt man sofort, wer hier zu finden ist. Besonders wenn man auf eine der Pflanzen tritt, steigt einem ein strenger, würziger „Duft“ in die Nase, der die Pflanze unverkennbar macht. Vor allem die Wurzeln, aber auch die Blüten (auf die man sich beschränken sollte, um die Pflanze nicht zu zerstören!), werden über einen Aufguss oder Auszug als appetitanregende und verdauungsfördernde Mittel verwendet. Bei der Gewinnung magenstärkender Liköre dient die Pflanze als würzige Beigabe. Gern wird die Bärwurz zur Herstellung von Kräuterkäse verwendet. In der Literatur und im Internet ist vielfach zu lesen, dass im Erzgebirge eine sogenannte „KöppernickelSuppe“ aus ihr gekocht wird, der die Bärwurz angeblich einen eigentümlichen Reiz geben soll. Ein Rezept für diese sagenumwobene Suppe konnte von uns leider nicht gefunden werden und genausowenig war eine Küche zu ermitteln, in der sie heute noch zusammengerührt wird. Alle „Schatzsucher“ seien hiermit dazu aufgerufen, diese legendäre Suppe aus dem Dunkel der Geschichte wieder ans Tageslicht zu fördern. Das Weidevieh mag die Bärwurz übrigens nicht besonders, vor allem wenn sie in Massen auftritt, denn zum typischen Geruch kommt noch ein scharfer, fast brennender Geschmack hinzu, und wie wir schon gesehen haben, ist das Weidevieh auf diesen Gebieten erheblich sensibler als wir.

47

Koprník „Napojena jedem, zbavena divočiny, odívá se příroda do vdovského šatu.“ Howard Bjornson Koprník je stálou součástí krušnohorských luk a smilkových trávníků. Zvláště na velmi hubených porostech rád přebírá nadvládu a na počátku léta utváří nádherou svých bílých květů ráz horských luk. Jeho výskyt nám prozradí nejen vzhled luk, ale okamžitě také jeho pach. Zejména pokud šlápneme na tuto rostlinu, stoupne nám do nosu silná aromatická „vůně“, pro koprník nezaměnitelná. Jako prostředky povzbuzující chuť a zlepšující trávení se používají v podobě nálevu nebo výtažku jeho kořeny ale i listy (na něž bychom se měli omezit, abychom rostlinu nezničili!). Rostlina slouží jako aromatická přísada při výrobě žaludečních likérů. Koprník se také s oblibou používá při výrobě bylinkových sýrů. V literatuře a na internetu se dočteme, že se z něho v Krušných horách vaří polévka zvaná „Köppernickel-Suppe“, které koprník údajně propůjčuje charakteristické kouzlo. Recept na tuto pověstmi opředenou polévku jsme však bohužel nenašli, nevypátrali jsme ani kuchyni, kde by takovou polévku připravovali ještě dnes. Všechny „hledače pokladů“ tímto vyzýváme, aby tuto legendární polévku pomohli vynést z temnot dějin opět na denní světlo. Dobytek na pastvě koprník zrovna moc nemiluje, hlavně když se vyskytuje masově, protože s jeho typickým pachem se druží ostrá až palčivá chuť, a jak jsme již viděli, je dobytek v tomto směru citlivější než my.

