Československá demokracie staví! Vznik a formování brněnského odboru architektury ČVŠT v letech

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI  FILOZOFICKÁ FAKULTA  KATEDRA DĚJIN UMĚNÍ    OBOR:  DĚJINY VÝTVARNÝCH UMĚNÍ     

Československá demokracie staví!   Vznik a formování brněnského odboru architektury ČVŠT  v letech 1919−1939  MAGISTERSKÁ DIPLOMOVÁ PRÁCE   

         

Bc. Klára Jeništová    Vedoucí diplomové práce: prof. PhDr. Rostislav Švácha, CSc. OLOMOUC 2012     

     

                               

 

Prohlašuji,  že  jsem  předkládanou  magisterskou  diplomovou  práci  vypracovala samostatně a pouze s použitím uvedených pramenů a literatury.    V Olomouci dne 23. června 2012                                                                Klára Jeništová  2   

Obsah   

1. Úvodem. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4  2. Vzdělávání architekta. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .6  3. Nástin dějin technického školství v Evropě. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .8  4. Vývoj technického školství v Brně. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14       4. 1. Podmínky pro založení učiliště a jeho přerod v německou techniku. . . . . . .14  4. 2. Česká vysoká škola technická. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18  4. 3. Brno meziválečné. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .22  4. 4. Vznik odboru architektury. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .26  4. 4. 1. Stolice odboru architektury. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .36  4. 4. 2. Pedagogický sbor při odboru architektury. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 42  4. 4. 3. Absolventi odboru architektury 1921−1939. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .75  4. 5. Konkurenční školy architektury. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .83  4. 6. Tradice výuky urbanismu v českých zemích. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .94  5. Přínos odboru. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 100  6. Závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 105    Poznámky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 108  Prameny a literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 124  Internetové zdroje. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 130  Seznam vyobrazení. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .131  Summary . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .133  Soupis příloh . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .135  Přílohy. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 136            3   

1. Úvodem    V příznivé  atmosféře  čerstvě  uznaného  československého  státu,  jenž  byl  nakloněn  vzniku  nových  vysokých  škol,  podal  profesorský  sbor  České  vysoké  školy  technické  v Brně  na  Ministerstvo  školství  a  národní  osvěty  v Praze  žádost  o  zřízení  odboru architektury. Aparát Ministerstva jeho přání vyslyšel a vládním nařízením č.  583 Sbírky zákonů a nařízení ze dne 5. listopadu 1919 dal vzniknout novému odboru  s pětiletou  studijní  dobou.  Podobně  stát  vyšel  vstříc  volání  české  veřejnosti  po  vybudování nových vysokých škol a ještě téhož roku započaly v Brně svou existenci  Vysoká  škola  zvěrolékařská,  Masarykova  univerzita  a  Vysoká  škola  zemědělská.  Všechny tyto vzdělávací instituty, podpořené dále systémem středních škol, se svým  dílem zasadily o rychlý rozvoj demokratického Československa.   Historie  odboru  architektury  brněnské  techniky  není  ve  srovnání  s jinými  školami architektury příliš dlouhá. Jeho profesoři a absolventi však natolik ovlivnili  podobu  Brna  a  dalších  měst,  že  mu  nelze  upřít  mimořádný  význam.  Můžeme  dokonce  neskromně  říci,  že  ve  sledovaném  meziválečném  období  patřil  brněnský  institut  mezi  nejdůležitější,  což  se  pokusíme  v této  práci  dokázat.  Rovněž  nahlédneme do dění, které jeho vzniku předcházelo, a budeme sledovat, jak se nový  odbor  formoval,  jaké  byly  jeho  osnovy  a  kdo  provázel  první  generaci  posluchačů  jejím studiem. Abychom mohli srovnávat, podíváme se na konkurenční české školy  architektury,  přičemž  pro  doplnění  kontextu  neopomeneme  zmínit  vývoj  technického školství v Evropě.    Na  tomto  místě  je  rovněž  nutné  zmínit,  že  k fenoménům,  které  se  těší  velkému  badatelskému  zájmu,  patří  již  po  delší  dobu  brněnský  funkcionalismus.  Muzeum města Brna mu věnovalo stálou expozici s názvem O nové Brno: Brněnská  architektura  1919−1939  a  v roce  2000  vydalo  stejnojmennou  publikaci 1 .  Meziválečné  architektuře  se  nejvýznamněji  věnovaly  také  knihy  Ve  znamení  moderny 2 ,  Funkcionalismus  na  Moravě 3 ,  Český  funkcionalismus 4 ,  průvodci  Česká  republika: 

architektura 

20. 

století: 

Morava 

a 

Slezsko 5 , 

Brno:  4 

 

Architektura/Architecture 1919—1939 6  a knihy z edice Obecního domu Brno 7 . Ty se  detailněji  zaměřily  na  tvorbu  jednotlivých  protagonistů.  S tématem  předkládané  diplomové práce přímo souvisí publikace Generace 1901−1910 8 , zaměřená na první  absolventy  odboru  architektury.  Pozornosti  se  však  dostalo  pouze  čtrnácti  nejvýraznějším postavám, zbylí studenti i jejich učitelé byli pominuti. Na pedagogy  odboru  naopak  zacílila  dizertační  práce  Jany  Osolsobě 9 ,  která  díky  pečlivému  prozkoumání  pramenů  a  literatury  přinesla  jejich  nejucelenější  životopisné  zpracování.  Těžiště  práce  tvoří  především  dílo  pedagogů‐architektů,  úplně  však  chybí medailony učitelů výtvarných a technických předmětů, popřípadě zhodnocení  jejich vlivu na žáky, o což se pokusíme v této magisterské práci. Jako hlavní zdroje  informací  přitom  poslouží  památníky  školy,  výroční  zprávy,  každoročně  vydávané  programy a seznamy osob, osobní spisy učitelů uložené v Archivu VUT v Brně, články  z dobových  odborných  časopisů  a  podobně.  Ze  sekundární  literatury  zejména  dvě  publikace  věnované  historii  techniky  −  Dějiny  vysoké  školy  technické  v Brně 10   a  Kapitoly z dějin VUT v Brně: 1899−2009 11 . Literaturu ještě doplní články, katalogy a  monografie věnované dílu některých profesorů.   Za přínos této práce lze také považovat zveřejnění seznamu studentů, jimž se  podařilo úspěšně završit studium. Existuje sice seznam absolventů II. státní zkoušky,  ale příštím badatelům by mohl posloužit i seznam absolventů I. státní zkoušky, který  je o desítky jmen bohatší. Je to dáno tím, že někteří se po jejím složení na školu již  nevrátili, nebo studium z různých důvodů nedokončili.  K  celkovému  dokreslení  atmosféry,  v níž  se  absolventi  vydávali  do  praxe,  slouží kapitola o politickém a kulturním dění v meziválečném Brně.                 5   

2. Vzdělávání architekta     

Ačkoliv  povolaní  architekta  nepatří  k nejstarším,  není  třeba  o  jeho 

starobylosti pochybovat. Nejstarší písemné zmínky spadají do doby tří tisíc let před  naším letopočtem a grafické záznamy snad mohou pocházet z doby ještě starší, jako  je  tomu  například  u  plánu  maloasijské  sídelní  lokality  Çatal  Hüyük 12 ,  nalezeného  na nástěnné malbě jednoho z jejích domů. 13  I bez jakýchkoliv dokladů však můžeme  směle říci, že architekt tu byl od té doby, kdy člověk vznesl požadavek po důmyslně  vystavěném prostoru.   Úloha  architekta  spočívá  v nazírání  celistvosti  daného  úkolu  ještě  dřív,  než  samotná stavební činnost začne. Jako původce staveb musí uvést v život konkrétní  představy tak, aby mohla být vztyčena nová konstrukce. Neopomenutelnou složku  jeho  práce  tvoří  také  vedení  dialogu  mezi objednavatelem,  čili  stavebníkem,  a  pracovní  silou,  kterou  můžeme  jednoduše  nazvat  stavitelem,  třebaže  v těchto  vztazích  existují  výjimky.  Lze  namítnou,  že  výše  jmenované  se  nijak  neliší  od  povolání  stavebního  inženýra  –  v něčem  podstatném  však  přece.  Architekt,  kromě  školení  v technických  vědách,  prochází  také  stěžejní  průpravou  uměleckou,  která  formuje jeho talent a estetická východiska.   Architektovým  „materiálem“  jsou  tedy,  vedle  technických  parametrů,  objemových a hmotových dispozic či omezení v podobě stavebních norem, vyhlášek  a zákonů, i kategorie krásy, umění či kultury v nejširším slova smyslu. Zjednodušeně  řečeno, architekt může, na rozdíl od inženýra, učinit z domu – estetického objektu,  dům – umělecké dílo. 14  Jak dále tato práce dokazuje, právě umělecké školení bylo  pro jednotlivé školy architektury klíčové a vzájemně je odlišovalo.   Až  do  druhé  poloviny  20.  století  se  uměleckohistorický  výzkum  primárně  zaměřoval na stavby jako produkty architektury a architekta si všímá jen coby jejich  tvůrce. Zájem o jeho školení v různých dobách a kulturách zůstal v pozadí. Stejně tak  i  o  jeho  profesní  vývoj,  odborné  praxe  či  sociální  postavení.  A  přitom  právě  tyto  faktory jsou nezbytné k porozumění vzniku kánonů jednotlivých staveb a šířeji také  slohů.  Toto  nepřestalo  platit  ani  pro  20.  století  a  jeho  moderní  architekturu.  Bez  6   

líhní  talentů,  jakými  se  staly  akademie,  uměleckoprůmyslové  školy  či  školy  technického  charakteru,  bychom  dnes  nemohli  psát  další  kapitoly  historie  architektury.  Proto  se  na  následujících  stránkách  zaměříme  na  celý  kontext  vysokého technického školství, jenž ovlivnil formování škol architektury u nás.                                                       7   

3. Nástin dějin technického školství v Evropě     

Převratné  lidské  vynálezy,  usnadňující  lidem  práci  a  vedoucí  k zavedení 

průmyslové  výroby,  vyvolaly  poptávku  po  odbornících  vzdělaných  v technických  oborech. Vznik a vývoj technických škol tedy úzce souvisel s přechodem z feudálního  systému  ke  kapitalismu  a  s nástupem  průmyslové  revoluce.  Vedle  již  dávno  fungujících univerzit se nově objevily polytechniky jako místa vědeckého bádání, jež  dokázala nové poznatky propojit s praxí.   

Ve Francii se první moderní technicky zaměřenou školou stala pařížská École 

polytechnique,  doplňující  škálu  vojenských  inženýrských  škol,  různých  škol  stavitelských  a  architektonických  a  učilišť.  Založení  polytechniky  roku  1794  přímo  souviselo s osvícenskou tradicí francouzské vědy 18. století a bylo jedním z vrcholů  Velké  francouzské  revoluce.  Svým  vznikem  škola  předběhla  potřeby  průmyslové  revoluce.  Ke  studiu  se  hlásili  uchazeči  s maturitou  a  po  dvouletém  všeobecném  teoretickém studiu přecházeli na další technické školy, zaměřené na výuku státních  či  armádních  odborníků.  École  polytechnique  se  v 19.  století  stala  vzorem  technického školství pro řadu evropských zemí. Druhou institucí ve Francii se stala  École  centrale  des  arts  et  manufactures  (1829,  od  roku  1857  státní  škola),  jejíž  vznik již přímo souvisel s rozvojem průmyslu a v tomto smyslu byl větší i její přínos.  V 19. století se síť nejrůznějších vysokých technických škol značně rozrostla.   

Přestože  zemí,  v níž  započala  průmyslová  revoluce,  byla  Anglie,  stav  jejího 

technického školství nesnesl s Francií srovnání. Profesor pražského polytechnického  institutu  Karl  Kořistka,  který  v šedesátých  letech  19.  století  provedl  na  podnět  rakouské  vlády  studijní  cestu  po  polytechnikách  v  Německu,  Švýcarsku,  Francii,  Belgii  a  zde  sledované  Anglii,  byl  zaskočen  stavem  jejího  odborného  školství.  Vinu  přičítal tomu, že veškeré školství držela v rukou církev, nebo bylo soukromé. 15     

  Technické  vzdělávání  v Německu  dlouho  spočívalo  na  bedrech  tzv. 

Gewerbeschulen  a  Bauschulen,  které  po  praktické  stránce  připravovaly  žáky  pro  obory  stavitelské,  báňské  atp.  Za  nejstarší  školu  tohoto  typu  lze  považovat  polytechniku  v Karlsruhe  (1825),  která  se  v institut  vysokoškolského  vzdělávání  8   

proměnila  až  později.  S pařížskou  École  polytechnique  ji  spojoval důraz  na  teoretické  předměty.  V padesátých  letech  se  charakter  těchto  škol  začal  měnit.  Rozdělily  se  na  nižší,  přípravná  oddělení,  a  vyšší  oddělení  vysokoškolského  charakteru,  sloužící  k výchově  inženýrů.  Až  reforma  z roku  1863  však  dala  těmto  školám jasnou náplň a postavila je na roveň univerzitám. Jejich názvy se postupně  měnily  na  vysoké  školy  technické.  V  posledním  desetiletí  prošly  úpravou  i  učební  osnovy.  Rozvoj  průmyslu  vyvolal  potřebu  rozvoje  vědy,  a  proto  si  do  teoretického  vyučování  našly  cestu  laboratorní  cvičení  a  experiment.  Nově  tak  mohly  vědecké  poznatky získané vysokoškolským bádáním ovlivňovat průmysl.   

Švýcarský polytechnický ústav, založený roku 1855 v Curychu, byl příkladem 

školy  snoubící  v sobě  technickou  výchovu  s humanitním  studiem,  jež  mělo  dát  odborníkovi všeobecný základ a udržet jej v kontaktu s životem společnosti. Pokud  bychom  se  podívali  i  do  dalších  evropských  zemí,  pak  vznik  škol  technického  charakteru  v nich  spadá  do  stejného  období.  V roce  1827  vznikl  technologický  institut ve Stockholmu, 1829 technologická univerzita v Göteborgu (obojí Švédsko),  1829  polytechnické  učiliště  v dánské  Kodani,  1835  v Lutychu  a  Gentu  (Belgie)  či  1842  technologická  univerzita  v Delftu  v  Nizozemí.  Takových  škol  bychom  jen  v západní Evropě do poloviny 19. století napočítali kolem desítky.   V Itálii se jich nejvíc nacházelo v průmyslově vyspělé severní části – v Turíně  od  roku  1859  a  v Milánu  od  roku  1863.  Stejné  datum  založení  nese  i  inženýrská  škola  v Neapoli.  Kromě  toho  byly  při  mnohých  univerzitách  zřizovány  technické  fakulty  (například  v Římě,  Palermu  a  Pise).  Ve  Španělsku  se  první  stala  vyšší  architektonická  škola  v Madridu  (1844),  koncem  19.  století  následovaly  technické  univerzity  v Madridu,  Barceloně  a  Bilbau.  Zřízení  technické  univerzity  v portugalském Lisabonu se datuje do roku 1857, přičemž univerzita v Portu rovněž  měla technickou fakultu.   První technikou v Polsku se stala varšavská škola z roku 1898, i když na území  tehdejší  habsburské  monarchie  fungovala  již  o  půl  století  dříve  technika  ve  Lvově.  První  rumunská  škola  tohoto  typu  byla  založena  roku  1818  v  Bukurešti,  avšak  ve  vysokou  školu  se  modifikovala  až  roku  1920.  Ve  stejném  roce  následovala  také  9   

technika  v  Temešváru  1920  a  roku  1937  v  Jasech.  Mezi  další  techniky  východní  Evropy patřily například školy v Bělehradu, Záhřebu, Lublani či Athénách.  Pohlédneme‐li  i  na  americký  kontinent,  pak  mezi  nejvlivnější  techniky  bychom  mohli  zařadit  Massachusetts  Institute  of  Technology  v Bostonu  (1844)  a  Illinois Institute of Technology v Chicagu (1893). První z nich byl rozdělen do třinácti  odborných  kurzů,  zakončených  dizertací  s titulem  bakalář  věd.  V Latinské  Americe  se od roku 1892 vyučovalo na polytechnice v Sao Paulo v Brazílii.  Odlišný způsob organizace, učebních osnov i kvality a délky vzdělávání nám  však  nedovoluje  tyto  školy  mezi  sebou  srovnávat.  Často  záleželo  na  technické  i  morální  vyspělosti  dané  země,  aby  pochopila  důležitost  rozvoje  technického  školství. 16     

 

 

Rakouská monarchie alespoň zpočátku patřila k zemím, jejichž hospodářství 

se  primárně  zaměřovalo  na  zemědělskou  produkci  a  v  nichž  rozvoj  průmyslu  probíhal jen pozvolna. V 18. století se začaly rozvíjet manufaktury a mimo to zde již  tradičně  existovaly  obory  vyžadující  odborné  školení.  Proto  vedle  Willenbergovy  inženýrské  školy  v Praze 17   vznikaly  v různých  koutech  mocnářství  školy  rozličných  zaměření  –  1754  nautická  škola  v Terstu,  1761  stolice  důlní  vědy  na  pražské  univerzitě, 1764 báňská akademie v Banské Štiavnici, 1770 reální akademie ve Vídni  atp.  Od roku  1781  probíhaly  na  vídeňské  univerzitě  také  přednášky  z techniky,  nauky o řemeslech, umění a tovární výrobě.    

S  rozvojem  věd  a  průmyslu  v 19.  století  se  zvyšovaly  nároky  na  technické 

vzdělání. Reagovalo na ně nařízení z roku 1790, na jehož základě měla být do osnov  filozofických fakult začleněna i výuka technologie a praktické geometrie. Toto však  nestačilo  nadlouho  (hlavně  kvůli  kontinentální  blokádě  bylo  třeba  soběstačnosti  vlastní  výroby),  a  proto  následovalo  zřizování  technických  ústavů  jako  předchůdců  dnešních  vysokých  technických  škol.  Na  počátku  19.  století  se  tak  Rakousko  postavilo  do  čela  vývoje  technického  školství  (po  Francii)  a  především  techniky  v Praze a Vídni sloužily za příklad dalším zemím, zejména Německu. 18   

10   

 

Pražský  polytechnický  institut,  navazující  na  tradici  stavovské  inženýrské 

školy  založené  již  zmíněným  Christianem  Josefem  Willenbergem 19 ,  se  stal  druhou  školou  tohoto  typu  v Evropě.  První  −  pařížská  École  polytechnique,  vznikla  jen  nedlouho  před  tím  (1794)  a  svou  náplní  inspirovala  Františka  Josefa  Gerstnera 20 ,  žáka stavovské školy, k vytvoření konceptu nové školy. Ten vznikl roku 1798 a o pět  let později jej schválil císař František I. V listopadu roku 1806 zahájil pražský institut  svou  činnost  s Gerstnerem  coby  ředitelem  v  čele,  i  když  zprvu  ještě  pod  pražskou  univerzitou  (sloučeny  1787  na  základě  dekretu  Josefa  II.).  Osamostatnil  se  roku  1815.    

Protože  v době  vzniku  neexistovala  přípravná  škola  pro  studium  na 

polytechnice,  složení  posluchačů  bylo  velmi  různorodé  –  od  filozofů,  právníků,  lékařů,  až  po  zaměstnance dílen  a  manufaktur.  Zprvu  se  ani  vyšší  vzdělání  nevyžadovalo,  ale  pro  velký  zájem  byly  v roce  1810  zavedeny  přijímací  zkoušky  a  prodloužena  doba  studia  na  tři  roky.  V prvním  ročníku  se  vyučovala  praktická  matematika,  geometrie  a  kreslení,  v druhém  mechanika,  statika  a  hydraulika,  studium  ve  třetím  ročníku  se  zaměřovalo  především  na  stavitelství.  Kromě  toho  probíhal  zvláštní  jednoletý  kurz  (později  dvouletý),  zaměřený  na  chemii  a  od  roku  1812  také  na  zemědělství.  Ve  dvacátých  letech  přibylo  mimořádné  studium  mineralogie.  Jednotliví  profesoři  museli  kromě  svého  oboru  ovládat  také  řemeslo,  což  ze  školy  činilo  instituci  propojenou  s praktickým  životem. 21   Od  roku  1863,  kdy  císař František Josef I. schválil „Organický statut Polytechnické univerzity“ 22 , trvala  šestiletá  dvojjazyčná  epizoda  školy.  Po  roztržkách  profesorů  však  císař  roku  1869  nařídil  vznik  dvou  samostatných  ústavů  −  českého  a  německého.  Zestátnění  proběhlo roku 1875, a od roku 1879 mohly nést titul vysokých škol.   

Podrobněji  lze  dějiny  školy  sledovat  v četné  starší  i  novější  literatuře,  na 

kterou zde můžeme odkázat, ale jíž se nebudeme podrobněji věnovat. 23  

 

 

 

Založení  vídeňského  Polytechnického  institutu  následovalo  devět  let  po 

pražském,  ačkoliv  Gerstner,  působící  ve  studijní  dvorské  komisi,  navrhoval  jeho  vznik  už  v roce  1798.  Příčinu  bychom  nalezli  v protinapoleonském  tažení,  jež  11   

„spolykalo“  všechny  dostupné  finanční  prostředky.  Gerstnerovu  ideu  tak  ve  skromnějším  měřítku  realizovala  Praha  z peněz  českých  stavů,  což  samozřejmě  nelibě  nesla  rakouská  metropole.  O  zřízení  institutu  ve  Vídni  se  proto  přičinil  sám  panovník  František  I.  Úkolem  sestavit  organizaci  školy  byl  pověřen  člověk  praktického  založení,  profesor  reální  akademie  ve  Vídni  Johann  Joseph  Prechtl 24 ,  který již před tím vypracoval návrh nautické školy v Terstu. Proto není divu, že jeho  pojetí  se  od  pražského  zcela  lišilo,  což  také  Gerstner  kritizoval.  Otevření  školy  proběhlo  roku  1815  a  hned  od  počátku  panoval  propastný  rozdíl  mezi  chudým  pražským a finančně i odborně zajištěným ústavem vídeňským.   Gerstner  musel  po  celou  dobu  svého  téměř  třicetiletého  působení  v čele  pražské  techniky  tvrdošíjně  odolávat  tlaku  na  její  reorganizaci  podle  vídeňského  vzoru.  Rivalita  mezi  ústavy  vyvrcholila,  když  profesoři  vídeňské  školy  viděli  ve  stejných názvech obou škol snižování vídeňské školy, ale ničeho se nedomohli, a již  v následující generaci byli profesoři obou institutů císařským výnosem postaveni na  roveň.   

Vídeňská  technika  fungovala  nezávisle  na  univerzitě  a  měla  stejná  práva. 

Sestávala  se  dvou  oddělení  –  technického  a  obchodního  s dvouletou  reálkou  coby  přípravkou. 25   Joanneum ve Štýrském Hradci vzniklo roku 1811 z iniciativy arciknížete Jana,  bratra  rakouského  panovníka  Františka  I.,  spojením  průmyslového  muzea  se  vzdělávací  institucí.  Jeho  zaměření  bylo  spíše  přírodovědné  (chemie,  botanika,  astronomie  a  mineralogie).  Stolice  pro  technicko‐praktickou  matematiku  byla  založena  až  v roce  1827  a  v roce  1844  proběhlo  rozdělení  výuky  do  čtyř  směrů  –  přírodovědného, matematického, fyzikálně‐technického a ekonomicko‐báňského. O  tři roky později školu císařský výnos zrovnoprávnil s ostatními technikami.   

Příklad  techniky  v Hradci  je  pro  nás  důležitý  proto,  že  při  zřizování 

Františkova  muzea  v Brně  se  uvažovalo  o  obdobném  spojení  se  vzdělávacím  ústavem. 26  

  12   

 

Škola,  založená  v roce  1817  v Haliči  –  v  nejzaostalejší  části  Rakouska,  byla 

původně  první  reálkou  v této  oblasti,  na  níž  se  vyučovala  také  fyzika,  chemie,  technologie, zbožíznalství a architektonické kreslení. Roku 1835 proběhlo oddělení  technických předmětů od obchodních a název školy se změnil na Reální a obchodní  akademii,  v roce  1844  vznikla  samostatná  Technická  akademie  ve  Lvově  s pěti  odděleními  –  nižší  a  vyšší  matematiky,  fyziky,  praktické  geometrie,  mechaniky  a  stavitelství.  Jejím  ředitelem  se  stal  Florian  Schindler,  později  rovněž  první  ředitel  brněnského  technického  učiliště.  V revolučním  roce  1848  byla  budova  školy  poškozena a výuka na čas přerušena. Roku 1866 proběhla snaha o reorganizaci školy  do  pěti  odborů  –  stavitelského  inženýrství,  stavby  strojů,  chemie,  odboru  zemědělsko‐lesnického a obchodního. Haličský sněm ji však schválil až po nahrazení  němčiny  coby  vyučovacího  jazyka  polštinou  v roce  1871  a  o  šest  let  později  ji  přejmenoval na Polytechnickou školu s právem vyššího technického vzdělávání. Na  úroveň ostatních vysokých škol se akademie dostala až před koncem století (1894),  kdy se jí dostalo nového organizačního statutu. 27    

Posledním  z technických  ústavů  střední  Evropy  se  stal  Technický  institut 

v Krakově. Jeho zřízení v roce 1833 spadalo do doby po rozdělení Polska okupačními  mocnostmi (Rakousko, Rusko, Prusko) a poté, co se v roce 1846 stalo velkovévodství  Krakovské  součástí  Rakouska,  mu  hrozil  zánik.  Mocnářství  nechtělo  v málo  průmyslově  rozvinuté  zemi  vydržovat  dva  technické  ústavy,  a  tak  jej  v roce  1875  přeměnilo v Uměleckou a vyšší řemeslnou školu. 28                    13   

4. Vývoj technického školství v Brně    4.  1.  Podmínky  pro  založení  technického  učiliště  a  jeho  přerod  v německou  techniku     

Předpokladů  pro  vznik  technické  školy  v Brně  měla  Morava  hned  několik. 

Společně se Slezskem sice zaujímala pouhá čtyři procenta rozlohy monarchie, avšak  již na počátku čtyřicátých let 19. století se obě země podílely téměř deseti procenty  na  celkové  hodnotě  její  výroby.  Hlavní  složku  přitom  tvořila  textilní  výroba,  zpracování  kůže,  výroba  alkoholu  a  piva,  železa,  železného  zboží  a  chemických  výrobků.  Proto  stejně  jako  Čechy  a  Dolní  Rakousko  patřila  k zemím  průmyslově  vyspělým.    

Přechod od manufakturní výroby k tovární probíhal postupně v jednotlivých 

odvětvích  výroby  od  lehkého  průmyslu  k těžkému,  a  různé  oblasti  se  vyvíjely  nerovnoměrně.  Na  Moravě  a  ve  Slezsku  se  dominantními  staly  oblast  brněnská  a  ostravská.  Kromě  nich  průmysl  kvetl  i  v řadě  menších  měst,  jako  například  v Šumperku,  Šternberku,  Prostějově,  Jihlavě,  Opavě,  Novém  Jičíně  či  Moravské  Třebové.    

V období  třicátých  a  čtyřicátých  let  už  bylo  Brno  považováno  za  centrum 

několika průmyslových odvětví a jako takové přitahovalo pracovní síly. Převažovaly  závody  na  zpracování  vlny  (prošla  tudy  jedna  osmina  v Rakousku  zpracovávané  vlny),  rozvíjel  se  potravinářský  průmysl,  zejména  cukrovarnictví,  a  s těmito  obory  související  strojírenství.  Těžba  dřeva  a  uhlí  vzrostla  zejména  v padesátých  letech,  kdy  železnice  propojila  naleziště  v okrajových  částech  oblasti  přímo  s Brnem.  Ostatně,  železniční  propojení  Vídně  a  Brna  v roce  1839,  na  něž  navázala  osobní  přeprava  přivážející  pracovní  síly  z Olomouce,  Vyškova,  Tišnova,  Letovic,  Třebíče  atp., sehrálo také významnou roli. 29     

S rozvojem  průmyslových  odvětví  vznikala  poptávka  po  kvalifikovaných 

pracovních  silách  a  odbornících,  kteří  by  je  zase  zpětně  obohacovali  o  nové  poznatky. Rozvoj náležitého školství probíhal postupně. V první polovině 19. století  14   

byly  zakládány  nižší  reálky,  které  měly  žáky  připravovat  pro  studium  na  vyšších  odborných učilištích. V Brně vznikla první roku 1811, na ni navázala vyšší německá  reálka založená o čtyřicet let později, jež patřila k nejnavštěvovanějším v tehdejším  Rakousku  (roku  1853  měla  819  žáků).  Zřizování  vyšších  reálek  jako  škol  připravujících  na  další  studium  vedlo  k transformaci  vyšších  technických  učilišť  na  vysoké školy technické. 30  

  Jisté  zázemí  v technickém  školství  už  Morava  a  Slezsko  měly  v šlechtické 

stavovské  akademii  při  univerzitě  v Olomouci,  fungující  od  roku  1725. 31   Kromě  předmětů typických pro výchovu šlechtických potomků, jako je jízda na koni, šerm,  taneční  umění  či  cizí  jazyky,  se  zde  vyučovala  také  práva  a  inženýrské  umění  (matematika,  geometrie,  zeměpis,  civilní  a  vojenské  stavitelství).  V padesátých  letech  se  i  Brno  neúspěšně  snažilo  o  zřízení  Mechanische  Lehrschule.  Když  byla  v roce  1778  do  Brna  přeložena  olomoucká  univerzita  se  stavovskou  akademií,  uvažovalo  se  alespoň  o  novém  přičlenění  technické  fakulty.  Univerzita  se  však  o  čtyři  roky  později  navrátila  zpět  a  z plánů  sešlo.  V roce  1783  se  akademie  sloučila  s vídeňskou Tereziánskou rytířskou akademií a roku 1787 byla reformami Josefa II.  uzavřena.  Na  žádost  stavů  ji  znovu  otevřel  Leopold  II.,  svou  činnost  zahájila  roku  1793.  Učební  plán  však  postupně  zastarával,  a  přestože  roku  1810  vznikla  nová  profesura  pro  polní  hospodářství,  praktický  přínos  instituce  klesal.  Ve  třicátých  letech se objevila rovněž neúspěšná snaha preláta Františka Cyrila Nappa 32 , který se  snažil rozšířit výuku o praktickou geometrii, mechaniku a technickou chemii.     V Brně  se  paralelně  rozvíjela  myšlenka  propojení  Františkova  muzea,  založeného  roku  1817  z  prostředků  soukromých  osob  a  členů  Moravsko‐slezské  společnosti, s technickým učilištěm či reálnou akademií. Hlavní inspiračním zdrojem  se  zde  evidentně  stalo  výše  zmiňované  Joanneum  ve  Štýrském  Hradci. 33   V této  souvislosti  se  moravští  stavové  roku  1832  vyslovili  pro  reorganizaci  stavovské  akademie,  která  měla  být  opět  přemístěna  do  Brna.  S tím  souhlasila  i  studijní  dvorská  komise,  která  roku  1834  podala  návrh  na  rozdělení  akademie  do  dvou  15   

oddělení.  První  se  i  nadále  mělo  věnovat  rytířským  dovednostem,  s druhým  se  počítalo  coby  technickým  učilištěm,  v němž  se  měla  kromě  jazyků  (francouzština,  italština,  čeština)  vyučovat  také  nauka  o  zemědělství,  vlastivěda,  stavitelství,  aplikovaná  matematika,  teoretická  a  praktická  geometrie,  stereotomie,  kreslení,  technická  geometrie,  mechanika,  fyzika,  zbožíznalství  a  účetnictví.  Škola  měla  být  přístupná  všem,  kdo  by  prokázali  patřičné  znalosti.  Na  základě  podkladů  o  organizaci  technik  v Praze  a  Štýrském  Hradci  vznikl  roku  1837  podrobný  rozvrh  struktury  technického  učiliště.  František  I.  myšlenku  schválil  a  roku  1843  nechal  přesunout  olomouckou  stavovskou  akademii  do  Brna,  kde  se  měla  stát  součástí  Ferdinandova muzea. O revizi studijního plánu požádal Johanna Josepha Prechtla 34 ,  ředitele vídeňské polytechniky, který se však k němu vyjádřil kriticky.   Otevření  technického  učiliště  oddálil  fakt,  že  Moravsko‐slezská  společnost  nakonec odmítla předat muzeum do správy stavů, což by zvýšilo náklady na zřízení  samostatného učiliště. Protestoval i olomoucký biskup a navrhoval spíše vznik škol  reálných.  Vybudování  školy  bylo  po  dalších  jednáních  20.  listopadu  1847  nakonec  císařem  schváleno  s tím,  že  bude  mít  statut  státního  polytechnického  institutu,  na  jehož  provoz  budou  stavy  každoročně  přispívat.  Na  sestavení  nového  učebního  plánu  dohlížel  opět  Prechtl.  Ke  sloučení  se  stavovskou  akademií  však  nenastalo,  i  když ta se do Brna skutečně přestěhovala a výuka v ní byla zahájena ve školním roce  1846−47.  Škola  se  měla  zařadit  po  bok  ostatních  technických  škol  v Rakousku,  ale  stejně jako na nich, i zde výrazně chyběly přednášky z technických disciplin.   Slavnostní  otevření  školy  proběhlo  14.  ledna  1850  a  v  řeči,  pronesené  viceprezidentem hrabětem Lažanským, byla proklamována jazyková rovnoprávnost.  Ve  skutečnosti  však  probíhaly  přednášky  téměř  výhradně  v němčině  a  vyučující  si  dokonce  stěžovali,  že  jim  ve  výuce  v češtině  brání  samotné  vedení  školy  i  její  studenti,  ačkoliv  se  zhruba  třetina  z nich  k české  národnosti  hlásila.  Čeština  se  ze  školy  vytratila  v roce  1867  společně  s jejím  posledním  učitelem,  a  i  přes  výnos  ministerstva  kultu  a  vyučování  a  císařův  souhlas  s  jazykovou  rovnoprávností  byla  škola poněmčena. 35   

16   

Brněnské  učiliště  se  potýkalo  také  s dalšími  problémy.  Kromě  aktualizace  výukových  osnov,  jež  nestačily  rozvíjejícímu  se  textilnímu  a  strojírenskému  průmyslu,  chyběly  také  laboratoře,  učební  pomůcky  či  řádná  odborná  knihovna.  Zásluhou  profesora  polytechniky  v Praze  Karla  Kořistky  (bývalého  profesora  brněnské  školy),  který  na  žádost  českých  členů  zemského  výboru  podnikl  studijní  cestu po technikách v Evropě a vypracoval návrh reformy, se v rakouské monarchii  v šedesátých  letech  uskutečnila  reorganizace  vysokého  technického  školství,  dotýkající  se  i  námi  sledované  školy. 36   V Praze  změna  organizačního  statutu  proběhla  v roce  1863  a  přinesla  rozčlenění  techniky  do  čtyř  odborů:  vodního  a  silničního  stavitelství,  pozemního  stavitelství  (architektura),  strojnictví  a  technické  lučby  (chemie).  Dále  pro  každý  odbor  stanovila  předměty  hlavní,  tj.  nezbytné  pro  odborné  vzdělání,  a  vedlejší,  týkající  se  všeobecného  vzdělání.  Proběhlo  také  zrovnoprávnění vyučovacích jazyků, které o pár let později vedlo k rozdělení ústavu  na německý a český.   V Brně  podala  vyučovací  rada  návrh  nového  organizačního  statutu  v lednu  1865  s obavou,  aby  se  z ústavu  při  reorganizaci  rakouského  technického  školství  nestala  vyšší  řemeslná  škola.  Po  krátké  prodlevě,  způsobené  prusko‐rakouskou  válkou, se však v reformách pokračovalo a císař dokonce osobně navštívil Brno, aby  se  přesvědčil  o  nutnosti  zachování  školy.  8.  července  1867  nový  statut  schválil.  Nedostatek financí z ministerstva školství bohužel způsobil, že nynější C. k. technický  institut  mohl  otevřít  pouze  dvě  oddělení  −  pětiletou  stavbu  strojů  a  čtyřletou  technickou  chemii.  Nabídku  ještě  rozšiřovaly  speciální  tříleté  kurzy  pro  stavitele  a  podnikové  mistry,  kurzy  hornicko‐hutnického  studia  a  dvouletý  kurz  pro  obchodní  vědy.  Vybavení  školy  přišlo  také  zkrátka.  Nerovnoměrné  rozdělení  finančních  prostředků,  kdy  vídeňská  polytechnika  dostávala  75  %  a  brněnská  jen  8,9  %  z rozpočtu určeného technikám, vedlo Karla Kořistku k oprávněnému závěru, že „(…)  v Rakousku  jsou  provincionální  technické  školy  jen  filiálními  ústavy  centrálního  ústavu ve Vídni“ 37 , i když počet studentů tomu nijak neodpovídal.   V roce 1870 na nátlak poslanců moravského zemského sněmu schválil císař  nový  statut  ústavu,  přinášející  mimo  jiné  jeho  rozšíření  o  inženýrskou  školu.  17   

