Vznik vojenského zeměpisného ústavu a jeho činnost v letech

Vznik vojenského zeměpisného ústavu a jeho činnost v letech

1918–1925

Bezprostředně po vzniku samostatné Československé republiky (ČSR) byly její vládní a vojenské orgány postaveny před složité úkoly – zajistit obranu nově vzniklého státu, prosadit jeho suverenitu a zabezpečit činnost československé delegace na mírových jednáních v Paříži i v reparačních orgánech působících ve Faksimile rozkazu číslo 8 vrchního velitelství československé branné moci z 27. listopadu 1918 Vídni. o zřízení oddělení pro vojenské zeměpisné záležitosti (kartografie) Potřeba aktuálních mapových a geodetických podkladů k zajištění obrany, k prosazení státní suverenity na celém území, pro konstituování zeměpisné záležitosti (kartografie). Velitelem oddělení byl správy státu a řízení hospodářství Československa vedla k tomu, jmenován pplk. Alois Hlídek, zkušený český důstojník z víže necelý měsíc po vyhlášení samostatnosti vydalo vrchní vedeňského Vojenského zeměpisného ústavu. Současně byly litelství československé branné moci dne 27. 11. 1918 rozkaz vydány rozkazy o odevzdání map a kartografického materiálu číslo 8 o zřízení své nové součásti – oddělení pro vojenské a o odevzdání měřičských přístrojů.1

1

Rozkaz čís. V. o. 7294 – Odevzdání map a kartografického materiálu: „Všecka vojenská velitelství a úřady se vyzývají, aby veškeré mapy a jiné kartografické pomůcky, kterých sami nutně nepotřebují, co nejdříve odeslali vojenskému zeměpisnému (kartografickému) oddělení při vrchním velitelství československé branné moci v Praze. Na Slovensku se nalézající oddíly československé armády jsou povinny, veškeren při tamějších úřadech nalezený kartografický materiál zabaviti a rovněž shora zmíněnému oddělení neprodleně zaslati.“

Rozkaz čís. V. o. 3-K. o. – Odevzdání měřičských přístrojů: „Veškeré triangulační a měřičské přístroje, které rakouským měřičským oddělením na území československého státu byly zabaveny, nechť jsou neprodleně odeslány kartografickému oddělení při vrchním voj. velit. v Praze. Odesílajícím orgánům nutné bráti zvláštní zřetel na zajištěné odeslání, aby dotyčné přístroje cestou nebyly poškozeny.“

5

1918–1925

KAPITOLA 1

Že se nejednalo o pouhé kartografické oddělení dokazuje jak formulace rozkazu, tak i následné opatření z 18. 12. 1918, kterým bylo do nově vytvářeného ministerstva národní obrany (dále MNO) včleněno jako jeho IX. odbor kartografické oddělení (Zeměpisný ústav).2 Tím byl dán základ vzniku vojenské zeměpisné služby československé branné moci a Vojenského zeměpisného ústavu.3 Jedním z prvořadých úkolů té doby bylo zabezpečit kartografické podklady a kresličské služby pro československou

delegaci na mírové konferenci v Paříži. Proto bylo pokynem ministra zahraničí Dr. Edvarda Beneše z 18. 11. 1918 a následně i rozkazem ministra národní obrany z 24. 1. 1919 uloženo por. Ladislavu Benešovi zřídit kartografické oddělení při mírové delegaci československé a plnit úkoly pod vedením prof. Jaroslava Pantoflíčka.4

Pověření poručíka Ladislava Beneše k získání map od americké mírové mise pro československou delegaci na mírové konferenci v Paříži a list ministra obrany, kterým poručíku Benešovi přikazuje, aby pracoval v Paříži jako člen československé mírové komise

2

3

6

Velitelem IX. odboru MNO – kartografického oddělení (Zeměpisný ústav) byl jmenován pplk. gšt. Karel Rausch, pozdější velitel Československého vojenského zeměpisného ústavu, přejmenovaného v roce 1923 na Vojenský zeměpisný ústav. Podle tehdejších zásad byl velitelem ústavu vždy důstojník zbraní. O zřízení vojenského zeměpisného ústavu se patrně jednalo již dříve. Podle vzpomínek pplk. Semíka, jednoho ze zakládajících příslušníků ústavu, měl pplk. Hlídek, důstojník bývalého rakousko-uherského Vojenského zeměpisného ústavu ve Vídni, již začátkem listopadu 1918 „jakési pověření od Národního výboru v Praze pro zakládání vojenského zeměpisného

ústavu“. Proti zřízení ústavu podal však již 23. 11. 1918 protest zeměměřický odbor Ústředního všetechnického výboru, který prosazoval zřízení tzv. Ústředního úřadu pro vyměřování. 4

Úkol plnili por. L. Beneš spolu s por. A. Babkou, por. K. Blažkem, dvěma poddůstojníky a čtyřmi vojíny do konce září 1919. Pro potřeby a informaci československé delegace na mírové konferenci v Paříži, zejména k otázce stanovení hranic československého státu, bylo vytvořeno asi 100 map a kartogramů. Mapové podklady získával por. Beneš mimo jiné ve Vídni nebo u americké mírové mise (mjr. L. Lawrence), vybaven osobní žádostí podepsanou ministrem zahraničí Dr. E. Benešem.

VZNIK VOJENSKÉHO ZEMĚPISNÉHO ÚSTAVU A JEHO ČINNOST V LETECH 19181925

1918–1925

Jeden z mapových náčrtů a etnografických podkladů (zde prostor Kladska) zpracovaných kartografy IX. odboru MNO (Zeměpisný ústav) pod vedením poručíka Ladislava Beneše pro jednání československé delegace o státních hranicích na mírové konferenci v Paříži

Organizační vývoj vojenské zeměpisné služby rychle pokračoval. Výnosem MNO z 3. 12. 1918 byla zřízena Smíšená komise pro Zeměpisný ústav, složená z předních civilních odborníků a vedoucích důstojníků IX. odboru MNO.5 Úkolem komise bylo mimo jiné připravit organizaci vojenského zeměpisného ústavu a projekt výstavby budovy pro tento ústav. Rozhodnutím o nové organizaci MNO z 15. 10. 1919 byl pak IX. odbor přetvořen v samostatný Československý vojenský zeměpisný ústav, podléhající MNO prostřednictvím hlavního štábu. V roce 1923 bylo pojmenování ústavu změ-

5

V komisi pracovali přední odborníci: prof. Dr. Daneš, prof. Dr. Nikolau, prof. Dr. Ing. Pantoflíček, prof. Dr. Švambera, Ing. Záruba-Pfeffermann a vedoucí důstojníci kartografického odboru MNO v čele s pplk. gšt. Karlem Rauschem.