48

49

Das Gänseblümchen „Wo der eine nur Unkraut sieht, erblickt der Glückliche wildschöne Blumen.“ Howard Bjornson Ein vielen bekanntes, aber weithin unterschätztes Gewächs ist es, das Gänseblümchen. Und im Volksmund hat man ihm so wunderschöne Namen gegeben wie Maßliebchen, Tausendschön oder gar Mümmeli. Am allerschönsten ist allerdings seine lateinische Bezeichnung Bellis perennis, was soviel heißt wie „schöne Ausdauernde“, und was kann man sich mehr wünschen und findet man seltener auf dieser Welt als Schönheit, gepaart mit Ausdauer. Ausgerechnet beim unscheinbaren Gänseblümchen wird man also fündig. Seine Ausdauer ist wirklich erstaunlich, denn es blüht von März bis Oktober und manchmal noch länger. Es kommt bevorzugt in Weiden, Parkrasen und Gärten vor, also dort, wo durch Verbiss oder häufige Mahd das kleine Geschöpf nicht durch hohe Gräser und Kräuter überwuchert wird. Das Gänseblümchen liebt es nährstoffreich, war deshalb früher eher seltener als heute. Verwendung findet es als Heil- und Nahrungspflanze, beispielsweise als Tee gegen Erkältung, Frühjahrsmüdigkeit, Beschwerden im Magen-Darmbereich, Leberleiden, Hauterkrankungen, Rheumatismus; oder auch äußerlich in Form von Umschlägen, Bädern oder Waschungen zur Wundheilung. Beliebt ist auch der Gänseblümchen-Salat aus Gänseblümchenblättern, den man ähnlich wie Feldsalat mit etwas Salz, Öl und Essig anrichten und frisch oder auch als Zugabe zum Braten essen kann. Sedmikráska „Tam, kde jeden vidí jen plevel, šťastný zahlédne překrásné kytky“ Howard Bjornson Sedmikrásku zná snad každý, přesto je ale dalekosáhle podceňována. A to jí lidová tvořivost dala taková překrásná jména jako chudobka, jiskérka, svalníček, čečenka, husí kvítko. Nejkrásnější je ale její latinské označení Bellis perenis, což znamená „krásná vytrvalá“, a co víc si člověk může přát a co se na tomto světě vyskytuje vzácněji než krása spolu s vytrvalostí. Najdeme to právě u této nenápadné sedmikrásky. Její vytrvalost je skutečně úžasná, vždyť kvete od března do října a někdy i déle. Ráda roste na pastvinách, v parcích a v zahradách, tedy tam, kde tuto malou rostlinku nepřeroste vysoká tráva, která je spásána nebo často sekána. Sedmikráska má ráda dostatek živin, proto byla dříve vzácnější než dnes. 50

Používá se jako léčivá bylina i jako potravina, například jako čaj proti nachlazení, jarní únavě, žaludečním a střevním potížím, na játra, kožní onemocnění, revma; nebo zevně v podobě obkladů, koupelí a omývání ran pro lepší hojení. Oblíbený je i sedmikráskový salát z lístků, který lze podávat podobně jako polníček se špetkou soli, octa a oleje také jako přílohu k pečeným masům.

5 Ausklang „Jede noch so bescheidene Pflanze oder jedes Unkraut, wie wir es nennen, steht da, um einen Gedanken oder einer Stimmung von uns Ausdruck zu verleihen, doch wie lange steht es vergeblich dort! So manchen August bin ich auf diesen großen Feldern gewandert und habe niemals diese meine purpurnen Zeitgenossen wahrgenommen. Ich habe sie gestreift, habe sie wahrhaftig zertreten, und jetzt endlich sind sie gleichsam auferstanden und haben mich gesegnet. So sind Schönheit und wahrer Reichtum immer wohlfeil und zugleich verachtet. Der Himmel oder das Paradies kann als der Ort bezeichnet werden, den die Menschen meiden. Ich muß sagen, daß ich diese Gräser vorher nie wahrgenommen habe oder daß ich nur eine unklare Anschauung von ihnen hatte, doch jetzt sehe ich kaum etwas anderes, wo immer ich gehe.“ Henry David Thoreau (1817-1862) Wir hoffen, dass dieser kleine Ausflug in die Welt der Kräuter und der Landwirtschaft die immer noch enge Verbindung und gegenseitige Abhängigkeit von Mensch, Tier und Pflanze gezeigt hat, die wir in unserem durchorganisierten Leben in einer globalisierten Welt mit austauschbaren Produkten und scheinbar austauschbaren Landschaften manchmal allzuleicht und allzugern vergessen. Es ist gar nicht hoch genug einzuschätzen, dass wir noch „essbare“, genussvolle Landschaften vorfinden können, sie besuchen oder gar in ihnen leben dürfen. Versuchen wir mitzuhelfen, dass das so bleibt. „Nehmen wir die Wunden in der Natur erst wahr, wenn wir selbst verwundet sind?“ Erika Burkart (1922-2010)