Následovalo  povýšení  na  vysokou  školu,  které  mu  bylo  uděleno  4.  května  1873  říšskou radou. Tím škola získala, kromě změny názvu, i nové učitelské síly, navýšil se  počet asistentů a zlepšilo se její vybavení. V podstatě svými organizačními změnami  sledovala  vídeňskou  polytechniku.  V této  době  proběhlo  i  zestátnění  pražských  technik  a  Joannea  ve  Štýrském  Hradci,  čímž  se  všechny  vysoké  školy  dostaly  pod  státní správu.  K základním rysům následujícího období školy patřil klesající počet studentů  a  rostoucí  nacionalismus  profesorů  i  posluchačů.  „(…)  Projevoval  se  v národnostní  nesnášenlivosti, velkoněmecké povýšenosti vůči snahám české většiny na Moravě o  založení českých vysokých škol. Boj proti oprávněným snahám o založení druhé české  univerzity  na  Moravě  a  druhé  české  techniky  našel  nejzavilejší  odpůrce  vedle  německé radnice v Brně právě v kruzích německé techniky v Brně.“ 38  Obdobný vývoj  probíhal v druhé polovině sedmdesátých let a letech osmdesátých také na pražské  německé technice.   Pružná  reakce  profesorského  sboru  na  aktuální  situaci  průmyslu  v Brně,  která  měla  přinést  rozšíření  školy  o  textilní,  chemické  a  elektrotechnické  obory  a  k nimž  se  měla  přidat  stolice  zemědělství  a  zemědělských  plodin,  nakonec  zaznamenala úspěch. Hrozba zrušení školy byla zažehnána. Její fungování podpořili  nejen  němečtí  průmyslníci  a  moravský  zemský  výbor,  ale  i  veřejnost.  Navrhované  změny  na  technice  probíhaly  postupně,  stejně  jako  postupně  stoupal  počet  studentů.  V roce  1899  tak  škola  mohla  oslavit  padesáté  výročí  vzniku  technického  institutu.   Tím  však  neutichly  hlasy  českého  obyvatelstva  volající  po  podobné  české  škole.      4. 2. Česká vysoká škola technická v Brně     

Historie české techniky se začala psát v roce 1899. Jejímu vzniku předcházelo 

několik  zásadních  okolností.  Jednou  z nich  byla  skutečnost,  že  pro  celou  Moravu  fungovala pouze jedna technicky zaměřená vysoká škola, jmenovitě od roku 1873 C.  18   

k.  vysoká  škola  technická  v  Brně,  ve  které  se  vyučovalo  pouze  německy.  Na  konkurenční  olomoucké  Františkově  univerzitě,  zrušené  roku  1860  dekretem  Františka  Josefa  I.,  technické  obory  chyběly  úplně.  Soustava  českého  vysokého  školství  tak  postrádala  důležitě  články.  Česky  hovořící  mládež,  toužící  po  vzdělání,  proto nejčastěji odcházela do Vídně, Prahy, Krakova, Salcburku či Štýrského Hradce.   Postupně sílily hlasy volající po obnovení moravské univerzity, jež by kromě  doplnění  chybějícího  článku  ve  vzdělávacím  systému  též  posílila  národní  vědomí.  Jejím sídlem se mělo stát Brno – zemské hlavní město. Jiří Pernes k tomu ve svých  Kapitolách z dějin VUT říká: „Vláda si jasně uvědomovala, že je to česká společnost,  jejíž požadavky jsou oprávněné, a cítila, že chce‐li dosáhnout vůbec nějaké dohody,  musí  česky  hovořícím  Moravanům  vyjít  alespoň  v něčem  vstříc.  Univerzita  to  být  nemohla, její založení by sice českou společnost uspokojilo, ale zároveň by pobouřilo  Němce tak, že nějaké konstruktivní jednání by nebylo možné. A tak přijala 12. září  1899  rozhodnutí  zřídit  v Brně  česku  techniku  a  schválení  tohoto  kroku  doporučila  také císaři. František Josef I., unavený již věčnými spory a boji Čechů s Němci, návrh  o týden později – 19. září 1899 – při svém pobytu v Celovci (Klagenfurtu) podepsal  rovněž. Nová škola dostala název „Císařská a královská česká vysoká škola technická  v Brně“.“ 39     

Do  čela  školy  panovník  jmenoval  Karla  Zahradníka,  někdejšího  profesora 

matematiky  na  univerzitě  v Záhřebu,  který  tak  společně  s  Janem  Sobotkou,  Jaroslavem  Jiljí  Jahnem  a  Hanušem  Schwaigrem  vytvořil  první  profesorský  sbor  nového ústavu. Zpočátku se provizorně vyučovalo v několika pronajatých budovách  v Brně, zejména v místnostech domu v Augustinské ulici (dnes Jaselské), kde rovněž  působil ženský vzdělávací a výrobní spolek Vesna. Ke studiu se první rok zapsalo jen  47  posluchačů  stavebního  inženýrství  –  zpočátku  jediného  odboru,  z toho  33  řádných  a  14  mimořádných.  V průběhu  roku  jejich  počet  ještě  vzrostl  na  55. 40   Od  roku  1900,  kdy  byla  výuka  rozšířena  o  obor  strojního  inženýrství  a  kurz  vzdělávání  zeměměřičů (geometrů), vzrostl počet studentů na 118. O jejich vzdělávání se staral  nepočetný učitelský sbor, sestávající ze čtyř řádných, pěti mimořádných a jednoho  suplujícího profesora.  19   

 

Skromné  prostorové  podmínky,  omezený  výukový  program  i  malý  počet 

profesorů nevyhovovaly nikomu. Po takřka politickém boji se vedení školy postupně  podařilo  získat  souhlas  se  zavedením  nových  studijních  oborů  a  na  podzim  roku  1907  se  podle  projektu 41   Michala  Ursínyho  a  Josefa  Bertla  začaly  stavět  nové  budovy  pro  600  posluchačů,  jejichž  slavnostní  otevření  proběhlo  24.  −  25.  června  1911. 42   V projevu  tehdejšího  rektora  Vladimíra  Nováka  můžeme  slyšet  tato  slova:  „(…)  Chceme  býti  technikou  moderní,  mladší  družkou  vysokého  učení  technického  v Praze, družkou, která by se jemu platně po bok stavěla, s ním ušlechtile závodila a  vzájemnou  soutěží  žila  svěžím  životem  vědeckým,  chceme  býti  průkopníky  a  dobyvateli  druhé  české  univerzity.  V názvu  moderní  spatřujeme  ústav,  související  úzce  s ostatním  životem  veřejným  i  národním.  Není  nám  lhostejno,  jak  jsou  připravováni  příští  naši  posluchači  na  školách  středních,  a  nezavíráme  zraků  před  ruchem, kvasem a zápasem života, do něhož vstupují naši odchovanci. Uvažujeme o  potřebách  této  země  i  našeho  lidu  a  pro  ně  chceme  vychovávati  mládež  sobě  svěřenou.  Převládá‐li  pak  při  vedení  a  vyučování  našem  duch  praktický,  nezapomínáme  toho,  že  malý  národ  náš  potřebuje  ryzích  charakterů  a  ty  že  vychovává moderní duch humanitní.“ 43 Účelné  a  pohodlné  novostavby  v historizujícím  plášti  vyrostly  za  hranicemi  města  na  konci  ulice  Veveří,  na  pozemku  zvaném  „U  krásné  vyhlídky“.  Na  počest  svého zakladatele, císaře a krále Františka Josefa I., přejala škola od 1. března 1911  do svého názvu C. k. vysoká škola technická Františka Josefa v Brně, který nesla až  do rozpadu monarchie. Ani přízeň panovníka však škole nepomohla k získání dalších  odborů, doplňujících škálu technického vzdělání. Těsně před vypuknutím 1. světové  války mohli studenti navštěvovat pouze tyto čtyři:  I. Stavební inženýrství (od roku 1989)  II. Strojní inženýrství (od roku 1900)  Elektroinženýrství (od roku 1910)  III. Kulturní inženýrství (od 1909)  IV. Chemické inženýrství (od roku 1912)  Kurz pro geometry (od roku 1900)  20   

Výuku bezmála šesti set posluchačů v této době zajišťovalo dvacet řádných a  deset  mimořádných  profesorů,  dvacet  honorovaných  a  jedenáct  soukromých  docentů,  padesát  asistentů,  konstruktérů,  lektorů  a  podobně. 44   Tato  hrstka  pedagogů přicházejících většinou z Prahy – kulturního centra českého národa, byla  vtažena do probouzejícího se českého národního života v převážně německém Brně  a  neváhala  se  do  tohoto  dění  aktivně  zapojit.  Kromě  kvalitního  vzdělávání  prvních  posluchačů  české  techniky  se  výrazně  zasloužila  také  o  hospodářské,  kulturní  a  politické  povznesení  Moravy.  Profesoři  vypracovali  řadu  návrhů  na  úpravu  a  zvelebení  měst  na  Moravě,  v Čechách  i  na  Slovensku,  zpracovali  plány  na  regulaci  řek, vznik přehrad, meliorací, rovněž na propojení Dunaje a Labe či na elektrifikaci  Moravy.  Zároveň  se  stali  zakladateli  a  členy  řady  spolků  a  komisí,  orientovaných  převážně technickým směrem. Za jeden z jejich úspěchů lze považovat také zapojení  se  do  boje  o  Zemské  muzeum,  které  roku  1899  přešlo  pod  správu  země  a  spolu  s českou technikou se stalo centrem české vědy a kultury na Moravě. Nelze nezmínit  také  jejich  přednáškovou  činnost,  například  pro  Spolek  českých  inženýrů  a  architektů,  v němž  řada  z nich  působila.  Po  vzoru  vídeňské  a  pražské  univerzity  probíhaly  pod  záštitou  techniky  od  roku  1904  veřejné  cykly  přednášek  nazývané  extenze 45 ,  jež  výrazně  přispěly  k popularizaci  vědy  a  rozšíření  kulturního  rozhledu  obyvatel  moravských  měst.  Někteří  z profesorů  se  vydali  také  na  pole  politické  a  v podstatě  svým  působením  napomohli  české  technice  v boji  o  prosazení  svých  požadavků.   Do  chodu  techniky  však  intenzivně  zasáhla  válka.  Řada  učitelů,  zřízenců  i  studentů  obdržela  povolávací  rozkaz  a  samotná  školní  budova  byla  přeměněna  na  vojenský  lazaret.  Stavbu  jiné  budovy,  určené  pro  rychle  se  rozrůstající  odbor  chemického  inženýrství  a  zahájené  roku  1914  v Žižkově  ulici,  válečné  události  prodloužily až do roku 1920.      Rok  1918  se  pro  Brno  a  jeho  školství  stal  významným  mezníkem.  Záhy  po  prolomení vídeňského centralismu a s ním spojeného národnostního a jazykového  útisku  se  nová  moravská  metropole  proměnila  v sídlo  hned  čtyř  českých  vysokých  21   

škol  –  techniky,  školy  zemědělské,  veterinární  a  univerzity,  na  jejímž  vzniku  a  počátečním  chodu  se  technika  podílela.  Přestože  jejich  fungování  poznamenaly  hmotné  nedostatky,  které  přetrvávaly  po  řadu  dlouhých  let,  jejich  význam  pro  oblast Moravy a východní část republiky byl nesporný.   Ve školním roce 1918−19 byly poprvé na české technice do studia přijímány  jako řádné posluchačky ženy. 46  Rostl počet studentů, za což mohlo také připuštění  absolventů  vyšších  průmyslových  škol  k přijímacím  zkouškám.  V roce  1919,  po  usnesení  profesorského  sboru,  škola  změnila  svůj  název  na  „Česká  vysoká  škola  technická  v  Brně“.  Téhož  roku  se  podařilo  zřídit  odbor  architektury.  O  rok  později  nahradil dosavadní odbory stavebního a kulturního inženýrství odbor inženýrského  stavitelství, který umožňoval studentům dvojí profilaci: buď konstruktivně dopravní,  nebo  vodohospodářskou.  Od  roku  1900  mohli  zájemci  rovněž  navštěvovat  zeměměřičský  kurz  (či  kurz  pro  geometry),  v roce  1927  povýšený  na  obor  zeměměřičského inženýrství.   V  roce  1937  škola  v souvislosti  s udělením  čestného  doktorátu  tehdejšímu  prezidentovi  Edvardu  Benešovi  své  jméno  znovu  změnila,  když  jej  hrdě  přejala  do  názvu: Vysoká škola technická dr. Edvarda Beneše v Brně. To však nemělo dlouhého  trvání, jelikož již na podzim roku 1938 se z politických důvodů vrátil v užívání název  předchozí.  V  období  druhé  světové  války  −  stejně  jako  na  ostatních  českých  vysokých  školách  –  se  dveře  techniky  studentům  uzavřely  a  po  válce,  když  byl  její  chod  obnoven,  dostala  opět  název  Vysoká  škola  technická  dr.  Edvarda  Beneše  v  Brně.    4. 3. Brno meziválečné      

Se  zrodem  samostatné  demokratické  Československé  republiky  postupně 

slábl německý ráz města. Radnice a správa města byly předány do českých rukou a v  novém  Velkém  Brně,  vzniklém  na  základě  zákona  z  16.  dubna  1919  sloučením  dvaceti  tří  sousedních  obcí  s Brnem,  mělo  německé  obyvatelstvo  jen  čtvrtinové  zastoupení. I to však stačilo k tomu, aby zůstalo městem „dvojjazyčným“.   22   

Růst Brna vyvolal nutnost koncepčních řešení vnitřního města i nových čtvrtí,  na jejichž regulaci město v letech 1923−24 a 1926−27 vypsalo dvě zásadní soutěže.  Snaha  o  rozšíření  centra  vedla  vítěze  jedné  ze  soutěží  k dodnes  diskutované  ideji  odsunutí  hlavního  nádraží. 47   Jednou  z priorit  se  stalo  zvýšení  bytového  standardu.  Česká  správa  města  –  obdobně  jako  správa  v Praze  –  zpočátku  podporovala  bytovými  družstvy  realizovanou  výstavbu  nízkonákladových  domů  v zahradních  čtvrtích.    Obyvatelům  stávajících  domů  bez  koupelen  zajistila  možnost  koupání  v městských  lázních.  Zasadila  se  také  o  vznik  nových  škol,  správních  a  kulturních  institucí.  Počáteční  různorodost  stylů,  kterou  můžeme  na  prvních  poválečných  stavbách spatřit, vycházela zejména ze znovuoživeného zájmu o klasicismus. Brzy ji  však  nahradila  formální  střízlivost  inspirovaná  zejména  francouzskými  a  holandskými vzory. Mezi první realizace v puristickém duchu nejen v Brně, ale v celé  republice,  bychom  mohli  zařadit  stavby  Ernsta  Wiesnera 48   −  Moravskou  zemskou  pojišťovnu  (1921−22)  a  Českou  banku  Union  (1923−24).  V proměně  architektonického názoru však nešlo pouze o fasádu, ale především o konstrukci a  funkční  dispozici  –  v duchu  myšlenek  průkopníků  moderní  architektury  Adolfa  Loose, ředitele výmarského Bauhausu Waltera Gropia, Holanďana Jacoba Johannese  Pietera Ouda a Le Corbusiera. Jejich názory i dílo u nás vešly v povědomí především  díky  časopisu  Stavba 49   a  také  prostřednictvím  cyklu  přednášek  přednesených  jimi  samými v Praze a  v Brně na přelomu let 1924−25.   Moderní  architektura  pak  triumfovala  o  tři  roky  později  Výstavou  soudobé  kultury v Brně, která probíhala v nově otevřeném areálu výstaviště o rozloze dvaceti  šesti  hektarů.  Tato  akce,  jíž  se  dostalo  podpory  z nejvyšších  vládních  kruhů,  byla  koncipována  jako  oslava  „prvních  deseti  let  ČSR  kulturou  a  vědou,  školstvím  a  vynalézavostí“ 50 .  Na  půdorysu  vypracovaném  Emilem  Králíkem  se  v celkem  pětašedesáti pavilonech předvedla celá šíře moderní architektury v pracích více než  třiceti  českých  a  moravských  architektů  (Josefa  Kalouse,  Vladimíra  Valenty,  Pavla  Janáka, Bohumíra F. A. Čermáka, Josefa Gočára, Bohuslava Fuchse, Kamila Roškota,  Jiřího  Krohy,  Oldřicha  Starého  a  dalších).  Součástí  expozice  se  stala  také  ukázková  kolonie Nový dům pod Wilsonovým (dnes Jiráskovým) lesem v Brně‐Žabovřeskách,  23   

jež vznikla na objednávku Svazu československého díla po vzoru stuttgartské kolonie  Weißenhof.  Její  tvůrci  v celkem  šestnácti  nízkopodlažních  nájemních  i  rodinných  domech  a  vilách  reprezentovali  své  názory  na  bydlení  a  život  moderního  člověka.  Tuto  příležitost  dostali  kromě  „ostřílených“  architektů  také  dva  studenti  odboru  architektury  České  vysoké  školy  technické  v Brně  Miroslav  Putna  a  Hugo  Foltýn.  Výstava díky všeobecně kladnému přijetí moderní architektury ukázala, že je možné  pokračovat  v  již  dříve  modernou  naznačeném  směřování,  spočívajícím,  slovy  Otakara  Nového,  „v lásce  k prostým  kompozicím  jak  v měřítku  monumentálních  staveb, tak v dílech menšího měřítka, stejně jako v trvalém sepjetí s díly výtvarného  umění  i  ve  volbě  kontrastních  materiálů  při  snaze  o  umělecký  účin  architektury  s jednoduchou dekorací průčelí a interiérů“ 51 .       Během dvacátých let se moderní architektura se všemi svými vymoženostmi,  zlepšujícími život občanů, stala nástrojem demokratického zřízení. Podpořil to i fakt,  že stavební úřad ovládli mladí tvůrčí absolventi pražských, brněnských a výjimečně  také vídeňských škol architektury. „(…) Jejich zásluhou se v Brně v letech 1925−1926  etablovala  puristicko‐funkcionalistická  nová  architektura  a  téměř  ihned  vytlačila  konzervativnější  tvorbu  ze  scény.  Počet  brněnských  funkcionalistických  budov  pak  rychle narůstal a obstál by patrně i ve srovnání s Frankfurtem, Rotterdamem nebo  Tel Avivem.“ 52  S tímto tvrzením historika architektury Rostislava Šváchy nezbývá než  souhlasit.  Můžeme  však  doplnit,  že  největší  podíl  na  tom  měli  architekti  Jindřich  Kumpošt, Bohuslav Fuchs a Josef Polášek.  Debata o uměleckém či naopak vědeckém charakteru architektury, vyvolaná  Le  Corbusierovým  prohlášením,  že  „dům  je  stroj  na  bydlení“ 53 ,  a  probíhající  v pražských  uměleckých  kruzích  na  konci  dvacátých  let,  nenašla  v  brněnském  prostředí  přílišný  ohlas.  Na  stranu  Karla  Teigeho,  hlavního  iniciátora  diskuze  a  dlouholetého  zastánce vědecké  povahy  architektury,  se  postavil  na  české  technice  působící  Jiří  Kroha,  který  se  svými  studenty  v letech  1930−32  vypracoval  soubory  koláží,  tabulek  a  diagramů  nazvané  Sociologický  a  Ekonomický  fragment  bydlení.  Vědecký zájem o sociální problematiku, respektive o reformu bydlení, v Krohovi sílil  od  jeho  návštěvy  Sovětského  svazu  v roce  1930  a  v kontextu  světové  hospodářské  24   

krize,  doléhající  také  na  obyvatele  republiky,  rozhodně  nezůstal  v tomto  směru  osamocen. 54  Na situaci reagoval také stát úpravami zákona o stavebním ruchu, jimiž  se  snažil  podpořit  výstavbu  bytů  pro  chudé.  Levicové  smýšlení  se  pak  stalo  blízké  zejména  architektům,  kteří  se  těchto  úkolů  ujali.  Za  všechny  jmenujme  alespoň  Bohuslava Fuchse a Josefa Poláška.   Tvůrci  brněnského  funkcionalismu  se  zabývali  problémy  nejrůznějšího  charakteru  –  od  urbanistických  plánů,  přes  projekty  škol,  nemocnic,  úřadů,  bank,  nájemních  domů  a  sociálního  bydlení,  až  po  vily,  domy  či  zdánlivě  marginální  zastávky  autobusů  a  pomníky.  Rozhodně  se  však  nešlo  pouze  o  architekty  české  národnosti, kteří ovlivnili nový vzhled města. Podle historika architektury Jindřicha  Vybírala nezřídka svými projekty přispěli také německy hovořící avantgardní tvůrci,  jimž  „oproti  Vídni,  kde  výhrady  k příliš  sebevědomě  se  prosazující  moderně  byly  nepřekonatelné,  otevřelo  Brno  ve  svém  entusiasmu  pro  novou  architekturu  (…)  nadšeně dveře dokořán.“ 55  V této oblasti vynikli zejména židovští projektanti, ať už  výše  zmíněný  Ernst  Wiesner,  nebo  Otto  Eisler,  Heinrich  Blum,  Alfred  Neumann,  Endre Steiner a další. 56   Snahy  Tomáše  G.  Masaryka  o  decentralizaci  země  a  vytvoření  nových  hospodářských center výrazně napomohly bouřlivému rozvoji Brna a také Bratislavy.  Moravská  metropole  se  stala  sídlem  řady  úřadů  a  kulturní  život  v ní  se  nebývale  rozvinul.  Nesvědčí  o  tom  však  pouze  architektura,  nýbrž  také  aktivity  kulturních  spolků  a  umělců  zde  působících.  V Brně  měl  svou  pobočku  pražský  Devětsil  i  Klub  architektů,  avantgardní  divadelní  scéně  krátce  vévodili  Jindřich  Honzl  a  Emil  F.  Burian, na poli hudby pak Leoš Janáček, který zde roku 1919 založil konzervatoř. Za  všechny  spisovatele  jmenujme  alespoň  bratry  Aloise  a  Viléma  Mrštíky  či  Jiřího  Mahena, bratry Karla a Josefa Čapky, Rudolfa Těsnohlídka, Jaromíra Johna a Otakara  Mrkvičku,  kteří  svou  tvorbou  přispívali  také  do  Lidových  novin,  vedených  od  roku  1904 šéfredaktorem Arnoštem Heinrichem. O situaci v žurnalistice Alena Trojanová  ve zkratce píše: „(…) Brno výrazně zasáhlo do moderní žurnalistiky již v roce 1883, a  to Lidovými novinami, ale brněnské časopisy se dostaly do popředí zájmu až v letech  25   

meziválečných,  zejména  svou  propagací  nastupujících  avantgardních  myšlenek  a  literárních a uměnovědných polemik. Diskuse o směřování kultury, o její cestě, cílech  a  prostředcích,  se  v  Brně  rozvíjela  na  stránkách  Hosta,  Pásma,  Bytové  kultury,  Telehoru, Indexu, Horizontu, Akordu nebo Der Mensch a Die Wahrheit.“ 57 Ani výtvarné umění nezůstalo stranou. Jeho reprezentanty se stali například  malíři Jaroslav Král, Josef Šíma, manželé Antonín a Linka Procházkovi, Eduard Milén,  Josef  Zamazal,  Josef  Kubíček,  František  Foltýn,  sochaři  Václav  H.  Mach,  Vincenc  Makovský, Bohuslav Fuchs a řada dalších. Spolu s jejich působením se Brno rozrostlo  o  odbočky  pražských  uměleckých  spolků,  jako  například  o  Skupinu  výtvarných  umělců,  Klub  výtvarných  umělců  Aleš  a  Klub  pro  umění  a  vědu  Ars.  Tímto  však  zakončeme krátký výčet a věnujme se nově založenému odboru architektury České  vysoké  školy  technické,  který  v budování  (nejen)  meziválečného  Brna  sehrál  jednu  z klíčových  rolí.  Bez  jeho  učitelů  a  žáků  bychom  jen  těžko  mohli  obdivovat  tak  ucelené  urbanistické  a  architektonické  dílo,  často  v sobě  zahrnující  i  další  ze  zmiňovaných uměleckých oborů, jakým se meziválečné Brno stalo.    4. 4. Vznik odboru architektury    O  založení  odboru  architektury  se  zasloužil  Karel  Hugo  Kepka,  architekt  a  někdejší  učitel  stavebního  inženýrství.  Již  z  počátku  roku  1912  pochází  Kepkův  zdůvodňující dopis, na jehož základě se profesorský sbor na schůzi konané 2. června  1913 rozhodl podat návrh na zřízení odboru k tehdejšímu C. k. ministerstvu kultu a  vyučování. Válka však všechny plány přerušila a tuto snahu završilo až nařízení vlády  ze  dne  5.  listopadu  1919,  č.  583  Sb.  zák.,  ovšem  s  podmínkou,  že  „(…)  tím  státní  správě  nevzniknou  mimořádné  výlohy“ 58 .  Do  děkanského  křesla  nového  odboru  s pětiletou  studijní  dobou  usedl  sám  původce  myšlenky  Kepka  a  první  posluchači  naplnili učebny již v prosinci téhož roku. 59  Studium zahájili přednáškami a cvičeními  z těchto odborných předmětů: 60 • Figurální kreslení   • Pozemní stavby I.   26   

• Pozemní stavby II.   • Architektonické tvaroznalství   • Ornamentální kreslení I.  • Krajinářství   • Modelování v hlíně    V prvních letech probíhalo vzdělávání budoucích architektů dosti provizorně.  Pomalu se cizelovala skladba předmětů, jejichž výuku zprvu ještě zajišťovali učitelé  odboru  inženýrského  stavitelství,  a  zároveň  se  při  neustálém  nedostatku  prostoru  jen  obtížně  hledaly  vhodné  učebny.  Jedině  teoretické  stolice,  patřící  již  k dříve  založeným  odborům,  měly  své  místo  v hlavním  sídle  české  techniky.  V budově  Chemických  ústavů  ve  Falkensteinově  ulici  (dnes  Gorkého)  našel  domov  ústav  architektury  I.  a  stavby měst,  posléze  i  ústav  architektury  II.,  III.  a  ornamentálního  kreslení.  Ústav  užitkových  a  pozemních  staveb  prozatímně  působil  v místnostech  vodního  a  pozemního  stavitelství,  ostatní  se  však  ještě  dlouho  uskromňovaly  v pronajatých bytech činžovních domů. 61  Na fungování odboru dolehly ve třicátých  letech  důsledky  hospodářské  krize,  jež  ještě  umocnila  snaha  státu  o  zrušení  některých  škol  a  odborů  (či  o  jejich  sloučení).  Finanční  prostředky  určené  jednotlivým stolicím jen stěží pokrývaly náklady na administrativu, na vědecké účely  však  již  nezbývalo.  Odbor  měl  však  tu  výhodu,  že  alespoň  stolice,  působící  dosud  v pronajatých  bytech,  našly  zázemí  v novostavbě  právnické  fakulty.  Krize  oddálila  také  připravovanou  stavbu  druhého  pavilonu  inženýrského  stavitelství,  která  měla  odbor architektury pojmout.      

Při  odboru  začala  od  28.  února  1920  fungovat  také  Architektonická  sekce 

Spolku  posluchačů  techniky  (S.  P.  T.).  Měla  odborně‐vzdělávací  charakter  a  organizovala  zejména  činnosti  výstavní,  přednáškové  a  vycházkové,  kromě  toho  přispívala do knihovny S. P. T. výtisky uměleckých periodik (Styl, Stavitel, Výtvarná  práce,  Umělecký  list)  či  pomáhala  s výtvarným  řešením  spolkových  materiálů.  Ve  studijním  roce  1921−22  čítala  25  členů  (z  celkových  29  posluchačů  odboru).  27   

Podíváme‐li se na její činnost blíže, zjistíme, že především roli vzdělávací plnil spolek  více  než  uspokojivě.  Organizační  stránky  se  ujali  zejména  studenti  Eduard  Caha  a  Josef  Kranz.  Diskuse  a  přednášky  se  dotýkaly  nejrůznějších  témat  spojených  s architekturou  −  od  úlohy  moderního  architekta  (Eduard  Caha),  přes  zahradní  města v Anglii (Jaroslav Stockar), urbanismus měst (Vladimír Zákrejs), až po výklad o  zákonu  o  podpoře  stavebního  ruchu  (Jaroslav  Stockar).  Stejně  tak  i  vycházky  sledovaly  široké  spektrum  oblastí.  Nezřídka  se  provázení  ujaly  osoby  nadmíru  kvalifikované  –  například  Josef  Šíma 62   výstavy  soudobého  malířství  či  architekti  prohlídek  svých  novostaveb.  Sekce  tímto  způsobem  fungovala  do  roku  1925,  v následujícím  roce  ji  nahradil  Spolek  posluchačů  architektury  a  pozemního  stavitelství,  který  si  kladl  cíle  ještě  vyšší,  což  dokládá  jeho  výroční  zpráva:  „(…)  Účelem spolku jest domáhati se výchovy školské odpovídající současným potřebám,  umožňující  všem  posluchačům  dokonalý  rozvoj  jejich  schopností  odborných,  kulturních  i  mravních.  Jeho  úlohou  jest  usilovati  o  správné  řešení  studentských  otázek,  zajišťováním  podpor  umožniti  potřebným  kolegům  podstatné  zlepšení  sociálního  postavení,  všem  pak  vydáváním  pomůcek  usnadniti  studium,  exkurzemi  doma i v cizině, v neposlední řadě i odbornou knihovnou a čítárnou rozšířiti duševní  obzor  kolegů  a  udržovati  nadmíru  důležitý  styk  školy  s ostatním  odborným  světem.“ 63    Zakládajícími  členy  spolku  byli  Tomáš  Baťa,  Jiří  Kroha,  Adolf  Liebscher,  Jaroslav  Roučka  (stavitel),  Evžen  Škarda  (továrník)  a  odbočka  Klubu  architektů  v Brně.  Už  toto  složení  napovídá  tomu,  že  sdružení  nabralo  na  větší  vážnosti,  rozšířily se i jeho pravomoci. Nově v jeho rámci vznikla sociální komise, pořádaly se  společenské akce pro širší veřejnost za účelem získání podpory, vydávaly se tiskem  studijní  materiály  pro  studenty  a  nechyběla  ani  již  výše  zmíněná  činnost  přednášková  a  exkurze.  Žáci  architektury  tak  například  v roce  1927  mohli  v čele  s profesorem  Vladimírem  Fischerem  navštívit  výstavu  bytové  kultury  „Die  Wohnung“ ve Stuttgartu. 64 Od roku 1928 se název i osnovy oboru rozšířily o pozemní stavitelství a takto  obor fungoval až do války, i když v důsledku hospodářské krize hrozilo v roce 1934  28   

jeho uzavření. „(…) Za podpory snah profesorského sboru ze strany široké odborné i  laické veřejnosti o zachování celistvosti a komplexnosti brněnského vysokého školství  bylo  zrušení  odboru  zažehnáno  za  cenu  značných  restriktivních  opatření,  takže  v tomto období nebyla škola architektury plně dobudována.“ 65  Přesto škola sehrála  důležitou  roli  ve  formování  české  meziválečné  avantgardy  a  svým  příkladem  nijak  nezaostávala za jinými evropskými školami.    

Ve  třicátých  letech  odborem  otřásla  ještě  jiná  kauza,  která  byla  spojena 

s postavou  Jiřího  Krohy. 66   Ten  na  školu  přišel  z podnětu  Adolfa  Liebschera  v  roce  1925, kdy jej prezident T. G. Masaryk jmenoval mimořádným a v roce 1930 řádným  profesorem  stolice  architektury.  Na  konci  dvacátých  let  se  na  základě  svých  praktických  zkušeností  i  poznatků  z cest  snažil  na  odboru  prosadit  reformu  výuky,  s jejíž  kvalitou  byl  nespokojen.  V tomto  konání  ho  ještě  více  utvrdila  šestitýdenní  studijní cesta po Sovětském svazu, kterou se svou ženou podnikl na podzim 1930.  V průběhu svého pobytu se setkal s řadou avantgardních architektů (například bratři  Vesninové)  a  kromě  Moskvy,  Leningradu  a  Charkova  navštívil  i  města  historická  a  nově budovaná. Po svém návratu uspořádal o tamějších hospodářských poměrech  kolem  stovky  vědeckých  přednášek,  jež  se  pro  živost  jeho  projevu  těšily  mimořádnému  zájmu  veřejnosti.  První  z nich  se  uskutečnila  již  9.  prosince  1930  v pražském  paláci  Společnosti  inženýrů  a  architektů,  další  pokračovaly  až  do  poloviny třicátých let. Rozvíjela se i jeho spolupráce s Bedřichem Václavkem v Levé  frontě 67 ,  založené  roku  1929  Karlem  Teigem,  a  se  Společností  pro  kulturní  a  hospodářské  sblížení  se  Sovětským  svazem.  Mezi  Krohovy  přátele  v té  době  patřili  v Brně  působící  vzdělanci  a  umělci  (například  protagoniské  nově  vznikající  strukturalistické  školy  −  lingvista  Roman  Jacobson,  etnolog  a  folklorista  Pjotr  Bogatyrjov  či  slavista  Bohuslav  Havránek,  levicový  novinář  František  Písek  a  jeho  žena,  herečka  Nina  Balcarová,  historik  a  teoretik  umění  Jaroslav  B.  Svrček,  malíř  Jaroslav  Král,  hudební  skladatel  Pavel  Haas),  a  také  osobnosti  přijíždějící  do  Brna  z Prahy  či  zahraničí  (Toyen,  Jindřich  Štýrský,  Karel  Teige,  Vítězslav  Nezval  nebo  švýcarský architekt Hannes Meyer). 68

29   

 

Krohovo  přirozeně  levicové  cítění  es  ještě  více  prohloubilo  vlivem 

hospodářské  krize  první  poloviny  třicátých  let.  Svým  počínáním  si  postupně  proti  sobě  postavil  část  studentstva  i  pedagogického  sboru.  Hlavními  příčinami  se  stala  jeho přednáška, proslovená v roce 1931 před studenty techniky, a další přednášky  menšího rozsahu týkající se různých oborů. Studenti si stěžovali, že Kroha útočí na  politický  systém  v Československu,  propaguje  Levou  frontu  a  jiné  prokomunistické  organizace, a k tomuto účelu využívá také svých přednášek a cvičení. Byl to ostatně,  Kroha,  kdo  učitelskému  sboru  navrhoval  cestu  do  Sovětského  svazu  za  účelem  posouzení tamní technické práce: „(...) vskutku, tratí‐li dnes vysoké školy svůj dřívější  význam  nejvyššího  učiliště  a  centra  technického  vědění,  tkví  příčina  v neposlední  řadě  v ulpění  jak  učitelstva,  tak  studentstva  na  určitých  omezených  požadavcích   čistě  technických  a  na  přímo  typickém  vyhýbání  se  jakýmkoliv  sociálním  závazkům  anebo  důsledkům  inženýrské  práce  pro  současného  člověka,  (...)  dnes  nutno  požadovati  hlubší  vzdělání  inženýrů  z dnešních  vysokých  škol,  hlavně  směrem  politicko‐sociálním.“ 69  

Spokojen  nebyl  ani  Jiří  Kroha,  který  si  stěžoval,  že  jsou  mu  v jeho  práci 

kladeny  překážky,  na  což  mu  profesor  Vladimír  List  odpověděl,  že  neschvaluje‐li  odbor  jeho  přednášky, ať  je  tedy  pořádá  v jiné,  přijatelnější  formě.  Svou  odpovědí  reaguje  List  také  na  protestní  dopis  vůči  výše  citované  výroční  zprávě  i  dalším  výpadům, kterými Kroha vůči vysokoškolským profesorům nešetřil. Signatáři dopisu  z  28.  ledna  1931  −  profesoři  Emil  Králík,  Jaroslav  Syřiště,  Adolf  Liebscher,  Vladimír  Fischer  a  Ladislav  Záruba,  viděli  v Krohově  kritice  vzdělávání  a  přehnané  obhajobě  sovětského zřízení mezery a zdálo se jim, že nehájí zájmy odboru. Rovněž je třeba  zmínit, že se jim nelíbilo ani zavádění nových metod do výuky, čímž nejspíš mysleli  Krohovu  spolupráci  se  studenty  na  Sociologickém  fragmentu  bydlení,  tedy  dílu,  které jej jako vysokoškolského pedagoga později proslavilo. Situace vyvrcholila tím,  že  byl  vyzván  k rezignaci  na  funkci  děkana  odboru  architektury  a  pozemního  stavitelství,  kterou  skutečně  složil.  Tento  čin  však  pobouřil  levicové  novináře,  pro  něž se Kroha stal politickou obětí.  

30   

 

Krohovi se přesto podařilo do výuky předmětu Architektura III. sociologický 

pohled  na  architekturu  začlenit,  čemuž  Teige  přiřkl  význam  evropského  formátu:  „Okolnost,  že  Jiří  Kroha  věnuje  se  laboratorním  výzkumům  vědy  o  bydlení  ve  spolupráci se svými posluchači na vysoké škole, je zvláště významná, neboť například  práce  architektonické  fakulty  pražské  (české  i  německé)  techniky  se  utápí  většinou  v planém  formalismu  a  historismu;  dnes,  kdy  hitlerovské  Německo  likvidovalo  ,Bauhaus´,  jenž  byl  jako  škola  architektury  ohniskem  mezinárodní  architektonické  avantgardy,  stává  se  ústav  Jiřího  Krohy  na  české  technice  v Brně  nejdůležitější  architektonickou školou v celé západní Evropě.“ 70  

Aféra však ještě pokračovala. Kroha se i nadále účastnil přednášek a po jedné 

z nich,  uskutečněné  22.  ledna  v Malenovicích,  na  něj  byla  podána  žaloba  za  propagaci  násilného  svržení  československého  vlády  a  vyzývání  k nastolení  sovětského režimu. Jestli žalobu podal sám Baťa, jak uvádí strojopisný text k oslavě  Krohových  šedesátin 71 ,  nehrálo  až  tak  velkou  roli,  avšak  Nejvyšší  soud  v Brně  jej  v roce  1934  odsoudil  ke  třem  měsícům  ostrého  vězení  a  pokutě  1000  korun  československých.  Opět  se  rozvířila  debata  v dobovém  tisku  (incident  reflektoval  i  v Praze  vydávaný  časopis  Aufruf:  Streitschrift  für  Menschenrechte) 72   a  mezi  levicovými intelektuály. Případu se ujala československá Liga pro lidská práva, která  dokázala  zburcovat  také  zahraniční  architekty  –  mezi  nimi  Le  Corbusiera,  Augusta  Perreta  či  André  Lurcata,  aby  podepsali  mezinárodní  memorandum  za  Krohovu  rehabilitaci.  Úspěch  však  přinesla  až  všeobecná  amnestie  vydaná  roku  1935  po  zvolení Edvarda Beneše prezidentem republiky.    