6

Termínem vojenská zeměpisná služba byly v oficiálních dokumentech čs. armády prakticky až do roku 1950 souhrnně označovány orgány a jednotky zabezpečující geodetické, kartografické a zeměvědné potřeby armády. Vedle Vojenského zeměpisného ústavu k nim náležely v mobilizaci

něno na Vojenský zeměpisný ústav (VZÚ). Výše uvedené rozhodnutí je proto považováno za právní dokument zakládající Vojenský zeměpisný ústav jako samostatnou součást čs. armády. Tímto rozhodnutím bylo dovršeno vytváření vojenské zeměpisné služby a její hlavní součásti – Vojenského zeměpisného ústavu.6 Ústav se tak stal jednou z prvních a významných vojenskoodborných institucí nového státu, která zabezpečovala nejen potřeby armády, ale i státních a hospodářských orgánů, školství a výchovy mladé generace samostatného Československa.

vytvářené orgány a jednotky válečného vyměřování. Příslušnost k vojenské zeměpisné službě označoval rovněž přídomek zeměpisné služby (zkratka zem.) uváděný za hodností důstojníků a rotmistrů. Vojáci z povolání nosili na límci světle zelené výložky. Také je třeba uvést, že z celkového počtu vojáků z povolání – gážistů VZÚ byl pouze určitý počet důstojníků a rotmistrů zeměpisné služby (asi 60 %); zbytek tvořili důstojníci zbraní, kteří absolvovali geodetický nebo topografický kurz a po něm několik let vykonávali mapovací nebo měřické práce v ústavu.

7

1918–1925

KAPITOLA 1

Hlavní úkoly nově vytvořeného Československého vojenského zeměpisného ústavu byly následující: ─ převzetí geodetických a kartografických podkladů a dokumentů týkajících se území ČSR od vídeňského Vojenského zeměpisného ústavu; ─ vyhotovení mapových podkladů pro mírová jednání o státní hranici a její demarkace v terénu; ─ zabezpečení ozbrojených sil a státních orgánů ČSR mapami k prosazení státní suverenity na celém území státu a zajištění jeho obrany, k organizaci státní správy a hospodářství; ─ provádění zeměměřických prací na území státu pro armádu i státní správu; ─ vyhotovení nových map ČSR pro potřeby obrany a hospodářství státu, pro školství a veřejnost. Podle organizace z roku 1920 měl Československý vojenský zeměpisný ústav tyto hlavní složky:7 ─ velitelství, ─ odbor astronomicko-geodetický (AGO), ─ odbor topografický (TO), ─ odbor kartografický (KO), ─ odbor reprodukční (RO), ─ odbor pro popis a statistiku válečných jevišť (popisný odbor – PO). Podle koncepce přijaté v roce 1920 byl Československý vojenský zeměpisný ústav vybudován tak, aby v době asi deseti let mohl přivést do souladu se skutečností speciální mapu v měřítku 1 : 75 000, jediné podrobné mapové dílo zobrazující na 188 listech celé území Československé republiky. V době míru měl ústav plánovány tyto počty osob: 110 důstojníků, 131 rotmistrů, 52 poddůstojníků a mužstva; počty občanských pracovníků závisely na rozsahu a významu úkolů a na výši rozpočtem přidělených finančních prostředků. K 31. 2. 1920 byl však skutečný stav: 74 důstojníků, 66 rotmistrů, 19 poddůstojníků, 61 vojínů a 25 civilních zaměstnanců. Na budování a činnosti ústavu se podíleli jak bývalí příslušníci vídeňského Vojenského zeměpisného ústavu (dále jen

7

Velitelem a přednosty jednotlivých odborů Československého vojenského zeměpisného ústavu byli v roce 1920: pplk. gšt. Karel Rausch – velitel ústavu; pplk. Ing. Julius Gregor – přednosta AGO; po jeho odvelení k reparační komisi do Vídně se stal přednostou odboru kpt. Ladislav Beneš; pplk. Alois Hlídek – přednosta TO; pplk. Matěj Semík – přednosta KO; pplk. František Kostrba – přednosta RO; mjr. Emil Hüttel – přednosta PO.

8

Původně se uvažovalo o nalezení vhodné budovy a její adaptaci. Odborná komise ustavená MNO toto řešení považovala za nevyhovující a doporučila výstavbu nové budovy odpovídající potřebám ústavu a jeho perspektivě. Návrh byl přijat a tak MNO v březnu 1919 v příspěvku k regulačnímu plánu Velké Prahy uvádí projektované vojenské budovy: 1 – MNO, 2 – VZÚ. Realizace schváleného plánu postupo-