51

5 Závěr „Každá sebeskromnější rostlina nebo plevel, jak mu říkáme, zde roste proto, aby našim myšlenkám a náladám propůjčila výraz, ale jak dlouho zde stojí nadarmo! Tolikrát jsem se v srpnu toulával po těchto velkých polích a nikdy jsem nevnímal tyto své purpurové současníky. Zavadil jsem o ně, dokonce jsem je i ušlapal, a teď konečně téměř povstali a požehnali mi. A tak jsou krása i pravé bohatství vždy dostupné a současně opovrhované. Za nebe nebo ráj můžeme označit místo, kterému se lidé vyhýbají. Musím říci, že jsem dříve tyto trávy nevnímal, nebo že jsem o nich měl jen nejasnou představu, ale nyní nevidím téměř nic jiného, ať chodím kudykoliv.“ Henry David Thoreau (1817-1862) Doufáme, že tento malý výlet do světa bylin a zemědělství ukázal na stále ještě úzké spojení a vzájemnou závislost lidí, zvířat a rostlin, spojení, na které v našem přeorganizovaném životě v globalizovaném světě se zaměnitelnými výrobky a zdánlivě zaměnitelnými krajinami někdy až příliš snadno a až příliš rádi zapomínáme. Nedá se snad ani dostatečně ocenit to, že pořád ještě můžeme najít „jedlé“ krajiny, že je můžeme navštěvovat a dokonce v nich smíme i žít. Pokusme se pomoci, aby to tak i zůstalo. „Zraněnou přírodu si uvědomíme teprve ve chvíli, až budeme sami zraněni?“ Erika Burkart (1922-2010)

52

6 Kräuterquiz / Bylinný kvíz Frage 1: Welche Pflanze wird im Volksmund auch Kuhblume genannt? a) Huflattich b) Löwenzahn c) Löwenmaul Otázka 1: Která rostlina se lidově nazývá „kraví květina“? a) podběl b) pampeliška c) hledík

Frage 2: Wer lässt sich selbst durch Reifen nicht platt machen? a) Wegerich b) Eisenhut c) Herkulesstaude Otázka 2: Která rostlina se nedá zničit ani pneumatikami? a) jitrocel b) oměj c) bolševník

Frage 3: Welche Pflanze hat Ähnlichkeit mit den Sieben Geißlein? a) Schafgarbe b) Wolfsmilch c) Giersch Otázka 3: Která rostlina se podobá sedmi kůzlátkům? a) řebříček b) pryšec c) bršlice

Frage 4: Wer ist tausendmal schöner als Miss Universum? a) Teufelskralle b) Frauenmantel c) Gänseblümchen Otázka 4: Která je tisíckrát hezčí než Miss Universum? a) zvonečník b) kontryhel c) sedmikráska

Frage 5: Wer ist die Königin der Wiese? a) Goldrute b) Königskerze

c) Mädesüß

Otázka 5: Kdo je královnou louky? a) zlatobýl b) divizna

c) tužebník

Frage 6: Wer riecht denn hier so streng? a) Engelwurz b) Bärwurz c) Bärlauch Otázka 6: Co je tady tak silně cítit? a) angelika b) koprník c) medvědí česnek 53