V reakci  na  Krohovo  odsouzení  se  jej  v roce  1934  rozhodla  disciplinární 

komise  České  vysoké  školy  technické  penzionovat.  Stanovisko  změnila  až  v roce  1937,  kdy  jej  přijala  zpět  s tříletým  podmíněným  odkladem  postupu  do  vyššího  platového  stupně. 73   Vrcholem  celé  kauzy  se  v roce  1939  stalo  opětovné  zbavení  Krohy  profesury  s odůvodněním,  že  „jeho  setrvání  ve  službě  na  tamní  škole  je  nežádoucí  ze  zájmů  státních  pro  všeobecně  známou  jeho  činnost  ve  hnutí  komunistickém  a  pro  šíření  idejí  komunistických  slovem  i  tiskem“, 74   a  nakonec  i  zatčení Gestapem.    31   

Chod  školy  architektury  násilně  přerušily  události  17.  listopadu  1939,  kdy  němečtí okupanti obsadili všechny české vysoké školy a koleje. Řada vysokoškoláků i  jejich učitelů byla zatčena a část také odvezena do koncentračních táborů. Někteří  z absolventů,  studentů  a  vyučujících  odboru  se  angažovali  v  národním  odboji,  z něhož se někteří nevrátili: Vladimír Krondl (zemřel 14. února 1941 v Kounicových  kolejích), Jaroslav Poledník (20. října 1941 sestřelen nad Německem), Jaroslav Král  (zemřel  22.  března  1942  v Osvětimi),  Hugo  Foltýn  (zemřel  24.  srpna  1944  v Buchenwaldu)  a  Vladimír  Poledník  (7.  května  1945  ve  Velkém  Meziříčí). 75   Na  následky  věznění  v internačním  táboře  ve  Svatobořicích  zemřel  brzy  po  válce  také  Emil  Králík  (26.  června  1946).  Pro  jiné  z pedagogů  se  ve  znovuotevřené  škole  z různých  důvodů  již  nenašlo  místo.  To  platilo  pro  Adolfa  Liebschera  či  Bohumila  Babánka.   Po  válce  o  kontinuitu  odboru  usilovali  jak  předváleční  profesoři  (Jiří  Kroha,  Jaroslav  Syřiště,  Ladislav  Záruba,  Konrád  Hruban),  tak  profesoři  etablovaní  z řad  prvních studentů (Antonín Kurial a Bedřich Rozehnal) a v neposlední řadě také nově  povolaní  architekti  (Bohuslav  Fuchs,  Miloslav  Kopřiva  a  Jaromír  Krejcar).  Vladimír  Šlapeta  situaci  po  roce  1948  shrnuje:  „Po  Krejcarově  emigraci  v roce  1948  kladla  tato  skupina  vynikajících  profesorů  tlaku  režimu  i  doktríně  tehdejšího  tzv.  socialistického  realismu  houževnatý  odpor,  který  jim  vynesl  velkou  prestiž  u  studentů,  a  který  vydržel  až  do  vyhození  Fuchse  a  Kopřivy  a  ostudného  uvěznění  Rozehnala na přelomu padesátých a šedesátých let.“ 76 Tím se završila jedna dlouhá  etapa  vývoje  odboru,  který  po  celé  meziválečné  období  budovaly  výrazné  a  veřejností  uznávané  osobnosti,  jejichž  znalosti  pramenily  z kvalitního  školení  i  praktických zkušeností.   

Na  tomto  místě  je  však  nutné  blíže  prozkoumat  i  další  proměnné,  které 

formovaly  studenty  a  jejich  architektonické  počínání.    Prakticky  dodnes  můžeme  čerpat  z inspirace,  kterou  nám  jejich  stavby  přinesly.  Nezasáhly  pouze  podobu  brněnského  funkcionalismu,  ale  často  i  menších  měst,  v nichž  pomohly  nastavit  nová  východiska  estetická  i  funkční.  Prohlédněme  si  tedy  osobnosti  učitelů  této  nové  generace  −  vzorů,  jejichž  názor  studenti  buď  přebírali,  nebo  se  vůči  němu  32   

vymezovali. Prozkoumejme i skladbu předmětů a zaměření oborových přednášek a  cvičení.   Z textu  Adolfa  Liebschera  v Architektu  SIA 77   se  podrobněji  dozvídáme  o 

 

vnitřní organizaci výuky, která byla velmi podobná organizaci Školy architektury na  české  technice  v  Praze.  Větší  rozdíl  bychom  mohli  najít  v počtu  hodin  historických  disciplín, což „vyvěrá z podstaty obou dvou hlavních měst“ 78 . V prvních letech studia  převládaly  teoretické  předměty  jako  matematika,  fyzika,  statika,  deskriptiva,  mechanika, stavební mechanika, geologie, chemie, právo atd., které tvořily společný  základ  pro  více  odborů.  Mimo  to  posluchači  architektury  obdrželi  poznatky  o  pozemních  stavbách  a  procvičili  se  ve  výtvarných  disciplínách,  například  v  architektonickém  tvaroznalství,  ornamentálním  kreslení,  figurálním  kreslení,  krajinářství  a  modelování  v hlíně.  Úspěšné  absolvování  prvních  čtyř  semestrů  je  opravňovalo ke složení I. státní zkoušky, která byla podmínkou pro přijetí do dalšího  studia. Následovalo pět semestrů vedoucích k II. státní zkoušce. Opět se vyučovaly  předměty  teoretické,  jako  právo  či  stavební  správa  a  zákony,  ale  dominantními  se  staly předměty zaměřené na konstruktivní poznání architektury, urbanismus a jejich  dějiny.  Součástí  bylo  i  zhotovení  tří  návrhů  v kompozičních  cvičeních.  Převaha  teoretických předmětů nad odbornými ze studijních přehledů jasně vyplývá a obor  se s ní potýkal po celou sledovanou dobu.   

Přehled  o  předmětech  zařazených  pod  odbor  architektury  a  jejich 

personálním obsazení v jednotlivých letech podává následující výčet:     

Předmět 

Školní rok (léta) 

Vyučující 

Pozemní stavby I. 

1919−24 

Karel Hugo Kepka 

 

1924−25 

? (Vladimír Fischer) 

 

1925−26 

Jaroslav Fiala (supl.) 

 

1926−39 

Jaroslav Syřiště 

Pozemní stavby II. 

1919−24 

Karel Hugo Kepka 

 

1924−25 

? (Vladimír Fischer) 

33   

 

1925−26 

Jaroslav Fiala (supl.) 

 

1926−39 

Jaroslav Syřiště 

Pozemní stavby III. 

1921−24 

Karel Hugo Kepka 

 

1924−25 

? (Vladimír Fischer) 

 

1925−26 

Jaroslav Fiala (supl.) 

 

1926−39 

Jaroslav Syřiště 

Stavitelství pozemní IV. 

 

 

(stavební zákony a předpisy) 

1937−38 

? 

Stavby železné a betonové 

1926−38 

Ladislav Záruba 

 

1938−39 

Konrád Hruban 

Architektonické tvaroznalství 

1920−21 

? 

 

1921−28 

Emil Králík 

Architektonické tvaroznalství 

 

 

a architektonické kreslení 

1928−39 

Emil Králík 

Ornamentální kreslení I. 

1920−21 

? 

 

1921−39 

Emil Králík 

Ornamentální kreslení II. 

1921−39 

Emil Králík 

Krajinářství 

1920−21 

? 

 

1921−28 

Emil Králík 

 

1928−34 

František Hlavica 

Krajinářské kreslení a 

1934−39 

František Hlavica 

Figurální kreslení 

1921−23 

Ferdinand Herčík 

 

1923−25 

? 

 

1925−28 

Jaroslav Král (supl.) 

 

1928−35 

František Hlavica 

Figurální kreslení a kreslení 

 

 

dle živého modelu 

1935−39 

František Hlavica 

Modelování v hlíně 

1920−21 

? 

akvarelování   

34   

 

1921−39 

Václav Mach 

Modelování figurální antické 

 

 

a medailérství 

1921−24 

Vojtěch Šaff 

Stavby užitkové I. 

1921−23 

? 

 

1923−39 

Vladimír Fischer 

Stavby užitkové II. 

1921−23 

? 

 

1923−39 

Vladimír Fischer 

Hospodářské stavitelství 

1926−28 

Vladimír Fischer 

Hospodářské stavitelství 

1928−39 

Vladimír Fischer 

Architektura I.  

1921−23 

? 

 

1923−37 

Adolf Liebscher 

 

1937−39 

Bohumil Babánek 

Architektura II. 

1922−24 

? 

 

1924−26 

Bohumil Babánek 

pozemní 

 

(supl.)   

1926−30 

Jiří Kroha 

 

1930−39 

Adolf Liebscher 

Architektura III. 

1923−25 

? 

 

1925−26 

Bohumil Babánek  (supl.) 

 

1926−35 

Jiří Kroha (cvičení  1926−30 supluje  Bohumil Babánek) 

 

1935−37 

Emil Králík 

 

1937−39 

Jiří Kroha 

Dějiny architektury starověké 

1921−23 

? 

 

1923−30 

Adolf Liebscher 

 

1930−32 

Bohumil Babánek  35 

 

 

1932−37 

Adolf Liebscher 

 

1937−39 

Bohumil Babánek 

Dějiny architektury 

1921−23 

? 

 

1923−26 

Adolf Liebscher 

 

1926−35 

Jiří Kroha 

 

1935−37 

Adolf Liebscher 

 

1937−39 

Bohumil Babánek 

Dějiny architektury novověké 

1922−24 

? 

 

1924−30 

Bohumil Babánek 

středověké 

(supl.)   

1930−32 

Bohumil Babánek 

 

1932−35 

Jiří Kroha 

 

1935−37 

Adolf Liebscher 

 

1937−39 

Bohumil Babánek 

Malířská perspektiva   

1922−26 

? 

Stavba měst I. 

1926−39 

Adolf Liebscher 

Stavba měst II. 

1926−35 

Jiří Kroha 

 

1935−37 

Adolf Liebscher 

 

1937−39 

Jiří Kroha 

Dějiny umění 

1924−27 

Bohumil Markalous 

 

1927−39 

Eugen Dostál 

Cvičení z dějin umění 

1928−39 

Eugen Dostál 

    4. 4. 1. Stolice odboru architektury    Vzorem  pro  budování  nového  odboru  se  stala  škola  architektury  České  vysoké školy technické v Praze 79 . Materiální ani personální vybavenost odboru však  36   

zpočátku  nemohla  pražské  škole  konkurovat.  První  dva  školní  roky  devítisemestrálního studia probíhaly za minimální finanční podpory, ale protože se  vyučovaly zejména teoretické předměty, vystačil si odbor s přednáškami profesorů  jiných pracovišť. Po čtyřech semestrech mohli studenti skládat I. státní zkoušku. Od  třetího  ročníku  však  nastoupily  předměty  odborné  a  nutně  tedy  museli  přijít  profesoři,  jež  by  vedli  jednotlivé  odborné  stolice  (ústavy).  Na  rozdíl  od  Prahy,  kde  měla  architektura  dvanáct  odborných  stolic,  jich  v Brně  vzniklo  sedm  a  jejich  obsazování probíhalo pomalu a postupně. Některé z předmětů prozatímně spadaly  pod  jiné profesury  nebo  je  přednášeli  docenti,  popřípadě  byly  suplovány.  Dvě  stolice zůstaly zpočátku úplně neobsazeny (Architektura I. a III.). 80    Prvním  pedagogem  odboru  architektury  se  stal  jeho  zakladatel  Karel  Hugo  Kepka,  profesor  stolice  pozemního  stavitelství  (Pozemní  stavby  I.,  II.  a  III.).  Místo  převzal  po  profesoru  Josefu  Bertlovi,  který  v roce  1905  odešel  na  svou  mateřskou  Českou  vysokou  školu  technickou  v Praze.  Kepka  však  poměrně  brzy  po  založení  nového odboru zemřel (1924) a na jeho místo nastoupil v roce 1926 Jaroslav Syřiště.  Ten jej vedl až do uzavření vysokých škol v roce 1939.   Předmět pozemní stavby I. zahrnoval konstrukce ze dřeva, krytiny a příslušná  konstrukční  cvičení.  V  Pozemních  stavbách  II.  přešli  studenti  k vnitřní  výstavbě  budov, tj. ke konstrukcím, řemeslným pracím a materiálu. Ve cvičeních pak vytvářeli  stavební  náčrtky,  polírní  plány  a  detailní  rozpracování  řemeslných  prací.  Pozemní  stavby  III.  doplnily  jejich  znalosti  o  vnitřní  výstavbu  budov  –  ventilaci,  topení,  kanalizaci  a  vodovody.  Součástí  byla  také  adaptace  prostor.  Ve  cvičeních  studenti  vypracovávali návrhy budov včetně zadávacích plánů.    Stolice užitkových staveb (Stavby užitkové I. a II.) vznikla s novým odborem  architektury  a  od  roku  1923  ji  vedl  profesor  Vladimír  Fischer.  Zabývala  se  historií  proměn  dispozičního  uspořádání  nejrůznějších  typů  staveb  (od  obytných,  sportovních, kulturních, správních, průmyslových atd.), jejich současnými potřebami  a  také  detailním  vnitřním  zařízením.  Součástí  předmětu  byla  i  příslušná  zákonná  ustanovení. Tento předmět doplňovaly po praktické stránce Architektura I., II. a III.  (kompozice).  37   

 Stolice  architektury  (kompozice)  (tj.  Architektura  I.,  II.  a  III.)  patřila  k personálně nejobměňovanějším, ale o její dobré jméno se postarali zejména Adolf  Liebscher  a  Jiří  Kroha.  Sestavu  ještě  doplnil  Bohumil  Babánek  a  v době  Krohova  odvolání také Emil Králík, který suploval Architekturu III.  Předmět  Architektura  I.  přinášel  úvod  do  architektury,  seznámení  se  s konstrukčními  principy  a  jejich  vztahem  k formě.  Dále  se  studenti  zaobírali  bytovou otázkou – od bytových jednotek dělnických domů, přes samostatné bytové  jednotky,  až  po  bydlení  v kolektivních  domech.  V kompozičních  cvičeních  dostávali  jedno  až  dvě  kompoziční  cvičení  malého  rozsahu  (například  výstavní  kiosk  či  nejmenší  obytný  dům),  jednu  práci  většího  rozsahu  a  ve  třetím  ročníku  týdenní  samostatně  zpracovávanou  klauzurní  práci,  tj.  projekt  většího  rozsahu  (obytný  dům), která byla součástí zkoušky z této disciplíny.  Předmět  Architektura  II.  seznamoval  posluchače  se  stavebním  uměním  devatenáctého a dvacátého století, zvláště pak českým, a jeho osobnostmi. Dále se  zaměřoval na veřejné stavby menšího a středního rozsahu v rámci regulační úpravy.  Dotýkal  se  zejména  zařízení  kulturních,  společenských,  správních,  obchodních,  rekreačních,  domů  kolektivního  bydlení  a  škol.  Ve  cvičeních  byly,  stejně  jako  u  předchozího,  posluchačům  zadávány  jedno  až  dvě  kompoziční  cvičení  menšího  rozsahu  ve  formě  ideového  návrhu,  která  měla  sloužit  jako  příprava  na  architektonické soutěže.  V druhém semestru studenti pracovali na projektu středně  velké veřejné budovy (včetně detailů) zasazené do určitého prostoru. Čtvrtý ročník  završila samostatná klauzurní práce vytvořená během jednoho týdne a sloužící jako  součást zkoušky z předmětu.  V úvodních  hodinách  předmětu  Architektura  III.  proběhlo  seznámení  studentů  se  současnou  architekturou  a  jejími  konstrukčními  principy,  její  společenskou  a  psychologickou  úlohou,  vztahem  k inženýrským  sítím  a  také  k umění.  Ve  třicátých  letech  Kroha  do  předmětu  zahrnul  také  sociální  úlohu  architektury a bytovou otázku. Pozornost ve cvičeních se zaměřila na veřejné stavby  většího  rozsahu  a  důležitého  významu,  tj.  velká  kulturní  a  zábavní  zařízení,  jako  například  divadla  či  obřadní  síně,  velké  správní  budovy,  školní  stavby  velkého  38   

rozsahu,  nemocniční  stavby,  budovy  sloužící  dopravě  a  průmyslové  stavby.  Postup  při zadávání úloh se shodoval s Architekturou I. a II.  Pod stolici Architektury II. spadaly také předměty Stavba měst I. a II. Rozsah  látky i její význam sice vyžadoval systemizaci nové stolice, ale ta vznikla až po válce.  O významu výuky urbanismu pojednává zvláštní kapitola, proto se jí na tomto místě  detailněji  věnovat  nebudeme.  Velkorysý  plán  dalšího  budování  školy  měl  přinést  i  vznik dalších stolic (stolice architektury vnitřních budov, stolice modelování, stolice  dějin  umění),  dále  systemizaci  nových  profesur  společných  také  pro  odbor  inženýrského  stavitelství  (stolice  železobetonu,  zvláštních  konstrukcí  a  rozpočtů,  stolice  stavební  ekonomie)  a  systemizaci  nových  docentur  (vývoj  moderní  architektury  z hlediska  estetického,  upravovací  plánování  městské  a  regionální,  plastická  anatomie  a  aplikace  anatomie  na  model).  Systemizace  se  však  do  vypuknutí  války  dočkala  pouze  stolice  speciálních  staveb  železných  a  betonových  (1939).     Krátce se věnujme také osnovám zbývajících předmětů.   Stavby  železné  a  betonové  –  a)  železné:  znalosti  vlastností  materiálů  a  konstrukčních možností, nejčastější možnosti využití, statika; b) betonové: vhled do  historie, železobeton a jeho význam, vlastnosti, využití, konstrukční možnosti, typy  konstrukcí, provádění, kalkulace, rozpočty, předpisy.    Architektonické tvaroznalství a architektonické kreslení – přehled architektonických  forem  od  starověku  po  19.  století,  jejich  konstrukce  a estetika.  Cvičení zahrnovalo  vypracování studií vybraných památek.    Ornamentální kreslení I. – historické architektonické formy a jejich dekorace (plošné  i  plastické),  různé  techniky  uměleckého  řemesla,  interiér  a  zpracování  nábytku.  Cvičení se zaměřovalo na ornamentální studie.   

39   

Ornamentální  kreslení  II.  –  návrhy  dekoračních  stavebních  objektů,  návrhy  předmětů uměleckého řemesla, návrhy různých typů interiéru, návrhy dekoračních  předmětů z různých materiálů určených pro výrobu.    Krajinářství  –  kreslení  a  malování  krajin,  interiérů  a  architektury  podle  předloh  i  podle skutečnosti.    Figurální  kreslení  –  studie  sádrových  odlitků  hlav,  postav  a  architektonických  článků převážně  z  období  antiky  a  renesance  prováděné  v různých  technikách;  kreslení  postav,  krojů  a  drapérií  dle skutečnosti;  volné  kompozice  zpaměti,  návrhy  sgrafit a fresek.    Modelování v hlíně – ornamentální modelování a studie dle skutečnosti i předloh se  vztahem k současnosti, odlévání modelů a jejich úprava.    Hospodářské  stavitelství  –  vzhled,  konstrukce  a  dispozice  různých  typů  hospodářských budov.    Dějiny architektury (starověk) – historie umění od pravěku po období římské, formy  a konstrukční principy daných období.    Dějiny  architektury  (středověk)  –  přehled  stavebního  umění  od  doby  raně  křesťanské po konec gotiky, vývoj forem a stavební techniky s ohledem na sociální  vývoj.    Dějiny  architektury  (nový  věk)  –  výklad  vývoje  architektury  (evoluce,  periodicita,  fáze,  epochy),  novověká  architektura  a  její  vztah  k předcházejícím  obdobím,  charakteristické  prvky  sakrálních  a  profánních  staveb  v různých  obdobích,  vývoj  jejich  formy  i  detailů,  použitý  materiál  a  konstrukce,  příklady  staveb  z různých  období.  40   

  Dějiny umění – vývoj umění od antiky až po klasicismus, vhled do problémů umění  devatenáctého a dvacátého století.    Cvičení z dějin umění – návod k samostatnému posuzování uměleckých děl, cvičení  v jejich  popisování  a  určování,  prohloubení  znalostí  jednotlivých  uměleckých  problémů nastíněných na přednáškách.                                                 41   

4. 4. 2. Pedagogický sbor při odboru architektury    Karel Hugo Kepka (1869−1924)             Narozen  26.  července  1869  v Plzni,  kde  vystudoval  reálku.  Od  roku  1887  navštěvoval  Českou  vysokou  školu  technickou  v Praze,  odbor  pozemního  stavitelství.  Po  praxi  u  pražského  stavitele  Václava  Dickkopfa  a  architekta  Osvalda  Polívky  završil  studium  roku  1897  druhou  státní  zkouškou,  avšak  na  škole  dále  působil  jako  konstruktér  a asistent  profesora  Jiřího  Pacolda  při  stolici  pozemního  stavitelství (od roku 1893 do 1905?). Podílel se nejen na jeho projektech, ale také na  prvním českém souborném díle o pozemním stavitelství.   Zároveň  od  roku  1898  působil  také  v Brně,  kde  vyučoval  na  místní  České  státní průmyslové škole. Od roku 1901 rovněž přednášel na české technice v Brně, a  to  Encyklopedii  pozemního  stavitelství,  k němuž  vedl  i  příslušené  cvičení.  V roce  1906  byl  jmenován  mimořádným  a  o  dva  roky  později  řádným  profesorem  stolice  pozemního stavitelství, kterou od roku 1905 suploval místo profesora Josefa Bertla.  V letech  1919−24  vyučoval  předmět  Pozemní  stavby  při  odboru  architektury,  o  jehož  zřízení  se  zasloužil  a  jehož  koncept  předložil  v roce  1912,  avšak  schválení  proběhlo až na podzim roku 1919. V letech 1908–09 a 1911–12 působil jako děkan  odboru  inženýrského  stavitelství  a  1920–21  jako  děkan  odboru  architektury,  v letech  1915–17  obsadil  rektorské  křeslo.  Války  se  zúčastnil  jako  jednoroční  dobrovolník.   Kromě  pedagogické  činnosti  je  významná  i  Kepkova  projekční  činnost.  Již  roku  1899  obdržel  za  své  architektonické  návrhy  stříbrnou  medaili  od  poroty  42   

Výstavy architektury a inženýrství v Praze. V roce 1911 mu bylo uděleno oprávnění  civilního  inženýra  pro  architekturu  a  pozemní  stavitelství.  Kepkův  styl  vycházel  z jeho školení na technice − tedy z historizujících forem. Ale podíváme‐li se na jeho  realizované  stavby,  můžeme  v nich  bezesporu  spatřit  také  prvky  experimentu  a  nastupujícího  purismu.  Mezi  jeho  nejvýznamnější  realizace  patří  farní  kostel  Nejsvětějšího Srdce Páně v Husovicích (1906‐10), radnice v Prostějově (1911−14) a  Kounicovy koleje v Brně (1922−25). Kromě toho pracoval také jako soudní znalec při  zemském soudu v Brně (jmenován 1916), zkušební komisař při zkouškách stavitelů,  úředně autorizovaných inženýrů a architektů, člen Regulačního poradního sboru pro  Velké Brno a po finanční stránce dozoroval státní projekty.  Kepka  v rámci  zájmu  o  stavební  historii  napsal  dnes  málo  známou  práci  Studie o římských památkách stavitelských v Porýní (1902).   Roku 1924 v Brně umírá.    Výběr z pramenů a literatury:  Archiv VUT v Brně, fond Osobní spisy, karton K4 a K1.  Jana  Osolsobě,  Architektonické  a  pedagogické  dílo  profesorů  odboru  architektury   a pozemního stavitelství ČVŠT v Brně v letech 1919−1939 (dizertační práce), FA VUT,  Brno 2000, s. 14−19.                43   

Emil Králík (1880−1946)            Emil  Králík  se  narodil  21.  února  1880  v Praze.  V letech  1900−04  studoval  na  České  vysoké  škole  technické  v Praze  odbor  architektury  a  pozemního  stavitelství  u  profesora  Josefa  Schulze,  poté  se  stal  asistentem  Jana  Kouly  v  Ústavu  architektonického a ornamentálního kreslení. Od roku 1905 praktikoval u Antonína  Balšánka a Osvalda Polívky. Do Brna odešel v roce 1906 a po tři roky přednášel na C.  k.  české  státní  průmyslové  škole.  Od  roku  1910  projektoval  samostatně.  V letech  1920−39 působil jako pedagog odboru architektury na České vysoké škole technické  v Brně,  kde  vyučoval  předměty  Architektonické  tvaroznalství  (1921−28),  Architektonické  tvaroznalství  a  architektonické  kreslení  (1928−39),  Ornamentální  kreslení  I  a  II  (1921−39)  a  Krajinářství  (1921−28).  V roce  1920  byl  jmenován  mimořádným  a  roku  1923  řádným  profesorem,  funkci  děkana  odboru  zastával  v letech 1922−24 a 1933−34.  Emil  Králík  působil  v řadě  uměleckých  spolků  –  od  roku  1920  byl  členem  Klubu výtvarných umělců Aleš, od roku 1922 předsedal Skupině výtvarných umělců  v Brně, na jejímž založení se podílel, a v roce 1924 se stal prvním předsedou Klubu  architektů v Brně.  Architektonický  styl  Emila  Králíka  souzněl  s vývojem  stylů  od  konce  19.  do  první  poloviny  20.  století  –  tedy  od  pojetí  secesního  až  po  funkcionalistické.  Zejména  z počátku  své  tvorby  patřil  k vůdčím  osobnostem  moravské  posecesní  moderny,  hlavně  svými  stavbami  v Luhačovicích  a  Prostějově.  Pro  dvě  z nich,  vily  Františka a Josefa Kovaříkových v Prostějově (1911), navrhl rovněž vnitřní vybavení,  které  realizoval  uměleckořemeslný  podnik  Vulkania  Prostějov,  pro  nějž  Králík  44   

v letech 1913−15 pracoval jako umělecký ředitel. Ve druhé polovině dvacátých let se  ubíral  cestou  naznačenou  evropskou  avantgardou  a  přihlásil  se  k funkcionalismu.  Nikdy mu však nechyběl vztah k tradici. Nejvýznamnějším počinem jeho brněnského  období se stal generel areálu výstaviště, pro který zároveň navrhl kino s kavárnou.  Účastnil se rovněž řady soutěží a výstav.  Mezi jeho další zájmy patřilo cestování. Z cest po Evropě a severní Africe si  přivezl mnoho architektonických kreseb. Kreslení se věnoval i po uzavření vysokých  škol, do této doby spadají i jeho samostatné výstavy v Brně a Praze (1941).  V letech 1942−45 byl nacisty vězněn v internačním táboře ve Svatobořicích.  Domů se vrátil s podlomeným zdravím. Zemřel 26. června 1946 v Brně.     Výběr z pramenů a literatury:  Archiv VUT v Brně, fond Osobní spisy, karton K13.  Jaroslav Svrček, Za architektem Emilem Králíkem, Rovnost, 1946, č. 150.  Věra  Kučerová  [Matysková],  Architekt  Emil  Králík  (diplomní  práce),  Seminář  dějin  umění FF MU, Brno 1970.   Iloš Crhonek, Architekt Emil Králík, Brno 1988.   Jan Bukovský, Výstava "Architekt Emil Králík" v Brně, Památky a příroda XIV, 1989, č.  5, s. 288.                     

45   

Jaroslav Syřiště (1878−1951)                  

Narodil  se  12.  května  1878  v Litovicích  (okr.  Kladno),  v letech  1889–96 

navštěvoval  českou  reálku  v Ječné  ulici  v Praze  a  v roce  1906  absolvoval  Českou  vysokou  školu  technickou  v Praze,  odbor  pozemního  stavitelství  u  Josefa  Schulze,  Jana  Kouly  a  Jiřího  Pacolda.  V letech  1904−08  zde  působil  jako  Koulův  asistent.  Zároveň praktikoval u několika stavebních firem. Od roku 1907 rovněž vyučoval na  brněnské  C.  k.  české  státní  průmyslové  škole,  od  roku  1910  už  jako  profesor.  Od roku 1919, kdy již působila pod názvem Česká státní průmyslová škola, zastával  funkci  jejího  ředitele  (do  roku  1926).  Mezi  jeho  žáky  patřili  například  Bohuslav  Fuchs, Alois Kuba, Josef Polášek, Václav Dvořák atp.   V roce  1921  se  společně  s  Vladimírem  Fischerem  a  Jaroslavem  Stockar‐ Bernkopfem zúčastnil konkurzu na obsazení stolice pozemních staveb užitkových při  architektonickém odboru, avšak pozice byla přidělena Vladimíru Fischerovi. Jaroslav  Syřiště se na odbor architektury dostal až o několik let později, když po smrti Karla  H.  Kepky  převzal  v lednu  1926  post  řádného  profesora  stolice  pozemního  stavitelství.  Děkanem  odboru  inženýrského  stavitelství  se  stal  v akademickém  roce  1927−28  a  v letech  1929−30,  1931  a  1937−38  působil  jako  děkan  odboru  architektury a pozemního stavitelství. Po celou dobu působení přednášel předměty  Pozemní  stavitelství  I.,  II.  a  III.  Rektorem  techniky  byl  jmenován  pro  školní  rok  1939−40, kdy však okupace násilně přerušila chod školy. Ačkoliv Syřiště o dva roky  později  odešel  do  výslužby,  po  skončení  války  se  znovu  ujal  své  rektorské  funkce.  Roku 1948 zdravotní problémy zapříčinily jeho odchod ze školy, avšak spolupracoval  s ní až do své smrti 20. září 1951.  46   

Syřiště  se  aktivně  účastnil  veřejného  života.  Roku  1919  se  podílel  na  založení  pražské  Společnosti  architektů,  stal  se  také  členem  brněnského  Klubu  výtvarných  umělců  Aleš,  Klubu  přátel  umění  a  v  roce  1922  spoluzakladatelem  Skupiny  výtvarných  umělců  v  Brně.  Od  roku  1923  působil  společně  s Karlem  H.  Kepkou,  Emilem  Králíkem  a  dalšími  v  Regulačním  poradním  sboru  pro  Velké  Brno.  Od  této  doby se také datuje jeho zájem o problematiku nového umístění budov brněnských  vysokých škol, ke které přispěl několika svými, z finančních důvodů nerealizovanými,  návrhy.  Zasedal  v několika  porotách  a  komisích,  například  v porotě  mezinárodní  soutěže na projekty levných a účelových bytů (1934−35).  První Syřišťovy architektonické návrhy vznikly ještě v době studií a odrážely  vliv jeho učitelů, o něco později jej zasáhla tvorba Jana Kotěry, žáka vídeňského Otto  Wagnera.  Architekta  oslovila  i  geometrická  secese,  avšak  kolem  roku  1910  zcela  propadl kubismu, na nějž kolem roku 1922 navázal rondokubistickými projevy. Pod  vlivem Le Corbusierových přednášek postupně oprostil stavby od dekoru a vydal se  směrem k funkcionalismu.     Výběr z pramenů a literatury:  Archiv VUT v Brně, fond Osobní spisy, karton S11.  Jana  Osolsobě,  Architekt  a  pedagog  Jaroslav  Syřiště,  Bulletin  Moravské  galerie   v Brně, 2002−2003, č. 58/59, s. 306−317.  Hana  Hemzová,  Jaroslav  Syřiště:  Kubistická  architektura  (bakalářská  práce),  Ústav  hudební vědy FF MU, Brno 2008.                  47   

Ladislav Záruba (1886−1963)                  

Narozen 25. listopadu 1886 v Rohozné (okr. Svitavy), roku 1906 odmaturoval 

na  státní  reálce  v Novém  Městě  na  Moravě.  Pokračoval  studiem  stavebního  inženýrství na České vysoké škole technické v Brně, které roku 1911 úspěšně završil  státní  zkouškou,  v roce  1914  získal  doktorát.  Za  války  sloužil  v rakouské  armádě  v jižním  Tyrolsku  jako  domobranecký  nadporučík‐inženýr,  v roce  1918  vstoupil  do  československé  armády  a  zúčastnil  se  osvobozovacích  bojů.  Na  techniku  se  v roce  1919  vrátil  a  až  do  roku  1934  zastával  funkci  asistenta  Josefa  Riegera  při  Ústavu  betonového  stavitelství  (ve  funkci  již  od  roku  1912).  Od  roku  1922  pracoval  také  jako docent předmětu Aplikace novějších metod pružnosti a pevnosti na konstrukce  inženýrského  stavitelství  a  od  roku  1925  Stavební  mechaniky.  V roce  1934  převzal  po zesnulém profesoru Ursínym stolici stavební mechaniky, na které od roku 1938  působil  jako  řádný  profesor.  V letech  1937−38  se  stal  děkanem  odboru  inženýrského stavitelství a zeměměřičského inženýrství. Zároveň roku 1927 pracoval  jako  soukromý  docent  Statiky  stavebních  konstrukcí  a  stavitelství  mostního  na  Vysoké škole zemědělské v Brně.   Za války se věnoval teoretické práci, přednášel a organizoval ilegální činnost  v rodné  Rohozné.  Po  válce  se  opět  ujal  svého  místa  profesora  stolice  stavební  mechaniky,  později  zastával  také  funkci  děkana  odboru  inženýrského  stavitelství  a  zeměměřičského inženýrství (1950−52 a 1955−57).  V roce 1958 ze školy definitivně  odešel. Zemřel 23. dubna 1963.   Záruba  svou  pedagogickou  činnost  úspěšně  propojil  s prací  teoretickou  i  praktickou. Zabýval se železobetonovými konstrukcemi, o nichž napsal téměř stovku  48   

vědeckých článků a knih. Je autorem či spoluautorem řady staveb technického rázu  na  Moravě,  zejména  pak  mostů.  Za  své  dílo  se  dočkal  řady  ocenění  –  cena  Masarykovy  akademie  práce  (1924),  cena  České  matice  technické  v Praze  (1929),  cena Osvobození města Brna (1949) a Státní cena (1954).    Výběr z pramenů:  Archiv VUT, fond Osobní spisy, karton Z5.                                                49   

Konrád Jaroslav Hruban (1893−1977)                  

Narodil  se  25.  listopadu  1893  v Dubanech  (okr.  Prostějov),  navštěvoval 

reálku v Prostějově a v letech 1910−16 vystudoval odbor stavebního inženýrství na  České  vysoké  škole  technické  v Praze.  Roku  1921  zde  získal  doktorát  za  práci  z  oblasti deskových železobetonových stropů. Zájem o železobetonové konstrukce jej  provázel po celý život. Válku strávil v armádě a po jejím skončení zahájil svou praxi  na  ředitelství  Buštěhradské  dráhy  v Praze  (1919−20)  a  u  Pražské  betonářské  společnosti  (1920−21).  V roce  1922  se  stal  autorizovaným  civilním  inženýrem  a  přestěhoval se do Brna, kde pracoval pro Všeobecnou stavební společnost, kterou v  letech  1924−31  vedl  a  v letech  1932−36  působil  jako  její  likvidátor.  Z této  doby  známe například jeho podíl na projektech válečného opevnění republiky.  V  roce  1937  byl  jmenován  mimořádným  profesorem  stolice  staveb  železobetonových a železných na České vysoké škole technické v Brně, od roku 1946  řádným  profesorem  téhož.  V letech  1938−39  přednášel  předmět  Stavby  železné  a  betonové na odboru architektury. Funkci děkana odboru inženýrského stavitelství a  zeměměřičského inženýrství zastával v letech 1947−48. Poté se vrátil do Prahy, kde  mezi léty 1953−62 působil jako profesor na katedře betonových konstrukcí a mostů  fakulty inženýrského stavitelství Českého vysokého učení technického. V roce 1968  obdržel na technice v Brně čestný doktorát.  Konrád  Hruban  se  věnoval  statickému  řešení,  projektování  i  realizacím  železobetonových konstrukcí, zejména pak skořepinových a lomenicových, za jejichž  průkopníka bývá považován. K praktickému rozšíření těchto konstrukcí přispěla jeho  blízká  spolupráce  s typizačním  ústavem.  Rozsáhlá  je  i  jeho  publikační  činnost  na  50   

téma  betonových  a  železobetonových  konstrukcí.  Obor  obohatil  také  o  vysokoškolská skripta a stovky článků v odborných periodicích u nás i v zahraničí. Za  svou práci obdržel cenná uznání – například zlaté medaile Českého vysokého učení  technického  v Praze  a  Vysokého  učení  technického  v  Brně,  stříbrnou  plaketu  Československé  akademie  věd  Za  zásluhy  o  vědu  a  lidstvo,  stříbrnou  medaili  Slovenské  vysoké  školy  technické  v Bratislavě,  Medal  of  Honour  Mezinárodní  společnosti pro prostorové konstrukce a roku 1953 také Státní cenu. Spolupracoval  s Akademií věd a byl členem řady domácích i zahraničních spolků.  Konrád Hruban zemřel 26. července 1977 v Praze.     Výběr z pramenů a literatury:  Archiv VUT v Brně, fond Osobní spisy, karton H9.  Ivo Hruban, Konrád Hruba:  Život a dílo, Brno 1992.                               