8

VZÚ), tak příslušníci zahraničního odboje a vojáci z různých útvarů dislokovaných na území republiky. Podle dostupných pramenů přišlo do ústavu asi 26 pracovníků z legií a od jiných útvarů, přes 20 důstojníků, vojenských technických úředníků a poddůstojníků z povolání od vídeňského VZÚ a vojáci z litografického oddělení pracovního útvaru v Praze na Petříně. Vojenští techničtí úředníci, jako například M. Semík, byli v roce 1919 převedeni do odpovídajících důstojnických hodností. Z československých legií přišli: mjr. PhDr. Jiří Čermák, příslušník československých legií v Srbsku a pak v Rusku; kpt. Josef Škroch, velitel topografického oddělení štábu sboru československých legií na Rusi; por. Ladislav Beneš, dobrovolník ruské armády a poté i legionář v Rusku a ve Francii; mjr. Vilém Javůrek, legionář v Rusku. V československých legiích v Itálii byli také druhý velitel ústavu brig. gen. Dr. Antonín Basl a brig. gen. in memoriam Josef Churavý, přednosta popisného odboru a v roce 1939 zástupce velitele VZÚ. Z bývalého vídeňského VZÚ přišli: pplk. A. Hlídek, mjr. R. Hula, pplk. Ing. J. Gregor, npor. Ing. E. Dvořák, mjr. J. Hejda, mjr. M. Semík, kpt. F. Melichar, npor. F. Leixner, npor. R. Stehlík, mjr. F. Kostrba, kpt. F. Hanák a kpt. F. Rubeš. Ve vídeňském VZÚ pracoval jako topograf určitou dobu i první velitel Československého vojenského zeměpisného ústavu pplk. Karel Rausch. V případě mobilizace měl Československý vojenský zeměpisný ústav za úkol postavit velitelství válečného vyměřování při válečném vrchním velitelství, tři armádní geodeticko-topografická oddělení (GTO A) a dvanáct divizních topografických oddělení (TO D). „Ředitelem“ válečného vyměřování měl být velitel ústavu. O významu, jaký byl vojenskému zeměpisnému ústavu přikládán, svědčí i návrh výstavby vojenských objektů v Praze z 15. 3. 1919, kde jako druhý za budovou pro MNO je uveden nový objekt pro vojenský zeměpisný ústav jako „středisko pro pěstování zeměpisné vědy z hlediska vojenského i jako státní kartografické středisko“.8

vala na svoji dobu velmi rychle: v roce 1920 vznikly tři ideové náčrty, v březnu 1921 meziresortní komise rozhodla o stavbě a jejím zahájení, v květnu byl ukončen výběr pozemku, v březnu 1922 byl předložen náčrt a v červenci schválilo MNO úvodní projekt budovy, v červnu 1923 byl dokončen a přijat detailní, realizační projekt vypracovaný architektem Feuersteinem, od listopadu 1923 do prosince 1925 proběhly stavební práce a do března 1926 se již do nové budovy přestěhovaly všechny složky ústavu. Budova, technicky i funkčně velmi zdařilá a odpovídající soudobým nárokům na pracovní prostředí pro kartografy a geografy, je postavena z hlediska architektonického ve stylu českého purizmu. Její výstavba stála 12 milionů korun. Hlavní budova měla původně čtyři (nyní pět) nadzemních a jedno podzemní podlaží, jehož součástí byla i geofyzikální laboratoř umístěná 4 metry pod úrovní ulice. Čelní trakt má délku 106,4 m a boční trakty 61,5 m, zastavěná plocha činí 3 334 m2. Tiskárna o rozměrech 50 x 26 m zabírá plochu 1 317 m2.


1918–1925

Ideové návrhy architektonického řešení budovy Vojenského zeměpisného ústavu

Bedřich Feuerstein (kresba Josefa Šímy)

Podmínky pro činnost ústavu byly zpočátku velmi nepříznivé. Za poválečného hospodářského rozvratu, všeobecně uvolněné kázně i chybějících podkladů bylo nutné plnit naléhavé úkoly ve prospěch prosazení a zabezpečení státní suverenity na celém území státu i rozběhu jeho hospodářství. Velmi omezené technické, prostorové i ekonomické podmínky vyžadovaly od příslušníků ústavu mimořádnou obětavost a pracovní vypětí.9 S růstem úkolů a počtů pracovníků rostly i požadavky na provozní a skladové prostory ústavu. Uspokojit je v poválečné Praze bylo velmi obtížné, a proto byly ústavu postupně přidělovány nebo propůjčovány různé objekty, často málo vyhovující a v dezolátním stavu. Důsledkem toho bylo i časté stěhování, což v souhrnu negativně působilo na psychiku i zdravotní stav příslušníků.

Vítězný návrh řešení budovy Vojenského zeměpisného ústavu od architekta Feuersteina

9

Svízelné byly životní a sociální podmínky pracovníků ústavu. Například v roce 1922 byl plat nadporučíka 1 100 korun a blížil se mzdě pomocného dělníka v kovoprůmyslu. Vojenské osoby měly v roce 1919 tyto základní

dávky potravin: 420 gr chleba, 40 gr mouky (nebo krupice, krup) na den, 150 gr masa na den po 4 dny v týdnu (3 dny byly bezmasé), 3 doutníky nebo 10 cigaret.

9

1918–1925

KAPITOLA 1

Budovy a místa, kde byl Vojenský zeměpisný ústav dočasně umístěn do doby, než pro něj byla postavena nová budova v Praze-Bubenči

a) Malá Strana, Újezd 23

b) Budovcova škola, Malá Strana, Karmelitská 535

10


1918–1925

c) Geografický ústav české univerzity, Albertov 6

d) Bývalá zbrojnice, Malá Strana, Všehrdova 16

11

1918–1925

KAPITOLA 1

e) Štefánikovy kasárna, Praha-Smíchov, náměstí Kinských

f ) Plán Prahy s vyznačením míst, kde byl dočasně umístěn VZÚ

12


1918–1925

Plán území Bubenče z roku 1900 se zákresem místa, kde byla později postavena budova VZÚ

Tachymetrický plán Prahy, území Bubenče a Dejvic z let 1920 až 1925 zaměřený a vykreslený příslušníky VZÚ (zmenšeno 2x)

13

1918–1925

KAPITOLA 1

Prvním úkolem ústavu bylo zabezpečit nejen armádu, ale i státní správu mapami s českým, respektive slovenským názvoslovím.10 Na území ČSR zbylo nepatrné množství map vydaných bývalým vídeňským Vojenským zeměpisným ústavem a získání dalších kartografických podkladů i techniky v té době

vyžadovalo mimořádné úsilí a zavedení zvláštních opatření.11 Proto bylo nezbytné vydat na základě dostupných podkladů československé prozatímní generální mapy v měřítku 1 : 200 000 s novým názvoslovím. Za velmi složitých podmínek byl tento úkol splněn, přičemž první listy map vyšly již v lednu 1919.12