Bitte kreuzen Sie in der folgenden Tabelle die richtigen Felder an und stecken eine Kopie des Blattes in das dafür vorgesehene Behältnis an der Eingangstafel des Kräuterpfades - dort finden Sie auch leere Formulare zum Bergwiesenquiz - oder schicken sie an den Landschaftspflegeverband. Einmal im Jahr findet unter den richtigen Antworten eine Ziehung von drei Gewinnern statt, die kleine Geschenke erhalten. V následující tabulce zakřížkujte správná políčka a jednu kopii listu zastrčte do k tomu určené schránky umístěné na vstupní informační tabuli naučné bylinné stezky – zde také naleznete prázdné formuláře ke kvízu o horských loukách – nebo jej zašlete na adresu našeho sdružení péče o krajinu (Landschaftspflegeverband). Jednou za rok probíhá losování tří výherců, kteří obdrží malé dárečky.

a)

b)

c)

Frage 1 / Otázka 1 Frage 2 / Otázka 2 Frage 3 / Otázka 3 Frage 4 / Otázka 4 Frage 5 / Otázka 5 Frage 6 / Otázka 6

Teilnehmer am Kräuterquiz / Účastník bylinného kvízu: Name / Účastník bylinného kvízu: Alter / Věk: Straße / Ulice: PLZ/Ort / PSČ/město:

Landschaftspflegeverband „Westerzgebirge“ e.V. Dorfstraße 48 08289 Schneeberg OT Lindenau

54

7 Literatur, Quellenverzeichnis / Literatura BJORNSON, H. (2000): wild & schön. ARTEA GmbH, München. BLECHSCHMIDT, M. (1997): Das erzgebirgische Kräuterbuch. Altis-Verlag, Berlin. BRIEMLE, G. (1997): Farbatlas Kräuter und Gräser. Eugen Ulmer Verlag, Stuttgart. BURKART, E. (2000): Grundwasserstrom. Ammann Verlag, Zürich. CIBULKA, H. (1998): Tagebuch einer späten Liebe. Reclam Verlag, Leipzig DÖRFLER, H., ROSELT, G. (1989): Heilpflanzen gestern und heute. Urania-Verlag, Leipzig, Jena, Berlin. FISCHER-RIZZI, S. (2010): Medizin der Erde. AT Verlag, Baden und München. GEMEINDE BOCKAU (Hrsg.) (2006): Dorferlebnispfad Bockau. Druckerei und Verlag Mike Rockstroh, Aue. HALTER, E. (2007): Über Land. Limmat Verlag, Zürich. HEMPEL, W. (2009): Die Pflanzenwelt Sachsens von der Späteiszeit bis zur Gegenwart. Weißdorn-Verlag, Jena. HENSCHEL, D. (2002): Essbare Wildbeeren und Wildpflanzen. Franckh-Kosmos Verlag, Stuttgart. HOHENBERGER, E., CHRISTOPH, H.-J. (1998): Pflanzenheilkunde. Kneipp-Verlag GmbH, Bad Wörishofen. LEHMANN, C. (1997): Erzgebirgisches Kuriositätenkabinett. Chemnitzer Verlag und Druck GmbH, Chemnitz. MACHATSCHEK, M. (1999): Nahrhafte Landschaft. Böhlau Verlag, Wien, Köln, Weimar. MACHATSCHEK, M. (2004): Nahrhafte Landschaft 2. Böhlau Verlag, Wien, Köln, Weimar. MEIER, G., MORLANG, W. (2008): Amrainer Gespräche. Zytglogge Verlag, Oberhofen. MEISTER, K. (2007): Erzgebirgsflora im Portrait. Druck- und Verlagsgesellschaft Marienberg mbH, Marienberg. SAMBRAUS, H. (1994): Gefährdete Nutztierrassen. Eugen Ulmer Verlag, Stuttgart. SEITZ-WEINZIERL, B. (2002): Sehnsucht Wildnis. Buch & Kunstverlag Oberpfalz, Amberg. STORL, W.-D. (2007): Heilkräuter und Zauberpflanzen. Knaur-Taschenbuch, München. THOREAU, H. (1996): Aus den Tagebüchern 1837-1861. Tewes Verlagsbuchhandlung, Oelde. WESTENBURGER, C. (1999): Sehen lernen - Sonnenhaft das Auge. Druck und Verlagsgesellschaft Marienberg mbH, Marienberg. 8 Weitere Informationen, Kontaktadressen / Další informace, kontaktní adresy