51   

František Hlavica (1885−1952)                  

Narozen  23.  ledna  1885  ve  Vsetíně  v rodině  řezbáře.  Vystudoval  figurální 

řezbářství  na  Odborné  škole  pro  zpracování  dřeva  ve  Valašském  Meziříčí.  Po  roční  přípravce nastoupil roku 1902 na Akademii výtvarných umění v Praze, kde studoval  malířství  u  profesora  Hanuše  Schwaigra,  s nímž  se  spřátelil.  Až  do  vypuknutí  první  světové války pracoval ve svém ateliéru v Praze, vystavoval a získal několik ocenění,  díky  nimž  mohl  podniknout  cestu  do  Itálie  a  Španělska.  Maloval  i  během  války,  kterou strávil na frontách v Rusku, Polsku a Itálii. Po jejím skončení se odstěhoval do  Brna, kde společně se svými bratry Emilem a Rudolfem patřil k vůdčím osobnostem  kulturního života.  V roce  1928  převzal  na  brněnské  technice  místo  po  Jaroslavu  Královi,  který  odmítl  nadále  setrvat  pouze  v roli  asistenta.  Hlavica  nejprve  jako  mimořádný  a  od  roku  1935  jako  řádný  profesor  vyučoval  na  odboru  architektury  Figurální  kreslení  (1928−35),  Krajinářství  (1928−34),  Krajinářské  kreslení  a  akvarelování  (1934−39)  a  Figurální  kreslení  a  kreslení  dle  živého  modelu  (1935−39).  Funkci  děkana  odboru  zastával  v letech  1931–32  a 1938–39.  Po  válce  nemohl  kvůli  onemocnění  bronchiálním  astmatem  funkci  profesora  dále  vykonávat.  Na  školu  se  vrátil  pouze  krátce na přelomu let 1946−47. Na jeho místo nastoupil Vincenc Makovský.  Hlavica  byl  vynikajícím  portrétistou,  ilustrátorem  a  zároveň  jej  současníci  označovali  za  největšího  žijícího  československého  akvarelistu.  Vymaloval  rodinu  prezidenta  Masaryka,  s jehož  synem,  českým  velvyslancem  Janem  Masarykem  procestoval  Francii  a  Velkou  Británii.  Kromě  jiných  je  i  autorem  podobizen  intelektuálů  z okruhu  brněnské  Masarykovy  univerzity,  portrétoval  také  svého  52   

přítele, básníka Petra Bezruče. Často se vracel do rodného kraje, oblíbil si zejména  Javorníky. Zde si na vrchu zvaném Kohútka roku 1931 nechal podle návrhu Dušana  Jurkoviče postavit chatu, která však brzy po svém dokončení vyhořela.  František Hlavica podlehl nemoci 10. července 1952 ve Vsetíně.   Výběr z pramenů a literatury:  Archiv VUT v Brně, fond Osobní spisy, karton H5.  Josef Květ, Malíř František Hlavica, Umění: Sborník pro českou výtvarnou práci XIII,  1941, s. 147.  Josef Zamazal, K šedesátinám Františka Hlavici, Naše Valašsko: Sborník prací o jeho  životě a potřebách IX, 1946, č. 1, s. 25−28.                       ¨                  53   

Ferdinand Herčík (1861−1923)                 Ferdinand  Herčík  se  narodil  6.  ledna  1861  v Třeboni.  Po  studiu  na  reálce  v Kutné Hoře nastoupil roku 1880 na pražskou techniku, kde studoval architekturu a  pozemní  stavitelství  v ateliéru  Josefa  Schulze,  u  nějž  po  završení  studia  také  praktikoval. V té době Schulz projektoval i stavěl Národní divadlo. Následně se roku  1889  Herčík  pustil  do  studia  malířství  na  Akademii  výtvarných  umění  u  profesorů  Václava  Hynaise,  Václava  Brožíka  a  Maxmiliána  Pirnera,  které  zakončil  získáním  stipendijního  pobytu  v Paříži.  Zde  se  v  roce  1899  stal  žákem  Jeana  L.  Gerôma,  předního reprezentanta Školy krásných umění a Hynaisova učitele. Po návratu získal  zakázku  na  šest  nástěnných  obrazů  s alegorickými  náměty  pro  hlavní  schodiště  Uměleckoprůmyslového  muzea  v  Praze.  Zároveň  předsedal  Jednotě  výtvarných  umělců, mezi jejíž zakladatele patřili Herčíkovi učitelé z akademie.  Herčíkova malířská práce a vzdělání v oboru architektury bezesporu ovlivnily  jeho  jmenovaní  mimořádným  profesorem  stolice  technického  kreslení  na  české  technice v Brně. V roce 1905 se sem i s celou rodinou přestěhoval a celých osmnáct  let  zasvětil  pedagogickému  působení.  V roce  1910  se  stal  profesorem  řádným.  Vyučoval také Nauku o tvarech architektonických, Malování dle živého modelu a na  nově  otevřeném  odboru  architektury  Figurální  kreslení.  Od  roku  1918  mu  krátce  asistoval  Josef  Šíma.  Křeslo  děkana  odboru  stavebního  inženýrství  obsadil  v letech  1907−08, děkana odboru architektury 1922−23. Umírá v Brně 29. srpna 1923.   Po  celou  dobu  svého  vysokoškolského  působení  se  Herčík  i  nadále  věnoval  malířství,  jemuž  dominovaly  podobizny,  interiéry  a  krajiny.  Ačkoliv  jej  lákaly  nové  umělecké proudy, z nich zejména impresionismus a fauvismus, přesto zůstal věrný  54   

tradici,  která  ho  formovala.  Své  největší  úsilí  však  věnoval  studentům.  Na  české  technice  mu  alespoň  posmrtně  byla  v roce  1924  uspořádána  výstava  souborného  díla.   

 

Výběr z literatury:  Igor Zhoř, Akademický malíř Ferdinand Herčík: 100. výročí narození (kat. výst.), Dům  umění města Brna − Dům pánů z Kunštátu 1961.                                             

55   

Jaroslav Král (1883−1942)                  

Narodil  se  5.  prosince  1883  v Malešově  u  Kutné  Hory.  V  Českých 

Budějovicích  vystudoval  v  letech  1897–01  německou  reálku  a  po  té  pokračoval  v Praze.  Nejprve  v letech  1901−04  na  uměleckoprůmyslové  škole,  oddělení  figurálního a ornamentálního kreslení (profesoři Emanuel. K. Liška, Arnošt Hofbauer,  Jan Preisler), poté nastoupil na Akademii výtvarných umění, kterou dokončil v roce  1908. Zde absolvoval figurální malířství u profesora Václava Hynaise.    

V roce  1910  získal  díky  přímluvě  svého  přítele  a  básníka  Adolfa  Heyduka 

místo  učitele  matematiky  a  geometrie  na  Zemské  řemeslnické  škole  v Mladé  Boleslavi. Přesto by byl raději vyučoval kreslení, a proto školu roku 1913 opustil. Po  smrti otce se roku 1916 usadil v Brně, kde od roku 1917 působil jako pomocný učitel  kreslení  na  státním  gymnáziu.  V  roce  1921  byl  Jaroslav  Král  na  doporučení  Emila  Králíka  jmenován  asistentem  u  Ferdinanda  Herčíka  při  Stolici  technického  kreslení  Vysoké školy technické v Brně. Na odboru architektury školil studenty ve Figurálním  kreslení,  avšak  roku  1928  školu  i  přes  své  nesporné  kvality  školu  opustil.  Jeho  pedagogickou činnost završilo externí působení na Škole uměleckých řemesel v Brně  (1939−41).  29.  března  1941  jej  zatklo  Gestapo  a  uvěznilo  jej  na Kounicových  kolejích,  které  za  Protektorátu  sloužily  jako  věznice  i  popraviště.  Po  mnoha  peripetiích zemřel 22. března 1942 v plynové komoře v Osvětimi.   

Jaroslav  Král  se  po  celý  svůj  život  věnoval  malířství  a  za  tímto  účelem  i 

cestoval (Německo, Francie, Itálie). Po roce 1910 jej výrazně ovlivnil český kubismus,  na  počátku  dvacátých  let  jej  zaujala  sociální  problematika,  kterou  ztvárnil  geometrickým i barevným zjednodušením, v druhé polovině dvacátých let, a znovu  56   

pak v závěru své tvorby se stal představitelem novoklasicismu. Ke kubismu se ještě  vrátil na přelomu dvacátých a třicátých let, kdy jeho zátiší dosahují až abstraktního  rázu.  Kromě  zátiší  se  v jeho  tvorbě  objevuje  zejména  figurální  složka  (slavné  jsou  například  obrazy  s ženskou  tematikou  z druhé  poloviny  dvacátých  let),  portréty,  karikatury či kresba. Královy náměty často souvisely s jeho silným sociálním cítěním.  A  přestože  dnes  patří  jeho  díla  k nejvyhledávanějším,  na  svou  první  samostatnou  výstavu  čekal  až  do  roku  1931,  kdy  mu  ji  v brněnské  Galerii  Vaněk  uspořádala  Skupina výtvarných umělců.    

Ačkoliv  Jaroslav  Král  působil  dojmem  plachého  umělce,  poměrně  hojně  se 

účastnil  veřejného  života.  Patřil  ke spoluzakládajícím  členům  Klubu  výtvarných  umělců Aleš v Brně (1919), Skupiny výtvarných umělců v Brně (1922–1939), dále byl  členem  Spolku  výtvarných  umělců  Mánes  v Praze,  Klubu  pro  umění  a vědu  Ars  v Brně, Levé fronty, Výboru pro pomoc demokratickému Španělsku a spolupracoval  s časopisem Index.    Výběr z pramenů a literatury:  Archiv VUT, fond Osobní spisy, karton K12.  Albert Kutal, Jaroslav Král, Praha 1962.  Jiří Hlušička, Jaroslav Král, Praha 1990.  Jaroslav  Sedlář,  30.  výročí  smrti  pokrokového  brněnského  malíře  Jaroslava  Krále,  Universitas: Revue MU V, 1972, č. 1, s. 91−93.                 

57   

Václav Hynek Mach (1882−1958)                 Narodil  se  15.  února  1882  v Brně,  po  čtyři  roky  navštěvoval  obor  figurální  plastiky  u  profesora  Stanislava  Suchardy  na  Vysoké  škole  uměleckoprůmyslové  v Praze.  Poté  strávil  ještě  dva  roky  na  speciální  škole  dekorativního  sochařství  u  profesora  Celdy  Kloučka.  Školu  dokončil  v roce  1905  a  ihned  navázal  studiem  na  pražské Akademii výtvarných umění, kde se učil v ateliéru Josefa Václava Myslbeka.  Až  do  roku  1913,  kdy  se  vrátil  do  rodného  Brna,  rozvíjel  samostatnou  uměleckou  činnost v Praze. Zde uspěl v soutěži na slavnostní výzdobu sletiště VI. Všesokolského  sletu, po té následovaly další zakázky.  V roce  1915  byl  Mach  odveden  k pěšímu  pluku  do  Jihlavy  a  přidělen  ke  skupině  výtvarníků,  v níž  se  seznámil  například  se  sochařem Janem  Štursou,  jehož  tvorba  jej  výrazně  zasáhla.  Roku  1917  se  oženil  s Ludmilou  Hynkovou,  jejíž  rodné  příjmení přičlenil ke svému, a jež sepsala vzpomínky na svého muže.  Poválečné období se pro sochaře stalo obdobím tvůrčího rozletu. Jeho práce  zůstala  povětšinou  ve  spojení  s architekturou,  jejíž  moderní  podoba  Brno  tolik  zasáhla.  Často  spolupracoval  s věhlasnými  architekty  –  například  Vladimírem  Fischerem  či  Jindřichem  Kumpoštem.  Vytvořil  také  řadu  volných  soch,  portrétních  bust (z nich nejznámější T. G. Masaryka), pomníků a pamětních desek.  V roce 1920  obsadil  místo  docenta  modelování  na  odboru  architektury  České  vysoké  školy  technické  v Brně  a  předmět  Modelování  v hlíně  vyučoval  až  do  zavření  vysokých  škol.  V komplikované  poválečné  situaci  byl  nucen  ze  školy  odejít.  Nadále  se  však  věnoval  sochařské  činnosti,  četné  jsou  jeho  pomníky  válečných  hrdinů.  24.  března  1958 ve Štěpánovicích u Tišnova umírá. Početný soubor sochařských prací umělce,  58   

rozsáhlá  fotodokumentace  díla  a  písemnosti  jsou  uloženy  v depozitářích  Podhoráckého muzea v Předklášteří u Tišnova.  K významným počinům v oblasti veřejného kulturního života lze zařadit jeho  podíl na založení brněnského Klubu výtvarných umělců Aleš v roce 1919, který vznikl  z bývalého Klubu přátel umění a do jehož předsednického křesla Václav Mach o rok  později  usedl.  Za  jeho  působení  se  po  několika  neúspěšných  pokusech  podařilo  podle  plánů  Valentina  Hrdličky  realizovat  výstavní  pavilon  klubu  na  Žerotínově  náměstí, vedle nějž našla místo i Machova socha Svědomí, inspirovaná Rodinovým  Myslitelem.  Machova  tvorba  prošla  několika  fázemi  −  zprvu  ji  ovlivnila  doznívající  secese,  ve  dvacátých  a  třicátých  letech  na  něj  zapůsobil  německý  expresionismus,  léta  čtyřicátá  znamenala  příklon  k realisticky  zpracovaným  sociálním  námětům  a  v závěru života k mysticismu Františka Bílka.     Výběr z pramenů a literatury:  Archiv VUT v Brně, fond Osobní spisy, karton M1.  HKa  [Hana  Karkanová],  heslo  Mach,  Václav,  in:  Anděla  Horová  (ed.),  Nová  encyklopedie českého výtvarného umění. A−M, Praha 1995, s. 466.  Jana Uhlířová, Brněnský sochař Václav Hynek Mach (diplomní práce), Seminář dějin  umění FF MU, Brno 2003.  Jana Mlatečková, Méně známá osobnost brněnského sochaře Václava Hynka Macha  a jeho  tvorba  nejen  na  jižní  Moravě,  Jižní  Morava:  Vlastivědný  sborník  XXXXVII,  2011, sv. 50, s. 209−233.                  59   

Vojtěch Eduard Šaff (1865−1923)                  

Narozen  17.  června  1865  v Poličce,  v letech  1880−82  studoval  na 

uměleckoprůmyslové  škole  ve  Vídni,  pak  v letech  1882−85  sochařství  v ateliéru  profesora Edmunda Hellmera a v letech 1885−92 v mistrovské škole profesora Carla  Kudmanna na vídeňské akademii. Studia završil získáním státní římské ceny za dílo  Vražda  nemluvňat  v Betlémě,  v italské  metropoli  pobýval  v  letech  1893−95.  Následující rok strávil díky Hlávkovu stipendiu v Paříži, v ateliéru Augusta Rodina. Po  návratu si za podpory přítele a politika Karla Kramáře zřídil ve Vídni vlastní ateliér a  opustil  jej  až  s koncem  první  světové  války.  Šaffovo  dílo  z tohoto  období  zahrnuje  především  historizující  medailony,  podobizny  významných  českých  osobností  (například Františka L. Riegra, Jana hraběte Harracha, Jana Nerudy a Karla Kramáře),  funerální plastiky pro hřbitovy ve Vídni, Čechách i na Moravě a výzdobu Kramářovy  vily na Krymu.  V roce 1919 se přestěhoval do Brna a v augustiniánském klášteře na Starém  Brně  si  zařídil  ateliér.  Ve  školním  roce  1921−22  se  jeho  novým  působištěm  stala  Česká vysoká škola technická v Brně, kde při odboru architektury zastával po tři roky  pozici  učitele  předmětu  Modelování  figurální  antické  a  medailérství.  Sochařství  se  však věnoval až do své smrti 26. prosince 1923 (Brno).   Sochařova  pozůstalost  byla  uložena  v Městském  muzeu  v Poličce.  Soupis  jeho  díla  čítal  v roce  1923  přes  tři  sta  položek,  mezi  nimiž  nalezneme  například  i  šestnáct  metrů  dlouhý  pískovcový  reliéf  Dívčí  válka  z let  1897−1901,  který  zakoupilo Západočeské  muzeum  v Plzni  a  jenž  ve  své  době  ovlivnil  další  české  sochaře.  60   

Výběr z literatury:  František Pospíšil, Sochař Vojtěch Eduard Šaff: Život a dílo (kat. výst.), Brno 1924.  JKa  [Jaroslav  Kačer],  heslo  Šaff,  Vojtěch  Eduard,  in:  Anděla  Horová  (ed.),  Nová  encyklopedie českého výtvarného umění. N−Ž, Praha 1995, s. 816.  Pavel  Netopil,  Kapitoly  o  díle  a  životě  téměř  zapomenutého  sochaře  Vojtěcha  Eduarda Šaffa (diplomní práce), Seminář dějin umění FF MU, Brno 1997.                                                  61   

Vladimír Fischer (1870−1947)                  

Vladimír Fischer se narodil 4. července 1870 ve Fryštáku, navštěvoval státní 

reálku v Brně, kde roku 1887 složil maturitu. Ve studiích pokračoval na České vysoké  škole technické v Praze, na odboru inženýrského stavitelství a geometrie (1887−93).  Praktikoval  ve  Vídni  −  u  architekta  Emila  von  Förstera  a  v divadelními  stavbami  proslulé projekční kanceláři Helmer & Fellner.   Těsně  před  koncem  století  se  vrátil  na  Moravu.  Od  roku  1899  působil  v Holešově jako ředitel stavitelské firmy svého otce, také jako úředně autorizovaný  civilní  geometr  a  o  tři  roky  později  nalezl  v Brně  místo  inženýra  ve  státní  veřejné  službě  při  Moravském  místodržitelství,  na  kterém  setrval  až  do  roku  1922,  kdy  jej  opouští  už  jako  vrchní  stavební  rada.  V roce  1919  byl  jmenován  přednostou  oddělení  pozemních  staveb  při  Zemské  politické  správě  v Brně  (do  roku  1923).  Od  roku 1911 působil také jako konzervátor vídeňské Centrální komise (okr. brněnský,  olomoucký,  prostějovský,  kroměřížský  a  Brno‐město).  V roce  1923  byl  dosazen  na  post  řádného  profesora  užitkových  staveb  na  odboru  architektury  České  vysoké  školy  technické  v Brně.  Předměty  Užitkové  stavby  I.  a  II.  přednášel  po  celou  dobu  svého  působení  na  technice,  tedy  v letech  1923−39,  k tomu  v letech  1926−39  přednášel  Hospodářské  stavitelství  a  za  zemřelého  Huga  Kepku  ve  školním  roce  1924−25 pravděpodobně suploval předmět Pozemní stavby I., II. a III. Funkci děkana  odboru  zastával  v letech  1924−25  a  1935−36  a  v letech  1931−32  se  stal  rektorem  techniky.  Během  2.  světové  války  (1939−41)  byl  zaměstnán  jako  konzervátor  Státního památkového úřadu v Brně pro okres Brno‐venkov. Po válce na jeho místo  nastoupil Bedřich Rozehnal.   62   

Jako  odborník  se  Vladimír  Fischer  aktivně  podílel  na  rozvoji  města  Brna  i  architektonické  profese.  Zasedal  v   Regulačním  poradním  sboru  pro  Velké  Brno,  v poradním sboru Ministerstva školství a národní osvěty pro architekturu a výstavbu  měst,  od  roku  1919  se  jako  redaktor  podílel  na  chodu  časopisu  Architektonický  obzor (později Architekt SIA), byl členem Spolku českých inženýrů a architektů SIA,  Sdružení moravských výtvarníků v Hodoníně, Družstva českého národního divadla v  Brně a po smrti MUDr. Bakeše, zakladatele spolku Dům útěchy, jehož posláním bylo  pečovat o onkologicky nemocné pacienty, se stal jeho předsedou.   Jeho  zájmy  byly  bohaté,  stejně  jako  jeho  architektonické  dílo,  které  čítá  desítky realizovaných projektů. Jako samostatný architekt pracoval již během svého  pedagogického  působení  a  v několika  případech  se  svými  kolegy  či  žáky  také  spolupracoval  (např.  s Bedřichem  Rozehnalem,  Karlem  Hugem  Kepkou  ml.  nebo  Václavem  Machem).  Fischer  se  ve  svých  projektech  snažil  držet  krok  s  aktuálním  architektonickým  děním,  avšak  nikdy  se  nedokázal  oprostit  od  konzervativních  forem.  Použití  tradičních  výtvarných  prostředků,  honosných  materiálů  a  monumentálních měřítek jej drželo stranou hlavních avantgardních proudů.  Vladimír Fischer zemřel 28. října 1947 v Brně.    Výběr z pramenů a literatury:  Archiv VUT v Brně, fond Osobní spisy, karton F2.  LKr  [Lenka  Krčálová‐Kudělková],  heslo  Fischer,  Vladimír,  in:  Anděla  Horová  (ed.),  Nová encyklopedie českého výtvarného umění. A−M, Praha 1995, s. 180−181.  Jan  Sedlák,  Věrný  stoupenec  historizující  tradice:  K  50.  výročí  úmrtí  architekta  Vladimíra Fischera, Prostor Zlín V, 1997, č. 5, s. 12−15.              63   

Adolf Liebscher (1887−1965)                 

 

Narozen  3.  května  1887  v Praze  v rodině  významného  malíře  z generace  Národního  divadla.  V roce  1911  vystudoval  odbor  architektury  a  pozemního  stavitelství  na  pražské  České  vysoké  škole  technické  u  profesora  Jana  Kouly,  kde  dostal skvělý základ pro své budoucí zaměření – urbanismus. V následujících letech  cestoval po Itálii, jejímiž městy a náměstími byl okouzlen. Z přivezeného kresebného  materiálu  vznikla  habilitační  práce  Italská  náměstí,  v níž  jako  jeden  z  prvních  poukázal na výtvarné jádro urbanismu a vystihl dominantní postavení fóra a piazzy.  V letech  1919−21  vedl  na  pražské  technice  namísto  svého  otce  stolici  kreslení  a  malířství  a  své  působení  zakončil  doktorátem  z technických  věd  s  dizertační prací  Regulace Mělníka. Tehdy se již naplno projevil jeho zájem o městské plánování.  Adolf  Liebscher  přišel  do  Brna  na  Českou  vysokou  školu  technickou  v roce  1922  a  pracoval  zde  jako  mimořádný  a  od  roku  1929  jako  řádný  profesor  stolice  architektury  I.  při  odboru  architektury.  Přednášel  předměty  Architektura  I.  (1923−39),  Architektura  II.  (1930−39),  Dějiny  architektury  starověké  (1923−30,  1932−37),  Dějiny  architektury  středověké  (1923−26,  1935−37),  Dějiny  architektury  novověké  (1935−37)  a  především  Stavbu  měst  I.  (1926−39)  a  Stavbu  měst  II.  (1935−37).  Ke  konci  války  krátce  pracoval  v  plánovacím  oddělení  Zemského  úřadu  v Brně, za což si po válce vysloužil obvinění s kolaborace z nacisty. V roce 1946 byl  očištěn, na techniku se krátce vrátil a v letech 1947−48 vedl nový Ústav stavby měst  a plánování. Avšak již v roce 1948 byl odvolán a následně penzionován. Poté ještě  pracoval  jako  expert  Stavoprojektu  v Prostějově  a  Krajského  střediska  územního  plánování v Olomouci (1949−56) a v Gottwaldově (1954−56). Zemřel 27. září 1965.   64   

Kromě  pedagogické  činnosti  vedl  od  roku  1918  také  vlastní  ateliér,  z něhož  vzešlo  nesčetné  množství  architektonických  návrhů  nejrůznější  povahy,  z nich  přes  osmdesát  projektů  urbanistických.  Ve  dvacátých  letech  bylo  jeho  architektonické  pojetí  blízké  ještě  stylu  art  deco,  ale  stejně  jako  ostatní  profesoři  techniky  se  i  on  postupně  stal  stoupencem  funkcionalismu.  Za  svou  kariéru  se  Liebscher  zúčastnil  více  než  padesáti  soutěží  domácích  i  zahraničních,  jako  odborník  zasedal  v řadě  komisí a také se účastnil mezinárodních urbanistických kongresů. Svůj rozhled získal  částečně  také  díky  studijním  cestám,  během  nichž  poznal  řadu  evropských,  blízkovýchodních i afrických zemí.     Přínos  Adolfa  Liebschera  pro  odbor  architektury  spočíval  zejména  v systematickém  začlenění  výuky  urbanismu  do  školních  osnov.  O  urbanistických  otázkách také napsal řadu článků (např. v časopise Horizont) a knih, určených nejen  studentům techniky. Kromě toho byl zručným kreslířem.     Výběr z pramenů a literatury:  Archiv VUT v Brně, fond Osobní spisy, karton L3.  Bohumil  Babánek,  Adolf  Liebscher  (1857−1919):  Prof.  Ing.  Dr.  Adolf  Liebscher   (kat. výst.), Krajská galerie a Ústřední svaz čs. výtvarných umělců Olomouc 1955.  DR  [Dušan  Riedl],  heslo  Liebscher  Adolf  ml.,  in:  Anděla  Horová  (ed.),  Nová  encyklopedie českého výtvarného umění. Dodatky, Praha 2006, s. 459.                       65   

Bohumil Babánek (1896−1963)                 

 

Bohumil  Babánek  se  narodil  21.  června  1896  na  pražském  Smíchově  a 

v Praze  také  absolvoval  svá  studia.  Z  nižšího  reálného  gymnázia  přešel  na  Českou  vysokou  školu  technickou,  kde  vystudoval  architekturu  a  pozemní  stavitelství  (1914−1922).  Zároveň  externě  navštěvoval  přednášky  z  dějin  umění  na  Karlově  univerzitě  (profesoři  Karel  Chytil  a  Vojtěch  Birnbaum)  a  seminář  ochrany  památek  na  německé  technice  (profesor  Karel  Kühn).  Před  ukončením  studia  v roce  1922  ještě  praktikoval  v několika  pražských  projekčních  kancelářích  (Bohumila  Slámy,  Adolfa Liebschera a Antonína Cechnera) a tři měsíce působil v Srbsku.  Své  nové  působiště  nalezl  na  technice  v Brně,  kde  nejprve  v roce  1922  obsadil místo asistenta‐konstruktéra u Adolfa Liebschera (stolice Architektury I.), u  něhož  již  dříve  v Praze  praktikoval.  Zároveň  v  roce  1927  vyučoval  na  České  státní  průmyslové  škole,  v roce  1928  získal  atestaci  civilního  inženýra  a  od  roku  1934  působil  jako  soudní  znalec  pro  Krajský  civilní  soud  v Brně.  V roce  1931  obhájil  dizertaci  s názvem  Poznámky  a  prameny  k  definování  architektonického  programu  současného  divadla.  Podnikl  také  řadu  zahraničních  studijních  cest  (Německo,  Rakousko, Itálie, Francie a Jugoslávie).  Na  technice  Bohumil  Babánek  pracoval  od  roku  1926  jako  honorovaný  docent, od roku 1936 jako mimořádný a od roku 1940 řádný profesor architektury.  Ve školním roce 1939−40 obsadil děkanské křeslo odboru architektury a pozemního  stavitelství.  Přednášel  předměty  Architektura  I.  (1937−39),  Architektura  II.  (1924−26),  Architektura  III.  (1925−26  a  supl.  cvičení  1926−30),  Dějiny  architektury  starověké  (1930−32,  1937−39),  Dějiny  architektury  středověké  (1937−39)  a  Dějiny  66   

architektury  novověké  (1924−32,  1937−39).  Na  školu  se  architekt  vrátil  i  po  válce,  avšak v roce 1948 byl nucen z politických důvodů odejít. Další uplatnění našel jako  externí spolupracovník Kovorobných závodů v Bratislavě (1948−50). V roce 1951 se  měl  stát  zaměstnancem  Státního  památkového  ústavu  v Brně,  avšak  místo  bylo  již  obsazeno, a tak byl doporučen pro práci ve Výzkumném ústavu pro stavebnictví a  architekturu  v Brně,  kde  pracoval  až  do  roku  1958.  Věnoval  se  památkovým  rekonstrukcím  historických  měst  a  krajiny.  Tiskem  vyšla  jeho  třídílná  práce  Vývoj  názorů na rekonstrukci měst, další zůstaly nepublikovány (Rekonstrukce měst, Vývoj  měst v severovýchodních Čechách – s Dušanem Riedlem).  Babánkovy  zájmy  byly  široké.  Vedl  vlastní  architektonickou  kancelář,  která  realizovala  desítky  architektonických  a  urbanistických  projektů,  větší  část  se  však  nerealizovala.  Stavby  v Babánkově  podání  nesly  avantgardní  rukopis,  avšak  nalezneme v nich i klasické prvky (osová souměrnost, pravidelné členění fasád). Pro  brněnská  divadla  v letech  1924−32  vytvořil  scénografické  návrhy  a  kostýmy,  jež  zaujaly  svou  neotřelostí  a  vtipem.  V divadelním  prostředí  poznal  také  svou  ženu,  herečku Lídu Boubelovou. Výtvarné cítění uplatnil také jako tvůrce plakátů. Dále se  zajímal  o  teoretická  díla  Albertiho  a  Vitruvia,  jehož  spis  O  architektuře  redigoval  a  komentoval.  Byl členem Sokola, Spolku českých inženýrů a architektů SIA, Skupiny  výtvarných umělců v Brně a brněnské odbočky Klubu architektů.  Bohumil Babánek zemřel 15. května 1963 v Brně.    Výběr z pramenů a literatury:  Archiv VUT v Brně, fond Osobní spisy, karton B1.  Jana  Osolsobě,  Architektonické  a  pedagogické  dílo  profesorů  odboru  architektury   a  pozemního  stavitelství  na  ČVŠT  v Brně  v letech  1919−1939,  Vědecké  spisy  VUT  v Brně, Brno 2000, s. 9−10.  LKr  [Lenka  Krčálová‐Kudělková],  heslo  Babánek,  Bohumil,  in:  Anděla  Horová  (ed.),  Nová encyklopedie českého výtvarného umění. Dodatky, Praha 2006, s. 78.   

67   

Jiří Kroha (1893−1974)                  

Jiří  Kroha  se  narodil  5.  června  1893  v Praze.  Navštěvoval  reálky  v Praze  a 

Plzni,  kam  se  s  rodinou  přestěhoval.  Do  Prahy  se  však  záhy  vrátil,  aby  studoval  odbor  architektury  a  pozemního  stavitelství  na  České  vysoké  škole  technické  (profesoři  Jan  Koula,  Josef  Fanta,  Antonín  Balšánek,  Rudolf  Kříženecký).  Studia  završil druhou státní zkouškou s vyznamenáním v roce 1918. V této době vstoupil do  Spolku výtvarných umělců Mánes a začal spolupracovat s družstvem Artěl, pro které  navrhoval  nábytek  a  užitné  předměty.  Jeho  první  realizací  se  stal  kuboexpresivně  pojatý  interiér  kabaretu  Montmartre  v Řetězové  ulici,  kde  se  setkával  s česko‐ německou  bohémou  (Konstantin  Biebl,  Eduard  Bass,  František  Tichý,  Egon  Erwin  Kisch,  Vítězslav  Nezval,  Karel  Teige  atd.).  Ve  spolupráci  s  dramatikem  Arnoštem  Dvořákem navrhl pro Národní a Stavovské divadlo netradiční scénické výpravy.   

Ve  dvacátých  letech  se  Kroha  soustředil  na  architektonickou  činnost.  Od 

roku 1919 pracoval jako zemský inženýr pro Zemský správní výbor v Praze, pro který  vyprojektoval  stavby  v Mladé  Boleslavi,  Kosmonosech,  Kralupech  a  Kutné  Hoře.  Jejich  neoplastické  pojetí  se  dočkalo  uznání  až  později.  Koncem  roku  1925  se  Krohovo  působiště  přesunulo  do  Brna,  když  jej  prezident  republiky  jmenoval  mimořádným profesorem na odboru architektury České vysoké školy technické. Od  roku  1930  zde  přednášel  jako  profesor  řádný.  K jeho  předmětům  patřily  Architektura II. (1926−30), Architektura III. (1926−35, 1937−39), Dějiny architektury  středověké  (1926−35),  Dějiny  architektury  novověké  (1932−35)  a  Stavba  měst  II.  (1926−35, 1937−39). Architektonická činnost nezůstala v pozadí – v této době Kroha  vytvořil  řadu  nesmírně  kvalitních  funkcionalistických  staveb.  V roce  1927  založil  68   

časopis Horizont, revue současné kultury v Československu, do nějž po dobu pětileté  existence často i se svými kolegy přispíval.  V  roce  1930  architekt  podnikl  studijní  cestu  do  Sovětského  svazu,  odkud  si  přivezl  nadšení  pro  socialistické  zřízení  a  sovětskou  bytovou  výstavbu.  Do  školních  osnov  začlenil  problematiku  nejmenšího  bytu  a  sociologii  architektury,  jejímž  vyvrcholením  se  stal  rozsáhlý  cyklus  koláží  nazvaný  Sociologický  fragment  bydlení,  který  v letech  1930−33  vypracoval  se  svými  studenty,  a  jenž  ve  statistikách  a  obrazech odrážel sociální poměry československého státu. V roce 1934 byl za svou  prosovětskou přednáškovou činnost odsouzen a na tři roky zbaven místa učitele. Po  petici  podepsané  významnými  evropskými  umělci  se  Jiří  Kroha  mohl  na  své  místo  vrátit, avšak s příchodem války byl Gestapem zatčen a rok vězněn v koncentračních  táborech  v Dachau  a  Buchenwaldu.  Pro  špatný  zdravotní  stav  byl  v roce  1940  propuštěn,  ale  dále  sledován  Gestapem.  Až  do  skončení  války  se  věnoval  zejména  kresbě a malířství, jež v sobě nesly ozvuky kubismu a surrealismu.  Po válce se Kroha na své místo vrátil a pro školní rok 1946−47 byl jmenován  děkanem odboru architektury a pozemního stavitelství. Jeho levicové zaměření z něj  udělalo  po  převratu roku  1948  protežovanou  osobnost.  Ještě  téhož  roku  se  stal  rektorem  Vysoké  školy  technické  v Brně,  v roce  1953  se  jeho  působištěm  stala  Fakulta architektury a pozemního stavitelství Českého vysokého učení technického v  Praze.  Až  do  roku  1956  mohl  v rámci  Stavoprojektu  vést  samostatný  Ateliér  národního umělce, v němž vznikla řada staveb ve stylu socialistického realismu. Ke  konci  života  se  věnoval  zejména  písemné  rekapitulaci  svého  díla  a  také  sovětské  konstruktivistické architektuře.  Politicky  se  Kroha  i  přes  občasnou  kritiku  hlásil  ke  Komunistické  straně  Československa.  Za  svůj  život  získal  řadu  ocenění  a  poct  –  národním  umělcem  jej  vláda  jmenovala  v roce  1948.  Zemřel  nedlouho  po  výstavě,  kterou  uspořádal  Dům  umění  města  Brna  k umělcovým  osmdesátým  narozeninám,  dne  7.  června  1974  v Praze.      69   

Výběr z pramenů a literatury:  Archiv VUT v Brně, fond Osobní spisy, karton K14.  Jaroslav Svrček, Národní umělec Jiří Kroha, Praha 1960.  Josef Císařovský, Jiří Kroha a meziválečná avantgarda, Praha 1967.  Marcela Macharáčková (ed.), Jiří Kroha v proměnách 20. století (kat. výst.), Muzeum  města Brna 2007.                                    70   

Bohumil Markalous (1882−1952)                

Narodil  se  16.  dubna  1882  v Klatovech,  v rodině  středoškolského  učitele. 

V roce  1900  složil  maturitu  na  gymnáziu  v Chrudimi,  kam  se  rodina  přestěhovala.  Pokračoval studiem přírodních věd na Karlově univerzitě a načas také v Innsbrucku.  Velký  zájem  o  filozofii,  estetiku  a  dějiny  umění  jej  přiměl  k návštěvám  přednášek  významných  osobností  té  doby  –  Tomáše  G.  Masaryka,  Františka  Drtiny,  Otakara  Hostinského či Karla Chytila.  V předválečných  letech  působil  Markalous  jako  středoškolský  profesor  nejprve  v Praze,  později  v Kolíně  a  od  roku  1910  v  Hradci  Králové.  Podnikl  studijní  cesty do Rakouska a Německa. V únoru roku 1915 narukoval na balkánskou frontu,  odkud se však o rok později vrátil s dočasně ochrnutými dolními končetinami. Pod  vlivem  válečných  dojmů  napsal  jednu  ze  svých  nejznámějších  sbírek  Večery  na  slamníku. V této době také studoval filozofii a estetiku, roku 1917 se stal doktorem  filozofie. Po propuštění z armády se přestěhoval do Brna, kde od roku 1919 pracoval  pro  Lidové  noviny  jako  umělecký  kritik  a  referent,  vyučoval  estetiku  a  filozofii  na  Státní hudební a dramatické konzervatoři, na Českém státním reálném gymnáziu a  v letech 1924−27 jako docent přednášel Dějiny umění na odboru architektury České  vysoké  školy  technické.  Z roku  1926  pocházejí  i  stati,  které  Markalous  uveřejnil  ve  Staviteli:  Je  architektura  uměním?,  Architektonická  didaktika  a  pedagogika.  Škola  architektury při Akademii umění (kritika vzdělávání na technikách) a Sociálně‐etické  poslání  architektovo  (o  Kotěrovi).  Nejen  v těchto  v otázkách  nabyl  rozhledu  i  při  svých poznávacích a studijních cestách do západní Evropy.  

71   

Následující  roky  strávil  v Praze,  na  tiskovém  odboru  předsednictva  vlády,  jako  vedoucí  propagačního  oddělení  nakladatelství  Orbis  (spolupráce  s Františkem  Halasem) a v letech 1928–34 jako  šéfredaktor obrázkového časopisu  Pestrý týden.  S Janem  Vaňkem,  Adolfem  Loosem  a  Ernstem  Wiesnerem  roku  1924  založil  a  po  jeden  rok  vydával  časopis  Bytová  kultura,  rovněž  spoluredigoval  časopis  Stavitel.  Stál  u  zrodu  pražské  galerie  Evropa,  která  svou  činnost  zahájila  výstavou  Augusta  Renoira.   V roce  1928  odešel  ze  státní  služby  do  penze.  Od  roku  1934  se  věnoval  zejména  literární  tvorbě.    V literárním  světě  vystupoval  pod  řadou  pseudonymů  −  Jaromír John, Karel Klem, Toutegal či Zeferin. Od konce druhé světové války pobýval  v Novém  Městě  nad  Metují  a  Slatiňanech.  V oblasti  estetiky  se  zajímal  zejména  o  praktickou  estetiku  a  v tomto  smyslu  se  mu  stalo  blízkým  uvažování  Adolfa  Loose  coby kritika bezúčelného dekorativismu. Jeho stati rovněž často překládal.   Posledním  místem  jeho  působení  se  stala  Olomouc,  kde  se  na  místní  obnovené univerzitě podílel na chodu Semináře dějin umění, založeného roku 1946  Václavem  Richterem.  Zde  až  do  své  smrti  přednášel  estetiku,  vedl  také  přednášky  pro veřejnost. Zemřel 24. dubna 1952 v Jaroměři.    Výběr z literatury:  Milan Blahynka, Jaromír John: Malá čtenářská bibliografie, Olomouc 1957.   Kolektiv autorů, Lexikon české literatury: Osobnosti, díla, instituce  2/I, Praha 1993,  s. 569−574.  HL  [Helena  Lorenzová],  Markalous,  Bohumil,  in:  Anděla  Horová  (ed.),  Nová  encyklopedie českého výtvarného umění. A−M, Praha 1995, s. 483.              72   

Eugen Dostál (1889−1943)                  

Narozen  23.  prosince  1889  v Příboře,  vysokoškolská  studia  absolvoval  ve 

Vídni. Nejprve se v letech 1908−13 stal posluchačem práv a v letech 1910−14 dějin  umění v Ústavu pro rakouský dějezpyt. Jako žák Maxe Dvořáka prošel metodologií  Vídeňské  školy  umění,  ze  které  však  převzal  jen  několik  myšlenek  (byl  zastánce  geneticko‐evoluční teorie, která nezná období úpadku). Za téma dizertační práce si  zvolil Gotickou architekturu v Římě (1914), habilitoval se roku 1921 s prací Problémy  italské gotiky (tiskem 1923).    