První mapa samostatného Československa vydaná již v lednu 1919 (prozatímní mapa v měřítku 1 : 200 000, trojbarevná)

10 Úkol vypracovat a zavést české, respektive slovenské místní, pomístní

a orografické názvosloví namísto zkomoleného názvosloví v mapách rakousko-uherských plnila skupina jazykovědců, etnografů a historiků pod vedením prof. Lubora Niederleho. 11 K získání kartografických podkladů od vídeňského VZÚ byli vysláni

pplk. Hlídek, setník Hůla a vrchní oficiál Semík. Po velmi složitých jednáních, vedených prakticky až do roku 1924, byly postupně přejímány geodetické a kartografické podklady z celého území ČSR, ve velmi různorodé kvalitě. Například část podkladů pro zhotovení speciální mapy v měřítku 1 : 75 000 byla přejímána ve formě kartografických originálů zhotovených na křídovém papíru v měřítku 1 : 60 000, část pouze ve formě kopií nebo tisků. K části těchto map byly převzaty rytiny na měděných deskách. Československý vojenský zeměpisný ústav si v určité době musel sehnat reprodukční materiál i odborné pracovníky pro vyhotovení kopií podkladů, zejména z hraničních mapových listů. Celkem bylo od vídeňského VZÚ převzato: 699 listů topografických sekcí v měřítku 1 : 25 000 ve formě tisků, originálů a negativů;

14

189 listů speciální mapy v měřítku 1 : 75 000 ve formě originálů v měřítku 1 : 60 000 a mědirytin v měřítku 1 : 75 000; 33 listů generální mapy v měřítku 1 : 200 000 ve formě reprodukčních podkladů; 7 listů map vzdáleností a přehledných map v měřítku 1 : 750 000. Současně tím pověření pracovníci prováděli průzkum a soustřeďování podkladů a techniky ponechané na území republiky rakousko-uherskými úřady. Tak tomu bylo například v Litoměřicích, Brně, Hranicích, Josefově, Bílovci, Košicích, Komárnu a Bratislavě (v hlášení ještě uváděné jako Prešpurk). 12 Do konce roku 1918 bylo v civilních tiskárnách z podkladů shromáž-

děných oddělením MNO pro vojenské zeměpisné záležitosti vytištěno 4 250 výtisků map s opraveným názvoslovím. Na úkolu koncem roku 1918 pracovalo až 12 hodin denně 5 gážistů a 55 mužů (z nich 44 kresličů). Do konce dubna 1919 tak bylo vyřízeno 72 objednávek a vydáno 48 806 výtisků map.


1918–1925

Díky nezměrnému úsilí a obětavosti příslušníků ústavu jednotlivé odbory postupně zahajovaly systematické plnění rozsáhlých a náročných úkolů: Astronomicko-geodetický odbor od prosince 1919 do listopadu 1920 přeměřil a zhustil nivelační síť na území Velké Prahy, a to s výslednou přesností charakterizovanou střední chybou 0,82 mm/km, což ji řadilo kvalitou mezi velmi přesné nivelace. Síť se stala podkladem pro zaměření tachymetrického plánu Prahy v měřítku 1 : 5 000. Dále byla přeměřena stará geodetická délková základna u Josefova. Roku 1920 byly zahájeny práce na zpřesnění a doplnění trigonometrické sítě na Moravě. Od roku 1921 probíhaly práce na zpřesnění a rozšíření sítě přesné nivelace na Slovensku a Podkarpatské Rusi (dnešní Zakarpatská oblast Ukrajiny). V roce 1919–1920 se odbor podílel na delimitaci a demarkaci průběhu hranice Československé republiky s Polskem, v roce 1920 s Německem a Rakouskem. V roce 1922 byl kpt. Ladislav Beneš delegován do Říma na 1. kongres Mezinárodní unie geodetické a geofyzikální (MUGG), na kterém velitel jugoslávského Vojenského zeměpisného ústavu gen. Boškovič navrhl, aby pokračovalo zaměřování poledníkového oblouku („Struveho oblouk“) od severu Finska po Egypt. Na 2. kongresu MUGG v Madridu v roce 1924 bylo rozhodnuto o zahájení prací, na nichž se na území Podkarpatské Rusi od roku 1925 podílel také Vojenský zeměpisný ústav. Ve stálé komisi pro zaměření poledníkového oblouku pracoval jako tajemník mjr. RNDr. Ladislav Beneš. Součástí prací byla i revize trigonometrické sítě 1. řádu, zaměření Laplaceových bodů a vytýčení a zaměření délkové základny u Mukačeva.13 Současně bylo započato s revizí a zhuštěním trigonometrické sítě na Slovensku. Významnou novinkou při astronomických měřeních bylo v roce 1922 zavedení astronomického přístroje cirkumzenitálu Nušl-Frič, který později zdokonalil RNDr. E. Buchar, příslušník VZÚ, a od roku 1923 používání radiového časového signálu. Byly rovněž navázány dobré vztahy s československým Národním komitétem geodetickým a geofyzikálním – mjr. RNDr. Ladislav Beneš se stal jeho tajemníkem.

13 Základna u Mukačeva měla délku 9,6 km a byla určena s relativní chybou

1 : 3 180 000, tj. střední chybou 3 mm na 10 km, což byl na svoji dobu výsledek charakterizovaný vysokou přesností.