Diese Broschüre entstand im Rahmen des Förderprogramms Ziel 3 mit Mitteln der Europäischen Union und des Freistaates Sachsen. Tato brožura vznikla v rámci dotačního programu Cíle 3/Ziel 3 za finanční pomoci prostředků Evropské unie. Bei folgender Adresse erhalten Sie weitere Informationen zum Projekt: Další informace o projektu získáte na adrese: Landschaftspflegeverband „Westerzgebirge“ e.V. Dorfstraße 48 08289 Schneeberg OT Lindenau Tel.: 03772 24879 Fax: 03772 395581 e-mail: [email protected] Zum Autor: Matthias Scheffler, Jahrgang 1955, wohnhaft in Zschorlau, arbeitet beim Landschaftspflegeverband „Westerzgebirge“ e.V. und engagiert sich ehrenamtlich beim Naturschutzbund Deutschland (NABU) e.V. Matthias Scheffler, ročník 1955, bytem v Zschorlau, pracuje u Landschaftspflegeverband „Westerzgebirge“ e.V. (Spolek péče o krajinu „Krušné hory – západ“) a angažuje se jako dobrovolník ve svazu ochrany přírody Naturschutzbund Deutschland (NABU) e.V. Besonders bedanken möchten wir uns bei Frau Sabine Rüdiger für die Zeichnungen zum Kräuterquiz sowie bei der Gemeindeverwaltung Breitenbrunn und Familie Nestler für die Hilfe bei der Konzeption und Umsetzung des Pfades. Za obrázky k bylinnému kvízu patří zvláštní poděkování paní Sabine Rüdiger a stejně tak i správě obce Breitenbrunn a rodině Nestler za pomoc při vymýšlení a realizaci naučné stezky. Informationen zu den geführten Wanderungen entlang des Kräuter- und Landwirtschaftspfades erhalten Sie unter folgender Adresse: Informace k procházkám po naučné stezce s průvodcem získáte na adrese: Landwirtschaftbetrieb und Direktvermarktung Nestler Thomas-Müntzer-Weg 1 08359 Breitenbrunn OT Rittersgrün Tel.: 037757 7978 Mail: [email protected] Internet: www.eiei-nestler.de 55

Impressum: Herausgeber / Vydavatel: Landschaftspflegeverband „Westerzgebirge“ e.V. Text und Fotos / Texty a fotografie: Matthias Scheffler Zeichnungen zum Kräuterquiz / Obrázky k bylinnému kvízu: Sabine Rüdiger, Lößnitz Grafik, Satz und Druck / Grafika, sazba, tisk: Druckerei Schönheide, Stützengrün Die Abbildungen der Kupferstiche stammen aus dem Werk: STURM, J. (1796): „Deutschlands Flora in Abbildungen nach der Natur mit Beschreibungen“. Obrázky mědirytin pochází z díla: STURM, J. (1796): „Německá květena v přirozených vyobrazeních s popisky“.

56

Und wenn die Kreatur von Wasser, Luft und Erde Sich einst dem Paradiese naht am Jüngsten Tag, Geht in der Mitte ruhig eine Rinderherde, Wie sie’s zu aller Zeit auf Erden pflag. Carl Zuckmayer (1896-1977) Až jednou, v soudný den, všichni tvorové vodní, pozemští i ptáci půjdou do ráje, jejich středem poklidně potáhne stádo krav, tak jak to na Zemi dělalo po všechny časy. Carl Zuckmayer (1896-1977)