Po zbytek života se mu domovem stalo Brno. V letech 1919−26 zde pracoval 

jako  zemský  konzervátor  při  Státním  památkovém  úřadě  pro  Moravu  a  Slezsko  a  roku  1921  začal  na  nově  založené  Masarykově  univerzitě  přednášet  dějiny  umění.  Po šesti letech se kurz rozšířil na Seminář dějin umění, s Dostálem na místě ředitele.  Jeho  zájem  o  moravskou  uměleckou  historii  z něj  v tomto  směru  udělal  průkopnickou  osobnost.  Celé  jedno  desetiletí  Dostál  připíval  do  Časopisu  Matice  moravské a snažil se o zavedení nové pravidelné rubriky o památkové péči nazvané  Ze studií státního památkového úřadu pro Moravu a Slezsko v Brně, po odchodu na  brněnskou  filozofickou  fakultu  však  z projektu  sešlo.  Předmět  Dějiny  umění  a  Cvičení  z dějin  umění  v letech  1927−39  přednášel  také  na  druhé  brněnské  vysoké  škole – na České vysoké škole technické, kde na odboru architektury přijal místo po  Bohumilu  Markalousovi.  V roce  1926  byl  jmenován  mimořádným  a  1928  řádným  profesorem  Masarykovy  univerzity.  V  letech  1937−38  obsadil  křeslo  děkana  filosofické fakulty.  

73   

 

Dostál se svou badatelskou činností často ocital v polemice s jiným historiky 

umění, nejčastěji s Maxem Dvořákem či Antonínem Matějčkem. Přesto zejména ve  dvacátých letech dospíval k zásadním objevům. Z nejvýznamnějších prací jmenujme  alespoň stati Čechy a Avignon (1922), Iluminované rukopisy svatojakubské knihovny  v Brně  (1926,  k českým  iluminovaným  rukopisům  z doby  Karla  IV.  přičleňuje  tzv.  Morganovy  destičky  z New  Yorku),  Příspěvky  k dějinám  českého  iluminátorství  na  sklonku  14.  století  (1928),  monografii  Václav  Hollar  (1924),  s Josefem  Šímou  publikuje  knihu  L´Architecture  baroque  de  Prague  (1926),  píše  příručku  Umělecké  památky  Brna  (1928)  a  v kontradikční  spolupráci  s archivářem  Antonínem  Breitenbacherem  Katalog  arcibiskupské  obrazárny  v Kroměříži  (1930).  Nově  připisuje malbu Madony z Veveří Mistru vyšebrodského oltáře.   

Koncem  třicátých  let  se  Dostálova  tvůrčí  činnost  zaměřila  spíše  na  kulturní 

sféru. Spolupracoval na přípravě Výstavy soudobé kultury v Československu (1928),  psal úvodní slova k výstavám a v letech 1929−40 přednášel o umění do brněnského  Radiožurnálu.  Rovněž  byl  členem  několika  spolků  –  Královské  české  společnosti  nauk,  Klubu  výtvarných  umělců  Aleš  v Brně  a  Kruhu  pro  pěstování  dějin  umění.  Působil také jako soudní znalec v oboru starožitností a uměleckých děl.   

Eugen Dostál zemřel 27. ledna 1943 v Brně. 

  Výběr z literatury:  Jarmila  Vacková,  Historik  umění  Eugen  Dostál:  Člen  zakladatelské  generace  moderního českého dějepisu umění, Estetika XX, 1983, č. 2, s. 103−120.  JV  [Jarmila  Vacková],  heslo  Dostál,  Eugen,  in:  Anděla  Horová  (ed.),  Nová  encyklopedie českého výtvarného umění. A−M, Praha 1995, s. 145.              74   

4. 4. 3. Absolventi odboru architektury 1925−1939   

 

 

Jména absolventů I. státní zkoušky vycházejí z listů uložených v archivu VUT 

v Brně. 81   Několik  listů  však  chybí  (řádově  jednotky),  proto  není  seznam  úplně  kompletní. Jména absolventů II. státní zkoušky vycházejí ze seznamu uveřejněného  při příležitosti 75. výročí založení odboru architektury. 82  Lze jen shrnout, že od doby  svého  vzniku  po  uzavření  v  roce  1939  škola  vychovala  na  280  absolventů  I.  státní  zkoušky  a  133  absolventů  celého  studia.  Někteří  z nich  studovali  zároveň  na  technice  v Praze  či  na  brněnské  německé  technice  (to  platí  zejména  pro  cizince),  proto jim byly některé předměty uznány a doba jejich studia se zkrátila. U některých  naopak studium trvalo i celé desetiletí (u Václava Roštlapila dokonce dvacet let), což  školní  nařízení  umožňovala.  Důvodem  bylo  často  přerušení  studia  kvůli  praxi,  ze  které se někteří už ke studiu nevrátili, kvůli službě v armádě či z rodinných důvodů.  Cizinci nezřídka ze školy odcházeli již po I. státní zkoušce.    

Zdá se však, že tato čísla jsou v nepoměru s počtem přijatých uchazečů (2085 

za  léta  1919−39).  Příčinou  byla  vysoká  fluktuace  studentů  na  jiné  techniky  i  jiné  obory,  ale  především  nároky,  které  na  studenty  profesoři  kladli.  K nejobávanějším  patřily  zejména  zkoušky  u  Jaroslava  Syřiště,  kvůli  nimž  nejeden  student  odešel  na  konkurenční  pražskou  techniku  nebo  studia  zanechal.  Vysoká  „úmrtnost“  posluchačů stavitelských oborů však není ničím výjimečným ani v dnešní době.    Č. 

Jméno studenta  

Rok 

Rok 

Rok 

(datum narození) 

imatrikulace 

vykonání  

vykonání  

 na ČVŠT 

I. státní 

II. státní 

zkoušky 

zkoušky 

1. 

Caha, Eduard (1898) 

1919 

1921 

1925 

2. 

Kožíšek, Vladimír (1898) 

1920 

1922 

1925 

3. 

Žáček, Eduard (1899) 

1919 

1922 

1925 

4. 

Novák, Josef (1887) 

1919 

1922 

1925 

75   

5. 

Kranz, Josef (1901) 

1919 

1922 

1926 

6. 

Kepka, Karel (1901) 

1919 

1922 

1928 

7. 

Bogdanov, Zelezko (1893) 

1920 

1922 

1925 

8. 

Haas, Jan (1901) 

1921 

1922 

‐ 

9. 

Hrazdira, Josef (1902) 

1920 

1923 

1927 

10. 

Roštlapil, Václav (1901) 

1919 

1923 

1939 

11. 

Bouček, Vladimír (1901) 

1920 

1923 

1928 

12. 

Zavřel, Jan (1901) 

1920 

1923 

1928 

13. 

Hradilík, Vladimír (1901) 

1919 

1923 

‐ 

14. 

Kyselka, Mojmír (1902) 

1919 

1923 

1928 

15. 

Lipenský, Jan (1896) 

1921 

1924 

‐ 

16. 

Pojtek, Vladimír (?) 

? 

? 

1928 

17. 

Maťa, Josef (1888) 

1922 

1924 

1933 

18. 

Barták, Bohumil (1902) 

1922 

1924 

1927 

19. 

Zlámal, Antonín (1902) 

1921 

1924 

‐ 

20. 

Faiman, Jan (1904) 

1922 

1925 

1932 

21. 

Blažková, Jagiela (1903) 

1923 

1925 

1929 

22. 

Kolář, Miroslav (1896) 

1922 

1925 

‐ 

23. 

Chládek, Josef (1901) 

1922 

1925 

1933 

24. 

Máčel, Bohumil (1903) 

1922 

1925 

1929 

25. 

Križko, Ladislav (1901) 

1919 

1925 

‐ 

26. 

Tureček, Bohumil (1902) 

1921 

1925 

1929 

27. 

Bulavin, Petr (1897) 

1922 

1925 

‐ 

28. 

Turgiev, Murad (1897) 

1922 

1925 

‐ 

29. 

Žalkovský, Nikolaj (1887) 

1922 

1925 

‐ 

30. 

Dobrovolskij, Vladimir (?) 

1922 

1925 

1931 

31. 

Žalman, Jiří (1908) 

1923 

1925 

1929 

32. 

Levický, Petr (1894) 

1923 

1925 

1929 

33. 

Bažant, Zdeněk (1905) 

1923 

1925 

1929  76 

 

34. 

Turek, Jaroslav (1905) 

1923 

1925 

1930 

35. 

Pospíšil, Bořivoj (1903) 

1923 

1925 

‐ 

36. 

Kalenda, Josef (1905) 

1923 

1925 

‐ 

37.  

Rossmann, Josef (1905) 

1923 

1925 

‐ 

38. 

Pavlovský, Evgenij (1900) 

1923 

1925 

1930 

39. 

Sekanina, Oldřich (1904) 

1922 m, 1923 

1925 

1930 

ř 83 40. 

Růžička, Josef (1905) 

1923 

1925 

1931 

41. 

Vavroušková, Dobroslava 

1923 

1925 

‐ 

(1904)  42. 

Medvědev, Sergej (1899) 

1923 

1926 

1931 

43. 

Harminc, Milan (1905) 

1922 

1926 

1929 

44. 

Klimeš, Antonín (1902) 

1921 

1926 

1929 

45. 

Včelík, Jan (1903) 

1923 m, 1924 

1926 

1931 

ř  46. 

Dermedviď, Daniel (1900) 

1923 

1926 

‐ 

47. 

Pogorjelov, Igor (1901) 

1923 

1926 

1934 

48. 

Mustaki, Konstantin (1902) 

1923 

1926 

‐ 

49. 

Kovář, Jaroslav (1905) 

1923 

1926 

1932 

50. 

Oplatek, Otakar (1907) 

1924 

1926 

1930 

51. 

Michálek, Zdeněk (1905) 

1924 

1926 

1932 

52. 

Skácelík, Miloslav (1907) 

1924 

1926 

1932 

53.  

Šafránek, Jaroslav (1906) 

1924 

1926 

1932 

54. 

Dvořák, Josef (1904) 

1923 

1926 

‐ 

55. 

Foltýn, Hugo (1906) 

1924 

1925 

1933 

56. 

Janáč, Josef (1905) 

1924 

1926 

‐ 

57. 

Krejčíř, Otakar (1906) 

1924 

1926 

1930 

58. 

Kučera, František (1881) 

1921 

1926 

1931 

59. 

Putna, Miroslav (1904) 

1923 

1926 

1930  77 

 

60. 

Roučka, Jaromír (1906) 

1924 

1926 

1930 

61. 

Střelec, Sáva (1905) 

1924 

1927 

1932 

62. 

Mátl, Jaroslav (1908) 

1925 

1927 

1932 

63. 

Kučera, Ladislav (1907) 

1925 

1927 

‐ 

64. 

Riesner, Engelbert (1907) 

1925 

1927 

1937 

65. 

Toman, Václav (1907) 

1925 

1927 

1931 

66. 

Páč, Vladimír (1908) 

1925 

1927 

1932 

67. 

Valeš, Josef (1903) 

1921 

1927 

‐ 

68. 

Schlesinger, Leopold Petr 

1925 

1927 

1932 

(1906)  69. 

Kranz, Alois (1905) 

1924 

1927 

‐ 

70. 

Bramborová, Adéla (1904) 

1925 

1927 

1936 

71. 

Ježek, Josef (1907) 

1925 

1927 

1931 

72. 

Bouška, Bohuslav (1907) 

1925 

1927 

1932 

73. 

Kubita, Karel (1907) 

1925 

1927 

1934 

74. 

Beneš, Vladimír (1903) 

1925 

1927 

1935 

75. 

Sajko, Vjekoslav (1901) 

1920 

1927 

‐ 

76. 

Kadlec, František (1906) 

1925 

1928 

‐ 

77. 

Mlčoch, Stanislav (1902) 

1925 

1928 

1934 

78. 

Škarda, Evžen (1905) 

1924 

1928 

1932 

79. 

Reichenbaum, Erich (1905) 

1925 

1928 

1932 

80. 

Hasil, František (1907) 

1926 

1928 

1935 

81. 

Trapl, Rudolf (1908) 

1926 

1928 

1933 

82. 

Freund, Erich (1908) 

1926 

1928 

1936 

83. 

Kuda, Sylvestr (1899) 

1922 

1928 

‐ 

84.  

Houdek, Jaromír (?) 

1926 

1928 

‐ 

85. 

Sokol, Josef (?) 

? 

? 

1931 

86. 

Tejc, Miloslav (1907) 

1926 

1928 

1938 

87. 

Vitamvás, Adolf (1907) 

1926 

1928 

1932  78 

 

88. 

Bohata, Rudolf (1908) 

1926 

1928 

1933 

89. 

Kislinger, Vilém (1909) 

1926 

1928 

1938 

90. 

Krajnev, Anton (1903) 

1926 

1928 

1932 

91. 

Tymich, Jan (1906) 

1925 

1928 

‐ 

92. 

Pospíšil, Hugo (1905) 

1926 

1928 

1934 

93. 

Tichý, Jan (1908) 

1926 

1928 

1934 

94. 

Jadrníček, Leo (1909) 

1926 

1928 

1936 

95. 

Horman, Ignacz 

1925 

1928 

1933 

Maksymiljan (1905)  96. 

Vyvial, Bedřich (1907) 

1925 

1929 

1931 

97. 

Kraus, Teodor (1908) 

1926 

1929 

1936 

98. 

Rozehnal, Bedřich (1902) 

1922 

1929 

1931 

99. 

Ambrož, Jaromír (1908) 

1927 

1929 

1933 

100. 

Kurial, Antonín (1907) 

1925 

1929 

1939 

101. 

Viktorin, Antonín (1907) 

1926 

1929 

‐ 

102. 

Szegheö, Zikmund (1907) 

1927 

1929 

1933 

103.  Doubravský, Ladislav (1909) 

1927 

1929 

1935 

104. 

Meduna, Vladimír (1909) 

1927 

1929 

1935 

105. 

Vrtěl, Jaroslav (1908) 

1927 

1929 

1935 

106. 

Vítek, František (1908) 

1927 

1929 

1938 

107. 

Kolofík, Antonín (1908) 

1927 

1929 

1932 

108. 

Ryšánek, František (1908) 

1927 

1929 

‐ 

109. 

Krejčí, František (1908) 

1927 

1929 

1933 

110. 

Chamrad, Vladimír (1903) 

1927 

1929 

1937 

111. 

Schreier, Feiwel (1909) 

1927 

1929 

‐ 

112. 

Krondl, Vladimír (1909) 

1927 

1929 

‐ 

113. 

Mátl, Jan (1909) 

1927 

1930 

1937 

114. 

Michalec, Jaroslav (?) 

? 

? 

1932 

115. 

Kasík, Václav (1909) 

1927 

1930 

1935  79 

 

116. 

Kutscha, Eduard (1906) 

1927 

1930 

1935 

117. 

Kožucharov, Georgi Ivan 

1927 

1930 

‐ 

(1906)  118. 

Roitman, Salomon (1901) 

1923 

1930 

‐ 

119. 

Fajnor, Štefan (1908) 

1927 

1930 

‐ 

120.  Weichherz, Ladislav (1906) 

1929 

1930 

‐ 

121. 

Zachar, Jakub (1908) 

1927 

1930 

‐ 

122. 

Smital, Ladislav (1904) 

1929 

1930 

‐ 

123. 

Nováček, Vladimír (1909) 

1928 

1930 

1935 

124. 

Kraus, Alois (?) 

? 

? 

1933 

125. 

Kotrba, Viktor (?) 

? 

? 

1934 

126. 

Stejskal, Rudolf (1909) 

1928 

1930 

‐ 

127. 

Blum, Ervín (1910) 

1929 

1930 

‐ 

128. 

Dolák, Zdeněk (1910) 

1928 

1930 

1937 

129. 

Přinosil, Klement (1909) 

1928 

1930 

1939 

130. 

Peterka, Jan (1910) 

1928 

1930 

1936 

131. 

Švancara, Josef (1905) 

1928 

1930 

1935 

132. 

Windholz, Winfried (1909) 

1928 

1930 

‐ 

133. 

Jeřábek, Jiří (1907) 

1926 

1930 

1937 

134. 

Täuber, Oldřich (1908) 

1928 

1930 

1936 

135. 

Duchoň, Miroslav (1910) 

1928 

1930 

‐ 

136. 

Krajíček, Vladimír (1910) 

1928 

1930 

1937 

137. 

Šrámek, Vladimír (1909) 

1928 

1930 

1935 

138. 

Flégr, Karel (1908) 

1928 

1930 

‐ 

139. 

Karásek, Josef (1910) 

1928 

1930 

‐ 

140. 

Dědáková, Drahomíra 

1928 

1930 

‐ 

(1910)  141. 

Zavřel, Vilém (1910) 

1928 

1930 

1935 

142. 

Boxan, Jan (1909) 

1928 

1930 

1937  80 

 

143. 

Stacha, Emanuel (1910) 

1928 

1930 

1937 

144. 

Uhlíř, Vladimír (1910) 

1928 

1930 

‐ 

145. 

Loos, František (1884) 

1928 

1931 

‐ 

146. 

Martínek, Antonín (1910) 

1928 

1931 

1939 

147. 

Svetina, Fran (1907) 

1927 

1931 

1937 

148. 

Alexa, Zdeněk (1911) 

1929 

1931 

1936 

149. 

Jaroš, Zdeněk (1911) 

1929 

1931 

1936 

150. 

Dědič, Jaroslav (1911) 

1929 

1931 

1936 

151. 

Řezníček, Alois (1911) 

1929 

1931 

1937 

152. 

Štaffa, Jindřich (1909) 

1928 

1931 

‐ 

153. 

Sedláček, František (1903) 

1924 

1931 

1937 

154. 

Pimpirev, Cani (1910) 

1930 

1931 

‐ 

155. 

Grynbaum, Szlama (1907) 

1930 

1931 

‐ 

156. 

Peeff, Alexander (1905) 

1930 

1931 

‐ 

157. 

Kučerová, Sylva (1910) 

1929 

1931 

1937 

158. 

Kostlivá, Bohuslava (1910) 

1929 

1931 

‐ 

159. 

Úlehlová, Marta (1901) 

1928 

1931 

‐ 

160. 

Sirleštoff, Lazar (1908) 

1930 

1931 

‐ 

161. 

Jordanoff, Matej 

1930 

1931 

‐ 

162. 

Kanazirev, Ivan (1908) 

1930 

1931 

‐ 

163. 

Hrubešová, Libuše (1910) 

1929 

1931 

1935 

164. 

Vávra, Otakar (1911) 

1929 

1931 

‐ 

165. 

Fiala, Ludvík (1911) 

1929 

1931 

1936 

166. 

Aussenberg, Kurt (1910) 

1928 

1931 

‐ 

167. 

Sinche, Szachtel (1909) 

1929 m, 1931 

1931 

‐ 

ř  168.  Očenášková, Libuše (1910) 

1929 

1931 

‐ 

169. 

Kalmán, Jiří (1912) 

1930 

1931 

‐ 

170. 

Stein, Karel (1911) 

1930 

1931 

‐   81 

 

171. 

Hanko, Arnošt (1906) 

1929 

1931 

1937 

172. 

Jandourek, Jaroslav (1911) 

1929 

1931 

1938 

173. 

Šuráň, Bohumil (1907) 

1929 

1931 

‐ 

174. 

Kurial, Rudolf (1908) 

1929 

1931 

1937 

175. 

Umek, Drago (1909) 

1929 

1931 

1937 

176. 

Koreček, Jaroslav (1910) 

1929 

1931 

1939 

177. 

Brodnik, Josef (1906) 

1929 

1932 

‐ 

178. 

Hroch, Vladimír (1904) 

1922 

1932 

‐ 

179. 

Kraus, Karel (1911) 

1930 

1932 

1937 

180. 

Břinek, Josef (1910) 

1930 

1932 

‐ 

181. 

Schanzer, Ervin (1910) 

1930 

1932 

‐ 

182.  Mačuganský, Todor (1906) 

1930 

1932 

‐ 

183. 

1930 

1932 

‐ 

184.  Karpowicz, Kazimierz (1909)

1929 

1932 

‐ 

185. 

Kraus, Nuchim Leib (1912) 

1931 

1932 

‐ 

186. 

Popov, Ivan (1912) 

1930 

1932 

1936 

187. 

Rogowski, Bernard (1907) 

1930 

1932 

‐ 

188. 

Balák, Josef (1912) 

1930 

1932 

1937 

189. 

Chlup, Miloš (1907) 

1927 

1932 

‐ 

190.  Čermáková, Liselotte (1911)

1930 

1932 

1937 

191. 

Jan, Bureš (1912) 

1930 

1932 

1937 

192. 

Madnek, Valentin (1910) 

1930 

1932 

‐ 

193. 

Langr, Stanislav (1912) 

1930 

1932 

‐ 

194. 

Botušarov, Michail Ivanov 

1930 

1932 

‐ 

Goldman, Juljan (1911) 

(1903)  195. 

Sedláček, Zdeněk (1907) 

1927 

1933 

‐ 

196. 

Kuperberg, Michel (1911) 

1930 

1933 

‐ 

197. 

Ribarov, Račo (1906) 

1931 

1933 

1935 

198. 

Borkowski, Wlodzimierz 

1930 

1933 

‐  82 

 

(1910)  199. 

Michálková, Marie (1910) 

1929 

1933 

‐ 

200. 

Hradil, Emil (1908) 

1928 

1933 

‐ 

201. 

Bazaitov, Dimitr Petrov 

1931 

1933 

‐ 

(1902)  202. 

Garfunkelová, Sara (1909) 

1931 

1933 

‐ 

203. 

Póltorak, Mojžesz (1911) 

1932 

1933 

‐ 

204. 

Thaler, Leopold (1911) 

1931 

1933 

‐ 

205. 

Neuman, Vladimír (1909) 

1927 

1933 

‐ 

206. 

Vaněk, Josef (1912) 

1931 

1933 

‐ 

207. 

Lipszyc, Mojžesz (1910) 

1932 

1933 

‐ 

208. 

Mackerle, Jaroslav (1913) 

1931 

1933 

1938 

209. 

Kellner, Josef (1913) 

1931 

1933 

‐ 

210. 

Červinka, Ladislav (1912) 

1931 

1933 

‐ 

211. 

Dončev, Nikola (1907) 

1931 

1933 

1939 

212. 

Garličkov, Danajl (1904) 

1930 

1933 

‐ 

213. 

Vašíček, Jan (1913) 

1931 

1933 

1939 

214. 

Zub, Glěb (1912) 

1931 

1933 

‐ 

215. 

Ráž, Ivan (1912) 

1930 

1933 

1938 

216. 

Stehlík, Karel (1906) 

1931 

1933 

‐ 

217. 

Strnad, Miroslav (1913) 

1931 

1933 

‐ 

218. 

Rozen, Tadeusz (1911) 

1932 

1933 

‐ 

219. 

Kopa, Vladivoj (1911) 

1931 

1934 

‐ 

220. 

Lípovský, Eduard (1912) 

1932 

1934 

1938 

221. 

Štern, Arnošt (1910) 

1931 

1934 

‐ 

222. 

Neufeld, Štěpán (1914) 

1932 

1934 

‐ 

223. 

Gantar, Josip (1913) 

1932 

1934 

‐ 

224. 

Šmíd, Ladislav (1914) 

1932 

1934 

‐ 

225. 

Klíma, Jaroslav (1913) 

1932 

1934 

‐  83 

 

226. 

Macháček, Rudolf (1912) 

1932 

1934 

1938 

227. 

Gerad, Armín (1914) 

1932 

1934 

‐ 

228. 

Nevrlý, Antonín (1915) 

1932 

1934 

‐ 

229. 

Kreisel‐Saliger, Robert 

1932 

1934 

‐ 

(1908)  230. 

Havelka, Bohdan (1911) 

1931 

1934 

‐ 

231. 

Pietsch, Bedřich Antonín 

1932 

1935 

‐ 

(1905)  232. 

Novák, Ladislav (1906) 

1927 

1935 

‐ 

233. 

Lukačovič, Štefan (1913) 

1932 m, 1935 

1935 

1937 

1935 

‐ 

ř  234. 

Penger, Ondrej (1912) 

1932 m, 1935  ř 

235. 

Meliško, Alojz (1912) 

1932 

1935 

1938 

236. 

Kalivoda, František (1913) 

1931 

1935 

‐ 

237. 

Laušman, Vladimír (1915) 

1933 

1935 

‐ 

238. 

Tuček, Jaroslav (1912) 

1930 

1935 

‐ 

239. 

Šrubař, Vojtěch (1914) 

1933 

1935 

1939 

240. 

Sipos, Georg (1912) 

1934 

1935 

‐ 

241. 

Juroš, Ludvík (1888) 

1933 m, 1935 

1935 

1937 

ř  242. 

Fuka, Jaroslav (1915) 

1933 

1935 

‐ 

243. 

Krátký, Teobald (1913) 

1933 

1935 

‐ 

244. 

Ryška, Jaroslav (1915) 

1933 

1935 

‐ 

245. 

Reich, Miloš (1915) 

1933 

1935 

‐ 

246. 

Šabacký, Jan (1912) 

1932 

1935 

‐ 

247. 

Mayer, Karel (1914) 

1933 

1935 

1939 

248. 

Adler, Edvin (1916) 

1933 

1936 

‐ 

249. 

Vašíček, Alois (1915) 

1934 

1936 

‐  84 

 

250.  Koudelka, František (1914) 

1934 

1936 

‐ 

251. 

Švábenský, Otakar (1914) 

1934 

1936 

‐ 

252. 

Prymus, Erich (1910) 

1934 

1936 

‐ 

253.  

Valenta, Jaroslav (1914) 

1934 

1936 

‐ 

254.  Raczunas, Eugenjusz (1906) 

1929 

1936 

‐ 

255. 

Glanzova, Anna (1914) 

1934 

1936 

‐ 

256. 

Hrdina, Vladimír (1915) 

1934 

1936 

‐ 

257. 

Filó, Juraj (1910) 

1930 

1937 

‐ 

258. 

Zeman, Jaroslav (1908) 

1935 

1937 

‐ 

259. 

Krejčí, Jiří (1915) 

1935 

1937 

‐ 

260. 

Slezák, Timoteus (1916) 

1935 

1937 

‐ 

261. 

Goldring, Emil (1916) 

1935 

1937 

‐ 

262. 

Passinger, Alfred (1916) 

1934 

1937 

‐ 

263. 

Matonok, Josef (1914) 

1935 

1937 

‐ 

264. 

Prašnikar, Bogoljub (1912) 

1934 

1937 

‐ 

265. 

Georgiev, Milko (1914) 

1937 

1938 

‐ 

266. 

Kiššík, František (1917) 

1936 

1938 

‐ 

267. 

Markovič, Arnošt (1917) 

1936 

1938 

‐ 

268. 

Konečný, Silvestr (1917) 

1936 

1938 

‐ 

269. 

Evstatiev, Dimitrov 

1936 

1939 

‐ 

Strašimír (1910)  270. 

Canov, Ivan Velkov (1912) 

1937 

1939 

‐ 

271. 

Strejcová, Drahomíra 

1937 

1939 

‐ 

(1918)  272. 

Almer, František (1919) 

1937 

1939 

‐ 

273. 

Konvalinka, Maxmilian 

1932 

1939 

‐ 

1937 

1939 

‐ 

(1912)  274. 

Tasev, Zdravko Zafirov  (1916) 

85   

275. 

Kott, Zdeněk (1917) 

1937 

1939 

‐ 

276. 

Novev, Ljuben (1915) 

1937 

1939 

‐ 

    4. 5. Konkurenční školy architektury     

Odbor  architektury  brněnské  techniky  se  dobou  svého  vzniku  řadí  mezi 

poslední  architektonickou  vzdělávací  instituci  v Československu.  Přestože  je  v tomto  smyslu  až  pátý  v pořadí,  role,  kterou  sehrál  v prosazování  moderní  architektury  v  novém  státě,  je  nepochybně  prvořadá.  Jeho  význam  spočíval  zejména  ve  výchově  nové 

generace  architektů,  pokračujících  v budování  moravské  metropole  v duchu  myšlenek předních teoretiků i praktiků architektury 84 .     

Jednou  z nemnoha  škol  v českých  zemích,  na  kterých  se  vyučovala 

architektura, byla Akademie výtvarných umění v Praze. Skupina pražských umělců  o  její  založení  usilovala  již na  počátku  17.  století,  s úspěchem  se  však  tato  snaha  setkala  až  v roce  1796,  kdy  v osvícenské  atmosféře  vznikla  Společnosti  vlasteneckých  přátel  umění.  Ta  nejprve  založila  Obrazárnu  s kopistickou  školou  (pozdější  Národní  galerie)  a  o  něco  později  i  Kreslířskou  akademii.  Její  fungování  stvrdil dekret císaře Františka II. z roku 1799 a o rok později již škola zahájila svou  činnost.  V polovině  18.  století  její  osnovy  zahrnovaly  také  výuku  krajinomalby,  grafiky  a  na  nějaký  čas  architektury.  Zestátnění  Akademie  proběhlo  v roce  1896,  v roce 1922 byla dekretem uznána jako první státní vysoká umělecká škola.   

Výuku  architektury,  stejně  jako  dalších  oborů,  po  dlouhá  desetiletí  ovládal 

duch  akademického  klasicismu.  Prvním  profesorem  architektury  se  na  Akademii  v roce 1844 85  stal Johann Gottfried Gutensohn 86 , absolvent mnichovské Akademie  krásných  umění  a  asistent  dvorního  bavorského  architekta  Lea  von  Klenzeho.  Historizující pojetí architektury bylo typické i pro jeho nástupce Berhnarda Grübera,  dalšího absolventa mnichovské akademie, jenž na školu nastoupil v roce 1845. Jeho  hluboké  znalosti  středověké  architektury  ovlivnily  také  architektonický  projev.  86   

V duchu romantizujícího historismu projektoval například přestavby hradů, chrámů i  novostavby. 87   Na  škole  působil  do  roku  1862.  Období  tvůrčí  stagnace,  vrcholící  v prvním  desetiletí  20.  století,  ukončuje  příchod  Jana  Kotěry  roku  1910.  Spolu  s  Maxem Švabinským (nový ateliér grafiky) a Janem Preislerem (malba) se jim podaří  změnit systém výuky a propojit ji s aktuálními úkoly a problémy české kulturní sféry.  V Almanachu  ke  180.  výročí  AVU  se  píše:  „(…)  Co  však  bylo  podstatné  a  nad  jiné  důležité: v řadách profesorského sboru Akademie výtvarných umění se konečně a po  právu dostává zastoupení představitelům generace devadesátých let – zakladatelské  generace S. V. U. Mánes, která po léta uznaně stála v čele zápasů o české moderní  umění.  Co  nebylo  (možné)  vlivem  vnějších  okolností  realizovat  už  roku  1900,  kdy  nástupcem  Julia  Mařáka  nebyl  jmenován  Antonín  Slavíček  –  ke  škodě  pozdějšího  vývoje  a  osudů  celé  školy  –  ,stává  se  teprve  nyní  skutkem.“ 88   Mezi  pedagogy  tedy  kromě Slavíčka přibyl i Stanislav Sucharda (1915), Jan Štursa (1916) či Otakar Španiel  (1919).  Jan  Kotěra,  který  na  Akademii  přešel  z pražské  Uměleckoprůmyslové  školy,  vedl  nové  zřízenou  speciální  školu  architektury  až  do  své  smrti  v roce  1923.  Nástupcem  se  stal  jeho  žák  z Uměleckoprůmyslové  školy  Josef  Gočár,  spolutvůrce  českého kubismu, po válce načas zaujatý problematikou národního slohu. Brzy však  svůj pohled směřoval k aktuálním proudům konstruktivismu a funkcionalismu. Jeho  žáci,  stejně  jako  žáci  Kotěrovi,  již  sehráli  významnou  roli  v české  moderní  architektuře. 89  Gočár na škole působil do jejího uzavření v roce 1939; na nějaký čas  jeho  přednášky  ještě  doplnil  Otokar  Fierlinger 90 ,  který  významně  rozšířil  výuku  o  předmět Výstavba měst. 91   Architektura  se  v českých  zemích  vyučovala  také  na  C.  k.  umělecko‐ průmyslové škole v Praze, založené roku 1885 Františkem Josefem I. Tato instituce  navazovala  na  síť  odborných  škol  zakládaných  v druhé  polovině  19.  století  v souvislosti s rozvojem hospodářství a byla první státní uměleckou školou v českých  zemích

87   

92

 (ve Vídni již roku 1867). Její založení také souviselo s romantickou snahou 

o zajištění výtvarné úrovně průmyslové výroby, jak ji propagoval například Gottfried  Semper,  a  v neposlední  řadě  se  snahami  českých obrozenců,  které  v osmdesátých  letech  vyústily  v zakládání  klíčových  kulturních  institucí  (Národní  divadlo,  Národní  muzeum,  Akademie  věd).  Škola  se  dělila  do  dvou  stupňů.  První  z nich,  všeobecná  škola (tří‐ až pětiletá), stála na úrovni středních škol a připravovala pro studium na  odborných a speciálních školách, či spíše ateliérech, v nichž se studovalo další tři až  pět let. I přes častou změnu názvů odborných škol zůstávalo jejich zaměření na tři  hlavní oblasti výtvarného umění: kresbu a malbu, sochařství a architekturu. Nabídka  speciálních  škol  se  proměňovala  podle  aktuálních  požadavků  a možností  pedagogického  sboru.  Tuto  organizaci  si  škola  zachovala  až  do  počátku  dvacátých  let.  Speciální  školu  architektury  od  roku  1887  vedl  Friedrich  Ohmann,  na  jehož  místo  roku  1898  nastoupil  Jan  Kotěra.  Společně  s dalšími  pedagogy  –  Stanislavem  Suchardou, 

Karlem 

V. 

Maškem 

a 

Janem 

Preislerem 

přinesli 

na 

Uměleckoprůmyslovou  školu  nové,  můžeme  říci  nejprogresivnější  směřování  –  k  secesi.  Na  Akademii  totiž  stále  v pedagogickém  sboru  převažovaly  osobnosti  generace  Národního  divadla,  které  historismus  opouštěly  jen  velmi  pomalu.  Přestože obrat k secesi už pozvolna probíhal za Ohmanna, podle autorek publikace  k 120  letům  trvání  VŠUP  „Kotěrovou  hlavní  zásluhou  bylo  nejen  programové  posazování  nového  slohu  a  zdůraznění  racionalistických  konstruktivních  principů,  které  byly  v architektuře  doplněny  až  v meziválečném  období.  Přínosné  byly  také  jeho  svobodné  pedagogické  zásady:  ,Účelem  školy  jest  vychovati  síly  samostatně  tvořící,´ 93   zdůrazňoval  v návrhu  na  úpravu  školního  regulativu  v roce  1899.“ 94   Kotěrův  styl  před  rokem  1910  prošel  další  proměnou,  když  jej  hledání  střídmého  řádu přivedlo až ke strohým kubistickým formám. To však již mluvíme o době, kdy  odchází  na  Akademii  a  místo  sebe  doporučuje  svého  přítele  Josipa  Plečnika,  působícího  na  škole  až  do  roku  1921.  Přestože  Plečnikův  architektonický  ateliér  poskytoval  dostatek  tvůrčí  svobody,  procházela  škola  krizí  související  s odtržením  výuky  od  praxe  a  také  se lpěním  učitelů  na  secesním  dekorativismu.  „(…)  Teprve  88   

v letech  1918−21  dochází  k radikální  proměně  pedagogického  sboru  a  na  školu  přicházejí  osobnosti  spojené  s Artělem  a  Pražskými  uměleckými  dílnami  a  specializované na problematiku užité tvorby, jako byl V. H. Brunner, Helena Johnová,  Jaroslav,  Benda,  Jaroslav  Horejc,  a  zejména  Pavel  Janák,  architekt  zaměřený  k otázkám bydlení, který se stává vůdčí osobností školy ve dvacátých letech.“ 95  I přes  jisté reformy škola nesla nálepku konzervativní instituce. V učitelském sboru nadále  převažovaly  osobnosti  spojené  s její  novorenesanční  a  secesní  periodou  a  na  uvolněná  místa  nepřicházeli  progresivní  absolventi  jako  Ladislav  Sutnar  či  Ludvika  Smržková,  ale  spíše  konzervativnější  představitelé  akademických  výtvarných  disciplín.  Snad  nejblíže  se  aktuálnímu  dění  přiblížila  Janákova  škola  architektury,  která ke konci dvacátých let začala vstřebávat konstruktivistické či funkcionalistické  principy.   Po dlouhých desetiletích snah o zvýšení statutu školy se tomu tak stalo v září  roku 1940, i když oficiální potvrzení vydalo Ministerstvo školství a národní osvěty až  5. března 1946. Název školy se změnil na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou.       