Schéma „Struveho oblouku“ a na něj v Polsku navazujícího stupňového měření MUGG, na němž se podíleli v letech 1925–1928 geodeti VZÚ

15

1918–1925

KAPITOLA 1

Testovací měření provedené v roce 1994 na vybraných bodech „Struveho oblouku“ metodou GPS

Porovnání výsledků testovacího měření „Struveho oblouku“

Topografický odbor v květnu 1919 sestavil první mapovací oddělení (ve složení velitel a osm „mapérů“) a v červenci zahájil revizi speciálních map 1 : 75 000 v okolí Bratislavy a Nitry. V příhraničních oblastech Čech byla zahájena reambulace map v měřítku 1 : 25 000.14 K novému měření nebylo možné přikročit, protože k tomu nebyly dosud vypracovány potřebné teoretické základy, citelně chyběli zkušení topografové i technika. Pro potřeby armády byly provedeny měřické práce v různých vojenských prostorech (Milovice, Brdy apod.).15 Významným úkolem topografického odboru bylo v letech 1920–1924 zaměření a vykreslení výškopisného tachymetrického plánu Prahy v měřítku 1 : 5 000, celkem šlo o 84 mapových listů o rozměrech 569 x 455 mm. Plán byl nezbytným

podkladem pro plánování, urbanistické řešení a rozvoj výstavby hlavního města Prahy. Průkopnickým činem bylo v roce 1922 první, zkušební použití pozemní stereofotogrammetrie pro mapovací práce. Zkušební měření byla provedena v údolí Vltavy severně a jižně od Prahy v terénu, který již byl zaměřen tachymetricky. Vyhodnocení se provádělo pouze bodově na stereokomparátoru. Odchylky od tachymetricky získaných výsledků činily v poloze až 5 metrů, ve výšce zhruba 40 cm. Zkušební měření byla provedena rovněž v ostravsko-karvinském revíru. Ověřeno bylo i použití leteckých snímků pořizovaných ruční kamerou jako doplňkových podkladů pro práci topografů.16

14 Při revizi speciálních map v měřítku 1 : 75 000 zůstávala forma grafické-

15 Pro měření v terénu na měřickém stole měli topografové k dispozici zá-

ho zpracování mapy, tj. značkový klíč a šrafování, zachována. Topografové prováděli revizi v terénu na hnědokopiích čtvrtiny listu tak, že kontrolovali a opravovali názvosloví a polohopis na současný stav; u polohopisu byl kladen důraz na opravu a doplnění komunikací. Dále opravovali hrubé nepřesnosti výškových údajů a vyjádření terénních tvarů a vypracovávali koncept zelené výplně lesních ploch a oleátu písma. Při tom byly využívány údaje o změnách zaznamenané evidenčním oddělením i letecké snímky dodané leteckými útvary. Výsledky revize se kartograficky zpracovávaly na originálech speciální mapy zvětšených do měřítka 1 : 60 000, a to tak, že se na křídovém originálu mapy vyškrábaly všechny chybné situace a názvy a nahradily se novými. Při reambulaci map v měřítku 1 : 25 000 se měnila forma grafického zpracování mapy. Výsledky reambulace se kresebně zpracovávaly na dvou modrokopiích – první pro situaci, druhé pro výškopis – vrstevnice. Na základě revize a měření v terénu bylo šrafování nahrazeno vrstevnicemi a doplněny výškové kóty. Polohopis byl opraven na současný stav, bylo zavedeno nové místní a pomístní názvosloví, prověřena sídla, komunikace, správní rozdělení a porosty. Mapa byla vykreslena v českém upraveném značkovém klíči.

měrná pravítka bez odsuvné lamely a vedle měřického stolu postavený výškoměr pro měření svislých úhlů a vzdáleností. Topograf tedy musel měření provádět dvěma přístroji, zatímco později se používaly stolové tachymetry s odsuvnou lamelou. Pro přesná numerická tachymetrická měření byly později zavedeny a využívány tachyteodolity. Vyměřovací list tvořený zpočátku jen silným kvalitním kladívkovým papírem byl k dosažení rozměrové stálosti později nalepován na tenkou hliníkovou desku.

16

16 Iniciátory tohoto průkopnického činu byli dva důstojníci VZÚ: kpt. J. Pe-

terka (1889–1960) a npor. K. Juračka (1890–1940), pod patronací velkého propagátora fotogrammetrie – přednosty topografického odboru pplk. Aloise Hlídka. Jmenovaní v roce 1922 absolvovali třítýdenní fotogrammetrický kurz u vídeňské firmy Stereographic a v roce 1923 exkurze u výrobců a uživatelů pozemní a letecké fotogrammetrické techniky v Drážďanech, Berlíně, Jeně a Mnichově. V dalším období pak řídili i vykonávali zkušební práce ve Vojenském zeměpisném ústavu v Praze; k dispozici měli dva fototeodolity a stereoautograf Zeiss vzor 14, dodaný do ústavu v roce 1924.


1918–1925

Reambulace topografické mapy v měřítku 1 : 25 000 – ukázka „listu vyměřování“ (výsledek měření, revize a kresby provedené topografem; zmenšeno 2x)

První stereofotogrammetrické práce Československého vojenského zeměpisného ústavu z let 1921 a 1922 (údolí Vltavy severně od Prahy, měřítko 1 : 2 880; zmenšeno 2x)

▲ a) Schéma stanovišť fototeodolitu ▼ b) Vyhodnocení provedené na stereoautografu

Vyhodnocovací přístroj pro pozemní fotogrammetrii – stereoautograf Zeiss vzor 14 z roku 1924

17

1918–1925

KAPITOLA 1

Kartografický odbor opravoval podle výsledků reambulace topografické mapy v měřítku 1 : 25 000 a podle výsledků revize speciální mapy v měřítku 1 : 75 000, aby zobrazovaly současný stav.17 Zahájena byla i tvorba speciálních map menších měřítek – například mapy vzdáleností v měřítku 1 : 300 000 (zvané též mapa pochodová), přehledné mapy ČSR 1 : 750 000 nebo letecké mapy 1 : 200 000. Vysoké ocenění odborníků získaly nástěnné školní mapy v měřítkách 1 : 400 000 a 1 : 1 000 000, jejichž tvorba se stala pro kartografy ústavu tradicí.18 Postupně byla rozšiřována i barevnost map.

Nedostatek mapových i statistických podkladů z území Československa, tak jak se negativně projevil při práci a jednáních československé delegace na pařížské mírové konferenci, vedl k tomu, že již v roce 1920 ministerstvo zahraničních věcí iniciovalo jednání a posléze v roce 1924 prosadilo ve vládě rozhodnutí o zpracování a vydání Atlasu Republiky československé s tím, že pro kartografické zpracování a tisk se počítá s využitím kapacit Vojenského zeměpisného ústavu.