S historií  pražského  polytechnického  ústavu  jsme  se  již  blíže  seznámili  ve 

3. kapitole.  Výuka  architektury  na  něm  má  u  nás  nejdelší  tradici.  Její  základy  byly  položeny  již  s počátky  Stavovské  inženýrské  školy,  výuka  samotná  byla  zahájena  v rámci  civilního  stavitelství  a  můžeme  ji  spojovat  se  jmény  Johanna  F.  Schora 96   a  Františka  A.  Hergeta 97 .  V jejich  podání  se  architektura  stala  syntézou  umění,  techniky  a  vědy.  Schor  za  dobu  svého  působení  (1726−1767)  dokázal  významně  rozvinout  výuku  civilního,  vojenského  a  vodního  stavitelství.    Za  jeho  nástupce  Hergeta se škola stala součástí Filozofické fakulty pražské univerzity a tak tomu bylo  i  po  roce  1806,  kdy  se  škola  přeměnila  v Polytechnický  institut,  a  výuku  vedl  Hergetův bývalý asistent Josef Havle.    

V roce 1806 se místa ujal pedagog a architekt Jiří (Georg) Fischer 98 , který do 

Prahy  přišel  z Vídně.  V té  době  měl  již  za  sebou  pedagogickou  praxi  na  vídeňské  akademii  a  také  řadu  stavitelských  zkušeností  −  naposledy  z  C.  k.  generálního  dvorního stavebního ředitelství, pro něž poté pracoval i v Praze. Profesor Fischer se  89   

snažil o skloubení technické a estetické výchovy, což se pozitivně odrazilo v díle jeho  žáků.  Z nejvýznamnějších  jmenujme  Antona  Archeho,  Josefa  Seiferta,  Josefa  Bouffleura,  Vincence  Grubera,  Jana  Filipa  Joendla  a  Fischerovy  nástupce  Václava  Aloise  Krause  a  Karla  Wiesenfelda.  Wiesenfeld  začlenil  roku  1830  do  výuky  přednášky z deskriptivní geometrie a následoval tak směr vytyčený pařížskou École  a  vídeňským  institutem.  V roce  1815  se  polytechnika  osamostatnila  a  profesorský  sbor se nutně musel rozrůst alespoň o vyučující dříve společných předmětů. Nastalo  období  rozvoje,  který  ještě  umocnila  reforma  studia  v roce  1863,  která  přinesla  rozdělení polytechniky do čtyř odborů − vodního a silničního stavitelství, pozemního  stavitelství  (architektura),  strojnictví  a  technické  lučby  (chemie).  Dále  pro  každý  odbor  stanovila  předměty  nezbytné  pro  odborné  vzdělání  a  vedlejší,  týkající  se  vzdělání všeobecného. Odbory zůstaly zachovány i při změně statutu a názvu na C.  k. vysokou školu technickou v roce 1879.  V roce  1849  se  na  škole  objevuje  další  výrazná  osobnost  −  asistent  pozemního  stavitelství  Josef  Niklas 99 ,  který  se  později  stal  řádným  profesorem  (1864−69)  a  také  profesorem  architektury  (1869−77).  Byl  to  další  z praktikujících  architektů  a  stoupenců  historismu,  stejně  jako  jeho  nástupce  Josef  Zítek  (řádným  profesorem od roku  1878). Mezi Niklasovy realizace patří například proboštství  na  Vyšehradě, zámek v Jetřichovicích a dřevěné Novoměstské divadlo v Praze. Zúčastnil  se  také  soutěže  na  návrh  Národního  divadla.  Se  Zítkem,  prvním  profesorem  nově  zřízené stolice architektury (1864), který se na školu vrátil po studiích na vídeňské  akademii a stipendijních cestách po Itálii, Francii a Německu, přišly na školu výrazné  osobnosti generace Národního divadla a s nimi vrcholná éra školy. Toto období ještě  svou  činností  završili  pedagogové  z řad  architektů,  inklinujících  k novému  stylu  –  secesi −, Antonín Balšánek, Josef Fanta a Jan Koula. Právě někteří z žáků této silné  profesorské generace se stali zakládajícími členy brněnského odboru architektury.   Secesní perioda však brzy pominula a s ní ustrnula i pověst školy. Na přelomu  století díky Janu Kotěrovi sílila pozice uměleckoprůmyslové školy a na konci prvního  desetiletí  20.  století  přebrala  vůdčí  pozici  škola  architektury  na  pražské  akademii.  V roce 1920 proběhla výnosem Ministerstva školství a národní osvěty reorganizace  90   

školy  –  název  se  změnil  na  České  vysoké  učení  technické  a  namísto  odborů  vznikl  svazek  sedmi  vysokých  škol  (fakult),  s děkanem  v čele  každé  z nich.  Jejich  výčet  obsahuje  školy  inženýrského  stavitelství,  kulturního  inženýrství,  zemědělského  a  lesního  inženýrství,  architektury  a  pozemního  stavitelství,  strojního  a  elektrotechnického inženýrství, chemicko‐technologického inženýrství a speciálních  nauk. O rozvoj školy architektury se v následujícím období postarali zejména Rudolf  Kříženecký, Antonín Engel, Antonín Ausobský, Antonín Mendl, Rudolf Kukač, Oldřich  Blažíček, Oldřich Stefan a Vojtěch Krch.     

Německá  polytechnika  vznikla  po  šest  let  trvající  dvojjazyčné  epizodě 

pražského Polytechnického institutu, naplněné spory českých a německých učitelů,  na  základě  výnosu  císaře  Františka  Josefa  I.  ze  dne  18.  dubna  1869.  O  deset  let  později  byla  stejně  jako  její  česká  obdoba  povýšena  na  K.  k.  Deutsche  Technische  Hochschule  a  zrušena  až  dekretem  Edvarda  Beneše  z  16.  října  1945.  Výuka  architektury  se  tedy  ve  svých  počátcích  pojila  se  stejnými  jmény  jako  v předcházejícím  případě.  Po  rozdělení  škol  zůstal  profesorem  stolice  architektury  Josef  Zítek 100 ,  kdežto  jeho  bývalý  asistent  Josef  Schulz  se  ujal  profesury  na  české  technice.  Zítek na škole setrval až do počátku školního roku 1903−4, kdy odešel do  penze.  Za  doby  jeho  působení  patřily  jeho  přednášky  k nejnavštěvovanějším,  což  svědčilo  o  jejich  mimořádné  kvalitě,  nadto  se  profesorovi  podařilo  modernizovat  učební  plány  a  vybavit  katedru  příslušnou  literaturou  a  exponáty.  Rovněž  se  zúčastnil  přípravy  plánů  novostavby  české  techniky,  která  měla  stát  v místě  Rudolfina  nebo  později  Karlova  náměstí.  Mezi  Zítkovy  další  žáky  patřili  kromě  Schulze  také  architekti  Josef  Fanta  a  Antonín  Wiehl,  hlavní  představitel  české  novorenesance.   Mimo Zítka se na německé technice objevil Zdenko Schubert von Soldern 101 ,  absolvent vídeňské akademie, žák Semperův a další ze stoupenců novorenesančního  stylu.  Kromě  monumentálních  budov  navrhl  v sedmdesátých  letech  také  rodinný  dům  v Praze‐Liboci,  který  se  svou  dispozicí  řadí  mezi  první  moderní  stavby  tohoto  typu v české metropoli.   91   

O  desítku  let  později  přichází  na  post  profesora  architektury  Artur  Payr 102 ,  který  byl  na  německou  techniku  povolán  roku  1917  z Innsbrucku.  Patřil  k prvním  stoupencům  moderních  stylů  jako  kubismus,  expresionismus  a  konstruktivismus  a  na  konzervativní  německou  techniku  vnesl  závan  svěžího  vzduchu.  S lítostí  však  musíme konstatovat, že dílu německých učitelů a jejich žáků se odborná literatura  zatím  věnovala  jen  okrajově.  To  ovšem  neplatí  o  absolventu  Karlu  Winterovi,  architektu a pedagogu Státní průmyslové školy v Liberci, též ve Vratislavi, a později  vedoucímu  ateliéru  libereckého  Stavoprojektu,  jehož  nejvýznamnější  dílo  –  radnici  z let 1931−33 − bychom nalezli v Jablonci.     S historií  německé  techniky  v Brně,  od  roku  1911  nesoucí  název  K.  k.  deutsche  Kaiser‐Franz‐Josef‐Technische  Hochschule,  jsme  se  seznámili  již  dříve  (kapitola  4.  1.).  Pokud  však  mluvíme  o  vzniku  odboru  architektury,  stejně  jako  v případě české techniky i zde šlo o zdlouhavý proces. Škola usilovala o jeho zřízení  řadu let, avšak císař její žádosti vyhověl až 11. srpna 1912.   První  naději  měla  přinést  reforma  technického  školství,  která  v Rakousku  probíhala v šedesátých letech. Roku 1867 schválil panovník také povýšení brněnské  školy  na  K.  k.  Technisches  Institut  a  s tím  související  reorganizaci,  avšak  ta  pro  nedostatek  finančních  prostředků  znamenala  pouze  vznik  strojního  odboru  a  odboru technické chemie. Zájemci mohli také navštěvovat tři kurzy – pro stavitele a  podnikové  mistry,  pro  přípravu  na  báňské  a  hutní  studium  a  pro  obchodní  vědy.   Pavel  Šišma  ve  své  práci  píše:  „(…)  Hlavním  nedostatkem  reformy  však  byla  skutečnost,  že  institutu  chyběla  tzv.  inženýrská  škola  (pro  studium  vodního  a  silničního  stavitelství,  pozemního  stavitelství  a  architektury),  na  které  ve  Vídni  a  v Praze  studovala  největší  část  studentů  tamních  polytechnik.“ 103   Inženýrská  škola  vznikla  při  další  reorganizaci  o  čtyři  roky  později  a  sestávala  z kateder  pro  silniční,  železniční a vodní stavitelství, katedry pro stavbu mostů a stavební mechaniku.   V roce  1873  byl  institut  prohlášen  za  vysokou  školu  technickou,  i  když  organizačně se toho od poslední reformy příliš nezměnilo. V osmdesátých letech se  v souvislosti  s všeobecně  klesajícím  zájmem  o  studium  na  technikách  rozšiřovala  92   

nabídka  oborů.  Uvažovalo  se  také  o  zřízení  odboru  nebo  alespoň  katedry  pozemního  stavitelství,  do  konce  19.  století  se  to  ale  nepodařilo.  Na  podzim  roku  1900  vznikl  alespoň  tříletý  kurz  kulturního  inženýrství,  jenž  byl  v roce  1908  přeměněn  na  čtyřleté  oddělení  kulturního  inženýrství  a  později  přičleněn  k nově  budované  inženýrské  škole.  Souhlas  se  vznikem  odboru  pozemního  stavitelství  a  architektury panovník technice udělil 11. srpna 1912.   Stavební předměty (pozemní, silniční a vodní stavitelství), architektonické a  hydrotechnické  kreslení  se  na  brněnské  německé  technice  vyučovaly  od  jejího  vzniku. Mezi první pedagogy patřil asistent vídeňské techniky Emanuel Ringhoffer 104   (1850−64),  Georg  Beskiba 105   (1864−77)  a  známý  restaurátor  památek  August  Prokop 106  (1878−92), který poté odešel na vídeňskou techniku. Naopak z Vídně roku  1893  přišla  výrazná  osobnost  Ferdinanda  Hracha 107 ,  opouštějící  techniku  až  roku  1932. Po jeho odchodu zůstala katedra pozemního stavitelství dlouho neobsazena,  až 

na  108

jaře 

roku 

1938 

přichází 

Hans 

Peschke

,  někdejší  vedoucí  stavebního  úřadu  v Českém  Těšíně,  který  byl  však 

v roce 1940 z politických důvodů penzionován.     Mezi brněnskými technikami nepanovaly nijak přátelské vztahy a o případné  spolupráci můžeme mluvit jen těžko. Velmi podobná situace ostatně panovala také  v Praze.  Napjatou  atmosféru  ještě  přiostřila  ostrá  diskuze  na  téma  reformy  technického  školství,  požadované  Ústředím  architektů,  která  se  odehrála  na  stránkách odborných časopisů 109  v polovině třicátých let. Jedním z jejích spínačů se  stal  Mezinárodní  kongres  moderní  architektury  ve  švýcarském La  Sarraz  (1928),  mezi  jehož  účastníky  bychom  nalezli  přední  architekty  Evropy,  a  který  se  snažil  formulovat  kroky  vedoucí  k prosazení  moderní  architektury  jako  nástroje  zlepšujícího  život  lidí.  Jedním  z bodů  směrnic  z La  Sarraz  se  stalo  i  toto  provolání:  „(…) Je nutné, aby státy podnikly důkladnou revizi výchovných metod v architektuře  a v této oblasti přijaly tytéž zásady, jaké ve všech jiných oblastech vedly k zaopatření  zemí produktivními a pokrokovými organismy.“ 110  Problém nejednotné úrovně škol  architektury  v  Česku,  vyhrocený  vysokou  nezaměstnaností  jejich  absolventů,  jíž  93   

přinesla  hospodářská  krize,  vyvolal  úsilí  některé  z  nich  zrušit.  Hlavním  terčem  se  stala  uměleckoprůmyslová  škola,  která  byla  pro  některé  až  příliš  umělecky  zaměřená, nikoli však odborná, a nadto nenesla ani statut vysoké školy. Karel Lhota,  profesor I. státní průmyslové školy v Praze, v Architektu SIA přímo říká: „(…) Původní  účel  této  školy  je  dostatečně  znám  a  není  třeba  ho  odmítat.  Naopak,  je  třeba  v souvislosti  s reorganizací  ostatního  školství  ho  zdůraznit.  Umělecký  průmysl  není  mrtev,  je  jen  přesunut  na  jiná  pole  působnosti,  přestal  býti  výchovou  k pouhé  dekoraci, ornamentu. Osnovu tedy nutno přizpůsobit změněným poměrům. Pokud se  týče architektury na této škole, zastávám stanovisko, že tam nepatří. Architektura,  moderní architektura, není umělecký průmysl.“ 111  Stejnou výtku o spíše uměleckém  charakteru  školy  si  vyslechla  i  akademie,  pro  jejíž  absolventy  Lhota  navrhoval  uplatnění při řešení specifických úkolů moderní architektury. Hrozba zrušení se však  nevyhnula ani jiným školám, například odbory architektury německých technik měly  být  sloučeny  v  jeden.  Návrh  reformy  však  zůstal  pouze  na  papíře  a  žádná  ze  škol  zrušena nebyla.  Mladá brněnská technika tak přestála nejhorší období a mohla pokračovat ve  svém rozvoji. Její odbor architektury obstál i v soutěži s konzervativnější německou  technikou  a  za  dobu  své  existence  vnesl  do  architektury  řadu  zajímavých  a  progresivních  podnětů,  což  dokazuje  dílo  jeho  absolventů.  Za  všechny  je  třeba  jmenovat přínos v oblasti urbanismu, jehož výukou se zabývá následující kapitola.   

 

4. 6. Tradice výuky urbanismu v českých zemích    Na  úvod  této  kapitoly  je  nutné  zmínit,  že  na  přelomu  19.  a  20.  století  existovalo  jen  málo  měst  s uceleným  územním  plánem.  Pozornost  se  tehdy  soustřeďovala  na  asanační  plány  center  či  regulační  plány  nově  vznikajících  čtvrtí,  v nichž  se  řešily  spíše  technické  vlastnosti  nové  zástavby  než  prostorové  a  funkční  vztahy.  Moderně  chápaná  urbanistická  řešení  se  začala  objevovat  až  v době  mezi  válkami. Tomuto vývoji významně napomohl vznik Mezinárodní federace pro bydlení  a  plánování 112   v Londýně  (1913),  jež  pořádala  kongresy  věnované  městskému  a  94   

krajinnému plánování. Legislativního ošetření se územní plánování u nás dočkalo až  v roce 1949.    Kořeny  výuky  městského  plánování  bychom  mohli  najít  v Praze  18.  století,  kde  na  tamější  Stavovské  inženýrské  škole  profesor  František  A.  Herget  „(…)  se  svými  žáky  vytvořil  v letech  1790–92  prvé  geometrovsky  měřené  plány  Prahy,  zaznamenávající  proměny  města  v době  josefínských  reforem“ 113 .  Hergetův  nástupce  Jiří  Fischer  zašel  ještě  dál  a  kromě  projektů  budov  byl  také  autorem  výjimečně  řešeného  plánu  Mariánských  Lázní  a  prvního  pražského  předměstí  Karlína. Zájem o širší urbanistické souvislosti můžeme objevit na české technice také  po  roce  1820,  a  to  v zavedení  výuky  tzv.  situačního  rýsování,  jehož  náplní  se  stalo  kreslení měst a jejich vedut. Informovanost učitelů techniky o aktuálních evropských  urbanistických koncepcích dokládá Pamětní spis stran upravení a rozšíření hlavního  města  Prahy  z roku  1873,  který  sice  předložil  Spolek  inženýrů  a  architektů  v království  Českém 114 ,  ale  jehož  hlavním  iniciátorem  a  zhotovitelem  byl  Josef  Schulz,  vedoucí  Stolice  architektury.  V souvislosti  s asanací  Prahy  se  stavbě  měst  začali  věnovat  i  další  profesoři,  jako  například  Josef  Pacold,  Josef  Bertl,  Antonín  Balšánek  a  Jan  Koula.  Ti  ji  začlenili  do  školních  osnov  a  studentům,  kromě  jiného,  zadávali k řešení také urbanistické úkoly.    

V oblasti  výuky  urbanismu  mohla  pražské  české  technice  konkurovat,  nebo 

spíše  ji  inspirovat,  především  polytechnika  v Karlsruhe,  kde již  roku  1874  Reinhard  Baumeister  začal  vyučovat  předmět  Rozšiřování  měst  a  o  dva  roky  později  vydal  zásadní  publikaci  Rozšiřování  měst  z technického,  stavebně‐policejního  a  hospodářského  hlediska.  Dalším  významným  školícím  centrem  v této  problematice  byla  Škola  architektury  na  vídeňské  Akademii  výtvarných  umění  v čele  s Otto  Wagnerem, který roku 1893 zvítězil v soutěži na regulační plán Vídně a napsal knihu  o  plánování  velkoměst  Die  Grosstadt  (1911).  V ostatních  evropských  zemích  se  výuka  urbanismu  pro  inženýry  a  architekty  dostala  ke  slovu  až  v letech  před  první  světovou  válkou  a  první  samostatná  vysoká  škola  „pro  urbanistická  studia“  vznikla 

95   

až roku 1917 v Paříži, kde se jen o pár let později proměnila v Ústav urbanismu při  Sorbonně.   Vedení Stolice architektury pražské techniky po Josefu Schulzovi převzal roku  1911 Antonín Balšánek, který rozvíjel odkaz svého předchůdce a roku 1918 zavedl i  přednášel  předměty  Stavba  měst  I.  a  II.,  věnované  průřezu  problematikou  od  nejstarších dob až po  současnost.  V roce 1922, po Balšánkově úmrtí, se výuky ujal  jeho  asistent  Antonín  Engel,  žák  Otto  Wagnera.  V této  době,  kdy  Engel  zároveň  působil  jako  člen  Státní  regulační  komise  pro  Prahu,  byla  již  Stavba  měst  samostatným povinným předmětem na Ústavu architektoniky III a studenti pátého  ročníku se jí teoreticky i prakticky věnovali osm hodin týdně. 115  Od roku 1927 zde  přednášel  také  Jaroslav  Vaněček,  stavební  rada  hlavního  města  Prahy,  vydavatel  odborného  časopisu  Stavba  měst  a  venkovských  obcí  (1927)  a  autor  knihy  Stavba  měst (1934).   V době svého odchodu uvažoval Engel hned o několika možných kandidátech  na vedoucího ústavu – Vladimíru Zákrejsovi, Josefu Chocholovi, Adolfu Liebscherovi,  Emanuelu Hruškovi, 116  avšak nakonec zvolil svého odchovance Aloise Mikuškovice.  Ten spolu s Vilémem Lorencem 117  a Jindřichem Krisem 118  ústav zdárně spravoval a  dále  rozšířil  o  výuku  předmětu  Upravovací  plány  městské  a  regionální.  Výstavba  měst  a  krajinné  plánování  se  pro  Mikuškovice  staly  celoživotním  tématem,  jemuž  věnoval veřejné přednášky či nejeden článek ve Stavbě a dalších periodikách. S jeho  zájmem  souvisel  i  regulační  plán  Prahy,  ke  kterému  v polovině  třicátých  let  zaujal  kritický  postoj  a  volal  po  jeho  revizi.  Po  válce  byl  ústav  v čele  s Mikuškovicem  obnoven.   Jistou  tradici  mělo  vzdělávání  v  otázkách  urbanismu  i  na  Akademii  výtvarných  umění,  a  to  především  díky  Josefu  Gočárovi,  který  speciální  školu  architektury vedl od roku 1924 až do začátku války. Jeho urbanistické dílo, zejména  v Hradci Králové, netřeba připomínat. Kromě něj se jako výrazná osobnost projevil i  Otakar  Fierlinger 119 ,  přednášející  na  akademii  v letech  1930−37  jako  docent  předmětu Výstavba měst. 

96   

Urbanismem  se  ve  dvacátých  letech  zabýval  i  Ústav  pro  stavbu  měst  při  Masarykově  akademii  práce 120 ,  mezi  jehož  hlavní  výstup  patří  publikace  O  osídlovacích  otázkách  republiky  československé  (1934).  Činnost  ústavu  výrazně  ovlivnily  osobnosti  Vladimíra  Zákrejse 121   a  Aloise  Mikuškovice,  kteří  z něj  udělali  moderní  pracoviště  snažící  se  o  pochopení  celostátního  problému  osídlovaní,  dopravy, vodních cest i tvorby krajiny. Zákrejs „(…) již před první světovou válkou ve  svých  časopiseckých  článcích  seznamoval  čtenáře  s  aktuálními  trendy  především  z  britských  ostrovů,  představoval  teorie  i  praxi  zahradních  měst,  ale  zabýval  se  i  regulačními  plány  anebo  přírodně  hodnotnými  celky.“ 122   Jeho  publikační  činnost  zahrnovala  i  studii  Vědecké  základy  stavby  měst,  vydanou  při  příležitosti  založení  ústavu, Plány upravovací (1923) nebo Methodické řešení plánů upravovacích (1925).  Mikuškovic se v roce 1925, tedy v roce vzniku samostatného Ústavu stavby měst na  pražském  ČVUT,  stal  Engelovým  asistentem  a  v roce  1938  nástupcem.  Mezi  tím  stihnul  vypracovat  dodnes  platnou  a  knižně  vydanou  habilitaci  Technika  stavby  měst.   V období po první světové válce se výuka urbanismu začala rozvíjet také na  námi  sledované  brněnské  české  technice,  kde  je  její  největší  rozvoj  spojen  se  jménem Adolfa Liebschera. Na školu přišel již v roce 1922, ale výuce Stavby měst se  začal  věnovat  až  v roce  1926,  kdy  byla  napevno  začleněna  do  osnov  odboru  architektury.  Spolu  s ním  se  touto  problematikou  zabýval  i  Jiří  Kroha,  další  z vyučujících  tohoto  předmětu.  Liebscher  na  toto  téma  publikoval  i  řadu  článků  a  v roce 1938 vydal skripta Stavba měst. Po válce „štafetu“ převzal Bohuslav Fuchs. Je  však nutné říci, že Výstavba měst se na odboru vyučovala již dříve v pátém ročníku  jako předmět společný více odborům a zároveň spadala mezi předměty druhé státní  zkoušky.  Výstavbu  měst  přednášel  již  výše  zmíněný  Vladimír  Zákrejs,  který  na  technice v letech 1919−24 působil jako honorovaný docent.  Z textu Adolfa Liebschera v Architektu SIA se dozvídáme: „Stavba měst I. a II.  je sice poměrně mladá nauka, ale velmi důležitá. Přes to ještě není na brněnské škole  architektury systemizována jako samostatná stolice, jak by to již vyžadoval ohromný  rozsah látky, ale je prozatím přidělena stolici architektury II.“ 123  Podíváme‐li se blíže  97   

na  osnovu  předmětu  z roku  1928−29,  vidíme,  že  přednášky  zabíraly  pět  hodin  v zimním  semestru  pátého  ročníku,  jednu  hodinu  v letním,  dvanáct  hodin  cvičení  v zimním semestru a čtyři v letním. Mezi témata Stavby měst I., vyučované Adolfem  Liebscherem, patřily historické městské útvary od starověku po novověk, prostorové  složky měst starých i novodobých (náměstí, ulice a jejich funkce a formy), novodobé  městské útvary (zahradní město a velkoměsto). Jiří Kroha se ve Stavbě měst II. více  věnoval  praktické  stránce  věci.  Zaobíral  se  moderním  urbanismem  a  otázkami  regulace  stávajících  měst.  V  praktickém  cvičení  museli  studenti  zpracovat  ideovou  regulaci určité části města.   O několik let později se výuka předmětu rozšířila o další témata a zasahovala  do čtvrtého i pátého ročníku. Stavba měst II. prošla změnami a zaobírala se těmito  tématy:  rozbor  organizace  města;  poměry  geologické,  meteorologické,  správní  a  majetkové; obyvatelstvo, jeho hustota a vzrůst; výroba a obchod; doprava uliční a  silniční, prostředky městské hromadné dopravy; doprava železniční, vodní a letecká;  zastavovací  soustavy;  oblast  obytná,  obchodní  a  průmyslová;  zeleň  a  rekreace  města;  realizace  požadavků  soudobého  urbanismu;  zákonodárství  měst;  plánování  úprav. Liebscher ještě dodává: „Ústav architektury II. vypracoval s pomocí akce pro  podporu  nemajetné  inteligence  pro  přednášky  a  cvičení  stavby  měst  I.  a  II.  tři  sta  vzorových  tabulek,  v nichž  je  graficky  uložen  v 900  obrazech  veškerý  potřebný  materiál  jak  ze  stavby  měst  minulosti,  tak  i  moderního  urbanismu,  který  je  nevyhnutelný  k výkladům  této  disciplíny.  –  Dříve,  nežli  přistoupí  posluchač  ku  praktickým návrhům regulačních úkolů, je povinen ve čtvrtém ročníku naskicovat 40  tabulek  historických  útvarů  městských  a  v pátém  ročníku  60  tabulek  z moderního  urbanismu.“ 124  Po splnění těchto požadavků student zpracoval dva projekty – jeden  obnášel  regulační  úpravu  malé  obce  či  obytné  oblasti  většího  města,  druhý  pak  složitější  regulaci  vnitřního  města,  obchodní  oblasti,  průmyslové  oblasti  nebo  městského  střediska,  který  zahrnoval  také  detailní  úpravu  zastavovací  a  dopravní.  Pro tento účel se často vybíraly oblasti, jež znal posluchač z vlastní zkušenosti. Takto  moderně pojatá výuka vskutku posloužila jako dobrý základ při vstupu do praxe. 

98   

 

Po  první  světové  válce  se  vyučoval  urbanismus  díky  profesoru  Ferdinandu 

Hrachovi  také  na  německé  technice.  Pedagogické  působení  této  všestranné  osobnosti  v Brně  se  krylo  s největšími  urbanistickými  zásahy  do  historického  jádra  Brna na přelomu století a také s rozvojem města v následujících desetiletích. Hrach  se  na  těchto  procesech  aktivně  podílel  jednak  diskuzemi  na  téma  asanace  historických památek, jednak vypracováním posudků k urbanistickým zásahům, ale  především členstvím v komisi pro první regulační plán města Brna (1902) a v komisi  pro  nový  regulační  plán  Velkého  Brna  (1926,  1929).  Na  technice  se  problematice  systematicky  věnoval  od  roku  1919  v  přednáškách  z městského  plánování  (Städtebau) a nejednou slovem i písmem promluvil také k veřejnosti. 125  

V Brně však nebyly ohnisky zkoumání městského urbanismu pouze techniky, 

ale  třetí  se  vytvořilo  na  městském  stavebním  úřadě  díky  skupině  projektujících  architektů‐funkcionalistů,  někdy  také  nazývaných  jako  „brněnská  urbanistická  škola“ 126 .  Jejími  protagonisty  byli  Bohuslav  Fuchs,  Jindřich  Kumpošt  a  František  Sklenář. I tyto výrazné osobnosti měly bezesporu vliv na studenty architektonického  odboru, kteří mohli jejich dílo spatřit na vlastní oči a nejednou s nimi spolupracovat.  Myšlenky  moderního  plánování  si  pak  odnesli  s sebou  do  praxe.  Absolventi  brněnské techniky byli díky svému školení architekty zvládajícími nejrůznější úkoly,  od zastávek autobusů, přes rodinné domy, školy, nemocnice, až po asanační plány a  urbanistická řešení nových městských čtvrtí.                      99   

5. Přínos odboru     

Jakého  vzdělání  se  dostalo  první  generaci  absolventů  české  školy 

architektury  v Brně?  Jakým  dílem  přispěli  k budování  demokratického  státu?  Jaké  byly jejich vize?   Určitě  není  na  místě  mluvit  pouze  o  Brně,  i  když  na  jeho  příkladu  můžeme  tyto  otázky  nejsnáze  zodpovědět.  Moderní  architektura  se  zde  prosadila  poměrně  brzy,  a  to  díky  skupině  architektů  narozených  koncem  19.  století  a  vyškolených  v Praze  či  Vídni.  Jen  výjimečně  bychom  mezi  nimi  nalezli  brněnské  rodáky,  ale  všichni  do  poválečného  Brna  přišli  kvůli  možnostem,  které  jako  rozvíjející  se  nová  metropole  nabízelo.  Začali  zde  prosazovat  inovativní  architektonický  styl,  tzv.  bílý  funkcionalismus.  V době,  kdy  již  triumfoval  na pisáreckém výstavišti,  vstupovali  do  praxe  první  absolventi  odboru  architektury,  vycházející  převážně  z řad  brněnských  rodáků.  Jejich  osobní  vztah  k městu  a  důkladné  školení  jim  pomohly  funkcionalismus  dále  rozvíjet,  ač  už  jen  zřídkakdy  přicházeli  s konstrukčními  či  estetickými inovacemi. To ale neznamená, že by jejich tvorba moderní architekturu  neposunula  dopředu.  Jednou  z velkých  předností  jejich  staveb  se  stal  důraz  na  dokonalou  funkčnost,  což  nám  dodnes  dokládají  například  nemocnice  Bedřicha  Rozehnala nebo školní budovy Mojmíra Kyselky. Odkrývají to i plány staveb, v nichž  můžeme  spatřit  šipky,  jež  naznačují  pohyb  jednotlivých  provozů  uvnitř  budov  a  pomáhají tak pochopit potřeby zaměstnanců i veřejnosti. Tuto metodu práce s plány  na škole zavedl Jiří Kroha.   Míra estetického vkladu do jejich projektů si rovněž nezadá s generací první.  Stavební  prvky  a  detaily  působící  na  diváka  vně  i  uvnitř  budov  volili  architekti  s velkou rozvahou. Nezřídka si doslova hráli se světelnými a optickými efekty, také  princip  zlatého  řezu  jim  nebyl  cizí.  Důkladnou  průpravu  v kreslení,  rýsování  a  modelaci  studentům  zajišťoval  velký  počet  hodin  umělecky  orientovaných  předmětů,  vedených  výbornými  výtvarníky  −  Emilem  Králíkem,  Ferdinandem  Herčíkem,  Vojtěchem  E.  Šaffem,  Jaroslavem  Králem,  Václavem  H.  Machem  a  Františkem  Hlavicou.  Svým  dílem  v architektonických  cvičeních  přispěli  také  Jiří  100   

Kroha,  Adolf  Liebscher  a  Bohumil  Babánek.  Za  brněnské  skvosty  jsou  dodnes  považovány například kavárna Era a kino Avia od Josefa Kranze, Masarykova škola  v Černých  Polích  od  Mojmíra  Kyselky,  nájemné  domy  Františka  A.  Krejčího,  dům  v kolonii Nový dům od Miroslava Putny a řada dalších.  Vstup  absolventů  do  praxe  na  počátku  třicátých  let  ztížily  dopady  hospodářské krize. Ubylo stavebních zakázek a nadto již v Brně fungovalo množství  etablovaných kanceláří. Proto se mnozí z nich neosamostatnila a raději volili jistotu  práce v městských či státních službách. Novými působišti se jim stala města po celé  republice, jejich konzervativnost však mnohdy brzdila prosazování idejí moderního  plánování  a  výstavby.  Pokud  se  přesto  některému  z mladých  architektů  podařilo  tuto  překážku zdolat, často upadl v zapomnění kvůli nezájmu dobové kritiky. Dnes už jejich 

díla  hledáme  obtížněji.  Nejvýraznější  stopu  bychom  spatřili  při  pohledu  z výšky  – v urbanistických řešeních nových městských čtvrtí. Pravidelné rozvržení zástavby jim  nejednou  přineslo  kritiku  pro  přílišnou  „kasárenskost“,  avšak  v zeleni  zasazené  rodinné  domy,  držící  uliční  linii  i  výškovou  hladinu,  mohou  dodnes  sloužit  jako  příklad  promyšleného  plánování.  Nejinak  je  tomu  s řešením  funkčních  záležitostí  města.  Více  než  důkladnou  průpravu  ke  zpracování  územních  i  regulačních  plánů  z hlediska typologie oblasti a jejich potřeb dostali absolventi odboru v přednáškách  a cvičeních Adolfa Liebschera a Jiřího Krohy, o kterých více pojednává předcházející  kapitola.  Pro  města  navrhovali  také  správní  úřady,  nemocnice,  školy,  domy  pro  chudé  a  jiné,  čímž  zajistili  a  pozitivně  ovlivnili  jejich  vnitřní  chod.  S brněnským  stavebním  úřadem  byli  spjati  zejména  Bohumil  Tureček  a  Mojmír  Kyselka,  jehož  spolupráce  s  Bohuslavem  Fuchsem  mu  přinesla  první  úspěch  v podobě  německé  obecné  školy  v Černých  Polích.  Blízko  k nim  měli  také  Josef  Kranz,  Evžen  Škarda,  František A. Krejčí, Karel Kepka ml., Václav Roštlapil či František Kalivoda. Ti v Brně  vytvořili  svá  nejlepší  díla,  jiní  zde  po  sobě  zanechali  pouze  solitéry  a  těžiště  jejich  tvorby  bychom  našli  jinde.  Tak  je  tomu  v  případech  Miroslava  Putny,  Adély  Bramborové,  Vladimíra  Beneše,  Petra  Levického,  Eduarda  Žáčka,  Jana  Zavřela,  Josefa Mati a řady dalších, kteří prozatím unikli pozornosti badatelů. 

101   

Ačkoliv  byli  protagonisté  této  „druhé  generace  bílého  funkcionalismu“  schopni  zvládnout  téměř  jakýkoliv  úkol,  pro  třicátá  léta  je  charakteristická  specializace  na  určitý  typ  staveb.  Někteří  se  k nim  dostali  již  během  praxe  v ateliérech  svých  učitelů  −  jako  například  Bedřich  Rozehnal  k nemocnicím  při  spolupráci s profesorem Vladimírem Fischerem. Další díky zakázkám, jejichž úspěšná  realizace  jim  v daném  oboru  přinesla  věhlas.  Tak  začal  František  A.  Krejčí  projektovat nájemní domy, Evžen Škarda domy rodinné či Mojmír Kyselka školy.   Mezi  studenty  odboru  architektury  se  objevil  také  významný  organizátor  kulturního života František Kalivoda, jehož hlavní zásluha tkvěla ve zprostředkování  kontaktu  s mezinárodní  organizací  CIAM 127 .  Kalivodovi  se  za  podpory  Bohuslava  Fuchse  podařilo  znovu  oživit  československou  pracovní  skupinu 128   s členy  z řad  pražských (Adolf Benš, Karel Honzík, Josef Havlíček, Jaroslav Fragner) a brněnských  architektů  (Bohuslav  Fuchs,  Jindřich  Kumpošt,  Josef  Polášek,  Jan  Víšek,  Jaroslav  Grunt a Heinrich Blum), se sídlem v Brně. Úkol to nebyl jednoduchý, protože stále  existující  skupina  první  pod  vedením  Karla  Teigeho  jevila  známky  činnosti,  ale  aktivně  se  již  kongresů  neúčastnila.  Reorganizace  proto  proběhla  razantně  a  bez  vědomí  pražské  skupiny,  čímž  si  proti  sobě  brněnská  skupina  původní  členy  postavila. Částečné usmíření architektů nastalo až těsně před válkou. Kalivoda, nový  sekretář skupiny, o její činnosti referoval na stránkách Indexu, Magazinu AKA a Fora.  Z jeho  iniciativy  se  v Brně  a  ve  Zlíně  v roce  1937  uskutečnilo  zasedání  delegátů  CIAM‐Ost,  které  účastníky  nadchlo.  Skupina  zůstala  aktivní  i  po  válce,  kdy  se  zúčastnila šestého kongresu CIAM v anglickém Bridgewateru (1948) s příspěvkem o  strategii urbanizace Československa po druhé světové válce. 129 František  Kalivoda  však  nebyl  jedinou  osobností  zapojenou  do  brněnského,  respektive  moravského  kulturního  dění.  V nejrůznějších  uměleckých  spolcích  působili mnozí jeho spolužáci. Nejčastěji to byly Skupina výtvarných umělců v Brně,  Svaz  architektů  ČSR,  Svaz  československého  díla,  Klub  výtvarných  umělců  Aleš  v Brně,  Blok  architektonických  pokrokových  spolků,  Spolek  českých  inženýrů  a  architektů  SIA,  brněnská  Levá  fronta  a  výše  zmiňovaná  československá  skupina  CIAM. Aktivnější členové se účastnili také přednáškové činnosti a nejednou se jejich  102   

texty  objevily  v některém  z dobových  odborných  časopisů.  Náměty  se  zpravidla  stávaly vlastní projekty i realizované stavby, jindy zase počiny zahraničních tvůrců,  světové  výstavy,  nové  architektonické  tendence  či  teorie  avantgardy.  Někteří  se  dokonce  aktivně  zapojili  do  vydávání  těchto  periodik  –  jako  redaktoři  pracovali  František Kalivoda (Ekran, Telehor, Měsíc, Forum, Středisko, Index a Magazín AKA) a  Václav Roštlapil (Horizont, Měsíc).   Jednou  z mnoha  aktivit  absolventů  české  školy  architektury  se  stalo  také  jejich pedagogické působení. Po završení studia zůstali někteří z nich nadále na škole  jako asistenti svých profesorů (například Bohumil Babánek, Karel Kepka ml., Václav  Roštlapil, Petr Levický, Bohumil Tureček, Jan Zavřel a Evžen Škarda), nebo, jak jsme  již  zmínili,  pracovali  v jejich  architektonických  kancelářích  (Josef  Kranz,  Miroslav  Putna,  Bedřich  Rozehnal,  František  Kalivoda,  Bohumil  Tureček,  Vladimír  Beneš  a  jiní).  Proto  není  divu,  že  se  sami  odhodlali  k předávání  svých  vědomostí  dalším  generacím,  což  umocňuje  i  fakt,  že  většinou  již  za  sebou  měli  výraznější  úspěchy  v projektové oblasti a byli veřejně uznávanými osobnostmi. Takto se v rolích učitelů  ocitli  Bedřich  Rozehnal  (v  letech  1945−60  a  1968−70  profesor  brněnské  techniky,  1962−73 (?) v Ústavu tvorby životního prostředí Univerzity Jana Evangelisty Purkyně  v Brně),  Mojmír  Kyselka  (v  letech  1958−64  externí  učitel  brněnské  techniky),  Miroslav Putna (v letech 1951−70 docent brněnské techniky), Petr Levický (v letech  1940−45  profesor  České  státní  průmyslové  školy  v Brně),  Antonín  Kurial  (od  roku  1945 profesor na brněnské technice), Evžen Škarda (od roku 1959 externí vedoucí  Ústavu architektonické tvorby brněnské techniky, v letech 1961–72 zde působil jako  profesor  na  katedře  urbanismu  a  v  letech  1965–69  proděkan  oboru  architektura),  František Kalivoda (v letech 1937−38 (?) externí učitel na Škole umeleckých remesiel  v Bratislavě a 1939−42 externí učitel na Škole uměleckých řemesel v Brně) a krátce  jako suplent i Bohumil Tureček (v letech 1928−29 suplent stavitelství a kreslení na  České  státní  průmyslově  škole  v Brně).  Z politických  důvodů  vedení  brněnské  techniky do svých pedagogických řad nepřijalo Eduarda Žáčka. Tyto silné, různorodě  orientované  osobnosti  měly  žákům  předávat  své  poznatky  i  zkušenosti,  aby  do  života  mohla  vstoupit  další  generace,  která  by  dále  rozvíjela  moderní  103   

architektonické  přístupy.  Avšak  kontinuitu  narušila  změna  politického  ovzduší  po  roce  1948.  Postupně  zmizely  možnosti  sledovat  dění  ve  světě  a  moderní  architektonické  přístupy  upadly  v nemilost.  Ani  spolupráce  s novým  režimem  nepřinesla pedagogům v tomto směru výhodnější podmínky. Všichni, kteří se chtěli  nadále věnovat své profesi, se postupně stali stoupenci tzv. socialistického realismu.  To  ostatně  platilo  také  pro  architektonickou  praxi  obecně.  Tím  se  uzavřela  éra  „bílého funkcionalismu“ i doba, kdy architekti věřili, že jejich dílo pomáhá budovat  demokracii.  Mnozí  se  později  se  stejným  zaujetím  pustili  do  budování  lidové  demokracie, to však není předmětem zkoumání této práce.    .                                        104   

6. Závěr     

Před první světovou válkou bylo v rozvášněném ovzduší nacionalismu těžké 

prosadit  vznik  jakýchkoliv  českých  škol,  byť  byla  jejich  potřeba  sebelíp  podložená.  Týká  se  to  i  české  techniky  v Brně,  kterou  mocnářství  zřídilo  namísto  primárně  požadované univerzity. Německý živel se totiž obával toho, že by univerzita s sebou  mohla  přinést  rozmach  české  inteligence,  a  proto  upřednostnila  školu  technicky  zaměřenou, v níž viděla menší nebezpečí. Z předcházejících kapitol vyplývá, že se jí  nikdy nedostávalo takových prostředků, aby se mohla naplno rozvinout a postavit se  na  roveň  technice  vídeňské.  Po  dlouhou  dobu  tak  přetrvával  její  lokální  význam  a  větší rozmach zažila až po vzniku Československa. Přesto od samého počátku vedení  usilovalo, aby technika svou strukturou reflektovala potřeby moravského průmyslu  a  potažmo  i  zemědělství.  Jednou  z  těchto  snah  se  stalo  podání  návrhu  na  zřízení  odboru  architektury,  který  byl  v této  době  již  součástí  všech  námi  sledovaných  technik.  Německá  C.  k.  vysoká  škola  technická  v Brně  nebyla  schopna  pojmout  množství  studentů  nutných  k uspokojení  potřeb  rozvíjejícího  se  moravského  stavebního průmyslu, jemuž chyběly kvalifikované pracovní síly. Ne všichni zájemci  také  měli  prostředky  na  to,  aby  se  za  studii  vydali  do  vzdálenějších  koutů  země  (Prahy,  Vídně  či  ještě  dál).  Vystudovaní  architekti  naopak  raději  zůstávali  ve  velkoměstech, jež jim poskytovala množství pracovních příležitostí, a jen málokdy se  vydávali do okrajových oblastí. Z těchto důvodů se založení odboru architektury na  druhé brněnské technice jevilo jako nanejvýš opodstatněné.   

Po skončení války se v poměrně krátké době podařilo to, o co škola žádala – 

odbor architektury vznikl na podzim roku 1919. Jeho prvními učiteli se kromě Karla  Huga  Kepky  a  Ferdinanda  Herčíka  stali  Emil  Králík  (1920),  Václav  Hynek  Mach  (1920),  Jaroslav  Král  (1921),  Eduard  Šaff  (1921),  Adolf  Liebscher  (1922),  Vladimír  Fischer (1923), Bohumír Markalous (1924), Jiří Kroha (1925), Jaroslav Syřiště (1926),  Bohumil  Babánek  (1926)  či  František  Hlavica  (1928),  tedy  generace  osobností  narozených  většinou  v poslední  třetině  19.  století.  Vzdělání  se  jim  dostalo  na  uměleckých  a  technických  školách  v Praze  a  ve  Vídni.  Do  praxe  vstupovali  v době,  105   

kdy již klasicistní směry uvolňovaly místo rodící se moderně. Na brněnskou Českou  vysokou školu technickou pak přicházeli zralí výtvarníci, architekti, teoretici umění a  technici,  kteří  díky  svým  zkušenostem  a  nadšení  mohli  vychovávat  budoucí  architekty.  Bohužel  se  jim  ale  nepodařilo  prosadit  rozšíření  osnov  odboru  a  s  tím  spojený vznik nových stolic, což přineslo jakýsi status quo v obsazení pedagogického  sboru. Podobnou „nehybnost“ lze ostatně pozorovat i v současné struktuře českých  vysokých  škol,  do  nichž  „nová  krev“  přichází  mnohdy  jen  v souvislosti  s úmrtím  či  odchodem do penze některého ze zasloužilých pedagogů.   Za těchto okolností není  divu,  že  ve  výčtu  učitelů  brněnského  odboru  architektury  nenalezneme  nejprogresivnější  představitele  „bílého  funkcionalismu“.  Jejich  nástup  na  místa  uvolněná po druhé světové válce sice mohl znamenat další a výrazný rozvoj odboru  architektury, zbrzdil jej však, ne‐li zastavil, vývoj událostí po roce 1948.     

Pokus  o  progresivní  architektonické  vzdělávání  se  tak  v československém 

kontextu  objevuje  znovu  až  v roce  1968,  kdy  na  půdě  libereckého  Stavoprojektu  vzniká  v okruhu  architektů  Karla  Hubáčka,  Miroslava  Masáka  a  Otakara  Binara  Sdružení  architektů  a  inženýrů  Liberec  (SIAL).  Pod  jeho  hlavičkou  pak  bylo  v roce  1969 otevřeno postragudální učiliště Školka SIAL, které přitáhlo a zformovalo silnou  generaci  absolventů  pražských  architektonických  škol  (mimo  jiné  Johna  Eislera,  Mirko Bauma, Emila Přikryla a další).    Brněnská 

škola 

architektury 

procházela 

v hospodářskou 

krizí 

poznamenaných třicátých letech těžkým obdobím, a jakožto nejmladší jí také hrozil  zánik.  Kolem  reformy  technického  školství  a  oprávněnosti  existence  škol  uměleckého  a  technického  charakteru  se  rozrostla  debata,  jejíž  kořeny  bychom  mohli najít již v 19. století, kdy se rozhořel střet mezi univerzitou, školou založenou  na humanistické  představě  vzdělanosti  jako  všeobecného  rozhledu  člověka,  díky  němuž  je  schopen  „(…)  pochopit  a  osvojit  si  základy  naší  kultury,“ 130   a  nově  vznikajícími  školami  technického  charakteru,  které  poskytovaly  nový  typ  vědění  spojený  s praktickou  využitelností  poznatků,  z nichž  má  (především)  stát  relativně  bezprostřední užitek.   106   

V rámci daných skutečností vychovala brněnská škola architektury nevídané  množství  charizmatických  osobností,  které  svým  dílem  přispěly  k proměně  vzmáhajícího se Brna a dalších měst. Neprávem jsou však zásluhy připisovány pouze  jim  –  byli  to  také  absolventi  „německé“  školy  architektury,  jichž  si  dobová  kritika  vzhledem  k  jejich  konzervativnosti  nevšímala  a  tuto  křivdu  pro  palčivost  tématu  nenapravili ani pozdější badatelé. Výjimku tvoří soudobé práce Jindřicha Vybírala a  publikace  z  nakladatelství  Obecní  dům  Brno.  Jednou  z otázek  současných  dějin  architektury  tak  zůstává,  zda  se  primárně  zaměřovat  na  nejvýraznější  osobnosti  a  jejich  realizace,  nebo  se  věnovat  i  sice  masovějším  (dnes  bychom  módně  řekli  mainstreamovým), leč konzervativnějším tendencím.   

 

  Předkládaná  magisterská  práce  se  primárně  zabývá  okolnostmi,  které 

předcházely  založení  odboru  architektury  na  České  vysoké  škole  technické  v  Brně,  dále  jeho  ustavením,  fungováním,  skladbou  předmětů,  jakož  i  jejich  vyučujícími.  Hodnotí  také  vliv  pedagogů  na  absolventy  odboru.  Nedokončena  zůstala  první  kapitola,  jež  měla  pojednávat  o  vzdělávání  architekta  v různých  historických  obdobích, na jejichž konci stál vznik novodobých škol architektury. Menší mezera je  také  u  přehledu  konkurenčních  škol  architektury,  kdy  v případě  Německé  vysoké  školy technické v Praze jsou literatura a archiválie téměř nedostupné. V neposlední  řadě  chce  alespoň  malým  dílem  přispět  k nalezení  a  poznání  práce  dalších,  méně  známých  nebo  úplně  opomíjených  absolventů,  což  se  však  z kapacitních  důvodů  ukázalo jako nereálné.   

 

   

         

107   

                                                                                                                                                                          1

  Zdeněk  Kudělka  –  Jindřich  Chatrný,  O  nové  Brno  I‐II  (kat.  výst.),  Muzeum  města 

Brna 2000.   2

 Jan Sedlák – Libor Teplý, Ve znamení moderny: Architektura 20. století v Brně, Brno 

2004.  3

 Vladimír Šlapeta a kol., Funkcionalismus na Moravě, Brno 2003. 

4

 Vladimír Šlapeta a kol., Český funkcionalismus, Brno 2004.  

5

 Pavel Zatloukal (ed.), Česká republika: architektura 20. století: Morava a Slezsko, 

Praha 2005.   6

  Petr  Pelčák  –  Vladimír  Šlapeta,  Brno:  Architektura/Architecture  1919−1939,  Brno 

2011.  7

  V edici  vyšly  knihy  o  Otto  Eislerovi  (1998),  Janu  Víškovi  (1999),  brněnských 

židovských  architektech  (2000),  Lubomíru  a  Čestmíru  Šlapetových  (2003),  Josefu  Poláškovi  (2004),  Jindřichu  Kumpoštovi  (2006),  Elly  a  Oskaru  Oehlerových  (2007),  Bedřichu Rozehnalovi (2009), Jaroslavu Gruntovi (2000) a Oskaru Pořískovi (2011).  8

 Petr Pelčák − Ivan Wahla (ed.), Generace 1901−1910: První absolventi české školy 

architektury v Brně, Brno 2001.  9

 Jana Osolsobě, Architektonické a pedagogické dílo profesorů odboru architektury  

a pozemního stavitelství ČVŠT v Brně v letech 1919−1939 (dizertační práce), FA VUT,  Brno  2000.  –  Jana  Osolsobě  rovněž  napsala  několik  článků  o  jednotlivých  osobnostech,  vydaných  v  Bulletinu  Moravské  galerie  v  Brně  (viz  Výběr  z literatury  v kapitole 4. 4. 2).   10

 Otakar Franěk, Dějiny České vysoké školy technické v Brně I, Brno 1969. 

11

 Jiří Pernes, Kapitoly z dějin Vysokého učení technického v Brně 1899–2009, Brno 

2009.  12

  Çatal  Hüyük  –  největší  a  nejzachovalejší  archeologická  osada  z období  neolitu  

a chalkolitu (cca 7 500  − 5 700 př. n. l.) nalezená roku 1958 v jižní Anatolii (Turecko),  poblíž  města  Konya.  V domech  postavených  z vepřovic  a  zdobených  nástěnnými  malbami žilo asi pět až deset tisíc obyvatel, převážně zemědělců. Díky své velikosti  bývá považováno za jedno z nejstarších měst na světě.   108   

                                                                                                                                                                          13

 Spiro Kostof, Preface, in: Spiro Kostof (ed.), The Architect: Chapters in the History 

of  Profession,  Berkeley  −  Los  Angeles  –  London  2000,  s.  XVII.  −  Stephanie  Meece  však  teorii  o  tom,  že  nalezená  malba  je  plánem,  města  poměrně  přesvědčivě  vyvrací.  Viz  Stephanie  Meece,  A  bird’s  eye  view  ‐  of  a  leopard’s  spots.  The  Çatalhöyük  ‘map’  and  the  development  of  cartographic  representation  in  prehistory, Anatolien Studies 56, Ankara 2006, s. 1−16.  14

 Viz Vlastimil Zuska, Estetika: Úvod do současnosti tradiční disciplíny, Praha 2001. 

15

 Karl Kořistka, Der höhere polytechnische Unterricht in Deutschland, in der Schweiz, 

Frankreich, Belgien und England, Gotha 1963, s. 168.  16

  Franěk,  Dějiny  (pozn.  10),  s.  11−14.  −  V poznámkách  také  odkazy  na  další 

literaturu, zejména cizojazyčnou, ze které autor čerpal.  17

  Počátky  Českého  vysokého  učení  technického  v Praze  jsou  spjaty  se  jménem 

Christiana  Josefa  Willenberga  (1676−1731),  vojenského  stavebního  inženýra,  který  se usadil v Praze a chtěl své stavitelské umění předávat dalším žákům. Jeho žádost  kladně  vyřídil  císař  Josef  I.,  když  roku  1707  doporučil  českým  stavům,  aby  Willenbergovu nabídku přijaly. Po desetiletí nečinnosti stavů však Willenberg žádost  zaslal  znovu,  tentokrát  Karlu  VI.,  jenž  stavům  nařídil  kladné  vyřízení.  Po  této  intervenci  vydali  čeští  stavové  roku  1717  dekret  o  zřízení  profesury  a  jmenování  Willenberga  profesorem.  Výuka  začala  následujícího  roku  a  počet  studentů  se  z původních šesti rychle zvyšoval.    18

 Franěk, Dějiny (pozn. 10), s. 15−16. 

19

 Viz pozn. 17. 

20

  František  Josef  Gerstner  (1756−1832)  byl  profesor  vyšší  matematiky  na  pražské 

univerzitě,  který  se  roku  1795  stal  přísedícím  studijní  dvorské  komise,  jež  reorganizovala  rakouské  technické  školství.  Rovněž  zasedl  v komisi  pro  založení  pražské polytechniky. Jako osvícená osobnost s širokým přehledem o dění v západní  Evropě prosazoval, aby byl důraz kladen na domácí průmysl a technické studium se  zaměřilo na přírodovědu, fyziku, chemii, vyšší matematiku, mechaniku, deskriptivní  geometrii, stavitelství, rýsování a kreslení.   109   

                                                                                                                                                                          21

 Franěk, Dějiny (pozn. 10), s. 16. 

22

 Reformy kromě jiného spočívaly v rozdělení do čtyř odborů (pozemní stavitelství, 

vodní a silniční stavitelství, strojnictví a technická lučba (=chemie)). Do čela školy byl  nově volen rektor.   23

    Nejvíce  se  technikou  zabýval  František  Jílek  –  Viz  František  Jílek,  K charakteru 

pražské  polytechniky  v  prvém  půlstoletí  její  existence,  Zprávy  komise  pro  dějiny  přírodních,  lékařských  a  technických  věd  ČSAV,  1964,  č.  18,  s.  19−27.  –  František  Jílek,  Zápas  o  pražskou  polytechniku:  Na  prahu  naší  techniky,  Praha  1957.  –  František  Jílek,  Dějiny  českého  vysokého  učení  technického  I/I,  Praha  1978.  –  Historie  ČVUT  v Praze  v datech,  http://www.cvut.cz/cs/historie,  vyhledáno  15.  3.  2012.  24

  Johann  Joseph  Prechtl  (1778−1854)  stál  v čele  vídeňské  techniky  v letech 

1815−49.  Rakouská  vláda  využila  jeho  zkušeností  také  při  zakládání  brněnského  technického učiliště.  25

 Franěk, Dějiny (pozn. 10), s. 17.  

26

 Ibidem, s. 18.  

27

  Ibidem,  s.  18.  –  Historie  lvovské  polytechnické  národní  univerzity, 

http://www.lp.edu.ua/index.php?id=history&L=2, vyhledáno 15. 3. 2012.  28

 Franěk, Dějiny (pozn. 10), s. 18. 

29

 Ibidem, s. 21−22. – Josef Vytiska, Brněnská průmyslová oblast v první polovině 19. 

století, Brno v minulosti a dnes V, s. 311−389.  30

 Franěk, Dějiny (pozn. 10), s. 22. 

31

 Vzniku předcházela snaha olomouckého hejtmana a svobodného pána Františka 

Michaela  Šubíře.  Škola  byla  otevřena  nejen  pro  šlechtice,  ale  rovněž  pro  syny  úředníků  a  měšťanů,  což  konkurenční  jezuitská  univerzita  nabídnout  nemohla.  –  Václav Nešpor, Dějiny university olomoucké, Olomouc 1947, s. 223.  32

  František  Cyril  Napp  (1792−1867)  byl  moravským  kulturním  a  politickým 

činitelem. V Olomouci vystudoval filozofii a roku 1810 pokračoval studiem teologie  v brněnském  kněžském  semináři.  Do  kláštera  augustiniánů  vstoupil  po  smrti  otce  110   

                                                                                                                                                                         

roku  1811  a  od  roku  1824  byl  43  let  jeho  opatem.  Z četných  aktivit  například  jmenujme,  že  Napp  v letech  1921−61  zasedal  v Zemském  výboru  Markrabství  moravského,  v letech  1832−48  působil  ve  funkci  ústředního  ředitele  gymnázií  na  Moravě  a  ve  Slezsku,  od  roku  1850  byl  předsedou  Zemské  školní  rady  a  od  roku  1861 poslancem Moravského zemského sněmu. Snažil se o zrovnoprávnění Čechů,  přátelil  se  s Dobrovským,  Palackým  a  Šafaříkem.  Teoreticky  i  prakticky  se  zajímal  také  o  biologii  a  podporoval  řadu  mladých  biologů  (Jan  E.  Purkyně,  Johann  G.  Mendl). 

– 

František 

Cyril 

Napp, 

http://www2.brno.cz/index.php?nav01=2222&nav02=2220&nav03=2447&idosobn osti=215, vyhledáno 22. 3. 2012.    33

  Jedním  ze  zakladatelů  Moravsko‐slezské  společnosti  byl  hrabě  Hugo  Salm‐

Reifferscheid  (1776−1836),  majitel  rájeckého  panství,  průmyslník  (blanenské  železárny) a milovník umění, který již od samého počátku usiloval o to, aby brněnské  muzeum  čerpalo  co  nejvíce  ze  zkušeností  Joannea.  Společnosti  se  ale  nepodařilo  zajistit dostatek finančních prostředků a provoz muzea zůstal omezen. V roce 1832  požádala společnost moravské stavy o prostředky na provoz muzea. Zástupci stavů  souhlasili s podmínkou, že převezmou kontrolu nad jeho chodem. V tuto chvíli přišla  společnost s návrhem, aby se muzeum spojilo s odpovídající školou a stavové návrh  přijali.  –  Pavel  Šišma,  Učitelé  na  německé  technice  v Brně  1849−1945  (internetová  publikace), Praha 2004, s. 9.   34

 Viz pozn. 24. 

35

 Franěk, Dějiny (pozn. 10), s. 32−40. 

36

  Prvním  příkladem  moderně  zreorganizovaného  ústavu  se  stala  polytechnika 

v Karlsruhe,  kde  reforma  proběhla  již  roku  1832  a  spočívala  v jejím  rozdělení  do  odborů  (Fachschulen).  Tohoto  příkladu  následovaly  ostatní  techniky  v Německu  a  roku 1855 také švýcarský polytechnický institut v Curychu. Prvním krokem reformy  rakouského technického školství se stalo zakládání samostatných vyšších reálek jako  přípravných škol pro vysokoškolské technické studium, jež probíhalo od roku 1851.  37

 Franěk, Dějiny (pozn. 10), s. 44.  111   

                                                                                                                                                                          38

 Ibidem, s. 46. 

39

 Pernes, Kapitoly (pozn. 11), s. 20. 

40

 Ibidem, s. 22. 

41

  Prováděcí  projekt  byl  svěřen  vrchnímu  inženýru  ministerstva  vnitra  K.  Dondovi  

ve Vídni.  42

  Michal  Ursíny  (1865−1933)  před  příchodem  do  Brna  působil  jako  vrchní  inženýr 

v Záhřebu. Na brněnské technice v letech 1900−1933 vyučoval stavební mechaniku  a nauku o pružnosti a pevnosti, několikrát rovněž ve funkci rektora a děkana odborů  strojního  a elektrotechnického  inženýrství,  kulturního  inženýrství,  stavebního  inženýrství  a  odboru  inženýrského  stavitelství  a zeměměřického  inženýrství.   2.  dubna  1900  byl  pověřen  zpracováním  projektu  budov  vysoké  školy  na  základě  poznatků získaných na zahraničních technických univerzitách.  43

  Památník  České  vysoké  školy  technické  v Brně  k 25.  výročí  založení,  Brno  1925,  

s. 5.  44

 Franěk, Dějiny (pozn. 10), s. 93. 

45

 První extenze začaly probíhat na půdě anglických univerzit v Cambridgi a Oxfordu 

v sedmdesátých letech 19. století. Odtud se rozšířily do zbytku Anglie, do Spojených  států a před koncem století také do Evropy (1895 vídeňská univerzita, 1898 pražská  univerzita).   46

 Ženy mohly na půdu školy volně vkročit již od 21. 10. 1909, avšak pod podmínkou, 

že budou mít odpovídající vzdělání.  47

 Vítězi soutěže na regulaci celého Brna (1926−27), přinášející i podnět k odsunutí 

nádraží, se stali Bohuslav Fuchs, Josef Peňáz a František Sklenář.  48

  Více o Ernstu (Arnoštu) Wiesnerovi viz: Petr Pelčák − Ivan Wahla, Ernst Wiesner, 

Brno 2005.  49

  Stavba  vycházela  v letech  1922−38  v Praze  a  byla  orgánem  absolventů  Vysoké 

školy  architektury  ČVUT  sdružených  v Klubu  architektů,  nejradikálněji  to  vystupujícím sdružení.  50

 Otakar Nový, Česká architektonická avantgarda, Praha 1998, s. 225.  112   

                                                                                                                                                                          51

 Ibidem, s. 232. 

52

  Rostislav  Švácha,  Kapitalismus  a  kolektivismus  v novém  československém  státě: 

Praha, Brno a Zlín, in: Eve Blau – Monika Platzer (eds.), Zrození metropole. Moderní  architektura  a  město  ve  střední  Evropě  1890−1937  (kat.  výst.),  Obecní  dům  Praha  1999, s. 93.  53

  Tento  výrok  pochází  z Le  Corbusierovy knihy  Vers  une  architecture  z roku  1923, 

jejíž  první  vydání  u  nás  vyšlo  pod  názvem:  Le  Corbusier‐Saugnier,  Za  novou  architekturu, Praha 2005. (Výrok na s. 83.)  54

  Více  k tématu  architektury  jako  vědy  viz:  Vladimír  Šlapeta,  Česká  meziválečná 

architektura  z hlediska  mezinárodních  vztahů,  Umění  XXIX,  1981,  s.  309−319.  –  Rostislav  Švácha  a  kol.,  Forma  sleduje  vědu:  Teige,  Gillar  a  evropský  vědecký  funkcionalismus 1922−1948 (kat. výst.), Galerie Jaroslava Fragnera v Praze 2000. –  Klaus  Spechtenhauser,  Sociologický  funkcionalismus.  K sociologickému  fragmentu  umění  Jiřího  Krohy,  in:  Marcela  Macharáčková  (ed.),  Jiří  Kroha  v proměnách  20.  století, Brno 2007, s. 226−272.  55

  Jindřich  Vybíral  (ed.),  Jiný  dům:  Německá  a  rakouská  architektura  v letech 

1890−1938  na  Moravě  a  ve  Slezsku  (kat.  výst.),  Národní  galerie  v Praze  1993,  s.  5  (předmluva Ákose Moravánszkého).   56

 Židovským architektům se věnovali zejména: Petr Pelčák − Jan Sapák − Ivan Wahla 

(eds.),  Brněnští  židovští  architekti  1919−1939,  Brno  2000.  O  tvorbě  architektů  německé či rakouské národnosti píše také: Jindřich Vybíral (ed.), Jiný dům: Německá  a  rakouská  architektura  v letech  1890−1938  na  Moravě  a  ve  Slezsku  (kat.  výst.),  Národní galerie v Praze 1993.  57

  Alena  Trojanová,  Architektura  a  bytová  kultura  v  časopise  Měsíc  (1932−1941) 

(bakalářská práce), Seminář dějin umění FF MU, Brno 2007, s. 5.  58

Adolf  Liebscher,  Odbor  architektury  a  pozemního  stavit.  na  čes.  vys.  škole 

technické  v Brně  −  Reforma  studia  architektury  v  rámci  jednotné  vysoké  školy  architektury, Architekt SIA XXXV, 1936, s. 48.  59

 Památník (pozn. 43), s. 160.  113   

                                                                                                                                                                          60

 Kromě těchto se dále vyučovaly odborné předměty jako matematika, deskriptivní 

geometrie,  statika,  fyzika,  chemie,  právo,  nauka  o  pružnosti  a  pevnosti,  stavební  mechanika, stereotomie apod.  61

 Památník (pozn. 43), s. 160. 

62

  Josef  Šíma  (1891−1971)  po  studiích  v Praze  krátce  působil  na  ČVUT  v Brně  jako 

asistent technického kreslení u prof. Ferdinanda Herčíka. Na jeho místo v roce 1921  nastoupil Jaroslav Král.  63

 Výroční zpráva Spolku posluchačů architektury v Brně, Brno 1927, s. 6. 

64

 Ibidem, s. 8−9. 

65

  Vladimír  Vychodil  –  Monika  Petříčková  (eds.), 1919−1994:  75.  výročí  české  školy 

architektury v Brně, Brno 1994, s. 4.   66

  Krohova  kauza  je  popsána  v několika  publikacích,  například:  Marcela 

Macharáčková,  Životopis,  in:  Marcela  Macharáčková  (ed.),  Jiří  Kroha  v proměnách  20. století, Brno 2007, s. 400−408. – Pernes, Kapitoly (pozn. 1), s. 64−70. – Martin  Strakoš, Ostrava a její satelity, Ostrava 2010, s. 45−55.   67

  Sdružení  založené  v říjnu  1929  v Praze,  sjednocující  levicově  orientované 

intelektuály různých profesí.  68

  Marcela  Macharáčková,  Životopis,  in:  Marcela  Macharáčková  (ed.),  Jiří  Kroha 

v proměnách 20. století, Brno 2007, s. 400−401.  69

  Jiří  Kroha,  Zpráva  profesora  Jiřího  Krohy  posluchačům  na  r.  1931,  in:  Výroční 

zpráva spolku posluchačů architektury Brno 1930, Brno 1931, s. 3−8.   70

 Karel Teige, K sociologii bydlení, Typografia XLI, 1934, č. 4−5, s. 105−109. 

71

  Národní  umělec  prof.  Ing.  arch.  Jiří  Kroha  dožívá  se  5.  června  1953  šedesáti  let 

(strojopis  Československé  tiskové  kanceláře  dokumentační  a  studijní,  redakce   č. 244), s. 2.  72

    Fridrich  Bill,  Der  Grenzfall  des  Professor  Kroha,  Aufruf:  Streitschrift  für 

Menschenrechte IV, 15. Juni 1934, č. 18, s. 479−482.  73

 Archiv VUT, fond Osobní spisy, karton K14. 

74

 Ibidem.  114   

                                                                                                                                                                          75

 Vychodil – Petříčková (eds.), 1919−1994 (pozn. 65), s. 7.  

76

 Vladimír Šlapeta, První absolventi české školy architektury v Brně, in: Petr Pelčák – 

Ivan Wahla (ed.), Generace 1901−1910: První absolventi české školy architektury  v Brně, Brno 2001, s. 13.  77

 Liebscher, Odbor architektury (pozn. 58), s. 53−54. 

78

 Ibidem, s. 53. 

79

  Do  vzniku  Československa  nesla  škola  název  C.  k.  česká  vysoká  škola  technická, 

poté  ještě  krátce  Česká  vysoká  škola  technická.  V roce  1920  vzniklo  výnosem  Ministerstva školství a národní osvěty Československé republiky z 1. září 1920 České  vysoké  učení  technické  jako  svazek  sedmi  vysokých  škol,  mezi  nimi  i  Školy  architektury.  80

  Charakteristika  a  obsazení  stolic  vycházejí  jednak  z ročenek  České  vysoké  školy 

technické (například Program a seznam osob České vysoké školy technické v Brně na  školní rok  1928/1929,  Brno  1928,  s.  26−28),  jednak  z textu Adolfa  Liebschera  –  viz  Liebscher, Odbor architektury (pozn. 58), s. 55−57.  81

 Archiv VUT v Brně, fond Archiv ČVŠT, kniha 20 a kniha 21. 

82

 Vychodil – Petříčková (eds.), 1919−1994 (pozn. 65), s. 15−20.  

83

 Zkratka „m“ znamená, že byl uchazeč přijat ke studiu jako mimořádný posluchač, 

zkratka „ř“ jako řádný posluchač.  84

 Viz pozn. 127. 

85

  Literatura  uvádí  různá  data,  v Almanachu  například  uvedeno  1842−43.  –  Jiří 

Kotalík (red.), Almanach Akademie výtvarných umění v Praze k 180. výročí založení  (1799−1979), Praha 1979, s. 84.  86

  Mezi  známé  stavby  Johanna  Gottfrieda  Gutensohna  (1792−1851)  patří  lázeňská 

zařízení v Bad Brückenau, Bad Ems a kostel Nanebevzetí Panny Marie v Mariánských  Lázních.  První  dva  projekty  jsou  historizujícího  charakteru  a  nesou  znaky  vlivu  renesanční  římské  palácové  a  vilové  architektury,  s níž  se  Gutensohn  setkával  během svého stipendijního pobytu v Římě. 

115   

                                                                                                                                                                          87

  Architekt  a  historik  umění  Bernhard  Grüber  (1806−1882)  projektoval  například 

přestavby  zámků  Orlík,  Sychrov,  Hrubá  Skála,  dále  chrámu  svaté  Barbory  v Kutné  Hoře,  vyšebrodského  kláštera  a  novostavbu  jižního  křídla  Staroměstské  radnice.  –  Více  např.  na  Bernhard  Grueber,  http://www.kohoutikriz.org/data/w_grueb.php,  vyhledáno 17. 4. 2012.  88

  Jiří  Kotalík  (red.),  Almanach  Akademie  výtvarných  umění  v Praze  k 180.  výročí 

založení (1799−1979), Praha 1979, s. 31.  89

  K nejvýznamnějším  absolventům  školy  Kotěrovy  a  Gočárovy  patřili  Bohuslav 

Fuchs, Jaromír Krejcar, Kamil Roškot, František L. Gahura, Adolf Benš, Josef Havlíček,  Jan Gillar, František M. Černý, Pavel Smetana a Josef Grus.  90

  Olomoucký  rodák  Otokar  Fierlinger  (1888−1941)  byl  významným  urbanistou  a 

zakladatelem moderní české zahradní architektury. Vystudoval pozemní stavitelství  na  Vysoké  škole  technické  ve  Vídni,  po  praxi  v několika  architektonických  kancelářích našel uplatnění ve státních službách na místodržitelství v Brně (od 1913)  a  později  olomouckém  okresním  hejtmanství.  Od  roku  1919  pracoval  na  Ministerstvu veřejných prací (od roku 1934 jako přednosta oddělení pro plánování a  výstavbu měst). Ve dvacátých letech podnikl studijní cestu do USA, kde se seznámil  s aktuálními tendencemi v plánování měst, úpravě veřejných prostranství, zahradní  architektuře  a  krajinářství.  Na  Akademii  působil  mezi  léty  1930−37  jako  docent  Výstavby měst. Kromě pedagogické a praktické činnosti také hojně publikoval. Více  viz: 

Otokar 

Fierlinger, 

http://www.archiweb.cz/architects.php?type=arch&place=&action=show&id=2560,  vyhledáno 20. 4. 2012.  91

  Kotalík  (red.),  Almanach  (pozn.  88).  –  Jiří  Kotalík,  Pedagogové  Akademie 

výtvarných umění (kat. výst.), Galerie výtvarného umění Roudnice nad Labem 1974.  92

  Akademie  výtvarných  umění  v té  době  ještě  fungovala  jako  soukromý  ústav 

Společnosti vlasteneckých přátel umění. 

116   

                                                                                                                                                                          93

  Martina  Pachmanová  –  Markéta  Pražanová  (eds.),  Vysoká  škola 

uměleckoprůmyslová v Praze 1885‐2005, Praha 2005, s. 30, pozn. 10 (Kotěrův návrh  na doplnění regulativu školy z 19. dubna 1899).   94

 Ibidem, s. 30. 

95

 Ibidem, s. 36. 

96

 Johann Ferdinand Schor (1686−1767) v Římě studoval malířství u Carla Marattiho 

a  inženýrství  na  akademii,  poté  jako  malíř,  architekt  a  zahradní  architekt  působil  v rodném Innsbrucku, Brixenu a Praze. V Praze mimo jiné pro pražského arcibiskupa  navrhl dostavbu chrámu sv. Víta, jež byla započata, ale nedokončena. Kromě tvorby  se  od  roku  1726  až  do  své  smrti  věnoval  práci  profesora  na  Stavovské  inženýrské  škole,  kterou  převzal  po  Willenbergovi.  Vyučoval  geometrii,  mechaniku,  optiku,  perspektivu,  civilní,  vojenské  stavitelství  a  vodní  stavitelství.  Zároveň  pracoval  na  regulaci  Vltavy.  –  Albert  Vojtěch  Velflík,  Dějiny  technického  učení  v Praze  I,  Praha  1906, str. 65−84.  97

 František Antonín Linhart Herget (1741−1800) studoval nejprve teologii a filozofii, 

později se stal žákem Schora, u něhož od roku 1766 pracoval jako příručí (asistent).  Po  jeho  smrti  převzal  jeho  profesuru  (1768).  Zároveň  od  roku  1788  pracoval  jako  vrchní stavební ředitel v Čechách. – Albert Vojtěch Velflík, Dějiny technického učení  v Praze I, Praha 1906, str. 86−97.  98

  Jiří  Fischer  (1768−1828)  studoval  na  vídeňské  akademii  a  již  během  studia 

suploval  přednášky  svého  otce  Josepha  Vincenze  Fischera,  profesora  architektury.  Od  roku  1785  pracoval  jako  kreslič  u  c.  k.  generálního  dvorního  stavebního  ředitelství  ve  Vídni,  poté  jako  účetní  důstojník  téhož  v Innsbrucku.  Na  vídeňské  ředitelství  se  vrátil  roku  1792  a  v roce  1796  odešel  do  Prahy.  Kromě  pedagogické  činnosti  na  pražské  polytechnice  se  i  nadále  věnoval  stavitelství  –  roku  1811  byl  jmenován stavebním ředitelem a 1819 vyznamenán titulem c. k. rada. Jako stavitel,  architekt  a  urbanista  se  podílel  například  na  stavbě  zámku  Kačina,  na  romantizujících úpravách horního letohrádku v Královské oboře a na urbanistickém 

117   

                                                                                                                                                                         

plánu 

Mariánských 

Lázní. 