Dobové fotografie z pracovišť kartografie

Pracoviště oddělení konstrukce

17 Metody a technologie kartografického odboru bylo nutné volit s ohledem

18 Ve svých vzpomínkách pplk. Matěj Semík uvádí: „Byl jsem v roce 1919

na možnosti reprodukce. Kresba prvního vydání prozatímní generální mapy v měřítku 1 : 200 000 byla prováděna litografickou tuší na autografickém papíru; mapa obsahovala jen polohopis, české nebo slovenské názvosloví, výškové kóty a orografická jména, lesní porosty byly vyjádřeny zelenou barvou. Prozatímní tisky speciálních map v měřítku 1 : 75 000 byly vydávány pouze s počeštěnými mimorámovými údaji. Pro úkol nahradit německé a maďarské názvosloví českým a slovenským byla na 1. sjezdu československých geografů v Brně v roce 1919 z podnětu velitele ústavu plk. K. Rausche vytvořena československá názvoslovná komise, jejímž předsedou se stal prof. Niederle a tajemníkem JUDr. et PhDr. I. Honl (1898–1984), příslušník ústavu. Přes úsilí prof. Niederleho byla práce komise ztížena nedostatkem názvoslovných pramenů.

při vzniku našich školních map. Bylo nutné obstarati pro školy alespoň celkovou mapu našeho státu. O její vydání se přičinilo Ústřední nakladatelství a knihkupectví učitelstva československého v Praze. Zpracování konceptu takové mapy bylo svěřeno Dr. Františku Machátovi, který mne již v prosinci 1918 vyhledal a požádal o spolupráci. Dohodli jsme se, že nová mapa bude fyzicko-politická v měřítku 1 : 400 000, v projekci kuželové. Koncept nárysu (situace) vypracovali Fr. Machát a Boh. Horák. Koncept terénu vypracoval jsem já s kolegou Leixnerem. Tisk byl proveden v grafickém ústavu V. Neuberta. Mapa vyšla koncem ledna 1920, byla sedmibarevná, třídílná, o celkovém rozměru 242 x 110 cm.“

18


1918–1925

Pracoviště oddělení pro kresbu terénu

Pracoviště oddělení litografie reprodukčního odboru v provizorních podmínkách (vepředu a vpravo je vidět kreslení na litografický kámen)

19

1918–1925

KAPITOLA 1

Reprodukční odbor mohl rozvinout svoji činnost až od roku 1920; do té doby nebyly pro odbor k dispozici ani vhodné prostory, ani potřebné technické zařízení. Hlavní úkoly odboru byly zejména kompletovat a ošetřit reprodukční podklady převzaté z vídeňského VZÚ, připravovat tiskové předlohy pro kopírování a tisk, vyhledávat a repasovat do stavu provozní způsobilosti technické prostředky získané z pozůstatků po c. a k. rakouské armádě nebo odkoupené od různých firem. Mědirytecké oddělení se podílelo na opravách speciálních map v měřítku 1 : 75 000. I když odbor rozšiřoval své technologické a kapacitní možnosti, bylo až do roku 1925 pro tisk map a velkoformátových tiskovin využíváno převážně soukromých tiskáren. V roce 1923 navštívili odborníci odboru vybrané polygrafické závody v Německu, aby se seznámili s trendy modernizace reprodukčních a tiskových technologií a získali poznatky pro nákup nové techniky. Popisný odbor prováděl vojenskogeografický průzkum státního území ke zjištění a zdokumentování vojensky významných údajů, které nebylo možné graficky vyjádřit v mapě. Tomu odpovídalo i personální složení příslušníků odboru, kde kromě důstojníků vševojskové odbornosti byli zastoupeni nebo pracovali na určitou dobu přivelení důstojníci dělostřelectva, útočné vozby, ženisté, chemici, ale i stavaři, geologové a hydrologové. Tím bylo umožněno v souladu s potřebami obrany státu, rozvojem taktiky a operačního umění i vývojem zbraní a bojové techniky postihnout průzkumem rozhodující vojenskogeografické charakteristiky jednotlivých operačních směrů a prostorů. Pro výkon těchto prací byl zpracován a v roce 1924 vydán služební předpis Pomůcka pro rekognoscenty. Výsledky odbor zpracovával v textové formě, doplněné grafickými schématy a mapami s přítiskem speciálních informací. Řada odborem získaných informací sloužila i pro zpracování speciálních map (například mapa pochodová, která zachycovala i úseky prudkých stoupání nebo zatáček s malým poloměrem, místa vhodná pro zřizování zátarasů apod.). Plány činnosti odboru a výsledky jeho prací byly od počátku utajovány, svou působností a činností byl tedy popisný odbor blízký zpravodajskému oddělení hlavního štábu čs. armády. Ve Vojenském zeměpisném ústavu prakticky až do roku 1951 neexistovalo redakční pracoviště, které by pro mapovací práce, sestavování, kresbu a aktualizaci map soustřeďovalo a vyhodnocovalo kvalitu a využitelnost disponibilních podkladů, vypracovávalo závazné pokyny pro jejich využití. Tyto důležité přípravné práce prováděly odbory, oddělení a často jen jednotliví pracovníci samostatně, především s využitím fondů uložených v archivu ústavu. Důležitým pomocníkem bylo evidenční oddělení, které mělo mimo jiné povinnost vést evidenční mapové listy změn situace na území státu, jak je hlásily četnické stanice, vojenská posádková velitelství, ale