– 

Jiří 

Fischer, 

http://abart‐

full.artarchiv.cz/osoby.php?Fvazba=heslo&IDosoby=51082, vyhledáno 13. 6. 2012.  99

 Josef Niklas (1817−1877) po studiu na pražské polytechnice pracoval u pražského 

stavitele Fencla. V roce 1845 absolvoval studijní cestu po Francii, Německu a Itálii a  po návratu působil jako kreslič a samostatný stavitel. Od roku 1849 zastával pozici  asistenta  a  později  i  profesora  na  pražské  polytechnice  a  zároveň  pracoval  jako  učitel kreslení na české reálce. Kromě pedagogické činnosti se věnoval projektování  a od roku 1864 byl zkušebním komisařem pro civilní měřiče. Do čela polytechniky se  postavil ve školním roce 1973−74. – Josef Niklas, Světozor XI, 1877, č. 43, s. 514. 100

  Josef  Zítek  (1832−1909)  ukončil  svá  studia  na  pražské  polytechnice  (Karl 

Wiesenfeld)  v roce  1851,  poté  studoval  na  vídeňské  technice  i  akademii.  Praxi  vykonal  u  stavitele  Josefa  Krannera.  Roku  1858  získal  Římskou  cenu  a  pobýval  v  Itálii.  Před  zahájením  vlastní  činnosti  cestoval  po  Evropě,  pak  se  krátce  usadil  ve  Vídni,  kde  také  roku  1864  získal  stavitelskou  koncesi  a  ucházel  se  o  post  dvorního  stavitele.  Rok  pobýval  ve  Výmaru,  pro  který  zpracoval  a  realizoval  projekt  muzea.  Roku  1864  byl  jmenován  mimořádným  profesorem  stolice  architektury.  Po  požáru  Národního divadla, kdy se stal terčem kritiky, se projektováním zabýval  jen zřídka.  Účastnil  se  také  spolkového  života  –  byl  členem  Spolku  architektů  a  inženýrů,  čestným členem Umělecké besedy a v roce 1900 patřil k zakládajícím členům Klubu  Za starou Prahu. V roce 1908 byl povýšen do šlechtického stavu. – PV [Pavel Vlček],  heslo Zítek, Josef, in: Pavel Vlček (ed.), Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a  kameníků v Čechách, Praha 2004, s. 731−732.    101

 Zdenko Schubert von Soldern (1844‐1922) byl žákem Theophila E. von Hansena 

na vídeňské akademii a Gottfrieda Sempera na polytechnice v Curychu. Podnikl řadu  cest  po  Evropě  i  na  Blízký  východ.  Jeho  architektonické  plány  vynikají  výtvarným  zpracováním.  Projektoval  řadu  monumentálních  budov  (Praha,  Vídeň,  divadlo  v Karlových  Varech),  které  však  nebyly  realizovány.  Je  autorem  neorenesanční  Schubertovy vily v Praze‐Liboci, patřící mezi první moderní rodinné domy v Praze. – 

118   

                                                                                                                                                                         

Zdeněk Lukeš, Schubertova vila v Praze‐Liboci, http://earch.cz/clanek/5687‐zdenek‐ lukes‐schubertova‐vila‐v‐prazeliboci.aspx, vyhledáno 15. 6. 2012.   102

  Artur  Payr  (Payer)  (1880−1837)  vystudoval  v letech  1898−1903  Vysokou  školu 

technickou  v Mnichově  (Carl  Hocheder  a  Friedrich  von  Thiersch),  po  té  působil  ve  Výmaru a Innsbrucku, odkud v roce 1917 přišel do Prahy a působil jako pedagog na  německé  technice.  K jeho  nejvýznamnějším  realizacím  patří  palác  pojišťovny  Elbe,  post‐kubustické průčelí domu v Krakovské ul. č. 11, dnešní divadlo Boženy Němcové  ve  Františkových  Lázních,  spořitelna  v Rybářích  u  Karlových  Varů  aj.  Kromě  pedagogické a architektonické činnosti byl činný jako člen řady odborných spolků. –  Arthur 

Payr, 

http://liberec‐reichenberg.net/autori/karta/jmeno/45‐artur‐payr‐

payer, vyhledáno 15. 6. 2012.   103

  Pavel  Šišma,  Učitelé  na  německé  technice  v Brně  1849−1945  (internetová 

publikace), Praha 2004, s. 25−26.  104

 Emanuel von Ringhoffer (1823−1903) nejprve studoval na technice v Praze, poté 

stavitelství na technice a akademii ve Vídni. V letech 1845−50 pracoval jako asistent  stavitelství na vídeňské technice, od roku 1850 již v Brně. Zde napsal učebnici Lehre  vom Hochbau (1862). Od roku 1864 působil jako profesor pozemního stavitelství na  německé  technice  v Praze,  v roce  1871  zvolen  jejím  rektorem.    O  osm  let  později  jmenován  vládním  radou  a  v  roce  1900  povýšen  do  šlechtického  stavu.  −  Šišma,  Učitelé (pozn. 103), s. 125.  105

 Georg Beskiba (1819−1882) studoval na vídeňské technice a akademii výtvarných 

umění. V letech 1845−50 vyučoval stavitelství a deskriptivní geometrii na technické  akademii  ve  Lvově,  poté  našel  své  působiště  v Brně,  nejprve  jako  profesor  deskriptivní  geometrie  a  od  roku  1864  jako  pedagog  pozemního  stavitelství.  –  Šišma, Učitelé (pozn. 103), s. 97.  106

  August  Prokop  (1838−1915)  studoval  architekturu  na  technice  a  akademii  ve 

Vídni.  Od  roku  1867  působil  jako  v Brně  jako  architekt  a  zároveň  konzervátor  průmyslového  muzea.  Na  německé  technice  pracoval  v letech  1868−70  jako  soukromý  docent,  v letech  1878−90  jako  profesor.  Funkci  ředitele  Moravského  119   

                                                                                                                                                                         

zemského muzea zastával v letech 1882−92. Poté přesídlil do Vídně, kde až do roku  1905  na  tamní  technice  přednášel  pozemní  stavitelství,  dějiny  umění  a  historii  stavitelství.  Kromě  podílu  na  restaurování  řady  moravských  památek  je  významná  také  jeho  publikační  činnost,  z níž  jmenujme  alespoň  dvousvazkové  dílo  Die  Markgrafschaft  Mähren  in  kunstgeschichtlicher  Beziehung  (1904).  –  Šišma,  Učitelé  (pozn.  103),  s.  124.  –  August  Prokop,  http://encyklopedie.brna.cz/home‐ mmb/?acc=profil_osobnosti&load=10601, vyhledáno 12. 5. 2012.  107

  Ferdinad  Hrach  (1862−1946)  studoval  architekturu  na  vídeňské  akademii  a 

technice,  kde  od  roku  1887  působil  jako  asistent  pozemního  stavitelství  a  architektury.    V letech  1893−32  vyučoval  na  brněnské  německé  technice,  zároveň  také projektoval (například radnice v Hustopečích, kostel v Horních Heršpicích, nová  budova a koleje brněnské německé techniky) a zastával řadu funkcí, z nichž zmiňme  alespoň  funkci  konzervátora  Vídeňské  ústřední  komise,  umělecky  expert  Výboru  stavebních  a  městských  úprav  Městské  rady  či  členství  v kuratoriu  Moravského  umělecko‐průmyslového  muzea.  –  Šišma,  Učitelé  (pozn.  103),  s.  107.  –  Šárka  Svobodová,  Architekt  Ferdinand  Hrach  a  jeho  činnost  v Brně  (diplomní  práce),  Seminář dějin umění FF MU, Brno 2007.   108

  Hans  Peschke  (1892−?)  studoval  stavitelství  na  brněnské  německé  technice, 

v letech  1918−24  zde  působil  jako  asistent.  V roce  1924  se  stal  zaměstnancem  městského  úřadu  v Českém  Těšíně  a  od  roku  1931  jej  vedl.  V letech  1938−40  pracoval  jako  mimořádný  profesor  pozemního  stavitelství.  –  Šišma,  Učitelé  (pozn.  103), s. 125.  109

 Viz Index V, 1933. Nebo Architekt SIA XXXVI, 1936.  

110

 František Kalivoda, Mezinárodní kongresy moderní architektury, Index VII, 1935, 

č. 9, s. 101.  111

 Karel Lhota, Činnost architekta a jeho školení, Architekt SIA XXXVI, 1936, s. 108.  

112

  International  Federation  for  Housing  and  Planning  (IFHP)  byla  založena  roku 

1913 Ebenezerem Howardem, otcem myšlenky zahradních měst, a sídlila v Londýně.  113

 Jiří Hrůza, Alois Mikuškovic, Urbanismus a územní rozvoj V, 2002, č. 2, s. 35.  120   

                                                                                                                                                                          114

 Založen roku 1866. 

115

 Hrůza, Alois Mikuškovic (pozn. 113), s. 35−39. 

116

  Více  o  českých  urbanistech  v práci:  Jan  Dostalík,  Projevy  environmentálního 

myšlení v české teorii architektury a urbanismu první poloviny 20. století (diplomní  práce), Katedra environmentálních studií FSS MU, Brno 2010.   117

  Vilém  Lorenc  (1905−1978)  nejprve  studoval  práva,  ale  zájem  o  architekturu  jej 

přivedl  na  České  vysoké  učení  technické.  Společně  s Mikuškovicem  působil  v meziválečném  období  jako  asistent  Antonína  Engela.  Po  válce  inicioval  jako  součást  Stavoprojektu  vznik  R‐ateliéru  (1949),  který  se  zaměřoval  na  projekty  obnovy historických měst. V roce 1954 se ateliér proměnil v samostatný Státní ústav  pro  rekonstrukci  památkových  měst  a  objektů  (SÚRPMO),  jehož  se  Lorenc  stal  prvním ředitelem. Mezi jeho celoživotní zájmy spadala i Praha, jíž roku 1973 věnoval  knihu Nové Město pražské. – Jiří Hrůza, Urbanistická výročí. Březen – duben 2000,  Urbanismus a územní rozvoj III, 2000, č. 2, s. 53.  118

  Jindřich  Krise  (1908−1989)  v letech  1929−34  vystudoval  Školu  architektury 

Českého  vysokého  učení  technického,  poté  nastoupil  jako  vědecká  síla  u  Antonína  Engela.  Během  studia  pobýval  také  v zahraničí.  V roce  1937  se  stal  Engelovým  asistentem,  v době  válečné  okupace  zasedal  v Plánovací  komisi  pro  hlavní  město  Prahu a okolí. V roce 1945 se na školu vrátil a  o tři roky později dokončil dizertaci  Vývoj a přestavba náměstí. Po smrti Mikuškovice byl roku 1952 jmenován vedoucím  Ústavu stavby měst a krajinného plánování; profesura mu byla udělena roku 1961.  Rovněž  aktivně  projektoval  a  účastnil  se  řady  soutěží  (přestavba  radnice,  zastavovací  plán  Letné,  budova  Národního  shromáždění,  regulační  plány  Písku,  Plzně,  Mariánských  Lázní,  Prahy,  Brna,  Bratislavy,  Františkových  Lázní,  Českých  Budějovic  atd.).  Krise  své  poznatky  také  publikoval  v dobovém  architektonickém  tisku. − Jiří Hrůza, Jindřich Krise, Urbanismus a územní rozvoj VI, 2003, č. 5, s. 47−50.  119

 Viz pozn. 90. 

120

  Vznikla  roku  1918  a  navazovala  na  předválečnou  Technicko‐hospodářskou 

jednotu.  Ústav  pro  stavbu  měst  fungoval  jako  její  součást  na  konci  roku  1922.  121   

                                                                                                                                                                         

S rokem 1948 zanikla, stejně jako ostatní mimouniverzitní instituce, a na její místo  nastoupila Česká akademie věd.  121

  Vladimír  Zákrejs  (1880−1948)  studoval  u  Jana  Kouly  a  Josefa  Schulze  na  české 

technice,  kde  získal  také  doktorát.  Jako  obdivovatel  historické  Prahy  se  podílel  na  obnově  řady  kostelů  a  věží,  později  byl  jmenován  do  nově  založené  pražské  regulační  kanceláře.  Působil  také  jako  stavební  rada  městského  stavebního  úřadu  v Praze  a  v roce  1922  se  stal  spoluzakladatelem  a  prvním  předsedou  Ústavu  pro  stavbu  měst  při  Masarykově  akademii  práce.  V letech  1919−24  přednášel  na  Českém vysokém učení technickém v Brně Výstavbu měst. Vytvořil regulační plány  řady  měst  (Plzeň,  Hradec  Králové,  Polička,  Kolín,  Sušice,  Uherské  Hradiště),  byl  zastáncem  rozvoje  Prahy.  Svými  studiemi  přispíval  do  architektonických  periodik,  zásadní  je  také  jeho  překlad  základního  textu  Otto  Wagnera  Moderní  architektura  (1910). Mezi jeho další zájmy patřilo také loutkové divadlo. − Jan Dostalík, Projevy  environmentálního  myšlení  v  české  teorii  architektury  a  urbanismu  první  poloviny  20. století (diplomní práce), Katedra environmentálních studií FSS MU, Brno 2010, s.  53−54.  122

  Jan  Dostalík,  Projevy  environmentálního  myšlení  v  české  teorii  architektury  a 

urbanismu  první  poloviny  20.  století  (diplomní  práce),  Katedra  environmentálních  studií FSS MU, Brno 2010, s. 9.  123

 Liebscher, Odbor architektury (pozn. 58), s. 56. 

124

 Ibidem (pozn. 58), s. 56. 

125

  Více  k problematice  viz:  Šárka  Svobodová,  Architekt  Ferdinand  Hrach  a  jeho 

činnost v Brně (diplomní práce), Seminář dějin umění FF MU, Brno 2007, s. 55−65.  126

 Nový, Avantgarda (pozn. 50), s. 247. 

127

  CIAM  (Congrès  internationaux  d'architecture  moderne)  byla  mezinárodní 

organizací  založenou  roku  1928  a  rozpuštěnou  v roce  1959.  Přinesla  několik  zásadních  událostí  a  kongresů  po  celém  světě,  na  nichž  se  setkali  přední  doboví  architekti  (Le  Corbusier,  Hendrik  Berlage,  Hannes  Meyer,  Mart  Stam,  Alvar  Alto), 

122   

                                                                                                                                                                         

aby šířili principy moderního hnutí všemi oblastmi architektury (urbanismus, tvorba  krajiny, průmyslový design a podobně).  128

 Československá pracovní skupina byla zformována zásluhou Karla Teigeho v roce 

1930,  a  to  v souvislosti  se  vznikem  architektonické  sekce  Levé  fronty.  Poprvé  se  zúčastnila kongresu v Bruselu, kde Teige přednesl příspěvek  Moderní architektura a  bytová otázka v Československu. Odpolitizování organizace ve třicátých letech mělo  za 

následek  to,  že  se  berlínský  kongres  (1931)  stal  nadlouho  posledním,  jehož  se  českoslovenští delegáti zúčastnili. Poté byl kontakt ztracen.  129

  Více  viz:  Marcela  Hanáčková,  Československá  skupina  CIAM  po  druhé  světové 

válce  (diplomní  práce),  Ústav  pro  dějiny  umění  FF  UK,  Praha  2007.  Nebo  Marcela  Hanáčková,  Česká  skupina  CIAM  po  druhé  světové  válce,  Umění  LVI,  2008,  č.  2,  s.  134−148.  130

  Konrad  Paul  Liesssmann,  Teorie nevzdělanosti:  Omyly  společnosti  vědění,  Praha 

2012, s. 18. 

123   

Prameny a literatura    • Bohumil Babánek, Adolf Liebscher (1857−1919): Prof. Ing. Dr. Adolf Liebscher   (kat.  výst.),  Krajská  galerie  a  Ústřední  svaz  čs.  výtvarných  umělců  Olomouc  1955.  • Fridrich  Bill,  Der  Grenzfall  des  Professor  Kroha,  Aufruf:  Streitschrift  für  Menschenrechte IV, 15. Juni 1934, č. 18, s. 479−482.  • Milan Blahynka, Jaromír John: Malá čtenářská bibliografie, Olomouc 1957.   • Eve  Blau  –  Monika  Platzer  (eds.),  Zrození  metropole.  Moderní  architektura   a město ve střední Evropě 1890−1937 (kat. výst.), Obecní dům Praha 1999.  • Jan Bukovský, Výstava "Architekt Emil Králík" v Brně, Památky a příroda XIV,  1989, č. 5, s. 288.  • Josef Císařovský, Jiří Kroha a meziválečná avantgarda, Praha 1967.  • Le Corbusier‐Saugnier, Za novou architekturu, Praha 2005.  • Iloš Crhonek, Architekt Emil Králík, Brno 1988.   • Jan  Dostalík,  Projevy  environmentálního  myšlení  v  české  teorii  architektury   a  urbanismu  první  poloviny  20.  století  (diplomní  práce),  Katedra  environmentálních studií FSS MU, Brno 2010.  • Otakar Franěk, Dějiny České vysoké školy technické v Brně I, Brno 1969.  • Marcela Hanáčková, Česká skupina CIAM po druhé světové válce, Umění LVI,  2008, č. 2, s. 134−148.  • Marcela  Hanáčková,  Československá  skupina  CIAM  po  druhé  světové  válce  (diplomní práce), Ústav pro dějiny umění FF UK, Praha 2007.  • Hana  Hemzová,  Jaroslav  Syřiště:  Kubistická  architektura  (bakalářská  práce),  Ústav hudební vědy FF MU, Brno 2008.  • Jiří Hlušička, Jaroslav Král, Praha 1990.  • Anděla  Horová  (ed.),  Nová  encyklopedie  českého  výtvarného  umění.  A−M,  Praha 1995. 

124   

• Anděla  Horová  (ed.),  Nová  encyklopedie  českého  výtvarného  umění.  Dodatky, Praha 2006.  • Anděla  Horová  (ed.),  Nová  encyklopedie  českého  výtvarného  umění.  N−Ž,  Praha 1995.  • Ivo Hruban, Konrád Hruban: Život a dílo, Brno 1992.  • Jiří  Hrůza,  Alois  Mikuškovic,  Urbanismus  a  územní  rozvoj  V,  2002,  č.  2,   s. 35−39.  • Jiří Hrůza, Jindřich Krise, Urbanismus a územní rozvoj VI, 2003, č. 5, s. 47−50.  • Jiří  Hrůza,  Urbanistická  výročí:  Březen  –  duben  2000,  Urbanismus  a  územní  rozvoj III, 2000, č. 2, s. 51−53.  • František Jílek, Dějiny českého vysokého učení technického I/I, Praha 1978.  • František  Jílek,  K charakteru  pražské  polytechniky  v  prvém  půlstoletí  její  existence, Zprávy komise pro dějiny přírodních, lékařských a technických věd  ČSAV, 1964, č. 18, s. 19−27.  • František Jílek, Zápas o pražskou polytechniku: Na prahu naší techniky, Praha  1957.   • František  Kalivoda,  Mezinárodní  kongresy  moderní  architektury,  Index  VII,  1935, č. 9, s. 97−105.  • Kolektiv  autorů,  Lexikon  české  literatury:  Osobnosti,  díla,  instituce    2/I,  Praha 1993  • Karl  Kořistka,  Der  höhere  polytechnische  Unterricht  in  Deutschland,  in  der  Schweiz, Frankreich, Belgien und England, Gotha 1963.  • Spiro  Kostof  (ed.),  The  Architect:  Chapters  in  the  History  of  Profession,  Berkeley − Los Angeles – London 2000.  • Jiří Kotalík (red.), Almanach Akademie výtvarných umění v Praze k 180. výročí  založení (1799−1979), Praha 1979.  • Jiří  Kotalík,  Pedagogové  Akademie  výtvarných  umění  (kat.  výst.),  Galerie  výtvarného umění Roudnice nad Labem 1974. 

125   

• Věra Kučerová [Matysková], Architekt Emil Králík (diplomní práce), Seminář  dějin umění FF MU, Brno 1970.   • Zdeněk  Kudělka  –  Jindřich  Chatrný,  O  nové  Brno  I‐II  (kat.  výst.),  Muzeum  města Brna 2000.  • Albert Kutal, Jaroslav Král, Praha 1962.  • Josef  Květ,  Malíř  František  Hlavica,  Umění:  Sborník  pro  českou  výtvarnou  práci XIII, 1941, s. 147.  • Karel  Lhota,  Činnost  architekta  a  jeho  školení,  Architekt  SIA  XXXVI,  1936,   s. 105−110.  • Adolf Liebscher, Reforma studia architektury v rámci jednotné vysoké školy  architektury, Architekt SIA XXXV, 1936, s. 47−48, 53−58.  • Konrad  Paul  Liesssmann,  Teorie  nevzdělanosti:  Omyly  společnosti  vědění,  Praha 2012.  • Marcela  Macharáčková  (ed.),  Jiří  Kroha  v proměnách  20.  století  (kat.  výst.),  Muzeum města Brna 2007.  • Stephanie Meece,  A  bird’s  eye  view  −  of  a  leopard’s  spots.  The  Çatalhöyük  ‘map’  and  the  development  of  cartographic  representation  in  prehistory,  Anatolien Studies 56, Ankara 2006.  • Jana Mlatečková, Méně známá osobnost brněnského sochaře Václava Hynka  Macha  a jeho  tvorba  nejen  na  jižní  Moravě,  Jižní  Morava:  Vlastivědný  sborník XXXXVII, 2011, sv. 50, s. 209−233.  • Václav Nešpor, Dějiny university olomoucké, Olomouc 1947.  • Pavel  Netopil,  Kapitoly  o  díle  a  životě  téměř  zapomenutého  sochaře  Vojtěcha Eduarda Šaffa (diplomní práce), Seminář dějin umění FF MU, Brno  1997.  • Otakar Nový, Česká architektonická avantgarda, Praha 1998.  • Jana  Osolsobě,  Architekt  a  pedagog  Jaroslav  Syřiště,  Bulletin  Moravské  galerie v Brně, 2002−2003, č. 58/59, s. 306−317. 

126   

• Jana  Osolsobě,  Architektonické  a  pedagogické  dílo  profesorů  odboru  architektury  a  pozemního  stavitelství  ČVŠT  v Brně  v letech  1919−1939  (disertační práce), FA VUT, Brno 2000.  • Martina  Pachmanová  –  Markéta  Pražanová  (eds.),  Vysoká  škola  uměleckoprůmyslová v Praze 1885−2005, Praha 2005.  • Petr  Pelčák  −  Jan  Sapák  −  Ivan  Wahla  (eds.),  Brněnští  židovští  architekti  1919−1939, Brno 2000.  • Petr  Pelčák  –  Vladimír  Šlapeta,  Brno:  Architektura/Architecture  1919−1939,  Brno 2011.  • Petr Pelčák − Ivan Wahla (eds.), Generace 1901−1910: První absolventi české  školy architektury v Brně, Brno 2001.  • Petr Pelčák − Ivan Wahla, Ernst Wiesner, Brno 2005.  • Jiří Pernes, Kapitoly z dějin Vysokého učení technického v Brně 1899 – 2009,  Brno 2009.  • František Pospíšil, Sochař Vojtěch Eduard Šaff: Život a dílo (kat. výst.), Brno  1924.  • Šárka Svobodová, Architekt Ferdinand Hrach a jeho činnost v Brně (diplomní  práce), Seminář dějin umění FF MU, Brno 2007.  • Jan  Sedlák  –  Libor  Teplý,  Ve  znamení  moderny:  Architektura  20.  století  v Brně, Brno 2004.  • Alena  Trojanová,  Architektura  a  bytová  kultura  v  časopise  Měsíc  (1932−1941) (bakalářská práce), Seminář dějin umění FF MU, Brno 2007.  • Jana  Uhlířová,  Brněnský  sochař  Václav  Hynek  Mach  (diplomní  práce),  Seminář dějin umění FF MU, Brno 2003.  • Jan  Sedlák,  Věrný  stoupenec  historizující  tradice:  K  50.  výročí  úmrtí  architekta Vladimíra Fischera, Prostor Zlín V, 1997, č. 5, s. 12−15.  • Jaroslav  Sedlář,  30.  výročí  smrti  pokrokového  brněnského  malíře  Jaroslava  Krále, Universitas: Revue MU V, 1972, č. 1, s. 91−93.  • Martin Strakoš, Ostrava a její satelity, Ostrava 2010.  127   

• Šárka Svobodová, Architekt Ferdinand Hrach a jeho činnost v Brně (diplomní  práce), Seminář dějin umění FF MU, Brno 2007.  • Jaroslav Svrček, Národní umělec Jiří Kroha, Praha 1960.  • Jaroslav Svrček, Za architektem Emilem Králíkem, Rovnost, 1946, č. 150.  • Pavel  Šišma,  Učitelé  na  německé  technice  v Brně  1849−1945  (internetová  publikace), Praha 2004.  • Vladimír  Šlapeta,  Česká  meziválečná  architektura  z hlediska  mezinárodních  vztahů, Umění XXIX, 1981, s. 309−319.  • Vladimír Šlapeta a kol., Český funkcionalismus, Brno 2004.  • Vladimír Šlapeta a kol., Funkcionalismus na Moravě, Brno 2003.  • Rostislav Švácha a kol., Forma sleduje vědu: Teige, Gillar a evropský vědecký  funkcionalismus  1922−1948  (kat.  výst.),  Galerie  Jaroslava  Fragnera  v  Praze  2000.  • Karel Teige, K sociologii bydlení, Typografia XLI, 1934, č. 4−5, s. 105−109.  • Jarmila  Vacková,  Historik  umění  Eugen  Dostál:  Člen  zakladatelské  generace  moderního českého dějepisu umění, Estetika XX, 1983, č. 2, s. 103−120.  • Albert Vojtěch Velflík, Dějiny technického učení v Praze I, Praha 1906.  • Pavel  Vlček  (ed.),  Encyklopedie  architektů,  stavitelů,  zedníků  a  kameníků  v Čechách, Praha 2004.  • Jindřich  Vybíral  (ed.),  Jiný  dům:  Německá  a  rakouská  architektura  v letech  1890−1938 na Moravě a ve Slezsku (kat. výst.), Národní galerie v Praze 1993.  • Vladimír  Vychodil  –  Monika  Petříčková  (eds.),  1919−1994:  75.  výročí  české  školy architektury v Brně, Brno 1994.  • Josef Vytiska, Brněnská průmyslová oblast v první polovině 19. století, Brno  v minulosti a dnes V, s. 311−389.  • Josef Zamazal, K šedesátinám Františka Hlavici. Naše Valašsko: Sborník prací  o jeho životě a potřebách IX, 1946, č. 1, s. 25−28.   • Pavel  Zatloukal  (ed.),  Česká  republika:  architektura  20.  století.  Morava   a Slezsko, Praha 2005.   128   

• Igor  Zhoř,  Akademický  malíř  Ferdinand  Herčík.  100.  výročí  narození   (kat. výst.), Dům umění města Brna − Dům pánů z Kunštátu 1961.  • Vlastimil Zuska, Estetika: Úvod do současnosti tradiční disciplíny, Praha 2001.    • Archiv VUT v Brně, fond Archiv ČVŠT, kniha 20.  • Archiv VUT v Brně, fond Archiv ČVŠT, kniha 21.  • Archiv VUT v Brně, fond Osobní spisy, karton B1 (Bohumil Babánek).  • Archiv VUT v Brně, fond Osobní spisy, karton F2 (Vladimír Fischer).  • Archiv VUT v Brně, fond Osobní spisy, karton H5 (František Hlavica).  • Archiv VUT v Brně, fond Osobní spisy, karton H9 (Konrád Hruban).  • Archiv VUT v Brně, fond Osobní spisy, karton K4 a K1 (Karel H. Kepka).  • Archiv VUT, fond Osobní spisy, karton K12 (Jaroslav Král).  • Archiv VUT v Brně, fond Osobní spisy, karton K13 (Emil Králík).  • Archiv VUT v Brně, fond Osobní spisy, karton K14 (Jiří Kroha).  • Archiv VUT v Brně, fond Osobní spisy, karton L3 (Adolf Liebscher).  • Archiv VUT v Brně, fond Osobní spisy, karton M1 (Karel Hynek Mach).  • Archiv VUT v Brně, fond Osobní spisy, karton S11 (Jaroslav Syříště).  • Archiv VUT, fond Osobní spisy, karton Z5 (Ladislav Záruba).  • Národní umělec prof. Ing. arch. Jiří Kroha dožívá se 5. června 1953 šedesáti  let  (strojopis  Československé  tiskové  kanceláře  dokumentační  a  studijní,  redakce č. 244).  • Památník C. k. české vysoké školy technické Františka Josefa v Brně, vydaný  při slavnostním otevření nových budov dne 24. června 1911, Brno 1911.  • Památník  České  vysoké  školy  technické  v Brně  k 25.  výročí  založení,  Brno  1925.  • Program  a  seznam  osob  České  vysoké  školy  technické  v Brně  na  školní  rok  1919−1920, Brno 1919. (Totéž pro školní rok 1920−1921 až 1939−1940.)   • Výroční zpráva spolku posluchačů architektury Brno 1930, Brno 1931.    129   

Internetové zdroje    • Arthur Payr, http://liberec‐reichenberg.net/autori/karta/jmeno/45‐artur‐ payr‐payer, vyhledáno 15. 6. 2012.   • August Prokop, http://encyklopedie.brna.cz/home‐ mmb/?acc=profil_osobnosti&load=10601, vyhledáno 12. 5. 2012.  • Bernhard Grueber, http://www.kohoutikriz.org/data/w_grueb.php,   vyhledáno 17. 4. 2012.  • František Cyril Napp,  http://www2.brno.cz/index.php?nav01=2222&nav02=2220&nav03=2447&i dosobnosti=215, vyhledáno 22. 3. 2012.   • Historie ČVUT v Praze v datech, http://www.cvut.cz/cs/historie,   vyhledáno 15. 3. 2012.   • Historie Lvovské polytechnické národní univerzity,  http://www.lp.edu.ua/index.php?id=history&L=2, vyhledáno 15. 3. 2012.  • Jiří Fischer, http://abart‐ full.artarchiv.cz/osoby.php?Fvazba=heslo&IDosoby=51082, vyhledáno 13. 6.  2012.  • Otokar Fierlinger,  http://www.archiweb.cz/architects.php?type=arch&place=&action=show&i d=2560, vyhledáno 20. 4. 2012.  • Zdeněk Lukeš, Schubertova vila v Praze‐Liboci, http://earch.cz/clanek/5687‐ zdenek‐lukes‐schubertova‐vila‐v‐prazeliboci.aspx, vyhledáno 15. 6. 2012.                130   

Seznam vyobrazení    1) 

Titulní list – Karel Hugo Kepka, dobová fotografie.  Foto: Archiv VUT, Sbírka fotografií. 

2) 

Strana 38 – Karel Hugo Kepka, dobová fotografie. 

 

Foto: Archiv VUT, Sbírka fotografií. 

3)  

Strana 40 – Emil Králík, dobová fotografie.  Foto: Archiv VUT, Sbírka fotografií. 

4) 

Strana 42 – Jaroslav Syřiště, dobová fotografie.  Foto: Archiv VUT, Sbírka fotografií. 

5) 

Strana 44 – Ladislav Záruba, dobová fotografie.  Foto: Archiv VUT, Sbírka fotografií. 

6) 

Strana 46 – Konrád Jaroslav Hruban, dobová fotografie.  Foto: Archiv VUT, Sbírka fotografií. 

7)  

Strana 48 – František Hlavica, dobová fotografie.  Foto: Archiv VUT, Sbírka fotografií. 

8)  

Strana 50 – Ferdinand Herčík, dobová fotografie.  Foto: Archiv VUT, Sbírka fotografií. 

9)  

Strana 52 – Jaroslav Král, dobová fotografie.  Foto: Archiv města Brna  XVIIIa, Sbírka fotografií, inventární č. 788. 

10)  

Strana 54 – Václav Hynek Mach, dobová fotografie.  Foto:  Album  representantů  všech  oborů  veřejného  života  československého,  Praha 1927. 

11) 

Stana 58 – Vladimír Fischer, dobová fotografie.  Foto: Archiv VUT, Sbírka fotografií. 

12) 

Strana 60 – Adolf Liebscher, dobová fotografie. 

 

Foto: http://www.sdruzeniliebscher.cz/umelci/adolf‐liebscher‐ml

13)  

Strana 62 – Bohumil Babánek, dobová fotografie.  Foto: Archiv VUT, Sbírka fotografií. 

14) 

Strana 64 – Jiří Kroha, dobová fotografie.  131 

 

Foto: Archiv VUT, Sbírka fotografií.  15) 

Strana 67 – Bohumil Markalous, dobová fotografie. 

 

Foto: http://www.phil.muni.cz/fil/scf/komplet/markal.html

16)  

Strana 69 – Eugen Dostál, dobová fotografie. 

 

Foto: http://www.muni.cz/phil/people/68725/management_history?lang=cs

                                                  132   

Summary     

This  thesis  deals  with  the  establishment  and  formation  of  the  Architecture 

Department  at  Česká  vysoká  škola  technická  (Czech  University  of  Technology).  It  was  established  after  the  World  War  2  in  1919  thanks  to  Karel  Hugo  Kepka  (1869−1924), an architect and a professor of civil engineering, and its development  is  closely  connected  with  the  names  of  well‐known  artists  and  architects  such  as  Ferdinand  Herčík,  Emil  Králík,  Václav  H.  Mach,  Jaroslav  Král,  Eduard  Šaff,  Adolf  Liebscher, Vladimír Fischer, Bohumír Markalous, Jiří Kroha, Jaroslav Syřiště, Bohumil  Babánek, or František Hlavica who became its first teachers. Despite the conditions  for  the  running  of  the  department  were  poor,  these  teachers  brought  up  a  generation  of  excellent  architects  which  is  connected  with  Brno  avant‐garde  architecture called “white functionalism”. This style developed at the end of 1920s  and  continued  in  1930s.  Among  the  main  protagonists  of  the  Brno  architecture  school  belong  Bedřich  Rozehnal,  Miroslav  Putna,  Antonín  Kurial,  Mojmír  Kyselka,  Evžen  Škarda,  František  A.  Krejčí,  Adéla  Bramborová,  František  Kalivoda  and  other  architects. These architects helped to build the town facilities like schools, hospitals,  rental  houses  for  poor  class  and  suchlike,  as  well  as,  they  built  houses  for  private  clients. Also, city planning was one of their strong points.    

 First part of the thesis provides the introduction into the issue of technical 

education  in  Europe  from  its  beginning  at  the  end  of  18th  Century  till  the  establishment of Česká vysoká škola technická in Brno in 1899. The main part deals  with the Architecture Department, its structure, subjects, professors and graduates.  It  also  takes  a  look  at  other  schools  of  architecture  in  Czechoslovakia  in  order  to  show  the  differences  between  them.  The  final  part  of  this  thesis  tries  to  appraise  the  benefit  of  education  on  the  examples  of  graduates  –  their  urbanism  and  architectonical  work,  their  activity  at  cultural  field,  and  their  contribution  to  teaching.    

Brno architecture school had to face many problems during the interwar era. 

In  1930s,  it  was  on  the  verge  of  being  closed  down,  but  thanks  to  the  efforts  of  133   

faculty  members  and  support  from  the  public  it  remained  in  operation  until  the  closing of Czech universities by Nazis in 1939.                                                          134   

Soupis příloh    Tabulka č. 1 − Počet studentů České vysoké školy technické v letech 1919−1939  Tabulka č. 2 − Poměr studentů České vysoké školy technické ke studentům odboru                architektury v letech 1919−1939  

Tabulka č. 3 − Přehled studentů odboru architektury v letech 1919−1939                                                                            135   

školní rok  1919/1920  1920/1921  1921/1922  1922/1923  1923/1924  1924/1925  1925/1926  1926/1927  1927/1928  1928/1929  1929/1930  1930/1931  1931/1932  1932/1933  1933/1934  1934/1935  1935/1936  1936/1937  1937/1938  1938/1939 

1. Počet studentů České vysoké školy technické v letech 1919−1939      celkem domácí  zahraniční  Čechy  Morava  Slezsko Slovensko  P. Rus  1344  1215  129  85  1068  25  37    1720  1523  197  123  1322  26  52    1543  1179  364  73  1007  27  72    1436  1096  340  75  905  32  83  1  1606  1038  568  70  873  34  60  1  1658  1016  642  71  843  29  73    1720  1039  681  83  830  39  87    1634  1084  550  81  840  51  112    1658  1233  425  92  927  58  109  3  1429  1156  273  100  896  56  102  2  1466  1205  261  109  989  102  5  1591  1211  380  100  993  111  7  1739  1299  440  128  1044  119  8  1693  1309  383  134  1054  112  9  1467  1221  246  114  986  114  7  1323  1117  206  116  877  117  1  1082  919  163  97  727  91  5  1055  880  175  86  686  96  12  1109  842  267  67  662  104  9  1447  865  580  86  781             

1919/1920 1920/1921 1921/1922 1922/1923 1923/1924 1924/1925 1925/1926 1926/1927 1927/1928 1928/1929 1929/1930 1930/1931 1931/1932 1932/1933 1933/1934 1934/1935 1935/1936 1936/1937 1937/1938 1938/1939

2. Poměr studentů České vysoké školy technické ke studentům odboru architektury v letech 1919−1939      2000

1800

1600

1400

1200

1000

800 studenti celkem

600 studenti architektury

400

200

0

   

školní rok 

1919/1920  1920/1921  1921/1922  1922/1923  1923/1924  1924/1925  1925/1926  1926/1927  1927/1928  1928/1929  1929/1930  1930/1931  1931/1932  1932/1933  1933/1934  1934/1935  1935/1936  1936/1937  1937/1938  1938/1939 

3. Přehled studentů odboru architektury v letech 1919−1939      všichni  studenti  studenti  muži  ženy  úmrtí,  absolventi  zapsaní  řádní  mimořádní ukončení  II. státní  (+ hosté)  studia atd. zkoušky  16            ‐  31  30  1  31  ‐  6  ‐  40  35  2 (+ 3)  39  1  7  ‐  58  52  4 (+ 2)  57  1  1  ‐  105  66  7 (+ 32)  86  19  34  ‐  138  73  6 (+ 59)  106  32  59  5  97  94  3  93  4  3  1  106  101  5  104  2  5  2  138  129  9  138  ‐  13  5  132  130  2  128  4  13  8  138  133  3 (+ 2)  130  8  3  7  153  149  3 (+ 1)  144  9  9  10  162  159  3  153  9  18  16  153  145  7 (+ 1)  144  9  10  10  130  118  8 (+ 4)  119  11  6  6  111  100  11  101  10  7  15  85  81  4  78  7  6  9  106  98  8  91  15  8  21  93  86  7  85  8  3  9  93  84  9  77  16  1  9