i civilní osoby a organizace. Existující systém přípravy a využívání podkladů spolu s těžkopádnými technologiemi zanášení změn do tiskových originálů map zřejmě vedly ke stavu, že se nové vojensky závažné skutečnosti nepromítaly do map včas a mapový fond obsahově zastarával a zaostával za skutečností. Tento stav byl překonán a radikální náprava provedena až v roce 1934 rozkazem nového velitele VZÚ brigádního generála PhDr. Antonína Basla. Podle potřeb vojenských a státních orgánů prováděl ústav i další specifické práce. Například formou výpomoci ministerstvu veřejných prací se řadu let podílel na vyměřování a vyznačování (demarkaci) státní hranice. Důstojníci ústavu – topografové byli prakticky až do roku 1928 členy delimitačních komisí: československo-polské, československo-rakouské, československo-maďarské, československo-rumunské, československo-německé. Dalšími úkoly ústavu bylo například zaměření podélných profilů toků řek nebo zpracování podrobných politických map jednotlivých zemí ČSR či mapy politických a soudních okresů; sestaven byl i místopisný seznam republiky atd. Od vídeňského VZÚ byla vedle geodetických a kartografických podkladů a map přejímána i odborná literatura, pracovní instrukce, značkové klíče či technická dokumentace. To spolu s novým nákupem odborné, zejména francouzské a anglické literatury i díky darům spřátelených států umožnilo založit samostatný archiv a knihovnu ústavu. Zároveň vznikla potřeba překladu instrukcí a značkových klíčů a jejich přizpůsobení československým podmínkám i nutnost tvorby nových, vlastních služebních knih, předpisů a pokynů.19 S postupujícím rozvojem struktury státní správy a hospodářství získávala na naléhavosti otázka stanovení a zavedení jednotné souřadnicové soustavy a zejména jednotného kartografického zobrazení pro celé území státu, pro vojenské i civilní potřeby. Proto byla koncem roku 1918 při Národním komitétu geodetickém a geofyzikálním ustavena kartografická subkomise, která měla vypracovat a předložit potřebné návrhy a doporučení. Již v této době vzniká dvojí koncepce řešení. První, vojenské řešení, navržené mjr. RNDr. L. Benešem (v literatuře proto uváděné jako „Benešovo zobrazení“), doporučuje zavedení kuželového konformního zobrazení v normální poloze, které vyhovovalo v případně nutnosti obranným potřebám ČSR i za hranicemi státu. Zavedení tohoto zobrazení podporoval také prof. Pantoflíček. Druhé řešení, motivované především potřebami katastrálními a velkoměřítkového mapování a určování ploch, navrhla triangulační kancelář ministerstva financí. Jednalo se o kuželové konformní zobrazení v obecné poloze, které vypracoval Ing. Josef Křovák, vedoucí triangulační kanceláře ministerstva financí (v literatuře je proto uváděno jako „Křovákovo zobrazení“). Další varianty zobrazení pro ČSR vypracovali a navrhli také prof. Fiala a prof. Semerád.

19 Jako jedny z prvních byly překládány rakouské značkové klíče, technické

chymetrického plánu Prahy, prozatímní pravidla pro revizi map a prozatímní předpis pro mapování. Významnou pomoc při získávání moderních zahraničních publikací a instrukcí poskytl ústavu náčelník hlavního štábu čs. armády gen. Pellé.

instrukce pro mapování, učebnice Nauka o terénu, francouzské směrnice pro přesnou nivelaci, americká instrukce pro triangulaci a vyměřování. Z vlastní tvorby ústavu je třeba vzpomenout směrnici pro zpracování ta-

20


1918–1925

Schéma, zveřejněné v Technickém obzoru profesorem Fr. Fialou, znázorňující velikost zkreslení jednotlivých kartografických zobrazení navrhovaných pro Československou republiku (autoři jednotlivých zobrazení: Dr. Beneš, Ing. Křovák, prof. Dr. Fiala, prof. Dr. Semerád)

Porovnání charakteristik délkového zkreslení jednotlivých zobrazení je patrné ze schématu vypracovaného a publikovaného v roce 1928 prof. Dr. F. Fialou (viz obrázek).20 Pro katastrální a velkoměřítkové mapování začalo být Křovákovo zobrazení používáno již od roku 1920. Vojenský zeměpisný ústav připravující se k zahájení nového mapování zvolil zobrazení Benešovo. Pro jeho zavedení a použití vypočetl a zpracoval do roku 1923 mjr. RNDr. Beneš potřebné zobrazovací a geodetické tabulky. Od tohoto roku bylo Benešovo zobrazení používáno při prozatímním vojenském mapování v měřítku 1 : 10 000 a 1 : 20 000. K uzákonění konečného, jednotného řešení kartografické projekce pro mapy území ČSR však došlo až v roce 1937.21

Složitá byla i personální situace ústavu. K překonání nedostatku kvalifikovaných pracovníků prováděl ústav nábor mezi vojáky z povolání a vojáky v základní službě. Zájemci byli zařazeni do evidence a postupně zváni k prověření znalostí a schopností. Ti, kteří prošli úspěšně ověřením předpokladů, byli zařazováni do odborných kurzů – geodetů měřičů, počtářů, topografů („mapérů“) a zejména kartografických kresličů, kterých byl kritický nedostatek. Nábor a kurzy byly zahájeny již na počátku roku 1919.22 Přes obtížné a náročné pracovní podmínky a nízké platové ohodnocení byl o zaměstnání v ústavu zájem, protože umožňovalo získání takzvané definitivy – trvalého zaměstnání. Například v březnu 1919 měl ústav v evidenci zájemců o práci 46 „gážistů“ a 65 „mužů“.

20 Profesor ČVUT Dr. František Fiala v článku uvedeném v roce 1928 v ča-

hodnější. Kdyby však z různých důvodů nebylo ho použito, bylo by nejlépe přijati normální zobrazení kuželové, navržené RNDr. Benešem, jež – nehledě k menším zbytkům územním – vykazuje uspokojivé deformace.“

sopise Technický obzor uvádí: „Kartografická subkomise se usnesla na schůzi dne 28. května 1925 na těchto zásadách pro výběr nové zobrazovací metody pro mapy našeho státu: Nová zobrazovací metoda musí být konformní. Deformace úhlová nesmí překročiti při stranách menších než 5 km příliš hodnotu 1˝. Zkreslení délkové budiž co nejmenší. Hodnota jeho nechť jest asi 1 : 10 000. Větší zkreslení je přípustno jen tehdy, když z toho plynou praktické výhody. Užito budiž pokud možno jedné soustavy souřadnicové pro celou republiku. Při předložení určitých návrhů se žádá, aby byly zkoumány co do účelnosti a jednoduchosti vzorce pro převod ze zeměpisných souřadnic na pravoúhlé a naopak, jakož i vzorce pro deformace úhlové a délkové. Vzorce předložené nechť vyhovují v souřadnicích pravoúhlých asi na 1 mm, v zeměpisných na 0.0001˝ a ve směru na 0.001˝. Válcovému zobrazení mnou navrhovanému byla vytýkána složitost, dovolím si porovnati ještě další návrhy: Stereografická projekce, ačkoli je jednoduchá jako ostatně válcová, nehodí se pro zvláštní tvar našeho území. Obecné zobrazení válcové je podle mého mínění pro naši republiku nejvý-

21 Jak je zřejmé, dvojkolejnost v používání různých souřadnicových systémů

a kartografických zobrazení, ve tvorbě a udržování dvojího mapového díla Československa má přes několikeré sjednocovací úsilí a opatření velikou životnost a dlouhou, historickou tradici. Teprve v posledním období se blýská na lepší a především pro naši republiku levnější časy. 22 Pro nábor a doplnění počtů příslušníků a zvyšování jejich kvalifikace vy-

užíval ústav již od svého vzniku různých forem a opatření – například: v lednu 1919 byl pro vybrané vojáky v základní službě zřízen šestiměsíční kurz kartografických kresličů; v listopadu 1919 byl zřízen první topografický kurz pro důstojníky jiných druhů vojsk, většinou pěchoty, jezdectva a ženijního vojska; od roku 1921 byly organizovány krátkodobé, zpravidla tříměsíční kurzy pro nové pracovníky, během nichž kromě studia odborných předmětů probíhal i praktický výcvik přímo na pracovištích; od roku 1926 byl zahájen dvouletý výcvik „elévů“ (náborem a soutěží získaných chlapců ve věku od 14 do 16 let) se zaměřením přípravy na kartografii a reprodukci.

21

1918–1925

KAPITOLA 1

Ukázka „zkušebního nákresu“ zhotoveného jedním ze žadatelů o přijetí do VZÚ

22


Rychlý růst odborné úrovně a dobré pověsti, autority ústavu a jeho příslušníků dokumentuje i skutečnost, že stále více důstojníků ústavu působilo v československých i mezinárodních vědeckých orgánech a na vysokých školách, aktivně se účastnilo mezinárodních sjezdů a sympozií a podílelo na rozrůstající se odborné spolupráci ústavu. Koncem roku 1925 ústav spolupracoval a vyměňoval si publikace se 70 zahraničními a 30 československými ústavy a institucemi. Přes složitost a obtížnost počátečního období budování ústavu se v něm postupně vytvářel a stabilizoval kolektiv kvalifikovaných, vědecky erudovaných pracovníků. Početní stav ústavu byl koncem roku 1925 následující: 88 důstojníků, 103 rotmistrů, 10 poddůstojníků, 67 vojáků a 51 civilních zaměstnanců.

1918–1925

Tak jako celá armáda byl i Československý vojenský zeměpisný ústav budován pod vlivem francouzské vojenské mise, která v ČSR působila. Organizace ústavu, jeho působnost a úkoly odpovídaly tehdejší vojenské doktríně orientované k obraně územní celistvosti a suverenity ČSR a nepředpokládající vedení útočné bojové činnosti na území jiných států. Určité zpoždění ve výstavbě armády, a tím i ve výstavbě a činnosti Československého vojenského zeměpisného ústavu, způsobily válečné události na Slovensku v letech 1919–1920 a mobilizace proti Maďarsku v roce 1921. Rušivě působily i opakované návrhy ministerstva veřejných prací na okleštění poslání, působnosti a prací vojenské zeměpisné služby i Československého vojenského zeměpisného ústavu.23

V roce 1925 byl Vojenský zeměpisný ústav organizačně i odborně dobudován a schopen pohotově a kvalitně plnit ukládané úkoly. Úspěšně se dokončovala stavba nové budovy pro ústav. Rozvinula se čilá vědecká spolupráce v rámci ČSR i se zahraničím. Příslušníci ústavu zastupovali a reprezentovali československou geodézii, geografii a kartografii v řadě mezinárodních orgánů a komisí. Za toto první období, období výstavby ústavu a práce v provizorních, obtížných podmínkách, si ústav vydobyl uznání velitelských orgánů československé branné moci, vládních složek ČSR i široké veřejnosti zejména za pohotové zpracování a vydání map pro řízení a obranu státu, pro školství a osvětu i pro občanskou potřebu.

23 Civilní zeměměřické práce byly v ČSR řízeny ze dvou resortů: minister-

stva financí (řízení katastru, triangulace) a ministerstva veřejných prací (spravovalo nivelační sítě). Zájmovou organizací byl Spolek českých zeměměřičů. Uvedené orgány podávaly protesty a návrhy k působnosti a činnosti Československého vojenského zeměpisného ústavu a vojenské zeměpisné služby vůbec. Byly to zejména: 1918 – protest proti zřízení vojenského zeměpisného ústavu podaný zeměměřickým odborem Ústředního všetechnického výboru, který prosazoval zřízení tzv. Ústředního úřadu pro vyměřování; k protestu se připojil i Spolek českých zeměměřičů; 1921 – návrh ministerstva veřejných prací (MVP) na soustředění zeměměřické služby do jednoho orgánu mimo čs. armádu, omezení postavení a prací Československého vojenského zeměpisného ústavu;

1924 – vládní návrh zákona podaný MVP o jednotné organizaci zeměměřických prací; 1926 – několikrát opakovaný návrh MVP na zřízení státního úřadu zeměměřického; 1934 – návrh MVP cestou vládní komise pro zhospodárnění veřejné správy požadující soustředění zeměměřických prací do civilních organizací a orgánů; 1938 – návrh ministerstva financí na zřízení ústředního orgánu pro vyměřování a mapování.

23

Vznik vojenského zeměpisného ústavu a jeho činnost v letech

Recommend Documents